Woods of Ypres - Woods 5: Grey Skies & Electric Light

Woods of Ypres – Woods 5: Grey Skies & Electric Light

Woods of Ypres - Woods 5: Grey Skies & Electric Light
Země: Kanada
Žánr: atmospheric black / doom metal
Datum vydání: 31.1.2012
Label: Earache Records

Tracklist:
01. Lightning & Snow
02. Death Is Not an Exit
03. Keeper of the Ledger
04. Traveling Alone
05. Adora Vivos
06. Silver
07. Career Suicide (Is Not Real Suicide)
08. Modern Life Architecture
09. Kiss My Ashes (Goodbye)
10. Finality
11. Alternate Ending

Hodnocení:
Ellrohir – 7,5/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:

Nové album dnes už neexistující kanadské formace Woods of Ypres, nesoucí název “Woods 5: Grey Skies & Electric Light”, je předně smutným posmrtným pomníkem Davida Golda. Duchovní otec projektu ještě stihl album natočit, ale jeho vydání 31. ledna 2012 se už nedožil. Těsně před Vánocemi zmrazila příznivce kapely tragická zpráva, že David zemřel při noční autonehodě. Jsou skupiny, které se dokonce i s tak závažnou událostí, jako je smrt zakládajícího člena, dokážou vyrovnat, ale v tomto případě bylo jméno Davida Golda svázáno s kapelou natolik pevně, že zřejmě jediným myslitelným výsledkem bylo oznámení o konci. “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” je tak pátým a definitivně posledním albem Woods of Ypres. Stejně tak je posledním příspěvkem Davida Golda metalovému světu, který se svou účastí zapsal ještě v několika dalších metalových projektech a kapelách ontarijské provenience. Krom Davida se na albu podílel Joel Violette, který se posléze náležitě úspěšně zhostil smutného úkolu dovést produkci a distribuci už hotového alba do zdárného konce.

Woods of Ypres se těžko dají zařadit k nějakému konkrétnímu žánru. “Papírově” stojí na pomezí blacku a doomu, ovšem setkal jsem se zatím s touto kapelou v minulosti dvakrát a pokaždé to bylo setkání v něčem jiné. Dalo by se sice říct, že plus mínus se jednotlivé prvky vyskytují na všech deskách, ovšem dojem, alespoň na mě, vytvořily rozdílný. Album “Woods III: The Deepest Roots and Darkest Blues” ve mně zanechalo pocit “rychlosti”. A musím říct, že tahle rychlost mi zrovna moc nevyhovuje. Asi není náhoda, že za nejlepší skladbu považuju pomalejší “Distractions of Living Alone”. A nejspíš nebude náhoda ani to, že po jednom, dvou poslechnutích někdy v minulosti tato deska a s ní i kapela zapadla v mé zapomnění. Dokud se neobjevil videoklip k “I Was Buried in Mount Pleasant Cemetery”, skrz nějž jsem se dostal k následujícímu veledílu “Woods 4: The Green Album”. To naopak vytvořilo impresi hluboké a krásné pomalé melancholie, přestože se nedá říct (jak jsem si uvědomil při opakováném poslechu pro účely této recenze), že by rychlé kousky postrádalo. Ačkoliv se některým vyloženě nelíbilo (považte třeba dvě 0 % recenze na Metal-Archives, jakkoliv to nemusíme pokládat za seriózní bernou minci), já ho naopak považuji za jeden z klíčů k doom metalové bráně, kterým jsem si pomáhal tento žánr odemknout. Zatím jsem stále spíš na počátku cesty, ale “Zelené album” bude navždy a nesmazatelně patřit k milníkům mé objevitelské výpravy za pochopením “zkázy” (vedle alba “Reason” od Officium Triste, ale to už odbíháme k mému soukromému životu, namísto abychom se řádně věnovali recenzi).

Možná i proto, že má očekávání byla vysoká, mě počin “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” na první poslech spíše poněkud zklamal. Přemýšlel jsem, čím to mohlo být, protože opětovné pokusy můj postoj do značné míry přehodnotily. “Woods 4: The Green Album” mě uchvátilo okamžitě a hned a bylo to především proto, že albu od začátku dominují spíše pomalé skladby. Naproti tomu zde úvodní “Lighting & Snow” vypadá spíš na opětovný příklon k rychlosti třetího alba a možná právě tenhle první impuls mě naladil negativně. Pak za to asi nese vinu i určitá změna v Davidově vokálu – přišel mi na mnoha místech tak nějak “vyšší” a ne tak pochmurně – a zároveň majestátně – hluboký. Pozornější poslech ovšem následně odhalil, že to není pravidlem a že se rozhodně najdou pasáže, které stojí za to. Jeho hlasový projev se totiž zejména často mění, takže vybrat si může nakonec každý podle svého gusta, včetně mě.

Zajímavá by byla debata na téma, co jsou Woods of Ypres vlastně za žánr. Mísí a střídají se prvky doomu s black metalem (ty jsou zde asi nejvýraznější v páté skladbě “Adora Vivos”, i když bych se nehádal, kdyby někdo tvrdil, že jsou to ještě spíš projevy death metalu), ale pak jsou tu i místa, která nelze označit ani za jedno. Tak snad spíš jakýsi shoegaze/post-rock nebo možná progressive metal – vzpomněl jsem si totiž při poslechu přes nějakou asociaci na Dream Theater, i když to nejspíš nebude úplně nejlepší příměr.

Kytary jsou povětšinou velmi melodické a obvykle nepříliš výrazně vyčnívající. Ne, že by tam pasáže, kdy je slyšet v podstatě jen a pouze vedoucí kytaru, nebyly, dokonce se najde i pár vysloveně sólových pasáží, ale nemyslím, že bychom se dočkali nějakých velkých “petrucciovin” (když už jsem vzpomenul ty Dream Theater) nebo naopak jevu častého u různých atmospheric black metalových projektů, kdy dominantní prvek skladby tvoří sice relativně jednoduchá, ale zato zcela nepřehlédnutelná kytarová melodie, nebo chcete-li riff, a celá “atmosféra” je stavěna právě na kytaře. Za povšimnutí ovšem stojí fakt, že kytary jsou dvě, což u dvoučlenných projektů nebývá úplně pravidlem. Ovšem hudba žije a funguje takřka výhradně jako celek tvořený více komponentami. Vedle obligátní rock a metalové sestavy dvou kytar, basy a bicích se ho účastní ještě akustické piano, které čas od času vykoukne a stane se pánem situace, a dále na albu dle informací hostují též cello a hoboj, jejichž účast lze taktéž v některých klidnějších pasážích zaslechnout (například v “Traveling Alone”).

Přestože postupem času mé zalíbení v albu rostlo, tak stále zůstaly některé kousky, jež se podle mého nepovedly. Příkladem budiž “Modern Life Architecture”, kde hudba vytváří jakousi podivnou nemelodickou disharmonii, která se mi opravdu nelíbí. Ani zpěv mi sem příliš nesedl. Ten mi nesedl ani v následující “Kiss My Ashes (Goodbye)”, ale na druhou stranu musím přiznat, že druhá polovina dlouhého songu má vskutku uhrančivou atmosféru. Album je tradičně dlouhé, i když na Woods of Ypres zase nijak zvlášť, “jen” lehce přes hodinu času. Podle mého na něm dominují – tak jako v počinech minulých – pomalejší skladby, z nichž nejlepší je asi “Traveling Alone” a pak dvojice závěrečných balad. Obecně bych řekl, že ke kapele sedí více atmosféra pomalých songů než snahy o větší rychlost a větší uplatnění blackových vlivů. Na druhou stranu i tato stránka věci k nim neodmyslitelně patří a prostupuje celou tvorbou.

Jak se postavit k závěrečnému zhodnocení? Je poněkud složité hodnotit toto dílo a nemíchat do toho pomyšlení na smrt Davida Golda. Aspoň tedy pro mě, který jeho tvorbu už nějakou dobu znal (i když spíše okrajově s přihlédnutím k tomu, kolik toho David zvládl vytvořit). Jeden redaktor jistého zahraničního portálu například toto dilema vyřešil využitím práva vzdát se číselného hodnocení. To já udělat nechci. Chtěl jsem se naproti tomu podívat na album “izolovaně” bez ohledu na okolnosti, ale ono to úplně nejde. Kdyby totiž Woods of Ypres normálně pokračovali dál, mohl bych bez výčitek říct, že “tohle se sice tak úplně nepovedlo, ale budu se moc a moc těšit na další kousek, protože to je kvalitní kapela s velkým potenciálem”.

Namísto toho se v závěrečných baladických “Finality” a “Alternate Ending” uzavírá celá jedna životní kapitola a celý jeden životní odkaz skvělého muzikanta. David Gold si už nebude moci sednout a složit album, které překoná dle mého lepší “Woods 4: The Green Album”. Takže jak? Nakonec jsem si na desce našel svoje a nakonec můžu říct, že poslech stojí za to. Nemůžu ale přesto pominout a nezohlednit fakt, že má cesta k “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” trvala déle a že jsem ani zdaleka nepřišel na chuť celému albu. Domnívám se, že od případného posluchače bude vyžadována trochu větší pozornost, že se hudba nezažere pod kůži hned, nicméně úsilí by mělo být náležitě odměněno zajímavými zážitky z dílny netradiční kapely, která bude většině těch, kteří se s ní měli tu čest seznámit, moc a moc chybět.

Woods of Ypres


Další názory:

Je to takový trochu divný pocit poslouchat desku, kterou někdo složil, nahrál, ale jejího vydání se nedožil. Nechci tu ovšem psát nějaké plačtivé ódy, přestože je podle mě obrovská škoda, že umřel tak skvělý hudebník jako David Gold, ovšem jeho muzika si dle mého názoru zaslouží být popisována spíše superlativy než srdceryvnými výlevy. Po hudební stránce jsou totiž Woods of Ypres svým způsobem unikát, což “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” bezezbytku potvrzuje. Ojedinělá atmosféra (prostě si nevybavuji žádnou jinou skupinu, jež by svojí tvorbou předávala podobné emoce), ojedinělý a žánrově zcela nezařaditelný zvuk – už jen to vyčleňuje Woods of Ypres vysoko nad dav. K tomu přidejte kvalitu s velkým K a dostanete jasný výsledek – že “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” je album, které by nebylo záhodno opomíjet.
H.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.