Wovenhand poster 2015

Wovenhand, Marriages

Wovenhand, Marriages
Datum: 20.4.2015
Místo: Brno, Fléda
Účinkující: Marriages, Wovenhand

Můj výlet na Moravu symbolicky začal Wardrunou a skončil – netřeba vás napínat, beztak to máte v nadpisu – u Wovenhand. Co se dělo v několika dnech dělících tyto dva koncerty bych popisoval vpravdě nerad, nicméně pokud bych měl být přece jen obšírnější, původně to byli právě pouze Wovenhand, kvůli kterým jsem chtěl do Brna zavítat. Tahle jedinečná kapela z Colorada poskládaná kolem persony Davida Eugena Edwardse si mě získala právě a především jabloneckým koncertem, kde mě odrovnala jako málokterá jiná. Protože ačkoliv z desky jsou Wovenhand uhrančivý folk (rock) řízlý indiánskou mystikou, živé provedení si v ničem nezadá s noise rockovými bandami a dávkou psychedelie strčí do kapsy kdejaký stoner.

Opáčko je tak jasnou povinností, tím spíš, že se ve Flédě po boku indiánského šamana ukázálo jméno hodné jeho umu: Marriages. Tahle tří členná bokovka Red Sparrowes mne doposud míjela, jakkoliv mám „Vrabčáky“ opravdu rád, a pondělní večer se zdál být výbornou příležitostí k nápravě. Bohům žel, prvním vjemem, jímž mě Marriages vítají, je naprosto přehulený zvuk, v němž se naprosto ztrácí kytara i Emmin vokál. Nezkoumám, na čí straně je chyba, raději bezprostředně poté intuitivně mířím směrem doprava před pohlednou zpěvačku/kytaristku, kde je zvuk k mému štěstí podstatně srozumitelnější a čistší. Jestli se během setu ve zbytku sálu lepší, netuším, nemám potřebu se hnout z místa, neboť i tak chvíli trvá, než se zvuk srovná úplně.

Začátek setu díky tomu není z nejsilnějších a chvíli trvá, než se do toho Marriages trochu obují. Jak se jim to ale podaří, atmosféra postupně houstne jako mlha v údolí, chlupy na zátylku se samovolně ježí a člověk při pohledu na perfektně fungující těleso raději mlčí, pohroužen do dění na pódiu. Čarovný post-rock nasáklý svébytnou intimitou je naprosto pohlcující a sám o sobě spotřebovává většinu smyslů. Raději ani nemluvím o Emmině nádherně zabarveném vokálu, s nímž jeho majitelka umně zachází – dokáže jemně česat vzduch, stejně jako jej rázně proříznout a zarýt se hluboko do sluchového ústrojí. Neřeknu vám, jaké písně během čtyřiceti minut poslali Marriages kolovat publikem, bylo to však famózní, už jen svým naprostým kontrastem k tomu, co mělo přijít o pár desítek minut později. Zasněné, přívětivé, lidské.

Nicméně sebelépe mohlo trio z Los Angeles zahrát, měřit se s Wovenhand zkrátka nemohou. Sebevědomí velikáni zatraceně dobře vědí, jak svoji muziku podat tak, aby neztratila nic ze své podstaty a přesto skalpovala všechny přítomné a navrch je připravila o rozum. Ruchový mikrofon, vazbení, hutný kytarový zvuk a riffy kopající jako splašený kůň mění čarovný folk v očistný rituál, nejhlubší katarzi a nedobrovolné pohroužení do sebe sama. Eugene čaruje emoce z masivního zvuku, zhmotňuje je skrze struny svých nástrojů a posílá ve vlnách energie do publika. V botách z hadí kůže doslova klouže po pódiu a mezi zpěvem po indiánsku gestikuluje: zaklání hlavu při vytí na měsíc, střílí z luku, mění se v lesní zvěř.

Setlist Wovenhand:
01. In the Temple
02. Hiss
03. Closer
04. Maize
05. Masonic Youth
06. King o King
07. El-Bow
08. Corsicana Clip
09. King David
10. The Refractory
11. Obdurate Obscura
12. Long Horn
13. Field of Hedon
– – – – –
14. Glistening Black
15. Salome
16. Good Shepherd

Výběr z posledních dvou alb „Refractory Obdurate“ a „The Laughing Stalk“ tentokrát není doplněný o žádný exkurs do starší, jemnější tvorby, první půle proto uhání zběsile vpřed na hřbetech stáda mustangů. „Hiss“, „Masonic Youth“ a paradoxně i „Closer“. Nakonec se konečně láme s „El-Bow“ do očekávaných hypnotických vod. Šamanský rituál postavený na pohlcující nesrozumitelnosti ruchů pak znovu funguje až s navazující trojicí „King David“, „The Refractory“ a „Obdurate Obscura“. V opačném případě se vás Wovenhand pokouší roztančit v tanci svatého Víta kolem ohně, spíše však oddělit duši od tělesné schránky prostřednictvím ostře nabroušených strun. Hořící „Field of Hedon“ nakonec pálí vše doposud vybudované a vytváří prostor pro mohutný aplaus, zatímco se kapela poprvé loučí s publikem. Nakonec jí nezbývá, než se vrátit a přidat ještě závěrečnou trojici písní, žádost pětistovky krků a dvojnásobného počtu rukou je zkrátka příliš silná.

Definitivní konec tak přichází až po vyčerpávající hodině a půl, po níž nezbývá než uklidnit třes rukou, udržet se na nohou, s hrdostí přeživších dokráčet do šatny a následně z klubu pryč do tmy. Pohroužení do sebe sama a divoký, opojný stav mysli však stále trvá až do následujícího dne, jakkoliv se mu tělo snaží ubránit. Jediný (zato pořádný) rýpanec opět směřuje do řad fotografů, z nichž někteří dost bezohledně fotili i po upozornění ostrahy, že po třetí písni mají své hračky schovat – přinejmenším slečna nalevo ode mě svoji hipsterskou retro napodobeninu starých fotoaparátů ne a ne schovat. Příště sekat pracky. Dost však zlé krve – pokud se Wovenhand za nějaký čas objeví v naší republice znovu, neváhám. Opět mě totiž přesvědčili, že jejich vystoupení jsou jedinečná, charismatická a v jistém ohledu bezkonkurenční.


3 komentáře u „Wovenhand, Marriages“

  1. Hele, někdo z vás to Eintopfu chválil, stejně tak tady v reportu- naposlouchejte tu kapelu a dejte recku, je to hodně dobrý!

    1. Hádám, že myslíš Marriages, panč na Wovenhand už byly dvě recenze. Jestli hádám správně, tak je to spíš na Onotia, ten na nich tuším frčí. Jinak recenzi na Salome jsem se v době vydání snažil někomu vnutit, ale nikdo to tenkrát nechtěl napsat :D

      1. Jasný, Tkáči jsou probraný téma, ale já chci Svatbu ! :) Ale Onotia k tomu musíš dokopat ty, co já, prostý pobíječ much.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.