Země: Česká republika Žánr: gothic rock Datum vydání: 5.2.2016 Label: Warner Music Tracklist: 01. Intacto 02. Hodina stínů 03. Černá věž 04. Phobia Nocturna 05. Havran 06. Nebe pod Berlínem 07. Horror Monsters 08. Nocturama 09. V slzách příštích dnů Hrací doba: 39:31 Odkazy: web / bandzone

První pohled (Atreides):

Pro jedny kapela s nesmyslnými texty, tuctovými riffy a angličtinou tak prkennou, že to tříská dveřmi; pro druhé geniální hudebníci, kteří se nejen na domácí scéně mohou oprávněně pyšnit kultovním statusem. Tak ať či onak, XIII. století se nedá upřít skutečnost, že jejich příchod na začátku devadesátek výrazně pomáhal formovat domácí gothic rock i gotickou scénu vůbec, a stejně tak nelze opomenout skutečnost, že v zahraničí (přinejmenším v sousedním Polsku) si vydobyli snad ještě o něco víc věhlasu než v našich luzích a hájích. Jihlavská dvojice v bratrském složení Petr a Pavel Štěpánovi si za 25 let prošla zajímavým vývojem, kdy se od goth rocku ve stylu The Sisters of Mercy z debutu „Amulet“ dostala k atmosférickým, temnějším deskám na „Nosferatu“, na přelomu tisíciletí zavítala na pole elektroniky v podobě vizionářské „Metropolis“, aby se později zase vrátila ke kovanému gothic rocku na „Dogma“.

To také bylo donedávna poslední řadovkou. „Intacto“ vyšlo po dlouhých sedmi letech, kdy kapela sice vydala dva živáky „Nocturno“ a „Live in Berlin“, které doplnila kompilací „Ritual“, nového materiálu však bylo jako šafránu. Letošní deska přišla bez výrazné mediální podpory a tak trochu jako blesk z čistého nebe. Důležitější však je otázka, jestli XIII. století i po takové době stojí za poslech, a odpověď na ni není jednoznačná. „Třináctky“ si vždy razily svoji cestu, díky čemuž si vybudovaly pro ně typický rukopis, na druhou stranu mě od kapely baví zhruba půlka diskografie, přičemž té druhé jsem z nejrůznějších důvodů nepřišel na chuť – buď mi ty nahrávky nepřišly příliš povedené nebo byly zkrátka nudné. „Intacto“ nelze vzít jako celek a šmahem jej odsoudit jako zábavné, nudné, povedené či špatné.

Z alba je cítit jak snaha o změnu kormidla trochu jinam, tak návaznost na předešlé (a mimochodem výborné) „Dogma“, které rukopis „Třináctek“ obalilo do moderního, plného zvuku – jenž se na „Intacto“ takřka nezměnil, a nahrávce tak na první poslech nasazuje tvář svého předchůdce. Album ovšem na rozdíl od něj stojí hlavně na rychlejších šlapavých skladbách, z nichž nejvíc vyniká úvodní „Hodina stínů“ (minutové intro s prominutím nebudu počítat mezi plnohodnotné skladby) a šesté „Nebe nad Berlínem“. Následující „Horror Monsters“, která by se v jistém smyslu dala chápat jako pocta fanouškům kapely, mi nicméně přijde jako zbytečná repríza „Katakomb“, hlavně díky použitým samplům, což poodhaluje skutečnost, že bezchybné to tentokrát nebude.

Nejsilnější skladba pochází navzdory zbytku z té klidnější, intimnější části alba (které od posledně poztrácelo takřka deset minut stopáže). Šestiminutový „Havran“ je zároveň i nejdelší kompozicí, jeho předností je ovšem silná melancholická atmosféra a opar tajemna, který mi na zbytku desky zkrátka chybí. Černý opeřenec tak mezi ostatními písněmi doslova ční, dost i kvůli tomu, že zbývající pomalejší písně zdaleka nedosahují takových kvalit. „Nocturama“ vyznívá na poměry XIII. století nečekaně pozitivně až vesele – snad díky klávesové melodii a zapojení akustické kytary. Atmosféry v ní ale je co by se za nehet vešlo a působí na mě spíš jako sterilní rádiovka, než aby měla osobitý výraz ve tváři… což je asi to poslední, co bych od téhle kapely kdy čekal. Baladická „Phobia Nocturna“ pak také z alba vyloženě trčí – k její smůle však nudným a utahaným obrazem variace na „Prokletí domu slunečnic“. K melancholii se vrací až závěr utopený „V slzách příštích dnů“, který se s albem loučí možná poněkud pateticky, avšak krásně, tak trochu v duchu písně „Hvězdy chtějí patřit tobě“ z „Metropolis“.

Před prvním poslechem alba jsem neočekával nic. „Třináctky“ sice pořád považuji za srdeční záležitost, nicméně doba, kdy jsem z jejich hudby seděl na zadnici, je už nenávratně pryč. I kvůli tomu jsem k albu přistupoval spíš střízlivě a před poslechem jen doufal, že se mi po sedmileté proluce nedostane zbytečného alba… což se k mému štěstí nepotvrdilo. Verdikt ale není zdaleka jednoznačný: Na jedné straně stojí řada skladeb, které možná nedosahují kvalit předchozích desek, svoji existenci si ale obhájit dokáží a docela mě baví. Na opačném břehu ovšem stojí kompozice, jež mi připadají buď unavené nebo takové nijaké – bez výrazu, bez duše, čímž album zbytečně sráží. Jako celek ale „Intacto“ rozhodně nedělá diskografii XIII. století ostudu. Ačkoliv nepřináší nic vyloženě nového a má několik slabších chvil, je důstojným přírůstkem – což je po 25 letech existence mnohdy víc, než by si člověk mohl přát. Zajímavější než hodnocení alba je ale otázka, zda je „Intacto“ přírůstkem posledním a kam bude česká gothicrocková legenda směřovat nadále.

Druhý pohled (nK_!):

„Dogma“ je s námi už dlouhých sedm let, a abych se přiznal, od novinky XIII. století jménem „Intacto“ jsem nečekal vůbec nic. Ne, že by předchozí album bylo špatné, to rozhodně ne, spíš jsem měl za to, že XIII. století v čele s Petrem Štěpánem má vrchol své tvorby už nějakou dobu za sebou.

První zveřejněné ukázky z „Intacta“ mě neoslovily a desku jsem si pustil vlastně jen z nostalgického zájmu. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že „Intacto“ se jako 40minutový celek nejen dobře poslouchá a baví, ale zároveň jde o promyšlenou a skvěle aranžovanou desku, jež může směle konkurovat i starým atmosférickým nahrávkám XIII. století z 90. let.

„Intactu“ nemohu po mnoha posleších vytknout prakticky nic zásadního. Čistý zvuk, přehledné aranže, skvělý vokál Petra Štěpána, ještě lepší texty, vynikající klávesové linky a melodie na nich postavené. Prakticky žádná z písní se nedá označit za vycpávkovou nebo nedomyšlenou. Kéž by si všechny kapely uvědomily, že méně je někdy více.

Velice milé překvapení a pro mě momentálně adept na jednu z nejlepších desek letoška. Ještě nás toho čeká hodně, ale tomuhle dost věřím. Výborná práce a jsem potěšen o to víc, že XIII. století je má prastará srdcovka.