Yayla - Pas​.​to​.​rale

Yayla – Pas.to.rale

Yayla - Pas.to.rale

Země: Velká Británie / Turecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.2.2017
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. Altars in Temple Sewers
02. Everyday Is Death for Us
03. Pandora
04. Funeral
05. Steadfast Chaos
06. Endless Regrets
07. Mantras of Separation
08. Rats
09. Pastorale
10. They Are Losing You from Me

Hrací doba: 56:43

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Jméno Emira Toğrula by pravidelnému čtenáři nemělo být neznámé. Tenhle původem turecký (dnes žijící ve Velké Británii, jeden čas přebýval i v Kanadě) magor je na naší stránce vcelku pravidelným objektem recenzivních choutek. Doposud se tak dělo především prostřednictvím dvou projektů. Jedním z nich je – tedy správně řečeno byl – Blliigghhtted, jehož studiová činnost již skončila, protože jeho ideová vůdkyně, textařka a zpěvačka Ruhanathanas spáchala sebevraždu. Tím druhým projektem, který se v sekci našich recenzích objevuje častěji (jen tak mimochodem, venku už je další album „Satanic Mosque“ – počítejte s tím, že ani to nás nemine), je Viranesir. Zde se jedná o arci-perverzní blackmetalové peklo, jemuž není svaté nic a nikdo. Ale to už jistě všichni víte, však se tu ty texty plné nihilismu, sebevražedných tendencí a urážení nácků, negrů nebo feministek rozebíraly několikrát.

Nicméně první a řekl bych, že svého času i hlavní hudební personifikace Toğrulových zvrácených myšlenek a nápadů proběhla pod hlavičkou jiného projektu – Yayla. Tahle skupina v posledních letech mlčela a byla spíše přehlížena. Je sice pravda, že minulé album „Nihaihayat“ vyšlo před čtyřmi lety, což zas tak nekonečná doba není, ale na Toğrulovy poměry to hodně je. Emir totiž v mezičase stihl vystříknout (to je jen tak mimochodem velice příhodné sloveso – kdysi mi tvrdil, že jeho receptem je napsat písničku po každé masturbaci) téměř dvacítku počinů. Pravda, ne na všech z nich byl hlavním tvořivým motorem, ale na většině ano. Je evidentní, že vysokou produkcí v ostatních projektech, zejména ve Viranesir, Yayla strádala – však také pauza Yayla a moment, kdy se začaly v rychlém sledu sypat nahrávky Viranesir, na sebe přesně navazují.

Kadence Viranesir stále nepolevuje, však jen letos už stihla vyjít dvě alba „Supports Flag Burning and Female Raping“ a již jmenované „Satanic Mosque“, ale i přesto, snad díky výpadku Blliigghhtted, kde také vyšlo pěkných pár počinů, se Yayla vrací do popředí zájmu s novou deskou „Pas.to.rale“. Rovnou se nabízí ji srovnat s právě jmenovanými projekty. Vedle nich Yayla působí mírně trochu usedlejším dojmem, poněvadž ViranesirBlliigghhtted jsou větší zvěrstva, ale onu usedlost berte s rezervou, protože Toğrulova muzika je i zde v obecném kontextu kurevsky vyšinutá. Tím mimo jiné říkám i to, že jeho zhovadilý velehnusný rukopis je přítomen i zde, takže jestli už máte s tvorbou tohohle osmanského samorosta nějaké zkušenosti, bezpečně poznáte, kdože za „Pas.to.rale“ stojí.

V čem tedy tkví ona usedlost? Třeba Viranesir je chaotický proud, jenž vás smete svou ohavností a nevybíravým přístupem. Na „Pas.to.rale“ sice nechybí charakteristická kytarová hra ani obligátní zaprasený sound, tedy standardní trademarky Emirovy audio-terapie, nicméně Yayla není tak slitá a nepřehledná koule, která vás rozdrtí pouze svou celkovou aurou. „Pas.to.rale“ je v hodně velkých uvozovkách „písničkovější“, což znamená, že skladby jsou přehlednější a čitelnější, víc než flusanec chorého mozku v tom je cítit cílené komponování a snaha dát jednotlivým písním nějaký jednoznačnější vývoj, třeba je i vygradovat. Ne vždy, někdy jsou struktury stále rozostřené, ale ta tendence je patrná. A že se tak děje, aniž by Toğrul potřeboval se přiklánět k větší stravitelnosti či konvenčnosti, je samozřejmě plus. Tak či onak, pokud jsou pro vás všechny jmenované kapely doposud neznámými pojmy, s nimiž byste se chtěli seznámit, z právě nastíněných důvodů by bylo vhodné začít právě u Yayly.

Yayla

Na „Pas.to.rale“ si zaslouží vypíchnout ještě jedna věc. Jestli je někdo zvyklý na Viranesir, možná jej překvapení, že zde Emir ukazuje, že když chce a odpoutá se od snahy být maximálně zvrhlý, je schopným skladatelem. Nejpropracovanější a vrcholné číslo se nachází hned v úvodu v podobě více jak devítiminutové „Altars in Temple Sewers“, jejíž druhá půle je skutečně skvělá a krásně vygradované finále s výraznými klávesami je skutečně bravurní. Mezi další dobré kusy patří třeba „Everyday Is Death for Us“, „Funeral“ nebo „Mantras of Separation“. Nechybí ani několik klávesových písní („Pandora“, „Rats“, „They Are Losing You from Me“), v nichž se opět potvrzuje výše řečené – ani ambientní Yayla totiž není tak úchylná jako ambientní Viranesir. Za nepříliš povedenou bych však označil pouze šestou „Endless Regrets“, jež nabízí pouze jeden dokola se opakující kytarový motiv bez jakékoliv rytmiky či vokálu. Kdyby to mělo minutu nebo ještě dvě, tak dejme tomu, ale při pěti skladba působí natahovaným dojmem.

Naštěstí i přes tuhle jedinou menší kaňku je „Pas.to.rale“ stále výborným počinem, v určitých momentech dokonce regulérně působivým. Padala slova jako čitelnější nebo přehlednější, ale to platí pouze na autorovy poměry, který je prostě vyjetý mimo dráhy standardního metalu. Což je plus pro zvrhlíky, avšak pro průměrného posluchače bude i „Pas.to.rale“ stále neposlouchatelným bordelem. To ovšem neříkám jako nějaké negativum, právě naopak. Vyhraněnost, náročnost a všudypřítomný pocit, že něco (a někdo) není v pořádku, patří k největším lákadlům Emirovy tvorby. Za předpokladu, že jste schopni a ochotni se k podobnému přístupu k hudbě dopracovat, pak na vás v „Pas.to.rale“ nahrávka, již není radno minout. Zvlášť když je díky vyváženějšímu koktejlu nespoutané chorobnosti a promyšlenosti svým způsobem uhrančivější než čirý hnus Viranesir.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Hradby Samoty VII.