Země: Švédsko Žánr: melodic death metal Datum vydání: 23.7.2012 Label: Listenable Records Tracklist: 01. Arrival of the Red Sun 02. Silent Holocaust 03. Gunpoint Salvation 04. Liberation Zero 05. The Blood That Must Be Paid 06. Desert Storms 07. A Lullaby to Those Still Alive 08. Full Spectrum Dominance 09. My Vengeance Remains 10. Face My Justice Hodnocení: Ježura – 6/10 H. – 5,5/10 Průměrné hodnocení: 5,75/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Švédové Zonaria patří k té ohromné mase takřka bezejmenných kapel, které sice nejsou žádnými nováčky, ale nikdy se jim nepodařilo pořádně prorazit. Takové kapely v drtivé většině případů tvoří nikterak pozoruhodnou, ale na druhou stranu ani vyloženě odsouzeníhodnou muziku, takže posluchač, který má už trochu přehled, takovou hudbu jednou poslechne a záhy zapomene, že tak vůbec učinil. Vymanit se z téhle šedé zóny však jde jen jediným způsobem – kapela by musela nahrát album, které ji nějakým jasným způsobem definuje, vyslouží si dobré kritiky, a tím se oddělit od ostatních. A právě Zonaria se ocitli v bodě, kdy mají pro zisk ostruh ideální podmínky – zkušenosti a instrumentální zručnost jim nechybí, objeli Evropu po boku velkých jmen a nyní vydávají třetí řadovou desku, u které se většinou láme chleba. Ta deska nese název “Arrival of the Red Sun” a asi nejdůležitější otázka, kterou by měla recenze zodpovědět, je, zdali díky ní Zonaria vybředne z bahna neurčitosti, v jakém se doteď plácala…

První poslech, který jsem novince věnoval, mě dost překvapil. Poté, jaký duševní otřes mi kapela způsobila na koncertu Nile a Melechesh, kterým tehdy milí Švédové předskakovali, mi to přišlo až podezřele dobré. Moderní a celkem melodický death metalový nářez, nad kterým se občas rozzáří hutnými klávesami podbarvený a chce se mi říct až epický refrén, působil celkem slušně a byl z něj cítit jistý potenciál, který by se mohl projevit při soustředěném poslechu. A tak jsem se do něj také pustil, jenže netrvalo dlouho a došlo mi, že to bude maličko jinak. Zde se totiž bohužel projevil dokonalý opak fenoménu, kterým v posluchačových uších postupně rostou opravdu dobrá alba. “Arrival of the Red Sun” se postupně začalo drolit a až na pár momentů, které i přes jistou kýčovitost pořád velebím, se rozdrolilo dost podstatně. To, co se zprvu zdálo být nářezem, ve kterém by šly objevit skryté krásy a působivé instrumentální linky, se ukázalo jako hromada neurčitých a zaměnitelných riffů bez vlastního ksichtu, masivních kláves, které spíše než co jiného napomáhají celkové nečitelnosti, a bicích, se kterými nějaký zásadní problém nemám, ale že by bylo vyloženě o co stát, to také ne.

Další problém, který v souvislosti s “Arrival of the Red Sun” vyvstává, je způsob, jakým Zonaria zpracovali inspirace a vlivy různých stylů a zvuků do této podoby. Někdo tomu říká snaha o vlastní zvuk, já tomu říkám splácanina všeho možného i nemožného na jednu hromadu a snaha dělat s tím umění. Což o to, ona ta deska zní, jako by ji nahrála jedna kapela, ale v širším kontextu to nemůže obstát, protože je to opravdu slepenec bez nějaké jasné nosné myšlenky. Ale tohle není v případě Zonarie až tak velké překvapení, protože když si vzpomenu na jejich pódiovou image, která dělal dojem, že pánové vykradli prodejnu s airsoftovým vybavením, namalovali si krutopřísné stíny a pak vyrazili hrát o nějaké urban apokalypse, pořád mě z té nevkusné přeplácanosti jímá hrůza…

Jenže ať se mi to líbí nebo ne, ono to sice rozhodně není dobré, ale vyloženě špatné také ne, takže lynč zde opravdu není na místě. Koneckonců, těch pár momentů, které mě na začátku zaujaly, nakonec vydrželo, a když na ně dojde, opravdu se mi to líbí, i když je to trochu guilty pleasure. Takový refrén “Liberation Zero” se dle mého vážně vydařil a několik dalších obdobně povedených míst album také nabízí. Bohužel, desku však nejde vystavět na několika pěkných refrénech a zbytku, který se dá poslouchat jen jako kulisa k listování 9GAGem…

Deska “Arrival of the Red Sun” mě tedy utvrdila v tom, že pod nálepkou Zonaria se opravdu neskrývá hudba, která by byla hodna jakékoli zásadnější pozornosti. Na druhou stranu jsou desítky a stovky řádově horších nahrávek, takže by nebylo fér tyhle Švédy rovnou posílat do hlubin pekelných, protože i když ta muzika vážně není vůbec žádný zázrak, vyloženou újmu na zdraví nepůsobí, a kdyby to někdo pustil v hospodě, určitě bych ho nešel fyzicky inzultovat. Nic to však nemění na tom, že si nedovedu představit situaci, která by mě donutila pustit si tohle album dobrovolně. Žádný průlom se tedy nekoná a jestli se někdy příště nestane zázrak, Zonaria svůj status asi moc nevylepší…

Další názory:

Ne, že by to bylo vyloženě špatné, jen mi přijde, že je “Arrival of the Red Sun” takové jaksi nijaké. Jako by Zonaria nenahrála vlastní desku, kde by prezentovala své nápady, spíše se mi zdá, jako kdyby tito Švédové prostě vykradli všechny kapely, které mají rádi, nasypali to do jediného kotlíku, mírně zamíchali – a vida, rádoby vlastní album je na světě. V podstatě vše ze švédské scény, na co si jen vzpomenete, tu na “Arrival of the Red Sun” někde je… klasici melodického death metalu, trochu black metalu, trochu staršího death metalu, náznak těch měkčích žánrů, náznak symfonična, náznak nějakého toho industriálního cosi… výsledkem je jakási splácanina všeho možného bez nějakého znatelnějšího a alespoň trochu zapamatovatelného ksichtu. Album kolem mě několikrát prolétlo, ničeho kloudného jsem si na něm nevšimnul, veskrze nic nezaujalo – a když se čistě náhodou objevilo něco, co mne z letargie alespoň částečně vytrhlo, přišlo mi to jako kopírka někoho známějšího. Přišel jsem, slyšel jsem a šel jsem zase o dům dál, nevidím jediný důvod, proč “Arrival of the Red Sun” poslouchat znovu… nezáživné, nezábavné, zbytečné…
H.