Země: international Žánr: black metal Datum vydání: 9.7.2016 Label: selfrelease Hrací doba: 20:26 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Proximity Productions

Abych řekl pravdu, do poslechu Lebenssucht se mi zpočátku příliš nechtělo. Trochu mě odrazovala už kombinace jména kapely a žánru depressive black metalu, ale ještě víc mě odpuzoval název debutového minialba – „Fucking My Knife“. Ten mi prostě připadá docela hloupý a věci, které se již na první pohled tváří hloupě, nemám potřebu poslouchat. Přesto jsem do toho nakonec šel a musím uznat, že jsem neprohloupil.

Nejprve si však Lebenssucht trochu představme. Zdálky to vypadá na začínající bandu, ale jak už tomu tak v mnohých podobných případech bývá, v sestavě se ukrývají jména, která už něco za sebou mají. Najdeme zde dva členy Humanitas Error Est (a třetí člen formace se nachází v koncertní sestavě Lebenssucht), i když zrovna tohle je reference, jež mě ze židle zrovna nezvedá, protože jejich loňský debut „Human Pathomorphism“ mi připadal tuze průměrný. Mnohem zajímavější je však třetí týpek – původem belgický muzikant Déhà, jehož můžete znát z kapel a projektů jako Yhdarl, K.F.R., Merda mundi, Slow, Clouds či We All Die (Laughing), ani nemluvě o bohaté činnosti v oblasti studiové zvukařiny. Jednoduše činorodý frajer.

Nicméně tím hlavním, proč by měl kdokoliv Lebenssucht věnovat pozornost, je ve finále vždy a zase jenom hudba. A zde musím říct, že mě „Fucking My Knife“ příjemně překvapilo. Očekával jsem nudný DSBM průměr bez špetky inovace a v těch nejobehranějších stylových kolejích, ale realita je naštěstí trochu jinde a je mnohem příjemnější. Zaprvé se nejedná o takový ten DSBM echt standard s pomalými riffy, melancholickými kytarovými melodiemi a se zpěvákem, který ječí jak píča. Přesto je docela zřejmé, do jakého žánru Lebenssucht spadají.

Zadruhé (a za hlavní), „Fucking My Knife“ má kvalitní temnou atmosféru, jež EP táhne kupředu a díky níž se nakonec jedná o výborný poslech. Zejména první skladba „Beloved Depression“ je skvělá a je na ní znát, že byla složena někým, kdo ví, která bije. „Until We Die“ maličko zaostává, ale naštěstí nikterak zásadně a pořád se jedná o docela dobrý song. Závěrečná titulka opouští metalové vody a Lebenssucht si jejím prostřednictvím pohrávají se soft-noisem a industrialem.

V neposlední řadě musím kromě povedené sebevražedné atmosféry vyzdvihnout i vokál, o nějž se stará jistá S Caedes – ženský rod použit záměrně a správně. Ta má v hlasivkách kvalitní zlo a navíc na koncertních fotkách, v bílých šatech a zbrocená krví, vypadá démonicky. A z obou těchto důvodů to dá hodně práce, aby se člověku nevybavila vzpomínka na Onielar – v tomto případě je přirovnání myšleno v dobrém.

Samozřejmě, „Fucking My Knife“ není žádné veledílo. Přesto mě album příjemně překvapilo a jsem ochoten jej doporučit. Nečekal jsem nic a dostal jsem kvalitní a poctivou žánrovou práci, která se pohybuje v nadprůměrných vodách a má co říct. Kdybych tohle mohl prohlásit o každé neznámé kapele, jež se ke mně dostane, hned by se recenzovalo lépe!