Země: USA Žánr: thrash metal Datum vydání: 18.7.2014 Label: Nuclear Blast Records Hodnocení: 9/10 Zbytek redakce hodnotí: H. – 8/10 Seda – 7/10 Průměrné hodnocení: 8/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Jste připraveni na trochu pořádného thrash metalu? Na hudbu, která vás nabije energií a pořádně vám nakope prdel, i kdyby vám toto odvětví metalu nic neříkalo? Jste připraveni na Overkill? Tato kapela patří spíše k méně známým bratříčkům velikánů, jako jsou Slayer nebo Megadeth, ale to neznamená, že jejich hudba je méně kvalitní. Právě naopak, dovolím si říct, že album “Ironbound” překonalo jen o trošku starší album “Endgame” od už zmíněných Megadeth, které bylo prostě super.

Zlatá a nejklasičtější éra Overkill proběhla kolem roku 1990, kdy mladé (i starší) metalisty smetla jejich alba “The Years of Decay” nebo “Horrorscope”. Od té doby kapela vydala několik horších i lepších alb, každopádně nikdo si nemyslel, že se Overkill vzchopí a připraví si pro nás něco tak delikátního jako “Ironbound”.

Album vás zavede právě do zlaté éry, kdy platilo co song, to hitovka. Oldschool na vás dýchá ze všech stran a produkce dokázala udržet zvuk klasických Overkill – přesto neuslyšíte žádný šum ani ruch, žádný tón vám neunikne. Verniho basa bublá tradičně hodně nahlas, taky je jedna z poznávacích znamení kapely, stejně jako Blitzův hlas.

Asi poslední dobou píšu hodně často, že zpěvák je opravdu ve formě, ale asi mají všichni nějaké dobré období. Dřív byl Bobbyho projev pro někoho možná nestravitelný, ale tentokrát zní poslouchatelně snad pro každého a zachovává si svoji jedinečnost. Duo kytaristů výtečně spolupracuje a jako vždy předvádí sóla, při kterých mi vylézají oči z důlků, viz klipovka “Bring Me the Night”. Kytary mají hlavně absolutně skvělý zvuk bez zbytečného podlazování, což dokážu ocenit.

Kapela umí kromě rychlých vypalovaček a brutálních sólíček i zpomalit a zjemnit, jako například v titulním songu. Dámy a pánové, skladba “Ironbound” je jedna z nejlepších thrashových písní, co jsem kdy slyšel, čistá dokonalost, stejně jako diamant v reklamě na Calgonit. Kompozičně mi připomíná legendu “Master of Puppets” – tvrdé riffy, rychlá sloka, chytlavý a zapamatovatelný refrén a najednou zpomalení, něžná čistá kytara a pomalejší sólo, které přejde do rychlejšího. Krása, krása, krása.

Když už začínám jmenovat jednotlivé songy, tak s tím zase rychle přestanu. Proč? Protože jsou všechny super. Ano, ke konci alba už nejsou všechny tak dokonalé a bez chyby, konkrétně poslední tři, ale pořád se dobře drží. Suma sumárum, komu se tohle nelíbí, tak ať si políbí co chce, protože “Ironbound” je geniální kousek, dovolím si říct, že jeden z favoritů na album roku a na 100 % říkám, že se objeví v mojí top10. Škoda toho konce, možná by bylo hodnocení i větší…