Země: Polsko Žánr: gothic metal Datum vydání: 11.10.2010 Label: Mystic Production Hodnocení: 5/10 Odkazy: facebook / twitter

Na Unsun je nejzajímavější asi to, že v jejich čele stojí Mauser, známý jako bývalý kytarista smrťáků Vader, a jeho manželka Aya. Zajímavá může v jejich případě i grafika vyvedená se zjevnou pečlivostí, zajímavě dobrá může být i produkce jejich nového alba “Clinic for Dolls”, ale samotná hudba… no, řekněme to diplomaticky, tam už to tak slavné není.

Mezi tisícem gothic metalových skupin se sličnou (a pokud možno blonďatou a v korzetu) zpěvačkou v čele jsou Unsun stejně tak zaměnitelní, jako je v rámci metalu mainstreamová jejich hudba. “Clinic for Dolls” neobsahuje nic, co byste nikdy předtím neslyšeli. Nahrávka plyne “v pohodě”, ale naprosto nekonfliktní vyznění vás nenechá ani chvíli na pochybách, že neposloucháte nic jiného než obyčejný pop s kytarou.

Má to vůbec cenu rozebírat? Riffy jsou obyčejné, jednoduché, nevýrazné a nikterak výjimečné. Tohle že hraje Mauser? Opravdu ten samý Mauser, který nahrával šlehy typu “Litany”? Vážně? No, každopádně na “Clinic for Dolls” se nám tento ex-death metalista moc nerozkančil, prim hrají všudypřítomné klávesy a hlavně sladký hlásek blonďaté princezničky v čele.

Netvrdím, že by se to nedalo poslouchat, právě naopak… jak už to už to tak bývá, poslouchá se to až podezřele dobře a právě v tom je ten problém. Hlavně aby to znělo na první poslech dobře a nedejbože, aby to znělo přehnaně tvrdě (rozuměj metalově) či to dokonce někoho pobuřovalo. I když se oprostím od svých osobních sympatií k albům, které mi nedají nic zadarmo a s jejichž poslechem musím “bojovat”, pořád nemůžu uznat “dobře se poslouchá” jako klad, to už v dnešní době nestačí.

V první polovině “Clinic for Dolls” ještě najdeme pár skladeb, které by jakž takž s přimhouřením oka měly na vyšší hodnocení, než je to, které můžete vidět na konci recenze (konkrétně třeba úvodní “The Lost Way” a třetí “Time” – s největší pravděpodobností ty nejsolidnější kousky na placce), ale čím dále CDčko hraje, tím horší to je. Pozornost otupuje, nějak ty songy kolem vás poletují, ale ani je nevnímáte. Průměrné jako šlichta ve školní jídelně – sice se z toho nikdo nepobleje, chuťové (sluchové) buňky ale můžete klidně poslat na dovolenou, jelikož tady je potřebovat rozhodně nebudete. Z řady vybočuje pouze “The Last Tear”… naneštěstí pro kapelu ale vybočuje směrem ke sračkovitosti. Takhle uchcaný cajdák už jsem dlouho neslyšel, to vám tedy povím.

Co si budeme dále povídat. Nic jiného než řemeslně odvedený standard a průměr na “Clinic for Dolls” nenajdete. Mé antipatie k albu rozhodně nejsou dány nějakou zaujatostí vůči gothic metalu, jen chci slyšet kvalitu. Pěkná baba za mikrofonem možná k posluchačskému štěstí někomu stačí, ne však mně. Své příznivce si to nejspíš najde, hltači jakéhokoliv female-fronted metalu po tom mohou s klidem skočit a já jim to neberu, jen těm ostatním bych řekl, že tady nenajdou nic než obyčejný, šedý průměr. Prvoplánovitě líbivý a bez hlubšího prožitku. Za pět a tečka.