Země: Rakousko Žánr: avantgarde black metal Datum vydání: 18.7.2014 Label: Avantgarde Music Tracklist: 01. Temptation I – Ego 02. Temptation II – Stasis 03. Temptation III – Akrasia 04. Temptation IV – Indulgence 05. Temptation V – Neglect 06. Temptation VI – Composis Mentis 07. Temptation VIII – Excessus Hodnocení: H. – 8,5/10 Atreides – 8/10 Skvrn – 8,5/10 Průměrné hodnocení: 8,3/10 Odkazy: web / facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Against PR

Nemá cenu tvrdit opak, protože by mi to stejně vůbec nikdo nevěřil, takže to řeknu rovnou – Abigor je skupina, kterou mám opravdu hodně a upřímně rád. Platí to jak o starší a syrovější tvorbě z 90. let, v jejímž rámci si tito dnes již kultovní Rakušané na své konto připsali nejednu skvostnou nahrávku (vlastně co to plácám – v 90. letech Abigor vydávali JENOM klenoty, každá deska z té doby je naprosto excelentní), tak i o novějším avantgardním směřování, do něhož se kapela pustila v novém tisíciletí. Nicméně tohle všechno o tom, jaká jsou stará alba Abigor a jak mám tuhle skupinu rád, tu nemá cenu opakovat, protože jsem to tu už před časem jednou vykládal v rámci recenze na EP “Supreme and Immortal Is the Art of the Devil” z loňského roku, tudíž bych si dovolil vás pro podrobnosti odkázat tam.

Pro ty z vás, kteří s Abigor nejsou podrobněji obeznámeni (je-li vůbec někdo takový) a jimž se nechce klikat, bych řekl pouze to, že onen “avantgardní zlom” v historii kapely přišel s nahrávkou “Satanized (A Journey Through Cosmic Infinity)” z roku 2001, po jejímž vydání ovšem Rakušané ukončili svou činnost. Obnova pak přišla v roce 2006 a jejím výsledkem následně byla alba “Fractal Possession” (2007) a “Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint – An Excursion on Satan’s Fragmenting Principle” (2010) – obě opětovně skvělá, jen tak mezi námi. Zejména druhý zmiňovaný počin je neskutečná síla.

Od vydání “Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint – An Excursion on Satan’s Fragmenting Principle” již uběhly čtyři roky, během nichž Abigor vyjma zmiňovaného EP “Supreme and Immortal Is the Art of the Devil” vydali ještě počin “Quintessence”, což je dvojdisk, jehož náplní je přepracovaná verze desky “Channeling the Quintessence of Satan” (1999) a demosnímky kapely. Na opravdu novou hudbu si všichni vyznavači rakouského kultu museli počkat až do letošního roku, kdy konečně dorazil nový opus “Leytmotif Luzifer: The 7 Temptations of Man“, o němž si nyní krátce popovídáme…

Stojí před námi dva esenciální otazníky. Ten první se nachází za otázkou, jakou cestou Abigor pokračují co do formy a obsahu své hudby. Ten druhý se pak ptá, zdali “Leytmotif Luzifer: The 7 Temptations of Man“ dokázal udržet vysoko nastavenou laťku (v podstatě všech) předcházejících počinů skupiny. Možná jsem to teď uvedl trochu zbytečně výpravně, jelikož odpovědi na obě vyřčené otázky jsou vlastně jednoznačné a docela jednoduché (v tom smyslu, že je lze napsat docela stručně), což je poměrně paradoxní vzhledem k tomu, že muzika Abigor je všechno možné jen ne jednoduchá. Ale to nevadí, i tak si to okecáme trochu víc.

Co se onoho hudebního směřování týká, Rakušané (dle očekávání) i nadále pokračují ve svém vysoce avantgardním pojetí black metalu, činí tak ovšem trochu jiným způsobem než v případě obou předcházejících počinů (budeme-li se bavit pouze o oné éře po obnově činnosti). Nedá se sice, že by “Fractal Possession” nebo “Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint – An Excursion on Satan’s Fragmenting Principle” byla alba nějak výrazněji ovlivněná elektronikou, přesto zde byl patrný jistý pocit industriálnosti. Ten se na “Leytmotif Luzifer: The 7 Temptations of Man“ takřka úplně vytratil a Abigor se vracejí na pole “čistého” black metalu, což by takhle řečeno mohlo vypadat, že je novinka méně avantgardní… ale není. Ve skutečnosti si spíš říkám, jestli Abigor na “Leytmotif Luzifer: The 7 Temptations of Man“ onen experiment – ačkoliv “jen” v rámci black metalu – tentokrát nedotáhli úplně nejdál, jelikož si nevzpomínám, že by mi u jakéhokoliv předchozího alba trvalo tak dlouho, abych jej vstřebal. A to je co říct, když vezmeme v potaz, že třeba “Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint – An Excursion on Satan’s Fragmenting Principle” trvalo cca stejně dlouho jako aktuální deska, akorát bylo rozseknuto jen na dvě dvacetiminutové části.

Ona nestravitelnost je do jisté míry jistě dána i tím, že “Leytmotif Luzifer: The 7 Temptations of Man“ na první poslechy působí trochu chaoticky, ačkoliv se nejedná o takový ten dnes “populární” druh chaotického avantgardního black metalu ve stylu Deathspell Omega, podobnost je maximálně jen vzdálená. Abigor jsou rozhodně dost sví na to, aby si mohli dovolit kráčet po své vlastní cestě, což také dělají. Tak či onak, ona zdánlivá neuspořádanost plyne tak trochu z toho, že Rakušané na sebe a přes sebe vrství obrovské množství různých nápadů, až to místy vypadá, že těmi nápady téměř plýtvají. Třeba jen v úplném finále první skladby “Temptation I – Ego” je na velice malé ploše naskládáno hned několik excelentních motivů, které by za nějaké rozvinutí jistě stály – a přesto je Abigor využijí třeba jen na pár vteřinek, protože takových mají dost, aby jimi tímhle způsobem naplnili více jak 40 minut.

Jakmile však dá člověk “Leytmotif Luzifer: The 7 Temptations of Man“ dostatek času (nebo alespoň v mém případě jej tentokrát bylo třeba), deska postupně začne dávat smysl a Abigor začnou odhalovat jednu excelentní pasáž vedle druhé. Jakkoliv to bude znít alibisticky, konkrétní písně není třeba jmenovat, protože v každé do jedné se nachází hned několik skvostných momentů. Nicméně i díky tomu je “Leytmotif Luzifer: The 7 Temptations of Man“ vysoce trvanlivou nahrávkou, v jejíchž útrobách se nachází hodně věcí čekajících na to, až je posluchač objeví.

Řekl jsem, že “i” díky množství motivů a možnosti objevování je album trvanlivé. Pokud je toto jen jeden z důvodů, jaký je pak ten další? Ten další je ve skutečnosti zároveň odpovědí na náš druhý otazník a ve své podstatě jsem jej již nepřímo také řekl. Je to kvalita, která je po celou dobu trvání “Leytmotif Luzifer: The 7 Temptations of Man“ extrémně vysoká. Jsem přesvědčen, že Abigor doposud nenatočili špatnou desku a platí to stále i po vydání “Leytmotif Luzifer: The 7 Temptations of Man“, které tak na své předchůdce navazuje více než důstojně. A to je vzhledem k tomu, jak fantastické počiny Abigor v minulosti natočili, téměř všeříkající.

Další názory:

Šleha. Tak nějak by se dala popsat letošní placka Rakušanů Abigor. Od téhle smečky znám jen novější tvorbu v čele s posledním “Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint – An Excursion on Satan’s Fragmenting Principle” které mě dokázalo spolehlivě usadit na prdel, jakkoliv by za ten název měli Rakušáky odnaučit psát. “Leytmotif Luzifer: The 7 Temptations of Man“ je na tom nemlich stejně, ačkoliv mi přijde, že oproti minulé desce jde přes všechnu tu avantgardně-technickou parádu víc na dřeň a tam, kde se posledně snažili Abigor o rozmáchlé kompozice, tam na novince sází jeden nápad za druhým v těsném časovém sledu. Těžko říct, jak vám to líp přiblížit, protože pokud jste album neslyšeli, je dost možné, že ani z popisu páně H. nade mnou si neuděláte o desce valnou představu. “Leytmotif Luzifer: The 7 Temptations of Man“ je jedno z těch alb, které se musí slyšet na vlastní uši, a trvá, než se do něj dostanete. Přiznám se, že mně samotnému se do něj nepovedlo proniknout docela (přinejmenším podle mých přesdtav) a alespoň pro mě platí, že celek je v tomto případě několikanásobně víc než součet všech částí – na rozdíl od samostatných skladeb mám pobrat album jako takové. O to víc ale kvituji, že Abigor nedávají nic zadarmo a závoj chaosu, který halí nitro desky, jako by vás mimochodem ponoukal do dalšího poslechu. Silně uhrančivé a svébytné dílo.
Atreides

Až na jednu výjimku z 90. let tvorbu Abigor neznám. Věděl jsem, že dnešní Abigor jsou úplně jinde a taky že ano. Na poměry black metalu velice technická hudba, která však na druhou stranu nepůsobí tak chaoticky, jak jsem původně čekal, čemuž napomáhá třeba krystalicky čistý zvuk. Vlastně i díky ne tolik velké chaotičnosti je z “Leytmotif Luzifer” naprosto originální záležitost, kterou bych si nedovolil přirovnat k jakékoliv doposud slyšené nahrávce. Abigor zní majestátně tak, jako by se vysmívali naprosté většině symfonických blackařů, kteří se k oné velkoleposti ani pomocí všemožných klávesových marasmů nedokáží dopracovat. Kvalitu a vůbec celkový výraz dnešních Abigor nejlépe dokládá pátá “Temptation V – Neglect”, nicméně další kusy tomuto skvostu zdařile sekundují. Desce není prakticky co vytknout a jen čistě subjektivně musím konstatovat, že letošní Thantifaxath a Darkspace mě baví o chloupek víc.
Skvrn