Země: Německo Žánr: black metal Datum vydání: 22.2.2013 Label: Supreme Chaos Records Tracklist: 01. Trümmer / Aetas cineris 02. Dezember 03. Zurück 04. Kosmos [Alpha] 05. Gnōsis 06. Erwachen 07. Sinnflut 08. Asche Hodnocení: Ježura – 9/10 H. – 9/10 Stick – 8,5/10 Průměrné hodnocení: 8,8/10 Odkazy: web / facebook / bandcamp

Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Phantoms of Pilsen 5 pomalu směřující ke svému vrcholu a na pódiu hraje kapela, kterou jsem předtím vůbec neznal, ale která si mě za slabou tři čtvrtě hodinku stihla omotat okolo prstu jako málokdo. Je asi bezpředmětné dodávat, že tou kapelou byli Agrypnie, ale že od nich od té doby očekávám nic než vytříbenou kvalitu, to už je možná trochu relevantnější informace. No a co se na podzim roku 2011 blýskli EP “Asche” jsem tak žil v napjatém očekávání, s čím se tito Němci vytasí na standardním formátu, tedy ještě pořád žhavé novince “Aetas cineris”, která spatřila světlo světa na konci února.

V samém začátku by se asi slušelo zmínit, že Agrypnie svým fanouškům s novou deskou nepřipravili žádný šok. “Aetas cineris” se nese přesně v tom duchu atmosférického black metalu, se kterým kapela sklízela vavříny již dříve, a pokud zde lze hovořit o nějakých změnách či vývoji, rozhodně to není nic, co by bylo patrné po prvním protočení. A ač jsem příznivcem byť i radikálního vývoje, tentokrát jsem zkrátka rád, že se Agrypnie do žádných stylových veletočů nepouštěli a spíše se věnovali pilování toho, co jim tak jde. Zabijácké bicí, těžké riffy, podmanivé melodie a rozmáchlá atmosféra dokonale korespondující se jménem kapely (“agrypnie” je cizí výraz pro “nespavost”) jsou zde přítomny, a to v perfektně vycizelované podobě, ze které dýchá jak skladatelský um autorů, tak jejich nezaměnitelný výraz. A je to právě originalita, tedy komodita v současné době vyvažovaná zlatem, která celým Agrypnie potažmo “Aetas cineris” tolik pomáhá k vynikajícímu výsledku, na který to deska dotáhla. V jejích členitějších pasážích člověk nestačí zírat, jak chytře a s jakou lehkostí splétají Agrypnie výborné melodie s velmi hutným, ale přesto nijak násilným nebo přetechnizovaným riffováním, a to vše zpravidla podkládají nemilosrdnými a nesmírně nápaditými bicími party. Naproti tomu v klidných zákoutích alba zaslouží poklonu schopnost udržet pozornost i u zdánlivě jednotvárné kompozice – tím spíše v případě, kdy by její délka v jiných rukou vystačila na dvě až tři vypalovačky. Někde mezi tím se pak nachází asi nejčitelnější odkaz na black metalový základ v podobě těžkých, táhlých a majestátních kytarových a bicích vichřic, u kterých není žádný problém duchem odcestovat někam jinam, těžko říct kam. No a pak je tu spousta pasáží, kde se to všechno různě míchá a prolíná a skrz co na sebe ty různé polohy naprosto organicky navazují…

“Aetas cineris” je velice dlouhá deska. Stopáž delší než hodina a čtvrt je však překvapivě stravitelná a přiznám se, že dokud jsem si tenhle údaj nezjistil, určitě bych tolik netipoval. To je ale ostatně další důvod, proč je “Aetas cineris” tak dobré album. Agrypnie totiž nenechají posluchače, aby se začal nudit. Napříč albem se sice vyskytují pasáže, které by šly nesprávně interpretovat jako nudné, ale jejich kouzlo spočívá mimo jiné v tom, že když člověk desku poslouchá jen tak letmo, tyhle části asi nějak podvědomě odfiltruje, takže nejsou na závadu, a když věnuje poslechu dostatek zasloužené pozornosti, najednou zjistí, že tam vlastně žádné nudné pasáže nejsou. Na povrch totiž začnou vyplouvat různé dříve přehlížené detaily, nenápadné aranžérské vychytávky nebo rovnou celé instrumentální linky, které dosud unikaly pozornosti. Právě proto může fungovat osm minut a deset vteřin dlouhá skladba “Kosmos [Alpha]” (což je mimochodem nejkratší skladba alba), ve které se na první pohled neděje prakticky nic a kterou by někdo jiný omezil na maximálně dvouminutové atmosférické intermezzo. S výjimkou zmíněné “Kosmos [Alpha]” pak v drtivé většině případů platí, že skladby poutají pozornost zvídavého posluchače i svojí strukturou, která je všechno jen ne jednotvárná, a sledování jejího vývoje je velmi poutavým zážitkem.

Vynikající skladatelská práce je jedna věc, ale docílit toho, aby dobře napsaný materiál stejně dobře zněl, to je věc další. Bohudík, “Aetas cineris” není odfláklá ani v tomto ohledu. Pečlivá produkce má totiž za následek, že kytary znějí tak akorát hrubě a sytě, jak je zapotřebí, bicí jsou sice průbojné a úderné, ale ne zbytečně ostré, a relativní ostrost a autentičnost naopak svědčí několika příspěvkům akustické kytary, která celek velmi příjemně ozvláštňuje, aniž by však narušovala jeho náladu. Výsledek pak dělá dojem, že se hudba šíří do velkého prostoru a postupně se ztrácí či doznívá, ovšem bez ozvěn, které by asi nadělaly pěknou paseku. Dost určitě tomu pomáhá velmi jemný klávesový podmaz a pochopitelně také naléhavý vokál Torstena Hirsche, který je koneckonců jedním z poznávacích znaků zvuku kapely předvedeným zde ve zcela hvězdné podobě.

Čekání na novou desku Agrypnie tedy rozhodně stálo za to. S “Aetas cineris” totiž přišlo album, které dokonale vystihuje esenci všeho, co dělá Agrypnie tak dobrou kapelou. Je to album, které se může chlubit jedinečnou a takřka strhující atmosférou a které se ve společnosti toho nejlepšího, co v rámci žánru za poslední dobu vzniklo, nemusí ani trochu stydět. Na úplnou genialitu Agrypnie sice ani jeho prostřednictvím zatím nedosáhli, ale to nic nemění na faktu, že se za jménem “Aetas cineris” skrývá opravdu velké dílo hodné obdivu všech, kteří holdují inteligentní hudbě.

Další názory:

Agrypnie patří do té sorty kapel, které jsou mi velice sympatické – přestože jsou na první pohled trochu nenápadné až schované a navenek se nemusí tvářit jako něco výjimečného, ve skutečnosti jejich muzika svým způsobem výjimečná opravdu je, když se do ní člověk náležitě ponoří. Přesně to splňuje i nová deska “Aetas Cineris”, která možná bude na první pohled pro laika vypadat jako další black metalové album do počtu, nicméně pod pokličkou riffů a melodií se ukrývá neuvěřitelně hluboká atmosféra, která člověka spolkne a nepustí. I přes téměř 80 minut hrací doby “Aetas cineris” v žádném případě nenudí, spíše naopak nabízí jeden fantastický moment za druhým, přesto se snad o žádném z nich nedá tvrdit, že by nějak převyšoval ty ostatní. Agrypnie jednoduše umí jako málokdo a další fantastická deska do jejich diskografie je toho jen důkazem…
H.

V podstatě moderně znějící melodický black. Pravověrní by to asi nepřekousli, ale mě tohle teda baví. Riffy jsou hutné, melodie netuctové a skladby jsou složeny tak, že i přes jejich zdánlivě stereotypní vyznění a šťavnatou stopáž není čas se nudit. Nápadité melodické linky, jejich variace a změny temp, tohle vše tu najdete, korunované atmosférou. Jelikož skladby jako takové zas tolik vydechnout nedají, dokonce se najde opodstatněné využití pro ambientní plochu “Kosmos [Alpha]”, která i přes svou délku vůbec nehraje roli nějaké vycpávky, spíš jako samostatného předělu. Navíc oceňuji ne úplně žánrový pěvecký projev, který se pojevuje spíš v mezích agresivního štěkotu, než aby se hnal do nějakých skřehotavých výšin. Tenhle počin je skutečně kvalitní, i když mi pořád schází něco, co by mě k němu absolutně připoutalo, ovšem musím přiznat, že roste s každým poslechem. Předchozí věci jsem bohužel ještě neslyšel, ale budu se jim muset podívat na zoubek. Agrypnie je totiž kapela, která by se neměla nechat zapadnout.
Stick