Země: Francie Žánr: avantgarde black metal Datum vydání: 24.5.2019 Label: Norma Evangelium Diaboli Tracklist: 01. Neither Meaning nor Justice 02. The Fires of Frustration 03. Ad Arma! Ad Arma! 04. Splinters from Your Mother’s Spine 05. Imitatio dei 06. 1523 07. Sacrificial Theopathy 08. Standing on the Work of Slaves 09. Renegade Ashes 10. Absolutist Regeneration 11. You Cannot Even Find the Ruins… Hrací doba: 45:18 Odkazy: bandcamp / bandcamp 2

Deathspell Omega patří mezi stěžejní formace metalového extrému. A jestli si myslíš něco jiného, tak si to myslíš špatně. Jejich kořeny sice nesahají tak hluboko jako u metalových titánů, kteří kdysi formovali žánry a subžánry, přesto je vliv téhle francouzské smečky na větev avantgardního black metalu a nejen jeho nepopiratelný a nepřehlédnutelný. Dovolím si tvrdit, že Deathspell Omega hráli zásadní roli ve formování všech disharmonických a chaotických odnoží. Možná, že kdyby neexistovali, byl by na jejich místě někdo jiný a třeba by se tyto metalové obory vyvinuly obdobně, ale na kdyby se nehraje. Unikum Deathspell Omega je neoddiskutovatelné.

Výlučnost s sebou nicméně nezřídka přináší i zástup napodobitelů, což Deathspell Omega neminulo. O trendu chaotického black metalu i death metalu už ostatně řeč byla. Předešlá deska „The Synarchy of Molten Bones“ na mě působila, jako kdyby se Francouzi právě proti tomuhle směřování chtěli vymezit. Pryč byl majestát „Paracletus“ a „Drought“ nebo rafinovanost „Fas – Ite, Maledicti, in Ignem Aeternum“. Deathspell Omega si sice stále zachovali svůj charakteristický sound, ale vsadili zejména na agresi a intenzitu. Na „The Synarchy of Molten Bones“ nasekali zběsilou půlhodinu jakožto manifest skutečnosti, že očekávání ostatních pro ně nehrají roli, a tím to haslo.

Chtělo by se říct, že letošní „The Furnaces of Palingenesia“ je skoro až opakem „The Synarchy of Molten Bones“. Deathspell Omega snad ještě nikdy nebyli takhle „přístupní“. To může znít všelijak, dokonce snad i anti-lákavě, ale v případě „The Furnaces of Palingenesia“ nejsou na místě negativní konotace, které se s tímhle pojmem pojí. Jde pouze o neobratné pojmenování toho, že Francouzi na své desce ještě nikdy neměli tolik melodií a kytarového sólování. Kdo tedy na Deathspell Omega miloval tu jejich obskurní melodiku, právě tady si ji užije nejvíce a snad i dosytosti. Nechybí výlety až regulérní epičnosti, jako se tomu kupříkladu děje v závěrech „Ad Arma! Ad Arma!“ nebo „Renegade Ashes“. Působivost zaručena. Jestli s tebou tohle nehne, tak fakt nevím, protože tohle je jednoduše impozantní.

Nic z toho nicméně neznamená, že by snad Deathspell Omega byli skutečně přístupní ve smyslu lehce stravitelní nebo že by snad rezignovali na to, co je jim vlastní. „The Furnaces of Palingenesia“ je stále vysoce členitá, precizní a promyšlená deska. Stejně tak daná tvrzení nenaznačují, že by se Francouzi zvysoka vysrali na spletité kytarové kejkle, jimiž jsou rovněž proslulí. Jinými slovy, „The Furnaces of Palingenesia“ je z jistého úhlu typická deska Deathspell Omega, obsahuje všechny jejich charakteristické atributy, ale v rámci diskografie má svou tvář a nechybí jí výlučnost, která jde navíc dál než jen za pohodlný scénář trochu jiného poměru, v němž jsou všechny ty elementy namíchány. Nakonec i tohle bývá znakem výjimečných kapel, mezi něž se Deathspell Omega nesporně řadí.

Výše jsem vypíchnul dva songy, což je vůči těm zbylým devíti možná trochu nefér, poněvadž slabého místa aby jeden pohledal. „The Furnaces of Palingenesia“ je ryzí perfekcionismus, který nepotřebuje berličky v podobě planých pasáží a zbytečných minut. Tady se hraje nejvyšší liga. Album je nacpané chytrými kličkami, výstavními riffy a sugestivními momenty. Deathspell Omega jsou prostě jinde a i letos budou právem kralovat hromadě ročních žebříčků.

„The Furnaces of Palingenesia“ poslední dobou drtím prakticky denně a pořád to spíš roste než stagnuje. Nebudu ale kvůli aktuální nadšení tvrdit něco o nejlepší desce Deathspell Omega, takové výkřiky by moc smysl nedávaly. Tvorba téhle kapely je totiž nejpozději od „Si monvmentvm reqvires, circvmspice“ nehorázně vysoko a každé následující album – snad jedině s výjimkou „The Synarchy of Molten Bones“, k němuž nemám potřebu se zpětně vracet, ačkoliv i to v rámci vyššího celku smysl dává – je šleha jak hovado a jejich pomyslný žebříček se mění dle aktuálních nálad. Nebudu se ale bát prohlásit, že „The Furnaces of Palingenesia“ je dost dobré na to, aby se svým předchůdcům mohlo postavit naroveň. Co víc si přát?