Země: Velká Británie Žánr: hard rock Datum vydání: 26.4.2013 Label: earMUSIC Tracklist: 01. A Simple Song 02. Weirdistan 03. Out of Hand 04. Hell to Pay 05. Body Line 06. Above and Beyond 07. Blood from a Stone 08. Uncommon Man 09. Après vous 10. All the Time in the World 11. Vincent Price Hodnocení: Ježura – 8/10 H. – 7,5/10 Průměrné hodnocení: 7,75/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Deep Purple. Dvě slova, bez kterých by tvrdá hudba asi vypadala úplně jinak, než dnes vypadá, a zároveň jedna z kapel, které se bez špetky pochybností řadí k rockovým legendám první kategorie. I přesto, že čtyřem pětinám kapely táhne na sedmý křížek, Deep Purple hrají a skládají dál a letos jsme se tak po dlouhých osmi letech dočkali nové desky, která však s sebou vedle vysokých očekávání přinesla také velmi dotěrnou otázku – není to už jen parodie na sebe sama? Odpovědět na ni není vůbec jednoduché, a to už jen proto, že Deep Purple patří k mým absolutním srdcovkám a nejradši bych vysázel na stůl plný počet, aniž bych desku vůbec poslouchal. Ale to si zde pochopitelně dovolit nemůžu, takže následující text je snad alespoň přibližně střízlivým obrazem toho, jak album “Now What?!” nakonec dopadlo.

Mám tak trochu nutkání hned v začátku vykřičet, že to dopadlo vážně dobře, dokonce lépe, než jsem si představoval. A vlastně proč ne, takže věřte, že je to tak. “Now What?!” sice není deska na první poslech a aby mohly její kvality vyniknout v plné šíři, je třeba jim dát nějaký čas, ale dostatečně trpělivý posluchač z toho pak jedině profituje. V nějakém starším rozhovoru se kapela nechala slyšet, že její novinka vznikala velmi spontánně a přirozeně a že přesně podle toho zní. Jakkoli je však třeba brát podobná prohlášení s rezervou, v tomto případě musím dát pánům za pravdu, protože “Now What?!” je skutečně uvolněný počin, na kterém je poznat, že se při jeho skládání nikam nespěchalo a že se nic nelámalo přes koleno. Hudba si opravdu plyne naprosto nenuceně a díky tomu je nesmírně svěží. A možná i to je důvodem, že “Now What?!” brnká přesně na ty samé struny, na které brnká snad každá dobrá deska Deep Purple. Ano, mluvím o tom nenapodobitelném Purple-feelingu a jedním dechem dodávám, že tam je, že je ho tam hodně a že má pořád stejné koule jako před lety. Někdo si bude určitě stěžovat, že být na místě Steva Morse takový Ritchie Blackmore, mohla to být ještě úplně jiná liga, ale takové spekulace opravdu nemají smysl, protože Steve se zde předvádí v opravdu dobrém světle, a i když z jeho hry tu a tam lze zaslechnout nějaký ten vliv amerického rocku, přijde mi to mnohem lepší (ve smyslu pasující ke klasickému zvuku Deep Purple) než na předchozí “Rapture of the Deep”.

Strůjcem tohoto klasického zvuku však pochopitelně není jen kytarista, takže by se slušelo vzít ohled i na ostatní. Pánové Glover a Paice prominou, ale i přes jejich excelentní práci (za zmínku stojí rozhodně bicí Iana Paice) tím mám na mysli zejména mistra hammondek Dona Aireyho a nezaměnitelným hlasem obdařeného zpěváka Iana Gillana. Poklonu zaslouží oba. První totiž svému loni zesnulému předchůdci Jonu Lordovi (kterému je deska věnovaná) nedělá ani náznakem ostudu a některá jeho sóla jsou skutečně špičková. Druhý pak předvádí výkon, ve který jsem s přihlédnutím k jeho věku už ani nedoufal. Sice nezní nachlup stejně jako zamlada, ale jeho střední a vyšší polohy, v nichž se drží drtivou většinu desky, nesnesou výtky. Špičkově intonované táhlé výšky, hrátky s melodiemi i trademarkové vzdechy… Všechno to tam je a všechno to svědčí o páně Gillanově skvělé formě. A dokonce dojde i na jednu upomínku strhujícího ječáku, se kterým dnes Ian sice velmi šetří, ale rozhodně ho nezapomněl. Velmi vkusné pomrknutí, které se k atmosféře skladby navíc vyloženě hodí…

Bylo by asi naivní čekat, že pánové v letech nahrají stejně nakopávající desku, jako když jim bylo 25, a “Now What?!” opravdu není nijak zvlášť rychlá nebo výbušná. Místo toho ale boduje promyšleností, nepřekombinovaností, spoustou chytrých detailů a především typicky rafinovanými melodiemi, které se ostatně podstatnou měrou podílejí na feelingu, o kterém jsem mluvil v předchozích odstavcích. Co mě ale na “Now What?!” opravdu dělá dojem, to je variabilita jednotlivých skladeb. Když pominu dvě výjimky, na které dojde řada později, tak snad každá skladba má svoji vlastní náladu, výraz a jedinečné momenty, kterými boduje – ať je to podmanivá “Out of Hand”, našlapaná pecka “Hell to Pay”, minimalistická a trochu smooth jazzová “Blood from a Stone”, rozmáchlá a fantastickým intrem uvozená “Uncommon Man”, hororová klipovka “Vincent Price” nebo rozverný bonus “It’ll Be Me”, každá je svým způsobem výborná, a to jsem tu vypíchnul jen ty, co nejvíce vyčnívají. S tím pak trochu kontrastují ony dvě výjimky. Jsou to skladby “Body Line” a “Après vous”, které mě na rozdíl od ostatních vůbec neoslovily, a minimálně první jmenovaná mi přijde poněkud samoúčelná, bez nápadu. Hodinu dlouhé album by se bez nich dle mého skromného názoru určitě obešlo.

I přes tyhle dvě výjimky ale nemohu na adresu alba říct křivé slovo. Deep Purple si sice dali na čas, ale to čekání rozhodně stálo za to. “Now What?!” je sice relativně poklidná deska, což ale neznamená, že by neuměla přitlačit na pilu, a už vůbec ne, že by jí chyběla síla. Přesně naopak – síly má “Now What?!” na rozdávání a najevo to dává s aristokratickým nadhledem, který je téhle legendární kapele vlastní. Deep Purple jsou již dávno v pozici, kdy sobě ani nikomu jinému nemusí vůbec nic dokazovat, každopádně prostřednictvím “Now What?!” dokázali celé rockové obci, že je s nimi třeba zatraceně vážně počítat, protože ještě zdaleka neřekli poslední slovo. Old men can rock!

Další názory:

Deep Purple určitě patří mezi skupiny, které to špatně snad ani neumí, což se na “Now What?!” potvrzuje. Celou desku vnímám víceméně podobně jako kolega, jen s tím rozdílem, že ne až tak nadšeně, jelikož mám Deep Purple “jenom” rád, ale úplná srdcovka to přece jenom není. To ovšem v žádném případě neznamená, že by mě “Now What?!” nebavilo, protože ve skutečnosti se jedná o nahrávku bez přehánění parádní. Spousta skvělých nápadů, které fungují bez sebemenších výhrad, výtečná práce všech zúčastněných, charakteristický párplovský sound – jednoduše vše je na svém místě. Na rozdíl od Ježury ani nemůžu tvrdit, že by mi tam nějaká skladba přebývala, jelikož mě album baví tak, jak je teď. Pokud bych měl ovšem vyzdvihnout, nějaké vrcholy, určitě by to byla rozmáchlá “Uncommon Man” a pak pocta legendárnímu hororovému herci, “Vincent Price”. Jen škoda hodně nic moc obalu…
H.