Země: Norsko Žánr: progressive black / death metal Datum vydání: 18.1.2010 Label: Indie Recordings Tracklist: 01. Captivating Solitude 02. Ain’t No Lovin’ 03. Mannefall 04. On the Banks of the Mississippi 05. Dark Prophets, Black Hearts 06. Wayakin (The Guardian of the Nez Perce) 07. Circle of Agony 08. Sombre Fall, Burdened Winter 09. Wayphearing Stranger [bonus track] Hodnocení: 10/10 Odkazy: facebook / twitter / bandcamp

Tak jsem se konečně dočkal! Debutová deska In Vain, „The Latter Rain“, s mými ušními bubínky svého času pěkně zamávala a od té doby jsem jen netrpělivě vyhlížel pokračovaní. I když to nakonec trvalo déle, než bylo původně plánováno (deska měla vyjít už loni v květnu), na „Mantra“ by se stejně vyplatilo čekat i 10 let. Je to totiž neuvěřitelná lahůdka. Nejdříve jsem myslel, že bude nemožné se „The Latter Rain“ vyrovnat či na něj alespoň patřičně navázat, ale stejně jako před třemi lety, i teď In Vain nakonec dokázali předčit veškerá má očekávání. A to bez toho, aby „Mantra“ byla kopírkou debutu. Naopak, jde si svou vlastní cestou, přesto však nese obdobné styčné body, díky nimž kapelu ihned rozpoznáte.

In Vain mají vlastně vše, co si jen člověk může u hudební skupiny přát. Jsou originální, sví, mají myšlenku a nápady. Jejich muzika má v sobě atmosféru a technickou zručnost zároveň. Nestojí na místě, ale vyvíjejí se a vždy jsou o krok napřed před posluchačem, který tak neví, co ho čeká o minutu později. Přesto všechno je deska navíc neuvěřitelně kompaktní. Písně se plynule přelévají z pomalých atmosférických vyhrávek do metalového nářezu, do něhož jsou naprosto přirozeně zapuštěna sóla, nepřeberné množství různých vyhrávek a v neposlední řadě i spousta různých, ale ve všech případech skvělých vokálů. To vše je podané s neuvěřitelnou lehkostí a nadhledem.

Hudba, jako je tato, se prostě nedá dost dobře popsat slovy. Možná to bude znít jako klišé, ale tohle prostě musíte slyšet, abyste pochopili, o čem mluvím. Jako příklad stačí uvést hned první skladbu „Captivating Solitude“, která je vskutku excelentní. Ve své podstatě se nejedná o nic extra složitého, přesto však píseň oplývá jen stěží uchopitelnou atmosférou, jejíž naléhavost během oněch sedmi minut neskutečně graduje. In Vain přes sebe umně skládají jednotlivé hudební vrstvy, nápady, malé detaily a jemné nuance, které všechny dohromady tvoří čiročirou nádheru.

„Problém“ je ale v tom, že by se to dalo říct o každé písničce z alba. Musím vytáhnout další recenzentské klišé, ale co skladba, to skvost. V tomto případě je to ale myšleno naprosto doslovně. Nuda se během poslechu nemůže dostavit ani na jedinou minutu. Jako by kapela ani toto slovo neznala. Právě naopak, „Mantra“ je zábava na dlouhé a dlouhé hodiny.

V minulém odstavci jsem tvrdil, že každá píseň je naprosto úžasná a má na desce své pevné místo, a to je beze zbytku pravda, přesto je zde jedna kompozice, kterou prostě musím vyzdvihnout. Jde o „Wayakin (The Guardian Spirit of the Nez Perce)“. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, prostě nenacházím vhodná slova, kterými by šel popsat tento nepřekonatelný epos o severoamerických indiánech z kmene Nez Perce. Při klidné rozehře si jen představujete starého indiána, jak v noci, v záři ohně a při svitu hvězd vypráví příběh o dávných časech, které „jsou navždy ztraceny“, abyste se do nich záhy na několik příštích minut sami přenesli. Nemám slov, neznám dostatečných superlativ.

Pokud si někdo myslel, že prakticky dokonalá prvotina „The Latter Rain“ byla jen náhoda, „Mantra“ jej rychle vyvede z omylu. Tahle skupina je absolutní unikát. Opravdu jediní svého druhu. Nemám jinou možnost než to absolutně nejvyšší hodnocení.