Země: Švédsko Žánr: atmospheric / doom metal / dark rock Datum vydání: 20.5.2016 Label: Peaceville Tracklist: 01. Takeover 02. Serein 03. Old Heart Falls 04. Decima 05. Sanction 06. Residual 07. Serac 08. Last Song Before the Fade 09. Shifts 10. The Night Subscriber 11. Pale Flag 12. Passer Hrací doba: 67:25 Odkazy: web / facebook / twitter

Melancholičtí švédští tuláci Katatonia se vydávají na další, nyní jubilejní desátou pouť. Pravda, technicky by se dala za desátou desku považovat akustická „Dethroned & Uncrowned“, avšak vzhledem k tomu, že se jednalo pouze o předělávky skladeb z přechozí řadovky „Dead End Kings“, považuji za korektnější považovat za album honosící se tímto pomyslným titulem až čerstvé „The Fall of Hearts“. Ačkoliv se mi „Dead End Kings“ zamlouvalo (za důkaz čehož může sloužit má dobová recenze), v rámci čekání na nové album se ozývaly spíš obavy.

Katatonia je totiž jednou z těch kapel, jež po významné transformaci žánru zabředly do stylu, jejž na jednu stranu lze nazývat charakteristickým, na druhou stranu občas místy balancuje na hranici předvídatelnosti. A ačkoliv si až na výjimky („Night Is the New Day“) skupina stále drží relativně poměrně vysoký standard, přeci jen jisté opakování patrné je. Obavy trochu posílilo zveřejnění prvního singlu („Old Heart Falls“), který ačkoliv disponoval solidní atmosférou a svěžím zvukem, co se týče nápadů byl tradiční až běda. Nicméně lámat hůl by bylo rozhodně ukvapené. Především vzhledem k tomu, že se z desky nakonec vyloupla povedená propracovaná záležitost ukazující kapelu jako progresivní a zralou entitu, jež má stále co říct.

Za pravdu nám může dát hned povedený otvírák „Takeover“, disponující moc pěknou melodií a především ilustrující změny, jaké se v kapele odehrály. Zapojení bubeníka Daniela Moilanena a kytaristy Rogera Öjerssona do tvůrčího procesu znamená z kompozičního hlediska využití techničtějších kytarových postupů a větší apel na dynamičnost. Navíc struktura zmiňované skladby je o poznání propracovanější, než tomu bylo v písních posledních alb – jako celek připomene skoro až kolegy z Opeth. Zkrátka a dobře, kapela zní moderněji, zároveň paradoxně nehraje tolik na první signální; progresivněji, a přitom stále zachovává přehledné členění; místy i možná popověji, avšak navzdory tomu zní méně ukňouraně. Především má ale člověk pocit, že neposlouchá něco tisíckrát převařeného, ale něco nového a svěžího. Singly „Serein“ a „Old Heart Falls“ pak sice co se motivů týče až zas tolik nepřekvapí, jejich atmosféra ovšem funguje solidně. Propracovanější je první zmiňovaná, nicméně naživo zas myslím zafunguje ta druhá (je to sice celkem předvídatelné klišé, nicméně v kontextu desky funguje).

Pravda, časy, kdy šlo Katatonii nazývat syrovou, už jsou dávno v trapu – hutnost „Viva Emtiness“, o doomových začátcích nemluvě, už holt nevrátíme, ale upřímně řečeno, zrovna při poslechu precizní moderní novinky mi to ani nějak nevadí. „Decima“ disponuje například relativně neobvyklými postupy, které jsou doprovozeny o zajímavou instrumentaci. A ačkoliv v kontextu desky působí nenápadně, zároveň rozhodně u ní nemá člověk pocit, jako by ji někdy slyšel, což se, ruku na srdce, poslední dobou u Katatonie čas od času stávalo. Zvukový kabát novinky působí velmi solidně – pěkně vyniknou jak tvrdé, tak měkké části, přičemž dynamika zde funguje opravdu dobře. Jednou z nejsilnějších skladeb na albu je „Serak“ – další sedmiminutovka, jež má parádní kytary a je velmi dobře napsaná. V jednu chvíli překvapuje precizní rytmikou, jindy klávesovými doprovody a celkově připomíná, že Katatonii stále můžeme považovat za kapelu progresivní.

Nicméně tu jsou písně, které jsou spíš do počtu jako „Shifts“. Naštěstí jim oproti minulosti technické zpracování často přidává na atraktivitě. Například dobrá rytmika u „The Night Subscriber“ dělá i z obyčejnějších motivů velmi zajímavé pasáže. Precizní atmosféru má poloakustická „Pale Flag“, na níž se opět podepíše kvalitní zvukové inženýrství. A samotná melodie také není zrovna marná. Závěrečná „Passer“ je pak opravdu skvělou záležitostí. Zazní zde několik dosud neslyšených poloh a působí originálně. Klávesovými party, progresivními linkami kytar a samotným zpěvem konče.

Katatonia si pohrála s instrumentací a celkovým feelingem a nahrála velmi solidní desku, jež v rámci novější tvorby celkem kvalitativně vyčnívá. Pochvalu si zaslouží především neobvykle propracované kytarové party, které novince dodávají správný náboj. Dále si pak pochvalu zaslouží Jonasovy vokály, protože jsou technicky zase o kus dál než minule. Na jednu stranu je zde méně jednoznačně zapamatovatelných pasáží, ovšem o to více člověka baví se k nahrávce vracet. Zatímco můj soud u „Dead End Kings“ možná mohl ovlivňovat fakt, že se mi tehdy Katatonia hodně trefila do nálady, nyní mám pocit, že by novinka mohla zaujmout i ty, kteří minule usínali nudou. Teda pokud nepočítají s hutným doom metalem, ale spíše s progresí a atmosférou. Jak jsem se zpočátku bál, že budu muset lámat hůl, tak to není potřeba.