Země: USA Žánr: space / psychedelic / post-rock Datum vydání: 30.10.2015 Label: Temporary Residence Ltd. Tracklist: 01. No Cave 02. Living Cell 03. Montes Jura 04. End of Man 05. Rehumanizer I 06. Rehumanizer II Hrací doba: 39:53 Odkazy: web / facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Silver Rocket

Já vím, že je to pěkně fousatý vtip začínat recenzi zrovna na tuhle skupinu zrovna tímhle vtipem, ale – když se řekne Maserati, většině lidí se asi jako první vybaví symbol trojzubce a s ním spojená značka luxusních italských aut. Nicméně, není třeba se obávat, jelikož se skutečně nehodláme přetransformovat do motoristického magazínu. Maserati totiž není jen značka aut, ale i rocková kapela z amerického státu Georgia. A samozřejmě právě ona bude hlavní hvězdou naší dnešní recenze…

Vzhledem k tomu, že „rocková kapela“ je jen o chlup méně vágní pojem než „hudební skupina“ (ale ve výsledku obojí neřekne skoro nic), pojďme to pro případného laika nejprve trochu zpřesnit. I laikovi dá totiž mnohem lepší představu o tom, oč v hudbě Maserati běží, prohlášení, že se tenhle zámořský kvartet pohybuje kdesi na ose mezi space rockem, psychedelic rockem a post-rockem. Ve skutečnost by vám tohle mělo dát poměrně přesnou představu toho, jak muzika Maserati zní, i kdybyste o téhle skupině až doposud neslyšeli.

Samozřejmě – v hlavní roli je typická psychedelicky rocková rytmika stavící každou píseň na jednom určitém motivu, který se proplétá celou skladbou s občasnými mírnými proměnami, a okolo toho krouží kosmické kytary. A jak v podobných žánrech bývá zvykem, právě díky tomuhle „monotónnímu“ budování kompozic si vás ta muzika vždy pomalu obmotává kolem prstu, dokud se do té astrální atmosféry dočista nepropadnete. Přesně tohle je tím, co mě osobně na psychedelických žánrech vždy strašně baví, a přesně to je i tím důvodem, proč mě baví také Maserati.

Právě tohle postupné hypnotizování posluchače Maserati bezesporu umějí a ona schopnost vytvořit takovou tu uhrančivou náladu, že se od toho člověk nemůže odtrhnout, jim rozhodně není cizí. A ačkoliv bylo až doposud vše formulované v obecné rovině, platí to i o čerstvé novince „Rehumanizer“. Maserati na ní po hudební stránce vlastně nepřicházejí s ničím, co by již nepředvedli na svých předcházejících albech (ostatně proto šlo mluvit v obecné rovině), jenže tohle je jeden z těch případů, kdy to prostě vůbec, ale vůbec nevadí, protože pořád funguje úplně skvěle. Pokud jste slyšeli již třeba předešlou dvojici nahrávek „Maserati VII“ (2012) a „Pyramid of the Sun“ (2010), pak vás „Rehumanizer“ – snad až na jeden malinký detail, k němuž se ještě dostaneme – vlastně nemá čím překvapit v tom smyslu, že byste zde slyšeli něco fungl nového, avšak to v žádném případě není překážkou v tom, abyste si novinku užili.

Všechny ty jemné gradace, fantastické rytmické přechody a detaily (ty uvozovky, když jsem zmiňoval „monotónnost“, rozhodně měly svůj význam) totiž fungují naprosto parádně i na „Rehumanizer“, a to v každé ze šesti přítomných skladeb. Kdybyste mě hodně nutili, asi bych dokázal říct, že mými osobními favority, na něž se při každém poslechu těším, jsou „Montes Jura“ a „Rehumanizer II“, ale vybírat z takovéhle desky cosi jako největší „hity“ je fakt zbytečnost, jelikož je to super od začátku do konce.

V jedné drobnosti se však „Rehumanizer“ od svých předchůdců přece jenom liší – Maserati byli vždy instrumentální skupinou a vystačili si „jen“ s nástroji. Sice se nedá říct, že se tohle na novince vyloženě změnilo, protože většina nahrávky stále je instrumentální, nicméně do dvou písní přece jen pronikly i vokály. Jistě, můžete kontrovat, že jakýsi zefektovaný robotický vokál se objevil již na „Maserati VII“ prostřednictvím songu „Solar Exodus“, což je samozřejmě pravda – ostatně, právě tenhle robot se nyní opět vrací v „End of Man“. Na druhou stranu, „Living Cell“ již nabízí regulérní zpěv, což je – pokud mě paměť náhodou neklame – u Maserati snad poprvé. Hlavní ovšem je, že vokály (myšleno jak v „Living Cell“, tak i v „End of Man“) byly zakomponovány velice vkusně a přirozeně a v daném zvukovém rámci to nepůsobí nijak jakkoliv nepatřičně.

Dál už snad není moc řešit. Z jistého úhlu pohledu je pravda, že „Rehumanizer“ je prostě jenom další album Maserati, které do jejich tvorby nepřináší nic nového (přece jenom – to minimum zpěvu je do celku zapuštěno takovým způsobem, že to celkový ráz nijak nemění, a tudíž je to vlastně pouze kosmetická změna). Ale na druhou stranu – dokud budou Američané do své sbírky přidávat takhle skvělé položky, tak to nijak nevadí, protože přejedenost je prozatím stále v nedohlednu. A to, že „Rehumanizer“ má (podle mě, samozřejmě) suverénně nejhezčí obálku v historii Maserati, už je jenom takový malý, leč příjemný bonus navíc…