Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 5.10.2018 Label: Terratur Possessions Tracklist: 01. Certainly Not 02. Arrival, Yet Again 03. Worlds Open, Worlds Collide 04. Stellar Storms 05. An Utter Lack of Meaning, Hitherto Unbeknownst, Suddenly Revealed 06. Firebirds 07. Sordid Sanctitude 08. Rise in Red 09. Passage 10. Summon Surreal Surrender Hrací doba: 46:20 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Sure Shot Worx

Není to zas tak dávno, co jsem zde v recenzi na Mare hovořil o jakémsi seskupení několika personálně provázaných blackmetalových formací z Trondheimu i o dlouhodobé „neochotě“ některých z nich konečně přijít s první dlouhohrající deskou. A pak jeb – dvě takové kapely (které navíc mají dva společné členy – bubeníka ⷚ a Luctuse, jenž v jedné obsluhuje baskytaru a ve druhé vokály) vypustí své debuty v rozmezí dvou měsíců. Nedlouho po Mare a jejich „Ebony Tower“ tedy přichází „Worlds Open, Worlds Collide“ od One Tail, One Head.

Obě nahrávky však u mě měly v předstihu docela jinou pozici. Zatímco na Mare jsem se těšil, protože jejich starší neřadové práce považuji za povedené, vydání „Worlds Open, Worlds Collide“ mě nechávalo docela v klidu. One Tail, One Head sice jsou – možná by skoro bylo lepší říct „byli“, poněvadž čtveřice se rozhodla svou činnost po vydání debutu ukončit, její poslední koncert proběhne 1. prosince na domácí půdě – skvělou koncertní skupinou, která v živém provedení dokáže nakopávat prdele bezkonkurenčním nasazením, avšak při domácím poslechu… nemůžu si prostě pomoct, ale One Tail, One Head mě v téhle podobě nikdy moc nezaujali a prakticky všechny jejich kraťasy šly jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven.

Vlastně se klidně můžu přiznat, že díky tomu nemám neřadovou tvorbu One Tail, One Head nijak zásadně naposlouchanou. V paměti to mám uložené jako rychlý punkový blekec bez schopnosti poskytnout větší posluchačské zadostiučinění, což je možná správný dojem, možná špatný. Popravdě ani nemám příliš důvodů a chuti to znovu zjišťovat. V porovnání s tímhle dojmem však „Worlds Open, Worlds Collide“ působí jako výrazně ambicióznější nahrávka. Svým způsobem One Tail, One Head – na rozdíl od Mare – prospěl čistší a stravitelnější sound, byť daní za to je, že deska díky němu ani zdaleka nenechá vzpomenout na energickou jízdu, jakou Norové předvádějí na koncertech. S nadsázkou by se snad dalo prohlásit, že One Tail, One Head jsou ve skutečnosti dvě kapely, z nichž jedna hraje na koncertech a druhá ve studiu, přičemž obě jsou značně odlišné. A ta koncertní je výrazně zajímavější…

Může to znít paradoxně, ale jakkoliv „Worlds Open, Worlds Collide“ vyznívá dost jiným způsobem než předešlé neřadovky, v konečném důsledku jsou mé pocity vlastně stejné – bez schopnosti poskytnout větší posluchačské zadostiučinění. Jak lze asi vytušit z mého výše nastíněného vztahu vůči One Tail, One Head, nedoufal jsem v nějaké velké zázraky, ale že bude deska znít až takhle obyčejně a nezáživně, to jsem skutečně nečekal. Na to, že tyhle kapely z Nidarosu byly mnohými považovány za budoucí tahouny norského black metalu, je debut zrovna One Tail, One Head vlastně překvapivě slabý. A na to, jakým způsobem Norové šílejí na koncertech, je až s podivem, jak unaveně „Worlds Open, Worlds Collide“ zní.

Rychlé pasáže jsou prakticky bez koulí. Nemůžu si pomoct, ale nic to se mnou nedělá. Ty, řekněme, atmosféričtější polohy jsou o trochu lepší, ale pořád nejde o nic zásadního a některé z nich – mám teď na mysli hlavně „Stellar Storms“ – se navíc po určitém čase ohrály tak moc, až si to začalo koledovat o přeskakování songů. Soustředím-li se na to opravdu dobré, vlastně mohu ukázat jen na prostředek titulní skladby. Větší problém nemám ani se „Sordid Sanctitude“ a „Summon Surreal Surrender“. Zbytek není nic, za čím by se člověk musel ohlédnout, a kdyby One Tail, One Head už neměli vybudované jméno a kdyby za nimi nebyla taková sestava, asi jen těžko by si kdokoliv z alba s takovou hromadou vaty káknul do spoďárů.

Jak vidno, „Worlds Open, Worlds Collide“ mě nijak zvlášť nezaujalo. Nevidím v tom nahrávku, jež by měla odolat zubu času a na niž by se mělo i za pár let vzpomínat. Přijde mi to jako vcelku obyčejná deska s několika fajn momenty, ale nic víc. Když tak nad tím přemýšlím, vlastně ani člověka nemusí zas tak mrzet, že One Tail, One Head končí svou činnost, protože co do studiové tvorby nic zásadního nepředvedli, což platí i o jejich labutí písni.