Země: Portugalsko Žánr: black metal Datum vydání: 25.9.2020 Label: I, Voidhanger Records Tracklist: 01. Cult Beyond Eternity 02. Trapped in Flesh, Blood and Dirt 03. Assigned to the Inexorable Flames 04. Melodies of Reflection and Praise 05. Granted the Vision, Molded into Stone 06. Murmurs of the Aging Vessel 07. Apathy of Might Hrací doba: 45:58 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: I, Voidhanger Records

Poslední dobou jsem recenzoval nahrávky tak trochu z povinnosti, abych se třeba pocvičil ve slovotepectví nebo upozornil na pár solidních nahrávek, které by někomu za pozornost mohly stát, ale už to bude delší dobu, kdy jsem recenzoval vskutku nesvatou povinnost motivován ryzím nadšením.

Mozek Onirik, Gonius Rex, je na scéně aktivní už od poloviny devadesátých let, nicméně předmětná kapela existuje od roku 2002 a „The Fire Cult Beyond Eternity“ je v pořadí pátou deskou. Když jsem si letmo pustil první alba, dostalo se mi obyčejného blackového bzučáku, kde šlo tušit klíčící smysl pro ponurou melodiku, ale dopodrobna je už studovat asi nebudu. Pravý potenciál v Goniovi začal nejspíš zrát až s dlouhou nahrávkou bočního projektu Qui Incenditur – „Doctrines of the Six Regions“ (2013), kterou sice hrozně dojebává bicí automat, ale kytarově se jedná o techničtější a smělejší záležitost. Každopádně za poslech doopravdy stojí až album Onirik pojmenované „Casket Dream Veneration“. To vyšlo v roce 2015 a pokud jste ho neslyšeli, zkuste si prohnat hlavou například „Disputant by Enlightenment“, což je podle mého názoru song jak hovado, jenž vás zároveň připraví na jisté aspekty Onirik, které nezasvěcený posluchač musí prvně strávit. Myslím tím zejména Goniovu snahu o sborový zpěv.

Proč tedy „The Fire Cult Beyond Eternity“ považuji za výjimečnou nahrávku hodnou vaší pozornosti? Nadprůměrné a svébytné „Casket Dream Veneration“ bylo hudebně překonáno a Gonius Rex za pomoci Semjazy z Thy Darkened Shade a Acrimonious konečně stvořil pořádnou blackmetalovou produkci. Oldschoolově špinavou a zároveň perfektně čitelnou, navíc s živými bicími, které nahrál Dirge Rep z Gehenna, The Konsortium a dalších 150 více či méně kultovních kapel. Goniovy popěvky jsou také vhodně zefektovány a zapuštěny do mixu, tudíž si nemyslím, že by někoho ono AaAaAaAa mohlo nyní odradit. A v neposlední řadě jsou propracované komplexní melodie dále rozkládány a šperkovány vynikajícími basovými linkami.

Onirik jsou tedy i popáté pevně zakořeněni v blackmetalové tradici, avšak čím je stará škola tak výjimečná? Pomineme-li památné riffy a různé magické aspekty, tak například tím, že každé stylotvorné album, ať už od Darkthrone, Emperor, Mayhem, Thorns nebo Ved Buens Ende, je nezaměnitelné. Vliv uvedených kapel je tady určitě patrný a progresivní přístup k tradici by šel v jistých ohledech přirovnat k současnějším inovátorům jako Abigor, Deathspell Omega, Negative Plane nebo Nightbringer, jenže jedna věc stále platí: Onirik zní jako Onirik, tečka.

Celkově bych tu ocenil více dravosti na úkor tesklivosti, některé pasáže mi dosud nejdou úplně pod fousy, ale pustit si „The Fire Cult Beyond Eternity“ hezky na sluchátkách od začátku do konce a prostě jen poslouchat je velká radost. Silné motivy nacházím v každé skladbě a takové „Cult Beyond Eternity“, „Assigned to the Inexorable Flames“, „Apathy of Might“ a zejména „Murmurs of the Aging Vessel“ jsou prostě hymny jak cyp. Když píšu tento odstavec, pomalu se blížím asi k dvacátému kompletnímu poslechu desky (promo mám cca od začátku srpna), stále mě kurevsky baví a určitě nemám pocit, že bych ji znal doopravdy zevrubně.

„The Fire Cult Beyond Eternity“ patří bez debat mezi nejzajímavější letošní, ryze Blackmetalové nahrávky. Odsoudit tohle album jako obyčejnou záležitost nebo náhodně poskládanou pidlikačku může dle mého názoru jen vůl, co ho poslouchal prdelí nebo má už v z vyprázdněných průměrností zmrzačený vkus. Samozřejmě ale platí, že skutečná ďáblova hudba není pro každého.