Země: Belgie Žánr: black metal Datum vydání: 12.2.2017 Label: Nuclear War Now! Productions Tracklist: 01. Intro 02. Black Fur Demoniac 03. Necrolactation Unborn Goat 04. Woods of the Black Offering 05. Crypt of Behezaël 06. Whips of Impurity 07. Fullmoon Sacrament 08. Dark Necromancy 09. Nightmare Consecration Hrací doba: 40:47 Odkazy: –

Věci skutečně hluboké a posvátné nebývají vystaveny na odiv těm, co neví, nechtějí znát a nejsou hodni. I já se kdysi smál smíchem bujarým, když jsem poprvé slyšel „Metal of Death“. Na svou obranu snad mohu říct jen to, že jsem byl tehdy ještě černěkovový novic, který ani neopustil základní školu. Ale záhy mě na „Oath of Black Blood“ začalo něco mocně přitahovat. Už jen samotné jméno Beherit zvláštně rezonovalo, když jsem si jej přednesl alespoň v mysli, takže bylo pak jen otázkou času, než jsem padl na tvář a složil přísahu, jsa si konečně vědom, že démonické působení je reálné, v Black Metalu zvlášť.

Jak už bylo uvedeno v jedné novince, belgičtí Perverted Ceremony jsou určeni fanouškům starých Beherit a Barathrum, čímž je možné recenzi ukončit, neboť je vyřčeno vše podstatné. Šlo by samozřejmě také jmenovat i Von, Profanatica, Archgoat a další stará zvěrstva; Z relativně současných pro změnu Cultes des ghoules (do „Häxan“ včetně), Black Feast, Sadomator. Perverted Ceremony jsem objevil až letos, krátce před oznámením recenzovaného debutu. Obě ukázkové kazety z loňského roku nebyly nijak zvlášť promovány, ale jen samotný fakt, že je vydali Nuclear War Now! Productions a Darkness Attack Records (label Impuratha z Black Witchery), o něčem svědčil. A dlouhé album „Sabbat of Behezaël“ příslib stvrdilo.

Slabší kousky lze uklidnit tvrzením, že „Sabbat of Behezaël“ nepřekročilo hranice chaosu tak jako třeba zmíněné „Oath of Black Blood“. Belgičané na své nástroje umí skutečně hrát a co tak vím, nejedná se o puberťáky dočasně uhranuté konkrétním soundem. Z náznaků lze odtušit, že za Perverted Ceremony stojí jakási inteligence, která ví, jak dosáhnout své vize. Nekontrolovaný bordel, který se vymyká z nezkušených rukou, se tedy nekoná. Svou roli určitě hraje i to, že se Perverted Ceremony příliš neuchylují k násilí. Rychlé třiskání do hajtky samozřejmě v rytmice hraje nezanedbatelnou roli a je škoda, že jinak jsou bicí v chrastivém bzukotu kytar velice utopeny, ale členové svůj odporný blackmetalový lektvar míchají převážně pozvolna. Jsou to právě pomalejší pasáže, kdy je kletba Behezaëla ve své morbidní uhrančivosti nej(ne)mocnější. Kvůli jejich síle mi až někdy přijde, že jsou riffy v nasypaných partech nedostatečně zlé. To by ale nesměly existovat výjimky jako třeba ohavná a bestiální „Crypt of Behezaël“. Nejen v těchto třech minutách se mi před očima jasně zjevují čtyři nesvatí, masa zbavení fráterové…

Ok, možná jste už sami slyšeli až příliš mnoho laciných, špatných a nedůstojných kopírek Beherit & Blasphemy (zdravím Jižní Ameriku), ale Perverted Ceremony bych mezi ně opravdu neřadil. Důvody jsem už nastínil a znovu zdůrazňuji, že pánové ke svému nesvatému zlobordelu přistupují chytře a s nezbytnou vážností. Pokud něco „Sabbat of Behezaël“ doopravdy vyvyšuje nad podřadný póvl, jsou to dobré kompozice a hlavně riffy. Podobně jako když z rozlámané kosti vypadne pár červů, kteří ještě dojíždějí zbytky organické matérie, tak deska sama skrývá slušné množství červíků. Avšak těch ušních, co po každém poslechu zůstávají v hlavě a neustále se vám náhodně připomínají, dokud si album nepustíte znovu. Jistou hodnotu také přidávají i kytarová sóla, ale nikoliv jen agresivní „shreds“, ale vhodné a poměrně melodické linky. Velice zde přispívá perfektní kytarový tón a výborně užité klávesy. Škoda jen, že jejich není užito ještě více a sepulchrální zvony zazní pouze jednou.

V případě opravdu surového black metalu lze vždy namítnout, že to či ono je špatně. Špatné je ale také se vypravit v noci na starý, zanedbaný hřbitov svést souboj s kořeny a hrobem o vyčnívající a divně nasmrádlou kost, než vzdáte hold mocnostem čtyř světových stran, aby podsvětní síly přijaly vaše dary a žádosti. Ti, kteří nesložili přísahu černé krve, mohou namítat, že „Sabbat of Behezaël“ je odfláknutá pičovina bez jakékoliv hloubky, ale osobně jsem přesvědčen, že nestojí mnoho úsilí proniknout závoji strohé nevlídnosti a spatřit černý poklad zde skrytý. Ono stačí nebýt totální pozér, cha cha. Za mě tedy kultovní deska hodná pozornosti. Psí čelist.Oči krtka.Blín.