Země: Francie Žánr: neoclassical / experimental Datum vydání: 16.6.2016 Label: Blood Music Tracklist: 01. Uma 02. Onde 03. Orchid 04. Sïen Lïan 05. Little Bird 06. Orpheus 07. Drima 08. Lumna 09. Ohm 10. Laid in Earth Hrací doba: 56:43 Odkazy: web / facebook K recenzi poskytl: Amygdala Agency

Položme si jednoduchou otázku – je lepší poslouchat průměrné skupiny, kterých je všude hromada a jejichž tvorba se nijak zásadně neliší od bezpočtu jim podobných, anebo je lepší věnovat svůj čas interpretům, jejichž produkce je něčím zvláštní a vybočuje z dávno okoukaných standardů? Věřím tomu, že jsme si v duchu odpověděli všichni stejně a že ta odpověď je natolik zřejmá, že snad ani není nutné ji vyslovovat. Mohu vám však říct, že pokud jste si odpověděli stejně jako já, pak Rïcïnn je projektem, na nějž byste svou pozornost měli zaměřit. Jak už tomu tak bývá u věcí, které znějí trochu po svém, není zde záruka, že se vám to bude líbit. To je riziko, s nímž je asi nutno počítat. Ale ten pokus za to rozhodně stojí.

Co jsou Rïcïnn vlastně zač? Nebo ještě lépe – co je Rïcïnn zač? Nejedná se totiž o název skupiny, nýbrž o jméno zpěvačky, jež je ústřední postavou desky „Lïan“. Tahle dáma, vlastním jménem Laure Le Prunenec, pochází z Francie a její hlas už jste zaznamenat mohli. Je součástí metalových Öxxö Xööx, objevila se i na posledních nahrávkách v ultrašíleném (v tom nejlepším slova smyslu) projektu Igorrr a ještě se podílela i na dalších vysoce zajímavých formacích Ele Ypsis a Corpo-Mente.

Rïcïnn je ovšem jejím hlavním a nejdůležitějším působištěm, což lze asi očekávat, když se tento projekt jmenuje po ní samotné. Na „Lïan“ se však podíleli i další hudebníci a asi nebude žádným velkým překvapením, když prozradím, že se jedná o lidi, s nimiž se Rïcïnn zná z výše jmenovaných skupin. Především se tedy jedná o členy Corpo-Mente a hlavní mozek Öxxö Xööx. Nicméně ti všichni nahrávce „jen“ dodávají koření, byť nesporně chutné, protože stěžejní postavou stále zůstává samotná Rïcïnn. „Lïan“ je pak debutovou nahrávkou pod jejím vlastním jménem, ale nutno dodat, že deska byla v přípravě roky.

Vzhledem k tomu, co vše má Rïcïnn za sebou (a že z oněch výše zmiňovaných formací, na nichž se podílela, stojí za poslech všechny) a kdo s ní na „Lïan“ spolupracoval, bylo na místě očekávat docela dost i navzdory debutovému statusu. A je vysoce potěšující, že tato očekávání byla, přinejmenším tedy v mém případě, nejen naplněna, ale dokonce i překonána. „Lïan“ v sobě mísí elementy vlastně všech projektů, ve kterých se Rïcïnn v minulosti objevila. Tu a tam se ozve i metalová kytara, s Igorrrem lze najít paralelu ve vysoké nadžánrovosti (byť takový ultimátní zvěřinec to není, což se dá chápat, jelikož dosáhnout šílenství úrovně Igorrra není jen tak… přesto je „Lïan“ žánrově nejednoznačné a těžce zařaditelné), na Ele Ypsis si lze vzpomenout v jemnějších momentech a pasáže připomínající Corpo-Mente se taktéž tu a tam objeví. Ale tím nekončíme, protože zpozornět by mohli i třeba příznivci interpretů jako Chaostar.

Nicméně pozor – rozhodně jsem tím nechtěl naznačit, že by „Lïan“ mělo být prachobyčejným kompilátem postupů z jiných kapel. Atmosféra Rïcïnn (nyní myšleno jakožto projektu) je přece jenom svá a svébytná, rozeznatelná od ostatních a sama o sobě také tuze zajímavá. Vedle toho je tu i cosi navrch. Například barokní prvky, které se ozývají napříč celým počinem. I to je ale jen jeden element z mnoha, přičemž mezi ty další patří třeba smyčce, akordeon, soundtrackové momenty, ambientní zvuky, již zmiňovaná kytara a dost často až nečekaně výrazná rytmika tepající v rituálním marši. Perličkou pak je, že v předposlední písni „Ohm“ se ozve i nahrávka sondy obíhající Saturn, kteroužto uvolnila NASA. A nad tím vším samozřejmě poletuje zpěv.

Extrémně vybroušená vokální stránka jistě nepřekvapí vzhledem k faktu, že Rïcïnn je především zpěvačka. Její projev je vysoce expresivní, barvitý, mnohdy se vrství více vokálních linek přes sebe a její hlas na „Lïan“ hraje bezesporu důležitou – a rovněž i poutavou! – úlohu. Je ovšem potěšující, že album i přesto není pouhopouhou vokální onanií a dovednostním cvičením na téma co všechno dokážu. I navzdory tomu, že je na hlavní protagonistku logicky kladen velký důraz, stále je její hlas přirozenou součástí celku. Nehledě také na fakt, že hned v úvodní kompozici „Uma“ ji v duetu doplní i Laurent Lunoir z Öxxö Xööx, a byť se nejedná o takové souboje hlasivek, jako když se oba předvádějí u Igorrra (což je v pořádku, „Lïan“ není o tom být nutně největší magořinou široko daleko), rozhodně je to nadmíru skvělé.

Na závěr už stačí přihodit jen prohlášení, že i co do hudební stránky je to celé složeno prostě výtečně. Skladby jsou stavěny chytře, pečlivě budované napětí se daří držet až do konce hrací doby. Najdete tu minimalističtější nervní pasáže, skoro až sakrální momenty, rituální rozjímání i vypjaté výbuchy. Neoklasika se mísí s experimentem a atmosférou, výsledkem čehož je deska, již není radno přehlížet. Není však určena fanouškům žánrů – je určena otevřeným posluchačům hledajícím sugestivní, netriviální a intelektuální umění. Patříte-li k takovým, pak nemáte nad čím váhat.