Datum: 30.10.2017 Místo: Praha, Hell’s Bells Účinkující: Black Witchery, Nyogthaeblisz, Possession

Black Witchery, které lze směle postavit naroveň nestorům žánru jako Blasphemy, Beherit a Sarcófago, snad není nutné představovat. Jejich tři nemilosrdné desky s přehledem obstály test času a svou vzteklou intenzitou stále válcují i objektivně extrémnější mladší spolky. Američané v Evropě v posledních letech vystupovali primárně na festivalech, od posledního tour s Deiphago uběhlo snad už sedm roků, a co je nejdůležitější, v rámci současné koncertní šňůry Abhorrent Desecration Tour se Black Witchery zastavili vůbec poprvé v České republice.

Není překvapením, že se k turné připojili extrémisté z Nyogthaeblisz, i přestože kapela stále nevydala dlouhohrající titul, který by potvrdil renomé kolem nich panující. Vazby mezi oběma skupinami jsou hluboké, jak lze vidět nejen na působení baskytaristy a vokalisty Nyogthaeblisz Alal’Xhaasztura v řadách Black Witchery, čímž nahradil ikonického kytaristu Tregendu. Na druhou stranu belgičtí Possession si již první full-length zářez splnili. Vzhledem k labelové příslušnosti a vřelému přijetí vydaných nahrávek se jednalo taktéž o logickou volbu (a někde se ten backline zajistit musel, cha cha).

Pražská zastávka se 30. října měla původně objevit v jakémsi teplém klubu, který neznám, ale jelikož někdo zřejmě nepřenesl přes srdce, že Nyogthaeblisz nejsou hodní kluci, tak se nakonec koncert přesunul do knajpy Hell’s Bells, což se navzdory mým obavám (ze zvuku, nedostatku místa a taky nesnáším metalové hospody) nakonec ukázalo jako výborný krok. Počet lístků byl omezen na 120, narváno bylo fest a něco po sedmé se otevřely brány pekla.

Jako první šli na stage Nyogthaeblisz. Zpočátku mě trochu znejistilo, že po avizovaném startu teprve začali se zvučením, ale ono se asi jednalo jen o line-check a po nedlouhém čekání už členové došli v popravčích kápích. Oba sekerníci se také honosili totožnými hábity s jakýmsi glyfem na trupu, který jsem si ovšem nestačil prohlédnout, protože se po hlukovém intru a gestikulovaném proříznutí hrdla se strhl strašlivý námrd. Nyogthaeblisz se „studiově“ prezentují jako fúze bestiálního black metalu s hlukovými tendencemi, naživo ovšem více vylezla chaotická grindová esence hudby. Noisové byly opresivní mezihry, během kterých Xul’szaghulhaza vrhal do publika vytřeštěný, zfanatizovaný výraz, a Alal’Xhaasztur protáčel oči až někam k Ajně.

Syrový, neučesaný, ale stále čitelný zvuk (rozhodně víc než na demech) dobře podtrhnul audionásilí. Zaplněný kotel se pravidelně roztáčel do bolestivých otáček a mnou vyčtené zkazky o nemilosrdnosti koncertů Nyogthaeblisz byly potvrzeny. Kromě několika výborných nových skladeb jsem zachytil „Onslaught of Zygotical Conquest“, „Bioterroristic Holocaust 666“, „War“, „Pestilence“, „Nuclear Expiation“ a „Chemical Eucharist“. Samozřejmě v jiném pořadí a také se mohu mýlit. Rozjezd takřka perfektní. Veškerý čas, finance a energie byly zhodnoceny již během této úvodní, necelé půlhodinky.

Během pauzy došlo k vtipnému výpadku energie, který dočasně skryl, že je klub narvaný už takřka na maximum, ale k baru se probít šlo a na pitivo se také nemuselo příliš čekat. Při krácení dlouhé chvíle jsem ani nepostřehl, že Possession jsou vlastně ready a kus setu jsem prakticky opomněl. Omluvou budiž, že jsem se vlastně chystal na Black Witchery.

Ale údernost živé prezentance Possession mě nakonec přilákala se mrknout aspoň na pár skladeb. Divná produkce mě dříve od poslechu debutu „Exorkizein“ odradila, ale v Hell’s Bells to byl konečně špinavý metal jak se patří. Belgičani se v pěti na stagi trochu tísnili, ale na náporu to neubralo nic, a proto nezanedbatelnému množství lidí v davu lítaly palice (s vlasy nebo bez) tam i zpět. Teoreticky by se dalo říci, že Possession zahráli z technického a profesionálního hlediska nejlépe, ale hrubá síla v pondělní večer přebila sofistikovanost opravdu výrazně. Ale asi dám kapele minimálně jednu další šanci.

No a pak došlo k nejhoršímu. Alal’Xhaasztur dorazil na stage podruhé, Impurath pozdravil se zaťatou pěstí narvaný klub a Vaz se brzy jal nemístně třískat do bicích. S úvodní „Darkness Attack“ bylo vymalováno a s dalšími songy vystoupala míra energie na maximum a nedá se říci, že by polevovala. Takhle posedlé publikum jsem na českém koncertě naposledy zažil snad loni při Possessed a při skutečně undergroundovém zlu… No to už si ani nepamatuju. Pod pódiem se to rubalo skoro furt, sem tam se kotel vhodně uklidnil, protože „Unholyyy! Vengeance! Of Waaar!“ se řve dost blbě, když vám lítaj lokty kolem hlavy. Impurath tak maniaky pobízel čistě jen ze sportu, protože se nikdo nenechal dvakrát prosit. A taky proč ano, když Black Witchery nekompromisně sázeli jedno zlo za druhým, zpravidla bez větších chybiček. Pouze jednou došlo k menšímu nedorozumění ze startu jakési skladby (a „Heretic Death Call“ bylo ohlášeno asi dvakrát, hehe). Šroťák hore, kytary řezaly jak svině, Impurath nepříčetný. Co víc by si člověk přál? Snad jen nějaký song navíc, třeba cover Blasphemy a tedy i méně náhlý konec. Tak jako tak. Masakr, který se jen těžko popisuje slovy.

A co se tedy cca hrálo (bez pořadí)? „Desecration of the Holy Kingdom“, „Crush the Messiah“, „Into Damnation Eternal“, „Command of the Iron Baphomet“, „Chaostorms of Demonic Hate“, „Angelholocaust“, „Blood Oath“, „Holocaust Summoning“, „Darkness Attack“, „Heretic Death Call“, „Holocaustic Church Devastation“, „Barbarism Domination“, „Inferno of Sacred Destruction“.

Kdo chtěl a nepřišel: zamrdal. Kdo přišel a zakalil, nemohl si stěžovat, teda pokud si zrovna nemoudře nestoupl s pivem příliš blízko kotle. Stísněné a dále jinak omezené podmínky Hell’s Bells nakonec jen podtrhly nesvatou auru koncertu, protože v načančaném klubíku, kde by se těch cca 100 příchozích ztrácelo, by asi něco chybělo, ale lidi by se asi zrubali tak jako tak. Každému kdo přispěl svojí troškou do mlýna, ať už organizačně nebo násilím, určitě náleží dík, protože tohle byl dost možná jeden z nejlepších koncertů tohoto roku. Zajímal by mě dojem někoho ze zahraničních hostů, kterých dorazilo nemálo.