Datum: 18.7.2010 Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek Účinkující (obsažení v reportu): Accept, Arakain, Callejon, Euthanasia, Harlej, Kimaera, Lacrimosa, Lordi, Rhemorha, Six Degrees of Separation

Festival se pomalu blíží ke konci a spousta lidí to už od nedělního rána balí. Jeden den Masters of Rock ale stále zbývá a zahajují jej v brzo ráno Euthanasia. Nemám je moc rád, vadí mi tam ten křesťanský podtext, zašel jsem na ně jen z nudy (to je tak, když je někdo vzhůru od sedmi). Víc mě bavilo pozorovat z tribuny mlhu, která se ještě převalovala v kopcích okolo areálu.

Na svojí první evropskou show přijela ze Sibiře moderně metalová smečka Rhemorha. Hoši se chtěli předvést v dobrém světle, tak to hoblovali, co to šlo, ale fakt, že se jednalo jen o obyčejný metalcore, nic nezakrylo. Některé pasáže zněly celkem zajímavě, jiné však byly stokrát provařené metalcorové postupy. Doma bych si to nepustil, na koncertě to však špatné rozhodně nebylo.

Zato následující kapela je už o něčem jiném. Další evropská premiéra, tentokrát dorazivší z Libanonu. Kimaera pro mě osobně byla černým koněm festivalu. Oproti ruským kolegům přidali k chuti předvést se na velkém pódiu velkého festivalu i hodně skvělou muziku a vyšlo z toho po čertech dobré vystoupení. Chvílemi deathově brutální, častěji doomově temní, ale vždy s orientálním nádechem, který tomu celému dává hodně osobitý šmrnc. Tleskám pořadatelům za přitáhnutí téhle skupiny, protože to byla trefa do černého, pro příští rok víc takových věcí. Jinak, jestli se tu Kimaera ještě někdy objeví, tak tam určitě nebudu chybět, protože tohle se mi opravdu líbilo. A hitovka “The Taste of Treason” zabíjí!

Autogramiáda Kimaera je povinnost, takže z dalšího Harleje vidím jen půlku. Abych pravdu řekl, moc mi to přece jenom nevadí. Další už zpola-zlidovělá kapela, takže zase nechybělo sborové zpívání refrénů, nekonečné tleskání atd. Pro mě osobně opět neurážející, zároveň ale nikterak výjimečné.

Ani Callejon nijak zvlášť nezaujali. Moderní metálek bez výraznějších nápadů. To dneska hraje každá druhá skupina. A ty zpěvákovy kecy mezi písničkami byly opravdu trapné…

Arakain, to už je dneska klasika. Člověk je viděl snad stokrát, ale vždycky si na ně zajde s chutí znovu. Potěšil ne tak úplně klasický setlist (například “Barbaři” nebo “Vinen”, spousta letitých a provařených “povinností” zase chyběla). Navíc o třídu lepší hudba než věci typu Harlej apod., takže celkově dobré.

Následující Lacrimosu jsem těžce nepobral. Studiovou tvorbu neznám, ale na Masters of Rock předvedli přesně ten sladký gothic metal (a to mi věřte, že s použitím slova “metal” jsem hodně váhal), který se tváří rádoby tvrdě a který mají všechny ty třinácti, čtrnáctileté gotičky strašně rády. Nemůže se mi líbit všechno.

Přiznávám se, Doro jsem posral (nebrat doslova!) a na její vystoupení jsem zachrápal. Než jsem se stačil dovalit do areálu, plocha pod pódiem byla tak natřískaná, že se tam nedalo hnout a nebylo odnikud vidět. Dívat se na “záznam” z obrazovky moc nemusím, a abych se rval přes lidi dopředu jak nějaký kretén? Nejsem ten typ. Příště už na ní půjdu.

Naproti tomu Unisonic, nový projekt bývalého zpěváka Helloween, Michaela Kiskeho, mě nezajímal. Kiskeho jsem nikdy neměl moc rád a vzhledem k tomu, co za posledních pár let nakecal, mi tenhle jeho slavný comeback přijde jakože mu došla škvára na fet a kurvy. Možná je to jen můj pocit, ale vidět jsem to nemusel.

Na druhém pódiu předvádějí Six Degrees of Separation další skvělý set. Možná ne tak energický jako Chaos in Head, ani ne tak kouzelný jak Silent Stream of Godless Elegy, ale pořád skvělý, nabitý až po okraj jejich vysoce originální hudební produkcí. Zazněly samozřejmě ukázky z aktuální novinky “Of Us” (například “For Hannah”), ale i starší věci (třeba dokonalá “Lucius”).

Po výtečných Six Degrees of Separation rychle spěchám na hlavní scénu, abych viděl aspoň kus vystoupení znovuobnovených německých legend Accept. Byl jsem opravdu hodně překvapen, jak moc to bylo dobré. Z těch hlavních headlinerů asi úplně nejlepší. Kdo si myslel, že to bez Uda nepůjde, tak mu nový zpěvák Mike Tornillo ve Vizovicích jasně ukázal, že půjde. Energie a nasazení jak za mlada + výborné staré hitovky = smrtící kombinace. Tornillo je Udovi hlasově dost podobný, ale tahá to víc nahoru, což se dá bez sebemenších problémů přežít. Na pódiu to navíc rozjel (i se zbytkem kapely samozřejmě) naplno, prostě super show. Pro hltače setlistů zmíním úplný závěr, kde zazněla trojice kultovek “Princess of the Dawn”, “I’m a Rebel” a úplně na konec “Balls to the Wall”.

Závěr patří finským příšerkám Lordi. Co si budeme nalhávat, nemít ty masky, vybuchující serepetičky a další show, těžko by měli takový úspěch, jaký mají. Dokud se chce ale člověk na koncertě dobře bavit, tak proč ne, Lordi jsou z tohoto pohledu ideální. Na ten jejich spektákl se přece jenom dívá hezky. Největšího aplausu se ale opět dostalo pokusům o češtinu Mr.Lordiho, zvláště pak jeho hlášce “to je vedro, do prdele!” Finští strašáci mě sice napoprvé bavili více, ale i tak podle mě nemohl nikdo odcházet zklamaný.

---

Zhodnocení:

Z organizačního hlediska jsem já osobně jako řadový návštěvník nějaký extra velký problém nezaznamenal. Počet toiek se vzhledem k pravidelnému čištění zdál dostatečný. Alespoň mi to všichni tvrdili, já do nich radši nelezu, dokud to vážně nehoří (smích). Ale možná by už konečně někdo mohl i na Masters of Rok zavést toi-toi rakety na močení, aby tam pánové neochcávali každý keř. O trochu víc mohlo být také koryt na osvěžení/umytí se, ale dalo se to. Areál byl po většinu dne uklizený, všude běhali brigádníci a uklízeli (kromě plochy pod pódiem, ale tak to se dá chápat).

Oproti tomu tragičtí byli tradičně moderátoři, či co to mělo být. Anglicky neuměli plácnout ani slovo, to už ani nebylo komolení názvů, ale jejich bezbřehé prznění. O metalové hudbě evidentně věděli úplně hovno (zvlášť ten chlápek), ale hlavně že se snažili být za každou cenu vtipní (a ani to jim moc nešlo). Alespoň že na tu ženskou se dalo jakž takž dívat, ale to je trochu málo, zvlášť když se nesvlékla (smích). Vždyť to zas nemůže být takový problém sehnat někoho, kdo by to tam odkecal alespoň na nějaké úrovni.

Dramaturgie festivalu, to je věčné téma. Jeden by rád tohle, druhý zase tamto, na 100% vyhovět nelze nikomu, natožpak všem. Já sám za sebe mohu říct, že bych uvítal o kápanek více těch tvrdších věcí, než jen dvakrát thrash metal (a co budeme povídat, Annihilator zas takoví tvrďáci nejsou), jeden doom/death a jeden Behemoth. Neříkám udělat z toho druhý Obscene Extreme, ale přece jen loňský vyrovnanější line-up mi přišel lepší než ten letošní, téměř čistě heavy(/speed/power) metalový.

Počasí bylo letos opravdu humus. První tři dny byla tak neskutečná vedra, že jsem myslel, že chcípnu. V neděli už bylo pěkně pod mrakem a nepršelo, večer jsem ale zase klepal kosu (smích). Naštěstí nechali pořadatelé během teplých dní dav pod pódiem kropit vodou, což opravdu bodlo. I když se mi zdálo, že si to občas frajer-kropič užíval až moc (cákal když už se pomalu smrákalo a pak člověku byla kosa, s oblibou pral do lidí, kteří na to neměli náladu atd.), ale dejme tomu, pořád to bylo v tom horku dobré. Ale pro příště – na zahnání horka je nejlepší pozvat Immortal (smích)!

Celkově? Celkově se mi tam líbilo, ale tak to už se musí vážně něco dít, aby se mě to na koncertech nebavilo (smích). Mí favoriti mě nezklamali, někdo mě překvapil, někdo zase zklamal, ale tak už to holt chodí. Nakonec mě se mi tam líbilo o mnoho víc, než jsem původně při pohledu na soupisku čekal a že jsem jel rozhodně nelituji.

---