Datum: 15.6.2018 Místo: Praha, MeetFactory Účinkující: Deaf Kids, Neurosis

Již při pohledu na MeetFactory z druhé strany kolejí je jasné jedno. Oproti poslednímu pražskému vystoupení Neurosis v Lucerna Music Baru tohle bude o poznání masovější událost. Zbývá ještě tak tři čtvrtě hodiny do začátku předkapely a lidí před vchodem zdobeným oním ikonickým rozteklým autem je už tolik, že by to bez problému zasytilo takovou přinejmenším strahovskou Sedmičku. Často slyším i angličtinu a další jazyky, je zřejmé, že tentokrát se do Prahy sjela pestrá paleta fanoušků. A ne proč, že? Neurosis jsou zkrátka kult, který zanechal na pomezí post, sludge, doom metalu ba hardcoru nesmazatelnou stopu, k níž se stále obrací nejedna současná sebranka náladově spadající do daných vod. Vloni vydali v pořadí již dvanáctou nahrávku „Fires Within Fires“, jež ač zprvu působila o něco nenápadněji, než tomu u kapely bývá zvykem, ve výsledku se jednalo opět o strhující materiál. Jako předkapelu s sebou letos vzali Deaf Kids, mně donynějška neznámou brazilskou kapelu patřící podobně jako headlineři pod křídla Neurot Recordings.

Ti dostávají prostor s osmou hodinou večerní. A jedná se o vcelku zajímavou, byť zase ne příliš vyčnívající kombianci crustu, noisu a sludge, která si hraje především s dynamikou a všemožnými efekty. Bubeník s afrem jede na bicí rytmy někdy skoro až zavánějcící nějakým etnem, nicméně nuance jsou občas přebíjeny reverbem od kytar, takže ve výsledku jde hlavně o ten hutný bordel. Jenže takový bordel jsme si letos mohli užít v nejedné lepší inkarnaci (Gnaw Their Tongues, Thaw, The Body). Nu, ostuda to zase nebyla, to ne, nicméně s Terrou Tenebrosou, která předskakovala Neurosis minule, se to rozhodně nedá srovnávat.

Každopádně ruku na srdce, i kdyby Neurosis předskakovala třeba libovolná hvězda TV Šlágr, zřejmě by většina z přítomných i tak dorazila. Před setem oaklandských mistrů je plánovaná poměrně dlouhá pauza na přípravu, při níž se poslední skulinky pod pódiem začínají zaplňovat a nedočkavost stupňuje. Bude to tak mohutné jako posledně? Nebo ještě víc? Nějakých pět minut po plánovaném začátku to přichází. K rudovlasému Dave Edwardsonovi přibývá charismatický plešatý vousáč Steve Von Till a k tomu zase rozčepýřený dřevorubecký zjev Scotta Kellyho a v mžiku je tam i zbytek kapely – a zatímco diváci je už odměňují prvním potleskem, spouští otvírák v podobě „Given to the Rising“ ze stejnojmenného alba z roku 2007.

Celkem dobrá volba, neboť se jedná o střípek desky, která je jedna z nejpřístupnějších – a zároveň svým docela zvukem harmonuje k novince, z níž posléze zazní „Bending Light“. Ač kousků z poslední nahrávky zazní nejvíce, dočkáme se i skladeb z „Times of Grace“ nebo „Eye of Every Storm“ a závěr večera korunuje královna syrovosti v podobě titulního monolitu z „Through Silver in Blood“. V té se i oba kytaristé na moment chopí bubnů na podporu oněch až apokalypticky rytmických pasáží, jimiž tenhle opus disponuje. Nemůže se ale dostat na všechno, a tak zástupce například z „A Sun That Never Sets“ či „Honor Found in Decay“ chybí. Nicméně těch jsme se zase dočkali na poslední pražské zastávce – a je fajn vědět, že kapela netočí furt dokola jedny jistoty, ale pokaždé ze své bohaté diskografie sáhne alespoň trochu jinam.

Zápal muzikantů byl tradičně výborný – ať už v těch melancholických tichých pasážích, tak v těch natlakovaných drtivých vystupňovaných riffových explozích. Zároveň si show zachovávala klasikou sympatickou introvertnost prostou jakéhokoliv slova mimo hudby. I tak velké pódium přeci jen ubíralo špetku kouzla, jímž disponovalo vystoupení před pěti lety v Lucerně. Ke kapele tam měl člověk nějak blíže a ona lehká klaustrofobie způsobená méně jak polovičním prostorem k těm hutným riffům parádně sedla stejně tak jako přehledné pódium. Navíc stát v Meet Factory v zadní části, asi by vizuální zážitek lehce narušovaly sloupy. Nicméně v celkové sumě jsou tohle naprosté malichernosti, neboť muzika nás zase jednou rozemlela na prášek.

Neurosis předvedli vystoupení plné energie a emocí. Vystoupení, které disponovalo relativně vyváženým setlistem a zároveň koherentním vyzněním, jež dovedlo držet pozornost od první vteřiny do poslední. Každý riff, úder bicích, sampl se člověku zarýval až – odpusťte to nebetyčné klišé – do morku kostí. Výtečné.