Datum: 1.12.2017 Místo: Praha, Underdogs’ Účinkující: Almyrkvi, I I, Sinmara, Sortilegia

Nebudeme se zdržovat žádnými formalitami a pustíme se rovnou do díla. Jako první se 1. prosince v klubu Underdogs‘ ujali pódia němečtí I I alias Infernal Invocation. Tahle banda mě z dosavadních nahrávek, jichž není mnoho, příliš nezaujala. Ani v živém podání to nebyl nějaký zásadní zázrak, ale už to znělo lépe, agresivněji a příjemně to sypalo. Určité pasáže byly nasrané až běda, o tom žádná, ale slušelo by tomu ještě víc bestiality a té se držet, protože po chvilce vždycky přišlo nějaký povolení. Nejvíce pekla rozséval zpěvák a kytarista A., který se nijak nešetřil a nejen díky náhrdelníků z kostí kolem krku poutal nejvíce pozornosti. Zbylá trojice muzikantů mu dělala spíš křoví. Nakonec docela oukej, ale palici mi to zase neurvalo.

Následovalo islandské pásmo, které slibovalo docela solidní podívanou, ale nakonec musím říct, že šlo docela o zklamání. Almyrkvi jsou z nahrávek fajn a debutové ípko „Pupil of the Searing Maelstrom“ i čerstvá řadovka „Umbra“ se mi vcelku líbí, ale živě mě seveřané úplně nepřesvědčili. Nástup a první riffy ještě vypadaly slibně, ale hodně rychle se set Almyrkvi zvrhnul v docela prázdné rádoby-atmo, které navíc vyznívalo příliš hodně a nekonfliktně. Zpěvák mohl valit bulvy, jak chtěl, ale bylo mu to prd platné, takže mi nakonec nijak nevadilo, že Islanďané své vystoupení výrazně zkrátili a zahráli tuším jen nějakých 25 minut.

Naopak Sinmara mi přišla, že zase hrála déle, než by bylo vhodné, a klidně si to mohla o jednu skladbu zkrátit. Ale žádné velké překvapení, protože sestava byla totožná jako u Almyrkvi, tak jak by hoši předváděli strhující set, když o chvíli dříve s jiným projektem strhnout nedokázali? V průběhu hraní jsem zachytil songy z letošního EP „Within the Weaves of Infinity“, příspěvek na splitko s Misþyrming i ukázky ze tři roky starého řadového debutu „Aphotic Womb“, ale nic z toho neznělo tak dobře jako ve studiové podobě.

U Sinmary i Almyrkvi bych vlastně mohl říct to samé – nešlo o vyloženě debilní koncerty, ale ani o vyloženě dobré. Něco tomu scházelo a vlastně toho bylo dost, chyběl feeling, posedlost a oddanost bezedné temnotě. Kdyby se mě někdo přímo na místě zeptal, tak za předpokladu, že toto měla být ukázka té slavné islandské scény, z níž se v poslední době můžou všichni posrat, bych řekl, že jsme všichni slepí a hluší, něco si nalháváme a uctíváme přelud. Tohle prostě byly průměrné koncerty. V tomhle momentě jsem měl pocit, že kdybych na tu akci nedorazil, o nic bych nepřišel.

Vše napravila až poslední skupina. Sortilegia byla o ligu výš než všechny tři předchozí kapely dohromady. Již dvakrát jsem zde psal, že Sortilegia je v živém podání dokonalá oslava Smrti, a nyní se to potvrdilo znovu. Jen málokterá blackmetalová formace má schopnost z pódia takto uhranout, strhnout, sevřít a nenechat vydechnout. Zatímco předešlá vystoupení jen nesměle jezdila po povrchu, zde se šlo do útrob a samotné podstaty žánru. Sortilegia možná vzývá, co již formálně vzato bylo dávno slyšeno, a jejich produkce je atavismus a primitivismus, ale to je jen zdání pro ty, kteří tomu nerozumí. Ve skutečnosti malá blondýnka Koldovstvo všechny islandské chcípáky vyškolila, jak se hraje skutečný black metal, a z jejího nelidského vytí, syrových riffů a neustálého sypání bicích se zformoval až transcendentální zážitek.

Nerad plýtvám superlativy. Nemám ve zvyku v reportech kydat slinty o tom, jak jsem viděl životní koncert, jak si tohle nebo tamto budu pamatovat ještě dlouho, jak někdo zbořil tenhle nebo tamten klub, jak dokonalé to bylo. Když tohle někdo blije, v drtivé většině případů jsou to jen sračky a projev dnešní doby, kdy v honbě za zážitky chválíme průměr a namlouváme si, že šlo o něco výjimečného. Sortilegia je ovšem jinde, a když jsem přednedávnem tvrdil, že jde živě o jednu z nejlepších blackmetalových kapel, nyní to mohu bez obav zopakovat. Na deskách jsou skvělí, ovšem na koncertech téměř geniální. Viděl jsem potřetí a opět odcházím s hlubokými dojmy a jizvou na duši. Nesvatost.