 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 51:16 Odkazy:
|
Sice je to klišé jako prase a na klišé tu vždycky s oblibou nadávám, přesto se musím přiznat, že to člověka hodně svádí, aby recenzi na Warpaint začal krutě otřepaným fórem, že i navzdory názvu nejde o žádné blackmetalové pandy. Hahaha, prostě kameňák jak svině. Byť s ohledem na vlastní hudební produkci Warpaint docela irelevantní kameňák, protože tahle dívčí čtveřice vyznává příjemný indie rock.
Nicméně skutečnost, že lze na název skupiny dělat kolosálně mocný humor, ještě není dostatečně pádným argumentem k tomu, aby se tím zasíralo místo v recenzích. Důvod, proč s Warpaint „ztrácet“ čas, nakonec nevězí ani v tom, že tam hrají samé baby – přece jenom to nejsou žádné supermodelky, prostě normální holky. Ačkoliv kytaristka Theresa Wayman by za nějaké to zprzněníčko stála, muhehe… ehm… to sem teď asi nepatří. No, dosti bylo hovězího humoru – samozřejmě to mělo směřovat k prohlášení, že Warpaint jsou zajímavé především po hudební stránce.
Nicméně tato zajímavost nemusí nutně platit – a také neplatí – stoprocentně a bezvýhradně na vše, co pod hlavičkou Warpaint vyšlo. Mám-li říct svůj osobní názor (a všichni víme, že jenom a pouze na mém názoru záleží!), tak nejlepší je pilotní EP „Exquisite Corpse“ a debutová deska „The Fool“. Obě nahrávky jsou výborné a některé skladby zde jsou jednoduše boží (pokud toužíte po příkladu, tak třeba „Elephants“ z ípka nebo „Composure“ z alba).
Na druhou stranu, eponymní deska z roku 2014… nebyla přímo slabá, ale měla hluchá místa. Warpaint se zde zbavily veškeré rockové nadstavby, kterou šlo nazývat psychedelickým rockem, art rockem nebo experimentálním rockem, a naopak přibyl výrazný vliv dream popu. Kladné dojmy sice stále mírně převažovaly a také nutno uznat, že album minimálně přineslo jednu další fenomenální píseň „Disco//Very“, ale atmosféra byla místy přespříliš vláčná a utahaná.
A tím se dostáváme do současnosti, kdy přichází třetí dlouhohrající kotouček „Heads Up“. Ten je po hudební stránce opětovně o kousek jinde. Předně vymizelo koketování s dream popem, díky čemuž snad lze usuzovat, že „Warpaint“ bylo pouhým úkrokem do strany, nikoliv nově vytyčeným směrem. To ovšem neznamená, že by novinka byla nějakým návratem ke kořenům nebo že by se ohlížela za ranou tvorbou kapely. Jak jste asi z výše řečeného pochopili, první EP a první deska šly nad rámec škatulky indie rocku a mohly se pochlubit s menším experimentováním (ne v tom smyslu, že by šlo o skutečně experimentální hudbu) a hledáním cestiček. „Heads Up“ tohle nedělá, leda tak ve velice omezené míře, spíš jde jen o letmé náznaky. Jinak se nahrávka povětšinou drží v konvenčnější a asi i pohodlnější poloze.
Jestli si „Heads Up“ něco od svého přímého předchůdce půjčuje, tak je to bohužel nevyrovnanost. Bezesporu se zde nachází několik povedených skladeb, z nichž bych vyzdvihl třeba nakažlivý singl „New Song“, který se může zdát zbytečně veselý, přesto funguje a baví, refrén si navíc docela pravidelně prozpěvuju, což asi mluví samo za sebe. Dále se mi líbí „By Your Side“, jež disponuje naopak temnějším laděním a vzdáleně připomene některé postupy ze starých počinů (to myslím v dobrém). Zajímavá je i „Dre“ a svým způsobem nakonec i „Don’t Wanna“. Jednoznačným vrcholem celé desky je však „So Good“, která ukazuje hned několik věcí – Warpaint to ohromně sluší s rozvernější rytmikou (Jenny Lee Lindberg s baskytarou je dost možná hlavní hvězdou kapely), a přitom i při ní si dokážou udržet seriózní výraz. Písnička navíc graduje do krásného refrénu, do něhož není vůbec těžké se zamilovat, o povedeném sólu ani nemluvě.
Na druhou stranu, jsou zde i kousky, které jako celek nemají čím zaujmout. Snad s výjimkou zbytečného dojáku „Don’t Let Go“ se to sice stále poslouchá vcelku příjemně, nicméně to není žádný zázrak. To se týká otvíráku „Whiteout“, čtvrté „The Stall“, jež by mohla mít potenciál, ale cosi jí prostě schází, a také celého závěru nahrávky. Titulní „Heads Up“ je opět taková hybnější se zapamatovatelným refrénem, úrovně „New Song“ však nedosahuje ani náhodou a nijak zvlášť nezaujme. „Above Control“ jen prohučí kolem a podobně jako „Whiteout“ se z hlavy vypaří okamžitě po svém konci. Jemná „Today Dear“, jejíž náplní je pouze akustická kytara a zpěv, už působí poněkud navíc.
Kromě nevyrovnanosti pak „Heads Up“ trápí ještě jedna věc – nevýraznost. Album prostě nedokáže přijít s top skladbami. Některé kousky jsou solidní, ale když víte, že to Warpaint zvládnou i mnohem lépe… Jedinou výjimkou budiž „So Good“, což není zrovna moc – obzvlášť při vědomí, jak podobně poutavé písničky Warpaint dokázaly sypat na prvních počinech.
Přesto „Heads Up“ není špatným počinem. Jak již padlo, poslouchá se to moc hezky a dají se s tím strávit příjemné chvilky. Některé dílčí elementy jsou tradičně na výši – zejména baskytarová hra a vokály, na nichž se podílejí všechny čtyři holky. V jádru je to vlastně pořád docela sympatická záležitost. Přesto jsem doufal ve víc a „The Fool“ nebo „Exquisite Corpse“ si vždycky pustím radši…
