Archiv štítku: hard rock

Alice Cooper – Detroit Stories

Alice Cooper - Detroit Stories

Země: USA
Žánr: hard rock
Datum vydání: 26.2.2021
Label: earMUSIC

Tracklist:
01. Rock & Roll (The Velvet Underground cover)
02. Go Man Go
03. Our Love Will Change the World (Outrageous Cherry cover)
04. Social Debris
05. $1000 High Heel Shoes
06. Hail Mary
07. Detroit City 2021
08. Drunk and in Love
09. Independence Dave
10. I Hate You
11. Wonderful World
12. Sister Anne (MC5 cover)
13. Hanging On by a Thread (Don’t Give Up)
14. Shut Up and Rock
15. East Side Story (Bob Seger & The Last Heard cover)

Hrací doba: 50:28

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Nejzajímavějším na současné tvorbě Alice Coopera je to, že přestože naživo má stálou „mladou sestavu“, studiově opět spolupracuje se starými parťáky ze sedmdesátek. Začalo to celkem logicky s albem „Welcome 2 My Nightmare“ z roku 2012, jež samozřejmě představuje druhý díl k legendární jedničce. Příchod pamětníků zlatých časů Michaela Bruce, Dennise Dunwaye, Neala Smithe, Steva Huntera, Dicka Huntera a také producenta Boba Ezrina pomohl Coopera nasměrovat zpět k dávnému zvuku. Předcházející deska „Along Came a Spider“ je tak vlastně poslední nahrávkou Alice Coopera, která ho zachycuje v nějaké moderní podobě.

Na minulé placce „Paranormal“ se do sestavy přimíchali i další spoluhráči a stejně tak je tomu i v případě aktuálního „Detroit Stories“. Vytyčený směr však zůstává stále platný – vzdát hold původnímu hard rocku sedmdesátých let. „Detroit Stories“ v tom jde zatím asi vůbec nejdále. Neváhá zapojit do své hlavní rockové stránky i prvky blues, boogie či klasického rock ‘n’ rollu, přidat i několik dobových předělávek a navrch to zabalit do konceptu přiznané pocty Detroitu, jakožto zásadnímu rockovému semeništi. Sám Alice Cooper se ještě jako Vincent Furnier v Detroitu narodil a tohle město a jeho hudba na něm zanechala výrazný otisk.

Z dosavadní bohaté dráhy Alice Coopera se nová tvorba včetně „Detroit Stories“ dá samozřejmě poměřovat hlavně s tou původní, ale snad je všem jasné, že toto srovnání vychází ve všech ohledech jasně pro klasické desky. Nabízí se tak porovnání alespoň s érou z nultých let dvacátého prvního století, tedy s alby „The Eyes of Alice Cooper“ a „Dirty Diamonds“, které byly rovněž ve své době vnímány jako návrat k původnímu vyznění, což bylo ještě umocněno předchozím, industriálně tvrdým obdobím, avšak tyhle desky zní přeci jenom garážověji než třeba „Detroit Stories“. Především však mají daleko více energie a vůbec působí dost svěže, což bych o současných nahrávkách neřekl.

Z posledních tří desek mi ovšem „Detroit Stories“ vychází nejlépe. Netrápí ho roztěkanost materiálu jako v případě „Welcome 2 My Nightmare“ a také se jeho skladby tak brzy nevypaří z hlavy jako u „Paranormal“. I tady jsou sice momenty, které mě vyloženě nebaví, a udělat z těch patnácti skladeb třeba deset, mohlo celé „Detroit Stories“ působit ještě o něco lépe, nicméně ty kladné chvilky převažují. Jednou takovou je úvodních šest písní, z nichž mi všechny přijdou v pohodě. Tohle tvrzení sice začne trochu pokulhávat v momentě, kdy zjistíte, že v jednom případě se jedná o předělávku Lou Reeda, v druhém Outrageous Cherry a v dalším o vypůjčený riff od MC5, nicméně právě třeba „Our Love Will Change the World“ patří k tomu nejlepšímu z desky, zejména pro svoji krásně hořkosladkou náladu.

Naopak pasáž ke konci alba by si zasloužila notně přistříhat. Skladby jako „Independence Dave“, „I Hate You“ a „Hanging on by a Thread (Don’t Give Up)“ jsou jednoduše špatné. Ostatní nejmenované představují tak nějak Cooperův průměr, který neurazí, ale ani nenadchne. Stejně jako několik posledních desek, ani „Detroit Stories“ nenabízí žádný hit, ale to nejspíš není překvapením, když za poslední přinejmenším koncertní šlágr lze považovat již jednadvacet let starou „Brutal Planet“.

Alice Cooper spíše hraje to, co ho zrovna baví. Není to špatné, většina z „Detroit Stories“ se dá poslouchat, ale nadšení se rozhodně nekoná. Nová alba Alice Coopera si přesto vždy rád se zájmem poslechnu, snad abych věděl, jak na tom je. Po hlasové stránce stále stejně dobře. K „Detroit Stories“ se nijak pravidelně vracet nebudu, ale budu ho mít zapamatované jako solidní počin. Na závěr ještě jedna jízlivá poznámka – myslím, že Alice Cooper v současnosti tvoří kvalitnější a sympatičtější hudbu než jeho žáci Marilyn Manson a Rob Zombie. Stačí si poslechnout aktuální alba všech tří.


Ozzy Osbourne – Ordinary Man

Ozzy Osbourne - Ordinary Man

Země: Velká Británie
Žánr: hard rock / heavy metal
Datum vydání: 21.2.2020
Label: Epic Records

Tracklist:
01. Straight to Hell
02. All My Life
03. Goodbye
04. Ordinary Man
05. Under the Graveyard
06. Eat Me
07. Today Is the End
08. Scary Little Green Men
09. Holy for Tonight
10. It’s a Raid
11. Take What You Want

Hrací doba: 49:27

Odkazy:
web / facebook / twitter / instagram

Čekat od nové sólovky Ozzyho Osbourna něco zcela zásadního by bylo bláznovství. Ozzymu je přes sedmdesát, má Parkinsona kdoví jak dlouho a především má dávno splněno. I kdyby už po prvotině Black Sabbath neudělal nic dalšího, stejně zůstane navždy zapsán tučným písmem. Podobně legendárních alb však stvořil hned několik, ať už jako člen Black Sabbath nebo v rámci své sólové kariéry. To ale neznamená, že už by na něj neměly být kladeny žádné nároky. Hudbu stále tvoří a dělat ji přinejmenším dobře, by mohl. Ale očekávat další „Paranoid“? To opravdu nelze. „Ordinary Man“ vychází po dlouhé desetileté pauze. Takhle dlouhý interval mezi jeho deskami ještě nebyl, i když pravda, bylo tu samozřejmě „13“ od Black Sabbath. Jak si tedy novinka stojí?

Předchůdci „Ordinary Man“ nenastavili laťku kdoví jak vysoko. „Black Rain“„Scream“ jsou jednoznačně tím nejslabším z Ozzyho repertoáru. Sice nepatřím k těm, kteří by je hanili úplně, pár solidních skladeb se tam najde, ale vracím se k nim velice málo. V souvislosti s novinkou „Ordinary Man“ jsem si je však pro osvěžení pustil. Vyšlo mi z toho, že i přes počáteční nevoli a zprvu pevné přesvědčení, že „Ordinary Man“ je tím nejhorším, co kdy Ozzy stvořil, to při porovnání se dvěma zmiňovanými alby není pravda.

To zrovna nezní jako ta nejlepší pochvala, ale jinými slovy to znamená, že na „Ordinary Man“ se těch povedených písní taky pár najde, a vlastně je jich víc než v případě posledních dvou nahrávek. Ozzyho novinka se drží jeho dobře známého stylu z posledních let. Na ten vlastně najel už s albem „Ozzmosis“ – masivní tvrdé riffy, střední zatěžkané tempo, zapamatovatelné refrény a mezi to několik balad. To vše zabaleno do moderního zvuku. Odskok od „No More Tears“ to byl znatelný, ale v případě „Ozzmosis“ rozhodně vítaný. „Down to Earth“ už podobnou kvalitou nedisponovalo, ale hlavně vzhledem k nostalgii spojené s touto plackou mě baví. Na „Black Rain“ už ani Zakk WyldeMikem Bordinem nedokázali tuto formuli poskládat dohromady, a nedlouho po vydání odešli. Snažení další sestavy na „Scream“Gusem G v čele nic výrazně lepšího nepřineslo.

Na „Ordinary Man“ se Ozzy nechal obklopit celou řadou muzikantů, z nichž největší podíl mají Duff McKagan, Chad Smith a především mladík Andrew Watt, který spolupracuje zejména s americkou popovou smetánkou. Zde si vzal na starosti téměř úplně všechno, od fotek, kytar, přes aranže a skládání až po produkci. Skladby jsou tak výhradně z jeho pera. Povedlo se mu stvořit výrazné singly, které fungují takřka na první dobrou. „Under the Graveyard“ je klasická Ozzyho tutovka, stejně tak baladická „Ordinary Man“ s přispěním Eltona Johna obsahuje všechny potřebné aspekty zdařilého ploužáku.

Album ale pokulhává zejména v tvrdších momentech, jako třeba úvodní „Straight to Hell“, kdy mu chybí opravdu nosné riffy, které prostě udeří do ksichtu. Takové tu nejsou. Možná právě proto je „Ordinary Man“ až překvapivě klidné a spíše pomalejší, což je ale v této situaci rozhodně správný krok, protože zde působí jistěji. Výjimkou potvrzující pravidlo budiž rychlá část v „Goodbye“, jež může sloužit jako ukázka dobré praxe. Na opačné straně spektra se pak nachází neuvěřitelně debilní zhovadilost „It’s a Raid“. Skončit nahrávka rozloučením „Holy for Tonight“, bylo by vše příjemnější. Tolik probíraná kolaborace s Post Malonem „Take What You Want“ je zařazena pouze jako bonus.

Kromě riffové impotence mi poslech stěžuje ještě přílišné upravování Ozzyho vokálu, což je znát znovu třeba v již zmiňované „It’s a Raid“. Občas to zní, jako kdyby ještě mutoval, jak moc mu ten hlas skáče. Ostatně otázkou je znovu zvuk celé nahrávky, ale řekl bych, že je lepší než tomu bylo v nedávné minulosti. Současný trend je prostě takový, takže mě to už ani nijak nepřekvapuje. Poslouchat se to dá, desku to nijak nevylepšuje ani nezhoršuje. Plusem je, že to alespoň nezní zaměnitelně s jakýmkoliv jiným albem.

Myslím, že „Ordinary Man“ udělá fanouškům Ozzy Osbourna radost. Nejvíce ho sráží nevalná kytarová práce (hostování Slashe nebo Morella na tom nic nezmění), což je pro rockovou desku celkem fatální, ale i tak dokáží skladby něčím zaujmout. Na nějaké pravidelné rotace to však výhledově nevidím. Z hlediska středněproudé tvrdé hudby dokázal Ozzy po letech znovu oslovit a vyhrabat se z unylého průměru na obstojnou úroveň. Má-li být „Ordinary Man“ jeho poslední nahrávkou, je to důstojné rozloučení. V nedávném rozhovoru se však nechal slyšet, že začíná chystat další, tak snad si to ještě neposere…


Chapel of Disease – …and as We Have Seen the Storm, We Have Embraced the Eye

Chapel of Disease - and as We Have Seen the Storm, We Have Embraced the Eye

Země: Německo
Žánr: death metal / hard rock
Datum vydání: 23.11.2018
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Void of Words
02. Oblivious – Obnoxious – Defiant
03. Song of the Gods
04. Null
05. 1.000 Different Paths
06. The Sound of Shallow Grey

Hrací doba: 47:33

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Co vznikne spojením dvou legendárních válů „Chapel of Ghouls“ a „Angel of Disease“ od Morbid Angel? Ano, německá kapela Chapel of Disease. Jak může znít vznik jejich názvu triviálně, o to zábavnější je sledování jejich počínání. Čtveřice pocházející z Kolína nad Rýnem začínala jako klasická death/thrashová sekanice vzývající dávné žánrové legendy, což v roce 2012 zvěčnila na debutu „Summoning Black Gods“ a spřízněném EP „Death Evoked“. Žádný velký humbuk nenastal, však proč také, podobně orientovaných kapel bylo a je dost. To o tři roky později vydané album „The Mysterious Ways of Repetitive Art“ už upoutalo větší pozornost. Stále se jednalo o death metal, ale nyní přibylo dost doomu a rovněž tradičního heavy metalu. To už je přeci jenom méně onošené téma, navíc v době, která podobně retro laděným spolkům přeje – vývojová i zvuková podobnost s Tribulation se nabízí.

Dosud poslední, listopadová deska „…and as We Have Seen the Storm, We Have Embraced the Eye“ dosavadní směřování Chapel of Disease podtrhuje a navíc ještě prohlubuje. Do jejich death metalu se dostaly výrazné vlivy sedmdesátých let, čímž se jim podařilo vytvořit zcela ojedinělé album, které krom tvrdého metalu nabízí též nespočet výletů do progresivního a hardrockového zvuku, jimiž je doslova protkané.

Nahrávka je tak zabředlá v dávné rockové minulosti, že už se možná ani nedá mluvit o death metalu. Vyloženě smrtících pasáží je tu minimum. „…and as We Have Seen the Storm, We Have Embraced the Eye“ je postaveno především na psychedelicky zastřených, ale dravých kytarách, často se opakujících pasážích a hraní si s různými motivy a dynamikou skladeb. Výjezdy nekonečných kytarových sól, pravidelné zvolňování tempa, vracení se ke dříve použitým strukturám a koneckonců také zabalení toho všeho do archaického zvuku. To jsou všechno aspekty přímo křičící po rocku let sedmdesátých.

Tuto unikátní koncepci se daří Chapel of Disease obstojně koordinovat. Po většinu času si říkám, že to do sebe všechno až nečekaně dobře zapadá, ale najdou se i momenty, kdy to trochu skřípe a návaznost jednotlivých pasáží nefunguje tak, jak by asi měla. Neděje se tak naštěstí často. Sice si nemyslím, že by opravdu všechny skladby (s výjimkou jedné) musely jít přes sedm minut, zejména protože toho opakování jednoho a samého je kolikrát až příliš (víceméně se jede ve stylu sloka-refrén a točení se kolem pár nápadů), ale i tak se jejich stopáž dá v pohodě zvládnout a má povšechně smysl. Kouzlo nahrávky se totiž nachází v tom, co za mezihry se nalézá mezi oněmi slokami a refrény.

Chapel of Disease

Nejvíce oceňuji ryze hardrocková sóla, která mě svým zapálením hrozně baví, stejně tak vandrunenovský vokál (nejznatelnější deathmetalový prvek) má koule. Hlavně je tu ale spousta výtečných partů, kvůli nimž se posluchač chce vracet znovu a znovu. Úvodní „Void of Words“ je ještě takovým rozjezdem. Jasně nastíní, o co zde půjde, ale to nejlepší teprve čeká. Navíc se v jejím závěru nalézá veselá pasáž (to jsou snad až Dire Straits) na hranici kýče. To „Oblivious – Obnoxious – Defiant“ už má lepší tah na bránu. Začíná chytlavým melodickým riffem, z nějž se překlene do sloky s burácejícími bubny připomínajícími Bölzer, a povedl se rovněž i přechod do volnějšího tempa v druhé polovině skladby. Jmenování Švýcaři nejsou rozhodně slyšet pouze tady.

Na výborné rozpoložení naváže „Song of the Gods“. O té nelze napsat nic jiného než hit. Nejenom tohoto alba, ale pro mě osobně i celého roku 2018 napříč všemi žánry. Po delším, avšak účinném intru se nakopne riffem, který si v ničem nezadá s tím z minulé skladby. Bicí se nepřidají v nijak agresivním stylu, naopak se nesou v ryze rockovém, rozjařeném duchu. Neskutečně návykový refrén pak jen vše potvrdí. Nemít tohle sedm minut a nabroušený vokál, je to pecka pro masy.

„Null“ nejlépe zvládá onen kontrast mezi hutnou polohou v začátku a tou uvolněnější v druhé polovině po přechodu. Postupné budování námětu a opětovný návrat se daří trefně podchytit, stejně jako se na obálce desky mísí barevné tóny v rostoucí bouři. Vítanou změnou je smířlivá „1.000 Different Paths“, slušelo by jí ovšem trochu přistřihnout stopáž – paradoxně v nejkratším kusu celé placky. Jak jsem ale už psal, přestože tak nějak cítíte, že se to zbytečně natahuje, vlastně vám to nevadí, protože Chapel of Disease ty vsuvky prostě zvládají s gustem.

Lehce přestřelená je i „The Sound of Shallow Grey“, ale ta maidenovská mezihra za to stojí. Na závěrečný titul je patřičně honosná, opět s elektrizujícími sóly a několika zvraty… shrnutí a závěr celého „…and as We Have Seen the Storm, We Have Embraced the Eye“ snad ani nemohl být jiný. Ta melodie poslední kytary nejde vyndat z hlavy! To jsou přesně ty momenty, pro které na devítiminutovou délku zcela zapomenete, a takových je zde opravdu dost.

Chapel of Disease

„…and as We Have Seen the Storm, We Have Embraced the Eye“ je velkolepě pojaté dílo, které na vyznavače death metalu útočí hard rockem. Rozsáhlé kompozice by neuškodilo umravnit, avšak Chapel of Disease zvládají ty veškeré mezihry, až se chce napsat výplně, proměnit v další výborné momenty. Ne bezchybné, ale sakra povedené album složené chytře a nápaditě. Řadíme-li ho k death metalu, pak se jedná o jednu z nejlepších nahrávek daného žánru silného minulého roku. Nesmírně zábavný počin, jenž jen tak bavit nepřestane.


Ace Frehley – Spaceman

Ace Frehley - Spaceman

Země: USA
Žánr: hard rock
Datum vydání: 19.10.2018
Label: Entertainment One Music

Tracklist:
01. Without You I’m Nothing
02. Rockin’ With the Boys
03. Your Wish Is My Command
04. Bronx Boy
05. Pursuit of Rock and Roll
06. I Wanna Go Back
07. Mission to Mars
08. Off My Back
09. Quantum Flux

Hrací doba: 37:07

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Kdo by si jen pomyslel, že jednou bude nejpilnějším členem Kiss právě Ace Frehley. Mnohými fanoušky označovaný za toho nejvíc cool z originální čtyřky, ten nejtalentovanější, ten co tvořil signifikantní zvuk kapely, ale taky tzv. problémový člen, co nechodil do studia, když se mělo nahrávat, topil se v drogách a alkoholu, a byl dokonce hned dvakrát vyhozen z kapely. Tak přesně ten za posledních deset let vydal čtyři sólová alba. Pravda, jedno z nich, „Origins Vol. 1“, obsahovalo pouze předělávky, ale i tak je to pořád více počinů, než kolik jich vydali jeho někdejší kumpáni Stanley & SimmonsKiss, o Crissovi ani nemluvě.

Co za to asi může. Když vynecháme spekulace nad tím, jestli se jednalo opravdu o vyhazovy nebo odchody (verze obou stran se samozřejmě liší), či jestli na ta nahrávání kašlal nebo nebyl vůbec pozván (rovněž se rozchází), tak stejně zůstává hlavním závislost na všem možném, která koneckonců byla tím hlavním spouštěčem všeho. Jak Ace s oblibou připomíná, letos je už dvanáct let úplně čistý. Dvanáct let střízlivý, deset let pravidelně vydává desky a jezdí po turné. Zapadá to do sebe.

I vztahy s ostatními členy Kiss se v posledních letech dramaticky zlepšily. Jednak byli společně roku 2014 uvedeni do Rock and Rollové síně slávy, nato následovala spolupráce se Stanleyem na minulé sólovce „Origins Vol. 1“, Simmonsovi zase pomáhal s turné k jeho box setu „Vault“, no a všichni dohromady byli pak ještě před pár dny doslova na stejné lodi v rámci osmého ročníku Kiss Krusie. Idylka. A to Kiss právě chystají poslední, už fakt prý úplně nejposlednější turné, End of the Road, takže nabízející se otázka je snad jasná…

Frehleyho nová fošna dostala jméno „Spaceman“ a hádejte, kdo s tímto názvem přišel. Simmons. Ten se mimochodem podílel hned na dvou skladbách, první „Without You I’m Nothing“ a „Your Wish Is My Command“, kde také hraje na basu. Ace si s posledními počiny „Anomaly“ a „Space Invader“ nasadil laťku docela vysoko. Nejenže ho tato alba vrátila do povědomí fanoušků, ale především byla skutečně kvalitní, kdy velice vkusně skloubila Aceův typický rukopis se současným zvukem. Má-li dojít na porovnání s nahrávkami Kiss z této doby, Ace rozhodně vítězí.

„Spaceman“ přišlo tak nějak znenadání. Bez velkých promo keců bylo najednou na světě, ty následovaly až po vydání. Ovšem jak se zjevilo, tak taky působí. Nenápadně a nevýrazně. Nedá se říci, že by bylo vyloženě špatné, jako spíše nudné. Většina písní se nese ve středním, pomalejším tempu, schází jim více života i výrazných momentů. Úvodní kusy „Without You I’m Nothing“ a „Rockin’ With the Boys“ znějí, jako by vypadly z šuplíku se štítkem osmdesátá léta. Mají onen stadionový nádech zapamatovatelného hymnusu, a nejenom ony, ale moc to nefunguje. Druhá jmenovaná by klidně mohla být na albu „Frehley’s Comet“, ale to není to, co bych od novinky zrovna chtěl.

Ace Frehley

„Your Wish Is My Command“ je asi nejslabší kus celé desky. Měkká věc, ve které je zajímavá jedině její mezihra, jinak není vůbec jasné, jestli chce teda Ace hrát pořádný rockový pecky, nebo takovýhle nic neříkající cajdáky. Podobně laděná je i „I Wanna Go Back“, která má alespoň lépe udělaný refrén, a opět unylá „Off My Back“. Jako kontrast pak působí ostřejší „Bronx Boy“ pojednávající o vyrůstání Ace v ulicích New Yorku nebo jediná rychlá skladba „Mission to Mars“ s pořádně rozjetým riffem a nakopnutým tempem, což z ní činí to nejzábavnější z celého „Spacemana“.

Závěrečná „Quantum Flux“ dává svým názvem jasně najevo, že půjde o pokračování tradiční variace na téma „Fractured“, která se táhne už od první, eponymní sólovky z roku 1978. Opět se povedla, ať už je to z nostalgie či sympatického ctění tradice, baví mě to. Ostatně kytarová sóla v jednotlivých skladbách patří k nejlepším momentům „Spacemana“, a kolikrát je tak zachraňuji od úplné šedi. Ace to s kytarou zkrátka pořád umí. Super je také konec celé placky, kde se začne drasticky zpomalovat páska, přesně jako na úplně prvním albu Kiss a jeho posledních několika minutách v klasice „Black Diamond“.

Když sečtu klady a mínusy, vyjde mi z toho čistý průměr. Na předešlé nahrávky „Spaceman“ ztrácí, a to ne zrovna málo. Bral bych z něj tak dvě, tři písničky, zbytek je jen slabý odvar toho, jak dokázal Ace řádit třeba na „Anomaly“. Většina nových fláků je tak divně připosranejch, jako když chybí odvaha nebo touha trochu upustit uzdu a nebát se to poslat z kopce. Tak třeba příště.


Ghost – Prequelle

Ghost - Prequelle

Země: Švédsko
Žánr: hard rock
Datum vydání: 1.6.2018
Label: Loma Vista Recordings

Tracklist:
01. Ashes
02. Rats
03. Faith
04. See the Light
05. Miasma
06. Dance Macabre
07. Pro memoria
08. Witch Image
09. Helvetesfönster
10. Life Eternal

Hrací doba: 41:43

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ghost je jméno, které v posledních několika málo letech budí na rock/metalovém poli velké vášně. Po skrovných začátcích kapela vyletěla jak raketa a už svou popularitou pomalu vyrostla ve velkou skupinu. A pokud se tenhle trend nezastaví, je dokonce možné, že nám před očima roste opravdový kolos.

To s sebou samozřejmě přináší nejen všeobecné nadšení, ale i velkou kritiku a pohrdání. A je nakonec jedno, zdali to druhé plyne čistě z principielních důvodů (nesnáším všechno, co je oblíbené), anebo ze skutečné neobliby toho, co tahle švédská parta – anebo snad jednočlenný projekt Tobiase Forge s najatými muzikanty? – předvádí.

Mně osobně počínání Ghost příliš nevadilo, dokonce se mi jejich muzika i líbila, ačkoliv mi vždycky přišlo líto, že kapelu, která by mohla být krásně obskurní, najednou poslouchá každý idiot. To se ale nyní změnilo. Pokusme se ponechat stranou demagogické argumenty o mamonu podložené hádkami, neustálými změnami sestavy a vzájemnými žalobami o peníze a zkusme se z čistě hudebního hlediska zamyslet nad tím, proč na „Prequelle“ nefunguje to, co na třech minulých deskách fungovalo, a proč je novinka doposud tím nejhorším počinem Ghost.

Začněme nicméně tím pozitivnějším – na mysli mám nádherný artwork. Obal je jednoznačně to nejlepší, co má „Prequelle“ v rukávu. Čert vem, že Ghost tradičně nic nevymýšlejí a jen opisují z mnohem invenčnějších zdrojů. To ostatně dělali vždy a nejen u obálek, ale i třeba u videoklipů, kde vykrádají estetiku starých omšelých hororů (a nejen jich) až do bezvědomí. Akorát mají štěstí, že současná mladá generace nepozná, že obal singlu „Cirice“ obšlehnul plakát „Silence of the Lambs“, obal EP „If You Have Ghost“ zase „Nosferatu“, obal „Opus Eponymous“ se inspiroval u „Salem’s Lot“ nebo že artwork „Infestissumam“ bral z filmu „Amadeus“. Stejně tak dnešní omladina asi nepozná, že aktuální videoklip „Rats“ opisuje z hororů z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Nic z toho mi ale zásadně nevadí, ty obaly jsou furt pěkné. A kdo se vyzná, ten to pozná, a kdo se nevyzná, ten si to zaslouží. Problém nastává až v tom momentě, kdy ona půjčovaná estetika je to nejlepší a ve skutečnosti jediné zajímavé, co dokáže kapela nabídnout. Což se v éře „Prequelle“ stalo.

Vzhledem k tomu, že stylově a žánrově Ghost pořád zůstávají na svém, se samozřejmě nabízí otázka, co se na „Prequelle“ oproti „Meliora“ nebo „Infestissumam“ změnilo, že je novinka o tolik horší. A právě tahle odpověď je pro naši malou recenzi nejdůležitější…

Ghost

Hledisek, jimiž lze na danou problematiku nahlédnout, je vícero. Například bych mohl říct, že minulá alba se mohla pochlubit krásnou skladatelskou lehkostí, díky níž ta muzika klouzala do ucha prakticky plynule. „Prequelle“ je těžkopádnější, nešlape s takovou sebejistotou a sebevědomím jako její předchůdci. Což by nevadilo, kdyby takový posun plynul z vyšší složitosti materiálu, ale to se neděje. Nové skladby mi přijdou trochu šité horkou jehlou. Jistě, tu a tam se objeví nějaký slušný motiv, ale stěžejní linky jsou takové… suché… nemastné, neslané.

Druhá věc, která mě na „Prequelle“ velmi mrzí, je přílišná sladkost. Může se to zdát trochu zvláštní si na takovou věc stěžovat u skupiny, jejíž hudba jako celek od počátků stojí na záměrném kýči, ale nemůžu si pomoct, tentokrát již Ghost překročili únosnou míru a nesnesitelně velkou část stopáže se utápějí v cukrkandlových patetických melodiích. Co se děje ve skladbách jako „See the Light“, „Miasma“, „Dance Macabre“ nebo „Helvetesfönster“, to prostě odmítám uznat jako hudbu hodnou seriózního poslechu. Dáváte-li přednost honosným formulacím, mohli bychom říct, že na starších počinech byla vlezlost Ghost uměleckým záměrem, a tudíž fungovala, zatímco na novince spíš působí dojmem honby za popularitou a kalkulem.

Jako by nestačilo, že „Prequelle“ v mnohých písních zabředává do sladkobolného kýče, novinka postrádá i nějakou výraznou hitovku. Všechny předchozí desky v tomto ohledu uměly zabodovat, „Opus Eponymous“ a „Infestissumam“ obzvlášť, ale čtvrtá nahrávka co do hitů vychází naprázdno. Což se tak trochu dalo čekat, když jí předcházel tak nevýrazný singl jako „Rats“, tedy song, jenž by na jakémkoliv starším počinu patřil k jeho nejslabším článkům. Na „Prequelle“ je to společně s „Pro memoria“ to nejlepší.

Čtvrtý dlouhohrající počin Ghost je tedy jednoznačné zklamání a jednoznačně nejhorší album skupiny. Kapela, která vždycky uměla napsat povedené a v dobrém slova smyslu vlezlé písničky, se nyní utápí v průměru – a průměr je možná ještě docela milosrdné pojmenování. Popravdě mě zas tolik nepřekvapuje, že „Prequelle“ je trochu níže, poněvadž kvalita desek Ghost je obecně sestupná, ale minule na „Meliora“ to pořád stačilo k fajn nahrávce. S novinkou je ten propad ostudný.

Ghost


Danzig – Black Laden Crown

Danzig - Black Laden Crown

Země: USA
Žánr: heavy metal / hard rock
Datum vydání: 26.5.2017
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Black Laden Crown
02. Eyes Ripping Fire
03. Devil on Hwy 9
04. Last Ride
05. The Witching Hour
06. But a Nightmare
07. Skulls & Daisies
08. Blackness Falls
09. Pull the Sun

Hrací doba: 45:51

Odkazy:
web / facebook

Když už se tu objevila recenze na Doyla, nemůže chybět ani souputník Danzig. Tyto persony známé především díky kapele Misfits, vydaly svá sólová alba takřka ve stejný čas. Co se týče Danziga, jedná se už o jedenáctou studiovou nahrávku. I z tohoto důvodu je jeho stejnojmenná kapela Danzig dlouhodobě zavedené těleso, jehož první čtyři počiny se dnes dají označit za už klasické kousky prověřené časem. Kariéra Danzig si poté prošla i méně výraznými momenty, z čehož se v mých očích dostala až s deskou „Deth Red Sabaoth“ z roku 2010. Posledním studiovým dílem je však dva roky staré „Skeleton“ složené pouze z cover verzí. Pořádným následovníkem je tak až letošní „Black Laden Crown“.

Album trpí několika nešvary, přičemž tím signifikantním je prostá nuda. Celá placka má tři čtvrtě hodiny a vlastně se tu nic moc neděje. Žádná z písní nevybočuje, většina se prostě jen line z reproduktorů a nemá parametry na to získat si větší pozornost. Největší problém vidím v tom, že samotný Glenn Danzig zní tak utrápeně jako nikdy předtím. Vím, že k jeho stylu podobný projev patří a rozhodně se nemá jednat o veselou desku, ale v nějaký pasážích to zní, jako by to bylo jeho poslední. Co hůř, nepomáhá mu ani produkce, která „Black Laden Crown“ dokonale popravuje. Takhle špatný mix aby posluchač pohledal. Danzigův vokál přehlušuje všechno ostatní, takže to vlastně zní jako karaoke někde v baru. Nevím, jestli zpěv nahrával jinde než zbytek kapely, ale zní to prostě příšerně. Ještě pozoruhodnější je fakt, že vlastně zní jinak i v jednotlivých skladbách.

Za výsledným zvukem přitom stojí velezkušený Howie Weinberg či Chris Rakestraw. Ten v nedávné době nahrával třeba „Dystopia“Megadeth či „Bloodlust“ od Body Count, se kterými nebyl problém. No, a mimo jiné také dvě předešlá alba Danzig. Ono je pravda, že ani ta nezněla nijak super, z čehož usuzuji, že je to prostě přání kapely, potažmo Glenna Danziga. Na druhou stranu, zvuk je to originální, ale tady je to prostě přes čáru. Zadáním možná bylo zachovat dravost, ale Danzig už nehraje punk a skladbám by prospěl vyspělejší zvuk, z nějž vás po chvíli nebolí uši. To, že spousta jeho fanoušků stráví takovou lo-fi nahrávku, jakou je „Evilive“ od Misfits, je jiná věc v úplně jiném kontextu. I když stálo „Deth Red Sabaoth“ zvukově taky za starou belu, pořád obsahovalo skladatelsky dobré písně, což není případ „Black Laden Crown“.

Celé album je vlastně takový smutný umíráček, že by se za to nestyděla ani kdejaká funeral-black formace. Bohužel, zde to působí až směšně a je mi líto, že tyto úšklebky způsobuje právě sám Glenn Danzig. Jestli má třeba první a titulní „Black Laden Crown“ nalákat na poslech, což by asi měla, tak se jí to sakra nedaří a posluchač má spíš chuť tohodle ztrápeně vyjícího psa a utahanou kytaru vypnout. Ano, lépe vypnout, protože přeskočením písně si moc nepomůže. Následující „Eyes Ripping Fire“ má sice slušný náběh na něco lepšího, ale za celou stopáž se to nepodaří naplnit. Nakonec je z toho nudná přešlapovaná okolo banálního riffu, kterou trochu probere až závěrečné sólo. Ani takový riffmaster (alespoň v minulosti) jako Tommy Victor se nedokázal na „Black Laden Crown“ předvést s ničím pamětihodným.

Nejblíže k nějakému úspěchu má asi singlovka „Devil on Hwy 9“. Ta vyniká svojí přímočarostí a jednoduchým refrénem, ale na druhou stranu je tak prostá, jak jen být může. Chybí rafinovanost, jíž Danzig ve svojí tvorbě oplývali. Zajímavou zůstává následující dvojička „Last Ride“ a „The Witching Hour“, které tvoří alespoň nějakou atmosféru temně bluesového výletu. V podobném duchu se nese ještě závěrečná „Pull the Sun“ s dobrou melodií a povedeným kytarovým sólem. Zbytek nevyjmenovaných skladeb je škoda detailněji rozepisovat, jelikož jsou zmarem protahujícím konec nahrávky.

Dalším často zmiňovaným faktem o „Black Laden Crown“ byla účast několika bubeníků. Na desce se po dvou písních představili Johnny Kelly a Joey Castillo, po jedné pak Dirk Veurbeuren a Karl Rokfist. Zbytek nabubnoval sám Glenn Danzig. Poznáte však rozdíl? Nevědět to, ani vás to nenapadne. A i když to víte, je to stále spíš detail pro fajnšmekry.

Nejlépe „Black Laden Crown“ popisuje asi slovo zklamání. Měl jsem jistá očekávání a ta nebyla naplněna. Při psaní závěrečného verdiktu si říkám, jestli to náhodou není vlastně úplně nejhorší počin v historii kapely. Dost možná je. I nechvalně proslulého „Blackacidevil“ si nakonec cením víc, jelikož se alespoň snažilo o něco nového, přestože se to moc nepovedlo. To letošní novinka sice zní jako Danzig, jenom prostě stojí za hovno. Pomyslným hřebíkem do rakve je pak samotný obal alba, jenž jako by předznamenával, že tohle nejspíš nebude příjemný zážitek.


Avatarium – Hurricanes and Halos

Avatarium - Hurricanes and Halos

Země: Švédsko
Žánr: hard rock / doom metal
Datum vydání: 26.5.2017
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Into the Fire / Into the Storm
02. The Starless Sleep
03. Road to Jerusalem
04. Medusa Child
05. The Sky at the Bottom of the Sea
06. When Breath Turns to Air
07. A Kiss (From the End of the World)
08. Hurricanes and Halos

Hrací doba: 44:46

Odkazy:
web / facebook / twitter

O Avatarium se již od jejich počátku říkávalo, že jde o tu kapelu, kterou si založil Leif Edling poté, co skončila studiová činnost legendárních Candlemass. Tím spíš je paradoxní, že se tenhle švédský baskytarista ze sestavy Avatarium pomalu vytrácí. Snad by i bylo pochopitelné, že se skupinou nehraje živě, protože to roky nedělá ani u Candlemass – na vině jsou zdravotní problémy. Nicméně loni začal vydávat muziku se svým novým projektem The Doomsday Kingdom, v němž opět hobluje svůj tradiční epický doom, a v Avatarium ustupuje do pozadí. Již se ani nenachází na aktuálních promo fotkách a na letošním albu „Hurricanes and Halos“ vůbec nehraje.

Flintu do žita však Leif v rámci Avatarium úplně nehodil. Nakonec totiž na „Hurricanes and Halos“ přece jenom zastává jednu důležitou roli, byť tato možná není na první pohled vidět, ale v konečném důsledku je nanejvýš zásadní – jde o roli skladatelskou. Leif Edling totiž napsal šest z osmi skladeb přítomných na desce, pouze „Road to Jerusalem“ a „When Breath Turns to Air“ společnými silami složili zpěvačka Jennie-Ann Smith a kytarista Marcus Jidell (což jsou jen tak mimochodem manželé).

Tak či onak, „Hurricanes and Halos“ úspěšně dokončuje přerod AvatariumEdlingovského doom metalu na tvrdší hard rock s výrazným retro feelingem. Ale to je prohlášení, které by snad nikoho nemělo překvapit – vždyť už na bezejmenném debutu byly takové tendence v náznacích patrné a druhé album „The Girl with the Raven Mask“ jasně ukázalo, že jde o směr, jímž se Avatarium hodlají ubírat. Lze tedy říct, že „Hurricanes and Halos“ logicky pokračuje v cestě svého přímého předchůdce. Což samozřejmě v zásadě není špatně. Myslím, že by šlo klidně prohlásit, že nyní už mají Avatarium blíže k soundu vlny psych doom rocku než ke zvuku Candlemass.

Přesto když „Hurricanes and Halos“ srovnám s „Avatarium“ a „The Girl with the Raven Mask“, nějak se nemohu zbavit dojmu, že minulé věci mi chutnaly o něco více. Nějak nevidím, co konkrétního bych novince mohl vytknout, protože je to samozřejmě zkušené poskládané, zahrané na vysoké úrovni a v neposlední řadě – Jennie-Ann Smith je opět za bohyni vládnoucí nádherným hlasem. Co je tedy špatně? Možná jen subjektivní citečky, aktuální rozpoložení, kdo ví…

Nicméně pozor. Netvrdím, že je „Hurricanes and Halos“ špatné. Naopak je tu několik výtečných skladeb, které vyzdvihnout musím. Hodně se mi líbí druhá „The Starless Sleep“, v níž nacházím tuny onoho feelingu, jejž postrádám třeba v otvíráku „Into the Fire / Into the Storm“. Takhle by to tedy šlo – „The Starless Sleep“ v sobě pojí rockový drajv, psychedelický nádech i mírnou zasněnost a funguje to prostě na jedničku. Velmi zajímavá je i polo-baladická „Road to Jerusalem“ s jižanským pelem a jednoznačným vrcholem celé kolekce je pro mě rozmáchlá devítiminutovka „Medusa Child“, jejíž některé pasáže mají atmosféru jako hrom. Vcelku sympaticky dopadla i předposlední „A Kiss (From the End of the World)“, v níž se Avatarium uchylují až k sabbaťácky zatěžkaným riffům.

Avatarium

Na druhé straně však stojí sorta písniček, které jsou sice oukej a není problém je poslouchat, ale nepřinášejí nic zásadního. Album nikam neposunou, kapelu jako celek už vůbec ne, a vybroušení již slyšeného do ještě poutavější podoby rovněž nenabídnou. Jak už jsem naznačil, patří sem třeba hned úvodní „Into the Fire / Into the Storm“. A kromě ní ještě „The Sky at the Bottom of the Sea“, která sice šlape a má několik pěkných melodií (aby ne, vždyť hammondkový zvuk je božský jen sám o sobě!), ale jak jsem řekl – není to nic zásadního. Pomalá „When Breath Turns to Air“ na mě působí poněkud ospale a zbytečně unaveně a finální titulka vlastně taktéž.

Celkově vzato však na mě „Hurricanes and Halos“ rozhodně nepůsobí jako průměrná deska. Tvrdit něco podobného by vůči kapele zavánělo křivdou. Všichni přítomní muzikanti jsou příliš dobří a zkušení na to, aby něco takového dopustili. Akorát už jsem u Avatarium v minulosti nadšením skákal a „Hurricanes and Halos“ mi neposkytuje dostatečnou motivaci, abych tak udělal znovu. Přesto – o ostudu se v žádném případě nejedná.


Kabbalah – Spectral Ascent

Kabbalah - Spectral Ascent

Země: Španělsko
Žánr: occult psychedelic hard rock
Datum vydání: 7.7.2017
Label: Twin Earth Records

Tracklist:
01. Spectral Ascent
02. Resurrected
03. Phantasmal Planetoid
04. The Darkest End
05. The Reverend
06. The Darkness of Time
07. Dark Revelation
08. The Shadow
09. Presence

Hrací doba: 32:56

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Už ani nevím, kolikrát jsem zde psal o okultním retro doom rocku se zpěvačkou… Oukej, zas tolikrát to nebylo, protože takové věci častěji poslouchám, než o nich píšu, ale několikrát se tak již stalo. A rozhodně nelžu, když tvrdím, že nevím, kolikrát to bylo, protože kdo by se s tím počítal. Jedna věc je ovšem jistá – dnes přidáme další kousek do sbírky recenzí podobně laděných formací.

Poznávací znamení takových skupin se neustále opakují a vlastně jsem je již zmiňoval. Kromě silného retro nádechu a obligátního okultismu je to mimo jiné právě skutečnost, že zde zpívá žena – ne žádná princezna, nýbrž dračice se silným rockovým vokálem a – v těch dobrých případech – charismatem jako hrom. Kabbalah ze Španělska všechny tyto atributy naplňují zcela zodpovědně a odlišují se pouze v jednom malém detailu, který však jen tak pro zajímavost za zmínku stojí. Ženská zde totiž není jen u mikrofonu, celá sestava je stoprocentně dámská.

Nebudu zde rozehrávat žádné konspirační úvahy o tom, jak se tato skutečnost promítla do samotné kvality debutové desky „Spectral Ascent“, jemuž předcházelo několik minialb. Ve finále je mi totiž putna, jestli tam do bicích tříská ženská, zpocenej tlustej kořen s nevyholeným podpažím, hermafrodit nebo mimozemšťan se třema ptákama. Konečné slovo má hudba a ta v případě Kabbalah nepromlouvá zásadně přesvědčivě.

Pozorného posluchače něco trkne už prvotní pohled na „Spectral Ascent“. Kapela se jmenuje Kabbalah. V logu má obrácený kříž. Na obalu se nacházejí mayské pyramidy. Musím se přiznat, že tady mi cosi neštymuje. Buď mi něco zásadního uniká, anebo je to prostě slátané ze všech možných koutů.

Z hudebního hlediska to zas až taková slátanina není, ale je to… prostě standard. Krapet okultního rocku, hardrocková patina, dotek psychedelie, zasypat šedesátkami a sedmdesátkami – výsledek je na světě. „Spectral Ascent“ není nijak zásadně špatné, vlastně bych dokonce řekl, že skladby jako „The Reverend“ nebo „Dark Revelation“ obsahují i dobré, povedené motivy, které fanouška stylu osloví. Co na tom, že jsou tak povědomé. Nicméně jsem nenašel jediný důvod, proč bych měl „Spectral Ascent“ upřednostnit na úkor kapel jako Blood Ceremony, Jex Thoth, Jess and the Ancient Ones či třeba Ides of Gemini, které jsou všechny o nějakou tu třídu lepší. Budete mi tvrdit, že není zrovna fér srovnávat debutující skupinami s lídry svého subžánru? Oukej, tak co třeba Psychedelic Witchcraft z Itálie? Ti jsou svým soundem Kabbalah hodně podobní, také mají na kontě jedno album, ale jejich produkce mi přijde o poznání lákavější, zábavnější.

Kabbalah

Věřím, že byste mi mohli oponovat ještě v jedné věci. Stěžuju si na standardnost a neoriginalitu, ale… neznějí snad všechny jmenované kapely a vlastně celý tenhle subžánr dost podobně? Jasně, máte pravdu, jsou si navzájem podobné a v konečném důsledku si to všechno hudebně i tematicky, ať už přímo či nepřímo, stejně sahá k dávným formacím jako Coven či Black Widow. Jistěže takovému argumentu rozumím a nedokážu se mu bránit jinak než standardní prohlášením, že když dva dělají totéž, nebývá to totéž. Kabbalah jednoduše s tím archetypálním rockovým odkazem nedokážou pracovat natolik poutavě, aby mě to posadilo na zadek.

Nechci, aby ta kritika vyzněla hůře, než jak ji myslím. Pouze jsem chtěl říct, že „Spectral Ascent“ není žádný zázrak, nic zásadního, v rámci stylu je to taková normálka. Pár dobrých riffů z toho ovšem není problém vydolovat a v konečném důsledku – poslouchá se to docela hezky. V podprůměru se trojice Španělek neplácá. Ale že bych se k jejich nahrávce v budoucnu nadšeně vracel… hm, myslím, že to nehrozí.


Earth Electric – Vol. 1: Solar

Earth Electric - Vol. 1: Solar

Země: Portugalsko
Žánr: progressive hard rock
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Mountains & Conquerors
02. The Endless Road
03. Meditate. Mediate
04. The Great Vast
05. Set Sail (Towards the Sun)
06. Solar
07. Sabbatical Moons
08. Earthrise
09. Sweet Soul Gathering

Hrací doba: 35:10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Earth Electric se na první pohled může tvářit jako nová skupina, ale čistě jen na základě formulace první části věty asi není těžké odhadnout, že to bude pravda jen zčásti. Jistě správně tušíte, že klíč vězí v sestavě. Vydat se musíme za portugalskou formací Ava Inferi, v jejímž čele stála manželská dvojice Rune Eriksen a Carmen Susana Simões. Prvního jmenovaného jistě budete znát pod pseudonymem Blasphemer – jde to totiž přesně o onoho legendárního norského kytaristu (nyní přebývá právě v Portugalsku), jenž dlouhé roky působil v Mayhem a dále hraje či hrál třeba v Aura Noir, heavymetalové allstar skupině Twilight of the Gods nebo v projektu Nadera Sadeka.

Ava Inferi natočili pouhá čtyři alba, jejichž kvalita byla ve všech případech vysoká. V roce 2013 ovšem formace ohlásila rozpad. Labutí písní se stala deska „Onyx“ z roku 2011 a úplně posledním dovětkem za fungováním kapely byla píseň „Ao teu lado“ z kompilace „One and All, Together, for Home“. Osobně mě konec Ava Inferi docela mrzel, protože mě jejich muzika vždy bavila, však mám také doma ve sbírce všechny čtyři nahrávky.

Byl jsem tedy rád, když se Rune Eriksen a Carmen Susana Simões společně s dalšími dvěma muzikanty pustili do nového projektu, jímž je právě Earth Electric. Příprava debutového počinu „Vol. 1: Solar“ sice nějaký ten rok zabrala, ale to nevadí, hlavně že je výsledek dobrý a zajímavý. Dle očekávání se hudba Earth Electric nese v docela jiném duchu než u Ava Inferi – ještě aby ne, když k ukončení předchozí skupiny došlo mimo jiné právě díky údajné vyčerpanosti a omezeného hudebního i tematického konceptu.

Zatímco Ava Inferi byl pomalý gothic / doom metal se zasněně posmutnělou melancholickou náladou, Earth Electric je výrazně rockovější a progresivnější záležitost. Kytarové party jsou hned na první poslech složitější, nepředvídatelnější, jistým způsobem snad i nápaditější, což pramení ze skutečnosti, že u Ava Inferi byla na prvním místě atmosféra, nikoliv hráčské dovednosti. Na druhou stranu je paradoxní, že jen těžko lze přeslechnout určitou náladovou podobnost mezi oběma kapelami. Navzdory hudební proměně totiž ani u Earth Electric nechybí poutavá jižanská zádumčivost, jakou jsme si tak oblíbili právě u Ava Inferi. Snad v tom má prsty i éterický vokál Carmen Simões, jenž zůstává bez větších změn, snad tedy až na jednu – zatímco v minulém působišti byl v souladu s vlastní hudební stránkou, zde jako by stál  v opozici vůči rockovějšímu vyznění. Jde ale o příjemný a smysluplný kontrast.

Earth Electric

Nejdůležitější je však samozřejmě to, že 35 minut hudby předkládaných pod souhrnným názvem „Vol. 1: Solar“ nabízí poměrně poutavý poslech. Jednotlivé skladby jsou příjemně zamotané a netriviální, přestože jim nechybí refrény, jejich stopáž je spíše menší a nedočkáme se v nich nějakých nejasných (ne)písňových struktur. Nápadů je ovšem dost – například refrén „Meditate. Mediate“ je čarovný, retro klávesové sólo v „The Great Vast“ taktéž. Nástup s „Mountains & Conquerors“ je bezchybný a některé riffy v „The Endless Road“ či „Sabbatical Moons“ jsou rovněž skvělé. Za trochu slabší kusy považuji pouze „skoro-titulní“ „Solar“, v níž se sice také nacházejí pěkné motivy, ale obecně dle mého za ostatními zaostává. Něco podobného v menší míře platí i o „Earthrise“, již ale zachraňuje především parádní pasáž ve středu songu.

Jako celek se mi „Vol. 1: Solar“ rozhodně zalíbilo. Dopředu jsem moc netušil, co přesně bych měl očekávat kromě změny oproti předcházejícímu působišti hlavních protagonistů. Věřil jsem ovšem jejich talentu a debut Earth Electric dokazuje, že taková víra nepřišla vniveč. Netvrdím, že máme tu čest s albem roku, to určitě ne, ale o nadprůměrný a chytře složený počin se rozhodně jedná. Spokojenost je na místě.


Guns n’ Roses, Biffy Clyro, Jesse Jo Stark

Guns n' Roses

Datum: 4.7.2017
Místo: Praha, Letiště Letňany
Účinkující: Biffy Clyro, Guns n’ Roses, Jesse Jo Stark

Jen těžko lze najít za poslední roky větší koncertní událost než probíhající Not in This Lifetime… Tour Guns N‘ Roses. Šance vidět na jednom pódiu Axla Rose, Duffa McKagana a Slashe zlákala na Letňanské letiště v Praze i mě a podle dosavadních údajů také dalších 50 000 lidí. Z tohoto důvodu jsem se na místo činu dopravil poměrně brzy, abych si včas našel místo, ze kterého alespoň něco uvidím, jelikož jsem zakoupil vstupenky na stání do sektoru B a zrovna na téhle akci jsem fakt nechtěl jen někomu čumět na záda. Do areálu jsem se dostal kolem čtvrté odpolední, což byla ideální doba pro prozkoumání stánku s merchem, zakoupení piva (a tím pádem získání plastového kelímku s grafikou kapely jako suvenýru) a hlavně najití vhodného fleku. Tím se nakonec stala vyvýšená cesta kousek za plotem mého sektoru.

Jako první vystoupila krátce po páté Jesse Jo Stark, která se na listinu předskokanů dostala zřejmě díky dřívější hudební spolupráci s Duffem. Jejímu vystoupení přihlížel už docela početný dav, avšak pro většinu působila spíše jako kulisa k několika hodinovému čekání na hlavní chod. Kapela svým projevem patří spíše do klubů s komorní atmosférou. Tam by její klidné garažové popěvky seděly určitě lépe než na obrovské stagi a ještě k tomu před houfem fanoušků kapely, jež představovala ztělesnění hesla sex, drogy, rock & roll. O něco lépe do programu zapadali Skoti Biffy Clyro. Energické vystoupení, hlasité výkřiky a sóla Simona Neila, občas tvrdé, jindy melodické, jednoduše opak Jesse Jo Stark. U fanoušků sklidili přeci jenom větší ohlas a dokázali je trochu probudit k životu. S kratším odstupem si říkám, že muset si vybrat mezi koncertem těchto dvou interpretů, přeci jenom sáhnu ze zajímavosti po Jesse, jelikož alternativní emo pop rock Biffy Clyro mě po pár písničkách přestal zajímat, i když jsem se v několika momentech bavil.

Časový harmonogram se podařilo dodržet také s Guns n‘ Roses. Ti po animaci na videoprojekci a několika výstřelech z revolverů vtrhli na pódium s vypalovačkou „It’s So Easy“. Kromě prvotního zírání na stage a hledání jednotlivých členů, jestli tam fakt jsou, mě ihned udivil zvuk, který mi přišel sakra potichu. Přestože na pódiu hoblovala kapela, dalo se na mém místě v pohodě mluvit s ostatními. Nevím, jestli jsem si časem zvykl, nebo se to postupně vylepšilo, ale od takové čtvrté „Welcome to the Jungle“ jsem to prostě přestal vnímat. Asi to bylo tím, že jsem se touhle klasikou naplno nechal vtáhnout do koncertu. Guns N‘ Roses to šlapalo opravdu výborně a všichni tři původní členové mají stále obrovské charisma, díky němuž fanouška kapely dostane jenom ten moment, že je vůbec vidí naživo, že Slash hraje v klobouku na Les Paula (kytar jinak vystřídal hodně, zato mu chybělo cigáro v koutku), zrudlej Axl ukazuje fakáče do pléna a sympaťák Duff je fakt tak vychrtlej.

Jediné obavy jsem měl z pěveckého výkonu Axla. Kdo ho trochu sleduje, ví, že jeho hlas z dob největší slávy je už pouhou historií, avšak v Letňanech to zvládl obstojně. Když tam napálí ten svůj ječák, zní to pořád skvěle. Občas se trochu hledal v jednotlivých slokách, které si různě upravuje, a to zejména u starších písní. Nejvíc to bylo znát asi v „You Could Be Mine“, kdy zřejmě nestačil s dechem. Naopak velmi jistě působil ve skladbách z posledního alba „Chinese Democracy“. V porovnání s výkony z předchozích turné je na tom jednoznačně lépe. Nelze mu upřít ani snahu o show, kdy několikrát naplno přeběhl po celé šíří pódia z jedné strany na druhou (ono to pár metrů bylo) anebo předváděl nejrůznější tanečky, prostě bavil. Mě osobně nejvíce, když si před dramatickou pasáží „November Rain“ nechal na klavír poručit lahváče dvanáctku Budvara, napil se a pokračovalo se dále. Sice tím úplně zabil dojemnou náladu písně, ale zasmáli jsme se.

Stejně tak Duff. Ten zas hojně využíval schodů vedoucích nad hlavy bubeníka Ferrera, klávesáka Dizzyho Reeda a jemu sekundující Melissy Reese. Ta také dopomáhala Axlovi se zpěvy v refrénech. Nejvýraznější postavou večera byl jednoznačně Slash, který pravidelně sklízel ovace a dostal nejvíce prostoru k ukázání svého umu. Tady není o čem, vystřihl to se vší bravurou. Vše odsóloval v jedné upocené košili, zatímco Axl mezitím odbíhal mimo a vracel se v novém převleku. To vše vzadu doprovázela videoprojekce, zasahující také ony schody. Občas byly tyto efekty vyvedené, jako třeba v kytarovém duetu „Wish You Were Here“, kdy se celá scéna ponořila do mraků, ve kterých byl pouze Slash spolu s druhým kytaristou, Fortusem. Jindy moc nezaujaly a nepůsobily zrovna profesionálně, ale jsme tu přeci hlavně kvůli hudbě.

Guns N’ Roses Setlist Letiště Praha Letňany, Prague, Czech Republic 2017, Not in This Lifetime

Z prvního alba „Appetite for Destruction“ se hrálo nejvíc, z čehož jsem měl samozřejmě radost, koneckonců až na „Out ta Get Me“ došlo na všechny mé nejoblíbenější pecky. Nechyběl ani žádný hit z dvojalba „Use Your Illusion“ včetně dlouhých kompozic jako „Coma“ nebo „Estranged“. Silným momentem pak byla především epická „Civil War“. Neopomenuto nezůstalo ani EPčko „Lies“. Trochu mě však překvapilo, že se dost času věnovalo „Chinese Democracy“, z něhož zazněly nakonec čtyři kusy. Je fakt, že Axlovi sedí a takovou „This I Love“ zvládl skvěle i přes její nespornou pěveckou náročnost. Publikum na ty méně známé fláky reagovalo, jak už to tak bývá, chladněji, ale když už přišlo na hit, stálo to za to. Nepochybuji, že v kotli pod pódiem panovala výtečná atmosféra, i v mém prostoru se sborově zpívalo, což pomohlo vyniknout hlavně baladám, a že jich nebylo málo. Svoje kouzlo měly především přidávané „Patience“ a „Don’t Cry“, což nepochybně ovlivnila také konečně tma, ve které to všechno prostě vypadá lépe.

Došlo také na několik coverů. No několik, bylo jich nakonec osm. Kromě už Gunsnama zdomácnělých „Live and Let Die“, „Attitude“ a „Knockin‘ on Heaven’s Door“, také třeba „Black Hole Sun“ jako vzpomínka na Chrise Cornella ze Soundgarden či „Whole Lotta Rosie“ od AC/DC jako v začátcích v polovině 80. let. Závěrem nebylo nic jiného než „Paradise City“ doprovázená výbuchy a ohňostroji. Vrchol večera se vším všudy, co už k velkému koncertu patří. Tahle píseň je jasným znamením, že párty je u konce a přiznám se, že jsem jí čekal už několikrát. Nakonec se končilo až před půl jedenáctou, což znamená, že se hrálo něco přes tři hodiny! S přehledem můj nejdelší koncert.

Vystoupení Guns n‘ Roses bylo nad má očekávání. Nic jsem od něj nečekal, nesledoval jsem videa z již proběhlých koncertů, nedíval jsem se, co hrají… a musím říct, že jsem udělal dobře. I díky tomu, je to pro mě nakonec tak příjemný zážitek. Je mi jasné, že spousta lidí věděla, kdy se bude končit, co se bude hrát, ale tím se obraly o ty momenty překvapení, kdy si říkáte: „tak, teď daj ještě jednu a domů“. A ono se jede pořád dál. Na set list si nelze stěžovat, byl povedený, z těch čtyř alb je zkrátka co vybírat. Taktéž s organizací celé monstrózní akce jsem neměl problém, včas jsem přijel, bez větších obtíží odjel, na to kolik tam bylo lidí, vše proběhlo v klidu. Za mě tedy kvalitní večírek a rozhodně něco víc než jen pouhá povinnost si Guns n‘ Roses „odškrtnout“ ze seznamu.

P. S.: Zvláštní pozornost si zaslouží borec, co jim tvoří plakáty na jednotlivé koncerty. Jmenuje se Arian Buhler a na svém Instagramu je má všechny vystavené, koukněte.