Datum: 4.7.2017 Místo: Praha, Letiště Letňany Účinkující: Biffy Clyro, Guns n’ Roses, Jesse Jo Stark

Jen těžko lze najít za poslední roky větší koncertní událost než probíhající Not in This Lifetime… Tour Guns N‘ Roses. Šance vidět na jednom pódiu Axla Rose, Duffa McKagana a Slashe zlákala na Letňanské letiště v Praze i mě a podle dosavadních údajů také dalších 50 000 lidí. Z tohoto důvodu jsem se na místo činu dopravil poměrně brzy, abych si včas našel místo, ze kterého alespoň něco uvidím, jelikož jsem zakoupil vstupenky na stání do sektoru B a zrovna na téhle akci jsem fakt nechtěl jen někomu čumět na záda. Do areálu jsem se dostal kolem čtvrté odpolední, což byla ideální doba pro prozkoumání stánku s merchem, zakoupení piva (a tím pádem získání plastového kelímku s grafikou kapely jako suvenýru) a hlavně najití vhodného fleku. Tím se nakonec stala vyvýšená cesta kousek za plotem mého sektoru.

Jako první vystoupila krátce po páté Jesse Jo Stark, která se na listinu předskokanů dostala zřejmě díky dřívější hudební spolupráci s Duffem. Jejímu vystoupení přihlížel už docela početný dav, avšak pro většinu působila spíše jako kulisa k několika hodinovému čekání na hlavní chod. Kapela svým projevem patří spíše do klubů s komorní atmosférou. Tam by její klidné garažové popěvky seděly určitě lépe než na obrovské stagi a ještě k tomu před houfem fanoušků kapely, jež představovala ztělesnění hesla sex, drogy, rock & roll. O něco lépe do programu zapadali Skoti Biffy Clyro. Energické vystoupení, hlasité výkřiky a sóla Simona Neila, občas tvrdé, jindy melodické, jednoduše opak Jesse Jo Stark. U fanoušků sklidili přeci jenom větší ohlas a dokázali je trochu probudit k životu. S kratším odstupem si říkám, že muset si vybrat mezi koncertem těchto dvou interpretů, přeci jenom sáhnu ze zajímavosti po Jesse, jelikož alternativní emo pop rock Biffy Clyro mě po pár písničkách přestal zajímat, i když jsem se v několika momentech bavil.

Časový harmonogram se podařilo dodržet také s Guns n‘ Roses. Ti po animaci na videoprojekci a několika výstřelech z revolverů vtrhli na pódium s vypalovačkou „It’s So Easy“. Kromě prvotního zírání na stage a hledání jednotlivých členů, jestli tam fakt jsou, mě ihned udivil zvuk, který mi přišel sakra potichu. Přestože na pódiu hoblovala kapela, dalo se na mém místě v pohodě mluvit s ostatními. Nevím, jestli jsem si časem zvykl, nebo se to postupně vylepšilo, ale od takové čtvrté „Welcome to the Jungle“ jsem to prostě přestal vnímat. Asi to bylo tím, že jsem se touhle klasikou naplno nechal vtáhnout do koncertu. Guns N‘ Roses to šlapalo opravdu výborně a všichni tři původní členové mají stále obrovské charisma, díky němuž fanouška kapely dostane jenom ten moment, že je vůbec vidí naživo, že Slash hraje v klobouku na Les Paula (kytar jinak vystřídal hodně, zato mu chybělo cigáro v koutku), zrudlej Axl ukazuje fakáče do pléna a sympaťák Duff je fakt tak vychrtlej.

Jediné obavy jsem měl z pěveckého výkonu Axla. Kdo ho trochu sleduje, ví, že jeho hlas z dob největší slávy je už pouhou historií, avšak v Letňanech to zvládl obstojně. Když tam napálí ten svůj ječák, zní to pořád skvěle. Občas se trochu hledal v jednotlivých slokách, které si různě upravuje, a to zejména u starších písní. Nejvíc to bylo znát asi v „You Could Be Mine“, kdy zřejmě nestačil s dechem. Naopak velmi jistě působil ve skladbách z posledního alba „Chinese Democracy“. V porovnání s výkony z předchozích turné je na tom jednoznačně lépe. Nelze mu upřít ani snahu o show, kdy několikrát naplno přeběhl po celé šíří pódia z jedné strany na druhou (ono to pár metrů bylo) anebo předváděl nejrůznější tanečky, prostě bavil. Mě osobně nejvíce, když si před dramatickou pasáží „November Rain“ nechal na klavír poručit lahváče dvanáctku Budvara, napil se a pokračovalo se dále. Sice tím úplně zabil dojemnou náladu písně, ale zasmáli jsme se.

Stejně tak Duff. Ten zas hojně využíval schodů vedoucích nad hlavy bubeníka Ferrera, klávesáka Dizzyho Reeda a jemu sekundující Melissy Reese. Ta také dopomáhala Axlovi se zpěvy v refrénech. Nejvýraznější postavou večera byl jednoznačně Slash, který pravidelně sklízel ovace a dostal nejvíce prostoru k ukázání svého umu. Tady není o čem, vystřihl to se vší bravurou. Vše odsóloval v jedné upocené košili, zatímco Axl mezitím odbíhal mimo a vracel se v novém převleku. To vše vzadu doprovázela videoprojekce, zasahující také ony schody. Občas byly tyto efekty vyvedené, jako třeba v kytarovém duetu „Wish You Were Here“, kdy se celá scéna ponořila do mraků, ve kterých byl pouze Slash spolu s druhým kytaristou, Fortusem. Jindy moc nezaujaly a nepůsobily zrovna profesionálně, ale jsme tu přeci hlavně kvůli hudbě.

Z prvního alba „Appetite for Destruction“ se hrálo nejvíc, z čehož jsem měl samozřejmě radost, koneckonců až na „Out ta Get Me“ došlo na všechny mé nejoblíbenější pecky. Nechyběl ani žádný hit z dvojalba „Use Your Illusion“ včetně dlouhých kompozic jako „Coma“ nebo „Estranged“. Silným momentem pak byla především epická „Civil War“. Neopomenuto nezůstalo ani EPčko „Lies“. Trochu mě však překvapilo, že se dost času věnovalo „Chinese Democracy“, z něhož zazněly nakonec čtyři kusy. Je fakt, že Axlovi sedí a takovou „This I Love“ zvládl skvěle i přes její nespornou pěveckou náročnost. Publikum na ty méně známé fláky reagovalo, jak už to tak bývá, chladněji, ale když už přišlo na hit, stálo to za to. Nepochybuji, že v kotli pod pódiem panovala výtečná atmosféra, i v mém prostoru se sborově zpívalo, což pomohlo vyniknout hlavně baladám, a že jich nebylo málo. Svoje kouzlo měly především přidávané „Patience“ a „Don’t Cry“, což nepochybně ovlivnila také konečně tma, ve které to všechno prostě vypadá lépe.

Došlo také na několik coverů. No několik, bylo jich nakonec osm. Kromě už Gunsnama zdomácnělých „Live and Let Die“, „Attitude“ a „Knockin‘ on Heaven’s Door“, také třeba „Black Hole Sun“ jako vzpomínka na Chrise Cornella ze Soundgarden či „Whole Lotta Rosie“ od AC/DC jako v začátcích v polovině 80. let. Závěrem nebylo nic jiného než „Paradise City“ doprovázená výbuchy a ohňostroji. Vrchol večera se vším všudy, co už k velkému koncertu patří. Tahle píseň je jasným znamením, že párty je u konce a přiznám se, že jsem jí čekal už několikrát. Nakonec se končilo až před půl jedenáctou, což znamená, že se hrálo něco přes tři hodiny! S přehledem můj nejdelší koncert.

Vystoupení Guns n‘ Roses bylo nad má očekávání. Nic jsem od něj nečekal, nesledoval jsem videa z již proběhlých koncertů, nedíval jsem se, co hrají… a musím říct, že jsem udělal dobře. I díky tomu, je to pro mě nakonec tak příjemný zážitek. Je mi jasné, že spousta lidí věděla, kdy se bude končit, co se bude hrát, ale tím se obraly o ty momenty překvapení, kdy si říkáte: „tak, teď daj ještě jednu a domů“. A ono se jede pořád dál. Na set list si nelze stěžovat, byl povedený, z těch čtyř alb je zkrátka co vybírat. Taktéž s organizací celé monstrózní akce jsem neměl problém, včas jsem přijel, bez větších obtíží odjel, na to kolik tam bylo lidí, vše proběhlo v klidu. Za mě tedy kvalitní večírek a rozhodně něco víc než jen pouhá povinnost si Guns n‘ Roses „odškrtnout“ ze seznamu.

P. S.: Zvláštní pozornost si zaslouží borec, co jim tvoří plakáty na jednotlivé koncerty. Jmenuje se Arian Buhler a na svém Instagramu je má všechny vystavené, koukněte.