Země: Francie Rok vydání: 2003 Žánr: slasher / new french extremity Originální název: Haute tension Český název: Noc s nabroušenou břitvou Režie: Alexandre Aja Hrají: Cécile de France, Maïwenn, Philippe Nahon Hrací doba: 91 min

(Budou velké spoilery.)

Řekl bych, že francouzský režisér Alexandre Aja prorazil do mezinárodního povědomí především díky remaku kultovního hixploitation hororu „The Hills Have Eyes“, jejž já osobně dodnes považuji za jednu z nejlepších a nejsmysluplnějších hororových předělávek. Stejně tak i pro samotného Aju se dodnes jedná o kvalitativní špičku jeho tvorby, na niž se asi jen těžko někdy dotáhne, protože v případě „The Hills Have Eyes“ jednoduše zamakaly všechny složky na maximum a spojily se do nadupadného celku, jenž se pro mě stal moderní hororovou klasikou.

To nicméně neznamená, že by Alexandre Aja už nikdy potom anebo nikdy předtím neudělal slušný biják. Ostatně, dohled nad předělávkou „The Hills Have Eyes“ nedostal od legendárního Wese Cravena jen tak pro nic za nic. K téhle práci mu totiž výrazně pomohl jeho předešlý počin „Haute tension“. Není se čemu divit, protože Aja už zde ukázal, že má páru o tom, jak natočit brutální adrenalinový horor, který se nebojí na diváka vylít kýble krve, aniž by byl jen samoúčelnou sviňačinkou, kde se pro snahu o pořádné gore zapomnělo na všechno ostatní.

„Haute tension“ ostatně stoprocentně spadá do vlny new french extremity, která se rozmohla zejména krátce po začátku nového tisíciletí. Pro ni je charakteristické výrazné explicitní násilí, které ovšem nepohřbívá myšlenku. Násilí není zobrazováno v béčkově přepáleném duchu či nadsázce, ale slouží jako katalyzátor ke zprostředkování transgresivní zkušenosti. V „Haute tension“ se takový zážitek ve nezanedbatelné míře daří navodit, přestože ta myšlenková složka je zrovna v tomhle případě dost diskutabilní…

Základní příběhovou osu si „Haute tension“ vypůjčuje z románu „Intensity“ od amerického spisovatele Deana Raye Koontze. Jeho věci jsem svého času louskal dost rád, ale zrovna tahle mě minula. Přece jenom toho napsal jako sraček. Co jsem si ale přečetl, o čem kniha je, tak ani nejde o pouhou inspiraci, nýbrž špinavý obšleh. Bez zajímavosti nicméně není, že sám Koontz nad tím mávl ruku a nehnal filmaře k soudu za plagiátorství, protože film je prý podle něj natolik dětinský, nechutný a intelektuálně pokleslý, že s ním nechce spojovat své jméno.

Jak už tomu tak v hororových filmech často bývá, „Hate tension“ začíná pohodově. Dvě kamarádky Marie a Alexia se potřebují kvalitně nabiflovat kvůli škole, takže se rozhodnou odjet na víkend do domu rodičů druhé jmenované na venkově, aby zde měly klid na učení. Jak ale jistě tušíte, místo klidu zde najdou pravý opak. Hned v první noc jejich příjezdu na dveře baráku zaklepe deviantní pupkaté hovado v monterkách a pustí se do exkluzivního rodinného masakru.

Nástup vraha patří k největším kladům „Hate tension“. Při jeho vpádu do domku poteče hodně krve, jeho jednání je nekompromisní a celá scéna se může pochlubit vysokou intenzitou. Podobný efekt se Ajovy podařilo v ještě o kousek hutnější míře zopakovat i v „The Hills Have Eyes“ ve scéně přepadení karavanu.

Možná jde až o předčasný vrchol, ale ani dál „Haute tension“ nedochází dech. Po vyvraždění rodiny si vrah vezme jako rukojmí Alexii, naloží ji do své dodávky a odváží si ji do svého brlohu. Asi si všichni dokážeme domyslet, co tu s ní hodlá provádět, když nám jej film představí scénkou, kde si frajer udělá dobře uříznutou hlavou. Prostě labužník. Marie se každopádně vydává svou kamarádku zachránit, takže je jasné, že nepůjde o poslední setkání s tímhle sympaťákem, který u sebe nosí břitvu a nebojí se ji použít.

(V dalších odstavcích férově vykecám pointu, takže zvažte, jestli chcete číst dál.)

Až někam do téhle chvíle se jedná o delikátní žánrovku, která má podle mě všechno, čeho si divák může žádat od moderního hororu. Tento stav nicméně trvá jen do konfrontace Marie a bezejmenného vraha (jako „vrah“ je postava uvedena i v titulcích) a následné záchrany kamarádky. V tomhle momentě totiž přijde naprosto zbytečný šílený zvrat, jenž veškeré dosavadní dění převrací vzhůru nohama a hlavně ani moc nedává smysl.

Ukáže se totiž, že oním vrahem je ve skutečnosti celou dobu sama Marie trpící psychickou poruchou, což mi vždycky přišlo jako rozuzlení vycucané z prstu, jako snaha jebnout tam něco rádoby šokujícího a nečekaného za každou cenu, aniž by to mělo nějaké větší opodstatnění. Namísto zásadního zlomu, který měl diváka posadit na prdel, se dostaví leda tak ultimátní wtf efekt a nechápavý výraz, protože to na první pohled fakt vůbec nedává smysl a seká to do filmu hromadu logických lapsů. A stejný pocit jsem měl, i když jsem na „Haute tension“ nekoukal poprvé, takže jsem tu pointu znal a věděl jsem, na co mám dávat pozor.

Po konci snímku jsme s přítelkyní strávili nějakou dobu jen tím, že jsme snažili přijít, jak by se ono vyústění dalo obhájit, a vychází to snad jedině v případě, když přistoupíte na hru, že velká část filmu se vlastně nikdy nestala a jde jen o výplod choré mysli nespolehlivého vypravěče. To samo o sobě nemusí být špatně, ale jaksi mám pocit, že takové obraty jsem ochoten strávit, pokud někdo točí lynchovskou magořinu, ale u jinak vcelku přímočarého slasheru se mi to jednoduše zdá příliš umělé a v tom špatném slova smyslu příliš extravagantní. A hlavně se nemůžu zbavit dojmu, že to prasí jinak nadprůměrně udělanou žánrovku.

Proti experimentům a divným řešením obecně vzato samozřejmě nic nemám, ale zrovna u „Haute tension“ jsem měl vždycky dojem, že bych si film užil víc, kdyby se na konci nesnažil si hrát na něco, čím úplně není, a po celou dobu se nestyděl za to, že je to jenom šťavnatá brutalitka. Mně osobně by to stačilo. Ani konzervatismus občas není od věci.

Přesto všechno si myslím, že přinejmenším první dvě třetiny „Haute tension“ jsou kvalitní jízdou, která za vidění stojí, a i ta část po diskutovaném zvratu nabídne minimálně jednou roztomilou scénku, v níž hraje hlavní roli auto, kotoučová pila a pár litrů umělé krve. Zhlédnutí se tedy doporučuje. Akorát to mohlo být ještě lepší, kdyby jedinou pilou, na niž se tlačilo, byla ta kotoučová…