Archiv štítku: raw black metal

Recenze

Mäleficentt – Night of Eternal Darkness

Napsat komentář
Mäleficentt - Night of Eternal Darkness

Země: USA
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 13.10.2020
Label: Night of the Palemoon / ASRAR

Tracklist:
01. March of the Circle of Shadows
02. Before the Sun Dies
03. The Light’s Last Gasp
04. Veiled in Gloom
05. The Cavern of False Hope
06. Severed by Your Own
07. Bones of Compatriots

Hrací doba: 29:03

Odkazy: –

Americký one-man projekt Mäleficentt zastřešuje label Night of the Palemoon. Kapely pod touto značkou spojuje, kromě žánrového vymezení, soupiska –  v téměř každé z nich působí člen vystupující pod iniciály Y. E.

Mäleficentt je ze všech projektů nejvýraznější, byť netvoří nic moc revolučního. Kapela donedávna navazovala po mnoha stránkách na francouzské legie. V rámci vizuálu jde o sigily a zašlý černobílý kontrast. Les légions noires nešlo jen vidět, ale i slyšet na debutu „Night of the Crimson Stars“, který ksichtem i obsahem nejvíc vzdával hold právě kapelám jako Mütiilation, Belketre nebo Vlad Tepes. V závěru šlo o ucházejí debut s fajn spádem, který si dost pomáhal útlou, ani ne půlhodinovou délkou.

Z nové „Night of Eternal Darkness“ jde cítit lehký pokrok, zejména díky tomu, že se Mäleficentt odpoutává od snahy tvořit prvoplánovou „worship“ desku. Les légions noires pořád slyšet jdou, zvuk je ale lepší, čitelnější – nyní spíše inspirovaný „Under a Funeral Moon“. Songwriting také nemá od Darkthrone daleko, zároveň si však kapela půjčuje si od novějších rawblackmetalových počinů, z nichž jdou nejvíce cítit Black Cilice.

Hudba samotná desku z tuctovosti nevytáhne. Větším dílem přispívá atmosféra, která se už nesnaží přiblížit čistému zlu francouzského kultu. Mäleficentt nyní působí spíše melancholicky až romanticky, nespadají ale k přepálenému patosu některých DSBM skupin. „Night of Eternal Darkness“ se drží v regulích black metalu druhé vlny. Z pohledu atmosféry se dá paralela opět hledat ve Francii – teď však u víceméně zapomenutých Celestia, kteří si právě s temným romantismem hodně pohrávali.

Pro utvoření představy o celkovém feelingu postačí instrumentální intro, které funguje jako teaser pro zbytek desky. Pokud vás první kytarová linka z „March of the Circle of Shadows“ bude srát, není třeba se prokousávat zbytkem. Od nadhozeného ladění se tolik neuhýbá. Jediné, co Mäleficentt výrazněji zachovávají od minula, je délka. Album má opět půlhodinu, a proto dobře odsýpá. Po poslechu každopádně asi málokdo nabyde pocitu, že by chtěl více. I po relativně krátkém čase, na kterém se rozehrávají skladby operující v poměru 1:1, střední tempo – sypačky, to stačí. „Night of Eternal Darkness“ každopádně nejvíce nesou relativně pěkné, zasněné riffy, které vyniknou spíše v pomalejších momentech, nejlépe asi ve druhé části „Before the Sun Dies“.

Mäleficentt druhou deskou neurazí, ale ani moc nenadchnou. Potěší ty, kteří ocení výše popsanou atmosféru, která v žánru není tolik vídaná (alespoň v limitech norského blackmetalového templatu). „Night of Eternal Darkness“ lze chválit za momentum a podvratně příjemnou auru. Po delší době se ale návraty nejspíše konat nebudou.

Minirecenze

Burgûli – Runes

Komentáře: 11
Burgûli - Runes

Země: Španělsko
Žánr: (zoufalý pokus o) black metal
Datum vydání: 23.7.2020
Label: selfrelease

Hrací doba: 25:02

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Nemám tušení, co se mi ujebalo v palici, když jsem se rozhodnul stáhnout si promo Burgûli. Už si nevzpomínám, jestli jsem to jen risknul s argumentem, že přinejhorším má „Runes“ jen pětadvacet minut, nebo jsem si to rovnou stahoval jako trolling, nebo mi ukázky nepřipadaly tak strašné. Doufám, že nešlo o tu poslední možnost, protože to bych byl teda pořádný kokot.

Na svoji motivaci si sice nevzpomínám, ale hned s prvním poslechem mi došlo, že jsem to tímhle downloadem pekelně dosral. Nebudu chodit kolem horké kaše – „Runes“ je prostě a jednoduše kardinální arcimrdka. Kdo to neslyší, tak má v uších nasráno. A neplatí to jenom o „Runes“; co jsem tak poslouchal ukázky z předešlých opusů (to byla ironie), tak tvorba Burgûli celkově stojí za totální vyližprdel. Samozřejmě mluvím o prdeli dva roky nemytého plesnivého houmlesáka s leprou, ne o nějaké voňavé roztomilé prdelce. Dokonce jsem s hrůzou zjistil, že „Runes“ na první poslech patří ještě k tomu snesitelnějšímu z diskografie Burgûli, protože trávit čas s demosnímky se už fakt rovná sebemrskačství.

Vlastně se mi o „Runes“ ani nechce moc mluvit, poněvadž stačí, abyste si pustili krátkou ukázku z přehrávače, co se tady někde válí okolo, a sami ihned uslyšíte, že když někdo hodí uschlé hovno na struny zapojené kytary, vyjde mu z toho lepší muzika než tohle. Jestli ale nemáte odvahu, tak vám prozradím, že se jedná o hluboce podprůměrný black metal mrzké úrovně, jehož autor nemá ani špetku soudnosti, sebereflexe, nedejbože nějakých schopností. Oproti zmiňovaným demům sice lze na „Runes“ vypozorovat nějaké zlepšení, ale je to buřt, protože i tohle EP se pořád brodí po hlavu ve sračkách.

Jestli ale odvahu máte, tak bych vám doporučil song „The Dark Host“. Z toho kňučení, co se tam ozývá, jsem šel napoprvé fakt do kolen a i se třetím poslechem (víckrát odmítám) mi brutálně cukají koutky. Schválně si to pusťte a řekněte mi, jestli by tohle mohl dát na svoje album někdo jiný než naprostý debil. Seriózně.

Kdybych Burgûli slyšel dřív, mohl by tenhle atak na vkus a soudnost posluchačů hrdě bojovat o titul největší pičoviny loňského roku v konkurenci kreténismů jako Unholy Vampyric Slaughter Sect. A co si budeme povídat, level Zarach ‘Baal’ Tharagh je tu taky na dohled. Jistě uznáte, že větší urážku aby jeden pohledal.

Za svojí pisálkovskou kariéru jsem už pár pojebávacích recenzí napsal a častokrát si pak kapely stěžovaly, že umím jen nadávat, ale neřeknu, co by se mělo zlepšit. Beru si to k srdci a poskytnu Burgûli, respektive jedinému členovi Kondea Gorthaurovi, svou radu: Vyser se na to. Beze srandy. Děláš si jenom ostudu.

Recenze

Kharàce – Dakhalè

Komentáře: 10
Kharàce - Dakhalè

Země: Itálie
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 15.1.2021
Label: Xenoglossy Productions / Ancestral Rites / Cossyra Tapes

Tracklist:
01. Dakhalè
02. Sillùmi
03. Qantarah
04. Sciràfi
05. Kharàce

Hrací doba: 32:44

Odkazy: –

Prvním raw black metalem, jejž jsem si v roce 2021 prohnal ušima, se stala deska „Dakhalè“ italského projektu Kharàce. No, a protože nejsem jouda, který potřebuje si nechat všechno pro sebe (ostatně jedním z hlavních důvodů, proč jsem celou tuhle hovadinu začal dělat, bylo právě to, že jsem neměl s kým kecat o muzice, tak jsem to začal blít na internet), rozhodl jsem se vás s touhle slastnou novinkou také obeznámit.

„Dakhalè“ pro Kharàce znamená první nahrávku vůbec, takže tady nemáme moc o čem povídat. Zkusme tedy sestavu. Za skupinou stojí Marchosias, jehož dále můžete najít za bicími v Gelkhammar, což je další raw black metal z Itálie. Tentokrát se nicméně jedná o klasickou kapelu s tříčlennou sestavu. Debutové album „The Sword of Gelfiser“ vyšlo v listopadu loňského roku. Jistě nebude náhoda, že „Dakhalè“ i „The Sword of Gelfiser“ zaštítila navlas stejná sestava labelů – digitální distribuce oběma počinům zajišťují Xenoglossy Productions a Ancestral Rites, audiokazeta vyšla u Cossyra Tapes.

Když má někdo dva raw black projekty, tak se samozřejmě nabízí otázka, nakolik se od sebe liší. Pokud by si totiž obě formace byly podobné jak vejce vejci a jediný rozdíl tkvěl v tom, že Kharàce si Marchosias dělá sólově, tak by to samozřejmě nebylo úplně dobré znamení.

Rozdíl v přístupu obou kapel je nicméně zjevný na první poslech. Na „The Sword of Gelfiser“ najdete výpravnější a čitelnější pojetí raw black metalu s jasně nalajnovanými melodiemi. Kharàce oproti tomu představuje výrazně zatuchlejší a zvukově ohavnější verzi subžánru, která se obejde bez výraznějších záchytných bodů, za něž na debutu Gelkhammar platily zmiňované melodie.

Na „Dakhalè“ se najde jediný melodičtější kus, a sice závěrečná „Kharàce“, jež ovšem z celkového ladění nahrávky docela vybočuje. Což nutně nemyslím jako pozitivní sdělení, protože její první část mi přijde zbytečně hodná a nijak se mi nelíbí.

Na první poslech zní „Dakhalè“ docela zajímavě a album dokáže nalákat i na výborný obal nebo názvy psané v místním dialektu. Z dlouhodobějšího hlediska ovšem nahrávka strádá a její počáteční lákavost rychle opadá. Záhy se totiž ukáže, že songy typicky stojí na několika málo riffech, které jsou navíc spíš průměrné až běda. Navíc mi přijde, že bicí místy docela nestíhají, což mě trochu překvapuje s ohledem na skutečnost, že Marchosias je primárně bubeník. Tak nebo tak, ze sypaček to dělá jedny z nejméně záživných momentů „Dakhalè“.

Kharàce ve skutečnosti nepochází z pevninské Itálie, nýbrž z malého ostrova Pantelleria ležícím napůl cesty mezi Sicílií a Afrikou. Lokální dialekt byl výrazně ovlivněn arabštinou a právě na arabské vlivy mě trochu lákala i obálka „Dakhalè“. Na finálním album však posluchač musí něco takového hledat pod lupou. Když se budu hodně snažit, dokážu si náznaky představit třeba v „Sillùmi“, ale zůstává otázkou, nakolik tam skutečně jsou a nakolik si je jenom představuji. Pokud by tedy někdo vzhledem ke geografickým skutečnostem doufal v nějakou osobitější atmosféru, nedočká se.

V některých pomalejších pasážích, které staví na opakování riffu a jeho pozvolném vrstvení, působí muzika Kharàce docela ok. Ani v těchto případech se ovšem nebavíme o něčem, co byste potřebovali slyšet. Stejně tak nemůžu zavírat oči nad tím, že deska výrazně těží ze špinavého zvuku. Už takhle se jedná o podprůměr. S čistším soundem by šlo o hluboký podprůměr. Celkově tedy vlastně dost slabota a prakticky neexistuje důvod, proč byste se s tímhle měli obtěžovat.

Minirecenze

กาฬพราย – ธรณีหงชาด

Napsat komentář
กาฬพราย - ธรณีหงชาด

Země: Thajsko
Žánr: raw black metal
Datum vydání: červen 2020
Label: selfrelease

Hrací doba: 33:50

Odkazy: –

Kolega Metacyclosynchrotron si tu minule v recenzi na Ŭkcheănsălâwit dělal prču, že se snažíme najít kapelu s co nejujebanějším názvem. To sice vůbec není pravda, ale vzhledem, k tomu, že tentokrát nasadil slušný kalibr, tak přestože žádné takové hledání neprobíhá, musím dneska vytáhnout ještě divnější jméno, i když jde samozřejmě jen o náhodu, protože se v ničem takovém nesoutěží.

Uznávám nicméně, že v případě กาฬพราย jde ode mě trochu o ránu pod pás, protože tenhle název přijde divný jen evropským buranům, jako jsme my, poněvadž jde o thajštinu. Říkám sice my, ale chápete správně, že jde o eufemismus pro já, ale věřím tomu, že nejsem sám, kdo absolutně nemá ánung, co ty znaky znamenají. Jestli jde třeba o něco jako „kdo to poslouchá, je kokot“, tak ať!

Dobře, sranda stranou. Jak jste asi pochopili, กาฬพราย je thajský blackmetalový projekt a loni se prezentoval prvním demosnímkem „ธรณีหงชาด“. Ten vyšel nejprve v červnu v nějakém minimálním nákladu, pravděpodobně jen pro úzký okruh kámošů, a v září jej vydali thajští Sick Chainsaws Productions v trochu rozumnějším nákladu na profi kazetách.

Jak už tomu tak ale v případě mnohých podobných undergroundových projektů z (pro nás) exotických zemí bývá, nejzajímavější je na tom právě ten původ. Mimo něj nemá kapela moc co nabídnout, protože jde o hrubě podprůměrný a nezajímavý raw black metal. Ničím to nevyčnívá mezi tou hromadou dalšího podobného lo-fi black metalu, jehož se všude po internetu válí nepřeberné množství.

Na celém demosnímku jsem našel jeden trochu slušnější motiv, ale ani ten není nijak zásadně úžasný, spíš alespoň trochu vystupuje z jinak obyčejného a nezajímavého celku. Atmosféra prakticky nulová. To je bezesporu špatně, protože právě na ní black metal tohoto druhu musí stát, alespoň tedy dle mého názoru, a pokud tomu tak není, výsledek stojí za lejno. Což je ostatně přesně tenhle případ.

„ธรณีหงชาด“ tedy určitě není nic, co byste potřebovali slyšet. Jedná se o vcelku plytkou a neobjevnou variaci na formuli, s níž už jste se stoprocentně setkali jinde a v mnohem lepším podání. Zkusit to můžete leda tak v případě, že chcete slyšet raw black metal z Thajska, ale to je samozřejmě zoufale málo na to, abychom se mohli bavit alespoň o průměru.

Minirecenze

Blood Magic – Medieval Dark Arts

Komentáře: 2
Blood Magic - Medieval Dark Arts

Země: USA
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 6.11.2020
Label: Spiritual Disease

Hrací doba: 34:20

Odkazy: –

Blood Magic je tak archetypální název pro metalovou kapelu, až mě fakt překvapuje, že s ním přišly zatím jen dvě formace, přičemž ani jedna z nich nezanechala žádnou výraznější stopu. Alespoň zatím. Tou první je dle metalových archívů nějaká noname zapomenutá thrashovka z USA. Tou druhou budiž rawblackmetalová smečka z téže země, která se nyní prezentuje prvním demosnímkem „Medieval Dark Arts“ (kdo si taky vzpomněl na „Dark Medieval Times“?).

Archetypální nicméně není jen jméno kapely a již zmíněný titul úvodního dema – samozřejmě vyšlého jen na audiokazetě v nákladu padesáti kusů. Podívejme se na názvy songů: „War Horn Blasts in Blood Moon Light“, „Funeral Winds Across Citadel Walls“, „Secret Paths to Sorcery“, „Village Burns on Castle Siege“ nebo „Vampyric Treaty on Burning Ash“. To myslím mluví samo za sebe.

K tomu nezapomeňte připočítat také zrnitý xeroxový obal a už by vám měl pomalu vznikat hrubý obrázek toho, o čem muzika Blood Magic bude. Musím nicméně říct, že právě tohle prašivé zpátečnictví a evidentní nádech středověku v kombinaci s blackmetalovou špínou byl tím, co mě na poslech „Medieval Dark Arts“ nalákalo.

Demosnímek naštěstí nabízí více jak půl hodiny materiálu, takže má posluchač dost času na to, aby si o nahrávce vytvořil nějaký relevantní obrázek. O raw black metal se nepochybně jedná, ale vzhledem k zrnitosti kazetového obalu bych si dokázal představit ještě větší prasárnu. Na „Medieval Dark Arts“ lze všechno slyšet vlastně docela jasně. Zastřenost tomu samozřejmě neschází, ale člověk nemusí luštit riffy ve zvukovém svrabu. Alespoň se dá v pohodě soustředit na skladatelskou stránku.

„Medieval Dark Arts“ bych označil jako slušné. Nahrávka mi přijde poměrně ucházející a místy se jí skutečně daří tvořit vcelku sympatickou ztrouchnivělou atmosféru s trochou středověkého patosu, což samozřejmě beru jako klad, protože přesně tohle jsem si od „Blood Magic“ sliboval. Nálada občas skutečně vzdáleně připomene zmiňované „Dark Medieval Times“ od Satyricon, ale během poslechu jsem vzpomněl i na některé songy Satanic Warmaster a najít lze i návaznosti na různé wampyric smečky. Překvapivě dobře fungují kytarová intermezza šikovně balancující na hraně kýče, aniž by tu hranu kdykoliv překročily, takže cajk.

Nemá nicméně cenu se tvářit, že „Medieval Dark Arts“ nabízí něco zvláštního. Blood Magic nepředvádějí nic víc než neoriginální variaci na již dávno slyšené bez sebemenšího vlastního vkladu, plus také nemohu opomenout, že se na demu nechají nalézt i vyloženě průměrné až mírně podprůměrné momenty. I navzdory objektivním nedostatkům je mi ovšem zatuchlost „Medieval Dark Arts“ sympatická a vlastně jsem si to demo poslechnul s chutí. Z toho namyšleně soudím, že by to teoreticky mohlo stát za zkoušku i vám.

Minirecenze

Μνήμα – Tombs of Necromantic Lunacy

1 komentář
Μνήμα - Tombs of Necromantic Lunacy Abyss

Země: Řecko
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 24.9.2020
Label: Death Kvlt Productions

Hrací doba: 12:09

Odkazy:
bandcamp

Jedním z aspektů, pro nějž mnozí prozkoumávají nejzašlejší rohy black metalu, je zvuk a míra, do které jde zkurvit, a tak docílit co nejvíc podmanivého, éterického nebo prostě odporného feelingu. V tomto ohledu lze zmínit takřka neposlouchatelnou eponymní desku Carved Cross, oblíbené lo-fi atmo Black Cilice či neprávem zapadlý debut „Ungeziefer“ francouzských Cendres.

S elementem hraniční poslouchatelnosti koketují i řečtí Μνήμα (v překladu „hrobka“), jejichž existence je obskurní jako materiál samotný. O (domnělé – vycházím z promo fotek) dvojici lze zjistit jen původ, působení pod labelem Death Kvlt Productions a fakt, že kapela pravidelně vydává krátké nahrávky a dema, na kterých se snaží vždy o to samé – vyprodukovat co nejohavnější blackmetalovou agresi. EP „Tombs of Necromantic Lunacy“ je letos již třetím počinem.

Tři výše vypíchnuté projekty vybírám záměrně – zvuk Μνήμα lze popsat jako jejich kombinaci. Řekové vyznívají jako od reverbu oproštění Black Cilice s tehdejší do maxima vytočenou břitkostí australských Carved Cross. Sonický hnus zastřešuje aura neznámého podobná z prvotiny Cendres.

Přestože je hudba Μνήμα evokativní, nehodí se ji označit jako atmospheric black metal – na to je projekt příliš přímý, surový a jednoduchý. Vrstevnatost je nulová, skladby vedou maximálně dva minimalistické tremolo riffy za doprovodu břitkých a úměrně variabilních bicích linek. Prostá kombinace nicméně stačí k tomu, aby Μνήμα udělali z poslechu nadmíru psychopatický a znepokojivý zážitek. Manickému vyznění nahrávky přidávají i přepálené a zkreslené vokální kreace sestávající se z řevu, falešných chorálů a zmučeného úpění jak od Meyhna’cha. Od ryze blackmetalové formule upustí první „Distant Voices“, která pracuje s orientálním nádechem, nastíněnou zvukovou zkurvenost si však zachovává.

„Tombs of Necromantic Lunacy“ je spíš než kvalitní nahrávkou kuriozitou, která testuje zvukové hranice black metalu zase z trochu jiného úhlu. Poslech samotného EP nedělá úmornosti, kterou Μνήμα vytváří, dostatečnou čest – k plnohodnotnému ponoru se hodí doposlouchat i předešlé nahrávky (hlavně pak demo „Possessed Templars“). Jako vizitka ovšem „Tombs of Necromantic Lunacy“ funguje a hovada, která si na hudebním dně hoví, uspokojí.

Recenze

Kult ofenzivy – Tak jsem Ji přizval k sobě

Komentáře: 5
Kult ofenzivy - Tak jsem Ji přizval k sobě

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 19.5.2020
Label: Hexencave Productions

Tracklist:
01. Procházím okolo vašich obydlí a sídel
02. Vstupuji do ovčích ohrad
03. Nehovořím, když mi na mysl…
04. Tak jsem Ji přizval k sobě
05. Neúrodná je v této chvíli řeč

Hrací doba: 27:17

Odkazy: –

Kult ofenzivy mám vcelku rád. Určitě se nejedná o nějakou srdcovou záležitost, ale tohle podání black metalu mi sedí. To samé mohu bez obav říct také o spřízněném projektu Triumph, Genus se srovnatelnou atmosférou i lyrickým pojetím.

Právě jazyk a textové zaměření se ve velké míře podílí na auře obou kapel a platí za jeden z primárních důvodů, proč mě Kult ofenzivy i Triumph, Genus oslovují. Texty jsou psané těžkým jazykem s hromadou knižních až archaických výrazů, plus svůj díl práce nepochybně odvádí také vlastní obsah zhruba se zaobírající nietzscheovskou filozofií.

Tahle knižnost a záměrná nesrozumitelnost sdělení dosahuje v případě Jaroslavových textů takové úrovně, až to někomu může připadat spíš směšné. Tomu na jednu stranu rozumím, ale mně osobně to nevadí, naopak mě to spíš oslovuje, a dokonce si myslím, že se jedná o poměrně originální a jasně rozpoznatelnou lyriku. Což není nic, čím by se mohlo na české blackmetalové scéně chlubit mnoho kapel. Nepopírám nicméně, že navzdory evidentnímu jazykovému nadání to občas Kultu ofenzivy ujíždí, viz třeba „ortelovsky“ nesprávné tvary slova „jenž“ ve skladbě „Svědectví“ z debutu „Symfonie oceli“ (2007).

Navzdory tomuhle kladnému vztahu jsem zde však Kult ofenzivy nikdy pořádně nezrecenzoval a psaní o Triumph, Genus jsem flákal stejně tak. No, a protože na kritizování loňské desky „Po vrhu vždy je prázdno kolébek“ od druhé zmiňované formace jsem se opět vykálel, pokusím se situaci alespoň částečně napravit prostřednictvím letošního počinu „Tak jsem Ji přizval k sobě“.

Komplikovanou lyriku v případě Kultu ofenzivy vždy vyvažovala minimalistická hudba, která si vystačí s úspornými vyjadřovacími prostředky. Syrový, chladný, strohý a primitivní black metal v podání Kultu ofenzivy v sobě ale má určitý nádech elitářství a svou atmosférou k nastavené tématice ve skutečnosti ladí. „Tak jsem Ji přizval k sobě“ v těchto ohledech není výjimkou a dávno nastaveného základního směřování se drží taktéž.

I s takto omezeným konceptem se nicméně Kultu ofenzivy daří vtisknout každé řadovce jedinečný punc v rámci diskografie. Zatímco „Symfonie oceli“ a „Radikální ateismus – Tvůrcům Nadčlověka“ jely ortodoxní syrovost s bicí palbou à la Judas Iscariot, „Nauky různic“ pustily do popředí riffy a představily víc zastřený, nikoliv řezavý zvukový háv. „Tak jsem Ji přizval k sobě“ pokračuje v kurzu nastaveném na „Naukách různic“, ale nebojí se ještě o kousek lepší čitelnosti nástrojů. Tomuto dojmu napomáhá i samotný materiál. Riffy jsou na nové desce dobře zapamatovatelné a skladby jednoduše rozeznatelné, přestože po rytmické stránce se prakticky neliší.

Kult ofenzivy

Samozřejmě nesmí chybět ani jedno z hlavních poznávacích znamení Kultu ofenzivy, a sice přísný deklamační vokál prezentující už diskutované krkolomné texty. V případě téhle kapely mi plně vyhovuje, že se tam jenom nevřeští, protože bez srozumitelného přednesu textů by „Tak jsem Ji přizval k sobě“ potažmo celý Kult ofenzivy přišel o velký kus své specifické aury.

Z hlediska diskografie bych „Tak jsem Ji přizval k sobě“ dal pravděpodobně až na poslední příčku s tím, že na prvním místě stále stojí „Radikální ateismus – Tvůrcům Nadčlověka“. Neznamená to ovšem, že by novinka byla jakkoliv špatná, protože všechna čtyři alba Kultu ofenzivy mi přijdou poměrně vyrovnaná a všechna mají svoje kouzlo. A to platí i po vydání letošního počinu. Ve finále tedy spokojenost, ale nadšení asi ne.

Minirecenze

Lycanthropic Winter Moon – Drinking Blood from the Moon’s Chalice

1 komentář
Lycanthropic Winter Moon - Drinking Blood from the Moon's Chalice

Země: Portugalsko
Žánr: raw black metal / ambient
Datum vydání: 17.7.2020
Label: Harvest of Death

Hrací doba: 24:00

Odkazy: –

Lycanthropic Winter Moon patří k početné smečce rawblackmetalových hnusů z Portugalska. Jestli jste si jich už všimli, pravděpodobně se tak stalo díky loňské dlouhohrající prvotině „Nocturnal Wampyric Terror“, jejíhož vydání se ujali Harvest of Death. Já osobně jsem „Nocturnal Wampyric Terror“ slyšel spíš jen letmo, ale přišlo mi to docela solidní. Pro podobné syrové ohavnosti mám docela slabost, což výsledný dojem možná trochu zkresluje, ale tak se prostě věcí mají, tak co s tím mám do pytle dělat, že se mě tenhle druh muziky oslovuje…

Kromě první řadovky Lycanthropic Winter Moon stihli vydat ještě dvě dema „Nocturnal Wampyric Terror“ (ne náhodou se jmenuje stejně jako deska – obsahuje instrumentální verze skladeb) a „Fullmoon Sorcery“ (s raným materiálem natočeným ještě před full-length počinem). V letošním roce Portugalci navázali dalším kazetovým demosnímkem „Drinking Blood from the Moon’s Chalice“, na němž již představují nový materiál.

Bohužel musím začít zdissováním obalu dema. Lycanthropic Winter Moon svou novinku poslali do světa s dětinskou vlkodlačí malůvkou. Podobné blbosti jsem si kreslil na gymplu po sešitech, ale jít s tím na veřejnost a prdnout to na obálku seriózně míněného metalu bych si teda netroufnul. Respekt a výsměch v jednom.

Z hudebního hlediska se to nejzajímavější odehrává hned v první písni „Age of the Werewolf“. Lycanthropic Winter Moon zde předvádějí syrovou zastřenou primitivnost s barbarskou atmosférou. Nejde sice v tomhle ranku o žádný strop, ale přinejmenším rychlé pasáže jsou ok. Klávesové vsuvky mě nicméně úplně neoslovily. Druhá „Howling of the Barbarian Winter“ má taky pár slušných chvilek a klávesy mi tu dávají větší smysl, ale najdou se bohužel i nepovedené motivy. „Howling of the Barbarian Winter“ se navíc strašně rychle ohrává, protože některé riffy jsou prostě už moc tupé a ani demo sound to neskryje.

Demo uzavírá titulní „Drinking Blood from the Moon’s Chalice“, v níž Lycanthropic Winter Moon opouštějí hájemství metalu a věnují se čistému ambientu (což není nic překvapivého, stačí vzpomenout na „Frozen Carpathian Winter“ z „Nocturnal Wampyric Terror“). Není to úplně špatné, ale skladbě by slušelo třeba tak pět minut, nikoliv třináct. Přílišné natažení to bohužel zabíjí.

Celkově vzato mi tedy „Drinking Blood from the Moon’s Chalice“ nepřijde nijak zvlášť povedené. Metalové songy nejsou žádný zázrak a oba navíc obsahují i hodně slabé chvilky. Ambient je zbytečně a nesoudně roztahaný. Obal se mi zdá hrozný. Jedná se tedy o rozpačitou nahrávku a oproti tomu, co si pamatuju z „Nocturnal Wampyric Terror“, jde o výrazný pokles.

Recenze

Amargor – Fins a reeixir dins la claror de l’amargor

Napsat komentář
Amargor - Fins a reeixir dins la claror de l'amargor

Země: Španělsko
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 1.7.2020
Label: Negra Nit Distro / Forgotten Sorcery Productions

Tracklist:
01. Introducció – Làpides innombrables
02. Inici de la fi – Emprenent el camí de l’odi
03. Paratges en la ment on la memòria perdura
04. Interludi – Fronts funèbris
05. I amb ràbia en daga segà
06. Passes doloroses cap a horitzons de ferides
07. Llengües de foc s’alçen en la mirada
08. Fins a reeixir dins la claror de l’amargor

Hrací doba: 28:15

Odkazy:
bandcamp

Portugalského raw black metalu tu poslední dobou máme docela hodně, tak se protentokrát mrkneme třeba do sousedního Španělska. Ve stokách Messiho království se letos vyloupl nový jednočlenný projekt Amargor. Borec, jenž má tuhle záležitost na svědomí, dále působí třeba v Morta, jejichž letošní EP „Fúnebre“ jste mohli zachytit díky nedávnému vydání na značce Signal Rex.

Co se Amargor týče, tak tady se frajer vůbec nešetří. V roce 2020 už stihnul napráskat pět nahrávek, alespoň tedy v době psaní téhle recenze – než se to uráčím vydat, tak třeba stačí vyjít ještě něco dalšího. V květnu každopádně přišlo první demo „Cilicis fragmenten el que queda d’un“, na nějž v červenci navázal full-length titul „Fins a reeixir dins la claror de l’amargor“ – právě na něj si nyní posvítíme. Po něm ale v krátkém sledu asi během měsíce a půl, od půlky srpna do konce září, stihla vyjít tři minialba „Amargs camins, alliberant“, „Merlets d’ossos i pedra ens custodien“ a „Recordo pas res / I Remember Nothing“. Třeba poslední jmenované ale nabízí jen cover od Joy Division ve dvou jazykových mutacích, takže za mě bezcenná pičovina.

Podobný syrový black metal s přidušeným zvukem a bzučící kytarou mám hodně rád. I když se třeba z hudebního hlediska kolikrát nejedná o nic skvělého, jen díky tomu soundu a celkové auře mě to typicky víc baví, než nebaví. O to jednodušší to podobné projekty v mém přehrávači mají. Tím pádem jsem se na poslech „Fins a reeixir dins la claror de l’amargor“ vlastně docela těšil – pravděpodobně víc, než si album zasloužilo.

„Fins a reeixir dins la claror de l’amargor“ totiž ve finále není žádný zázrak – a to jsem to formuloval ještě hodně diplomaticky. Napříč celým albem se objeví jen pár slušných riffů, o nichž by se dalo s přivřenýma očima říct, že zavání nějakou atmosférou, například v „Inici de la fi – Emprenent el camí de l’odi“ nebo „Passes doloroses cap a horitzons de ferides“. Jedná se však o výjimky potvrzující pravidlo.

Většina půlhodinové stopáže je plytká a prázdná. U některých rawblackmetalových nahrávek se stává, že ten ohavný zvuk dokáže zakrýt anebo alespoň zjemnit i tyhle nedostatky. „Fins a reeixir dins la claror de l’amargor“ k takovým nepatří. I navzdory garážovému zvuku lze jasně slyšet, že se jedná o podprůměr, jenž příliš zajímavých nápadů bohužel nepobral. Kdyby nahrávka disponovala standardnějším zvukem (standardnějším z pohledu metalového středního proudu), bylo by to podle mě naprosto neposlouchatelné. To samé se dá asi říct i pro případ, kdyby tohle mělo trvat byť i jen o deset minut déle. Za stávající podoby se to dá strávit, což však samozřejmě neznamená, že by to mělo být jakkoliv dobré.

Jak tedy vidno, pro Amargor respektive jeho debutovou řadovku nemám pochopení ani slova pochvaly. Na „Fins a reeixir dins la claror de l’amargor“ mi nepřijde nic zajímavého, atmosféra žádná (u tohoto druhu black metalu – naprosto tristní), celková kvalita chabá. Verdikt tedy zní jednoznačně: album k poslechu doporučit nemohu. Osobně ani nenacházím motivaci zkoušet další nahrávky Amargor, ať už ty již vydané anebo ty budoucí.

Minirecenze

Vampirska – Torturous Omens of Blood and Candlewax

Napsat komentář
Vampirska - Torturous Omens of Blood and Candlewax

Země: USA
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 11.9.2020
Label: Crown and Throne Ltd.

Hrací doba: 43:33

Odkazy:
bandcamp

Stačí jeden letmý pohled a každému dojde, že anonymní uskupení Vampirska nehodlá dělat převraty. Desku není třeba ani slyšet a zvuk si lze snadno domyslet – napomůže název s logem, které ať už vědomě či podprahově vykrádá bosenský hnus Obskuritatem. Klišovitý název desky následuje vzor vampýrsko-lykantropních kapel jako Satanic Warmaster, Drowning the Light nebo Mütiilation. Cover s vykukujícím kandelábrem a zmalovaným ksichtem z temnoty asi není třeba tolik rozebírat.

Vizuál je muzice skutečně přímo úměrný. Zvukově i hudebně jdou Vampirska ve šlépějích výše zmiňovaných – „Torturous Omens of Blood and Candlewax“ je protnuto melancholickým vibem a narváno ponurými melodickými riffy, polka rytmy, sypačkami i primitivními ambientními přechody jako z nahrávek Les légions noires – to vše ve zvuku, který lze zařadit někde mezi „Transilvanian Hunger“ a „Carelian Satanist Madness“. Debut Vampriska je zkrátka téměř ve všech ohledech tradicionalistický. Z absolutního stereotypu jej vytahují jen zkreslené a přepálené vokály, které svou nepříjemností a nesrozumitelností navozují hnus, který běžně opřádá desky kolektivu Black Plague Circle.

„Torturous Omens of Blood and Candlewax“ je jednou z těch desek, která si z perspektivy charakteru pozornost nezaslouží, vyšlapanou cestu však následuje precizně natolik, že kompletní absence osobitosti nevadí. Vampirska navozují ozkoušenou melancholickou atmosféru, ve vytyčených limitech píšou solidní riffy. Díky tomu baví a evokují auru starých demopásek na výbornou. Stačí si zapnout prvních pár vteřin ze skladeb „Hateful Spirits Emerge Bleeding from Open Wounds“ a „A Nocturnal Incantation of Undying“, v nichž úvodní riffy navodí feeling tradiční „vampyric“ pokleslosti.

V očích některých debut dojede na neoriginalitu a autorskou šablonovitost, fanouškům této odnože black metalu ale bude vadit spíše poněkud nešťastná strukturovanost. Delší tracky se po polovině točí v kruhu, protože stavějí jen na dvou silnějších motivech, které zprvu vyzní slibně. S přehnaným opakováním se ale síla vytrácí. Deska je proto nejzdařilejší uprostřed, kde se nacházejí nejkratší skladby (třetí z nich je navíc zbytečně prodloužená groteskní akustickou vybrnkávačkou).

Debut Vampirska vykazuje nekonzistenci, i tak je záhodno jej poslechnout pro fajn riffy, tradiční atmosféru a pádně nepříjemný vokál, který se občas nebojí přehlušit instrumentální stránku. „Torturous Omens of Blood and Candlewax“ scénou nezamává, ve svém ranku se jí však kvality upřít nedají.