Země: Velká Británie Žánr: gothic metal Datum vydání: 28.9.2004 Label: Roadrunner Records
Tracklist:
01. Satyriasis
02. Gilded Cunt
03. Nemesis
04. Gabrielle
05. Absinthe with Faust
06. Nymphetamine (Overdose)
07. Painting Flowers White Never Suited My Palette
08. Medusa and Hemlock
09. Coffin Fodder
10. English Fire
11. Filthy Little Secret
12. Swansong for a Raven
13. Mother of Abominations
14. Nymphetamine (Fix)
Spolupráce Cradle of Filth a velkého labelu dlouho nevydržela a jen rok po vydání „Damnation and a Day“ už kapela vypustila nové album pod značkou Roadrunner Records. To mi už dnes nicméně přijde jen jako statistická zajímavost blednoucí ve světle jiných novinek, které s tímhle počinem přišly. „Nymphetamine“ totiž, přinejmenším pro mě, představuje definitivní ústup ze slávy a propad do vod průměru a později leckdy i ještě hlouběji.
Ústupem za slávy mám samozřejmě na mysli kvalitativní stránku věci, poněvadž z komerčního hlediska Cradle of Filth směřují přesně na opačnou stranu a z mého pohledu se někde tady překlopili do pozice velké metalové skupiny. Věhlas a popularita ovšem ne vždy korelují s hudební kvalitou, vlastně tomu zpravidla bývá přesně naopak.
„Nymphetamine“ však, docela paradoxně, začíná poměrně slibně, podobně jako „Damnation and a Day“ o rok dříve. Dokonce bych řekl, že „Gilded Cunt“ patří k nejtvrdším songů Cradle of Filth vůbec a tlak ústředního riffu nechá vzpomenout třeba na „Lord Abortion“ z „Midiain“. „Nemesis“ se zpočátku také tváří docela nadějně a v dalším průběhu nabídne pár rozumných momentů, ale už tady se začne projevovat jeden ze zásadních problémů „Nymphetamine“ (a i ten deska sdílí s „Damnation and a Day“) – všechno je tu tááák zkurveně dlouhé a natahované. „Nemesis“ víc jak sedm minut fakt nepotřebovalo, stejně jako celé „Nymphetamine“ fakt nepotřebovalo hrací dobu jedné a čtvrt hodiny.
Nesoudně přepálená délka ovšem platí jen za jeden z vícera zásadních problémů „Nymphetamine“. Navíc se nejedná o nic výjimečného, panč víc jak hodinové řadovky se pro Cradle of Filth v téhle době staly standardem, tudíž se připravte, že na přehnanou stopáž tu budu pičovat dost pravidelně. Ostatně, pod hodinu se borci ráčili vejít až o pět nahrávek později v roce 2015 prostřednictvím „Hammer of the Witches“. Ale to už trochu předbíhám. Pojďme si raději ukázat prstem na ty další lapsy „Nymphetamine“.
Na(ne?)štěstí nemusíme pátrat nijak dlouho, protože nedá úplně práci strefovat se do bezzubosti materiálu. „Damnation and a Day“ taky mělo hromadu vaty, ale mezi ní se objevovaly i fakt dobré nápady, díky nimž lze album s trochou trpělivosti i doposlouchat. U „Nymphetamine“ bych se už zdráhal tohle tvrdit, protože hromada songů mi přijde dočista prázdná a nijaká. Popravdě řečeno, druhou polovinu desky dodnes prakticky neznám, protože u toho vždycky tak brutálně chcípám, že typicky vypínám v momentě, kdy se konec stále nachází daleko v nedohlednu.
Názvy songů jsou mi povědomé a vím, že něco takového Cradle of Filth ve svém repertoáru mají, ale že bych si dokázal vzpomenout, jak zní třeba „Medusa and Hemlock“, „Filthy Little Secret“, „Swansong for a Raven“ nebo „Mother of Abominations“? Ty vole, ani omylem. Když už, tak si spíš vzpomenu na nějaké vyloženě sladké až kýčovité pasáže v „Absinthe with Faust“, „Coffin Fodder“ nebo „English Fire“, ale ty bych z paměti nejraději vymazal, takže to jako plus samozřejmě neuznám. Spíš naopak.
Paradoxně, vyjma „Gilded Cunt“ mi na celém počinu přijde použitelný už jen titulní track, přestože ve své „Overdose“ verzi přesahuje devět minut. A přestože prostřední část – použitá samostatně jako videoklip a na konec alba připlácnutá ještě jednou s označením „Fix“ – je sama o sobě slaďoučká jak cukr pocukrovaný cukrovkou, což ještě umocňuje hlásek hostující Liv Kristine Espenæs, toho času z Leaves’ Eyes. No, možná se v tom schovává nostalgie doby, kdy jsem si myslel, že tohle je tvrdá muzika, haha. Jakožto vlajková loď „Nymphetamine“ pro mě tenhle track svým způsobem symbolizuje úpadek Cradle of Filth, a přesto na svém albu patří k tomu málu, co se dá poslouchat. To mluví samo za sebe.
Jinak se ale nemáme moc o čem bavit. „Nymphetamine“ je prostě slabota, kde podstatná část hrací doby za moc nestojí. A co je nejsmutnější – ještě bude o dost hůře. Na rozdíl od titulů po roce 2010 má totiž „Nymphetamine“ pořád nějaký ksicht. Sice se mi tento nelíbí ani za prd, ale aspoň tuším, jak album zní, byť konkrétní songy si až na dvě výjimky nevybavím.
Země: Portugalsko Žánr: gothic metal Datum vydání: 26.2.2021 Label: Napalm Records
Tracklist:
01. The Greater Good
02. Common Prayers
03. All or Nothing
04. Hermitage
05. Entitlement
06. Solitarian
07. The Hermit Saints
08. Apophthegmata
09. Without Rule
10. City Quitter (Outro)
Moonspell byli vždy kapelou, k níž jsem měl respekt, ale ne všechno, co kdy nahráli, chovám v oblibě. Jejich debut „Wolfheart“ (1995) je nepochybně triumfální album s unikátní atmosférou. O rok mladší „Irreligious“ bývá ceněno stejně, ale u mě stojí o stupeň níže, přesto jde pořád o výtečnou záležitost.
Nicméně i v pozdější tvorbě se dají najít povedené věci. Minimálně „Memorial“ (2006) je super a osobně nemám nic ani proti „Night Eternal“ (2008). Od téhle doby dál ale můj zájem o Moonspell postupně začal upadat. „Alpha Noir“ (2012) jsem v době jeho aktuálnosti docela točil, ale zpětně nevidím důvod se vracet a moc si toho z té nahrávky. Přidružené bonusové album „Omega White“ mě pak nebavilo nikdy. Pokud si na něj pamatujete a slyšeli jste letošní novinku „Hermitage“, asi začínáte tušit, jaký bude verdikt… Než se k němu ale dostaneme, ještě zmíním, že následující album „Extinct“ (2015) mi přišlo slabé a slyšel jsem v něm jen rutinu. A nakonec „1755“ (2017) jsem doteď neslyšel celé a vlastně nemám motivaci na tom něco měnit. Obzvlášť po poslechu „Hermitage“.
Už jsem to vlastně naznačil, takže nebudu chodit okolo horké kaše a řeknu to na rovinu – „Hermitage“ se mi nelíbí. Vůbec. Kdo to má opačně a desku si zamiloval, ať mi klidně do komentů napíše, že jsem kokot, pro mě za mě. Nebudu ale kvůli věhlasu Moonspell tvrdit, že album je v pohodě, když mě brutálně nudí od prvního poslechu a ani ty další s tímhle pocitem nehnuly ani o píď.
„Hermitage“ v jistém smyslu navazuje na už zmiňované dvojalbum „Alpha Noir / Omega White“, respektive tedy na jeho druhou polovinu „Omega White“. Moonspell tehdy udělali nahrávku, na jejíž první půli se soustředili na tvrdší pojetí své hudby, zatímco na té druhé pěstovali melancholičtější a jemnější podání. „Hermitage“ v tomhle ohledu sice nejde do takového (anti)extrému jako „Omega White“, takže nejde o vyloženě gothicrockový počin, ale důraz na tklivější polohu je zcela evidentní.
Jasně, Moonspell vždycky byli romantici jak poleno, takže by asi nebylo úplně fér jim to po skoro třiceti letech existence mlátit o hlavu. Takhle pojatá deska by vlastně neměla nikoho překvapit, protože portugalská pětice si s jemnějšími a gotickými náladami zahrává po celou svou kariéru. Já osobně jsem ale vždy preferoval jejich kytarovější stránku, takže dává smysl, proč mě „Hermitage“ tak nebaví. Prostě klasika, jakou pravidelní čtenáři slyšeli už mockrát – je to prostě moc gay. Jako svůj největší argument vám ukážu na songy jako „Entitlement“, „Solitarian“, „Apophthegmata“ nebo „Without Rule“. A to ne, že by šlo o jediné kusy, co mě neba. Třeba za „Common Prayers“ či „The Greater Good“ dávám taky palec dolů.
Jasně, Moonspell nejsou amatéři, takže sem tam se objeví nápad, který i mně přijde fajn. „Hermitage“ nicméně v mých očích podráží nohy skutečnost, že se tu nenachází ani jedna (!) písnička, jež by se mi líbila jako celek. A to podle mě znamená jednoznačně tristní výsledek.
Nepopírám, že tohle plyne z mého subjektivního pohledu. Měkčí Moonspell pro mě vždycky byli ti horší Moonspell, ale dokázal jsem jim to tolerovat, dokud se jednalo o (ideálně menší) součást alba. Asi budou lidi, jimž tohle naopak sedne. Mě osobně ale taková deska jednoduše nezajímá a za mě se tím pádem jedná o jednu z nejhorších dlouhohrajících nahrávek Moonspell.
Země: Itálie Žánr: gothic / doom metal Datum vydání: 23.3.2018 Label: My Kingdom Music
Tracklist:
01. My Name Is Snow
02. Lakeview’s Ghost
03. Rebirth
04. Ever After
05. Luciferines
06. Epitaph
07. My Schizophreniac Child
08. Decadence of Seasons
09. All Things Lost on Earth
10. Ascension
Italská formace Lenore S. Fingers v čele s mladou zpěvačkou Lenore na sebe prvně upozornila před čtyřmi lety, když vyšel debut s názvem „Inner Tales“. Vzpomínám si, jak se mi to album zpočátku příliš nelíbilo, připadalo mi takové zbytečně ospalé a utahané. To ale trvalo jenom chvíli. Po několika dalších posleších jsem přišel na to, že jsem byl jenom vocas a nedokázal se zprvu naladit na tu správnou frekvenci, na níž deska vysílala. Když se to podařilo, začalo mě „Inner Tales“ naopak dost bavit.
Netvrdím, že jsem to album posléze točil nějak pravidelně. Přece jenom má toho člověk na výběr tolik, že zpětně lze pravidelně přehrávat pouze to, čeho si cení úplně nejvýš, a na takovou laťku se Lenore S. Fingers samozřejmě nevytáhli. Přesto jsem si tu nahrávku i jméno kapely zapamatoval. A když jsem měl někdy chuť na nějakou příjemnou poslechovku měkčího ražení, tak jsem si na „Inner Tales“ vzpomněl a výjimečně si pustil i s odstupem.
Po vydání „Inner Tales“ se ovšem Lenore S. Fingers prakticky ztratili z očí, přinejmenším tedy mně. Opět jsem si jich začal všímat až letos, kdy Italové po čtyřech letech vydali své druhé dlouhohrající album „All Things Lost on Earth“. Do jeho poslechu jsem se nevrhal s přebuzeným elánem, ale nějak jsem tušil, že přinejmenším ze zvědavosti bych si to měl pustit, jakkoliv nepříliš vábný obal a fotka hodná leda tak podprůměrné powermetalové lokálky mohou odrazovat.
Hudebně je na tom „All Things Lost on Earth“ naštěstí o poznání lépe než vizuálně. V tomto ohledu jsem totiž od alba dostal vesměs to, co jsem od něj očekával a chtěl. A s takovou si vlastně nemám nač stěžovat.
Lenore S. Fingers se opět pohybují někde na pomezí gothic metalu (toho druhu, který s opravdovou gotickou scénou nemá společného zhola nic) a doom metalu. Přinejmenším v tom druhém případě se ale sluší dodat, že nejde o žádné monolitické riffy a stísněnou náladu. Atmosféra hudby Lenore S. Fingers není přímo veselá, ale navzdory určité zádumčivosti je jižansky provzdušněná, obecně se jedná spíš o hudbu jemnějšího ražení. Což jen podtrhuje projev hlavní postavy Lenore, jejíž zpěv je na jedné straně poměrně civilní, a přitom mu v podtextech nechybí kousek nalehávosti.
Podobně lze nakonec hovořit i o vlastní muzice a právě to patří k důvodům, proč „All Things Lost on Earth“ potažmo Lenore S. Fingers věnovat pozornost. Jakkoliv totiž zmiňovaná žánrová kombinace nemusí na první poslech vypadat zrovna dvakrát lákavě, Italům se bez sebemenšího zaškobrtnutí daří nesklouzávat ke kýči, patosu, zbytečné opulentnosti a dalším nešvarům, které především onen takzvaný gothic metal trápí. I přes jakousi lehkost to ovšem není úplně mělké a bezobsažné.
To vše z „All Things Lost on Earth“ dělá moc příjemnou a sympatickou desku. Sice možná neuchvátí a nestrhne, ale poslouchá se strašně hezky, aniž by potřebovala jakoukoliv podbízivost, a to občas stačí. Přinejmenším v tomto případě ano. Samozřejmě, že se tu a tam vyskytne píseň, která je třeba o něco méně výrazná než okolní kolegyně, ale naštěstí žádná z nich vyloženě špatná nebo otravná. A díky pěkným nevtíravým melodiím i několika povedeným momentům s folkovým nádechem není problém sjet „All Things Lost on Earth“ až do konce a dobře se bavit.
Shrnul bych to asi tak, že se jedná o nenápadnou, leč dobrou záležitost. Možná je to trochu jinde než to, co zde běžně doporučujeme, ale pokud máte náladu na poněkud přívětivější tvář metalové hudby, Lenore S. Fingers patří k důstojným volbám pro takové situace.
Gothic metal už dávno není ničím, čemu bych přehnaně holdoval. No… předchozí věta možná mohla vzbudit dojem, že tomu tak v minulosti bylo, což také není zrovna pravda. Takzvaný gothic metal (takzvaný kvůli tomu, že se skutečnou gotickou scénou nemá společného takřka nic) nikdy nepatřil k mým favoritům. Pár oblíbenců se ovšem najde v téměř každém stylu a ani tento není výjimkou, i když v posledních letech jsem postupně opustil i jejich poslech.
Na druhou stranu, i v takové konstelaci občas něco zaujme a mě osobně zaujali třeba ruští Morguenstern. Jejich debutová deska „Тяжесть могильная“ (2014) mě bavila hodně, její pokračování „Рай закрыт“ (2016) už méně, ale po prvotním zklamání jsem si i zde našel pár solidních skladeb. A právě pozitivní zkušenost z dřívějška byla důvodem, proč jsem nepohrdnul ani letošním minialbem „Праздник смерти“. Napotřetí už však Morguenstern nezabodovali.
„Праздник смерти“ nabízí celkem pět stop o souhrnné délce cca 16 minut. Pro nás jsou zajímavější první tři písně, protože se jedná o nový a původní materiál Morguenstern; právě na jeho základě si dovolím hovořit o zklamání a nepříliš povedené nahrávce. Jako kdyby se z toho vytratila skladatelská lehkost, díky níž mě kdysi tak bavily skladby „Мёртвый храм“ či „Идём со мной“. Tentokrát Morguenstern působí značně vyčichlým dojmem bez výraznějších nápadů, bez krásně hororových kláves, dokonce už ani zpěvačka Morgana nemá tak sexy projev jako v minulosti.
Úvodní „Больно умирать“ je sice výrazně slabší než to, co Morguenstern předváděli dříve, ale pár ucházejících motivů se v ní ještě najde. Ústřední kytarový riff mi ovšem přijde pekelně nudný, díky čemuž může celá písnička jen těžko zaujmout. „Все умерли“ zní trochu jako vykradená „Smells Like Teen Spirit“ od Nirvany převedená do měkko-metalového soundu. Úvodní minuta je ale fakt jasná a tu podobnost nejde neslyšet. Rychlejší „Праздник смерти“ je úplná tuctovka, která jen profrčí kolem bez výraznějšího zaujetí.
Poté následují ještě dvě předělávky. „Мёртвый в доме“ původně pochází z tvorby ruské rockové skupiny Сектор Газа, o jejíž existenci jsem až doposud neměl tušení. Je slyšet, že jde o něco trochu jiného, než co Morguenstern běžně skládají, ale nenašel jsem zde nic, co by mi stálo za pozastavení. Závěrečná „Money, Money, Money“ od ABBA pak dopadla stejně jako veškeré další předělávky disco a pop škvárů do metalu – jako otravná záležitost pro vidláky.
Na „Праздник смерти“ toho moc pozitivního najít nelze. Jde o zcela zbytečné EP, jímž nemá smysl se zabývat. I pokud se vám starší věci líbily, tuhle nahrávku můžete s naprosto klidným srdcem vynechat a ušetřený čas radši věnovat poslechu něčeho lepšího a hodnotnějšího. Třeba růstu trávy.
Cadaveria a Necrodeath toho hudebně nemají zas tolik společného, přesto jejich spojení na jednom nosiči z jistého úhlu pohledu smysl dává. Obě formace jsou totiž propojeny po personální stránce. Oním pojítkem je především Alberto Gaggiotti alias Marçelo Santos alias Flegias, v Cadaveria působící jako bubeník, v Necrodeath jako zpěvák. V loňském roce navíc řady Cadaveria rozšířil i další člen Necrodeath, baskytarista GL (nebo také Peter Dayton, vlastním jménem Gianluca Fontana).
Obě kapely spolu daly dohromady EP „Mondoscuro“, které (bohužel) ukazuje, že personální spřízněnost není důležitější než hudební rozdílnost. I navzdory tomu, že obě skupiny sdílejí polovinu sestavy, je totiž „Mondoscuro“ počinem docela rozhádaným. Jednoduše to nedrží pohromadě, a to tím spíš, že splitko ani není pojato stylem nejdřív jedni a potom druzí. Cadaveria a Necrodeath se střídají obpíseň, takže jakmile si ucho konečně začne přivykat gotikou prosáklý black metálek v podání Cadaveria, počin na něj záhy vyplivne agresivní black / thrash, a jakmile si posluchač začne zvykat na rychlou brusku, opět se ke slovu vrátí Cadaveria.
Tohle střídání by nemuselo vadit, pokud by „Mondoscuro“ zastřešoval nějaký jednotící koncept nebo alespoň tematická linka, již by Cadaveria i Necrodeath ctili. Tedy pokud by si šly obě formace hudebně trochu naproti, případně pokud by opustily své zajeté teritorium a společně se vydaly do dosud neprozkoumaných vod. To se ovšem neděje, obě kapely si na „Mondoscuro“ jedou svůj standard, na nějž je posluchač dávno zvyklý.
Nepospolitost nahrávky navíc podtrhuje skutečnost, že se nakonec ani nejedná o nic uceleného ani co do dramaturgie, vlastně to jsou tři malá splitka v jednom. Na úvod si skupiny vymění covery. Cadaveria si z tvorby Necrodeath vybrali a k obrazu svému předělali song „Mater tenebrarum“ z alba „Into the Macabre“ (1987); Necrodeath si zase od svých kolegů vypůjčili píseň „Spell“ z debutu „The Shadows’ Madame“ z roku 2002. V prostřední části obě bandy nabídnou po jedné nové skladbě. Ve finální třetině pak dojde k dalším předělávkám, tentokrát jiných interpretů – Cadaveria předvedou svou verzi „Christian Woman“ od Type O Negative, Necrodeath zase překopali „Helter Skelter“ od The Beatles.
Nevyrovnanost počin neopouští ani tehdy, budeme-li se bavit o tom, komu jaká třetina „Mondoscuro“ sedla víc. Ve vzájemném předělávání u mě vyhráli Cadaveria. S „Mater tenebrarum“ si poradili vcelku slušně, a i když agresivní první třetina v jejich podání není žádné terno, od pomalého předělu je to v pohodě a není problém to poslouchat. Naopak „Spell“ v podání Necrodeath mě neoslovilo. Starou Cadaverii mám relativně rád (na rozdíl od pozdější tvorby, protože s každým dalším albem je ta kapela nudnější a nudnější), ale v téhle úpravě v tom ten song prostě neslyším. Necrodeath osekali „Spell“ v podstatě o všechno, co na něm bylo zábavné, a udělali z toho obyčejnou hoblovačku. Nuda.
Ve druhé třetině naopak vítězí Necrodeath. Jak jsem již naznačil, novější Cadaveria mě moc nebere, což se potvrzuje i tentokrát. „Dominion of Pain“ mě sice nevysírá tak mocně jako poslední deska „Silence“, při jejímž poslechu jsem málem zdechnul nudou, a pár ucházejících motivů se tu najde, ale žádný zázrak to není. Oproti tomu Necrodeath se vytasili s příjemnou oldschoolovou jízdou s chytlavým riffem ve středním tempu. Navíc v „Rise Above“ hostuje Cadaveria (nyní myšleno zpěvačka), což písničce rovněž prospělo.
V závěrečné části „Mondoscuro“ vedou opět Cadaveria, jejichž podání „Christian Woman“ je neurážející. Type O Negative jsou sice hudebně jinde, ale ne natolik, aby nebylo možné jejich píseň citlivě přenést do soundu Cadaverie, což se relativně obstojně povedlo. Koule to sice netrhá, fakt ne, ale poslouchat se to dá a neuráží mě to. Zato „Helter Skelter“ od Necrodeath se příliš nepovedlo a rozhodně nemám náladu si to někdy pouštět znovu.
Jak vidno, „Mondoscuro“ není nic, co by stále za zvýšenou dávku pozornosti. Počin funguje leda tak jako deklarace spřízněnosti obou formací, proti tomu nic, ale to je tak vše, rozhodně v něm nevidím album, které by dávalo smysl poslouchat. Chabý dojem pak dovrší příšerný obal působící jako nechtěný vtip. Radši zapátrejte v samostatných diskografiích skupin, v obou případech tam najdete zajímavější věci než tohle.
Theatres des vampires jsou nádherným příkladem toho, jak kdysi přinejmenším slušná a vcelku sympatická kapela může upadnout. Nemyslím tím prachobyčejnou ztrátu formy, jejímž důsledkem by byla šňůra slabších desek, ale regulérní úpadek minimálně o jednu celou třídu, ne-li rovnou o dvě. Situaci, kdy se skupina změní, stočí svou tvorbu trochu jiným směrem, ale ten posun je velmi rozpačitý.
Abychom se chápali dobře – Theatres des vampires nikdy nebyli nějakou skutečně excelentní kapelou, nemají v diskografii žádné klenoty ani kultovní nahrávky; celá kariéra této italské party není žádným velkým zázrakem. Nicméně i přesto měly doby, kdy Theatres des vampires drhnuli melodický black metal, jisté kouzlo a něco do sebe. Pořád platí – ne vše z téhle éry stojí zpětně za pozornost, ale nedá se Italům upřít, že minimálně „Bloody Lunatic Asylum“ je povedený klávesový black metal v takovém tom v dobrém slova smyslu naivním stylu 90. let a příjemně syrový debut „Vampyrìsme, nècrophilie, nècrosadisme, nècrophagie“ taky není úplně k zahození. Klidně si tomu říkejte nostalgie, ale jednou za uherský rok si to pořád pustím, protože prostě proč ne.
Nicméně od té doby se Theatres des vampires hodně změnili. S nahrávkou „Nightbreed of Macabria“ opustili své dřívější ostřejší vyznění a vydali se vstříc stravitelnějšímu gothic metálku, což tehdy samozřejmě doplnili i ultimátně kýčovitou a trapnou obálkou. Jediným hratelným albem z toho období stále zůstává „Pleasure and Pain“ z roku 2005. A povšimněte si prosím formulace předchozí věty, protože jsem do ní nepřímo obsáhl i sdělení, že ani nejnovější přírůstek do diskografie s názvem „Candyland“ prokletí zlomit nedokázal. Jinými slovy, Theatres des vampires i v roce 2016 zůstávají nudní a nezajímaví.
Novince předcházela nejdelší přestávka mezi dvojicí řadových počinů v historii Theatres des vampires. Nevím přesně, čím byla tato mezera způsobena, ale pokud by to mělo být nabírání inspirace a kutání toho nejlepšího možného materiálu, pak můžu říct jedině to, že se jednalo o zbytečné čekání a zabitý čas. „Candyland“ totiž úspěšně rozšiřuje sbírku nevýrazných a nezábavných nahrávek Theatres des vampires o další kousek.
Dobrá, dobrá, pokud se vám alba jako „Anima noir“ či „Moonlight Waltz“ líbila, pak se vám jistě bude líbit i „Candyland“. Nicméně k mé osobní teorii, komu se takováhle muzika může líbit, se ještě dostaneme. Prozatím můžu říct, že Theatres des vampires dle mého skromného názoru nabízejí standardní gothic metal pro děcka navlečený na upírskou tématiku. Oč vyzývavější je zpěvačka Sonya Scarlet na koncertech (a věřte, že to jí jde – v úsporných kostýmech se docela vyžívá), tím víc je vlastní hudební stránka hodná a nekonfliktní.
Hned u úvodní písničky „Morgana Effect“ člověka praští do uší, jak slabý čajíček bez chuti to je. Nicméně se zdaleka nejedná o to nejhorší, co „Candyland“ nabízí, protože ta největší zívačka přichází s odrhovačkami jako „Resurrection Mary“ nebo „Photographic“ a s kravinou „Opium Shades“, jež mě začala pekelně srát hned při prvním poslechu. Sem tam tolerovatelná zpěvná linka jako třeba v „Delusional Denial“, titulní „Candyland“ či „Seventh Room“ (zde jen tak mimochodem hostuje Fernando Ribeiro z Moonspell) posluchače nevytrhne ani omylem, natožpak rádoby elektronika jako třeba v „Your Ragdoll“ – jedná se jen o letmé a nesmělé záblesky alespoň minimální naděje v jinak neprostupném moři nudy. Jako celek je deska prostě bezzubá nevýrazná, všechny songy na jedno brdo a kytary jsou tak hodné, že je na místě se ptát, jestli je tohle vážně ještě metal.
Nechci se nikoho dotknout, ale nemůžu si pomoct – jednoduše mi přijde, že současní Theatres des vampires jsou určeni leda tak obtloustlým wannabe gotičkám v korzetech, které ujíždějí na „Twilight“. Nedokážu si dost dobře představit, že by takovouhle neškodnou hudbičku zbaštil kdokoliv, kdo na muziku, jakou poslouchá, klade alespoň minimální nároky. Může to znít příliš tvrdě nebo hnusně, ale mně osobně přijde existence současných Theatres des vampires naprosto zbytečná. Jsou případy, kdy by byl rozpad důstojnější, a tohle je jeden z nich, protože tahle kapela je prostě kaput.
Znáte ten pocit, kdy objevíte nějakou debutující skupinu, která se vám zalíbí a jejíž produkce vás baví, přestože se jedná o první nahrávku? A znáte ten pocit, kdy tato skupina vydá druhé album, na nějž se po kladné zkušenosti s debutem těšíte, ale jeho výsledná podoba vás zklame? Určitě znáte, něco podobného zažil snad každý z nás. A dnes si o jednom takovém případu povíme.
Debut ruské formace Morguenstern mě upřímně bavil. Možná trochu iracionálně, protože objektivně to zas až tak kulervoucí asi není, ale mně se to jednoduše líbilo a poslech „Тяжесть могильная“ jsem si užíval – navzdory příšernému obalu (věřte tomu, že kolega Skvrn, který je u nás v redakci grafický nacista, by se z toho regulérně poblil, kdyby to viděl) i vizuální podobě celkově. Co víc, pár hitovek z alba si dodnes s velkou chutí tu a tam pustím a pořád mě to baví, některé ty písničky jsou prostě skvělé.
Po „Тяжесть могильная“ se Morguenstern vrhli na produkci velkého množství singlů, jimž jsem pozornost nevěnoval. Registroval jsem, že to Rusové pouštějí do éteru, ale neobtěžoval jsem se to poslouchat. Zkrátka proto, že singly mám vcelku na salámu. Ohlášení druhého alba „Рай закрыт“ mi však udělalo vcelku radost a na něj už jsem si počíhal. Stejně tak mě potěšilo, že se Morguenstern tentokrát zmohli hezčí obálku, která stále ctí nějaké to hororové ladění formace, ale na pohled je mnohem přívětivější než předchozí paskvil. Nicméně oč je obal koukatelnější, o to je vlastní hudební náplň nudnější.
Předně je „Рай закрыт“ o poznání metalovější. „Тяжесть могильная“ bylo sice také v zásadě gothic metal, ale takový, který ctil i tradice gotického rocku. V řekněme tvrdším ladění novinky ovšem problém nevidím. Spíše mě irituje skutečnost, že „Рай закрыт“ ani zdaleka neobsahuje tolik výrazných písniček a že ani těm nejlepším nestačí dech na vrcholy z debutu.
A přitom začátek se ještě netváří nijak průserově. Je pravda, že Morguenstern sice nenabízejí tak ultimátní rozjezd jako posledně a že ty úvodní tracky nejsou zas až tak dobré, ale ani nejsou nijak špatné a poslouchají se příjemně. Některé klávesové rejstříky v „Месиво“ dávají bez problémů vzpomenout na to, díky čemuž bylo „Тяжесть могильная“ tak zábavné. „Прости“ i „Почувствуй мою боль“ sice začínají trošku jalovým motivem, ale z nějakého důvodu mě to nakonec zas tak moc nesere, protože brzy se to spraví a Morguenstern vplují do jakési pohodlné polohy, kdy si možná jen udržují svůj standard, ale nakonec ani to není k zahození. Nicméně je pravda, že kdyby tu tyhle dvě nebyly, posluchač by o nic zásadního nepřišel. Vrchol „Рай закрыт“ však nastává se čtvrtou titulní skladbou, jež na první pohled zas tak nevybočuje, ale nahoru ji brutálně vykopává úžasný refrén. Ten je nakonec asi jedinou pasáží na albu, která se může směle postavit po bok toho nejlepšího z „Тяжесть могильная“ a remizovat.
Nicméně dále již začíná laťka trochu upadat. Občas se zjeví docela příjemná pasáž či motiv jako třeba v „Некрофильм“ (ústřední riff připomene atmosféru starých desek slovenských Galadriel!), „Ночь Фредди“ nebo „Опиум для никого“ (tato je však nepůvodní, jde o cover ruské rockové kapely Агата Кристи), ale o songy bez výhrad nejde. Vážně zábavné v celé délce jsou snad jen „Тьма“ a „Душа“. Vedle toho je tu bohužel i nevýrazná „Облик волчий“, „Кладбище“, která by možná nebyla špatná, kdyby ji svým příšerným vokálem nepohřbíval hostující zpěvák Старуха Изергиль, nebo vysloveně nepovedená závěrečná dvojice „Закопаем-закопаем!“ a „Либо вредное, либо заразное“. Ty poslední dvě asi nejspíš budou nějaké bonusy (soudě dle stylu zápisu na zadním přebalu), čemuž by ostatně odpovídalo i to, že druhá jmenované je živým záznamem, ale jsou tam a znějí děsně.
Na první poslech se mi „Рай закрыт“ zdálo jako regulérní průser. Když se nad tím zamyslím v momentě, kdy mám za sebou již zevrubnější znalosti alba, tak se pár pohodových kousků najde a ty přinejmenším stravitelné písničky nakonec převažují. Nicméně nelze zastírat, že většinou se bavíme jen o úrovni „bezproblémově poslouchatelné“. Těch skutečně poutavých nápadů, jaké Morguenstern na „Тяжесть могильная“ sypali z rukávu, je na letošní desce pomálu a ty skvělé kousky typu „Мёртвый храм“ či „Идём со мной“, které bych si mohl pouštět i za dva roky, prostě postrádám. A díky tomu se nebojím označit „Рай закрыт“ za zklamání.
Země: Itálie Žánr: doom / gothic metal Datum vydání: 2.3.2015 Label: Rain Without End Records
Tracklist:
01. So Many Years
02. Coldness Gods
03. It Devours My Faith
04. Some Peace to Feel
05. Longing
06. Shatters
07. State of Waiting
08. Every Death Is Certain
09. A Winter Day
10. Failure
11. Desperate Sun
12. Stalemate
Povězme si upřímně… baví ještě někoho vůbec ty velké kapely? Všichni je už dávno známe, jen výjimečně dokážou překvapit, všude se o nich píše… pořád to stejné dokola. Hrabat se v oblasti málo známých jmen, která málokdo zná, a hledat mezi nimi ta zajímavá – byť ne vždy má člověk šťastnou ruku, mně osobně to přijde zábavnější, než pořád dokola točit vyčichlého Cavaleru. Tedy – ne, že by ten měl něco s dnes recenzovanou skupinou společného, pouze mě napadl jako první a jako jeden z největších příkladů „slavné vyčichlosti“.
Hudba projektu Dead Summer Society, o němž si dnes budeme povídat, se však hudebně pohybuje v dočista odlišných vodách. Jedná se o jednočlennou formaci z jižní Itálie, za níž stojí muzikant, jenž si zvolil prudce neoriginální pseudonym Mist – zvlášť když produkuje doom metal.
Na klišovitosti jména nic nemění ani fakt, že je ten doom metal v případě Dead Summer Society znatelně protkaný i vlivy gothic metalu. Rozhodně však zapomeňte na cokoliv „experimental“, jak se píše v kolonce žánru na kapelním Facebooku, protože je tomu vlastně přesně naopak – Dead Summer Society je v tomto ohledu naprosto klasickým představitelem svého subžánru. Nemám tušení, jak je na tom v tomto ohledu debutový počin „Visions from a Thousand Lives“, jenž vyšel v únoru roku 2012, ale letošní, druhá dlouhohrající nahrávka „…So Many Years of Longing…“ zní přesně tak, co jste si asi představili jako první, když jsem prohlásil, že se jedná o doom / gothic metal.
On tomu ostatně napovídá už samotný přebal nahrávky, jenž plně koresponduje s vlastním obsahem. Je to taková „šedivá“, melancholická hudba pomalejšího rázu s množstvím kytarových (nezřídka kdy ale i klávesových) melodií. Právě tahle složka muziky – myšleno tedy ta kytarová – je asi tím nejpovedenějším, co se na „…So Many Years of Longing…“ nachází. V některých momentech je kytara opravdu výborná, čehož je důkazem třeba osmiminutová „Shatters“.
Nicméně bez chyby „…So Many Years of Longing…“ rozhodně není. Předně by desce slušela trochu umírněnější stopáž než 66 minut. Samotná hudba je navíc mnohdy trochu vláčná a některé části nahrávky poměrně splývají, což v součtu právě s délkou nedělá zrovna nejlepší výchozí pozici pro udržení posluchačovy pozornosti. Zcela jistě se to obecně poslouchá velmi příjemně a vlastně není žádný velký problém dát „…So Many Years of Longing…“ celé, ale až na výjimečně povedené pasáže si z toho žádné konkrétní momenty člověk neodnese.
Menší výhrady bych měl i k vokálům. Ty jsou rozmanité (což samozřejmě není na škodu) a objeví se growling, čistý zpěv i hostující ženský zpěv. Nicméně čistý mužský vokál místy trochu ujíždí, což je nejhorší asi ve „State of Waiting“… což možná bude dáno tím, že ji má na svědomí jiný zpěvák než zbytek počinu. Jindy ale, i když už technicky v pořádku, zase čistý zpěv působí strašně klišovitě. Právě tohle kazí kupříkladu již jmenovanou „Shatters“, jíž by více slušelo, kdyby si vystačila jen s murmurem a hypnotickou kytarovou melodií.
Obecně právě klišé je další věcí, kterou lze „…So Many Years of Longing…“ úspěšně vytýkat, protože tím je nahrávka docela prolezlá. Není to tak strašné, aby to celému snažení Dead Summer Society vyloženě podráželo nohy, ale některé momenty (jako příklad musím opět zmínit „State of Waiting“) jsou už poměrně na hraně. A to je docela škoda, protože se zde rozhodně nachází i materiál, jenž v žádném případě není marný.
„…So Many Years of Longing…“ je nahrávka, jíž by určitě prospěl dozor nějakého producenta, který by pana kapelníka krotil, donutil jej srazit délku a vyházet těch několik slabších kusů, jež celku víc škodí, než prospívají. Kdyby pak na desce zůstaly jen ty dobré věci jako „Shatters“, „Some Peace to Feel“, „Failure“ nebo povedené mezihry „Longing“ a „Every Death Is Certain“, šlo by o poměrně zajímavé album, byť by stále mělo hodně daleko do nějaké originality. Nehledě na fakt, že by tím jistě byla do jisté míry odbourána i výše propíraná jednotvárnost. Za současného stavu je však „…So Many Years of Longing…“ jen lehounce nad hranicí průměru a jde o počin, jemuž lze věnovat několik příjemných poslechů, po jejichž absolvování tomu ale dojde dech. Nicméně pokud máte tenhle druh hudby (tj. melancholický doom / gothic metal) v oblibě, pak to za zkoušku stále stojí.
Země: Velká Británie Žánr: gothic / melodic black metal Datum vydání: 10.7.2015 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Walpurgis Eve
02. Yours Immortally…
03. Enshrined in Crematoria
04. Deflowering the Maidenhead, Displeasuring the Goddess
05. Blackest Magick in Practice
06. The Monstrous Sabbat (Summoning the Coven)
07. Hammer of the Witches
08. Right Wing of the Garden Triptych
09. The Vampyre at My Side
10. Onward Christian Soldiers
11. Blooding the Hounds of Hell
12. King of the Woods [bonus]
13. Misericord [bonus]
Cradle of Filth jsou svým způsobem zvláštní skupina. V 90. letech dali metalovému světu několik skvělých alb, o nichž vlastně lze vzhledem k tomu, že fungují i dnes, prohlásit, že přežila zkoušku časem. Cradle of Filth tehdy zkombinovali symfonický black metal s goticky hororovou estetikou a především na deskách „Dusk and Her Embrace“ a „Cruelty and the Beast“ si vybrali životní skladatelskou formu. Na metalové mapě už jen tímhle zanechali nesmazatelnou stopu a to už jim nikdo nevezme.
Nicméně s postupem let z téhle kapela veškerá šťáva i čich na dobré nápady dočista vyprchaly – a zapátrá-li člověk v seznamu členů, kteří Cradle of Filth prošli, není těžké se dobrat k tomu, že tento úpadek nastal poté, co ze sestavy zmizel kytarista Gian Pyres a baskytarista Robin Graves. Po jejich odchodu skupina ještě dokázala natočit jedno solidně dobré (přijde mi však, že většinou dost podceňované) album „Damnation and a Day“ (2003) a poté už to šlo prudkým sešupem dolů do míst, kde vládne vyčichlost a hudební prázdno. Všichni to víme, všichni to slyšíme, všude se o tom mluví, že Cradle of Filth jsou dávno za zenitem, ale přesto je tahle kapela chtěná, lidi na její koncerty chodí a evidentně si i ta alba stále někdo kupuje – což je právě to, co mi připadá zvláštní a co mi nejde do hlavy.
Těsně po „Damnation and a Day“ se Cradle of Filth zkusili pohnout směrem k, řekl bych, větší stravitelnosti za pomoci „Nymphetamine“ a „Thornography“, které se ovšem nepotkaly s příliš velkým nadšením, takže dále od tohoto Britové upustili. A vzhledem k tomu, že jsou si evidentně vědomi toho, kde se nacházejí nejlepší počiny jejich kariéry (tj. hluboko v minulosti), od té doby před každou novou nahrávkou pouštějí do světa tlachy o tom, jak se vracejí ke kořenům.
Nevím, jestli to není jen můj pocit (spíš však ne), ale prostě mi připadá, že od „Godspeed on the Devil’s Thunder“ dál před každým novým albem Cradle of Filth krmí tisk a svoje fanoušky hovadinami o tom, že půjde o desku ve stylu „Dusk and Her Embrace“, „Cruelty and the Beast“ a „Midian“, přestože zatím se tak ještě nestalo – kvalitou určitě ne a podle mě ani co do formální stránky ne, protože ty staré věci byly prostě jinde než to, co Britové předvádějí v posledních letech. Přesně tyhle řeči nechyběly ani před vydáním letošní novinky „Hammer of the Witches“… a víte co? Zase to byly jen kecy…
V mezičase mezi předchozím „The Manticore and Other Horrors“ a aktuálním „Hammer of the Witches“ se ve skupině udála jedna zásadní změna – odešel dlouholetý kytarista Paul Allender, jenž s Cradle of Filth svého času natočil debut „The Principle of Evil Made Flesh“, poté odešel, aby se v roce 2000 vrátil a podílel se na dalších sedmi dlouhohrajících počinech. Vedle kapelní ikony Daniho Filtha šlo po dlouhé roky o klíčového člena. Vzhledem k tomu, že ani pozice druhé kytary nebyla zrovna pevně obsazena, přijali Cradle of Filth dva nové kytaristy, z nichž zejména jeden je z našeho pohledu zajímavý. Samozřejmě mám na mysli Marka Šmerdu alias Ashoka, který si vydobyl ostruhy především dlouholetým hraním u brněnské kultovky Root. Díky němu a bubeníkovi Marthusovi (jenž je jen tak mimochodem aktuálně druhým služebně nejstarším členem ve skupině hned po vrchním principálovi Danim) jsou nyní Cradle of Filth s nadsázkou řečeno z jedné třetiny česká formace.
Nicméně, pojďme se již konečně věnovat tomu, jak „Hammer of the Witches“ dopadlo. Již padlo, že poslední roky Cradle of Filth „zdobí“ takřka bezzubá hudební stránka – a to se kapela s každým novým počinem snaží konečně zlomit, nicméně se to nedaří a nepodařilo se to ani novince. Posledním dobrým albem tím pádem stále zůstává „Damnation and a Day“ – z pozdějších se dá s přivřenýma ušima poslouchat ještě „Nymphetamine“ a „Godspeed on the Devil’s Thunder“ a ten zbytek jsou naprosto jalové a nudné počiny, které lezou jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven. Toto zoufale nevýrazné a šedivě (pod?)průměrné místo v diskografii Cradle of Filth bylo nyní s „Hammer of the Witches“ rozšířeno o další jednu položku.
Já vím, že bych měl asi „Hammer of the Witches“ chválit, když jsou teď v sestavě Cradle of Filth už dva Češi, ale fakt nemůžu, protože to album je ukrutná nuda, s čímž vůbec nijak nepohne ani fakt, že má novinka suverénně nejlepší obal ze všech desek po roce 2000 a jeden z nejlepších obalů v historii skupiny vůbec. Jenže jakkoliv se obálka relativně povedla, po hudební stránce „Hammer of the Witches“ z diskografie Cradle of Filth nevybočuje vůbec ničím a jedná se o stejný naředěný odvar jako „Thornography“, „Darkly, Darkly, Venus Aversa“ a „The Manticore and Other Horrors“.
Všechna tři právě zmíněná alba „vynikají“ v tom, že jsou vlastně takřka neviditelná. Přestože jsem je všechna slyšel a svého času vlastně i cíleně poslouchal, nepamatuju si z nich ani hovno, nenašel jsem na nich jediný kulervoucí song a nevidím na nich jediný důvod, proč by se k nim měl člověk vracet. Řečeno ve zkratce jsou napěchované nudným béčkovým materiálem. A přesně tohle, co jsem právě řekl o oné trojici desek, do puntíku platí i o „Hammer of the Witches“. Je to naprosto standardní nahrávka Cradle of Filth a z obecného hlediska zcela obyčejné album. Dani Filth a jeho parta na novince jedou v dávno zajetých kolejích a v obehraných mantinelech své vlastní tvorby, na čemž ani ustavičně rotující sestava nemění vůbec nic.
Nějaké trochu zajímavější momenty se vyskytují jen velice zřídka a jedná se o nepříliš dlouhé pasáže v písničkách jako „Enshrined in Crematoria“, „Right Wing of the Garden Triptych“ nebo bonusu „King of the Woods“ z limitované edice. Jenže oním „zajímavějším“ jsem myslel jen a pouze zajímavější na poměry jinak nudné desky, jelikož obecně ani tyhle chvilky nejsou ničím, co by člověka mělo vytrhnout. Drtivou většinu hrací doby „Hammer of the Witches“ ovšem tvoří typické filthovské placebo bez výraznějšího skladatelského nápadu, bez jakéhokoliv osvěžení, bez jakékoliv atmosféry… a bez jakéhokoliv náznaku zábavy.
Snad jediné, co lze na „Hammer of the Witches“ aspoň trochu pochválit, jsou bicí, protože Marthus je mašina a hrát vážně umí… a když nic jiného, občas tam i trochu zasype. Jenže zbytek nástrojů je těžce nevýrazný. Kytary s čestnou výjimkou oné jedné pasáže v „Enshrined in Crematoria“ hrají tužku. Baskytara tam sice občas vykoukne, ale kdyby tam vůbec nebyla, nic by se nestalo, protože ta nehraje ani tu tužku. Klávesy jsou ukrutně obyčejné a doby, kdy patřily k ozdobám hudby Cradle of Filth, jsou již dávno pryč. A vrchní skřet Dani Filth se svým vokálem? Žádná sláva, protože i on má své nejlepší roky za sebou a zvláště ve chvílích, kdy se pokouší o ten svůj vysoký ječák, jenž pro něj svého času býval typický, je to opravdu znát, že tenhle vřískot je jen chabým stínem svého někdejšího já. Žádné překvapení, že to Filth zkouší jen málokdy a většinou se radši drží v pohodlnějších středních polohách. Alespoň ten ženský vokál onu mizérii tu a tam prosvětlí, nicméně Lindsay Schoolcraft zase dostala tak málo prostoru, že je to vlastně nakonec úplně jedno.
Dál už není moc co řešit, protože je jasné, že „Hammer of the Witches“ je z mého pohledu další slaboučký počin, bez něhož bychom se všichni úplně v pohodě obešli. O zklamání se ovšem nejedná, jelikož jít do poslechu nového alba Cradle of Filth s tím, že to bude pecka, by mohl jen ten největší naivka. Dani Filth a jeho počmáraná, na fotkách vždycky nechtěně vtipná partička jsou dnes v pozici, kdy se svou novou deskou mohou jen příjemně překvapit. „Hammer of the Witches“ však nedokázalo ani to. Úplně totální a neposlouchatelná sračka to sice není, to bych Cradle of Filth zase křivdil, ale buďme upřímní – říkat tomuhle průměr by prostě bylo nadnesené.
Druhý pohled (Kaša):
Nejlepší album Cradle of Fith za posledních 12 let! Nekecám. Když jsem si poprvé pouštěl „Hammer of the Witches“ v celé jeho délce, tak jsem byl v rozpacích z klipové „Right Wing of the Garden Triptych“, na níž byly nejstrašidelnější podivné Marthusovy pohledy do kamery a která mi vůbec nesedla. Čekal jsem tak opravdu ledacos, ovšem to, že se Dani Filth a jeho sebranka (nyní posilněná skvělou kytarovou dvojicí ve složení Marek „Ashok“ Šmerda a Richard Shaw) zmůže na nejlepší a nejvyrovnanější album od dob „Midian“, to jsem opravdu nečekal. Pryč jsou doby vatovitých výplní z „Thornography“ nebo „Darkly, Darkly, Venus Aversa“ a přestřelených stopáží „Nymphetamine“ a „Godspeed on the Devil’s Thunder“. „Hammer of the Witches“ stojí pevně na vlastních nohách a vypadá to, že přítomnost nového kytarového dua vdechla Cradle of Filth nový vítr do plachet.
Jestli se mi na novince něco opravdu líbí, tak je to spojení syrovosti a melodických kudrlinek obou kytar, které konečně něco hrají a nejedná se o další variaci na Allenderovskou nudu z posledních let. Oproti předešlým albům ubylo hustoty klávesového oparu, který je tentokrát znatelný jen tak lehce a za agresivními kytarami se krčí v koutě, aby své růžky vystrčil jen tehdy, je-li to opravdu zapotřebí. Daniho vokál už dávno není tím, čím býval, a je v současné době nejslabším prvkem hudby Cradle of Filth, což je svým způsobem smutné, ovšem dohromady jsou všechny prvky ve spojení s kompozičně vyzrálými skladbami semknuté a „Hammer of the Witches“ díky tomu zní překvapivě vyrovnaně.
Tentokrát se neopakuje situace posledních alb, kdy se dalo říct, že Cradle of Filth složili jeden chytlavý singl, dva až tři slušné songy a ten zbytek už byl na albu jen tak, aby byl důvod to vydat jako regulérní album. Novinka sice častokrát atakuje hranici šesti minut hrací doby na píseň, ovšem pokud se bude jednat o tak vzrušující vály jako třeba „The Vampyre at My Side“, „Enshrined in Crematoria“ a „Onward Christian Soldiers“, tak jsem ochotný vzít zpět hned několik posměšků, které jsem v uplynulých letech na Daniho a jeho věčně se měnící partu naplival. Je pozitivní, že ona zmíněná „Right Wing of the Garden Triptych“ se nakonec ukázala jako asi nejslabší skladba desky, protože postupné slepování několika různých nálad jí nesvědčí, a zbylým kompozicím tak hledí na záda ze slušné vzdálenosti.
Společně s posledním Marilynem Mansonem jsou pro mě Cradle of Filth asi největším překvapením letošního roku, protože jak jsem nečekal ani v jednom případě vůbec nic, tak jsem v obou dostal přinejmenším hodně slušné desky a u Cradle of Filth dokonce nejlepší album za poslední dekádu, takže proč skrývat nadšení.
Když nebudu počítat takové ty velké státy jako USA, Německo či Velká Británie a zaměřím se čistě na ty „hudebně menší“, pak mám vlastně takřka každou zemi vnitřně spojenou s nějakým konkrétním žánrem. Ačkoliv jsem si třeba vědom toho, že se tam hraje spousta jiných věcí (a některé z nich mám klidně i ve velké oblibě), je to většinou právě tenhle jeden styl, který se mi vybaví jako první, když na tu zem přijde řeč. Kupříkladu Rumunsko mám tímhle způsobem zafixované s black metalem, folk metalem a případně s kombinací obého.
Avšak skupina, o jejímž albu si dnes budeme povídat, ani do jedné z těchto škatulek zdánlivě nespadá – Whispering Woods totiž sami sebe na svém Facebookovém profilu označují jako symphonic / gothic / doom metal. Ve skutečnosti mi však toto označení přijde poměrně nepřesné a minimálně s tím doom metalem si tato početná parta dost fandí. Naopak bych řekl, že vedle symphonic metalu (dobře, i toho gothic metalu – dejme tomu) v jejich tvorbě probleskuje spíše ten folk metalem, což má na svědomí především flétna (a v některých momentech i klávesy), již Whispering Woods užívají ne jako koření, ale jako regulérní nástroj, který má v sestavě pevné a stále místo.
I přes hojné užití flétny však gró druhé desky „Perditus et dea“ (jež jen tak pro pořádek navazuje na debut „Fairy Woods“ z roku 2011) přece jen tvoří něco, co bychom mohli bez obav nazvat tím symphonic gothic metalem. A jak už tomu u podobných záležitostí bývá, není problém si při poslechu vzpomenout kupříkladu na největší stylové hvězdy Nightwish – ačkoliv je pravda, že u Whispering Woods to není vyloženě do uší bijící podobnost a vlastně spíš než hudebně (i když občas samozřejmě i hudebně) mají Rumuni k finským velikánům blízko díky vokálům. Ty totiž mohou nápadně připomenout „ledovou královnu“ Tarju Turunen, jelikož i zpěvačka Alexandra Burcă vládne sopránem… a kolegyně druhá zpěvačka Corina Hamat zase mezzosopránem. Ano, chápete to správně, Whispering Woods skutečně mají dvě vokalistky.
Už jsme se tedy dozvěděli, že Whispering Woods disponují dvěma zpěvačkami, flétnou a klávesami… možná by někoho v téhle chvíli pomalu mohlo napadnout, zdali tam vůbec jsou nějaké kytary a rytmika, kde je vlastně ten metal? Nebojte, i klasické nástrojové obsazení metalových formací je v sestavě Whispering Woods přítomno – tahle formace je totiž rovnou sedmičlenná, přičemž zajímavostí je, že co do počtu v ní má převahu to pohlaví, které za normálních okolností nedisponuje penisem. Nicméně, jak tomu u podobných (formálně stále metalových) skupin bývá, spíše než kytary vám po dohrání alba v hlavě zůstane onen vysoký zpěv a klávesy… a flétna.
Stále nezodpovězenou (a až doposud vlastně i nevyřčenou) otázkou ovšem zůstává, jak je na tom „Perditus et dea“ po kvalitativní stránce – vše výše řečené jsou totiž technicky vzato pouhá suchá fakta bez jakéhokoliv hodnocení. To hodnocení však nebude úplně jednoduché a jednoznačné. Whispering Woods se musí rozhodně nechat jedna věc – jejich pojetí symfonického (gothic) metalu (s popraškem folk metalu) není vyloženě tuctové. Rumuni nejednou v průběhu „Perditus et dea“ ukážou, že jim nechybí skladatelský potenciál ani schopnost přijít se zajímavým motivem. Své bezesporu dělá i ono využití flétny, jež základnímu žánru přidává lehce odlišný nádech, ale i ty klávesy umějí potěšit hezkou linkou. Mnoho pasáží lze bez obav označit jako vyloženě povedené – namátkou třebas výtečné finále „Demon Blood“, v dobrém slova smyslu zvláštní rozjezd „Călușarii“ anebo hned několik pasáží v rozmáchlé „Farewell Ladybug“ s největším vrcholem v její sedmé minutě. Až sem vše v pořádku.
Na druhou stranu, jako celek bych se zdráhal říct, že je „Perditus et dea“ nějak skvělé album – jistě má svoje kvality, což Rumunům v žádném případě neupírám, ale jaksi mám z toho všeho pocit, že potenciál Whispering Woods ještě není vyždímán do poslední kapky. Především nahrávce škodí přílišná délka, jež album značně rozmělňuje – „Perditus et dea“ trvá celých 66 minut, ale mám-li mluvit za sebe, jsem hudebně nasycen už po nějakých 40 minutách, a ačkoliv jsem se o to nejednou snažil, tak skladby, které následují po již jmenované „Farewell Ladybug“, vlastně nejsem s to vnímat, jaksi mi splývají do sebe a nedokázal jsem si v nich najít žádné silnější motiv. A tím pádem je z mého pohledu závěrečných 20 minut v podstatě zbytečných. Stejně tak musím zmínit i to, že na tak dlouhé ploše se mi časem vždy začne zajídat i onen vysoký „operní“ vokál – a i když se třeba v „Poetica“ ozve i growling, nejedná se o nic, co by tuto situaci zvrátilo.
Výsledek je tedy asi takový, že jsem z „Perditus et dea“ trochu rozpolcený. Ona ta hudba Whispering Woods není špatná a má svoje silné chvilky, to jí upřít nemohu – nebál bych se mluvit o nadprůměrných kvalitách (byť třeba ne nějak extrémně vysoko nad průměrem). Pokud se však sám sebe zeptám, zdali budu mít někdy v budoucnu chuť si tuhle nahrávku pustit znovu, vím už teď, že upřímná odpověď zní: bohužel ne. Hůl nad skupinou obecně ovšem nelámu.
