Země: Norsko Žánr: symphonic metal Datum vydání: 4.5.2018 Label: Nuclear Blast
Tracklist:
01. The Unveiling
02. Interdimensional Summit
03. Ætheric
04. Council of Wolves and Snakes
05. The Empyrean Phoenix
06. Lightbringer
07. I Am Sovereign
08. Archaic Correspondence
09. Alpha Aeon Omega
10. Rite of Passage
Dimmu Borgir jsou živoucím důkazem toho, že i takový styl jako black metal, který je už ze své podstaty anti-všechno, lze pojmout vysloveně komerčním způsobem a udělat si z něj děvku a dojnou krávu. Než na mě nějaký dement spustí ty standardní slinty o tom, jak vlastně každá kapela, která koncertuje a prodává cédéčka, je a musí být komerční, rád bych ho už v předstihu poslal do prdele. Takové demagogické kvazi-argumenty by totiž nebyly ničím jiným než zavíráním očí nad reálnou situací…
Je zcela evidentní, jak Dimmu Borgir postupem let svou tvorbu zpřístupňují a skládají věci čím dál tím víc stravitelné širokému metalovému publiku. Chtělo by se říct, že úměrně s tím, jak rostou počty jejich posluchačů, byť nedokážu říct, co z toho je příčinou a co následkem. Nakonec je to jedno, poněvadž výsledek zůstává stejný – kapela, která kdysi začínala s black metalem a svého času ji šlo považovat za relativně zajímavou, se přesunula do pozice neškodného metalového mainstreamu bez koulí. Kdo to nevidí a neslyší, je slepý a hluchý. Kdo to obhajuje uměleckým vývojem, tak si takovéhle sračky zaslouží poslouchat.
Současnou situaci Dimmu Borgir bude asi nejlépe ilustrovat tvrzení, že dnes už by bylo nadmíru zavádějící řadit tohle norské trio k black metalu. Dnešní Dimmu Borgir, jak se prezentují na aktuální desce „Eonian“, prostě s black metalem nemají společného zhola nic. Jedná se o bezzubý symfonický pohádkový metálek, který spíš než k black metalu má mnohem blíž k Therion nebo Nightwish. A právě na jejich posluchače Dimmu Borgir zřejmě míří. Prostě musejí, poněvadž takovouhle načančanou patetickou blitku nemůže žádný příznivec black metalu považovat za hodnou svého sluchu.
„Eonian“ do puntíku potvrzuje to, co naznačoval už úvodní singl „Interdimensional Summit“. Ne snad, že by mě to překvapovalo. Vlastně bych se spíš divil, kdyby „Eonian“ neznělo nějak takhle. Metalová dravost byla potlačena na minimum, kytary jsou prakticky neškodné a nehrají vůbec nic zajímavého (což je nadmíru vtipné s ohledem na skutečnost, že dva ze tří stálých členů, včetně hlavního skladatele, jsou kytaristé a ten třetí, zpěvák, na kytaru taky hraje), nejvýraznějším prvkem se staly bohaté orchestrace, sbory, výpravné symfonické aranže. Dokonce ani ten Shagrath už tolik neřve a jeho vokální projev je umírněnější, spíš rádoby-temně šeptá, než aby se do toho trochu opřel a ukázal, že má v hrdle pořád nějakou pilu.
A tak se to má s celým albem. Pro posluchače Nightwish temná hustota, ale kdokoliv, kdo nemá omezený rozhled, se „Eonian“ musí vysmát jako metalu pro děti. Pod nánosy perfektního make-upu muzikantů a pod nánosy symfonického balastu se skrývá sterilní nic. Celé je to povrchní pozlátko, na nějž se cílová skupina nachytá a zajistí tomu úspěch. Má to ovšem nějakou kvalitu? Ani náhodou…
Jsou na „Eonian“ vůbec nějaké klady? Mohl bych použít standardní hlášku o tom, jak jsem se snažil nalézt alespoň něco k pochvale, ale nic jsem nenašel… jenže nebudu lhát, nehledal jsem. Neměl jsem k tomu důvod, jelikož mě poslech desky regulérně sral, a kdybych mohl, tak bych ji z lítosti a bez lítosti utratil. Proč bych si tedy měl vycucávat z prstu nějaké plusy, když stejně vím, že je to skrz naskrz píčovina, jejíž poslouchání mi bylo jednoduše odporné? Snad za jediný trochu světlejší bod lze považovat úvod „Council of Wolves and Snakes“ – ani ne kvůli tomu, že by byl nějak zvlášť dobrý, ale protože oproti okolnímu nonstop „nightwishování“ je to alespoň nějaká změna. Ale žádné strachy, i tady ve druhé půlce dojde na sbory a rádoby epické pasáže.
„Eonian“ je vlastně jedno z nejhorších alb, která jsem měl letos tu smůlu slyšet; už dlouho mě nic neiritovalo takovým způsobem jako právě novinka Dimmu Borgir. Přesto nepochybuji o tom, že bude mít úspěch, což mi přijde dvojnásob smutné. Jakákoliv obliba takové sračky jen potvrzuje absolutní nenáročnost posluchačů středního metalového proudu, kteří sežerou jakékoliv hovno, kde hraje kytara a které má melodii. Na druhou stranu je to skoro až vtipné, jak se Dimmu Borgir osm roků pižlají s deskou, která je naprosto příšerná, a ještě za to sklidí potlesk. Nakonec to krásně odráží stav současného metalu. Dimmu Borgir nicméně hudební kvalitou dosáhli nového dna, což je téměř obdivuhodný výkon, když vezmeme v úvahu, že už několik předchozích nahrávek byla hloupá symfo-žumpa.
Nebudeme si nic nalhávat – Dimmu Borgir jsou co do hudební stránky už nějakou dobu po kolena ve sračkách. Úměrně tomu, jak rostl jejich věhlas a jak se zlepšovaly hrací sloty na velkých festivalech, ztrácela jejich muzika na ostrosti i kvalitě a blížila se zlatému nekonfliktnímu metalovému mainstreamu. Nějakým pentagramem už dneska nikoho nevystrašíte, i kdybyste si jich do svých kožených bombarďáků nasrali třicet naráz, hlavní je prostě hudba a v té Dimmu Borgir dlouhodobě tápou, jakkoliv se snaží tvářit jako fakt hustá kapela.
Po vydání minulého alba „Abrahadabra“ se norské trio Shagrath – Silenoz – Galder odmlčelo na nebývale dlouhou dobu. Rovnou osm letopočtů již uběhlo, než se Dimmu Borgir zmohli na novou desku s názvem „Eonian“, která vyjde 4. května. Jak je zvykem, dlouho před vydáním byla vypuštěna ukázka v podobě singlu „Interdimensional Summit“ – a jestli ten má ukazovat, jak bude novinka znít, tak mohu bez jakýchkoliv vytáček říct, že si ten „návrat“ mohli Dimmu Borgir nechat od cesty a radši se stát minulostí.
Nepochybuji však o tom, že si naznačený směr své fandy najde. Rozhodně to ale nebudou příznivci black metalu. Konečně si totiž přiznejme, že to, co aktuálně Dimmu Borgir dělají, nemá s black metalem mnoho společného (black metal tomu říkáme jen tak ze setrvačnosti). „Interdimensional Summit“ je totiž neškodný střední proud metalu, jenž možná dokonale pasuje do portfolia labelu jako Nuclear Blast, ale rozhodně nebude pasovat do přehrávače někoho, kdo má alespoň základní nároky či vkus.
„Interdimensional Summit“ je prostě hloupá skladba. Kytary tam jsou dvě, ale hrají úplné hovno, žádná ostrost nebo špína. Tempo je nenáročná střední pohodovka, všude pokokot kláves, sborů a orchestrů. Kdyby tam do toho sem tam nekdákal Shagrath (a jakože v refrénu už taky neřve), tak bych si myslel, že jsem omylem zapnul Therion. A to rozhodně nemyslím jako pochvalu. Struktura předvídatelná, zvuk vypulírovaný jak psí koule. Tohle poslouchat fakt nehodlám, panč nejsem kretén.
V případě „Interdimensional Summit“ se jednoduše bavíme o skrz naskrz špatné záležitosti, jíž nasazuje korunu podobně trapný klip. Vole, stojím a hraju v nějaké továrně, mrdnu tam trochu mlhy a za záda neonový pentagram… a mám klip jak kurva. Nebýt arci-vtipných Galderových ksichtů do kamery, tak bych to vůbec nedokoukal. Ale hádám, že smích publika asi nebyl záměrem.
Já vím, že ani předtím to nebyl vůbec žádný zázrak, ale jestli tohle Dimmu Borgir vymýšleli osm roků, tak mě poser, protože je to fakt píčovina jak mraky. Nečekal bych, že to někdy řeknu, ale člověku se při poslechu „Interdimensional Summit“ pomalu začne stýskat po časech „Death Cult Armageddon“ nebo „Puritanical Euphoric Misanthropia“. Fuj.
Mimochodem, když zmiňuju „Puritanical Euphoric Misanthropia“… na singlu se ještě nachází koncertní provedení songu „Puritania“. Rozhodně se ale nejedná o nic, co by stálo za pozornost.
Můžete se možná ptát, jaký má význam recenzovat zde takovou sračku jako Exit Eden, když mně i vám je nejspíš dopředu jasné, že to dostane těžký hejt. Není nutné cokoliv skrývat nebo oddalovat nevyhnutelné – „Rhapsodies in Black“ je naprosto příšerná a extrémně nevkusná deska. Její poslech je asi tak stejně příjemný jako přejíždění žaludem po rozsypaném skle. Tedy, ne snad, že bych někdy něco takového zkoušel, ale představoval bych si, že to bude srovnatelné utrpení jako poslech Exit Eden.
Nicméně právě v tom jsou Exit Eden do jisté míry zajímavé – tenhle projekt dokonale ilustruje, do jakého stavu se v roce 2017 takzvaná metalová scéna dostala, a může posloužit jako konečný a nezvratný důkaz toho, jak moc je metalový střední proud totálně v píči.
Musím se přiznat, že mě hanba fackuje, když píšu Exit Eden a metal v jedné větě (Fenriz by mi okamžitě jednu vlepil), protože tohle se skutečným metalem samozřejmě nic společného nemá. Hudba, která by měla být špinavá, nespoutaná a divoká, je zde prezentovaná v podobě cukrkandlového kýče, v jehož čele stojí čtveřice korzetových princezen, z nichž jedna by potřebovala hodně zhubnout, druhá hodně přibrat, třetí je tak ošklivá, že ani pytel přes hlavu by jí nepomohl, a až ta poslední je možná trochu koukatelná. A co tomu dodává korunu – prezentují se albem předělávek popových písniček, z nichž většina je už v originále opravdu špatná a patetická.
S metalovými covery popových songů bývá vždycky svízel. Jakmile totiž vezmete žánr ve velké míře postavený zejména na prvoplánovitosti a instantní chytlavosti a začnete do něj přidávat kytary, vždycky to bude znít strašně lacině. „Rhapsodies in Black“ v tomto ohledu není výjimkou, nýbrž železným stvrzením pravidla. K tomu navíc Exit Eden přidávají nánosy klávesového patosu. Recept každého coveru je stejný – na základní původní melodii naroubovat stejné primitivní „riffy“, stejný symfo balast a zalít to čtyřčlenným kdákajícím komandem. Výsledná srážka symfonického pohádkového metálku s popem zní skutečně tak příšerně, jak to vypadá napsané.
Předně mi ale uniká smysl Exit Eden. Nevidím jediný důvod, proč by měl kdokoliv chtít poslouchat předělávky (většinou) špatného popového kýče do podobně špatného a přinejmenším stejně kýčovitého kvazi-metalu? Proč bych měl chtít poslouchat sračky od Rihanny, Backstreet Boys nebo Shontelle s dementní kytarou a pseudou-operním kdákáním? Kór když jde o songy jako „Unfaithful“, která je k zblití už v originále, nebo „Incomplete“, která je tak zkurvená, že jde pomalu o větší přešlap v historii lidstva než holocaust. Ani nemluvím o uchcanostech jako „Heaven“Bryana Adamse, což je taky kokotina na kvadrát už původně a patří k písničkám, jaké byste nejradši utopili v hajzlmíse, kdybyste mohli. Co si kdo slibuje od předělávání takových hnusů? Cover do grindcoru jako prdel bych pochopil, ale když to někdo předělává takhle a ještě to, kurva ty vole, myslí seriózně jako Exit Eden, tak… to prostě nechceš.
Z mrdky skvost neuděláš, to je jasné a člověka to nijak nepřekvapí, nicméně Exit Eden dokázaly naprosto spolehlivě zmrdat i to málo, co je v originále slušné. Příkladem budiž třeba „Firework“ od Katy Perry. Původně vcelku příjemná popová písnička tu byla zprzněna do podoby tak imbecilní, že pomalu i vykouření houmlesáka s plesnivou kládou by byla příjemnější činnost než tohle poslouchat. Dobře, to trochu přeháním, ale snad si rozumíme. Ještě křiklavější je to v případě „Skyfall“, jedné z nejlepších skladeb od Adele – Exit Eden zničily vše, kvůli čemu originál baví, a nahradily to kopou patosu.
Z celého počínání Exit Eden čpí očividná snaha se zalíbit a cynický kalkul. Tady se prodává pozlacené hovno, které si nezaslouží nic jiného než radikální opovržení. Nicméně se zdá, že na velkou část lidí to zabírá. Zjevně ani není třeba se obtěžovat se skládáním hudby – stačí něco vykrást, potáhnout to symfo-metalovým hnusem, do čela postavit Amandu Somerville, z níž se všem milovníkům patetického pseudo-metalu podlamují kolena, anorektickou Clémentine Delauney a k nim další dvě bezejmenné buchty (to aby se jim nemuselo tolik platit), a je to doma. Komu se Exit Eden líbí, postrádá i to nejzákladnější stopové množství vkusu nebo soudnosti. Ještě bych pochopil, že to velký label utáhne marketingem na pár primitivních troglodytů, ale smutné je, že to chválí i recenzenti. Když jsem našel recenzi, kde tenhle audio-výkal dostal deset bodů z deseti možných za songwriting (!) a originalitu (!), tak jsem se málem zesral.
A přesně tohle jsem měl na mysli, když jsem na začátku tvrdil, že se prostřednictvím projektů jako Exit Eden ukazuje, jak moc je střední proud metalu zdegenerovaný a jak moc současná metalová scéna jako celek postrádá zdravou (sebe)kritiku. Namísto odsouzení tleskáme podobným zrůdnostem, které jsou ostudou svého žánru. Nechápu, jak někdo může mít tu drzost tohle nazývat metalem, a nechápu, jak někdo může v uších nasráno tak mocně, aby neslyšel, že tohle je extrémní píčovina, že tomu není rovno.
Neoheresy respektive Hellveto je skupina, jejíž hudbu mám rád. Nějak mě ta atmosféra, jakou jediný člen F na svých nahrávkách kouzlí, oslovuje a strašně mě baví – i po těch letech, i po tom množství počinů. Nicméně psát na to recenzi je docela za trest. Nebo ještě lépe řečeno: za trest je recenzovat Neoheresy opakovaně.
Takzvaný problém vězí v tom, že muzika Neoheresy stojí výlučně na atmosféře. Ta je silná, nasáklá pohanstvím, středověkem, epickými náladami, avšak bez známek kýče či patosu. Všechno funguje skvěle a klidně mohu rovnou prozradit, že to platí i o aktuálním albu „Obława“. Tohle samo o sobě samozřejmě není špatně, ale ten důvod, proč se o Neoheresy tak špatně píše, tkví v tom, že tato atmosféra se napříč alby vlastně nemění a moc se nedá pořád dokola vymýšlet, co dalšího o tom napsat. S nadsázkou řečeno – kecám, vlastně docela bez nadsázky – bych sem mohl klidně zkopírovat to, co jsem svého času napsal už o nahrávkách „Noc która dniem się stała“ (2014) a „Talionis“ (2015). A co bych vlastně napsal i o loňském „Potop“, pokud by se na tuhle recenzi tenkrát nevysral (důvod asi uhádnete).
Samozřejmě, že když říkám, že F hraje furt to samé dokola, je to myšleno s lehkou nadsázkou. Když srovnáme začátky Hellveto na albech jako „Autumnal Night“ či „Zemsta“ s aktuálním „Obława“, ten rozdíl je dost velký, až obrovský. Stejně tak je zjevné, že zatímco Hellveto byla především metalová skupina (nechme teď stranou výjimky jako třeba disk „Trylogia“), v rámci Neoheresy ustoupily metalové prvky a elektrické kytary trochu do pozadí (rozhodně netvrdím, že vymizely) a F svou hudbu vede směrem k víc soundtrackovému pojetí. Epická pohanská atmosféra ovšem zůstává asi ne úplně nezměněna, ale obměny jsou jen minimální – rozhodně mnohem menší než ty formálně hudební napříč časem. Veškerý vývoj navíc probíhá hrozně pomalu a po malinkých krůčkách, tudíž to trvá x alb, než se změny nějak projeví, a při chronologickém poslechu si je člověk ani moc neuvědomí, spíš si jich všimne až při zpětném srovnání jednotlivých nahrávek.
Abychom se ale konečně někam pohnuli… „Obława“ vše řečené bezezbytku potvrzuje a v jádru jde o další typický počin Neoheresy (možná trochu odvážné tvrzení, když má projekt na kontě teprve čtvrtou desku, ale já tvorbu Neoheresy a Hellveto vnímám jako jeden celek, však současné jméno je vlastně plynulým pokračováním – a touto optikou se jedná již o devatenáctou řadovku). Ale i když od F asi nelze čekat revoluci (kdyby se tak někdy stalo, byl by to šok!), ono to ve finále nijak zvlášť nevadí.
Epická půlhodinka na „Obława“ přináší možná standardní porci výpravných nálad (jen tak mimochodem, obal alba s nimi tentokrát dle mého koresponduje jen s hodně přivřenýma očima), ale funguje to, stále se mi ta muzika líbí a baví mě. Nepopírám, že F už má na kontě i lepší počiny. I navzdory tomu, že je jeho diskografie vyrovnaná, své favority přeci jenom mám a „Obława“ se mezi ně nezařadí. Zcela jistě se však jedná o důstojného pokračovatele hudebního odkazu tohoto polského solitéra.
„Obława“ (digitálně) vyšla v prosinci 2016 („Potop“ ten samý rok v lednu), ale nepochybuji o tom, že F už má rozdělanou další desku a že se jí v dohledné době (tipuji ještě letos) dočkáme. Stejně tak nemám pochyb o tom, že opětovně půjde o variaci na stejné téma, podobně jako na „Obława“, „Potop“, „Talionis“ a další a další počiny dozadu. Ale nevadí to. Málokdo totiž dokáže tvořit symfonický pagan black metal bez známky kýče a s takhle silnou atmosférou. F to ovšem zvládá levou zadní, díky čemuž mám jeho kapely rád a jsem do značné míry ochoten odpustit i to, co by formálně mělo být neduhem.
Země: Finsko Žánr: symphonic black metal Datum vydání: 6.6.2016 Label: Satanath Records / Murdher Records
Tracklist:
01. The Rise of the Great Beast
02. Germination
03. A Lady in White
04. Beyond the Hate
05. One Night I Heard a Scream
06. The Shameful Kiss
07. The Mist
08. Time
09. Light of Lucifer Shine on Me
10. Trapped in Eternal Darkness
Finové Gloomy Grim v poslední +/- dekádě fungují dosti pochybným způsobem a jsou roky, kdy u nich neaktivita jednoznačně převažuje nad aktivitou. Svého času jsem si dokonce myslel, že to Agathon, lídr skupiny, už zabalil, ale tu a tam se jméno Gloomy Grim zase vynoří a pustí do světa nové album.
Tato neaktivita (či snad neochota nebo dokonce lenost cokoliv dělat?) začala po čtvrtém albu „The Grand Hammering“. To tehdy přišlo tři roky po svém předchůdci „Written in Blood“ a od té doby už se přestávky mezi jednotlivými nahrávkami prodlužují na čím dál větší počet let. Příprava „Under the Spell of the Unlight“ zabrala čtyři roky, během nichž Gloomy Grim nepředvedli nic kromě dvou promo počinů, z nichž minimálně jeden byl dost podivný (kapela jej vydala skrz torrenty… no, oukej). Po vydání „Under the Spell of the Unlight“ se však Gloomy Grim uložili k ještě delšímu zimnímu spánku – ten tentokrát zabral celých osm roků, během nichž se Finové opět zmohli jen na dvě kraťoučké nahrávečky, jejichž význam je nevalný. V jednom případě šlo stejně jako před „Under the Spell of the Unlight“ jen o pracovní verze nových písní, které se nakonec objevují i na letošní šesté desce „The Age of Aquarius“…
Což o to, klidně ať to trvá osm let, nic proti tomu – pokud výsledek bude stát za to. Nicméně se při poslechu „The Age of Aquarius“ nabízejí jisté pochybnosti, zdali je kvalita alba skutečně natolik odzbrojující, aby šlo smysluplně obhájit osm let příprav a čekání. Spíš nešlo…
Nic si nenalhávejme. Gloomy Grim nikdy nehráli žádné zázraky. Je to kapela, která má možná na křížku dvacet let fungování, ale ani za takovou dobu se jí nepodařilo se nějak zvlášť prosadit – vzhledem ke kvalitě tvorby právem, jelikož Gloomy Grim prostě vždy patřili k průměrným formacím. Nicméně starší věci nebyly úplné kokotiny, a ač se nejednalo o nic zvláštního, bylo to vcelku na pohodu a ze všech těch alb si lze vyzobat pár relativně dobrých skladeb. Ostatně i na minulém „Under the Spell of the Unlight“ Finové dokázali přijít alespoň s hitovkou „September – Invoking the Flames (Burn, Burn, Burn)“.
„The Age of Aquarius“ je ovšem takové nijaké, vlažné, obyčejné. Slitá masa nezáživného, lehce podprůměrného black metálku s klávesovou patinou. Ty Dimmu Borgir a podobné sterilní načančanosti lze aspoň úspěšně nenávidět, ale toto jednoduše není nic, jedním uchem to leze dovnitř, druhým se to okamžitě dere ven, aniž by to zanechalo jinou stopu. Nevím, možná se v průběhu let mé nároky změnily (inu, nikoliv možná, ale docela s jistotou), takže se na starší věci Gloomy Grim dívám nostalgickou optikou, přece jen mi bylo tak 15 nebo 16, když jsem je slyšel prvně; třeba by mě předchozí věci dnes už také nebavily (neměl jsem náladu to před recenzí zkoušet). Ale to je jedno, protože to nic nemění na mém názoru, že „The Age of Aquarius“ je těžká nuda.
Budeme-li se aspoň na chvíli bavit o tom, co se na „The Age of Aquarius“ nějakým způsobem povedlo, pak lze zmínit, že třetí „A Lady in White“ obsahuje jednu docela slušnou pasáž. Asi nejzajímavější skladbou je „Time“, v níž se pár docela povedených motivů nachází – především zaujme postupně gradovaný rozjezd písně, stísněná klávesová linka a hororové zvuky v závěru. Jednoznačně nejlepší položka tracklistu, byť z obecného hlediska ani ona není ničím výlučným. Metalové začátečníky, kteří teprve včera objevili Cradle of Filth, by mohly bavit i kusy jako „One Night I Heard a Scream“ či „Light of Lucifer Shine on Me“. Nicméně si myslím, že ani takovým lidem ještě bez vypilovaného kritického vkusu (to nemyslím zle, snad všichni jsme kdysi v kariéře posluchače metalu museli nějak začít) toho „The Age of Aquarius“ příliš nepředá. Což samozřejmě pro Gloomy Grim není zrovna nejlepší vizitka.
„The Age of Aquarius“ je bezpochyby slabá deska, jež časem zapadne a za pár měsíců si na ni již málokdo vzpomene – právem. Úplně stejně jako časem zapadnou i samotní Gloomy Grim, protože dvacet let kariéry z vás legendu ani kultovku neudělá, takový titul přísluší jen těm, kdo za sebou mají nějakým způsobem výjimečné nahrávky. Gloomy Grim jsou pouze kapelou, která hraje dlouho, ale díru do blackmetalové scény neudělala a už nejspíš ani neudělá. „The Age of Aquarius“ takový status jedině potvrzuje, ale pokud dříve šlo mít vůči téhle finské hororové partě alespoň nějaké sympatie, po takto jalovém počinu se i tohle minimum rozplývá. Nahatá buchta na promo fotce dobrou hudbu prostě nedělá.
Země: Nizozemsko Žánr: symphonic metal Datum vydání: 26.8.2016 Label: Napalm Records
Tracklist:
01. Hands of Gold
02. The Glory and the Scum
03. Suckerpunch
04. The Hurricane
05. Chrysalis – The Last Breath
06. Fire with Fire
07. Pendulum
08. Danse Macabre
09. Scandal [Queen cover]
10. Turn the Lights Out
11. The Monarch
Delain je skupina, kterou jsem svého času naprosto okázale ignoroval. Jednoduše jsem neměl potřebu to poslouchat… snad jsem kdysi letmo slyšel kousek druhého alba „April Rain“ a nic mi to nedalo, tak proč bych se s tím otravoval víc, že jo. Jinými slovy řečeno, Delain bývali kapelou, již jsem měl naprosto ukázkově u prdele. A jak známo, ignorace je snad ještě horší než nenávist, protože když něco nenávidíte, pořád k tomu zaujímáte nějaký postoj. Když ale něco ignorujete, tak… to není nic.
A přesto i z takového stavu se lze vymanit a Delain se to povedlo. Obrat nastal s třetím albem „We Are the Others“, jež jsem zkusil jen tak z nudy, a nakonec se mi i navzdory některým dílčím výtkám a několika slabším písním jako celek zalíbilo. Paradoxně mě na Delain zaujalo to, co v metalu nemám příliš v lásce – vlezlost. V tomto případě to však myslím v pozitivním slova smyslu, protože mi to přišlo sympaticky vlezlé. Možná i díky tomu, že si Nizozemci na nic moc nehrají a nestydí se za to, že produkují v podstatě popík s kytarou.
Definitivní překlopení z ignorované kapely ke kapele, kterou jsem ochoten občas poslouchat, ovšem přišlo až s další deskou „The Human Contradiction“. Ta mě upřímně bavila a vlastně bych si i dovolil říct, že takhle nějak si představuju, že by měl znít mainstreamový měkko-metal (právě jsem vymyslel nový žánr, všimli jste si?). Hejt šlo směřovat leda tak na poněkud zhovadilý obal, na němž vystřižený gezicht zpěvačky Charlotte Wessels vypadá fakt příšerně, ale hudebně to bylo příjemné. Přiznávám se, že zpětně se k „The Human Contradiction“ jakožto celku v podstatě nevracím, ale několik vybraných skladeb typu „Here Come the Vultures“ či „Stardust“ si s chutí pouštím vcelku pravidelně i takhle s odstupem. Pozitivní je, že pár takových kousků jsem si našel i na letošním počinu „Moonbathers“…
Novinka má z mého pohledu dva jednoznačné vrcholy. Prvním je „The Glory and the Scum“, která je příjemná celá, ale ještě výš ji vykopává suprový refrén. Přesně takhle nějak bych si to představoval. Druhým nejoblíbenějším kusem se pak pro mě stala osmá „Danse Macabre“, na níž mě baví především hezké zpěvné linky.
Vedle těchto dvou vrcholů je tu početná enkláva pohodových songů, jež jsou sice o stupínek níže, ale pořád se poslouchají moc dobře a vesměs bych se nerozpakoval tvrdit, že mě pořád (relativně) baví. Do této sorty bych určitě zařadil doslova hitovou „Fire with Fire“ a v rámci desky mírně tvrdší „Pendulum“. V dalším sledu by pak následovala „The Hurricane“, která sice nepředvádí nic zvláštního a nijak podstatně nevyčnívá, ale i díky své nenápadnosti není zavrženíhodná, a dále videoklipová „Suckerpunch“, jež „Moonbathers“ propagovala již začátkem roku jakožto ústřední track minialba „Lunar Prelude“. Ze „Suckerpunch“ je cítit možná až přehnaná snaha napsat hitovou písničku, díky čemuž zde ona vlezlost už balancuje na hraně. Pořád to ale jde, byť klipovka „Stardust“ z minulé řadovky byla mnohonásobně lepší a nenucenější.
Trochu mimo stojí „Scandal“, což je předělávka od Queen. Ty jsem nikdy příliš nemusel, ale dá se s tím žít, přestože si Delain (samozřejmě) z originálu vypůjčili i dnes už těžce retro synťáky. Otvírák „Hands of Gold“ nepřekvapí ani tak growlingovou hostovačkou modrovlasé dračice Alissy White-Gluz (Arch Enemy, ex-The Agonist), jako spíš nápadnou inspirací u Nightwish. Pořád se to ale dá poslouchat bez újmy na zdraví, i když tohle už dávno nejsou songy, jaké si budu ochoten pouštět i za rok. Mezi ty vyloženě nudné bych ovšem zařadil obligátní cajdáky „Chrysalis – The Last Breath“ (ta se na první poslech ještě dala, ale to záhy přešlo) a „The Monarch“ a také předposlední „Turn the Lights Out“. Ta působí až příliš nevýrazně a mdle a hlavně vůbec nic neřeší. Pokud by se album bez přítomnosti nějaké písničky úplně bez problémů obešlo, aniž by tím cokoliv ztratilo, pak se nabízí otázka, jestli tam ten song není prostě zbytečný…
Nebudu vás nijak lakovat – „Moonbathers“ dopadne úplně stejně jako předchozí dvě nahrávky. Jako k celku se k tomu už vracet nebudu. Poslechl jsem si to ale s relativní chutí a několik málo vybraných skladeb si sem tam pustím i v budoucnu. Zní to jako nepříliš lichotivý výsledek? Jak se to vezme. „Moonbathers“ se totiž i navzdory právě prohlášenému povedlo přesně to, v co jsem doufal – potvrdilo, že ve stylu, kde většinu skupin dokážu jen stěží vystát, patří právě Delain k té sympatické menšině.
Země: Česká republika Žánr: symphonic black metal Datum vydání: prosinec 2015 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Alive in the World of Idols
02. The Ascension
03. Return of the Ancient Ancestors
04. Revelation of the Divine Entity
05. Sleepless Ordeal of the Humankind
06. The Dialogue
Pražští Nocturnal Pestilence se na domácí scéně stihli etablovat za vcelku solidní dobu, především v oblasti hlavního města a především díky relativně hojné koncertní činnosti. Pokud někdo není vyložený salámista, co se o nic nezajímá, anebo to není vidlák, jehož rozhled začíná na hlavním pódiu Masters of Rock a končí na vedlejším pódiu Masters of Rock, tak jistě logo Nocturnal Pestilence na nějakých těch plakátech již zaznamenal. Nicméně to, že jsem trochu vidět, obecně pranic neříká o kvalitách mé hudby…
Svůj debut „Evangelium aeternum“ si Nocturnal Pestilence vydali v roce 2012. V paměti to mám zapsané jako nijak zázračné, leč poslouchatelné album, jako takový lepší průměr s ambicí a s možným potenciálem do budoucna. Nicméně vás nebudu lakovat – od doby, co jsem napsal recenzi, jsem na tu placku ani nesáhnul a dnes už mám v hlavě skutečně jen ten dojem; něco konkrétnějšího, jak „Evangelium aeternum“ znělo, byste ze mě už asi nevymámili. Ale jak říkám, ten dojem nezůstal úplně nejhorší. Tím spíš je ale zvláštní, jak zní pokračování „I, Eternity“.
Na první pohled novinka nevěští žádný velký odklon oproti debutu. Opět je vidět, že se tu na to, v jaké formě nahrávka vychází, nijak nesralo, takže je „I, Eternity“ opět k mání jako pohodově zpracovaný digipak. Vizuální stránka „Evangelium aeternum“ se mi sice zamlouvala více, ale si není důvod to nějak nemilosrdně hejtovat. Tedy až na jednu drobnost, která mi docela nejde do hlavy – zadní strana digipaku, na níž jsem absolutně nepochopil algoritmus pro vypsání skladeb. Pokud budu předpokládat, že správně je pořadí na samotném disku a v bookletu, tak na té zadní straně je to odshora dolů dle čísel songů seřazeno následovně: 6, 1, 3, 5, 2, 4. Nechce se mi věřit, že by to někdo takhle diletantsky zjebal, takže v tom asi bude ukryté něco děsně chytrého, na co jsem nepřišel. Mně to ale smysl prostě nedává.
Na druhou stranu, kdybych chtěl být fakt svině, tak bych řekl, že je to nakonec beztak šumák, jak ty tracky jsou nebo nejsou seřazené, jelikož to vlastně zní docela na jedno brdo. Nocturnal Pestilence neprodukují žádné zázraky a vesměs by šlo bez újmy na přesnosti tvrdit, že se jedná o takový neškodný klávesový black metálek trochu na styl Cradle of Filth (tohle srovnání sedne mimo jiné díky tomu, že i „Filcky“ aktuálně znějí naprosto bezzubě). Nocturnal Pestilence se sice snaží to sem tam ozvláštnit nějakou epičtější pasáží s čistým zpěvem, ale velmi brzy se i tohle stane předvídatelným pravidlem a tudíž nudou. Nehledě na fakt, že ani hned napoprvé to koule fakt netrhá a že to zní pekelně kýčovitě.
Ve finále jsou na celém „I, Eternity“ jen tři nepříliš dlouhé momenty, které dokážou aspoň trochu vytrhnout z posluchačské letargie a nějak vybočit nad jinak nezáživný rámec (což nutně nemusí znamenat – a také neznamená – že jsou tyto momenty dobré!). Prvním je krátká, trochu baladičtější vsuvka v „The Ascension“. Sice se v ní objevuje na můj vkus příliš sluníčkové kytarové sólo, ale dejme tomu, aspoň to tak nesplývá s tím zbytkem. Druhým momentem je česky zpívaná sloka v „Sleepless Ordeal of the Humankind“ – čistě jen proto, že je to česky, k vlastnímu provedení by šlo mít nemalé výhrady. Posledním pak je kratičká, několikavteřinová vyhrávka v „The Dialogue“. Mnohem víc než nějaké pasáže člověku v hlavě utkví poněkud necitelný bicí automat (v bookletu je sice pod bicími podepsán nějaký Franz_001, ale vzhledem k tomu, jak to zní, se mi nechce věřit, že to není jen vtipné označení pro kompjůtr).
Dle dosavadního textu to asi pro „I, Eternity“ vyznívá dost nepřívětivě. Tenhle dojem je samozřejmě správný, protože tak to být mělo, ale věřte tomu, že jsme se stále nedostali k tomu největšímu neduhu alba. Tím je vokál. Ten čistý mi sice také příliš neleze do ucha a taky by byl zralý na nějaké to rýpnutí, ale dejme tomu. Naprosto šílený je ovšem řev, který, s veškerou úctou ke zpěvačce, zavání regulérním failem. Zejména pokusy o vysoký ječák rvou uši a v těchto chvílích to nahrávku posouvá skoro až do neposlouchatelna; extrémní vokál je však regulérné špatný obecně. Nevzpomínám si, že bych s tím zpěvem někdy měl takový problém, ať už na debutu nebo na koncertě, kde jsem Nocturnal Pestilence viděl několikrát, ale tady se to bez pardonu nedá.
Nuže, tak si to shrňme. Nevýrazná a nudná hudba, nejeden moment zapáchající kýčem, necitlivý automat a odpudivý zpěv z „I, Eternity“ dělají album, které je lepší neslyšet. Nemá smysl se pokoušet o diplomatické hodnocení nebo se pomocí nějakých eufemismů snažit zaobalit realitu, jež je v případě „I, Eternity“ prostě nelichotivá – špatná, nepovedená a hluboce podprůměrná deska.
Země: Německo Žánr: symphonic power metal Datum vydání: 29.1.2016 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Mystery of a Blood Red Rose
02. Let the Storm Descend Upon You
03. The Haunting
04. Seduction of Decay
05. Ghostlights
06. Draconian Love
07. Master of the Pendulum
08. Isle of Evermore
09. Babylon Vampyres
10. Lucifer
11. Unchain the Light
12. A Restless Heart and Obsidian Skies
13. Wake Up to the Moon [bonus]
Bez velkých okolků přiznávám, že když Tobias Sammet ohlásil vydání již sedmého alba svého projektu Avantasia, tak to ve mně nevzbuzovalo vůbec žádné emoce. A když už by se o nějakých pocitech dalo mluvit, tak byly veskrze záporné. Důvodů to má hned několik, ovšem ten nejdůležitější je, že to, co se na prvních dvou albech tvářilo jako opravdu skvělý nápad, který byl navíc podpořen parádním materiálem, se postupem času zvrhlo v takovou malou továrnu na peníze, která začala alba chrlit v mnohem rychlejším sledu, než by si Avantasia při čím dál slabších skladatelských schopnostech páně Sammeta měla dovolit.
Ještě třetí deska „The Scarecrow“ byla v pohodě a obsahovala spoustu dobrých písní. Ačkoli jsem v době vydání mluvil trochu jinak, tak s odstupem času jsem ji začal považovat za poslední opravdu dobrý výtvor pod hlavičkou Avantasie; to bych zase malému principálovi křivdil, kdybych to nepřiznal. Nicméně, s příchodem posledních tří alb „The Wicked Symphony“, „Angel of Babylon“ a „The Mystery of Time“ už to s kvalitou bylo podstatně horší. Orchestrace se tvářily bombastičtěji, skladby epičtěji, ovšem tvorba se Sammetovi začala pod rukama měnit v generický power metal, jehož jediným lákadlem nakonec byli jen ti hosté, kteří pravidelně obsazují soupisku Avantasie před vydáním každého alba. Když navíc vezmu v úvahu, že Tobias chrlí se stejnou pravidelností neméně plytké desky i v rámci své domovské kapely Edguy, tak jsem prostě a jednoduše neměl dojem, že bych od “Ghostlights“ měl dostat něco jiného než zase další chomáč písní, jež budou bombastické, melodiemi budou chrlit na všechny strany, ale které mě nechají chladným a které budu považovat za sterilní odvar dříve vyřčeného.
A výběr hostů, jenž oproti dosavadní historii příliš invence nedoznal, zásadní změně taktéž nenahrával. Nechybí stálice Michael Kiske, u něhož je už dopředu jasné, jakou písničku mu Tobi přisoudí. Stejně jako již v minulosti se na „Ghostlights“ představili Ronnie Atkins z Pretty Maids, Bob Catley z Magnum a stará známá Sharon den Adel z Within Temptation. K mé velké radosti se vrátil norský fenomén Jørn Lande, který zase dokazuje, že cizí materiál mu zatraceně sluší a jeho výkon v druhé skladbě je pro mě osobním vrcholem nové Avantasie, ale k tomu až za chvíli. Krom těchto osvědčených jmen Tobi oslovil i nové osobnosti, z nichž Marco Hietala je nepříliš překvapivou volbou, ovšem to, že se rozhodne i pro Dee Snidera z Twisted Sister a Geoffa Tatea z Queensrÿche (tedy pardon, teď už Operation: Mindcrime), to už tak očekávané nebylo.
Dá se tedy k nové Avantasii říct něco překvapivého, když je to formálně úplně stejně nabubřelé a vyumělkované album, jako byly poslední tři, jen s tím rozdílem, že se lehce proměnilo osazenstvo vokalistů a skladby se jmenují jinak? Ale jo, překvapivé je, že tentokrát to Sammetovi nějak záhadně vyšlo a „Ghostlights“ mě baví. A to tak, že dost. Rozhodně bych se nebál mluvit o nejlepším albu od již zmíněného „The Scarecrow“ z roku 2008. Já vím, že budu vypadat jako debil, ale opravdu si myslím, že to, co v letech nedávných na albech Avantasie chybělo, tedy především silné skladby, nápady, lehkost a cit pro dobrou melodii, je zde najednou zastoupeno v takové míře, až se mi nechce věřit, že je za tím vším zodpovědný stejný člověk, jenž složil všechna ta nůďo průďo Edguy/Avantasia alba za posledních sedm let.
První singl „Mystery of a Blood Red Rose“ ještě neslibuje žádnou výraznou změnu, protože je to taková ta klasická hitůvka s četnými sbory a barvitými aranžemi, ačkoli melodie v refrénu není úplně hloupá. Sammetův vokál už mi není tak po chuti jako v dobách „Hellfire Club“ od Edguy, takže ji chápu jen jako takový slušný předkrm věcí budoucích. To nejlepší totiž přichází v nadcházejících třech skladbách. Dvanáctiminutová „Let the Storm Descend Upon You“ je krasojízdou Jørna Landeho, jenž zpívá ve vynikající formě a jemuž zdatně sekunduje Ronnie Atkins a koneckonců i ten Sammet. Vzhledem k tomu, že se Tobimu podařilo i takto dlouhou skladbu vyzdobit skvělou ústřední melodií, v níž naplno vynikne síla jednotlivých zpěváků, a velmi solidní gradovanou strukturou, tak bych se nebál pasovat ji do role největšího překvapení “Ghostlights”, protože to, že dokáže hlavní mozek Avantasie takovou věc skladatelsky utáhnout bez menšího škobrtnutí, jsem nečekal.
Přestože je Avantasia obecně na svých albech prolezlá veskrze pozitivní náladou, tak se občas našlo místo i pro temnější písně typu „The Toy Master“, či „Death Is Just a Feeling“, které měly zvláštně teatrální atmosféru. Jinak tomu není ani zde a novinka má svého zástupce v podobě „The Haunting“. Dee Snider zpívá překvapivě záporácky a démonicky, takže jestli jste čekali variaci na rockovou hymnu à la Twisted Sister, tak vězte, že je to úplně jinak a tahle kompozice od prvního poslechu rostla a rostla snad ještě víc než její epický předchůdce. „Seduction of Decay“ je výkladní skříní pěveckého souboje Geoffa Tatea a Tobiase Sammeta, v němž ten druhý dostává vcelku na frak. Orientální nádech hlavního kytarového motivu tuhle píseň ale velmi příjemně ozvláštňuje a rozhodně je to jeden z momentů, jenž se vryje do paměti.
V dalších minutách přijdou na řadu i méně překvapivé písně, jež neurazí, ale mají v několika případech na starších albech své povedenější ekvivalenty. Sem patří titulní kvapík „Ghostlights“, který v rychlejších slokách pohání Kiske, ale je brzděn nepříliš dobrým refrénem, jenž kvalit takové „Shelter From the Rain“ nedosahuje. Další Kiskeho skladba „Unchain the Light“ je o něco lepší a jejím hnacím motorem jsou především hitové ambice a provzdušněnost. Vyložený zázrak to není, ale do vatových výplní z minulých alb má zatraceně daleko. „Isle of Evermore“ s Sharon u mikrofonu je hodně minimalistická a nepřekvapivě patetická písnička, již ani ten sametový vokál holandské pěvule nezachrání, a stala se tak nejslabší položkou celé desky. „Lucifer“ mě víc baví až ve své druhé polovině, kdy opadne patetický opar první utahané půle a kdy to naplno rozjede Jørn. Ovšem nebýt něj, tak je tato průhledná záležitost poloviční.
Pojďme zpět k věcem veskrze pozitivním, jež představuje třeba slušná rychlovka „Babylon Vampyres“. Ta se mi líbí hlavně díky melodickým nápadům, ačkoli bych se nebál ji trochu zkrátit, protože sedm minut je dost. Pak tady máme „Draconian Love“, v níž se pěvecky blýskl pro mě neznámý Herbie Langhans. Jeho hluboký hlas tuto píseň posouvá do pro Avantasii nepříliš typických goticky-rockových vod a není to vůbec špatné. Marco Hietala nijak nezklamal a ukazuje, že je to vynikající zpěvák, který by si v Nightwish zasloužil více prostoru, protože heavy metalová hymna „Master of the Pendulum“ je i díky jeho charismatu valivým monolitem s ostřejším instrumentálním podkladem. Nechci, abych vypadal, že jsem proti Tobiasovi nějakým způsobem zaujatý, ale v této písni se opět ukázalo, jak nezajímavým zpěvákem oproti svým kolegům umí být, protože jakmile si vezme ve druhé sloce slovo, tak původní tlak je poloviční, ale celkově je to hodně dobrá věc.
Je docela škoda, že se na základní verzi alba nedostala bonusová „Wake Up to the Moon“ s Landem, Atkinsem a Kiskem. Přestože to není nic nového pod sluncem a mozek se snaží ji neustále přirovnat k nějaké starší písni Avantasie (ta melodie je mi strašně povědomá), tak si její poslech užívám víc než třeba závěrečnou „A Restless Heart and Obsidian“, jíž jsem nepřišel na chuť. V závěru už to není taková pecka jako v úvodu a ke konci „Ghostlights“ lehce ztrácí na síle. Přeci jen, 70 minut materiálu je dost, a protože chybí ke konci vyložené pecky jako „The Haunting“ nebo „Let the Storm Descent Upon You“, tak se mi začal poslech mírně slévat. Ale opět jedním dechem dodávám, že i přesto „Ghostlights“ strčí své tři předchůdce do kapsy, protože těch úplně blbých momentů na něm není tolik, abych měl chuť vypínat jej již po čtvrté písni.
A za to posílám Sammetovi malou poklonu. Za to, že vlastní náplň „Ghostlights“ není ani zdaleka tak jalová, jak jsem od pokračovatele předešlých počinů čekal, a oproti minulejšku je rozmanitější a lépe se poslouchá. Nebýt těch několika málo písní, které příliš netáhnou, tak bych si novinky cenil ještě více. „Ghostlights“ je formálně dokonalý produkt, za nějž se dvojice Sasha Paeth a Tobias Sammet stydět nebude, protože zvuk je tak dobrý, jak jen si u podobných alb lze vůbec představit, ale díky věcem jako „Let the Storm Descend Upon You“ jsem ochotný i tu do očí bijící konzumní orientaci přehlídnout. Přeci jen, hlavní je vždycky to, jestli daná nahrávka baví. A mě „Ghostlights“ baví.
Druhý pohled (nK_!):
Upřímně nechápu, jak je možné, že „Ghostlights“ sbírá po světě tak vysoké a svým způsobem až enormní známky. Naposlouchal jsem se jej (a stejně tak i předchozích alb z dílny Tobiase Sammeta a jeho Avantasie) nemálo a stále nemohu přijít na to, co na něm široká veřejnost vidí. Jsem v rozpacích zhruba stejně jako v případě minulého „The Mystery of Time“, na nějž „Ghostlights“ přímo navazuje.
Ono totiž „Ghostlights“ není v ničem nové, zajímavé ani inovativní. Tobi si stále jede jednu a tu samou recepturu dokola. Což je v případě symfonického power metalu ten největší provar, který může kapela posluchačům servírovat. Znám tedy spoustu lidí, jimž stále dokola omílané melodie a postupy několik (desítek) let po sobě nevadí, ale ruku na srdce – doopravdy to ještě někoho dokáže vytrhnout z rutiny?
Jasně, pestrá plejáda hostujících umělců, temnější tón a prostě vypiplaný Tobiasův hlas mluví ve prospěch „Ghostlights“. Pak ale přichází mnohá ale. Tak například má ta deska na stopáži skoro hodinu a čtvrt. Jako doopravdy? Když se už v polovině začíná dostavovat pocit vyčpělosti a repetitivnosti? Když mám pocit, že každý další song je naprosto, ale naprosto stejně komponovaný jako ten předchozí, jenom v něm slyším jiný vokál? Když je podstatná část písní plná jen stále dokola se opakujících refrénů? Nevím jak vy, ale já tomuhle říkám nuda. Rozhodně tedy ne album hodné vícero poslechů a nadprůměrných známek.
TobiasovaAvantasia pro mě už asi navždycky zůstane jen takovým maličkým funny projektem pro radost zúčastněných interpretů. „Ghostlights“ nemá až na pár světlých místeček co zajímavého nabídnout a já nemám důvod jej za to vychvalovat. Podprůměrná práce, pouze řemeslně kvalitně odvedená. Za mě nic víc.
Země: USA Žánr: melodic / symphonic / progressive black metal Datum vydání: 1.7.2015 Label: selfrelease
Tracklist:
01. On These Deserted Plains
02. Towards Horizon
03. What Words Create
04. One in Spirit
05. Delphic Æther
06. Divine Potion of Acumen
07. Time Is Growing Old
08. Glass Dungeon
09. What Evil Lay Dorment
Činnost amerického progresivně blackového tělesa Amiensus jsem registroval již před třemi lety. Právě v oné době kapela vydávala svůj dlouhohrající debut „Restoration“ a za sebou měla rovněž vypuštění jednoho (už tehdy) postaršího minialba. K samotnému poslechu však ani v jednom případě nedošlo a Američany jsem pouze zařadil do pomyslného seznamu na šanci čekajících šťastlivců. Ani podruhé, to když se Amiensus na splitu potkali s kolegy Oak Pantheon, se nezadařilo a opět jsem poslech odložil na dobu neurčitou. Její trvání bylo nakonec úspěšně ukončeno až při příležitosti vydání druhé řadovky „Ascension“, které se dnes budeme věnovat.
Jak padlo výše, loňské „Ascension“ se dostalo do s kapelou se seznamující role, nicméně aniž bych od Amiensus musel slyšet jediný tón, mohu prozradit, že sestava Američanů se od vydání debutu poměrně zásadně proměnila. Kolonek vyhrazených plnohodnotným členům je nyní vyplněných mnohem víc – pod „Ascension“ se podepsalo dokonce sedm hudebníků, z nichž nás hned čtyři obšťastňují taktéž svými hlasivkami. Jak se tato netradiční soupiska popasovala se svou aktuální dlouhohrající misí?
Výrazně údernou odpověď ve stylu černá nebo bílá, špatně nebo skvěle, nečekejte, není to tak jednoduché. A vůbec, čas na resultát ještě nepřišel. Lepší bude seznámit se s tím, co vlastně Američané hrají. Ačkoliv hned mezi prvními slovy jste mohli narazit na zastřešující termíny točící se kolem progresivity a blacku, na pojmech budeme muset přidat, a to výrazně. Amiensus jsou prototypem kapely zdánlivě se řídící krédem „od každého trochu“. S ničím to moc nepřehánět, ale hlavně, aby to tam bylo. Už jen potřebné zaškatulení dělá problémy. Plus mínus jde o melodický black okořeněný o amorphisovskou (ne)progresivitu a spoustu kláves, které způsobují, že dle hloupých zvyků mohu ke slovíčkům melodic a progressive přihodit ještě symfonického kolegu.
Ovšem pro samotnou hudbu platí ono „od každého trochu“ ještě mnohem víc než pro hrátky se slovíčky. Chytlavost i občasnou komplikovanost, oboje Amiensus v repertoáru střeží. Nebo se vám zachtělo po ženských vokálech? Prosím, máte to mít. A co takhle moderní střídání řevu a čistých nápěvů? Nuže, jak by Američané mohli zapomenout, i něco takového lze na „Ascension“ bez problému najít.
Zcela jasně se nabízí otázka, zda je to v tomto konkrétním případě dobře nebo špatně. Jestli se zde sešlo několik nesouvisejících dílků puzzle a vznikl tak jeden nonsensový výjev, nebo autoři hudby při formování skládačky neopomněli sebe a jednotlivé kousky propojili svými tvůrčími myšlenkami. Ačkoliv mohl výše uvedený popis vyznít poněkud pejorativně, věřte, že z těchto dvou možností musím jednoznačně lobovat za variantu „b“. Všechna ta možná spojení totiž v praxi solidně fungují a „Ascension“ předvádí v audio formě mnohem víc než na papíře posetém indiciemi.
Slušná skladatelská forma – toť základní stavební kámen celé desky. „Ascension“ neobsahuje dechberoucí opusy, jež jsou pečlivě opracovávány, avšak útočí přímočaře. Máme co do činění s chytlavými refrény, v něž skladby gradují velice chytře, což pak spolu s rychlým tempem činí „Ascension“ velmi svěžím a dynamickým. Přítěž celku činí snad jen dva faktory. Především se bavíme o bez tří minut hodinové stopáži, již bych si u takovéto posluchačsky nepříliš obtížné desky představoval trochu kratší. Druhak mám potom na mysli klávesovou (potažmo klavír imitující) „Glass Dungeon“, která působí dojmem zbytečné výplně.
Převažující pocity jsou ale bez jakýchkoliv výraznějších pochyb pozitivní. Amiensus možná nepřichází s ničím novým, ani nejsou ve svém konání zcela bezchybní, sílu však „Ascension“ rozhodně upírat nelze. Byť nejde o nějaké impozantní veledílo, deska nabízí čerstvý, do moderny oděný melodický metal, do vod nadprůměru spadající s naprostým přehledem. Kvůli odlišným hudebním preferencím si sice „Ascension“ v budoucnu nejspíš dobrovolně nepustím a ani do dalších alb Amiensus se nepohrnu s bezbřehým nadšením, nicméně u novinky jsem se dobře bavil. Tudíž pokud v rámci black metalu fandíte přímočarému melodickému pojetí se spoustou kláves, dejte „Ascension“ šanci.
Musím říct, že Italové Selvans mě vlastně zaujali hned na prvním rande. Úvodní setkání proběhlo prostřednictvím skladby „O Clitumne!“, která se mi strašně zalíbila, a okamžitě jsem se na v té době ještě nadcházející debutovou desku „Lupercalia“ začal těšit. Na základě oné ukázky jsem totiž doufal, že by mohlo jít o působivý atmospheric black metalový opus, a takové věci mám hodně rád. Nicméně, aniž by výsledná podoba „Lupercalia“ byla špatná, mám z toho takový pocit, že jsem přece jenom očekával víc. Vezměme to ovšem popořadě…
Selvans jako takoví vlastně nefungují nijak dlouho. Oficiální vznik formace se datuje teprve do loňského roku, kdy ji dali dohromady dva stěžejní protagonisté, Selvans Haruspex (zpěv, klávesy, folkové nástroje) a Sethlans Fulguriator (vedlejší zpěv, kytara, baskytara), oba také bývalí členové dnes již nefungující skupiny Draugr, která se rozpadla na sklonku roku 2013. Selvans takřka okamžitě zakotvili u kultovních Avantgarde Music, pod jejichž křídly letos v únoru vydali pilotní EP „Clangores plenilunio“. Od tohoto momentu nestačil uběhnout ani rok a Italové již servírují dlouhohrající debut, jímž je právě „Lupercalia“.
Na první pohled zdálky a bez znalosti kontextu toho, že jednotliví členové už dříve někde hráli, se Selvans mohou tvářit jako další začínající formace. Nicméně vizuální a vlastně obecně celková prezentace skupiny vykazuje velkou sebejistotu a suverenitu a je z toho cítit, že Italové mají vcelku jasnou představu o tom, jak by to mělo vypadat. A to samé lze vlastně říct i o hudební stránce, protože ani z té není cítit žádná nejistota, tápání či hledání sebe sama.
To, co Selvans produkují, by šlo dost jednoduše shrábnout pod škatulku atmospheric black metal, ale líbí se mi, že ve skutečnosti je tam těch vrstev trochu víc a ta výsledná mozaika není stavěná úplně triviálně. Základem je samozřejmě právě black metal, přičemž se zde tříští takové dva žánrové proudy. Prvním je řekněme stylově čistší podoba, které nechybí takový ten black metalový feeling, rychlost a jistá dávka agrese, byť v reálu ta hudba nijak zvlášť agresivně nepůsobí, což je u těch atmosféricky laděných formací docela běžný jev. Zároveň to ale Selvans pohánějí poměrně bohatou vrstvou kláves, díky níž to dostává patinu symfonického black metalu z 90. let, který tehdy měl svoje nesporné kouzlo.
A nad tím vším se vznáší ještě třetí, folklórní vrstva, jež je zde přítomna vlastně hned dvojím způsobem. Jednak pocitově, protože celé „Lupercalia“ obklopuje jakási přírodní aura, a to i v těch black metalových pasážích. Druhak ale také za pomoci folkových nástrojů, které se uplatňují především v atmosférických intrech jednotlivých skladeb.
Takhle řečeno mi to všechno zní velice zajímavě, ale navzdory tomu, že Selvans vařili s jistou rukou a z kvalitních surovin, „Lupercalia“ není zas až tak extrémně působivé. Nemůžu si pomoct, ale nějakým způsobem si to prostě všechno k sobě nesedlo a nemaká to na sto procent, ačkoliv nelze říct, že by Italové dělali tohle nebo tamto špatně. Přesto je ale na začátku zmiňovaná „O Clitumne!“ jednoznačným vrcholem – snad proto, že ze zbytku nahrávky vystupuje svou epičností, proměnlivější strukturou a bohatším zapojením oněch folklórních prvků.
Zbylá čtveřice skladeb, nepočítáme-li tříminutové intro „Matavitatau“, je vlastně vystavěná dle totožného receptu. Atmosférický rozjezd, v němž hraje hlavní roli folk (metal), aby se kompozice posléze zvrhla v atmosféricky black metalovou jízdu v rychlém tempu, během níž sice Selvans stále nezapomínají dávkovat tuhle rozmáchlé kytarové melodie, támhle onu porci zmiňovaných epických kláves, ale ani to nezabraňuje jistému pocitu jednotvárnosti, jenž se nejpozději v posledních dvou písních „Scurtchìn“ a „N.A.F.H.“ začne dostavovat. A ono co si budeme povídat, tomuhle moc nenapomáhá ani fakt, že Selvans pracují na dlouhých stopážích (s výjimkou intra se pod deset minut vešla pouze „O Clitumne!“) a že celková hrací doba „Lupercalia“ přesáhla ambiciózní hodinu.
„Lupercalia“ tedy rozhodně má své mouchy, ale obecně vzato jde stále o poměrně zajímavou nahrávku a především – je cítit, že Selvans mají hodně velký potenciál. Navíc i navzdory tomu, co jsem řekl v předcházejícím odstavci, bych nechtěl vzbudit dojem, že je ten materiál jalový, protože jistou sílu to pořád má, ačkoliv je pravda, že tato plně vynikla až živě, zatímco z desky zas až tak jednoznačně nepůsobí.
Každopádně, na další počiny Selvans si určitě počkám a zároveň budu doufat, že Italové zvýší využití folku, protože právě v těchto momentech jsou nejpůsobivější, a to jak v čistě folk metalových pasážích, tak i tehdy, kdy tyto prvky spojují s black metalem. Jak ukazuje již tolikrát jmenovaná „O Clitumne!“, tak právě tudy to funguje a výsledek stojí za to. Nicméně mám-li debut přece jen zhodnotit upřímně, pak ano, čekal jsem od „Lupercalia“ mnohem víc sugestivní zážitek, než jaký je album nakonec schopno nabídnout. Škoda.
