Archiv štítku: power metal

Flotsam and Jetsam – Flotsam and Jetsam

5.8.2016 Kaša Napsat komentář

Země: USA
Žánr: power / thrash metal
Datum vydání: 20.5.2016
Label: AFM Records

Tracklist:
01. Seventh Seal
02. Life Is a Mess
03. Taser
04. Iron Maiden
05. Verge of Tragedy
06. Creeper
07. L.O.T.D.
08. The Incantation
09. Monkey Wrench
10. Time to Go
11. Smoking Gun
12. Forbidden Territories

Hrací doba: 55:31

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když skupina, která má na krku již 30 let existence vydává eponymní album, značí to zpravidla jednu jedinou věc. Posluchači se můžou těšit na sázku na jistotu a s tím ruku v ruce na příslib jakési formy bilancování dosavadní kariéry a jejích stěžejních milníků. A arizonští Flotsam and Jetsam nejsou žádnou výjimkou, protože novinka „Flotsam and Jetsam“ je albem, které si fanoušci této kapely jistě přáli již několik let. Abych pravdu řekl, neměl jsem původně v plánu se této placce jakkoli věnovat, takže když tito power/thrasheři oznámili její vydání, nechávalo mě to v naprostém klidu. Ne, že bych byl vůči Flotsam and Jetsam nějakým způsobem zaujatý nebo na jejich tvorbu alergický, ale vycházel jsem z toho, čím své posluchače metaloví klasici zásobovali v letech nedávných.

Pokud totiž přehlédnu naprosto zbytečnou přetáčku klasiky „No Place for Disgrace“ z roku 2014, tak posledním počinem, jímž se Flotsam and Jetsam vytáhli, byla přetěžká nuda jménem „Ugly Noise“. To zní přesně tak, aby dostálo svému výstižnému názvu. Tohle album je pro mě dodnes jen stěží poslouchatelné a nyní bych své dobové hodnocení ještě o chlup srazil dolů, protože za takovou břečku by si takové jméno nezasloužilo nic jiného než vymáchat hlavu v pomejích. Nicméně, o to tady nejde. Tím hlavním impulsem, jenž mě nakonec k poslechu „Flotsam and Jetsam“ dokopal, bylo pozitivní přijetí jak ze strany fanoušků, tak z druhé strany barikády, tedy hudebními kritiky.

Hned na první poslech je patrné, že Flotsam and Jetsam tentokrát nijak neexperimentují a nesnaží se svou tvorbu jakýmkoli způsobem ozvláštnit, protože eponymní novinka, která už je nějaký ten pátek venku, je vrací zpět do hry hudební náplní, jež je zakořeněna v hloubi 80. let. Tedy v době, kdy pětice zažívala svůj umělecký vrchol prostřednictvím prvních alb. Alb, jež dodnes patří ke zlatému fondu amerického thrash metalu; zejména debut „Doomsay for the Deceiver“ je opravdu znamenitá deska. Od té doby ušli Flotsam and Jetsam dlouhou cestu, již nyní jako by popřeli, zatáhli za ruční brzdu a natočili dvanáctku skladeb, jež jsou všechno jen ne nudnou výplní, jako bylo svého času „Ugly Noise“. V tomto ohledu tedy příjemné překvapení.

Arizonští nestoři se vzpamatovali z personálního zemětřesení, které u nich od doby vydání posledního alba proběhlo a po němž zůstala v kapele dvojice ve složení Eric A. K. u mikrofonu a kytarista Michael Gilbert, což jsou oba zakládající členové. Ty brzy doplnili staronový basák Michael Spencer, jenž už nějaký ten rok odkroutil na konci 80. let. A aby současná sestava byla kompletní, tak nám chybí už jen bicmen Jason Bittner z Shadows Fall a kytarista Steve Conley. Nevím, do jaké míry má tato změna na aktuální formu Flotsam and Jetsam vliv, ale oproti nedávným letům znějí jako pokropení živou vodou, takže ať již byl tento návrat ke kořenům kalkulem či nikoli, „Flotsam and Jetsam“ zní přirozeně a energicky. Tedy přesně tak, jak by taková deska měla.

Dalším překvapením je pro mě Eric A. K., jemuž to zpívá velmi dobře, a když si vzpomenu na hubené výkony na zmíněné dvojici předchůdců, tak je to jako nebe a dudy. Nepopírám, že svou roli v tom hraje zázemí ve formě šlapavého a dobře poslouchatelného materiálu, ale Eric je zpívá variabilně a rozhodně Flotsam and Jetsam nijak nebrzdí. Velmi dobrý výkon, jímž podporuje dynamické snažení svých čtyř kolegů.

Největším kladem „Flotsam and Jetsam“ je bezesporu jeho energičnost. Od úvodního válu „Seventh Seal“, jejž zdobí povedená kytarová linka a zpěvný refrén, přes rychlovku „Life Is a Mess“, až po říznou „Smoking Gun“ je na albu jen minimum hluchých míst. V té záplavě power/thrashových jistot mě nechytla jen vyložená vycpávka jménem„Creeper“ s velmi jednoduchým rytmem a rockově přímočarou kytarou a poněkud tuctová „Monkey Wrench“, což není předělávka letité pecky od Foo Fighers, ale záležitost, která se mezi věcmi jako „Time to Go“, nebo „Iron Maiden“ s krásnou osmdesátkovou atmosférou bezpečně ztrácí. Eric A. K. v předposlední jmenované předvádí to nejlepší ze svého hlasového fondu, jenž už není tak ostrý jako v nejlepších letech, ale přihlédnu-li k faktu, že se jedná o v podstatě návratové album letité party, tak je jeho přednes hodně silný.

Zmíněná „Iron Maiden“, následující „Verge of Tragedy“ a závěrečná „Forbidden Territories“ jsou z mého pohledu nejstyčnější body poslechu „Flotsam and Jetsam“. Prvně jmenovaná připomene kytarovými melodiemi a frázováním v refrénu náladu starších alb britských legend. „Verge of Tragedy“ zaujme zamyšlenější strukturou se změnami temp, které v atmosféričtějších momentech okoření východně laděné kytarové aranže. Na úplný závěr si Flotsam and Jetsam nechali rozmáchlejší „Forbidden Territories“, což je reminiscence starých thrashových klasik s krátkým úvodem, jenž v posluchači buduje patřičnou atmosféru, rychlejším tempem, chytlavou kytarou a četnými sóly, jimiž se v tomto případě nešetřilo. Na závěr velmi povedená záležitost.

Jsem překvapen, s jakou grácií se podařilo Flotsam and Jetsam dát dohromady album, jaké je vrací zpět do hry. Přestože je nemožné ignorovat ten zpátečnický odér, s nímž se do novinky vrhli, tak je mi sympatické, že se nejedná o chaotické hoblování s cílem probudit v posluchačích animální pudy. Naopak, „Flotsam and Jetsam“ je vyspělá deska. Ctí kořeny svých tvůrců, a přesto zní v rámci možností současně, což je dáno jednak povedeným zvukem, druhak samotnou hudební náplní, jejíž melodický příklon je datován k aktuální době a díky tomu se nejedná o prachsprostou vykrádačku sebe sama. A za tu energii a jiskru, která je z „Flotsam and Jetsam“ znatelná, dávám pánům palec nahoru.

Recenze

Rage – The Devil Strikes Again

19.7.2016 Kaša Napsat komentář

Země: Německo
Žánr: heavy / power metal
Datum vydání: 10.6.2016
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. The Devil Strikes Again
02. My Way
03. Back on Track
04. The Final Curtain
05. War
06. Ocean Full of Tears
07. Deaf, Dumb and Blind
08. Spirits of the Night
09. Times of Darkness
10. The Dark Side of the Sun

Hrací doba: 46:19

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když nad tím tak přemýšlím, tak vlastně pořádně ani nevím, proč jsem se dobrovolně uvrtal do recenze novinkového alba německých nestorů Rage. Zvlášť když jsem před vydáním „The Devil Strikes Again“ tvrdil, že s touhle kapelou nehodlám nadále ztrácet svůj čas. Musím přiznat, že jsem se nikdy neřadil k fanouškům tvorby Rage, a pokud pominu období kolem „Unity“ a „Soundchaser“, která jsem v době vydání měl rád, tak pro mne jejich alba nikdy nebyla srdcovou záležitostí. Nepopírám však, že jsem si vždy našel čas, abych si jejich novinky poslechl, ale s každým dalším pokusem jsem se čím dál víc utvrzoval v názoru, že na úroveň výše uvedené dvojice už to nikdy nebude až se v posledních letech Rage dostali do takového stereotypu, že byť jen doposlouchat některé z posledních tří desek byl úkol nelehký.

Nejsem naivní, abych v souvislosti s personálním zemětřesením, které v řadách Rage v loňském roce proběhlo, čekal nějakou změnu, ale každopádně je tohle jediný důvod, kvůli němuž jsem se nakonec k poslechu „The Devil Strikes Again“ odhodlal, protože roztrhnutí dua Wagner–Smolski po tolika letech bylo opravdu nečekané a ztráta běloruského kytarového virtuóza musí zamrzet každého kapelmajstra. Ovšem nalijme si čistého vína a přiznejme si, že s postupným směřováním Rage ke svým vlastním kořenům, negováním progresivních prvků a zjednodušování své tvorby na úroveň prostých odrhovaček toho Smolski moc vymyslet nemohl (viz „21“, které bylo šedivé až běda) a jeho potenciál, jejž naplno rozvinul na „Speak of the Dead“ v „Suite Lingua Mortis“, tak byl v posledních letech spíš nevyužit.

Novou sestavu Rage tak krom základního kamene Peavyho Wagnera tvoří kytarista Marcos Rodríguez a bicmen Vassilios „Lucky“ Maniatopoulos, jenž nahradil Andrého Hilgerse. Ani jedno z těchto jmen jsem ještě před nedávnem neznal, ale o to nejde. Hlavní je, jestli se jim podařilo vnést to, co Rage na posledních albech potřebovali jako sůl. Čerstvou krev, jež by nakopla skomírající kvalitu studiových zářezů a vrátila Rage do kategorie kapel, které mám zařazené jako poslouchatelné, což se někdy od vydání „Carved in Stone“ dalo říct jen opravdu obtížně. A jaký je tedy výsledek? Nebudu z toho dělat napínavou kovbojku, bohužel musím říct, že nic moc se na mém náhledu na tvorbu Rage v aktuální dekádě nezmění ani po poslechu „The Devil Strikes Again“.

Novinka totiž pokračuje v návratu Rage k prvním albům, což přináší orientaci k čistokrevnému heavy / power metalu bez dodatečných kudrlinek, a vypadá to, že právě tohle byl nejspíš důvod odchodu Smolskiho z řad jeho dlouholetého zaměstnavatele, protože si nedokážu představit, že by jej měla tahle hudba nadále naplňovat. Kompozice na „The Devil Strikes Again“ celkově postrádají jednu důležitou věc – moment překvapení. Nečekám od nových Rage, kteří hrdě hlásili návrat zpět, progresivní kejkle, ale přeci jen si myslím, že kapela s takovou historií by se mohla zmoci na něco víc než na desítku takřka totožných vypalovaček ve svižnějším tempu, kde znějí jedna jako druhá a které mi nejpozději od třetího poslechu nemají co dát. Navíc mám po poslechu „The Devil Strikes Again“ pocit, že Rage se snaží tak trochu popírat svůj dosavadní vývoj v aktuálním miléniu a zatáhli za ruční brzdu, aby si udobřili co nejvíce fanoušků, což není nejšťastnější stav.

Ačkoli je „The Devil Strikes Again“ záležitost posluchačsky průhledná jako sklo a záživná jako dětský kolotoč, tak uznávám, že oproti posledním albům je novinka svěžejší, melodičtější a celkově poslouchatelnější. Nová sestava hraje účelně a zejména kytarové riffy Marcose Rodrígueze jsou přijatelnou variací na postupy Rage z období „Back in Mind“ a „The Missing Link“. Refrény nejsou tak šedivé, jak jsem si v posledních letech u této party zvykl, a třeba „War“, „The Devil Strikes Again“ nebo „Ocean Full of Tears“ jsou v tomto ohledu docela povedenými záležitostmi. Těch několik opravdu světlých momentů ovšem výsledný dojem příliš nezachrání.

Na albu totiž převládají kolovrátkové písně, které můžou potěšit snad jen opravdu skalního fanouška kapely, jenž by sežral s navijákem i záznam Peavyho pobytu v místech, kam i král chodil sám. Jalové kompozice typu „The Final Curtain“ s nepříjemně otravným refrénem, „Deaf, Dumb and Blind“ a „The Dark Side of the Sun“ s nezajímavou strukturou nebo utahaná „Time of Darkness“ jsou i na průměrné poměry Rage slabými odvary dříve posluchatelných písní. Když poslouchám závěrečnou „The Dark Side of the Sun“, která mi přišla z celého alba asi úplně nejslabší, tak si říkám, kde jsou ty časy, kdy se i z relativně průměrného power metalu dalo vykřesat skvělé album („Unity“) plné zábavných momentů a velkých refrénů.

Pokud si někdo z vás dává načas, do poslechu „The Devil Strikes Again“ se doposud nerozhoupal a uvažuje o tom, tak vám radím, abyste od téhle placky dali radši ruce pryč, protože jestli doufáte, že odchod Smolskiho a příchod nového kytarového otroka, jenž bude hrát Peavyho nezáživné písně, bude k něčemu dobrý, tak vězte, že zázrak se nekoná. Novinka je sice oproti „21“ svižnější, melodičtější a lépe se poslouchá, ale ten původní elán, který jsem do poslechu vložil, zase rychle vyprchal a s odstupem dalšího týdne věřím, že 22. řadové album Rage upadne v zapomnění stejně rychle jako jeho předchůdci.

Recenze

Avantasia – Ghostlights

1.3.2016 Kaša Komentáře: 4

Země: Německo
Žánr: symphonic power metal
Datum vydání: 29.1.2016
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Mystery of a Blood Red Rose
02. Let the Storm Descend Upon You
03. The Haunting
04. Seduction of Decay
05. Ghostlights
06. Draconian Love
07. Master of the Pendulum
08. Isle of Evermore
09. Babylon Vampyres
10. Lucifer
11. Unchain the Light
12. A Restless Heart and Obsidian Skies
13. Wake Up to the Moon [bonus]

Hrací doba: 75:13

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Bez velkých okolků přiznávám, že když Tobias Sammet ohlásil vydání již sedmého alba svého projektu Avantasia, tak to ve mně nevzbuzovalo vůbec žádné emoce. A když už by se o nějakých pocitech dalo mluvit, tak byly veskrze záporné. Důvodů to má hned několik, ovšem ten nejdůležitější je, že to, co se na prvních dvou albech tvářilo jako opravdu skvělý nápad, který byl navíc podpořen parádním materiálem, se postupem času zvrhlo v takovou malou továrnu na peníze, která začala alba chrlit v mnohem rychlejším sledu, než by si Avantasia při čím dál slabších skladatelských schopnostech páně Sammeta měla dovolit.

Ještě třetí deska „The Scarecrow“ byla v pohodě a obsahovala spoustu dobrých písní. Ačkoli jsem v době vydání mluvil trochu jinak, tak s odstupem času jsem ji začal považovat za poslední opravdu dobrý výtvor pod hlavičkou Avantasie; to bych zase malému principálovi křivdil, kdybych to nepřiznal. Nicméně, s příchodem posledních tří alb „The Wicked Symphony“, „Angel of Babylon“ a „The Mystery of Time“ už to s kvalitou bylo podstatně horší. Orchestrace se tvářily bombastičtěji, skladby epičtěji, ovšem tvorba se Sammetovi začala pod rukama měnit v generický power metal, jehož jediným lákadlem nakonec byli jen ti hosté, kteří pravidelně obsazují soupisku Avantasie před vydáním každého alba. Když navíc vezmu v úvahu, že Tobias chrlí se stejnou pravidelností neméně plytké desky i v rámci své domovské kapely Edguy, tak jsem prostě a jednoduše neměl dojem, že bych od “Ghostlights“ měl dostat něco jiného než zase další chomáč písní, jež budou bombastické, melodiemi budou chrlit na všechny strany, ale které mě nechají chladným a které budu považovat za sterilní odvar dříve vyřčeného.

A výběr hostů, jenž oproti dosavadní historii příliš invence nedoznal, zásadní změně taktéž nenahrával. Nechybí stálice Michael Kiske, u něhož je už dopředu jasné, jakou písničku mu Tobi přisoudí. Stejně jako již v minulosti se na „Ghostlights“ představili Ronnie Atkins z Pretty Maids, Bob Catley z Magnum a stará známá Sharon den Adel z Within Temptation. K mé velké radosti se vrátil norský fenomén Jørn Lande, který zase dokazuje, že cizí materiál mu zatraceně sluší a jeho výkon v druhé skladbě je pro mě osobním vrcholem nové Avantasie, ale k tomu až za chvíli. Krom těchto osvědčených jmen Tobi oslovil i nové osobnosti, z nichž Marco Hietala je nepříliš překvapivou volbou, ovšem to, že se rozhodne i pro Dee Snidera z Twisted Sister a Geoffa Tatea z Queensrÿche (tedy pardon, teď už Operation: Mindcrime), to už tak očekávané nebylo.

Dá se tedy k nové Avantasii říct něco překvapivého, když je to formálně úplně stejně nabubřelé a vyumělkované album, jako byly poslední tři, jen s tím rozdílem, že se lehce proměnilo osazenstvo vokalistů a skladby se jmenují jinak? Ale jo, překvapivé je, že tentokrát to Sammetovi nějak záhadně vyšlo a „Ghostlights“ mě baví. A to tak, že dost. Rozhodně bych se nebál mluvit o nejlepším albu od již zmíněného „The Scarecrow“ z roku 2008. Já vím, že budu vypadat jako debil, ale opravdu si myslím, že to, co v letech nedávných na albech Avantasie chybělo, tedy především silné skladby, nápady, lehkost a cit pro dobrou melodii, je zde najednou zastoupeno v takové míře, až se mi nechce věřit, že je za tím vším zodpovědný stejný člověk, jenž složil všechna ta nůďo průďo Edguy/Avantasia alba za posledních sedm let.

První singl „Mystery of a Blood Red Rose“ ještě neslibuje žádnou výraznou změnu, protože je to taková ta klasická hitůvka s četnými sbory a barvitými aranžemi, ačkoli melodie v refrénu není úplně hloupá. Sammetův vokál už mi není tak po chuti jako v dobách „Hellfire Club“ od Edguy, takže ji chápu jen jako takový slušný předkrm věcí budoucích. To nejlepší totiž přichází v nadcházejících třech skladbách. Dvanáctiminutová „Let the Storm Descend Upon You“ je krasojízdou Jørna Landeho, jenž zpívá ve vynikající formě a jemuž zdatně sekunduje Ronnie Atkins a koneckonců i ten Sammet. Vzhledem k tomu, že se Tobimu podařilo i takto dlouhou skladbu vyzdobit skvělou ústřední melodií, v níž naplno vynikne síla jednotlivých zpěváků, a velmi solidní gradovanou strukturou, tak bych se nebál pasovat ji do role největšího překvapení “Ghostlights”, protože to, že dokáže hlavní mozek Avantasie takovou věc skladatelsky utáhnout bez menšího škobrtnutí, jsem nečekal.

Přestože je Avantasia obecně na svých albech prolezlá veskrze pozitivní náladou, tak se občas našlo místo i pro temnější písně typu „The Toy Master“, či „Death Is Just a Feeling“, které měly zvláštně teatrální atmosféru. Jinak tomu není ani zde a novinka má svého zástupce v podobě „The Haunting“. Dee Snider zpívá překvapivě záporácky a démonicky, takže jestli jste čekali variaci na rockovou hymnu à la Twisted Sister, tak vězte, že je to úplně jinak a tahle kompozice od prvního poslechu rostla a rostla snad ještě víc než její epický předchůdce. „Seduction of Decay“ je výkladní skříní pěveckého souboje Geoffa Tatea a Tobiase Sammeta, v němž ten druhý dostává vcelku na frak. Orientální nádech hlavního kytarového motivu tuhle píseň ale velmi příjemně ozvláštňuje a rozhodně je to jeden z momentů, jenž se vryje do paměti.

V dalších minutách přijdou na řadu i méně překvapivé písně, jež neurazí, ale mají v několika případech na starších albech své povedenější ekvivalenty. Sem patří titulní kvapík „Ghostlights“, který v rychlejších slokách pohání Kiske, ale je brzděn nepříliš dobrým refrénem, jenž kvalit takové „Shelter From the Rain“ nedosahuje. Další Kiskeho skladba „Unchain the Light“ je o něco lepší a jejím hnacím motorem jsou především hitové ambice a provzdušněnost. Vyložený zázrak to není, ale do vatových výplní z minulých alb má zatraceně daleko. „Isle of Evermore“ s Sharon u mikrofonu je hodně minimalistická a nepřekvapivě patetická písnička, již ani ten sametový vokál holandské pěvule nezachrání, a stala se tak nejslabší položkou celé desky. „Lucifer“ mě víc baví až ve své druhé polovině, kdy opadne patetický opar první utahané půle a kdy to naplno rozjede Jørn. Ovšem nebýt něj, tak je tato průhledná záležitost poloviční.

Pojďme zpět k věcem veskrze pozitivním, jež představuje třeba slušná rychlovka „Babylon Vampyres“. Ta se mi líbí hlavně díky melodickým nápadům, ačkoli bych se nebál ji trochu zkrátit, protože sedm minut je dost. Pak tady máme „Draconian Love“, v níž se pěvecky blýskl pro mě neznámý Herbie Langhans. Jeho hluboký hlas tuto píseň posouvá do pro Avantasii nepříliš typických goticky-rockových vod a není to vůbec špatné. Marco Hietala nijak nezklamal a ukazuje, že je to vynikající zpěvák, který by si v Nightwish zasloužil více prostoru, protože heavy metalová hymna „Master of the Pendulum“ je i díky jeho charismatu valivým monolitem s ostřejším instrumentálním podkladem. Nechci, abych vypadal, že jsem proti Tobiasovi nějakým způsobem zaujatý, ale v této písni se opět ukázalo, jak nezajímavým zpěvákem oproti svým kolegům umí být, protože jakmile si vezme ve druhé sloce slovo, tak původní tlak je poloviční, ale celkově je to hodně dobrá věc.

Je docela škoda, že se na základní verzi alba nedostala bonusová „Wake Up to the Moon“ s Landem, Atkinsem a Kiskem. Přestože to není nic nového pod sluncem a mozek se snaží ji neustále přirovnat k nějaké starší písni Avantasie (ta melodie je mi strašně povědomá), tak si její poslech užívám víc než třeba závěrečnou „A Restless Heart and Obsidian“, jíž jsem nepřišel na chuť. V závěru už to není taková pecka jako v úvodu a ke konci „Ghostlights“ lehce ztrácí na síle. Přeci jen, 70 minut materiálu je dost, a protože chybí ke konci vyložené pecky jako „The Haunting“ nebo „Let the Storm Descent Upon You“, tak se mi začal poslech mírně slévat. Ale opět jedním dechem dodávám, že i přesto „Ghostlights“ strčí své tři předchůdce do kapsy, protože těch úplně blbých momentů na něm není tolik, abych měl chuť vypínat jej již po čtvrté písni.

A za to posílám Sammetovi malou poklonu. Za to, že vlastní náplň „Ghostlights“ není ani zdaleka tak jalová, jak jsem od pokračovatele předešlých počinů čekal, a oproti minulejšku je rozmanitější a lépe se poslouchá. Nebýt těch několika málo písní, které příliš netáhnou, tak bych si novinky cenil ještě více. „Ghostlights“ je formálně dokonalý produkt, za nějž se dvojice Sasha Paeth a Tobias Sammet stydět nebude, protože zvuk je tak dobrý, jak jen si u podobných alb lze vůbec představit, ale díky věcem jako „Let the Storm Descend Upon You“ jsem ochotný i tu do očí bijící konzumní orientaci přehlídnout. Přeci jen, hlavní je vždycky to, jestli daná nahrávka baví. A mě „Ghostlights“ baví.

Druhý pohled (nK_!):

Upřímně nechápu, jak je možné, že „Ghostlights“ sbírá po světě tak vysoké a svým způsobem až enormní známky. Naposlouchal jsem se jej (a stejně tak i předchozích alb z dílny Tobiase Sammeta a jeho Avantasie) nemálo a stále nemohu přijít na to, co na něm široká veřejnost vidí. Jsem v rozpacích zhruba stejně jako v případě minulého „The Mystery of Time“, na nějž „Ghostlights“ přímo navazuje.

Ono totiž „Ghostlights“ není v ničem nové, zajímavé ani inovativní. Tobi si stále jede jednu a tu samou recepturu dokola. Což je v případě symfonického power metalu ten největší provar, který může kapela posluchačům servírovat. Znám tedy spoustu lidí, jimž stále dokola omílané melodie a postupy několik (desítek) let po sobě nevadí, ale ruku na srdce – doopravdy to ještě někoho dokáže vytrhnout z rutiny?

Jasně, pestrá plejáda hostujících umělců, temnější tón a prostě vypiplaný Tobiasův hlas mluví ve prospěch „Ghostlights“. Pak ale přichází mnohá ale. Tak například má ta deska na stopáži skoro hodinu a čtvrt. Jako doopravdy? Když se už v polovině začíná dostavovat pocit vyčpělosti a repetitivnosti? Když mám pocit, že každý další song je naprosto, ale naprosto stejně komponovaný jako ten předchozí, jenom v něm slyším jiný vokál? Když je podstatná část písní plná jen stále dokola se opakujících refrénů? Nevím jak vy, ale já tomuhle říkám nuda. Rozhodně tedy ne album hodné vícero poslechů a nadprůměrných známek.

Tobiasova Avantasia pro mě už asi navždycky zůstane jen takovým maličkým funny projektem pro radost zúčastněných interpretů. „Ghostlights“ nemá až na pár světlých místeček co zajímavého nabídnout a já nemám důvod jej za to vychvalovat. Podprůměrná práce, pouze řemeslně kvalitně odvedená. Za mě nic víc.

Minirecenze

All Seeing Eyes – Trinity Road

8.11.2015 H. Napsat komentář

Země: Velká Británie
Žánr: progressive heavy / power metal
Datum vydání: 21.11.2014
Label: No World Order

Hrací doba: 108:21

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Imperative PR

Dvojalbum je dle mého názoru poměrně těžká disciplína. Vlastně mi přijde trochu zvláštní, že si na tuhle výzvu troufne tolik kapel, jelikož většina z těch, jejichž díla se mi dostanou do rukou (anebo přesněji řečeno do přehrávače), si na tom vyláme zuby. Stvořit takové dvojalbum, aby skutečně mělo smysl a aby se na něm nacházel kvalitativně vyrovnaný a poutavý materiál po celou hrací dobu, to je prostě strašně těžké. Případy, kdy je třeba první disk v pohodě a druhý už nudí, jsou ještě relativně snesitelné oproti případům, kdy taková nahrávka trvá přes 100 minut a je nudná po celou dobu. Bohužel, počin, o němž si nyní budeme povídat, patří právě do téhle nepříliš lichotivé sorty. Utáhnout dvojalbum je totiž fuška i takových těch, řekněme, umělečtějších žánrech, natožpak jedná-li se o heavy metal – byť je vybaven přídomkem progresivní.

All Seeing Eyes je nová akvizice na britské heavy metalové scéně. Stojí za ní kytarista Ben Colton z formace Neverworld, což není žádné známé jméno, ale recenzi na debutové album „Visions of Another World“ téhle skupiny jste na našich stránkách mohli zachytit. Tenhle týpek se dal dohromady se dvěma dalšími muzikanty, s nimiž se podle všeho kdysi potkal v nějaké jednorázové kapele, která vyprodukovala jeden demosnímek, a společně dali dohromady opus jménem „Trinity Road“, jehož hrací doba sahá po astronomických 110 minutách…

Inu, nechoďme kolem horké kaše – čistě po hudební stránce je koncept dvojalba těžce přestřelený. Hrací doba je nechutně naddimenzovaná a těch několik slušných nápadů, které se na „Trinity Road“ nacházejí, by šlo v pohodě vměstnat do pohodové půlhodinky, jež by se možná dala příjemně poslouchat. Jenže ve stávající podobě je to minimum zajímavých pasáží krutě rozmělněno na nechutně obrovskou hrací dobu, díky čemuž je jejich potenciál naprosto zabitý.

Když něco zní slušně, většinou to bývají začátky skladeb. Jedním z takových nejvýraznějších je trochu tribal intro u „Wildlife (The Tribe)“, příjemná melodie u „Secrets Beneath the Surface“ nebo povedená půlminutovka na začátku „The Rings of Kronos“. Nicméně, tohle jsou jen kapky v moři, protože v těchto intrech je ukrytá veškerá „progrese“ All Seeing Eyes – drtivou většinu hrací doby totiž tvoří zcela nevýrazný heavy / power metal…

Nebo lépe řečeno – alespoň mně přijde strašně nevýrazný. Jestli tam totiž nějaké nápady jsou, já jsem prostě nebyl schopen je objevit, protože ten poslech je pro mě neskutečně ubíjející. Už během úvodní čtvrthodinky se mi to všechno začne slévat do naprosto amorfního cvičení na téma obyčejný heavy metal a zbylých cca 100 minut už je vesměs jen utrpení. Na rovinu říkám, že na jeden zátah jsem byl schopen „Trinity Road“ poslechnout jen jednou jedinkrát – a to jsem se musel sakra přemáhat.

Férově přiznávám, že nejsem tak úplně fanda takovéhle muziky a že jsem to album poslouchal vlastně nedobrovolně. Ale to bohužel nic nemění na tom, že se mi to nelíbilo. Existují i horší věci, to bezesporu, ale i tak nepotřebuju to někdy slyšet znovu.

Recenze

Children of Bodom – I Worship Chaos

25.10.2015 nK_! Napsat komentář

Země: Finsko
Žánr: melodic death / power metal
Datum vydání: 2.10.2015
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. I Hurt
02. My Bodom (I Am the Only One)
03. Morrigan
04. Horns
05. Prayer for the Afflicted
06. I Worship Chaos
07. Hold Your Tongue
08. Suicide Bomber
09. All for Nothing
10. Widdershins
11. Mistress of Taboo [Plasmatics cover; bonus]
12. Danger Zone [Kenny Loggins cover; bonus]
13. Black Winter Day [Amorphis cover; bonus]

Hrací doba: 45:05

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (nK_!):

Před dvěma lety vzbudili finští Children of Bodom nemalý rozruch svou tenkrát horkou novinkou „Halo of Blood“. Poprvé od dob „Hate Crew Deathroll“ a „Are You Dead Yet?“ kapela nezněla unaveně a album samotné oplývalo mnoha svěžími a zábavnými nápady. Přiznám se, že po nepříliš blahých zkušenostech s „Blooddrunk“ a „Relentless Reckless Forever“ jsem se o „Halo of Blood“ jen lehce otřel a slyšel je nakonec snad jen dvakrát, což se v kontextu s novou deskou pokusím co nejdříve napravit.

„I Worship Chaos“ je totiž překvapivě solidní počin uskupení, které se postupně snaží vydrat zpět na vrchol, z něhož před několika lety vlastním přičiněním spadlo. Vše ale popořádku. „I Worship Chaos“, stejně jako předchozí nahrávku, produkoval Peter Tägtgren a i on je jedním z několika důvodů, proč je muzika Children of Bodom v současné době opět poslouchatelná. Zvukem se kapela sice částečně vrátila k obecně špatnému „Blooddrunk“, ale dostatkem zajímavých nápadů její zápory naštěstí neopakuje.

Novinka je první deskou, kterou skupina nahrála coby kvarteto. Kytarista Roope Latvala, jenž s kapelou působil posledních dvanáct let, v květnu odešel a kytarové party má tentokrát na svědomí jen a pouze frontman Alexi Laiho. Pocit vyčpělosti z „Blooddrunk“ a „Relentless Reckless Forever“ je ten tam a Laiho sype jedno vydařené sólo za druhým. Místy se sice nějakému sebevykrádání a slabšímu úseku nevyhne, ale obecně se jeho práce dá považovat za velmi podařenou, kvalitní a dostatečně sofistikovanou. Autorská nejistota a bojácné přešlapování na jednom místě jsou tedy pryč. Za zmínku stojí i Laihův velmi naštvaný hlas výborně korespondující s tou hromadou ostrých riffů, které současně štěká jeho kytara.

Nejsilnější skladbou „I Worship Chaos“ je bezesporu melodická klipovka „Morrigan“ ozdobená silnou klávesovou linkou a na Children of Bodom až neobvyklou přístupností (odmyslíme-li si opravdu hrubý Laihův vokál). Klávesy v režii Janne Wirmana na novince obecně hostí mnoho nosných motivů. Například v pomalejší, o to však promyšlenější, skladbě „Prayer for the Afflicted“ připomínající starou hitovku „Angels Don’t Kill“. Na poměry Children of Bodom pomalé písně kvalitativně „I Worship Chaos“ dominují a tato poloha skupině v současné době vskutku sluší. Taková „All for Nothing“ mluví za vše a její poslední třetina plná kytarových i klávesových sól je vyloženě lahůdková.

Svižnější songy ale rozhodně nezaostávají. „Hold Your Tongue“ velmi připomíná prvotní tvorbu a závěrečná „Widdershins“ zaujme slušnou kompozicií a gradací. Úvodní rychlovka „I Hurt“ slibuje naživo brutální kotel a „My Bodom (I Am the Only One)“ zní místy až jako thrashová rubačka. Většina rychlejších písní se nese v ultrabrutálním tempu, které se mezi nimi moc nemění, takže po chvíli zákonitě přichází pocit repetitivnosti a jisté „vatovitosti“. Třeba „Horns“, titulka „I Worship Chaos“ nebo vyloženě zbytečná „Suicide Bomber“ touto obtíží trpí nejvíce. Children of Bodom se doslova vyžívají v cover verzích a ani „I Worship Chaos“ jich nebylo ušetřeno. Žádný z celkem tří cover bonusů však nelze označit za vyloženě podařený.

S „I Worship Chaos“ jsem spokojen. Nejde o nijak přelomovou desku, nýbrž o poctivou nálož solidního melodic death metalu v podání těch nejpovolanějších muzikantů. Má své mouchy, mezi nimiž jako ta nejtučnější vyčnívá fakt, že minimálně tři písně z celkových deseti (bez bonusů) tvoří zbytečnou vatu. S nejslavnější érou Children of Bodom se „I Worship Chaos“ nedá srovnávat, v rámci poslední dekády ale jde o jednu z povedených desek. Nenudí, slušně odsýpá a důraz na pomalejší, atmosférické skladby se zdá být správnou volbou. Alexi Laiho se konečně vzpamatoval a podařilo se mu vystoupit z vlastního stínu. Bravo!

Druhý pohled (Kaša):

Když finští Children of Bodom vydali před dvěma lety svou předposlední desku „Halo of Blood“, neváhal jsem ji při každoročním sumírování pasovat do role největšího překvapení tehdejšího roku. Přestože se nejednalo o nikterak revoluční počin, musím i s odstupem uznat, že v porovnání s plackami „Blooddrunk“ a „Relentless Reckless Forever“, které již zdobí nepřeslechnutelná skladatelská vyčpelost hlavní persóny, se jedná o desku vyrovnanou, barvitou a když už nic, tak ji zvládnu bez problémů doposlouchat do konce.

A tak nějak jsem doufal, že alespoň v tomto duchu se bude odehrávat devátá nahrávka „I Worship Chaos“, již si čtveřice s Alexim v čele na letošek přichystala. Co však čert nechtěl, novinka má blíže právě ke „Blooddrunk“, které mi přišlo jako zoufalá snaha o recyklaci starších osvědčených nápadů. A totéž se mi vybavuje při poslechu letošního studiového zářezu, jenž je po formální stránce super a je radost slyšet Alexiho melodické šmidlikání, kterým dokazuje, že stále patří mezi nejzdatnější kytarové střelce na scéně, nicméně čím dál nudnější riffování a kolovrátkový materiál snahu jeho i jeho spoluhráčů devalvuje.

Do této sorty rychlejších, nepřekvapivých a ve výsledku docela vatovitých písní řadím zejména druhou „My Bodom (I Am the Only One)“, titulní „I Worship Chaos“, tuctovou hitovku „Hold Your Tongue“ a „Suicide Bomber“. Všechny tyto jsou strašně předvídatelné, a jestli je před vydáním nové desky Alexiho party něco čím dál jasnější, tak že právě tyto písně se pomalu a jistě stávají největším opruzem. Na druhou stranu novinku zachraňuje překvapivě melodická „Morrigan“ s opravdu dobrými kompozičními momenty a pomalá „Prayer for the Afficted“, která překonává všechny podobné pokusy z posledních let a navazuje na zlatou éru „Angels Don’t Kill“. Hodně se mi líbí ještě další pomalejší věc „All for Nothing“ a taky závěrečná „Widdershins“, jež se snaží hrát na epičtější strunu. Ten zbytek už není nijak dechberoucí, ale dá se to přežít.

Když si to tak v hlavě sumíruju, tak se základní verzí alba se s počtem povedených a naopak nudných písní dostávám matematicky velmi blízko k poměru 1:1, ovšem protože jsem v minulosti covery z kuchyně Children of Bodom měl vážně rád, tak jsem si nenechal ujít verzi s trojicí bonusových předělávek. „Mistress of Taboo“ neznám ani v originále, takže jediné, co mě na ní zaujalo, je Alexiho vokální práce. To „Danger Zone“ už je krokem vedle a skvělá hitovka z 80. let se v provedení Children of Bodom stala opravdu iritující záležitostí, což platí i o „Back Winter Day“, která je taková „pocta“ Amorphis, že si to jejich krajané snad ani nezasloužili.

Přestože letošní výsledek snažení Children of Bodom skončil tak nějak na půl cesty a na „Halo of Blood“ se dívá ze slušné vzdálenosti, tak jsem svým způsobem rád, že se nejedná o takový blábol, jako bylo svého času „Relentless Reckless Forever“. Jedná se prostě o typickou desku stojící na klasické formulce Children of Bodom, takže nic, co by fanouška starších pořádků zaskočilo, ale na druhou nic, z čeho by si měl výrazně ublinknout. Jestli to však stačí, to už si musí říct každý sám. Za mě osobně ani moc ne a v budoucnu si opět radši pustím „Follow the Reaper“…

Recenze

Symphony X – Underworld

15.9.2015 Kaša Komentáře: 2

Země: USA
Žánr: progressive power metal
Datum vydání: 24.7.2015
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Overture
02. Nevermore
03. Underworld
04. Without You
05. Kiss of Fire
06. Charon
07. Hell and Back
08. In My Darkest Hour
09. Run with the Devil
10. Swansong
11. Legend

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Američtí progresivci Symphony X sice nikdy nebyli vyloženě nejpracovitější partou, protože své alba nesypou ve stále častějších dvouletých intervalech a třeba na poslední „Iconolast“ se čekalo čtyři roky, ale i tak jsem v koutku duše doufal, že po skvělém předchůdci si Symphony X pospíší a na novinku nechají čekat kratší dobu. To se nestalo a „Underworld“ vychází až v letošním roce, ale když jsem tak nad tím přemýšlel, tak si říkám, že je lepší dostat jednou za čtyři roky opravdu znamenitou desku než průměrný počin v polovičních intervalech.

Symphony X si během své dlouhé kariéry vypracovali titul jedné z nejlepších progresivních power metalových kapel, ne-li vůbec té nejlepší. Jen pro pořádek si řekněme, že se jedná o americké pojetí power metalu, které není takovou tou veselou evropskou variací na heavy metal, kytary jsou naopak agresivní a chytré. Vokály nemusí za každou cenu sahat do neskutečných výšin a skladby jsou, jakkoli má hudba Symphony X k čistokrevnému progresivními metalu vcelku daleko, košatě stavěné hned na několika nosných nápadech. Jasně, najde se místo i pro přímočařejší palby, jichž je na „Underworld“ několik, a leckdy si to pánové brousí až někam k thrash metalu. To platí třeba pro druhou „Nevermore“, jež následuje hned po kratkém intru „Overture“, a právě její nástup, který je jako rána pěstí, z ní činí jeden z nejvýraznějších momentů „Underworld“.

To se oproti starším albům liší snad jen v textové oblasti a navazuje tak na „Iconolast“, protože ani „Underworld“ není lyricky nijak přikryto jednotným konceptem, který byl pro dřívější alba typický. Ono to není nijak na škodu, protože kapela se nemusí za každou cenu někam tlačit, a pokud si myslíte, že „Underworld“ je jedním z těch počinů, na něž se prostě poskládalo několik písní, které zrovna Symphony X měli po ruce, tak se mýlíte. Jedenácté album této americké veličiny je jednotné, a přestože se dá orientačně rozdělit na část s progresivně laděnými skladbami a na druhou stranu na dílec plný agresivnějších položek, tak při poslechu jsem neměl pocit, že bych poslouchal nějaký slepenec. Popravdě jsem ani nic takového nečekal, protože na „Iconolast“ Russell Allen a spol. ukázali, že to jde i bez toho konceptu.

Jestli Symphony X něco odlišuje od ostatních, tak je to zcela jistě Russell Allen. Já vím, že i sebelepší zpěvák neuplete z hovna bič a nemůže zachránit úplně všechno, ale Russell Allen je jedním z těch příkladů, jenž i průměrnou hudbu táhne kupředu až neskutečným způsobem. Jestli něco podobného dokázal udělat v několika případech Warrel Dane na návratovém albu jeho Sanctuary, tak Russel nemusí sice zasahovat tolikrát, ale jeho charismatický vokál, který si nelze splést, je prostě a jednoduše fantastický. Když se člověk zaposlouchá třeba do titulky a její instrumentální náplně, tak to na poměry Symphony X není žádná klasa, ale Russell Allen, jenž ve slokách agresivně zahrozí a v refrénu ve výškách melodicky pohladí (berte s rezervou, žádné vtíravé popěvky se nekonají), z ní činí alespoň nadprůměrnou záležitost, která baví.

Vyzdvihovat zpěváka na úkor ostatních není úplně fér, ale když ono to u „Underworld“ snad ani jinak nejde. Ostatní hráči jsou samozřejmě skvělí na území, jež okupují, ovšem s tím člověk už tak nějak počítá. To, že Michael Romeo drtí jeden skvělý riff za druhým a rytmická sekce boří zdi, je prostě standard. Překvapením je pro mě ale Michael Pinnella, který možná se svými klávesami nemá tolik prostoru jako ostatní, ale když spustí sólo v titulním válu nebo v „Charon“, tak nestačím mrkat. Většinou se drží jen tak v pozadí a dokresluje táhlými melodiemi vrstvenost materiálu, takže kolikrát jsem si jeho nástroje ani nevšiml. Třeba ve „Without You“, což je taková příjemně hitová melodka, jsem jej zaregistroval až po několika posleších, a přitom ty melodie, které v této písni hraje, jsou velmi líbivé a byla by škoda je promeškat.

Vlastně ani nevím, jestli má cenu nějak vyzdvihovat nejlepší písně, protože bychom tady byli dlouho, ale takovou tu povinnou trojici, která se mi zalíbila nejvíc, si odpustit nemůžu. O úderné „Nevermore“ na úvod již řeč byla, takže poté se moje zraky stáčí k delší, nikterak však roztahané „Charon“. Naopak takové „To Hell and Back“ by lehké zkrácení prospělo. Zpět ale k „Charon“. Ve středním šlapavém tempu působí sofistikovaněji než rychlovky z první poloviny a zejména díky velmi silné melodii v refrénu a zasekávaným kytarám v refrénu s orientálními aranžemi v pozadí se z ní rychle stal můj osobní favorit. Totéž platí o závěrečné „Legend“. Ta se navíc v závěru desky musí potýkat s oslabenou pozorností, a může tak znít nenápadně a šedě, ale navzdory tomu se z ní díky skvělým kytarám a vokálu rychle stal jeden z top momentů „Underworld“.

No, a protože vyložených záporů jsem na „Underworld“ moc nezpozoroval, tak utnu recenzi v tom nejlepším, protože bych už beztak jen omílal několikrát vyřčené. V kontextu posledních alb Symphony X je „Underworld“ možná o něco slabším počinem a na předchozí „Iconolast“ nestačí určitě, ale vzhledem k tomu, že si tahle parta může stále nechat označení jako přední představitel progresivního power metalu, tak má před svou konkurenci stále výrazný náskok a udržuje si prvenství. Nemyslete si, že se mi „Underworld“ líbí jen proto, že se jedná o novinku Symphony X, které mám rád a nechal bych pozlatit všechno, co kdy vydají. Tato pětice přišla totiž opět s vyrovnaným a kompozičně výrazným materiálem, jenž je okamžitě rozpoznatelný. Škoda jen toho hnusného obalu, který mi lehounce kazí dojem, ale co se hudby týče, tak je novinka na top počin a tak je třeba k Symphony X přistupovat. Jako k profesionálům, kteří se s každým albem stávají zaslouženě většími a uznávanějšími.

Druhý pohled (Onotius):

Musím se přiznat, že přestože jsem na novinku amerických Symphony X byl zvědav, nicméně nějakou nesnesitelnou nedočkavostí jsem nehořel. Prvním důvodem byl fakt, že poslední deska „Iconoclast“ ve mně zanechala namísto očekávané posluchačské satisfakce spíše rozpačitý dojem. Nahrávka byla na první pohled ambiciózní, ve výsledku však chladně profesionální a neosobní, přičemž místy působila podivně nuceně a nepřesvědčivě. A navzdory progresivnějšímu formátu nakonec paradoxně zněla jednotvárněji, než bylo zvykem i u relativně přímočarého (avšak silných nápadů plného) předchůdce „Paradise Lost“. Tím druhým pak bylo zveřejnění obalu desky, jenž byl… no uznejte, že celkem odpudivý photoshop. Novinka ale přinesla příjemné překvapení, neboť pod ošklivým obalem se skrývá deska, jakou melodický metal potřeboval jako sůl.

To, co na posledním albu těchto progresivně powerových Američanů začínalo zavánět lehkým sebeopakováním, případně chladnou snahou o progresivitu za každou cenu, byl na novince vyškrtnuto a namísto toho byl kladen důraz na to, aby vynikly nosné nápady. Aby technická ekvilibristika byla prostředek a nikoliv cíl. A to se vydařilo. Ačkoliv nápady novinky na první poslech mohou znít oproti klasickým věcem z „V: The New Mythology Suite“ a „The Odyssey“ méně melodicky, určitě je zde čeho se chytit. Deska působí celkem kompaktně a jako celek funguje solidně. Občas jsou znát odrazy staršího rukopisu, na druhou stranu zní syrověji a upřímně. Kompozice ale nikterak nestrádají co se týče transformací motivů a progresivních meziher. Díky většímu důrazu na kytarový zvuk a méně klasickou melodičnost znějí celkem neoposlouchaně i místy solidně hoblují.

Hned singlová „Nevermore“ předvede kolekci interesantní řízné kytarové práce s melodickým refrénem, ovšem ještě lépe to funguje v následující „Underworld“. Ta si sice, než přijde se silným refrénem, dává na čas (je zde vypozorovatelná kompoziční paralela například s „Inferno (Unleash the Fire)“ z „The Odyssey“), o to více pak funguje a Russell Allen v ní exceluje. A ta melodie – ano, slyším v tom záblesky něčeho už dříve slyšeného, ale zní to fenomenálně. Z těch, co zaujmou na první poslech, nejde nezmínit baladickou „Without You“, chytlavou „In My Darkest Hour“ i nekompromisní „Kiss of Fire“, jež využívá temných sborů a orchestrace, které evokují Dimmu Borgir.

Přitlačení na pilu Symphony X vůbec neuškodilo. Je to deska plná silných nápadů a lahůdkové instrumentace a především deska, jež si nemusí na nic hrát, neboť disponuje energií a elánem, který jí může nejeden konkurent závidět.

Recenze

Blind Guardian – Beyond the Red Mirror

1.9.2015 Kaša Napsat komentář

Země: Německo
Žánr: power metal
Datum vydání: 30.1.2015
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. The Ninth Wave
02. Twilight of the Gods
03. Prophecies
04. At the Edge of Time
05. Ashes of Eternity
06. The Holy Grail
07. The Throne
08. Sacred Mind
09. Miracle Machine
10. Grand Parade

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Tak, a máme tady po nějaké době další restík v podobě recenze alba, jehož datum vydání již není zrovna aktuální, ale přesto se nehodí, abychom jméno této velikosti a událost, již vydání této placky znamenalo, ignorovali. Asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že každé nové album Blind Guardian je spojeno s velkými očekáváními, která se melodickým nestorům z Krefeldu daří bez problémů plnit, protože jestli se o Blind Guardian dá něco prohlásit, tak že jsou ve všech ohledech sázkou na jistotu. Tahle parta z Německa si během své dlouhé kariéry navykla na vysoký standard, jenž je možná občas spojen s nějakým tím menším zklamáním (u mě osobně třeba „A Twist in the Myth“), ale jinak jsou Blind Guardian špičkou ve svém power metalovém oboru.

A na konstatování z předchozího odstavce se nic nemění ani tentokrát, protože když se člověk zaposlouchá do jejich novinky (berte s ohledem na termín vydání s rezervou) „Beyond the Red Mirror“, která má v diskografii již pořadové číslo deset, tak dostane komplexně vrstvenou, avšak klasickou porci německého power metalu, jenž je v podání této veličiny svou kvalitou na hony vzdálený genericky znějícím zástupcům téhož hudebního stylu. Když jsem v předchozí větě označil novinku jako klasickou, tak vězte, že to platí na poměry Blind Guardian opravdu doslova. Nějaké stylové odbočky jsem věru nečekal a vlastně jsem po nich ani netoužil, takže mě osobně „Beyond the Red Mirror“ nijak nezklamalo a můžu říct, že co do kvalitativní laťky se jedná o další z řady povedených počinů Němců s famózním Hansim Kürschem v čele.

„Beyond the Red Mirror“ je až na menší škobrtnutí ve středu stopáže vyrovnaná a na relativně limitované možnosti kapely barvitá nahrávka, s čímž je spjato to nejdůležitější, a sice že její poslech baví. K mé vlastní spokojenosti je album poskládáno na poměry Blind Guardian nepřekvapivě, což znamená, že nechybí jak dynamické power metalové hymny v podobě „Twilight of the Gods“ a „Holy Grail“, tak epické kompozice, jimž vévodí hned úvodní rozmáchlá záležitost „The Ninth Wave“ nebo ještě o malý kousek povedenější „The Throne“.

Právě do „The Ninth Wave“ jsem vzhledem k její hrací době vkládal asi největší naděje, protože Blind Guardian tyhle delší skladby prostě umí. Musím říct, že nejvíc se mi líbí temnější atmosféra této kompozice. Je fakt, že ony temnější sloky jsou vystřídány prosvětleným refrénem, jenž je zprvu nenápadný, ale velmi zpěvný, ovšem na úvod je to ambiciózní a hlavně velmi slušně vyvedená kompozice, která do dalších minut nakopne. Totéž platí o „Twilight of the Gods“, což je typická chytlavá hitovka, jež nad zbytkem alba vyčnívá z pohledu nakažlivého potenciálu, který v ní dřímá. Navzdory její jednoduché struktuře nijak neupadá a je schopná se držet na samém vrcholu posluchačského zážitku z „Beyond the Red Mirror“ i po uplynutí několika poslechů.

Vůbec nejlepší skladbou je z mého pohledu čtvrtá „At the Edge of Time“, která díky barvitým aranžím a skvělému orchestru zní velmi výpravně a jako by se na album zatoulala z nějaké metalové opery (myšleno v dobrém smyslu tohoto přirovnání). Je na jednu stranu škoda, že se zastavila na „pouhých“ sedmi minutách hrací doby, protože nosné nápady by vystačily i na delší stopáž, ale na druhou stranu je možná lepší tato forma než rozmělněná kaše bez potřebné údernosti, která této kompozici nechybí. Po slabší „Distant Memories“, jež mi spolu s queenovskou „Miracle Machine“ přijde tak nějak zbytečná, je nálada rychle spravena parádní dvojicí „The Holy Grail“ a „Sacred Mind“. Opět se jedná o delší písně, které v rukou třímají hrdinskou power metalovou pochodeň a v rychlejším tempu dávají vyniknout jednak silným kytarám, ale hlavně skvělému vokálu Hansiho, jehož klenutý refrén v prvně jmenovaném válu je skvělý a zabrušuje hrany agresivních slok.

Snad jediné, čím mi “Beyond the Red Mirror” příliš nesedí v celé své délce, je zvuk. Mix je podivně plochý a místo toho, aby podporoval nespornou záživnost desky, tak na mě má účinek takřka opačný. Nemyslete si, není to žádný shit, kterému nedokážu přijít na jméno, Blind Guardian by něco takového určitě nedopustili, ale přesto věřím, že výsledek mohl být průraznější a energičtější. Navíc mám dojem, že tentokrát se nepovedla syntéza mezi orchestracemi a kytarovým podkladem tam, kde je to zapotřebí („At the Edge of Time“ a „The Throne“), protože oba tyto prvky na mě působí zvláštně izolovaně a hrají si jakoby každý na svém písečku. Předchozí placky byly v tomto ohledu na vyšším vývojovém stupni a je škoda, že ačkoli ta hudba zní sama o sobě pompézně a chytře, tak místo toho, aby se její pozice tímto prvkem ještě více upevnila, je tomu spíše naopak.

Předchozí odstavec je však pouze má osobní výtka, která nemá co dočinění s kvalitou vlastní hudby na „Beyond the Red Mirror“. Ta je totiž opět skvělá a Blind Guardian dokázali, že i přes nulový stylový vývoj (nic proti tomu, protože tohle jim jde stejně ze všech nejlíp) mají stále hodně co říct. A já jim to zase baštím i s navijákem. Kdyby si všechny stylově spřízněné party držely takhle vysoký standard kvality, tak možná bych i ten power metal začal poslouchat s větším nadšením a ne jen tak z povinnosti kvůli recenzi, nebo naopak z nostalgie, kdy si opráším několik málo skladeb, když mě zrovna popadne nálada. Za mě rozhodně palec nahoru.

Druhý pohled (Ježura):

Už to vypadá tak, že s „Beyond the Red Mirror“ to mám velmi podobně jako s každým předchozím albem Blind Guardian. Nejdřív se mi z nějrůznějších důvodů nelíbí, ale nakonec mu přijdu na chuť a opět docením tvůrčí um, s jakým se tihle pánové pohybují vysoko nad prakticky veškerou power metalovou konkurencí. „Beyond the Red Mirror“ zní, jako by Blind Guardian navázali na ty nejepičtější kusy z desky předchozí, a přitom si odpustili jakékoli úlevy, protože tohle více než hodinové album obsahuje až na několik drobných výjimek jednu rozmáchlou kompozici vedle druhé. To je na jednu stranu ku prospěchu věci, protože záměr nahrát epickou desku vyšel na jedničku a opusy jako „At the Edge of Time“ nebo „The Throne“ patří snad k tomu nejlepšímu, co pod taktovkou Blind Guardian kdy vzniklo. Na druhou stranu mi ale připadá, že pro samou rozmáchlost „Beyond the Red Mirror“ maličko splývá dohromady, pročež trochu zbytečně zaniká hromada dobrého materiálu, na který je deska mimořádně bohatá.

Tohle pak ještě zdůrazňuje zvuk, který kolega vystihl trefně, jenže já si na rozdíl od něj klidně troufnu použít pojem „průser“. Sice je fakt, že se na to dá zvyknout, a když se člověk snaží, tak tam většinou najde to, co hledá, ale je to zbytečně otravné a v celkovém dojmu to desce alespoň v mých očích dost ubližuje. Když totiž při své délce nezní tak, jak by znít mohla, a člověku tam pořád něco chybí, může to mít (a v mém případě také má) dopad na atraktivitu celku. Při všech kvalitách, které „Beyond the Red Mirror“ má, totiž při poslechu od začátku do konce ztrácím pozornost a některé kusy mě v rámci celku i trochu iritují. To je k vzteku zejména protože když si ty písničky pustím samostatně, námitky mizí.

V „Beyond the Red Mirror“ tedy vidím poněkud rozporuplný počin. Z osvědčených a kvalitních surovin tu byl rukama michelinských kuchařů navařen kotel výborné krmě, která v zásadě nesnese námitek a navazuje na předchozí výtvory svých stvořitelů s hlavou oprávněně vztyčenou. Jenže ten číšník, kterému do toho kulinářského zázraku upadl vajgl, by zasloužil nakopat. Nad žvárem se totiž sice zavřela hladina a skončilo někde u dna, všudypřítomná pachuť ale zůstala a to je opravdu škoda.

Recenze

Helloween – My God-Given Right

11.7.2015 Kaša Napsat komentář

Země: Německo
Žánr: speed / power metal
Datum vydání: 29.5.2015
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Heroes
02. Battle’s Won
03. My God-Given Right
04. Stay Crazy
05. Lost in America
06. Russian Roulé
07. The Swing of a Fallen World
08. Like Everybody Else
09. Creatures in Heaven
10. If God Loves Rock ‘n’ Roll
11. Living on the Edge
12. Claws
13. You, Still of War

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Album, kterému se budu věnovat v této recenzi, je jedním z ukázkových případů, kdy se veškerá snaha shrnout nějaké dojmy z jeho poslechu dá hravě shrnout do jedné, maximálně dvou vět. Kdybych tedy měl opravdu velké koule a nebál bych se, že mě náš šéfredaktor zabije, tak by recenze vypadala asi následovně: 15. studiové album německých nestorů melodického metalu. Je opravdu nutné něco dodávat? A šlus. Opravdu, tolik málo stačí, aby i okrajově zasvěcení posluchači, kteří slyšeli některou z nedávných desek, měli jasno o tom, jak bude „My God-Given Right“ znít. Helloween jsou totiž již dávno partou, která usnula na vavřínech a zakončení nahrávacího a skladatelského procesu si představuji jako odškrtnuté políčko v kalendáři a jako hlavní důvod, aby se opět mohlo vyjet na cesty a oprášit tak staré vály z „Keeper of the Seven Keys“.

Nebudu tady na „My God-Given Right“ kydat hnůj za to, že zní úplně stejně jako předchozí tři placky, protože ačkoli je ta podobnost se „7 Sinners“ a „Straight Out of Hell“ zarážející a zvukový kabát se nezměnil snad ani o milimetr, tak hlavní důvod, proč mi novinka nesedí, je její přílišná jednotvárnost. Nejsem fanouškem vyložených experimentů u zaběhnutých jmen, jejichž hudba mi sedí, ale „My God-Given Right“ je typickou sázkou na jistotu, která potěší snad jen opravdového masochistu, jenž si po ránu češe bujnou kštici podle fotky Andiho Derise. Album jsem slyšel nesčetněkrát, takže můžu s klidným srdcem říct, že tentokrát mě Helloween opravdu zklamali. A to jsem nečekal žádné zázraky.

Jestli jsem si díky „My God-Given Right“ něco uvědomil, tak je to fakt, jak skvělým albem vlastně předchozí „Straight Out of Hell“ bylo. Důvod? Ačkoli jsem jej od vydání ani pořádně neslyšel, tak jsem stále schopný si v hlavě přehrát hned několik melodií. Exotickou „Nabataea“ začínám a přes experimentální „Wanna Be God“ a klasickou „dýňovinu“ schovanou za titulní písní pokračuji až po zpěvné hitovky „Live Now!“ a „Waiting for the Thunder“. Není to sice důvod, abych vynášel předchozí placku do nebe, ale alespoň mám důvod se k ní teď i vrátit. Naproti tomu „My God-Given Right“ je na pamětihodné momenty opravdu hubená, a pokud pominu slušnou singlovku „My God-Given Right“, temnější „Russian Roulé“ a rychlou „Claws“ s agresivně uječeným Derisem, tak zbylé kompozice jsou ničím nevyčnívající standardy, kterých pánové v uplynulé dekádě složili již dostatek a které si mohli klidně odpustit.

Třináct písní, které zdobí seznam skladeb na zadní straně počinu s naprosto nevkusným přebalem, jenž jako by říkal, že se ani sami Helloween neberou vážně, když na přední stranu své desky vytisknou takovou ohavnost, si tak ve většině případů nezaujatě hraje to svoje, a přestože jsem se snažil si album alespoň místy užít, tak koncentrace vatovitého materiálu je na „My God-Given Right“ příliš veliká. „Heroes“ a zejména „Battle’s Won“ jsou pokusy o reminiscence starší tvorby, které nefungují. Daří se to až skladbě titulní, jež oproti dvěma jmenovaným kolegyním disponuje alespoň úderným refrénem, jenž snadno zaujme.

„Stay Crazy“ prvních pár poslechů nijak nevadila, nicméně její jednoduchá struktura a kolovrátkový refrén ji po čase dehonestuje do sfér slabších kusů stáda. „Lost in America“ překvapila svým nádechem, jenž se ve slokách nějak záhadně přibližuje pozdější tvorbě Gamma Ray, dokonce i ten Deris zní podobně jako Kai Hansen, ovšem tím jsem vyčerpal to jediné, co je na ní alespoň trochu zajímavé. Dvě pomalejší písně „The Swing of a Fallen World“ a „Like Everybody Else“ pak už jen podtrhují slabší závěr alba, který z opravdové letargie vytrhne jen zmíněná „Claws“. Právě kvůli těmto písním nemám v posledních letech důvod těšit se na nové album Helloween.

A pokračujeme dál stezkou nudných songů. „Creatures in Heaven“ je zbytečně roztahaná a dokázal bych si představit její údernější verzi o hrací době čtyř minut. Ale abych byl fér, tak zrovna tenhle vál není taková hrůza jako rozjuchaná „If God Loves Rock ‘n’ Roll“ nebo ukázková šedá myš jménem „Like Everybody Else“. Když už nic, tak se dá „Creatures in Heaven“ bez újmy poslouchat i vícekrát, což se třeba o závěrečné „You, Still of War“ říci nedá. Hodina materiálu je v tomto případě prostě ubíjející, protože dokud budou dvě třetiny písní v jádru úplně obyčejné kompozice bez náboje, které od zástupů dalších odlišuje hlas Andiho Derise a profláknuté jméno v hlavičce, tak nemám důvod podstupovat v blízké budoucnosti poslech „My God-Given Right“ dobrovolně.

Ono se možná zdá, že jsem k Helloween až moc kritický, a můžete se divit, proč si člověk, pro něhož power metalové melodie nejsou denním chlebem, vybral k recenzi právě tuhle desku, ale vězte, že mám jejich starší alba strašně rád a Kiskeho éra je pro mne v žánru melodického speed metalu vrcholem, ale na současné podobě Němců se mi nelíbí, že jejich alba postrádají jakýkoli náboj a čím dál víc se mi výsledek jejich tvůrčích seancí začíná slévat dohromady a působí to na mě, jako kdyby vydali jakýkoli produkt, ale hlavně ať je venku. Na kvalitu není třeba koukat příliš sebekriticky, vždyť fanoušci to stejně budou kupovat jako diví. Jak to jen ukončit? Za mě naprosto zbytečná placka… až budu mít chuť na Helloween s Andi Derisem u mikrofonu, tak sáhnu radši po „The Dark Ride“, případně po minulém „Straight Out of Hell“, které bylo o několik tříd lepší deskou.

Druhý pohled (H.):

Já vím, že tím spoustu lidí asi dost naseru, protože Helloween jsou vlastně legenda (chápeš to, vole? LEGENDA!) a na ty se přece nesahá, ale na druhou stranu, někdy by se člověk měl podívat pravdě do očí a říct to nahlas. Helloween jsou dávno za zenitem, dnes už je ta kapela docela zbytečná. Ve studiu automat na sice nové, ale jinak vlastně pořád stejné písničky, na koncertech jukebox na hity z „Keeper of the Seven Keys“. Ale hlavně, že to pořád sype.

Nejsem žádný fanatický „hejtr“ (to je teď moderní říkat, ne?) Helloween – naopak, některá alba téhle skupiny mám dost rád a v dobách, kdy jsem býval desetiletý smrad, byli právě oni jedněmi z těch, čí desky jsem tenkrát sjížděl do zblbnutí. Ani nejsem nějaký zaslepený milovník „starých dobrých“ Helloween, když ještě byli v sestavě Kai Hansen a Michael Kiske – naopak, moji nejoblíbenější nahrávku téhle skupiny nazpíval Andi Deris a v době, kdy vyšla, se již Hansen dávno věnoval Gamma Ray. To záměrně říkám, aby si někdo nemyslel, že nadávat Helloween je mým nejoblíbenějším koníčkem, protože co se novinky „My God-Given Right“ týče, bohužel musím říct, že němečtí veteráni opět pokračují v sestupné tendenci posledních let, přičemž tentokrát je to fakticky nefalšovaný blábol.

Ne, že by snad Helloween vůbec nedokázali v posledních letech složit solidní písničky, které člověka zabaví. Problém je ovšem v tom, že se skutečně jedná jen o písničky, nikoliv o alba – na každém je totiž sem tam solidní kousek a zbytek bývá pouze výplň na natažení stopáže, aby se produkt mohl zabalit (ideálně pod strašně kýčovitou umělou obálkou – photoshopová příšernost na přebalu „My God-Given Right“ není výjimkou), poslat do světa a kapela zase mohla vyrazit na turné (hrát dávno provařené odrhovačky z „Keeper of the Seven Keys“). Na „My God-Given Right“ se však až na několik osamělých ostrůvků v moři nudy nachází jenom ta prefabrikovaná vata…

Na novince se nachází 13 kusů (v základní verzi), avšak pokud bych měl říct, kolik jich mě skutečně baví, zastavím se na čísle dva, což činí – ano, necelých 9 minut z celkové hrací doby 61 minut. Povedená mi přijde hned úvodní „Heroes“, jež sice ve slokách nepředvádí nic zvláštního (avšak ani nic, co by člověka uráželo – a to je vzhledem k tomu, co se místy děje na zbytku alba, také svým způsobem úspěch), ale velmi povedený refrén se mi upřímně líbí. Vrcholem celé nahrávky je ovšem „The Swing of a Fallen World“, která o několik koňských délek přebíjí vše ostatní, co se na „My God-Given Right“ nachází.

Když na to přijde, nemám vlastně žádný velký problém ani s pomalejší „Like Everybody Else“, z níž jsem si sice na zadek nekecnul ani náhodou, ale poslouchat se dá, aniž by mi to trhalo žíly. Trochu rozpolcený jsem ze „Stay Crazy“, jejíž trochu stadiónový refrén mě baví podobně jako ten v „Heroes“, avšak ani tak nejsem ochotný kvůli němu trpět jak zvíře při naprosto pošukaně veselé sólové kytaře ve slokách, protože to je fakt humus. Poslední věcí, jež mě na celé nahrávce alespoň trochu zaujala, je „Creatures in Heaven“, a to díky krátkému, trochu do sci-fi laděnému klávesovému intru – bohužel to, co přijde po něm, je zase blbost.

Zbytek skladeb na „My God-Given Right“ je pak naprosto ukázková power metalová odrhovačka, kterou mohou přijmout za svou snad jen naprosto nekritičtí hardcore fanoušci nebo posluchači, kteří k metalu poprvé přičuchli před týdnem. Při vší úctě k Helloween, věci jako „My God-Given Right“, „Lost in America“ nebo „If God Loves Rock ‘n’ Roll“ jsou prostě ryzí nuda, jejíž poslech se rovná ztrátě času. Sice tyhle kusy stále nejsou až takové dno jako třeba naprosto imbecilní „Battle’s Won“ hned na druhé pozici, ale ani to nahrávce jako celku (samozřejmě) nijak nepomáhá. Vzhledem k tomu, že mi většina desky přijde jako čistokrevná hovadina, nemám jiné možnosti než „My God-Given Right“ označit za jedno z nejhorších alb Helloween vůbec.

Recenze

Armored Saint – Win Hands Down

5.7.2015 Kaša Komentáře: 5

Země: USA
Žánr: power / heavy metal
Datum vydání: 2.6.2015
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Win Hands Down
02. Mess
03. An Exercise in Debauchery
04. Muscle Memory
05. That Was Then, Way Back When
06. With a Full Head of Steam
07. In an Instant
08. A Dive
09. Up Yours

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kdyby se vyhlašovala anketa o nejnedoceněnější kapelu na metalové scéně, tak Armored Saint by se dle mého skromného názoru umístili vcelku vysoko. Tahle parta z Los Angeles během své historie, jejíž první kapitola se začala psát již v roce 1982, nikdy nevystoupala na širší vrchol metalového Olympu a vždy zůstávala co do věhlasu někde v základním táboře. Je fakt, že si za to může částečně i sama, protože roky její aktivní kariéry jsou celkem slušně ořezané v závislosti na působení pěvce Johna Bushe v řadách thrash metalových velikánů Anthrax, a právě tady tedy začnu dnešní pojednání o sedmém albu veličiny amerického power / heavy metalu.

V průběhu 80. let se vše zdálo být v naprostém pořádku a skupina pomalu a jistě směřovala ke svému nejdůležitějšímu opusu, jímž se stalo „Symbol of Salvation“ z roku 1991. Skvělé album, které je dodnes esencí toho, co Armored Saint pro americkou heavy metalovou scénu znamenají. Po skončení turné k této desce však dostal John Bush nabídku od zmíněných Anthrax, již přijal, zbytek kapely odmítl pokračovat a Armored Saint se oficiálně rozpadli. Trvalo dalších osm let, tedy do roku 1999, než se nad budoucností Anthrax vznášel velký otazní, a basák Joey Vera s Johnem Bushem se rozhodli oživit své vlastní dítě. Ve studiu se sešla stará sestava a výsledkem byla deska „Revelation“, jež sice na famózního předchůdce nedokázala navázat, ale přesto se jedná o skvělou heavy metalovou nahrávku, která si přešlapů vybrala jen opravdové minimum.

V té době se však schylovalo k návratu Anthrax do studia a natáčení nové desky, takže Armored Saint se v roce 2003 opět na několik let rozešli. No, a třetí „začátek“ této pětice na sebe nenechal čekat dlouho poté, co se John Bush pakoval z řad velkých thrash metalistů z New Yorku. V roce 2010 tak vyšlo album „La Raza“, jemuž se nepodařilo zopakovat úspěch předchozích nahrávek, a přestože jednotlivé písně nebyly špatné, tak pro mě osobně tohle album bylo zklamáním, protože dřívější chemie jednotlivých členů nějak záhadně nefungovala, čímž se dostáváme do letošního roku, kdy vychází sedmá řadovka, která se jmenuje „Win Hands Down“ a která by měla napravit reputaci po předešlém škobrtnutí.

Od minula se personálně nic nezměnilo a Armored Saint tak opět stojí ve své nejsilnější možné sestavě čítající famózního Johna Bushe za mikrofonem, kytarový tandem Phil Sandoval a Jeff Duncan a rytmickou sekci v obsazení Joey Vera u baskytary a Gonzo Sandoval za bicí soupravou. Co to znamená? Fanoušci se můžou těšit na příval charakteristických melodií a kytarových riffů a sól, díky nimž tolik tuhle partu milují. A zásadní otázka, jestli se Armored Saint podařilo navázat na své nejsilnější desky, si zaslouží zcela jistě kladnou odpověď. „Win Hands Down“ je totiž fantastická nahrávka, která dýchá na krk i takovému opusu, jakým je „Symbol of Salvation“, protože načasování skladatelské formy se Armored Saint vydařilo opravdu na jedničku a během celých 50 minut nešlápla tahle pětice vedle.

Laťku nastaví zatraceně vysoko úvodní singl „Win Hands Down“. Tahle skladba se mi ihned po zveřejnění dostala hluboko pod kůži a v osobním žebříčku nejoblíbenějších písní kapely se postupně usadila na předních příčkách. Tohle je přesně ta skladba, která naplno odhaluje kouzlo Armored Saint, takže krom v životní formě zpívajícího Johna Bushe přináší tahle energická záležitost v rychlejším tempu ukázku kytarové souhry dvojice Duncan/Sandoval. „Win Hands Down“ vrcholí ve skvělém kytarovém sólu, jemuž předchází krátká jazzová pasáž, jež opravdu překvapila. Následující „Mess“ za titulní kompozicí nijak nezaostává a svým tahem na branku se jí i vyrovná. Nedostalo se jí sice tak hitového potenciálu, ale Armored Saint nejsou od toho, aby účelně tvořili hity. Právě tato píseň by se asi nejvíce vyjímala na „Symbol of Salvation“, protože si drží jeho kytarovou i vokální nabroušenost, která ostatní položkám schází.

Není pochyb o tom, že hlavní postavou „Win Hands Down“ je John Bush. Jeho zemitý vokál zní i po padesátce skvěle a hudbě Armored Saint dodává opět obrovskou porci energie a dynamiky, což je slyšet v zprvu nenápadné kytarovce „That Was Then, Way Back When“, jíž chybí vyložený moment oživení, protože po většinu doby šlape v rychlejším tempu, ale zpěvák ji pozvedl minimálně o třídu výš. Totéž by se dalo říct o „Dive“, ačkoli v tomto případě to neplatí s tou dynamikou, protože se jedná o pomalou baladu s melancholickou atmosférou, v níž se k Bushovi přidali ostatní členové jen jako takový letmý doprovod, protože minimálně v průběhu její první poloviny patří hlavní slovo právě zpěvákovi. Postupně se nabalují ostatní nástroje a teskné kytarové sólo s piánem trochu zboří grungeovou atmosféru, již si “Dive” pomalu buduje, a jak balady nemusím, tak tohle je výjimka potvrzující pravidlo.

Pokud se nepletu, tak „Win Hands Down“ přináší vůbec poprvé vokální hostovačku a děje se tak prostřednictvím energické riffové jízdy „With a Full Head of Steam“, v níž se vedle Bushe postaví za mikrofon Pearl Aday, což je manželka Scotta Iana z Anthrax, o níž jsme již letos mohli slyšet v souvislosti s Motor Sister a jejich debutovou deskou. Tahle píseň je natlakovaná hitovka, jíž vokální odpovídačky obou pěvců sluší a díky rychlému tempu si ji určitě zapamatujete. Oproti ostatním písním je svou jednoduchostí a zpěvností trochu odlišná. Přeci jen, delší kompozice typu „An Exercise in Debauchery“, „Muscle Memory“ a „In an Instant“ operují s něčím jiným než jen přímočarou drzostí. Prvně jmenovaná power metalovými kytarami s epickým refrénem, „Muscle Memory“ košatou stavbou, kdy se ubralo na rychlosti a přidalo na dramatičnosti, a „In an Instant“ zase gradací, kdy Armored Saint přecházejí od akusticky odlehčených pasáží ke klasickým heavy metalovým pořádkům. Ačkoli se poslední dva kousky natáhly za hranici sedmi minut, tak nelze říct, že by to bylo ke škodě věci, protože i přes delší hrací dobu ty písně mají stále takový ten zdravý tah na branku a neplácají se v bezradnosti skladatelské neschopnosti a všechny prvky do sebe zapadly.

Od „Win Hands Down“ jsem čekal hodně, nebudu lhát, že tomu tak nebylo. První zveřejněné písně mě hodně slušně navnadily, ale nyní musím říct, že výsledek ještě předčil moje optimistické očekávání. Armored Saint se podařilo natočit jednu z nejlepších desek své dosavadní kariéry, ne-li vůbec tu nejlepší. „Win Hands Down“ sice nelze přišít takový ten punc léty prověřené kvality, jímž se může „Symbol of Salvation“ pyšnit již čtvrt století, ale slabého místa byste na této desce hledali marně. Všechny písně jsou provázány se skladatelskou jistotou velmi těsně, a výsledkem je tak metalová nahrávka ryzí čistoty, která letos ve své váhové kategorii jen těžko najde přemožitele. Hodně překvapivý aspirant na album roku!

Recenze

Starbynary – Dark Passenger

3.7.2015 Ježura Napsat komentář

Země: Itálie
Žánr: power metal
Datum vydání: 1.12.2014
Label: Bakerteam Records

Tracklist:
01. Before the Dawn…
02. …Dawn of Evil
03. Dark Passenger
04. Blood
05. Reflections
06. Codex
07. My Enemies
08. The Ritual – Modus Operandi
09. Turn Around, Look Away!
10. The End Begins (I. Who Is a Psycopath?, II. The Hope of a New Life , III. Salvation, IV. The End Is Near)

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Scarlet Records / Bakerteam Records

Italského power metalu nám redakcí prošlo už docela hodně a vzhledem k tomu, že to v řekněme nadpoloviční většině případů stálo za starou bačkoru, těžko se divit, když skoro ke každé další takové desce někteří z nás přistupují spíše s cynickou obavou, co za veledílo to bude tentokrát. Jiskřička naděje ale pokaždé doutná i zde, takže žádná další italská power metalová deska nevstupuje do Sicmaggotího ringu k předem prohraného zápasu.

Zatím poslední taková fošna se jmenuje „Dark Passenger“ a do světa ji vypustili jistí severoitalští Starbynary, kteří pospolu fungují sotva dva roky, a pokud lze věřit Encyclopaedii Metallum, o nějakých zásadnějších zkušenostech lze hovořit pouze u zpěváka Joea Cagianelliho, který deset let zpíval u vcelku zavedených žánrových souputníků Derdian. Co si budeme povídat, tahle vizitka by mě určitě k poslechu nenalákala, nicméně když už jsem se do toho poslechu přeci jen pustil, vyšlo najevo, že to nakonec není zdaleka taková tragédie, jaká to reálně být mohla. Starbynary totiž sice obrazně řečeno teče mléko po bradě, jenže „Dark Passenger“ je přesto vlastně dost v klidu poslouchatelná deska, která má sice k dokonalosti daleko asi jako Miley Cyrus ke zdrženlivé jeptišce, ale z ní lze vyčíst jistý potenciál, který se místy dokonce podařilo zužitkovat.

Hudební materie, z níž je „Dark Passenger“ utkaná, snese název power metal s jemným, leč zřetelným nádechem progrese. V praxi to znamená, že se Starbynary pokusili nahrát desku, která si sice neklade za cíl být prudce neotřelou duševní potravou pro hudební elitáře (což nemyslím nijak hanlivě, jen mě lepší výraz nenapadá), ale zároveň v žádném případě nechce dělat blbce ani z těch posluchačů, jejichž rozhled nekončí u dýňovitých „Keeperů“, což mezi power metalovými kapelami není vůbec nic neobvyklého. Starbynary tedy za tuhle snahu patří mé sympatie. Typicky italský rukopis je zde samozřejmě čitelný, stejně tak příležitostnou inspiraci u Rhapsody se nikdo ani nesnaží maskovat, ale nečekaně dlouhá řada nejrůznějších detailů a letmých výjezdů mimo klasické power metalové hranice úspěšně rozmělňuje pocit „tohle už jsem někde slyšel“ a celkový dojem dokonce stáčí k hodně okleštěné formě originality.

Určujícím faktorem desky je skutečnost, že záměr nahrát jakž takž inteligentní power metal se Starbynary v zásadě podařilo naplnit. „Dark Passenger“ rozhodně není tupá přehlídka generických nebo vykradených riffů, ale ty skladby mají z kompozičního hlediska něco do sebe a překvapivě často na posluchače vybafne pasáž, která má nápad a poslouchá se velmi dobře. Toto je samozřejmě zhusta vyváženo poněkud vatovitým materiálem, občas maličko násilně působícími melodiemi nebo místy trochu patetickým vokálem (který je ale jinak docela v pohodě) ve stylu kovadlina na koulích. Dobrý dojem alespoň u mě ale pořád mírně převažuje, neboť i ta vata většinou není úplně dementní (i tady se jasně projevuje zřetelná instrumentální zručnost muzikantů), a proto spíše prohučí kolem bez napáchaných škod a v paměti zůstane zejména to dobré.

Nechce se mi pouště to vypisování nejlepších nebo nejhorších skladeb, a to z prostého důvodu – „Dark Passenger“ je dost vyrovnaný počin a prakticky v každé skladbě se dají najít dobré i nedobré momenty. Jako celek to ale má ne úplně podřadnou úroveň a ve výsledku dokonce ani netrpím potřebou více než hodinovou desku vypínat předčasně, což je pozoruhodné i vzhledem k tomu, že poslední skladba má skoro 17 minut, ale i přesto dává nějaký smysl a navíc obsahuje některé z nejlepších momentů alba.

Myslím, že tedy není vůbec od věci mluvit o příjemném překvapení. Nebudu kecat a tvrdit, že se mi „Dark Passenger“ zalíbilo natolik, abych si jej ještě někdy pustil, protože to je při vší úctě dost nepravděpodobné. Dokud jsem si ale tuhle desku pouštěl, nestálo mě to moc přemáhání a ani v poslední době mě to nezačalo otravovat, takže na tom asi vážně něco bude. Nechci nikomu tvrdit, že je „Dark Passenger“ dobrá deska, protože pod tím pojmem si osobně představuji trochu něco jiného, ale stejně tak nemůžu říct, že by to byla deska špatná, protože potenciál, o než padla řeč výše, tu opravdu je a jeho zásluhou to Starbynary v mých očích dotáhli někam do horní poloviny průměru, což znamená desku, která ve výsledku neurazí a naopak sem tam umí i příjemně překvapit. To je v každém případě výsledek, který sahá nad očekávání, a pokud máte rádi power metal, rozhodně se nemusíte bát přesvědčit se na vlastní uši.

Od hudebních fandů pro hudební fandy