Archiv štítku: GBR

Velká Británie

Bodies on Everest – A National Day of Mourning

Bodies on Everest - A National Day of Mourning

Země: Velká Británie
Žánr: drone / sludge / noise rock
Datum vydání: 29.4.2018
Label: Third-I-Rex

Tracklist:
01. unreleaseddeathvideo.flac
02. Tally of Sevens
03. Gold Fangs in Enemy Territory
04. Shotgun or Sidearm
05. Suspicious Canoe
06. Who Killed Yale Gracey?

Hrací doba: 66:16

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Third-I-Rex

Někdy se vyplatí nad tím moc nerozmýšlet a zkusit něco prakticky naslepo. Neposlouchat ukázky, nic moc o kapele v předstihu nezjišťovat a spolehnout se čistě na svou intuici, že za tímhle nebo tímhle by se teoreticky mohlo skrývat něco zajímavého. Samozřejmě, že se může stát, že člověk sáhne do hovna, když si dá intuice dovolenou anebo když ta mrcha zrovna není ve formě, ale občas tahle sázka na blind přináší lepší výsledky, než by jeden čekal. Jako třeba v případě Bodies on Everest.

Název mi přišel vcelku zajímavý, obálka jejich druhé desky „A National Day of Mourning“ docela taky. Trochu jsem kecal, když jsem říkal, že jsem si předem nezjistil vůbec nic, protože jsem se alespoň juknul na Metalové archivy, kde je napsána škatule sludge / doom metal. Oukej, šel jsem do toho.

Realita je ovšem docela jiná než sludge / doom. Popravdě řečeno, realita je vlastně ještě lákavější, než kdyby se skutečně jednalo o sludge / doom. Samozřejmě netuším, jak se věci měly na debutovém počinu „The Burning“ z roku 2015, který jsem, jak se asi z dosavadního povídání dalo vytušit, neslyšel. „A National Day of Mourning“ je nicméně jinde, ačkoliv určité elementy zmiňovaného žánru tu nalézt lze, třeba v písních jako „Tally of Sevens“, „Suspicious Canoe“ nebo „Who Killed Yale Gracey?“, byť i v nich Bodies on Everest sludge / doom ohýbají a znásilňují k obrazu svému, kterýžto směřuje k experimentálnějším polohám.

Kupříkladu hned úvodní jedenáctiminutovka „unreleaseddeathvideo.flac“ se po pozvolnějším rozjedu zvrhne v regulérní noise-industrial-drone. V podobném duchu se pak nese také čtvrtá „Shotgun or Sidearm“, akorát má v ní menší podíl noise. Nejedná se o nejlepší kusy svého druhu, co jsem kdy slyšel, ale určitě je to hlučení udělané dost solidně a zábavně.

Co se týče už jmenované trojice „Tally of Sevens“, „Suspicious Canoe“ a „Who Killed Yale Gracey?“, ani u nich byste neměli očekávat standardní metalový přístup. Kytara je zahlučená, dronová, možná trochu do noise rocku, každopádně zní dost ohavně – což samozřejmě berte jako klad! Extrémní muzika by přece neměla znít stravitelně a přívětivě, takže za mě rozhodně palec nahoru. V „Who Killed Yale Gracey?“ se navíc ke slovu dostávají i další polohy, v nichž Bodies on Everest zpracovávají sonický chlív jinak než zaprasenou kytarou.

To nejlepší jsem si ale nechal až na konec. Vrcholem celého „A National Day of Mourning“ je podle mě víc jak osmnáctiminutová „Gold Fangs in Enemy Territory“, která má atmosféru jako prase. Nervózní náladu navodí už sugestivní pasáž s mluveným slovem, která posléze vyústí v monotónní riffování zabírající celou druhou polovinu skladby. Sice se „Gold Fangs in Enemy Territory“ od zbytku alba docela liší, ale kdybych vám měl doporučit jediný song, jejž byste měli zkusit, pak by to byl právě tenhle.

Přestože je vrchol tentokrát jednoznačný, „A National Day of Mourning“ jakožto celek mi přijde jako zajímavá nahrávka. Zčásti to bude dáno i tím, že jsem od Bodies on Everest přece jenom nečekal příliš, ale nakonec mi tohle rozhodně přijde jako album, které má co říct. Za sebe můžu s klidem doporučit.


Idles – Joy as an Act of Resistance

Idles - Joy as an Act of Resistance

Země: Velká Británie
Žánr: post-hardcore
Datum vydání: 31.8.2018
Label: Partisan Records

Tracklist:
01. Colossus
02. Never Fight a Man With a Perm
03. I’m Scum
04. Danny Nedelko
05. Love Song
06. June
07. Samaritans
08. Television
09. Great
10. Gram Rock
11. Cry to Me [Solomon Burke cover]
12. Rottweiler

Hrací doba: 44:23

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Debutové album Idles, „Brutalism“, způsobilo slušný poprask. Za poslední roky v punku nenajdeme moc podobně výrazných desek, takže kdo to ještě neslyšel, tak kurva alou to napravit, protože je to fakt pecka. Mít tohle album neposlouchané je samozřejmě dobré i jako výchozí pozice pro poslech letošní novinky „Joy as an Act of Resistance“, jelikož poznáte, kam se za ten jeden rok kapela dále posunula.

Idles o sobě dávali vědět už dříve, a to prostřednictvím dvou EPček. Ty však byly spíše jenom takovou slabší ukázkou toho, s čím vyrukují za pár let. Určitě v nich byl už tehdy slyšet potenciál, ale ten naplno projevili až na zmiňovaném „Brutalism“. Přestože se jedná o punk, deska je to obsahově hodně proměnlivá; nechybí výbušné hardcorové šlehy, chytlavé refrény, post-punkové rytmy, trýznivé balady ani noisové rušičky. A nelze opomenout texty a projev Joea Talbota, hlavní poznávací znamení zvuku Idles.

Na „Joy as an Act of Resistance“ se ještě znásobily chytlavé refrény, k post-punkovým postupům se nabalily artové a taneční vlivy, a výborné texty Talbota si stále drží svoji vrcholnou úroveň. Řekl bych, že ubylo takové té ryzí hardcorové agrese, která se tady rozmělnila a asi právě díky novým vlivům ustoupila promyšlenějším kompozicím. To se mi zpočátku zdálo jako mínus celé desky, ale několik dalších poslechů mě přesvědčilo o opaku. Ne abyste si teď mysleli, že Idles vyměkli, to v žádném případě. Ale proč stát na místě a znovu nahrávat to „samé“ album. „Joy as an Act of Resistance“ zní trochu jinak, ale opět výtečně.

Rozmáchlou a ambiciózní věcí je hned první „Colossus“. Sílící struktura písně, za kterou by se nemuseli stydět ani Swans, začíná temně laděnou zpovědí a vrcholí triumfálním návratem plným hymnického pokřikování a divokého tempa. To dělá z této úvodky dost možná zatím to nejlepší, s čím kdy Idles přišli. Stejným tématem, co to znamená to správné chlapáctví v dnešní době, se zabývá i „Samaritans“, jež je podobně trochu složitější věcí. Na opačné straně tu zase máme skladby založené na bázi chytlavého popěvku vhodného ke klasickému hospodskému vyřvávání – vysoce pozitivní až nakažlivá „Danny Nedelko“ pojednávající o imigrantech a především pak jednom Ukrajinci stejného jména, přímočaře výbušná „Television“, „Great“ o blížícím se naplnění brexitu nebo i lehce taneční sebereflexe v podobě „I’m Scum“.

Asi nejtvrdším kusem je pak dvojka „Never Fight a Man With a Perm“ se zničujícím refrénem a temnou náladou, která se ještě prohlubuje v písni „June“ o dceři Talbota, který byla narozena mrtvá. Taneční tendence má také „Love Song“ či nářez „Gram Rock“. Trochu překvapivé může být zařazení soulového songu z roku 1962, známého zejména z filmu „Hříšný tanec“, „Cry to Me“ od Solomona Burka. Myslím, že to jen dokazuje, že je tady fakt všechno, co můžete na punkové nahrávce chtít. I tohle se jim povedlo přetvořit k obrazu svému a funguje to. Jedinou výhradu mám k úplně poslední „Rottweiler“. K té jsem si nenašel cestu. Vlastně je z celé desky nejstarší, naživo se hrála už v roce 2016, ale připadá mi, jako by byla poskládaná z několika nápadů, které spolu moc nejdou dohromady. Škoda, že je za takhle výborným albem takhle slabá tečka.

Idles

Odstavec sám pro sebe si rozhodně zaslouží texty. Jak už jsem napsal, vynikající byly už na „Brutalism“ a nejinak je tomu i tady. Talbot hodně těží ze své minulosti a rozhodně má co říct. I nyní jsme se zase dozvěděli něco o jeho životě, o jeho kamarádech z Bristolu anebo o tom, co rezonuje jeho generací nebo rovnou celou Británií. Hlavně se mu daří tyto příběhy dobře převést na papír a najít pro ně ta správná spojení, která si říkají o pozornost, nevytratí se z hlavy a dá se s nimi ztotožnit. Ať už jsou to vtipné narážky jako „Ten points to Gryffindor!“, výkřik do tmy „My boy fucked Tom Hiddleston’s stylist!“, parafráze hitu Katy Perry, „I kissed a boy and I liked it!“, nebo vážnější „Grow some balls!“ a „Baby shoes for sale: never worn“, vždy to chytne za ucho. A je tam toho spousta a spousta dalšího. Už dlouho mě takhle nebavily texty jako právě u Idles a věřím, že i ty právě výrazně stojí za úspěchem kapely.

Na rockovou skupinu trochu paradoxně, asi nejméně výrazné mi tu přijdou kytary. Hodně skladeb je postavených na bicích Jona Beavise a baskytaře Adama Devonshira, kytary Marka Bowena a Lee Kiernana tu odvádějí svoji práci, načrtnou melodii, přidají riff, ale nikterak se nederou dopředu, od toho tu je zejména zpěv. Ostatně, nejinak tomu bylo i na „Brutalism“. Vše je poskládané pro přínos písničce samotné a ne ničemu jinému, což ve výsledku dělá „Joy as an Act of Resistance“ tak povedeným albem.

Do nějakého většího porovnávání, ve smyslu co je lepší, jestli „Joy as an Act of Resistance“ nebo „Brutalism“, se mi moc nechce. Jednak je to těžké rozseknout a druhak, ačkoliv se to nemusí zdát, jsou obě desky docela jiné. Novinka mi přijde pozitivnější, hravější i humornější s jasným konceptem uvědomění si sebe sama, zatímco prvotina byla převážně temná, naštvaná, plná cynismu a pesimismu, ale tak nějak po britsku s notnou dávkou sarkasmu.

Obě desky představují to nejlepší, co v punku v posledních letech vyšlo a nejlépe uděláte, když si je poslechnete obě. Je dobré mít zase nějakou pořádnou punkovou kapelu z kolébky žánru Velké Británie, jelikož i to tomu dodává šmrnc a svoje kouzlo. Prvotřídní záležitost. Už po druhé. V listopadu se uvidíme v pražském Futuru.


A Forest of Stars – Grave Mounds and Grave Mistakes

A Forest of Stars - Grave Mounds and Grave Mistakes

Země: Velká Británie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 28.9.2018
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Persistence Is All
02. Precipice Pirouette
03. Tombward Bound
04. Premature Invocation
05. Children of the Night Soil
06. Taken by the Sea
07. Scripturally Transmitted Disease
08. Decomposing Deity Dance Hall

Hrací doba: 64:06

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

První pohled (H.):

Letos je tomu přesně deset let, co Britové A Forest of Stars vydali své první album „The Corpse of Rebirth“, loni to bylo deset od momentu, kdy byla formace založena. Jedna dekáda technicky vzato není zas až tak dlouhá doba, přesto bych si dovolil tvrdit, že A Forest of Stars se během téhle doby stihli vypracovat na jeden z nejzářivějších klenotů avantgardního black metalu. Ačkoliv říct „vypracovat“ možná není úplně přesné, protože to naznačuje, že se kapela k takovému pojmenování směřovala postupně. A Forest of Stars však pouštějí do světa fantastické desky již od zmiňovaného debutu a prakticky pokaždé jde o trefu do černého. O jejich pátém počinu „Grave Mounds and Grave Mistakes“ to platí rovněž.

Jak se s odstupem času ukazuje, „The Corpse of Rebirth“ a následující „Opportunistic Thieves of Spring“ jsou v rámci tvorby A Forest of Stars specifické nahrávky, protože obě znějí docela jinak než všechny zbylé počiny. S tímhle na mysli bychom jako přelomovou desku mohli označit „A Shadowplay for Yesterday“. Právě s ní Britové prorazili trochu víc do povědomí, také šlo o první spolupráci s německým labelem Lupus Lounge z rodiny Prophecy Productions (nepočítaje reedice prvních dvou alb) a především zde ostrovní septet ustálil svůj sound.

K vyloženému opakování sebe naštěstí nedochází a mezi „A Shadowplay for Yesterday“, „Beware the Sword You Cannot See“ a aktuálním „Grave Mounds and Grave Mistakes“ jsou jasně patrné rozdíly a odlišné nuance v náladovém ladění jednotlivých počinů. Novinka je třeba víc black metal než její dva předchůdci. Úplně stejně patrné jsou však i společní jmenovatelé a charakteristický rukopis. Ze všech těchto důvodů si dovolím tvrdit, že jestli jste si uchcávali do textilu z „A Shadowplay for Yesterday“ a „Beware the Sword You Cannot See“, z „Grave Mounds and Grave Mistakes“ budete stejně tak. Ten sound, jaký jste si zamilovali, tu pořád je a opět mu nechybí ono nezaměnitelné kouzlo A Forest of Stars. A kvalitu samotných skladeb si Gentlemen’s Club pohlídal bez sebemenšího zaváhání.

Protentokrát se tím pádem asi nebudu zevrubněji rozepisovat o tom, jak hudba A Forest of Stars zní, protože jsem to dost podrobně udělal v recenzích na dvě předešlá alba. Pouze v rychlosti zmíním, že přístup kapely k black metalu je stále unikátní a že i v sypačkách Britové znějí svojsky. Všechny nástroje opět hrají jedna báseň, ať už jde třeba o hezky slyšitelnou baskytaru, housle nebo klávesové linky. Pozadu samozřejmě nezůstávají ani zpěváci, i když Katheryne, Queen of the Ghosts tentokrát v tomhle ohledu nemá zas tolik prostoru (přesto třeba „Taken by the Sea“ jí patří celá a konec „Scripturally Transmitted Disease“ je i díky ní úžasný). Zato Mister Curse odvádí tradičně perfektní výkon a jeho vokál umí být skutečně bestiální, a přesto plný emocí a srozumitelný.

A Forest of Stars

Radši se rovnou přesunu k vypíchnutí několika konkrétních skladeb. Díky předběžným ukázkám jste již mohli slyšet úvodní „Precipice Pirouette“ a závěrečnou „Decomposing Deity Dance Hall“, které jsou obě excelentní, ale v jejich případě můžete soudit sami. „Scripturally Transmitted Disease“ už jsem zmiňoval, ale rád bych dodal, že nejen finální třetina stojí za to.

Určitě bych ale ještě poukázal na „Premature Invocation“, což je předpokládám narážka na „premature ejaculation“, podobně jako „Scripturally Transmitted Disease“ nejspíš odkazuje na „sexually transmitted disease“… jestli jo, tak je to cool jak debil! Každopádně, „Premature Invocation“ obsahuje jednu kurevsky geniální pasáž, která – a ne jako jediná – ukazuje, že A Forest of Stars ani v nejmenším nedochází dech ani na páté řadovce.

Osobně bych nicméně nebrečel, kdyby se na „Grave Mounds and Grave Mistakes“ nenacházela „Taken by the Sea“, která A Forest of Stars představuje v jejich jemnější poloze. Není špatná, ale působí na mě trochu nepatřičně v kontextu ostatních písní, které jsou povětšinou hozené více do black metalu a kytarového tlaku. Což je jen tak mimochodem asi ten největší rozdíl oproti „A Shadowplay for Yesterday“ a „Beware the Sword You Cannot See“, kde byl větší podíl melodií a odlehčujících pasáží.

Nejde ale o nic, co by zážitek z „Grave Mounds and Grave Mistakes“ kazilo. A Forest of Stars totiž natočili další ohromně chytrou desku se specifickou atmosférou a vším, kvůli čemu jsme tuhle skupinu začali uctívat. Což nakonec neplatí jen o hudební stránce. Důkazem toho, že A Forest of Stars se nespokojí s jednoduchými, pohodlnými a běžnými řešeními, může být i vizuální stránka.

A Forest of Stars

Obal desky je totiž fotografie precizního ručně vyrobeného modelu města, stejně tak i na promo fotkách k novince ve skutečnosti nejsou opravdoví členové, nýbrž jejich malé papírové makety a hrátky s perspektivou. Podobné péči se dostalo také ručně zhotovené edici limitovaného boxu. I tohle všechno jasně ukazuje, že A Forest of Stars není jen jedna z mnoha dalších kapel, nýbrž komplexní projekt po všech stránkách dotažený k naprosté dokonalosti. Copak lze něco takového nemilovat?


Druhý pohled (Onotius):

Viktoriánský spolek dekadentů A Forest of Stars nahrál desku, již se opět nezdráhám označit přívlastkem strhující. Je nicméně třeba říci, že oproti výtečně vyrovnanému a ucelenému předchůdci přeci jen o chlup strádá. To ale neberte za žádnou velkou hanu, protože dva roky stará „Beware the Sword You Cannot See“ je deska, kterou dodnes považuji za naprostou extratřídu, takže řeknu-li „o chlup“, stále to mluví značně ve prospěch aktuálního počinu.

Nová nahrávka je oděna do sympaticky ponurého hávu. A již ten naznačuje, že oproti dvěma velmi uceleným epickým předchůdcům se bude „Grave Mounds And Grave Mistakes“ náladově snažit lehce vrátit ke kořenům. Pravda, skladatelsky stále čerpá spíš z éry započaté „A Shadowplay for Yesterdays“, nicméně častěji než minule zde cítím i nádech zadumaného opiového oparu archivního skvostu „Opportunistic Thieves of Spring“. Deska překvapuje na jedné straně živočišnější blackovostí, na druhé pak i místy, které jsou až neobvykle nemetalové – spíš psychedelicky rockové („Premature Invocation“) či folkové. Takže vlastně v obou rozměrech nastal jistý posun.

Novinka jde na věc mnohem implicitněji než „Beware the Sword You Cannot See“. Jednoznačně melodických pasáží je tu méně a celkový koncept alba nepůsobí hned od začátku jako nějaký uzavřený příběh. Člověk tak linii nápadů postupně skládá jako puzzle, ale stojí to za to. Tahle absence předvídatelnosti ve výsledku pomáhá desce k trvanlivosti. Hned zkraje tu máme povedený dynamický psycho-blackový epos „Precipice Pirouette“, kde housle vyhrávají melodie, jež mi místy připadají jako úmyslná rekonstrukce a následná deskonstrukce post-blackových zasněností. Dočkáme se regulerně folkových pasáží a blackový závěr vyznívá mimořádně hutně. Ohledně hrubosti je třeba vypíchnout neobvykle neotesanou černotu „Children of the Night Soil“.

A Forest of Stars

Celkovým vrcholem je pro mne „Scripturally Transmitted Disease“, která je napsaná skvěle a svým nosným motivem druhé poloviny kompozice ukazuje, jaká je občas v jednoduchosti síla. Atmosferický kytarový riff mísící v sobě blackmetalovou elegantní nedbalost s melodickým nádechem se zařezává naprosto výtečně stejně jako vokály Katie Stone, které krásně hypnotizují. Taková „Taken by the Sea“ mi sice navzdory výtečné atmosféře přijde trochu natahovaná a podobně „Premature Invocation“ malinko nevyrovnaná. Nicméně zas třeba geniálně propracovaná a v závěru výjimečně pohltivá „Tombward Bound“ či úplný konec desky v podobě „Decomposing Deity Dance Hall“ jsou obojí skrz naskrz úžasné kousky disponující momenty, z nichž mrazí. Jednou drobnou výtku ovšem ještě musím nasměrovat ke zvuku – barvitější basa by určitě těm sypajícím pasážím přidala na čitelnosti.

A Forest of Stars opět dokázali nahrát výtečnou desku. A navzdory tomu, že například oproti předchůdci jako správný hnidopich přeci jen nějakou drobnost najdu, neznamená to, že by se snad měnilo něco na tom, že jakmile deska vyjde, nemáte jí se zatajeným dechem rovnou ládovat do přehrávače. Jedná se opět o výtečné dílo, jež s nejvyšší pravděpodobností zmíním ještě v ročním žebříčku. A co já vím, třeba do té doby ještě uleží a i zmiňované mušky se promění v přednosti…

A Forest of Stars


Blutvial – Mysteries of Earth

Blutvial - Mysteries of Earth

Země: Velká Británie
Žánr: black metal
Datum vydání: 4.7.2018
Label: Heidens Hart Records

Tracklist:
01. Beneath the Moon
02. Black Silence
03. Existential Rite
04. Vaults of Unrest
05. Carving Nihil
06. Midwinters Halls
07. Urnacht
08. Doomed to Eternal Night
09. In Praise of Noctula
10. Where Graves Spring Open

Hrací doba: 60:47

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Při prvním letmém pohledu Blutvial vypadají jako nějaká ortodoxní smečka holdující pravověrnému pojetí černého kovu. Alespoň tak na mě působí sdělení obálky jejich třetího alba „Mysteries of Earth“. Tento dojem nakonec trochu podporuje i začátek první skladby „Beneath the Moon“, protože pokud bychom soudili čistě na základě něj, pak by se mohlo zdát, že půjde o desku plnou syrovějšího black metalu v rychlém tempu.

Realita je nicméně trochu jinde a vlastně hned onen první song ji také trochu odhaluje. Již v oné první agresivnější půli lze při pozornějším poslechu zaslechnout i kvalitní mrazivé kytarové melodie, byť ty nejsou ničím, co by se v čistokrevných odnožích black metalu nemohlo objevit. „Beneath the Moon“ ovšem není žádná krátká vypalovačka, nýbrž bezmála devítiminutová kompozice, která se ve své druhé polovině zlomí do mnohem variabilnější, nápaditější a invenčnější muziky, kde už se jde hodně po atmosféře, silných nápadech a výrazném songwritingu. Pak se s klidem uživí i výborné melodické sólo.

Může to znít, jako kdyby v jedné písni existovaly dva odlišné světy. U „Beneath the Moon“ to není tak úplně pravda, poněvadž ty přechody jsou dost smysluplné a plynulé na to, aby člověk nezískal dojem nějakých nepatřičných zvratů. V rámci „Mysteries of Earth“ jakožto celku už to tak trochu je. Po progresivnější druhé půli „Beneath the Moon“, která posluchače solidně namlsá na další průběh nahrávky, totiž přijde dvouminutová neurvalá rychlovka „Black Silence“, jež mi – bráno v celkovém kontextu „Mysteries of Earth“ – přijde mírně pod schopnosti Blutvial. Obzvlášť s tím, co mají v sestavě.

Abychom se totiž trochu vrátili zpátky k té části recenze, kterou jsem si na začátku drze dovolil přeskočit… i když tak může obal „Mysteries of Earth“ na první pohled působit, Blutvial nejsou žádní ultras. Mimo jiné zde totiž působí Aort a AndrasCode. Kdybych tohle řekl na začátku, asi bychom si mohli ušetřit případná nedorozumění, ale zkuste mi to odpustit, chtěl jsem si trochu zazlobit.

Nicméně zpátky k „Mysteries of Earth“, které se během hodinové hrací doby skutečně pohybuje mezi dvěma zmiňovanými polohami – agresivním black metalem, který se nebojí takzvaně zasypat, a chytřejším pojetím toho samého žánru. Mně osobně se tahle kombinace zamlouvá právě v písních jako „Beneath the Moon“, kde se muzika přelévá z jedné strany na druhou a mnohdy tvoří zajímavé kontrasty. Zpravidla to bývají ty delší kusy jako třeba dále „Carving Nihil“ nebo „Where Graves Spring Open“, nicméně ne vždy, protože třeba další sedmiminutovka „In Praise of Noctula“ sází na pomalejší tempo a náladotvornější podání black metalu.

Není ovšem vždy nutné to roztahovat na polovinu dlouhého songu. Leckdy stačí i jedna zajímavější pasáž, aby písni dodala větší smysl a posunula ji někam dále – i takové případy na „Mysteries of Earth“ a jsem s nimi vesměs spokojen. Viz třeba „Vault of Unrest“ nebo „Urnacht“. Naštěstí většina písniček dokáže s něčím takovým přijít, ve finále tedy působí zbytečným dojmem jen to málo, kde se to nedaří, což je už jmenovaná „Black Silence“ a ještě následující „Existential Rite“. Druhá zmiňovaná sice nabídne výraznější kytarovou melodii, ale přijde mi taková příliš jednoduchá a bezduchá (skladba i melodie).

Jako celek však „Mysteries of Earth“ naštěstí funguje. S výjimkou oněch dvou krátkých tracků je totiž vesměs pořád co poslouchat, a i když se i v dalších písních tu a tam objeví pasáž, která není zrovna světoborná, na těch stěžejních nápadech to Blutvial vždy bez obav vytáhnou a zachrání. Chce to se trochu hodinovou hrací dobou prokousat, protože šedesát minut nakonec není zas tak málo, ale když se to podaří, vyjeví se před vámi velmi poctivá, kvalitně poskládaná deska, jež na nedostatek nápadů rozhodně nestrádá.


Thy Catafalque – Geometria

Thy Catafalque - Geometria

Země: Velká Británie / Maďarsko
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 4.5.2018
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Hajnali csillag
02. Szamojéd freskó
03. Töltés
04. Gőte
05. Sárember
06. Hajó
07. Lágyrész
08. Sík
09. Balra a Nap
10. Tenger, tenger
11. Ének a búzamezőkről

Hrací doba: 56:01

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Když jsme se zde posledně bavili o Thy Catafalque, bylo to v době, kdy maďarský skladatelský génius Tamás Kátai prožíval nebývale plodné tvůrčí období, v němž během jediného roku stihl vydat hned čtyři dlouhohrající desky. Tamás sice alba průběžně vydává vcelku pravidelně, ale s poněkud většími rozestupy, taková kadence mu není podobná, byť i tehdy, mezi lety 2015 a 2016, si dokázal udržet svůj vysoký standard. Nebylo však překvapení, když se poté na nějakou chvíli zase odmlčel. A vyplatilo se. Dal si dva roky pauzu a v letošním roce opět naservíroval další fantastickou desku, která bude patřit k ozdobám závěrečných žebříčků.

„Sgùrr“ z roku 2015 jsem v době jeho vydání považoval za bez debat skvělé album, ale trochu jsem cítil, že mírně zaostává za předchozími majstrštyky „Tűnő idő tárlat“, „Róka hasa rádió“ a „Rengeteg“. Dnes už si to tak úplně nemyslím, protože „Sgùrr“ mi postupem času ohromně přirostlo k srdci a přinejmenším obě čtvrthodinové skladby jsou naprosto fenomenální. Zato následnou desku „Meta“ (2016) podobný osud nepotkal. Přestože i ona nepochybně obsahuje několik nádherných momentů a v dílčích pasážích se dotýká hudební dokonalosti, jak je pro Thy Catafalque typické, v porovnání s ostatními nahrávkami projekty se drží víc vzadu (i když stále vysoko nad většinou toho, co v metalu vychází).

Snad to bylo dáno právě vysokým skladatelským vytížením, kdy si Tamás možná „vyplýtval“ hromadu nápadů hlavně na „Sgùrr“ a bezejmenný debut dalšího projektu Neolunar, plus část jich samozřejmě dodal i na svůj druhý sólový počin „Slower Structures“. Lze tedy říct, že letošní novince „Geometria“ menší odstup jenom prospěl, poněvadž tohle album už nenechává žádný prostor pro jakékoliv pochyby o tom, zda Tamásovi dochází dech. Ani náhodou.

Thy Catafalque sice stále zůstává primárně metalovou skupinou, nicméně se jedná spíš o formální zařazení díky hojnému použití elektrické kytary. Přístup ke komponování jde nad rámec obyčejné metalové písničky. Popsal bych to asi tak, že na Tamáse Kátaie sedí mnohem víc pojmenování hudební skladatel než metalový hudebník. Snad lze tomu významovému rozdílu rozumět. V souvislosti s tím můžu dodat, že Thy Catafalque je svým pojetím a náladou mnohem víc umění než rock‘n‘roll. Myšleno v tom nejlepším slova smyslu.

„Geometria“ právě načrtnuté myšlenky jednoznačně podporuje a potvrzuje. Žánry mimo metalové mantinely zde nejsou kořením, nýbrž jednou z mnoha tváří a vyjadřovacích prostředků Thy Catafalque, a pokud se kytara náhodou v nějaké stopě neozve, pořád jde o plnohodnotnou položku alba, nikoliv nějakou mezihru.

Thy Catafalque

Tamás na „Geometria“ opětovně mísí metal (zde si můžeme dovolit pojmenovat obecně, protože tentokrát to příliš nezavání black metalem), folklórní nádech i jemnější elektroniku v neodolatelný a organicky fungující celek plný nádherných momentů, dech beroucích nápadů a odzbrojujících melodií. A přitom je ta hudba nevtíravá, vše plyne naprosto přirozeně bez zbytečné okázalosti nebo patosu. Jakkoliv jsou po desce rozesety hromady kouzelných pasáží, ve finále to není o dílčích jednotlivinách, vše pracuje pro vyšší celek, z něhož plyne dojem prakticky bezchybného a dokonalého alba. Není ani stopy po planých chvílích, lepidle mezi stěžejními nápady nebo vatě, vše vybroušeno do perfekcionismu, aniž by se vytrácela duše.

Thy Catafalque je dle mého názoru zcela unikátní skupina. Rukopis i atmosféra jsou neopakovatelné a neznám nikoho dalšího, kdo by dokázal zprostředkovat podobné emoce v tak sugestivní a hluboké formě, jako se to daří tomuhle původem maďarskému chlapíkovi. Vtipné na tom je, že každá nová deska platí za osobité dílo i v rámci Thy Catafalque, a byť gró zůstává zachováno, nedochází k opakování sebe sama. Skvost.


Temple Moon – Demo I

Temple Moon - Demo I

Země: Velká Británie
Žánr: black metal
Datum vydání: 19.4.2018
Label: Iron Bonehead Productions

Hrací doba: 08:41

Odkazy:

V dnešní malé recenzi si zase jednou představíme jméno, které by teoreticky mohlo zajímat ty z vás, kdo si libují v objevování nepříliš viditelných začínajících formací a v poslechu již od demosnímků. Ačkoliv, zrovna skotský projekt Temple Moon není tak úplně neviditelný. Jeho první demo s vpravdě epickým názvem „Demo I“ totiž vydali Iron Bonehead Productions, což je label, jehož angažování prakticky každé kapele nějakou pozornost přinese. Ostatně, přesně díky tomu jsem si Temple Moon všimnul i já sám.

Co se formalit týče, „Demo I“ vyšlo na černé audiokazetě limitované třemi sty kusy. Každá strana kazety nabízí tentýž obsah v podobě dvou písní „Spectral Ascension Through Winter Stars“ a „Endless Cold Upon the Ancient Forest“, které dohromady vydají na bezmála devět minut hudby.

Již grafická podoba „Demo I“ dává vcelku jasně na zřetel, o jakou formu black metalu v případě Temple Moon půjde. Za hlavní lákadlo platí sound, který je syrový, přidušený, celou dobu jakoby pod dekou, jednoduše klasická demáčová práce, jak to máme všichni rádi. Je to podobně zašlé, nebarevné a ortodoxní jako obálka demosnímku. Nakonec je to právě sound, z něhož pramení největší charisma. Což je na jednu stranu samozřejmě fajn, ale není až takový problém najít víc takových počinů, které dokážou nabídnout i víc strhující muziku.

Ne snad, že by Temple Moon byla hudebně vyložená píčovina. Spíš jenom nejde o nic zvláštního. Přístup je docela sympatický a vlastní náplň nakonec relativně taky, nic zásadního se tu však neděje. Vydá to na pár příjemně syrových poslechů, ale za nějaký čas si člověk nejspíš ani nevzpomene.

První track „Spectral Ascension Through Winter Stars“ se nese v pomalejším duchu a vlastně je relativně melodický. Pochválit nicméně lze dobré vokály, hezky vazbící sound a ambientní tečka mi také přijde v klidu, i když se musí opět dodat – nic zázračného. „Endless Cold Upon the Ancient Forest“ mě baví o trochu víc, poněvadž nasadí výraznější tempo a předvede slušně odvedené cvičení na téma black metal à la staří Darkthrone.

Finální verdikt asi zvládnete odhadnout. Temple Moon předvádí solidní průměr. Milovníky demosnímků se zahuleným zvukem to na pár poslechů bavit může, ale po prvotním zaujetí, které je ve velké míře dáno (ne)produkcí, se vcelku rychle ukáže, že větší životnost „Demo I“ bohužel nemá. Uvidíme, jak se tenhle zřejmě jednočlenný projekt bude prezentovat v budoucnu, ale prozatím to žádný náběh na kult teda není…


Iron Maiden, Killswitch Engage, The Raven Age

Iron Maiden

Datum: 20.6.2018
Místo: Praha, Letiště Letňany
Účinkující: Iron Maiden, Killswitch Engage, The Raven Age

Na posledních dvou svých pražských koncertech se heavymetalová legenda Iron Maiden představila ve Vršovicích na stadionu fotbalové Slavie. Tentokrát Britové zahráli na letišti v Letňanech, kam na ně dorazilo, jak Bruce Dickinson prohlásil v samém závěru setu, celkem třicet tisíc lidí. Což je úctyhodné číslo a docela by se mu i dalo věřit, protože když se na promítacích obrazovkách sem tam objevil záběr na zaplněnou plochu, byly to opravdu mraky lidu. Což se jenom potvrdilo v metru po konci koncertu, kde to bylo dost brutální bukkake.

Jako předskokané se rozpálené letištní ploše představili The Raven Age. Jméno, které pravidelným návštěvníkům koncertů Iron Maiden asi nebude neznámé, protože pro metalové titány otvírali i před dvěma lety na turné k tehdy aktuálnímu albu „The Book of Souls“. Hádám, že asi nepůjde o důsledek vysokých kvalit The Raven Age, protože ty při vší úctě k nim opravdu neslyším, nýbrž o protekci, poněvadž kapelu vede kytarista George Harris. Stejné příjmení se Stevem Harrisem není náhodné, skutečně se jedná o syna baskytaristy Iron Maiden.

The Raven Age letos vedl nový zpěvák, jemuž by měl někdo vysvětlit, že takhle teplý melír byl v módě tak před dvaceti roky, ale jinak se nezměnilo vůbec nic. Pořád to byl dost špatný bezpohlavní nuda metal, který možná instrumentálně jakž takž zněl živě, ale i tak bylo slyšet, že ze studia to bude nehorázně homosexuální. Mnohem radši bych viděl, kdyby Iron Maiden dávali prostor nějakým skutečným talentům a necpali si na turné pořád dokola skupiny svých dětí, protože prostě není o co stát. Utrpení.

Killswitch Engage taky nepatří ke kapelám, jejichž tvorba by mě nějak zajímala nebo snad dokonce bavila. Ale oproti sterilním The Raven Age šlo i tak o výrazné zlepšení. Objevila se i špatná místa („My Curse“ se fakt nedá), ale obecně to bylo poslouchatelnější a i jejich pódiová prezentace nepůsobila tak strojeně a nuceně. Zpěvák Jesse Leach navíc ukázal zábavně ujetou image a na závěr setu padl i cover „Holy Diver“ od Ronnieho Jamese Dia, takže vzato kolem a kolem to bylo mnohem lepší než předešlá formace. Příliš jsem od Killswitch Engage, protože je nijak zvlášť nemusím, ale koncert byl snesitelný.

Pak už konečně došlo na to, kvůli čemu všichni přítomní dorazili. Nedlouho po osmé se rozeznělo vyčkávané „Doctor Doctor“ od UFO, po němž následoval Churchillův proslov a očekávaný otvírák v podobě „Aces High“, během níž nad pódiem poletovala maketa letadla spitfire. Tak začala první z několika tématických sekcí, do nichž byl vzpomínkový set turné Legacy of the Beast rozdělen. Ve válečné tématice pokračovaly i následující „Where Eagles Dare“ a „2 Minutes to Midnight“, po níž si vzal Bruce Dickinson slovo a vrátil se k tématu „Aces High“, kde vyzdvihl české letce a poté plynule uvedl čtvrtou „The Clansman“.

Co se výběru songů týče, žádná překvapení se nekonala a Iron Maiden hráli to samé, čím se prezentují na celém turné. Kdo se tedy na setlist mrknul dopředu, s jistotou věděl, co bude následovat dál. Přesto to nevadilo. Z britských veteránů nebyla cítit žádná povinnost či rutina, Iron Maiden naopak servírovali vysokou heavymetalovou školu a člověk neměl sebemenší problém věřit, že si to hraní užívají. Což je jednak docela obdivuhodné, jednak i přinejmenším stejně důležité, ne-li důležitější než výpravná show, která jako vždy nechyběla.

Už jsem zmiňoval model letadla při „Aces High“, ale nad pódiem porůznu poletovaly i další velké modely (například hlava démona), nechyběl velký chodící Eddie, na každý song se měnila hlavní plachta, aby korespondovala s aktuální písní, po konci pásma skladeb s válečnou tématikou z pódia během minuty zmizela camo výzdoba a atmosféra kulis se razantně změnila.

Zapomenout samozřejmě nemůžeme ani na Bruce Dickinsona, který vedle zpěvu (a že tentokrát se mu opravdu dařilo, nepostřehl jsem snad jediné zaváhání) zvládal i ukázkovou práci s publikem a spoustu další show okolo. Ať už šlo o obligátní mávání vlajkou při „The Trooper“, ruční plamenomety à la Rammstein při „Flight of Icarus“, dramatický přednes při „Sign of the Cross“ nebo „Fear of the Dark“, neustálé střídání převleků a bezpočet dalších menších či větších skopičinek. Dokonce bych řekl, že moment, kdy Janickovi Gersovi ukradl botu, čemuž se následně rošťácky smál jak malý kluk, nebyl nacvičený. Chudák Janick pak musel hrát chvíli bez boty, než mu ji někdo z crew nasadil zpátky, a Bruce měl o srandu postaráno.

Iron Maiden Setlist Letiště Praha Letňany, Prague, Czech Republic 2018, Legacy of the Beast

Snad jediné, co mě během koncertu napadlo (a vlastně to ani neberte přímo jako výtku)… docela by mě zajímalo turné, kde by Iron Maiden podobně jako nyní udělali výběr starých songů, ale úplně by vynechali všechny ty notoricky známé šlágry jako „Aces High“, „The Trooper“, „Fear of the Dark“, „The Number of the Beast“, „Iron Maiden“, „Hallowed Be Thy Name“, „Run to the Hills“ nebo „Wrathchild“ (i když ta tentokrát, jako jediná z právě jmenovaných, nezazněla), které hrají prakticky vždycky. Myslím, že zrovna Iron Maiden mají tak rozsáhlý a kvalitní katalog skladeb, že by i po vynechání takzvaně povinných kusů zvládli s přehledem poskládat dva výborné plnohodnotné setlisty. Nakonec, jako vrchol koncertu bych označil triptych „For the Greater Good of God“, „The Wicker Man“ a „Sign of the Cross“, což je ukazuje, že i ty ne tak často hrané věci fungují skvěle.

Celkově se mi ovšem Iron Maiden moc líbili. Ostatně jako prakticky vždy. Tahle kapela jednoduše umí a i tentokrát se to bezezbytku potvrdilo. Zvuk byl na mém místě povedený, pouze u „Aces High“ byla trochu utopená kytara, ale to se velmi rychle vyladilo a pak už jsem si neměl nač stěžovat. Snad jen by to už příště chtělo lepší předskupiny, méně mobilů v publiku a obecně méně debilů v publiku.


Judas Priest, Megadeth

Judas Priest poster 2018

Datum: 12.6.2018
Místo: Plzeň, Home Monitoring Arena
Účinkující: Judas Priest, Megadeth

Má vůbec cenu k veličinám Judas Priest a Megadeth psát nějaké průvodní slovo? Myslím, že každý ví, o co se jedná. To, co první znamená pro heavy metal, druhá znamená totéž pro thrash metal. Jejich kariéry mají vlastně podobný průběh; stvořili několik stylotvorných alb, svůj opus magnum vydali v roce 1990 (i když v případě Judas Priest by mohl leckdo namítnout i jiné roky), prošli si strastmi na přelomu tisíciletí, vrátili se do starých kolejí kolem roku 2004 a jejich poslední desky „Firepower“, respektive „Dystopia“ jsou obecně kladně přijímány.

Hlavní hvězdou večera jsou Judas Priest, kteří byli hlavním tahákem i pro mě, a to především díky výbornému „Firepower“, jenž je návratem na metalové výsluní, takže skvělá příležitost vidět tuto legendu také naživo. S Megadeth jsem měl v minulosti tu čest na festivalu Sonisphere, kde vystoupili v rámci Big Four turné. Od té doby uplynula nějaká doba, takže jak je u Megadeth celkem běžné, sestava kolem Davea Mustainea a Davida Ellefsona doznala změn. Na sólové kytaře se už na „Dystopii“ představil Kiko Loureiro a na následujícím turné usedl za bicí Dirk Verbeuren.

První, co vás uchvátilo po vstupu do plzeňské Home Monitoring Arény, byl nedýchatelný vzduch, který se samozřejmě s přibývajícími návštěvníky jen stupňoval. Po čekání na čerstvém vzduchu jsem se krátce před sedmou odebral na své místo vpravo od pódia a krátce nato se z reprobeden začalo valit intro „Prince of Darkness“. To už na pódium přicházeli jeden po druhém hlavní aktéři a pustili se do hitovky „Hangar 18“. Mustaine vypadal v dobrém rozmaru, aplaudoval publiku, obdaroval šťastlivce trsátkem, Loureiro si vystoupení rovněž užíval, pobíhal po pódiu, s radostí dával na obdiv své kytarové umění, Ellefson mezitím roztleskával dav pod pódiem a i Verbeuren do toho dobře mlátil zezadu. Ale co naplat, naprosto je zazdil zvuk-nezvuk, který se linul ven.

Z mého prostoru byl daleko nejvíce slyšet právě bicman Verbeuren. Zpěv Mustainea v prvních písních jako by nebyl, kytary občas taky mizely, ostatně asi nejkomičtější vložkou bylo akustické intro k písni „Conquer or Die!“, kdy Loureiro stál v záři reflektoru sám na pódiu, ale z jeho španělky nebylo slyšet ani hovno. Podobně to „odnesl“ i Ellefson při ikonickém intru k „Peace Sells“… jako, co je to za koncert Megadeth, když neslyšíte ani basu v „Peace Sells“? Zvuk se sice trochu postupem času vylepšoval, ale ani se závěrečnou „Holy Wars… The Punishment Due“ zdaleka nebyl v pohodě. Dalším negativním faktorem bylo venkovní světlo pronikající do arény, čili o nějaké atmosféře nemůže být řeč. Světelná show naplno vynikla až s hlavním chodem.

Co se setlistu týče, skýtal jedno veliké překvapení, a sice „The Conjuring“, u které se Mustaine před lety zapřísáhl, že jí už nikdy naživo hrát nebude, jelikož je o černé magii a ta mu jak říká, ničila život. Měl před ní krátký proslov a mluvil něco o tom, jak dlouho už ji nehráli (asi 18 let), ale bohužel mu podobně jako v písních nebylo moc rozumět. Samozřejmě jenom dobře, že si to rozmyslel, protože je to výborná skladba. Dále došlo k mému mírnému překvapení na čtyři kusy z „Dystopie“ – jako druhá „The Threath Is Real“, hned po ní zmiňovaná instrumentálka „Conquer or Die!“ a navazující „Lying in State“ a píseň titulní. Nemohly chybět ani „Tornado of Souls“ a „Symphony of Destruction“.

Po zhruba hodinovém představení Megadeth se pódium zakrylo plentou a začala se chystat „Firepower“ stage. Ta obehnala celé pódium kolem dokola plachtou s motivy novinkového alba, na zadní stěně stanuly ďáblovy ladičky známé z loga Judas Priest a po stranách a před bicí se umístily schody. Judas Priest to odpálili, jak jinak, s ústřední písní nové placky „Firepower“. Okamžitě byla jasná jedna věc: špatný zvuk Megadeth nebyl způsoben mojí pozicí v aréně, ale prostě špatným ozvučením, protože to, s čím se vrhli do publika jejich následovníci, bylo jako nebe a dudy. Jasný a pronikavý zvuk všech nástrojů v kombinaci s nasazením kapely nenechal nikoho na pochybách, že tenhle koncert dostane jménu legendy heavy metalu.

Hlavním magnetem byl Rob Halford na kterém jako když roky nejsou vůbec znát. Všechny ty charakteristické ječáky zvládal s takovou bravurou, že nezbývá než smeknout. Je otázkou, jak moc mu k tomu bylo dopomáháno technikou, ale zněl na výsost dobře. Nenechali se zahanbit ani ostatní. O zábavu se rovněž staral také mladík této sestavy Richie Faulkner, jenž má všechny ty osmdesátkové pózy pod palcem. Ať už šlo o hru v mohutném rozkleku, hru na jednom koleni, hru s kytarou nad hlavou, házení trsátek či jiné aktivity, všechno zvládal jako starý mazák. Stejně tak Andy Sneap si na novou roli kytaristy Judas Priest zvyká obstojně a snažil se konkurovat projevům FaulkneraHalforda. Občas si došel se svým sólem k publiku, jindy se zase pohupoval vedle Iana Hilla, který se klasicky ze svého puntíku na pódiu snad ani na vteřinu nehnul a pomáhal tak držet celou mašinu zezadu bezchybnému Scottu Travisovi.

Stejně ale nikdo z nich neměl na Halforda, jelikož ničivý zpěv není zdaleka jeho jedinou devízou. Nelze opomenout tanečky a nejrůznější piruletky či jeho pochodování za zády kytaristů během jejich partů, které víc než cokoliv jiného připomíná zmateného starce, co hledá po bytě zašantročené brýle. Prostě kult. Rovněž jeho pověstné prožívání sólíček s kytaristy nechybělo, ani příjezd na Harley-Davidson.

Judas Priest

Judas Priest hráli v podstatě ze všech starých alb, co se povedly, minimálně jednu skladbu. To jinými slovy znamená, že se nehrálo nic z „Rocka Rolly“, „Point of Entry“ a „Ram It Down“. Celkem logicky nedošlo ani na věci s nahrané s Ripperem Owensem za mikrofonem (ale třeba Dickinson se Blazeových pecek v případě Iron Maiden taky neštítí) a ani na nic z ponávratového období, samozřejmě s výjimkou „Firepower“. Z té se nakonec dostalo na trojici „Firepower”, „Lightning Strike“ a v přídavku „Rising From Ruins“ včetně intra „Guardians“. Zbytek tvořily klasické tutovky, které si asi každý sám doplní. Potěšily mě zejména více jak čtyřicet let staré archiválie „Saints in Hell“ nebo „Tyrant“, ale svoje nesmrtelné kouzlo projevily i sborově odzpívané hity jako „Turbo Lover“, „You’ve Got Another Thing Comin’“, ultimátní metalová smršť v podobě „Painkillera“ či rozlučková „Living After Midnight“.

Vystoupení Judas Priest asi nelze nic vytknout. V současné době jsou ve výtečné formě, navíc podporované novým a i naživo silným materiálem, který naprosto přirozeně zapadá mezi osvědčené klasiky. Vlastně jedna drobnost by tady přeci jenom byla, do Plzně bohužel nezavítal Glenn Tipton, jenž se například při posledních zastávkách ve Švédsku a Dánsku přidal ke kapele v přídavcích. Megadeth byli i přes veškerou snahu zaříznuti zvukem, takže tady je výsledný dojem spíše chladný. Jen by mě zajímalo, proč tomu tak bylo. Nechce se mi věřit, že by i v dnešní době, kór mezi takovýhlemi kapelami, kde má každá své jisté, probíhaly zvukařské boje, aby náhodou předkapela nepochodila u diváků lépe než hlavní akt. Naštěstí takhle nezněli i Judas Priest, pak už by byl důvod litovat cesty a peněz. To ale vůbec, stálo to za to.


Deströyer 666 – Call of the Wild

Deströyer 666 - Call of the Wild

Země: Austrálie / Velká Británie
Žánr: black / thrash / heavy metal
Datum vydání: 23.2.2018
Label: Season of Mist

Hrací doba: 19:55

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

(Původem) australskou kultovku Deströyer 666 osobně považuji za jednu z nejlepších black/thrashových kapel vůbec. Jejich muzika možná vždy formálně byla pouze špinavým hoblovacím metalem, ale jenom formálně, poněvadž ve skutečnosti má jejich tvorba něco navíc. Určitý nádech epičnosti, vysoký skladatelský level, smysl pro napsání výrazného hitu bez ústupků k podbízivosti. Prostě parádní kapela.

Pozitivní je, že Deströyer 666 nežijí pouze ze své minulosti a pořád mají co říct. Minulá fošna „Wildfire“ byla skvělá. Určitě ne nejlepší v diskografii, ale o povedenou záležitost bezesporu šlo. Oproti starším deskám na ní byl znatelný příklon ke špinavému oldschool heavy metalu, což se ukázalo jako svěží změna a cesta, kudy by Deströyer 666 mohli jít, aniž by popřeli svou minulost a aniž by ji necitlivě ždímali. Asi nepřekvapí, že v daném směru pokračuje i letošní ípko „Call of the Wild“.

„Call of the Wild“ nabízí celkem čtyři tracky o souhrnné délce bezmála dvaceti minut. Tři z nich jsou nové a ten poslední, „Trialed by Fire“, se již jednou objevil na starším minialbu „Terror Abraxas“ z roku 2003.

Hned úvodní „Violence Is Golden“ opětovně ukazuje, že K. K. Warslut a jeho parta prostě umějí napsat kurevsky dobrý metalový flák. Refrén prakticky okamžitě uvízne v palici, a přitom se nejedná o nic podbízivého nebo teploušsky melodického. To samé nakonec platí i o titulním štychu „Call of the Wild“, což je také hitovka jak čuně, i když tady už jsou kytarové linky (relativně) přístupnější (nechápejte ve zlém). „Stone by Stone“ také příliš nezaostává a místy je to spíš skoro speed metal. Zrovna Deströyer 666 ale tahle poloha dost sluší.

Ono mi obecně přijde, že současní Deströyer 666 jsou prostě Metal s velkým M. Na jednu stranu je z toho znát úcta k dávným velikánům a oddanost metalové špíně, zároveň však nejde o obyčejné opisování a je z toho znát nadhled i zkušenost kapely, která se sama v jistých kruzích může řadit k veličinám. Když EP poslouchám, okamžitě mám chuť nasadit kožené gatě, džísku a jít to rubat do kotle.

Z toho všeho mi vyplývá, že Deströyer 666 prostě dokázali ustát přibývající roky se ctí. Udrželi si svůj ksicht, někam se posunuli a jejich tvorba má pořád nějakou relevanci. Což se o mnohých jiných veteránech říct nedá. Za mě rozhodně palec nahoru.


You Were Never Really Here (2017)

You Were Never Really Here (2017)

Země: Velká Británie / Francie / USA
Rok vydání: 2017
Žánr: thriller / drama

Originální název: You Were Never Really Here
Český název: Nikdys nebyl

Režie: Lynne Ramsay
Hrají: Joaquin Phoenix, Ekaterina Samsonov

Hrací doba: 89 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Na snímek „You Were Never Really Here“ jsem se dost těšil a do kina jsem šel s očekáváním zajímavého počinu. Chtěl jsem vidět kvalitní indie thriller, který by díky své pozici mohl být trochu odvážnější a nabídnout drsnější podívanou bez příkras a uhlazení pro mainstreamové publikum. Bohužel jsem se dost spletl.

Námět filmu – založený na stejnojmenné knižní předloze od amerického spisovatele Jonathana Amese – sice nepatří k těm úplně nejoriginálnějším, ale pro drsný špinavý thriller poskytoval dobrou výchozí pozici. Válečný veterán Joe se nyní živí jako nájemný drsňák, jenž dělá špinavou práci, na jakou si jej najmou. Je evidentní, že nejde o zaměstnání, které by bylo stoprocentně legální. Ale to je asi to poslední, co by našeho hrdinu trápilo, protože dále už má na práci jen soužití se starou senilní matkou a myšlenky na sebevraždu. Ze své dřívější kariéry vojáka, agenta FBI a také z krušného dětství si totiž (naprosto nečekaně) odnesl pěknou řádku traumat a psychických problémů.

Zdá se, že se na něj usmálo aspoň trochu štěstí, když se svou spojkou dostanou džob za velké prachy. Joe má zachránit dceru vlivného senátora, která pravděpodobně skončila v jednom z vykřičených domů s mladistvými dívenkami, kam si chlíváci chodí ukájet své pedofilní choutky. Joe sem přijde, ztříská všechno na jednu velkou hromadu (aniž by divák viděl cokoliv explicitního…), získá senátorskou dcerušku a jede na místo setkání. V zapadlém motelu na něj ovšem místo bohatého fotra čeká zjištění, že tento spáchal sebevraždu, načež do místnosti vtrhne komando, které si dceru vezme zpátky a pokusí se Joea zabít. Odsud se mu celý jeho už tak bídný svět drolí a postupně zjišťuje, že pedofilní gang sahá až na nejvyšší místa, která o nějakého osamělého hrdinu vůbec nestojí. Vysvětlujte to ale někomu, kdo má neodolatelnou chuť se pomstít, protože mu vyvraždily těch pár lidí, s nimiž se stýkal. A k tomu ještě ta malá dívka, kterou by taky nerad nechal v drápech pedofilního zmetka…

Typické revenge-téma ovšem tvůrci pojali značně artovou formou. Což působí docela zajímavě ze začátku, ale s postupujícími minutami začíná víc vadit než bavit. Vůbec by mi nevadila jistá zkratkovitost a útržkovitost vyprávění, pokud by rušivé flashbacky do minulosti Joea nepůsobily spíš samoúčelně, protože reálně nějaký větší smysl pro vývoj filmu nemají. Leda tak jako osvětlení toho, že hlavní postava je taky trochu psychouš, takže by nikoho nemělo představit, že si zničehonic sundá triko. Asi.

Zjistil jsem ale, že ještě víc mi vadila skutečnost, že součástí formy „You Were Never Really Here“ je prakticky nulové vyobrazení násilí, ačkoliv film sám o sobě násilný je (respektive měl by být). Oblíbená zbraň Joea je kladivo, ale kamera divákovi nikdy nedopřeje pohled na to, jak jím hlavní hrdina nemilosrdně rube nějakého hajzla. Při první akci to ještě vyznívá poměrně zajímavě, ale když se závěrečná bitka skládá pouze ze záběrů z toho, jak Joe odchází od další mrtvoly, zjistil jsem, že z principu syrový příběh odpírá skutečný pohled na násilí, jímž je protkán. Emočně mě to nezasáhlo tolik, abych byl schopen absenci krvavé práce odpustit. Ani skvělý Joaquin Phoenix v hlavní roli nedokáže zvrátit misky vah na stranu pozitivního hodnocení, protože je jen jedním z mála skutečných kladů.

You Were Never Really Here (2017)

Při celé té artové formě z toho mám tak trochu dojem, že „You Were Never Really Here“ cílí na intelektuálnější publikum, pro nějž by pořádná rubačka kladivem byla nejspíš příliš přízemní. Což je asi v pohodě, intelektuálům to vyhovovat skutečně může, ale takové nekulturní hovado jako já tenhle přístup bohužel neuspokojil. Zůstal ve mně pocit, jako kdyby zvláštně rozehranému filmu chyběla nějaká zásadní ingredience… a pro mě to byla právě tahle.

Mé dojmy z „You Were Never Really Here“ jsou rozporuplné. Ne proto, že jsem dostal trochu něco jiného, než jsem očekával, nýbrž proto, že to, co jsem dostal, mě nedokázalo divácky plně uspokojit. Určitou zajímavost tomu upřít nelze, kamera je místy nápaditá a soundtrack některým scénám dodává větší šmrnc než samotný obraz. Na druhou stranu, jiné momenty naopak působí trochu natahovaně, což u 90minutového snímku není úplně košer vizitka. Měl-li bych to shrnout, řekl bych, že „You Were Never Really Here“ je pokus o artové zpracování žánru, jemuž artový přístup nesedí. Nevadí mi, že jsem to viděl, ale podruhé to opakovat nemusím, a kdyby to bylo delší, už bych se asi fest nudil…

You Were Never Really Here (2017)