Archiv štítku: GBR

Velká Británie

Spearhead – Pacifism Is Cowardice

Spearhead - Pacifism Is Cowardice

Země: Velká Británie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 23.11.2018
Label: Invictus Productions

Tracklist:
01. Duellorum
02. Of Sun and Steel
03. Ajativada
04. Wolves of the Krypteia, We
05. Violence Revolt Ruination
06. Hyperanthropos
07. Degeneration Genocide
08. The Elysian Ideal
09. A Monarch to Rats
10. Khan
11. Aion (Two Keys and a Lion’s Face)
12. Aftermath

Hrací doba: 42:12

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Invictus Productions

Už názvy desek jako „Deathless Steel Command“, „Theomachia“ nebo „Pacifism Is Cowardice“ napoví, že britští Spearhead se militantní tématice věnují rádi, a pokud máte aspoň minimální rozhled, dojde vám, že Invictus Productions, kteří vydali většinu nahrávek Spearhead, si se žádnou kopírkou Sabaton renomé špinit nebudou.

I když… Vydávat „kopírku“ Marduk jim zpočátku až tak nevadilo, hehe. Debut „Deathless Steel Command“ (2005), podobným způsobem jako dema Infernal War, smrděl inspirací válečnými alby Švédů až příliš, ale s následující nahrávkou Spearhead překonali sami sebe. „Decrowning the Irenarch“ (2007) připomíná nejvíce druhou desku Angelcorpse „Exterminate“, ale vojenský étos a vřavu bojiště dokázali zhudebnit relativně po svém. Což zapříčinilo, že ani po zklamání jménem „Theomachia“ (2011) jsem na jméno Spearhead nezapomněl a oznámení krutopřísně pojmenované desky „Pacifism Is Cowardice“ mi udělalo upřímnou radost.

Jak jsem předeslal výše, „Pacifism Is Cowardice“ primárně vychází z druhé desky Angelcorpse, dále tu neoddiskutovatelně smrdí přímočařejší sekanice Vader a Spearhead se také zřejmě zhlédli ve valivé brutalitě Bolt Thrower. V neposlední řadě tu je všudypřítomné black/thrashové koření a nemístné by z mého pohledu nebylo ani přirovnání k dosud poslední desce Diocletian, a to z důvodu, že intenzivní hudební jatka jsou oběma interprety vykresleny jako majestátní záležitost. Vyrovná se „Pacifism Is Cowardice“ zmíněným špičkám? Ne, je to „pouze“ kvalitní nadprůměr bez formálních lapsů s jediným výjimečným aspektem – vokálem. Barghest na minulých deskách Spearhead nebo s Tortorum předváděl skvělé výkony, ale tady řve naprosto barbarsky. Bez přehánění, moc vokalistů s hrozivějším, animálnějším projevem mě nenapadá.

Avšak „Decrowning the Irenarch“, ono definující album Spearhead, stále zůstává tím nejlepším, i přesto že se mi „Pacifism Is Cowardice“ líbí poměrně dost. Na rozdíl od „Theomachia“ celkově nabízí silnější nápady a několik sakra mocných, pamětihodných skladeb, žel obě desky sráží podobný problém. Spearhead po odchodu Vortigerna (bubeníka na prvních dvou nahrávkách) stále nenašli bijce, který by se s manévry strunné sekce takticky doplňoval, byť to stále není tak špatné jak na „Theomachia“, kde Torturer (dlouhou dobu nájemná puška Belphegor) příliš často blástil jako retard a muzice z mého pohledu absolutně neprospíval. Současný bubeník Typhon není marný, jeho styl zde pasuje lépe a jsou tu i náznaky kreativity, ale stále to není úplně ono, neboť jeho unylé plácání do blán drží jisté pasáže zpátky. A to je velká škoda, protože když se do těch bicích fest opře, výsledek je devastační, takže to snad není jen produkcí.

Nová deska Spearhead není elitní pecka, před kterou by se mělo padat na ksicht, ale kvality tu jsou a velice rád bych ji doporučil, pokud holdujete i jen jediné ze zmíněných kapel výše (hlavně těm fanouškům Sabaton samozřejmě). Jestli se vám nechce poslouchat album hned celé, zkuste aspoň „The Elysian Ideal“ nebo „A Monarch to Rats“ a dostanete festovní námrd. Trochu jinou tvář desky nabízí zas „Wolves of the Krypteia, We“ nebo „Aion“. Každopádně každý regulérní song má co nabídnout, tyhle podle mě vyčnívají nejvíc. No, a pokud by vám Spearhead a jejich „Pacifism Is Cowardice“ zachutnalo, rozhodně nezapomeňte sjet „Decrowning the Irenarch“.


V/A – Ещё не время предавать

VA - Esce ne vremja predavat

Země: Rusko / Velká Británie / Německo
Žánr: industrial / ethno / drone
Datum vydání: 18.3.2018
Label: UIS

Tracklist:
01. Project Transmissions – Revolutionary Dreams
02. T-Union – Department VIII
03. Grёzoblazhenstvie – Взгляд уходящий в даль
04. Presskopf – Konvent (VP-Mix)
05. ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – Железный век
06. Blue Dervish – Shah’s Dream/Not Dream
07. Ajuleg&Irm – Reflection
08. Holy Palms – Chewed Up Tanbur
09. KRRAU & Σολομών – Тирания из глубин времен

Hrací doba: 42:19

Několik nahrávek z ruské avantgardní / experimentální scény jsme si v našich recenzích již představili a prakticky pokaždé to stálo za to. Připomenout mohu například splitko „αρχάος“ od Krrau a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ [Qamat is-sa‘atu] nebo kompilaci „Аргандаб“, na níž se obě zmiňované kapely taktéž podílely. Vzhledem k tomu, jak moc mě tyhle počiny bavily, rozhodnul jsem se věnovat prostor další podobné záležitosti, která by mohla potěšit ty z vás, jimž se podobně jako mně „αρχάος“ a „Аргандаб“ zalíbilo. Kompilace „Ещё не время предавать“ je sice už nějaký ten měsíc stará, ale myslím, že za připomenutí to stojí.

„αρχάος“ a „Аргандаб“ jsem nezmiňoval náhodou, protože mezi nimi a „Ещё не время предавать“ je určitá návaznost. Za prvé zde opět nalezneme příspěvky od Krrauﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ. Stejně jako „Аргандаб“ tuto kompilaci vydal moskevský label UIS a opět se jedná o koncepční počin (o tématu ještě podrobněji pohovoříme níže). Sice se na něm podílí větší množství projektů – většinou z Ruska, ale najdou se i příspěvky z Velké Británie a Německa – ale nejedná se o obyčejnou kompilačku náhodných songů, nýbrž o ucelený počin s jednotícím tématem, jejž ctí všechny přítomné skupiny. Tím pádem lze „Ещё не время предавать“ vstřebávat jako konzistentní desku, akorát s více autory, což mně osobně vyhovuje. Osobně kompilace nemám příliš v lásce, ale jsou-li pojaté tímhle způsobem, pak to rozhodně beru. Obzvlášť když je hudební náplň tak zajímavá.

„Ещё не время предавать“ se věnuje íránské islámské revoluci, která proběhla v letech 1978 až 1979 a v jejímž důsledku se Írán přetransformoval z monarchie na teokracii. Událost měla zásadní vliv na budoucí vývoj nejen Íránu, ale i celého regionu Středního východu. Jak se ale praví v představení kompilace, cílem „Ещё не время предавать“ není rekonstruovat historické události anebo polemizovat o důsledcích revoluce, nýbrž se pokusit vystihnout nálady v íránské společnosti v letech 1978–1979.

Jak je u vydání UIS zvykem, část kazetového nákladu byla rozhozena v místě, s nímž je daný koncept spojen – v tomto případě v Teheránu, hlavním městě Íránu, a Bandar Abbásu. Fotky si můžete prohlédnout zde.

Co se vlastní hudební náplně „Ещё не время предавать“ týká, opět na vás čeká dobrodružná experimentální muzika s feelingem daného regionu. Žánrově se pohybujeme především mezi škatulkami jako industrial, ethno nebo drone.

Pocitově velkou roli tentokrát hraje ethno, přestože prakticky nikdy není prezentováno v čistokrevné formě, vždy pod ním tepe industriální či darkambientní podmaz. Především ve druhé půli nahrávky je ho hodně, viz „Shah’s Dream/Not Dream“ od Blue Dervish, „Reflection“ od Ajuleg&Irm, „Chewed Up Tanbur“ od Holy Palms a částečně i „Тирания из глубин времен“ od Krrau & Σολομών. V minimalističtější formě jsou ovšem podobné nálady ke slyšení i v dřívějších fázích alba, například v závěru „Revolutionary Dreams“ od Project Transmissions.

VA - Esce ne vremja predavat

Vedle toho tu ale máme také drone-noisové věci jako „Department VIII“ od T-Union či „Взгляд уходящий в даль“ od Grёzoblazhenstvie, z nichž druhá první jmenovaná víc bolí a druhá se víc hrabe v minimalismu. „Konvent (VP-Mix)“ od Presskopf na tuto formu navazuje, ale přidává k ní skoro až „chytlavý“ rytmus. Zvláštní postavení má pro mě na „Ещё не время предавать“ skladba „Железный век“ od ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – ta je totiž pomalá, ponurá a temně atmosférická, ale má v sobě i kus jakéhosi majestátu. Lze ji chápat jako určitý předěl mezi oběma částmi počinu.

Pokud si totiž srovnáte zařazení jednotlivých skladeb do pomyslných „skupin“ a srovnáte s jejich pořadím v tracklistu, zjistíte, že „Ещё не время предавать“ průběžně prochází určitým vývojem, který zřejmě nebude náhodný. Osobně jsem si hlučivější a temnější první polovinu vysvětlil jako odraz tehdejší nespokojenosti íránského obyvatelstva ohledně špatné hospodářské situace a policejních praktik a růstu opozičních nálad vůči režimu šáha Muhammada Rezy Pahlavího a druhou etničtější půli jako postupné nastolování vlády islámských šíitských fundamentalistů.

Ať už jsem se ale s touto interpretací trefil či nikoliv, jedno vím jistě – po hudební stránce je „Ещё не время предавать“ výstavní záležitost, kterou by neměli minout žádní hledači a příznivci experimentální tvorby. Stejně jako dříve recenzované příbuzné počiny, i zde se jedná o desku, kterou se rozhodně vyplatí slyšet.


Uncle Acid & The Deadbeats – Wasteland

Uncle Acid & The Deadbeats - Wasteland

Země: Velká Británie
Žánr: heavy psych / occult rock
Datum vydání: 12.10.2018
Label: Rise Above Records

Tracklist:
01. I See Through You
02. Shockwave City
03. No Return
04. Blood Runner
05. Stranger Tonight
06. Wasteland
07. Bedouin
08. Exodus

Hrací doba: 45:11

Odkazy:
web / facebook

Okultně psychedelických kapel, které oživují omamnou náladu sedmdesátých let, je v posledních letech plno. K těm větším jménům bezesporu patří také Uncle Acid & The Deadbeats. Založeni roku 2009, vydali s letošním „Wasteland“ již pět alb a dokonce před pěti lety předskakovali Black Sabbath na jejich reuniovém turné. To jistě musí být pro takhle zaměřenou kapelu splněním snu a dle mého názoru to bylo zcela zasloužené.

Sice se tak stalo v období, kdy si zkrátili název na pouhé Uncle Acid a vydali nepříliš oslnivou nahrávku „Mind Control“, avšak té předcházely dvě placky, „Vol 1“ a hlavně dnes již bez přehánění kultovní „Blood Lust“, které se dají s jistou dávkou drzosti zařadit po bok nejlepších opusů kapel žánru psych/doom jako Buffalo nebo Captain Beyond. Jak už jsem napsal, se změnou názvu na pouhé Uncle Acid, což podle všeho zapříčinil odchod původních členů říkajících si Kat a Red, kdy zůstal pouze samotný Kevin R. Starrs, jenž představuje právě onoho strýčka Uncle Acida, šla kvalita o příčku dolů.

„Mind Control“ i následující „The Night Creeper“ natočily jiné sestavy a nejinak je tomu i u „Wasteland“. Z minulého „The Night Creeper“ zůstal pouze hlavní mozek Starrs a basák (nyní kytarista) Vaughn Strokes. Zbytek obsazení na „Wasteland“ jsou zase nové tváře, tedy Jon Rice za bicími a Justin Smith s basou. Co je ale zajímavější, nezměnila se pouze sestava, ale také název kapely, který opět zní Uncle Acid & The Deadbeats. No a co je ještě lepší, také zvuk původních Uncle Acid & The Deadbeats je zpátky.

Minulým dvěma albům bylo často vytýkáno, že si do vínku berou také vlivy popu tehdejších let, což lehce pozměnilo zajetý styl. Mně to až tak nevadilo, avšak pravdou je, že mi obě desky připadaly slabší, bez výraznějších nápadů a vlastně jsem se k nim moc nevracel. „The Night Creeper“ mělo přeci jenom blíže ke špinavějšímu zvuku, avšak dotáhnout to k mé libosti se zadařilo právě až na „Wasteland“. Ostatně novinku považuji spolu s „Blood Lust“ za dosud jejich nejlepších počin, takže máme co do činění s opravdu vyvedeným materiálem.

Samotného mě až překvapilo, jak moc se mi „Wasteland“ líbí. Upřímně jsem mu moc nadějí nedával a ani zveřejněné singly mě zprvu moc nebavily, ale tohle album definitivně roste a zahloubává se stále silněji. V podstatě zde nejsou špatné momenty, pouze bych si dokázal představit kratší stopáž u titulní skladby či trojky „No Return“ anebo lepší závěr, než jaký nabízí „Exodus“, ale to je opravdu to jediné. Zbytek si prostě po několika přetočeních neuvěřitelně sedl a i díky produkci je radost „Wasteland“ poslouchat.

Právě produkce a s tím spojená atmosféra nahrávky je velice důležitou instancí v tvorbě Uncle Acid & The Deadbeats. Kapela pokračuje ve svém putování v podivně zdrogovaných představách, kdy vás během bloudění velkoměstem třicátých let (21. století?), ve kterém pod rouškou noci vylézají veškeré živly páchající skutky postavené mimo zákon, láká špína ulice přejít z pouhého přihlížení tomu všemu blíže a užít si dekadence smetánky také. Tím vším provází „sjetý“ zpěv, řízné riffy a nakažlivé melodie.

Otvírák „I See Through You“ je klasickou přímou věcí, útočící na základní pudy posluchače, ale tomu chytlavému tempu se prostě nejde ubránit. Podobně cílí také „Stranger Tonight“ nebo hned další „Shockwave City“, jež vyniká zejména svým riffem, který až nápadně připomíná klasiku od Focus, „Hocus Pocus“. „No Return“ je zase sabbatovsky zadumaná tvrdost, kde bych, jak už jsem psal, snad jen zkrátil její délku, ale ten riff, ten riff je zkáza sama! Překvapení v sobě skýtá „Blood Runner“, v níž lze slyšet inspiraci Iron Maiden, což bych zrovna u takto laděné kapely opravdu nečekal, ačkoliv Uncle Acid & The Deadbeats už v minulosti předělali jejich „Remember Tomorrow“. Hlavní ale je, že to funguje. Mým absolutním favoritem je předposlední „Bedouin“, což je snad ta nejchytlavější věc, jakou jsem tento rok slyšel. Ten podkres v refrénu přináší neskutečné momenty a stylistické vygradování skladby to vše jen podtrhuje.

„Wasteland“ funguje jako droga – čím déle ho zkoušíte, tím více mu propadáte. Opojná retro nálada nahrávky v kombinaci se syrovou produkcí a hypnotickými melodiemi se podařila Uncle Acid & The Deadbeats zachytit na výbornou, a tak tu máme další velice silné album, které pokud nevyrovnává „Blood Lust“, tak mu minimálně šlape zdárně na paty. Napadá mě, že kromě žánrových klasik, ze kterých Uncle Acid & The Deadbeats ve své tvorbě vycházejí, by mohlo album zajímat také obdivovatele Black Magick SS, přičemž „Wasteland“ je o něco více přístupné než třeba „Spectral Ecstasy“, ale pocity z něj má člověk podobné.


Bohemian Rhapsody (2018)

Bohemian Rhapsody

Země: Velká Británie / USA
Rok vydání: 2018
Žánr: životopisný / drama / hudební

Originální název: Bohemian Rhapsody
Český název: Bohemian Rhapsody

Režie: Bryan Singer
Hrají: Rami Malek, Lucy Boynton, Gwilym Lee

Hrací doba: 134 min

Odkazy: web / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Náplní našeho filmového koutku jsou nejčastěji kultovní série, béčkové horory, zapomenuté zvrhlé klasiky a spousta jiných lahůdek pro filmové bonvivány, ale občas dojde i na novinky a zrovna dnes tu máme „Bohemian Rhapsody“. Společné má s tímto webíčkem to hlavní – hudbu. S „Bohemian Rhapsody“ se asi nešlo od uvedení do kin, a vlastně ani předtím, nesetkat. Poměrně záhy byl film návštěvníky stavěn do pozice – kdo neviděl, jako by nežil – a vesměs se o něm mluví v superlativech.

Netvrdil bych o sobě, že jsem zrovna skalní příznivec Queen, ale s jejich tvorbou a historií jsem seznámen důkladně. Co je ale pro zhodnocení filmu „Bohemian Rhapsody“ nejdůležitější, je oprostit se od hodnocení Queen, potažmo Freddieho Mercuryho jako skupiny, interpreta. Zkrátka tady nehodnotíme jejich hudbu, jejich přínos, zásluhy, nic takového, ale čistě jenom práci herců, scénáristů, producentů a všech ostatních. To by mělo být zcela jasné, avšak jak vidno mnohým není.

Z počátku si bylo třeba zvyknout na předkus hlavního protagonisty Ramiho Maleka, kdy jsem víc než jeho herecký um se strachem sledoval, aby mu ty zuby někde nevypadly, ale jak se brzy ukázalo, Malekův výkon je hodně věrný a celý film graduje. V pozdějším období, s kratšími vlasy a knírkem se mi líbil čím dál víc, a když k tomu přidal všechny ty signifikantní pohyby a gesta, sedělo to takřka dokonale. I ostatní herci, hlavně představitel Briana Maye, Gwilym Lee, se povedli.

Film průběžně doplňují prostřihy z koncertních vystoupení, líbily se mi občasné vtipné štěky, scény ze studia, skládání stěžejních skladeb nebo vyjednávání s vydavateli. Právě záběry z koncertů mají nejlépe zvládnutou atmosféru, ale za to filmaři vděčí jenom a pouze Queen. Okolní dění a osobní život Mercuryho tuto vlastnost postrádají. Náznaky byly, třeba po složení „Another One Bites the Dust“, kdy se na chvíli děj přesunul do klubových prostorů, ale vše bylo spíše pro ilustraci než hlubší záměr. Vtáhnutí diváka do minulých dekád, jako se to povedlo třeba seriálu „Vinyl“, se tu nekoná. Osobní život Mercuryho je jen takové opatrné našlapování. Je tu kladen důraz na platonickou lásku k Mary Austin, zmiňovány jsou jeho kořeny a důležitost rodiny, ale homosexualitu reprezentují vlastně jen dva milenci a krátká epizoda dovádění v Mnichově. Jeho živelný charakter je pak naznačen jedním večírkem, na kterém je pro jasný kontrast zbytek kapely za největší slušňáky. Dotáhnout se to snaží všudypřítomné kočky a propracované kostýmy, což je fajn, ale v této rovině bych čekal daleko větší invenci.

Zvolením si za předlohu takovouto všeobecně známou kapelu přinese automaticky pozornost a o zájem je tak předem postaráno. Z filmu je ale až nepříjemně znát, jak je točen na jistotu, což je jedno z hlavních mínus. Tvůrci až příliš spoléhají na sílu písní Queen a na popularitu Mercuryho. Možná proto nechtěli producenti přijít s osobitější adaptací, která by dost možná přišla s původně zamýšleným Rkovým ratingem a Sashou Baronem Cohenem jakožto Mercurym. Vše je příliš uhlazené, snaží se neprovokovat, chybí tomu odvaha, zkrátka ten hollywoodský obal „Bohemian Rhapsody“ ubližuje.

Bohemian Rhapsody (2018)

Dalším mínusem jsou zásahy do historie. Čert vem časové nepřesnosti ve skládání písní, pořádání koncertů, reálnost vedlejších postav, a další podobné věci. I ten způsob seznámení Queenů bych z důvodů stopáže přešel, ale proč si musí vymýšlet konflikty mezi členy Queen a následnou, vypadá to několikaroční pauzu kapely? A proč musí Mercury oznamovat v roce 1985 onemocnění AIDS? Tomu velkolepému finále v podobě vystoupení na Live Aid si zkrátka šli hodně naproti.

Samozřejmě vím, proč si to vše navymýšleli. Vždy jde jen o jedno, vyždímat diváka co nejvíce. Zkrátka je potřeba nějaký zvrat, a když žádný není, tak si ho vymyslím. Celý pohled na závěrečný koncert je tím daleko více posilněn a neznalí pak obdivují kapelu zpět pohromadě a drží palce nemocnému Mercurymu ve fenomenálním výkonu, zatímco jsou na plátně detailní záběry do davu na snad všechny lidské rasy i věkové kategorie, a nemůže chybět ani nadšený sekuriťák pod pódiem.

Bohemian Rhapsody (2018)

I když to tak teď nemusí vypadat, i přes tento balast se stále jedná o dobrý film, u kterého jsem se bavil. Než to začalo spadat do melodramatu, byl dokonce víc než dobrý, ale netřeba z toho dělat takovou senzaci, přeci jenom nalajnované to bylo víc než jasně. Není určen skutečným fanouškům kapely, ti budou pravděpodobně zklamáni, a zároveň ani těm, co se chtějí něco nového dozvědět. Spíš si ho užijí ti, co od Queen znají pár hitů a chtějí silný hollywoodský příběh. Bohemian Rhapsody pořád dokáže na dvě hodiny zabavit, sice u toho občas zarýváte nehty do sedačky a nevěřícně kroutíte hlavou, ale dá se to zvládnout. Na druhou stranu, já si taky užil biopické snímky jako „Straight Outta Compton“ nebo „Ray“ a vím, že tam byly nepřesnosti, ale jelikož jsem o nich neměl větší potuchy, logicky mi nevadily. Hlavně tam ale byla lépe zvládnutá atmosféra i mimo koncertní pódia.

May a Taylor jakožto hlavní poradci si tak stvořili pomník k obrazu svému. Asi to s tím rčením v traileru, že jediná úžasnější věc než hudba Queen je jenom Mercuryho příběh, nebude tak žhavé, když si ho museli řádně načančat a dát mu ten správný kabát. Jak bylo avizováno, má jít o oslavu hudby Queen. Mně k oslavě daleko lépe poslouží osolit „Sheer Heart Attack“ nebo si pustit koncert, klidně třeba záznam Live Aid, „Bohemian Rhapsody“ k tomu nepotřebuji.

Bohemian Rhapsody (2018)


Idles, John

Idles poster 2018

Datum: 13.11.2018
Místo: Praha, Futurum Music Bar
Účinkující: Idles, John

Koncert Idles, to pro mě byla povinnost. Jestli nějakou novou kapelu fakt žeru, tak právě je. Desky „Brutalism“ a „Joy as an Act of Resistance“ představují to nejlepší, co se v punku v tomto století odehrálo, a Idles přerostli během dvou let z lokální bristolské partičky v globálně vyhledávanou záležitost. Ostatně o jejich narůstající popularitě svědčí i vystoupení ve Futurum Music Baru, kdy se tak týden před samotným koncertem objevil na události akce štempl „Sold Out“, tedy vyprodáno. No a já vůl samozřejmě zase neměl lístek. Takže jsem začal shánět všude možně, až se nakonec zadařilo.

Očekávání jsem měl veliká, tomu se prostě nedalo ubránit, ale poučen z předchozích zklamání jsem si od hudby Idles dal na nějaký čas pokoj, abych nebyl úplně přesycen, což vedlo také k tomu, že jsem zapomněl, že je tu nějaká předkapela. Tou byli John. Nikdy předtím jsem je neslyšel a ani nic o nich. Ještě před začátkem vystoupení jsem si v klubu prohlídnul veškeré zboží obou kapel, zjistil, že John mají čerstvě venku prvotinu „God Speed in the National Limit“ a ocenil nezvykle nízké ceny za šatnu a pivo.

John mě mohli jenom překvapit a tak se také stalo. Netuše s čím vyrukují (tedy tuše, že asi půjde o něco alespoň trochu spřízněného s hlavním vystupujícím), jsem se poroučel k pódiu. John jsou klasickou neučesanou garážovkou, která hned od začátku bezpečně fungovala a bavila mě po celou dobu. Údernou hudbu zvládají předvádět pouze ve dvou, jeden John měl kytaru, druhej John bicí a mikrofon, čímž mi připomněli vystoupení Mantar na letošním Brutal Assaultu, kdy to bylo podobně účinné. Jedinou vadou na kráse bylo, že všechny jejich písně jsou vlastně na jedno brdo. Vždy se začalo takovým tím netrpělivým přešlapováním bicích a nabalováním nějakého riffu, z čehož zákonitě muselo přijít urvání ze řetězů, a k tomu ostatně vždy došlo. Bylo to ale chytlavé a John to umějí prodat. Zaujal mě také zpěv, pořádně zvířecí, trochu mi připomínal The BaronaAmebix. Celkově rozhodně spokojenost a příjemné rozehřátí.

Po menší pauze už se sál naplnil do posledního místečka, takže jsem měl co dělat, abych se vecpal trochu blíž, ale povedlo se. Idles začali temným otvírákem nového alba „Colossus“, atmosféra se pomalu zahloubala do všech záhybů Futura a v davu to začalo pořádně houstnout. Tohle zahřívací kolo je na zahájení koncertu úplně geniální. Když Joe Talbot začal zpívat naléhavý part „It’s coming“, bylo všem jasné, že to fakt přichází a s následující hardcorovou explozí to taky přišlo. Přílivová vlna energie se v publiku hned odrazila a souznění s kapelou bylo na výbornou. Co začali Idles na pódiu předvádět, muselo vtáhnout každého.

Idles

Vyprodané Futurum vyřvávalo veškeré slogany tutovek jako „Mother“, „Danny Nedelko“ nebo „1049 Gotho“, které zazněly hned zkraje, a prakticky nebylo kdy si odpočinout. Jedním z vrcholů byl také flák „Divide & Conquer“, monotónní brutalita, při níž se klub otřásal v základech, a pobavil také bizarní cover „All I Want for Christmas Is You“ od Mariah Carey. Idles potvrdili předpoklady, že právě oni jsou jednou z nejzábavnějších kapel současné rockové scény, a upřímně lituji každého, kdo se na koncert nedostal.

Rytmická dvojice Jon Beavis a Adam Devonshir neustále přidávala pod kotlem, hnala všechno kupředu, a vlastně tak byli jedinou jistotou, jelikož zůstávali na svém místě. Kytarista Mark Bowen s radostí zahazoval kytaru, čapnul mikrofon a vydával se do lidí, a ani Lee Kiernan si nenechal ujít pár skoků do rozvášněného davu. Při „Exeter“ dal svoji kytaru nějaké holce, kterou záhy pobídl, aby vylezla na pódium, no a to už jí následovali další fanoušci. Do Talbota neustále někdo narážel, z čehož nebyl zjevně úplně nadšený, ale hrálo se dál.

Co mě trochu překvapilo, byla Talbotova starost o zdraví fanoušků. Je fakt, že některé skoky byly o hubu, třeba když borci zkoušeli salta, ale jednou je to agresivní, naštvaná, ale i pozitivní hardcorová hudba, a tak nějak to k tomu patří. Každopádně vřava neustávala a už po pár odehraných písních klub připomínal spíše prádelnu, takže se po skončení mohl každý jít směle vyždímat. Idles zahráli vlastně celé nové album, s výjimkou „June“, o které Talbot už dříve říkal, že naživo tuhle osobní zpověď zpívat zřejmě nikdy nebude. Končilo se „Rottweilerem“ a tady mi to sedělo daleko líp než na desce. Zakončení si vzal na paškál Bowen, který nám uštědřil několikaminutovou ukázku běsu a hluku, kdy zbytek kapely už dávno stál opodál s lahváčem v ruce, ale on měl ještě potřebu se pořádně hlasitě vyjádřit.

Vystoupení Idles naplnilo má očekávání a je jisté, že se objeví ve finálním zúčtování nejlepších akcí tohoto roku. On to vůbec byl jeden z nejlepších koncertů, kterým jsem byl kdy přítomen. Jestli dnes stojí za to nějakou skupinu vidět, tak jsou to právě Idles. Jejich punk (přestože se tak oni sami neradi označují) nepředstavuje nic dříve neslyšeného, ale dokáže spolehlivě strhnout. Ani nemám, co bych vytknul, prostě to byl zážitek, autentický, uvěřitelný a bez příkras. Ohlas za touto kapelou je zcela oprávněný.


Bodies on Everest – A National Day of Mourning

Bodies on Everest - A National Day of Mourning

Země: Velká Británie
Žánr: drone / sludge / noise rock
Datum vydání: 29.4.2018
Label: Third-I-Rex

Tracklist:
01. unreleaseddeathvideo.flac
02. Tally of Sevens
03. Gold Fangs in Enemy Territory
04. Shotgun or Sidearm
05. Suspicious Canoe
06. Who Killed Yale Gracey?

Hrací doba: 66:16

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Third-I-Rex

Někdy se vyplatí nad tím moc nerozmýšlet a zkusit něco prakticky naslepo. Neposlouchat ukázky, nic moc o kapele v předstihu nezjišťovat a spolehnout se čistě na svou intuici, že za tímhle nebo tímhle by se teoreticky mohlo skrývat něco zajímavého. Samozřejmě, že se může stát, že člověk sáhne do hovna, když si dá intuice dovolenou anebo když ta mrcha zrovna není ve formě, ale občas tahle sázka na blind přináší lepší výsledky, než by jeden čekal. Jako třeba v případě Bodies on Everest.

Název mi přišel vcelku zajímavý, obálka jejich druhé desky „A National Day of Mourning“ docela taky. Trochu jsem kecal, když jsem říkal, že jsem si předem nezjistil vůbec nic, protože jsem se alespoň juknul na Metalové archivy, kde je napsána škatule sludge / doom metal. Oukej, šel jsem do toho.

Realita je ovšem docela jiná než sludge / doom. Popravdě řečeno, realita je vlastně ještě lákavější, než kdyby se skutečně jednalo o sludge / doom. Samozřejmě netuším, jak se věci měly na debutovém počinu „The Burning“ z roku 2015, který jsem, jak se asi z dosavadního povídání dalo vytušit, neslyšel. „A National Day of Mourning“ je nicméně jinde, ačkoliv určité elementy zmiňovaného žánru tu nalézt lze, třeba v písních jako „Tally of Sevens“, „Suspicious Canoe“ nebo „Who Killed Yale Gracey?“, byť i v nich Bodies on Everest sludge / doom ohýbají a znásilňují k obrazu svému, kterýžto směřuje k experimentálnějším polohám.

Kupříkladu hned úvodní jedenáctiminutovka „unreleaseddeathvideo.flac“ se po pozvolnějším rozjedu zvrhne v regulérní noise-industrial-drone. V podobném duchu se pak nese také čtvrtá „Shotgun or Sidearm“, akorát má v ní menší podíl noise. Nejedná se o nejlepší kusy svého druhu, co jsem kdy slyšel, ale určitě je to hlučení udělané dost solidně a zábavně.

Co se týče už jmenované trojice „Tally of Sevens“, „Suspicious Canoe“ a „Who Killed Yale Gracey?“, ani u nich byste neměli očekávat standardní metalový přístup. Kytara je zahlučená, dronová, možná trochu do noise rocku, každopádně zní dost ohavně – což samozřejmě berte jako klad! Extrémní muzika by přece neměla znít stravitelně a přívětivě, takže za mě rozhodně palec nahoru. V „Who Killed Yale Gracey?“ se navíc ke slovu dostávají i další polohy, v nichž Bodies on Everest zpracovávají sonický chlív jinak než zaprasenou kytarou.

To nejlepší jsem si ale nechal až na konec. Vrcholem celého „A National Day of Mourning“ je podle mě víc jak osmnáctiminutová „Gold Fangs in Enemy Territory“, která má atmosféru jako prase. Nervózní náladu navodí už sugestivní pasáž s mluveným slovem, která posléze vyústí v monotónní riffování zabírající celou druhou polovinu skladby. Sice se „Gold Fangs in Enemy Territory“ od zbytku alba docela liší, ale kdybych vám měl doporučit jediný song, jejž byste měli zkusit, pak by to byl právě tenhle.

Přestože je vrchol tentokrát jednoznačný, „A National Day of Mourning“ jakožto celek mi přijde jako zajímavá nahrávka. Zčásti to bude dáno i tím, že jsem od Bodies on Everest přece jenom nečekal příliš, ale nakonec mi tohle rozhodně přijde jako album, které má co říct. Za sebe můžu s klidem doporučit.


Idles – Joy as an Act of Resistance

Idles - Joy as an Act of Resistance

Země: Velká Británie
Žánr: post-hardcore
Datum vydání: 31.8.2018
Label: Partisan Records

Tracklist:
01. Colossus
02. Never Fight a Man With a Perm
03. I’m Scum
04. Danny Nedelko
05. Love Song
06. June
07. Samaritans
08. Television
09. Great
10. Gram Rock
11. Cry to Me [Solomon Burke cover]
12. Rottweiler

Hrací doba: 44:23

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Debutové album Idles, „Brutalism“, způsobilo slušný poprask. Za poslední roky v punku nenajdeme moc podobně výrazných desek, takže kdo to ještě neslyšel, tak kurva alou to napravit, protože je to fakt pecka. Mít tohle album neposlouchané je samozřejmě dobré i jako výchozí pozice pro poslech letošní novinky „Joy as an Act of Resistance“, jelikož poznáte, kam se za ten jeden rok kapela dále posunula.

Idles o sobě dávali vědět už dříve, a to prostřednictvím dvou EPček. Ty však byly spíše jenom takovou slabší ukázkou toho, s čím vyrukují za pár let. Určitě v nich byl už tehdy slyšet potenciál, ale ten naplno projevili až na zmiňovaném „Brutalism“. Přestože se jedná o punk, deska je to obsahově hodně proměnlivá; nechybí výbušné hardcorové šlehy, chytlavé refrény, post-punkové rytmy, trýznivé balady ani noisové rušičky. A nelze opomenout texty a projev Joea Talbota, hlavní poznávací znamení zvuku Idles.

Na „Joy as an Act of Resistance“ se ještě znásobily chytlavé refrény, k post-punkovým postupům se nabalily artové a taneční vlivy, a výborné texty Talbota si stále drží svoji vrcholnou úroveň. Řekl bych, že ubylo takové té ryzí hardcorové agrese, která se tady rozmělnila a asi právě díky novým vlivům ustoupila promyšlenějším kompozicím. To se mi zpočátku zdálo jako mínus celé desky, ale několik dalších poslechů mě přesvědčilo o opaku. Ne abyste si teď mysleli, že Idles vyměkli, to v žádném případě. Ale proč stát na místě a znovu nahrávat to „samé“ album. „Joy as an Act of Resistance“ zní trochu jinak, ale opět výtečně.

Rozmáchlou a ambiciózní věcí je hned první „Colossus“. Sílící struktura písně, za kterou by se nemuseli stydět ani Swans, začíná temně laděnou zpovědí a vrcholí triumfálním návratem plným hymnického pokřikování a divokého tempa. To dělá z této úvodky dost možná zatím to nejlepší, s čím kdy Idles přišli. Stejným tématem, co to znamená to správné chlapáctví v dnešní době, se zabývá i „Samaritans“, jež je podobně trochu složitější věcí. Na opačné straně tu zase máme skladby založené na bázi chytlavého popěvku vhodného ke klasickému hospodskému vyřvávání – vysoce pozitivní až nakažlivá „Danny Nedelko“ pojednávající o imigrantech a především pak jednom Ukrajinci stejného jména, přímočaře výbušná „Television“, „Great“ o blížícím se naplnění brexitu nebo i lehce taneční sebereflexe v podobě „I’m Scum“.

Asi nejtvrdším kusem je pak dvojka „Never Fight a Man With a Perm“ se zničujícím refrénem a temnou náladou, která se ještě prohlubuje v písni „June“ o dceři Talbota, který byla narozena mrtvá. Taneční tendence má také „Love Song“ či nářez „Gram Rock“. Trochu překvapivé může být zařazení soulového songu z roku 1962, známého zejména z filmu „Hříšný tanec“, „Cry to Me“ od Solomona Burka. Myslím, že to jen dokazuje, že je tady fakt všechno, co můžete na punkové nahrávce chtít. I tohle se jim povedlo přetvořit k obrazu svému a funguje to. Jedinou výhradu mám k úplně poslední „Rottweiler“. K té jsem si nenašel cestu. Vlastně je z celé desky nejstarší, naživo se hrála už v roce 2016, ale připadá mi, jako by byla poskládaná z několika nápadů, které spolu moc nejdou dohromady. Škoda, že je za takhle výborným albem takhle slabá tečka.

Idles

Odstavec sám pro sebe si rozhodně zaslouží texty. Jak už jsem napsal, vynikající byly už na „Brutalism“ a nejinak je tomu i tady. Talbot hodně těží ze své minulosti a rozhodně má co říct. I nyní jsme se zase dozvěděli něco o jeho životě, o jeho kamarádech z Bristolu anebo o tom, co rezonuje jeho generací nebo rovnou celou Británií. Hlavně se mu daří tyto příběhy dobře převést na papír a najít pro ně ta správná spojení, která si říkají o pozornost, nevytratí se z hlavy a dá se s nimi ztotožnit. Ať už jsou to vtipné narážky jako „Ten points to Gryffindor!“, výkřik do tmy „My boy fucked Tom Hiddleston’s stylist!“, parafráze hitu Katy Perry, „I kissed a boy and I liked it!“, nebo vážnější „Grow some balls!“ a „Baby shoes for sale: never worn“, vždy to chytne za ucho. A je tam toho spousta a spousta dalšího. Už dlouho mě takhle nebavily texty jako právě u Idles a věřím, že i ty právě výrazně stojí za úspěchem kapely.

Na rockovou skupinu trochu paradoxně, asi nejméně výrazné mi tu přijdou kytary. Hodně skladeb je postavených na bicích Jona Beavise a baskytaře Adama Devonshira, kytary Marka Bowena a Lee Kiernana tu odvádějí svoji práci, načrtnou melodii, přidají riff, ale nikterak se nederou dopředu, od toho tu je zejména zpěv. Ostatně, nejinak tomu bylo i na „Brutalism“. Vše je poskládané pro přínos písničce samotné a ne ničemu jinému, což ve výsledku dělá „Joy as an Act of Resistance“ tak povedeným albem.

Do nějakého většího porovnávání, ve smyslu co je lepší, jestli „Joy as an Act of Resistance“ nebo „Brutalism“, se mi moc nechce. Jednak je to těžké rozseknout a druhak, ačkoliv se to nemusí zdát, jsou obě desky docela jiné. Novinka mi přijde pozitivnější, hravější i humornější s jasným konceptem uvědomění si sebe sama, zatímco prvotina byla převážně temná, naštvaná, plná cynismu a pesimismu, ale tak nějak po britsku s notnou dávkou sarkasmu.

Obě desky představují to nejlepší, co v punku v posledních letech vyšlo a nejlépe uděláte, když si je poslechnete obě. Je dobré mít zase nějakou pořádnou punkovou kapelu z kolébky žánru Velké Británie, jelikož i to tomu dodává šmrnc a svoje kouzlo. Prvotřídní záležitost. Už po druhé. V listopadu se uvidíme v pražském Futuru.


A Forest of Stars – Grave Mounds and Grave Mistakes

A Forest of Stars - Grave Mounds and Grave Mistakes

Země: Velká Británie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 28.9.2018
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Persistence Is All
02. Precipice Pirouette
03. Tombward Bound
04. Premature Invocation
05. Children of the Night Soil
06. Taken by the Sea
07. Scripturally Transmitted Disease
08. Decomposing Deity Dance Hall

Hrací doba: 64:06

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

První pohled (H.):

Letos je tomu přesně deset let, co Britové A Forest of Stars vydali své první album „The Corpse of Rebirth“, loni to bylo deset od momentu, kdy byla formace založena. Jedna dekáda technicky vzato není zas až tak dlouhá doba, přesto bych si dovolil tvrdit, že A Forest of Stars se během téhle doby stihli vypracovat na jeden z nejzářivějších klenotů avantgardního black metalu. Ačkoliv říct „vypracovat“ možná není úplně přesné, protože to naznačuje, že se kapela k takovému pojmenování směřovala postupně. A Forest of Stars však pouštějí do světa fantastické desky již od zmiňovaného debutu a prakticky pokaždé jde o trefu do černého. O jejich pátém počinu „Grave Mounds and Grave Mistakes“ to platí rovněž.

Jak se s odstupem času ukazuje, „The Corpse of Rebirth“ a následující „Opportunistic Thieves of Spring“ jsou v rámci tvorby A Forest of Stars specifické nahrávky, protože obě znějí docela jinak než všechny zbylé počiny. S tímhle na mysli bychom jako přelomovou desku mohli označit „A Shadowplay for Yesterday“. Právě s ní Britové prorazili trochu víc do povědomí, také šlo o první spolupráci s německým labelem Lupus Lounge z rodiny Prophecy Productions (nepočítaje reedice prvních dvou alb) a především zde ostrovní septet ustálil svůj sound.

K vyloženému opakování sebe naštěstí nedochází a mezi „A Shadowplay for Yesterday“, „Beware the Sword You Cannot See“ a aktuálním „Grave Mounds and Grave Mistakes“ jsou jasně patrné rozdíly a odlišné nuance v náladovém ladění jednotlivých počinů. Novinka je třeba víc black metal než její dva předchůdci. Úplně stejně patrné jsou však i společní jmenovatelé a charakteristický rukopis. Ze všech těchto důvodů si dovolím tvrdit, že jestli jste si uchcávali do textilu z „A Shadowplay for Yesterday“ a „Beware the Sword You Cannot See“, z „Grave Mounds and Grave Mistakes“ budete stejně tak. Ten sound, jaký jste si zamilovali, tu pořád je a opět mu nechybí ono nezaměnitelné kouzlo A Forest of Stars. A kvalitu samotných skladeb si Gentlemen’s Club pohlídal bez sebemenšího zaváhání.

Protentokrát se tím pádem asi nebudu zevrubněji rozepisovat o tom, jak hudba A Forest of Stars zní, protože jsem to dost podrobně udělal v recenzích na dvě předešlá alba. Pouze v rychlosti zmíním, že přístup kapely k black metalu je stále unikátní a že i v sypačkách Britové znějí svojsky. Všechny nástroje opět hrají jedna báseň, ať už jde třeba o hezky slyšitelnou baskytaru, housle nebo klávesové linky. Pozadu samozřejmě nezůstávají ani zpěváci, i když Katheryne, Queen of the Ghosts tentokrát v tomhle ohledu nemá zas tolik prostoru (přesto třeba „Taken by the Sea“ jí patří celá a konec „Scripturally Transmitted Disease“ je i díky ní úžasný). Zato Mister Curse odvádí tradičně perfektní výkon a jeho vokál umí být skutečně bestiální, a přesto plný emocí a srozumitelný.

A Forest of Stars

Radši se rovnou přesunu k vypíchnutí několika konkrétních skladeb. Díky předběžným ukázkám jste již mohli slyšet úvodní „Precipice Pirouette“ a závěrečnou „Decomposing Deity Dance Hall“, které jsou obě excelentní, ale v jejich případě můžete soudit sami. „Scripturally Transmitted Disease“ už jsem zmiňoval, ale rád bych dodal, že nejen finální třetina stojí za to.

Určitě bych ale ještě poukázal na „Premature Invocation“, což je předpokládám narážka na „premature ejaculation“, podobně jako „Scripturally Transmitted Disease“ nejspíš odkazuje na „sexually transmitted disease“… jestli jo, tak je to cool jak debil! Každopádně, „Premature Invocation“ obsahuje jednu kurevsky geniální pasáž, která – a ne jako jediná – ukazuje, že A Forest of Stars ani v nejmenším nedochází dech ani na páté řadovce.

Osobně bych nicméně nebrečel, kdyby se na „Grave Mounds and Grave Mistakes“ nenacházela „Taken by the Sea“, která A Forest of Stars představuje v jejich jemnější poloze. Není špatná, ale působí na mě trochu nepatřičně v kontextu ostatních písní, které jsou povětšinou hozené více do black metalu a kytarového tlaku. Což je jen tak mimochodem asi ten největší rozdíl oproti „A Shadowplay for Yesterday“ a „Beware the Sword You Cannot See“, kde byl větší podíl melodií a odlehčujících pasáží.

Nejde ale o nic, co by zážitek z „Grave Mounds and Grave Mistakes“ kazilo. A Forest of Stars totiž natočili další ohromně chytrou desku se specifickou atmosférou a vším, kvůli čemu jsme tuhle skupinu začali uctívat. Což nakonec neplatí jen o hudební stránce. Důkazem toho, že A Forest of Stars se nespokojí s jednoduchými, pohodlnými a běžnými řešeními, může být i vizuální stránka.

A Forest of Stars

Obal desky je totiž fotografie precizního ručně vyrobeného modelu města, stejně tak i na promo fotkách k novince ve skutečnosti nejsou opravdoví členové, nýbrž jejich malé papírové makety a hrátky s perspektivou. Podobné péči se dostalo také ručně zhotovené edici limitovaného boxu. I tohle všechno jasně ukazuje, že A Forest of Stars není jen jedna z mnoha dalších kapel, nýbrž komplexní projekt po všech stránkách dotažený k naprosté dokonalosti. Copak lze něco takového nemilovat?


Druhý pohled (Onotius):

Viktoriánský spolek dekadentů A Forest of Stars nahrál desku, již se opět nezdráhám označit přívlastkem strhující. Je nicméně třeba říci, že oproti výtečně vyrovnanému a ucelenému předchůdci přeci jen o chlup strádá. To ale neberte za žádnou velkou hanu, protože dva roky stará „Beware the Sword You Cannot See“ je deska, kterou dodnes považuji za naprostou extratřídu, takže řeknu-li „o chlup“, stále to mluví značně ve prospěch aktuálního počinu.

Nová nahrávka je oděna do sympaticky ponurého hávu. A již ten naznačuje, že oproti dvěma velmi uceleným epickým předchůdcům se bude „Grave Mounds And Grave Mistakes“ náladově snažit lehce vrátit ke kořenům. Pravda, skladatelsky stále čerpá spíš z éry započaté „A Shadowplay for Yesterdays“, nicméně častěji než minule zde cítím i nádech zadumaného opiového oparu archivního skvostu „Opportunistic Thieves of Spring“. Deska překvapuje na jedné straně živočišnější blackovostí, na druhé pak i místy, které jsou až neobvykle nemetalové – spíš psychedelicky rockové („Premature Invocation“) či folkové. Takže vlastně v obou rozměrech nastal jistý posun.

Novinka jde na věc mnohem implicitněji než „Beware the Sword You Cannot See“. Jednoznačně melodických pasáží je tu méně a celkový koncept alba nepůsobí hned od začátku jako nějaký uzavřený příběh. Člověk tak linii nápadů postupně skládá jako puzzle, ale stojí to za to. Tahle absence předvídatelnosti ve výsledku pomáhá desce k trvanlivosti. Hned zkraje tu máme povedený dynamický psycho-blackový epos „Precipice Pirouette“, kde housle vyhrávají melodie, jež mi místy připadají jako úmyslná rekonstrukce a následná deskonstrukce post-blackových zasněností. Dočkáme se regulerně folkových pasáží a blackový závěr vyznívá mimořádně hutně. Ohledně hrubosti je třeba vypíchnout neobvykle neotesanou černotu „Children of the Night Soil“.

A Forest of Stars

Celkovým vrcholem je pro mne „Scripturally Transmitted Disease“, která je napsaná skvěle a svým nosným motivem druhé poloviny kompozice ukazuje, jaká je občas v jednoduchosti síla. Atmosferický kytarový riff mísící v sobě blackmetalovou elegantní nedbalost s melodickým nádechem se zařezává naprosto výtečně stejně jako vokály Katie Stone, které krásně hypnotizují. Taková „Taken by the Sea“ mi sice navzdory výtečné atmosféře přijde trochu natahovaná a podobně „Premature Invocation“ malinko nevyrovnaná. Nicméně zas třeba geniálně propracovaná a v závěru výjimečně pohltivá „Tombward Bound“ či úplný konec desky v podobě „Decomposing Deity Dance Hall“ jsou obojí skrz naskrz úžasné kousky disponující momenty, z nichž mrazí. Jednou drobnou výtku ovšem ještě musím nasměrovat ke zvuku – barvitější basa by určitě těm sypajícím pasážím přidala na čitelnosti.

A Forest of Stars opět dokázali nahrát výtečnou desku. A navzdory tomu, že například oproti předchůdci jako správný hnidopich přeci jen nějakou drobnost najdu, neznamená to, že by se snad měnilo něco na tom, že jakmile deska vyjde, nemáte jí se zatajeným dechem rovnou ládovat do přehrávače. Jedná se opět o výtečné dílo, jež s nejvyšší pravděpodobností zmíním ještě v ročním žebříčku. A co já vím, třeba do té doby ještě uleží a i zmiňované mušky se promění v přednosti…

A Forest of Stars


Blutvial – Mysteries of Earth

Blutvial - Mysteries of Earth

Země: Velká Británie
Žánr: black metal
Datum vydání: 4.7.2018
Label: Heidens Hart Records

Tracklist:
01. Beneath the Moon
02. Black Silence
03. Existential Rite
04. Vaults of Unrest
05. Carving Nihil
06. Midwinters Halls
07. Urnacht
08. Doomed to Eternal Night
09. In Praise of Noctula
10. Where Graves Spring Open

Hrací doba: 60:47

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Při prvním letmém pohledu Blutvial vypadají jako nějaká ortodoxní smečka holdující pravověrnému pojetí černého kovu. Alespoň tak na mě působí sdělení obálky jejich třetího alba „Mysteries of Earth“. Tento dojem nakonec trochu podporuje i začátek první skladby „Beneath the Moon“, protože pokud bychom soudili čistě na základě něj, pak by se mohlo zdát, že půjde o desku plnou syrovějšího black metalu v rychlém tempu.

Realita je nicméně trochu jinde a vlastně hned onen první song ji také trochu odhaluje. Již v oné první agresivnější půli lze při pozornějším poslechu zaslechnout i kvalitní mrazivé kytarové melodie, byť ty nejsou ničím, co by se v čistokrevných odnožích black metalu nemohlo objevit. „Beneath the Moon“ ovšem není žádná krátká vypalovačka, nýbrž bezmála devítiminutová kompozice, která se ve své druhé polovině zlomí do mnohem variabilnější, nápaditější a invenčnější muziky, kde už se jde hodně po atmosféře, silných nápadech a výrazném songwritingu. Pak se s klidem uživí i výborné melodické sólo.

Může to znít, jako kdyby v jedné písni existovaly dva odlišné světy. U „Beneath the Moon“ to není tak úplně pravda, poněvadž ty přechody jsou dost smysluplné a plynulé na to, aby člověk nezískal dojem nějakých nepatřičných zvratů. V rámci „Mysteries of Earth“ jakožto celku už to tak trochu je. Po progresivnější druhé půli „Beneath the Moon“, která posluchače solidně namlsá na další průběh nahrávky, totiž přijde dvouminutová neurvalá rychlovka „Black Silence“, jež mi – bráno v celkovém kontextu „Mysteries of Earth“ – přijde mírně pod schopnosti Blutvial. Obzvlášť s tím, co mají v sestavě.

Abychom se totiž trochu vrátili zpátky k té části recenze, kterou jsem si na začátku drze dovolil přeskočit… i když tak může obal „Mysteries of Earth“ na první pohled působit, Blutvial nejsou žádní ultras. Mimo jiné zde totiž působí Aort a AndrasCode. Kdybych tohle řekl na začátku, asi bychom si mohli ušetřit případná nedorozumění, ale zkuste mi to odpustit, chtěl jsem si trochu zazlobit.

Nicméně zpátky k „Mysteries of Earth“, které se během hodinové hrací doby skutečně pohybuje mezi dvěma zmiňovanými polohami – agresivním black metalem, který se nebojí takzvaně zasypat, a chytřejším pojetím toho samého žánru. Mně osobně se tahle kombinace zamlouvá právě v písních jako „Beneath the Moon“, kde se muzika přelévá z jedné strany na druhou a mnohdy tvoří zajímavé kontrasty. Zpravidla to bývají ty delší kusy jako třeba dále „Carving Nihil“ nebo „Where Graves Spring Open“, nicméně ne vždy, protože třeba další sedmiminutovka „In Praise of Noctula“ sází na pomalejší tempo a náladotvornější podání black metalu.

Není ovšem vždy nutné to roztahovat na polovinu dlouhého songu. Leckdy stačí i jedna zajímavější pasáž, aby písni dodala větší smysl a posunula ji někam dále – i takové případy na „Mysteries of Earth“ a jsem s nimi vesměs spokojen. Viz třeba „Vault of Unrest“ nebo „Urnacht“. Naštěstí většina písniček dokáže s něčím takovým přijít, ve finále tedy působí zbytečným dojmem jen to málo, kde se to nedaří, což je už jmenovaná „Black Silence“ a ještě následující „Existential Rite“. Druhá zmiňovaná sice nabídne výraznější kytarovou melodii, ale přijde mi taková příliš jednoduchá a bezduchá (skladba i melodie).

Jako celek však „Mysteries of Earth“ naštěstí funguje. S výjimkou oněch dvou krátkých tracků je totiž vesměs pořád co poslouchat, a i když se i v dalších písních tu a tam objeví pasáž, která není zrovna světoborná, na těch stěžejních nápadech to Blutvial vždy bez obav vytáhnou a zachrání. Chce to se trochu hodinovou hrací dobou prokousat, protože šedesát minut nakonec není zas tak málo, ale když se to podaří, vyjeví se před vámi velmi poctivá, kvalitně poskládaná deska, jež na nedostatek nápadů rozhodně nestrádá.


Thy Catafalque – Geometria

Thy Catafalque - Geometria

Země: Velká Británie / Maďarsko
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 4.5.2018
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Hajnali csillag
02. Szamojéd freskó
03. Töltés
04. Gőte
05. Sárember
06. Hajó
07. Lágyrész
08. Sík
09. Balra a Nap
10. Tenger, tenger
11. Ének a búzamezőkről

Hrací doba: 56:01

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Když jsme se zde posledně bavili o Thy Catafalque, bylo to v době, kdy maďarský skladatelský génius Tamás Kátai prožíval nebývale plodné tvůrčí období, v němž během jediného roku stihl vydat hned čtyři dlouhohrající desky. Tamás sice alba průběžně vydává vcelku pravidelně, ale s poněkud většími rozestupy, taková kadence mu není podobná, byť i tehdy, mezi lety 2015 a 2016, si dokázal udržet svůj vysoký standard. Nebylo však překvapení, když se poté na nějakou chvíli zase odmlčel. A vyplatilo se. Dal si dva roky pauzu a v letošním roce opět naservíroval další fantastickou desku, která bude patřit k ozdobám závěrečných žebříčků.

„Sgùrr“ z roku 2015 jsem v době jeho vydání považoval za bez debat skvělé album, ale trochu jsem cítil, že mírně zaostává za předchozími majstrštyky „Tűnő idő tárlat“, „Róka hasa rádió“ a „Rengeteg“. Dnes už si to tak úplně nemyslím, protože „Sgùrr“ mi postupem času ohromně přirostlo k srdci a přinejmenším obě čtvrthodinové skladby jsou naprosto fenomenální. Zato následnou desku „Meta“ (2016) podobný osud nepotkal. Přestože i ona nepochybně obsahuje několik nádherných momentů a v dílčích pasážích se dotýká hudební dokonalosti, jak je pro Thy Catafalque typické, v porovnání s ostatními nahrávkami projekty se drží víc vzadu (i když stále vysoko nad většinou toho, co v metalu vychází).

Snad to bylo dáno právě vysokým skladatelským vytížením, kdy si Tamás možná „vyplýtval“ hromadu nápadů hlavně na „Sgùrr“ a bezejmenný debut dalšího projektu Neolunar, plus část jich samozřejmě dodal i na svůj druhý sólový počin „Slower Structures“. Lze tedy říct, že letošní novince „Geometria“ menší odstup jenom prospěl, poněvadž tohle album už nenechává žádný prostor pro jakékoliv pochyby o tom, zda Tamásovi dochází dech. Ani náhodou.

Thy Catafalque sice stále zůstává primárně metalovou skupinou, nicméně se jedná spíš o formální zařazení díky hojnému použití elektrické kytary. Přístup ke komponování jde nad rámec obyčejné metalové písničky. Popsal bych to asi tak, že na Tamáse Kátaie sedí mnohem víc pojmenování hudební skladatel než metalový hudebník. Snad lze tomu významovému rozdílu rozumět. V souvislosti s tím můžu dodat, že Thy Catafalque je svým pojetím a náladou mnohem víc umění než rock‘n‘roll. Myšleno v tom nejlepším slova smyslu.

„Geometria“ právě načrtnuté myšlenky jednoznačně podporuje a potvrzuje. Žánry mimo metalové mantinely zde nejsou kořením, nýbrž jednou z mnoha tváří a vyjadřovacích prostředků Thy Catafalque, a pokud se kytara náhodou v nějaké stopě neozve, pořád jde o plnohodnotnou položku alba, nikoliv nějakou mezihru.

Thy Catafalque

Tamás na „Geometria“ opětovně mísí metal (zde si můžeme dovolit pojmenovat obecně, protože tentokrát to příliš nezavání black metalem), folklórní nádech i jemnější elektroniku v neodolatelný a organicky fungující celek plný nádherných momentů, dech beroucích nápadů a odzbrojujících melodií. A přitom je ta hudba nevtíravá, vše plyne naprosto přirozeně bez zbytečné okázalosti nebo patosu. Jakkoliv jsou po desce rozesety hromady kouzelných pasáží, ve finále to není o dílčích jednotlivinách, vše pracuje pro vyšší celek, z něhož plyne dojem prakticky bezchybného a dokonalého alba. Není ani stopy po planých chvílích, lepidle mezi stěžejními nápady nebo vatě, vše vybroušeno do perfekcionismu, aniž by se vytrácela duše.

Thy Catafalque je dle mého názoru zcela unikátní skupina. Rukopis i atmosféra jsou neopakovatelné a neznám nikoho dalšího, kdo by dokázal zprostředkovat podobné emoce v tak sugestivní a hluboké formě, jako se to daří tomuhle původem maďarskému chlapíkovi. Vtipné na tom je, že každá nová deska platí za osobité dílo i v rámci Thy Catafalque, a byť gró zůstává zachováno, nedochází k opakování sebe sama. Skvost.