Archiv štítku: GBR

Velká Británie

Cradle of Filth – Nymphetamine (2004)

Cradle of Filth - Nymphetamine (2004)

Země: Velká Británie
Žánr: gothic metal
Datum vydání: 28.9.2004
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Satyriasis
02. Gilded Cunt
03. Nemesis
04. Gabrielle
05. Absinthe with Faust
06. Nymphetamine (Overdose)
07. Painting Flowers White Never Suited My Palette
08. Medusa and Hemlock
09. Coffin Fodder
10. English Fire
11. Filthy Little Secret
12. Swansong for a Raven
13. Mother of Abominations
14. Nymphetamine (Fix)

Hrací doba: 75:39

Odkazy:
web / facebook / twitter / instagram

Spolupráce Cradle of Filth a velkého labelu dlouho nevydržela a jen rok po vydání „Damnation and a Day“ už kapela vypustila nové album pod značkou Roadrunner Records. To mi už dnes nicméně přijde jen jako statistická zajímavost blednoucí ve světle jiných novinek, které s tímhle počinem přišly. „Nymphetamine“ totiž, přinejmenším pro mě, představuje definitivní ústup ze slávy a propad do vod průměru a později leckdy i ještě hlouběji.

Ústupem za slávy mám samozřejmě na mysli kvalitativní stránku věci, poněvadž z komerčního hlediska Cradle of Filth směřují přesně na opačnou stranu a z mého pohledu se někde tady překlopili do pozice velké metalové skupiny. Věhlas a popularita ovšem ne vždy korelují s hudební kvalitou, vlastně tomu zpravidla bývá přesně naopak.

„Nymphetamine“ však, docela paradoxně, začíná poměrně slibně, podobně jako „Damnation and a Day“ o rok dříve. Dokonce bych řekl, že „Gilded Cunt“ patří k nejtvrdším songů Cradle of Filth vůbec a tlak ústředního riffu nechá vzpomenout třeba na „Lord Abortion“„Midiain“. „Nemesis“ se zpočátku také tváří docela nadějně a v dalším průběhu nabídne pár rozumných momentů, ale už tady se začne projevovat jeden ze zásadních problémů „Nymphetamine“ (a i ten deska sdílí s „Damnation and a Day“) – všechno je tu tááák zkurveně dlouhé a natahované. „Nemesis“ víc jak sedm minut fakt nepotřebovalo, stejně jako celé „Nymphetamine“ fakt nepotřebovalo hrací dobu jedné a čtvrt hodiny.

Nesoudně přepálená délka ovšem platí jen za jeden z vícera zásadních problémů „Nymphetamine“. Navíc se nejedná o nic výjimečného, panč víc jak hodinové řadovky se pro Cradle of Filth v téhle době staly standardem, tudíž se připravte, že na přehnanou stopáž tu budu pičovat dost pravidelně. Ostatně, pod hodinu se borci ráčili vejít až o pět nahrávek později v roce 2015 prostřednictvím „Hammer of the Witches“. Ale to už trochu předbíhám. Pojďme si raději ukázat prstem na ty další lapsy „Nymphetamine“.

Na(ne?)štěstí nemusíme pátrat nijak dlouho, protože nedá úplně práci strefovat se do bezzubosti materiálu. „Damnation and a Day“ taky mělo hromadu vaty, ale mezi ní se objevovaly i fakt dobré nápady, díky nimž lze album s trochou trpělivosti i doposlouchat. U „Nymphetamine“ bych se už zdráhal tohle tvrdit, protože hromada songů mi přijde dočista prázdná a nijaká. Popravdě řečeno, druhou polovinu desky dodnes prakticky neznám, protože u toho vždycky tak brutálně chcípám, že typicky vypínám v momentě, kdy se konec  stále nachází daleko v nedohlednu.

Názvy songů jsou mi povědomé a vím, že něco takového Cradle of Filth ve svém repertoáru mají, ale že bych si dokázal vzpomenout, jak zní třeba „Medusa and Hemlock“, „Filthy Little Secret“, „Swansong for a Raven“ nebo „Mother of Abominations“? Ty vole, ani omylem. Když už, tak si spíš vzpomenu na nějaké vyloženě sladké až kýčovité pasáže v „Absinthe with Faust“, „Coffin Fodder“ nebo „English Fire“, ale ty bych z paměti nejraději vymazal, takže to jako plus samozřejmě neuznám. Spíš naopak.

Cradle of Filth

Paradoxně, vyjma „Gilded Cunt“ mi na celém počinu přijde použitelný už jen titulní track, přestože ve své „Overdose“ verzi přesahuje devět minut. A přestože prostřední část – použitá samostatně jako videoklip a na konec alba připlácnutá ještě jednou s označením „Fix“ – je sama o sobě slaďoučká jak cukr pocukrovaný cukrovkou, což ještě umocňuje hlásek hostující Liv Kristine Espenæs, toho času z Leaves’ Eyes. No, možná se v tom schovává nostalgie doby, kdy jsem si myslel, že tohle je tvrdá muzika, haha. Jakožto vlajková loď „Nymphetamine“ pro mě tenhle track svým způsobem symbolizuje úpadek Cradle of Filth, a přesto na svém albu patří k tomu málu, co se dá poslouchat. To mluví samo za sebe.

Jinak se ale nemáme moc o čem bavit. „Nymphetamine“ je prostě slabota, kde podstatná část hrací doby za moc nestojí. A co je nejsmutnější – ještě bude o dost hůře. Na rozdíl od titulů po roce 2010 má totiž „Nymphetamine“ pořád nějaký ksicht. Sice se mi tento nelíbí ani za prd, ale aspoň tuším, jak album zní, byť konkrétní songy si až na dvě výjimky nevybavím.


Cradle of Filth – Damnation and a Day (2003)

Cradle of Filth - Damnation and a Day (2003)

Země: Velká Británie
Žánr: symphonic black metal
Datum vydání: 10.3.2003
Label: Epic Records / Sony Music

Tracklist:
01. A Bruise upon the Silent Moon
02. The Promise of Fever
03. Hurt and Virtue
04. An Enemy Led the Tempest
05. Damned in Any Language (A Plague on Words)
06. Better to Reign in Hell
07. Serpent Tongue
08. Carrion
09. The Mordant Liquor of Tears
10. Presents from the Poison-Hearted
11. Doberman Pharaoh
12. Babalon A.D. (So Glad for the Madness)
13. A Scarlet Witch Lit the Season
14. Mannequin
15. Thank God for the Suffering
16. The Smoke of Her Burning
17. End of Daze

Hrací doba: 76:45

Odkazy:
web / facebook / twitter / instagram

Zdá se mi, že album „Damnation and a Day“ má v diskografii Cradle of Filth zvláštní postavení, i když ne nutně v tom pozitivním slova smyslu. V mezičase od vydání „Midian“ se Britové věnovali neřadovkám, ať už šlo o minule diskutované EP „Bitter Suites to Succubi“, kompilaci „Lovecraft & Witch Hearts“ nebo live album „Live Bait for the Dead“. Samozřejmě nelze opomenout ani podíl na hororovém filmu „Cradle of Fear“, kde si Dani Filth zahrál hlavní roli, ostatní tehdejší členové si střihli štěky a muzika Cradle of Filth se samozřejmě objevila i na soundtracku.

S další dlouhohrající deskou nastaly změny. Kromě obligátního hýbání v sestavě – odešel kytarista Gian Pyres a baskytarista Robin Graves; „Damnation and a Day“ se nahrávalo jen s jedním kytaristou a baskytary se ujal Dave Pybus, jenž s kapelou vydržel dalších deset roků – se Cradle of Filth poprvé představili pod major labelem. S větším rozpočtem v zádech si konečně mohli dovolit dát plný průchod svým ambicím. Poprvé dostali k ruce celý orchestr, jehož užití přímo koresponduje s rozmáchlostí nahrávky.

Tato rozmáchlost se projevuje hned v několika ohledech. Opět se jedná o koncepční počin, tentokrát založený na básni „Paradise Lost“ od Johna Miltona, zároveň ale „Damnation and a Day“ obsahuje i nesouvisející songy. Vznikly hned tři videoklipy (doposud nejvíc), inspirované třebas dílem Jana Švankmajera („Mannequin“) nebo snímkem „Salò o le 120 giornate di Sodoma“ Piera Paola Pasoliniho („Babalon A.D. (So Glad for the Madness)“). V neposlední řadě se pak Cradle of Filth nešetřili ani co do objemu materiálu a na „Damnation and a Day“ připravili celkem sedmnáct songů trvajících dohromady přes hodinu.

Na druhou stranu, celé tohle megalomanství výsledku trochu podráží nohy. Jedním ze zásadních problémů „Damnation and a Day“, jinak rozdělené do čtyř kapitol, je obrovská a zbytečná délka. Obzvlášť když by se z alba dalo na mnoha místech ukrajovat, protože vata se tu jednoduše nachází. Stejně tak nelze přehlížet skutečnost, že jen málokterá píseň je skutečně dobrá jako celek. Tohle všechno ve finále na „Damnation and a Day“ vadí ještě víc než výrazný odklon od nálad předešlých alb.

Vynechám pět meziher („A Bruise upon the Silent Moon“, „Damned in Any Language (A Plague on Words)“, „The Mordant Liquor of Tears“, „A Scarlet Witch Lit the Season“ a „End of Daze“), které mě tradičně nezajímají. „Damnation and a Day“ se rozjíždí prostřednictvím „The Promise of Fever“, což je na poměry Cradle of Filth nezvykle agresivní song. A na celém albu také suverénně nejlepší.

Ne, že by ten zbytek byl kompletně nepoužitelný. Některé další písně mají i hodně dobré motivy nebo části („An Enemy Led the Tempest“, „Better to Reign in Hell“, „Serpent Tongue“, „Thank God for the Suffering“… když hodně přivřu oči, tak ještě melodická „Hurt and Virtue“), případně zajímavé pojetí („Doberman Pharaoh“ s egyptským feelingem). V některých případech jde nicméně jenom o riff nebo konkrétní melodii. Jako celek není ani jeden track fakt dobrý a ve všech zmíněných se nechají nalézt hluché pasáže.

Na opačném konci spektra naopak stojí otravné „Mannequin“ a „Babalon A.D. (So Glad for the Madness)“ a hned za nimi zástup písniček neurážejících, leč dočista obyčejných. „Carrion“, „Presents from the Poison-Hearted“ nebo „The Smoke of Her Burning“ by hravě zapadly i na mnohem kratším titulu, natožpak na desce, co hraje víc jak hodinu a čtvrt.

Cradle of Filth

„Damnation and a Day“ v zásadě není úplné zlé album a jasně lze slyšet, že Cradle of Filth pořád měli nápady. Jak už padlo, najdou se tu povedené riffy, melodické kytary se taky v některých písních povedly a klávesy nabídnou nějaké příjemné motivy. Dani rovněž standardně ječí jak magor, takže i tady všechno v pořádku. Kdyby se ty kvalitní nápady nacpaly na plochu 40minutového alba, jednalo by se o super věc i navzdory změně atmosféry a příklonu k písničkovější formě. Realita ale vypadá jinak – jako zbytečně roztahaná záležitost, která nutně potřebovala zeštíhlit. Doposud nejvýpravnější a nejambicióznější paradoxně započala postupný úpadek Cradle of Filth. Tady ten sešup i navzdory hromadě problémů ještě není tak extrémní, ale to brzy přijde.


Cradle of Filth – Bitter Suites to Succubi (2001)

Cradle of Filth - Bitter Suites to Succubi (2001)

Země: Velká Británie
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 18.6.2001
Label: AbraCadaver / Spitfire Records

Tracklist:
01. Sin Deep My Wicked Angel
02. All Hope in Eclipse
03. Born in a Burial Gown
04. Summer Dying Fast
05. No Time to Cry (The Sisters of Mercy cover)
06. The Principle of Evil Made Flesh
07. Suicide and Other Comforts
08. Dinner at Deviant’s Palace
09. The Black Goddess Rises II
10. Scorched Earth Erotica

Hrací doba: 49:34

Odkazy:
web / facebook / twitter / instagram

Éra minialba „Bitter Suites to Succubi“ pro mě subjektivně představuje definitivní konec „zlaté“ epochy Cradle of Filth, kdy kapela dělala svoji nejlepší muziku. Následující řadovka „Damnation and a Day“ je ještě taková na hraně a má svoje dobré momenty, ale už na ní cítím posun jiným směrem. Směrem dolů. „Bitter Suites to Succubi“ považuji za poslední nahrávku, která ještě pořád nabízí songy představující „staré dobré“ Cradle of Filth. Ačkoliv ani tady už se to neobejde bez výhrad.

Můžeme spekulovat, nakolik s touhle proměnou feelingu souvisí skutečnost, že „Bitter Suites to Succubi“ platí za poslední nahrávku, na níž se představil dlouholetý baskytarista Robin Graves a kytarista Gian Pyres, jenž s Cradle of Filth taky pár let strávil a hrál na „Cruelty and the Beast“„Midian“. Přinejmenším to ale můžeme brát jako statistickou zajímavost – stejně jako fakt, že „Bitter Suites to Succubi“ je prvním počinem, jejž si kapela vydala na vlastní značce AbraCadaver.

Jak u ípek Cradle of Filth bývá zvykem, jen část obsahu skutečně stojí za pozornost. V případě „Bitter Suites to Succubi“ jde samozřejmě o nové skladby, jichž se tu třeba oproti „From the Cradle to Enslave“ sešlo víc – celkem šest. Dvě z toho, „Sin Deep My Wicked Angel“ a „Dinner at Deviant’s Palace“ jsou ale klasicky instrumentálky, na něž si Cradle of Filth na rozdíl ode mě dost potrpí. Tyhle nejsou o nic moc horší ani lepší než jakékoliv jiné, takže klasicky platí, že mě moc nebaví.

Další dva nové tracky, „All Hope in Eclipse“ a „Suicide and Other Comforts“, jsou tak nějak ok a vesměs se mi nezdají v ničem horší než průměr z „Midian“. Jedná se tedy o docela standardní věci pro Cradle of Filth z téhle doby, ale standard tehdejších Cradle of Filth byl pořád relativně dobrý, takže se to dá poslouchat.

Tím nejlepším, co „Bitter Suites to Succubi“ dokáže nabídnout, je nicméně dvojice „Born in a Burial Gown“ a „Scorched Earth Erotica“, které se mohou s klidem měřit s nejlepšími kusy z „Midian“. Hlavně druhou jmenovanou mám docela rád, a kdybyste mě nutili vyjmenovat deset nejlepších skladeb Cradle of Filth, pravděpodobně by se tam objevila, protože ten ústřední chytlavý klávesový motiv mě vždycky bavil.

No, máme tu tedy zatím dvě výborné písničky, dvě slušné a dvě obyčejné instrumentálky. Zbytek „Bitter Suites to Succubi“ to moc nezlepší. Tři předělávky z debutu „The Principle of Evil Made Flesh“ jsou za mě zbytečnost. Tyhle verze songy sice přibližují typickému soundu Cradle of Filth, ale skladby samotné neohromí ani tak. Tyhle staré kusy Filcek jsem se nikdy nenaučil poslouchat a „Bitter Suites to Succubi“ na tom nemění. Výrazně použitelnější je cover „No Time to Cry“ od The Sisters of Mercy. Kouzlo originálu se ztratilo, ale ty nápady fungují uspokojivě i v tomhle kabátě a za mě jde o jednu z těch rozumnějších předělávek od Cradle of Filth. Nakonec, kde jinde by měl být na něco takového prostor než na EP? Dává to mnohem větší smysl než rvát stupidní covery Heaven 17 na řadovku, že jo…

I navzdory tomu, že dobrá polovina „Bitter Suites to Succubi“ pro mě nemá žádnou cenu, pořád si myslím, že se jedná o poslední neřadovku Cradle of Filth, jejíž výjimečný poslech dává smysl. Tedy, s nekompromisním přeskakováním zbytečných stop. Na druhou stranu, u některých pozdějších nahrávek nedává poslech smysl ani u řadových alb, haha. Jako ucelený počin to samozřejmě vysokou hodnotu nemá, ale pohlížet na to optikou uceleného počinu se už kvůli jeho podstatě moc nedá. Tím se existenci „Bitter Suites to Succubi“ obhájit nesnažím, ale přinejmenším ty dva songy jsou fakt dobré. Odteď už bude jen hůř.


Cradle of Filth – Midian (2000)

Cradle of Filth - Midian (2000)

Země: Velká Británie
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 30.10.2000
Label: Music for Nations

Tracklist:
01. At the Gates of Midian
02. Cthulhu Dawn
03. Saffron’s Curse
04. Death Magick for Adepts
05. Lord Abortion
06. Amor e morte
07. Creatures That Kissed in Cold Mirrors
08. Her Ghost in the Fog
09. Satanic Mantra
10. Tearing the Veil from Grace
11. Tortured Soul Asylum

Hrací doba: 58:59

Odkazy:
web / facebook / twitter / instagram

Už jsme si tu povídali o tom, že ve druhé polovině devadesátých let a dejme tomu ještě začátku nultých let se Cradle of Filth dařilo. Daniho parta tehdy vydala svá nejlepší alba a složila songy, které dodnes tvoří páteř jejich koncertů. Ne všechno uvnitř kapely ale bylo nutně růžové.

Minule diskutované EP „From the Cradle to Enslave“ ve skutečnosti kapelu zachycovalo tak trochu v procesu rozkladu sestavy. Ještě před vydáním disku kapelu opustili kytarista Gian Pyres (ten se ale posléze vrátil a podílel se na dalším albu „Midian“ a EP „Bitter Suites to Succubi“, po nichž už to zabalil definitivně) a bubeník Nicholas Barker. Krátce na to odešel také klávesista Les Smith a další kytarista Stuart Anstis se dočkal vyhazovu. V kapele tedy zůstal jenom baskytarista Robin Graves (nakonec odešel ve stejné době jako Pyres) a samozřejmě Dani Filth. Pro video „From the Cradle to Enslave“ si skupina dokonce musela najmout bubeníka, který vlastně nikdy nebyl členem a nehrál na žádném počinu, takže asi tak.

Pro čtvrtou řadovou desku „Midian“ se tedy sestava výrazně proměnila a přišlo několik výrazných jmen v historii Cradle of Filth. Kromě už zmiňovaného Giana Pyrese se vrátil i Paul Allender, jenž s kapelou hrával v jejích začátcích a původně odešel po „The Principle of Evil Made Flesh“. Po boku Daniho nakonec vydržel až do roku 2014. Klávesistu si Cradle of Filth prakticky vyměnili s Anathemou, odkud přišel Martin Powell, a naopak Les Smith zamířil právě tam. Za bicí poté usedl Švéd Adrian Erlandsson, který měl už v té době zkušenosti z At the Gates nebo The Haunted a později si zahrál i v Paradise Lost, Brujeria nebo Vallenfyre.

Samotné album „Midian“ se pak obecně považuje za další klasický kus Cradle of Filth (zdroj: empirické pozorování a subjektivní dojem). Odhadoval bych, že velká část posluchačů by jej zařadila do první trojky po bok „Dusk and Her Embrace“ a „Cruelty and the Beast“. Na jednu stranu i chápu proč – „Midian“ pořád nabízí ducha těch „starých dobrých Cradle of Filth“ a pracuje s podobnou estetikou. Také dokáže nabídnout několik známých songů.

Já sám jsem o „Midian“ vždycky smýšlel stejně – jako o nahrávce, která jednak stojí jen v těsném závěsu za oběma stěžejními díly a jednak pořád patří k tomu nejlepšímu, co mají Cradle of Filth na triku. Na druhé straně, když jsem někdy dostal náladu na Cradle of Filth, „Dusk and Her Embrace“„Cruelty and the Beast“ u mě vždycky vyhrávaly, motivaci k opakování „Midian“ jsem příliš nenacházel. A když jsem desku oprášil nyní kvůli tomuhle článku, zjistil jsem, že mi nepřijde tak dobrá, jak jsem si pamatoval.

V těsném závěsu za tím nejlepším z devadesátek tedy „Midian“ podle mě nestojí, ten odstup je mnohem větší a čas se k tomuto titulu zachoval víc macešsky. Druhý vyřčený dojem, tedy že „Midian“ stále patří do horní části diskografie Cradle of Filth, nicméně stále platí. Což ale spíš vypovídá o tom, jak marně se Britové později snažili navázat na své vrcholy.

Cradle of Filth

Přesto je „Midian“ pořád relativně povedené album a má i hodně dobré momenty, akorát toho skutečně skvělého se tam zas tolik nenachází. Některé písně mají hodně povedené nápady, ale jako celek už nemají takovou auru a objevuje se v nich i vata. To je případ třeba „Cthulhu Dawn“, „Death Magick for Adepts“, „Amor e morte“ nebo „Tearing the Veil from Grace“, kde se nechají najít povedené motivy, ale jako celku tomu něco schází. Bez meziher „At the Gates of Midian“, „Creatures That Kissed in Cold“ a zaříkávací „Satanic Mantra“ bych se osobně obešel úplně. Když ale škrtnu otravnou „Satanic Mantra“, tak vyloženě špatný song se na „Midian“ naštěstí nenachází.

Naopak mezi to nejlepší bych zařadil „Saffron‘s Curse“, „Lord Abortion“ s jedním z nejtvrdších riffů Cradle of Filth vůbec, výborné finále „Tortured Soul Asylum“ a samozřejmě také „Her Ghost in the Fog“, jednu z nejznámějších skladeb Cradle of Filth, kterou doplnil i burtonovsky laděný klip.

Deska samotná je opět částečně koncepční a tentokrát vychází z knihy „Cabal“ britského spisovatele Clivea Barkera i z jejího následného filmového zpracování „Nightbreed“. Opět došlo k přizvání známého hororového jména do role vypravěče – narace se tentokrát zhostil Doug Bradley, jenž jednak hrál v „Nightbreed“, ale hlavně jej budete znát díky sérii „Hellraiser“. Nejedná se ale o jedinou aluzi na svět filmu, protože třeba v „Lord Abortion“, která se objevila i na soundtracku „Cradle of Fear“, lze zaslechnout hlášku z kultovního sci-fi „Brazil“ Terryho Gilliama. Odkaz na Lovecrafta prostřednictvím „Cthulhu Dawn“ asi taky není třeba dvakrát vynášet na světlo.

Doufám, že některé části nevyzněly jako snaha význam „Midian“ ponížit, protože to si zase album nezaslouží. Vlastně jsem jen chtěl říct, že album už je takhle s odstupem slyšitelně níž než jeho dva přímí předchůdci a že nejvyšší úrovně se dosahuje už jen lokálně. Samo o sobě je ale pořád poměrně dobré, má v diskografii Cradle of Filth pevné místo a pozdější tvorbu stále převyšuje výrazně.

Cradle of Filth


The Descent: Part 2 (2009)

The Descent: Part 2 (2009)

Země: Velká Británie
Rok vydání: 2009
Žánr: cave horror

Originální název: The Descent: Part 2
Český název: Pád do tmy 2

Režie: Jon Harris
Hrají: Michael J. Reynolds, Shauna Macdonald, Jessika Williams

Hrací doba: 94 min

(Budou velké spoilery.)

„The Descent: Part 2“ je přesně tím druhem pokračování, o nějž se nikdo neprosil, nikdo jej nechtěl a nikdo jej nepotřeboval. Přesto vzniklo. Dokonce i za účasti lidí od prvního dílu – vrátily se herečky a střihač Jon Harris se tentokrát ujal režie.

Výsledek sám o sobě špatný není a na poměry na sílu dělaných dvojek „The Descent: Part 2“ vlastně dopadlo ještě docela dobře. Aby ale mohlo vzniknout pokračování tak uzavřeného snímku jako „The Descent“, padla za oběť část logiky a konzistence. Pachuť zbytečnosti se pak s „The Descent: Part 2“ táhne už z definice. Tak či onak, návrat do jeskyně, jejímiž útrobami se prohánějí zdegenerované lidožravé oblůdky, přesto proběhl.

Začněme hned první věcí, jež fandu prvního dílu určitě namíchne. „The Descent“ dopadlo špatně a šestice dobrodružných holek v neprobádaném jeskynním komplexu zařvala. Alespoň tedy v původní verzi. Existují nicméně různé sestřihy a na americký trh jednička doputovala bez poslední scény, v níž se ukázalo, že zdánlivý útěk z podzemí poslední přeživší ve skutečnosti neproběhl a jen jí trochu jeblo. V americkém vydání tohle chybí, tudíž v téhle verzi „The Descent“ dopadlo dobře – hlavní postava přežila a unikla.

„The Descent: Part 2“ navazuje právě na ten optimističtější americký konec, kde Sarah přežila. Zároveň se dozvíme, že naše šestice z jedničky strávila v podzemí dva dny, během nichž se spustila pátrací akce. Akorát ve špatné jeskyni, protože jak víme, Juno tehdy nahlásila výlet do turistické jeskyně, ale nic netušící kamarádky zavlekla do neprobádaného komplexu. Sarah trpí ztrátou paměti a nic nedokáže říct, ale policejní pes dokáže vystopovat, odkud z podzemí vylezla. Dá se dohromady záchranná mise tří jeskyňářů, dvou policistů a… no, samotné Sarah.

Tady už to začíná haprovat. Holka vylezla kdoví odkud a ve špatném fyzickém i psychickém stavu, ale oni ji vezmou s sebou. Jedná se o jeden z prvních lapsů, které mi na „The Descent: Part 2“ vadily nejvíc. Většina z nich se manifestuje skrze postavu šerifa, jehož mentální pochody jsem tedy nechápal ani za kokot. Právě on Sarah zatáhne zpátky do jeskyně a není to jeho poslední přešlap.

Ačkoliv jej na to kápo speleologů upozorní, šerif si s sebou stejně vezme pistoli. Člověk zrovna nemusí mít nějaké zásadní povědomí o jeskynních, aby věděl, že střelba v takovém prostoru přímo žadoní o to, aby se někomu zřítil strop na palici. Hádejte co. Debil střelí a skupině se zasype cesta zpátky. No, a co uděláš, když utíkáš před rychlými žravými zmetky? Samozřejmě tu holku, kterou jsi do jeskyně přitáhnul, k sobě připoutáš klepety, aby ti neutekla, a odmítneš je odemknout i v momentě, kdy se chtějí přelézat dost vratké šutry nad propastí. A pak se strašně divíš, že váhu dvou lidí to fakt neunese.

The Descent: Part 2 (2009)

Stručně a jednoduše, šerif byl kardinální vemeno a někdy v mládí dostal mentální klystýr. Anebo to jen někdo z přítomné trojice scénáristů (jedním z nich je mimochodem i James Watkins, jenž má na triku skvělé „Eden Lake“) přehnal.

Bohužel, s negativy jsme ještě neskončili. Nikdy mi příliš nevoní, když se pokračování snaží okatě vykrádat svého předchůdce. Asi tušíte, že přesně tohle se v „The Descent: Part 2“ děje. První film přinesl několik poměrně známých výjevů jako třeba nadupaný souboj v krvavém jezírku nebo vyhrabání Sarah z podzemí. Dvojka přesně tyhle známé scény nebo záběry přebírá a s lehkou obměnou (z jezírka krve se stalo jezírko hoven) s nimi pracuje znovu.

The Descent: Part 2 (2009)

Na rozdíl od jedničky však v „The Descent: Part 2“ chybí i hustá klaustrofobická atmosféra a napětí, které v předešlém filmu fungovalo. Dvojka se ve finále prostě a jednoduše smrskla na krvavou akční naháněčku ve tmě.

Na druhou stranu, „The Descent: Part 2“ pořád není průser v tom smyslu, že by se jednalo o vyloženě špatný počin. Úroveň šla oproti jedničce prakticky ve všech ohledech strmě dolů, ale právě jako ta akční řežba v jeskyni film pořád jakž takž funguje, když divák přimhouří oko nad několika logickými faily, kanonizací debilního amerického konce a dalšími divnými řešeními plynoucími z toho, že se dvojka točila prostě na sílu.

The Descent: Part 2 (2009)

Smutné (pro samotný biják naopak spásné) je to, že i navzdory všem jmenovaným negativům je „The Descent: Part 2“ pořád lepší o úroveň lepší než spousta dalších jeskynních hororů à la „The Cave“ nebo podobné pičoviny. Ještě víc to ale vypovídá o tom, jak vysoko si v rámci subžánru stojí původní „The Descent“.


Cradle of Filth – From the Cradle to Enslave (1999)

Cradle of Filth - From the Cradle to Enslave (1999)

Země: Velká Británie
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 30.10.1999
Label: Music for Nations

Tracklist:
01. From the Cradle to Enslave
02. Of Dark Blood and Fucking
03. Death Comes Ripping (Misfits cover)
04. Sleepless (Anathema cover)
05. Pervert’s Church (From the Cradle to Deprave)
06. Funeral in Carpathia (Be Quick or Be Dead version)

Hrací doba: 31:49

Odkazy:
web / facebook / twitter / instagram

Druhá polovina devadesátých let je dnes, podle mě právem, mnohými vnímána jako zlaté období Cradle of Filth. Kapela vydala své nejlepší desky, její věhlas rostl, pravidelně jezdila turné a mezi tím, v roce 1999, pustila do světa své druhé EP „From the Cradle to Enslave“, které má v jejich historii také svůj význam. Důvod je nasnadě.

Titulní song „From the Cradle to Enslave“ patří k notoricky známým klasikám repertoáru Cradle of Filth a také se může směle zařadit k tomu nejlepšímu, co kapela natočila. Jestli fláku něco škodí, je to spíš ohranost, ale to se dá tak nějak čekat, když jej Krejdlové povinně drhnou snad na každém koncertě.

Opomenout nelze ani skutečnost, že právě k „From the Cradle to Enslave“ Cradle of Filth natočili svůj první videoklip. V téhle době se okolo skupiny táhlo víc kontroverzí (proslulé tričko „Jesus is a cunt“ jistě všichni znáte) a video se neslo v tomtéž duchu: kozy, krev, béčkovost, postižení plešatí liliputáni a samozřejmě ještě ta nejstrašidelnější věc – kožený obleček Daniho Filtha, z něhož mu čouhají bradavky, brr… Na každý pád výsledek dobře dosvědčuje stylizaci a náladu tehdejších Cradle of Filth, která přetrvala až do začátku nového tisíciletí.

Videoklip „From the Cradle to Enslave“ režíroval Alex Chandon, čímž začala plodná spolupráce, jež později pokračovala na dalších klipech „Her Ghost in the Fog“, „Born in a Burial Gown“, „No Time to Cry“ a „Scorched Earth Erotica“. Mimoto sem lze zahrnout také hororový film „Cradle of Fear“ z roku 2001, v němž si hlavní roli zahrál Dani Filth, další členové si střihli štěky a Cradle of Filth se podíleli na soundtracku.

V neposlední řadě se videoklip „From the Cradle to Enslave“ stal také středobodem prvního DVD / VHS kapely, „PanDaemonAeon“, kde se objevil v cenzurované i originální verzi a navíc jej doplnil dokument o jeho tvorbě a koncertní záznam čtyř straších písní (dvě z „Dusk and Her Embrace“ a dvě z „Cruelty and the Beast“).

Pojďme nicméně zpátky k samotnému épéčku, které toho nabízí víc než jen titulní flák. Další novou originální skladbou budiž „Of Dark Blood and Fucking“. Ta je na poměry Cradle of Filth dost agresivní a už se jedná spíš o béčkovější materiál, ale pořád s přehledem a o parník převyšuje tvorbu z poslední dekády. A vzhledem k tomu, jakým způsobem jsem se s minialbem „From the Cradle to Enslave“  přišel do styku (ještě o tom promluvím), mám „Of Dark Blood and Fucking“ z nostalgických důvodů vcelku rád, přestože třeba s materiálem z „Cruelty and the Beast“ se očividně rovnat nemůže.

Následuje pásmo coverů, konkrétně „Death Comes Ripping“ od Misfits a „Sleepless“ od Anathemy. Tyhle předělávky mě nijak neurážejí, protože původní autory beztak neposlouchám. „Death Comes Ripping“ je každopádně blbost a baví mě to asi tak stejně jako samotní Misfits, čili vůbec. „Sleepless“ má aspoň nějakou náladu, ale asi všem je jasné, že pochází z předlohy.

Cradle of Filth

O něco zajímavější mi přijde „Pervert’s Church (From the Cradle to Deprave)“, tedy guilty pleasure remix „From the Cradle to Enslave“. Vtipně se jedná o jednu z nejhodnotnějších položek tracklistu. Na rozdíl od zbytečné nové verze „Funeral in Carpathia“ s podtitulem „Be Quick or Be Dead“, která naopak nemá prakticky žádnou hodnotu, protože oproti originálu z „Dusk and Her Embrace“ zas tak rozdílná není.

„From the Cradle to Enslave“ ve skutečnosti nijak zásadně dobrá nahrávka není. Za řeč stojí jeden klasický song, jeho zábavně blbý remix a jeden béčkový track. Zbytek je zbytečnost vhodná leda tak pro skalní, co od Filcek milují cokoliv. Přesto mám k tomuhle EP poměrně vřelý vztah, asi víc než by si zasloužilo, protože se společně se „Stormblåst“ od Dimmu Borgir jedná o první blackmetalovou nahrávku, s níž jsem se kdysi setkal. Lhát vám nebudu, na první poslech mi tehdy „From the Cradle to Enslave“ přišlo jako hrozná blbost a nad Daniho ječením jsem se zděsil. No, od té doby se hodně změnilo…


The Descent (2005)

The Descent (2005)

Země: Velká Británie
Rok vydání: 2005
Žánr: cave horror

Originální název: The Descent
Český název: Pád do tmy

Režie: Neil Marshall
Hrají: Shauna Macdonald, Natalie Mendoza, Alex Reid, Saskia Mulder, MyAnna Buring, Nora-Jane Noone

Hrací doba: 99 min

(Budou velké spoilery.)

Jeskynní horor je poměrně zvláštní disciplína. Rád bych řekl, že mám tenhle subžánr rád, ale pokud bychom oblibu měřili dle počtů filmů, které člověk považuje za povedené, tak to tvrdit nemůžu. Jeskynních hororů, o nichž bych mohl s klidným srdcem říct, že se mi líbily, jsem viděl minimum. Přesto mi tenhle subžánr přijde zajímavý a hlavně má podle mě veliký potenciál.

Prostředí jeskyně totiž k hororu padne jak ulité. Tma, stísněné prostory, malá skupina lidí pod psychickým i fyzickým tlakem a také nevědomost toho, co bude následovat za dalším rohem – všechny tyhle atributy může jeskynní horor využívat naplno a vytvořit z nich klaustrofobickou atmosféru. Málokterému se to nicméně daří. Nebojím se ale prohlásit, že britský kousek „The Descent“ patří k těm nejpovedenějším, s nimiž jsem měl tu čest.

Typickým znakem jeskynního hororu je také klišé. Vždycky tu máme průzkum dosud neznámé jeskyně. Cesta, skrze niž skupina dobrodruhů dovnitř vlezla, se zbortí a vrátit se nejde. Záhy se navíc ukáže, že v jeskyni nejsou nejsou sami a že ve tmě žije něco, co má hlad. Skoro to vypadá, že bez těchto elementů se jeskynní horor snad ani nemůže obejít. Kdo z nás by věřil monstru v už známé jeskyni, již pravidelně navštěvují nadšenci nebo snad dokonce turisté? Zatarasená cesta také dává smysl, protože kdyby chodba zůstala průchozí, všichni by se při prvním náznaku problémů mohli otočit a jít zpátky. A monstrum? O čem jiném by to přece bylo, co? Sice bych si dokázal představit, že by to nějaký film mohl pojmout psychologicky, že by jeskyňářům prostě jenom začalo postupně mrdat v palici, ale horor v sobě určitou pokleslost mívá už ze své podstaty a k tomu se monstra prostě hodí.

„The Descent“ ostatně ukazuje, že není nutné vymýšlet něco, co tu ještě nebylo, a přece jde natočit skvělý a napínavý horor. Jak vidno, někdy je důležitější talent než originalita a zrovna Neil Marshall, jenž za „The Descent“ stojí, patří k těm režisérům, kteří dokážou vytřískat hodně muziky i za málo peněz. Dokázal to už nejednou, ale myslím si, že právě „The Descent“ platí za vrchol jeho dosavadního počínání.

Snad jediným oživením standardního jeskynního vzorce budiž v případě „The Descent“ skutečnost, že zde máme čistě dámskou sestavu. Holky jsou docela akční a jezdí spolu na dobrodružné výlety. Tentokrát se k nim přidává i Sarah, která před rokem přišla v autonehodě o dceru a manžela. Jejich cílem je známý jeskynní komplex, ale ta nejakčnější z nich trochu změní plány, aniž by o tom komukoliv z ostatních řekla. Objevila totiž novou, dosud neznámou jeskyni a právě sem výpravu zavede.

The Descent (2005)

Následuje klasický, výše popsaný scénář. Počáteční nadšení rychle vyprchá poté, co se zavalí zpáteční cesta. Už v téhle fázi se „The Descent“ může pochlubit výbornou atmosférou a daří se mu dobře reprodukovat stísněnost uzavřeného prostoru a nejistotu, zdali se vůbec dá dostat ven.

Nalomenou morálku postav pak dodělá útok ohavných slepých monster orientujících se podle sluchu. Vtipná perlička: herečky dopředu nevěděly, jak obludy vypadají, takže měly při prvním setkání pořádné překvápko. Každopádně, od tohoto momentu se „The Descent“ zlomí do akčně hororového krvavého masakru, v němž oběti rychle přibývají na obou stranách. Film si nicméně pořád udržuje hutnou atmosféru, za což rozhodně palec nahoru. I díky tomu se scény jako potápění v krvavém jezírku vryjí do paměti.

The Descent (2005)

V tomhle odstavci vypálím velký spoiler, takže případně rovnou přeskočte na další, ale prostě musím pochválit, že byly koule i na negativní konec. Filmy bez happy endu má rád, protože jich je dost málo, takže za mě rozhodně palec nahoru. Mimochodem, pro americké vydání se v závěru trochu stříhalo, aby tahle verze dopadla šťastněji, aby se z toho někdo náhodou nerozbrečel. Vyměklé moče!

V jádru „The Descent“ samozřejmě není nějaké vysoké umění, ale jako hutný horor s vysokým tempem a povedenou atmosféru funguje výborně. Od doby, co jsem ho poprvé viděl, si na něj vzpomenu vždycky, když se jdu podívat do nějaké jeskyně, což jen potvrzuje, že se skutečně jedná o povedený a výrazný počin, na nějž si člověk pamatuje i s odstupem. Naštěstí ale do jeskyní moc nelezu, a když už ano, tak jedině do těch pro turisty, takže jsem žádné hladové slepé zmrdy ještě nepotkal, haha. Každopádně jde o výborný biják a rozhodně jej doporučuji ke zhlédnutí, jestli jste jej ještě neviděli.

The Descent (2005)


Cradle of Filth – Cruelty and the Beast (1998)

Cradle of Filth - Cruelty and the Beast (1998)

Země: Velká Británie
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 5.5.1998
Label: Music for Nations

Tracklist:
01. Once upon Atrocity
02. Thirteen Autumns and a Widow
03. Cruelty Brought Thee Orchids
04. Beneath the Howling Stars
05. Venus in Fear
06. Desire in Violent Overture
07. The Twisted Nails of Faith
08. Bathory Aria (I: Benighted Like Usher / II: A Murder of Ravens in Fugue / III: Eyes That Witnessed Madness)
09. Portrait of the Dead Countess
10. Lustmord and Wargasm (The Lick of Carnivorous Winds)

Hrací doba: 58:47

Odkazy:
web / facebook / twitter / instagram

„Dusk and Her Embrace“ z roku 1996 pro Cradle of Filth nepochybně byla zlomová deska, jejímž prostřednictvím se kapela nasměrovala na správnou kolej. Zároveň album dodnes platí za jeden z nejlepších titulů v diskografii, takže jeho význam pro Cradle of Filth se asi nedá moc rozporovat. Přesto to nutně neznamená, že se jedná o nejlepší řadovku.

Asi nemusím nijak sáhodlouze diskutovat, že jde o subjektivní záležitost, takže nechci znít, že hlásám jedinou správnou pravdu. Když by někdo vrchol spatřoval právě v „Dusk and Her Embrace“, tak v tom nevidím problém, protože i pro tuhle desku existují silné argumenty. Možná někdo upřednostní i jiný titul. Za sebe bych ale bez většího zaváhání zvolil třetí dlouhohrající počin „Cruelty and the Beast“ z roku 1998.

Důvodů pro to mám hned několik. „Cruelty and the Beast“ si zachovává unikátní atmosféru melodického gotického black metalu, s níž přišlo již „Dusk and Her Embrace“. Romantický náhled na black metal, klávesy a záliba v gotické, leckdy až kýčovité estetice k žánru v devadesátých letech jistě patřila a s podobnými elementy pracovalo vícero kapel. Cradle of Filth také, dělali to ovšem způsobem, díky němuž se od ostatních odlišovali, protože v téhle době dokázali, přinejmenším z hudebního hlediska, využívat gotický nádech bez neúnosné míry patosu a naivity (když zapojíte trochu tolerance).

Oproti „Dusk and Her Embrace“ pak „Cruelty and the Beast“ vyčišťuje i poslední nedostatky ve skladatelské stránce a představuje Cradle of Filth v životní formě. Třetí deska sice nemá tak jasné hity, ale kvalita je po celou dobu konzistentní a vysoká. A právě díky tomu u mě „Cruelty and the Beast“ vede. Album možná není pro vývoj Cradle of Filth tak přelomové a zásadní jako „Dusk and Her Embrace“, ale vybrušuje již načrtnuté prakticky k dokonalosti.

Na „Cruelty and the Beast“ se navíc poprvé výrazněji projevují vypravěčské ambice Cradle of Filth. Jedná se o první koncepční nahrávku skupiny vyprávějící o Alžbětě Bathory. Do role vypravěčky si kapely pozvala původem polskou herečku Ingrid Pitt, která si v sedmdesátých letech zahrála v několika hororech a mimo jiné ztvárnila také hraběnku Bathory ve filmu „Countess Dracula“ (1970). O rostoucích ambicích a sebevědomí Cradle of Filth poté svědčí i jedenáctiminutová skladba „Bathory Aria“ patřící do jejich zlatého fondu.

O konkrétních písničkách v tracklistu nemá moc smysl hovořit dopodrobna, protože prakticky ve všech případech se jedná o sázku na jistotu. Za mě je slabší jedině instrumentální intermezzo „Venus in Fear“ (další dvě instrumentálky „Once Upon Atrocity“ a „Portrait of the Dead Countess“ se dají v pohodě) a začátek „The Twisted Nails of Faith“ (jakmile se ale song překlopí do metalové části, už je to v cajku).

Vše ostatní pak představuje to nejlepší z Cradle of Filth. Hned úvodní nášup prvních tří písní „Thirteen Autumns and a Widow“, „Cruelty Brought Thee Orchids“ a „Beneath the Howling Stars“ je rozjezd jak víno a v podobně pozitivně lze hovořit také o „Desire in Violent Overture“ a finální „Lustmord and Wargasm (The Lick of Carnivorous Winds)“. Co track, to trefa do černého a každý z nich se může pochlubit hned několika výtečnými motivy. Třeba jedna pasáž v „Cruelty Brought Tree Orchids“ vraždí a jen ona sama strčí do kapsy moderní alba Cradle of Filth docela s přehledem. Rozebírat pak už zmiňovanou „Bathory Aria“ rozdělenou na tři části asi netřeba, ale tvrdit, že jde o jednoznačný vrchol, by zbytečně ponižovalo neméně dobrý zbytek.

Cradle of Filth

V době své aktuálnosti s „Cruelty and the Beast“ v kapele nepanovala bezvýhradná spokojenost a výsledný zvuk se nelíbil ani zpěvačce Sarah Jezebel Deva, ani bubeníkovi Nicholasu Barkerovi, pro nějž se nakonec jednalo o poslední řadovku s Cradle of Filth. Snad i z toho důvodu se víc jak dvacet let po původní vydání, v roce 2019, objevila nová verze „Cruelty and the Beast: Re-Mistressed“ s předělaným mixem a masterem. No, já osobně jsem si tuhle úpravu vlastně ani nikdy neposlechnul. Původní verze z roku 1998 je podle mě super a test časem přežila bez zaváhání. Jak už několikrát padlo, za mě jde o nejlepší desku Cradle of Filth a zároveň definitivní definici toho, proč byla tahle skupina kdysi dobrá.


Hosts (2020)

Fist of Jesus

Země: Velká Británie
Rok vydání: 2020
Žánr: home invasion / slasher

Originální název: Hosts

Režie: Adam Leader, Richard Oakes
Hrají: Neal Ward, Nadia Lamin, Frank Jakeman

Hrací doba: 89 min

(Budou velké spoilery.)

Britský horůrek „Hosts“ si už za poměrně krátkou dobu své existence stihl vybudovat pověst brutálního a krvavého snímku. Poslední dobou se mi zdá, že horory bývají vyměklé jako moče, takže jakmile se okolo něčeho šíří zvěsti o násilné podívané, začne mě to zajímat. Typicky ovšem zůstávám skeptický a předpokládám, že ty zvěsti budou přehnané, protože lidi jsou taky vyměklé moče a spousta joudů se rozbrečí při dvou kapkách krve. Skeptický jsem zůstal i v případě „Hosts“ a vlastně jsem dobře udělal.

Základní premisa „Hosts“ vypadá dost jednoduše. Jsou Vánoce. Máme rodinku v baráku, a to v následujícím složení: otec, matka, dcera a dva synové. Rodiče už jsou postarší a dvě děti (dcera a syn) dospělé. Tahle rodinka pozve na sváteční večeři sousedy ve složení chlap a ženská, děti žádné. Když návštěva dorazí, tak nikomu z rodiny není kurva divné, že se oba chovají fest divně, skoro nemluví a chodí, jak kdyby jim někdo do zadku narval pravítko. Ne pravoúhlej trojúhelník, takové to dlouhé.

Jenže ono se to celé má trochu složitěji. Anebo spíš… ono to možná v jádru ani není tak složité, ale absolutně nedovysvětlené, nedořešené a nedořečené. Uvidíme, jak sousedy před odchodem na návštěvu něco ovládne. Začnou jim pak divně svítit oči. Jenže za celý snímek se divák nedozví, o co kurva jde.

Mně osobně to přišlo jako variace na sci-fi/hororovou klasiku „Invasion of the Body Snatchers“, protože ke konci se ukáže, že ovládnutí jsou i další obyvatelé obce, plus právě o přetáhnutí ostatních lidí na svou stranu těmto… hm… entitám celou dobu jde. Pominu, že to z nějakého důvodu dělají strašně složitě a nekonzistentně. Zatímco sousedy to ovládne bez větších obtíží, u rodiny to najednou nejde, i když si každého člena odseparují, a namísto toho je vodí se koukat na televizi. Cotokurva? A jestli jim jde o ovládnutí ostatních, proč si s nimi tolik hrají? Anebo jim teda jde o něco jiného?

No, „Hosts“ je prostě celé takové zmatené. Samotný film vlastně působí dost triviálně, ale protože se ani nesnaží cokoliv vysvětlit a věnuje se jenom teroru v domě v home invasion stylu, tak divák nemá páru, o co že tam vlastně sakra jde a proč se děje to, co se děje. Anebo jenom já jsem dement, ale prostě jsem nepochopil, jestli to tam kosí nějaký hnus z vesmíru, démoni nebo zmutovaný virus pro mě za mě. Pár z povinnosti utroušených hádankových replik toho moc nenapoví. Několik krátkých záběrů na náboženské obrazy visící různě po domě mi to taky spíš zamíchaly.

Trochu se ale obávám, že ani samotní tvůrci úplně nevěděli, co vlastně chtějí udělat a čím oblepit svou touhu natočit jednoduchý hororový masakr, takže se s tím vůbec nesrali a tváří se, že jde o záměr, aby si to divák interpretoval po svém. No, mě osobně tohle trochu točilo a hlavně si myslím, že i kdyby se skutečně jednalo o autorský záměr, tak se do jinak takhle přímočarého bijáku příliš nehodí.

Hosts (2020)

Chování antagonistů si tedy vzhledem k nulovému kontextu nezvládnu vysvětlit – třeba to smysl dává, jen já jej nechápu. Pro chování rodinky už ale omluvu nalézt nelze, protože jde o standardní hororovou praxi v podobě popření jakéhokoliv zdravého uvažování. Jinými slovy, členové rodiny dělají přesně to, co by jen trochu rozumný člověk v reálu nikdy neudělal. Tak třeba:

Co uděláte, když někdo u vánoční tabule mlátí vašeho nejbližšího kladivem? Jasně, určitě budete sedět, brečet a jen na to čumět jak debilové, i když byste mohli zakročit. Na šedesátikilovou holku tam byli tři dospělí a nikdo neudělal ani hovno. Co uděláte, když vás agresoři následně rozhází do vašich pokojů. Normální člověk by vyhrabal mobilní telefon (ve 21. století ho má každý v kapse anebo někde v pokoji, že jo) a zavolal policajty. Tady to nejdřív nikoho nenapadne… a když už slečnu konečně napadne ten mobil vzít do drápů tak zavolá – svému klukovi! Ne na policii, ale svému nabíječovi! Co uděláte potom, když z pokoje vylezete a víte, že se v domě nacházejí vraždící agresoři? Jasně, nejrozumnější bude začít volat příbuzné jménem na celý barák!

Hosts (2020)

Všechny tyhle hovadiny jen podporují moji teorii, že ve skutečnosti se za „Hosts“ žádná chytrá a chytře ukrytá myšlenka nenachází, ale že jde jen o jednoduchý horor, kde se s vysvětlováním nikdo neobtěžoval, protože prostě neměl co k vysvětlování.

No, a co to proklamované násilí? Nějaká krev tam je, to se „Hosts“ nedá upřít. Co se ale pamětihodného gore týče, tak za zmínku stojí jen ona tolik diskutovaná scéna večeře s hlavou rozjebanou kladivem, přičemž ani zde se nebavíme o nějakém mistrovství. Zbytek filmu si vystačí jen s neinvenčním cákáním krve a na žádnou důmyslnou destrukci lidského těla nedojde.

Hosts (2020)

Nestravitelná tragédie to určitě není. Jednou se to přežít dá, patříte-li k hororovým fandům a rádi si občas dáte i nějakou nemainstreamovou produkci. Nic zajímavého nebo skutečně kvalitního byste ale čekat neměli.


Cradle of Filth – Dusk and Her Embrace (1996)

Cradle of Filth - Dusk and Her Embrace (1996)

Země: Velká Británie
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 19.8.1996
Label: Music for Nations

Tracklist:
01. Humana Inspired to Nightmare
02. Heaven Torn Asunder
03. Funeral in Carpathia
04. A Gothic Romance (Red Roses for the Devil’s Whore)
05. Malice Through the Looking Glass
06. Dusk and Her Embrace
07. The Graveyard by Moonlight
08. Beauty Slept in Sodom
09. Haunted Shores

Hrací doba: 53:12

Odkazy:
web / facebook / twitter / instagram

O problémech mezi prvními dvěma alby a obecně pohnuté historii druhé desky Cradle of Filth jsem psal již v recenzi na EP „V Empire or Dark Faerytales in Phallustein“. Při povídání o „Dusk and Her Embrace“ se to nicméně nedá vynechat, takže se předem omlouvám za menší opáčko.

Svou druhou řadovku Cradle of Filth původně natočili v prakticky téže sestavě jako svůj debut „The Principle of Evil Made Flesh“. Zpěvák Dani Filth se však o mnoho let později nechal slyšet, že šlo spíše o dema než dokončené album. Tak či onak, vztah s tehdejším labelem Cacophonous Records se začal rozpadat a spory se nakonec vyřešily až u soudu. Dohoda zněla tak, že Cradle o Filth odevzdají firmě ještě jednu nahrávku, a pak si obě strany půjdou po svých.

V už obměněné sestavě kapela natočila již zmiňované minialbum „V Empire or Dark Faerytales in Phallustein“, jehož prostřednictvím se s Cacophonous rozloučila, a materiál určený pro druhý dlouhohrající počin posléze nahrála znovu s novými členy. Právě tahle verze vyšla v srpnu 1996 u Music for Nations, kde Cradle of Filth našli nový a poprvé trochu stabilnější vydavatelský domov. Originální podoba alba nicméně nezůstala zapomenuta navždy. V roce 2016, tedy ke dvacátému výročí, vyšla pod názvem „Dusk and Her Embrace: The Original Sin“ – bohužel s hrozným obalem, který se nese ve stylu současné éry Cradle of Filth, ale k atmosféře materiálu z devadesátých let se vůbec nehodí.

„Dusk and Her Embrace“ ozdobené podtitulem „Litanies of Damnation, Death and the Darkly Erotic“ každopádně v kariéře Cradle of Filth znamená milník. Druhé album dotahuje k dokonalosti zvuk představený již na „V Empire or Dark Faerytales in Phallustein“ a jasně definuje, v čem tkvěla síla Cradle of Filth v devadesátých letech. O tom, že se skupině začalo dařit i komerčně a její obliba výrazně vzrostla, ani nemluvě.

Z hudebního hlediska „Dusk and Her Embrace“ exceluje především vytříbenou náladou. Cradle of Filth zde ukázali, jak by se měl dělat romantický klávesový black metal s gotickou příchutí, což se jim daří, aniž by se potřebovali opírat o kýč. Snad tedy jedině s nečestnou výjimkou v podobě instrumentálek „Humana Inspired to Nightmare“ a „The Graveyard in Moonlight“. Těmhle mezihrám jsem u Cradle of Filth na chuť nikdy nepřišel, ale zase ani pro mě nejsou tak hrozné, abych s nimi nedokázal žít. Přinejmenším na tomhle albu.

Co se totiž metalových skladeb týče, tak tady byli Cradle of Filth ve vrcholné formě. Desku otevře silné trio delších písní „Heaven Torn Asunder“, „Funeral in Carpathia“ a „A Gothic Romance (Red Roses for the Devil’s Whore)“. Především poslední jmenovaná mi přijde skvělá a hlavní v mých očích patří k nejjasnějším ukázkám toho, proč byli Cradle of Filth v devadesátkách zvláštní kapelou.

Cradle of Filth

„Dusk and Her Embrace“ ovšem nepolevuje ani nadále. Titulní věc je hit jak hovado a oba závěrečné songy „Beauty Slept in Sodom“ a „Haunted Shores“ vrcholící mluveným slovem, o nějž se postaral CronosVenom, zdařile navazují na silný úvod a obě je také otvírá skvělý motiv. I zde se ale ukazuje, kolik nápadů tehdy Cradle of Filth měli, protože v obou případech se jedná jen o krátká uvození, po nichž následují další minuty plné dalších linek. Obecně je album nacpané skvělou muzikou, povedenými riffy, promyšlenými klávesovými kudrlinkami a v neposlední řadě tu Dani Filth poprvé ve velké míře předvádí svůj pověstný rozsah. Skoro by se chtělo říct, že místy Cradle of Filth dobrými nápady až plýtvají, ale kapela na vrcholu tvůrčích sil si to může dovolit a pro posluchače jde samozřejmě o výhru.

Jedinou slabší metalovou položkou je pro mě „Malice Through the Looking Glass“, která ovšem bledne jen v konkurenci okolních stop. Jinak se pořád bavíme o songu s několika výbornými pasážemi, ani nemluvě o tom, že na novějších deskách Cradle of Filth by šlo o nejlepší písničku. O parník.

Cradle of Filth

„Dusk and Her Embrace“ nepochybně představuje první triumf Cradle of Filth a dodnes patří k vrcholným dílům jejich tvorby. Stejně tak se jedná o album, které ve zkoušce časem obstálo se ctí a i dnes si občasný poslech zaslouží.