Archiv štítku: GBR

Velká Británie

Lvcifyre – Sacrament

Lvcifyre - Sacrament

Země: Velká Británie
Žánr: death metal
Datum vydání: 24.5.2019
Label: Dark Descent Records / Malignant Voices

Hrací doba: 22:53

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Clawhammer PR

Jakýsi šum okolo Lvcifyre si pamatuju už okolo vydání debutového sedmipalce „Dying Light ov God“ (2009), ale výraznější zájem kapela probudila až se svým druhým albem „Svn Eater“, protože to bylo po všech stránkách minimálně o třídu jinde než veškerý předchozí materiál a společně s „Death“ a „Unholy Congregation of Hypocritical Ambivalence“ patřilo k těm nejvýraznějším deathmetalovým deskám roku 2014.

Se „Svn Eater“ nelze šlápnout vedle, neboť každá skladba nabízí výrazné, zapamatovatelné nápady a fluidum vládnoucí po celou hrací dobu je nezemské. Jedná se o načernalý death metal, který dokáže zvednout ze židle a posluchače doslova napumpovat adrenalinem, ale zároveň se vyplatí v klidu sednout a pořádně se do nahrávky vcítit, protože atmosféra tu je hutná a fest odporná. „Svn Eater“ je dle mého přesvědčení výstavní skříň temného, agresivního death metalu.

Zmiňované album se mi ani po pěti letech nestačilo omrzet, ale na nový materiál jsem se pochopitelně těšil. Lvcifyre se během této doby vyprofilovali jako neméně zničující koncertní formace, spolupráce s vokalistou Cultes des ghoules dala za vznik i blackmetalově laděným Death Like Mass, ale místo další dlouhé desky předmětné kapely máme k dispozici nakonec „jen“ EP, které možná slouží i jako rozloučení s dosavadním kulometníkem Menthorem.

23 minuty „Sacrament“ nabízí čtyři nové skladby a cover polské kultovky Kat. Lvcifyre dle očekávání přesně pokračují ve stylu definovaném „Svn Eater“, takže Menthor opět nepříčetně sype, riffy jsou infernální, jak by víceméně měly být, a Mark of the DevilT. Kaosem znějí hnusně. Ale jak jsem EPko poslední měsíc opakovaně poslouchal (nakonec už spíše z povinnosti), nemůžu setřást pocit, že je tady všechno jakoby naředěno. Skladby jedna, dvě a čtyři sice nabízejí solidní nápady, ale nevěřím, že by kvalitativní nebo atmosférické laťky čehokoliv ze „Svn Eater“ dosahovaly. Trojka je prakticky jen násilná mezihra.

Výrazněji mě potěšil cover „Morderca“, protože těch pár sýpek tady perfektně sedlo a pomyslné koule skladby se přehráním nijak nezcvrkly. Mark of the Devil zněl jako reanimovaný Kostrzewski chvílemi už dřív, takže tady jeho hlas sedí perfektně.

Netvrdím, že by „Sacrament“ bylo selhání, ale prostě ho nemůžu brát za víc než béčkový dodatek k „Svn Eater“. Ale jak jsem předeslal výše, moc desek/kapel, co by zněly jako tahle, není nebo je neznám. Fanoušci nechť si EP samozřejmě pustí aspoň párkrát. Ale pokud jméno Lvcifyre vidíte prvně, ukládám vám za nesvatou povinnost udělat si přítmí, osolit hlasitost, naprat si „Svn Eater“ rovnou do hlavy a „Night Sea Sorcery“ nepřeskakovat, i kdyby vás její rozjezd nudil k smrti. Já budu mezitím nedočkavě vyhlížet nový materiál Death Like Mass.


Lords of Chaos (2018)

Lords of Chaos

Země: USA / Velká Británie / Švédsko
Rok vydání: 2018
Žánr: drama / hudební

Originální název: Lords of Chaos
Český název: Vládci chaosu

Režie: Jonas Åkerlund
Hrají: Rory Culkin, Emory Cohen, Sky Ferreira

Hrací doba: 112 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: IMDb.com

První pohled (Cnuk):

Existence snímku „Lords of Chaos“ je zřejmě každému příznivci metalové hudby dobře známa. Českou premiéru si „Vládci chaosu“ odbyli v kinu Aero v rámci Festivalu otrlého diváka, jenž byl touto projekcí zahájen. Film natočil Jonas Åkerlund, který více než hráčskou kariérou coby bubeník Bathory proslul svojí prací v režisérském křesílku točením videoklipů pro ty největší hvězdy, za něž posbíral celou řadu cen včetně Grammy. Předlohou pro „Lords of Chaos“ byla stejnojmenná kniha z roku 1998 a už ta sklidila rozporuplné přijetí. Stejný osud, celkem nepřekvapivě, potkal také její filmové zpracování.

Předně je důležité, jak k filmu přistupujete. Hned na začátku je napsáno, že příběh je založen na pravdivých lžích, které se staly. Zobrazení daných událostí a postav je bráno s notnou dávkou nadhledu a rozhodně se nejedná pouze o temné drama. Většina stopáže totiž působí spíše komicky, přičemž občas sklouzává až k vyloženému vysmívání se vážnosti, s níž se norská blackmetalová scéna bere. Je však trochu problém občas rozeznat, kdy se jedná o záměrnou srandu a kdy to tak nebylo úplně zamýšleno. Nejvíce to odnáší Varg Vikernes. Ten je tu zobrazen jako úplný idiot a tvůrci si z něj vyloženě dělají prdel. Snad jediným pozitivem jeho postavy je hudba Burzum, o níž mluví všichni zúčastnění v superlativech.

Příběh se ale točí okolo Euronymouse. Sledujeme formování Mayhem, kdy se k němu a Necrobutcherovi velice brzy přidají Hellhammer a Dead. Ten začne do příběhu vnášet trochu marastu a pochmurných nálad, přesto snímek pokračuje v rychlém tempu – pařby, dělání bordelu, pořvávání Hail Satan na babičky a poslouchání heavy metalu. Film na všechny postavy nahlíží jako na bandu adolescentů, nijak je neglorifikuje, spíše naopak je ukazuje jako mladíky, co mají záliby jako jejich ostatní vrstevníci. Právě scény s Deadem začínají tuto bezstarostnou jízdu trochu ozvláštňovat (i když třeba pobíhání v lese je rovněž docela vtipné), což samozřejmě vyvrcholí jeho sebevraždou. Právě tato scéna mě mírou svojí explicitnosti překvapila a poprvé v kině také nastalo ticho. Takto otevřené zobrazení násilí jsem úplně nečekal a jsem rád, že se toho tvůrci nebáli. Snad ještě víc nepříjemná byla několik minut trvající Faustova vražda homosexuála z baru.

Varg se na scéně poprvé objevuje po vystoupení Mayhem, které je v celém filmu jedno jediné. Po jeho skončení se k nim snaží vetřít, avšak Euronymous ho odbude kvůli nášivce Škorpíků, čímž ho má za pozéra. Varg je i nadále ztvárněn jako otloukánek, co je donucen změnit vizáž, místo jména Kristian začne používat, mimo spousty jiných, přezdívku Varg a dělá všechno proto, aby se dostal do podzemí obchodu Helvete a seskupení Black Circle, tedy do uzavřené společnosti těch nejvíce trve blackmetalistů. S jeho postavou jsou spojeny ty nejvtipnější scény filmu; když se rozhodne o žhářství a vraždě provedené Faustem povědět médiím (to bylo fakt k popukání) anebo když chce každý úspěch oslavit vypálením dalšího kostela, nad čímž už ostatní jen kroutí hlavou a otáčejí oči v sloup. Dělá všechno proto, aby získal trochu pozornosti a předčil Euronymouse coby lídra scény, k čemuž dojde, a on si tak začíná užívat slávy a fanynek, no jako když vypadne ze snímku o Mötley Crüe.

Lords of Chaos (2018)

Jak to všechno skončí, každý dobře ví. Mně osobně tohle uchopení příběhu kolem norské blackmetalové scény nijak nevadí, ba naopak, byl jsem mile překvapen, jak mě to nakonec bavilo. Na druhou stranu plně chápu, že příznivce to musí vytáčet. To vykreslení postav je asi největším problémem, protože i když ani Euronymous tu nebyl za vyloženého svatouška, Varg byl prostě jasný kontrast a ten záměr kladného a záporného hrdiny byl zřejmý. Stejně tak herecké obsazení mohlo být lepší (ta gotička jako přítelkyně Euronymouse působila jak z jiné doby) a opět to odnesl hlavně Varg. Taky jsem čekal, že se tu objeví někdo z Darkthrone nebo Immortal, ale je možné, že jsem ho nerozpoznal, on si tu fakt nikdo nebyl moc podobný, hehe.

Film Lords of Chaos zkusil tento těžko uvěřitelný příběh podat humorně a s nadhledem, přičemž dokáže diváka zbavit úsměvu pomocí brutálních scén. Nesoustředí se ani tak na hudbu samotnou, jako na osudy dvou hlavních kohoutů na bojišti. O tom, co je pravda a co ne, se nemá cenu bavit, protože to stejně nikdo pořádně neví. Aktéři jsou mrtví, ostatní o tom nechtějí mluvit, no a pak je tu Varg. Nabízí se srovnání s „Bohemian Rhapsody“. Svým osobitým pojetím u mě vedou „Vládci chaosu“, kteří se nebojí jít hlouběji, nenašlapují kolem hlavních postav po špičkách a nejedou na jistotu. Jestliže berete true norwegian black metal jako svátost, na kterou se nesahá, pak se na „Lords of Chaos“ nedívejte, v opačném případě se můžete na necelé dvě hodinky slušně pobavit.

Lords of Chaos (2018)


Druhý pohled (H.):

No, já teda musím s kolegou hrubě nesouhlasit. Skoro mi přijde, že jsme asi viděli jiný film. Možná, že koukat na to v rozjařeném kině s pár promile v palici, tak by mě to bavilo taky, ale za střízliva jsem neviděl nic jiného než trapas.

Nemyslím, že bych na black metal obecně nahlížel takovým způsobem, abych nedokázal snést něco jiného než jen nekritickou adoraci. Ostatně sám nejdu pro nějaký ten vtípek daleko. „Lords of Chaos“ mi přesto přijde jako těžce nedůstojná záležitost, z níž je cítit laciná snaha o senzaci pomocí jakoby šokujícího tématu.

„Lords of Chaos“ rozhodně není film o black metalu, ať už z hudebního nebo historického hlediska. O jeho přístupu svědčí fakt, že násobně víc času je věnováno vztahu se smyšlenou (!) přítelkyní Euronyma než třeba nahrávání „De mysteriis dom Sathanas“ (natožpak aby se někdo obtěžoval říct, kdo se tam zničehonic objevil s mikrofonem) nebo vlastně jakékoliv hudbě.

Lords of Chaos (2018)

Výsledek se smrsknul na emo drámu o debilech, kteří svou opožděnou pubertu trochu vyhrotili. Hodně věcí se ignoruje nebo překrucuje. Z důležitých postav jako by nikdo ani neexistoval, protože kdo už má tu smůlu, že se ve filmu objeví, jen dělá křoví dvojici Euronymous / Varg, která si celou dobu jen přeměřuje pindíky, kdo je větší zloun. Varga, snad ve snaze z něj udělat skrz naskrz zápornou postavu, „Lords of Chaos“ prezentuje jako nekňubu, jenž si svým fanatismem a extrémistickým chováním asi něco kompenzuje, a Euronymous, snad ve snaze z něj udělat hrdinu a kladnou postavu, z toho nakonec vyšel vlastně jako pozér a pokrytec.

Tohle je najebáno mezi události, které leckdy jdou v tak rychlém sledu, až to skoro vypadá, že si snímek jen potřeboval odškrtat všechno, co se z povinnosti musí předvést. Ukázat, že Dead byl úchyl, sebevražda, nástup Varga, otevřít krám pro magory, vražda, vypálit kostel, vypálit kostel, další vražda, konec.

Shrnul bych to asi tak, že je to nehorázná píčovina.

Lords of Chaos (2018)


Carcinoma / Abyssal – Apanthropinization

Carcinoma / Abyssal - Apanthropinization

Země: Velká Británie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 30.3.2018
Label: Goatprayer Records

Tracklist:
I. Carcinoma
01. Silent Master
02. Marching Legions
03. Servile Performance
04. A Light to Pierce the Void

II. Abyssal
05. Enantiodromia
06. Sinews Weave Vicissitudes
07. Chaos Anthropomorphism
08. Veins of Satiation

Hrací doba: 36:35

Odkazy Carcinoma:
facebook / bandcamp

Odkazy Abyssal:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Goatprayer Records

O Abyssal se toho svého času nahovořilo poměrně dost. Tahle britská entita naskočila do rozjetého vlaku chaotického extrémního metalu, ale brzy se vyprofilovala jako jedno z těch zajímavějších jmen, které se věnují disonantní kombinaci black a death metalu. S každým dalším albem rostl věhlas formace na extrémně metalové scéně a třetí dlouhohrající zářez „Antikatastaseis“ (2015) vydaný v kooperaci Profound Lore Records a Iron Bonehead Productions už v ročních žebříčcích mnohých nadělal slušnou paseku. Nicméně i předešlé dva počiny „Denouement“ (2012) a „Novit enim Dominus qui sunt eius“ (2013) byly dost povedené.

Po vydání „Antikatastaseis“ se nicméně Abyssal trochu ztratili z dohledu a během několika málo následujících let si připsali pouze box „Perichoresis“ s audiokazetami všech tří řadových nahrávek. Bylo to až v loňském roce, kdy se okolo Abyssal začalo dít něco pořádného. Skupina se pustila do koncertování, přičemž premiéra se odehrála v březnu na festivalu Oration na Islandu, a nedlouho poté relativně potichu vyšlo i splitko „Apanthropinization“ s krajany Carcinoma, které bude předmětem našeho dnešního rozjímání.

Doposud jsem mluvil pouze o Abyssal, takže nyní nastal čas, abychom ztratili pár slov také o Carcinoma, byť v jejich případě toho bude znatelně méně. Jak už jsem zmínil, jedná se taktéž o britskou formaci. V jejích řadách najdeme hned dva muzikanty z koncertní sestavy Abyssal a všichni tři členové Carcinoma hrávali i v Holodomor, na jejichž jediné EP „Témoignages de la gnose terrestre“ (2012) si možná vzpomenete díky cca tři roky staré LP reedici od Arachnophobia Records. Samotní Carcinoma ale toho doposud příliš nepředvedli. „Apanthropinization“ je jejich teprve druhým počinem po bezejmenném demosnímku z roku 2015.

Na „Apanthropinization“, které prozatím vyšlo jen na CD u Goatprayer Records, mě docela zaujal obal. Ten totiž vypadá jako ženské rozmnožovací ústrojí z pekla, kde se místo dělohy a pochvy šklebí lebka. Poslech naštěstí není tak bolestivý, jak by určitě bolelo strkání penisu do něčeho, co se nachází na obálce.

Carcinoma mohli vzhledem k nepříliš bohaté diskografii jenom překvapit. Přesto mě jejich počínání nechalo docela chladným. Trojice rube prohnilý black / death metal ve formě, jaká by teoreticky mohla zachutnat vyznavačům podobné muziky, ale mně osobně přijde, že Carcinoma strádají na nějaké skutečně výraznější pasáže nebo silnější atmosféru, což jsou jen tak mimochodem obojí věci, které jejich splitovým souputníkům nikdy cizí nebyly. Jako jejich nejlepší chvilka mi přijde „A Light to Pierce the Void“, tedy finální song jejich poloviny „Apanthropinization“, protože jde o jedinou skladbu, u níž se dá hovořit o nějaké hmatatelnější náladě. Jinak je to jen o pár slušných motivech, které dojem výrazně nezvednou, a tím to hasne.

Jakmile to začnou hrnout Abyssal, rozdíl je okamžitě patrný. Už jen zvukově jsou o poznání zajímavější, skladatelsky taktéž. Každá ze čtyř přítomných písní zvládne nabídnout přinejmenším jednu velmi dobrou pasáž. Baví mě i plíživé melodie, které tu jsou porůznu nastrkány – nejvýraznější z nich je hypnotický kytarový motiv na začátku „Veins of Satiation“.

Na druhou stranu, až doposud se Abyssal s každým nově vydaným materiálem dokázali posunout o kousek výš, což se tentokrát bohužel neděje. Jejich příspěvek na „Apanthropinization“ je určitě dobrý, ale najde se v něm i několik trochu planých chvil a celkové dojmy z „Antikatastaseis“ byly mnohem výš. Skladby ze splitu se působivosti minulé desky dotýkají pouze v dílčích momentech.

Vzato kolem a kolem tedy nejsou moje pocity „Apanthropinization“ nijak omračující. Carcinoma mě příliš nezaujali. Abyssal sice čest nahrávky zachraňují a ukazují, že svůj talent neztratili, nicméně v minulosti už dokázali nahrát i silnější věci.


Bast – Nanoångström

Bast - Nanoangstrom

Země: Velká Británie
Žánr: sludge / doom metal
Datum vydání: 23.11.2018
Label: Black Bow Records

Tracklist:
01. Distant Suns
02. Far Horizons
03. The Beckoning Void
04. Nanoångström
05. A Red Line Through Black
06. The Ghosts Which Haunt the Space Between the Stars

Hrací doba: 57:28

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Podle názvu alba „Nanoångström“ by jeden asi tipoval, že formace Bast bude patřit někam na sever, ale není tomu tak. Tohle trio totiž pochází z Velké Británie, konkrétně tedy z Londýna. Proč se tedy ve jméně jejich druhého alba objevuje takové to divné áčko s kroužkem, které v angličtině nenajdete? Smysl to dává. Sledujte se mnou.

Anders Jonas Ångström byl švédský fyzik a astronom, jenž žil v letech 1814–1874. Věnoval se studiu spektroskopie, pod čímž si asi většina lidí nic moc nevybaví, ale když vzpomenu album „The Dark Side of the Moon“ od Pink Floyd, tak se určitě chytat budete. Na jeho obálce se totiž objevuje motiv optického hranolu, jenž rozkládá bílé světlo na duhové spektrum. Což je vlastně experiment, s jehož pomocí kdysi Isaac Newton položil základy spektroskopie. Nešlo nicméně o jedinou věc, jíž se Ångström věnoval. Například zjistil přítomnost dusíku v atmosféře Slunce.

V neposlední řadě – a myslím, že právě sem odkazuje název desky „Nanoångström“ – je po něm pojmenovaná jednotka délky. Sice se nejedná o jednotku ze základní soustavy jednotek SI, přesto jde o užívanou jednotku ve fyzice. Hodnota 1 ångströmu je rovna 0,1 nanomentru, tedy 1*10^(-10) metru. Předpona „nano“ značí 10^(-9) (což je jen tak mimochodem odvozeno od řeckého slova „Νάνος“ neboli „trpaslík“). Tady už asi stačí jednoduché počty, abychom se dobrali k tomu, že nanoångström bude 1*10^(-9)*10^(-10) metru, tedy 1*10^(-19) metru. Což je ještě o řád méně než attometr, tedy triliontina metru. Čili hodně málo. Konkrétně 0,000 000 000 000 000 000 0001 metru. Co má ale tahle cifra znamenat, to už netuším. Rozhodně by mě to ale zajímalo.

Pokud by byla muzika Bast jen z poloviny tak zajímavá jako název „Nanoångström“ anebo jeho zvláštní obálka, klidně by se dalo mluvit z fleku o spokojenosti. Přinejmenším rezervované spokojenosti. Ta – v oné rezervované variantě – je nakonec vlastně trochu na místě, ale bezvýhradné to rozhodně není.

„Nanoångström“ už nějakou dobu poslouchám a nějak se pořád nemůžu rozhodnout, jak moc se mi vlastně líbí. Vím určitě, že Bast ze sebe umějí vysypat nějaké velmi dobré motivy. Určité konkrétní pasáže nebo riffy na desce se mi hodně líbí. Že nepůjde o kokotinu, ostatně naznačí již intro „Distant Suns“, které nejprve příjemně navnadí, aby pak vyústilo v povedený začátek „Far Horizons“. Těch dobrých momentů jsem ale na „Nanoångström“ našel vícero.

Bast

Jako problém ovšem vnímám to, že nějak nedokážu věnovat desce pozornost celou dobu. Nahrávka trvá bezmála hodinu a libuje si ve skladbách okolo deseti minut, v nichž se dá docela jednoduše ztratit. Tu a tam se sice proberu, ale nakonec mi došlo, že mě většinou neprobírá nějaká strhující pasáž, jako spíš uvědomění, že vlastně nedávám bacha, a s ním související pokus o opětovné nasazení pozornosti. Přesto si dovolím tvrdit, že titulní věc má dobré chvilky, stejně tak určité motivy v závěru „A Red Line Through Black“ nebo v poslední „The Ghosts Which Haunt the Space Between the Stars“. Asi nejméně záživná mi připadá třetí „The Beckoning Void“, kde mě nejvíc nudí poklidná pasáž v prostředku skladby.

Je evidentní, že Bast nejsou žádní loupáci, kteří nemají páru, co by měli hrát. Ostatně je to poznat i na tom, že „Nanoångström“ je díky své struktuře evidentně ambiciózní deskou. Svým způsobem na mě ten počin působí sympaticky, i v kombinaci s vizuální stránkou vyzařuje zajímavou náladu, plus některé momenty jsou vážně dobré. Nicméně k tomu, abych měl potřebu se k „Nanoångström“ vracet, ještě hodně schází. Zní to trochu nerozhodně? To je v pořádku, protože nakonec přesně takový pocit z tohohle alba mám.


Venom – Storm the Gates

Venom - Storm the Gates

Země: Velká Británie
Žánr: thrash / heavy metal
Datum vydání: 14.12.2018
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Bring Out Your Dead
02. Notorious
03. I Dark Lord
04. 100 Miles to Hell
05. Dark Night (Of the Soul)
06. Beaten to a Pulp
07. Destroyer
08. The Mighty Have Fallen
09. Over My Dead Body
10. Suffering Dictates
11. We the Loud
12. Immortal
13. Storm the Gates

Hrací doba: 53:10

Odkazy:
web / facebook

„Storm the Gates“. Nová deska Venom. Je vůbec nutné psát cokoliv dalšího? Není každému předem jasné, jak tohle bude znít? Sám sebe se ptám, proč tomu vůbec věnuji čas, když mě Venom už řadu let nedokázali novým materiálem potěšit. Hlavní otázky jsou tedy jasné: je něčemu u „Storm the Gates“ jinak? Stojí za to ho slyšet? Natočil Cronos a spol. konečně zase dobrou desku? Odpovědi zní: ne, ne a ne.

Pojďme si projít několik zásadních problémů. Jsou to vlastně pořád ty samé. Tak předně muzika, ta je nyní u Venom prostě jen šeď, zmar a zoufalství. Že vlastně hrají pořád to samé, na to jsme si už zvykli. Ale občas se také stalo, že i když to byla už po několikáté variace na to samé, bylo to složené alespoň dobře, byl tam nějaký nápad, mělo to šťávu, byla tam určitá chytlavost, prostě cokoliv, co přimělo si danou píseň zapamatovat a ještě líp, lákalo to si ji pustit znovu. U mě tomu bylo naposledy s alby „Metal Black“ a „Hell“. I když právě tam byly položeny základy současnému ultra nudnému stylu kapely, pořád se tam najde několik skladeb, které hodnotím o mnoho výš než současnou tvorbu. Ještě lepším příkladem je starší deska „Resurrection“, jež je za posledních třicet let jednoduše tím nejlepším, co vydali, přestože má daleko k absolutní spokojenosti.

Výrazný propad tak vnímám s posledníma dvěma kusy „Fallen Angels“ a „From the Very Depths“. Ty jsou vhodné leda tak akorát poslechnout a zapomenout. Ostatně zapomenout není vůbec náročné, protože jdou jedním uchem tam a druhým ven. Ale abych jim úplně nekřivdil, má to jakous takous úroveň, není to vyložený škvár, dokonce si u pár momentů řeknete, že to je docela fajn, ale poslouchat to nějak pravidelně? To vůbec. Spíše něco jako totální průměr = od doby vydání jsem si to nepustil. „Storm the Gates“ je na tom hudebně obdobně, ale těch „fajn“ momentů je už jen opravdové minimum, takže je na tom vlastně ještě hůř než třeba „From the Very Depths“, což je alarmující. V jednom aspektu je však horší zcela jistě, čímž se dostávám k problému číslo dva – zvuku.

Produkce „Storm the Gates“ je skutečně příšerná. Ona tedy ani u minulých výtvorů nijak neoslňovala, ale na druhou stranu mě nikdy tak neiritovala jako právě tady. Podivně zahuhlaný zvuk, kde se vše mísí v jednu hlukovou kouli, Cronosův zpěv je bez života, spíš si tam jen něco mumlá, kytary jsou nevýrazné a nejvíce zabrat dostávají bicí, zejména pak čvachtající činely a upozaděný kopák. I občasně efekty jsou spíše k smíchu. U mixážního pultu asi někdo zachrápal. Kdyby to alespoň evokovalo atmosféru zašlých kultů z první poloviny osmdesátých let, ale tenhle paskvil ani zdaleka nemá takovéto ambice.

Třetím problémem je délka „Storm the Gates“. Dlouhých, mučivých 53 minut. Třináct písní. To už je snad nějaké pravidlo Cronose, protože od návratu Venom v roce 1995 se nikdy nešlo pod padesát minut a třináct skladeb. A nikdy to taky nefungovalo. Problémem jsou rovněž tradičně texty, u kterých je člověku až trapně, takže jsem se na ně snažil soustředit co nejméně. Pozitivně vnímám alespoň fakt, že se „Storm the Gates“ nepodařilo trumfnout „From the Very Depths“ co se ohavnosti obálky týče, i když k tomu má až nebezpečně blízko. Marně však hledám jakékoliv další klady, lze-li zmíněnou ironii brát jako klad.

Venom

Tak jak to bylo jasné už před samotným prvním poslechem, „Storm the Gates“ nestojí za větší pozornost. Jde pouze o další řadovku do počtu. Zbytečnost, na kterou si nikdo nevzpomene. Nebýt mojí naivity a silné míry nostalgie k legendárním kapelám, sám bych se tomu vyhnul, ale stále v koutku duše věřím, že minimálně úrovně „Resurrection“ by ještě někdy mohli dosáhnout. Netřeba však z nevalného vývoje odkazu Venom vinit pouze Cronose, protože ani jeho někdejší kolegové Mantas a Abaddon nepředvedli s Venom Inc. nic závratného. Můžeme těmto pánům jen poděkovat za to, jak se vyřádili na albech „Welcome to Hell“, „Black Metal“ a „At War With Satan“. Zajděme na koncert, splnit si povinnost a zahalekat si nesmrtelné klasiky, současnou tvorbu však s klidem přeskakujme.


Spearhead – Pacifism Is Cowardice

Spearhead - Pacifism Is Cowardice

Země: Velká Británie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 23.11.2018
Label: Invictus Productions

Tracklist:
01. Duellorum
02. Of Sun and Steel
03. Ajativada
04. Wolves of the Krypteia, We
05. Violence Revolt Ruination
06. Hyperanthropos
07. Degeneration Genocide
08. The Elysian Ideal
09. A Monarch to Rats
10. Khan
11. Aion (Two Keys and a Lion’s Face)
12. Aftermath

Hrací doba: 42:12

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Invictus Productions

Už názvy desek jako „Deathless Steel Command“, „Theomachia“ nebo „Pacifism Is Cowardice“ napoví, že britští Spearhead se militantní tématice věnují rádi, a pokud máte aspoň minimální rozhled, dojde vám, že Invictus Productions, kteří vydali většinu nahrávek Spearhead, si se žádnou kopírkou Sabaton renomé špinit nebudou.

I když… Vydávat „kopírku“ Marduk jim zpočátku až tak nevadilo, hehe. Debut „Deathless Steel Command“ (2005), podobným způsobem jako dema Infernal War, smrděl inspirací válečnými alby Švédů až příliš, ale s následující nahrávkou Spearhead překonali sami sebe. „Decrowning the Irenarch“ (2007) připomíná nejvíce druhou desku Angelcorpse „Exterminate“, ale vojenský étos a vřavu bojiště dokázali zhudebnit relativně po svém. Což zapříčinilo, že ani po zklamání jménem „Theomachia“ (2011) jsem na jméno Spearhead nezapomněl a oznámení krutopřísně pojmenované desky „Pacifism Is Cowardice“ mi udělalo upřímnou radost.

Jak jsem předeslal výše, „Pacifism Is Cowardice“ primárně vychází z druhé desky Angelcorpse, dále tu neoddiskutovatelně smrdí přímočařejší sekanice Vader a Spearhead se také zřejmě zhlédli ve valivé brutalitě Bolt Thrower. V neposlední řadě tu je všudypřítomné black/thrashové koření a nemístné by z mého pohledu nebylo ani přirovnání k dosud poslední desce Diocletian, a to z důvodu, že intenzivní hudební jatka jsou oběma interprety vykresleny jako majestátní záležitost. Vyrovná se „Pacifism Is Cowardice“ zmíněným špičkám? Ne, je to „pouze“ kvalitní nadprůměr bez formálních lapsů s jediným výjimečným aspektem – vokálem. Barghest na minulých deskách Spearhead nebo s Tortorum předváděl skvělé výkony, ale tady řve naprosto barbarsky. Bez přehánění, moc vokalistů s hrozivějším, animálnějším projevem mě nenapadá.

Avšak „Decrowning the Irenarch“, ono definující album Spearhead, stále zůstává tím nejlepším, i přesto že se mi „Pacifism Is Cowardice“ líbí poměrně dost. Na rozdíl od „Theomachia“ celkově nabízí silnější nápady a několik sakra mocných, pamětihodných skladeb, žel obě desky sráží podobný problém. Spearhead po odchodu Vortigerna (bubeníka na prvních dvou nahrávkách) stále nenašli bijce, který by se s manévry strunné sekce takticky doplňoval, byť to stále není tak špatné jak na „Theomachia“, kde Torturer (dlouhou dobu nájemná puška Belphegor) příliš často blástil jako retard a muzice z mého pohledu absolutně neprospíval. Současný bubeník Typhon není marný, jeho styl zde pasuje lépe a jsou tu i náznaky kreativity, ale stále to není úplně ono, neboť jeho unylé plácání do blán drží jisté pasáže zpátky. A to je velká škoda, protože když se do těch bicích fest opře, výsledek je devastační, takže to snad není jen produkcí.

Nová deska Spearhead není elitní pecka, před kterou by se mělo padat na ksicht, ale kvality tu jsou a velice rád bych ji doporučil, pokud holdujete i jen jediné ze zmíněných kapel výše (hlavně těm fanouškům Sabaton samozřejmě). Jestli se vám nechce poslouchat album hned celé, zkuste aspoň „The Elysian Ideal“ nebo „A Monarch to Rats“ a dostanete festovní námrd. Trochu jinou tvář desky nabízí zas „Wolves of the Krypteia, We“ nebo „Aion“. Každopádně každý regulérní song má co nabídnout, tyhle podle mě vyčnívají nejvíc. No, a pokud by vám Spearhead a jejich „Pacifism Is Cowardice“ zachutnalo, rozhodně nezapomeňte sjet „Decrowning the Irenarch“.


V/A – Ещё не время предавать

VA - Esce ne vremja predavat

Země: Rusko / Velká Británie / Německo
Žánr: industrial / ethno / drone
Datum vydání: 18.3.2018
Label: UIS

Tracklist:
01. Project Transmissions – Revolutionary Dreams
02. T-Union – Department VIII
03. Grёzoblazhenstvie – Взгляд уходящий в даль
04. Presskopf – Konvent (VP-Mix)
05. ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – Железный век
06. Blue Dervish – Shah’s Dream/Not Dream
07. Ajuleg&Irm – Reflection
08. Holy Palms – Chewed Up Tanbur
09. KRRAU & Σολομών – Тирания из глубин времен

Hrací doba: 42:19

Několik nahrávek z ruské avantgardní / experimentální scény jsme si v našich recenzích již představili a prakticky pokaždé to stálo za to. Připomenout mohu například splitko „αρχάος“ od Krrau a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ [Qamat is-sa‘atu] nebo kompilaci „Аргандаб“, na níž se obě zmiňované kapely taktéž podílely. Vzhledem k tomu, jak moc mě tyhle počiny bavily, rozhodnul jsem se věnovat prostor další podobné záležitosti, která by mohla potěšit ty z vás, jimž se podobně jako mně „αρχάος“ a „Аргандаб“ zalíbilo. Kompilace „Ещё не время предавать“ je sice už nějaký ten měsíc stará, ale myslím, že za připomenutí to stojí.

„αρχάος“ a „Аргандаб“ jsem nezmiňoval náhodou, protože mezi nimi a „Ещё не время предавать“ je určitá návaznost. Za prvé zde opět nalezneme příspěvky od Krrauﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ. Stejně jako „Аргандаб“ tuto kompilaci vydal moskevský label UIS a opět se jedná o koncepční počin (o tématu ještě podrobněji pohovoříme níže). Sice se na něm podílí větší množství projektů – většinou z Ruska, ale najdou se i příspěvky z Velké Británie a Německa – ale nejedná se o obyčejnou kompilačku náhodných songů, nýbrž o ucelený počin s jednotícím tématem, jejž ctí všechny přítomné skupiny. Tím pádem lze „Ещё не время предавать“ vstřebávat jako konzistentní desku, akorát s více autory, což mně osobně vyhovuje. Osobně kompilace nemám příliš v lásce, ale jsou-li pojaté tímhle způsobem, pak to rozhodně beru. Obzvlášť když je hudební náplň tak zajímavá.

„Ещё не время предавать“ se věnuje íránské islámské revoluci, která proběhla v letech 1978 až 1979 a v jejímž důsledku se Írán přetransformoval z monarchie na teokracii. Událost měla zásadní vliv na budoucí vývoj nejen Íránu, ale i celého regionu Středního východu. Jak se ale praví v představení kompilace, cílem „Ещё не время предавать“ není rekonstruovat historické události anebo polemizovat o důsledcích revoluce, nýbrž se pokusit vystihnout nálady v íránské společnosti v letech 1978–1979.

Jak je u vydání UIS zvykem, část kazetového nákladu byla rozhozena v místě, s nímž je daný koncept spojen – v tomto případě v Teheránu, hlavním městě Íránu, a Bandar Abbásu. Fotky si můžete prohlédnout zde.

Co se vlastní hudební náplně „Ещё не время предавать“ týká, opět na vás čeká dobrodružná experimentální muzika s feelingem daného regionu. Žánrově se pohybujeme především mezi škatulkami jako industrial, ethno nebo drone.

Pocitově velkou roli tentokrát hraje ethno, přestože prakticky nikdy není prezentováno v čistokrevné formě, vždy pod ním tepe industriální či darkambientní podmaz. Především ve druhé půli nahrávky je ho hodně, viz „Shah’s Dream/Not Dream“ od Blue Dervish, „Reflection“ od Ajuleg&Irm, „Chewed Up Tanbur“ od Holy Palms a částečně i „Тирания из глубин времен“ od Krrau & Σολομών. V minimalističtější formě jsou ovšem podobné nálady ke slyšení i v dřívějších fázích alba, například v závěru „Revolutionary Dreams“ od Project Transmissions.

VA - Esce ne vremja predavat

Vedle toho tu ale máme také drone-noisové věci jako „Department VIII“ od T-Union či „Взгляд уходящий в даль“ od Grёzoblazhenstvie, z nichž druhá první jmenovaná víc bolí a druhá se víc hrabe v minimalismu. „Konvent (VP-Mix)“ od Presskopf na tuto formu navazuje, ale přidává k ní skoro až „chytlavý“ rytmus. Zvláštní postavení má pro mě na „Ещё не время предавать“ skladba „Железный век“ od ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – ta je totiž pomalá, ponurá a temně atmosférická, ale má v sobě i kus jakéhosi majestátu. Lze ji chápat jako určitý předěl mezi oběma částmi počinu.

Pokud si totiž srovnáte zařazení jednotlivých skladeb do pomyslných „skupin“ a srovnáte s jejich pořadím v tracklistu, zjistíte, že „Ещё не время предавать“ průběžně prochází určitým vývojem, který zřejmě nebude náhodný. Osobně jsem si hlučivější a temnější první polovinu vysvětlil jako odraz tehdejší nespokojenosti íránského obyvatelstva ohledně špatné hospodářské situace a policejních praktik a růstu opozičních nálad vůči režimu šáha Muhammada Rezy Pahlavího a druhou etničtější půli jako postupné nastolování vlády islámských šíitských fundamentalistů.

Ať už jsem se ale s touto interpretací trefil či nikoliv, jedno vím jistě – po hudební stránce je „Ещё не время предавать“ výstavní záležitost, kterou by neměli minout žádní hledači a příznivci experimentální tvorby. Stejně jako dříve recenzované příbuzné počiny, i zde se jedná o desku, kterou se rozhodně vyplatí slyšet.


Uncle Acid & The Deadbeats – Wasteland

Uncle Acid & The Deadbeats - Wasteland

Země: Velká Británie
Žánr: heavy psych / occult rock
Datum vydání: 12.10.2018
Label: Rise Above Records

Tracklist:
01. I See Through You
02. Shockwave City
03. No Return
04. Blood Runner
05. Stranger Tonight
06. Wasteland
07. Bedouin
08. Exodus

Hrací doba: 45:11

Odkazy:
web / facebook

Okultně psychedelických kapel, které oživují omamnou náladu sedmdesátých let, je v posledních letech plno. K těm větším jménům bezesporu patří také Uncle Acid & The Deadbeats. Založeni roku 2009, vydali s letošním „Wasteland“ již pět alb a dokonce před pěti lety předskakovali Black Sabbath na jejich reuniovém turné. To jistě musí být pro takhle zaměřenou kapelu splněním snu a dle mého názoru to bylo zcela zasloužené.

Sice se tak stalo v období, kdy si zkrátili název na pouhé Uncle Acid a vydali nepříliš oslnivou nahrávku „Mind Control“, avšak té předcházely dvě placky, „Vol 1“ a hlavně dnes již bez přehánění kultovní „Blood Lust“, které se dají s jistou dávkou drzosti zařadit po bok nejlepších opusů kapel žánru psych/doom jako Buffalo nebo Captain Beyond. Jak už jsem napsal, se změnou názvu na pouhé Uncle Acid, což podle všeho zapříčinil odchod původních členů říkajících si Kat a Red, kdy zůstal pouze samotný Kevin R. Starrs, jenž představuje právě onoho strýčka Uncle Acida, šla kvalita o příčku dolů.

„Mind Control“ i následující „The Night Creeper“ natočily jiné sestavy a nejinak je tomu i u „Wasteland“. Z minulého „The Night Creeper“ zůstal pouze hlavní mozek Starrs a basák (nyní kytarista) Vaughn Strokes. Zbytek obsazení na „Wasteland“ jsou zase nové tváře, tedy Jon Rice za bicími a Justin Smith s basou. Co je ale zajímavější, nezměnila se pouze sestava, ale také název kapely, který opět zní Uncle Acid & The Deadbeats. No a co je ještě lepší, také zvuk původních Uncle Acid & The Deadbeats je zpátky.

Minulým dvěma albům bylo často vytýkáno, že si do vínku berou také vlivy popu tehdejších let, což lehce pozměnilo zajetý styl. Mně to až tak nevadilo, avšak pravdou je, že mi obě desky připadaly slabší, bez výraznějších nápadů a vlastně jsem se k nim moc nevracel. „The Night Creeper“ mělo přeci jenom blíže ke špinavějšímu zvuku, avšak dotáhnout to k mé libosti se zadařilo právě až na „Wasteland“. Ostatně novinku považuji spolu s „Blood Lust“ za dosud jejich nejlepších počin, takže máme co do činění s opravdu vyvedeným materiálem.

Samotného mě až překvapilo, jak moc se mi „Wasteland“ líbí. Upřímně jsem mu moc nadějí nedával a ani zveřejněné singly mě zprvu moc nebavily, ale tohle album definitivně roste a zahloubává se stále silněji. V podstatě zde nejsou špatné momenty, pouze bych si dokázal představit kratší stopáž u titulní skladby či trojky „No Return“ anebo lepší závěr, než jaký nabízí „Exodus“, ale to je opravdu to jediné. Zbytek si prostě po několika přetočeních neuvěřitelně sedl a i díky produkci je radost „Wasteland“ poslouchat.

Právě produkce a s tím spojená atmosféra nahrávky je velice důležitou instancí v tvorbě Uncle Acid & The Deadbeats. Kapela pokračuje ve svém putování v podivně zdrogovaných představách, kdy vás během bloudění velkoměstem třicátých let (21. století?), ve kterém pod rouškou noci vylézají veškeré živly páchající skutky postavené mimo zákon, láká špína ulice přejít z pouhého přihlížení tomu všemu blíže a užít si dekadence smetánky také. Tím vším provází „sjetý“ zpěv, řízné riffy a nakažlivé melodie.

Otvírák „I See Through You“ je klasickou přímou věcí, útočící na základní pudy posluchače, ale tomu chytlavému tempu se prostě nejde ubránit. Podobně cílí také „Stranger Tonight“ nebo hned další „Shockwave City“, jež vyniká zejména svým riffem, který až nápadně připomíná klasiku od Focus, „Hocus Pocus“. „No Return“ je zase sabbatovsky zadumaná tvrdost, kde bych, jak už jsem psal, snad jen zkrátil její délku, ale ten riff, ten riff je zkáza sama! Překvapení v sobě skýtá „Blood Runner“, v níž lze slyšet inspiraci Iron Maiden, což bych zrovna u takto laděné kapely opravdu nečekal, ačkoliv Uncle Acid & The Deadbeats už v minulosti předělali jejich „Remember Tomorrow“. Hlavní ale je, že to funguje. Mým absolutním favoritem je předposlední „Bedouin“, což je snad ta nejchytlavější věc, jakou jsem tento rok slyšel. Ten podkres v refrénu přináší neskutečné momenty a stylistické vygradování skladby to vše jen podtrhuje.

„Wasteland“ funguje jako droga – čím déle ho zkoušíte, tím více mu propadáte. Opojná retro nálada nahrávky v kombinaci se syrovou produkcí a hypnotickými melodiemi se podařila Uncle Acid & The Deadbeats zachytit na výbornou, a tak tu máme další velice silné album, které pokud nevyrovnává „Blood Lust“, tak mu minimálně šlape zdárně na paty. Napadá mě, že kromě žánrových klasik, ze kterých Uncle Acid & The Deadbeats ve své tvorbě vycházejí, by mohlo album zajímat také obdivovatele Black Magick SS, přičemž „Wasteland“ je o něco více přístupné než třeba „Spectral Ecstasy“, ale pocity z něj má člověk podobné.


Bohemian Rhapsody (2018)

Bohemian Rhapsody

Země: Velká Británie / USA
Rok vydání: 2018
Žánr: životopisný / drama / hudební

Originální název: Bohemian Rhapsody
Český název: Bohemian Rhapsody

Režie: Bryan Singer
Hrají: Rami Malek, Lucy Boynton, Gwilym Lee

Hrací doba: 134 min

Odkazy: web / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Náplní našeho filmového koutku jsou nejčastěji kultovní série, béčkové horory, zapomenuté zvrhlé klasiky a spousta jiných lahůdek pro filmové bonvivány, ale občas dojde i na novinky a zrovna dnes tu máme „Bohemian Rhapsody“. Společné má s tímto webíčkem to hlavní – hudbu. S „Bohemian Rhapsody“ se asi nešlo od uvedení do kin, a vlastně ani předtím, nesetkat. Poměrně záhy byl film návštěvníky stavěn do pozice – kdo neviděl, jako by nežil – a vesměs se o něm mluví v superlativech.

Netvrdil bych o sobě, že jsem zrovna skalní příznivec Queen, ale s jejich tvorbou a historií jsem seznámen důkladně. Co je ale pro zhodnocení filmu „Bohemian Rhapsody“ nejdůležitější, je oprostit se od hodnocení Queen, potažmo Freddieho Mercuryho jako skupiny, interpreta. Zkrátka tady nehodnotíme jejich hudbu, jejich přínos, zásluhy, nic takového, ale čistě jenom práci herců, scénáristů, producentů a všech ostatních. To by mělo být zcela jasné, avšak jak vidno mnohým není.

Z počátku si bylo třeba zvyknout na předkus hlavního protagonisty Ramiho Maleka, kdy jsem víc než jeho herecký um se strachem sledoval, aby mu ty zuby někde nevypadly, ale jak se brzy ukázalo, Malekův výkon je hodně věrný a celý film graduje. V pozdějším období, s kratšími vlasy a knírkem se mi líbil čím dál víc, a když k tomu přidal všechny ty signifikantní pohyby a gesta, sedělo to takřka dokonale. I ostatní herci, hlavně představitel Briana Maye, Gwilym Lee, se povedli.

Film průběžně doplňují prostřihy z koncertních vystoupení, líbily se mi občasné vtipné štěky, scény ze studia, skládání stěžejních skladeb nebo vyjednávání s vydavateli. Právě záběry z koncertů mají nejlépe zvládnutou atmosféru, ale za to filmaři vděčí jenom a pouze Queen. Okolní dění a osobní život Mercuryho tuto vlastnost postrádají. Náznaky byly, třeba po složení „Another One Bites the Dust“, kdy se na chvíli děj přesunul do klubových prostorů, ale vše bylo spíše pro ilustraci než hlubší záměr. Vtáhnutí diváka do minulých dekád, jako se to povedlo třeba seriálu „Vinyl“, se tu nekoná. Osobní život Mercuryho je jen takové opatrné našlapování. Je tu kladen důraz na platonickou lásku k Mary Austin, zmiňovány jsou jeho kořeny a důležitost rodiny, ale homosexualitu reprezentují vlastně jen dva milenci a krátká epizoda dovádění v Mnichově. Jeho živelný charakter je pak naznačen jedním večírkem, na kterém je pro jasný kontrast zbytek kapely za největší slušňáky. Dotáhnout se to snaží všudypřítomné kočky a propracované kostýmy, což je fajn, ale v této rovině bych čekal daleko větší invenci.

Zvolením si za předlohu takovouto všeobecně známou kapelu přinese automaticky pozornost a o zájem je tak předem postaráno. Z filmu je ale až nepříjemně znát, jak je točen na jistotu, což je jedno z hlavních mínus. Tvůrci až příliš spoléhají na sílu písní Queen a na popularitu Mercuryho. Možná proto nechtěli producenti přijít s osobitější adaptací, která by dost možná přišla s původně zamýšleným Rkovým ratingem a Sashou Baronem Cohenem jakožto Mercurym. Vše je příliš uhlazené, snaží se neprovokovat, chybí tomu odvaha, zkrátka ten hollywoodský obal „Bohemian Rhapsody“ ubližuje.

Bohemian Rhapsody (2018)

Dalším mínusem jsou zásahy do historie. Čert vem časové nepřesnosti ve skládání písní, pořádání koncertů, reálnost vedlejších postav, a další podobné věci. I ten způsob seznámení Queenů bych z důvodů stopáže přešel, ale proč si musí vymýšlet konflikty mezi členy Queen a následnou, vypadá to několikaroční pauzu kapely? A proč musí Mercury oznamovat v roce 1985 onemocnění AIDS? Tomu velkolepému finále v podobě vystoupení na Live Aid si zkrátka šli hodně naproti.

Samozřejmě vím, proč si to vše navymýšleli. Vždy jde jen o jedno, vyždímat diváka co nejvíce. Zkrátka je potřeba nějaký zvrat, a když žádný není, tak si ho vymyslím. Celý pohled na závěrečný koncert je tím daleko více posilněn a neznalí pak obdivují kapelu zpět pohromadě a drží palce nemocnému Mercurymu ve fenomenálním výkonu, zatímco jsou na plátně detailní záběry do davu na snad všechny lidské rasy i věkové kategorie, a nemůže chybět ani nadšený sekuriťák pod pódiem.

Bohemian Rhapsody (2018)

I když to tak teď nemusí vypadat, i přes tento balast se stále jedná o dobrý film, u kterého jsem se bavil. Než to začalo spadat do melodramatu, byl dokonce víc než dobrý, ale netřeba z toho dělat takovou senzaci, přeci jenom nalajnované to bylo víc než jasně. Není určen skutečným fanouškům kapely, ti budou pravděpodobně zklamáni, a zároveň ani těm, co se chtějí něco nového dozvědět. Spíš si ho užijí ti, co od Queen znají pár hitů a chtějí silný hollywoodský příběh. Bohemian Rhapsody pořád dokáže na dvě hodiny zabavit, sice u toho občas zarýváte nehty do sedačky a nevěřícně kroutíte hlavou, ale dá se to zvládnout. Na druhou stranu, já si taky užil biopické snímky jako „Straight Outta Compton“ nebo „Ray“ a vím, že tam byly nepřesnosti, ale jelikož jsem o nich neměl větší potuchy, logicky mi nevadily. Hlavně tam ale byla lépe zvládnutá atmosféra i mimo koncertní pódia.

May a Taylor jakožto hlavní poradci si tak stvořili pomník k obrazu svému. Asi to s tím rčením v traileru, že jediná úžasnější věc než hudba Queen je jenom Mercuryho příběh, nebude tak žhavé, když si ho museli řádně načančat a dát mu ten správný kabát. Jak bylo avizováno, má jít o oslavu hudby Queen. Mně k oslavě daleko lépe poslouží osolit „Sheer Heart Attack“ nebo si pustit koncert, klidně třeba záznam Live Aid, „Bohemian Rhapsody“ k tomu nepotřebuji.

Bohemian Rhapsody (2018)


Idles, John

Idles poster 2018

Datum: 13.11.2018
Místo: Praha, Futurum Music Bar
Účinkující: Idles, John

Koncert Idles, to pro mě byla povinnost. Jestli nějakou novou kapelu fakt žeru, tak právě je. Desky „Brutalism“ a „Joy as an Act of Resistance“ představují to nejlepší, co se v punku v tomto století odehrálo, a Idles přerostli během dvou let z lokální bristolské partičky v globálně vyhledávanou záležitost. Ostatně o jejich narůstající popularitě svědčí i vystoupení ve Futurum Music Baru, kdy se tak týden před samotným koncertem objevil na události akce štempl „Sold Out“, tedy vyprodáno. No a já vůl samozřejmě zase neměl lístek. Takže jsem začal shánět všude možně, až se nakonec zadařilo.

Očekávání jsem měl veliká, tomu se prostě nedalo ubránit, ale poučen z předchozích zklamání jsem si od hudby Idles dal na nějaký čas pokoj, abych nebyl úplně přesycen, což vedlo také k tomu, že jsem zapomněl, že je tu nějaká předkapela. Tou byli John. Nikdy předtím jsem je neslyšel a ani nic o nich. Ještě před začátkem vystoupení jsem si v klubu prohlídnul veškeré zboží obou kapel, zjistil, že John mají čerstvě venku prvotinu „God Speed in the National Limit“ a ocenil nezvykle nízké ceny za šatnu a pivo.

John mě mohli jenom překvapit a tak se také stalo. Netuše s čím vyrukují (tedy tuše, že asi půjde o něco alespoň trochu spřízněného s hlavním vystupujícím), jsem se poroučel k pódiu. John jsou klasickou neučesanou garážovkou, která hned od začátku bezpečně fungovala a bavila mě po celou dobu. Údernou hudbu zvládají předvádět pouze ve dvou, jeden John měl kytaru, druhej John bicí a mikrofon, čímž mi připomněli vystoupení Mantar na letošním Brutal Assaultu, kdy to bylo podobně účinné. Jedinou vadou na kráse bylo, že všechny jejich písně jsou vlastně na jedno brdo. Vždy se začalo takovým tím netrpělivým přešlapováním bicích a nabalováním nějakého riffu, z čehož zákonitě muselo přijít urvání ze řetězů, a k tomu ostatně vždy došlo. Bylo to ale chytlavé a John to umějí prodat. Zaujal mě také zpěv, pořádně zvířecí, trochu mi připomínal The BaronaAmebix. Celkově rozhodně spokojenost a příjemné rozehřátí.

Po menší pauze už se sál naplnil do posledního místečka, takže jsem měl co dělat, abych se vecpal trochu blíž, ale povedlo se. Idles začali temným otvírákem nového alba „Colossus“, atmosféra se pomalu zahloubala do všech záhybů Futura a v davu to začalo pořádně houstnout. Tohle zahřívací kolo je na zahájení koncertu úplně geniální. Když Joe Talbot začal zpívat naléhavý part „It’s coming“, bylo všem jasné, že to fakt přichází a s následující hardcorovou explozí to taky přišlo. Přílivová vlna energie se v publiku hned odrazila a souznění s kapelou bylo na výbornou. Co začali Idles na pódiu předvádět, muselo vtáhnout každého.

Idles

Vyprodané Futurum vyřvávalo veškeré slogany tutovek jako „Mother“, „Danny Nedelko“ nebo „1049 Gotho“, které zazněly hned zkraje, a prakticky nebylo kdy si odpočinout. Jedním z vrcholů byl také flák „Divide & Conquer“, monotónní brutalita, při níž se klub otřásal v základech, a pobavil také bizarní cover „All I Want for Christmas Is You“ od Mariah Carey. Idles potvrdili předpoklady, že právě oni jsou jednou z nejzábavnějších kapel současné rockové scény, a upřímně lituji každého, kdo se na koncert nedostal.

Rytmická dvojice Jon Beavis a Adam Devonshir neustále přidávala pod kotlem, hnala všechno kupředu, a vlastně tak byli jedinou jistotou, jelikož zůstávali na svém místě. Kytarista Mark Bowen s radostí zahazoval kytaru, čapnul mikrofon a vydával se do lidí, a ani Lee Kiernan si nenechal ujít pár skoků do rozvášněného davu. Při „Exeter“ dal svoji kytaru nějaké holce, kterou záhy pobídl, aby vylezla na pódium, no a to už jí následovali další fanoušci. Do Talbota neustále někdo narážel, z čehož nebyl zjevně úplně nadšený, ale hrálo se dál.

Co mě trochu překvapilo, byla Talbotova starost o zdraví fanoušků. Je fakt, že některé skoky byly o hubu, třeba když borci zkoušeli salta, ale jednou je to agresivní, naštvaná, ale i pozitivní hardcorová hudba, a tak nějak to k tomu patří. Každopádně vřava neustávala a už po pár odehraných písních klub připomínal spíše prádelnu, takže se po skončení mohl každý jít směle vyždímat. Idles zahráli vlastně celé nové album, s výjimkou „June“, o které Talbot už dříve říkal, že naživo tuhle osobní zpověď zpívat zřejmě nikdy nebude. Končilo se „Rottweilerem“ a tady mi to sedělo daleko líp než na desce. Zakončení si vzal na paškál Bowen, který nám uštědřil několikaminutovou ukázku běsu a hluku, kdy zbytek kapely už dávno stál opodál s lahváčem v ruce, ale on měl ještě potřebu se pořádně hlasitě vyjádřit.

Vystoupení Idles naplnilo má očekávání a je jisté, že se objeví ve finálním zúčtování nejlepších akcí tohoto roku. On to vůbec byl jeden z nejlepších koncertů, kterým jsem byl kdy přítomen. Jestli dnes stojí za to nějakou skupinu vidět, tak jsou to právě Idles. Jejich punk (přestože se tak oni sami neradi označují) nepředstavuje nic dříve neslyšeného, ale dokáže spolehlivě strhnout. Ani nemám, co bych vytknul, prostě to byl zážitek, autentický, uvěřitelný a bez příkras. Ohlas za touto kapelou je zcela oprávněný.