Archiv štítku: GBR

Velká Británie

Teleplasmiste – Frequency Is the New Ecstasy

Teleplasmiste - Frequency Is the New Ecstasy

Země: Velká Británie
Žánr: ambient / drone
Datum vydání: 7.4.2017
Label: House of Mythology

Tracklist:
01. A Gift of Unknown Things
02. Gravity Is the Enemy
03. Astōdaan
04. Mind at Large
05. Fall of the Yak Man
06. Radioclast

Hrací doba: 55:09

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Brouzdat v útrobách House of Mythology se rozhodně vyplatí. Tento britský label možná nefunguje nějak zásadně dlouho, nicméně s tím, co pod jeho hlavičkou vychází, si asi mnozí z nás rychle zvykli na to, že se jeho aktivitám vyplatí věnovat pozornost. Netvrdím, že jsem slyšel úplně vše, co se pod jejich křídly objevilo, ale když si vzpomenu na to, s čím jsem tu čest měl, musím říct, že jsem se až doposud ani jednou nespálil a vždy jsem odcházel spokojen. A to platí i po poslechu „Frequency Is the New Ecstasy“.

S dlouhým, úmorným, únavným, nudným, nezáživným, nezajímavým, mdlým, otravným, fádním, suchopárným, vyčerpávajícím, bezbarvým, malátným a zbytečně, nepochopitelně, nesmyslně, nadbytečně, přebytečně a hloupě natahovaným úvodem vás pro dnešek nehodlám zdržovat. Zmíním tedy pouze nutné minimum, čímž mám na mysli, že dvoučlenná formace Teleplasmiste pochází z Velké Británie a že „Frequency Is the New Ecstasy“ je její první dlouhohrající prezentací.

To bychom měli, tak můžeme přistoupit k tomu hlavnímu, o čem by dnešní povídání mělo být – co je „Frequency Is the New Ecstasy“ vlastně zač a jak přesně si stojí z hlediska kvality. Přinejmenším druhá zmiňovaná věc by však neměla patřit k šokujícím odhalením následujícího textu, protože už na začátku jsem naznačil, že Teleplasmiste jsou na tom dobře.

„Frequency Is the New Ecstasy“ patří k tomu druhu nahrávek, o nichž se nepíše úplně lehce, a to z jednoduchého důvodu. Teleplasmiste totiž vyznávají hudební formu, kde písnička nehraje jakoukoliv, byť i sebemenší roli. Vše se točí okolo atmosféry, pocitů, okolo zvuku. Britské duo servíruje dlouhé náladotvorné plochy, které si pohrávají se žánry jako ambient, dark ambient nebo s dronovými tóny. Takový stylový rozstřel může na základě empirických zkušeností evokovat monotónnost a minimalismus, což na jednu stranu pravda je, ale na druhou stranu – jen do určité míry.

Hudba Teleplasmiste bezesporu plyne poklidně, vůbec se nesnaží šokovat náhlými zvraty, spíše rozvážně postupuje a klade důraz na hloubku prožitku namísto potřeby ukázat toho co nejvíc, ale povrchně. Nicméně tvrdit, že je „Frequency Is the New Ecstasy“ skutečně minimalistickou, striktně homogenní či dokonce jednotvárnou deskou by bylo poněkud nemístné, jakkoliv se zde opravdu minimalistické pasáže nesporně nacházejí. Nicméně je na nahrávce zcela jistě i vývoj – znatelný a konstantní.

Teleplasmiste

Vzhledem k povaze nahrávky asi nepřekvapí, že vám tu nedokážu vyzdvihnout nějaké jednotlivé písničky nebo konkrétní momenty. Takovéhle věci nijak neřeším. Poslech se nese na vlně jakéhosi splynutí s atmosférou, při čemž jsou nějaké stopy nebo názvy písniček („písniček“) nepodstatné. Což je ale v naprostém pořádku, poněvadž síla alb jako „Frequency Is the New Ecstasy“ netkví v zapamatovatelnosti, ale právě v celistvém zážitku.

Jako vždy u podobných záležitostí se dostáváme na jakési rozcestí. Teleplasmiste jsou dle mého názoru dobří a poslech jejich debutu mě i navzdory počáteční nedůvěře (několik poslechů trvalo, než se do toho pořádně dostal) baví. Netvrdím ovšem, že jde o záležitost pro každého a že byste to měli všichni slyšet. „Frequency Is the New Ecstasy“ je počin určený trpělivým posluchačům, kteří si užívají postupné vrstvení v dlouhých kompozicích, rádi hledají ve spodních mimosmyslových proudech, dávají přednost introvertní hloubce. Spadáte-li do takové kategorie, pak myslím není moc co řešit – rozhodně vám náleží mé doporučení. Čeká vás krásná meditativní deska. Naopak dáváte-li přednost, řekněme, větší doslovnosti – a nemusíme si pod tím představovat jen opačný extrém v podobě prvoplánové chytlavosti – pak vás „Frequency Is the New Ecstasy“ asi uspokojit nedokáže.


Steven Wilson – To the Bone

Steven Wilson - To the Bone

Země: Velká Británie
Žánr: art rock
Datum vydání: 18.8.2017
Label: Caroline International

Tracklist:
01. To the Bone
02. Nowhere Now
03. Pariah
04. The Same Asylum As Before
05. Refuge
06. Permanating
07. Blank Tapes
08. People Who Eat Darkness
09. Song of I
10. Detonation
11. Song of Unborn

Hrací doba: 59:46

Odkazy:
web / facebook / twitter

Není pochyb, že Steven Wilson je dnes již hudební ikonou. Ne snad přímo světového formátu, ale v určité ne zrovna malé posluchačské obci rozhodně ano. Ostatně je to zcela zasloužené. Během více než třicetileté kariéry si prakticky neodpočinul a tak jen stěží najdeme rok, v němž by nevyšla alespoň jedna nahrávka, na jehož tvorbě by byl Wilson hluboce zapsán. I vzhledem k tak ohromnému množství hudby, kterou do světa vypouští, je naprosto obdivuhodné, jak málo přešlapů během těchto třiceti let nalezneme. Jistě, některé počiny Blackfield se nevydařily, jak by měly, ne všechna alba jeho ambientního projektu Bass Communion jsou stejně silná a i v diskografii jeho hlavních dvou kapel, Porcupine Tree a No-Man, najdeme kousky o něco méně dokonalé, všehovšudy je však vyrovnanost tvorby britského hudebníka dosti neuvěřitelná.

Pozornost posluchačů však Wilson nezískával zrovna raketovým tempem, a když se podíváte na prodej jeho dvou nejúspěšnějších projektů, tedy Porcupine Tree a jeho následné sólové kariéry, uvidíte plynulý a někdy až bolestně pomalý vzestup. Fanoušků přibývá, jak jen je to v rámci relativně „fajnšmekerského“ žánru možné, jenže po třiceti letech došla Wilsonovi trpělivost a rozhodl se jít, jak se v našich končinách říká, štěstíčku naproti. „To the Bone“ je jeho první album u opravdu velkého světového labelu, první album, jež Wilson trochu omluvně označuje jako popový počin, a také první album, v němž jde na trh doslova s holou kůží.

Nejdůležitější pro vyznění „To the Bone“ z výše zmíněné trojice změn je ta poslední jmenovaná. Než se dostanu k hudbě samotné, pozastavím se nejdříve u dvou ne sice rozhodujících, každopádně však důležitých postřehů. Předně texty. Wilson byl ve svých textech vždy zručným kritikem společnosti a v posledních letech se stal také skvělým vypravěčem příběhů. Novinka je v tomto ohledu jiná, byť nemám dojem, že je přímo osobní, jak název slibuje. Vlastně po několika textově velice silných deskách se mi „To the Bone“ zdá až moc volnomyšlenkářské a texty, které nemají ani silný jednotící prvek a nejsou vyloženě povedené ani jednotlivě, rozhodně nepatří k silným stránkám celého počinu.

Druhou zajímavou změnou prošla celá vizuální prezentace. Když se podíváte na Wilsonův katalog, na obaly jednotlivých alb i na videoklipy, které za poslední tři desetiletí stvořil, málokdy v nich najdete Wilsona samotného, a když už, vždy se skrývá ve stínu či třeba před zdrojem silného světla. „To the Bone“ je radikálně odlišné, což dosvědčuje znepokojivě neoblečený Wilson na obalu nahrávky. Ve videoklipech je to ještě znatelnější, všechny čtyři jsou jednoznačně o Wilsonovi a s výjimkou naprosto ujeté „Permanating“ tak trochu postrádají pointu. Po dlouhé řadě potemnělých a mistrovsky zpracovaných vizuálů je „To the Bone“ změnou, kterou není snadné rozdýchat.

Wilson si po vydání svého druhého sólového počinu „Grace for Drawning“ sestavil nesmírně semknutou kapelu složenou z ohromně zručných a zkušených muzikantů a i díky tomu jeho následná dvě alba zněla o něco více jako tvorba hudebního uskupení než jako dílo jediného člověka. V případě „Hand Cannot Erase“ tomu tak bylo i přes poměrně bohatou produkci. Na „To the Bone“ onen „kapelní“ feeling zmizel, jenže to neznamená, že by se vrátila intimita první sólovky „Insurgentes“, neboť ona bohatá produkce zůstala na svém místě. „To the Bone“ je tak vnitřně rozervané, není ani osobní Wilsonovou zpovědí, ani počinem skvělých muzikantů s Wilsonem ve svém středu. Je to promyšlené, dobře napsané, perfektně nahrané, ale bohužel také trochu bezzubé.

Steven Wilson

Wilsonův posun směrem k popu je snad až na hitovku „Permanating“ záležitost spíše mentálního nastavení než nějakých výrazných posunů v hudbě samotné. Kdo má dobře naposlouchané vše, co tento velikán za posledních deset let natočil, asi ho na „To the Bone“ nic nezaskočí. To koneckonců nemusí být na škodu, bylo by zvláštní, kdyby Wilson nahrávkou, jež má být jeho osobní zpovědí, popřel to, co několik desetiletí tvořil. Přesto jsou na „To the Bone“ momenty, při nichž mám dojem, jako bych poslouchal jakýsi tribute spíše než samotného umělce. Ne vždy to zajde tak daleko jako třeba v „Song of I“, která v sobě neskrytě kombinuje potemnělost „Index“ s orchestrálními prvky „Sleep Together“. Drobné náznaky opakovaní však najdeme všude. Jen namátkou: celá „Blank Tapes“ je až příliš podobná několika skladbám z „Grace for Drowning“, kytarové sólo v „Detonation“ stylově kopíruje práci Guthrieho Govana z předchozích desek (přestože kytaristou je v tomto případě David Kollár ze skvělých KoMaRa) a sbor v závěrečné „Song of Unborn“ je přesně ten samý, který Wilson nadužíval již na zmíněném „Grace for Drowning“.

V tuto chvíli to možná zní, jako bych byl z „To the Bone“ zklamaný, ale tak jednoduché to zase není. Dá se říci, že se při jeho poslechu dobře bavím. Mezi silné skladby patří třeba nesmírně pozitivní (ovšem také nekonfliktní) „Nowhere Now“. „Pariah“ boduje svým dramatickým závěrem se skvělým zpěvem Ninet Tayeb, zatímco již zmíněná „Permanating“ ukazuje Wilsonovu lásku k Abbě. „Song of I“ jsem sice nařkl z neoriginality, přesto jde svou atmosférou a hudební hloubkou o jeden z vrcholů alb, hned po velice chytlavé „The Same Asylum as Before“. Ani další položky tracklistu, jmenovitě třeba dojemná „Refuge“ (v jejíž tvorbě mají mimochodem prsty Necro Deathmort, kdo by to řekl) či solidně šlapající „People Who Eat Darkness“ nejsou špatné. Výraznější výtky bych měl snad jen k nevýrazné titulní skladbě a hlavně devítiminutové „Detonation“. Ta by teoreticky měla být jakýmsi vyvrcholením, jenže se spíše točí v kruhu a kromě kraťounkého basového sóla v ní není mnoho, čím bych se dovedl nadchnout.

Steven Wilson

Přesto však zde mluvíme o Stevenu Wilsonovi, a tak i skladatelsky slabší chvilky jsou pořád na poměrně vysoké úrovni, nemluvě o bezvadném zvuku a celkovém množství detailů, které se v každém momentu skrývají. I tak je ale těžké se pro „To the Bone“ nadchnout. Po řadě strhujících nahrávek napsal Wilson dobrý počin, který se možná v budoucnu ukáže být branou do jeho katalogu pro mnoho nových fanoušků. Přesto mám dojem, že si britský mág ukousl až příliš velké sousto. Mohl natočit desku o sobě, intimní, plnou toho, co vždy chtěl udělat a třeba se i bál, že odradí své současné fanoušky. Něco takového bych jistě rád slyšel. Nebo mohl natočit album opravdu popové, přístupné zcela nezkušeným posluchačům, takové které uspěje v hitparádách a vydělá mu na živobytí. Ani za to bych se nezlobil a věřím, že by Wilson byl nesmírnou vzpruhou pro tradičně nudný mainstream. Udělat oboje najednou však nejde a „To the Bone“ je tomu důkazem.


The Snowman (2017)

The Snowman (2017)

Země: Velká Británie / Norsko / USA
Rok vydání: 2017
Žánr: krimi / thriller

Originální název: The Snowman
Český název: Sněhulák

Režie: Tomas Alfredson
Hrají: Michael Fassbender, Rebecca Ferguson

Hrací doba: 119 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: TheSnowmanMovie.com

Jo Nesbø je taková hvězda populární severské kriminálky, že o jeho existenci ví i takový literární buran jako já. Žádnou z jeho knih jsem ovšem nečetl, protože od doby, co jsem přestal číst skripta z matematické analýzy, se už nějak nemůžu donutit k tomu, abych se téhle bohulibé činnosti věnoval nějak intenzivněji – takové trauma ve mně všechny ty posrané derivace a integrace zanechaly! Na „Sněhuláka“ jsem tedy šel do kina, aniž bych v předstihu přesně věděl, co na mě čeká. Ale to by dle mého nemělo zas tak zásadně vadit – knižní adaptace by sice v ideálním případě měla být zpracována s určitou důstojností a respektem k předloze, ale neměla by své pochopení podmiňovat znalostí originálu. Kniha je kniha a film je film – obojí by přece jenom fungovat nezávisle.

První ohlasy na „Sněhuláka“ jsou chladnější než mrazivé norské prostředí, v němž se příběh odehrává, a po zhlédnutí jim musím dát za pravdu, protože tohle se skutečně příliš nepovedlo. A to říkám jako někdo, kdo od filmu vlastně ani nečekal žádný zázrak a do kina se vypravil spíše z nudy. A viděl jsem tam biják, jehož trailer je mnohem poutavější než výsledná kompletní dvouhodinovka.

„Sněhulák“ selhává ve spoustě věcí. Snad ze všeho nejvíc mi vadilo, že po svém konci v divákovi zanechá množství nezodpovězených otázek. Nejde ovšem takový ten žádoucí druh otázek, které vás nutí přemýšlet… prostě a jednoduše jsou v příběhové mozaice chybějící dílky, na něž se obsah filmu regulérně vykálel a s jejich vysvětlováním se vůbec neobtěžoval. Zbude například hned několik postav, u nichž je docela zřejmé jisté zapletení do předkládaných událostí, ale jejich skutečná role a význam v celé hře zůstanou nedořešené. Účinkem se míjí i flashbacky do minulosti, z nichž vyplyne akorát to, že sériový vrah své hobby provozuje dlouhodobě, zároveň však dále zamotávají vztahy mezi postavami a přinášejí další chaos do už tak zapletené sítě osudů, což by samo o sobě nemuselo vadit, kdyby po závěrečných titulkách nezůstávalo tolik otazníků.

Stejně tak snímek nedokáže dostatečně objasnit všechny motivace vraha, byť o to se alespoň pokusí v jakémsi intru z jeho mládí. Ale všechno to plave po povrchu bez uvěřitelného myšlenkového ukotvení, takže ve finále tam prostě někdo chodí, unáší a morduje ženské a u toho staví sněhuláky. Jako hrozná kravina mi přišlo i závěrečné vypořádání s vrahem, kde to hlavní frajer, vyšetřoval Harry Hole v podání Michaela Fassbendera, uhraje dost krutě na náhodu.

Příliš nefunguje ani linie vyšetřování jednotlivých vražd. Namísto napínavého odhalování jednotlivých dílků morbidní skládačky to plyne v docela odpočinkovém duchu, díky čemuž „Sněhulák“ nedokáže vtáhnout naplno do děje. Ne snad, že bych se celou dobu vyloženě nudil a bylo mi to celé totálně u prdele, to bych zase lhal, ale větší zájem o to, kdo ve skutečnosti vraždí, jsem už zažil i u některých epizod „Big Bena“. Takže asi tak.

The Snowman (2017)

Vyložená pozitiva se na „Sněhulákovi“ hledají vlastně docela těžko. Docela v pohodě jsou herci (i když od znalců předlohy jsem zachytil nespokojenost s obsazením Michaela Fassbendera do hlavní role, ale to nedokážu posoudit), snad jedině s výjimkou už notně vypelichaného Vala Kilmera, jenž má diplomaticky řečeno své nejlepší roky dávno za sebou. Sem tam se objeví hezký záběr na norskou krajinu, ale pokud tohle patří k největším kladům krimi thrilleru, je asi zřejmé, že se někde stala chyba. Pokud totiž budu toužit po pěkných záběrech krajiny, asi si pustím spíš přírodopisný dokument, jenž mě v tomto ohledu nejspíš uspokojí víc než „Sněhulák“.

Těžko o „Sněhulákovi“ hovořit jinak než jako o zklamání, na nějž nemá smysl se moc dívat. Působí to jako promarněná šance na drsnou krimi s ledovou atmosférou, rozhodně však ne jako povedený snímek, jehož zhlédnutí by v člověku cosi zanechalo.

The Snowman (2017)


Blade Runner 2049 (2017)

Blade Runner 2049 (2017)

Země: USA / Velká Británie / Kanada
Rok vydání: 2017
Žánr: sci-fi

Originální název: Blade Runner 2049
Český název: Blade Runner 2049

Režie: Denis Villeneuve
Hrají: Ryan Gosling, Harrison Ford, Ana de Armas, Sylvia Hoeks

Hrací doba: 163 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Navazovat na takový klenot, jakým původní „Blade Runner“ z roku 1982 bezesporu je, zavání pořádnou troufalostí, tím spíš když se tak děje po celých 35 letech od uvedení (teď už) jedničky. „Blade Runner 2049“ rozhodně patřil k nejočekávanějším velkým filmům letošního roku a rozhodně vzbuzoval obrovskou zvědavost. A ruku v ruce s ní i skepsi a obavy. Nebudeme si nic nalhávat – otázky, zdali vůbec lze natočit odpovídající pokračování „Blade Runnera“, tím spíš v dnešní době, kdy se blockbustery ani nesnaží zakrývat svou jednoduchost a hru na efekt, jsme si museli pokládat snad všichni, když jsme do kina šli.

(Na základě upozornění od čtenářské obce dáváme na vědomí, že recenze může obsahovat eventuální spoilery.)

Nicméně i navzdory tomu, že jsem nečekal příliš, abych posléze nebyl příliš zklamán, musím s jistou úlevou uznat, že „Blade Runner 2049“ nakonec není tak špatný nebo hloupý, jak jsem se v předstihu obával. Záměrně jsem recenzi nepsal ihned po zhlédnutí a nechal druhému dílu několik dní, aby se rozležel v hlavě a abych si mohl rozmyslet, jestli a případně nakolik se mi to, co jsem viděl, vlastně líbilo. A po téhle anabázi jsem dospěl k závěru, že líbilo.

Na „Blade Runner 2049“ je znát, že byl tvořen s velkou úctou a respektem k originálu, což je tuším v pořádku. V mnohém se nový film svým předchůdcem inspiruje a odkazuje na něj, ale naštěstí to nikdy nedosáhne míry, kdy by to vadilo. Tím pádem určité narážky působí spíše jako pomrkávání na znalce, což je spíš příjemné. Pokud jste někde četli, že nepotřebujete vidět originál, věřte tomu, že je to hovadina, protože bez znalosti „Blade Runnera“ lze jen těžko docenit všechny souvislosti a návaznosti.

Hodně si cením, že si „Blade Runner 2049“ dokázal alespoň v určité míře zachovat podobnou poetiku a že se nebál navázat i v pomalu rozvíjeném vyprávění s trpělivě budovanou atmosférou, což jde tak nějak naproti současnému trendu velkých filmů, kdy se na plátně neustále musí dít a něco musí bouchat, aby se moderní divák nenudil. Těm, jimž takový přístup vyhovuje, asi „Blade Runner 2049“ po chuti nebude, obzvlášť se svou odvážnou stopáží necelých tří hodin.

Ke cti tvůrcům slouží, že jsem se ani po takovouhle dobu nenudil. Obdobně rád pochválím opětovně úžasný vizuál a jeho propojení s akustickou stránkou. Některé scény jsou výtvarně nádherné, zejména pasáž v ruinách zalitých oranžovým oparem, skládka, mlžný začátek na farmě a rovněž záběry z velkoměsta – hlavně když sněží – dýchají hustou atmosférou. Někdy dokáže silný dojem vzbudit i sama zvuková stránka, a to s takovou měrou, že není příliš filmů, u nichž bych si to takhle uvědomoval.

Blade Runner 2049

Na druhou stranu, „Blade Runner 2049“ je určitě víc jednoznačný a polopatický. Rovněž se snaží tvářit chytře, ale tam, kde původní snímek mnohé otázky ani nevyslovil, a přesto je pozorný divák čtoucí mezi řádky cítil, nový film je více doslovný. Což asi souvisí i s dobou a jejími nároky. Nicméně uznávám, že by asi bylo hloupé chtít, aby film z roku 2017 po všech směrech vypadal jako film z roku 1982. A kdyby to tak bylo, stejně bychom se všichni zlobili a obviňovali „Blade Runner 2049“ z plagiátorství.

Určitým zklamáním je pro mě i příběh. Zatímco zápletka původního „Blade Runnera“ se zpočátku tvářila banálně, aby se následně rozlétla do vícera směrů a krásně se zamotala, „Blade Runner 2049“ je přesným opakem. Zpočátku vypadá záměrně zmateně a nechává diváka v nejistotě, aby nakonec došel k nepříliš omračujícímu vyústění. Jako plus snad lze označit jen to, že se scénář nevydal tou úplně tou úplně nejjednodušší cestou, díky čemuž ve finále zpochybní skutečný význam hlavního hrdiny pro stěžejní události. Aspoň něco.

Blade Runner 2049

Do výsledku mi vůbec nesednul ani Jared Leto, jenž se ujal role nového tvůrce replikantů. Naneštěstí přehrává, až to hezké není, takže jediné štěstí, že i v takhle vysokého stopáži nedostal zas tolik prostoru, ačkoliv může plakát napovídat, že bude patřit k nejdůležitějším postavám. A co se plakátu (jen tak mimochodem – docela slabého) týče, je škoda, že „Blade Runner 2049“ dává tak moc na odiv přítomnost Harrisona Forda, tedy představitele hlavního hrdiny z „Blade Runnera“. Takhle je totiž jasné, že film nevyhnutelně směřuje k setkání aktuální ústřední postavy s Deckardem z jedničky, a v jistém momentě už jde jen o vyčkávání, kdy k tomu dojde. Kdyby byla Fordova přítomnost zamlčena a ve snímku se objevil nečekaně (což by se dalo, když třeba na zápletku bylo před premiérou regulérní informační embargo), bylo by to nádherné eso v rukávu a mělo by větší účinek. Takhle se film díky úlitbě marketingovému démonu připravil o jednu z možností jak překvapit.

Blade Runner 2049

Jádro příběhu možná neomráčí, ale naštěstí potěší alespoň jisté dílčí nápady a detaily futuristického světa – v čele s rozkošnou digitální manželkou. Erotická scéna s ní je slušně bizarní, až je škoda, že zůstalo jen u předehry a že se tvůrci neodvážili na plátně ukázat i sex. Ale to je jeden příklad z mnoha. Vcelku příjemně nakonec překvapil i Ryan Gosling v hlavní roli, který mě nejenže nesral, ale dokonce i dokázal poměrně přesvědčivým způsobem ztvárnit policejního replikanta, v němž pod maskou kamenného ksichtu bublají pochybnosti rostoucí s postupným odhalovaným pravdy.

Vzato kolem a kolem ve mně „Blade Runner 2049“ nakonec zanechal pozitivní dojem, což dokázal i navzdory tomu, že během promítání v kině hned dvakrát (!) vypadnul proud. Snad netřeba dodávat, jak moc jde atmosféra do prdele, když vám v tom udělají dvě neplánované čtvrthodinové přestávky. Každopádně to za vidění na velkém plátně stojí a rozhodně tomu bude slušet i další zhlédnutí. Už teď jsem ale ochoten prohlásit, že „Blade Runner 2049“ dopadl lépe, než jsem čekal, a nakonec se jedná o poměrně důstojné pokračování. A to je myslím víc, než v co jsme se odvažovali doufat.

Blade Runner 2049


Blade Runner (1982)

Blade Runner (1982)

Země: USA / Hong Kong / Velká Británie
Rok vydání: 1982
Žánr: sci-fi

Originální název: Blade Runner
Český název: Blade Runner

Režie: Ridley Scott
Hrají: Harrison Ford, Rutger Hauer, Sean Young, Brion James, Daryl Hannah

Hrací doba: 117 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Upřímně mě poměrně překvapuje, že snímek jako „Blade Runner“ má na spoustě internetových filmových databázích relativně nízké hodnocení. Respektive o kus nižší, než bych u takto legendárního a – myslím, že vůbec nebudu přehánět – významného počinu čekal. Jistou rozporuplnost v ohlasech a nepochopení u mnohých si osobně vysvětluji jako projev určité specifičnosti a také náročnosti „Blade Runnera“. Ten možná platí za jeden z nejznámějších sci-fi filmů, ale rozhodně má daleko do vesmírné pohádky typu „Star Wars“.

„Blade Runner“ totiž nenabízí žádnou velkolepou akci, epické bitvy plné laserů nebo hromady high-tech vychytávek z budoucnosti. Snímek se odehrává v pomalejším tempu, o akčnost se ani nesnaží a sází mimo jiné na silnou atmosféru, která teče z každého filmového okénka. Navíc v sobě skrývá i spodní myšlenkové proudy běžící pod ne úplně jednoznačnou a ne úplně lineární dějovou linkou. Jinými slovy, „Blade Runner“ je navzdory svému věhlasu dalek stavu, kdy by mohl být označován jako popcornová zábava. Ještě jinými slovy – „Blade Runner“ je science fiction pro fajnšmekry, nikoliv pro masy jako třeba zmiňované „Star Wars“ (nic proti nim – na ojetých VHSkách „Hvězdných válek“ se starým vtipným dabingem jsem vyrůstal, že jo).

Děj volně založený na knize „Sní androidi o elektrických ovečkách?“ od Philipa K. Dicka se odehrává v roce 2019 v Los Angeles. Věda již pokročila do stádia, kdy je schopna produkovat takzvané replikanty (v předloze androidy), kteří jsou od lidí k nerozeznání. Jedna výjimka tu ovšem je – žijí pouze čtyři roky. Replikanti jsou používáni pro nebezpečné mise jako třeba průzkum cizích planet, ale po vzpouře v jedné mimozemské kolonii jim byl zakázán vstup na Zemi pod trestem smrti. K dohlížení na tento zákon vznikli takzvaní Blade Runneři, kteří replikanty přebývající na Zemi loví a zabíjejí. Film začíná v momentě, kdy se zde objeví další čtyři, jejichž likvidací je pověřen Rick Deckard. To vypadá jako docela triviální zápletka, ale postupně se krásně rozvine a zamotá, a jak už padlo, vůbec není tak lineární, jak se zprvu může zdát.

Myslím ovšem, že příběh sám o sobě není tím hlavním důvodem, proč „Blade Runnera“ provází pověst, jaká ho provází. Ten je totiž „pouhým“ podkladem, od něhož se odvíjí ty největší přednosti snímku. A tady už jeden neví, odkud začít a o čem básnit nejdřív. Zkusme tou asi nejnápadnější záležitostí – ze všeho nejdřív je „Blade Runner“ takřka dokonalý audio-vizuální zážitek a některé scény jsou jednoduše fenomenální. Už úvodní přelet nad Los Angeles budoucnosti je naprosto božský. O soundtracku od Vangelise ani nemluvě.

Blade Runner

A opět mohu zopakovat, že je takového výsledku dosaženo, aniž by bylo třeba prvoplánově epických scén. Nabízí uvěřitelnou vizi blízké budoucnosti, kde jsou ulice pořád špinavé a kde neustále prší. Atmosféra předkládaného světa je noirově ponurá a ruku v ruce s ní jde i hypnotická nálada celého filmu. Z toho všeho plyne i pomalé vláčné tempo, které však v žádném případě neznamená nudu. „Blade Runner“ patří k počinům, jež dokázaly hravě přežít zkoušku časem a i po 35 letech dokážou pohltit a nepustit. A to ani v případě, kdy se člověk nedívá poprvé.

Co je ale možná úplně nejlepší… sice jsem to už výše letmo zmínil, ale opět stojí za zdůraznění, že „Blade Runner“ není jednoduchý ani přímočarý. Skrývá v sobě množství kliček, skrytých významů a dalších vrstev, jejichž prostřednictvím poskytuje mnoho podnětů k přemýšlení i delší dobu po projekci. Klade chytré otázky, a to aniž by je musel přímo vyslovovat a diváka polopaticky navádět. Je ve spoustě věcí nejednoznačný, není černobílý (když se nad tím zamyslíte, tak vlastně žádná postava není vyloženě záporná) a je velmi chytrý. Mnohem chytřejší, než se dá čekat od běžného hollywoodského velkofilmu.

Blade Runner

Dojem ze snímku se ovšem silně odvíjí od toho, na jakou jeho verzi se člověk kouká. „Blade Runner“ má totiž tu smůlu, že existuje v množství různých sestřihů, z nichž třeba původní kinoverze končí vyloženým happy endem. V jiných sestřizích se zase objevuje velmi nepatřičný voice over dovysvětlující souvislosti, aby byl film pochopitelnější a stravitelnější. Pokud jste ještě neviděli, rozhodně volte pouze verzi označenou jako The Final Cut! Jenom a pouze v té je „Blade Runner“ kompletní.

Tvrdit, že „Blade Runner“ patří k filmovým vrcholům žánru science fiction, myslím není vůbec přehnané. Snímek se možná v době svého prvního uvedení v kinech nesetkal s přílišným nadšením a nevydělal závratné částky, ale naštěstí byl dostatečně doceněn alespoň zpětně a dočkal se kultovního statusu. Naprostá povinnost vidět.

Blade Runner


Forefather / The Meads of Asphodel – English Steel

Forefather / The Meads of Asphodel - English Steel

Země: Velká Británie
Žánr: black metal
Datum vydání: květen 2017
Label: Godreah Records

Tracklist:
I. Forefather – Tales from a Cloud-Born Land
01. Opening
02. Two Sacred Oaks
03. One Blood and One Bone
04. Strongbow’s Death
05. In Victory We Feast
06. Out of Time
07. Daughter of Twilight

II. The Meads of Asphodel – Taste the Divine Wrath
08. An Ebullient Prelude to a Loathsomely Grim End
09. Chidiock Tichborne
10. You’ve Got the Hate [Candi Stanton cover]
11. Balthasar Gèrard
12. Infidel
13. You’ve Got the Hate [Candi Stanton cover; Metatron demo version]
14. Castleland [Desaster cover]
15. Perfect Day [The Saints cover]
16. Borstal Breakout [Sham 69 cover]

Hrací doba: 59:43

Odkazy Forefather:
web / facebook / bandcamp

Odkazy The Meads of Asphodel:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Headshot Metal Media

ForefatherThe Meads of Asphodel jsou už dávno zavedená jména ostrovního black metalu, tudíž předpokládám, že ani jednu z těchto formací nemusím nijak sáhodlouze představovat. Těmi známějšími jsou dle mého jednoznačně The Meads of Asphodel, kteří si svým experimentováním a otevřeným přístupem k blackmetalovému žánru nastřádali množství fanoušků. Forefather možná nejsou tak proslulí a zdánlivě tedy na splitku „English Steel“ tahají za kratší konec, ale myslím, že kdo se jen trochu zajímá, už na jejich tvorbu také narazil. Však také za svou dvacetiletou kariéru nastřádali sedm dlouhohrajících desek.

Asi není třeba dodávat, že obě jmenované formace spojily své síly na společném splitku „English Steel“ – vždyť to snad dostatečně výmluvně říká název tohoto článku. Rozhodně se však musím podrobněji zastavit u toho, co za materiál skupiny na tento počin dodaly.

Forefather vydali své poslední řadové album „Curse of the Cwelled“ v dubnu 2015 a od té doby nic nového do světa nevypustili. Na „English Steel“ tedy přicházejí se zbrusu novým materiálem. Jim vyhrazená půlhodinka nese název „Tales from a Cloud-Born Land“ a vyjma „English Steel“ souběžně vyšla i jako samostatné EP, které má jen tak mimochodem naprosto odporný amatérský obal, mnohem horší než obálka splitu.

To The Meads of Asphodel co do dlouhohrajících počinů mlčí již od jara 2013, kdy vyšlo „Sonderkommando“. V mezičase ovšem nezaháleli a vysypali hned několik neřadovek, mezi nimiž nechybí třeba zajímavý kazetový boxset, několik kompilaček nebo splitko s personálně spřízněným projektem The Wolves of Avalon, jejž má pod palcem zpěvák Metatron. Pro nás je však nyní nejdůležitější split „Taste the Divine Wrath“ se zámořským projektem Tjolgtjar pocházející z června 2015.

Když dodám, že strana The Meads of Asphodel na „English Steel“ se rovněž jmenuje „Taste the Divine Wrath“, asi začnete správně tušit, že se tu opakuje těch pět samých songů, jaké byly ke slyšení už na dva roky starém splitku. Rozdíl je v tom, že split s Tjolgtjar vyšel pouze na LP, zatímco „English Steel“ je k mání v CD podobě, tudíž je nyní materiál k dispozici na jiném fyzickém nosiči. K původním pěti písním pak The Meads of Asphodel na „English Steel“ přidali ještě další čtyři kusy, konkrétně alternativní verze jedné skladby a tři covery.

Vezměme to ovšem popořádku. Půlhodinka Forefather působí na první poslech nepříliš výrazně, ale záhy se ukáže, že „Tales from a Cloud-Born Land“ na tom tak špatně není. Jinými slovy, anglická dvojice si vcelku s přehledem udržuje svůj standard slušné kapely, která možná nehraje nejvyšší ligu, ale za svou tvorbu se nemusí stydět. Pokud vám je tvorba Forefather doposud neznámá, měli byste očekávat pohodový, nijak zvlášť extrémní black metal s pohanskou atmosférou.

Intro „Opening“ s výraznými kytarovými melodiemi zní upřímně řečeno dost špatně, až bych řekl, že zde se Forefather docela ustříkli. Následující „Two Sacred Oaks“ naštěstí vyspraví náladu, protože se jedná o jeden z nejlepších kousků ípka. Nejedná se o nic zásadního, ale jednotlivé komponenty jsou poskládány zkušeně a umně a dílčí nápady mají dobrou kvalitu, ať už jde o riffy, příjemně bublající baskytaru nebo vkusně zakomponované pasáže s čistým zpěvem.

Forefather

„One Blood and One Bone“ mě zaujala především kytarovým sólem v polovině, které Forefather opsali od Iron Maiden, ale proč ne. Hymnická „Strongbow’s Death“ má ucházející atmosféru a společně s „Two Sacred Oaks“ ji řadím asi nejvýš. „In Victory We Feast“ už je slabší a trochu mě na ní iritují určité pasáže, které jako by vypadly z mainstreamového pagan/folk/viking metalu, jenž frčel x roků nazpět. „Out of Time“ mi nic moc nedala, i když mě vyloženě nesere, a poslední „Daughter of Twilight“ zase působí z celého materiálu nejméně konzervativně, takže oukej.

Přejděme tedy k The Meads of Asphodel. V pětici songů prezentovaných již na starším splitku se ukrývají čtyři vlastní věci a jeden cover. Intro „An Ebullient Prelude to a Loathsomely Grim End“ je skvělé a další skladby nabízejí black metal v typickém stylu kapely včetně nezaměnitelného vokálu mistra Metatrona. Jedná se spíše o méně zvrhlou část tvorby The Meads of Asphodel, ale pár uličnických detailů rozhodně najdete i tady. Všechny tři písně jsou moc fajn a osobně nejvíc fandím „Balthasar Gèrard“, i když třeba „Chidiock Tichborne“ má také některé moc dobré momenty.

The Meads of Asphodel

Přesně v polovině již známé pětice se nachází cover „You’ve Got the Hate“ (v originále „You’ve Got the Love“) od americké zpěvačky Candi Staton. I předělávka je natočena s ženským zpěvem a i díky tomu působí vklíněná mezi blackmetalové songy jako slušné osvěžení, ale jinak se o žádný zázrak nejedná. Ten samý song se pak objevuje i mezi novými bonusy podruhé, tentokrát ovšem v demo verzi nazpívané Metatronem. Zbylé tři covery pocházejí původně od Desaster, The Saints a Sham 69, přičemž nejvíce mě z nich baví „Castleland“ od prvních jmenovaných.

„English Steel“ nabízí na splitko docela vydatnou porci materiálu – poslech celé nahrávky zabere rovnou hodinou, již si obě kapely rozdělily půl na půl. Hudebně jsou mi bližší The Meads of Asphodel, a když přijde na vlastní tvorbu, vedou právě oni. Jejich půlhodina je ovšem ředěna množstvím předělávek, z nichž opravdu baví jen ta od Desaster, takže strana Forefather zase působí kompaktněji. Jako celek je „English Steel“ vlastně vcelku fajn, ale jen tak na pár poslechů – zase nejde o tak zásadní materiál, abych se k tomu musel vracet, a doma ve sbírce to taky nutně nepotřebuju.


Downcast Twilight – Under the Wings of the Aquila

Downcast Twilight - Under the Wings of the Aquila

Země: Velká Británie
Žánr: folk / melodic death metal
Datum vydání: listopad 2016
Label: Stygian Crypt Productions

Hrací doba: 40:27

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Stygian Crypt Productions

„Under the Wings of the Aquila“ patří k těm albům, která se vám na recenzentský pultík dostanou, aniž byste o to nějak výrazněji stáli. Ale někdo to dělat musí, a tak občas vezmete něco, čeho byste se bez recenzentských okovů (nedivte se tomu pojmenování – je to řehole jak sviňa!) s největší pravděpodobností vůbec nedotkli. Ale tak nejde recenzovat jenom samé geniality, občas je nutno to pro své vlastní dobro proložit i něčím, co se už od pohledu netváří dvakrát libě. Stačí to brát pozitivně – alespoň bude příležitost procvičit svůj slovník vulgarismů a rafinovaně ponižujících urážek!

Jenže když jsem debutovou desku britské skupiny Downcast Twilight pustil poprvé, byl jsem trochu překvapen. Ne snad, že by úvodní skladba „Rex Nemorensis“ byla nějak zásadně úžasná, ale při jejím poslechu jsem si na chvíli i bláhově pomyslel, že snad to tentokrát nebude až takový hell, jak jsem se v předstihu obával. Jednoduše šlo o takový slušný neurážející průměr, kde dokonce ani klávesy člověka neserou. Dokonce je sem tam nějaká melodie i poměrně v cajklandu.

Je ovšem předčasné a značně neuvážené chválit den před večerem. Hned druhý song „Soldier of Pompeii“ mi vzal veškeré naděje, že by se „Under the Wings of the Aquila“ nakonec dalo poslouchat bez výraznější újmy na zdraví. Vůbec nebudu přehánět, když prohlásím, že takovouhle tupou vyprcanost jsem neslyšel pěkně dlouho. Takový nechutně pozitivní kvazi-folk s pochcanými melodiemi a totálně jalovými riffy je čistou ukázkou nejvyššího nevkusu. Na rovinu říkám, že jestli se takováhle mrdka někomu líbí, měl by se jít radši zabít, aby nekurvil genofond.

Tohle jsou takové dvě základní polohy, v nichž se Downcast Twilight na „Under the Wings of the Aquila“ pohybují. Na jedné straně je to pohodový a stravitelný průměr, který je snad i relativně příjemné poslouchat, na straně druhé je zhudebněná podoba minusového IQ koeficientu. S nadsázkou mi to skoro připadá, jako kdyby na desce hrály dvě různé kapely, z nichž jedna ujde a druhá zní, jako kdyby si vaše uši (a prdel) vzalo do parády pár zfetovanejch negrů s kleštěma a letlampou.

Dál už snad stačí jen dodat, že ta lepší část „Under the Wings of the Aquila“ není ani zdaleka tak dobrá, aby dokázala vyvážit tu špatnou, protože je pořád cca průměrná, a ta špatná je zase naprosto příšerná. Z toho myslím vcelku jasně vychází, že tu máme co do činění s albem nepříliš povedeným. Že existují ještě větší vysranosti, není žádným rozumným argumentem, na jehož základě bychom k debutu Downcast Twilight měli zaujímat byť i jen trochu shovívavý postoj. Ruce (a všechny ostatní údy taktéž) pryč!


Paul Draper – Spooky Action

Paul Draper - Spooky Action

Země: Velká Británie
Žánr: alternative rock / pop
Datum vydání: 11.8.2017
Label: KScope Music

Tracklist:
01. Don’t Poke the Bear
02. Grey House
03. Things People Want
04. Who’s Wearing the Trousers
05. Jealousy Is a Powerful Emotion
06. Friends Make the Worst Enemies
07. Feeling My Heart Run Slow
08. You Don’t Really Know Someone, Til You Fall Out with Them
09. Can’t Get Fairer Than That
10. Feel Like I Wanna Stay
11. The Inner Wheel

Hrací doba: 54:05

Odkazy:
web / facebook / twitter

Je zlatým pravidlem hudebních médií naplánovat vydání recenze tak, aby si ji čtenář mohl přečíst, dokud je recenzované album ještě čerstvé. Někteří autoři mají ve zvyku vydávat recenze dokonce s malým předstihem, což mě jako čtenáře nesmírně vytáčí. Jiní autoři naopak nestíhají a vše tak píší s několikaměsíčním zpožděním. K těm se sám řadím, ovšem ne proto, že bych nestíhal. Recenze odkládám, neboť věřím v moc času, která dokáže bez velké námahy změnit již hotový a zdánlivě dobře promyšlený názor. Pokud se mi album líbí, musím jej nejprve podrobit zkoušce časem. Když je i po měsíci či dvou stále silné, zaslouží si nadšené hodnocení. Naopak, v případě že se mi album nelíbí, dostane příležitost svou existenci obhájit a zvrátit jinak kritické hodnocení. Dnes se toto pravidlo ovšem poruším, neboť Draperův debut „Spooky Action“ vyšel před pouhými dvěma týdny (ke dni psaní recenze). K důvodu pro toto rozhodnutí se zanedlouho dostanu.

Paul Draper je bývalý frontman (údajně) úspěšné britské rockové formace Mansun. Pokud vám toto jméno nic neříká (tak jako donedávna neříkalo nic ani mně), vězte, že Mansun zanikli v roce 2003 po vydání pouhých tří alb, a od té doby o její ústřední postavě nebylo až do loňského roku slyšet. Draper však nelenil a v tichosti pracoval na svém sólovém albu, jehož vydání předcházely dva krátké počiny, jednoduše nazvané „EP One“ a „EP Two“.

Na nich Draper nabídl zábavný (pop)rock, který ozvláštnil mimo jiné hostovačkou Stevena Wilsona v povedené „No Ideals“. Na „Spooky Action“ Draper pokračuje přesně tam, kde na „EP Two“ skončil, a pokud tedy máte chuť na britský rock, jenž klade hlavní důraz na příjemné melodie, asi nemá cenu dlouho vyčkávat.

Pokud „Spooky Action“ něco charakterizuje, pak je to naprosto perfektní zvuk. Draper se o produkci staral sám a je vidět, že právě do ní vložil ohromné úsilí. „Spooky Action“ zní dokonale, zejména pokud máte možnost vnímat ohromné množství detailů, jež skladby nabízí. Je zde množství navzájem se prolínajících a doplňujících se vrstev, v nichž vedle standardních rockových nástrojů kralují hlavně syntezátory (v mnoha a mnoha a mnoha úrovních) s výjimečným dotykem smyčců a dalších klasičtějších nástrojů. V tomto ohledu je „Spooky Action“ klenot.

Bohužel úsilí, jaké Draper vložil do promyšleného zvukového kabátku, chybí albu v jiných oblastech. Draperovy písně jsou založeny na chytlavých vokálních melodiích a občas mám dokonce dojem, že vše, co se ve skladbách nachází, je jen vycpávka okolo refrénu. Struktura songů je tak vlastně opravdu primitivní, což nepříjemně kontrastuje s jejich nadstandardními délkami. Většina písní má kolem pěti minut a to je délka, při níž je již třeba více než jen jedna nosná myšlenka, jenže tu Draper nabízí jen výjimečně. A tak vše nakonec skončí u primitivní otázky, zda se vám ten či onen refrén líbí, a pokud se vám líbí, bude se vám líbit i celá kompozice.

Skladby jako „Feeling My Heart Run Slow“ a „Friends Make the Worst Enemies“, obě dříve vydané právě na výše zmíněných EP, patří mezi vrcholy desky. V prvním případě Draper přišel s ohromně chytlavou energickou skladbou, v níž se povedené sloky vyrovnají i opravdu silnému refrénu. V případě druhé zmíněné písně je pak vše postavené okolo dokonalého refrénu a s pomocí množství vrstev syntezátorů a v závěru i piana a houslí utáhne Draper i ambiciózní takřka sedmiminutovou stopáž. Podobně úspěšně na to jde i lehce zapamatovatelný singl „Things People Want“ či pozitivně naladěná „Who’s Wearing Trousers“ s bezvadně ujetým syntezátorovým sólem přibližně v polovině. K lepší polovině alba pak patří i pomalá a dojemná „Jealousy Is a Powerful Emotion“, kterou ovšem bohužel (jako i další písničky na albu) poznamenal občasný Draperův nepříjemně teatrální zpěv.

Tato pětice tvoří silný střed desky a je veliká škoda, že s ní zbytek skladeb nedovede držet krok. „Don’t Poke the Bear“ trpí vnitřní rozervaností, neboť její dvě výrazně odlišné poloviny vůbec nefungují pohromadě. „Grey House“ dojela na slabší centrální motiv a třeba takový nekonečně se opakující refrén „You Don’t Really Know Someone, Til You Fall Out with Them“ bych si troufl za doslova otravný. Bohužel ke konci nahrávky dojdou Draperovi nápady úplně. Uvolněná a pohodová dvojice „Can’t Get Fairer Than That“ a „Feel Like I Wanna Stay“ je naprosto nezajímavá a nepomůže jí ani dokonalý zvuk; závěrečné „The Inner Wheel“ se nepodařilo propojit rozmanité zvuky do jednolitého celku a zní tak až příliš roztříštěně, ačkoli oceňuji Draperovu snahu o alespoň nějakou inovaci na závěr.

Paul Draper

Možná po posledním odstavci váháte, proč vůbec „Spooky Action“ poslouchat, ovšem skutečnost je taková, že výše zmíněného si při letmém poslechu nejspíš vůbec nevšimnete. Jistě, také v hudbě oceňuji hlavně její skladatelskou hodnotu a množství pozlátek, které je na melodiích nalepeno je jen vedlejší záležitost, ovšem v případě „Spooky Action“ hraje propracovaný zvuk tak výraznou roli, že slabší melodie nemusí vždy úplně vadit.

A právě tím se obratem dostáváme k důvodu, proč recenzi na „Spooky Action“ neodložím o měsíc. Mám totiž obavu, že album, které se mi při letmém a nepozorném poslechu tak hrozně líbilo a které své neduhy odhalilo, až když jsem se mu rozhodl věnovat větší pozornost, zkoušku časem neobstojí a to by mě hodně mrzelo. Hudba Paula Drapera je mi totiž velice sympatická a jeho snahu o snadno poslouchatelný (pop)rock s mírně progresivním nádechem a dokonale propracovaným zvukem přijímám s nadšením. „Spooky Action“ je však na skladatelské frontě trochu nedopečené, a pokud na něm Draper pracoval (jak propagační materiály vydavatelství KScope tvrdí) více než deset let, musím přinejmenším pět z nich označit za ztracený čas.


Anathema – The Optimist

Anathema - The Optimist

Země: Velká Británie
Žánr: art rock
Datum vydání: 9.6.2017
Label: KScope Music

Tracklist:
01. 32.63N 117.14W
02. Leaving It Behind
03. Endless Ways
04. The Optimist
05. San Francisco
06. Springfield
07. Ghosts
08. Can’t Let Go
09. Close Your Eyes
10. Wildfires
11. Back to the Start

Hrací doba: 58:16

Odkazy:
web / facebook / twitter

„The Optimist“ jsem původně vůbec neplánoval recenzovat. Recenze má totiž smysl, pouze pokud lze napsat něco nového, a Anathema se stala kapelou, o níž se vlastně nic nového napsat nedá. Její hudba procházela během posledních několika alb evolucí takřka v reálném čase, jinými slovy se tedy neděly žádné výrazné a snadno pozorovatelné změny, a to jak z pohledu kompozice, která se plynulým a hlemýždím tempem posouvala směrem k větší přístupnosti, a to ani z pohledu kvality, jež se držela na konstantní (ovšem nesmírně vysoké) úrovni. Pravda, prorokoval jsem naposledy, že stejný recept příště už fungovat nemůže, ale sám jsem tomu příliš nevěřil, neboť historie kapely naznačuje, že Anathema prostě zklamat nemůže. Jenže skutečnost, že jsem recenzi nakonec napsal naznačuje, že něco je tentokrát přeci jen jinak.

Poslední desky byly tématicky poněkud nesourodé, případně pokud se jistá spojitost našla (a mluvím zde konkrétně o „Weather Systems“), šlo o propojení dosti volné. „The Optimist“ je na tom úplně jinak, neboť jde o pokračování dnes již šestnáct let starého klasického alba „A Fine Day to Exit“. Anathema se tedy po delší době pustila do ambicióznějšího koncepčního počinu. Pojetí konceptu je na „The Optimist“ o něco propracovanější, než tomu bylo v případě jeho předchůdce, neboť „A Fine Day to Exit“ bylo koncepčním albem spíše na papíře než v realitě. Letošní příběh optimisty je tedy mnohem konkrétnější. Začíná na pláži, kde předchozí album skončilo, a provází hlavního hrdinu cestou na sever Spojených států, kde se marně pokusí nalézt mír v samotě, dokud ho noční můry nevyvedou zpět na cestu.

Rád bych řekl, že tímto jsem nastínil jen obecné rysy, jenže ve skutečnosti toho o moc více na „The Optimist“ k nalezení není. Vzhledem k tomu, jak puntičkářsky dokonalá poslední alba skupiny jsou, jsem čekal o něco propracovanější příběh, jenže ve skutečnosti jde jen o několik krátkých intermezz přilepených ke koncům skladeb a několik detailů ukrytých v textech či názvech.

Jelikož jsme však hudební zine a ne čtenářský kroužek, stojí příběh až v druhé řadě za hudbou, a právě ta je důvodem, proč o „The Optimist“ vůbec píši. Rád bych řekl, že Anathema předvedla svou klasickou vysokou úroveň a uzavřel vše opakovaným tvrzením, že tentokrát recept na úspěch ještě fungoval a příště už fungovat určitě nebude. Jenže recept na „The Optimist“ selhal a my tak máme co do činění s nejslabším počinem formace za dost dlouhou dobu.

„The Optimist“ je v mnohých ohledech stejné jako jeho předchůdci. Má úplně stejně nádherné melodie a skladby skončí v identicky monumentálních vyvrcholeních, kde post-rockové emoce podpořené dojemnými smyčci tryskají do všech stran. Jenže na rozdíl od předchozích počinů to vše prostě nefunguje. Anathema se opět snaží dřenit ty samé city, jenže zatímco minule, předminule i předpředminule jsem jí to sežral i s navijákem, tentokrát se v mých poznámkách nejčastěji nachází slovo „nuda“. Písně jako „Leaving It Behind“, „San Francisco“ či „Springfield“ opakují ten samý výše zmíněný vzorec stále dokola a bohužel ve všech třech případech vyzní snaha kapely do prázdna. Když se pak Anathema pokusí o drobné změny, ani v tom případě neuspěje pokaždé. „Ghost“ postrádá gradaci a staví spíše na klidných melodiích, zábavná ovšem není o nic víc než výše zmíněná trojice. Podobně „Can’t Let Go“ těží ze změny, tentokrát spíše v náladě, která je mnohem pozitivnější než v případě zbytku deky. Přesto posluchačsky selhává.

Anathema

Jinde se Anathemě dařilo o něco víc. „Endless Ways“ je řemeslně perfektní, hlas Lee Douglas je jednoduše nádherný (ostatně je to poprvé, co mi její zpěv v průběhu celé desky přijde výrazně lepší než výkon Vincenta Cavanagha), jemné podmáznutí elektronikou funguje dokonale, a přestože jde o primitivní útok na city, útočí Anathema tak dobře, že jí to nelze mít za zlé. Titulní „The Optimist“ je také pouhým pokračováním toho, co kapela dělá již několik posledních alb, jenže díky krásné melodii, již piano v polovině písničky rozjede a smyčce dále rozvinou, patří mezi nejsilnější kousky na desce. Vrchol však nastává až v závěru alba. Devátá „Close Your Eyes“ představuje odvážný krok v evoluci skupiny, její jazzový feeling a zapracování dechových nástrojů funguje výborně s intimním zpěvem Lee Douglas. Předposlední „Wildfires“ působí éterickým dojmem, velká role elektroniky, absence výrazných melodií v kombinaci s agresivním výbuchem kytar v druhé polovině funguje opravdu dobře. Závěrečná „Back to the Start“ je pak poněkud neoriginální aplikací toho, co Anathema umí výborně, jenže díky překrásné melodii smyčců v jejím závěru jí to musím odpustit.

„The Optimist“ tak ve mně zanechává spíše rozpolcené dojmy. Pokud odhlédnu od nedotaženého konceptu a rozdělím skladby jednoduchým měřítkem líbí-nelíbí, rozdělím desku na dvě takřka stejné poloviny. Skutečnost, že v obou polovinách jsou jak písně, které zvuk kapely nikam neposouvají, tak i skladby, jež se pokouší o něco nového, naznačuje, že ve stagnaci samotné problém není. Jistě, byl bych rád, kdyby se Anathema posunula dál a rozvíjela třeba to, co nakousla v elektronickém závěru minulého alba, nebo naopak v nečekaně retrospektivní „Close Your Eyes“, jenže i její typický recept může fungovat dobře, jak ukazuje několik výše zmíněných skladeb. „The Optimist“ však působí nevýrazně, a možná právě proto si z něj odnáším spíše rozpačitý dojem. V žádném případě nad Anathemou nelámu hůl, jedno škobrtnutí v tak dlouhé diskografii není žádná ostuda. Doufám ale, že se z něj Anathema poučí, nerad bych totiž jednu ze svých nejoblíbenějších kapel zařadil do obsáhlé škatulky plné obstaróžních a přestárlých hudebníků, kteří nedokázali držet krok s dobou.


Mrtvi – Negative Atonal Dissonance

Mrtvi - Negative Atonal Dissonance

Země: Velká Británie
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 30.7.2017
Label: Transcending Obscurity Records

Tracklist:
01. As Consciousness Is Harnessed to Flesh Part 1
02. As Consciousness Is Harnessed to Flesh Part 2
03. Negative Atonal Dissonance

Hrací doba: 41:35

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity Records

Mrtvi. Jak jednoduchý a efektivní název. Však mě taky loni přitáhl k Bandcampu kapely, abych si bez jakýchkoliv předchozích doporučení jejich hudbu pustil. Disharmonický black metal à la Deathspell Omega nebo Aosoth jsem už tehdy vyhledával podstatně méně aktivněji než dříve, ale debut „Perpetual Consciousness Nightmare“ jsem si prostě pustit musel. A taky jsem poslech po několika skladbách utnul, protože ta hudba zas tak dobrá nebyla, haha. Nejednalo se sice o totální průser, ale nahrávka mi přišla až příliš amatérská. Když k tomu připočtu strašné vokály, tak dá rozum, že jsem desce kvůli pár zajímavým riffům nevěnoval více času. Ani jsem si neudělal mentální poznámečku, že bych měl mít do budoucna Mrtvi v merku, ale o nové album jsem díky intenzivní promo-masáži labelu zakopnul a svou roli sehrál zase ten název: „Negative Atonal Dissonance“.

Nevím jak vy, ale já mám pro atonalitu / mikrotonalitu / xenharmonie prostě slabost. Nebudu ztrácet čas výkladem co to je, protože o hudební teorii vím hovno a všecko to chytračení by stejně pocházelo z Wikipedie, ale řekněme, že taková hudba nečerpá z klasických stupnic, které považujeme za přirozené, a neštítí se čtvrttónů a ještě kratších intervalů. Pokud jste zvídaví a otevření experimentální hudbě, tak vám doporučím omrknout Antona Weberna, Arnolda Schoenberga, Aloise Hábu, Ivana Višněgradského, Iannise Xenakise nebo Kaiju Saariaho. Metal je s podobným posouváním hudebních hranic trochu na štíru, i když disharmonie je všude kolem pokokot, ale kapel, které by s netradičními stupnicemi či laděním pracovaly opravdu promyšleně, je dle mého názoru málo. Máme třeba Gorguts, Coma Cluster Void a Blut aus Nord, ale většina kapel k atonalitě přijde spíše náhodou. A pak tu jsou například blackmetaloví Jute Gyte, kteří se pyšní mikrotonální kytarou, ale chlapíkovi by neuškodilo, kdyby ze sebe nesypal mdlé riffy, jak ho zrovna napadnou, ale trochu si s hudbou pohrál. Třeba by pak konečně vydal pořádnou desku. Ale zpátky k Mrtvi, kteří mě názvem své desky zřejmě maličko uvedli v omyl.

„Negative Atonal Dissonance“ tvoří tři části. Osmiminutové intro, které sestává z digitálně pokřivených samplů, ruchů a kytarového feedbacku, a dvě „regulérní“ skladby, i když tak bych doopravdy označil pouze tu prostřední „As Consciousness Is Harnessed to the Flesh Part 2“. Zde kapela částečně dostává názvu své desky (pominu, že úvod zní dost chromaticky) a minimálně v první části se drží blackmetalového rámce. Agresivnímu přístupu žel škodí neadekvátní zvuk. Naštěstí v druhé půlce hudba zpomalí a vystoupá ke svému ponurému vrcholu. Kvalitativní posun od debutu je patrný na všech frontách, až se nabízí myšlenka, že by snad mohl v tvůrci skutečně dřímat jakýsi génius. Nejvíce si zde cením letmého užití klavíru.

Mrtvi - Negative Atonal Dissonance

Se závěrečnou, titulní skladbou desky se kapela pouští cestou improvizace. Jsou zde střípky zajímavých nápadů, krátce po první minutě jistá basová linka například cituje riff z druhého songu a dalo by se toho jmenovat více. Ale po několika posleších jsem snahu si zde něco najít nebo si onen „chaos“ prostě jen užít vzdal. Mučení kytar, bušení do klapek a řev uměli i takoví Abruptum lépe, protože v jejich podání byl ten rachot aspoň intenzivní a atmosférický.

Mozek Mrtvi se v rozhovoru pro Soundscape Magazine primárně odkazoval na Milese Davise nebo Johna Coltranea a chápu, že ho improvizace baví. Ale já osobně mám tenhle aspekt skutečně rád asi jen v hlukové hudbě. O avantgardnějším, (částečně nebo zcela) improvizovaném pojetí jazzu se moc vyjadřovat nemohu, protože „blíže“ jsem se seznámil pouze s Ornettem Colemanem, ale přesto si myslím, že v rámci black metalu improvizace funguje jen zřídka a v podání Mrtvi takřka vůbec. Kapela se tak zbytečně přiklání k polovičatosti (neužiji-li tvrdšího slova).

Abychom si to shrnuli. Ze čtyřiceti minut trvání „Negative Atonal Dissonance“ jich za poslech doopravdy stojí cirka patnáct. Mrtvi lze brát za nápadité, originální těleso, ale snaha a vize Damjana Stefanoviče je z mého pohledu stále nevyzrálá. Recenzenti, kteří téhle desce sypali pomalu maximální počet bodů, se nechali opít rohlíkem.