Archiv štítku: GBR

Velká Británie

The Utopia Strong – The Utopia Strong

The Utopia Strong - The Utopia Strong

Země: Velká Británie
Žánr: psychedelic ambient / krautrock
Datum vydání: 13.9.2019
Label: Rocket Recordings

Tracklist:
01. Emerald Tablet
02. Konta Chorus
03. Swimmer
04. Unquiet Boundary
05. Transition to the Afterlife
06. Pickman’s Model
07. Brainsurgeons 3
08. Do You Believe in Two Gods?
09. Moonchild

Hrací doba: 43:24

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Dneska nemám náladu vymýšlet nějaké originální hovadiny, takže recenzi začnu v úplně standardním duchu. A jaký jiný úvod recenze by měl být standardnější než ten s představením skupiny, o níž se hodláme bavit?

Loňské bezejmenné album The Utopia Strong je sice prvním počinem kapely, ale nenechte se zmýlit, o začínající hudebníky se rozhodně nejedná. Kavus Torabi toho má za sebou hodně – Knifeworld, The Monsoon Bassoon a samozřejmě asi největší jméno Cardiacs. Rovněž Michael J. York se mihl v jedné hodně známé formaci, a sice Coil. Dále má na triku třeba Urthona, The Other Without anebo Téléplasmiste, o jejichž výborné nahrávce „Frequency Is the New Ecstasy“ jsem zde ostatně svého času také psal.

Třetí a poslední do sestavy, Steve Davis, má těch hudebních zkušeností nejméně, přesto je možná tím nejslavnějším člověkem v sestavě. Do povědomí se akorát dostal v úplně jiném oboru než v hudbě. Jde totiž o legendárního hráče kulečníku, jenž sportu kraloval v osmdesátých letech, kdy také šestkrát vyhrál mistrovství světa. Profesionálního kulečníku zanechal v roce 2016.

A jak se trojice dala dohromady? Podle popisu se to zdá až prozaicky jednoduché. Pánové se sešli v roce 2017 na festivalu v Glastonbury. Stačilo si trochu zajamovat a z improvizace vznikla skupina The Utopia Strong.

The Utopia Strong se nechali slyšet, že tvůrčí proces byl naprosto pohodový, nekonfliktní a všichni si tentokrát celou tu anabázi okolo vzniku nahrávky užili. Může to znít jako klišé, ale na finální podobě alba to skutečně je cítit. Muzika zní euforicky a poslech provází pozitivní „vibe“. Takové pocity většinou v muzice nevyhledávám, spíš naopak. Pozitivní hudba se mi obecně vzato víc příčí než líbí a spočítal bych na prstech jedné ruky případy, kdy jsem tu v recenzi takový feeling chválil. Věřte tomu nebo ne, „The Utopia Strong“ k těm výjimkám bude patřit.

Jednoznačný konkrétní důvod říct asi nedokážu, ale nejspíš to bude souhra okolností. Možná by se to dalo spláchnout něčím nic neříkajícím, jako že výjimečně nějaká pozitivně naladěná hudba přijde k duhu každému, ale zas tak triviální to asi nebude. Těžko by podle mě deska mohla fungovat, pokud by působila nějak přeslazeně nebo vlezle. Takové „The Utopia Strong“ v žádném případě není. Ten materiál je vkusný a pořád chytrý. Řekl bych, že album je pozitivní víc ve smyslu požitkářství a radosti z poslechu než ve smyslu veselé sluníčkové nálady.

„The Utopia Strong“ se navíc může pochlubit ještě jedním zásadním atributem. A věřím tomu, že i ten se výrazně podepsal na tom, že se mi deska takovým způsobem zalíbila. The Utopia Strong totiž pracují s psychedelickými nálady a nedělá jim problém vytvořit takovou tu pověstnou hypnotickou auru postavenou na monotónní rytmice, byť ta je v tomto případě dost subtilní. Každopádně můžu doporučit skladby jako „Konta Chorus“, „Do You Believe in Two Gods?“ a samozřejmě vrcholnou kompozici – podmanivou desetiminutovku „Brainsurgeons 3“.

Ne všechny písničky na nahrávce jsou samy o sobě skvělé a žádná jiná už není tak strhující jako „Brainsurgeons 3“. Jako celek nicméně „The Utopia Strong“ funguje velmi uspokojivě a plyne jako jeden dlouhý proud jemné psychedelické elektroniky. Poslech alba tedy vykazuje mnohem větší účinek než poslech jednotlivých stop, což mi ale přijde docela v pořádku. Za mě každopádně příjemná placka.


FKA Twigs – Magdalene

FKA Twigs - Magdalene

Země: Velká Británíe
Žánr: art pop
Datum vydání: 8.11.2019
Label: Young Turks

01. Thousand Eyes
02. Home with You
03. Sad Day
04. Holy Terrain (Feat. Future)
05. Mary Magdalene
06. Fallen Alien
07. Mirrored Heart
08. Daybed
09. Cellophane

Hrací doba: 38:48

Odkazy:
web / facebook / twitter / instagram

Když jsem pozoroval, jakou popularitu zde sklidila recenze na desku Lany del Rey, napadlo mě sesmolit text na další popovou věc, která je sice do zvuku někde jinde, ale ambicemi a charakterem na její rovni a možná ještě výše.

„Magdalene“ je druhým dlouhohrajícím počinem FKA Twigs – britské zpěvačky a vlastně téměř ve všech ohledech renezanční umělkyně. Hudbu Twigs vždy doprovází silná vystoupení hraničící s performance artem, vypiplaný vizuál a v posledních letech i pevně uchopený koncept.

„Magdalene“ je dosud nejkompetentnějším počinem zpěvačky. První „LP1“ sloužilo spíše (jak už název desky napovídá) k otestování hudebních vod. Nabídlo rozmanitou kolekci tracků, které ale na sebe tematicky více nenavazovaly. Následné EP „M3LL155X“ působilo kompletněji a představilo zvuk FKA Twigs v ucelenější podobě. Ten by se dal zařadit pod poměrně vágní škatuli art pop, která toho však posluchači moc nenaznačí.

Pojďme tedy specifičtěji. FKA Twigs tvoří avantgardní pop, který zvukově stojí někde mezi Kate Bush a Björk. Jádro většinou tvoří moderní elektronika s prvky trapu a IDM. Důkazem toho budiž hostující Future nebo Nicolas Jaar, který Twigs dopomáhal na většině produkce „Magdalene“. I navzdory vlivu hudební moderny je však muzika FKA Twigs velmi charakteristická. Netrpí na omšelý popový patos nebo na diskotékovou bombastičnost. Twigs hraje podle svých pravidel. Šeptá, rapuje, zpívá pod vlivem opery. Při komponování se jen tak neurve. Spíše lehce našlapuje. Posluchač proto rychle nabývá dojmu, že i nepatrnější zvuk nebo tišší šum má ve skladbě místo a význam. „Magdalene“ je toho dosud nejzářnějším důkazem. Zvukovou integritu zde navíc doplňuje ucelené téma. FKA Twigs se vtěluje do postavy Máří Magdalény a skrze té kontempluje o svém pozici ve světě obecně, ale i v neúspěšných vztazích.

Zejména druhý aspekt ponouká posluchače k tomu, aby desku oblepil přídomkem „break up record“. Momentů, které oplývají „heartbreakovou“ tragikou, je zde dost a vždy tnou do živého; například při pasážích finální „Cellophane“, ve kterých se Twigs ptá „Didn’t I do it for you?“ jde cítit, jak vysoce – téměř operně – položený vokál naráží až na kost. Výše zmíněné shrnutí by však „Magdalene“ neudělalo patřičnou čest. Nabízí toho totiž mnohem více. A nejen sentimentem, ale také hudebně. Vrchol produkčního umu představuje „Mary Magdalene“, na které se instrumentace subtilně vyvíjí až do poslední minuty, ve které exploduje do ultimátní hudební katarze.

Bohužel ne všechny skladby oplývají experimentačním duchem Twigs. „Daybed“ a „Mirorred Heart“ jsou až příliš minimalistické a po boku produkčně a kompozičně vypiplaných „Sad Day“ nebo „Fallen Alien“ působí stroze. Skladbám možná škodí i fakt, že následují po zmíněném finále nejsilnější „Mary Magdalene“. Potenciál nenaplňuje ani „Holy Terrain“Futurem, která se příliš pevně drží trapového jádra, a tak sráží jinak svébytný charakter desky. Určitě nejde o absolutní přešlapy. „Magdalene“ je prostě v jiných momentech silnější, a to podstatně.

„Magdalene“ je měkká deska. Je subtilní. Našlapuje opatrně a s grácií. Nejde však popřít, že ve svých nejsilnějších momentech na každém kroku záleží, a díky tomu je i navzdory prvotní měkkosti brutální. Jde o detailní hru se žánrem, který v mnoha případech padá na držku kvůli své prvoplánovosti. Občas FKA Twigs tato hra nevychází, ale když už se trefí, nabízí nejsilnější hudební momenty roku.


Abyssal – A Beacon in the Husk

Abyssal - A Beacon in the Husk

Země: Velká Británie
Žánr: avantgarde death metal
Datum vydání: 21.6.2019
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Dialogue
02. I – Recollection: Shapes Upon the Retina
03. I – Recollection: Awakening / Metamorphosis
04. II – Discernment: The Cloister Beneath the Grime
05. II – Discernment: Khyphotic Suzerains
06. II – Discernment: The Triumph of Fools
07. III – Descent: We Who Beheld the Fall of Axioms
08. III – Descent: A Beacon in the Husk
09. Soliloquy

Hrací doba: 57:53

Odkazy:
facebook / bandcamp

Britští Abyssal naskočili v roce 2012 prostřednictvím svého debutu „Denouement“ na vlnu kapel vezoucích se na vzrůstající popularitě disonantního death / black metalu. Po cestě vyšlapané australskými Portal se pokoušeli kráčet mnozí, ale právě Abyssal se nakonec vyprofilovali jako jedni z nejzajímavějších následovníků. Také druhá deska „Novit enim Dominus qui sunt eius“ byla výborná a třetí dlouhohrající počin „Antikatastaseis“ snažení Abyssal korunoval.

„Antikatastaseis“ nicméně vyšlo už v roce 2015 a od té doby se Abyssal na chvíli naoko odmlčeli. Vynecháme-li kazetový box „Perichoresis“ (2016), větší aktivita přišla až v loňském roce, kdy kapela začala vystupovat živě (premiérový koncert proběhl na islandském festivalu Oration – dojmy kolegy Metacyclosynchrotrona a hostujícího Kubánce si nakonec můžete přečíst v dobové reportáži) a také vydala splitko „Apanthropinization“ s krajany Carcinoma. Což je spojení, které smysl rozhodně dává, poněvadž hned dvě třetiny Carcinoma působí také v koncertní sestavě Abyssal. Samotný split však nic zásadního nenabídl. Strana Carcinoma byla poměrně slabá, strana Abyssal výrazně lepší, ale na poměry jejich diskografie se stále jednalo spíše o béčkový materiál.

Přesto jsem se na čtvrtou řadovou desku „A Beacon in the Husk“ docela těšil. Věřil jsem, že na velkém počinu si Abyssal dají víc záležet a opět se bude jednat o výborný zážitek, jenž za nějaký ten investovaný čas stát bude. Stalo se.

Abyssal nikdy nehráli muziku, která by se vstřebávala jednoduše a bezbolestně. Což asi přímo plyne už jen ze základního žánrového směřování. „A Beacon in the Husk“ na tom není jinak a také potřebuje nějakou dobu, aby si materiál sednul a vyjevil veškerá svá zákoutí, jichž se tu nachází požehnaně. Ostatně i proto jsem si dal s recenzí docela načas a nijak nespěchal, abych si mohl být jakž takž jistý, že se můj názor ustálil. Obecně vzato pak mohu říct, že Abyssal si v mých uších svou pozici obhájili, a to samo o sobě není málo vzhledem k tomu, jak povedené byly předešlé nahrávky.

Nelze však sprostě tvrdit, že Abyssal jednoduše opakují už dříve vypiplanou formulku. Několik „kosmetických“ změn „A Beacon in the Husk“ nepochybně přináší. Stačí srovnat s „Antikatastaseis“, které bylo neprostupné a monolitické, s málem skutečně záchytných bodů a bez prostoru k oddechu. Novinka až takhle náročná není. V jistém slova smyslu je ambicióznější a rozmáchlejší, důsledkem čehož i „přístupnější“ – nikoliv tak, že by šla posluchačům naproti a chtěla se podbízet. Spíš se pohodlněji naposlouchává, protože třeba těch záchytných bodů nabízí výrazně větší množství. Nejde ovšem tvrdit, že by snad Abyssal rezignovali na kytarový extrém protože hrubý disonantní metal se tu stále uctívá zodpovědně.

„A Beacon in the Husk“ ovšem ani zdaleka není jen o lámaných riffech a chaotickém přednesu. Abych řekl pravdu, album mi vlastně ani nepřijde příliš chaotické. Najdou se tu i pomalejší a trpělivě stavěné písně jako třeba „I – Recollection: Awakening / Metamorphosis“ a hlavně je po celé desce poschovávané velké množství výtečných (!) kytarových melodií a působivých motivů, které příjemně rychle začnou vylézat na povrch. A zdaleka ne vždy jde o tak výrazné kytarový ojeby jako třeba v úvodní „Dialogue“, takže tu rozhodně je co objevovat.

Až doposud jsem měl dojem, že se Abyssal s každou další řadovkou posouvali v kvalitě o kus výše. Tentokrát už si tím nejsem stoprocentně jistý, ale není to kvůli tomu, že bych snad o kvalitách „A Beacon in the Husk“ pochyboval. Spíš je novinka hozená trochu jinam, ale ve finále si ji cením tak nastejno jako „Antikatastaseis“, což sakra není málo. Každopádně se tedy jedná o silné dílo, jehož zařazení na vyšší pozice ve shrnutích letošního roku rozhodně bude dávat smysl. V mé nejváženější pětce myslím neskončí, ale do širší špičky tahle deska určitě patří, stejně tak jako by měla patřit do sbírky příznivců inteligentního metalového extrému.


The Meads of Asphodel – Running Out of Time Doing Nothing

The Meads of Asphodel - Running Out of Time Doing Nothing

Země: Velká Británie
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 21.6.2019
Label: Godreah Records

Tracklist:
01. Bug Splat
02. I Am Oblivion, Deep Drenched in Forever
03. I’m Running Out of Time Doing Nothing
04. Black Is Black & White Is White
05. Cockroach Marionettes
06. I Stood Tiptoe, Reaching Up for Heaven
07. Like Blood Shaped Flakes of Snow
08. The Broken Wings of a Hud-Hud
09. Funeral Drums of Insomnia’s Labyrinth
10. Recollections of a Hand Loom-Weaver
11. Souvenir of Death

Hrací doba: 64:36

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Imperative PR

The Meads of Asphodel jsou nepochybně neobyčejnou kapelou. Osobně nemůžu tvrdit, že patřili mezi mé největší oblíbence nebo snad dokonce srdcové záležitosti, ale pište si, že k tvorbě těchto Anglánů mám velký respekt. Ostatně si myslím, že doposud nevydali špatnou řadovku (což ovšem nemohu tvrdit o neřadovkách), a to snad mluví samo za sebe. Nepouštím si jejich muziku úplně často, ale o to zběsileji si ji pak užívám, když na to přijde.

Poslech nové řadovky The Meads of Asphodel je tím pádem povinnost a výzva, kterou nelze odmítnout. Tahle ostrovní smečka, která se vyžívá v historické zbroji a ve výsměchu všem náboženstvím, totiž na každém albu nabízí svěží náhled na black metal, jehož z podstaty misantropickou náturu nabourávají mimožánrové experimenty, ironie a montypythonovská absurdnost.

Nutno dodat, že natěšenost / očekávání v případě „Running Out of Time Doing Nothing“ ještě zvětšoval počet let, jenž uplynul od předešlé desky „Sonderkommando“. Ta totiž vyšla v roce 2013, což je už celých šest sezón. The Meads of Asphodel sice v mezičase úplně nezaháleli, krátkohrajících počinů vycházelo relativně dost a Metatron stihnul udělat rovnou dvě alba se svým paganmetalovým vedlejšákem The Wolves of Avalon. Ale až velká deska je ten monument, na nějž se všichni těšíme a jejž chceme poslouchat.

„Running Out of Time Doing Nothing“ svým zvukem více méně navazuje na dvě předešlé řadové nahrávky. Neproběhl tak velký posun jako při minulé takhle dlouhé přestávce mezi alby, to jest mezi „Damascus Steel“ a „The Murder of Jesus the Jew“. Novinka tudíž užívá soundu typického pro tvorbu The Meads of Asphodel posledních let – v tomto ohledu žádné překvapení. Naštěstí má parta okolo Metatrona dost široký záběr, aby dokázala naservírovat výbornou desku, jejíž experimentální momenty když ne překvapí, tak alespoň zaujmou a výrazně potěší.

Hned na začátek The Meads of Asphodel rozjedou chytlavou palbu „Bug Splat“ podmazanou EBM feelingem. Posluchač „safe-space“ metalu se asi zhrozí, ale znalce to nerozhodí, protože Britové už s elektronikou koketovali nejednou. Spíš mi přijde škoda, že se jí na „Running Out of Time Doing Nothing“ neobjevuje víc, protože dále vykoukne už ve větší míře vykoukne pouze v „I Stood Tiptoe, Reaching Up for Heaven“. Každopádně oba songy mají šťávu a zmínku si tu rozhodně zaslouží.

Těch vrcholů je tu nicméně mnohem víc. Skvělé jsou kusy jako „Black Is Black & White Is White“ (závěrečná třetina je bez prdele fenomenální), atmosféričtěji pojatá „Funeral Drums of Insomnia’s Labyrinth“, své kouzlo má také „I Am Oblivion, Deep Drenched in Forever“. Pokud bych ale měl zvolit fakt ty úplně nejlepší kusy, vybral bych „Like Blood Shaped Flakes of Snow“ a „Souvenir of Death“, jejíž zpěvná pasáž „Here we are right here now / Silhouettes of yesteryear“ je prostě nádhera.

The Meads of Asphodel

Vyložený provar se na desce nachází jen jeden, a to paradoxně v podobě (skoro)titulní a klipové písničky „I’m Running Out of Time Doing Nothing“. Refrén mi přijde strašně otravný a ten zbytek okolo je kapelní metalový standard. Roli hitovky alba mnohem lépe splňuje hravější „Cockroach Marionettes“ nebo „The Broken Wings of a Hud-Hud“, která ukazuje, že The Meads of Asphodel dokážou rozumně pracovat i se zamýšleným kýčem. K těm méně výrazným věcem patří ještě předposlední „Recollections of a Hand Loom-Weaver“, ale ani ta našince neurazí. Jediným skutečně slabým kusem je titulní záležitost.

Celkově se každopádně jedná o výborné album. Určitě to není vrchol The Meads of Asphodel, a to ani v nové éře, kde „The Murder of Jesus the Jew“ bylo ještě víc rošťácké a „Sonderkommando“ díky tématu serióznější. Přesto se britské komando nemá vůbec za co stydět, jelikož „Running Out of Time Doing Nothing“ ukazuje, že kapela má i po dvaceti letech činnosti stále hromadu excelentních nápadů, svěží náhled na žánr a chuť i odvahu experimentovat. Respekt.


Pixies, Blood Red Shoes

Pixies poster 2019

Datum: 8.10.2019
Místo: Praha, Forum Karlín
Účinkující: Blood Red Shoes, Pixies

Pixies vystupují v České republice docela často. Přestože je mám rád už dlouho, nikdy jsem neměl to štěstí se na jejich koncert dostat. Díky stále čerstvě vydané novince „Beneath the Eyrie“ znovu obráží svět, a já tak měl další příležitost je zažít na živo, kterou jsem již proměnil. Pro velký zájem byl koncert přesunut z původního místa velkého sálu v Lucerně do Fóra Karlín, kde ostatně již hráli před třemi lety, a tyto moderní, plně bezhotovostní prostory se jim podařilo i nyní zaplnit.

Úlohu rozehřívače davu a pódia mají na tomto turné britští indie rockeři Blood Red Shoes. Vzhledem k frontám jsem stihnul zhruba polovinu setu, který ale nebyl zrovna dlouhý. Podle informací měli začít v osm večer, přičemž o půl deváté už se loučili. O kapelu jsem dříve nikdy nezavadil, takže jejich tvorba pro mě byla velkou neznámou. Neslyšel jsem v nich však nic extra zajímavého, i když poslední skladba měla docela grády. Stylově a přiznejme si to, díky přítomnosti baskytaristy i vizuálně, měli k Pixies blízko, pouze to znělo o něco moderněji.

Na Pixies už jsem se vecpal více dopředu, před zvukaře, kde prostor začal znatelně houstnout. To, že mají Pixies svoje charisma, ukázal už jejich nástup a úvodní instrumentálka „Cecilia Ann“, na níž navázala nejagresivnější věc z nového alba, „St. Nazaire“. Intimnější indie atmosféru tvořilo nasvícení scény, kdy byli členové kapely nejčastěji vidět pouze jako siluety. Občasné kuželovité světlo bylo používáno zejména při výraznějších hráčských prostorech, jako třeba u natahovaného intra v „Couge Away“ a přímém záběru na Paz Lenchantin a její růží ověnčenou baskytaru.

Jelikož jsou skladby Pixies zpravidla krátké, vtěsnalo se jich do setlistu ke čtyřiceti. K mému překvapení se přehrálo snad celé „Beneath the Eyrie“, což nebývá u takto starých kapel se zásobou hitů běžné. Rozhodně tedy obdivuhodné a sympatické gesto, které sebou však nese jeden nelibý fakt – nové písně jednoduše nejsou tak silné jako ty staré, a to nemluvím pouze o materiálu z „Beneath the Eyrie“, ale i „Head Carrier“, na které také došlo.

Tyto novější skladby se tak průběžné prolínaly s pixiesovskou klasikou, tedy obdobím „Come on Pilgrim“„Trompe le monde“, a celé vystoupení tím bylo tak trochu jako na houpačce. Vlastně ani nelze určit nějakou nejsilnější pasáž, jelikož písně byly spíše neuspořádány než uspořádány. Pixies po celou dobu neřekli snad ani slovo k publiku, komunikace probíhala pouze mezi nimi samotnými, kdy se Frank Black po skončení písně otočil, zřejmě pokynul co se bude hrát dál a pokračovalo se. Žádné vyvrcholení či vystupňování se nekonalo, což je podle mě trochu škoda. Sice to podtrhuje možná tu „nezávislost“ kapely, že si prostě dělá, co chce, ale v určitých momentech tím koncert strádal a nějaká pasáž po sobě jdoucích osvědčených písní by to dle mě pořádně nakopla. Nevím, jestli slabší momenty koncertu byly tím důvodem, ale s postupem času jsem se dostával stále blíž a blíž k pódiu, protože přede mnou tu a tam někdo odešel.

Pixies

Aby to ale nevypadalo, že to za moc nestálo, protože tak to určitě nebylo, musím napsat také pozitiva. Jedním velkým rozhodně bylo, když došlo na tituly jako „Break My Body“, „Crackity Jones“, „Tame“, „Couge Away“, nebo „Hey“. Hlavní ovace sklidily samozřejmě „Where Is My Mind?“ a „Here Comes Your Man“. Všechny podobné jen potvrdily, jak silný materiál v kapse Pixies mají a že s ním i po letech mohou s prstem v nose strhnout všechny přítomné. Rovněž potěšilo, že i něco z nové tvorby do celkového rozpoložení zapadlo. Novinky „On Graveyard Hill“ nebo „Silver Bullet“ zněly naživo dost fajn.

Abych to nějak shrnul, Pixies i přes pleš, pupek a nepřítomnost legendární Kim Deal hrají naživo skvěle a z koncertu jsem odcházel spokojený. Čekal jsem ale, že mě to zasáhne více. Když už se člověk v průběhu vystoupení nadchne, tak by byl rád, kdyby mu to alespoň chvíli vydrželo. Místo toho, ale musel občas na další příjemný zážitek nějakou tu minutu počkat. Asi bych si jejich koncert užil více před vydáním „Head Carrier“ a „Beneath the Eyrie“, ale i tak jsem rád, že jsem se zúčastnil.


Vessel of Iniquity – Void of Infinite Horror

Vessel of Iniquity - Void of Infinite Horror

Země: Velká Británie
Žánr: black metal / noise
Datum vydání: 25.1.2019
Label: Xenoglossy Productions / Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Invocation of the Heart Girt with a Serpent
02. Babalon
03. Void of Infinite Sorrow
04. Mother of Abomination
05. Once More into the Abyss

Hrací doba: 24:17

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Xenoglossy Productions / Sentient Ruin Laboratories

Na Vessel of Iniquity se dalo docela docela pohodlně narazit už s pilotní bezejmennou nahrávku, kterou dva roky po prvním digitálním vydání na vlastní pěst pustily znovu do světa labely Sentient Ruin Laboratories a Xenoglossy Productions. Už v té době jsem měl v plánu recenzi, ale nakonec jsem byl líné prase a vysral jsem se na ní. Přece jenom se tehdy jednalo jen o nové vydání staršího materiálu, tudíž jsem to nechal plavat. Mohu sice dodat, že se jednalo o solidní, jemně „pohlučený“ blackmetalový binec, jenž fandům podobných věcí mohl zachutnat, ale dál to asi rozebírat nebudu, abych pošetřil slova na nahrávku, na niž se zaměříme dnes. To je deska „Void of Infinite Horror“, kterou začátkem letoška pustilo do světa stejné kombo firem.

„Void of Infinite Horror“ nedělá žádné drahoty ani obstrukce a hned od první vteřiny začne bušit do plných. Úvodní skladba „Invocation of the Heart Girt with a Serpent“ je naprostá zběsilost, která pod diktátem (předpokládám, že) automatického bubeníka sype kurva bestiálně. Dost často říká, že tohle a tamto může slabší jedince na úvod odradit, ale tady mi takové prohlášení přijde fakt na místě, protože „Invocation of the Heart Girt with a Serpent“ by podle mě mělo uspokojit každého, kdo prahne po atmosféricky pojatém násilí.

Otáček první písně už žádná z následujících čtyř stop nedosáhne. Částečně možná jen „Mother of Abomination“, a to ještě pouze v dílčích momentech. To ale neznamená, že by „Void of Infinite Horrir“ už bylo po prvním tracku nezajímavé. Jen se nejedná o takovou zběsilost a ještě více vystoupí na povrch náladatvorná stránka Vessel of Iniquity. Na své by si každopádně měli přijít ti posluchači, kteří do přehrávače rádi vpálí věci jako Sutekh Hexen, Gnaw Their Tongues, novější Tome of the Unreplenished, american nebo Miscarriage. Jednoduše poctivý blackmetalový hnus kořeněný trochou hlučení (v případě Vessel of Iniquity je toho spíš míň než víc).

Čistě po hudební stránce je tedy vše v pořádku. Pokud jmenované asociace patří ke kapelám, jejichž muzika vás zajímá, pak klidně můžete zkusit „Void of Infinite Horror“ potažmo Vessel of Iniquity. I když, ještě jedna věc by tu byla…

Asi hodně záleží na tom, nakolik podobnou hudbu berete vážně a nakolik potřebujete, aby se i sám interpret bral vážně. Potřebujete-li k plnému prožitku kopu transcendentálních pindů, tady si na svoje tak úplně nepřijdete. Můj dojem je asi takový, že Vessel of Iniquity dělá postarší kořen, jenž má veškeré okultno tak trochu u píči, a prostě chce jen dělat bordelovou muziku, protože ho to baví. A navrch se za to nejenže nestydí, ale klidně si z toho i udělá prdel.

Vessel of Iniquity

V samotné hudbě nic takového cítit není. Neřekl bych, že „Void of Infinite Horror“ patří k nahrávkám, na nichž by byl prostor pro nadsázku – čistě akusticky se jedná o 24 minut intenzivního blackmetalového nihilismu. Pro edukativní účely ale doporučuji projet Facebook Vessel of Iniquity a pochopíte. Svým způsobem je ovšem sympatické, že se někdo konečně nebojí přiznat, že k dělání zlé muziky nepotřebujete provádět rituály, vzývat prastaré a frčet na klifotických spirálách nadvědomí. Prostě to lze hrát, protože to člověka baví.

Pokud vám tenhle přístup nevoní, ignorujte. Pokud vám je to sympatické anebo máte na salámu, pak si „Void of Infinite Horror“ klidně vpalte do ucha.


Lvcifyre – Sacrament

Lvcifyre - Sacrament

Země: Velká Británie
Žánr: death metal
Datum vydání: 24.5.2019
Label: Dark Descent Records / Malignant Voices

Hrací doba: 22:53

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Clawhammer PR

Jakýsi šum okolo Lvcifyre si pamatuju už okolo vydání debutového sedmipalce „Dying Light ov God“ (2009), ale výraznější zájem kapela probudila až se svým druhým albem „Svn Eater“, protože to bylo po všech stránkách minimálně o třídu jinde než veškerý předchozí materiál a společně s „Death“ a „Unholy Congregation of Hypocritical Ambivalence“ patřilo k těm nejvýraznějším deathmetalovým deskám roku 2014.

Se „Svn Eater“ nelze šlápnout vedle, neboť každá skladba nabízí výrazné, zapamatovatelné nápady a fluidum vládnoucí po celou hrací dobu je nezemské. Jedná se o načernalý death metal, který dokáže zvednout ze židle a posluchače doslova napumpovat adrenalinem, ale zároveň se vyplatí v klidu sednout a pořádně se do nahrávky vcítit, protože atmosféra tu je hutná a fest odporná. „Svn Eater“ je dle mého přesvědčení výstavní skříň temného, agresivního death metalu.

Zmiňované album se mi ani po pěti letech nestačilo omrzet, ale na nový materiál jsem se pochopitelně těšil. Lvcifyre se během této doby vyprofilovali jako neméně zničující koncertní formace, spolupráce s vokalistou Cultes des ghoules dala za vznik i blackmetalově laděným Death Like Mass, ale místo další dlouhé desky předmětné kapely máme k dispozici nakonec „jen“ EP, které možná slouží i jako rozloučení s dosavadním kulometníkem Menthorem.

23 minuty „Sacrament“ nabízí čtyři nové skladby a cover polské kultovky Kat. Lvcifyre dle očekávání přesně pokračují ve stylu definovaném „Svn Eater“, takže Menthor opět nepříčetně sype, riffy jsou infernální, jak by víceméně měly být, a Mark of the DevilT. Kaosem znějí hnusně. Ale jak jsem EPko poslední měsíc opakovaně poslouchal (nakonec už spíše z povinnosti), nemůžu setřást pocit, že je tady všechno jakoby naředěno. Skladby jedna, dvě a čtyři sice nabízejí solidní nápady, ale nevěřím, že by kvalitativní nebo atmosférické laťky čehokoliv ze „Svn Eater“ dosahovaly. Trojka je prakticky jen násilná mezihra.

Výrazněji mě potěšil cover „Morderca“, protože těch pár sýpek tady perfektně sedlo a pomyslné koule skladby se přehráním nijak nezcvrkly. Mark of the Devil zněl jako reanimovaný Kostrzewski chvílemi už dřív, takže tady jeho hlas sedí perfektně.

Netvrdím, že by „Sacrament“ bylo selhání, ale prostě ho nemůžu brát za víc než béčkový dodatek k „Svn Eater“. Ale jak jsem předeslal výše, moc desek/kapel, co by zněly jako tahle, není nebo je neznám. Fanoušci nechť si EP samozřejmě pustí aspoň párkrát. Ale pokud jméno Lvcifyre vidíte prvně, ukládám vám za nesvatou povinnost udělat si přítmí, osolit hlasitost, naprat si „Svn Eater“ rovnou do hlavy a „Night Sea Sorcery“ nepřeskakovat, i kdyby vás její rozjezd nudil k smrti. Já budu mezitím nedočkavě vyhlížet nový materiál Death Like Mass.


Lords of Chaos (2018)

Lords of Chaos

Země: USA / Velká Británie / Švédsko
Rok vydání: 2018
Žánr: drama / hudební

Originální název: Lords of Chaos
Český název: Vládci chaosu

Režie: Jonas Åkerlund
Hrají: Rory Culkin, Emory Cohen, Sky Ferreira

Hrací doba: 112 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: IMDb.com

První pohled (Cnuk):

Existence snímku „Lords of Chaos“ je zřejmě každému příznivci metalové hudby dobře známa. Českou premiéru si „Vládci chaosu“ odbyli v kinu Aero v rámci Festivalu otrlého diváka, jenž byl touto projekcí zahájen. Film natočil Jonas Åkerlund, který více než hráčskou kariérou coby bubeník Bathory proslul svojí prací v režisérském křesílku točením videoklipů pro ty největší hvězdy, za něž posbíral celou řadu cen včetně Grammy. Předlohou pro „Lords of Chaos“ byla stejnojmenná kniha z roku 1998 a už ta sklidila rozporuplné přijetí. Stejný osud, celkem nepřekvapivě, potkal také její filmové zpracování.

Předně je důležité, jak k filmu přistupujete. Hned na začátku je napsáno, že příběh je založen na pravdivých lžích, které se staly. Zobrazení daných událostí a postav je bráno s notnou dávkou nadhledu a rozhodně se nejedná pouze o temné drama. Většina stopáže totiž působí spíše komicky, přičemž občas sklouzává až k vyloženému vysmívání se vážnosti, s níž se norská blackmetalová scéna bere. Je však trochu problém občas rozeznat, kdy se jedná o záměrnou srandu a kdy to tak nebylo úplně zamýšleno. Nejvíce to odnáší Varg Vikernes. Ten je tu zobrazen jako úplný idiot a tvůrci si z něj vyloženě dělají prdel. Snad jediným pozitivem jeho postavy je hudba Burzum, o níž mluví všichni zúčastnění v superlativech.

Příběh se ale točí okolo Euronymouse. Sledujeme formování Mayhem, kdy se k němu a Necrobutcherovi velice brzy přidají Hellhammer a Dead. Ten začne do příběhu vnášet trochu marastu a pochmurných nálad, přesto snímek pokračuje v rychlém tempu – pařby, dělání bordelu, pořvávání Hail Satan na babičky a poslouchání heavy metalu. Film na všechny postavy nahlíží jako na bandu adolescentů, nijak je neglorifikuje, spíše naopak je ukazuje jako mladíky, co mají záliby jako jejich ostatní vrstevníci. Právě scény s Deadem začínají tuto bezstarostnou jízdu trochu ozvláštňovat (i když třeba pobíhání v lese je rovněž docela vtipné), což samozřejmě vyvrcholí jeho sebevraždou. Právě tato scéna mě mírou svojí explicitnosti překvapila a poprvé v kině také nastalo ticho. Takto otevřené zobrazení násilí jsem úplně nečekal a jsem rád, že se toho tvůrci nebáli. Snad ještě víc nepříjemná byla několik minut trvající Faustova vražda homosexuála z baru.

Varg se na scéně poprvé objevuje po vystoupení Mayhem, které je v celém filmu jedno jediné. Po jeho skončení se k nim snaží vetřít, avšak Euronymous ho odbude kvůli nášivce Škorpíků, čímž ho má za pozéra. Varg je i nadále ztvárněn jako otloukánek, co je donucen změnit vizáž, místo jména Kristian začne používat, mimo spousty jiných, přezdívku Varg a dělá všechno proto, aby se dostal do podzemí obchodu Helvete a seskupení Black Circle, tedy do uzavřené společnosti těch nejvíce trve blackmetalistů. S jeho postavou jsou spojeny ty nejvtipnější scény filmu; když se rozhodne o žhářství a vraždě provedené Faustem povědět médiím (to bylo fakt k popukání) anebo když chce každý úspěch oslavit vypálením dalšího kostela, nad čímž už ostatní jen kroutí hlavou a otáčejí oči v sloup. Dělá všechno proto, aby získal trochu pozornosti a předčil Euronymouse coby lídra scény, k čemuž dojde, a on si tak začíná užívat slávy a fanynek, no jako když vypadne ze snímku o Mötley Crüe.

Lords of Chaos (2018)

Jak to všechno skončí, každý dobře ví. Mně osobně tohle uchopení příběhu kolem norské blackmetalové scény nijak nevadí, ba naopak, byl jsem mile překvapen, jak mě to nakonec bavilo. Na druhou stranu plně chápu, že příznivce to musí vytáčet. To vykreslení postav je asi největším problémem, protože i když ani Euronymous tu nebyl za vyloženého svatouška, Varg byl prostě jasný kontrast a ten záměr kladného a záporného hrdiny byl zřejmý. Stejně tak herecké obsazení mohlo být lepší (ta gotička jako přítelkyně Euronymouse působila jak z jiné doby) a opět to odnesl hlavně Varg. Taky jsem čekal, že se tu objeví někdo z Darkthrone nebo Immortal, ale je možné, že jsem ho nerozpoznal, on si tu fakt nikdo nebyl moc podobný, hehe.

Film Lords of Chaos zkusil tento těžko uvěřitelný příběh podat humorně a s nadhledem, přičemž dokáže diváka zbavit úsměvu pomocí brutálních scén. Nesoustředí se ani tak na hudbu samotnou, jako na osudy dvou hlavních kohoutů na bojišti. O tom, co je pravda a co ne, se nemá cenu bavit, protože to stejně nikdo pořádně neví. Aktéři jsou mrtví, ostatní o tom nechtějí mluvit, no a pak je tu Varg. Nabízí se srovnání s „Bohemian Rhapsody“. Svým osobitým pojetím u mě vedou „Vládci chaosu“, kteří se nebojí jít hlouběji, nenašlapují kolem hlavních postav po špičkách a nejedou na jistotu. Jestliže berete true norwegian black metal jako svátost, na kterou se nesahá, pak se na „Lords of Chaos“ nedívejte, v opačném případě se můžete na necelé dvě hodinky slušně pobavit.

Lords of Chaos (2018)


Druhý pohled (H.):

No, já teda musím s kolegou hrubě nesouhlasit. Skoro mi přijde, že jsme asi viděli jiný film. Možná, že koukat na to v rozjařeném kině s pár promile v palici, tak by mě to bavilo taky, ale za střízliva jsem neviděl nic jiného než trapas.

Nemyslím, že bych na black metal obecně nahlížel takovým způsobem, abych nedokázal snést něco jiného než jen nekritickou adoraci. Ostatně sám nejdu pro nějaký ten vtípek daleko. „Lords of Chaos“ mi přesto přijde jako těžce nedůstojná záležitost, z níž je cítit laciná snaha o senzaci pomocí jakoby šokujícího tématu.

„Lords of Chaos“ rozhodně není film o black metalu, ať už z hudebního nebo historického hlediska. O jeho přístupu svědčí fakt, že násobně víc času je věnováno vztahu se smyšlenou (!) přítelkyní Euronyma než třeba nahrávání „De mysteriis dom Sathanas“ (natožpak aby se někdo obtěžoval říct, kdo se tam zničehonic objevil s mikrofonem) nebo vlastně jakékoliv hudbě.

Lords of Chaos (2018)

Výsledek se smrsknul na emo drámu o debilech, kteří svou opožděnou pubertu trochu vyhrotili. Hodně věcí se ignoruje nebo překrucuje. Z důležitých postav jako by nikdo ani neexistoval, protože kdo už má tu smůlu, že se ve filmu objeví, jen dělá křoví dvojici Euronymous / Varg, která si celou dobu jen přeměřuje pindíky, kdo je větší zloun. Varga, snad ve snaze z něj udělat skrz naskrz zápornou postavu, „Lords of Chaos“ prezentuje jako nekňubu, jenž si svým fanatismem a extrémistickým chováním asi něco kompenzuje, a Euronymous, snad ve snaze z něj udělat hrdinu a kladnou postavu, z toho nakonec vyšel vlastně jako pozér a pokrytec.

Tohle je najebáno mezi události, které leckdy jdou v tak rychlém sledu, až to skoro vypadá, že si snímek jen potřeboval odškrtat všechno, co se z povinnosti musí předvést. Ukázat, že Dead byl úchyl, sebevražda, nástup Varga, otevřít krám pro magory, vražda, vypálit kostel, vypálit kostel, další vražda, konec.

Shrnul bych to asi tak, že je to nehorázná píčovina.

Lords of Chaos (2018)


Carcinoma / Abyssal – Apanthropinization

Carcinoma / Abyssal - Apanthropinization

Země: Velká Británie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 30.3.2018
Label: Goatprayer Records

Tracklist:
I. Carcinoma
01. Silent Master
02. Marching Legions
03. Servile Performance
04. A Light to Pierce the Void

II. Abyssal
05. Enantiodromia
06. Sinews Weave Vicissitudes
07. Chaos Anthropomorphism
08. Veins of Satiation

Hrací doba: 36:35

Odkazy Carcinoma:
facebook / bandcamp

Odkazy Abyssal:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Goatprayer Records

O Abyssal se toho svého času nahovořilo poměrně dost. Tahle britská entita naskočila do rozjetého vlaku chaotického extrémního metalu, ale brzy se vyprofilovala jako jedno z těch zajímavějších jmen, které se věnují disonantní kombinaci black a death metalu. S každým dalším albem rostl věhlas formace na extrémně metalové scéně a třetí dlouhohrající zářez „Antikatastaseis“ (2015) vydaný v kooperaci Profound Lore Records a Iron Bonehead Productions už v ročních žebříčcích mnohých nadělal slušnou paseku. Nicméně i předešlé dva počiny „Denouement“ (2012) a „Novit enim Dominus qui sunt eius“ (2013) byly dost povedené.

Po vydání „Antikatastaseis“ se nicméně Abyssal trochu ztratili z dohledu a během několika málo následujících let si připsali pouze box „Perichoresis“ s audiokazetami všech tří řadových nahrávek. Bylo to až v loňském roce, kdy se okolo Abyssal začalo dít něco pořádného. Skupina se pustila do koncertování, přičemž premiéra se odehrála v březnu na festivalu Oration na Islandu, a nedlouho poté relativně potichu vyšlo i splitko „Apanthropinization“ s krajany Carcinoma, které bude předmětem našeho dnešního rozjímání.

Doposud jsem mluvil pouze o Abyssal, takže nyní nastal čas, abychom ztratili pár slov také o Carcinoma, byť v jejich případě toho bude znatelně méně. Jak už jsem zmínil, jedná se taktéž o britskou formaci. V jejích řadách najdeme hned dva muzikanty z koncertní sestavy Abyssal a všichni tři členové Carcinoma hrávali i v Holodomor, na jejichž jediné EP „Témoignages de la gnose terrestre“ (2012) si možná vzpomenete díky cca tři roky staré LP reedici od Arachnophobia Records. Samotní Carcinoma ale toho doposud příliš nepředvedli. „Apanthropinization“ je jejich teprve druhým počinem po bezejmenném demosnímku z roku 2015.

Na „Apanthropinization“, které prozatím vyšlo jen na CD u Goatprayer Records, mě docela zaujal obal. Ten totiž vypadá jako ženské rozmnožovací ústrojí z pekla, kde se místo dělohy a pochvy šklebí lebka. Poslech naštěstí není tak bolestivý, jak by určitě bolelo strkání penisu do něčeho, co se nachází na obálce.

Carcinoma mohli vzhledem k nepříliš bohaté diskografii jenom překvapit. Přesto mě jejich počínání nechalo docela chladným. Trojice rube prohnilý black / death metal ve formě, jaká by teoreticky mohla zachutnat vyznavačům podobné muziky, ale mně osobně přijde, že Carcinoma strádají na nějaké skutečně výraznější pasáže nebo silnější atmosféru, což jsou jen tak mimochodem obojí věci, které jejich splitovým souputníkům nikdy cizí nebyly. Jako jejich nejlepší chvilka mi přijde „A Light to Pierce the Void“, tedy finální song jejich poloviny „Apanthropinization“, protože jde o jedinou skladbu, u níž se dá hovořit o nějaké hmatatelnější náladě. Jinak je to jen o pár slušných motivech, které dojem výrazně nezvednou, a tím to hasne.

Jakmile to začnou hrnout Abyssal, rozdíl je okamžitě patrný. Už jen zvukově jsou o poznání zajímavější, skladatelsky taktéž. Každá ze čtyř přítomných písní zvládne nabídnout přinejmenším jednu velmi dobrou pasáž. Baví mě i plíživé melodie, které tu jsou porůznu nastrkány – nejvýraznější z nich je hypnotický kytarový motiv na začátku „Veins of Satiation“.

Na druhou stranu, až doposud se Abyssal s každým nově vydaným materiálem dokázali posunout o kousek výš, což se tentokrát bohužel neděje. Jejich příspěvek na „Apanthropinization“ je určitě dobrý, ale najde se v něm i několik trochu planých chvil a celkové dojmy z „Antikatastaseis“ byly mnohem výš. Skladby ze splitu se působivosti minulé desky dotýkají pouze v dílčích momentech.

Vzato kolem a kolem tedy nejsou moje pocity „Apanthropinization“ nijak omračující. Carcinoma mě příliš nezaujali. Abyssal sice čest nahrávky zachraňují a ukazují, že svůj talent neztratili, nicméně v minulosti už dokázali nahrát i silnější věci.


Bast – Nanoångström

Bast - Nanoangstrom

Země: Velká Británie
Žánr: sludge / doom metal
Datum vydání: 23.11.2018
Label: Black Bow Records

Tracklist:
01. Distant Suns
02. Far Horizons
03. The Beckoning Void
04. Nanoångström
05. A Red Line Through Black
06. The Ghosts Which Haunt the Space Between the Stars

Hrací doba: 57:28

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Podle názvu alba „Nanoångström“ by jeden asi tipoval, že formace Bast bude patřit někam na sever, ale není tomu tak. Tohle trio totiž pochází z Velké Británie, konkrétně tedy z Londýna. Proč se tedy ve jméně jejich druhého alba objevuje takové to divné áčko s kroužkem, které v angličtině nenajdete? Smysl to dává. Sledujte se mnou.

Anders Jonas Ångström byl švédský fyzik a astronom, jenž žil v letech 1814–1874. Věnoval se studiu spektroskopie, pod čímž si asi většina lidí nic moc nevybaví, ale když vzpomenu album „The Dark Side of the Moon“ od Pink Floyd, tak se určitě chytat budete. Na jeho obálce se totiž objevuje motiv optického hranolu, jenž rozkládá bílé světlo na duhové spektrum. Což je vlastně experiment, s jehož pomocí kdysi Isaac Newton položil základy spektroskopie. Nešlo nicméně o jedinou věc, jíž se Ångström věnoval. Například zjistil přítomnost dusíku v atmosféře Slunce.

V neposlední řadě – a myslím, že právě sem odkazuje název desky „Nanoångström“ – je po něm pojmenovaná jednotka délky. Sice se nejedná o jednotku ze základní soustavy jednotek SI, přesto jde o užívanou jednotku ve fyzice. Hodnota 1 ångströmu je rovna 0,1 nanomentru, tedy 1*10^(-10) metru. Předpona „nano“ značí 10^(-9) (což je jen tak mimochodem odvozeno od řeckého slova „Νάνος“ neboli „trpaslík“). Tady už asi stačí jednoduché počty, abychom se dobrali k tomu, že nanoångström bude 1*10^(-9)*10^(-10) metru, tedy 1*10^(-19) metru. Což je ještě o řád méně než attometr, tedy triliontina metru. Čili hodně málo. Konkrétně 0,000 000 000 000 000 000 0001 metru. Co má ale tahle cifra znamenat, to už netuším. Rozhodně by mě to ale zajímalo.

Pokud by byla muzika Bast jen z poloviny tak zajímavá jako název „Nanoångström“ anebo jeho zvláštní obálka, klidně by se dalo mluvit z fleku o spokojenosti. Přinejmenším rezervované spokojenosti. Ta – v oné rezervované variantě – je nakonec vlastně trochu na místě, ale bezvýhradné to rozhodně není.

„Nanoångström“ už nějakou dobu poslouchám a nějak se pořád nemůžu rozhodnout, jak moc se mi vlastně líbí. Vím určitě, že Bast ze sebe umějí vysypat nějaké velmi dobré motivy. Určité konkrétní pasáže nebo riffy na desce se mi hodně líbí. Že nepůjde o kokotinu, ostatně naznačí již intro „Distant Suns“, které nejprve příjemně navnadí, aby pak vyústilo v povedený začátek „Far Horizons“. Těch dobrých momentů jsem ale na „Nanoångström“ našel vícero.

Bast

Jako problém ovšem vnímám to, že nějak nedokážu věnovat desce pozornost celou dobu. Nahrávka trvá bezmála hodinu a libuje si ve skladbách okolo deseti minut, v nichž se dá docela jednoduše ztratit. Tu a tam se sice proberu, ale nakonec mi došlo, že mě většinou neprobírá nějaká strhující pasáž, jako spíš uvědomění, že vlastně nedávám bacha, a s ním související pokus o opětovné nasazení pozornosti. Přesto si dovolím tvrdit, že titulní věc má dobré chvilky, stejně tak určité motivy v závěru „A Red Line Through Black“ nebo v poslední „The Ghosts Which Haunt the Space Between the Stars“. Asi nejméně záživná mi připadá třetí „The Beckoning Void“, kde mě nejvíc nudí poklidná pasáž v prostředku skladby.

Je evidentní, že Bast nejsou žádní loupáci, kteří nemají páru, co by měli hrát. Ostatně je to poznat i na tom, že „Nanoångström“ je díky své struktuře evidentně ambiciózní deskou. Svým způsobem na mě ten počin působí sympaticky, i v kombinaci s vizuální stránkou vyzařuje zajímavou náladu, plus některé momenty jsou vážně dobré. Nicméně k tomu, abych měl potřebu se k „Nanoångström“ vracet, ještě hodně schází. Zní to trochu nerozhodně? To je v pořádku, protože nakonec přesně takový pocit z tohohle alba mám.