Archiv štítku: GBR

Velká Británie

The Meads of Asphodel – Running Out of Time Doing Nothing

The Meads of Asphodel - Running Out of Time Doing Nothing

Země: Velká Británie
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 21.6.2019
Label: Godreah Records

Tracklist:
01. Bug Splat
02. I Am Oblivion, Deep Drenched in Forever
03. I’m Running Out of Time Doing Nothing
04. Black Is Black & White Is White
05. Cockroach Marionettes
06. I Stood Tiptoe, Reaching Up for Heaven
07. Like Blood Shaped Flakes of Snow
08. The Broken Wings of a Hud-Hud
09. Funeral Drums of Insomnia’s Labyrinth
10. Recollections of a Hand Loom-Weaver
11. Souvenir of Death

Hrací doba: 64:36

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Imperative PR

The Meads of Asphodel jsou nepochybně neobyčejnou kapelou. Osobně nemůžu tvrdit, že patřili mezi mé největší oblíbence nebo snad dokonce srdcové záležitosti, ale pište si, že k tvorbě těchto Anglánů mám velký respekt. Ostatně si myslím, že doposud nevydali špatnou řadovku (což ovšem nemohu tvrdit o neřadovkách), a to snad mluví samo za sebe. Nepouštím si jejich muziku úplně často, ale o to zběsileji si ji pak užívám, když na to přijde.

Poslech nové řadovky The Meads of Asphodel je tím pádem povinnost a výzva, kterou nelze odmítnout. Tahle ostrovní smečka, která se vyžívá v historické zbroji a ve výsměchu všem náboženstvím, totiž na každém albu nabízí svěží náhled na black metal, jehož z podstaty misantropickou náturu nabourávají mimožánrové experimenty, ironie a montypythonovská absurdnost.

Nutno dodat, že natěšenost / očekávání v případě „Running Out of Time Doing Nothing“ ještě zvětšoval počet let, jenž uplynul od předešlé desky „Sonderkommando“. Ta totiž vyšla v roce 2013, což je už celých šest sezón. The Meads of Asphodel sice v mezičase úplně nezaháleli, krátkohrajících počinů vycházelo relativně dost a Metatron stihnul udělat rovnou dvě alba se svým paganmetalovým vedlejšákem The Wolves of Avalon. Ale až velká deska je ten monument, na nějž se všichni těšíme a jejž chceme poslouchat.

„Running Out of Time Doing Nothing“ svým zvukem více méně navazuje na dvě předešlé řadové nahrávky. Neproběhl tak velký posun jako při minulé takhle dlouhé přestávce mezi alby, to jest mezi „Damascus Steel“ a „The Murder of Jesus the Jew“. Novinka tudíž užívá soundu typického pro tvorbu The Meads of Asphodel posledních let – v tomto ohledu žádné překvapení. Naštěstí má parta okolo Metatrona dost široký záběr, aby dokázala naservírovat výbornou desku, jejíž experimentální momenty když ne překvapí, tak alespoň zaujmou a výrazně potěší.

Hned na začátek The Meads of Asphodel rozjedou chytlavou palbu „Bug Splat“ podmazanou EBM feelingem. Posluchač „safe-space“ metalu se asi zhrozí, ale znalce to nerozhodí, protože Britové už s elektronikou koketovali nejednou. Spíš mi přijde škoda, že se jí na „Running Out of Time Doing Nothing“ neobjevuje víc, protože dále vykoukne už ve větší míře vykoukne pouze v „I Stood Tiptoe, Reaching Up for Heaven“. Každopádně oba songy mají šťávu a zmínku si tu rozhodně zaslouží.

Těch vrcholů je tu nicméně mnohem víc. Skvělé jsou kusy jako „Black Is Black & White Is White“ (závěrečná třetina je bez prdele fenomenální), atmosféričtěji pojatá „Funeral Drums of Insomnia’s Labyrinth“, své kouzlo má také „I Am Oblivion, Deep Drenched in Forever“. Pokud bych ale měl zvolit fakt ty úplně nejlepší kusy, vybral bych „Like Blood Shaped Flakes of Snow“ a „Souvenir of Death“, jejíž zpěvná pasáž „Here we are right here now / Silhouettes of yesteryear“ je prostě nádhera.

The Meads of Asphodel

Vyložený provar se na desce nachází jen jeden, a to paradoxně v podobě (skoro)titulní a klipové písničky „I’m Running Out of Time Doing Nothing“. Refrén mi přijde strašně otravný a ten zbytek okolo je kapelní metalový standard. Roli hitovky alba mnohem lépe splňuje hravější „Cockroach Marionettes“ nebo „The Broken Wings of a Hud-Hud“, která ukazuje, že The Meads of Asphodel dokážou rozumně pracovat i se zamýšleným kýčem. K těm méně výrazným věcem patří ještě předposlední „Recollections of a Hand Loom-Weaver“, ale ani ta našince neurazí. Jediným skutečně slabým kusem je titulní záležitost.

Celkově se každopádně jedná o výborné album. Určitě to není vrchol The Meads of Asphodel, a to ani v nové éře, kde „The Murder of Jesus the Jew“ bylo ještě víc rošťácké a „Sonderkommando“ díky tématu serióznější. Přesto se britské komando nemá vůbec za co stydět, jelikož „Running Out of Time Doing Nothing“ ukazuje, že kapela má i po dvaceti letech činnosti stále hromadu excelentních nápadů, svěží náhled na žánr a chuť i odvahu experimentovat. Respekt.


Pixies, Blood Red Shoes

Pixies poster 2019

Datum: 8.10.2019
Místo: Praha, Forum Karlín
Účinkující: Blood Red Shoes, Pixies

Pixies vystupují v České republice docela často. Přestože je mám rád už dlouho, nikdy jsem neměl to štěstí se na jejich koncert dostat. Díky stále čerstvě vydané novince „Beneath the Eyrie“ znovu obráží svět, a já tak měl další příležitost je zažít na živo, kterou jsem již proměnil. Pro velký zájem byl koncert přesunut z původního místa velkého sálu v Lucerně do Fóra Karlín, kde ostatně již hráli před třemi lety, a tyto moderní, plně bezhotovostní prostory se jim podařilo i nyní zaplnit.

Úlohu rozehřívače davu a pódia mají na tomto turné britští indie rockeři Blood Red Shoes. Vzhledem k frontám jsem stihnul zhruba polovinu setu, který ale nebyl zrovna dlouhý. Podle informací měli začít v osm večer, přičemž o půl deváté už se loučili. O kapelu jsem dříve nikdy nezavadil, takže jejich tvorba pro mě byla velkou neznámou. Neslyšel jsem v nich však nic extra zajímavého, i když poslední skladba měla docela grády. Stylově a přiznejme si to, díky přítomnosti baskytaristy i vizuálně, měli k Pixies blízko, pouze to znělo o něco moderněji.

Na Pixies už jsem se vecpal více dopředu, před zvukaře, kde prostor začal znatelně houstnout. To, že mají Pixies svoje charisma, ukázal už jejich nástup a úvodní instrumentálka „Cecilia Ann“, na níž navázala nejagresivnější věc z nového alba, „St. Nazaire“. Intimnější indie atmosféru tvořilo nasvícení scény, kdy byli členové kapely nejčastěji vidět pouze jako siluety. Občasné kuželovité světlo bylo používáno zejména při výraznějších hráčských prostorech, jako třeba u natahovaného intra v „Couge Away“ a přímém záběru na Paz Lenchantin a její růží ověnčenou baskytaru.

Jelikož jsou skladby Pixies zpravidla krátké, vtěsnalo se jich do setlistu ke čtyřiceti. K mému překvapení se přehrálo snad celé „Beneath the Eyrie“, což nebývá u takto starých kapel se zásobou hitů běžné. Rozhodně tedy obdivuhodné a sympatické gesto, které sebou však nese jeden nelibý fakt – nové písně jednoduše nejsou tak silné jako ty staré, a to nemluvím pouze o materiálu z „Beneath the Eyrie“, ale i „Head Carrier“, na které také došlo.

Tyto novější skladby se tak průběžné prolínaly s pixiesovskou klasikou, tedy obdobím „Come on Pilgrim“„Trompe le monde“, a celé vystoupení tím bylo tak trochu jako na houpačce. Vlastně ani nelze určit nějakou nejsilnější pasáž, jelikož písně byly spíše neuspořádány než uspořádány. Pixies po celou dobu neřekli snad ani slovo k publiku, komunikace probíhala pouze mezi nimi samotnými, kdy se Frank Black po skončení písně otočil, zřejmě pokynul co se bude hrát dál a pokračovalo se. Žádné vyvrcholení či vystupňování se nekonalo, což je podle mě trochu škoda. Sice to podtrhuje možná tu „nezávislost“ kapely, že si prostě dělá, co chce, ale v určitých momentech tím koncert strádal a nějaká pasáž po sobě jdoucích osvědčených písní by to dle mě pořádně nakopla. Nevím, jestli slabší momenty koncertu byly tím důvodem, ale s postupem času jsem se dostával stále blíž a blíž k pódiu, protože přede mnou tu a tam někdo odešel.

Pixies

Aby to ale nevypadalo, že to za moc nestálo, protože tak to určitě nebylo, musím napsat také pozitiva. Jedním velkým rozhodně bylo, když došlo na tituly jako „Break My Body“, „Crackity Jones“, „Tame“, „Couge Away“, nebo „Hey“. Hlavní ovace sklidily samozřejmě „Where Is My Mind?“ a „Here Comes Your Man“. Všechny podobné jen potvrdily, jak silný materiál v kapse Pixies mají a že s ním i po letech mohou s prstem v nose strhnout všechny přítomné. Rovněž potěšilo, že i něco z nové tvorby do celkového rozpoložení zapadlo. Novinky „On Graveyard Hill“ nebo „Silver Bullet“ zněly naživo dost fajn.

Abych to nějak shrnul, Pixies i přes pleš, pupek a nepřítomnost legendární Kim Deal hrají naživo skvěle a z koncertu jsem odcházel spokojený. Čekal jsem ale, že mě to zasáhne více. Když už se člověk v průběhu vystoupení nadchne, tak by byl rád, kdyby mu to alespoň chvíli vydrželo. Místo toho, ale musel občas na další příjemný zážitek nějakou tu minutu počkat. Asi bych si jejich koncert užil více před vydáním „Head Carrier“ a „Beneath the Eyrie“, ale i tak jsem rád, že jsem se zúčastnil.


Vessel of Iniquity – Void of Infinite Horror

Vessel of Iniquity - Void of Infinite Horror

Země: Velká Británie
Žánr: black metal / noise
Datum vydání: 25.1.2019
Label: Xenoglossy Productions / Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Invocation of the Heart Girt with a Serpent
02. Babalon
03. Void of Infinite Sorrow
04. Mother of Abomination
05. Once More into the Abyss

Hrací doba: 24:17

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Xenoglossy Productions / Sentient Ruin Laboratories

Na Vessel of Iniquity se dalo docela docela pohodlně narazit už s pilotní bezejmennou nahrávku, kterou dva roky po prvním digitálním vydání na vlastní pěst pustily znovu do světa labely Sentient Ruin Laboratories a Xenoglossy Productions. Už v té době jsem měl v plánu recenzi, ale nakonec jsem byl líné prase a vysral jsem se na ní. Přece jenom se tehdy jednalo jen o nové vydání staršího materiálu, tudíž jsem to nechal plavat. Mohu sice dodat, že se jednalo o solidní, jemně „pohlučený“ blackmetalový binec, jenž fandům podobných věcí mohl zachutnat, ale dál to asi rozebírat nebudu, abych pošetřil slova na nahrávku, na niž se zaměříme dnes. To je deska „Void of Infinite Horror“, kterou začátkem letoška pustilo do světa stejné kombo firem.

„Void of Infinite Horror“ nedělá žádné drahoty ani obstrukce a hned od první vteřiny začne bušit do plných. Úvodní skladba „Invocation of the Heart Girt with a Serpent“ je naprostá zběsilost, která pod diktátem (předpokládám, že) automatického bubeníka sype kurva bestiálně. Dost často říká, že tohle a tamto může slabší jedince na úvod odradit, ale tady mi takové prohlášení přijde fakt na místě, protože „Invocation of the Heart Girt with a Serpent“ by podle mě mělo uspokojit každého, kdo prahne po atmosféricky pojatém násilí.

Otáček první písně už žádná z následujících čtyř stop nedosáhne. Částečně možná jen „Mother of Abomination“, a to ještě pouze v dílčích momentech. To ale neznamená, že by „Void of Infinite Horrir“ už bylo po prvním tracku nezajímavé. Jen se nejedná o takovou zběsilost a ještě více vystoupí na povrch náladatvorná stránka Vessel of Iniquity. Na své by si každopádně měli přijít ti posluchači, kteří do přehrávače rádi vpálí věci jako Sutekh Hexen, Gnaw Their Tongues, novější Tome of the Unreplenished, american nebo Miscarriage. Jednoduše poctivý blackmetalový hnus kořeněný trochou hlučení (v případě Vessel of Iniquity je toho spíš míň než víc).

Čistě po hudební stránce je tedy vše v pořádku. Pokud jmenované asociace patří ke kapelám, jejichž muzika vás zajímá, pak klidně můžete zkusit „Void of Infinite Horror“ potažmo Vessel of Iniquity. I když, ještě jedna věc by tu byla…

Asi hodně záleží na tom, nakolik podobnou hudbu berete vážně a nakolik potřebujete, aby se i sám interpret bral vážně. Potřebujete-li k plnému prožitku kopu transcendentálních pindů, tady si na svoje tak úplně nepřijdete. Můj dojem je asi takový, že Vessel of Iniquity dělá postarší kořen, jenž má veškeré okultno tak trochu u píči, a prostě chce jen dělat bordelovou muziku, protože ho to baví. A navrch se za to nejenže nestydí, ale klidně si z toho i udělá prdel.

Vessel of Iniquity

V samotné hudbě nic takového cítit není. Neřekl bych, že „Void of Infinite Horror“ patří k nahrávkám, na nichž by byl prostor pro nadsázku – čistě akusticky se jedná o 24 minut intenzivního blackmetalového nihilismu. Pro edukativní účely ale doporučuji projet Facebook Vessel of Iniquity a pochopíte. Svým způsobem je ovšem sympatické, že se někdo konečně nebojí přiznat, že k dělání zlé muziky nepotřebujete provádět rituály, vzývat prastaré a frčet na klifotických spirálách nadvědomí. Prostě to lze hrát, protože to člověka baví.

Pokud vám tenhle přístup nevoní, ignorujte. Pokud vám je to sympatické anebo máte na salámu, pak si „Void of Infinite Horror“ klidně vpalte do ucha.


Lvcifyre – Sacrament

Lvcifyre - Sacrament

Země: Velká Británie
Žánr: death metal
Datum vydání: 24.5.2019
Label: Dark Descent Records / Malignant Voices

Hrací doba: 22:53

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Clawhammer PR

Jakýsi šum okolo Lvcifyre si pamatuju už okolo vydání debutového sedmipalce „Dying Light ov God“ (2009), ale výraznější zájem kapela probudila až se svým druhým albem „Svn Eater“, protože to bylo po všech stránkách minimálně o třídu jinde než veškerý předchozí materiál a společně s „Death“ a „Unholy Congregation of Hypocritical Ambivalence“ patřilo k těm nejvýraznějším deathmetalovým deskám roku 2014.

Se „Svn Eater“ nelze šlápnout vedle, neboť každá skladba nabízí výrazné, zapamatovatelné nápady a fluidum vládnoucí po celou hrací dobu je nezemské. Jedná se o načernalý death metal, který dokáže zvednout ze židle a posluchače doslova napumpovat adrenalinem, ale zároveň se vyplatí v klidu sednout a pořádně se do nahrávky vcítit, protože atmosféra tu je hutná a fest odporná. „Svn Eater“ je dle mého přesvědčení výstavní skříň temného, agresivního death metalu.

Zmiňované album se mi ani po pěti letech nestačilo omrzet, ale na nový materiál jsem se pochopitelně těšil. Lvcifyre se během této doby vyprofilovali jako neméně zničující koncertní formace, spolupráce s vokalistou Cultes des ghoules dala za vznik i blackmetalově laděným Death Like Mass, ale místo další dlouhé desky předmětné kapely máme k dispozici nakonec „jen“ EP, které možná slouží i jako rozloučení s dosavadním kulometníkem Menthorem.

23 minuty „Sacrament“ nabízí čtyři nové skladby a cover polské kultovky Kat. Lvcifyre dle očekávání přesně pokračují ve stylu definovaném „Svn Eater“, takže Menthor opět nepříčetně sype, riffy jsou infernální, jak by víceméně měly být, a Mark of the DevilT. Kaosem znějí hnusně. Ale jak jsem EPko poslední měsíc opakovaně poslouchal (nakonec už spíše z povinnosti), nemůžu setřást pocit, že je tady všechno jakoby naředěno. Skladby jedna, dvě a čtyři sice nabízejí solidní nápady, ale nevěřím, že by kvalitativní nebo atmosférické laťky čehokoliv ze „Svn Eater“ dosahovaly. Trojka je prakticky jen násilná mezihra.

Výrazněji mě potěšil cover „Morderca“, protože těch pár sýpek tady perfektně sedlo a pomyslné koule skladby se přehráním nijak nezcvrkly. Mark of the Devil zněl jako reanimovaný Kostrzewski chvílemi už dřív, takže tady jeho hlas sedí perfektně.

Netvrdím, že by „Sacrament“ bylo selhání, ale prostě ho nemůžu brát za víc než béčkový dodatek k „Svn Eater“. Ale jak jsem předeslal výše, moc desek/kapel, co by zněly jako tahle, není nebo je neznám. Fanoušci nechť si EP samozřejmě pustí aspoň párkrát. Ale pokud jméno Lvcifyre vidíte prvně, ukládám vám za nesvatou povinnost udělat si přítmí, osolit hlasitost, naprat si „Svn Eater“ rovnou do hlavy a „Night Sea Sorcery“ nepřeskakovat, i kdyby vás její rozjezd nudil k smrti. Já budu mezitím nedočkavě vyhlížet nový materiál Death Like Mass.


Lords of Chaos (2018)

Lords of Chaos

Země: USA / Velká Británie / Švédsko
Rok vydání: 2018
Žánr: drama / hudební

Originální název: Lords of Chaos
Český název: Vládci chaosu

Režie: Jonas Åkerlund
Hrají: Rory Culkin, Emory Cohen, Sky Ferreira

Hrací doba: 112 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: IMDb.com

První pohled (Cnuk):

Existence snímku „Lords of Chaos“ je zřejmě každému příznivci metalové hudby dobře známa. Českou premiéru si „Vládci chaosu“ odbyli v kinu Aero v rámci Festivalu otrlého diváka, jenž byl touto projekcí zahájen. Film natočil Jonas Åkerlund, který více než hráčskou kariérou coby bubeník Bathory proslul svojí prací v režisérském křesílku točením videoklipů pro ty největší hvězdy, za něž posbíral celou řadu cen včetně Grammy. Předlohou pro „Lords of Chaos“ byla stejnojmenná kniha z roku 1998 a už ta sklidila rozporuplné přijetí. Stejný osud, celkem nepřekvapivě, potkal také její filmové zpracování.

Předně je důležité, jak k filmu přistupujete. Hned na začátku je napsáno, že příběh je založen na pravdivých lžích, které se staly. Zobrazení daných událostí a postav je bráno s notnou dávkou nadhledu a rozhodně se nejedná pouze o temné drama. Většina stopáže totiž působí spíše komicky, přičemž občas sklouzává až k vyloženému vysmívání se vážnosti, s níž se norská blackmetalová scéna bere. Je však trochu problém občas rozeznat, kdy se jedná o záměrnou srandu a kdy to tak nebylo úplně zamýšleno. Nejvíce to odnáší Varg Vikernes. Ten je tu zobrazen jako úplný idiot a tvůrci si z něj vyloženě dělají prdel. Snad jediným pozitivem jeho postavy je hudba Burzum, o níž mluví všichni zúčastnění v superlativech.

Příběh se ale točí okolo Euronymouse. Sledujeme formování Mayhem, kdy se k němu a Necrobutcherovi velice brzy přidají Hellhammer a Dead. Ten začne do příběhu vnášet trochu marastu a pochmurných nálad, přesto snímek pokračuje v rychlém tempu – pařby, dělání bordelu, pořvávání Hail Satan na babičky a poslouchání heavy metalu. Film na všechny postavy nahlíží jako na bandu adolescentů, nijak je neglorifikuje, spíše naopak je ukazuje jako mladíky, co mají záliby jako jejich ostatní vrstevníci. Právě scény s Deadem začínají tuto bezstarostnou jízdu trochu ozvláštňovat (i když třeba pobíhání v lese je rovněž docela vtipné), což samozřejmě vyvrcholí jeho sebevraždou. Právě tato scéna mě mírou svojí explicitnosti překvapila a poprvé v kině také nastalo ticho. Takto otevřené zobrazení násilí jsem úplně nečekal a jsem rád, že se toho tvůrci nebáli. Snad ještě víc nepříjemná byla několik minut trvající Faustova vražda homosexuála z baru.

Varg se na scéně poprvé objevuje po vystoupení Mayhem, které je v celém filmu jedno jediné. Po jeho skončení se k nim snaží vetřít, avšak Euronymous ho odbude kvůli nášivce Škorpíků, čímž ho má za pozéra. Varg je i nadále ztvárněn jako otloukánek, co je donucen změnit vizáž, místo jména Kristian začne používat, mimo spousty jiných, přezdívku Varg a dělá všechno proto, aby se dostal do podzemí obchodu Helvete a seskupení Black Circle, tedy do uzavřené společnosti těch nejvíce trve blackmetalistů. S jeho postavou jsou spojeny ty nejvtipnější scény filmu; když se rozhodne o žhářství a vraždě provedené Faustem povědět médiím (to bylo fakt k popukání) anebo když chce každý úspěch oslavit vypálením dalšího kostela, nad čímž už ostatní jen kroutí hlavou a otáčejí oči v sloup. Dělá všechno proto, aby získal trochu pozornosti a předčil Euronymouse coby lídra scény, k čemuž dojde, a on si tak začíná užívat slávy a fanynek, no jako když vypadne ze snímku o Mötley Crüe.

Lords of Chaos (2018)

Jak to všechno skončí, každý dobře ví. Mně osobně tohle uchopení příběhu kolem norské blackmetalové scény nijak nevadí, ba naopak, byl jsem mile překvapen, jak mě to nakonec bavilo. Na druhou stranu plně chápu, že příznivce to musí vytáčet. To vykreslení postav je asi největším problémem, protože i když ani Euronymous tu nebyl za vyloženého svatouška, Varg byl prostě jasný kontrast a ten záměr kladného a záporného hrdiny byl zřejmý. Stejně tak herecké obsazení mohlo být lepší (ta gotička jako přítelkyně Euronymouse působila jak z jiné doby) a opět to odnesl hlavně Varg. Taky jsem čekal, že se tu objeví někdo z Darkthrone nebo Immortal, ale je možné, že jsem ho nerozpoznal, on si tu fakt nikdo nebyl moc podobný, hehe.

Film Lords of Chaos zkusil tento těžko uvěřitelný příběh podat humorně a s nadhledem, přičemž dokáže diváka zbavit úsměvu pomocí brutálních scén. Nesoustředí se ani tak na hudbu samotnou, jako na osudy dvou hlavních kohoutů na bojišti. O tom, co je pravda a co ne, se nemá cenu bavit, protože to stejně nikdo pořádně neví. Aktéři jsou mrtví, ostatní o tom nechtějí mluvit, no a pak je tu Varg. Nabízí se srovnání s „Bohemian Rhapsody“. Svým osobitým pojetím u mě vedou „Vládci chaosu“, kteří se nebojí jít hlouběji, nenašlapují kolem hlavních postav po špičkách a nejedou na jistotu. Jestliže berete true norwegian black metal jako svátost, na kterou se nesahá, pak se na „Lords of Chaos“ nedívejte, v opačném případě se můžete na necelé dvě hodinky slušně pobavit.

Lords of Chaos (2018)


Druhý pohled (H.):

No, já teda musím s kolegou hrubě nesouhlasit. Skoro mi přijde, že jsme asi viděli jiný film. Možná, že koukat na to v rozjařeném kině s pár promile v palici, tak by mě to bavilo taky, ale za střízliva jsem neviděl nic jiného než trapas.

Nemyslím, že bych na black metal obecně nahlížel takovým způsobem, abych nedokázal snést něco jiného než jen nekritickou adoraci. Ostatně sám nejdu pro nějaký ten vtípek daleko. „Lords of Chaos“ mi přesto přijde jako těžce nedůstojná záležitost, z níž je cítit laciná snaha o senzaci pomocí jakoby šokujícího tématu.

„Lords of Chaos“ rozhodně není film o black metalu, ať už z hudebního nebo historického hlediska. O jeho přístupu svědčí fakt, že násobně víc času je věnováno vztahu se smyšlenou (!) přítelkyní Euronyma než třeba nahrávání „De mysteriis dom Sathanas“ (natožpak aby se někdo obtěžoval říct, kdo se tam zničehonic objevil s mikrofonem) nebo vlastně jakékoliv hudbě.

Lords of Chaos (2018)

Výsledek se smrsknul na emo drámu o debilech, kteří svou opožděnou pubertu trochu vyhrotili. Hodně věcí se ignoruje nebo překrucuje. Z důležitých postav jako by nikdo ani neexistoval, protože kdo už má tu smůlu, že se ve filmu objeví, jen dělá křoví dvojici Euronymous / Varg, která si celou dobu jen přeměřuje pindíky, kdo je větší zloun. Varga, snad ve snaze z něj udělat skrz naskrz zápornou postavu, „Lords of Chaos“ prezentuje jako nekňubu, jenž si svým fanatismem a extrémistickým chováním asi něco kompenzuje, a Euronymous, snad ve snaze z něj udělat hrdinu a kladnou postavu, z toho nakonec vyšel vlastně jako pozér a pokrytec.

Tohle je najebáno mezi události, které leckdy jdou v tak rychlém sledu, až to skoro vypadá, že si snímek jen potřeboval odškrtat všechno, co se z povinnosti musí předvést. Ukázat, že Dead byl úchyl, sebevražda, nástup Varga, otevřít krám pro magory, vražda, vypálit kostel, vypálit kostel, další vražda, konec.

Shrnul bych to asi tak, že je to nehorázná píčovina.

Lords of Chaos (2018)


Carcinoma / Abyssal – Apanthropinization

Carcinoma / Abyssal - Apanthropinization

Země: Velká Británie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 30.3.2018
Label: Goatprayer Records

Tracklist:
I. Carcinoma
01. Silent Master
02. Marching Legions
03. Servile Performance
04. A Light to Pierce the Void

II. Abyssal
05. Enantiodromia
06. Sinews Weave Vicissitudes
07. Chaos Anthropomorphism
08. Veins of Satiation

Hrací doba: 36:35

Odkazy Carcinoma:
facebook / bandcamp

Odkazy Abyssal:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Goatprayer Records

O Abyssal se toho svého času nahovořilo poměrně dost. Tahle britská entita naskočila do rozjetého vlaku chaotického extrémního metalu, ale brzy se vyprofilovala jako jedno z těch zajímavějších jmen, které se věnují disonantní kombinaci black a death metalu. S každým dalším albem rostl věhlas formace na extrémně metalové scéně a třetí dlouhohrající zářez „Antikatastaseis“ (2015) vydaný v kooperaci Profound Lore Records a Iron Bonehead Productions už v ročních žebříčcích mnohých nadělal slušnou paseku. Nicméně i předešlé dva počiny „Denouement“ (2012) a „Novit enim Dominus qui sunt eius“ (2013) byly dost povedené.

Po vydání „Antikatastaseis“ se nicméně Abyssal trochu ztratili z dohledu a během několika málo následujících let si připsali pouze box „Perichoresis“ s audiokazetami všech tří řadových nahrávek. Bylo to až v loňském roce, kdy se okolo Abyssal začalo dít něco pořádného. Skupina se pustila do koncertování, přičemž premiéra se odehrála v březnu na festivalu Oration na Islandu, a nedlouho poté relativně potichu vyšlo i splitko „Apanthropinization“ s krajany Carcinoma, které bude předmětem našeho dnešního rozjímání.

Doposud jsem mluvil pouze o Abyssal, takže nyní nastal čas, abychom ztratili pár slov také o Carcinoma, byť v jejich případě toho bude znatelně méně. Jak už jsem zmínil, jedná se taktéž o britskou formaci. V jejích řadách najdeme hned dva muzikanty z koncertní sestavy Abyssal a všichni tři členové Carcinoma hrávali i v Holodomor, na jejichž jediné EP „Témoignages de la gnose terrestre“ (2012) si možná vzpomenete díky cca tři roky staré LP reedici od Arachnophobia Records. Samotní Carcinoma ale toho doposud příliš nepředvedli. „Apanthropinization“ je jejich teprve druhým počinem po bezejmenném demosnímku z roku 2015.

Na „Apanthropinization“, které prozatím vyšlo jen na CD u Goatprayer Records, mě docela zaujal obal. Ten totiž vypadá jako ženské rozmnožovací ústrojí z pekla, kde se místo dělohy a pochvy šklebí lebka. Poslech naštěstí není tak bolestivý, jak by určitě bolelo strkání penisu do něčeho, co se nachází na obálce.

Carcinoma mohli vzhledem k nepříliš bohaté diskografii jenom překvapit. Přesto mě jejich počínání nechalo docela chladným. Trojice rube prohnilý black / death metal ve formě, jaká by teoreticky mohla zachutnat vyznavačům podobné muziky, ale mně osobně přijde, že Carcinoma strádají na nějaké skutečně výraznější pasáže nebo silnější atmosféru, což jsou jen tak mimochodem obojí věci, které jejich splitovým souputníkům nikdy cizí nebyly. Jako jejich nejlepší chvilka mi přijde „A Light to Pierce the Void“, tedy finální song jejich poloviny „Apanthropinization“, protože jde o jedinou skladbu, u níž se dá hovořit o nějaké hmatatelnější náladě. Jinak je to jen o pár slušných motivech, které dojem výrazně nezvednou, a tím to hasne.

Jakmile to začnou hrnout Abyssal, rozdíl je okamžitě patrný. Už jen zvukově jsou o poznání zajímavější, skladatelsky taktéž. Každá ze čtyř přítomných písní zvládne nabídnout přinejmenším jednu velmi dobrou pasáž. Baví mě i plíživé melodie, které tu jsou porůznu nastrkány – nejvýraznější z nich je hypnotický kytarový motiv na začátku „Veins of Satiation“.

Na druhou stranu, až doposud se Abyssal s každým nově vydaným materiálem dokázali posunout o kousek výš, což se tentokrát bohužel neděje. Jejich příspěvek na „Apanthropinization“ je určitě dobrý, ale najde se v něm i několik trochu planých chvil a celkové dojmy z „Antikatastaseis“ byly mnohem výš. Skladby ze splitu se působivosti minulé desky dotýkají pouze v dílčích momentech.

Vzato kolem a kolem tedy nejsou moje pocity „Apanthropinization“ nijak omračující. Carcinoma mě příliš nezaujali. Abyssal sice čest nahrávky zachraňují a ukazují, že svůj talent neztratili, nicméně v minulosti už dokázali nahrát i silnější věci.


Bast – Nanoångström

Bast - Nanoangstrom

Země: Velká Británie
Žánr: sludge / doom metal
Datum vydání: 23.11.2018
Label: Black Bow Records

Tracklist:
01. Distant Suns
02. Far Horizons
03. The Beckoning Void
04. Nanoångström
05. A Red Line Through Black
06. The Ghosts Which Haunt the Space Between the Stars

Hrací doba: 57:28

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Podle názvu alba „Nanoångström“ by jeden asi tipoval, že formace Bast bude patřit někam na sever, ale není tomu tak. Tohle trio totiž pochází z Velké Británie, konkrétně tedy z Londýna. Proč se tedy ve jméně jejich druhého alba objevuje takové to divné áčko s kroužkem, které v angličtině nenajdete? Smysl to dává. Sledujte se mnou.

Anders Jonas Ångström byl švédský fyzik a astronom, jenž žil v letech 1814–1874. Věnoval se studiu spektroskopie, pod čímž si asi většina lidí nic moc nevybaví, ale když vzpomenu album „The Dark Side of the Moon“ od Pink Floyd, tak se určitě chytat budete. Na jeho obálce se totiž objevuje motiv optického hranolu, jenž rozkládá bílé světlo na duhové spektrum. Což je vlastně experiment, s jehož pomocí kdysi Isaac Newton položil základy spektroskopie. Nešlo nicméně o jedinou věc, jíž se Ångström věnoval. Například zjistil přítomnost dusíku v atmosféře Slunce.

V neposlední řadě – a myslím, že právě sem odkazuje název desky „Nanoångström“ – je po něm pojmenovaná jednotka délky. Sice se nejedná o jednotku ze základní soustavy jednotek SI, přesto jde o užívanou jednotku ve fyzice. Hodnota 1 ångströmu je rovna 0,1 nanomentru, tedy 1*10^(-10) metru. Předpona „nano“ značí 10^(-9) (což je jen tak mimochodem odvozeno od řeckého slova „Νάνος“ neboli „trpaslík“). Tady už asi stačí jednoduché počty, abychom se dobrali k tomu, že nanoångström bude 1*10^(-9)*10^(-10) metru, tedy 1*10^(-19) metru. Což je ještě o řád méně než attometr, tedy triliontina metru. Čili hodně málo. Konkrétně 0,000 000 000 000 000 000 0001 metru. Co má ale tahle cifra znamenat, to už netuším. Rozhodně by mě to ale zajímalo.

Pokud by byla muzika Bast jen z poloviny tak zajímavá jako název „Nanoångström“ anebo jeho zvláštní obálka, klidně by se dalo mluvit z fleku o spokojenosti. Přinejmenším rezervované spokojenosti. Ta – v oné rezervované variantě – je nakonec vlastně trochu na místě, ale bezvýhradné to rozhodně není.

„Nanoångström“ už nějakou dobu poslouchám a nějak se pořád nemůžu rozhodnout, jak moc se mi vlastně líbí. Vím určitě, že Bast ze sebe umějí vysypat nějaké velmi dobré motivy. Určité konkrétní pasáže nebo riffy na desce se mi hodně líbí. Že nepůjde o kokotinu, ostatně naznačí již intro „Distant Suns“, které nejprve příjemně navnadí, aby pak vyústilo v povedený začátek „Far Horizons“. Těch dobrých momentů jsem ale na „Nanoångström“ našel vícero.

Bast

Jako problém ovšem vnímám to, že nějak nedokážu věnovat desce pozornost celou dobu. Nahrávka trvá bezmála hodinu a libuje si ve skladbách okolo deseti minut, v nichž se dá docela jednoduše ztratit. Tu a tam se sice proberu, ale nakonec mi došlo, že mě většinou neprobírá nějaká strhující pasáž, jako spíš uvědomění, že vlastně nedávám bacha, a s ním související pokus o opětovné nasazení pozornosti. Přesto si dovolím tvrdit, že titulní věc má dobré chvilky, stejně tak určité motivy v závěru „A Red Line Through Black“ nebo v poslední „The Ghosts Which Haunt the Space Between the Stars“. Asi nejméně záživná mi připadá třetí „The Beckoning Void“, kde mě nejvíc nudí poklidná pasáž v prostředku skladby.

Je evidentní, že Bast nejsou žádní loupáci, kteří nemají páru, co by měli hrát. Ostatně je to poznat i na tom, že „Nanoångström“ je díky své struktuře evidentně ambiciózní deskou. Svým způsobem na mě ten počin působí sympaticky, i v kombinaci s vizuální stránkou vyzařuje zajímavou náladu, plus některé momenty jsou vážně dobré. Nicméně k tomu, abych měl potřebu se k „Nanoångström“ vracet, ještě hodně schází. Zní to trochu nerozhodně? To je v pořádku, protože nakonec přesně takový pocit z tohohle alba mám.


Venom – Storm the Gates

Venom - Storm the Gates

Země: Velká Británie
Žánr: thrash / heavy metal
Datum vydání: 14.12.2018
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Bring Out Your Dead
02. Notorious
03. I Dark Lord
04. 100 Miles to Hell
05. Dark Night (Of the Soul)
06. Beaten to a Pulp
07. Destroyer
08. The Mighty Have Fallen
09. Over My Dead Body
10. Suffering Dictates
11. We the Loud
12. Immortal
13. Storm the Gates

Hrací doba: 53:10

Odkazy:
web / facebook

„Storm the Gates“. Nová deska Venom. Je vůbec nutné psát cokoliv dalšího? Není každému předem jasné, jak tohle bude znít? Sám sebe se ptám, proč tomu vůbec věnuji čas, když mě Venom už řadu let nedokázali novým materiálem potěšit. Hlavní otázky jsou tedy jasné: je něčemu u „Storm the Gates“ jinak? Stojí za to ho slyšet? Natočil Cronos a spol. konečně zase dobrou desku? Odpovědi zní: ne, ne a ne.

Pojďme si projít několik zásadních problémů. Jsou to vlastně pořád ty samé. Tak předně muzika, ta je nyní u Venom prostě jen šeď, zmar a zoufalství. Že vlastně hrají pořád to samé, na to jsme si už zvykli. Ale občas se také stalo, že i když to byla už po několikáté variace na to samé, bylo to složené alespoň dobře, byl tam nějaký nápad, mělo to šťávu, byla tam určitá chytlavost, prostě cokoliv, co přimělo si danou píseň zapamatovat a ještě líp, lákalo to si ji pustit znovu. U mě tomu bylo naposledy s alby „Metal Black“ a „Hell“. I když právě tam byly položeny základy současnému ultra nudnému stylu kapely, pořád se tam najde několik skladeb, které hodnotím o mnoho výš než současnou tvorbu. Ještě lepším příkladem je starší deska „Resurrection“, jež je za posledních třicet let jednoduše tím nejlepším, co vydali, přestože má daleko k absolutní spokojenosti.

Výrazný propad tak vnímám s posledníma dvěma kusy „Fallen Angels“ a „From the Very Depths“. Ty jsou vhodné leda tak akorát poslechnout a zapomenout. Ostatně zapomenout není vůbec náročné, protože jdou jedním uchem tam a druhým ven. Ale abych jim úplně nekřivdil, má to jakous takous úroveň, není to vyložený škvár, dokonce si u pár momentů řeknete, že to je docela fajn, ale poslouchat to nějak pravidelně? To vůbec. Spíše něco jako totální průměr = od doby vydání jsem si to nepustil. „Storm the Gates“ je na tom hudebně obdobně, ale těch „fajn“ momentů je už jen opravdové minimum, takže je na tom vlastně ještě hůř než třeba „From the Very Depths“, což je alarmující. V jednom aspektu je však horší zcela jistě, čímž se dostávám k problému číslo dva – zvuku.

Produkce „Storm the Gates“ je skutečně příšerná. Ona tedy ani u minulých výtvorů nijak neoslňovala, ale na druhou stranu mě nikdy tak neiritovala jako právě tady. Podivně zahuhlaný zvuk, kde se vše mísí v jednu hlukovou kouli, Cronosův zpěv je bez života, spíš si tam jen něco mumlá, kytary jsou nevýrazné a nejvíce zabrat dostávají bicí, zejména pak čvachtající činely a upozaděný kopák. I občasně efekty jsou spíše k smíchu. U mixážního pultu asi někdo zachrápal. Kdyby to alespoň evokovalo atmosféru zašlých kultů z první poloviny osmdesátých let, ale tenhle paskvil ani zdaleka nemá takovéto ambice.

Třetím problémem je délka „Storm the Gates“. Dlouhých, mučivých 53 minut. Třináct písní. To už je snad nějaké pravidlo Cronose, protože od návratu Venom v roce 1995 se nikdy nešlo pod padesát minut a třináct skladeb. A nikdy to taky nefungovalo. Problémem jsou rovněž tradičně texty, u kterých je člověku až trapně, takže jsem se na ně snažil soustředit co nejméně. Pozitivně vnímám alespoň fakt, že se „Storm the Gates“ nepodařilo trumfnout „From the Very Depths“ co se ohavnosti obálky týče, i když k tomu má až nebezpečně blízko. Marně však hledám jakékoliv další klady, lze-li zmíněnou ironii brát jako klad.

Venom

Tak jak to bylo jasné už před samotným prvním poslechem, „Storm the Gates“ nestojí za větší pozornost. Jde pouze o další řadovku do počtu. Zbytečnost, na kterou si nikdo nevzpomene. Nebýt mojí naivity a silné míry nostalgie k legendárním kapelám, sám bych se tomu vyhnul, ale stále v koutku duše věřím, že minimálně úrovně „Resurrection“ by ještě někdy mohli dosáhnout. Netřeba však z nevalného vývoje odkazu Venom vinit pouze Cronose, protože ani jeho někdejší kolegové Mantas a Abaddon nepředvedli s Venom Inc. nic závratného. Můžeme těmto pánům jen poděkovat za to, jak se vyřádili na albech „Welcome to Hell“, „Black Metal“ a „At War With Satan“. Zajděme na koncert, splnit si povinnost a zahalekat si nesmrtelné klasiky, současnou tvorbu však s klidem přeskakujme.


Spearhead – Pacifism Is Cowardice

Spearhead - Pacifism Is Cowardice

Země: Velká Británie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 23.11.2018
Label: Invictus Productions

Tracklist:
01. Duellorum
02. Of Sun and Steel
03. Ajativada
04. Wolves of the Krypteia, We
05. Violence Revolt Ruination
06. Hyperanthropos
07. Degeneration Genocide
08. The Elysian Ideal
09. A Monarch to Rats
10. Khan
11. Aion (Two Keys and a Lion’s Face)
12. Aftermath

Hrací doba: 42:12

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Invictus Productions

Už názvy desek jako „Deathless Steel Command“, „Theomachia“ nebo „Pacifism Is Cowardice“ napoví, že britští Spearhead se militantní tématice věnují rádi, a pokud máte aspoň minimální rozhled, dojde vám, že Invictus Productions, kteří vydali většinu nahrávek Spearhead, si se žádnou kopírkou Sabaton renomé špinit nebudou.

I když… Vydávat „kopírku“ Marduk jim zpočátku až tak nevadilo, hehe. Debut „Deathless Steel Command“ (2005), podobným způsobem jako dema Infernal War, smrděl inspirací válečnými alby Švédů až příliš, ale s následující nahrávkou Spearhead překonali sami sebe. „Decrowning the Irenarch“ (2007) připomíná nejvíce druhou desku Angelcorpse „Exterminate“, ale vojenský étos a vřavu bojiště dokázali zhudebnit relativně po svém. Což zapříčinilo, že ani po zklamání jménem „Theomachia“ (2011) jsem na jméno Spearhead nezapomněl a oznámení krutopřísně pojmenované desky „Pacifism Is Cowardice“ mi udělalo upřímnou radost.

Jak jsem předeslal výše, „Pacifism Is Cowardice“ primárně vychází z druhé desky Angelcorpse, dále tu neoddiskutovatelně smrdí přímočařejší sekanice Vader a Spearhead se také zřejmě zhlédli ve valivé brutalitě Bolt Thrower. V neposlední řadě tu je všudypřítomné black/thrashové koření a nemístné by z mého pohledu nebylo ani přirovnání k dosud poslední desce Diocletian, a to z důvodu, že intenzivní hudební jatka jsou oběma interprety vykresleny jako majestátní záležitost. Vyrovná se „Pacifism Is Cowardice“ zmíněným špičkám? Ne, je to „pouze“ kvalitní nadprůměr bez formálních lapsů s jediným výjimečným aspektem – vokálem. Barghest na minulých deskách Spearhead nebo s Tortorum předváděl skvělé výkony, ale tady řve naprosto barbarsky. Bez přehánění, moc vokalistů s hrozivějším, animálnějším projevem mě nenapadá.

Avšak „Decrowning the Irenarch“, ono definující album Spearhead, stále zůstává tím nejlepším, i přesto že se mi „Pacifism Is Cowardice“ líbí poměrně dost. Na rozdíl od „Theomachia“ celkově nabízí silnější nápady a několik sakra mocných, pamětihodných skladeb, žel obě desky sráží podobný problém. Spearhead po odchodu Vortigerna (bubeníka na prvních dvou nahrávkách) stále nenašli bijce, který by se s manévry strunné sekce takticky doplňoval, byť to stále není tak špatné jak na „Theomachia“, kde Torturer (dlouhou dobu nájemná puška Belphegor) příliš často blástil jako retard a muzice z mého pohledu absolutně neprospíval. Současný bubeník Typhon není marný, jeho styl zde pasuje lépe a jsou tu i náznaky kreativity, ale stále to není úplně ono, neboť jeho unylé plácání do blán drží jisté pasáže zpátky. A to je velká škoda, protože když se do těch bicích fest opře, výsledek je devastační, takže to snad není jen produkcí.

Nová deska Spearhead není elitní pecka, před kterou by se mělo padat na ksicht, ale kvality tu jsou a velice rád bych ji doporučil, pokud holdujete i jen jediné ze zmíněných kapel výše (hlavně těm fanouškům Sabaton samozřejmě). Jestli se vám nechce poslouchat album hned celé, zkuste aspoň „The Elysian Ideal“ nebo „A Monarch to Rats“ a dostanete festovní námrd. Trochu jinou tvář desky nabízí zas „Wolves of the Krypteia, We“ nebo „Aion“. Každopádně každý regulérní song má co nabídnout, tyhle podle mě vyčnívají nejvíc. No, a pokud by vám Spearhead a jejich „Pacifism Is Cowardice“ zachutnalo, rozhodně nezapomeňte sjet „Decrowning the Irenarch“.


V/A – Ещё не время предавать

VA - Esce ne vremja predavat

Země: Rusko / Velká Británie / Německo
Žánr: industrial / ethno / drone
Datum vydání: 18.3.2018
Label: UIS

Tracklist:
01. Project Transmissions – Revolutionary Dreams
02. T-Union – Department VIII
03. Grёzoblazhenstvie – Взгляд уходящий в даль
04. Presskopf – Konvent (VP-Mix)
05. ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – Железный век
06. Blue Dervish – Shah’s Dream/Not Dream
07. Ajuleg&Irm – Reflection
08. Holy Palms – Chewed Up Tanbur
09. KRRAU & Σολομών – Тирания из глубин времен

Hrací doba: 42:19

Několik nahrávek z ruské avantgardní / experimentální scény jsme si v našich recenzích již představili a prakticky pokaždé to stálo za to. Připomenout mohu například splitko „αρχάος“ od Krrau a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ [Qamat is-sa‘atu] nebo kompilaci „Аргандаб“, na níž se obě zmiňované kapely taktéž podílely. Vzhledem k tomu, jak moc mě tyhle počiny bavily, rozhodnul jsem se věnovat prostor další podobné záležitosti, která by mohla potěšit ty z vás, jimž se podobně jako mně „αρχάος“ a „Аргандаб“ zalíbilo. Kompilace „Ещё не время предавать“ je sice už nějaký ten měsíc stará, ale myslím, že za připomenutí to stojí.

„αρχάος“ a „Аргандаб“ jsem nezmiňoval náhodou, protože mezi nimi a „Ещё не время предавать“ je určitá návaznost. Za prvé zde opět nalezneme příspěvky od Krrauﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ. Stejně jako „Аргандаб“ tuto kompilaci vydal moskevský label UIS a opět se jedná o koncepční počin (o tématu ještě podrobněji pohovoříme níže). Sice se na něm podílí větší množství projektů – většinou z Ruska, ale najdou se i příspěvky z Velké Británie a Německa – ale nejedná se o obyčejnou kompilačku náhodných songů, nýbrž o ucelený počin s jednotícím tématem, jejž ctí všechny přítomné skupiny. Tím pádem lze „Ещё не время предавать“ vstřebávat jako konzistentní desku, akorát s více autory, což mně osobně vyhovuje. Osobně kompilace nemám příliš v lásce, ale jsou-li pojaté tímhle způsobem, pak to rozhodně beru. Obzvlášť když je hudební náplň tak zajímavá.

„Ещё не время предавать“ se věnuje íránské islámské revoluci, která proběhla v letech 1978 až 1979 a v jejímž důsledku se Írán přetransformoval z monarchie na teokracii. Událost měla zásadní vliv na budoucí vývoj nejen Íránu, ale i celého regionu Středního východu. Jak se ale praví v představení kompilace, cílem „Ещё не время предавать“ není rekonstruovat historické události anebo polemizovat o důsledcích revoluce, nýbrž se pokusit vystihnout nálady v íránské společnosti v letech 1978–1979.

Jak je u vydání UIS zvykem, část kazetového nákladu byla rozhozena v místě, s nímž je daný koncept spojen – v tomto případě v Teheránu, hlavním městě Íránu, a Bandar Abbásu. Fotky si můžete prohlédnout zde.

Co se vlastní hudební náplně „Ещё не время предавать“ týká, opět na vás čeká dobrodružná experimentální muzika s feelingem daného regionu. Žánrově se pohybujeme především mezi škatulkami jako industrial, ethno nebo drone.

Pocitově velkou roli tentokrát hraje ethno, přestože prakticky nikdy není prezentováno v čistokrevné formě, vždy pod ním tepe industriální či darkambientní podmaz. Především ve druhé půli nahrávky je ho hodně, viz „Shah’s Dream/Not Dream“ od Blue Dervish, „Reflection“ od Ajuleg&Irm, „Chewed Up Tanbur“ od Holy Palms a částečně i „Тирания из глубин времен“ od Krrau & Σολομών. V minimalističtější formě jsou ovšem podobné nálady ke slyšení i v dřívějších fázích alba, například v závěru „Revolutionary Dreams“ od Project Transmissions.

VA - Esce ne vremja predavat

Vedle toho tu ale máme také drone-noisové věci jako „Department VIII“ od T-Union či „Взгляд уходящий в даль“ od Grёzoblazhenstvie, z nichž druhá první jmenovaná víc bolí a druhá se víc hrabe v minimalismu. „Konvent (VP-Mix)“ od Presskopf na tuto formu navazuje, ale přidává k ní skoro až „chytlavý“ rytmus. Zvláštní postavení má pro mě na „Ещё не время предавать“ skladba „Железный век“ od ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – ta je totiž pomalá, ponurá a temně atmosférická, ale má v sobě i kus jakéhosi majestátu. Lze ji chápat jako určitý předěl mezi oběma částmi počinu.

Pokud si totiž srovnáte zařazení jednotlivých skladeb do pomyslných „skupin“ a srovnáte s jejich pořadím v tracklistu, zjistíte, že „Ещё не время предавать“ průběžně prochází určitým vývojem, který zřejmě nebude náhodný. Osobně jsem si hlučivější a temnější první polovinu vysvětlil jako odraz tehdejší nespokojenosti íránského obyvatelstva ohledně špatné hospodářské situace a policejních praktik a růstu opozičních nálad vůči režimu šáha Muhammada Rezy Pahlavího a druhou etničtější půli jako postupné nastolování vlády islámských šíitských fundamentalistů.

Ať už jsem se ale s touto interpretací trefil či nikoliv, jedno vím jistě – po hudební stránce je „Ещё не время предавать“ výstavní záležitost, kterou by neměli minout žádní hledači a příznivci experimentální tvorby. Stejně jako dříve recenzované příbuzné počiny, i zde se jedná o desku, kterou se rozhodně vyplatí slyšet.