Archiv štítku: GBR

Velká Británie

You Were Never Really Here (2017)

You Were Never Really Here (2017)

Země: Velká Británie / Francie / USA
Rok vydání: 2017
Žánr: thriller / drama

Originální název: You Were Never Really Here
Český název: Nikdys nebyl

Režie: Lynne Ramsay
Hrají: Joaquin Phoenix, Ekaterina Samsonov

Hrací doba: 89 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Na snímek „You Were Never Really Here“ jsem se dost těšil a do kina jsem šel s očekáváním zajímavého počinu. Chtěl jsem vidět kvalitní indie thriller, který by díky své pozici mohl být trochu odvážnější a nabídnout drsnější podívanou bez příkras a uhlazení pro mainstreamové publikum. Bohužel jsem se dost spletl.

Námět filmu – založený na stejnojmenné knižní předloze od amerického spisovatele Jonathana Amese – sice nepatří k těm úplně nejoriginálnějším, ale pro drsný špinavý thriller poskytoval dobrou výchozí pozici. Válečný veterán Joe se nyní živí jako nájemný drsňák, jenž dělá špinavou práci, na jakou si jej najmou. Je evidentní, že nejde o zaměstnání, které by bylo stoprocentně legální. Ale to je asi to poslední, co by našeho hrdinu trápilo, protože dále už má na práci jen soužití se starou senilní matkou a myšlenky na sebevraždu. Ze své dřívější kariéry vojáka, agenta FBI a také z krušného dětství si totiž (naprosto nečekaně) odnesl pěknou řádku traumat a psychických problémů.

Zdá se, že se na něj usmálo aspoň trochu štěstí, když se svou spojkou dostanou džob za velké prachy. Joe má zachránit dceru vlivného senátora, která pravděpodobně skončila v jednom z vykřičených domů s mladistvými dívenkami, kam si chlíváci chodí ukájet své pedofilní choutky. Joe sem přijde, ztříská všechno na jednu velkou hromadu (aniž by divák viděl cokoliv explicitního…), získá senátorskou dcerušku a jede na místo setkání. V zapadlém motelu na něj ovšem místo bohatého fotra čeká zjištění, že tento spáchal sebevraždu, načež do místnosti vtrhne komando, které si dceru vezme zpátky a pokusí se Joea zabít. Odsud se mu celý jeho už tak bídný svět drolí a postupně zjišťuje, že pedofilní gang sahá až na nejvyšší místa, která o nějakého osamělého hrdinu vůbec nestojí. Vysvětlujte to ale někomu, kdo má neodolatelnou chuť se pomstít, protože mu vyvraždily těch pár lidí, s nimiž se stýkal. A k tomu ještě ta malá dívka, kterou by taky nerad nechal v drápech pedofilního zmetka…

Typické revenge-téma ovšem tvůrci pojali značně artovou formou. Což působí docela zajímavě ze začátku, ale s postupujícími minutami začíná víc vadit než bavit. Vůbec by mi nevadila jistá zkratkovitost a útržkovitost vyprávění, pokud by rušivé flashbacky do minulosti Joea nepůsobily spíš samoúčelně, protože reálně nějaký větší smysl pro vývoj filmu nemají. Leda tak jako osvětlení toho, že hlavní postava je taky trochu psychouš, takže by nikoho nemělo představit, že si zničehonic sundá triko. Asi.

Zjistil jsem ale, že ještě víc mi vadila skutečnost, že součástí formy „You Were Never Really Here“ je prakticky nulové vyobrazení násilí, ačkoliv film sám o sobě násilný je (respektive měl by být). Oblíbená zbraň Joea je kladivo, ale kamera divákovi nikdy nedopřeje pohled na to, jak jím hlavní hrdina nemilosrdně rube nějakého hajzla. Při první akci to ještě vyznívá poměrně zajímavě, ale když se závěrečná bitka skládá pouze ze záběrů z toho, jak Joe odchází od další mrtvoly, zjistil jsem, že z principu syrový příběh odpírá skutečný pohled na násilí, jímž je protkán. Emočně mě to nezasáhlo tolik, abych byl schopen absenci krvavé práce odpustit. Ani skvělý Joaquin Phoenix v hlavní roli nedokáže zvrátit misky vah na stranu pozitivního hodnocení, protože je jen jedním z mála skutečných kladů.

You Were Never Really Here (2017)

Při celé té artové formě z toho mám tak trochu dojem, že „You Were Never Really Here“ cílí na intelektuálnější publikum, pro nějž by pořádná rubačka kladivem byla nejspíš příliš přízemní. Což je asi v pohodě, intelektuálům to vyhovovat skutečně může, ale takové nekulturní hovado jako já tenhle přístup bohužel neuspokojil. Zůstal ve mně pocit, jako kdyby zvláštně rozehranému filmu chyběla nějaká zásadní ingredience… a pro mě to byla právě tahle.

Mé dojmy z „You Were Never Really Here“ jsou rozporuplné. Ne proto, že jsem dostal trochu něco jiného, než jsem očekával, nýbrž proto, že to, co jsem dostal, mě nedokázalo divácky plně uspokojit. Určitou zajímavost tomu upřít nelze, kamera je místy nápaditá a soundtrack některým scénám dodává větší šmrnc než samotný obraz. Na druhou stranu, jiné momenty naopak působí trochu natahovaně, což u 90minutového snímku není úplně košer vizitka. Měl-li bych to shrnout, řekl bych, že „You Were Never Really Here“ je pokus o artové zpracování žánru, jemuž artový přístup nesedí. Nevadí mi, že jsem to viděl, ale podruhé to opakovat nemusím, a kdyby to bylo delší, už bych se asi fest nudil…

You Were Never Really Here (2017)


Peosphoros – Pink Metal

Peosphoros - Pink Metal

Země: Velká Británie
Žánr: politically correct trans LGBTQMN pink metal
Datum vydání: 30.3.2018
Label: SGW Records

Tracklist:
01. Britney Therapy
02. Prostitutes Must Die in Genocide
03. Terrorism
04. Multiculturalism Is Genocide
05. Pink Metal
06. Rape and Kill Animals Attack Women

Hrací doba: 29:27

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Infamy PR / Peosphoros

Odjakživa razím teorii, že metal by měl špinavý, hnusný a nenávistný, hudebně i textově. V posledních letech se ale tenhle žánr čím dál tím víc zasírá hromadou buzniček, které vyznávají politickou korektnost, staví se proti rasismu, dokonce bojují za práva zvířat nebo práva žen. Fuj, ty vole, z toho by jeden blil. Kam se poděla misantropie a aura nebezpečí, která by měla (dnes už takzvaně) extrémnímu žánru náležet? Bylo jen otázkou času, než se tady objeví nějaká mrdka s duhovou vlajkou ve znaku a ve své tvorbě se otevřeně postaví za práva LGBTQ. Přesně tímhle je idiocie s názvem Peosphoros, jež o sobě tvrdí, že hraje pink metal a že bojuje proti bigotnímu black metalu. A za to nyní dostane nejvyšší hejt a opovržení…

Akorát je v tom jeden malý háček, a sice že za kapelou stojí jistá Leyla Braun. Nic vám to neříká? Tak to zkusíme jinak. Tahle transka je ve skutečnosti Emir Toğrul, jehož jméno by už dávno nemělo být neznámé žádnému pravidelnému čtenáři. Tenhle turecký šílenec zásobuje hudební svět tunou totálního bahna, nad nímž si všichni přizdisráči myjí ruce a nechtějí s tím mít nic společného. Yayla, Blliigghhtted, Red Bible Black a samozřejmě největší zvrhlost Viranesir nejsou věci, jaké by strávil každý. Peosphoros v tomto ohledu není výjimkou.

Přesto je Peosphoros v lecčems trochu jiný případ než zbylé jmenované. Ale ne ve všem, protože určité elementy jsou na svém místě. Předně je evidentní, že Peosphoros je jedna velká ironie. Kapela o sobě tvrdí, že jde o „politicky korektní trans LGBTQMN pink metal“ (co znamená to „MN“, netuším), ale ve skutečnosti jsou Peosphoros pravým opakem. Opět se připravte na texty plné rasismu, incestu, týrání dětí a zvířátek, znásilňování, urážení muslimů, urážení black metalu a dalších podobných zábavných témat, které v současné západní společnosti patří k vysoce citlivým záležitostem (s výjimkou toho black metalu, samozřejmě), o nichž se ve veřejném prostoru nevtipkuje. Emir má ovšem tradičně všechno na svém tureckém salámu a pálí tou nejostřejší municí. Což je mi prostě sympatické. Aspoň někdo má v metalu pořád ještě koule. Paradoxně je to pošahaný bisexuál, který se v rámci tohoto projektu převléká za hnusnou štětku.

Doposud jsem o Peosphoros mluvil způsobem, díky němuž to mohlo vypadat, že jde o jednočlenný projekt, ale není tomu tak. Kromě Emira zde vystupují ještě dvě holky, jejichž půvaby můžete obdivovat na přiložené fotce. Jejich přítomnost je znát i třeba díky tomu, že vedle standardního ječení (standardního na poměry Emirovy tvorby, nikoliv obecně) se tu objevuje i vysoký čistý ženský zpěv.

Peosphoros

V hudební rovině je na „Pink Metal“ místy znát Toğrulův rukopis, ta deska jeho stopu rozhodně nese, ale jak jsem řekl, jsou zde rozdíly. Peosphoros je obecně vzato stále vyšinutá muzika, ale osobně mi přijde o něco méně odporná než třeba Viranesir. Na druhou stranu je mnohem afektovanější, což ovšem neberte jako vyložené negativum, protože to zjevně souvisí s projevem a všeobecnou stylizací formace. Přesto si tohle slovo zapamatujte, jelikož právě afektovanost počínání Peosphoros do určité míry vystihuje nejlépe.

Dále je „Pink Metal“ v jistém slova smyslu i „hudebnější“. Na albu se nacházejí pasáže, které jsou po skladatelské stránce velmi dobře provedené, leckdy by dokonce šlo bez přehánění mluvit o atmosféricky zvláštních momentech. Za takové by se rozhodně nemusela stydět ani „seriózní“ formace. Vedle toho si ovšem Peosphoros dovolí i vykrást „Oops!… I Did It Again“ od Britney Spears a ještě ten song nazvou „Britney Therapy“ a vybaví jej těžce incestním textem. Tomu se, přátelé, říká umění.

Způsob, jak se vám „Pink Metal“ bude líbit nebo nelíbit, se zásadně odvine od toho, jakým způsobem se k téhle nahrávce postavíte. Je evidentní, že nejde o standardní žánrovou práci. Absolutní pohrdání společenskými konvencemi a záměrně přešponovaná stylizace z toho dělá záležitost mimo běžná měřítka (nejen black) metalu. Osobně mohu říct, že poslouchat to nějak zásadně dlouho v kuse se moc nedá, za nějakou dobu mě to začalo trochu srát, ale důvod by snad měl být patrné z předchozích řádků. Nepochybně si však tuhle úchylnost zapamatuju a někdy v budoucnu si ji určitě ještě pustím.


Trivium, Power Trip, Venom Prison

Trivium, Power Trip, Venom Prison

Datum: 27.3.2018
Místo: Praha, Roxy
Účinkující: Power Trip, Trivium, Venom Prison

O koncertu těchto tří kapel jsem věděl poměrně dlouhou dobu, ale po zveřejnění ceny vstupného jsem neustále váhal, zdali se zúčastním, nebo ne. Čas plynul a vstupné postupně vzrostlo na částku lehce přes sedm stovek, což se mi už vůbec nechtělo dát. Hlavním důvodem bylo samotné seskupení kapel, jelikož můj zájem spočíval pouze v jedné, a sice Power Trip. A dát za jednu kapelu tolik peněz se mi prostě nechtělo, navíc jsem si říkal, a vlastně stále v to doufám, že sem jednou přijedou s vlastním turné a budou obklopeni zajímavějšími interprety.

Několik protočení desek „Manifest Decimation“ a „Nightmare Logic“ mě celkem lehce přemluvilo, a tak jsem zhruba týden před koncertem začal pokukovat po události na Facebooku, kde se začaly kupit nabídky s prodejem lístků. Po několika neúspěších se nakonec den před samotným koncertem zadařilo, a já se domluvil na příznivé ceně a předání v místě koncertu.

Abych byl trochu v obraze, pustil jsem si nové album Trivium, „The Sin and the Sentence“, a také pár skladeb od Venom Prison. No, nechtěl jsem se takhle trápit dlouho, takže jsem poslech novinky Trivium nedokončil, pustil pár jejich hitovek na YouTube a tím má příprava na vystoupení hlavní hvězdy večera skončila. Ostatně není to moje první setkání s touto kapelou, měl jsem tu čest na loňském Brutal Assaultu, takže jsem moc dobře věděl, do čeho jdu. Když jsem si tam tenkrát říkal, že tohle už víckrát zažít nemusím, co čert nechtěl, je to tu znovu.

Do klubu Roxy jsem dorazil přesně na čas, takže netrvalo dlouho a na pódium vtrhli Venom Prison. Veškerou pozornost na sebe okamžitě strhla zpěvačka Larissa Stupar, která očividně do svého výkonu dávala vše. Její křikot se nedal přeslechnout, ale mně osobně se více líbila její hlubší poloha. Ke stylu kapely však seděly i ty vyloženě vyřvávané pasáže, jelikož v sobě mísí jak metalcore, tak death metal. Právě tahle žánrová fúze tomu kolikrát dodávala momenty, ze kterých je cítit snaha nějak vybočit a tvořit něco osobitého. Po poslechu doma jsem čekal, že mě to bude spíš nudit, ale nakonec to bylo docela v pohodě. Tomu možná hodně napomohla také délka celého vystoupení, jelikož se domnívám, že na pódiu nestrávili snad ani půlhodinku. Lidí před pódiem bylo ještě poskrovnu a nějaká výraznější odezva se konala vyloženě až na pokyn zpěvačky, ale to už je tak nějak úděl předkapel.

Po docela krátké pauze akorát tak na jedno pivo přichází na scénu Power Trip. Snažím se dostat dopředu, přičemž zjišťuji, že publikum lehce zhoustlo, takže jsem nakonec trochu dál. Začínají klasicky dvojičkou „Soul Sacrifice“ a „Executioner’s Tax (Swing of the Axe)“, což je naprosto dokonalej začátek. Má to koule, energii, nasazení, prostě to začíná správně vřít. Power Trip hrají jako na desce, přesně jako „Nightmare Logic“, jen bych si dokázal představit trošku ostřejší zvuk. Tomuto albu se koneckonců věnovali nejvíce a tak nechyběla titulka ani zničující „Firing Squad“. Přestože reakce publika se s větším počtem hlav zlepšila, stále to nebylo úplně ono a možná, že právě lepší atmosféra byla tím posledním dílkem, jenž mi sházel k naprosté spokojenosti. Ve své podstatě to mělo všechno, ale výsledný dojem mohl být ještě o maličko lepší. Nejspíš za to mohou má přehnaná očekávání. Celý set byl ukončen dvěma fláky z prvního alba „Manifest Decimation“ včetně titulní skladby na úplný závěr. Samozřejmě, že převládá spokojenost, ale chyběly mi pecky jako třeba „Crossbreaker“ nebo „Heretic’s Fork“, ale i zde hodně tlačil čas.

Power Trip

Poté jsem se přesunul na hořejší balkón a čekal, s čím přijdou Trivium. Za sborového zpívání intra v podobě „Run to the Hills“ začínalo Roxy konečně dostávat tu správnou atmosféru. Prostor pod pódiem byl již úplně zaplněn a očekávání diváků by se dalo krájet. Já tomu spíše skepticky seshora přihlížel a Trivium mě v podstatě mohli jen překvapit. No, a nepřekvapili. Ani nový materiál, velice ceněný napříč médii, nijak nezlepšil můj dojem z této kapely. Z novinky nakonec zaznělo šest skladeb, což je sympatické a vzhledem k chválám logický krok. Kolikrát mě písně bavily, ale většinou se tak dělo pouze ze začátku a do doby než se ujal mikrofonu Matt Heafy. Když tam začne pět a následně si v refrénech vylévat srdíčko, dokonale to zkazí všechno okolo. Tohle prostě nevystojím. Alespoň kdyby to takhle nebylo v každé písni, ale struktura v jejich tvorbě je pevně daná, a tak tahle mučírna pokračovala a nepřestávala. Tedy až na jednu výjimku. Starší kus „Becoming the Dragon“ mi byl po chuti daleko více a dokonce jsem si podupával do rytmu.

Co je ale důležitější, fanoušci Trivium měli zjevně úplně jiný názor a jde celkem jednoduše soudit, že jim se koncert líbil. Poslouchali na slovo, ba je k tomu ani nikdo nemusel vyzývat, kotel se rychle rozjel do klasických otáček a koncertu jako show nechybělo vůbec nic. Mohu jim poděkovat, že si vzali na turné Power Trip, a já tak měl po zrušení jejich vystoupení na Brutal Assaultu možnost na ně zajít. Když to shrnu, tak to stálo za to. Power Trip mě bavili, hned bych na ně šel znovu a vám, kdo chcete slyšet a vidět v současné době pořádný thrash, doporučuji to samé. Naživo skutečně zabíjejí, jen bych si je ještě přál vidět v roli headlinera s pořádným časovým prostorem a kupou příznivců. Tak třeba příště na jejich vlastním turné.

Trivium


Coffin Haze – Rehearsal Ritual II

Coffin Haze - Rehearsal Ritual II

Země: Velká Británie
Žánr: dungeon psychobilly surf metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Caligari Records

Tracklist:
01. A Grave Above All
02. In All Her Cancer
03. I Will Create
04. The Bat [Lou Forbes & The Ventures cover]
05. Revealed, Revered

Hrací doba: 17:51

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Caligari Records

Vždycky mám velkou radost, když v recenzích mohu představit nějakou obskurní kapelu. Ne takovou, která to o sobě jen tvrdí na Facebooku. Ani ne takovou, která se jen umí obléknout do kapucí a zahalit držku, z čehož bychom se všichni asi měli posrat až za roh. Mám na mysli skupiny, které jsou divné, zvláštní a leckdy až ojedinělé a – ano, klidně to řekněme – obskurní po hudební stránce. Dovolím si tvrdit, že Britové Coffin Haze k takovým rozhodně patří!

Myslím, že mi bude stačit, abych jen trochu vysvětlil, co přesně že to Coffin Haze hrají za muziku, a budete se mnou souhlasit, že se nejedná o věc, na jakou narazíte na každém rohu. Pak si to pustíte, a jestli byste předtím měli nějaké pochybnosti, tak nejpozději při poslechu se rozplynou a konečně pochopíte, že tu nemluvíme o standardní hudební produkci.

Na tohle všechno ale ještě bude čas později, nejprve si dejme nějakou menší informační nalejvárnu. Nebojte, nepůjde o nic dlouhého, poněvadž v případě Coffin Haze toho není zas tolik co říct. První demosnímek s názvem „Rehearsal Ritual I“ vyšel v roce 2015 na audiokazetě limitované osmdesáti kusy. Pak nějakou dobu nic, dokud se na podzim loňského roku v oběhu neobjevil druhý demáč, dle očekávání nazvaný „Rehearsal Ritual II“. Opět na audiokazetě, tentokrát ovšem limitované na ambicióznějších (to byla ironie) 150 kopií. Obě vydání proběhla pod značkou borců z Caligari Records.

Teď ale přejděme k tomu, co si na nás (vás) Coffin Haze vlastně přichystali. U následujícího odstavce bych vás požádal o zvýšenou pozornost, jelikož v něm zazní to zásadní, co o Coffin Haze potřebujete vědět:

Myslete na žánry jako surf rock nebo psychobilly. Máte to? Tak teď si zkuste představit, jak by něco takového mohlo znít, kdyby se to někdo rozhodl hrát se zvukem metalového undergroundu v zašlé garáži, s feelingem syrového metalu. Při troše fantazie vám vyjdou – Coffin Haze!

Formálně se to může zdát jako jednoduchý recept, ale jak se ukazuje, plně to stačí k nevšednímu poslechu. Míchat rozličné žánry dávno přestalo být znakem vizionářství či originality, protože zdánlivě už bylo smícháno všechno se vším, ale jak vidno, stále existují skulinky a zákoutí, které ještě nebyly objeveny. Coffin Haze jednu takovou našli. Alespoň tedy mně to tak přijde, jelikož si nevzpomínám, že bych kdy slyšel něco, co by se zvuku téhle skupiny přibližovalo. A to je myslím sakra silné prohlášení!

Coffin Haze

Nejlepší na tom ale je, že „Rehearsal Ritual II“ neboduje pouze díky netradiční žánrové kombinace z ní plynoucího soundu. Ten materiál je totiž fakt dobrý skladatelsky. Připravte se na nahrávku patřičně vyfetovanou a psychedelickou. Zároveň ale strašně fajnovou a pohodovou. Hraje tam hromada vzdušných melodií, a přitom je to zatuchlé jak zapomenutá hrobka. Tenhle kontrast ovšem funguje na výbornou. Výše jsem mluvil o obskurní hudbě – tenhle pojem v poslední době patří k těm, které jsou hojně nadužívány až zneužívány, a přitom jen na seskupení jako právě Coffin Haze sednou.

Asi nemá cenu nějak dále rozebírat, že „Rehearsal Ritual II“ mě setsakra potěšilo. Coffin Haze je přesně ten druh kapely, kvůli nimž stojí za to se prohrabávat neznámými formacemi s vidinou toho, že se někde mezi nimi může skrývat perla. Víc k tomu snad není třeba dodávat – snad jedině kromě poznámky, že nejen „Rehearsal Ritual II“, ale ani jeho předchůdce „Rehearsal Ritual I“ byste si neměli nechat ujít…


Judas Priest – Firepower

Judas Priest - Firepower

Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 9.3.2018
Label: Columbia Records

Tracklist:
01. Firepower
02. Lightning Strike
03. Evil Never Dies
04. Never the Heroes
05. Necromancer
06. Children of the Sun
07. Guardians
08. Rising from Ruins
09. Flame Thrower
10. Spectre
11. Traitors Gate
12. No Surrender
13. Lone Wolf
14. Sea of Red

Hrací doba: 58:10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Už jsou to čtyři roky, co britská heavymetalová legenda Judas Priest vydala album „Redeemer of Souls“. Když se po letech ohlédneme zpět, lze konstatovat, že ačkoliv to nebyl žádný propadák, o kdovíjak povedený materiál se také nejednalo. Po ambiciózním a rozpačitě přijatém „Nostradamovi“ sice šlo o krok k větší jistotě a klasickému zvuku, avšak v mých očích také o sestup z té nejvyšší heavymetalové ligy. Co víc, kapelu opustil zakládající člen, kytarista K. K. Downing, kterého sice nahradil schopný Richie Faulkner, ale na tu změnu po pravici Glenna Tiptona se muselo nějaký čas zvykat. Zkrátka, ze všech těchto důvodů jsem událostem oznamujícím vydání nové desky „Firepower“ nevěnoval příliš pozornosti.

To se ale začalo postupně měnit se zveřejňováním prvních singlů. Nejprve titulka, poté „Lightning Strike“. Už začínalo být jasné, že „Firepower“ bude stát za vyzkoušení a nejspíš bude na hony vzdálené svému předchůdci. Dávku naděje zažehla rovněž skutečnost, že o produkci se stará Andy Sneap a také Tom Allom, tedy producent všech klasických desek Judas Priest z osmdesátých let. Tahle kombinace starého pardála a současné produkční hvězdy zněla velice zajímavě. Angažování Alloma dává tušit, po čem kapela zřejmě prahla, tedy po návratu velkolepého zvuku a někdejší přední metalové pozici.

Dalším zajímavým znakem „Firepower“ je jeho obal a vlastně i název. No schválně, komu se při pohledu na obálku nevybaví jistá spojitost se „Screaming for a Vengeance“ potažmo „Defenders of the Faith“ a „Turbo“? Novinku sice nenamaloval Doug Johnson, ale tvůrce „Firepower“, Claudio Bergamin, se jím evidentně musel nechat hodně inspirovat. Co se názvu týče, připadá mi podobně silný a zapamatovatelný jako například výše zmíněné tituly.

Nejdůležitějším aspektem je ale samozřejmě hudba. Kdož jste ještě desku neslyšeli, asi hádáte správně, že veškerá podobnost a spojitost s osmdesátkovými alby není čistě náhodná. Ano, „Firepower“ skutečně připomíná jakéhosi křížence desek od „Screaming for a Vengeance“ až po „Painkiller“ a nejvíce pak asi právě tyto dvě jmenované. Judas Priest tak dokázali tu neuvěřitelnou věc, že obvyklé tlachy o tom, jak se nějaké kapele podařilo stvořit nahrávku znějící jako – a teď si dosaďte nejlepší album té kapely – nejsou pouhé pohádky, ale skutečně tomu tak ve výsledku je. Možná můžete namítat, že se pouze opakují a nepřicházejí s ničím novým, ale copak tohle někdo po skoro padesát let staré skupině chce?

„Firepower“ je nejlepším albem Judas Priest od dob „Painkiller“. A směle šlape na paty všem klasickým dílům, ať už vezmete „Sad Wings of Destiny“ nebo „British Steel“, záleží, co máte zrovna nejraději. Jak je to možné? Sám pořádně nevím. Za vrchol posledních pětadvaceti let jsem bral návratové „Angel of Retribution“, které je rovněž velice povedené, ale „Firepower“ posouvá laťku ještě výš. Asi se to všechno prostě dobře sešlo – hlavně je tu opět přítomna produkce hodná jména Judas Priest a skvěle napsané skladby nepostrádající hudební kumšt a hitovost zlaté éře heavy metalu vlastní.

Placka je otevřená pěkně zostra, a to tvrdým riffem ústřední skladby. Hnedka úvodní flák dává vzpomenout na útočnost „Painkillera“, zejména v refrénu, kde se salvou kopáků rozhodně nešetří. Zahanbit se nedají ani kytary, zkrátka tady šlape všechno. Stejně tak už trochu klidnější a více hymnická „Lightning Strike“ – není co vytýkat, poctivě provedené řemeslo. Do temnějších vod se dostává „Evil Never Dies“. Rob Halford zde v sobě probouzí toho pravého démona, ale nachází se tu i výborná klidnější pasáž, kde nabídne zase svoji spíše vypravěčskou polohu. Halford na „Firepower“ jednoduše exceluje! Začátek jako víno a ani v příštích minutách se nepolevuje.

Nemohu opomenout hit „Never the Heroes“ opatřený synťáky a vůbec celkově atmosférou osmdesátek. Podobně nostalgicky na mě působí také „No Surrender“, což je asi nejpřímočařejší věc novinky; věřím, že pro někoho možná až moc vlezlá, ale já z ní slyším podobnou radost jako z „You’ve Got Another Thing Comin‘“. Nejlepší refrénem se u mě pyšní „Spectre“, jež zní díky skvěle vybudované struktuře opravdu mohutně. Ryzí hit. Když už tu jmenuji takhle výrazné okamžiky, uvedu také moji nejoblíbenější skladbu „Firepower“„Flame Thrower“. Ta se od zbytku liší zejména svoji groovy kytarou a až rock ‘n‘ rollovými slokami. Zajímavá kombinace tvrdosti a lehkosti, kterou podtrhuje nešetřící se Halford.

Judas Priest

Asi mohu jednoduše napsat, že zde není žádná skladba, jež by se dala považovat za vyloženou vatu, spíše si prostě nějaké oblíbíte více či naopak méně. Mezi ty u mě patří třeba „Traitors Gate“ nebo „Rising from Ruins“, ale znovu zdůrazňuji, že se stále jedná o povedené písně. Co by za ně jiní dali. Posledně jmenované předchází kratičké pianové a později kytarové intro „Guardians“ a je vlastně takovým předělem a odpočinkem vprostřed desky. O ukončení celého opusu se možná trochu překvapivě stará balada „Sea of Red“ s akustickými kytarami a vším ostatním, co k tomu už patří, a samozřejmě že v provedení Judas Priest to funguje jako tečka výborně.

Důležité je také zmínit, že „Firepower“ je skvěle poskládáno, co se řazení skladeb týče. Je tím tak zamezeno jakémukoliv delšímu slabému místu. Když vás nějaká píseň tolik nebaví, druhá nabídne o něco jinou tvář, jež může být více po chuti. Také jsou dobře rozprostřeny nejlepší kusy, kdy se v každé části desky nějaký nachází, takže i přes poměrně rozmáchlou stopáž je pořád na co se těšit.

Jak shrnout „Firepower“? Je albem, které se zapíše do kapelní historie. Je albem, které vrací Judas Priest do první ligy, a to na ty nejvyšší pozice. „Firepower“ je albem, které platí za jednu z nejlepších heavymetalových nahrávek posledních dvaceti let, tím pádem patří po bok skvostů jako „Blood of the Nations“ nebo „Brave New World“. Co víc, snese porovnávání i s největší klasikou Judas Priest, což je pro mě stále neskutečné. Tohle přijde po 48 letech existence. Bez užití těchto velkých slov mohu také zkráceně napsat, že je to hlavně velká zábava, a to je přeci to hlavní. Nezbývá než smeknout.


Saxon – Thunderbolt

Saxon - Thunderbolt

Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 2.2.2018
Label: Silver Lining Music

Tracklist:
01. Olympus Rising
02. Thunderbolt
03. The Secret of Flight
04. Nosferatu (The Vampires Waltz)
05. They Played Rock and Roll
06. Predator
07. Sons of Odin
08. Sniper
09. A Wizard’s Tale
10. Speed Merchants
11. Roadies’ Song
12. Nosferatu (Raw Version)

Hrací doba: 47:38

Odkazy:
web / facebook / twitter

Britskou kapelu Saxon asi není třeba dlouze představovat. 41 let existence, 22 studiových alb, miliony prodaných nosičů – myslím, že tento rychlý výčet hovoří za vše. Pomohli formovat heavymetalový žánr a patří bezesporu k jeho legendám. Svůj vrchol si logicky odbyli v osmdesátkách, avšak ani později nestagnovali, ba naopak stále pravidelně přicházejí s novými kvalitními nahrávkami. Současná sestava spolu hraje už více jak deset let a ani novinka „Thunderbolt“ na tom nic nemění.

Asi nemusím dělat žádné cavyky a zbytečné divadýlko okolo a rovnou napíšu, že „Thunderbolt“ jsou samozřejmě klasičtí Saxon, tak jak je všichni dobře známe. Jak už jsem řekl, sestava se nijak nezměnila a nezměnil se ani tým okolo. Producentem je opět Andy Sneap, obálku opět namaloval Paul Raymond Gregory, zkrátka vše je tak, jak jsme už mnoho let zvyklí. Ono není ani důvod tyto zaběhnuté záležitosti nějak měnit, když tak dobře fungují.

Celou desku „Thunderbolt“ otevírá dramatické intro s názvem „Olympus Rising“, jež volně přejde v píseň titulní. Ta už je klasickou ukázkou Saxonovského metalu, kde kromě jisté rytmiky a souhry kytaristů Quinna a Scarratta září nesmrtelný hlas Biffa Byforda. Ačkoliv má sedmdesátku za rohem, jeho zpěv je stále skvělý a naprosto nezaměnitelný. Z úvodní dvojice skladeb je zřejmé, že na této placce budeme mít co do činění s řeckou mytologií, která se prolíná většinou písní.

Ruku v ruce s tím jde jistá dávka epičnosti, ať už v podobě mohutného refrénu nebo budování atmosféry k něčemu velikému. Hezkou ukázkou je třeba následující „The Secret of Flight“, má nejoblíbenější z „Thunderbolt“. Vlastně ukazuje Saxon v mé nejoblíbenější podobě. Dobré kytary a trochu upozaděný Byfordův vokál doplněný o lehké sbory, vytváří vhodné podhoubí pro budoucí výjezd, zde v podobě Byfordova plného nasazení vedoucího až do refrénu. Nejvíc mě na tom baví právě ty sloky, ale nesmím opomenout ani kytarové sólo (to mimochodem začíná jako “Woman” od Def Leppard, nemůžu si pomoci, haha), a to ne pouze tady, ale ve většině skladeb.

Ještě více hymnická je „Nosferatu (The Vampires Waltz)“, která jde s atmosférou asi nejdále. Jsou tu kostelní varhany, temné sborové motivy, gradace, orchestrace, přesto tomuto kusu něco chybí a nedokáže tak chytit jako třeba předchozí pecka. Trochu uvolnění do hry vnáší „They Played Rock and Roll“. Člověk hned zpozorní, jelikož tempo se posunuje do vyšších otáček a vůbec celé ladění skladby je jiné. Je to tím, že se jedná o poctu souputníkům Motörhead. Vznikala ještě před úmrtím Lemmyho, který zde měl původně i zpívat. Nakonec se zde objevuje pouze ze záznamu s jeho výrokem „We are Motörhead and we play rock and roll“. Saxon nic složitého nevymýšleli a složili rychlou chytlavou věc plnou odkazů na své kamarády. Povedené.

Saxon

Dalším zpestřením je „Predator“, kde se, světe div se, objevuje growling. Ne tedy od Byforda, ale hosta, Johana HeggaAmon Amarth. A pak že nejde po čtyřiceti letech přijít s něčím novým! (Nepočítáme-li teda za growling třeba opakování slova metalhead ze stejnojmenného fláku.) Příznačným nástupcem této jinak nepříliš zajímavé písně je epos „Sons of Odin“, který je naopak zase velice slušný a patří k tomu nejlepšímu z desky.

Bohužel po něm nastává období, řekněme, ne tolik povedených kusů, jež občas působí jen jako pouhá výplň. I když se mi i některé dosavadní skladby líbily o něco méně, stále bylo co poslouchat. V případě „Sniper“ (jednodušší, rychlejší), „A Wizard’s Tale“ (epičnost na hranici kýče, vtíravá kytara) i „Speed Merchants“ (prvoplánová závoďárna) tento element docela schází a spíše převládají negativní pocity. Poslední jmenovaná z nich ale vychází nejlépe. Závěrečná děkovačka všem bedňákům „Roadie’s Song“ už zase šlape bez problémů. Úplně poslední je však syrová verze „Nosferatu“, ta ale nic moc odlišného od konečné verze nepřináší.

Saxon si s „Thunderbolt“ ostudu rozhodně neuřízli, naopak ukázali, že svoji laťku si stále drží a s novým materiálem vhodně navazují na předchozí tvorbu. Vzhledem k tématu většiny textů a důrazu na tvorbu atmosféry přibylo trochu powermetalových vlivů, avšak aniž by to nějak uškodilo zavedenému stylu kapely. Přestože klasická díla Saxon zůstávají v nedohlednu, „Thunderbolt“ určitě potěší všechny fanoušky a příznivce klasického metalu.


Electric Wizard – Wizard Bloody Wizard

Electric Wizard - Wizard Bloody Wizard

Země: Velká Británie
Žánr: doom / stoner metal
Datum vydání: 17.11.2017
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. See You in Hell
02. Necromania
03. Hear the Sirens Scream
04. The Reaper
05. Wicked Caresses
06. Mourning of the Magicians

Hrací doba: 42:51

Odkazy:
web / facebook

Britové Electric Wizard představují už takřka tři dekády stěžejní jméno doommetalového, potažmo stonermetalového žánru. Svou pozici si vybojovaly osmi řadovými alby, především pak těmi z devadesátých let a přelomu tisíciletí. S novějšími počiny se už nedá mluvit v superlativech, avšak stále se jedná o hodnotná díla splňující všechny normy. Oni sami si nejspíš uvědomili, že další „Dopethrone“ už nenatočí, a tak se ho v posledních letech už ani nesnaží napodobit a dali se na trochu jinou trať.

Už z názvu nové placky je vidět, odkud pramení hlavní inspirace. Asi nemusím říkat, jakou desku „Wizard Bloody Wizard“ parafrázuje. Právě od zlomového alba z roku 2007, „Witchcult Today“, se kroky Electric Wizard ubírají směrem k sedmdesátkovému rocku. Přidalo se více psychedelie a takové té rockové přímočarosti, takže kapela místy působí jako klasická okultní partička hrající si se zvukem a zavedenými postupy skupin let minulých. Těžkotonážní rytmika a apokalyptická atmosféra „Dopethrone“ zmizela. Přesně v tomto trendu pokračuje také „Wizard Bloody Wizard“, které, bych řekl, je ještě více tradiční, ale na druhou stranu zase tvrdší než poslední opusy.

Kdo již byl seznámen s tvorbou Electric Wizard, moc dobře ví co čekat. Ta formule je už léta stejná a ani nyní se nic nemění. Jestli vám nevoní táhlá hypnotická tempa pohybující se dlouhou dobu ve stále stejném rytmu, zkreslená kytarová sóla či ztrápeně kňouravý zpěv, pak se tomuto obloukem vyhněte. „Wizard Bloody Wizard“ dá bohužel za pravdu všem těm, kteří tvrdí, že tohle není nic víc než natahovaná nuda, což je obecně nepravda, ale v případě tohoto alba pravda.

Nedá se říci, že by bylo „Wizard Bloody Wizard“ rovnou špatné, jako spíš že je nudné, což je možná ještě horší. Najdou se tu světlé momenty, třeba až nezvykle chytlavá „Necromania“ nebo předposlední tvrdá kompozice „Wicked Caresses“ s povedenou riffáží a úderným refrénem. I tak je to ale málo. Většina skladeb rychle vyprchá z mysli a i po několika přehráních ani pořádně nevíte, co jste to slyšeli, jelikož vás písně nedokážou patřičně usadit do křesla a přimět se naplno věnovat poslechu.

Hlavním problémem je nedostatek silných nápadů a opakování už dříve slyšeného. Electric Wizard nepřichází s ničím novým a jedou zdánlivě na jistotu. Tak, tak však dostáli svého standardu, jestli vůbec. Nenalézá se tu nic, co by nějak nadchlo a nutilo k vícero poslechům. Spíš se zde ukáže, že hrát umí, ale tuhle formu „jejich“ metalu nám už dříve ukázali několikrát a daleko lépe. Asi nejvýraznější je absence jakékoliv atmosféry, kde tedy kromě revivalu na 70. léta nemá deska žádnou tvář a nevyvolává takřka žádné pocity, což jak jistě uznáte, je u stoner / doom metalu docela problém. Takže žádná zkáza, žádný konec všech dnů, dokonce ani žádná výraznější drogová opojení („The Reaper“ je spíš takovou snahou). Prostě nemastné, neslané. Jestliže se kapele objektivně dařilo držet formu poměrně vysoko, s „Wizard Bloody Wizard“ a vlastně už i s minulým „Time to Die“ poněkud skomírají a začíná to vypadat, že již nemají co říct.

Ukazuje se, že i tříletá pauza byla na stvoření skutečně silného materiálu zřejmě málo. „Wizard Bloody Wizard“ můžete celkem bez výčitek přejít a věnovat se zábavnějším činnostem. Je možné, že nadchne skalní příznivce, kteří berou vše, co Electric Wizard vydají, ale kromě nich marně přemýšlím o dalších potencionálních zájemcích. Na svůj žánr je to průměr, na tvorbu těchto klasiků podprůměr. Bral bych z toho všehovšudy pár minut, víc ne.


Necro Deathmort – Overland

Necro Deathmort - Overland

Země: Velká Británie
Žánr: experimental electronica
Datum vydání: 6.10.2017
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Poliz
02. Cath Hedral
03. 80,000
04. Vortex
05. Gu
06. Obey
07. Meddle

Hrací doba: 41:08

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Necro Deathmort nejsou žádní veteráni, ale řekl bych, že za tu necelou dekádu svého fungování (první počin vyšel v roce 2009) se jim už povedlo si své publikum najít. Trochu se ale může zdát, jako kdyby se nyní snažili začít oslovovat i posluchače mimo své žánrové vody. Zatímco starší věci vycházely pod Distraction Records, kteří se soustředí výhradně na elektronickou muziku, aktuální desku „Overland“ si pod svá křídla vzal kanadský label Profound Lore Records, jejž má většina z nás spojený především s extrémním a experimentálním metalem. Na druhou stranu, tohle spojení smysl dává, jelikož Profound Lore si na žánrovou čistotu nikdy obzvlášť nepotrpěli, takže proč ne.

Já osobně jsem měl Necro Deathmort v merku už nějakou chvíli, ale víme, jak to chodí. Stokrát obehranou pohádku o džbánu, chození pro vodu a utrženém uchu si snad protentokrát můžeme odpustit a radši se vrhněme rovnou na věc. Tím spíš, že v případě „Overland“ ona „věc“ za nějaké to povídání rozhodně stojí.

Bez dalších průtahů mohu říct, že moje první zodpovědně pojaté setkání s Necro Deathmort dopadlo skvěle a deska ve mně zanechala velice dobrý dojem. Dokonce mě její společnost natolik bavila, že jsem napsání recenze relativně dlouho odkládal, ačkoliv naposloucháno jsem již dávno měl. Poté, co člověk vykřičí svůj názor do světa, totiž motivace k poslechu citelně klesá, ale já se s „Overland“ ještě loučit nechtěl. Ne snad, že by to bylo něco naprosto ojedinělého a nevídaného, sem tam se mi tohle stává a už jsem takhle podvědomě odkládal recenze mnohých alb, nicméně o kvalitách nahrávky to jistě svědčí i tak.

Londýnské duo na „Overland“ prezentuje elektronickou hudbu, pro niž jsou určující dvě věci. Zaprvé – ke svému životu nepotřebuje agresivitu, tvrdé beaty ani chytlavost. Namísto nich pracuje spíš s chytrým pojetím, skladatelskou zajímavostí a otevřenou hlavou. Necro Deathmort ve skutečnosti s tanečností v tom pravém slova smyslu neoperují vůbec. Zadruhé – do základního žánrového rámce nasává vlivy množství dalších stylů, s jejichž přispěním se „Overland“ stává pestrou mozaikou nálad, aniž by docházelo k roztříštěnosti nebo pocitu zbytečného míchání jablek s hruškami.

Jako krásný příklad žánrové otevřenosti Necro Deathmort může posloužit třebas pátá „Gu“, která svojí náladou i tepající rytmikou jasně odkazuje na psychedelický rock. Hned vzápětí na ni v podobném duchu navazuje i „Obey“. Různě po albu lze dále slyšet hrátky se saxofonem, kytary, taková „Vortex“ nabídne i dronové momenty a mnohdy se objevuje i soundtrackový nádech. Například závěrečná „Meddle“ svou atmosférou vzdáleně připomene hudební doprovod k prvnímu dílu legendárního sci-fi filmu „Blade Runner“.

Jinými slovy řečeno, „Overland“ není deskou, při jejímž poslechu byste měli trpět na nedostatek invence nebo předvídatelnost, ačkoliv do ucha leze jedna báseň. Což je samozřejmě moc fajn a měli bychom si toho cenit. Obzvlášť když podobně fajn není jen tahle otevřenost, nýbrž celé album. Netvrdím, že se jedná o něco skutečně geniálního, ale to nakonec leckdy není třeba. Zásadní nedostatky totiž na „Overland“ neslyším a experimentálně jsem ověřil, že nahrávka dokáže obstát i v (relativně) delším časovém horizontu. Vzato kolem a kolem tedy mohu tuhle parádu jen doporučit.


Kassad – Faces Turn Away

Kassad - Faces Turn Away

Země: Velká Británie
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.7.2017
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
01. Shame
02. Pariah
03. Void
04. Madness
05. Broken
06. Faces Turn Away
07. Pulse

Hrací doba: 45:20

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Dnešní recenze bude jednou z těch, které jsou zasvěceny mladým a nadějným kapelám. I když jak tak o tom přemýšlím, možná to není úplně nejšťastnější pojmenování, poněvadž když něco označením jako „nadějné“, působí to dojmem, že v tom dlí nějaký potenciál, který by v budoucnu mohl být zužitkován k tvorbě výborné hudby, ale za současného stavu tomu ještě cosi schází nebo naopak přebývá.

To ale není úplně případ Kassad. Tento anglický projekt (mnoho věcí nasvědčuje tomu, že jednočlenný, ale se stoprocentní jistotou to tvrdit nemohu) možná prostřednictvím „Faces Turn Away“ vydal svůj první dlouhohrající materiál (předcházelo mu pouze sedmnáctiminutové minialbum „Humans“ z ledna 2016), ale jde o povedenou hudbu, jíž neschází vysoká kvalita, vize ani vyzrálost. A to je moc příjemné zjištění.

O úrovni Kassad může vypovídat i tvrzení, že „Faces Turn Away“ asi nejpřesněji spadá do škatulky „post“-black metalu. Na tom na první pohled samozřejmě není nic zvláštního, ale jde o to, že to říkám zrovna já. Dlouhodobě platím za nekompromisního kritika takzvaného post-black metalu, důkazy čehož lze nalézt v mnohých starších recenzích. Nemusíte se ovšem bát, že bych nyní otáčel a konečně přišel na chuť gay kytárečkám – Kassad je možná „post“-black, ale rozhodně ne blackgaze nebo podobné srance. Ostatně i proto dávám „post“ do uvozovek. Na druhou stranu, kdyby tomu někdo říkal atmospheric black metal, taky by to mělo něco do sebe, ačkoliv i v tomhle případě musíme dodat jednu věc: do obligátního klišé „přírodního“ black metalu to má taky fest daleko.

Co si pod tou škatulkou tedy představit? Řekl bych to asi tak, že Kassad na black metal nahlíží soudobou moderní (bez pejorativního zabarvení) optikou a bez okovů ortodoxnosti. To se projevuje v náladě materiálu, která je docela vzdálená žánrové misantropii, nebo třeba zvukem, dlouhými klidnými pasážemi či melodiemi – můžete tvrdit, že i to vše jde leckdy najít u „standardního“ black metalu, ale zde je to jednoduše odlišné v porovnání s prazákladní formou žánru. Ještě jinými slovy, Kassad není black metal pro lidi, kteří uctívají raw kanály, ale spíš pro lidi, kteří nosí flanelové košile a brýle s tlustými obroučkami. To nejspíš bude spoustě z vás znít víc jako něco, co by mělo člověk odradit, ale takhle jsem to zrovna v tomhle případě nemyslel. Spíš to berte jako určitou neohrabanou snahu přiblížit sound Kassad slovy.

A přitom dle rozjezdu první „Shame“ (a nejen jí) to tak úplně nevypadá. Začátek desky je totiž docela agresivní, v rychlejším tempu a se skřeky na pozici vokálů. Nicméně to netrvá dlouho a pod blackmetalovou maskou začnou prosvítat melodie a v polovině už převezme slovo hezky gradovaná lehčí pasáž. Podobně je na tom i třeba „Pariah“. Oproti tomu taková „Void“ již sází na střední tempa a trpělivé budování atmosféry, „Faces Turn Away“ na zastřený sound a monotónnost, „Drifting“ je zase téměř desetiminutové ambientní „outro“, které naštěstí nepůsobí povinným nebo zbytečným dojmem.

Kassad

Ve všech skladbách bez výjimky však „Faces Turn Away“ dokáže nabídnout příjemně chytré nápady i povedené melodie, které jsou dost výrazné, ale nevtíravé. A vůbec, klidně bych se nebál tvrdit, že to album je prostě složené hodně dobře.

Zatím to vypadá dost dobře, takže vás už asi nejspíš napadla otázka, v čem že bude zakopaný pes a kde bude skrytý háček. Musím vás ovšem zklamat (anebo potěšit… jak se to vezme), protože žádný zásadní nedostatek na „Faces Turn Away“ nevidím a nenapadá mě nic, co bych nahrávce mohl úspěšně vytýkat. Mohu pouze poukázat na jednu drobnost: jakkoliv na debutu Kassad neslyším nic špatného, jeho dopad a působivost stále nejsou takové, aby se dalo hovořit o něčem skutečně výjimečném či hluboce působivém. „Faces Turn Away“ je „jenom“ výborná a nadprůměrná záležitost. Ale to ke spokojenosti nakonec stačí.


Akercocke – Renaissance in Extremis

Akercocke - Renaissance in Extremis

Země: Velká Británie
Žánr: progressive death / black metal
Datum vydání: 25.8.2017
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. Disappear
02. Unbound by Sin
03. Insentience
04. First to Leave the Funeral
05. Familiar Ghosts
06. A Final Glance Back Before Departing
07. One Chapter Closing for Another to Begin
08. Inner Sanctum
09. A Particularly Cold September

Hrací doba: 54:16

Odkazy:
web / facebook / twitter

Rozpad Akercocke mě popravdě řečeno vždy mrzel. Není to sice kapela, jejíž tvorbu bych fanaticky přehrával pořád dokola, spíš jsem si ji pouštěl jen jednou za čas, ale o to víc jsem si pak tenhle mimořádně chytře pojatý metalový extrém vychutnal. Navíc, všechna čest, „Words That Go Unspoken, Deeds That Go Undone“ je podle mého skromného názoru jedno z nejlepších progresivně deathmetalových alb, jaká kdy kdo natočil.

Když tedy Akercocke v roce 2012 skončili, potěšen jsem z toho zrovna nebyl, byť přiznávám, že formace Voices dokázala alespoň trochu vyplnit prázdný prostor. Tu dalo dohromady několik členů Akercocke po rozpadu skupiny, včetně jednoho z dvou hlavních tahounů původní formace, bubeníka Davida Graye. Zpěvák a kytarista Jason Mendonça ovšem chyběl. Přesto se Voices na tradici Akercocke podařilo navázat důstojně a obě doposud vydaná alba stojí za pozornost i zpětně, pokud je neznáte.

Návrat Akercocke prasknul již v loňském roce, kdy také začali koncertovat a pracovat na nové desce. Z klasické dřívější sestavy se vrátil nejen Jason Mendonça a David Gray, ale také kytarista Paul Scanlan, jenž hrál naposledy na „Choronzon“ z roku 2003. Line-up doplňuje klávesista Sam Loynes, který před rozpadem spolupracoval s Akercocke jako koncertní výpomoc a který se podílel i na Voices, a nakonec baskytarista Nathanael Underwood jakožto jediný úplný nováček v historii Akercocke. Výsledek jejich snažení, „Renaissance in Extremis“, vyšel přesně dekádu od posledního počinu „Antichrist“.

Může to znít strašně jednoduše a zkratkovitě, ale chce se říct, že „Renaissance in Extremis“ zní, jako kdyby Akercocke vůbec nespali, jako kdyby od minulého alba neuběhlo celých deset let. To ovšem nechápejte v tom smyslu, že snad Britové zamrzli v čase, ale spíš tak, že během přestávky neztratili mnoho ze své dřívější fazóny. Chtěl jsem tím říct, že Akercocke i na „Renaissance in Extremis“ stále hrají vysoce kvalitní a také vysoce progresivní kombinaci death a black metalu. Nemusejí si vypomáhat post-metaly ani djenty ani jinými běžnými postupy současných samozvaných metalových intelektuálů. V neposlední řadě je pak nutno zmínit, že i přes množství volnějších pasáží zní jejich hudba stále poměrně tvrdě, riffy jsou technické, nikoliv však bezduše onanistické, a Jason Mendonça stále dokáže z hrdla vyloudit pěkný chlívek. Vždy je ovšem cítit, že v téhle hudbě nejde o přízemní pudy, naopak že je vše skládáno s rozmyslem. Akercocke kdysi hrávali ve formálních oblecích a tvrdili, že to je z toho důvodu, protože jejich muzika je umění a oni ji nechtějí degradovat. Dnes už sice kvádra nemají, ale klidně by mohli mít a jejich argument by stále platil.

Navzdory vysoce nadprůměrným kvalitám „Renaissance in Extremis“ však musím uznat, že i zde se nacházejí momenty, které mi nepřipadají úplně bezchybné. Dost často se jedná o volnější momenty, ale pravidlo bych z toho nedělal, protože jiné takové jsou zase skvělé – kupříkladu začátek „Familiar Ghosts“ je v podstatě perfektní. Ve všech případech se ovšem jedná jen o malé části jinak skvělých skladeb, takže obecně vzato spokojenost jednoznačně převládá.

Akercocke

Nejdůležitější je, že Akercocke prostřednictvím „Renaissance in Extremis“ ukázali, že jejich návrat smysl měl a že stále mají metalovému světu co sdělit. Na svá vrcholná díla „Choronzon“ a „Words That Go Unspoken, Deeds That Go Undone“ sice skupina nedosáhla, přesto je „Renaissance in Extremis“ albem, které ční vysoko nad většinou ostatních současných takzvaně progresivních metalů, a na starší tvorbu Akercocke navazuje velmi důstojným způsobem.