Archiv štítku: GBR

Velká Británie

Downcast Twilight – Under the Wings of the Aquila

Downcast Twilight - Under the Wings of the Aquila

Země: Velká Británie
Žánr: folk / melodic death metal
Datum vydání: listopad 2016
Label: Stygian Crypt Productions

Hrací doba: 40:27

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Stygian Crypt Productions

„Under the Wings of the Aquila“ patří k těm albům, která se vám na recenzentský pultík dostanou, aniž byste o to nějak výrazněji stáli. Ale někdo to dělat musí, a tak občas vezmete něco, čeho byste se bez recenzentských okovů (nedivte se tomu pojmenování – je to řehole jak sviňa!) s největší pravděpodobností vůbec nedotkli. Ale tak nejde recenzovat jenom samé geniality, občas je nutno to pro své vlastní dobro proložit i něčím, co se už od pohledu netváří dvakrát libě. Stačí to brát pozitivně – alespoň bude příležitost procvičit svůj slovník vulgarismů a rafinovaně ponižujících urážek!

Jenže když jsem debutovou desku britské skupiny Downcast Twilight pustil poprvé, byl jsem trochu překvapen. Ne snad, že by úvodní skladba „Rex Nemorensis“ byla nějak zásadně úžasná, ale při jejím poslechu jsem si na chvíli i bláhově pomyslel, že snad to tentokrát nebude až takový hell, jak jsem se v předstihu obával. Jednoduše šlo o takový slušný neurážející průměr, kde dokonce ani klávesy člověka neserou. Dokonce je sem tam nějaká melodie i poměrně v cajklandu.

Je ovšem předčasné a značně neuvážené chválit den před večerem. Hned druhý song „Soldier of Pompeii“ mi vzal veškeré naděje, že by se „Under the Wings of the Aquila“ nakonec dalo poslouchat bez výraznější újmy na zdraví. Vůbec nebudu přehánět, když prohlásím, že takovouhle tupou vyprcanost jsem neslyšel pěkně dlouho. Takový nechutně pozitivní kvazi-folk s pochcanými melodiemi a totálně jalovými riffy je čistou ukázkou nejvyššího nevkusu. Na rovinu říkám, že jestli se takováhle mrdka někomu líbí, měl by se jít radši zabít, aby nekurvil genofond.

Tohle jsou takové dvě základní polohy, v nichž se Downcast Twilight na „Under the Wings of the Aquila“ pohybují. Na jedné straně je to pohodový a stravitelný průměr, který je snad i relativně příjemné poslouchat, na straně druhé je zhudebněná podoba minusového IQ koeficientu. S nadsázkou mi to skoro připadá, jako kdyby na desce hrály dvě různé kapely, z nichž jedna ujde a druhá zní, jako kdyby si vaše uši (a prdel) vzalo do parády pár zfetovanejch negrů s kleštěma a letlampou.

Dál už snad stačí jen dodat, že ta lepší část „Under the Wings of the Aquila“ není ani zdaleka tak dobrá, aby dokázala vyvážit tu špatnou, protože je pořád cca průměrná, a ta špatná je zase naprosto příšerná. Z toho myslím vcelku jasně vychází, že tu máme co do činění s albem nepříliš povedeným. Že existují ještě větší vysranosti, není žádným rozumným argumentem, na jehož základě bychom k debutu Downcast Twilight měli zaujímat byť i jen trochu shovívavý postoj. Ruce (a všechny ostatní údy taktéž) pryč!


Paul Draper – Spooky Action

Paul Draper - Spooky Action

Země: Velká Británie
Žánr: alternative rock / pop
Datum vydání: 11.8.2017
Label: KScope Music

Tracklist:
01. Don’t Poke the Bear
02. Grey House
03. Things People Want
04. Who’s Wearing the Trousers
05. Jealousy Is a Powerful Emotion
06. Friends Make the Worst Enemies
07. Feeling My Heart Run Slow
08. You Don’t Really Know Someone, Til You Fall Out with Them
09. Can’t Get Fairer Than That
10. Feel Like I Wanna Stay
11. The Inner Wheel

Hrací doba: 54:05

Odkazy:
web / facebook / twitter

Je zlatým pravidlem hudebních médií naplánovat vydání recenze tak, aby si ji čtenář mohl přečíst, dokud je recenzované album ještě čerstvé. Někteří autoři mají ve zvyku vydávat recenze dokonce s malým předstihem, což mě jako čtenáře nesmírně vytáčí. Jiní autoři naopak nestíhají a vše tak píší s několikaměsíčním zpožděním. K těm se sám řadím, ovšem ne proto, že bych nestíhal. Recenze odkládám, neboť věřím v moc času, která dokáže bez velké námahy změnit již hotový a zdánlivě dobře promyšlený názor. Pokud se mi album líbí, musím jej nejprve podrobit zkoušce časem. Když je i po měsíci či dvou stále silné, zaslouží si nadšené hodnocení. Naopak, v případě že se mi album nelíbí, dostane příležitost svou existenci obhájit a zvrátit jinak kritické hodnocení. Dnes se toto pravidlo ovšem poruším, neboť Draperův debut „Spooky Action“ vyšel před pouhými dvěma týdny (ke dni psaní recenze). K důvodu pro toto rozhodnutí se zanedlouho dostanu.

Paul Draper je bývalý frontman (údajně) úspěšné britské rockové formace Mansun. Pokud vám toto jméno nic neříká (tak jako donedávna neříkalo nic ani mně), vězte, že Mansun zanikli v roce 2003 po vydání pouhých tří alb, a od té doby o její ústřední postavě nebylo až do loňského roku slyšet. Draper však nelenil a v tichosti pracoval na svém sólovém albu, jehož vydání předcházely dva krátké počiny, jednoduše nazvané „EP One“ a „EP Two“.

Na nich Draper nabídl zábavný (pop)rock, který ozvláštnil mimo jiné hostovačkou Stevena Wilsona v povedené „No Ideals“. Na „Spooky Action“ Draper pokračuje přesně tam, kde na „EP Two“ skončil, a pokud tedy máte chuť na britský rock, jenž klade hlavní důraz na příjemné melodie, asi nemá cenu dlouho vyčkávat.

Pokud „Spooky Action“ něco charakterizuje, pak je to naprosto perfektní zvuk. Draper se o produkci staral sám a je vidět, že právě do ní vložil ohromné úsilí. „Spooky Action“ zní dokonale, zejména pokud máte možnost vnímat ohromné množství detailů, jež skladby nabízí. Je zde množství navzájem se prolínajících a doplňujících se vrstev, v nichž vedle standardních rockových nástrojů kralují hlavně syntezátory (v mnoha a mnoha a mnoha úrovních) s výjimečným dotykem smyčců a dalších klasičtějších nástrojů. V tomto ohledu je „Spooky Action“ klenot.

Bohužel úsilí, jaké Draper vložil do promyšleného zvukového kabátku, chybí albu v jiných oblastech. Draperovy písně jsou založeny na chytlavých vokálních melodiích a občas mám dokonce dojem, že vše, co se ve skladbách nachází, je jen vycpávka okolo refrénu. Struktura songů je tak vlastně opravdu primitivní, což nepříjemně kontrastuje s jejich nadstandardními délkami. Většina písní má kolem pěti minut a to je délka, při níž je již třeba více než jen jedna nosná myšlenka, jenže tu Draper nabízí jen výjimečně. A tak vše nakonec skončí u primitivní otázky, zda se vám ten či onen refrén líbí, a pokud se vám líbí, bude se vám líbit i celá kompozice.

Skladby jako „Feeling My Heart Run Slow“ a „Friends Make the Worst Enemies“, obě dříve vydané právě na výše zmíněných EP, patří mezi vrcholy desky. V prvním případě Draper přišel s ohromně chytlavou energickou skladbou, v níž se povedené sloky vyrovnají i opravdu silnému refrénu. V případě druhé zmíněné písně je pak vše postavené okolo dokonalého refrénu a s pomocí množství vrstev syntezátorů a v závěru i piana a houslí utáhne Draper i ambiciózní takřka sedmiminutovou stopáž. Podobně úspěšně na to jde i lehce zapamatovatelný singl „Things People Want“ či pozitivně naladěná „Who’s Wearing Trousers“ s bezvadně ujetým syntezátorovým sólem přibližně v polovině. K lepší polovině alba pak patří i pomalá a dojemná „Jealousy Is a Powerful Emotion“, kterou ovšem bohužel (jako i další písničky na albu) poznamenal občasný Draperův nepříjemně teatrální zpěv.

Tato pětice tvoří silný střed desky a je veliká škoda, že s ní zbytek skladeb nedovede držet krok. „Don’t Poke the Bear“ trpí vnitřní rozervaností, neboť její dvě výrazně odlišné poloviny vůbec nefungují pohromadě. „Grey House“ dojela na slabší centrální motiv a třeba takový nekonečně se opakující refrén „You Don’t Really Know Someone, Til You Fall Out with Them“ bych si troufl za doslova otravný. Bohužel ke konci nahrávky dojdou Draperovi nápady úplně. Uvolněná a pohodová dvojice „Can’t Get Fairer Than That“ a „Feel Like I Wanna Stay“ je naprosto nezajímavá a nepomůže jí ani dokonalý zvuk; závěrečné „The Inner Wheel“ se nepodařilo propojit rozmanité zvuky do jednolitého celku a zní tak až příliš roztříštěně, ačkoli oceňuji Draperovu snahu o alespoň nějakou inovaci na závěr.

Paul Draper

Možná po posledním odstavci váháte, proč vůbec „Spooky Action“ poslouchat, ovšem skutečnost je taková, že výše zmíněného si při letmém poslechu nejspíš vůbec nevšimnete. Jistě, také v hudbě oceňuji hlavně její skladatelskou hodnotu a množství pozlátek, které je na melodiích nalepeno je jen vedlejší záležitost, ovšem v případě „Spooky Action“ hraje propracovaný zvuk tak výraznou roli, že slabší melodie nemusí vždy úplně vadit.

A právě tím se obratem dostáváme k důvodu, proč recenzi na „Spooky Action“ neodložím o měsíc. Mám totiž obavu, že album, které se mi při letmém a nepozorném poslechu tak hrozně líbilo a které své neduhy odhalilo, až když jsem se mu rozhodl věnovat větší pozornost, zkoušku časem neobstojí a to by mě hodně mrzelo. Hudba Paula Drapera je mi totiž velice sympatická a jeho snahu o snadno poslouchatelný (pop)rock s mírně progresivním nádechem a dokonale propracovaným zvukem přijímám s nadšením. „Spooky Action“ je však na skladatelské frontě trochu nedopečené, a pokud na něm Draper pracoval (jak propagační materiály vydavatelství KScope tvrdí) více než deset let, musím přinejmenším pět z nich označit za ztracený čas.


Anathema – The Optimist

Anathema - The Optimist

Země: Velká Británie
Žánr: art rock
Datum vydání: 9.6.2017
Label: KScope Music

Tracklist:
01. 32.63N 117.14W
02. Leaving It Behind
03. Endless Ways
04. The Optimist
05. San Francisco
06. Springfield
07. Ghosts
08. Can’t Let Go
09. Close Your Eyes
10. Wildfires
11. Back to the Start

Hrací doba: 58:16

Odkazy:
web / facebook / twitter

„The Optimist“ jsem původně vůbec neplánoval recenzovat. Recenze má totiž smysl, pouze pokud lze napsat něco nového, a Anathema se stala kapelou, o níž se vlastně nic nového napsat nedá. Její hudba procházela během posledních několika alb evolucí takřka v reálném čase, jinými slovy se tedy neděly žádné výrazné a snadno pozorovatelné změny, a to jak z pohledu kompozice, která se plynulým a hlemýždím tempem posouvala směrem k větší přístupnosti, a to ani z pohledu kvality, jež se držela na konstantní (ovšem nesmírně vysoké) úrovni. Pravda, prorokoval jsem naposledy, že stejný recept příště už fungovat nemůže, ale sám jsem tomu příliš nevěřil, neboť historie kapely naznačuje, že Anathema prostě zklamat nemůže. Jenže skutečnost, že jsem recenzi nakonec napsal naznačuje, že něco je tentokrát přeci jen jinak.

Poslední desky byly tématicky poněkud nesourodé, případně pokud se jistá spojitost našla (a mluvím zde konkrétně o „Weather Systems“), šlo o propojení dosti volné. „The Optimist“ je na tom úplně jinak, neboť jde o pokračování dnes již šestnáct let starého klasického alba „A Fine Day to Exit“. Anathema se tedy po delší době pustila do ambicióznějšího koncepčního počinu. Pojetí konceptu je na „The Optimist“ o něco propracovanější, než tomu bylo v případě jeho předchůdce, neboť „A Fine Day to Exit“ bylo koncepčním albem spíše na papíře než v realitě. Letošní příběh optimisty je tedy mnohem konkrétnější. Začíná na pláži, kde předchozí album skončilo, a provází hlavního hrdinu cestou na sever Spojených států, kde se marně pokusí nalézt mír v samotě, dokud ho noční můry nevyvedou zpět na cestu.

Rád bych řekl, že tímto jsem nastínil jen obecné rysy, jenže ve skutečnosti toho o moc více na „The Optimist“ k nalezení není. Vzhledem k tomu, jak puntičkářsky dokonalá poslední alba skupiny jsou, jsem čekal o něco propracovanější příběh, jenže ve skutečnosti jde jen o několik krátkých intermezz přilepených ke koncům skladeb a několik detailů ukrytých v textech či názvech.

Jelikož jsme však hudební zine a ne čtenářský kroužek, stojí příběh až v druhé řadě za hudbou, a právě ta je důvodem, proč o „The Optimist“ vůbec píši. Rád bych řekl, že Anathema předvedla svou klasickou vysokou úroveň a uzavřel vše opakovaným tvrzením, že tentokrát recept na úspěch ještě fungoval a příště už fungovat určitě nebude. Jenže recept na „The Optimist“ selhal a my tak máme co do činění s nejslabším počinem formace za dost dlouhou dobu.

„The Optimist“ je v mnohých ohledech stejné jako jeho předchůdci. Má úplně stejně nádherné melodie a skladby skončí v identicky monumentálních vyvrcholeních, kde post-rockové emoce podpořené dojemnými smyčci tryskají do všech stran. Jenže na rozdíl od předchozích počinů to vše prostě nefunguje. Anathema se opět snaží dřenit ty samé city, jenže zatímco minule, předminule i předpředminule jsem jí to sežral i s navijákem, tentokrát se v mých poznámkách nejčastěji nachází slovo „nuda“. Písně jako „Leaving It Behind“, „San Francisco“ či „Springfield“ opakují ten samý výše zmíněný vzorec stále dokola a bohužel ve všech třech případech vyzní snaha kapely do prázdna. Když se pak Anathema pokusí o drobné změny, ani v tom případě neuspěje pokaždé. „Ghost“ postrádá gradaci a staví spíše na klidných melodiích, zábavná ovšem není o nic víc než výše zmíněná trojice. Podobně „Can’t Let Go“ těží ze změny, tentokrát spíše v náladě, která je mnohem pozitivnější než v případě zbytku deky. Přesto posluchačsky selhává.

Anathema

Jinde se Anathemě dařilo o něco víc. „Endless Ways“ je řemeslně perfektní, hlas Lee Douglas je jednoduše nádherný (ostatně je to poprvé, co mi její zpěv v průběhu celé desky přijde výrazně lepší než výkon Vincenta Cavanagha), jemné podmáznutí elektronikou funguje dokonale, a přestože jde o primitivní útok na city, útočí Anathema tak dobře, že jí to nelze mít za zlé. Titulní „The Optimist“ je také pouhým pokračováním toho, co kapela dělá již několik posledních alb, jenže díky krásné melodii, již piano v polovině písničky rozjede a smyčce dále rozvinou, patří mezi nejsilnější kousky na desce. Vrchol však nastává až v závěru alba. Devátá „Close Your Eyes“ představuje odvážný krok v evoluci skupiny, její jazzový feeling a zapracování dechových nástrojů funguje výborně s intimním zpěvem Lee Douglas. Předposlední „Wildfires“ působí éterickým dojmem, velká role elektroniky, absence výrazných melodií v kombinaci s agresivním výbuchem kytar v druhé polovině funguje opravdu dobře. Závěrečná „Back to the Start“ je pak poněkud neoriginální aplikací toho, co Anathema umí výborně, jenže díky překrásné melodii smyčců v jejím závěru jí to musím odpustit.

„The Optimist“ tak ve mně zanechává spíše rozpolcené dojmy. Pokud odhlédnu od nedotaženého konceptu a rozdělím skladby jednoduchým měřítkem líbí-nelíbí, rozdělím desku na dvě takřka stejné poloviny. Skutečnost, že v obou polovinách jsou jak písně, které zvuk kapely nikam neposouvají, tak i skladby, jež se pokouší o něco nového, naznačuje, že ve stagnaci samotné problém není. Jistě, byl bych rád, kdyby se Anathema posunula dál a rozvíjela třeba to, co nakousla v elektronickém závěru minulého alba, nebo naopak v nečekaně retrospektivní „Close Your Eyes“, jenže i její typický recept může fungovat dobře, jak ukazuje několik výše zmíněných skladeb. „The Optimist“ však působí nevýrazně, a možná právě proto si z něj odnáším spíše rozpačitý dojem. V žádném případě nad Anathemou nelámu hůl, jedno škobrtnutí v tak dlouhé diskografii není žádná ostuda. Doufám ale, že se z něj Anathema poučí, nerad bych totiž jednu ze svých nejoblíbenějších kapel zařadil do obsáhlé škatulky plné obstaróžních a přestárlých hudebníků, kteří nedokázali držet krok s dobou.


Mrtvi – Negative Atonal Dissonance

Mrtvi - Negative Atonal Dissonance

Země: Velká Británie
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 30.7.2017
Label: Transcending Obscurity Records

Tracklist:
01. As Consciousness Is Harnessed to Flesh Part 1
02. As Consciousness Is Harnessed to Flesh Part 2
03. Negative Atonal Dissonance

Hrací doba: 41:35

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity Records

Mrtvi. Jak jednoduchý a efektivní název. Však mě taky loni přitáhl k Bandcampu kapely, abych si bez jakýchkoliv předchozích doporučení jejich hudbu pustil. Disharmonický black metal à la Deathspell Omega nebo Aosoth jsem už tehdy vyhledával podstatně méně aktivněji než dříve, ale debut „Perpetual Consciousness Nightmare“ jsem si prostě pustit musel. A taky jsem poslech po několika skladbách utnul, protože ta hudba zas tak dobrá nebyla, haha. Nejednalo se sice o totální průser, ale nahrávka mi přišla až příliš amatérská. Když k tomu připočtu strašné vokály, tak dá rozum, že jsem desce kvůli pár zajímavým riffům nevěnoval více času. Ani jsem si neudělal mentální poznámečku, že bych měl mít do budoucna Mrtvi v merku, ale o nové album jsem díky intenzivní promo-masáži labelu zakopnul a svou roli sehrál zase ten název: „Negative Atonal Dissonance“.

Nevím jak vy, ale já mám pro atonalitu / mikrotonalitu / xenharmonie prostě slabost. Nebudu ztrácet čas výkladem co to je, protože o hudební teorii vím hovno a všecko to chytračení by stejně pocházelo z Wikipedie, ale řekněme, že taková hudba nečerpá z klasických stupnic, které považujeme za přirozené, a neštítí se čtvrttónů a ještě kratších intervalů. Pokud jste zvídaví a otevření experimentální hudbě, tak vám doporučím omrknout Antona Weberna, Arnolda Schoenberga, Aloise Hábu, Ivana Višněgradského, Iannise Xenakise nebo Kaiju Saariaho. Metal je s podobným posouváním hudebních hranic trochu na štíru, i když disharmonie je všude kolem pokokot, ale kapel, které by s netradičními stupnicemi či laděním pracovaly opravdu promyšleně, je dle mého názoru málo. Máme třeba Gorguts, Coma Cluster Void a Blut aus Nord, ale většina kapel k atonalitě přijde spíše náhodou. A pak tu jsou například blackmetaloví Jute Gyte, kteří se pyšní mikrotonální kytarou, ale chlapíkovi by neuškodilo, kdyby ze sebe nesypal mdlé riffy, jak ho zrovna napadnou, ale trochu si s hudbou pohrál. Třeba by pak konečně vydal pořádnou desku. Ale zpátky k Mrtvi, kteří mě názvem své desky zřejmě maličko uvedli v omyl.

„Negative Atonal Dissonance“ tvoří tři části. Osmiminutové intro, které sestává z digitálně pokřivených samplů, ruchů a kytarového feedbacku, a dvě „regulérní“ skladby, i když tak bych doopravdy označil pouze tu prostřední „As Consciousness Is Harnessed to the Flesh Part 2“. Zde kapela částečně dostává názvu své desky (pominu, že úvod zní dost chromaticky) a minimálně v první části se drží blackmetalového rámce. Agresivnímu přístupu žel škodí neadekvátní zvuk. Naštěstí v druhé půlce hudba zpomalí a vystoupá ke svému ponurému vrcholu. Kvalitativní posun od debutu je patrný na všech frontách, až se nabízí myšlenka, že by snad mohl v tvůrci skutečně dřímat jakýsi génius. Nejvíce si zde cením letmého užití klavíru.

Mrtvi - Negative Atonal Dissonance

Se závěrečnou, titulní skladbou desky se kapela pouští cestou improvizace. Jsou zde střípky zajímavých nápadů, krátce po první minutě jistá basová linka například cituje riff z druhého songu a dalo by se toho jmenovat více. Ale po několika posleších jsem snahu si zde něco najít nebo si onen „chaos“ prostě jen užít vzdal. Mučení kytar, bušení do klapek a řev uměli i takoví Abruptum lépe, protože v jejich podání byl ten rachot aspoň intenzivní a atmosférický.

Mozek Mrtvi se v rozhovoru pro Soundscape Magazine primárně odkazoval na Milese Davise nebo Johna Coltranea a chápu, že ho improvizace baví. Ale já osobně mám tenhle aspekt skutečně rád asi jen v hlukové hudbě. O avantgardnějším, (částečně nebo zcela) improvizovaném pojetí jazzu se moc vyjadřovat nemohu, protože „blíže“ jsem se seznámil pouze s Ornettem Colemanem, ale přesto si myslím, že v rámci black metalu improvizace funguje jen zřídka a v podání Mrtvi takřka vůbec. Kapela se tak zbytečně přiklání k polovičatosti (neužiji-li tvrdšího slova).

Abychom si to shrnuli. Ze čtyřiceti minut trvání „Negative Atonal Dissonance“ jich za poslech doopravdy stojí cirka patnáct. Mrtvi lze brát za nápadité, originální těleso, ale snaha a vize Damjana Stefanoviče je z mého pohledu stále nevyzrálá. Recenzenti, kteří téhle desce sypali pomalu maximální počet bodů, se nechali opít rohlíkem.


Viranesir – Satanic Mosque

Viranesir - Satanic Mosque

Země: Turecko / Velká Británie
Žánr: sandnigger hip-hop
Datum vydání: 16.4.2017
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. Infernal Faggot Abuse (ft. Young Ouzo)
02. Worthless Bitches and Turkish Mob Life (ft. Nick Noro)
03. Sandnigger from Hell (ft. MC Astaroth)
04. Prince of Adana (ft. Nikki Bread)
05. Satan’s Gangstas (ft. Lycantropic Werewolf & Nick Noro)
06. Trailblazer Trickster

Hrací doba: 25:07

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

„You might ask, what the fuck is Viranesir doing a hip-hop album. Well, metal has become so gay and tame with shameless bandwagoning and nobody having the balls to push lyrical boundaries that it is up to the legend himself that he can do a rap album more metal than most pretendu tough guy faggot fake blood vegan metal crowd.“

Pokud nemáte žádné tušení, co to je Viranesir a kdo to je Emir Toğrul, pak byste se měli stydět. Neznamenalo by to totiž nic jiného, že zodpovědně a pozorně nepročítáte všechny naše kvazi-literární písmenkové výstřiky na virtuální papír a. k. a. samozvané recenze na téhle postižené stránce. Jen málokterý duševně chorý magor se může pochlubit, že zde byl recenzován tolikrát. Počítám-li správně, už jsme zde zrecenzovali celkem devět nahrávek, na nichž se Emir podílel (většinou v roli hlavního skladatele), a tato recenze, již jste právě začali číst, je tedy jubilejní desátá.

 „This is how the party goes in Adana,
Satanic sacrifice in house of god,
Bring the devil into a holy shrine
And make the slaves give us sexual gnosis“
(Infernal Faggot Abuse)

Emir Toğrul je kurevsky plodný týpek (pro nemravné dobytky dodejme, že nyní je myšlena pouze hudební potence), ale i navzdory skutečnosti, že obvykle vysírá hned několik dlouhohrajících počinů ročně (pokud tedy zrovna není zavřený v sanatoriu po neúspěšném pokusu o sebevraždu), dokáže i po tolika nahrávkách překvapovat. V lednu vyšla deska „Supports Flag Burning and Female Raping“, která dosavadní textovou kontroverzi Viranesir překonávala a posouvala na ještě oplzlejší úroveň, což je docela obdivuhodné, vezmeme-li v potaz, že v minulosti vyšla pod hlavičkou projektu alba jako „You Jewish Bastards“ s hity jako „Kill Nigger“.

„This is the sandnigger all the way from the piece of shit muslim slums of the desertass turkey, where people suck,
But the good thing is theres a lot of room for rape, and a lot of fun, murder, torture, animal abuse, female abuse, thats what its all about, having fun in this short ass fucking life.“
(Sandnigger from Hell)

Zatím poslední (dubnové) album „Satanic Mosque“ překvapuje také, ale tentokrát po hudební stránce. Tvorbu Viranesir lze lehce rozdělit do dvou větví – v diskografii najdete buď blackmetalová alba, anebo ambientní alba. Když ponecháme stranou fakt, že v obou případech to zní trochu jinak než průměrná a standardní žánrová forma, sedí to dost přesně. „Satanic Mosque“ ovšem tento vzorec nabourává, protože se zde Emir Toğrul vůbec poprvé pustil do – hip-hopu. Snad není třeba dodávat, že se nejedná o obyčejný hip-hop, nýbrž o další zfetovanou magořinu, která svým vyzněním zapadá do šíleného světa Viranesir a která přináší texty tak nemocné, že se nad tím budou pohoršovat i všichni horrorcore pozéři. Opět se tedy připravte na zvýšenou kadenci niggerů, faggotů a projevů choré mysli. Přiložené citace snad alespoň trochu napoví.

Viranesir

„The cockroach speaks sandnigger and says bitches should be put to their place.
No need for white men in my turf telling me how to live but I hate niggers as well.“
(Satan’s Gangstas)

Vše zvrhlé však není dokonalé. Nahrávce totiž ubírá na kreditu nevyrovnanost. Z úvodní „Infernal Faggot Abuse“ jsem mírně rozpačitý, přijde na náladu. Při jednom poslechu mě baví a je zajímavě afektovaná, zatímco při dalším mě kňouravý rap spíš sere. Nutno ale vyzdvihnout výborný pomalý beat se silnou temnou atmosférou.

„We chop the cats’ hearts to shreds,
And feast on their eyeballs
We inject the slaves with drugs and give them blunts, xanax, soda and vodka“
(Infernal Faggot Abuse)

Střed „Satanic Mosque“ je zase výborný. „Worthless Bitches and Turkish Mob Life“, „Sandnigger from Hell“, „Prince of Adana“ a „Satan’s Gangstas“ jsou krásně zhovadilé perverzní skladby, leckdy s až překvapivě dobrým rapem, o nějž se starají hosté, nikoliv sám Toğrul. Na druhou stranu, nelze přeslechnout značnou podobnost mezi ústředním motivem „Worthless Bitches and Turkish Mob Life“ a „Satan’s Gangstas“, ale nějak mi to nevadí. Každopádně, tohle mě upřímně baví a nemocným jedincům, kteří se nezaleknou zhůvěřilosti v nadžánrovém kontextu, mohu klidně doporučit. Pokud byste mě nutili k určení jediného vrcholu, ukázal bych na „Sandnigger from Hell“ vybavenou hutným přebasovaným instrem.

„Bitches should never be given more right than they deserve so as niggers.
They will extort pride and ask for seconds, cos they ain’t got pride themselves.
They think it is something that can be taken from others, like bitches.“
(Satan’s Gangstas)

Viranesir

Dojem ze „Satanic Mosque“ ovšem kazí finální „Trailblazer Trickster“, která je se sedmi a půl minutami suverénně nejdelší položkou tracklistu. Tenhle track připomene to nejhorší a nejbuzerantštější z Emirovy ambientní tvorby. Navzdory určitému pokusu o gradaci zdvojením hlasu v závěru tuhle píseň nemohu označit za nic jiného než zklamání. Mluvím tedy o muzice, po textové stránce je to tradičně perla.

„Talk shit about satanists because they are harmless,
But can’t say shit to muslims can you?
Fuck those sandniggers.
Burn those mosques,
Fuck muhammed,
Fuck allah.“
(Trailblazer Trickster)

Viranesir

Vzato kolem a kolem je ale „Satanic Mosque“ zajímavým počinem, jejž uctívači Toğrulových hudebních úchylek jistě vezmou za svůj i přes změnu žánru. Jsou zde cítit určité dětské nemoci, ale ta pověstná zvrhlost z toho opět teče po hektolitrech. Vůbec bych se nezlobil, kdyby nešlo o poslední hip-hopový počin Viranesir, naopak bych byl rád, kdy k dosavadní blackmetalové a ambientní tváři skupiny přibyla i třetí rapová. Po vychytání těch několik hudebních mušek bych si totiž neměl nač stěžovat. Po textové stránce není moc co zlepšovat, protože zde je to již tradičně maso a bezuzdné urážení všeho a všech – bez hranic, bez autocenzury, bez špetky moralismu nebo dodržování jakýchkoliv. V tomto ohledu je Viranesir skutečně jeden z mála projektů, ne-li dokonce jediný, kde je nebezpečnost textů dotažena nadoraz a kde se nějak posouvá hranice, kam až lze zajít. A toho si cením opravdu hodně.

„Fuck the gay music scene, fuck professionalism, we are here to punch throatfuck your moms!“


Space Witch – Arcanum

Space Witch - Arcanum

Země: Velká Británie
Žánr: stoner / doom metal / psychedelic rock
Datum vydání: 9.6.2017
Label: HeviSike Records

Tracklist:
01. Cosmonoid
02. Astro Genocide
03. Hex Solaris
04. Battle Hag

Hrací doba: 44:08

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Neznámé kapely jsou super – předem nevíte, co od nich dostanete, je v tom určitý moment překvapení, které může vyústit ve skutečný objev. Jinak se k té zajímavé muzice dostat nelze. Jak chcete nalézt poklad, když jej ani nehledáte? Samozřejmě, můžete se spálit, při hledání a testování nových věcí mnohdy sáhnete do hovna, tak to chodí. Ale snad lepší si občas přivonět k hudebnímu hovnu, než jen furt dokola točit svých pět kapel a tvářit se jako posluchačská elita.

Nicméně poklad a hovno jsou dva hraniční případy, u nichž to samozřejmě nekončí. Mezi nimi se nachází hromada dalších možností, jak moc něco může být dobré nebo naopak špatné. Angličané Space Witch naštěstí patří do té lepší poloviny. Zdráhal bych se jejich produkci nazvat pokladem, ale rozhodně se jedná o příjemné a sympatické překvapení. Prahnete-li po rychlých řešeních a okamžitých závěrech, pak ano – jejich druhé album „Arcanum“ za slyšení stojí.

Bezejmenný debut z roku 2014 jsem neslyšel a při pohledu na jeho obal mě to zas tolik neláká, ačkoliv někdy mu asi po pozitivní zkušenosti s aktuálním počinem šanci dám. Zvlášť když lákavě vypadá tracklist čítající dvě kompozice o souhrnné délce 65 minut. „Arcanum“ takhle roztáhlé není a při délce rozumných 44 minut si vystačilo se čtyřmi písněmi. Platí ovšem, že čím delší, tím lepší – a věřte tomu nebo ne, skutečně nemluvím o velikosti penisu, nýbrž o délkách písní na albu. Jinými slovy, vyvrcholení… pardon, vrchol přichází hned s první, bezmála šestnáctiminutovou skladbou „Cosmonoid“.

Space Witch na desce kombinují dva přístupy – prvním je pohled psychedelického rocku, druhým optika stoner metalu. V mnohých momentech se obě možnosti začnou i překrývat. Mému sluchu je bližší ta první jmenovaná, tudíž je docela logické, že se mi víc zamlouvají ty delší kusy, kde tato dostává víc prostoru. Začátek „Cosmonoid“ je opravdu hypnotický až za roh a dokáže tak krásně zamotat hlavu, až je skoro škoda, že Space Witch nehrají čistokrevný psychedelic rock. Píseň sice s přibývajícím časem narůstá a na první metalové riffy se čeká něco mezi pěti a šesti minutami, ale pořád si drží podmanivou náladu, monotónní rytmiku i zástup kosmických atmo-zvuků. Nakonec sice přijde, co přijít musí – „Cosmonoid“ se překlene do stoner / doomu, ale naštěstí i v této poloze po chvíli nabere zajímavý vývoj, jemuž atmosféra nechybí.

Zbylá trojice písniček se na úvodní opus úplně nechytá, ale přinejmenším dvanáctiminutová „Battle Hag“ je rovněž skvělá a její druhá polovina se vrací k psychedelickým radovánkám, které jsou v podání Space Witch tuze lahodné. Kratší kusy „Astro Genocide“ a „Hex Solaris“ již volí opačný přístup a naopak kosmické momenty přechází v doplněk, protože hlavního slova se ujímá stoner metal. Ten není nijak špatný, vlastně mi v rámci celku přijde v pohodě a uznávám, že účinek hutného riffování je s ohledem na ladění „Arcanum“ větší. Na druhou stranu, vedle psychedelických pasáží působí metalová tvář Space Witch o poznání slaběji, a navíc – celou nahrávku v tomhle duchu bych asi nedal, aniž by mě nezačala nudit, zatímco počin postavený čistě na rockových pasážích předkládané kvality bych stále slupnul jak malinu.

Možná to v některých pasážích recenze mohlo vyznívat trochu rozpačitě, ale jako celek „Arcanum“ funguje velmi dobře. Nečekal jsem od té desky příliš, ale zaujal mě obal a letmá ukázka se mi taky zdála hratelně, tak jsem do toho šel a dočkal se moc příjemného překvapení. Příznivcům psychedelického stoner / doom metalu lze „Arcanum“ jen doporučit!


Black Mountain Transmitter – Black Goat of the Woods

Black Mountain Transmitter - Black Goat of the Woods

Země: Velká Británie
Žánr: dark ambient / experimental
Datum vydání: 10.10.2010
Label: Aurora Borealis Recordings

Tracklist:
01. Black Goat of the Woods

Hrací doba: 39:48

Odkazy:
bandcamp

Že nevíte, o co se jedná? Nevadí, já jsem to donedávna rovněž nevěděl. Vlastně jsem do toho šel s očekáváním klasického oldschoolového underground blacku. Kdo by se taky divil – v názvu kapely černá, v názvu alba černá společně s kozou, černobílý zrnitý obal znázorňující člověka s kozí hlavou a na pozadí les… Jevilo se to více než jasně. Ale chyba lávky. Faktem je, že tohle seskupení, v čele s jediným členem J. R. Moorem, se vydává do temných vod dark ambientu, a to ne jen tak ledajakého. A i kvůli této výjimečnosti, a zároveň neznámosti v naších luzích a hájích, jsem se nahrávku rozhodl zrecenzovat, přestože je stará již dobrých sedm let.

Co se týče té undergroundovosti, nebyl jsem zas tak daleko od pravdy. Facebookový profil obsahuje pouze profilovou a úvodní fotku a nasdílené toto jediné oficiálně vydané album, jemuž prý předcházely různé demonahrávky, které ovšem jen těžko seženete. Stejně tak špatně se dají sehnat i pozdější nahrávky. Také profil na MySpace je dávno ztracen v tmách minulosti. A… a to je asi tak všechno, co se dá říci. O určitý nádech tajemna není nouze. A tento pocit se stane ještě silnějším po poslechu samotné desky. Takže pojďme rovnou k věci.

Sám J. R. Moore říká, že toto album bylo zamýšleno jako „soundtrack z dávno ztraceného nízkorozpočového hororu, znovuobjeveného na staré vybledlé VHS kazetě tlející v opuštěném domě uprostřed lesů“. A to taky dostanete. Ihned po spuštění se mi vybavily takové klasiky jako „Halloween“, „Suspiria“ a plno italských béčkových hororů, jejichž jména jsem už dávno zapomněl. Ovšem jediná skladba tohoto necelých 40 minut trvajícího zářezu je obohacena ještě o něco. O něco mystického, tajemného a těžko uchopitelného. O pocit, jaký zažívá čtenář u Lovecraftových příběhů. O ten neznámý nepojmenovatelný děs, jenž se plíží daleko za hranicemi našich smyslů, ale přitom si uvědomujeme, že je zde s námi a že je stále blíž a blíž. V tomto směru se tak „Black Goat of the Woods“ (což je mimochodem označení pro jednoho z Lovecraftových Starých – Shub Nigguratha) stává skutečnou ódou na tohoto mistra hororu a jeho nejznámější mýtus. Díky tomu můžu také říci, že jsem zas tak daleko nebyl ani s tím black metalem. Ačkoliv se na nahrávce přímo nevyskytuje žádný z typických blackových elementů, přesto je celá prostoupena něčím, co by se dalo označit za samotnou esenci tohoto žánru.

Nechci se však více pouštět do klasického analyzování, protože bych to v tomto případě považoval za hřích, a zároveň pochybuji, že by to bylo vůbec možné. Pomůžu si proto metaforou, která vám snad daleko lépe přiblíží pocit, jaký byste z „Černé kozy lesů“ mohli po poslechu získat.

Black Mountain Transmitter

Představte si, že se procházíte po rozpadajícím se chrámovém komplexu snad řecké nebo římské architektury. Najednou přijdete ke vchodu do jedné z budov. Ze dvou stran je rámován sloupy, které jsou překlenuty vodorovně dalším. Mezi nimi se nachází jen černočerná neprostupná tma, do níž vejdete, a ona vás pohltí, přivítá ve svém studeném obětí. To je i přibližná struktura celé nahrávky. Nejprve se dočkáme poměrně výrazné, mírně Halloweenské melodie – to je první sloup. Ta však poměrně brzy skončí. Poté přichází na řadu tma. Tma postavená mimo prostor a čas, kterou procházíte po dlouhé a dlouhé aeony. Jen tu a tam se vynoří neuchopitelný mrazivý zvuk, úder bubnu, bublání, pískot… a najednou začnete mít pocit, že se vám v hlavě ozývá hlas. Tichý hlas, z jehož šepotu vyrůstají úponky šílenství. A z něj se posléze vyklube téměř konkrétní hlas jednoho ze Starých (snad právě Shub Nigguratha) stále se držící kdesi v ústraní, avšak o to mrazivější a hypnotičtější, a vám nezbude nic jiného než se jím, v šílenství již zcela ponořeni, nechat vést, až dokud v dálce neuslyšíte varhanní zvuk předjímající blížící se grandiózní finále. Předjímající, že konec vaší cesty je blízko a až k němu dorazíte, Starý se probudí z dlouhého spánku a to bude to poslední, co ani neuvidíte.

Black Mountain Transmitter - Black Goat of the Woods

Ale toto grandiózní finále zůstane ve výsledku skryto. Místo něj se dostaví jakoby zrcadlení první melodie, prvního ze dvou jasně definovaných a uchopitelných bodů – sloupů, za nimiž se skrývá prázdno. A všechno, co se až dosud stalo v onom prázdnu, se vám bude zdát jako sen. Ale nikdy si nebudete jistí, zdali to sen opravdu byl.

Abych se ale vrátil opět do reality a konkrétna – mám i jednu výtku, která mi ke konci nedovolila stoprocentní vychutnání si prožitého. Závěrečná, snad ještě více Halloweenská melodie mi přišla až příliš záhy useknutá a uzavření pro mě tak částečně ztratilo na síle. Je však otázka, zda to není jen malým počtem poslechů. Nejedná se totiž o běžný bezduchý ambient plný hučení, náhodných úderů a neustálé absence jakýchkoli pocitů. „Black Goat of the Woods“ totiž přináší ambient, jenž je prostoupen skrytými strukturami, které se velmi neochotně ukazují jen postupem času a až po mnoha posleších. Proto vám ho bez váhání mohu doporučit – nejlépe se poslouchá v pozdních nočních hodinách (po půlnoci), jen při slabém světle a na pokraji spánku. Tehdy bude nahrávka nejsugestivnější.


Alien: Covenant (2017)

Alien: Covenant

Země: Velká Británie / Austrálie / Nový Zéland / USA
Žánr: sci-fi / horor

Český název: Vetřelec: Covenant

Rok vydání: 2017
Režie: Ridley Scott
Hrají: Michael Fassbender, Katherine Waterston, Billy Crudup, Danny McBride

Hrací doba: 122 min

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Říkává se, že nevstoupíš dvakrát do jedné řeky. Ridley Scott se ovšem rozhodl zjistit, co je na téhle pověře pravdy, a do téže řeky nyní vstupuje nikoliv podruhé, ale dokonce potřetí. Na začátku své kariéry dal dnes již legendární režisér světu dva obrovské sci-fi kulty – nejprve „Vetřelce“ a krátce nato „Blade Runner“. Druhý jmenovaný byl dlouho osamostatněn a až letos v říjnu se dočká pokračování „Blade Runner 2049“, oproti tomu série „Alien“ se od roku 1979, kdy vyšla jednička, značně rozšířila. Dočkala se tří pokračování, z nichž každé bylo jiné, ale vždy zajímavé a přinejmenším důstojné. Poslední „Vetřelec: Vzkříšení“ pochází z roku 1997 a poté se s jedním z nejslavnějších filmových monster dlouho nic nedělo.

Zpátky do vetřelčího světa se nakonec vydal opět až Ridley Scott, 33 let poté, co natočil geniální první část. „Prometheus“ (2012) nebyl přímo součástí série, nicméně se odehrával ve stejném univerzu a lze jej brát, že patří do rodiny. Je ovšem otázkou, zdali si to zaslouží, protože ohlasy byly právem dost vlažné. Snad i díky tomu je čerstvý přírůstek „Vetřelec: Covenant“ skutečně pátým dílem série „Alien“, protože z marketingového hlediska to prostě bude táhnout víc, než kdyby se jmenoval „Prometheus II“. Zároveň s tím ale „Vetřelec: Covenant“ na „Promethea“ navazuje a odehrává se deset let po něm (byť platí, že není nutné „Promethea“ vidět, abyste snímek chápali).

Zásadní otázkou ovšem je, zdali nový film dokázal udržet laťku, již si slizký xenomorf až doposud držel hodně vysoko – jednička byla geniální, dvojka a trojka výtečné a čtyřka už sice o trošku slabší, ale stále velmi dobrá. „Vetřelec: Covenant“ má bezesporu své silné stránky a je to relativně slušný film, ale navzdory zjevné snaze i péči na své předchůdce nemá.

Velkým plusem snímku je rozhodně vizuální stránka, která je možná nejvypiplanější ze všech dosavadních dílů ságy. Třeba záběry vesmírné plavidlo, na atmosféru planety nebo nádherné nasnímání přírody (točilo se u fjordu na Novém Zélandu) na planetě, kde posádka přistane, jsou vážně boží a ždímají maximum z potenciálu velkého kinoplátna. „Vetřelec: Covenant“ dobře funguje i v akčních a hororovějších scénách, kdy je hmatatelný strach z neznámého smrtícího organismu. Cením, že se film nebál ani krve a místy nechává bestiálnost vetřelců vyniknout. Nic nemám ani proti tomu, že vůbec poprvé v sérii došlo na souboj s vetřelci v otevřené krajině, to nebylo špatné ozvláštnění, byť se to nevyrovná klaustrofobickým chodbám vesmírného plavidla. Parádní je i nový albínský druh xenomorfa (tzv. neomorf), který rozhodně má něco do sebe, i když klasická podoba je klasická podoba a naštěstí i na ni dojde stejně jako na facehuggera. A ačkoliv je hlavní hvězdou vesmírný hnusák, z herců je na místě ocenit i Michaela Fassbendera, jehož androidí dvojrole výsledku také hodně pomáhá a vysoce ční nad všemi ostatními postavami.

Alien: Covenant

Ve scénách, kdy se skutečně něco děje, ať už to jsou souboje s xenomorfem, čekání na jeho úder, napínavé pasáže nebo průzkum planety, tedy „Vetřelec: Covenant“ funguje uspokojivě a dá se říct, že svému jménu nedělá ostudu. Snímek ale zbytečně zpomalují rádoby filozofující pasáže, jichž je až příliš a ve výsledku působí jen jako zdržování před tím, co chce divák vidět. Obecně vzato beru a chápu tu snahu dodat světu vetřelce větší hloubku a další rozměr, ale je to takové samoúčelné a hlavně nepříliš záživné. Celá pasáž od výsadku na planetě až po první souboj na poli je výborná, ale jakmile film zaleze do kobek ruin zaniklé civilizace, ztrácí to tempo a jakákoliv zajímavější událost je draze vykoupena hraním na flétnu nebo recitováním básní.

Stejně tak filmu škodí, že je místy hodně předvídatelný. Sice je hezký pesimistický závěr, který dává prostor pro zajímavé rozehrání dalších dílů („Covenant“ má být první třetinou nové trilogie), ale horší už je, že jej jaksi snadno odhadnete dobrou půlhodinu před koncem. Chování jednotlivých členů posádky je rovněž chvílemi diplomaticky řečeno rovněž zvláštní a za svůj talent se rozdělit a roztrousit v neznámém prostředí, když se chvíli předtím prvně setkali s xenomorfem, si smrt pomalu zaslouží. Film se nevyvaroval ani několika logických… nevím, jestli přímo lapsů, ale určitě tam jsou momenty na pozdvižené obočí a otázky „jak to?“ a „proč?“. Na druhou stranu ale na obranu nového dílu nutno dodat, že v tomto ohledu nebyly ani dřívější části bez poskvrnky.

Alien: Covenant

Podobně „Vetřelec: Covenant“ dělá další guláš v už tak ne úplně jasné mytologii… třeba jak dlouho trvá, než facehugger naklade zárodky chestburstera do těla hostitele? Jak dlouho trvá, než se chestburster vyvine v xenomorfa? V novém filmu je to extrémně rychle, v prvním případě snad dokonce v řádu vteřin. V neposlední řadě je základní scénáristická zápletka vlastně obšlehnutá z jedničky (loď sjede z vytyčené cesty a posádka se vydá prozkoumat neznámou planetu kvůli zachycenému vysílání), paralely by šlo nalézt i v závěru a snaha udělat z Danielsové (Katherine Waterston) druhou Ripleyovou je taktéž příliš očividná. V neposlední řadě mě vůbec neuchvátil naznačený původ xenomorfů, ale to už může být čistě subjektivní záležitost.

Jak si tedy „Vetřelec: Covenant“ stojí? Kdybych tvrdil, že to byl vysloveně špatný film a že mě jeho sledování uráželo, tak bych asi lhal. V některých pasážích to je skutečně skvělá podívaná a důstojné navázání. Zároveň ale nelze zavírat oči nad negativy, jichž také není málo. Celkové dojmy jsou tedy rozporuplné, protože je to jako na houpačce a vedle zmiňovaných povedených momentů se tu nachází i regulérní vata. Jisté zvolnění tempa by nemuselo vadit, kdyby ho bylo méně. Výsledek měl na to, aby byl o dost lepší, byl tu potenciál, aby se „Vetřelec: Covenant“ starším majstrštykům vyrovnal, nicméně tahle šance zůstala promarněna. Škoda, že se Ridley Scott evidentně zarputile snaží značku posunout do míst, kde ji nikdo z fanoušků nechce vidět a kde jen těžko může být dobrá jako léty prověřená klasika.

Alien: Covenant


Yayla – Pas.to.rale

Yayla - Pas.to.rale

Země: Velká Británie / Turecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.2.2017
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. Altars in Temple Sewers
02. Everyday Is Death for Us
03. Pandora
04. Funeral
05. Steadfast Chaos
06. Endless Regrets
07. Mantras of Separation
08. Rats
09. Pastorale
10. They Are Losing You from Me

Hrací doba: 56:43

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Jméno Emira Toğrula by pravidelnému čtenáři nemělo být neznámé. Tenhle původem turecký (dnes žijící ve Velké Británii, jeden čas přebýval i v Kanadě) magor je na naší stránce vcelku pravidelným objektem recenzivních choutek. Doposud se tak dělo především prostřednictvím dvou projektů. Jedním z nich je – tedy správně řečeno byl – Blliigghhtted, jehož studiová činnost již skončila, protože jeho ideová vůdkyně, textařka a zpěvačka Ruhanathanas spáchala sebevraždu. Tím druhým projektem, který se v sekci našich recenzích objevuje častěji (jen tak mimochodem, venku už je další album „Satanic Mosque“ – počítejte s tím, že ani to nás nemine), je Viranesir. Zde se jedná o arci-perverzní blackmetalové peklo, jemuž není svaté nic a nikdo. Ale to už jistě všichni víte, však se tu ty texty plné nihilismu, sebevražedných tendencí a urážení nácků, negrů nebo feministek rozebíraly několikrát.

Nicméně první a řekl bych, že svého času i hlavní hudební personifikace Toğrulových zvrácených myšlenek a nápadů proběhla pod hlavičkou jiného projektu – Yayla. Tahle skupina v posledních letech mlčela a byla spíše přehlížena. Je sice pravda, že minulé album „Nihaihayat“ vyšlo před čtyřmi lety, což zas tak nekonečná doba není, ale na Toğrulovy poměry to hodně je. Emir totiž v mezičase stihl vystříknout (to je jen tak mimochodem velice příhodné sloveso – kdysi mi tvrdil, že jeho receptem je napsat písničku po každé masturbaci) téměř dvacítku počinů. Pravda, ne na všech z nich byl hlavním tvořivým motorem, ale na většině ano. Je evidentní, že vysokou produkcí v ostatních projektech, zejména ve Viranesir, Yayla strádala – však také pauza Yayla a moment, kdy se začaly v rychlém sledu sypat nahrávky Viranesir, na sebe přesně navazují.

Kadence Viranesir stále nepolevuje, však jen letos už stihla vyjít dvě alba „Supports Flag Burning and Female Raping“ a již jmenované „Satanic Mosque“, ale i přesto, snad díky výpadku Blliigghhtted, kde také vyšlo pěkných pár počinů, se Yayla vrací do popředí zájmu s novou deskou „Pas.to.rale“. Rovnou se nabízí ji srovnat s právě jmenovanými projekty. Vedle nich Yayla působí mírně trochu usedlejším dojmem, poněvadž ViranesirBlliigghhtted jsou větší zvěrstva, ale onu usedlost berte s rezervou, protože Toğrulova muzika je i zde v obecném kontextu kurevsky vyšinutá. Tím mimo jiné říkám i to, že jeho zhovadilý velehnusný rukopis je přítomen i zde, takže jestli už máte s tvorbou tohohle osmanského samorosta nějaké zkušenosti, bezpečně poznáte, kdože za „Pas.to.rale“ stojí.

V čem tedy tkví ona usedlost? Třeba Viranesir je chaotický proud, jenž vás smete svou ohavností a nevybíravým přístupem. Na „Pas.to.rale“ sice nechybí charakteristická kytarová hra ani obligátní zaprasený sound, tedy standardní trademarky Emirovy audio-terapie, nicméně Yayla není tak slitá a nepřehledná koule, která vás rozdrtí pouze svou celkovou aurou. „Pas.to.rale“ je v hodně velkých uvozovkách „písničkovější“, což znamená, že skladby jsou přehlednější a čitelnější, víc než flusanec chorého mozku v tom je cítit cílené komponování a snaha dát jednotlivým písním nějaký jednoznačnější vývoj, třeba je i vygradovat. Ne vždy, někdy jsou struktury stále rozostřené, ale ta tendence je patrná. A že se tak děje, aniž by Toğrul potřeboval se přiklánět k větší stravitelnosti či konvenčnosti, je samozřejmě plus. Tak či onak, pokud jsou pro vás všechny jmenované kapely doposud neznámými pojmy, s nimiž byste se chtěli seznámit, z právě nastíněných důvodů by bylo vhodné začít právě u Yayly.

Yayla

Na „Pas.to.rale“ si zaslouží vypíchnout ještě jedna věc. Jestli je někdo zvyklý na Viranesir, možná jej překvapení, že zde Emir ukazuje, že když chce a odpoutá se od snahy být maximálně zvrhlý, je schopným skladatelem. Nejpropracovanější a vrcholné číslo se nachází hned v úvodu v podobě více jak devítiminutové „Altars in Temple Sewers“, jejíž druhá půle je skutečně skvělá a krásně vygradované finále s výraznými klávesami je skutečně bravurní. Mezi další dobré kusy patří třeba „Everyday Is Death for Us“, „Funeral“ nebo „Mantras of Separation“. Nechybí ani několik klávesových písní („Pandora“, „Rats“, „They Are Losing You from Me“), v nichž se opět potvrzuje výše řečené – ani ambientní Yayla totiž není tak úchylná jako ambientní Viranesir. Za nepříliš povedenou bych však označil pouze šestou „Endless Regrets“, jež nabízí pouze jeden dokola se opakující kytarový motiv bez jakékoliv rytmiky či vokálu. Kdyby to mělo minutu nebo ještě dvě, tak dejme tomu, ale při pěti skladba působí natahovaným dojmem.

Naštěstí i přes tuhle jedinou menší kaňku je „Pas.to.rale“ stále výborným počinem, v určitých momentech dokonce regulérně působivým. Padala slova jako čitelnější nebo přehlednější, ale to platí pouze na autorovy poměry, který je prostě vyjetý mimo dráhy standardního metalu. Což je plus pro zvrhlíky, avšak pro průměrného posluchače bude i „Pas.to.rale“ stále neposlouchatelným bordelem. To ovšem neříkám jako nějaké negativum, právě naopak. Vyhraněnost, náročnost a všudypřítomný pocit, že něco (a někdo) není v pořádku, patří k největším lákadlům Emirovy tvorby. Za předpokladu, že jste schopni a ochotni se k podobnému přístupu k hudbě dopracovat, pak na vás v „Pas.to.rale“ nahrávka, již není radno minout. Zvlášť když je díky vyváženějšímu koktejlu nespoutané chorobnosti a promyšlenosti svým způsobem uhrančivější než čirý hnus Viranesir.


Loyle Carner – Yesterday’s Gone

Loyle Carner - Yesterday's Gone

Země: Velká Británie
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 20.1.2017
Label: AMF Records

Tracklist:
01. The Isle of Arran
02. Mean It in the Morning
03. +44
04. Damselfly
05. Ain’t Nothing Changed
06. Swear
07. Florence
08. The Seamstress (Tooting Masala)
09. Stars & Shards
10. No Worries
11. Rebel 101
12. No CD
13. Mrs C
14. Sun of Jean
15. Yesterday’s Gone

Hrací doba: 42:05

Odkazy:
web / facebook

Asi nikoho nemůže urazit tvrzení, že britští rappeři se na úroveň svých amerických protějšků nikdy nedostali. Ne snad, že by v Británii neexistoval kvalitní hip-hop, ovšem na pár zajímavých jmen britské hip-hopové scény připadají desítky srovnatelně dobrých Američanů. To však neznamená, že by byla britská scéna mrtvá. Zrovna vloni vydala své druhé album nesmírně talentovaná Kate Tempest, album tak povedené, že by se do pětice mých nejoblíbenějších žánrových počinů roku mohlo zařadit velice snadno.

Na Kate Tempest jsem si však nevzpomněl náhodou. Není to jen národnost a společné turné, které Loyla Carnera s touto básnířkou a rapperkou spojuje. Její jméno se totiž v recenzích Carnerova debutového alba „Yesterday’s Gone“ objevuje s naprostou pravidelností, protože míří v rámci hip-hopové scény vcelku podobným směrem. Bohužel je to však podobnost víceméně zdánlivá, jak vyplyne následujících řádků.

Carnerovo debutové album lze s trochou nadsázky označit za „rodinný hip-hop“, a to hned ze dvou důvodů. Prvním jsou Carnerovy texty, které se zabývají převážně právě rodinou a rodinnými vztahy. Stejně jako na svém tři roky starém EP „A Little Late“ se hned několikrát věnuje otci, jenž ho v mládí opustil, ve „Florence“ rapuje o sestře, kterou si přál a nikdy neměl, a svému vřelému vztahu k matce věnoval celou „Sun of Jean“. Nerad bych se Carnerově upřímnosti a otevřenosti vysmíval, na jednu stranu je to nesmírně sympatické, ovšem jen do určité míry, za níž už je to tak trochu divné a já mám při poslouchání alba dojem, že některé pocity by si Carner měl nechat jen pro sebe a své blízké.

Druhým důvodem, proč je „Yesterday’s Gone“ rodinným albem, je hudba samotná, která je nesmírně nekonfliktní, uklidňující a místy až uspávající. S výjimkou několika málo výraznějších a hlasitějších skladeb se většina tracklistu nese na vlně jemných citlivých beatů a drobných kytarových vyhrávek, čímž repertoár Carnerovy produkce víceméně končí. „Yesterday’s Gone“ díky tomu nabídne příjemný poslech, pokud vám tedy nevadí, že se písně v podstatě točí okolo jediného motivu a jen výjimečně nabízejí více než ohranou strukturu sloka – refrén – sloka – refrén – konec.

I přes výše zmíněné je však „Yesterday’s Gone“ albem, jež je poměrně zábavné poslouchat. Carnerův hlas je možná trochu monotónní, to však vynahrazuje sympatickým londýnským přízvukem. Ačkoli na tracklistu není žádná vyloženě špatná píseň, rozhodně je zde několik, které nad ostatní povyšují zajímavé nápady. „Ain’t Nothing Changed“ skvěle využívá saxofonu a silného refrénu, aniž by narušila poklidné plynutí desky, „Florence“ je díky kombinaci textu a motivu nejdojemnější skladbou a „No CD“ zase díky vlezlé kytaře tou nejenergičtější.

Jako by si byl Carner vědom přílišné jednoduchosti písniček, rozhodl se pro udržení pozornosti posluchače ke konci desky alespoň částečně přinést pár nových prvků, a tak po chytlavé „No CD“ album ukončuje trojice „Mrs C“ s další bezvadnou saxofonovou vsuvkou a trochu odvážnější strukturou, „Sun of Jean“ s dlouhým mluveným vstupem od Carnerovy matky (který je i přes zjevnou nemelodičnost příjemně poetický) a na závěr akustická titulní skladba, v níž se Carner představí jako obstojný zpěvák.

Album je protkáno několika mluvenými vsuvkami a jako obvykle jsou to právě tyto momenty, které začnou být otravné jako první. „+44“ je krátká báseň bez instrumentálního doprovodu představující Carnerův hlas v kompletní nahotě a díky své poetičnosti si místo na albu snadno obhájí (ostatně právě zde předpokládám začíná a končí spojitost mezi Carnerem a Kate Tempest). Bez ostatních vsuvek, jak v podobě krátkých „Swear“ a „Rebel 101“, tak vyloženě otravné krkající slečny v závěru „The Seamstress (Tooting Masala)“, bych se velice snadno obešel.

Takže poslechnout či neposlechnout? Rozhodně poslechnout. Loyle Carner se stal obětí toho, co potká mnohé ambiciózní nováčky. Na úspěšném EP „A Little Late“ představil mladý Angličan svou poměrně originální hudební tvář a místo toho, aby se ji rozhodl dále rozvíjet, příliš zpohodlněl a většina písniček na „Yesterday’s Gone“ působí jako sázka na jistotu. To neznamená, že jsou nutně špatné či že by na tomto základu nešlo postavit excelentní album, chtělo by to však trochu rozmanitosti a k ní potřebné odvahy. Pokud si to pro příště Carner uvědomí, můžeme od něj čekat ještě zajímavé věci.