Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Red Heat (1975)

Red Heat (1975)

Země: USA
Rok vydání: 1975
Žánr: porno / thriller

Originální název: Red Heat

Režie: Cindy Lou Sutters
Hrají: Rita Cummings, Frank Margello, Lenore Swink

Hrací doba: 82 min

(Budou spoilery.)

Že se někdo kouká na staré zaprášené horory nebo zapadlé science fiction, to jsou asi věci, jaké většina lidí dokáže pochopit, i když třeba sama takovou potřebu nemá. Můžete se ale docela divit, proč se někdo kouká na zapomenuté péčko z poloviny sedmdesátých let, jako je právě tohle. Důvod to nicméně má a jde o docela zábavný důvod.

Na „Red Heat“ jsem totiž narazil kvůli tomu, že se jmenuje stejně jako jeden biják s Arnoldem Schwarzeneggerem. S akční klasikou z roku 1988 ani se samotným Arnoldem nicméně tenhle kousek nemá nic společného, vždyť byl natočen o celých třináct let dříve, tedy už v roce 1975. Avšak skutečnost, že se nějaké divné porno z ze sedmdesátek jmenuje stejně jako film se Schwarzeneggerem, mě pobavila dost na to, abych si tuhle chlupatou šukačku sehnal a posoudil ji svým kritickým pohledem.

Dovolil bych si tvrdit, že „Red Heat“ není obyčejným pornem, nýbrž meta pornem. Co to znamená? Jednoduše je to porno o natáčení porna, přičemž scénáristka, producentka a režisérka onoho porna ve filmu, Cindy Lou Sutters, je uvedena i jako scénáristka, producentka a režisérka celého filmu, a dokonce se i kvůli docházejícím prachům sama představí před kamerou, aby ušetřila za herečku. Jenže pozor, „Red Heat“ není zas až tak meta, aby to byla skutečná režisérka. Reálně jde pouze o porno pseudonym režiséra Raye Dennise Stecklera, který film skutečně natočil. A jen tak mimochodem se jedná o toho samého borce, co v roce 1964 stvořil kultovní hovadinu „The Incredibly Strange Creatures Who Stopped Living and Became Mixed-Up Zombies“. Což dá rozum, protože s takovým názvem to snad ani nemůže nebýt kultovní.

Nicméně zpátky k „Red Heat“, protože ona to není taková nuda, aby se jen natočilo porno, jak někdo natáčí porno, a mrdačky ve filmu ve filmu se kryly s mrdáním ve filmu (doufám, že jsem se vyjádřil jasně). Do „Red Heat“ se totiž ještě navíc podařilo naroubovat mysteriózně thrillerovou zápletku s vražděním. Protože krev z týpka ubodaného ve sprše je přesně to, co chce člověk vidět, když se jde koukat na porno. Docela by mě zajímalo, jestli si u toho někdo v těch sedmdesátkách fakt leštil klacek.

Každopádně celý děj filmu je vyprávěn režisérkou (což je ve skutečnosti „režisérka“, ale to už chápeme, že jo?) a její monology na pozadí náhodných záběrů Las Vegas se střídají s prcáním, kterého se zde nachází dostatek (to u pornáče můžete chápat jako pochvalu). Hlavní hrdinkou je každopádně zrzka, jíž režisérka říká Red Heat a má s ní domluvené nějaké natáčení, k němž ovšem nedojde.

Red Heat (1975)

Red Heat totiž bydlí s dementním přítelem, jenž ji podvádí při každé příležitosti, což praktikuje do té doby, než ho zrzka načapá, načež ji přítel zmlátí. To člověka nepřekvapivě nasere, takže v Red Heat uzraje rozhodnutí a ubodá ho ve sprše. Stejně tak v ní dozraje do pokročilého stádia její odpor k mužskému pohlaví, takže v zabíjení pokračuje. Technicky vzato každého chlapa opíchá, ale trochu jiným způsobem, než by si asi tento představoval (já vím, ohraný vtip). Postupně tedy ještě sejme úchylného fotografa a náhodného řidiče, který zastaví, když Red Heat stopuje. Její zabíjení se pravidelně střídá s vyprávěním o natáčení péčka, přičemž to péčko má výrazně navrch.

Vtipné na tom je, že samotná Red Heat se k žádnému sexu ani nedostane, což jsem snad ještě nezažil, aby hlavní postava v pornu vůbec nesouložila! Akorát dvakrát ukáže kozy, ale není úplně o co stát, protože tahle bába teda zrovna hezká není. A bohužel není jediná a ani ne nejhorší. Z celého bijáku mě nejvíc znechutila jedna mužatka s příšernou trvalou na palici, co vypadá spíš jako chlap, a dokonce má i trochu knírek, což už je upřímně moc chlupaté i na můj vkus. A hádejte co. Samozřejmě tam tahle ohava má nejvíc sexuálních scén a samozřejmě se musí účasnit i té jediné lesbické scény, čímž je potenciálně vrcholný moment „Red Heat“ zcela zkurven. Navíc tahle cosi-jako-ženská ani neumí pořádně kouřit, takže třeba v jedné scéně je nebohý divák, který si chce vychutnat intelektuální příběh, nucen asi pět minut v detailu koukat, jak jednomu nebožákovi jenom olizuje žalud, až to dotyčného přestane bavit a dohoní si sám.

Red Heat (1975)

Čímž jsme se plynule dostali k tomu nejdůležitějšímu na pornu – souložení. Jak už bylo řečeno, dočkáme se jedné lesbické scény, ale ne čistokrevné, protože ke konci se k holkám připojí i kameraman (což se nestane jen jedinkrát). Jinak je to spíš jen taková klasika a kuřba, anál se tuším objeví jen jednou a dvakrát dojde na trojku, ale ani v jednom případě nejde o žádné zběsilé orgie). Většina se odehrává v detailních záběrech, na nichž kameraman nejspíš dost ujížděl. Alespoň si to ale člověk může celé v klidu prohlédnout, takže i jako doučování z biologie to fungovat bude.

Na druhou stranu, není to jak v moderním pornu, tady je vidět, že ty lidi normálně šukají a že borci se většinou udělají asi tak za minutu nebo dvě jako každý normální chlap. Nikdo nemá obřízku, silikon žádný, takže spíš něco pro milovníky přirozenosti, a to včetně přirozeného přírodního porostu na všech místech, kde jen může růst. Je nicméně škoda, že i samotné holky jsou většinou jen průměrně hezké a v několika případech nejsou hezké vůbec. Tak půl napůl. Vyložená krasavice, která by mi utkvěla v paměti, se neobjevila ani jedna.

Red Heat (1975)

Na závěr vám ještě dovyprávím rozuzlení příběhu, jak to celé s Red Heat dopadlo. Stejně je to v konečném důsledku jenom porno a jde tam hlavně o to šukání, ne o příběh. A navíc se na to stejně s největší pravděpodobností nikdy nepodíváte…

V ději se objevuje ještě jedna zajímavá postava, již jsem doposud nezmínil, a to nějaký zlodějíček na motorce. Ten v průběhu filmu okrade hned několik lidí a jednu dvojici dokonce hned po dokončení soulože, což bylo docela vtipné. Snímek každopádně končí tím, že tento motorkář zastaví stopující Red Heat, ale k žádné vyhrocené konfrontaci zloděj versus vražedkyně nedojde. Hned na první křižovatce je totiž srazí ožralý řidič, jenž nezastavil na stopku, a motorkář i zrzka na místě zkapou. Fakt exkluzivní konec porna!

Red Heat (1975)


Aludra – Mass Stellar Graves

Aludra - Mass Stellar Graves

Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 30.8.2019
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Imprisoning Light
02. Coma B
03. Sagittarius A*
04. Out of Chaos
05. Black Void Damnation
06. Mass Stellar Graves

Hrací doba: 36:55

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Oinari Media

Možná si budete pamatovat, že nedávno jsme tu recenzovali album od zámořské skupiny Ancient Hostility. I když bych si spíš tipnul, že si to pamatovat nebudete, ale to je úplně v pohodě a o žádnou ostudu se rozhodně nejedná, protože jejich bezejmenný debut byl obyčejný průměr, který neurazí, ale z hlavy se vypaří jak pára nad hrncem. Čili docela rychle. Jde přesně o ten typ alba, které ani nemusíte poslouchat, natožpak si jej dokonce pamatovat!

Důvodem, proč se o něm zmiňuji i nyní, je zpěvačka Imber. Zatímco v Ancient Hostility se dala dohromady (asi ale jen hudebně, haha) s ukrajinským muzikantem SadVoicem (fakt debilní jméno, na skloňování dvojnásob) a šlo jen o vedlejší projekt, Aludra je jejím domovským působištěm. I zde má k ruce instrumentalistu, Tarycka, jenž se stará o kytary a bicí.

Letošní počin „Mass Stellar Graves“ pro Aludru znamená již druhou dlouhohrající desku. Debut „Moons“ vyšel vloni v létě a na podzim téhož roku kapela přidala ještě minialbum „Primitive Cosmic Onsalught“. Když se podíváte na názvy nahrávek, skladeb a v neposlední řadě i na obálku „Mass Stellar Graves“, okamžitě zjistíte, čemu se Aludra tematicky věnují a o jakou atmosféru se pokoušejí.

Snaha o zhudebnění nekonečného majestátu kosmu není v metalu, natožpak black metalu nijak neobvyklá. Těch skupin, jimž se daří vyvolat pocity vesmírných dálav a mlhovin přesvědčivě, však mnoho není. Bohužel ani Aludra k nim nepatří. „Mass Stellar Graves“ sice není vyloženě nepovedená deska, ale nic moc hlubšího v sobě nemá a k tomu, co já osobně od „hvězdného“ black metalu vyžaduji, jí mnohé schází. Například konzistentnější vyznění, sevřenost a samozřejmě – schopnost navodit sugestivní atmosféru.

Aludra se k nějakému uspokojivému stavu přibližují pouze v dílčích momentech. Vlastně jedinou opravdu dobrou skladbu jsem našel ve čtvrté „Out of Chaos“, která svou kvalitou zbylé stopy výrazně převyšuje. Ne snad, že by se jednalo o ideál toho, jak by měl black metal reflektovat kosmické hlubiny, ale to nic nemění na tom, že zde si Aludra vybrali silnější chvilku.

Vedle ní se tu ale neodehrává vůbec nic zajímavého. Ještě na první letmý poslech se „Mass Stellar Graves“ tváří poměrně nadějně, ale jakmile se člověk začne nahrávce věnovat zevrubněji, hodně rychle jí začne docházet dech. V jádru se totiž jedná jen o obyčejný black metal středního tempa a zastřeného zvuku doplněný o atmosférické melodie, které ovšem dost často evokují víc DSBM větvi žánru než cokoliv vesmírného. Aludra šlechtí alespoň to, že se na desce ani nesnaží do svého arzenálu nacpat i takzvaně atmosférický ambient, poněvadž ten jeden nudný pokus v závěru „Coma B“ napovídá, že by to asi nemuselo dopadnout dobře.

„Mass Stellar Graves“ se na první pohled snaží tvářit hlouběji, ale soustředěný poslech a základní nároky tahle nahrávka neobalamutí. Primární směřování a idea nejsou úplně k zahození, byť se samozřejmě jedná o velmi neoriginální pojetí, ale výsledek je bohužel příliš plytký a nezáživný na to, aby si jakékoliv ambice obhájil. Podařilo se tu dát dohromady jednu solidní skladbu a vše ostatní okolo ní je přinejlepším průměr, který ani nestojí za řeč. To nejpozitivnější, co tedy mohu o „Mass Stellar Graves“ prohlásit, je: neuráželo mě to. Nemyslím si ale, že by zrovna tohle měla být skutečná pochvala.


Chelsea Wolfe – Birth of Violence

Chelsea Wolfe - Birth of Violence

Země: USA
Žánr: dark folk
Datum vydání: 13.9.2019
Label: Sargent House

Tracklist:
01. The Mother Road
02. American Darkness
03. Birth of Violence
04. Deranged for Rock & Roll
05. Be All Things
06. Erde
07. When Anger Turns to Honey
08. Dirt Universe
09. Little Grave
10. Preface to a Dream Play
11. Highway
12. The Storm

Hrací doba: 43:46

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Vždy je zajímavé sledovat vývoj umělce od útlých začátků a zrovna u Chelsea Wolfe to platí dvojnásob. Nejde totiž jen o přerod hudební, ale i osobnostní. Folková zpěvačka, která v začátcích nebyla schopna kvůli úzkosti a nervozitě vstoupit na pódium bez viktoriánského závoje přes obličej, dnes se vztyčenou bradou drtí festivalová pódia a kluby napříč zeměkoulí. Z ostýchavé folkové písničkářky se stala sebevědomá gotická diva a skvělá hudebnice.

Na „Birth of Violence“ se dá z hudební perspektivy pohlížet jako na návrat ke kořenům. Chelsea Wolfe se od alba „Ἀποκάλυψις“ dosud na jednotlivých deskách oddávala experimentům s různými žánry. Na zmíněné „Ἀποκάλυψις“ převládala kapela s akustickými nástroji. Následující „Pain Is Beauty“ naopak budovalo na elektronice. „Abyss“ zabředávalo do doom metalu a „Hiss Spun“ inklinovalo až ke sludgi. Nyní Chelsea staví do popředí akustickou kytaru. Proto novinka stylově nejvíce připomíná rané hudební pokusy a minialbum „Unknown Rooms“.

„Birth of Violence“ je však každým coulem vyzrálejší. Akordy doplňují ambientní šumy, vrstvení vokálů a rozmanité hudební aranže, které zahrnují tlumené bicí, atonální zvuky elektrických kytar nebo smyčce. Skelet nicméně tvoří folk vycházející ze západní tradice. Texty se zaobírají zejména Chelsea Wolfe samotnou, tím, co konkrétně pro ni znamená ženskost a jak k tomuto sebepřijetí došla. Dochází nicméně ale například i na témata jako pohanství, rituály, a dokonce i na americkou střelbu na školách.

Chelsea Wolfe je v první řadě písničkářka, a proto „Birth of Violence“ působí jako album, které chtěla vždy nahrát. Skladatelské a produkční limity jí to však až dosud neumožňovaly. Na „Birth of Violence“ již vše podchycuje. Rukopis Chelsea je dostatečně charakteristický, a tak lze při prvních tónech rozeznat, o čí hudbu jde. To je patrné například ze singlu „Be All Things“. Z materiálu jde však zároveň slyšet mnoho vlivů, které ale Chelsea nevykrádá. Spíš je tvaruje ke vlastnímu obrazu, a poté je do skladeb chytře zavádí. Hlukové aranže v závěru „Deranged for Rock n’ Roll“ jsou vydařenou ozvěnou Nine Inch Nails a finále „Erde“ zavání trip-hopovým Trickym. Při poslechu celé desky si pak člověk vzpomene na klasické singer-songwritery, jako je například Townes van Zandt, Johnny Cash nebo Nick Cave.

I přestože je „Birth of Violence“ oproti ostatním folkovým počinům Chelsea Wolfe nejdotaženější, jde v určitých ohledech a malý krok zpět. Ve srovnání například s „Abyss“ se novinka zase až tak moc nezarývá, protože postrádá žánrové fúze, které by jí přidaly na dynamice a originalitě. Při utlumeném experimentátorství tak lze nabýt dojmu, že jsme něco podobného od Chelsea slyšeli. Třeba taková „Little Grave“ se náladou, ale i akordy velmi podobá „Halfsleeper“„The Grime and the Glow“. „Highway“ poté připomene svým „americana“ feelingem „Flatlands“.

Chelsea Wolfe

Naštěstí se však na desce stále nachází dostatek skladeb, které jsou dostatečně charakteristické a objektivně kvalitní. Úvodní „The Mother Road“ a „Dirt Universe“ jsou skvělými atmosferickými a bravurně gradujícími kusy. „Deranged for Rock n’ Roll“ je oděna do southern gothic country hávu ve stylu Wovenhand, a je tak jednou ze skladeb ukazující Chelsea v hudební poloze, již zatím příliš neprobádala.

Fanoušci Chelsea Wolfe, kteří holdují její písničkářské stránce, budou s „Birth of Violence“ velice spokojeni. Ti, kteří preferují hudební tlak z „Abyss“ a „Hiss Spun“, přijmou novinku spíše vlažněji. Osobně se řadím ke druhé skupině. I tak je ale dle mého názoru „Birth of Violence“ kvalitní deskou. A to i přesto, že bych ji v rámci diskografie Chelsea Wolfe zařadil na nižší příčku.


Vothana – Không Bao Giờ Nộp / Never to Submit

Vothana - Khong Bao Gio Nop / Never to Submit

Země: Vietnam / USA
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 18.4.2019
Label: Darker Than Black Records / Darkness Attack Records

Tracklist:
01. Death Before Dishonour
02. Sau Khi Khói Tan / After the Smoke Dissipates
03. Trong Chiến Thắng Hay Trong Cái Chết / In Victory or in Death
04. Tớ Quốc. Danh Dự. Trách Nhiệm / Fatherland. Honour. Duty
05. Không Bao Giờ Nộp / Never to Submit
06. Vinh Quang / Glory
07. Nghe Tiếng Còi Báo / Hear the Sirens Echo

Hrací doba: 69:25

Odkazy:

Raw black metal z Vietnamu člověk asi nepotkává každý den, takže už jen z tohohle důvodu bude zajímavé si zde kapelu jako Vothana představit. I když je možné, že mi to „z Vietnamu“ bude někdo rozporovat. Všechny texty a většinou i názvy nahrávek / skladeb jsou sice vietnamsky a Lord Vô Thần Nebulah, hlavní předák Vothana, pochází z Vietnamu, avšak aktuálně přebývá ve Spojených státech amerických. Někdo by tedy mohl Vothana vnímat spíše jako americkou skupinu. To už ponechám na vašem vlastním uvážení.

Nelze nicméně rozporovat, že vietnamské kořeny jsou tu dost cítit, ať už kvůli jazyku použitém pro texty, textové tématice (vedle standardního anti-náboženského postoje se lyrika věnuje i vietnamské historii) nebo názvům. To samé už nicméně nejde tvrdit o hudební stránce věci, protože tady je produkce Vothana relativně standardní. Což může jeden chápat jako promarněnou příležitost na stvoření originálně znějící záležitosti – a osobně bych takovému dojmu určitě rozuměl.

Na druhou stranu je ovšem svým způsobem i sympatické, že se Lord Vô Thần Nebulah ani nesnaží o takhle jednoduše se nabízející koncept (něco se objeví prakticky jen v krátkém intru „Death Before Dishonour“ a v krátkém outru „Nghe Tiếng Còi Báo / Hear the Sirens Echo“, což je na bezmála sedmdesátiminutové nahrávce úplné nic) a radši dává přednost žánrové ortodoxnosti a věrnosti stylovým kořenům.

Většině z vás to asi nebude na první pohled znít jako něco chvályhodného, protože vás zcela logicky napadne, jestli k tomu milionu worship-kapel fakt potřebujeme ještě další. U Vothana mám nicméně dojem, že se nejedná o pouhou pózu a tupé následování žánrových dogmat, nýbrž upřímné přesvědčení a životní filozofii. O tom svědčí i manifest uvnitř „Không Bao Giờ Nộp / Never to Submit“ odsuzující komercializaci či snahu o posun hodnot black metalu a tvrdící, že skutečný black metal nemá uspokojovat ani bavit, nemá se zajímat o úspěch, slávu či finanční zisk a vždy by měl být netolerantní.

O tom, že se nejedná jen o plané pindy, svědčí hned několik skutečností. Vznik Vothana se datuje až do roku 2003, přičemž první dlouhohrající deskou je právě až letošní „Không Bao Giờ Nộp / Never to Submit“. Předcházela jí dlouhá éra vydávání kazetových demosnímků nebo maximálně sedmipalcových ípek, obojí ve velmi omezených nákladech, což jasně ukazuje, že snaha o zviditelnění nebo snaha prorazit pro Vothana nikdy nebyla na pořadu dne. O kompletní ignoraci sociálních sítí a obecně webové prezentace snad ani nemá cenu hovořit.

Přístup sám o sobě nicméně nezaručuje také kvalitní hudební výsledek. „Không Bao Giờ Nộp / Never to Submit“, které jen tak mimochodem prozatím vyšlo pouze na LP a MC, své nedostatky určitě má. Desku lze po tolika letech chápat jako definitivní manifest Vothana nejen díky zmiňovanému textu, ale celkově, jako monument toho, o čem svět téhle skupiny je. Proto lze rozumět rozmáchlosti alba.

Vothana

Přesto je sedmdesát minut syrového a ve své podstatě neinvenčního black metalu příliš, a to i pro posluchače, který se v raw black metalu vyžívá. Dovolím si tvrdit, že tahle odnož černého kovu mě oslovuje, ale i tak mi „Không Bao Giờ Nộp / Never to Submit“ přijde hrozivě dlouhé. Určitě jsem zvládnul sjet nahrávku na jeden zátah celou, a to nejednou, ale nemohu tvrdit, že bych jí vždy celou vnímal a dokázal jí věnovat pozornost. Ani nemluvě o tom, že veškeré skladby mezi sebou dost splývají.

To všechno ale plyne z jediné věci, a sice že muzika Vothana prostě není žádná extrémní síla. Řekl bych, že nabízený materiál je maximálně lehce nad průměrem, výš ani omylem. A to jak kvalitou, tak i svým vyzněním, poněvadž „Không Bao Giờ Nộp / Never to Submit“ neexceluje ani atmosférou, ani agresí. Ještě první čtyři písně na stranách A a B znějí poměrně slušně (ačkoliv netvrdím, že by byly v celé své délce nějak úžasné), ale druhý vinyl už se mi zdá výrazně horší a songy jako „Vinh Quang / Glory“ či „Nghe Tiếng Còi Báo / Hear the Sirens Echo“ (paradoxně dva nejdelší z celého alba) obsahují i vyloženě slabé a mdlé pasáže.

Nechci na „Không Bao Giờ Nộp / Never to Submit“ nakydat zbytečně moc špíny, protože pohoršení nebo odpor si Vothana určitě nezaslouží. Přístup je mi sympatický, poslouchat se to určitě dá a vlastně to bylo i zajímavé slyšet. Moje sdělení je, že se tu prostě v jádru neodehrává nic zvláštního a na elitu raw black metalu hodně schází. Jméno si pamatovat asi budu, ale vracet se rozhodně nehodlám.


Sterling Serpent – Sterling Serpent

Sterling Serpent - Sterling Serpent

Země: USA
Žánr: dark rock
Datum vydání: 20.8.2019
Label: Ván Records

Hrací doba: 16:12

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Sterling Serpent sice fungují už pár let, ale letošní eponymní EP je jejich debutovou nahrávkou. Asi to však dává smysl, poněvadž sestava se rekrutuje ze současných či bývalých členů dalších aktivních skupin. Najdeme zde muzikanty napojené na Bell Witch nebo kapelu King Dudea. Pro mě do té doby neznámými pojmy už byla další spřízněná jména jako Serpentent (mohlo by zajímat milovníky akustické kytary a dámského zpěvu) nebo Terminal Fuzz Terror (improvizovaná nahrávka „Immersed in This World of Distortion“ zní dost slibně, zbytek už mě nijak nezaujal).

Sterling Serpent se na svém pilotním počinu pustili do temného písničkářství. Třeba King Dude mě napadl hned při prvním poslechu, a to aniž bych věděl o už zmiňované personální spojitosti, protože jeho vliv je z výsledku cítit fakt dost. Stejně tak se nebudu divit, pokud někoho napadnou i The Dark Red Seed, Wovenhand anebo určitá zákoutí tvorby Chelsea Wolfe. Prostě tyhle alternativní, plus-mínus rockové záležitosti postavené na atmosféře, otevřené mysli a charismatickém vokálu. Když už jsem zmínil vokály, mohu dodat, že Sterling Serpent užívají mužský i ženský zpěv, které se na nahrávce navzájem porůznu proplétají a doplňují, což tvoří příjemnou dynamiku.

Potenciál téhle sestavy a konceptu nejlépe ukazuje a nejdál dotahuje druhá skladba „Eternity“, která se hodně povedla a výrazně převyšuje vše ostatní na minialbu. Po klidnější první polovině přijde působivý kytarový nástup, který je po mém soudu absolutním vrcholem celého počinu, a na krásně vypjaté a vygradované vlně už Sterling Serpent dotáhnou píseň až do konce. Takhle by to tedy rozhodně šlo!

První „Violet“ a třetí „Bones“ tak skvělé nejsou, ale pořád se jedná o slušnou muziku, která by neměla urazit příznivce výše jmenovaných jmen. „Violet“ je osudovější a může se pochlubit několika povedenými motivy, ačkoliv za nějaký čas začala vykazovat příliš vysoký stupeň obehranosti. Naproti tomu „Bones“ je nejrockovější a nejhybnější kousek na EP. Pořád fajn. Trochu navíc už je pro mě poslední „Evelyn“, jež Sterling Serpent představuje naopak v baladičtější a melancholičtější poloze. To už na mě moc nezafungovalo.

V téhle nahrávce nevidím žádný velký zázrak, ale jako jednohubka na pár poslechů to vcelku bavilo. Plus stojí za to zmínit, že „Eternity“ ukazuje, že Sterling Serpent jsou schopni ze sebe vypotit i velmi dobrou píseň, čili asi není radno kapelu do budoucna zatracovat. Pokud si někdy všimnu nového materiálu, asi jej zkusím. Pokud by ale teoreticky žádný další nevyšel, smutnit rozhodně nebudu.


מזמור – Cairn

Mizmor - Cairn

Země: USA
Žánr: black / doom metal / drone
Datum vydání: 6.9.2019
Label: Gilead Media

Tracklist:
01. Desert of Absurdity
02. Cairn to God
03. Cairn to Suicide
04. The Narrowing Way

Hrací doba: 58:07

Odkazy:
web / facebookbandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Perfect World PR

מזמור (latinským písmem přepsáno jako Mizmor) je jednočlenným projektem multiinstrumentalisty skrývajícím se pod pseudonymem A.L.N., který na dlouhosáhlých hudebních plochách kontempluje o svém přerodu z křesťanství do neprobádaných existenciálních sfér. Zejména na předchozím album „Yodh“ si A.L.N. klade otázky ohledně smyslu života a důvodů, proč se to každodenní brodění břečkou člověku vyplatí. Definitivní odpověď přitom zůstala nenalezena.

Na „Cairn“ svítá naděje. Album staví na konceptu vybudovaném na vlastních umělcových myšlenkách a filosofii Alberta Camuse (konkrétně na eseji „Mýtus o Sisyfovi“). A.L.N. si uvědomil, že existují tři způsoby, jak s životem naložit: buďto je možné učinit kiergegaardovský skok do víry, zabít se, nebo přijmout absurditu života se vším všudy a pokračovat.

A.L.N. volí třetí způsob. A zatímco kráčí životem, buduje monumenty, památníky (cairn v překladu znamená mohyla), které upozorňují na to, aby ze zvolené cesty nesešel a neobrátil se k víře nebo k odkráglování se.

To vše je poeticky zapracováno do čtyř gargantuovských skladeb, které přecházejí z blackmetalových pasáží do funeraldoomových, někdy až dronových ploch. מזמור intenzitu materiálu a kontrast dvou odlišných poloh koriguje akustickými vyhrávkami. Vše je přitom zabaleno do produkce, jakou bychom mohli čekat na deskách od kapel jako Sleep, Electric Wizard nebo Conan. A.L.N. na povrchu deklamuje skřípavým a po většinu času jednolitým řevem, který občas obměňuje výstřednějším, výše položeným vřískotem připomínajícím chcípající podsvinče.

„Cairn“ na zmíněném přelévání dvou subžánrů vrcholí, ale i padá. První a třetí skladba staví na blackmetalových základech, do nichž מזמור zasazuje táhlé pasáže. Druhá a čtvrtá věc naopak buduje na žluklém doomovém bahně, z něhož v daných momentech vytryskne element černého kovu. „Cairn“ tak překvapí zejména v rychlejších pasážích, protože je funkčně umocňuje hutná produkce. Vleklejší části fungují hlavně v případech, kdy je A.L.N. protíná sípavým skřekem. Víc toho ale deska nenabízí.

מזמור na „Cairn“ nicméně exceluje ve spojení hudby a lyriky. Dlouhé kontemplativní kompozice skutečně evokují pláně, na nichž jedinec může jen tápat a přijmout fakt, že cíl neexistuje (viz první „Desert of Absurdity“). S konceptem jde skvěle ruku v ruce i uhrančivý artwork Mariusze Lewandowskiho, který s úctou pomalu přebírá žezlo od Beksińskiho.

„Cairn“ je proto lepší brát jako kompletní balíček než jen jako hudbu bez ohledu na text a vizuál. Při ignoraci konceptu מזמור totiž nic moc nového, ať už ve své diskografii, nebo v extrémní hudbě celkově, nenabízí. Pro fanoušky „Yodh“ je každopádně „Cairn“ i tak povinnost.


An Eye for an Eye (1981)

An Eye for an Eye (1981)

Země: USA
Rok vydání: 1981
Žánr: akční / krimi

Originální název: An Eye for an Eye
Český název: Oko za oko

Režie: Steve Carver
Hrají: Chuck Norris, Maggie Cooper, Christopher Lee, Mako, Richard Roundtree

Hrací doba: 106 min

(Budou spoilery.)

Kdysi jsem četl zajímavou myšlenku, že o vašem vkusu hodně napoví, z jakého filmu znáte Tima Curryho. Vtipné na tom je, že to je vlastně pravda. Něco podobného by se podle mě nicméně dalo vztáhnout i na Chucka Norrise, protože hodně prozradí, jestli si při vyslovení jeho jména jako první vzpomenete na vtipy o tom, že dvakrát napočítal do nekonečna, nebo si vybavíte „Walker Texas Rangera“ a reklamu na Total Gym, nebo si vybavíte akčního bijce z osmdesátých let, anebo jestli to pro vás jen ten jouda, co kdysi dostal na budku v Koloseu od Bruce Leeho. Možností máme vcelku dost a já myslím, že je dost jasné, jaký Chuck Norris bude v našem filmovém koutku převládat.

„An Eye for an Eye“ pochází ještě z ranější Norrisovy tvorby. Tedy z doby, kdy už za sebou měl pár akčních bijáků, ale jeho nejznámější kusy jako „The Delta Force“ nebo „Missing in Action“ na něj ještě čekaly. Zajímavé je, že zde ani nenosil svůj charakteristický, až trademarkový fous jako v pozdějších filmech, a co víc, dokonce jde o jeden z minima jeho počinů, kdy má úplně holou tvář. Protože jak znalci osmdesátkových béček jistě vědí, na začátku své cesty nosil Chuck Norris epický knír. Budeme-li počítat jen věci, kde hrál hlavní roli (čili vynechávám nakládačku od Bruce Leeho„The Way of the Dragon“), tak mám za to, že společně s „Breaker! Breaker!“ jde snad o jediný počin, kde se Chuck představil kompletně bez vousů!

Každopádně, „An Eye for an Eye“ Chuck natočil pod dohledem režiséra Stevea Carvera, s nímž si spolupráci ještě jednou později zopakoval ve svém dalším známém bijáku „Lone Wolf McQuade“. Zajímavé je, že se v „An Eye for an Eye“ představují i další hodně povědomé ksichty. Znalci jistě poznají Professora Toru Tanaku („Running Man“) jako poskoka záporáka, Maka („Conan the Barbarian“, „Highlander 3“) jako mentora, Richarda Roundtree („Shaft“) jako policejního kapitána a v neposlední řadě pak Christophera Lee osobně (jestli tady potřebujete nápovědu, tak byste se měli hodně rychle dovzdělat) jakožto hlavního antagonistu. Jasně, můžete řvát, že jsem vám tohle neměl říkat, poněvadž „An Eye for an Eye“ se to snaží nějakou chvíli hrát jako překvapení, že zrovna on je ta hlavní svině, ale ty vole, kdo si myslí, že Christopher Lee v takhle starém filmu hraje cokoliv jiného než svini, tak ten vůbec neví a Leeho zná snad jedině díky „The Lord of the Rings“ a „Star Wars“… ale počkat, vždyť i tam hrál negativní postavy!

No nic, pojďme zpátky k „An Eye for an Eye“. Chuck Norris zde hraje správňáckého policajta Seana Kanea z protidrogového oddělení, jemuž při nepovedené akci zemře parťák. A protože není blbej a tuší, že tuhle prasárnu na ně někdo nastražil a že k úniku informací mohlo dojít jen z policejního oddělení, dá výpověď, aby mohl po spravedlnosti pátrat na vlastní pěst. A taky se na vlastní pěst pomstít. Když zloduchové zabijí i parťákovu holku (jako reportérka byla nepohodlná, poněvadž se šťourala v záležitostech drogových kartelů, o které tam celou dobu jde), tak už ho to fakt dožere, vyzvedne svého mentora (shodou náhod fotr parťákovy holky) a chvíli spolu, chvíli každý sám se vydají za pomstou.

An Eye for an Eye (1981)

„An Eye for an Eye“ je samozřejmě velmi přímočarý snímek s obehraným motivem osamělého hrdiny hledajícího spravedlnost nad rámec ruky zákona, která může být na některé věci krátká. Film se sympaticky snaží nemít až tak primitivní průběh, prvky krimi thrilleru jsou zde docela zřejmé, ale ve finále se stejně jedná o staroškolský konzervativní biják své doby a žánru naplněný převážně fyzickou akcí. Bitek je poměrně uspokojivý počet a nejsou udělané blbě, a dokonce ani to rozplétání pravdy není vůbec nudné a nejde o pouhou zdržovačku před další fackovanou.

Filmu dost přidávají i solidní vedlejší postavy, o nichž už jsem hovořil výše, což se v Norrisových bijácích neděje zas tak často. Slizce elegantní Christopher Lee se do rolí podobných papalášů ohromně hodí a prakticky každou scénu si krade pro sebe, Professor Toru Tanaka je neskutečný řízek, a dokonce i holka hlavního hrdiny je na poměry osmdesátek pohledná i dnes (ztvárnila ji prakticky neznámá herečka Maggie Cooper, moc věcí nenatočila).

An Eye for an Eye (1981)

Musím říct, že „An Eye for an Eye“ mě vlastně dost baví. Sice naplňuje veškeré parametry osmdesátkové akce s krimi prvky, ale ještě se drží relativně při zemi a jde na to spíš reálně. Žádná okázalá přepálenost typu „Rambo: First Blood Part II“ nebo „Rambo III“ (nic proti Rambovi, je to kult!). Svého času byly tyhle snímky populární, dneska už je to víc věc pro pamětníky a staromilce, ale to nic nemění na tom, že jde stále o příjemný kousek.


Saint Vitus – Saint Vitus

Saint Vitus - Saint Vitus

Země: USA
Žánr: doom metal
Datum vydání: 17.5.2019
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Remains
02. A Prelude to…
03. Bloodshed
04. 12 Years in the Tomb
05. Wormhole
06. Hour Glass
07. City Park
08. Last Breath
09. Useless

Hrací doba: 41:04

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Saint Vitus jsou jednou z nejlegendárnějších formací doommetalového žánru. Spolu s několika dalšími průkopníky začali koncem sedmdesátých let šířit odkaz Black Sabbath (protože kdo nepřísahá na prvních šest alb Black Sabbath, nechť zhyne krutou smrtí), až z toho postupem času vznikla svébytná entita. Když v roce 2008 obnovili činnost, navíc takřka v nejsilnější sestavě, bylo to trochu nečekané. Idylku nepříjemně narušila smrt zakládajícího člena, bubeníka Armanda Acosty, ale borci se oklepali, přibrali na stoličku Henryho Vasqueze, a roku 2012 dokonce došlo i na novou studiovku nazvanou „Lillie: F-65“.

Historie se opakuje, takže v řadách Saint Vitus opět došlo ke staré známé rošádě, akorát v otočeném gardu. Kapelu kvůli aktivitám The Obsessed opustil Scott „Wino“ Weinrich a nahradil ho původní zpěvák Scott Reagers, který se k Saint Vitus připojil po dlouhých dvaceti letech. Změna nastala i na basovém postu, kde z důvodů Parkinsonovy choroby byl nucen odejít rovněž původní člen Mark Adams. Za něho zaskočil Patrick Bruders známý například z Crowbar nebo Down. Nestor Dave Chandler samozřejmě zůstává a táhne tak celou tu zatěžkanou káru dál.

Historie se opakuje nejenom v personáliích, ale i v titulech nahrávek. Saint Vitus se totiž rozhodli pojmenovat nové album „Saint Vitus“. Přitom už jedno album s tímto názvem nahráli, logicky to první. Má to snad odkazovat na návrat Reagerse? Nebo snad říci, že tohle je návrat ke starým časům? Pakliže je to vůbec jedna z těchto možností, spíše se přiklaním k té první, protože každý dobře ví, že Saint Vitus jsou svému doom metalu naprosto věrně oddáni po celou svoji dráhu, takže se není třeba nikam vracet.

Novinka „Saint Vitus“ je již jejich devátou deskou a jen blázen by si mohl myslet, že bude znít nějak jinak. V tom je ten eponymní název zcela výstižný. Největší změnou je tak návrat původního vokálu. Reagers často a rád plynule přechází s čistého zpěvu do hrubší, utrápenější polohy, což jasně ukáže hned v první „Remains“. Pozornost upoutá také křišťálová produkce, ve které se jeho naléhavý projev (zřetelně slyšitelný v následující „A Prelude to…“) zahloubá hluboko pod kůži stejně jako plíživé riffy brodící se skrze pochmurně rytmický umíráček. Znalí vědí, že na doommetalových nahrávkách to nemusí být pouze o tomto trýznivém tempu, ale dá se za to i vzít. Tak se také děje v Budgie ovlivněné „Bloodshed“ i sabbathovsky odpíchlé a mé nejoblíbenjší „12 Years in the Tomb“.

„Wormhole“ a „Hourglass“ už zase poctivě drží doomovou basu, již narušují snad jen výrazná, ale ne příliš oslnivá sóla. Trochu mlhy a bahenní atmosféry přidá s kvákáním žab „City Park“, na niž naváže „Last Breath“. Skladby si odbývají svoji normu, avšak nic ohromujícího se v nich neodehrává, což ostatně definuje celé „Saint Vitus“. Závěrečnou „Useless“ pak dostatečně popisuje její název, tedy zbytečná. Všemu dosud slyšenému na „Saint Vitus“ se vymyká. Jedná se o hardcore-punkovou blbost, k jejímuž vzniku mě napadá snad jen historická souvislost s legendou onoho žánru Black Flag, se kterými jeli Saint Vitus kdysi v začátcích turné, a vůbec jim Black Flag dost pomáhali se prosadit. Má ale pouhou minutu a půl, takže se to dá v klidu přejít.

Kolem a kolem, je tu pár dobrých momentů, má to všechny žánrové náležitosti splněny, ale skladatelsky je to spíše standardně odvedené řemeslo, na nějž se bude lehce zapomínat. Ono je to také těžké, kvalitativně se Saint Vitus vždy drželi na obstojné úrovni, i když samozřejmě každý nejraději vzpomíná na klasiky jako „Born Too Late“ nebo první „Saint Vitus“. Novinka má stále onu úroveň Saint Vitus, ale je prostě znatelně slabší. Pravověrné vyznavače kapely zřejmě potěší, mně poslechy k účelu napsání recenze stačily.


Wormlust / Skáphe – Kosmískur hryllingur

Wormlust / Skáphe - Kosmískur hryllingur

Země: Island / USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.6.2019
Label: Mystískaos

Tracklist:
01. Þeógónía
02. Vaxvængir vonar

Hrací doba: 36:26

Odkazy Wormlust:
bandcamp

Odkazy Skáphe:
facebook / bandcamp

Myslím si, že Wormlust patří k čelním představitelům té v posledních letech tolik populární vlny black metalu z Islandu. Dokonce bych i řekl, že první a doposud jediná deska „The Feral Wisdom“ dodnes patří k tomu nejzajímavějšímu a také nejlepšímu, co zde v black metalu vyšlo.

Tím spíš je škoda, že se posléze H.V Lyngdal, lídr Wormlust na poměrně dlouhou dobu odmlčel. Respektive abychom byli přesní – odmlčel Wormlust. „The Feral Wisdom“ má v letošním roce už šest let na krku a v mezičase kapela nevydala žádné nové nahrávky. Sám H.V Lyngdal se nicméně úplně neflákal a byl aktivní v dalších projektech a kapelách. Udělal dvě ípka s Ljáin, natočil dvě alba s ambientní bokovkou Afsprengi Satans, podílel se na nahrávkách mezinárodních „all-star“ seskupení jako Martröð, Guðveiki nebo Obscuring Veil, nařval poslední desku španělských Negativa… jednoduše toho nebylo vůbec málo. A na Wormlust v téhle záplavě vedlejších aktivit jednoduše nebyl prostor.

Vydání nového materiálu po šesti letech tedy dost potěšilo, a to i v případě jako „Kosmískur hryllingur“, kdy se nejedná čistě o nahrávku Wormlust, nýbrž o kolaboraci. Naštěstí ani Skáphe nejsou bez zajímavosti, a kdo tuhle mini scénu sleduje, jistě o jejich existenci slyšel a ví, že také jejich počiny jsou hodně dobré.

Spojení Wormlust a Skáphe na společném nosiči samozřejmě dává velký smysl, protože propojení mezi oběma skupinami tu je značné. Jednu polovinu Skáphe tvoří Dagur Gíslason, tedy člen dalších prominentních islandských formací jako Misþyrming či Naðra, a tu druhou Američan Alexander Poole, jenž působí v Chaos Moon a Krieg. Všichni tři se pak potkali v již jmenovaném uskupení Martröð a LyngdalPoolem ještě v Guðveiki. Příslušnost WormlustSkáphe ke značce Mystískaos snad ani není nutné zmiňovat, obzvlášť s ohledem na skutečnost, že za Mystískaos nestojí nikdo jiný než právě Lyngdal a Poole. Skoro by se tedy chtělo říct, že společná nahrávka Wormlust a Skáphe byla prakticky nevyhnutelná a bylo jen otázkou času, kdy na ni konečně dojde.

„Kosmískur hryllingur“ naštěstí splňuje vysoká očekávání a ani jedné ze zúčastněných skupin nedělá ostudu. Zvukově a pocitově se mi společná kolaborace zdá blíže k Wormlust než ke Skáphe, což je pro mě vlastně hodně oukej (důvody snad naznačuje výše probírané), ale pořád se jedná o materiál hozený o kousek jinam než libovolná ze tří řadovek Wormlust a Skáphe.

Wormlust Skaphe - Kosmiskur hryllingur

Předně je tedy nutné říct, že „Kosmískur hryllingur“ není vůbec jednoduchý materiál. Dvě skladby dlouhé patnáct a dvacet minut neslibují už od prvního pohledu pohodové poslouchání a první ochutnávky takový dojem jen potvrdí. Nahrávka je poměrně spletitá a na první poslechy není jednoduché ji uchopit, ale se zvyšujícím se počtem pokusů jsem „Kosmískur hryllingur“ přišel dost na chuť. Schopnost růst jistě patří k velkým přednostem desky.

Neřekl bych, že se jedná o počin, jenž by s nějakou samozřejmostí dávkoval výrazné nebo snad dokonce velkolepé momenty. I to zčásti ztěžuje náslech, protože počet jednoznačně záchytných bodů se docela blíží k nule. „Kosmískur hryllingur“ patří k těm nahrávkám, jejichž síla tkví v komplexním pojetí, kde je celek důležitější než dílčí momenty. Ne snad, že by se tu nenacházely výborné nápady. Jsou tu, ale spíš schované pro trpělivější posluchače, nepotřebují na sebe poutat zbytečně moc pozornosti. Celkově nicméně „Kosmískur hryllingur“ nabízí hodně a vývoj obou skladeb je dost vzrušující na to, aby si dokázaly uchovat posluchačovu pozornost. Atmosféra díla se rovněž řadí k těm vydařenějším.

„Kosmískur hryllingur“ mě tedy nakonec hodně potěšilo. Zprvu se mi ten materiál tvářil trochu nevýrazně, ale ukázalo se, že jen potřebuje trochu času, aby si sedl a vyjevil svoje kvality. Velká spokojenost a jsem si prakticky jistý, že s tímhle albem jsem ještě neskončil. Občas si říkám, že těch islandských black metalů už je moc a že se mi jejich všeobecná adorace moc nezamlouvá, ale nahrávky jako „Kosmískur hryllingur“ prostě jsou kurevsky dobré a nemůžu se tvářit, že bych snad tohle nechtěl poslouchat. Za mě tedy určitě palec nahoru.


30 Days of Night (2007)

30 Days of Night (2007)

Země: USA / Nový Zéland
Rok vydání: 2007
Žánr: vampire horror

Originální název: 30 Days of Night
Český název: 30 dní dlouhá noc

Režie: David Slade
Hrají: Josh Hartnett, Melissa George, Danny Huston

Hrací doba: 113 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

Komiksové filmy jsou v současném tisíciletí hodně v módě, ale když se to řekne takhle, většina z nás si pod tím představí komerční blockbustery z portfolia velkých studií jako Marvel či DC. Existují ale i mnohem zajímavější komiksové adaptace, které vycházejí z méně mainstreamových předloh. A mezi takové lze myslím zařadit i počin s názvem „30 dní dlouhá noc“.

„30 dní dlouhá noc“ vychází ze stejnojmenné hororové minisérie, která vyšla v roce 2002 a později se dočkala i několika pokračování a mimo jiné právě i filmové adaptace. Nemám šajna, jak si předloha stojí, poněvadž komiksy vesměs nečtu, ale co jsem si vygooglil nějaké ukázky, tak minimálně co do grafické stránky je hodně pěkná a příjemně svá. Už jen z těch několika obrázků, co jsem viděl, lze vycítit pořádný kus atmosféry. A je příjemné, že se to snímek snaží reflektovat – podobně jako se nezalekl ani slušné krvavé nadílky.

„30 dní dlouhá noc“ se vydává do oblasti, jež je pro bandu hladových upírů jako stvořená – až se člověk pomalu diví, že není víc počinů, které by s takovým prostorem rovněž pracovaly. Děj se totiž odehrává v odříznutém městě na Aljašce. Široko daleko nic, a navíc se město každou zimu ponoří na celý měsíc do tmy. Není to snad přímo perfektní příležitost pro upíry? Nejprve si připraví půdu (tj. pošlou posluhovače, aby zničil vrtulník, vykuchal sněžné psy, zbavil město telefonů) a pak to může začít…

Ve většině upírských hororů, na jaké si pamatuju a v nichž přijde upír na nové místo, představuje krvežíznivý netvor spíše plíživé zlo. Postupuje opatrně, aby nebyl odhalen, a postupně užírá místní obyvatele. „30 dní dlouhá noc“ na to ovšem jde docela jinak, protože zde se upíři s ničím neserou a hned po setmění vezmou městečko frontálním útokem. A právě tahle pasáž patří k vrcholům celého snímku. První minuty ještě za světla vcelku slušně odsýpají a příjemně navnadí na to, co bude následovat. Posléze přijde drtivý první útok, během něhož upíři vyhladí většinu obyvatelstva, což doprovází nejen hromady krve, ale i výborná atmosféra. Speciální vyzdvihnutí si zaslouží záběry z výšky, kdy kamera projíždí ulicemi a z ptačího pohledu sleduje bitvu mezi lidmi a upíry. Tohle je, vážení, naprostá paráda. Jaksi si nevzpomínám, že bych někdy v hororu tohoto druhu viděl podobné vychytávky.

„30 dní dlouhá noc“ si v první půlce nastaví vysokou laťku a rozehraje upírskou řežbu ve vysokém tempu. Nedokáže jej ale udržet až do konce. Jakmile se poslední skupiny přeživších (my sledujeme tu v čele s místním šerifem a jeho bitch) ukryjí a začnou řešit, jak přežít celý měsíc a uniknout, ztratí snímek svůj zběsilý tah na bránu a začne mírně uvadat. Naštěstí se nejedná o natolik zásadní propad, aby to „30 dní dlouhou noc“ pohřbilo, protože se na to dá stále koukat vesměs v pohodě a zásadní návaly nudy se nedostavují (naštěstí se totiž objeví i pár světlejších chvilek jako třeba upíří holčička), ale hlušších momentů se film bohužel nevyvaroval. Úplně mě pak nepotěšil ani takový nijaký závěr s „polo-happyendem“, v němž se nedozvíte, co se vlastně stalo s většinou upírů.

30 Days of Night (2007)

Nicméně ani zmiňované výtky nijak nezvrátí verdikt, že je „30 dní dlouhá noc“ povedeným bijákem s několika skvělými scénami, slušnou dávkou krve, slušnou zimní atmosférou a v určitých momentech i dobrého napětí. Někteří upíři sice vypadají jako levná napodobenina Marilyna Mansona (ale chápu, že byla snaha o zachování jejich vzhledu z komiksu) a Josh Hartnett v hlavní roli šerifa pořád vypadá jak mladíček, ale ve finále mi nic z toho nevadilo natolik, abych měl problém mluvit o „30 dní dlouhé noci“ jako o solidním snímku. Pěkná žánrová jednohubka.