Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Boogeyman (2005)

Boogeyman (2005)

Země: USA / Nový Zéland / Německo
Rok vydání: 2005
Žánr: supernatural horror

Originální název: Boogeyman
Český název: Boogeyman

Režie: Stephen Kay
Hrají: Barry Watson, Emily Deschanel, Skye McCole Bartusiak

Hrací doba: 86 min

(Budou spoilery.)

Chápu, že někomu už může připadat otravné, jak zde pořád opakuji, že duchařské horory jsou strašná nuda a společně s found footage amatéřinami patří k tomu nejblbějšímu, co hororový žánr nabízí. Nemůžu si ale pomoct, prostě to tak cítím. Radši si dám stou zombie břečku než jednu sterilní duchařinu. A filmy jako „Boogeyman“ mi poskytují dost pádné argumenty na to, abych o tomhle subžánru smýšlel v tom nejhorším.

Na počinech jako „Boogeyman“ nemá smysl hledat jakákoliv pozitiva – žádná byste stejně nenašli. Na téhle břečce není správně vůbec nic. Výsledek je dokonce tak tragický, že se člověku skoro až stýská po současných moderních duchařinách, které se hromadně promítají teenagerům v kinosálech (znáte to, všechny ty blbosti z produkce Blumhousu a podobné), a to už je kurva co říct. „Boogeyman“ s nimi mnohé sdílí a v základě vlastně sází na podobný přístup, akorát dokazuje, že to jde ještě hůř a že dno může být hlouběji, než by si jeden myslel.

Příběhem diváka provází Tim. Na začátku sledujeme scénu z jeho dětství. Mrňous se bojí bubáka ve svém pokoji, načež přijde statečný fotr, aby špuntovi politicky vysvětlil, že bubáci nejsou, a to ani pod postelí, ani ve skříni. V tom se ale fotr sakra mýlí. Ve šatníku totiž zrovna jeden straši-zmrd byl a fotříka přímo před zraky jeho ratolesti zmasil až do mrtva. Tim si ze svého setkání s příšerkou odnesl kvalitní traumičku, jíž si dosyta užívá i v dospělosti.

No, a řešení traumičky zabírá drtivou většinu snímku. Tim má furt schízu. Jakmile vidí skříň, tak se sesype. Doma nemá žádné dveře, dvířka, ani šuplíky, dokonce i ledničku má průhlednou. Přesto všechno se mu nějakým zázrakem podařilo si najít holku, ale ani ona, ani žádná jiná stejně kozy neukáže, takže tragédie i v tomhle ohledu. Nudu občas pročísne podobně nudný flashback z dětství, prostě hrůza. Obzvlášť když stěžejní postavu, jež prakticky celý biják nesleze z obrazovky, hraje takhle zoufalý kořen. Barry Watson v hlavní roli je hrozný, tak obyčejného a necharismatického týpka abyste pohledali. Jasně, takhle sterilní snímek by nejspíš dostatečně nepozvedl ani Vincent Price ve své nejlepší formě, ale tahle casting kór zatlouká další hřebíček do rakve.

Pak Timovi zkape matka, takže se vydá na pohřeb a rovnou se rozhodně vrátit do starého domu, kde v dětství bydlel, aby se tu jakože postavil svému strachu. Kdyby se na to vysral a rovnou si hodil mašli už v pubertě, bylo by to lepší pro něj i pro diváka. Každopičopádně, v baráku se samozřejmě potká se starým známým běsem, ale je to pořádně suchý reunion. Titulní boogeyman má totiž Tima tak trochu v piči a z nějakého důvodu radši začne požírat jeho známé. Nejdřív strejdu. Pak Timovu holku, ale to hlavního hrdinu vlastně ani moc nerozhází. Nějaký trapný pokus o její záchranu sice proběhne, ale je to podobná zoufalost jako kvalita celého „Boogeymana“. Jakmile se ale strašák pokusí sáhnout i na jeho dětskou bijač, s níž se Timánek po návratu na rodnou hroudu opětovně shledal, tak se teprve nasere a konečně se pokusí o konfrontaci s bubákem, o čemž do té doby jen kecal. Nejčastěji to vykládal duchovi mrtvé holky, o němž ani nevěděl, že to je duch.

Boogeyman (2005)

Beznadějný pokus o intenzivní finále ovšem nevylepší vůbec nic. Celou dobu jsem si říkal, že by bylo fajn, kdyby se tam ten boogeyman aspoň ukázal. Když už se ukázal, tak jsem z toho málem dostal AIDS, protože takhle šílený animovaný vejblitek se obvykle vidí jen v zetkové produkci od The Asylum, skvostech od Jima Wynorskiho a video monstr bijácích à la „mega-něco-dlak versus giga-něco-zilla“. Akorát že „Boogeyman“ se vás celou dobu snaží krmit představou, že se jedná o seriózní snímek. Haha, ani piču! Tohle je taková zoufalost, že ta digitální rakovina ani není vtipná.

Ale zpátky ke zmiňovanému finále, na němž lze krásně vidět, jak je celý „Boogeyman“ ve skutečnosti úplně o hovně a jak se u tvorby téhle mrdky nikdo nenamáhal jakkoliv přemýšlet. Tim se ve svém dětském pokojíku příšerákovi konečně postaví, a to za doprovodu videoklipové kamery, která okolo skáče a lítá jak banda sedmiletých zmrdů na nafukovacím hradě, takže vidět není ani kokot. Tim začne rozbíjet svoje dávné hračky, které se okolo něj z nějakého důvodu začnou objevovat, načež si bubák řekne, že na takhle ostrého hocha, jenž dokáže rozlomit plastovou figurku vejpůl, si teda troufat nebude a radši odtáhne do piče. Hlavní borec zahlásí, že je konečně po všem, a pak konečně začnou rolovat titulky. Bohužel ani ty nepřinášejí úlevu, protože u nich hraje příšerná komerční pop-rocková kytarovka, které v téhle době letěly na MTV jako sviňa.

Boogeyman (2005)

Hele, „Boogeyman“ je fakt brutální odpad. Trvá to lehce přes osmdesát minut, ale pocitově to jsou tak tři hodiny. Nic se tam neděje, a když se něco dít začne, je to trapas. Vůbec nechápu, proč někdo takovou pičovinu točí a evidentně si myslí, že ten výsledek za něco stojí. To už mám větší pochopení pro ta zmiňovaná zetka, protože ty jsou aspoň prdel. Taky nechápu, jak se takový kus výkalu mohl dočkat dvou pokračování, když i ta jednička bolí jak anální sex s koněm bez lubrikantu. A už vůbec nechápu, proč by se na tohle měl chtít kdokoliv koukat. A tentokrát to platí i pro fandy špatné kinematografie. Jistě, „Boogeyman“ je špatný až do pekla, ale ne ve smyslu béčkovosti, nevkusu nebo roztomilé lacinosti. „Boogeyman“ je tak špatný, protože neskutečně, ale fakt kurva neskutečně nudí, což je ta vůbec nejhorší možnost.


Ka – Descendants of Cain

Ka - Descendants of Cain

Země: USA
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 1.5.2020
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Every Now and Then
02. Unto the Dust
03. Patron Saints
04. My Brother’s Keeper
05. Solitude of Enoch
06. The Eye of a Needle
07. P.R.A.Y.
08. Land of Nod
09. Sins of the Father (feat. Roc Marciano)
10. Old Justice
11. I Love (Mimi, Moms, Kev)

Hrací doba: 32:55

Odkazy:
webfacebook / twitter / instagram

The style Ka utter
is highbrow gutter

V recenzi „Anima Mysterium“ od Yugen Blakrok zmiňuji člověka, který hloubkou a žánrem rapperku silně připomíná. Šlo o Ka. Pod útlou přezdívkou se ukrývá Kaseem Ryan, zálibou rapper, povoláním hasič, z brooklynské čtvrti Brownsville.

Styl Ka je nekompromisní svým minimalismem. Zádumčivý tón a stoická dikce se nemění po celou dobu projektu. Těžkotonážní lyriku plnou dvoj- až trojsmyslů, metafor a analogií doplňuje produkce téměř exkluzivně bez bicích. Ve vzácných případech tempo tracků koriguje tichá hajtka. Ve většině případů tracky nesou pouze souljazzové a filmové samply obohacené boom-bapovou basou. Vše dohromady navozuje noirovou auru, která nemá daleko od ambientnějších pasáží Badalamentiho soundtracku pro „Twin Peaks“. V jádru ale jde slyšet vliv producentů amerického východního pobřeží, nejvíce pak ozvěny RZA a jeho beatů z prvních desek Wu-Tang Clanu.

Na povrchu strohých instrumentálních linek působí Ka jako poetický pozorovatel chaosu. Sleduje nejen na hnus zbídačené čtvrti okolo něj, ale i do svého nitra. Retrospektiva, odkazy na kulturu a kontemplace nad každodenním životem, který je v crackem nasáklé Brownsville na hovno, to vše tvoří obsah rapperových textů.

If the Lord offered, would you learn how, or take the fish?
No dandelions, I got handed irons to make a wish
Lived to hate, to the state was just another ape to frisk
Was begotten and forgotten, the covenant was rotten

První desky Ka byly spíše volnějšími kolekcemi tracků, jež spojoval podobně laděný tón a tématika. Na předposlední „Orpheus and the Sirens“ si Ka naložil více – lyriku ucelil odkazy na řeckou mytologii. Z názvu „Descendents of Cain“ i z coveru je patrné, kudy se nový přírůstek ubírá. Mustr je stejný, celek však nyní pohromadě drží biblické reference.

Ka na každé desce zachází dále, ale pořád vlastní cestou. Zatímco lyrika nabírá na hutnosti, produkce je stále více ohlodaná. Ka takto testuje nejen své lyrické limity, ale i trpělivost posluchače, kterého, kromě pochmurné atmosféry, nemá na první, druhý, třetí poslech tolik co chytit. Byla by však blbost si myslet, že „Descendants of Cain“ nemá co nabídnout. I navzdory hudebnímu minimalismu hudba posléze začíná odměňovat – pomalu začínají lézt ven rapová schémata – sofistikované způsoby, jakými Ka tvoří texty, jak rýmuje, jak si hraje se slabikami.

Defined by most strenuous times, now told effortless
If urged for more proverbs, check my old testaments
I like to write righteous, even though it’s secular
Birthed from the dirt like Adam, the pattern’s in my molecular

Ka

První čtyři tracky si dávají na čas a nastolují tón celé desky. Nechávají zakusit opatrnou práci s produkcí: pečlivě vybírané samply a hloubavé basové linky. Odzkoušené postupy připomínají i starší záseky, zejména pak druhá „Unto the Dust“ svým temným poklusem hezky navazuje na starší „Our Father“. Poklidné plynutí desky je lehce, ale efektivně narušeno od skladby „Suicide of Enoch“, která je změnou samplu chytře rozdělena na dvě části. Zajetou rovnici posléze ještě obmění featuring Roca Marciana„Sins of the Father“, který je jediným hostem na všech deskách Ka. A dává to smysl. Oba rappeři holdují stejnému stylu a pocházejí ze stejného města, což se podepisuje na chemii, díky níž featuring nepůsobí jako berlička.

Deska se až k téměř úplnému konci poslouchá skvěle. Komu tento specifický styl a vibe sedne, tomu nemůže vadit téměř nic. Jen možná finální „I Love“ se až příliš odklání od potemnělého zbytku desky a tone v přestřelené melancholii. Ka sice občas má tendence kvůli zažité introspekci vyznívat moc pateticky, z přílišné dojímavosti ho však vytahuje chmurná produkce. Na „I Love“ se to neděje.

„Descendants of Cain“ vyžaduje trpělivost a respekt k fanatické oddanosti rapu jako takovému. Trvá to trochu déle, ale poté, co deska klikne, nemá problém nelítostně unášet. Lze si ji užít dvěma způsoby – zahloubáním se do stoické kontemplativní atmosféry nebo analyzováním jednotlivých řádků. Spojení těchto dvou způsobů dělá z „Descendants of Cain“ hip-hopovou raritu, která by neměla být opomíjena.


Gretel & Hansel (2020)

Gretel and Hansel (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: fantasy / witch horror

Originální název: Gretel & Hansel

Režie: Oz Perkins
Hrají: Sophia Lillis, Samuel Leakey, Alice Krige

Hrací doba: 87 min

První pohled (Dantez):

Oz Perkins, mimo jiné dítě Anthonyho Perkinse (čti: Normana Batese), si na poli kinematografie vydobyl rozporuplný post. Reflektují to i procentuální hodnocení napříč internety. Perkins přitom nevyrábí fádní mrdku, jen nejde mainstreamovému divákovi naproti. Režisér se už od své prvotiny vyžívá se v nekonvenčním vypravěčství, slow-burnu a nepříjemných vizuálních výjevech, žádné dementní lekačky, průhledná storyline nebo první mrtvý černoch. Nejlépe to dosud dokazuje debut „The Blackcoat’s Daughter“, který pomalu buduje okultnem a slasherem říznuté nelineární peklo.

V „Gretel & Hansel“ se nic nemění. Nevadí ani fakt, že si Perkins poprvé nepsal scénář. Příběh je totiž přímočarý a moc neuhýbá od jádra grimmovské pohádky, spíše je vykládán nepřímým stylem moderního indie horroru, zejména po vzoru Roberta Eggerse a Ariho Astera. Premisa Jeníčka a Mařenky každopádně stačí k tomu, aby po dobu osmdesáti minut udržela film pohromadě.

„Gretel & Hansel“ by ale neměl být pouštěn s očekáváním precizního převyprávění. Perkins příběhovou linku využívá spíše jako páteř, kterou balí do stylového a působivého vizuálu. Více, než dialogy a monology film poutá spíše obrazem. Perkins volí čtvercové plátno a rozjíždí hru silně inspirovanou geometrickým fetišismem Kubricka, klasickým filmovým expresionismem a post-modernou. Hra s temnými siluetami a černými kostýmy připomíná „Nosferatu, eine Symphonie des Grauens“, okultně laděná symbolika a bizarní výjevy smrdí surrealistickými snímky Jodorowskyho a Lynche.  Dohromady vzniká snová vizuální meditace v podzimních barvách, která se opatrně zabývá tématem archetypu čarodějnice, ženství a dospívání hlavní hrdinky. Možná i proto titul zaměňuje pořadí jmen, nejenom kvůli feministické agitce a lepšímu vyhledávání v Googlu. Gretel je totiž od začátku jasným středobodem filmu.

Problém „Gretel & Hansel“ tkví v relativní plytkosti, film mohl jít ve všech ohledech o něco hlouběji. Dívá se na něj hezky, ke konci ale začíná být jasné, že Perkins ždímá hrstku kompozic a působivost začíná vyprchávat. Stejně naráží i hra se symbolikou a nevědomím – když na okultně laděné vizuální propriety dochází, je to vlastně fajn, ale nestačí to. Film jen uvnitř mysli nehlodá příliš silně, spíše tam zanechá pár hezkých obrázků.

Limity Perkinsových schopností naštěstí koriguje střídmá stopáž. Díky ní „Gretel & Hansel“ nepůsobí jako neuvědomělá samohana točená jen pro režiséra samotného. Diváka hovícího soudobé multiplexové produkce asi ubije. Fanouška nezávislého horroru neurazí – v opojném vizuálu se totiž na tu chvíli snadno ztratí a během filmu mu ani nebude vadit, že tento nemá větší přesah.

Gretel and Hansel (2020)


Druhý pohled (H.):

(Budou spoilery.)

Osobně si myslím, že kolega byl vůči „Gretel & Hansel“ příliš smířlivý. Já budu méně shovívavý. Nepřijde mi totiž, že by se jednalo o nějaký dobrý snímek.

„Gretel & Hansel“ jsem si odnesl především jeden dojem: že se tu někdo pokoušel udělat velké umění, aniž by měl světu co sdělit. Osobně mám artovky docela rád, ale musejí v sobě mít nějakou myšlenku. Ta klidně může být stěží uchopitelná nebo těžce pochopitelná, ale prostě to nemůže působit prázdně, protože to by šlo proti podstatě artového filmu, jak já jej chápu.

Gretel and Hansel (2020)

„Gretel & Hansel“ však přesně tímhle trpí. Film samozřejmě vypadá a zní krásně, ale víc už nenabízí ani prd. Z obsahového hlediska je to plytká a prázdná záležitost, do sebe zahleděná masturbace, která se topí v rozhazování nic neříkající symboliky (pentagram na stromě, so hardcore). „Gretel & Hansel“ si myslí, že malování pěkných obrázků a trochu feminismu stačí k tomu, aby si z toho každý sednul na prdel a básnil pohádky o hypnotické atmosféře.

Nicméně i v případě, že jste ochotni si užívat pohledy na lesík s mlhou ozářenou červeným neonem, nuda prostě přijde, protože se tam vlastně nic moc neděje. Což dá rozum, když je takové dějové vakuum roztažené na hodinu a půl. Mařka a Jenda dvacet minut bloudí lesem, pak dorazí k pervitinové chaloupce, kde hodinu zjišťují, že bába je ve skutečnosti čarodějnice, co žere malé děti. Všechno.

Gretel and Hansel (2020)

V případě „Gretel & Hansel“ forma zvítězila nad obsahem. A to dost jednoznačně, obsah tu od formy dostal prdel dost ukrutně. A nic na tom nezmění ani rajcovní čarodějka (samozřejmě mám na mysli tu mladou verzi, nejsem gerontofil). Zlatá béčka, kde umělá krev caká na kozy tupých blondýn masakrovaných gumovou příšerou. Lepší než tahle nahoněná nuda.


tētēma – Necroscape

tetema - Necroscape

Země: USA
Žánr: electroacoustic / experimental
Datum vydání: 3.4.2020
Label: Ipecac Recordings

Tracklist:
01. Necroscape
02. Cutlass Eye
03. Wait Till Mornin’
04. Haunted on the Uptake
05. All Signs Uncensored
06. Milked Out Million
07. Soliloquy
08. Flatliner’s Owl
09. Dead Still
10. Invertebrate
11. We’ll Talk Inside a Dream
12. Sun Undone
13. Funerale di un contadino [Ennio Morricone cover]

Hrací doba: 40:33

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Že Mikeu Pattonovi občas jebe v palici, je obecně známo. Díky komerčnímu úspěchu desky „The Real Thing“ z roku 1989 od Faith No More se mu daří studiově realizovat kdejakou hovadinu. Začalo to představením Mr. Bungle širší veřejnosti. Jeho tehdejší školskou kapelu se podařilo dostat až do žebříčků. Následovaly spolupráce s Johnem Zornem, u jehož vydavatelství Tzadik Records vyšlo také první Pattonovo sólové album. Tím je „Adult Themes for Voice“, z určitého pohledu vrchol Pattonovi kariéry. Právě tady ukázal, že je schopen nahrát a vydat naprosto cokoliv. V tomto případě soubor vyjetých nahrávek oscilujících mezi škrábáním, pískáním a křičením. Patton se jednoduše kopal do prdele během turné Faith No More, a tak po hotelových pokojích stvořil právě toto. Jen stěží pomyslet, na čem pracuje právě teď, v období krize a nařízené karantény.

Dneska už si může dělat doslova, co chce, a to bez jakýchkoliv skrupulí a ohlížení se. Má totiž svoje vlastní vydavatelství, tedy přesněji řečeno, má ho napůl s Gregem Werckmanem. Ipecac Recordings, které založili v roce 1999, má pod svými křídly dost známé kapely a samozřejmě se tu najde také místo pro vlastní tvorbu, jakou je třeba tētēma. Toto uskupení je jedním z jeho méně klasických projektů, avšak k úchylnosti výše zmiňované sólovky má pořád daleko. Tvoří ho on a australský skladatel, pianista a experimentátor Anthony Pateras. Původně se zdálo, že se jedná o jednorázovou záležitost, avšak jak ukazuje letošní nahrávka „Necroscape“, prvotina „Geocidal“ z roku 2014 se dočkala svého pokračování.

Na albu „Necroscape“ dvojici autorů doplnili Will Guthrie na bicí a Erkki Veltheim na housle a mandolínu. Jak už se dá vytušit z personálního obsazení tētēma, nejedná se o ryze rockový materiál, však tu také nejsou žádné kytary. Namísto toho čtyřicetiminutovou stopáž vyplňují syntetizátory, široká škála perkusí, prapodivné orchestrace, rozsah Pattonova vokálu a ztripované texty. Čekat lze naprosto všechno – kreativitě se tu meze rozhodně nekladou. Schizofrenní výjevy, hypnotické smyčky, i zneklidňující šeptání do ucha, příznivec experimentů si zkrátka s tētēma přijde na své. Otázkou je, jestli je to skutečně dobré a jestli to zabaví. Po třech měsících jsem došel k tomu, že to vlastně poslouchám spíš jako zajímavost než jako skutečně hudební potěšení, protože zajímavé to minimálně na první poslechy je. Nevěřím ale, že se k tomu budu častěji vracet.

Ze známějších Pattonových uskupení se tētēma nejvíce podobá Fantômas nebo Tomahawk, z jiných kapel pak mohou být cítit nálady německých Can. Prvně jmenovaní přichází na mysl při představě, že někdo přehrává nápady Fantômas, ale nejde o metal. Tomahawk pak slyším zejména v přítomných vlivech etnické hudby, ať už odkudkoliv. Možná z Balkánu? Každopádně své tu dělá hlavně Paterasova práce, jelikož to on je hlavním tvůrcem všeho. Patton mu posloužil „pouze“ jako další nástroj ke stvoření zamýšleného cíle.

tetema

Některé ze skladeb mají parametry klasické kompozice, třeba basou poháněná „Wait Till Mornin’“ nebo manická, ale do zpěvného refrénu mířící „Haunted on the Uptake“. Zaujme také industriálně-synthová „Cutlass Eye“ nebo všemi perkusemi vedená „All Signs Uncensored“. Závěr je pak opatřen lahůdkou v podobě předělávky Morriconeho „Funerale di un contadino“. U některých jiných skladeb se ale nemohu ubránit dojmu, jako by šlo o nevyužité nápady z přípravy jiných desek. Tyto ideje by třeba mohly ozvláštnit některou jinou píseň, ale nepřipadá mi zrovna šťastné je rozvíjet do vlastních, několikaminutových skladeb. „Necroscape“ tak kolikrát působí jako kolekce sesbíraných myšlenek postrádajících nějakou větší sounáležitost.

Jestliže chcete slyšet něco netradičního, pak mohu tētēma doporučit. Jestliže patříte k vyznavačům Mikea Pattona, tak si u tētēma také najdete svoje. Hudba, kterou tvoří spolu s Anthony Paterasem, zaujme jen úzký okruh posluchačů. Beru to jako zajímavost a rád jsem tomu věnoval svůj čas. Loňská nahrávka „Corpse Flower“, na níž Patton spolupracoval s Jeanem-Claudem Vannierem, mě ale zaujala daleko více a právě ta je tím albem, které budu rád poslouchat i v budoucnu.


The Raven (1963)

The Raven (1963)

Země: USA
Rok vydání: 1963
Žánr: fantasy / komedie / gothic horror

Originální název: The Raven
Český název: Havran

Režie: Roger Corman
Hrají: Vincent Price, Peter Lorre, Boris Karloff, Hazel Court, Olive Sturgess, Jack Nicholson

Hrací doba: 86 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

„The Raven“ z roku 1963 jsem si pouštěl v domnění, že dostanu další staromilský gotický horor. Vždyť se přece jedná o další dílek plodné spolupráce trojúhelníku Roger Corman na režii, Vincent Price v hlavní roli a Edgar Allan Poe, jehož dílo posloužilo jako základ volné adaptaci. Tentokrát i za účasti dalších velikánů klasického hororu jako Boris Karloff a Hazel Court nebo s mladým Jackem Nicholsonem ve vedlejší roli, jenž měl v téhle době hvězdnou kariéru ještě před sebou. U „The Raven“ jsem se nicméně trochu přepočítal, protože ten se z typických poeovských Cormanovek trochu vymyká, což jsem ale zjistil až posléze. Ale to už trochu předbíhám, nejprve něco k příběhu…

Podobně jako u dalších snímků z téhle vlny, i o „The Raven“ platí, že se jedná jen o velmi volnou adaptaci. Tak volnou, až to prakticky není adaptace, ale pouze vzdálená inspirace. Film si z Poeovy básně prakticky půjčuje jen název a jeden motiv, s nímž ale pracuje jen v jediné scéně. Poté si jde svou vlastní cestou. U „The Raven“ je tento odkaz na původní dílo hned na začátku. Snímek začne citací z básně, po níž se přesouváme do pokoje, kde čaroděj doktor Erasmus Craven (Vincent Price) truchlí nad ztrátou své milované Lenory (Hazel Court), když vtom jej vyruší klepání na okno. Havrana pustí dovnitř a tady už podobnosti vesměs končí…

Havran zde totiž nezakráká žádné „nevermore“, namísto toho si řekne o sklenici vína. Jak se vzápětí ukáže, havran je ve skutečnosti zakletý kouzelník doktor Adolphus Bedlo (Peter Lorre), jenž Cravena přesvědčí, aby mu pomocí lektvaru pomohl vrátit se do lidské podoby. Bedla se nechá slyšet, že jej do zvířecí podoby proměnil doktor Scarabus (Boris Carloff), předseda bratrstva kouzelníků, jemuž dříve šéfoval Cravenův otec, a také z něj vypadne, že na Scarabově hradu zahlédl Cravenovu údajně zesnulou manželku. Což hlavního hrdinu samozřejmě donutí, aby zvednul prdel ze svého sídla a jel navštívit Scaraba.

Jestli se vám to celé zdá vystřižené jak z nějaké magické taškařice, nejste daleko od pravdy. Mnohem víc než horor je totiž „The Raven“ komedií, která se nebere stoprocentně vážně dost velkou část stopáže. Právě v tom tkví ten rozdíl oproti ostatním Cormanovkám podle Poea. Ze začátku jsem očekával další seriózněji laděný snímek a určitou míru infantilnosti jsem připisoval spíš staří snímku. Když ale Peter Lorre neustále třeští oči, jak kdyby si je chtěl vytlačit z důlků, při souboji sází naprosto náhodné latinské slinty a kouzelníci tam metají zelené paprsky z prstů, člověku dojde, že tohle je moc imbecilní i na šedesátá léta, aby se to dalo brát vážně. Když už tedy dojde na finální duel Craven versus Scarabus, kde oba létají na židlích a házejí po sobě hromady kouzel s roztomilými šedesátkovými triky, je to fakt prdel.

The Raven (1963)

Když člověk nebere „The Raven“ vážně, tak to vlastně není špatný biják. Jako taková neškodná srandička to má právo na existenci. Přesto nemohu zastírat, že jsem odcházel lehce zklamaný, protože jsem čekal trochu něco jiného a doufal jsem v serióznější ladění. Hororová atmosféra mi tu dost chyběla, růžky vystrkovala jen výjimečně a nesměle. Především z tohoto důvodu vnímám „The Raven“ jako jednu z těch nejslabších Cormanových adaptací PoeaVincentem Pricem (bez jeho charisma a bez výstřihů Hazel Court by na tom film byl o dost hůře) v hlavní roli.


Creature (1998)

Creature (1998)

Země: USA
Rok vydání: 1998
Žánr: thriller / natural horror

Originální název: Creature
Český název: Netvor

Režie: Stuart Gillard
Hrají: Craig T. Nelson, Kim Cattrall, Cress Williams

Hrací doba: 180 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Peter Benchley se ve své spisovatelské kariéře věnoval především vodě, která v jeho tvorbě představuje nebezpečí, zejména co se vodních tvorů týká (nad čímž jen tak mimochodem později vyjádřil lítost). I kdybyste o něm doposud neslyšeli, jsem si jistý tím, že znáte minimálně jeho nejslavnější knihu respektive film, jenž na jejím základě vznikl. Právě z Benchleyho hlavy totiž pochází „Jaws“, k jejichž převodu na stříbrné plátno ostatně psal i scénář.

Zdaleka se ovšem nejedná o jediný případ, kdy byla Benchleyho kniha převedena do snímku. Podobný osud mimo jiné potkal i novelu „White Shark“ z roku 1994, kterou o čtyři roky později adaptovala televizní minisérie s názvem „Creature“ (u nás jako „Netvor“). Při této příležitosti byla původní kniha vydána znovu pod novým názvem „Creature“ shodným s adaptací.

Bílý žralok z původního názvu zde není skutečným bílým žralokem (což je ostatně druhý důvod, proč při druhém vydání došlo ke změně jména), nýbrž – alespoň ve filmovém podání – hybridem mezi žralokem a člověkem vzešlým z vládního experimentu. Ten se ovšem, jak už tomu zkrátka ve filmech bývá, trochu vymkne kontrole. Zmutovaný podvodní obluďák se utrhne ze řetězu, sežere svého stvořitele a vydá se vstříc svobodě. V tom je mu ale zábraněno a žralokodlak (haha) skončí uvězněn ve velké bedně na dně moře.

O 25 járů později (neptejte se mě, jak mohl žralokodlak takhle dlouho přežít v bedně na dně moře – taky jsem si nad tím lámal hlavu), kdy někdejší vojenskou základnu využívá doktor Simon Chase studující žraloky, se kříženec náhodou dostane na svobodu a samozřejmě nemá nic lepšího na práci než začít požírat obyvatele přilehlého ostrova, kteří jsou natolik drzí, aby si skočili do moře na koupačku. A tohle byla jedna věta na celý odstavec, uff…

Doktor je samozřejmě frajer jak noha, takže mu hodně rychle dojde, že tady něco nesedí a že nepůjde o obyčejného žraloka-zabijáka. Klasicky mu ale nikdo nevěří a místní se pustí do honu na velkého bílého. Ale nebojte, oni na to za nějaký čas a o nějakou tu mrtvolu později přijdou, takže hlavní hrdina, jemuž v mezičase přijela na ostrov bývalá stará (taky doktorka) a synátor, nakonec bude moct vítězoslavně poskakovat kolem a řvát, že on to říkal. Anebo se pokusit se s hrozbou vypořádat. Anebo tak něco.

„Creature“ rozhodně není žádná nervy-drásající podívaná. Snímek trpí standardními neduhy televizních horůrků, tudíž se připravte na to, že jde spíše konverzační záležitost a že nějaké krvavé lázně se v žádném případě nedočkáte. Na druhou stranu, televizní záležitosti si na rozdíl od kino-filmů mohou dovolit trochu delší stopáž. Což je leckdy na škodu, ale někdy to vůbec nevadí, což je naštěstí případ „Creature“. Snímek nabobtnal na tři hodiny (v české televizi šel rozdělený na dvě části dlouhé hodinu a půl každá), ale k jeho cti slouží, že se nejedná o nic nesnesitelného, vlastně to ubíhá docela příjemně. Na dlouhé nudné odpoledne tím pádem „Creature“ dokáže posloužit, ačkoliv se nemůže chlubit nějakou výraznou atmosférou nebo osobitostí. Jako důstojný standard ovšem obstojí úplně v pohodě a na jedno podívání tudíž funguje.

Creature (1998)

Největším plusem „Creature“ je sám titulní netvor – žralokodlak totiž vypadá až nečekaně dobře a na televizní poměry je rozhodně nadprůměrné povedený. Nejde o žádnou digitální píčovinu, ale kvalitně udělanou latexovou masku. Což ale nepřekvapí, když člověk zjistí, že tohohle žraloka má na svědomí Stan Winston, legenda ve svém oboru, jejíž práci jste mohli vidět i ve velkých bijácích jako „Jurassic Park“, „Terminator 2: Judgement Day“ nebo „Aliens“.

Přiznám se, že k tomuhle snímku možná cítím větší sympatie, než by si asi zasloužil, protože v jeho prospěch hraje nostalgie. Poprvé jsem jej totiž viděl v dost nízkém věku a zůstala mi z něj vzpomínka na fakt hustého žraloka. Na druhou stranu, u sledování spousty filmů, které se mi kdysi líbily, si nyní připadám trochu trapně, ale zrovna „Creature“ bylo i dnes v pohodě. Na jedno podívání se to rozhodně vleze.

Creature (1998)


Way of the Vampire (2005)

Way of the Vampire (2005)

Země: USA
Rok vydání: 2005
Žánr: trapas

Originální název: Way of the Vampire
Český název: Cesta upírů: Van Helsing vs. Dracula

Režie: Sarah Nean Bruce, Eduardo Durão
Hrají: Rhett Giles, Andreas Beckett, Denise Boutte, Brent Falco

Hrací doba: 82 min

Zdroj fotek: WIPFilms.net

(Budou spoilery.)

Možná už jste si za tu dobu, co funguje místní filmový koutek, všimli, že jeho smyslem není pouze adorovat kultovní filmy nebo filozofovat nad zajímavostí nějakých netradičních snímků. Čas od času sem patří i nějaká vymletá sračka, nad níž může člověk ukojit svůj ostrovtip jako pomstu za to, že na takovou ohavnost koukal. Dnes je právě takový případ.

„Way of the Vampire“ – v české distribuci překřtěný na ještě debilnější „Cesta upírů: Van Helsing vs. Dracula“ – je totiž ukázková filmová mrdka. Jedná se o takový ten druh bijáku, pro nějž je pojmenování céčko ještě příliš milosrdné, protože jeho úroveň si chrochtá v kvalitativní žumpě ryze amatérských srágor. Čili naprostý standard pro nechvalně proslulou produkční společnost The Asylum, která stojí i za tímhle odpadem.

Skrze útrpných osmdesát minut vás budou provázet ochotničtí neherci, jejichž dramatické výkony by bez potíží přehrála i gumová kačenka. Přejetá buldozerem. A ani tak by se nemusela moc snažit. Stejně jako před kamerou, ani za kamerou se neukrývá byť i jen špetka talentu nebo jakékoliv invence. Nakonec ani po technické stránce se o „Way of the Vampire“ nedá mluvit v nějakém pozitivnějším duchu, jelikož i v tomto ohledu vše vypadá totálně amatérsky. Jeden a první příklad za všechny dostanete hned na začátku, kdy je noc (anebo minulost?) reprezentována odpudivým modrým filtrem, z něhož by mrdlo i největšímu fandovi „Avatara“.

Každopádně, jestli byste se dle českého názvu alespoň na vyvrcholení v podobě nějaké epicky vtipné bitky mezi nejslavnějším upírem a nejslavnějším lovcem upírů, tak vězte, že ani toho se nedočkáte. Dracula se totiž objeví jen na začátku, asi na dvě minuty, během nichž bídně zdechne, a po zbytek filmu tam Van Helsing (chudák je postižen nesmrtelností, která z něj bude sejmuta, jakmile odpraví všechny upírské prince) loví jen nějaké druhořadé kretény, mezi něž se může směle zařadit i onen poslední princ.

Prdel je, že ten zbytek upírů má z Van Helsinga takové bobky, že radši vůbec nepijou krev, aby si jich nevšimnul, takže si jen lebedí jak banda gotických feťáků bez dávky v nějakém skladišti (kde jinde). Pak ale jeden z nich je trochu retard, tak si šlohne z nemocnice, v níž čistou náhodou hákuje i Van Helsing jako doktor, sáček s krví. Chytne ho ale uvědomělá černá upírka, jež sáček donese poslednímu zbývajícímu princátku, které díky tomu opět chytne chuť na kečup, takže se to konečně rozjede. Teda nerozjede, protože v tom filmu se navzdory náznaku příběhu, jakkoliv dementního, děje úplné hovno.

Way of the Vampire (2005)

Což o to, totálně špatné filmy jsou občas fajn, protože se jim člověk může vysmát až do pekla. Tohle je nicméně jeden z těch případů, kdy je to celé tak mocně vykunděné, až divák ani nemá náladu se třískat nad tou snůškou absolutně vymaštěných dialogů pronášených ve vší serióznosti. Ne snad, že bych se tomu ani jednou během celé té doby nezasmál, to jsem se zachechtal, ale hodně rychle mě přešlo i to. „Way of the Vampire“ je totiž především a nade všechno trapná záležitost, při jejímž sledování se stydíte za všechny, kdo se na takovém paskvilu podíleli, a zároveň jste tak trochu znechucení sami nad sebou za to, že s něčím takovým vůbec ztrácíte čas. Jednoduše píčovina, že tomu není rovno.


Black Curse – Endless Wound

Black Curse - Endless Wound

Země: USA
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 2.4.2020
Label: Sepulchral Voice Records

Tracklist:
01. Charnel Rift
02. Crowned in (Floral) Vice
03. Enraptured by Decay
04. Seared Eyes
05. Lifeless Sanctum
06. Endless Wound
07. Finality I Behold

Hrací doba: 38:20

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

První pohled (Dantez):

Dobře si pamatuji, jak mi demo amerických Black Curse hned po prvním poslechu ustřelilo prdel. „Endless Wound“ (demo sdílí jméno s debutem) totiž lechtá onen pověstný sladký bod každého, kdo si hoví v nejzanesenějším hudebním kanálu. Daří se mu to, protože si půjčuje elementy z těch nejzhnisanějších metalových útrob a pojí je do jednoho nestabilního, tlejícího, ale funkčního šlemu.

O tom, že Black Curse nevyrábí chaotickou mrdku bez hlavy a paty, není pochyb již poté, co jeden odhalí soupisku kapely. Celý projekt je vlastně takovým milostným dopisem členů Blood Incantation, Primitive Man, Spectral VoiceVasaeleth adresovaný dřevnímu / zčernalému metalu smrti. Nic víc, nic míň. A je to vlastně naprosto v pořádku. Více zde totiž ani není potřeba.

„Endless Wound“ staví na odiv jak doomovou, tak striktně deathmetalovou hnilobu à la Incantation a primitivní agresi po vzoru Beherit. Ze současných svinstev mi působení desky připomíná třeba novější Pissgrave. V pomalejších pasážích jsem si vzpomněl i na nesvatost Void Meditation Cult, čemuž navíc dopomáhá místy začleněný šepot.

Ladění Black Curse je však od zmíněných novodobých těles jiné. Raději než na ortodoxní uctívání smrti nebo forenzní fascinaci nejprohnilejšími místy činu se kapela raději soustředí na black/deathmetalový trest. Nečiní tak nicméně pomocí prvoplánové blastbeatové drtičky. „Endless Wound“ vleče posluchače skrz pevně uchopený bordel do doomové žluče přes důmyslné, ale nijak nepřehoněné můstky. Nejintenzivněji se deska po sluchovodech prochází právě v momentech, když se ony dva póly přemosťují. Ukázkovým příkladem toho je třeba hammer blast středního tempa ke konci titulní „Endless Wound“, na němž se veze přímo úměrně zdrcující riff. Obdobnými momenty je prošpikovaná celá deska. Stejně laděná je i celá mezihra „Lifeless Sanctum“, která díky špičkovému provedení nepůsobí jako vata.

Po většinu času Black Curse však operují s dobře známými formulemi. Inspirace je však přiznaná a odvedená tak dobře, že vlastně vůbec neuráží. Již v úvodní „Charnel Rift“ se během první chaotické pasáže vybaví black/deathmetalové kulty. Ještě znatelněji působí finále poslední „Finality I Behold“, kde pomalejší tempo, zvolený riff a zakomponovaný kostelní zvon připomene Archgoat.

Z odstavců výše je zjevné, že by se kapele dala vytknout absence rukopisu. Kapel, které se snaží o podobné „worship“ nahrávky, je tuna. Popřít však, že by Black Curse z oné masy nevystávali, by byla prostě pičovina. Je vlastně dost možné, že přehnaná snaha o inovaci by z desky místy udělala narcistní samohanu bez vyvrcholení, takže proč si raději neužít zaběhlé.

Black Curse

„Endless Wound“ není nijak inovativní, ale přesto kurevsky zábavná a trestající jízda. Navzdory faktu, že spoléhá na ověřené, dokáže napříč celou stopáží překvapovat. Se všemi vybranými prvky totiž pracuje s rozvahou a na výbornou. Hodí se vyzdvihnout i pro ono svinstvo skvěle vyvážený zvuk. Jistý adept na nejlepší hudební chlív roku 2020.


Druhý pohled (Cnuk):

„Endless Wound“ je bezpochyby výbornou nahrávkou. Při poslechu Black Curse vystřelují na mysl nejrůznější jména, jak již ale bylo zmíněno výše, tento fakt desku nikterak neponižuje. Podobných receptů užívají také Concrete Winds nebo Teitanblood. Na rozdíl od prvně jmenovaných ale nepůsobí tvorba Black Curse tak barbarsky, v porovnání s druhými zase tak majestátním tónem. Black Curse nepotřebují věnovat svůj čas několika ambientním pasážím, ani se nemilosrdnou atmosféru nesnaží dohnat neustávající hovadskou intenzitou. Black Curse jednoduše hrají svůj utrejch a dosahují tím stejných výsledků.

Black Curse

Na jejich prvotině se podařilo dát dohromady sedm obdivuhodných skladeb, z nichž každá má svoje. Určité aspekty se na desce opakují, to ale vůbec nevadí, když mezi takové patří kupříkladu všechny ty zoufalé výkřiky, z nichž první se ozve už krátce po spuštění placky. Právě v tento moment si mne okamžitě získali. To je prostě smrt smrti!

Black/deathmetalové zlo je na „Endless Wound“ zvládnuto na té nejvyšší úrovni. Kroutí se jak dávná čertova děvka, přitom nepostrádá nápady. Ta necelá čtyřicetiminutovka je jimi napěchovaná po okraj. Nic nechybí, nic nepřebývá, tak by to mělo být. Také z produkčního hlediska je všechno zvládnuto naprosto adekvátně k hudbě. Skladby jsou oživovány různými vsuvkami, ozvěnami, mrouskáním koček. U Black Curse není o čem. Povinnost.


Třetí pohled (Metacyclosynchrotron):

„Endless Wound“ za poslech stopro stojí, o tom žádná, ale jelikož mám kozelnatý metal smrti naposlouchaný až do zblbnutí, tak mi zdejší absence ksichtu vadí víc, než bych čekal. Dát si tu prácičku, dokázal bych album rozebrat riff po riffu a identifikovat, co konkrétně mi připomínají a proč. To by možná nebyl až takový problém, kdyby ve mně album probouzelo zvíře nebo mi přivodilo mráz, jenže k tomu překvapivě vůbec nedochází, a to jsem se mu oddal opravdu poctivě.

Jasné, při kopírování starých Beherit se mi na ksichtě rozlévá spokojený výraz, všudypřítomné kanadské pickslajdy taky cult eternal; je fajn, že čtvrtý song připomene bubeníkovu starou kapelu Vasaeleth a v doomově-psychedelických pasážích se zase evokuje „Lunarterial“ finských Swallowed (jichž je frontman Eli fanouškem). Ale s přibývajícími poslechy mám jasno, že tenhle románek nevydrží dlouho. Vzhledem k sestavě, labelu a tomu, s jakými proudy metalové hudby se tu operuje, bych čekal větší pomatení smyslů, ale toho se mi prostě nedostává. Proto se nemůžu zbavit pocitu, že tohle je sice špičkově zahrané, odeřvané (!), zkompované a vyprodukované album, avšak ne zcela prvotřídního obsahu a přesahu. Nevylučuji ovšem možnost, že jsem jenom rozežraná zaujatá kurva.

Black Curse


Čtvrtý pohled (H.):

Já to nehodlám moc natahovat, protože už takhle je článek dlouhý jak koňský kokot, tudíž to zkusím vzít hodně stručně.

Vlastně tu chci říct jen dvě věci. Za prvé teda potřebuju světu sdělit, že i já můžu „Endless Wound“ doporučit k poslechu, protože to prostě hrne jak zmrd a hniloba z toho táhne taky jak zmrd. Za druhé si myslím, že vedle všech výše zmiňovaných asociací (a že jich tu už padlo!) by se slušelo zmínit, že muzika Black Curse by měla chutnat i příznivcům chorobných deathmetalových sviňáren jako Antediluvian, Mitochondrion, Triumvir Foul, Malthusian atd.


Lamp of Murmuur – The Burning Spears of Crimson Agony

Lamp of Murmuur - The Burning Spears of Crimson Agony

Země: USA
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 26.3.2020
Label: selfrelease

Tracklist:
01. A Burning Spear to the Heart of Dawn (Part I)
02. Meditating in the Poisonmists
03. A Burning Spear to the Heart of Dawn (Part II)
04. Eternally Banished to Agony

Hrací doba: 24:21

Odkazy:
bandcamp

Nedávno jsem zaznamenal britský label Death Kvlt Productions, který se soustředí na vydávání černé metalové primitivity. Mezi zvučnější jména, která label neperiodicky hostí, patří třeba Autokrator. Většinu prostoru však věnuje novějším projektům, které si striktně hoví v lo-fi zvuku a black metalu druhé vlny.

Vedle kvalitních projektů jako Sadisme nebo Mal du siécle sem patří i Lamp of Murmuur. Washingtonský one-man-band pracuje se dvěma polohami – s black metalem navazujícím zejména na americkou zetlelost. V druhém případě jsou to ambientní plochy, které si půjčují temné aspekty z temného dungeon synthu. Z black metalu jde slyšet například raný Leviathan a hnusnější Judas Iscariot. Z ambientu pak smrdí pásky z katalogu Les légions noires nebo třeba nemetalové předehry od Demoncy.

Demo „The Burning Spears of Crimson Agony“ představí obě hudební spektra. Více se však věnuje black metalu, který navzdory špinavému zvuku a zpátečnickému přístupu není vůbec pitomý. Lamp of Murmuur i navzdory oddanosti fundamentální absurditě žánru tvoří dlouhé a rozmanité kompozice, které dokážou překvapit změnami v rytmech, riffy i vokálem. Dvě poslední zmíněné složky táhnou hudbu nejvíce. Riffy jsou místy atmosférické. Vzápětí se však chytře překlápí do dřevitých poloh. Vokál nejčastěji sází na tradičně zastřený blackmetalový ryk. Místy jej však obmění modernější ztrápené halekačky nebo attilovské nápěvy.

Díky kvalitně odvedeným dílčím aspektům tak „The Burning Spears of Crimson Agony“ dokáže i navzdory šablonovitosti zapůsobit. Památných momentů je zde dost. Lze zmínit třeba druhá polovina „A Burning Spear to the Heart of Dawn (Part II)“, ve které se zničehonic utne chaotická sypačka, skladba se překlopí do primitivní polky a na tu vzápětí naváže ambientní kytarová vyhrávka doprovázená sklíčeným polo-zpěvem. Plusem je i vyvážený zvuk – dostatečně čitelný, ale dost hnusný na to, aby posluchače obestřel správně hnusnou aurou.

První a druhou část „A Burning Spear to the Heart of Dawn“ od sebe dělí ambientní mezihry, které sice nezapůsobí stejnou silou jako dlouhé skladby. Nedá se však říct, že zde své opodstatnění nemají. Lamp of Murmuur to s ambientem umí. Dokazují to třeba počinem „Cursed Deambulations of the Nocturnal Entities“, na kterém pomocí syntezátorů přetváří svůj předchozí materiál do umírněnější polohy. Skladby „Meditating in the Poisonmists“ a „Eternally Banished to Agony“ působí spíše jako ochutnávky, a v tomto ohledu fungují dobře. První zmíněná připomene synthy ze soundtracků herní série „Blood Omen“; druhá zakončuje demo kolísavou melodií chátrajícího piana.

Projektů podobných Lamp of Murmuur je po kokot. Jen málo se jich pro tristní nedostatek hudebního charakteru ale vyplatí sledovat. Lamp of Murmuur do té trochy patří a „The Burning Spears of Crimson Agony“ slouží jako krátký, ale úderný úvod do kapelního katalogu.


Monster in the Closet (1986)

Monster in the Closet (1986)

Země: USA
Rok vydání: 1986
Žánr: monster horror / komedie

Originální název: Monster in the Closet
Český název: Příšera z šatníku

Režie: Bob Dahlin
Hrají: Donald Grant, Denise DuBarry, Claude Akins

Hrací doba: 90 min

(Budou velké spoilery.)

V portfoliu Troma Entertainment se dají najít mnohé perličky, které by měly potěšit každého milovníka filmového braku, a to ani nemusíte jít po těch nejznámějších kusech, díky nimž se studio ve světě nevkusné kinematografie proslavilo. Dnes si představíme béčko jako řemen, které je ale ve vší svojí demenci a lacinosti strašně zábavné. Tedy za předpokladu, že chápete, že i špatné bijáky mohou být vlastně dobré, kde špatnost představuje úhel pohledu mainstreamového diváka a dobrost zábavu pro skutečně požitkáře.

Na „Monster in the Closet“, které bylo natočeno už v roce 1983, ale vyšlo až roku 1986, se toho dá najít tolik zajímavého, až ani nevím, odkud bych měl začít… zkusme to třeba s dějem. Film je přesně o tom, co napovídá už jeho název – o příšeře v šatníku.

Malé univerzitní městečko Chestnut Hills v Kalifornii začne sužovat série prapodivných vražd, které mají jednu věc společnou – všechny se odehrály v šatníku. Na místo přijíždí novinář Richard Clark, aby o tom něco sesmolil. Setkává se zde s místním panoptikem figurek: neschopný šerif, jenž si pořád musí odflusávat, malý génius, jeho upjatá „hot milf“ matka a starý génius s vizáží Alberta Einsteina. Další vražda na sebe nenechá dlouho čekat a krátce nato se celému městečku ukáže i sám pachatel. Tehdy i ignorantský šerif pochopí, že nejde o nějakého obyčejného magora, ale skutečnou obludu. Která vypadá jak kříženec gorily a kusu hovna s vetřelčí hubou, přičemž to hovno má výrazně navrch.

Odhalení monstra na veřejnosti má za následek velkou paniku, takže na místo přijíždí národní garda, aby se o monstrum postarala. Jak se ale záhy ukáže, nebude to tak jednoduché. Armáda na monstrum vytáhne hutný palebný arzenál, šije do něj samopaly i tankem, ale s naší milou příšerou to ani nehne. Pokusy o komunikaci ze strany starého génia taktéž odignoruje. Po téhle epizodě z nějakého důvodu během jedné minuty situace přeroste z ohrožení jednoho městečka na celosvětovou paniku a blížící se konec civilizace. Než si ale povíme, jak to celé dopadlo, musím zmínit jeden z výrazných prvků filmu…

„Monster in the Closet“ je určitě vtipné, ale v tomhle případě ne stoprocentně jen nechtěně. Snímek byl dost jasně od pořádku zamýšlen jako hororová komedie. To se projevuje víc v nadhledu, než aby film sypal gagy. Nějaké velké vtipy tam sice nejsou, zato se ale „Monster in the Closet“ může pochlubit parodováním jiných bijáků. Jedna scéna ve sprše například jasně paroduje Hitchcockovo „Psycho“. Vedle toho ale napříč celým snímkem běží jakási subtilní parodie na Supermana, a to skrze hlavní postavu novináře. Nejenže se jmenuje Richard Clark (jasný odkaz na Clarka Kenta) a pracuje v redakci novin, ale dokonce i vypadá jako Superman. A když sundá brýle, zmiňovaná „hot milf“ mamča (uvozovky jsou na místě, zas tak hot ta buchta není) začne být úplně zhypnotizovaná.

Monster in the Closet (1986)

No, a úplně to samé se přihodí naší příšeře z šatníku, když se chystá sežrat trojici hrdinů při jejich zoufalém pokusu o poslední zničení hrozby. Novinářovi spadnou brýle, monstrum se do něj zakouká, vezme redaktora do náruče a odejde s ním do zapadajícího sluníčka. Nedělám si z vás prdel! Mamina mezitím vymyslí další skvělý plán, a sice zničit všechny šatníky na zeměkouli, protože právě v nich obluda odpočívá. Lidstvo vyvine asi největší součinnost ve svých dějinách a začne hromadně páchat genocidu všech šatníků.

To nejlepší ale ještě přijde. Většina filmu je takové milé sympatické béčko, ale ten konec tomu fakt kurva nasadil korunu. Na jeden šatník v nějaké firmě se totiž zapomene, takže příšera – stále s novinářem v náručí – k němu znavená zamíří. Když k němu ale dojde, nemůže projít dveřmi, protože jí překáží novinář v náručí. A tak se vydá na další cestu a zakrátko zdechne vysílením. Fakt halda.

Monster in the Closet (1986)

Nicméně i navzdory takhle krásně pošukanému závěru, několika parodiím a dalším vtípkům zůstává hlavní hvězdou filmu samotná titulní příšera. Jen ta sama o sobě je fakt ultra-humorná a už jenom díky ní „Monster in the Closet“ za vidění stojí.

Jinak aby těch divností na celém tomhle braku nebylo náhodou málo, tak si zde svůj filmový debut odkroutily hned dvě pozdější áčkové hvězdy showbyznysu – herec Paul Walker (znáte ze série „Fast and Furious“) a zpěvačka Fergie (The Black Eyed Peas). Walker tu hraje onoho malého génia, čili docela velkou roli. Fergie hraje malou holčičku, již příšera zabije v poslední ze tří intro scének (jsou hned tři, asi abyste pochopili, že monstrum opravdu vraždí v šatníku… kdyby vám to náhodou nebylo zřejmé už z názvu).

Monster in the Closet (1986)

„Monster in the Closet“ každopádně pobavilo. Jedná se o přepálený osmdesátkový škvár, na němž formálně není správně vůbec nic, přesto je ohromně zábavný. Tenhle byl navíc už od začátku dělaný s nadhledem a jako oddechová vtipná podívaná. Nejlepší je design monstra, ten mě opravdu rozštípal, ale sranda je to typicky i ve scénách bez obludy. K dokonalosti mi schází jenom nějaké gore, protože v celém filmu nekápne ani kapka krve, což se mi zdá jako velká škoda. Kdyby kromě oblečení z šatníků létaly i střeva, byl bych osobně ještě spokojenější. Přesto fajnový archivní kousek, u něhož by milovníci pořádného béčka neměli váhat.