Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

The Running Man (1987)

The Running Man (1987)

Země: USA
Rok vydání: 1987
Žánr: akční / sci-fi

Originální název: The Running Man
Český název: Běžící muž

Režie: Paul Michael Glaser
Hrají: Arnold Schwarzenegger, Maria Conchita Alonso, Richard Dawson

Hrací doba: 101 min

Zdroj fotek: MovieStillsDB.com

(Budou spoilery.)

„Běžící muž“ je svým způsobem docela vtipný film. Na první pohled by si nezasvěcený laik mohl myslet, že jde o další akční klasiku z osmdesátých let s Arnoldem Schwarzeneggerem v jeho vrcholné formě – však se bavíme o roku 1987, kdy vedle „Běžícího muže“ vyšel ještě „Predátor“, tedy jedna z jeho největších kultovek. A vlastně jde o dobrý dojem, protože „Běžící muž“ takový rozhodně je, byť se jedná o klasiku, řekněme, „nižšího řádu“, tedy takovou, která se nachází až ve druhém sledu za nejvyššími peckami jako „Komando“, „Terminátor“ či zmiňovaný „Predátor“.

Zároveň jde ale o knižní adaptaci, již bychom vzhledem k předloze mohli klidně označit za brutálně zpackanou. Novelu napsal Stephen King pod svým pseudonymem Richard Bachman. Snímek si ze svého vzoru bere skutečně jen základní myšlenku hry o přežití, jinak vše převrací vzhůru nohama. Jejími pravidly počínaje, konče způsobem, jak se do ní dostane hlavní hrdina Ben Richards (ve filmu právě Arnold Schwarzenegger), podobně se notně liší i v atmosféře, (ne)akčnosti a pomalu všech dalších myslitelných ohledech. Nejspíš jste už slyšeli historku o tom, že byl Stephen King s výslednou adaptací natolik nespokojen, až si vyžádal, aby se jeho skutečné jméno neobjevilo v titulcích (je zde tedy uveden právě jako Richard Bachman).

Otázku, jestli je lepší kniha nebo film, vzhledem k okolnostem nemá cenu řešit, protože společný mají skutečně jen název, jména nějakých postav a tu úplně nejzákladnější zápletku. Já bych řekl, že knížka je dobrá, byť se samozřejmě ani zdaleka nejedná o Kingův vrchol, a biják je taky dobrý, byť se ani zdaleka nejedná o Schwarzeneggerův vrchol. Akorát se na něj nesmíte dívat jako na adaptaci Kingovy novely, ale jako na Schwarzeneggerovku, na – v tom nejlepším možném slova smyslu! – béčkové akční sci-fi, které je krásně osmdesátkově naivní i krystalicky čisté. Právě tohle lze z dnešního pohledu označit za největší neduh „Běžícího muže“, ale i za jeho největší plus. Přijde na to, jakým způsobem se na to podíváte a hlavně – co chcete od snímku dostat.

„Běžící muž“ se odehrává v nedaleké dystopické budoucnosti, v níž společností hýbe zvrhlá televizní zábava, kterou hltají elity i spodina. Nejpopulárnější je show, podle níž se film jmenuje, jejíž náplň je docela jednoduchá. Posílají do ní zločince, kteří jsou pak před kamerami loveni a zabíjeni gladiátory. Ben Richards je možná nevinný, ale to nikoho nesere, vždyť s pravdou a záznamy se dá manipulovat. S přezdívkou Řezník z Bakersfieldu je tedy společně se dvěma ex-spoluvězni vyslán do arény, aby zde zdechnul bídnou smrtí v přímém přenose. Jenže s tím se vychcaný producent Damon Killian, jenž jde v honbě za sledovaností i přes mrtvoly, trochu přepočítal, protože pozvat si do arény Arnolda znamená akorát tak jedinou věc – umírat začnou gladiátoři. A nejen ti, protože kdo nasere Schwarzeneggera, musí počítat s odplatou.

The Running Man (1987)

„Běžící muž“ bezesporu patří k snímkům, jimž z formálního hlediska můžete vytýkat mnohé. Optikou filmové inteligence na tom „Běžící muž“ jistě není příliš dobře, ale, ty vole, kdo od starých bijáků se Schwarzeneggerem očekává intelektuální podívanou, měl by svůj postoj trochu přehodnotit. Tohle je samozřejmě krystalické béčko, ale to vůbec není špatně, naopak právě v tomhle tkví jeho půvab. Nemám pochyb o tom, že všichni maniaci do videokazetových klasik se mnou budou nadšeně souhlasit, když prohlásím, že takovéhle bijáky jsou prostě kult. A v téhle své sortě patří Schwarzeneggerovky k vrcholům, což platí i zde, byť není třeba zastírat skutečnost, že „Běžící muž“ mezi elitní snímky rakouského bijce nepatří.

The Running Man (1987)

„Běžící muž“ musí těšit snad každého milovníka osmdesátkové akční školy. Zvlášť jestli vám vyhovuje její namíchání se sci-fi žánrem, jen těžko můžete být nespokojeni. Jde o jeden z těch filmů, jaké znám už pomalu zpaměti a viděl jsem je mnohokrát, ale pokaždé, když to někde vidím znovu, zase se královsky bavím, vypnu mozek a užívám si to. Vyzdvihovat na snímku cosi jako kritiku konzumní společnosti a reality show dle mého zavání snahou mermomocí tam najít něco, o čem „Běžící muž“ vůbec není – takové ambice zde zjevně nejsou, protože na to je snímek příliš černobílý a nedostatečně chytrý. Jde „jen“ o staré parádní béčko, ale to myslím v tom nejlepším možném slova smyslu!


Aoratos – Gods Without Name

Aoratos - Gods Without Name

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.3.2019
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Parallax I
02. Holy Mother of Terror
03. Of Harvest, Scythe and Sickle Moon
04. Gods Without Name
05. Thresher
06. The Watcher on the Threshold
07. Prayer of Abjection
08. Dread Spirit of the Place
09. Parallax II

Hrací doba: 44:46

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Nightbringer jistě zná (nebo by alespoň měl) každý srdcový příznivec blackmetalového žánru. Jejich hudba je nezaměnitelná, a i „slabší“ vydání oplývají vysokou řemeslnou, uměleckou i duchovní kvalitou. Zkrátka výstavní Black Metal. Převážná část materiálu Nightbringer pochází z pera Naase Alcametha, i když nelze opomenout, že se o kompozice téměř vždy dělil s dalšími členy. Každopádně nápadů má evidentně přehršel, a tak existuje i několik „bočních“ projektů jako Bestia Arcana, opěvující konec světa a činné zlo v srdci lidstva, zhudebněný snový deník Akhlys, dark ambient Temple of Not a v neposlední řadě i Excommunion. V nich si Naas s kámošem Christbutcherem z Maveth (kde N.A. mimochodem napsal i nějaké texty) ukojil své deathmetalové choutky. A nově tu máme Aoratos s deskou „Gods Without Name“.

Nikoho nepřekvapí, že debut silně připomíná ostatní Naasovy blackmetalové kapely. Ještě aby ne, když se tu kromě samotného principála objevuje na pozici bubeníka Menthor a jako host a koncertní člen kapely také Nox Corvus, který býval v Nightbringer výraznou tvůrčí silou. Pokud mě paměť nešálí, tak se Aoratos měli chytit hudebního konceptu fúze ambientu s black metalem, čemuž se původně měli do hloubky věnovat Akhlys, ale nakonec v obou případech dominuje černý kov. Možná to je jeden z důvodů proč Naas Alcameth plánuje do budoucích koncertních setů Aoratos zařadit i skladby Akhlys.

Každopádně odpověď, proč čerstvá, třičtvrtěhodinová porce hudby předmětného hudebníka vychází pod nových jménem, je jednoduchá. „Gods Without Name“ zkoumá nový lyrický koncept, který se podle mého dojmu dotýká mysticismu krajiny a nadpřirozených, člověkem nepojmenovaných entit dlících v divočině. Hádám, že mnoho z vás vidělo horor „The VVitch“ (2015) nebo „Sleepy Hollow“ (1999), které trefně zachycují obavy raných amerických kolonistů z dosud nezkrocené okolní přírody a projekce pramenící z náboženské pověrčivosti. Hudba Aoratos rozhodně umí být nepříjemná a tajemná jako chcíplá krajina hnijících dřevin nebo nekonečný lán pole, kde je až nepřirozené ticho a dusno, že by jeden pad.

Hudebně je „Gods Without Name“ nejvíce zaměnitelné s „Holókauston“ od Bestia Arcana, zatímco hutná skladba „Dread Spirit of the Place“ by klidně pasovala na debut Akhlys. Propíranou podobnost nebudu považovat za negativum, důležitý je fakt, že zde máme dalších 45 minut majestátně opresivního black metalu s ambientními tendencemi. A nebo jinými, již užitými slovy: Black Metalu vysokých řemeslných, uměleckých i duchovních kvalit, jak je tomu u Naase Alcametha zvykem. Z toho důvodu deska samozřejmě snese i trochu přísnější soud.

Aoratos

Kvalitativní laťka „Gods Without Names“ během hrací doby znatelně kolísá. Za nejvýraznější považuji prvně vypuštěný song „Thresher“, zmíněnou „Dread Spirit of the Place“ a také „Holy Mother of Terror“. Jsou tu i různě rozprostřené dílčí nápady, které jsou super, ale jinak mi ostatní skladby přijdou spíše do počtu a deska po více posleších jen těžko zaměstnává pozornost sama od sebe.

Tohle je krásný exemplář alba, co si zasluhuje hodnocení 7/10. Tím dá pisálek najevo, že se teda jedná o nadprůměrný počin (co je vlastně dneska průměr?), ale prakticky to i znamená, že deska brzy zapadne pod náporem dalších kvalitně zpracovaných produktů. Fanoušek tvorby Naase Alcametha si zde najde své a album za všeobecné doporučení stojí. Samozřejmě za nejlepší bych považoval scénář, kdyby se nejsilnější kompozice, co jsou jinak rozprostřené na více albech, sešly na jediném, vraždícím titulu. Ale důvody proč tomu tak není, jsou snad pochopitelné.


Gnaw Their Tongues / Crowhurst – Burning Ad Infinitum

Gnaw Their Tongues / Crowhurst - Burning Ad Infinitum

Země: Nizozemsko / USA
Žánr: power electronics / noise / experimental / industrial black metal
Datum vydání: 2.11.2018
Label: Crown and Throne Ltd. / Tartarus Records

Tracklist:
1. Nothing’s Sacred
02. Speared Martyrs
03. The Blinding Fury of Suffering
04. The Divinity of Our Great Perversions

Hrací doba: 35:45

Odkazy Gnaw Their Tongues:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Crowhurst:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Formaci věhlasu Gnaw Their Tongues snad není nutné žádnému příznivci extrémní hudby představovat. Maurice de Jong alias Mories je hodně činorodý chlapík, jenž páchá hudební peklo pod množstvím různých jmen a projektů, z nichž prakticky všechny, které jsem se já osobně obtěžoval poslouchat, stojí za pozornost. Právě Gnaw Their Tongues nicméně vnímám jako jeho stěžejní působiště, což asi může, ale ani nemusí být pravda. Tak či onak, právě tvorbu Gnaw Their TonguesMoriesových věcí sleduji asi nejpozorněji.

Dneska se podíváme na další nahrávku z jeho dílny, ale tentokrát se nejedná o řadovou desku. Ne snad, že by takový loni pod hlavičkou Gnaw Their Tongues nevyšla. V roce 2018 byl Mories po hudební stránce opět plodný a jenom s Gnaw Their Tongues stačil vydat nejen desku „Genocidal Majesty“, ale i dvě minialba „Aan het licht teruggeven“ a „The Atrocious Silence of Our Wounds“ (i když to první jmenované bylo natočeno již v předešlých letech), předělávky a remixy starších věcí „Kapmeswonden en haatliederen“ a v neposlední řadě také kolaborační počin „Burning Ad Infinitum“, přičemž právě ten nás teď zajímá.

Už z definice kolaboračního počinu je zřejmé, že tentokrát na to Mories nebyl sám. Podle dosavadního textu to může vyznívat, že Gnaw Their Tongues představuje to důležité a že Crowhurst hrají druhé housle, ale pozor, i americká čtveřice nepatří k žádným zelenáčům. Jejich založení se sice datuje k roku 2011, ale od té doby nastřádali již úctyhodných 31 (!!!) full-length nahrávek, z nichž ta nejnovější s názvem „III“ je venku opravdu čerstvě, od začátku letošního dubna. Poslední věci sice spadají spíš do post-black metalu, post-metalu, ale za připomenutí stojí, že raná éra Crowhurst, kdy šlo ještě o jednočlenný projekt Jaye Gambita, se nesl ve znamení noisu a power electronics. Takže určitá žánrová spřízněnost s Gnaw Their Tongues tu rozhodně je.

Důvod, proč Gnaw Their Tongues stavím v textu na první místo, je velmi jednoduchý. Prostě mě tahle skupina zajímavá o dost víc. Od Crowhurst jsem něco letmo slyšel, ale nijak podrobně to nesleduju. „Burning Ad Infinitum“ jsem si pak pustil primárně kvůli účasti Gnaw Their Tongues. Nicméně pojďme na muziku.

Skladby se na „Burning Ad Infinitum“ nacházejí čtyři, přičemž by se daly rozdělit do dvou kategorií po dvou. První a třetí „Nothing’s Sacred“ a „The Blinding Fury of Suffering“ jsou čisté noise / power electronics výplachy. První zmiňovaná je asi o něco zvrhlejší a méně tolerantního posluchače nejspíš dokáže odehnat hned takhle na začátku nahrávky. „The Blinding Fury of Suffering“ přidává i znatelný drone feeling.

Se „Speared Martyrs“ a „The Divinity of Our Great Perversions“ je to o něco složitější, protože tyto písně používají mnohem širší žánrovou paletu. Věci jako noise a power electronics tu najdete též. K nim se dále přidává i black metal, industrial, ale najdou se i momenty, které upalují až v crust/punkových rytmech. Oba tyhle songy jsou mnohem strukturovanější a proměnlivější než „Nothing’s Sacred“ a „The Blinding Fury of Suffering“, přesto si i přes několik relativně stravitelnějších momentů stále zachovávají punc extrémní hudby, což je samozřejmě jenom dobře.

Nenechte se tedy zmást barevným obalem, který by mohl naznačovat přívětivější obsah. „Burning Ad Infinitum“ není věc, která by se snažila jít svému posluchači naproti, naopak si frčí převážně na vlně „skřípějících“ žánrů a z intenzity paradoxně polevuje prakticky jen v kytarových pasážích. Nevím stoprocentně, jak album zapadá do tvorby Crowhurst, ale ke Gnaw Their Tongues mi tenhle přístup vlastně sedí. Co jsem trochu poslouchal něco od Crowhurst zdálo se mi, že se to občas podobá na některé kytarovější chvíle „Burning Ad Infinitum“. Což do sebe možná zapadá, protože současná hudba Američanů zněla o dost stravitelněji než Gnaw Their Tongues.

Pořád to ale můžete brát s rezervou, protože kytary zabírají spíš minoritní část stopáže. Osobně mě sice o něco víc baví ty žánrově čistší a extrémnější songy, ale i ty dva variabilnější jsou pořád dostatečně zajímavé a také mají své přednosti. Celkově se tedy jedná o dobrý počin, jejž bych sice ani omylem neoznačil za nějakou povinnost, avšak dovolím si prohlásit, že když se k jeho poslechu nachomýtnete, neprohloupíte. Že by se ale tady odehrávalo něco skutečně zásadního a inovativního, to zase ne.


The Dark Red Seed – Becomes Awake

The Dark Red Seed - Becomes Awake

Země: USA
Žánr: atmospheric folk rock
Datum vydání: 18.5.2018
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Dukkha
02. Darker Days
03. Alap
04. Ancient Sunrise
05. The Mouth of God
06. The Destroyer
07. The Void
08. Awakening
09. Sukha
10. Diana and Ouroboros Dance

Hrací doba: 40:45

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

King Dude je jméno, jež už asi není třeba představovat. Tenhle týpek si v průběhu let vysloužil zasloužený ohlas a já věřím, že všichni z vás mají přinejmenším povědomí o tom, kdo to je. Trochu záludnější už ale bude otázka na jeho doprovodnou kapelu. Nechci vás samozřejmě nijak podceňovat, ale hádám, že tady už se většina lidí chytat nebude. A přesto v ní lze najít zajímavé muzikanty…

Jedním z nich je i kytarista Tosten Larson, jenž prostřednictvím svého osobního projektu The Dark Red Seed jasně ukazuje, že má co říct i bez svého známějšího parťáka. V sestavě jej doplňuje ještě Shawn Fleming, který se také mihl u Kinga Dudea, konkrétně se podílel na jeho desce „Songs of Flesh & Blood – In the Key of Light“ z roku 2015. V rámci tohoto projektu duo doposud vydalo debutové EP „Stands with Death“ (2017) a loni také dlouhohrající prvotinu „Becomes Awake“. Za chvíli to sice bude už rok, co ji němečtí Prophecy Productions pustili do světa, ale osobně si myslím, že za připomenutí rozhodně stojí. Sice se na ní najde i pár slabších momentů, ale ty silné jednoznačně převažují a ty nejsilnější jsou jednoduše fantastické.

„Becomes Awake“ (mimochodem, všimněte si, že názvy nahrávek utvoří společně s názvem kapely malou větu, což začne zvlášť dávat smysl při vědomí, že The Dark Red Seed má být metaforou pro srdce) patří k těm albům, které není úplně lehké žánrově zařadit. První zjevná asociace vás asi napadne, aniž byste nahrávku vůbec slyšeli – ano, i s muzikou Kinga Dudea lze najít jisté paralely. Stejně tak nejspíš nepřekvapí zmínka o starší tvorbě Chelsea Wolfe. Spokojit se s takovým tvrzením by nicméně bylo dost zkratkovité a ani zdaleka by to plně nevystihovalo, co se v muzice The Dark Red Seed všechno odehrává.

Z určité části je v tom rocková hudba, ale stejně tak na „Becomes Awake“ najdete i prvky folku (folk rocku, chcete-li). Někdy vykoukne southern / americana feeling, jindy si zase člověk může vzpomenout na potemnělé country à la Jaye Jayle. Kdybych nadhodil takové Wovenhand, taky by to nebylo úplně od věci. Někde okolo prostředku alba začnou The Dark Red Seed znatelně připomínat finské Hexvessel z období „No Holier Temple“, ale třeba taková „Awakening“ zase tepe v až psychedelicky rockovém rytmu. Ani nemluvě o občasných orientálních závanech, jak lze slyšet kupříkladu v „Alap“. Ostatně i sama kapela připouští inspiraci ve folklórní hudbě z Indie a Persie.

Při takové smršti jmen a vlivů to může vyznívat všelijak, ale nebojte se. „Becomes Awake“ vůbec není rozhádané nebo nekonzistentní album. The Dark Red Seed mezi tím vším přecházejí naprosto plynule a průběžný vývoj nahrávky dává smysl. „Becomes Awake“ dokáže nabídnout jak chytlavé písničky jako „Darker Days“ či „Awakening“, tak atmosférické rozjímání, aniž by se vytratil onen písničkový feeling. Což je tak strašně fajn, až je skoro nedostačující říkat tomu jenom fajn.

The Dark Red Seed

V každé téhle poloze je nicméně hudba The Dark Red Seed emocionálně vypjatá. I z toho důvodu považuji za jedinou výraznější kaňku sedmou „The Void“, jejíž uvolněný saxík mi do kontextu „Becomes Awake“ moc nesednul. Nějaká velká pecka není ani předposlední „Sukha“, ale ta alespoň nevybočuje z nastavené náladové cesty. Akorát nedokáže předat takový zážitek jako okolní písně.

Řekněme, že vše vyjma dvou právě jmenovaných je skvělé, takže i ty songy, které dále nebudu zmiňovat, za slyšení stojí. Pokud však vezmu to skutečně nejlepší, tak je to jednak atmosférické trio „Ancient Sunrise“, „The Mouth of God“ a „The Destroyer“, jednak nádherná „Diana and Ouroboros Dance“ v úplném závěru desky. Tohle prostě chceš poslouchat a netvař se, že ne!

Finální odstavec už snad bude jen formalitou, protože doufám, že z předešlých řádků vyplývá, jak excelentní deskou „Becomes Awake“ je. Na tohle si čas určitě udělejte; jestli se vám líbí kterákoliv ze skupin, jaké jsem výše jmenoval, pak určitě neprohloupíte.


Triumvir Foul – Urine of Abomination

Triumvir Foul - Urine of Abomination

Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 29.3.2019
Label: Vrasubatlat / Invictus Productions

Tracklist:
01. Urine of Abomination I
02. Urine of Abomination II
03. Urine of Abomination III
04. Urine of Abomination IV

Hrací doba: 16:33

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Invictus Productions

Pánové říkající si Ad Infinitum a Cedentibus mají podle Metalového archívu docela napilno. Jejich nejznámějším stanovištěm je zcela nepochybně blackmetalový Ash Borer založený před deseti lety, ale kromě této kapely působili a působí v několika dalších formacích, mezi které patří také Triumvir Foul. Ten dali dohromady roku 2014 a stihli pod jeho hlavičkou vydat dvě řadovky a nyní také už dvě EPčka, z nichž nejnovější je „Urine of Abomination“, předmět dnešního povídání.

Triumvir Foul se už od svých začátků věnují death metalu značně animálního střihu. Jak už to u podobného ražení bývá, jsou tu slyšet podtóny black metalu, je to vysoce agresivní, tvrdé a intenzivní. Prostě něco na styl Teitanblood a podobných smeček. Mým nejoblíbenějším počinem od těchto drtičů z amerického Portlandu je jejich eponymní debut. I následující deska „Spiritual Bloodshed“ je solidní, ale přeci jenom se mi zdá, že se to na prvotině sešlo lépe a ta negativní, chorá nálada z něho tryská silněji.

Na novém épéčku pojmenovaném „Urine of Abomination“ se nacházejí čtyři stejnojmenné skladby rozprostřené na ploše šestnácti a půl minuty. Samotný obal představuje to nejlepší, s čím se Triumvir Foul dosud vytasili, ostatně, co lepšího si pod názvem nahrávky představit, než démona stojícího po kolena ve vlastních chcankách. Rozhodně lákavější vyobrazení než ta použita na starších albech. No, a hudebně to rovněž není vůbec marné.

Skladby se drží produkčně nepřístupného death metalu, který se na posluchače nekompromisně valí od začátku do konce, přičemž se zde kromě tradičních drtikolů ozývají také zajímavě noisové vlivy, nacházející se výhradně mezi písněmi. To jen umocňuje stísňující tlak celého „Urine of Abomination“. Dalším prvkem jsou krkolomná sóla. Ty lze v hojném počtu zaznamenat hned v první stopě, ale cestičku si najdou i do všech ostatních. Občas se mi zdá, že je jich tam až zbytečně moc, ale v určitých partech výrazně pomáhají dotvořit kýženou atmosféru, jako je tomu třeba v případě konce „Urine of Abomination III“.

Těžko z EP „Urine of Abomination“ vypichovat nějaký oblíbený vál, protože se tu vlastně jede pořád ve stejných kolejích a jak už koncept celé nahrávky napovídá, funguje to spíše jako celek. Není to ani tak o nějakých výrazných momentech, jako celkovém pocitu z díla, jenž má u mě podobu zhnusení vedoucího k nihilismu, myšleno v dobrém slova smyslu. Přestože se jedná povětšinou o chaotický death metal, najde se tu místo i na poměrně tradiční vyznění tohoto žánru, například ve stylu Autopsy. Nejcitelněji je to znát ve dvojce „Urine of Abomination II“.

Nemohu říci, že by se mi novinka líbila více než řadová prvotina „Triumvir Foul“, ale přesto vnímám „Urine of Abomination“ jako velice slušný počin, jejž se vyplatí slyšet. Z hlediska death metalu není ničím výjimečným, stejně jako celí Triumvir Foul, ale svůj úděl zprostředkovatelů hnusu zvládají obstojně. Máte-li tak v oblibě tento typ metalu smrti, nemělo by vás jejich nové EP minout. Nejvíce se mi zde líbí využití hluku na začátku či konci písní, které vhodně vylepšuje výslednou náladu desky. Na CD verzi navíc „Urine of Abomination“ vychází spolu s prvním demem „An Oath of Blood and Fire“, kterému je koneckonců v lecčems podobné.


Devil Master – Satan Spits on Children of Light

Devil Master - Satan Spits on Children of Light

Země: USA
Žánr: punk / black metal / crust
Datum vydání: 1.3.2019
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Listen, Sweet Demons…
02. Nightmares in the Human Collapse
03. Black Flame Candle
04. Devil Is Your Master
05. Christ’s Last Hiss
06. Skeleton Hand
07. Nuit
08. Gaunt Immortality
09. Desperate Shadow
10. Her Thirsty Whip
11. Dance of Fullmoon Specter
12. Webs of Sorrow
13. XIII

Hrací doba: 36:52

Odkazy:
bandcamp

Trend amalgamace černého kovu s téměř jakýmkoliv dalším žánrem se v posledních letech šíří jak smrad. Na povrchu je toho hodně překryto našedlou shoegazovou mlhou nebo přehozeno post/progresivním potahem. Žánr fundamentálně vystavěný na základech, které měly odolat všemu přijatelnému a hezkému, je dnes často vypulírovaný a vítaný s otevřenou náručí. Zda je to špatně, nebo ne, nechť si rozhodne každý sám.

Ne všechny fúze se však snaží black metal okleštit o původní filosofii. Naopak. Existuje nemálo případů, kdy kapely berou inherentní černý hnus a přidáním další ingredience se jej snaží posílit. To lze dobře vidět zejména u projektů, které zasazují black metalové fluidum do kontur punku a grindu. Za zmínku stojí poslední počiny skupin jako Slavehouse, Ritual Knife nebo Raw Moon.

Nyní ale nastolují první dlouhohrající materiál Devil Master, kteří se na předešlých demech vezli na podobné black/punkové vlně. Do rovnice však navíc vnášejí aspekty žánrů, které v soudobém míchání nejsou zase tak zaběhlé. Hned na první poslech zaujme silná esence deathrocku.  Zvuk kytar evokuje první desku Christian Death a manické psaní songů zavání klasikami od Rudimentary Peni. Dále se dostává na skočné psychobilly rytmy, které připomínají portfolia kapel jako Nekromantix nebo The Cramps. Díky těmto aspektům by se kapela dala zařadit spíše do novodobé goth/post-punk/deathrockové vlny mezi smečky jako Cemetery, Grave Pleasures a Belgrado než vedle blackmetalových projektů tradičnějšího vyznění.

Na „Satan Spits on Children of Light“ se kapela poprvé představuje bez hávu lo-fi produkce. A sázka na čistý zvuk se bezesporu vydařila. Deska si pořád zachovává kýžené procento špíny. Materiál ale navíc zní o dost svižněji.

Za dynamiku nezodpovídá jen vytříbenější zvuk. Žánrová směs, kterou Devil Master vytváří, posluchače opakovaně překvapuje. Náhlé a nečekané změny rytmů a riffů prostupují celé album. Na „Skeleton Hand“ se v závěru tradiční punkové rytmy na moment lámou do zběsilého blast beatu. „Desperate Shadow“ se v polovině zlomí do čistého reggaetonu, po kterém ihned následuje nelítostná d-beatová palba. Podobných výstřelků nabízí album více. A právě ty, společně s neotřelým žánrovým koktejlem, dělají z debutu Devil Master z větší části zábavný poslech.

V některých pasážích se však tempo přece jen zadrhne. Jde zejména o momenty u tracků, které přesahují stopáž tří minut. To je sice na black metal dost málo. Na briskní punkovou náturu, kterou si album po většinu času drží, to je paradoxně občas až příliš. Solidně oseknout by se dala například „Webs of Sorrow“, která při konci desky už tak trochu zdržuje. Nejde o kdovíjaký průser. Jen mi přijde, že by celková stopáž něco málo pod třicet minut slušela debutu více a přidala by materiálu ještě trochu na svižnosti.

„Satan Spits on Children of Light“ je všehovšudy zábavný a poměrně unikátní počin, který po delší době představuje vcelku originální zapracování blackmetalové esence do netradiční formy. Věřím, že živé vystoupení musí bavit každou vteřinou – nejen kvůli energii a syntetickými pavučinami opředené estetice kapely, ale i díky tomu, že by se v kotli mohla šťouchat zajímavá banda lidí s triky kapel jako třeba The Sisters of Mercy, Venom nebo Misfits. Pokud se alespoň k jedné z těchto chásek hlásíte, debut Devil Master určitě koštněte.


Boy Harsher – Careful

Boy Harsher - Careful

Země: USA
Žánr: darkwave / minimal synth
Datum vydání: 1.2.2019
Label: Nude Club

Tracklist:
01. Keep Driving
02. Face the FIre
03. Fate
04. LA
05. Come Closer
06. The Look You Gave (Jerry)
07. Tears
08. Crush
09. Lost
10. Careful

Hrací doba: 43:11

Odkazy:
bandcamp

Cesty YouTube jsou nevyzpytatelné. Zejména v momentech, kdy se prsty chytnou do proudu jedné z těch spirál, které táhnou skrze nejrůznější výjevy, od porodů do vody přes fetišistické kostýmové techtle až po obskurní a někdy vydařené hudební počiny.

Přesně takto jsem zakopl o Boy Harsher. Bezstarostně proklikávám nejrůznější tracky ze sfér EBM, post-punku a synthwavu. Po chvíli na mě z doporučení čumí obskurní rudý cover s kolosální cifrou zhlédnutí.

Šlo o singl „Pain“, který se momentálně pyšní číslem čítajícím něco nad 5 milionů posluchačů. Naštěstí pro interpreta je věc poměrně vhodným reprezentantem jeho typického zvuku. Valí se na nás chytlavý minimalistický synťák opředený o mělké hlukové prvky, strojové bicí a éterický vokál. Celé to dohromady zavání elektrickou gotikou, Lynchovským noirem a v neposlední řadě neonovým cyberpunkem.

Boy Harsher opravdu zní jako začouzená diskotéka brzké dystopie. Pulsující beaty, smyslné syntezátory a evokativní zpěv Jae Matthews vytváří atmosféru futuristických uliček z „Blade Runnera“. Zní to jako tragická romance dvou zbloudilých replikantů. Zní to jako Sagvan Tofi s pilotkami a hřebenem v zadní kapse džínů stojící pod blikajícím nápisem zaflusaného klubu.

Ale vážněji. Boy Harsher s neobyčejnou lehkostí vracejí feeling osmdesátkových goticko-tanečních kultů. Představte si nabasovanější a přímočařejší hity Visage, jednoduché, avšak bezostyšně líbivé rytmické linky New Order nebo třeba hitové melodie Dead or Alive. To vše v aktualizovaném zvukovém kabátě nové synthwaveové vlny, které vévodí interpreti jako Perturbator, Carpenter Brut nebo Dance with the Dead.

„Careful“ je logickým následujícím krokem v diskografii dua. Produkce je od předešlého dlouhohrajícího počinu „Yr Body Is Nothing“ vyzrálejší. To samé platí i pro songwriting. Deska působí uceleněji. Jednotlivé tracky jsou kvalitativně vyváženy více než kdy předtím a i na minimalistickém základě nabízejí rozmanitou škálu zvuků, temp a nálad. „Face the Fire“ hned po intru představí plíživější a subtilnější přístup k syntetické hře, zatímco následující „Fate“ tasí hudební melodrama se svižnějším tahem na branku.

Ke středu alba se blížíme do typičtějších hudebních rovin projektu. „LA“ se nechává vést nízkou synťákovou linkou a rychlým strojovým tempem. To se nemění ani na následující „Come Closer“, na které se tradiční rovnice dua ještě o kousek více osekává, ale i přesto žene album kupředu.

Boy Harsher

Vše pokračuje v poměrně podobném duchu až k ambientní mezihře „Crush“, u které si někdo nejspíše od monotónních bicích oddychne. Většina ale spíše bude chtít ihned přejít do diskotékové hypnózy, a tak raději ihned přepnou další věc „Lost“, která navrací smyslnou a vláčnější náladu začátku desky.

Careful by BOY HARSHER

„Careful“ je bezpochyby nejvyzrálejším počinem Boy Harsher. Ukazuje posluchači, jak široká škála chytlavých tracků se dá tvořit pomocí hrstky základních, ale plně funkčních stavebních prvků. Deska může nudit maximálně v okamžicích, kdy spadá do sonických ploch bez bicích. Jde totiž o momenty, které nejsou základní devízou kapely, a i přesto že nejsou řemeslně zvládnuté zrovna mizerně, jde jednoduše o věci, jaké od interpreta neočekáváme, a proto je vlastně ani nechceme. Ambientnímu ražení naštěstí deska věnuje jen zanedbatelný fragment hracího času. Z drtivé části tak jde o skvělou, electrogoth jízdu, kterou by si žádný příznivec zakouřeného, neonem protkaného diska neměl nechat ujít.


Kommandant – Blood Eel

Kommandant - Blood Eel

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.9.2018
Label: Aeternitas tenebrarum musicae fundamentum / Krucyator Productions

Tracklist:
01. Absolutum
02. Blood Eel
03. The Struggle
04. Ice Giant
05. Cimmerian Thrust
06. Aeon Generator
07. Moon… The Last Man

Hrací doba: 48:38

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Dokážu si představit, že kapela jako Kommandant bude mnohým ležet v žaludku hned na první pohled. Válečná stylizace, textová tématika, totalitní atmosféra… Kommandant rozhodně nejsou kapelou, která by byla „závadná“ ve smyslu propagace ilegálních světonázorů, ale i přesto si myslím, že podobně třaskavá kombinace takové image a filozofičtějšího pojetí konceptů jako právo silnějšího, bude na citlivější jedince působit jako rudá barva na býka. Nicméně se tu kurva bavíme o extrémním metalu, tudíž mi přijde naprosto v pořádku, že jej nehrají hodní kluci a pro hodné kluky. Kdo si chce hrát na metalové vojáky a nezlobit, ať si jde pustit Sabaton, že jo.

Jednu věc si ale dovolím tvrdit docela s jistotou. Ať se na stylizaci Kommandant díváte jakkoliv, musíte uznat, že to vypadá setsakra impozantně. Schválně si projeďte nějaké fotky z živých vystoupení skupiny a pak mi zkuste tvrdit, že to nevypadá zasraně krutě, když tam borci v plynových maskách hoblují zlo metal a k tomu zpěvák štěká nenávistné texty z řečnického pultíku. Pokud by se Kommandant někdy zjevili v našich končinách, já bych teda neváhal a šel se na jejich koncert podívat hned.

Důležité nicméně je, že Kommandant mají co říct i po hudební stránce. Vzpomínám si, že jsem na ně prvně narazil s vydáním jejich druhého alba „The Draconian Archetype“ (2012), které mě tehdy dost vykostilo, takže jsem se s objednáváním vinylu vůbec necukal. Vrcholem desky byl působivý majstrštyk „Hate Is Strength“, jehož zničující bicí motiv lze při troše pozornosti v různých variacích zaslechnout i na nejnovější čtvrté řadovce „Blood Eel“.

U „Blood Eel“ mě hned na první pohled překvapila obálka, která se dost liší od artworků všech předešlých alb. „Stormlegion“, „The Draconian Archetype“„The Architects of Extermination“ na první pohled dýchaly určitou militantní a/nebo represivní atmosférou, kdežto „Blood Eel“ se vizuálně od dosavadní prezentace Kommandant výrazně odlišuje. Když si odmyslím logo ve švabachu, klidně bych si něco podobného dokázal představit jako obal nějakého space atmo-blacku.

Hudebně se Kommandant od nastoleného směru naštěstí neodchýlili. Opět tedy drtí elitní agresivní black metal se zničující rytmikou i silnou kytarovou stránkou. V jejich muzice jsem vždycky podprahově cítil sugestivní náladotvornost plně korespondující s vizuální a tématickou stránkou skupinu, o níž jsem se již rozepisoval výše. To mi na „Blood Eel“ nijak neschází, i navzdory méně evokativnímu a řekněme více abstraktnímu obalu.

Kommandant

Samozřejmě nemůže chybět ani jedno z hlavních poznávacích znameních Kommandant. O drtivosti jejich rytmické sekce jsem se ostatně již několikrát zmínil. I na „Blood Eel“ jsou bicí party ve větší části písní doplněny o další perkuse, díky nimž to prostě kope jako svině. Nečekejte nicméně žádná chytlavá tempa. Po většinu hrací doby se poctivě sype, a když se nesype, nastupují spíš pochodové marše (právě v nich jsou přídavné perkuse cítit nejvíc).

Je sice pravda, že se „Blood Eel“ nemůže pochlubit žádnou skladbou, která by byla strhující takovým způsobem, aby se mohla poměřovat s výše zmiňovanou „Hate Is Strength“. Faktem nicméně zůstává, že Kommandant i na svém čtvrtém dlouhohrajícím počinu mají dostatek nápadů na to, aby si i v agresivním black metalu mohli dovolit písně dlouhé víc jak sedm či osm minut, což rozhodně není pravidlem.

Kommandant rozhodně nejsou žánrotvornou kapelou nebo povinností pro každého. Fans prahnoucí po kvalitě a uvěřitelném militantním black metalu by si je však neměli nechat ujít.


Lords of Chaos (2018)

Lords of Chaos

Země: USA / Velká Británie / Švédsko
Rok vydání: 2018
Žánr: drama / hudební

Originální název: Lords of Chaos
Český název: Vládci chaosu

Režie: Jonas Åkerlund
Hrají: Rory Culkin, Emory Cohen, Sky Ferreira

Hrací doba: 112 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: IMDb.com

První pohled (Cnuk):

Existence snímku „Lords of Chaos“ je zřejmě každému příznivci metalové hudby dobře známa. Českou premiéru si „Vládci chaosu“ odbyli v kinu Aero v rámci Festivalu otrlého diváka, jenž byl touto projekcí zahájen. Film natočil Jonas Åkerlund, který více než hráčskou kariérou coby bubeník Bathory proslul svojí prací v režisérském křesílku točením videoklipů pro ty největší hvězdy, za něž posbíral celou řadu cen včetně Grammy. Předlohou pro „Lords of Chaos“ byla stejnojmenná kniha z roku 1998 a už ta sklidila rozporuplné přijetí. Stejný osud, celkem nepřekvapivě, potkal také její filmové zpracování.

Předně je důležité, jak k filmu přistupujete. Hned na začátku je napsáno, že příběh je založen na pravdivých lžích, které se staly. Zobrazení daných událostí a postav je bráno s notnou dávkou nadhledu a rozhodně se nejedná pouze o temné drama. Většina stopáže totiž působí spíše komicky, přičemž občas sklouzává až k vyloženému vysmívání se vážnosti, s níž se norská blackmetalová scéna bere. Je však trochu problém občas rozeznat, kdy se jedná o záměrnou srandu a kdy to tak nebylo úplně zamýšleno. Nejvíce to odnáší Varg Vikernes. Ten je tu zobrazen jako úplný idiot a tvůrci si z něj vyloženě dělají prdel. Snad jediným pozitivem jeho postavy je hudba Burzum, o níž mluví všichni zúčastnění v superlativech.

Příběh se ale točí okolo Euronymouse. Sledujeme formování Mayhem, kdy se k němu a Necrobutcherovi velice brzy přidají Hellhammer a Dead. Ten začne do příběhu vnášet trochu marastu a pochmurných nálad, přesto snímek pokračuje v rychlém tempu – pařby, dělání bordelu, pořvávání Hail Satan na babičky a poslouchání heavy metalu. Film na všechny postavy nahlíží jako na bandu adolescentů, nijak je neglorifikuje, spíše naopak je ukazuje jako mladíky, co mají záliby jako jejich ostatní vrstevníci. Právě scény s Deadem začínají tuto bezstarostnou jízdu trochu ozvláštňovat (i když třeba pobíhání v lese je rovněž docela vtipné), což samozřejmě vyvrcholí jeho sebevraždou. Právě tato scéna mě mírou svojí explicitnosti překvapila a poprvé v kině také nastalo ticho. Takto otevřené zobrazení násilí jsem úplně nečekal a jsem rád, že se toho tvůrci nebáli. Snad ještě víc nepříjemná byla několik minut trvající Faustova vražda homosexuála z baru.

Varg se na scéně poprvé objevuje po vystoupení Mayhem, které je v celém filmu jedno jediné. Po jeho skončení se k nim snaží vetřít, avšak Euronymous ho odbude kvůli nášivce Škorpíků, čímž ho má za pozéra. Varg je i nadále ztvárněn jako otloukánek, co je donucen změnit vizáž, místo jména Kristian začne používat, mimo spousty jiných, přezdívku Varg a dělá všechno proto, aby se dostal do podzemí obchodu Helvete a seskupení Black Circle, tedy do uzavřené společnosti těch nejvíce trve blackmetalistů. S jeho postavou jsou spojeny ty nejvtipnější scény filmu; když se rozhodne o žhářství a vraždě provedené Faustem povědět médiím (to bylo fakt k popukání) anebo když chce každý úspěch oslavit vypálením dalšího kostela, nad čímž už ostatní jen kroutí hlavou a otáčejí oči v sloup. Dělá všechno proto, aby získal trochu pozornosti a předčil Euronymouse coby lídra scény, k čemuž dojde, a on si tak začíná užívat slávy a fanynek, no jako když vypadne ze snímku o Mötley Crüe.

Lords of Chaos (2018)

Jak to všechno skončí, každý dobře ví. Mně osobně tohle uchopení příběhu kolem norské blackmetalové scény nijak nevadí, ba naopak, byl jsem mile překvapen, jak mě to nakonec bavilo. Na druhou stranu plně chápu, že příznivce to musí vytáčet. To vykreslení postav je asi největším problémem, protože i když ani Euronymous tu nebyl za vyloženého svatouška, Varg byl prostě jasný kontrast a ten záměr kladného a záporného hrdiny byl zřejmý. Stejně tak herecké obsazení mohlo být lepší (ta gotička jako přítelkyně Euronymouse působila jak z jiné doby) a opět to odnesl hlavně Varg. Taky jsem čekal, že se tu objeví někdo z Darkthrone nebo Immortal, ale je možné, že jsem ho nerozpoznal, on si tu fakt nikdo nebyl moc podobný, hehe.

Film Lords of Chaos zkusil tento těžko uvěřitelný příběh podat humorně a s nadhledem, přičemž dokáže diváka zbavit úsměvu pomocí brutálních scén. Nesoustředí se ani tak na hudbu samotnou, jako na osudy dvou hlavních kohoutů na bojišti. O tom, co je pravda a co ne, se nemá cenu bavit, protože to stejně nikdo pořádně neví. Aktéři jsou mrtví, ostatní o tom nechtějí mluvit, no a pak je tu Varg. Nabízí se srovnání s „Bohemian Rhapsody“. Svým osobitým pojetím u mě vedou „Vládci chaosu“, kteří se nebojí jít hlouběji, nenašlapují kolem hlavních postav po špičkách a nejedou na jistotu. Jestliže berete true norwegian black metal jako svátost, na kterou se nesahá, pak se na „Lords of Chaos“ nedívejte, v opačném případě se můžete na necelé dvě hodinky slušně pobavit.

Lords of Chaos (2018)


Druhý pohled (H.):

No, já teda musím s kolegou hrubě nesouhlasit. Skoro mi přijde, že jsme asi viděli jiný film. Možná, že koukat na to v rozjařeném kině s pár promile v palici, tak by mě to bavilo taky, ale za střízliva jsem neviděl nic jiného než trapas.

Nemyslím, že bych na black metal obecně nahlížel takovým způsobem, abych nedokázal snést něco jiného než jen nekritickou adoraci. Ostatně sám nejdu pro nějaký ten vtípek daleko. „Lords of Chaos“ mi přesto přijde jako těžce nedůstojná záležitost, z níž je cítit laciná snaha o senzaci pomocí jakoby šokujícího tématu.

„Lords of Chaos“ rozhodně není film o black metalu, ať už z hudebního nebo historického hlediska. O jeho přístupu svědčí fakt, že násobně víc času je věnováno vztahu se smyšlenou (!) přítelkyní Euronyma než třeba nahrávání „De mysteriis dom Sathanas“ (natožpak aby se někdo obtěžoval říct, kdo se tam zničehonic objevil s mikrofonem) nebo vlastně jakékoliv hudbě.

Lords of Chaos (2018)

Výsledek se smrsknul na emo drámu o debilech, kteří svou opožděnou pubertu trochu vyhrotili. Hodně věcí se ignoruje nebo překrucuje. Z důležitých postav jako by nikdo ani neexistoval, protože kdo už má tu smůlu, že se ve filmu objeví, jen dělá křoví dvojici Euronymous / Varg, která si celou dobu jen přeměřuje pindíky, kdo je větší zloun. Varga, snad ve snaze z něj udělat skrz naskrz zápornou postavu, „Lords of Chaos“ prezentuje jako nekňubu, jenž si svým fanatismem a extrémistickým chováním asi něco kompenzuje, a Euronymous, snad ve snaze z něj udělat hrdinu a kladnou postavu, z toho nakonec vyšel vlastně jako pozér a pokrytec.

Tohle je najebáno mezi události, které leckdy jdou v tak rychlém sledu, až to skoro vypadá, že si snímek jen potřeboval odškrtat všechno, co se z povinnosti musí předvést. Ukázat, že Dead byl úchyl, sebevražda, nástup Varga, otevřít krám pro magory, vražda, vypálit kostel, vypálit kostel, další vražda, konec.

Shrnul bych to asi tak, že je to nehorázná píčovina.

Lords of Chaos (2018)


Mirrors for Psychic Warfare – I See What I Become

Mirrors for Psychic Warfare - I See What I Become

Země: USA
Žánr: experimental
Datum vydání: 28.9.2018
Label: Neurot Recordings

Tracklist:
01. Animal Coffins
02. Tomb Puncher
03. Body Ash
04. Flat Rats in the Alley
05. Thing of Knives
06. Crooked Teeth
07. Death Cart
08. Coward Heat

Hrací doba: 40:46

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Možná je to jen můj dojem, který samozřejmě může být mylný, ale mám pocit, že Mirrors for Psychic Warfare je relativně přehlížený projekt. Obzvlášť s ohledem na to, kdo za ním stojí, že jeho alba vycházejí na značce Neurot Recordings a – a to především, v první řadě a zejména – jak dobrou muziku produkuje. Pro ty, kteří úplně netuší, o co se jedná, si Mirrors for Psychic Warfare představíme, poněvadž po odhalení sestavy by se měli začít chytat skoro všichni.

Formaci tvoří dva hudebníci. Tím prvním je Scott Kelly známý především díky post-metalovým titánům Neurosis a jejich spřízněným vedlejšákům, ale má za sebou i poměrně rozsáhlou sólovou tvorbu. Jeho parťákem je Sanford Parker, jehož portfolio kapel je ještě širší. Znát jej můžete z Buried at Sea a v minulosti i z Minsk, Nachtmystium nebo Twilight, ani nemluvě o tom, že Parker je rovněž aktivní producent, díky čemuž spolupracoval s velkým množstvím dalších zajímavých jmen, jejichž vyjmenováváním se nyní nemusíme zdržovat.

Mirrors for Psychic Warfare navíc není jediný projekt, v němž spolu Kelly a Parker hrají. Z jejich životopisu jsem vynechal ještě Corrections House, což je také kurevsky dobrá záležitost, v níž se dále angažují Mike IX WilliamsEyehategod a Bruce LamontYakuza. Corrections House mají na kontě dvě skvělé desky „Last City Zero“ a „Know How to Carry a Whip“, takže je neváhejte omrknout, pokud ještě neznáte!

Nicméně zpátky k Mirrors for Psychic Warfare. I o nich se dá nakonec tvrdit, že mají na kontě dvě výborná alba. To první, bezejmenné vyšlo v roce 2016, a pokud zapátráte v našem archivu, i na něj tu najdete recenzi. To druhé vyšlo loni na podzim pod názvem „I See What I Become“ a teď se mu budeme na chvíli věnovat.

Mirrors for Psychic Warfare hrají takový zvláštní experimentální mix, jenž v sobě mísí elementy mnoha různých žánrů, ale prakticky žádný z nich nepřevažuje natolik explicitně, aby se o nich dalo hovořit jako o industriální, metalové nebo noisové skupině. Oproti debutu je navíc „I See What I Become“ víc „písničkové“, což paradoxně ještě víc rozmazává hranice mezi propojovanými světy.

Když ale odhlédneme od žánrových škatulek, máme tu před sebou desku, která dokáže být opravdu hodně působivá. Neříkám, že se tak děje nepřetržitě po celou dobu jejího trvání, ale v těch vrcholných momentech je „I See What I Become“ síla jako prase. Už jen díky těmto, nebojím se říct, ohromujícím pasážím stojí za to Mirrors for Psychic Warfare respektive jejich druhému albu věnovat pozornost. Abych vás trochu navedl, mohu zmínit, že k těm nejsugestivnějším skladbám řadím „Animal Coffins“, „Tomb Puncher“ a „Crooked Teeth“.

Mirrors for Psychic Warfare

Všechny tři se mohou pochlubit jednou vlastností – na mysli mám odzbrojující gradaci. Mirrors for Psychic Warfare na „I See What I Become“ nikdy nehrotí atmosféru do maxima hned od začátku písní. Vždycky se začíná spíš pozvolna, v ambientnějším duchu, z něhož posléze narůstá napětí a kráčí se k mohutnému finále. Což je na jednu stranu fajn, baví mě, navíc to nahrávce dodává pocit jakési „horské dráhy“, kdy se pravidelně osciluje mezi plíživějšími rozjezdy a vypjatými závěry.

Na druhou stranu, dle daného receptu jsou vystavěny všechny skladby na albu, což může po čase trochu omrzet. Mně osobně to ovšem nevadí ani zdaleka tolik jako druhý neduh. Občas mám dojem, že začátky písní slouží jen jako vybudování očekávání pro to zásadní, co přijde až v závěru, aniž by tyto samy o sobě dávaly větší přidanou hodnotu. První poloviny některých songů plní roli pouhého „držáku“ nálady, nikoliv však jejího tvůrce.

Nicméně díky tomu, jak skvělé jsou ty stěžejní momenty, lze leccos odpouštět. I přes zmiňované mušky si upřímně myslím, že „I See What I Become“ stále stojí za pozornost a že uděláte lépe, když to album uslyšíte, než když ho neuslyšíte.