Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Katy Perry – Witness

Katy Perry - Witness

Země: USA
Žánr: pop
Datum vydání: 9.6.2017
Label: Capitol Records

Tracklist:
01. Witness
02. Hey Hey Hey
03. Roulette
04. Swish Swish (feat. Nicki Minaj)
05. Déjà Vu
06. Power
07. Mind Maze
08. Miss You More
09. Chained to the Rhythm (feat. Skip Marley)
10. Tsunami
11. Bon Appétit (feat. Migos)
12. Bigger Than Me
13. Save as Draft
14. Pendulum
15. Into Me You See

Hrací doba: 57:28

Odkazy:
web / facebook / twitter

Katy Perry je možná představitelkou té nejhrubější komerce a popu toho nejstřednějšího proudu, ale na rozdíl od mnohých jiných popstars mě její existence nijak nesere. Vlastně mám určitou část její tvorby (ponechme nyní stranou diskuzi, nakolik je pojmenování „její“ na místě, když jí s tím vypomáhá tým skladatelů a producentů) docela rád – však některé konkrétní hity sjíždím na YouTube relativně pravidelně. Prostě proč ne. V rámci mainstreamovek mi zrovna Katy Perry připadá ještě jako jedna z těch sympatičtějších interpretek.

Na nové, celkově páté (počítáme-li i debut vydaný ještě pod jménem Katy Hudson) album „Witness“ jsem se vlastně svým způsobem i těšil. Obal se mi sice příliš nelíbí a samotná Katy Perry si dle mého skromného názoru fakt nemusela stříhat vlasy, protože teď vypadá jako nějaká angažovaná lezba (což možná i je, haha… ale souložitelný materiál by to byl i tak), ale první singly mě docela bavily. Nicméně mě docela navnadily příjemné singly. V „Chained to the Rhythm“„Bon Appétit“ mě sice trošičku (ironie – ve skutečnosti hodně) sraly obligátní příspěvky rapujících niggaz (k tomu se ještě dostaneme), ale jinak šlo o pohodové popové písničky.

Poslech celé nahrávky ovšem ukázal, že ani „Witness“ se nevyvarovalo neduhu, jenž trápil již předcházející alba Katy Perry a který je vlastně kamenem úrazu v popu obecně. Mám tím na mysli ohromnou nevyrovnanost desky, na níž se nachází několik málo povedených písniček, okolo nichž je nabalena hromada zbytečné a nudné vaty. K tomu připočtěme téměř hodinovou délku už ve standardní edici a dostaneme se k výsledku, který pro Káťu Perryovou nevyznívá nijak zásadně pozitivně.

Hned úvodní titulní věc „Witness“ řadím k té sortě písniček, k nimž sedí pojmenování jako nevýrazné nebo nudné. Tenhle song sice ještě horko těžko drží nad vodou poměrně příjemný refrén, ale věci jako „Power“, „Mind Maze“, „Bigger Than Me“, „Pendulum“ nebo trojici utahaných slaďáků „Miss You More“, „Save as Draft“ (pro mě nepochopitelně vybranou jako čtvrtý singl) a „Into Me You See“ už nezachrání nic. Při pohledu na tracklist zjistíme, že hned čtyři jmenované se nacházejí na konci „Witness“ a tvoří závěrečnou čtveřici alba. Pokud by tedy odpadla finální čtvrthodina, nestalo by se vůbec nic… ne, vlastně stalo, protože výslednému dojmu z desky, kterýžto se nyní nachází ve stavu zbytečně natahované záležitosti se spoustu nevýrazné omáčky určené jen pro zvýšení stopáže, by to jenom prospělo.

Nemyslete si ovšem, že se na „Witness“ objevují jen dobré a nudné skladby, a tedy že zbytek je bezchybný. Rozhodně není. „Hey Hey Hey“ a „Roulette“ se mi zpočátku také úplně nepozdávaly, protože se nejedná o úplně prvoplánově chytlavé hitovky, ale postupem času jsem si k nim nějakou cestu našel a své místo na kolekci si u mě obhájily. Čtvrtá „Swish Swish“ (třetí singl) je dle mého dost rozporuplná. Na jednu stranu mě baví výrazně basový beat, na druhou mě trochu otravují některé sladké pasáže (začátek) a především – Nicki Minaj. Popularitě tohohle individua fakt nerozumím, protože kdykoliv její infantilní blekotání zaslechnu, nějak na mě přijde brutální sraní. Což o to, pokud někomu vyhovuje poslouchat odpad, ať si ji poslouchá, ale proč si ji zvou i jiní interpreti, aby jim zmrvila nějaký song, nad tím mi rozum zůstává stát. „Swish Swish“ není výjimkou, i zde otravný rádoby rap posílá jinak poslouchatelnou záležitost do (pěkně hluboké a navrch nevytřené) prdele.

„Swish Swish“ navíc není jedinou skladbou na „Witness“ trpící na hosty. Jak jsem již předeslal, stejný osud potkal i první dva singly. „Chained to the Rhythm“ je ještě poměrně snesitelná, a i když bych byl radši, kdyby se zde sloka reggae Jamajčana Skipa Marleyho nenacházela, lze to překousnout. Pořád bych se tedy nebál mluvit o příjemné popové písničce, která se chytře pohybuje na hraně sympatické chytlavosti, aniž by spadla do podbízivosti. Zato „Bon Appétit“ dopadla o něco hůře, protože samozvaní drsňáci z Migos jinak dobrou skladbu splachují do hajzlu. Vůbec nerozumím téhle módě, proč musí popovým zpěvačkám v singlech brblat nějací gangsta černoši, když to úplně ve všech případech daný song akorát zkurví. Na internetu lze dohledat verzi „Bon Appétit“, v níž je hostovačka vynechána, a tato mi dává za pravdu.

Katy Perry

Vzato kolem a kolem tak na „Witness“ slyším pouze jedinou píseň, k níž nemám žádných výhrad. Jde o moc příjemnou „Déjà Vu“, jež představí Katy Perry v trochu intimnější poloze. Svou náladou i kvalitou mi dost evokuje „Legendary Lovers“ z předcházející řadovky „Prism“, ale to v tomto případě nepovažuji za mínus, spíš naopak. Mezi dvojici singlovek je ještě vsunuta na první poslech trochu nenápadná „Tsunami“, jež mi postupně času také zachutnala.

Celkově vzato mi „Witness“ připadá jako standardní popová deska se všemi jejími neduhy. Kdyby se z hodinového materiálu vybraly ty nejlepší kousky a pár slibných prošlo mírným faceliftem (čti: vyházely by se politicky korektní hostovačky), šlo by o výborné EP, jemuž by toho šlo máloco vytknout. Za stávajícího stavu ovšem „Witness“ dopadne stejně jako ostatní alba Katy Perry – těch pár dobrých songů si člověk občas pustí na YouTube, zbytek velmi rychle upadne v zapomnění.


Halloween 5: The Revenge of Michael Myers (1989)

Halloween 5: The Revenge of Michael Myers (1989)

Země: USA
Žánr: horor

Originální název: Halloween 5: The Revenge of Michael Myers
Český název: Halloween 5

Rok vydání: 1989
Režie: Dominique Othenin-Girard
Hrají: Donald Pleasence, Danielle Harris, Wendy Foxworth, Don Shanks

Hrací doba: 96 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Michael Myers se po domnělé smrti v druhém díle a po své absenci v díle třetím minule (tedy ve čtyřce) vrátil na scénu. Na jejím konci sice opět nedopadl zrovna nejlépe, ale všichni už dávno víme, že tenhle vraždící parchant v bílé masce má sakra tuhý kořínek, takže není žádné překvapení, že definitivnímu skonu znovu unikl a může se opět vydat vraždit. Tentokrát se však jeho máchání nožem (a dalšími předměty) míjí účinkem – nikoliv u obětí, které samozřejmě umírají bídnou smrtí, jakmile Myersovi přijdou do cesty, ale u diváků.

Pátý díl s podtitulem „The Revenge of Michael Myers“ (v české distribuci byl o něj okleštěn a v našich končinách je tedy oficiálně znám pouze jako „Halloween 5“) je totiž z dosavadních „Halloweenů“Michaelem Myersem suverénně nejslabší, horší už je jen tragická trojka, kde se slavný vrahoun neobjevil vůbec. Tentokrát se neobejdeme bez nějakých spoilerů (a to i k minulému dílu), takže jestli film neznáte, zvažte, jestli chcete číst dál. Nicméně „Halloween 5“ je natolik blbý, že zde stejně není zážitek, jejž by šlo zkazit.

Zpočátku se zdá, že pětka na čtyřku naváže přímo, podobně jako kdysi navázala dvojka na jedničku – však také první minuty opět přesně rekapitulují závěr předchozího dílu. Nakonec se ale „Halloween 5“ odehrává přesně rok po svém předchůdci. A hned zde přichází jeden z prvních přešlapů snímků – proč kurva Michael Myers ležel celý rok v kůlně u nějakého náhodného dědka? Proč si ho tam ten dědek nechával? A proč se Michael po roce zničehonic zvednul a dědka sejmul? Aha, asi přišel Halloween, takže zase dostal chuť na nějaké to vražděníčko… No, je to první, ale rozhodně ne poslední kravina, s níž „Halloween 5“ přijde.

Ve čtyřce se Michael Myers pokoušel zabít svou neteř, což se mu nepovedlo, nicméně finále naznačilo, že malá Jamie by mohla převzít strýčkovu živnost, když v samém závěru vzala do ruky nůžky a rozhodně s nimi nešla stříhat vystřihovánky. Tento motiv však pátý díl rozvíjí nadmíru hloupým způsobem – vysvětluje jej totiž telepatickým propojením mezi Michaelem a Jamie, která je nyní zavřená v nějakém ústavu. Její záchvaty a vidění toho, co vrahoun právě dělá, patří k nejblbějším momentům snímku. Ta malá holka mě svým neustálým ječením v průběhu pětky začala vysírat takovým způsobem, že jsem jí přál zdechnout. Popravdě vlastně nejen jí, protože tentokrát mě rozčiloval i doktor Loomis, jenž se tady mnohdy chová jak totální vocas. Asi to mělo znamenat, že mu jeho konfrontace s Michaelem Myersem začaly lézt na mozek a začal být posedlý zničením svého někdejšího pacienta, ale špatný scénář a přehrávání z toho dělají spíš komedii. Od takové legendy jako Donald Pleasence by člověk čekal přesvědčivější výkon. Na druhou stranu, je-li scénář na hovno, ani sebelepší herec z toho moc nevytříská.

Vzato kolem a kolem je „Halloween 5“ docela slátanina se zmateným (ne)příběhem, v němž se – mimo jiné – dvě devítiletá děcka vydávají zachraňovat teenagery před sériovým vrahem na pařbu na farmě. Jamie se v rámci svých vizí může posrat z toho, že hrozí nebezpečí kamarádce její nevlastní sestry, ale nijak ji netankuje, že sestra už je dávno vykuchaná jak kuře. Sestru jen tak mimochodem celý film vůbec nikdo nepostrádá. Úplně největší „what the fuck“ je ale nějaký tajemný borec, který tam nějak náhodně chodí okolo v husťáckých botách a širokém kloubuku, aby na konci filmu zničehonic vykropil samopalem celou policejní stanici a osvobodil dopadeného Michaela z vězení. Kdo to kurva byl a proč to udělal? Můžete leda tak hádat, film vám to nepoví, ani nenaznačí. Kdo se to chce dozvědět, musí si počkat až na šestku.

Halloween 5: The Revenge of Michael Myers (1989)

„Halloween 5“ bohužel selhává i v hororové rovině. Michael Myers sice pár lidí sejme, ale nečiní tak zrovna s gustem. Za zmínku stojí snad jen vražda ve stodole, kdy Michael vezme do ruky vidle a kosu, ale jinak jsou všechny smrti obyčejné a neoriginální. Napětí i atmosféra na nule, což nezachrání ani legendární Halloweenský hudební motiv, ani okaté půjčování některých postupů z jedničky (sledovačky z křoví). Film se táhne jak sopel z nosu, a přestože trvá pouze hodinu a půl, subjektivně je to mnohem déle. Ke konci, kdy by měl snímek gradovat, jsem se totálně nudil a bylo mi vlastně úplně u prdele, kdo zdechne nebo nezdechne a jak to celé dopadne.

Je to dobrá vizitka? Dle mého rozhodně ne. „Halloween 5“ se prostě nepovedl a oproti čtyřce šel s kvalitou prudce dolů, o srovnání s jedničkou či dvojkou ani nemluvě. Těžká nuda plná nelogičností, nesympatických postav a trapných momentů recyklující předchozí části série. Za zhlédnutí stojí maximálně ze studijních důvodů, aby člověk znal celou ságu „Halloween“, jako samostatný film ani náhodou. Největší invenci tvůrci předvedli při tvorbě plakátu, na němž oblek Jamie plynule přechází v Michaelův nůž… akorát má teda holka na sobě převlek ze čtyřky, haha.

Halloween 5: The Revenge of Michael Myers (1989)


Commando (1985)

Commando

Země: USA
Žánr: akční

Originální název: Commando
Český název: Komando

Rok vydání: 1985
Režie: Mark L. Lester
Hrají: Arnold Schwarzenegger, Rae Dawn Chong, Vernon Wells, Dan Hedaya

Hrací doba: 90 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

Psát o aktuálních kinohitech podle mě nemá až na výjimky příliš cenu. Píše se o nich všude, a když si budete chtít přečíst o tom, jak si stojí nějaké komiksové sračinky, jistě na to najdete hromadu lepších stránek než tu o hudbě (a navíc ještě tak zhovadilé hudbě, jakou vedeme tady). Napsat ale něco o filmových klasikách… to je jiná. Zavzpomínat na nějaký ten kult a vzdát mu pořádný hold, to je naopak žádoucí!

Já patřím ke generaci, která vyrůstala na akčních klasikách všech VHS videoték. Právě z tohoto důvodu bude toto hlubokomyslné odvětví kinematografie tvořit podstatnou část našeho filmového koutku, však to také dneska není poprvé a zcela jistě ani ne naposledy, co v kolonce žánru svítí slovo akční. Zrovna teď je ale na programu takový kalibr, že moc takových už nebude – čistě z toho důvodu, že „Komando“ patří mezi největší legendy své kategorie.

„Komando“ je jednoduše etalonem osmdesátkových akčních filmů a naprosto typickým zástupcem svého žánru se všemi jeho klady i zápory. V čem je ale lepší než ostatní, že právě tohle je ten kultovní majstrštyk? Je to zvláštní, ale technicky vzato se od mnohých dalších bijáků zas až tak moc neliší. Nicméně vzhledem k jeho statusu asi lze polemizovat, jestli je „Komando“ jen tradičním akčním bijákem, anebo jestli právě díky „Komandu“ vnímáme takhle vystavěný film jako tradiční akční záležitost s osvaleným hrdinou v čele.

Tak či onak, je nesporné, že příběh „Komanda“ je prostinký, což nevadí, poněvadž od záležitostí s Arnoldem Schwarzeneggerem v hlavní roli jsme nikdy nečekali a snad ani nechtěli introvertní dramata. Legendární „Štýrský dub“ zde hraje plukovníka Johna Matrixe, což je největší armádní eso, nyní už ve výslužbě, žije si poklidně kdesi v lese. Jenže jeden bývalý diktátor se chce vrátit k moci a právě Matrix, který jej pomohl svrhnout, má posloužit a spáchat atentát na současného prezidenta smyšlené jihoamerické země Val Verde. Aby k tomu Matrixe donutili, unesou mu dceru. Snad není třeba dodávat, že borci z armády jaksi nemají rádi, když jim někdo unáší dcery. Namísto výletu do Val Verde se tedy koná výskok z letadla, cesta za srovnáním účtů a osvobození dcerky.

Formálně vzato „Komando“ není dokonalým filmem. Řekněme si upřímně, že Schwarzenegger prostě není příliš nadaný herec a jeho šťastné tokání s dcerkou na začátku snímku mu nevěří snad vůbec nikdo. Když se snaží smát a předstírat radost, vypadá to dost strašidelně, pozdější kamenný ksicht a občasné procedění hlášky drsné jak šmirgl mezi zuby mu sedí mnohem víc. Stejně tak afektovaná ženská, kterou si Matrix k sobě při cestě za potomkem náhodou přibere, je po chvíli trochu otravná. Tohle všechno jsou ale jenom detaily, s nimiž se dá žít, protože za odměnu na diváky čeká parádní jízda. „Komando“ je možná staré víc jak třicet roků, ale pořád má ohromný tah na bránu a pořád se jedná sakra zábavnou záležitost. Film letí kupředu jak splašený a pro nudu není prostor.

Commando

Velkou část filmu Matrix stopuje padouchy a hledá, kam odvezli jeho dceru. Tato pasáž také nabízí pamětihodné scény (automobilová honička a zabití Sullyho nebo bitka s Cookem v motelovém pokoji), nechybí ani několik kultovních macho průpovídek (obligátní „I’ll be back“), ale to úplně nejlepší se nachází až v samém závěru, kdy plukovník konečně dorazí na diktátorův soukromý ostrov a rozpoutá zde menší válku jeden proti všem. Odsud až do konce je to akční skvost, jedna obrovská přestřelka případně mlátička, v níž Matrix sejme všechno, co se kolem něj hýbe. Jakmile Arnold sundá vestu, ukáže svaly a kulometem s nekonečným zásobníkem začne kropit hromadu nepřátel, musí být i naprostému laikovi okamžitě jasné, proč Schwarzenegger patří k největším akčním hrdinům a proč má „Komando“ takový status.

Říkává se, že v jednoduchosti je síla, a třeba zrovna „Komando“ to dokazuje. Jistěže je to formálně tupý film, to víme všichni, ale moc rádi to přehlížíme. Zároveň s tím je to totiž také ničím neředěná oslava 80. let, éry akčních filmů a nezničitelných akčních hrdinů, mezi nimiž má Arnold výsadní postavení. Navzdory jisté hlouposti a šablonovitému (a také naprosto nedůležitému) pseudo-příběhu je to biják, na nějž mnozí z nás přísahají a vždycky jej budou milovat. Snad všichni jsme „Komando“ viděli už stokrát, známe ten film nazpaměť, ale pak to jde v bedně a stejně se u toho zase královsky pobavíme a budeme nadšeně čekat, až Schwarzenegger na konci zahlásí, že po sobě zanechal jen hromadu mrtvol. Jestli tohle není důkaz klasického a kultovního filmu, pak už kurva nic. Jedna z nejlepších akčních Schwarzeneggerovek.

Commando

P. S. Na závěr ještě jedna perlička. Vzhledem k úspěchu filmu byl svého času plánován i druhý díl, jehož režie se měl ujmout John McTiernan. Arnold Schwarzenegger se však odmítl k roli Johna Matrixe vrátit, takže byl již hotový scénář přepracován a vznikla z něj jiná akční klasika – „Smrtonosná past“ („Die Hard“) s Brucem Willisem.


Pink Flamingos (1972)

Pink Flamingos (1972)

Země: USA
Žánr: mindfuck

Originální název: Pink Flamingos
Český název: Růžoví plameňáci

Rok vydání: 1972
Režie: John Waters
Hrají: Divine, Mary Vivian Pearce, Danny Mills, David Lochary, Mink Stole, Edith Massey

Hrací doba: 93 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Na začátek neřeknu nic moc objevného, pouze letmo zopakuji, co si snad všichni alespoň v určité míře uvědomujeme: V každém odvětví umělecké tvorby existuje něco, co můžeme považovat za střední proud a standardní produkci, a v opozici úplně naproti naopak stojí alternativní scéna, která se vůči střednímu proudu vymezuje a dovolí si zajít až do míst, na něž mainstream nedokáže ani pomyslet. Neříkám, že jeden směr je automaticky lepší než ten druhý – čtete-li nás pravidelně, asi tušíte, jakému z nich já osobně fandím víc, ale právoplatné místo a smysl mají oba a v obou lze najít kvalitně odvedená díla i sračky. To platí obecně a je jedno, zdali se bavíme o hudbě, filmu, literatuře, malířství, klidně i počítačových hrách nebo čemkoliv jiném.

Ta hranice ovšem není stanovena pevně a pro všechny z nás stejně, tudíž je u mnohých počinů docela těžké určit, jestli jde o střední proud, anebo okrajovou záležitost. Jistě tomu rozumíme – co jednomu připadá jako obyčejná a standardní věc, může být pro jiného už nesnesitelně vyhraněné. Naopak u jiných děl je zcela zřejmé, do jaké oblasti spadají, a přesně to lze myslím říct i o majstrštyku s názvem „Růžoví plameňáci“ – ukažte mi magora, jenž by tenhle filmový skvost dokázal označit za normální, a jestli někoho takového náhodou najdete, koukejte se postarat o to, aby mu navlékli svěrací kazajku a zavřeli jej do místnosti s polštáři na stěnách.

Nejde o tom, že by „Růžoví plameňáci“ byli nějak extrémně násilní nebo explicitní co do nahoty (i když obojí tam je). Určitě najdete i snímky, které jdou v obou těchto ohledech ještě dále. Přesto – „Růžoví plameňáci“ působí neskutečně perverzně a zvrhle. Je to jednoduše strašně úchylný snímek plný zhovadilých nápadů, při sledování budete mít celou dobu pocit, jako kdyby během natáčení všichni zúčastnění museli frčet na nějakém pěkně ostrém matroši. Ačkoliv režisér John Waters tvrdí, že byl na plech, jen když to vymýšlel, nikoliv když to točil.

Onomu úchylnému vyznění „Růžových plameňáků“ velmi napomáhá i zjevná samoúčelnost mnohých scén a možná i celého filmu, což by za normálních okolností samozřejmě bylo negativum, ale tady se o standardní záležitosti a normálních okolnostech nebavíme. Dalším dílkem do skládačky pak je laciné a vysoce amatérské zpracování, afektovaní přehrávající neherci bez dramatického talentu. Opět – formálně je to samozřejmě mínus jak hovado, ale v tomhle případě to do celkového vyznění „Růžových plameňáků“ přesně zapadá. Už úvodní scéna, kde je stará tlustá bába v negližé zavřená v kleci pro mimina a dožaduje se vajíček k snídani, napoví, že tohle bude trochu jiný level kinematografické tvorby.

Pink Flamingos (1972)

Cosi jako děj se točí okolo božské Divine honosící se titulem nejoplzlejší žijící osoby. Ve skutečnosti je to jak děvka zmalovaný tlustý tranďák, jejž hraje… opravdový tlustý tranďák, který se skutečně jmenuje Divine. Naše hlavní hvězda žije v přívěsu za městem pod falešným jménem Babs Johnson, kde jí dělá společnost výše zmiňovaná retardovaná matka Edie závislá na vejcích, synátor Crackers, jenž po matce podědil kvalitní dávku perverze, a kamarádka Cotton. Na návštěvu k nim chodí jen pan vajíčkář dealující vajíčka.

Úchylnou idylku ovšem naruší dvojice modrovlasého exhibicionisty Raymonda a červenovlasé Connie, kteří ve sklepě svého domu vězní dvě holky, nechávají je znásilňovat svým sluhou Channingem, děti pak prodávají lesbickým párům a peníze investují do obchodů s pornografií a prodeje heroinu. Abych to zkrátil, Raymond a Connie jsou přesvědčeni, že Divine drží prestižní titul nejoplzlejší osoby světa neprávem a oni jsou ve skutečnosti mnohem oplzlejší, takže se tlustého tranďáka pokusí ponížit a slávu mi uzmout.

Pink Flamingos (1972)

Tohle je omluvou pro natočení hromady roztomilých scének jako posílání hoven v krabičce, sex mezi mužem, ženou a slepicí, roztahování řitního otvoru na kameru, orální sex mezi matkou a synem, masturbaci a oplodnění injekční stříkačkou, kastraci a další lahůdky. No, a když už si po 90 minutách myslíte, že vás nic nepřekvapí, tak film skončí požíráním pravého psího hovínka. Dobrou chuť.

Zpočátku se budete cítit trochu trapně, že se na něco takového koukáte, ale vcelku záhy si zvyknete, a máte-li nějaký smysl pro odpornost, možná se začnete i bavit. Musí se nechat, že jsou „Růžoví plameňáci“ tak moc mimo dráhy, až se od toho dá jen těžko odtrhnout, protože taková bizarnost a cílený nevkus se nevidí na každém rohu. Rozhodněte se sami, zdali vás to dle popisu láká, anebo znechucuje.

Pink Flamingos (1972)

„Růžoví plameňáci“ jsou samozřejmě trash jako prase, o tom není pochyb. Rozhodně je snímek ale ve své odpornosti zajímavý a je zcela pochopitelné, že se v určitých kruzích dočkal nefalšovaně kultovního statusu. Navíc nezapomeňme, že se nacházíme v roce 1972, takže je to celé na svou dobu zajímavé jen kvůli odvaze a explicitnosti. Za vidění stojí už jen ze studijních důvodů – alespoň si na „Růžových plameňácích“ otestujete, jestli jste opravdu zvrácení a otrlí diváci (bude-li se vám to líbit), anebo jen pozéři!


It (1990)

It (1990)

Země: USA / Kanada
Žánr: horor

Originální název: It
Český název: To

Rok vydání: 1990
Režie: Tommy Lee Wallace
Hrají: Tim Curry, Richard Thomas, Tim Reid, Harry Anderson, Annette O’Toole, Dennis Christopher, John Ritter, Jonathan Brandis, Brandon Crane, Adam Faraizl, Emily Perkins, Seth Green, Marlon Taylor, Ben Heller

Hrací doba: 192 min

Odkazy:

Zdroj fotek: IMDb.com

Na konci března letošního roku byla do éteru vypuštěna dvě a půl minuty dlouhá ukázka k novému zpracování románu „To“ od Stephena Kinga. Trailer strhl nový rekord v počtu zhlédnutí za prvních 24 hodin od zveřejnění (který jen tak pro zajímavost do té doby drželo „Rychle a zběsile 8“). Z toho plyne, že o filmovou verzi téhle knihy zájem je. Snímek, respektive tedy jeho úvodní část (ze dvou), do kin dorazí v první polovině září (konkrétně do těch českých – devátého), pokračování pak bude následovat příští rok. Nepůjde však o první pokus převedení románu do pohyblivých obrázků. Dnes si povíme o prvním televizním zpracování vzniknuvším čtyři roky po vydání předlohy.

Asi není třeba polemizovat o tom, že Stephen King je sakra dobrý spisovatel, jenž má na kontě hromadu výborných knih. Ale „To“ je podle mě v něčem speciální a ze všech jeho děl, která jsem četl, si jej cením úplně nejvýš. Více jak tisícistránková bichle nabízí mnohovrstevnatý propracovaný příběh o zlé entitě, jež žije v kanalizaci pod městem Derry a v periodických cyklech se probouzí, bere na sebe podobu klauna a vraždí děti, a o tom, jak se jí dvakrát postaví sedm přátel – jednou v dětství a podruhé v dospělosti. Jedná se o majstrštyk i na Kingovy poměry a upřímně si nevzpomínám, že bych kdy četl horor s takhle rozsáhlou mytologií a tolika rozvětvenými příběhovými liniemi.

To všechno nyní říkám především z toho důvodu, že převést takovéhle dílo do filmu musí být kurevsky velká výzva. Stephen King je možná skvělý autor, ale na filmová zpracování svých knih má prostě pech a jen málo z nich je skutečně dobrých (a s tím málem, co jich z hlediska diváka dobrých je, většinou zas není spokojen on sám). Natočit Kingovy věci je oříšek a v případě „To“ to dle mého platí dvojnásob.

„To“ z roku 1990 patří k těm Kingovým adaptacím, které byly natočeny jako televizní minisérie. Zatímco nadcházející snímek, o němž byla řeč na začátku, zaštiťuje velké filmové studio, což je na něm vidět už jen z prvních ukázek (což ještě nemusí implikovat kvalitu, to je jasné), tohle staré zpracování… je na něm vidět, že jde o televizní produkci, a je na něm vidět i to stáří. To málo triků, co se objeví, je dost špatné a třeba závěr celého tříhodinového snímku (v Čechách byl v televizi uveden rozseknutý na dvě části) je díky tomu brutálně směšný. S tímto vědomím je nutno se na „To“ koukat.

Přesto se „To“ snaží pojmout knihu aspoň trochu důstojně. Snaží, ale nedaří se mu to úplně přesvědčivě. Navzdory své délce sice film ubíhá poměrně rychle a především první půlka je poměrně slušná, ale nějakou atmosféru to bohužel nemá, a že by se u toho člověk aspoň trochu bál nebo si kousal nehty napětím… to fakt ne, ani omylem. Nikoliv špatné triky, ale právě neschopnost vtisknout filmu jakoukoliv atmosféru nebo jakékoliv atributy, jimiž by dobrý hororový počin oplývat měl, sráží „To“ citelně dolů. A to je ve výsledku horší než značné osekání a zestručnění celého rozsáhlého příběhu, s čímž člověk tak nějak počítá, protože celou knihu na plátno převést nejde, obzvlášť takovouhle knihu. Jen tak mimochodem, nijak nepřekvapí, že tvůrci z předlohy vynechali ty nejvypečenější věci, asi nejúchylnější postavu, sexuální podtext v mnoha pasážích nebo rasistické projevy vůči černochovi ze sedmičlenné party.

It (1990)

Pár kladů ale „To“ má. Už jsem zmínil, že navzdory všem negativům snímek ubíhá docela příjemně a není problém ty tři hodiny vydržet. Také se mi líbilo obsazení a vesměs všichni mi typově seděli ke svým knižním předlohám. A to platí dokonce i o dětských hercích, kteří jsou asi uvěřitelnější než jejich dospělí nástupci. Což je docela potěšující, když jim patří velká část snímku. A to říkám jako někdo, koho děcka ve filmech většinou serou. Nicméně to nejlepší na celé záležitosti je samotné To respektive jeho podoba klauna Pennywise. Ten je opravdu povedený, jeho představitel Tim Curry si roli užívá, hraje jako o závod, táhne film dopředu a hlavně v momentech, kdy se přepne z klauna do zlo-klauna a předvede tlamu plnou ostrých zubů, vypadá vážně ďábelsky.

It (1990)

I navzdory jistým dílčím kladům „To“ rozhodně nepatří k nejlepším Kingovým adaptacím, viděl jsem však i horší. Je jasné, že s knihou se film absolutně nedá srovnávat, to je úplně jiná liga, a jste-li jejími fanoušky, na tenhle televizní kousek se moc nevyplatí koukat. Jakožto ztvárnění jednoho z nejlepších knižních hororů totiž nefunguje. A když se na to budete snažit koukat jako na samostatný snímek bez literárního kontextu, nedostanete víc než pomalejší (i když stále koukatelný) starý televizní horůrek. Inu, snad nová verze dopadne lépe – doufám v to, ale příliš tomu nevěřím.


Halloween 4: The Return of Michael Myers (1988)

Halloween 4: The Return of Michael Myers (1988)

Země: USA
Žánr: horor

Originální název: Halloween 4: The Return of Michael Myers
Český název: Halloween 4: Návrat Michaela Myerse

Rok vydání: 1988
Režie: Dwight H. Little
Hrají: Donald Pleasence, Ellie Cornell, Danielle Harris, George P. Wilbur

Hrací doba: 88 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Na konci druhého dílu vzal doktor Sam Loomis svého ďábelského pacienta Michaela Myerse s sebou na smrt. Výbuch plynové bomby a barbecue z pozice opékaného totiž neudělá dobře na zdravíčku ani takové vraždící mašině, jakou je nadpřirozeně nezranitelný čahoun s nožem a v bílé masce, jehož chuť po krvi výrazně roste 31. října na Halloween. Když je ale někdo kaput, tak je prostě kaput a zdánlivě jen těžko může posílat své oběti na onen svět i v dalších dílech, díky čemuž se třetí díl „Halloweenské“ série pokusil výrazně uhnout z nastolené cesty. Michaela Myerse nechal být a přišel s novým konceptem – hlavní leitmotivem nebude konkrétní vrah, nýbrž hororové události, které se stanou na Halloween.

Sám o sobě to nebyl špatný nápad, ale výsledkem byla hluboce béčková slátanina o vraždících maskách, robotických posluhovačích a snaze zachránit Halloween před komercionalizací genocidou omladiny prostřednictvím televizní reklamy. U diváků se to ovšem s pochopením nesetkalo, „Halloween III: Season of the Witch“ těžce propadl a o tom, jak moc je tahle část ságy nenáviděná, krásně svědčí i skutečnost, že v mnohých žebříčcích nejhorších hororů všech dob se třetí „Halloween“ dodnes pravidelně umisťuje na solidně vysokých pozicích.

Značka „Halloween“ si díky neúspěchu trojky dala na pár let oddech, aby se opět vynořila v roce 1988 se čtvrtým dílem, jehož název je natolik výmluvný, že víc už to snad ani nejde – „Návrat Michaela Myerse“. „Halloween 4“ svého přímého předchůdce okázale ignoruje (však také proč a v čem by na něj měl navazovat, když trojka vlastně stojí úplně mimo Myersovu příběhovou linku?) a přímo navazuje na události druhého dílu. S vysvětlováním se ovšem příliš nezdržuje, takže nečekejte osvětlení toho, jak mohli Michael Myers a Sam Loomis závěr druhého dílu přežít, prostě tu přesně deset let po původní krvavé noci (jak víme, jednička i dvojka se dějově odehrávají ve stejnou noc a vlastně tvoří dvojfilm) zase jsou. První jmenovaný připraven vraždit a druhý jmenovaný odhodlán mu v tom zabránit.

Všichni samozřejmě víme, že nebezpeční maniakální vrazi se převážejí bez větší zajištění i ostrahy v obyčejné sanitce, takže nás tenhle přístup nepřekvapí a Myersův útěk budeme považovat pouze za souhru nešťastných okolností, na jejichž konci se nachází vymlácená ambulance a v ní tři vykuchaná těla. Ne snad, že by si to saniťáci nezasloužili, když se přímo před Michaelem, jenž má na své příbuzné trochu pifku, baví o jeho neteři. Myersova destinace je tedy zřejmá – hurá do Haddonfieldu vykuchat dceru své sestry (kterou se pokoušel sejmout v prvním a druhém díle) a po cestě jen tak mimoděk rozpárat i pár místních.

V letech 1978 a 1981 psal Michael Myers hororové dějiny a vyvraždil si kultovní status. V roce 1988 už zabíjí ve standardním slasherovém duchu a na béčkovější úrovni. Tím chci říct, že na první díl „Halloween 4: Návrat Michaela Myerse“ těžce nemá a že na dvojku ztrácí taktéž, byť zde už ten rozdíl není zdaleka tak markantní jako u srovnání s jedničkou. Přesto se po jalové trojce jedná o krok správným směrem a je mnohem lepší sledovat Myerse při práci než nudné robo-posluhovače.

Halloween 4: The Return of Michael Myers (1988)

I když jak se to vezme, ono asi není úplně přesné říkat, že Michaela ve čtyřce sledujeme při práci. Zas tolik vražd před očima diváka neprovede, dost často se setkáváme se situací, kdy určité postavy pouze nacházejí mrtvoly, jež po sobě Myers zanechává. Ale to vůbec nevadí, snad lze i ocenit, že se „Halloween 4: Návrat Michaela Myerse“ neuchyluje k jednoduché a laciné explicitnosti a snaží se spíš o hororovou atmosféru – skutečné napětí se sice daří tvořit jen lokálně na nedlouhou dobu, ale finálním výsledkem je pořád poměrně slušný horůrek, jenž svému jménu ostudu nedělá. Fanoušci moderních jatek si tedy na své asi nepřijdou, ale zase mě nechápejte špatně, pár krvavých záběrů a mrtvol uvidíte. Z dosavadních filmů má čtyřka svým pojetím nejblíže ke dvojce, jež sice byla o něco krvavější, ale Myersův suverénní postup a prudce rostoucí počet bezvládných těl je podobný.

Halloween 4: The Return of Michael Myers (1988)

Vzato kolem a kolem je „Halloween 4: Návrat Michaela Myerse“ solidní osmdesátkový horor s legendárním vrahem. Výsledek žánrového fanouška nenadchne, ale v žádném případě ani neurazí a po třetí části vyspraví náladu. Navíc můžeme předeslat, že v rámci celé Halloweenské série stále patří k tomu lepšímu. Pohodový návrat na scénu.


The Devil’s Rejects (2005)

The Devil's Rejects (2005)

Země: USA / Německo
Žánr: thriller / horor

Originální název: The Devil’s Rejects
Český název: Vyvrženci pekla

Rok vydání: 2005
Režie: Rob Zombie
Hrají: Bill Moseley, Sheri Moon Zombie, Sid Haig, William Forsythe, Ken Foree

Hrací doba: 107 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: IMDb.com

„Dům tisíce mrtvol“ byl natolik specificky stylizovaný a bizarní film, že se na něj dalo navázat jen těžko. Na druhou stranu, potenciál vytvořené zvrácené rodinky ještě vyčerpán nebyl a po druhém díle volal. Řešení nalezl Rob Zombie asi to nejlepší možné řešení – dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, takže na „Dům tisíce mrtvol“ radši navázal dost volně a posunul jeho ladění dost odlišným směrem.

„Dům tisíce mrtvol“ byl hixploitation jak noha. Možná trochu nestandardně natočený, ale o jeho žánrové příslušnosti nebylo pochyb. „Vyvrženci pekla“ jsou co do formy konvenčnějším snímkem, ale nejsou tak žánrově jednoznační jako jejich předchůdce. Pokračování je vlastně mixem mnoha žánru, z nichž horor představuje pouze jeden dílek. Stejně tak není problém mluvit o prvcích thrilleru, kriminálky, akčního filmu nebo road movie. Ke cti „Vyvrženců pekla“ ovšem slouží, že i navzdory takové různorodosti není výsledek nijak rozhádaný, naopak výborně drží pohromadě a dokáže skvěle přepínat mezi krvavými momenty a odlehčenými chvilkami s černým humorem.

Právě tahle rozmanitost patří k přednostem „Vyvrženců pekla“. Zombie tuhle násilnou mozaiku dokázal zkušeně ukočírovat, v čemž mu pomáhá i nečekaně chytrý scénář, jemuž nechybí několik menších zvratů a ne úplně předvídatelných kliček. To celé je opětovně zalito parádní hudbou, což neznamená jen dobrý výběr skladeb, ale opět i jejich skvělé zapracování do filmu. Právě zde se střetává Zombieho filmová a hudební stránka. Hororové znalce pak jistě potěší hned několik dobře zvolených cameo roliček herců, kteří v žánru zanechali stopu, konkrétně třeba Ken Foree („Úsvit mrtvých“), Michael Berryman („Hory mají oči“) nebo P. J. Soles („Halloween“). Vedle toho se v malé (nikoliv však nedůležité) roli objeví i legendární Danny Trejo, jenž zde do svého portfolia přidává dalšího drsňáka.

Vzhledem k tomu, že byl vražedný klan Fireflyů docela rozsáhlý, hned na začátku filmu je zredukován, aby zbyli jen ti nejzajímavější členové. Děda Hugo se neobjeví vůbec, i když původně měl, ale jeho představitel Dennis Fimple umřel („Dům tisíce mrtvol“ byl posledním snímkem, jejž kdy natočil) a Rob Zombie se z úcty rozhodl jeho postavu úplně vynechat. Hromotluk Rufus zemře hned na začátku, když na sídlo rodiny zaútočí policejní oddíly, matka Gloria je zatčena a popálený dlouhán Tiny se schová v lese a celém filmu se objeví jen krátce na začátku a krátce na konci. Snímek se tedy soustředí na trojici Otis, Baby a Captain Spaulding (ten, jak se zde ukáže, také patří do rodiny, což z jedničky jasné nebylo) a její útěk před zákonem zastupovaný šerifem Johnem Wydellem, jehož bratra George„Domu tisíce mrtvol“ mamka popravila.

The Devil's Rejects (2005)

„Vyvrženci pekla“ tedy nepřicházejí s tak jasně nalinkovaným příběhem jako „Dům tisíce mrtvol“. Také je zajímavé, že do role hlavních hrdinů už definitivně staví vyvrhele a vraždící maniaky, s nimiž divák sympatizuje navzdory tomu, že neváhají v motelovém pokoji zvířecím způsobem zlikvidovat celou kapelu Banjo & Sullivan, a naopak do role záporné postavy stylizuje ruku zákona. Kladné charaktery přítomny vlastně nejsou, protože i ze šerifa Wydella se vyklube pěkný magor, jemuž touha po pomstě vlezla na mozek, díky čemuž se neštítí vykuchat zatčenou mámu, spojit se s nájemnými zabijáky a pronásledované přeživší členy klanu pochytat a mučit.

„Vyvržencům pekla“ stále nechybí naturalismus i krvavé záběry, ale nejde o bezúčelná jatka, spíše se jedná o další prostředek podporující syrovou náladu. Atmosféra na rozdíl od jedničky není tak bizarní a zfetovaná, ale dýchá skoro až westernovou vyprahlostí (tenhle pocit ostatně jen podporuje navolený soundtrack, v němž už se nenacházejí metalové vypalovačky jako v „Domu tisíce mrtvol“) a rozhodně je silná.

The Devil's Rejects (2005)

Těžko říct, jestli je lepší „Dům tisíce mrtvol“ nebo „Vyvrženci pekla“. Obecně je lépe hodnocená právě dvojka, čemuž rozumím – dokázala si zachovat drsnost, a přesto je stravitelnější. Jednička byla výstřední zvrácený drogový trip, dvojka je „skutečný“ film s dobře vystavěným příběhem. Já osobně mám ale rád oba díly, každý z trochu jiného důvodu, a příliš bych je neporovnával, protože jsou diametrálně odlišné. S nadsázkou řečeno jsou to úplně jiné snímky, které na sebe shodou náhod jen dějově navazují a mají stejné postavy.

Tak či onak, Zombiemu se v „Domu tisíce mrtvol“ a „Vyvržencích pekla“ podařilo stvořit jedny z nejvýraznějších magorů v moderním hororu. Tím spíš si ale zaslouží ocenění, že – pozor, přijde spoiler – je neváhá nechat na konci dvojky všechny zabít, snad aby Fireflye nepotkal stejný osud jako mnohé jiné hororové série, jež byly po skvělém začátku rozředěny v obrovském množství béčkových pokračování („Halloween“, „Pátek třináctého“, „Texaský masakr motorovou pilou“ atd.). Takhle zůstávají jen dva skvělé výrazné filmy, s nimiž si Rob Zombie hned na začátku své filmové kariéry nastavil tak vysokou laťku, že třeba ani jeho následný remake „Halloweenu“ se na ni nechytá.

The Devil's Rejects (2005)


Full of Hell – Trumpeting Ecstasy

Full of Hell - Trumpeting Ecstasy

Země: USA
Žánr: grindcore / powerviolence
Datum vydání: 5.5.2017
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Deluminate
02. Branches of Yew
03. Bound Sphinx
04. The Cosmic Vein
05. Digital Prison
06. Crawling Back to God
07. Fractured Quartz
08. Gnawed Flesh
09. Ashen Mesh
10. Trumpeting Ecstasy
11. At the Cauldron’s Bottom

Hrací doba: 23:19

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Hudební skupiny s vyvíjející se kariérou musí čelit nejrůznějším překážkám. Tou nejzásadnější je asi moment, kdy kapela potřebuje potvrdit své místo na scéně. Místo, jež si díky své předchozí tvorbě tvrdě vydobyla, upozornila na sebe, přilákala spoustu zvědavců, nových fanoušků a ti teď neočekávají nic menšího než další porci kvality. Nemluvě o tom, když se na ono vysněné místo dostane díky spolupráci s jinou kapelou. To už jsou potom oči a uši nastraženy opravdu pečlivě. A přesně to je případ Full of Hell.

Tito Američané se dostali na současnou pozici díky dvěma albovým spolupracím – roku 2014 s japonským mistrem hluku Merzbowem a o dva roky později s americkými kolegy The Body. Oboje nesmírně zajímavé práce. Především první kolaborace sklidila velký ohlas a zařadila Full of Hell mezi velká jména. Ještě předtím stihli vydat dvě řadovky, avšak oproti dvěma zmíněním plackám se jedná o poměrně standardní powerviolence (ovšem vůbec ne špatný). Noisové hrátky jim vtiskly vlastní tvář a dodaly na půvabu. „Trumpeting Ecstasy“ je tak třetím čistě klasickým počinem Full of Hell. Tentokrát s jasným úkolem ukázat, že sami to umíme taky.

Full of Hell na to nejdou nijak od lesa – jednoduše vzali všechno, co je k vytvoření pořádného bordelu dostatečně extrémní, naládovali to do nástrojů a přetavili na desku. Fakt tu jedou na dřeň, šestadvacet minut totálního chaosu. Je tu grindcore, je tu powerviolence, black, death, doom, sludge, a ano, i ten noise, původně naordinovaný Merzbowem, si sem našel cestu. Sice zdaleka ne v takové míře jako na dřívějších nahrávkách, ale skladbami se různě potuluje chuchvalec plný všelijakých efektů a pazvuků. Produkce má lehce industriální podtón, zpěv se pohybuje od těch nejhlubších hrdelních projevů až ke skřekům nejrůznější rychlosti šířících ztrátu, zmar a zoufalství, stejně tak hudba dokáže během chvíle zpomalit k pohřebním stupni, aby se zase splašila do zběsilosti.

Přestože základní aspekty grindu jsou splněny, „Trumpeting Ecstasy“ nemůžu považovat za to album, jež bylo očekáváno a o kterém se toho tolik napovídalo. Bohužel, Full of Hell se zde setkávají s nešvarem grindcoru, a sice že hranice mezi masakrem, který baví anebo nudí, je proklatě tenká. „Trumpeting Ecstasy“ je tak na půli cesty. Jsou zde momenty, co určitě šlapou, ať už je to „Bound Sphinx“, „Crawling Back to God“ nebo „Ashen Mesh“. Mají svojí variabilitu, dobré nápady, tah na bránu. No, a pak je tu také spousta klišé. Originalitu nabranou na předchozích deskách, aby tu člověk pohledal. „Trumpeting Ecstasy“ nijak nevybočuje z klasické produkce grindu posledních let, tedy alespoň ne v takové míře, jak bych očekával. A nepomohl ani Kurt BallouConverge, starající se o basu a nahrávání celé novinky. I on byl jedním z důvodů, proč jsem téhle desce tak věřil.

Full of Hell

Menší experimenty v podobě ženského hlasu v kontrastu s řevem na noisovém pozadí v titulní písni či závěrečná šestiminutovka „At the Cauldron’s Bottom“ mě moc nevytrhnou, naopak daleko bližší mi zde jsou nejkratší kusy pod hranici jedné minuty, kde se to řeže hlava nehlava, ale zase tomu schází něco navíc. Z těchto důvodů moc nechápu to pozdvižení, které okolo „Trumpeting Ecstasy“ panuje. Překvapí tak možná posluchače grindcoru neznalého. Nenabízí nic dříve neslyšeného, a když se nad tím vlastně zamyslím, tak je to dost možná nejslabší představení „Full of Hell“.

Výsledný verdikt = jednoznačné zklamání. Z hlediska grindcoru se jedná o běžné album, které mít v hlavičce jiného interpreta, dá se mluvit dokonce o solidním počinu. Jelikož tam ale stojí jméno Full of Hell, a ne místní parta z Horní Dolní, musí být optika trochu přísnější. Kluci americký to umí líp, o tom nás už několikrát přesvědčili. Na scéně nepůsobí ještě ani deset let, takže věřím, že to nejlepší ze svých rukávů teprve vytřepou.


Onyx & Dope D.O.D. – Shotgunz in Hell

Onyx & Dope D.O.D. - Shotgunz in Hell

Země: USA / Nizozemsko
Žánr: hip-hop / grime
Datum vydání: 29.5.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Shotgunz in Hell
02. Can’t Hear You (feat. Sickflo)
03. XXX
04. Piro (feat. Dopey Rotten)
05. Spit in Ya Face
06. Doomsday
07. Die Slow
08. What’s Your Drug of Choice? (Skit)
09. Don’t Sleep
10. Psychopath (feat. Snak the Ripper)
11. Playa
12. The Body (Skit)
13. Stacking

Hrací doba: 33:30

Odkazy Onyx:
web / facebook / twitter

Odkazy Dope D.O.D.:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Snowgoons PR

V březnu 2014 vydala newyorská hip-hopová kultovka Onyx desku „#Wakedafucup“ (název zjevně odkazující na debut „Bacdafucup“ z roku 1993) kompletně produkovanou německým komandem Snowgoons. Šlo o album našlapané kurevsky dobrým hip-hopem a popravdě řečeno, jde o jeden z mých nejoblíbenějších žánrových počinů (ale to můžete brát s rezervou – netvrdím, že jsem v tomhle oboru kdovíjaký expert).

Objevila se tu hromada parádních tracků a jeden z nejlepších byl ten titulní, což byla raketa jak svině, a zásadní podíl na tom neměli jen kmenoví členi Fredro Starr a Sticky Fingaz (Sonny Seeza se, jak známo, na nahrávce nepodílel), ale i hostující řezníci Dope D.O.D. z Nizozemska. Později se album dočkalo upgradované verze s názvem „#Wakedafucup Reloaded“, kde se objevil remix titulního válu a i s novým beatem to makalo přímo pekelně.

Spolupráce Onyx a Dope D.O.D. zřejmě zachutnala (ostatně, ve „#WakeDaFucUp“ se kapely nesetkaly poprvé – již o rok dříve se Onyx objevili jako hosté u Dope D.O.D. v písničce „Panic Room“), protože už nějakou dobu se hovořilo o tom, že by se obě smečky měly opět spojit a tentokrát dát dohromady nikoliv jeden song, ale rovnou celé kolaborační album. A musím, že vzhledem k dané konstelaci jsem se na „Shotgunz in Hell“ fakt těšil, protože představa desky celé narvané peckami jako „#WakeDaFucUp“ byla extrémně lákavá. Jak ale výsledek ukazuje, trochu naivní.

„Shotgunz in Hell“ totiž zní výrazně odlišně v porovnání s omílanou skladbou. Nebál bych se říct, že zvuk nové desky je střelený tak napůl cesty mezi agresivní grimovou smaženicí Dope D.O.D. a pouličním hardcore hip-hopem Onyx. Respektive, abych se vyjádřil přesně, zvolená instra na takový záměr ukazují. Ale nakonec proč ne.

Album začíná poměrně slibně. Titulní intro s nasamplovanými úryvky ze songu „#WakeDaFucUp“ dává jasně na vědomí, odkud se spojení obou vzalo. Hned první regulérní kus „Can’t Hear You“, v němž hostuje Sickflo, jasně ukazuje, jakým směrem se „Shotgunz in Hell“ bude ubírat. Důraz je kladen na hutné basové linky a temnější náladu, takže jestli někdo očekával agresivitu a rychlost, asi uspokojen nebude, byť třeba následující „XXX“ je výrazně hybnější. Ne nadarmo se jedná o jednu z nejvýraznějších věcí – ještě aby ne, když má snad jako jediná na fošně našlapaný refrén. Následující „Piro“ už je o něco níž, ale stále drží určitou laťku, vlivy grimu jsou zde citelné a v neposlední řadě stojí za zmínku i kvůli tomu, že se v ní objeví Dopey Rotten, tedy původní člen Dope D.O.D., jenž skupinu opustil v roce 2015.

Nicméně ke zbytku alba tak jednoznačně pozitivní slova mít nebudu. Nechápejte mě špatně, ústřední kvarteto Fredro Starr, Sticky Fingaz (Onyx), Jay Reaper a Skits Vicious (Dope D.O.D.) zandává dobře a některé povedené tracky se také najdou. „Spit in Ya Face“ má blíž ke starším Onyx, „Doomsday“ není na první poslech, ale nakonec jsem si její pomalé tempo a důraz na hutnost vcelku oblíbil, a „Playa“ ke konci nahrávky patří k tomu nejlepšímu, co „Shotgunz in Hell“ nabízí. Nicméně mezi tím se nachází řádka písniček, jimž chybí větší výraznost. Sem tam se třeba objeví slušnější motiv, ale jako celek mě „Don’t Sleep“, „Die Slow“, „Psychopath“ a „Stacking“ moc nebaví a mám u nich pocit, že kolaboračka takhle velkých hip-hopových jmen by si zasloužila víc. Zbývající dvě stopy „What’s Your Drug of Choice“ a „The Body“ už jsou jenom skity, takže to snad ani nestojí pořádně za komentář.

Co říct závěrem… určitě bych lhal, kdybych tvrdil, že jsem ze „Shotgunz in Hell“ nadšený – nejsem. Pokud zklamání nebudeme chápat jako synonymum pro „nelíbí se mi“ a budeme jej definovat jako „očekával jsem víc“, pak by klidně šlo použít i tenhle výraz. Pár slušných tracků se na albu bezesporu nachází, ale jaksi tu neslyším nějakou echt jebu do držky (nejvíc se k tomu blíží „XXX“, ale i té do takového titulu krapet schází), a i to nejlepší ze „Shotgunz in Hell“ se v žádném případě nemůže rovnat tolikrát zmiňované skladbě z posledního alba Onyx. Sem tam asi nějaký song na YouTube asi otočím, ale že bych měl v budoucnu potřebu poslouchat celou desku nebo si ji snad dokonce kupovat… to asi ne. Na co chodit kolem horké kaše – myslím, že jsme asi všichni čekali, že tohle bude o dost lepší, než ve skutečnosti je.


Elder – Reflections of a Floating World

Elder – Reflections of a Floating World

Země: USA
Žánr: stoner rock / heavy psych
Datum vydání: 2.6.2017
Label: Stickman Records

Tracklist:
01. Sanctuary
02. The Falling Veil
03. Staving Off Truth
04. Blind
05. Sonntag
06. Thousand Hands

Hrací doba: 64:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

Kapelu Elder zřejmě většina z vás už někdy zaregistrovala. Jejich dva roky starý opus „Lore“ způsobil pořádný humbuk a nutno uznat, že zcela po právu. Přestože mám raději ještě starší album „Dead Roots Stirring“, právě na „Lore“ bude se vší pravděpodobností nahlíženo jako na významný a zlomový počin. Nejenže je zkrátka povedené, ale především se na něm Elder našli, což potvrzuje i aktuální novinka „Reflections of a Floating World“, která v nastoleném rozpoložení pokračuje směle dál.

Pro ty, kdo nejsou obeznámeni s vývojem Elder, krátce nastíním, co že se to tak zásadního stalo. Tedy z celkem klasického, až revivalového stoner / doom tělesa se s postupem času vyklubalo uskupení daleko jemnější, náladovější a hlavně silně psychedelické. A tripy jsou to opravdu kouzelné, však stopáž jedné skladby nad deset minut není žádným překvapením. Jak jsem již napsal, to klasičtější „Dead Roots Stirring“ mě bavilo přeci jenom víc, jelikož na „Lore“ mi pořád něco chybělo a dodnes mi připadá zdlouhavé, ačkoliv není zas o tolik delší než jeho předchůdce. No, asi tušíte, jak jsem se cítil při zjištění, že „Reflections of a Floating World“ bude ještě delší.

Dalo se odhadnout, že Elder nepůjdou zpět v čase a namísto toho budou dále prozkoumávat své možnosti. Ještě aby ne. Koho „Lore“ nechytlo, muselo mu alespoň ukázat, jak velký potenciál se v této kapele nachází. „Reflections of a Floating World“ lze tedy brát jako další kus cesty, na niž nás s sebou Elder berou.

Prvním omámeným smyslem byl zrak. Na obal se kouká moc hezky. Jasně evokuje nejen název, ale i hudbu obsaženou na nosiči. Má v sobě ozvěnu dávných časů, pracuje s neotřelými barvami a až hypnoticky si žádá posluchačovu pozornost. Je to jeden z těch případů, kdy chcete mít obálku ve velkém formátu na vinylu, chcete ho neustále otáčet ze strany na stranu a zkoumat, co v sobě ještě skrývá za překvapení. A to vše samozřejmě za poslechu hudby.

Hudebně „Reflections of a Floating World“ jede na stejné vlně jako jeho předchůdce. Opět se zde nacházejí dlouhé kompozice přesahující či atakující desetiminutovou hranici, důraz na psychedelii zůstal neměnný, ba leckdy je ještě silnější a nápadů se zde vystřídá nespočet. Přesto má jeden podstatný rozdíl – nenudí. Přisuzuji to lehké stylové změně, a sice směrem k progresivnímu zvuku. Není to pouhá změna, ale rovnou obohacení. Je to ten chybějící kousíček, který dělil „Lore“ od titulu výborné desky. „Reflections of a Floating World“ je skutečně napěchované nápady, přičemž, a to je důležité, vše je v únosné míře, nijak se tu nepřehání, zkrátka všechny ty ideje zde mají svůj důvod.

Elder

Výbornou vlastností alba je postupná gradace. I když zde narážím na první a také vlastně jediný problém, ale o tom až později. Elder si hned od prvních tonů nastavili laťku setsakra vysoko a k mému překvapení se jim jí dokonce podaří ještě překročit. „Sanctuary“„The Falling Veil“ jsou skvělá díla, příjemná na poslech a hlavně s neskutečnou atmosférou. To je to, co tady funguje zcela bezpečně. Navíc všechny pasáže, v nichž Nicholas DiSalvo také zpívá, jsou prostě úžasné. Jeho hlas a cit pro frázování donáší hudbu do psychedelických výšin, v nichž se s třetí „Staving Off the Truth“ Elder také nachází. Snad nebudu moc přehánět, když napíšu, že moc lepšího toho ve stoner / psych žánru neuslyšíte. Vrchol alba. Neskutečně chytlavé motivy, zpěv, povznášející nálada, klidné tripové pasáže, epické výjevy, to vše tu je.

Právě v těch klidných, výletnických pasážích je slyšet jistá inspirace stonerovými bardy Yawning Man, z jejichž tvorby čerpali už třeba legendární Kyuss. Těch inspirací je ale znát více, například v kytarových sólech jsou cítit novodobí Mastodon, v progresivních partech zase Animals as Leaders. Nelze opomenout ani značný vliv post-rockových band. Hlavním znakem je ovšem opar let sedmdesátých, kterými je protkaná celá produkce desky.

S vrcholem logicky nastává pád, v tomto případě lépe řečeno jemný sestup. Čtyřka „Blind“ se stále pohybuje na úrovni prvních dvou písní, rozuměj velmi vysoké, ale už nemá ty momenty překvapení, jimiž první tři skladby přímo oplývaly. Kompletní přestavbu celého materiálu Elder přináší následující „Sonntag“. Krautrockovou instrumentálku by očekával asi málokdo, ale nějakým způsobem mi zde docela sedí. Představuje odpočinkové minimalistické rozptýlení, kdy se na jeden motiv nabaluje spousta dalších. Naopak jako by tohle odbočení vedle odnesla až poslední „Thousand Hands“, jež už sice pokračuje v klasickém stylu, ale bez většího váhání se dá označit za nejslabší kousek „Reflections of a Floating World“. To sice vzhledem k vysoké úrovni stále znamená dobrý výsledek, v kontextu celé desky je však trochu zklamáním.

Tohle si prostě zasloužilo nějaký velkolepý konec, na nějž by se posluchač těšil od samého začátku a utvrdil ho v tom, jak je tahle placka geniální. Nakonec i „Sonntag“ si tu našla svoje místo a do celého konceptu mi zapadá, ale závěr Američanům bohužel trochu ujel. Přitom podhoubí pro gradaci a epické zakončení si právě díky odpočinkové „Sonntag“ vytvořili dokonalé. Inu škoda, alespoň existuje nějaká rezerva pro příští nahrávky.

Elder

Asi netřeba dále zdůrazňovat, že „Reflections of a Floating World“ byste rozhodně měli slyšet. Ve výsledku lze za slabší moment označit pouze posledních devět a půl minuty, což z celkové hodiny není vůbec špatné, ne? Pro mě je tahle novinka stále tak trochu překvapením, jelikož jsem Elder jednoduše nevěřil. Jsem rád, že mě vyvedli z omylu a nahráli svoje doposud nejlepší album a zřejmě také pravidelného účastníka anket o nejlepší rockový výtvor roku 2017.