Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Saw II (2005)

Saw II

Země: USA / Kanada
Žánr: horor

Originální název: Saw II

Rok vydání: 2005
Režie: Darren Lynn Bousman
Hrají: Tobin Bell, Shawnee Smith, Donnie Wahlberg, Erik Knudsen, Franky G, Glenn Plummer

Hrací doba: 93 min

Zdroj fotek: IMDb.com

První pokračování „Saw“ na sebe nenechalo čekat příliš dlouho a do kin přispěchalo jen rok po uvedení jedničky. Dokonce se na „Saw II“ začínalo pracovat již během premiérového víkendu „Saw: Hra o přežití“. Ze štábu, který stál za předcházející části, nezbyl takřka nikdo. Vrátí se samozřejmě Jigsaw, jenž je pro jeho představitele Tobina Bella životní rolí i navzdory klesající kvalitě jednotlivých dílů, jeho pomocnice (oba v „Saw II“ dostávají výrazně větší prostor) a v neposlední řadě také scénárista Leigh Whannell.

Právě skutečnost, že měl scénář na starosti člověk stojící za první částí i původním krátkometrážním snímkem, dával naději, že dvojka nedopadne průserově, byť na jejím scénáři spolupracoval ještě s tehdy začínajícím Darrenem Lynn Bousmanem, jenž se postaral i o režii. Zajímavostí jen tak mimochodem je, že základ zápletky pochází z hlavy druhého jmenovaného, podle níž chtěl natočit film už delší dobu; až později byla upravena, aby odpovídala prostředí „Saw“.

Očekávání však byla přemrštěná a nepodařilo se je naplnit, poněvadž „Saw II“ trpí typickým syndromem druhých dílů. Snaží se být ve všem větší a lepší, všude přitlačit na pilu. V tomto případě to znamená ještě rozmáchlejší hru, více obětí, více pastí, více násilí. V celé té honbě za ještě drsnější podívanou ale „Saw II“ jaksi potratilo hlavní přednosti svého předchůdce a zapomnělo na to, díky čemu bylo „Saw: Hra o přežití“ tak výborné. Atmosféra zdaleka není tak hustá a sugestivní. Jednička dokázala napnout, divák se o postavy bál, i když postupně začínal zjišťovat, že jejich morální kredit možná nebyl úplně bez chybičky. Ve dvojce je spolu zavřeno mnohem víc lidí, kteří padají jako mouchy a vesměs je vám to docela volné, že někdo zdechnul. Zvlášť když první osoba umře dřív, než vůbec zjistíte, jak se jmenovala. Ono je to jedno, je tam pouze jako panák na odstřel.

Ani jednička nebyla stoprocentně bezchybná a finální zvrat nastolil několik nejasností. Přesto šlo tvrdit, že to bylo dobře vymyšlené. U dvojky už je těch otázek mnohem víc. Celá hra na první pohled působí opět promyšleně, ale když nad tím člověk jen trochu zadumá, zjistí, že tentokrát hraje velkou roli náhoda, kterou sám Jigsaw ovlivnit nemohl. Tím pádem se dojem z jinak pěkně vychcané pointy trochu rozmělňuje, což je rozhodně škoda. V jednom z pozdějších dílů sice Jigsaw hlásá (a shodou okolností zrovna u flashbacku na dvojku), že to není náhoda, nýbrž dobrý odhad lidské psychiky, ale to fakt nesežeru.

Na druhou stranu, i přes jistý příklon k béčkovosti a samoúčelnosti je „Saw 2“ stále koukatelné. Pravda, je to tak na jedno podívání, za víc film asi nestojí, ale když nad tím nebudete příliš přemýšlet a smíříte se s vědomím, že pokračování „Saw: Hra o přežití“ mohlo (a mělo) být důstojnější, a že se nemuselo rýpat do jedničky, dá se to strávit docela v pohodě. Pořád je to poměrně zručně natočené, řemeslně zmáknuté, děj vcelku odsýpá a musí se nechat, že některé pasti jsou povedené. Obzvlášť jáma plná jehel je hodně hnusná, skleněná krabice s břity je rovněž roztomilá a měla by patřit do každé slušné domácnosti.

Saw II

Abychom ale dvojce nekřivdili, mohla dopadnout mnohem hůře. Na svého předchůdce nemá ani zdaleka (což jen tak mimochodem bude hodnocení, které asi budu muset zmínit u každé další části), je to už spíš jen vyvražďovací výplach. Ale koukat respektive podívat se na to dá. Kdyby však zůstalo jen u jedničky, bylo by to lepší, protože „Saw II“ už, řekněme si to na rovinu, silně zavání průměrem.

P. S. Mocný hejt si zaslouží závěrečné titulky. Udělat obstojně vygradovaný závěr s pointou, jež celý snímek převrátí naruby, a vteřinu nato pustit k titulkům gay metalovou kytarovku (tehdy) moderního amerického střihu, to je fakt na pěst, ty vole.


Code Orange – Forever

Code Orange - Forever

Země: USA
Žánr: metalcore
Datum vydání: 13.1.2017
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Forever
02. Kill the Creator
03. Real
04. Bleeding in the Blur
05. The Mud
06. The New Reality
07. Spy
08. Ugly
09. No One Is Untouchable
10. Hurt Goes On
11. dream2

Hrací doba: 34:54

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Příznivci metalové hudby se rádi zaklínají tvrzením, že jejich oblíbený žánr je čímsi výjimečný. Mají dojem, že poslouchají hudbu, která vznikla ze vzdoru vůči systému, která vznikla díky schopnosti interpretů odolávat všeobecnému názoru, že metal je cosi nekonformního, něco, co vás tak trochu činí vyvrhelem ze společnosti. Přitom i metal samotný je natolik široký, že má svůj střed a svoje okraje, a z principu je jasné, že jsou to jen kraje (a kraje těchto krajů), které jsou opravdu mimo hlavní proud, zatímco střed se etabloval natolik, že jde jen o jeden z projevů všeobecně přijímané a nekontroverzní kultury.

Paradoxně jsou to právě příznivci onoho středu, kteří se považují za velké průkopníky a mají dojem, že poslouchají něco úplně originálního, zatímco zaběhlí „krajníci“ se jim vysmívají a vědí své. To vše je zřejmé a zajímavé se to stává až díky působení času. V čase se vše mění, z kraje se stává střed, střed bobtná, láká nové vlivy a ty ho posouvají, až je z něj bez zřejmé příčiny zase jen okraj, zatímco ve středu už trůní jiný pašák. A jedním z bývalých středů, který jednou byl krajem a nyní se jím opět stal, je metalcore.

Je to právě tahle fáze, kdy z mého pohledu mohou vznikat opravdu hodnotná alba. Základy jsou vykopány, je na čem stavět, ale zároveň již opadla módní vlna, při které na stavbu lezli ti, kteří se jen chtěli přiživit prací na čemsi oblíbeném a rychle rostoucím. Pokud si teď někdo oblékne montérky, je dost možné, že k tomu má dobrý důvod. Po krátkou dobu jsem si myslel, že Code Orange jsou právě takovýmto případem, jenže pozorný poslech ukázal, že ačkoli možná mají dobré úmysly, je jejich příspěvek chatrný jak domeček z karet.

Na „Forever“ míchají Code Orange breakdowny se širokou škálou vlivů a alespoň na oko se snaží vše udělat tak, aby posluchači co nejvíce ztížili čas strávený s albem. Rychlé přechody z metalu k elektronice, monotonní údery kytar, tři rozdílné hlasy pokrývající škálu od brutálního řevu po melancholický zpěv, vše obvykle na ploše několika málo minut. Dalo by se čekat, že vinou špatného provedení bude výsledek znít jako pověstný dort Pejska a Kočičky, jenže ona je to spíše čínská polévka z pytlíku značky Albert Quality.

Stále se domnívám, že jednou mi někdo ukáže, jak breakdowny mohou opravdu fungovat, jak mohou znít tvrdě a rafinovaně, a tak trochu jsem právě to čekal od Code Orange. Jenže nulová nápaditost kytar je asi nejhorším prvkem desky, hned po nudném zpěvu, jemuž nepomůže ani to, že se o ně starají tři vokalisté (a jeden z nich je žena). A i za nečitelný zahuhlaný zpěv budete rádi, až se začtete do textů, které na vás bezpochyby zapůsobí, pokud právě začínáte druhý stupeň základní školy. Netvrdím, že je „Forever“ nějak výjimečně špatné, a proto si zaslouží, abych ho spravedlivým hejtem srazil na kolena. Tvrdím však, že namyšlenost a popularita jeho autorů se diametrálně liší od kvality výsledného materiálu, a to mě trochu mrzí, neboť prostor pro eklektický počin míchající výše zmíněné prvky tu jednoznačně je. Ukazují to ostatně sami Code Orange třeba skladbou „Sky“, která i přes všudypřítomné breakdowny nenudí a opravdu působí docela tvrdě, či hned následující „Ugly“, jež přidává prvky post-punku. To je ovšem slabé skóre na jedenáctiskladbové album, jehož autoři jsou tak spíše projevem mainstreamu než jeho opozicí. Vždyť i ztřeštěné míchání žánrů se stává novým trendem.

To vše by vlastně nebylo ničím zajímavé, pokud by „Forever“ nebylo tak nesmírně dobře hodnocené. Pitchfork album označil výrazem „abrazivní“ (pro fanoušky Helenky bezpochyby ano), Kerrang dal „Forever“ hodnocení 100%. A mohl bych pokračovat dál. Já vím, všechna tato média jsou jasnými představiteli onoho krajního středu, a pokud jste zvyklí každý týden na Sicmaggotu číst H-ovu onanii o jakémsi obskurním blackmetalovém počinu, jehož tvůrci nahrání desky stvrdili tichou sebevraždou, asi mu nepřikládáte velkou váhu. Přesto si myslím, že je zde prostor pro opravdu dobré metalcorové (potažmo deathcorové) album, jehož autoři se budou po právu vysmívat svým žánrovým souputníkům. Code Orange se sice vysmívají, jenže „Forever“ ukazuje, že aby na to měli právo, budou se muset ještě hodně snažit.


Saw: Hra o přežití (2004)

Saw: Hra o přežití

Země: USA
Žánr: thriller / horor

Originální název: Saw

Rok vydání: 2004
Režie: James Wan
Hrají: Leigh Whannell, Cary Elwes, Danny Glover

Hrací doba: 103 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Jedním z důvodů, proč jsem zakládal samostatnou filmovou sekci, byla mimo jiné chuť postupně něco sepsat o všech dílech určitých hororových sérií. Možná, že by snad bylo vhodnější, kdybych napoprvé vytáhnul nějaký kultovní a uctívaný hixplotation nebo slasher s ikonickým zabijákem (na což postupem času taky dojde, o to se zase nebojte!), ale nakonec jsem se nějak rozhodl to odpálit s trochu novějším počinem. Ale ono nakonec neuškodí napsat i o něčem jiném než jen o vykopávkách. A když nic jiného, Jigsaw se vlastně i navzdory svému nepříliš vysokému stáří (z hlediska roku vydání prvního snímku) ikonickým záporákem už stal…

Klidně bych si dovolil říct, že „Saw“ patří k nejúspěšnějším hororovým sériím v novém tisíciletí, není-li rovnou tou nejúspěšnější. Však uznejte sami, kolika podobným počinům se podařilo to dotáhnout na takový počet dílů a mít takový dopad a publikum. Byť, nebudeme si zbytečně mazat med kolem tlamy, na nastartování značky jistě měla podíl i extrémní návratnost. Vždyť „Saw: Hra o přežití“ je vlastně nízkorozpočtová (i přesto zde hrají dobří a relativně známí herci, především veterán Cary Elwes nebo Danny Glover, jehož si všichni jistě budete pamatovat ze „Smrtonosné zbraně“) a byla natočena strašně rychle – v kinech ale vydělala téměř 50násobek vložených nákladů.

Paradoxem ovšem zůstává, že první díl z roku 2004, u nějž to celé začalo (zasvěcení se jistě ohradí, že tohle tvrzení není stoprocentní pravda, ale k tomu se ještě dostaneme později), vlastně hororem není. „Saw: Hra o přežití“ je spíš hodně temný thriller, dejme tomu trochu ve stylu kultovní Fincherovy depky „Sedm“. Mašinu na mrtvoly ze „Saw“ udělaly až další díly – k těm si ale něco povíme až někdy příště. Dnes zavzpomínáme právě na první část, jež dodnes zůstává suverénně tím nejlepším, co se kdy s nálepkou „Saw“ objevilo.

„Saw: Hra o přežití“ vyniká hned v několika ohledech a jedním z nich je dozajista nápad – sériový vrah, jenž nezabíjí. Namísto toho zavírá lidi do důmyslných pastí a hraje s nimi hru o jejich život. Vyhrát lze, a když se někomu podaří splnit úkol, může jít. Motivací pak je těm lidem svým zvráceným způsobem pomoct, aby si začali vážit života. Ve své podstatě to není zas tak složitý nápad, ale na filmovém plátně funguje skvěle.

Saw: Hra o přežití

Důvodem, proč je „Saw: Hra o přežití“ tak strhujícím filmem, je ovšem to, že se tento dobrý nápad povedlo přivést k životu brilantním způsobem. Snímek je spíše komorní a jeho velká část se odehrává v jedné špinavé místnosti, kde jsou spolu zavřeni a na řetěz uvázáni dva lidé, kteří spolu zdánlivě nemají nic společného. Pro nudu však není prostor, naopak je člověk celou dobu jako na trní. Postupné odkrývání toho, proč jsou zde Adam a Lawrence zavření, dovysvětlování pomocí flashbacků do minulosti a pozvolné sestavování celé skládačky je opravdu vynikající.

Diváka se daří držet po celou dobu v napětí, čemuž ostatně nahrává i temná atmosféra celého snímku. Právě atmosféra je jednou z dalších velkých předností „Saw: Hra o přežití“ a třeba zejména díky ní je na místě použít výše zmiňované srovnání se „Sedm“. Nálada s postupujícími minutami houstne, jak se pomalu začínají drát na povrch nová odhalení a další střípky zamotané hry, aby nakonec všechno převrátil strhující závěr s pointou, která je na první zhlédnutí skutečně nečekaná (a ještě podtržená odzbrojujícím hudebním doprovodem). Však také kvůli ní se finální „twist“ stal jedním z hlavních poznávacích znamení celé série.

Saw: Hra o přežití

Je sice pravda, že se snímek nevyvaroval několika malých logických nedostatků, u nichž se člověk pozastaví hlavně při opakovaném sledování. Nicméně se naštěstí nejedná o nic natolik zásadního, aby to zabránilo si film užít. Přednosti totiž jednoznačně převažují a třeba právě díky oné dusivé atmosféře se divák nenudí, ani když film nevidí poprvé a už ví, jak to skončí. Nicméně je samozřejmé, že napoprvé má „Saw: Hra o přežití“ účinek největší. A obzvlášť tomu bylo před 13 lety, kdy byl snímek vydán, jeho zápletka ještě nebyla obecně známá a člověk netušil, co od toho čekat… o to víc to pak porazilo. I po těch letech má však tenhle počin stále svou sílu.

„Saw: Hra o přežití“ je do jisté míry znepokojující. Nebojí se naturalismu, brutality ani krve, ale nedělá to samoúčelně, protože na prvním místě stále stojí myšlenka a již vyzdvihovaná úzkostná atmosféra. A díky tomu všemu jde o bravurní kousek, jemuž se žádné další pokračování nepřiblíží ani na dohled. Dokonce bych se nebál říct, že následující díly prvnímu filmu spíš uškodily a jeho kvality až znevážily pádem do béčkových vod.

Saw: Hra o přežití


Run the Jewels – Run the Jewels 3

Run the Jewels - Run the Jewels 3

Země: USA
Žánr: hardcore hip-hop
Datum vydání: 24.12.2016
Label: Run The Jewels, Inc.

Tracklist:
01. Down
02. Talk to Me
03. Legend Has It
04. Call Ticketron
05. Hey Kids (Bumaye)
06. Stay Gold
07. Don’t Get Captured
08. Thieves! (Screamed the Ghost)
09. 2100
10. Panther Like a Panther (Miracle Mix)
11. Everybody Stay Calm
12. Oh Mama
13. Thursday in the Danger Room
14. A Report to the Shareholders / Kill Your Masters

Hrací doba: 51:27

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Hip-Hop je mladý žánr. Netuším sice, kolik z vás se po přečtení předchozí věty pozastavilo, ale mě tohle tvrzení rozhodně dává smysl, alespoň tedy intuitivně. Přitom jeho kořeny sahají až kamsi do 70. let a mainstreamovým žánrem je už téměř tři desetiletí. Přesto mám dojem, jako by ona střední léta důstojnosti a rozvážných rozhodnutí dosud nepřicházela. Samí mladíci s rovnými kšilty rapující o pozadí povolných slečen, žádní pánové v košili útočící ostrými rýmy na nedostatečné investice do základního školství.

Mluvím zde samozřejmě o těch interpretech, kteří jsou či v určité době byli na vrcholu popularity, neboť těch, kteří jsou částečně v ústraní a tvoří dospělou hudbu, jistě není málo. Od Run the Jewels jsem čekal právě to – že budou i přes svou velkou popularitu dospělí a hlubokomyslní. El-PKiller Mike, kteří se v Run the Jewels sešli, jsou totiž interpreti s mnoha roky zkušeností, oba začínali v první polovině 90. let. Jenže debut z roku 2012 kýžený výsledek nepřinesl, vytáhl sice kapelu mezi hip-hopovou smetánku, ale to spíše díky své chytlavosti než kvůli intelektuálnímu přesahu.

Jeho nástupce „Run the Jewels 2“ sice působil o stupínek experimentálněji a odvážněji, alespoň po hudební stránce, ale až na občasné záblesky si mě nezískal ani hudebně, ani textově. Skeptik by řekl, že „Run the Jewels 3“ nebude v ničem jiné, jenže nesmíme zapomenout, že měnící se politické klima Spojených států roku 2016 dalo vzniknout hned několika zajímavým vážně laděným počinům, mezi něž díky předčasnému vydání nakonec patří i dnes recenzované album. Ale popořadě.

„Hello everybody, this is now bank robbery
Jesse James gang, we’ll walk you through the process
You don’t wanna be a hero, do not let that thought process
We will put a bullet where your thoughts get processed“
(Call Ticketron)

„Run the Jewels 3“ se v zásadě nese v nikterak originálních hardcore hip-hopových kolejích, rozhodně nezní krotce, ani nepotřebuje žádného dlouhého seznamování, neboť táhne hned od prvního poslechu. Čím však oplývá nadmíru, je propracovanost. Nemyslím tím, že by snad skladby měly desítky vrstev, v nichž by se posluchač mohl utápět hodiny a hodiny a při každém poslechu by slyšel něco jiného. Jde tu spíše o ten pocit, že každý zvuk má své místo přesně určené, každý beat byl dlouze promýšlen a navržen tak, aby bylo dosaženo co nejvyššího účinku. V důsledku toho je album ohromě návykové a funguje jako celek tak dobře jako málokterý žánrový počin, přestože třeba ne všechny jednotlivé skladby musím nutně bez výhrad milovat.

Síla počinu tkví i v jeho úvodu, neboť právě zde jsou koncentrovány nejsilnější písně. Nejprve pomalá „Down“ v klidném rytmu a s chytlavým refrénem nastolí zvuk, který vydrží po celý zbytek desky. Přestože se skladby mezi sebou výrazně liší, je znát, že se při produkci El-P rozhodl držet poměrně úzké palety prostředků. Díky tomu je „Run the Jewels 3“ ucelené a nezní na způsob „každý pes jiná ves“, což je přesně to, co mi vadilo na jeho předchůdci. Druhá „Talk to Me“ výrazně zrychlí a započne nesmírně zábavnou sérii skladeb, která pokračuje nejméně po „Call Ticketron“, jejíž beat už je vyloženě minimalistický, a přitom nesmírně silný. Jisté výhrady mám k „Hey Kids (Bumaye)“. Na jednu stranu jde o jeden z vrcholů nahrávky, na druhou je po chytlavé čtveřici skladeb nečekaně agresivní a „divná“. Ono to není žádné překvapení, na její tvorbě se podílel Danny Brown (jehož loňské „Atrocity Exhibition“ si na všelijakých abnormalitách stavělo), který si svým heliem nadopovaným hláskem střihnu sloku v závěru songu. Ještě by nevadilo, kdyby se poté Run the Jewels vrátili s další chytlavou peckou, jenže následná „Stay Gold“ je rozhodně nejslabším kouskem alba.

Run the Jewels

Deska se naštěstí zvedne a chrlí na posluchače jeden solidní kousek za druhým, ke konci pak ještě zesílí, a tak lze říci, že skončí stejně dobře, jak začala. Nejdříve zahraje na city klidnější „Thursday in the Danger Room“. Vedle skvělého textu (hlavně El-P-ho sloka o tom, jaké je to sledovat přítele umírat na těžkou nemoc, má ohromnou sílu) zaujme hlavně jednoduchým rytmem, který se jen s minimem obměn valí a hypnotizuje, a skvělými vstupy saxofonu hostujícího Kamasi Washingtona. Vše pak završí dvojskladba „A Report to the Shareholders / Kill Your Masters“, jež se po slušné první polovině zlomí v nejtvrdší momenty alba, kde jednou slokou potěší hostující Zack de la Rocha.

„An eye for an eye, and a tooth for the tooth
Will leave us all mumbling and blind
So we stumble blind through depths of the dark
Looking for something divine“
(Thursday in the Danger Room)

To, co činí „Run the Jewels 3“ dobrou záležitostí, není jen hudba samotná. Ohromně zde působí chemie mezi oběma hlasy, El-P a Killer Mike útočí spíše kratšími slokami, často se střídají a celkově tak působí jako dobře sehraný pár. Killer Mike má navíc v hlase ohromné charisma a je na něm vidět, že rapuje už nějaký ten pátek. Textově mísí Run the Jewels vážná témata, ve většině případů se zabývající stavem společnosti, s útržky vtipných rýmů, které často nemají jiný účel, než aby dobře zněly. Mikovo šílené „I’m the shama lama doo ma lama danger dick I’ll do your mama“ z hlavy jen tak nedostanu. Ne snad, že by moje touha po hloubavých textech byla vyloženě naplněna, Run the Jewels spíše poukazují na problémy a místo konstruktivních řešení vyzývají k rebelii, zároveň má ale „Run the Jewels 3“ daleko k tomu, abych si ho troufl nazvat prostoduché.

Verdikt? Jednoznačně nejlepší deska, jakou spolu tato dvojka nahrála, a jedna z nejsilnějších žánrových nahrávek roku. Jestliže A Tribe Called Quest přinesli právě to hloubavé album, po němž jsem toužil, a Danny Brown splnil mou touhu po úchylnostech, pak Run the Jewels zaujali pozici někde mezi. Natočili dílo přiměřeně chytré, mírně agresivní a ohromně chytlavé. Běžte do toho.

Run the Jewels - Run the Jewels 3

„Say hello to the masters, on behalf of the classless masses
We showed up, ski masks, picks, and axes to murder asses
Lift up our glasses and watch your palaces burn to ashes
Fucking fascists, who the fuck are you to give fifty lashes?“
(Hey Kids (Bumaye))


The Drip – The Haunting Fear of Inevitability

The Drip - The Haunting Fear of Inevitability

Země: USA
Žánr: grindcore
Datum vydání: 13.1.2017
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Blackest Evocation
02. Anathema
03. Gruesome Poetics
04. Dead Inside
05. Covered in Red
06. Terror War Industry
07. Painted Ram
08. Wretches
09. In Atrophy
10. The Answer
11. Exile
12. Consigned to Fate
13. Bone Chapel

Hrací doba: 31:07

Odkazy:
facebook / bandcamp

Ke kapele The Drip jsem se dostal náhodou. Tuším, že to bylo přes jeden z newsletterů od Relapse Records, na jehož základě jsem si poslechl promo singl k chystané novince. Relapse je za všechna ta léta docela spolehlivá stáj pro extrémní kapely, a tak nebyl jediný důvod, proč nedat těmto Američanům šanci. Dalším plusem, alespoň pro mě, je přítomnost Joela Grinda, který se na „The Haunting Fear of Inevitability“ podílel jakožto producent. Grind je podepsán pod nespočtem dalších desek, avšak já si ho oblíbil především pro jeho odvedenou práci v základním táboře Toxic Holocaust, kde se jak známo stará téměř o první a poslední. The Drip s debutem poměrně otáleli, na scéně se pohybují již deset let a na svém kontě mají dosud pouze tři EP, ta se nesetkala s nijak velkou odezvou. Jejich čas tak přichází možná nyní.

První poslech alba mě zcela upřímně nechal chladným. Celé mi tak nějak prosvištělo hlavou bez většího povšimnutí. Ona půl hodinová stopáž uběhne hodně rychle, člověk si však možná řekne, jestli není třicet minut na grindcore až moc. Inu, s dalšími poslechy jsem zjistil, že mě v nepozornost uváděl mdlý začátek nahrávky. Ačkoliv je první skladba „Blackest Evocation“ kvalitním otvírákem v opravdu extrémním tempu, který si myslím kapelu představí dokonale hned v prvních sekundách, následující popěvky působí nudně.

The Drip rozhodně nejsou klasickou grindovou kapelou jedoucí v zajetých kolejích, ale naopak osvěžují žánr o prvky crustu a zejména death metalu. Jako celek to zní moderně, a to i díky zvolené produkci, i když té by dle mého soudu neuškodilo trošku špinavější, brutálnější vzezření. Modernost „The Haunting Fear of Inevitability“ se mimo zvuku promítá ve struktuře jednotlivých písní, kdy kapela doslova lítá z rychlostních extrémů do hlubin breakdownů a zase nazpátek. To vše samozřejmě za neuvěřitelných hráčských výkonů, především pak bubeníka Shanea Browna, jenž nejrůznějšími přechody a hlavně blastbeaty rozhodně nešetří. Zahanbit se nenechává ani zpěvák Brandon Caldwell. Ten se ve zběsilých tempech drží grindové štěkotu a v hutnějších částech přechází do hrdelního projevu. Na tomto postupu není nic špatného, je ovšem setsakra těžké udržet posluchačovu pozornost a nespadnout do stereotypu.

To se nedaří právě prvním písním, kde ze zvoleného formátu vybočuje až čtvrtá „Dead Inside“, v níž se nachází také uvolněnější tempo, které se mi, jak brzo zjišťuji, v kombinaci s oním šílenstvím zamlouvá. Kapela zde dokáže vytvořit atmosféru, jež je dotažena k dokonalosti v písni „Painted Ram“ a následující „Wretches“. Obě nesou znaky, řekněme až epicky pojatého grindu, což je přesně jeden z momentů překvapení a důvodů, proč se k desce vracet. Prostor zde mají také zajímavě se prolínající kytarové harmonie, jež v tom zdrcujícím náporu vyznívají až očistným dojmem. Není překvapením, že právě tyto skladby jsou těmi nejdelšími a překračují tříminutovou stopáž. Nelze opomenout „Terror War Industry“, ideální sypačku předcházející zmíněným dvěma songů, díky níž ještě výrazněji vyniknou.

The Drip

Právě od zmiňovaných momentů je album ihned příjemnější, tvárnější a začíná být zajímavé. Přestože nahrávka opět pokračuje v trendu prvních skladeb a v určitých momentech ztrácí dech, působí zde pospolitě a zdárně ubíhá k závěru. Tam se nachází předposlední „Consigned to Fate“ popoháněná kupředu zdařilým punkovým riffem, jímž se zarývá se pod kůži velice obstojně, až dojde na závěrečnou „Bone Chapel“. Na jejím začátku se dostane ke slovu zcela sólově také baskytara, poprvé a naposledy. Píseň opět patří k těm promyšlenějším a hraje si s náladami posluchače, podobně jako ve středu desky, jako závěr „The Haunting Fear of Inevitability“ funguje bezpečně.

Pravdou jest, že je třeba se k albu trochu propracovat a rozhodně se nejedná o záležitost na jeden či dva poslechy. Určitě svou hodnotu obsahuje, avšak při letmém poslechu může zůstat zakryta v neurvalém a chaotickém tempu, grindcoru vlastnímu. Desce bych mohl vytknout četnost breakdownů, nejsem jejich nadšeným příznivcem, ale vzhledem k celkové délce písní se jedná o věc, již lze bez problémů překonat. Ostatně v tom spočívá celé aranžmá The Drip, díky němuž mohou přilákat spoustu fanoušků z různých žánrů. Produkci jsem čekal posunutou do extrémnějších poloh, čímž by se dalo vyvarovat sterilnímu až vyumělkovanému zvuku, jakým na mě v určitých momentech debut dýchal.

Hlavním problémem ovšem zůstává nevyváženost skladeb a přítomnost hluchých míst. Některé skladby jsou bez nápadu, jiné jich zase mají přehršel. Oceňuji zejména snahu posunout se v žánru někam výš, nebát se zaexperimentovat a zároveň ponechat základ takový, jaký má v daném žánru být, což se zde myslím koneckonců povedlo a The Drip na tom mohou stavět do budoucna. „The Haunting Fear of Inevitability“ lze doporučit a přišpendlit mu nálepku lehce nadprůměrné desky, jejímž poslechem nic nezkazíte. Při tomto závěrečném hodnocení mi neustále vyskakuje na mysli říjnové album singapurských Wormrot, které je věru o třídu lepší. Takže jestli chcete opravdu top grindcore z poslední doby, sáhněte spíš po červech.


Mirrors for Psychic Warfare, Sanford Parker

Mirrors for Psychic Warfare

Datum: 23.1.2017
Místo: Praha, 007
Účinkující: Mirrors for Psychic Warfare, Sanford Parker

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

Mirrors for Psychic Warfare patří k těm projektům, u nichž lze jakékoliv povídání jen těžko začít jinak než sestavou, byť je tato pouze dvoučlenná. Abychom to neprodlužovali, sfoukněme tuhle obligátní část reportáže rovnou – potkávají se zde Scott Kelly (Neurosis, Corrections House, sólo tvorba, Tribes of Neurot) a Sanford Parker (Buried at Sea, Corrections House, Two from the Eye, ex-Minsk, ex-Nachtmystium, ex-Twilight plus bohaté portfolio kapel z pozice producenta, velkou namátkou třebas Eyehategod, Voivod, Leviathan, Coffinworm, Lord Mantis, Pelican, Venomous Concept či Wrekmeister Harmonies).

To jsou v obou případech samozřejmě úctyhodné výčty, ale jak si bystrý čtenář jistě povšiml, jedna formace je u obou muzikantů společná – Kelly a Parker se potkali již v rámci Corrections House, kde působí ještě s Mikem Williamsem (Eyehategod) a Brucem Lamontem (Yakuza). Tato spolupráce jim však zjevně nestačila, tudíž už v únoru 2015 vypustili první sedmipalec pod hlavičkou Mirrors for Psychic Warfare, „The Oracles Hex“, na nějž loni v dubnu navázali také dlouhohrajícím bezejmenným debutem. Ten byl sakra povedený a za slyšení rozhodně stojí.

Abychom se konečně dostali k meritu věci – koncert Mirrors for Psychic Warfare byla prostě věc, jakou nebylo radno minout, což měly výše popisované okolnosti říct oklikou. Dvojice už Evropu křižovala zkraje roku 2015, ale tehdy do České republiky nepřijela. Nyní si to však KellyParker vynahradili a vystoupili zde rovnou dvakrát – nejprve v neděli v Ostravě (původně mělo jít o datum v Polsku, ale nakonec last minute zahráli v moravskoslezské metropoli) a posléze o den později v Praze na Strahovském kopci. Osobně jsem vzhledem k místu bydliště samozřejmě volil hlavní město.

Lokální support nebyl žádný (to není výtka, mně to tak vyhovuje), takže na rozehřátí předvedl sólo set Sanford Parker. Stejně jako na výše zmiňované šňůře v roce 2015, ale tehdy hrál pod hlavičkou Two from the Eye, nyní pod vlastním jménem. Ale je to vcelku detail, hudební náplň setu vesměs odpovídala doposud vypuštěným skladbám Two from the Eye. V překladu tedy temná experimentální elektronika místy přecházející až do noisu. A aniž bych chtěl přehánět, byl to nářez.

Parker se aktuálně pyšní už docela slušným plnovousem a vlastně z něj byly vidět jen ty fousy, protože jinak byl zakuklený v kapuci a kožené bundě, do publika za celé vystoupení nevrhl ani jeden pohled, celou dobu byl jen skloněn nad svým pultem s tlačítky, hypnoticky se kýval do rytmu a masíroval publikum elektronickým infernem. Kromě audio-zla však přítomné návštěvníky deptala i vizuální složka, protože pod nohama měl Sanford dva stroboskopy, které do lidí tepaly ostošest, mnohdy i třeba minutu v kuse, což na oči působilo dosti karcinogenním účinkem. Opravdová lahůdka pro všechny epileptiky. Vrcholů měl koncert hned několik, a když se z temných elektronických proudů vynořovaly hlukové fašírky, věřte tomu, že to bylo zasraně působivé.

Předem bych nečekal, že tohle řeknu, ale sólo set Sanforda Parkera byl nakonec ještě víc strhující než kombo Parker / Kelly jako Mirrors for Psychic Warfare.

Mirrors for Psychic Warfare

Tím ovšem neříkám, že Mirrors for Psychic Warfare zahráli nějak zle. Vlastně to bylo taky super a mělo to hutnou atmosféru, líbilo se mi to. Abych vám ale nevěšel bulíky na nos a byl zcela upřímný, tak musím říct, že ve studiové podobě a při klidném domácím poslechu mi muzika Mirrors for Psychic Warfare sedí o něco víc. V živém podání jsem měl místy pocit, že dronové rozjímání bylo až moc natahované a mohlo být kratší, což mě u desky nenapadlo ani jednou, tam naopak ten samý recept působil hypnoticky a dokázal vtáhnout.

Samozřejmě, vystoupení mělo i svoje silné momenty a nepochybujte o tom, že byly dost silné. Typicky gradování skladeb do kytarových riffů (což je ostatně i jedna z hlavních zbraní alba) takřka vždy zafungovalo. Mirrors for Psychic Warfare vlastně nejde nic moc vytýkat, protože vystoupení bylo soustředěné, emotivní a mělo svou hloubku. Stejně tak oceňuji, že se kapela navzdory vyvolávání a navzdory nedovršené policejní hodině nevrátila (!) s přídavkem, poněvadž tím by celistvost zážitku utrpěla ránu. Kde je tedy problém? Ukázal bych asi na dva důvody: a) zvuk mohl kopat ještě silněji, bylo to nazvučeno dobře (jak je na Sedmičce zvykem), ale hlasitost mohla jít o krapánek nahoru, aby k podobnému tlaku jako u Sanfordovy sólo show; b) očekávání byla možná až moc vysoká. Druhý bod snad netřeba dále komentovat, protože všichni víme, co dokážou přehnaná očekávání zkurvit.

Nechci ale působit zbytečně negativně. Mirrors for Psychic Warfare hráli výborně, jsem rád, že jsem je viděl, stánek s merchandise jsem vybílil zodpovědně (snad jen absence vinylu „Mirrors for Psychic Warfare“ zamrzela, člověk musel vzít zavděk CD verzí), takže spokojen rozhodně jsem. Pouze říkám, že sólové vystoupení Sanforda Parkera ve mně zanechalo hlubší stopu.


Shroud Eater / Dead Hand – split

Shroud Eater / Dead Hand - split

Země: USA
Žánr: sludge metal
Datum vydání: 21.11.2016
Label: Southern Druid Records

Hrací doba: 11:59

Odkazy Shroud Eater:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Dead Hand:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Dnes budeme pokračovat v našem nepravidelném seriálu o splitkách nepříliš známých skupin. Tentokrát si vezmeme na paškál dvě sludgové záležitosti ze Spojených států amerických, které samy sebe nazvaly Shroud Eater a Dead Hand. A hned mohu předeslat, že se jedná o poměrně příjemnou nálož hutných těžkých riffů.

Začněme u toho (trochu) lepšího, za což v tomto případě považuji stranu „Destroy the Monolith“, již mají na svědomí Shroud Eater. Shroud Eater je trio pocházející z Miami na Floridě, přičemž je zajímavé, že dvě třetiny sestavy tvoří něžnější pohlaví. Na kytaru hraje Jeannie Saiz a na baskytaru Janette Valentine, které zpoza bicích jistí Davin Sosa. Venku prozatím mají jednu řadovku „ThunderNoise“ (2011) a několik ípíček.

Něžnější pohlaví však nutně neznamená něžnou muziku. „Destroy the Monolith“ je parádně mazlavý sludge / doom, který kope docela zodpovědně. Skladbu táhne kupředu především výborný ústřední riff, z něhož lze díky sympatické zašpiněnosti a zemitosti cítit i vliv stoner metalu. Povedené jsou i táhlé vokály, o něž se obecně dělí všichni tři členové. Docela by mě zajímalo, jestli hlavní pěveckou linku skutečně obstarává bubeník, jak mi to připadá, anebo jestli holky mají až takovýhle chraplák. Ale to je nakonec šumák, protože stěžejní je, že „Destroy the Monolith“ funguje velmi dobře. Nestydím se říct, že mě to baví, a na základě tohohle tracku mám docela chuť si pustit i další věci Shroud Eater.

Kolegové Dead Hand z Georgie již mají sestavu početnější (pět človíčků), ale co do dlouhohrajících desek jsou na tom stejně – aktuálně se nacházejí na čísle jedna. Jejich debut nese název „Storm of Demiurge“, vyšel v roce 2015 a jen tak mimochodem má docela pěkný přebal.

Hudebně Dead Hand také nejsou špatní, jen jejich „Guaiacol“ nepůsobí jako něco extra kvůli sousedství skvělého „Destroy the Monolith“. Což je vůči Dead Hand možná trochu nefér, ale takové jsou mé pocity. Jinak ale ani oni svému žánru ostudu nedělají. Je to solidní standard, nic zvláštního nebo extra výlučného (i když to lze vlastně říct i o Shroud Eater), ale poslouchá se to vcelku pohodově a několik slušných motivů písničce upírat nejde. Také potěší několik klávesových ruchů v pozadí.

Celkově vzato se jedná o slušné splitko, kam obě kapely poslaly povedené příspěvky. Není to tak dobré, aby člověk pocítil potřebu si sedmipalec zpoza oceánu objednat. Kdybych však na placku narazil v nějakém blízkém distru za dvě kila, klidně bych si to vzal… i když se to asi nestane vzhledem k místu vydání a (ne)známosti interpretů.


Uškumgallu – Rotten Limbs and Dreams of Blood

Uškumgallu - Rotten Limbs and Dreams of Blood

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.8.2016
Label: Vrasubatlat

Tracklist:
01. (—)
02. Rotten Limbs
03. In Tombs of Lust
04. Morbid Seed and Spiritual Entrails
05. Dreams of Blood
06. Monolith Dementia

Hrací doba: 43:47

Odkazy:

Američtí Uškumgallu jsou jedna z několika kapel labelu Vrasubatlat, v jehož čele stojí R. F., kterého také podezírám, že je ústředním autorem hudby nejen zde, ale i v dalších spřízněných projektech. Chlap evidentně nemá o nápady nouzi, ale ty na mě prozatím působily dostatečně poutavě, a tudíž má smysl si Uškumgallu, Urzeit, Dagger LustSerum Dreg nebo Triumvir Foul někdy pustit. Někoho snad naláká i hudebníkova účast ve známých Ash Borer, ale vězte, že „Rotten Limbs in Dreams of Blood“ a vůbec všechny ostatní kapely Vrasubatlat nabízejí poněkud jiné porce hnusu.

Přirovnání ke konkrétním kapelám dokáže práci ulehčit, ale v případě Uškumgallu mám problém. Jistou spřízněnost cítím možná tak s americkými Arizmenda nebo Kuxan Suum, tedy skupinami z okruhu Crepusculo negro / The Black Twilight Circle. Ono samotné fungování kapel okolo Vrasubatlat mi model Crepusculo negro (a vůbec dalších podobných kruhů, legií apod.) připomíná tím, jak si pár hyperaktivních hudebníků v čele s magorem největším navzájem vypomáhá v x projektech. Ale tím bych přirovnání rychle utnul.

Je-li pro někoho black metal v prvé řadě o atmosféře, tak Uškumgallu, jak už sám název „Shnilé údy a sny o krvi“ napovídá, vytvářejí trýznivé a zvrácené vize. Čehož ale kapela dosahuje trochu jinak než by někdo možná čekal. Úvodní setkání může navodit trochu jiný dojem, ale pomalá tempa a disharmonické vybrnkávačky jsou tu především tím pomyslným kořením, takže jakmile se prokoušete úvodní skladbou, můžete se těšit, že vás „Rotten Limbs“ praští drátem přes koule. Ono zhnusení, splín a depréze tedy nejsou příliš podobné tomu, co si na člověku občas rádo pošmákne ve tři ráno za bezesné noci, ale spíše si to představuji jako něco, čemu by čelil nějaký protagonista „Silent Hillu“ s rezavou tyčí v ruce. Ano, deprimující beznaděj zdejší tóny a rytmy definuje, ale je tu taky dost slušná porce natlakovaného násilí vedeného ani ne tak vůči sobě jako proti oněm démonům. Katarze jak vyšitá.

„Rotten Limbs and Dreams of Blood“ je variabilní deska ve smyslu, že základní jednoduchý recept představuje s každou písní jinak. A každá skladba s těmi několika málo nápady zachází výborně. Uplácat sedmi-až-devítiminutovou skladbu ze dvou, tří riffů je podle mého názoru, který dost pošramotily zástupy třetiřadých kopírek Burzum, opravdu o hubu. Ale světe div se, ono to tady fakt funguje. Nejsou tu motivy, které by mi ve své základní formě odstřelily mozek, ale Uškumgallu jsou velice důvtipní v tom, jak neustále poskytují různé perspektivy toho samého. Nejen proto mi deska přijde dostatečně poutavá. Velkým plusem je i autentičnost a nasazení, s  nimiž jsou výše uvedené emoce předneseny. Vokály jsou prostě zoufalé a vzteklé v tom nejlepším slova smyslu, a posluchači tak umožňují se do hudby lépe vcítit.

Extrémních hlubin či výšin, které jste určitě pocítili s jinými kapelami, Uškumgallu dle mého názoru nedosahují, ale album svůj smysl má. Nebudeme přece poslouchat dokolečka dvacet oblíbených nahrávek, ale občas je proložíme něčím, co nám ty naše oblíbené prožitky a motivy poskytne trochu jinak, ne? To jen tak krátce o desce, která by si asi zasloužila více slov, ale pořád lepší, než kdybychom ji tu neměli vůbec. Zmaru zdar.


Deathstalker III: Nájezdníci z pekla (1988)

Deathstalker III: Nájezdníci z pekla

Země: Mexiko / USA
Žánr: fantasy / dobrodružný

Originální název: Deathstalker and the Warriors from Hell

Rok vydání: 1988
Režie: Alfonso Corona
Hrají: John Allen Nelson, Carla Herd, Thom Christopher, Terri Treas

Hrací doba: 86 min

„Deathstalker I“ je levná béčková hovadina, která je tak hloupá, až je svým způsobem vtipná. Budete-li se na ni koukat s nadsázkou a s trochou upitého alkoholu, lze se u toho mocně pobavit. „Deathstalker II: Duel titánů“ je vesměs to samé, akorát přidává dávku odlehčeného humoru, díky čemuž může být druhý díl zábavný i bez toho alkoholu. Nicméně třetí část s podtitulem „Nájezdníci z pekla“ už je učiněný blábol, jejž nejde omlouvat ani pověstnou formulkou guilty pleasure. Ledaže by to bylo hodně guilty a málo pleasure.

Jedním z problémů „Deathstalker III: Nájezdníci z pekla“ je zcela jistě fakt, že se snaží hrát na trochu serióznější notu, což je u takhle laciné voloviny samozřejmě průser jak poleno. Na rozdíl od jedničky navíc trojka nemá takovou auru roztomilé tuposti. A výsledkem toho jen těžko může být něco jiného než brak. Sice nepopírám, že na několika místech jsem se i tentokrát upřímně zasmál – záklon hlavy a nahlas. Jenže ve trojce je ten smích dost škodolibý a do jisté míry je to obrana před trapností.

Další věc k nasrání je, že se „Deathstalker III: Nájezdníci z pekla“ zbavuje některých příjemných trademarků série. Je to celé takové cudnější a uhlazenější. Nejenže chybí lehké gore jako v jedničce, trojka dokonce skoro rezignuje i na nahotu! Letmo zahlédnete dvoje mini-kozy, pak už se objevuje jen pár cecků v jedné krátké scéně večeře vojáků na hradě, ale jinak… nic.

„Potatoes are what we eat!“

Jestli nějaký trademark újmy nedošel, tak je to opětovně ultimátně hloupoučký příběh. Ano, tušíte správně, opět nechybí zlý kouzelník a princezna, bez toho by to samozřejmě nešlo. Nicméně v předchozích dílech byli záporáci fakt záporáci… ukradli království, princeznu nebo obojí. V „Nájezdnících z pekla“ není nijak řečeno, proč by měl Troxartes vlastně zdechnout bídnou smrtí. Prostě má nějaké území a chce získat všechny části magického šutru, protože velká moc, znáte to, ale jinak mi není jasné, proč by to měl být až takový hajzl. Asi to nejhorší, co za celý film udělá, je, že oživí pár mrtvol.

Horší je ovšem to, že záporáka hraje příšerný kořen. Kouzelník v jedničce byl slizoun jak hovado, ve dvojce to byl sympatický hajzlík… tady je to plešatící fotr s brutálně velkým rypákem. Ale tím bohužel nekončíme. Samotného Deathstalkera opět hraje jiný herec a je ze všech jeho představitelů nejhorší. Nekoná se žádný béčkový odvar Conana jak v jedničce, ani hláškujícího frajírka jak ve dvojce… tady je to takový slušňáček, jemuž tu roli legendárního vrahouna vůbec nevěříte, což je špatně. Dokonce ani ta princezna není zdaleka tak hezká, na tu ze dvojky se nechytá ani náhodou. To už je hezčí Troxartesova holka, u níž se zase divák nedozví, kdo to je a proč tam je. Asi prostě nějaká random buchta. Navíc mě pobavilo, že na konci žádnou z postav ve filmu tahle roštěnka nesere… však no a co, že chrápala s hlavním záporákem a že chtěla umučit Deathstalkera, nikdo se o ni nestará a dokonce s ostatními oslavuje výhru. Ale co si budeme povídat, těch lapsů, různých děr a nepovedených scenáristických kliček by se našlo více.

No, nebudeme to dále prodlužovat. „Deathstalker III: Nájezdníci z pekla“ je nepovedená píčovina, na niž by se měli podívat pouze ortodoxní milovníci filmového braku. Všichni ostatní ruce pryč.


Battle Dagorath – I – Dark Dragons of the Cosmos

Battle Dagorath - I - Dark Dragons of the Cosmos

Země: USA / Švýcarsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 30.9.2016
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. From the Black Sun’s Fire
02. Phantom Horizons Beyond
03. Return to Gates of Dawn
04. Through the Rite of the Stars
05. Transfixion of the Spheres
06. Psychic Abduction

Hrací doba: 57:45

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Myslím, že kdo se zajímá a jen trochu chtěl, se jménem Battle Dagorath už se nejspíš setkal. Cest, po nichž šlo k objevení tohoto projektu dojít, je hned několik. Alba skupiny například svého času byla běžně k sehnání v domácích distribučních kanálech, tudíž si jich našinec mohl lehce všimnout. Nebo jste Battle Dagorath mohli zaznamenat díky tomu, že se do sestavy přidal Christoph ZieglerVinterriket. A kdyby vám ani jedno z toho nestačilo, tak minimálně ve stáji Avantgarde Music jste Battle Dagorath zaznamenat mohli; připojili se sem v relativně nedávné době.

Loňské „I – Dark Dragons of the Cosmos“ je ve skutečnosti prvním albem Battle Dagorath, jež pod značkou jmenovaného elitního labelu z Itálie vychází. To je samo o sobě jistou známkou kvality, nicméně zasvěcení věděli již předem, co od nahrávky čekat – starší věci totiž byly dostatečně výmluvnými záležitostmi.

Vše se tváří nanejvýš slibně, tak se radši vraťme na zem. U Battle Dagorath se zdá být vše na svém místě, ale mně osobně muzika téhle skupiny nikdy nepřipadala tak uhrančivá, jak by papírově měla být. A přitom Battle Dagorath hrají přesně to, co mám obecně vzato tuze rád – monotónní atmosférický black metal prošpikovaný ambientem (ještě aby ne, když na klávesy hraje Ziegler). Aby toho nebylo málo, tak se nejedná o pomalejší uspávačku ve středních tempech omílajících tentýž hymnický riff až do zblbnutí. Battle Dagorath se nebojí vyšších rychlostí a na posluchače útočí (i) tlakem. Ne nadarmo se v souvislosti s touto kapelou dost často zmiňují švýcarští Darkspace, k nimž má mezinárodní duo skutečně poměrně blízko, byť jejich nálady nejsou tak chladně industriální. Navrch je vše zalito sympaticky syrovým zašpiněným soundem, což platí i o „I – Dark Dragons of the Cosmos“, ačkoliv novinka není co do zvuku tak mrazivá jako předchozí dvojalbum „Cursed Storm of Ages“ z roku 2013.

Abych to zkrátil, Battle Dagorath prostě hrají dobře, na čemž „I – Dark Dragons of the Cosmos“ nemění zhola nic. Bohužel však hrají jenom dobře. Deska trvá hodinu a poslouchá se docela příjemně, o tom žádná. Jenže k onomu kýženému stavu, kdy se do hlubin hudby bezmezně propadnete a začnete atmosféru hltat všemi póry těla, cosi schází. Předpokládám, že právě něco takového bylo záměrem stvořit (přinejmenším z toho mám ten pocit), tudíž lze misi považovat za… ne přímo neúspěšnou, ale ani ne úspěšnou. Výsledek skončil tak na půli cesty, místy ony síly povznášející mysl do vyšších sfér nesměle probleskují, o jejich skutečném působení však mluvit nelze.

Battle Dagorath - I - Dark Dragons of the Cosmos

Navrch mi na „I – Dark Dragons of the Cosmos“ příliš nesedla kytarová sóla, která jako kdyby tam snad ani nepatřila. Nemohu si pomoct, ale když se ze špinavé kytarové masy protkané ambientem zničehonic vynoří melodické sólo, působí to na mě až nepatřičně. V neposlední řadě je pak nutno zmínit, že pokud by album bylo tak o skladbu kratší, nic zásadního by se nestalo, což také není úplně nejlepší vizitka. A díky jednotvárnosti je vlastně téměř jedno, o jakou píseň by se mělo krátit, za zaručené zachování by případně stála snad jen předposlední „Transfixion of the Spheres“, kteroužto tím pádem lze považovat za vrchol „I – Dark Dragons of the Cosmos“.

Může to vypadat, že se desce dostalo víc kritiky, než by si možná zasloužila. Uznávám, že jsem se v předchozích řádcích soustředil především na negativní stránky „I – Dark Dragons of the Cosmos“. Na druhou stranu ovšem nemá cenu plýtvat superlativy, pokud si je nahrávka jednoznačně nezaslouží. Navzdory všemu řečenému se jistě nejedná o špatnou věc – ačkoliv je přebal „I – Dark Dragons of the Cosmos“ šedivý, sama hudba unylým šedivým průměrem není. Jen není na místě přechvalovat jen ucházející dílko, když se v tomto ranku dají lehce najít mnohem působivější formace.