Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Alice Cooper – Detroit Stories

Alice Cooper - Detroit Stories

Země: USA
Žánr: hard rock
Datum vydání: 26.2.2021
Label: earMUSIC

Tracklist:
01. Rock & Roll (The Velvet Underground cover)
02. Go Man Go
03. Our Love Will Change the World (Outrageous Cherry cover)
04. Social Debris
05. $1000 High Heel Shoes
06. Hail Mary
07. Detroit City 2021
08. Drunk and in Love
09. Independence Dave
10. I Hate You
11. Wonderful World
12. Sister Anne (MC5 cover)
13. Hanging On by a Thread (Don’t Give Up)
14. Shut Up and Rock
15. East Side Story (Bob Seger & The Last Heard cover)

Hrací doba: 50:28

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Nejzajímavějším na současné tvorbě Alice Coopera je to, že přestože naživo má stálou „mladou sestavu“, studiově opět spolupracuje se starými parťáky ze sedmdesátek. Začalo to celkem logicky s albem „Welcome 2 My Nightmare“ z roku 2012, jež samozřejmě představuje druhý díl k legendární jedničce. Příchod pamětníků zlatých časů Michaela Bruce, Dennise Dunwaye, Neala Smithe, Steva Huntera, Dicka Huntera a také producenta Boba Ezrina pomohl Coopera nasměrovat zpět k dávnému zvuku. Předcházející deska „Along Came a Spider“ je tak vlastně poslední nahrávkou Alice Coopera, která ho zachycuje v nějaké moderní podobě.

Na minulé placce „Paranormal“ se do sestavy přimíchali i další spoluhráči a stejně tak je tomu i v případě aktuálního „Detroit Stories“. Vytyčený směr však zůstává stále platný – vzdát hold původnímu hard rocku sedmdesátých let. „Detroit Stories“ v tom jde zatím asi vůbec nejdále. Neváhá zapojit do své hlavní rockové stránky i prvky blues, boogie či klasického rock ‘n’ rollu, přidat i několik dobových předělávek a navrch to zabalit do konceptu přiznané pocty Detroitu, jakožto zásadnímu rockovému semeništi. Sám Alice Cooper se ještě jako Vincent Furnier v Detroitu narodil a tohle město a jeho hudba na něm zanechala výrazný otisk.

Z dosavadní bohaté dráhy Alice Coopera se nová tvorba včetně „Detroit Stories“ dá samozřejmě poměřovat hlavně s tou původní, ale snad je všem jasné, že toto srovnání vychází ve všech ohledech jasně pro klasické desky. Nabízí se tak porovnání alespoň s érou z nultých let dvacátého prvního století, tedy s alby „The Eyes of Alice Cooper“ a „Dirty Diamonds“, které byly rovněž ve své době vnímány jako návrat k původnímu vyznění, což bylo ještě umocněno předchozím, industriálně tvrdým obdobím, avšak tyhle desky zní přeci jenom garážověji než třeba „Detroit Stories“. Především však mají daleko více energie a vůbec působí dost svěže, což bych o současných nahrávkách neřekl.

Z posledních tří desek mi ovšem „Detroit Stories“ vychází nejlépe. Netrápí ho roztěkanost materiálu jako v případě „Welcome 2 My Nightmare“ a také se jeho skladby tak brzy nevypaří z hlavy jako u „Paranormal“. I tady jsou sice momenty, které mě vyloženě nebaví, a udělat z těch patnácti skladeb třeba deset, mohlo celé „Detroit Stories“ působit ještě o něco lépe, nicméně ty kladné chvilky převažují. Jednou takovou je úvodních šest písní, z nichž mi všechny přijdou v pohodě. Tohle tvrzení sice začne trochu pokulhávat v momentě, kdy zjistíte, že v jednom případě se jedná o předělávku Lou Reeda, v druhém Outrageous Cherry a v dalším o vypůjčený riff od MC5, nicméně právě třeba „Our Love Will Change the World“ patří k tomu nejlepšímu z desky, zejména pro svoji krásně hořkosladkou náladu.

Naopak pasáž ke konci alba by si zasloužila notně přistříhat. Skladby jako „Independence Dave“, „I Hate You“ a „Hanging on by a Thread (Don’t Give Up)“ jsou jednoduše špatné. Ostatní nejmenované představují tak nějak Cooperův průměr, který neurazí, ale ani nenadchne. Stejně jako několik posledních desek, ani „Detroit Stories“ nenabízí žádný hit, ale to nejspíš není překvapením, když za poslední přinejmenším koncertní šlágr lze považovat již jednadvacet let starou „Brutal Planet“.

Alice Cooper spíše hraje to, co ho zrovna baví. Není to špatné, většina z „Detroit Stories“ se dá poslouchat, ale nadšení se rozhodně nekoná. Nová alba Alice Coopera si přesto vždy rád se zájmem poslechnu, snad abych věděl, jak na tom je. Po hlasové stránce stále stejně dobře. K „Detroit Stories“ se nijak pravidelně vracet nebudu, ale budu ho mít zapamatované jako solidní počin. Na závěr ještě jedna jízlivá poznámka – myslím, že Alice Cooper v současnosti tvoří kvalitnější a sympatičtější hudbu než jeho žáci Marilyn Manson a Rob Zombie. Stačí si poslechnout aktuální alba všech tří.


The Conjuring: The Devil Made Me Do It (2021)

The Conjuring: The Devil Made Me Do It (2021)

Země: USA
Rok vydání: 2021
Žánr: supernatural / satanic horror

Originální název: The Conjuring: The Devil Made Me Do It
Český název: V zajetí démonů 3: Na Ďáblův příkaz

Režie: Michael Chaves
Hrají: Vera Farmiga, Patrick Wilson

Hrací doba: 112 min

(Budou spoilery.)

Říkal jsem to tu už několikrát, ale nemám problém to zopakovat znovu. Série „The Conjuring“, svému komerčnímu úspěchu navzdory, není moc dobrá. Všechny ty spin-offy jako „Annabelle“, „The Nun“ nebo „The Curse of La Llorona“ jsou přinejlepším průměr. Řemeslně dobře udělaný a produkčně zvládnutý, ale obsahově nanejvýš průměr a leckdy s hodně odřenýma ušima. A někdy ani to ne, protože třeba první „Annabelle“ anebo „Annabelle Comes Home“ se fakt nepovedly.

Oba ústřední díly celého univerza, tedy „The Conjuring“ a „The Conjuring 2“, lze nicméně považovat za to rozumnější, co na poli moderního nadpřirozeného hororu postaveném na lekačkách vzniklo. Jasně, oba bijáky měly svoje mouchy. Jednička se mi v první polovina zdála hrozně nudná a natahovaná a dojem zachránilo až vyšponované finále. Dvojka mě i přes delší hrací dobu nenudila tak moc, ale celkově nepochybně byla o něco slabší a standardnější. Přesto svou subžánrovou konkurenci jasně převyšují.

Třetí „The Conjuring: The Devil Made Me Do It“ se ovšem na první pohled tvářilo mnohem průměrněji a obyčejněji. Povšechně se mi sice líbí posun od strašidelného baráku někam jinam, ale už z upoutávek se mi to zdálo takové nemastné, neslané. Příliš nadějí nevzbuzovala ani skutečnost, že James Wan, režisér prvních dvou dílů a prakticky otec celého univerza, se tentokrát vybodnul na režii a na projekt dohlížel jen z pozice producenta. Jistě, Wan není zrovna vizionář, ale rozhodně má talent a schopnosti vytřískat dobrou podívanou i z klasického schématu, což ostatně v „The Conjuring“ a „The Conjuring 2“ dokázal. „The Conjuring: The Devil Made Me Do It“ se nicméně ujal Michael Chaves, jenž má za sebou jeden z předešlých příspěvků do série, nijakou mexickou polednici „The Curse of La Llorona“.

Tahle výměna je na „The Conjuring: The Devil Made Me Do It“ hodně znát, protože i navzdory posunu tématu k satanismu a obřadům – což samo o sobě považuji za dobrý krok – se výsledek kvalitou blíží spíš k průměru k spin-offů. Což je samozřejmě špatná zpráva a oproti jedničce a dvojce výrazný pokles.

Mimoto, tematický posun se na náladě a směřování snímku nijak zásadně nepodepsal, takže ve finále jde pocitově o pořád tu samou písničku. To plyne i z toho, že místní satanista nechává lidi pomocí obřadu posednout, takže nakonec stejně uvidíte bubáka, vymítání a tak dál. Tohle by samo o sobě nemuselo nutně vadit, ale vzhledem k propadu kvality si člověk rád rýpne, že jo…

The Conjuring: The Devil Made Me Do It (2021)

Největší problém totiž vězí v tom, že „The Conjuring: The Devil Made Me Do It“ nedokáže navodit pořádnou atmosféru, neumí vytvořit napětí, dokonce ani těch pár pokusů o lekačku nefunguje. Dokonce diváka vlastně ani moc nezajímá, jak to celé dopadne. Proč by taky, když se ve filmu nenachází jediná pořádně zajímavá, neřkuli hororová scéna. I ty, které zcela očividně mají člověkem pohnout, protože se v nich odehrává nějaké bububu případně vraždička, nedělají lautr nic. Asi nejvíc v tomhle ohledu bolí finále, s nímž „The Conjuring: The Devil Made Me Do It“ rozhodně nevrcholí. Skoro jsem chtěl říct, že právě naopak, ale o tolik horší než ten zbytek to zas nebylo. Celou dobu se totiž jede v pohodlném šedivém průměru bez přidané hodnoty.

Když chybí atmosféra, napětí i lekačky, co nám tedy zbude? Zívací dvouhodinová honba za kultistou. Manželské duo paranormálních vyšetřovatelů Eda a Lorraine Warrenových pomáhá další rodině s posednutým špuntem. Nejdřív se zdá, že se vymítání povedlo, ale ono né, zlobivec démon přeskočil na jiného klacka a ten posléze zakuchá nožem majitele psího útulku. Warrenovi dál pátrají, objeví ve sklepě oltář z kostí, a pak pátrají dál, než se konečně dopátrají, kdo za to může. Jako zase bych přeháněl, kdybych tvrdil, že závěrečné titulky znamenaly vysvobození, ale daleko k tomu nebylo…

The Conjuring: The Devil Made Me Do It (2021)

Uděláte lépe, když si něco přečtete o skutečném případu, jímž se „The Conjuring: The Devil Made Me Do It“ inspiruje.


Suffering Hour – The Cyclic Reckoning

Suffering Hour - The Cyclic Reckoning

Země: USA
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 19.2.2021
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Strongholds of Awakening
02. Transcending Antecedent Visions
03. The Abrasive Black Dust Part II
04. Obscuration
05. The Foundations of Servitude

Hrací doba: 44:29

Odkazy:
facebook / bandcamp

První pohled (Dantez):

V únorových eintopfech kolegové zmiňovali nadcházející novinku amerických Suffering Hour. Já v té době na začlenění „The Cyclic Reckoning“ zapomněl. Toto americké trio mě přitom už delší dobu zajímá, zejména pro spletitý songwriting, atmosféru a přiměřenou práci s technickým aspektem žánru. Po připomenutí jsem byl na „The Cyclic Reckoning“ zvědav o to více.

Předešlé počiny Suffering Hour vždy smrděly potenciálem a předzvěstí, že by kapela mohla v budoucnu udělat něco solidního, což vyvstávalo zejména z kytar. Riffy vyzdvihávají Suffering Hour z řad kakofonních black i death metalů, které se běžně topí v zastřenosti a rádobyatmosféře natolik, že výsledek zní jak přešuměná změť. Sklíčenost u Suffering Hour naopak vyvstává z relativní přijatelnosti a kompozic jako takových – jak skladby gradují a jak riffy umí překvapovat.

„The Cyclic Reckoning“ předešlý potenciál naplňuje. Deska dotahuje neočuměný kytarový charakter. Při poslechu si maximálně občas vzpomenu na debut Sinmara, u pár ohybů strun pak na vrcholné doby Inquisition. Ve většině případů ale bez přemýšlení riffy, aranže či přímé kvílení (to kytarové zaječení v „Transcending Antecedent Visions“ je ve své primitivitě geniální) žeru a s hledáním paralel se moc neobtěžuji.

Primární tahák „The Cyclic Reckoning“ není jednoduché popsat. Kytary zní jako podvratný, do extrému vyburcovaný, o ledové kry zohýbaný vichr, který umí ztrestat, ale i hrubě pohladit. Suffering Hour jsou v daném trademarku nadmíru variabilní. Někdy vsadí na jednoduchou linku, jindy nabídnou komplexní skládačku, díky níž hudba hraničí s technickým death metalem, ne ale natolik, aby se jelo na techniku jen pro techniku. V tomto kontextu mi přichází na mysl Ulcerate. Troufám si ale říct, že Suffering Hour obracejí technické ostruhy ve prospěch atmosféry ještě efektivněji.

Výrazněji „pozitivní“ problesky jsou na „The Cyclic Reckoning“ dva. Začátky „The Abrasive Black Dusk Part II“ a „The Foundations of Servitude“ hýří podivnou melancholií, která je postupně rozpracovaná do podvratných nálad. Z větší části deska drží zhoubnou atmosféru, která má nejblíže k fluidu desek z Islandu (od těch si kapela trochu krade i vizáž). Na vyšší úroveň je vyzvedávají zmíněné riffy, které navozují pocit nedaleký závratím – jako by byl jeden ztracen v labyrintu z druhého „Hellraisera“, jehož postupné dešifrování si podivně užívá. Z nepříjemných momentů lze zmínit  první sofistikovanější linku v úvodní „Strongholds of Awakening“ a celkovou komplexní skládačku v „Obscuration“. Nápaditost kapely nestačí jen na finální kolos, jenž po dobu šestnácti minut nerezonuje tolik jako předešlý materiál.

„The Cyclic Reckoning“ je jednou z prvních desek roku 2021, z níž jsem nadšený. Po delší době jde o album, které odzbrojí nejen tahem na bránu a vysokou řemeslnou kvalitou, ale také jedinečností. Je možné, že něco podobného existuje a já to pouze přehlédnul. Momentálně ovšem nemám vysoké tendence pátrat – natolik mě nová deska Suffering Hour prozatím pohlcuje.

Suffering Hour


Druhý pohled (Cnuk):

Suffering Hour sleduji v podstatě od jejich začátků. Moc dobře si pamatuji, jak jsem se kdysi nějakým nedopatřením dostal k EP „Foreseeing Exemptions to a Dismal Beyond“. Tehdy jsem bral Suffering Hour jako vycházející thrashmetalovou kapelu s trochu ostřejším přístupem, avšak to se psal rok 2014 a od té doby prošli zásadním vývojem, který byl zaznamenán už o tři roky později na prvotině „In Passing Ascension“.

Plynulé pohybování se mezi black metalem a death metalem za přispění disonance a okultní atmosféry se stalo už poměrně zavedeným postupem, ale Suffering Hour se podařilo nahlížet na tuto kakofonii neotřelým způsobem, ostatně jak už přesně popsal kolega Dantez výše. Jsem moc rád, že novinka „The Cyclic Reckoning“ v tomto rozpoložení pokračuje a ještě ho dále prohlubuje. Naprosto stěžejním v hudbě Suffering Hour pro mě vždycky byly kytary. Ať už na „In Passing Ascension“ nebo pozdější EP „Dwell“, pokaždé se servírovaly ty nejvytříbenější riffy, které posluchače nepouštěly. Na „The Cyclic Reckoning” se povedlo tento aspekt povznést ještě o úroveň výše, čímž si mě album hned od prvních poslechů získalo.

V kytarové práci slyším silné vlivy gothic rocku, či chcete-li deathrocku, což si do konceptu Suffering Hour sedlo lépe, než si snad kdo vůbec mohl představit. Není to jenom o stránce skladatelské, ale také zvukové, protože ta příjemně zvonivá ozvěna strun je prostě krása. Nemusím snad dodávat, že se to výrazně projevuje i na atmosféře desky, která tady pracuje na sto procent.

Původně převažující death metal zlehka přenechal na „The Cyclic Reckoning“ větší plochu pro black metal, což tak nějak logicky vyúsťuje z gotické pochmurnosti, a ruku v ruce s tím se stáhly rovněž drobné technické finesy. Nicméně progresivní prvky jsou stále přitomny, ostatně závěrečná „The Foundations of Servitude“ má šestnáct minut, a to je stopáž, již prostě musíte nějak naplnit. Ačkoliv se mi také zdá, že se to Suffering Hour nepovedlo úplně se vším všudy, stále se tato skladba dá považovat ze jakýsi hřeb alba. Moji favorité se však nachází hned na začátku. Úvodní trojice „Strongholds of Awakening“, „Transcending Antecedent Visions“ a „The Abrasive Black Dust Part II“ má prostě všechno. Z kytar mám husinu a všechny ty nápady tady mě nepřestávají bavit. Za nejslabší položku mohu označit „Obscuration“, která mi oproti zbytku připadá tak nějak obyčejnější, ale ve výsledku „The Cyclic Reckoning“ nijak zásadně neponižuje.

Suffering Hour

Jediné, co bych mohl Suffering Hour opravdu vytknout, a to za všechnu jejich dosavadní tvorbu, je poměrně uniformní vokál, který oproti skladatelské práci nepředstavuje vůbec nic inovativního ani unikátního. Jeho zaměnitelnost je tak docela v rozporu se zajímavou a jinak výbornou hudbou Suffering Hour. V poslechu mi to však v žádném případě nepřekáží a můj dojem z této kapely i aktuální desky je i tak vysoce pozitivní.

„The Cyclic Reckoning” je opravdu zdařilým albem a dosud nejlepší nahrávkou Suffering Hour. Jejich pohled na žánry představuje zase něco trochu jiného a z nového materiálu je znát, že se nebojí také neustále něco nového objevovat a svoji tvorbu obohacovat. A daří se jim to znamenitě.


30 Days of Night: Dark Days (2010)

30 Days of Night: Dark Days (2010)

Země: USA
Rok vydání: 2010
Žánr: vampire horror

Originální název: 30 Days of Night: Dark Days
Český název: 30 dní dlouhá noc: Doba temna

Režie: Ben Ketai
Hrají: Kiele Sanchez, Rhys Coiro, Mia Kirshner

Hrací doba: 92 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Upírské řežbě „30 Days of Night“ se dostalo – a vlastně docela zaslouženě – solidního ohlasu. Odříznutý zapadákov na Aljašce, třicet dnů bez denního světla, tuny sněhu a hromádka agresivních vyhladovělých upírů proti nic netušícím usedlíkům dávaly dohromady zajímavou výchozí situaci, z níž se podařilo vytěžit zábavný horor. Nebál se krve, měl slušné tempo, některé dost povedené scény i solidní atmosféru dlouhé sněžné noci, a i když se nevyvaroval několika slabších míst, klady pořád převažovaly nad zápory. Když k tomu připočteme, že také finančně se snímku vcelku dařilo, pak asi nikoho nemůže překvapit, že došlo i na druhý díl.

Pokračování s podtitulem „Dark Days“ však bohužel patří k těm dvojkám, u nichž by bylo lepší, kdyby vůbec nevznikly a kdyby zůstalo jen u jednoho filmu. Jde totiž jen o slabý odvar prvního bijáku, který luhuje původní ideu a dělá svému předchůdci ostudu. Namísto docela svěžího upírského hororu, jenž se vyhýbá nejobligátnějšímu klišé spojených s krvesavými monstry a navrch přihazuje atraktivní prostředí s dobrou atmosférou, tu máme nijaké nudné céčko, jehož ambice nejsou vyšší než nejnižší police videopůjčoven. Prostě ostuda, co si budeme nalhávat.

„30 Days of Night: Dark Days“ sleduje osudy Stelly Oleson, tedy manželky šerifa z jedničky a také jedné z jejích hlavních postav. Zde ji hraje (a chce se ironicky dodat – překvapivě) jiná herečka. Ta nyní, po událostech prvního dílu, jezdí napříč Spojenými státy a pořádá přednášky, na nichž se snaží všechny okolo přesvědčit, že upíři existují, ale nikdo jí to naprosto nečekaně nevěří a všichni z ní mají prdel. Pak si ale na ni počíhá parta borců, kteří dávají přednost praktickému řešení a upíry loví.

Shodou náhod je zrovna ve městě upíří královna, tak hurá na ni, ať ta mrcha zdechne. Cesta za vyhubením ohroženého druhu živočichů (kolik jste viděli upírů ve volné přírodě, hm?) je samozřejmě plná klišé a odvíjí se v předvídatelném a nepřekvapivém (a tudíž nudném) duchu. Zpočátku nejistá šerifova ex-stará se promění v arci drsňačku. Člen týmu s nejhustějšíma kecama se samozřejmě při první příležitosti rozsype. Hned od začátku víte, s kým se hlavní hrdinka vyspí. Jeden člen anti-upířího komanda musí dostat kousanec a měnit se, to je taky jasné. Pak se tam taky nějak zachraňují a všechno vyvrcholí v naprosto neočekávaném finále hlavní holka versus upíří královna.

Nechybí ani obligátní logické lapsy, ale nad jejich blbostí se alespoň můžete zasmát. Jediný hodný upír široko daleko (pomáhá naší partě hrdinů) se celou dobu bojí vyjít na ulici, aby ho ostatní upíří nesejmuli, jenže pak se sebere a napochoduje rovnou do upířího hlavního stanu zachránit kámoše. Proč ne, vole. Komando do tohohle sídla vleze, aby zničilo královnu, ale následně jsou všichni překvapení, že tam – a to byste fakt neuhodli – najdou upíry. Haha. Jo, a po první salvě začnou řvát, že jim docházejí náboje. Protože když to jdeš někam vystřílet, tak prostě nepočítáš s tím, že budeš potřebovat náhradní zásobníky, že jo.

30 Days of Night: Dark Days (2010)

Koho neodradí tohle všechno, toho jistě dodělá aspoň upíří královna, jejíž respekt zmizí, jakmile se poprvé objeví na obrazovce. Tedy za odvážného předpokladu, že předtím nějaký respekt měla. Nezapomeňte přihodit trochu té nudy, žádnou výraznější scénu, mdlé postavy, u nichž je vám úplně jedno, jestli, kdy a jak chcípnou, a zalijte to pachutí naprosté zbytečnosti parazitující na úspěchu prvního „30 Days of Night“.

U podobných filmů si vždycky říkám, proč to vlastně někdo točí, jakou k tomu může mít motivaci. Vždyť těm tvůrcům prostě musí být jasné, že jim pod rukama vzniká píčovina jak mraky, pokud nejsou úplně vymaštění (pokud jsou, vysvětlovalo by to mnohé!). Kdyby v tom byl alespoň nadhled, tak neřeknu, ale ono se to bere tak strašně vážně, až by se z toho jeden posral. Naprostá ztráta času. I pokud se vám líbila jednička, tomuhle se klidně vyhněte, nemá to cenu.

30 Days of Night: Dark Days (2010)


The Children (1980)

The Children (1980)

Země: USA
Rok vydání: 1980
Žánr: horror

Originální název: The Children
Český název: Toxické děti

Režie: Max Kalmanowicz
Hrají: Martin Shakar, Gil Rogers, Gale Garnett

Hrací doba: 93 min

(Budou spoilery.)

Řekl bych, že „The Children“ z roku 1980 býval svého času docela zapadlý a snad i skoro zapomenutý béčkový kousek. Není úplně divu, protože snímek nemůže nabídnout nějaké výraznější kvality, které by jej předurčovaly ke kultovnímu statusu, ani se na něm nepodílela žádná známější hororová jména (snad kromě skladatele, viz níže). Také o nějaké dobové popularitě, ať už v jakkoliv relativním měřítku, se moc nedá mluvit, poněvadž svého času se dočkal jen limitovaného uvedení v kinech a následně putoval na VHS. Z obskurity na světla žánrových reflektorů jej vytáhla až nechvalně proslulá společnost Troma Entertainment, která „The Children“ o mnoho let později odkoupila a ujala se jeho distribuce.

Díky tomu se o „The Children“ někdy mluví jako o tromácké záležitosti, ale myslím si, že takové označení není na místě, jelikož Troma se na výrobě filmu nijak nepodílela. Navíc se ani nedá tvrdit, že by snímek pracoval s charakteristickým tromáckým přístupem plným zběsile přepáleného gore a neodolatelně imbecilního humoru. Což ale neznamená, že by se okolo „The Children“ nenašlo pár zajímavých libůstek…

Například je zajímavé, že hudbu pro „The Children“ vytvořil Harry Manfredini, jenž má na svědomí i legendární „Friday the 13th“ z téhož roku (a také hromadu jeho pokračování). Nebo že pokud vám zvuk zabíjených dětí bude připomínat prskání kočky, nebude to náhoda, protože právě takhle zvukové efekty vznikaly. Nejvíc mě ovšem pobavila fáma, že jedna postava vypadající jako pasák, která se objeví v jedné scéně a pro film nemá žádný význam, byl ve skutečnosti dealer drog, jenž štábu prodával kokain.

Pojďme nicméně k samotnému snímku. Základ „The Children“ se nechal volně inspirovat havárií jaderné elektrárny Three Mile Island z roku 1979, která je dodnes nejhorší nehodou svého druhu ve Spojených státech amerických. Nečekejte nicméně žádnou hlubší kritiku čehokoliv, jelikož tato inspirace se ve výsledku projevuje primitivním způsobem. Havárie elektrárny zde posloužila jako důvod, proč se z normálních dětí staly nakažené (anebo v české distribuci toxické) děti.

Dítka na maloměstě Ravensback se právě vracejí školním autobusem ze školy domů, když po cestě projedou mrakem toxických plynů (jenž se hned vzápětí rozplyne a zmizí kdovíkam). Za chvíli prázdný autobus s ještě běžícím motorem najde místní šerif – řidič nikde a lokální omladina taktéž ne. Začíná hledání ztracených ratolestí, které z kdovíjakého důvodu probíhá tak, že šerif objíždí místní rodiny, aby je informoval o pohřešování jejich potomků, a pak dá svému zástupci příkaz uzavřít silnici. No dobrá…

The Children (1980)

Pro film je každopádně hlavní, že děckám zčernaly nehty a že koho se dotknou, toho spálí do takové míry, až ho upálí. Boláky a puchýře obětí jsou jediné krvavé efekty, jaké „The Children“ nabízí. Navíc bych si jich dokázal představit o dost víc, a to i když mají dítka po toxifikaci enormní chuť se objímat s kýmkoliv, koho potkají. Nakonec ale ta podoba postačí, i když musím souhlasit s trefným přirovnáním, které jsem kdesi četl, že mrtvoly vypadají jako salámová pizza s černými olivami a ančovičkami.

Všechno bez většího vzrušení či překvapení spěje k očekávanému konci. Hlavní hrdinové si uvědomí závažnost situace a že děti jsou nyní hrozbou, ostatní bídně zdechnou. Náhodou se přijde na způsob, jak děti sejmout – stačí useknout pazoury s černými nehty, což jen tak mimochodem nevyprodukuje žádnou krev ani jakoukoliv jinou tekutinu, což postavy ve filmu ještě samy okomentují. Poté následuje dětská čistka a jako třešnička na dortu přijde extrémně šokující závěrečný zvrat, který musí dopředu uhádnout i ten největší prosťáček.

The Children (1980)

Vzato kolem a kolem „The Children“ určitě není nijak zvlášť dobrý biják. Ale nevadil mi. Snad i proto, že jsem od toho čekal naprostou sračku, namísto níž jsem dostal pohodové laciné dobové béčko, které se dá strávit bez sebemenších obtíží. Na jedno nenáročné pokoukání poslouží.


Vektor – Activate

Vektor - Activate

Země: USA
Žánr: progressive thrash metal
Datum vydání: 2.4.2021
Label: District 19

Tracklist:
01. Activate
02. Dead by Dawn

Hrací doba: 9:45

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Když se na konci roku 2016 objevila zpráva, že se scifisté Vektor de facto rozpadli, mozek kapely David DiSanto zároveň fanoušky ujišťoval, že Vektor bude nějak pokračovat. Trvalo ale čtyři roky, než se tak skutečně stalo. Samozřejmě jsem moc rád, protože už v době vydání prvotiny „Black Future“ se stali mojí velice oblíbenou kapelou, od níž mě bavilo úplně všechno. Bohužel jsem je propásl na Brutal Assaultu, takže navíc kromě nové muziky doufám dojde i na turné a příležitost je konečně vidět naživo. V nynější sestavě kromě DiSanta působí také původní kytarista Erik Nelson, takže kytarová sekce zůstává v klasickém složení. Novými členy tedy jsou baskytarista Stephen Coon a bubeník Mike Ohlson. Oba již prošli pár formacemi, ale žádná mi nic neříká.

Jak si noví Vektor stojí, lze posoudit na základě dvouskladbového EP nazvaného příznačně „Activate“. Jedná se vlastně o jednu polovinu splitu „Transmissions of Chaos“, na němž se spolu s Vektor potkali Cryptosis, dříve známí jako Distillator. Nyní však vychází příspěvek Vektor i na samostatném CD v limitované edici tří set kusů u District 19. A když jsem si s nadšením pustil tuto novou tvorbu poprvé, byl jsem nemile překvapen.

První skladbu „Activate“ nedokážu poslouchat, aniž bych si u toho nevzpomněl na Megadeth a jejich „She-Wolf“. Brzy se k sekanému riffu začnou přidávat další kytarové linky, které už v sobě nesou typický rukopis Vektor, nicméně v této stopě se celkově nic extra neodehrává. Na poměry Vektor je „Activate“ až nečekaně přímočará a znatelně cílící na chytlavý refrén. Takové rozpoložení se mi u nich ale zrovna nepozdává. Za povedené bych z ní mohl označit snad jen krátkou rychlou pasáž, která následuje po ještě kratší klidné mezihře.

Druhá skladba „Dead By Dawn“ není předělávkou Deicide a už se z hlediska délky blíží více tomu, na co jsme byli u Vektor zvyklí. Ovšem i ona v sobě nese nestandardní postupy. Tím myslím hned její úvod. Volné vybrnkávání by mě ještě nepřekvapilo, ale čistý zpěv už teda jo. A není to dobré. První půlka této skladby je tím nejhorším, co kdy Vektor vydali. Je to příliš natahované, naprosto obyčejné, nic neříkající, prostě zbytečné. Vysvobození nastává, až když DiSanto předvede svůj charakteristický ječák připomínající orla v náletu. Hudba se také rozjede a začne to znít daleko přijatelněji. Jeho zpěv na obou stopách je však umírněnější a vyznívá trochu jinak, než jak jej známe z minulosti. Překvapí tu i docela rockově znějící kytarové sólo. Jinak se i „Dead By Dawn“ docela dost orientuje na refrén, což je prostě trochu zvláštní.

Struktura písní je tak docela jiná. V případě „Activate“ se Vektor pouští do celkem fádního thrashe, progresivní prvky se začínají ozývat až v „Dead By Dawn“, ale nejedná se o nic zvláštního, stejně tak po technické stránce tu nejsou žádné krkolomné party. Tohle EPčko zní jako chudá verze Vektor.

V porovnání s předchozími nahrávkami je „Activate“ mnohem horší. Změny jako odlišně znějící vokál a větší jednoduchost kompozic vedou jenom k horšímu. Z hlediska thrash metalu se sice stále jedná o lepší průměr, ale na Vektor je to zkrátka málo. Doufám, že s „Activate“ si jenom vybrali nějakou slabší chvilku a i tahle sestava dokáže na případném dalším albu nabídnout nápaditější, odvážnější a povšechně lepší hudbu, která bude moci stát po boku ostatních řadovek.


Grayceon – Mothers Weavers Vultures

Grayceon - Mothers Weavers Vultures

Země: USA
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 18.12.2020
Label: Translation Loss Records

Tracklist:
01. Diablo Wind
02. The Lucky Ones
03. This Bed
04. And Shine On
05. Rock Steady

Hrací doba: 42:52

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Perfect World PR

Na Grayceon jsem si vždycky cenil jedné věci, a sice osobitého a jasně rozpoznatelného zvuku. Co jej má na svědomí, je na první poslech zřejmé. Užívání nástrojů, které patří mimo sféry klasického rockového obsazení kytary, bicích a dejme tomu kláves, už dávno není v metalu něčím vyloženě neobvyklým. Často se ale u kapel jedná o jednorázové výstřelky v konkrétních skladbách, nikoliv běžnou praxi – tedy pomineme-li třeba folk metal, jenž si na tomhle do velké míry staví.

Těch metalových skupin, které by ve svojí sestavě měly nějaký takzvaně „nemetalový“ instrument a používaly jej jako standardní součást svého zvuku, není zas až tak moc. Už jen z toho ohledu Grayceon trochu vyčnívají se svým nástrojovým obsazením kytara, bicí, cello.

Grayceon nicméně mají v rukávu ještě jedno eso a teprve tohle z nich definitivně dělá unikátní formaci. Osobně se mi totiž zdá, že spousta těch kapel, jež do své sestavy zakomponovaly nějaký netradiční (z hlediska metalu) hudební instrument, se posléze až přespříliš spoléhají na jeho zvuk a nedokážou nabídnout nic nad jeho rámec. Jinými slovy – odmyslíte si tuhle zvláštnost a zbude vám naprostá tuctovka, kde v kytarových případně bicích linkách nenajdete ani zbla kreativity.

Grayceon tyhle trable netrápí. Cello v jejich případě platí za organickou součást zvuku a smysluplnou složku kompozic, která s kytarami hraje rovnocennou partii. Paradoxně právě díky tomu je jeho užití mnohem lákavější a hlavně nepůsobí nijak lacině nebo prvoplánově. Když to doplníme o podmanivý hlas zpěvačky Jackie Perez Gratz a schopnost napsat skvělé skladby, vyjde nám dost jednoznačný výsledek: Grayceon patří k seskupením, jejichž tvorbu se vyplatí znát, protože dokáže nabídnout nevšední zážitek a nálady. A to je prostě super.

Netvrdím, že všechno, na co Grayceon sáhnou, automaticky platí za hudební zlato, to bych samozřejmě přeháněl. Prakticky na každé jejich nahrávce se najdou pasáže, k nimž jsem si cestu úplně nenašel a obešel bych se bez nich. Platilo to o předešlém dlouhohrajícím titulu „IV“ (2018) a platí to také o aktuálním počinu „Mothers Weavers Vultures“.

Stejně tak ale platí, že to lepší u Grayceon jednoznačně převažuje. Kalifornské trio dokáže vymyslet spoustu malých velkých momentů, výborných motivů, jichž si třeba na první poslech ani nevšimnete, protože jsou nenápadně zapuštěny do celku, ale jejich přítomnost výrazně prodlužuje životnost alb a zvyšuje chuť trávit s deskami čas. A vlastně i tehdy, když si Grayceon hrají „jen“ svůj standard, to pořád funguje dobře, protože svébytný sound a z něj plynoucí zvláštní atmosféra prostě dělají svoje. A na tom ani těch pár zbytečně vláčných chvilek nic moc nezmění.

Grayceon

Konkrétně „Mothers Weavers Vultures“ bych pak dokonce hodnotil výše než „IV“, protože mi přijde, že zívacích momentů se zde nachází výrazně méně. Osobně bych zkrátil úvodní baladickou část „Rock Steady“ – kytarový nástup v polovině songu by tím po mém skromném soudu neutrpěl. Jinak jde jen sem tam o nějaký malý motiv, jejž lze docela jednoduše odpustit.

Z hlediska dopadu bych se ale nebál „Mothers Weavers Vultures“ označit za typickou desku Grayceon. Na první poslech zaujme a cello vždycky potěší. Album ale pořádně vykvete až po čase a dokáže posluchače udržet poměrně dlouho, a to i navzdory skutečnosti, že se třeba sem tam nějaký moment zají. Spokojenost však vždy převáží.


Stir of Echoes: The Homecoming (2007)

Stir of Echoes: The Homecoming (2007)

Země: USA
Rok vydání: 2007
Žánr: supernatural horror

Originální název: Stir of Echoes: The Homecoming
Český název: Ozvěny mrtvých: Návrat

Režie: Ernie Barbarash
Hrají: Rob Lowe, Marnie McPhail, Ben Lewis

Hrací doba: 89 min

(Budou velké spoilery.)

„Stir of Echoes: The Homecoming“ je typický příklad dvojky, o niž se nikdo neprosil, nikdo ji nepotřeboval a nikdo ji nechtěl, a přece jsme ji dostali. A dle očekávání – nikomu její natočení neprospělo. První „Stir of Echoes“ z roku 1999 se asi nedá považovat za žánrovou klasiku, ale byl to dost v pohodě biják na to, aby si nezasloužil podobné umělé natahování, protože dvojka na svého předchůdce důstojně nenavazuje ani v nejmenším.

Hlavně ale byla jednička „Stir of Echoes“ pevně uzavřeným snímkem, v němž se všechno vyřešilo. Šlo na něm poznat, že jakékoliv pokračování se rozhodně nezamýšlelo. Tím spíš pak „Stir of Echoes: The Homecoming“ působí samoúčelně a neopodstatněně.

„Stir of Echoes: The Homecoming“ je takové to typické pokračování, co jde rovnou na video. Natočí se to za každou cenu, spoustu let po původním filmu, s vidinou vytřískání nějakých chechtáků na povědomém jméně, na nějž si spousta lidí bude určitě pořád pamatovat. Návaznost na jedničku tu prakticky není s výjimkou naprosto základního prvku „vidím duchy“ a vlastně docela nesmyslného návratu jedné postavy (synek hlavní postavy jedničky) v jediné scéně, která žádnou zásadní roli v příběhu nehraje (ani ta postava, ani ta scéna).

Všechno by se ale dalo alespoň do určité míry odpustit, kdyby „Stir of Echoes: The Homecoming“ bylo dobrým filmem, a to v jakémkoliv významu tohoto slova. I kdyby to třeba jednalo o píčovinu jak mraky, ale zábavnou, aby se u toho člověk zasmál. Vezměte si třeba, co za brakové srance produkuje jak na běžícím páse Syfy, a to jim také není cizí prznění starších filmů – ale je to prdel, tak proč kurva ne. „Stir of Echoes: The Homecoming“ ovšem nenaplňuje definici dobrého ani v tomhle obecnějším slova smyslu. Jde jen o nudnou a nuznou televizní břečku pro vyplnění hracího času pozdě v noci, kdy už většina slušných lidí dávno spinká, protože na druhý den vstává do rachoty.

Každopádně, pojďme na to. Sledujeme kořena, co se jmenuje Ted Cogan. Je to voják a právě si kroutí svoji misi v nějaké pouštní díře, dle roku vzniku bych tipoval asi Afghánistán nebo Irák. K základně jede dodávka, nereaguje na výzvy, tak ji hoši v maskáčích odpálí, aby se ukázalo, že tam byla nějaká místní rodinka. Pak zpoza kopce vykoukne frajer s turbanem a pošle pozdrav z RPGčka. Ted to přežije se zraněními, zůstane mu brutální traumička a vrací se domů.

Stir of Echoes: The Homecoming (2007)

Tohle se stane v příšerně natočeném intru s hovadským filtrem a trhaným obrazem. Ted je doma a pokouší se jej kontaktovat ohořelá mrtvola. Schopnost mluvit s mrtvými v něm probudil zážitek z války. Dál se odehrává to samé co v jedničce. Hlavní hrdina musí zjistit, co se komunikující mrtvolce stalo, a následně křivdu napravit předáním pachatelů spravedlnosti. Jediný rozdíl tkví v tom, že tentokrát se vrah neskrývá v idylickém sousedství, nýbrž ve vlastní rodině.

Film se sice jakoby pokusí načrtnout morální dilema mezi spravedlností a láskou k rodině, ale za řeč to moc nestojí. Ted si tohle dilema vyřeší bez větších nesnází prakticky hned. Ve výsledku se tedy jedná o stejně trapný pokus o zpracování psychické roviny jako ve zbytku filmu s traumatem z války. Ta myšlenka by tam snad někde úplně hluboko i byla, ale maximálně tak náznakem a její zpracování je diletantské.

Stir of Echoes: The Homecoming (2007)

Hlavně taky celý film čumíte na absolutně nesympatického herce, který hraje jak ponocný. Problémy jeho postavy mi byly úplně u zádele. Navrch se tam vlastně nic moc neděje a snímek ubíhá strašně nudně v unaveném duchu. A vlastně i ti duchové jsou taky unavení a stojí za pytel. Osobně mi bylo naprosto jedno, jak to celé dopadne, spíš jsem doufal, ať už to hlavně nějak dopadne a budu moct jít dělat něco zajímavějšího. Strašně z toho smrdí takové to levné televizní zpracování. Určitě víte, o čem mluvím. V takovém případě se kvalita musí dohnat aspoň na scénáři, ale to se ve „Stir of Echoes: The Homecoming“, jak už jste asi pochopili, neděje.

Výsledkem je tedy maximálně nezajímavé rozblemcané nic, které jen parazituje na jméně staršího filmu. Neexistuje jediný důvod, proč byste se tímhle shitem měli zabývat.


Stir of Echoes (1999)

Stir of Echoes (1999)

Země: USA
Rok vydání: 1999
Žánr: supernatural horror

Originální název: Stir of Echoes
Český název: Ozvěny mrtvých

Režie: David Koepp
Hrají: Kevin Bacon, Kathryn Erbe

Hrací doba: 99 min

(Budou velké spoilery.)

Na duchařiny tu pičuju docela často. To jste si už asi zvykli, pokud se ve zdejším filmovém koutku hrabete pravidelněji. Sice dost často dodávám, že i mezi supernatural horory se tu a tam najdou slušné kousky, ale konkrétní příklady jsem tušil nikdy nedal, ani jsem tu žádný takový doposud nepředstavil, tudíž by se mohlo zdát, že se jedná o alibistickou floskuli, abych nevypadal zaujatě. Ale ono pár solidních počinů skutečně existuje. A nyní konečně nastal čas, abychom se zde podívali i na něco rozumnějšího z toho subžánru.

Ústřední postavou „Stir of Echoes“ je Tom Witzky. Obyčejný kořen od rodiny na předměstí, žije v baráku se svou manželkou a synkem. Chodí do práce, občas se účastní sousedských akciček a kalbiček, sem tam jde na fotbalový zápas. Docela typický a nijak zvlášť zajímavý, leč v určité míře poměrně spokojený život.

Jedná taková sousedská kalbička mu nicméně dost nečekaně obrátí život vzhůru nohama. Jeho manželka Maggie má totiž trochu crazy sestru Lisu, která žere všechny ty spirituální a esoterické sračky. Z alkoholického tlachání a dohadů o tématu vznikne nápad, že se Tom nechá zhypnotizovat. Na konci seance Lisa Tomovi přikáže, aby víc otevřel svou mysl, čímž nechtěně aktivuje jeho do té doby dobře skryté schopnosti dorozumívat se s mrtvými.

Mrtví ale nechodí jen tak na pokec. Ozývají se, jen když něco chtějí, a nedají pokoj, dokud to nedostanou. Tom Witzky to brzo pozná na vlastní kůži, protože jeden duch zrovna něco chce. Chtěl to už po synkovi, jenž je ale moc malý na to, aby cokoliv zvládnul, takže duch přesune svou pozornost k probuzenému tatíkovi, jemuž nenechá klidu, dokud nevykope jednoho kostlivce ve skříni zdánlivě idylického sousedství a neučiní zadost spravedlnosti vůči těm, co v jeho domě kdysi zabili.

Nezní to jako nějaká velká hitparáda, ale ve skutečnosti je „Stir of Echoes“ natočené dost zručně a docela zábavně. Zejména v té části, kde ještě není úplně jasné, o co přesně ve filmu nakonec půjde, „Stir of Echoes“ boduje a navzdory určité dávce klišé mu toho vlastně nejde zas tak moc vyčítat. Líbí se mi i to, že podání je spíš komornější, neobjevují se žádné pokusy o velké strašení a bafání, natožpak laciné lekačky. Dokonce bych si i dovolil říct, že „Stir of Echoes“ má svým pojetím blíže k thrilleru říznutému kriminálkou, v němž se náhodou objevuje i nějaký nadpřirozený prvek, než ke klasickému supernatural hororu. Aspoň tedy k tomu, jak jej podávají filmaři v poslední dekádě a něco. Výsledek tedy stojí primárně na hercích, jimž s přehledem vládne Kevin Bacon v hlavní roli, jenž dokázal skvěle podat, jak jeho postavě postupně začíná šibat a nedokáže přestat s odhalováním pravdy i za cenu ztráty zaměstnání a odcizení se od vlastní rodiny.

Stir of Echoes (1999)

Dejme tomu, že první polovina až dvě třetiny se tedy dost povedly. Snímku bohužel začíná docházet dech v momentě, kdy by měl naopak vrcholit, a jakmile se události začnou trochu vyjasňovat, lehce se to rozpadá pod vlivem naprosto průhledné a neobjevné pointy. I přesto „Stir of Echoes“ stále považuji za jednu z těch snesitelnějších filmových duchařin, s nimiž jsem měl tu čest.

I navzdory svým kvalitám se mi „Stir of Echoes“ zdá trochu přehlížené, ne úplně doceněné a také ve své době nebylo nějak zásadně úspěšné. Člověk nemusí být úplně génius, aby na přišel na důvod. Snímku výrazně uškodilo, že šel do kin jen měsíc po extrémně úspěšném „The Sixth Sense“, s nímž sdílí mnohé podobnosti, například motiv dítěte, které vidí mrtvé lidi. Díky nadpřirozenému nadání dostupnému jen malému procentu populace pak „Stir of Echoes“ připomene také další hororovou klasiku „The Shining“ od Stephena Kinga.

Stir of Echoes (1999)

Svým způsobem je ale trochu podpásovka mlátit filmu tyhle spojitosti o hlavu. „Stir of Echoes“ totiž vzniklo na základě románu „A Stir of Echoes“ od amerického spisovatele Richarda Mathesona. Kniha vyšla v roce 1958, tedy dlouho předtím než vzniklo „The Sixth Sense“, a dokonce i dlouho předtím, než King napsal „The Shining“. Na to se ale historie neptá. Načasování nasazení „Stir of Echoes“ do kin se jednoduše moc nepovedlo, a snímek tak zůstal ve stínu slavnějšího kolegy.

Na názor většiny ale samozřejmě sere pes. Pokud máte chuť na solidní žánrovku, která jde trochu jiným směrem než novodobé supernatural horory à la „The Conjuring“, klidně „Stir of Echoes“ dejte šanci. Není to šleha, z níž byste si měli káknout do trenýrek, ale na jedno podívání zafunguje a na hodinku a půl poslouží jako důstojná společnost.


The Breed (2006)

The Breed (2006)

Země: Jihoafrická republika / USA / Německo
Rok vydání: 2006
Žánr: natural horror

Originální název: The Breed
Český název: Krutá rasa

Režie: Nicholas Mastandrea
Hrají: Michelle Rodriguez, Oliver Hudson, Eric Lively

Hrací doba: 87 min

(Budou spoilery.)

Subžánr zvířecího hororu rozhodně nepatří k těm okrajovým. Ne nutně co do masové popularity, byť nepochybně ukrývá i pár velmi úspěšných snímků, ale přinejmenším co do obliby v řadách hororových fandů i co do obliby u tvůrců. Většinou jde sice o totální braky, ale nemůžete popřít, že se těchto snímků točí mraky. Některá zvířátka jsou pro mordování využívána mnohem častěji než jiná – žraloků, pavouků, krys, hmyzáků a podobné havěti už se na plátnech a obrazovkách proháněly hromady.

Nepříliš využívaní jsou však podle mého psi. Vzhledem k tomu, jakou roli psi zastávají v západní společnosti (a čínském jídelníčku) – vždyť kolik lidí má doma nějaký běhající štěkanátek jako mazla – bych čekal, že jejich využití v hororech bude výrazně vyšší. Jasně, určitě se vám vybaví Kingův „Cujo“, někdo si možná vzpomene na „The Pack“Joe Donem Bakerem nebo na Draculova čokla Zoltana, jiný by mohl vytáhnout i čubu z Baskervillu. Nějaký srandista by mi třeba připomenul „Dog Soldiers“, ale s nimi už bychom se dostali na pole vlkodlačích bijáků, což já osobně považuji za samostatnou a nesouvisející kategorii.

Jak vidno, něco se určitě najde, ale zas taková hromada toho není. V roce 2006 svou troškou do mlýna přispěl z pozice producenta také známý hororový matador Wes Craven. Pro režii si vybral Nicholase Mastandreu (pracoval jako asistent u Cravenovy „New Nightmare“, tedy sedmičky „A Nightmare on Elm Street“), pro něhož nebylo „The Breed“ nejen režijním debutem, ale nakonec také jediným režijním počinem.

Tihle dva udělali to nejjednodušší, co při snaze o psí horor udělat mohli: vzali prakticky opuštěný ostrov, usadili na něj smečku nasraných agresivních a geneticky vylepšených čoklů a poslali jim tam na výlet partu mladých a hezkých lidí určených k bídné smrti. Partička výletníků dorazivší na víkendovou kalbu na chatu čítá typické osazenstvo bratrské dvojice – jeden průšvihář, druhý seká latinu –, akční roštěnky, blbé blondýny a hláškujícího černocha. Větší klišé už snad ani nešlo udělat.

Kdo čeká, že tam nezavře blbá blondýna a černoch, ten snad v životě neviděl jediný horor. Bohužel se ale společně s dvojicí z intra filmu (opět standardní sestava blbé blondýny a burana s jachtou), která u toho samého ostrova náhodou zakotvila, jedná o jediné oběti. Počítáte naprosto správně, počet mrtvol se zastavil na čísle 4, což je kurva slabota, a to nejen proto, že těch čoklů tam po ostrově běhá asi tak milion. Blbou blondýnu navíc ani nesežerou psi, prostě jenom kráva vypadne z okna a skončí napíchnutá na ostrém kůlu. Ostuda.

The Breed (2006)

Ale není se moc čemu divit, protože pejsci v „The Breed“ nepůsobí dvakrát nebezpečně. Vlastně spíš naopak, většinou vypadají spíš roztomile, že by je člověk šel hned podrbat za ušima. Že mají být geneticky upravení (na ostrově se odehrávaly pokusy, víš jak)? Poznat to na nich teda není, vypadají jak normální voříšci. Zato jsou ale zběsile inteligentní. Třeba dokážou přehryzat lano, aby pětici výletníků uplavalo letadlo, s nímž na ostrov přiletěli. Ale zase nejsou tak inteligentní, aby podobně uhryzali lano i u lodi, s níž připlavali dva joudové v intru, takže žádné strachy, hrdinové budou mít jak utéct. Ale i tak mi s trochou nadsázky přišlo, že se tu psi obecně chovají chytřeji než lidé. Když nic jiného, alespoň nevyštěkávají tak dementní repliky jako „Tady si někdo hrál na boha“.

The Breed (2006)

Jako jasně, od horůrku s vraždícíma čoklama samozřejmě nečeká nějaké zázraky. S tím, že to bude v jádru blbost, jsem počítal. Očekával jsem nicméně svižnou béčkovou podívanou a ideálně i trochu krvavou a napínavou. To myslím není nereálný požadavek. „The Breed“ jej každopádně nenaplnilo. Anebo maximálně jen v hodně omezené míře. Docela svižné to bylo, ale krvavé, napínavé nebo opravdu zábavné? To fakt ne. Film sice neurazí, ale to je asi tak všechno. Na cokoliv lepšího místní smečka vořechů štěká a kouše příliš obyčejně. Jednou se na to dá podívat, ale výsledek ničím nezaujme a za pár dnů se vypaří jak pára nad hrncem se psím vývarem.