Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

The Devil’s Rejects (2005)

The Devil's Rejects (2005)

Země: USA / Německo
Žánr: thriller / horor

Originální název: The Devil’s Rejects
Český název: Vyvrženci pekla

Rok vydání: 2005
Režie: Rob Zombie
Hrají: Bill Moseley, Sheri Moon Zombie, Sid Haig, William Forsythe, Ken Foree

Hrací doba: 107 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: IMDb.com

„Dům tisíce mrtvol“ byl natolik specificky stylizovaný a bizarní film, že se na něj dalo navázat jen těžko. Na druhou stranu, potenciál vytvořené zvrácené rodinky ještě vyčerpán nebyl a po druhém díle volal. Řešení nalezl Rob Zombie asi to nejlepší možné řešení – dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, takže na „Dům tisíce mrtvol“ radši navázal dost volně a posunul jeho ladění dost odlišným směrem.

„Dům tisíce mrtvol“ byl hixploitation jak noha. Možná trochu nestandardně natočený, ale o jeho žánrové příslušnosti nebylo pochyb. „Vyvrženci pekla“ jsou co do formy konvenčnějším snímkem, ale nejsou tak žánrově jednoznační jako jejich předchůdce. Pokračování je vlastně mixem mnoha žánru, z nichž horor představuje pouze jeden dílek. Stejně tak není problém mluvit o prvcích thrilleru, kriminálky, akčního filmu nebo road movie. Ke cti „Vyvrženců pekla“ ovšem slouží, že i navzdory takové různorodosti není výsledek nijak rozhádaný, naopak výborně drží pohromadě a dokáže skvěle přepínat mezi krvavými momenty a odlehčenými chvilkami s černým humorem.

Právě tahle rozmanitost patří k přednostem „Vyvrženců pekla“. Zombie tuhle násilnou mozaiku dokázal zkušeně ukočírovat, v čemž mu pomáhá i nečekaně chytrý scénář, jemuž nechybí několik menších zvratů a ne úplně předvídatelných kliček. To celé je opětovně zalito parádní hudbou, což neznamená jen dobrý výběr skladeb, ale opět i jejich skvělé zapracování do filmu. Právě zde se střetává Zombieho filmová a hudební stránka. Hororové znalce pak jistě potěší hned několik dobře zvolených cameo roliček herců, kteří v žánru zanechali stopu, konkrétně třeba Ken Foree („Úsvit mrtvých“), Michael Berryman („Hory mají oči“) nebo P. J. Soles („Halloween“). Vedle toho se v malé (nikoliv však nedůležité) roli objeví i legendární Danny Trejo, jenž zde do svého portfolia přidává dalšího drsňáka.

Vzhledem k tomu, že byl vražedný klan Fireflyů docela rozsáhlý, hned na začátku filmu je zredukován, aby zbyli jen ti nejzajímavější členové. Děda Hugo se neobjeví vůbec, i když původně měl, ale jeho představitel Dennis Fimple umřel („Dům tisíce mrtvol“ byl posledním snímkem, jejž kdy natočil) a Rob Zombie se z úcty rozhodl jeho postavu úplně vynechat. Hromotluk Rufus zemře hned na začátku, když na sídlo rodiny zaútočí policejní oddíly, matka Gloria je zatčena a popálený dlouhán Tiny se schová v lese a celém filmu se objeví jen krátce na začátku a krátce na konci. Snímek se tedy soustředí na trojici Otis, Baby a Captain Spaulding (ten, jak se zde ukáže, také patří do rodiny, což z jedničky jasné nebylo) a její útěk před zákonem zastupovaný šerifem Johnem Wydellem, jehož bratra George„Domu tisíce mrtvol“ mamka popravila.

The Devil's Rejects (2005)

„Vyvrženci pekla“ tedy nepřicházejí s tak jasně nalinkovaným příběhem jako „Dům tisíce mrtvol“. Také je zajímavé, že do role hlavních hrdinů už definitivně staví vyvrhele a vraždící maniaky, s nimiž divák sympatizuje navzdory tomu, že neváhají v motelovém pokoji zvířecím způsobem zlikvidovat celou kapelu Banjo & Sullivan, a naopak do role záporné postavy stylizuje ruku zákona. Kladné charaktery přítomny vlastně nejsou, protože i ze šerifa Wydella se vyklube pěkný magor, jemuž touha po pomstě vlezla na mozek, díky čemuž se neštítí vykuchat zatčenou mámu, spojit se s nájemnými zabijáky a pronásledované přeživší členy klanu pochytat a mučit.

„Vyvržencům pekla“ stále nechybí naturalismus i krvavé záběry, ale nejde o bezúčelná jatka, spíše se jedná o další prostředek podporující syrovou náladu. Atmosféra na rozdíl od jedničky není tak bizarní a zfetovaná, ale dýchá skoro až westernovou vyprahlostí (tenhle pocit ostatně jen podporuje navolený soundtrack, v němž už se nenacházejí metalové vypalovačky jako v „Domu tisíce mrtvol“) a rozhodně je silná.

The Devil's Rejects (2005)

Těžko říct, jestli je lepší „Dům tisíce mrtvol“ nebo „Vyvrženci pekla“. Obecně je lépe hodnocená právě dvojka, čemuž rozumím – dokázala si zachovat drsnost, a přesto je stravitelnější. Jednička byla výstřední zvrácený drogový trip, dvojka je „skutečný“ film s dobře vystavěným příběhem. Já osobně mám ale rád oba díly, každý z trochu jiného důvodu, a příliš bych je neporovnával, protože jsou diametrálně odlišné. S nadsázkou řečeno jsou to úplně jiné snímky, které na sebe shodou náhod jen dějově navazují a mají stejné postavy.

Tak či onak, Zombiemu se v „Domu tisíce mrtvol“ a „Vyvržencích pekla“ podařilo stvořit jedny z nejvýraznějších magorů v moderním hororu. Tím spíš si ale zaslouží ocenění, že – pozor, přijde spoiler – je neváhá nechat na konci dvojky všechny zabít, snad aby Fireflye nepotkal stejný osud jako mnohé jiné hororové série, jež byly po skvělém začátku rozředěny v obrovském množství béčkových pokračování („Halloween“, „Pátek třináctého“, „Texaský masakr motorovou pilou“ atd.). Takhle zůstávají jen dva skvělé výrazné filmy, s nimiž si Rob Zombie hned na začátku své filmové kariéry nastavil tak vysokou laťku, že třeba ani jeho následný remake „Halloweenu“ se na ni nechytá.

The Devil's Rejects (2005)


Full of Hell – Trumpeting Ecstasy

Full of Hell - Trumpeting Ecstasy

Země: USA
Žánr: grindcore / powerviolence
Datum vydání: 5.5.2017
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Deluminate
02. Branches of Yew
03. Bound Sphinx
04. The Cosmic Vein
05. Digital Prison
06. Crawling Back to God
07. Fractured Quartz
08. Gnawed Flesh
09. Ashen Mesh
10. Trumpeting Ecstasy
11. At the Cauldron’s Bottom

Hrací doba: 23:19

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Hudební skupiny s vyvíjející se kariérou musí čelit nejrůznějším překážkám. Tou nejzásadnější je asi moment, kdy kapela potřebuje potvrdit své místo na scéně. Místo, jež si díky své předchozí tvorbě tvrdě vydobyla, upozornila na sebe, přilákala spoustu zvědavců, nových fanoušků a ti teď neočekávají nic menšího než další porci kvality. Nemluvě o tom, když se na ono vysněné místo dostane díky spolupráci s jinou kapelou. To už jsou potom oči a uši nastraženy opravdu pečlivě. A přesně to je případ Full of Hell.

Tito Američané se dostali na současnou pozici díky dvěma albovým spolupracím – roku 2014 s japonským mistrem hluku Merzbowem a o dva roky později s americkými kolegy The Body. Oboje nesmírně zajímavé práce. Především první kolaborace sklidila velký ohlas a zařadila Full of Hell mezi velká jména. Ještě předtím stihli vydat dvě řadovky, avšak oproti dvěma zmíněním plackám se jedná o poměrně standardní powerviolence (ovšem vůbec ne špatný). Noisové hrátky jim vtiskly vlastní tvář a dodaly na půvabu. „Trumpeting Ecstasy“ je tak třetím čistě klasickým počinem Full of Hell. Tentokrát s jasným úkolem ukázat, že sami to umíme taky.

Full of Hell na to nejdou nijak od lesa – jednoduše vzali všechno, co je k vytvoření pořádného bordelu dostatečně extrémní, naládovali to do nástrojů a přetavili na desku. Fakt tu jedou na dřeň, šestadvacet minut totálního chaosu. Je tu grindcore, je tu powerviolence, black, death, doom, sludge, a ano, i ten noise, původně naordinovaný Merzbowem, si sem našel cestu. Sice zdaleka ne v takové míře jako na dřívějších nahrávkách, ale skladbami se různě potuluje chuchvalec plný všelijakých efektů a pazvuků. Produkce má lehce industriální podtón, zpěv se pohybuje od těch nejhlubších hrdelních projevů až ke skřekům nejrůznější rychlosti šířících ztrátu, zmar a zoufalství, stejně tak hudba dokáže během chvíle zpomalit k pohřebním stupni, aby se zase splašila do zběsilosti.

Přestože základní aspekty grindu jsou splněny, „Trumpeting Ecstasy“ nemůžu považovat za to album, jež bylo očekáváno a o kterém se toho tolik napovídalo. Bohužel, Full of Hell se zde setkávají s nešvarem grindcoru, a sice že hranice mezi masakrem, který baví anebo nudí, je proklatě tenká. „Trumpeting Ecstasy“ je tak na půli cesty. Jsou zde momenty, co určitě šlapou, ať už je to „Bound Sphinx“, „Crawling Back to God“ nebo „Ashen Mesh“. Mají svojí variabilitu, dobré nápady, tah na bránu. No, a pak je tu také spousta klišé. Originalitu nabranou na předchozích deskách, aby tu člověk pohledal. „Trumpeting Ecstasy“ nijak nevybočuje z klasické produkce grindu posledních let, tedy alespoň ne v takové míře, jak bych očekával. A nepomohl ani Kurt BallouConverge, starající se o basu a nahrávání celé novinky. I on byl jedním z důvodů, proč jsem téhle desce tak věřil.

Full of Hell

Menší experimenty v podobě ženského hlasu v kontrastu s řevem na noisovém pozadí v titulní písni či závěrečná šestiminutovka „At the Cauldron’s Bottom“ mě moc nevytrhnou, naopak daleko bližší mi zde jsou nejkratší kusy pod hranici jedné minuty, kde se to řeže hlava nehlava, ale zase tomu schází něco navíc. Z těchto důvodů moc nechápu to pozdvižení, které okolo „Trumpeting Ecstasy“ panuje. Překvapí tak možná posluchače grindcoru neznalého. Nenabízí nic dříve neslyšeného, a když se nad tím vlastně zamyslím, tak je to dost možná nejslabší představení „Full of Hell“.

Výsledný verdikt = jednoznačné zklamání. Z hlediska grindcoru se jedná o běžné album, které mít v hlavičce jiného interpreta, dá se mluvit dokonce o solidním počinu. Jelikož tam ale stojí jméno Full of Hell, a ne místní parta z Horní Dolní, musí být optika trochu přísnější. Kluci americký to umí líp, o tom nás už několikrát přesvědčili. Na scéně nepůsobí ještě ani deset let, takže věřím, že to nejlepší ze svých rukávů teprve vytřepou.


Onyx & Dope D.O.D. – Shotgunz in Hell

Onyx & Dope D.O.D. - Shotgunz in Hell

Země: USA / Nizozemsko
Žánr: hip-hop / grime
Datum vydání: 29.5.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Shotgunz in Hell
02. Can’t Hear You (feat. Sickflo)
03. XXX
04. Piro (feat. Dopey Rotten)
05. Spit in Ya Face
06. Doomsday
07. Die Slow
08. What’s Your Drug of Choice? (Skit)
09. Don’t Sleep
10. Psychopath (feat. Snak the Ripper)
11. Playa
12. The Body (Skit)
13. Stacking

Hrací doba: 33:30

Odkazy Onyx:
web / facebook / twitter

Odkazy Dope D.O.D.:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Snowgoons PR

V březnu 2014 vydala newyorská hip-hopová kultovka Onyx desku „#Wakedafucup“ (název zjevně odkazující na debut „Bacdafucup“ z roku 1993) kompletně produkovanou německým komandem Snowgoons. Šlo o album našlapané kurevsky dobrým hip-hopem a popravdě řečeno, jde o jeden z mých nejoblíbenějších žánrových počinů (ale to můžete brát s rezervou – netvrdím, že jsem v tomhle oboru kdovíjaký expert).

Objevila se tu hromada parádních tracků a jeden z nejlepších byl ten titulní, což byla raketa jak svině, a zásadní podíl na tom neměli jen kmenoví členi Fredro Starr a Sticky Fingaz (Sonny Seeza se, jak známo, na nahrávce nepodílel), ale i hostující řezníci Dope D.O.D. z Nizozemska. Později se album dočkalo upgradované verze s názvem „#Wakedafucup Reloaded“, kde se objevil remix titulního válu a i s novým beatem to makalo přímo pekelně.

Spolupráce Onyx a Dope D.O.D. zřejmě zachutnala (ostatně, ve „#WakeDaFucUp“ se kapely nesetkaly poprvé – již o rok dříve se Onyx objevili jako hosté u Dope D.O.D. v písničce „Panic Room“), protože už nějakou dobu se hovořilo o tom, že by se obě smečky měly opět spojit a tentokrát dát dohromady nikoliv jeden song, ale rovnou celé kolaborační album. A musím, že vzhledem k dané konstelaci jsem se na „Shotgunz in Hell“ fakt těšil, protože představa desky celé narvané peckami jako „#WakeDaFucUp“ byla extrémně lákavá. Jak ale výsledek ukazuje, trochu naivní.

„Shotgunz in Hell“ totiž zní výrazně odlišně v porovnání s omílanou skladbou. Nebál bych se říct, že zvuk nové desky je střelený tak napůl cesty mezi agresivní grimovou smaženicí Dope D.O.D. a pouličním hardcore hip-hopem Onyx. Respektive, abych se vyjádřil přesně, zvolená instra na takový záměr ukazují. Ale nakonec proč ne.

Album začíná poměrně slibně. Titulní intro s nasamplovanými úryvky ze songu „#WakeDaFucUp“ dává jasně na vědomí, odkud se spojení obou vzalo. Hned první regulérní kus „Can’t Hear You“, v němž hostuje Sickflo, jasně ukazuje, jakým směrem se „Shotgunz in Hell“ bude ubírat. Důraz je kladen na hutné basové linky a temnější náladu, takže jestli někdo očekával agresivitu a rychlost, asi uspokojen nebude, byť třeba následující „XXX“ je výrazně hybnější. Ne nadarmo se jedná o jednu z nejvýraznějších věcí – ještě aby ne, když má snad jako jediná na fošně našlapaný refrén. Následující „Piro“ už je o něco níž, ale stále drží určitou laťku, vlivy grimu jsou zde citelné a v neposlední řadě stojí za zmínku i kvůli tomu, že se v ní objeví Dopey Rotten, tedy původní člen Dope D.O.D., jenž skupinu opustil v roce 2015.

Nicméně ke zbytku alba tak jednoznačně pozitivní slova mít nebudu. Nechápejte mě špatně, ústřední kvarteto Fredro Starr, Sticky Fingaz (Onyx), Jay Reaper a Skits Vicious (Dope D.O.D.) zandává dobře a některé povedené tracky se také najdou. „Spit in Ya Face“ má blíž ke starším Onyx, „Doomsday“ není na první poslech, ale nakonec jsem si její pomalé tempo a důraz na hutnost vcelku oblíbil, a „Playa“ ke konci nahrávky patří k tomu nejlepšímu, co „Shotgunz in Hell“ nabízí. Nicméně mezi tím se nachází řádka písniček, jimž chybí větší výraznost. Sem tam se třeba objeví slušnější motiv, ale jako celek mě „Don’t Sleep“, „Die Slow“, „Psychopath“ a „Stacking“ moc nebaví a mám u nich pocit, že kolaboračka takhle velkých hip-hopových jmen by si zasloužila víc. Zbývající dvě stopy „What’s Your Drug of Choice“ a „The Body“ už jsou jenom skity, takže to snad ani nestojí pořádně za komentář.

Co říct závěrem… určitě bych lhal, kdybych tvrdil, že jsem ze „Shotgunz in Hell“ nadšený – nejsem. Pokud zklamání nebudeme chápat jako synonymum pro „nelíbí se mi“ a budeme jej definovat jako „očekával jsem víc“, pak by klidně šlo použít i tenhle výraz. Pár slušných tracků se na albu bezesporu nachází, ale jaksi tu neslyším nějakou echt jebu do držky (nejvíc se k tomu blíží „XXX“, ale i té do takového titulu krapet schází), a i to nejlepší ze „Shotgunz in Hell“ se v žádném případě nemůže rovnat tolikrát zmiňované skladbě z posledního alba Onyx. Sem tam asi nějaký song na YouTube asi otočím, ale že bych měl v budoucnu potřebu poslouchat celou desku nebo si ji snad dokonce kupovat… to asi ne. Na co chodit kolem horké kaše – myslím, že jsme asi všichni čekali, že tohle bude o dost lepší, než ve skutečnosti je.


Elder – Reflections of a Floating World

Elder – Reflections of a Floating World

Země: USA
Žánr: stoner rock / heavy psych
Datum vydání: 2.6.2017
Label: Stickman Records

Tracklist:
01. Sanctuary
02. The Falling Veil
03. Staving Off Truth
04. Blind
05. Sonntag
06. Thousand Hands

Hrací doba: 64:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

Kapelu Elder zřejmě většina z vás už někdy zaregistrovala. Jejich dva roky starý opus „Lore“ způsobil pořádný humbuk a nutno uznat, že zcela po právu. Přestože mám raději ještě starší album „Dead Roots Stirring“, právě na „Lore“ bude se vší pravděpodobností nahlíženo jako na významný a zlomový počin. Nejenže je zkrátka povedené, ale především se na něm Elder našli, což potvrzuje i aktuální novinka „Reflections of a Floating World“, která v nastoleném rozpoložení pokračuje směle dál.

Pro ty, kdo nejsou obeznámeni s vývojem Elder, krátce nastíním, co že se to tak zásadního stalo. Tedy z celkem klasického, až revivalového stoner / doom tělesa se s postupem času vyklubalo uskupení daleko jemnější, náladovější a hlavně silně psychedelické. A tripy jsou to opravdu kouzelné, však stopáž jedné skladby nad deset minut není žádným překvapením. Jak jsem již napsal, to klasičtější „Dead Roots Stirring“ mě bavilo přeci jenom víc, jelikož na „Lore“ mi pořád něco chybělo a dodnes mi připadá zdlouhavé, ačkoliv není zas o tolik delší než jeho předchůdce. No, asi tušíte, jak jsem se cítil při zjištění, že „Reflections of a Floating World“ bude ještě delší.

Dalo se odhadnout, že Elder nepůjdou zpět v čase a namísto toho budou dále prozkoumávat své možnosti. Ještě aby ne. Koho „Lore“ nechytlo, muselo mu alespoň ukázat, jak velký potenciál se v této kapele nachází. „Reflections of a Floating World“ lze tedy brát jako další kus cesty, na niž nás s sebou Elder berou.

Prvním omámeným smyslem byl zrak. Na obal se kouká moc hezky. Jasně evokuje nejen název, ale i hudbu obsaženou na nosiči. Má v sobě ozvěnu dávných časů, pracuje s neotřelými barvami a až hypnoticky si žádá posluchačovu pozornost. Je to jeden z těch případů, kdy chcete mít obálku ve velkém formátu na vinylu, chcete ho neustále otáčet ze strany na stranu a zkoumat, co v sobě ještě skrývá za překvapení. A to vše samozřejmě za poslechu hudby.

Hudebně „Reflections of a Floating World“ jede na stejné vlně jako jeho předchůdce. Opět se zde nacházejí dlouhé kompozice přesahující či atakující desetiminutovou hranici, důraz na psychedelii zůstal neměnný, ba leckdy je ještě silnější a nápadů se zde vystřídá nespočet. Přesto má jeden podstatný rozdíl – nenudí. Přisuzuji to lehké stylové změně, a sice směrem k progresivnímu zvuku. Není to pouhá změna, ale rovnou obohacení. Je to ten chybějící kousíček, který dělil „Lore“ od titulu výborné desky. „Reflections of a Floating World“ je skutečně napěchované nápady, přičemž, a to je důležité, vše je v únosné míře, nijak se tu nepřehání, zkrátka všechny ty ideje zde mají svůj důvod.

Elder

Výbornou vlastností alba je postupná gradace. I když zde narážím na první a také vlastně jediný problém, ale o tom až později. Elder si hned od prvních tonů nastavili laťku setsakra vysoko a k mému překvapení se jim jí dokonce podaří ještě překročit. „Sanctuary“„The Falling Veil“ jsou skvělá díla, příjemná na poslech a hlavně s neskutečnou atmosférou. To je to, co tady funguje zcela bezpečně. Navíc všechny pasáže, v nichž Nicholas DiSalvo také zpívá, jsou prostě úžasné. Jeho hlas a cit pro frázování donáší hudbu do psychedelických výšin, v nichž se s třetí „Staving Off the Truth“ Elder také nachází. Snad nebudu moc přehánět, když napíšu, že moc lepšího toho ve stoner / psych žánru neuslyšíte. Vrchol alba. Neskutečně chytlavé motivy, zpěv, povznášející nálada, klidné tripové pasáže, epické výjevy, to vše tu je.

Právě v těch klidných, výletnických pasážích je slyšet jistá inspirace stonerovými bardy Yawning Man, z jejichž tvorby čerpali už třeba legendární Kyuss. Těch inspirací je ale znát více, například v kytarových sólech jsou cítit novodobí Mastodon, v progresivních partech zase Animals as Leaders. Nelze opomenout ani značný vliv post-rockových band. Hlavním znakem je ovšem opar let sedmdesátých, kterými je protkaná celá produkce desky.

S vrcholem logicky nastává pád, v tomto případě lépe řečeno jemný sestup. Čtyřka „Blind“ se stále pohybuje na úrovni prvních dvou písní, rozuměj velmi vysoké, ale už nemá ty momenty překvapení, jimiž první tři skladby přímo oplývaly. Kompletní přestavbu celého materiálu Elder přináší následující „Sonntag“. Krautrockovou instrumentálku by očekával asi málokdo, ale nějakým způsobem mi zde docela sedí. Představuje odpočinkové minimalistické rozptýlení, kdy se na jeden motiv nabaluje spousta dalších. Naopak jako by tohle odbočení vedle odnesla až poslední „Thousand Hands“, jež už sice pokračuje v klasickém stylu, ale bez většího váhání se dá označit za nejslabší kousek „Reflections of a Floating World“. To sice vzhledem k vysoké úrovni stále znamená dobrý výsledek, v kontextu celé desky je však trochu zklamáním.

Tohle si prostě zasloužilo nějaký velkolepý konec, na nějž by se posluchač těšil od samého začátku a utvrdil ho v tom, jak je tahle placka geniální. Nakonec i „Sonntag“ si tu našla svoje místo a do celého konceptu mi zapadá, ale závěr Američanům bohužel trochu ujel. Přitom podhoubí pro gradaci a epické zakončení si právě díky odpočinkové „Sonntag“ vytvořili dokonalé. Inu škoda, alespoň existuje nějaká rezerva pro příští nahrávky.

Elder

Asi netřeba dále zdůrazňovat, že „Reflections of a Floating World“ byste rozhodně měli slyšet. Ve výsledku lze za slabší moment označit pouze posledních devět a půl minuty, což z celkové hodiny není vůbec špatné, ne? Pro mě je tahle novinka stále tak trochu překvapením, jelikož jsem Elder jednoduše nevěřil. Jsem rád, že mě vyvedli z omylu a nahráli svoje doposud nejlepší album a zřejmě také pravidelného účastníka anket o nejlepší rockový výtvor roku 2017.


Common Eider, King Eider – Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside

Common Eider, King Eider - Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside

Země: USA
Žánr: dark ambient / drone / minimal
Datum vydání: 7.4.2017
Label: Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Cast Aside for the Wolves to Devour, They Were Instead Embraced
02. The Dark Winter (Sing Out into the Night Sky!)
03. Antler Tongue
04. Litha
05. Common Eider, King Eider Live in Vienna [cassette bonus]

Hrací doba: 85:37

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Netvrdím, že tu o tom píšeme každý den, ale myslím, že se zde již objevila relativně slušná řádka recenzí na počin, jejichž hlavním výrazovým prostředkem byl minimalismus. Některé z nich jsem dokonce začínal jakousi kvazi-úvahou, jestli lze hudbu, jež dává přednost tichu namísto zvuku, vůbec považovat za hudbu. Nebo o tom, jak vlastně sotva znatelný šum vůbec může fungovat jako hudební deska. A proč něco takového vlastně poslouchat? Co některé z nás láká na poslechu něčeho, co takřka nijak nezní?

Dnes jsou podobné otázky opět na místě – a stále aktuální, stále nezodpovězené dostatečně jasně a objektivně. A jde vlastně vůbec na něco takového odpovědět? Proč by si měl člověk pouštět nic? Může to znít banálně, ale leckdy jednoduše proto, že si šumivé hlubiny člověka dokážou podmanit a utopit jej v moři specifické atmosféry, jakou snad ani nelze vytvořit s konvenčním hlasitým přístupem. Leckdy, ale zdaleka ne vždy. Jak už jsem totiž v mnoha recenzích prohlásil, ona pomyslná hranice je velice tenká a velice lehce lze přepadnout na tu druhou stranu, kdy se ze zamýšleného spirituálního zážitku stává – nuda.

Kalifornské seskupení Common Eider, King Eider mám v hledáčku už nějakou dobu, ale až doposud se naše cesty míjely. O to víc jsem byl zvědav, jak se povede první setkání prostřednictvím letošního alba „Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside“. Natěšenost podpořil i skvělý přebal desky a záruku určité kvality neposkytovalo jen renomé skupiny, nýbrž i jméno labelu v kolonce vydavatele. Vše tedy bylo nachystáno pro zážitek… a přesto nakonec neodcházím nadšen, dokonce ani (u)spokojen. Alespoň ne zcela.

„Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside“ nabízí – asi byste si to dle důvodu domysleli, i když bych to tu nyní explicitně nezmiňoval – velmi minimalistický poslech. Už jen z principu je to nahrávka, již nelze vstřebávat s peckami na uších, když jedete ráno do školy nebo do práce – přes motor dopravního prostředku byste neslyšeli lautr nic. Takovým způsobem jsem ovšem novinku Common Eider, King Eider rozhodně poslouchat nezkoušel – dal jsem jí prostor, aby mohla vyniknout, ukonejšit a uhranout. Nedokázala to.

Minimalismus ohlodaný až na dřeň samozřejmě není lehce stravitelnou záležitostí, ale v tom bych problém neviděl, poněvadž v těchto vodách nejsem úplný mlíčňák a nějaké ty hodiny poslechu podobných věcí za sebou mám. Nicméně třeba hned první kompozice „Cast Aside for the Wolves to Devour, They Were Instead Embraced“ je prostě, eufemismy stranou, nuda – trvá téměř deset minut a neděje se v ní vůbec nic. Podobně bych se nezdráhal mluvit ani o třetí šestiminutovce „Antler Tongue“ a nijak mě neoslovil ani závěrečný půlhodinový bonus (k mání pouze na audiokazetě anebo v protekční novinářské verzi, haha) „Common Eider, King Eider Live in Vienna“. Jak už název napovídá, jedná se o živý záznam vystoupení formace ve Vídni v roce 2016. Ani zde nenalézám kýženou atmosféru a s výjimkou jedné výrazně hlasitější pasáže také nic zajímavého. Na druhou stranu v žádném případě nepochybuji o tom, že být přímo na místě, určitě by to vypadalo a vyznělo docela jinak.

Common Eider, King Eider

Nejlépe z celého „Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside“ na mě působí druhá skladba „The Dark Winter (Sing Out into the Night Sky!)“. Jedině zde mám pocit, že Common Eider, King Eider a jejich minimalismus funguje natolik, abych mohl mluvit o zaujetí a nějakém transu, o nějž jde v těchto žánrech především. Paradoxně se tak děje asi proto, že se zde nacházejí i o něco výraznější (samozřejmě berte relativně) zvukové plochy. Podobně je na tom i čtvrtá „Litha“, kde skupina vystoupá dokonce k náznakům noisové produkce. Mimochodem, zdá se mi, že právě „Litha“ nejspíš posloužila jako základ půlhodinové performance zachycené ve stopě „Common Eider, King Eider Live in Vienna“, přinejmenším některé pasáže (včetně té již zmiňované nejvýraznější) jsou si nápadně podobné. Je-li tomu tak, pak musím konstatovat, že ve studiové podobě píseň vyznívá o lépe.

Ve „Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside“ tedy vidím poměrně rozporuplnou nahrávku. Jsou zde pasáže, v nichž Common Eider, King Eider prokazují své kvality a dokážou zacloumat s myslí. Na druhou stranu se tu nacházejí i dlouhé minuty nudy, bez nichž by se deska klidně obešla. Když to vezmu z hlediska celku, bohužel se nemohu ubránit dojmu, že těch 53 minut (s bonusem téměř 86) nedopadlo tak silně, jak jsem doufal. Nicméně na koncertní představení Common Eider, King Eider bych určitě zašel, protože věřím, že živý zvuk, případně obohacený o nepředvídatelný prvek improvizace, by zafungovat mohl.


House of 1000 Corpses (2003)

House of 1000 Corpses (2003)

Země: USA
Žánr: horor

Originální název: House of 1000 Corpses
Český název: Dům tisíce mrtvol

Rok vydání: 2003
Režie: Rob Zombie
Hrají: Jennifer Jostyn, Erin Daniels, Chris Hardwick, Rainn Wilson, Sid Haig, Sheri Moon Zombie, Bill Moseley, Karen Black, Dennis Fimple, Matthew McGrory

Hrací doba: 89 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: RottenTomatoes.com

Dnes už je dávno známým faktem, že Rob Zombie je muzikant i režisér, ale v roce 2000 tomu tak ještě nebylo. Rob už měl vydobyté ostruhy na hudební scéně coby frontman White Zombie, měl za sebou vydání dnes již kultovního sólového debutu „Hellbilly Deluxe“, ale režíroval jen několik videoklipů pro White Zombie i pro svůj sólo projekt. A v téhle době se pustil do svého celovečerního debutu – „Domu tisíce mrtvol“.

Není žádným tajemstvím, že Rob Zombie je velký příznivec hororového žánru, ostatně je to dost znát i v jeho textech, a v „Domu tisíce mrtvol“ to zužitkoval. Je to film od fanouška hororu pro fanoušky hororu. Pocta žánru, nikoliv však neinvenční vykrádačka známých klasik. Samozřejmě, že není problém vystopovat odkazy a podobnosti s mnohými kultovkami, především s „Texaským masakrem motorovou pilou“, ale Zombie dokázal standardní historku o měšťáckých děckách, která na výletě na venkov chytí banda zvrhlých buranů a připraví jim peklo, pojmout vysoce nadstandardním způsobem a s vlastním autorským vkladem. Ať se vám „Dům tisíce mrtvol“ líbí nebo ne, nemůžete popřít, že Zombie hned ve své prvotině ukázal, že talent rozhodně má.

Většina hororů tohoto typu se snaží nejprve představit budoucí oběti, začíná klidně, sleduje jejich cestu – to vše kvůli tomu, aby se s nimi divák seznámil, sžil se s nimi a aby na něj jejich následné mučení / znásilňovaní / zabíjení (případně jejich libovolné kombinace) víc zapůsobilo. Standardní postup, jenž někdy funguje, někdy ne. Naopak úchylové častokrát bývají kvůli napětí skryti, dokud to jen jde, aby byl jejich první úder o to ničivější. „Dům tisíce mrtvol“ tímto způsobem do jisté míry postupuje taktéž, přesto jsou výletníci nepříliš výrazní a je od začátku zřejmé, že jsou předurčeni umřít.

Prim zde hraje vrahounská rodina, což je k dokonalosti dovedené panoptikum magorů, z nichž ti úplně nejzajímavější dostali plnohodnotný prostor ve volném pokračování „Vyvrženci pekla“. Právě díky záporákům „Dům tisíce mrtvol“ takřka okamžitě vyběhl po cestě vedoucí ke kultovnosti mezi hororovými fanoušky (což nutně nemusí znamenat, že se takového statusu dočká), a kdyby snímek nevznikl v aktuálním tisíciletí, ale někdy v 70. či 80. letech (však děj se také odehrává v roce 1977 a retro stylizaci se daří tvořit docela přesvědčivě), byl by dnes mezi filmovými zvrhlíky uctíván jako žánrový klenot. Netvrdím však, že by se mu dostalo širokého uznání – „Dům tisíce mrtvol“ je totiž určen spíš úzké skupině lidí, kteří dokážou hrát jeho hru. A myslím, že právě kvůli vyšinutosti a vyhraněnosti snímku se mu dostává tak rozporuplných hodnocení.

Zombie totiž dotáhl bizarnost do extrému, a to nejen v záporných postavách, z nichž nejvíce vyčnívá bělovlasý magor Otis (Bill Moseley), afektovaná Baby (Sheri Moon Zombie) a hláškující klaun Captain Spaulding (Sid Haig), tedy ta trojice, která po zásluze hraje hlavní úlohu ve „Vyvržencích pekla“. Celý snímek je narvaný úchylnými nápady v obsahu i ve formě. Kromě ujetých scének a zfetovaných nepříběhových prostřihů totiž film boduje i svojskou technickou stránkou, hojným užíváním divných filtrů, převrácených barev a dalších vychytávek.

House of 1000 Corpses (2003)

Samozřejmě je z toho cítit, že Rob Zombie si mnohé tyhle srandy vypůjčil ze svých videoklipů – on to je s nadsázkou řečeno celovečerní videoklip, ale… je to špatně? Zvlášť když u Zombieho to nutně neznamená zběsilý střih, nýbrž specifickou stylizaci, jaká „Domu tisíce mrtvol“ prostě sluší. Velmi zajímavé je i to, že výsledek dokáže být tak divný a nelehce stravitelný pro každého, a přitom svou výstřednost nedeklamuje pouze skrze samoúčelné násilí, které zde není nijak zvlášť extrémní. Důkazem divnosti budiž i to, že studio vydání pozdrželo o celé tři roky, protože se bálo, že tahle zhovadilost neprojde u ratingové komise s jiným než nejvyšším ohodnocením.

Pochopím ovšem výtku, že v určitém momentě se snímek razantně změní a jeho závěrečná třetina se nese v dost odlišném duchu než ty dvě předešlé. To mně samo o sobě problém nečiní, protože atmosféru, byť pozměněnou, to pořád má. Horší už mi ale přijde, že jakmile se zaleze do podzemí, přestává děj úplně dávat smysl a čert ví, co jsou zač všechna ta individua a nějací zombíci, co zde pobíhají. Na druhou stranu, snímek se tím posouvá do ještě bizarnější roviny, což také není k zahození, obzvlášť když se nakonec ukáže i sám Doktor Satan.

House of 1000 Corpses (2003)

Nicméně jako celek je podle mého „Dům tisíce mrtvol“ skvělý počin. V novém tisíciletí nevzniklo moc takhle výrazných hororových počinů, a když to zúžíme čistě na subžánr hixploitation, tak mi ukažte film, jenž by „Domu tisíce mrtvol“ zvládl konkurovat – napadá mě snad jenom hnusný remake „Hory mají oči“. „Dům tisíce mrtvol“ je ale navzdory hrátkám s hororovým klišé svůj, počínaje výborným soundtrackem přes určitou nadsázku (Kapitán Spaulding je pán a jeho hlášky nemají konkurenci) až po svojskou formu. Excelentní žánrovka.


Guns n’ Roses, Biffy Clyro, Jesse Jo Stark

Guns n' Roses

Datum: 4.7.2017
Místo: Praha, Letiště Letňany
Účinkující: Biffy Clyro, Guns n’ Roses, Jesse Jo Stark

Jen těžko lze najít za poslední roky větší koncertní událost než probíhající Not in This Lifetime… Tour Guns N‘ Roses. Šance vidět na jednom pódiu Axla Rose, Duffa McKagana a Slashe zlákala na Letňanské letiště v Praze i mě a podle dosavadních údajů také dalších 50 000 lidí. Z tohoto důvodu jsem se na místo činu dopravil poměrně brzy, abych si včas našel místo, ze kterého alespoň něco uvidím, jelikož jsem zakoupil vstupenky na stání do sektoru B a zrovna na téhle akci jsem fakt nechtěl jen někomu čumět na záda. Do areálu jsem se dostal kolem čtvrté odpolední, což byla ideální doba pro prozkoumání stánku s merchem, zakoupení piva (a tím pádem získání plastového kelímku s grafikou kapely jako suvenýru) a hlavně najití vhodného fleku. Tím se nakonec stala vyvýšená cesta kousek za plotem mého sektoru.

Jako první vystoupila krátce po páté Jesse Jo Stark, která se na listinu předskokanů dostala zřejmě díky dřívější hudební spolupráci s Duffem. Jejímu vystoupení přihlížel už docela početný dav, avšak pro většinu působila spíše jako kulisa k několika hodinovému čekání na hlavní chod. Kapela svým projevem patří spíše do klubů s komorní atmosférou. Tam by její klidné garažové popěvky seděly určitě lépe než na obrovské stagi a ještě k tomu před houfem fanoušků kapely, jež představovala ztělesnění hesla sex, drogy, rock & roll. O něco lépe do programu zapadali Skoti Biffy Clyro. Energické vystoupení, hlasité výkřiky a sóla Simona Neila, občas tvrdé, jindy melodické, jednoduše opak Jesse Jo Stark. U fanoušků sklidili přeci jenom větší ohlas a dokázali je trochu probudit k životu. S kratším odstupem si říkám, že muset si vybrat mezi koncertem těchto dvou interpretů, přeci jenom sáhnu ze zajímavosti po Jesse, jelikož alternativní emo pop rock Biffy Clyro mě po pár písničkách přestal zajímat, i když jsem se v několika momentech bavil.

Časový harmonogram se podařilo dodržet také s Guns n‘ Roses. Ti po animaci na videoprojekci a několika výstřelech z revolverů vtrhli na pódium s vypalovačkou „It’s So Easy“. Kromě prvotního zírání na stage a hledání jednotlivých členů, jestli tam fakt jsou, mě ihned udivil zvuk, který mi přišel sakra potichu. Přestože na pódiu hoblovala kapela, dalo se na mém místě v pohodě mluvit s ostatními. Nevím, jestli jsem si časem zvykl, nebo se to postupně vylepšilo, ale od takové čtvrté „Welcome to the Jungle“ jsem to prostě přestal vnímat. Asi to bylo tím, že jsem se touhle klasikou naplno nechal vtáhnout do koncertu. Guns N‘ Roses to šlapalo opravdu výborně a všichni tři původní členové mají stále obrovské charisma, díky němuž fanouška kapely dostane jenom ten moment, že je vůbec vidí naživo, že Slash hraje v klobouku na Les Paula (kytar jinak vystřídal hodně, zato mu chybělo cigáro v koutku), zrudlej Axl ukazuje fakáče do pléna a sympaťák Duff je fakt tak vychrtlej.

Jediné obavy jsem měl z pěveckého výkonu Axla. Kdo ho trochu sleduje, ví, že jeho hlas z dob největší slávy je už pouhou historií, avšak v Letňanech to zvládl obstojně. Když tam napálí ten svůj ječák, zní to pořád skvěle. Občas se trochu hledal v jednotlivých slokách, které si různě upravuje, a to zejména u starších písní. Nejvíc to bylo znát asi v „You Could Be Mine“, kdy zřejmě nestačil s dechem. Naopak velmi jistě působil ve skladbách z posledního alba „Chinese Democracy“. V porovnání s výkony z předchozích turné je na tom jednoznačně lépe. Nelze mu upřít ani snahu o show, kdy několikrát naplno přeběhl po celé šíří pódia z jedné strany na druhou (ono to pár metrů bylo) anebo předváděl nejrůznější tanečky, prostě bavil. Mě osobně nejvíce, když si před dramatickou pasáží „November Rain“ nechal na klavír poručit lahváče dvanáctku Budvara, napil se a pokračovalo se dále. Sice tím úplně zabil dojemnou náladu písně, ale zasmáli jsme se.

Stejně tak Duff. Ten zas hojně využíval schodů vedoucích nad hlavy bubeníka Ferrera, klávesáka Dizzyho Reeda a jemu sekundující Melissy Reese. Ta také dopomáhala Axlovi se zpěvy v refrénech. Nejvýraznější postavou večera byl jednoznačně Slash, který pravidelně sklízel ovace a dostal nejvíce prostoru k ukázání svého umu. Tady není o čem, vystřihl to se vší bravurou. Vše odsóloval v jedné upocené košili, zatímco Axl mezitím odbíhal mimo a vracel se v novém převleku. To vše vzadu doprovázela videoprojekce, zasahující také ony schody. Občas byly tyto efekty vyvedené, jako třeba v kytarovém duetu „Wish You Were Here“, kdy se celá scéna ponořila do mraků, ve kterých byl pouze Slash spolu s druhým kytaristou, Fortusem. Jindy moc nezaujaly a nepůsobily zrovna profesionálně, ale jsme tu přeci hlavně kvůli hudbě.

Guns N’ Roses Setlist Letiště Praha Letňany, Prague, Czech Republic 2017, Not in This Lifetime

Z prvního alba „Appetite for Destruction“ se hrálo nejvíc, z čehož jsem měl samozřejmě radost, koneckonců až na „Out ta Get Me“ došlo na všechny mé nejoblíbenější pecky. Nechyběl ani žádný hit z dvojalba „Use Your Illusion“ včetně dlouhých kompozic jako „Coma“ nebo „Estranged“. Silným momentem pak byla především epická „Civil War“. Neopomenuto nezůstalo ani EPčko „Lies“. Trochu mě však překvapilo, že se dost času věnovalo „Chinese Democracy“, z něhož zazněly nakonec čtyři kusy. Je fakt, že Axlovi sedí a takovou „This I Love“ zvládl skvěle i přes její nespornou pěveckou náročnost. Publikum na ty méně známé fláky reagovalo, jak už to tak bývá, chladněji, ale když už přišlo na hit, stálo to za to. Nepochybuji, že v kotli pod pódiem panovala výtečná atmosféra, i v mém prostoru se sborově zpívalo, což pomohlo vyniknout hlavně baladám, a že jich nebylo málo. Svoje kouzlo měly především přidávané „Patience“ a „Don’t Cry“, což nepochybně ovlivnila také konečně tma, ve které to všechno prostě vypadá lépe.

Došlo také na několik coverů. No několik, bylo jich nakonec osm. Kromě už Gunsnama zdomácnělých „Live and Let Die“, „Attitude“ a „Knockin‘ on Heaven’s Door“, také třeba „Black Hole Sun“ jako vzpomínka na Chrise Cornella ze Soundgarden či „Whole Lotta Rosie“ od AC/DC jako v začátcích v polovině 80. let. Závěrem nebylo nic jiného než „Paradise City“ doprovázená výbuchy a ohňostroji. Vrchol večera se vším všudy, co už k velkému koncertu patří. Tahle píseň je jasným znamením, že párty je u konce a přiznám se, že jsem jí čekal už několikrát. Nakonec se končilo až před půl jedenáctou, což znamená, že se hrálo něco přes tři hodiny! S přehledem můj nejdelší koncert.

Vystoupení Guns n‘ Roses bylo nad má očekávání. Nic jsem od něj nečekal, nesledoval jsem videa z již proběhlých koncertů, nedíval jsem se, co hrají… a musím říct, že jsem udělal dobře. I díky tomu, je to pro mě nakonec tak příjemný zážitek. Je mi jasné, že spousta lidí věděla, kdy se bude končit, co se bude hrát, ale tím se obraly o ty momenty překvapení, kdy si říkáte: „tak, teď daj ještě jednu a domů“. A ono se jede pořád dál. Na set list si nelze stěžovat, byl povedený, z těch čtyř alb je zkrátka co vybírat. Taktéž s organizací celé monstrózní akce jsem neměl problém, včas jsem přijel, bez větších obtíží odjel, na to kolik tam bylo lidí, vše proběhlo v klidu. Za mě tedy kvalitní večírek a rozhodně něco víc než jen pouhá povinnost si Guns n‘ Roses „odškrtnout“ ze seznamu.

P. S.: Zvláštní pozornost si zaslouží borec, co jim tvoří plakáty na jednotlivé koncerty. Jmenuje se Arian Buhler a na svém Instagramu je má všechny vystavené, koukněte.


Anjou – Epithymía

Anjou - Epithymía

Země: USA
Žánr: ambient / dark ambient
Datum vydání: 24.3.2017
Label: Kranky

Tracklist:
01. Culicinae
02. Greater Grand Crossing
03. Soucouyant
04. An Empty Bank
05. Glamr
06. Georgia

Hrací doba: 57:16

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Hranice mezi křehce krásnou atmosférickou hudbou a nudným bezobsažným šploucháním může být velice tenká. Obzvláště v žánrech hrajících si s minimalistickými formami akustických projevů. Leckdy je ona hranice tak tenká, že i jedna a ta samá nahrávka vám může při jednom poslechu připadat poutavá a při druhém naopak nezáživná a prázdná.

Je dost možné, že s podobně kolísavými pocity můžete bojovat i u desky „Epithymía“. Americká dvojice Mark Nelson a Robert Donne, které jinak můžete znát z post-rockové skupiny Labradford, totiž v rámci svého vedlejšího projektu Anjou rozhodně nejde posluchačům naproti. Ne snad, že by jim to záměrně ztěžovali, od toho jsou tu ještě jinačí kabrňáci… Anjou spíš před posluchačem malují abstraktní zvukové plochy, ale s předkládáním jakékoliv jejich interpretace se neobtěžují.

V praxi to znamená, že jakmile „Epithymía“ degradujete do role pouhé kulisy, nedostanete nic víc než onu kulisu. Anjou nemají sílu a zjevně ani ambice uzmout si pozornost sami a donutit vás poslouchat. Na druhou stranu, k počinům jako „Epithymía“ se asi nedostávají víkendoví fanoušci, nýbrž lidé, kteří si v tichých ambientních tónech libují a chtějí je poslouchat, takže v tomto případě bych zmiňovanou neschopnost za vyložené negativum nebral.

Stěžejní samozřejmě je, jak „Epithymía“ zapůsobí, když budete spolupracovat a zkusíte… ne poslouchat album, ale naslouchat mu. S takovým přístupem se před vámi otevře docela poutavá hodinka klidné hudby, která ani ve svém minimalismu není zas až tak monotónní, jak by leckdo mohl očekávat.

Formálně toho asi nelze říct mnoho. Po stylové stránce Anjou kombinují ambientní chillout s darkambientními hlubinami. Výjimečně svou produkci pocukrují industriálními doteky, ale jde spíše o ozvláštňující prvky než o jednu ze základních žánrových ingrediencí. Tak či onak, skladby na „Epithymía“ nejsou jen nekonečným šumem bez začátku i konce, naopak jde o relativně dynamické kompozice, v nichž nechybí vývoj či určitá gradace. U ambientu taková rada může znít trochu paradoxně, ale tahle vlastnost nahrávky se začne skutečně projevovat až tehdy, když se nebudete bát otočit tlačítko s nápisem volume trochu doprava. A právě tehdy také „Epithymía“ vyznívá nejlépe.

Netvrdím však, že se vám bude dařit si nějaké konkrétní momenty zapamatovávat nebo rozeznávat jednotlivé písně mezi sebou. Takových chvilek je tu minimum, ale třeba „Soucouyant“ mi v hlavě utkvěla. Opět bych to nepovažoval na negativum – kdo si žádá chytlavou rytmiku, výrazné melodie nebo zapamatovatelné refrény a jde poslouchat hodinovou ambientní atmosféru, ten si za zklamání může sám.

Anjou

Jak tedy ale rozsoudit, jak lze vůbec „Epithymía“ posoudit? Samozřejmě, že o takových záležitostech se vždy píše špatně a ještě hůře se hodnotí, nechcete-li se plácat v kýčovitých a nicneříkajících abstraktních pocitech anebo rovnou vytahovat směšná klišé typu „to musíte sami slyšet“. Abych z toho nevyklouzl tak lehce, zkusím alespoň v krátkosti zmínit, že za správné konstelace – tedy v odpovídajícím rozpoložení a v patřičné náladě – „Epithymía“ rozhodně funguje a dokáže ke svému posluchači promlouvat, je-li tento ochoten naslouchat.

Na nedostatek atmosféry si stěžovat nemohu, poněvadž tu se daří tvořit velice dobře. Jak jsem naznačil hned na začátku, mé dojmy z konkrétních posluchačských seancí byly místy kolísavé, ale to nutně nemusí být chybou alba. Snad asi není třeba zmiňovat, že při rozjímání za tmy bude „Epithymía“ dočista jinou deskou, než když si ji pustíte po obědě v prosluněném pokoji. Každopádně, postupem času jsem si k tomu cestu našel a mohu s klidem říct, že jde o povedenou záležitost. Neříkám geniální, ale potěšit to určitě dokáže. Nemusí zrovna zhusta pršet, někdy bohatě stačí, když kape – i lehký deštík má totiž své kouzlo, stejně jako „Epithymía“.


Sovereign – Spirit Warfare: Demo MMXVII

Sovereign - Spirit Warfare: Demo MMXVII

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 28.4.2017
Label: Fólkvangr Records

Hrací doba: 14:02

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Jsou to už dva roky, co jsem zde recenzoval nahrávku s názvem „Nailing Shut the Sacrosanct Orifice“. Nejednalo se ovšem o žádný klenot, ve skutečnosti šlo o album, u něhož za nějakou dobu zapomenete, jak vlastně zněl. Když jsem si teď zpětně onu recenzi na debut americké blackmetalové chásky Soveregin přečetl, zjistil jsem, že jsem zde tvrdil cosi o tom, jak Američané hrají formálně dobře, ale nějak to nemaká, a že tomu prostě hodně schází, aby došlo k nějakému posluchačskému uspokojení. Inu, nemám důvod svému někdejšímu já nevěřit, kór když jsem „Nailing Shut the Sacrosanct Orifice“ opět zkusil a tehdy uvedený názor mi připadal odpovídající.

V závěru tehdejšího článku jsem však prohlásil jednu věc, jež by mohla vypadat, že jde jen o standardní pisálkovskou berličku – tedy že v tom je nějaký potenciál a že v budoucnu se třeba Sovereign podaří nedostatky dotáhnout. Většinou to bývá jen zbožné přání, které se svého uskutečnění nedočká, ale čest výjimkám – včetně té, o níž si nyní povíme.

Sovereign na to šli trochu atypickou cestou a nejprve vydali řadovku a až potom demosnímek. Na letošním „Spirit Warfare: Demo MMXVII“ pak ukazují, že v jejich případě k onomu využití potenciálu skutečně došlo. Demo totiž nabízí plnými hrstmi to, co „Nailing Shut the Sacrosanct Orifice“ tak moc postrádalo – divokost, nespoutanost, špínu. Samozřejmě, že Sovereign nenabízejí nic originálního, ale to nevadí, protože předkládaná čtvrthodinka je… charismatická asi není to správně slovo, spíš bych řekl, že „Spirit Warfare: Demo MMXVII“ nechybí onen pověstný feeling. Tahle nahrávka má prostě v sobě ďábla.

Sovereign strašně moc pomohl i proměněný zvukový kabátek, jenž je nyní dle demáčových pravidel mnohem syrovější, formálně možná „horší“, ale ve skutečnosti je to takhle působivější – najednou lze cítit posedlost a nenávist. Skřípějící kytarový sound, nečitelné skřeky, plechové bicí… ale kurva, je to tam! Asi nejsilnější peklo promlouvá skrze úvodní skladbu „Hammer of Fevered Lights“, jejíž nejagresivnější momenty jsou zkurveně fanatické, ale druhá „Diadem of Wound“ si rovněž drží vysokou laťku. Finální „The Well of All Recalcitrance“ je spíš jakýmsi outrem postaveným jen na kytarové hře, ale do kontextu „Spirit Warfare: Demo MMXVII“ mi zapadá a demíčko uzavírá důstojně.

Sovereign

Popravdě ani nevím, proč jsem dával Sovereign druhou šanci, když mě jejich debut nijak zvlášť nezaujal, ale nakonec jsem rád, že jsem tak učinil. „Spirit Warfare: Demo MMXVII“ je výborná blackmetalová špína, již mohu příznivcům podzemního běsnění jenom doporučit. Počin má pro mě jen jednu zásadní vadu – vyšel u amerického labelu, a než jsem se stačil rozmyslet, jestli se mi chce dávat v přepočtu 160 korun za audiokazetu a 320 za poštu, byl už stokusový náklad úplně v prdeli. Digitální verze je ale k mání na Bandcampu, tak švihej si pustit žilou!


Sabbath Assembly – Rites of Passage

Sabbath Assembly - Rites of Passage

Země: USA
Žánr: doom metal / psychedelic rock
Datum vydání: 12.5.2017
Label: Svart Records

Tracklist:
01. Shadows Revenge
02. Angels Trumpets
03. I Must Be Gone
04. Does Live Die
05. Twilight of God
06. Seven Sermons to the Dead
07. The Bride of Darkness

Hrací doba: 44:48

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Kombinaci doom metalu a psychedelického rocku (klidně i s příměsí stoner metalu) a s uhrančivou zpěvačkou mám tuze rád. Ostatně, nešálí-li mne moje děravá paměť, už několikrát jsem se tu z téhle úchylky v různých recenzích zpovídal. Věřím tomu, že podobný stav jistě sami znáte – prostě vás nějaká hudební forma kdesi v hloubi oslovuje a mohli byste ji poslouchat pořád dokola, přestože hromada z těch kapel vlastně téměř stejně. Jenže když ji miluješ, není co řešit. Pro mě je to mimo jiné právě tenhle styl.

Konkrétně Sabbath Assembly mi ovšem až do nynějška unikali. Samozřejmě, že jsem o jejich existenci věděl, to si zase nemyslete, že bych byl až takový ignorant, ale k poslechu téhle zámořské party v čele s Jamie Myers (jež v sestavě před šesti lety nahradila Jessicu BowenJex Thoth) jsem se nějak nedostal. Obligátní klišé pohádku o tom, jak daný stav věcí konečně změnilo vydání nového alba, si jistě umíte představit i bez mé nápovědy, takže se tím nebudu nadále zdržovat a rovnou se pokusím o nějakou stručnou sumarizaci svých dojmů z „Rites of Passage“.

Pod krásně namalovanou obálkou se skrývá hudba zdánlivě standardní žánrová produkce, jakou jsem naznačil již v úvodním odstavci. Ale jenom zdánlivě, poněvadž Sabbath Assembly na to jdou přece jenom trochu jiným směrem, přinejmenším tedy na svém aktuálním pátém řadovém albu. Takto řečeno to vypadá jako plus, že Američané nehrají přesně dle stanovených vzorců, ale realita je taková, že to, co je teoreticky a papírově pozitivem, je prakticky i největším kamenem úrazu „Rites of Passage“.

Když se Sabbath Assembly pustí do archetypálního rockového riffování, pak věřte tomu, že to funguje náramně a přesně v takových momentech se mi „Rites of Passage“ skutečně líbí. Problém ovšem spatřuji v tom, že Sabbath Assembly tímhle pohříchu šetří. Jako by se snad ani nechtěli pořádně rozjet, jako kdyby ony kýžené krystalické riffy záměrně odkládali, a když už s nimi přijdou, velmi záhy nastupující tempo zase zabrzdí nějakou změnou ve struktuře písně. Příliš mnoho zvratů a příliš mnoho snahy o jakýsi progresivnější přístup, na jejichž oltář padla skladatelská lehkost a plynulost hudby, což jsou atributy, které mi strašně moc scházejí. Obzvlášť u tohohle druhu muziky je postrádám téměř zoufale.

Sabbath Assembly samozřejmě nehrají jak nějaké lamy. Je zde spousta momentů, v nichž zámořská pětice ukazuje, že dokáže přijít se skvělými a vysoce poutavými nápady. Třeba kytarové sólo v závěru „Shadows Revenge“ je nádherné. „I Must Be Gone“ graduje možná až příliš zdlouhavě a první půlka působí trochu natahovaně, ale v té druhé se nacházejí skvělé motivy, kvůli nimž stojí za to vydržet. „The Bride of Darkness“ je ukázkovým příkladem výše popisovaného – parádní riff není pouštěn ke slovu takovým způsobem, jak by si zasloužil, ale když se projeví, je to super. Navzdory všem výhradám také nelze popírat, že atmosféra „Rites of Passage“ je místy docela fajn a v neposlední řadě mě také vysoce baví i zpěv Jamie Myers, jejíž projev dokáže zaujmout a nahrávku posouvá hodně dopředu.

Sabbath Assembly

Jaké je tedy finální resumé? Mé dojmy jsou dost rozporuplné. Na jednu stranu se nejedná o špatnou záležitost a některé konkrétní momenty jsou obrovská paráda, ale z hlediska celku se nejedná o tak poutavou záležitost, jak jsem doufal. Z mého hlediska tam jsou rezervy, nicméně to může být dáno i tím, že mi „Rites of Passage“ nenabídlo přesně to, co jsem očekával a chtěl slyšet. Na můj vkus Sabbath Assembly ten styl pojímají až příliš složitě a osobně bych dal přednost větší přímočarosti a skladatelské čistotě, to nepopírám. Nicméně i když si album už pouštět nebudu, nemohu jej ani jedním šmahem odsoudit. Je to pro mě prostě takové schizofrenní, ale jestli skutečně toužíte po jasném vyjádření – doufal jsem ve víc; nebo lépe řečeno doufal jsem, že „Rites of Passage“ dokáže po celou dobu držet uhrančivost, jaká se nyní projevuje jen v těch nejlepších pasážích. Od průzkumu starší tvorby však odrazen nejsem, ten je stále v plánu.