Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Heretical Sect – Rotting Cosmic Grief

Heretical Sect - Rotting Cosmic Grief

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.3.2019
Label: Vendetta Records / Redefining Darkness Records / Caligari Records

Hrací doba: 21:05

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Redefining Darkness Records

Kapela s poměrně cool názvem Heretical Sect je novým jménem na blackmetalové mapě, ale hovořit o nezkušených mlíčňácích nebude úplně na místě. V téhle formaci ze Spojených států amerických se totiž angažují členové Predatory Light, což je, především co se demo tvorby týká, hodně zajímavá skupina, a deathmetalových Superstition, jejichž dlouhohrající prvotina „The Anatomy of Unholy Transformation“ vyšla letos v červnu a v jejichž řadách ostatně také najdeme členy Predatory Light, Ash Borer či Vanum.

Určité předpoklady ke slušné muzice bychom tedy měli. Prvotina „Rotting Cosmic Grief“ (můžeme dodat, že tento název nese jen digitální a LP vydání; CD a MC jsou bezejmenná) vyšla v únoru a rád bych řekl, že se očekávání o povedeném pilotním albu potvrzuje, ale bohužel to není tak žhavé.

Samotné skladby jsou zahrané s patřičnou sebejistotou, ale celkově mám z toho víc průměrné dojmy, než bych si přál. Ne snad, že by ze sebe Heretical Sect nedokázali vypotit vůbec žádný nápad. Když se na to soustředím, tak si vlastně říkám, že tahle nebo tamta pasáž je po hudební přinejmenším oukej, někdy dokonce i poměrně dobře vymyšlená. Moc platné to nicméně není, protože skutečně zajímavě „Rotting Cosmic Grief“ zrovna nepůsobí, možná až spíš naopak.

Celá nahrávka se totiž topí v jakési zvukové bezvýraznosti. Hudebně by se to jakože dalo, i když aby bylo jasno, tak vyložené zázraky se na „Rotting Cosmic Grief“ také nedějí. Sound minialba je ovšem takový nudný, obyčejný a bez koulí. Což má za následek jedinou věc, a sice že muzika Heretical Sect tu působí strašně necharismaticky a nezajímavě. A skladatelsky „Rotting Cosmic Grief“ rozhodně není tak skvělé, aby takový nedostatek dokázalo vyvážit.

Vzato kolem a kolem tedy v „Rotting Cosmic Grief“ vidím průměrný počin. Zcela jistě mě to neuráželo, ale v žádném případě ani nenadchlo. Vesměs si z toho prakticky nic nepamatuju a hodně brzo zapomenu, že jsem Heretical Sect vůbec slyšel. Prostě standardní záležitost, jakých vycházejí hromady měsíc co měsíc. Nemá cenu se s tím moc zdržovat – ledaže byste rádi prozkoumali vedlejšáky členů Predatory Light. Věřte mi ale, že jejich domovské působiště je násobně zajímavější než Heretical Sect.


At Dusk – Condemned

At Dusk - Condemned

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 29.3.2019
Label: Pacific Threnodies

Tracklist:
01. Condemned
02. Consigned
03. Martyred
04. Maligned

Hrací doba: 51:33

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Oinari Media

Debutové album „Anhedonia“ zámořského projektu At Dusk se mi svého času poměrně líbilo. Poslouchám toho poměrně dost, takže spousta nevýrazných kapel se mi po určité době absolutně vypaří z paměti, ale zrovna jméno At Dusk mi z nějakého důvodu utkvělo, ačkoliv se hudebně nejednalo o nic prudce originálního nebo výlučného (spíš naopak). Když jsem každopádně zjistil, že po celých pěti letech vychází druhá dlouhohrající nahrávka „Condemned“, nepotřeboval jsem moc času na přemýšlení, jestli si ji pustit.

Za těch pět let se toho zdánlivě nezměnilo. At Dusk je stále jednočlenný projekt, za nímž stojí Ross Major alias Korihor. Po ruce má koncertní sestavu, s níž výjimečně odehraje nějaké to vystoupení, ale o žádnou přehnanou aktivitu se nejedná. „Condemned“ na první pohled takovou tezi konstantnosti také podporuje. Podobně laděný obal (stejný motiv v rozích, uprostřed jednoduché logo) i malý počet dlouhých skladeb.

První pohled a skutečnost se nicméně mohou lišit, což se nakonec děje i v případě At Dusk, protože rozdíl mezi „Anhedonia“ a „Condemned“ je docela značný. Debutová deska měla zastřený sound, byla dost monotónní a stavěla na dlouhých minutách prakticky neměnného riffu a tempa, které ozvláštňovaly jen ambientní doteky. Změny přicházely jen pozvolna, dost často až po klávesových mezihrách nebo dokonce až s další kompozicí. Stručně a jednoduše se jednalo o takovou standardní syrovou blackmetalovou, až depressive-blackmetalovou atmosféru. Sice nebyla opravdu uhrančivá, ale měla něco málo do sebe a celkově bych „Anhedonia“ i s odstupem pěti let prohlásil za důstojný počin.

„Condemned“ zní hned na první poslech dost odlišně. Sound není ani zdaleka tak zastřený a zahalený v nečitelné mlze. Sice má stále daleko do toho, abychom mu mohli nadávat a spílat do čistoty, ale tu větší čitelnost přeslechnout nelze. Ruku v ruce s ní jde i větší hudební čitelnost. Skladby jsou sice stále dlouhé (třikrát něco mezi třinácti a patnácti minutami, v případě poslední „Maligned“ už jenom bezmála deset), ale jejich struktura je víc „user-friendly“. Což můžete brát jako plus, pokud vás nebaví poslouchat omílání jednoho motivu dokola a říkat tomu hypnotická atmosféra, anebo také jako velké mínus, pokud vás to syrové předení baví. Ne, že by „Condemned“ bylo špatné, ale mně osobně mi víc seděl ten přístup „Anhedonia“. Na druhé straně, lze to kvitovat i jako progres a neopakování sebe sama (což ale nic nemění na tom, že ani nyní nezní muzika At Dusk zrovna osobitě).

Pár solidních momentů se nicméně najde. Slušně vybudované jsou poslední minuty „Consigned“ anebo rychlá pasáž ve dvou třetinách „Martyred“. Možná nejvíc zaujmou ambientní vsuvky v „Maligned“. Bohužel se tu ale nenachází žádný strhující pasáž, která by stála kurva za hřích a šlo ji prohlásit za pamětihodnou. Ke cti At Dusk sice slouží fakt, že se zde nenachází ani žádný provar nebo zásadně slabší chvíle a že nastavenou laťku kvality se daří držet po celou dobu, ale to nic nemění na tom, že absence silných pasáží trochu zabolí. U „Anhedonia“ to vzhledem k jejímu monotónnímu ladění zas tolik nevadilo.

Nechci nicméně „Condemned“ úplně potápět, protože píčovina to není. Pár poslechů se tomu dá nechat úplně v klidu a rozhodně nepůjde o čas, jejž by člověk protrpěl nebo jej musel považovat za ztracený. Dovolím si tedy opatrně říct, že lehounce nad průměr se „Condemned“ vyškrábalo. Stále však platí, že se tu neděje nic zásadního, takže vynecháním tohoto alba se o žádný skvost neochudíte. Jednoduše důstojně odehraná oukej fošna, ale nic víc.


Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000 (2000)

Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000 (2000)

Země: USA
Rok vydání: 2000
Žánr: sci-fi

Originální název: Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000
Český název: Bojiště Země: Sága roku 3000

Režie: Roger Christian
Hrají: John Travolta, Barry Pepper, Forest Whitaker

Hrací doba: 117 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Nedávno jsme mohli pozorovat bitvu mezi „Avengers: Endgame“ a „Avatarem“ o titul nejvýdělečnějšího filmu všech dob, jejž si pro sebe nakonec urvali komiksoví superhrdinové od Marvela, kteří z kapes diváků v kinech vytáhli víc jak dvě a tři čtvrtě miliardy amerických dolarů. Což jsou pro většinu z nás naprosto nepředstavitelné prachy. Ale bylo to jen otázkou času, vždyť si stačí uvědomit, že ještě před deseti lety byla miliarda v kině výjimečná událost, zatímco dneska už je to běžné a pro velký blockbuster jde skoro o povinnost.

Ne vždycky jsou ale filmová čísla jen o výdělcích. Pořád se jedná o investice a ty se nemusejí vyplatit. Na opačné straně spektra máme i prodělečné snímky, z nichž některé své investory stály sakra hodně. Když se mluví o největších finančních průserech na stříbrném plátně, asi všichni si vzpomenou na dva mimořádně známé případy: „Cutthroat Island“ (1995) a „Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000“ (2000). Nejde ani tak o to, že by tyhle kusy prodělaly nejvíc v historii, v tomhle ohledu už je mnohé další předběhly (titul největšího propadáku vůbec si před pár měsíci přisvojilo fantasy „Mortal Engines“). Proslavily se ale tím, že díky jejich masivnímu neúspěchu zbankrotovala celá studia.

Zatímco u „Cutthroat Island“ šlo „pouze“ o špatný odhad pro uvedení pirátského filmu v kombinaci s produkčními problémy, u „Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000“ je to ještě vtipnější, poněvadž šlo o vysněný a vydupaný projekt Johna Travolty. Ten dokonce sám přispěl do rozpočtu vlastními miliony (konkrétně prý pěti) a docela známá je i historka, jak na plac povolal svého osobního kuchaře, protože si štáb stěžoval na špatnou stravu. Až takhle mu na tomhle bijáku záleželo. O to víc je humorné, jaká arci-mega-sračka z tohohle vylezla. Aby té srandy nebylo málo, tak Travolta údajně chtěl, aby to celé režíroval Quentin Tarantino, s nímž se potkal při natáčení „Pulp Fiction“ (1994).

Není těžké se dopátrat důvodů, proč byl Travolta ve výrobě „Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000“ tak zainteresován. Patří totiž mezi neznámější členy scieontologické církve. A snímek vznikl na základě stejnojmenné knihy, již v roce 1982 vydal L. Ron Hubbard, což je – dramatická přestávka – zakladatel scientologické církve. A jak víc chcete lézt do prdele kápovi svého náboženství, než že natočíte monstrózní sci-fi spektákl podle jeho literárního vejblitku. Projektu se dokonce věřilo tak moc, že byl rovnou v plánu i druhý díl, protože tenhle film zachycuje události pouze první poloviny knihy. Nicméně vzhledem k tomu, že „Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000“ nakonec prudce prodělalo (přes sedmdesát miliónů dolarů) a největší „útěchou“ mu bylo sesbírání úctyhodného počtu Zlatých malin (na několik let dopředu stanovilo rekord), pokračování nikdy nevzniklo. Ne snad, že by to člověka nějak zásadně mrzelo.

Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000 (2000)

Oukej, teď seriózně. „Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000“ je fakt hrozná blbost. Celý film vypadá, jako kdyby během jeho natáčení prakticky nikdo neměl žádnou soudnost. Ještě by se daly překousnout nic moc triky, ale odredovaný Travolta na chůdech a neandrtálci ve stíhačkách… to je fakt moc silný kafe na to, aby tenhle brak vážně kdokoliv vyjma samotných tvůrců. Ono to totiž vypadá, jako kdyby si všichni mysleli, že natáčejí seriózní konkurenci „Star Wars“, ale reálně to má blíž spíš k brakům z osmdesátých let. Akorát to vzniklo v roce 2000, stálo to velké prachy a hrají tam známí herci (kromě Travolty ještě třeba Forest Whitaker nebo Barry Pepper).

Aby to navíc celé mělo opravdový říz, prakticky po celý film je kamera nakřivo (takzvaný dutch angle). Asi někdo chtěl, aby výsledek vypadal kurevsky cool, ale když se to používá nonstop skoro kompletní stopáž, je to spíš směšné a lehce debilní – jako ostatně skoro cokoliv na téhle perle.

Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000 (2000)

Pojďme nicméně k příběhu. Máme zde post-apokalyptickou budoucnost, kdy planetu Zemi ovládla mimozemská rasa Psychlonů, která zbytky lidstva využívá jako otroky pro dolování surovin. Svobodně přežívají jen primitivní kmeny v odlehlých oblastech a v jednom takovém bydlí i jistý Jonnie Goodboy Tyler (tak se ta postava fakt jmenuje). Toho už nebaví modlit se ke starým bohům (což má být původní lidská civilizace), takže se vydá do světa, aby ty bohy našel. Najde ledva hovno a skončí jako otrok v psychlonském táboře. Co by to ale bylo za hrdinu, kdyby nevyvolal rebelii a nevedl lidstvo ke svobodě, že jo.

Dost často platí, že čím je nějaký film horší, tím větší má potenciál vyvolávat záchvaty smíchu, kór když si k tomu člověk dá nějaký ten alkohol. V tomto ohledu „Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000“ jednoznačně exceluje. Takovéto bijáky ve své době těžce propadnou, ale postupem času se stanou kultem, jemuž se smějí nové a nové generace vyznavačů filmového škváru. Není divu, že k takovým případům „Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000“ patří, protože splňuje všechno, aby jej určitá část filmových maniaků milovala právě za to, za co jej většina nenávidí. Jednoduše podobná situace a podobné důvody, proč dodnes uctíváme legendární zářezy jako „Robot Monster“ nebo „Plan 9 from Outer Space“. „Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000“ na tom není o moc jinak, jen pochází z mladšího roku.

Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000 (2000)

Komu lze tedy „Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000“ doporučit? Samozřejmě těm z vás, komu zasvítily oči a povyskočilo srdce, když jsem zmínil obě kultovně špatná sci-fíčka z padesátých let. Pokud vás láká seriózní science fiction nebo space opera, určitě byste se měli poohlédnout jinde.


Hellvetron – Trident of Tartarean Gateways

Hellvetron - Trident of Tartarean Gateways

Země: USA
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 16.8.2019
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Opening – Queen of the Void
02. Initiation – Lustful Witchcraft
03. Blessing – Anointed Under a Burning Throne
04. Evocation – King of Thaumiel
05. Prayer – Draconian Witchblood
06. Offering – Solar Dark God
07. Conjuration – Blood of Ancients
08. Rite – Tartarean Gateways
09. Transformation – Altar of Scorpions

Hrací doba: 59:50

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Pánové Alal’Xhaasztur a Xul’szaghulhazaNyogthaeblisz si dávají se vším hudebním pěkně načas. Kdoví kolik let už to bude od oznámení slibované prvotiny „Abrahamic Godhead Besieged by Adversarial Usurpation“, kterou mělo vydavatelství Hells Headbangers před rokem a pár měsíci údajně připravenou k vydání, ale kde nic tu nic. Ostatně podobnými, byť ne tak drastickými průtahy byly postiženy snad všechny nahrávky, pod které se toto tvůrčí duo nějakým způsobem podepsalo. I nové album paralelní kapely Hellvetron zvané „Trident of Tartarean Gateways“ bylo promováno několik let zpátky. Původně před šesti lety jako vinylová EP trilogie, z níž se posléze vyklubala dlouhá deska, kterou jsme v novinkách poprvé zmiňovali na konci roku 2017. K předmětnému žbleptu byla přiložena i krátká ukázka, která je zvukově i hudebně totožná s finálním produktem, takže mi uniká, proč zas taková prodleva… Ale dost už polemiky. K věci!

S demo nahrávkami Hellvetron, a tedy ani s kompilací „Dominus inferi“, neztrácejte čas; Ten materiál je bídný. Debut „Death Scroll of Seven Hells and Its Infernal Majesties“ už poslouchatelný je, i když nabízí pouze nevýraznou emulaci podladěného, sirnatého primitivismu, jak jej razili Demoncy na „Joined in Darkness“, norští Black Majesty na demu „Baphe metis“ či raní Necros Christos. Hudba Hellvetron mohla svým rázem teoreticky zaujmout i fanoušky obskurního funeral doomu à la Thergothon, ale těm pochopitelně nesahali ani po paty. Hellvetron totiž citelně chyběly výrazné nápady, skladby vůbec negradovaly a vlastně to byla nahrávka určená jen fanatikům, co nemají pomalého, morbidního metalu nikdy dost.

„Trident of Tartarean Gateways“ na svého předchůdce navazuje ve všech ohledech, a tak je opět určeno jen konkrétní sortě posluchačů. Novince nemohu upřít velké ambice a tentokrát ani kvalitu. Ještě před pár měsíci by mě určitě nenapadlo, že jsou Hellvetron schopni vytvořit takřka hodinovou desku, kterou je možné hodnotně prožít v celé své délce. Přítomné hymny lze od sebe bezpečně odlišit, všude jsou rozestřeny sugestivní nápady a hlavně: nechat desku za tmy a vysoké hlasitosti působit je docela zážitek. Exaltované řeči kapel o magických aspektech svých výtvorů je vždy nutné brát s rezervou, ale Hellvetron bych ty záměrné průzkumy klifotických tunelů a sfér věřil. Atmosféra „Trident of Tartarean Gateways“ je totiž hnusná, nelidsky pekelná, až nepříjemná. Té pomáhá vyniknout sklepní produkce a výtečný tón kytarových nástrojů, který Hellvetron takřka dokonale prolínají s podmanivými klávesami. Díky tomu přivřu oko nad několika spornými tvůrčími volbami. Minimálně těch utopených bicích je trochu škoda.

Hodnotu „Trident of Tartarean Gateways“ by šlo vyjádřit přirovnáním k béčkovému hororu, jenž pekelné hájemství vyobrazuje především jako groteskní místo strachu. Filmu, kde brakovost občas bije do očí víc, než je milo, a prvků, co by měly být lepší, se prostě najde dost. Ale navzdory tomu celek nebo alespoň pár legendárních scén působí sugestivněji a mocněji, než řemeslně-prvotřídní produkt hlavního proudu. Můj filmový přehled je docela bídný, takže nemohu jednoznačně sypat jména z rukávu s autoritou, jakou bych si přál, ale pokynutí k druhému „Hellraiserovi“ nebo závěru Fulciho „The Beyond“ mi přijde trefné.

Hellvetron

Dovedu si představit, jak novinku Hellvetron objektivně strhat, ale jsem přesvědčen, že si své příznivce určitě najde, někomu možná uhrane až nezdravým způsobem. Já mám třeba namále, ale ten zlom ne a ne přijít. Zdůrazňuji ovšem, že to není hudba pro každou metlu. Pokud jste došli až sem a váháte, zda desce věnovat svůj čas, z vypuštěných singlů bych doporučil ten druhý: „Prayer – Draconian Witchblood“. Titulní „Rite – Tartarean Gateways“ rozkrývá zlověstnost Hellvetron až ve své druhé půli, a to ještě dosti zvolna. Vrcholné pasáže desky bych ovšem hledal jinde.


Crawl (2019)

Crawl (2019)

Země: USA
Rok vydání: 2019
Žánr: natural / survival horor

Originální název: Crawl
Český název: Kořist

Režie: Alexandre Aja
Hrají: Kaya Scodelario, Barry Pepper

Hrací doba: 87 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Francouzský režisér Alexandre Aja se do hororových análů zapsal hned zkraje své kariéry, kdy vytvořil dva velmi silné filmy. Krvák „Haute tension“ se výrazně postaral o popularizaci vlny francouzského brutálního hororu známé jako new french extremity, odkud později vzešly i ceněné počiny jako „Ils“, „Martyrs“ nebo „Raw“. Jeho verze „The Hills Have Eyes“ pak ukázala, jak by se měly dělal hororové remaky. Šlo o jeden ze vzácných případů, kdy předělávka dalece předčila svou předlohu, a tuhle variaci na řádění pouštních zmutovaných kanibalů dodnes považuji za nejspíš nejlepší hororový remake. Což vám klidně může připadat jako dost silné tvrzení, ale tady je podle mě na místě.

S dalšími snímky začal Aja uhýbat od hororu a čistokrevná už byla snad jedině „Piranha“ z roku 2010. Když se tedy ukázalo, že se letos zase jednou vrátí ke královskému žánru, očekávání prudce vyletěla nahoru. Nešlo však o jediný důvod. Podobně jako u „Piranha“ se totiž Aja opět vrhl na ekohoror, což je dnes již prakticky mrtvý subžánr. Populární jsou duchařiny; věci jako slashery nebo zombies jsou držáky, které vznikají průběžně pořád, i když třeba někdy v menší kadenci. Vidět v posledních letech na plátnech kin vraždící zvířata je ale naprostý svátek.

Ekohorory velmi často pracují s nějakou mutací, díky níž se zvířata stanou agresivnější a začnou mordovat, co jim vleze do cesty. „Crawl“ tak ale nečiní a vydává se spíš cestou reálnosti a uvěřitelnosti. Příběh filmu by se vlastně klidně mohl stát a svým způsobem se vlastně i stal, protože snímek je volně inspirován událostí, která se stala v roce 2018 během hurikánu Florence.

Hurikán hraje zásadní roli i v „Crawl“. Živel se blíží na Floridu a oblast je evakuována. Naše hlavní hrdinka Haley ani její sestra se ovšem nemohou spojit se svým otcem, a tak se Haley rozhodně do evakuované zóny narychlo vjet a zkontrolovat, jestli se fotříkovi něco nestalo. V bytě jej nenajde, takže se vydá do jejich bývalého domu, kde papínka skutečně najde. V ne moc dobrém stavu ve sklepě. Trochu jej totiž pocuchal aligátor, který sem vlezl nějakou rourou a dál čeká na svůj oběd. Otec s dcerou zůstanou uvězněni za trubkami, zatímco venku zuří přívalový déšť a voda ve sklepě začíná rychle stoupat, stejně jako počet aligátorů v okolí.

Jak vidno, „Crawl“ je spíš komorní záležitostí, ale vůbec to nevadí, jelikož se pořád něco děje a hrací doba není dlouhá. Naštěstí se film s výjimkou jedné asi minutové scény obešel bez rodinných usmiřujících pindů a většinu doby se nekompromisně bojuje o přežití s aligátory i vodním živlem. „Crawl“ si vedle ekohororu výrazně bere i prvky survival hororu, pro nějž je typický malý počet postav bojujících na pokraji sil o holý život. Okolnosti ale přidávají další a další překážky, což se děje i zde. Když už se podaří aligátora odlákat, objeví se druhý. Když se podaří dostat k alternativnímu východu, je zablokovaný. Když se konečně podaří vylézt ze sklepa, už je venku tolik vody, že nejde použít auto. Když se povede sehnat loď, akorát se protrhne hráz a přílivová vlna hodí dvojici zpátky do baráku, kde opět začíná honička s hladovými plazy.

Crawl (2019)

Tohle vrstvení událostí a co největší pech postav mě nijak neštval, s tím se u survivalu vlastně počítá. Stejně tak mi překvapivě nevadili ani CGI aligátoři, byť v některých záběrech bylo poznat, že jsou umělí. Jinak ale „Crawl“ navzdory poměrně skromnému rozpočtu (13,5 milionu dolarů) vypadá dost dobře a vůbec není znát, že Floridu ve skutečnosti supluje Srbsko, kde natáčení probíhalo.

Co mi ale trochu vadilo, byla nesmrtelnost hlavních postav, což značně nabourává onu tezi o reálnějším přístupu. Dcera i otec v pohodě přežijí hned několik kousnutí aligátorů. Fotr má celý film otevřenou zlomeninu na noze, a přesto později chodí a ještě nese psa, a když mu aligátor na férovku utrhne ruku, tak ani to jej nijak zásadně nerozhází. Jednoduše si pahýl zaškrtí a dál pokračuje v cestě za záchranou. Paradoxně všichni ostatní kromě hlavních dvou charakterů, kdo se v „Crawl“ objeví, zdechnou prakticky okamžitě a poslouží jen jako maso pro aligátoří žaludky, aby byly alespoň nějaké oběti. Ale když nic jiného, aspoň se díky tomu objeví něco krve a také se díky tomu lépe daří vzbudit dojem, že aligátoři nejsou jen budoucí kabelky, ale skutečně představují nebezpečí a není radno si s nimi zahrávat. Trochu škoda mi nicméně přijde, že vše nakonec skončí happyendem, minimálně fotr nebo pes zařvat mohli (u holky bylo jasné od začátku, že to dá). Což zamrzí o to víc, že i drsnější rozuzlení prý ve hře bylo.

Crawl (2019)

Ve filmu mě dále hodně překvapily lekačky, což není prvek úplně typický pro nastíněné subžánry. Zde jsou nicméně pevnou součástí. Ve většině hororů jsou jump scary řešené tak, že se všechno ztiší a zdánlivě zklidní, aby byl jejich účinek větší, ale to má za následek, že je prakticky vždycky čekáte a nepřekvapí vás. Navíc jde o docela ohranou taktiku. „Crawl“ na to jde ale jinak, nějaký build-up pro lekací moment vůbec neřeší a bafne to na vás bez jakéhokoliv upozornění, díky čemuž jsou ty lekačky mnohem překvapivější a tím pádem i účinnější. Zejména u prvních dvou jsem kurva nadskočil jak už dlouho ne.

Celkově mi „Crawl“ přijde jako fajn biják. Není to žádný zázrak, ale rozhodně je dost zábavný. Naoko se sice snaží držet reality, ale v některých ohledech je dost přepálený. Mně osobně to však nesralo. Převážily dobré dojmy z adrenalinové jízdy, kde není čas klást otázky nebo přemýšlet, protože se buď topíte, anebo po vás jde hladový plaz. Nemá cenu z toho dělat něco zvláštního, nejde o nic víc než kravinu aligátořinu na jedno podívání, ale i ta může být udělána důstojně. A „Crawl“ podle mě takové je. Příjemný biják.

Crawl (2019)


Annabelle Comes Home (2019)

Annabelle Comes Home (2019)

Země: USA
Rok vydání: 2019
Žánr: supernatural horror

Originální název: Annabelle Comes Home
Český název: Annabelle 3

Režie: Gary Dauberman
Hrají: Mckenna Grace, Madison Iseman, Katie Sarife

Hrací doba: 106 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

S výjimkou prvního „The Conjuring“ a dejme tomu ještě druhého „The Conjuring“ se mi prakticky žádný film z tohoto nyní již docela rozsáhlého duchařského univerza vyloženě nelíbil, některé z nich dokonce považuji za vyloženě špatné. Větev o posedlé panence Annabelle, která už v počtu dílů předběhla ústřední sérii, není výjimkou. Spíš naopak – právě ona podle mého názoru táhne celkovou kvalitu univerza dolů.

Jednička i dvojka „The Conjuring“ bodovala především díky umu talentovaného Jamese Wana. Ten sice pracoval s hororovými klišé, ale umí z nich vytřískat atmosféru i slušné jump scary. Ty spin-offové větve už režírují o poznání méně výrazní tvůrci, což se na výsledcích silně podepisuje. První „Annabelle“ z roku 2014 doteď považuji za úplně nejslabší příspěvek do celého tohoto filmového vesmíru, protože takhle nudnou, sterilní a bezpohlavní duchařinu aby jeden pohledal. Dvojka byla o něco stravitelnější, ale kvalitou na tom byla cca podobně jako další spin-off „The Nun“ – obyčejný průměr. Spotřební bijáky, které nemají šanci (a nejspíš ani ambice) zůstat v paměti déle jak týden.

Od třetího pokračování „Annabelle Comes Home“ jsem tím pádem nečekal žádné zázraky. A taky jsem žádné nedostal. Trojka jede na stejné brdo a opět se jedná o unylou spotřební duchařinu pro náctileté publikum do kin. Nic, na čem by si měl smlsnout hororový fanoušek.

„Annabelle Comes Home“ se v trilogii odehrává jako poslední a v celém univerzu jí chronologicky patří místo mezi „The Conjuring“ a „The Curse of La Llorona“. Snímek začíná intrem z nedaleké minulosti, kde paranormální vyšetřovatelé Ed a Lorraine Warrenovi získají Annabelle a odvezou si ji do svého kutlochu plného démonických předmětů. Což přímo navazuje na jednu scénu z „The Conjuring“. Už v intru se objeví nejen propojení na „The Curse of La Llorona“, ale také se ukáže, že panenka má být oproti ostatním artefaktům o něco hustší, což bude pro následující minuty samozřejmě stěžejní zjištění. Přesto se Annabelle podaří v pohodě zamknout do bedny z nějakého požehnané skla a všechno je v cajku. Prozatím. Můžeme se přesunout o pár let kupředu.

Warrenovic dcera v mezičase o něco povyrostla, ale ne o tolik, aby už nepotřebovala hlídání, když se její rodiče vypraví řešit další případ. Přijde tedy chůva a s ní i její nepozvaná kamarádka, kterou nenapadne nic lepšího než se jít mrknout do démonického sklepa a otevřít skříňku s Annabelle. Film se to sice pokouší vysvětlit tím, že se holka snaží spojit se svým mrtvým fotříkem, což ale nic nemění na to, že je to blbá kráva. Annabelle probudí k životu všechno okolo a kvazi-strašení může začít.

Annabelle Comes Home (2019)

Film má nicméně několik zásadních problémů. Než k tomu strašení vůbec dojde, divák musí protrpět skoro hodinu totální nudy, kdy se absolutně nic neděje. Místy dokonce „Annabelle Comes Home“ působí spíš jako pubertální vztahová komedie, což považuji za absolutní přešlap. Jednoznačně v tom vidím úlitbu již zmiňovanému náctiletému publiku, což akorát potvrzuje moji domněnku, že právě na tuhle věkovou kategorii univerzum cílí. Osobně si ale myslím, že otřepané rádoby fórky, že se holce líbí kluk a stydí se mu říct, aby ji zvířecky omrdal (nebo tak něco), v takovém hororu nemají co dělat. A když už, rozhodně by neměly mít prakticky stejný prostor jako pokusy o strašení.

Říkám pokusy o strašení, čímž de facto poukazuji na další velkou minelu „Annabelle Comes Home“. Duchové to naplno rozjedou až ve finální půlhodině, ale ani v té se vlastně nekoná nějaké velké vzrůšo. Je to takové příliš hodné a umírněné, už dopředu víte, že se nikomu nic nestane a že všechno dobře dopadne. Chcípnout tu nemůže ani moucha, natožpak aby zařvala nějaká postava. Na to, že ten barák má být plný démonů a posedlých předmětů, které panenka všechny přivede k životu, tak toho teda moc nepředvedli, protože si ty nadpřirozené síly nedokázaly poradit se třemi teenagery (ještě dorazí ctitel chůvy) a jedním dítětem. Hanba. Dokonce ani ty lekačky prakticky nejsou. Pár chabých pokusů se najde, ale kdo viděl předešlé snímky z univerza, ten se snad ani leknout nemůže, protože se jede podle totožné šablony a člověk už dopředu ví, kdy to přijde.

Annabelle Comes Home (2019)

Popravdě mi „Annabelle Comes Home“ přišlo spíš jako taková investice do budoucnosti série. Warrenovi zde hrají vedlejší role a do popředí se dostává jejich dcera, aby měl kdo převzít štafetu, až herci hrající dospělé vyšetřovatele zestárnou. Dokonce si film připravil půdu i pro jejího budoucího manžela, jenž se zde objevuje jako další děcko, které naši dívku šikanuje ve škole. To je první věc. Druhou investici vidím v představení velkého počtu dalších duchů a předmětů, z nichž by případně bylo možné nasypat další spin-offy. Napočítal jsem tuším čtyři, které tu hrály nějakou větší roli (svatební šaty, samurajská zbroj, převozník, vlkodlak) a u nichž by se ty filmy daly zajebat z fleku, ale při velkém hladu po mamonu by jich studio určitě našlo i víc (faun, televize předpovídající budoucnost, posedlá deskovka, opička).

Snímek sám o sobě ovšem moc dobrý není, skoro si až říkám, že označení průměr je pro „Annabelle Comes Home“ přespříliš milosrdné. Jde o ztělesnění všeho, co je na současném mainstreamovém hororu špatně, a už jen kvůli tomu si film respekt nezaslouží. Jako by to ale nestačilo, i v rámci vesmíru „The Conjuring“ jde o jeden z nejslabších článků, společně s první „Annabelle“ jednoznačně ten úplně nejslabší. A to ne, že by „Annabelle: Creation“ nebo „The Nun“ byly nějaké zázraky…

Annabelle Comes Home (2019)


Child’s Play 3 (1991)

Child's Play 3 (1991)

Země: USA
Rok vydání: 1991
Žánr: slasher

Originální název: Dětská hra 3
Český název: Child’s Play 3

Režie: Jack Bender
Hrají: Justin Whalin, Perrey Reeves, Jeremy Sylvers, Brad Dourif

Hrací doba: 90 min

Odkazy: Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Třetí díl Chuckyho eskapád šel do kin jen tři čtvrtě roku po „Dětské hře 2“. Což není zrovna velký odstup, který by sliboval, že bylo přípravě filmu věnováno dostatek času a úsilí. Na „Dětské hře 3“ je to dost vidět. Trojka byla šitá horkou jehlou a to se na její kvalitě bohužel podepsalo.

Duchovní otec série Don Mancini, jenž napsal scénář ke všem dílům a tři (pětka, šestka a sedmička) sám režíroval, se ostatně nechal slyšet, že právě trojka je jeho nejméně oblíbená ze všech sedmi filmů. Na „Dětské hře 3“ se začalo pracovat ještě před uvedením trojky, a jak sám Mancini prohlásil, po dokončení předešlé části už neměl dostatek dobrých nápadů, aby sepsal pokračování na dostatečné úrovni. Přirozeným důsledkem je, že z původní staré trilogie, která se ještě brala seriózně, je trojka suverénně nejhorší a nejnudnější.

Jednička a dvojka se odehrávaly vždy v roce, ve kterém byly uvedeny v kinech, tedy 1988 respektive 1990. „Dětská hra 3“ se nicméně na časové ose posunuje kupředu. Až do roku 1998. Z malého Andyho, jehož se Chucky / Charles Lee Ray v předešlých dílech snažil zabít, se stal o trochu větší Andy. Jako šestnáctiletý nastupuje na vojenskou akademii, přestože má problémový profil. Šikana od místních mazáků ale zdaleka nebude tím nejhorším, co na něj bude v následujících minutách filmu čekat.

Manažeři hračkářské společnosti, která kdysi panenky Good Guy vyráběla, totiž usoudili, že od skandálů s údajně posednutou hračkou již uběhlo dost času, aby mohli kdysi úspěšnou značku opět přivést k životu a vydělávat na další generaci malých špuntů. Při obnově provozu v zavřené továrně, v níž Chucky kdysi (ve druhém díle) zemřel, ovšem při odklízení jeho ostatků ukápne kapka krve do hmoty, z níž se hračky vyrábějí. Stalo se přesně to, co byste asi tak očekávali – jedna z nových panenek má v sobě opět duši Charlese Lee Raye. Nové tělo, ale pořád stejná chuť zabíjet a pořád stejný smysl pro černý humor, jenž je Chuckymu vlastní již od první „Dětské hry“. Pořád sice platí, že se může převtělit do člověka, jemuž svou pravou identitu prozradil jako prvnímu, ale po chvíli mu dojde, že s novým tělem se „poprvé“ resetuje a může se prozradit někoho jinému.

Sám Chucky však bohužel v „Dětské hře 3“ nedostává tolik prostoru, kolik by bylo třeba. Jakmile se vraždící a vražedný panák objeví, jedná se o nejzábavnější momenty. Kór když to Chucky vyšperkuje nějakým mordem nebo alespoň suchou hláškou. Docela se mi líbí i prostředí finálového souboje, které se odehrává příznačně v zábavním parku (nachází se nedaleko vojenské akademie) ve strašidelném domě.

Child's Play 3 (1991)

Pocitově nejvíce prostoru ovšem dostává Andy a jeho trable na vojenské škole. Jak se marně snaží uniknout systému, aby mohl svést souboj s Chuckym. Scénky, kdy Chucky něco provede a Andy pak vypadá jako retard nebo viník nebo obojí, protože nikomu nechce a nemůže říct o posednuté panence, zanedlouho začnou být docela únavné. Do sledování filmu se vkrádá nuda a minuty ubíhají pomaleji, než by bylo záhodno.

Co se mordů týče, dokonce ani v těch se Chucky tentokrát úplně nepředvede. V paměti asi nejvíc utkví smrt popeláře rozdrcené v drtiči na odpadky a smrt seržanta-holiče Botnicka, jemuž Chucky prořízne hrdlo břitvou. Ale jinak je to takové průměrné, přestože počet mrtvol zůstal stejný jako u „Dětské hry 2“.

Child's Play 3 (1991)

Jednička byla sympatickým osmdesátkovým slasherem s originálním vrahem. Dvojka byla béčková jízda v tom dobrém slova smyslu. S trojkou se „Dětská hra“ vyčerpala a „naservírovala“ pravděpodobně ten nejslabší část celé doposud sedmidílné série. Jediné štěstí je, že se tomhle duchu nepokračovalo, protože do příštích filmů si Chucky uvědomil, že mu hodně sluší nadhled a sypání hlášek, takže o pár let později přišel comeback v komediálnějším ladění, jenž značku oživil.


The Dirt (2019)

The Dirt

Země: USA
Rok vydání: 2019
Žánr: drama / hudební / komedie

Originální název: The Dirt

Režie: Jeff Tremaine
Hrají: Machine Gun Kelly, Douglas Booth, Iwan Rheon, Daniel Webber

Hrací doba: 107 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Aniž by to bylo předem nějak plánováno, v poslední tobě se s hudebními biografiemi roztrhl pytel. Samozřejmě že vznik filmu trvá nějaký ten rok, takže se jedná o náhodu, ale vypadá to, zejména soudě dle snímku „Bohemian Rhapsody“, že diváky tento žánr přeci jenom zajímá, a můžeme tak do budoucna očekávat ještě větší nárůst podobných filmů. Koncem března si svou premiéru odbyl také „The Dirt“, nikoliv však na plátnech kin, ale hezky doma u každého, kdo si platí Netflix.

„The Dirt“, tedy film o Mötley Crüe, je založen na stejnojmenné knize, kterou sepsali členové kapely spolu s žurnalistou Neilem Straussem. Vyšla v roce 2001 a o její filmové adaptaci se mluvilo už pět let poté. Do finálního konce se vše podařilo dotáhnout ale až nyní, chce se říci z výše uvedeného důvodu možná v ten nejlepší čas. Propagace byla obrovská, a to i ze strany samotné kapely. Dokonce na podporu nahráli čtyři nové písně, které jsou umístěny na oficiálním soundtracku. V titulní „The Dirt (Est. 1981)“ se objevuje populární rapper Machine Gun Kelly, hrající ve filmu roli Tommyho Lee, ale stejně jako zbylé novinky to není žádné terno, spíše naopak. Hlavně pak předělávka „Like a Virgin“ od Madonny, k níž došlo Bůh ví proč, je asi tím nejhorším, co jsem v posledních letech slyšel. Jestli se máte alespoň trochu rádi, tak se tomuto škváru obloukem vyhněte.

O glam metalu toho na tomto webu asi moc nenajdete. Ono není divu, už několik desetiletí je mrtvý a na někdejší veliké hvězdy tohoto žánru si dnes už málokdo vzpomene. Pakliže dodnes zůstaly aktivní, žijí pouze ze své minulosti a s novou tvorbou se nikterak neobtěžují. Vůbec celá tato scéna byla velice rychle po svém rozpuku odsouzena k věčnému zatracení v osmdesátých letech a nic na tom nezměnila ani mladá krev, která se tu a tam v USA či severní Evropě objevila. Prostě něco tak bizarního a extravagantního snad ani nemohlo vydržet déle. Největší skupinou tohoto žánru byli právě Mötley Crüe.

Dějová linka „The Dirt“ je jako přes kopírák s každým jiným filmem podobného ražení. Nejprve se seznamujeme postupně se všemi členy kapely, tím dostaneme během úvodních minut jejich základní charakterové vlastnosti, pak následují počáteční nezdary, nevěřícnost publika, poté vzestup, první problémy, absolutní vrchol, pád a šťastný návrat. V tomto směru nemá „The Dirt“ moc co nabídnout. Na co však film sází, je necenzurovaný pohled na onu proslulou jízdu ve stylu hesla sex, drogy, rock ‘n‘ roll. Tím se dostávám k tomu, že na filmu, stejně jako na knize, spolupracovali Nikki Sixx, Tommy Lee, Mick MarsVince Neil, a také k tomu, že glam metalové kapely dnes žijí výhradně ze své minulosti.

The Dirt (2019)

Mötley Crüe mají prakticky po celou svoji kariéru pověst té nejšílenější rockové kapely všech dob, a posledních dvacet let z toho sklízejí ovoce. Asi nejvíce ze své minulosti vytěžil Nikki Sixx, který napsal dvě vlastní a velice úspěšné knihy. A tím to neskončilo. Kdo kdy nenarazil na jediný rozhovor Sixxe o několika předávkováních a prohlášením za mrtvého, ať hodí kamenem. „The Dirt“ se všechny ty eskapády snaží zobrazit a vzal si na to Jeffa Tremaina, jehož filmografii dosud tvořily pouze snímky známého spolku Jackass. Asi si dovedete představit, kam tím „The Dirt“ cílí.

Ano, první polovina filmu je sranda, vlastně celý film se dá bez problémů zkouknout, ale nemohl jsem se ubránit dojmu, že to v několika případech působilo až moc nuceně. Příliš se tlačilo na pilu a ta snaha ukázat, že to my jsme byli až takhle šílení a tohle všechno se dělo, občas nepůsobí úplně věrohodně. Herci tu a tam přehrávají a filmu rovněž nesvědčí nastolené tempo, kdy se snaží stihnout moc událostí najednou v krátkém čase. Rovněž ty šablonovité charakteristiky postav, ze kterých jako by nemohly vystoupit, působí občas křečovitě, hlavně u Micka Marse. Korunu všemu nasazuje představitel manažera Mötley Crüe, jehož jedinou úlohou je připomínat divákovi, že jsou opravdu šílení, snad aby to bylo opravdu jasné, což působí, jako když tvůrci vlastnímu vyobrazení kapely nevěří.

The Dirt (2019)

Když se „The Dirt“ dostane do fáze úpadku Mötley Crüe, neobejde se to bez melodramatu, které film neopustí až do svého konce. Rovněž tak přikrášlený návrat kapely, kdy se členové sejdou v hospodě a začínají se usmiřovat, působí trapně, protože za návratem Vince Neila stáli především manažeři. Dojem z konce filmu má nejspíš vyznít tak, že se Mötley Crüe opět vrátili na výsluní, ale k tomu už nikdy nedošlo. Tradičně za moc nestojí také kostýmy, hlavně paruky, které jsou prostě v každém filmu o rockové hudbě debilní.

Tahle všechna negativa mi tak nakonec film i k mému překvapení docela zhatila. Byl jsem připravený na bezstarostnou jízdu se vším všudy, ale tu se povedlo navodit pouze v dílčích případech. Takhle je to spíše průměrný film o několika povedených scénách, jemuž schází nějaký umělecký záměr, a podobně jako v případě „Bohemian Rhapsody“ se na něm až příliš projevuje přítomnost hlavních aktérů, kteří prostě takto chtějí být vyobrazeni a zapamatováni, a nedovolují tak žádný jiný pohled. Možná by bylo lákavější natočit místo filmu televizní sérii s větší stopáží, zaměřující se právě jen na rockové excesy, klidně i na základě historek jiných kapel. Něco jako Spinal Tap.

The Dirt (2019)


Inter Arma – Sulphur English

Inter Arma - Sulphur English

Země: USA
Žánr: atmospheric sludge / doom metal
Datum vydání: 12.4.2019
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Bumgardner
02. A Waxen Sea
03. Citadel
04. Howling Lands
05. Stillness
06. Observances of the Path
07. The Atavist’s Meridian
08. Blood on the Lupines
09. Sulphur English

Hrací doba: 66:48

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp / instagram

Američany Inter Arma jsem začal registrovat, ostatně asi jako většina posluchačů, v období vydání přelomové desky „Sky Burial“ roku 2013. V celé délce jsem ale slyšel až následující „Paradise Gallows“. Přestože se mi zvuk kapely líbil už dříve, nepřinutilo mě to Inter Arma věnovat více času, což je trochu s podivem. Extrémní sludge metal, kterým se prezentují, mi je blízký, ale tak nějak kolem mne vždy jen prošuměli a časem jsem si na poslouchanou desku ani nevzpomněl. Nenacházel jsem v nich vyložené zalíbení, spíše jen cosi zajímavého, co mě dokázalo navnadit k poslechu, avšak to zajímavé se neproměnilo v nic víc.

Před vydáním novinky „Sulphur English“ se však změnila jedna zásadní věc. Než jsem se dostal ke kompletnímu albu, poslouchal jsem na YouTube uveřejněné singly a ty mě tentokrát bavily daleko více než obvykle. Netrvalo dlouho a pouštěl jsem si je s gustem poměrně často, což je tedy stav v mém vztahu k Inter Arma dosud nevídaný. Už mě k nim netáhla pouze zvědavost, ale dostavilo se konečně také čiré potěšení z jejich hudby, což je samozřejmě to nejvíc.

Je tedy jasné, že má očekávání od „Sulphur English“ byla veliká, dá se říci maximální. Těmi skladbami, které mi tak uchvátily, byly po sobě na desce jdoucí „Citadel“ a „Howling Lands“ a také nejdelší kus „The Atavist’s Meridian“. Všechny tyto tři zářezy si mě získaly něčím jiným a ještě lépe nakonec zapůsobily ve výsledném kontextu alba. Prvně jmenovaná je typicky plíživá zemitá věc s mohutnými riffy ve stylu Morbid Angel, dusotem Gojiry a všudypřítomným tlakem, který je vlastní celému „Sulphur English“. Ono už úvodní intro hraje nepříjemně na nervy a buduje napětí, jež se skrze šum prolne do táhlé, ale později až blackmetalové „A Waxen Sea“, rovněž skvělého díla.

To „Howling Lands“ nabízí zase něco jiného. Po tvrdém úvodu představuje odlehčení, znějící jako mezihra, avšak se stopáží šesti minut. Tribální bicí provázejí celou skladbou, kdy se kolem nich tvoří tajemná rituální atmosféra zdařile udržující posluchače v očekávání, i přestože je to docela jiná hudba než v předešlých minutách. Tím opravdovým uklidněním je nakonec až další skladba „Stillness“. Ambientní post-rock navozující meditativní momenty, které jako když z pera Pink Floyd vypadnou. Je s podivem, že po první pětici písní již uplynula více jak půl hodina hrací doby, ale ten čas není vůbec znát. Album s jistotou plyne a nenudí.

„Observances of the Path“ je konečně tou již dříve proklamovanou mezihrou představující skrze klavír poklidný dojezd předchozí „Stillness“ a zároveň tvořící napětí před navazujícím opusem „The Atavist’s Meridian“. Touto pulzující mašinérií v psychedelickém stylu Oranssi Pazuzu se dostává „Sulphur English“ na svůj vrchol. Zároveň je natolik skličující a trýznivá, až v momentech evokuje mistrovské dílo „Monotheist“ od Celtic Frost. Super.

Inter Arma

Bohužel, vzhledem k tomu jak povedené je album doposud, je skutečně škoda, že posledním dvěma skladbám – „Blood on the Lupines“ a „Sulphur English“ – se nedaří nahrávku patřičně uzavřít. Oba tituly víceméně ve dvaceti minutách opakují to, co bylo ke slyšení již v těch předchozích, čímž trochu shazují dobrý dojem z dynamiky, s jakou „Sulphur English“ jinak navýsost dobře pracuje. Celkový hrací čas 66 minut budí hrůzu; na proniknutí do desky je zapotřebí několik hodin, ale přestože poslední třetina už nenabízí takový zážitek, myslím, že se vyplatí ten čas do poslechu i tak investovat.

Oproti předchozím nahrávkám tak Inter Arma daleko více sází na celkovou atmosféru díla, prohloubila se různorodost písní, je tu více zvratů, klidných pasáží, přičemž ani těch tvrdších doomových a death/blackových nějak výrazně neubylo; zkrátka je tu toho hodně. Touto širokou paletou se velice obratně daří zbarvit prvních sedm skladeb, tedy tři čtvrtě hodiny hudby, což není úplně málo. Škoda, že musí s výjimkou prvotiny „Sundown“ tito rodáci s Richmondu vždy chodit přes hodinu, ono i kratší by to bylo dostatečně epické a monumentální a dle mého názoru by to hlavně celé věci prospělo.

„Sulphur English“ není tím albem, kterým být mělo. Mělo totiž našlápnuto na výbornou záležitost. Nakonec je z toho „pouze“ velice dobrá deska, jež ovšem rozhodně stojí za slyšení a představuje doposud nejlepší studiový počin Inter Arma. Zřejmě se bude objevovat v nejrůznějších ročních zúčtováních, a taky že po právu. V tom mém to ale s největší pravděpodobností nebude.


Possessed – Revelations of Oblivion

Possessed - Revelations of Oblivion

Země: USA
Žánr: death / thrash metal
Datum vydání: 10.5.2019
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Chant of Oblivion
02. No More Room in Hell
03. Dominion
04. Damned
05. Demon
06. Abandoned
07. Shadowcult
08. Omen
09. Ritual
10. The Word
11. Graven
12. Temple of Samael

Hrací doba: 53:54

Odkazy:
web / facebook / twitter / instagram

Když člověk začne bádat po původu onoho nekonvenčního, temného a zvráceného metalového zvuku, musí do plesnivých podzemí, kde ve stoce nadepsané death metal narazí na jméno Possessed. Každý ten základní mrtvolný pilíř vidí trochu jinde; „Morbid Visions“, „Scream Bloody Gore“, „Seven Churches“,… a co potom dema Mantas, Necrophagia nebo Posion? Ať tak, či onak, Possessed v historii figurují velice významně. Právě oni v roce 1984 natočili demo s názvem „Death Metal“ a rok na to vydali legendární, kultovní „Seven Churches“, mnohými považováno za první death metalovou nahrávku vůbec.

Další rok stihli ještě řadovku „Beyond the Gates“, o další rok později épéčko „The Eyes of Horror“, no a to je vše. Až doposud. Desátého května letošního roku vyšlo po dlouhých třiatřiceti letech nové studiové album Possessed. Je jím „Revelations of Oblivion“ čítající dvanáct nových fláků, obal od Zbigniewa M. Bielaka a propagaci z rukou giganta Nuclear Blast.

V sestavě současných Possessed je z účastníků vymítání na „Seven Churches“, ale i ostatní tvorby z osmdesátých let, pouze zpěvák, ale vlastně ani ne zakládající člen kapely Jeff Becerra. Zbytek tvoří parta nájemných lovců, kteří dohromady podle Metalového archívu působili asi v tisícovce kapel, takže zkušeností mají. Je tu borec z Gruesome i bývalý člen Sadistic Intent, z jejichž řad byla de facto složena celá sestava Possessed při návratu na koncertní pódia v roce 2007. Návrat Possessed tak lze brát s nutnou rezervou, protože o víc než cokoliv jiného se jedná o návrat samotného Jeffa Becerry.

Tím ale nechci současné Possessed nějak znevažovat, spíše pouze poukázat na tento fakt. Jeff Becerra totiž samozřejmě byl důležitým členem, však i jeho zpěv patřil k prvkům, který pomáhal celý deathmetalový žánr definovat. Co je potěšující, „Revelations of Oblivion“ ukazuje, že zní stále skvěle. Nebál bych se ho zařadit jako úplně nejzářnější aspekt celé desky. Ono popravdě, a teď už to přestává být tak veselé, hudebně „Revelations of Oblivion“ nenabízí nic moc extrovního, spíše jde o dobře odvedené řemeslo. To ale v případě návratu Possessed nemusí být zas tak málo.

Stylově se Possessed mohli vrátit jenom ke svým kořenům a tam se také vrátili. Death-thrashová jízda plná rouhačských textů navodí rychle závan druhé poloviny osmdesátých let. Spíše než poslední EP „The Eyes of Horror“ zní „Revelations of Oblivion“ díky hrubějšímu stylu a i díky textům jako dlouhohrající placky, ale samozřejmě se současnými standardy a propracovaným zvukem.

Do správné nálady dostane už intro „Chant of Oblivion“ s kostelními zvony, které dobře připraví na následující hit „No More Room in Hell“. Ten byl skutečně vhodně zvolen jako singl, jelikož je z celé novinky nejúdernější a zároveň dobře definující „Revelations of Oblivion“, kdy hned na úvod ukáže jakým směrem se Possessed v roce 2019 vydali a jak bude znít zbytek placky, protože co si budeme nalhávat, v ostatních skladbách se to drhne ve stejném rozpoložení, takže na žádné nečekané zvraty nemá cenu čekat.

Podobně zdařilý je také blížící se střed desky, tedy trojička „Damned“, „Demon“ a „Abandoned“, kdy se v každé ukáže nějaký zajímavý nápad, chytlavý moment, překvapivě i melodická vokální linka. Rovněž tak upoutá pozornost bubenická práce, myšleno zejména pak ony signifikantní salvy v přechodech nápadně odkazující k „Seven Churches“, ale dobře známy jsou také třeba z „Pleasure to Kill“. I to vytváří spolu se zpěvem a skutečností, že Possessed jsou zpět, takový potutelný úsměv na tváři, že je to vlastně dost fajn.

V druhé půlce alba jako když se začne projevovat délka celé věci, kdy by leckteré skladby zasloužily přistřihnout, a pečlivě budovaná vitalita „Revelations of Oblivion“ by tak zůstala zachována. Jsou tu sice dvě položky, které dokážou vytrhnout z nastupujícího se opakování sebe sama – tedy našlapaná, prvními blastbeaty ověnčená „Omen“ a kacířská klipovka „Graven“ – ale jinak druhá půlka nenabízí nic tak zábavného, ba dokonce v jednom případě („Shadowcult“) silně připomíná inspiraci tehdejší konkurencí (Death a jejich „Evil Dead“). Ten rozdíl mezi 54 hracími minutami „Revelations of Oblivion“ a průměrnými 37 z prvních dvou alb je prostě znát.

Závěrem ale musím přiznat, že i přes přemrštěnou délku a výraznou repetitivnost je „Revelations of Oblivion“ lepší, než jsem očekával. Ukazuje, že i dnešní Possessed to dokáží roztočit, a i kdyby mělo „Revelations of Oblivion“ za efekt pouze to, že novým posluchačům otevře dveře k „Seven Churches“, je to dobře. Faktor nostalgie zde hraje velikou roli, ale ostudu si v žádném případě neudělali. Solidní záležitost.