Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Profanatica – Rotting Incarnation of God

Profanatica - Rotting Incarnation of God

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 11.10.2019
Label: Season of Mist Underground Activists

Tracklist:
01. Liturgy of Impurity
02. Prayer in Eclipse
03. Broken Jew
04. Washed in the Blood of Lord
05. Sacramental Cum
06. Mocked, Scourged and Shit Upon
07. Tithing Cunt
08. Rotting Incarnation of God
09. Eucharist in Ruin
10. In My Kingdom

Hrací doba: 37:28

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandcamp 2

O Profanatica už nemusím psát žádné elaboráty a že se při poslechu jejich desek snižuje IQ až někam k hodnotám uslintané idiocie, víme z recenze desky minulé, na kterou vás tímto odkazuji. Od vydání „The Curling Flames of Blasphemy“ došlo v kapele k zásadním změnám, a to nejen v sestavě, ale dokud bude u kormidla Paul Ledney, tak se posluchač vždycky dočká jen rouhavého, dřevního primitivismu ve stylu Necrovore, který si upřímně zamilují zejména degustátoři metalové hniloby made in 1980’s. Ale vzhledem k tomu, kolik sraček, chcanek, blití a mrdky už bylo nebohému Ježíši v textech Havohej/Profanatica vmeteno do ksichtu, tak se tomu bordelu, co kapela produkuje, obvykle říká black metal.

Když jsem teda zmínil ty změny: Profanatica už vícekrát dokázali, že obměny ve strunné sekci mají minimální vliv na znění kapely, takže nezájem, ale upsání Season of Mist mě znervóznilo stylem, jako bych ráno na jahodě objevil podivný útvar. Vzpomněl jsem si totiž, jak rozpačité dojmy jsem měl z desek Bestial Mockery, Inquisition a do jisté míry i Revenge poté, co u nich došlo k totožné výměně stájí, tedy když přešli od respektovaných undergroundových labelů k monstr-firmě, kde se prostě musí vydělávat. Ale pak jsem si s první ukázkou z novinky připomněl, co jsou Profanatica zač, a hned mi bylo lépe na duši. Těch pár narudlých skvrn taky vzniklo jen z podráždění nakyslým kundím šlemem.

Když nad „Rotting Incarnation of God“ přemýšlím, cítím se, jako bych měl psát o další desce Motörhead. Všichni víme, že to nejzásadnější vyšlo už dávno a nové desky jsou prostě variace na téma kdysi vytesané do kamene, ale taky o nich nelze smýšlet jako o mdlých sračkách, co vychází jen ze setrvačnosti. Desky Profanatica jsem si vždycky po vydání fest užil, ta nejnovější není výjimkou. Mohl bych zde hlouběji analyzovat změnu produkce, připomenout, který song staršího data je zde nově přemrdán, případně vypíchnout oblíbené skladby. Jenže já stejně vím, že jakmile dopíšu článek a za pár měsíců profanatického absťáku dojde na cákání černé mrdky z repráků, tak to bude s „Grand Master’s Session“, „Sickened by Holy Host“ nebo rovnou „Dethrone the Son of God“. On z těch starých tracků bude stejně sestávat i koncertní setlist. Nepochybuji ale o tom, že by koncert nekrojebtišek vraždil, i kdyby se hrály primárně nové skladby a staré kulty by se přidaly jen tak, aby se neřeklo.

„Rotting Incarnation of God“ bude možná pro některé prvním kontaktem s Profanatica, ať už kvůli labelu nebo skutečnosti, jak se Ledney a spol. koncertně rozšoupli. A to určitě nevadí, protože album nabízí solidní kolekci klasických profanatismů o obracení naruby a rvaní čertovského ptáka do huby, a proto ho nemusím strhat. Minimálně půlka skladeb jsou fakt slušné hitovky a ten zbytek taky nestojí za úplné hovno. Je ovšem škoda, že novinka nejde v žádném ohledu do extrému jako třeba „Thy Kingdom Cum“ nebo „Disgusting Blasphemies Against God“. Rozhodně, a to je neoddiskutovatelné, by jí prospěla výraznější basa. Ale to je „problém“, asi jako když po solidním řachání do řitě vytáhnete péro i se smradlavým kmínkem za ráfkem. Radost z mrdu to sice nezkalí, ale nemusel by tam být, že ano. Tady by basa taky nemusela jen tak neškodně drnčet v pozadí.

Profanatica

Navzdory tomu, co se nám snaží nabulíkovat vzdělávací filmy pro dospělé nebo moudré bichle nejmenovaných influencerů z Brna, lepší než nepříčetný náklep do oflusané prdele, je klouzání v důkladně promaštěném pičisku. Black metal lze určitě hrát lépe, honosněji nebo také temněji, agresivněji atd. atd., ale o to nejde, protože i štych prdelní je čas od času náramně zábavný a Profanatica je prostě Profanatica: Tohle je, prosím, páté album Profanaticy, konec recenze.

P.S.: Pokud jdete 21. do té cihelnaté díry bez hajzlů, tak tam laskavě nestůjte s rukama v kapsách jak piče a dejte si na Profanaticu aspoň trochu do žeber.


Hatchet II (2010)

Hatchet II (2010)

Země: USA
Rok vydání: 2010
Žánr: slasher / komedie

Originální název: Hatchet II

Režie: Adam Green
Hrají: Danielle Harris, Tony Todd, Kane Hodder

Hrací doba: 85 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

Druhý díl „Hatchet“ začíná přesně tam, kde skončil ten první – v momentě, kdy ohavný obluďák Victor Crowley morduje nebohou Marybeth na loďce. Té se ovšem podaří uniknout (myšleno holce, nikoliv loďce). Vypíchne Crowleymu prstem oko a pak ji z vody vytáhne místní jouda žijící v bažinách, jemuž chrochtající dvoumetrový zmutovanec z nějakého důvodu dává pokoj. Při rozhovoru v joudově chajdě se ale ukáže, že tu bude nějaký háček v Marybethině fotříkovi (který zdechnul v intru prvního dílu, zahrál si jej Robert Englund). Holka odejde do města a v mezičase to jouda odnese über-cool smrtí, v níž hrají hlavní roli jeho střeva. Začátek „Hatchet II“ vypadá slibně.

Poté ale tvůrci začnou přilévat až moc zbytečné dějové omáčky. Marybeth (již jen tak mimochodem hraje jiná herečka než v jedničce – zde se představí Danielle Harris, kterou jste mohli vidět ve čtyřech částech série „Halloween“, konkrétně čtyřce, pětce a obou remakových dílech) se vydá za Zombie Reverendem (další hororový matador Tony Todd), jenž se mihnul již v jednotce, aby se od něj dozvěděla, co že to byl vlastně její fotr zač. Tím se zdržovat nemusíme – důležité je, že Marybeth a Zombie Reverend zorganizují hon na Victora Crowleyho, naberou bandu místních vidláků s puškami a hurá zpátky do bažin ulovit místní legendu.

Samozřejmě, že to je slátanina jako svině. Všichni se opět chovají nelogicky, aby je šeredný maniak se sekyrkou mohl co nejpohodlněji, co nejoriginálněji a co nejkrvavěji naporcovat. Ale tohle je ta poslední věc, jakou lze snímkům jako „Hatchet II“ vyčítat, protože nakonec právě o ty vtipné a naschvál totálně přehnané mordy tam jde především. Jestli bych něco dvojce vyčítal, tak je to pokles té humorné složky. I v jedničce se toho dost nakecalo a chvíli to trvalo, než se Victor Crowley chopil sekerky a začal vykuchávat výletníky, ale díky hromadě infantilních hlášek se to dalo v pohodě snést. Druhý díl ale obsahuje o poznání méně humoru, což mi přijde trochu škoda.

Přesto ani „Hatchet II“ neschází pořádná dávka nadhledu, která se začne plně projevovat v momentě, kdy vtrhne na scénu Victor Crowley a začne konat své dílo. Jak naznačila předtitulková vražda se střevy, tentokrát bude frajer opravdu ve formě – a taky že ano! Pořádně krvavá a neotřelá zabití patří k ozdobám téhle hororové série a druhý díl v tomto ohledu není žádnou výjimkou. Victor Crowley se opravdu činí, víckrát využije titulní sekerku, ale na pomoc si vezme i lodní šroub anebo ultra-obrovskou motorovou pilu, kterou by mu mohl závidět i sám Leatherface! A když není nic jiného po ruce, klidně někomu usekne půlku hlavy o hranu stolu. Kromě lahůdkové double-kastrace motorovkou patří k nejzábavnějším momentům i Crowleyho vpád do sexuálních radovánek. Snad netřeba dodávat, že jeho sekerka si dá s nebohými milenci trojku.

Hatchet II (2010)

Zběsilost druhé poloviny, v níž cáká kečup do všech myslitelných úhlů, plně vyvažuje zdlouhavější začátek. Tvůrci opět mají hromadu originálních nápadů, jak zdeformovat a zničit lidské tělo, ale všechny vraždy jsou záměrně natolik přehnané a vyhnané do extrému, až je to jednoznačně vtipné a člověk u toho hýká smíchem. Nepochybuji však o tom, že právě tohle byl záměr. V seriózním duchu by „Hatchet II“ samozřejmě nemohlo fungovat, ale nadhled je všudypřítomný a jakožto zběsilá hororová taškařice to prostě baví. I přihlédnutím k rozumně krátké stopáži tedy musím dát opět palec nahoru. Je to prostě prdel a já se u toho upřímně bavil.


Sunn O))) – Pyroclasts

Sunn O - Pyroclasts

Země: USA
Žánr: drone
Datum vydání: 25.10.2019
Label: Southern Lord Recordings

Tracklist:
01. Frost (C)
02. Kingdoms (G)
03. Ampliphædies (E)
04. Ascension (A)

Hrací doba: 43:58

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandcamp 2 / instagram

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Když Sunn O))) dříve v roce 2019 ohlašovali „Life Metal“, prozradili zároveň, že vyjde „Pyroclasts“ – deska zachycující čtyři bezmála dvanáctiminutové dronové seance, prostřednictvím kterých Greg Anderson, Stepehn O’Malley a hosté T.O.S Nieuwenhuizenem, Tim Midyett a Hildur Guðnadóttir započínali nebo završovali nahrávání.

„Pyroclasts“ je tak oproti „Life Metal“ takřka čistě improvizační. Jediným pevnějším záchytným bodem, s nímž deska operuje, jsou individuální tóniny (uvedené v závorce za názvy), na nichž jednotlivé kompozice budují. „Pyroclasts“ tak nabízí čistý, na kost ohlodaný drone. Drtivá většina autorství a experimentace putovaly do zmíněného předchůdce.

Rozdíl v podílu invence však není to jediné, co staví tyto dva počiny do kontrastu. „Pyroclasts“ se na rozdíl od „Life Metal“ pyšní daleko temnější atmosférou, což je dáno zejména tím, že je zde minimum externích elementů, který by těžkotonážní zvukové vibrace vytrhovaly z monotónnosti (rozpoložení desek efektivně reflektují i jejich covery). Materiál díky tomu působí „ambientněji“, skoro až meditativně. Každá skladba započíná vazbením, které přechází v danou kytarovou linku. Na tuto základnu Sunn O))) postupně pokládají další vrstvy, s čímž efektivně graduje intenzita a celková hutnost zvuku.

Na čtyřech minimalistických stopách lze však stále najít dostatek variability. Nízko položený otvírák „Frost (C)“ sází na uhrančivou atmosféru. „Kingdom (G)“ staví na podobném, ale zvukovou zeď obohacuje strohými aranžemi v podobě výše posazených kytarových tónů. „Ampliphædies (E)“ se vrací k mohutné jednolitosti, ale díky tomu, že je výše posazená, vyznívá více euforicky.  Závěrečná “Ascension (A)„ pak vazby vyhání tak vysoko, že v daných momentech působí až hlukově.

„Pyroclasts“ tak evokuje auru, pro kterou jsou Sunn O))) nejvíce známi a oblibováni. Od „Monoliths & Dimensions nic takto čistě dronového a nepropustně temného kapela nestvořila. Intenzity, temnoty a grandiozity nejzásadnějších počinů nicméně „Pyroclasts“ nedosahuje. Na to je až příliš prvoplánová. Album však vyzdvihuje vynikající zvuk, o který se postaral Steve AlbiniBig Black.

Na „Pyroclasts“ jsem se z počátku díval jako na poměrně zbytečnou desku. Z první totiž vypadala jako pouhý kalkul ze strany kapely, která jednoduše počítá s tím, že jim skalní sežerou z ruky i to největší hovno, pokud ho prodají v pěkném balení a s dostatkem omáčky kolem. K tomu přispěl fakt, že jsme se v promu mohli dočíst cosi o tom, že účelem „Pyroclasts“ je vytvořit posluchači ideální prostor k plnohodnotnému prožití „Life Metal“. Chápu. Avantgarda je avantgarda, ale rozehřívat se třičtvrtěhodinovou drone deskou na dalších podobně ražených 70 minut zavání solidním neviděním si do prdele. „Pyroclasts“ ale nakonec paradoxně baví sama o sobě, a to dokonce více než její předchůdce. Je temná, příjemně opresivní a asi nejblíže zprostředkovává to, co lze slyšet na živých vystoupeních Sunn O))) (tedy vyjma live nahrávek). Srovnání s „Black One“ nebo „Monoliths & Dimensions“ neustojí. Funguje spíše v momentech, kdy přijde chuť na čistokrevný drone.


Hatchet (2006)

Hatchet (2006)

Země: USA
Rok vydání: 2006
Žánr: slasher / komedie

Originální název: Hatchet

Režie: Adam Green
Hrají: Joel David Moore, Amara Zaragoza, Kane Hodder

Hrací doba: 85 min

Zdroj fotek: OutNow.ch

(Budou spoilery.)

Dovolil bych si tvrdit, že není mnoho nových hororových filmů / sérií, které mezi fanouškovskou obcí v poslední (cca) dekádě vyvolaly takový ohlas jako „Hatchet“. Ne nutně takové prohlášení musí znamenat pozitivní ohlas, však jsou také názory na tuhle záležitost mnohdy rozporuplné, ale z jistého úhlu pohledu je určitě pochopitelné, proč se „Hatchet“ dostalo takové pozornosti. Na tomhle bijáku potažmo celé sérii je totiž strašně moc vidět, že to točili lidi, kteří jsou sami hororovými fanoušky a kteří moc dobře vědí, co si milovník béček žádá.

A co že to je, po čem příznivec béčkové videotéky prahne? To je naprosto jednoduché! Zaprvé, pořádný horor musí mít pořádné gore. Kurva hej, „Hatchet“ tohle splňuje na výbornou. Vražd je tu hodně, jsou příjemně vynalézavé (občas regulérní školení z anatomie!), brutální a fest krvavé. V tomhle ohledu si není na co stěžovat. Zadruhé je to infantilní a v ideálním případě i černočerný humor. Ani zde „Hatchet“ neselhává – ne nadarmo je všude uváděn pod žánry horor / komedie. Tahle záležitost je prudce nahláškovaná, a jakkoliv jde o dost primitivní zábavu, tak já osobně jsem se u toho řezal smíchy jak čuně. Vždyť kdo by se nesmál hlodům o tom, že vibrátor patří do kundy, a ne do ucha, že jo?!

Zatřetí to jsou rozhodně štěky známých hororových ikon. Tohle mají fandové hodně rádi, i mě samotného vždycky potěší, když v nějakém bijáku zahlédnu známý ksicht. Zde se v epizodních roličkách představí Robert Englund a.k.a. Freddy Krueger („A Nightmare on Elm Street“) a Tony Todd („Candyman“, „Night of the Living Dead“). V neposlední řadě je nutno dodat, že roli vrahouna Victora Crowleyho si střihl další hororový matador Kane Hodder, jenž proslul především jako představitel Jasona Voorheese ve čtyřech dílech „Friday the 13th“. K tomu už stačí přihodit jen slušný počet odhaleného ženského poprsí a vypadá to, že správný hororový fanda nemůže být nespokojen.

„Hatchet“ je samozřejmě béčko jak hovado, ale takové, které je na svou béčkovost doslova pyšné a chlubí se s ní, kde to jen jde. Už dle výše řečeného je zřejmé, že se film vůbec nebere vážně a navzdory hororovému ražení chce svého diváka jen s nadhledem pobavit. Což se podaří, jste-li ochotni na jeho hru přistoupit. V takovém případě je to docela jízda. V první polovině se toho zdánlivě moc neděje a film drží při životě jen humor a kozy, ale jakmile se na scéně zjeví znetvořený Victor Crowley se svou sekerkou (s níž ale jen tak mimochodem odpraví jen jednu oběť), začne krvavá naháněčka po bažinách.

Hatchet (2006)

Béčkovosti je podřízena i skladba výletníků, kteří se vydají na plavbu po místních bažinách (uťápnutý hrdina, jeho hláškující černý kámoš, dvě soft-pornoherečky, jejich oplzlý režisér, drsňačka jedoucí za pomstou, obstarožní páreček turistů a asijský průvodce), i jejich chování. Všichni samozřejmě jednají těžce nelogicky, běhají po bažinách jak magoři, ječí u toho jak na lesy, když vrahouna dostanou, tak ho prostě nedobijou, ale radši začnou zase utíkat, aby se probral a šel je dál kuchat. Jak už jsem ale řekl, tenhle film je takový zcela záměrně. Je otázkou, zdali je jen natolik hloupý, anebo sofistikovaně paroduje hororová klišé, ale koho to nakonec sere? Zrovna tady byste neměli moc přemýšlet a spíš se jen bavit nad tím, jak zběsile Victor Crowley porcuje své oběti.

Vedle povedené krvavé stránky bych za klad „Hatchet“ považoval i prostředí bažin, které je pro pořádný slasher jako dělané. Docela mě bavila i samotná postava Victora Crowleyho, jenž je dostatečně hnusný a krvelačný, jak se na hlavního protagonistu slasherové série sluší a patří. Akorát si myslím, že mohl dostat lepší historické pozadí (zvlášť když mu byla ve filmu věnována celá jedna dlouhá scéna) než pouhé: v dětství mě všichni šikanovali, protože jsem postiženej, ale teď jsem zpátky a zakletej a vraždím.

Hatchet (2006)

Buď jak buď, celkově za mě palec nahoru. Dokázal bych si sice „Hatchet“ představit ještě o něco lepší, ale prostě nemůžu tvrdit, že bych se nebavil. Všudypřítomný nadhled, kvalitní gore a krátká stopáž z toho dělají fajn podívanou pro filmové úchyláky. Já tomuhle fandím.


Inter Arma, Plešatá zpěvačka

Datum: 22.10.2019
Místo: Praha, 007
Účinkující: Inter Arma, Plešatá zpěvačka

Legendární pražský klub 007 slaví 50 let a k této události chystá několik speciálních koncertů. Mimoto se ale najde stále dost místa i pro řadové akce, ke kterým patřilo také nedávné vystoupení Američanů Inter Arma. Ti letos zasáhli zvukovody vyznavačů extrémního metalu velice povedenou plackou „Sulphur English“, s níž právě křižují napříč Evropou.

Jako první na programu ale byla tuzemská čtveřice Plešatá zpěvačka. Ionescovo absurdní drama stejného názvu neznám, takže jsem si pod tímto jménem hanebně představoval pitomost souznící s českou pivní smetánkou, ale když byli vybrání jako předkapela Inter Arma, bylo mi jasné, že to nemůže být žádné podobné hovno. První poslech na Bandcampu v rámci přípravy mi ukázal, s čím budu mít tu čest. Musím ale říci, že naživo to znělo ještě trochu jinak. Zatímco ze „Stezky buzerantu“ znějí jako noisově metalový post-hardcore, v Sedmičce se až přibližovali zvuku Inter Arma, tedy vyloženého sludge. Zůstaly noisové kytarové riffy, ale zpěv zněl daleko hruběji a stejně tak celé ladění šlo více do metalu. Působivější mi přijde ten zamlumlaný hlukový výplach ze studia, ale i tak to byl dobrý koncert, jejž ozvláštňovaly nejrůznější udělátka zpěváka Nela, což je věc, která se nevidí moc často. S úlohou předskokana se poprali dobře a dramaturgicky nakonec zapadli daleko více, než jsem myslel.

S Inter Arma už se prostor před pódiem důstojně zaplnil (ze začátku akce jsem byl v klubu takřka sám) a mohli tak začít kralovat rodáci z Richmondu. Že se jedná o první ligu, bylo jasné takřka hned. Koncert mě skutečně nadchl a předčil má očekávání. „Sulphur English“ mám rád, vracím se k němu stále, stejně tak předchozí alba jsou dobrá, ale jelikož se jedná o atmosférické záležitosti, tak nějak jsem nevěřil, že se to povede stejným způsobem převést i na koncertní pódia. To jsem se ale šeredně mýlil. Inter Arma jsou naživo naprosto zničující kolos.

Inter Arma

K mému potěšení se jelo hodně z novinky „Sulphur English“, ale nezapomenulo se ani na starší věci. Borci se na pódiu docela tísnili, což velice brzy začal řešit vokalista Mike Paparo pravidelnými návštěvami diváků, kde odzpíval velkou část vystoupení. Jeho posedlý výraz a náruživý headbanging, kdy si div hlavu neomlátil o zem, působili velice zúčastněně, ale i na ostatních bylo vidět, že si hraní užívají a jdou do toho se vší vervou. Hypnotizující hudba měla stejné účinky jako ze studia – když měla uklidňovat, uklidňovala, když měla přimáčknout ke zdi, přimáčkla.

Vrchol celého večera pro mě spočíval ve skladbě „Citadel“, která je prostě neuvěřitelný válec. Její monumentální riff a zatuhlé tempo patří k případům, jež dokáží navodit husinu. V Sedmičce se k tomu však přidala i energii linoucí se z pódia a ostatních návštěvníků, a to je prostě něco, pro co se chodí na koncerty. Příjemné bylo také zjištění, že zněla dobře i titulní skladba „Sulphur English“, jelikož tu z desky zrovna tolik nemusím. Když se Inter Arma odporoučeli z pódia, nebylo to ještě to poslední. Paparo prohodil do mikrofonu, že mají čas ještě na jeden cover. Spustili nějaký blastbeatový virvál, a až s druhou slokou jsem konečně poznal, co že to hrají. Na rozloučenou hodili „Girl Who Lives on Heaven Hill“ od legendárních Hüsker Dü, což je dost možná můj nejoblíbenější flák od této kapely. Moje hardcorové já zaplesalo. Přestože notně upravené, stále skvělé. Takový závěr jsem si nemohl ani přát.

Jestliže jste nikdy Inter Arma neviděli, jeli vám jejich hudba alespoň trochu blízká, při příští příležitosti jděte, stojí to za to. Sám jsem nečekal, že to bude až taková morda a o to silnější je to zážitek. Síla materiálu „Sulphur English“ se projevila i v živém provedení. Musím jenom chválit, moc lepších koncertů jsem letos zatím nenavštívil a na tenhle jen tak nezapomenu.


Lana Del Rey – Norman Fucking Rockwell!

Lana Del Rey - Norman Fucking Rockwell!

Země: USA
Žánr: soft rock / dream pop
Datum vydání: 30.8.2019
Label: Polydor / Interscope

Tracklist:
01. Norman Fucking Rockwell
02. Mariners Apartment Complex
03. Venice Bitch
04. Fuck It, I Love You
05. Doin’ Time [Sublime cover]
06. Love Song
07. Cinnamon Girl
08. How to Disappear
09. California
10. The Next Best American Record
11. The Greatest
12. Bartender
13. Happiness Is a Butterfly
14. Hope Is a Dangerous Thing for a Woman Like Me to Have – But I Have It

Hrací doba: 67:38

Odkazy:
web / facebook / twitter / instagram

Kdyby se mě náhodou někdo zeptal (čistě teoreticky, protože reálně by se mě nikdo na takové hovadiny samozřejmě neptal), určitě bych řekl, že Lana Del Rey stále patří mezi mé oblíbené interprety. Respektive tedy interpretky, potrpíte-li si na genderovou korektnost. Přesto jsem se na letošní novinku „Norman Fucking Rockwell!“ netěšil takovým způsobem jako na starší alba…

Těch důvodů se sešlo víc. Zatímco dřívější obaly mě i přes svou jednoduchost bavily, ten k „Norman Fucking Rockwell!“ mi moc nesednul, asi i díky jakémusi komiksovému nádechu kvůli užitému fontu. Ani singly mě nezaujaly takovým způsobem jako dříve. Plus také odezněla doba, kdy jsem Lanu poslouchal opravdu intenzivně, což bylo v éře jejích nejsilnějších desek „Ultraviolence“ a „Honeymoon“.

Jedním z těch důvodů, proč jsem se na „Norman Fucking Rockwell!“ netřásl až takovým způsobem, bylo i minulé slabší album „Lust for Life“. To sice v dílčích momentech mělo stejně podmanivou atmosféru jako starší desky (minimálně skladba „When the World Was at War We Kept Dancing“ je prostě dokonalá a pravidelně si ji pouštím), ale celkový dojem ponižovaly zbytečné a ve většině případů nepovedené hostovačky, z nichž především ty s rappery byly naprostý přešlap.

Novinka naštěstí ukazuje, že rapové kolaborace nebyly ničím víc než jen ojedinělým výstřelkem, protože na „Norman Fucking Rockwell!“ se nic podobného neobjevuje. Zpívající hosté úplně chybí a celá deska stojí jen na uhrančivém hlasu samotné Lany Del Rey, což mně osobně plně vyhovuje. To ale neznamená, že by už nyní Lana neuměla šlápnout do hovna, viz její nedávná účast ve sračce „Don’t Call Me Angel“ ze soundtracku k remaku „Charlie’s Angels“, kde se objevila po boku Ariany Grande a Miley Cyrus. Zájemci o popové zvratky nechť poslouchají na YouTube. Tenhle průser ale díkybohu nemá s „Norman Fucking Rockwell!“ společného zhola nic.

Lana Del Rey nikdy nehrála skutečně chytlavou nebo taneční hudbu, ale „Norman Fucking Rockwell!“ mi pocitově přijde snad ještě klidnější a víc chill než dřív. Také atmosféra se mi zdá méně retro-americana (ačkoliv třeba „The Greatest“ se může pochlubit i tímhle) a víc hozená do čistokrevné melancholie. Snad díky své vláčnosti a posmutnělému oparu. S postupujícími poslechy se ale docela rychle ukáže, že až tak jednotvárné a unylé album to není.

Jsou zde bohužel i slabší kusy, hlavně tedy „Love Song“ a „Hope Is a Dangerous Thing for a Woman Like Me to Have – But I Have It“. Některé další pak drží nad vodou jenom a pouze zpěv samotné Lany, což je případ titulní „Norman Fucking Rockwell“, „Cinnamon Girl“, „The Next Best American Record“ nebo „Happiness Is a Butterfly“ a částečně „Mariners Apartment Complex“ (tady je závěrečná třetina fakt výborná). Tyhle písničky nejsou hloupé, ale myslím, že v podání jiné interpretky by jejich poslech nebyl ani zdaleka tak poutavý, což ale na druhou stranu můžete chápat jakožto opětovné stvrzení toho, že Lana Del Rey je úžasná zpěvačka.

Pak jsou tu ale i výborné skladby. A jak ukazuje třeba devět a půl minuty dlouhá melancholie „Venice Bitch“, rozhodně se nejedná o nějaké prvoplánové hity. Konkrétně třeba tenhle track na letmý poslech prakticky nezaujme, ale při plném soustředění se mi zdá skvělý. Hodně se mi líbí také „Fuck It, I Love You“, „How to Disappear“ a „California“. Mírným zklamáním je ovšem skutečnost, že ta suverénně nejlepší a nejkrásnější písnička na desce, „Doin’ Time“, není autorským songem, nýbrž předělávkou od americké skupiny Sublime. Pro zajímavost můžu dodat, že ani videoklip k „Doin’ Time“ není stoprocentně originální, protože se nechal inspirovat snímkem „Attack of the 50 Foot Woman“ z roku 1958.

Musím říct, že zpočátku jsem z „Norman Fucking Rockwell!“ cítil jisté rozčarování a na první poslechy mě album vlastně docela nudilo. Postupně jsem si v něm ale našel určité zalíbení a objevil jsem hned několik povedených skladeb. Celkový dojem je pak asi lepší a vyrovnanější než z „Lust for Life“, přestože na oblibu jednotlivých konkrétních songů by asi vyhrála minulá řadovka. Pozice nejsilnějších nahrávek určitě zůstává neohrožena, přesto si myslím, že si Lana Del Rey stále udržuje sympaticky vysokou laťku, pod níž neleze, tudíž to pořád stojí za poslech. Hned na příští rok už byla ohlášena další deska „White Hot Forever“, tak snad se bude podobně dařit i na ní.


Karyn Crisis’ Gospel of the Witches – Covenant

Karyn Crisis' Gospel of the Witches - Covenant

Země: USA
Žánr: gothic / doom / sludge metal
Datum vydání: 25.10.2019
Label: Aural Music

Tracklist:
01. Womb of the World
02. Drawing Down the Moon
03. Stretto di Barba
04. Silver Valley
05. Great Mothers
06. Benevento
07. Dea Iside
08. Janara
09. The Hours
10. Diana Mellificia
11. Circle of White Light
12. Blood of the Mother

Hrací doba: 48:02

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Aural Music

Hádám, že vykládat v roce 2019, kdo to je Karyn Crisis, bude asi trochu zbytečné, protože o ní většina metalových posluchačů už dávno slyšela. Přesto si dovolím pár slov o její minulosti ztratit, ale ne z toho důvodu, že bych snad podceňoval vaše hudební znalosti – naopak si myslím, že spousta z vás má v tomhle ohledu nastudováno mnohem lépe než já. Prostě a jednoduše jenom potřebuju nahnat znaky, abych tenhle pseudo-literární výlev mohl alespoň zdánlivě vydávat za recenzi!

O Karyn Crisis bylo slyšet již od poloviny devadesátých let, kdy vznikla kapela Crisis, s níž si zpěvačka udělala jméno. Osobně jsem tvorbu téhle formace nikdy nevyhledával, což je možná chyba (nedivil bych se, kdyby mě teď někdo za to chtěl vypičovat – klidně, pojďte do mě!), ale i z takhle laického pohledu mám dojem, že Crisis lze považovat za kultovní záležitost, kterou si lidé i více jak deset let po jejich rozpadu stále pamatují.

Za zmínku stojí i některé její hostující účasti jako třeba na „Phobos“ od Voivod nebo v songu „Sick and Twisted“ od Six Feet Under z alba „True Carnage“, který byl kdysi prezentován jako první deathmetalový duet. Nezanedbatelný otisk zanechala také na neprávem podceňované desce „Psychogrotesque“ od Aborym.

Roky po konci Crisis ukazují, že pro Karyn bylo osudové spojení s italským muzikantem Davidem Tiso, protože ti dva to spolu začali táhnout nejen hudebně, ale i manželsky. Karyn Crisis každopádně vstoupila do Tisova avantgardního projektu Ephel Duath a podílela se na jeho finálních počinech, EP „On Death and Cosmos“ a poslední desce „Hemmed by Light, Shaped by Darkness“. Což bylo v době, kdy už formálně existoval její vlastní projekt Karyn Crisis’ Gospel of the Witches, přestože debut „Salem’s Wounds“ vyšel až v roce 2015. Ačkoliv je tato formace zaštítěna jejím jménem už v názvu, o případné sólovosti lze diskutovat, jelikož pevnou součástí formace je i její choť Davide Tiso, jenž se stará o instrumentální i hudební stránku, zatímco sama Karyn Crisis skládá texty a vokální linky a samozřejmě zpívá.

Karyn Crisis’ Gospel of the Witches určitě nabízí umírněnější a konzervativnější poslech než to, co manželské duo předvádělo s Ephel Duath (byť ty poslední počiny byly samy o sobě usedlejší než starší nahrávky Ephel Duath). Dalo by se mluvit o gothic metalu, pokud si pod tímhle pojmem nepředstavíte korzetové princezny; díky rozvážnému tempu by asi někdo zmínil i doteky doom metalu; mně osobně občas ladění kytary v riffovějších písních připomnělo také stoner metal; výjimečně se ozve závan sludge. Zároveň ale „Covenant“ nepostrádá ani chuť dělat věci po svém a naopak albu nechybí chuť neuchylovat se k těm nejjednodušším a nejočekávatelnějším řešením, přestože se v jádru stále jedná písničkovou desku, kde se žádná stopa nevyškrábe ani k šesti minutám. Čehož ostatně může být důkazem také skutečnost, že „Covenant“ nezní jako to, co si pod zmiňovanými žánry většina lidí představí jako první.

Výrazným prvkem „Covenant“ je samozřejmě zpěv Karyn Crisis, která zde dává prostor celému svému širokému rejstříku, nicméně ani hudební stránka nezůstává pozadu a dokáže přijít s příjemně zvláštními nápady. Je nicméně zajímavé, že se pocitově jedná o docela umírněnou a pokornou záležitost, když ji skládal Tiso, který v minulosti předvedl i dost zběsilé avantgardní kusy. Asi vývoj.

Karyn Crisis Gospel of the Witches

Deska nabídne i několik povedených skladeb. Hned úvodní „Womb of the World“ je super, ale dělá trochu klamavou reklamu, poněvadž mnoho podobně intenzivních songů už album nenabídne. I když třeba taková „Great Mothers“ má místy taky slušný tlak, navíc tenhle track načíná nejlepší pasáž počinu, která dále pokračuje s „Benevento“, „Dea Iside“ a částečně i „Janara“, byť v poslední jmenované už je střed skladby zbytečně utahaný. Skvělé momenty nabídne ještě „Diana Mellificia“.

Ani zbylé stopy nejsou ve většině případů špatné a některé z nich také obsahují pěkné nápady. Už to ale není tak strhující jako zmiňované vrcholy. Přesto i klidnější, leckdy až baladičtější písničky jako „Silver Valley“, „The Hours“ nebo „Circle of White Light“ jsou oukej. Jediným kusem, který mě regulérně nudí a prudí, je druhá „Drawing Down the Moon“ (s Beherit to nemá nic společného, haha), která se mi ukrutně obehrála a postupem času si začala říkat o férové přeskakování.

Zpočátku mi „Covenant“ přišlo zajímavé a s chutí jsem se do něj pustil podrobněji, aby mi na dalších pár poslechů, jsa namlsán skvělým úvodním dojmem z „Womb of the World“, přišlo trochu nijaké. Nakonec jsem ale zjistil, že právě ta zmiňovaná umírněnost a dospělost (tedy nepotřeba ukázat, jak divnou avantgardu umím vymyslet a zahrát) je mi sympatická. Nejedná se o desku, již bych nutně potřeboval intenzivně poslouchat i po recenzi, ale zůstal mi po ní kladný dojem a myslím si, že se povedla.


Joker (2019)

Joker (2019)

Země: USA
Rok vydání: 2019
Žánr: drama

Originální název: Joker
Český název: Joker

Režie: Todd Phillips
Hrají: Joaquin Phoenix, Robert De Niro, Zazie Beetz

Hrací doba: 122 min

Odkazy:
web / facebook / twitter / instagram

Zdroj fotek: IMDb.com

První pohled (Dantez):

Filmový Marvel za poslední léta s přehledem a bez držení chčije univerzu DC na hlavu. Důkazem toho není pouze kasa, ale kvalita jako taková. Tvůrci pod taktovkou Marvelu si ty rozdováděné Spidermany a hláškující Hulky jednoduše umí držet na uzdě. Cílovka dostává, co chce: pestré vybuchující obrázky, precizně naředěnou komedii s tragédií a příběhové linky pevně stojící na archetypální cestě hrdiny.

DC se mezitím brodí v hovnech. Nefunkčně uchopená temnota s hnusným zeleným plátnem (Snyderův Batman) střídá mileniálům podbízivé vakuum (Ayerovo „Suicide Squad“). Wanův rozjuchaný „Aquaman“ společně se serióznější „Wonder Woman“ to na všech frontách neprojeli. Stále ale nešlo o nic, co by Marvel nedokázal udělat lépe. Nemálo lidí proto hledělo na „Jokera“ jako na poslední záchranu.

„Joker“ musel jít dále a jinou cestou. Musel ukázat špínu Gothamu úměrně zasviněnou čočkou. Nemohl být příjemný a divácky servilní. Musel zastínit všechno to, co dokurvili zmínění předchůdci a vzít gró značky do autentických a smradlavých rukou. Při ohlášení hlavního herce fanoušci zajásali. Se jménem režiséra nicméně přišly obavy. Renomé Todda Phillipse totiž stojí zejména na hašteřivé „Hangover“ trilogii. Většina mainstreamového publika proto nabyla dojmu, že se nepadnoucí humor otiskne i zde. Ti ostřílenější nicméně věděli, že si Phillips v začátcích kariéry střihl dokument „Hated“, který bez filtru mapuje život, kariéru a nejzásadnější výstřelky legendárního GG Allina. Naděje zde tudíž byla.

A celkem se zadařilo. Joker je vskutku nepříjemný a ve své vší špíně čistě zlý film. Je antitezí ke všem prvkům soudobého superhrdinského filmu. Nebaví, nehýří přestřelenou epičností a nedává naději. Drtivá většina z více než 120 minut je neuhýbající sondou do hlavy mentálně narušeného jedince, který se skrze tragické životní peripetie transformuje do arcivyšinutého padoucha. Preciznost a přesvědčivost hereckého výkonu Joaquina Phoenixe je dostatečně patrná již z traileru, a proto není potřeba ji zde více rozebírat (to samé platí o Phillipsově inspiraci Scorsesem, která je zjevně přiznaná skrze zahrnutého De Nira). O mnohem zajímavější je jeho dopad na obecenstvo a zpravodajství, které se zapáleně dohadují o tom, zda „Joker“ glorifikuje násilí a ponouká lidi v obdobných stavech k podobným činům. Ono je totiž velmi možné, že si někdo z těch dnešní dobou poplivaných chlapců vezme z „Jokera“ příklad a vydá se vstříc úspěšnějším s pistolí v ruce.

Natolik je výkon Phoenixe přesvědčivý. A přesto by bylo vyloženě debilní mu to dávat za vinu. „Joker“ je spíše komentářem k tomu, jak dnešní doba nakládá s lidmi trpícími mentálními chorobami, než aby byl agitkou ke střílení do „nevinných“. V určitých momentech to film doslova říká. A doslovností se zároveň i podkopává. V závěru tak „Joker“ (film, nikoli postava) působí rozpolceně. Na jednu stranu chce být transgresivní a nepodbízivý. Na tu druhou se však (někdy i několikrát) otrocky ujišťuje, že divák pochopí úplně všechno. Lze sice chápat, že Phillips počítá s neochotou novodobého diváka přemýšlet, a tak mu raději veškeré poselství a primární scenáristické kličky servíruje předžvýkané na lžíci přímo k hubě. Když už si ale vydupal R-ko, měl jít se vší tou špínou a anti-diváckostí až na dřeň.

Joker (2019)

„Joker“ ale i tak rozhodně není pouhým dalším super-hero/origin filmem. V mnoha ohledech jde dále. Má přesah a jeho sdělení smrdí z každého záběru, ve kterém Joaquin Phoenix předvádí doslova maniakální herecký koncert. Todd Phillips (pravděpodobně tlačený studiem) však divákovu smyslu pro interpretaci nedůvěřuje, a raději mu jde až příliš napřed, čímž celý snímek značně shazuje.


Druhý pohled (H.):

„Joker“ je určitě skvělý film. Přinejmenším na mainstreamové poměry určitě. Možná, že je až zbytečně přechválený, protože průměrný divák nemá zas takové srovnání ani kritický náhled, tudíž si z čehokoliv trochu lepšího okamžitě sedá na prdel, ale to nakonec skutečné kvality „Jokera“ neponižuje, ani to neznevažuje impozantní herecký koncert Joaquina Phoenixa v hlavní roli. On sám je jedním z největších kladů snímku a minimálně půl úspěchu (nemluvím o tom finančním) stojí pouze na něm.

Přesto si nemyslím, že by byl „Joker“ bezchybný. Jakkoliv se mi film líbil a jsem přesvědčen, že za pozornost stojí, byly tu dvě věci, které mi lehce vadily. A právě ty bych chtěl nyní diskutovat.

Joker (2019)

Osobně mě trochu obtěžovalo to, kvůli čemu je „Joker“ ostatními tak vyzdvihován a adorován – zaklínadlo komiksového filmu. Vím, že právě tahle nálepka trochu jiného komiksového filmu stojí za tak obrovským finančním sukcesem („Joker“ čerstvě překonal laťku nastavenou druhým „Deadpoolem“ a stal se nejvýdělečnějším eRkovým snímkem vůbec), ale mně celé to napojení na komiks přišlo trochu navíc. Nejokatěji to řve ve scéně zabití rodičů Bruce Waynea (budoucí Batman), která tam bylo připlácnuté fakt na sílu. Film sám by mohl zůstat v podobě, v jaké je nyní, stačilo by jen změnit některá jména a obejít se bez téhle zbytečné scénky. Ačkoliv chápu, že by to dávalo smysl pouze z filmového hlediska, nikoliv komerčního.

S tím souvisí i můj druhý postřeh. „Joker“ byl celou dobu prezentován jako zcela samostatný snímek bez napojení na jakákoliv univerza i bez dalších pokračování. A přesto jsem měl dost často pocit, že vrátka pro případné další díly nebo ještě hůř přilepení Phoenixova Jokera do propojeného vesmíru zůstávají otevřena dokořán. Důkazem budiž to, že už nyní se režisér i hlavní herec nechali slyšet, že by si dokázali představit s postavou dále pracovat. Dojde-li na to, budu zklamán.

Joker (2019)


Pixies, Blood Red Shoes

Pixies poster 2019

Datum: 8.10.2019
Místo: Praha, Forum Karlín
Účinkující: Blood Red Shoes, Pixies

Pixies vystupují v České republice docela často. Přestože je mám rád už dlouho, nikdy jsem neměl to štěstí se na jejich koncert dostat. Díky stále čerstvě vydané novince „Beneath the Eyrie“ znovu obráží svět, a já tak měl další příležitost je zažít na živo, kterou jsem již proměnil. Pro velký zájem byl koncert přesunut z původního místa velkého sálu v Lucerně do Fóra Karlín, kde ostatně již hráli před třemi lety, a tyto moderní, plně bezhotovostní prostory se jim podařilo i nyní zaplnit.

Úlohu rozehřívače davu a pódia mají na tomto turné britští indie rockeři Blood Red Shoes. Vzhledem k frontám jsem stihnul zhruba polovinu setu, který ale nebyl zrovna dlouhý. Podle informací měli začít v osm večer, přičemž o půl deváté už se loučili. O kapelu jsem dříve nikdy nezavadil, takže jejich tvorba pro mě byla velkou neznámou. Neslyšel jsem v nich však nic extra zajímavého, i když poslední skladba měla docela grády. Stylově a přiznejme si to, díky přítomnosti baskytaristy i vizuálně, měli k Pixies blízko, pouze to znělo o něco moderněji.

Na Pixies už jsem se vecpal více dopředu, před zvukaře, kde prostor začal znatelně houstnout. To, že mají Pixies svoje charisma, ukázal už jejich nástup a úvodní instrumentálka „Cecilia Ann“, na níž navázala nejagresivnější věc z nového alba, „St. Nazaire“. Intimnější indie atmosféru tvořilo nasvícení scény, kdy byli členové kapely nejčastěji vidět pouze jako siluety. Občasné kuželovité světlo bylo používáno zejména při výraznějších hráčských prostorech, jako třeba u natahovaného intra v „Couge Away“ a přímém záběru na Paz Lenchantin a její růží ověnčenou baskytaru.

Jelikož jsou skladby Pixies zpravidla krátké, vtěsnalo se jich do setlistu ke čtyřiceti. K mému překvapení se přehrálo snad celé „Beneath the Eyrie“, což nebývá u takto starých kapel se zásobou hitů běžné. Rozhodně tedy obdivuhodné a sympatické gesto, které sebou však nese jeden nelibý fakt – nové písně jednoduše nejsou tak silné jako ty staré, a to nemluvím pouze o materiálu z „Beneath the Eyrie“, ale i „Head Carrier“, na které také došlo.

Tyto novější skladby se tak průběžné prolínaly s pixiesovskou klasikou, tedy obdobím „Come on Pilgrim“„Trompe le monde“, a celé vystoupení tím bylo tak trochu jako na houpačce. Vlastně ani nelze určit nějakou nejsilnější pasáž, jelikož písně byly spíše neuspořádány než uspořádány. Pixies po celou dobu neřekli snad ani slovo k publiku, komunikace probíhala pouze mezi nimi samotnými, kdy se Frank Black po skončení písně otočil, zřejmě pokynul co se bude hrát dál a pokračovalo se. Žádné vyvrcholení či vystupňování se nekonalo, což je podle mě trochu škoda. Sice to podtrhuje možná tu „nezávislost“ kapely, že si prostě dělá, co chce, ale v určitých momentech tím koncert strádal a nějaká pasáž po sobě jdoucích osvědčených písní by to dle mě pořádně nakopla. Nevím, jestli slabší momenty koncertu byly tím důvodem, ale s postupem času jsem se dostával stále blíž a blíž k pódiu, protože přede mnou tu a tam někdo odešel.

Pixies

Aby to ale nevypadalo, že to za moc nestálo, protože tak to určitě nebylo, musím napsat také pozitiva. Jedním velkým rozhodně bylo, když došlo na tituly jako „Break My Body“, „Crackity Jones“, „Tame“, „Couge Away“, nebo „Hey“. Hlavní ovace sklidily samozřejmě „Where Is My Mind?“ a „Here Comes Your Man“. Všechny podobné jen potvrdily, jak silný materiál v kapse Pixies mají a že s ním i po letech mohou s prstem v nose strhnout všechny přítomné. Rovněž potěšilo, že i něco z nové tvorby do celkového rozpoložení zapadlo. Novinky „On Graveyard Hill“ nebo „Silver Bullet“ zněly naživo dost fajn.

Abych to nějak shrnul, Pixies i přes pleš, pupek a nepřítomnost legendární Kim Deal hrají naživo skvěle a z koncertu jsem odcházel spokojený. Čekal jsem ale, že mě to zasáhne více. Když už se člověk v průběhu vystoupení nadchne, tak by byl rád, kdyby mu to alespoň chvíli vydrželo. Místo toho, ale musel občas na další příjemný zážitek nějakou tu minutu počkat. Asi bych si jejich koncert užil více před vydáním „Head Carrier“ a „Beneath the Eyrie“, ale i tak jsem rád, že jsem se zúčastnil.


Pixies – Beneath the Eyrie

Pixies - Beneath the Eyrie

Země: USA
Žánr: alternative rock
Datum vydání: 13.9.2019
Label: BMG / Infectious

Tracklist:
01. In the Arms of Mrs. Mark of Cain
02. On Graveyard Hill
03. Catfish Kate
04. This Is My Fate
05. Ready for Love
06. Silver Bullet
07. Long Rider
08. Los surfers muertos
09. St. Nazaire
10. Bird of Prey
11. Daniel Boone
12. Death Horizon

Hrací doba: 38:54

Odkazy:
web / facebook / twitter / instagram

Není mnoho kapel, které by ovlivnily generaci dalších tak moc, jako se to povedlo právě Pixies. Jejich netradičně agresivní, přitom dostupný zvuk dolehl bez přehánění na celá kytarová devadesátá léta, kdy právě oni patřili k prvním, kteří začali používat metodu klidných slok a výbušných refrénů, stejně jako kombinaci popové podbízivosti s punkovou drzostí. Smůla, že se rozpadli právě v průběhu rozkvětu rockové alternativy a grunge, takže si skutečný úspěch a ovace nikdy neužili, na rozdíl od jejich početných následovníků. Pixies tak nikdy nebyli součástí hlavního proudu, ale namísto toho začal stoupat jejich kultovní status. Po návratu na scénu roku 2004 už se nedalo čekat, že by se někam posouvali.

I z toho důvodu bylo překvapením, že v roce 2014 vydali po dlouhých třiadvaceti letech novou řadovku „Indie Cindy“, která byla kompilací nedlouho předtím vydaných tří EPček. Tvořit novou tvorbu je zřejmě začalo bavit, a tak i když řady opustila Kim Deal, trojice Black Francis (nebo Frank Black), David Lovering a Joey Santiago k sobě přibrali Paz Lenchantin a jelo se dál. Tři roky staré „Head Carrier“ a nynější „Beneath the Eyrie“ ukazují, že Pixies jsou stále tu a nechtějí se stát pouze nostalgickým aktem.

Pohled na nové desky může být různý. Jsou tací, kteří kvitují, že jejich oblíbená kapel stále tvoří a snaží se oživit katalog o nové kousky. Pak jsou tu ti, kteří novinky nemohou vystát, protože kouzlo starých Pixies je to tam a nynější skladby ho akorát pohřbívají. Najdou se i fanoušci, kteří novou tvorbu zcela ignorují, což byl ostatně po dlouhou dobu i můj případ. Co se ale mě týče, nacházím se někde mezi prvními dvěma možnostmi – je sice fajn, že Pixies pouze neholí své fanoušky a snaží se být stále aktivní i studiově, ale jejich současná práce ve studiu se s tou klasickou nedá srovnávat.

„Beneath the Eyrie“ se mi ze všech ponávratových alb líbí ale nejvíce. Podařilo se zde zachytit zajímavou atmosféru, což předchozím nahrávkám chybělo. Přisuzuji to značně gotickému aranžmá, díky němuž je deska temná, což stvrzují i fantaskní texty. Ve stylu je také dost cítit vliv Frank Black and The Catholics. Silné momenty, které mohu označit za opravdu dobré, se nachází hned na začátku. Ponurá „In the Arms of Mrs. Mark of Cain“, hitová „On Graveyard Hill“ a typicky pixiovská „Catfish Kate“ představují to nejlepší z „Beneath the Eyrie“. Zajímavě chytlavá je také následující „This Is My Fate“ s podivně westernovou-tomwaitsovskou náladou, ovšem po ní už jdou věci o něco dolů.

Dojem zkazí nepříjemně vlezlé záležitosti jako „Ready for Love“ nebo „Long Rider“, kterým schází ono vkusné pracování s melodiemi, jako to uměli kdysi právě Pixies. Pochmurná „Silver Bullet“, nacházející se mezi nimi zase potěší, zejména její ostřejší party jsou povedené, i co se temnosti týče je na tom lépe než třeba „Los surfers muertos“. Na rozdíl od surf-punkové „St. Nazaire“, kde to rozjaření Blackovi těžko věřím. Je to chytlavé a podobně agresivnější věci současným Pixies tuze chybí, ale když slyším, jak by to mohlo vypadat, tak docela chápu, že už hrají spíše na klidnější notu a Black nekřičí tak často jako dřív, stejně jako Joey neskřípe kytarou.

Závěr v podobě „Bird of Prey“, „Daniel Boone“ a „Death Horizon“ je pak vyloženě nudný. Sice jsou z toho Pixies poznat, ale tato unylá podoba mě moc nebere. Za dobrou mohu označit snad poslední „Death Horizon“, která se opravdu hodí právě jako závěr alba. Dá se tedy napsat, že průběh nové desky má sestupnou tendenci – začala velmi dobře, poté klesla do poslouchatelného průměru, až skončila v zapomenutelných vodách.

V kontextu poslední tvorby Pixies je ale „Beneath the Eyrie“ nejpovedenější prací. Poslouchá se snadno, takových pět skladeb je opravdu dobrých a díky zdařilému zvuku a směřování působí jednotně. K porovnávání se starými nahrávkami se ani neodhodlávám, protože to nemá smysl a výsledek je předem jasný. Ač to tak z textu nemusí vypadat, „Beneath the Eyrie“ je slušná, avšak až příliš průměrná rocková deska na pár poslechů. Neurazí, ale tuším, že se k ní moc vracet nebudu.

Pixies