Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Bongripper – Terminal

Bongripper - Terminal

Země: USA
Žánr: sludge / doom metal
Datum vydání: 6.6.2018
Label: The Great Barrier Records

Tracklist:
01. Slow
02. Death

Hrací doba: 43:25

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Nová deska Amíků Bongripper se spíš než „Terminal“ mohla rovnou jmenovat „Slow Death“, jelikož to by ji vystihovalo naprosto přesně. Právě tak znějí a taky se tak jmenují dvě skladby, které toto album tvoří. Ostatně podobným způsobem názvy jejich dřívějších výtvorů vznikaly, jako třeba v případě opus magnum „Satan Worhipping Doom“ nebo i starších placek. Nutno uznat, že Bongripper byli vždy trochu v pozadí ostatních žánrových souputníků, což možná způsobuje jejich dřevní žánrová zaujatost a láska k nepřístupným kompozicím, stejně jako nepřítomnost jakýchkoliv vokálů. Instrumentální doom kupodivu nemá moc potencionálních fanoušků.

Přiznám se, že nemám tvorbu Bongripper kompletně neposlouchanou, ale nějakým dostačujícím přehledem snad disponuji. „Terminal“ je už jejich sedmou řadovkou a dost možná řadu fanoušků potěší, jelikož pokračuje ve šlépějích již zmiňovaného „Satan Worhipping Doom“. Posledně vydané „Miserable“ přeci jenom zkoušelo do tehdy hraného stylu nabrat také něco ze začátků kapely, což ovšem nedopadlo úplně nejlépe, a přestože nezašlo tak daleko jako album „Heroin“, zůstalo podobně jako prvotní tvorba Bongripper určena spíše pro zaryté drone-ambientní požitkáře.

Na „Terminal“ zůstávají Bongripper stále nelíbí většinovému obecenstvu, ale vlivy drone a black metalu šly trochu stranou. Drone je tu sice stále přítomný, ale deska se celou dobu spíše pohybuje na jeho hraně, než aby se tak dala rovnou označit. Z toho plyne, že máme co dočinění se sludge/doom metalovým materiálem o šnečí rychlosti a nekončící spirále omamných hudebních motivů. Mohu rovnou napsat, že „Satan Worhipping Doom“ je o úroveň výše, a pokud jste už něco od Bongripper slyšeli, „Terminal“ nemá co nového říci. Kolem a kolem se ale jedná o dobrou desku, která stojí za pozornost.

Především se zde povedlo přijít s několika zajímavými momenty, díky nimž umí píseň vygradovat a nabídnout něco navíc. Obě skladby se pohybují okolo dvaceti minut. Tahle stopáž může spolu s opakováním motivů sice působit jako věčnost, ale věřte, že pocitově to utíká daleko rychleji, což je vždy dobré znamení. Více mě baví první půlka, tedy „Slow“, hlavně díky tomu výbornému plynulému přechodu z jemného vyhrávání do tvrdých kytarových pasáží. Obě tyto polohy Bongripper zkušeně zvládají, takže dokážou atmosférou přemísťovat posluchače z bezmezných výšin do propastných hlubin, což je tedy alespoň u mě to, oč mi u tohoto žánru jde.

Bongripper

To druhá „Death“ působí smířlivějším a méně agresivním dojmem, přesto je stále nekompromisně tvrdá. Drží smysl pro dramatično a dokáže přišpendlit, jenom nabuzuje trochu jiné pocity. Riffy se linou, jako když putují vesmírem se zpožděním několika světelných let, a stejně tak bicí zní neméně dominantně. Na rozdíl od “Slow” se tu nenajde klidnější část, kdy by tahle masáž ustala, takže se po celou dobu vytváří příjemný tlak a posluchačovy sluchovody jsou drceny důkladně. I tak se ale na celkové délce nahrávky může dostavit nuda a ne vždy je vše tak nablýskané, jak doposud popisuji. Zkrátka podobně laděných alb jsem už pár slyšel, a taky že několik z nich to všechno zvládá lépe. Dokonce přestože je to slušné dílo, i letos se vynořilo pár alb, u nichž si troufám říci, že úděl sludge/doom žánru zvládla lépe.

To může být také trochu problém, jelikož v daném ranku vyšli letos, jen tak namátkou třeba noví Sleep, Thou, YOB nebo Urfaust, takže konkurence je a není vůbec malá. Bongripper se odlišují právě tím, že nemají zpěvy, ale tak nějak nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Samozřejmě, že tahle hudba má svoje kouzlo i bez nich, ale když se dokáže skladba vhodně otextovat, ihned z toho může být další faktor, který celou tvorbu posune ještě dál. Bongripper v tomhle, podobně jako třeba Belzebong, zřejmě nikdy neustoupí.

„Terminal“ určitě dokáže reprezentovat povedený sludge/doom, přestože v rámci celého žánru nepředstavuje nic převratného. Pár jeho poslechů určitě neurazí, avšak na nějakou dlouhodobější záležitost to také nevidím. Jsem si jistý, že žánrové posluchače potěší, jelikož kvalita a atmosféra tu zcela jistě je, ale Bongripper samotní se nikam moc neposunuli a nadále tak zůstanou v ústraní, což jim koneckonců asi vůbec nevadí.


Ritual Aesthetic – Wound Garden

Ritual Aesthetic - Wound Garden

Země: USA
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 27.7.2018
Label: Cleopatra Records

Tracklist:
01. Stasis
02. Life Amnesia
03. The Analog Flesh
04. Divided
05. Dread
06. Malefaktor
07. Mechanism of Desire (Electronic Substance Abuse Remix)
08. Chemical Weapons (Seraphim System Remix)
09. Amnesiac (Xentrifuge Remix) 05:11

Hrací doba: 37:18

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Secret Service Publicity

Na „Decollect“, první desku zámořské formace Ritual Aesthetic, vzpomínám docela v dobrém. Nejednalo se sice o nějaký vyložený zázrak, ale rozhodně to byla fajn placka, která měla své momenty a pár dost povedených tracků. Hitovky jako „Orchid Incestus“ nebo „Something to Know You By“ si tu a tam s chutí pustím a párkrát jsem od sepsání recenze otočil i celou nahrávku. Nakonec jsem tedy vlastně i vcelku rád, že jsem si album stihl koupit ještě v první digipackové stokusové edici vydané na dnes již nefunkční značce Juggernaut Music Group (shodou náhod svou činnost ukončila půlroku po vydání „Decollect“). Rozhodně šlo o mnohem důstojnější muziku než ta mizérie, kterou na posledních počinech předvádějí Dawn of Ashes, s nimiž jsou Ritual Aesthetic trochu personálně spojeni (za Ritual Aesthetic stojí Sean Ragan / Helvete, jenž hrával v Dawn of Ashes na bicí).

Když jsem tedy zachytil zprávu, že se chystá druhá deska Ritual Aesthetic, docela mi to udělalo radost. Důvod je snad zřejmý – samozřejmě jsem doufal, že by mohlo jít o podobně povedenou jednohubku jako v případě „Decollect“. „Wound Garden“ ovšem bohužel nedosahuje kvalit svého předchůdce…

Na debutu se mi hodně líbilo, jak dokázal namíchat kombinaci námrdových industriálně metalových tracků a experimentálněji laděné druhé poloviny. Později jmenovaný přístup ale na „Wound Garden“ prakticky vymizel. Zdánlivě se k němu mohou blížit jen „Dread“ a „Malefaktor“, nicméně nazývat tyto nějakým zásadním vybočením ze standardní formulky Ritual Aesthetic či dokonce experimentem by bylo hodně nadnesené. Jediné, čím se odlišují od zbytku „Wound Garden“, je totiž jejich tempo, které se na rozdíl od okolních songů nese v pomalejším duchu.

Kromě toho tu máme „residentevilovské“ intro „Stasis“, které je sice hodně v pohodě, ale album na něm stát nemůže, a pak už jen tři regulérní songy, z nichž žádný nedosahuje charismatu výše jmenovaných pecek z „Decollect“. „Life Amnesia“ mi dokonce po čase začala připadat spíš otravná a její ústřední melodie mě začala malinko srát. „The Analog Flesh“ drží nad vodou pouze povedený refrén a „Divided“ pro změnu povedená sloka a jedna pasáž v prostředku skladby, což z ní dělá nejlepší kousek fošny. A to je vše, co „Wound Garden“ nabízí.

Zatím jsem probral šest písniček. Jestli vám to nevychází, buďte v klidu, na zbytek se dostane hned vzápětí. Akorát mám trochu problém jej uznat za regulérní obsah, na nějž bych se měl těšit, když jde jenom o remixy. Vím, že na téhle scéně remixování dost frčí, a také si pamatuju, že stejný ocásek byl přilepen i na konec „Decollect“ (a ani tam mě nevzrušoval), ale já osobně jsem prostě na poslouchání jednoho songu v padesáti zremixovaných verzích nikdy neujížděl. Kór když hned dva remixy – „Mechanism of Desire“ a „Amnesiac“ – jsou variací na můj nejméně oblíbený track, tedy „Life Amnesia“. Jen pro pořádek dodám, že „Chemical Weapons“ od Seraphim System remixuje „The Analog Flesh“.

Popravdě řečeno, „Wound Garden“ mi na první poslech připadalo jako hrozivá sračka. Brzo se ukázalo, že pár oukej pasáží se z toho vytáhnout dá (viz výše), ale celkově stále převládá pocit zklamání. Novinka mě ani zdaleka nebaví tolik jako „Decollect“. Celkově tedy lehce zapomenutelné album, které ve mně nic moc nezanechalo.


Annabelle (2014)

Annabelle (2014)

Země: USA
Rok vydání: 2014
Žánr: horor

Originální název: Annabelle
Český název: Annabelle

Režie: John R. Leonetti
Hrají: Annabelle Wallis, Ward Horton, Tony Amendola, Alfre Woodard

Hrací doba: 95 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Masivní úspěch „V zajetí démonů“ samozřejmě nemohl zůstat bez odezvy ze strany producentů. Když nějaký film stojí 20 mega a celosvětově vydělá téměř 320, což je na hororové poměry úctyhodný výkon, je zřejmé, že půjde o slibný náběh na další dlouhou žánrovou sérii, v jejímž rámci se bude úspěšná značka ždímat, dokud to jen půjde.

Nicméně v dnešní době, kdy začínají frčet takzvané filmové vesmíry, nemusí jít jen o přímá pokračování původního snímku. I toho se „V zajetí démonů“ samozřejmě dočkalo, podíváme se tu na něj někdy v dohledné době, ale vedle hlavní linie „The Conjuring“ začala růst i vedlejší větev takzvaných spin offů. Prvním z nich se stal snímek „Annabelle“, kterýžto se věnuje, jak ostatně výmluvný název napovídá, panence Annabelle, jež se v prvním „V zajetí démonů“ mihla v jedné z vedlejších (a nedokončených) linek. Pro úplnost dodejme, že i „Annabelle“ už se dočkala vlastního druhého dílu s podtitulem „Creation“ („Zrození zla“ v české distribuci), který loni proběhl v kinech, a čerstvě se k němu přidal další spin off „The Nun“ vycházející z „V zajetí démonů 2“. Zatím mi to přijde stále zbytečně přehledné, chtělo by to další díly „The Conjuring“ a ke každému z nich přibalit minimálně dva další vedlejší bijáky, z nichž každému udělat sequel i prequel!

K samotnému „V zajetí démonů“ jsem měl určité výhrady a nebylo jich málo, ale houstnoucí atmosféra v druhé polovině a infarktový závěr mě nakonec přesvědčily, takže navzdory znuděné první půlce to zpětně považuji za povedený snímek. Přinejmenším v rámci duchařin, což je jinak nejnudnější a nejsterilnější hororový žánr. „Annabelle“ ovšem v takto pozitivním duchu navázat nedokázala a kvalitativní propad je zde skutečný veliký.

Film se táhne pomaleji než puch z ponožek, proti tomuhle byla i ta nudná první polovina „V zajetí démonů“ svižná podívaná. Atmosféra je naprosto na nule, lekačky nefungují, děj plyne v předvídatelných kolejích a většinu času vyplňuje pouze prázdné tlachání, které divák přejde bez většího zaujetí. Nějakých napínavějších momentů je strašně málo… respektive tedy pokusů o ně, poněvadž ani zde se „Annabelle“ nedaří vzbudit jakýkoliv strach. Tvůrci po vás totiž žádají, abyste se klepali strachy u šicího stroje, který se sám zapíná, u gramofonu, který se sám zapíná, u sporáku, který se sám zapíná, a v tom nejbrutálnějším případě pro nejotrlejší – u světel, která se sama vypínají. A když už vás filmaři chtějí extrémně vynervovat, tak – a teď se podržte – se v pozadí mihne nějaká postava! Je znát, že podobně jako v „The Conjuring“ zde byla snaha o vygradované finále, ale i to se míjí jakýmkoliv účinkem. Otázkou zůstává jen to, zdali za to může znechucení předchozími minutami, patos, anebo sama skutečnost, že je to hloupé a mnoho minut dopředu předvídatelné.

Samotné postavy jsou navíc strašně nesympatické – z ústřední manželské dvojice, již posedlá panenka sužuje, mě vysíral hlavně chlápek, ten by si snad zdechnout i zasloužil, jak byl pozitivní. Sice je možno tipovat, jestli je jejich podezřele vlezlá černošská kámoška hodná, anebo taky svině a má v celém tom duchařském ejchuchu prsty, ale nakonec se ukáže, že správně je ta nudnější varianta. Z postav tak pobaví jedině kněz, ale jenom kvůli tomu, že jej hraje mistr Bra’tac„Hvězdné brány“, haha.

Annabelle (2014)

Pozitiva se mi na „Annabelle“ hledají jen těžko. Oukej, samotná panenka vypadá dost odpudivě a rozhodně bych ji doma nechtěl (a moc nechápu, že někdo v tom filmu ji doma chtěl), ale ve finále je jí to stejně prd platné, poněvadž zas až tak zásadní roli nemá – jak už jsme si řekli, hororový prim hraje samovolně se zapínající šicí stroj a špatně fungující žárovky. Jenže v takhle plytkém duchařském příběhu by se stejně neuživila. Vidíte to? Chtěl jsem najít nějaká pozitiva a zase jsem skončil u kritizování.

Resumé je snad zřejmé – „Annabelle“ je podprůměrný duchařský horůrek, u něhož jsem se nudil jak blázen. Tady není prostě nic. Žádná atmosféra, žádné kvalitní gore, žádné povedené lekačky, ani zajímavé téma, ani originalita, zpracování unavené a bez koulí. Nebrat.

Annabelle (2014)


Alice in Chains – Rainier Fog

Alice in Chains - Rainier Fog

Země: USA
Žánr: alternative metal / grunge
Datum vydání: 24.8.2018
Label: BMG

Tracklist:
01. The One You Know
02. Rainier Fog
03. Red Giant
04. Fly
05. Drone
06. Deaf Ears Blind Eyes
07. Maybe
08. So Far Under
09. Never Fade
10. All I Am

Hrací doba: 53:21

Odkazy:
web / facebook / twitter

Člověku se to ani nezdá, ale William DuVall už má na kontě stejně desek s Alice in Chains jako Layne Staley. Tedy nutno podotknout, že pouze těch dlouhohrajících. Staley se samozřejmě zapsal i na EPčka „Sap“ a „Jar of Flies“ nebo živáky v čele s „MTV Unplugged“, což jsou v grungovém žánru absolutní povinnosti, ale co se týče klasických řadovek, jedná se jenom o tři, takže to nebylo zas tak nedostižitelné. O dorovnání se postarala placka „Rainier Fog“, která spatřila světlo světa ke konci srpna.

Vydání prvního návratového alba „Black Gives Way to Blue“ bylo událostí, a rázně ukázalo, že Alice in Chains na to pořád mají. Samozřejmě se najdou i tací, co namítají, že bez Staleyho to už nemá smysl, že jen hrabou prachy a jejich sláva má zůstat navždy v devadesátkách. Já si to tedy rozhodně nemyslím a i následující „The Devil Put Dinosaurs Here“ mě hodně potěšilo. Obě nahrávky jsem si schválně nedávno před vydáním „Rainier Fog“ pustil, a stále se v jejich přítomnosti bavím. Alice in Chains se podařilo navázat na svůj styl, ale také mu dát novou, současnou tvář, takže obě éry kapely lze vnímat jak zároveň, tak zvlášť.

„Rainier Fog“ produkoval opět Nick Raskulinecz, sestava Alice in Chains nedostála žádných změn, drtivou většinu písní opět složil Jerry Cantrell s občasným přispěním ostatních, kapela se dokonce po 22 letech přemístila zpět do Seattlu, do stejného studia, kde nahrála poslední desku se Staleyem, eponymní „Alice in Chains“. Jedinou změnou je tak nový vydavatel, nyní BMG. To by podle mě nemělo mít nějaký zásadní vliv na finální výsledek, přesto ale „Rainier Fog“ něco chybí a v porovnání s předchozí tvorbou notně zaostává.

Tak hlavně je to absence více výrazných skladeb. Jestli mám brát opravdu ty top, kterých bylo vždy hned několik, tak tady sem mohu zařadit všehovšudy jednu. Sápou se na ni sice tři další, ale této úrovně nedosahují. Alice in Chains se povedlo vhodně vytipovat singly, jelikož se v podstatě jedná o to nejlepší z alba. Konkrétně jde o „The One You Know“, „Never Fade“ a „So Far Under“, přičemž posledně jmenovaná je pak oním top šlágrem (mimochodem kompletně z DuVallova pera), která jako jediná snese měřítko minulých nahrávek. K těmto vybraným kusům mohu ještě připočíst „Drone“ a máme vyjmenované vše, co nějak vylézá z průměru či podprůměru.

Přitom se zdánlivě nic nezměnilo, formulea písní je stále stejná, Cantrell i tady přišel s několika hutnými riffy, hudba je obdobně ponurá, táhlá, pár slušných refrénů a doplňovaček mezi zpěvy Cantrella a DuValla, ale co naplat, tentokrát se to nesešlo v ideální formě. Písně mi připadají trochu jednodušší, méně naléhavé a agresivní, s větším důrazem na melodie, což by nebylo špatné, kdyby se tak kolovrátkově neopakovaly. Třeba titulní „Rainier Fog“ není špatná, ale její rychlejší tempo a všední refrén připomene kdejakou hardrockovou rádiovku. „Red Giant“ má taky dobrý základ, ale po chvíli začne s neustálým opakováním nudit (nevím, proč musí mít píseň s podobným motivem přes pět minut). Chytlavá je i další odlehčená „Fly“, ale rovněž zní tak nějak jednotvárně. No, a takhle bych mohl pokračovat.

Alice in Chains

Pravdou ale je, že se mi „Rainier Fog“ s přibývajícími poslechy líbilo kousek po kousíčku víc a víc. Poprvé jsem měl problém to vůbec doposlouchat, ale později se takřka v každé písni objevil nějaký slušný nápad, jenž bohužel ne zdaleka ve všech případech přerostl v něco víc. Myslím, že nyní už mi deska uzrála a s dalšími poslechy žádné narůstající potěšení nepociťuji, naopak se trochu bojím, že to, co se mi zalíbilo, se teď zase rychle oposlouchá. Nejde říci, jak jsem měl původně v plánu, že je to průser a s přehledem nejhorší věc Alice in Chains (to ale je, jen ne s přehledem), ale na druhou stranu zní novinka tak obyčejně, jak si jen dovedete představit.

Co říci závěrem, fanoušek Alice in Chains si to stejně určitě poslechne a udělá si tak vlastní názor, pro případné zvědavce nabízí diskografie této kapely daleko větší perly, a že se nedá moc šlápnout vedle. Jako rocková deska z roku 2018 je to slušné, pod nálepkou Alice in Chains už je to spíše v průměru, z něhož se v pár momentech vynoří a zase zapadne. Jestli to měl být dárek k třicátým narozeninám kapely, tak je z toho docela mizerný večírek.


The Conjuring (2013)

The Conjuring (2013)

Země: USA
Žánr: horor

Originální název: The Conjuring
Český název: V zajetí démonů

Rok vydání: 2013
Režie: James Wan
Hrají: Vera Farmiga, Patrick Wilson, Lili Taylor, Ron Livingston

Hrací doba: 112 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery!)

Hororové filmy mám dost rád, ale vždycky jsem upřednostňoval zombie, slashery, exploitation a podobné subžánry do určité míry stojící na explicitním zobrazení násilí. Což je svým způsobem zvláštní, poněvadž obecně si rozhodně nemyslím, že se dobrý horor pozná podle hektolitrů prolité krve a co největší koncentraci hnusu na filmové políčko. Nicméně duchařiny, které papírově poskytují největší živnou půdu pro budování hrůzy a temné atmosféry, mě prostě většinou nudí. Ne, že bych je a priori neměl rád, ale přijde mi, že se tenhle subžánr točí dost nudně. Z vrzajících dveří, průvanu a hýbající se židle se totiž strachy fakt nezeseru, takže se ve finále většinou jen dloubu v nose (a když je to echt nuda, tak třeba i v uchu nebo v kaďáku) a nijak zásadně mě to neosloví.

„V zajetí démonů“ mě i přesto docela zajímalo. Jednak snímek předchází záviděníhodná pověst (výborné ohlasy od kritiků i fanoušků, nevídaný komerční sukces, jenž z toho při nepříliš vysokém rozpočtu udělal jeden z nejvýdělečnějších hororů vůbec), druhak jsem věřil postavě režiséra, jímž není nikdo jiný než malajský talent James Wan. Ten se vyšvihnul hned svým prvním větším počinem, což byl první díl dnes již kultovní série „Saw“.

„V zajetí démonů“ (trochu debilní „překlad“ – v originále se snímek jmenuje „The Conjuring“, což mi připomíná, že odteď budu radši používat původní název) nese nálepku podle skutečné události. Než se tedy přesuneme k vlastnímu zpracování, možná neuškodí si něco málo povědět i o tom, kde se vzala ona inspirace. Tou byli Ed a Lorraine Warrenovi, manželský pár vyšetřující paranormální jevy. Jejich asi nejznámějším případem je strašidelný dům v Amityville, což je jen tak mimochodem další událost, jež dala vzniknout dlouhé hororové sérii (k čemuž pomalu směřuje také „The Conjuring“) – to říkám jen tak pro úplnost, jinak samozřejmě předpokládám, že „The Amityville Horror“ všichni znáte.

Každopádně, „The Conjuring“ se týká jiného případu Warrenových, shodou okolností rovněž strašidelného domu, kam se nastěhovala rodina Perronových. Kromě toho se snímkem mimoděk prolíná i náznak jejich dalšího případu týkajícího se panenky Annabelle, což bylo později rozvinuto v samostatném stejnojmenném filmu. Ale zpátky k našemu domu, v němž kdysi údajně žila čarodějnice, která se nyní snaží vypudit každého, kdo se pokusí vzít její půdu. Neváhá použít standardní strašení, a když nezabere, s radostí posedne jednoho člena rodiny, aby začal vraždit ostatní. Alespoň takto historku prezentuje film. Ponechám na vás, nakolik a jestli vůbec oněm „skutečným“ událostem budete věřit.

The Conjuring (2013)

Záměrně jsem použil pojem „standardní strašení“ – chtěl jsem tím naznačit jednu z největších slabin „The Conjuring“. Tou je monstrózní klišé, louhování již dávno provařených základních žánrových obratů a motivů, velká podobnost s jinými filmy. Shodou náhod především s „The Amityville Horror“. Zpočátku se „The Conjuring“ skutečně tváří jako úplně standardní duchařská sráděra, a abych řekl pravdu, minimálně první třetinu, možná i skoro polovinu mě to celé tak trochu nudilo. Šlo totiž o další obyčejnou předváděčku vrzajících a samovolně se otvírajících dveří, modřin neznámého původu, zabedněných sklepních prostor a obligátních lekaček, které na mě příliš nefungovaly. Hele, já jsem možná relativně vycvičený divák, ale u těch trapných lekaček stejně skoro vždycky nadskočím, a to i v jinak průměrných filmem. Jenže tady téměř nic a vesměs jsem se leknul jen jednou a ještě ne nijak zásadně. Budu upřímný – po cca 45 minutách jsem se víc než filmu bál jeho dvouhodinové stopáže.

Další věc, co mě trochu iritovala – „The Conjuring“ kromě vlastního příběhu rozehraje i určité vedlejší linky či náznaky, které ovšem nedokáže dotáhnout do žádného smysluplného konce a nechává je nedořečené, čímž z nich činí zcela zbytečnou výplň hracího času. Krásným příkladem za všechny může být ona panenka Annabelle, jež zde byla úplně navíc. Prudce nevyužitý byl i útok démona na rodinu paranormálních vyšetřovatelů – snímek jen načrtne, ale nakonec cukne a nic z toho nevyždímá, ačkoliv v jednom flashbackovém případu manželů ukáže, že i exorcismus se může zvrtnout a ohrozit vyšetřovatele. Rovněž mě zamrzelo, že tvůrci neměli koule a odvahu na něco jiného než očekáva(tel)ný happy end. Smrt alespoň jedné postavy nebo nějaké démonovo vyjebání s vyšetřovateli (postava Lorraine Warrenové si o to vyloženě říkala) by výsledku hodně prospělo a posunulo by jej někam dál než za výborně a zručně natočenou rutinu.

The Conjuring (2013)

Zatím to tedy může vyznívat jako pořádný průser, ale něčím takovým „The Conjuring“ rozhodně není. Dokonce bych i řekl, že navzdory všem výhradám jde o nadprůměrný hororový kousek. Po nudnějším začátku se totiž film začne hýbat kupředu a s nástupem vyšetřovatelů se rozjede do povedené žánrovky, jíž možná chybí originalita, ale rozhodně jí neschází tempo a koňská dávka hutné atmošky. „The Conjuring“ dokáže mocně gradovat, projevy démona se neustále stupňují a jsou čím dál tím ostřejší. Závěrečné vymítání je regulérní maso, i když se obejde bez tun vnitřností a krve. James Wan je v tomhle ohledu borec, moc dobře ví, jak ve filmu vytvořit napětí a děs, a právě jeho jisté režijní vedení činí z „The Conjuring“ horor, jenž za vidění stojí. Díky nehorázně našlapané druhé půli a strhujícímu závěru (byť s poněkud slabším rozuzlením) opravdu ano.

Záporů má film dost. Ve výsledku však kladné dojmy převažují, jelikož plusy „The Conjuring“ jsou natolik silné, že to celé zachrání. A to říkám o snímku, u nějž jsem první polovinu vlastně prozíval; skvělá druhá půle ovšem situaci bezpečně zachraňuje. Na druhou stranu mi však snímek přijde poněkud přeceňovaný. Takovou hromadu klišé lze totiž hltat leda tak u filmu, který je pomáhal zavést, nikoliv u filmu s rokem vzniku 2013. Není možné přehlížet ani ty chyby, ani skutečnost, že „The Conjuring“ mohlo dopadnout mnohem lépe. Rezervy a kus nevyužitého potenciálu totiž stále visí ve vzduchu. Na překonání většiny novějších duchařin to ovšem bohatě stačí.

The Conjuring (2013)


King Dude – Music to Make War To

King Dude - Music to Make War To

Země: USA
Žánr: dark folk / rock
Datum vydání: 24.8.2018
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Time to Go to War
02. Velvet Rope
03. Good and Bad [feat. Josephine Olivia]
04. I Don’t Write Love Songs Anymore
05. Dead Before the Chorus
06. Twin Brother of Jesus
07. In the Garden
08. The Castle
09. Let It Burn
10. God Like Me

Hrací doba: 41:37

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Zdá se mi obliba amerického písničkáře, který si říká King Dude, mezi metalovým publikem v posledních letech docela zásadně roste. Jistou roli v tom nejspíš bude hrát i skutečnost, že poslední alba Thomase Jeffersona Cowgilla, jak se tenhle borec jmenuje vlastním jménem, vycházejí pod značkou Ván Records. Nebo že se King Dude nebojí spolupráce s metalovými kapelami, viz třeba společné splity s (Dolch) nebo Urfaust (asi ne náhodou jde v obou případech o formace vydávající pod stejnou firmou). Nebo třeba hned dvě spolupráce s Chelsea Wolfe, jejíž popularita mezi metalovým posluchačstvem rovněž výrazně roste.

Nicméně tím stěžejním důvodem dle mého názoru bude skutečnost, že ačkoliv nemá King Dude po formální hudební stránce s metalem společného prakticky nic, jisté estetické i emoční aspekty se dost podobají. Například určitá dekadence, která jeho tvorbou prostupuje, anebo temný feeling některých jeho balad. V případě druhého zmiňovaného elementu nakonec můžeme příhodně rovnou jmenovat úvodní kousek „Time to Go to War“ letošní desky „Music to Make War To“, protože mimo jiné právě ten naplňuje přesně to, co jsem měl svými slovy na mysli. Anebo prostě jenom určitá část posluchačů metalu začíná být čím dál tím víc tolerantní a stylově otevřená, haha!

Tak či onak, nám to nakonec může být vcelku jedno, protože nás pro dnešek nezajímají tendence a chutě posluchačů toho či onoho žánru, nýbrž nová deska „Music to Make War To“. Ta je dobrá, jak je u Kinga ostatně zvykem. Nikoliv však bezchybná, což je nakonec u Kinga taktéž zvykem.

Snad ještě u žádného jeho alba se mi nestalo, aby se mi líbilo bezvýhradně a užíval jsem si každou skladbu. Alespoň co si tak vzpomínám, protože některé počiny jsem neslyšel už pěkně dlouho, tak kdoví, jak bych se na ně třeba díval, kdybych si je oživil. Každopádně, na „Music to Make War To“ nacházím písničky, bez jejichž přítomnosti bych se rozhodně obešel, i když jich není mnoho. Vůbec mě nicméně neoslovil duet s Josephine Olivií ve třetí „Good and Bad“. Navzdory kabaretnímu nádechu to na mě působí spíš jako oplodňovák a není to něco, co bych chtěl poslouchat na albech temného písničkáře. K srdci mi nepřirostlo ani tklivé finále v podání „God Like Me“.

Naopak rychlejší a kytarovější tracky, které mě příliš nebavily na „Sex“, se mi na „Music to Make War To“ vcelku líbí. Tuto polohu zde prezentují „Dead on the Chorus“ a „The Castle“, přičemž o něco zábavnější je druhá jmenovaná.

Nicméně nejsilnější je King Dude v písničkářství s nervním podtónem. Z těch pomalejších to představuje již zmiňovaná „Time to Go to War“ a v dobrém slova smyslu utahaná „Twin Brother of Jesus“. Z těch trochu hybnějších pak „I Don‘t Write Love Songs Anymore“ s excelentním refrénem. Právě tuhle skladbu považuji za vrchol celé kolekce společně s mírně atypickou „In the Garden“, která si pohrává s trip-hopovými vlivy.

King Dude

Abych už dílo zkázy dokonal a vyjmenoval tedy všechny songy na nahrávce… videoklipová „Velvet Rope“ se mi zdá povedená a baví mě, ačkoliv pochopím, pokud někoho budou dráždit výrazné klapkové melodie linoucí se napříč celou stopou. Předposlední „Let It Burn“ pak patří k těm zvláštnějším kouskům na „Music to Make War To“, protože nasává elementy hned několika odlišných žánrů. Přestože to nezní nepřirozeně, pořád se nemůžu stoprocentně rozhodnout, jestli a případně nakolik se mi tenhle track líbí. Ale nakonec asi jo, nevadí mi.

Celkové dojmy z „Music to Make War To“ jsou každopádně kladné. Z deseti skladeb se tu nacházejí jen dvě, které příliš nemusím, ale vlastně ani ony nejsou tak hrozné, abych se z nich musel jít vyblít za roh. Každopádně si lze cenit, že čerstvá kolekce je příjemně rozmanitá, a přitom stále pospolitá. I na tom se dá vidět, že King Dude moc dobře ví, co dělá.


Parquet Courts – Wide Awake!

Parquet Courts - Wide Awake!

Země: USA
Žánr: art punk / indie rock
Datum vydání: 18.5.2018
Label: Rough Trade

Tracklist:
01. Total Football
02. Violence
03. Before the Water Gets Too High
04. Mardi Gras Beads
05. Almost Had to Start a Fight / In and Out of Patience
06. Freebird II
07. Normalization
08. Back to Earth
09. Wide Awake
10. NYC Observation
11. Extinction
12. Death Will Bring Change
13. Tenderness

Hrací doba: 38:37

Odkazy:
web

Parquet Courts neplatí na rockové nezávislé scéně za žádné nováčky ani neznámou. Však existují už od roku 2011. Hned svojí první velkou deskou „Light Up Gold“ o sobě dali rázně vědět a ani jejich další placky nezůstaly bez povšimnutí. Na kontě už mají celkem pět alb, včetně „Wide Awake!“ už šest, a právě novinka, která vyšla v polovině letošního roku, je dost možná tím albem, ke kterému celou dobu směřovali.

Kdo nemá o Parquet Courts ponětí, lehce mu přiblížím, co že to tahle parta z Brooklynu hraje. V podstatě se jedná o indie rock, čímž tak navazují na vlnu popularity žánru s příchodem prvního desetiletí tohoto století. Rádi do něho přimíchávají různé formy punku a garážového zvuku, ostatně to není v tomto žánru žádným velkým překvapením. Právě až deska „Wide Awake!“ je příznačně probouzí a Parquet Courts na ní upustili uzdu fantazie jako doposud nikdy.

Takže ano, deska je to bohatá na nápady, promíchává se tu dost stylů, přičemž základ je stále jasně rockový, ale hlavně má „Wide Awake!“ takovou zajímavou příchuť něčeho většího. Můžu si teď trochu zapřehánět? Prostě mám při jejím poslechu pocit, jako by měla velice blízko k albům jako „London Calling“ nebo „Parklife“, což jsou díla, která dokázala spojovat generace, a stala se kulty. Má to jen jednu vadu… vlastně dvě. „Wide Awake!“ k tomuto statusu chybí potřebná kvalita a Parquet Courts nejsou Britové, což celou věc dost kazí.

Ale mám pro ně jiné přirovnání, které je jim bližší. Talking Heads. Ti jsou rovněž z New Yorku a to, co zde Parquet Courts předvádějí, je jim hodně podobné. To, pravda, teď celou desku docela degraduje, ale přesto se nejedná jen o lacinou kopírku. Musí se ale přiznat, že „Wide Awake!“ je takovým revivalem zlatých časů nové vlny a post-punku. Talking Heads připomínají hlavně tou hravostí a širokou škálou nejrůznějších nápadů, jakou se jim podařilo obohatit svou novou tvorbu.

Baví mě věci jako skladba „Almost Had to Start a Fight / In and Out of Patience“, která už lomítkem v názvu naznačuje, že má dvě části. První se nese v neuvěřitelně chytlavém rytmu, který ale v polovině zrychlí a najednou je z toho zase úplně jiná píseň, do níž se navíc přidávají další vtipné nápady, až je nakonec ukončená jakože živým potleskem publika a zvoláním, že „This next one is called Freebird II“. Je to v podstatě blbost, ale album to krásně oživuje. A tohle byla jen taková jedna ilustrace toho všeho.

Dále je tu třeba několik tanečně punkových kousků, jako titulní věc, u kterých se tělo kroutí, jako je tomu vyobrazeno na obálce, jazzově rozhoupaná „Before the Water Gets Too High“, synťáková reinkarnace vzpomínek na ještě starší časy „Freebird II“ nebo šedesátkově popová „Mardi Gras Beads“. Důležité je, že to všechno drží pohromadě a písně si navzájem nepřekáží. I textová náplň je podobně bohatá, od fotbalové taktiky Nizozemců ze sedmdesátých let až po sociální problémy v Americe.

Nyní se může „Wide Awake!“ zdát jako geniální nahrávka, ale není tomu tak. Je tu pár skladeb, které mě úplně nevzaly, třeba unylá „Back to Earth“, už dříve jmenovaná „Mardi Gras Beads“ nebo „Death Will Bring Change“. Z toho lze soudit, že mi zde více sedlo právě rychlejší a uvolněnější tempo, což je pravda. I tak má ale „Wide Awake!“ několik silných písní, čehož si je kapela dobře vědoma a podporuje je i kreativními videoklipy.

Parquet Courts možná nejsou taková bomba, ale rozhodně je to kapela, která stojí za poslech, a to co dělá, nedělá vůbec špatně. Její minulá alba jsem vždy jen tak přejel, ale k „Wide Awake!“ se rád vracím, což taky o něčem svědčí. Až čas ukáže, jestli bude mít nějaký výraznější dopad a povede se mu zestárnout s grácií, ale určitý potenciál na to zde jistě je.


Suicidal Tendencies – STill Cyco Punk After All These Years

Suicidal Tendencies - STill Cyco Punk After All These Years

Země: USA
Žánr: crossover thrash
Datum vydání: 7.9.2018
Label: Suicidal Records

Tracklist:
01. I Love Destruction
02. F.U.B.A.R.
03. All Kinda Crazy
04. Sippin’ from the Insanitea
05. It’s Always Something
06. Lost My Brain… Once Again
07. Nothin’ to Lose
08. Gonna Be Alright
09. Ain’t Gonna Get Me
10. All I Ever Get
11. Save a Peace for Me

Hrací doba: 41:17

Odkazy:
web / facebook / twitter

Takhle čerstvou recenzi jsme tu ještě asi neměli, ale brzo pochopíte proč tomu tak v případě dnešního počtení je. Když jsem zde psal recenzi na EP „Get Your Fight On!“, které vyšlo pár měsíců před novinkou „STill Cyco Punk After All These Years“, tak jsem ji končil slovy o tom, že doufám, že nemá nijak připravit půdu pro nadcházející fošnu, protože jsem byl zklamaný z nových písní, jelikož víc než ke crossover thrashy směřují k funku. No a nebyl jsem daleko od pravdy, jen mě Suicidal Tendencies trochu převezli. Po zjištění, co za skladby se nachází na „STill Cyco Punk After All These Years“, bych snad za ten funk byl i rád. Ale koho má napadnout se na novém EP nesoustředit na nové skladby.

Na „Get Your Fight On!“ se nacházely také dvě předělávky z prvního sólového alba Mikea Muira, které jsem bral celou dobu jenom jako výplň, aby na té nahrávce bylo taky něco jiného než čtyři verze titulního songu, cover a tři nepříliš zajímavé a vlastně i šuplíkové záležitosti. Ale chyba lávky, právě tyto dva kusy byly nakonec vodítkem k „STill Cyco Punk After All These Years“. Na něm se totiž nachází zbytek sólovky „Lost My Brain! (Once Again)“, kterou Muir vydal v roce 1995, tehdy pod pseudonymem Cyco Miko.

Než si tady vyleju srdéčko, ještě pro úplnost doplním, že jednu skladbu nepředělali, a to sice „Cyco Miko Wants You“, asi snad, aby to neznalé předchozí tvorby nedovedlo díky názvu až k oné sólové tvorbě, protože věřím, že spousta lidí se bez vlastního dohledání informaci o původu všech skladeb nedozví. Onen debut Cyco Mika popravdě zůstal od dob vydání docela zapomenut a vůbec by nevadilo, kdyby ho ani nikdo znovu takto neoprašoval, ne snad protože by stál za starou belu, ale protože prostě není důvod. Zároveň se na „STill Cyco Punk After All These Years“ nachází jedna věc, jež na „Lost My Brain! (Once Again)“ není. Tím je „Sippin’ from the Insanitea“, o níž jsem zjistil pouze to, že je označována jako dosud nezveřejněný materiál, ovšem nevím z které doby. Hádám ale, že to bude z období nahrávání první desky Cyco Miko.

Ale chápete to někdo? Ty vole, kolikátá takováhle placka už to je? Vlastně mě ani tento krok nepřekvapuje, jelikož Suicidal Tendencies si v tomhle doslova libují. Název „STill Cyco Punk After All These Years“ samozřejmě odkazuje na „Still Cyco After All These Years“, což je album z 93., které obsahuje předělaný celý debut „Suicidal Tendencies“ plus dva kousky z následujícího „Join the Army“. Takže už ze samotného názvu se dalo něco podobného očekávat. Ještě předtím vydali EPčko „Controlled by Hatred / Feel Like Shit… Deja-Vu“, na němž je několik skladeb z desky „Widespread Bloodshed Love Runs Red“ od skupiny No Mercy, v níž se setkal Muir s bývalým, v té době budoucím, kytaristou Suicidal Tendencies, Mikem Clarkem. Dále mají na kontě „No Mercy Fool! / The Suicidal Family“. To obsahuje v podstatě zbytek z „Join the Army“ a většinu zbylých písní z „Widespread Bloodshed Love Runs Red“. Další se nachází na různých kompilačkách, ale takhle hluboko až zacházet nechci. Zkrátka Suicidal Tendencies předělávají svou starší tvorbu často a zřejmě moc rádi.

Suicidal Tendencies

Muir se nechal v jednom rozhovoru slyšet, že důvodem tohoto alba je fakt, že když měl materiál tehdy nahraný, přišlo mu blbý ho vydávat pod jménem Suicidal Tendencies, protože byl moc punkový a prostě se nehodil. Nyní asi dospěl k názoru, že už se to snese, protože změn tu opravdu moc není. K lepšímu už vůbec ne, naopak dokonce se povedlo několik mých oblíbených songů dokonale dokurvit jako třeba hned první „I Love Destruction“, v níž došlo k obohacení o vlezlé „ooohou“, jež tahá za uši.

Kdybych měl všechny výše vyjmenované desky porovnat, tak z nich „STill Cyco Punk After All These Years“ vychází nejhůře, protože dřívější verzi nic pozitivního nepřináší. Podobně jako u „Still Cyco After All These Years“ šlo tedy asi hlavně o to dát původně ryze punkovému stylu taky něco z metalu, což tu vyšlo vniveč. Zvolená produkce je tak plochá a nevýrazná, že to stejně zní zastarale, a ani hráčské výkony nejsou ničím extra, kvůli čemu bych si tohle měl pustit raději než originální „Lost My Brain! (Once Again)“, které má sice zvuk a stylizaci poplatnou době, ale alespoň působí autenticky.

Už takhle je recenze delší, než by si takováhle deska zasloužila, takže to utnu. „STill Cyco Punk After All These Years“ samozřejmě nestojí za poslech, je naprosto zbytečné, a jestli chcete slyšet přímočarý skate punk rock z devadesátek, tak vezměte původní „Lost My Brain! (Once Again)“. Je na něm několik opravdu dobrých pecek (navíc tam na kytaru hraje Steve Jones ze Sex Pistols), které bohatě stačí slyšet v originálním znění a ne skrze „STill Cyco Punk After All These Years“. Po očekávání nového materiálu velké zklamání, tak snad je nenapadne předělat zase něco dalšího, třeba druhou sólovku Muira, která je teda už hrozná, nebo třeba znova tu první, co když ani tohle není definitivní verze.


Jesus Piece – Only Self

Jesus Piece - Only Self

Země: USA
Žánr: deathcore / metalcore
Datum vydání: 24.8.2018
Label: Southern Lord Recordings

Tracklist:
01. Lucid
02. Workhorse
03. Punish
04. Curse of the Serpent
05. In the Silence
06. Adament
07. Neuroprison
08. Dog No Longer
09. I
10. II

Hrací doba: 29:18

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Vydavatelství Southern Lord za poslední roky už několikrát potvrdilo svůj čuch na dobré kapely, a tak se vyplatí občas prohlédnout jejich katalog, co že tam mají nového. Tím spíše, pokud holdujete všemožným tvrdým odnožím metalu a punku a nejlépe pak jejich vzájemnému fúzování. Takovouhle novinkou pod jejich křídly je i skvadra se zajímavým názvem Jesus Piece.

Ti se po třech letech koncertování a vydávání EPček a splitů konečně dostali k bodu hlavnímu – vydání první dlouhohrající desky. Ta nese jméno „Only Self“ a obsahuje klasicky deset zářezů. Jesus Piece od svých počátků hrají metalcore, myšleno v původním významu slova. Což znamená, že to není ten všem dobře známý přiteplený metal se sladkými refrény, ale tradiční metal mísící se s hardcore punkem. Jinak řečeno, jde tu hlavně o tvrdost, to je ostatně hned každému po prvních minutách nahrávky jasné.

Ona snaha o brutalitu tady není vymáhána nekompromisními sypačkami a neprostupnou zdí hluku, nýbrž právě naopak, středním tempem, s chugga-chugga riffy, přesnými kopáky a nasraným zpěvem. A samozřejmě ničivými breakdowny, kterými je celé „Only Self“ propleteno skrz naskrz. Z tohoto stylu se vyjede fakt málokdy (třeba na začátku „Neuroprison“), a jelikož mi písně velice rychle začaly splývat v jednu, nastal problém se v celé desce vůbec orientovat. Ona vlastně nemá vůbec daleko k deathcoru. Ten ale šel vždy absolutně mimo mě. V jistých místech mi to připomíná Suicide Silence a podobné zrůdnosti, jindy zase ale riffy nemají daleko k death metalu a celý základ pak zní, jako by se opíral o sludgové postupy. Takže to není pouhá bezhlavá rubanice, ale aby mě to začalo vyloženě bavit, to ne. Já si prostě brutalitu představuju trochu jinak.

Sympatická je ale přiměřená délka, takže proposlouchat se ke konci není těžké. A na ten konec se vyplatí dostat, protože je tam menší překvápko v podobě posledních dvou skladeb „I“ a „II“. Tyto dva atmosferické kousky bych tu opravdu nečekal. Ale vlastně to dává smysl, on ten nepřetržitý nános agrese alespoň příjemně odezní. Jen bych je spíš očekával někde vprostřed nahrávky a ne na samotném konci. Ale proč ne. Když se tak na celý seznam stop podívám, právě tento závěr mi z nich připadá nejlepší, což není vzhledem k hlavní náplni alba úplně pozitivní.

Co se mi tu ale opravdu líbí, je produkce alba, která tu dělá hodně. V tomto ohledu mi „Only Self“ dost připomíná stájové kolegy Jesus Piece jako Nails nebo Xibalba. Vlastně tyto dva interprety lze slyšet i v hudbě samotné – Nails trochu, jen když náhodou zpomalí, Xibalba častěji, ale ti to prostě dělají lépe, záživněji. Dobře tu zní všechny nástroje, hlavně když spolu unisono hrají bicí s basou (třeba „Punish“), a vhodně jsou tu doplněny také různé efekty dozvuků, ozvěn apod. Obal desky přímo křičí konec devadesátek, ale z této doby si jinak Jesus Piece nic jiného neberou.

Jesus Piece

Jestli s oblibou navštěvujete koncerty, kde můžete tu a tam dostat kopačku do tlamy nebo si to v pokoji rádi rozdáváte s armádou ninjů, pak je tohle vhodný soundtrack. Z „Only Self“ je cítit, že to není žádná sračka, ale pakliže nejste vyznavačem tohoto stylu, tak se vám to těžko zalíbí. Chybí mi tu především větší variabilita a více nápadů (náznaky jsou v „In the Silence“), přeci jenom ty breakdowny a stále totožné tempo rychle omrzí, ale to už mluvím o metalovém hardcoru tohoto ražení jako celku. Na druhou stranu, v rámci žánru to určitě patří k tomu lepšímu, co jsem měl možnost slyšet, i přesto mi to na zkoušku stačilo a vracet se k tomu budu jen stěží.


Yob – Our Raw Heart

Yob - Our Raw Heart

Země: USA
Žánr: doom metal
Datum vydání: 8.6.2018
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Ablaze
02. The Screen
03. In Reverie
04. Lungs Reach
05. Beauty in Falling Leaves
06. Original Face
07. Our Raw Heart

Hrací doba: 73:16

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Některé kapely mají cestu k úspěchu trochu delší než ostatní. Vydají šest dlouhohrajících studiových alb, stihnou se mezitím dokonce rozpadnout, ale pak konečně, po osmnácti letech přijde první velká vlna ohlasu a uznání. To je přesně případ Yob, jejichž album „Clearing the Path to Ascend“ z roku 2014 je konečně dostalo do širšího povědomí. Mohly za to zejména pozitivní recenze v plátcích jako Rolling Stone, který tuto desku pasoval na nejlepší metalový počin onoho roku.

Ale i po tomto úspěchu osud Yob nepřál a nahrávání dalšího alba narušila divertikulitida, se kterou byl diagnostikován zpěvák a kytarista Mike Scheidt. Údajně to nebyla žádná sranda, on sám to popisoval jako Chestburstera, co si libuje v jeho těle. Zkrátka zubatá byla nablízku, ale Scheidt zvolil zajímavou rekonvalescenci, totiž napsání nových skladeb.

Většina materiálu z letošní desky „Our Raw Heart“ tak vznikla na nemocničním lůžku a hlavní inspirací byla nemoc Scheidta. Nabízí se hned několik možností, jak by mohlo nové album znít. Bude to klidné rozjímání nad bytím člověka? Nebo to bude tvrdé a plné hněvu? Anebo úplně jiné? Inu, pravda je jako obvykle někde uprostřed.

„Our Raw Heart“ je předně pěkně rozmáchlé dílo, má okolo 73 minut, což je pořádná porce a některé sváteční posluchače doom metalu může klidně odradit od poslechu. Ale mohu rovnou říci, že tuto délku se daří Yob ukočírovat vcelku obstojně, i když najde se tu pár hluchých míst, které by snesly nějakou korekci. Deska hlavně těží ze směru, jímž se vydala, a sází tak hlavně na tvorbu atmosféry.

Už v první skladbě „Ablaze“ příjemně překvapí post-rockové postupy, které pořádně pročísne charismatický vokál Scheidta. Celá věc působí lehce, nabídne několik zajímavých melodií, ale přitom navazuje pocity tísně. Je z toho prostě znát, že se jedná o niterní zpověď a ta spiritualita z „Our Raw Heart“ doslova sálá. V tom vidím například oproti „Clearing the Path to Ascend“ nebo ještě starší „Atma“ hlavní rozdíl. Zatímco prvně jmenovaná do sebe vstřebávala psychedelii a druhá jmenovaná představovala sludgovou agresi známou i ze starších desek, tady je to zase něco jiného. Každé album má tak stejný doomový základ, ale s trochu jinou příměsí.

Za hodně tuhý provaz se tahá v druhé „The Screen“, kde vrchní struna E dostává pořádně zabrat. Monotónní, minimalistická hra doplněná hrubším, ale na můj vkus trochu nuceným vokálem, se nakonec překlene k očekávanému refrénu, opět podobně povznášejícím jako v předchozí písni. Právě tyto uvolněné a výpravnější pasáže mě na novince Yob baví nejvíce.

Yob

Podobně laděná je pak ještě pátá „Beauty in Falling Leaves“, která na mě působí asi nejsilnějším dojmem. Jejích šestnáct minut uteče rychle. Předchází jí ještě takové pětiminutové intermezzo „Lungs Reach“. To začíná rozvážně v mírném ambientním rozpoložení, ale na konci opět houstne do nepříznivé doomové tryzny. O mnoho nezaostává ani poslední dvojička „Original Face“ a „Our Raw Heart“, obě jsou podloženy slušnými riffy a je z nich cítit blížící se finále. Dosud jsem nejmenoval pouze třetí „In Reverie“, a ano, tušíte správně, moc mě nezaujala. Jedná se o klasický doom metal, ničím extra výrazný, na rozdíl od zbytku desky.

Mám-li „Our Raw Heart“ nějak ve zkratce shrnout, napíšu, že se jedná o povedenou desku, na kterou ovšem musí být správný čas a nálada. Čas proto, protože se vyplatí ji slyšet na jeden zátah v klidu a ničím nerušen, klidně se sluchátky, a náladu, protože ne vždy mi její poslech přišel vhod. Člověk na to musí být připraven, ochoten se albu věnovat a dávat pozor, protože jako pouhá kulisa k jiné práci mě to v podstatě nudilo. Třicetisekundová ukázka na YouTube taky nestačí. Nemohu tak „Our Raw Heart“ doporučit každému, ale nejspíše jen vyznavačům žánru.