Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Saw VI (2009)

Saw VI

Země: Kanada / USA / Velká Británie / Austrálie
Žánr: horor

Originální název: Saw VI

Rok vydání: 2009
Režie: Kevin Greutert
Hrají: Tobin Bell, Costas Mandylor, Peter Outerbridge, Mark Rolston, Betsy Russell, Athena Karkanis

Hrací doba: 90 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Se čtvrtým a pátým dílem se série „Saw“ propadla na své dno. Před šestkou se nabízela logická otázka – skutečně se jednalo o dno, anebo se svět zvrácených her o přežití může propadnout ještě níže?

I šestý díl si s sebou samozřejmě nese stigma událostí z dřívějších snímků. U určitých filmových sérií vůbec nevadí, když některý díl vynecháte, nijak zvlášť nebo dokonce vůbec nijak na sebe nenavazují; jindy je znalost starších dílů výhodou. U „Saw“ je tato znalost nezbytná, protože jakmile byste jedinou část vynechali, pak byste při sledování neměli ánung, co a proč se tam vlastně děje. Samozřejmě i šestka je plná flashbacků, přesto mi přijde, že se v tom vrtání v minulosti nevyžívá tolik jako její dva přímí předchůdci.

Přesto se i v „Saw VI“ objeví nové skutečnosti, které celý zamotaný děj táhnoucí se už šestý film posunou o kousek dál. Především odhalí jednu zásadní informaci, a sice že se na všech hrách podílelo ještě víc lidí, než se doposud zdálo, a dokonce že se jedná o osobu, u níž to dle starších snímků vcelku jasně vypadalo, že o zajímavém koníčku Jigsawa nevěděla nic bližšího. S přivřenýma očima se to asi dá obhájit v rámci toho, že se celá série snaží držet diváka v nejistotě (ponechme nyní stranou, nakolik jsou v tom konkrétní díly úspěšné). Podobné je to i s oživením postavy, jež sice nebyla explicitně zabita na kameru, nicméně minule vcelku jasně vyplynulo, že zemřela. No, ať si každý rozhodne, nakolik ho to bude srát, ale myslím, že v celé sérii už bylo tolik za vlasy přitažených zvratů, že se to vsákne.

Zvlášť, když ve finále je „Saw VI“ pořád lepší než „Saw V“ nebo „Saw IV“. Předně se v šestce povedlo zase jednou vymyslet zajímavou a propracovanou hru. Začáteční past (jen tak mimochodem, všimněte si, že jsou zde vždy dva druhy nástrah – skutečně jednotlivé pasti, které jsou ve filmech jen na ozdobu, aby bylo víc obětí, a rozmáchlejší propracované hry, okolo nichž se ten film vždy točí) je trochu rozpačitá a nepříliš dobře zpracovaná. A tím nemyslím technické zpracování uvnitř snímku, ale spíš že scéna mohla být natočena lépe, protože takhle je trochu nechtěně vtipná.

Ta hlavní hra, o níž v „Saw VI“ jde a která se odehrává paralelně s dalším rozplétáním obecné dějové linky (naštěstí to už je tentokrát poskládáno časově přehledně), je ale poměrně povedená. Pasti jsou opětovně kvalitně choré a ošklivé, budoucí vývoj není tak průhledný jako třeba v „Saw V“ a v neposlední řadě je tentokrát dobrá pointa. Musím říct, že takové vyústění hry jsem opravdu nečekal, překvapilo mě a jedná se o jedno z těch lepších zakončení v celé sérii.

Pouze mě trochu irituje jedna věc. Ve hře se opětovně nacházejí lidé (a tentokrát jich je poměrně dost), kteří tam jsou prostě jen na umření, nemohou se svou situací nic udělat (nehrají, v žargonu počítačových her to jsou NPC) a vždy některý z nich zemřít musí. To, nemůžu si pomoct, podle mě jde proti předkládanému poselství Jigsawových her (tedy naučit někoho vážit si života a tak dále, to už známe). Dokážu „Saw“ sežrat tu myšlenku, že se má takto někdo poučit skrze vlastní bolest a poškození sebe sama, ale nějak mi neleze pod fousy (a to doslova – půl roku jsem si držku neholil, haha), že je hráč nucen leckdy i přímo zabíjet ostatní. Na obranu „Saw VI“ však musím, že zdaleka nejde o první díl, jenž s tím má problém, tenhle logický nedostatek už byl vlastně i v původním „Saw: Hra o přežití“.

Saw VI“

Jistě, pořád se nejedná o nic, u čeho byste se skutečně báli a kousali si nehty, v tomhle slova smyslu „Saw VI“ a snad ani „Saw“ obecně hororem není. Nelze ale šestce upřít, že je místy docela napínavá. Na rozdíl od některých jiných se jedná o relativně důstojné pokračování patřící k tomu slušnějšímu z pozdějších (od dvojky dál) dílů. Originál však stále zůstává jenom jeden, to je samozřejmé.


Spektral Hatchery – Spektral Hatchery

Spektral Hatchery - Spektral Hatchery

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.12.2016
Label: Gravplass Propaganda
Původní vydání: 23.10.2016, selfrelease

Tracklist:
01. Intro
02. Trans-Temporal Being
03. Psycosmic Immersion
04. Fata Morgana

Hrací doba: 34:53

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Gravplass Propaganda

Spektrální líheň. Už jen ten název zní zvláštně a nevšedně, navozuje specifické pocity a nepostrádá určitou hloubku. Jméno skupiny bylo zvoleno dobře. Je ovšem otázkou, zdali lze to samé prohlásit i o vlastní hudební produkci Spektral Hatchery

Spektral Hatchery je další debutující blackmetalová smečka. Tato pochází ze Spojených států amerických a její první dlouhohrající deska vyšla loni v říjnu v digitální podobě. Posléze ji doplnil i první fyzický formát, kterýmžto je audiokazeta, oblíbená to záležitost příznivců starých pořádků, jež tahle malá potvora s páskou nostalgicky připomíná. Ale to je asi trochu jiná pohádka než ta o Spektral Hatchery, tak si to necháme na jindy (čti: na nikdy).

Američané na své prvotině nabízejí bezmála 35 minut muziky, které jsou rozprostřeny na ploše čtyř skladeb. Prostou matematikou – respektive tedy spíše selskými počty, nikoliv skutečnou matematikou – jasně vychází, že přítomné písně nebudou žádní drobečkové. Nejvíce co do minutáže nakynula druhá věc „Trans-Temporal Being“, jež pokukuje po hranici jedné čtvrthodiny. Ale to už trochu předbíháme, jelikož nahrávku otvírá bezejmenné tříminutové intro. To se snaží hrát na atmosféru, a to prostřednictvím jakýchsi poryvů větru nebo co já vím, co to je. Až ke konci přijde trochu ozvláštnění v podobě kytarových akordů. Ne, že by mě takové intro nějak vysíralo, ale na druhou stranu ani nemohu tvrdit, že bych si jeho poslech užíval, a zároveň nezastírám, že o trochu kratší být mohlo.

To hlavní však samozřejmě přichází až s trojicí regulérních kusů, z nichž jako první nastupuje již jmenovaná „Trans-Temporal Being“, přičemž právě ona hodně rychle ukáže, oč tady půjde. Od Spektral Hatchery nečekejte žádný moderní black metal s vymazlenou produkcí. Hned od prvních vteřin na vás deska vyflusne hnusný špinavý zahuhlaný sound. To jsou adjektiva, která na první pohled vypadají nevábně, ale bavíme se kurva o zlo metalu, ne o nějakých sráčkách pro rádia, takže když prohlásím, že to zní hnusně, myslím to jako pochvalu. Právě zvuk je jedna z věcí, jichž si na nahrávce dost cením, protože Spektral Hatchery se toho nebojí a jejich produkce zní neotesaně, hrubě a nebezpečně. A tak by dle mého názoru metal měl znít, vyleštěné produkce si zaslouží akorát tak spláchnout do hajzlu!

Je ovšem zřejmé, že byť je sound jedním z důležitých atributů, stěžejní díl odpovědnosti na svých bedrech stále nese hudební stránka. Díky neprostupnosti zvukové stěny je muzika Spektral Hatchery zprvu nečitelná a jeví se jako relativně obyčejný black metal, ačkoliv jistou úroveň má už na první poslech. Při postupném pronikání do hlubin ale deska začne odkrývat své jádro, které je patřičně prohnilé. Spektral Hatchery dokážou tvořit tlak, díky jehož síle lze překlenout prvotní rozkoukávání. A nakonec tento klaustrofobický atak vlastně patří k nejdůležitějším atributům i v momentě, když už můžete směle prohlásit, že máte naposloucháno.

Spektral Hatchery

A vedle toho navíc v tomto stavu konečně pochopíte, že hudba Spektral Hatchery vůbec není tak jednoduchá a samozřejmá, jak by se na první pohled mohlo znát. Jistě, skladby jsou do jisté míry formálně monotónní, ale při pozorném poslechu zjistíte, že tomu propracovanost nechybí. Jedovaté riffy postupně procházejí obměnami a ve spodních proudech sebou démoni melou jako zběsilí.

„Trans-Temporal Being“ nakonec opravdu je nejspíše vrcholem celého počinu, ale to neznamená, že by zbylé dvě písně byly špatné. První půli „Psycosmic Immersion“ tvoří pomalý black metal, který je na jednu stranu možná papírově primitivní, ale vysoce halucinogenní účinek mu rozhodně nechybí, načež se druhá polovina překlene v další animální rubanici. „Fata Morgana“ v základě pokračuje v cestě vytyčené předchozími dvěma kusy, přesto se nejedná o omílání toho samého pořád dokola a jisté nuance zapříčiňují, že nálada je trochu osudovější, což jen podtrhnou klávesy v pozadí v závěrečné pasáži.

Popravdě řečeno, zpočátku jsem byl z debutu Spektral Hatchery mírně rozpačitý. Nějak jsem nahrávku nedokázal uchopit, ale tušil jsem, že chci poslouchat dále – a vyplatilo se. Došlo k prozření a k pochopení nezpochybnitelné pravdy: Ďábel ve zdejších tónech přítomen je a bude se vám sápat po krku. Záleží jen na vás, zdali jste svévolní mu svůj chřtán vydat.


Repo: Genetická opera! (2008)

Repo: Genetická opera!

Země: USA
Žánr: horor / muzikál / sci-fi

Originální název: Repo! The Genetic Opera

Rok vydání: 2008
Režie: Darren Lynn Bousman
Hrají: Alexa Vega, Paul Sorvino, Anthony Head, Sarah Brightman, Paris Hilton, Bill Moseley, Nivek Ogre, Terrance Zdunich

Hrací doba: 98 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: IMDb.com

Darren Lynn Bousman do světa velkého filmu nakoukl prostřednictvím série „Saw“ a nutno říct, že to asi nebyl ten úplně nejlepší start. Vzhledem k tomu, že řádění skládačkového vraha přebral těsně po excelentní jedničce, nutně musí být za režiséra, u něhož započal úpadek značky. Jenže naštěstí pro něj – a nakonec vlastně i pro diváka – není „Saw II“, „Saw III“ a „Saw IV“ zdaleka tím nejlepším, co má Bousman na triku. A nakonec vlastně ani tím nejbizarnějším. Což je také jenom dobře.

Jestli na snímek „Repo: Genetická opera!“ sedí nějaké pojmenování, tak bizarní je rozhodně to správné slovo. Vše začíná už vlastním příběhem, který taktéž není úplná mainstreamovka. Děj se odehrává v blízké (víc nespecifikováno) budoucnosti, kdy je lidská společnost utopená v dekadenci a její hodnoty se přesunuli k operacím a transplantaci orgánů, což odstartovala epidemie napadající právě lidské vnitřnosti.

Zachráncem se stal jistý Rotti Largo, jenž založil společnost na transplantaci orgánů, která vyrábí i návykové léky proti bolesti. Háček je ovšem v tom, že kdo podstoupí operaci a jaksi nezvládne své fungl nové útroby splácet, skončí špatně. Byla totiž uzákoněna exekuce orgánů, takže společnost GeneCo na něj pošle Repo Mana a ten si vezme zapůjčené vnitřnosti zpět. Rodina Largů se díky tomu stala nejmocnější na světě, ale co čert nechtěl, sám Rotti pomalu umírá a jeho povedená trojice úchylných dětiček (výbušný maniak, dceruška závislá na operacích a frajer, který si na ksicht přišívá cizí obličeje) se hádá o tučné dědictví.

A v téhle situaci se začne odvíjet zprvu trochu zmatený příběh, v jehož středu stojí 17letá dívka Shilo. Ta je dle všeho nemocná, kvůli čemuž ji její až přehnaně milující otec odmítá pustit z pokoje, aby se jí nic nestalo. I navzdory počáteční chaotičnosti však snímek nenudí a vychází mu i postupné odkrývání zamotaných vztahů jednotlivých postav skrze komiksové (doslova!) vsuvky. Z velké části totiž mají na poutavosti „Genetické opery“ podíl úplně jiné věci.

„Repo: Genetická opera!“ je totiž přestylizovaný muzikál s gotickým laděném a propracovanou výtvarnou stránkou. Celková atmosféra filmu je díky tomu skutečně skvělá a místy to jsou vizuální orgie. K tomu je navíc nutno připočíst fakt, že jde opravdu o muzikál, přičemž kombinace promakaného vizuálu s mnohdy povedenými písněmi je vysoce zábavná. Samozřejmě i samotné skladby jsou poplatné ladění snímku, takže mimo jiné nechybí texty o pouličních drogách a vyřezávání orgánů z těl. Navíc je příjemné, že se „Repo: Genetická opera!“ nebojí ani krve, s níž se sice neplýtvá, ale přece jenom by bylo divné, kdyby se vzhledem k tématu pár střev na plátně neobjevilo. Zejména střed filmu je super a nabízí tři asi nejlepší skladby. I když finále v opeře – přesněji řečeno tedy jen jeho rozjezd, další rozuzlení už moc ne – je také kvalitní zhulenost.

Repo: Genetická opera!

Na druhou stranu, ne vždy je všechno úplně dokonalé. Film má určitě i slabší momenty a občas je spíš otravné, že bylo nutné, aby každá postava jakoby zazpívala takřka každou svojí repliku, i když třeba zrovna řekne jenom jednu větu. V některých místech se navíc vyskytuje zbytečný patos – leckdy jej tvůrci dokážou hned vzápětí shodit další what-the-fuck scénou, ale ne vždy. Naštěstí jde o menšinu stopáže. Navíc mi ani nesedlo úplné vyvrcholení. Zatímco začátek pasáže v opeře je výborný, jak se na pódiu začnou řešit vztahy, tak to zase upadne do kýče, což je trochu škoda.

Co ale potěšilo, tak to je obsazení, kde se hlavně ve vedlejších rolích objevují dost zajímavá jména. Například Bill Moseley, jehož ztvárnění maniakálního Otise„Domu 1000 mrtvol“ a „Vyvržencích pekla“ od Roba Zombieho bylo nezapomenutelné, pročež jeho hnusný ksicht potěší, kdekoliv se objeví. Mihne se i pár zástupců hudební scény, krátký štěk si střihne známá rocková kytaristka Joan Jett, hodně mě bavila anglická zpěvačka Sarah Brightman a v neposlední řadě nelze opomenout Niveka Ogreho ze Skinny Puppy. Dost nečekaně je pak zábavná i Paris Hilton (!), což je asi první případ, kdy mě ve filmu nesrala. No, a na hlavní hrdinku se taky kouká moc hezky, protože ta se rodičům dost povedla.

Repo: Genetická opera!

I navzdory tomu, že na „Genetické opeře“ lze najít chyby a vlastně jich není úplně málo, pořád se jedná o vysoce zajímavý snímek. Je hodně specifický, ale to je z určitého úhlu pohledu spíš klad, protože aspoň něčím vybočuje z řady a není zaměnitelný. Což se rozhodně cení. Akorát to znamená, že je nutné být na to ve správném rozpoložení, jinak jde o vcelku nestravitelnou záležitost. Sám můžu říct, že když mě to napoprvé nezastihlo v patřičné náladě, musel jsem sledování po čtvrthodině utnout. Když jsem si ale „Genetickou operu“ pouštěl v momentě, kdy jsem měl na podobnou věc chuť, tak jsem si to dost užil a vlastně jsem od obrazovky takřka neodtrhnul oči. A to je i s vědomím všech přítomných much dobrý výsledek.


Earthen Sea – An Act of Love

Earthen Sea - An Act of Love

Země: USA
Žánr: ambient / psychedelic electronica / ambient techno
Datum vydání: 17.2.2017
Label: Kranky

Tracklist:
01. The Present Mist
02. About That Time
03. Delicately in the Sunlight
04. Apparent Lushness
05. Exuberant Burning
06. Above the Clouds
07. The Flats 1975
08. Also an Act of Love

Hrací doba: 38:26

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Jacob Long dle hustého plnovousu vypadá jako ukázkový produkt hipsterského rádoby hnutí, ale generický post-rock se zvonivými kytárečkami od něj očekávat nemusíte. Muzika, jakou tvoří v rámci svého osobního projektu Earthen Sea, je totiž mnohem zajímavější. Přinejmenším letošní album „An Act of Love“ dostatečně potvrzuje, že tahle záležitost za pozornost stojí.

Už jen label Kranky, který je pod „An Act of Love“ podepsaný jakožto vydavatel, rámcově trochu napovídá, co by se na albu mohlo odehrávat. Dle očekávání se jedná o elektroniku klidnějšího rázu – nečekejte žádnou taneční záležitost, spíše se připravte na atmosférickou poslechovku. Sluchátka, tma a chuť se ponořit do hlubin zvuků i myšlenek, však to jistě znáte. Je-li pro vás taková představa lákavá, pak neváhejte a čtěte dál, abyste zjistili, zdali vás „An Act of Love“ může skutečně zajímat.

Earthen Sea má na novince vlastně dvě tváře. Tou první je čistokrevný náladotvorný ambient. Na jednu se formálně jedná o minimalismus až do morku kostí, přesto deska v téhle poloze nepostrádá hloubku. Je to přesně ten případ, kdy mají ambientní tóny další rozměr a nejedná se jen o prázdné šolíchání po povrchu, které si na nějakou atmosféru pouze hraje. Těžko se ten pocit popisuje, možná je to vnímání do jisté (jak velké?) míry subjektivní, ale pro mě osobně to tam na „An Act of Love“ je. A vzhledem k tomu, že právě tento pocit, že se za rozvážnými klávesovými tóny skrývá něco víc, je na podobně laděném ambientu tím hlavním (alespoň tedy dle mého skromného názoru), jsem spokojen. Skladby „The Present Mist“, „Delicately in the Sunlight“, „Apparent Lushness“, „Also an Act of Love“ a nakonec i „Above the Clouds“, ačkoliv je poslední jmenovaná kraťoučká a vesměs jde jen o intermezzo, mě baví a i navzdory tomu, jak málo se tam toho papírově děje, se při poslechu nenudím.

Asi lze očekávat, že písně, jejichž názvy ve výčtu v předešlém odstavci nezazněly, tedy „About That Time“, „Exuberant Burning“ a „The Flats 1975“, představují tu druhou tvář „An Act of Love“. A ta je jaká? O něco výraznější a rytmičtější než okolní minimalismus – a snad právě z toho důvodu vám z prvního poslechu (prvních poslechů?) v paměti utkví právě ona. Bavíme se o psychedelické elektronice, s přivřenýma očima bychom to klidně mohli nazvat také jemným technem. Než abychom se ale párali s vycizelovanou a terminologicky přesnou žánrovou definicí, bude užitečnější, když vám prozradím, že tyto kompozice stojí na subtilním monotónním beatu, okolo něhož se budují další melodické motivy. Asi je pravda, že tyto linky mají mnohdy dost blízko tomu, co se děje v čistě ambientní části „An Act of Love“, nicméně díky přítomnosti jasně nalinkované rytmiky jsou obě dvě skupiny písniček značně rozdílné a pramení z nich jiné nálady.

Earthen Sea

Takové prohlášení ovšem nechápejte tím způsobem, že by se snad mezi sebou jedna a druhá tvář nahrávky hádaly a navzájem si nějak konkurovaly. Naopak je současné rozkročení nad dvěma odlišnými přístupy dost příjemné, a to z jednoduchého důvodu. Odpadá tím totiž jakákoliv jednotvárnost, jež by se třeba mohla dostavit, pokud by 40 minut hrál pouze minimalistický ambient nebo pouze skladby stavěné okolo jednoduchého monotónního rytmického motivu. Za současného stavu působí „An Act of Love“ krásně variabilně, a přitom stále drží pohromadě, přechody mezi oběma světy jsou plynulé a nenásilné.

Vzato kolem a kolem je určitě „An Act of Love“ povedená deska, jíž nechybí určité kouzlo a schopnost zaujmout, nenudit a plynout v poutavém tempu. Zprvu posluchače zaháčkuje na těch výraznějších písních, ale ještě než se stihnou ohrát, nabídne zjištění, že tímhle lákavost nekončí. Za mě tedy spokojenost, takhle si to rozhodně líbit nechám.


Saw V (2008)

Saw V

Země: USA / Kanada
Žánr: horor

Originální název: Saw V

Rok vydání: 2008
Režie: David Hackl
Hrají: Tobin Bell, Costas Mandylor, Scott Patterson, Mark Rolston

Hrací doba: 92 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Po třech dílech pod taktovkou Darrena Lynna Bousmana převzal sérii „Saw“ nový režisér. Byť si dosavadní rejža střihnul alespoň dohled nad úvodní pastičkou a jinak realizační tým od čtyřky zůstal, bylo už načase, aby „Saw“ dostalo novou krev – v kontextu tématu výjimečně myšleno obrazně. Respektive tedy alespoň dostat alespoň možnost, aby došlo k nějakému oživení. Povedlo se to?

Pětka samozřejmě nemá jiné možnosti než pokračovat v linii nastavené předchozími dvěma částmi a pitvat se v minulosti, protože jinak už by to přestalo dávat smysl úplně (už takhle logika nejpozději od „Saw IV“ stojí na docela chatrných nohách). Čtyřka totiž svému následovníkovi nechala dost nedořešených osudů a linek, s nimiž se tím pádem „Saw V“ musí vypořádat. Co do časové osy se série v podstatě nepohnula již od „Saw III“, pětka se pořád vrtá v již proběhnuvších událostech a čím dál tím více zauzlovává a překrucuje minulost. Ostatně by ani neměla jinou možnost, i pokud by čtyřka skončila uzavřeněji, když hlavní hvězda Jigsaw je už nějakou dobu kaput.

Tím jsem chtěl říct, že „Saw V“ nemělo úplně nejlehčí výchozí pozici. Což ale není omluva. Pětka je sice o kousek lepší než čtyřka, ale pořád se nejedná o nijak kvalitní film. Napětí se takřka úplně vytratilo a tentokrát to není žádná velká sláva ani co do pastí. Nepočítáme-li úvodní kyvadélko a finální skleněnou rakev, pořádná hra o přežití se zde nachází pouze jedna, obsahuje celkem čtyři po sobě jdoucí pasti a je v ní zavřeno pět lidí. Horší je, že tato působí poněkud samoúčelně a z povinnosti, jen aby tu něco bylo, protože divák od „Saw“ očekává, že tu někdo zdechne nějakým (leckdy pseudo-)rafinovaným způsobem.

Gró „Saw V“ je v něčem jiném, a sice v řešení postav (vesměs hlavně dvou), které přežily čtyřku, a jejich dalšího počínání. To by nemuselo být nutně špatně, ale je to celé trochu mdlé. Obzvlášť díky tomu, že identitu Jigsawova učedníka a nástupce prozradil již závěr „Saw IV“ (a kdybyste to náhodou zapomněli, oficiální canc českého distributora vám to pro jistotu vykecá), takže divák ví, kdo je kdo, a dlouhé minuty sleduje, než to zjistí i borec ve filmu. To je samozřejmě prokládáno množstvím dalších flashbacků zas a znovu převracejících události, které byly zdánlivě pevně dané v minulých částech, přičemž se v tomto vrací až k prvnímu „Saw: Hra o přežití“ respektive ještě před něj. V tomhle už je děj brutálně chaotický, je to guláš, jenž přes sebe bez ostychu skládá minulost a současnost, mění již dané. Člověk aby si u sledování pomalu vedle kreslil časovou osu a nanášel na ni všechny události, aby se v tom aspoň trochu vyznal.

Saw V

Aby toho nebylo málo, tak nástupce Jigsawa je strašně nesympatická držka a charismatu Tobina Bella nesahá ani po kotníky. Ale není se čeho strachovat, Bell si samozřejmě roli Jigsawa opět zopakoval, v čemž mu nebrání ani skutečnost, že je jeho postava už nějakou dobu mrtvá.

V neposlední řadě mi vadila ještě jedna věc. Ať byly předchozí díly jakékoliv, pořád se jim muselo nechat, že ve svých závěrech přinesly nějaké překvapení. Leckdy bylo trochu přitažené za vlasy, ale nemůžu tvrdit, že bych to přesně takhle čekal. Pětka ztratila i tuhle devízu. Způsoby, jakým hry řešit a v čem tkví jejich pointa, jsou nepřekvapivé a lze je uhádnout velice snadno. Překvapivá finální pointa tentokrát úplně chybí, rozuzlení je předem jasné a finální jakoby ochcávka s již zmiňovanou skleněnou rakví je taky okamžitě zřejmá, jakmile divák bednu prvně uvidí.

Saw V

Stejně jako minule a předminule se tedy nelze zbavit pocitu, že měla vzniknout pouze jednička, s hodně přivřenýma očima možná ještě dvojka, ale další části už jsou pouhá křeč a kvalita se propadla hluboko. Ale ta je vedlejší, hlavní je zjevně ekonomická rentabilita série a na tu „Saw“ nestrádá. Sice nevydělává žádné astronomické sumy, ale natáčení jednotlivých dílů je relativně levné a každý vydělá výrazně více, než kolik stál. Tak na viděnou u šestky, pro niž „Saw V“ nechalo svým závěrem dveře dostatečně dokořán otevřené.


Lupe Fiasco – Drogas Light

Lupe Fiasco - Drogas Light

Země: USA
Žánr: pop rap
Datum vydání: 10.2.2017
Label: 1st & 15

Tracklist:
01. Dopamine Lit
02. NGL
03. Promise
04. Made in the USA
05. Jump
06. City of the Year
07. High (Interlude)
08. Tranquilo
09. Kill
10. Law
11. Pick Up the Phone
12. It’s Not Design
13. Wild Child
14. More Than My Heart

Hrací doba: 60:57

Odkazy:
web / facebook / twitter

Sračka. Naprostá, absolutní a nevídaná sračka. Tak nějak se mi v hlavě jevilo „Drogas Light“ po prvním poslechu, který navíc ani nebyl kompletní, neboť jsem ztratil nervy někde v polovině, přesně ve chvíli, kdy mi do uší začal kvílet nesnesitelný hlásek osoby, jež si říká Simon Sayz. Když jsem se do „Drogas Light“ pustil podruhé, po čtyřiadvaceti hodinách na uklidnění, skončil jsem na stejném místě a rozhodně to nebylo jen kvůli jediné skladbě. Potřetí jsem na to šel chytřeji a začal až za onou inkriminovanou písní, jen aby mě Simon Sayz znechutil dalším vstupem o dvě skladby dál. Není tedy divu, že mi trvalo dobrých pár dnů, než jsem se více než hodinovým „Drogas Light“ prokousal. Ale to už nejspíše trochu předbíhám.

Když jsem do únorového eintopfu napsal, že se Lupe Fiasco stal mou „guilty pleasure“, myslel jsem to ve všech ohledech onoho výrazu. Lupe netvoří hloupou hudbu (většinou), ovšem dává si nesmírně záležet na tom, aby byl poslech v první řadě příjemný. Přesto bývá zařazován pod škatulku conscious hip-hop a to není také náhoda, protože i přes onu rádiovost se v určitých chvílích své kariéry pokoušel o jakousi oduševnělost, jeho alba se vyznačovala jak propracovanou hudbou, tak texty o závažných tématech. Jenže když se podíváme na jeho dosavadní kariéru, bude jasné, že balancovat na této hraně se mu ne vždycky podaří.

Důvodem, proč jsem do „Drogas Light“ vkládal takové naděje i přesto, že zklamání bylo přinejmenším stejně pravděpodobné, bylo tři roky staré „Testuo & Youth“, ze kterého moudrost, nadhled a ohromné množství práce čouhalo ze všech stran. Lupe na něm překonal všechna svá dosavadní alba snad až na fenomenální debut „Food & Liquor“, jenže novinka se inspiruje spíše u zbytku diskografie. Útočí na rádiové hitparády podobně jako „Lasers“, jenže mu chybí jeho vyváženost a krátká stopáž, čímž připomíná připitomnělé verze už tak poměrně slabých „The Cool“ a „Food & Liquor II“.

Lupe podruhé v životě oznámil vznik velké hudební trilogie – a zdá se, že z toho podruhé nic nebude. Z trojice „Drogas“, „Skulls“ a „Drogas Light“ vyšlo jen poslední jmenované, a tak jako „light“ za jménem kteréhokoli produktu většinou znamená, že jde o podřadnou verzi vyrobenou levněji, tak i „Drogas Light“ mělo být původně odkladištěm nepoužitých nápadů ze zbývajících dvou počinů; nápadů, které sice nebyly špatné, do konceptů desek ovšem nezapadly. Když však z trilogie sešlo (což, jak se zdá, je znovu nejisté), doufal jsem, že Lupe otočí o 180° a nacpe do „Drogas Light“ to nejlepší, co pro plánovanou trojici vzniklo. Pokud je tomu tak, můžeme být rádi, že místo tří hodin hudby vyšla „jen“ hodina jediná.

Nahrávka začne nečekaně ostře, trap-rapové beaty prvních skladeb se mi nakonec dostaly pod kůži a dá se říci, že si úvod desky poměrně užívám. Prapodivné opakování „drogas“ v úvodním songu patří mezi ušní červy, jakými Lupe obvykle nešetří. První problém nastane v autotunovém refrénu „Promise“, jinak poměrně příjemné minimalistické písničky. Když setřeme nános patosu, jakžtakž zajímavá je i „Made in the USA“ a jasný vrchol přijde v podobě agresivní „Jump“ s excelentním vstupem rapperky Gizzle. Ne snad, že by tato pozice byla pro Lupeho typická, ale je to na albu poprvé, kdy mu onu „tvrdost“ opravdu věřím a poslech mě baví. Po „Jump“ však přijde zlom a sešup tak prudký, že by ho nezastavily ani keramické brzdy.

Lupe totiž upřel veškeré své síly do tvorby toho rádiově nejpřijatelnějšího rapu, jaký si jen lze představit. Úděsná dvojice „High (Interlude)“ a „Law“, v nichž hostuje právě výše zmíněný Simon Sayz, vše jen korunuje. A když není Lupe vyloženě tragický, je přinejmenším nevýrazný jako třeba v nekonečně dlouhé „Kill“ či neoriginální „Wild Child“ a vlastně ve všech nevyjmenovaných písních druhé poloviny. Pokud bych měl něco alespoň trochu pochválit, bude to diskotéka jménem „It’s Not Design” (už jen proto, že z oné smutné řady tracků alespoň něčím vybočuje) či doslova popová „Pick Up the Phone“, která působí, jako by měla alespoň nějaký cíl, byť jím je zapůsobit na náhodné posluchače rádia.

Mohl bych pokračovat dále, zmínit že ani první písně příliš nefungují, protože Lupeho hlas se prostě k agresivním beatům nehodí. Mohl bych se pozastavit nad podivnou zvukovou úpravou Lupeho hlasu, která mu ubírá jeho obvyklou upřímnost. A dokonce by asi stálo za to dodat, že texty jsou tentokrát poplatné hudbě, tedy o ničem. Ale vy jste asi už pochopili, co se snažím sdělit.

„Drogas Light“ sračka není, omlouvám se, že jsem vás v úvodu oklamal. To slovo bych si rád rezervoval pro počiny ještě horší (a doufám, že to nebude právě Lupe, kdo si ho vyslouží). Je to však album bezpochyby špatné, album, ze něhož si v budoucnu možná pustím jednu či dvě skladby. Lupe Fiasco tak potvrzuje, že je autorem nesmírně rozporuplným a že od jeho tvorby můžeme očekávat cokoli od nahrávky roku po předražený podtácek.


Saw IV (2007)

Saw IV

Země: USA / Kanada
Žánr: horor

Originální název: Saw IV

Rok vydání: 2007
Režie: Darren Lynn Bousman
Hrají: Tobin Bell, Lyriq Bent, Costas Mandylor, Scott Patterson, Betsy Russell, Athena Karkanis, Donnie Wahlberg

Hrací doba: 93 min

Zdroj fotek: IMDb.com

„Saw IV“ velmi úspěšně pokračuje v sestupné tendenci série a opět o kousek překonává své předchůdce – ovšem směrem dolů, v klesající kvalitě. Vůbec nevadí, že Jigsaw už je mrtev, filmu to v ničem nebrání, aby rozehrál další krvavou partii, v níž se to jen hemží smrtícími (doslova) pastmi, do nichž se chytají nijak zvlášť sympatické postavy.

Jedním z velkých problémů „Saw IV“ je, že nepřichází s ničím novým a bojí se posunout celou značku někam dál. Čtyřka vlastně jen vyzobává a řeší postavy z předchozích dílů, které ještě nějakým způsobem nezdechly, včetně těch vedlejších, které se třeba ve dvojce nebo trojce jen mihly na krátkou dobu. No, dokonce v některých případech ukáže i postavy už mrtvé.

A o tom celém vlastně „Saw IV“ je – jen se vrtá v minulosti. Samozřejmě, i zde se odehrává nějaká story, ale i ta je vlastně o tom, jak nějaký starý známý (černý policajt ze dvojky) hledá staré známé (hlavního hrdinu dvojky, který je stále mezi živými). K tomu film přihazuje i několik nových postav, které vám jsou ovšem úplně volné, protože vám je dění na obrazovce nijak nepředstaví, sleduje je jen tak mimochodem a v konečném důsledku to jsou jenom další ovce na porážku, aby měla z koho téct krev.

Největší průser však není v tom, že se „Saw IV“ snaží uzavřít dosud neuzavřené a nevyjasněné osudy lidí, které si divák pamatuje už z minula. Horší je, že se čtyřka vrtá i v ději a časových liniích starších dílů. Z druhého jmenovaného pohledu zamíchá především s trojkou.

Díky tomu všemu už čtyřka působí značně překombinovaně a vykonstruovaně. Takový pocit člověk mohl mít už dřív, ale „Saw IV“ je v tomto ohledu zdaleka nejhorší. Ostatně je to vidět i na tom, že když se do obligátní finální pointy zamíchají události trojky, tak to celé zpočátku vůbec nedává smysl a divák musí strávit tak dvě minuty dumáním, v jakém časovém sledu se to všechno (myšleno události nejen aktuálního dílu, ale i „Saw III“) odehrálo. Jinými slovy řečeno, už je to celé poskládáno až moc divoce a logika se odebrala do věčných lovišť. Nehledě na skutečnost, že opětovně se celá skládačka / hra poskládá do zamýšleného obrazu jen díky náhodě, protože je tu příliš mnoho proměnných a hlavní hráč má absolutní volnost, takže kdyby se choval jen trochu jinak, záměr by nevyšel. Jasně, hru v tom filmu vymýšlel zjevně zdatný manipulátor, ale ne jasnovidec; už je prostě problém to fimařům sežrat bez zdvihnutého obočí.

Tím spíš je ještě smutnější, že velký kus pointy lze docela v pohodě odhadnout, protože vám k tomu film dá hned v několika momentech nepochopitelné vodítko, a protože už značka upadla do jakéhosi stereotypu a šablonovitosti. Se znalostí předchozích dílů už tedy rádoby šokující pointa zas tak překvapivá není­… a nutno dodat, že znalost předchozích dílů je nutná, jinak se ve čtyřce už vůbec nevyznáte. Navíc snad není třeba dodávat, že i tentokrát si tvůrci na konci nechají dokořán otevřené dveře pro další díly.

Saw IV

Aby toho nebylo málo, tak „Saw IV“ nezachraňují ani krvavé scény, které držely nad vodou přímého předchůdce. Ve čtyřce je i to gore slabší – na jeho samoúčelnost už si člověk od dvojky zvykl, ale tentokrát je to takové neinvenční, nepřekvapivé. Ani ty pasti nejsou tak zvrácené jako ve trojce. Jednoduše laťka klesla ve všech myslitelných směrech.

Inu, „Saw IV“ už je regulérní slabota a do této chvíle suverénně nejhorší díl. Jestli dvojka a trojka byly s jistou dávkou tolerance pouze nedůstojnými následovníky první části, čtyřka už odkaz „Saw: Hry o přežití“ vysloveně przní.


Foxygen – Hang

Foxygen - Hang

Země: USA
Žánr: pop
Datum vydání: 20.1.2017
Label: Jagjaguwar

Tracklist:
01. Follow the Leader
02. Avalon
03. Mrs. Adams
04. America
05. On Lankershim
06. Upon a Hill
07. Trauma
08. Rise Up

Hrací doba: 32:23

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Kreativita je věc zákeřná. Můžete složit kapelu ze samých technicky zdatných hudebníků, ale pokud alespoň jeden z nich není kreativní, nepochybně bude jejich hudba bezduchá a nezajímavá (viz djent). Naopak se může stát, že bude hudebník kreativní natolik, že i přes veškerou snahu jeho tvorbu nedokáže ocenit nikdo kromě jeho samotného (viz hromada zapomenutých, samozvaných a nikým nepochopených géniů). Pokud tedy chcete tvořit hudbu, která za něco stojí, musíte se v první řadě pohybovat někde v poměrně úzkém pásmu, kdy kreativity je dost na zaujetí posluchače a zároveň jí není tolik, aby ho odpudila.

Většina dobrých hudebníků pragmaticky (a logicky) tedy vyjde z něčeho obvyklého, ať už je to konkrétní žánr či styl jiného muzikanta, a modifikují ho natolik, že se stane jejich vlastním. Foxygen na to jdou ovšem úplně jinak. Dalo by se říci, že nového či alespoň modifikovaného na „Hang“ moc nenaleznete, přesto jde o album bezpochyby kreativní.

Ne, neprotiřečím si a ani jsem se nezamotal do vlastních úvah. Na „Hang“ totiž není originální ani tak jeho obsah, jako spíš propojení jednotlivých dílků. Každá minuta „Hang“ vám bude totiž připomínat některou z hudebních legend, nebude to ovšem stále ta samá legenda, bude to spíše destilát z toho nejvýznamnějšího, co v populární hudbě vzniklo od 60. do 80. let. Foxygen se rozhodli vzdát poctu svým idolům tím, že vytvořili místy téměř dokonalou imitaci toho, jak by tito hudebníci zněli, pokud by dnes ještě žili a vytvořili jedno společné dílo.

Přestože bych se rád vyhnul jmenování jednotlivců, kteří Foxygen inspirovali nejvíce, tři jména vyplouvají na povrch opakovaně a pomohou nám uchopit, v jakém rámci se „Hang“ pohybuje. V první řadě je zde David Bowie, jeho esence je prostoupena téměř každou skladbou. Není to však inteligentní David Bowie z období „Heroes“ ani depresivní David Bowie„Blackstar“, je to excentrický, rozmanitý a chytlavý David Bowie z období „Hunky Dory“ či „Ziggyho Stardusta“. Druhým dílkem do skládačky je pak švédská legenda ABBA, místy doplněná vlivem The Beatles z vrcholného období.

Kreativní je právě to, jak Foxygen tyto rozdílné interprety (a mnohé další) spojili do soudržného celku a jak elegantně přecházejí mezi různými styly i náladami. Tomu napomáhá i bohatá instrumentace, v níž hraje klíčovou roli velkolepý pětatřicetičlenný orchestr s širokou škálou nástrojů (obsahuje mimo jiné tři hráče na lesní roh či tři tenorsaxofonisty) a perfektně čistý zvuk, v němž ony více než tři desítky hudebníků bezvadně vyniknou. A nebudu lhát, někdy je to ohromný úspěch, jako třeba v úvodní „Follow the Leader“, která je jednoduše velkolepá, pozitivní a ohromně chytlavá. „Mrs. Adams“ je zase dojemná a velkolepá trochu jiným, o něco emotivnějším způsobem. Jindy se ale trochu chytám za hlavu, protože Foxygen svůj bezpochyby opravdový talent užívají k něčemu, co mi vůbec nevoní. Jako třeba když v „Avalon“ kombinují atmosféru kabaretu s refrénem jak vytaženým z některého z alb již zmíněné ABBY. Ještě horší je to, když jejich produkce překročí onu hranici mezi vkusným a nevkusným, což se děje hned několikrát třeba v „America“ (vkusné jsou většinou instrumentální úseky) či v připitomnělé „Rise Up“, jež působí jako zhudebněná příručka osobního rozvoje.

Většinou jsou však skladby někde na pomezí mezi dobrým a špatným a díky rozmanitosti dokáží hranici překročit tam a zpátky klidně několikrát. Vše dohromady způsobuje, že album se zdá být mnohem delší, než ve skutečnosti je, a jeho pouhých třicet minut působí přinejmenším dvojnásobně. To je dobře i špatně, neboť se toho děje hodně a opravdu je to vše elegantně pospojované, kompozice jdou téměř bez výjimky odněkud někam a netočí se bludně v kruhu. Za provedení tedy autorské dvojici Sam France a Jonathan Rado dávám jedničku s hvězdičkou. Problém však je, jak už to tak bývá, někde jinde. Foxygen totiž našli správnou odpověď, dali si záležet, aby byla čitelně napsaná a pro jistotu ji dvakrát podtrhli. Vůbec je však nenapadlo, že na otázku „jak dostat Bowieho, ABBU, The Beatles, pětatřicet hudebníků a tři dekády hudby na jednu krátkou desku“, by bylo asi lepší vůbec neodpovídat.


Power Trip – Nightmare Logic

Power Trip - Nightmare Logic

Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 24.2.2017
Label: Southern Lord Recordings

Tracklist:
01. Soul Sacrifice
02. Executioner’s Tax (Swing of the Axe)
03. Firing Squad
04. Nightmare Logic
05. Waiting Around to Die
06. Ruination
07. If Not Us Then Who
08. Crucifixation

Hrací doba: 32:48

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Následující řádky budou popisovat album, do kterého jsem vkládal veliké, skutečně veliké naděje. Power Trip je texaská kapela hrající od roku 2008 a prozatím se stihla vyznamenat dvěma EP a jednou dlouhohrající plackou. Debut „Manifest Decimation“ miluji, nechápu, že ho ještě stále nemám zařazen ve sbírce, ale je to pro mě nevyhnutelná povinnost. Pokud jste se s tímto opusem nesetkali, tak vězte, že se jedná o kulervoucí thrash metal namixovaný s newyorskou odnoží hardcoru. Ano, Power Trip neobjevili Ameriku, ale podařilo se jim výrazným způsobem zamíchat strnulou thrashovou vodou a trochu ji probrat k životu. Jestliže Vektor posouvá žánrové hranice až k vesmíru, tak Power Trip se vydává přesně opačným směrem, do samotného jádra.

Je tedy jasné, že od „Nightmare Logic“ jsem nečekal nic jiného než maximum, holt si tihle Američané nastavili laťku setsakra vysoko. S prvním poslechem bylo odhaleno několik změn oproti dřívějšku. Ubylo hardcorových vlivů. Zdali je to dobře nebo špatně, se mi podařilo rozluštit až později. Druhá změna možná souvisí s tou první, a sice že se lehce pozměnila produkce. Ne nijak radikálně, ale větší rozdíl je slyšitelný zejména u zpěvu, kde si člověk může říct, jestli tu náhodou nepěje někdo jiný. Ne, jenom je mu trochu více rozumět. Stejně tak nástroje jsou lépe čitelné a album je celkově vzdušnější. Produkce tedy postoupila k větší přijatelnosti, avšak v žádném případě nezaměňovat s nějakým vyměknutím, zaprodáním, popíkařením či co vám to právě přichází na mysl! Hlavní zprávou je, že se to pořád řeže hlava nehlava.

S jinou produkcí tedy přichází také odklonění od hardcoru. Jasně, pořád je tu přítomný, hlavně v podobě sborových vokálů, neurvalého řvaní Galeho a palebných rychlostí. Oproti předchozímu počinu je však všeho méně. Většina skladeb je spíše přímočařejší thrash, docela dost se zde využívá zasekávaných kytar, pravděpodobně pro oživení. Možná, že za tuhle změnu může jiné smýšlení kapely a snaha se více přiblížit metalovým fanouškům. Mezi jejich dosavadními koncerty totiž výrazně převažovaly ty ryze hardcorové. Nyní jedou turné s Iron Reagan, což je docela logické spolčení.

Hnedka první „Soul Sacrifice“ nabídne všechna klasická znamení Power Trip. Začíná tajemným intrem, aby vybuchlo v závratnou smršť a ke konci se přelilo do středního tempa. Zpěv je řádně nakvašený, a to tak že bych nechtěl v tomhle rozpoložení pana zpěváka potkat. Všechno to zezadu jistí ostatní členové svými vokály, což přidává ještě více na tvrdosti. Dvojka „Executioner’s Tax (Swing of the Axe)“ je vlastně jedinou písní, s níž jsem měl z počátku trochu problém. Byl jsem trochu překvapený, jak moc skromně tento zásek zní, nese se po celou dobu ve středním tempu a stojí na neustálém riffování, které je řekněme poněkud strohé. Své kouzlo však tato skladba projevila s několikátým poslechem. Nyní už chápu, proč byla prezentována jako singl a sám ji považuji za jeden z vrcholných momentů. Vlastně ukazuje ono staré rčení, že v jednoduchosti je krása. Je to zkrátka pecka, koncertní tutovka, vyřvávačka, ideální na vyblbnutí… mám u ní pocit, že vyjít tohle před třiceti lety, dodnes je to klasika. Ono celé album není příliš vzdáleno úrovni těch legendárních desek, což je možná odvážné tvrzení, ale jsem o tom čím dál více přesvědčen. Minimálně intenzitou se může „Nightmare Logic“ směle rovnat svým starším kolegům.

Power Trip

Abych nějak shrnul i ostatní písně, snad všechny obsahují ten moment, kdy se cítíte, jako by vám Power Trippeři vzali hlavu a mlátili s ní o futra, pak jí skřípli mezi dveřmi a tak pořád dokola. Prostě a jednoduše se s tím neserou a valí to, seč síly stačí. Album funguje jako celek, stejně tak není problém vytáhnout si svou oblíbenou. Je jedno, kterou z písniček vyberete, všechny znějí přesvědčivě, nekompromisně, energicky. Za toto jsem jim vděčen především. Jestli něco thrash metalu dnes chybí, tak jsou to koule, jež se s postupem času pomalu ztrácí, a to také bohužel díky veteránům, kteří předvádějí vskutku roztodivné pokusy o jakési epické přednesy (viz zrovna nedávno Kreator nebo Sepultura), ale to patří do jiné recenze. Přesně tohle není případ Power Trip. Ti naopak ohlodávají vše na kost a drtí vší silou ono základní tvrdé jádro, na žádné serepetičky není čas.

Není úplně jednoduché rozsoudit, zdali je lepší „Nightmare Logic“ nebo předchůdce „Manifest Decimation“, avšak posluchači prvotiny rozhodně nebudou zklamaní. A jestli je náhodou debut přeci jenom o něco výše, novinka je stále špičkovou záležitostí. Jsem rád, že si Power Trip na nic nehrají a drží se toho, co jim jde. Jejich zásluhou thrash metal konečně zní opět nebezpečně. S velikou pravděpodobností se objeví také v mém finálním ročním zúčtování jakožto jedna z top desek roku, protože kdyby se tak náhodou nestalo, tak nás čeká neskutečně silný rok 2017.


Dropkick Murphys – 11 Short Stories of Pain & Glory

Dropkick Murphys - 11 Short Stories of Pain & Glory

Země: USA
Žánr: celtic punk
Datum vydání: 6.1.2017
Label: Born & Bred Records

Tracklist:
01. The Lonesome Boatman
02. Rebels with a Cause
03. Blood
04. Sandlot
05. First Class Loser
06. Paying My Way
07. I Had a Hat
08. Kicked to the Curb
09. You’ll Never Walk Alone
10. 4-15-13
11. Until the Next Time

Hrací doba: 38:40

Odkazy:
web / facebook / twitter

Vždy když se schyluje k vydání nového alba bostonských Dropkick Murphys, tak by měli zbystřit nejen milovníci irských tradicionálů a kultury, ale i hromadné pijatiky. Tolik pozitivní atmosféry a energie, kterou tato šestičlenná parta svým posluchačům předává, se totiž jen tak široko daleko v americké rockové hudbě nevidí, a přestože to opakuji pokaždé, když o této skupině s irskými kořeny mluvím, tak tohle je prostě a jednoduše hudba jako dělaná na pořádnou párty. Na pěkně rozjetou párty. Přesně tak totiž Dropkick Murphys i navzdory přibývajícímu věku působí a jen těžko bych jim hádal, že tu káru táhnou už dvacet let.

Devátá řadovka „11 Short Stories of Pain & Glory“ dostává svému názvu a přináší jedenáct krátkých příběhů, v nichž se dohromady spájí vše, na co jsme od těchto celtic punkových veteránů zvyklí. Žádný moment překvapení se nekoná a snad jediné, co se od minula změnilo, je fakt, že novinka je prvním albem od dob „Blackout“, na němž nedudá Scruffy Wallace, jehož nahradil Lee Forshner, ačkoli zatím nezískal status regulérního člena Dropkick Murphys.

Jinak je vše při starém. Punkově neurvalejší kusy střídají tradičnější folkové popěvky a jedním dechem musím dodat, že dohromady to pořád funguje, aniž bych začínal mít dojem, že se ta klasická porce muziky, již Dropkick Murphys pravidelně servírují, začíná nějakým způsobem zajídat. Naopak si můžete být jistí, že jestli se vám líbily předchozí placky, tak novinka nezklame. Přesto je však v jejich vývoji patrná dlouhodobě sestupná vývojová tendence co do kvality, takže i když „Signed and Sealed in Blood“ bylo v době vydání krokem vzhůru, tak rámcově se parta kolem Kena Caseyho svým nejlepším letům lehce vzdaluje.

„11 Short Stories of Pain & Glory“ je tedy ve všech ohledech albem klasickým. Nezklame, nepřekvapí a na jistou chvíli dobře zabaví. Stačí to? Ale jo, mně ano. Hned úvodní „The Lonesome Boatman“ novinku odstartuje hezky od podlahy. Jedná se v podstatě o instrumentální kousek, v němž Dropkickové jen tak sborově pějí jakési chorály a celé to připomíná fotbalové příznivce na tribuně svých oblíbenců. Jestliže úvodní vál byl svým způsobem nečekaný, tak „Rebels with a Cause“ už je klasickou punkově přiostřenou vypalovačkou, na kterou všichni čekají. Vokály Kena a Ala Barra se ve slokách proplétají naprosto přirozeně a exploze přichází s energickým refrénem. Většina skladeb skončí krátce za tříminutovou hranicí, takže je jasné, že se jedná o fláky úderné a nikde se netoulající. Naopak, Dropkick Murphys jdou obvykle rychle na věc, krátká předehra, sloka a refrén, takže žádné nečekané zvraty.

Jednou z největších hymen na „11 Short Stories of Pain & Glory“ je skvělá „Blood“. Tohle je výjimečně pomalejší kousek s delší stopáží, ale i přesto mu nelze upřít nic z nasazení, jímž Dropkick Murphys překypují po celou délku trvání 40minutové studiovky. Bohužel ne vždy jenom nasazení stačí k tomu, aby se to pánům dalo jen tak sežrat i s navijákem. „Sandlot“ je příjemně uvolněná a překvapivě popová, ale tato poloha mi k borcům zas tak moc nejde, takže ji považuji za slabší kus ve středu hrací doby. Podobně mě nezvala nepříliš záživná halekací balada „Paying My Way“, která nic moc neřeší a nebýt vcelku vlezlé melodie, tak si na ni po skončení nevzpomenu.

Povedla se akusticky laděná „First Class Loser“ s tradicionalistickým odkazem klasických irských nástrojů, svižná „I Had a Hat“ či hospodská „Until the Next Time“. Nečekal jsem předělávku „You’ll Never Walk Alone“, jíž nechci upírat její autory, ale já ji budu mít navždy spjatou s  fanoušky F.C. Liverpoolu. Uznávám, že lehce punkový odér jí sluší a dudy v pozadí potěší vždycky, ale ta chorálová verze fanoušků ze stadionů má větší koule. Nejvážnější skladbou je pak památeční „4-15-13“ věnovaná obětem teroristických útoků v Bostonu při tradičním maratonu, která je z pomalejších písní Dropkick Murphys jedna z těch lepších. Starší kousky mám sice radši, ale cením tu ideu, takže si kritiku odpustím.

Je fajn, že album odsýpá klasicky v rychlém sledu a nedává zas tolik příležitostí, aby se člověk začal nudit. Dropkick Murphys prostě a jednoduše ví, co a jak zahrát, aby to dohromady fungovalo. Pravda, jejich manévrovací prostor je až neuvěřitelně úzký a nemají se kam posouvat, ale i přesto se „11 Short Stories of Pain & Glory“ neposlouchá o nic hůř než třeba „The Meanest of Times“. Že to už není taková pecka… to už je něco jiného.