Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Black Mama, White Mama (1973)

Black Mama, White Mama (1973)

Země: USA / Filipíny
Rok vydání: 1973
Žánr: akční / WIP

Originální název: Black Mama, White Mama
Český název: Černá, bílá

Režie: Eddie Romero
Hrají: Pam Grier, Margaret Markov, Sid Haig

Hrací doba: 87 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

V sedmdesátých letech (neříkám však, že jedině tehdy) se docela hodně točily filmy spadající do dost specifického subžánru, jehož název ostatně hovoří sám za sebe – women in prison. Jejich dějové schéma je velmi jednoduché a vlastně jej lze odhadnout už jen z názvu žánru (vždyť jsem říkal, že tento mluví sám za sebe). Odehrávají se v ženských věznicích, kde jsou místní vězeňkyně vystavovány ponižování, týrání, znásilňování a dalším souvisejícím kratochvílím ze strany dozorců nebo dalších vězňů. Většinou nechybí dost násilí a nahoty, takže jde o jasný typ pro všechny trochu zvrhlejší diváky, jejichž choutky komedie od Zdeňka Trošky neuspokojí…

Zdá se mi, že speciálně v sedmdesátkách dost frčelo mít tyhle bijáky ve filipínské džungli. Právě z tohoto období a právě tohoto prostředí pochází hned několik známých perel trashové kinematografie a na jednu takovou nyní zavzpomínáme.

„Black Mama, White Mama“, v našich zemích známé jako „Černá, bílá“, patří k těm women in prison filmům, v nichž se hlavní role ujala černošská herečka Pam Grier. Ano, právě ona je tou „Černou“ z názvu snímku. Zkuste si představit, že by takovýhle biják někdo natočil a takhle pojmenoval dneska – to by měli všichni moralisti a humanisti žně, haha. Onou „Bílou“ do titulního dua je o poznání méně známá, leč o dost hezčí blondýnka Margaret Markov, kterou já osobně znám jenom díky „Černé, bílé“ a ještě o rok mladšímu „The Arena“, v němž se ostatně také potkala s Pam Grier.

„Černá, bílá“ ovšem není čistokrevným women in prison, jelikož tuhle škatulku naplňuje výhradně ve své první půli. Film začíná příjezdem nových trestankyň do filipínské věznice, mezi nimiž nechybí ani naše dvě hrdinky – Lee Daniels (Pam Grier) se sem dostala za prostituci, zatímco Karen Brent (Margaret Markov) patří k místním partyzánským revolucionářům. Ve vězení samozřejmě nechybí žádná z typických atrakcí pralesních věznic jako společné sprchy (voyeurská místnost v ceně), lesbická dozorkyně, rvačka v jídelně nebo fyzické tresty (uzavření do rozpálené krabice na tropickém sluníčku).

Ne snad, že by se Lee a Karen od začátku kamarádily, spíš naopak. Nedobrovolně jsou k sobě připoutány a mají být převezeny do vězení ve městě na výslech. Důvody u „Bílé“ jsou jasné, důvody u „Černé“ se dozvíme hned vzápětí – pracovala totiž pro místního narkobarona, kterého potom ojebala o prachy, a jakožto jedna z jeho někdejších oblíbenkyň toho také ví docela dost. Během cesty však autobus přepadnou partyzáni a oběma holkám se daří utéct.

Black Mama, White Mama (1973)

Odsud se vydávají na cestu filipínskou džunglí a za nimi se honí policie, místní zločinecká banda najatá policií (jejíhož bosse hraje jen tak mimochodem Sid Haig, jenž už zamlada vypadal jak úchyl a hláškoval jak pán), narkobaronova smečka a partyzáni (kteří jako jediní chtějí holky zachránit). Od útěku z vězení se „Černá, bílá“ přesouvá spíš do polohy špinavého akčňáku staré školy, v němž není nouze o krvavé přestřelky. Což ale není vůbec špatně, protože tím plně vyvažuje skutečnost, že v té women in prison části se nejedná o takové „maso“ jako jiné další kousky tohoto ražení.

K tomu všemu pak musíme dodat ještě jednu zajímavou věc – „Černá, bílá“ je zčásti remakem / poctou snímku „Útěk v řetězech“ z konce padesátých let, v němž si hlavní dvojici zahráli Tony Curtis a Sidney Poitier. Zas tak důležité to ovšem není, protože zatímco „Útěk v řetězech“ je cenami ověnčená klasika (mimo jiné Zlatý globus za nejlepší film a dva Oscaři), „Černá, bílá“ je čistý béčkový brak. Mně osobně je ale sympatičtější.

Black Mama, White Mama (1973)

Samozřejmě, že v případě „Černé, bílé“ se nebavíme o žádné vysoké kinematografii, ale koho to sere? Já osobně se radši vždycky podívám na takhle krásně špinavé béčko, které si na nic nehraje a parádně odsýpá, než si honil svoje intelektuální brko nad srdceryvnými Oscarovými životopisnými dramaty. Za mě je „Černá, bílá“ prostě povedený biják, jenž možná není čistokrevný women in prison, ale jakožto akční oldschool v pohodě obstojí i dnes, pobaví několika dobrými momenty, nabídne slušnou upocenou atmosféru filipínské džungle a vysere se na jednoznačný happy end.


The Nun (2018)

The Nun (2018)

Země: USA
Rok vydání: 2018
Žánr: horor

Originální název: The Nun
Český název: Sestra

Režie: Corin Hardy
Hrají: Taissa Farmiga, Demián Bichir, Jonas Bloquet, Bonnie Aarons

Hrací doba: 96 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Můžete hledat, jak chcete, ale asi jen těžko najdete hororovou sérii, která by v posledních letech byla úspěšnější než „The Conjuring“. Tahle značka aktuálně čítající pět filmů (a další tři už se chystají) totiž vydělává jak zběsilá a celkově už v kinech vytáhla z kapes diváků více jak jeden a půl miliardy. Což je dost úctyhodné s ohledem na skutečnost, že těch pět snímků dohromady stálo lehce přes sto milionů. A „The Nun“ / „Sestra“, pátý příspěvek do tohoto populárního hororového univerza, si vede prozatím nejlépe.

„The Nun“ je už druhou spin-off větví v univerzu vybočující od hlavní série „The Conjuring“. A zdá se, že stejně jako u „Annabelle“, ani zde nezůstane jen u jednoho filmu. Už dlouho před vydáním totiž duchovní otec série James Wan mluvil o možném pokračování, bude-li „The Nun“ úspěšné, tudíž je myslím jen otázkou času, kdy přijde čas na dvojku. Film totiž vydělal více jak 16násobek svého rozpočtu.

Všechno to zní jako hororová pohádka, ale snad všichni víme, že komerční úspěch a skutečná kvalita jsou dvě odlišné věci, které spolu mohou, ale nemusejí souviset. Série to potvrzuje, protože její úroveň rozhodně není tak stabilní jako peněžní výdělky. Doposud nejlepším příspěvkem stále jednoznačně zůstává první „The Conjuring“ z roku 2013 a doposud nejhorším jednoznačně první „Annabelle“ z roku 2014. „The Nun“ je tak nějak mezi. Asi je o něco lepší než oba díly „Annabelle“, ale rozhodně horší než oba díly „The Conjuring“. A čistě jako samostatný biják se rochní v průměru s dobrou výpravou.

Hlavním strašákem v „The Nun“ má být démon Valak, jenž se stál i za událostmi v „The Conjuring 2“. Relativně lákavě se Valakova „sólovka“ tvářila i díky tomu, že měla být zasazena do vzdálenější minulosti. Nevím proč, ale někde jsem nabyl dojmu, že to bude ještě vzdálenější než rok 1952. Kdyby se strašilo třeba ve středověku, přišlo by mi to dost cool, už jen protože se podobné historické horory v posledních letech vůbec netočí, což mi přijde jako velká škoda. Ale nevadí, to je samozřejmě můj problém.

Mnohem víc mě zamrzelo, že samotný Valak vlastně ve filmu nakonec tolik prostoru nedostane. Pořádně do toho začne bušit až v samotném finále, které je ovšem zbytečně přepálené a přehnané. To je trochu škoda, protože samotný vzhled démona je docela v cajku. Možná víc než make-up za to může herečka Bonnie Aarons, jejíž ksicht je strašidelný i v civilu. S tímhle nosem hraje život na nejvyšší obtížnost. Pro horor nicméně super. K čemu to ale je, když to nemůže uplatnit v lepším filmu.

The Nun (2018)

Co do příběhu je „The Nun“ těžce předvídatelná záležitost bez výraznějšího zvratu. Kněz a novicka jsou vysláni do kláštera v Rumunsku, aby zde prověřili aktuální situaci, když se jedna z místních jeptišek nedávno zabila. Co tu najdou a jak jejich setkání dopadne, je krutě očekávané.

Ždímáno naneštěstí není ani samotné prostředí zapadlého kláštera v rumunských lesích. To je místo jako stvořené pro hutnou hororovou atmosféru, obzvlášť když se hned vedle nachází i hřbitov, v němž se moc ráda drží mlha. I přesto to ale celé vyznívá trochu sterilně. Na atmosféru se tak trochu sere a film se radši spoléhá jen na vysoký počet jump scarů (mor moderního hororu!), které jsou navíc dost nefunkční. Já mívám tendence se lekat (aby taky ne, když u toho vždycky brutálně vystřelí hlasitost a něco se rychle mihne před kamerou, toho by se člověk lekl i v pohádce), ale tady mě to nijak nebralo. Jediná lekačka, u níž by člověk eventuálně mohl nadskočit, byla ukázána už v traileru, takže pro samotný snímek nezbývá prakticky nic zajímavého.

The Nun (2018)

A přitom jestli nějaký dílek z „The Conjuring“ univerza mohl dopadnout dobře a nabídnout něco jiného než standardní pohodlné lekání, pak právě „The Nun“ díky svému prostředí a stylizaci do minulosti. Namísto toho tu máme další sterilní hororovou rutinu, která možná v kinech udělala bordel, ale z hlavy se vypařila pár dnů od promítání.


Coven – Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls (1969)

Coven - Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls (1969)

Země: USA
Žánr: occult / psychedelic rock
Rok vydání: 1969
Label: Mercury

Tracklist:
01. Black Sabbath
02. The White Witch of Rose Hall
03. Coven in Charing Cross
04. For Unlawful Carnal Knowledge
05. Pact with Lucifer
06. Choke, Thirst, Die
07. Wicked Woman
08. Dignitaries of Hell
09. Portrait
10. Satanic Mass

Hrací doba: 44:52

Odkazy:
facebook

„Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ pro mě prakticky dokonale naplňuje význam pojmu kultovní deska. Je to album, které má historický význam, v jistých ohledech předběhlo svou dobu a mělo zásadní vliv na vývoj žánru – paradoxně ne toho svého, nýbrž trochu jiného – a přitom není legendární v tom smyslu, že by bylo všeobecně uznávané a oslavované. Je to záležitost ceněná spíš (relativně) menším okruhem fanoušků, kteří si Coven zpětně našli sami. Přesto je otázka (samozřejmě čistě teoretická), jak by metalová hudba vypadala, kdyby „Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ neexistovalo, protože tahle letitá nahrávka poprvé přinesla hned několik prvků, které se později staly typickými právě pro metalový žánr.

Coven vznikli v roce 1967, kdy kapelu založili zpěvačka Esther „Jinx“ Dawson, baskytarista Greg „Oz“ Osborne a bubeník Steve Ross. První dva roky se věnovali koncertování, přičemž už na nich začínalo být patrné, jakým tématickým směrem se Coven budou ubírat, když Jinx údajně každý koncert uváděla a zakončovala gestem odborně zvaným „sign of the horns“, neboli hezky česky: pořádným paroháčem. Právě Coven jsou totiž považováni za první skupinu, která toto gesto začala v rockové hudbě používat, stejně jako jsou pravděpodobně první kapelou, která vydala desku věnující se satanismu a okultismu.

Touto deskou je právě „Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“, které bylo natočeno a vyšlo v roce 1969. Kromě paroháčů se na něm objevují také obrácené kříže, okultní a satanistická tématika a celé album zakončuje třináctiminutová litanie „Satanic Mass“ zachycující satanistický rituál; známá je rovněž fotka z vnitřku, na níž nahá zpěvačka Jinx leží na oltáři s lebkou v rozkroku. Nejspíš lze tedy prohlásit, že právě Coven jako první přišli s elementy, které se o mnoho let později staly typické pro některé metalové subžánry a zčásti i metalovou subkulturu obecně.

Poměrně známou perličkou je i zcela náhodná souvislost s Black Sabbath. Možná jste si při zmínce jmen členů výše všimli, že baskytarista se jmenuje Oz Osborne (respektive pod tímhle jménem je uveden na desce). Úvodní skladba „Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ se navíc jmenuje „Black Sabbath“. Tato podobnost s britskými metalovými velikány, kteří svůj eponymní debut vydali o rok později, je nicméně skutečně náhodná.

U mnohých takto starých průkopnických desek se stává, že jejich význam je v dnešní době víc historický než skutečně hudební. Že, jinými slovy, byly ve své době důležité a ovlivnily další, ale zub času se na nich podepsal a s odstupem již po hudební stránce nijak omračující nejsou. Na „Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ se mi líbí, že jde o hudebně relevantní nahrávku i nyní. I z tohoto důvodu si dovolím tvrdit, že Coven předběhli svou dobu nejen ve vizuálních prvcích. Anebo by bylo příhodnější říct, že „Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ je nadčasovou nahrávkou? Hlavní sdělením je, že poslech si člověk může naprosto v pohodě vychutnat i dnes. A že je co vychutnávat!

Coven - Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls (1969)

„Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ totiž nabízí výstavní, dobově autentický occult / psychedelic rock. Právě na taková alba navazovala okultní retro vlna, která se rockovou hudbou v plné síle prohnala několik let nazpět. Jenže až při poslechu počinů jako „Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ si člověk uvědomí, že jakkoliv mnohé ty mladé kapely imitovaly retro sound zdatně, pořád se jednalo jen o imitaci. Může to znít jako klišé, ale tady je slyšet ten otisk doby, což je takhle zpětně ohromně lákavé. Obzvlášť s ohledem na to, jak se zvukově ošetřují dnešní nahrávky.

Trochu paradoxní je, že velkou část „Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ – pět z deseti písniček sám, u šesté jako spoluautor – složil James Vincent, zde uváděný jako Jim Dolinger, jenž ani nebyl členem kapely a k nahrávání jej přizval producent Bill Traut, který má sám autorství uvedené u „Satanic Mass“. Vincent se zpětně o albu nevyjadřoval zrovna pochvalně a jeho nahrávání nazval „bizarním projektem“.

Což je docela zvláštní i s ohledem na to, že právě on složil nejen otvírák s ikonickým názvem „Black Sabbath“, ale i další skvělé skladby jako „White Witch of Rose Hall“, hitovou „Choke, Thirst, Die“ nebo atmosférickou „Coven in Charing Cross“ a podílel se na „Pact with Lucifer“. Nicméně i písně, které si skládali členové Coven sami, jsou výborné, viz těžce psychedelická „For Unlawful Carnal Knowledge“ anebo další výrazný hit „Wicked Woman“.

Tak či onak, je pořád co poslouchat a žádný song není zbytečný. Ačkoliv budu chápat, pokud se někomu nebude chtít trávit třináctiminutový rituál „Satanic Mass“ anebo jej bude rušit další zaříkávání v „Coven in Charing Cross“ (byť kvůli těm výtečným melodiím to za to stojí i tak). Celkově bych to každopádně shrnul tak, že „Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ se rozhodně vyplatí znát – pro jeho historickou hodnotu i pro jeho skutečný obsah.

Coven - Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls (1969)

Coven v sedmdesátých letech vydali ještě dvě dlouhohrající desky – selftitled počin v roce 1971 a „Blood on the Snow“ v roce 1974. Obě alba již zvukem uhnula trochu jinam, víc k hard rocku a progressive rocku; k posunu došlo i v tématické rovině. Na obalech se sice stále nenápadně objevovaly paroháče, ale nešlo o tak explicitní záležitosti. Ani jedna z těchto následujících desek se s velikostí „Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ nemůže rovnat.

V roce 1975 se Coven rozpadli a velmi dlouho o nich nebylo slyšet. Prakticky až do roku 2007, kdy došlo k obnově činnosti. Ze staré party se ovšem vrátila pouze hlavní tvář skupiny, zpěvačka Jinx, která se obklopila novou sestavou. Na atmosféru debutového opusu se pak – vlastně docela důstojně – pokusila navázat albem „Jinx“ (2013) a EP „Light the Fire“ (2016), akorát v současnějším soundu a s metalovým nádechem. Ale o tom si už třeba povíme jindy. K dotažení historického povídání mohu dodat už jen to, že 20. dubna 2017 odehráli Coven svůj úplně první koncert na evropské půdě na nizozemském festivalu Roadburn. Během roku 2018 pak vyšla vůbec první oficiální reedice „Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ na LP. Zdá se tedy, že odkaz Coven žije dál a že kariéra téhle formace ještě nedošla svému konci.


Annabelle: Creation (2017)

Annabelle: Creation (2017)

Země: USA
Rok vydání: 2017
Žánr: horor

Originální název: Annabelle: Creation
Český název: Annabelle 2: Zrození zla

Režie: David F. Sandberg
Hrají: Anthony LaPaglia, Miranda Otto, Lulu Wilson, Talitha Eliana Bateman

Hrací doba: 109 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Nejsem přílišným zastáncem duchařin, vlastně je považuji za jeden z nejnudnějších hororových subžánrů (větší nuda už je snad jenom found footage), ale i s takovou nemohu neuznat, že oba díly „The Conjuring“ ve svém ranku patří k tomu lepšímu a zajímavějšímu. I navzdory tomu, že dvojka byla o trochu slabší. Zato spin off jedničky s názvem „Annabelle“ takovou parádu neudělal a topil se v utahaném průměru, směšných klišé a nudě.

Kvalita ovšem ve filmovém průmyslu nikoho nezajímá. „Annabelle“ zarobila jako svině, ostatně jako prozatím vše z „The Conjuring“ univerza, takže došlo i na druhý díl. Jeho podtitul „Creation“, respektive „Zrození zla“ v české mutaci, jasně dává na vědomí, že tentokrát se diváci dozvědí něco o tom, jak prokletá panenka Annabelle, která se prvně objevila v prvním díle „The Conjuring“, vlastně vznikla.

Docela nepřekvapivě vše začalo u výrobce panenek. Zpočátku ale nic nenasvědčuje tomu, že by měl tenhle chlapík nějak začít pořádnou hororovou story – je šťastný se svou ženou a dcerkou, mají velký dům a kšeftu se podle všeho daří. To ovšem trvá jen do doby, než dceru Bee – což je zkrácenina Annabelle – srazí a zabije auto. Něco takového dokáže s rodinnou pohodou trochu zamávat.

O dvanáct let později se manželé rozhodnou svůj dům opět trochu prosvětlit dětským smíchem, takže nabídnou útočiště šesti sirotkům a jeptišce. Výrobce panenek má jen dvě podmínky – aby se držely dál od pokoje jeho ženy, která je upoutaná na lůžko, a od bývalého pokoje jejich dcery. Jedna z dívek ovšem neuposlechne a do zapovězeného pokoje vejde, aby zde ve skrýši našla panenku. Od téhle chvíle se náznaky překlenou k činům a strašení dětiček začne naplno.

Asi nemá smysl vám prozrazovat, proč je panenka posedlá. Ačkoliv bych vám tím asi film nezničil, protože se nejedná o tak zásadně šokující odhalení. Scénář v tomto ohledu kráčí po té nejpohodlnější cestičce. Přesto je výsledek o něco povedenější než první „Annabelle“. Ne snad, že by dvojka byla úplný zázrak, to fakt není, ale několik povedených scén s ucházející atmosférou nabídnout zvládne a celkově jsem si u jejího sledování nekousal nudou nehty až ke třetímu kloubu.

Strukturou se „Annabelle 2: Zrození zla“ docela blíží prvnímu „V zajetí démonů“. Rozjíždí se pomaleji, ale postupně začíná atmosféra houstnout, jak roste počet strašících scén. Vše směřuje k závěrečnému klimaxu, kdy už existenci něčeho zlého v domě uvěří všichni včetně těch, co ještě před nějakou tou minutou nevěřili. Údernost tohoto vyvrcholení není ani zdaleka tak veliká jako v případě „V zajetí démonů“, přesto se v porovnání s „Annabelle“ jedná o krok správným směrem.

„Annabelle 2: Zrození zla“ je nicméně stále jenom pohodová jednohubka, na kterou se dá v pohodě podívat, ale žádný velký zážitek neposkytne. Pořád jde jen o slušný žánrový standard, nikoliv o výrazný příspěvek do duchařských hororů, za nějž třeba „V zajetí démonů“ považovat šlo.

Annabelle: Creation (2017)

Že film nedokáže příliš vystrašit, to jsem nakonec docela čekal. Jakkoli v samotném ději postupně přituhuje, pořád jde o poměrně cudnou podívanou, která s vaším nervovým systémem nijak nezamává. Ne snad, že by to člověk u mainstreamového hororu dvakrát předpokládal.

Docela mě ovšem překvapilo, že „Annabelle 2: Zrození zla“ nedokáže ani pořádně vylekat. Podobný druh duchařských hororů má sklony takzvaně strašit pomocí laciných lekaček, což je pohodlná cesta, jak suplovat silnější strach plynoucí z tísnivé atmosféry. Nejsem si úplně jist, že se druhá „Annabelle“ touhle cestou nechtěla vydat, anebo se jen lekačky nepovedly, ale zůstává faktem, že jsem se během snímku prakticky ani jednou neleknul. A to mívám, klidně se k tomu přiznám, sklony vždycky nadskočit, když nějaký jump scare přijde. Tady nic.

Annabelle: Creation (2017)

Vzato kolem a kolem bych „Annabelle 2: Zrození zla“ označil jako lepší průměr, který ani neurazí, ani nenadchne. Oproti prvnímu dílu se přesto jedná o výrazné zlepšení.


High on Fire – Electric Messiah

High on Fire - Electric Messiah

Země: USA
Žánr: stoner / sludge metal
Datum vydání: 5.10.2018
Label: eOne

Tracklist:
01. Spewn from the Earth
02. Steps of the Ziggurat/House of Enlil
03. Electric Messiah
04. Sanctioned Annihilation
05. The Pallid Mask
06. God of the Godless
07. Freebooter
08. The Witch and the Christ
09. Drowning Dog

Hrací doba: 56:52

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

High on Fire jsou jednou z mála kapel, která ještě nevydala špatné album. Fungují už jednadvacet let a svoje kulaté narozeniny oslavili loni v říjnu novou nahrávkou „Electric Messiah“. Jde o osmou řadovou desku, již tradičně vydanou dva až tři roky po té předchozí, a opět se můžete spolehnout, že to jsou High on Fire se vším všudy.

Já osobně považuji za jejich nejsilnější období trojici po sobě jdoucích řadovek „Blessed Black Wings“, „Death Is This Communion“ a „Snakes for the Divine“. Ostatně tímto materiálem si mě parta kolem Matta Pikea získala. Právě od vydání prvního ze zmíněné trojičky alb, tedy od roku 2005, hrají stále ve stejném složení: Matt Pike – kytara a zpěv, Des Kensel – bicí a Jeff Matz – baskytara. Pike a Kensel jsou držáky, Matz je již třetím baskytaristou v pořadí, avšak vzhledem k tomu, jak dlouho už ve skupině působí, to vypadá, že tahle trojice je pro High on Fire to pravé.

Samozřejmě, že od „Electric Messiah“ nelze čekat nějaké žánrové kotrmelce. High on Fire se našli hned na prvním albu a od té doby svůj zvuk pouze zušlechťovali k finálnímu vyznění. Jejich rukopis je zcela jasný a lehce rozpoznatelný, což se zdaleka ne každému povede. Nejlepší na tom je ta syrovost, přímočarost a fakt, že to má koule. Mám-li „Electric Messiah“ někam v diskografii High on Fire zařadit, pak se vůbec nebojím vložit ho po bok oné trojice desek, tedy na příčky nejvyšší. Ne, že by „Electric Messiah“ vyloženě hudebně připomínalo zmiňované řadovky, ale co se kvality týče, nahrávky jsou na podobné úrovni.

Novinka si s sebou táhne melodičtější, až hymničtější vyznění předchozího „Luminiferous“, avšak základem je onen klasický agresivní styl, který je tu opět předveden v plné palbě. High on Fire mi vždycky připadali jako splnění snu Matta Pikea o tom, jak by asi zněli Sleep, kdyby hráli Motörhead (však nemá také být oním elektrickým mesiášem právě Lemmy?). Oproti minulému albu, ale vlastně i těm ostatním, zní „Electric Messiah“ celkově mohutněji, tak nějak velkolepěji, nejenom díky produkci (znovu Kurt Ballou), ale také propracované struktuře skladeb s mnoha vrstvami a zvraty. To je dáno zejména dvěma opusy se stopáží kolem deseti minut, které tak tvoří jednu třetinu nahrávky. Nechybí tu ani pořádné doomové tryzny, stejně tak jako thrashové rychlovky. Zkrátka z toho sludge/stonerového soudku High on Fire tu najdete vše.

Přestože jsem „Electric Messiah“ doposavad chválil, a dokonce ho přirovnal k tomu nejlepšímu, co kdy udělali, není to deska bezchybná, což ostatně souvisí s mým pohledem na tuto kapelu. I když jsou všechna jejich alba dobrá, žádné z nich není vyloženě výborné. Prostě vždycky se najdou nějaké momenty, party či rovnou celé písně, které mi tak úplně nesedí a výsledný materiál trochu shazují dolů. Ani „Electric Messiah“ není výjimkou. Občas se nedaří pracovat dobře s dynamikou skladeb, kdy po chvíli začnou nudit či jsou příliš podobné něčemu, co už jindy předvedli lépe. S tím souvisí také problém s celkovou délkou nahrávky, jež opět atakuje jednu hodinu, a takové sousto jednoduše nezvládají obstojně naplnit. K těm slabším momentům patří zejména unylá „The Pallid Mask“ a zbytečné natahovaná „The Witch and the Christ“.

High on Fire

Abych ale neopomenul ta pozitiva, je tu spousta věcí, co mě baví hodně. Přeci jenom, ty klady jednoznačně převažují. Třeba vokál Pikea. Docela překvapivě zní lépe než kdy jindy. Přesvědčit se o tom můžete kupříkladu v závěrečné „Drowning Dog“, což je mimochodem nejlepší závěrečná píseň, jakou kdy High on Fire nahráli a vůbec nejlepší okamžik celého „Electric Messiah“. Pike zde má neuvěřitelnou sílu a jeho charisma starého barbara funguje bezpečně. Věřte, že to „god damn you!“ vám bude znít v hlavě sakra dlouho. Stejně tak rozmáchlá a nejdelší stopa „Sanctioned Annihilation“ nebo naopak strohá titulka „Electric Messiah“ jsou parádní věci a ani nevyjmenovaný zbytek za nimi o mnoho nezaostává.

Právě díky kladům, jichž je dost, stojí určitě za to „Electric Messiah“ slyšet. Na druhou stranu, jestliže někoho High on Fire doposavad neoslovili, nová placka na tom s největší pravděpodobností nic nezmění. Potěší zejména příznivce, kteří zde najdou přesně to, co čekají, a to ve velice dobrém provedení. „The Sciences“ od Sleep je lepší deskou, avšak „Electric Messiah“ jenom stvrzuje, jak silný rok Matt Pike měl. Nominace skladby „Electric Messiah“ na cenu Grammy za nejlepší metalový výkon roku je nic neříkající, ale příjemně bizarní třešničkou na dortu.


Nachtmystium – Resilient

Nachtmystium - Resilient

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.11.2018
Label: Lupus Lounge

Tracklist:
01. Conversion
02. Resilient
03. Silver Lanterns
04. Desert Illumination

Hrací doba: 25:03

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp I / bandcamp II

Eufemisticky řečeno, Blake Judd nemá na scéně zrovna nejlepší pověst. Ale může si za to chlapec sám. Což o to, že intenzivní fetovačky a drogovou kariéru by mu asi většina z nás bezproblémově odpustila, ostatně posluchači black metalu nejsou nějakým klubem skautíků. Nicméně roky ojebávání fandů i labelů o prachy se na jeho renomé podepsaly nenapravitelným dojmem. Jeho hudební talent je nepopiratelný a jeho práce v kapelách jako Hate Meditation, Twilight a samozřejmě Nachtmystium za poslech stojí, nicméně k čemu to, když lidsky je to evidentně zmrd, jenž se kvůli fetu neštítí posrat své vlastní fanoušky, kteří byli tak naivní, že si chtěli koupit jeho merch a desky.

Není to zas tak dávno, kdy se Judd opět ukázal jako kardinální kokot. To když v loňském roce se svým (novým) labelem Ascension Monuments Media vydal obrovskou vlnu reedic Judas Iscariot, o nichž bezostyšně tvrdil, že jsou schválené samotnou kapelou. Jak se záhy ukázalo – nebyly. Sám Akhenaten, lídr Judas Iscariot, přestože už je roky mimo metalovou komunitu, se nechal slyšet, že jde o ostudné neautorizované bootlegy.

Juddův přístup, problémy se zákonem i problémy s drogami postupně začaly zabíjet nejen jeho pověst, ale i jeho vlastní kapelu. Nachtmystium jsou po hudební stránce skvělá záležitost, která má na kontě několik výtečných desek. Poslední roky plné rozpadů a opětovných obnov činnosti ale na důvěryhodnosti kapely nepřidají. Kór když se u poslední regulérní desky „The World We Left Behind“ zase všichni spálili. Což o to samotná nahrávka byla výborná, Blake Judd se v té době tvářil „čistě“, nicméně mu zase hromada lidí skočila na špek. Zaplacené nosiče nikomu neposlal a vše po něm musel na vlastní náklady žehlit label Century Media Records, na základě čehož pak spolupráci s Nachtmystium nadobro ukončil. Asi se mu nelze divit.

V jednu chvíli to vypadalo na úplný konec Nachtmystium. Po všech těch negativních zkušenost, kdy Judd ojebal stovky lidí, by jeden řekl, že s ním už nikdy nikdo nebude chtít spolupracovat. Přesto se mu podařilo dát dohromady novou sestavu, v níž se mimo jiné objevuje i Inkantator Koura (Mosaic, Ysengrin, ex-Alchemyst), a dohodnout se s firmou Prophecy Productions. Hádám, že smlouvu mají nastavenou tak, že Judd žádné nahrávky prodávat nebude, haha.

V posledních měsících se každopádně aktivita Nachtmystium výrazně zvedla a Judd prostřednictvím Ascension Monuments Media (kteréžto je nyní dle dostupných informací již nefunkční) nasypal do světa řadu počinů – živák, splitko coverů s Leviathan, EP s demosnímky z éry „The World We Left Behind“ a také nahrávku „Ancient Howls of Dawning Fury“, což je původní a svého času zavržená verze debutu „Reign of the Malicious“. Tyto aktivity vyvrcholily vydáním první nové hudby po několika letech prostřednictvím EP „Resilient“, v tomto případě již pod značkou Prophecy Productions / Lupus Lounge.

Nachtmystium

Zdá se mi, že čím viditelnější bylo Juddovo chování, tím více lidem se znechutila i hudba Nachtmystium, o níž zpětně začali tvrdit, že stojí za hovno. Což je na jednu stranu pochopitelné, protože asi málokdo dokáže cenit tvorbu někoho, kdo je regulérně okradl. Já osobně mám doma hned několik nahrávek Nachtmystium, ale nikdy jsem nebyl tak naivní, abych se je objednával přímo od kapely, tudíž tímhle nutkání k apriornímu odsouzení muziky netrpím. Jinými slovy, i navzdory tomu, co Judd za ty roky udělal, si myslím, že jeho hudba za pozornost stojí a má svou kvalitu. A „Resilient“ to opatrně potvrzuje.

Materiál na EP nepatří do výstavní skříně diskografie Nachtmystium, ale je na něm cítit, že Judd je nadaný skladatel, lze v tom slyšet jeho rukopis a některé melodie se dost blíží náladám „The World We Left Behind“ (k tomuhle albu má novinka jednoznačně nejblíže). Což nakonec bezpečně stačí k rezervované spokojenosti. Atmosféra je solidní, nápady tam jsou a především poslední skladba „Desert Illumination“ je opravdu zajímavá, z celého ípka suverénně nejlepší. Skoro až ethno perkuse jí dávají zajímavý rozměr, první polovina má příjemný psychedelický nádech a přechod do standardnější kytarovější druhé části mi přijde přirozený. Finální návrat k pomalému tempu je pak povedenou tečkou.

Nebudu vám lhát, „Resilient“ se mi vlastně docela líbí. I když titulní song a „Silver Lanterns“ se už docela oposlouchaly. Avšak pokud má být EP začátkem nové éry a předzvěstí další dlouhohrající desky, pak můžu říct jen to, že si ji rád poslechnu. Když ale na různých fórech vidím apely k ignoraci a bojkotu všeho, čeho se Blake Judd jen dotkne, chápu to a nikomu tenhle přístup nezazlívám.


Madman (1982)

Madman (1982)

Země: USA
Rok vydání: 1982
Žánr: horor

Originální název: Madman

Režie: Joe Giannone
Hrají: Paul Ehlers, Gaylen Ross, Tony Fish, Harriet Bass

Hrací doba: 88 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Není žádným velkým tajemstvím, že konec sedmdesátých a celá osmdesátá léta jsou prakticky nekonečnou studnicí slasherových béček. I kdyby si snad někdo myslel, že zná prakticky všechny, téměř s jistotou se jedná jen o domýšlivost, protože i kdybyste jich viděli tisíc, najde se minimálně ještě jedno další, o němž zatím nemáte potuchy. Což je ale fajn, protože to dává možnost pořád dokola objevovat nové a nové bijáky z klasické éry vyvražďovaček.

Některé filmy z téhle sorty samozřejmě vystupují do popředí. Takové nazýváme žánrovými legendami, zpravidla se jedná o dlouhé série, jejichž ústřední vrahouni mnohdy překročili stín hororového žánru a stali se spíš kulturním fenoménem. Vždyť kdo by neznal jména jako Freddy Krueger, Jason Voorhees nebo Michael Myers? Dnes ovšem nezamíříme za žádnou z podobných těžkých vah. Radši si zavzpomínáme na jeden méně známý kousek, o němž budou mít ponětí spíš jen fandové žánru.

„Madman“ je nicméně docela standardním slasherem své doby se všemi jeho klady i zápory, se vší jeho zábavností i klišé. Pokud tedy osmdesátkovým bijákům à la „chodí a vraždí“ fandíte, pak by vás „Madman“ mohl (měl?) zajímat, pokud jste jej ještě neviděli. Pokud vám naopak všechny „Pátky třináctého“ přijdou jako nudná píčovina, pak vás rozhodně nebude bavit ani tohle, spíš naopak.

À propos „Pátek třináctého“ – právě s ním má „Madman“ určité společné znaky. Série Jasona Voorheese byla v osmdesátkách fakt velká věc, tudíž není divu, že se objevily mraky dalších slasherů, které své oběti nechaly porcovat v prostředí letního tábora. Až by se skoro dalo mluvit o svém vlastním „subsubžánru“ – camp slasher.

Tušíte správně, že „Madman“ patří právě k takovým. Máme tu partičku vedoucích, poslední zbytky děcek (kemp právě končí), pár chatek a okolo nich les, který nebývá zrovna bezpečný, pokud jste takoví volové, abyste v něm nahlas vyslovili jméno Madmana Marze. Heh, to jsem asi trochu uspěchal, takže to vezměme o něco pomaleji.

Ve zmiňovaném lesíku stojí polorozpadlý barák, v němž kdysi bydlel jeden surový a poněkud šílený farmář. Tomu jednoho dne mrdlo, popadnul sekeru a rozštípal na kusy svojí manželku i obě děti. V městě se na to rychle přišlo a místní se s panem Marzem vypořádali po svém – přiměřeně ho zlynčovali a oběsili. Když se ale druhý den vrátili na místo popravy, aby mrtvolu odřízli, našli zde jen prázdnou oprátku. Stejně tak těla Marzovy rodiny se nikdy nenašla. Od té doby se traduje legenda, že jakmile v místních lesích někdo vysloví jméno Madmana Marze nahlas, starý sadista se probere a v danou noc vykuchá všechno, co se mu postaví do cesty.

Madman (1982)

Touhle uvozovací historkou „Madman“ začíná – u ohně ji vypráví jeden týpek, co vypadá jako hlavní vedoucí nebo majitel kempu, to ve filmu není explicitně řečeno. Všichni to samozřejmě pokládají za humornou hororovou historku k táboření, což jeden boreček ihned dokáže tím, že začne Madmanovo jméno ječet doslova jak na lesy. No, měl si to odpustit, protože Madman Marz ho slyšel a brzy se pustí do díla.

Madman Marz je přerostlý ošklivý kolohnát (trochu nechá vzpomenout na mnohem mladší slasherovou sérii „Hatchet“ a jejího vrahouna Victora Crowleyho), který své oběti sejme čímkoliv, co mu přijde pod ruku. Anebo klidně tou rukou, protože i ta je dost hnusná a pěstuje ji na ní výstavní drápy, aby vám mohl jedinou ranou otevřít hrdlo, pokud na to přijde. Jinak ale umí i oběsit, nabodnout na hák, a když má kreativní náladu, klidně vám odsekne palici i kapotou od auta. Jeho primární zbraní ve filmu je nicméně stará dobrá sekera.

Madman (1982)

Celkem si náš nevzhledný pořízek připíše sedm čistých hitů. Jestli započítáme i úvodní flashbackovou sekvenci, pak to i s rodinkou dělá rovnou desítku. Protože jsme na začátku osmdesátých let, je většina vražd solidně krvavá a kamera před rubaním sekery do těl nebožáků srabácky neuhýbá. Samozřejmě, že stáří je na snímku v mnohých ohledech vidět, takže se nejedná o brutalitu, u níž by se komukoliv zvedl pajšl. Krev je evidentně falešná a usekané pahýly viditelně umělé. Přesto je to docela fajn.

Samotný film si nehraje na žádné velké umění, jedná se o pěkně přímočarou záležitost. Jedno děcko se ztratí v lese, první vedoucí se jej vydá hledat. Nějak se nevrací, tak se do nočního lesa vydává jeden za druhým a jeden za druhým také chcípá. Většinou zakopne o mrtvolu svého předchůdce a za nedlouho mu přilétne sekera do tlamy. Žádné zbytečné kecy okolo, které beztak nikoho nezajímají. Po úvodní vysvětlující sekvenci u ohniště se jde prakticky rovnou na věc a první vraždička na sebe nenechá dlouho čekat. I to mohu „Madmanovi“ připočíst k dobru.

Madman (1982)

„Madman“ samozřejmě není žádný trhák. Vlastně je to typický produkt své doby, naprosto ukázkový slasher z osmdesátých let. Ale kurva, vždyť to je svým způsobem pochvala. Všechny tyhle bijáky jsou trochu nablbé, ale vždyť i to patří k důvodům, proč nás to tak baví. Atmosféra je oukej, vraždy rovněž, vrah je dost cool a navrch ještě přidejte povedený soundtrack – chytlavý ústřední song i dobré ambienty v napínavějších sekvencích. Hele, za mě fakt spokojenost. Trochu škoda, že z původně plánované dvojky sešlo, klidně bych si nechal přidat.


The Conjuring 2 (2016)

The Conjuring 2 (2016)

Země: USA / Kanada
Rok vydání: 2016
Žánr: horor

Originální název: The Conjuring 2
Český název: V zajetí démonů 2

Režie: James Wan
Hrají: Patrick Wilson, Vera Farmiga

Hrací doba: 134 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: V zajetí démonů 2

(Budou spoilery.)

Po masivním úspěchu prvního „V zajetí démonů“ by bylo naivní si myslet, že nedojde na další pokračování. Zvlášť když katalog skutečných případů Eda a Lorraine Warrenových je rozsáhlý a ještě nějakou dobu nebude problém s inspirací pro nové náměty. A to i v momentě, kdy se série „V zajetí démonů“ bude chtít vyvarovat jednoho z jejich nejznámějších případů strašidelného domu v Amityville, protože ten už posloužil jako základ pro jinou – a značně dlouhou – hororovou sérii, která se táhne již od konce 70. let.

Případ Amityville se ovšem ve „V zajetí démonů 2“ mihne, a sice na začátku v jakémsi intru, podobně jako se v prvním díle na začátku mihla panenka Annabelle, která posléze posloužila jako základ (zatím) dvoudílnému stejnojmennému spin-offu. I dvojka sama o sobě vyprodukovala další spin-offy k hlavní linii případů manželů Warrenových, ale k tomu se ještě dostaneme později. Nejprve se zaměříme na samotné „V zajetí démonů 2“ a standardně to nejspíš bude i se spoilery. Sice na to upozorňuji, ale jen z formálních důvodů, protože je to taková konvence. Kdo čte recenze na filmy, měl by očekávat, že se o tom filmu něco dozví, a pokud to někdo nechápe, tak je vůl.

„V zajetí démonů 2“ se rovněž týká jednoho z těch známějších případů, a sice Enfieldského poltergeista. Ten byl údajně aktivní v letech 1977-1979 v londýnském městském obvodu Enfield. Film však na tomto poli samozřejmě není průkopníkem, ani neobjevuje Ameriku – nejde totiž o první filmové zpracování případů. Můžeme připomenout třeba televizní minisérii „The Enfield Haunting“ z roku 2015.

„V zajetí démonů 2“ se snaží stavět na podobných hutně-atmosférických základech jako jednička, což se do určité míry i daří. Na projekt opětovně dohlížel James Wan, jehož talent je nesporný. Řemeslo má chlapec zmáknuté perfektně a ví, jak na plátně vytvořit pořádné napětí. I přesto dvojka není tak působivá jako jednička. První „V zajetí démonů“ se sice rozjíždělo pozvolna a v první půlce zrovna neexceluje, ale posléze začalo tempo houstnout a vše vyvrcholilo ve vypjatém finále, po němž z filmu zůstal dobrý dojem.

Dvojka také nešlape do plných hned od začátku, ale i tak mi začátek nepřišel tak utahaný jako minule. Což je samozřejmě plus. Na druhou stranu, v Enfieldu se na rozdíl od Harrisvillu nepodařilo vytvořit tak hutné finále, které by diváka přikovalo k židli a nedalo mu šanci vydechnout. „V zajetí démonů 2“ si samozřejmě stále drží svou úroveň, plyne v docela povedené náladě a na poměry duchařského hororu bezpečně míří do nadprůměrných vod. Nicméně je to celé už takové méně překvapivé, méně napínavé a naopak víc předvídatelné, lekačky už tolik neohromí (skutečně jsem nadskočil asi jen dvakrát nebo třikrát, což je na tenhle druh hororu a při stopáži dvě a čtvrt hodiny trochu málo).

The Conjuring 2 (2016)

Herci jsou opětovně docela fajn a ústřední dvojice manželů Warrenových je vybrána skvěle, ale síly temnot nejsou ani zdaleka tak charismatické jako posledně. Maska hlavního démona, jeptišky, mě zas tak neohromila a především je obrovské zklamání, jak se s ním nakonec Warrenovi vypořádají. Celou dobu jim dělá jakože peklíčko, baví se o něm jako nejvíc hustodémonsky krutopřísném parchantovi, jakého kdy za celou svojí kariéru potkali, a nakonec na něj stačí zaječet jeho jméno a on odtáhne do píči. Sorry jako, to nežeru. A když teda připustím, že na démonem získají moc, jakmile znají jeho jméno (mimochodem, proč to tak nefungovalo i v jedničce?), tak, ty vole kurva, celou dobu dělají, že to jméno neznají, a pak si borkyně vzpomene, že ho má vlastně napsané v knížce, doběhne se podívat do kufru auta a konec. To nechceš.

Takhle to může znít trochu jako nepovedený biják, ale ono to tak příšerné zdaleka není. Jak už jsem řekl, „V zajetí démonů 2“ je vlastně pořád docela fajn, což říkám z pozice někoho, kdo se u duchařských hororů většinou nudí, protože na samovolném otvírání dveří a posouvání židlí nevidí nic extra strašidelného. Na druhou stranu, i když je to o něco níž než jednička, pořád je to o dvě ligy výš než zoufalá „Annabelle“.

The Conjuring 2 (2016)

Značka „The Conjuring“ se rozjela dost epicky a dvojka „V zajetí démonů“ ji samozřejmě nijak nepřibrzdila, spíš naopak. Samotná dvojka už vyprodukovala jeden jeptiškový spin-off „The Nun“ a další s názvem „The Crooked Man“ (což je jedna postavička vyvolaná jeptiškou). No, a kromě toho už se samozřejmě rozjíždí práce i na třetím dílu samotného „V zajetí démonů“, a pokud by si i ten udržel podobnou úroveň jako dvojka, tak by to nakonec bylo docela uspokojivé.


Emma Ruth Rundle – On Dark Horses

Emma Ruth Rundle - On Dark Horses

Země: USA
Žánr: post-rock
Datum vydání: 14.9.2018
Label: Sargent House

Tracklist:
01. Fever Dreams
02. Control
03. Darkhorse
04. Races
05. Dead Set Eyes
06. Light Song
07. Apathy on the Indiana Border
08. You Don’t Have to Cry

Hrací doba: 42:03

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

S americkou zpěvačkou a kytaristkou Emmou Ruth Rundle jsme se na našich stránkách potkali prozatím jen nepřímo, ale doposud jsme se jí nevěnovali prostřednictvím žádného většího článku. To dnes napravíme. Dovolím si každopádně začít s menším představením, přestože pro znalce může jít o zbytečné opakování.

Emma Ruth Rundle pochází z Los Angeles v Kalifornii, ale v současné době přebývá v Louisville v Kentucky. Na kontě má čtyři velké sólové desky, z nichž ta první se jmenuje „Electric Guitar One“ a vyšla v roce 2011, zatímco ta poslední pochází z loňska a nese název „On Dark Horses“. Právě ona nás v téhle recenzi bude zajímat. Než se ale letmo podíváme na její hudební náplň, určitě bude stát za to zmínit ještě další působiště téhle činorodé hudebnice.

V rámci své sólové tvorby totiž Emma Ruth Rundle netvoří muziku, která by měla být blízká většině posluchačů metalu (nějak mám pořád tendence pracovat s představou, že většina čtenářů poslouchá primárně metal, takže se doufám neurazíte, není-li to zrovna váš případ), přestože třeba minulé album „Marked for Death“ v sobě mělo trochu rockovější feeling. Formace jako Marriages (o desce „Salome“ se svého času docela mluvilo, hráli i v České republice po boku Wovenhand) nebo Red Sparowes, v nichž Emma působí, už by ale mohly něco říkat více lidem.

Což ale není všechno. Dále jste se s ní mohli setkat i díky četné spolupráci s Jaye Jayle, jejichž skvělou desku „No Trail and Other Unholy Paths“, na níž Emma vydatně hostovala skoro v každé skladbě, jsem zde osobně nedávno recenzoval. Evan Patterson z kapely hostovačku na „On Dark Horses“ jen tak mimochodem oplácí. Nehledě na to, že Emma Ruth Rundle a Jaye Jayle vydali také společný split „The Time Between Us“.

Pojďme ale konečně k samotnému „On Dark Horses“. Kdybych měl hudbu na tomhle albu popsat nějak rychle a jednoduše, byť třeba docela zkratkovitě, řekl bych vám, abyste si představili něco na půl cesty mezi jemnějšími polohami Chelsea Wolfe a Lanou Del Rey. Realita je samozřejmě trochu složitější a barvitější, to bychom Emmičce křivdili, kdybychom se spokojili jen s takovou definicí, nicméně jistou podobnost s oběma zpěvačkami na „On Dark Horses“ najít lze. Ať už je melancholie Lany anebo potemnělý feeling Chelsea. Například hned úvodní skladba „Fever Dreams“ jako by vypadla z tvorby Chelsea Wolfe, a to včetně podobného hlasového zabarvení.

Deska toho ovšem nabízí i víc, díky čemu Emma Ruth Rundle nezní jako nějaká napodobitelka. Vlastně je ta podobnost nejvíc hmatatelná ve zmiňované „Fever Dreams“, jinak zní „On Dark Horses“ víc jako svébytná deska. V některých písničkách, třeba „Darkhorse“, lze například postřehnout určité paralely i se spřízněnými Jaye Jayle. Asi nejpádnějším důkazem toho, že Emma není žádné béčko a že je naopak i velmi schopnou skladatelkou, bude šestá skladba „Light Song“. Ta je skutečně podmanivá, kouzelná a osobně ji bez váhání považuji za vrchol celé kolekce. Minimálně tenhle song vám důrazně doporučuji vyzkoušet. Netvrdím ale, že jde o to jediné, co na „On Dark Horses“ stojí za slyšení.

Obecně řečeno bych poslech „On Dark Horses“ doporučil těm z vás, kdo máte náladu na pomalejší melancholickou desku se zádumčivými podtóny, které se daří nezabředávat do kýče (snad jedině s výjimkou závěrečné „You Don‘t Have to Cry“, kde se už balancuje dost na hraně). Zároveň by vám nemělo vadit občasné rockovější vzedmutí, které ovšem celek neruší a zapadá do něj přirozeně. Na první poslech to celé může znít trochu utahaně, ale stačí tomu dát šanci, a zjistíte, že „On Dark Horses“ není uondané a jednotvárné, ale má svou vnitřní dynamiku a skrývá v sobě i jednu skvostnou píseň („Light Song“). Pokud vám to zní sympaticky, pak s poslechem nemusíte moc váhat.


The Pit and the Pendulum (1961)

The Pit and the Pendulum (1961)

Země: USA
Rok vydání: 1961
Žánr: horor

Originální název: The Pit and the Pendulum
Český název: Jáma a kyvadlo

Režie: Roger Corman
Hrají: Vincent Price, John Kerr, Barbara Steele, Luana Anders, Antony Carbone

Hrací doba: 80 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Pod pojmem klasický horor si asi každý představí něco jiného. Mně osobně na mysli vytanou dvě éry strašidelného filmu – za prvé staré černobílé kulty z dvacátých a třicátých letech, za druhé pomalé atmosférické kousky z (převážně) šedesátých let. Za největšího představitele druhého zmiňovaného období myslím můžeme s klidem považovat Vincenta Price, jenž se do dějin žánru zapsal jako jedna jeho z největších legend.

Začátkem šedesátých let vzniklo hned několik snímků, v nichž se Vincet Price představil pod režijní taktovkou Rogera Cormana ve volných adaptacích děl Edgara Allana Poea. Tato spolupráce nechala vzniknout filmům jako „Zánik domu Usherů“ (1960), „Jáma a kyvadlo“ (1961), „Historky hrůzy“ (1962), „Předčasný pohřeb“ (1962), „Havran“ (1963), „Maska rudé smrti“ (1964) nebo „Ligeina hrobka“ (1965). Pokud tedy v hororu upřednostňujete hutnou gotickou atmosféru, pak rozhodně máte z čeho vybírat. My dnes zavzpomínáme na „Jámu a kyvadlo“

Filmová „Jáma a kyvadlo“ toho s původní povídkou od Edgara Allana Poea nemá mnoho společného, to je asi nutné říct hned na rovinu. Neměli byste tedy čekat opravdovou adaptaci původního díla. Filmová „Jáma a kyvadlo“ ve skutečnosti rozehrává svůj vlastní příběh, který je úplně o něčem jiném, a z knižní předlohy si vesměs půjčuje pouze název a reálně na ni odkazuje prakticky jen v jedné scéně v závěru.

Děj se odehrává ve Španělsku na hradě, který je sídlem rodiny Medinů. Na začátku sem přijíždí anglický šlechtic Francis Barnard (John Kerr), jehož sestra Elizabeth (Barbara Steele – další známé hororové jméno!) se provdala za místního pána Nicholase Medinu (Vincent Price). Elizabeth však nedávno za prapodivných okolností zemřela a její bratr sem přijel, aby zjistil, co se vlastně stalo. Vzhledem k tomu, že s ním Nicholas Medina, jeho sestra Catherine i rodinný přítel / doktor Charles Leon o daném tématu hovoří dost neochotně, odpovídají vyhýbavě a evidentně něco skrývají, Francis hodně rychle vytuší, že tu něco nehraje.

Vytuší samozřejmě správně a začne ze smrti své sestry podezřívat samotného Nicholase Medinu, ačkoliv ten vypadá, že jej její skon sebral ze všech nejvíce, a navíc trpí paranoiou, že Elizabeth omylem nechali pohřbít zaživa, stejně jako jeho otec Sebastian Medina kdysi zaživa pohřbil svou choť (i když on to udělal záměrně, aby ji potrestal za cizoložství). Ta pravá sranda však nastane až v momentě, kdy se po hradě zdánlivě začne procházet duch zesnulé Elizabeth.

The Pit and the Pendulum (1961)

„Jáma a kyvadlo“ už dnes rozhodně není snímkem, který by vás měl vyděsit. Bát se u něj dneska rozhodně nikdo nebude. Na to už příliš zestárl a doba výrazně pokročila. S dnešními gore-festy se „Jáma a kyvadlo“ samozřejmě nemůže rovnat. Přesto za vidění stojí, protože má stále své kvality a určité klady, díky nimž se stále jedná o poutavou podívanou.

Tím hlavním a největším kladem je jednoznačně atmosféra, která je jednoduše výstavní. Když se řekne gotický horor, já osobně si představím právě filmy jako „Jáma a kyvadlo“. Pomalé tempo, hutná nálada, výrazná stylizace, bohatá výprava a dobové kostýmy (bláhový ten, kdo by výpravu nebo kostýmy čekal od dnešních hororů!), vše navíc podpořené výbornými hereckými výkony od žánrových velikánů. Strašidelné to samozřejmě není, ale ta atmosféra je pořád skvost a i navzdory stáří filmu úžasně funguje.

The Pit and the Pendulum (1961)

Hodně jí nahrává i prostředí, v němž se „Jáma a kyvadlo“ odehrává. Starý hrad na útesu, všude kolem mlha, venku bouřka, vlny se tříští o skaliska. Uvnitř potemnělé chodby plné pavučin a tmavých zákoutí. Ve sklepě pak nesmí chybět ani mučící komora. Je to samozřejmě klišé, ale ty vole, tohle klišé je tak přitažlivé, že se na to dá koukat prakticky pořád.

Když se na konci snímek konečně rozjede, Vincent Price se přesune od melancholičtější polohy k pravému hororovému řádění, při němž má v očích pověstného démona, a ke slovu se konečně dostane titulní nástroj tortury, pak může být fajnšmekr jen těžko nespokojen. Třešničkou na dortu budiž ještě krásný plakát – vždycky, když tyhle stále kousky vidím, tak si říkám, jaká je velká škoda, že už se dnes podobné malované kousky vůbec nedělají. Jednoduše řečeno: klasický horor každým coulem – v tom nejlepším možném slova smyslu.

The Pit and the Pendulum (1961)