Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Night of the Living Dead 3D (2006)

Night of the Living Dead 3D (2006)

Země: USA
Rok vydání: 2006
Žánr: horor

Originální název: Night of the Living Dead 3D
Český název: Noc oživlých mrtvol 3D

Režie: Jeff Broadstreet
Hrají: Brianna Brown, Joshua DesRoches, Sid Haig, Greg Travis

Hrací doba: 80 min

Zdroj fotek: ElFilm.com

Když začínal rok 2006, celá série „…of the (Living) Dead“ již měla na kontě šest snímků, z nichž žádný nebyl špatný. Čtyři Romerovy bijáky byly dobré až skvělé, dva remaky taky ostudu neudělaly. V roce 2006 ovšem nastala změna a legendární zombie sága si na konto připsala první fail. A rovnou pořádný.

To máte tak. Když George Romero v roce 1968 natočil legendární „Noc oživlých mrtvol“, zapomněl do titulků vložit copyright. Což znamená, že je snímek volným dílem, takže si jej může kdokoliv vydat a taky na něj kdokoliv může natočit remake, aniž by musel cálovat těžké prachy za použití značky. Takže ano, i vy si můžete natočit svou verzi. Výsledkem téhle situace je, že existuje hned několik remaků „Noci oživlých mrtvol“, z nichž jeden je blbější než druhý. Sám vím minimálně o devíti filmech, které hororovou klasiku buď přímo předělávají, anebo z ní přinejmenším vycházejí. Drtivá většina z těchto amatérských srágor (většinou – do těch devíti je započítána i Saviniho verze z roku 1990) byla natočena v posledních +/- deseti letech. A zdá se, že tuhle šňůru kreténských předělávek zahajuje „Noc oživlých mrtvol 3D“ z roku 2006, o níž si nyní něco málo povíme. Ale její prvenství v debilitě berte s rezervou, třeba existuje ještě jiný starší retardovaný remake, o jehož existenci nevím.

Vzhledem k tomu, že se jedná o remake, jistě nepřekvapí, že základní dějová osa se shoduje s Romerovou předlohou. Dva sourozenci jedou na hřbitov, kde je napadnou zombie, sestra utíká, skončí v domě s několika dalšími lidmi, zatímco okolními lesy a poli křižují hromady nemrtvých. Největší otázkou zůstává, jakou postavu z originálu bude hrát Sid Haig („Dům 1000 mrtvol“, „Vyvrženci pekla“, „Černá, bílá“, „Klec pro panenky“), jehož nepřehlédnutelný ksicht zabírá drtivou většinu plakátu a jenž platí za největší jméno sestavy.

Odpověď je jednoduchá: žádnou. Na rozdíl od Saviniho remaku se totiž tahle předělávka snaží i inovovat. Film dává větší roli márnici a přilehlému hřbitovu, protože právě ten je zdrojem nákazy. Sid Haig zde hraje hrobníka. Skladba lidí v domě i průběh noci je také trochu jiný. Chybí chrabrý černoch, ale namísto něj rodina v domku ve velkém pěstuje trávu, což je také důvod, proč nikdo nechce zavolat policii. Ano, i takhle dokážou být filmové sračky invenční.

Z filmu se hodně rychle stane imbecilní zombie taškařice plná ochotnických výkonů. Atmosféra i napětí jsou na nule, dokonce ani žádné slušné gore se neobjeví, masky jsou také o ničem a celé dohromady to působí spíš nechtěně parodickým dojmem. Na druhou stranu, Sid Haig je fest zábavný a jako na guilty pleasure záležitost, kde guilty složka výrazně převyšuje pleasure složku, se na to jednou podívat dá. Akorát fakt nikdo nesmí očekávat jakoukoliv filmovou kvalitu, poněvadž je to sračka jak bič a o tom žádná.

Night of the Living Dead 3D (2006)

„Noc oživlých mrtvol 3D“ přináší ještě jednu papírově výraznou inovaci. Jak už název napovídá, je to 3D formát. Záměrně jsem ovšem řekl papírově, protože ve skutečnosti je tam 3D úplně na hovno a nemá ve filmu žádné rozumné opodstatnění. A jen tak mezi námi, i kdyby 3D bylo použito nějak smysluplně, dementní obsah by to beztak nezachránilo.

Je evidentní, že objektivně si tahle debilita nezaslouží nosit jméno „Noci oživlých mrtvol“. Když se na to budete koukat a priori jako na hloupou sračku, tak se u toho zasmějete. Ale rozhodně ne tolik, aby opravdu mělo smysl s tím ztrácet čas.

Night of the Living Dead 3D (2006)


Mike Shinoda – Post Traumatic

Mike Shinoda - Post Traumatic

Země: USA
Žánr: hip-hop / pop
Datum vydání: 25.1.2018
Label: Warner Bros. Records / Machine Shop Records

Tracklist:
01. Place to Start
02. Over Again
03. Watching as I Fall

Hrací doba: 09:34

Odkazy:
web / facebook / twitter

Skladba, kterou Mike Shinoda složil krátce po smrti zpěváka Chestera Benningtona, byla přesně taková, jakou byste v dané situaci očekávali. Z tichého, pianem doprovázaného zpěvu byla znát bezradnost, s jakou se Shinoda po smrti svého dobrého kamaráda potýkal. Bohužel však nešlo jen o bezradnost emocionální, nýbrž i o bezradnost skladatelskou. „Looking for an Answer“ zněla přesně tak, jak jsem doufal, že nová hudba od mozku Linkin Park znít nebude. Nezůstalo však u jediné kompozice, Shinoda skládal dál a výsledkem je nečekané EP „Post Traumatic“. Dobrou zprávou je, že se hudebně pohybujeme v úplně jiné sféře, než jakou byla zmíněná „Looking for an Answer“.

Pokud bylo z mnoha let působení Linkin Park něco jasné, pak to, že Shinodova láska směřuje hlavně k hip-hopu. Ne snad, že by se k jeho čisté formě při skládání pro svou kapelu dostával často, jeho kolaborace či třeba projekt Fort Minor o tom však svědčí jednoznačně. Proto není překvapením, že když se rozhodl vytvořit historicky první písničky pod svým vlastním jménem, tíhl skladatelsky právě k hip-hopu. „Post Traumatic“ však není ani omylem puritánské, neboť v něm stále doznívají popové vlivy, na nichž se neslo poslední album Linkin Park. Na rozdíl od něj však Shinoda tentokrát přišel s opravdu dobrým materiálem.

Ze tří skladeb jsou vlastně jen dvě plnohodnotné, neboť úvodní „Place to Start“ je spíše intrem. Zbylá dvojice je však o dobré tři úrovně výše než vše z loňské řadovky Linkin Park. „Over Again“ zachycuje tento vývoj od popového úvodu, který symbolizuje zbytečný auto-tune (k němuž směřuje má takřka jediná výtka k celému EP), přes nečekaně ostrou (na poměry autora) druhou sloku a zpět k chytlavému refrénu, který v závěrečném vyvrcholení zní mnohem líp než v oné auto-tunové podobě, jež skladbu otevírá. „Watching as I Fall“ je o něco komplexnější. Její první polovina překvapivě úderná, v polovině druhé pak píseň i přes krátkou stopáž příjemně vygraduje a ukazuje, jak skvěle by zapadla na některé z alb Linkin Park. Minimálně v ní Shinoda ukazuje, že jako frontman by se neztratil ani v „plnohodnotné“ kapele.

Tematická náplň tří skladeb je dána okolnostmi jejich vzniku a ostatně i název EP to říká celkem jasně. Nečekaná je však Shinodova jízlivost. Zatímco „Looking for an Answer“ se soustředila na hledání příčin, „Post Traumatic“ je v tomto ohledu mnohem sobečtější (a tím také uvěřitelnější). Shinoda vysílá do světa mírné „fuck you“ a přání, aby mu všichni dali pokoj, dokud se sám se situací nevyrovná. Je těžké s ním nesoucítit.

Podstatné však je, že hudebně nejde o nějaký nedodělaný pahýl vystřelený do světa z potřeby sebevyjádření. Songy jsou propracované, na všech slokách je znát snaha o jasný a rytmicky výrazný projev a oba dva refrény jsou vypilované blízko k oné tenké hranici mezi chytlavým a vlezlým. Shinoda tak dokazuje, že je skutečnou armádou jednoho člověka a že v podstatě nikoho nepotřebuje, a to je dobrá zpráva. Ostatně, i minimalistická grafika či lo-fi videoklipy vznikly čistě v jeho režii.

Nepochybuji, že většina čtenářstva Sicmaggotu má o Linkin Park nevalné mínění, ovšem minimálně některé jistě zamrzelo, když před osmi měsíci do světa vypustili takový škvár. „Post Traumatic“ ukazuje, že šlo snad spíše o výjimku než o nový standard a že Shinoda tvoří lépe sám než ve změti profesionální hudebních producentů.

„And everybody that I talk to is like, ‚wow
Must be really hard to figure what to do now‘
Well thank you genius, you think it’ll be a challenge
Only my life’s work hanging in the fucking balance“
(Over Again)


Land of the Dead (2005)

Land of the Dead (2005)

Země: Kanada / Francie / USA
Rok vydání: 2005
Žánr: horor

Originální název: Land of the Dead
Český název: Země mrtvých

Režie: George A. Romero
Hrají: Simon Baker, John Leguizamo, Eugene Clark, Dennis Hopper, Asia Argento

Hrací doba: 93 min

Zdroj fotek: MovieStillsDB.com

„Země mrtvých“ zcela jistě není stěžejním článkem zombie ságy „…of the (Living) Dead“, přesto v ní má určité specifické postavení. Nedotknutelnou volnou trilogii dnes možná vnímáme (přinejmenším tedy já vnímám) jako „staré filmy“, které patří k sobě, ale ve skutečnosti byla každá jedna část natočena v úplně jiné dekádě – „Noc oživlých mrtvol“ na konci 60. let, „Úsvit mrtvých“ na konci 70. let a „Den mrtvých“ v polovině 80. let. Poté se ovšem George A. Romero, duchovní otec série a s dost velkou jistotou největší klasik celého subžánru zombie hororu, odmlčel na celá dvě desetiletí.

Je to právě až „Země mrtvých“, jejímž prostřednictvím se tehdy již 65letý Romero po dvou dekádách vrátil do světa mrtvých, kteří nejsou tak úplně mrtví, mají neustálou chuť na lidské maso a nemohou běhat, protože by si zlámali kotníky. Stigma návratu krále filmových živých-mrtvých do svého žánru je ovšem i největší nevýhodou „Země mrtvých“, s níž se snímek nedokázal poprat bez ztráty kytičky.

Samozřejmě asi nikdo nemohl očekávat, že Romero se „Zemí mrtvých“ překoná své dávné stylotvorné majstrštyky. Co si budeme nalhávat, „Noc oživlých mrtvol“ je základním stavebním kamenem svého subžánru a „Úsvit mrtvých“ platí za etalon toho, jak by měl výstavní zombie horor vypadat – a na něco takového se v roce 2005, kdy už byly natočeny stovky, ne-li rovnou tisíce zombie bijáků, dosahuje jen velmi těžko. „Země mrtvých“ na tyhle klasiky – samozřejmě – nemá. Ale nejspíš právě díky přemrštěným očekáváním je Romerův čtvrtý zombie počin někdy až zbytečně podceňován.

„Země mrtvých“ totiž není vůbec špatný film. Kdo od něj nebude očekávat další nemrtvý pomník, jenž svůj mírně hnijící subžánr posune kupředu, ten uvidí kvalitně udělaný zombie kousek, jemuž navíc Romerův rozpoznatelný rukopis nechybí. Režisér zde svou vizi nemrtvého hororu se ctí a důstojně přenesl do 21. století, a přitom si ponechal svůj přístup a osobitost.

V překladu to znamená, že i na „Zemi mrtvých“ se lze koukat jako na obyčejný horor, pokud v něm nic víc vidět nechcete, ale není zde těžké nalézt další z Romerových oblíbených metafor pro kritiku konzumní společnosti. Ta je citelná, leč podobně nenásilná jako v předcházejících částech ságy. Vedle ní nechybí několik lahůdkových gore záběrů, které ovšem snímek nedegradují do pozice pouhé přehlídky hektolitrů umělé krve, nechybí ani zombie klaun nebo malé cameo Toma Saviniho (dokonce jde o zombie-verzi jeho postavy z „Úsvitu mrtvých“).

I dějově mi „Země mrtvých“ přijde v pohodě a navíc potěší, že i zde Romero volně pokračuje v postupu zombie epidemie. Přeživší se již naučili s nemrtvými žít a začali si budovat novou společnost, která je pokud možno uzavřena před hordami prohnilých hladových hnusáků. Stejně jako před útokem zombies se ovšem tato společnost velmi rychle rozdělí do kast – spodinu, vládnoucí elitu i vychcánky, kteří se v tom naučí chodit. Nemrtví venku ovšem nespí, a jak již bylo naznačeno v předešlém „Dni mrtvých“ skrze nesmrtelnou postavu zombíka Buba, dokážou se učit. A brzy přijdou na to, že město plné živých (= jídla) nemusí být nedobytné.

Land of the Dead (2005)

Slabinou „Země mrtvých“ jsou trochu paradoxně její hlavní postavy. Největší hrdina v podání australského herce Simona Bakera (jestli jej odněkud budete znát, tak s největší pravděpodobností díky seriálu „Mentalista“, kde ztvárnil ústřední postavu) je tak kladný, pozitivní a morálně na výši, až mě to při sledování spíš rozčilovalo. Na Mirka Dušína ve světě, kde se za každým rohem může skrývat chodící mrtvola s chutí na váš mozek, totiž fakt nevěřím. Podobně i hlavní zombie Big Daddy, jenž vede armádu nemrtvých na město, mi přišel až přehnaně chytrý a moc učenlivý. Mnohem víc fungují postavy ve vedlejších rolích, ať už je to Dennis Hopper a jeho byznysmen jdoucí přes mrtvoly (vlastně doslova), John Leguizamo, jenž se snaží si něco trhnout a nebojí se rány pod pás (díky čemuž je mnohem uvěřitelnější než hlavní hrdina), anebo rajcovní Asia Argento v roli drsňačky (podobnost příjmení s legendárním režisérem Dario Argentem není náhodná – je to samozřejmě jeho dcera).

Land of the Dead (2005)

I přes některé mouchy je ovšem „Země mrtvých“ pořád povedený zombie horor, v němž se Romero nezapře. Když nic jiného, „Země mrtvých“ patří k (nej)výraznějším představitelům svého subžánru v aktuálním tisíciletí a legendární režisér jí dokázal vtisknout kus něčeho, díky čemu snímek utkví v hlavě – víc než třeba o rok starší remake „Úsvitu mrtvých“, jemuž se paradoxně dočkalo vřelejšího přijetí od diváků i kritiků. Jistěže na staré kulty to nemá, ale za mě stále v pohodě, mně se tenhle biják líbí.


Dawn of the Dead (2004)

Dawn of the Dead (2004)

Země: USA / Kanada / Japonsko / Francie
Rok vydání: 2004
Žánr: horor

Originální název: Dawn of the Dead
Český název: Úsvit mrtvých

Režie: Zack Snyder
Hrají: Sarah Polley, Ving Rhames, Jake Weber, Michael Kelly, Mekhi Phifer

Hrací doba: 101 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

Ze staré Romerovy zombie trilogie „Noc oživlých mrtvol“, „Úsvit mrtvých“ a „Den mrtvých“ se remaku dočkaly všechny tři snímky, první jmenovaná klasika dokonce hned několika. Předělávka „Noci oživlých mrtvol“ z roku 1990 pod režijní taktovkou Toma Saviniho dopadla velmi dobře. Vzhledem k tomu, že v psaní o celé volné sérii „…of the (Living) Dead“ postupuju v chronologickém pořadí, čeká nás dnes povídání o tom, jestli se podobně povedla i předělávka „Úsvitu mrtvých“.

K remakům jsem pozitivní vztah nikdy neměl a obecně vzato jim příliš nefandím už z principu. Tím spíš je paradoxní, že jsem tu ještě nepsal o remaku, jejž bych mohl skrz naskrz zmrdat, jaká to není sračka. Bohužel (?) ani „Úsvit mrtvých“ z roku 2004 nepatří k počinům, na jejichž adresu bych musel posílat nějaký těžký hejt (ale nebojte se, i na to v dohledné době dojde!). Ve skutečnosti se totiž jedná o dobrý horor, jemuž nechybí tah na bránu, slušná porce brutality, funkční odlehčení i několik velmi povedených momentů, ale…

…ale háček to samozřejmě má. Snímek toho se svou předlohou vlastně nemá zas tolik společného. Jediné, kvůli čemu lze hovořit o remaku, je skutečnost, že se parta lidí před nastartovanou zombie apokalypsou ukryje ve velkém obchodním centru. A to je myslím vše. „Úsvit mrtvých“ se to myslím jmenuje spíše z marketingových důvodů, aby tenkrát do kina nalákali lidi na známou značku opřenou o jedno z nejvíc zásadních děl v subžánru zombie hororu.

Vlastně je až škoda, že si s sebou film nese břímě pouhé předělávky, protože mu škodí víc, než mu toto spojení pomáhá. Přinejmenším tedy z filmového hlediska… kdoví, jak by vypadaly nyní velmi dobré výsledky – celosvětový výdělek v kinech přes 100 miliónů amerických dolarů při rozpočtu 26 miliónů – kdyby se to jmenovalo jinak. „Úsvit mrtvých“ je totiž udělaný velmi dobře, nemá výrazně slabých míst, povinné srdceryvné výlevy jsou okrouhány na minimum, krvavé efekty i masky jsou udělané výborně a výsledek se je nebojí ukázat, navíc zajímavý soundtrack… tehdy debutující režisér Zack Snyder to prostě celé vede správným směrem. Tím spíš je škoda, že se snímek na obchodní dům i takzvané předělávání nevypšouknul a nešel si kompletně svou cestu, když už tak do určité míry stejně činí. S výjimkou motivu obchodního centra totiž nový „Úsvit mrtvých“ od toho starého dost liší.

Jednou ze zásadních změn oproti originálu je, že zombies již nejsou ty pomalé neohrabané mrtvoly, jejichž síla tkví jenom a pouze v jejich ohromném počtu. Zde už to jsou nebezpeční dravci, i pokud jde o jednotlivce, hladoví jsou stejně, ale setsakra zrychlili, takže nyní neváhají pořádat o kus masového žvance sprinterské závody. Sám George A. Romero tuto inovaci v žánru (s níž remake „Úsvitu mrtvých“ rozhodně nepřišel jako první – jen aby to tak nevyznělo) nevzal s přílišným povděkem a prohlásil, že dle jeho názoru zombie běhat nemohou. Rychlost sice zvyšuje tempo a dynamiku, přesto bych v tomto případě souhlasil s klasikem – už jen kvůli tomu, že běžící zombie vypadají v pohybech moc lidsky a málo nemrtvě.

Dawn of the Dead (2004)

Co se děje týče, „Úsvit mrtvých“ zombie nákazu sleduje od začátku. Nesnaží se ovšem nic vysvětlovat, pouze své postavy (i diváky) vrhne do nově vzniklého chaosu, který se rozjede, aniž by kdokoliv chápal, co přesně se děje. Postavy, které se zde v obchodním centru sejdou, jsou úplně jiné než v roce 1978, je jich o poznání víc a tím pádem se odlišuje i průběh a důsledky toho, co, jak a proč konají. Některé z nich jsou ovšem krajně nesympatické a člověk jim pořádné zdechnutí spíš přeje, u některých mě navíc vysoce rozčilovalo i jejich chování, že bych nejradši sejmul sám.

Podobně se výrazně mění i závěr, protože v obchoďáku nezůstaneme až do konce jako v originále. Úplně chybí útok motorkářského gangu, na místo něhož se společenství přeživších pokusí přesunout někam jinam v obrněných autech. Naštěstí se ale happy end zrovna nekoná a závěr „Úsvitu mrtvých“ je patřičně pesimistický, za což jednoznačně palec nahoru.

Dawn of the Dead (2004)

Z technického hlediska má možná remake „Úsvitu mrtvých“ nad starou trilogií navrch. Což je ovšem pochopitelné a byla by ostuda, kdyby to tak nebylo. Jeho emoční dopad však není takový jako u klasik, chybí mu i Romerův charakteristický podtón, díky němuž jsou jeho zombie filmy víc než jen obyčejnou krvavou řezničinou. Na druhou stranu, remake svou nemrtvou hru pořád rozehrává důstojné v kvalitě a se zombie látkou pracovat umí. Sice se nejedná o přírůstek, který by svůj žánr dokázal vyloženě posunout, a mezi novějšími zombie horory přece jenom stojí ve stínu „28 dní poté“, ale i přesto jde o jeden z výraznějších novodobých kousků, v němž se prohánějí nemrtví s chutí na lidské maso. Povedená záležitost.


Machine Head – Catharsis

Machine Head - Catharsis

Země: USA
Žánr: groove metal
Datum vydání: 26.1.2018
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Volatile
02. Catharsis
03. Beyond the Pale
04. California Bleeding
05. Triple Beam
06. Kaleidoscope
07. Bastards
08. Hope Begets Hope
09. Screaming at the Sun
10. Behind the Mask
11. Heavy Lies the Crown
12. Psychotic
13. Grind You Down
14. Razorblade Smile
15. Eulogy

Hrací doba: 74:17

Odkazy:
web / facebook / twitter

Říká se, že jedním z rozdílů mezi americkou a evropskou společností je přístup k selhání. Zatímco v Evropě je selhání něco, čeho je třeba se za každou cenu vyvarovat, ve Spojených státech jde jen o další krok, který vás posune blíže k úspěchu. Hranice mezi tím, kdo se při druhém pokusu znovu spálí, a tím, kdo napodruhé uspěje, bývá někdy nesmírně tenká. První je však zoufalcem, zatímco druhého nazýváme vizionářem. V duchu této logiky mám obavu, že Machine Head žádní vizionáři nejsou a že to není ani těsné. Je totiž třeba si přiznat, že většina „Catharsis“ je naprosto zoufalým pokusem o znovuobjevení něčeho, co ani napoprvé nebylo nijak zázračné.

Za „Supercharger“ dostali Machine Head po papuli, a to možná i více, než si zasloužili. Sebrali se však a natočili několik skvělých alb, která je v mých očích umístila na špici moderního melodického metalu. Těžko říci, zda za to mohlo kreativní vyčerpání či třeba odchod basáka Adama Duce, ovšem už na minulém „Bloodstone & Diamonds“ jim docházel dech. Záchvěvy pompéznosti tu sice ještě stále byly, ovšem ona mohutnost, která charakterizovala předchozích pár alb, se vytratila, její místo pak zaujalo až příliš mnoho beztvaré vaty. „Catharsis“ bohužel není krok k lepšímu.

Ve skutečnosti „Catharsis“ není a nemělo být jedním albem. Na ploše čtyřiasedmdesáti minut (délkou tedy novinka překonává i rozvleklé minulé album a můžeme být rádi, že Roba Flynna a jeho kumpány limitovala délka cédéčka) se totiž skrývají dvě skladatelsky hodně odlišné desky. Na první z nich mířila moje vzpomínka na „Supercharger“ a je to právě ona, která „Catharsis“ definuje, neboť zabírá jeho větší část.

Bohužel v podstatě jediné, co zbylo z nejsilnějších alb kapely, je agrese. I tak je to ale agrese bezzubá, Flynnův hlas je plný strachu a beznaděje (ostatně jeho neslavné fňukavé rapování slaví návrat) a oné síly předchozích alb dosahuje snad jen v několika refrénech. Kapela navíc v podstatě nedovedla napsat jediný pořádný riff a díky silným efektům a velice hlubokému podladění (pocitově jsou kytary na „Catharsis“ naladěné hlouběji, než mají Machine Head ve zvyku, ale můžu se mýlit) zní v podstatě všechny rytmické party stejně. Jsou tu výraznější momenty (mocný refrén v „Beyond the Pale“, punkový v „California Bleeding“, smyčce v „Kaleidoscope“), ale i vyložené průsery jako třeba ohraný breakdown v „Volatile“, recitovaná sekce v „Triple Beam“ či tleskání na úvod „Kaleidoscope“). Bohužel většina skladeb zejména v druhé polovině desky je navíc snadno zaměnitelná.

Je tu však i druhá, o něco zajímavější stránka desky, jejíž charakteristikou je snad jen, že nezní, jako když se padesátníci snaží navrátit o dvě desetiletí zpět. Titulní „Catharsis“ je jednou z nejsilnějších skladeb na nahrávce, strukturou i užitím smyčců připomíná podobně povedenou „Now We Die“. Bohužel právě zde lze krásně demonstrovat, jak málo práce si Machine Head s novinkou dali. „Catharsis“ (jakožto skladba) oplývá totiž celou řadou drobných detailů, a to jak skladatelsky, tak zvukově, zatímco naprostá většina alba zní ploše a nevýrazně. Ten kontrast je opravdu veliký.

Jsou zde však i další zajímavé kousky. „Behind the Mask“ je jemná balada, která výborně graduje a v níž je konečně výrazněji slyšet v pozadí zpěv Jareda MacEacherna (který k mému překvapení zpívat umí). Do „Razorblade Smile“ sice Flynn vlepil svůj obvyklý vzteklý rap, ani ten však nezkazí skvělý staromilsky thrashový nápor kytar, na němž skladba staví. A je tu i „Bastards“, prapodivný bastard folkové balady s… těžko říci co se přesně děje v její druhé polovině, je to však jedna z těch situací, jimiž život nešetří a při kterých není jasné, zda se smát či brečet. Přitom její první polovina, pokud by ji Machine Head osekali o zbytečné zvuky na pozadí tak, aby zbyl jen Flynn s akustickou kytarou, by byla prudce poslouchatelná, byť také trochu oposlouchaná.

„Heavy Lies the Crown“, nejdelší skladba počinu, sice tematicky slibuje hodně, jenže po nečekaně powermetalové první polovině s epickým nástupem zabřednou Machine Head do své obvyklé skladatelské impotence a píseň nakonec zahyne na nedostatek dobrých nápadů. Zbývá snad jen „Eulogy“ – zastřená a nudnější verze „Bastards“, která bohužel posluchače na závěr definitivně uspí.

Machine Head

Rád bych o „Catharsis“ řekl něco pozitivního, opravdu. Když jsem si o albu udělal názor a přečetl několik recenzí zahraničních kolegů, které s mým pohledem až nečekaně souzněly, jal jsem se hledat alespoň něco, za co bych Machine Head jednoznačně pochválil, jenže kromě několika málo skladeb jsem opravdu nic nenašel. Dokonce i zvuk alba je protivný, se zbytečně hlučnými kytarami, neslyšnou basou, nedostatkem jakýchkoli jemnějších detailů (až na zmíněnou titulní skladbu) a s plechovkami od fazolí, které zcela zjevně používal Dave McClain místo některých bubnů.

Když do toho přidáte zbytnělé ego Roba Flynna, je to vražedná kombinace. Přestože mám dojem, že u piva bych se s Flynnem na lecčem shodl, jeho kázání o tom, že láska je silnější než zbraně, je prostě naivní. Láska možná porazí zbraně, ovšem ti, kteří album kritizují, si nic jiného než „fuck you“ nezaslouží. Alespoň je vidět, jak Flynn sám věří tomu, co káže. A to je asi to nejsmutnější na této etapě života Machine Head, smutnější než špatná hudba, který ji, zdá se, charakterizuje.


Calques – Civilizing

Calques - Civilizing

Země: USA
Žánr: black metal / noise
Datum vydání: 13.10.2017
Label: Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Periurbanization
02. Exurbanisation
03. Galvanization
04. Conversation
05. Decomposition

Hrací doba: 25:35

Odkazy: –>

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Solidní dávkou hlukařiny nikdy nepohrdnu. Stejně tak mám rád, když se noise smíchá s blackmetalovou černotou – tato kombinace sice obvykle nedosahuje takových sonických extrémů jako čistokrevně noisová lázeň, ale většinou to vyvažuje tuze ohavnou atmosférou. A když nic jiného, zpravidla to přinejmenším dost nakládá a dává do těla. A přesně něco takového jsem čekal i od „Civilizing“

Calques je dvoučlenná formace ze Spojených států amerických, kde se scházejí členové kapel Japanese Women (tenhle název mě fakt baví) a Hadals, což jsou v obou případech záležitosti, jejichž tvorba není určena lidem holdujícím zábavné a veselé muzice. I když jen tak mezi námi, o mnoho zajímavější mi připadá Hadals, jejichž hudba je o mnoho experimentálnější a ošklivější. Ale to jen tak na okraj, protože jsme se zde dnes sešli především kvůli Calques. Tak se pojďme podívat, jak se jim jejich prvotina vyvedla…

Minialbum „Civilizing“ nabízí pětici skladeb, které dohromady dávají nějakých pětadvacet minut metalového extrému. A ne nutně jen metalového, jelikož hned úvodní stopa „Periurbanization“ rozjede industriálně-hlukovou koláž. Nejprve tichý začátek, po němž nastoupí nějaké to skřípění a pištění. Nejedná se ovšem o nějakou anti-humánní fašírku, při jejímž poslechu by člověku krvácely uši. Pro koho není noise španělská vesnice, toho věci jako „Periurbanization“ nemůžou rozházet ani omylem. A naopak ti, jimž by něco takového mohlo pocuchat nervičky, se zase k nahrávce „Civilizing“ s největší pravděpodobností nikdy nedostanou.

Může to znít trochu jako kritika, ale věřte, že ještě nejde o nic zásadního. Naopak bych si dovolil tvrdit, že „Periurbanization“ patří k tomu nejzajímavějšímu, co Calques na tomhle počinu nabízejí. Následující písně možná nevykazují nějaké známky melodičnosti*, přístupnosti nebo jiných podobných nežádoucích vlastností a rozhodně se, navzdory názvu celého alba, nejedná o nic, co by chtělo svého posluchače zcivilizovat, ale to ještě automaticky neznamená kvalitu. Calques se snaží hrát intenzivně, ale jejich snaha se trochu míjí účinkem. Jinými slovy řečeno, není to prostě ono a do stavu, kdy by jejich muzika dokázala srazit na zem a zadusit, jim mnohé schází.

(*i když… sem tam se náznak objeví…)

Upřímně mě trochu zklamalo, že „Civilizing“ není nijak výrazně hlukové. Calques hrají spíš black metal a v některých dost primitivních (to nemusí být nutně myšleno negativně) riffech je navrch cítit spřízněnost s punkem. Což ovšem znalce kontextu (rozuměj: Japanese Women) nemůže překvapit. Ale ten noise v tom nějak schází. Určitá patina tu sice je, ale posluchače prahnoucího po hudebním extrému to nejspíš neuspokojí. Objeví se už jen nějakých pár vsuvek jako třeba v „Galvanization“, ale vždy se jedná jen o takové cudné zaskřípění. O nějakém hlukovém běsnění nemůže být řeč ani náhodou.

Calques

Navíc mi ani nepřijde, že by Calques nějak excelovali alespoň v té metalové složce. Je to celé v pohodě, v reálu „Civilizing“ není nějak špatná nahrávka, ale nic zásadního se na ní prostě neděje a celé je to jenom takové obyčejné. Když se objeví nějaký nadějný motiv, Calques jej většinou hodně rychle nechají být a pokračují ve svém standardu, který je – už bychom se asi měli podívat pravdě do očí – průměrnějšího rázu.

Základní vize Calques mi připadá v pořádku, byť se nejde o nic zásadně originálního. Samotné provedení však pokulhává. „Civilizing“ mě o svých kvalitách jednoduše nepřesvědčili, uhranutí, v jaké jsem doufal, se nedostavilo. Vzato kolem a kolem prostě žádný zázrak a do poslechu případných dalších nahrávek kapely se rozhodně nepoženu. Na samotné „Civilizing“ pak myslím zapomenu dost brzy.


Night of the Living Dead (1990)

Night of the Living Dead (1990)

Země: USA
Rok vydání: 1990
Žánr: horor

Originální název: Night of the Living Dead
Český název: Noc oživlých mrtvol

Režie: Tom Savini
Hrají: Tony Todd, Patricia Tallman, Tom Towles, McKee Anderson, William Butler, Katie Finneran

Hrací doba: 92 min

Zdroj fotek: RottenTomatoes.com

(Budou spoilery.)

Duchovním otcem legendární zombie ságy „…of the (Living) Dead“ je samozřejmě George Andrew Romero, jenž za kultovními horory stojí jakožto režisér i scénárista. Nejde ovšem o jedinou výraznou postavu, která se sérií prolíná. Zajímavou stopu v ní zanechal i Tom Savini, což je další známé hororové jméno.

Tom Savini proslul především jako machr na masky a gore efekty. Ty měl dodat již pro původní „Noc oživlých mrtvol“ z roku 1968, ale z toho sešlo, protože byl povolán do služby do války ve Vietnamu, kde sloužil jako válečný fotograf. Objevil se ovšem jako motorkář v následujícím „Úsvitu mrtvých“, masky a efekty vyráběl pro „Den mrtvých“, střihl si cameo v remaku „Úsvitu mrtvých“ (2004) a „Zemi mrtvých“ (2005) a v neposlední řadě – režíroval první remake „Noci oživlých mrtvol“, který vyšel v roce 1990. Dodnes se jen tak mimochodem jedná o jeho jediný celovečerní režijní počin.

„Noc oživlých mrtvol“ samozřejmě trápí podobné problémy, jaké se objevují u většiny remaků – tím spíš jde-li o předělávky kultovních snímků, které se nějakým způsobem zapsaly do historie svého žánru a posunuly jej kupředu, což je v případě originální „Noci oživlých mrtvol“ nesporné. Na svou předlohu prostě nemá. A z určitého úhlu pohledu vlastně ani mít nemůže. V takovém případě se okamžitě nabízí otázka, jaký vůbec může mít remake smysl, když je původní film dodnes skvělý a má silnou atmosféru, ale na to odpovědět nedokážu – sám si ji vždy kladu, proč to vůbec někdo dělá, když zahlédnu ohlášení dalšího remaku nějakého starého kvalitního hororu.

Nicméně zpátky do roku 1990. Navzdory tomu, co jsem právě řekl, patří tato „Noc oživlých mrtvol“ ještě mezi ty důstojnější modernizace staré látky. Když nic jiného, je zde cítit velká láska k hororovému žánru, úcta k předloze a nadšenectví, díky nimž nejde o vylízanou píčovinu. Ve své podstatě se totiž jedná o velmi dobrý a nadprůměrný hororový kousek, jemuž na kreditu nejvíc ubírá právě to, že je srovnáván (a také musí být srovnáván) se svým legendárním vzorem.

Dle očekávání přináší „Noc oživlých mrtvol“ verze ’90 hned několik technologických vylepšení. Starý černobílý obraz vystřídaly plné barvy. V originále vypadaly nemrtví ještě docela lidsky, zatímco zde už jsou patřičně hnusní a olezlí, jak si novější doba žádá. Nicméně i přesto tato verze stále ctí původní ideu pomalého a těžkopádného pohybu zombies, kteří se tím pádem dají jednotlivě vcelku lehce likvidovat, ale jejich nebezpečnost extrémně roste s jejich počtem. Remake se opět nesnaží o bezhlavá jatka a potoky krve, což není špatně, nicméně ani zdaleka nemá tak syrovou a tísnivou atmosféru jako původní „Noc oživlých mrtvol“. Novější verze obětovala syrovost na oltář vyššího tempa, díky čemuž bude současnému divákovi neholdujícímu hororovému oldschoolu asi bližší.

Night of the Living Dead (1990)

Příběhově se tato „Noc oživlých mrtvol“ drží svého předchůdce poměrně věrně. Přibližně dvě třetiny dokonce jako klíště, a pokud přijde nějaká inovace, jde jen o detaily jako třeba noví zajímaví nemrtví (zombie z pitevního stolu, zombie se zlomenou páteří). I skladba postav, jejich charaktery a vesměs i vývoj jejich vztahů zůstává totožný s originální verzí – s výjimkou Barbary, jež zde není tak apatická a změní se v drsňačku, která se neštítí práce s puškou. Opět tedy začínáme na hřbitově, kam dva sourozenci přijedou položit květiny na hrob, a setkají se zde s prvními nemrtvými. Barbara utíká a skončí v domě, kam za chvíli dorazí i Ben, ve sklepě najdou dalších pět lidí a společně se v domě opevní za stálého narůstání počtu zombies za okny i napětí uvnitř.

Night of the Living Dead (1990)

Změny přicházejí až po pokusu o získání benzínu z nedaleké pumpy, odkud se novější „Noc oživlých mrtvol“ začíná odvíjet trochu jinak. Některé postavy zemřou trochu jiným způsobem a jedna tentokrát dokonce přežije. Zatímco v originále všichni zůstali v domě, zde se Barbara nakonec vydává do noci hledat záchranu. Závěr není tak hořký, ale jistý cynismus mu opět nechybí. Podobně jako v původní verzi se i nyní ve finále objevuje určitá sociální kritika pramenící z toho, jak si někteří burani masakrování nemrtvých užívají a berou to jako zábavu. V originální „Noci oživlých mrtvol“ byl ovšem tento aspekt nenásilně naznačený. V remaku se na něj klade větší důraz a je podán trochu polopatičtěji, možná až trochu moc. Především komentáře oné přeživší postavy, aby to pochopil úplně každý, mi přišly trochu navíc.

To je ovšem jen detail, jenž nezkazí dojem z jinak povedeného hororu, který sice na svou předlohu nedosahuje, ale právo na existenci určitě má.

Night of the Living Dead (1990)


The Body & Full of Hell – Ascending a Mountain of Heavy Light

The Body & Full of Hell - Ascending a Mountain of Heavy Light

Země: USA
Žánr: experimental / avantgarde metal
Datum vydání: 17.11.2017
Label: Thrill Jockey Records

Tracklist:
01. Light Penetrates
02. Earth Is a Cage
03. The King Laid Bare
04. Didn’t the Night End
05. Our Love Conducted with Shields Aloft
06. Master’s Story
07. Farewell, Man
08. I Did Not Want to Love You So

Hrací doba: 34:52

Odkazy The Body:
facebook / bandcamp

Odkazy Full of Hell:
web / facebook / twitter / bandcamp

Když už si myslíte, že jste slyšeli naprosto všechno a nic vás nemůže dále překvapit, obvykle přijde něco, co vám dá pořádně do tlamy a přesvědčí o opaku. Tedy ne, že bych si právě tohle myslel, ale sem tam jsem si posteskl, že by to chtělo něco nového. A jestli taky chcete něco nového, pak neváhejte sáhnout po kolaboraci kapel The Body a Full of Hell.

Nejedná se o jejich první studiové setkání, tím je „One Day You Will Ache Like I Ache“ z roku 2016, kde se tyto grupy utkaly, aby stvořily noisového hybrida na bázi dronu a hardcoru. Už poslech této desky byl poměrně šok a rozhodně se nejedná o záležitost pro každého. Na novince „Ascending a Mountain of Heavy Light“ jdou ale ještě dál a představují nám rovnou svůj vlastní žánr, který není úplně jednoduché pojmout.

Ani pořádně nevím, kde začít dřív. Album je složené z osmi písní, ale je lepší ho brát jako jeden celek. Nejde tu ani tak o hráčské schopnosti ovládat dané nástroje, jako o vytvoření co nejznepokojivější atmosféry. Ta mučí nejen ušní bubínky, ale rovnou celé tělo. Dopad této hudby je skutečně fyzický, jelikož tlak působící na posluchače je enormní a „Ascending a Mountain of Heavy Light“ v něm neustává, naopak se valí na posluchače a neuhýbá vedle. Je to jako probudit se v bořící se továrně, kde za všudypřítomného chaosu cítíte tíseň a bezmoc se vymanit z jejích útrob, přičemž vás vtahuje stále hlouběji a hlouběji.

Přestože doménou kapel je doomové experimentování, respektive grindcorové běsnění, na „Ascending a Mountain of Heavy Light“ oboje dvoje přehlušuje hodně ujetá elektronika a dunivý industrial. Rčení upustit uzdu fantazie tu je naplněno do posledního písmenka a na veškeré konvence a zajeté způsoby se tu zvysoka kašle. Brutální záchvěvy šílenství jsou ještě umocňovány inspirací ze škály různých stylů, free jazz nevyjímaje. Tahle intenzivní směsice je zkrátka vysoce kreativní a nenapadá mě nic, k čemu by se dala přirovnat.

Z klasických nástrojů tu nejvíce prostoru dostávají bicí, které často tvoří základní kostru, na niž se následně všechen ostatní bordel nabaluje. Třeba hned úvodní „Light Penetrates“ je postavena na hře bicích, do níž postupně bodají elektronické signály a řev obou zpěváků. Zatímco ten Walkerův (Full of Hell) je klasicky z plna hrdla nabroušený, King (The Body) vydává zoufalé vytí a ze všeho nejvíce mi připomíná legendární křičící kozy. Daleko více mi sedí první styl, přičemž ten druhý mi s postupem času začal čím dál více vadit. Možná, že právě to bylo záměrem, jelikož „Ascending a Mountain of Heavy Light“ prostě navozuje podobně nepříjemné pocity, takže to vlastně zapadá do konceptu. Mě ovšem tento aspekt zneklidňuje v negativním slova smyslu a na celé desce mi pak vyloženě překáží.

The Body & Full of Hell - Ascending a Mountain of Heavy Light

Zvukovou koláž také dobře ztvárňuje výborná obálka, na které můžeme vidět ten maglajz na vlastní oči. Do hry se tu dostává třeba i splašené saxofonové číslo, rovněž v titulní skladbě, nebo tajemná dubová ozvěna v předposlední „Farewell, Man“, což je zároveň jediná věc obsahující nějak výrazněji grindcorové postupy. Album není brutální pro svou rychlost, té tu koneckonců moc není, ale pro všechny ty pazvuky, kde elektronika připomíná kroucení plechů, kytary neprostupnou hlukovou stěnu a činely usedající prach na stroje poničené mohutnými údery bicích.

Mezi mé nejoblíbenější patří nekompromisní industrialová mašinérie „Earth Is a Cage“ a bubenické číslo „Our Love Conducted with Shields Aloft“, jež je až do závěrečných výpadků a přelévání se ze strany na stranu rušeno hlasitým hučením, přičemž si dokážu leckoho představit, jak si jde zkontrolovat svoji audio soupravu, jestli náhodou není chyba na jeho straně. Stejně tak jsem si oblíbil také následující „Master’s Story“. Ta se zprvu jeví až jako taneční věc, přičemž se brzo převalí do dronových vod a postupně se z této mizérie vrací zpět, ale… nedopadne to dobře.

Jestli jste ochotni poslouchat půlhodiny hudby bez výraznějších záchytných bodů a nechat se dobrovolně dusit pohlcující atmosférou beznaděje, pak je „Ascending a Mountain of Heavy Light“ tím správným průplachem. Na mě to zatím i po mnoha poslechnutích stále funguje, ale musí na to být chuť a ta správná nálada se nechat takhle zformovat. Mohu vřele doporučit všem bonvivánům lačnících po originalitě a hledajících potěšení v bourání zavedených pravidel.


Corrosion of Conformity – No Cross No Crown

Corrosion of Conformity - No Cross No Crown

Země: USA
Žánr: stoner metal
Datum vydání: 12.1.2018
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Novus Deus
02. The Luddite
03. Cast the First Stone
04. 1. No Cross
05. Wolf Named Crow
06. Little Man
07. Matre’s Diem
08. Forgive Me
09. Nothing Left to Say
10. Sacred Isolation
11. Old Disaster
12. E.L.M.
13. 2. No Cross No Crown
14. A Quest to Believe (A Call to the Void)
15. Son and Daughter

Hrací doba: 57:37

Odkazy:
web / facebook / twitter

Pepper je zpátky. Zpráva, která před třemi lety potěšila nejednoho příznivce Corrosion of Conformity. Naposledy v sestavě figuroval v roce 2006, kdy se celá kapela uložila k ledu, aby se zase o čtyři roky později probudila k životu, tentokrát však pouze jako trojice – Woody, Deana Mullin. Takto fungovali už v osmdesátých letech, tedy ještě za časů crossover/hardcorové horečky, a tak by kdekdo předpokládal, že se k tomuto stylu také vrátí. To se ovšem úplně nestalo, namísto toho připravili dvě sludgově zemitá a nakonec vlažně přijatá alba navazující spíše na Pepperovu éru.

I proto se velmi často z řad fanoušků ozývaly výzvy k návratu tehdejšího frontmana. Ono není divu. Právě díky Pepperu Jay Keenanovi, jak zní jeho rodné jméno, se Corrosion of Conformity dostalo v devadesátých letech větší pozornosti a zaznamenali i komerční úspěch. Do kapely přišel jako kytarista, který ale už na svém prvním albu s kapelou, „Blind“, složil singl „Vote With a Bullet“, jejž i sám nazpíval. To jako by předznamenalo pozdější události, kdy brzy převzal hlavní kormidlo. Tím docela pootočil, což přineslo ovoce v podobě desek „Deliverance“ a „Wiseblood“, na něž je dnes pohlíženo jako na zásadní placky těchto Američanů.

Pochopitelně, že zvláště po odkazu těchto dvou opusů se volalo nejvíce a mohu potvrdit, že na „No Cross No Crown“ jsou tyto vlivy skutečně slyšet. Ještě více však novinka připomíná poslední řadovku vydanou před pauzou, „In the Arms of God“. Corrosion of Conformity se tak opravdu vrátili ke svým „druhým“, Pepperovským kořenům, což je pro mnohé jistě dobrá zpráva. Pojďme se podívat, jak se jim tento návrat vyvedl.

Když se zaměříme na zadní obal „No Cross No Crown“ zjistíme, že se zde nachází 15 skladeb o celkové délce kolem 57 minut. To je takřka totožné se všemi výše zmiňovanými deskami, konkrétně s „Deliverance“ pak snad na chlup stejné. Zároveň lze vytušit, jak bude asi novinka poskládaná. Corrosion of Conformity měli v oblibě různé předehry, mezihry, a také že i tady se jich několik nachází. Já osobně moc nevidím důvod jejich užití, ale asi chtěli mít návrat se vším všudy. Klidně bych se bez nich dokázal obejít.

Co se stylu týče, jak už bylo řečeno, Corrosion of Conformity pokračují tam, kde s Pepperem skončili. Do jejich tvorby tak opět pronikly southern rockové vlivy, větší uvolněnost, silné refrény, neúnavné sólování a samozřejmě jeho charakteristický zpěv. Při promíchání s mohutným podkladem, groovy rytmikou a hutnými riffy dostaneme směs, kterou tato čtveřice uhranula posluchače už před pětadvaceti lety. Ta odlehčenost připomíná období „Deliverance“ / „Wiseblood“, zatímco tvrdý základ a produkce novější „In the Arms of God“.

Přednostmi „No Cross No Crown“ jsou jednoznačně riffy, kterých je tu požehnaně. Tím myslím těch opravdu výborných. Téměř každá skladba disponuje povedeným a dostatečně chytlavým motivem, díky němuž písně nesplývají dohromady a lehce se od sebe rozlišují. Dalším plusem jsou kytarová sóla. Ta zde nejsou rozhodně jen tak do počtu, naopak kolikrát skutečně znamenají vrchol a v případě těch slabších kusů představují právě to nejlepší z nich. Hlavně dávají nějaký smysl, třeba když dotváří nastolenou náladu, takže se nejedná o bezcílné šmrdlikání. WoodyPepperem se zde fakt vytáhli. V případě Peppera ještě nejde nezmínit jeho zpěvy a texty, opět velice chytlavé, dobře se doplňující s hudbou a nabízející několik poloh. Samozřejmě nezaostává ani Deanova basa a Mullinovy bicí, avšak ten kus pozornosti, co na sebe dokáže Pepper a také Woody přenést, je obdivuhodný.

Když se zaměříme na konkrétní skladby, dá se „No Cross No Crown“ rozdělit do několika částí, přičemž použiji tu nejtriviálnější – dobrou a špatnou. Je to celkem častý nešvar a i tato nahrávka jím trpí. První půlka, zhruba tak do sedmého zářezu, je ta dobrá, zbytek ta horší. Ono nelze říct vyloženě špatná, protože atributy k dosažení tohoto označení nenese. Je to ale tak nějak vidět i ze samotného výběru klipovek, což by měly být ty lepší písně, když už mají reprezentovat a dělat albu reklamu. Ty jsou na „No Cross No Crown“ zařazeny hned zkraje, no a taky že patří k tomu nejlepšímu. Ať už tvrdý otvírák „The Luddite“, rychlá jízda „Cast the First Stone“ nebo kytarovka „Wolf Named Crow“, všechno jsou to poctivé fláky a ukazují styl Corrosion of Conformity v plné kráse. Nepočítaje intro a mezihru, jedná se de facto o první tři skladby.

Právě tyto vsuvky mají různé role a jsou uvedeny vždy po dvou plnohodnotných kusech. Třeba úvodní „Novus Deus“ utváří pomocí zvuku tlukotu srdce a jemné kytary napětí, čímž zvyšuje očekávání na věci následující. Čtvrtá „1. No Cross“ je zase temná věc a takový předkrm, jenž vyústí až v titulní třinácté „2. No Cross No Crown“, což je zároveň s bluesovou „Nothing Left to Say“ nejlepší kompozice druhé půlky. „Sacred Isolation“ je pak tripová záležitost opředená zastřeným sólem, zatímco „Matre’s Diem“ jako když má nechat doznít pohodovou atmosféru z „Little Man” a předznamenat podobně laděnou „Forgive Me“. Jak už jsem řekl, minimálně bez dvou posledně jmenovaných bych se obešel.

Corrosion of Conformity

Právě s „Matre’s Diem“ se deska láme do své druhé poloviny, kde už se písním dá vytknout řada věcí. Poněkud chladný dojem zanechává „Old Disaster“, stejně tak další „E.L.M.“ neboli „Eternal Losing Mind“ a také předlouhá „A Quest to Believe (A Call to the Void)“. Ani závěrečná psychedelická „Son and Daughter“ to už pak výrazně nevylepší, zkrátka tuhle pasáž „No Cross No Crown“ se moc vychytat nepodařilo. Často jsem měl v těchto momentech nutkání koukat, kdy už přehrávač přeskočí na další stopu, a to rozhodně není dobré znamení. Je však nutné podotknout, že jsem se do celé nahrávky dostával poměrně dlouho a s prvními poslechy mě nijak zvlášť nezaujala ani první půlka, ale jsem si jist, že u té druhé už se to jen tak nezmění. Možná mám trochu přísný metr, zmíněnou pětici totiž nelze brát jako škvár, ale ty ostatní jednoduše baví víc.

Výsledný verdikt je i přes slabší chvilky v druhé půli kladný a „No Cross No Crown“ můžu označit za dobré album s několika silnými skladbami, které se skutečně blíží klasickým kouskům Corrosion of Conformity. Už kvůli nim se vyplatí do této nahrávky investovat svůj čas. Pepper je zpátky a kapele to jenom prospělo. Jak se s oblibou mezi jejich příznivci říká, všechno chutná lépe s trochou pepře. Povedený návrat podpořený kvalitním studiovým materiálem.


Pink Mass – Necrosexual

Pink Mass - Necrosexual

Země: USA
Žánr: perverse grindcore
Datum vydání: 31.10.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Invocation of the Necrosexual
02. Hedonist’s Lament
03. Dismal Tormentor
04. Bestial Sodomizers
05. Crypt Perversor
06. Extinction of the Breeders
07. Lair of the Hedonist
08. Voreified
09. Altar of Domination
10. Craving Asphyxiation
11. Excoriated Purity
12. F.O.A.D. N.S.B.M.
13. Sigil of the Sexorcist

Hrací doba: 26:53

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Rozhodně se nemohu považovat za nějakého velkého příznivce grindcoru, to by bylo dost odvážné, a kdyby to navíc slyšel nějaký ortodoxní grinder, nejspíš by mi za trest nacpal půlmetrové dildo do prdele, o což samozřejmě zájem nemám, poněvadž víc jak čtvrtmetrová dilda můj ánus prozatím nedokáže pojmout. Dovolím si však tvrdit, že na rozdíl od mnohých (většiny?) lidí mám pro tenhle žánr pochopení a je mi na něm sympatická jeho zvrhlost, pohrdání konvencemi a odvaha se hrdě brodit po kolena ve sračkách – leckdy vzhledem k tématům takřka doslova.

Právě díky tomu jsou mi dost sympatické i kapely jako Pink Mass – leckdy dokonce víc vizuálně a tematicky než hudebně. Když si prohlížím fotky kapely, její stylizaci a obecně vizuální stránku, tak mě to prostě strašně baví a cením, jak je to nenormální a tolik vykolejené od průměru. Zábavná je i jejich fascinace perverzí, fetišem a zvrácenými sexuálními praktikami. Grindcorem nepolíbený člověk z takzvaně normální společnosti (a vlastně možná i dost lidí z metalové, údajně nonkonformní scény) by to jistě zavrhnul jakožto něco chorého, úchylného, dekadentního. Vždyť takové to vlastně je, akorát já to považuji za klad. Stokrát radši budu fandit dobytkům, kteří hrají koncerty v kuklách a kožených tangách a na fotkách si kouří monstrózního umělého lofase prošpikovaného hřeby, než takzvaně pohodovým kapelkám, jejichž jediným smyslem existence je nikoho neurazit.

Samozřejmě, že se v grindcoru nejedná o nic neobvyklého, však i v našich končinách najdeme podobné věci. Pink Mass mi svým pojetím dost připomínají třeba slovenské Enema Shower, akorát s tím rozdílem, že Američané tu zvrhlost, perverzi a uctívání BDSM dotáhli ještě o jeden stupínek výše. Mimochodem, věděli jste, že „pink mass“ je satanistický rituál, jehož cílem je obrátit duši zemřelého na homosexualitu? Jestli ne, tak teď už to víte! V případě zájmu klidně googlete, můžete se dostat i k docela zábavným fotkám, jak si kněz Církve Satanovy dře koule o náhrobní kámen matky zakladatele Baptistické církve Westboro, haha. Ale nezapomeňte si zapnout anonymní okno, aby to v historii prohlížeče neobjevila maminka…

Ale to už jsme poněkud odbočili, protože hlavním tématem dnešního povídání je nakonec přece jenom hudební náplň druhého dlouhohrajícího alba Pink Mass s názvem „Necrosexual“. Z téhle stránky už to ovšem tak jednoznačná šleha není. Pink Mass totiž zjevně patří ke skupinám, u nichž jsou ty věci „okolo“ ve finále zábavnější než vlastní muzika. Američané drhnou docela standardní grindovou řezanici, v níž sice lze vystopovat vlivy i dalších extrémních žánrů, ale nejde o nic natolik zásadního, abychom to tu museli rozebírat.

Na druhou stranu, i navzdory skutečnosti, že Pink Mass opravdu nehrají nic zásadního nebo výjimečného, nedá se jim vyčítat, že by hráli nějakou vyslovenou píčovinu. „Necrosexual“ si udržuje extrémnost grindcoru, ale jednotlivé tracky mají hlavu a patu. Pomalu víc, než by člověk od formace jako Pink Mass čekal. Pochválit lze třeba vokály, protože kromě standardního blití Tyranta Perversora se na albu objeví i kanální murmur nebo hysterický jekot. Doprovodným zpěvem (haha!) přispívá i Snevil the Wet-Brained Mercenary (ty jména jsou taky vtipná, to né že né!), což jen podporuje jistou rozmanitost v tomhle směru.

Pink Mass

Ze songů mě nejvíc zaujal „Altar of Domination“ s hodně povedenou druhou polovinou. V palici mi utkvěl i chytlavý začátek „Dismal Tormentor“ a dobré pasáže případně motivy jsem našel třeba i v „Excoriated Purity“ nebo „Bestial Sodomizers“. Výborné jsou pak intro „Invocation of the Necrosexual“, intermezzo „Lair of the Hedonist“ a outro „Sigil of the Sexorcist“, které se všechny nesou v dost odlišném duchu oproti zbytku „Necrosexual“ a mají hodně zajímavou atmosféru (!), až člověku skoro přijde škoda, že okolo nich není trochu jiné než grindcorové album.

Pink Mass dále šlechtí, že „Necrosexual“ trvá jen 28 minut, což je dost málo na to, aby fošna neměla šanci začít nudit. Vlastně když tak o tom přemýšlím, tak na tuhle stopáž a na žánrové poměry se tam toho děje ještě relativně dost, takže to není jen a pouze o tom, že to rychle skončí.

Jak se k tomuhle počinu tedy postavit? Sám pořádně nevím. Na jednu stranu si uvědomuji, že to po hudební stránce není žádná velká pecka a že se k „Nekrosexuálovi“ už vracet nehodlám. Na straně druhé to má svoje plusy, dobré momenty a vysoce zábavné okolnosti. Takhle to vidím – jak s takovým sdělením naložíte vy, to je na vás.