Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

King Cobra (1999)

King Cobra (1999)

Země: USA
Rok vydání: 1999
Žánr: natural horror

Originální název: King Cobra
Český název: Královská kobra

Režie: David Hillenbrand, Scott Hillenbrand
Hrají: Scott Brandon, Kasey Fallo, Pat Morita

Hrací doba: 93 min

(Budou spoilery.)

A máme tady další monstr-ekohoror! Tentokráte v hlavní roli s jednou z nejběžnějších potvor, jaké se v tomhle druhu bijáků používají – hadem. Čímž nejspíš neříkám nic, co byste nemohli uhádnout už ze samotného názvu filmu. Tahle „Královská kobra“ však rozhodně nepatří ke královským počinů svého žánru a její titulní kobra navíc není tak úplně kobra. Ale ty vole, logika a jí podobné zhůvěřilosti nikdy nepatřily k přednostem zvířecích céčkových škvárů, tak čemu se divíte?

V intru „King Cobra“ se toho moc o původu zvířátka nedozvíme. Laboratorní předehra začne dávat trochu smysl až zpětně někdy v půlce filmu. Každopádně tu máme nějaké laboranty, jimž velí postarší páprda. Když si jde páprda přečíst email, jeho poddaní jej zamknou v kanceláři, protože se rozhodli dát experimentům trochu koule. Což se jim sice povede, ale asi o něco víc, než sami chtěli. Jinými slovy – bouchne to, všichni (kromě páprdy) zdechnou… a co je nejdůležitější, uteče jim laboratorní miláček, což byla extra agresivní kříženec kobry královské a chřestýše.

Střih, o dva roky později. Co náš desetimetrový plaz během těch dvou let dělal, to se neví a ani to nikoho nezajímá. Teď jsme ale na maloměstě, kde se chystá pivní festival, na němž se očekává hodně lidí. Vtom se odněkud objeví náš známý had a začne mordovat, co mu přijde do cesty. A vlastně i to, co mu do cesty nepřijde, protože když mu do cesty nic nechodí, tak projeví vlastní iniciativu a něco k zakousnutí si najde sám. Není to žádný debil, prostě mazanej plaz!

Zpočátku se film ještě snaží hrát to jakoby kvazi-chytřeji, že plaza neukazuje v celé jeho „kráse“ (uvozovky tu nejsou proto, že by snad hadi byli tak nechutní… za chvíli pochopíte), spíš to má být rádoby napínavé. Už tady je ale hodně znát, že „King Cobra“ patří do ranku píčovin. Klidně i můžu velkoryse pominout, že to celé vypadá televizně a poloamatérsky. Ale že má had deset metrů a jeho kousance vypadají jak od malé zmije? To neberu. Že desetimetrovou hadici žádná oběť nikdy nevidí ani neslyší? To se mi vážně nezdá.

K tomu přidejte hromadu klišé i v „nehadích“ scénách – ty jsou někdy obzvlášť dementní. Jako třeba tklivá pasáž mezi šerifkou a doktorem, protože doktor chce kvůli kariéře odejít do velkoměsta, zatímco jeho milá šerifová nikoliv – samozřejmě ale zůstane, aby pomohl s hadem, a po odstranění plazí hrozby zůstane napořád. Že byste čekali někoho, kdo hlavním hrdinům nebude věřit, jak je situace vážná? Co vás nemá, jasně že starosta nechce festival zrušit a ohrožení bagatelizuje. Všechny ty standardní příběhové oblouky (haha!) v „King Cobra“ samozřejmě nechybí.

King Cobra (1999)

Hele, nebudeme si nic nalhávat. Tenhle biják je sračka jak bič. A co je nehorší – není to ani vtipná sračka, nýbrž jenom sračka. S čestnou výjimkou v podobě závěrečné akční scény, kdy úroveň demence konečně vystoupá od nadprůměrných výšin a člověk se konečně může začít smát tomu, jak je to neskutečně imbecilní. Že si nakonec milovník trashe přece jenom přijde na své, začíná věštit už příchod hadího experta, jehož nehraje nikdo menší než Pat Morita, který proslul jako kung-fu dědeček ze série „Karate Kid“. Už tohle by mělo rozsvítit výstražnou kontrolku.

Nicméně pojďme na závěrečnou scénu. Už krátce před ní se konečně had začne ukazovat přímo na kameru, takže konečně pořádně vynikne, jak strašně uměle a debilně vypadá. V epickém finále pak kung-fu dědeček hadí expert vymyslí skvělý plán, že plaza naženou do velké trubky a zplynují ho (Hitler-style). Samozřejmě to nepůjde tak lehce, takže dojde na pár fakt vtipných věcí, jako třeba když doktor musí na hada nasadit kung-fu kopy, aby mu nezakousnul holku. Fakt si nedělám prdel! Když jsem viděl, jak doktor letí vzduchem a napere hadovi kopačky do hlavy, tak jsem fakt lehnul smíchem. Už jenom kvůli tomuhle stálo za to tenhle shit vidět.

King Cobra (1999)

S výjimkou téhle závěrečné nechtěně komické scénky ale nemá „Královská kobra“ moc co nabídnout, a to dokonce ani těm z vás, kdo si na podobných žumpách ujíždíte. Všehovšudy tedy doporučuju jen masochistům, kteří netuší co dělat se svým životem.


Frightmare (1983)

Frightmare (1983)

Země: USA
Rok vydání: 1983
Žánr: slasher / supernatural / gothic horror

Originální název: Frightmare
Český název: Frightmare: Legenda hororů

Režie: Norman Thaddeus Vane
Hrají: Ferdy Mayne, Luca Bercovici, Nita Talbot

Hrací doba: 86 min

(Budou spoilery.)

Na „Frightmare“ jsem se z nějakého prapodivného důvodu docela těšil. Asi víc, než jsem se těšit měl. Čekal jsem od toho staré, trochu zapadlé zábavné béčko, které by se mi díky všem právě zmíněným vlastnostem mohlo strefit do vkusu…

Což o to, staré to nepochybně je. Dokonce ještě o trochu starší než 1983, kdy film vyšel, protože byl natočen již v roce 1981. Zapadlé to je myslím taky – neřekl bych, že „Frightmare“ patří k nějakým známým flákům, spíš naopak. Béčkovost se taky daří plnit, protože výsledku nechybí ten pověstný omšelý vizuál a v jistém slova smyslu také naivita a lacinost (což nutně nemusí znamenat negativa). Akorát ta zábavnost… s tou je to tentokrát mnohem horší.

Stručně řečeno, „Frightmare“ rozhodně není žádný zázrak. Jedná se o neškodné a nezajímavé béčko, jehož sledování sice nijak zásadně nebolí, ale nakonec nedokáže nabídnout nic, kvůli čemu byste si jej měli zapamatovat. Gore je na nule, ale to bych tak nějak očekával, poněvadž nastavené směřování nahrávalo spíš víc atmosférické podívané. Nicméně i větší krvavost bych si dokázal představit, protože vraždy tu jsou. Akorát strašně cudné. Rozhodně bych si na absenci násilí nestěžoval, pokud by to „Frightmare“ dokázalo vyvážit tou atmosférou, jenže ani to nepodařilo. Jde o takovou unavenou hodinku a půl bez jakýchkoliv zásadnějších výkyvů směrem ke kvalitě.

Na „Frightmare“ se mi zdá nejzajímavější základní nápad. Hlavní postavou je vysloužilý hororový herec a někdejší hvězda Conrad Radzoff (Ferdinand Mayne). Jako správný umělec je pořádně ješitný, takže se neštítí shodit z balkónu a zabít mladého režisérského hejska, jenž si na něj dovolí otvírat hubu. Svou ješitnost pak projeví i po smrti, kdy se po okázalém pohřbu nechá vystavit ve speciálně vybudované kryptě plné rekvizit.

Mohlo by se zdát, že právě takhle skončila někdejší hororová legenda, ale Conradova cesta ještě bude pokračovat. Tělo z krypty totiž ukradne banda výrostků a odnese si jej do nějakého baráku (v němž – ne náhodou – Conrad za svého života natáčel), protože jedině kalba s mrtvolou je to pravé vzrůšo. Ještě než zemřelého stihnou vrátit na místo jeho původního odpočinku, krádež se rozkřikne a nasraná Conradova stará společně se spiritistkou vyvolají hercova ducha a nechají jej na dálku obživnout. Dál už následuje přímočarý vývoj – Conrad vstane z rakve a začne postupně mordovat holomky, kteří šlohli jeho mrtvolu.

Osobně si – snad ne naivně – myslím, že z takového krásně béčkového námětu šlo vytřískat mnohem víc než tuhle uspávačku, která se prostě jenom odehraje, aniž by nabídla jakýkoliv pamětihodný moment. A přitom Mayne v hlavní roli má svoje charisma; ani mě zásadně nemrzelo, že si part nestřihl Christopher Lee, jenž byl původně zamýšlen a jehož nepříliš známý kousek „Tempi duri per i vampiri“ se ve „Frightmare“ objevuje jakožto krátká ukázka Conradovy slavné tvorby. Ani omladina zralá na porážku není jalová – dvě holky jsou hezké a příjemně se na ně dívá, jednoho z teenagerů hraje Jeffrey Combs („Re-Animator“) ve své hororovém debutu. Také potenciálně zajímavá subžánrová kombinace slasheru, gotického hororu a supernatural hororu nakonec nemá valného dopadu a výsledku nijak zvlášť nepomáhá.

Frightmare (1983)

Věřím, že kdyby „Frightmare“ dostal na starost nějaký talentovanější režisér, jenž by dokázal z temných scén na půdě nebo ve sklepě vytřískat atmosféru a jenž by se nebál trochu přitvrdit při vraždách, které nyní působí zbytečně neškodně, mohlo by se jednat o povedený kousek. Na kdyby se ale samozřejmě nehraje. „Frightmare“ mi bohužel přijde jako promrhaný potenciál, horší průměr až podprůměr a právem polozapomenutá záležitost, jejíž plakáty jsou nakonec lepší než film sám.


Utzalu – The Grobian Fall

Utzalu - The Grobian Fall

Země: USA
Žánr: black metal / hardcore punk
Datum vydání: 10.6.2020
Label: Vrasubatlat

Tracklist:
01. To Know How It Is Seen
02. Onward To…
03. Ruptured by Incest
04. Colorful Flagellation
05. In Treble with Phalanges
06. Avarice
07. Separation Trajectory
08. They Know Their Place
09. Yellow and Alone
10. …The Grobian Fall

Hrací doba: 31:11

Rory Flay, známý také jako Adzalaan, Ad Infinitum, nebo jednoduše R, působí v tolika kapelách, že už si na to musel založit vlastní vydavatelství. Jeho portlandská stáj Vrasubatlat pod sebou má mimo jiné například Serum Dreg, Triumvir Foul nebo Uškumgallu. Dále R hraje třeba v Ash Borer, což je pravděpodobně jeho nejznámější destinace. Myslím tedy, že se rozhodně nenudí. Nejnovější přírůstkem do jeho diskografie je nová deska Utzalu nazvaná „The Grobian Fall“.

Utzalu fungují od roku 2015 a věnují se stylu velice podobnému Bone Awl, Ildjarn nebo Ritual Knife, takže můžeme mluvit o značně zaneseném black metalu, který brousí do hardcore punku. Jedná se už o jejich třetí nahrávku, čili kdo má naposloucháné předchozí „The Loins of Repentance“ a „Idiot Hell“, ví moc dobře co čekat, protože na „The Grobian Fall“ se Utzalu nepokouší o nic nového.

Změnou může být vymizení výhradně noisových pasáží, na něž na minulých dvou řadovkách tu a tam dochází. „The Grobian Fall“ jako celek zní ale přesto daleko hlučněji než jeho předchůdci. Své dělá neurvalá produkce, která jejich strohou a rádo se opakující hudbu opatřuje pořádným virválem. Skladby jsou uváděny zpětnou vazbou, bicí se s tím vůbec nemazlí, všechno přeřvávají a zvukař Andrew Oswald se s nimi snad ani nesnažil něco dělat, a zpěvy nad touto zvukovou koulí chroptí a doufají, že je taky bude slyšet. Dohromady je však tenhle mix hodně působivý a dokáže utvořit až hypnotickou náladu, kdy se každý úder a monotónní riff pomalu s každou další stopou znovu a znovu zahloubá do hlavy.

Právě ve vytvoření tohoto pocitu tkví hlavní přednost „The Grobian Fall“ – dokáže s posluchačem něco udělat. Ono na písních samotných není nic zvlášť extra, avšak v podání Utzalu to zní moc dobře. „The Grobian Fall“ dokonce vypráví příběh. Jak název napovídá, můžeme sledovat úpadek jednoho hrubiána, jenž žije v iluzi, který ho potápí do stále většího zoufalství a zmatku. Nevím jak textově, protože nerozumím ani slovo a texty jsem nenašel, ale minimálně hudebně se tenhle příběh myslím vystihnout povedlo. A v ničem nezaostává ani obal od Timothyho Grieca, jenž rovněž dokáže zmatek a zoufalství zobrazit zajímavě a přesvědčivě.

Hudební výraz Utzalu je zvláštní v tom, že se takřka vůbec neuchyluje ke klasickým blackmetalovým sypačkám, ale raději si všechno odmlátí ve středním tempu nebo rychlejších hardcorových kvaltech. Základem je mít riff a kolem něj se už něco z těchto dvou možností vždycky vybere. Tím znějí Utzalu možná ještě punkověji, než třeba Black Awl. Když to navíc opatří adekvátní produkcí, která tomu přidá na atmosféře, není co řešit. Takhle by to v tomto stylu rozhodně šlo.

Novou desku Utzalu tak mohu doporučit. Zejména tedy těm, kterým nevadí jistá dávka zpátečnictví, ne-invence a opakování sebe sama, ba naopak si libují v hlučných a nepříliš učesaných zaostalostech, které znějí, jako by je někdo vylovil ze septiku a vložil do kazeťáku ještě se zbytky hoven. Na skladatelském umu Utzalu není vcelku moc co obdivovat, ale „The Grobian Fall“ je důkazem toho, že i z toho mála, jímž disponují, dokáží připravit povedenou desku, která stojí za pozornost a ukazuje, že tupost blackmetalového punku má svůj existenční smysl.


Larva (2005)

Larva (2005)

Země: USA / Německo
Rok vydání: 2005
Žánr: natural horror

Originální název: Larva
Český název: Larva

Režie: Abram Cox
Hrají: Vincent Ventresca, William Forsythe, Rachel Hunter

Hrací doba: 96 min

(Budou spoilery.)

Vždycky když koukám na nějakou exkluzivní filmovou sračku, ptám se, co se při natáčení honilo hlavou lidem na place. Jestli si fakt někdo myslel, že tam vzniká opravdu dobrý biják, anebo si všichni byli plně vědomi toho, že natáčejí echtovní mrdku, nad níž si pohoňkají leda tak milovníci toho nejblbějšího škváru. Co si myslel třeba takový William Forsythe, když kývnul na to, že bude hrát v kravině jako „Larva“ (i když je pravda, že zrovna jemu hraní v béčkové až céčkové produkci velké problémy nedělá, protože podobných perel má na triku víc)? A hlavně – co si kurva myslel člověk, jenž celou tuhle srandu zatáhnul? To je jedna z věcí, jaká mě na takových počinech skutečně fascinuje – že to prostě někdo zafinancuje. Tohle mi fakt vrtá hlavou.

Abych ale hrál fér, musím se přiznat, že jsem za svou diváckou kariéru zhlédl i mnohem tragičtější záležitosti než zrovna „Larva“. Nechápejte mě špatně, na tomhle bijáku není dobré vůbec, ale vůbec nic. Naopak je tu prakticky všechno špatně. Z nějakého důvodu se ovšem nejedná o až takové utrpení a za určité konstelace (chci vidět pekelnou sračku a zplna hrdla se jí vysmát do ksichtu) se nejenže dá sjet, ale dokonce se u toho dá i docela bavit. Některé věci tu totiž jsou dost směšné. Tohle zase musím „Larvě“ přičíst k dobru, poněvadž zetko toho nejtvrdšího kalibru přece jenom vypadá ještě jinak a jeho sledování je mnohem větším utrpením.

„Larva“ každopádně vymetá všechna myslitelná příběhová klišé. Máme tu nepovolený a ne úplně legální experiment, jejž ale tentokrát nemá na svědomí vláda, nýbrž chamtivá soukromá společnost. Hlavní hrdina (ideálně nějaký vědátor) hrozbu prohlédne jako první, ale nikdo mu samozřejmě nevěří, a když se na problém snaží upozornit, všichni se mu akorát vysmějí do ksichtu (nebo tak něco, tady si nejsem úplně jistý, protože cca v téhle době jsme s přítelkyní z nudy začali souložit). Jediný, kdo mu věří, je místní paranoický podivín s hromadným palebným arzenálem ve stodole. Všem ostatním závažnost situace dojde až v momentě, kdy je pozdě. Naštěstí ale za rohem na svou příležitost pořád čeká hlavní hrdina, jenž vymyslí geniální plán a nakonec všechno společně s podivínem zachrání. Hlavního šmejda, který stál za nepovolenými experimenty, sežere jeho vlastní výtvor. Na závěr už jen stačí dochutit náznakem otevřeného konce (hrozba nakonec přece jenom přežila) a voilà – sračková podívaná je na světě!

Všechno je to jasné jak facka. Zbývá objasnit jenom dvě věci – jaký přesně je hlavní hrdina vědátor a co přesně představuje tu hrozbu. Jak si tušíte dle názvu, onen experiment bude mít v tomhle případě nějakou spojitost s larvami. Celé městečko Host, kde se děj odehrává, se živí prodejem hovězího masa. Svoje krávy místní farmáři ládují žrádlem od výše zmiňované firmy. Ta se pokouší o lepší výnosy, takže si se žrádlem trochu pohraje. Výsledkem je nakažený dobytek s larvami, které chuděrku kravičku vždycky rozežerou zevnitř a vyskočí ven ve zmutované podobě a připravené vraždit cokoliv. Jo, a ten hlavní jouda je nečekaně veterinář.

Larva (2005)

Právě zmutované zabijácké cosi je zlatým hřebem „Larvy“. Design příšerek je hrozný. Vypadají jako kus černého hadru. Jejich animace už pak spadá do oblasti trikových katastrof. Pokud máte rádi špatně rozhýbané pixely, tak tady si určitě přijdete na své. Nic víc vás nemusí zajímat, protože jestli si něco z „Larvy“ budete pamatovat, budou to právě tyhle kusy anti-přirozeného hadru lezoucí po stěnách.

Naše hadry vraždí stylem, že obalí skoro celou oběť, která u toho patřičně ječí. Je tedy zjevné, že tím pádem tam reálně prakticky nic nebude vidět, tudíž se nemusíte těšit ani na žádné gore. V jedné scéně se objeví trochu cudné krve, ale jinak je to i z tohohle hlediska docela o hovně.

Larva (2005)

Jak už ale padlo dříve, z nějakého důvodu je zvrhle zábavné „Larvu“ sledovat, takže jednou se tomu dá úplně v klidu vysmát. Milovníci céčkových horůrků se zvířátky (ehm…) by to tedy do své sbírky viděných hovadin mohli přidat. Pokud k nim nepatříte, tak to asi za pozornost nestojí, protože až taková halda zase „Larva“ není. Osobně už to podruhé vidět nepotřebuju.


Inquisition – Black Mass for a Mass Grave

Inquisition - Black Mass for a Mass Grave

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.11.2020
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Spirit of the Black Star
02. Luciferian Rays
03. Necromancy Through a Buried Cosmos
04. Triumphant Cosmic Death
05. My Spirit Shall Join a Constellation of Swords
06. Ceremony for the Gathering of Death
07. Majesty of the Expanding Tomb
08. A Glorious Shadow from Fire and Ashes
09. Extinction of Darkness and Light
10. Hymn to the Absolute Majesty of Darkness and Fire
11. Beast of Creation and Master of Time
12. Black Mass for a Mass Grave

Hrací doba: 64:44

Odkazy:
web / facebook

První pohled (H.):

Pokud se jen trochu zajímáte o black metal a poslední dva roky jste nestrávili v jeskyni, takřka jistě jste narazili na kauzu Inquisition, která se udála v mezičase od vydání předešlé řadovky „Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith“ z roku 2016.

Stručně řečeno, hlavní roli v tom sehrál zpěvák / kytarista Dagon a slušná hromádka fotek a videí s dětmi, které byly oblečeny o něco méně, než by asi bylo vhodné. Tohle se nicméně událo před více jak deseti lety, proběhlo nějaké vyšetřování, ale ve finále z toho pro něj žádné zásadní důsledky nevyplynuly a na veřejném seznamu sexuálních delikventů neskončil.

V roce 2018 ovšem tuhle epizodku rozmázl metalový bulvár MetalSucks, na základě čehož se Inquisition pakovali z turné se Satyricon i ze soupisky francouzského labelu Season of Mist. Na nějakou chvíli se duo Dagon / Incubus stáhlo do ústraní, kde se evidentně začalo věnovat tvorbě nové desky. Kapely se ujala polská firma Agonia Records, pod jejímiž křídly vyšlo „Black Mass for a Mass Grave“ v prosinci 2019.

Pro mě osobně dosáhli Inquisition svého hudebního vrcholu na albech „Nefarious Dismal Orations“ (2007) a „Ominous Doctrines of the Perpetual Mystical Macrocosm“ (2010), což jsou oboje řachy jak hovado. I dnes se k těmto nahrávkám rád vracím. Následující dvě řadovky „Obscure Verses for the Multiverse“ (2013) a „Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith“ už mě tolik neoslovily. Inquisition si sice i na nich zachovali svůj charakteristický rukopis, ale ubylo strhujících pasáží a těch skutečně odzbrojujících nápadů. Poslouchat to šlo, ale… něco tomu jednoduše scházelo.

Nepředpokládal jsem, že by „Black Mass for a Mass Grave“ sestupnou tendenci zvrátilo, takže jsem se do poslechu alba nijak zásadně nehnal a pustil si jej spíš z povinnosti. Novinka ale příjemně překvapila, protože Inquisition jejím prostřednictvím opětovně nabírají rozumnější formu. Deska kapelu posouvá, aniž by se vytratil jasně rozpoznatelný sound skupiny, díky čemuž „Black Mass for a Mass Grave“ nebudí dojem točení se v kruhu jako „Obscure Verses for the Multiverse“ a „Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith“. Zřejmě právě díky tomu působí sympatičněji, přestože z dlouhodobého hlediska na tom není o mnoho lépe.

Zároveň přibylo i povedených momentů, takže i z tohoto ohledu se jedná o dobrý posun. Navíc novinka ukazuje, že ani přístupnější produkce a větší melodičnosti nemusí nutně vadit, pokud si je autor dostatečně obhájí skladatelskou stránkou.

„Black Mass for a Mass Grave“ se tedy může zdát prakticky po všech směrech jako krok správným směrem, ale zas tak pozitivní to nebude; album se ne obešlo bez výhrad. Občas to Inquisition s tou melodičností na můj vkus až přehánějí a některé vyhrávky jsou jemňoučké jak dětské prdelky na Dagonově harddisku (pomlčme o tom, že disk v tomhle není jediná „hard“ věc u Dagonova počítače). Jako příklad můžu dát „Necromancy Through a Buried Cosmos“ nebo „Hymn to the Absolute Majesty of Darkness and Fire“ (tady mě to pidlikaní fakt sere).

Inquisition

Ve druhé řadě by „Black Mass for a Mass Grave“ slušelo nějaké zeštíhlení. Album se sice poslouchá docela fajn, ale dva nebo tři songy by se klidně vyhodit daly a o nic zásadního bychom nepřišli. V neposlední řadě mě moc neoslovila ani vizuální stránka. Smrtka, co sere hvězdičky, mi přijde spíš vtipná. Videoklip k „Luciferian Rays“ jen potvrzuje, že metalové kapely by videoklipy radši točit neměly.

Většina nedostatků se ovšem začala projevovat až za nějakou chvíli. Prvních pár poslechů mě bavilo víc, než bych si v předstihu dovolil hádat, což vlastně beru jako úspěch. Z dlouhodobého hlediska se však o ničem výjimečném nebavíme, protože je evidentní, že „Black Mass for a Mass Grave“ za korunními díly Inquisition stále zaostává výrazně. Nevidím tedy smysl se k téhle nahrávce vracet i v budoucnu, což z ní dělá jedno z mnoha alb, která jsou vcelku ok, ale brzy na ně sedne prach a člověk si ani nevzpomene. Ve finále tedy spíš průměrná věc.


Druhý pohled (Dantez):

S názorem výše se do určité míry ztotožňuji, „Black Mass for a Mass Grave“ ale nevnímám jako nejlepší desku od doby „Ominous Doctrines of the Perpetual Mystical Macrocosm“. Novinka na rozdíl od předešlých zavání kapelní krizí a ztrátou sebereflexe – délkou, obalem, klipem (nad posledními vteřinami videa k „Luciferian Rays“ kroutím hlavou doteď) a hlavně nabubřelým, rádoby-ambiciózním songwritingem.

„Obscure Verses for the Multiverse“„Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith“ možná nedosahovaly kvalit „Ominous Doctrines of the Perpetual Mystical Macrocosm“, zachovávaly však kompaktnost a zajetý, v nastavených limitech se stále rozvíjející kapelní zvuk, což bohatě stačilo – i v těchto mantinelech byla kapela jasně rozpoznatelná.

Inquisition na „Black Mass for a Mass Grave“ sice stále znějí jako Inquisition. Představováním nových, zbytečných prvků si ale podkopávají nohy. Problém celé desky představí už první „Spirit of the Black Star“ – silný riff i precizní bicí přislíbí kapelní standard, po refrénu ale ověřené pohřbí křiklavá a nepochopitelně hlasitá vybrnkávačka. Stejný problém má téměř každá skladba. A když track Inkvizice nedojebe přepáleným paskvilem, potopí ji sladkým vyzněním („Necromancy Through a Buried Cosmos“) nebo Dagonovou snahou o melodičtější posazení vokálů.

Při poslechu „Black Mass for a Mass Grave“ je sice jasné, že hudbu psal někdo, kdo umí hrát i skládat. O to hůře působí výsledek. Melodické nástavby, přepálená cingrlátka nebo snaha o povznesené, skoro až pozitivní ladění hudby totiž překrývají potenciál, který ležel hlavně v údernosti.


Blood Magic – Medieval Dark Arts

Blood Magic - Medieval Dark Arts

Země: USA
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 6.11.2020
Label: Spiritual Disease

Hrací doba: 34:20

Odkazy:

Blood Magic je tak archetypální název pro metalovou kapelu, až mě fakt překvapuje, že s ním přišly zatím jen dvě formace, přičemž ani jedna z nich nezanechala žádnou výraznější stopu. Alespoň zatím. Tou první je dle metalových archívů nějaká noname zapomenutá thrashovka z USA. Tou druhou budiž rawblackmetalová smečka z téže země, která se nyní prezentuje prvním demosnímkem „Medieval Dark Arts“ (kdo si taky vzpomněl na „Dark Medieval Times“?).

Archetypální nicméně není jen jméno kapely a již zmíněný titul úvodního dema – samozřejmě vyšlého jen na audiokazetě v nákladu padesáti kusů. Podívejme se na názvy songů: „War Horn Blasts in Blood Moon Light“, „Funeral Winds Across Citadel Walls“, „Secret Paths to Sorcery“, „Village Burns on Castle Siege“ nebo „Vampyric Treaty on Burning Ash“. To myslím mluví samo za sebe.

K tomu nezapomeňte připočítat také zrnitý xeroxový obal a už by vám měl pomalu vznikat hrubý obrázek toho, o čem muzika Blood Magic bude. Musím nicméně říct, že právě tohle prašivé zpátečnictví a evidentní nádech středověku v kombinaci s blackmetalovou špínou byl tím, co mě na poslech „Medieval Dark Arts“ nalákalo.

Demosnímek naštěstí nabízí více jak půl hodiny materiálu, takže má posluchač dost času na to, aby si o nahrávce vytvořil nějaký relevantní obrázek. O raw black metal se nepochybně jedná, ale vzhledem k zrnitosti kazetového obalu bych si dokázal představit ještě větší prasárnu. Na „Medieval Dark Arts“ lze všechno slyšet vlastně docela jasně. Zastřenost tomu samozřejmě neschází, ale člověk nemusí luštit riffy ve zvukovém svrabu. Alespoň se dá v pohodě soustředit na skladatelskou stránku.

„Medieval Dark Arts“ bych označil jako slušné. Nahrávka mi přijde poměrně ucházející a místy se jí skutečně daří tvořit vcelku sympatickou ztrouchnivělou atmosféru s trochou středověkého patosu, což samozřejmě beru jako klad, protože přesně tohle jsem si od „Blood Magic“ sliboval. Nálada občas skutečně vzdáleně připomene zmiňované „Dark Medieval Times“ od Satyricon, ale během poslechu jsem vzpomněl i na některé songy Satanic Warmaster a najít lze i návaznosti na různé wampyric smečky. Překvapivě dobře fungují kytarová intermezza šikovně balancující na hraně kýče, aniž by tu hranu kdykoliv překročily, takže cajk.

Nemá nicméně cenu se tvářit, že „Medieval Dark Arts“ nabízí něco zvláštního. Blood Magic nepředvádějí nic víc než neoriginální variaci na již dávno slyšené bez sebemenšího vlastního vkladu, plus také nemohu opomenout, že se na demu nechají nalézt i vyloženě průměrné až mírně podprůměrné momenty. I navzdory objektivním nedostatkům je mi ovšem zatuchlost „Medieval Dark Arts“ sympatická a vlastně jsem si to demo poslechnul s chutí. Z toho namyšleně soudím, že by to teoreticky mohlo stát za zkoušku i vám.


Mr. Bungle – The Raging Wrath of the Easter Bunny Demo

Mr. Bungle - The Raging Wrath of the Easter Bunny Demo

Země: USA
Žánr: crossover / thrash metal
Datum vydání: 30.10.2020
Label: Ipecac Recordings

Tracklist:
01. Grizzly Adams
02. Anarchy Up Your Anus
03. Raping Your Mind
04. Hypocrites / Habla español o muere (S.O.D. cover)
05. Bungle Grind
06. Methematics
07. Eracist
08. Spreading the Thighs of Death
09. Loss for Words (Corrosion of Conformity cover)
10. Glutton for Punishment
11. Sudden Death

Hrací doba: 56:27

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Založit svůj návrat na scénu na více jak třicet let starém demu, které nikdo nezná, nikoho nezajímá a se stylem, který kapelu později proslavil, nemá nic společného, to je asi ta nejvíc bunglovská věc, s jakou mohli Mr. Bungle přijít. Samozřejmě, hudební nadšenci dost možná při bádání v historických análech na kazetu „The Raging Wrath of the Easter Bunny“ narazili, ale řekl bych, že většina fanoušků kapely Mr. Bungle je obeznámena (logicky) až s pozdější tvorbou zaznamenanou na klasických řadových deskách.

Upřímně, demo „The Raging Wrath of the Easter Bunny“ je zajímavé především z historického důvodu. Pochází z roku 1986, tedy času, kdy se extrémní metal formoval a na svět přicházela jedna budoucí legendární nahrávka za druhou. Mr. Bungle, tehdy stále ještě středoškolská kapela, se zhlédli v právě rašícím thrash metalu, death metalu a hardcore punku. Brzy je ale tenhle styl začal srát – zjistili že chtějí dělat něco kreativnějšího. Nenapadlo je nic lepšího než začít na koncertech mezi thrashové výplachy vsouvat skáčko, čímž začali srát také svoje publikum. Důležité ovšem je, že právě to byl počátek jejich pozdějšího avantgardního zvuku a experimentálního blouznění, s nímž se nakonec v devadesátých letech prosadili.

Aktuální deska Mr. Bungle se ale vrací k absolutním kořenům a v tomhle případě to opravdu nejsou jenom promo kecy, ale holý fakt. Ze sestavy, která původní demo nahrála, jsou nyní v Mr. Bungle ti nejzásadnější, tedy Trevor Dunn, Trey Spruance a Mike Patton. Bubeník Jed Watts skončil neznámo kde. Že ten nynější návrat myslí Mr. Bungle vážně, je jasné na každém kroku. Už jenom to doplnění sestavy. Když se řekne osmdesátkový thrash metal, kdo se vám vybaví na postu bubeníka? Hádám, že odpověď drtivé většiny je Dave Lombardo. Ano, není to vzhledem k dlouholetému přátelství a spolupráci mezi Dunnem, Pattonem a právě Lombardem žádné překvapení, ale je tu. Asi jako každá dobrá thrashová kapela, i Mr. Bungle potřebovali druhou kytaru, takže stejná otázka i pro tento post. Thrash, osmdesátá léta a nějaký kytarista. Scott Ian určitě patřil mezi ty přední a taky nejlepší.

Personální složení má tak nyní „The Raging Wrath of the Easter Bunny“ daleko lepší, než by snad kdy doufalo. Samotný materiál tohoto dema totiž není ničím převratným. Možná, že existuje úplně prostý důvod, proč je tohle demo tenkrát nevystřelilo mezi všechny ty Cryptic Slaughter, Cro-Mags, Exodus, Possessed nebo Slaughter. „The Raging Wrath of the Easter Bunny“ zkrátka není žádným „Bonded by Blood“ ani „Seven Churches“ a Ian to může opakovat, kolikrát chce. Jak ale zvukově přívětivější nová verze ukázala, materiál to není vůbec špatný. Navíc tomu nelze upřít, že to bylo do jisté míry také inovativní. Skladby jsou na tehdejší dobu a žánr dost dlouhé, riffy neobvyklé a navíc to obsahuje i funkovou věc „Evil Satan“. Její vyřazení z aktuální verze jenom ukazuje, že Mr. Bungle prostě chtěli natočit čistě metalovou desku.

Samozřejmě, že po produkční stránce je novinka „The Raging Wrath of the Easter Bunny Demo“ úplně někde jinde. Sice to tím ztrácí ono kouzlo zapadlého dema a rovněž ten deathmetalový zápach vyšuměl do ztracena, ale i tak to zní dobře. Dokonce se tu povedlo i dost věcí vylepšit. Třeba intro „Grizzly Adams“ mě na původním demu nikdy nezaujalo. Tady z něj ale udělali atmosférickou lahůdku po vzoru soundtracků z kultovních hororů. Konečně je taky možné ocenit, co že to tam Spruance tenkrát vymyslel a co Patton tak šíleně vyřvává. Crossoverové riffy z „Anarchy Up Your Anus“ nebo „Sudden Death“ uvíznou v hlavě a jsou jednoduše parádní. Stejně tak mě baví i nové přírůstky, které rozšiřují původní seznam stop z osmi na jedenáct – předlouhá „Methematics“ (s přidaným riffem z legendární „Love Is a Fist“), alternativní, skoro až do konceptu alba nezapadající „Eracist“ a předělávka „Loss for Words“ od Corrosion of Conformity.

Mr. Bungle

Nevýhodou některých zdejších skladeb hlavně je, že se občas točí v kruhu a začínají v určitých pasážích nudit. Neuškodilo by je pořádně prostříhat, ne je naopak ještě protahovat, jako se děje třeba v „Hypocrites / Habla español o muere“. Některé zase nemají proporce nabídnout něco víc než klasický žánrový průměr. Přesto mi ale „The Raging Wrath of the Easter Bunny Demo“ přijde daleko lepší než to, co nyní tvoří devadesát procent nových thrashmetalových kapel. Novinka Mr. Bungle v sobě má kupodivu dost energie, ty mladické nápady jsou odvážné a povšechně je tohle pokouknutí po starých časech prostě sympatické. Lze vidět, že to dělaly zkušené páky, které to mají v ruce a umí to podat s takovým citem, aby se z toho nestal kýč a parodie sebe sama.

Z návratu Mr. Bungle je jednoduše znát upřímná radost pro věc a chuť si zahrát, ostatně kdo viděl záznamy z koncertů, měl by mi dát za pravdu. Plakáty jako když vypadly z dob minulých, hrály se nejen věci z prvního dema, ale rovněž klasiky od Circle Jerks, Crumbsuckers, Siege, Stormtroopers of Death nebo Slayer a předkapely tvořily jména jako Full of Hell, Victims Family, Intestinal Disgorge, Hirax či Possessed. Prostě totální oddanost a pocta podzemní scéně, z níž Patton a spol. vzešli. A jako poctu a oslavu žánru vnímám celé „The Raging Wrath of the Easter Bunny Demo“.

Vydání desky „The Raging Wrath of the Easter Bunny Demo“ rozhodně není senzací roku ani nepředstavuje žádný opomenutý klenot poloviny osmdesátých let. Její vznik a všechny souvislosti, které ji provází, mě však baví a jsem za ni rád. Sice se demu „The Raging Wrath of the Easter Bunny“ asi dostává většího luxusu, než by si reálně zasloužilo, ale to už jsou prostě Mr. Bungle. Nicméně se ho povedlo předělat vkusně a myslím, že to mělo celé smysl.


Screamers: The Hunting (2009)

Screamers: The Hunting (2009)

Země: USA / Kanada
Rok vydání: 2009
Žánr: action sci-fi

Originální název: Screamers: The Hunting
Český název: Screamers: Hon na člověka

Režie: Sheldon Wilson
Hrají: Gina Holden, Greg Bryk, Jana Pallaske

Hrací doba: 112 min

(Budou velké spoilery.)

Už v recenzi na první „Screamers“ jsem zmiňoval, že snímek ve své době docela propadl, finančně prodělal a kritika jej odepsala. Svoje fanoušky si získal až s odstupem času, nakonec se stal trochu kultovní záležitostí (jakkoliv si o zaslouženosti takového statusu myslím svoje, protože to zprasené finále, které pro mě zničilo celý biják, mě žere doteď) a docenění se nakonec dočkal. Snad i tohle vysvětluje, proč k natočení pokračování došlo až po takové době. Sequel s názvem „Screamers: The Hunting“ se totiž mezi lidi dostal až celých čtrnáct let po svém předchůdci…

První „Screamers“ mělo svoje kvality a kladné stránky, obzvlášť odmyslíme-li si závěrečných dvacet minut plných nelogických twistů, ale v jádru se pořád jednalo o poctivé sci-fi béčko, přestože mu předlohou byla povídka od Philipa K. Dick, jehož dílo asi máme všichni z hlediska filmových adaptací spojené spíš s áčkovou produkcí („Blade Runner“, „Minority Report“). Tím pádem nepřekvapí, že v typicky přepáleném béčkovém duchu pokračuje také „Screamers: The Hunting“. Pokud by od toho kdokoliv čekal cokoliv jiného než brakovou přestřelku z budoucnosti, neodnese si ze sledování nic jiného než zklamání. Dokonce i ty náznaky serióznějšího science fiction, s nimiž tu a tam první „Screamers“ pracovalo, docela vymizely.

Jedna věc mě ale trochu překvapila. „Screamers“ skončilo s docela otevřeným koncem, jenž si přímo říkal o dvojku. Velitel Joe Hendricksson odletěl z planety Sirius 6B v záchranném modulu a vydal se k Zemi, ale jak se ukázalo s posledním záběrem, na palubě s ním byl vřískoun (já vím, zní to hrozně, ale přijde mi trapné psát v českých větách o „screamerech“). Dvojka by tedy mohla nakrásně pokračovat invazí hnusáckých zabijáckých robotů na naši planetu. Ale to se nestalo.

Ve dvojce se dozvíme, že Hendricksson spáchal sebevraždu, když záchranný modul odpálil při průchodu do atmosféry (máte si domyslet, že to udělal, aby se vřískouni nedostali na Zem… ale kdybyste si to náhodou nedomysleli, tak jedna z postav posléze tuto teorii pro jistotu ještě nadnese). „Screamers: The Hunting“ se odehrává třináct let po této události. Podaří se zachytit SOS z planety Sirius 6B, načež je vyslán tým vojáků, aby se zde poohlédli po přeživších a eventuálně je přivezli nazpátek. A co armáda vraždících robotů? Tým má ve výbavě náramky, které by je měly ochránit, a navíc se stejně předpokládá, že všichni vřískouni přepnuli do módu nečinnosti.

Asi správně tušíte, že mise vůbec nepůjde hladce. Většina robotů sice skutečně nečinně spinká, ale našim vojáčkům se podaří je zase vzbudit (jeden z nich začne ze spícího vřískouna stahovat data, aby měl po návratu co zpeněžit). Na přeživší se sice podaří narazit, ale ti zrovna nemají náladu se nechat zachraňovat, a protože jeden z vojáků při pokusu o záchranu zařve (v hlavní roli pískání a železo vyskakující zpod země), zavelí velitel, že na všechny místní lidi se můžou akorát tak vysrat a jedou domů. Při návratu k lodi ale zjistí, že jejich zdroje energie mezitím vysáli vřískouni, takže hurá hledat nový zdroj. Dál už to vesměs nemá cenu rozebírat – pořád někdo někam jde respektive utíká před hromadou vražedného železa.

Screamers: The Hunting (2009)

Vzato kolem a kolem je „Screamers: The Hunting“ samozřejmě strašná hovadina, a to z vícera stránek. Děj snad ani nemusím zmiňovat, ten jsem snad dostatečně diskutoval výše. Stejně tak to platí i o postavách, které se mnohdy chovají jak strašní idioti, nebo o provedení. Moc nechápu, jak se něco takového mohlo povést, ale digitální triky vypadají snad ještě hůře než v původním, o čtrnáct let starším filmu. Jednoduše se jako vždy potvrzuje, že praktické triky jednoduše vždycky dopadají lépe a přesvědčivěji než ty digitální. Srovnejte třeba jízdu vřískounů pod zemí. Ve „Screamers“ vypadala uvěřitelně. Tady se valí digitální prach a vypadá to děsně.

Nemůžu ale „Screamers: The Hunting“ upřít, že jde o docela zábavnou hovadinu. Je to tupé jak motyka, ale ty vole, nenudil jsem, byla to dost sranda. Sice to vymetá všechna klišé akční scifíček, ale bavilo mě to. Musím taky pochválit, že se tu na poměry akčního filmu objevuje docela dobré gore. Useknuté hnáty byly už v jedničce, ale „Screamers: The Hunting“ jde v tomhle ohledu ještě dál. Ale tak to má být – když přece ze země skáčou nasraní roboti s hromadou čepelí, tak nějaký kečup kápnout prostě musí. Taky se mi líbily míchanice člověka a robota (vřískouni se pustili do upgradu), které – na rozdíl od digitálního bordelu v jiných záběrech – vypadaly fakt dobře. Osobně mám tyhle biomechanické hnusy ve filmech dost rád a tady si jich užijete dost, tudíž za mě cajk.

Screamers: The Hunting (2009)

Tím chci říct, že „Screamers: The Hunting“ určitě není odpad. Od podobného pokračování, natočeného navíc po takové době, člověk typicky čeká to nejhorší, ale tahle dvojka – i navzdory své nepopiratelné tuposti – úplnou ostudu nedělá a jakožto nenáročný brak funguje obstojně.

Myslím si nicméně, že samotní vřískouni jsou hodně zajímavý záporáci s velkým potenciálem, jejž ani jednička, ani dvojka dostatečně nenaplnily. Což je docela škoda. Nejen z tohohle důvodu bych si klidně nechal líbit i trojku (tím dalším je samozřejmě to, že mě to vlastně docela baví i takhle). Obzvlášť když i „Screamers: The Hunting“ po sobě nechalo dost otevřený konec, jenž si říká o to samé vyústění – invaze na Zemi. Teď jsem vám sice vykecal závěrečný zvrat, ale upřímně – kdo by ten twist netušil už čtyřicet minut dopředu jako já, tak si to vykecání snad i zaslouží, zvlášť když jde o to samé jako v jedničce: „nebudeš tomu věřit, ale celou dobu jsem byl robot“. I tady to sice trochu podkopává předešlé chování dané postavy, ale ani zdaleka mě to nenasralo jako u jedničky. Což pravděpodobně bude dáno i tím, že „Screamers: The Hunting“ je obecně mnohem větší škvár, tudíž je člověk tolerantnější k takovým kravinám.


Malus Votum – Tradition

Malus Votum - Tradition

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: léto 2020
Label: Red Door Records / Livor Mortis / Lunar Apparitions

Tracklist:
01. The Feast on the Mountain
02. Prince of the Culling Tide
03. Ritual of Cessation of Forms
04. Wolf Age

Hrací doba: 33:08

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Nebular Carcoma Records

Malus Votum je dvoučlenná blackmetalová smečka ze Spojených států amerických, která se rozhodla přispět do žánrových archivů deskou „Tradition“. Hádám, že už samotný název jejího debutu jasně naznačuje, o co se bude kapela snažit. Jistě správně tušíte, že s největší pravděpodobností nepůjde o žádné inovace, experimenty, avantgardu, vizionářství nebo jakoukoliv jinou podobnou hovadinu. Malus Votum hoblují čistokrevnou žánrovku bez příkras, dle nastavených stylových mantinelů a absenci originality se snaží dohnat nasazením a skladatelstvím. Pojďme si popovídat o tom, zdali a případně nakolik se jim to podařilo.

„Tradition“ obsahuje jen čtyři skladby a přesahuje půlhodinu hrací doby, tudíž si asi zvládnete dopočítat, že půjde o delší songy. Taková konstelace slibuje nějaký vývoj a třeba i zajímavější přístup ke kompozici. O něco podobného se Malus Votum určitě snaží a hned s prvními dvěma stopami „The Feast on the Mountain“ a „Prince of the Culling Tide“ se pohybují okolo deseti minut, během nichž se pokoušejí o stvoření ortodoxních blackmetalových opusů, jimž nechybí gradace stejně jako schopnost Satanovi radost nějakou tou hustou sypačkou.

Ve své podstatě se nejedná o marný pokus ani špatně zvolenou cestu. Rozhodně ale nemůžu tvrdit, že by Malus Votum podle daného receptu uvařili svůj black metal bezchybně a bez výhrad. Na jednu stranu mi přijde, že „Tradition“ je relativně dobře udělaná deska, z níž lze cítit zkušenosti a poměrně vyzrálý přístup (ještě jsem o tom nemluvil, ale jeden člen dále hraje v Panzergod a druhý hrával tamtéž, plus se angažuje ještě v Death Fetishist). Stejně tak nemůžu nijak popírat, že se na nahrávce nechají nalézt i poměrně povedené momenty, a to ve všech čtyřech písních.

Přesto se nemůžu do „Tradition“ pořádně zažrat a na albu mi pořád cosi schází k tomu, aby mě dokázalo skutečně zabavit. I navzdory objektivním kvalitám a několika povedeným pasážím, které mě vcelku baví, to prostě z nějakého důvodu není z celkové hlediska ono.

Vezměme si kupříkladu dva už zmiňované tracky „The Feast on the Mountain“ a „Prince of the Culling Tide“. Oba se mohou pochlubit dobře vystavěným poutavým finále. V těchto závěrečných chvílích je jasně vidět, že Malus Votum dokážou napsat dobrý kus muziky. Jsou nicméně tyhle skladby jako celek dostatečně kvalitní na to, aby si dokázaly obhájit deset minut? No, podle mě ne. Obě totiž obsahují i dlouhé minuty, které sice nijak neurazí, ale zároveň nenabídnou ani nic zvláštního, kvůli čemu by tam musely být. Ve finále to tedy vypadá asi tak, že mě tyhle kusy bohužel trochu uspávají a z letargie mě probere až nějaká ta diskutovaná opravdu povedená pasáž.

Malus Votum

Druhé dvě stopy „Ritual of Cessation of Forms“ a „Wolf Age“ jsou o něco kratší, a snad i proto podle mě fungují o něco lépe a konzistentněji. Třeba první jmenovaná, která je na „Tradition“ nejkratší a také nejintenzivnější, se vcelku povedla a ukazuje, že v jednoduchosti může být síla. Také „Wolf Age“ se nese v podobném duchu, ale přidává k tomu i vygradovaný závěr po vzoru prvních dvou písniček.

„Tradition“ považuji za slušné album – nijak výjimečné, ale slušné a poctivé. Rozhodně nelze nevidět jeho chyby, které nejsou zanedbatelné, ale v zásadě jde o ok záležitost s pár momenty. Fandy žánru tedy potěšit může, nebudou-li očekávat zázraky, ale když jej vynecháte, o nic nepřijdete.


Screamers (1995)

Screamers (1995)

Země: Kanada / USA / Japonsko
Rok vydání: 1995
Žánr: sci-fi

Originální název: Screamers
Český název: Screamers – Hlasy z podzemí / Vřískouni

Režie: Christian Duguay
Hrají: Peter Weller, Roy Dupuis, Jennifer Rubin

Hrací doba: 112 min

(Budou velké spoilery.)

Hned na začátek se můžu přiznat, že jsem od „Screamers“ čekal něco trochu jiného, než jsem nakonec dostal. Dle svého nejlepšího (zlo?)zvyku jsem si dopředu o filmu nezjišťoval prakticky nic. Proč bych se na to pak měl dívat, když si dopředu nechám vykecat něco zásadního, že jo? Uznávám, že to od mě může znít trochu humorně vzhledem k tomu, že občas v recenzích s klidem vykecám i pointu, haha.

Když jsem každopádně vkládal DVD do přehrávače, těšil jsem se na sci-fi horor a neměl jsem sebemenší tušení o tom, že „Screamers“ vzniklo na motivy povídky „Second Variety“ od Philipa K. Dicka, jehož dílo bylo základem pro mnoho dalších filmových sci-fi klasik jako třeba „Blade Runner“, „Total Recall“ nebo „Minority Report“. „Screamers“ mě přesto nezklamalo ani neznechutilo, ačkoliv jsem hodně rychle zjistil, že víc než sci-fi horor to bude sci-fi béčko, které navíc oproti předloze přináší dost zásadní změny.

Děj se odehrává v roce 2078 na planetě Sirius 6B, kde zuří válka mezi dvěma znepřátelenými frakcemi (povídka se odehrává na Zemi zpustošené nukleární válkou mezi USA a Sovětským svazem). Na planetě se kdysi těžil důležitý zdroj (tohle mi trochu připomnělo „Dune“), ale při těžbě se začaly uvolňovat radioaktivní plyny. Jakmile nebezpečí vyšlo najevo, dělníci a vědci začali stávkovat, přičemž právě z nich se posléze zformovala Aliance. Na druhé straně stojí těžařská společnost NEB s najatými žoldáky. Konflikt vyeskaloval do pětiletého boje, v jehož důsledku se z planety stala toxická pustina nasáklá krví.

Alianci se podařilo získat převahu díky vynálezu robotů s názvem Autonomous Mobile Swords (AMS). Ti se pohybují pod zemí a napadají všechno, u čeho detekují srdeční tep (vojáci Aliance nosí speciální náramky, s jejichž pomocí vyruší detekci tepu). Robotům se přezdívá „screamers“ (v českých titulcích „vřískouni“) díky vysokému pisklavému zvuku, jejž vydávají při útoku.

Relativně stabilizovanou situaci, kdy už půl roku neproběhl žádný konflikt, naruší u základny Aliance voják NEB, jenž se pokusí doručit zprávu s návrhem o vyjednávání o příměří. Vřískouni jej sice rozsekají na cucky, ale zpráva se dostane na místo určení. Velitel základny Joe Hendricksson (Peter „Robocop“ Weller) kontaktuje nadřízené na zemi a skutečně dostane pokyn pro mírová jednání. Na planetě ztroskotá nicméně ztroskotá spřátelená loď, jejíž jediný přeživší sdělí nepříjemné novinky – kontaktovaný nadřízený je už dlouho po smrti a onen vzácný zdroj byl objeven na jiné planetě. Hendrickssonovi dojde, že obě strany se na své lidi na planetě Sirius 6B trochu vykašlaly a hodlají je tam nechat shnít.

Hendricksson se tedy vydává vyjednat příměří na planetě a teď konečně začne to zásadní. Při své cestě totiž zjistí, že vřískouni se sami vyvinuli, začali stavět důmyslnější stroje a hodlají zničit všechno, co dýchá. Namísto nepřátelské armády, s níž by mohl vyjednávat, najde jen jatka, takže sebere hrstku přeživších a vydává se zpátky na domovskou základnu. Jen aby zjistil, že roboti prakticky nerozeznatelní od člověka už udeřili i zde.

Screamers (1995)

A někde tady měl snímek podle mě skončit. Až sem se totiž vlastně jedná o překvapivě dobrou podívanou. „Screamers“ sice mají určitou béčkovou patinu, ale to nemyslím zle, protože béčkovost může být do určité míry i sympatická, což je přesně tenhle případ. Samotný svět je zajímavý, post-apokalyptická atmosféra hodně dobrá a celkově to maká fakt dobře. Příběh příjemný, nechybí tomu napětí a celkově mě zajímalo, jak to dopadne. Zatím vlastně super.

V čem je tedy problém? Odpověď nemůže být jednodušší: v závěrečných dvaceti minutách, které do té doby překvapivě dobrý biják naprosto dokurví. Nedokážu úplně posoudit, kolik z toho má na svědomí vlastní vklad snímku a nakolik finále „Screamers“ reflektuje svou předlohu, kde je to eventuálně lépe podané, ale jen takhle ve filmu to vypadá, jako kdyby scénárista při psaní dostal pocit, že závěr musí přinést co nejvíc zvratů, tak to tam začal jebat pod tlakem.

Screamers (1995)

Postava za postavou odhaluje, že ve skutečnosti taky byla celou dobu robot, ačkoliv pak její chování v celém dosavadním průběhu děje nedává smysl. Ale vůbec. Prostě střelba do vlastních robotických řad nebo neútočení na lidi, přestože se jich ty kusy plechu mohly v klidu zbavit. A když se poslední přeživší po epické bitvě vydají do pustiny k záchrannému modulu, zničehonic na ně pořád vyskakují další nepřátelé. A po trapné bitce – jeb ho, další postava byla celou dobu robotem.

Upřímně si to moc nedokážu vysvětlit a docela mě to mrzí, co se v posledních dvaceti minutách dělo, poněvadž všechno předtím se mi dost líbilo a jednalo se o nečekaně kvalitní podívanou. Skoro se mi zdá, jako kdyby někdo u poslední stránek scénáře vypnul mozek a chtěl tam na sílu namrdat co nejvíc překvápek. Anebo si někdo řekl, že se snad na ten film bude dát i koukat, tak je nutné to na konci nějak doprasit? Netuším. Vím ale jistě, že finále celkovému dojmu zásadně uškodilo.

Screamers (1995)

Moje dojmy jsou tedy příliš rozporuplné na to, abych chápal, proč se ze „Screamers“ postupem času stala trošku kultovní záležitost. Ve své době snímek v kinech krutě prodělal a kritika jej zprcala, ale zpětně se svého docenění dočkal a o mnoho let později mu dokonce přibylo i pokračování „Screamers: The Hunting“. Ale zase je pravda, že dneska se za kult považuje pomalu každá druhá pičovina. Pro mě osobně je „Screamers“ promarněná šance na skvělé béčkové sci-fi, které si kultovní status mohlo zasloužit, ale za aktuálního stavu zanechává hořkou pachuť. Za půlhodiny bych vymyslel hned několik lepších konců než ten sranec, který byl ve skutečnosti natočen.