Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Nivathe – Enveloped in a Diseased Abyss (2008)

Nivathe - Enveloped in a Diseased Abyss (2008)

Země: USA
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: listopad 2008
Label: Bubonic Doom / Universal Tongue

Tracklist:
01. Writhing, Collapsed Flesh
02. Veins of Death and Hunger
03. Decay
04. Enveloped in a Diseased Abyss

Hrací doba: 44:01

Odkazy:

V recenzi reedice dema Vpaahsalbrox jsem zmínil existenci Nivathe a nyní když mám v rámci nové sekce možnost vytáhnout nějakou tu přehlíženou obskuritu, tak rovnou začnu s hnusem největším: „Enveloped in a Diseased Abyss“.

Mozek a jediný člen kapely, Plague, se v letech své aktivní tvorby asi necítil úplně v pohodě, a tak ventiloval vnitřní temno všelijak. Zkazky, jak se členové doomových Senthil, mezi které patřil i výše jmenovaný, škrtili při nahrávání svého dema řetězy, jsou legendární a domnívám se, že „Septisemesis“ a „Crypticorifislit“ neupadly mezi vyznavači žánru v úplné zapomnění. Další z Plagueových kapel jako Khimaat, Triphane, Thra’el nebo již představení Vpaahsalbrox se prezentovaly psychotickým blackmetalovým nářezem a nejaktuálnější z projektů Abduct, s dosavad jedinou kazetou „God Complex“ z roku 2012, spadá do žánru power electronics / death industrial. Během let se mi podařilo k demáčům zmíněných kapel dostat alespoň digitálně, jelikož nejsem heavy metal hunter se slabostí pro striktně limitované pásky, ale umožňuje mi to alespoň říci, že právě recenzovaný titul došel v šílenství a zmaru nejdál. O něčem snad vypovídá i fakt, že ze všech muzikantových kapel má pouze Nivathe vcelku normálně sehnatelný full-length.

Bude to pár let, kdy jsem na Nivathe narazil pátraje po hnusných neobvyklých deskách, jež by alespoň trochu ukojily hlad vytvořený nepřekonatelným „MoRT“. Pamatuji si, že jsem onen osudný večer poprvé hrál kultovní 1st-person horor „Penumbra“, takže jsem měl na večer plný napětí zaděláno opravdu kvalitně. Ale „Enveloped in a Diseased Abyss“ veškerou předchozí tenzi přebilo a totálně mě zničilo hned během prvního setkání.

Jediná deska Nivathe z roku 2008 nabízí tři dlouhé skladby o délce deseti až osmnácti minut, plus jednu pětiminutovou mezihru „Decay“. Obecně by Nivathe vystihla škatule black / doom, ale jedná se o tvorbu natolik pokřivenou a unikátní, že musím zajít v popisu dál, i když si před tímhle úkonem připadám jako protagonista z Lovecraftovic povídky. Logicky má kapela díky své vazbě na Senthil blízko k tzv. „torture doomu“, jímž se profilovali třeba Wormphlegm, Black Bile, Funeralium a Stabat Mater. Mně v průběhu let Nivathe nejčastěji připomínali Arkhon Infaustus ve svých nejpomalejších, nejnemocnějších chvílích, avšak za předpokladu, že by hráli s porouchaným vybavením a rozladěnými nástroji.

Nivathe

O něco trefnější snad bude přirovnání ku Khanate. Jednak Plagueovy ztýrané invokace dosti připomínají Alana Dubina, kterého dle mého názoru dokonce překonává, a jisté paralely by se našly i hudebně. Dále předpokládám, že se Plague mohl inspirovat třeba Today Is the Day v období „Sadness Will Prevail“ nebo nejopresivnější tváří Neurosis. Jisté pasáže v druhé půli „Veins of Death and Hunger“ a hlavně zmíněnou „Decay“ bych mohl popsat jako post-metal a jedná se také o jediná místa na desce, které lze označit za „krásné“. Ale i krása umí být skličující, když melodické linky překrývají nepříjemné hlukové samply. Každopádně z každé sekundy „Enveloped in a Diseased Abyss“ je patrná fanatická odevzdanost nejhorším manifestacím Ďábla, a proto album vnímám jako blackmetalové.

„I see visions of cities burning
The smoke choking the skies in thick plumes
I see disease breathe out a grand miasma
The people cripple and wither under its black stench
Their bodies boil fevered and spasm with great pains
I see Lucifer crowned king“
(Enveloped in a Diseased Abyss)

Úvodní „Writhing, Collapsed Flesh“ zpočátku posluchače mučí monotónním disharmonickým nářkem kytar. Jako by jejím cílem bylo veškeré potenciální posluchačstvo odradit, což se může stát, nebudete-li věnovat pozornost výborně zpracovaným hlukovým texturám. Odbudete-li album jako nudné díky první skladbě, je to jen dobře, protože procítěný poslech vám na příčetnosti opravdu nepřidá.

Nivathe pořádně přikládá pod kotel v druhé a čtvrté skladbě, kdy se rozjíždí dvoukopáková hradba a do hnusných kytarových vrstev Plague ječí, jako by měl právě nastat konec světa. V těchto momentech se nabízí srovnání s moderními spolky jako Skáphe nebo Ævangelist, ale Nivathe je jednoznačně překonává svou intenzitou, tíživostí, myšlenkou a její implementací. Vrchol pak přichází s titulní skladbou, která vygraduje způsobem, jejž mi už slova nedovolují popsat. Pokud byste snad zatoužili apokalyptický zmar dobarvit i vizuálně a netrpíte epilepsií, tak doporučuji navštívit YouTube, jelikož někdo hudební stopu sloučil s krátkým abstraktním filmem „Outer Space“ Petera Tscherkassyho. Vizuál sice není nijak spřízněný s textem skladby, ale zvukový chaos podkresluje vhodně.

Nivathe

„Cast this world and my existence therein
Into the waiting tendrils of the abyss
That no light or life might escape,
That no refuge may be found,
That all shall be made to suffer“
(Enveloped in a Diseased Abyss)

Článek na piču, ale lépe Nivathe představit nesvedu. Za posledních víc jak desek let aktivního pátrání jsem napříč hudebním spektrem natrefil na kdejaké zvrácenosti, samozvané či skutečné extrémy, ale je to stále „Enveloped in a Diseased Abyss“, které patří k nejtěžším kalibrům, co znám. Unikátní, chorá zkáza.

„Under His word and my hand
Shall death be loosed“
(Enveloped in a Diseased Abyss)


Hostel: Part III (2011)

Hostel: Part III (2011)

Země: USA
Žánr: horor

Originální název: Hostel: Part III
Český název: Hostel III

Rok vydání: 2011
Režie: Scott Spiegel
Hrají: Kip Pardue, Brian Hallisay, John Hensley, Sarah Habel, Chris Coy, Skyler Stone, Zulay Henao

Hrací doba: 88 min

Zdroj fotek: MovieStillsDB.com

U některých filmů se opravdu divím, že k nim vůbec bylo natočeno pokračování, a dokonce víc než jedno. „Hostel“ k takovým případům rozhodně patří. Jednička možná neměla úplně špatný nápad, ale zazdila jej v extrémně tupém zpracování s nesympatickými postavami a bez výraznějšího gore. Přesto vznikla dvojka, která byla nemlich to stejné, paradoxně však zvedla laťku o kousek nahoru, byť jinak byla furt laciná. A přesto vznikla ještě trojka. Hned od začátku je ovšem jasné, že třetí (a doufejme, že i poslední) přírůstek do série nemá velkých ambicí…

„Hostel III“ totiž ani nešel do kin a namísto toho byl natočen rovnou pro videodistribuci, což je vždycky znamení, že se tomu filmu příliš nevěří (a většinou právem). Tomu ostatně odpovídá, že od série odstoupil její duchovní otec Eli Roth a trojku předal do rukou protřelého béčkaře Scotta Spiegela, jehož asi nejvýraznějšími režijními počiny jsou horor „Narušitel“ a druhý díl „Od soumraku do úsvitu“.

Původní koncept „Hostelu“ – tedy parta amerických buranů jede na výlet na Slovensko, kde je unesou do staré továrny, kde je úchylní pracháči potom vykuchávají – už byl zjevně považován za vyčerpaný, takže trojka výrazně mění podobu mučeníčka i prostředí. Pokud byste se tedy opět těšili na ušmudlané Slovensko (točené v České republice) a gang cikánských spratků schopných někomu rozmlátit palici, když nedostanou žvýkačku, máte smůlu.

Děj se přesouvá do Las Vegas. Teoreticky se dalo uvěřit tomu, že někde ve slovenské divočině (tedy u Bratislavy, haha) existuje místo, kde lze podnikatelský záměr nabídky mučení za úplatu provozovat. Ale že by mělo být takové místo hned za Las Vegas, zvlášť když se jedná o takový obrovský komplex, jak je vidět na konci filmu… no, nevím. Jenže co si budeme povídat, logika u podobných hororů nikdy nepatřila k hlavním přednostem. A navíc, tohle by se ještě dalo strávit, jsou tam i větší kiksy.

Změnil se i způsob tortury – boháči si tentokrát nešpiní ruce, ale pouze sledují a sázejí si, jak dlouho kdo vydrží, jakým nástrojem umře, jestli bude vyhrožovat, slibovat prachy, kecat o rodině atd. Bohužel mi nepřipadalo, že by ten systém sázek nějak dával smysl, když to stejně bylo jen na mučiteli, jak někoho zabije, tudíž ze strany pořadatele dost ovlivnitelná hra. Do jisté míry to asi měla být spíš show pro diváky. No, každopádně mi to připadalo jako sračka. Ukázané popravy taky nejsou nic zásadního a vlastně žádná z nich nemůže jakéhokoliv zkušenějšího hororové diváka překvapit či snad dokonce znechutit. Asi nejzajímavější je z toho udušení pomocí švábů, i když jej provází extrémně nepovedený digitální trik.

Hostel: Part III (2011)

K dobru lze „Hostelu III“ přičíst, že se alespoň snaží o dejme tomu překvapivost. Asi všem je při třetím pokračování hororové série jasné, co nevyhnutelně musí přijít, a tvůrcům je zase jasné, že je to všem jasné (snad jsem to napsal dost jasně, abyste se neztratili), takže se alespoň snaží naznačit, že teď už to přijde, aby ucukli a ještě chvíli počkali. Druhá věc je, že diváka to stejně moc netankuje, protože všechny hlavní postavy jsou docela otravné a jejich osudy vám budou vcelku u prdele. Však ať klidně chcípnou, když jsou ty lidi tak blbý, že při útěku z komplexu nechávají na zemi ležet zbraně.

Každopádně, trojka vlastně nějak zásadně laťku série nesnižuje. Na druhou stranu, předchozí díly nebyly žádná sláva a tu laťku nenastavily příliš vysoko. „Hostel III“ je určitě horší než „Hostel II“, jenž z celé trilogie nakonec dopadl nejslušněji (ačkoliv pořád sotva průměrně). S jedničkou je třetí část tak nastejno – oba filmy jsou podobně hloupé a nebavily mě cca tak nastejno, ale když nad tím přemýšlím s odstupem, tak trojka je skutečně asi nejhorší a nejhloupější. Jako celek je „Hostel“ zbytečná hororová série, která do žánru nepřinesla nic zajímavého, a dostalo se jí mnohem víc pozornosti, než by si vzhledem ke svým (ne)kvalitám zasloužila.

Hostel: Part III (2011)


Danzig – Black Laden Crown

Danzig - Black Laden Crown

Země: USA
Žánr: heavy metal / hard rock
Datum vydání: 26.5.2017
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Black Laden Crown
02. Eyes Ripping Fire
03. Devil on Hwy 9
04. Last Ride
05. The Witching Hour
06. But a Nightmare
07. Skulls & Daisies
08. Blackness Falls
09. Pull the Sun

Hrací doba: 45:51

Odkazy:
web / facebook

Když už se tu objevila recenze na Doyla, nemůže chybět ani souputník Danzig. Tyto persony známé především díky kapele Misfits, vydaly svá sólová alba takřka ve stejný čas. Co se týče Danziga, jedná se už o jedenáctou studiovou nahrávku. I z tohoto důvodu je jeho stejnojmenná kapela Danzig dlouhodobě zavedené těleso, jehož první čtyři počiny se dnes dají označit za už klasické kousky prověřené časem. Kariéra Danzig si poté prošla i méně výraznými momenty, z čehož se v mých očích dostala až s deskou „Deth Red Sabaoth“ z roku 2010. Posledním studiovým dílem je však dva roky staré „Skeleton“ složené pouze z cover verzí. Pořádným následovníkem je tak až letošní „Black Laden Crown“.

Album trpí několika nešvary, přičemž tím signifikantním je prostá nuda. Celá placka má tři čtvrtě hodiny a vlastně se tu nic moc neděje. Žádná z písní nevybočuje, většina se prostě jen line z reproduktorů a nemá parametry na to získat si větší pozornost. Největší problém vidím v tom, že samotný Glenn Danzig zní tak utrápeně jako nikdy předtím. Vím, že k jeho stylu podobný projev patří a rozhodně se nemá jednat o veselou desku, ale v nějaký pasážích to zní, jako by to bylo jeho poslední. Co hůř, nepomáhá mu ani produkce, která „Black Laden Crown“ dokonale popravuje. Takhle špatný mix aby posluchač pohledal. Danzigův vokál přehlušuje všechno ostatní, takže to vlastně zní jako karaoke někde v baru. Nevím, jestli zpěv nahrával jinde než zbytek kapely, ale zní to prostě příšerně. Ještě pozoruhodnější je fakt, že vlastně zní jinak i v jednotlivých skladbách.

Za výsledným zvukem přitom stojí velezkušený Howie Weinberg či Chris Rakestraw. Ten v nedávné době nahrával třeba „Dystopia“Megadeth či „Bloodlust“ od Body Count, se kterými nebyl problém. No, a mimo jiné také dvě předešlá alba Danzig. Ono je pravda, že ani ta nezněla nijak super, z čehož usuzuji, že je to prostě přání kapely, potažmo Glenna Danziga. Na druhou stranu, zvuk je to originální, ale tady je to prostě přes čáru. Zadáním možná bylo zachovat dravost, ale Danzig už nehraje punk a skladbám by prospěl vyspělejší zvuk, z nějž vás po chvíli nebolí uši. To, že spousta jeho fanoušků stráví takovou lo-fi nahrávku, jakou je „Evilive“ od Misfits, je jiná věc v úplně jiném kontextu. I když stálo „Deth Red Sabaoth“ zvukově taky za starou belu, pořád obsahovalo skladatelsky dobré písně, což není případ „Black Laden Crown“.

Celé album je vlastně takový smutný umíráček, že by se za to nestyděla ani kdejaká funeral-black formace. Bohužel, zde to působí až směšně a je mi líto, že tyto úšklebky způsobuje právě sám Glenn Danzig. Jestli má třeba první a titulní „Black Laden Crown“ nalákat na poslech, což by asi měla, tak se jí to sakra nedaří a posluchač má spíš chuť tohodle ztrápeně vyjícího psa a utahanou kytaru vypnout. Ano, lépe vypnout, protože přeskočením písně si moc nepomůže. Následující „Eyes Ripping Fire“ má sice slušný náběh na něco lepšího, ale za celou stopáž se to nepodaří naplnit. Nakonec je z toho nudná přešlapovaná okolo banálního riffu, kterou trochu probere až závěrečné sólo. Ani takový riffmaster (alespoň v minulosti) jako Tommy Victor se nedokázal na „Black Laden Crown“ předvést s ničím pamětihodným.

Nejblíže k nějakému úspěchu má asi singlovka „Devil on Hwy 9“. Ta vyniká svojí přímočarostí a jednoduchým refrénem, ale na druhou stranu je tak prostá, jak jen být může. Chybí rafinovanost, jíž Danzig ve svojí tvorbě oplývali. Zajímavou zůstává následující dvojička „Last Ride“ a „The Witching Hour“, které tvoří alespoň nějakou atmosféru temně bluesového výletu. V podobném duchu se nese ještě závěrečná „Pull the Sun“ s dobrou melodií a povedeným kytarovým sólem. Zbytek nevyjmenovaných skladeb je škoda detailněji rozepisovat, jelikož jsou zmarem protahujícím konec nahrávky.

Dalším často zmiňovaným faktem o „Black Laden Crown“ byla účast několika bubeníků. Na desce se po dvou písních představili Johnny Kelly a Joey Castillo, po jedné pak Dirk Veurbeuren a Karl Rokfist. Zbytek nabubnoval sám Glenn Danzig. Poznáte však rozdíl? Nevědět to, ani vás to nenapadne. A i když to víte, je to stále spíš detail pro fajnšmekry.

Nejlépe „Black Laden Crown“ popisuje asi slovo zklamání. Měl jsem jistá očekávání a ta nebyla naplněna. Při psaní závěrečného verdiktu si říkám, jestli to náhodou není vlastně úplně nejhorší počin v historii kapely. Dost možná je. I nechvalně proslulého „Blackacidevil“ si nakonec cením víc, jelikož se alespoň snažilo o něco nového, přestože se to moc nepovedlo. To letošní novinka sice zní jako Danzig, jenom prostě stojí za hovno. Pomyslným hřebíkem do rakve je pak samotný obal alba, jenž jako by předznamenával, že tohle nejspíš nebude příjemný zážitek.


Hostel: Part II (2007)

Hostel: Part II (2007)

Země: USA / Itálie / Česká republika / Island / Slovensko
Žánr: horor

Originální název: Hostel: Part II
Český název: Hostel II

Rok vydání: 2007
Režie: Eli Roth
Hrají: Lauren German, Bijou Phillips, Heather Matarazzo, Roger Bart, Richard Burgi

Hrací doba: 94 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: RottenTomatoes.com

Zlaté producentské pravidlo zní – dokud to vydělává, tak to ždímej. „Hostel“ se s příliš pozitivními ohlasy nepotkal, ale vydělal. A to docela hodně – při rozpočtu necelých pět milionů amerických dolarů utržil přes osmdesát. I když víc než kvality filmu za to podle mě mohla spíš reklama a pověst extrémně brutální podívané (ta se však posléze ukázala lichá), jakou se povedlo před premiérou vybudovat. Jenže důležité nejsou kritiky, nýbrž červená a černá čísla, a z tohoto pohledu „Hostel“ dopadl dobře. Což znamená – druhý díl!

„Hostel II“ je vlastně nemlich to samé jako jeho předchůdce. Na začátku se jen narychlo a mocně debilně vyřeší jediná přeživší postava z první části, aby tady nezavazela, a pak už se jede dle stejného mustru jako minule. To znamená – tříčlenná partička amerických přátel cestuje na Slovensko, ubytuje se v (divákovi již známém) hostelu, následuje jejich únos a pak hurá do kobek pod továrnou, kde dojde na nějaké to mučeníčko. Akorát tentokrát nejsou na menu tři pařící burani, ale tři holky. Kromě téměř totožné dějové kostry a vtipně zobrazeného Slovenska se samozřejmě vrátí i gang cigánských dětí, což byl asi nejzapamatovatelnější prvek prvního „Hostelu“.

Jenže pozor. „Hostel II“ je sice stále blbý a docela zbytečný film, je to hloupé béčko jak poleno, ale přesto všechno se mu podařilo jedničku překonat. A není to jen proto, že od původního „Hostelu“ člověk něco čekal a nakonec dostal sračku, zatímco od pokračování už nečekal nic. Dvojka je objektivně o kousek výš. Netvrdím, že je to nějak zásadně dobrý film, ani že se daří vytvořit u diváka strach, napětí nebo aspoň určité sympatie k postavám, jejichž osudy jsou vám tak opět docela volné. Z obecného hlediska je to tedy pořád slabota, ale v určitých detailech přináší proti jedničce zajímavější podání nebo lepší nápady.

Zaprvé se tu objevuje suverénně nejnápaditější smrt z obou dílů. Scéna s kosou a koupačkou à la Čachtická paní je dle mého povedená a vůbec poprvé (a asi i naposled) lze tvrdit, že se v „Hostelu“ objevuje nějaká atmosféra. Taktéž se na rozdíl od jedničky konečně objeví výraznější gore. Sice je u záležitosti jako „Hostel“ trochu tristní, že se první opravdu hnusná věc objeví až ke konci druhého dílu, ale lepší než vůbec – a při ustřihnutí pohlavního orgánu a jeho hození psům musí sevřít ve slabinách snad každého chlapa.

Lepší je i soundtrack. Naštěstí zmizely idiotské retro disco sračky, jejichž místo zaujaly lidovky. Třeba příjezd klientů do továrny za doprovodu tradiční písně „Synečku, Synečku“ patří k nejlepším momentů série. Což mě přivádí k dalšímu zajímavému aspektu dvojky. První část sledovala pouze osudy obětí a klienti, kteří přijeli zabíjet, byli až na jednu výjimku jen bezejmenný komparz, o němž jsme nevěděli takřka nic, a vlastně i ta jedna výjimka hrála víceméně vedlejší roli. To bylo na přístupu „Hostelu“ snad jediné zajímavé – že zabijáky zcela anonymizoval, byli nedůležití a do popředí se dostal samotný akt tortury (výslednou kvalitu nyní ponechme stranou). „Hostel II“ ovšem do příběhu dosadil i dva klienty (představitel jednoho z nich vám bude určitě povědomý – je to Richard Burgi, jehož český divák bude znát díky seriálu „Ochránce“), jejich motivaci a cestu do mučících komor.

Hostel: Part II (2007)

Na rozdíl od hloupé a průhledné jedničky se navíc dvojka v závěru pokusí i o nějaký zvrat. Netvrdím, že je to nějak kulervoucí, ale aspoň ta snaha byla. Povaha rozhodný drsňák a ustrašený posera byla u dvou postav během filmu deklarována tak okatě a tolikrát, až se to docela dalo čekat, že se ve finále jejich role obrátí. Ale dejme tomu. Hororové znalce navíc může potěšit, že si zde cameo jednoho z mučitelů nestřihl nikdo jiný než Ruggero Deodato, režisér slavné italské brutality „Cannibal Holocaust“. Zde si zahrál – kanibala. Jeho minutka slávy patří k nejvýraznějším momentům „Hostelu II“ a zapíše se do paměti víc než cameo Takashi Miikeho v jedničce (což ovšem nebyla úplně Takashiho vina).

Až doposud jsem vyzdvihoval, co se zlepšilo oproti jedničce, ale nenechte se zmýlit – „Hostel II“ pořád není nějak zvlášť film. Výsledek by byl asi lepší, kdyby se nebral tak extrémně vážně a kdyby se Eli Roth furt netvářil, že točí áčkovou podívanou. Na druhou stranu, dvojka už alespoň pokukuje po průměru a nabídne několik slušných momentů (jednička nezvládla ani to), takže kdybych si musel vybrat, na jaký díl se podívat znovu, „Hostel II“ je jednoznačná volba.

Hostel: Part II (2007)


Doyle – Doyle II: As We Die

Doyle - II As We Die

Země: USA
Žánr: heavy metal / horror punk
Datum vydání: 2.6.2017
Label: Monsterman Records

Tracklist:
01. Kiss Me as We Die
02. Beast Like Me
03. God of Flies
04. Run for Your Life
05. Darkside
06. Witchcraft
07. King of the Undead
08. Virgin Sacrifice
09. We Belong Dead
10. Show No Mercy
11. Dark Gods Arise
12. Blood on the Axe
13. Night of Sin

Hrací doba: 45:54

Odkazy:
web / facebook

Některé kapely jsou složeny z tak silných a charismatických postav, že si nelze s jejich odchodem ani pokračování představit. Takovým tělesem jsou kupříkladu Misfits, kde figurovala (a nyní zase figurují) tři silná jména – Danzig, Doyle a Jerry Only. Po postupném odchodu prvních dvou jmenovaných kapela ztratila veškerou relevanci. Studiově i koncertně. Na druhou stranu tu máme sólové kariéry, do které se pustil právě i Paul Caiafa známější pod přezdívkou Doyle Wolfgang von Frankenstein. Po vedlejší kapele Gorgeous Frankenstein založil formaci Doyle, se kterou v roce 2013 vydal první album „Abominator“. A nebylo to špatné. Jeho pokračování vyšlo letos pod názvem „Doyle II: As We Die“.

Sestava prošla několika změnami, kdy kromě ústředního činitele zůstal pouze zpěvák Alex Stroy, což považujme za dobrou zprávu, jelikož právě on odváděl na „Abominator“ skvělou práci. Ostatně, s Doylem se zná už i z předchozího uskupení, takže si podle všeho sedí. Post bubeníka se mezi oběma deskami několikrát obměnil, stejně tak basista. Důležitým prvkem je samozřejmě samotný kytarista Doyle. Svým alterem egem jasně odkazuje na časy s Misfits, přesněji řečeno na éru s Gravesem za mikrofonem, kdy se celá kapela stylizovala o něco více do komiksových postav a změnila svůj zvuk.

Jestli tedy lze najít nějaké hudební odkazy na Misfits, pak na Gravesovu éru. Pakliže znáte placku „Abominator“, víte přesně, jak zní i její pokračování. Nic se od té doby nezměnilo. Namísto leckdy očekávaného punku převažuje metal, a to docela výrazným způsobem. Od doomových úvodů a meziher se hudba občas dostane až k thrashovým atakům, přičemž se po většinu času drží ve středním tempu s chytlavým groovem. Z horror punku těží především texty, které jsou dětinské až stupidní, ale to už k žánru prostě patří. Hlavní je, že to funguje dohromady a netahá to příliš za uši. Naopak je to vlastně zábava a zapadá to vhodně do celého konceptu. Oproti debutu je tu však přeci jenom posun, kdy se na „Doyle II: As We Die“ nachází daleko více melodických pasáží, zejména v refrénech, jasně evokujících klasický horror punk a jeho ovlivnění rockabilly.

Co se týče hudebního umu, „Doyle II: As We Die“ rozhodně není tím pravým albem, chcete-li se kochat, jak interpreti sjíždí všechny stupnice. Je to především dobře poskládaná oddechovka, s několika momenty, ke kterým se rádi vracíte, a refrény, jež se se snadno pamatují a s vervou zpívají na koncertech. Sám Doyle není zrovna kdovíjaký kytarista, což sám s klidem potvrdí. Dle svých slov neumí zahrát nic jiného než své vlastní skladby, plus dva fláky od Ramones. A na jakou to vystačilo kariéru.

Silnou částí „Doyle II: As We Die“ je jeho začátek. První tři skladby dají hned vědět, co od alba čekat, a jsou skvělou pozvánkou k poslechu. Vše pak vyvrcholí klipovkou „Run for Your Life“. Ta byla velice vhodně zvolena jako hlavní reprezentant placky, jelikož se skutečně jedná o to nejlepší z nabídky třinácti písní. Kouzlo zvuku Doyle dle mě tkví především v kontrastu mezi tvrdostí a jemnou melodičností. Většina písní má těžký agresivní základ, který často doplní prostupnější linky, ať už se jedná o zpěv či kytaru. Nijak se tu nešetří kopáky či klasickým drcením struny E, přesto má hudba zajímavě houpavý groove a v kombinaci s chytlavým frázováním a zpěvem je to kolikrát hodně cool. Naopak otravným se velice brzy stane kvílení kytar, které si Doyle vyloženě užívá.

Ne všechno je tu ovšem hitovka jako „Run for Your Life“. Od umírněného popěvku „Witchcraft“ nastává poněkud hluchá pasáž několika nudnějších písní postrádajících výraznější oživení. Výjimkou je sedmá „King of the Undead“, v níž se příjemně mísí pomalejší a rychlejší tempo, zbytek je ale spíš standardem produkce Doyle. Probrání přichází s předposlední „Blood on the Axe“, což je vlastně docela obyčejná thrashově-punková divočárna, avšak plnící svůj účel. Stejně tak poslední „Night of Sin“ je další povedenou skladbou v podobném duchu.

Doyle

Ve výsledku je „Doyle II: As We Die“ tak půl na půl. Složit dobrou píseň tahle kapele rozhodně umí, ale výsledný dojem je trochu pokažený průměrnými skladbami. Obohacení o melodické pasáže kvituji jako plus, díky němuž je pro mě druhá studiovka Doyle o chlup lepší, než byla ta první, ale k dokonalému výtvoru má pořád daleko. Příště by možná pomohlo zvolit méně materiálu, ale o to kvalitnějšího. Uvidíme, kdy případné příště bude. Třeba se borci odhodlají ke složení nových hitů pro Misfits


Overkill – The Grinding Wheel

Overkill - The Grinding Wheel

Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 10.2.2017
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Mean, Green, Killing Machine
02. Goddamn Trouble
03. Our Finest Hour
04. Shine On
05. The Long Road
06. Let’s All Go to Hades
07. Come Heavy
08. Red, White and Blue
09. The Wheel
10. The Grinding Wheel

Hrací doba: 60:12

Odkazy:
web / facebook / twitter

Thrashová stálice Overkill je bezpochyby legendou svého žánru, který pomohla stvořit, definovat, a co víc, i po bezmála čtyřiceti letech stále obohacovat o další kvalitní (!) materiál. To je statut, který mnoho kapel nemá a kupříkladu v thrash metalu mě napadá pouze pár dalších jmen. „The Grinding Wheel“ je už osmnáctou řadovkou a mohu napsat rovnou, že se povedla.

Asi jen málokdo by čekal, že Overkill přijdou s něčím nečekaným. Jednoduše se dá letošní placka shrnout asi takto: pokud máte rádi předchozí tvorbu, bude se vám líbit i „The Grinding Wheel“. Pro ty zasvěcenější mohu podotknout, že nové album je lepší než minulé „White Devil Armory“, které, ačkoliv nebylo vyloženě špatné, moc neuchvátilo. Vlastně jsem si ho mockrát od vydání nepustil. „The Grinding Wheel“ spíše pokračuje ve stopách staršího „The Electric Age“ a trochu dokonce dává vzpomenout na počátek let devadesátých.

Album začíná dvěma zářezy, jež jsou koncertní tutovky se vším všudy. Hnedka první „Mean, Green, Killing Machine“ nabídne úplně všechno, co mám na Overkill rád. Klasické riffování, hřmoucí Verniho basa, chytlavý refrén, změna tempa do pomalejších vod – inu, píseň má přes sedm minut a uteče jako voda. Je pravdou, že se zde Overkill nepouštějí do progresivních pasáží, jako tomu bylo na „Ironbound“, ale i tak jsou písně nápadité a nenudí. Už několikrát se ukázalo, že úvodky Overkill zkrátka umí a tahle není výjimkou. Další „Goddamn Trouble“, nakopnutá Blitzovým „Let’s go!“, je hodně punková, energie z ní jenom prýští, až si člověk říká, kde se to v kapele po těch letech bere. Možná, že na takovouhle smršť je stopáž přes šest minut až moc. Sborové refrény opět spolehlivě fungují a dodávají písním kuráž, však se jedná o další poznávací znamení kapely. Nejvíce vynikají ve skladbě „Red, White and Blue“, což je zřejmě můj nejoblíbenější kousek, hlavně tedy její střední pasáž, která trochu připomíná vojenské pochodovky.

A nebyli by to Overkill, kdyby se tu výrazněji neprojevil klasický hevík, zde tedy zastoupen ve skladbě „Come Heavy“, z níž jsou cítit Black Sabbath. Přestože celkem přesvědčivě šlape, nepatří k výraznějším momentům a pozornost upoutá pouze pomalejším tempem. Podobnou atmosféru zase jiné legendy navozuje „The Long Road“, jejíž dlouhé intro jako by vypadlo z oka „The Ides of March“ od Iron Maiden. Samozřejmě, že skladba potom přeskočí do klasické thrashovky se spoustou dalších sól a jasným rukopisem Overkill. Jak už jsem zmínil v druhém odstavci, posluchač si zde vzpomene i na dřívější dobu, zhruba okolo alba „Horrorscope“. Poslední a zároveň titulní píseň navozuje onu atmosféru temného, plíživého metalu, jemuž se kapela již několik let vyhýbala. V jiných písních se zase projevují drobné vlivy groove metalu, s nimiž si Overkill v předminulé dekádě významně pohrávali. Tuto věc lze tak vnímat jako jedinou výraznější, a pro mě vítanou, změnu oproti předchozím opusům. „Let’s All Go to Hades“ jde v čase ještě dál. Klidně by se mohla jmenovat „Let’s All Go to Eighties“, což jsem před přečtením názvu v refrénu skutečně slyšel.

Ale abych jen nechválil, najdou se tu i slabší chvilky. Například trojka „Our Finest Hour“ připomíná již dříve nahranou píseň „Electric Rattlesnake“, a to konkrétně svými slokami a melodií. Oldschoolovku „Shine On“ mi kazí paradoxně sám Bobby Blitz, tvář kapely. Daří se mu to neustálým opakováním spojení „Come on“, které se zaryje do mozku ne zrovna v pozitivním slova smyslu. Právě jeho charakteristický ječák tu dostává zabrat takovým způsobem, až to kroutí uši i mně, kovanému fandovi kapely. Co se týče produkce, ta je takřka neměnná už od „Ironbound“, to lze označit za comebackové, či minimálně za album, jež dostalo Overkill zpátky na thrashové výsluní. Možná, že by příští desce prospěla nějaká výraznější zvuková změna. Je vidět, že Overkill jsou se svým současným soundem spokojeni, přesto je sedm let až až, řekl bych. Musím však podotknout, že je zvuk o mnoho lepší než na minulém „White Devil Armory“, které bylo jednoduše přepálené. Tady je alespoň vše vyvážené, hlavně ne tolik ploché a poslech ve sluchátkách není utrpením.

„The Grinding Wheel“ je povedená deska s několika silnými písněmi. Ačkoliv je skládací formule už léta podobná, stále to funguje a fanoušci musí být spokojeni. Lehké ohlédnutí na starší tvorbu let devadesátých je příjemným zpestřením. Koneckonců, právě Overkill přečkali tuto dekádu bez většího zaškobrtnutí, na rozdíl od svých souputníků. Své si zde tak najdou snad všichni fanoušci Overkill. Řekl bych, že je deska tvrdší, kreativnější i chytlavější oproti té minulé. Nevím, jestli má potenciál někoho nového přilákat, ale rozhodně neodradí ty stávající. Tito veteráni stárnou s grácií, a přestože se jim nedostává takového ohlasu, jsou pro mě, na rozdíl od ostatních klasiků žánru, sázkou na jistotu.


Hostel (2005)

Hostel

Země: USA / Německo / Česko / Island / Slovensko
Žánr: horor

Originální název: Hostel
Český název: Hostel

Rok vydání: 2005
Režie: Eli Roth
Hrají: Jay Hernandez, Derek Richardson, Eythor Gudjonsson, Jan Vlasák, Barbara Nedeljáková, Jana Kaderábková

Hrací doba: 94 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

Dobře si pamatuju na tu dobu, kdy byl „Hostel“ čerstvá záležitost a měl jít do kin. Bylo kolem toho velké haló, mluvilo se o neskutečně brutálním filmu, že tolik krve a vnitřností se na plátně ještě neobjevilo. Do kina jste si prý měli vzít pytlík na zvracení a měkčí povahy by na to radši neměli chodit vůbec. Ale tím spíš je vtipnější – ne, lépe řečeno: směšnější – jak finální výsledek vypadá a co je snímek zač. Když to řeknu hned na začátku takhle na férovku, tak to možná bude znít trochu vág(inál)ně, ale „Hostel“ je prostě píčovina.

Úplně základní tematická linka „Hostelu“ vlastně není zas tak špatná. Údajně je založena na skutečnosti – dejme tomu, i když skutečnost v tomto případě znamená, že režisér o něčem podobném četl na internetu. Jde o to, že kdesi v nějaké prdeli ve východní Evropě existuje stará prašivá fabrika, nebo co to je, tam se objednáte, zacálujete těžké prachy, pak tam přijedete a můžete si libovolným způsobem umučit a zabít člověka.

Ten motiv placené tortury mi sám o sobě připadá poměrně dobrý a zajímavý. Myslím, že z takové základní osy by opravdu šel vytřískat dobrý horor. Asi ne dobrý v tom smyslu, že byste se u něj vyloženě báli, ale rozhodně by se dala udělat kvalitní jatka, při jejichž sledování by se člověk skutečně necítil zrovna komfortně. Což se nakonec taky počítá. Určitě by se to dalo, kdyby ten film dostal na starost nějaký řezník, který se toho nebojí. Jenže režie a scénáře „Hostelu“ se ujal Eli Roth, což je filmařské dřevo, jehož zatím nejlepším počinem je 12minutový animáč „The Rotten Fruit“. A to prostě nezachrání ani Quentin Tarantino na producentské sesli – docela by mě zajímalo, jestli byl rád, že se pod tohle podepsal, když viděl výsledek.

Jestli se „Hostelu“ něco daří v divákovi vzbudit, tak spíš než pocit znechucení je to pocit sakra velké nudy. První půlku filmu je to v podstatě hodně špatná a nevtipná teenagerská „komedie“ (i když ty vlastně celkově nikdy nejsou moc vtipné). Jen sledujete, jak dva američtí burani a jeden islandský buran lezou po bordelech, cestují ve vlaku, pak přijedou na Slovensku a jdou s místníma pichnama na lokální agro diskošku, kde se hrají staré československé disco vypalovačky. Nic se tam prostě neděje, minuty se táhnou jak sopel z nosu, atmosféra je na bodu mrazu. Kde nic není, tam ani čert nebere. Jedinou zábavou tak pro našince může být pár českých herců a místní reálie, protože děj se odehrává na Slovensku a film byl natáčen v České republice. Jenže bavit se nad tím, jak levný americký pseudo-horor vydává Český Krumlov za Bratislavu, to je docela málo. To už je pomalu zábavnější skutečnost, že se nám „Hostel“ snaží namluvit, že v našich zeměpisných šířkách běhají gangy cikánských dětí, které vám rozštípou kebuli šutrem, když jim nedáte žvýkačku.

Pomalu nejsmutnější ale je, že „Hostel“ – navzdory všemu, co se o něm kde napovídalo a jakou měl svého času propagaci – nedokáže nabídnout ani pořádné gore. Krvavějších scén je minimum a navíc nejde o žádné extrémy. To snad nemůže položit ani „casual“ diváka, natožpak někoho, kdo má v žánru trochu nakoukáno. Jakmile má někdo najeté staré vypalováky od Tromy nebo kanibalské hostiny z Itálie, tak se musí „Hostelu“ a jeho nálepce extra brutálního filmu jenom vysmát.

Hostel

No, a tím pádem tu vlastně není nic, kvůli čemu by dávalo smysl se na „Hostel“ dívat. Vzpomínám si, že už když jsem to viděl poprvé tenkrát před víc jak deseti lety, kdy šlo o čerstvou záležitost, tak jsem na to čuměl, jestli tohle jako fakt má být ono, jestli je tohle fakt ta brutalita, o níž se toho tolik nakecalo. Napodruhé mi to nyní připadalo ještě nudnější a zoufalejší. Naprosto zbytečný film a promrhání slibného hororového námětu.


Converge – The Dusk in Us

Converge - The Dusk in Us

Země: USA
Žánr: post-hardcore
Datum vydání: 3.11.2017
Label: Deathwish Inc.

Tracklist:
01. A Single Tear
02. Eye of the Quarrel
03. Under Duress
04. Arkhipov Calm
05. I Can Tell You About Pain
06. The Dusk in Us
07. Wildlife
08. Murk & Marrow
09. Trigger
10. Broken by Light
11. Cannibals
12. Thousands of Miles Between Us
13. Reptilian

Hrací doba: 43:53

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Zoufalství. Nadvláda emocí, neschopnost usměrnit myšlenky do souvislého toku, kanonáda protichůdných pocitů. Obava, že budoucnost nic dobrého nepřinese, a pokud ano, bez vás bude lepší, alespoň pro ostatní. Láska, pocit vděčnosti, hanby za věci minulé i budoucí, vina, vnímání vlastní malosti. Pomalá, sžíravá nenávist k těm, kteří se tváří dobrotivě, a přitom se přetvařují. Není cesty pryč, nebo alespoň ne takové, po níž by se dalo vrátit.

Converge jsou jednou z těch kapel, které existují proto, aby své posluchače zahltili řadou často zcela protichůdných emocí. „Jane Doe“ byla výstavní skříní utrpení, pod nánosem agrese skrývala bezradnost. Jen málokdy hudba dovede tak živě a uvěřitelně zprostředkovat pocity někoho, na kom by vám v jiných situacích vůbec nezáleželo. Utekla téměř dvě desetiletí a Converge jsou dnes v podstatě jinou kapelou, přestože neprošli jedinou změnou sestavy. Proměnou či spíše vývojem prošla hudba, ale schopnost zarýt se do nejhlubších vrstev posluchačova podvědomí a ovlivňovat jeho myšlení zůstala. „The Dusk in Us“ pokračuje v nastoleném trendu jak hudebním směřováním, tak ohromně vysokou úrovní.

Pokud bych o Converge nikdy neslyšel a udělal si o jejich tvorbě názor na základě škatulek, kam bývají nejčastěji zařazováni, asi bych skončil s naprosto mylnou představou. Američané jsou totiž běžně řadění mezi metalcorové kapely, což je podle mě stejný omyl jako považovat System of a Down za kapelu nu-metalovou. Converge ve svých počátcích stvořili něco, co jiní později přetvořili v metalcore, jak ho známe dnes, ovšem šli si dále svou cestou a dnes se dá říci, že je jejich zvuk naprosto unikátní a těžko zařaditelný.

Jednou z vlastností, kterou během let hudba Converge nabyla, je techničnost mnohých pasáží. To vše vyvrcholilo na dnes již osmiletém „Axe to Fall“, jehož úvodní čtveřici skladeb osobně řadím mezi nejvirtuóznější agresivní metalové pasáže. Vyjma tohoto „úletu“ je však vlastně obdivuhodné, jak nesmírně pokorně a nenápadně své schopnosti členové Converge předkládají. Nejvýraznější je bezpochyby Kurt Ballou a jeho časté výlety po celé délce krku kytary, přesto je však tvorba Converge v první řadě týmovou záležitostí. Minimum sól, žádný egocentrismus či jednostranně orientované pasáže, vše je zaměřené na maximální dopad hudby na posluchače.

„The Dusk in Us“ je toho skvělou ukázkou. Přestože ve vás jeho první poslech může vyvolat dojem naprostého chaosu, vězte, že to je jen důsledek vyváženosti jednotlivých nástrojů a tím vzniklé zdánlivé absence jakýchkoli z řady vystupujících momentů. Jak se však zaposloucháte hlouběji, najdete desítky odstínů provázející desítky emocí.

Jen úvodní „A Single Tear“ jich přináší hned několik. Úvodní kanonáda Ballouových riffů načne skladbu agresivně, z refrénu prokládajícího Bannonův zoufalý křik s chraplavým hlasem Kurta Balloua čiší zoufalství, zatímco z tišší části jen krátce po refrénu pro změnu odhodlání. Když pak Bannon opakovaně proklamuje „when I held you for the first time, I knew I had to survive“, vypovídající vše, co potřebujete vědět o souboji mezi odpovědností a závislostí, je vše dokonáno a kolo emocí uzavřeno. „A Single Tear“ je skvělý otvírák a v jistém ohledu v sobě shrnuje celé album. Zejména v první polovině desky jsou Converge převážně agresivní. „Eye of the Quarrel“ je nevybíravá, neutuchající kanonáda bicích tlačí skladbu kupředu. „Under Duress“ je pomalejší, špinavá, plná zoufalých výkřiků kytary, s výborným zpěvem Balloua v refrénu a skvělým vyvrcholením po pouhých třech minutách hrací doby. Titulní skladba stojí téměř ve středu alba, po jeho ostrém začátku se Bannonovo tiše recitované „and at night they come“ zahryzne hluboko do posluchačova zátylku. Čistě zpívaný refrén je nádherný a závěrečný klimax patří mezi nejlepší v historii kapely.

Converge

Druhá polovina desky je snad až na ostrou „Wildlife“, jež tvoří skvělý kontrast k jí předcházející titulní skladbě, o něco přímočařejší, není však o nic slabší. Ostré údery ve slokách „Murk & Marrow“ jsou zničující, „Trigger“ je mým nejoblíbenějším kouskem druhé části alba díky pomalejšímu rozjezdu, melodickému refrénu, skeletálnímu sólu či v závěru jako mantra opakovanému „was it worth it?“ „Broken by Light“ je punk na drogách a oldschool thrash metal v jednom a spolu s následnou minutovkou „Cannibals“ tvoří perfektní dvojici pro doplnění energie před blížícím se koncem alba.

Právě k němu bych měl vlastně jediné dvě výhrady. „Thousands of Miles Between Us“ patří mezi tišší a atmosféričtější kousky a jako taková mě velice potěšila, jenže zejména v úvodu je znát, že si zde Bannon ukousl pěvecky příliš velké sousto. Dojemný refrén sice vše napraví, jenže přichází až moc pozdě. Závěrečná „Reptillian“ začne velice dobře, úvodní dvě minuty jsou doslova mohutné, bohužel však z nějakého důvodu nezbyl prostor pro pořádný závěr. Přijde mi škoda, že album s tak povedeným vývojem je utnuto tak zhurta a necitlivě. Přitom se nedá říci, že by Converge neměli vhodný materiál. Jen pár měsíců staré EP „I Can Tell You About Pain“ obsahovalo výtečnou skladbu „Eve“, jejíž velkolepá gradace by byla na závěr „The Dusk In Us“ naprosto perfektní, Converge se ovšem rozhodli ji na novinku neumístit.

Jenže to nic nemění na skutečnosti, že zde mluvíme o nahrávce na nesmírně vysoké úrovni. Laťka předchozími počiny byla stanovena vysoko, Converge se však výzvy nezalekli a natočili další excelentní desku. Včera zde vyšla má recenze nového počinu Trivium, o němž jsem prohlásil, že jde o album takřka dokonalé, ale přesto se pro něj nedovedu nadchnout. S „The Dusk in Us“ je to naopak. Má totiž své vady, není perfektně vyleštěné a při prvních posleších se s vámi celkem pere, ale i přesto jde o desku, která mě plní radostí, zoufalstvím, hněvem i dalšími asi patnácti pocity, to vše znovu a znovu a stále dokola.

„I ask from within my heart, where did our failures start
If we must imagine ourselves as someone, somewhere else
And what does the future hold, if we’re running low on health and hope
Our denial it speaks in tongues, there’s monsters among us
Dusk lives within us, darkness won’t give up“
(„The Dusk in Us“)


Flash Gordon (1980)

Flash Gordon (1980)

Země: Velká Británie / USA
Žánr: sci-fi / dobrodružný

Originální název: Flash Gordon
Český název: Flash Gordon

Rok vydání: 1980
Režie: Mike Hodges
Hrají: Sam J. Jones, Melody Anderson, Max von Sydow, Chaim Topol, Ornella Muti, Timothy Dalton, Brian Blessed

Hrací doba: 111 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

Dle dosavadního ladění filmového koutku už jste možná pochopili, že mám slabost pro brakové kulty z videokazet. Věřím však, že v tom zdaleka nejsem sám, a také věřím, že spoustě z vás se rozsvítily oči, jakmile viděli název tohohle článku. „Flash Gordon“ k takovým VHS-kultům jistě patří. Tenhle film je opulentní space opera nádherně ilustrující 80. léta se vší jejich přehnaností a specifiky, zároveň v něm ale místy doznívá i psychedelická éra předchozí dekády, která se projevuje třeba na zpracování mraků nebo zdrogovaných obrazcích při průletu vesmírem.

Samotnou postavu Flashe Gordona ovšem tento snímek z roku 1980 ani zdaleka nevytvořil. Ta totiž pochází z komiksu – první strip s Flashem se objevil v lednu 1934 a již o dva roky později se hrdina poprvé podíval i do filmu. Postupně vznikly tři dlouhé snímky, kde si Flashe Gordona zahrál Buster Crabbe – v letech 1936 („Flash Gordon“, někdy též s podtitulem „Space Soldiers“), 1938 („Flash Gordon’s Trip to Mars“) a 1940 („Flash Gordon Conquers the Universe“). 1954-1955 pak byl vysílán i seriál se Stevem Hollandem v hlavní roli a v letech 1979-1982 běžel animovaný seriál a další televizní seriál přišel v roce 2007, ale ten se s příliš kladnými ohlasy nesetkal a brzy byl zrušen. V současné době se v zákulisí pomalu uvažuje i o moderním rebootu, jenž by správňáckého sci-fi hrdinu vrátil zase do hry, ale zatím není jisté, že k jeho realizaci dojde. Poslední zprávy z loňského roku hovoří o tom, že je projekt stále ve fázi přepisování scénáře.

Dovolím si však tvrdit, že právě zpracování z roku 1980 je to nejznámější. Nelze nevidět, že snímek už je z dnešního pohledu roztomile naivní, leckdy až infantilní. V jednu chvíli vypadá skutečně dobře a projevuje se nákladná výprava, kterou hned vzápětí zabije naprosto dementně vyhlížející kostým. A nejen ten – třeba scéna, kdy Flash Gordon bojuje se strážemi stylem à la americký fotbal, je vysloveně trapná. Zároveň s tím je však ve filmu velká nadsázka a zasvěcení zachytí i řádku vtípků a easter eggů – například se původně uvažovalo, že by měl snímek režírovat slavný Ital Federico Fellini, z čehož nakonec sešlo, ale v jednu chvíli se zde objeví skřítek jménem Fellini. Kterého si vede na vodítku tehdejší sexbomba Ornella Muti. Zkráceně řečeno, „Flash Gordon“ určitě není konkurencí „Hvězdných válek“, byť o tom prý byl producent snímku přesvědčen, spíš má blíže k takové „Barbarelle“ anebo obecně sci-fi kouskům z 50. a 60. let.

Pokud tedy budete od „Flashe Gordona“ očekávat seriózní sci-fi, jen těžko budete uspokojeni, protože s takovou se na tohle koukat moc nedá. Přistoupíte-li však na předkládanou hru a obrníte se nadhledem, pak pochopíte, proč jde o kultovní záležitost. Pak začne dávat smysl i arci-gay soundtrack z dílny Queen (úvodní song vás bude strašit ve snech, haha) a hloupoučký příběh o tom, jak se hrdina z planety Země omylem dostane do vzdálené galaxie a přesvědčí všechna zotročená a vzájemně znepřátelená království, aby se spojila proti tyranskému císaři Mingovi, vládci vesmíru. Je to samozřejmě pohádka, ale v naivitě celého snímku vlastně odpovídající celkové atmosféře.

Flash Gordon (1980)

Perličky:
• Do hlavní úlohy byli zvažováni i Arnold Schwarzenegger nebo Kurt Russell. Štýrský dub roli nedostal kvůli rakouskému přízvuku; Russell byl u producentů favorit, ale nakonec sám odmítl.
• Mezi zvažovanými režiséry nechybí třeba Frederico Fellini či Sergio Leone. Mike Hodges byl až osmá volba.

Dnes je „Flash Gordon“ čistá nostalgie, ale své kouzlo má a pokud vám nechybí smysl pro takový druh filmů, kouká se na to docela příjemně i dnes. Jestli mi něco vadilo, tak to nebyla ona naivita, ale spíš sám hlavní hrdina, jejž si zahrál Sam J. Jones. Ten je tak kladný, až to bolí, proti němu byl i Mirek Dušín podlý hajzl. Ale to do jisté míry můžete brát jako další dílek do skládanky. Naopak si cením parádně slizkého záporáka Minga v podání Maxe von Sydowa a také krásných holek – kromě Ornelly Muti v roli Mingovy dcery si zmínku zaslouží i Melody Anderson v úloze Flashovy holky.

Flash Gordon (1980)

Perličky:
• Remake „Flashe Gordona“ chtěl točit George Lucas, ale když zjistil, kolik by stálo zakoupit práva, radši se na to vydlabal a vymyslel si „Hvězdné války“.
• Jedná se o první film a zároveň jeden ze dvou filmů, k nimž složila hudbu legendární skupina Queen. Soundtrack vyšel v prosinci 1980 i jako jejich studiové album. Oním druhým snímkem je „Highlander“. Producent „Flashe Gordona“ prý před natáčením o Queen nikdy neslyšel. Pro vytvoření hudby se chvíli uvažovalo i o Pink Floyd.

„Flash Gordon“ je klasické sci-fi dobrodrůžo v pestrobarevném a pestrém fantastickém světě, které se mezi fanoušky science fiction dočkalo kultovního statusu. Nutno ale říct, že se tak jako u mnohých jiných snímků stalo až zpětně a s odstupem času. V době svého vydání „Flash Gordon“ sice neprodělal, ale i tak vydělal mnohem méně, než se předpokládalo. Původně se plánovala i pokračování, všichni herci v hlavních rolích dokonce podepsali smlouvy na víc filmů, ale k realizaci dalších dílů nakonec nikdy nedošlo. Každopádně, jestli se slzou v oku vzpomínáte na Rodokapsy a komiksy z Ábíčka, „Flash Gordon“ vám určitě radost udělá.

Flash Gordon (1980)


Trivium – The Sin and the Sentence

Trivium - The Sin and the Sentence

Země: USA
Žánr: metalcore
Datum vydání: 20.10.2017
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. The Sin and the Sentence
02. Beyond Oblivion
03. Other Worlds
04. The Heart from Your Hate
05. Betrayer
06. The Wretchedness Inside
07. Endless Night
08. Sever the Hand
09. Beauty in the Sorrow
10. The Revanchist
11. Thrown into the Fire

Hrací doba: 57:49

Odkazy:
web / facebook / twitter

Každý rok si poslechnu stovky nových alb a jsem vcelku přesvědčen, že mezi hudebními fanoušky, kteří novou muziku aktivně vyhledávají, bude mé číslo patřit spíše k podprůměrným. Během několika posledních let jsem si hned několikrát položil otázku, proč něco takového vlastně dělám, a odpověď vždy byla stejná: abych našel dokonalé album. Hledat dokonalost je však úkol sisyfovský, a tak není nikdy u konce. Jistě, párkrát do roka se mi poštěstí najít desku, kterou za dokonalou označím, jenže to ještě neznamená, že mi taková bude připadat i za půl roku. I alba, která prošla zkouškou časem, ukazují, jak vrtkavé mohou být pocity vyvolané hudbou, neboť co vám v pondělí přijde jako dílo hodné géniů, vás ve středu nemusí vůbec bavit, přestože o pár dní později to budete opět vynášet do nebes. Láska k hudbě a umění všeobecně je navýsost subjektivní záležitostí.

Vždy mi přišli směšní a poněkud povýšenečtí ti kritici, kteří své hodnocení uměleckých děl považují za objektivní pravdu. Když jsem však uvažoval nad „The Sin and the Sentence“, opakovaně se mi vracela tatáž myšlenka: pokud je něco takového vůbec možné prohlásit, nové album Trivium je, alespoň v rámci metalového mainstreamu jedenadvacátého století, objektivně dokonalé. Vážně jsem se snažil najít alespoň jedinou významnou vadu na kráse, jenže jen s malým úspěchem. Američané vytvořili nahrávku, které se objektivní dokonalosti moderního posluchačsky přístupného metalu blíží na infinitesimální vzdálenost.

Někdy před deseti lety jsem patřil mezi fanoušky Trivium. Metalcorová výbušnost a thrashmetalová techničnost jejich druhého počinu „Ascendancy“ mě zaměstnala na dobrých pár let, bavilo mě i proklínané „The Crusade“, ale byl to teprve „Shogun“, při němž si Trivium sáhli na vrchol. Poté jsem však z kultu kapely vypadl (a je vcelku jedno, zda se změnila jejich hudba či můj vkus) a „The Sin and the Sentence“ bych ignoroval stejně jako tři předchozí nahrávky nebýt nečekaně nadšených recenzí. Jen výjimečně vznikne nad nějakým albem tak silný konsenzus a ještě výjimečněji s ním začnu tak rychle souhlasit.

„The Sin and the Sentence“ se pod kůži zařeže v podstatě během tří poslechů. Při prvním si zapamatujete takřka všechny refrény a dokonce i mnohé sloky. Druhý poslech vám do hlavy vepíše všechna sóla a většinu riffů. Třetí kolo pak vyplní zbylé mezery všeobjímající hrou nového bubeníka Alexe Benta. Osmé album Trivium je jen o něco méně návykové než heroin.

Samotná chytlavost však není dostatečným původcem dokonalosti, za tou stojí souhra více vlastností. Už dlouho jsem například neměl tak příjemný pocit, že poslouchám opravdu tvrdou a agresivní hudbu. Ne, nezbláznil jsem se a Trivium nezačali hrát technický death metal, důležité je zde ono spojení „příjemný pocit“. Ty nejtvrdší momenty alba jsou dost ostré na to, aby ve vás vyvolali dojem autentické nasranosti, a přitom do uší kloužou stejně snadno jako dotace do Agrofertu. Právě ono propojení drsného s příjemným je něco, co mi v moderním metalovém středním proudu velice chybí a na „The Sin and the Sentence“ si to užívám dosytosti.

Dále je zde hráčská virtuozita. Není žádným překvapením, že dvojice Matt Heafy a Corey Baeulieu patří mezi výborné kytaristy. Na novince je tato stránka maličko upozaděná, neboť techničnost hraje až druhotnou roli za melodičností, přesto ve mně však každé sólo na albu vyvolává chuť odložit kytaru do kouta a už nikdy na ni nesáhnout. Heafy se navíc během těch několika let, při nichž jsem Trivium ignoroval, stal výborným zpěvákem. Jeho řev je výtečný, ovšem hlavní je samozřejmě čistý zpěv, a v tom se za posledních deset let zlepšil dramaticky. Na „The Sin and the Sentence“ mi hned několikrát připomněl Coreyho Taylora a to je opravdu vysoká meta. Baskytara Paola Gregolettta je také exemplární, i když nedostává příliš prostoru. Přesto je dobře slyšet a občas nadchne drobnou kudrlinkou vloženou mezi jinak víceméně rytmickou hru. Největší šok však přichází zpoza bicí sestavy. Alex Bent je monstrum a jeho schopnost vyplnit každý moment kanonádou úderů je fantastická. Byla to právě Bentova hra, která mě k albu v posledních dnech lákala nejvíce.

Kdo čeká, že nyní přijde mé obvyklé „ale“, po němž vysvětlím, že i přes veškerou chválu je „The Sin and the Sentence“ z toho či onoho důvodu nepovedeným albem, bude zklamaný. I nadále musím totiž hýřit pochvalami. Zvuk alba je precizní, na můj vkus možná až příliš agresivní a orientovaný na perfektní čitelnost, to je však přesně to, co deska vyžaduje. I dramaturgicky je „The Sin and the Sentence“ dobře zvládnuté, skladby jsou uspořádány přesně, jak byste čekali, s agresivnějšími kousky prokládajícími melodičtější skladby, takže oddych přijde vždy v tu správnou chvíli. Navíc ani ambiciózní hodinová stopáž není problém. Tracklist je velice vyrovnaný, byť pár výraznějších kousků se najde. Úvodní titulní skladba je bezvadným prolnutím takřka všeho, co na albu uslyšíte, od nádherného refrénu přes úžasné sólo, až po explozi agrese v závěru. „Other Worlds“ je velkolepá a hymnická, „The Heart from Your Hate“ zase uvěřitelně dojemná. „Betrayer“ začne nekompromisně tvrdě a elegantně zamaskuje postupné změknutí. „The Wretchedness Inside“ připomene zlatou éru Slipknot, „Endless Night“ si zase hezkou instrumentální sekci vypůjčuje z prvních alb Avenged Sevenfold. To nejlepší však přichází až na konec v dlouhé „The Revanchist“ a závěrečném náklepu „Thrown into the Fire“.

Trivium

Drobné a v kontextu alba nepodstatné výtky bych našel jen dvě. V první řadě se zaslouží uznat, že některé písně by snesly mírné zkrácení. Byť téměř všechny motivy na albu jsou povedené, Trivium je někdy opakují víckrát, než by bylo k jejich plnému docenění nutné. Postěžovat bych si mohl i na texty, které jako by vypadly z generátoru náhodných rýmů a jakýkoli (byť jen povrchní) smysl v nich nemá cenu hledat. Považte však, co jsou takovéto drobnosti v porovnání s přívalem superlativ v předchozích odstavcích.

Takže, je „The Sin and the Sentence“ prototypem dokonalosti v hudbě? V jistém ohledu asi ano. Je to moje album roku, desetiletí či rovnou století? V žádném případě. Jak jsem totiž předeslal, v umění jde vždy především o subjektivní vnímání. Nemohu sice najít jediný výraznější důvod ke kritice, přesto se nedovedu zamilovat či alespoň nadchnout. Osmé album Trivium mě baví poslouchat a je klidně možné, že mě neomrzí ani za půl roku (i když o tom pochybuji). Přesto mu něco chybí. Objektivní dokonalost nestačí a já budu asi navždy preferovat jiné nahrávky, jejichž krásu není možné rozebrat a kousek po kousku popsat. Takové, které mají své nedostatky a i přes ně dovedou okouzlit i po stém poslechu. Před Trivium však smekám, předčili naprosto veškerá očekávání.