Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

The Snowman (2017)

The Snowman (2017)

Země: Velká Británie / Norsko / USA
Rok vydání: 2017
Žánr: krimi / thriller

Originální název: The Snowman
Český název: Sněhulák

Režie: Tomas Alfredson
Hrají: Michael Fassbender, Rebecca Ferguson

Hrací doba: 119 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: TheSnowmanMovie.com

Jo Nesbø je taková hvězda populární severské kriminálky, že o jeho existenci ví i takový literární buran jako já. Žádnou z jeho knih jsem ovšem nečetl, protože od doby, co jsem přestal číst skripta z matematické analýzy, se už nějak nemůžu donutit k tomu, abych se téhle bohulibé činnosti věnoval nějak intenzivněji – takové trauma ve mně všechny ty posrané derivace a integrace zanechaly! Na „Sněhuláka“ jsem tedy šel do kina, aniž bych v předstihu přesně věděl, co na mě čeká. Ale to by dle mého nemělo zas tak zásadně vadit – knižní adaptace by sice v ideálním případě měla být zpracována s určitou důstojností a respektem k předloze, ale neměla by své pochopení podmiňovat znalostí originálu. Kniha je kniha a film je film – obojí by přece jenom fungovat nezávisle.

První ohlasy na „Sněhuláka“ jsou chladnější než mrazivé norské prostředí, v němž se příběh odehrává, a po zhlédnutí jim musím dát za pravdu, protože tohle se skutečně příliš nepovedlo. A to říkám jako někdo, kdo od filmu vlastně ani nečekal žádný zázrak a do kina se vypravil spíše z nudy. A viděl jsem tam biják, jehož trailer je mnohem poutavější než výsledná kompletní dvouhodinovka.

„Sněhulák“ selhává ve spoustě věcí. Snad ze všeho nejvíc mi vadilo, že po svém konci v divákovi zanechá množství nezodpovězených otázek. Nejde ovšem takový ten žádoucí druh otázek, které vás nutí přemýšlet… prostě a jednoduše jsou v příběhové mozaice chybějící dílky, na něž se obsah filmu regulérně vykálel a s jejich vysvětlováním se vůbec neobtěžoval. Zbude například hned několik postav, u nichž je docela zřejmé jisté zapletení do předkládaných událostí, ale jejich skutečná role a význam v celé hře zůstanou nedořešené. Účinkem se míjí i flashbacky do minulosti, z nichž vyplyne akorát to, že sériový vrah své hobby provozuje dlouhodobě, zároveň však dále zamotávají vztahy mezi postavami a přinášejí další chaos do už tak zapletené sítě osudů, což by samo o sobě nemuselo vadit, kdyby po závěrečných titulkách nezůstávalo tolik otazníků.

Stejně tak snímek nedokáže dostatečně objasnit všechny motivace vraha, byť o to se alespoň pokusí v jakémsi intru z jeho mládí. Ale všechno to plave po povrchu bez uvěřitelného myšlenkového ukotvení, takže ve finále tam prostě někdo chodí, unáší a morduje ženské a u toho staví sněhuláky. Jako hrozná kravina mi přišlo i závěrečné vypořádání s vrahem, kde to hlavní frajer, vyšetřoval Harry Hole v podání Michaela Fassbendera, uhraje dost krutě na náhodu.

Příliš nefunguje ani linie vyšetřování jednotlivých vražd. Namísto napínavého odhalování jednotlivých dílků morbidní skládačky to plyne v docela odpočinkovém duchu, díky čemuž „Sněhulák“ nedokáže vtáhnout naplno do děje. Ne snad, že bych se celou dobu vyloženě nudil a bylo mi to celé totálně u prdele, to bych zase lhal, ale větší zájem o to, kdo ve skutečnosti vraždí, jsem už zažil i u některých epizod „Big Bena“. Takže asi tak.

The Snowman (2017)

Vyložená pozitiva se na „Sněhulákovi“ hledají vlastně docela těžko. Docela v pohodě jsou herci (i když od znalců předlohy jsem zachytil nespokojenost s obsazením Michaela Fassbendera do hlavní role, ale to nedokážu posoudit), snad jedině s výjimkou už notně vypelichaného Vala Kilmera, jenž má diplomaticky řečeno své nejlepší roky dávno za sebou. Sem tam se objeví hezký záběr na norskou krajinu, ale pokud tohle patří k největším kladům krimi thrilleru, je asi zřejmé, že se někde stala chyba. Pokud totiž budu toužit po pěkných záběrech krajiny, asi si pustím spíš přírodopisný dokument, jenž mě v tomto ohledu nejspíš uspokojí víc než „Sněhulák“.

Těžko o „Sněhulákovi“ hovořit jinak než jako o zklamání, na nějž nemá smysl se moc dívat. Působí to jako promarněná šance na drsnou krimi s ledovou atmosférou, rozhodně však ne jako povedený snímek, jehož zhlédnutí by v člověku cosi zanechalo.

The Snowman (2017)


Ancient VVisdom – 33

Ancient VVisdom - 33

Země: USA
Žánr: occult rock
Datum vydání: 13.10.2017
Label: Magic Bullet Records

Tracklist:
01. Ascending Eternally
02. Light of Lucifer
03. In the Name of Satan
04. True Will
05. The Infernal One
06. Summoning Eternal Light
07. Rise Fallen Angel
08. 33
09. The Great Beast
10. Lux
11. Dispelling Darkness

Hrací doba: 33:10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Neecee Agency

První věc, co mě na kapele Ancient VVisdom praštila přes oči, je, že… se jmenuje Ancient VVisdom! Protože to je prostě kult jak noha, když namísto w napíšete vv, že jo. Nicméně zdaleka se nejedná o jedinou zajímavost, na jakou lze u téhle party z texaského Austinu narazit. Respektive to jméno mi spíš připadá zábavné, nikoliv vyloženě zajímavé. Co mi ale zajímavé přijde, to je hned první počin, jejž Ancient VVisdom vydali v roce 2009. Šlo o split album a důležité na tom je, s kým onen nosič sdíleli. Na druhé straně „Inner Earth Inferno“ se totiž objevily dvě skladby od jistého Charlese Mansona. Ano, jde přesně o tamtoho Charlese Mansona.

Abych vás ale nelakoval (nebo alespoň ne tolik), tohle jsem zjistil až později. Kvůli splitku s jedním z nejznámějších úchylů jsem tuhle recenzi psát nezačal. Ancient VVisdom mě prvotně zaujali ukázkami svojí muziky, na jejichž základě jsem usoudil, že by letošní deska „33“ (již čtvrtá dlouhohrající) mohla stát za slyšení.

Samozřejmě by nyní sedlo, kdybych okamžitě vypálil, jestli „33“ za slyšení skutečně stojí, anebo ne. Jenže ono to v tomhle případě nelze říct takhle jednoznačně o albu jakožto celku. Zkusím to ale jinak – první „polovina“ nahrávky je docela příjemná a za příznivé konstelace (tj. když je váš hudební jemnocit kompatibilní s tím, co Ancient VVisdom produkují… k tomu se ještě dostaneme) si ji klidně pustit můžete. O to víc nepochopitelný je závěr alba, kde Američané rozjedou nehorázný průjem.

Každopádně, na začátku se můžete těšit na pohodový okultní rock, kde se to v textech jen hemží samými Lucifery. Pochopím, pokud někomu tahle tématika přijde spíš směšná – však také v určité míře je, co si budeme povídat – ale myslím, že v rámci povinného stylového klišé je to asi v pohodě. Anebo jinak – pokud by tohle písničkové opěvování Satana někomu vadilo, asi jen těžko by mohl poslouchat kapely typu Ghost.

Vycházející švédské hvězdy pekelného rock’n’rollu zde nejmenuji jen tak mimoděk, právě naopak. Ancient VVisdom k nim totiž mají poměrně blízko a s nadsázkou znějí trochu jako Ghost, kteří se nebojí akustické kytary. Pokud se vám tedy Švédové líbí, klidně se na „33“ podívejte. Mezi dalšími asociacemi mě napadají třeba Nathan Gray Collective v žánrově usedlejší formě (v překladu: odmyslete si především elektroniku).

Jestli vás zmiňovaná jména navnadila, pak na vás v první části „33“ čeká docela příjemný poslech. Jsou zde zadumanější kusy jako třeba „Light of Lucifer“ či „The Infernal One“ (i když v té se objeví i několik rychlejších momentů), v jiných se Ancient VVisdom dotýkají písničkářství, čímž mám na mysli zejména „True Will“ nebo „In the Name od Satan“. Ve druhé jmenované už se sice Američané mírně dotýkají kýče, ale pořád je to ve snesitelné formě a těch pár tónů na hraně se v kontextu celku rozpustí bez výraznějších potíží. Ta lepší část nahrávky pak vrcholí ve skvělé „Rise Fallen Angel“, již zdobí parádní úderný refrén. Suverénní hit a jednoznačně nejlepší věc na „33“. Až sem je to vlastně fajn záležitost.

Ancient VVisdom

Jenže s nástupem titulní „33“ si to album namíří nejkratší cestou rovnou do prdele. Zrovna titulní song je naprosto příšerný, až se člověku nechce věřit, že to fakt hraje ta stejná skupina, která o chviličku dřív naservírovala takovou pecku jako „Rise Fallen Angel“. Podobně zkurvená je i „Lux“ – další píseň, jakou byste nejradši z milosti utratili, kdyby to bylo možné. „The Great Beast“ je o něco stravitelnější, ale zvednout náladu nedokáže, a klávesové outro „Dispelling Darkness“ už to taky nevytrhne.

Můžete si říct, že větší část alba je přece v klidu (možná bych měl zdůraznit, že skutečně jen v klidu, žádná genialita to pořád není), ale: a) „Ascending Eternally“ a „Summoning Eternal Light“ jsou jen kraťoučké věci, což stopáž té příjemnější části snižuje; b) závěrečná čtveřice – především „33“ a „Lux“ – je dostatečně špatná na to, aby dokázala počin znechutit a zanechat v posluchači nepříjemnou pachuť. Škoda.


Chelsea Wolfe – Hiss Spun

Chelsea Wolfe - Hiss Spun

Země: USA
Žánr: experimental metal / sludge metal / drone
Datum vydání: 22.9.2017
Label: Sargent House

Tracklist:
01. Spun
02. 16 Psyche
03. Vex
04. Strain
05. The Culling
06. Particle Flux
07. Twin Fawn
08. Offering
09. Static Hum
10. Welt
11. Two Spirit
12. Scrape

Hrací doba: 48:17

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Myslím, že asi není nutné se nějak obšírně rozepisovat o tom, jakým směrem se tvorba Chelsea Wolfe postupem času ubírá. Americká diva ubírá na experimentálním feelingu své hudby a s každým dalším počinem naopak víc a víc tíhne k hutným kytarovým stěnám. Ruku v ruce s tím jde i její stále se zvyšující obliba na metalové scéně, jež hudební progres kopíruje dost věrně. Na tento vývoj lze asi nahlížet dvojí optikou, z nichž jedna bude tvrdit, že jde o zajímavé směřování, zatímco druhá si bude stěžovat právě na to, že po hudební stránce dnes Chelsea Wolfe zní, řekněme, konvenčněji než na prvních dvou albech.

Samozřejmě, že takové úvahy by mohla razantně utnout vysoká kvalita nových počinů, protože kdyby šlo o skvělé záležitosti, pak by asi nebylo mnoho důvodů ke stížnostem. Minulé „Abyss“ bylo jednoznačně doposud nejtvrdší deskou Chelsea Wolfe, přesto se zpočátku tvářilo trochu mdle. Delší a intenzivnější poslech to nakonec zahrál ve prospěch nahrávky, ale asi by bylo strkání hlavy do písku, kdybychom tvrdili, že „Abyss“ nemělo slabého místa. Stejně tak se sluší zmínit, že v delším časovém horizontu předchozí deska nedokázala uzrát takovým způsobem, jak se to povedlo „The Grime and the Glow“, „Ἀποκάλυψις“ a „Pain Is Beauty“.

Po takovém úvodu do děje by recenze na letošní novinku „Hiss Spun“ měla být docela lehká, protože ji lze pouze zasadit do kontextu diskografie. Deska se nese v obdobných intencích jako „Abyss“, a to s jeho plusy i mínusy. Opětovně se tedy jedná o album sázející na temné táhlé riffy, které si svou naléhavostí sahají až někam k dronu. Druhou hlavní roli vedle nich samozřejmě hraje i sama Chelsea Wolfe se svým éterickým hlasem. V tomto ohledu se není čeho obávat, poněvadž „Hiss Spun“ svou náladou do puntíku naplňuje to, co člověk od nahrávky Chelsea Wolfe očekává a myslím, že i chce.

Snad jediný zásadní rozdíl oproti „Abyss“ tkví v tom, že ještě ubylo jemnějších skladeb, takže celé „Hiss Spun“ stojí zejména na kytarových kusech. Vody sice pročísnou dvě (dark)ambientní/industriální mezihry „Strain“ a „Welt“, jejichž stopáž je ovšem (i v součtu) z celkového hlediska poměrně zanedbatelná. Ale rozumím takovému kroku – jednoduše jde o celkové směřování Chelsea Wolfe a prosazování určité vize. Až sem v pořádku.

Chelsea Wolfe ovšem hraje (a vždycky hrála) způsobem, díky němuž balancuje na tenké hraně, kdy se specifická atmosféra může zlomit v přílišnou vláčnost, s níž bohužel místy přicházejí i pocity, které se povážlivě blíže stavu, jejž by snad šlo nazvat nudou. A právě to je ten moment, s nímž už trochu bojovala minulá nahrávka. A „Hiss Spun“ tento nedostatek trápí taktéž. Především v první polovině desky jednotlivé písně splývají možná až příliš a vlastně žádná z nich není natolik výrazná, aby dokázala dostat posluchače do kolen. Jistě, stále se to poslouchá vcelku příjemně, stále to má svou neoddiskutovatelnou úroveň, přesto cítím cosi jako opakování sebe sama a neschopnost pohltit takovým způsobem, jakým se to dařilo na prvních řadovkách.

Druhá polovina „Hiss Spun“ už je naštěstí o něco silnější a dokáže nabídnout i velmi dobré skladby. Mezi mé favority patří „Twin Fawn“, která dokáže vystřídat jemnější pasáže s kytarovým bububu docela přesvědčivým způsobem. Své vrcholy však počin skrývá až v samém závěru – předposlední „Two Spirit“ jako jedna z mála nabídne výrazné zapojení akustické kytary a nese se v usedlejším duchu, což je proti předchozímu vývoji alba poměrně fajn změna. Na konci pak ukázkově zahustí atmosféru a krásně vygraduje. Ještě o kus lepší je „Scrape“ trochu nenápadně skrytá na úplném konci. Osobně se mi ovšem zdá, že až zde Chelsea Wolfe konečně v plné míře ukazuje, že ještě nezapomněla, jak napsat strhující song.

Ono to tedy pořád jde, ne že ne. To ale nic nemění na skutečnosti, že když se na „Hiss Spun“ podívám trochu kritičtějším pohledem, vyjde mi doposud asi nejslabší album Chelsea Wolfe. Budu rozumět tomu, když se tohle někomu bude strašně líbit, ale osobně si myslím, že podobnou (takřka stejnou?) éterickou atmosféru lze najít i na starších albech, akorát ve výživnějším podání, v lákavější skladatelské formě, v dobrodružnějším žánrovém rozhraní.

Chelsea Wolfe


Blade Runner 2049 (2017)

Blade Runner 2049 (2017)

Země: USA / Velká Británie / Kanada
Rok vydání: 2017
Žánr: sci-fi

Originální název: Blade Runner 2049
Český název: Blade Runner 2049

Režie: Denis Villeneuve
Hrají: Ryan Gosling, Harrison Ford, Ana de Armas, Sylvia Hoeks

Hrací doba: 163 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Navazovat na takový klenot, jakým původní „Blade Runner“ z roku 1982 bezesporu je, zavání pořádnou troufalostí, tím spíš když se tak děje po celých 35 letech od uvedení (teď už) jedničky. „Blade Runner 2049“ rozhodně patřil k nejočekávanějším velkým filmům letošního roku a rozhodně vzbuzoval obrovskou zvědavost. A ruku v ruce s ní i skepsi a obavy. Nebudeme si nic nalhávat – otázky, zdali vůbec lze natočit odpovídající pokračování „Blade Runnera“, tím spíš v dnešní době, kdy se blockbustery ani nesnaží zakrývat svou jednoduchost a hru na efekt, jsme si museli pokládat snad všichni, když jsme do kina šli.

(Na základě upozornění od čtenářské obce dáváme na vědomí, že recenze může obsahovat eventuální spoilery.)

Nicméně i navzdory tomu, že jsem nečekal příliš, abych posléze nebyl příliš zklamán, musím s jistou úlevou uznat, že „Blade Runner 2049“ nakonec není tak špatný nebo hloupý, jak jsem se v předstihu obával. Záměrně jsem recenzi nepsal ihned po zhlédnutí a nechal druhému dílu několik dní, aby se rozležel v hlavě a abych si mohl rozmyslet, jestli a případně nakolik se mi to, co jsem viděl, vlastně líbilo. A po téhle anabázi jsem dospěl k závěru, že líbilo.

Na „Blade Runner 2049“ je znát, že byl tvořen s velkou úctou a respektem k originálu, což je tuším v pořádku. V mnohém se nový film svým předchůdcem inspiruje a odkazuje na něj, ale naštěstí to nikdy nedosáhne míry, kdy by to vadilo. Tím pádem určité narážky působí spíše jako pomrkávání na znalce, což je spíš příjemné. Pokud jste někde četli, že nepotřebujete vidět originál, věřte tomu, že je to hovadina, protože bez znalosti „Blade Runnera“ lze jen těžko docenit všechny souvislosti a návaznosti.

Hodně si cením, že si „Blade Runner 2049“ dokázal alespoň v určité míře zachovat podobnou poetiku a že se nebál navázat i v pomalu rozvíjeném vyprávění s trpělivě budovanou atmosférou, což jde tak nějak naproti současnému trendu velkých filmů, kdy se na plátně neustále musí dít a něco musí bouchat, aby se moderní divák nenudil. Těm, jimž takový přístup vyhovuje, asi „Blade Runner 2049“ po chuti nebude, obzvlášť se svou odvážnou stopáží necelých tří hodin.

Ke cti tvůrcům slouží, že jsem se ani po takovouhle dobu nenudil. Obdobně rád pochválím opětovně úžasný vizuál a jeho propojení s akustickou stránkou. Některé scény jsou výtvarně nádherné, zejména pasáž v ruinách zalitých oranžovým oparem, skládka, mlžný začátek na farmě a rovněž záběry z velkoměsta – hlavně když sněží – dýchají hustou atmosférou. Někdy dokáže silný dojem vzbudit i sama zvuková stránka, a to s takovou měrou, že není příliš filmů, u nichž bych si to takhle uvědomoval.

Blade Runner 2049

Na druhou stranu, „Blade Runner 2049“ je určitě víc jednoznačný a polopatický. Rovněž se snaží tvářit chytře, ale tam, kde původní snímek mnohé otázky ani nevyslovil, a přesto je pozorný divák čtoucí mezi řádky cítil, nový film je více doslovný. Což asi souvisí i s dobou a jejími nároky. Nicméně uznávám, že by asi bylo hloupé chtít, aby film z roku 2017 po všech směrech vypadal jako film z roku 1982. A kdyby to tak bylo, stejně bychom se všichni zlobili a obviňovali „Blade Runner 2049“ z plagiátorství.

Určitým zklamáním je pro mě i příběh. Zatímco zápletka původního „Blade Runnera“ se zpočátku tvářila banálně, aby se následně rozlétla do vícera směrů a krásně se zamotala, „Blade Runner 2049“ je přesným opakem. Zpočátku vypadá záměrně zmateně a nechává diváka v nejistotě, aby nakonec došel k nepříliš omračujícímu vyústění. Jako plus snad lze označit jen to, že se scénář nevydal tou úplně tou úplně nejjednodušší cestou, díky čemuž ve finále zpochybní skutečný význam hlavního hrdiny pro stěžejní události. Aspoň něco.

Blade Runner 2049

Do výsledku mi vůbec nesednul ani Jared Leto, jenž se ujal role nového tvůrce replikantů. Naneštěstí přehrává, až to hezké není, takže jediné štěstí, že i v takhle vysokého stopáži nedostal zas tolik prostoru, ačkoliv může plakát napovídat, že bude patřit k nejdůležitějším postavám. A co se plakátu (jen tak mimochodem – docela slabého) týče, je škoda, že „Blade Runner 2049“ dává tak moc na odiv přítomnost Harrisona Forda, tedy představitele hlavního hrdiny z „Blade Runnera“. Takhle je totiž jasné, že film nevyhnutelně směřuje k setkání aktuální ústřední postavy s Deckardem z jedničky, a v jistém momentě už jde jen o vyčkávání, kdy k tomu dojde. Kdyby byla Fordova přítomnost zamlčena a ve snímku se objevil nečekaně (což by se dalo, když třeba na zápletku bylo před premiérou regulérní informační embargo), bylo by to nádherné eso v rukávu a mělo by větší účinek. Takhle se film díky úlitbě marketingovému démonu připravil o jednu z možností jak překvapit.

Blade Runner 2049

Jádro příběhu možná neomráčí, ale naštěstí potěší alespoň jisté dílčí nápady a detaily futuristického světa – v čele s rozkošnou digitální manželkou. Erotická scéna s ní je slušně bizarní, až je škoda, že zůstalo jen u předehry a že se tvůrci neodvážili na plátně ukázat i sex. Ale to je jeden příklad z mnoha. Vcelku příjemně nakonec překvapil i Ryan Gosling v hlavní roli, který mě nejenže nesral, ale dokonce i dokázal poměrně přesvědčivým způsobem ztvárnit policejního replikanta, v němž pod maskou kamenného ksichtu bublají pochybnosti rostoucí s postupným odhalovaným pravdy.

Vzato kolem a kolem ve mně „Blade Runner 2049“ nakonec zanechal pozitivní dojem, což dokázal i navzdory tomu, že během promítání v kině hned dvakrát (!) vypadnul proud. Snad netřeba dodávat, jak moc jde atmosféra do prdele, když vám v tom udělají dvě neplánované čtvrthodinové přestávky. Každopádně to za vidění na velkém plátně stojí a rozhodně tomu bude slušet i další zhlédnutí. Už teď jsem ale ochoten prohlásit, že „Blade Runner 2049“ dopadl lépe, než jsem čekal, a nakonec se jedná o poměrně důstojné pokračování. A to je myslím víc, než v co jsme se odvažovali doufat.

Blade Runner 2049


Crawl – This Sad Cadav’r

Crawl - This Sad Cadav’r

Země: USA
Žánr: black / doom metal / noise
Datum vydání: 25.5.2017
Label: Red River Family

Tracklist:
01. I
02. II
03. III

Hrací doba: 30:00

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Už v poměrně útlém věku jsem zjistil, že pozitivní muzika mě moc neoslovuje. Zatímco na prvním stupni základky všichni okolo frčeli diskošku od šmoulů, já už doma drtil hard rock a heavy metal. Přístup zůstal, akorát se postupem času notně posunula hranice toho, co považuji za dostatečně negativní hudbu. V prvních ročnících gymplu jsem si připadal jako arci drsňák, když jsem měl v discmanu (to už mladší ročníky možná ani znát nebudou… o mém dřívějším walkmanu se raději ani nebudu zmiňovat!) Slayer a Sepulturu, dneska si to pustím, když mám chuť na něco svižně odpočinkovějšího. Co si budeme povídat, jakmile člověk zakusí harsh noise, už není cesty zpět!

Asi jste dle úvodu pochopili, že Crawl nebude záležitost pro žádné měkké sráče. Chápete zcela správně. V tomto případě je rozhodně na místě očekávat ohavnou temnotu. Netvrdím ovšem, že se jedná o ten nejvyšší extrém, jaký lze široko daleko zaslechnout. To jen tak pro jistotu, abychom to hráli na rovinu. Však kdybych něco takového tvrdil, všichni znalci mezi vámi by se mi asi pěkně vysmáli. Přesto myslím nebude od věci prohlásit, že Crawl mají poměrně vysoký level ošklivosti. Dost na to, aby se u toho průměrný ctitel melodického power metalu rozbrečel strachy, dost na to, aby z toho průměrný fanoušek Šlágr TV dostal srdeční zástavu nejpozději do jedné minuty a sedmnácti vteřin.

Nicméně dosti humoru – byť humor na úkor posluchačů melodického power nikdy neomrzí! Jenže u desek jako „This Sad Cadav’r“ legrácky příliš na místě nejsou. Crawl totiž hrají kakofonickou akustickou nenávist, v níž není ani špetka naděje na lepší zítřky. Alba jako „This Sad Cadav’r“ vznikají jenom a pouze kvůli tomu, aby jakéhokoliv nebožáka s dostatkem odvahy postavit se do cesty vymáchala v depresivním bahně. A to zní přitažlivě, ne?

Nespokojíme-li se s označením „hnus“, pak dojdeme k závěru, že Crawl žánrově nejsou až tak jednoznační. V kytarových pasážích jde o zahlučený black/doomový marast, ale kdyby mi někdo mermomocí tvrdil, že v tom slyší i sludge, tak bych se s ním do krve rozhodně nehádal. Na druhé straně však na „This Sad Cadav’r“ najdete i četné darkambientní pasáže, jež nejsou opomenuty v žádné ze tří přítomných skladeb. Čtvrthodinová „I“ se jimi může pochlubit na začátku i na konci, „II“ pouze na konci, „III“ pro změnu na začátku.

„This Sad Cadav’r“ bych ale zařadil k těm počinům, u nichž je vlastně docela bezpředmětné rozlišovat jednotlivé stopy a bavit se o tom, jestli je jednička větší tryzna než dvojka a jestli náhodou trojka není ještě ohavnější. Stejně si totiž nedokážu představit, že bych z takové desky pustil jenom jeden song a šel od toho. To je samozřejmě totální kravina. „This Sad Cadav’r“ vnímám jakožto celistvé ucelené dílo, které nemá smysl trhat a kouskovat. Vám doporučuji to samé.

A jako takové také album funguje. Nač troškařit, když si člověk může naordinovat rovnou celou půlhodinu ortodoxní misantropie? „This Sad Cadav’r“ hrne všechno do pocitu co největší beznaděje, ale tento přístup Crawl vychází, protože atmosféra je skutečně odporná a zlá, až během poslechu skoro teče hnis z reproduktorů. To formálně vzato může znít odpudivě, ale všichni, kdo takovéhle věci posloucháme, dobře víme, že právě ta odpudivost a katarze je tím, co zde hledáme. A „This Sad Cadav’r“ takové pocity zprostředkovat dokáže velmi přesvědčivě. Příznivcům skutečné metalové temnoty lze jen doporučit.


Blade Runner (1982)

Blade Runner (1982)

Země: USA / Hong Kong / Velká Británie
Rok vydání: 1982
Žánr: sci-fi

Originální název: Blade Runner
Český název: Blade Runner

Režie: Ridley Scott
Hrají: Harrison Ford, Rutger Hauer, Sean Young, Brion James, Daryl Hannah

Hrací doba: 117 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Upřímně mě poměrně překvapuje, že snímek jako „Blade Runner“ má na spoustě internetových filmových databázích relativně nízké hodnocení. Respektive o kus nižší, než bych u takto legendárního a – myslím, že vůbec nebudu přehánět – významného počinu čekal. Jistou rozporuplnost v ohlasech a nepochopení u mnohých si osobně vysvětluji jako projev určité specifičnosti a také náročnosti „Blade Runnera“. Ten možná platí za jeden z nejznámějších sci-fi filmů, ale rozhodně má daleko do vesmírné pohádky typu „Star Wars“.

„Blade Runner“ totiž nenabízí žádnou velkolepou akci, epické bitvy plné laserů nebo hromady high-tech vychytávek z budoucnosti. Snímek se odehrává v pomalejším tempu, o akčnost se ani nesnaží a sází mimo jiné na silnou atmosféru, která teče z každého filmového okénka. Navíc v sobě skrývá i spodní myšlenkové proudy běžící pod ne úplně jednoznačnou a ne úplně lineární dějovou linkou. Jinými slovy, „Blade Runner“ je navzdory svému věhlasu dalek stavu, kdy by mohl být označován jako popcornová zábava. Ještě jinými slovy – „Blade Runner“ je science fiction pro fajnšmekry, nikoliv pro masy jako třeba zmiňované „Star Wars“ (nic proti nim – na ojetých VHSkách „Hvězdných válek“ se starým vtipným dabingem jsem vyrůstal, že jo).

Děj volně založený na knize „Sní androidi o elektrických ovečkách?“ od Philipa K. Dicka se odehrává v roce 2019 v Los Angeles. Věda již pokročila do stádia, kdy je schopna produkovat takzvané replikanty (v předloze androidy), kteří jsou od lidí k nerozeznání. Jedna výjimka tu ovšem je – žijí pouze čtyři roky. Replikanti jsou používáni pro nebezpečné mise jako třeba průzkum cizích planet, ale po vzpouře v jedné mimozemské kolonii jim byl zakázán vstup na Zemi pod trestem smrti. K dohlížení na tento zákon vznikli takzvaní Blade Runneři, kteří replikanty přebývající na Zemi loví a zabíjejí. Film začíná v momentě, kdy se zde objeví další čtyři, jejichž likvidací je pověřen Rick Deckard. To vypadá jako docela triviální zápletka, ale postupně se krásně rozvine a zamotá, a jak už padlo, vůbec není tak lineární, jak se zprvu může zdát.

Myslím ovšem, že příběh sám o sobě není tím hlavním důvodem, proč „Blade Runnera“ provází pověst, jaká ho provází. Ten je totiž „pouhým“ podkladem, od něhož se odvíjí ty největší přednosti snímku. A tady už jeden neví, odkud začít a o čem básnit nejdřív. Zkusme tou asi nejnápadnější záležitostí – ze všeho nejdřív je „Blade Runner“ takřka dokonalý audio-vizuální zážitek a některé scény jsou jednoduše fenomenální. Už úvodní přelet nad Los Angeles budoucnosti je naprosto božský. O soundtracku od Vangelise ani nemluvě.

Blade Runner

A opět mohu zopakovat, že je takového výsledku dosaženo, aniž by bylo třeba prvoplánově epických scén. Nabízí uvěřitelnou vizi blízké budoucnosti, kde jsou ulice pořád špinavé a kde neustále prší. Atmosféra předkládaného světa je noirově ponurá a ruku v ruce s ní jde i hypnotická nálada celého filmu. Z toho všeho plyne i pomalé vláčné tempo, které však v žádném případě neznamená nudu. „Blade Runner“ patří k počinům, jež dokázaly hravě přežít zkoušku časem a i po 35 letech dokážou pohltit a nepustit. A to ani v případě, kdy se člověk nedívá poprvé.

Co je ale možná úplně nejlepší… sice jsem to už výše letmo zmínil, ale opět stojí za zdůraznění, že „Blade Runner“ není jednoduchý ani přímočarý. Skrývá v sobě množství kliček, skrytých významů a dalších vrstev, jejichž prostřednictvím poskytuje mnoho podnětů k přemýšlení i delší dobu po projekci. Klade chytré otázky, a to aniž by je musel přímo vyslovovat a diváka polopaticky navádět. Je ve spoustě věcí nejednoznačný, není černobílý (když se nad tím zamyslíte, tak vlastně žádná postava není vyloženě záporná) a je velmi chytrý. Mnohem chytřejší, než se dá čekat od běžného hollywoodského velkofilmu.

Blade Runner

Dojem ze snímku se ovšem silně odvíjí od toho, na jakou jeho verzi se člověk kouká. „Blade Runner“ má totiž tu smůlu, že existuje v množství různých sestřihů, z nichž třeba původní kinoverze končí vyloženým happy endem. V jiných sestřizích se zase objevuje velmi nepatřičný voice over dovysvětlující souvislosti, aby byl film pochopitelnější a stravitelnější. Pokud jste ještě neviděli, rozhodně volte pouze verzi označenou jako The Final Cut! Jenom a pouze v té je „Blade Runner“ kompletní.

Tvrdit, že „Blade Runner“ patří k filmovým vrcholům žánru science fiction, myslím není vůbec přehnané. Snímek se možná v době svého prvního uvedení v kinech nesetkal s přílišným nadšením a nevydělal závratné částky, ale naštěstí byl dostatečně doceněn alespoň zpětně a dočkal se kultovního statusu. Naprostá povinnost vidět.

Blade Runner


Signor Benedick the Moor – Toybox / CYBR.pnk / MNFST​.​dstnii [SHAMANS​:​:​;JOURNEY]

Signor Benedick the Moor - Toybox / CYBR.pnk / MNFST​.​dstnii [SHAMANS​:​:​;JOURNEY]

Země: USA
Žánr: experimental hip-hop / pop
Datum vydání: 16.6.2017 / 1.7.2017 / 8.9.2017
Label: Deathbomb Arc / selfrelease / selfrelease

Tracklist „Toybox“:
01. Pillows
02. srsly
03. Finally Found
04. Let Them Go
05. Home @ Nite
06. Scratchnsniff
07. w/o u
08. ICEE

Hrací doba: 22:45

Tracklist „CYBR.pnk“:
01. TEAPOT
02. DEMONSBRUH
03. NOWWEJUSTBACKWHEREWESTARTED.gif
04. rly round
05. dr strange
06. Welcome to Pixl Beach
07. hurtb4.headonstraight//
08. boycry
09. ///DESIGN///

Hrací doba: 21:28

Tracklist „MNFST​.​dstnii [SHAMANS​:​:​;JOURNEY]“:
01. c h a n g e . d m g
02. innaHive
03. lulu
04. work INN
05. MNFST​.​dstniii (trees)
06. i think (voodoo)
07. $lipknot$ (enter the black prince)
08. as i ponder, floating, my energy begins to dissipate
09. in the .//End
10. mr brightside

Hrací doba: 29:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

Nestává se často, abychom na Sicmaggotu hodnotili rovnou tři alba v rámci jedné recenze. V případě Christiana Andrewa McLaurina a jeho uměleckého pseudonymu Signor Benedick the Moor je to však zcela na místě. Původně jsem zamýšlel recenzovat jen „Toybox“, jenže když jsem se pustil do psaní, zjistil jsem, že krátce po jeho vydání stihl Signor Benedick vypustit do světa počin „CYBR.pnk“. Odložil jsem tedy psaní o týden, abych mohl věnovat náležitou pozornost i jemu, jenže během onoho týdne vyšlo bez předchozího ohlášení již třetí letošní album, tentokrát s ještě šílenějším názvem „MNFST.dstnii [SHAMANS::;JOURNEY]“. Proto tedy všechny tři počiny najednou.

Abych však věci uvedl do řádného kontextu, nemluvíme zde o třech hodinách hudby, délka jednotlivých počinů nepřesahuje půlhodinovou hranici, a tak jde spíše o EP než o plnohodnotná alba (byť je otázkou, zda v době streamování hudby má takovéto rozlišování vůbec smysl). Pro Signora Benedicka je takováto stopáž typická. Jeho experimentálně laděné hip-hopové počiny rozhodně nepatří do hlavního proudu žánru, ovšem na druhou stranu nejdou vyloženě proti němu a vždy se snaží integrovat rozličné hudební motivy, pokud možno tak aby byl výsledek co nejorganičtější a snadno poslouchatelný. To se mu povedlo třeba na předloňském „Opus 3: A Man Atop the Tower“ či jen o rok starším „El Negro“. Jindy to naopak příliš nefungovalo, třeba když na nedávném „Garage Raps, Vol. 1“ vmíchal Signor Benedick do svého receptu ozvěny punku a hardcoru. Bylo to však teprve loňské EP „Maiden Voyage Suite“, kde Moor vypiloval svou unikátní kombinaci téměř k dokonalosti, a které se i přes krátkou stopáž řadilo mezi to nejlepší, co jsem za celý rok v rámci žánru slyšel.

Bohužel bylo naivní předpokládat, že by nalezení oné bezchybné kombinace Moorovo zkoumání, co vše lze v hip-hopu vytvořit, úplně zastavilo či alespoň zpomalilo. Rok 2017 je zdá se ve znamení prudkého boomu přihlouplého pop rapu a tak i Signor Benedick zkouší, co lze s některými jeho základními prvky stvořit. Připravte se tedy na dávku brutálně zkresleného zpěvu, vlezlé melodie, primitivní beaty a hloupé texty.

„Toybox“ ukazuje, že s takovým arzenálem si i poměrně zkušený producent a rapper dokáže velice snadno vylámat zuby. Jestliže u zbylých dvou počinů mám dojem, že si Signor Benedick the Moor ze svých posluchačů tak trochu vystřelil, na „Toybox“ je nejhorší přesný opak, tedy že ho jeho autor bere vážně. Úvodní „Pillows“ je skvělým příkladem, že právě ve chvílích, kdy je vše zjevně promyšlené do posledního detailu, kdy jsou vokální melodie efektně prolnuté a napsané tak, aby se co nejlépe usadily v paměti nebožáka posluchače, je výsledek takřka nejhorší možný. Z „Pillows“ je mi fyzicky špatně, a to není zrovna něco, co byste chtěli od hudby, jež se snaží o rádiovou přístupnost.

Je úplným paradoxem, že skladby, které jsou tak trochu odfláknuté a nepovedené („Srsly“, „Home @ Nite“, „ICEE“) jsou vlastně lépe poslouchatelné, neboť se jim onu nevkusnost, o kterou celé „Toybox“ usiluje, nedaří efektivně přesouvat na posluchače. Jedinou poslouchatelnou skladbou celého alba se tak stává „Scratchnsniff“, která je i díky dost odlišnému zvuku a přístupu na nahrávce vlastně dost nepatřičná. Bohužel „Toybox“ ještě nesahá na dno.

„CYBR.pnk“ je zjevný experiment a možná i díky tomu je mi o něco sympatičtější, jenže to nemění nic na faktu, že jeho obsah je až bolestně špatný. Úvodní „TEAPOT“ a závěrečná „///DESIGN///“ myšlenkově pokračují v popovém ladění „Toybox“, jenže s určitou dávkou ironie a vědomí, že nápady, jež nám v nich Signor Benedick předkládá, jsou jednoduše hloupé. Bohužel zbytek desky je vlastně jen experimentem kombinujícím nelítostně hluboké beaty s mnoha a mnoha vrstvami nezajímavého zkresleného zpěvu a není na nich vůbec nic, co bych mohl pochválit či si alespoň zapamatovat. Je smutnou skutečností, že nejlepší skladbou desky je „Welcome to Pixl Beach“, což je vlastně donekonečna opakovaný několika vteřinový sampl čehosi, co zní jako poplašný signál z kosmické lodi.

Už jsem se chystal Moora a jeho popový experiment odsoudit, jenže pak vyšla šílenost s názvem „MNFST.dstnii [SHAMANS::;JOURNEY]“ a já konečně nalezl to, co jsem chtěl dostat již napoprvé. Ne snad, že by zde Moore kvalitou dosáhl na své vrcholné počiny, jenže to více než vynahradil neurvalostí a bezbřehostí svých (ne)muzikálních pokusů. Třetí letošní Moorova deska je nejodvážnější, pojí v sobě popové vlivy předchozí dvojice s nesmírně tvrdými beaty a metalovou agresí. Úvodní „c h a n g e . d m g“ je velice propracovaná, staví na časté změně tempa a Signor Benedick v ní řve jako utržený ze řetězu. „work INN“ opouští popové ambice a se svým minimalistickým beatem vytváří krásnou depresivní atmosféru. „MNFST.dstniii (trees)“ je agresivní a nesmírně těžká a její konec kombinující hluboké beaty s řevem je naprosto zničující. A „$lipknot$ (enter the black prince)“, jakási kombinace hlukového experimentu a štěkání ve stylu Jonathana DaviseKorn, je dalším solidním zářezem.

Signor Benedick the Moor - Toybox / CYBR.pnk / MNFST​.​dstnii [SHAMANS​:​:​;JOURNEY]

I přes chválu posledního odstavce je však trojice alb zklamáním. „Toybox“ a „CYBR.pnk“ jsou jednoduše průsery a nevidím jediný důvod, proč se k nim kdykoli vracet. „MNFST.dstnii [SHAMANS::;JOURNEY]“ je o několik úrovní lepší, jenže vše není tak skvělé, jak se může zdát. V první řadě je mé nadšení dáno nízkým očekáváním, které jsem po dvojici předchozích alb měl. V druhé je pak třeba podotknout, že jako experiment jde o album nesmírně zajímavé, jenže jako hudba, kterou byste si chtěli pouštět pro zpříjemnění dlouhé chvilky spíše neobstojí. Signor Benedick tak na trojici alb ukazuje, že zkoušet nové věci se jednoduše občas nepovede. Dlouhodobé závěry bych však rozhodně zatím nedělal.


Magus (2008)

Magus (2008)

Země: USA
Žánr: fantasy

Originální název: Magus
Český název: Mágové

Rok vydání: 2008
Režie: John Lechago
Hrají: Ron Fitzgerald, Lizzy Strain, Bill Steele, Eva Derrek

Hrací doba: 91 min

Zdroj fotek: FDb.cz

Logika velí, že by měl člověk chtít sledovat pouze dobré filmy. Kvalita samozřejmě může být subjektivní, a co jednomu připadá špatné, může být pro druhého pecka, však to všichni známe, ale tohle je teď vedlejší. Jednoduše zní rozumně, aby si divák vyhledával jen takové počiny, u nichž je vysoká pravděpodobnost, že jej budou bavit.

A přesto občas člověk chytne jakýsi záchvat pochybného masochismu, jehož důsledkem bývá sebemrskačství v podobě dobrovolného sledování nějaké extrémní sračky. V takových případech se většinou nesahá do šuplíčku se snímky, které se třeba díky své vyhraněnosti někomu líbí a někomu ne, nýbrž do té sorty filmů, jaké se prostě nelíbí a snad ani nemohou líbit nikomu. Naprostý hnůj, dno kinematografické tvorby, zetková produkce – takové záležitosti si pouštíme, když se nechceme smát u filmu, ani smát s filmem, ale smát se tomu filmu, jak příšerně špatný je.

A přesně z takových důvodů jsem se jednoho dne pustil i do sledování perly s názvem „Mágové“.

Samozřejmě jsem byl připraven, že to bude hrůzostrašný zážitek – a skutečně, „Mágové“ v žádném případě nezklamali. Po všech stránkách je to naprosto odpadní počin, antireklama na film anebo naopak názorná ukázka, jak by se to za žádných okolností nemělo dělat. „Mágové“ jsou tak špatní, že i „2 Girls 1 Cup“ je proti tomu libé filmové umění, které pohladí na duši. „Mágové“ maximálně tak pošimrají vaše dávivé ústrojí.

Očekával jsem, že se tohle veledílo bude odehrávat v nějakém laciném fantasy světě jako podobné kultovní výmrdky typu „Dračí doupě“ nebo „Arianin souboj“, ale ono ne… aby to bylo ještě útrpnější, děj „Mágů“ se odehrává v současnosti. Ehm, řekl jsem děj? To jsem myslím poněkud přehnal. Celé je to o tom, jak nějaký plešatý píčus, což má být jakože strašně zlý kouzelník, chodí se svojí v kůži navlečenou posluhovačkou dokola a snaží se zabít kouzelnickou konkurenci. Ksichtí se u toho jak nehoráznej kokot a přehrává až do pekla… nebo jinak, absolutně špatné neherecké nevýkony tam předvádí každý jeden zoufalec, co se na obrazovce objeví, ale plešoun je mezi nimi největší king a z jeho rádoby strašidelných pohledů jsem sral maggi v kostkách.

Na straně dobra stojí nějací kreténi, z nichž nejdůležitější je dědek, co si nechává říkat Felix. Ten by samozřejmě proti plešce taky prohrál, protože mu sto roků nazpátek zdechla stará a on má z toho furt splín jak hrom, když vtom se na scéně objeví nějaká jeho příbuzná (už jsem zapomněl jaká… asi neteř), která mu opět ukáže tu krásu života a začne ho učit jiu-jitsu. Dědek z té radosti zase začne cvičit stříkání příšerných vizuálních efektů (to snad animoval středoškolák o velké přestávce) z rukou, aby si mohl dát férovku s plešatým blbem. K dokonalosti už pak chybí jen epické (to byla ironie) finále na vrakovišti, kdy po sobě děda a plešoun metají tragicky vypadající světélka.

Magus (2008)

Na tomhle filmu není dobře vlastně vůbec nic. Jediným světlým momentem je, když chce plešounova přisluhovačka souložit a ukáže kozy, ale plešoun nemá náladu, tak jí to udělá kouzlem (to jsem si fakt nevymyslel). Ale jinak je to vážně průser na kvadrát. Což jsem samozřejmě očekával a do určité míry možná i chtěl, ale pozor… „Mágové“ nejsou tak špatní, až je to zábavné a vy se tomu můžete od srdce zasmát, jak je to celé dementní, a můžete se bavit dumáním nad tím, na jakých drogách všichni frčeli, když tuhle píčovinu natáčeli. „Mágové“ jsou totiž tak špatní, až zbývá jenom a pouze – trapnost. Čistokrevný hnůj, jehož jediným smyslem existence je… ne, vlastně kecám, tahle mrdka žádný smysl nemá. Ruce pryč, nechcete-li sáhnout do hovna.


Toxik – Breaking Class

Toxik - Breaking Class

Země: USA
Žánr: technical thrash metal
Datum vydání: 4.8.2017
Label: selfrelease

Hrací doba: 12:36

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Pravověrným vyznavačům thrash metalu asi netřeba blíže jméno Toxik představovat. Jejich logo zdobilo či stále zdobí, nejednu džísku, a to přestože dlouhých 28 let nepřišli s žádným novým materiálem. Klasická éra Toxik skončila rozpadem roku 1992 a k prvnímu oživení skupiny došlo až v roce 2007. To nemělo dlouhého trvání, a tak přišel o šest let později další pokus. Ten už byl ověnčen také oznámením o novém studiovém albu. Dokonce byl uveřejněn i název – „In Humanity“, obal a další info, avšak kde nic, tu nic. Po několika dalších odkladech tu nakonec máme alespoň EPčko „Breaking Class“ se třemi novými peckami.

Posledním dosud vydaným albem Toxik je „Think This“ z roku 1989, jehož nahrávání se ze současné sestavy účastnili zpěvák Charlie Sabin a kytarista Josh Christian. Zbytek kapely, basák Shane Boulos a bubeník Jim DeMaria, si na „Breaking Class“ odbíjí premiéru. Kdo zná „Think This“ a prvotinu „World Circus“, může si na jejich základě vcelku věrně představit také současný zvuk. Toxik neustrnul zcela v čase, ale základy jsou jasně dané.

Přízvisko technické nebo progresivní kapely stále platí. Ať už se jedná o rytmickou či sólovou sekci, je rozhodně co poslouchat, nachází se zde několik zajímavých zvratů a nápadů, přičemž se nevytrácí chytlavost jednotlivých pasáží. Co se mi líbí ještě více než na starých počinech, je zpěv, jelikož uječený projev typický pro 80. léta mi u Toxik kolikrát lezl pěkně na nervy. Ani tady se Sabin nevyhne několika trýznivým výškám, avšak po většinu času se drží na uzdě a je tak daleko poslouchatelnější.

Tři nové skladby jsou na EP seřazeny vlastně tak, jak se mi postupně líbí. Za nejpovedenější považuji „Stand Up“, které skvěle sekunduje další „Breaking Class“. Obě mají tah na bránu, nápady, speed/thrashový rukopis kapele vlastní, zkrátka jako představení Toxik pro rok 2017 rozhodně splnily svůj účel. Vlastně ani poslední „Psyop“ není nijak špatná, jen prostě baví míň a v porovnání s předchozími je trochu utahaná.

Jestli se chystaná řadovka „In Humanity“ ponese v podobném duchu jako „Breaking Class“, rozhodně se nebude jednat o žádný propadák. Dobrou vlastností nového EP je skutečnost, že nepůsobí jako pouhá vzpomínka na jednu starou thrashovku, ale má potenciál zaujmout také ty, kteří s Toxik dosud neměli tu čest. Mě, jakožto né až tak velkého fanouška, příjemně překvapilo a rozhodně navnadilo. Připojuji se tak k vyčkávajícím a doufám, že na tu novou fošnu snad už někdy dojde.


Ritual Howls – Their Body

Ritual Howls - Their Body

Země: USA
Žánr: post-punk / coldwave
Datum vydání: 22.9.2017
Label: Felte

Tracklist:
01. This Is Transcendence
02. A Manifestation of Time
03. Their Body
04. Perfume
05. Blood Red Moon

Hrací doba: 25:20

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Rovnou se přiznám, že Ritual Howls jsem donedávna neznal, přestože tahle trojčlenná sebranka z Detroitu za sebou již nějaký ten rok existence okořeněný o pár alb (tři) a EP (čtyři) má. Hned po prvním poslechu jejich nového minialba „Their Body“ a přečtení nějakého toho základního infa a pár rozhovorů mi ale bylo jasné, že tahle skupina je přesně pro mě.

Tvrzení z oficiální Facebookové stránky, že „Ritual Howls vytvářejí surreální, introspektivní pochmurno, které by mohlo pohánět diskotéku v pekle; soundtrack pro vaše nejoblíbenější noční můry a nejhrozivější fantasie“ sice může být marketingovou vypočítavostí a je těžké mu dostát a zároveň neznít jen pozérsky zle (!!!) a hnusně (!!!!), v tomto případě ale zcela odpovídá realitě, a to v té (takřka) nejlepší možné podobě.

To nejoptimističtější, „This Is Transcendence“, skladbu, kterou kapela označuje za svou nejpopovější (což ale v kontextu její tvorby může znamenat hodně věcí jen ne něco blížícího se mainstreamové vlně populární hudby), si odbudeme hned ze začátku a pak už jde všechno z kopce (tím nemyslím kvalitativně, nýbrž náladově). Co ale první píseň jednoznačně předznamenává, je transcendentální zážitek dýchající ze všech kusů. Toho trio Bancell, Samuels a Saginaw dosahuje mimo jiné skrze nepřeberné množství ozvěny, tak si rozumějící se žánrem coldwave. Na rozdíl od jiných podobných seskupení se však za touhle neproniknutelnou masou neskrývá jen prázdné bezobsažné nic, ale další a další vrstvy.

Základ je přitom tak prostý – jednoduché elektronické beaty a syntezátor, společně připomínající zlatou éru osmdesátkového diska. Když si k tomu ale přidáte mysticky zahalenou kytaru, místy hutně zkreslenou, místy jen tak tiše předoucí basu a sem tam industriální sample, vznikne daleko komplexnější a zajímavější celek, stále však neúplný.

Možná se to tak nemusí ze začátku zdát, ale přestože hudba je zajímavá a přitažlivá sama o sobě, většinu pozornosti na sebe nakonec upoutá zpěv, kolem nějž se všechno točí. To už je ostatně dáno samotným tvůrčím procesem Ritual Howls, kdy jsou prvotně psány texty a až podle nich vzniká hudba (o to víc mne mrzí, že jsem údajně Lovecraftovské texty nebyl schopen nikde sehnat). Snad ještě větší podíl v nabití tohoto dojmu má však projev Paula Bancella, jehož monotónní hluboký zpěv (místy téměř recitace) zcela dokonává mrazivou atmosféru a svého vrcholu dosahuje v „Perfume“, kde jeho intonace a frázování v kombinaci s klaustrofobickým syntezátorem, akční basou a stále sice zahalenou, ale daleko intenzivnější kytarou než ve zbytku skladeb, získává rozměr zkázonosného proroctví.

Ritual Howls

Za vrchol alba ale považuji jiný kus. V závěrečné „Blood Red Moon“ se střetávají všechny předchozí elementy a jsou zde umě smíchány v depresivně steampunkový western, s kytarou místy připomínající druhé album Davida Lynche a Lindemannovským zpěvem z dřívějších desek Rammstein (němčina by sem padla dokonale). To vše dohromady tvoří celek překypující hypnotickou ponurostí.

Pokud vám tedy nijak zvlášť nevadí trochu toho osmdesátkového patosu, beznadějná atmosféra a místy repetitivní tuc-tuc-tuc-tuc beaty, nebojte se Ritual Howls okoštovat – nemusíte být zrovna unešeni, ale zklamání se s největší pravděpodobností vyhnete.