Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Bride of Chucky (1998)

Bride of Chucky (1998)

Země: USA
Rok vydání: 1998
Žánr: slasher / komedie

Originální název: Bride of Chucky
Český název: Chuckyho nevěsta

Režie: Ronny Yu
Hrají: Brad Dourif, Jennifer Tilly, Katherine Heigl, Nick Stabile

Hrací doba: 89 min

(Budou spoilery.)

Člověk nemusí být zrovna protřelý filmový kritik, aby poznal, že třetí díl „Child’s Play“ nebyla zrovna perla. Jako obyčejné hovadské hororové béčko by se to možná dalo vzhledem k době vzniku snést, ale jako součást legendární žánrové série to žádná velká sláva není a je docela evidentní, že jde o jeden z nejslabších dílů Chuckyho dobrodružství. Když si tedy vraždící panák posléze dal na několik let oddech, bylo to jen ku prospěchu věci.

Chucky se nicméně i přesto zvládnul vrátit ještě v devadesátých letech. Nejste-li zrovna hororoví panicové a série „Child’s Play“ vám není cizí, pak vás zcela jistě nepřekvapí, o čem bude primárně řeč, protože čtvrtá část přinesla docela zásadní obrat…

Hned na první pohled upoutá název filmu. Málokdy se stává, aby nějaká série tahle citelně změnila konzistenci v pojmenovávání jednotlivých dílů (což dává smysl, poněvadž se chce, aby si diváci nový biják okamžitě spojili s již zavedenou značkou), ale Chucky do tohohle risku šel a svým způsobem i pochopitelně, když se nyní v názvech začalo objevovat jeho jméno. Po třech dílech „Child’s Play“ tedy přišlo „Bride of Chucky“ a všechny následné díly daný formát „[Něco] of Chucky“ dodržovaly. Tradici přetrhl až remake z roku 2019, o jehož příslušnosti k hlavní sérii ovšem můžeme diskutovat, ale to už patří do jiného článku, na nějž také někdy dojde.

Hlavně ale „Bride of Chucky“ přineslo výraznou změnu stylu a pojetí – ani ne tak samotné postavy Chuckyho jako spíš celého filmu. Což o to, Chucky vždycky uměl nejen zabít, ale také si solidně zahlásit, takže lze určitě tvrdit, že jistá míra černého humoru k „Child’s Play“ patřila odjakživa. „Bride of Chucky“ však tuhle složku dotahuje ještě dál, přidává velkou míru nadhledu a sérii posouvá do vod čisté komedie respektive hororové komedie. A jak víme, tohle ještě ani zdaleka není ta největší taškařice, jakou Chucky dokázal rozpoutat, poněvadž následující „Seed of Chucky“ je v tomhle ohledu mnohem šílenější. Ale to už trochu předbíháme, tak zpátky ke čtyřce.

V případech jako „Bride of Chucky“ hodně záleží na tom, s jakými očekáváními se na to člověk kouká. Názory na komediální stránku Chuckyho se hodně různí a je zřejmé, že kdo se na „Bride of Chucky“ půjde dívat s očekáváním slasheru, ten musí být nutně zklamán, a to i při vědomí, že ani předešlé díly nebyly zrovna skrz naskrz seriózní (což nakonec od hororu s vraždící panenkou snad ani nelze očekávat). Přijmete-li však nastavenou hru, dostane se vám výborné černohumorné zábavy.

Bride of Chucky (1998)

O tom, že se „Bride of Chucky“ nebude brát vážně, svědčí již první záběry, které pošlou pozdrav dalším hororovým matadorům. Nakrátko se tu objeví maska Jasona Voorheese („Friday the 13th“), motorová pila Leatherface („The Texas Chainsaw Massacre“), maska Michaela Myerse („Halloween“) a rukavice Freddyho Kruegera („A Nightmare on Elm Street“). A nejde o jediné odkazy na jiné hororové filmy, protože jedna postava se tu jmenuje Damien Baylock, což je evidentní pocta satanistické klasice „The Omen“, a další smrt zařídí hřebíky do ksichtu nápadně připomínající Pinheada ze série „Hellraiser“, což také Chucky nezapomene okomentovat, že tohle je mu nějaké povědomé.

Těch různých vtípků, hlášek a humorných momentů je nicméně mnohem víc, „Bride of Chucky“ je jimi dost prošpikované a rozhodně nejde jenom o odkazování na jiné filmy. Naštěstí se ale nezapomnělo ani na ty mordy, mezi nimiž vedou zmiňované hřebíky a také vodní postel, po níž následuje možná nejbizarnější scéna filmu, a sice sex mezi panenkami. Protože když si Chucky najde nevěstu (můžete hádat, kdo jej přitáhnul opět mezi živé), tak přece se vším všudy.

Bride of Chucky (1998)

Před koncem ještě ztratím pár slov o samotném příběhu, i když je asi zřejmé, že spletitý dějový oblouk nebude patřit k hlavním přednostem „Bride of Chucky“. Jak víme, Chucky neboli převtělený vrah Charles Lee Ray na konci minulého dílu standardně zařval. K jeho zbytkům se dostane jeho bývalá holka Tiffany, která za vydatné pomoci knihy „Voodoo for Dummies“ přivede vrahouna zpět k životu. Namísto očekávané svatby se jí ale Chucky vysměje do ksichtu a po nějaké té rozepři ji zabije, a protože je to cynický hajzlík, i její duši nechá převtělit do panenky. Dvojice gumových panduláků má posléze jediný cíl – získat nová těla. Netřeba dodávat, že se jim to nakonec nepovede, protože o čem by pak byly další díly, že jo.

Mě osobně tohle humornější pojetí Chuckyho nijak neuráží a myslím si, že „Bride of Chucky“ je povedená sranda. Stačí se na to nekoukat jako na herezi vůči hororové značce a radši si to užít. Za mě se jedná o příjemné osvěžení série, jehož bylo po slabší trojce třeba.

Bride of Chucky (1998)


Nocturnus AD – Paradox

Nocturnus AD - Paradox

Země: USA
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 24.5.2019
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Seizing the Throne
02. The Bandar Sign
03. Paleolithic
04. Precession of the Equinoxes
05. The Antechamber
06. The Return of the Lost Key
07. Apotheosis
08. Aeon of the Ancient Ones
09. Number 9

Hrací doba: 52:09

Odkazy:
facebook

Album „The Key“ patří k těm nejvýraznějším v technicky deathmetalovém žánru. Z pohledu našeho, tedy českého, je významné i jakožto jedno z prvních západních, tvrdě rockových alb, které zde pod licencí po revoluci vyšly. „The Key“ konkrétně u Globusu. Leckterý pamětník by určitě s radostí zavzpomínal, jaké to muselo být si tehdy zajít do krámu a spatřit tam právě třeba Nocturnus. Ti v té době předvedli světu neotřelé, a dosud stále originální pojetí death metalu. Jejich styl se nezaměřoval na nespoutanou agresi, ani nevyprávěl o vyhřezlých střevech. Vcelku nečekaně, prim v jejich zvuku hrály klávesy. A samozřejmě také vesmír.

Nocturnus poté vydali ještě stejně vysoce uznávanou placku „Thresholds“, ale to byl také začátek jejich konce. Hlavní mozek kapely Mike Browning odešel / byl odejit, aby o pár let později založil kapelu After Death, z níž vznikli právě dnešní Nocturnus AD. Ano, jedná se o další z podobných případů, kdy se kvůli nejrůznějším sporům přidá k původnímu slavnému jménu AD či podobná zkratka a jede se dál. Na rozdíl od roku 1999, kdy rovněž chvilku hráli jako Nocturnus A.D., zde kromě Browninga není z originálních Nocturnus nikdo. další Největší pozornost budí jméno Daniel Tucker. Modří už vědí, že tento borec tvrdil muziku svou basou na „Slowly We Rot“Obituary.

Prvotina Nocturnus AD nazvaná „Paradox“ má zcela jasné úmysly – navodit atmosféru „The Key“ a pokusit se na něj obstojně navázat. Nabízí se jednoduchá otázka – a povedlo se to? Odpověď už ale tak snadná není.

Prvním poznatkem z poslechů bylo to, že to fakt zní jako „The Key“. A to tak, že opravdu hodně. Zvuk nahrávky se povedlo zachytit velice věrně, stejně jako je tomu v případě obálky alba, která rovněž nenechá nikoho na pochybách, že to s tím návratem ke svému nejslavnějšímu dílu myslí vážně. S tím se ovšem pojí také jistá nevýhoda tohoto kroku, a sice že se „Paradox“ takto napřímo vystavuje nevyhnutelnému porovnávání s „The Key“, což silně ovlivňuje výsledný dojem z desky, jelikož přestože je dobrá, možná až nad očekávání dobrá, stále máte vzadu v hlavě onu připomínku, že „The Key“ je o něco lepší a dělala to už před třiceti lety. A to nepatřím k vyznavačům starých Nocturnus, ani se nerozplývám blahem nad jejich legendární prvotinou.

Ze skladatelského hlediska se na „Paradox“ objevují všechny potřebné ingredience. Nocturnus AD stále brousí pomezní hranu death / thrashe, stejně tak vokál nepatří k těm nejhlubším, spíše naopak. Zručnost v souhře kytar a kláves je opět skvělá, což lze nejlépe slyšet ve čtvrté, dost možná nejlepší skladbě „Precession of the Equinoxes“. Stejně tak jsem si oblíbil „The Return of the Lost Key“, jež působí jako stěžejní vál celého opusu, či následující „Apotheosis“, v níž vraždí zejména druhá půlka. Jsou tu ale i momenty, kdy už je těch klávesových přesmyček a krkolomných sól přeci jenom trochu moc, a jde to na úkor zábavnosti. Silný střed alba je obklíčen až nevýraznými motivy, které mnohdy jdou jedním uchem tam a druhým uchem ven. Když se k tomu navíc přidá nutkání pustit si raději „The Key“, jde celý poslech do kopru, což je ostatně jeden z důvodů, proč tenhle článek přichází s takovým zpožděním.

Abych tedy odpověděl na výše položenou otázku, rozdělím ji na dvě části. Atmosféru se povedlo navodit takřka dokonale, od prvních tónů máte pocit, že se vracíte v čase, a to právě k „The Key“, takže tady je splněno bezezbytku. Zdali se na něj povedlo také adekvátně navázat, už se nedá s určitostí říci. Z hlediska stylovosti „Paradox“ navázalo, avšak z hlediska kvality zůstalo spíše u pokusu o přiblížení se. Pravda, velice slušného pokusu, jelikož zase o tolik horší není. Když na chvíli zapomenu na „The Key“, je „Paradox“ dobrým albem. Možná, že nejvíce vypovídající je fakt, že se do něho těžko vplouvá. Platí totiž pořád to samé: styl Nocturnus nemusí sedět každému, ať už death metal poslouchá či ne. Právě to svědčí o tom, že „Paradox“ rozhodně zní jako Nocturnus a myslím, že soudní fanoušci kapely budou spokojeni.


The Grudge (2020)

The Grudge (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: supernatural horror

Originální název: The Grudge
Český název: Nenávist

Režie: Nicolas Pesce
Hrají: Andrea Riseborough, Demián Bichir, John Cho

Hrací doba: 94 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Série „Ju-on“, přestože patří k nejznámějším asijským hororovým značkám, mi k srdci nikdy nepřirostla. Asijské divnosti mám sice obecně docela rád, ale duchařiny obecně mě moc neoslovují a ani tahle není výjimkou. Snímek z roku 2002, který „Ju-on“ vyslal k výšinám, ačkoliv nebyl první (jde o předělávku o dva roky staršího televizního filmu), je nicméně docela oukej a (po)dívat se na něj určitě dá. Hromadě dalších pokračování, ať už těch japonských nebo americkému remaku (a jeho pokračování), jsem už pozornost nikdy nevěnoval, i když to pořád mám na seznamu bijáků, které bych mohl někdy v budoucnu dokoukat.

Už druhý americký remake by tedy neměl být ničím, co by mě mělo zajímat. A nebudu vám kecat – fakt mě to moc nezajímalo. Nicméně vzhledem ke svému zvyku chodit do kina na prakticky všechny horory jsem rozhodl dát „The Grudge“ šanci, přestože tenhle film zaváněl průserem už dost dopředu. K remakům se člověk vždycky staví trochu s despektem. Obzvlášť když se jedná o druhou americkou předělávku značky, která je dneska už dost vyčichlá. Navzdory tomu, co padlo výše, nepopírám, že byly doby, kdy se „Ju-on“ těšil velké oblibě a jednalo se o důstojnou alternativu k pravděpodobně ještě známějšímu „Ringu“. Tyhle doby už jsou ale dávno pryč a zas tak velká škoda to není. Ani nemluvě o tom, že i sám o sobě nejnovější přírůstek do světa „Ju-on“ působil lacině a hlavně – naprosto zbytečně.

Obavy se potvrdily do puntíku, film nepřekvapil. Skutečně se jedná o zcela zbytečný počin. „The Grudge“ uspokojí jen diváka, jenž si z nějakého chorého důvodu pěstuje sebemrskačskou zálibu ve sterilních (tohle slovo podtrhuju) duchařinách bez koulí, bez charismatu, bez atmosféry… bez čehokoliv alespoň trochu zábavného.

Přijde mi trochu paradoxní, že víc než remake na mě nové „The Grudge“ působí jako pokračování nějaké z předešlých částí. Opět se vracíme do japonského domu, kde straší duchové bílí jak křída… tedy lépe řečeno se vrátíme na jeho zápraží a asi tak na minutu. Poslouží to totiž jako vysvětlení důvodu, proč se kletba přesunula do Spojených států amerických.

Dál už je to ale klasika. Sledujeme několik odlišných časových rovin a odlišných obětí nenávisti, aby se to všechno na konci zcela předvídatelným a neinvenčním způsobem propojilo. Hlavní hrdinkou je detektivka Muldoon, která se zrovna přistěhovala do města a které nedávno zařval manžel. Hned po příchodu se svým novým parťákem Goodmanem natrefí na mrtvolu v lese. Ukáže se, že tato bude mít souvislost se starším případem, kde matka (ta, co se objevila v oné japonské minutě) vyvraždila svojí rodinu.

Detektivka v současnosti je hlavní linkou. Dál tu máme: a) realiťáka s těhotnou manželkou, co se strašidelný dům po vyvraždění rodiny snaží prodat; b) postarší páreček s umírající manželkou, který v domě aktuálně bydlí a k němuž se ještě přidá sociální pracovnice, co měla pomoct s asistovanou sebevraždou; c) předešlé policejní vyšetřování, během něhož Goodmanovu bývalému parťáku jeblo, na základě čehož skončil na psychiatrii. O nic zajímavého se nejedná. Srovnat si různé časové roviny rychle dokáže i člověk po lobotomii, stejně jako odhadovat, co přijde za chvíli a jak to celé dopadne.

The Grudge (2020)

Sterilita „The Grudge“ se ovšem neprojevuje jen v příběhu plném klišé, ale také v absolutně neinvenčním a nefunkčním přístupu ke strašení. Atmosféra se pohybuje okolo bodu mrazu, napětí tu také nenajdete ani pod mikroskopem. O nic takového se snímek nesnaží ani náznakem. „The Grudge“ podobně jako většina ostatních moderních supernatural hororů staví pouze na laciném lekání, ale jde o pokus tak nepovedený, že ani ty lekačky nemakají.

Není divu, poněvadž se jedná o dávno provařený koncept; tenhle film jej navíc využívá v té nejprůměrnější podobě, jakou už předvedly mnohé bijáky před ním a lépe. Jinými slovy, každou lekačku tušíte na minuty dopředu, a když už to teda jakože přijde, beztak se většinou neleknete. A jestli člověk občas na sedačce poskočí, tak jen proto, že se z repráků vyvalí asi tak milion decibelů. Toho se kurva lekneš i ve večerníčku a nedá se to považovat za nějaké strašení nebo hororovost. To je jednoduše diletantství a lenost cokoliv vymýšlet vydávaná za strašení. Pořádně to nefungovalo nikdy a nefunguje to ani teď. Nechybí ani obligátní zhasínání světel nebo zapínání domácích spotřebičů. Co kdy do psí pochvy někomu přišlo strašidelného na tom, že se sama od sebe zapne televize?

The Grudge (2020)

Pokud jste se navíc těšili aspoň na nějakou krev kvůli proklamovanému Rkovému ratingu, tak i tady se můžete hodit do klidu. Ve filmu se objeví krátké záběry asi na čtyři mrtvoly (některé pro jistotu víckrát), jedny uřezané prsty a jednou vyšťouchnuté oči. Všechno se ale ukáže rychle asi tak na vteřinu, aby to náhodou někomu fakt nevadilo.

To takzvané strašení i takzvané krvavé záběry navíc ve filmu tvoří jen zlomkovou část stopáže. I duchům tu je dán minoritní prostor – tak malý, že si pomalu člověk ani nestačí prohlédnout jejich design. Většinu času zabírá neustálé tlachání, které asi mělo posloužit jako rozvíjení charakterů (což se vůbec nedaří, stejně vám budou všechny postavy u prdele). Prostě a jednoduše je to nuda, velká nuda. Furt se jen kecá, pak se udělá trapné a zoufale nefunkční bububu (zhasnou světla a tak, však to znáte) a jde se na další scénku. Takhle celých devadesát minut, které jsou pocitově mnohem delší.

The Grudge (2020)

Bez dalších keců – „The Grudge“ verze 2020 je slaboučký a podprůměrný žánrový plevel, o nějž se nikdo neprosil. Po všech stránkách úplně zbytečný biják, na který se možná budete chtít kouknout kvůli jménu, abyste to viděli všechno, ale po konci i ten největší fanda „Ju-on“ musí uznat, že tohle za to sakra nestálo.


Iggy Pop – Free

Iggy Pop - Free

Země: USA
Žánr: ambient / art rock / jazz
Datum vydání: 6.11.2019
Label: Loma Vista Recordings

Tracklist:
01. Free
02. Loves Missing
03. Sonali
04. James Bond
05. Dirty Sanchez
06. Glow in the Dark
07. Page
08. We Are the People
09. Do Not Go Gentle into That Good Night“
10. The Dawn

Hrací doba: 33:44

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Iggy Pop toho má dost. Iggy chce být volný. A přesně tak také působí jeho novinka „Free“. Po enormním úspěchu předchozí desky „Post Pop Depression“, na které spolupracoval s Joshem Hommem, Deanem Fertitou a Mattem Heldersem, se rozhodl nijak nenavazovat a namísto toho přišel se zcela odlišnou hudbou. Dle vlastních slov prý za touto ráznou změnou stojí jeho únava z neustálého koncertování a propagování nové placky. „Post Pop Depression“ byla skutečně velká, uspěla jak v žebříčcích, tak u kritiků. Spojení PopHomme zafungovalo na výbornou a do jisté míry připomínalo onu dávnou chemii mezi Iggym a Davidem Bowiem, i když ve zcela odlišném stylu. Garážovým riffům a rockovým tempům je ale konec. „Free“ si z rockového teritoria bere totiž jen to nejnutnější.

Iggy se tu nechal obklopit mladými hudebníky jako Noveller nebo Leron Thomas, kteří se postarali o hudbu, k níž Iggy propůjčil svůj nezaměnitelný hlas. „Free“ je tak silně jazzovou a ambientní nahrávkou. V lecčems připomene tvorbu Bowieho, stejně tak vzpomene i na dalšího dávného kamaráda Lou Reeda. Deska začíná klidným úvodem titulní písně, k jejíž meditativní náladě se ještě vrátí v polovině alba s pochmurnější „Glow in the Dark“ a předělovou „Page“. Mezitím se nachází pro Iggyho klasičtější kousky jako taneční „James Bond“ nebo má nejoblíbenější „Loves Missing“, asi jediná skladba, která by se mohla objevit i na minulé řadovce. Právě v „Sonali“ lze slyšet silný vliv pozdní tvorby Bowieho, ale nutno uznat, že se s tím naložilo velice vkusně. To už se nedá říci o „Dirty Sanchez“, kterou ovlivnilo bůhví co, ale tahle prapodivnost je jednoduše tím nejhorším na „Free“. To už musí být příjemnější i ona sexuální praktika.

Po zmiňovaném předělu „Page“ se rozevírá kapitola v podobě tří poetických přednesů. Tím prvním je báseň „We Are the People“ od Reeda, následuje „Do Not Go Gentle into That Good Night“ od velšského básníka Dylana Thomase a celou záležitost uzavírá Iggyho „The Dawn“. Nezvyklé ukončení, značně temné a pesimistické, přitom až snové a uklidňující, tedy přesně takové jako na začátku. Pro znalé Iggyho tvorby však „Free“ nemusí znamenat až takové překvapení. Za svou dlouholetou dráhu vystřídal spousty různých stylů. Často bývá zkratkovitě označován za ryzího punkera, avšak kolik toho punku ve skutečnosti nahrál? Za nejpunkovější období lze označovat to s The Stooges, tedy dobu, kdy termín punk ještě nebyl ani zaveden.

„Free“ lze vnímat jako pokračování desek „Avenue B“, „Préliminaires“ či „Après“, ale dá se tu slyšet i jeho novovlnná tvorba. Ohlas za „Post Pop Depression“ nechává plavat a namísto toho kráčí svoji vlastní cestou. Zřejmě nesklidí stejně nadšené reakce, ostatně „Post Pop Depression“ bylo daleko lepším a především větším albem, avšak slyšet tuto intimní zpověď je rovněž zajímavé. Sice nepředpokládám, že bych se k němu vracel tak často jako k předchůdci, ale rozhodně si nemyslím, že by to byl nějaký propad, jako spíše přirozené vyústění. „Free“ by dávalo smysl i jako labutí píseň Iggyho, ale tím samozřejmě nechci nic předvídat a ani si sám nepřeji, aby tomu tak nakonec bylo. S „Post Pop Depression“ ukázal, že na to při správném složení lidí okolo stále má. S „Free“ ukazuje, že i přesto si stále rád dělá především to, co chce on sám.

„Post Pop Depression“ mohlo přilákat spoustu nových lidí. Ale doporučit „Free“ nefanouškům Iggyho nejde. Je to album spíše pro jeho opravdu věrné následovníky, kteří vědí, že mohou čekat takřka cokoliv. Za mě dobré, ale je jasné, že jenom mezi jeho sólovými řadovkami, jichž je nyní už osmnáct, lze najít daleko poutavější kousky.


Mortuary (2005)

Mortuary (2005)

Země: USA
Rok vydání: 2005
Žánr: horor

Originální název: Mortuary
Český název: Márnice

Režie: Tobe Hooper
Hrají: Dan Byrd, Denise Crosby, Stephanie Patton, Alexandra Adi

Hrací doba: 94 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Tobe Hooper bezesporu patří mezi hororové legendy. Do análů žánru se zlatým písmem zapsal zejména díky prvním dvěma dílům „Texaského masakru motorovou pilou“, z nichž přinejmenším ten první patří do učebnic, jak by se to mělo točit. Vcelku populární je myslím i jeho verze „Prokletí Salemu“ a duchařský horor „Poltergeist“ z roku 1982, který se rovněž dočkal dvou pokračování a remaku. Lze tedy bez obav prohlásit, že Tobe Hooper se podílel na etablování hned dvou známých hororových značek a má na svědomí jednu z nejznámějších adaptací Stephena Kinga.

Vedle toho ale natočil i pěknou řádku dalších hororů, v jejichž případě zůstalo jen u jednoho filmu, přičemž některé z nich jsou vcelku fajn, zatímco jiné, diplomaticky řečeno, nejsou vůbec fajn. My si dnes připomeneme jeden z jeho pozdějších a také slabších kusů. Ve skutečnosti je „Márnice“ předposlední film, jejž Hooper natočil.

V hororu mám docela rád subžánrovou čistotu. Může se zdát, že takový přístup jen podporuje klišé a stereotyp, což je naprosto regulérní argument a do určité míry s ním i souhlasím. Když se to ale umí, vzniká krásná žánrová práce, která s danými standardy leckdy i dokáže pracovat svěžím způsobem. Hlavně se tím ale předchází takovým nijakým slátaninám, jakou je právě „Márnice“, která jako by se po celou dobu nedokázala rozhodnout, čím vlastně chce být. V jednu chvíli se tváří, jako kdyby se měla zvrtnout do duchařiny, zatímco o několik dalších minut později se z toho začne vyvíjet spíš slasher, aby posléze přibyli zombies a celé to diktovala pohyblivá plíseň, o jejíž podstatě anebo původu se film ani neobtěžuje jakkoliv přemítat. Že vám to moc nedává smysl? Inu, to svým způsobem koresponduje se skutečným vyzněním „Márnice“, ale vezměme to popořádku…

Snímek začíná tím, jak se tříčlenná rodina – matka, pubertální syn a malá dcerka – přestěhuje do nového domu do úplně jiného města. Důvodem je, aby zde matka rozjela svojí kariéru pohřebačky. Protože to je přesně to, po čem milf maminy touží nejvíce. Do baráku, kam se nastěhují, by se v reálu nastěhoval jen totální retard – a tím nenarážím na to, že za okny se nachází hřbitov. Polorozpadlá barabizna, kde nefunguje skoro nic a na mnoha místech ji prorůstá divná plíseň.

Pak se fakt dlouho nic moc zvláštního neděje. Rodinka se zabydluje, synátor začne pracovat v lokálním bistru, s někým se tam popere, potom si vyslechne místní legendu o tom, že v jeho novém baráku prý straší. Údajně zde má žít nějaký postižený šulín, který kdysi zabil svoje rodiče. Tušíte správně, že žije – v kryptě na hřbitově. Jenže pozor, není to o tom, že by vylezl a začal vraždit, to by byla ještě lahoda. On unáší lidi a hází je do studny nějaké prapodivné příšeře, která vypadá trochu jako Sarlacc ze „Star Wars“ ve verzi pro chudé. Právě tenhle zmetek dělá i tu plíseň, která jakmile do někoho vleze udělá z něj zombie, ale jen tak napůl, protože člověk pořád mluví a umí používat i zbraně. Dokáže to oživovat i mrtvoly. Smysl to ale moc nedává.

Mortuary (2005)

Celá „Márnice“ je příběhově i stylově nehorázná kravina bez jakékoliv jasné vize nebo slušného nápadu. Když se nic moc neděje, je to nuda, a když už se něco dít začne, diváka to nezajímá… a pořád je to nuda. O atmosféře se nedá ani mluvit, gore chybí, je to plné chyb, logických v příběhu i těch filmových, a navrch to dokonce ani není směšně špatné, ale jenom špatné. Aby toho náhodou nebylo málo, korunu tomu nasazují naprosto odpudivé digitální triky, které jen svědčí o tom, že tady všem zúčastněným chyběla soudnost.

„Márnice“ vůbec nějaké kladné stránky? Mě upřímně nenapadá nic, co by stálo alespoň trochu za řeč. Je to prostě regulérní píčovina, se kterou byste vůbec neměli ztrácet čas.

Mortuary (2005)


Pseudocommando – A Home Beneath the Floorboards

Pseudocommando - A Home Beneath the Floorboards

Země: USA
Žánr: noise
Datum vydání: 23.8.2019
Label: Sentient Ruin Laboratories / Ignorant Ear Tapes

Tracklist:
01. ████████████ [Pt.1]
02. Pope 37
03. ████████████ [Pt.2]
04. Wedding Bells

Hrací doba: 61:54

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Poslouchání harsh noisu je jako lízání análu. Rozhodně to není záležitost pro každého, spíš jen pro vymezený okruh labužníků, ale kdo objeví kouzlo téhle praktiky (ať už sexuální či hudební), ten na ni nedá dopustit a povznese se na vyšší stupeň bytí. Což jinými slovy znamená, že pokud si neužíváte rejdění jazykem po řitním věnci (a asi to platí pro lízače i vylizované), asi jen těžko doceníte hudební krásu a jemnou ekvilibristiku romantické kolekce skladeb jako „A Home Beneath the Floorboards“. Anebo tak něco.

Vynecháme tentokrát předehru a půjdeme rovnou lízat prdel diskutovat o desce. „A Home Beneath the Floorboards“ je vysoce extrémní deska, již rozhodně nepobere hned tak někdo. Dokonce bych si dovolil říct, že od téhle zhůvěřilosti utečou i mnozí z těch, kdo jsou zvyklí poslouchat ty největší metalové zběsilosti. Každý malý hlukový Jarda ale ví, že metal ani zdaleka není ta nejextrémnější forma muziky a že ti, kdo chtějí otestovat svoje nervy, by měli zapátrat právě v noisu. Mohli bychom samozřejmě diskutovat o tom, nakolik se dají podobné marasty ještě považovat za hudbu, ale předpokládám, že nebudeme kokoti a budeme chápat, že pojem muzika obsáhne širokou paletu sonických možností, ty extrémní nevyjímaje. Abychom ale učinili hlukovým panicům zadost, můžeme říct, že v noisu hudba přestává být zábavou a stává se výzvou.

V případě „A Home Beneath the Floorboards“ tohle moudro sedí opravdu dokonale, protože na rozdíl od jiných harsh noise zvěrstev bych se nebál produkci Pseudocommando stále nazvat hudbou, definujeme-li hudbu jakožto akustické vyjádření, v němž se nechá najít nějaká myšlenka, smysl a řád (jakkoliv někdy může být řádem i chaos). Harsh noise wall dle takového vnímání zpravidla bývá spíš uměleckou performancí nežli skutečnou hudbou (netvrdím ovšem, že by to mělo být špatně). V agónii „A Home Beneath the Floorboards“ lze ovšem nalézt alespoň stopové množství kompozice a myšlenky, byť není sporu o tom, že pokud tomu tak skutečně je, Pseudocommando onu hudebnost dotahují na tu nejzazší možnou hranici, která už balancuje na hranici s prachobyčejným bordelem.

Chápu, že když si „A Home Beneath the Floorboards“ pustíte a hned od první vteřiny „████████████ [Pt.1]“ se na vás vyvalí proud hluku, tak si nejspíš budete myslet, že v tom hledám (a možná i nacházím) něco, co tam není a snad ani být nemůže. Stejně tak nebude žádná ostuda, pokud někomu přijde nepředstavitelné, že by měl tuto kakofonii poslouchal celou hodinu v kuse, protože přesně tolik „A Home Beneath the Floorboards“ trvá.

Na druhé straně mi však nemůžete popřít, že kupříkladu šestá až osmá minuta „████████████ [Pt.1]“ nebo patnáctá minuta „████████████ [Pt.2]“ nějakou zvrácenou vizi neukrývají. Stejně tak nelze přehlížet, že napříč celou deskou se nachází množství takřka až podprahových zvuků, jako se tomu děje třeba v poslední minutě „████████████ [Pt.1]“. Jistě, obě kratší skladby (?) „Pope 37“ a „Wedding Balls“ jsou přímočařejší, přesto je – přinejmenším pro mě – evidentní, že „A Home Beneath the Floorboards“ má svá skrytá zákoutí, akorát je odhalí jen zasvěceným a nejodvážnějším.

Z určitého úhlu pohledu je ale přesně tohle účelem noisu – nechat se tím proudem hluku pohltit a vytáhnout si z toho něco nevšedního a unikátního, co většině zůstane skryto. Zvládne to asi jen pár jedinců a ještě bych se vůbec nedivil tomu, kdyby si v tom každý z nich našel něco jiného. Určitá magie tomu nicméně nechybí.

O specifičnosti a hudebnosti „A Home Beneath the Floorboards“ nakonec mohu podat ještě jeden důkaz, a sice že jsem schopen obsah alba přirovnat k jinému počinu. Podobně „hlubokého“ noisu není mnoho, ale já můžu s klidným svědomím říct, že kataraze při poslechu Pseudocommando mi připomněla probdělé noci u „Orh Oxtcasavxixtibi“ českého projektu Mhnunrrn.


Botanist – Ecosystem

Botanist - Ecosystem

Země: USA
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 25.10.2019
Label: Aural Music

Tracklist:
01. Biomass
02. Alluvial
03. Harvestman
04. Sphagnum
05. Disturbance
06. Acclimation
07. Abiotic
08. Red Crown

Hrací doba: 33:38

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music

Můj vztah k Botanist bych nazval jako hodně rozporuplný. V zásadě se mi hodně líbí koncept kapely, a to v obojím smyslu, v jakém lze tento pojem chápat. Za prvé tu je jejich tématické zaměření na svět rostlin. Přestože nejsem botanik a na biologii jsem si na střední z ústního zkoušení pravidelně odnášel pětky jak král, přijde mi to jako hodně zajímavý lyrický rámec, na poměry extrémního metalu dokonce i docela originální, což se cení vždycky.

Oním druhým konceptem jsem měl na mysli přesně tu věc, jaká většinu lidí na Botanist zaujme jako jedna z prvních, ne-li rovnou jako ta úplně první. Samozřejmě tím narážím na netradiční nástrojové obsazení. Botanist pocitově hrají black metal, rytmika a v jisté míře i vokál tomu odpovídají, ale zároveň jej tak trochu nehrají. Prostě a jednoduše jim v sestavě chybí elektrická kytara, tedy zásadní a nezbytný nástroj prakticky pro jakýkoliv subžánr metalu, místo níž Botanist používají cimbál. Jak už bylo řečeno, originalita a nevšednost se cení, a v tomhle případě to platí taky. Ostatně právě díky svému ojedinělému soundu Botanist tolik vyčnívají a právě díky němu si během let svého působení získali poměrně slušnou posluchačskou základnu.

Kámen úrazu pro mě ale tkví v tom, že jsem nikdy nebyl schopen Botanist poslouchat. Dokonce jsem si kdysi od kapely koupil i jeden vinyl, konkrétně „VI: Flora“, ale vlastně jsem si jej ani nikdy pořádně nepustil, protože mě produkce Botanist nebaví moc poslouchat. Ten sound sám o sobě mi přijde zajímavý a vlastně se mi v jistém ohledu i líbí, tudíž fakt nemám problém s tím, že tam nejsou žádné kytary, co by mohly zajebávat kruté riffy. Spíš mě to vždycky trochu sralo ze skladatelského hlediska, poněvadž nějaké pasáže mi připadaly moc sladké, a nikdy jsem neměl tu trpělivost dát Botanist větší šanci.

Když letos vyšla nová řadovka „Ecosystem“, řekl jsem si, že tu šanci a nějakou trpělivost skupině věnuji. Navrch jsem chtěl Botanist konečně dát prostor i zde na stránkách, jelikož žádnou jejich nahrávku jsme tu doposud nerecenzovali, ačkoliv díky už probíraným konceptům jde o papírově hodně zajímavou záležitost. No, nebudu vám lhát… možná jsem se na to měl spíš vysrat.

Jak už jsem řekl, Botanist nikdy nepatřili k mým oblíbencům, ale zase mi nepřišlo, že by jejich produkce byla nějak neposlouchatelná. Možná si to špatně pamatuji, nebo je to dáno tím, že jsem všechny starší věci slyšel hodně lajdácky, anebo je „Ecosystem“ prostě fail i v rámci diskografie, ale tohle album mě fakt prudí už od prvních poslechů.

V momentech, kdy se Botanist nejvíce blíží blackmetalové estetice, je „Ecosystem“ suverénně nejlepší. Takové pasáže by se snad daly označit když ne rovnou za dobré, tak přinejmenším za ucházející. Naneštěstí má ale větší část alba blíže k post-black metalu nebo blackgazu, což je ještě v kombinaci s ne-kytarovým (a tudíž z podstaty „měkkým“) soundem vražedná směs. To samozvaně atmosférické mňoukání se fakt kurva nedá poslouchat.

Botanist

K oněm post- a/nebo -gaze odnožím black metalu dlouhodobě chovám odpor, to nepopírám. Ostatně jsem se tu tím nikdy netajil. Přesto jsem se k „Ecosystem“ snažil přistupovat bez předsudků. A stejně mi vychází, že tyhle sladké pasáže s „poštovním“ kňouráním jsou mrdka z krtka a prudce mě vysírá to poslouchat – a je úplně šumák, jestli tam hraje kytara nebo cimbál. Znechucení je takové, že to ani těch pár rozumnějších pasáží nemá šanci vyvážit.

Šanci jsem tomu dal, nějakou recenzi jsem vyplodil, tím to pro mě hasne. Nevím, jestli to bude platit pro Botanist obecně, ale přinejmenším co se „Ecosystem“ týče, tak tím už si přehrávač v životě nezasviním. Jdu si vypláchnout reproduktory nějakým noisem a poslech tohohle humusu nechám lidem, co chodí objímat stromy a s láskou si strkají kopřivy do prdele.


Vaeok – Vaeok

Vaeok - Vaeok

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.1.2020
Label: World Terror Committee

Tracklist:
01. Terricula Nox
02. Atrox
03. Malaesthete
04. Souls Void

Hrací doba: 22:11

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
World Terror Committee

Na závěr roku se mi nakupilo vícero nahrávek, které vyžadují bližší představení, ale čert tomu chtěl, abych prostor věnoval EP nové kapely, které vyjde na začátku ledna. Důvod je velice jednoduchý. Za ten měsíc a půl, co mám „Vaeok“ k dispozici, jsem ho slyšel opravdu mnohokrát, zdejší melodie jen těžko vyháním z hlavy a při poslechu hlavně cítím jakousi neurčitou tíhu, kterou si spojuji s black metalem opravdu vysokých kvalit.

Vaeok bude pro většinu neznámý pojem, ale kořeny kapely se táhnou až nějakých dvacet let do minulosti, když v USA vznikli Tenebrous. Jejich dvě nahrávky, EP „Arias Toward the Black Sun“ (2005) a dlouhý debut „Opus Magnum“ (2009), asi upadly ve všeobecné zapomnění, ale i když nemám páru, kdy jsem full-length slyšel naposledy, pár silných riffů si z něj vybavím bezpečně; prostě blackmetalová poctivost, která neurazí, ani nenadchne. Vůdčí postava a skladatel Tenebrous / Vaeok, M.S., se dále profiloval i jako koncertní vokalista Demoncy nebo basák Kult ov Azazel, na pódiu v Bruselu vypomáhal i Adaestuo. Čímž se dostávám k druhé, neméně významné postavě Vaeok, která ostatně také působila v Tenebrous, a to VJS, jehož blackmetalová posedlost mi poprvé vytřela zrak prostřednictvím výtečných a nezemských Incursus. VJS dále hraje a skládá v Nightbringer nebo v nejzásadnější blackmetalové entitě posledních let: Adaestuo (jestli si myslíš něco jiného, tak víš hovno, bro). Seskupení, kde přiložil více či méně zásadním způsobem ruku k dílu. by šlo jmenovat více, ale za všechny zmíním už jen Sargeist a Demoncy.

První kapela, která posluchači vytane na mysli při úvodním poslechu Vaeok, budou nejspíš Nightbringer, konkrétně poloha představená na poslední desce „Terra Damnata“, pokud si odmyslíme jejich inklinaci k nelidským blast-festům. Ječák M.S. lze přirovnat k výrazu Naase Alcametha a OnielarDarkened Nocturn Slaughtercult, klikaté melodie se obvykle pohybují ve vyšších tóninách a celkově je přístup Vaeok k black metalu, stejně jako v případě Nightbringer, aristokratický, ve smyslu že všechny hudební aspekty jsou na vysoké úrovni a vůbec Vaeok představují žánr ve formě, jakou by měl mít, pokud jsou jeho ambice tradicionalistické a magické. Ale bylo by mylné jejich tvorbu odbýt jen jako nápodobu nějaké kapely. EP, ať už se vám bude zdát jakkoliv kvalitní či obyčejné, je také vhodné brát jako představení, nástin věcí budoucích, a i když Vaeok „uctívám“ již teď, předpokládám, že teprve dlouhé album, které je již hotové, bude doopravdy výjimečná záležitost. Snad na něj nebudu muset dlouho čekat…

Na účet „Vaeok“ mohu vznést asi jen jedinou námitku: Nevím, zda všechny klávesové kejkle (evokující norský Tartaros) a perkusivní ruchy (à la Adaestuo) jsou v hudbě skutečně nezbytné. Dále mi ještě nesedí, že jako úvodní singl byla vybrána závěrečná „Souls Void“, která je z přítomné čtveřice kompozic nejmírnější. Klasické melodie Vaeok jsou zde sice představeny, ale posluchač měl být spíše konfrontován s jedem a sírou předchozích skladeb. To ale těžko dávat za vinu kapele.

Nechci z této nahrávky dělat jakési neskutečné zjevení, ale úvodní EP Vaeok je doopravdy vznešenou obětí položenou na oltář Black Metalu. Ďábelská esence, jež prýštila z archetypálních riffů starých Emperor, Mysticum nebo Thorns, je zde s úctou a intelektem zpracována v romantický epos mrazivého chladu.


American Samurai (1992)

American Samurai (1992)

Země: USA
Rok vydání: 1992
Žánr: akční

Originální název: American Samurai
Český název: Americký samuraj

Režie: Sam Firstenberg
Hrají: David Bradley, Mark Dacascos, Valarie Trapp

Hrací doba: 87 min

(Budou spoilery.)

„American Samurai“ je takový ten film, na jehož název se člověk podívá a ťukne si do čela, že tohle je mu nějak povědomé a že to už kdysi dávno nejspíš viděl. Pak se ale zamyslí a dojde mu, že si to spletl s „American Ninja“

Může se zdát, že jde o podobnost čistě náhodnou anebo že byl takový titul zvolen záměrně, protože se producenti chtěli přiživit na úspěchu známější série s Michaelem Dudikoffem. Na druhý pohled ale zjistíte, že ty spojitosti zdaleka nekončí jen u relativně podobných názvů.

„American Samurai“ režíroval Sam Firstenberg, jenž stojí i za prvními dvěma díly „American Ninja“. V hlavní roli se tu představuje David Bradley, což je akční herec devadesátých let a spíš béčkového věhlasu. Prát se nicméně uměl, když měl černý pásek v karate a uměl i kenpō, aikido nebo tai chi. Můžete hádat, co jsou jeho nejznámější filmy. Ano, správně – třetí, čtvrtý a pátý díl „American Ninja“ (akorát že v pětce hraje úplně jinou postavu než ve trojce a čtyřce). Mentora mu pak v „American Samurai“ dělá John Fujioka, jenž zastal úplně stejnou roli i v prvních dvou dílech „American Ninja“. Jak vidíte, to propojení je dost veliké, ačkoliv z dějového hlediska spolu „American Samurai“ a „American Ninja“ nemají společného zhola nic.

Na začátku filmu vidíme pád letadla, jejž přežije pouze batole. Oba rodiče při nehodě zemřou. Oním prckem není nikdo jiný než Andrew Collins (David Bradley), jehož se ujme samurajský mistr Tatsuya Sanga (John Fujioka) a vycvičí a vychová jej po boku svého vlastního syna Kenjira (Mark Dacascos). Kenjiro nicméně na Andrewa dost žárlí, protože se mu americká naplavenina přinejmenším vyrovná, a neshody vyvrcholí v momentě, když Tatsuya předá rodinný meč právě Andrewovi namísto Kenjira. Zhrzený potomek se přidá k yakuze, takže hlavního záporáka máme jasného hned od začátku.

Přesouváme se o pár let kupředu, kdy Andrew žije v USA a rodinné dědictví má doma ve vitríně. Kenjira dávná křivda pořád žere, takže pošle bandu hrdlořezů, aby meč šlohli, což se jim samozřejmě povede, protože o čem by pak ten biják měl mít. Asi čekáte, že se hlavní hrdina nasere a půjde si meč získat zpátky, ale až takhle jednoduché to nebude. Namísto toho totiž odlétá s reportérkou Janet do Turecka kvůli vraždám, o nichž díky stylu provedení věří, že je spáchal jeho nevlastní bratr. V čemž má jen tak mimochodem naprostou pravdu, žádné velké překvapení.

Při vyšetřování jsou nicméně AndrewJanet chyceni, přičemž první jmenovaný je nucen bojovat v aréně na život a na smrt, aby se zde nakonec utkal i se svým nevlastním bratrem, jenž tu s oblibou porcuje další bojovníky pro peníze. Do toho se Andrewovi moc nechce, ale protože majitel arény používá reportérku jako páku (samozřejmě se do sebe zamilovali, to jste nečekali, co?), pustí se do toho. Jinými slovy, „American Samurai“ se ve své druhé polovině trochu nečekaně zvrhne do standardní arénovky à la vandammovky jako „Bloodsport“ či „The Quest“ (pokud teda nechcete vytáhnout už „Enter the Dragon“Brucem Leem).

American Samurai (1992)

Jedna změna tu ale je. Zatímco u typické arénovky si to účastníci rozdávají pouze takzvaně na férovku pomocí bojových umění, v „American Samurai“ se ke slovu dostanou nejen různé bojové styly, ale i zbraně. Což trochu dává smysl, protože jak jinak by tam mohli použít ten samurajský meč, o nějž tam celou dobu jde, že jo? Použití zbraní dává prostor i pro nějakou krev a usekané končetiny, což se v amerických akčních filmech v takové míře příliš nevidí, i když samozřejmě nepopírám, že bych si to dokázal představit ještě brutálnější. Takhle byly nejbrutálnější příšerné červené slipy hlavního hrdiny v jedné scéně, haha.

Příběhově je to celé jistě slátanina a totální VHSkové béčko, jichž v té době vznikaly desítky, prostě standard, ale… Opravdová sranda začíná až v té aréně, protože odsud až do konce filmu už se to prakticky jenom mlátí. Střídá se hodně stylů a je to zábavné. Ať už jde o vymakaného árijce z Austrálie, barbara Conana (nejenže tak vypadá, ale dokonce se tak ta postava i jmenuje!), švédského vikinga, vousatého amerického burana à la Donald Gibb„Bloodsport“ anebo zástupce asijských bojových stylů, vesměs vždy se jedná o zajímavé figurky a jejich souboje jsou zábavné. Čert vem, že jednoho rozsekají v aréně a o pár minut dál se opět objeví v záběru, jak v „backstage“ posiluje, haha. Samozřejmě nesmíme zapomenout i na obě hlavní postavy, hodného a zlého samuraje, kteří se postupně probíjejí skrze další účastníky, aby stanuli tváří v tvář ve finálním souboji.

American Samurai (1992)

Několik výhrad k soubojům bych ale přece jenom měl. Z postavy Andrewa Collinse se dělá zbytečně velký klaďas, který jako jediný v aréně nezabíjí a radši soupeře jen porazí a pak jej jako správný skautík nechá, aby se vzdal. Osobně nesnáším takový ten alibistický závěr, kdy hrdina nechá svého protivníka žít, otočí se k němu zády a vydá se na odchod, když vtom jej záporák chce napadnout zákeřně zezadu, načež jej hrdina musí zabít jakože v sebeobraně. Tady se to objevuje hned dvakrát, včetně finálního zápasu, což je kurva trapas.

A to mě přivádí i ke kritice posledního duelu mezi Andrewem a Kenjirem. Dosavadní bitky byly udělané překvapivě dobře a dost mě bavily, ale o to větší je zklamání ze závěrečného souboje, který je docela o ničem. Navíc vzhledem k tomu, že Andrew své protivníky ani nezabíjí, tak toho v konečném důsledku obecně zas tolik nepředvede. Mark Dacascos se jako hlavní antagonista vyřádil víc a nejen díky tomu je výraznější postavou, i když na obrazovce stráví výrazně méně času. Vedle něj bych ještě z bojovníků vyzdvihnul mistra Phan-Xu (Antony Szeto), jehož scény mě taky bavily a jehož souboj s Kenjirem platí za předčasný vrchol filmu.

American Samurai (1992)

Celkově je „American Samurai“ samozřejmě docela hovadina, o tom nepochybujte. Mezi těmi polozapomenutými akčními béčky, jichž vznikaly na konci osmdesátých a začátku devadesátých mraky, se nicméně jedná o až překvapivě zábavný biják. První polovina plná klišé se ještě docela vleče, ale jakmile se zaleze do arény, jedná se o příjemný škvár poplatný své době, jenž by fandům podobně laděných záležitostí mohl přijít k duhu.


Pharmakon – Devour

Pharmakon - Devour

Země: USA
Žánr: power electronics / noise
Datum vydání: 30.8.2019
Label: Sacred Bones Records

Tracklist:
01. Homeostasis
02. Spit It Out
03. Self-Regulating System
04. Deprivation
05. Pristine Panic / Cheek by Jowl

Hrací doba: 37:23

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

První pohled (H.):

Vždycky mi přišlo, že Pharmakon si na své obaly dokázala vybrat znepokojivé výjevy. Určitě netvrdím, že jde o ten největší hnus, co jste kdy mohli na obálce nějakého alba spatřit, přesto si dovolím prohlásit, že ty obrazy v sobě měly něco zneklidňujícího a nebyly zrovna přátelské. Ať už to byl klín plný larev na „Abandon“, lekce z biologie na „Bestial Burden“ nebo ruční hrobeso na „Contact“, mělo to svou nervózní atmosféru.

Proto mě docela překvapilo, že letošní čtvrtý počin „Devour“ přišel s poměrně cudným artworkem. V jiných ohledech však naštěstí Margaret Chardiet, jak zní občanské jméno téhle experimentální hudebnice z New York City, pokračuje v tradici nastolené předešlými nahrávkami. Dodržení abecedního pojmenovávání alb je ještě tím nejmenším. Měl jsem na mysli spíš vlastní hudební obsah „Devour“, který by měl podle mého názoru opětovně potěšit všechny příznivce industriálního lomozu, skřípení, hlukových ploch a zefektovaného vřískání.

Margaret Chardiet možná na civilních fotkách vypadá docela nevině (a obzvlášť to platilo u starších alb… ostatně „Abandon“ vydala v době, kdy jí bylo teprve 22 let), ale hluku se nebojí. Vlastně dělá muziku, vedle níž se nemalá část samozvaně drsných metalových chlapáků může jít strachy pokakat za roh. Netvrdím, že Pharmakon produkuje to největší zvěrstvo, co kdy kdo slyšel, přece jenom prasárny jako harsh noise wall jsou ještě o kus jinde, ale její tvorba je sympaticky usazena na pomezí tísnivého sonického experimentu a hudebnosti.

Jinými slovy, produkce Pharmakon není jen o akustickém tlaku a síle samotného zvuku. Má to myšlenku a v jednotlivých skladbách, extrémnímu výrazivu navzdory, lze pořád jasně cítit kompozici a tvůrčí záměr. Což ostatně můžeme vidět i na tom, že příprava jednotlivých nahrávek zabírá přibližně stejně času jako u konvenčnějších žánrů, tudíž je zřejmé, že se nejedná jen o strojově sekaný hluk a bordelózní improvizace, jak se občas u nějakých noisových interpretů (bohužel?) děje. Daní za to je samozřejmě už zmiňované polevení ve skutečném extrému, takže pokud hledáte muziku, co vám s mozkem provede hard reset, měli byste jít hledat jinam.

Na druhé straně bych si dovolil říct, že pokud chce nějaký noise-panic objevit kouzlo hlukového spektra, pak to jsou právě nahrávky jako „Devour“, které by mu mohly otevřít oči. Jakkoliv je totiž Pharmakon z obecného hlediska extrémní, v rámci noisu patří spíš k tomu (nej)stravitelnějšímu.

Pharmakon

Nechápejte mě ale špatně, samozřejmě to není jenom o tom, kdo jaký dovede udělat binec. Výše řečené nijak nepopírá, že „Devour“ je ve skutečnosti dobrá deska, s níž si Pharmakon s přehledem udržuje svou vysokou kvalitativní laťku. Prozatím nešlápla vedle ani jednou a ni letošní novinka na tom nic nemění.

Už nástup „Homeostasis“ je skvělý a jedná se pravděpodobně o doposud nejpůsobivější otvírák Pharmakon. Již zde si lze povšimnout, že písně stojí na nějakém ústředním motivu, který se prolíná celým trváním té konkrétní stopy, a to i třeba v případě desetiminutové „Pristine Panic / Cheek by Jowl“. Přesto bych „Devour“ nenazýval jednotvárným albem, protože leckdy se skladby daří dobře gradovat, jindy je podání natolik intenzivní, že beztak není čas cokoliv jiného řešit („Deprivation“).

„Devour“ si samozřejmě nezaslouží nic jiného než palec nahoru. Pharmakon si to jednoduše dává skvěle a její počínání za slyšení stojí.


Druhý pohled (Dantez):

Covery vždy naturalisticky odrážely nepříjemný náboj hudby Pharmakon. „Devour“ je v tomto ohledu dosud tím nejkrotším, a to vlastně platí i pro desku samotnou. Chardiet přitom na agresi vědomě neubírá. Spíše začíná vyprchávat shock factor, který byl kdysi udáván jak zmíněným vizuálem, tak kontrastem mezi extrémní formou hudby a poměrně nevinným vzhledem jediné členky projektu. Společně s tímto faktorem začíná mizet i nápaditost. „Devour“ už příliš nepřekvapuje, ani nezaráží. Místy stále nabízí vydařenou hru s hlukovými vrstvami a smyčkami, zejména ve finální „Pristine Panic/Cheek by Jowl“, kde se prolínají řezavé smyčky a nehezky tlačí na uši. Jindy se hluk poutavě usměrňuje mechanickým lomozem („Self-Regulating System“). V závěru to však není nic, co by již nenabídly předešlé desky, mnohdy i v surovější formě. Nabízí se proto sáhnout spíše po nich, nebo někam úplně jinam, například po posledních deskách Puce Mary či Uboa.