Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Friday the 13th Part 2 (1981)

Friday the 13th Part 2 (1981)

Země: USA
Rok vydání: 1981
Žánr: horor

Originální název: Friday the 13th Part 2
Český název: Pátek třináctého 2

Režie: Steve Miner
Hrají: Amy Steel, John Furey, Warrington Gillette, Steve Dash

Hrací doba: 87 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Pět let po masakru, který v prvním díle „Pátku třináctého“ rozpoutala Pamela Voorhees, se jezero Crystal Lake opětovně stává objektem zájmu, kde se někdo snaží vytvořit turistickou destinaci. Na druhé straně vodní plochy, relativně daleko od místa předchozí tragédie, se schází několik teenagerů na kurzu pro vedoucí letních táborů. Nicméně vzhledem k tomu, že se jedná o horor a navrch ještě o horor s názvem „Pátek třináctého“, musí být každému nanejvýš jasné, že jakkoliv je dorazivší omladina prudce nadržená a sexuchtivá, rozhodně nepůjde o rozjuchanou náctiletou komedii.

Pamela Voorhees sice na konci minulého dílu zdechla, nicméně Jason… ten se sice měl utopit, ale jeho tělo nebylo nikdy nalezeno. Skutečně se utopil? To nikdo neví – včetně samotného filmu, který se nijak neobtěžuje vysvětlit, jaktože se v lesích okolo jezera Crystal Lake potuluje postižený zabiják žijící ve fušersky spíchnuté boudě ochotný vykuchat kohokoliv, kdo mu páchne do rajónu.

Musím říct, že tohle mě na pokračování „Pátku třináctého“ malinko mrzí, až rozčiluje. Takže se neutopil a celou tu dobu přežíval v místních lesích? Pokud ano, proč si ho do té doby nikdo nevšiml, když mezi jeho zmizením (1958, kdy se měl jako dítě utopit) a současností (1984) uplynulo tolik let. Anebo se skutečně utopil a je to nějaký duch nebo extrémně agresivní zombie nebo cokoliv? „Pátek třináctého 2“ žádné odpovědi bohužel nedává… Asi ne náhodou se někteří tvůrci prvního dílu o tomto přístupu veřejně vyjádřili v docela nelichotivém duchu.

Jediné, co dvojka dovysvětlí, je osud Alice, jediné přeživší z prvního dílu. Herečka Adrienne King chtěla s „Pátkem třináctého“ pokračovat, ale měla trochu problémy s příliš horlivým fanouškem prvního dílu, který ji pronásledoval, díky čemuž nakonec na plac dorazila až v poslední den, v době, kdy byl film celý natočen. Zahrála si tedy pouze v úvodní scéně, v níž Jason Voorhees pomstí svou maminku, jíž Alice na konci jedničky usekla hlavu. Mimochodem se jedná o první Jasonovu vraždu v celé sérii a rovnou mimo prostředí jezera Crystal Lake.

To je naštěstí největší a také jediný zásadní problém snímku. S výjimkou téhle malé kaňky je totiž druhý „Pátek třináctého“ oldschoolový slasher jak víno a i v dnešní době je náramná zábava jej sledovat. Vyvražďovací škola v krystalicky čisté žánrové podobě, jako z učebnice. Rozjezd je trochu pomalejší, ale jakmile se Jason ve druhé polovině konečně pustí do krvavého díla, není už moc co vytýkat. Napětí je navzdory stáří slušné, vraždy rovněž, i když by mohly být krvavější, v tomto duchu je dvojka lehce cudnější než jednička.

Friday the 13th Part 2 (1981)

Sám Jason Voorhees je ovšem ve formě. Žádná empatie ani výčitky, jako správná mašina na smrt se nikým nepáře a chladnokrevně a systematicky morduje celé osazenstvo kempu, které zde na noc zůstalo. V čemž mu nijak nebrání ani skutečnost, že ve dvojce na sobě ještě nemá svou ikonickou hokejovou masku, již si nasadí až ve třetím díle. Tady vraždí s jakýmsi pytlem na hlavě, díky čemuž se tu nápadně podobá vrahovi z ještě staršího hororu „The Town That Dreaded Sundown“ (1976). S výjimkou novějšího remaku z roku 2009 je dvojka jediná část celé ságy, kde Jason vraždí v tomhle pytli, a jen tak mimochodem také jediná část, v níž má odmaskovaný Jason vlasy a vousy (jistě si vzpomenete, že vlasy neměl ani jako dítě v těch několika málo záběrech v jedničce).

Friday the 13th Part 2 (1981)

Samozřejmě, že „Pátek třináctého 2“ jede dle jasně daných žánrových pravidel, ale je to dost spanilá jízda, která odsýpá, jak se na pořádný slasher sluší a patří. Nebojím se tvrdit, že v tomto případě je dvojka mnohem lepší než jednička. Původní „Pátek třináctého“ má svůj význam, ale osobně jej beru spíš jen jako takovou předehru před Jasonovou sérií. Skutečný „Pátek třináctého“ začíná až zde, kdy se na scénu dostaví sám hlavní zabiják a začne porcovat otravné náctileté blby. Hororová klasa i klasika.


Friday the 13th (1980)

Friday the 13th (1980)

Země: USA
Rok vydání: 1980
Žánr: horor

Originální název: Friday the 13th
Český název: Pátek třináctého

Režie: Sean S. Cunningham
Hrají: Adrienne King, Jeannine Taylor, Kevin Bacon, Harry Crosby, Laurie Bartram, Mark Nelson, Betsy Palmer

Hrací doba: 95 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

„Pátek třináctého“ – to je jméno, které nepochybně vzbuzuje určitý respekt. Jedna z nejznámějších a také nejdelších hororových sérií, jeden z těch „svatých“ slasherů, které formovaly svůj žánr a které zapříčinily obrovskou slasherovou mánii v osmdesátých letech, kdy takzvané „vyvražďovačky“ vládly hororovému světu. Deset filmů hlavní série, jeden remake a navrch jeden crossover s kolegou Freddy Kruegerem ze série „Noční můra v Elm Street“. Celkem tedy dvanáct bijáků, které se točí okolo Jasona Voorheese, jednoho nejvíc ikonických zabijáků filmové historie.

Nemilosrdný vrah s hokejovou maskou na ksichtě a mačetou v ruce – to je obraz, jenž přesáhl hranice hororového teritoria a stal se popkulturní ikonou. Kolik sériových vrahů o sobě může tvrdit, že to dotáhli takhle daleko? Jason se stal regulérní legendou, kterou zná snad každý, ale dovolím si tvrdit, že zdaleka ne všichni viděli veškeré jeho snímky a že někteří dokonce ani netuší, jaké byly jeho začátky… Právě dnes začínáme mapovat jeho cestu skrze desítky zmasakrovaných obětí až na vrchol.

Jasonovy začátky v úplně původním filmu byly nanejvýš skromné. Vždyť se v něm prakticky ani neobjevuje. Původně totiž Jason nebyl zamýšlen jakožto ústřední postava celé série, v jedničce slouží pouze jakožto motiv, na jehož základě vrah koná. Ale žádné strachy, všechno zůstává v rodině, protože tady za něj práci odvede jeho maminka, jež se mstí všem teenagerům za to, že kdysi radši souložili namísto své práce a díky jejich nepozornosti se její syn utopil.

Není žádným tajemstvím, že „Pátek třináctého“ vznikl na základě úspěchu svého staršího bratříčka „Halloweenu“. Michal Myers slavil se svým debutem z roku 1978 velký úspěch, na němž se následně snažili přiživit i mnozí. Jedním z prvních takových byli i tvůrci „Pátku třináctého“, s nímž ovšem položili základy hororovému kolosu…

Což mi na jednu stranu přijde nanejvýš zajímavé. Lze totiž chápat, že na dlouholetou sérii zadělal první díl „Halloween“, poněvadž to je prostě skvělý biják, jemuž ani po čtyřiceti letech od svého natočení neschází napětí a hutná atmosféra. Naproti tomu první „Pátek třináctého“ až tak zásadně skvělý není a v roce 1980 měla tahle série své nejlepší díly ještě dlouho před sebou.

V roce 1958 v kempu u jezera Crystal Lake nešťastnou náhodou utonulo dítě – Jason. O rok později zde byli zabiti dva vedoucí tábora. Kemp byl následně zavřen a začal chátrat. O dvacet let později tu je pokus o jeho znovuotevření, na místo dorazí první vedoucí a začnou pomalu dávat místo dohromady. Jenže tu nejsou sami, a jakmile nastane bouřlivá deštivá noc, kdosi je začne sledovat a jednoho po druhém vraždit.

Friday the 13th (1980)

„Pátek třináctého“ je v několika ohledech formálně zajímavý. Až do úplného konce drží pod pokličkou identitu vraha, vraždy jsou většinou ukázány přímo z jeho pohledu, což vytváří docela svěží efekt. Z dnešního pohledu je snímek nadupaný horou klišé, ale to mu asi nelze zazlívat, poněvadž právě „Pátek třináctého“ tato klišé pomáhal zavádět. Pochválit můžeme i krvavou stránku, která sice vedle dnešních masakrů už nikoho nedojme, ale na dobu svého vzniku jsou sekera v hlavě nebo šíp v oku vcelku fajn.

Nicméně, prohlásil jsem, že první „Pátek třináctého“ není nějak zásadně skvělou záležitostí, k čemuž mám samozřejmě své důvody. Snímek dost zestárl a dnes už nemá šanci vyděsit ani napnout, atmosféra je chabá a navzdory poměrně krátké stopáži se to místy poměrně vleče. Hodně dlouho trvá, než se vůbec něco začne, ačkoliv je příjemné, že s nástupem vraha na scénu nepřichází žádný zásadní zlom ve vývoji – většina obyvatelů kempu totiž zemře dřív, než si vůbec všimnou, že se něco děje, tudíž je ten přechod takový plynulý.

Friday the 13th (1980)

Nějaké vřískání a naháněčky tedy přicházejí až s poslední obětí a s nimi i jedna ze slabších pasáží „Pátku třináctého“. Závěr působí zbytečně natahovaně, vrství se v něm dementní chování vražedkyně (vykecávání) i oběti (prostě mámu Voorheesovou nemůže dojebat, když leží na zemi, musí začít zdrhat, aby se tat mohla opět zvednout a pokračovat v honu). Dnes už mě trochu iritoval i hudební doprovod, ať už jde o romantické melodie, které asi měly navodit pocity klidné přírody, když se nic neděje, tak rádoby napínavou hudbu ve scénách vražd.

Na první „Pátek třináctého“ jsem se dnes koukal s trochu rozporuplnými pocity. Vzpomínám si, že když jsem snímek kdysi dávno viděl poprvé v pubertě, fakt mě to dostalo a docela jsem se u toho i bál. Nyní už mi přišlo, že jeho kouzlo takřka vyprchalo (jaký to rozdíl oproti úvodní části konkurenčního „Halloweenu“!). Přesto si respekt zaslouží – za několik slušných mordů i lekaček a především z historických důvodů. Ať je totiž „Pátek třináctého“ jakýkoliv, nepochybně se jedná o zásadní dílko svého žánru, které inspirovalo mnohé další a položilo základ jedné velké hororového legendě. A to už mu nikdy nikdo neodpáře.

Friday the 13th (1980)


Howls of Ebb / Khthoniik Cerviiks – With Gangrene Edges / Voiidwarp

Howls of Ebb / Khthoniik Cerviiks - With Gangrene Edges / Voiidwarp

Země: USA / Německo
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 11.8.2018
Label: I, Voidhanger Records / Iron Bonehead Productions / Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
I. Howls of Ebb
01. Babel’s Catechism
02. With Gangrene Edges
03. Bellowed

II. Khthoniik Cerviiks
04. Ketoniik Katechesiis
05. Spiiral Spiire Stiigmata
06. Traumantra
07. Come to the Subeth
08. Paralaxiis

Hrací doba: 39:41

Odkazy Howls of Ebb:

Odkazy Khthoniik Cerviiks:
facebook

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

V dnešní recenzi splatím jeden z velkých dluhů loňskému roku. To znamená, že konečně napíšu o nahrávce, o níž jsem sem měl napsat už dávno, a zároveň s tím zde budu poprvé recenzovat muziku dvou skupin, jejichž jména se v našich recenzích taktéž měla objevit už dávno. Nicméně jak se říká – lepší pozdě nežli vůbec, tak si pojďme připomenout, zač je toho kvalitní metalový extrém.

Že zde doposud nebyla recenze na Howls of Ebb, to by se dalo považovat ze naši (moji) velkou ostudu. Jméno téhle zámořské formace v určitých kruzích po vydání druhé desky „Cursus Impasse: The Pendlomic Vows“ (2016) právem dost rezonovalo; tenhle počin tehdy za recenzi určitě stál a nejspíš jsem se na to neměl vysrat. Špatnou zprávou pro příznivce kapely je, že v mezičase od vydání dnes recenzovaného „With Gangrene Edges ​/​ Voiidwarp“ Howls of Ebb dle dostupných informací ukončili svou činnost. Příspěvek na splitko s Khthoniik Cerviiks by tedy měl být jejich poslední vydanou muzikou, nedojde-li někdy k reunionu případně vymetání archivů.

Obdobně – akorát bez toho rozpadu – jsou na tom němečtí Khthoniik Cerviiks. Debut „SeroLogiikal Scars (Vertex of Dementiia)“ z roku 2015 skupině taktéž vydobyl ne zrovna zanedbatelnou pozornost i kredit. A i v tomto případě se jednalo o záležitost, která by si prostor v našich recenzích rozhodně zasloužila. Ale tím spíš se nám nahrávka jako „With Gangrene Edges ​/​ Voiidwarp“ hodí do krámu…

Jako první se slova ujímají Howls of Ebb, kteří mají na svou stranu splitu „With Gangrene Edges“ vyhrazeno o poznání méně prostoru než němečtí kolegové (patnáct minut oproti dvaceti šesti minutám Khthoniik Cerviiks). I v rámci pouhé čtvrthodiny ovšem Howls of Ebb dokážou představit svůj osobitý náhled na deathmetalovou avantgardu. Jedním dechem je však nutno dodat, že na rozdíl od mnohých jiných pouze nesledují trendy a nejsou další prachsprostou kopírkou australských Portal

Přístup Howls of Ebb je jiný, hodně svůj a neotřelý. Američané nabízejí hromadu originálně pojatých krkolomných riffů a změn temp a divně lámaných zvuků, přesto jejich muzika nesklouzává k samoúčelné disharmonii. Kousek kakofonie se v tom jistě nachází, nicméně je evidentní, že ji Howls of Ebb mají pod kontrolou a je výsledkem cílevědomého skladatelského procesu. Nikdy se jim to nezvrhne do samoúčelného bordelu, vždy to má rysy skutečných skladeb se zamýšleným vývojem, čehož může být důkazem i množství sugestivních mrtvolných pasáží anebo chytrých kytarových linek. Podobně pestrá je i práce RoTn’kbLisKa za bicími, takže snad jen ten zELeVthaNDův vokál by mohl být ještě o chlup ohavnější. Rozhodně ale nejde o nic, co by dojem ze skvělého materiálu jakkoliv ponižoval. Má-li jít vážně o poslední materiál Howls of Ebb, pak se tohle zámořské duo loučí se ctí a stále s titulem jedné z nejzajímavějších a nejzvláštnějších deathmetalových formací posledních let.

Khthoniik Cerviiks si připravili o něco víc materiálu. Jejich strana „Voiidwarp“ nabízí celkem pět stop, avšak tři z toho jsou ambient/industriální mezihry, přičemž „Traumantra“ a „Paralaxiis“ nedají dohromady ani minutu a čtvrt. Zato „Spiiral Spiire Stiigmata“ a „Come to the Subeth“ jsou mnohem rozmáchlejší kusy trvající třináct respektive devět minut.

Howls of Ebb - With Gangrene Edges

V obou případech jde o propracované kompozice. Vedle Howls of Ebb sice Khthoniik Cerviiks vyznívají poněkud konvenčněji, ale obecně vzato je i jejich muzika dost vzdálená death/blackmetalových standardům. I jejich riffy si nepotrpí na přímočarost a jednoduchá řešení, a přitom si uchovávají kus pořádnou dávku agrese i špíny. Z té ale Němci klidně plynule přecházejí k pestřejším pasážím, až se klidně dostanou až k regulérně melodické chvilce vrcholící v heavymetalovém kytarovém sólu. Obě skladby si bez sebemenších problémů dokážou svou vysokou délkou zvládnou obhájit, protože jsou skladatelsky dostatečně na výši, aby dokázaly nenudit.

Vzato kolem a kolem tu tedy máme split, jehož obě strany jsou v jistém slova smyslu dost rozdílné, nicméně je spojuje svěží náhled na kombinaci death a black metalu a také vysoká kvalita. A z toho mi chtě nechtě vychází, že v případě „With Gangrene Edges ​/​ Voiidwarp“ se bavíme o nadstandardně silném split albu, které si žádá o zařazení do sbírky. Pokud jste doposud neslyšeli, rozhodně byste měli zpětně dostudovat.

Khthoniik Cerviiks – Voiidwarp


Trivium, Power Trip, Venom Prison

Trivium, Power Trip, Venom Prison

Datum: 27.3.2018
Místo: Praha, Roxy
Účinkující: Power Trip, Trivium, Venom Prison

O koncertu těchto tří kapel jsem věděl poměrně dlouhou dobu, ale po zveřejnění ceny vstupného jsem neustále váhal, zdali se zúčastním, nebo ne. Čas plynul a vstupné postupně vzrostlo na částku lehce přes sedm stovek, což se mi už vůbec nechtělo dát. Hlavním důvodem bylo samotné seskupení kapel, jelikož můj zájem spočíval pouze v jedné, a sice Power Trip. A dát za jednu kapelu tolik peněz se mi prostě nechtělo, navíc jsem si říkal, a vlastně stále v to doufám, že sem jednou přijedou s vlastním turné a budou obklopeni zajímavějšími interprety.

Několik protočení desek „Manifest Decimation“ a „Nightmare Logic“ mě celkem lehce přemluvilo, a tak jsem zhruba týden před koncertem začal pokukovat po události na Facebooku, kde se začaly kupit nabídky s prodejem lístků. Po několika neúspěších se nakonec den před samotným koncertem zadařilo, a já se domluvil na příznivé ceně a předání v místě koncertu.

Abych byl trochu v obraze, pustil jsem si nové album Trivium, „The Sin and the Sentence“, a také pár skladeb od Venom Prison. No, nechtěl jsem se takhle trápit dlouho, takže jsem poslech novinky Trivium nedokončil, pustil pár jejich hitovek na YouTube a tím má příprava na vystoupení hlavní hvězdy večera skončila. Ostatně není to moje první setkání s touto kapelou, měl jsem tu čest na loňském Brutal Assaultu, takže jsem moc dobře věděl, do čeho jdu. Když jsem si tam tenkrát říkal, že tohle už víckrát zažít nemusím, co čert nechtěl, je to tu znovu.

Do klubu Roxy jsem dorazil přesně na čas, takže netrvalo dlouho a na pódium vtrhli Venom Prison. Veškerou pozornost na sebe okamžitě strhla zpěvačka Larissa Stupar, která očividně do svého výkonu dávala vše. Její křikot se nedal přeslechnout, ale mně osobně se více líbila její hlubší poloha. Ke stylu kapely však seděly i ty vyloženě vyřvávané pasáže, jelikož v sobě mísí jak metalcore, tak death metal. Právě tahle žánrová fúze tomu kolikrát dodávala momenty, ze kterých je cítit snaha nějak vybočit a tvořit něco osobitého. Po poslechu doma jsem čekal, že mě to bude spíš nudit, ale nakonec to bylo docela v pohodě. Tomu možná hodně napomohla také délka celého vystoupení, jelikož se domnívám, že na pódiu nestrávili snad ani půlhodinku. Lidí před pódiem bylo ještě poskrovnu a nějaká výraznější odezva se konala vyloženě až na pokyn zpěvačky, ale to už je tak nějak úděl předkapel.

Po docela krátké pauze akorát tak na jedno pivo přichází na scénu Power Trip. Snažím se dostat dopředu, přičemž zjišťuji, že publikum lehce zhoustlo, takže jsem nakonec trochu dál. Začínají klasicky dvojičkou „Soul Sacrifice“ a „Executioner’s Tax (Swing of the Axe)“, což je naprosto dokonalej začátek. Má to koule, energii, nasazení, prostě to začíná správně vřít. Power Trip hrají jako na desce, přesně jako „Nightmare Logic“, jen bych si dokázal představit trošku ostřejší zvuk. Tomuto albu se koneckonců věnovali nejvíce a tak nechyběla titulka ani zničující „Firing Squad“. Přestože reakce publika se s větším počtem hlav zlepšila, stále to nebylo úplně ono a možná, že právě lepší atmosféra byla tím posledním dílkem, jenž mi sházel k naprosté spokojenosti. Ve své podstatě to mělo všechno, ale výsledný dojem mohl být ještě o maličko lepší. Nejspíš za to mohou má přehnaná očekávání. Celý set byl ukončen dvěma fláky z prvního alba „Manifest Decimation“ včetně titulní skladby na úplný závěr. Samozřejmě, že převládá spokojenost, ale chyběly mi pecky jako třeba „Crossbreaker“ nebo „Heretic’s Fork“, ale i zde hodně tlačil čas.

Power Trip

Poté jsem se přesunul na hořejší balkón a čekal, s čím přijdou Trivium. Za sborového zpívání intra v podobě „Run to the Hills“ začínalo Roxy konečně dostávat tu správnou atmosféru. Prostor pod pódiem byl již úplně zaplněn a očekávání diváků by se dalo krájet. Já tomu spíše skepticky seshora přihlížel a Trivium mě v podstatě mohli jen překvapit. No, a nepřekvapili. Ani nový materiál, velice ceněný napříč médii, nijak nezlepšil můj dojem z této kapely. Z novinky nakonec zaznělo šest skladeb, což je sympatické a vzhledem k chválám logický krok. Kolikrát mě písně bavily, ale většinou se tak dělo pouze ze začátku a do doby než se ujal mikrofonu Matt Heafy. Když tam začne pět a následně si v refrénech vylévat srdíčko, dokonale to zkazí všechno okolo. Tohle prostě nevystojím. Alespoň kdyby to takhle nebylo v každé písni, ale struktura v jejich tvorbě je pevně daná, a tak tahle mučírna pokračovala a nepřestávala. Tedy až na jednu výjimku. Starší kus „Becoming the Dragon“ mi byl po chuti daleko více a dokonce jsem si podupával do rytmu.

Co je ale důležitější, fanoušci Trivium měli zjevně úplně jiný názor a jde celkem jednoduše soudit, že jim se koncert líbil. Poslouchali na slovo, ba je k tomu ani nikdo nemusel vyzývat, kotel se rychle rozjel do klasických otáček a koncertu jako show nechybělo vůbec nic. Mohu jim poděkovat, že si vzali na turné Power Trip, a já tak měl po zrušení jejich vystoupení na Brutal Assaultu možnost na ně zajít. Když to shrnu, tak to stálo za to. Power Trip mě bavili, hned bych na ně šel znovu a vám, kdo chcete slyšet a vidět v současné době pořádný thrash, doporučuji to samé. Naživo skutečně zabíjejí, jen bych si je ještě přál vidět v roli headlinera s pořádným časovým prostorem a kupou příznivců. Tak třeba příště na jejich vlastním turné.

Trivium


White Hills / Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand – Desire

White Hills and Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand - Desire

Země: USA / Rakousko
Žánr: krautrock
Datum vydání: 17.2.2018
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Nom de guerre
02. Await the Moon
03. Desire
04. SFG
05. Lover

Hrací doba: 23:07

Odkazy White Hills:
facebook / twitter / bandcamp

Odkazy Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand / Sure Shot Worx

Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand je název dlouhý jak týden před výplatou, ale pro vydání s názvem „Desire“ stále není kompletní. Na tomhle minialbu se totiž rakouská multi-žánrová kultovka spojila s newyorskými psychedeliky White Hills a až obě kapely dohromady stvořili tohle fialové EP o pěti skladbách.

I když může být trochu otázka, nakolik se skutečně jedná o spojení dvou kapel. Mám totiž takový dojem, že Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand v tomto případě zastupuje pouze Albin Julius. Ten je samozřejmě hlavní postavou a tahounem formace a rozhodně je legitimní říct, že ta skupina je jeho, ale i tak tahle domněnka nejspíš stojí za zmínku. Nepřijde mi totiž, že bych na „Desire“ slyšel cokoliv, co by nasvědčovalo, že zde hraje celá aktuální sestava Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand. Tento dojem nakonec i podporuje fakt, že na fotce k tomuhle vydání je pouze Albin*.

[*EDIT: Má domněnka se nakonec ukázala jako lichá, na nahrávce se totiž podíleli i další členové Der Blutharsch…]

A když už jsme u těch zmínek o něčem, co za zmínku stojí, jistě mohu hned vzápětí zmínit další drobnost. Nejde totiž o první spolupráci obou formací. V roce 2010, kdy se ještě Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand nazývali prostě Der Blutharsch, totiž s White Hills sdíleli sedmipalcový asfalt s názvem „Today I Want to Catch Clouds“ (pokud je vám tenhle titul povědomý, pak ano, stejně se jmenovala i pozdější kompilačka z roku 2014). V případě „Desire“ jde ovšem evidentně o jinou formu spolupráce, jelikož nový materiál je společným dílem obou seskupení.

Nyní už ale přejděme přímo k aktuálnímu nosiči. Pod obálkou s fialovým srdcem tepe muzika, jejíž nálada podobně fialově psychedelická. Řečeno trochu srozumitelnějším jazykem, Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand a White Hills se potkávají na poli psychedelického rocku nebo, chcete-li, krautrocku. A to zní hodně slibně. Jednoznačné nadšení však na místě není.

Abychom se špatně nepochopili – „Desire“ vůbec není špatná nahrávka, naopak jde o dobré EP. Akorát mám pocit, že by mohlo být ještě o něco lepší a uhrančivější. Tento názor plyne především z toho, že místy je minialbum možná až příliš ospalé. A když tohle říkám, mám na mysli kupříkladu druhou „Await the Moon“. Určitě není zlá a některé vedlejší motivy jsou hezké, ale její ústřední linie je přespříliš suchá a…

…a jednoduše nedokáže zachytit svého posluchače takovým způsobem, jakým se to daří úvodní „Nom de guerre“ a titulní „Desire“. Obě táhne dopředu hypnotická výrazná baskytara, jejímuž kouzlu lze jen těžko nepodlehnout. Rytmika je ostatně jednou z hlavních zbraní psychedelické muziky – nabídne-li někdo uhrančivou rytmickou linku, má už pomalu z půlky vyhráno. Tyhle dvě písně to opětovně do puntíku potvrzují.

White Hills

Dost se mi líbí i čtvrtá „SFG“, která se jako jediná na počinu obejde bez vokálů a vlastně i přízviska rock, ačkoliv „Desire“ není rockové v tom pravém slova smyslu jako celek. Každopádně, tahle skladba stojí čistě na ambientních vesmírných zvucích a je to moc velká paráda, takhle si to rozhodně nechám líbit! Naopak finální „Lover“ je zase o něco slabší a z tohoto ohledu bych ji zařadil nikoliv po bok „Await the Moon“, ale ještě o něco níže…

Vzato kolem a kolem tedy „Desire“ nabízí tři skvělé písně, jednu neurážející a jednu slabší. Což je právě ten důvod, proč jsem výše prohlásil, že není na místě jednoznačné nadšení. Na druhou stranu, ocenit můžeme celkovou atmosféru počinu, která je krásně psychedelicky rozpitá a její mlhavý opar mám před očima ve stejné barvě jako srdce na obalu. Propojení vizuální, jakkoliv v tomto případě docela jednoduché, a hudební stránky tedy funguje velmi uspokojivě. Což je – navzdory výtkám – nakonec i můj celkový dojem z „Desire“: uspokojení.

Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand


Cultus profano – Sacramentum obscurus

Cultus profano - Sacramentum obscurus

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.2.2018
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Conventus Esbat, Op. 8
02. Under the Infernal Reign, Op. 10
03. Ceremony of the Black Flame, Op. 4
04. Lord of Ages, Op. 2
05. Ignis altare, Op. 5
06. An Offering to the Prolific Goat, Op. 7
07. Forging a Covenant, Op. 6
08. Awakening the Strzyga, Op. 1
09. Cultus profano, Op. 9

Hrací doba: 41:43

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Slovíčko „cult“, včetně všech jeho ostatních myslitelných podob a variací, poslední roky patří k těm nejzprofanovanějším v black metalu, což se odráží i v názvech nově vznikajících kapel. Jistě si vzpomenete na spoustu novějších formací, které se jmenuje „Cult of [něco]“, případně jejich název obsahuje nějakou jinou formu kultu. Nevyhnulo se to ani zámořskému seskupení Cultus profano.

Dvojice z Kalifornie se dala dohromady v roce 2016, kdy také Advorsus a Strzyga vydali první společný demosnímek „Sacramentum obscurus“. Stejný titul nese i letošní debutový dlouhohrající nosič, což napovídá, že tyto dva počiny spolu nejspíš budou nějak souviset.

Taková dedukce je nanejvýš správná. Původní demo obsahovalo tři songy, které se nyní vracejí i na řadové fošně. Prošly nicméně výraznou zvukovou úpravou, protože zatímco před dvěma lety zněly asi tak, jak byste čekali od demosnímku začínající formace, dnes je jejich sound mnohem čistší, klidně bych se nebál tvrdit, že i stravitelnější, protože přesně tak to nakonec je. V neposlední řadě je tu ještě jeden zásadní rozdíl – „Sacramentum obscurus“ jakožto deska přihazuje k původní trojici i hromadu nového materiálu, takže se nakonec její obsah vyšplhal na celkových devět položek tracklistu o souhrnné délce necelých 42 minut.

Do poslechu „Sacramentum obscurus“ jsem se pustil mimo jiné proto, že se pod vydání alba podepsal francouzský label Debemur Morti Productions, jenž v současnosti patří k těm (nej)zajímavějším. Jeho přítomnost v kolonce vydavatele lze považovat za určité vodítko kvality, ale rozhodně ne za záruku, protože i v jeho portfoliu najdeme nějaké slabší až slabé nahrávky. A „Sacramentum obscurus“ k nim bohužel patří.

Ať jsem se snažil jakkoliv, prostě jsem tu nedokázal najít nic zvláštního nebo zajímavého. Cultus profano prostě a jednoduše dle mého sluchu hoblují obyčejný black metal bez špetky přidané hodnoty. Jejich produkce možná není tak špatná, aby se jí člověk mohl škodolibě vysmát, protože nejde o totální vylízanost, ale hovořit o průměrném výkonu je myslím docela na místě.

Sem tam se nějaký slušný riff či motiv objeví, třeba začátek „An Offering to the Prolific Goat, Op. 7“ je nakonec docela fajn, ale nějaké výraznější zaujetí nenacházím. Albu nakonec nijak zásadně nepřidává na kreditu ani skutečnost, že jde o docela jednotvárný poslech a že jednotlivé songy mají tendence mezi sebou splývat. Číslování jednotlivých stop sice může budit dojem nějakého hlubšího konceptu nebo propracovanosti, ale jestli na „Sacramentum obscurus“ něco takového je, z hudební stránky věci to příliš nevyplývá. Přinejmenším mně ne.

Cultus profano

Jak vidno, „Sacramentum obscurus“ mě nijak zásadně nezaujalo. Na první poslech jsem se u desky regulérně nudil a měl jsem nejvyšší chuť ji sestřelit jak růži na pouti – raketometem. Dalších několik poslechů nevalný první dojem sice mírně vyspravilo, ale ne na nějakou zásadně vyšší úroveň, stále se bavíme o maximálně průměru. Nyní mohu o debutu Cultus profano prohlásit, že jde o album, jehož poslech mě neurážel, ale nic navíc. Rozhodně nemám chuť tuhle záležitost poslouchat dál, za nějakou (a dám krk na to, že nepříliš dlouhou) dobu si už na „Sacramentum obscurus“ ani nevzpomenu a z tohoto ohledu na počin nemohu vystavit doporučení. Doufal jsem v něco lepšího.


Mother’s Day (1980)

Mother's Day (1980)

Země: USA
Rok vydání: 1980
Žánr: horor

Originální název: Mother’s Day
Český název: Den matek

Režie: Charles Kaufman
Hrají: Nancy Hendrickson, Deborah Luce, Tiana Pierce, Frederick Coffin, Michael McCleery, Beatrice Pons

Hrací doba: 90 min

Zdroj fotek: Critic.de

(Budou spoilery.)

Myslím, že všichni praví žánroví znalci mezi vámi museli tušit, ne-li dokonce vědět, že při našich výletech do vod hororu prostě dřív nebo později bude muset dojít i na něco z produkce kultovní společnosti Troma Entertainment, která proslula výrobou extrémně levných a zvrhlých hororů. Nejde o žádné měkké voloviny pro náctileté smrady v kinech, ale o (mnohdy mocně) zhovadilé záležitosti, v jejichž případě si přijdou na své všichni, koho vzrušuje kombinace filmového braku, brutálního gore a dost často i dementního humoru. Poměr posledních dvou ingrediencí se liší film od filmu, první atribut zdobí snad všechny jejich počiny. Toliko krátký úvod, který rozhodně nehodlám opakovat u každého bijáku od Tromy, jemuž se dostane té cti, aby byl v našem filmovém koutku, to se nemusíte bát.

Dnes se podíváme na kultovku „Den matek“, jež může být důvěrně známá i českému divákovi, poněvadž v našich končinách vyšla na DVD. Snímek patří k těm počinům Tromy, které víceméně rezignují na úchylný humor a snaží se budovat vážnější hororovou atmosféru. Vtípky se objevují spíš jen v náznacích a docela sporadicky, například když se bráchové hádají, jestli je lepší punk nebo disco, anebo popíchnutí směrem k legendárnímu „Vykoupení“ na benzínové pumpě (hra na banjo). Ale to už trochu předbíháme, začněme radši u příběhu. Klasicky – budou spoilery, takže jestli tě to sere, dál nečti!

„Den matek“ pojednává o mateřské lásce a o vztahu milující matky ke svým synům. Tedy… svým způsobem. V malebné roubence (čti: polorozbořená parodie na chalupu plná bordelu a humusu) uprostřed lesů žije maminka se dvěma synáčky. Ike a Addley jsou jeden retardovaný a druhý debil a oba pod dohledem a dle instrukcí máti páchají zvrhlosti na všech, kdo se odváží se do místních lesů přiblížit. K jejich oblíbeným kratochvílím vedle dementního smíchu a výše zmiňovaným erudovaným diskuzím o hudbě patří především znásilňování a brutální vraždy bezmocných obětí.

Právě sem, k nedalekému jezeru, se na víkend vydá trojice kamarádek z vysoké školy, které se každoročně na dva dny sejdou a někam vyjedou. Romantickou idylku plnou kempování a babských tlachů ovšem vyruší zmiňovaná dvojice povedených bratříčků, kteří holky svážou ve spacích pytlích a odtáhnou do svého baráku, kde na nich pod mateřským dozorem začnou ukájet své vidlácké choutky. Snad není nutno dodávat, že ne všechny kamarádky se konce filmu dočkají živé.

„Den matek“ je docela zajímavý svým subžánrovým crossoverem. Horory totiž ve svých subžánrech většinou zůstávají čisté, takže málokdy vidíte, že by se tomu daly přiřadit hned dvě hororové nálepky. Na druhou stranu, není nutno dělat ze „Dne matek“ nějakou originální záležitost, protože tak žhavé to rozhodně není, navíc je takhle kombinace docela logická. Snímek totiž dává dohromady hixploitation – tedy měšťáci na výletě dostávají těžkou sodu od lokálních buranů – a rape & revenge – tedy druh hororu, kde se role obrací, z lovce se stává štvaná zvěř a oběť se začíná mstít za způsobené příkoří. Jak název napovídá, typicky to bývá znásilnění, ale zrovna u „Dne matek“ to tak není. Zde se totiž dvěma holkám podaří uniknout a posléze se vrátí na místo činu, aby se pomstily za smrt své kamarádky.

Mother's Day (1980)

Krvavá nadílka je ve „Dni matek“ na poměry Tromy relativně slabá a objeví se zde jen několik málo „tvrdších“ záběrů jako třeba sekyrka zaseknutá do koulí. Dokonce se děje i to, že kamera před tím největším masakrem uhýbá. Což myslím jen potvrzuje tezi, že v tomto případě se režisér Charles Kaufman pokusil vytvořit méně prvoplánovou podívanou. Vyložená měkota snímek není, protože páchané násilí se v některých chvílích nesleduje úplně nejpříjemněji (hlavně první střet dívek a vidláků), a to i přes zjevnou lacinost filmu. Abych ale nepřeháněl, o nějaký velký extrém se zcela jistě nejedná a třeba s nesnesitelně dusivou atmosférou prvního „Texaského masakru motorovou pilou“ se to samozřejmě nedá srovnávat ani v nejmenším.

Mother's Day (1980)

Jak tedy na tom ale „Den matek“ skutečně je? Není třeba zastírat, že objektivně je to docela hloupý film, ostatně jako všechno od Tromy. Pro fandy brakového hororu se ovšem jedná o solidní jednohubku, která sice nepřináší nic objevného nebo zásadního, ale v jistých dílčích detailech (subžánrový koktejl, místy slušná atmosféra, odsýpající tempo bez nudy, závěrečný twist) zaujme a v jistém slova smyslu snad i potěší.


Suicidal Tendencies – Get Your Fight On!

Suicidal Tendencies - Get Your Fight On!

Země: USA
Žánr: crossover thrash / funk metal
Datum vydání: 9.3.2018
Label: Suicidal Records

Tracklist:
01. Nothing to Lose (Cyco Miko cover)
02. Get United
03. iAuthority
04. Ain’t Mess’n Around (Cyco Miko cover)
05. S.E.D.
06. I Got a Right (The Stooges cover)
07. Get Your Right On! (Acoustic Version)
08. Get Your Bass On! (Bass Instrumental)
09. Get Your Shred On! (Guitar Instrumental)
10. Get Your Fight On! (LP Version)

Hrací doba: 45:55

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ještě předtím než nám Suicidal Tendencies představí v létě novou řadovou desku „Styl Cyco Punk After All These Years“, přichystali si předkrm v podobě EP s názvem „Get Your Fight On!“. To navazuje na poslední studiovou práci „World Gone Mad“ z roku 2016. Trošku kuriózním faktem je skutečnost, že je to teprve podruhé, co vydali dvě nahrávky ve stejné sestavě. Ano, takhle konstantní Suicidal Tendenceis za 37 let fungování jsou.

Nové EPčko nejenže chronologicky navazuje na svého studiového předchůdce, ale svým názvem k němu přímo odkazuje. Znalí vědí, že „Get Your Fight On!“ je čtvrtou skladbou „World Gone Mad“. Tato píseň se na novince nachází hned ve čtyřech různých verzích, vždy pod trochu jiným jménem. Mezi zbývajícími šesti kusy najdeme tři předělávky, takže bavíme-li se o skutečně nové hudbě, máme tu všehovšudy pouze tři nové fláky.

Možná si právě říkáte, v čem je vůbec smysl něco takového vydávat. Inu, říkal jsem si to samé, ale je jasné, že podobná placka má význam jenom pro skalní fanoušky, jimž chtěli jejich oblíbenci pouze zkrátit dlouhé čekání na nové album. Takže rovnou říkám, jestliže se mezi toto jádro nepočítáte, nemá pro vás „Get Your Fight On!“ asi žádný význam. Ostatně i já, který by se tam asi dal zařadit, shledávám tohle ípko docela zbytečným a jednoduše bych se bez něj obešel.

To co mě zde zajímalo především, jsou právě nové skladby. Ty jsou tu tedy tři a nejedná se vskutku o nic světoborného. Co mě na nich zaujalo je jejich celkové vyznění, protože to je trochu někde jinde než třeba na „World Gone Mad“. Mike Muir a.k.a. Cyco Miko kdysi vydal desku „Schizophrenic Born Again Problem Child“, na které byli pod jedním příspěvkem uvedeni jacísi „Suicidal Grooves“ – no a tohle označení by sedělo právě i na tyhle tři novinky. Kdo zná Infectious Grooves, je doma.

První z nich je dvojka „Get United“. Ta začíná basovým intrem, jež udává houpavý rytmus, do něhož se postupně přidává funková kytara a zpěv, což postupně vyústí ve výstřel do punkové rychlosti. Co možná zní zajímavě na papíře, není vůbec tak zajímavé ve skutečnosti. Vlastně je to docela nuda a asi tím nejzajímavějším zůstává informace, že se na skládání podílel uznávaný basista a bývalý člen Suicidal Tendencies, Steve Bruner známý jako Thundercat. Ten figuruje také u další písně „iAuthority“, kde je jako host uváděný také kytarista Tim Stewart. Zde namísto basy vyniká především akustická kytara, a to až v latinských rytmech. Opět se pohybujeme ve funky stylu a daleko od současného teritoria kapely. Asi nejklasičtěji zní poslední novinka „S.E.D.“, a to vlastně jen z toho důvodu, že je jednoduše rychlá a stojí na kytarovém riffu. Možná za to může fakt, že je to šuplíková záležitost z dob nahrávání „World Gone Mad“.

Co se tedy týče nových skladeb, není moc důvodů k radosti. Své tu odvádí také stále stejná produkce – nemastná, neslaná. Možná, že bavila poprvé, ale nyní mě už vyloženě nudí. Navíc i samotné písně zní tak nějak zastarale. Kdyby mi někdo dal na výběr, jestli je tohle polovina devadesátek anebo současnost, tak upřímně váhám. Proti funky jsem u Suicidal Tendencies nic neměl; jak to dokázali provázat s thrashem a punkem na začátku devadesátých let, bylo neuvěřitelně originální a svěží. Později se jim to trochu zvrtlo, no a dnes už v tom vůbec nevidím smysl. Měl jsem za to, že tohle experimentování je po posledních albech definitivně pryč, tedy alespoň v této míře, kde je thrash a hardcore silně upozaděn.

Dvě předělávky z první sólovky Muira, „Nothing to Lose“ a „Ain’t Mess’n Around“ ,jsou lepší, ale nějak u nich postrádám důvod, proč došlo k jejich znovuvzkříšení. Prvně jmenovaná je klasický punk rock, v této nové verzi trochu tvrdší a rychlejší, což ovšem neznamená lepší. Originál u mě nepřekoná. Stejně tak „Ain’t Mess’n Around“. Na té nebubnuje Lombardo, nýbrž Phil Greenwood. Je patřičně chytlavá, uvolněná, však už na oné sólovce mě bavila nejvíce. Zde se její úprava povedla, ale stejně si rovněž raději pustím originál. Když už jsem zmínil Lombarda, nemohu opomenout, jak trestuhodně málo ho tu je. Zdaleka zde nemá tolik chvilek, jako tomu bylo na minulém albu a vlastně byste ani nepoznali, že tady bubnuje někdo, jako je Dave Lombardo. Snad jen v pětce „S.E.D.“ lze trochu poznat jeho rukopis. Na druhou stranu si umím představit, že ho ty funkové úchylárny mohou bavit, už jen proto, že je to pro něj zkrátka něco jiného.

Dále zde máme poctu The Stooges v podobě, dle mě, první hardcore/punkové písně, „I Got a Right“ z roku 1977. To, co je nářez jak hovado, se podařilo Suicidal Tendencies přetvořit v docela rutinní záležitost, jež zní, jako by to nahrála kapela z vašeho sousedství. Původně se mi to vyloženě hnusilo, ale časem jsem asi pookřál a beru to. Na druhou stranu by se mi více líbilo, kdyby zvuk nahrávky zůstal jako v prvních 20 sekundách, tedy více garážový a bez oné sterilní produkce „Get Your Fight On!“.

Zbývají čtyři různé verze titulní skladby. Nejvíce se mi zamlouvá ta první, akustická. Zapadla by někam do období „The Art of Rebellion“. Její pohodová nálada působí přirozeně a poslouchá se velice lehce. Hostem zde je Travis Barker, bubeník Blink-182. Další verze jsou instrumentální, jedna zaměřená na basu a druhá na kytaru. Takže ano, v té první sóluje basák Ra Díaz a v druhé kytarista Jeff Pogan. Jako je to dobrý, poslechnu si to jednou, dvakrát, ale stačí. Poslední je klasická LP verze z „World Gone Mad“.

A jsme u konce. Je to jednoduché, jestli nemáte ve svém šatníku kšiltovku „Suicidalovku“ či jiné propriety s touto kapelou, klidně se tomu vyhněte. Jestli ano, troufám si tvrdit, že budete zklamáni podobně jako já. Naštěstí podle všeho (doufám!) nemá toto EPčko nijak připravit půdu pro nadcházející fošnu a spíše souvisí s minulou deskou. A jestli přeci jenom ano, tak se pomalu rozlučte s crossover thrashem a připravte se na funky hrátky.


Day of the Dead: Bloodline (2018)

Day of the Dead: Bloodline (2018)

Země: USA / Bulharsko
Rok vydání: 2018
Žánr: horor

Originální název: Day of the Dead: Bloodline

Režie: Hèctor Hernández Vicens
Hrají: Sophie Skelton, Johnathon Schaech, Marcus Vanco

Hrací doba: 90 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

V průběhu celého povídání o legendární zombie sérii „…of the (Living) Dead“ již mnohokrát padlo, že Romerovy klasiky si na nezájem ze strany nových verzí stěžovat skutečně nemohou. První „Noc oživlých mrtvol“ má těch remaků mnohem víc, než by bylo zdrávo, poněvadž Romero kdysi zapomněl dát do titulků copyright, tudíž si předělávku může natočit kdokoliv. Nějaký přísnější metr ovšem snesla jen ta první z roku 1990 od Toma Saviniho. „Úsvit mrtvých“ se svého remaku dočkal v roce 2004 a šlo o vcelku povedenou záležitost, která se na zombie žánr dokázala podívat z moderního hlediska, aniž by si s odkazem původního majstrštyku vytírala svou hnilobnou prdel.

Naproti tomu závěrečná část originální Romerovy trilogie v tomhle ohledu příliš štěstí nemá. Až donedávna byl jediným remakem brak z roku 2008, který s původním snímkem neměl společného zhola nic a pouze parazitoval na slavném jméně. V lednu 2018 se ovšem objevil druhý remake s mírně vylepšeným názvem „Day of the Dead: Bloodline“, jenž se snaží se své předlohy držet o něco víc, aby se skutečně dalo mluvit o inspiraci, ale zároveň si jde v určitých ohledech svou cestou, aby se nedalo mluvit o vykrádání…

…a přesto ani po „Day of the Dead: Bloodline“ nelze tvrdit, že by se už „Den mrtvých“ dočkal důstojného remaku. „Bloodline“ sice zachovává základní motiv malé komunity lidí uzavřených v podzemním komplexu, kde se stran řešení situace střetává pohled vojenský a vědecký. Namísto původní šťavnaté atmosféry, skvělých dialogů a uvěřitelně napsaných i zahraných charakterů tu však máme jen lacinou béčkovou naháněčku se spoustou kravin…

Jisté podezření vzbuzuje už jenom bulharská koprodukce. Jakmile se něco točí v Bulharsku v místní koprodukci, smrdí to filmovým shitem. Člověk k tomu nechce přistupovat s despektem, ale výsledná podoba „Day of the Dead: Bloodline“ to nakonec bezezbytku potvrdí. Snímek je přehlídkou tuposti a směšných replik, které jsou pronášeny s tak vážnou tváří, až je divákovi trapně za ty herce. Nezapomeňte na hromadu klišé, nelogičností a samozřejmě to musí skončit tím absolutně nejimbecilnějším koncem (rozuměj happy endem), jaký se jen nabízel. No fuj.

Že se postavy v hororových filmech nechovají zrovna dvakrát rozumně, to není nic nového. Kdyby postavy v hororech aspoň trochu přemýšlely, pak by počet obětí výrazně klesnul a nebylo by se na co koukat. V některých případech je ovšem debilita tak zarážející, až to prostě nejde přejít, a „Day of the Dead: Bloodline“ k takovým patří. V podstatě všichni jsou tu vymatlaní, jak zákon káže, a ze všech nejvíc snad hlavní hrdinka. V podstatě při čemkoliv, co doktorka udělá, přijde někdo o kejhák a vesměs nikoho to nijak zásadně nesere. Jeden příklad za všechny: při výletu ven za léky do školy, na kterou chodila, se beze slova oddělí od ostatních, aby si šla do svého kanclu posbírat rodinné fotky, a když se pro ni zbytek vrací, jeden voják to samozřejmě odnese. Zato poručík, jenž má základnu na starosti, je tu líčen jako vylízaný zelený mozek, když jí nechce povolit, aby si v základně držela na hraní živého zombíka. Poručíkův brácha ji navíc ve všem podporuje, panč mu hučí v kládě a rád by se zavrtal do jejích doktorských spoďárků. Aspoň že ta herečka je docela hezká, jinak by se to fakt nedalo snést.

Day of the Dead: Bloodline (2018)

V originále hrál zásadní roli učenlivý zombík Bub, jehož obdoba je i zde pod jménem Max. Což je magor, který se ještě zaživa pokusil výše zmíněnou doktorku znásilnit. Narazí na něj samozřejmě při výše zmiňovaném výletu do školy. Max je ovšem tak zkurveně geniální, že by se z toho jeden posral. Přilepí se jim na podvozek auta a nechá se propašovat do základny, schovává se po ventilačních šachtách (hlavně originálně, pičo!), nechybí mu základy taktiky, když je chycen, dokáže si šlohnout klíče a schovat je do kapsy, dokonce si, ty vole, vezme i rukojmí (!), aby se dostal ke své vysněné doktorce, již miluje i po smrti a zřejmě by jí tam furt rád nacpal svou nekrotickou kládu. Jo, a aby toho nebylo málo, tak zvládne dokonce i mluvit! Film to nakrásně vysvětlí tím, že z něj přežilo něco z člověka (proč zrovna u něj a u nikoho jiného ne, to už se nedozvíme)…

Day of the Dead: Bloodline (2018)

Na filmu si cením alespoň toho, že se nebojí gore. Kdyby to ještě bylo neškodné i v tomhle ohledu, tak už by se jednalo o fakt velký trapas. Akorát bych teda mohl prudit, že krvavé spršky stříkají do naprosto nepřirozených výšek a v nereálných objemech (což nevadí u záměrného béčka s nadhledem, ale vadí u filmu, jenž se tváří seriózně), a že jakmile dojde na jakoukoliv zombie-žranici, kamera chytí epileptický záchvat, takže ve finále tam toho moc není vidět. Ale oukej. Mnohem víc mě sraly některé vysoce nepovedené digitální triky, které jsou… hm… hodné bulharské koprodukce.

„Day of the Dead: Bloodline“ je určitě lepší než „Zombies: Den-D přichází“ z roku 2008, ale to jen kvůli tomu, že první remake „Dne mrtvých“ byl naprostý blábol a hůř už to moc nešlo. Tohle srovnání tedy neříká zhola nic. Nový remake je totiž slabý podprůměrný film, který se s originálem nemůže srovnávat ani v nejmenším.


The Atlas Moth – Coma Noir

 The Atlas Moth - Coma Noir

Země: USA
Žánr: progressive sludge metal
Datum vydání: 9.2.2018
Label: Prosthetic Records

Tracklist:
01. Coma Noir
02. Last Transmission from the Late Great Planet Earth
03. Galactic Brain
04. Streets of Bombay
05. Actual Human Blood
06. Smiling Knife
07. Furious Gold
08. The Frozen Crown
09. Chloroform

Hrací doba: 48:09

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Originalita má různé podoby – některá je ryzí už od samotných prvočinitelů, jiná tkví v neobvyklé kombinaci ingrediencí. Nová deska The Atlas Moth, jež vychází tentokrát pod křídly Prosthetic Records, vskutku originální je, a to tím druhým jmenovaným způsobem. Pokud čtyři roky starý „The Old Believer“ byl poměrně žánrově ucelený zasmušilý atmosferický post/sludge metal s lehkým doomovým feelingem, pak aktuální „Coma Noir“ v sobě mísí pestrou paletu různých střípků, které jednotné žánrové označní komplikují. Ač sludgový fundament zůstává zachován, nová deska je oproti původní charakteristice nesrovnatelně pestřejší – tu slyšíme progresivní melodický death metal, za nějž by se nestyděli In Vain, jindy klávesové rejstříky tahající si svébytnou náladu posledního archaicky futuristického alba Cult of Luna, jinde zaslechneme až nu-metalovou, grungovou či rockovou nakažlivost. To vše je rámováno konceptem evokujícím, jak název a ponurý gangsterský obal tomu ilustrativně napovídají, noirové filmy. Detektivové drsné školy? Kdeže, tohle jsou muzikanti drsné školy. Ve svých vacích sice neskrývají kvér, ale své nástroje, a při příbězích, které vyprávějí, také tuhne krev v žilách. A taky to solidně odsýpá.

Titulní otvírák ihned uzemní svou mocnou riffovou průrazností (koneckonců tři kytary jsou tři kytary). „Coma Noir“ oproti minulosti překvapuje – ať už co se týče svižnějšího rytmu, tak skrze nebývale výrazné agresivní vokály. Ze začátku zní skladba jako příklon k až hardcorovější přímočarosti, nicméně v druhé půlce dostanou prostor atmosferické klávesy a celek se tedy ukáže jako nářez poměrně promyšlený. Ucelený koncept alba dokáže srocovat poměrně různorodé polohy. Na jedné straně tu máme neuvěřitelně návykovou „The Frozen Crown“ – ta na přímočarém podkladu prostřednictvím kláves buduje pohltivou mozaiku vrcholící do naprosto fantastických rozměrů. Pak tu máme „The Streets of Bombay“, jež začíná trip-hopem načichlým post-rockem, aby se transformovala do nápadité progresivně sludgové kompoice, či až bluesově začínající „Chloroform“, která v průběhu poukazuje na kontiuitu mezi staršími deskami a vrcholí odvázanými saxofony. Vše si drží mocnou atmosféru a zůstává poměrně srozumitelné pro širší spektrum posluchačů, než tomu bylo doposud. To ale není nějaký ústupek, ale přirozený vývoj.

Hevíkové zdvojování kytar a melodie střídající ostré hrubé rytmické zářezy – tak začíná „Galactic Brain“, jež opět ukazuje, že nakažlivost a propracovanost v muzice rozhodně nemusí jít proti sobě. V několika momentech propracované harmonie člověka až překvapí. A všechno to zní přirozeně a moderně. Dvojka „Last Transmission from the Late, Great Planet Earth“ je zase ve své podstatě přímočará houpavá skladba s težkotonážními riffy, jejíž atmosféru opět umně dokreslují klávesy. A takhle by se dalo pokračovat a postupně se dotknout v podstatě každého kousku na albu, protože nahrávka je vyrovnaná a v každé písní najdeme minimálně jeden highlight, na nějž by se dalo upozornit. Nicméně vlastní zkušenost je beztak nejlepší, a tak zkrátka zaapeluji – dejte „Coma Noir“ šanci.

The Atlas Moth na nové desce rezignovali na žánrovou ucelenost a předvedli zatraceně nápaditý mix, který sice může zklamat ty, jimž se pozdávala především doomovější a meditativnější složka jejich starší tvorby, nicméně nepochybuji o tom, že s aktuálním albem nasbírají nespočet nových fandů napříč metalovým publikem. Transparentnější a plnější zvuk a touha experimentovat je zde spojena se svěžími nápady, které odráží cit pro kompozici – a celek zkrátka zaujme. Ano, je pravda, že deska disponuje i pár (ale opravdu jen pár) momenty, které mohou působit jako rutina, nicméně ty silné je hravě převáží a po poslechu se dostavuje očekávaná katarze. Pokud jsem se před poslechem přeci jen trochu obával, aby kapela neustrnula v jednom osvědčeném modelu, pak po poslechu desky nemohu jinak než uznale pokývat hlavou. Epické, nakažlivé, originální, a přitom stále s patřičným nádechem bahnité podzemnosti. Doporučuji.