Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Ophidian Forest – VotIVe

Ophidian Forest - VotIVe

Země: USA / Nizozemsko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 26.10.2018
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Nerthus
02. Baduhenna
03. Sandraudiga
04. Vagdavercustis
05. Nehalennia
06. Viradectis
07. Hella

Hrací doba: 50:13

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music

Příjemná náhodná setkání mám moc rád. Člověk nic zvláštního nečeká, jen si to tak pustí na zkoušku a jeb ho – má před sebou skvělé album. I to v takových případech stačí ke spokojenosti, zase není třeba být nenažraný a prahnout po nějakém výjimečném či výlučném díle. Za takové bych „VotIVe“ určitě nepovažoval, to by zase bylo přehnané. I tak se nicméně jedná o hodně sympatické překvapení a desku, která mě velmi potěšila a s níž jsem strávil o poznání víc času, než bych si v předstihu vsadil…

Jak z předešlého odstavce asi nepřímo plyne, s Ophidian Forest jsem se doposud nesetkal. V případě „VotIVe“ se však nebavíme o prvotině. Ve skutečnosti se jedná již o čtvrté album téhle mezinárodní formace. Debut „Redbad“ vyšel v roce 2007 a mezi druhou a třetí deskou proběhlo několik let nečinnosti. Mně osobně Ophidian Forest až do nedávna unikali, přestože jejich předešlý dlouhohrající počin „Susurrus“ jsem letmo zachytil (protože jej na kazetě vydali Acephale Winter Productions, kteří nám pravidelně „spamují“ redakční mail, haha), ale těžce jsem jej odignoroval. Což možná byla chyba.

Pro zkompletování informačního servisu můžeme dodat, že asi nejvýraznějším jménem v sestavě Ophidian Forest je OtreborBotanist, jenž zde hraje na bicí. On a kytarista D pocházejí ze Spojených států amerických, které doplňuje nizozemský zpěvák a klávesista Amalgamoth.

První vteřiny úvodní skladby „Nerthus“ znějí trochu atypicky, protože Ophidian Forest svou čtvrtou desku rozjedou bicím sólem, které záhy doplní blackmetalový skřehot, což bych od daného žánru úplně nečekal. Ale to samozřejmě nemusí být špatně. Rychle jsem ale zjistil, že Ophidian Forest na „VotIVe“ servírují pagan black metal jak víno. V jejich podání je sice trochu atypický v porovnání s tím, co si většina z nás asi představí jako první pod tímhle pojmem, ale ani to není špatně. Vlastně spíš naopak. Ačkoliv se Ophidian Forest svým zvukem v jistých elementech odkazují na starší éry metalu, výsledná kombinace zní příjemně divně a ve finále působí docela svěžím dojmem ve sférách, kde převládá spíš klišé a opakování zavedených postupů.

Těmi staršími érami jsem měl na mysli zejména devadesátá léta, protože výstavba určitých riffů a pasáží na ně nechá vzpomenout dost jasně. I ta dobová atmosféra občas zavane. Chápu, že to někomu nemusí znít dvakrát lákavě, ale věřte tomu, že u Ophidian Forest to kurva ladí. I přes tyhle reminiscence bych nicméně „VotIVe“ neoznačoval jako zpátečnickou či zastydlou nahrávku.

Ophidian Forest

Ophidian Forest kupříkladu dávají velký prostor bicím, které v jejich zvuku zastávají zásadní roli. Bicí sólo na začátku „Nerthus“ zdaleka není jediné. Potěší i divné ladění kytary, jež místy zní, jako kdyby kytarista vedle Ophidian Forest hrál i v nějakém lo-fi experimental blacku a zapomněl si přeladit nástroj. Dost místa si uzurpují i klávesy, které také umějí zaznít příjemně zvláštně, zatímco jindy hutně pumpují atmosféru.

Síla „VotIVe“ ovšem netkví pouze ve zvuku, přestože je tento dost zajímavý sám o sobě. Ophidian Forest vedle toho vládnou smyslem pro vytváření fest působivých a epických momentů. Několikrát za album vypustí skoro až ohromující melodie, které nemají šanci omrzet ani při vysokém počtu poslechů. Finále „Nerthus“ nebo „Baduhenna“ jsou naprosté blaho, ale i v dalších písních lze najít výborné nápady. Jedinou skutečnou slabinu spatřuji až v závěrečné „Hella“ respektive v její první půli, která je zbytečně natahovaná a utahaná. Druhá část songu už se naštěstí pochlapí.

Celkově je však „VotIVe“ nečekaně silná záležitost. Ophidian Forest se mi přesně strefili do noty a jejich čtvrtá řadovka na mě zapůsobila mnohem víc, než bych v předstihu čekal. Vlastně bych vůbec nečekal, že mě nějaký nový pagan black metal může až takhle bavit, poněvadž většinou si v tomhle odvětví nejvíc užívám jen staré osvědčené fláky. Může to znít dost odvážně, ale „VotIVe“ se k nim myslím zařadí, jelikož zvukově i skladatelsky se jedná o tolik vymazlenou záležitost, že si nezaslouží zapadnout. Velké doporučení.


The Pit and the Pendulum (1991)

The Pit and the Pendulum (1991)

Země: USA
Rok vydání: 1991
Žánr: horor

Originální název: The Pit and the Pendulum
Český název: Jáma a kyvadlo

Režie: Stuart Gordon
Hrají: Lance Henriksen, Rona De Ricci, Jonathan Fuller

Hrací doba: 97 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery!)

Dílo Edgara Allana Poea je dlouhodobě vděčnou filmařskou látkou a jeho povídka „Jáma a kyvadlo“ v tomto ohledu není výjimkou. Ostatně žádné překvapení, když jde o jeden z jeho nejznámějších krátkých příběhů. Téma inkvizice je navíc jako stvořené pro pořádný gotický horor s hutnou atmosférou, takže není divu, že různých zpracování lze najít hned několik. Tím nejspíš nejznámějším je klasika z roku 1961 s hororovou legendou Vincentem Pricem v hlavní roli. My si dnes ale posvítíme na verzi o třicet let mladší.

Slavnou povídku v roce 1991 zfilmoval Stuart Gordon, jehož nejvýraznějším žánrovým počinem je první díl kultovní trilogie „Re-Animator“. Znalci si ale určitě vybaví i další kousky jako „Panenky“, „Zámecká zrůda“, „Král temné síly“, „Dagon“ nebo sci-fi akčňák „Pevnost“Christopherem Lambertem. Jednoznačně tedy cápek, který ví, jak natočit pořádné béčko pro všechny z nás, kdo pohrdají sterilním mainstreamem. Když už jsem zmínil „Re-Animatora“, mohu dodat, že se ve filmu v menší úloze mihne i Jeffrey Combs.

Hlavní role se ovšem ujal Lance Henriksen známý zejména jako andriod Bishop„Vetřelců“. Zde představuje historickou postavu Tomáse de Torquemada, prvního vedoucího úředníka španělské inkvizice, jenž byl ve funkci v letech 1483–1498. Podle odhadů bylo během jeho vedení úřadu odsouzeno cca 2200 lidí.

V „Jámě a kyvadlu“ je však Torquemada spíš fiktivní figurou, která toho má s realitou pravděpodobně společného jen nutné minimum. Podobně jako má film málo společného s původní povídkou, od níž si prakticky jen půjčuje název. Návaznost na Poeův text se objevuje prakticky jen v jedné scéně, kdy se do akce dostane titulní kyvadlo a jáma i další detaily z povídky jako třeba překousání provazů krysami (i když zde si hrdina pouta nepomaže jídlem, nýbrž střevy jiné krysy, kterou přeřízlo kyvadlo).

Kromě toho si jde ale film svou vlastní cestou, až se skoro zdá, že výše popisovaná scéna sem byla naroubovaná jen proto, aby se dalo nějak ospravedlnit vypůjčení známého názvu. Samotnému výsledku tahle spojitost nakonec spíš škodí, protože divák těšící se na adaptaci Poeovy „Jámy a kyvadla“ odejde s pocitem, že na známém literárním díle tenhle biják jen parazituje. Přitom samo o sobě jde o fajn inkviziční béčko, při jehož sledování jsem se nenudil i navzdory určité naivitě, která občas z příběhu táhne.

Ve středobodu událostí stojí manželé pekaři, kteří jdou prodávat chleba do města, když se tam zrovna chystá poprava. Protože kde jinde se sejde víc lidí, takže kde jinde se najde lepší příležitost vydělat? Na samotnou popravu jít nechtějí, ale dav je strhne s sebou, takže nemají na výběr. Všechno by bylo v pohodě, kdyby Maria nebyla pokroková lidumilka a nezastala se veřejně bičovaného. Upoutávat pozornost inkvizitorů se nevyplácí – okamžitě ji odvedou jakožto čarodějnici.

The Pit and the Pendulum (1991)

Odsud se děj přesouvá do kobek, kam to zanedlouho dopracuje i její choť Antonio snažící se svou milou zachránit. Přestože se minimálně dvě třetiny odehrávají v inkvizičním vězení, scén mučení a výslechů tu mnoho není. Kdo by se tedy těšil, že „Jáma a kyvadlo“ ukojí jeho zvrácené choutky, ten asi neodejde plně uspokojen. Psychický teror nebo pocity fyzického trýznění a bezmoci se totiž filmu prakticky nedaří vyvolávat, a jestli ano, pak jedině ve velmi omezené formě. Což lze samozřejmě považovat za promarněnou šanci. Ještě více mě ale zklamal závěr, který se stočil k vyslovenému happy endu, jemuž k „dokonalosti“ chybělo snad už jenom „žili spolu šťastně až do smrti“.

Své klady však „Jáma a kyvadlo“ má. Prvně je to určitě výkon Lance Henriksena, jemuž role nekompromisního, a přitom v jádru pokryteckého Torquemady, jehož se všichni bojí, dost sedla a krade si scény pro sebe. Právě on je na „Jámě a kyvadlu“ tím nejzajímavějším. V určitých pasážích má snímek i slušnou atmosféru a plusem je u mě i situování do hluboké minulosti, což mám v hororu dost rád. Trochu paradoxně filmu prospívá i to, že vypadá trochu zastarale, protože čistě na základě jeho vizuální podoby bych mu hádal o dost starší věk. Svým způsobem mě ale tohle bavilo.

The Pit and the Pendulum (1991)

Je evidentní, že „Jáma a kyvadlo“ není žádná pecka ani ukrytý klenot. Je to spíš žánrový průměr, ale na odpis tenhle biják podle mého není. Na jedno podívání je to dost fajn a já jsem se u toho nenudil.


Noisem – Cease to Exist

Noisem - Cease to Exist

Země: USA
Žánr: deathgrind
Datum vydání: 15.3.2019
Label: 20 Buck Spin

Tracklist:
01. Constricted Cognition
02. Deplorable
03. Penance for the Solipsist
04. Putrid Decadence
05. Filth and Stye
06. Eyes Pried Open
07. Sensory Overload
08. Downer Hound
09. So Below
10. Ode to Absolution

Hrací doba: 21:31

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Baltimorskou partičku Noisem jsem začal registrovat v období vydání jejich druhého počinu „Blossoming Decay“, tedy roku 2015. Ne, že by tahle deska způsobila nějakou vichřici, ale jejich fúze death metalu a thrash metalu se mi zdála docela zábavnou. Poté jsem o nich nějaký čas neslyšel. Až nyní, o čtyři roky později, tu máme novinku „Cease to Exist“, a já jsem se tak opět dostal k oživení vzpomínek na předešlou tvorbu a se zájmem sledoval, kam povedou další kroky této trojice.

Na minulých albech byli Noisem ještě pěticí, ale jak jsem již zmínil, nyní jsou v jejich řadách pouze tři borci. Zůstali Harley Phillips a Sebastian Phillips, kteří to spolu táhnou už od dob Necropsy, původní reinkarnace Noisem. K nim se přidal starý známý Ben Anft, jenž byl rovněž kdysi součástí Necropsy. To jsou tedy změny v personáliích, ty další se týkají vydavatelství. Noisem si polepšili. Už za nimi nestojí „bezejmenný“ A389, nýbrž 20 Buck Spin, pod nímž najdeme přeci jenom zajímavější jména jako Ossuarium, Scorched nebo Tomb Mold, která v současnosti silně rezonují deathmetalovým podzemím.

Noisem se už na předešlých řadovkách prezentovali vcelku nenáročnou, zpravidla dvacetiminutovou smrští, kterou namíchali z thrash metalu, death metalu a grindcoru. Jejich výhodou bylo, že se jim to dařilo kombinovat vcelku svojským způsobem, což je u podobně otřelých stylů s podivem. Na „Cease to Exist“ tento styl posouvají ještě trochu jinam. Nyní už o Noisem můžeme mluvit jako o regulérní deathgrindové formaci, přestože thrashové vlivy stále jsou přítomny a v některých skladbách jsou víc než jasně slyšitelné. Na druhou stranu nejsou o nic menší nebo větší, než třeba v případě kultu „World Downfall“, takže asi sem bych to nynější stylové vyhranění přirovnal. K Terrorizer je možno přidat další klasiky jako Exhumed, Repulsion nebo Slayer.

Ačkoliv se „Cease to Exist“ daří vyhnat tempo do těch správných rychlostí, nechybí ani snaha o nějakou dynamičnost, občasnou obměnu od sypaček či neurvalých blastbeatů, a vlastně i produkce je nastavená velice vhodně – tak akorát na hranici, v tomto žánru potřebné, špinavosti a zároveň příjemné poslouchatelnosti (nikoliv dnešního nešvaru v podobě bezpohlavní sterility), něco tomu všemu chybí. A po několika poslechnutích je jasné, že to jsou výrazné momenty, nedejbože rovnou celé skladby.

Rozštěkaný vokál ve stylu Jeffa Walkera sice upoutá pozornost, ale skladatelsky, přestože tu bezesporu jsou party, které při poslechu zaujmou, tu postrádám nějakou souvislou pasáž, třeba několik po sobě jdoucích písní, která opravdu chytne za koule a už nepustí. Především na riffy je pak „Cease to Exist“ poměrně chudé. Deska má opět pouze dvacet minut, takže k rychlému vymlácení duše z těla poslouží věrně, a ano, v tu chvíli funguje. Po jejím skončení však pouze matně tápu, co že se to vlastně událo a velice těžko se mi ukazuje do stopáže na nějaké místo, na nějž vzpomínám nejvíce a rád bych si to tak dal znovu.

Nemohu napsat, že jsem se u poslechů „Cease to Exist“ nudil, ale zároveň už teď vím, že se k novince Noisem budu jen stěží vracet. Lepší průměr to je, to je však v záplavě nových alb stále málo. Věřím nicméně, že naživo bude tento materiál smrtící, takže jestliže k nám třeba někdy zavítají, moc rád bych byl přítomen. Oni to v rukou mají, i studiově má jejich tvorba potenciál, prozatím však nebyl naplno využit.


Child’s Play 2 (1990)

Child's Play 2 (1990)

Země: USA
Rok vydání: 1990
Žánr: horor

Originální název: Child’s Play 2
Český název: Dětská hra 2

Režie: John Lafia
Hrají: Alex Vincent, Brad Dourif, Christine Elise

Hrací doba: 84 min

Odkazy: Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Když někdo začne páchat vraždy a ten někdo je dětská panenka posednutá duchem sériového zabijáka, asi jen těžko s tímhle můžete vyjít na veřejnost. Vždyť kdo by něčemu takovému věřil. Není tedy divu, že policie tuhle historku popírá, přestože dva její příslušníci byly v prvním díle „Child’s Play“ svědky toho, co Chucky napáchal. Není tedy divu, že šestiletému Andymu, jenž měl ten pech, že právě jeho panenku duch zabijáka Charlese Lee Raye posedl (respektive měl pech, že právě posednutou panenku dostal), nikdo nevěří, ačkoliv jeho matka stojí za ním.

Stalo se, co stát se muselo. Andyho mámu umístili do psychiatrické léčebny a samotného Andyho do dětského domova k případné adopci. Celá tahle story o vraždící panence nicméně dělá vrásky majitelům firmy, která hračku Good Guy vyrábí. Nenapadne je nic lepšího než zbytky Chuckyho, který byl na konci první části „Child’s Play“ zapálen, zbaven končetin i hlavy a nakonec mu prostřelili srdce, získat a panenku restaurovat. Koho by napadlo, že společně s tím se dostane zpátky do hry také Charles Lee Ray, který si po svém znovuzrození opět dělá choutky na malého Andyho. Jeho motivy ovšem nejsou pedofilní, nýbrž čistě praktické…

To máte tak. Chudák Charles je uvězněn v dětské hračce a jediný způsob, jak se z ní dostat, je, že opět provede voodoo zaříkávání a převtělí se do člověka, jemuž jako prvnímu prozradil svou pravou totožnost. Což byl právě Andy. Z tohohle důvodu se pokoušel chlapce dostat už v jedničce a pokusí se o to znova.

Andyho se v mezičase ujala nová rodinka, ale netřeba se strachovat – Chucky mu je v patách. Malý parchant si tentokrát připíše o tři oběti víc než v prvním díle, počítáme-li i zásah elektrických proudem při Chuckyho oživování. Některé vraždy jsou navíc vcelku vynalézavé (technik v továrně na hračky) anebo přinejmenším zábavné (učitelka ve škole). Přijde mi, že ve dvojce přibylo i krve a obecně akce, také černého humoru je o trošku víc, takže se dá říct, že „Child’s Play 2“ se oproti jedničce snaží zvednout laťku prakticky ve všech ohledech. Což je taková běžná praxe ve dvojkách, ale zrovna u „Child’s Play“ to na rozdíl od většiny podobných pokusů maká, takže pokračování je snad ještě o kousek lepší než jeho předchůdce – což asi nebude příliš populární názor, vím. Nicméně se bavíme o hororu, kde vraždí dětská hračka, takže trochu větší přepálenost tomu podle mého názoru prostě sluší.

Vrcholem snímku je bezesporu finální scéna v továrně na výrobu Good Guy panenek, kde Chucky pronásleduje Andyho a teenagerskou kolegyni z adopčního programu. Tahle naháněčka mezi pásovou výrobou plnou hraček mě fakt baví a vůbec mi nevadí ani Chuckyho až skoro-nesmrtelnost, kdy už si postavy několikrát myslí, že je konec, ale jemu se zdechnout ještě nechce a zaútočí znovu. Tady jsem ochoten to sežrat, protože v rámci celého konceptu to není nic rušivého – na rozdíl od jiných takzvaně reálných hororů, kde takhle vstává z mrtvých někdo, kdo má být obyčejný člověk.

Child's Play 2

Dvojka je obecně vzato hůře hodnocena než jednička, ale mně osobně se možná líbí ještě o kousek víc. Je to parádní béčkový horor, který má v sobě trochu cynismu, a přitom ještě nepadá do vyloženě komediální roviny jako některé pozdější díly Chuckyho série. Podobně jako jeho předchůdci mu navíc stále nechybí ta typická osmdesátková atmosféra, přestože vyšel už v devadesátých letech. Netvrdím, že jde o nějaký dokonalý kinematografický zážitek, ale něco do sebe to má. Krásně pohodová podívaná.


Common Eider, King Eider – A Wound of Body

Common Eider, King Eider - A Wound of Body

Země: USA
Žánr: dark ambient / minimal / drone
Datum vydání: 21.9.2018
Label: Cyclic Law / Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Remembrance – A Threnody
02. Sinew Stretched Over Crumbling Bones
03. We Sing Over These Bones So That They May Rise Up and Run Away into the Night
04. Hélène
05. River of Blood

Hrací doba: 42:23

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Okolo Common Eider, King Eider jsem svého času kroužil poměrně dlouhou dobu, ale nemohl jsem se nějak donutit k poslechu, přestože jsem tušil, že muzika téhle americké kapely by měla být vysoce kompatibilní s mými posluchačskými choutkami. Tolik potřebnou motivaci k prolomení ledů mi poskytl až rok 2017 respektive tehdy nové album „Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside“.

Vzpomínám si, že natěšenost tehdy byla veliká, ale výsledný zážitek nebyl zásadně strhující. „Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside“ sice nebylo vyložené zklamání, ale určitě jsem čekal víc, takže jsem se do dalšího poslechu Common Eider, King Eider překotně nehrnul. Že bych ale na tuhle formaci zanevřel nadobro, to rozhodně ne. Pořád jsem věděl, že tomu někdy nechám další šanci a pokusím se vstřebat jinou nahrávku.

Netrvalo to zas tak dlouho a Common Eider, King Eider mi hodili další rukavici. Stalo se tak na podzim loňského roku, kdy jim vyšly hned dvě nové desky, kterou budou – alespoň soudě dle jejich názvů – určitým způsobem propojené. Ta první s názvem „A Wound of Body“ vyšla v září kooperaci Cyclic Law (Evropa) a Sentient Ruin Laboratories (Severní Amerika). Jen o dva měsíce později následovala další část „A Wound of Earth“, tentokrát pod značkou Consouling Sounds. Rozhodl jsem se na vlastní uši prověřit tu první jmenovanou…

Můžeme se samozřejmě přít o tom, nakolik je to dáno kvalitami „A Wound of Body“ respektive nedostatky „Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside“ a nakolik spíš tím, že mě nyní Common Eider, King Eider zastihli v příhodnějším rozpoložení (sám si nemůžu být a nejsem jistý), ale tentokrát jsem o dost spokojenější. Netvrdím, že právě tohle by měl být ten nejlepší dark ambient, co jsem kdy slyšel, ale dovolím si říct, že „A Wound of Body“ již splňuje parametry, jaké od podobných specifických žánrů vyžaduji.

Úvodní „Remembrance: A Threnody“ je zpočátku velmi minimalistická a skoro se víc soustředí na pouhé atmo-zvuky než byť i jen pokus o nějakou hudebnost (což nemusí být nutně špatně). Ve druhé polovině už se to ale začne měnit a skladba nabídne i pomyslný vrchol, byť je evidentní, a snad to není nutné příliš zdůrazňovat, že standardní posluchač nenavyklý pravidlům dark ambientu, minimalu či dronu nebude slyšet jakoukoliv hudebnost ani v tomhle. Jedná se nicméně o žánry určené výhradně zasvěceným, což ostatně částečně platí i o tomto textu, neboť poskytnutí vhledu laikům není účelem. Rozhodně ne primárním.

„Sinew Stretched Over Crumbling Bones“ už má znatelnější kontury, ačkoliv minimalismus samozřejmě zůstává. Klaustrofobický podtón a krátké vyvrcholení dělají z této stopy jednu ze dvou nejlepších albu. Tou druhou je „We Sing Over These Bones So That They May Rise Up and Run Away into the Night“, což je asi „nejpísničkovější“ (hodně velké uvozovky) věc na „A Wound of Body“, ale nejspíš právě díky jednoduché melodii nabízí možná nejpůsobivější poslech.

Common Eider, King Eider

Naopak „Hélène“ je asi největší minimalismus na desce, ale pořád to dává smysl a pořád ten letmý šum brnká na tu správnou strunu. Neposloucháme snad tyhle žánry právě kvůli něčemu takovému? „River of Blood“ je vystavěna analogicky k „Remembrance: A Threnody“, což jistě nebude náhoda, protože je i podobně dlouhá a obě písně album lemují na obou jeho koncích.

U „Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside“ jsem svého času psal něco v tom smyslu, že mě Common Eider, King Eider stoprocentně nepřesvědčili. Tentokrát se jim to podařilo. S „A Wound of Body“ jsem spokojen, protože jsem dostal to, co jsem chtěl. Za mě cajk.


Child’s Play (1988)

Child's Play (1988)

Země: USA
Rok vydání: 1988
Žánr: horor

Originální název: Child’s Play
Český název: Dětská hra

Režie: Tom Holland
Hrají: Catherine Hicks, Alex Vincent, Chris Sarandon, Brad Dourif

Hrací doba: 84 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Je zajímavé si povšimnout, že většina z těch nejslavnějších elitních filmových zabijáků, kteří přesáhli svůj žánr a stali se popkulturními ikonami, pochází z první půle osmdesátých (Freddy Krueger„Noční můry v Elm Street“, Jason Voorhees„Pátku třináctého“) nebo až ze sedmdesátých let (Leatherface„Texaského masakru motorovou pilou“, Michael Myers„Halloweenu“). Charles Lee Ray je v tomto ohledu mezi těmi slasherovými velikány s předlouhými sériemi o mnoha filmech tak trochu výjimkou.

Charles Lee Ray a.k.a. Chucky se svého prvního filmu dočkal až v roce 1988, a přestože je slasherem, tedy žánrem spojeným převážně s osmdesátými léty, z osmdesátých let pochází pouze jeden, právě první díl. I přes tento handicap se mu ovšem podařilo dotáhnout se na roveň výše jmenovaných a tehdy již slavných kolegů a také nastřádat slušnou řádku filmů. Čím to, že právě Chucky tak zaujal na rozdíl od mnohých dalších vraždících maniaků, kteří se ve slasherech z osmdesátých let rojili jako houby po dešti?

Vítězný recept dle mého tkví v tom, že Chucky je výjimečný. Není to jen další vraždící maniak v masce. Charles Lee Ray – jeho jméno je jen tak mimochodem složeninou jmen Charles Manson, Lee Harvey Oswald a James Earl Ray – byl vcelku standardní sériový zabiják přezdívaný The Lakeshore Strangler. Dokud jej nedopadli a nepostřelili. Charlesovým štěstím bylo, že praktikoval voodoo, s jehož pomocí se mohl zachránit. Charlesovou smůlou bylo, že těsně před svou smrtí neměl po ruce nic jiného než dětskou panenku značky Good Guy. Co měl chudák dělat. A tak vznikl Chucky – vraždící panenka. V čemž tkví i jeho originalita mei velkými fiilmovými vrahy (přestože o jediný horor s panenkou / panenkami v hlavní roli samozřejmě rozhodně nejde).

Kdo „Dětskou hru“ neviděl, mohl by si pomyslet, že horor o vraždící panence musí být nechtěně směšná píčovina. Vždyť kdo by se bál hračky s nožem! První díly série včetně tohoto jsou nicméně pojaty v serióznějším duchu a vůbec jim to nevadí. Chucky má sice tvář dětské hračky, ale jinak je to pěkný zmrd, který pro svoje účely využívá dítě (kdo by věřil šestiletému špuntovi, že vraždí jeho panenka?), a když se přestane tvářit jako hračka a pustí se do díla, ukáže se, že i dětská hračka může vypadat jako pořádný hajzl. Nehledě na to, že Chucky je také kvalitní cynik a nějakou sprostou průpovídku si neodpustí nikdy, kdy k tomu má příležitost. Navíc se zmetkovi nechce moc zdechnout, takže o zábavu budete mít postaráno, i když se vám ho třeba podaří zapálit.

Jasně, strašidelná „Dětská hra“ není (na druhou stranu, skutečně strašidelné mi přijde jen málokterý film, prakticky skoro nic), ale i přes zdánlivě jeblou premisu je to pořád důstojný horor s parádní 80s atmosférou, který ze svého nepravděpodobného scénáře udělal přednost a nakonec i díky němu se stal kultovní. A to i přesto, že Chucky, přinejmenším tedy ve svém prvním představení, není zas až tak výkonný a všehovšudy si připíše jen čtyři hity, z čehož jeden není ani přímá vražda, nýbrž nastražená past s puštěným plynem, a zbylé také nejsou nějaké majstrštyky mezi mordy na stříbrném plátně.

Child's Play (1988)

Krev ani hutná atmosféra tedy nepatří k přednostem první „Dětské hry“, obojího se ve filmu dávkuje jen velmi skromně. Hlavním tahákem je vedle hláškujícího nasraného panduláka především všeobecná zábava – v širším slova smyslu, nemám na mysli vyloženě smích. „Dětská hra“ je prostě ohromně zábavný béčkový biják, což samozřejmě myslím jako pochvalu. Může se to zdát málo, ale na druhou stranu – co víc by měl člověk od filmu chtít, než aby ho na nějakou tu hodinku a půl zabavil? I dneska je to dobrá podívaná, kterou si člověk rád zopákne a ne nutně jenom z nostalgie.


Full of Hell – Weeping Choir

Full of Hell - Weeping Choir

Země: USA
Žánr: grindcore
Datum vydání: 17.5.2019
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Burning Myrrh
02. Haunted Arches
03. Thundering Hammers
04. Rainbow Coil
05. Aria of Jeweled Tears
06. Downward
07. Armory of Obsidian Glass
08. Silmaril
09. Angels Gather Here
10. Ygramul the Many
11. Cellar of Doors

Hrací doba: 24:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

V soudobém grindcoru není zase tolik v takové míře protěžovaných kapel, jako jsou Full of Hell. Ať už jde o kolaborační projekty nebo sólové desky, americká omladina má vždy postaráno o to, že jejich nahrávky nezůstanou bez povšimnutí.

Je však třeba říct, že to Full of Hell všechno nepřistává do klína jen tak. Kapele se nedá odepřít hudební talent, kterému jednoznačně vévodí nehumánní skřeky Dylana Walkera. Chvályhodná je rovněž schopnost balancovat grindcorové fundamenty s experimentálnějšími, někdy až avantgardními hlukovo/hudebními prvky. Hlavně díky těm znějí Full of Hell dostatečně charakteristicky. Zároveň ale ne zbytečně přehoněně. Přímočarou zběsilost střídá nějaký ten melodičtější part, mathcorový chaos, sludgové bahno nebo hutná dávka nekompromisního hluku. Poslední dva aspekty jsou pro kapelu nejtypičtější – jak ostatně vyplývá ze společných projektů s The Body a Merzbow.

Právě zmíněné kolaborace pochytaly více chvály než sólo deska „Trumpeting Ecstasy“ z roku 2016, kterou většina posluchačů shledala jako solidní, ale zároveň ničím zásadně strhující. Novinka „Weeping Choir“ svou estetickou stránkou napovídá, že Full of Hell pokračují na stejné cestě, kterou nastolili právě na předešlém albu. Otázkou tedy je, zda je nový počin o něco více památný a strhující.

Hned s první skladbou (a zároveň prvním ohlášeným singlem) to zní kurva slibně. „Burning Myrrh“ je ten typ kakofonního grindu, jaký bych si přál slyšet od Full of Hell častěji. Celé to zní jako podvratná grindová šleha, která prošla produkcí alb Portal. Na albu se, žel, moc podobně zvrácených věcí už nedočkáme (možná s výjimkou předposlední „Ygramul the Many“). Neznamená to však, že by „Weeping Choir“ stálo za hovno. Full of Hell totiž zpracovávají i jiné formy grindu více než zdařile. Můžeme vypíchnout třeba přímočařejší „Thundering Hammers“, která je moc pěknou reakcí na tvorbu Napalm Death. „Downward“ zdařile koketuje s mathcorem a „Aria of Jeweled Tears“ dosahuje hudebně, ale hlavně vokálně takové intenzity, že jeden chvílemi neví, zda slyší Walkerův pískot nebo hlukovou linku.

I na „Weeping Choir“ to Full of Hell s délkou nepřehánějí. Dostáváme dvacet minut hrací doby, z níž si většina věcí bere průměrně okolo devadesáti vteřin. Zásadněji z tracklistu vykukuje sludgová litanie „Armory of Obsidian Glass“, u které naštěstí téměř sedmiminutová stopáž dává naprostý smysl. Po hutném drone intru se na nás valí bahnitý hnus připomínající Nootgrush nebo Grief, který je geniálně protkán vokálním spletencem znějícím jako zvuková stopa z Dantova očistce (o tuto zvrhlost se postarala Kristin HayterLingua Ignota). Celý track skvěle doráží melodická pirueta jako od Converge a je vlastně trochu škoda, že tenhle kolos nezavírá celé album. Poslední místo by téhle věci slušelo o dost více.

Full of Hell

Vedle „Armory of Obsidian Glass“ dále ozvláštňuje grindcorový tok power elektronický výstřelek „Rainbow Coil“ a industriální drtička „Angels Gather Here“. I v těchto žánrech se Full of Hell daří tvořit zdařile trestající hnus. Skladby díky tomu neznějí jako zbytečné házení hovna na zeď. Obě věci mají smysl a daří se jim umocnit opresivní náturu celého alba.

Fádních chvilek je na „Weeping Choir“ oproti „Trumpeting Ecstasy“ jenom poskrovnu. Pár zaměnitelných grindových výplachů se pořád určitě najde. Celkový dojem však nijak zásadně nekazí. Full of Hell stvořili skvělou desku, která na posluchače útočí z několika úhlů, z nichž žádný není slabší než ten druhý. U „Weeping Choir“ budete valit oči, zatínat zuby a svírat prdel. A nejednou. Deska se totiž jen tak neohraje. Rozhodně jeden z uchazečů o post nejlepších desek za rok 2019.


Fetid – Steeping Corporeal Mess

Fetid - Steeping Corporeal Mess

Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 6.7.2019
Label: 20 Buck Spin

Tracklist:
01. Reeking Within
02. Cranial Liquescent
03. Consumed Periphery
04. Dripping Sub-tepidity
05. Draped in What Was

Hrací doba: 32:17

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Jen málo žánry hýbe trend zvukového revivalu tolik jako metalem. Zdá se, že každá druhá kovová podškatule zažívá renesanci. Kapely záměrně serou na jakýkoliv progress, oklešťují příkrasy a hrají hudbu vystavěnou na masivních fundamentech. Fetid nejsou výjimkou.

Tříčlenná formace z Oregonu vznikla v roce 2013, tehdy ještě pod jménem Of Corpse. Se změnou názvu však nedošlo k odklonu od hudební formy. Fetid odjakživa drhnou špinavý death metal, který na prvním demu „Sentient Pile of Amorphous Rot“ v porovnání s pokusy Of Corpse pouze natunili hutnější produkcí.

Jak název kapely, tak název dema napovídají, jaký druh death metalu Fetid mydlí. Jde o klasické oldschoolové svinstvo místy líznuté goregrindem, které můžeme znát třeba z dob nemelodických Carcass. To ale není vše. V momentech, kdy kapela zabředává do pomalejších temp, si nejde nevzpomenout na klasiky od Incantation. Právě fanoušci tohoto tradičního zvuku by měli zbystřit.

„Steeping Corporeal Mess“ se od předchozích pokusů kapely liší zejména lepší produkcí, která zní doslova „revivalově“. Tón kytar, zvuk bicích a celková hutnost skoro nelze nesrovnat třeba se skvělým debutem „Misantropologi“ dánských Undergang. Produkčně alba totiž zní takřka identicky. Zásadní rozdíl se nachází ve psaní. Zatímco Undergang vnášejí do svého death metalu chytlavost pomocí rock’n’rollových groovů, Fetid to mydlí víceméně zpříma a bez žádných větších překvapení.

Právě u zvukové šablonovitosti se bude u mnoha posluchačů lámat chleba. Fetid nelze upřít hráčský talent a pořádný zápal pro starou školu. Z pohledu zarytého oldschool-deathmetalového fanouška je vlastně vše v pořádku. Pro toho, kdo však bude čekat na moment, který Fetid nějak oddělí od zaměnitelné revivalové masy, bude „Steeping Corporeal Mess“ jen další deskou z mnoha.

Celé album je vystavěno vlastně podle stejného plánku. Téměř všechny skladby čítají stopáž okolo šesti minut, na kterých se střídají středně rychlé části s tradiční blastbeatovou drtičkou. V pomalejších partech se Fetid daří zachytit ten klasicky čpějící, dřevně znějící groove, a pokud posluchač udrží pozornost, určitě si tyto pasáže dostatečně užije. V blastbeatových částech to ale začíná splývat stejně jako tuna kapel, které se bez žádných výhybek pokouší o rezurekci staroškolského death metalu.

Není divu, že deska nejvíce zaujme na úplném začátku. U první „Reeking Within“ totiž posluchač nemá omlácenou hlavu o doblba opakovanou rovnicí. Čím víc se deska blíží ke konci, tím víc vše zní jako pouhá recyklace. A to je dost na hovno – zejména když vezmeme v potaz, že se vše odehrává v čase něco málo přes půl hodiny. Z letargie tak vyhodí akorát pěkné retro synthwave intro ve finální „Draped in What Was“.

Věřím, že se najde solidní číslo deathmetalových puristů, kteří si „Steeping Corporeal Mess“ užijí. Osobně mě však poslech Fetid nudí a i po vícero posleších jen těžko hledám důvod, proč si raději nepustit něco ověřeného a nápaditějšího. Fetid to drhnou se ctí. Během drhnutí však bohužel sedřeli veškerou idiosynkrasii.


The Body Shop (1973)

The Body Shop (1973)

Země: USA
Rok vydání: 1973
Žánr: horor

Originální název: The Body Shop

Režie: J.G. Patterson Jr.
Hrají: J.G. Patterson Jr., Jenny Driggers, Roy Mehaffey

Hrací doba: 75 min

Odkazy:

(Budou spoilery.)

Záliba v obskurních a divných filmech mě tentokrát zavedla na adresu s názvem „The Body Shop“. Tenhle americký kousek z roku 1973 je, dovolím si tvrdit, prakticky neznámý a mnoho lidí jej asi nevidělo, o čemž kupříkladu svědčí malé počty hodnocení na všech běžných filmových databázích. Někdy byste na tenhle biják mohli teoreticky narazit i pod názvy „Doctor Gore“ nebo „Shrieks in the Night“ (titul pro video vydání ve Spojených státech amerických).

Hlavním hrdinou příběhu je doktor Don Brandon, známý plastický chirurg a vědec, jemuž právě zemřela žena v autonehodě. A protože svou drahou nyní-už-ex-choť strašně miloval a nedokáže bez ní žít, udělá přesně to, co byste asi tak čekali – s pomocí svého lehce retardovaného poskoka s monstrózním hrbem na zádech vykope svou někdejší něžnější polovičku z hrobu a pokusí se ji oživit. Řbitov zviřátek sice po ruce zrovna nemá, zato má ve sklepení svého luxusního zámku laboratoř, která se zrovna na tyhle účely hodí.

Starou tedy obalí do alobalu a s nadějemi do ní pustí elektřinu, jestli se neprobere. A neprobere. Zhrzený vědátor tedy zmršené tělo své bývalé lásky shodí do bazénu s kyselinou (protože bazén s kyselinou je běžné vybavení zámeckých sklepů, víš jak) a začne dumat nad nějakým alternativním řešením. Doktor je samozřejmě hlavička a dostane geniální nápad – novou manželku si postaví! Z různých holek si odřízne ty nejlepší kousky, poskládá je dohromady jak lego, udělá zas svojí vědátorskou magii – a hle, nový objekt touhy bude na světě!

Tady začíná nejzábavnější pasáž filmu, protože místy je to mega vtipné. Doktor začne shánět holky. Jednu už mrtvou si nechá dovézt poštou (kdoví, kde se tenhle matroš dá objednat, haha!), další ojede na pláži a pak utopí. Zbylé balí jak pán pomocí hypnózy, jednu v baru, další v nějaké kanceláři. Všechny ale čeká stejný osud – zabití, přesun mrtvoly do sklepa, odřezání potřebných částí a jejich uschování v lednici. A když náhodou nějaká ještě žije a probere uprostřed operace, není problém, lze ji dorazit i na operačním (nebo pitevním?) stole.

Po sešití posbíraných částí těl je frankensteinovský komplex finálně ukojen oživením nové dívky. Tentokrát úspěšně. A v téhle chvíli se film zlomí a stane se z něj zamilovaný slaďák, v němž doktor a sešitá roštěnka Anitra jen tokají, vodí se za ručičku po lese, pořádá piknik, líbají se u zapadajícího sluníčka, jezdí na loďce… a u toho hraje cukrkandlová muzika. Prostě rychta.

Není nicméně všem dnům konec. Poskok má po oživení zakázáno chodit ze sklepa nahoru, ale Anitra jednou vleze dolů a hrbáče uvidí. Za což doktor svého přisluhovače zabije… kyselina v ksichtě, sekera v zádech a pak kyselinová koupel. Poté si Brandon potřebuje odjet, načež skončí ve vězení, a k němu domů přijede (asi?) instalatér, a protože Anitru nikdo nenaučil nic jiného, než že muž a žena mají souložit, tak samozřejmě zaleze s instalatérem do jeho auta si zaskotačit. A pak už je konec.

The Body Shop (1973)

Na jednu stranu je to krásně amatérské a ještě navíc pekelně staré, a tudíž ve výsledku dost vtipné. Tyhle staré levné, evidentně na koleně dělané horory bývají dobrým zdrojem zábavy, v čemž ani „The Body Shop“ neselhává. Je tu spousta směšných věcí, počínaje bouřkou uprostřed dne, konče špatně udělanými záběry. U topení holky v jezeře je vidět, že podvodní záběr na topiče se natáčel v místnosti a snad v umyvadle; policista, který navštíví zámek, protože se někde doslechl o nekalé činnosti (vysvětlení kde, jak, od koho nečekejte), evidentně stojí někde úplně jinde než před tím barákem atd. Ze všech nejvíc ale asi vede zmiňovaný fousatý hrbatý poskok, jenž nemluví, ale jenom hýká jak dement. Což je dvojnásob vtipné vzhledem k faktu, že šlo prý o jediného skutečného herce na place – a to nemá jediný dialog. I když je pravda, že velkou konkurenci má třeba v momentě, kdy v záběru finálního filmu zůstala klapka.

Na straně druhé má ale „The Body Shop“ i svoje klady. Gore mi přišlo dost dobře udělané, takže je škoda, že ho tam nebylo ještě víc. To je mimochodem věc, která mě trochu zklamala, protože jsem čekal, že tu bude víc krve a víc erotiky než jen pár záběrů na kozy. Pochválit nicméně můžu i hudbu s docela vlezlou ústřední melodií. Nevím, jestli je pro film původní, anebo je odněkud vykradená, ale určitě by měla potenciál i v nějakém ambicióznějším snímku.

The Body Shop (1973)

Vzato kolem a kolem se jednalo o svým způsobem zajímavou podívanou (což neznamená dobrý film), kterou si ale užijou nejspíš jen fajnšmekři, co se rádi mrknou na kdejaký škvár. Běžnému dnešnímu publiku „The Body Shop“ není určeno ani omylem. Osobně mi nijak nevadí, že jsem to viděl, ale upřímně jsem doufal v o něco větší zvrhlost. Ve finále jde o docela neškodnou srandu s několika kvalitně udělanými krvavými záběry.


Overkill – The Wings of War

Overkil - The Wings of War

Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 22.2.2019
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Last Man Standing
02. Believe in the Fight
03. Head of a Pin
04. BatShitCrazy
05. Distortion
06. A Mother’s Prayer
07. Welcome to the Garden State
08. Where Few Dare to Walk
09. Out on the Road-Kill
10. Hole in My Soul

Hrací doba: 51:03

Odkazy:
web / facebook / twitter

Co dva roky, to nové album. To je průměr amerických thrashových legend Overkill už po bezmála čtyřicet let. V začátcích býval rozestup mezi řadovkami pouhý rok, jindy se zase čekání o rok protáhlo, ale déle ani ťuk. Když k tomu vezmeme v potaz, že Overkill nikdy nenahráli žádný škvár, nic na co by se obecně koukalo skrze prsty, nezbývá než smeknout. Samozřejmě mají ve svém katalogu i slabší desky, ale žádnou „Chytrou past“, žádný „St. Anger“. Letos v únoru spatřila světlo světa devatenáctá placka pojmenovaná „The Wings of War“ a snad nikoho nepřekvapím, když rovnou napíši, že jsou to prostě zase klasičtí Overkill.

Leckdo by mohl namítat, že hrát takovou dlouhou dobu v podstatě to samé je celkem nuda, avšak já musím kontrovat tvrzením, že v případě Overkill, znamená více toho samého také více toho dobrého. Studnice nápadů, jak z té zajeté formule vytřískat další a další povedené motivy, je zdá se pro bandu kolem D.D. Verniho a Bobbyho „Blitze“ Ellswortha bezedná. Pakliže vám byly po chuti minulé počiny „The Grinding Wheel“ nebo „White Devil Armory“, nebude zklamání ani při poslechu „The Wings of War“.

Samozřejmě, ani tyto předchozí desky nebyly bezchybné, a novinka rovněž není, ale já upřímně nemám v případě Overkill žádná přehnaná očekávání. Svoje definující opusy vydali, stejně jako jejich souputníci, kdysi dávno, avšak Overkill si na rozdíl od mnohých z kolegů udržují obdivuhodnou formu i několik dekád poté. Nejenomže nakopávají prdel živě při hraní klasických kousků, ale dokážou stále skládat i jim konkurenceschopné pecky.

V kapele došlo po letech k jedné personální změně: z osobních důvodů Overkill opustil dlouholetý bicman Ron Lipnicki, kterého nahradil zkušený Jason Bittner. Odrazilo se to nějak výrazně na hudbě? Ani ne, oba svou práci odváděli a odvádějí výborně, takže zezadu jsou Overkill jištěni nadále víc než dobře. „The Wings of War“ tvoří tradičních deset skladeb a stejně jako v případě posledních alb mě více baví první půlka.

Úvodní píseň „Last Man Standing“ dává s houstnoucí atmosférou dobře tušit, že tohle bude další z řady povedených otvíráků, a taky že jo. Úderné tempo, zapamatovatelný refrén, tvrdé riffy a sborový vokál – na to by si mohli Overkill pořídit ochrannou známku. Když se k tomu ještě přidají groovy změny v tempu a nějaké ty kytarové exhibice jako u následující „Believe in the Fight“, je to komplet. Nejchytlavější věcí je trojka „Head of a Pin“ s až překvapivě melodickým refrénem, ale stále jasným rukopisem tvůrců. Vrcholem by bývala byla „BatShitCrazy“, ale dojem z ní mi kazí naopak nepříliš povedený refrén, který už jako samotný název písně vyznívá trochu blbě. Jinak je to však neskutečná jízda s pořádně ostrým riffem. Nic překvapivého, ale jak už jsem psal výše, Overkill prostě umí vydolovat i z toho stokrát použitého něco nového.

Druhá půlka „The Wings of War“ už podobně zářné skladby nenabízí. Opadá také energie a rychlost, kdy se písně začínají dostávat i do teritorií klasického heavy metalu, ostatně jako poctu klasikům žánru Judas Priest vnímám už intro k „Believe in the Fight“ nápadně připomínající „Riding on the Wind“. Tyto vlivy jsou Overkill na každém z posledních alb vlastní a ani „The Wings of War“ není výjimkou. Rozvleklá „Distrotion“, punkrocková „Welcome to the Garden State“ nebo atmosférická „Where Few Dare to Walk“, přestože jsou dobré, už nemají takový tah na bránu a při jejich poslechu se začíná projevovat zbytečně natáhla stopáž, nejen těchto skladeb. Do uší to však bije zejména v případě zmíněné „Welcome to the Garden State“, protože mít skoro pětiminutovou punkovou halekačku na už tak celkem dlouhé desce… říkám si proč.

I když je druhá polovina novinky „The Wings of War“ slabší, stále se drží a nesklouzává do žádné bídy. I proto mají Overkill na kontě další povedené album, které fanouška nezklame. Opět zde máme několik koncertních tutovek, několik desítek minut poctivé thrashmetalové zábavy, a o to jde především. Sice se nabízí otázka, jestli by nebylo lepší střádat materiál déle a pak vydat to nejlepší za delší dobu, jelikož ono kdyby se posbíralo to nejlepší z posledních tří alb, dalo by to dohromady stejně famózní desku, jakou byla tenkrát „Ironbound“, ale je to prostě takhle, a dokud jsou nahrávky Overkill alespoň takto kvalitní jako doposud, tak mi to určitě nevadí.