Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Clutch – Book of Bad Decisions

Clutch - Book of Bad Decisions

Země: USA
Žánr: stoner rock
Datum vydání: 7.9.2018
Label: Weathermaker Music

Tracklist:
01. Gimme the Keys
02. Spirit of ’76
03. Book of Bad Decisions
04. How to Shake Hands
05. In Walks Barbarella
06. Vision Quest
07. Weird Times
08. Emily Dickinson
09. Sonic Counselor
10. A Good Fire
11. Ghoul Wrangler
12. H.B. Is in Control
13. Hot Bottom Feeder
14. Paper & Strife
15. Lorelei

Hrací doba: 56:54

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Můj vztah ke kapele Clutch není zrovna veliký. Přestože se jedná o veterány stoner rocku, já s nimi poprvé přišel do kontaktu až v roce 2013, kdy vydali desku „Earth Rocker“. Z těch největších stonerových kapel je dodnes znám nejméně. Oblíbil jsem si i jiné desky jako „Blast Tyrant“ nebo eponymní „Clutch“, ale celkově mě jejich tvorba až tak nezasáhla a stejně jsem se vždy nejraděj vracel k „Earth Rocker“.

Právě díky „Earth Rocker“ jsem před třemi lety netrpělivě vyhlížel následovníka „Psychic Warfare“ a byl jsem nepříjemně zklamán. Vlastně už ani nevím, kdy naposledy jsem ho slyšel, ale hádám, že to bylo v onom roce 2015. Zatímco „Earth Rocker“ byl živel plný radosti z hraní, bluesové energie i přímočarého prdel-nakopávajícího rokenrolu, „Psychic Warfare“ nebylo nic víc než nuda. K nynějšímu „Book of Bad Decisions“ už jsem tak přistupoval s mírným odstupem, což znamená, že jsem byl stále zvědavý, co Clutch dělají, ale nečekal jsem kdovíco.

„Book of Bad Decisions“ jsem protočil několikrát, ale nemohu si pomoci, je to zase strašná nuda. Podobně jako na „Psychic Warfare“, ani tady jsem si neoblíbil jedinou písničku. Přinejlepším jsou tu skladby, co se dají poslouchat, ale nic víc. Hlavně je tu tolik vaty, až to hezké není. Celá placka má bůhví proč skoro hodinu, což je v případě nezajímavého materiálu setsakra hodně. Ta minulá měla bezmála čtyřicet minut, takže tu máme dalších extra dvacet minut nudy navíc.

Třeba hned první „Gimme the Keys“ představuje standard, jenž neurazí, dá se poslouchat, ale problém nastává ve chvíli, když je takovýhle standard zároveň tím nejlepším z celé desky. Houpavá a pomalejší „Spirit of ’76“ začíná zabředat a brzy nudit, zatímco s titulní trojkou „Book of Bad Decisions“ pak vyniká poloha Clutch, která mi začala vyloženě vadit. A nejenom tady, ono je tím u nich prolezlé ledasco. Tak mě tak napadá, že je to možná důvod, proč jsem jim nikdy úplně nepropadl. Zkrátka smrdí to takovým tím jižanským vidláckým tónem.

Právě tenhle redneck styl se mi už na „Psychic Warfare“ protivil a tady je tomu úplně stejně. Ono to souvisí s celkovým směřováním Clutch, kteří do toho stoneru prostě trochu southern rocku vždycky dávali. Zajímavé je, že někdy mi to tam sedí, ale s posledními nahrávkami horko těžko. Když už se k tomu odhodlali jiné kapely, tak mě to bavilo daleko více, napadají mě třeba Corrosion of Conformity.

Mezi ty věci, které jsou oukej, bych zařadil vtipnou „How to Shake Hands“, „Vision Quest“ s povedeným refrénem, odpíchlou „Weird Times“, poslední baladickou „Lorelei“ a snad i „H.B. Is in Control“. Tyto kusy spolu s prvním zářezem mají alespoň náznak toho přísného projevu, kterým se Fallon a spol. dokázali prezentovat v lepších časech. Hlavním problémem zůstává, že bych tu bez problémů vyházel tak polovinu tracklistu a stejně by to nebylo úplně dobré album. „Book of Bad Decisions“ se díky množství skladeb zbytečně natahuje a trpí tím zejména písně na konci, u kterých už málokdy vydržím dávat pozor. Clutch stále zní jako Clutch, jsou tu nějaké dobré riffy, občas se mi líbí sóla, Fallonův hlas baví, ale celkově je toho všeho prostě málo.

Clutch

„Book of Bad Decisions“ je tak docela výstižný název, avšak určitě byl zamýšlen jinak. Nudně poskládané písně, moc utahané, bez nápadů a především předlouhé. To vše jsou hlavní aspekty, které mi říkají, ať se s další nahrávkou Clutch už netrápím.


Inherent Vice (2014)

Inherent Vice

Země: USA
Žánr: krimi / komedie

Originální název: Inherent Vice
Český název: Skrytá vada

Rok vydání: 2014
Režie: Paul Thomas Anderson
Hrají: Joaquin Phoenix, Josh Brolin, Owen Wilson, Katherine Waterston, Benicio Del Toro

Hrací doba: 149 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Filmů o drogách je opravdu nepřeberné množství. Ať už jsou to zhulenecké komedie, různá requiem za feťáky nebo uvolněné halucinogenní tripy, je z čeho si vybírat a kvalita není špatná. Z první kategorie jsou skvělej matroš filmy Cheeche a Chonga, druhé vévodí „Trainspotting” a třetí samozřejmě Gilliamův nejlepší výtvor (alespoň z mého pohledu) „Strach a hnus v Las Vegas”. Takže pokud chcete filmy o drogách, víte kam se obrátit. Pokud jste ale trochu náročnější (čímž nemyslím, že by dříve zmíněné filmy byly horší než ten, o němž se chystám psát), je tu ještě jiná kategorie. Totiž filmy, které nejsou o drogách (drogy se v nich možná vyskytují, ale není to primárně o nich), ale ze kterých budete mít pocit, že jste se sami nevědomě sjeli. A právě takové je „Inherent Vice” nebo „Skrytá vada”, chcete-li (já ale budu používat anglický název, protože se mi líbí víc).

A přitom se to na začátku tváří tak nevinně. Rok 1970, éra hippies už odeznívá. „Doc“ Sportello, soukromé očko, co hulí jedna radost a jednou nohou je stále v této končící éře, je svojí bývalou přítelkyní Shastou požádán, aby jí pomohl zabránit plánovanému únosu jejího současného přítele – bohatého realitního magnáta. Až sem se zdá být všechno v pořádku (když tedy nepočítám zajímavým způsobem pojatou vypravěčku, která sem tam posouvá příběh dál a jakožto pravé květinové dítě jsou její průpovídky prodchnuty esoterickými poznámkami o působnosti souhvězdí a planet). Vlastně při prvním zhlédnutí je zdánlivě všechno v pořádku ještě nějakou chvíli, ale po druhém nebo třetím opakování jsem si uvědomil, že moment, kdy dalšího dne Doc vejde do své kanceláře, kde už na něj čeká černoch, jenž se ve vězení paktoval s jedním členem motorkářského gangu Árijské bratrstvo kvůli podobným názorům na americkou vládu, je tím zlomovým. Shodou okolností si totiž Mickey Wolfmann, zmiňovaný realitní magnát, najímá Árijské bratrstvo jako svou osobní ochranku (ačkoliv je žid) – zvláštní náhoda, která je ale jen první v řadě dalších podivně provázaných událostí.

Nečekané i čekané souvislosti a provázanosti jmen a událostí jsou jedním ze tří hlavních aspektů, díky nimž se po většinu filmu cítíte jako byste byly v mlžném oparu, jenž se sice dá ještě prohlédnout a vy si tak můžete uvědomovat, co se děje, ale je až příliš hustý na to, abyste byli tento děj schopni pochopit nebo abyste vůbec byli schopni se o to začít snažit. Jmen a událostí, které souvisí s jinými jmény a událostmi zmíněnými dříve, je zde totiž tolik, že se v nich začnete brzo ztrácet. Absurdní postavy dělající absurdní věci se zde nabalují jedna na druhou a celou absurditu posouvají na další úroveň. Začne vznikat určitý paranoidní dojem poskytující živnou půdu pro nepřeberné množství konspiračních teorií o tom, jak to je, bylo, bude, nebo v jaké časové rovině se to teď vlastně pohybujeme. Ze začátku možná budete zmatení, hned nato snad podráždění, nakonec zoufalí, ale pokud se vykašlete na pokusy o zorientování se a podvolíte se, velmi tak prospějete svému celkovému zážitku a podvědomému uchopení snímku, které zužitkujete při dalších zhlédnutích. Kdyby však byl tento aspekt jediným způsobujícím onu mlhu, nemělo by „Inherent Vice“ šanci vyšplhat se mezi jedny z nejlepších filmů, které jsem dosud viděl. Je zde ještě jedna podstatná věc.

Inherent Vice (2014)

Zeptám se – byli jste někdy zhulení? (Ale no tak, samozřejmě, že nebyli, co si to o vás myslím.) A znáte ten pocit, kdy začnete něco vyprávět (nebo začnete nad něčím přemýšlet), máte jasnou představu o průběhu i pointě celého příběhu, ale najednou se zaseknete u nějakého detailu, všechno ostatní vám začne unikat a vy nakonec nejste schopni znovu navázat a dokončit svoje vypravování? (To znám samozřejmě jen z doslechu…) Tak přesně tohle se stane hned několikrát za celý film, ačkoliv s tím rozdílem, že se mu podaří na původní příběh, o němž už stejně nemáte sebemenší potuchy, navázat. Ukázkovým příkladem je monolog Shasty, kdy Sportellovi vypráví o… no, to si raději nechám pro sebe. Každopádně se jedná o monolog emotivní, zároveň však zvláštním způsobem monotónní, čímž vás donutí přistoupit na svou hru a vy se tak dozvídáte detaily, které nepotřebujete znát, možná byste je ani nechtěli znát, ale všechno je vám tak nějak ukradené, protože v tom okamžiku neexistuje nic kromě těch detailů. Neexistuje mimo ně žádný film, žádná realita. Nic. A pak se najednou nit přetrhne a vše se vrátí k normálu. Tedy v případě tohohle filmu spíše k „normálu“. Pak pokračuje všechno, alespoň zdánlivě, tak jak má, když v tom se objeví další detail a… a tak pořád dokola.

Péče o detaily je také velmi výrazným faktorem, s nímž se v průběhu snímku setkáte mnohokrát. Tím je vytvářen kontext k osobnostem jednotlivých postav a k tomu, co si prožili (a jak to možná ovlivňuje to, co právě prožívají v současnosti), což by nemuselo být samo o sobě nijak zajímavé, ale přístup, který nechává diváka alespoň z poloviny si ten kontext domyslet, přičemž mu dá dostatek indícií, aby mohl přijít na to, jak to doopravdy bylo, dělá tuto hru zajímavou více než dost. Vedle detektivní zápletky odehrávající se před vámi tak můžete začít vlastní pátrání a nedivil bych se, kdyby na jeho konci bylo několik archů plných grafů a tabulek vzájemných vztahů. To vše vytváří filmový svět, který je ucelený, bohatý a kompletní a díky tomu, i přes podivnou zápletku, jež se v něm odehrává, působí až překvapivě realisticky. Svým způsobem. Nedivím se, že Paul Thomas Anderson dostal jako vůbec první svolení od Thomase Pynchona (autora originálu, který si musím co nejdříve přečíst, nehledě na to že do češtiny dosud nebyl přeložen) převést jeho dílo na filmové plátno.

Inherent Vice (2014)

Nakonec je zde ještě třetí aspekt, který výrazně přispívá k vytvoření mimózní atmosféry. Je jím geniální dobový soundtrack, za nímž stojí člen Radiohead Jonny Greenwood. Čeká vás skvělý monotónní téměř uspávající psychedelický rock místy proložený snovou klasikou ve stylu Debussyho doplňující většinu scén a často mezi nimi beze změny proplouvá a podporuje tak plynulost a provázanost jednotlivostí. Zároveň také jemně masíruje mozek a dostává ho do stavu, kdy jsou jakékoliv jeho racionální projevy chabé a neúčinné.

Tyto tři aspekty vytvářejí film, při jehož sledování nevíte, jestli máte před sebou pořádně zhulenou detektivku, trochu jinou love story nebo cynickou komedii a také film, který je mnohovrstevnatý, a každé další zhlédnutí odhalí nové skutečnosti a detaily, jichž jste si předtím nevšimli. Třeba jak to bylo s tím Bigfootovým zesnulým parťákem. S několika třešničkami na dortu, jako jsou Docovy kotlety, které budu mít před očima ještě dlouhou dobu, nebo Benicio del Toro v roli právníka (ano – právníka, konkrétněji právníka na počátku 70. let a ještě konkrétněji právníka na počátku 70. let, jehož klient je permanentně na drogách – nepřipomíná vám to něco?), se tak můžete těšit na zážitek, jenž si bude vyžadovat i několikeré opakování (v mém případě aspoň dvakrát nebo třikrát ročně). Samozřejmě jen v případě, že se mu podvolíte a nebudete se dožadovat jakýchkoli diváckých práv.

Inherent Vice (2014)

Na závěr bych vám chtěl dát jednu, vlastně dvě rady. Za prvé, a to už jsem zmiňoval, ale považuji za důležité to zopakovat – nesnažte se zorientovat ve jménech a jejich provázanosti, ani pochopit děj a jeho smysl. Alespoň ne na poprvé. Pokud byste se o to mermomocí pokoušeli, je velká pravděpodobnost, že dopadnete jako značné množství diváků v kinosálech, kteří po půlce filmu odešli, protože nic nechápali. Za druhé – přestože tím, co tady píšu vytvářím určitá očekávání, zkuste se jich zbavit. Tím, že budete očekávat film, který vám nahradí ranního jointa, přesně takový dostat nemusíte.

Prostě se poddejte. Nádech a výdech. Šluk… a výdech. Tak je to správně.


Imperial Triumphant – Vile Luxury

Imperial Triumphant - Vile Luxury

Země: USA
Žánr: avantgarde black / death metal
Datum vydání: 13.7.2018
Label: Gilead Media / The Alchemy Lab Records

Tracklist:
01. Swarming Opulence
02. Lower World
03. Gotham Luxe
04. Chernobyl Blues
05. Cosmopolis
06. Mother Machine
07. The Filth
08. Luxury in Death

Hrací doba: 55:59

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Perfect World Productions

Newyorští Imperial Triumphant se přihlásili k progresivnějším podobám extrémního metalu už se svým debutem „Abominamentvm“ (2012), ale skutečný potenciál se ukázal až s následujícím ípkem „Goliath“ (2013) a hlavně monstrózní deskou „Abyssal Gods“ (2015). Potenciál, že kapela nebude patřit k dalším z mnoha napodobitelů, ale k lídrům, kteří metalovou muziku opět protlačí do sfér dříve neprozkoumaných, anebo přinejmenším nabídnou dostatečně svěží dávku cáklé hudby. Věřím, že všichni, kterým „Abyssal Gods“ padlo do chuti, se na letošní desku „Vile Luxury“ těšili. Do této skupiny jsem patřil i já.

Kapela se ani v období, kdy ještě hrála tuctový black, netajila svou inspirací domovským New Yorkem. I když jsem tuto metropoli „navštívil“ pouze prostřednictvím filmů a fotografií, „Abyssal Gods“ mi umožnilo se živě vcítit do pošmourných obrazů zašlých ulic obklopených nebetyčnou zástavbou za zvuků rachotící dopravy a doléhajících houkaček. „Vile Luxury“ nabízí jiné obrazy. Opět ryze americké, alespoň tak jak mi je zprostředkovaly díla slavných romanopisců, avšak místo městských monumentů vidím opulentně-dekadentní bankety rozežrané smetánky zcela netečné vůči marasmu okolní společnosti. Něco jako večírek z „Velkého Gatsbyho“ optikou Davida Lynche za drogového dojezdu. K poslechu a předávkování hraje big band místního blázince v černých hábitech se zlatými maskami.

Poslech „Vile Luxury“ je do jisté míry zajímavé dobrodružství. Co se týče metalové tváře, kapela se opět drží výraziva avantgardního death metalu vycházejícího z Gorguts a Deathspell Omega, ovšem členové se také nikdy netajili svou zálibou v jazzu nebo moderní klasice a tentokrát tyto prvky hrají mnohem větší roli než dřív.

Imperial Triumphant tlačí na pilu seč to jde a výsledkem je samoúčelná, temná metalová avantgarda. Ovšem skutečně pamětihodných momentů je tady dle mého názoru minimum. Jistou emoční odezvu jsem cítil například, když se do mikrofonu opřela Yoshiko OharaBloody Panda, jsou tu i nějaké kytarové nápady, které dokáží navodit neklid tak známý z poslechů „Abyssal Gods“, a určitě lze nalézt více pasáží, které jsou prostě zvrácené. Jak jsem naznačil výše, je fajn si „Vile Luxury“ pustit na sluchátkách a „intelektuálně“ se s tím chaosem popasovat, avšak po jisté době, kdy už mě ve zvukových kolážích nemohlo nic překvapit, jsem si jen potvrdil svůj pocit, jak prázdné album vlastně je.

Frontman Ilya se nechal dříve slyšet, že je schopný vyhodit i jinak dobré riffy, protože nejsou pro Imperial Triumphant dost divné, ale zde to s dosažením vidiny hudebního zla úplně nevyhrál, protože když si vezmeme zmíněné Deathspell Omega, Gorguts anebo třeba i Šostakoviče a Pendereckého, tak ti všichni dovedli i do svých nejkrutějších brutalit narvat silné melodie, jež v samém důsledku umocnily sílu a „mindfuck“ kompozic. Něco podobného se Imperial Triumphant dařilo na minulé desce, tady převážně selhávají. Poslech „Abyssal Gods“ zkrátka ve mně prostě něco zanechal, něco mi dal. O „Vile Luxury“ tohle říct nemůžu.

Imperial Triumphant

Jako bych zas viděl Trierova „Antikrista“. Boří se hranice, člověk se kolikrát nestačí divit, co to vlastně vidí, ale po skončení je taky zřejmé, že film je vlastně vyumělkovaná „blbost“. Ne jako „Zvrácený“ od Noého, který jde do filmařských extrémů mnohdy podobně, ale po skončení sedím ještě hodinu s vykulenýma očima, rozrušený a zcela přesvědčený, že přítelkyně už nikdy nikam sama v noci nepůjde.

Nový Imperial Triumphant za pár poslechů rozhodně stojí pro svou unikátnost a nesporné dovednosti, ať už instrumentální nebo kompoziční, kterými členové vládnou. To se počítá a cení. Ale jinak mě „Vile Luxury“ svým obsahem spíše zklamalo. Také trochu lituji, že jsem desce věnoval takovou spoustu času, když jsem pochyboval o svém úsudku a domníval se, že mi něco zásadního asi uniká. Neuniká, „Vile Luxury“ skutečně není taková pecka, jak se zdá nebo jakou mělo být.


Killer Klowns from Outer Space (1988)

Killer Klowns from Outer Space (1988)

Země: USA
Rok vydání: 1988
Žánr: horor / komedie / sci-fi

Originální název: Killer Klowns from Outer Space
Český název: Klauni zabijáci, Klauni zabijáci z vnějšího vesmíru

Režie: Stephen Chiodo
Hrají: Grant Cramer, Suzanne Snyder, John Allen Nelson

Hrací doba: 88 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Říkává se, že v jednoduchosti je síla. Chtělo by se říct, že „Klauni zabijáci [z vnějšího vesmíru]“ jsou toho důkazem. Z jednoho vlastně dost zhovadilého nápadu se totiž podařilo udělat biják, který možná svého času prošuměl bez většího povšimnutí, ale s odstupem se z něj stala nefalšovaná kultovka uctívaná mezi příznivci brakového filmu. Zcela právem.

O čem tahle zhulenost je, dostatečně ilustruje její název – „Killer Klowns from Outer Space“ je naprosto všeříkající, poněvadž celé tohle veledílo je o vraždících klaunech z vesmíru. Stejně tak tenhle titul hodně napoví o tom, jestli jde o snímek dle vašeho vkusu a choutek. Nevím jak vy, ale já když zahlédnu nějaký biják s absolutně šíleným béčkovým názvem, okamžitě z toho mám radost a dostanu obrovskou chuť se na to podívat. Je pravda, že zrovna „Killer Klowns from Outer Space“ v tomto ohledu ještě nejsou ta největší lahůdka, ale přesto – pokud tenhle film neznáte a samotný název vám přijde natolik zábavný a lákavě béčkový, až jste dostali náladu si to pustit, pak vězte, že se vám to s dost velkou pravděpodobností bude líbit.

Příběh je tak přímočarý, jak jen to jde. Za maloměsto dopadne meteorit, což je ve skutečnosti loď s vraždícími klauny. Ve tvaru cirkusového stanu samozřejmě. Klauni vtrhnou na městečko a začnou to tam mydlit jak páni. Jedni z prvních, kdo jejich plán prohlédnou, jsou Mike a Debbie, kteří se pokusí zalarmovat město, ale nikdo jim zcela nečekaně nevěří, když své tvrzení podkládají argumenty o vraždících klaunech z vesmíru, kteří po nich stříleli popcorn. Zanedlouho přesvědčí místního policistu Davea, který dřív s Debbie chodil, a ještě s bratrskou dvojicí výtečníků (pronajali si zmrzlinářský vůz, aby mohli balit holky na zmrzlinu… to hovoří za vše) se vydají vetřelce zastavit.

„Killer Klowns from Outer Space“ je absolutní béčkový škvár, který ždímá úchylnou atmosféru a opulentní estetiku osmdesátých let až do morku kostí. Vymatlaná (ne)zápletka, naivita, epicky blbé hlášky, papundeklové kulisy, brutální přehrávání všech postav a na druhé straně perfektní béčkoví zabijáci, kteří se mohou pochlubit skvělým vzhledem a své oběti vraždí s velkou dávkou vynalézavosti.

Právě nevšední, mimořádně zábavné a originální vraždy patří k největším kladům snímku. Klanu zabijáci mají ve výbavě laserové bambitky, které člověka obalí do cukrové vaty, pušky střílející popcorn, který klidně ožije a pokusí se oběť zakousnout. Zvládnou si vyrobit psa z balónků a ten začne lidi stopovat, chytají lidi do balónků, házejí po nich koláče, které roztaví maso, zvládnou zabíjet i stínem a předvedou i hromadu dalších vtípků a zábavných situací. Navíc se tam těch klaunů najde požehnané množství, takže o srandu bude postaráno. A komu by to přece jenom nestačilo, na konci se objeví i obrovský über-klaun přezdívaný Klownzilla!

Killer Klowns from Outer Space (1988)

Snad jediné, co jejich dovádění chybí, je více krve. To je asi jediná zásadní výtka, jakou ke „Killer Klowns from Outer Space“ mám. Tady není prakticky žádná, ani kupříkladu v momentě, kdy klaun motorkářovi urazí hlavu (což je jinak jen tak mezi námi mimořádné vtipná scénka), a to je veliká škoda. Uznávám, že film vznikl až ke konci osmdesátých let, kdy už cenzura úřadovala naplno a tvůrci zdaleka neměli tolik volnosti jako třeba v sedmdesátých letech nebo ještě na začátku osmdesátých let, ale stejně zamrzí, že se nějaké pořádné krvavé záběry neobjevily, protože ty by mohly „Killer Klowns from Outer Space“ ještě víc vyšperkovat.

Na druhou stranu, ani absence krve snímku vaz neláme, poněvadž se jedná o vysoce zábavnou jízdu plnou skvělých nápadů. Lákavé, bizarní, v dobrém slova smyslu úchylné. Je na tom vidět, že s „Killer Klowns from Outer Space“ si někdo udělal ohromnou radost a natočil biják, po němž strašně toužil. Na výsledku je to vidět, protože z toho čiší sranda a nadhled do všech směrů. Prohlásil jsem, že jde o škvár a brak, což je nepochybně pravda, ale v tomto případě je ta brakovitost zcela evidentně zamýšlená a záměrná. Takže to berte jako klad.

Killer Klowns from Outer Space (1988)

„Killer Klowns from Outer Space“ rozhodně patří k filmům, na jejichž hru prostě musíte přistoupit. Pokud nemáte buňky na záměrně přepálené hororové komedie, tady si asi moc neškrtnete. V opačném případě ale na vás čeká nefalšovaná kultovka, kterou byste jako příznivci zhovadilé kinematografie rozhodně měli znát.


Jaye Jayle – No Trail and Other Unholy Paths

Jaye Jayle - No Trail and Other Unholy Paths

Země: USA
Žánr: psychedelic / alternative rock
Datum vydání: 29.6.2018
Label: Sargent House

Tracklist:
01. No Trail (Path One)
02. No Trail (Path Two)
03. Ode to Betsy
04. Accepting
05. As Soon as Night
06. Cemetery Rain
07. Marry Us
08. Low Again Street

Hrací doba: 43:23

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Nechci znít hned na začátku přehnaně melodramaticky, ale mám sto chutí napsat, že alba jako „No Trail and Other Unholy Paths“ jsou důvodem, proč mi ještě pořád dává smysl se s touhle stránkou patlat. Počkat, já už jsem to vlastně napsal. Nevadí, vždyť ono to tak vlastně opravdu je. Dost pochybuji, že bych se totiž ke kapele jako Jaye Jayle dostal sám od sebe, přestože ji zezadu jistí label formátu Sargent House. Pravděpodobně bych přehlédl. Naštěstí mám tu výhodu, že se sem tam na mailu objeví i info o zajímavé muzice. Ze zvědavosti jsem poslechl ukázky a nabyl dojmu, že tohle bych mohl chtít slyšet celé.

Za nějaký čas jsem si „No Trail and Other Unholy Paths“ skutečně pusti a jeb ho – všechno si sedlo na svoje místo, deska se mi přesně strefila do nálady a já jsem zase jednou zažil takový ten nádherný pocit, kdy vás nějaká hudba chytí za srdeční sval a vy se jí nemůžete nabažit. Člověk to album musí točit pořád dokola a ne a ne se nasytit. Když to přijde takhle znenadání, tím lepší a kolikrát i silnější to pak je.

Úvodní písnička „No Trail (Part One)“ ještě nic velkého neslibuje. Popravdě je to asi nejméně záživná položka alba a osobně ji i navzdory času tři a půl minuty beru spíše jako takové intro. Její klávesové cvrlikání je dost něco jiného, než co se odehrává později, ale i tak se vyplatí nepřeskakovat přinejmenším z jednoho důvodu – plynule na ni totiž „No Trail (Part Two)“ a prostě nechcete, aby druhá část začínala jen tak ze vzduchoprázdna. Tím spíš když se jedná naopak o jednu z nejlepších položek v tracklistu.

Předěl mezi oběma částmi „No Trail“ je ambientně tichý. Do něj se posléze usadí zpěv a hned záhy i úsporná psychedelická rytmika. Atmosféra začne makat naplno a ihned je cítit, že ono pověstné to tam je. Nikam se nespěchá, neútočí se na první signální, ale o to lákavější a trvanlivější to pomalé monotónní převalování s uhrančivým vokálem a jemnou gradací je.

Jenže žádná další skladba na „No Trail and Other Unholy Paths“ se už v podobném duchu nenese. A přesto je to pořád homogenní deska působící dojmem uceleného díla, při jehož skládání se někdo trochu namáhal a věnoval tomu péči. Anebo nenamáhal a dohnal to ryzím talentem, co já vím. Ale ve finále mě to vlastně netrápí, protože důležité je, že tak jako tak tu před sebou máme velice silnou nahrávku.

Jestli jsou si jednotlivé skladby v něčem podobné, tak asi v tom, že všechny staví na nějaké výrazné rytmické lince, která písni dává jasně identifikovatelný základ, kolem něhož se pak odehrává další magie. V některých případech je tento hlavní motiv třeba i dočasně přerušen, ale song se k němu zase poslušně vrátí. I díky tomu nelze „No Trail and Other Unholy Paths“ upřít určitý psychedelický pel, nicméně označit počin za čistý psychedelický rock by bylo dost zkratkovité. Atmosféra je každopádně prakticky ve všech stopách velmi přesvědčivá a přirozeně se do zvuku Jaye Jayle podařilo zakomponovat i hosty, z nichž nejvýraznější otisk zanechala Emma Ruth Rundle, která přispěla hned do šesti písní z osmi (čili do všech vyjma „Accepting“ a intra „No Trail (Part One)“).

„No Trail and Other Unholy Paths“ je každopádně výborné album prakticky bez slabého místa. Samozřejmě, některé skladby jsem si oblíbil o trochu více – „No Trail (Part Two)“, „Ode to Betsy“, „As Soon as Night“ nebo „Cemetery Rain“ – ale to už je spíš takový detail. Desku si totiž ve skutečnosti užívám jako celek a rozhodně vám ji mohu doporučit. Máte-li rádi chytrou a podmanivou muziku bez ohledu na žánr, určitě neprohloupíte.


Stellar Descent – The Future Is Dark

Stellar Descent - The Future Is Dark

Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 27.9.2018
Label: Sol y Nieve

Tracklist:
01. The Future Is Dark

Hrací doba: 46:05

Odkazy:
facebook / bandcamp

Na zámořský projekt Stellar Descent jsem narazil v roce 2015 prostřednictvím desky „Fading“ a jednalo se dost příjemné překvapení. Přestože dnes už atmospheric black metalu zdaleka nepatří zrovna k mým favoritům (ne snad, že by to někdy byl můj nejoblíbenější blackmetalový subžánr), zrovna na „Fading“ vzpomínám v dobrém a tu a tam si to album stále pustím. A pořád mi přijde dobré.

Důvody nejsou nijak složité. Ale to nevadí, však se přece říká, že v jednoduchosti je síla. A „Fading“ ve své podstatě relativně jednoduchá deska byla. I tak se jí ale podařilo držet posluchačovu pozornost celou dobu, což lze považovat za vcelku úctyhodný výkon s ohledem na skutečnost, že se zde nacházela pouze jediná kompozice trvající bezmála 70 minut. Výsledek byl nicméně hypnotický a krásně podmanivý. Ačkoliv jsem viděl i negativní ohlasy (vzpomínám si na jednu recenzi, kde „Fading“ krutě sepsuli a vysmáli se mu za kachní krákání), ale mně osobně se to fakt líbilo.

Stellar Descent – od roku 2016 nikoliv jednočlenná, nýbrž již dvoučlenná formace – od té doby vydali splitko „Second Sequence“ s žánrově spřízněnými krajany Aylwin (2017) a podíleli se na kompilaci „Dipaka I: Igniting Ictus“ (rovněž 2017). V obou případech jde o počiny, jimž jsem pozornost nevěnoval. Když jsem se ale dozvěděl, že se chystá další klasická řadovka „The Future Is Dark“, docela jsem se na ni i těšil. Obzvláště v momentě, kdy jsem zjistil, že i ona bude obsahovat jedinou předlouhou píseň, byť tentokráte „pouze“ v délce 46 minut.

U podobně stavěných nahrávek se jen těžko popisuje, v čem jsou nebo naopak nejsou dobré. Jejich přístup totiž bývá prakticky stejný – jsou dlouhé a monotónní, drtivou většinu času v nich zabírá ústřední motiv, který se mění jen velice pozvolna a kolem nějž se postupně objevují a zase mizí další menší motivy. Někdo by třeba mluvil o stereotypu, ale takovým lidem taková hudba asi není souzena (není myšleno pejorativně – každému co jeho jest). Takové bylo „Fading“ a takové je i „The Future Is Dark“. Přesto jsem hned na první poslech poznal, že letošní novinka prostě není tak strhující, jako byl její předchůdce.

Netvrdím, že je „The Future Is Dark“ špatné album. Naopak se to poslouchá dost příjemně a vesměs proti tomu nic moc nemám. Jedná se o solidní atmo-black, nálada je ucházející a těch 46 minut v jednom songu se dá zvládnout naprosto v pohodě. Novinka nicméně nedokáže vtáhnout takovým způsobem, jakým se to dařilo „Fading“, které si tu mojí pozornost zvládlo urvat mnohem více.

Nebudu se tentokrát vymlouvat na nějaké hovadiny a zahrávat to do autu s tím, že mě „The Future Is Dark“ třeba nezastihlo v optimální náladě, protože vím, že to tak není. Nové album je prostě slabší. Sice pořád relativně solidní, ale vím docela jistě, že na rozdíl od „Fading“ mě nic nebude nutit, abych se sem zpětně vracel.

Nad Stellar Descent hůl nelámu. Myslím, že příští dlouhohrající nahrávku si také pustím. Pokud bych vám měl ovšem něco doporučit, asi je jasné, že vás pošlu spíš na adresu „Fading“. To byla totiž výborná nahrávka. „The Future Is Dark“ naproti tomu není nic zvláštního.


Truth or Dare (2018)

Truth or Dare (2018)

Země: USA
Rok vydání: 2018
Žánr: kvazi horor pro děcka

Originální název: Truth or Dare
Český název: Vadí nevadí

Režie: Jeff Wadlow
Hrají: Lucy Hale, Violett Beane, Tyler Posey

Hrací doba: 103 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

„Vadí nevadí“ je další z mnoha počinů společnosti Blumhouse, která se zaměřuje na produkci levných hororů. Ty do kina posílá v hojných počtech a většina z nich prošumí bez většího zájmu, ale z některého se sem tam stane hit, jenž vydělá mnohonásobně víc, než stál, a svým úspěchem bohatě zaplatí i nevydařené pokusy o výdělek. Model geniálně jednoduchý, ale zjevně docela funkční, protože Blumhouse má podobných hitových zářezů na kontě už několik.

Zrovna „Vadí nevadí“ mezi takové taky patří. Při rozpočtu 3,5 milionu amerických dolarů se filmu podařilo vytáhnout z kapes diváků téměř 95 milionů, což je přibližně 27násobek toho, co výroba stála. Jeden by si i naivně pomyslel, že s takovým úctyhodným skóre bude mít „Vadí nevadí“ v rukávu nějaké eso, kvůli němuž ti lidé do kina nalezli, nějaký zajímavý nápad anebo přinejmenším zručně natočenou žánrovou práci. Nic nemůže být dále skutečnosti. „Vadí nevadí“ je totiž sterilní hnůj bez špetky invence, jehož úspěch v kinech je pro mě dost nepochopitelný.

Samozřejmě, že každý film vyjma amatérských, pouze pro radost dělaných počinů má ambice se přinejmenším zaplatit, to je v pohodě. „Vadí nevadí“ nicméně patří k těm případům, u nichž mi přijde, že rezignují na cokoliv jiného než jen vydělat nějaké prachy. Celé to působí jako strašná rychlokvaška bez sebemenšího smyslu, jejímž prostřednictvím se jen někdo snaží za minimální investici zajebat škváru. Až takhle prázdný ten výsledek je. A když snímek vzbuzuje takový dojem, je to samozřejmě průser jak noha.

Cílovka „Vadí nevadí“ je taktéž zřejmá. Film rozhodně necílí na hororové fanoušky, protože ti se takové žumpě mohou jenom vysmát. Z celého bijáku hrozně smrdí snaha to podstrčit konzumnímu náctiletému publiku, čemuž se podřizuje víc, než by bylo vhodné. Že jsou hlavní postavy parta mladých hezkých lidí, to není samozřejmě nic nového, ostatně parta teenagerů na zabití je v hororu docela klišé. Jenže ti ve „Vadí nevadí“ si neustále fotí selfíčka, asi tak stokrát za film musí použít macbook, streamují na YouTube, lidi hledají na Facebooku, baví se o Snapchatu, informace si posílají přes Messenger. Prostě hrůza, co vám budu povídat. A přitom i rádoby-horor pro mladší publikum se dá udělat docela zábavně, jak dokazuje třeba „Všechno nejhorší“ (produkce od stejné společnosti, jen tak mimochodem), jemuž hodně pomohl nadhled. Ve „Vadí nevadí“ si postavy fotí selfíčka a je to myšlené kurva seriózně. To nechceš.

Příběh a „hororová“ rovina jsou neméně směšné. Parta kámošů odjede na prázdniny do Mexika. Poslední den výletu potkají nějakého borce na baru, který je vezme do nedalekého starého kostela, kde je ukecá, aby si zahráli hru vadí-nevadí (nebo taky pravda-nebo-úkol). Po návratu domů ale zjistí, že hra jaksi pokračuje, a kdo odmítne hrát nebo nesplní svůj úkol / neřekne pravdu, zemře. Hru moderuje (tj. pokládá otázky, zadává úkoly) nějaký škleb, který se vždycky usadí na nějakém člověku, aniž by měl tento o čemkoliv tušení. Tenhle škleb je jen tak mimochodem udělaný podle nějakých obrázků na DeviantArtu (!) a vypadá naprosto příšerně. Krev, atmosféra, pocit strachu nebo cokoliv dalšího, co byste někdy po hororu mohli chtít, se nekoná ani v nejmenším. Prim hraje Facebook a Apple. Nechápu, co na téhle tragédii vymýšleli čtyři (!) scénáristé.

Truth or Dare (2018)

Za jediný plus považuji pouze to, že ta buchta v hlavní roli je fakt pěkná. Samotný film je nicméně regulérní odpad, s nímž byste neměli ztrácet čas.


Deicide – Overtures of Blasphemy

Deicide - Overtures of Blasphemy

Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 14.9.2018
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. One with Satan
02. Crawled from the Shadows
03. Seal the Tomb Below
04. Compliments of Christ
05. All That Is Evil
06. Excommunicated
07. Anointed in Blood
08. Crucified Soul of Salvation
09. Defying the Sacred
10. Consumed by Hatred
11. Flesh, Power, Dominion
12. Destined to Blasphemy

Hrací doba: 37:56

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Floridští neznabozi Deicide jsou jednou z těch kapel, od kterých přesně víte co čekat. Drhnou death metal bezmála už třicet let a nový materiál vydávají takřka s železnou pravidelností. Zažili si slabší období, dokonce to chvíli mohlo vypadat i na rozpad, ale v roce 2006 se zase ustálili, našli ztracenou formu a nepřestávají zásobovat své zástupy fanoušků porcí rouhačského death metalu.

Jejich poslední období, od vydání placky „To Hell with God“ (2011), je právě ve znamení jistoty. Ať porovnáváte desky „To Hell with God“, „In the Minds of Evil“ a „Overtures of Blasphemy“ jak chcete, najdete spíš více společných znaků než rozdílných. Pokud se vám tedy předchozí řadovky líbily nebo pokud se vám Deicide líbí obecně, těžko budete zklamáni. Žádné z těchto tří alb není genialitou, na první počiny kapely to taky nemá, ale pořád to nijak neuráží, a když už je chuť na pořádnou hoblovačku, umí posloužit dobře.

„Overtures of Blasphemy“ zdobí hezky chaotický obrázek Zbigniewa M. Bielaka, který hlavně svými barvami nápadně připomíná klasiku „South of Heaven“. Čím neurčitější obálka je, tím jasnější je obsah disku. Ještě doplním, že nynější sestavu tvoří samozřejmě Benton, Asheim, Quirion a svou premiéru si na novince odbyl sekerník Mark English. Písně se opět pohybují okolo tří minut, Bentonův hluboký vokál je přítomen, rychlopalba bicích a drtivých riffů rovněž, nesnaží se o nic nového ani komplikovaného, hledí si svého a neuhýbají ani o píď z pravověrného stylu Deicide.

I když o píď… vlastně o něco možná jo, protože jestli je tu něco alespoň trochu jiného, tak je to větší melodičnost, avšak nejedná se o nic závratného, co by úplně nabourávalo zajeté stereotypy. Nevím, jestli to může být přispěním nového kytaristy, ale třeba hned dvojka „Crawled from the Shadows“ má takový melodický, přístupný podkres, který ji trochu odlišuje od zbytku. Nutno říci, že mi tenhle kus moc nevoní. Víc po chuti mi je třeba následující primitivní brutalita „Seal the Tomb Below“. Tam zase lze, podobně jako i v ostatních skladbách, zaslechnout slušné sólování, kde se melodičnost také otírá, ale to je tak nějak ve stejném duchu, jako tomu bylo u Deicide vždy.

Nejvíce se mi líbí klasické sypačky jako „Excommunicated“, „Crucified Soul of Salvation“ nebo asi nejchytlavější věc „Anointed in Blood“. Vůbec tenhle střed alba je nejsilnější. Škoda, že po něm následuje dvojička „Consumed by Hatred“ a „Flesh, Power, Dominion“, kterou bych snad klidně z celé desky vynechal. Jednak protože mě nebaví a druhak by jejich nepřítomnost hezky zaokrouhlila délku „Overtures of Blasphemy“ na sympatických a bohatě dostačujících třicet minut. Na konci je sice povedená „Destined to Blasphemy“, ale koncentrace už se trochu zmenšuje.

Z hlediska diskografie Deicide tohle patří někam na začátek vrchní poloviny. „Overtures of Blasphemy“ nezklamalo, ani nepřekvapilo. Otázkou však zůstává, jak často se k němu budu vracet. Sice tu je pár skladeb, které mě vyloženě baví, celá nahrávka působí celkově slušným dojmem a věřím, že fanoušky kapely potěší. Na druhou stranu jenom letos vyšlo tolik zajímavějších a lepších desek, a to zdaleka ne jen v rámci death metalu, že zřejmě lehce zapadne a já ji vytáhnu možná tak před nějakým koncertem Deicide nebo náhodou při poslechu starých klasik.


Abstracter – Cinereous Incarnate

Abstracter - Cinereous Incarnate

Země: USA
Žánr: sludge / doom / black metal
Datum vydání: 8.6.2018
Label: Sentient Ruin Laboratories / I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Nether
02. Cinereous
03. Ashen Reign
04. Wings of Annihilation
05. Incarnate
06. Devouring Night

Hrací doba: 43:22

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Kalifornští Abstracter letos vydali už své třetí album „Cinereous Incarnate“. Předešlé dvě nahrávky nesly názvy „Tomb of Feathers“ a „Wound Empire“ a vyšly v letech 2012 respektive 2015. Jak vidno, Abstracter odstup tří let svědčí. V éře prvních dvou alb jsem ovšem jejich činnost nezachytil a pořádně si kapely všiml až s příchodem „Cinereous Incarnate“. Nejprve mě zaujal obal, který mi přijde dost povedený, a ukázky z fošny mi také zněly vcelku slibně, takže jsem se rozhodl počin podrobit důkladnějšímu poslechu.

Abstracter údajně začínali s noisem – zřejmě ještě před „Tomb of Feathers“, které mi při náhodném proklikání znělo metalově – takže jsem v předstihu trochu doufal, že by jim něco z hlukaření mohlo zůstat až dodnes. Kombinace noisu s black metalem je totiž vždycky lákavá. Na „Cinereous Incarnate“ se nicméně nekoná. Hluk tu není prakticky žádný (snad až třeba na výjimečné náznaky jako třeba ve spodních vrstvách začátku „Ashen Reign“).

Prvky black metalu ovšem, byť nejsou tím stěžejním, okolo čeho se „Cinereous Incarnate“ točí. Spíš funguje jenom jako takové koření, které jen dochucuje základ, jenž tkví v kombinace sludge a doomu. Asi nebude až takový problém vystopovat v muzice i určité elementy dronu, ale ten hraje podobnou roli jako black metal. Žánrový základ má nicméně pořád potenciál.

Nemůžu se však pořád stoprocentně rozhodnout, zdali a nakolik se Abstracter tento potenciál podařilo zužitkovat. Na jedné straně je „Cinereous Incarnate“ albem, které zní přesně tak, jak bych si od podobné žánrové kombinace představoval. Papírově na tom není vůbec nic špatně. Abstracter nepůsobí jako standardní sludge/doomová sebranka, ty další vlivy nakonec dělají docela dost práce. Výsledkem je tudíž dost temná muzika, jejíž některé momenty jsou hezky vypjaté.

Zní to zajímavě, přesto mě to celé nepoložilo na lopatky. Když „Cinereous Incarnate“ hraje, vůbec nijak mi nevadí. Vždycky se mi ale stane, že záhy přestanu vnímat a deska se přesune do pozice pouhé kulisy. Věnoval jsem té nahrávce, řekl bych, velký počet poslechů, přesto se mi stále nepodařilo si ji skutečně oblíbit. A nemyslím si, že by to bylo dáno z titulu nějaké nepřístupnosti. To jsem si myslel ze začátku. Postupem času jsem nicméně dospěl k názoru, že „Cinereous Incarnate“ asi nebude zas až tak skvělé, jak se na první pohled může tvářit. Což je dost škoda. Ta samotná kulisa je sice docela fajnová, jako zlo-hudba na pozadí mi to přišlo v cajku, ale jsem skálopevně přesvědčen, že ambice Abstracter mířily o poznání výše.

Trochu mě ale sere, že nedokážu říct, co je na „Cinereous Incarnate“ vlastně špatně. Formálně se totiž všechno nachází na svém místě a mě nenapadá žádná konkrétní věc, na niž bych mohl poukázat, že tady jsou rezervy, tohle se mi nelíbí. Bohužel si tedy musím vystačit pouze s abstraktním subjektivním hodnocením, že mě „Cinereous Incarnate“ prostě nezaujalo takovým způsobem, jakým jsem si představoval.

Od poslechu desky vás nicméně nechci vyloženě odrazovat. Pokud vám podobné záležitosti nejsou cizí, klidně „Cinereous Incarnate“ zkuste. Třeba se vám třetí řadovka Abstracter zalíbí více než mně. Já osobně se ale vracet nehodlám a za poslechem dalších desek kapely, ať už těch minulých nebo těch budoucích, se hnát nebudu.


Ace Frehley – Spaceman

Ace Frehley - Spaceman

Země: USA
Žánr: hard rock
Datum vydání: 19.10.2018
Label: Entertainment One Music

Tracklist:
01. Without You I’m Nothing
02. Rockin’ With the Boys
03. Your Wish Is My Command
04. Bronx Boy
05. Pursuit of Rock and Roll
06. I Wanna Go Back
07. Mission to Mars
08. Off My Back
09. Quantum Flux

Hrací doba: 37:07

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Kdo by si jen pomyslel, že jednou bude nejpilnějším členem Kiss právě Ace Frehley. Mnohými fanoušky označovaný za toho nejvíc cool z originální čtyřky, ten nejtalentovanější, ten co tvořil signifikantní zvuk kapely, ale taky tzv. problémový člen, co nechodil do studia, když se mělo nahrávat, topil se v drogách a alkoholu, a byl dokonce hned dvakrát vyhozen z kapely. Tak přesně ten za posledních deset let vydal čtyři sólová alba. Pravda, jedno z nich, „Origins Vol. 1“, obsahovalo pouze předělávky, ale i tak je to pořád více počinů, než kolik jich vydali jeho někdejší kumpáni Stanley & SimmonsKiss, o Crissovi ani nemluvě.

Co za to asi může. Když vynecháme spekulace nad tím, jestli se jednalo opravdu o vyhazovy nebo odchody (verze obou stran se samozřejmě liší), či jestli na ta nahrávání kašlal nebo nebyl vůbec pozván (rovněž se rozchází), tak stejně zůstává hlavním závislost na všem možném, která koneckonců byla tím hlavním spouštěčem všeho. Jak Ace s oblibou připomíná, letos je už dvanáct let úplně čistý. Dvanáct let střízlivý, deset let pravidelně vydává desky a jezdí po turné. Zapadá to do sebe.

I vztahy s ostatními členy Kiss se v posledních letech dramaticky zlepšily. Jednak byli společně roku 2014 uvedeni do Rock and Rollové síně slávy, nato následovala spolupráce se Stanleyem na minulé sólovce „Origins Vol. 1“, Simmonsovi zase pomáhal s turné k jeho box setu „Vault“, no a všichni dohromady byli pak ještě před pár dny doslova na stejné lodi v rámci osmého ročníku Kiss Krusie. Idylka. A to Kiss právě chystají poslední, už fakt prý úplně nejposlednější turné, End of the Road, takže nabízející se otázka je snad jasná…

Frehleyho nová fošna dostala jméno „Spaceman“ a hádejte, kdo s tímto názvem přišel. Simmons. Ten se mimochodem podílel hned na dvou skladbách, první „Without You I’m Nothing“ a „Your Wish Is My Command“, kde také hraje na basu. Ace si s posledními počiny „Anomaly“ a „Space Invader“ nasadil laťku docela vysoko. Nejenže ho tato alba vrátila do povědomí fanoušků, ale především byla skutečně kvalitní, kdy velice vkusně skloubila Aceův typický rukopis se současným zvukem. Má-li dojít na porovnání s nahrávkami Kiss z této doby, Ace rozhodně vítězí.

„Spaceman“ přišlo tak nějak znenadání. Bez velkých promo keců bylo najednou na světě, ty následovaly až po vydání. Ovšem jak se zjevilo, tak taky působí. Nenápadně a nevýrazně. Nedá se říci, že by bylo vyloženě špatné, jako spíše nudné. Většina písní se nese ve středním, pomalejším tempu, schází jim více života i výrazných momentů. Úvodní kusy „Without You I’m Nothing“ a „Rockin’ With the Boys“ znějí, jako by vypadly z šuplíku se štítkem osmdesátá léta. Mají onen stadionový nádech zapamatovatelného hymnusu, a nejenom ony, ale moc to nefunguje. Druhá jmenovaná by klidně mohla být na albu „Frehley’s Comet“, ale to není to, co bych od novinky zrovna chtěl.

Ace Frehley

„Your Wish Is My Command“ je asi nejslabší kus celé desky. Měkká věc, ve které je zajímavá jedině její mezihra, jinak není vůbec jasné, jestli chce teda Ace hrát pořádný rockový pecky, nebo takovýhle nic neříkající cajdáky. Podobně laděná je i „I Wanna Go Back“, která má alespoň lépe udělaný refrén, a opět unylá „Off My Back“. Jako kontrast pak působí ostřejší „Bronx Boy“ pojednávající o vyrůstání Ace v ulicích New Yorku nebo jediná rychlá skladba „Mission to Mars“ s pořádně rozjetým riffem a nakopnutým tempem, což z ní činí to nejzábavnější z celého „Spacemana“.

Závěrečná „Quantum Flux“ dává svým názvem jasně najevo, že půjde o pokračování tradiční variace na téma „Fractured“, která se táhne už od první, eponymní sólovky z roku 1978. Opět se povedla, ať už je to z nostalgie či sympatického ctění tradice, baví mě to. Ostatně kytarová sóla v jednotlivých skladbách patří k nejlepším momentům „Spacemana“, a kolikrát je tak zachraňuji od úplné šedi. Ace to s kytarou zkrátka pořád umí. Super je také konec celé placky, kde se začne drasticky zpomalovat páska, přesně jako na úplně prvním albu Kiss a jeho posledních několika minutách v klasice „Black Diamond“.

Když sečtu klady a mínusy, vyjde mi z toho čistý průměr. Na předešlé nahrávky „Spaceman“ ztrácí, a to ne zrovna málo. Bral bych z něj tak dvě, tři písničky, zbytek je jen slabý odvar toho, jak dokázal Ace řádit třeba na „Anomaly“. Většina nových fláků je tak divně připosranejch, jako když chybí odvaha nebo touha trochu upustit uzdu a nebát se to poslat z kopce. Tak třeba příště.