Archiv štítku: CZE

Česká republika

Arthedain – Infernal Cadence of the Desolate

Arthedain - Infernal Cadence of the Desolate

Země: Českáý republika / Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 17.6.2018
Label: Naturmacht Productions

Tracklist:
01. A Testament to Failure
02. Where Nonexistence Is All
03. Depths of Isolation
04. Consuming the Aurora
05. Infernal Cadence
06. Arcane Ascension
07. A Garden Lies Barren
08. None Shall Remain
09. As One

Hrací doba: 47:12

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Naturmacht Productions

Arthedain jsem poprvé slyšel skrzeva jejich druhé minialbum „Arias Exalted“. Jak už tomu tak v mnohých případech bývá, vzpomínky na něj jsou víc mlhavé než přesné. Vybavuji si, že šlo o relativně slušnou záležitost, která mi přišla docela v pohodě, ale ani zdaleka se nejednalo o tak dobrou muziku, aby měli Arthedain šanci dostat se mezi oblíbené kapely, jimž člověk věnuje pravidelné poslechy. Sejde z očí, sejde z mysli.

Dost často se ovšem stává, že jeden za čas opětovně narazí na nějakou skupinu, kterou před lety zkoušel poslouchat, aby na ni posléze zapomněl (ať už záměrně anebo díky přirozenému běhu věcí). Mně se takhle v letošním roce vrátili právě Arthedain, kteří to před nedávnem dopracovali k prvnímu dlouhohrajícímu počinu „Infernal Cadence of the Desolate“. Ten sice „zdobí“ fakt mega debilní obal, jejž by neměla nikdy použít žádná blackmetalová formace, která chce, aby ji někdo bral seriózně, ale i tak jsem se nakonec rozhodl dát formaci další šanci. Určitým dílem i díky zemi původu…

Arthedain jsem si totiž v paměti uchoval jako německou skupinu. O to víc mě překvapilo, když jsem zabrouzdal na vševědoucí Metalové archivy a viděl zemi původu jako Českou republiku. Po chvilce zběsilé detektivní činnosti jsem dal dílky skládanky dohromady – Charles Wolford, hlavní postava Arthedain, původem Američan, aktuálně přebývá v Praze, kde proběhlo (přinejmenším alespoň zčásti) také natáčení. Jinak stále platí, že za bicími sedí Tobias SchulerDer Weg einer Freiheit, plus se ke kapele připojil i další kytarista Nicholas Colvin.

Nyní už se ovšem přesuňme k vlastní hudební náplni „Infernal Cadence of the Desolate“. Ačkoliv v tomhle případě není zas tak moc o co stát. Od desky byste rozhodně neměli očekávat zázraky, protože se tu žádné nekonají. Arthedain na svém debutu hrají lehce stravitelný nenáročný black metalu, jemuž chybí nádech něčeho extrémní nebo nebezpečného. Jedná se o dost krotkou záležitost určenou spíše metalovým začátečníkům, kteří ještě nemají naposloucháno dost na to, aby docenili hloubku náročnějších formací, případně lidem, kteří na poslouchanou muzikou nekladou příliš vysoké nároky a vesměs se spokojí s tím, že tam hraje kytara a je to metal. Což nemyslím jako urážku nikoho, každému co jeho jest. Pouze jemně naznačuji, že pokud se řadíte ke kritičtějším posluchačům, Arthedain vás nedokážou uspokojit ani v nejmenším.

Podívám-li se na frontu věcí, které čekají na pochvalu, příliš kandidátů nenacházím. Zmínit mohu leda tak skutečnost, že tu a tam se někde vyloupne relativně solidní riff nebo ucházející pasáž. Není jich mnoho, ale výjimečně se něco najde. Částečně i díky tomu si dovolím říct, že „Infernal Cadence of the Desolate“ i navzdory kritice, která již zazněla a ještě dále zazní, není vyložená žumpa. Je to spíš „jen“ podprůměrná placka. Mám nicméně pocit, že ambice Arthedain asi mířily o něco výše.

Na druhé straně, hromada riffů je vysloveně planá, některé z nich dokonce až otravné. Slova chvály nebudu mít ani pro vokály, protože ty jsou také přinejlepším průměrné. Samozřejmě ani v jednom případě nehovořím o technické stránce věci, protože instrumentálně je vše odehráno v cajku, schopnosti pokulhávají jen v tom zpěvu, jehož barva a podání jsou prostě zaměnitelné a nudné. Předně ale Arthedain ztrácejí v kompozici, protože nějaké skutečně kvalitní nápady prostě scházejí.

Celkové dojmy „Infernal Cadence of the Desolate“ jsou tedy nevalné. Bavíme se tu o zbytečné nahrávce postrádající jakoukoliv atmosféru i charisma. Spotřební metalové zboží bez jakékoliv zajímavosti. S tímhle vůbec nemusíte ztrácet čas.


Aggressive Tyrants, Flashback, Teddy Bear Autopsy

Voices From the Castle poster 2018

Datum: 15.9.2018
Místo: Hořice, nádvoří Strozziho zámečku
Účinkující: Aggressive Tyrants, Flashback, Plán to Kill, Selhání systému, Teddy Bear Autopsy

Je na čase zase jednou vypadnout z velkoměst a podívat se, co se děje na venkově. Tím nechci rozhodně urazit obyvatele Hořic v Podkrkonoší, ale pouze poukázat na fakt, že naše reporty pochází často z koncertně profláklejších destinací. V Hořicích se sice koná pár koncertních akcí (dokonce dva pravidelné festivaly větších rozměrů), ale většinou nic, co by stálo za řeč. Mimoto jsou na kulturním programu různé městské slavnosti, první máje a bůhví co všechno dalšího, zkrátka klasické akce na náměstí, kde rozhodně nehrozí, že by začal hrát chlívek typu Aggressive Tyrants.

Právě ti byli asi největším jménem události nazvané Voices from the Castle, která proběhla na nádvoří zámku hraběte Strozziho. Jedná se tedy spíše o zámeček, takže prostor to není nijak veliký, ale pro účely podobně punkové akce stačí bohatě. Kolem a kolem se jednalo vlastně jen o pódium, zvukaře, přísun piva a guláše, trochu sezení a dvě toiky. A stačilo to, jen to pivo bylo hnusný, ale pojďme za muzikou.

Sešlo se tu pět kapel z většího či menšího okolí, výjimkou v tomto ohledu byli pouze Aggressive Tyrants pocházející až ze Světlé nad Sázavou. Nebyla tu vyloženě žádná pecka, kvůli které bych nemohl dospat, ale i tak byla sestava vystupujících solidní. Zahrnovala všemožné odnože punku, to znamená od klasického punk rocku až po grindcore, a vlastně v této posloupnosti také šli víceméně jeden po druhém na plac. Každý měl zhruba půlhodiny času, aby se to stihlo od páté odpolední všechno odehrát do zákazu rušení nočního klidu.

Vše začala sebranka Selhání systému z Lázní Bělohrad. Právě ti zastupovali tu základní formu punku, kde se skočné tempo doplňovalo s chytlavými zpěvy o vojácích, dědkovi, co jim vypíná elektriku ve zkušebně, AIDS nebo Zemanovi. Dá se říci, že to byla ta nejběžnější pankovka, co neměla absolutně čím překvapit, ale přesto jsem přihlížel až do konce a úplně se nenudil. Po nich už začal být program lákavější. Následovali hardcoristé Plán to Kill z Pardubic. Ty už okrajově znám, a to zejména díky jejich názvu, protože ten si prostě pro jeho stupiditu/genialitu zapamatujete a zvědavost už se postará o ostatní. Malá zajímavost, za mikrofonem je tu od léta žena – Martina Rejzková – a vedla si moc dobře. I to dodává jejich metalovému hardcoru něco navíc, mělo to živelnost, několik opravdu dobrých pasáží a vůbec předvedli slušnou podívanou.

Hradečáci Teddy Bear Autopsy patří už ke zkušeným vyznavačům goregrindu. Jejich minutovky k tanci a poslechu, které se točí převážně kolem dětských hraček, jednoduše pobavily. Asi si to dokážete představit, je to jedna z těch kapel, jež vám dá přesně to, co čekáte, tedy porci prasečího dovádění, za zvuku řízných kytar a bicích. A zrovna v tomto žánru je to ještě důležitější, jelikož drtivá většina grindu je prostě stvořena k živému přednesu, a to Teddy Bear Autopsy umí. S přicházející tmou se na scéně objevili Flashback, rovněž z Hradce. Tihle harcovníci na živo splňují nejpřísnější pravidla současného hardcoru, a to i se vším patosem, co k tomu patří a vlastně tak dělá hardcore hardcorem. Do žil přihlížejících se jim podařilo vlít dávku energie, takže se konečně taneční parket trochu rozehřál a došlo na nějakou odezvu. Hrála se i nová klipovka „Dream Bay“ a jejich působení na pódiu po celou dobu pěkně odsejpalo, čili sympatické vystoupení.

Jako poslední se dostali ke slovu Aggressive Tyrants, což je vůbec jedno z nejvýraznějších grindcorových těles na našem území, však fungují už od roku 1993. Svému jménu naprosto dostáli a ze všech zúčastněných mě bavili nejvíce. Prakticky bezchybné grindcorové vystoupení plné fekálního humoru, latexových sado-maso kukel, nekompromisních sypaček a drtivých riffů. Nelze opomenout ani vokální projevy obsahující úplně všechny žánrové techniky plus líbezně úchylné čisté zpěvy. Tyrani by bývali hráli pořád dál, ale s úderem desáté začal pořadatel naléhat, ať se to raději utne. Prý snad už byli v areálu i policajti, a tak nakonec k nevoli přihlížejících po pár dalších skladbách skončili. Ostatně už v průběhu dne jsem viděl někoho z místních, jak si stěžuje u pořadatelů, a je fakt, že v okolních ulicích byl randál docela slyšet. Nicméně desátá večerní byla jakž takž dodržena, a tak jsme nebyli rozehnání vodním dělem, ani nedostali obuškem pár ran na dobrou noc, haha.

Aggressive Tyrants

Lidí sice s každou další kapelou přibývalo, ale i tak jich bylo spíš poskrovnu. Snad se to ale setkalo s úspěchem, těžko říct. Nejednalo se sice o akci, na kterou bych vzpomínal celý život, ale rozhodně jsem se bavil a za každou podobnou věc jsem rád. Líbil se mi program, jelikož dával smysl – nabídnul mladé kapely z okolí a zároveň osvědčené veterány odlišných stylů, přesto žánrově souznějící. Snad jen hrací časy mohly být trochu delší, minimálně u večerních kapel. Celkem vzato to byl příjemný večer, a jestliže se příště ukáže podobně zajímavá sestava účinkujících, rád na Voices from the Castle zajdu znovu.


Semai / 777 Babalon – split

Semai / 777 Babalon - split

Země: Česká republika / Slovensko
Žánr: drone / industrial / dark ambient
Datum vydání: únor 2018
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
I. Semai
01. The Lake of Dust and Ashes
02. Landscape of Ruin and Oblivion
03. Iron Worm Eats the Earth

II. Semai / 777 Babalon
04. Drunk with the Blood of the Saints

III. 777 Babalon
05. Meontology

Hrací doba: 64:13

Odkazy Semai:
bandcamp / bandzone

Odkazy 777 Babalon:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

V dnešní recenzi se opět jednou ponoříme do experimentálního bahna mini-scény okolo slovenských labelů Sky Burial Productions / Nomad Sky Diaries a představíme si společný počin jedné české a jedné slovenské formace, který by měl potěšit příznivce odporné, nelehce stravitelné hudby, v jejíchž útrobách se smývají hranice mezi black metalem a hlukovými žánry. Jedna zbytečně dlouhá věta na úvod by byla, vrhněme se tedy rovnou na věc.

Bezejmenný počin svádí dohromady českou skupinu Semai a slovenské 777 Babalon. Myslím, že obě jména by neměla být neznámým pojmem pro ty z vás, kdo se o podobné hudební hlubiny zajímáte alespoň trochu podrobněji. Nahrávka je formálně asi spíš splitem, nicméně ne čistokrevným. Vedle tří vlastních skladeb Semai a jednoho vlastního songu 777 Babalon se tu totiž nachází i kompozice „Drunk with the Blood of the Saints“ stvořená společnými silami, které navíc nechybí mnoho k tomu, aby se vyškrábala na půlhodinovou hranici. Vzhledem k tomu, že ani samostatné písně obou projektů se nespokojí s nějakými pěti minutami, je asi jasné, že půjde o pěkně výživné poslouchání.

Nahrávku otevírá příspěvek Semai se třemi kusy „The Lake of Dust and Ashes“, „Landscape of Ruin and Oblivion“ a „Iron Worm Eats the Earth“. Jejich názvy jsem tu vypsal zcela záměrně, protože si myslím, že už z nich samotných dýchá dusná misantropická atmosféra. Důležité je, že obdobné pocity dokáže vyvolat i samotná hudba, která je ohavná, jak zákon káže.

Trojice skladeb Semai stojí na průsečíku mezi dronem, industrialem a black metalem, přičemž míra převahy jednotlivých stylů odpovídá pořadí, v němž jsem je vyjmenoval. Muzika každopádně působí ohromně hutně a prakticky každý úder je těžký a bolí, pokud máte dost odvahy na to, abyste volume vyšponovali do vyšších obrátek. I přes formálně pomalejší tempo jde o docela „rychtu“, která svému posluchači nenechá nic zadarmo. Jestli někdo hledá odpočinkový poslech, tak tady jej rozhodně nenajde. Zdali je takové prohlášení kladem či záporem, to už si jistě dokážete rozhodnout sami dle vlastních subjektivních preferencí.

Nejdelší stopou pětipoložkového tracklistu je čtvrtý monument „Drunk with the Blood of the Saints“, na němž se svorně podíleli Semai777 Babalon. Oproti předchozím třem písním se jedná o poměrně výraznou stylovou změnu, poněvadž tahle kompozice se nese v duchu plíživého minimalismu a dark ambientu. V tomhle případě člověk nedostane takovou facku, jako když poprvé uhodí „The Lake of Dust and Ashes“, protože zdejší temnota je introvertnějšího rázu. Ponurost nicméně nechybí. Důležitým prvkem „Drunk with the Blood of the Saints“ je také gradace – skladba sice narůstá velice pozvolna a napříč dlouhými minutami, ale je to tam a v závěru se vyšplhá až na hranice soft noisu. Za zmínku jistě stojí, že se v průběhu této půlhodinové poutě ozvou i jisté „melodie“ nebo atmosférické prvky, díky nimž se nejedná pouze o bezcílné bloumání šumivými hlubinami, nýbrž poutavou minimalistickou kompozici.

S podobným receptem přichází i finální sólový příspěvek 777 Babalon s názvem „Meontology“. I ten na ploše jedné čtvrthodiny pracuje s darkambientním minimalismem a s hledáním ledva postřehnutelných detailů zahalených mlhou v moři „skoro-ničeho“. A opět se jedná o záležitost, již docení pouze příznivci podobných záležitostí, kteří si užijí jemné nuance, zatímco sváteční posluchač v tom neuslyší vůbec nic.

Nicméně ačkoliv proti „Drunk with the Blood of the Saints“ a „Meontology“ nemohu říct křivého slova a obojí považuji za povedené kompozice, z celého počinu mi v hlavě nejvíce utkvěl nihilismus prvních tři stop Semai.

Na závěr můžeme dodat, že nahrávka vyšla v lákavé formě A5 digipack CD potřísněného „krví“. Limitace činí rovných sto kopií.


Silent Stream of Godless Elegy – Smutnice

Silent Stream of Godless Elegy - Smutnice

Země: Česká republika
Žánr: folk / doom metal
Datum vydání: 11.5.2018
Label: Redblack Productions

Tracklist:
01. Ten, který ukoval Slunce
02. Kdo z nás je víc
03. Synečku
04. Ptakoprav
05. Malověrná
06. Za nevěstou
07. Tichý zpěv
08. Bezbřeží

Hrací doba: 48:33

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Silent Stream of Godless Elegy

Silent Stream of Godless Elegy nepochybně patří k výrazným jménům domácí metalové scény. Dokonce bych si hned zkraje dovolil nadhodit odvážnou myšlenku, že některá jejich starší alba patří k tomu nejlepšímu, co kdy v českém metalu vyšlo. Když ale tohle říkám, rozhodně při tom nemám na mysli minulou desku „Návaz“.

Jistě si všichni vzpomenete, jak se tenkrát mluvilo o tom, jaká to není senzace, že Silent Stream of Godless Elegy budou vydávat u labelu jako Season of Mist. A zprvu se zdálo, že pod křídly velkého francouzské vydavatelství pustili do světa výborné album. Tento dojem ale trval jen chvíli. „Návaz“ mě v době svého vydání tuze bavil, ale nadšení zanedlouho přešlo a s časovým odstupem již s jistotou můžeme říct, že jde pravděpodobně o nejméně záživnou nahrávku kapely. Nebyla hloupá nebo vysloveně průměrná, ale pět let po vydání už si člověk pouští jenom skutečně výrazná alba. A mezi taková „Návaz“, na rozdíl od třeba „Behind the Shadows“, „Themes“ nebo „Relic Dances“, nepatří.

Novinka „Smutnice“ přichází po dlouhých sedmi letech, během nichž opět došlo k výrazným obměnám sestavy. Od minulé desky zbylo jen (dnes již) ústřední manželské duo Radka a Hany Hajdových, druhý zpěvák Pavel Hrnčíř a cellista Michal Sýkora, po Radku Hajdovi nejstarší stálice v řadách Silent Stream of Godless Elegy. Pryč je i kapitola u zahraničního labelu, protože počin vyšel opět v Čechách, ale jistá zajímavá jména zvenku se přece jenom objevují – Yossi Sassi (ex-Orphaned Land) jako producent a Roland Grapow (Masterplan, ex-Helloween), s nímž Silent Stream of Godless Elegy nakonec nespolupracují prvně, na mixu.

Záměrně jsem psaní o „Smutnici“ mírně pozdržel a nechal album déle odležet, abych si pořádně rozmyslel, co o něm napíšu, a nedopadl jako posledně s „Návazem“, které jsem v dobové recenzi zbytečně přechválil a s po čase se k němu už prakticky nevracel. A s tímto menším odstupem mohu říct, že takto s dost velkou pravděpodobností dopadne i „Smutnice“, byť je asi o kousek silnější než její přímý předchůdce.

Pokud se mě zeptáte, jaké mám důvody k takovému tvrzení, co je na „Smutnici“ nepovedené, pak zpříma odpovědět nedokážu. Nepřijde mi, že by Silent Stream of Godless Elegy dělali něco vyloženě špatně. Mají svůj rukopis na pomezí folk a doom metalu kořeněný lokálním feelingem, nápady mají také a některé pasáže „Smutnice“ jsou moc fajn. Zejména ty jemnější a baladičtější, v nichž to kapele v její současné podobě sluší o moc víc než neohrabaný metal, který se nesměle objevuje především ve druhé písni „Kdo z nás je víc“. Což je asi nejméně sympatický song na albu, společně s úvodním kusem „Ten, který ukoval slunce“, jenž se už notně oposlouchal. I z těchto důvodů mě tak napadá, že nemetalové, čistě folklórní album, dejme tomu něco na styl Tomáše Kočka, s nímž ostatně kapela v minulosti intenzivně spolupracovala, by možná současným Silent Stream of Godless Elegy sedělo víc.

Silent Stream of Godless Elegy

Střed alba je vlastně dost fajn. „Synečku“, „Ptákoprav“ a „Malověrná“ jsou povedené a při zmiňování toho nejzajímavějšího bych k nim navíc dodal ještě poslední „Bezbřeží“. Slušné motivy se nicméně objevují i v dalších dosud nejmenovaných písničkách. Přesto jsem po nějaké době zjistil, že vlastně nemám chuť poslouchat „Smutnici“ dál. Dal jsem tomu nějakých x poslechů, nemůžu tvrdit, že by se mi to nelíbilo nebo že by mě snad poslech dokonce obtěžoval, nakonec se mi to vcelku líbilo. Ale jaksi nemám potřebu v tom poslouchání pokračovat, z dlouhodobějšího hlediska ke „Smutnici“ člověka nic moc netáhne. Chybí tomu jakýsi punc nadčasovosti, jímž se mohla pyšnit starší, výše jmenovaná alba Silent Stream of Godless Elegy.

Je to pro moravskou stálici ostudný výsledek? Myslím, že ne. Ostuda vypadá a zní trochu jinak. Na „Smutnici“ je znát, že jejímu vzniku někdo věnoval péči a záleželo mu na ní, což je samozřejmě chvályhodné, ale ještě to automaticky nezaručuje hluboké zážitky i pro lidi, kteří nakonec desku poslouchají. Zdá se mi, že Silent Stream of Godless Elegy se s aktuální a minulou nahrávkou dostali do toho stádia kariéry, kdy už řekli to hlavní a svá zásadní díla mají za sebou, a dnes si jen s přehledem udržují solidní kvalitativní standard, za nějž se nemusejí stydět. Ale to nakonec taky nemusí být úplně špatně.


Et moriemur – Epigrammata

Et moriemur - Epigrammata

Země: Česká republika
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 20.3.2018
Label: Transcending Obscurity Records

Tracklist:
01. Introitus
02. Requiem aeternam
03. Agnus dei
04. Dies irae
05. Offertorium
06. Communio
07. Libera me
08. Absolve domine
09. Sanctus
10. In paradisum

Hrací doba: 53:11

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity Records

Když jsem tuhle recenzi rozepsal původně, za nějakou dobu jsem zjistil, že jsem ji nevědomky uvedl prakticky stejně jako recenzi na minulé „Ex nihilo in nihilum“. Takové odhalení samozřejmě nemohlo vést k ničemu jinému než smazání značné části již hotového textu a nutně také k napsání něčeho jiného. Nicméně vzhledem k tomu, že mě nic rozumnějšího nenapadá, radši se pustíme rovnou do povídání o letošní novince „Epigrammata“. Et moriemur už nakonec nejsou úplně nové jméno, kdo se alespoň trochu rozhlíží, jistě již na ně narazil, takže snad nemusíme zdlouhavě představovat.

Opět se jedná o album, o němž nelze tvrdit, že by nemělo svou kvalitu, naopak je na něm znát, že Et moriemur již dorostli ve vyzrálou a sebevědomou kapelu, jež se na doommetalový žánr dokáže podívat se sympatickým rozhledem. Jestliže na začátku jejich cesty byly z hudby znatelně cítit vlivy známějších zahraničních kolegů, na třetí desce už skupina operuje s vlastním výrazem. A to je něco, co si rozhodně zaslouží uznání.

Hned na první pohled zaujme na poměry svého žánru relativně nevšední obálka. Artworky Et moriemur byly vždy něčím zajímavé a ani „Epigrammata“ v tomto ohledu naštěstí není výjimkou. S atmosférou vizuální stránky do určité míry koresponduje i hudební náplň alba. A v momentech, kdy je tento pocit nejvýraznější, mi „Epigrammata“ přijde nejpoutavější. Kupříkladu nástup první regulérní skladby „Requiem aeternam“ s atmosférickými sbory je opravdu dobrý, nakonec celá tahle píseň se dost povedla…

…a není jediná, viz namátkou třeba „Dies irae“ anebo „Sanctus“. Poslední jmenovaná s výbornými „brajdovskými“ melodiemi je za mě pravděpodobně to nejlepší, co celá nahrávka nabízí. Jako dobrou bych nakonec označil i závěrečnou desetiminutovku „In paradisum“, přestože bych možná čekal, že vzhledem ke své stopáži a svému umístění v samém závěru „Epigrammata“ dokáže desku ukončit ještě o kus působivěji, podobně jako se to podařilo „Black Mountain“ na „Ex nihilo in nihilum“. Nicméně pořád jde o dobrý kus, o tom asi žádná.

Na druhé straně, na rozdíl od mnohých dalších kolegů s nadšenými recenzemi nemůžu jen nekriticky chválit. V mnohých pasážích napříč albem se Et moriemur stále drží standardních doomových postupů a právě tehdy jde o nejméně záživné momenty. Samozřejmě by se dalo polemizovat o tom, jestli lze v tak konzervativním žánru jako doom metal opustit klasické výrazivo, a přitom se stálo jednalo o doom metal, ale to už je asi na širší diskuzi. Každopádně, „Agnus dei“ a střed desky zastoupený písněmi „Offertorium“, „Communio“ a „Libera me“ mi připadá slabší. Každý z těchto songů má pár kvalitních dílčích elementů (nějaký motiv, pasáž), ale celkově nedokáže zaujmout tolik jako třeba „Sanctus“. A některé jiné chvilky se mi dost rychle ohrály, až mi brzy začaly spíš vadit (jako příklad může posloužit třeba část s mluveným slovem v „Agnus dei“).

Navzdory určitým výhradám je ale „Epigrammata“ stále sympatická deska. Minimálně z toho titulu, že mnohé její prvky jsou na poměry zastydlého subžánru docela svěží a že dokonává cestu Et moriemur k vlastnímu rukopisu. A když tohle říkám, rozhodně tím nemám na mysli jen v rámci domácích poměrů, poněvadž „Epigrammata“ je bez obav konkurenceschopná s většinou doomové produkce napříč světem. Což není jen nějaká planá frázička na podporu místní scény pod rouškou zbytečného metalo-nacionalismu, skutečně jde o album víc než lokálních kvalit. Dokonalé nicméně není.


Nikander – Sekyra prohnaná kolenem

Nikander - Sekyra prohnaná kolenem

Země: Česká republika
Žánr: stoner / sludge metal
Datum vydání: 20.4.2018
Label: Day After Recrods

Tracklist:
01. Rozpálené suky
02. Set a Distant Lie
03. Ve stínu val
04. Steel Willows
05. Rain of Needles
06. Farewell
07. Tuna tuny z bláta
08. Když podmínka odcházení ztrácí se v mlze, na níž zapomíná se 

Hrací doba: 30:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

Občas objevíte nějakou kapelu úplně náhodou. Třeba tak když listujete katalogem Day After Records a vyskočí na vás upoutávka s vydáním debutového alba tuzemské skupiny. Pak už stačí jen, aby vás zaujal kupříkladu obal, a co ještě lépe, ukázka na Bandcampu, a je to v kapse. V případě Nikander a jejich prvotiny „Sekyra prohnaná kolenem“ se tak stalo ve všech případech na výbornou, takže nezbývalo než se jen těšit na datum vydání.

Soudě dle nabídky oblečení a dokonce limitované edice alba s barevným modrým vinylem to vypadá, že se o ně label Day After Records stará se vší péčí. Na to, že se jedná v podstatě o stále novou kapelu, je to slušná podpora. Nikander měli dosud na kontě pouze eponymní singl/demo z roku 2016, na kterém se objevily dvě skladby – „Steel Willows“ a „Ve stínu val“. Obě prošly menší úpravou a dotáhly to i na dlouhohrající fošnu, jež vyšla koncem dubna.

Čeho si lze všimnout už z názvů dvou uvedených písní, je, že jedna je v angličtině a druhá v češtině. A takhle půl na půl je tomu i v případě „Sekyry prohnané kolenem“. Více po chuti mi jsou ty české, jednak je to sympatické a druhak, když už si k poslechu texty čtu, tak mě to i více zajímá. A ono poslouchat naléhavý krákor zpěvačky Jany o zlomených kloubech, pánvích a vředech hlouposti má taky něco do sebe. Právě vokál, zde tedy ženský, je dalším charakteristickým znamením. Asi nejvíce se přibližuje k blackovému projevu, což v kombinaci se sludgovým/stonerovým základem zní svěže a patří k přednostem desky.

„Sekyra prohnaná kolenem“ je tedy dílem temným, pořádně natlakovaným výbušností a zabaleným do příznačně špinavé krusty, která napomáhá stonerovému zvuku přidat na osobitosti. Jejich zvuk není úplně nepodobný tomu, jímž se prezentovali rozpadnuvší Gospel of the Future, však také v sestavě Nikander figuruje jejich kytarista Mika Koffin. Přesto by tu stále byl prostor pro vybudování tísnivější a ještě hnusnější atmosféry.

Sekyra se prohání hned od začátku, když za tónů úvodního fláku „Rozpálené suky“ a následující dvojice skladeb „Set a Distant Lie“ a „Ve stínu val“ zasekává své ostří hluboko do posluchačovy mysli. Masivní zvuk umocnění hutným riffováním a tvrdou rytmikou putuje od bluesových zahulených vyhrávek až po hrubší tempa. Lze slyšet ten archivní sabbatovský zvuk i drcení nástrojů po vzoru Electric Wizard, ale přesto nezní jako jejich x-tá kopie. V mém uchu jsou v tom ještě namočeni třeba domácí Mörkhimmel, ať už zvukem nebo písněmi samotnými.

Nikander

Trochu méně zajímavá mi přijde táhlá čtyřka „Steel Willows“, zato ostřejší „Rain of Needles“ zase nasazuje jehlu na správnou drážku a z té se až do konce nesjede. Tamburína uvádí „Farewell“, která je stylovým odbočením k post- melancholickým náladám, končící v klasičtější, právě mörkhimmelovské bouři. To „Tuna tuny bláta“ a „Když podmínka odcházení ztrácí se v mlze, na níž zapomíná se“ jsou opět tvrdé těžkotonážní záležitosti nedávající žádnou naději ve světlo na konci tunelu. Právě poslední zářez je tím, jejž jsem slyšel jako úplně první a dosud je asi mým nejoblíbenějším, zejména díky malátnému tempu a tlaku.

Nikander rozhodně doporučuji. Kvalitní hudby z našich luhů a hájů není nikdy dost a „Sekyra prohnaná kolenem“ mezi ni patří. Vše od skladeb, přes produkci až po obal vytvořený Jindřichem Janíčkem tvoří zajímavý materiál žádající si pozornost všech tuzemských fanoušků extrémního metalu. Celé album je volně k poslechu na kapelním Bandcampu, takže směle do toho.


Bowelfuck – Fragments

Bowelfuck - Fragments

Země: Česká republika
Žánr: grindcore
Datum vydání: 6.6.2017
Label: Rotten Roll Rex / Nice to Eat You Records

Tracklist:
01. Why
02. War Inside
03. Casket
04. Strict
05. Thread
06. I’m Not
07. Explosion
08. Better
09. Fragments
10. Trapped
11. Wasteland
12. Redemption
13. Illusion
14. Now Is the Time
15. I’m Stuck
16. Two Fields – Three Days

Hrací doba: 25:35

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Nice to Eat You Records

Vlastně by mě docela zajímalo, proč se Bowelfuck jmenují zrovna Bowelfuck. Střevní mrd, Vnitřnosťošuk nebo jakýkoliv jiný vtipno-překlad, jaký lze vymyslet – zní mi to strašně humorně. Nejsem si ovšem jist, zdali to byl záměr, jelikož muzika skupiny rozhodně nezní jako nějaká standardní tupa-tupa prča, kde je to jen o nadhledu a kamarádském pogování.

Tím nechci vzbudit dojem, že by se snad na druhé řadovce „Fragments“ nacházelo něco nestandardního v rámci žánru. Střevní mrd Bowelfuck totiž drtí agresivní grindcore ve stylu kapel jako třeba Rotten Sound nebo Nasum. Pokud tedy máte zmiňované formace rádi a album jste doposud neslyšeli, možná by vás mohlo zajímat, jelikož „Fragments“ s přehledem plní veškeré stylové náležitosti, a to v kvalitě, která není úplně zanedbatelná.

Z posluchačského hlediska by možná nahrávce slušelo, kdyby se na ní nacházelo ještě o něco víc ozvláštňujících drobností, jakými jsou třeba melodie ve druhé „War Inside“. Nepochybuji však o tom, že kotli pod pódiem to vadit nebude. Naopak groovy songů typu „Better“ či závěrečné „Two Fields – Three Days“ je tak akorát a víc by už spíš vadilo. Zároveň – a aniž bych si odporoval – bych si dovolil říct i to, že „Fragments“ by místy slušelo se ještě víc urvat ze řetězu a nabídnout ještě zběsilejší masakr.

U alba tohohle typu se to může zdát jako docela směšný požadavek. Zvlášť když na první poslech zní „Fragments“ agresivně jak hovado a pocitově sype jak debil. Když se ale člověk trochu zaposlouchá, zjistí, že Bowelfuck v průběhu jednotlivých songů poměrně často přecházejí ke středním tempům nebo hutnějším pasážím. Obojího je dost na to, aby čistokrevný kulomet a.k.a. prasopal nezabíral ani polovinu stopáže.

Tohle nicméně neberte jako nějakou zásadní výtku. Jsou spíš jen takové drobnosti, jež navíc ani nejde podložit nějakými objektivními fakty, spíš jde jen o subjektivní vjemy, s nimiž by podle mě „Fragments“ mohlo vraždit víc. Ve zlém to ovšem nemyslím, poněvadž je evidentní, že tahle fošna má dobrou úroveň i za stávající situace. Je znát, že pražské trio (které je ovšem nyní už v trochu jiném složení než při nahrávání počinu – začátkem roku kapelu opustil zpěvák a kytarista Pavel) ten svůj grindcore zahrát umí. Což samozřejmě není žádné velké překvapení, jelikož v nahrávací sestavě jsou borci, kteří za sebou mají působení ve formacích jako Destructive Explosion of Anal Garland, Pisstolero nebo Choked by Own Vomits.

„Fragments“ mi zní sympaticky i z toho titulu, že nejde o vyslovenou srandičku, taneční grind a zábavu na prvním místě. I navzdory tomu, co jsem řekl výše, totiž nelze Bowelfuck upírat, že na své druhé řadové fošně sypou poctivě a poměrně agresivně, za což dávám palec nahoru, poněvadž mi přijde, že v našich končinách převažuje právě ten humorný grind plný porna a/nebo fekálu. Takže je fajn, že na to občas někdo jde trochu ostřeji. Což ovšem neznamená, že by to nešlo ještě bestiálněji.

Vzato kolem a kolem je ale „Fragments“ docela sympatická placka. Vím, že se k ní už nebudu v budoucnu vracet (ostatně grindy, k nimž bych se zpětně vracel, bych s klidem napočítal na prstech jedné ruky), ale teď, když jsem ji poslouchal na recenzi, to za mě bylo dost oukej. Což asi není úplně blbé hodnocení, když vezmete v potaz, že grindcore není můj denní chleba a nepatří k mým top žánrům.


Blues for the Redsun / Omm – Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates

Blues for the Redsun / Omm - Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates

Země: Česká republika / Slovensko
Žánr: sludge / doom | ambient / drone
Datum vydání: listopad 2017
Label: Analog Freaks Records

Tracklist:
Sida A – Blues for the Redsun:
01. Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates

Sida B – Omm:
02. Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates (o /\/\ /\/\ rmx)

Hrací doba: 36:02

Odkazy Blues for the Redsun:
facebook / bandcamp / bandzone

Odkazy Omm:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Blues for the Redsun

Aktuálnost nahrávky, o níž se dnes budeme bavit, je asi diskutabilní. Což samozřejmě není její chyba, spíš moje, že jsem se neodhodlal psát o „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ dřív. Teď už to možná zajímá málokoho, ale to je náš standard, že recenzujeme všechno o půlroku později než všichni okolo. Kdo chce ale vidět závody, ať si táhne sportovat na stadion a nechodí na stránku o obskurní hudbě. Pro nás je důležitější poslouchat a psát v momentě, kdy je na to odpovídající rozpoložení a příhodná doba. A ta v případě „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ nastává právě teď.

O aktuálnosti počinu lze ovšem diskutovat ještě z jednoho úhlu pohledu. Než se k němu ovšem dostaneme, nejprve si formálně představíme, s čím vlastně máme tu čest. Audiokazetu limitovanou 80 kusy (moc hezký ručně dělaný obal je buď zlato-černý nebo černo-zlatý) sdílejí Blues for the Redsun a Omm. Na první pohled se nicméně zdá, že tím „důležitějším“ na kazetě je česká těžkotonážní tryzna.

Blues for the Redsun zde totiž předkládají vlastní skladbu „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“, což ale není žádná novinka. Všichni příznivci formace jistě vědí, že jmenovaný kus byl k poslechu uvolněn již začátkem roku 2016 jakožto digitální singl. Aktuální audiokazeta je však, pokud se nemýlím, jeho premiérovým uvedením na fyzickém nosiči.

Druhá strana v režii Omm – nebo také o /\/\ /\/\, chcete-li – nabízí taktéž stopu s názvem „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“. Jde totiž o remix titulního kusu od Blues for the Redsun. Ve skutečnosti je ale tato verze pojatá natolik odlišným způsobem, až ji lze skoro brát jako plnohodnotnou samostatnou píseň. Pokud je totiž mezi oběma stranami nějaká podobnost, pak se nese spíš jen v abstraktní rovině. Což lze myslím považovat za plus.

Nejprve ovšem k Blues for the Redsun, byť jejich „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ jste nejspíš již dávno slyšeli na Bandcampu kapely. Moravská pětice tímhle osmnáctiminutovým flákem formálně navazuje na svůj povedený demosnímek „Waiting for the Enlightenment“ z roku 2015, jemuž se svou kvalitou přinejmenším vyrovná.

Styl Blues for the Redsun je daný – skupina holduje nervy-drásajícímu bahennímu tempu, ultra-hnusné atmosféře, nelidskému jekotu, zahlučenému pozadí, vše namíchané do odporného koktejlu s prudce vysokou viskozitou. Přesně takové je i „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ a je to jenom dobře. Blues for the Redsun dotáhli nihilistický sludge / doom do extrému, díky čemuž jejich produkce není určena všem, ale kdo holduje temnotě, ten takový přístup jenom ocení.

„Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ v podání Omm je paradoxně přívětivější, ačkoliv spadá do hájemství drone / ambientu, což by papírově vzato mělo slibovat ještě větší zlo. Ale i to nakonec potvrzuje, že Blues for the Redsun aktuálně patří k nejsyrovějším a nejhrubějším metalovým formacím v České republice. Nicméně i verze Omm má své kouzlo, je mnohem monotónnější, hypnotičtější. Nenutí člověka vrazit jehlu do žíly a pak se jít oběsit, přesto dokáže zapůsobit.

Blues for the Redsun

Kdybych ale nevěděl, o co jde, asi bych spojitost mezi oběma písněmi nepoznal. Což neberte ani jako výtku, ani jako pochvalu, prostě to říkám jako ilustraci toho, že verze od Omm je jinde. Vládne jí ambientní linka, pod níž se převaluje dronová mlha, což je prakticky celá náplň osmnácti minut, ale posluchači minimalistických atmo-věci dobře vědí, že by takové sdělení neměli chápat v negativním smyslu. I monotónnost je cesta.

Celkově tenhle počin můžeme bez jakýchkoliv obav hodnotit kladně. Obě strany jsou hudebně zajímavé a dokážou zprostředkovat slušný zážitek, takže nijak nevadí, že první song je známý už dva roky a druhý je formálně předělávkou prvního. Důležitý je nakonec dojem a ten je výborný.

Omm


Vole – Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit

Vole - Nikdo vam nemuze dat tolik kolik my vam muzeme slibit

Země: Česká republika
Žánr: hardcore punk / noise rock
Datum vydání: 13.12.2017
Label: Stoned to Death

Tracklist:
01. Vole
02. Noční psi
03. Skini
04. Perón
05. Tkaný ocas
06. Kaufland
07. Neraddeach
08. Mrzácký ráj
09. Jeden svět
10. Ortel

Hrací doba: 17:11

Odkazy:

Špinavého hardcore punku není nikdy dost. Tím spíše jedná-li se o českou tvorbu s českými texty. To nabízí pražská kapela s poetickým názvem Vole. Koncem minulého roku vydali první dlouhohrající dílo pojmenované blaníkovsky, „Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“. Ve stejný den, tedy 13. prosince, vyšlo také jejich první ípko, takže na kontě mají všehovšudy odškrtnuty dvě nahrávky.

„Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“ obsahuje deset skladeb a celé to má něco málo přes čtvrt hodiny. Tedy klasické žánrové standardy. Album je zabaleno do zajímavé obálky, kterou má na svědomí zpěvák Tomáš Mitura, jakožto absolvent Akademie výtvarných umění v Praze, dá se říci, odborník.

Tvorba Vole spočívá především v dělání bordelu. Jak už jsem řekl v úvodu, je to špína, ale ne pouze způsobená účelově produkcí, ale také samotnou hudbou. Občas je všechno jasně čitelné, ale jsou zde i momenty, kdy se to všechno mydlí dohromady a vzniká tak jedna velká hluková koule. Základ je v klasickém punku, ale ten přesah zasahuje od noisu, přes crust až po grindcore.

Důležité je, že veškerou tu chaotičnost a lavinu nasranosti tomu věříte. „Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“ je ideálním albem v případě, že se chcete uvolnit, vypnout mozek, nechat se ničit touhle změtí a zároveň dobít energií. Celá placka je tak krátká, že poslech uteče raz dva, a to je v tomto žánru jenom dobře. Žádné zbytečné natahování. Ostatně jsem se dočetl, že podobně krátké jsou i jejich koncerty, jelikož jsou tak intenzivní, že déle to prostě nejde. To už sice trochu smrdí klasickými promo kecy okolo, ale budiž.

Jsem rád, když česká kapela používá české texty, hlavně v žánrech, kde tomu není tak úplně pravidlem. Stejně tak to oceňuji u Vole. Jediný malý problém zůstává, že rozumět textům je v tom hluku docela problém. To samozřejmě neberu jako výtku, k hudbě, kterou hrají, to prostě patří. Možná, že deska obsahuje uvnitř obalu také texty, já jsem však „Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“ poslouchal pouze z Bandcampu labelu Stoned to Death, kde nejsou k dispozici. Asi nejzřetelnějším bodem celého alba, co se textů týče, je konec třetí pumelice „Skini“, která končí jasným „kurva“. Ale abych zase nepřeháněl, ucho trénovaného punka dokáže odposlechnout minimálně tak polovinu textů.

Asi nemá úplně smysl vypichovat nějaké světlé momenty, jelikož lze celou nahrávku brát jako jeden světlý moment. Ať už vezmete kteroukoliv píseň, každá nabízí ten podobný nářez, a když vám tento styl sedne, nenajdete tu nic nepovedeného nebo navíc. Když už jsem se k nějaké pasáži vracel, tak většinou k úvodní dvojici nebo sedmé „Neraddeach“. Nelze čekat, že by tu bylo něco, co by vás doslova ohromilo, ale zároveň je nahrávka daleko od všudypřítomného nudného průměru. Nejlíp funguje si to jednoduše pustit celé na jeden zátah. A třeba hned několikrát za sebou.

„Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“ bez většího váhání vřele doporučuji všem, ať už posloucháte v tvrdší hudbě cokoliv. Škoda, že jsem se k Vole dostal až po Novém roce, jelikož jinak by bylo vhodno jejich prvotinu zařadit mezi nejlepší výtvory československé scény uplynulého roku. Závěrečný verdikt a doporučení zní: prostě si to pusť, vole, a uvidíš, protože Vole jsou správně smradlavý a mají co nabídnout.


War for War – In Situ

War for War - In Situ

Země: Česká republika
Žánr: parodie na elektronickou hudbu
Datum vydání: 27.3.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Ozbrojené stroje
02. Arsenik
03. Vůz hořel
04. Svod
05. Důlní díla
06. Pohaslé město
07. Digitron

Hrací doba: 34:44

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

Kdysi dávno byl War for War projektem, jenž produkoval nijak zvlášť zajímavý agresivní black metal s válečnou tematikou. Po tomhle prvotním období se jeho tvorba začala stáčet mnohem zábavnějším směrem, hudebně i tematicky, až v jednom momentě – konkrétně v období alba „Věž smrti“War for War aspirovala na pomalu nejzajímavější kapelu, na níž se Lord Morbivod podílí či podílel.

Tím spíš zamrzelo, když se následně Morbivod rozhodl pustit War for War k ledu. V jednom momentě se sice vrátil koncertně, ale k plnohodnotnému návratu došlo až mnohem později. A jak jsem si kdysi myslel, jaká to není škoda, že War for War končí, nyní musím razit zásadně opačný názor – věčná škoda, že se tohle jméno na českou metalovou (?) mapu vůbec vracelo a radši nezůstalo pohřbené v minulosti.

S obnovou činnosti v roce 2016 Morbivod přistoupil k docela překvapivému kroku. Do skupiny jako zpěvačku přibral Lenku Machovou, jež svým vokálem před mnoha lety ozdobila první dvě desky Ador Dorath. Ze zajímavého spojení ovšem zajímavá muzika nevzešla ani náhodou. Diplomaticky řečeno, „Illud tempus“ byla velmi rozpačitá nahrávka. Řečeno o něco méně diplomaticky, leč blíže pravdě – „Illud tempus“ bylo dost nepovedené album. Řečeno nediplomaticky, nicméně tentokrát plně upřímně – „Illud tempus“ byla nebetyčná sračka.

Kdyby mi ovšem někdo v době po vydání „Illud tempus“ řekl, že tohle ani zdaleka není nejhlubší dno, na nějž svého času (relativně) dobrá formace může klesnout, věřil bych mu při svém tehdejším znechucení jen těžko. Dnes je to realita. Nejnovější počin „In Situ“ je natolik nepovedený, až se člověku – ty vole, fakt bych nečekal, že něco takového někdy budu muset napsat – skoro začne stýskat po „Illud tempus“. Už jen tohle prohlášení by vás mělo dokonale odradit, ale jestli máte silný žaludek, čtěte dále. Přiložený přehrávač však aktivujte jen v případě neodbytného návalu masochismu.

Že se „In Situ“ prakticky vymanilo z metalových okovů, je tím posledním, co by mi vadilo. Naopak si myslím, že zbytečné lpění na žánru mnohým metalovým muzikantům spíše škodí. Nová deska War for War ale není skutečnou elektronickou deskou, jako spíš lacinou napodobeninou elektronických žánrů. Vím, že Morbivod posluchačsky vidí (respektive slyší) i za hranice metalové muziky, ale s veškerou úctou k němu mám pocit, že skladatelsky už jiné žánry interpretovat neumí.

Vypadá to přespříliš příkře? Jak jinak si mám ale vysvětlit, že „In Situ“ zní tak strašně povrchně, tak hloupě? War for War zde předkládají tupou diskošku, která se dá poslouchat jen s velkým sebezapřením… takže se reálně poslouchat nedá. Nic jiného to jednoduše není, jelikož na „In Situ“ neslyším žádnou žánrovou integritu nebo tvář. Není tu nic, co by byť i jen vzdáleně naznačovalo, zdali chtěl Morbivod stvořil EBM, industrial, dark electro nebo cokoliv jiného… je to absolutně prostoduché, prvoplánově „tucavé“, a když se ozve kytara, nezní to o nic lépe. Na „In Situ“ mají War for War blízko třeba k pozdějším Semargl, což by rozhodně nikdo neměl chápat jako plus. Akorát s tím rozdílem, že u Semargl alespoň byla nějaká nadsázka, což o War for War, obávám se, tvrdit nelze. Špatný dojem navíc umocňuje Lenka, jejíž vokál zde obtěžuje ještě víc než na „Illud tempus“, což je sakra co říct.

War for War

Kdo mi nevěří, ať si pustí třeba „Arsenik“ nebo „Digitron“… to je prostě tak špatné, až bych řekl, že to mluví samo za sebe a letmý poslech by měl stačit každému, aby pochopil, že tady se hraje muzika, která si zaslouží pouze opovržení. Možná, že to uspokojí někoho, kdo v takzvaně elektronických žánrech nemá sebemenší přehled, což bych ještě dokázal pochopit, protože vím, že když jsem svého času tohle začínal poslouchat, taky se mi líbila prakticky jakákoliv píčovina, poněvadž chvíli trvá, než si člověk vytvoří určitý náhled na danou věc. Nevěřím ovšem tomu, že by se kdokoliv, kdo má alespoň základní přehled, z „In Situ“ nevyzvracel.

Možná někdo může opáčit, jaký je rozdíl mezi „In Situ“ a třeba „Technologií těžby“„Věže smrti“, která se nesla v podobném duchu. To je dobrá otázka, nicméně na ni lze odpovědět lehce – „Technologie těžby“ i navzdory jisté lacinosti dokázala fungovat jako vtipná vsuvka na jinak blackmetalovém albu. A s odstupem času je taky dost otravná, ačkoliv stále poslouchatelnější než cokoliv z „In Situ“. Nicméně poslouchat tohle přes půlhodiny… to nechceš.

„In Situ“ je dle mého názoru po všech směrech nepovedená, chabá a vysloveně debilní nahrávka. Netuším, zdali Morbivodovi totálně jeblo, anebo má tohle být jen obrovský trolling, ale žádné jiné alespoň trochu srozumitelné vysvětlení mě nenapadá. Je-li tohle myšleno seriózně a autoři si za tím hodlají skutečně stát, tak je tu něco hrozně špatně, protože tady se bavíme o žhavém kandidátovi na sračku roku.