Archiv štítku: CZE

Česká republika

Mayhem, Inferno: Purgatorium Europæ Septentrionalis Tour

V koncertním eintopfu jsem zmiňoval výlet do maďarské Budapešti za koncertem Mayhem a tuzemských Inferno. Přiznám barvu, že jsem tam nejel se pouze mrknout na koncert, ale společně s Infernem, jimž jsem v rámci turné vypomáhal převážně s prodejem merche, ale i taháním beden, tlumočením, managováním a vším možným, co se zrovna naskytlo. Neberte to, prosím, jako chvástání. Tímto chci osvětlit původ všelijakých bonusových a zákulisních informací, jež se v následujících řádcích objeví. Plnohodnotný tour report, který by detailně rozvedl každou štaci Inferna na Purgatorium Europæ Septentrionalis, nemám čas ani chuť psát. Proto tato kratší, zhuštěnější forma, kde hraje prim maďarská zastávka s příležitostným ohlédnutím za předchozími koncerty, jichž jsem byl svědkem. Pro pořádek, celé turné čítalo dvaadvacet zastávek. Před Mayhem obvykle hráli britští Dragged into Sunlight, na vybraných koncertech bylo předkapel více. Inferno pak byli přizvání na koncerty v Itálii (Milán), Slovinsku (Nova Gorica), Chorvatsku (Záhřeb), Srbsku (Bělehrad), Bulharsku (Sofie), Rumunsku (Brašov) a Maďarsku.

Do Budapešti, konkrétně ke klubu Dürer Kert, přijíždíme někdy ve tři, členové Mayhem crew mezitím tahají koncertní vybavení do sálu. Takže abychom si nepřekáželi, Infernovské bedny apod. jsou prozatím ponechány ve vozíku, jdeme si prohlédnout klub a backstage. Organizace této zastávky byla v rukou člověka, který se na tour Norům staral o prodej merche, a také se ukázalo, že v minulosti Infernu zorganizoval už nejeden maďarský koncert, zkrátka starý známý. Přístup ke kapele byl tedy po nějaké době opět profesionální a vřelý. V takovém Rumunsku a Bulharsku bylo nutné si vydupat i blbou vodu do backstage; prý neobdrželi rider…

Mayhem, Dragged into Sunlight, Inferno

Každý koncert na tour měl jasný rozpis. Příjezd, vyložení věcí Mayhem, sestavení pódiového vybavení, zvukovka. Na předkapely zpravidla došla řada někdy kolem páté nebo šesté, v čase večeře a cca dvě hodiny před otevřením klubu pro veřejnost. Nejinak tomu bylo v Budapešti. To už jsme měli všechny věci dávno vyskládané někde poblíž pódia, bicí sestavené. Stačilo vše vytahat na stage, zapojit a začít zvučit. Pokud bylo Inferno jedinou předkapelou, byl tento proces jednoduchý, tentokrát ale bylo nutné se o čas podělit s domácími Sear Bliss. Domluvilo se sdílení bicí Inferna, bubeník Sear Bliss si pochopitelně dotáhl své vlastní činely, dvojšlapku a šroťák. Problém ovšem nastal, když si Maďaři začali protahovat svou zvukovou zkoušku a čas, kdy mělo být vše hotovo a vyklizeno se neúprosně blížil. Organizátor kvůli tomu posunul dobu, kdy mohlo publikum vstoupit do sálu a zaručil se za úplný set Inferna, i kdyby to mělo znamenat zkrácení vystoupení Maďarů. Tak jako tak, situace začala být mírně chaotická. Při rychlém zvučení se zjistilo, že bubeníkovi nefunguje odposlech (ten se musel vyměnit) a na závěr taky přestal Ska-gulovi fungovat zesilovač, což se řešilo zapůjčením kytarového zesáku Sear Bliss, čímž si aspoň vyžehlili škraloup.

Ironií osudu bylo, že navzdory dlouhé zvukovce měli domácí podstatně horší sound než Inferno. Zvučil jim totiž člověk z klubu, zatímco Inferno mělo svou „vlastní“ zvukařku. Ne, žádná slečna s námi v dodávce necestovala. Věc se měla tak, že na první zastávce v Miláně se místní zvukař příliš nepředvedl a z masivních repráků (italský klub byl opravdu veliký) burácela hlavně basa, šroťák a řev. Tore Stjerna, který nahrával poslední dvě desky Inferna, zvučil Mayhem a největší měrou se zasloužil o to, že Inferno na těch několika zastávkách tour vystoupili bez nutnosti si support slot draze zaplatit, kapele opět podal pomocnou ruku. S výjimkou Itálie a Rumunska (kde byl naopak místní zvukař velice schopný) Inferno zvučila jeho asistentka. I když jisté zkušenosti se zvučením francouzských kapel již měla, s Čechy se snad ještě trochu otrkávala. Ale vždy bylo zajištěno, aby se hudebníci na pódiu slyšeli a do lidí šel slušný zvuk. Tore se obvykle nacházel někde poblíž a sem tam poskytl nějakou připomínku, případně pomohl s technickým problémem.

Inferno

Když bylo v Dürer Kert jakžtakž nazvučeno, hudebníci naběhli do backstage se nalíčit. Mou povinností bylo připravit na stage svícny, pití, zadat instrukce osvětlovači apod. Podobně to probíhalo i na dřívějších štacích. Pak už jsem maďarský koncert sledoval ze zadního rohu sálu, kde jsem prodával zbývající trika a CDs Inferna, namačkaný vedle stolu, kde byl pro změnu merch ostatních kapel.

Z hlediska čistě technického a hudebního lze říci, že Inferno v Budapešti odehráli svůj nejlepší koncert tour. Zvuk byl zezadu velice dobrý, snad jen úvod „The Firstborn from Murk“ zněl ještě trochu chaoticky, ale vše bylo brzy srovnáno. Vizuální stránka se také povedla. Nestávalo se na koncertech pokaždé, aby do klubu dorazil i lokální osvětlovač a světla Mayhem během tour použít nešlo. Obvykle se aspoň zhaslo a pódium osvětlovala statická červená světla. Ale na Slovinsku do muzikantů dokonce praly ostré bílé reflektory. V Itálii byla světelná show moc hezky zvládnutá, zodpovědný člověk se také neostýchal použít mlhu, avšak dojem pohřbíval již zmíněný zvuk. V Rumunsku byl také schopný a vstřícný osvětlovač, ale po chvíli začal instrukcím navzdory používat kdejaké debilní blikance a na kus jedné skladby se dokonce rozsvítil celý klub, který byl mimochodem dost „teplý“. V Maďarsku bylo konečně vše víceméně v pořádku.

Statičnost patrná na některých z úvodních koncertů tour z Inferna opadla již definitivně a hlavně se jim povedlo zahrát koncert bez přehmatů a nedorozumění na stagi. Nenechte se mýlit, něco takového se kolikrát nevyhnulo ani Mayhem. Hlavním důvodem zde bylo, že se kapela teprve sehrávala s novým bubeníkem, jehož můžete znát z působení v Pandemii nebo z debutu Secret of Darkness. Ten se v kapele uvedl poprvé cca týden před tour s Mayhem na koncertě v Ukrajině, a když bylo vše v pořádku, tak hnal hudbu opravdu nemilosrdně a intenzivně kupředu. Původně vypočítaný pětatřiceminutový set dokázal svou rychlostí i o něco zkrátit. Avšak vzhledem k výše uvedenému nebylo ještě možné secvičit skladby z novinky „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“, a tak byl set Inferna v Budapešti a jinde následující: Intro, „The Firstborn from Murk“, „Altar of Perversity“, „The Funeral of Existence“, „Whisper of Hope in Tears of Blood“, „Holy Poison“. Byl-li někde poskytnut delší hrací čas, tak se končilo s „Eaten by Rats Forever“. Bez proslovů a prostojů, pouze cca půlhodina intenzivní a ponuré blackmetalové nálože.

A podobně jako všude jinde, i v Budapešti náležel úplný začátek koncertu našinců malému hloučku lidí. Fanouškům, co kapelu již znali a nedočkavcům, kteří si na Mayhem chtěli urvat flek vepředu. Ale v průběhu první části „The Firstborn from Murk“ se plac před pódiem důstojně zaplnil a myslím, že pár stovek lidí vystoupení Čechů zhlédlo pokaždé. V Maďarsku byla odezva průměrná – potlesk a křik – pár lidí si koncert užilo s větším nadšením, avšak vroucí, uřvaný kotel jako v Srbsku nebo Bulharsku se nekonal. Set skončil, Adramelech se s publikem v krátkosti rozloučil, hudebníci odešli se odstrojit, aby bylo pódium co nejrychleji vyklizeno pro další kapelu.

Sear Bliss

Jak jsem uvedl výše, Sear Bliss měli skutečně zvuk jako z prdele. Než začali naostro, z hlukové koule vyčníval jen mlaskavý kopák, ale naštěstí ještě došlo k jakési úpravě, takže se daly jakžtakž zachytávat riffy. Ani to však moc nepomohlo. Ještě kdysi na festivalu Blacklights ve mně Sear Bliss zanechali docela pozitivní dojem (i když si pamatuji, že měli nějaké technické problémy), zde ale nepomohly ani celkem poutavé linky pozounu. Muzikanti na pódiu energicky kalili, bez odezvy to rovněž nebylo, ale jinak celkem nuda.

Co se týče domácích předkapel, které jsem na tour viděl, tak ani v Rumunsku to nebyla žádná sláva. Indian Fall se předvedli se zajímavým atmosférickým black metalem, až mi bylo podivné, že se setkali s tak nízkou odezvou domácích. Jenže rumunští metalisti byli docela divní, takže se samozřejmě mohli zbláznit z úvodních Syn ze șase tri, což byl dle mého názoru děsně laciný a vyprázdněný „kinder black“.

Syn ze șase tri

Pokud vás zajímá, jak hráli Dragged into Sunlight, kteří válcovali publikum na většině zastávek tour a s Infernem hráli v Miláně a slovinské Nové Gorici, tak vás odkáži na detailní report Marastmusic z jejich pražského koncertu, kde to evidentně vypadalo velice podobně. Britové to do lidí prali opravdu intenzivně a koncertně se předvedli lépe než Inferno. V Itálii, kde to dovolila velká stage (vlezly se zde bicí soupravy všech tří kapel a ještě bylo místa dost), měli s sebou kromě velkého kostěného stojanu i televizní obrazovky, které promítaly samé hezké věci; Klip k „Visceral Repulsion“ napoví o jejich nátuře víc.

Nu a nyní již k samotným Mayhem. Kvůli Attilovi by se dalo říct, že v Maďarsku měli takřka domácí koncert. Klub měl uvedenou kapacitu 900 lidí a jistě nechybělo mnoho k vyprodání. Podobný dav jsem viděl jen v Itálii a Chorvatsku, kde byly ovšem větší sály. V menších klubech jako ve Slovinsku a Bulharsku byla doslova hlava na hlavě, Srbsko bylo velikostně někde mezi, ale lidí bylo taky plno. Jen to Rumunsko vypadalo trochu prořídle s těmi, odhaduji, 300+ platícími v prostorném klubu.

Když technici Mayhem dodatečně zkontrolovali, zda je na pódiu vše v pořádku, ještě jednou se rozsvítil sál, do kterého zaznělo, aby lidé, vzhledem k podstatě vystoupení, nechali své mobily v kapse anebo alespoň fotili bez blesku. Asi si dovedete představit, s jak velkým úspěchem a pochopením se toto setkalo. Sál poté potemněl, pódium zahalila hustá, modře prosvícená mlha. Ambientové intro prořízl až Hellhammer a s úvodním riffem „Funeral Fog“ se na pódium dostavila většina hudebníků v kápích. Černobíle znetvořený Teloch, kníratý a nenalíčený Ghul, dokonce i Necrobutcher se zahalil, i když jsem si říkal, zda jeho obvyklé „civilní“ vystupování přeci jen není v rámci Mayhem přirozenější. Kytaristé na sebe pozornost příliš nestrhávali, ale své vystupování měli promyšlené, zvláště Ghul se dokázal pohybovat velice teatrálně, bez toho aby to působilo trapně. Necrobutcher do publika vrhal intenzivní pohledy a netradiční kápi navzdory byl jednoduše sám sebou. Hellhammera šlo za bicí hradbou sotva vidět, tedy pokud jste zrovna neměli to štěstí ho vidět z backstage nebo nějak z boku.

Hlavní pozornost publika samozřejmě patřila Attilu Csiharovi, který za výrazných ovací přišel na pódium těsně před začátkem svého prvního vokálního partu. Jeho hlasový projev byl „uječenější“ a ne tak hluboký, avšak veškeré excentrické kreace zvládal, dovolím si říci, že mnohem lépe než svého času na „De mysteriis dom Sathanas“. Přeci jen za tu dobu urazil dlouhou cestu. Byl to hlavně on, kdo vystoupení dával autentickou magickou patinu. Zaklínal spoluhráče i publikum, a když se před závěrečným dvojblokem „Buried by Time and Dust“ a „De mysteriis dom Sathanas“ celá kapela sešla u přistaveného oltáře přivolat duchy zemřelých, věřil jsem, že Mayhem nemají onu okultní teatralitu jen odkoukanou od jiných kapel. Attila mezi skladbami příležitostně odbíhal se přelíčit, převléct či upravit ohavnou masku, která mu po nějakou dobu překrývala tvář, některé ambientní předěly doplňoval svým hlasem a jednu skladbu uvedl alikvótním zpěvem zcela sám (mám pocit, že to byla vždy „From the Dark Past“, ale jistý si tím už nejsem).

„De mysteriis dom Sathanas“ bylo přehráno v celé své délce, minutáž lehce natáhly zmíněné předěly a úplný závěr, kdy Attila stál na pódiu osamocen a posunky ještě publiku sděloval své šílené poselství. Koncertní performance byla promyšlená do posledního detailu a sekundy. Vizuálně možná lepší ve velkých halách, ale na menších a středních pódiích, jako právě v Budapešti, to bylo mnohem intenzivnější a snad i magičtější, i když zde podobně jako v dalších „menších“ klubech show mírně trpěla přemírou mlhy. Zezadu jsem skrze kouřovou clonu sotva viděl obrysy hudebníků. Nebylo zde také možné tak dobře obdivovat mnohé barevné zástavy a kulisy. Například na velkých pódiích za Hellhammerem visela obrovská plachta Nidaroské katedrály, jež díky osvícení působila až plasticky. Teprve až na poslední dvě skladby se za bicími rozprostřely tváře tří hlavních aktérů „De mysteriis dom Sathanas“, které byly v Maďarsku vidět po celý set.

Některé pódiové zástavy rovněž skrývaly čtyři kostěje v kutnách. Ty byly odstraněny až na poslední skladbu a nasvícení „nekromniši“ dále podkreslili morbidní auru titulní hymny „De mysteriis dom Sathanas“. Světelná show byla výtečná a marně vzpomínám, zda jsem v rámci metalového koncertu někdy viděl tak detailní a poutavé efekty. Prsty osvětlovače tančily po konzoli takřka neustále. Vystoupení bylo mimo jiné doplněno mnohými nacvičenými detaily. Například když Attila poprvé stáhl Necrobutcherovu kápi v „jeho“ basové pasáži ve „Freezing Moon“ a soustředila se na něj všechna světla. A vůbec samotný úvod této skladby, kdy se potemnělým sálem neslo lipské „when it’s cold and when it’s dark, the freezing moon can obssess you“, dovedl každé publikum rozhicovat až k nepříčetnosti.

Mayhem

Jedinou vážnější výtku bych vznesl vůči rychleji odehrané „De mysteriis dom Sathanas“, ale mám pocit, že zrovna v Budapešti tuto skladbu zahráli „správně“. Nelidské zrychlení „Buried by Time and Dust“ bylo samozřejmě v naprostém pořádku. Tu a tam se stalo, že se hudebníci v skladbách nesešli zrovna nejlépe, chyby bylo ovšem možné zaznamenat, jen pokud jste dávali dobrý pozor.

Nabízí se samozřejmě otázka, jak by asi koncerty Mayhem působily za podmínek, jaké mělo například Inferno. Ale jsem přesvědčen, že zážitek by to byl silný tak jako tak. Ne, Mayhem nepředvedli to úplně nejlepší a nejsilnější, co jsem v rámci blackmetalových vystoupení kdy zažil, ale přesto. Společně s dalšími mnoha zážitky, které zde zůstanou nevyřčeny, se jednalo o něco, na co v životě nezapomenu.


Haades – Deep Space 9

Haades - Deep Space 9

Země: Česká republika
Žánr: hip-hop / horrorcore
Datum vydání: 8.3.2017
Label: ZNK

Tracklist:
01. Odlet (Intro)
02. To je to, co chci
03. Čáry, byt, kurvy, chlast
04. Nejdu spát
05. Potíže [feat. Řezník]
06. Koothrappali
07. Truman Show
08. AuraMorf
09. Vyšší bytost
10. Dope Fiend
11. Bezvědomí
12. Zpátky na zem

Hrací doba: 38:20

Odkazy:
web / facebook

Přijde mi, že v horrorcorovém ranku vznikají nová alba docela rychle. Není tu moc běžné, aby někdo kutil album x let, když je jinak aktivní. O „Deep Space 9“ se mluvilo relativně dlouho, a ačkoliv od prvního alba „Duševní bankrot“ v reálu utekly vlastně jen čtyři roky, pocitově to skoro vypadalo delší. Vydání se stále nějak posouvalo a ještě víc jej oddálilo, když Haades loni skončil v léčebně, kde se musel poprat se svou závislostí na ilegálních substancích, k nimž měl vždy dost blízko.

A právě kolem nich se „Deep Space 9“ točí především. A z hlediska posluchače je to vlastně jenom dobře. Svého času v Terror CrewEvil Dopem dělali standardní horrorcore, jehož kvalita, ruku na srdce a čisté víno do sklenice, nebyla navzdory několika zábavným momentům nijak valná (což nezabránilo tomu, aby se Terror Crew na domácí žánrové scéně stali kultem). Na sólovém debutu „Duševní bankrot“ byl Haades mnohem zajímavější, nejvíc se zde věnoval své další vášni, a sice gamblerství a cpaní prachů do automatů, což doplnil několika horrorcorovými tracky. Nicméně i navzdory tomu, že šlo o výrazně lepší desku než „Za hranicí lidskosti“, ještě to nebyl strop a byl tu potenciál na víc. A ten se konečně podařilo zužitkovat právě na novince.

Důvodů je hned několik a jedním z nich je skutečnost, že „Deep Space 9“ má něco, co ještě neměla žádná nahrávka, na níž se Haades podílel. Není to totiž sbírka písniček, nýbrž opravdová deska. Má svůj vývoj, náladu a nejlépe funguje jako celek, nikoliv po jednotlivých skladbách. Na podporu takového tvrzení si mohu vzít třeba song „Truman Show“, který mě samostatně po vypuštění videoklipu nijak zvlášť neoslovil, ale v rámci alba funguje.

„Deep Space 9“ tahle monotematičnost velice sedí – hlavně díky tomu, že za albem nestojí póza, jak je nejen v horrorcoru, ale ve velké míře vlastně i v dnešním hip-hopu obecně zvykem, ale ukrývá za ním skutečný lidský příběh. Možná přikrášlený trochou, řekněme, umělecké tvořivosti, možná ne, to jsem schopen posoudit. Ale ať tak či onak, Haades má tentokrát zjevně co říct a má to nějaký smysl, není to celé jen nadsázka jako třeba kdysi Terror Crew. A právě díky té uvěřitelnosti je „Deep Space 9“ tím nejlepším, co Haades doposud natočil.

Výše jsem zmínil, že má „Deep Space 9“ určitou jednotnou náladu, což možná není něco, co byste očekávali od někoho jako Haades. Přesto má deska takovou zvláštně schizofrenní atmosféru, která celému počinu jen přidává. Je to zásluha především povedených beatů, byť je mají na svědomí celkem čtyři lidé. Většinu z nich ale dodal jistý Yaakub a právě jeho kousky jsou asi nejlepší. Stejně tak je vzhledem k nátuře „Deep Space 9“ dobrou volbou, že se neobjevují téměř žádní hosté. Feat dodal pouze Řezník do tracku „Potíže“ a je to jen důkaz, že bez hostovaček je počin lepší. Ne, že by to Řezník nedal dobře, naopak se mu sloka sama o sobě povedla, jen tam zas rapuje o nějakém kouření péra a na albu to působí jako pěst na oko. Nicméně nejen díky němu „Potíže“ obecně patří k tomu slabšímu na placce.

Radši se přesuneme k nejlepším songům. V první polovině „Deep Space 9“ se rovněž nacházejí povedené kusy, hlavně jde o „Odlet“, „Nejdu spát“ a našlapanou „Koothrappali“ (asi nejvýraznější hit). To opravdu nejlepší ovšem přichází až v závěru alba. Část od „AuraMorf“ až do konce je skutečně výborná, atmosféra je hutná a úpadek do spirály fetu hodnověrný.

Zcela dokonalé „Deep Space 9“ jistě není, to netvrdím. Velmi dobrá deska to však dle mého je a zejména závěr jí nasazuje korunu. Poslední týden ji točím každý den a pořád mě upřímně baví, což je ve finále vždy to nejdůležitější.


Heiden, Dying Passion, Somnus Aeternus

 Heiden, Dying Passion, Somnus Aeternus

Datum: 3.2.2017 / 28.1.2017
Místo: Praha, Modrá Vopice / Ostrava, Barrák
Účinkující: Dying Passion, Heiden, Somnus Aeternus

Praha, 3.2. (Onotius):

Jak jsem již nastínil v únorovém vydání koncertního eintopfu, na pražskou zastávku turné Svlékni tmu jsem byl vskutku zvědav. Měla se zde totiž objevit hned trojice kapel, jejichž jména na tuzemské scéně poměrně značně rezonují, a já přitom ani jednu z nich do nynějška neměl tu čest okusit naživo. Například pro brněnské Heiden jsem měl vždy trochu slabost, ať už mluvíme o jejich blackové, post-metalové nebo baladické tváři, a do podobné pozice se díky svému druhému albu „Exulansis“ v mých očích vyšplhali i jejich doomoví kolegové Somnus Aeternus. Ryze českou soupisku doplňovali služebně nejstarší a obecně celkem chválení, byť mnou zatím nepříliš prozkoumaní Dying Passion ze Šumperka. A zajímavá akce byla na světě. Pražská zastávka se konala v klubu Modrá Vopice. A jaké dojmy z téhle akce nakonec opanovaly?

Je pár minut před osmou, já se rozvážným krokem šinu po namrzlém chodníku a nechávám se navigovat směrem ke klubu, který jakkoliv je pro akce podobného formátu celkem oblíbený, mně se do nynějška vyhýbal. Kvůli své neznalosti lokality dorážím na místo až ve chvíli, kdy už Heiden spouští první tóny meditativní balady „Poslední list“. A tak jakmile zaplatím vstupné, rovnou se zařazuji do hlediště.

Heiden mě překvapují, ale abych řekl pravdu, ne úplně pozitivně. Nemám nic proti jejich intimnější tvorbě, jejíž střípky se začaly objevovat už na „Dolores“ a vygradovaly na baladickém „Na svůj příběh jsme sami“, jenomže když už se kapela rozhodne pro měkčí muziku s melodickými čistými vokály, bylo by fajn, kdyby ty vokály na koncertě měly charisma a vynikly. Což se bohužel neděje a dost to celkový dojem nabourává. Mám zkrátka pocit, že to Kverd naživo moc nedává, melodie si upravuje a mění frázování. Nejvíc tohle pozoruji na písni „Dva“ z poslední desky, v níž melodie sloky začínající slovy „Na oběžné dráze dýchám hvězdný prach“ oproti desce naprosto ztrácí svou sílu a zní bohužel poněkud mdle. Instrumentálně je však všechno v pořádku a Heiden se snaží své limity dohnat upřímným vyzněním a komunikací s fanoušky.

Slušelo by se zmínit, že zazněla i zbrusu nová skladba – jakýsi testovací vzorek z nového materiálu. Ta překvapuje rockovým feelingem, ale zachovává si i klasickou Heidenovskou zádumčivost. Nicméně takhle na první poslech ještě úplně nevím, zda se jedná o krok dobrým či špatným směrem. Blackmetalové období kapela zřejmě nechává za sebou, ale z post období zazní „Kolik času zbývá““A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” a na závěr tradiční „Dnešní noc je žena“„Dolores“. Především první jmenovaná celkem pěkně graduje, takže nakonec přeci jen ledy trochu povolí. I přesto se po vystoupení nemohu zbavit lehké pachuti toho, že jsem čekal nesrovnatelně víc.

Heiden

Během pauzy, v níž probíhá tradiční přestavba scény, se v prvních řadách shlukuje relativně početná partička fotografů – což mě celkem překvapuje vzhledem k tomu, že tolik se jich často nevidí ani na o něco větších akcích zahraničních kapel. Fanoušci zatím popíjejí, prohlíží si merch (který je zde rozšířen i o stánek se zahraniční produkcí), baví se a netrpělivě vyhlíží, kdy už konečně na pódium nastoupí šumperští náladotvůrci. Netrvá dlouho a skupina poprvé hrábne do nástrojů. Takhle, přiznám se, že hudbu Dying Passion osobně nepovažuji za kdovíjaké terno, ale naživo to působí suverénně a celkem baví. Především silný zpěv a přesná instrumentace ukazují, že kapela za dlouhá léta existence svůj živý projev vybrousila a nyní sklízí ovoce. Samotné melodie mi sice postupně začínají trochu splývat, na druhou stranu ale jejich charisma a preciznost působí v porovnání s Heiden o poznání přesvědčivěji. Což je vlastně celkem paradoxní, neboť jsem čekal, že Dying Passion budou těmi, kdo mě tento večer zaujme nejméně. A oni nakonec předvedli velmi solidní set. Zvuk působí vyrovnaně, i když elektronické samply, jež formace poslední dobou čím dál hojněji využívá, jsou místy možná trochu upozaděné. Publikum je při jejich vystoupení asi nejpočetnější za celý večer a chvíli po skončení formálně posledního kousku si skandováním vyžádá přídavek.

Čekání na poslední vystupující večera se, jak to tak občas bývá, solidně protahuje. A publikum postupně poněkud řídne. Ti, co mají vkus, ale zůstávají, neboť vědí, že co nevidět budou rozsekáni vybroušeným doommetalovým rituálem. Somnus Aeternus nastupují na scénu a po chvíli zvučení rozjíždí naostro první pecku. Zvuk je pochopitelně řádně průrazný a hutný, avšak orientovaný spíš na basy, zatímco melodie ve vyšších frekvencích splývají. Klávesy mají trochu podivný nádech a často mi v nich unikají různé nuance, které znám z desky. Jsou zde slyšet víc tlumené táhlé melodie v hammondkovém stylu než klavírní vyhrávky – za příklad čehož může sloužit neúplně vyznívající refrén „Frostbound“.

Během prvních skladeb je sice poklidné užívání si muziky z první řady trochu narušeno šarvátkou mezi mírně podnapilým chlápkem a fotografem, ale agresivní jedinec je posléze zpacifikován a fotograf si na oplátku dává pozor, aby moc neobtěžoval fanoušky svým oslňujícím bleskem. A atmosféra je solidní, i když při letmém pohledu za sebe si říkám, že je vážně škoda, že mnozí z fanoušků předchozí skupiny už zřejmě šli někam na pivo. Tihle Brňáci by rozhodně zasloužili víc pozornosti. „Ale co, jejich chyba,“ říkám si a obracím se ke kapele, která zrovna vyhrává drtící pasáže v „Path Through Oblivion“. Nejvíc se má pozornost upíná na rytmickou složku v režii bubeníka Indiána (dříve aktivního v Arch of Hell), který naplno dává na odiv, že doom metal může být rytmicky velmi sofistikovanou hudbou. Z vokálů lezou ven hlavně growly, zatímco na čisté zpěvy musí člověk zatraceně špiclovat uši, aby něco pochytil. Přes těchto pár much mnou ale muzika Somnus Aeternus zkrátka hýbe. Pro mě nejlepší vystoupení večera. Hutné, procítěné, upřímné.

Somnus Aeternus

Koncert tří trojek – koncert konající se třetího se třetí zastávkou turné tří skupin – tedy dopadl dobře. Zklamání z Heiden částečně zalepili zábavní Dying Passion, především pak ale mocní Somnus Aeternus. Ti i navzdory své relativně krátké existenci odehráli set, který vypadal, jako by ho na svědomí měli nějací žánroví nestoři. Formální nedostatky vyrovnalo charisma. Škoda jen, že se subjektivně jaksi nemohu zbavit pocitu, že celý večer byl takový trochu roztříštěný. Možná i malinko rozptyloval polohospodský prostor Modré vopice. Ale čert to vem, i tak své návštěvy rozhodně nelituji.


Ostrava, 28.1. (Metacyclosynchrotron):

Když jsem před osmou dorazil do ostravského klubu Barrák, očekával jsem, že Heiden už budou mít kus setu za sebou. Nu, nebylo tomu tak, na pódiu byly pouze nástroje, členové všech tří kapel byli viděni různě po klubu, který byl navíc otevřený jen z poloviny. Onu druhou část, kde se nachází další bar a je zde i větší prostor pro sezení, prostě nemělo pro těch cca dvacet a něco příchozích smysl otevírat. Kapely tedy evidentně čekaly, zda místní ještě nedorazí, ale k tomu nedošlo.

Neuběhla ani dvě piva a Heiden se do toho konečně rozhodli praštit. Hlouček příchozích se sporadicky rozmístil v prostoru a v uctivé vzdálenosti od pódia, což bych ale dal za vinu hlavně přepálenému zvuku, který byl cca první tři skladby z blízka velice nepříjemný. Poměry nástrojů byly ale nastaveny šikovně, takže jakmile jsem si zacpal uši (a zvuk byl stejně brzy rozumně ztišen), zjišťoval jsem, že se mi vystoupení Heiden začíná překvapivě zamlouvat, a to jde současná tvorba kapely mimo mě. Bude to jistě tím, že od minulého setkání (2013?) na mě pánové a slečna působili mnohem vyhraněji. Nejlepším dojmem na mě nakonec zapůsobila skladba, kterou Heiden odehráli bez kláves a také závěrečná „Dnešní noc je žena“, i když bych byl raději za jiné skladby z „Dolores“. Ještě starší písně se celkem pochopitelně nehrály. Celkově vzato, Heiden překvapili natolik, že jsem pozdějšího startu rozhodně nelitoval.

S Dying Passion jsem rovněž neměl tu čest poprvé. Když se v Ostravě zastavili s Morgue Son a Forgotten Silence, a to snad v roce 2012, dost mě jejich vystoupení vzalo, i když to Forgotten Silence nakonec v Barráku rozsekali natolik, že onen „romantický“ dojem z Dying Passion byl trochu upozaděný. Těšil jsem se, že by se na minulý úspěch mohlo ve vhodnější hudební společnosti navázat, žel se tak nestalo. Těžko jasně definovat, čím to bylo, když po hudební stránce asi nic špatně nebylo. Hlavní rozdíl od minula bych spatřoval ve světlech, které tehdy krásně podtrhly komorní ráz koncertu, ale tentokrát nikoliv a nejen z toho důvodu set působil jako pouhá veřejná zkouška. Zkrátka jsem se nedokázal do vystoupení ponořit, i když jsem chtěl. Škoda. Ale, do třetice, se Somnus Aeternus, tomu už bylo podstatně jinak!

„Exulansis“ jsem zaslouženě zmínil ve výročním eintopfu, takže jsem byl logicky zvědav, jak Somnus Aeternus své dílo odprezentují live. Nu, bylo to takřka jako z desky, čímž ovšem nechci říct, že by vystoupení chyběla pravá koncertní intenzita. I když ani ta nezahladila kompoziční „chyby“, které jsou na desce přítomny. Konkrétně bych zmínil třeba planou pasáž předcházející podobně bezzubé „sypačce“ v „Path Through Oblivion“, ale to byl jen jeden z mála momentů, kdy mi Somnus Aeternus dovolili sestoupit zpátky v nudnou a šedivou realitu. Když totiž došlo na některý z výraznějších momentů (a že jich na desce pár je!), tak to bylo prostě mocné a strhující, až se chtělo řvát společně s Insomnicem (mít na to hrdlo). Vcítit se do hudby bylo navíc o fous jednodušší, když člověk viděl, jak ji prožívají členové samotní. A to hráli pro oněch příslovečných pět a půl lidí, neboť publikum (zřejmě kvůli blbým spojům) ještě více prořídlo. Zkrátka a jednoduše, bylo to něco „víc“ než jen pouhý koncert. Zážitek ve mně rezonoval ještě minimálně celý další den, což zkoumání limitky „Exulansis“ učinilo o to cennější. Díky.


Adagio Funebre – Atrocity of Hadamar

Adagio Funebre - Atrocity of Hadamar

Země: Česká republika
Žánr: black / death / heavy metal
Datum vydání: říjen 2016
Label: David Hradílek Records

Tracklist:
01. The German Seed
02. Gekrat to a New Home
03. Gruesome
04. In the Guts of Hadamar
05. Rudi
06. The Aura of the Past
07. Life for a Life
08. A Piece of Decadence
09. The Dissolved Soul

Hrací doba: 38:34

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Adagio Funebre

Mnohdy se stává, že ambice přesahují reálné možnosti a snad i schopnosti autora. Připadá mi, že na „Atrocity of Hadamar“ respektive „Zvěrstva Hadamaru“ přesně tohle sedí naprosto dokonale.

David Hradílek – který je známý asi především díky Vidock, ale na chvilku se mihl i v Törr či Return to Innocence a čerstvě se přidal k After Rain – pojal celé dílko poměrně rozmáchle. Nejprve napsal knihu „Atrocity of Hadamar“, a to v anglickém jazyce, aby ji posléze přeložil do češtiny. A následně ji i zhudebnil, výsledkem čehož je stejnojmenné album vycházející pod hlavičkou Hradílkova projektu Adagio Funebre.

Začněme nejprve povídáním o knize, když právě ona vznikla jako první a technicky vzato je album jen jejím doplňkem, nikoliv opačně. Asi by stálo za upozornění, že jsem četl českou verzi. A hned musím říct, že jsem z její podoby vcelku rozpačitý. Nemám tušení, jestli má ambice být románem nebo novelou (sám autor používá pouze docela vágní a nic neříkající označení „kniha“), nastíněný příběh i jeho stavba by spíš ukazovaly na to druhé, s přivřenýma očima možná na to první. Ale vlastní délka (krátkost) odpovídá spíš tak povídce. Jedná se totiž o pouhých 70 stran a ještě na malém formátu (cca A6), z čehož asi jasně vyplývá, že tu nebude příliš prostoru jít do hloubky.

To by samozřejmě v zásadě nemuselo vadit. „Zvěrstva Hadamaru“ se ovšem na takto krátké ploše snaží obsáhnout děj, jehož rozsáhlost by si zasloužila o poznání víc. Takhle se vše děje strašně rychle, zkratkovitě, spousta scén působí samoúčelně. Kolikrát se něco stane, ale je to jen náznak, který není nijak rozvinut, nejsou z něj vyvozeny žádné důsledky, prostě tam jen je a tím to končí. Celé kapitoly tím pádem nehrají větší roli.

Příběh odehrávající se v období nacismu sleduje osudy kohosi, o kom čtenář neví zhola nic (dokonce ani jméno ne) a až do konce se o něm ani nic nedozví. Přesto veškeré události ubíhají z jeho pohledu. Postava je jen tak a bez jakéhokoliv důvodu nebo vysvětlení odvezena do psychiatrické kliniky Hadamar. Nebude žádným spoilerem (ono je to totiž úplně zjevné a průhledné), když vám prozradím, že se tu děje cosi nekalého, jakési experimenty na lidech nebo tak něco, ale i tahle linka je pouze velmi hrubě naznačena a poté jí není věnována žádná pozornost.

Dejme tomu, že by se to dalo obhájit v momentě, kdy by čtenář prožíval podobně stísněné pocity nevědomosti a strachu jako hlavní hrdina, ale vykreslit myšlenky do takové hloubky se Hradílkovi nepovedlo ani omylem. Osudy bezejmenné hlavní postavy mi byly úplně volné, ten člověk tam jednoduše bloumá od scénky ke scénce, každá z nich cosi mlhavě naznačí, ale tím to úplně hasne, a takhle to pokračuje až k hrubě odfláknutému závěru, který je tak o ničem, že se ani nedá nazývat nějakým vyvrcholením nebo skutečným koncem. Jak celá kniha bezcílně běží odnikud nikam, stejně prázdně i skončí uprostřed ničeho bez jakéhokoliv dovysvětlení čehokoliv. Domýšlet není co, protože kde nic není, ani čert nebere. Přijde mi docela odvážné tohle nazývat psychologickým hororem.

Adagio Funebre

Výtky pak musím mít i k formální podobě knihy. V české verzi se totiž nachází relativně dost gramatických prohřešků – na to, že se jedná pouze o 70 stran, je jich na můj vkus tolik, až to přičtení rušilo. Pominu detaily typu „narozdíl“ (správně „na rozdíl“) a vypíšu rovnou ty nejlepší perly, na jaké jsem narazil: „oči, jenž zíraly“, „kůlny, jenž se nachází“, „zda-li“ (dokonce vícekrát), „aby jste“. No fuj. V neposlední řadě pak na mnoha místech hapruje interpunkce a čárky jsou ve větách i na místech, kde by být neměly, a naopak jsem narazil na případy, kdy čárka chyběla tam, kde být měla.

Nejsmutnější na tom celém je, že čtení knížky bylo pořád o něco zábavnější a stravitelnější než poslech alba. Předně mě mocně dráždí jedna věc. Řekněte sami: Jaký hudební doprovod byste si tak představovali k temnému psychologickému hororu ze sanatoria z období druhé světové války (nechme teď stranou, že „Zvěrstva Hadamaru“ jsou tímhle pouze papírově)? Já bych tedy řekl nějaký vyšinutý schizofrenní dark ambient nebo drone. No, představa je to samozřejmě tuze naivní.

David Hradílek - Zvěrstva Hadamaru

V samotné skutečnosti, že je „Atrocity of Hadamar“ metal, bych zas až tak zásadní problém neviděl, pokud by to nebyl (trochu tvrdší) agro metal. Nudná a fádní míchačka black, death a heavy metalu vůbec nereflektuje atmosféru knihy (což bude možná i tím, že deska žádnou atmosféru nemá… i když jak tak o tom přemýšlím, tak ani kniha moc ne), a co je horší, nefunguje ani sama za sebe jako samostatně stojící počin.

Většinu stopáže tvoří těžkopádné omílání nijak zvlášť zdařilých riffů, které znějí strašně… „provinčně“. Ať se celý počin snaží na první pohled působit jakýmkoliv dojmem, vlastní obsah smrdí amatéřinou. Jasně, jsou i případy, kdy se jistá naivita přetaví v plus, ale „Atrocity of Hadamar“ ani zdaleka není tenhle případ. Vesměs je to jen změť podprůměrného metalu, který vám nemá co nabídnout.

Adagio Funebre

Navíc album ani není neškodné v tom smyslu, že by prohučelo okolo a nic vám neudělalo. Vcelku rychle mě totiž některé písničky začaly vysloveně rozčilovat, což se týká zejména „Rudi“, „Life for a Life“ a „A Piece of Decadence“, jejichž nosné linky mě za chvíli prostě iritovaly. Nijak nefungují ani pokusy o atmosférické ambientní mezihry v podání „The Aura of the Past“ a „The Dissolved Soul“. V „Gekrat to a New Home“ je slušnější pouze pasáž s melodickým vokálem (pokud tedy přivřu oči, že hostující zpěvák Johnny B, v jehož studiu byl celý počin i natočen, nezní ve vyšších polohách úplně nejjistěji). „Gruesome“ obsahuje jeden trochu slušnější riff, ale délku osm a půl minuty si obhájit stejně nedokáže. Jediným relativně stravitelným songem tak zůstává „In the Guts of Hadamar“ s temněji laděným nemetalovým rozjezdem a následně doomovějším feelingem.

Jak vidno, „Atrocity of Hadamar“ schytalo dost kritiky, ale myslím, že oprávněně, protože tu není skoro nic, co by se dalo skutečně pochválit. To platí jak o desce, tak i o knize. Ve všech směrech nudná, velmi slabá a hluboce podprůměrná záležitost.


The.Switch – The.Switch

The.Switch - The.Switch

Země: Česká republika
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 18.11.2016
Label: Championship Music

Tracklist:
01. Pro srdce na dlani
02. Tvář
03. Dávám
04. Kam vedou naše kroky
05. Hejna včel
06. O co se milovat
07. V tmách
08. Slibům co nemaj jména
09. Spálená je tahle zem
10. Vulkán
11. Další práh
12. Věř

Hrací doba: 49:48

Odkazy:
facebook / bandzone

Recenze je z podstaty věci vždy subjektivní záležitostí, byť některé dílčí otázky lze zodpovědět téměř nestranně, zejména pokud k recenzovanému nemá autor textu vztah a může si tak dovolit potřebný nadhled. Tentokrát však tuto podmínku zdaleka nesplňuji, a tak je třeba začít upřímným přiznáním: The.Switch pro mě velice dlouhou dobu byli jednou z největších srdcovek a na rozdíl od mnohých jiných vlastně nikdy svou pozici neztratili.

Těžko věřit, že je tu pětice (dříve vlastně čtveřice) postavená okolo kytaristy Michala Nováka již dvě desetiletí, neboť mám The.Switch stále zařazené jako mladíky vířící stojatými vodami domácí hudební scény. The.Switch se neokoukali možná i díky tomu, že zejména v posledním desetiletí aktivitou příliš nehýřili. Po dvojici počinů „Beautiful“ a „Svit“ je novinka teprve třetím dlouhým albem v diskografii kapely, byť právě mezi „Svitem“ a dnes recenzovanou deskou vyšla trojice EP, která výrazivo the.switch značně posunula. Jestliže „Beautiful“ nahráli hudebníci s vlastním, byť trochu neotesaným zvukem, pak „Svitem“ rozšířili The.Switch dříve započaté a ukázali se již jako dospělí skladatelé. První z trilogie krátkých alb „Na dosah“ představil skupinu v dosud nejtvrdší formě, zároveň přibyly i silné refrény. Dvojka zase důraz na refrény utlumila a místo nich postavila temnější, méně chytlavou a emotivnější pětici skladeb. Trojka pak vše uzavřela rozmanitějšími písněmi, jež do sebe vsákly to nejlepší z předchozí tvorby formace, a přitom ji posunuli opět o krok od energických základů blíže k náladotvornosti.

Singl „Tvář“ (a také důvod, proč jsem si donedávna myslel, že stejný název nese i celé album, neboť jeho obal zdobí právě tvář zpěváka Štěpána Šatopleta) mě překvapil nečekaně technickým přístupem a naopak nepřekvapil již tradičně silným refrénem. Z druhého konce spektra naopak přišel úplně první singl „Kam vedou naše kroky“, jenž představuje The.Switch v baladicky rockové poloze takřka rádiového charakteru, a to s typickou chytlavostí i mírnou kýčovitostí žánru.

Velká část desky jde právě podobným směrem, jako druhá zmíněná skladba. Vlastně je docela překvapivé, o jak jednotný přístup se skupina snaží. Od třetí „Dávám“ po devátou „Spálená je tahle zem“ staví The.Switch všechny písně na takřka identickém principu nekonečné gradace – od čistého zpěvu a a příjemných melodií v úvodu vystoupají všechny v instrumentální vřavu, hymnické refrény a Štěpánův běsnící řev. The.Switch na to jdou chytře, a tak se není třeba bát, že by všechny songy zněly stejně. Zatímco právě „Kam vedou naše kroky“ sází na hodně prvoplánovou dojemnost, většina zbylých písniček jde spíše po temnější atmosféře a daří se jim to dobře. Vrchol přichází s trojicí „V tmách“, „Slibům co nemaj jména“ a „Spálená je tahle zem“. „Slibům co nemaj jména“ exceluje zejména díky takřka dokonalému refrénu tam, kde „Kam vedou naše kroky“ selhává, a aspiruje tak na pozici nejemotivnější položky tracklistu. „Spálená je tahle zem“ je pak oproti předchozím kolegyním výrazně elektroničtější (a ještě o krok temnější) a jako taková velice připomíná tvorbu The.Switch okolo druhého dílu „Na dosah“.

Z energičtějších skladeb tak zbývá vedle zmíněné „Tváře“ ještě „Vulkán“ a „Další práh“. Zatímco „Vulkán“ mě úplně nenadchl, možná protože se z mého pohledu neúspěšně snaží oživit historii kapely, „Další práh“ je jednoznačně jedním z vrcholů desky. V netradičně dlouhém šestiminutovém kousku září skvělá basová linka (rozhodně nejvýraznější na albu, což je trochu škoda, neboť baskytara hrála na starších albech mnohem větší roli) a dlouhý instrumentální závěr, v němž riffování Michala Nováka jako by vypadlo z pera Tomáše Varteckého.

The.Switch se novinku vydali nahrávat do Robert Lang Studios v americkém Seattlu a výsledkem je velice slušivý zvuk. V mých zanesených uších zněli sice již od „Svitu“ takřka bezchybně, ale skok k větší profesionalitě je jednoznačně znát. „The.Switch“ navíc na rozdíl od svých předchůdců oplývá množství jemných detailů, které se do výsledného mixu podařilo elegantně zakomponovat. Pokud bych si přeci jen měl stěžovat, musel bych zmínit baskytaru, jež musela vzhledem k přetlaku všemožných zvuků ustoupit do pozadí, a zvláštní zahuhlanost Štěpánova zpěvu v některých hlučnějších momentech.

The.Switch

Změnou prošly i texty, které se vždy chlubily zvláštní abstraktní obrazotvorností, jež možná nedávala pokaždé smysl, ale vždy byla zajímavá. „The.Switch“ se zdá být v tomto ohledu dost jiné, jako by se na zde kapela snažila předat hlubší poselství (texty velké části skladeb působí jako kritika soudobé společnosti) a je tak často mnohem konkrétnější. Už tu nenajdeme básnické obraty jako „Vidím kus tvý žluče / Letí nade mnou / Sníh je zas žlutej / A já trestám var“ z debutového alba. To není nutně špatně, na textech je vidět kus práce a někdy jsou triumfálním úspěchem (opět se musím vrátit ke „Slibům co nemaj jména“), jindy mám ale dojem, že míří tak trochu mimo.

Jako celek je však „The.Switch“ potvrzením, že pětice muzikantů nápady zdaleka nevyčerpala a že škatulkou nu-metal, jež jim ostatně byla těsná už v době debutu, jsou označováni zcela mylně. Novinka potěší jak skladatelskou vyspělostí, tak povedeným zvukem. Jednou z třešniček na dortu je třeba cover původně folkové skladby „Hejna včel“. Zatímco na „Svitu“ umístěný cover „Divokých koní“ působil trochu nepatřičně, „Hejna včel“ na novinku zapadnou tak elegantně, že bych si sám ani nevšiml, že jde o předělávku. A to je myslím právě ukázka, jaké dospělosti formace dosáhla a s jakým citem pro detail novinku napsala.


Necrocock – Houbařské album

Necrocock - Houbařské album

Země: Česká republika
Žánr: atmospheric rock
Datum vydání: říjen 2016
Label: Gummistudio Y

Tracklist:
01. Smotlacha
02. Pavučinec plyšový
03. Phallus impudicus
04. Houbový Tomáš
05. Do lesíčka
06. Nemocná
07. Klobouk
08. Otravy opojné
09. Hadovka smrdutá
10. Vrhavka
11. Boletus satanas
12. Slinotok
13. Noční houbaření
14. V houbových vodách
15. Vánoce v Hlavově ústavu

Hrací doba: 53:18

Odkazy:
web / bandzone

K recenzi poskytl:
Necrocock

Uběhl jen rok a půl od „Hudby z psychiatrických pavilonů“ a už je tu Necrocock zase – a opět pod svým (skoro) vlastním jménem, což znamená, že po dlouhé době byla přerušena šňůra, kdy se pravidelně střídala alba pod značkou Kaviar Kavalier s alby onálepkovanými pouze jako Necrocock. Ale to je pouze detail, protože je jasné, kdo je v obou projektech skladatelským králem, tudíž k sobě mají stejně blízko.

Hlavní je ovšem jiná věc. Když si člověk letošní „Houbařské album“ poslechne, jen těžko si lze pomyslet cokoliv jiného, než že Necrocock s tím svým zcela specifickým a nezaměnitelným podáním rockové hudby nepřestane bavit snad nikdy. Třeba kolega František Štorm, jenž už z Master’s Hammer udělal spíš svůj sólový projekt, začíná díky nadprodukci trochu ztrácet formu, protože poslední dvě desky „Vagus vetus“ a „Formulæ“ nepůsobily úplně nejpřesvědčivěji a bezchybně. Naopak Necrocock zatím s invencí a skladatelskou potencí (tenhle výraz se k tomu chlívákovi proslulému sexturismem do exotických destinací více než hodí) nemá sebemenší problém a stále dokáže tvořit silné písně. A silné nahrávky. A především silnou atmosféru, která je… už jsem říkal nezaměnitelná?

„Houbařské album“ prodlužuje sérii nahrávek, z nichž každá nese nějaké nosné téma. O jaké téma jde tentokrát, je snad dostatečně jasné z výmluvného názvu. A v tomto ohledu novinka zdánlivě souvisí víc s „Lesní hudbou“ než s „Hudbou z psychiatrických pavilonů“. Proč? Však houby se přece hledají v lese, to dá rozum, ne? Hudebně je však Necrocock +/- stále na svém standardu, od něhož se odchyluje jen v rámci malé tolerance. Ale to vůbec nijak nevadí, poněvadž je to stále paráda.

Zajímavé ovšem je, že onen Necrocockův snový rock se sametovým zpěvem funguje stejně krásně pro atmosféru lesa, pro prostředí sanatorií i pro soundtrack ke sběru hub a mykologickému pojednání. Jakkoliv ta alba znějí formálně dosti podobně, vždy je tam kýžená atmosféra, díky níž se každá jedna další deska odlišuje od svých předchůdců. „Houbařské album“ v tomto ohledu naštěstí není výjimkou, dokonce bych i řekl, že tak činí ještě přesvědčivěji než loňská „Hudba z psychiatrických pavilonů“.

Je pravda, že ne každá píseň je na „Houbařském albu“ zcela bez chyby a dokonalá. Kupříkladu se mi už hodně zajedl úvodní kousek „Smotlacha“, který svým způsobem působí dojmem dlouhého intra. Stejně tak jsou někdy zvonivé kytarové melodie až moc teplé, což říkám zejména s ohledem na první půli „Houbového Tomáše“, k němuž vznikl i videoklip. Z hlediska celku jsou to ovšem jen detaily, které se dají bez větších problémů přeskočit (první song) případně přetrpět.

Většina alba je totiž tradičně výborná a některý konkrétní skladby jsou doslova kouzelné. Hned „Pavučinec plyšový“ má atmosféru jako hrom, „Phallus impudicus“ zaujme relativně tvrdším nádechem, hodně mě baví „Hadovka smrdutá“ s nakažlivými melodiemi, parádní „Vrhavka“ i zadumanější „Boletus satanas“. Mým největším favoritem je ovšem uhrančivá „Nemocná“, jejímuž pomalému tempu a krásným melodiím v kombinaci s Necrocockovým zaříkáváním se nedá odolat.

Asi to nejde ukončit jinak než prohlášením, že Necrocock opět zabodoval. Je pořád stejný, a přitom zase v trošku odlišném odstínu, ale stále sakra zábavný. Příznivcům Tomáše Kohouta není třeba doporučovat, protože ti již jistě mají „Houbařské album“ najeté skrz naskrz a sami již zjistili, jaké písničky jsou nádherné praváky a jaké (jestli nějaké) jsou prašivky. Místo toho tedy na závěr radši přidejme apel pro ty z vás, kdo jste Necrocockovu tvorbu doposud ignorovali – bylo by záhodno to konečně změnit.


Törr – Black ‘n’ Roll

Törr - Black 'n' Roll

Země: Česká republika
Žánr: thrash / black / heavy metal
Datum vydání: 11.11.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Krajina snů
02. Hombre
03. Údolí nářků
04. Proroctví
05. Mr. Dat
06. Už dost
07. Chceme ven
08. Iluze
09. In nomine ira
10. Strach
11. Svět jiných
12. Jen si přej

Hrací doba: 47:49

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Po pěti letech tu máme nové album skupiny Törr. Co od takové zprávy čekat? Předně nelze očekávat neočekávané. Současná pozice Törru je pevně daná jejich nesporným historickým otiskem ve vývoji české metalové hudby, kdy v určité době byli vlajkonoši celé scény. Ambice na obnovení této pozice či výraznou změnu stylu již kapela zřejmě nemá, ostatně s experimenty si Törr také užili své. Z mého pohledu lze tedy očekávat především lepší album než to minulé, „Tempus fugit“, jímž trojice HerešSladkýBartoš rozhodně neoslnila, a má tak co napravovat.

Prvně bych chtěl ocenit docela chytrý název. Už bylo vedeno spousty a spousty diskuzí na téma zaškatulkování Törru, který se ortodoxním blackmetalistům nezdál řádně black a tak dále. S názvem „Black ‘n’ Roll“ jako by skupina dávala jasný vzkaz, jak se celá věc má, rozhodně pak tedy v případě několika posledních alb, kdy o black metalu nemůže být řeč. Na druhou stranu to není kdovíjak poutavý název, ale lepší než třeba „Špinavej rock ‘n’ roll“, že. Avšak byly tu už placky s názvy „Black Metal“ nebo „Death Metal“ a jakou udělaly díru do světa.

Mou pozornost také přilákalo oznámení o přijetí čtvrtého člena, kytaristy, Radka „Reddyho“ Kroce. Tato spolupráce však neměla dlouhého trvání. Po pár koncertech přišlo další oznámení, že se pokračuje opět ve třech. Do nahrávacího procesu se tak nestihl zapojit, což ovšem ani nebylo v plánu. Celé mě to zaujalo zejména z důvodu mé naivní představy napodobení čtyřčlenného Törru, jako tomu bylo kupříkladu v poměrně dekadentních letech „Institutu klinické smrti“, léta Páně 1991.

Black ‘n’ Roll začíná tajemnou recitací Oty Hereše, která přechází v povedený otvírák s velice chytlavým refrénem. Právě o tyto lehce zapamatovatelné refrény není na celé novince nouze. Hned další „Hombre“ je dalším příkladem. Hudebně nenabízejí nic překvapivého, obě skladby se nesou v rychlejším tempu a jsou protkané klasickými thrashovými riffy. Na bubnování Radka Sladkého jsem poměrně alergický, hlavně jeho nasazování kopáku s železnou pravidelností téměř do každého refrénu. Velkým plusem je zapojení dalšího hlasu do tvorby. Honza „Bárt“ Bartoš se tak poprvé projevuje nejen basou, ale i zpěvem. Nejedná se pouze o doplnění Herešova vokálu v refrénech, ale rovnou o odzpívání celých skladeb.

Hned ve třetí „Údolí nářků“ se jejich hlasy po slokách střídají. Právě s tímto kusem začíná deska pozvolna stagnovat a působí trochu stereotypním až unylým dojmem. Singlová „Proroctví je vyloženě nudným standardem, podobně je tomu s písní „Už dost“, kde jako host posloužil svým hlasem Protheus z kapely Dymytry. Z výtvoru je to bohužel lyricky cítit. Ostatně texty jsou jako na houpačce, od povedených až po ty na hranici průseru. Rozptýlením je „Mr. Dat“ (z názvu lze vycítit velkou kreativitu), jednoznačně největší kvapík, bohužel nudný. Vysvobození přichází až s „Chceme ven“, prvním hlavním pěveckým číslem Bárta. Song je to povedený stejně jako „In nomine ira“ opět odzpívané Bártem. Z konce alba si ještě zaslouží vypíchnout „Svět jiných“, který by svojí náladou a tématem možná fungoval lépe jako úplný závěr. Tento úkol dostala baladická „Jen si přej“, čímž Törr opakuje závěrečnou formulku předchozího „Tempus fugit“ a opět ne zcela zdařile.

Törr

Moje očekávání bylo přese všechno naplněno. „Black ‘n’ Roll“ celkem snadno překonalo svého předchůdce, a to jak kvalitou zvukovou, tak kvalitou skladeb, což rozhodně není důvod ke kdovíjakému jásání. Po minulém počinu jsem měl strach, aby Törr nesklouzli do nevábné produkce typické pro tuzemské zábavové kapely, což se naštěstí nestalo. Dá se říci, že navazuje na styl stanovený comebackovým „Made in Hell“. Hodně tomu napomohlo zapojení baskytaristy Bárta jakožto dalšího hlasu a jasné cílení na chytlavost písní, což se povedlo bez známek vlezlosti. I přesto se na desce nachází několik vyloženě slabých a hluchých míst, která při dalším přehrání s radostí přeskočím. Törr má v „Black ‘n’ Roll“ především několik dalších aspirantů na zařazení do setlistu a důvod vyrazit na koncerty, nikoliv zlom v kariéře. V kapelním katalogu se jedná o průměrný počin, přesto jako vizitka současné sestavy obstojí solidně.


Kovadlina – Životy těch druhých

Kovadlina - Životy těch druhých

Země: Česká republika
Žánr: hardcore punk
Datum vydání: 1.6.2016
Label: Damage Done Records

Tracklist:
01. Ležatá úsečka
02. Podlaha zůstala mastná
03. Na plovárně
04. Prima sezóna
05. Když přichází tma part I.
06. Když přichází tma part II.
07. Asfalt
08. Síla neuhnout
09. Životy těch druhých
10. Životy nás samých

Hrací doba: 20:34

Odkazy:
facebook / bandcamp

Česká hardcore-punková scéna zažila před pár lety pořádnou renesanci s příchodem kapely Hanba. I přes svou krátkou existenci stačila zasáhnout velké množství lidí a nebál bych se hádat, že v budoucnu se před její název bude hojně užívat slovo kultovní. Po jejím rozpadu tu máme Kovadlinu. Jak název napovídá (album Hanby se jmenuje „Silou kovadliny“), spojitosti s Hanbou se zpěvák Banán a kytarista Libor nijak nevyhýbají. Spolu s basistou Jirkou a bubeníkem Regálem tak šíří odkaz Hanby dál.

Deska „Životy těch druhých“ vznikla v polovině roku 2016 a bylo by nasnadě říct, že pokračuje tam, kde Hanba skončila. Ovšem není tomu tak úplně docela. Základy jsou možná pevně dané, sám Banán řekl, že jisté nápady na tuto desku vznikly z nepoužitých věcí právě pro předešlé působiště, avšak povedlo se kapelu posunout zase někam dál a zároveň trochu jinam. Mojí hlavní radostí bylo zjištění, že nahrávka působí zcela přirozeně a funguje samostatně jako celek, i když to tak podle dosavadních řádků možná nevypadá. Té spojitosti s Hanbou se jednoduše nejde úplně vyhnout, ale názorově i hudebně působí Kovadlina vyspěleji, promyšleněji.

Se zajímavým nápadem přichází hned první skladba „Ležatá úsečka“, kde mohou leckoho překvapit ženské sborové refrény nazpívané hosty Markétou Štechovou a Anetou Galisovou. Nepočítaje závěrečné outro je první píseň s délkou 3:09 také tou nejdelší. Jako zahájení alba funguje docela bezpečně, přestože to není ten klasický hardcorový náser, jenž bývá pravidelným otvírákem v tomto žánru. Právě zde je vidět odlišné směřování Kovadliny, jako by se snažila absorbovat i okolní žánry a obohatit tak někdy značně stereotypní hardcore. Občas se nahrávka pohybuje v ryze rockovějších polohách, aby hned v další písni vlítla na posluchače se vší silou. Právě tak působí druhý zářez, „Podlaha zůstala mastná“. Tu bych se nebál označit za absolutní vrchol desky. Melodické kytary a charismatický zpěv doprovázený agresivní rytmickou sekcí – tento popis sedí na celé album. To vše zahaleno ve velmi sympatickém špinavém až garážovém hávu.

Důležitou stránkou jsou jednoznačně texty s názorem, na které je fanoušek od Banána již za ty roky působení na scéně zvyklý. Rozhodně se vyplatí je přečíst. Ať už se zaobírají pocity člověka, vnímáním světa či se dokonce opírají do vlastních punkových řad, jako je tomu ve třetí skladbě „Na plovárně“, vždy mají něco do sebe. Zde je znát jednoznačný progres oproti Hanbě, jejíž texty byly lehce čitelné, hodně doslovné a méně metaforicky ukryté. Po střednětempých „Na plovárně“ a „Prima sezóna“ se album odrazí k nekompromisnímu masakru „Když přichází tma“ zaobírajícímu se hrůzami holocaustu, jeho souvislostmi a viděním v současném světě. Téma je dále rozebráno v už klidnější druhé části, kde jsou opět ke slyšení ženské vokály. Při poslechu až zamrazí, jak moc je toto téma aktuální.

Kovadlina

Za hitovku desky lze označit neskutečně chytlavý a přímočarý „Asfalt“. Jednoduchý riff se ihned zavrtá do hlavy a dlouho nepustí, stejně tak hymnické opakování refrénu a vyřvávací „To znám!“ Další skladba „Síla neuhnout“ je opět klasická minutová nakopávačka ukazující syrovější tvář Kovadliny. Krásně je zde slyšet ona kombinace melodického vybrnkávání na kytaru střídajícího se s tvrdými pasážemi. V podobném duchu se nese titulní „Životy těch druhých“ zpívaná Banánem a dalším hostem Fandou Knuthem. Hudebně má neuvěřitelný tah na bránu a v textu nese v kombinaci s pokračováním „Životů nás samých“ silnou myšlenku. Tohle až ambientní/shoegaze zakončení, s recitací Miroslava Krobota je výborným rozloučením se s posluchačem. Nechává vás sedět a přemýšlet o tom, co že jsem to vlastně poslouchal, a přinutí zase desku otočit a pustit od začátku. Se stopáží 21 minut, to není žádný problém.

Ne, Kovadlina nepřichází s ničím novým, ale tahle její podoba dříve slyšeného, je tak upřímná a uvěřitelná, že to prostě baví. A baví to s každým poslechem čím dál víc. Člověk si spíš řekne, jak je vůbec možné, že tato forma klasického hardcore punku existujícího desítky let u nás nemá výrazné zastoupení. Měli jsme Hanbu, teď máme Kovadlinu, velice důstojné zástupce žánru, díky nimž máme další dvě alba do zlaté vitríny českého punku. Kovadlině se podařilo vytěžit z jednoduché šablony hardcoru maximum a přilákat pozornost úctyhodného množství fanoušků za poměrně krátkou dobu. Kapela okolo sebe vytváří zvláštní atmosféru – takovou, jakou jsem si vždy představoval při utváření a fungování legendy Kritická situace. Byl bych moc rád, kdybych něco podobného zažil, klidně třeba s Kovadlinou.


Root – Kärgeräs – Return from Oblivion

Root - Kärgeräs - Return from Oblivion

Země: Česká republika
Žánr: dark metal
Datum vydání: 25.11.2016
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Life of Demon
02. Osculum Infame
03. Moment of Fright
04. The Book of Death
05. Black Iris
06. Moment of Hope
07. The Key to the Empty Room
08. New Empire
09. Up to the Down
10. Do You Think Is It the End?

Hrací doba: 49:18

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Agonia Records

O Root již v našich zeměpisných šířkách byly popsány stohy papíru, toho skutečného i toho imaginárního v počítači, a další stohy na své popsání ještě čekají. Ale tomu se není co divit. Ať si totiž o Root myslíte cokoliv a ať už jejich ústřední persónu považujete za ikonického frontmana nebo egoistického senilního dědka, jedna věc se téhle kapele upírat nedá – za legendy jsou považováni právem. Jakkoliv se jejich poslední tvorba ubírá jakýmkoliv směrem a jakkoliv kvalita desek objektivně padá, Root už navždy budou zapsáni v kronice českého metalu na jednom z čestných míst.

Zatímco třeba u různých (věkových) souputníků jako Törr či Asgard lze docela úspěšně polemizovat o tom, nakolik jejich domnělá legendárnost plyne z kvalitní hudby, anebo čistě jen ze skutečnosti, že ty kapely hrají dlouho, u Root není pochyb o tom, že ve své historii natočili i excelentní nahrávky. Excelentní nejen na poměry své doby, ale i v dnešním měřítku a dnešní optikou – jednoduše nadčasové věci. Já bych se dokonce nebál prohlásit, že jisté nahrávky jejich diskografie patří k tomu úplně nejlepšímu, co kdy kdo v naší kotlině na metalovém poli natočil. To však samozřejmě berte čistě jako subjektivní názor.

Nicméně nelze přehlížet, že odchody výrazných persón Root velmi uškodily stejně jako místy poněkud rotující sestava v posledních deseti letech. Root totiž není jen BigBoss, kapela už dávno ztratila dlouholeté stálice v podobě Ashoka, Evila a – samozřejmě – Blackieho, jehož absence bolí asi nejvíce i po těch letech. Právě s jeho odchodem totiž začala kvalita nahrávek Root upadat, ať už jde o nevýrazné a nudné „Daemon viam invenient“ nebo rozporuplný návrat k black metalu na „Heritage of Satan“, jenž přinesl pár dobrých písní i několik poněkud trapných momentů.

Na své novince „Kärgeräs – Return from Oblivion“ se Root stejně jako na „Heritage of Satan“ vracejí do minulosti a pokoušejí se vzkřísit doby dávno uplynulé. Byť tentokrát míří do jiného období své historie. Jak už název napovídá, letošní počin navazuje na desku „Kärgeräs“ z roku 1996, jež v diskografii Root patří k těm nejoceňovanějším (ačkoliv mým osobním favoritem není). Jenže pozor, ohlížení se za „Kärgeräs“ nakonec probíhá čistě v rovině příběhové a textové, nikoliv v rovině hudební. V té se totiž Root nejvíce přibližují svému darkmetalovému období na přelomu tisíciletí, což je mezi námi právě ta éra, jíž si osobně považuji úplně nejvýše. Konspirační teoretik by pak okamžitě viděl další souvislost v  angažování staronového kytaristy Aleše Dostála, jenž s kapelou svého času natočil možná vrcholné dílo „The Book“ z roku 1999.

Nicméně návrat stylový se nemusí nutně rovnat návratu kvalitativnímu, což je právě případ „Kärgeräs – Return from Oblivion“. Jisté riffy by se skutečně teoreticky mohly objevit na nějakém albu z triumvirátu „The Book“„Black Seal“„Madness of the Graves“, nicméně jako celek novinka nemá šanci se zmiňovaným majstrštykům přiblížit a jen se jim zdálky kouká na záda. Zcela zatraceníhodné však „Kärgeräs – Return from Oblivion“ jistě není – pořád je to důstojnější a lepší počin než „Daemon viam invenient“ a „Heritage of Satan“ dohromady.

Novince se nedá upírat, že několik písní je dobrých a nestydím se říct, že mě baví. A vlastně jich je není tak málo jako posledně, což je příjemné. „Osculum Infame“, „Moment of Fright“, „The Book of Death“ či „Black Iris“ jsou zcela jistě povedené, což z první půle „Kärgeräs – Return from Oblivion“ činí dobré poslouchání i navzdory trochu rozporuplnějšímu otvíráku „Life of Demon“, který patří k tomu méně přesvědčivému. Jmenovaná čtveřice však dokáže nabídnout dobré riffy i atmosféru a vlastně bych lhal, kdybych tvrdil, že jsem nechtěl, aby takhle nějak současní Root zněli.

Druhá půle desky už je ale výrazně slabší, hlavně ji načíná kýčovitá „Moment of Hope“, již jsem začal nenávidět takřka okamžitě a velice rychle jsem ji při poslechu začal nemilosrdně přeskakovat. Další pomalá a baladická věc „The Key to the Empty Room“ už je stravitelná, ale že bych si ji užíval, to tvrdit nemohu. „New Empire“ se dá, ale nic zvláštního to není a v rámci celku docela úspěšně zapadne, byť je několik motivů slušných. Až závěrečná dvojice „Up to the Down“ (další baladická záležitost, tentokrát konečně povedená) a „Do You Think Is It the End?“ s výrazným kytarovým motivem zlepšuje náladu.

Root

Klidně si i takhle krátce po vydání dovolím říct, že podobně jako oba předchůdci ani „Kärgeräs – Return from Oblivion“ zkoušku časem nepřežije a zpětně nebude velkých důvodů se k fošně vracet. Je svým způsobem příjemná, je vcelku důstojná a rozhodně je o třídu lepší než předchozí dva počiny. Nicméně když bude nálada na Root v tomto stylu, počiny z přelomu tisíciletí vždy vyhrají na plné čáře, protože s žádným z nich se „Kärgeräs – Return from Oblivion“ nemůže rovnat.

Vedle toho by novince šlo vytknout i pár dalších věcí, za něž trochu paradoxně může hlavní persóna Root. BigBoss je dobrý zpěvák se specifickým hlasem, ale místy poněkud přehrává a působí mírně afektovaně. Dá se to zvládnout, ale některé linky prostě mohly být lepší. V neposlední řadě jsem vůbec nepochopil, proč musí být BigBossova držka na obálce, působí to… no, děsně.

I přes zmiňované výhrady, z nichž některé jsou dílčí a jiné poměrně velké, je ale „Kärgeräs – Return from Oblivion“ slušná nahrávka, která mě z jistého úhlu pohledu i potěšila, poněvadž jsem už po „Daemon viam invenient“ a „Heritage of Satan“ nečekal příliš. Poslech se tomu věnovat dá, ale jak již padlo, z dlouhodobého hlediska album vedle starších věcí zapadne a vcelku právem.