Archiv štítku: CZE

Česká republika

Forest – Hardangervidda

Forest - Hardangervidda

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.10.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Hardangervidda
02. Rozbřesk
03. Sognefjord
04. Agónie
05. Krkonoše
06. Kněžna řeka
07. Nibiru
08. Ztracený odkaz
09. Amadryáda

Hrací doba: 43:30

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

Loni na podzim se na internetu bez větší pozornosti i většího zájmu první deska „Hardangervidda“ českého projektu Forest. Což mi přijde jako škoda, protože se nejedná o záležitost, jež by si zasloužila být tak přehlížena – na rozdíl od mnohých jiných alb, jimž se dostává hromady pozornosti, aniž by si to svou kvalitou skutečně zasloužily. Pojďme tento nedostatek alespoň částečně vyvážit.

Možná bych se nebál říct, že Forest jsou trochu kultovní kapela, ale v těžce lokálním měřítku. Jejich kořeny (vzhledem k názvu kapely příznačné pojmenování) sahají až do hloubi devadesátých let, ale mnoho nahrávek nestvořili a později se název po odchodu zpěváka Fjorda upravuje na Bohemian Forest. Nicméně ani tato podoba dlouho nevydržela a několik roků po začátku nového tisíciletí dochází k rozpadu.

Za pár let se dva hlavní členové, instrumentalista Thorn a Fjord, jehož si můžete pamatovat i z dalších a známějších smeček jako Unclean nebo Kraake, přesunuli do nové kapely Ruune. Nicméně ani tato formace si nevydobyla zásadní místo na české metalové mapě (přestože na rozdíl Forest i koncertovala) a stvořila pouze hrstku demosnímků a jedno minialbum.

Když ale říkám, že se Ruune do širšího povědomí nedostali, rozhodně to neimplikuje, že by snad hráli špatně. Už v téhle době jsem si jejich pojetí black metalu oblíbil, takže mě vždycky trochu mrzelo, že to Ruune nikdy nedotáhli k dlouhohrající desce a že za nějakou dobu se zase rozpadli.

A tím už se pomalu dostáváme do současnosti. Uběhlo několik dalších let a ThornFjordem se opět dali dohromady, tentokrát pod původním názvem Forest, a opět jako čistě studiový projekt evidentně bez snahy hrát živě. Akorát tentokrát už to ale klaplo a Forest upekli velké album. To prozatím vyšlo pouze digitálně (ačkoliv už se chystá audiokazeta, jež by měla být součástí příštího čísla zinu Unholy Pagan Fire) a na YouTube i Bandcampu se objevilo s odlišnými obaly, z nichž ten na YouTube mi přijde hezčí, ale ten na Bandcampu bude asi oficiálnější (trochu mi jen tak mimochodem připomněl vzhled českých blackmetalových dem před nějakými patnácti až dvaceti roky… slušná nostalgie, ale není to nutně špatně).

Hudebně „Hardangervidda“ nepřekvapuje, takže kdo někdy slyšel dřívější produkci Forest či Ruune, asi tuší, co by měl čekat. Ale ono to dává smysl vzhledem k tomu, že „Hardangervidda“ je jakýmsi monumentem shrnujícím celou dosavadní historii tohoto spolku. Objevují se tu i letité skladby z dřívějších inkarnací kapely. „Agónie“ a „Krkonoše“ pocházejí již z prvního demosnímku Forest, „Sognefjord“ z jednoho dema Ruune a titulní věc je doposud nevydaná píseň z devadesátých let. Zbylých pět songů jsou novinky, ale na soudržnost samotné desky to vliv nemá, protože staré i nové kusy spolu perfektně ladí a ani se nezdá, že mezi složením jednotlivých tracků mohlo uběhnout zhruba něco patnácti až dvaceti lety.

Forest

Hudebně se jedná o pomalejší hymnický black metal s výrazným přírodním feelingem, díky němuž by někdo mohl Forest trochu neobratně označit jako pagan black metal. Primárním zdrojem inspirace je nicméně sama příroda, především ta norská a česká, konkrétně krkonošská. Což se na první pohled může zdát zvláštní, že česká skupina částečně zpívá o Norsku, ale myslím, že je vcelku všeobecně známým faktem, že Fjord je tak trochu Nor, jenž se omylem narodil ve „špatné“ zemi. Tudíž trochu dává smysl, že se „Hardangervidda“ jmenuje po norské náhorní plošině.

V zásadě Forest neprodukují nic moc originálního, ale jejich muzika se může pochlubit něčím, co ani zdaleka není samozřejmé – má to v sobě onen pověstný feeling nebo také lákavou autentickou auru, chcete-li. Stručně řečeno, z té desky teče atmosféra jak kráva, což v tomto případě plně stačí ke štěstí, poněvadž Forest jsou v tomto ohledu opravdu silní. Thorn to má prostě v sobě a dokáže hudbě vtisknout punc čehosi navíc, co Forest ve finále povyšuje vysoko nad průměr. A kdyby to někomu nestačilo, výborný dojem dotvoří malebné Fjordovy texty o přírodních scenériích. Popravdě, tenhle týpek mi vždycky přišel trochu jako magor, ale umí o tom svém napsat příjemný text i v českém jazyce. Což také nenajdeme u každé domácí smečky.

„Hardangervidda“ je nepochybně undergroundovým počinem, o němž mnoho lidí neví, ale možná je to tak i dobře. Kdo ví, na toho čeká skvělá náladotvorná nahrávka.


Mallephyr – Womb of Worms

Mallephyr - Womb of Worms

Země: Česká republika
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 29.10.2018
Label: Satanath Records

Tracklist:
01. The Temple of Nothingness
02. Towards the Interminable Hatred
03. The Absolute Inner Genocide
04. W.Y.I.D.
05. Womb of Worms I
06. …Just a Fraction Remains to Be Forever Ruined… the Deliverance Is Near…
07. Womb of Worms II

Hrací doba: 38:14

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Mallephyr

„Womb of Worms“ jsem v posledním výročním eintopfu vynesl na první příčku CZ/SK nahrávek a mírně nadneseně pronesl, že se jedná o jedinou domácí nahrávku, která snese srovnání s globální elitou. To je samozřejmě diskutabilní, každopádně za umístěním si stále stojím. Album je podle mě skvělé a recenze se už může zdát pasé, neboť lze předpokládat, že většina potenciálních domácích fanoušků jej už dávno slyšela. Ale aby se neřeklo…

Mallephyr navázali na moderní black/deathové vyznění „Assailing the Holy“ a posunuli jej na všech frontách, zejména té emotivní, atmosférické. Na rozdíl od debutu mohu „novinku“ s klidným svědomím označit za temnou. Nejedná se samozřejmě o žáden deprimující hnus a zmar předváděný třeba Aosoth, ale negativní aura tu je patrná a hlavně stálá po většinu hrací doby. Což je jeden z důvodů, proč mě deska tolik chytla, ale to by nešlo bez kvalitní hudby.

„Womb of Worms“ jsem slyšel opravdu mnohokrát, album se mi vlastně začalo ohrávat až po třech měsících pravidelného poslechu, což by bez silných nápadů nešlo. Materiál odolával únavě také svou propracovaností, hudba je „tak akorát“ komplikovaná, nestojí se na místě, takže případná výplň nemá kdy vysírat. Vzhledem k tomu, že se Mallephyr posunuli i po technické a kompoziční stránce, je tu dost strhujících, vygradovaných pasáží a za vysoce výrazné lze označit i motivy zcela prosté intenzity. Způsob, jakým kompozice zvolňují či kulminují, považuji opravdu za prvotřídní. Mimochodem, teď když si od desky dávám delší a víceméně záměrnou pauzu, paměť mě čas od času mimoděk zásobuje jednou pasáží za druhou. Což je něco, co se mi s „Assailing the Holy“ rozhodně nestávalo a obvykle se to týká jen srdcových hudebních záležitostí. Sice bych nechtěl vzbuzovat dojem, že „Womb of Worms“ nabízí „all killer – no filler“ materiál, ale deska je nabitá fest.

„Womb of Worms“ neoplývá mnoha výraznými nedostatky, natožpak fatálními přešlapy, ale pár věcí, které celkovému dojmu škodí, by se našlo. Zaprvé: ta bezkrevná halečka ve „Womb of Worms I“ (cca od 4:45) stojí za hovno. Rozjezd desky je unylý až příliš, jako úvod sice poslouží, ale později jsem začal „The Temple of Nothingness“ přeskakovat. S narůstajícími poslechy mi začalo vadit i přílišné množství „core“ souher rytmických kytar s kopáky, čehož je zrovna první skladba plná. Mallephyr sice představují střet extrémně metalové radikality s tendencemi, co nejsou úplně „true“, a to respektuji, ale prostě mě to po nějaké době začalo tahat za uši. Ze zcela hnidopišských důvodů si také dovolím kapele poradit, aby si více hlídala vizuální a online prezentaci, protože optikou náročného, škodolibého fanouška, co se nechá dobrovolně odradit povrchními věcmi, aby nemusel tratit čas s pičovinami, Mallephyr někdy působí jako sranda-banda kamarádů z Horní Dolní. Tím nechci říct, že by si měli motat držky do hader či kapucí a Facebook zasírat cool-occult citacemi, ale bylo by ku prospěchu věci, kdyby šla celková prezentace kapely zcela ruku v ruce s hudbou, která je, jak jsem předeslal, vážná, vyspělá a temná.

To jsou jediné věci, které nějakým způsobem v mých očích srážejí kredit nahrávky. A pak jsou tu záležitosti, které nevadí, jsou na úrovni, ale určitě by se daly zlepšit. Pominu zvuk, kde dokonalost je asi nedosažitelná, ale rozhodně si cením, jak se v tomhle ohledu Mallephyr se Sheafraidhem posouvají. Obal s bookletem mě nijak víc nezaujaly, ale jsou aspoň prosté očividných trendů. To platí i o textech. Ty svou základní úlohu splňují, Markovi lezou slova ze chřtánu dobře a nějaká procítěnost cítit lze. Ale jistě by nebylo od věci ho před příštím nahráváním namrdat, zavřít do místnosti bez světel a pouštět mu Diamandu Galás pozpátku. Vokální podání je asi nejjednodušší způsob, jak v posluchači probudit emoce, a i když jsou zpěvy (s výjimkou té jedné pasáže) v pořádku, jistě by se dalo přitlačit na pilu.

Ani celkově vzato si nejsem úplně jist, zda hudba obsahuje jakýsi „wow“ faktor, něco z čeho padá čelist s bezděčným „ty vole!“. Co by vlastně na „Womb of Worms“ řekl nezaujatý, náročnější a dlouhá léta metalu oddaný posluchač? Těch pár zahraničních recenzí je pozitivních, ale my pisálci jsme svým řemeslem upřímně kapku zdegenerovaní a tendence přechvalovat je všudypřítomná.

Kapel, které hrají hudbu ve stylu jako Mallephyr, jsou tři prdele. Já si doopravdy myslím, že pánové většinu z nich překonávají a skutečně šlapou na paty úplné špičce. Ale k tomu, aby prorazili i na zahraniční scéně, žel již dnes nestačí jen super hudba. Každopádně kapele ten úspěch ze srdce přeji, protože „Womb of Worms“ výrazně překonala moje představy a strávil jsem s ní času jako s málokterou loňskou deskou.


Jeden kmen – Mlha

Jeden kmen - Mlha

Země: Česká republika
Žánr: folk / ambient
Datum vydání: 24.2.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Bot
02. Maudhul
03. Iksharum
04. Fil
05. Dushum
06. Maukum
07. Kaushatar
08. Mat
09. Vorroz
10. Epilog
11. Navždy ztraceni v Mlze
12. Moder Jord (Bonus)

Hrací doba: 52:47

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Jeden kmen

Přijde mi, že různý folk / ambient získává v posledních letech mocně na oblibě, tudíž není žádné velké překvapení, že se podobné formace začaly rojit i v našich končinách. Na druhé straně, házet Jeden kmen do nějakého trendového pytle jako jednu další kapelu z mnoha by možná bylo docela příkré, poněvadž tenhle projekt se evidentně snaží o něco trochu víc, dát svému počínání nějakou přidanou hodnotu. Tomu odpovídá nejen konceptuální rámec, ale i propojení dalších, nehudebních složek.

Jeden kmen se totiž nesnaží být pouhou hudební skupinou, nýbrž jakýmsi interaktivnějším projektem, jehož je hudba nedílnou, nikoliv však jedinou součástí. My se nyní zaměříme primárně na tu muziku, již reprezentuje deska „Mlha“, ale vedle ní dokreslují koncept a vyprávěný příběh i série fotografií (o těch se dokonce na webu Jednoho kmene tvrdí, že jsou tím stěžejním), „celovečerní“ animovaný videoklip (říkat tomu film mi zase přijde nadnesené) nebo kniha. O tom, že se tu někdo snaží celou věc brát seriózně a dát si na výsledku záležet, ostatně svědčí i balení alba, kde je vedle CD s hudbou přítomno i DVD s oním „filmem“. K tomu se přidávají i výstavy nebo pořádání koncertů.

Tematicky je to celé zabalené ve fantasy vyprávění o skřetí kmeni, jeho životě, zvyklostech a legendách. Jedna taková tvoří i osu „Mlhy“. Aby toho nebylo málo, vše je vyprávěno ve skřetím jazyce. Nemusíte se však bát, v bookletu jsou přiloženy i překlady do češtiny, z nichž lze usuzovat, že jsou texty místy primitivně strohé, ale to může být součástí celého konceptu.

Vše takhle vypadá promyšleně, ale jisté nedostatky v prezentaci Jednoho kmene přesto nacházím. Docela mi vadilo určité podsouvání toho, jak bych měl celou tvorbu vnímat. Projekt například na svém webu tvrdí, že je „osobitý“, že nabízí „výlet za hranice všedního světa, který vás natolik pohltí a vtáhne do děje, že si nebude jisti, zda příběh sledujete, nebo žijete“, a další hromadu dalších podobných pindů, které by podle mě měl posoudit sám posluchač / divák / cokoliv, nikoliv kapela sama o sobě.

Několikrát je naznačováno, že v tom má být něco hlubšího. Možná pro samotné autory je, ale já osobně v tom nevidím nic víc než komplexně udělanou fantasy pohádku. Stejně tak tlachy o tom, že se počínáním Jednoho kmene můžu inspirovat, bych si radši odpustil. Myslím, že kdyby v tom mělo být něco hlubšího nebo inspirativního, měl by to člověk zjistit sám, a jestli nezjistí, asi to tak žhavé nebude. Tohle podstrkování dojmů celý dojem zbytečně degraduje. Ale možná, že kdybych se převlékal za elfy nebo trpaslíky, běhal po lesích na LARPech (pro neznalé: LARP = loser and reject party) a všechno fantasy nekriticky žral, tak bych zbaštil i tohle.

Samotná hudební náplň „Mlhy“ je taková… rozpačitá asi není to úplně nejpřesnější slovo, ale příhodnější mě moc nenapadá. Nechápejte mě špatně, na tom albu je znát velké úsilí, a i když se samotná snaha nepočítá (nebo by alespoň neměla), tady ta snaha vyústila v nějaký rozumný výsledek. V zásadě se jedná slušné album, ale ona rozpačitost tkví v tom, že ani zdaleka nejde o tak podmanivý nebo sugestivní zážitek, jak asi bylo zamýšleno. „Mlha“ si vesměs poklidně plyne a nabízí pohodový nenáročný relax, anii v těch jakoby intenzivnějších momentech to pořád není nic víc než pohodovka. Výraznější atmosféru se daří tvořit jen v dílčích momentech, mezi nimiž nejvíce vyčnívá pátá skladba „Dushum“.

Jeden kmen

Jedním z důvodů, proč mi „Dushum“ přijde nejpříjemnější písní na desce, je i zpěv. Zde se totiž jako v jednom z mála songů (další takhle výrazný už je snad jenom „Navždy ztraceni v mlze“) představuje čistý ženský vokál jako ten hlavní. Všude jinde převládá ten mužský, což asi vzhledem k příběhu smysl dává, ale bohužel mi přijde, že místy se to docela přehrává, skoro až do afektovanosti, navíc to neustálé hrdelní chrčení začíná s přibývajícími poslechy docela prudit.

Instrumentálně / žánrově je to přesně to, co byste asi tak čekali – mísí se tu folk, neofolk, ambient, tribal, trochu world music. Pokud někomu takový stylový koktejl ke spokojenosti stačí, určitě bude nadmíru spokojen. Pokud se spokojíte s fajn albem, které se příjemně poslouchá, pak „Mlha“ asi dokáže posloužit taky. Pokud hledáte zážitek, tak musíte jinam.


Bloody Lair – Warhate

Bloody Lair - Warhate

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 26.7.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Warhate
02. Corapthor
03. Baphomet Domination
04. Attack on Your Empire
05. Hostis humanis generis
06. Yperit

Hrací doba: 29:00

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Bloody Lair

Bloody Lair nikdy nebyli kapelou, jejíž hudba by mi zrovna imponovala. Nebudeme si nic nalhávat, parta okolo kytaristy Lorda Obsta vždycky hrála spíš blackmetalový průměr. A nemusíme to prodlužovat nebo chodit kolem horké kaše – průměr je to i nadále, na čtvrtém dlouhohrajícím albu „Warhate“.

Jestli lze na Bloody Lair něco ocenit, je to spíš buldočí zápal, s jakým Lord Obst tuhle smečku táhne neúnavně dál. I když se sestava kolem něj neustále mění („Warhate“ zase nahrával někdo úplně jiný než „Behind the Gates of Terror“), i když se Bloody Lair nikdy nedokázali prosadit do širšího povědomí českých posluchačů metalu. To je mi vlastně docela sympatické.

S kapelou jsem se poprvé setkal už na jejích raných koncertech, ještě (relativně) dlouho před vydáním jejich debutové fošny „Vzestup zla“. Vzpomínám si třeba na jednu hodně vtipnou akci v Ústí nad Labem, kde původní zpěvák Necronuss hajloval před klubem plným pankáčů. Koncert v Děčíně po boku Sekhmet nebo Sator Marte byl také vcelku výživný. Určité zážitky tedy s Bloody Lair spojené mám. Co se však domácího poslechu týče, nikdy jsem jejich tvorbu nevyhledával, na čemž „Warhate“ nezmění zhola nic.

Sluší se ovšem zmínit, že „Warhate“ přináší několik změn, z nichž některé jsou pozitivní. Mezi ně sice nemusí spadat už zmiňované rotování sestavy, ale určitě sem patří informace, že od minulé desky odešel vokalista Heretic. „Warhate“ tak s Lordem Obstem nahrál baskytarista / zpěvák Vama Marga, jehož jste mohli zachytit i v Depths Above, a Skull, někdejší bubeník Krabathor či Master. I když asi nepůjde o první nosič, na němž se představují, poněvadž Bloody Lair v mezičase od „Behind the Gates of Terror“ vydali i dvě splitka, z nichž jedno, „…nas raízes do metal negro“ s jihoamerickými skupinami Përgamo a Vulto Abissal, mělo hodně vtipný obal plný odkazů na legendární metalové smečky.

Co se těch zmiňovaných pozitivnějších změn týče, tak snad vůbec poprvé u Bloody Lair působí obal a grafika alba trochu profi dojmem. Můžeme se samozřejmě bavit o obsahové kvalitě malůvek, ale ani v tomhle ohledu mě „Warhate“ nedráždí a rozhodně se mi to líbí víc než udělat přebal z live fotky kapely jak posledně.

A když už jsme u toho srovnání s „Behind the Gates of Terror“, přijde mi, že „Warhate“ je lepší také po stránce zvukové (třeba bicí znějí trochu příjemněji) i hudební. Pořád to sice není žádná extratřída, ale jednotlivé skladby jsou o trochu zajímavější, aniž by se Bloody Lair zpronevěřili svému stylu, kterýžto stále zůstává zakořeněn v agresivněji pojatém black metalu s občasným thrashovějším riffem.

Bloody Lair

Třeba song „Baphomet Domination“ má docela oukej riff. Stejně jako minule lze pochválit občasné melodičtější momenty, třeba ten ve středu „Corapthor“ se povedl, stejně jako dvě další pasáže v „Hostis humanis generis“.

Když už probíráme jednotlivé písničky, určitě stojí za zmínku, že dvě ze šesti jsou ve skutečnosti nově nahrané starší věci. „Attack on Your Empire“ se objevilo již na druhém albu „Total Mayhem“ a „Yperit“ zase na debutu „Vzestup zla“. Zatímco prvnímu jmenovanému nový kabátek docela prospěl, v případě „Yperitu“ jde trochu o zklamání. Tenhle song mám zaškatulkovaný jako to nejlepší, co Bloody Lair nahráli, ale předělaná verze nemá takový feeling jako originál a moc mi v ní nesedl ani vokál, přestože skladbu pro „Warhate“ nenavřískal nikdo menší než hostující Barbarud HromManiac Butcher.

Celkově vzato mi ale „Warhate“ přijde určitě lepší než „Behind the Gates of Terror“. A když tak o tom přemýšlím, možná jde o doposud úplně nejlepší desku Bloody Lair vůbec. Což sice neznamená, že bych měl někdy v budoucnu pocítit potřebu si to pouštět znova, to rozhodně ne, ale nemám problém to nazvat důstojně odvedeným poctivým průměrem, který si na nic nehraje.


Uncle Grasha’s Flying Circus – Stalinist God

Uncle Grasha's Flying Circus - Stalinist God

Země: Česká republika
Žánr: industrial / noise / power electronics
Datum vydání: 30.8.2018
Label: S kudlou v zádech / Sors Fintora Records / Grom&Lord Records / Raw zine / Pravěk Noise Section / Debila records

Tracklist:
01. Kalten
02. Kasbah
03. Juche
04. Čihošť
05. Culpabilité
06. Balance
07. Securitate
08. Anatolyevna
09. Denumenized
10. Scharnhorst
11. You Have to Be Death to Be Wise
12. Headquarters

Hrací doba: 48:53

Odkazy:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Uncle Grasha’s Flying Circus

Na novou dlouhohrající desku hlukových jeptišek Uncle Grasha‘s Flying Circus jsem se vlastně docela těšil. Neřadové věci téhle formace poslouchám relativně často a nikdy neodcházím zklamán. Jejich experimentální koktejl industrialu, noisu, power electronics, dark ambientu a podobných laskomin má totiž na noisové poměry překvapivě hutnou atmosféru a na rozdíl od jiných hlukových kapel v něm lze cítit opravdu nějaký řád a především smysl. Snad i proto Uncle Grasha‘s Flying Circus za možná nejzajímavější české noisové seskupení.

Možná někoho překvapí, že takhle nehovořím třeba o Radkovi Kopelovi, jehož přínos českému hluku je nepopiratelný, nicméně jeho tvorba je čistá improvizace dělaná pouze pro pobavení zúčastněných, a byť jde o veskrze sympatickou a specifickou zábavu, pořád je Eine Stunde Merzbauten jen improvizovaný bordel. U Uncle Grasha‘s Flying Circus lze naproti tomu cítit nějakou myšlenku a tématický i atmosférický rámec; je vidět, že tady nad tím někdo přemýšlí, nehrotí jen improvizovaný hluk, ale skutečně skládá a snaží se o nějakou výpovědní hodnotu. Že se tak děje za pomoci extrémního sonického výraziva, které bude pro většinu posluchačů nestravitelné, je už je věc druhá. Za negativum bych ji však rozhodně nepovažoval.

Stalinist god does not represent a personality, nor idea/myth, nor any form of transcendental being. Stalinist god is a status. A state of power that creates a blind alley for all ideologies and regimes.“

Pod (předpokládám, že záměrně) trochu diletanským, „samizdatovým“ obalem se skrývá bezmála padesát minut již popsaného žánrového mixu, který na první poslechy nezní tak poutavě jako kratší neřadové počiny Uncle Grasha‘s Flying Circus. Nemyslím si, že by to bylo nutně způsobeno dlouhohrajícím formátem, spíš materiálem samotným. Při troše trpělivosti má ale „Stalinist God“ co říct. Nahrávkou se táhne očekávaná stísněná atmosféra represivních režimů a existenční apatie (ne)života v totalitním státě. Pocit, jejž by asi nikdo z nás nechtěl zažít respektive u těch dřívěji narozených zopakovat. Jakožto umělecká forma nicméně dokáže poskytnout sugestivní zážitek.

Na podporu svých tvrzení o tom, že hudba Uncle Grasha‘s Flying Circus není improvizována, nýbrž komponována s nějakou myšlenkou, mohu pustit do světa svůj další dojem – některé skladby na „Stalinist God“ jsou působivé. Čehož by jen těžko bylo možné dosáhnout při nahodilém vrstvení hluku. Mezi vrcholy desky bych zařadil „Kasbah“, drone/darkambientní „Culpabilité“, drásavou „Balance“, militantní „Securitate“ a „Headquarters“ nebo desetiminutový žalm „You Have to Be Death to Be Wise“; úplně nejvýš si pak cením deváté „Denumenized“ s klaustrofobickou atmosférou a nasamplovaným mluveným slovem, z něhož v kombinaci s hudbou docela mrazí.

When your propaganda reach the maximal success and you became a god per se, you must just sound your trumpet for apocalypse and destroy everything you have created.“

„Stalinist God“ je každopádně zajímavé album. Asi není nutné zdůrazňovat, že se nejedná o záležitost pro každého, protože to by mělo přímo vyplývat už jen ze žánrového rozpětí, jemuž se Uncle Grasha‘s Flying Circus věnují. Pokud jste nicméně schopni a ochotni svůj čas věnovat i hlukovým koutům hudebního podzemí, pak „Stalinist God“ za slyšení určitě stojí.


Infernal Cult – All the Lights Faded

Infernal Cult - All the Lights Faded

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 29.7.2019
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Embrace of Shadows
02. Triangle of Horns
03. Distant from Living
04. Self Destructive Life Resistance
05. Redemption Through Suffering
06. Post – Living Existence
07. Beyond the Dark Corridors
08. All the Lights Faded

Hrací doba: 64:09

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Against PR

Infernal Cult je český jednočlenný blackmetalový projekt, o jehož existenci jsem až do relativně nedávné doby neměl úplně tušení. Jeho jméno jsem zaznamenal až s vydáním první dlouhohrající desky „All the Lights Faded“ z loňského roku, ale už před ním se objevilo několik minialb a také jedno demo. Jak asi z právě řečeného vyplývá, žádné z nich jsem neslyšel, takže se radši rovnou vrhněme na samotnou řadovku…

Upřímně řečeno, kapely s tak klišé názvem jako Infernal Cult bych si za normálních okolností s největší pravděpodobností ani nevšímal. K poslechu mě přesvědčilo především to, že se jedná o český projekt, o němž jsem navíc do té doby neslyšel, tudíž mě zajímalo, jak na tom muzika Infernal Cult bude. Nebudu vám ale lhát – neočekával jsem mnoho. Nejen z názvu kapely, ale i ze všech dalších věcí okolo jako třeba z fotek strašně čpí klišé. Něco takového na natěšenosti zrovna nepřidá. Což o to, i lpění na tradičních postupech může být pořád hodně sexy, jak ostatně dokazuje naše honitba nad kapelami typu Funereal Presence nebo Moenen of Xezbeth, ale musí v tom být ten fanatismus a pořád to musí být provedeno s nějakým umem, protože rozhodně neplatí, že na blackmetalový underground není třeba žádného.

K Infernal Cult jsem tedy přistupoval trochu s předsudkem, že půjde o píčovinu. Nejhorší obavy se ovšem naštěstí nevyplnily, protože „All the Lights Faded“ není blbá deska a Infernal Cult má vcelku daleko k žumpě typu Buer, Degoryen, neřkuli rovnou Katarze, což je asi ten nejhorší hnůj, jenž se v našich podmínkách pohybuje. Ponižovat muziku na „All the Lights Faded“ na roveň právě jmenovaným by bylo poněkud nefér a hlavně mimo mísu.

Netvrdím však, že by mi nahrávka vzala dech, zásadně mě překvapila a že bych z ní skákal nadšením. „All the Lights Faded“ zcela jistě není nějak zásadně špatné, ale na druhou stranu není zásadně dobré. Zní vám to jako průměr? Pak vám to zní zcela správně, protože nic jiného se tu vesměs neodehrává. Nesporně je to průměr odehraný důstojně, bez větších lapsů ať už ve formální či obsahové stránce. Aby ale bylo možno hovořit o nějaké skutečné kvalitě, na to ještě mnohé schází.

Asi nejvýraznější problém Infernal Cult spatřuji v absenci vlastního ksichtu, v absenci jakékoliv specifičnosti, která by kapelu odlišila od zástupu dalších. Je znát, že Martjern, tedy jediný člen Infernal Cult, dokáže vymyslet solidní melodické linky, díky nimž „All the Lights Faded“ ve finále ubíhá relativně příjemně (i když hodina a čtyři minuty hracího času je pořád strašně moc; u posledních tří songů, které dohromady zabírají polovinu celé stopáže, dost povadá vůle poslouchat), ale výsledek jasně ukazuje, že to ke spokojenosti nestačí.

Infernal Cult

Docela by se hodilo použít analogii k obálce „All the Lights Faded“, protože vizuální stránka alba i jeho obsah spolu v tomto případě plně korespondují. Obal je koukatelný, ale nevýrazný a bezvýrazný, obyčejný. Neurazí, ale ani nenadchne. Vlastní muzika je na tom úplně stejně. Poslouchat se dá, člověka určitě nenasere, ale nemá šanci zaujmout nějak zásadněji.

„All the Lights Faded“ je taková žánrová jistota, které chybí větší odvaha i zapálení pro věc. Komfortní blackmetalová zóna, která možná dočasně uspokojí začátečníka, ale člověku alespoň trochu obeznámenému s hloubkou black metalu nemá absolutně co dát. Netvrdím, že mě poslech Infernal Cult vyloženě sral, pořád je mi tohle mnohem sympatičtější než třeba výše jmenované ostudy typu Katarze, ale vím zcela jistě, že si to už nikdy znovu nepustím, protože v tom nic zvláštního není.


Burnnesy – Parazit

Burnnesy - Parazit

Země: Česká republika
Žánr: agro metal
Datum vydání: 2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Parazit
02. Zrození nenávisti
03. Lobista
04. Ztracená
05. Apatie
06. Proč zase já
07. Vzdor osudu
08. Šmejd
09. Syndrom války [bonus track demo 2016]
10. Jsi hvězdou [bonus track demo 2016]

Hrací doba: přišlo mi to jako 3 hodiny, ale reálně asi míň

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Radek Kopel z Eine Stunde Merzbauten

Když jsem kdysi se Sicmaggotem začínal, chodil jsem ještě na gymnázium. Asi je tedy jasné, že když se tehdy někdo odhodlal poslat nějaké fyzické CD na recenzi, uváděl jsem adresu, na níž dnes bydlí už jen moji rodiče. Nechával jsem si tam nosiče posílat i v době, kdy už jsem studoval vysokou školu a bydlel na koleji. Dnes už několik let žiju úplně jinde, a přesto se tu a tam pořád stává, že rodičům přijde cédéčko na recenzi, které si zde vyzvednu třeba i za několik měsíců, když se tam náhodou objevím.

Moc nevím, proč někdo posílá cédéčka na recenze bez ptaní a na nepotvrzené adresy, nicméně stává se to. Docela by mě zajímalo, kolik takových nosičů určených na nedomluvenou recenzi skončilo kdovíkde, když to někdo bez optání poslal třeba na adresu mého předešlého bydliště nebo bývalým redaktorům, s nimiž už třeba ani nejsem v kontaktu. Ale to se asi nikdy nedozvím.

Pokud to však dorazí a jedná se o něco, co mám vlastně chuť poslouchat, tak mě to samozřejmě vůbec nesere. To se ale zas tak často nestává. Mnohem častější jsou případy, kdy takhle na recenzi dorazí něco, co nechci poslouchat ani já, ani nikdo jiný z aktuální redakce. Dvojnásob vtipné to je, když dorazí balík od někoho, o kom jsem nikdy neslyšel, a vím jistě, že jsem nikomu takovému svojí adresu nikdy neposkytoval. Pokud sem chodí nějací muzikanti, ať nám klidně v komentářích prozradí, jestli mezi kapelami vážně funguje šmelení s adresami recenzentů, haha!

Každopádně, nedávno jsem se zase takhle objevil doma… máma měla narozky, víš jak. A čekal tam na mě balíček, jehož odesílatelem byl Radek Kopel. Nic sice domluvené nebylo, ale říkám si, že paráda, budou další hluky od Eine Stunde Merzbauten. O to větší bylo zklamání, když na mě po rozbalení vykoukla nějaká teplická, prý „crossover metalová“ lokálka. Kopel v jejich řadách nehraje, tak nevím, jestli je to jejich kámoš (ostatně z Mostu je to do Teplic jen kousek) nebo to posílá jako charitu anebo mě chtěl holomek jen ztrestat za to, že recenzuju málo noisu. Ať je pravda kdekoliv, o jedné věci nepochybuje – hudba Burnnesy je strašná píčovina.

Jak lze z dosavadního textu, kde jsem se hudbě doposud příliš nevěnoval, asi vytušit, nemám toho o Burnnesy moc co napsat. Mohl jsem CD nenápadně ignorovat a tvářit se, že mi nikdy nepřišlo, případně jej ignorovat ostentativně, protože jsem se nikoho neprosil, aby mi to poslal (a popravdě, kdybych o tom věděl v předstihu, tak bych spíš prosil, aby mi to nikdo neposílal), ale nakonec jsem si řekl, že nebudu zmrd a aspoň si to pustím, když už teda někomu stálo za to zaplatit výpalné poště, aby to doručila.

Tušil jsem nicméně, že to bude sračka, což se potvrdilo hned s prvním poslechem. Jde o poloamatérský agro rock/metal, jehož skladatelský level se dost blíží k nule. Triviální struktury, primitivní riffy, příšerné texty… až je člověku stydno za samotné muzikanty, že se prezentují s takovou lyrikou. Lepší texty jsem ty vole čmáral na střední do sešitu. Tohle pouštějí do světa na cédéčku dospělí kořeni. Celé mi to zní jako nějaká laciná céčková napodobenina kapel jako Arakain nebo Dymytry, přičemž minimálně druzí jmenování jsou podle mě sami o sobě strašní, takže takovéhle hodnocení samozřejmě myslím jako urážku.

Burnnesy

Moje dojmy z „Parazita“ krásně ilustruje skutečnost, že mě hned při první poslechu chytlo hrozivé sraní. Když jsem si to pustil podruhé, opět mě během poslechu chytlo sraní. Potřetí už jsem to radši neposlouchal. Samozřejmě, může to být jen náhoda, ale až budu mít někdy zácpu a budu fakt zoufalej, tak si možná „Parazita“ pustím jako projímadlo. Až takhle na hovno to je.

Jebu vám na nějakou profesionalitu nebo objektivní hodnocení. Netoužil jsem po tom, aby mi to někdo posílal, a kdyby se tak nestalo, ani bych o tenhle hnůj nezavadil. Mně to přijde jako vidlácká mrdka a myslím si, že se to nedá poslouchat. Jestli něco takového nechcete o své muzice číst, tak ji příště kurva neposílejte  bez optání lidem, které to vůbec nezajímá a nechtějí to poslouchat.


Progres 2 – Tulák po hvězdách

Progres 2 - Tulák po hvězdách

Země: Česká republika
Žánr: art / progressive rock
Datum vydání: 2.11.2018
Label: Indies Scope

Tracklist:
01. Výš – Prolog
02. Rudá zloba
03. Můra
04. Bezpráví
05. V lisu
06. Cesta ven
07. Malá smrt
08. Poznám tě
09. Moře
10. Paní Óm
11. Tvůj kód
12. Vracím se
13. Arunga
14. Igar
15. Selpa
16. Planý žvást
17. Blues

Hrací doba: 60:43

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Indies Scope

Málokterá česká potažmo československá kapela má takovou historii jako Progres 2. Dá se říci, že jsou to pamětníci, a přitom stále aktivní účastníci naší rockové historie. Začali ještě v bigbítových šedesátých letech a už tehdy se svým složitějším přístupem k hudbě odlišovali od zbytku brněnské scény a koneckonců i celé republiky. Tehdy se jmenovali The Progress Organization, nezávisle vydali singl, některé písně byly ještě v angličtině, popularita rostla, dokonce v roce 1969 předskakovali The Beach Boys a první řadovka „Barnodaj“ na sebe nenechala dlouho čekat. S nastávající normalizací však začalo téct spoustě nehodících se kapel, The Progress Organization nevyjímaje, do bot, což znamenalo konec první etapy.

Členové kapely Zdeněk Kluka (bicí, zpěv), Pavel Váně (kytara, zpěv) a Jan Sochor (klávesy, zpěv) si v období temna vyzkoušeli i hraní v doprovodných kapelách popových zpěváků, až si Kluka se Sochorem založili vlastní doprovodné těleso Skupinu Jana Sochora, kam začali pomalu prosazovat i své oblíbené skladby. Přidal se Váně a baskytarista Pavel Pelc, což vyústilo roku 1977 k nahrání studiového projektu „Mauglí“, který vydali pod názvem odkazujícím na minulou etapu, Barnodaj. Už během nahrávání však vše směřovalo k reinkarnaci Progresu, čímž konečně vznikl Progres 2, jenž se uvedl legendárním albem „Dialog s vesmírem“. Albem, které i přes další nutné ústupky konečně splňovalo všechno to, co chtěli Progres kdy udělat.

Od té doby fungují až do dnes. Po „Dialogu s vesmírem“ následovaly další koncepční programy: „Třetí kniha džunglí“, „Mozek“ a „Otrava krve“, z nichž vybočuje pouze pádně nazvaná deska „Změna!“ vracející se ke klasickému písničkovému stylu. Změna později nastala i u názvu kapely, a to na konci osmdesátých let, kdy vznikl projekt Progres-Prorok, pod jehož hlavičkou vyšla placka „Otrava krve“, dlouhou dobu zažitá jako poslední řadovka Progresu. Listopadu 2018 však vyšlo po dvaceti osmi letech osmé studiové album nazvané „Tulák po hvězdách“.

„Tulák po hvězdách“ se nahrával v mikulovském studiu David Kollera a skupina si ho produkovala sama, konkrétně Váně. Byl to rovněž on, kdo přišel s nápadem zhudebnit právě román „Tulák po hvězdách“ od Jacka Londona. Tento nápad kapele představil už v roce 2003. O texty se nakonec postaral Martin Kudlička a Ivan Petlan, hudbu samozřejmě složil Progres 2, v jehož sestavě nechybí žádná důležitá persona tedy – Kluka, Váně, Pelc, Dragoun a Morávek. Na albu je i spousta hostů, mezi kterými nechybí třeba Emanuel Sideridis, člen The Progress Organization, a spousta dalších.

Už ale pojďme k hudbě. Jak tedy Progres 2 zní po bezmála třiceti letech? Trochu jsem se před prvním poslechem bál, aby to nebylo vyčpělé, zastaralé, bez nápadu, přeci jenom tyto návraty spíše končí zklamáním než nadšením. Progres 2 se toho však zhostil velice obstojně. Vsadil na to, co umí nejlépe – koncepční, progresivní art rockové album se silným příběhem. Samozřejmě je určitě výhodou znát Londonův originál, což není můj případ, ale povědomí o něm myslím mám. Vězeň se mučením svěrací kazajkou dostává do jiných stavů vědomí, v nichž putuje mezi hvězdami a prožívá události minulých životů.

Celý koncept je rozdělen do 17 písní o celkové délce jedné hodiny. Progres 2 tedy vůbec nezahálel, takže když už, tak už. Desku otevírá intro „Výš – Prolog“ s nápadně povědomou kytarovou vyhrávkou, později se ale překlene do klasického progresovského stylu. Na „Tuláku po hvězdách“ se ozývá spousta nástrojů třeba jako flétna, jinde zase trumpety nebo lesní roh. Jelikož se jedná o převyprávění příběhu, samozřejmě dochází k různým obměnám nálad. Poměrně brzy jsem si oblíbil tu temnější stránku, což jsou následující „Rudá zloba“ a hlavně „Můra“ s vynikající basou a refrénem. S vyprávěním dochází i k teatrálním výstupům, ostatně nahrávku lze označit za rockovou operu. Tyto momenty mi nejsou úplně po srsti, ale na druhou stranu to nezachází do takových extrémů projevu jako třeba u A Forest of Stars. Sem patří hlavně „Bezpráví“, pojednávající o mučení vězně, ale i pár skladeb ke konci.

Progres 2

Dalším povedeným kusem je „V lisu“, opět neveselá věc plná zajímavé instrumentace a přechodu z ponuré balady v docela odpíchlou věc. Nástrojová obratnost vplyne i do další „Cesta ven“ s experimentálním začátkem navozujícím ony zvláštní stavy vězně a kytarovým sólem v druhé polovině skladby. Příjemně uklidněná „Malá smrt“ o putování nekonečnem předchází až nečekaně alternativní, řekl bych devadesátkové „Poznám tě“. Zprvu mi svým rytmem trochu překážela, ale je to vlastně moc chytlavá písnička, jenom bych ji víc čekal třeba u Mňágy a Žďorp. „Moře“ ve mně svými synťáky a tvrdým riffem evokuje období „Dialogu s vesmírem“ a další „Paní Óm“ má zase výborně tajemný riff, přestože skladba je to vcelku jemná. Nejchytlavější věcí je bezpochyby hardrocková pecka „Tvůj kód“. Možná, že až moc opakuje svůj refrén, na Progres 2 trochu nezvykle, ale je tak silný a zapamatovatelný, že to docela chápu. Ostatně na svědomí ji má Roman Dragoun, čili podobnost s dávným hitem „Muž, který se podobá odvrácené straně měsíce“ se nabízí.

„Tvůj kód“ lze chápat jako pomyslný vrchol alba či alespoň zlom, jelikož závěrečná část „Tuláka po hvězdách“ věnovaná nadále minulým životům mě baví o poznání méně. Hned následující „Vracím se k tobě“ mě ničím neoslovila, stejně tak podivná „Arunga“ i klávesová „Igar“. Trochu lépe vyznívá uvolněná, ale šlapající „Selpa“, avšak „Planý žvást“ zase táhne závěr alba dolů. Možná je to opět tou teatrálností a „hraním“ postav, nevím, ale tak nějak mi to překáží. Loučící se, trochu hanspaulská a příznačně nazvaná „Blues“ zní přesně tak, jak se jmenuje. Nejvíce bych na ní ocenil její vtipný text, ale ani ten zvláštní pachuť z posledních několika stop „Tuláka po hvězdách“ nezažene. Těch posledních pět písní se prostě tolik nepovedlo.

Mám-li shrnout „Tuláka po hvězdách“ do pár vět, vychází mi z toho, i přes ne zcela uspokojivé zakončení, dobré album, které je určitě hodno jména Progres 2. Vlastně takhle nějak jsem si představoval optimistickou variantu – baví mě to víc než jsem čekal, je tu několik skutečně silných nápadů a skladeb, je to skvěle natočeno a stojí to na zajímavém příběhu. Je nutné tomu věnovat několik soustředěných poslechů, já začal naplno pronikat tak s pátým, ale vyplatí se. Oddaného fanouška Progres 2 to dle mě určitě nezklame, naopak, potěší. Není to bezchybná deska, ale zcela určitě daleko víc než jen pěkný dárek k padesáti letům existence. Ještě by bylo super, kdyby na turné opět měli odpovídající audio-visuální program jako za starých časů. K tomu ale asi nedojde…


Death Karma – The History of Death & Burial Rituals Part II

Death Karma - The History of Death & Burial Rituals Part II

Země: Slovensko / Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.11.2018
Label: Beyond Eyes Productions

Tracklist:
01. Haiti – Voodoo
02. Tibet – Sky Burial
03. Scandinavia – Ship Burial
04. New Zealand – Mongrel Mob
05. Egypt – Pharaohs
06. Indonesia – Tana Toraja
07. Czech Republic – Ossuary

Hrací doba: 43:56

Odkazy:
facebook / bandcamp

Zdá se mi, že Death Karma, druhá kapela Infernal Vlada a Toma Coronera, stojí mírně ve stínu Cult of Fire. Svým konceptem mi však připadá možná ještě zajímavější. Death Karma se totiž věnují různým pohřebním rituálům a tradicím napříč planetou. Na první desce „The History of Death & Burial Rituals Part I“ z roku 2015 měly své zastoupení Slovensko, Madagaskar, Mexiko, Česká republika, Indie a Čína. Hudebně i graficky výtečnou nahrávku však bohužel srážel plochý sound, což bylo trochu zklamáním.

Navzdory tomuto škraloupu šlo ale Death Karma bez debat považovat za velmi zajímavou formaci. Oznámení pokračování se vcelku očekávatelným názvem „The History of Death & Burial Rituals Part II“ tím pádem potěšilo. Ve druhém díle „Historie smrti a pohřebních rituálů“ dostaly prostor Haiti, Tibet, Skandinávie, Nový Zéland, Egypt, Indonésie a opět Česká republika. Zatímco v prvním díle Death Karma posluchače poučili o „Umrlčích prknech“, na dvojce se věnují kostnicím (viz).

Sedm základních skladeb doplňuje ještě bonus „Japan – The Sea of Silent Trees“. Ten se zaobírá lesem Aokigahara v Japonsku, jenž je známý jako „les sebevrahů“, protože zde Japonci hromadně páchají sebevraždy (další čtení zde). Skladba s Haiti se dle očekávání věnuje praktikám spojeným s náboženstvím voodoo (viz). „Tibet – Sky Burial“ popisuje tibetský zvyk, při němž je tělo zemřelého umístěno na vrcholek hory, aby se zde rozložilo pod vlivem počasí a mrchožroutů (viz). Skandinávský zvyk pohřbívání na lodi je myslím taktéž všeobecně známou záležitostí, ostatně i díky popularizaci starého severu v poslední letech (ale i tak můžete číst tady).

Zato část vyhrazená Novému Zélandu je zajímavá a zde už jsem musel googlit, abych se dozvěděl, oč přesně se jedná – Mongrel Mob je motorkářský gang (viz). Naproti tomu pohřební zvyky starověkého Egypta opět patří k tomu známějšímu (viz). Zvyky Torajů, které popisuje indonéská skladba, pak patří k tomu zvláštnějšímu a méně profláklému na desce (viz).

Jak vidno, po tématické stránce je „The History of Death & Burial Rituals Part II“ opětovně poutavou a silnou záležitostí. Jak je na tom ale hudba a nakonec i sound, který, jak už jsme si řekli, bývá u Death KarmaCult of Fire mnohdy kamenem úrazu. Ze zvukového hlediska mi novinka přijde snesitelnější než „The History of Death & Burial Rituals Part I“, kde dal poslech do sluchátek uší docela zabrat. Na druhé straně, po skladatelské stránce mi to zase připadá o chlup níže, ale naštěstí pořád dobré. Průser se nekoná a Death Karma si pořád bezpečně drží dobrou úroveň.

Death Karma

Z konkrétních skladeb jsou mými favority „Tibet – Sky Burial“, kterou zdobí působivá závěrečná třetina, „Egypt – Pharaohs“ s výbornými melodiemi a opět ukázkovou gradací v závěru a nakonec „Czech Republic – Ossuary“ se skvělými klávesami, vznešenou atmosférou a výtečnými pasážemi s českým vokálem. „Haiti – Voodoo“ je taky fajn a dost jí sluší množství etnických motivů. „New Zealand – Mongrel Mob“ zaujme svou agresivitou, která myslím docela pasuje k tématu písně, a také jedním kulervoucím riffem.

Za ostatními stopami trochu zaostává dvojice „Scandinavia – Ship Burial“ a „Indonesia – Tana Toraja“. V první jmenované zaujme prakticky jen jediná pasáž cca ve třetině songu a ze druhé jmenované mi v paměti utkvěla prakticky jen finální minuta a půl. Bonusovou „Japan – The Sea of Silent Trees“ jsem prozatím neslyšel, nicméně pro zájemce, kteří nevlastní CD, lze dodat, že kapela čerstvě vypustila stream včetně bonusového tracku.

Ani ty slabší kusy sice nejsou nějaké vyložené píčoviny, které by se nedaly poslouchat, ale mám při nich pocit, že formace jako Death Karma by měly splňovat trochu větší nároky než stravitelné songy pro natažení stopáže. Navíc ani ty lepší skladby nejsou leckdy dokonalé v celé své délce. I to mělo za následek, že mi „The History of Death & Burial Rituals Part II“ zpočátku připadalo až nečekaně slabé. Vyšší počet poslechů naštěstí dojmy vyspravil a po čase jsem si uvědomil, že Death Karma tu servírují i fantastické momenty, které jsou kurevsky vysoko a stojí za to je slyšet. Vzato kolem a kolem mi navíc „The History of Death & Burial Rituals Part II“ připadá o dost zajímavější než poslední minialba personálně spřízněných Cult of Fire. Nebylo to tedy zpočátku jednoznačné, ale za čas převládla spokojenost.