Archiv štítku: CZE

Česká republika

Naurrakar – Apogeum

Naurrakar - Apogeum

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.9.2017
Label: Werewolf Productions

Tracklist:
01. Intro
02. Zhouba starých hodnot
03. Tak pravil…
04. Sedmá pečeť
05. Kalvárie
06. Procitnutí
07. Intermezzo
08. Návrat na povrch mrtvého světa
09. Démon uvadlého ráje
10. Lůno zkázy
11. Iesus Nazarenus rex Iudaeorum mortuus est
12. Terminus

Hrací doba: 40:33

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Naurrakar

Vzpomínám si na to, že když Naurrakar vydávali svůj první demosnímek „Imperium Satana“ (2009), přišli mi trochu směšní a očekával jsem, že zanedlouho skončí v propadlišti dějin podobně jako třeba Delzvan či Bellifer (s nimiž oběma ostatně lze u Naurrakar nalézt jistou personální spřízněnost), tedy další tehdy začínající blackmetalové kapely. Dnes musím říct, že jsem partě okolo kytaristy Ega trochu křivdil a že jsem ji podcenil.

Naurrakar totiž nejenže vydrželi, ale vyhráli se, po hudební (a po shození nechtěně vtipných koncertních paintů vlastně i vizuální) stránce dospěli a nyní se již mohou řadit k těm relativně zajímavějším formacím, jaké v České republice tepou black metal v jeho čistokrevné formě. Hodně cením, že se skupina dokáže posouvat neustále kupředu a prozatím se s každým dalším počinem zlepšuje. Zatímco řadový debut „Epilog lidstva“ (2013) pouze naznačoval potenciál a na mnoha místech ještě drhnul, byť laťku oproti dřívějším neřadovkám zvýšil, minulé EP „Triumf jaderného věku“ (2015) již bylo o notný kus výše a suverénně se stalo dosavadním vrcholem v diskografii Naurrakar.

A s radostí mohu konstatovat, že „Triumf jaderného věku“ o tento titul v letošním roce přišel, poněvadž Naurrakar v září vypustili druhou dlouhohrající fošnu „Apogeum“, s níž opětovně potvrzují trend vzrůstající kvality. Bez zbytečných průtahů mohu prohlásit, že novinku považuji za nový vrchol celého snažení skupiny. Myslím, že nyní již není jakýchkoliv pochybností o tom, že s Naurrakar je na domácí blackmetalové scéně třeba počítat. Rozhodně netvrdím, že jde o to nejlepší, co tu lze slyšet, do vrcholných děl českého černého kovu to má stále daleko, ale kapela rozhodně hraje nadprůměrně, a když „Apogeum“ srovnám kupříkladu s posledním album stylově podobných Sator Marte, počin Naurrakar jasně vítězí. O souboji třeba s takovými Bloody Lair nebo snad Buer ani nemluvě.

Ne snad, že by Naurrakar objevovali Ameriku. Po stylové stránce stále drží svého kopyta a jsou věrni black metalu v podobě neředěné dalšími žánrovými vlivy nebo experimenty. Tím spíš je ale evidentní, že rostou skladatelsky. Ne každá skladba je dokonalá až za roh, ale i přesto „Apogeum“ nabízí dostatek kvalitních riffů a kytarových kliček na to, aby zvládlo posluchače zaměstnat. Songům jako „Zhouba starých hodnot“, „Tak pravil…“, „Procitnutí“ nebo „Iesus Nazarenus rex Iudaeorum mortuus est“ toho prostě není moc co vytýkat a jedná se o kvalitní blackmetalové kusy. „Návrat na povrch mrtvého světa“ či „Lůno zkázy“ zase zaujmou zajímavější (čti: propracovanější) strukturou a rovněž bych se je nebál zařadit k povedeným věcem.

Naopak vyloženě slabou písničku jsem na „Apogeu“ nenašel ani jednu, protože třeba i „Kalvárie“ navzdory svému groovy tempu nezanechává žádnou pachuť. Což nakonec platí i o textech, které také nejsou vrcholem blackmetalové lyriky, zároveň mě však neurážely svou stupiditou, což zdaleka nemohu tvrdit o všech domácích žánrových formacích zpívajících česky.

Naurrakar

Po poslechu „Apogea“ tedy panuje jednoznačná spokojenost. Naurrakar nahráli povedenou desku, s níž s přehledem zastiňují všechny své předchozí počiny. Můžeme jenom doufat, že stále nejde o ten nejvyšší strop, jehož je skupina schopna, a že někdy v budoucnosti dokážou poskládat ještě silnější projektil. Ale to jsou asi ještě předčasné úvahy. Nyní je stěžejní, že v případě „Apogea“ mám vůbec poprvé pocit, že se k němu občas bude dát vracet i zpětně, což jsem o žádném počinu Naurrakar až doposud říct tak úplně nemohl.


ESM – nESMysl

ESM - nESMysl

Země: Česká republika
Žánr: industrial / noise / experimental
Datum vydání: 17.7.2017
Label: Napalmed

Tracklist:
01. HlaSlova (Slabý text)
02. Svět L.O.M. (Volná improvizace na blikající světlo)
03. Žlivě/mrdvě v štúdiu Pon Terex (Neomezující výrony bez nápadu)

Hrací doba: 68:31

Odkazy:
web / bandzone

K recenzi poskytl:
ESM

Domácí hlukový matador Radek Kopel a jeho družina Eine Stunde Merzbauten nijak nezahálí, což v překladu znamená, že i v letošním roce musí ušní ústrojí posluchačů trpět další záchvěv jejich zvrhle-uměleckých choutek. A jako vždy se nabízí otázka, zdali půjde o trýznění pouze v přeneseném slova smyslu – tedy plynoucí z extrémnosti a experimentálnosti muziky, jakou Eine Stunde Merzbauten produkují – anebo o trýznění doslovné – tedy dané nižší kvalitou předkládaného materiálu. Jakkoliv si totiž nezasvěcení mohou ťukat na čelo a nemusí to chápat, i v improvizovaném hlukovém bordelu existují různé stupně kvality.

Eine Stunde Merzbauten si až doposud udržovali velice důstojnou úroveň. Především album „E.S.M.“ bylo skutečně povedené. Minulé „ByloNebyloRybaNaruby“ mělo své mouchy, ale zejména druhá část s názvem „JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba“ rozdělená do 97 stop byla dobrá. Nejnovější majstrštyk „nESMysl“ měl teda rozhodně na co navazovat. Je to navázání (E)SMysluplné, nESMyslné, nebo snad dokonce (E)SMyslné?

No, jak se to vezme. Respektive přijde na to, o jaké části „nESMyslu“ se zrovna budeme bavit. Deska je totiž rozdělena do tří stop, jejichž kvalita a v jednom případě i přístup jsou značně odlišné a nevyrovnané. To nejhorší přijde hned na začátek. „HlaSlova (Slabý text)“ by šlo z jistého úhlu pohledu chápat jen jako předehru k následujícímu obsahu, byť nepřekvapí, že má tato sedm a půl, což je tak akorát poměr, když regulérní skladby trvají přibližně půlhodinu. Respektive tedy nikoliv předehru, nýbrž předmluvu.

Celých sedm a půl minuty je totiž vyplněno recitací neotřelých slovních spojení, což by asi bylo v klidu, kdyby to mělo minutu, maximálně dvě. Poslouchat tohle ovšem sedm a půl minuty se dost dobře nedá, a to i navzdory skutečnosti, že mnohé obraty jsou skutečně zajímavé. Vydržet to prostě nejde, sorry. Na rovinu se přiznávám, že „HlaSlova (Slabý text)“ jsem zvládnul poslechnout jednou, zdůrazňuji: JEDNOU, a víckrát už jsem na to neměl swag. Veškeré další poslechy „nESMyslu“ jsem tedy vždy začínal až s druhou stopou „Svět L.O.M. (Volná improvizace na blikající světlo)“.

„Svět L.O.M. (Volná improvizace na blikající světlo)“ již Eine Stunde Merzbauten – respektive ESM, jak zní alter ego kapely pro toto album – představuje v poloze, na niž je posluchač již zvyklý. Tedy industriálně-noisová suita, jíž pevnou rukou vládne improvizace a oslava anti-hudebních zvuků. Obecně vzato, tohle je za mě naprosto v pořádku, ale… ani „Svět L.O.M. (Volná improvizace na blikající světlo)“ nakonec nemohu chválit. Hluková vrstva písně je poměrně v pohodě, ale zcela náhodné nerytmické bicí údery pod ní jsou tak vysoce nelibozvučné, až mi to skutečně vadilo.

ESM - nESMysl

Chápu, že může znít divně, když si člověk stěžuje na nelibozvučnost zrovna u takové muziky, nicméně… jsem úplně v pohodě s extrémní hlukovou náloží, ale poslouchat tohle mě spíš sralo. Pokud mělo jít o další krok k tomu, jak posluchače rozhodit a připravit mu skutečně nekomfortní zážitek, pak tomu rozumím. Nekomfortně jsem se během „Světu L.O.M. (Volné improvizace na blikající světlo)“ skutečně cítil. Ne však v tom pozitivním slova smyslu. Na druhou stranu musím dodat, že ve druhé polovině se skladba zlepší (nemohu ovšem s určitostí říct, jestli je hudebně zajímavější, nebo jsem si zvyknul, anebo jsem jenom otupěl) a že výjimečně vykouknou i tóny akustické kytary, které v noisu zapůsobí docela svěže. Propříště klidně víc takového crossoveru hluku a jemných nástrojů.

Jestli něco na „nESMyslu“ skutečně stojí za pozornost, je to až závěrečná kompozice „Žlivě/mrdvě v štúdiu Pon Terex (Neomezující výrony bez nápadu)“. Zde již ESM začnou hlučit mnohem nekompromisnějším způsobem, tudíž píseň působí víc jako kýžená noisová očista než jako nESMyslná improvizace či test posluchačových nervů. Až zde konečně cítím nějaký (E)SMysl, protože tohle už je hlučení dle mého gusta. Těžké, plné nepříjemných pískajících ruchů a především ve druhé půli i s patřičně temnou atmosférou, kterou nastolí hluboké tóny v pozadí. Super.

ESM - nESMysl

Obecně vzato jde jako vždy říct, že Eine Stunde Merzbauten si udržují svou auru vysoce neobvyklé skupiny, která si s naprostým gustem lebedí v místech, kam se obyčejné kapely bojí byť i jen nakouknout. A jen to samo o sobě je samozřejmě nutno cenit. Nicméně takový přístup s sebou nese jistá rizika, že ortodoxní improvizování a experimentování nemusí být vždy stravitelné, a to ani pro lidi, kteří něčemu takovému fandí a poslouchají to rádi. To je dle mého i případ „nESMyslu“, jehož první dvě stopy jsou mimo. Třetí kus je ovšem kvalita a dokáže uspokojit touhu po kvalitním hluku.


Uncle Grasha’s Flying Circus – Stalinist Nun Part III

Uncle Grasha's Flying Circus - Stalinist Nun Part III

Země: Česká republika
Žánr: industrial / noise
Datum vydání: 28.4.2017
Label: Debila Records

Hrací doba: 19:06

Odkazy:
bandcamp / bandzone

V létě 2015 vydali čeští hlukaři Uncle Grasha’s Flying Circus album s názvem „Stalinist Nun“. Soudě dle názvu, právě na něj navažuje letošní dvoupísňový počin „Stalinist Nun Part III“. Ptáte se, kde je druhá část „Stalinistické jeptišky“? Inu, to je trochu zamotané. Žádnou takovou nahrávku Uncle Grasha’s Flying Circus nevydali. Nicméně na „Stalinist Nun“ se mimo jiné objevily dvě skladby s názvy „Stalinist Nun Part I.“ a „Stalinist Nun Part II.“, přičemž druhá jmenovaná jen tak mimochodem dosahuje úctyhodných 46 minut. Předpokládám tedy, že právě na ně letošní počin – vycházející na 3‘‘ CD-R v limitaci 30 kopií – pomyslně navazuje.

Každopičopádně, důležitá je jiná věc, a sice že si Uncle Grasha’s Flying Circus prostřednictvím „Stalinist Nun Part III“ udržují svou vysoce nastavenou laťku. Formace svůj skřípějící koktejl možná skládá z formálně standardní palety experimentálních žánrů a nepříjemných (pa)zvuků, přesto je z její produkce cítit, že se nad jednotlivými stopami nějak zamýšlí. Nemám tušení, nakolik a jestli vůbec v tvorbě Uncle Grasha’s Flying Circus dostává příležitost improvizace, ale ať je tomu jak chce, na rozdíl od mnohých jiných noisových projektů mám v jejich případě pocit, že jde o skutečné komponování, nikoliv jen nahodilé skládání hluků a ruchů.

To samé platí i o „Stalinist Nun Part III“, přestože jsou obě přítomné skladby do určité míry monotónní a snad i jednotvárné, v čemž ovšem nehledejte ani náznak pejorativnosti. „Je suis Josef“ se pomalu převaluje mezi různými motivy, kdy každý vám omlátí o hlavu několik minut a plynule se přesune k dalšímu, přičemž každý nový je o kus temnější a hnusnější než ten předcházející. Skladba tímhle způsobem graduje a skončí až v agresivním hluku. Na pozadí téhle noise-industriální mozaiky se pak nachází mluvené slovo, jehož původ nejsem s to identifikovat, ale dle hlasu a několika pochycených úryvků to vypadá na nějaký komunistický projev. „Conwoy to Russia“ je ještě o kus monotónnější. Píseň začíná depresivním šumem, u nějž zůstane v podstatě až do konce své takřka jedenáctiminutové stopáže, ale tento postupně roste a nabírá na intenzitě a v průběhu se k němu přidávají (a posléze odcházejí) i další industriální ruchy.

V obou případech se pak daří více než uspokojivě držet posluchače v šachu a tvořit odlidštěnou kovovou atmosféru. Hluk v podání Uncle Grasha’s Flying Circus nefunguje pouze jako mentální klystýr či hudební očistec jako mnohé další noisové projekty, ale je v něm cítit i nějaká myšlenka, což z něj činí nejen objekt vhodný k restartu mozku, nýbrž záležitost hodnou plnohodnotného poslechu. A to aniž by ztrácel cokoliv z toho, co nás na noisu přitahuje.


Asmodeus – Oko Horovo

Asmodeus - Oko Horovo

Země: Česká republika
Žánr: progressive / melodic thrash metal
Datum vydání: 1.4.2017
Label: Magick Disk Musick

Tracklist:
01. Smečka prince Šavlozuba
02. Oko Horovo
03. Fenix Schizofrenix
04. Parazit
05. Kniha mrtvych
06. Prokeltí Sodomy
07. 666 očí Satanových
08. Midas
09. V ruinách města Ur
10. Černé vody Ninive

Hrací doba: 31:42

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Magick Disk Musick

Když před třemi lety klatovští Asmodeus vydávali své dnes již předposlední studiové album „Past na Davida Kleinera“, bylo to pro mě něco jako malé zjevení. Ne snad, že bych o této stálici domácí kytarové scény nikdy předtím neslyšel, nicméně tento hodně ambiciózní počin mě velmi příjemně překvapil nejen svou textovou, ale taky hudební propracovaností. Asmodeus se na svém zde vydali cestou koncepčního lyrického přístupu a progresivně laděného hudebního podkladu, což jim vyšlo opravdu na jedničku. Když tak na letošní apríl tato čtveřice ohlásila svou novinku „Oko Horovo“, přistupoval jsem k ní značně odlišně než k jejímu přímému předchůdci, jemuž nesporné kvality přisuzuji i s odstupem oněch tří let.

Miloš Bešta a jeho parta nejsou na „Oku Horově“ natolik překvapiví a nepředstavují natolik silný koncept, což ovšem nutně neznamená, že by novinka byla slabším počinem. „Oko Horovo“ není pevně svázáno konkrétním lyrickým konceptem, jenž by vyprávěl ucelený příběh, ale i přesto jasně odkazuje na starověkou mytologii. Na rozdíl od „Pasti Davida Kleinera“ se novinka nebrodí v břečkách špíny společnosti jako takové, a přestože nelze textovou stránku obou počinů přímo srovnávat, tak uznávám, že Jan Petřička odvedl po textové stránce opět velmi dobrou práci.

„Oko Horovo“ po hudební stránce svým způsobem pracuje s odkazem svého předchůdce a zpracovává jak poctivé thrashové postupy (ačkoli jich není tolik, kolik jsem čekal), tak košatější progové momenty se silným melodickým cítěním. K mému potěšení se dostane i na takřka gotické pasáže, které umocňují mystický odkaz textů, a na druhou stranu Asmodeus místy zaútočí s až deathmetalovou tvrdostí a díky tomu všemu je „Oko Horovo“ dostatečně pestrý počin, jenž udržuje posluchače neustále v pozoru.

Ne snad, že by to bylo vyloženě potřeba, protože příjemná stopáž, která se zastavila lehce za hranicí 30 minut, uteče natolik rychle, že se člověk ani nestačí rozkoukat a už mu do uší zní závěrečná progmetalová vypalovačka „Černé vody Ninive“. Ona krátká hrací doba by se z jistého úhlu pohledu dala považovat za jedinou slabou stránku „Oka Horova“, protože takto kvalitní materiál si zaslouží rozhodně větší plochy, ale klasicky oceňuji radši silné kratší album než dlouhý blábol s nějakou tou vatou, takže je vše asi tak, jak mělo být.

Co říci k samotné hudební náplni? Asmodeus si na jednotlivých skladbách dali rozhodně záležet a navzdory větší melodičnosti nepůsobí jednotlivé kusy prvoplánově. Při poslechu jsem neměl pocit, že by ten či onen motiv do celkové nálady nahrávky nezapadal nebo působil jako laciná výplň. Naopak. Každá z  písní má své opodstatnění a díky jejich kratší stopáži je většina z nich dostatečně úderná. Hned úvodní zatěžkaná „Smečka prince Šavlozuba“ si povedeným kytarovým riffem brázdí cestu velmi sebejistě a atmosférické kytarové vyhrávky tuto pecku hezky provzdušňující. Miloš Bešta přechází s jistotou sobě vlastní od zpěvnějších linek k hrubějšímu projevu a ruku v ruce s instrumentální složkou svých kolegů podtrhuje barvitost „Oka Horova“.

Mezi nejsilnější písně řadím krom úvodní „Smečky prince Šavlozuba“ hned následující thrashovou titulku, odlehčenou „Knihu mrtvých“ s parádním vokálem páně Bešty a epicky vystavěné věci s tvrdými kytarami jako „Midas“ nebo již zmíněnou závěrečnou věc „Černé vody Ninive“. Hodně velkým překvapením pro mě byla čtverka „Parazit“, což je nefalšovaná gothrocková hitovka s hmatatelnou atmosférou Moonspell či Paradise Lost. Na ploše alba jako celku může působit tak nějak nepatřičně, ovšem v záplavě těch četných melodických prvků, které Asmodeus na „Oko Horovo“ nacpali, není pochyb o tom, že má na výsledném kotoučku své pevné místo. Spolu s „666 očima Satanovýma“ je to nejpřístupnější song na desce, a přestože zrovna posledně jmenovaná svádí už jen svým titulem k špinavé metalové jízdě, tak melodickými nápěvy a kytarovými vyhrávkami září na míle daleko jako velmi příjemná oddechovka.

Asmodeus - Oko Horovo

Asmodeus natočili ve všech ohledech velmi kvalitní placku, na niž můžou být právem hrdí. Oproti „Pasti na Davida Kleinera“ ubylo tvrdě kytarových pasáží a přibylo melodických vokálů, ale výsledek je neméně pestrá a hlavně vzrušující deska, na kterou při ročním zúčtování toho nejlepšího roku 2017 rozhodně nezapomenu. Jen tak dál, pánové. Takto přesvědčivá alba si dopřávám velmi rád, takže už se těším na další.


Žrec – Klíč k pokladům

Žrec - Klíč k pokladům

Země: Česká republika
Žánr: folk rock / folk metal
Datum vydání: 19.5.2017
Label: selfreleased

Tracklist:
01. Uvedení
02. Klíč k pokladům
03. Řeka domova
04. Vozka

Hrací doba: 22:19

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Žrec

První pohled (Zajus):

Nechci se tvářit jako kdovíjaký znalec, ale nemohu se zbavit dojmu, že folk metal je žánr, který Češi vcelku umí. Je tu pár zajímavých kapel (zatímco v případě jiných žánrů žádné české solidní představitele neznám) a po poslechu „Pamětí“, donedávna posledního počinu Žrec, jsem s radostí tento seznam o jednu skupinu rozšířil. O Žrec jsem do vydání „Klíče k pokladům“ poněkud ztratil přehled, ovšem hned první poslech (dokonce první minuty EP) mě přivedly na myšlenku, že mezi „Pamětmi“ a „Klíčem k pokladům“ muselo dojít k výrazným personálním změnám – a měl jsem pravdu.

Začněme však na pozitivní notě. Intro „Uvedení“ kombinací akustické kytary, houslí a flétny udělá přesně to, co by mělo, totiž navodí atmosféru, kterou by folková deska měla oplývat. V podobném duchu jako „Uvedení“ se nese také třetí „Řeka domova“, jež je však plnohodnotnou skladbou a ukazuje, že to Žrec v této podobě nesmírně sluší. Těžko zde mluvit o jakýchkoli náznacích metalu, ostatně elektrická kytara se přidá až v druhé půli písně a za houslemi a flétnou, které se objevují a zase mizí, hraje až třetí roli. Naopak příjemně výrazná zvonivá baskytara příjemně vyplní prostor, jenž vznikl díky velice čitelnému zvuku.

Bohužel, odsud dále to půjde již jen z kopce, neboť problém nastává ve chvíli, kdy Žrec přitlačí a snaží se do svého folku vložit kapku metalu. Riffy jsou v porovnání s předchozí deskou bezzubé, skladby opakovaně ztrácí a nalézají atmosféru a v místech, kde zcela chybí housle či flétna, zní Žrec jako dosti běžná hospodská rocková kapela. Ovšem ani folkové nástroje situaci nezachraňují, neboť zejména flétna má zvyku hrát motivy nesmírně ohrané a vlezlé, zatímco housle jsou sympatické, dostávají však poměrně málo prostoru. Jenže to vše bych byl ochoten kapele odpustit, nebýt zpěvu. Zpěv byl asi nejsilnější stránkou „Pamětí“ a i na „Klíči k pokladům“ zpěv vybočuje, ale úplně jiným směrem. Ve stručnosti, a nerad bych někoho urazil, je prostě špatný. Solidní je jen při časté recitaci, všude jinde mě ovšem tahá za uši, a to rozhodně nejsem náročný. Vše umocňují poměrně prostoduché texty. Netuším, zda mě sympatie k minulému albu zaslepily, ale „Klíč k pokladům“ je plný klišoidních obrazů jako třeba „zavezou tě časem zpět, až ke hvězdám“ v poslední skladbě.

Je tedy v metalové poloze kapely vše špatně? V žádném případě. V první řadě musím ohromně pochválit bubeníka Sarapise, neboť bicí jsou ozdobou desky a dodávají jí výbornou dynamiku. I některé kytarové party mě baví (byť s jinými je to přesně naopak) a třeba sólo ve „Vozkovi“ je pěkné, i když není nikterak originální. Většinu času mě baví i housle a nejlepší jsou v druhé polovině závěrečné kompozice, kde, zdá se, na chviličku vystrčí růžky inspirace u A Forest of Stars. Tím však seznam kladů končí, a co zbývá, je EP, které si jednoduše nemám důvod opětovně pouštět. Nezbývá než doufat, že „Klíč k pokladům“ není předzvěstí toho, jak bude znít příští deska kapely. To samé v plnohodnotné stopáži by totiž bylo, a omluvte mi ten výraz, k nevydržení.

Žrec


Druhý pohled (H.):

Na rozdíl od kolegy nemám s „Klíčem k pokladům“ po hudební stránce žádný zásadní problém. Instrumentální kousky „Uvedení“ a „Řeka domova“ se mi líbí, baví mě nenápadný posun od folk metalu k folk rocku, místy až téměř primitivní riffy v titulní skladbě na mě zabírají, ani nemluvě o krásných klávesových detailech v pozadí. Bezmála devítiminutový „Vozka“ v závěru minialba má taktéž svou kvalitu a dokáže nabídnout silné nápady. Před vydáním „Klíče k pokladům“ tu samozřejmě byly otazníky, jak bude výsledek potažmo Žrec obecně znít po zásadních personálních obměnách, když kapelu opustil nejprve Ingvarr a nějaký čas po něm i Soulburner, ale nakonec jsem spokojen a myslím, že skupina se s danou situací poprala se ctí.

Dojem z jinak povedeného EP ovšem hatí jeden prvek, přes nějž se prostě nemohu přenést – je jím zpěv. Čisté vokály vždy bývaly ozdobou Žrec a dalo se očekávat, že v tomto ohledu dojde ke změně, když někdejší pěvci sestavu formace opustili. Volba, aby „Klíč k pokladům“ jako host nazpíval StyrbjørnTears of Styrbjørn, mi ovšem připadá velice nešťastná. Po technické stránce možná zpívá čistě a papírově v pořádku, ale v jeho projevu zoufale postrádám jakékoliv zaujetí či prožitek, jako kdyby to odezpíval bez jakýchkoliv emocí. A když má člověk ze zpěváka dojem, jako by mu to celé bylo úplně jedno, automaticky to sráží i sebelepší muziku.

Kolega vyjádřil přání, aby příští nahrávka Žrec nezněla takhle. Mně by naopak nijak nevadilo, kdyby po hudební stránce zněla podobně jako „Klíč k pokladům“. Apeluji však na to, aby na ní nezpíval Styrbjørn – kohokoliv jiného nebo radši klidně i instrumentálně! Jeho zpěv na tomto EP mě vysírá takovým způsobem, že jak nemám rád, když kapely přetáčejí své dřívější počiny, tady bych se snad i přimlouval za to, aby Žrec někdy v budoucnu vydali „Klíč k pokladům“ znovu a přezpívaný někým schopnějším a talentovanějším.


Květy – Komik do půl osmé

Květy - Komik do půl osmé

Země: Česká republika
Žánr: alternative / indie pop
Datum vydání: 25.5.2017
Label: Indies Scope

Tracklist:
01. Kouzelník
02. Odpočinout
03. Byt
04. WNS
05. Holka
06. Ptáček
07. Vzhůru
08. Datel
09. Dům zrcadel Scarabeus
10. Socha
11. Indián
12. Komplikovaná růže

Hrací doba: 40:11

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Když jsem tady před několika měsíci reportoval o vystoupení tuzemské kapely Květy na Žižkovské noci, znal jsem jejich tvorbu zběžně a koncert jsem navštívil spíš jako takové zpestření – abych mohl prohlašovat, že jsem byl skutečně na multižánrovém festivalu a nikoliv jen na jeho metalové sekci. Netušil jsem ale, nakolik si mě skupina nakonec získá. Stěžejní zásluhu na tom měla nahrávka „Bílé včely“. Ač se do mého přehrávače drala postupně, o to pravidelněji se mi tam postupně vracela, až bych se to nebál nazývat obsesí. Následující „Miláček slunce“ z roku 2015 byl zprvu poněkud rozpačitý, především pak v kontrastu s přelomovým předchůdcem, přesto nakonec odhalil nejeden vyloženě skvělý moment. Ale to jsem se do něho ještě nestihl ani moc ponořit a už stihla formace vydat svou zbrusu novou kolekci s názvem „Komik do půl osmé“.

Odchod basáka Ondřeje Čecha a houslisty Alberta Nováka a jejich náhrada multiinstrumentalistou Ondřejem Kyasem se na zvuku kapely podepsala v posunu od folkových prvků více směrem k elektronice, střípky bigbítu pak ustoupily vkusnému popu. Civilnější obal s rozmazanou fotkou kapely krásně ilustruje směr desky – je to kolekce písniček, v jádru civilních, ale formou neoposlouchaných. Najdeme zde skladby s až popově přímočarými refrény jako „Socha“, „Holka“, zároveň je tu ale spousta až experimentálních hříček typu „WNS“ či dusavá „Vzhůru“. Především však na nahrávce cítím ještě větší upřímnost, co se týče těch opravdu intimních jemných melancholických písní. „Odpočinout“ či „Ptáček“ mohou sloužit jako exemplární příklad. Texty Martina Kyšperského opět představují sadu střípků příběhů a jejich poetika je tradičně specifická tím, jak dokáže být naivní, ale zároveň znít neskutečně zrale a dospěle. Je tam cítit uvědomění, že i jen náznak dokáže odhalit víc než explicitní a vypiplaná básnička. Co se týče samotného zpěvu, je jako obvykle velmi charismatický s výborným citem pro frázování.

Pokud bylo minulé desce často vytýkáno, že nedisponuje vyloženými hity, pak u novinky mám pocit, že je napůl z takových hitů složena. A z druhé strany je zde ale zase nebývalá hrst vůle experimentovat v detailech. A i přesto na mě nyní Květy působí tak nějak civilněji. Možná mi chybí šperkování folkem a bigbeatem nebo je to samotnými skladbami. To ale neznamená, že by nová deska byla nějaký ordinérní popík, jen se mi zdá poetika Květů až podezřele čitelná, což možná ve zkoušce časem bude znamenat, že se člověk nebude tolik vracet. A takováhle myšlenka by mě například u nesmrtelných „Bílých včel“ ani nenapadla.

Nicméně tím rozhodně nechci říci, že by novinka nebyla pestrá. „Dům zrcadel Scarabeus“ disponuje až industriálními ruchy, otvírák „Kouzelník“„Byt“ vytáhnou špetku rocku a místy na mě působí trochu jako dekonstrukce věcí z „Bílých včel“, „Datel“ pak je zase minimalistický chillout, který beru spíš jako takové intermezzo. Baví mě, jak jsou Květy schopni vystačit si s málem na to, aby jim člověk věřil každé slovo, každý tón, každý sampl. Při opakovaném poslechu se ale dostavuje pocit, že desce chybí koherence a především závěr v podobě „Komplikovaní růže“ mizí tak nějak do ztracena. Předposlední „Indián“ už působí trochu unaveně, ale dobře ho pozvedá precizní dynamika, která především naživo správně vynikne.

Květy

Kyšperského elektronická mánie, již plně realizoval už na své poslední sólovce „Vlakem“, se tedy částečně přelila i do Květů, byť zde v duchu různorodosti, intimity, ale zároveň relativní čitelnosti. Existuje-li něco jako user-friendly experiment, pak je to „Kouzelník do půl osmé“. Rozhodně působí svěže a uvolněně, na druhou stranu je otázka, jak obstojí ve zkoušce časem. Personální obměna je na novince až hmatatelná, důležité ale je, kam kapelu nakonec dovede. Zda k nirváně či zapomnění. Zatím mě to však stále baví. Ono čas od času vyrazit na čerstvý vzduch není od věci. Jen tam člověk nesmí zůstat přes celou zimu. Co bude dál, je ve hvězdách. Nyní vládne spokojenost.


Tortura – Heretic Pride

Tortura - Heretic Pride

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 11.4.2017
Label: MuSick Attack Productions

Tracklist:
01. Intro
02. Memento Mori
03. Heretic Pride
04. Something Between Earth and Hell
05. World Without You
06. Vrahomlat
07. Dítka temna
08. Krajina konců
09. Temné dny
10. Poslední soud

Hrací doba: 39:16

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Tortura

Řekl bych, že Tortura je fakt parádní název pro blackmetalovou kapelu. Asi ne originální, ale k black metalu a obecně i k extrémnímu metalu myslím pasuje docela uspokojivě. Pár skupin téhož názvu už sice různě po světě existuje, a dokonce se takhle jmenovala i jedna dávno nefungující česká formace, v níž hráli lidé z Kryptoru a Assessoru, ale to je tak dávno, že je to úplně šumák, protože si to jen málokdo pamatuje.

Tortura, o níž se dnes máme bavit, vznikla už před více jak deseti lety, ale v prvním období svého fungování vyprodukovala pouze jeden demosnímek „Something Between Earth and Hell“ (2010), aby se v roce 2011 rozpadla. Obnova přišla na jaře 2015 a vy už jistě tušíte, co po ní následovalo – příprava debutového alba, které nakonec vyšlo letos pod názvem „Heretic Pride“.

Rád bych napsal, že je „Heretic Pride“ zajímavým počinem, který stojí za slyšení, ale bohužel tak učinit nemohu, protože bych takovým prohlášením lhal. Debut Tortury je totiž stejně nezajímavý, obyčejný a nezáživný jako jednoduchá obálka alba. Kapela prostě hobluje standardní blackmetalové řemeslo bez jakéhokoliv náznaku vlastního ksichtu nebo alespoň snahy o něj. Označení oldschool black metal, jímž se Tortura zaštiťuje, ve skutečnosti slouží jako omluva pro absenci čehokoliv neobyčejného nebo zvláštního. Atmosféra je taktéž na bodu mrazu, tedy žádná, a to ani v náznacích. „Heretic Pride“ tedy nedokáže nabídnout nic jiného než hromádku průhledných riffů dle základních žánrových šablon, které vám budou po celou dobu nějak povědomé.

Jinými slovy, výraz průměr „Heretic Pride“ charakterizuje asi nejlépe. Skutečně se jedná počin po všech stránkách zcela a skrz naskrz průměrný. Není to ovšem takový ten sympatický průměr, jenž nijak nevyčnívá, ale příznivce stylu potěšit dokáže – je to takových ten echtovní průměr značící šeď a nudu.

Pochválit lze jen nějaké dílčí záležitosti, například že zpěvák Sath štěká vcelku obstojně a jsou mu i poměrně dobře rozumět texty. Což mi připomíná, že bych měl zmínit, že první půle „Heretic Pride“ je v angličtině, zatímco druhá je nazpívaná česky. To mi připadá poněkud nešťastné a takový jazykový kočkopes na mě osobně vždycky působí poněkud nesympatickým dojmem. Dal bych přednost sázce čistě na jeden jazyk, přičemž za sebe bych samozřejmě preferoval mateřštinu. Říkáte si, že jsem nějak utekl od těch dílčích kladů? Možná ano, ale co přesně bych měl chválit? Básnit o tom, že skupina umí hrát na své nástroje, by přece bylo směšné, a kdybych za tohle přičítal plusové body, byl bych za pěkného kokota.

Úplná píčovina na entou debut Tortury asi není, poslouchat se to jistě stále dá. Otázka však zní – je k tomu nějaký důvod? Já ho prostě nenašel. Možná, že některé pasáže docela šlapou, ale pár chytlavých (a navíc – stále nijak omračujících) riffů nemá šanci převážit misku vah na kladnou stranu.

Tortura

Mohlo by se vám zdát, že si tu kritiku nějak užívám, ale není to pravda. Byl bych mnohem radši, kdybych mohl chválit a kdyby mne poslech „Heretic Pride“ bavil. Jenže zde nějak nenacházím nic natolik výrazného, abych se o tom mohl vyjádřit skutečně pochvalně. Měli bychom se odnaučit tleskat naprosto obyčejným a průměrným nahrávkám bez jakéhokoliv výraznějšího nápadu, jen protože to je metal a je to české. Nestojí za pozornost.


Insania – Na počátku byl spam

Insania - Na počátku byl spam

Země: Česká republika
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 7.5.2017
Label: X Production

Tracklist:
01. Nebe a Nietzsche
02. Joe si nepohlídal záda
03. Ať kypí žluč
04. Chyby, co stihneš jen jedenkrát
05. Mezi námi přeskočila jiskra
06. Co zní temně, musí ze mě
07. Mokré sny o smrti
08. Celestýna si pořídila otlučenej revolver
09. Stvořitel má tvůrčí krizi
10. Polibky nože
11. Bohové jdou k lidem
12. We Are the Losers
13. Bohové jdou k lidem (Jan “Drumanoid” Vozáry)
14. Celestýna Crashed (Bodyia)
15. Nebe a Nietzsche (Vladivojna La Chia)
16. Mezi námi přeskočila jiskra (Jan P. Muchow)
17. Ať shoří v pekle (Midi Lidi)

Hrací doba: 59:37

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Společenství Insania putuje hudebním světem už třicet let a platí za jednu z mála tuzemských formací s nepopíratelným kultovním statusem. Důvodem je samozřejmě jejich originální tvorba, která byla vždy těžko k uchopení a úspěšně kličkovala mezi všemi možnými škatulkami. Nelze však opomenout také auru kolem této brněnské Aristokracie nových vyděděnců plnou mystičnosti, legend a tajemna. Na novou studiovku „Na počátku byl spam“ jsme si museli počkat čtyři roky a rovnou mohu napsat, že zvolna pokračuje ve stylu „Zapal dům poraž strom…“.

Pro úplné pochopení by se slušelo napsat, že nynější tvář Insanie udává přelomové album z roku 2007, „Rock ‘n’ Freud“, z něhož pramení nyní hojně využívaná elektronika, moderní zvuk a především kompletně české texty. Onen zvuk byl možná předznamenán už na předchozím „Out“, ale svou konečnou podobu, řekl bych, dostal až právě na „Rock ‘n’ Freud“, potažmo „Kultu hyeny“. Zlom to byl zásadní a myslím, že pro spoustu fanoušků klíčový, jelikož je k celé Insanii zlákal a také odlákal. Mně zejména lichotí české texty, jelikož v podání kytaristy a zpěváka Polyho se jedná o prvotřídní kvalitu.

Přestože se současná tvorba Insanie odráží od deset let staré placky, je důležité zmínit, že se současně neustále vyvíjí a s každým novým opusem je znát posun dál. Jednoduše mohu celý vývoj shrnout následovně: Insania žánrové mantinely nadále posouvá směrem k přijatelnějšímu vyznění. „Na počátku byl spam“ má rozhodně potenciál oslovit široké publikum. I když se stále objevují tvrdé podladěné kytary, přijde mi, že jsou pomalu na ústupu a daleko větší prostor zde dostává Polyho vokál a promyšlené texty. Stejně tak novinka neobsahuje žádné razantnější výpady a spíš se pohybuje v klidnějším středním tempu. Také elektronika a klávesy Tudyho jsou výraznější než kdy předtím a rytmická sekce Black Drum + Klíma jsou pak pevným základem se strojovou přesností. Když pohlédnu na minulé studiovky, přijde mi to všechno jako přirozený vývoj, už na „Zapal dům poraž strom…“ se dal tento trend vycítit.

„Hejty nasbírají vždycky nejvíc lajků,
neboj se přitvrdit, bude to v cajku,
nikdo nechce žádnou pravdu, jen lajkovanou lež,
tak měj se, jak chceš, a sdílej!“
(Ať kypí žluč)

Hlavním znakem této desky jsou tak texty a vůbec celý Polyho přednes. S hlasem si zde opravdu vyhrál a nabídne hned několik poloh. Zajímavou je ta úchylná či spratkovská, jako například ve skladbě „Ať kypí žluč“, reflektující sociální sítě a jejich fungování. Touto tématikou je opředen ostatně už samotný obal (mimochodem moc vyvedený) plný symbolů sítí: hashtag, ptáčci Twitteru, ale také pentagramem či palcem dolů, čili plně korespondující s jedovatým humorem Insanie. Nebyla by to Insanie, kdyby se tu opět nenabourávala do hodnot a zejména pak rolí Boha či Ďábla. Hned první „Nebe a Nietzsche“ nebo „Stvořitel má tvůrčí krizi“ jsou koncertní rouhačské tutovky se silnými refrény. Podobných textů však oproti dřívějšku ubylo. Poly se soustředí na širší spektrum témat, ve kterém samozřejmě nechybí ani Joe. Zaznamenal jsem, že u poslední desky někomu vadily sprosté výrazy, takže pro všechny moralisty – také těch ubylo.

Insania

„Chcíplo nebe, už je to jasný všem,
na počátku bylo slovo, na konci je spam,
co je o ničem – a my v něj tajně věřili,
tím jsme ho zničili, tím jsme nebe zabili.“
(Nebe a Nietzsche)

Když se ještě vrátím k Polyho zpěvu, snad bych se ani nebál říci, že v některých pasážích rapuje. Zajímavou skladbou z tohoto pohledu je „Mezi námi přeskočila jiskra“, kde se mimo rapu také objevuje autotune pro „vylepšení“ vokálu v refrénu. Záleží na posouzení každého, za mě však ne. Myslím, že by obstála i bez autotunu, i když se to může brát jako taková blbůstka pro zpestření, mně spíše znepříjemňuje jinak povedenou píseň. Za největší pecku považuji tvrdší kalibr „Co zní temně, musí ze mě“, hutnou vyřvávačku s chytlavou klávesovou mezihrou. Naopak k těm slabým kusům mohu zařadit hned následující „Mokré sny o smrti“ a westernovku „Celestýna si pořídila otlučenej revolver“. Obě se nacházejí už v druhé polovině alba, jež bohužel neobsahuje tolik povedených fláků. Líbí se mi „Polibky nože“, asi nejtemnější věc novinky, která nabourává stereotypní druhou půlku. Závěrečná „We Are the Losers“ je nepřekvapivě upravený hymnus Queen, jenž má roli spíše bonusu na konec. Nejzajímavější na ní je, že se v kapelním katalogu jedná po dlouhé době o anglicky zpívanou věc. Bonusů se zde nachází více. Posledních pět kusů na „Na počátku byl spam“ jsou remixy od různých osobností české elektronické scény, z čehož je vidět, jak Insania k elektronice opravdu tíhne.

Abych dojem z „Na počátku byl spam“ nějak shrnul… Dostával jsem se do něj dlouho, ze začátku mi dělalo problém zvyknout si na o něco měkčí zvuk, než byl na předchozím albu. K dalším poslechům mi napomáhaly texty a dobré melodie. Je obdivuhodné, že se Insanie stále posouvá dál a nezastavila se na jednom místě, ale mám trochu obavy a zároveň jsem zvědav, kam až dokáže zajít. Přeci jenom je znatelný ústup hudby a její podřízení se pěveckému a textovému projevu, přičemž to mám raději přesně obráceně. Dokud ovšem dokáží psát podobně úderné refrény, které neznějí vlezle, a sloky opatřovat chytlavými texty, bude zřejmě vše v pořádku. Možná by neuškodilo trochu více dynamiky, jejímž nedostatkem trpí druhá polovina. Dobrým znamením je, že se mi „Na počátku byl spam“ s každým poslechem líbí více, avšak kvalit předchozích tří řadovek nedosahuje.


Master’s Hammer, Cult of Fire

Master's Hammer, Cult of Fire

Datum: 13.6.2017
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Cult of Fire, Master’s Hammer

Návrat Master’s Hammer na koncertní pódia je asi událostí roku v českém metalu. Původně měla premiéra proběhnout až na letošním Brutal Assaultu, ale nakonec to je trochu jinak. Už jsem byl smířen s tím, že se na to vyseru, protože na festival se mi nechtělo, když byla ohlášena takzvaná předpremiéra proběhnuvší ku příležitosti 30. výročí kapely a také nových vinylových vydání desek „Ritual“ a „Jilemnický okultista“, které se poprvé začaly prodávat právě na tomto koncertě 13. června za pekelně kulatých 666 Kč. Nebudu lhát – ke koncertnímu návratu Master’s Hammer jsem byl trochu skeptický, obzvlášť když roky předtím Štorm a spol. tvrdili, že už nikdy nebudou hrát živě. Na druhou stranu, zvědavost jsem nikdy nepopíral, takže jsem se neváhal pustit do bitky o lístky na klubovou akci pro 400 lidí a jeden ukořistil.

Než se však přesuneme k tomu hlavnímu, rozhodně bude záhodno ztratit pár slov i k předskokanovi, jenž také nebyl nějakým podřadným béčkem. Jako speciální host se totiž představili Cult of Fire, kteří ve Futuru odvedli svůj vysoký koncertní standard. Pódium na pohled skoro hořelo díky nadprůměrnému počtu svícnů, mezi nimiž se vyskytovala kadidla, lebky, védské ikony a další podobné propriety, jaké ke kapele prostě patří. Show byla klasicky statická a asi nejakčnější pohyb byla gestikulace zpěváka Devilishe, ale i přesto jsou Cult of Fire vizuálně působiví. Možná to bude znít trochu zmlsaně, ale předchozí image formace s vysokými KKK-like kápěmi mi připadala ještě víc sugestivní, ale jinak i tohle orientální ladění vypadá skvěle.

Na úvod překvapilo a také potěšilo, že Cult of Fire zahráli svou verzi „Vltavy“. Měl jsem za to, že předělávka slavné kompozice od Bedřicha Smetany měla zaznít živě pouze jedinkrát, a sice na Brutal Assaultu 2015, ale tak ojedinělá příležitost jako návrat Master’s Hammer na pódia si zjevně žádal něco speciálního. Jinak šlo o očekávatelný výběr dosavadní tvorby a v tomto přímém srovnání bylo patrné, že „Triumvirát“ je diskografii kapely prostě nejvýš. Netvrdím, že mě novější věci nebavily, v koncertní podobě mají určitě větší sílu než z alb, ale na majestát „Závěti světu“ se pozdější skladby nechytaly. Nicméně jinak velmi dobré.

Cult of Fire

Poté už přišel čas na hodinu H, kdy se jedna z největších legend českého metalu po cca čtvrt století vrátila na pódium. I když, z klasické sestavy Master’s Hammer byli přítomni pouze dva členové, František Štorm a Silenthell. Ty vcelku nepřekvapivě doplnil Honza Kapák, jenž u kapely bubnuje i studiově, a Blackosh, s nímž se Master’s Hammer podíleli na dvou splitech. Jediným (alespoň pro mě) nečekaným jménem byl Vlasta Henych (ex-Törr), který se ujal baskytary.

Nepříliš překvapivý byl vlastně i setlist, jenž jenom potvrdil, že koncertní návrat Master’s Hammer je především nostalgickým počinem. Většinu setu zabral materiál z debutu „Ritual“, který zazněl téměř celý – chyběly jen „Každý z nás…!“„Vykoupení“ a instrumentální titulka, přičemž zejména absence první jménované mě teda nasrala, protože je to jeden z mých nejoblíbenějších válů od Mistrova kladiva. Z „Jilemnického okultisty“ zazněly tři věci, z „Vracejte konve na místo“ dvě a po jednom kousku z „Mantras“ a „Vagus vetus“. „Šlágry“, „Formulæ“ a všechny neřadovky vyšly naprázdno.

Obecně ale s výběrem písní spokojenost, opravdu zamrzela jen absence „Každý z nás…!“. Osobně bych si sice z „Mantras“ vybral jiný song než „Typografa“ a z „Jilemnického okultisty“ bych zase rád slyšel i jiné skladby, ale nijak zásadně si nestěžuju, protože je jasné, že nemůže zaznít vše, a výběr songů byl nakonec rozumný. Vzhledem k převaze válů z debutu měli Master’s Hammer naladěno „ritualně“, díky čemuž právě tyhle kusy vyzněly nejlépe. Na druhou stranu, specifické atmosféry „Jilemnického okultisty“, „Manter“ a „Konví“ se tím pádem nepodařilo do živé podoby přenést úplně věrně. Některé momenty však pořád byly super (a to i v těch novějších věcech), některé dokonce i zabíjely.

Čímž se dostávám k tomu hlavnímu sdělení – srát na to, že to technicky vzato nebyli Master’s Hammer, ale allstar sestava českého metalu hrající Master’s Hammer, protože koule to mělo. Jak jsem výše řekl, byl jsem docela skeptický, ale hodně rychle jsem zjistil, že je to vlastně kurevsky super slyšet ty zasraně kultovní vály živě. Tak moc super, že člověk neváhal odpustit jisté dílčí nedostatky, například bylo znát, že pánové nejsou perfektně sehrání a občas se v začátcích skladeb trochu hledali.

Master's Hammer Setlist Futurum, Prague, Czech Republic 2017

Co se vizuální stránky, kapela hrála v civilu a bez nějakých zbytečných póz. V rohu pódia byla jedna cudná figurína bafometa, čímž nějaké kulisy začínaly i končily… tedy až na jednu věc respektive dvě věci. Na scéně se totiž během setu promenovaly i dvě nahé hříšnice, nejprve s maskou bafometa na palici, později i bez ní. Jako oukej, kozy dobrý, hambatý holky na koncertě vždycky potěší oko, ale jinak mi to tady přišlo takové samoúčelné. Na pódium si chodily víceméně náhodně, párkrát se tam prošly, pak se zase vypařily dozadu, za pár minut později zase nanovo. Trochu zamávaly vějířem nebo se chvíli oblizovaly a znovu pryč, aby se v náhodný moment zase vrátily. Moc jsem to nepochopil, a kdyby byly oblečené, tak bych si možná i stěžoval. Ne, vážně – sice vždycky lepší nějaký kozy než žádný kozy, ale tohle mi popravdě připadalo zbytečně laciné a samoúčelné.

V neposlední řadě nutno zmínit, že na koncertě proběhl i křest vinylových reedicí „Ritualu“ a „Jilemnického okultisty“. Asi pro vás nebude překvapením, kdo se toho jako předem neprozrazený host ujal, protože jste si to stejně přečetli už jinde. NergalBehemoth přišel, rychle učinil menší proslov, jaké jsou ta alba poklady a jak ho strašně ovlivnily, a to bylo vše. Měl jsem za to, že se při křtu placka vždycky něčím poleje, ale na to zde jaksi nedošlo. Slavné pokřtění desek tedy vypadalo trochu odfláknutě. Podruhé se Nergal na scénu vrátil až v přídavku a s Master’s Hammer si zahulákal refrén závěrečné „Jámy pekel“ (asi netřeba připomínat, že Behemoth tenhle kult sami předělali na svém EP „Ezkaton“ z roku 2008), na což už si tentokrát zmaloval i držku.

Master’s Hammer

Vzato kolem a kolem byl návrat Master’s Hammer důstojný. Nečekal jsem od toho mnoho, ale nakonec musím uznat, že se mi to líbilo. Sice lze škarohlídsky tvrdit, že to bylo jen oživování starých časů, ale když na to přijde… co na tom? Vždyť to nutně nemusí znamenat něco pejorativního. Nicméně na druhou stranu, zase bych to nepřeháněl, většina prozatím publikovaných ohlasů mi přijde zbytečně přepálená (asi kvůli té exkluzivitě). Zážitek to asi byl, ale ne životní. Byla to „jen“ moc fajnová nostalgie


Cult of Fire – [Untitled EP]

Cult of Fire - [Untitled EP]

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 14.3.2017
Label: Beyond Eyes

Hrací doba: 10:55

Odkazy:
web / facebook

Kultu ohně se v posledních letech zalíbila minialba, jejichž prostřednictvím sebe sama prezentuje již potřetí za sebou. „Čtvrtá symfonie ohně“ (2014) z nastolené védské cesty vybočovala, a i když výhrady mnohých chápu, mně se tahle pocta jedné české a jedné slovenské řece docela líbila. Zato loňské „Life, Sex & Death“, které se opětovně neslo v orientálním duchu, s nímž svého času přišla druhá řadovka „मृत्यु का तापसी अनुध्यान“ (2013), bylo velmi nepřesvědčivé a představilo Cult of Fire v doposud nejnudnější formě.

Cult of Fire ovšem nezahálejí a jen půlroku po zklamání „Life, Sex & Death“ se snaží spravit si reputaci dalším ípkem, které se nese ve značně minimalističtějším provedení – žádný název počinu, žádné názvy skladeb, žádná výpravná grafika, dvě stopy, necelých 11 minut. Ale i to stačí, poněvadž tentokrát je výsledek o poznání lepší.

Možná je trochu paradoxní, že nové EP boduje návratem k větší přímočarosti a agresi. „Life, Sex & Death“ bylo příliš melodické, příliš jemné a neškodné, křečovitě „artové“, v kteréžto poloze to Cult of Fire zjevně neslušelo. Aktuální počin neopouští orientální tématiku Přední Indie, ale chápe ji v blackmetalovějším světle. Vymizela fidlátka, naštěstí zmizely i pokusy o zasněné atmo-skladby, které na předchozím minialbu nudily, a zbyl jen černý kov. I když… ne, že by šlo o úplně ortodoxní a tmářskou záležitost. Jako důkaz, že Cult of Fire stále umějí relativně usedlejší formu black metalu skvěle oživit, může posloužit třeba výtečně hammondkové sólo v polovině první písně. To je jen tak mimochodem můj úplně nejoblíbenější moment z celé nahrávky.

Na druhou stranu, zase bych nadšení nepřeháněl. Je příjemné, že novinka po slabém „Life, Sex & Death“ vykročila (opět) správným směrem, ale i přesto nemám pocit, že bych v případě nepojmenovaného ípka poslouchal něco zásadního. Nachází se tu několik povedených momentů, zejména v první písni, ale do úrovně vrcholných děl Cult of Fire (na prvním místě stále s přehledem zůstává „Triumvirát“) ještě dost zbývá.

Navzdory tomu potěšilo, že Cult of Fire pořád umí dobře a do jisté míry i nápaditě zahoblovat. Nač ale vynášet do nebes, když už víme, že trio Infernal VladTom CoronerDevilish umí ještě lépe? Střídmá spokojenost na místě myslím je, ale budu doufat, že až se někdy Cult of Fire odhodlají ke třetímu řadovému albu, bude to se vší parádou a opět v nejvyšší kvalitě.