Archiv štítku: CZE

Česká republika

Semai – The White Leviathan

Semai - The White Leviathan

Země: Česká republika
Žánr: drone / industrial / black metal / noise
Datum vydání: 30.8.2019
Label: selfrelease

Tracklist:
01. The Mist Over Nantucket
02. Achab’s Obsession
03. The Desire for Revenge
04. The Battle with White Leviathan

Hrací doba: 29:46

Odkazy:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Semai

Český projekt Semai jsem začal registrovat až relativně nedávno. Jeho blackmetalové počátky prakticky vůbec neznám a vlastně mě ani příliš nezajímají, protože jsem si Semai do paměti díky pozdější tvorbě uložil jako hnusnou kombinaci dronu, black metalu, industrialu a možná trochu noisu. A přesně tak mi to vyhovuje.

Nemůžu tvrdit, že by se pro mě muzika Semai stala srdcovou záležitostí, ale určitě můžu s klidným svědomím prohlásit, že doposud každé naše setkání dopadlo dobře a odnesl jsem si z něj „dobrý“ pocit – tak dobrý, jak jen to jde u podobně laděného žánrového marastu. Nebudeme ale zbytečně slovíčkařit.

Důležité na mém sdělení je to, že Hastur, jehož osobním projektem Semai je, udělal několik kvalitních nahrávek, které mohou důstojně posloužit jako česká odpověď na formace à la Gnaw Their Tongues. Mám naposlouchané EP „Carcosa“ (2015) a splitka s Togleraq („Between Two Worlds“; 2015) a 777 Babalon (2018), přičemž ve všech případech jsem našel něco, co za slyšení stojí. Zejména na společném nosiči se 777 Babalon mě příspěvek Semai hodně zaujal, o čemž jsem ostatně svého času psal i v příslušné recenzi. Vše tedy nasvědčovalo tomu, že také letošní počin „The White Leviathan“ by měl být sázkou na jistotu.

Nebudu vás zbytečně napínat – „The White Leviathan“ určitě není zklamáním. Pod hodně povedenou bílou obálkou se ukrývá čtveřice skladeb, které se nesou ve výše nastíněném žánrovém rozpětí. Největší podíl mají asi drone a industrial, black metal i noise se na nahrávce ukrývají spíše v pocitových rovinách, přesto je zřejmé, že něco z jejich esence v hlubinách desky proplouvá.

Hlubiny, plutí a podobná mořská přirovnání ostatně k „The White Leviathan“ sedí dost příhodně, což lze odtušit už ze samotného titulu desky. Čtveřice písni je tématicky svázána do konceptu založeném na knize „Moby-Dick; or, The Whale“ (1851) od amerického spisovatele Hermana Melvilla (1819 – 1891). Někdo by mohl namítnout, že se nejedná o nejoriginálnější výběr, protože nějakou nahrávku pracující se stejným zdrojovým materiálem jsme už asi všichni slyšeli (osobně se mi vždycky okamžitě vybaví „The Call of the Wretched Sea“ od Ahab, kteří si ostatně z románu vzali i název kapely, což je jen tak mimochodem jedno z mých nejoblíbenějších funeraldoomových alb), ale pořád se jedná o lákavé téma.

Materiál na „The White Leviathan“ vesměs navazuje na vyznění ze splitu se 777 Babalon, ale v jistých ohledech je ještě o kus intenzivnější a hlučnější. Srovnáme-li to třeba s písní „Očištěni“„Between Two Worlds“, která předkládala víc introvertní, zahloubaný a náladotvorný náhled na daný styl, jedná se dneska o výrazně větší binec. Například v závěrečné „The Battle with White Leviathan“ (název stopy asi mluví sám za sebe) to Semai místy vyhrotí dost uspokojivě, obzvlášť když se přidá i trochu hluku.

Semai

Nechci ale vzbudit dojem, že by „The White Leviathan“ mělo být jen nahodilé třískání, kde v hlavní roli vystupuje zlovolný sound zastiňující vše ostatní. Samozřejmě, deska výrazně pracuje se sonickými běsy, ale pořád tu je cítit, že jde o komponovanou muziku, která vznikala s nějakou vizí. Čehož si cením, protože mám dojem, že v hlukovém spektru hudby se zdaleka nejedná pravidlo (byť samozřejmě ne vždy.něco takového vadí).

„The White Leviathan“ tedy dopadlo velmi dobře. Najdete zde akustickou intenzitu, po níž posluchač podobných záležitostí nepochybně prahne, a přitom se nejedná o album, které by nedokázalo nabídnou víc než jen ji. Určitě povedený počin a zároveň jedna z těch zajímavějších českých nahrávek, které jsem letos slyšel.


Ďyvina – Počva

Dyvina - Pocva

Země: Česká republika
Žánr: folk
Datum vydání: 16.6.2019
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Molitva
02. Lovec a vòlk
03. Počva
04. Vlčí mák

Hrací doba: 23:00

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Ďyvina

Ďyvina je ostravská folková formace, v jejímž čele stojí Vít PřibylaPilgrim, další české folkové skupiny, jejíž album „The Roots“ zde kdysi recenzoval jeden z našich bývalých kolegů. Já osobně jsem ale Pilgrim vlastně nikdy pořádně neslyšel; až nyní před touhle recenzí jsem si pustil nějaké dva náhodné songy a příliš mě to nezaujalo, plus mi to na můj vkus připadalo moc veselé a trochu mi vadilo využití angličtiny. Ale možná jsem se jen trefil do špatných písniček. Co se ovšem týče Ďyvina a jejich prvního EP „Počva“, zde je situace docela jiná. Čtyřskladbová nahrávka mě baví víc, než jsem si ze začátku připouštěl.

Nakousl jsem jazykovou stránku Pilgrim, takže v ní mohu pokračovat i u „Počvy“, protože tady mi to přijde zajímavé. Ďyvina totiž zpívají převážně v mezislovanštině, což je umělý jazyk zamýšlený jako univerzální dorozumívací prostředek mezi všemi slovanskými národy. V poslední době byl hojně diskutován také v souvislosti se snímkem „Nabarvené ptáče“ Václava Marhoula, kde byl rovněž použit. Jako perličku mohu říct, že jedním z autorů mezislovanštiny je i docent katedry, kam jsem chodil, který mi přednášel hned několik předmětů (doteď si pamatuju, že ze softwarového inženýrství mi dal céčko, chacha) a také byl v komisi u mých státnic. Docela fajn týpek se zajímavými přednáškami.

Ale to už jsem trochu odbočil, tak zpátky k Ďyvina. Osobně se mi užití mezislovanštiny dost líbí. A nejen kvůli tomu, že jsem se potkal s autorem jazyka, ale především proto, že mi to přijde sympatičtější a hlavně smysluplnější (!), než když se někdo snaží dělat podobnou folkovou muziku a zpívat v nepasující angličtině anebo se pokoušet o staroslověnštinu, aniž by na to měl patřičné znalosti. Zde má tedy kapela plusové body.

Tohle samo o sobě samozřejmě na dobré album nevystačí, ale „Počva“ toho má naštěstí víc k nabídnutí. Jejich pohanský folk je opravdu příjemný, plný hezkých melodií (viz třeba „Lovec a vòlk“ nebo titulní „Počva“) a s uspokojivě podmanivou náladotvorností. Cením si toho, že celý materiál je pojatý s jakousi přirozeností – folklórních nástrojů se sice objevuje poměrně dost, ale jejich užití je citlivé. Také zpěv je úplně na pohodu a není zbytečně přepálený, což mi vadilo třeba na desce Jednoho kmene. Jednoduše se mi zdá, že nejdůležitější je samotná kompozice a její atmosféra, a to mě baví.

Rovněž se mi líbí, že Ďyvina se ani nepokoušejí o nějakou chytlavost a rozjuchanost, jejich pojetí folku na žánr nahlíží spíš z hlediska melancholie a zádumčivosti, aniž by se jednalo jen o minimalistický balast. V neposlední řadě je super, že se konečně nějaká taková skupina obešla bez obligátního hu-ha, na které už jsem fakt alergický, a radši skutečně zpívá.

Když tak o tom přemýšlím, vlastně na „Počva“ nevidím příliš chyb, snad vyjma detailů jako obal, který mě příliš nezaujal. Dokonce bych si i nechal líbit, kdyby byla nahrávka delší než jen pouhých 23 minut, a také bych se nezlobil za vydání na fyzickém nosiči, protože tohle je muzika, u níž si určitě dokážu představit, že bych si ji koupil a občas pustil. A to si podobné záležitosti kupuju spíš zřídka, protože většinou raději vysypu prachy za nějaké další raw black metal zlo z Portugalska.


Inter Arma, Plešatá zpěvačka

Datum: 22.10.2019
Místo: Praha, 007
Účinkující: Inter Arma, Plešatá zpěvačka

Legendární pražský klub 007 slaví 50 let a k této události chystá několik speciálních koncertů. Mimoto se ale najde stále dost místa i pro řadové akce, ke kterým patřilo také nedávné vystoupení Američanů Inter Arma. Ti letos zasáhli zvukovody vyznavačů extrémního metalu velice povedenou plackou „Sulphur English“, s níž právě křižují napříč Evropou.

Jako první na programu ale byla tuzemská čtveřice Plešatá zpěvačka. Ionescovo absurdní drama stejného názvu neznám, takže jsem si pod tímto jménem hanebně představoval pitomost souznící s českou pivní smetánkou, ale když byli vybrání jako předkapela Inter Arma, bylo mi jasné, že to nemůže být žádné podobné hovno. První poslech na Bandcampu v rámci přípravy mi ukázal, s čím budu mít tu čest. Musím ale říci, že naživo to znělo ještě trochu jinak. Zatímco ze „Stezky buzerantu“ znějí jako noisově metalový post-hardcore, v Sedmičce se až přibližovali zvuku Inter Arma, tedy vyloženého sludge. Zůstaly noisové kytarové riffy, ale zpěv zněl daleko hruběji a stejně tak celé ladění šlo více do metalu. Působivější mi přijde ten zamlumlaný hlukový výplach ze studia, ale i tak to byl dobrý koncert, jejž ozvláštňovaly nejrůznější udělátka zpěváka Nela, což je věc, která se nevidí moc často. S úlohou předskokana se poprali dobře a dramaturgicky nakonec zapadli daleko více, než jsem myslel.

S Inter Arma už se prostor před pódiem důstojně zaplnil (ze začátku akce jsem byl v klubu takřka sám) a mohli tak začít kralovat rodáci z Richmondu. Že se jedná o první ligu, bylo jasné takřka hned. Koncert mě skutečně nadchl a předčil má očekávání. „Sulphur English“ mám rád, vracím se k němu stále, stejně tak předchozí alba jsou dobrá, ale jelikož se jedná o atmosférické záležitosti, tak nějak jsem nevěřil, že se to povede stejným způsobem převést i na koncertní pódia. To jsem se ale šeredně mýlil. Inter Arma jsou naživo naprosto zničující kolos.

Inter Arma

K mému potěšení se jelo hodně z novinky „Sulphur English“, ale nezapomenulo se ani na starší věci. Borci se na pódiu docela tísnili, což velice brzy začal řešit vokalista Mike Paparo pravidelnými návštěvami diváků, kde odzpíval velkou část vystoupení. Jeho posedlý výraz a náruživý headbanging, kdy si div hlavu neomlátil o zem, působili velice zúčastněně, ale i na ostatních bylo vidět, že si hraní užívají a jdou do toho se vší vervou. Hypnotizující hudba měla stejné účinky jako ze studia – když měla uklidňovat, uklidňovala, když měla přimáčknout ke zdi, přimáčkla.

Vrchol celého večera pro mě spočíval ve skladbě „Citadel“, která je prostě neuvěřitelný válec. Její monumentální riff a zatuhlé tempo patří k případům, jež dokáží navodit husinu. V Sedmičce se k tomu však přidala i energii linoucí se z pódia a ostatních návštěvníků, a to je prostě něco, pro co se chodí na koncerty. Příjemné bylo také zjištění, že zněla dobře i titulní skladba „Sulphur English“, jelikož tu z desky zrovna tolik nemusím. Když se Inter Arma odporoučeli z pódia, nebylo to ještě to poslední. Paparo prohodil do mikrofonu, že mají čas ještě na jeden cover. Spustili nějaký blastbeatový virvál, a až s druhou slokou jsem konečně poznal, co že to hrají. Na rozloučenou hodili „Girl Who Lives on Heaven Hill“ od legendárních Hüsker Dü, což je dost možná můj nejoblíbenější flák od této kapely. Moje hardcorové já zaplesalo. Přestože notně upravené, stále skvělé. Takový závěr jsem si nemohl ani přát.

Jestliže jste nikdy Inter Arma neviděli, jeli vám jejich hudba alespoň trochu blízká, při příští příležitosti jděte, stojí to za to. Sám jsem nečekal, že to bude až taková morda a o to silnější je to zážitek. Síla materiálu „Sulphur English“ se projevila i v živém provedení. Musím jenom chválit, moc lepších koncertů jsem letos zatím nenavštívil a na tenhle jen tak nezapomenu.


Cave Blind – Sword of Power

Cave Blind - Sword of Power

Země: Česká republika
Žánr: heavy / speed metal
Datum vydání: 7.2.2019
Label: selfrelease

Hrací doba: 34:17

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Cave Blind

Abych řekl pravdu, „Sword of Power“ jsem se rozhodl zrecenzovat a vůbec poslouchat víc z důvodu jakési obskurnosti, než že by se mi to skutečně líbilo nebo mě to přinejmenším zajímalo. Protože když tak nad tím uvažuji, to album se mi vlastně moc nelíbí, a jakmile tohle dopíšu, už si jej nikdy nepustím. Ale v jistém ohledu je divné a hlavně je mi v určitém smyslu sympatický jeho přístup ve formě ortodoxní adorace dřevního metalu.

Můžete si říct, že takových věcí je přece hromada, tak v čem by měl být projekt Cave Blind výjimečný. Skutečně výjimečný asi v ničem, ale jde o to, že tady byl ten zápal pro oldschool metal dotažen do naprosté extrému, takže „Sword of Power“ je zvukově i hudebně dřevnější než dřevní. Výsledkem je zcela zpátečnický heavy / speed metal s občasným závanem black metalu úrovně demosnímků Asgard. Zábavnost nahrávky se navíc prudce zvyšuje, čím horší aparaturu používáte k poslechu.

Jasně, i na slušných reprácích to pořád zní kurevsky neučesaně a barbarsky, ale už se dá slyšet, že v jádru je „Sword of Power“ vlastně taková blbost. Kdyby tahle muzika měla čistou produkci, tak by to byla naprostá píčovina a poslouchat by se to nedalo. Ale ta aura zaostalosti a primitivismu tomu dodává jakýsi zvláštní půvab. Deska je údajně celá natočená na kompaktní fotoaparát, což mi přijde jako naprostý bizár, je-li to pravda, ale nutno dodat, že takhle nějak to fakt působí. Kdybych si měl představit album nahrávané na kompaktní foťák, určitě bych si představil něco takového.

Popis samotné hudby už vesměs proběhl, víc ve „Sword of Power“ není nutné hledat. Prostě zběsilé vzývání oldschoolového metalu a starých metalových bohů. Arci-klišé názvy, archaické, leč v mnohých případech nebezpečně povědomé riffy, sem tam sólo, dokonce i cosi jako pokus o fistuli se najde. Je tam všechno.

Víc než životaschopný počin vnímám „Sword of Power“ jako takovou docela milou kuriozitu. Nepochybně to bylo natočeno s nadšením a fanouškovským zápalem, což si jisté sympatie asi zaslouží, ale na regulérní poslech to dělané fakt není.


Černý kov – Společenství

Cerny kov - Spolecenstvi

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.3.2019
Label: Beyond Eyes

Tracklist:
01. Společenství
02. Noční úsvit
03. Poselství
04. IV
05. Z hlubin duše
06. Hřbitovní
07. Zima (live bonus)

Hrací doba: 38:41

Odkazy:
facebook / bandzone

První pohled (Metacyclosynchrotron):

Když jsem na pražské zastávce turné Inquisition, Revenge, Corpus Christii a The Stone uviděl Infernal Imperator ve složení Infernal Vlad (kytara), Vlad Blasphemer (bicí) a Gothmog Triumphator (vokály), dostalo se mi blackmetalového zážitku, který mnou otřásl. Kapela předčila hvězdy večera pouze pódiovou úpravou, ale nepřeháním, řeknu-li, že něco takového jsem od té doby neviděl. Naneštěstí ani neslyšel, neboť Infernal Imperator prakticky „vydali“ jen jednu jedinou skladbu („Testament“), kterou lze nalézt na kompilačce „Helthrone“.

Poté co jsem pročítal různé internetové a tištěné zdroje ve snaze něco bližšího o Infernal Imperator zjistit, dozvěděl jsem se o spřízněné kapele Černý kov, ve které působili, mimo jiné, oba Vladové. U kamaráda jsem viděl i nějaké DVD, ze kterého si pamatuju koncert Trautenauer 666, a dal bych ruku do ohně, že tam byl i záznam „Nočního úsvitu“, který jsem později nalezl i na YouTube s dalšími videi. Vše, co se dalo o Černém kovu a takzvaném Kruhu souznění duší tehdy vyčíst, mě dost zaujalo, protože pánové přistupují k žánru způsobem mně velice sympatickým. Tedy, že Black Metal se nejen poslouchá, nýbrž cítí a pokud možno i žije.

„Společenství“ může působit jako zcela obyčejná blackmetalová nahrávka českého střihu. Podprodukovaná až levná, striktně tradicionalistická až kýčovitá. Avšak s odstupem času jsem dostatečně přesvědčen, že se na „Společenství“ odehrává něco mnohem hlubšího. Velká část hudby byla složena a nahrána venku, zpravidla během významných dat roku a Černému kovu se podařilo efektivně (!) přetlumočit úžas a niterní tíhu, kterou může člověk cítit při noční procházce lesem, bezcílném putování prvním sněhem za tuhého mrazu apod. Z toho důvodu má „Společenství“ svou náladou blízko k esenciálním titulům severské blackmetalové scény devadesátých let, považuji ale za nutné uvést, že pod pojmem esenciální nemyslím výhradně „nejznámější“. Černý kov by šlo také přirovnat k některým projektům dnes tolik populárních improvizátorů Swartadauþuze a Sira N., avšak s jedním zásadním rozdílem. Dílo Čechoslováků je kvalitativně mnohem konzistentnější.

Hudba na „Společenství“ není moc komplexní, určitě je ale promyšlená. Vždy mám rád, pokud basa hraje výraznou roli, a klávesy, jejichž fandou v tomhle žánru zrovna nejsem, dobarvují hudbu přesně tam, kde to je potřeba (alespoň z mého pohledu). A ještě víc si cením, když je i navzdory úzkému konceptu každý song dostatečně odlišný a výrazný. Na druhou stranu bych dokázal jmenovat aspekty, které účinek desky nijak neposilují, ale snad je úplně logické, přečtete-li si aspoň popisek na Bandcampu či jinde, proč je taková, jaká je.

Cerny kov

Jsem tedy rád, že deska Černého kovu nehnije pár lidem na disku nebo pásce a dostalo se jí dostupného vydání. Určitě nemá cenu z ní dělat jakési převratné zjevení, ale vím, že nejsem sám, na koho aura nahrávky zapůsobila podobně silně. Své dělá už jen to množství riffů, co z hlavy nedokážu vypudit ani po čtvrt roce. Pokud věnujete „Společenství“ svůj čas, doporučuji také prošmejdit alba na Rajčeti, kde se dozvíte o dlouhém procesu skládání a nahrávání vše podstatné. A nakonec to i vypadá, že se Beyond Eyes pozvolna pokouší vydávat i další kapely a projekty členů Kruhu, kteří dali za vznik této desce.


Druhý pohled (H.):

Já osobně nemám ohledně fungování Černého kovu žádné pikantní či přinejmenším zajímavé detaily jako kolega nade mnou, ale „Společenství“ mě zaujalo možná ještě o něco víc než jeho. Deska mi totiž přijde jednoduše skvělá a dost krutě mi uhranula. Krátce po jejím vydání jsem v jednu chvíli prakticky neposlouchal nic jiného a ani nyní, s odstupem času a z drážek černého vinylu, mi nahrávka nepřipadá nijak slabší než během prvních seancí.

Je pravda, že první pohled na obálku „Společenství“ nemusí bez znalosti kontextu a povědomí o tom, kdo za Černým kovem stojí, působit dvakrát důvěryhodně. Už úvodní poslech by měl ale veškeré pochybnosti rozmetat, protože kdo okamžitě nepozná, že tady se hraje nefalšovaná blackmetalová magie, ten je prakticky hluchý. Černý kov je svázán tradicionalismem a úctou k podstatě žánru, což by ostatně mělo plynout už jen z ikonického názvu, ale způsob, jak působivě a autenticky je s charakteristickými atributy black metalu zacházeno, jasně nasvědčuje tomu, že mu členové Černého kovu rozumějí a plně chápou jeho podstatu.

Abych vás ale nezdržoval víc, než je nezbytně nutné, zkusím to zkrátit a řeknu to na plnou hubu. „Společenství“ je prozatím nejlepší česká metalová deska letošního roku, a to dost suverénně a s uctivým náskokem před konkurencí. A dovolím si tvrdit, že kdyby došlo na sestavování all-time žebříčku CZBM, první řadová nahrávka Černého kovu by se umístila dost vysoko. Tenhle materiál se může směle postavit vedle klasik, a kdyby vyšel před třiceti lety, dneska bychom se tomu všichni klaněli a uctívali bychom to stejnou měrou jako „Ritual“ či „Zjevení“. Obzvlášť když ani dnes nejde o nostalgickou retro připomínku dávno zaprášených postupů, nýbrž charismatickou a životaschopnou deskou, kterou byste rozhodně měli slyšet.

Cerny kov


!T.O.O.H.! – Komouš

!T.O.O.H.! - Komouš

Země: Česká republika
Žánr: avantgarde / technical death metal / grind
Datum vydání: 1.5.2019
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Intro – Pak jí ruce svážu
02. Pak jí ruce svážu
03. Outro – Pak jí ruce svážu
04. Intro – Čarovné mlíčí
05. Čarovné mlíčí
06. Outro – Čarovné mlíčí
07. Intro – Poslední hon dcery doktora Hamky
08. Poslední hon dcery doktora Hamky
09. Outro – Poslední hon dcery doktora Hamky
10. Intro – Komouš
11. Komouš
12. Final Outro

Hrací doba: 17:32

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
!T.O.O.H.!

Jen málokterá kapela má tak svojský zvuk jako !T.O.O.H.!. Jejich avantgardně technické deathgrindové cosi těžko hledá konkurenci, a tak si na svém písečku mohou dělat, co se jim zlíbí. „Pod vládou biče“ a „Order and Punishment“, toť jedny z nejlepších opusů vzniklých na našem území. Nelze opomenout ani prvotinu, často neprávem přehlíženou desku „Z vyšší vůle“, která jejich cestu a vyznění odpálila. Originalita a hudební kvalita těchto děl nezůstala bez povšimnutí, ostatně třetí album „Order and Punishment“ vznikalo a vyšlo pod hlavičkou stáje Earache Records. To se ale také začaly objevovat první vážné problémy.

!T.O.O.H.! ukončili svoji činnost dvakrát. Poprvé právě krátce po vydání „Order and Punishment“, kdy se kapela dostala kvůli rozpadu Elitist Records, partnerů Earache, do finančních problémů. O šest let později se vrátili jako duo – tedy bratři Schizoid a Humanoid – z čehož později vzešla nahrávka „Democratic Solution“, proklamovaná jako úplně poslední. Humanoidova paranoidní schizofrenie byla neslučitelná s živým vystupováním a fungování kapely pouze jako studiového projektu pro něj postrádalo smysl. Takže konec podruhé.

Jak čas plynul, zřejmě došlo k přehodnocení celé situace a před dvěma lety bratři Veselí oznámili, že !T.O.O.H.! jsou zpátky. Tedy pouze jako studiový projekt. Nové album bylo plánováno na rok 2018, a to, jak dnes již víme, nevyšlo. Není ale třeba zoufat, protože vyjde snad brzy. Dokonce už má i název – „Free Speech“ – a bude obsahovat dvanáct skladeb. Ochutnávkou toho, co za zvěrstva si tentokrát chlapci připravili, budiž EP „Komouš“.

Při zběžném pohledu na základní informace o „Komoušovi“ se může zdát, že to má na pouhé épéčko nějak moc zářezů. Pravda, je jich tu dvanáct, avšak osm z nich je pouze intry respektive outry k hlavním čtyřem flákům, což je samo o sobě poněkud nestandardní. „Komouš“ vlastně představuje začátek chystaného „Free Speech“ a lze očekávat, že tam už budou jednotlivé části skladeb hozeny do jedné stopy. Je to ale příjemný vtípek, !T.O.O.H.! vlastní. Podobně nestandardní je samozřejmě také hudba, protože přeci jenom jsou to stále, rozpady-nerozpady, nemoci-nenemoci, !T.O.O.H.!.

Po posledním řadovém albu „Democratic Solution“ a sólové tvorbě Jose Veselého (Humanoida) včetně projektu §§ si už nikdo nemohl být dopředu jistý, kam kroky znovuobnovených !T.O.O.H.! povedou. K radosti většiny má však „Komouš“ blíže k původní tvorbě !T.O.O.H.!. Zpět jsou tedy kytarové riffy, živé bicí, melodické sólování i extrémní vokály. Co ale z „Democratic Solution“ zůstalo, jsou podobné postupy ve strukturách písní a rovněž tak používání elektroniky, především v intrech a outrech.

Když se dívám na „Komouše“ s větším odstupem, zařadil bych ho někam na půl cesty mezi původní tvorbu a „Democratic Solution“. !T.O.O.H.! nejdou pouze bezhlavě po oživení starých časů a zavděčení se všem dávným fanouškům. Nebojí se dále pokračovat a vyvíjet to, s čím začali naposledy. Osobně jsem rád, že opět používají klasické nástroje, jelikož to pro mě bylo hlavní překážkou při poslouchání minulé desky. Přeci jenom, riffování, sólování a bubenické eskápady pro mě tvořily onen nezaměnitelný punc !T.O.O.H.!. A samozřejmě také textová stránka, tu ostatně myslím dostatečně ilustruje už výpravná obálka určena titulní skladbě.

TOOH

„Komouše“ tedy lze považovat za návrat těch technických, deathgrindových a zároveň stále vysoce avantgardních !T.O.O.H.!. Avantgarda působí stále velice silně, ale trochu jinak než tomu bylo v minulosti, a to právě díky jistým podobnostem s „Democratic Solution“. Zdejší vály jsou dostatečně chaotické, cirkusácky úchylné předehry a dohry je dělají ještě zvláštnějšími a texty o análních znásilněních, nadpřirozených vlastnostech neznámého mužíka, vraždách čtyř psů i s paničkou a týrání vězňů v uranových dolech pobaví, ale ta esence prvotřídního skladatelství tu přítomna není.

Nejvíce mě baví úvodní „Pak jí ruce svážu“ a „Komouš“. Ony vsuvky mezi písněmi jsem nejprve bral jen co do počtu, ale později poslech začínají i zpříjemňovat, kdy jeté mezihry ještě umocňují už tak perverzní zážitek. V případě „Čarovného mlíčí“ pak seznamují posluchače i s detaily napínavého příběhu. Ani jednu ze čtyř nových skladeb však nelze nějak rovnocenně porovnávat s těmi staršími z předních alb. Nedosahují jejich úrovně, ale osobitost !T.O.O.H.! „Komoušovi“ nechybí, stejně jako tomu bylo v případě „Democratic Solution“. Oproti němu ale „Komouš“ zní i hudebně daleko více jako původní !T.O.O.H.!.

EPčko „Komouš“ přesto vnímám jako dobrou jednohubku k chystané desce. Jestli mělo navnadit na řadovku „Free Speech“ (jakože jasně, že mělo), tak se to u mě zadařilo. Jsem realista, nečekal jsem a ani nečekám další „Pod vládou biče“, nečekal jsem vůbec nic. „Komouš“ mě tak vlastně příjemně překvapil. !T.O.O.H.! nadále znějí naprosto netradičně a opět posouvají svůj zvuk trochu jinam, řekl bych správným směrem.


Forest – Hardangervidda

Forest - Hardangervidda

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.10.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Hardangervidda
02. Rozbřesk
03. Sognefjord
04. Agónie
05. Krkonoše
06. Kněžna řeka
07. Nibiru
08. Ztracený odkaz
09. Amadryáda

Hrací doba: 43:30

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

Loni na podzim se na internetu bez větší pozornosti i většího zájmu první deska „Hardangervidda“ českého projektu Forest. Což mi přijde jako škoda, protože se nejedná o záležitost, jež by si zasloužila být tak přehlížena – na rozdíl od mnohých jiných alb, jimž se dostává hromady pozornosti, aniž by si to svou kvalitou skutečně zasloužily. Pojďme tento nedostatek alespoň částečně vyvážit.

Možná bych se nebál říct, že Forest jsou trochu kultovní kapela, ale v těžce lokálním měřítku. Jejich kořeny (vzhledem k názvu kapely příznačné pojmenování) sahají až do hloubi devadesátých let, ale mnoho nahrávek nestvořili a později se název po odchodu zpěváka Fjorda upravuje na Bohemian Forest. Nicméně ani tato podoba dlouho nevydržela a několik roků po začátku nového tisíciletí dochází k rozpadu.

Za pár let se dva hlavní členové, instrumentalista Thorn a Fjord, jehož si můžete pamatovat i z dalších a známějších smeček jako Unclean nebo Kraake, přesunuli do nové kapely Ruune. Nicméně ani tato formace si nevydobyla zásadní místo na české metalové mapě (přestože na rozdíl Forest i koncertovala) a stvořila pouze hrstku demosnímků a jedno minialbum.

Když ale říkám, že se Ruune do širšího povědomí nedostali, rozhodně to neimplikuje, že by snad hráli špatně. Už v téhle době jsem si jejich pojetí black metalu oblíbil, takže mě vždycky trochu mrzelo, že to Ruune nikdy nedotáhli k dlouhohrající desce a že za nějakou dobu se zase rozpadli.

A tím už se pomalu dostáváme do současnosti. Uběhlo několik dalších let a ThornFjordem se opět dali dohromady, tentokrát pod původním názvem Forest, a opět jako čistě studiový projekt evidentně bez snahy hrát živě. Akorát tentokrát už to ale klaplo a Forest upekli velké album. To prozatím vyšlo pouze digitálně (ačkoliv už se chystá audiokazeta, jež by měla být součástí příštího čísla zinu Unholy Pagan Fire) a na YouTube i Bandcampu se objevilo s odlišnými obaly, z nichž ten na YouTube mi přijde hezčí, ale ten na Bandcampu bude asi oficiálnější (trochu mi jen tak mimochodem připomněl vzhled českých blackmetalových dem před nějakými patnácti až dvaceti roky… slušná nostalgie, ale není to nutně špatně).

Hudebně „Hardangervidda“ nepřekvapuje, takže kdo někdy slyšel dřívější produkci Forest či Ruune, asi tuší, co by měl čekat. Ale ono to dává smysl vzhledem k tomu, že „Hardangervidda“ je jakýmsi monumentem shrnujícím celou dosavadní historii tohoto spolku. Objevují se tu i letité skladby z dřívějších inkarnací kapely. „Agónie“ a „Krkonoše“ pocházejí již z prvního demosnímku Forest, „Sognefjord“ z jednoho dema Ruune a titulní věc je doposud nevydaná píseň z devadesátých let. Zbylých pět songů jsou novinky, ale na soudržnost samotné desky to vliv nemá, protože staré i nové kusy spolu perfektně ladí a ani se nezdá, že mezi složením jednotlivých tracků mohlo uběhnout zhruba něco patnácti až dvaceti lety.

Forest

Hudebně se jedná o pomalejší hymnický black metal s výrazným přírodním feelingem, díky němuž by někdo mohl Forest trochu neobratně označit jako pagan black metal. Primárním zdrojem inspirace je nicméně sama příroda, především ta norská a česká, konkrétně krkonošská. Což se na první pohled může zdát zvláštní, že česká skupina částečně zpívá o Norsku, ale myslím, že je vcelku všeobecně známým faktem, že Fjord je tak trochu Nor, jenž se omylem narodil ve „špatné“ zemi. Tudíž trochu dává smysl, že se „Hardangervidda“ jmenuje po norské náhorní plošině.

V zásadě Forest neprodukují nic moc originálního, ale jejich muzika se může pochlubit něčím, co ani zdaleka není samozřejmé – má to v sobě onen pověstný feeling nebo také lákavou autentickou auru, chcete-li. Stručně řečeno, z té desky teče atmosféra jak kráva, což v tomto případě plně stačí ke štěstí, poněvadž Forest jsou v tomto ohledu opravdu silní. Thorn to má prostě v sobě a dokáže hudbě vtisknout punc čehosi navíc, co Forest ve finále povyšuje vysoko nad průměr. A kdyby to někomu nestačilo, výborný dojem dotvoří malebné Fjordovy texty o přírodních scenériích. Popravdě, tenhle týpek mi vždycky přišel trochu jako magor, ale umí o tom svém napsat příjemný text i v českém jazyce. Což také nenajdeme u každé domácí smečky.

„Hardangervidda“ je nepochybně undergroundovým počinem, o němž mnoho lidí neví, ale možná je to tak i dobře. Kdo ví, na toho čeká skvělá náladotvorná nahrávka.


Mallephyr – Womb of Worms

Mallephyr - Womb of Worms

Země: Česká republika
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 29.10.2018
Label: Satanath Records

Tracklist:
01. The Temple of Nothingness
02. Towards the Interminable Hatred
03. The Absolute Inner Genocide
04. W.Y.I.D.
05. Womb of Worms I
06. …Just a Fraction Remains to Be Forever Ruined… the Deliverance Is Near…
07. Womb of Worms II

Hrací doba: 38:14

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Mallephyr

„Womb of Worms“ jsem v posledním výročním eintopfu vynesl na první příčku CZ/SK nahrávek a mírně nadneseně pronesl, že se jedná o jedinou domácí nahrávku, která snese srovnání s globální elitou. To je samozřejmě diskutabilní, každopádně za umístěním si stále stojím. Album je podle mě skvělé a recenze se už může zdát pasé, neboť lze předpokládat, že většina potenciálních domácích fanoušků jej už dávno slyšela. Ale aby se neřeklo…

Mallephyr navázali na moderní black/deathové vyznění „Assailing the Holy“ a posunuli jej na všech frontách, zejména té emotivní, atmosférické. Na rozdíl od debutu mohu „novinku“ s klidným svědomím označit za temnou. Nejedná se samozřejmě o žáden deprimující hnus a zmar předváděný třeba Aosoth, ale negativní aura tu je patrná a hlavně stálá po většinu hrací doby. Což je jeden z důvodů, proč mě deska tolik chytla, ale to by nešlo bez kvalitní hudby.

„Womb of Worms“ jsem slyšel opravdu mnohokrát, album se mi vlastně začalo ohrávat až po třech měsících pravidelného poslechu, což by bez silných nápadů nešlo. Materiál odolával únavě také svou propracovaností, hudba je „tak akorát“ komplikovaná, nestojí se na místě, takže případná výplň nemá kdy vysírat. Vzhledem k tomu, že se Mallephyr posunuli i po technické a kompoziční stránce, je tu dost strhujících, vygradovaných pasáží a za vysoce výrazné lze označit i motivy zcela prosté intenzity. Způsob, jakým kompozice zvolňují či kulminují, považuji opravdu za prvotřídní. Mimochodem, teď když si od desky dávám delší a víceméně záměrnou pauzu, paměť mě čas od času mimoděk zásobuje jednou pasáží za druhou. Což je něco, co se mi s „Assailing the Holy“ rozhodně nestávalo a obvykle se to týká jen srdcových hudebních záležitostí. Sice bych nechtěl vzbuzovat dojem, že „Womb of Worms“ nabízí „all killer – no filler“ materiál, ale deska je nabitá fest.

„Womb of Worms“ neoplývá mnoha výraznými nedostatky, natožpak fatálními přešlapy, ale pár věcí, které celkovému dojmu škodí, by se našlo. Zaprvé: ta bezkrevná halečka ve „Womb of Worms I“ (cca od 4:45) stojí za hovno. Rozjezd desky je unylý až příliš, jako úvod sice poslouží, ale později jsem začal „The Temple of Nothingness“ přeskakovat. S narůstajícími poslechy mi začalo vadit i přílišné množství „core“ souher rytmických kytar s kopáky, čehož je zrovna první skladba plná. Mallephyr sice představují střet extrémně metalové radikality s tendencemi, co nejsou úplně „true“, a to respektuji, ale prostě mě to po nějaké době začalo tahat za uši. Ze zcela hnidopišských důvodů si také dovolím kapele poradit, aby si více hlídala vizuální a online prezentaci, protože optikou náročného, škodolibého fanouška, co se nechá dobrovolně odradit povrchními věcmi, aby nemusel tratit čas s pičovinami, Mallephyr někdy působí jako sranda-banda kamarádů z Horní Dolní. Tím nechci říct, že by si měli motat držky do hader či kapucí a Facebook zasírat cool-occult citacemi, ale bylo by ku prospěchu věci, kdyby šla celková prezentace kapely zcela ruku v ruce s hudbou, která je, jak jsem předeslal, vážná, vyspělá a temná.

To jsou jediné věci, které nějakým způsobem v mých očích srážejí kredit nahrávky. A pak jsou tu záležitosti, které nevadí, jsou na úrovni, ale určitě by se daly zlepšit. Pominu zvuk, kde dokonalost je asi nedosažitelná, ale rozhodně si cením, jak se v tomhle ohledu Mallephyr se Sheafraidhem posouvají. Obal s bookletem mě nijak víc nezaujaly, ale jsou aspoň prosté očividných trendů. To platí i o textech. Ty svou základní úlohu splňují, Markovi lezou slova ze chřtánu dobře a nějaká procítěnost cítit lze. Ale jistě by nebylo od věci ho před příštím nahráváním namrdat, zavřít do místnosti bez světel a pouštět mu Diamandu Galás pozpátku. Vokální podání je asi nejjednodušší způsob, jak v posluchači probudit emoce, a i když jsou zpěvy (s výjimkou té jedné pasáže) v pořádku, jistě by se dalo přitlačit na pilu.

Ani celkově vzato si nejsem úplně jist, zda hudba obsahuje jakýsi „wow“ faktor, něco z čeho padá čelist s bezděčným „ty vole!“. Co by vlastně na „Womb of Worms“ řekl nezaujatý, náročnější a dlouhá léta metalu oddaný posluchač? Těch pár zahraničních recenzí je pozitivních, ale my pisálci jsme svým řemeslem upřímně kapku zdegenerovaní a tendence přechvalovat je všudypřítomná.

Kapel, které hrají hudbu ve stylu jako Mallephyr, jsou tři prdele. Já si doopravdy myslím, že pánové většinu z nich překonávají a skutečně šlapou na paty úplné špičce. Ale k tomu, aby prorazili i na zahraniční scéně, žel již dnes nestačí jen super hudba. Každopádně kapele ten úspěch ze srdce přeji, protože „Womb of Worms“ výrazně překonala moje představy a strávil jsem s ní času jako s málokterou loňskou deskou.


Jeden kmen – Mlha

Jeden kmen - Mlha

Země: Česká republika
Žánr: folk / ambient
Datum vydání: 24.2.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Bot
02. Maudhul
03. Iksharum
04. Fil
05. Dushum
06. Maukum
07. Kaushatar
08. Mat
09. Vorroz
10. Epilog
11. Navždy ztraceni v Mlze
12. Moder Jord (Bonus)

Hrací doba: 52:47

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Jeden kmen

Přijde mi, že různý folk / ambient získává v posledních letech mocně na oblibě, tudíž není žádné velké překvapení, že se podobné formace začaly rojit i v našich končinách. Na druhé straně, házet Jeden kmen do nějakého trendového pytle jako jednu další kapelu z mnoha by možná bylo docela příkré, poněvadž tenhle projekt se evidentně snaží o něco trochu víc, dát svému počínání nějakou přidanou hodnotu. Tomu odpovídá nejen konceptuální rámec, ale i propojení dalších, nehudebních složek.

Jeden kmen se totiž nesnaží být pouhou hudební skupinou, nýbrž jakýmsi interaktivnějším projektem, jehož je hudba nedílnou, nikoliv však jedinou součástí. My se nyní zaměříme primárně na tu muziku, již reprezentuje deska „Mlha“, ale vedle ní dokreslují koncept a vyprávěný příběh i série fotografií (o těch se dokonce na webu Jednoho kmene tvrdí, že jsou tím stěžejním), „celovečerní“ animovaný videoklip (říkat tomu film mi zase přijde nadnesené) nebo kniha. O tom, že se tu někdo snaží celou věc brát seriózně a dát si na výsledku záležet, ostatně svědčí i balení alba, kde je vedle CD s hudbou přítomno i DVD s oním „filmem“. K tomu se přidávají i výstavy nebo pořádání koncertů.

Tematicky je to celé zabalené ve fantasy vyprávění o skřetí kmeni, jeho životě, zvyklostech a legendách. Jedna taková tvoří i osu „Mlhy“. Aby toho nebylo málo, vše je vyprávěno ve skřetím jazyce. Nemusíte se však bát, v bookletu jsou přiloženy i překlady do češtiny, z nichž lze usuzovat, že jsou texty místy primitivně strohé, ale to může být součástí celého konceptu.

Vše takhle vypadá promyšleně, ale jisté nedostatky v prezentaci Jednoho kmene přesto nacházím. Docela mi vadilo určité podsouvání toho, jak bych měl celou tvorbu vnímat. Projekt například na svém webu tvrdí, že je „osobitý“, že nabízí „výlet za hranice všedního světa, který vás natolik pohltí a vtáhne do děje, že si nebude jisti, zda příběh sledujete, nebo žijete“, a další hromadu dalších podobných pindů, které by podle mě měl posoudit sám posluchač / divák / cokoliv, nikoliv kapela sama o sobě.

Několikrát je naznačováno, že v tom má být něco hlubšího. Možná pro samotné autory je, ale já osobně v tom nevidím nic víc než komplexně udělanou fantasy pohádku. Stejně tak tlachy o tom, že se počínáním Jednoho kmene můžu inspirovat, bych si radši odpustil. Myslím, že kdyby v tom mělo být něco hlubšího nebo inspirativního, měl by to člověk zjistit sám, a jestli nezjistí, asi to tak žhavé nebude. Tohle podstrkování dojmů celý dojem zbytečně degraduje. Ale možná, že kdybych se převlékal za elfy nebo trpaslíky, běhal po lesích na LARPech (pro neznalé: LARP = loser and reject party) a všechno fantasy nekriticky žral, tak bych zbaštil i tohle.

Samotná hudební náplň „Mlhy“ je taková… rozpačitá asi není to úplně nejpřesnější slovo, ale příhodnější mě moc nenapadá. Nechápejte mě špatně, na tom albu je znát velké úsilí, a i když se samotná snaha nepočítá (nebo by alespoň neměla), tady ta snaha vyústila v nějaký rozumný výsledek. V zásadě se jedná slušné album, ale ona rozpačitost tkví v tom, že ani zdaleka nejde o tak podmanivý nebo sugestivní zážitek, jak asi bylo zamýšleno. „Mlha“ si vesměs poklidně plyne a nabízí pohodový nenáročný relax, anii v těch jakoby intenzivnějších momentech to pořád není nic víc než pohodovka. Výraznější atmosféru se daří tvořit jen v dílčích momentech, mezi nimiž nejvíce vyčnívá pátá skladba „Dushum“.

Jeden kmen

Jedním z důvodů, proč mi „Dushum“ přijde nejpříjemnější písní na desce, je i zpěv. Zde se totiž jako v jednom z mála songů (další takhle výrazný už je snad jenom „Navždy ztraceni v mlze“) představuje čistý ženský vokál jako ten hlavní. Všude jinde převládá ten mužský, což asi vzhledem k příběhu smysl dává, ale bohužel mi přijde, že místy se to docela přehrává, skoro až do afektovanosti, navíc to neustálé hrdelní chrčení začíná s přibývajícími poslechy docela prudit.

Instrumentálně / žánrově je to přesně to, co byste asi tak čekali – mísí se tu folk, neofolk, ambient, tribal, trochu world music. Pokud někomu takový stylový koktejl ke spokojenosti stačí, určitě bude nadmíru spokojen. Pokud se spokojíte s fajn albem, které se příjemně poslouchá, pak „Mlha“ asi dokáže posloužit taky. Pokud hledáte zážitek, tak musíte jinam.