Archiv štítku: CZE

Česká republika

Asmodeus – Oko Horovo

Asmodeus - Oko Horovo

Země: Česká republika
Žánr: progressive / melodic thrash metal
Datum vydání: 1.4.2017
Label: Magick Disk Musick

Tracklist:
01. Smečka prince Šavlozuba
02. Oko Horovo
03. Fenix Schizofrenix
04. Parazit
05. Kniha mrtvych
06. Prokeltí Sodomy
07. 666 očí Satanových
08. Midas
09. V ruinách města Ur
10. Černé vody Ninive

Hrací doba: 31:42

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Magick Disk Musick

Když před třemi lety klatovští Asmodeus vydávali své dnes již předposlední studiové album „Past na Davida Kleinera“, bylo to pro mě něco jako malé zjevení. Ne snad, že bych o této stálici domácí kytarové scény nikdy předtím neslyšel, nicméně tento hodně ambiciózní počin mě velmi příjemně překvapil nejen svou textovou, ale taky hudební propracovaností. Asmodeus se na svém zde vydali cestou koncepčního lyrického přístupu a progresivně laděného hudebního podkladu, což jim vyšlo opravdu na jedničku. Když tak na letošní apríl tato čtveřice ohlásila svou novinku „Oko Horovo“, přistupoval jsem k ní značně odlišně než k jejímu přímému předchůdci, jemuž nesporné kvality přisuzuji i s odstupem oněch tří let.

Miloš Bešta a jeho parta nejsou na „Oku Horově“ natolik překvapiví a nepředstavují natolik silný koncept, což ovšem nutně neznamená, že by novinka byla slabším počinem. „Oko Horovo“ není pevně svázáno konkrétním lyrickým konceptem, jenž by vyprávěl ucelený příběh, ale i přesto jasně odkazuje na starověkou mytologii. Na rozdíl od „Pasti Davida Kleinera“ se novinka nebrodí v břečkách špíny společnosti jako takové, a přestože nelze textovou stránku obou počinů přímo srovnávat, tak uznávám, že Jan Petřička odvedl po textové stránce opět velmi dobrou práci.

„Oko Horovo“ po hudební stránce svým způsobem pracuje s odkazem svého předchůdce a zpracovává jak poctivé thrashové postupy (ačkoli jich není tolik, kolik jsem čekal), tak košatější progové momenty se silným melodickým cítěním. K mému potěšení se dostane i na takřka gotické pasáže, které umocňují mystický odkaz textů, a na druhou stranu Asmodeus místy zaútočí s až deathmetalovou tvrdostí a díky tomu všemu je „Oko Horovo“ dostatečně pestrý počin, jenž udržuje posluchače neustále v pozoru.

Ne snad, že by to bylo vyloženě potřeba, protože příjemná stopáž, která se zastavila lehce za hranicí 30 minut, uteče natolik rychle, že se člověk ani nestačí rozkoukat a už mu do uší zní závěrečná progmetalová vypalovačka „Černé vody Ninive“. Ona krátká hrací doba by se z jistého úhlu pohledu dala považovat za jedinou slabou stránku „Oka Horova“, protože takto kvalitní materiál si zaslouží rozhodně větší plochy, ale klasicky oceňuji radši silné kratší album než dlouhý blábol s nějakou tou vatou, takže je vše asi tak, jak mělo být.

Co říci k samotné hudební náplni? Asmodeus si na jednotlivých skladbách dali rozhodně záležet a navzdory větší melodičnosti nepůsobí jednotlivé kusy prvoplánově. Při poslechu jsem neměl pocit, že by ten či onen motiv do celkové nálady nahrávky nezapadal nebo působil jako laciná výplň. Naopak. Každá z  písní má své opodstatnění a díky jejich kratší stopáži je většina z nich dostatečně úderná. Hned úvodní zatěžkaná „Smečka prince Šavlozuba“ si povedeným kytarovým riffem brázdí cestu velmi sebejistě a atmosférické kytarové vyhrávky tuto pecku hezky provzdušňující. Miloš Bešta přechází s jistotou sobě vlastní od zpěvnějších linek k hrubějšímu projevu a ruku v ruce s instrumentální složkou svých kolegů podtrhuje barvitost „Oka Horova“.

Mezi nejsilnější písně řadím krom úvodní „Smečky prince Šavlozuba“ hned následující thrashovou titulku, odlehčenou „Knihu mrtvých“ s parádním vokálem páně Bešty a epicky vystavěné věci s tvrdými kytarami jako „Midas“ nebo již zmíněnou závěrečnou věc „Černé vody Ninive“. Hodně velkým překvapením pro mě byla čtverka „Parazit“, což je nefalšovaná gothrocková hitovka s hmatatelnou atmosférou Moonspell či Paradise Lost. Na ploše alba jako celku může působit tak nějak nepatřičně, ovšem v záplavě těch četných melodických prvků, které Asmodeus na „Oko Horovo“ nacpali, není pochyb o tom, že má na výsledném kotoučku své pevné místo. Spolu s „666 očima Satanovýma“ je to nejpřístupnější song na desce, a přestože zrovna posledně jmenovaná svádí už jen svým titulem k špinavé metalové jízdě, tak melodickými nápěvy a kytarovými vyhrávkami září na míle daleko jako velmi příjemná oddechovka.

Asmodeus - Oko Horovo

Asmodeus natočili ve všech ohledech velmi kvalitní placku, na niž můžou být právem hrdí. Oproti „Pasti na Davida Kleinera“ ubylo tvrdě kytarových pasáží a přibylo melodických vokálů, ale výsledek je neméně pestrá a hlavně vzrušující deska, na kterou při ročním zúčtování toho nejlepšího roku 2017 rozhodně nezapomenu. Jen tak dál, pánové. Takto přesvědčivá alba si dopřávám velmi rád, takže už se těším na další.


Žrec – Klíč k pokladům

Žrec - Klíč k pokladům

Země: Česká republika
Žánr: folk rock / folk metal
Datum vydání: 19.5.2017
Label: selfreleased

Tracklist:
01. Uvedení
02. Klíč k pokladům
03. Řeka domova
04. Vozka

Hrací doba: 22:19

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Žrec

První pohled (Zajus):

Nechci se tvářit jako kdovíjaký znalec, ale nemohu se zbavit dojmu, že folk metal je žánr, který Češi vcelku umí. Je tu pár zajímavých kapel (zatímco v případě jiných žánrů žádné české solidní představitele neznám) a po poslechu „Pamětí“, donedávna posledního počinu Žrec, jsem s radostí tento seznam o jednu skupinu rozšířil. O Žrec jsem do vydání „Klíče k pokladům“ poněkud ztratil přehled, ovšem hned první poslech (dokonce první minuty EP) mě přivedly na myšlenku, že mezi „Pamětmi“ a „Klíčem k pokladům“ muselo dojít k výrazným personálním změnám – a měl jsem pravdu.

Začněme však na pozitivní notě. Intro „Uvedení“ kombinací akustické kytary, houslí a flétny udělá přesně to, co by mělo, totiž navodí atmosféru, kterou by folková deska měla oplývat. V podobném duchu jako „Uvedení“ se nese také třetí „Řeka domova“, jež je však plnohodnotnou skladbou a ukazuje, že to Žrec v této podobě nesmírně sluší. Těžko zde mluvit o jakýchkoli náznacích metalu, ostatně elektrická kytara se přidá až v druhé půli písně a za houslemi a flétnou, které se objevují a zase mizí, hraje až třetí roli. Naopak příjemně výrazná zvonivá baskytara příjemně vyplní prostor, jenž vznikl díky velice čitelnému zvuku.

Bohužel, odsud dále to půjde již jen z kopce, neboť problém nastává ve chvíli, kdy Žrec přitlačí a snaží se do svého folku vložit kapku metalu. Riffy jsou v porovnání s předchozí deskou bezzubé, skladby opakovaně ztrácí a nalézají atmosféru a v místech, kde zcela chybí housle či flétna, zní Žrec jako dosti běžná hospodská rocková kapela. Ovšem ani folkové nástroje situaci nezachraňují, neboť zejména flétna má zvyku hrát motivy nesmírně ohrané a vlezlé, zatímco housle jsou sympatické, dostávají však poměrně málo prostoru. Jenže to vše bych byl ochoten kapele odpustit, nebýt zpěvu. Zpěv byl asi nejsilnější stránkou „Pamětí“ a i na „Klíči k pokladům“ zpěv vybočuje, ale úplně jiným směrem. Ve stručnosti, a nerad bych někoho urazil, je prostě špatný. Solidní je jen při časté recitaci, všude jinde mě ovšem tahá za uši, a to rozhodně nejsem náročný. Vše umocňují poměrně prostoduché texty. Netuším, zda mě sympatie k minulému albu zaslepily, ale „Klíč k pokladům“ je plný klišoidních obrazů jako třeba „zavezou tě časem zpět, až ke hvězdám“ v poslední skladbě.

Je tedy v metalové poloze kapely vše špatně? V žádném případě. V první řadě musím ohromně pochválit bubeníka Sarapise, neboť bicí jsou ozdobou desky a dodávají jí výbornou dynamiku. I některé kytarové party mě baví (byť s jinými je to přesně naopak) a třeba sólo ve „Vozkovi“ je pěkné, i když není nikterak originální. Většinu času mě baví i housle a nejlepší jsou v druhé polovině závěrečné kompozice, kde, zdá se, na chviličku vystrčí růžky inspirace u A Forest of Stars. Tím však seznam kladů končí, a co zbývá, je EP, které si jednoduše nemám důvod opětovně pouštět. Nezbývá než doufat, že „Klíč k pokladům“ není předzvěstí toho, jak bude znít příští deska kapely. To samé v plnohodnotné stopáži by totiž bylo, a omluvte mi ten výraz, k nevydržení.

Žrec


Druhý pohled (H.):

Na rozdíl od kolegy nemám s „Klíčem k pokladům“ po hudební stránce žádný zásadní problém. Instrumentální kousky „Uvedení“ a „Řeka domova“ se mi líbí, baví mě nenápadný posun od folk metalu k folk rocku, místy až téměř primitivní riffy v titulní skladbě na mě zabírají, ani nemluvě o krásných klávesových detailech v pozadí. Bezmála devítiminutový „Vozka“ v závěru minialba má taktéž svou kvalitu a dokáže nabídnout silné nápady. Před vydáním „Klíče k pokladům“ tu samozřejmě byly otazníky, jak bude výsledek potažmo Žrec obecně znít po zásadních personálních obměnách, když kapelu opustil nejprve Ingvarr a nějaký čas po něm i Soulburner, ale nakonec jsem spokojen a myslím, že skupina se s danou situací poprala se ctí.

Dojem z jinak povedeného EP ovšem hatí jeden prvek, přes nějž se prostě nemohu přenést – je jím zpěv. Čisté vokály vždy bývaly ozdobou Žrec a dalo se očekávat, že v tomto ohledu dojde ke změně, když někdejší pěvci sestavu formace opustili. Volba, aby „Klíč k pokladům“ jako host nazpíval StyrbjørnTears of Styrbjørn, mi ovšem připadá velice nešťastná. Po technické stránce možná zpívá čistě a papírově v pořádku, ale v jeho projevu zoufale postrádám jakékoliv zaujetí či prožitek, jako kdyby to odezpíval bez jakýchkoliv emocí. A když má člověk ze zpěváka dojem, jako by mu to celé bylo úplně jedno, automaticky to sráží i sebelepší muziku.

Kolega vyjádřil přání, aby příští nahrávka Žrec nezněla takhle. Mně by naopak nijak nevadilo, kdyby po hudební stránce zněla podobně jako „Klíč k pokladům“. Apeluji však na to, aby na ní nezpíval Styrbjørn – kohokoliv jiného nebo radši klidně i instrumentálně! Jeho zpěv na tomto EP mě vysírá takovým způsobem, že jak nemám rád, když kapely přetáčejí své dřívější počiny, tady bych se snad i přimlouval za to, aby Žrec někdy v budoucnu vydali „Klíč k pokladům“ znovu a přezpívaný někým schopnějším a talentovanějším.


Květy – Komik do půl osmé

Květy - Komik do půl osmé

Země: Česká republika
Žánr: alternative / indie pop
Datum vydání: 25.5.2017
Label: Indies Scope

Tracklist:
01. Kouzelník
02. Odpočinout
03. Byt
04. WNS
05. Holka
06. Ptáček
07. Vzhůru
08. Datel
09. Dům zrcadel Scarabeus
10. Socha
11. Indián
12. Komplikovaná růže

Hrací doba: 40:11

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Když jsem tady před několika měsíci reportoval o vystoupení tuzemské kapely Květy na Žižkovské noci, znal jsem jejich tvorbu zběžně a koncert jsem navštívil spíš jako takové zpestření – abych mohl prohlašovat, že jsem byl skutečně na multižánrovém festivalu a nikoliv jen na jeho metalové sekci. Netušil jsem ale, nakolik si mě skupina nakonec získá. Stěžejní zásluhu na tom měla nahrávka „Bílé včely“. Ač se do mého přehrávače drala postupně, o to pravidelněji se mi tam postupně vracela, až bych se to nebál nazývat obsesí. Následující „Miláček slunce“ z roku 2015 byl zprvu poněkud rozpačitý, především pak v kontrastu s přelomovým předchůdcem, přesto nakonec odhalil nejeden vyloženě skvělý moment. Ale to jsem se do něho ještě nestihl ani moc ponořit a už stihla formace vydat svou zbrusu novou kolekci s názvem „Komik do půl osmé“.

Odchod basáka Ondřeje Čecha a houslisty Alberta Nováka a jejich náhrada multiinstrumentalistou Ondřejem Kyasem se na zvuku kapely podepsala v posunu od folkových prvků více směrem k elektronice, střípky bigbítu pak ustoupily vkusnému popu. Civilnější obal s rozmazanou fotkou kapely krásně ilustruje směr desky – je to kolekce písniček, v jádru civilních, ale formou neoposlouchaných. Najdeme zde skladby s až popově přímočarými refrény jako „Socha“, „Holka“, zároveň je tu ale spousta až experimentálních hříček typu „WNS“ či dusavá „Vzhůru“. Především však na nahrávce cítím ještě větší upřímnost, co se týče těch opravdu intimních jemných melancholických písní. „Odpočinout“ či „Ptáček“ mohou sloužit jako exemplární příklad. Texty Martina Kyšperského opět představují sadu střípků příběhů a jejich poetika je tradičně specifická tím, jak dokáže být naivní, ale zároveň znít neskutečně zrale a dospěle. Je tam cítit uvědomění, že i jen náznak dokáže odhalit víc než explicitní a vypiplaná básnička. Co se týče samotného zpěvu, je jako obvykle velmi charismatický s výborným citem pro frázování.

Pokud bylo minulé desce často vytýkáno, že nedisponuje vyloženými hity, pak u novinky mám pocit, že je napůl z takových hitů složena. A z druhé strany je zde ale zase nebývalá hrst vůle experimentovat v detailech. A i přesto na mě nyní Květy působí tak nějak civilněji. Možná mi chybí šperkování folkem a bigbeatem nebo je to samotnými skladbami. To ale neznamená, že by nová deska byla nějaký ordinérní popík, jen se mi zdá poetika Květů až podezřele čitelná, což možná ve zkoušce časem bude znamenat, že se člověk nebude tolik vracet. A takováhle myšlenka by mě například u nesmrtelných „Bílých včel“ ani nenapadla.

Nicméně tím rozhodně nechci říci, že by novinka nebyla pestrá. „Dům zrcadel Scarabeus“ disponuje až industriálními ruchy, otvírák „Kouzelník“„Byt“ vytáhnou špetku rocku a místy na mě působí trochu jako dekonstrukce věcí z „Bílých včel“, „Datel“ pak je zase minimalistický chillout, který beru spíš jako takové intermezzo. Baví mě, jak jsou Květy schopni vystačit si s málem na to, aby jim člověk věřil každé slovo, každý tón, každý sampl. Při opakovaném poslechu se ale dostavuje pocit, že desce chybí koherence a především závěr v podobě „Komplikovaní růže“ mizí tak nějak do ztracena. Předposlední „Indián“ už působí trochu unaveně, ale dobře ho pozvedá precizní dynamika, která především naživo správně vynikne.

Květy

Kyšperského elektronická mánie, již plně realizoval už na své poslední sólovce „Vlakem“, se tedy částečně přelila i do Květů, byť zde v duchu různorodosti, intimity, ale zároveň relativní čitelnosti. Existuje-li něco jako user-friendly experiment, pak je to „Kouzelník do půl osmé“. Rozhodně působí svěže a uvolněně, na druhou stranu je otázka, jak obstojí ve zkoušce časem. Personální obměna je na novince až hmatatelná, důležité ale je, kam kapelu nakonec dovede. Zda k nirváně či zapomnění. Zatím mě to však stále baví. Ono čas od času vyrazit na čerstvý vzduch není od věci. Jen tam člověk nesmí zůstat přes celou zimu. Co bude dál, je ve hvězdách. Nyní vládne spokojenost.


Tortura – Heretic Pride

Tortura - Heretic Pride

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 11.4.2017
Label: MuSick Attack Productions

Tracklist:
01. Intro
02. Memento Mori
03. Heretic Pride
04. Something Between Earth and Hell
05. World Without You
06. Vrahomlat
07. Dítka temna
08. Krajina konců
09. Temné dny
10. Poslední soud

Hrací doba: 39:16

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Tortura

Řekl bych, že Tortura je fakt parádní název pro blackmetalovou kapelu. Asi ne originální, ale k black metalu a obecně i k extrémnímu metalu myslím pasuje docela uspokojivě. Pár skupin téhož názvu už sice různě po světě existuje, a dokonce se takhle jmenovala i jedna dávno nefungující česká formace, v níž hráli lidé z Kryptoru a Assessoru, ale to je tak dávno, že je to úplně šumák, protože si to jen málokdo pamatuje.

Tortura, o níž se dnes máme bavit, vznikla už před více jak deseti lety, ale v prvním období svého fungování vyprodukovala pouze jeden demosnímek „Something Between Earth and Hell“ (2010), aby se v roce 2011 rozpadla. Obnova přišla na jaře 2015 a vy už jistě tušíte, co po ní následovalo – příprava debutového alba, které nakonec vyšlo letos pod názvem „Heretic Pride“.

Rád bych napsal, že je „Heretic Pride“ zajímavým počinem, který stojí za slyšení, ale bohužel tak učinit nemohu, protože bych takovým prohlášením lhal. Debut Tortury je totiž stejně nezajímavý, obyčejný a nezáživný jako jednoduchá obálka alba. Kapela prostě hobluje standardní blackmetalové řemeslo bez jakéhokoliv náznaku vlastního ksichtu nebo alespoň snahy o něj. Označení oldschool black metal, jímž se Tortura zaštiťuje, ve skutečnosti slouží jako omluva pro absenci čehokoliv neobyčejného nebo zvláštního. Atmosféra je taktéž na bodu mrazu, tedy žádná, a to ani v náznacích. „Heretic Pride“ tedy nedokáže nabídnout nic jiného než hromádku průhledných riffů dle základních žánrových šablon, které vám budou po celou dobu nějak povědomé.

Jinými slovy, výraz průměr „Heretic Pride“ charakterizuje asi nejlépe. Skutečně se jedná počin po všech stránkách zcela a skrz naskrz průměrný. Není to ovšem takový ten sympatický průměr, jenž nijak nevyčnívá, ale příznivce stylu potěšit dokáže – je to takových ten echtovní průměr značící šeď a nudu.

Pochválit lze jen nějaké dílčí záležitosti, například že zpěvák Sath štěká vcelku obstojně a jsou mu i poměrně dobře rozumět texty. Což mi připomíná, že bych měl zmínit, že první půle „Heretic Pride“ je v angličtině, zatímco druhá je nazpívaná česky. To mi připadá poněkud nešťastné a takový jazykový kočkopes na mě osobně vždycky působí poněkud nesympatickým dojmem. Dal bych přednost sázce čistě na jeden jazyk, přičemž za sebe bych samozřejmě preferoval mateřštinu. Říkáte si, že jsem nějak utekl od těch dílčích kladů? Možná ano, ale co přesně bych měl chválit? Básnit o tom, že skupina umí hrát na své nástroje, by přece bylo směšné, a kdybych za tohle přičítal plusové body, byl bych za pěkného kokota.

Úplná píčovina na entou debut Tortury asi není, poslouchat se to jistě stále dá. Otázka však zní – je k tomu nějaký důvod? Já ho prostě nenašel. Možná, že některé pasáže docela šlapou, ale pár chytlavých (a navíc – stále nijak omračujících) riffů nemá šanci převážit misku vah na kladnou stranu.

Tortura

Mohlo by se vám zdát, že si tu kritiku nějak užívám, ale není to pravda. Byl bych mnohem radši, kdybych mohl chválit a kdyby mne poslech „Heretic Pride“ bavil. Jenže zde nějak nenacházím nic natolik výrazného, abych se o tom mohl vyjádřit skutečně pochvalně. Měli bychom se odnaučit tleskat naprosto obyčejným a průměrným nahrávkám bez jakéhokoliv výraznějšího nápadu, jen protože to je metal a je to české. Nestojí za pozornost.


Insania – Na počátku byl spam

Insania - Na počátku byl spam

Země: Česká republika
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 7.5.2017
Label: X Production

Tracklist:
01. Nebe a Nietzsche
02. Joe si nepohlídal záda
03. Ať kypí žluč
04. Chyby, co stihneš jen jedenkrát
05. Mezi námi přeskočila jiskra
06. Co zní temně, musí ze mě
07. Mokré sny o smrti
08. Celestýna si pořídila otlučenej revolver
09. Stvořitel má tvůrčí krizi
10. Polibky nože
11. Bohové jdou k lidem
12. We Are the Losers
13. Bohové jdou k lidem (Jan “Drumanoid” Vozáry)
14. Celestýna Crashed (Bodyia)
15. Nebe a Nietzsche (Vladivojna La Chia)
16. Mezi námi přeskočila jiskra (Jan P. Muchow)
17. Ať shoří v pekle (Midi Lidi)

Hrací doba: 59:37

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Společenství Insania putuje hudebním světem už třicet let a platí za jednu z mála tuzemských formací s nepopíratelným kultovním statusem. Důvodem je samozřejmě jejich originální tvorba, která byla vždy těžko k uchopení a úspěšně kličkovala mezi všemi možnými škatulkami. Nelze však opomenout také auru kolem této brněnské Aristokracie nových vyděděnců plnou mystičnosti, legend a tajemna. Na novou studiovku „Na počátku byl spam“ jsme si museli počkat čtyři roky a rovnou mohu napsat, že zvolna pokračuje ve stylu „Zapal dům poraž strom…“.

Pro úplné pochopení by se slušelo napsat, že nynější tvář Insanie udává přelomové album z roku 2007, „Rock ‘n’ Freud“, z něhož pramení nyní hojně využívaná elektronika, moderní zvuk a především kompletně české texty. Onen zvuk byl možná předznamenán už na předchozím „Out“, ale svou konečnou podobu, řekl bych, dostal až právě na „Rock ‘n’ Freud“, potažmo „Kultu hyeny“. Zlom to byl zásadní a myslím, že pro spoustu fanoušků klíčový, jelikož je k celé Insanii zlákal a také odlákal. Mně zejména lichotí české texty, jelikož v podání kytaristy a zpěváka Polyho se jedná o prvotřídní kvalitu.

Přestože se současná tvorba Insanie odráží od deset let staré placky, je důležité zmínit, že se současně neustále vyvíjí a s každým novým opusem je znát posun dál. Jednoduše mohu celý vývoj shrnout následovně: Insania žánrové mantinely nadále posouvá směrem k přijatelnějšímu vyznění. „Na počátku byl spam“ má rozhodně potenciál oslovit široké publikum. I když se stále objevují tvrdé podladěné kytary, přijde mi, že jsou pomalu na ústupu a daleko větší prostor zde dostává Polyho vokál a promyšlené texty. Stejně tak novinka neobsahuje žádné razantnější výpady a spíš se pohybuje v klidnějším středním tempu. Také elektronika a klávesy Tudyho jsou výraznější než kdy předtím a rytmická sekce Black Drum + Klíma jsou pak pevným základem se strojovou přesností. Když pohlédnu na minulé studiovky, přijde mi to všechno jako přirozený vývoj, už na „Zapal dům poraž strom…“ se dal tento trend vycítit.

„Hejty nasbírají vždycky nejvíc lajků,
neboj se přitvrdit, bude to v cajku,
nikdo nechce žádnou pravdu, jen lajkovanou lež,
tak měj se, jak chceš, a sdílej!“
(Ať kypí žluč)

Hlavním znakem této desky jsou tak texty a vůbec celý Polyho přednes. S hlasem si zde opravdu vyhrál a nabídne hned několik poloh. Zajímavou je ta úchylná či spratkovská, jako například ve skladbě „Ať kypí žluč“, reflektující sociální sítě a jejich fungování. Touto tématikou je opředen ostatně už samotný obal (mimochodem moc vyvedený) plný symbolů sítí: hashtag, ptáčci Twitteru, ale také pentagramem či palcem dolů, čili plně korespondující s jedovatým humorem Insanie. Nebyla by to Insanie, kdyby se tu opět nenabourávala do hodnot a zejména pak rolí Boha či Ďábla. Hned první „Nebe a Nietzsche“ nebo „Stvořitel má tvůrčí krizi“ jsou koncertní rouhačské tutovky se silnými refrény. Podobných textů však oproti dřívějšku ubylo. Poly se soustředí na širší spektrum témat, ve kterém samozřejmě nechybí ani Joe. Zaznamenal jsem, že u poslední desky někomu vadily sprosté výrazy, takže pro všechny moralisty – také těch ubylo.

Insania

„Chcíplo nebe, už je to jasný všem,
na počátku bylo slovo, na konci je spam,
co je o ničem – a my v něj tajně věřili,
tím jsme ho zničili, tím jsme nebe zabili.“
(Nebe a Nietzsche)

Když se ještě vrátím k Polyho zpěvu, snad bych se ani nebál říci, že v některých pasážích rapuje. Zajímavou skladbou z tohoto pohledu je „Mezi námi přeskočila jiskra“, kde se mimo rapu také objevuje autotune pro „vylepšení“ vokálu v refrénu. Záleží na posouzení každého, za mě však ne. Myslím, že by obstála i bez autotunu, i když se to může brát jako taková blbůstka pro zpestření, mně spíše znepříjemňuje jinak povedenou píseň. Za největší pecku považuji tvrdší kalibr „Co zní temně, musí ze mě“, hutnou vyřvávačku s chytlavou klávesovou mezihrou. Naopak k těm slabým kusům mohu zařadit hned následující „Mokré sny o smrti“ a westernovku „Celestýna si pořídila otlučenej revolver“. Obě se nacházejí už v druhé polovině alba, jež bohužel neobsahuje tolik povedených fláků. Líbí se mi „Polibky nože“, asi nejtemnější věc novinky, která nabourává stereotypní druhou půlku. Závěrečná „We Are the Losers“ je nepřekvapivě upravený hymnus Queen, jenž má roli spíše bonusu na konec. Nejzajímavější na ní je, že se v kapelním katalogu jedná po dlouhé době o anglicky zpívanou věc. Bonusů se zde nachází více. Posledních pět kusů na „Na počátku byl spam“ jsou remixy od různých osobností české elektronické scény, z čehož je vidět, jak Insania k elektronice opravdu tíhne.

Abych dojem z „Na počátku byl spam“ nějak shrnul… Dostával jsem se do něj dlouho, ze začátku mi dělalo problém zvyknout si na o něco měkčí zvuk, než byl na předchozím albu. K dalším poslechům mi napomáhaly texty a dobré melodie. Je obdivuhodné, že se Insanie stále posouvá dál a nezastavila se na jednom místě, ale mám trochu obavy a zároveň jsem zvědav, kam až dokáže zajít. Přeci jenom je znatelný ústup hudby a její podřízení se pěveckému a textovému projevu, přičemž to mám raději přesně obráceně. Dokud ovšem dokáží psát podobně úderné refrény, které neznějí vlezle, a sloky opatřovat chytlavými texty, bude zřejmě vše v pořádku. Možná by neuškodilo trochu více dynamiky, jejímž nedostatkem trpí druhá polovina. Dobrým znamením je, že se mi „Na počátku byl spam“ s každým poslechem líbí více, avšak kvalit předchozích tří řadovek nedosahuje.


Master’s Hammer, Cult of Fire

Master's Hammer, Cult of Fire

Datum: 13.6.2017
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Cult of Fire, Master’s Hammer

Návrat Master’s Hammer na koncertní pódia je asi událostí roku v českém metalu. Původně měla premiéra proběhnout až na letošním Brutal Assaultu, ale nakonec to je trochu jinak. Už jsem byl smířen s tím, že se na to vyseru, protože na festival se mi nechtělo, když byla ohlášena takzvaná předpremiéra proběhnuvší ku příležitosti 30. výročí kapely a také nových vinylových vydání desek „Ritual“ a „Jilemnický okultista“, které se poprvé začaly prodávat právě na tomto koncertě 13. června za pekelně kulatých 666 Kč. Nebudu lhát – ke koncertnímu návratu Master’s Hammer jsem byl trochu skeptický, obzvlášť když roky předtím Štorm a spol. tvrdili, že už nikdy nebudou hrát živě. Na druhou stranu, zvědavost jsem nikdy nepopíral, takže jsem se neváhal pustit do bitky o lístky na klubovou akci pro 400 lidí a jeden ukořistil.

Než se však přesuneme k tomu hlavnímu, rozhodně bude záhodno ztratit pár slov i k předskokanovi, jenž také nebyl nějakým podřadným béčkem. Jako speciální host se totiž představili Cult of Fire, kteří ve Futuru odvedli svůj vysoký koncertní standard. Pódium na pohled skoro hořelo díky nadprůměrnému počtu svícnů, mezi nimiž se vyskytovala kadidla, lebky, védské ikony a další podobné propriety, jaké ke kapele prostě patří. Show byla klasicky statická a asi nejakčnější pohyb byla gestikulace zpěváka Devilishe, ale i přesto jsou Cult of Fire vizuálně působiví. Možná to bude znít trochu zmlsaně, ale předchozí image formace s vysokými KKK-like kápěmi mi připadala ještě víc sugestivní, ale jinak i tohle orientální ladění vypadá skvěle.

Na úvod překvapilo a také potěšilo, že Cult of Fire zahráli svou verzi „Vltavy“. Měl jsem za to, že předělávka slavné kompozice od Bedřicha Smetany měla zaznít živě pouze jedinkrát, a sice na Brutal Assaultu 2015, ale tak ojedinělá příležitost jako návrat Master’s Hammer na pódia si zjevně žádal něco speciálního. Jinak šlo o očekávatelný výběr dosavadní tvorby a v tomto přímém srovnání bylo patrné, že „Triumvirát“ je diskografii kapely prostě nejvýš. Netvrdím, že mě novější věci nebavily, v koncertní podobě mají určitě větší sílu než z alb, ale na majestát „Závěti světu“ se pozdější skladby nechytaly. Nicméně jinak velmi dobré.

Cult of Fire

Poté už přišel čas na hodinu H, kdy se jedna z největších legend českého metalu po cca čtvrt století vrátila na pódium. I když, z klasické sestavy Master’s Hammer byli přítomni pouze dva členové, František Štorm a Silenthell. Ty vcelku nepřekvapivě doplnil Honza Kapák, jenž u kapely bubnuje i studiově, a Blackosh, s nímž se Master’s Hammer podíleli na dvou splitech. Jediným (alespoň pro mě) nečekaným jménem byl Vlasta Henych (ex-Törr), který se ujal baskytary.

Nepříliš překvapivý byl vlastně i setlist, jenž jenom potvrdil, že koncertní návrat Master’s Hammer je především nostalgickým počinem. Většinu setu zabral materiál z debutu „Ritual“, který zazněl téměř celý – chyběly jen „Každý z nás…!“„Vykoupení“ a instrumentální titulka, přičemž zejména absence první jménované mě teda nasrala, protože je to jeden z mých nejoblíbenějších válů od Mistrova kladiva. Z „Jilemnického okultisty“ zazněly tři věci, z „Vracejte konve na místo“ dvě a po jednom kousku z „Mantras“ a „Vagus vetus“. „Šlágry“, „Formulæ“ a všechny neřadovky vyšly naprázdno.

Obecně ale s výběrem písní spokojenost, opravdu zamrzela jen absence „Každý z nás…!“. Osobně bych si sice z „Mantras“ vybral jiný song než „Typografa“ a z „Jilemnického okultisty“ bych zase rád slyšel i jiné skladby, ale nijak zásadně si nestěžuju, protože je jasné, že nemůže zaznít vše, a výběr songů byl nakonec rozumný. Vzhledem k převaze válů z debutu měli Master’s Hammer naladěno „ritualně“, díky čemuž právě tyhle kusy vyzněly nejlépe. Na druhou stranu, specifické atmosféry „Jilemnického okultisty“, „Manter“ a „Konví“ se tím pádem nepodařilo do živé podoby přenést úplně věrně. Některé momenty však pořád byly super (a to i v těch novějších věcech), některé dokonce i zabíjely.

Čímž se dostávám k tomu hlavnímu sdělení – srát na to, že to technicky vzato nebyli Master’s Hammer, ale allstar sestava českého metalu hrající Master’s Hammer, protože koule to mělo. Jak jsem výše řekl, byl jsem docela skeptický, ale hodně rychle jsem zjistil, že je to vlastně kurevsky super slyšet ty zasraně kultovní vály živě. Tak moc super, že člověk neváhal odpustit jisté dílčí nedostatky, například bylo znát, že pánové nejsou perfektně sehrání a občas se v začátcích skladeb trochu hledali.

Master's Hammer Setlist Futurum, Prague, Czech Republic 2017

Co se vizuální stránky, kapela hrála v civilu a bez nějakých zbytečných póz. V rohu pódia byla jedna cudná figurína bafometa, čímž nějaké kulisy začínaly i končily… tedy až na jednu věc respektive dvě věci. Na scéně se totiž během setu promenovaly i dvě nahé hříšnice, nejprve s maskou bafometa na palici, později i bez ní. Jako oukej, kozy dobrý, hambatý holky na koncertě vždycky potěší oko, ale jinak mi to tady přišlo takové samoúčelné. Na pódium si chodily víceméně náhodně, párkrát se tam prošly, pak se zase vypařily dozadu, za pár minut později zase nanovo. Trochu zamávaly vějířem nebo se chvíli oblizovaly a znovu pryč, aby se v náhodný moment zase vrátily. Moc jsem to nepochopil, a kdyby byly oblečené, tak bych si možná i stěžoval. Ne, vážně – sice vždycky lepší nějaký kozy než žádný kozy, ale tohle mi popravdě připadalo zbytečně laciné a samoúčelné.

V neposlední řadě nutno zmínit, že na koncertě proběhl i křest vinylových reedicí „Ritualu“ a „Jilemnického okultisty“. Asi pro vás nebude překvapením, kdo se toho jako předem neprozrazený host ujal, protože jste si to stejně přečetli už jinde. NergalBehemoth přišel, rychle učinil menší proslov, jaké jsou ta alba poklady a jak ho strašně ovlivnily, a to bylo vše. Měl jsem za to, že se při křtu placka vždycky něčím poleje, ale na to zde jaksi nedošlo. Slavné pokřtění desek tedy vypadalo trochu odfláknutě. Podruhé se Nergal na scénu vrátil až v přídavku a s Master’s Hammer si zahulákal refrén závěrečné „Jámy pekel“ (asi netřeba připomínat, že Behemoth tenhle kult sami předělali na svém EP „Ezkaton“ z roku 2008), na což už si tentokrát zmaloval i držku.

Master’s Hammer

Vzato kolem a kolem byl návrat Master’s Hammer důstojný. Nečekal jsem od toho mnoho, ale nakonec musím uznat, že se mi to líbilo. Sice lze škarohlídsky tvrdit, že to bylo jen oživování starých časů, ale když na to přijde… co na tom? Vždyť to nutně nemusí znamenat něco pejorativního. Nicméně na druhou stranu, zase bych to nepřeháněl, většina prozatím publikovaných ohlasů mi přijde zbytečně přepálená (asi kvůli té exkluzivitě). Zážitek to asi byl, ale ne životní. Byla to „jen“ moc fajnová nostalgie


Cult of Fire – [Untitled EP]

Cult of Fire - [Untitled EP]

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 14.3.2017
Label: Beyond Eyes

Hrací doba: 10:55

Odkazy:
web / facebook

Kultu ohně se v posledních letech zalíbila minialba, jejichž prostřednictvím sebe sama prezentuje již potřetí za sebou. „Čtvrtá symfonie ohně“ (2014) z nastolené védské cesty vybočovala, a i když výhrady mnohých chápu, mně se tahle pocta jedné české a jedné slovenské řece docela líbila. Zato loňské „Life, Sex & Death“, které se opětovně neslo v orientálním duchu, s nímž svého času přišla druhá řadovka „मृत्यु का तापसी अनुध्यान“ (2013), bylo velmi nepřesvědčivé a představilo Cult of Fire v doposud nejnudnější formě.

Cult of Fire ovšem nezahálejí a jen půlroku po zklamání „Life, Sex & Death“ se snaží spravit si reputaci dalším ípkem, které se nese ve značně minimalističtějším provedení – žádný název počinu, žádné názvy skladeb, žádná výpravná grafika, dvě stopy, necelých 11 minut. Ale i to stačí, poněvadž tentokrát je výsledek o poznání lepší.

Možná je trochu paradoxní, že nové EP boduje návratem k větší přímočarosti a agresi. „Life, Sex & Death“ bylo příliš melodické, příliš jemné a neškodné, křečovitě „artové“, v kteréžto poloze to Cult of Fire zjevně neslušelo. Aktuální počin neopouští orientální tématiku Přední Indie, ale chápe ji v blackmetalovějším světle. Vymizela fidlátka, naštěstí zmizely i pokusy o zasněné atmo-skladby, které na předchozím minialbu nudily, a zbyl jen černý kov. I když… ne, že by šlo o úplně ortodoxní a tmářskou záležitost. Jako důkaz, že Cult of Fire stále umějí relativně usedlejší formu black metalu skvěle oživit, může posloužit třeba výtečně hammondkové sólo v polovině první písně. To je jen tak mimochodem můj úplně nejoblíbenější moment z celé nahrávky.

Na druhou stranu, zase bych nadšení nepřeháněl. Je příjemné, že novinka po slabém „Life, Sex & Death“ vykročila (opět) správným směrem, ale i přesto nemám pocit, že bych v případě nepojmenovaného ípka poslouchal něco zásadního. Nachází se tu několik povedených momentů, zejména v první písni, ale do úrovně vrcholných děl Cult of Fire (na prvním místě stále s přehledem zůstává „Triumvirát“) ještě dost zbývá.

Navzdory tomu potěšilo, že Cult of Fire pořád umí dobře a do jisté míry i nápaditě zahoblovat. Nač ale vynášet do nebes, když už víme, že trio Infernal VladTom CoronerDevilish umí ještě lépe? Střídmá spokojenost na místě myslím je, ale budu doufat, že až se někdy Cult of Fire odhodlají ke třetímu řadovému albu, bude to se vší parádou a opět v nejvyšší kvalitě.


Noční provoz – Mare nostrum ignis est

Noční provoz - Mare nostrum ignis est

Země: Česká republika
Žánr: dark ambient / industrial / spoken word
Datum vydání: 15.2.2017
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
01. Do první krve
02. Jen tolik slov
03. Mare nostrum ignis est
04. Zní to jako rány
05. Bezesná
06. Ticho smrti
07. Lávová pole
08. Das Schlaflied

Hrací doba: 48:04

Odkazy:
bandzone

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

„Mare nostrum ignis est“ je typickým příkladem alba, které je ve své podstatě dobré, a přesto si jeho poslech člověk příliš neužije a nevychutná. Na vině je jeden jediný rušivý element, jenž ovšem ve výsledném zvuku hraje zásadní roli a dojem z nahrávky potápí, jakkoliv jsou všechny ostatní atributy desky nejen v pořádku, ale dokonce dobré.

Od formace s názvem Noční provoz bych čistě na základě tohoto jména očekával atmosféru spícího města brzy nad ránem, kdy se prázdnými nočními ulicemi převaluje mlha, skrze niž probleskují jen světla lamp a občasně projíždějící liduprázdná tramvaj. Jednoduše urbanistickou melancholii – což v hudbě bývá hypnotická záležitost, podaří-li se ji skutečně přivést k životu. Noční provoz však takový není.

Od desky s grafikou jako „Mare nostrum ignis est“ bych čistě na základě této vizuální stránky očekával atmosféru… no, tady to vlastně tak jednoznačné není. Prvotní dojem samozřejmě svádí k vodě, konkrétněji tedy k moři, ale dokázal bych si představit i jiné, abstraktnější pocity. Zde už jsme o kousek blíže k tomu, jak výsledek skutečně zní, ale i přesto se stále nejedná o to samé, co mi obal evokuje.

Dark ambient bych si rozhodně představit uměl. Vlastně je to přesně žánr, jaký bych očekával. K náladě vizuálu mi ovšem úplně nesedí zřetelné industriální proudy, které blíž než k zasněnému urbanismu mají k temnému strojírenství. Ovšem pozor! Nic z toho, co jsem doposud řekl, nepovažuji za kámen úrazu. Pouze mi to posloužilo, jak se nějakým (možná hloupým, klidně si to myslet můžete, třeba máte pravdu) opisem dostat k tomu, jak „Mare nostrum ignis est“ (ne)vypadá. V konečném důsledku je totiž stěžejní, že hudba Nočního provozu má dobrou kvalitu a že takhle dobře odvedená kombinace dark ambientu a industrialu přináší kvalitní poslech.

V čem je tedy problém? V tom, že jediný člen Nočního provozu vystupující pod přezdívkou ahmed23 tuto kombinaci využívá pouze jako doprovod k přednesu své poezie. Úvodní skladba „Do první krve“ je skvělá, silně industriální a funkci vokálu plní zastřený šepot. Zde nemám výtek. Od druhé kompozice „Jen tolik slov“ se ovšem hudba stane pouhým podkresem k recitaci, která převezme hlavní roli a hraje ji až do konce, ať už jsou básně v mateřštině nebo v případě závěrečné „Das Schlaflied“ v němčině.

To by samozřejmě nemuselo být nutně špatně a navíc nijak nepopírám, že je to poměrně neotřelá věc, která se moc nevidí a obzvlášť v těchto převážně instrumentálních žánrech ne. Já jsem ovšem nevděčný parchant a nijak zvlášť mě to nevzrušuje. Podobný druh abstraktních básní plných metaforických obratů mě úplně nebaví a příliš mě neoslovil ani ahmedův nezúčastněný projev. Právě ten je oním rušivým elementem zbytečně odvádějícím pozornost od povedené hudební stránky.

Možná je to paradox žádat u experimentálních žánrů větší konvenčnost, ale zrovna v tomhle případě by mi vyhovovalo víc, kdyby „Mare nostrum ignis est“ ten nevšední recitační prvek neobsahovalo a kdyby se jednalo o standardně instrumentální temné bouchání a šumění. Budeme-li se totiž bavit čistě o muzikální složce nahrávky, tak ta mi přijde výborná a sama o sobě se mi opravdu líbí.

Verdiktem recenze však nemá být sdělení, že je „Mare nostrum ignis est“ špatným albem. Pouze říkám, že mi z jednoho konkrétního důvodu subjektivně nesedlo a že mě tento obtěžuje natolik, až se k tomuhle počinu Nočního provozu vracet nebudu. Netvrdím ale, že to tak musíte mít stejně. Třeba vám ahmedovy básně a jejich přednes vadit nebudou, třeba se vám to bude dokonce líbit. Já osobně tentokrát přenechám nadšení jiným.

Noční provoz - Mare nostrum ignis est


Hewitt

Hewitt - The Chainsaw Massacre

Země: Česká republika
Žánr: horrorcore

Otázky: H.
Odpovědi: Hewitt
Počet otázek: 18

Odkazy:
facebook

Čau, Hewitte!  Hádám, že následující otázku jsi nejspíš očekával, ale myslím, že padnout by zřejmě měla, tak si ji odbudeme hned na začátek: Hewitt versus Řezník? Myslím, že podobnost je vcelku zjevná, byť je pravda, že vůči Řezníkovi resp. Sodomě Gomoře už bude vzhledem k jeho (jejich) postavení poměřován asi veškerý domácí horrorcore. Ta maska ale byla hodně podobná a přijde, že na „Plnej zlosti“ ses mu dost přiblížil i rapem. Otázka je jasná – co bys k takovému přirovnání řekl? Je tam nějaká záměrná inspirace?

Takže zdar!, Počítal jsem s touto otázkou záměrná inspirace tam určitě není tam prostě pár lidí nepřekouslo tu podobnost s tou maskou a právě si myslím že po Plnej zlosti ty hejty dá se říct zanikly když jsem vyhodil ten klip Plnej zlosti kde vlastně jsem si z toho dělal prdel měl jsem tam podobná místa co má řezník v klipech a vyhejtil jsem všechny co nás srovnávali šla nahoru i sledovanost a kladný názory téměř už o hejtu nevím jsem s touhle věcí naprosto spokojenej i když vím že hrstka lidí vždycky bude mlet nějaký hovna ale tak už to prostě chodí.. Co se týče hlasu snažím se ho tlačit furt víc za jeho barvu nemůžu a představa že bych valil klasickým hlasem mě děsí to bych potom mohl dávat featy s mc zuzkou.

Myslím, že bychom se měli na chvíli zastavit i u tvého pseudonymu, jehož původ je snad zřejmý. Thomas Hewitt a.k.a. Leatherface z „Texaského masakru motorovou pilou“ je jedním nejikoničtějších filmových zabijáků vůbec. Proč ses pojmenoval právě podle něj? Když se zeptám trochu blbě, proč to nebyl třeba Michael Myers, Jason Voorhees nebo nějaký jiný kultovní filmový vrah? Anebo třeba nějaký reálný maniak jako Ed Gein, jehož kousky ostatně „Texaský masakr motorovu pilou“ inspirovaly?

Thomas Hewitt je moje nejoblíbenější filmová a hororová postava vůbec Texaský masakr motorovou pilou mě úplně fascinoval jak ten příběh tak všechno okolo toho a vlastně mě dostávalo že samotného Hewitta nikdy nechytli i přes to že byl mentálně zaostalej. Dále jsem uvažoval o jménu Baby Face ale i přes to to Hewitt jasně vyhrál.

Série „Texaský masakr motorovu pilou“ aktuálně čítá sedm snímků (a osmý prozaickým názvem „Leatherface“ by měl dorazit na podzim) včetně remaku z roku 2003 a na něj navazujících filmů. Máš nakoukáno všech sedm bijáků? Který kousek ze ságy texaské motorové pily je podle tebe nejpovedenější a proč? Jaký naopak považuješ za ten nejhorší?

Jasný koukl jsem se snad na všechny verze a samozřejmě čekám i na tu novou Escape from Cannibal Farm inspirováno právě Leatherface jsem na to hodně zvědavej samotnej trailer mě hodně zaujal.Nejoblíbenější 2 verze filmu mám Texaský masakr motorovou pilou [pravděpodobně má na mysli verzi z roku 2003 – pozn. H.] a hned další díl Texaský masakr motorovou pilou počátek který vlastně ukazuje děj který se děl před tím něž se někomu podařilo utéct a vyprávět o tom. Za nejhorší verzi bych asi neoznačil žadný film jenom prostě že hodně s těch filmů je starých a ty efekty a záběry nejsou věrohodný diváka to pak hodně odradí.

Přesuňme se od „Texaského masakru motorovou pilou“ k hororům obecně. Jaký je tvůj nejoblíbenější subžánr? Je to hixploitation, kam spadá i „Texaský masakr motorovu pilou“, anebo máš obecně vzato radši jiná odvětví? Koukáš spíš na známější věci, nebo hledáš i zapadlé zvrhlé kousky z oblastí jako nazisploitation, nunsploitation, women in prison, CAT III atd.? Klidně jmenuj i konkrétní filmy, které by měl podle tebe správný fanda hororu vidět.

Až na Texaský masakr mě osobně krváky moc neberou například z Pach krve mě baví asi jenom 2 díly ostatní je podle mě už totální sračka. Asi jako každýho mě baví filmy s paranormálníma jevama V zajetí démonů 1 úplně paráda 2 díl mě už tak moc nechytl dále Annabelle mě taky docela zaujala insidious taky bomba je toho dost v tomhle žánru co mě opravdu baví.

Hewitt

Jaké je tvoje nejoblíbenější hororové období? Dáváš přednost současné moderní podobě žánru, anebo si potrpíš spíš na oldschoolové záležitosti třeba ze 70. a 80. let? Co italská škola, horory od Hammeru, Troma nebo snad dokonce klasická monstra od Universalu?

Tak nějak je mi to jedno ty úplně starší filmy mě neberou už jak jsem říkal u masakru když ty efekty jsou průhledný nebaví mě to radši si tedy potrpím na ty novější filmy.

Poslední filmová otázka – co je podle tebe ten úplně nejzvrácenější film, jaký jsi kdy viděl? Nemusí jít nutně o horor.

Ty vole hele například mě chytil film 3096 dní: Příběh Nataschi Kampuschové celkem jako hustý je to podle skutečnosti Psychopat si vyhlídne malou holku unese jí a má jí zavřenou v jedný místnosti psychycky jí týrá a ona vlastně uteče až po 3096 dnech jako zaujalo mě to určitě doporučuji.

No a absolutní šílenost co jsem viděl je Srpski film asi jako většina jsem na něj narazil díky featu ŘezníkaByzem ale podle mě je to hustá prasárna.

Pojďme konečně za hudbou. Aktuálně chystáš placku „The Chainsaw Massacre“, z níž už jsi vypustil tři tracky. Otázka je jasná – kdy bude album venku?

Dát jasnej termín je vždy ta nejtěžší věc při chystání desky mě se to strašně protáhlo už jenom čekáním na featy další věc je mastering já osobně doufám že konec června začátek července bude venku v plný parádě! A že se na to kurevsky těším!

Jedním z vypuštěných songů je i „Láska psychopata“, kde hostuje Astral z Alfa Sekta, a jestli jsem to správně pochopil, měla by se na albu objevit i písnička, kde bude kompletní Alfa Sekta. Astral se nicméně podílel už na tracku „Padla tma“ z „Prolezlej smrtí“. Proč to opakování, nebylo by lepší pozvat někoho, kdo se u tebe na featu ještě neobjevil? To mě přivádí k druhé části otázky – co další hosté na desce? Můžeš nějaká jména prozradit?

Ano celá Alfa Sekta na featu bude a nejom Alfa chystám menší collabo feat je to neskutečnej nářez!

S Astralovou spoluprácí jsem byl spokojenej už u Padla Tma Láska psychopata si myslím je taky celkem nadějná nevidím důvod proč dobrou spolupráci nezopakovat a featy které se u mě ještě neobjevily na Cd budou taky! Objeví se tam například i Mozek Krang další jména si chci uchovat v tajnosti jako takové to pravé překvapení. Zklamu asi hodně fanoušků co mi psali “Hej ty musíš dát feat s Řezníkem” apod. Řezník na Cd měl být taky snažil jsem se ho tam dostat už jenom kvůli vám bohužel nevyšlo mu to měl hodně práce pak odcestoval já osobně se ale nezlobím podle mého názoru neuškodí když spolupráci dáme dýl až se trochu víc zajedu podle mě to bude o to zajímavější a lidi se hlavně do té doby můžou furt těšit na ten den kdy nás dva uslyší na jednom treku.

Proč se na „The Chainsaw Massacre“ neobjeví song „Leatherface“, k němuž vznikl i videoklip? Soudě dle názvů alba a písně by se tam tematicky hodila…

Šlo o to že jsem album chtěl udržet hodně v utajení nechtěl jsem před vydáním desky moc věcí pouštět ven a klip Leatherface vylezl celkem napřed před ostatníma věcma. Nicméně jsem se rozhodl že ho na Cd nechám z hlediska už jenom proto že Leatherface se na The Chainsaw Massacre prostě hodí!

Celé „Plnej zlosti“ produkoval Mortem a už jsi ohlásil, že v jeho režii bude i většina „The Chainsaw Massacre“. Lze již Mortema považovat za tvého dvorního beatmakera? Kvůli čemu jsou podle tebe jeho instra nejlepší (nejvhodnější pro tebe)?

Je to tak Plnej zlosti byl jakoby takovej náš společnej projekt já jsem z toho byl maximálně nadčenej hodlám od něj beaty brát i v budoucnu padli jsme si do oka jsem za to rád ten člověk mě strašně motivoval k tomu abych se začal víc snažit a i když tomu třeba moc lidí neuvěří tak to byl Mortem kdo jako první kontaktoval mě! Šlo o období když jsem vyhazoval klip Lovec žen tak mi napsal že se mu to líbí začali jsme spolu komunikovat a tam už byla spolupráce jasná!

Hewitt

Jak se zpětně koukáš na svoje starší počiny? Při srovnání „Plnej zlosti“ a nových songů z „The Chainsaw Massacre“ s „Prolezlej smrtí“ nebo „Schizofrenií“ mi přijde, že tvoje úroveň šla výrazně nahoru. Ty rané věci mě moc nebaví a hlavně „Schizofrenie“ se mi zdá jako čistá amatéřina, novější skladby jsou s kvalitou dost jinde. Jsi s „Prolezlej smrtí“ a „Schizofrenií“ z dnešního pohledu spokojen?

Nejsem ani jedna z těch věcí mě vůbec nebaví zase mi přijde blbý to ale mazat je to můj start nevidím na tom nic špatného i když je to absolutní mrdka.Já jsem ani nechtěl v hudbě pokračovat strašně mě motivovali lidi co psali že je to dobrý ať pokračuju pak přišel den kdy se mi ozval Mortem a řekl jsem si že to zkusím s ním kvalitnějc začal jsem se víc snažit a bomba. Porovnání Plnej zlosti a The Chainsaw Massacre je o5 jednoduchý u Plnej zlosti mě nabaví kvalita a celkově podání rapu myslím si že teď u nové placky to bude zase neuvěřitelná změna je to poprvé co mě vlastní skladby baví a tak by to mělo být!

Další taková standardní otázka – jak proběhlo tvoje první setkání s horrorcorem? Kdy došlo k prozření, že tohle je ono a přesně tuhle muziku chceš sám dělat? Jací interpreti jsou pro tebe z hlediska posluchačské cesty zásadní?

Hele vůbec nevím kolik mi mohlo bejt ale první horrorcore skladbu si pamatuju tenkrát mi kámoš pouštěl trek Sodoma gomora mc BushpigSnuff porn gore. Tenkrát mě to strašně chytlo a tak nějak jsem začal vyhledávat další skladby. Já osobně to dělám protože se u toho dokážu uvolnit život jsem neměl lehkej právě naopak byl úplně na píču nevidím důvod proč zpívat o kytičkách.

>

Z horrorcoru se mi asi nejvíce líbí Butchers haremMc cumbloodem jsem v kontaktu měla by nám vyjít věc jenom čekám až to hovado bude mít čas a dohodnem se na tom mám z toho neuvěřitelnou radost.

Rád si poslechnu Haadese, Sodomu nepopírám že se mi některé věci od nich opravdu líbí.

Ze začátečníků mě hodně oslovil Dreadman kterej vyhodil solidní věc “Na začátku byla tma” teď je po něm ticho já doufám že se ta píča k tomu vrátí a vyhodí pořádnej náhul!

Posloucháš i „obyčejný“ hip-hop, anebo frčíš jen v horrorcoru? Líbí se ti i nějaká hudba mimo hip-hopové vody a jeho subžánry?

Hele líbí se mi Schyzo je mi u píči jestli za to dostanu hejt mě se to líbí a tím to pro mě končí jediný co mi asi vadí je že spolupracuje s košťátkem Protivou.

Dále mám rád Fuerzu Armu jedinej real street rap v Čr. Bohužel už po nich taky neni slyšet prý chystají novou placku což by byla paráda ale bůh ví jak to s nima bude.

Hewitt

Co říkáš na poslední desku „Multikill“ od Sodomy Gomory? Skupina tu hodně uhnula ze svého stylu. Bereš tuhle změnu, nebo si myslíš, že by se měli vrátit k dřívějšímu soundu?

Nějak extra Multikill naposlouchanej nemám takže ho nějak hodnotit nebudu.Ta změna hele podle mě půla lidí bude vystříkaná jaká je to pecka půlka lidí bude brečet že je to mrdka ale tak už to prostě je.Mě osobně při těch pár věcech co jsem slyšel ta změna nevadila předvedli prostě něco co tady u nás není každýho věc já třeba osobně bych ale do takového beatu asi nic nenapsal jsem radši na ty klasický beaty popřípadě propojený s kytarou mě osobně se to líbí víc.

Na Facebooku máš fotku v triku Mortal Cabinet (teda aspoň předpokládám, že to jsi ty, v té masce to není úplně poznat, haha). Co říkáš na tuhle mezi-žánrovou allstar spolupráci? Líbila se ti „Necrotica“? A co si myslíš o domovských formacích Samira Hausera a Františka Štorma, tedy o Vanesse a Master’s Hammer?

Hele já to triko dostal myslím že k Vánocům a na tu fotku jsem si ho vzal z jediného důvodu v tom období do mě strašně Hejtil Mantus nedokázal unýst že mám triko od Mortema a začal všude psát že ZNK lezu do prdele..Tak jsem mu chtěl udělat radost s tím že mám i jiné triko ze znk shopu bohužel se už ale nevyjádřil :( Ale samozřejmě o Mortal Cabinet vím naposlouchal jsem pár věcí něco mě bavilo něco ne víceméně o Vanesse a Master’s Hammer nic nevím.

Nadhodím pár českých jmen, zkusím prosím každé z nich v krátkosti okomentovat, co si o nich a jejich tvorbě myslíš: PSH, Prago Union, Chaozz, James Cole, Kapitán Demo, Tlustej Kárl, Blakkwood, Sharkass, Johny Machette, Hrobka a Pitva, Terror Crew, Masový wrazi.

Sračka,Vím že byl v Chaozzu jinak ho nesleduju,Na Chaozzu jsem vyrůstal,Supercroo byla super ale nějak ho nesleduju,Nevím,do doby než se z něj stal Fatty by to šlo ale nějak o něm moc nevím,MRDKA,PÍČA,GAY, Hrobka a Pitva mě nikdy moc nebrali.Terror crew pár věcí jsem slyšel paráda,Od Masových Vrahů mě hodně bavilo poslední album+ Doktor smrt od Maroona taky skvělá věc.

Na závěr opět jedna docela provařená otázka, ale musím říct, že mě osobně tohle vždycky zajímá, byť to mnohým kapelám může zkazit image. Co děláš v civilním životě, když odložíš masku a mikrofon? Na fotkách vypadáš docela mladě… studuješ ještě, nebo už ses stal součástí soukolí kapitalismu a makáš? Pokud první možnost – co studuješ? Pokud druhá možnost – kde pracuješ?

Tak krom toho že makám se snažím být co nejvíce s přáteli rád bych se vrátil ke studování.samozřejmě kalby ženský týrám i v reálným životě oni si totiž nic jiného nezaslouží

hele prostě dělám asi to co každej mladej člověk. Kde makám? Ironie osudu makám právě jako Řezník u jedný společnosti což vyžaduje že třeba často jezdím pryč a pak jak píča nestíhám vydávat alba.

Hewitt

Díky za rozhovor a na rozloučenou nám třeba prozraď tři svoje nejoblíbenější pornoherečky!

V pohodě já taky děkuju! 3 nejoblíbenější pornoherečky? 1.Lucka Bílá 2.Halina Pawlowská 3.Ewa Farná!!


Jakub Adamec – Are You Human? Confirmed.

Jakub Adamec - Are You Human? Confirmed.

Země: Česká republika / Polsko
Žánr: experimental electronica
Datum vydání: 11.11.2016
Label: Mik Musik / BDTA / Flesh&Brain

Tracklist:
01. Between You and Happiness
02. Untitled Gate
03. Acid Rain, Acid Snow, Acid Sun
04. Look, That’s You There? Yes. That’s Me
05. Immigrants from the Stars
06. Take Me to the Light
07. Discover Your Own America
08. No Human No Cry
09. S as a Symbol
10. Velké Jupiterovice

Hrací doba: 41:25

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Flesh&Brain

Neskromně si dovolím tvrdit, že nepatřím mezi posluchače, kteří by byli uzavřeni v mantinelech jednoho stylu a požadovali jej v neměnné formě. Ve chvílích zvýšené koncentrace marnivosti bych skoro i řekl, že jsem otevřený posluchač. Pod tímhle označením však není radno chápat člověka, jenž ocení vše, nýbrž někoho, komu rozdílné (a někdy dokonce i nové) žánry nejsou překážkou – tou by totiž měla být špatná kvalita. Anebo v některých případech třeba i nepochopení – to může nastat, ať se snažíte být sebevíc otevření.

Hele, nebudu tady roztáčet diplomatické tanečky, chodit kolem horké kaše, ani oddalovat to, co dřív nebo později padnout musí a klidně to může padnout hned – k „Are You Human? Confirmed.“  jsem si cestu prostě a jednoduše nenašel. Snaha byla, věnoval jsem tomu čas, ochotu, vůli a všechny tyhle věci, ale zřejmě nedošlo k ideální konstelaci planet a vlnové délky moje a té desky se nedokázaly zesynchronizovat na stejnou frekvenci. Co naplat, když mě to tak mocně nebaví, nedá se svítit.

Nejhorší na tom je, že to ani nemůžu pořádně zmrdat, jakáže to není sračka, protože v jádru je „Are You Human? Confirmed.“ svým způsobem zajímavá nahrávka. Jakub Adamec ukázal, že má v krvi dost vyjetou elektroniku už v rámci I Love 69 popgejů, ale na své sólové nahrávce – tedy alespoň na téhle konkrétní – je vyznění skladeb o něco serióznější. Tohle tvrzení ovšem berte s jistou dávkou rezervovanosti, protože muziku I Love 69 popgejů znám jen hodně zběžně, čili je to spíš takový povrchní dojem.

Tak jako tak ale takový dojem hovoří ve prospěch „Are You Human? Confirmed.“… stejně jako tvrzení, že je album divné a těžko zařaditelné. Je v tom kus experimentu, některé rytmy jsou vcelku chytré a hlavně je z celého výsledku znát snaha nehrát dle zajetých šablon a zkusit si vyšlapat nějakou vlastní cestičku. Ať už rozmanitostí, hravostí, úchylnými zvuky, zvláštními nápady nebo mimoňskou atmosférou. Dohromady jde o mozaiku, v níž se bez problémů mísí subtilní beaty se synťáky jak z osmibitových arkád, které sem tam umravní roboticky znetvořený vokál, skřeky, mluvené slovo, jinde výrazná melodie, támhle se zas přejde k minimalistickému ambientu, aby se posléze deska vrátila do pošukaných kosmo-nálad. Akorát to dost často není výlet raketou na oběžnou dráhu, spíš pořádný drogo-trip.

Řekněte mi ale – k čemu to všechno je, když poslech „Are You Human? Confirmed.“ stejně ve finále nebaví? Ve vší honbě za podivností totiž nahrávka ztratila duši a je absolutně odlidštěná v pravém významu slova. „Are You Human? Confirmed.“ možná dává nějaký smysl jakožto formální experiment, ale v roli něčeho, co bych měl chtít poslouchat, fatálně selhává. Palety zvuků jsou kostrbaté a navzdory papírové prapodivnosti a zajímavosti nemají žádnou „flow“, s níž by vás to chytlo za srdeční sval. Prostě v tom není nic libozvučného, a navrch se ani nepodařilo vytvořit nějakou silnou negativistickou emoci nebo strhující atmosféru, s nimiž by se to dalo omluvit. Namísto postupného rozkrývání a zrání se navíc materiál postupně dostává do bodu, kdy po x-té slyšené motivy začínají spíš obtěžovat.

Jakub Adamec - Are You Human Confirmed

Jsou tu některé písně, které mají potenciál. Snad žádná z nich není absolutně bez výhrad, ale třeba „S as a Symbol“, „Discover Your Own America“ či „Velké Jupiterovice“ něco málo do sebe mají. Paradoxní je, že jsou to v určité míře skladby o něco konzervativnější a usedlejší než kupříkladu „Between You And Happiness“ nebo „Take Me to the Light“. Na opačné straně stojí třeba „Look, That’s You There.Yes.That’s Me“, která se po čase stává doslova nesnesitelnou. Jenže vzato kolem a kolem mi ani ty takzvaně lepší písničky nejsou schopny nic předat. Snad jedině „S as a Symbol“ mě zaujala, ale jinak mě celé „Are You Human? Confirmed.“ minulo obrovským obloukem.

Těžko říct, co s tím dělat. Vidím zde určitá formální (!) pozitiva a je mi sympatické, že si celé „Are You Human? Confirmed.“ libuje v prostorách takhle mimo zaběhnuté postupy a stanovené škatulky. Jak ale vidno, ani to někdy nemusí stačit k posluchačskému prožitku. Subjektivně mi totiž Jakubova sólovka nic neříká. Vůbec nic. Třeba jsem to jen nepochopil a nedozrál na tenhle level, kdoví. Zkuste sami a uvidíte, třeba něco najdete tam, kde jsem já vyhořel.