Archiv štítku: CZE

Česká republika

Cave Blind – Sword of Power

Cave Blind - Sword of Power

Země: Česká republika
Žánr: heavy / speed metal
Datum vydání: 7.2.2019
Label: selfrelease

Hrací doba: 34:17

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Cave Blind

Abych řekl pravdu, „Sword of Power“ jsem se rozhodl zrecenzovat a vůbec poslouchat víc z důvodu jakési obskurnosti, než že by se mi to skutečně líbilo nebo mě to přinejmenším zajímalo. Protože když tak nad tím uvažuji, to album se mi vlastně moc nelíbí, a jakmile tohle dopíšu, už si jej nikdy nepustím. Ale v jistém ohledu je divné a hlavně je mi v určitém smyslu sympatický jeho přístup ve formě ortodoxní adorace dřevního metalu.

Můžete si říct, že takových věcí je přece hromada, tak v čem by měl být projekt Cave Blind výjimečný. Skutečně výjimečný asi v ničem, ale jde o to, že tady byl ten zápal pro oldschool metal dotažen do naprosté extrému, takže „Sword of Power“ je zvukově i hudebně dřevnější než dřevní. Výsledkem je zcela zpátečnický heavy / speed metal s občasným závanem black metalu úrovně demosnímků Asgard. Zábavnost nahrávky se navíc prudce zvyšuje, čím horší aparaturu používáte k poslechu.

Jasně, i na slušných reprácích to pořád zní kurevsky neučesaně a barbarsky, ale už se dá slyšet, že v jádru je „Sword of Power“ vlastně taková blbost. Kdyby tahle muzika měla čistou produkci, tak by to byla naprostá píčovina a poslouchat by se to nedalo. Ale ta aura zaostalosti a primitivismu tomu dodává jakýsi zvláštní půvab. Deska je údajně celá natočená na kompaktní fotoaparát, což mi přijde jako naprostý bizár, je-li to pravda, ale nutno dodat, že takhle nějak to fakt působí. Kdybych si měl představit album nahrávané na kompaktní foťák, určitě bych si představil něco takového.

Popis samotné hudby už vesměs proběhl, víc ve „Sword of Power“ není nutné hledat. Prostě zběsilé vzývání oldschoolového metalu a starých metalových bohů. Arci-klišé názvy, archaické, leč v mnohých případech nebezpečně povědomé riffy, sem tam sólo, dokonce i cosi jako pokus o fistuli se najde. Je tam všechno.

Víc než životaschopný počin vnímám „Sword of Power“ jako takovou docela milou kuriozitu. Nepochybně to bylo natočeno s nadšením a fanouškovským zápalem, což si jisté sympatie asi zaslouží, ale na regulérní poslech to dělané fakt není.


Černý kov – Společenství

Cerny kov - Spolecenstvi

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.3.2019
Label: Beyond Eyes

Tracklist:
01. Společenství
02. Noční úsvit
03. Poselství
04. IV
05. Z hlubin duše
06. Hřbitovní
07. Zima (live bonus)

Hrací doba: 38:41

Odkazy:
facebook / bandzone

První pohled (Metacyclosynchrotron):

Když jsem na pražské zastávce turné Inquisition, Revenge, Corpus Christii a The Stone uviděl Infernal Imperator ve složení Infernal Vlad (kytara), Vlad Blasphemer (bicí) a Gothmog Triumphator (vokály), dostalo se mi blackmetalového zážitku, který mnou otřásl. Kapela předčila hvězdy večera pouze pódiovou úpravou, ale nepřeháním, řeknu-li, že něco takového jsem od té doby neviděl. Naneštěstí ani neslyšel, neboť Infernal Imperator prakticky „vydali“ jen jednu jedinou skladbu („Testament“), kterou lze nalézt na kompilačce „Helthrone“.

Poté co jsem pročítal různé internetové a tištěné zdroje ve snaze něco bližšího o Infernal Imperator zjistit, dozvěděl jsem se o spřízněné kapele Černý kov, ve které působili, mimo jiné, oba Vladové. U kamaráda jsem viděl i nějaké DVD, ze kterého si pamatuju koncert Trautenauer 666, a dal bych ruku do ohně, že tam byl i záznam „Nočního úsvitu“, který jsem později nalezl i na YouTube s dalšími videi. Vše, co se dalo o Černém kovu a takzvaném Kruhu souznění duší tehdy vyčíst, mě dost zaujalo, protože pánové přistupují k žánru způsobem mně velice sympatickým. Tedy, že Black Metal se nejen poslouchá, nýbrž cítí a pokud možno i žije.

„Společenství“ může působit jako zcela obyčejná blackmetalová nahrávka českého střihu. Podprodukovaná až levná, striktně tradicionalistická až kýčovitá. Avšak s odstupem času jsem dostatečně přesvědčen, že se na „Společenství“ odehrává něco mnohem hlubšího. Velká část hudby byla složena a nahrána venku, zpravidla během významných dat roku a Černému kovu se podařilo efektivně (!) přetlumočit úžas a niterní tíhu, kterou může člověk cítit při noční procházce lesem, bezcílném putování prvním sněhem za tuhého mrazu apod. Z toho důvodu má „Společenství“ svou náladou blízko k esenciálním titulům severské blackmetalové scény devadesátých let, považuji ale za nutné uvést, že pod pojmem esenciální nemyslím výhradně „nejznámější“. Černý kov by šlo také přirovnat k některým projektům dnes tolik populárních improvizátorů Swartadauþuze a Sira N., avšak s jedním zásadním rozdílem. Dílo Čechoslováků je kvalitativně mnohem konzistentnější.

Hudba na „Společenství“ není moc komplexní, určitě je ale promyšlená. Vždy mám rád, pokud basa hraje výraznou roli, a klávesy, jejichž fandou v tomhle žánru zrovna nejsem, dobarvují hudbu přesně tam, kde to je potřeba (alespoň z mého pohledu). A ještě víc si cením, když je i navzdory úzkému konceptu každý song dostatečně odlišný a výrazný. Na druhou stranu bych dokázal jmenovat aspekty, které účinek desky nijak neposilují, ale snad je úplně logické, přečtete-li si aspoň popisek na Bandcampu či jinde, proč je taková, jaká je.

Cerny kov

Jsem tedy rád, že deska Černého kovu nehnije pár lidem na disku nebo pásce a dostalo se jí dostupného vydání. Určitě nemá cenu z ní dělat jakési převratné zjevení, ale vím, že nejsem sám, na koho aura nahrávky zapůsobila podobně silně. Své dělá už jen to množství riffů, co z hlavy nedokážu vypudit ani po čtvrt roce. Pokud věnujete „Společenství“ svůj čas, doporučuji také prošmejdit alba na Rajčeti, kde se dozvíte o dlouhém procesu skládání a nahrávání vše podstatné. A nakonec to i vypadá, že se Beyond Eyes pozvolna pokouší vydávat i další kapely a projekty členů Kruhu, kteří dali za vznik této desce.


Druhý pohled (H.):

Já osobně nemám ohledně fungování Černého kovu žádné pikantní či přinejmenším zajímavé detaily jako kolega nade mnou, ale „Společenství“ mě zaujalo možná ještě o něco víc než jeho. Deska mi totiž přijde jednoduše skvělá a dost krutě mi uhranula. Krátce po jejím vydání jsem v jednu chvíli prakticky neposlouchal nic jiného a ani nyní, s odstupem času a z drážek černého vinylu, mi nahrávka nepřipadá nijak slabší než během prvních seancí.

Je pravda, že první pohled na obálku „Společenství“ nemusí bez znalosti kontextu a povědomí o tom, kdo za Černým kovem stojí, působit dvakrát důvěryhodně. Už úvodní poslech by měl ale veškeré pochybnosti rozmetat, protože kdo okamžitě nepozná, že tady se hraje nefalšovaná blackmetalová magie, ten je prakticky hluchý. Černý kov je svázán tradicionalismem a úctou k podstatě žánru, což by ostatně mělo plynout už jen z ikonického názvu, ale způsob, jak působivě a autenticky je s charakteristickými atributy black metalu zacházeno, jasně nasvědčuje tomu, že mu členové Černého kovu rozumějí a plně chápou jeho podstatu.

Abych vás ale nezdržoval víc, než je nezbytně nutné, zkusím to zkrátit a řeknu to na plnou hubu. „Společenství“ je prozatím nejlepší česká metalová deska letošního roku, a to dost suverénně a s uctivým náskokem před konkurencí. A dovolím si tvrdit, že kdyby došlo na sestavování all-time žebříčku CZBM, první řadová nahrávka Černého kovu by se umístila dost vysoko. Tenhle materiál se může směle postavit vedle klasik, a kdyby vyšel před třiceti lety, dneska bychom se tomu všichni klaněli a uctívali bychom to stejnou měrou jako „Ritual“ či „Zjevení“. Obzvlášť když ani dnes nejde o nostalgickou retro připomínku dávno zaprášených postupů, nýbrž charismatickou a životaschopnou deskou, kterou byste rozhodně měli slyšet.

Cerny kov


!T.O.O.H.! – Komouš

!T.O.O.H.! - Komouš

Země: Česká republika
Žánr: avantgarde / technical death metal / grind
Datum vydání: 1.5.2019
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Intro – Pak jí ruce svážu
02. Pak jí ruce svážu
03. Outro – Pak jí ruce svážu
04. Intro – Čarovné mlíčí
05. Čarovné mlíčí
06. Outro – Čarovné mlíčí
07. Intro – Poslední hon dcery doktora Hamky
08. Poslední hon dcery doktora Hamky
09. Outro – Poslední hon dcery doktora Hamky
10. Intro – Komouš
11. Komouš
12. Final Outro

Hrací doba: 17:32

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
!T.O.O.H.!

Jen málokterá kapela má tak svojský zvuk jako !T.O.O.H.!. Jejich avantgardně technické deathgrindové cosi těžko hledá konkurenci, a tak si na svém písečku mohou dělat, co se jim zlíbí. „Pod vládou biče“ a „Order and Punishment“, toť jedny z nejlepších opusů vzniklých na našem území. Nelze opomenout ani prvotinu, často neprávem přehlíženou desku „Z vyšší vůle“, která jejich cestu a vyznění odpálila. Originalita a hudební kvalita těchto děl nezůstala bez povšimnutí, ostatně třetí album „Order and Punishment“ vznikalo a vyšlo pod hlavičkou stáje Earache Records. To se ale také začaly objevovat první vážné problémy.

!T.O.O.H.! ukončili svoji činnost dvakrát. Poprvé právě krátce po vydání „Order and Punishment“, kdy se kapela dostala kvůli rozpadu Elitist Records, partnerů Earache, do finančních problémů. O šest let později se vrátili jako duo – tedy bratři Schizoid a Humanoid – z čehož později vzešla nahrávka „Democratic Solution“, proklamovaná jako úplně poslední. Humanoidova paranoidní schizofrenie byla neslučitelná s živým vystupováním a fungování kapely pouze jako studiového projektu pro něj postrádalo smysl. Takže konec podruhé.

Jak čas plynul, zřejmě došlo k přehodnocení celé situace a před dvěma lety bratři Veselí oznámili, že !T.O.O.H.! jsou zpátky. Tedy pouze jako studiový projekt. Nové album bylo plánováno na rok 2018, a to, jak dnes již víme, nevyšlo. Není ale třeba zoufat, protože vyjde snad brzy. Dokonce už má i název – „Free Speech“ – a bude obsahovat dvanáct skladeb. Ochutnávkou toho, co za zvěrstva si tentokrát chlapci připravili, budiž EP „Komouš“.

Při zběžném pohledu na základní informace o „Komoušovi“ se může zdát, že to má na pouhé épéčko nějak moc zářezů. Pravda, je jich tu dvanáct, avšak osm z nich je pouze intry respektive outry k hlavním čtyřem flákům, což je samo o sobě poněkud nestandardní. „Komouš“ vlastně představuje začátek chystaného „Free Speech“ a lze očekávat, že tam už budou jednotlivé části skladeb hozeny do jedné stopy. Je to ale příjemný vtípek, !T.O.O.H.! vlastní. Podobně nestandardní je samozřejmě také hudba, protože přeci jenom jsou to stále, rozpady-nerozpady, nemoci-nenemoci, !T.O.O.H.!.

Po posledním řadovém albu „Democratic Solution“ a sólové tvorbě Jose Veselého (Humanoida) včetně projektu §§ si už nikdo nemohl být dopředu jistý, kam kroky znovuobnovených !T.O.O.H.! povedou. K radosti většiny má však „Komouš“ blíže k původní tvorbě !T.O.O.H.!. Zpět jsou tedy kytarové riffy, živé bicí, melodické sólování i extrémní vokály. Co ale z „Democratic Solution“ zůstalo, jsou podobné postupy ve strukturách písní a rovněž tak používání elektroniky, především v intrech a outrech.

Když se dívám na „Komouše“ s větším odstupem, zařadil bych ho někam na půl cesty mezi původní tvorbu a „Democratic Solution“. !T.O.O.H.! nejdou pouze bezhlavě po oživení starých časů a zavděčení se všem dávným fanouškům. Nebojí se dále pokračovat a vyvíjet to, s čím začali naposledy. Osobně jsem rád, že opět používají klasické nástroje, jelikož to pro mě bylo hlavní překážkou při poslouchání minulé desky. Přeci jenom, riffování, sólování a bubenické eskápady pro mě tvořily onen nezaměnitelný punc !T.O.O.H.!. A samozřejmě také textová stránka, tu ostatně myslím dostatečně ilustruje už výpravná obálka určena titulní skladbě.

TOOH

„Komouše“ tedy lze považovat za návrat těch technických, deathgrindových a zároveň stále vysoce avantgardních !T.O.O.H.!. Avantgarda působí stále velice silně, ale trochu jinak než tomu bylo v minulosti, a to právě díky jistým podobnostem s „Democratic Solution“. Zdejší vály jsou dostatečně chaotické, cirkusácky úchylné předehry a dohry je dělají ještě zvláštnějšími a texty o análních znásilněních, nadpřirozených vlastnostech neznámého mužíka, vraždách čtyř psů i s paničkou a týrání vězňů v uranových dolech pobaví, ale ta esence prvotřídního skladatelství tu přítomna není.

Nejvíce mě baví úvodní „Pak jí ruce svážu“ a „Komouš“. Ony vsuvky mezi písněmi jsem nejprve bral jen co do počtu, ale později poslech začínají i zpříjemňovat, kdy jeté mezihry ještě umocňují už tak perverzní zážitek. V případě „Čarovného mlíčí“ pak seznamují posluchače i s detaily napínavého příběhu. Ani jednu ze čtyř nových skladeb však nelze nějak rovnocenně porovnávat s těmi staršími z předních alb. Nedosahují jejich úrovně, ale osobitost !T.O.O.H.! „Komoušovi“ nechybí, stejně jako tomu bylo v případě „Democratic Solution“. Oproti němu ale „Komouš“ zní i hudebně daleko více jako původní !T.O.O.H.!.

EPčko „Komouš“ přesto vnímám jako dobrou jednohubku k chystané desce. Jestli mělo navnadit na řadovku „Free Speech“ (jakože jasně, že mělo), tak se to u mě zadařilo. Jsem realista, nečekal jsem a ani nečekám další „Pod vládou biče“, nečekal jsem vůbec nic. „Komouš“ mě tak vlastně příjemně překvapil. !T.O.O.H.! nadále znějí naprosto netradičně a opět posouvají svůj zvuk trochu jinam, řekl bych správným směrem.


Forest – Hardangervidda

Forest - Hardangervidda

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.10.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Hardangervidda
02. Rozbřesk
03. Sognefjord
04. Agónie
05. Krkonoše
06. Kněžna řeka
07. Nibiru
08. Ztracený odkaz
09. Amadryáda

Hrací doba: 43:30

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

Loni na podzim se na internetu bez větší pozornosti i většího zájmu první deska „Hardangervidda“ českého projektu Forest. Což mi přijde jako škoda, protože se nejedná o záležitost, jež by si zasloužila být tak přehlížena – na rozdíl od mnohých jiných alb, jimž se dostává hromady pozornosti, aniž by si to svou kvalitou skutečně zasloužily. Pojďme tento nedostatek alespoň částečně vyvážit.

Možná bych se nebál říct, že Forest jsou trochu kultovní kapela, ale v těžce lokálním měřítku. Jejich kořeny (vzhledem k názvu kapely příznačné pojmenování) sahají až do hloubi devadesátých let, ale mnoho nahrávek nestvořili a později se název po odchodu zpěváka Fjorda upravuje na Bohemian Forest. Nicméně ani tato podoba dlouho nevydržela a několik roků po začátku nového tisíciletí dochází k rozpadu.

Za pár let se dva hlavní členové, instrumentalista Thorn a Fjord, jehož si můžete pamatovat i z dalších a známějších smeček jako Unclean nebo Kraake, přesunuli do nové kapely Ruune. Nicméně ani tato formace si nevydobyla zásadní místo na české metalové mapě (přestože na rozdíl Forest i koncertovala) a stvořila pouze hrstku demosnímků a jedno minialbum.

Když ale říkám, že se Ruune do širšího povědomí nedostali, rozhodně to neimplikuje, že by snad hráli špatně. Už v téhle době jsem si jejich pojetí black metalu oblíbil, takže mě vždycky trochu mrzelo, že to Ruune nikdy nedotáhli k dlouhohrající desce a že za nějakou dobu se zase rozpadli.

A tím už se pomalu dostáváme do současnosti. Uběhlo několik dalších let a ThornFjordem se opět dali dohromady, tentokrát pod původním názvem Forest, a opět jako čistě studiový projekt evidentně bez snahy hrát živě. Akorát tentokrát už to ale klaplo a Forest upekli velké album. To prozatím vyšlo pouze digitálně (ačkoliv už se chystá audiokazeta, jež by měla být součástí příštího čísla zinu Unholy Pagan Fire) a na YouTube i Bandcampu se objevilo s odlišnými obaly, z nichž ten na YouTube mi přijde hezčí, ale ten na Bandcampu bude asi oficiálnější (trochu mi jen tak mimochodem připomněl vzhled českých blackmetalových dem před nějakými patnácti až dvaceti roky… slušná nostalgie, ale není to nutně špatně).

Hudebně „Hardangervidda“ nepřekvapuje, takže kdo někdy slyšel dřívější produkci Forest či Ruune, asi tuší, co by měl čekat. Ale ono to dává smysl vzhledem k tomu, že „Hardangervidda“ je jakýmsi monumentem shrnujícím celou dosavadní historii tohoto spolku. Objevují se tu i letité skladby z dřívějších inkarnací kapely. „Agónie“ a „Krkonoše“ pocházejí již z prvního demosnímku Forest, „Sognefjord“ z jednoho dema Ruune a titulní věc je doposud nevydaná píseň z devadesátých let. Zbylých pět songů jsou novinky, ale na soudržnost samotné desky to vliv nemá, protože staré i nové kusy spolu perfektně ladí a ani se nezdá, že mezi složením jednotlivých tracků mohlo uběhnout zhruba něco patnácti až dvaceti lety.

Forest

Hudebně se jedná o pomalejší hymnický black metal s výrazným přírodním feelingem, díky němuž by někdo mohl Forest trochu neobratně označit jako pagan black metal. Primárním zdrojem inspirace je nicméně sama příroda, především ta norská a česká, konkrétně krkonošská. Což se na první pohled může zdát zvláštní, že česká skupina částečně zpívá o Norsku, ale myslím, že je vcelku všeobecně známým faktem, že Fjord je tak trochu Nor, jenž se omylem narodil ve „špatné“ zemi. Tudíž trochu dává smysl, že se „Hardangervidda“ jmenuje po norské náhorní plošině.

V zásadě Forest neprodukují nic moc originálního, ale jejich muzika se může pochlubit něčím, co ani zdaleka není samozřejmé – má to v sobě onen pověstný feeling nebo také lákavou autentickou auru, chcete-li. Stručně řečeno, z té desky teče atmosféra jak kráva, což v tomto případě plně stačí ke štěstí, poněvadž Forest jsou v tomto ohledu opravdu silní. Thorn to má prostě v sobě a dokáže hudbě vtisknout punc čehosi navíc, co Forest ve finále povyšuje vysoko nad průměr. A kdyby to někomu nestačilo, výborný dojem dotvoří malebné Fjordovy texty o přírodních scenériích. Popravdě, tenhle týpek mi vždycky přišel trochu jako magor, ale umí o tom svém napsat příjemný text i v českém jazyce. Což také nenajdeme u každé domácí smečky.

„Hardangervidda“ je nepochybně undergroundovým počinem, o němž mnoho lidí neví, ale možná je to tak i dobře. Kdo ví, na toho čeká skvělá náladotvorná nahrávka.


Mallephyr – Womb of Worms

Mallephyr - Womb of Worms

Země: Česká republika
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 29.10.2018
Label: Satanath Records

Tracklist:
01. The Temple of Nothingness
02. Towards the Interminable Hatred
03. The Absolute Inner Genocide
04. W.Y.I.D.
05. Womb of Worms I
06. …Just a Fraction Remains to Be Forever Ruined… the Deliverance Is Near…
07. Womb of Worms II

Hrací doba: 38:14

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Mallephyr

„Womb of Worms“ jsem v posledním výročním eintopfu vynesl na první příčku CZ/SK nahrávek a mírně nadneseně pronesl, že se jedná o jedinou domácí nahrávku, která snese srovnání s globální elitou. To je samozřejmě diskutabilní, každopádně za umístěním si stále stojím. Album je podle mě skvělé a recenze se už může zdát pasé, neboť lze předpokládat, že většina potenciálních domácích fanoušků jej už dávno slyšela. Ale aby se neřeklo…

Mallephyr navázali na moderní black/deathové vyznění „Assailing the Holy“ a posunuli jej na všech frontách, zejména té emotivní, atmosférické. Na rozdíl od debutu mohu „novinku“ s klidným svědomím označit za temnou. Nejedná se samozřejmě o žáden deprimující hnus a zmar předváděný třeba Aosoth, ale negativní aura tu je patrná a hlavně stálá po většinu hrací doby. Což je jeden z důvodů, proč mě deska tolik chytla, ale to by nešlo bez kvalitní hudby.

„Womb of Worms“ jsem slyšel opravdu mnohokrát, album se mi vlastně začalo ohrávat až po třech měsících pravidelného poslechu, což by bez silných nápadů nešlo. Materiál odolával únavě také svou propracovaností, hudba je „tak akorát“ komplikovaná, nestojí se na místě, takže případná výplň nemá kdy vysírat. Vzhledem k tomu, že se Mallephyr posunuli i po technické a kompoziční stránce, je tu dost strhujících, vygradovaných pasáží a za vysoce výrazné lze označit i motivy zcela prosté intenzity. Způsob, jakým kompozice zvolňují či kulminují, považuji opravdu za prvotřídní. Mimochodem, teď když si od desky dávám delší a víceméně záměrnou pauzu, paměť mě čas od času mimoděk zásobuje jednou pasáží za druhou. Což je něco, co se mi s „Assailing the Holy“ rozhodně nestávalo a obvykle se to týká jen srdcových hudebních záležitostí. Sice bych nechtěl vzbuzovat dojem, že „Womb of Worms“ nabízí „all killer – no filler“ materiál, ale deska je nabitá fest.

„Womb of Worms“ neoplývá mnoha výraznými nedostatky, natožpak fatálními přešlapy, ale pár věcí, které celkovému dojmu škodí, by se našlo. Zaprvé: ta bezkrevná halečka ve „Womb of Worms I“ (cca od 4:45) stojí za hovno. Rozjezd desky je unylý až příliš, jako úvod sice poslouží, ale později jsem začal „The Temple of Nothingness“ přeskakovat. S narůstajícími poslechy mi začalo vadit i přílišné množství „core“ souher rytmických kytar s kopáky, čehož je zrovna první skladba plná. Mallephyr sice představují střet extrémně metalové radikality s tendencemi, co nejsou úplně „true“, a to respektuji, ale prostě mě to po nějaké době začalo tahat za uši. Ze zcela hnidopišských důvodů si také dovolím kapele poradit, aby si více hlídala vizuální a online prezentaci, protože optikou náročného, škodolibého fanouška, co se nechá dobrovolně odradit povrchními věcmi, aby nemusel tratit čas s pičovinami, Mallephyr někdy působí jako sranda-banda kamarádů z Horní Dolní. Tím nechci říct, že by si měli motat držky do hader či kapucí a Facebook zasírat cool-occult citacemi, ale bylo by ku prospěchu věci, kdyby šla celková prezentace kapely zcela ruku v ruce s hudbou, která je, jak jsem předeslal, vážná, vyspělá a temná.

To jsou jediné věci, které nějakým způsobem v mých očích srážejí kredit nahrávky. A pak jsou tu záležitosti, které nevadí, jsou na úrovni, ale určitě by se daly zlepšit. Pominu zvuk, kde dokonalost je asi nedosažitelná, ale rozhodně si cením, jak se v tomhle ohledu Mallephyr se Sheafraidhem posouvají. Obal s bookletem mě nijak víc nezaujaly, ale jsou aspoň prosté očividných trendů. To platí i o textech. Ty svou základní úlohu splňují, Markovi lezou slova ze chřtánu dobře a nějaká procítěnost cítit lze. Ale jistě by nebylo od věci ho před příštím nahráváním namrdat, zavřít do místnosti bez světel a pouštět mu Diamandu Galás pozpátku. Vokální podání je asi nejjednodušší způsob, jak v posluchači probudit emoce, a i když jsou zpěvy (s výjimkou té jedné pasáže) v pořádku, jistě by se dalo přitlačit na pilu.

Ani celkově vzato si nejsem úplně jist, zda hudba obsahuje jakýsi „wow“ faktor, něco z čeho padá čelist s bezděčným „ty vole!“. Co by vlastně na „Womb of Worms“ řekl nezaujatý, náročnější a dlouhá léta metalu oddaný posluchač? Těch pár zahraničních recenzí je pozitivních, ale my pisálci jsme svým řemeslem upřímně kapku zdegenerovaní a tendence přechvalovat je všudypřítomná.

Kapel, které hrají hudbu ve stylu jako Mallephyr, jsou tři prdele. Já si doopravdy myslím, že pánové většinu z nich překonávají a skutečně šlapou na paty úplné špičce. Ale k tomu, aby prorazili i na zahraniční scéně, žel již dnes nestačí jen super hudba. Každopádně kapele ten úspěch ze srdce přeji, protože „Womb of Worms“ výrazně překonala moje představy a strávil jsem s ní času jako s málokterou loňskou deskou.


Jeden kmen – Mlha

Jeden kmen - Mlha

Země: Česká republika
Žánr: folk / ambient
Datum vydání: 24.2.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Bot
02. Maudhul
03. Iksharum
04. Fil
05. Dushum
06. Maukum
07. Kaushatar
08. Mat
09. Vorroz
10. Epilog
11. Navždy ztraceni v Mlze
12. Moder Jord (Bonus)

Hrací doba: 52:47

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Jeden kmen

Přijde mi, že různý folk / ambient získává v posledních letech mocně na oblibě, tudíž není žádné velké překvapení, že se podobné formace začaly rojit i v našich končinách. Na druhé straně, házet Jeden kmen do nějakého trendového pytle jako jednu další kapelu z mnoha by možná bylo docela příkré, poněvadž tenhle projekt se evidentně snaží o něco trochu víc, dát svému počínání nějakou přidanou hodnotu. Tomu odpovídá nejen konceptuální rámec, ale i propojení dalších, nehudebních složek.

Jeden kmen se totiž nesnaží být pouhou hudební skupinou, nýbrž jakýmsi interaktivnějším projektem, jehož je hudba nedílnou, nikoliv však jedinou součástí. My se nyní zaměříme primárně na tu muziku, již reprezentuje deska „Mlha“, ale vedle ní dokreslují koncept a vyprávěný příběh i série fotografií (o těch se dokonce na webu Jednoho kmene tvrdí, že jsou tím stěžejním), „celovečerní“ animovaný videoklip (říkat tomu film mi zase přijde nadnesené) nebo kniha. O tom, že se tu někdo snaží celou věc brát seriózně a dát si na výsledku záležet, ostatně svědčí i balení alba, kde je vedle CD s hudbou přítomno i DVD s oním „filmem“. K tomu se přidávají i výstavy nebo pořádání koncertů.

Tematicky je to celé zabalené ve fantasy vyprávění o skřetí kmeni, jeho životě, zvyklostech a legendách. Jedna taková tvoří i osu „Mlhy“. Aby toho nebylo málo, vše je vyprávěno ve skřetím jazyce. Nemusíte se však bát, v bookletu jsou přiloženy i překlady do češtiny, z nichž lze usuzovat, že jsou texty místy primitivně strohé, ale to může být součástí celého konceptu.

Vše takhle vypadá promyšleně, ale jisté nedostatky v prezentaci Jednoho kmene přesto nacházím. Docela mi vadilo určité podsouvání toho, jak bych měl celou tvorbu vnímat. Projekt například na svém webu tvrdí, že je „osobitý“, že nabízí „výlet za hranice všedního světa, který vás natolik pohltí a vtáhne do děje, že si nebude jisti, zda příběh sledujete, nebo žijete“, a další hromadu dalších podobných pindů, které by podle mě měl posoudit sám posluchač / divák / cokoliv, nikoliv kapela sama o sobě.

Několikrát je naznačováno, že v tom má být něco hlubšího. Možná pro samotné autory je, ale já osobně v tom nevidím nic víc než komplexně udělanou fantasy pohádku. Stejně tak tlachy o tom, že se počínáním Jednoho kmene můžu inspirovat, bych si radši odpustil. Myslím, že kdyby v tom mělo být něco hlubšího nebo inspirativního, měl by to člověk zjistit sám, a jestli nezjistí, asi to tak žhavé nebude. Tohle podstrkování dojmů celý dojem zbytečně degraduje. Ale možná, že kdybych se převlékal za elfy nebo trpaslíky, běhal po lesích na LARPech (pro neznalé: LARP = loser and reject party) a všechno fantasy nekriticky žral, tak bych zbaštil i tohle.

Samotná hudební náplň „Mlhy“ je taková… rozpačitá asi není to úplně nejpřesnější slovo, ale příhodnější mě moc nenapadá. Nechápejte mě špatně, na tom albu je znát velké úsilí, a i když se samotná snaha nepočítá (nebo by alespoň neměla), tady ta snaha vyústila v nějaký rozumný výsledek. V zásadě se jedná slušné album, ale ona rozpačitost tkví v tom, že ani zdaleka nejde o tak podmanivý nebo sugestivní zážitek, jak asi bylo zamýšleno. „Mlha“ si vesměs poklidně plyne a nabízí pohodový nenáročný relax, anii v těch jakoby intenzivnějších momentech to pořád není nic víc než pohodovka. Výraznější atmosféru se daří tvořit jen v dílčích momentech, mezi nimiž nejvíce vyčnívá pátá skladba „Dushum“.

Jeden kmen

Jedním z důvodů, proč mi „Dushum“ přijde nejpříjemnější písní na desce, je i zpěv. Zde se totiž jako v jednom z mála songů (další takhle výrazný už je snad jenom „Navždy ztraceni v mlze“) představuje čistý ženský vokál jako ten hlavní. Všude jinde převládá ten mužský, což asi vzhledem k příběhu smysl dává, ale bohužel mi přijde, že místy se to docela přehrává, skoro až do afektovanosti, navíc to neustálé hrdelní chrčení začíná s přibývajícími poslechy docela prudit.

Instrumentálně / žánrově je to přesně to, co byste asi tak čekali – mísí se tu folk, neofolk, ambient, tribal, trochu world music. Pokud někomu takový stylový koktejl ke spokojenosti stačí, určitě bude nadmíru spokojen. Pokud se spokojíte s fajn albem, které se příjemně poslouchá, pak „Mlha“ asi dokáže posloužit taky. Pokud hledáte zážitek, tak musíte jinam.


Bloody Lair – Warhate

Bloody Lair - Warhate

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 26.7.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Warhate
02. Corapthor
03. Baphomet Domination
04. Attack on Your Empire
05. Hostis humanis generis
06. Yperit

Hrací doba: 29:00

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Bloody Lair

Bloody Lair nikdy nebyli kapelou, jejíž hudba by mi zrovna imponovala. Nebudeme si nic nalhávat, parta okolo kytaristy Lorda Obsta vždycky hrála spíš blackmetalový průměr. A nemusíme to prodlužovat nebo chodit kolem horké kaše – průměr je to i nadále, na čtvrtém dlouhohrajícím albu „Warhate“.

Jestli lze na Bloody Lair něco ocenit, je to spíš buldočí zápal, s jakým Lord Obst tuhle smečku táhne neúnavně dál. I když se sestava kolem něj neustále mění („Warhate“ zase nahrával někdo úplně jiný než „Behind the Gates of Terror“), i když se Bloody Lair nikdy nedokázali prosadit do širšího povědomí českých posluchačů metalu. To je mi vlastně docela sympatické.

S kapelou jsem se poprvé setkal už na jejích raných koncertech, ještě (relativně) dlouho před vydáním jejich debutové fošny „Vzestup zla“. Vzpomínám si třeba na jednu hodně vtipnou akci v Ústí nad Labem, kde původní zpěvák Necronuss hajloval před klubem plným pankáčů. Koncert v Děčíně po boku Sekhmet nebo Sator Marte byl také vcelku výživný. Určité zážitky tedy s Bloody Lair spojené mám. Co se však domácího poslechu týče, nikdy jsem jejich tvorbu nevyhledával, na čemž „Warhate“ nezmění zhola nic.

Sluší se ovšem zmínit, že „Warhate“ přináší několik změn, z nichž některé jsou pozitivní. Mezi ně sice nemusí spadat už zmiňované rotování sestavy, ale určitě sem patří informace, že od minulé desky odešel vokalista Heretic. „Warhate“ tak s Lordem Obstem nahrál baskytarista / zpěvák Vama Marga, jehož jste mohli zachytit i v Depths Above, a Skull, někdejší bubeník Krabathor či Master. I když asi nepůjde o první nosič, na němž se představují, poněvadž Bloody Lair v mezičase od „Behind the Gates of Terror“ vydali i dvě splitka, z nichž jedno, „…nas raízes do metal negro“ s jihoamerickými skupinami Përgamo a Vulto Abissal, mělo hodně vtipný obal plný odkazů na legendární metalové smečky.

Co se těch zmiňovaných pozitivnějších změn týče, tak snad vůbec poprvé u Bloody Lair působí obal a grafika alba trochu profi dojmem. Můžeme se samozřejmě bavit o obsahové kvalitě malůvek, ale ani v tomhle ohledu mě „Warhate“ nedráždí a rozhodně se mi to líbí víc než udělat přebal z live fotky kapely jak posledně.

A když už jsme u toho srovnání s „Behind the Gates of Terror“, přijde mi, že „Warhate“ je lepší také po stránce zvukové (třeba bicí znějí trochu příjemněji) i hudební. Pořád to sice není žádná extratřída, ale jednotlivé skladby jsou o trochu zajímavější, aniž by se Bloody Lair zpronevěřili svému stylu, kterýžto stále zůstává zakořeněn v agresivněji pojatém black metalu s občasným thrashovějším riffem.

Bloody Lair

Třeba song „Baphomet Domination“ má docela oukej riff. Stejně jako minule lze pochválit občasné melodičtější momenty, třeba ten ve středu „Corapthor“ se povedl, stejně jako dvě další pasáže v „Hostis humanis generis“.

Když už probíráme jednotlivé písničky, určitě stojí za zmínku, že dvě ze šesti jsou ve skutečnosti nově nahrané starší věci. „Attack on Your Empire“ se objevilo již na druhém albu „Total Mayhem“ a „Yperit“ zase na debutu „Vzestup zla“. Zatímco prvnímu jmenovanému nový kabátek docela prospěl, v případě „Yperitu“ jde trochu o zklamání. Tenhle song mám zaškatulkovaný jako to nejlepší, co Bloody Lair nahráli, ale předělaná verze nemá takový feeling jako originál a moc mi v ní nesedl ani vokál, přestože skladbu pro „Warhate“ nenavřískal nikdo menší než hostující Barbarud HromManiac Butcher.

Celkově vzato mi ale „Warhate“ přijde určitě lepší než „Behind the Gates of Terror“. A když tak o tom přemýšlím, možná jde o doposud úplně nejlepší desku Bloody Lair vůbec. Což sice neznamená, že bych měl někdy v budoucnu pocítit potřebu si to pouštět znova, to rozhodně ne, ale nemám problém to nazvat důstojně odvedeným poctivým průměrem, který si na nic nehraje.


Uncle Grasha’s Flying Circus – Stalinist God

Uncle Grasha's Flying Circus - Stalinist God

Země: Česká republika
Žánr: industrial / noise / power electronics
Datum vydání: 30.8.2018
Label: S kudlou v zádech / Sors Fintora Records / Grom&Lord Records / Raw zine / Pravěk Noise Section / Debila records

Tracklist:
01. Kalten
02. Kasbah
03. Juche
04. Čihošť
05. Culpabilité
06. Balance
07. Securitate
08. Anatolyevna
09. Denumenized
10. Scharnhorst
11. You Have to Be Death to Be Wise
12. Headquarters

Hrací doba: 48:53

Odkazy:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Uncle Grasha’s Flying Circus

Na novou dlouhohrající desku hlukových jeptišek Uncle Grasha‘s Flying Circus jsem se vlastně docela těšil. Neřadové věci téhle formace poslouchám relativně často a nikdy neodcházím zklamán. Jejich experimentální koktejl industrialu, noisu, power electronics, dark ambientu a podobných laskomin má totiž na noisové poměry překvapivě hutnou atmosféru a na rozdíl od jiných hlukových kapel v něm lze cítit opravdu nějaký řád a především smysl. Snad i proto Uncle Grasha‘s Flying Circus za možná nejzajímavější české noisové seskupení.

Možná někoho překvapí, že takhle nehovořím třeba o Radkovi Kopelovi, jehož přínos českému hluku je nepopiratelný, nicméně jeho tvorba je čistá improvizace dělaná pouze pro pobavení zúčastněných, a byť jde o veskrze sympatickou a specifickou zábavu, pořád je Eine Stunde Merzbauten jen improvizovaný bordel. U Uncle Grasha‘s Flying Circus lze naproti tomu cítit nějakou myšlenku a tématický i atmosférický rámec; je vidět, že tady nad tím někdo přemýšlí, nehrotí jen improvizovaný hluk, ale skutečně skládá a snaží se o nějakou výpovědní hodnotu. Že se tak děje za pomoci extrémního sonického výraziva, které bude pro většinu posluchačů nestravitelné, je už je věc druhá. Za negativum bych ji však rozhodně nepovažoval.

Stalinist god does not represent a personality, nor idea/myth, nor any form of transcendental being. Stalinist god is a status. A state of power that creates a blind alley for all ideologies and regimes.“

Pod (předpokládám, že záměrně) trochu diletanským, „samizdatovým“ obalem se skrývá bezmála padesát minut již popsaného žánrového mixu, který na první poslechy nezní tak poutavě jako kratší neřadové počiny Uncle Grasha‘s Flying Circus. Nemyslím si, že by to bylo nutně způsobeno dlouhohrajícím formátem, spíš materiálem samotným. Při troše trpělivosti má ale „Stalinist God“ co říct. Nahrávkou se táhne očekávaná stísněná atmosféra represivních režimů a existenční apatie (ne)života v totalitním státě. Pocit, jejž by asi nikdo z nás nechtěl zažít respektive u těch dřívěji narozených zopakovat. Jakožto umělecká forma nicméně dokáže poskytnout sugestivní zážitek.

Na podporu svých tvrzení o tom, že hudba Uncle Grasha‘s Flying Circus není improvizována, nýbrž komponována s nějakou myšlenkou, mohu pustit do světa svůj další dojem – některé skladby na „Stalinist God“ jsou působivé. Čehož by jen těžko bylo možné dosáhnout při nahodilém vrstvení hluku. Mezi vrcholy desky bych zařadil „Kasbah“, drone/darkambientní „Culpabilité“, drásavou „Balance“, militantní „Securitate“ a „Headquarters“ nebo desetiminutový žalm „You Have to Be Death to Be Wise“; úplně nejvýš si pak cením deváté „Denumenized“ s klaustrofobickou atmosférou a nasamplovaným mluveným slovem, z něhož v kombinaci s hudbou docela mrazí.

When your propaganda reach the maximal success and you became a god per se, you must just sound your trumpet for apocalypse and destroy everything you have created.“

„Stalinist God“ je každopádně zajímavé album. Asi není nutné zdůrazňovat, že se nejedná o záležitost pro každého, protože to by mělo přímo vyplývat už jen ze žánrového rozpětí, jemuž se Uncle Grasha‘s Flying Circus věnují. Pokud jste nicméně schopni a ochotni svůj čas věnovat i hlukovým koutům hudebního podzemí, pak „Stalinist God“ za slyšení určitě stojí.


Infernal Cult – All the Lights Faded

Infernal Cult - All the Lights Faded

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 29.7.2019
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Embrace of Shadows
02. Triangle of Horns
03. Distant from Living
04. Self Destructive Life Resistance
05. Redemption Through Suffering
06. Post – Living Existence
07. Beyond the Dark Corridors
08. All the Lights Faded

Hrací doba: 64:09

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Against PR

Infernal Cult je český jednočlenný blackmetalový projekt, o jehož existenci jsem až do relativně nedávné doby neměl úplně tušení. Jeho jméno jsem zaznamenal až s vydáním první dlouhohrající desky „All the Lights Faded“ z loňského roku, ale už před ním se objevilo několik minialb a také jedno demo. Jak asi z právě řečeného vyplývá, žádné z nich jsem neslyšel, takže se radši rovnou vrhněme na samotnou řadovku…

Upřímně řečeno, kapely s tak klišé názvem jako Infernal Cult bych si za normálních okolností s největší pravděpodobností ani nevšímal. K poslechu mě přesvědčilo především to, že se jedná o český projekt, o němž jsem navíc do té doby neslyšel, tudíž mě zajímalo, jak na tom muzika Infernal Cult bude. Nebudu vám ale lhát – neočekával jsem mnoho. Nejen z názvu kapely, ale i ze všech dalších věcí okolo jako třeba z fotek strašně čpí klišé. Něco takového na natěšenosti zrovna nepřidá. Což o to, i lpění na tradičních postupech může být pořád hodně sexy, jak ostatně dokazuje naše honitba nad kapelami typu Funereal Presence nebo Moenen of Xezbeth, ale musí v tom být ten fanatismus a pořád to musí být provedeno s nějakým umem, protože rozhodně neplatí, že na blackmetalový underground není třeba žádného.

K Infernal Cult jsem tedy přistupoval trochu s předsudkem, že půjde o píčovinu. Nejhorší obavy se ovšem naštěstí nevyplnily, protože „All the Lights Faded“ není blbá deska a Infernal Cult má vcelku daleko k žumpě typu Buer, Degoryen, neřkuli rovnou Katarze, což je asi ten nejhorší hnůj, jenž se v našich podmínkách pohybuje. Ponižovat muziku na „All the Lights Faded“ na roveň právě jmenovaným by bylo poněkud nefér a hlavně mimo mísu.

Netvrdím však, že by mi nahrávka vzala dech, zásadně mě překvapila a že bych z ní skákal nadšením. „All the Lights Faded“ zcela jistě není nějak zásadně špatné, ale na druhou stranu není zásadně dobré. Zní vám to jako průměr? Pak vám to zní zcela správně, protože nic jiného se tu vesměs neodehrává. Nesporně je to průměr odehraný důstojně, bez větších lapsů ať už ve formální či obsahové stránce. Aby ale bylo možno hovořit o nějaké skutečné kvalitě, na to ještě mnohé schází.

Asi nejvýraznější problém Infernal Cult spatřuji v absenci vlastního ksichtu, v absenci jakékoliv specifičnosti, která by kapelu odlišila od zástupu dalších. Je znát, že Martjern, tedy jediný člen Infernal Cult, dokáže vymyslet solidní melodické linky, díky nimž „All the Lights Faded“ ve finále ubíhá relativně příjemně (i když hodina a čtyři minuty hracího času je pořád strašně moc; u posledních tří songů, které dohromady zabírají polovinu celé stopáže, dost povadá vůle poslouchat), ale výsledek jasně ukazuje, že to ke spokojenosti nestačí.

Infernal Cult

Docela by se hodilo použít analogii k obálce „All the Lights Faded“, protože vizuální stránka alba i jeho obsah spolu v tomto případě plně korespondují. Obal je koukatelný, ale nevýrazný a bezvýrazný, obyčejný. Neurazí, ale ani nenadchne. Vlastní muzika je na tom úplně stejně. Poslouchat se dá, člověka určitě nenasere, ale nemá šanci zaujmout nějak zásadněji.

„All the Lights Faded“ je taková žánrová jistota, které chybí větší odvaha i zapálení pro věc. Komfortní blackmetalová zóna, která možná dočasně uspokojí začátečníka, ale člověku alespoň trochu obeznámenému s hloubkou black metalu nemá absolutně co dát. Netvrdím, že mě poslech Infernal Cult vyloženě sral, pořád je mi tohle mnohem sympatičtější než třeba výše jmenované ostudy typu Katarze, ale vím zcela jistě, že si to už nikdy znovu nepustím, protože v tom nic zvláštního není.