Archiv štítku: CZE

Česká republika

Silent Stream of Godless Elegy – Smutnice

Silent Stream of Godless Elegy - Smutnice

Země: Česká republika
Žánr: folk / doom metal
Datum vydání: 11.5.2018
Label: Redblack Productions

Tracklist:
01. Ten, který ukoval Slunce
02. Kdo z nás je víc
03. Synečku
04. Ptakoprav
05. Malověrná
06. Za nevěstou
07. Tichý zpěv
08. Bezbřeží

Hrací doba: 48:33

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Silent Stream of Godless Elegy

Silent Stream of Godless Elegy nepochybně patří k výrazným jménům domácí metalové scény. Dokonce bych si hned zkraje dovolil nadhodit odvážnou myšlenku, že některá jejich starší alba patří k tomu nejlepšímu, co kdy v českém metalu vyšlo. Když ale tohle říkám, rozhodně při tom nemám na mysli minulou desku „Návaz“.

Jistě si všichni vzpomenete, jak se tenkrát mluvilo o tom, jaká to není senzace, že Silent Stream of Godless Elegy budou vydávat u labelu jako Season of Mist. A zprvu se zdálo, že pod křídly velkého francouzské vydavatelství pustili do světa výborné album. Tento dojem ale trval jen chvíli. „Návaz“ mě v době svého vydání tuze bavil, ale nadšení zanedlouho přešlo a s časovým odstupem již s jistotou můžeme říct, že jde pravděpodobně o nejméně záživnou nahrávku kapely. Nebyla hloupá nebo vysloveně průměrná, ale pět let po vydání už si člověk pouští jenom skutečně výrazná alba. A mezi taková „Návaz“, na rozdíl od třeba „Behind the Shadows“, „Themes“ nebo „Relic Dances“, nepatří.

Novinka „Smutnice“ přichází po dlouhých sedmi letech, během nichž opět došlo k výrazným obměnám sestavy. Od minulé desky zbylo jen (dnes již) ústřední manželské duo Radka a Hany Hajdových, druhý zpěvák Pavel Hrnčíř a cellista Michal Sýkora, po Radku Hajdovi nejstarší stálice v řadách Silent Stream of Godless Elegy. Pryč je i kapitola u zahraničního labelu, protože počin vyšel opět v Čechách, ale jistá zajímavá jména zvenku se přece jenom objevují – Yossi Sassi (ex-Orphaned Land) jako producent a Roland Grapow (Masterplan, ex-Helloween), s nímž Silent Stream of Godless Elegy nakonec nespolupracují prvně, na mixu.

Záměrně jsem psaní o „Smutnici“ mírně pozdržel a nechal album déle odležet, abych si pořádně rozmyslel, co o něm napíšu, a nedopadl jako posledně s „Návazem“, které jsem v dobové recenzi zbytečně přechválil a s po čase se k němu už prakticky nevracel. A s tímto menším odstupem mohu říct, že takto s dost velkou pravděpodobností dopadne i „Smutnice“, byť je asi o kousek silnější než její přímý předchůdce.

Pokud se mě zeptáte, jaké mám důvody k takovému tvrzení, co je na „Smutnici“ nepovedené, pak zpříma odpovědět nedokážu. Nepřijde mi, že by Silent Stream of Godless Elegy dělali něco vyloženě špatně. Mají svůj rukopis na pomezí folk a doom metalu kořeněný lokálním feelingem, nápady mají také a některé pasáže „Smutnice“ jsou moc fajn. Zejména ty jemnější a baladičtější, v nichž to kapele v její současné podobě sluší o moc víc než neohrabaný metal, který se nesměle objevuje především ve druhé písni „Kdo z nás je víc“. Což je asi nejméně sympatický song na albu, společně s úvodním kusem „Ten, který ukoval slunce“, jenž se už notně oposlouchal. I z těchto důvodů mě tak napadá, že nemetalové, čistě folklórní album, dejme tomu něco na styl Tomáše Kočka, s nímž ostatně kapela v minulosti intenzivně spolupracovala, by možná současným Silent Stream of Godless Elegy sedělo víc.

Silent Stream of Godless Elegy

Střed alba je vlastně dost fajn. „Synečku“, „Ptákoprav“ a „Malověrná“ jsou povedené a při zmiňování toho nejzajímavějšího bych k nim navíc dodal ještě poslední „Bezbřeží“. Slušné motivy se nicméně objevují i v dalších dosud nejmenovaných písničkách. Přesto jsem po nějaké době zjistil, že vlastně nemám chuť poslouchat „Smutnici“ dál. Dal jsem tomu nějakých x poslechů, nemůžu tvrdit, že by se mi to nelíbilo nebo že by mě snad poslech dokonce obtěžoval, nakonec se mi to vcelku líbilo. Ale jaksi nemám potřebu v tom poslouchání pokračovat, z dlouhodobějšího hlediska ke „Smutnici“ člověka nic moc netáhne. Chybí tomu jakýsi punc nadčasovosti, jímž se mohla pyšnit starší, výše jmenovaná alba Silent Stream of Godless Elegy.

Je to pro moravskou stálici ostudný výsledek? Myslím, že ne. Ostuda vypadá a zní trochu jinak. Na „Smutnici“ je znát, že jejímu vzniku někdo věnoval péči a záleželo mu na ní, což je samozřejmě chvályhodné, ale ještě to automaticky nezaručuje hluboké zážitky i pro lidi, kteří nakonec desku poslouchají. Zdá se mi, že Silent Stream of Godless Elegy se s aktuální a minulou nahrávkou dostali do toho stádia kariéry, kdy už řekli to hlavní a svá zásadní díla mají za sebou, a dnes si jen s přehledem udržují solidní kvalitativní standard, za nějž se nemusejí stydět. Ale to nakonec taky nemusí být úplně špatně.


Et moriemur – Epigrammata

Et moriemur - Epigrammata

Země: Česká republika
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 20.3.2018
Label: Transcending Obscurity Records

Tracklist:
01. Introitus
02. Requiem aeternam
03. Agnus dei
04. Dies irae
05. Offertorium
06. Communio
07. Libera me
08. Absolve domine
09. Sanctus
10. In paradisum

Hrací doba: 53:11

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity Records

Když jsem tuhle recenzi rozepsal původně, za nějakou dobu jsem zjistil, že jsem ji nevědomky uvedl prakticky stejně jako recenzi na minulé „Ex nihilo in nihilum“. Takové odhalení samozřejmě nemohlo vést k ničemu jinému než smazání značné části již hotového textu a nutně také k napsání něčeho jiného. Nicméně vzhledem k tomu, že mě nic rozumnějšího nenapadá, radši se pustíme rovnou do povídání o letošní novince „Epigrammata“. Et moriemur už nakonec nejsou úplně nové jméno, kdo se alespoň trochu rozhlíží, jistě již na ně narazil, takže snad nemusíme zdlouhavě představovat.

Opět se jedná o album, o němž nelze tvrdit, že by nemělo svou kvalitu, naopak je na něm znát, že Et moriemur již dorostli ve vyzrálou a sebevědomou kapelu, jež se na doommetalový žánr dokáže podívat se sympatickým rozhledem. Jestliže na začátku jejich cesty byly z hudby znatelně cítit vlivy známějších zahraničních kolegů, na třetí desce už skupina operuje s vlastním výrazem. A to je něco, co si rozhodně zaslouží uznání.

Hned na první pohled zaujme na poměry svého žánru relativně nevšední obálka. Artworky Et moriemur byly vždy něčím zajímavé a ani „Epigrammata“ v tomto ohledu naštěstí není výjimkou. S atmosférou vizuální stránky do určité míry koresponduje i hudební náplň alba. A v momentech, kdy je tento pocit nejvýraznější, mi „Epigrammata“ přijde nejpoutavější. Kupříkladu nástup první regulérní skladby „Requiem aeternam“ s atmosférickými sbory je opravdu dobrý, nakonec celá tahle píseň se dost povedla…

…a není jediná, viz namátkou třeba „Dies irae“ anebo „Sanctus“. Poslední jmenovaná s výbornými „brajdovskými“ melodiemi je za mě pravděpodobně to nejlepší, co celá nahrávka nabízí. Jako dobrou bych nakonec označil i závěrečnou desetiminutovku „In paradisum“, přestože bych možná čekal, že vzhledem ke své stopáži a svému umístění v samém závěru „Epigrammata“ dokáže desku ukončit ještě o kus působivěji, podobně jako se to podařilo „Black Mountain“ na „Ex nihilo in nihilum“. Nicméně pořád jde o dobrý kus, o tom asi žádná.

Na druhé straně, na rozdíl od mnohých dalších kolegů s nadšenými recenzemi nemůžu jen nekriticky chválit. V mnohých pasážích napříč albem se Et moriemur stále drží standardních doomových postupů a právě tehdy jde o nejméně záživné momenty. Samozřejmě by se dalo polemizovat o tom, jestli lze v tak konzervativním žánru jako doom metal opustit klasické výrazivo, a přitom se stálo jednalo o doom metal, ale to už je asi na širší diskuzi. Každopádně, „Agnus dei“ a střed desky zastoupený písněmi „Offertorium“, „Communio“ a „Libera me“ mi připadá slabší. Každý z těchto songů má pár kvalitních dílčích elementů (nějaký motiv, pasáž), ale celkově nedokáže zaujmout tolik jako třeba „Sanctus“. A některé jiné chvilky se mi dost rychle ohrály, až mi brzy začaly spíš vadit (jako příklad může posloužit třeba část s mluveným slovem v „Agnus dei“).

Navzdory určitým výhradám je ale „Epigrammata“ stále sympatická deska. Minimálně z toho titulu, že mnohé její prvky jsou na poměry zastydlého subžánru docela svěží a že dokonává cestu Et moriemur k vlastnímu rukopisu. A když tohle říkám, rozhodně tím nemám na mysli jen v rámci domácích poměrů, poněvadž „Epigrammata“ je bez obav konkurenceschopná s většinou doomové produkce napříč světem. Což není jen nějaká planá frázička na podporu místní scény pod rouškou zbytečného metalo-nacionalismu, skutečně jde o album víc než lokálních kvalit. Dokonalé nicméně není.


Nikander – Sekyra prohnaná kolenem

Nikander - Sekyra prohnaná kolenem

Země: Česká republika
Žánr: stoner / sludge metal
Datum vydání: 20.4.2018
Label: Day After Recrods

Tracklist:
01. Rozpálené suky
02. Set a Distant Lie
03. Ve stínu val
04. Steel Willows
05. Rain of Needles
06. Farewell
07. Tuna tuny z bláta
08. Když podmínka odcházení ztrácí se v mlze, na níž zapomíná se 

Hrací doba: 30:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

Občas objevíte nějakou kapelu úplně náhodou. Třeba tak když listujete katalogem Day After Records a vyskočí na vás upoutávka s vydáním debutového alba tuzemské skupiny. Pak už stačí jen, aby vás zaujal kupříkladu obal, a co ještě lépe, ukázka na Bandcampu, a je to v kapse. V případě Nikander a jejich prvotiny „Sekyra prohnaná kolenem“ se tak stalo ve všech případech na výbornou, takže nezbývalo než se jen těšit na datum vydání.

Soudě dle nabídky oblečení a dokonce limitované edice alba s barevným modrým vinylem to vypadá, že se o ně label Day After Records stará se vší péčí. Na to, že se jedná v podstatě o stále novou kapelu, je to slušná podpora. Nikander měli dosud na kontě pouze eponymní singl/demo z roku 2016, na kterém se objevily dvě skladby – „Steel Willows“ a „Ve stínu val“. Obě prošly menší úpravou a dotáhly to i na dlouhohrající fošnu, jež vyšla koncem dubna.

Čeho si lze všimnout už z názvů dvou uvedených písní, je, že jedna je v angličtině a druhá v češtině. A takhle půl na půl je tomu i v případě „Sekyry prohnané kolenem“. Více po chuti mi jsou ty české, jednak je to sympatické a druhak, když už si k poslechu texty čtu, tak mě to i více zajímá. A ono poslouchat naléhavý krákor zpěvačky Jany o zlomených kloubech, pánvích a vředech hlouposti má taky něco do sebe. Právě vokál, zde tedy ženský, je dalším charakteristickým znamením. Asi nejvíce se přibližuje k blackovému projevu, což v kombinaci se sludgovým/stonerovým základem zní svěže a patří k přednostem desky.

„Sekyra prohnaná kolenem“ je tedy dílem temným, pořádně natlakovaným výbušností a zabaleným do příznačně špinavé krusty, která napomáhá stonerovému zvuku přidat na osobitosti. Jejich zvuk není úplně nepodobný tomu, jímž se prezentovali rozpadnuvší Gospel of the Future, však také v sestavě Nikander figuruje jejich kytarista Mika Koffin. Přesto by tu stále byl prostor pro vybudování tísnivější a ještě hnusnější atmosféry.

Sekyra se prohání hned od začátku, když za tónů úvodního fláku „Rozpálené suky“ a následující dvojice skladeb „Set a Distant Lie“ a „Ve stínu val“ zasekává své ostří hluboko do posluchačovy mysli. Masivní zvuk umocnění hutným riffováním a tvrdou rytmikou putuje od bluesových zahulených vyhrávek až po hrubší tempa. Lze slyšet ten archivní sabbatovský zvuk i drcení nástrojů po vzoru Electric Wizard, ale přesto nezní jako jejich x-tá kopie. V mém uchu jsou v tom ještě namočeni třeba domácí Mörkhimmel, ať už zvukem nebo písněmi samotnými.

Nikander

Trochu méně zajímavá mi přijde táhlá čtyřka „Steel Willows“, zato ostřejší „Rain of Needles“ zase nasazuje jehlu na správnou drážku a z té se až do konce nesjede. Tamburína uvádí „Farewell“, která je stylovým odbočením k post- melancholickým náladám, končící v klasičtější, právě mörkhimmelovské bouři. To „Tuna tuny bláta“ a „Když podmínka odcházení ztrácí se v mlze, na níž zapomíná se“ jsou opět tvrdé těžkotonážní záležitosti nedávající žádnou naději ve světlo na konci tunelu. Právě poslední zářez je tím, jejž jsem slyšel jako úplně první a dosud je asi mým nejoblíbenějším, zejména díky malátnému tempu a tlaku.

Nikander rozhodně doporučuji. Kvalitní hudby z našich luhů a hájů není nikdy dost a „Sekyra prohnaná kolenem“ mezi ni patří. Vše od skladeb, přes produkci až po obal vytvořený Jindřichem Janíčkem tvoří zajímavý materiál žádající si pozornost všech tuzemských fanoušků extrémního metalu. Celé album je volně k poslechu na kapelním Bandcampu, takže směle do toho.


Bowelfuck – Fragments

Bowelfuck - Fragments

Země: Česká republika
Žánr: grindcore
Datum vydání: 6.6.2017
Label: Rotten Roll Rex / Nice to Eat You Records

Tracklist:
01. Why
02. War Inside
03. Casket
04. Strict
05. Thread
06. I’m Not
07. Explosion
08. Better
09. Fragments
10. Trapped
11. Wasteland
12. Redemption
13. Illusion
14. Now Is the Time
15. I’m Stuck
16. Two Fields – Three Days

Hrací doba: 25:35

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Nice to Eat You Records

Vlastně by mě docela zajímalo, proč se Bowelfuck jmenují zrovna Bowelfuck. Střevní mrd, Vnitřnosťošuk nebo jakýkoliv jiný vtipno-překlad, jaký lze vymyslet – zní mi to strašně humorně. Nejsem si ovšem jist, zdali to byl záměr, jelikož muzika skupiny rozhodně nezní jako nějaká standardní tupa-tupa prča, kde je to jen o nadhledu a kamarádském pogování.

Tím nechci vzbudit dojem, že by se snad na druhé řadovce „Fragments“ nacházelo něco nestandardního v rámci žánru. Střevní mrd Bowelfuck totiž drtí agresivní grindcore ve stylu kapel jako třeba Rotten Sound nebo Nasum. Pokud tedy máte zmiňované formace rádi a album jste doposud neslyšeli, možná by vás mohlo zajímat, jelikož „Fragments“ s přehledem plní veškeré stylové náležitosti, a to v kvalitě, která není úplně zanedbatelná.

Z posluchačského hlediska by možná nahrávce slušelo, kdyby se na ní nacházelo ještě o něco víc ozvláštňujících drobností, jakými jsou třeba melodie ve druhé „War Inside“. Nepochybuji však o tom, že kotli pod pódiem to vadit nebude. Naopak groovy songů typu „Better“ či závěrečné „Two Fields – Three Days“ je tak akorát a víc by už spíš vadilo. Zároveň – a aniž bych si odporoval – bych si dovolil říct i to, že „Fragments“ by místy slušelo se ještě víc urvat ze řetězu a nabídnout ještě zběsilejší masakr.

U alba tohohle typu se to může zdát jako docela směšný požadavek. Zvlášť když na první poslech zní „Fragments“ agresivně jak hovado a pocitově sype jak debil. Když se ale člověk trochu zaposlouchá, zjistí, že Bowelfuck v průběhu jednotlivých songů poměrně často přecházejí ke středním tempům nebo hutnějším pasážím. Obojího je dost na to, aby čistokrevný kulomet a.k.a. prasopal nezabíral ani polovinu stopáže.

Tohle nicméně neberte jako nějakou zásadní výtku. Jsou spíš jen takové drobnosti, jež navíc ani nejde podložit nějakými objektivními fakty, spíš jde jen o subjektivní vjemy, s nimiž by podle mě „Fragments“ mohlo vraždit víc. Ve zlém to ovšem nemyslím, poněvadž je evidentní, že tahle fošna má dobrou úroveň i za stávající situace. Je znát, že pražské trio (které je ovšem nyní už v trochu jiném složení než při nahrávání počinu – začátkem roku kapelu opustil zpěvák a kytarista Pavel) ten svůj grindcore zahrát umí. Což samozřejmě není žádné velké překvapení, jelikož v nahrávací sestavě jsou borci, kteří za sebou mají působení ve formacích jako Destructive Explosion of Anal Garland, Pisstolero nebo Choked by Own Vomits.

„Fragments“ mi zní sympaticky i z toho titulu, že nejde o vyslovenou srandičku, taneční grind a zábavu na prvním místě. I navzdory tomu, co jsem řekl výše, totiž nelze Bowelfuck upírat, že na své druhé řadové fošně sypou poctivě a poměrně agresivně, za což dávám palec nahoru, poněvadž mi přijde, že v našich končinách převažuje právě ten humorný grind plný porna a/nebo fekálu. Takže je fajn, že na to občas někdo jde trochu ostřeji. Což ovšem neznamená, že by to nešlo ještě bestiálněji.

Vzato kolem a kolem je ale „Fragments“ docela sympatická placka. Vím, že se k ní už nebudu v budoucnu vracet (ostatně grindy, k nimž bych se zpětně vracel, bych s klidem napočítal na prstech jedné ruky), ale teď, když jsem ji poslouchal na recenzi, to za mě bylo dost oukej. Což asi není úplně blbé hodnocení, když vezmete v potaz, že grindcore není můj denní chleba a nepatří k mým top žánrům.


Blues for the Redsun / Omm – Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates

Blues for the Redsun / Omm - Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates

Země: Česká republika / Slovensko
Žánr: sludge / doom | ambient / drone
Datum vydání: listopad 2017
Label: Analog Freaks Records

Tracklist:
Sida A – Blues for the Redsun:
01. Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates

Sida B – Omm:
02. Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates (o /\/\ /\/\ rmx)

Hrací doba: 36:02

Odkazy Blues for the Redsun:
facebook / bandcamp / bandzone

Odkazy Omm:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Blues for the Redsun

Aktuálnost nahrávky, o níž se dnes budeme bavit, je asi diskutabilní. Což samozřejmě není její chyba, spíš moje, že jsem se neodhodlal psát o „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ dřív. Teď už to možná zajímá málokoho, ale to je náš standard, že recenzujeme všechno o půlroku později než všichni okolo. Kdo chce ale vidět závody, ať si táhne sportovat na stadion a nechodí na stránku o obskurní hudbě. Pro nás je důležitější poslouchat a psát v momentě, kdy je na to odpovídající rozpoložení a příhodná doba. A ta v případě „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ nastává právě teď.

O aktuálnosti počinu lze ovšem diskutovat ještě z jednoho úhlu pohledu. Než se k němu ovšem dostaneme, nejprve si formálně představíme, s čím vlastně máme tu čest. Audiokazetu limitovanou 80 kusy (moc hezký ručně dělaný obal je buď zlato-černý nebo černo-zlatý) sdílejí Blues for the Redsun a Omm. Na první pohled se nicméně zdá, že tím „důležitějším“ na kazetě je česká těžkotonážní tryzna.

Blues for the Redsun zde totiž předkládají vlastní skladbu „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“, což ale není žádná novinka. Všichni příznivci formace jistě vědí, že jmenovaný kus byl k poslechu uvolněn již začátkem roku 2016 jakožto digitální singl. Aktuální audiokazeta je však, pokud se nemýlím, jeho premiérovým uvedením na fyzickém nosiči.

Druhá strana v režii Omm – nebo také o /\/\ /\/\, chcete-li – nabízí taktéž stopu s názvem „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“. Jde totiž o remix titulního kusu od Blues for the Redsun. Ve skutečnosti je ale tato verze pojatá natolik odlišným způsobem, až ji lze skoro brát jako plnohodnotnou samostatnou píseň. Pokud je totiž mezi oběma stranami nějaká podobnost, pak se nese spíš jen v abstraktní rovině. Což lze myslím považovat za plus.

Nejprve ovšem k Blues for the Redsun, byť jejich „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ jste nejspíš již dávno slyšeli na Bandcampu kapely. Moravská pětice tímhle osmnáctiminutovým flákem formálně navazuje na svůj povedený demosnímek „Waiting for the Enlightenment“ z roku 2015, jemuž se svou kvalitou přinejmenším vyrovná.

Styl Blues for the Redsun je daný – skupina holduje nervy-drásajícímu bahennímu tempu, ultra-hnusné atmosféře, nelidskému jekotu, zahlučenému pozadí, vše namíchané do odporného koktejlu s prudce vysokou viskozitou. Přesně takové je i „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ a je to jenom dobře. Blues for the Redsun dotáhli nihilistický sludge / doom do extrému, díky čemuž jejich produkce není určena všem, ale kdo holduje temnotě, ten takový přístup jenom ocení.

„Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ v podání Omm je paradoxně přívětivější, ačkoliv spadá do hájemství drone / ambientu, což by papírově vzato mělo slibovat ještě větší zlo. Ale i to nakonec potvrzuje, že Blues for the Redsun aktuálně patří k nejsyrovějším a nejhrubějším metalovým formacím v České republice. Nicméně i verze Omm má své kouzlo, je mnohem monotónnější, hypnotičtější. Nenutí člověka vrazit jehlu do žíly a pak se jít oběsit, přesto dokáže zapůsobit.

Blues for the Redsun

Kdybych ale nevěděl, o co jde, asi bych spojitost mezi oběma písněmi nepoznal. Což neberte ani jako výtku, ani jako pochvalu, prostě to říkám jako ilustraci toho, že verze od Omm je jinde. Vládne jí ambientní linka, pod níž se převaluje dronová mlha, což je prakticky celá náplň osmnácti minut, ale posluchači minimalistických atmo-věci dobře vědí, že by takové sdělení neměli chápat v negativním smyslu. I monotónnost je cesta.

Celkově tenhle počin můžeme bez jakýchkoliv obav hodnotit kladně. Obě strany jsou hudebně zajímavé a dokážou zprostředkovat slušný zážitek, takže nijak nevadí, že první song je známý už dva roky a druhý je formálně předělávkou prvního. Důležitý je nakonec dojem a ten je výborný.

Omm


Vole – Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit

Vole - Nikdo vam nemuze dat tolik kolik my vam muzeme slibit

Země: Česká republika
Žánr: hardcore punk / noise rock
Datum vydání: 13.12.2017
Label: Stoned to Death

Tracklist:
01. Vole
02. Noční psi
03. Skini
04. Perón
05. Tkaný ocas
06. Kaufland
07. Neraddeach
08. Mrzácký ráj
09. Jeden svět
10. Ortel

Hrací doba: 17:11

Odkazy:

Špinavého hardcore punku není nikdy dost. Tím spíše jedná-li se o českou tvorbu s českými texty. To nabízí pražská kapela s poetickým názvem Vole. Koncem minulého roku vydali první dlouhohrající dílo pojmenované blaníkovsky, „Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“. Ve stejný den, tedy 13. prosince, vyšlo také jejich první ípko, takže na kontě mají všehovšudy odškrtnuty dvě nahrávky.

„Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“ obsahuje deset skladeb a celé to má něco málo přes čtvrt hodiny. Tedy klasické žánrové standardy. Album je zabaleno do zajímavé obálky, kterou má na svědomí zpěvák Tomáš Mitura, jakožto absolvent Akademie výtvarných umění v Praze, dá se říci, odborník.

Tvorba Vole spočívá především v dělání bordelu. Jak už jsem řekl v úvodu, je to špína, ale ne pouze způsobená účelově produkcí, ale také samotnou hudbou. Občas je všechno jasně čitelné, ale jsou zde i momenty, kdy se to všechno mydlí dohromady a vzniká tak jedna velká hluková koule. Základ je v klasickém punku, ale ten přesah zasahuje od noisu, přes crust až po grindcore.

Důležité je, že veškerou tu chaotičnost a lavinu nasranosti tomu věříte. „Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“ je ideálním albem v případě, že se chcete uvolnit, vypnout mozek, nechat se ničit touhle změtí a zároveň dobít energií. Celá placka je tak krátká, že poslech uteče raz dva, a to je v tomto žánru jenom dobře. Žádné zbytečné natahování. Ostatně jsem se dočetl, že podobně krátké jsou i jejich koncerty, jelikož jsou tak intenzivní, že déle to prostě nejde. To už sice trochu smrdí klasickými promo kecy okolo, ale budiž.

Jsem rád, když česká kapela používá české texty, hlavně v žánrech, kde tomu není tak úplně pravidlem. Stejně tak to oceňuji u Vole. Jediný malý problém zůstává, že rozumět textům je v tom hluku docela problém. To samozřejmě neberu jako výtku, k hudbě, kterou hrají, to prostě patří. Možná, že deska obsahuje uvnitř obalu také texty, já jsem však „Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“ poslouchal pouze z Bandcampu labelu Stoned to Death, kde nejsou k dispozici. Asi nejzřetelnějším bodem celého alba, co se textů týče, je konec třetí pumelice „Skini“, která končí jasným „kurva“. Ale abych zase nepřeháněl, ucho trénovaného punka dokáže odposlechnout minimálně tak polovinu textů.

Asi nemá úplně smysl vypichovat nějaké světlé momenty, jelikož lze celou nahrávku brát jako jeden světlý moment. Ať už vezmete kteroukoliv píseň, každá nabízí ten podobný nářez, a když vám tento styl sedne, nenajdete tu nic nepovedeného nebo navíc. Když už jsem se k nějaké pasáži vracel, tak většinou k úvodní dvojici nebo sedmé „Neraddeach“. Nelze čekat, že by tu bylo něco, co by vás doslova ohromilo, ale zároveň je nahrávka daleko od všudypřítomného nudného průměru. Nejlíp funguje si to jednoduše pustit celé na jeden zátah. A třeba hned několikrát za sebou.

„Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“ bez většího váhání vřele doporučuji všem, ať už posloucháte v tvrdší hudbě cokoliv. Škoda, že jsem se k Vole dostal až po Novém roce, jelikož jinak by bylo vhodno jejich prvotinu zařadit mezi nejlepší výtvory československé scény uplynulého roku. Závěrečný verdikt a doporučení zní: prostě si to pusť, vole, a uvidíš, protože Vole jsou správně smradlavý a mají co nabídnout.


War for War – In Situ

War for War - In Situ

Země: Česká republika
Žánr: parodie na elektronickou hudbu
Datum vydání: 27.3.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Ozbrojené stroje
02. Arsenik
03. Vůz hořel
04. Svod
05. Důlní díla
06. Pohaslé město
07. Digitron

Hrací doba: 34:44

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

Kdysi dávno byl War for War projektem, jenž produkoval nijak zvlášť zajímavý agresivní black metal s válečnou tematikou. Po tomhle prvotním období se jeho tvorba začala stáčet mnohem zábavnějším směrem, hudebně i tematicky, až v jednom momentě – konkrétně v období alba „Věž smrti“War for War aspiroval na pomalu nejzajímavější kapelu, na níž se Lord Morbivod podílí či podílel.

Tím spíš zamrzelo, když se následně Morbivod rozhodl pustit War for War k ledu. V jednom momentě se sice vrátil koncertně, ale k plnohodnotnému návratu došlo až mnohem později. A jak jsem si kdysi myslel, jaká to není škoda, že War for War končí, nyní musím razit zásadně opačný názor – věčná škoda, že se tohle jméno na českou metalovou (?) mapu vůbec vracelo a radši nezůstalo pohřbené v minulosti.

S obnovou činnosti v roce 2016 Morbivod přistoupil k docela překvapivému kroku. Do skupiny jako zpěvačku přibral Lenku Machovou, jež svým vokálem před mnoha lety ozdobila první dvě desky Ador Dorath. Ze zajímavého spojení ovšem zajímavá muzika nevzešla ani náhodou. Diplomaticky řečeno, „Illud tempus“ byla velmi rozpačitá nahrávka. Řečeno o něco méně diplomaticky, leč blíže pravdě – „Illud tempus“ bylo dost nepovedené album. Řečeno nediplomaticky, nicméně tentokrát plně upřímně – „Illud tempus“ byla nebetyčná sračka.

Kdyby mi ovšem někdo v době po vydání „Illud tempus“ řekl, že tohle ani zdaleka není nejhlubší dno, na nějž svého času (relativně) dobrá formace může klesnout, věřil bych mu při svém tehdejším znechucení jen těžko. Dnes je to realita. Nejnovější počin „In Situ“ je natolik nepovedený, až se člověku – ty vole, fakt bych nečekal, že něco takového někdy budu muset napsat – skoro začne stýskat po „Illud tempus“. Už jen tohle prohlášení by vás mělo dokonale odradit, ale jestli máte silný žaludek, čtěte dále. Přiložený přehrávač však aktivujte jen v případě neodbytného návalu masochismu.

Že se „In Situ“ prakticky vymanilo z metalových okovů, je tím posledním, co by mi vadilo. Naopak si myslím, že zbytečné lpění na žánru mnohým metalovým muzikantům spíše škodí. Nová deska War for War ale není skutečnou elektronickou deskou, jako spíš lacinou napodobeninou elektronických žánrů. Vím, že Morbivod posluchačsky vidí (respektive slyší) i za hranice metalové muziky, ale s veškerou úctou k němu mám pocit, že skladatelsky už jiné žánry interpretovat neumí.

Vypadá to přespříliš příkře? Jak jinak si mám ale vysvětlit, že „In Situ“ zní tak strašně povrchně, tak hloupě? War for War zde předkládají tupou diskošku, která se dá poslouchat jen s velkým sebezapřením… takže se reálně poslouchat nedá. Nic jiného to jednoduše není, jelikož na „In Situ“ neslyším žádnou žánrovou integritu nebo tvář. Není tu nic, co by byť i jen vzdáleně naznačovalo, zdali chtěl Morbivod stvořil EBM, industrial, dark electro nebo cokoliv jiného… je to absolutně prostoduché, prvoplánově „tucavé“, a když se ozve kytara, nezní to o nic lépe. Na „In Situ“ mají War for War blízko třeba k pozdějším Semargl, což by rozhodně nikdo neměl chápat jako plus. Akorát s tím rozdílem, že u Semargl alespoň byla nějaká nadsázka, což o War for War, obávám se, tvrdit nelze. Špatný dojem navíc umocňuje Lenka, jejíž vokál zde obtěžuje ještě víc než na „Illud tempus“, což je sakra co říct.

War for War

Kdo mi nevěří, ať si pustí třeba „Arsenik“ nebo „Digitron“… to je prostě tak špatné, až bych řekl, že to mluví samo za sebe a letmý poslech by měl stačit každému, aby pochopil, že tady se hraje muzika, která si zaslouží pouze opovržení. Možná, že to uspokojí někoho, kdo v takzvaně elektronických žánrech nemá sebemenší přehled, což bych ještě dokázal pochopit, protože vím, že když jsem svého času tohle začínal poslouchat, taky se mi líbila prakticky jakákoliv píčovina, poněvadž chvíli trvá, než si člověk vytvoří určitý náhled na danou věc. Nevěřím ovšem tomu, že by se kdokoliv, kdo má alespoň základní přehled, z „In Situ“ nevyzvracel.

Možná někdo může opáčit, jaký je rozdíl mezi „In Situ“ a třeba „Technologií těžby“„Věže smrti“, která se nesla v podobném duchu. To je dobrá otázka, nicméně na ni lze odpovědět lehce – „Technologie těžby“ i navzdory jisté lacinosti dokázala fungovat jako vtipná vsuvka na jinak blackmetalovém albu. A s odstupem času je taky dost otravná, ačkoliv stále poslouchatelnější než cokoliv z „In Situ“. Nicméně poslouchat tohle přes půlhodiny… to nechceš.

„In Situ“ je dle mého názoru po všech směrech nepovedená, chabá a vysloveně debilní nahrávka. Netuším, zdali Morbivodovi totálně jeblo, anebo má tohle být jen obrovský trolling, ale žádné jiné alespoň trochu srozumitelné vysvětlení mě nenapadá. Je-li tohle myšleno seriózně a autoři si za tím hodlají skutečně stát, tak je tu něco hrozně špatně, protože tady se bavíme o žhavém kandidátovi na sračku roku.


Gorgonea Prima – Brownfields

Gorgonea Prima - Brownfields

Země: Česká republika
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 3.11.2017
Label: Metalgate

Tracklist:
01. Brownfields
02. The Snow Falling Up
03. Fight or Fall
04. The Worker’s Song
05. Black
06. The Will Cancer
07. Lebenfraktur
08. Steeldust Cocaine
09. Fuel My Fire [The Prodigy cover]

Hrací doba: 42:55

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Dovolím si tvrdit, že když kladenské duo Gorgonea Prima vydalo v roce 2010 svou dlouhohrající prvotinu „Black Coal Depression“, tak šlo o nahrávku, která na domácí metalové zarezonovala poměrně silně. Zčásti určitě už jen z toho titulu, že industriální black metal se v českých zemích příliš neprovozuje, ale zčásti nepochybně i díky svým kvalitám, které byly dost vysoko. Asi nemá smysl si nalhávat, že „Black Coal Depression“ patří ke stěžejním dílům domácího black metalu, ale jistý otisk myslím zanechalo a i s odstupem času je to dost povedená záležitost. Přinejmenším skladba „Corroded Landscape“ je dodnes působivá a v hlavě ji mám stále.

Mohlo se zdát, že na Gorgonea Prima čeká zajímavá hudební budoucnost, k níž vykročili takříkajíc pravou nohou. Následující roky však byly všelijaké. Kapelu opustil Tyrael, na jehož místo Hogath musel sehnat nového parťáka Ripleyho. Koncertování probíhalo spíše sporadicky, což mi přišlo docela škoda s ohledem na to, jak vizuálně nevšední živá vystoupení skupiny jsou.

A co bylo nejnepříjemnější – druhá deska byla dlouho slibována a stejně dlouho odkládána. Vzpomínám si, že už někdy v roce 2012 Gorgonea Prima prezentovali nové skladby živě a zveřejňovali nějaká dema. V roce 2015 hlásili osm dokončených písní a tuším, že dokonce i vydání počinu. Přesto uběhly další dva roky a celkově sedm let od debutu, než „Brownfields“ spatřilo světlo světa.

S každou další cifrou v kolonce letopočtu rostla i netrpělivost a očekávání, přímo úměrně tomu, jak „Black Coal Depression“ zrálo a dokazovalo svou zajímavost i v rámci testu časem, jenž patří k těm nejpřísnějším. A co bychom to dále prodlužovali – „Brownfields“ vysokým očekáváním nedostálo.

Na jednu stranu „Brownfields“ není jednoznačně hloupá deska a dají se tu nalézt i nějaké povedené pasáže. Mám ovšem pocit (možná mylný, kdoví…), že ty nejlepší skladby jsou ty nejstarší, které Gorgonea Prima prezentovali už někdy v roce 2012. Z „The Worker’s Song“ a především z vypalovačky „Steeldust Cocaine“ dýchá ta chladná odtažitá industriální atmosféra, jakou jsem si já osobně představoval. Právě v těchto momentech mám z „Brownfields“ podobné pocity jako z šedivého obalu nahrávky, který se jen tak mimochodem po mém soudu povedl (i když bez jakýchkoliv nápisů by mu to myslím slušelo ještě víc).

Každopádně přesně takováhle nálada mi v ostatních písních trochu chybí, což je přesně ten důvod, proč mám z celé desky dost rozporuplné dojmy. Kupříkladu úvodní titulní věc „Brownfields“ začíná dost slibně – mám tedy na mysli moment, kdy se rozjede samotný song, nikoliv trochu zbytečné intro, v němž zazní několikavteřinové úryvky několika slavných fláků jako namátkou „Welcome to the Jungle“ nebo „Enter Sandman“. Nedlouho po nadějném ostřejším úvodu se ale do písně vkradou na můj vkus příliš „hodné“ klávesové motivy, zpomalení příliš nefunguje a obecně mi přijde, že Gorgonea Prima svou muziku zbytečně změkčují (pardon – experimentují), než aby přitlačili na pilu a vytřískali pořádnou industriální beznaděj. Schopnosti na to by byly, jak ukazují ty některé pasáže, v nichž kýžená odtažitá nálada probleskuje.

Gorgonea Prima

Příliš mě neoslovuje ani třeba „Fight or Fall“, ale úplné dno přichází až s pátou „Black“. Tady nehodlám chodit kolem horké kaše, v tomhle prostě vidím velký přešlap, protože kýč a kvazi-romantika jsou ty úplně poslední věci, jaké bych chtěl v industriálním black metalu slyšet. Vůbec nefunguje ani hostující ženský vokál, což kurevsky zamrzí, když si vzpomenu, jak šikovně jej Gorgonea Prima dokázali využít v již jmenované „Corroded Landscape“ na debutu. Tenhle song mě hodně rychle začal příšerně srát a taky jsem jej hodně rychle začal při poslechu přeskakovat…

…a rovnou jsem k tomu přidal i následující „The Will Cancer“, kde mě taky irituje připosraný začátek a vokály. Nebrat. Aby toho nebylo málo, pánové si dle mého skromného názoru mohli odpustit i finální předělávku „Fuel My Fire“ od The Prodigy, jejíž rozjařeně taneční rytmus k industriálnímu black metalu prostě nepasuje, sorry…

Zpočátku mě poslech „Brownfields“ vytáčel opravdu exkluzivně a zklamání bylo obrovské. V momentě, kdy už jsem začínal otupovat a zvykat si, jsem se rozhodl si připomenout „Black Coal Depression“, což novince definitivně zlomilo vaz. Až přímé srovnání s debutem mi totiž definitivně otevřelo oči a ukázalo, jak moc si Gorgonea Prima oproti své prvotině pohoršili. Všehovšudy jsou tu jen dva dobré songy („Steeldust Cocaine“, „The Worker’s Song“), ale ten zbytek se pohybuje od věcí, které by byly tolerovatelné leda jako nejslabší položky tracklistu, až po vyloženě nepovedené kusy. A to hodně bolí, když vezmu v úvahu, že „Brownfields“ pro mě bylo jedno z nejvíc očekávaných alb domacího metalu posledních let. Hrubé zklamání.


Master’s Hammer – Fascinator

Master's Hammer - Fascinator

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.2.2018
Label: Jihosound Records

Tracklist:
01. Fascinator
02. Psychoparasit
03. Ve věži ticha
04. Linkola
05. Satanská nekrofilní porna
06. Estetika ďábla
07. Krokodil
08. Astrální dvojníci
09. Kletba
10. Odliv mozků
11. Espíritos creativos
12. Exhumace
13. Lost in Fjords

Hrací doba: 50:01

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Master’s Hammer

První pohled (H.):

Už v recenzi na minulou desku „Formulæ“ jsem se nechal slyšet, že domácí blackmetalová legenda Master’s Hammer se po svém znovuzrození pustila do díla s možná až přílišnou vervou. Z jejich počínání se vytratil nádech čehosi výjimečného, protože nová hudba Master’s Hammer jednoduše přestala být výjimečnou událostí, když se objevuje tak často. To je prostě nutný důsledek toho, že František Štorm se svou družinou začali hýřit aktivitou a nové album posílají do světa co dva roky.

Jednou z těchto aktivit se stal i návrat na koncertní pódia, což byla další věc, z níž jsem dvakrát neskákal nadšením. Tím spíš, že jen o několik málo roků nazpět Štorm v rozhovorech hlásal, že Master’s Hammer živě nikdy nevystoupí a že by na pódiu vypadali směšně, na webu kapely navíc visel vtipný rozpis koncertů na příštích (tuším, že nějakých) sedmdesát let – prázdný. Přesně v takovém duchu se mi to osobně líbilo.

Master’s Hammer nicméně ukázali, že to s tím koncertováním myslí opravdu seriózně a že zjevně chtějí být skupinou, která nežije ze své minulosti. A to je nakonec dost sympatický přístup, v jehož světle musím zpětně přemýšlet, zdali jsem se na to v některých ohledech nedíval přespříliš příkře. Což říkám i z toho důvodu, že postavení koncertní sestavy Master’s Hammer evidentně prospělo také studiově…

Po dvou albech „Vagus vetus“ a „Formulæ“, která sice byla pořád vcelku fajn a dala se poslouchat bez sebemenších problémů, ale byla na nich znát určitá vyčerpanost a opakování zaběhlého receptu, je „Fascinator“ konečně deskou, na níž Master’s Hammer znějí uvolněně a přirozeně. Jako kapela. Může to znít jako klišé, člověk by si až myslel, jaká to není hloupost, ale on je na novince skutečně znát trochu jinačí přístup, který jí moc sluší. Tím pádem tu máme nejlepší řadovku Mistrova kladiva od ceněného počinu „Vracejte konve na místo“.

Ne snad, že „Fascinator“ uhýbal úplně odlišným směrem po hudební stránce. Pořád je v tom jasně cítit charakteristický rukopis a typické postupy. Což je samozřejmě v pořádku. V tomto ohledu novinka pokračuje v cestě vytyčené „Konvemi“, což je – dnes už to můžeme s klidem říct – přelomová nahrávka současné epochy Master’s Hammer. A přesto zní „Fascinator“ svěžeji, i po skladatelské stránce se tentokrát podařilo dát dohromady výraznější materiál, jenž jako celek utkví v hlavě.

Nechci tvrdit, že je všechno bez poskvrnky perfektní a že „Fascinator“ nemá chybu. Rozhodně bych na albu našel pasáže, které mi připadají slabší nebo mi příliš nelezou pod fousy. Naštěstí jich ale není mnoho a zábavné momenty je převyšují. „Fascinator“ nabízí hned několik jasných hitů, z nichž možná ani jeden nedosahuje hymničnosti titulního tracku „Konví“, ale pořád jsou dost silné na to, aby si je člověk po večerním poslechu ještě druhý den prozpěvoval v práci. A to se cení. Stejně tak jako dostatek malých detailů a melodických kliček ve spodnějších vrstvách.

Osobně jsem si víc oblíbil B stranu, kde se nachází hned několik prudce silných věcí – na mysli mám zejména „Estetiku ďábla“, „Krokodila“, „Kletbu“ a „Espíritos creativos“. Na A straně vede skladba „Ve věži ticha“, již táhne dopředu množství skvělých melodií, a baví mě i „Linkola“, fajn mi připadá i titulní věc. Podobně jako na některých minulých deskách, i tentokrát se na CD verzi nachází víc stop než na vinylu – příznivci kompaktních disků dostanou navíc „Exhumaci“, která patří k tomu méně výraznému, a instrumentálku „Lost in Fjords“, která je naopak parádní a zasloužila by si prostor i na asfaltu.

Dobrý dojem z „Fascinatora“ jistě podporuje i nádherná obálka. Ta je jednoznačně nejhezčí v nové éře a možná i nejlepší v celé diskografii Master’s Hammer. Tohle se mi líbí opravdu moc. Také texty jsou již tradičně na vysoké úrovni, to je snad u Františka už samozřejmostí.

Master’s Hammer

Všehovšudy tedy ve „Fascinatorovi“ vidím nahrávku, která je na jednu stranu očekávatelná a standardní pro současné Master’s Hammer, zároveň je však provedena o něco svěžeji a s větším kumštem než její dva přímí předchůdci. Skladatelská ruka tentokrát byla lehká a to se hned projeví. Tentokrát tím pádem jednoznačná spokojenost… nikoliv nadšení, ale spokojenost určitě. Takhle by to každopádně šlo.


Druhý pohled (Cnuk):

Od dob skvělých „Konví“ vyšly dvě řadovky, několik singlů a kooperací, avšak kvalita těchto materiálů byla všelijaká. „Fascinator“ ale řadu nevalných nahrávek konečně přerušuje, a tak tu máme zase solidní album, které má co nabídnout. V první řadě mě baví, jak novinka zní, v tom asi „Fascinator“ zasluhuje prvenství mezi všemi deskami od návratu. Je z toho znát, že hraje celá kapela a nejedná se pouze o projekt jednoho člověka. Onen rozdíl je markantní hlavně v porovnání s „Vágusem“ a „Formulemi“, u nichž jsem právě tuto živočišnost postrádal.

Ruku v ruce s tím jde také celé vzezření a směřování jednotlivých písní. „Fascinator“ je daleko přímočařejším albem, a to tak, že se občas vzpomene i na „Rituální“ dobu (v jednom intru i na „Okultistu“). Zkrátka experimenty poslední doby se podařilo udržet na uzdě, takže jich výrazně ubylo, ale pro zachování esence tu jsou stále vhodně přítomny. Tam, kde by se v minulosti vymýšlely nejrůznější elektronické pazvuky a jiné přesmyčky, se nyní prostě hodí kytara anebo třeba tympán. Ano, i tympány jsou zpátky a to není nijak zanedbatelný prvek, kór jedná-li se o Master’s Hammer. Určitě si jich v písních všimnete a znějí parádně. Příjemným zpestřením je už tradičně také Necrocockův líbezný vokál, který funguje obdobně jako tympány – výborně.

Nevím, jak moc přiložili ruku k dílů jednotliví členové, ale „Fascinator“ rozhodně nenačichl metalem Root či Avenger. Pořád se to nese ve stylu „Konví“ a jejich následovníků. I když, trochu se vymyká třeba dvojka „Psychoparasit“. To je totiž oldskůl jako prase, míněno v tom nejlepším slova smyslu. Vcelku jednoduchý riff podporovaný sólama, nezpomalující bicí a úderné frázování Štorma, nic složitého, ale podobný primitivismus „Fascinatoru“ sluší. Právě první polovina je poskládána ze silných skladeb nesoucích se v podobném přímočařejším duchu a co víc, nechybí jim ani onen „Mistrovský“ hitový potenciál. Tím jsou myšleny kusy jako úvodní „Fascinator“, „Ve věži ticha“ a především pak „Estetika ďábla“. Právě šestá skladba je po nepříliš dlouhém váhání největší peckou novinky a dalším jistým přírůstkem do koncertního setlistu.

Master's Hammer - Fascinator

V druhé polovině dostává více prostoru experiment a skladby jsou bližší tvorbě minulých dvou alb. Většinu z ní ale předčí. V několika pasážích se tu objevují třeba klávesy, v takové „Espíritos creativos“ představují hlavní motiv, čímž píseň získává až popové prvky. Podobně ladění jsou také „Astrální dvojníci“, ti už ale tak nebaví. Návykové jsou ozvěny a Necrocockův hlas v „Odlivu mozků“, potěší také zase trochu ostřejší „Exhumace“, či závěrečné ambientní rozloučení „Lost in Fjords“, avšak nic se nevyrovnává nejlepším momentům úvodní šestice.

Co zůstalo nezměněné, je dominance Štormových textů, jež jsou opět zábavné, plné zajímavých obratů, výraziva a témat. Znovu se dostáváme k halucinogenům, nadpřirozenu a obecně hodně k přírodě, ať už té naší nebo indické. Tady asi není o čem, stejně jako u předchozích alb, i tady se jedná o špičku svého řemesla. Co mi ale trochu vadí, je právě to, jak i v případě „Fascinatoru“ vedou nad hudbou samotnou, i když pravda, tady je to už daleko, daleko lepší. Na „Vagus vetus“ a „Formulæ“ mi kolikrát přišlo, že hudba je pouze něco nutného pro přednes textů a není ji věnováno tolik prostoru a péče. Na „Fascinatorovi“ je to už znatelně vyrovnanější, to je ostatně tím největším plusem celé desky, ale i tak jsou instrumentální výkony o kousíček pozadu.

I přesto jsem za „Fascinatora“ rád. Konečně zase máme album Master’s Hammer, které jako regulérní album zní. Působí velce, ambiciózně, důstojně a obsahuje materiál, jenž opravdu stál za vydání. Asi se skutečně projevilo koncertování a složení nějaké stálejší sestavy, kéž by to takhle vydrželo. Jestli jste čekali na pokračovatele „Vracejte konve na místo“, budiž jím „Fascinator“.


Třetí pohled (Mythago):

Hned zkraje se přiznám, že staré Mistrovo kladivo nemám takřka naposlouchané. Ano, já vím, že jde o vlastizradu a neodpustitelný prohřešek, a slibuji, že se budu tyhle zásadní nedostatky snažit v co nejbližší době dohnat. S příchodem „Konví“ si mne však okamžitě získali a jejich poslechem jsem strávil hezkých pár týdnů, ne-li déle. „Vagus vetus“ pro mne tak byl značným zklamáním, přestože mne také na nějakou dobu zabavil. U „Formulæ“ jsem však už více než tři čtyři poslechy nevydržel a šel jsem zas o dům dál. Master’s Hammer jednoduše uvízli v určité komfortní zóně vymezené „Konvemi“ a zároveň se upsali příliš rychlému tempu vydávání, což ve výsledku nahrávkám jen škodilo. Proto jsem od „Fascinatora“ nic moc nečekal, ještě před vydáním vypuštěné skladby mne naprosto minuly a ani po vydání jsem nějaký brzký poslech neplánoval. Ale účinná manipulace YouTube v podobě doporučených videí to zařídila jinak, a tak jsem se přistihl jak jen několik dnů po vydání fascinovaně koštuji „Fascinator“ na Štormově kanálu.

Master's Hammer - Fascinator

Štormova pohřební, morbidně humorná lyrika, která nijak zvlášť nezklamávala ani na předchozích počinech, je konečně doprovázena také patřičně kvalitní hudbou! Master’s Hammer se sice v tomto ohledu pořád pohybují více méně v oné komfortní zóně, ale způsobem maximálně líbivým a mnohdy brouzdajícím v různých dalších žánrech. „Fascinator“ možná stále zůstává ve stínu „Konví“, ale minimálně první polovina od titulní „Fascinator“ po „Krokodil“ je kvalitativně srovnatelná i s těmi nejlepšími kusy na jejich hitové desce. Navíc jsou všechny songy natolik vyrovnané, že je těžké si mezi nimi najít favorita a nelze než je protáčet dokola všechny. Zlom bohužel přichází s „Astrálními dvojníky“, jež sice ještě nijak za první polovinou desky nezaostávají, ale kvůli snad až příliš výraznému klavírnímu motivu mi chvíli trvalo, než jsem si je oblíbil. Prvním opravdovým zklamáním tak pro mě je „Kletba“. Tolik by mi nevadilo, že hudba nepřináší nic nového ani zajímavého, ale když motiv, vývoj i slovní zásoba textu působí jako recyklát toho nejnudnějšího, co Štorm kdy napsal, nadšením zrovna jásat nemůžu ani nehodlám. Na poměry Master’s Hammer je to prostě špatná skladba ve všech ohledech. Zbytek, od „Odlivu mozků“ až po závěrečnou „Lost in Fjords“, je na tom sice o něco lépe, přesto si z nich po týdnu nebo dvou od posledního poslechu nedokážu vybavit jediný motiv, čímž se stávají spíše určitou výplní pro dosažení dostatečné délky celého alba.

Přesto je „Fascinator“ skvělým albem, které díky chytlavosti a, jak to psal už Cnuk přede mnou, přímočarosti a primitivismu hlavně první poloviny jednoduše baví. Ani druhá půlka, přestože slabší, výsledný dojem tolik nezkazí. Když by si navíc Štorm a spol. dali do příště více načas, mohli bychom se klidně dočkat desky minimálně na úrovni „Konví“. Kvůli něčemu takovému bych si počkal víc než dva roky.


Sklo – Sound Quadrature

Sklo - Sound Quadrature

Země: Česká republika
Žánr: industrial / experimental / free jazz / noise
Datum vydání: 31.8.2017
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
01. Bio Mass
02. Full (of) Tenision
03. Fast Healin
04. Side Lying
05. Two Blocks in a Tearoom
06. All Tomorrow’s Parties

Hrací doba: 40:23

Odkazy:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

Experimentální muziku mám dost rád a čas od času nepohrdnu možností vyresetovat si mozek nějakou sonickou nenormálností, která jde ve své netradičnosti až do míst, kde hranice mezi hudbou a kakofonií bývá nejasná. Nejsem však tolik domýšlivý, abych tvrdil, že jsem v tomto oboru odborníkem, jemuž není rovno, ale něco takového stejně nepotřebuji. Člověku ke štěstí stačí subjektivní pocit, že mu to něco předává, a právě ten v experimentálních žánrech nacházím dost často.

Leckdy se ovšem stává, že nedojde ke správné konstelaci hvězd (případně k čemukoliv jinému se stejným významem – nechám na vás, jak to nazvete) a hudba (?) vysílá na úplně jiných frekvencích než na těch, na nichž jsem schopen a ochoten přijímat signál, jakkoliv jsem anténu naladil do experimentální polohy. Nicméně i tahle nekomfortnost a nejistota, jak poslech dopadne, patří k lákadlům takové muziky. Vždyť všechny ty noisy, industrialy, temno-ambienty a šílené improvizace na pokraji akustické agonie posloucháme právě proto, aby nás něco vytrhlo ze šedi a stereotypu běžného poslouchání. Technicky vzato by tedy někdo mohl říct, že nedocenění nějaké experimentální nahrávky neimplikuje její nekvality, nýbrž jenom a pouze nepochopení. Lze snad nějak rozumně zhodnotit něco, co je již ze své podstaty postaveno na abstrakci dovedené do extrému?

Samozřejmě, že prohlásit tohle v nějaké recenzi je alibismus nejhrubšího zrna; způsob, jakým si umýt ruce nad něčím, co se mi vlastně nelíbí. Dokonce se mezi recenzenty najdou mocipáni, kteří jsou schopní podobnými žvásty obhajovat i bezpohlavní mainstreamovky. Osobně jsem se takovým berličkám snažil vždy vyhýbat, nicméně u nahrávek jako „Sound Quadrature“ se takový pocit chtě nechtě vkrádá na mysl.

Hrát si na machra a tvrdit, že všechno chápu a všemu rozumím, nemám zapotřebí. S naprostým klidem si zvládnu přiznat, že je něco nad mé síly. „Sound Quadrature“ je… není to přímo album, u něhož bych musel hodit ručník do ringu, ale nejsem tomu dalek. Tahle deska mi dala dost zabrat, průběžně ji poslouchám již nevím kolik měsíců, ale pořád mám dojem, že mi zde něco uniká a že bych to měl ještě pokoušet a dál se tou změtí zvuků prokousávat. A přitom si ani nejsem jistý, jestli je ona kýžená hudební nirvána na dosah, jestli se neskrývá už za rohem u příštího poslechu, nebo jestli je stále v nedohlednu… ani jestli vůbec existuje.

S recenzí ovšem nejde otálet věčně, a tak jsem se rozhodl vám své dojmy nabídnout ve stavu, v jakém jsou nyní, ačkoliv to místy působí rozervaně jako srdce zavilého romantika. Jedním z těchto dojmů je rozhodně náročnost. „Sound Quadrature“ není určeno pro zběžné poslechy a odpočinkové vstřebávání. Ostravský projekt Sklo zde plynule přechází industrialem, minimalistickým skoro-tichem, free-jazzovou improvizací a hlukovými výpady, tu a tam přihodí nelidské skřeky anebo nelibozvučné skřípění. Ve všech ohledech jde o záležitost bez záchytných bodů, bez jakýchkoliv jasně daných struktur, bez čehokoliv, co by šlo svému posluchači alespoň trochu naproti.

Paradoxně nejblíže je mi těch několik málo čistě noisových momentů, protože je to aspoň hlukový nátlak. Sice ani ten nepatří k výstavním příkladům stravitelnosti, ale chytám se na něj, protože bordel mi cizí není. Dokonale se ovšem ztrácím třeba ve chvílích, kdy se nad industriálními plochami líně převaluje až nepříjemně znějící altsaxofon. Byť uznávám, že nepříjemnost zde může být považována spíše za klad, ne-li dokonce záměr.

„Sound Quadrature“ je bezesporu albem, na nějž běžná měřítka neplatí, a pokud mi někdo bude tvrdit, že se mu to líbí v tom pravém slova smyslu, tak mu nejspíš neuvěřím. Osobně jsem desku poslouchal intenzivně, až jsem se mnohé její části (ale zdaleka ne všechny) naučil takřka nazpaměť, takže několik sugestivních momentů jsem tu našel. Jako celek mě to však nedokázalo oslovit nebo pohltit, nezvládnul jsem to pochopit a plně (d)ocenit. Na čí straně je chyba? Toť otázka, na niž neznám odpověď. Nekomfortnost jsem ovšem při poslechu rozhodně cítil, takže jestli šlo o tu, lze misi „Sound Quadrature“ považovat za úspěšnou.

Sklo - Sound Quadrature