Archiv štítku: CZE

Česká republika

Vanessa – Ghost Army

Vanessa - Ghost Army

Země: Česká republika
Žánr: EBM
Datum vydání: prosinec 2019
Label: ZNK

Tracklist:
01. Nibiru
02. Captagon
03. Nepodobat se jim
04. Matka je zlo
05. Špína Evropy
06. Fotr je v lochu
07. Digitální řev
08. Mrtvá dáma
09. Mr. 4/8
10. Bílá Bbohyně
11. Obyčejná penetrace

Hrací doba: 44:00

Odkazy:
facebook

Jsou to už téměř tři roky, co domácí EBM kult Vanessa zval všechny své příznivce, aby si přišli do Rock Café plivnout na jeho hrob. Vše nasvědčovalo tomu, že to bude naposledy, co se Diskopíča vlnila, kdy se polykal ďábel, a co se házeli živí červi do publika. Samir si šňupnul přímo na pódiu jelo se do pekla i do Kolumbie a všechno to další, co k Vanesse patří. Legenda se rozloučila se ctí a s bizarností sobě vlastní.

Nečinnost ovšem Vanesse nevydržela moc dlouho. Vlastně uběhla jen chvíle a kapela se vrátila ve štíhlejší sestavě čítající jen trio Samir Hauser, Miroslav Papež a Jaroslav Stuchlý. Do přípravy nové desky „Ghost Army“ se ale borci pustili s vervou a z crowdfundingové kampaně se nejenže podařilo vytěžit požadovanou ambiciózní částku 260 000 Kč, ale ještě dalších téměř padesát klacků navrch. Z toho myslím plyne jediné – po muzice Vanessy je tu stále hlad a ani čachry s odchodem a návratem skupině na lákavosti neubraly.

Osobně tohle končení kariéry a opětovné příchody po pár letech nemám příliš v lásce, ale zrovna u Vanessy mě to z kdovíjakého důvody ani nesralo. Snad i proto, že mě nijak nepřekvapilo, když se kapela k životu opět probrala, vlastně jsem to trochu čekal. Tak či onak, na „Ghost Army“ jsem se těšil docela fest. Očekávání nicméně silně zchladila první demo ukázka „Mr. 4/8“, což je fakt otravná primitivní halekačka. Sice ji dopředu ženou elektro rytmy, ale svým humpoláctvím má blíž k vidláckým agrorockovým vyřvávačkám (upozorňuji, že to neříkám kvůli vulgárnímu texty, jenž mi naopak na písni přijde jako to nejzábavnější) než kvalitě, jakou Vanessa předváděla na „Ave Agony“ nebo „Antidotum“, tedy předešlých dvou deskách nové éry.

Finální verze „Mr. 4/8“ na samotné desce je o trochu snesitelnější, pořád si nicméně myslím, že se hudebně jedná trochu o přešlap a zároveň jeden z nejslabších momentů „Ghost Army“. Druhým takovým je první polovina „Obyčejné penetrace“, kde rádoby mluvené slovo spíš vysírá. Škoda, protože druhá část songu je hodně ok a desku zakončuje v trochu „éteričtějším“ a „atmo“ pojetí, což mi přijde fajn. Ale platí to jenom pro CD verzi, poněvadž na vinylu tahle skladba chybí a celkově je na asfaltu tracklist proházený docela jinak.

Začal jsem sice tím nejhorším, ale jinak je „Ghost Army“ vlastně dobrá deska. Kecy o nejtvrdším albu jsou ale pičovina, a jestli by si někdo myslel, že se jedná o nejlepší album Vanessy, tak se hodně mýlí. Novinka má totiž jeden docela velký problém. Většina tracků je dobrá, ale trochu mi tu chybí nějaké opravdu zásadní kusy, u nichž bych si mohl být jistý, že si je budu s velkou chutí pouštět i za x roků a nikdy nepřestanou bavit.

Vanessa

Můžete tomu říkat třeba hity, ale tohle pojmenování asi úplně nevystihne jakousi elektrizující energii těch nejlepších zářezů, s nimiž Vanessa dokázala pravidelně přicházet i po svém návratu. „Ave Agony“ mělo „Spolkni ďábla“, „Ahoj, chcípni“, „Fízla na speedu“ nebo „Zrcadla“. „Antidotum“ zase světu dalo pecky jako „Dobře organizovaná tlupa“, „Fuck B.“, „Krev teenagerů“ nebo „Holky z gymplu“. Ale „Ghost Army“? Ty nejpřísnější parametry snese snad jedině „Captagon“, což je fakt exkluzivní jeba, a už s trochu přivřenýma očima má takový potenciál ještě „Bílá bohyně“ jejíž „tak honem, než skončí otrava alkoholem“ se z hlavy dostává jen těžko. Upřímně jsem však doufal ve víc.

Netvrdím, že se jedná o jediné dobré tracky na „Ghost Army“. Svoje kouzlo má určitě i „Nepodobat se jim“, „Fotr je v lochu“ a „Digitální řev“, jejíž agrese mi nakonec taky sedla, ačkoliv se to na první poslech tvářilo trochu mdle. „Matka je zlo“ mohla a měla být lepší, pořád jako kdyby se měla rozjet do nějaké rychty, ale nestane se to, takže i navzdory textu tomu chybí větší šmrnc. „Špína Evropy“ mi díky atmo-refrénu připomněla „Ragnarök“ z minulé desky, akorát že minule to mělo větší dopad. „Nibiru“ a „Mrtvá dáma“ jsou stravitelné, ale vesměs takové nevýrazné a na albu fungují spíš jako neurážející natažení hrací doby. Třeba „Mrtvou dámu“ si prakticky ani nepamatuju, a kdyby „Nibiru“ nebylo hned první, byl by na tom ten track stejně.

Nechci znít zbytečně zapškle, protože svým způsobem mám vlastně radost, že je Vanessa zpátky a opět bude rozsévat hnus a dekadenci z pódia. Ve skutečnosti se mi na desce vyloženě nelíbí jen jeden a půl songu a vlastně ani ty nejsou tak hrozné, aby se to nedalo přežít a musel jsem to bez milosti přeskakovat. Lze tedy bezpečně říct, že „Ghost Army“ skupině ostudu nedělá. Na vynášení do nebes to ale prostě není. Vanessa je skvělá kapela a největší eso tvrdé elektronické hudby v České republice, a proto je nutné na ni klást ty nejvyšší nároky, jimž „Ghost Army“ i navzdory svým kvalitám dostává jen zčásti. Přesto a zároveň i proto doufám, že nejde o poslední fošnu a že Vanessa hodlá tvořit i nadále, protože není sporu o tom, že ještě má co říct.


Garadrak – Loremaster (2018)

Garadrak - Loremaster (2018)

Země: Česká republika
Žánr: dungeon synth
Datum vydání: 15.6.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Legend of the Loremaster
02. On Roads Undiscovered
03. Highland Sanctuary
04. Beyond the Snow Veiled Lands
05. Memories of the Riverguard
06. The Forlorn Keep
07. Of War and Loss
08. A Quiet Farewell

Hrací doba: 36:16

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Garadrak

Tohle je recenze, kterou jsem odkládal tak strašně dlouho, až by bylo pomalu důstojnější se tvářit, že jsem ji nikdy nikomu neslíbil a radši ji nepsal. Tím spíš, že z ní mám prozatím hotovou jen jednu větu a už teď vím, že bude stát za hovno. Což by asi bylo jasné už jen z toho, že jsem za rok a půl nezvládnul vymyslet lepší úvod než tenhle.

Možná, že by vzhledem k prodlevě dávalo smysl vytáhnout tu na světlo novější nahrávku Garadrak, poněvadž v mezičase od vydání „Loremaster“ už stihnul projekt vydat další dva počiny „Nothing Beside Remains“ (březen 2019) a „Elegiac Winds“ (červen 2019). Problém je ale v tom, že se mi ta muzika prakticky vůbec nelíbí (ostatně asi tohle je tím největším důvodem, proč jsem se tak dlouho k sepsání čehokoliv neměl), takže se mi nechce věnovat prostor v přehrávači něčemu dalšímu, když už jsem „Loremaster“ tak nějak naposlouchal. Z formálních důvodů jsem ty další počiny alespoň proklikal na Bandcampu a minimálně „Nothing Beside Remains“ zní beztak úplně stejně; na „Elegiac Winds“ nějaký menší posun ve zvuku byl, ale pořád ne takový, abych měl náladu na tom nechávat svůj čas.

Oukej, tak pojďme na věc, ať to máme rychle za sebou. Garadrak je český jednočlenný projekt a hraje dungeon synth. Taky by se dalo říct medieval ambient nebo tak něco, ale vem to čert, ono na tom nic moc středověkého stejně není. Prostě a jednoduše se jedná o pohádkový fantasy ambient.

Což o to, proti samotnému dungeon synthu nic nemám, i když ho příliš nevyhledávám, vlastně skoro vůbec. Sám od sebe si jej pustím jen výjimečně a prakticky vždycky sáhnu po nějakých osvědčených kusech. Jakože třeba raná tvorba Mortiis je cool a tím vesměs končím. Tím chci říct dvě věci – asi nejsem ten pravý člověk na posuzování tohoto stylu, ale ani nejsem někdo, kdo by tím a priori pohrdal a nedokázal si to občas poslechnout. „Loremaster“ je nicméně přesně ten druh dungeon synthu, který se mi pranic nelíbí.

Ten problém, co s tím mám, už jsem vlastně jednou mimoděk zmínil – je to pohádkové. Je to kýč jak hovado. V tomhle jednoduše není ani kousek atmosféry, o níž by ambientní hudba měla podle mého názoru být; spíš je to sladké. Tohle prostě není něco, co by si měl člověk chtít pustit doma, víc se to hodí jako soundtrack ke hraní nějaké gay verze dračáku s bandou kámošů, který jsou všichni teplý a panicové. A ty seš taky teplej panic. A místo imaginárních mečů používáte imaginární dilda. Jasně, teď už si z toho dělám trochu prdel (jak příznačné přirovnání), ale je prostě objektivní fakt, že k downloadu alba je přibalena také fantasy mapka.

Uznávám nicméně, že spíš než problém samotné hudby Garadrak to vnímám jako problém celého daného pojetí dungeon synthu. Garadrak dělá „jenom“ to, že hraje podle daných pravidel. Ať tak či onak, nic to nemění na skutečnosti, že „Loremaster“ je albem, jehož poslech mě začne nebývale vysírat už během několika málo minut.

Třeba to nějaký příznivec stylu bude vidět jinak a bude si myslet, že v rámci žánru se jedná o povedenou věc. Nic proti tomu, ať mě klidně vypičuje v komentářích, proč to poslouchám a hlavně proč o tom píšu. Sám vím, že tenhle vejblitek stejně nikomu žádnou službu neudělá, ale cítil jsem nějakou morální povinnost o tom cosi vyzvracet, když jsem to kdysi slíbil. Škodolibým zadostiučiněním pro všechny, koho zase sere tahle recenze, může být to, že jsem u poslechu kurva trpěl.


Spectral Voice, Sněť

Spectral Voice 2019

Datum: 20.12.2019
Místo: Praha, Underdogs’
Účinkující: Sněť, Spectral Voice

Je zima, čas adventu, Vánoc. Všude se to jenom hemží Vánočními koncerty a besídkami, a to by v tom byl čert, aby Underdogs’ zůstali mimo. Pátečního večera sem zavítali zámořští pohřbívači Spectral Voice v doprovodu české Sněti. Lidé touto dobou lační po nasávání sváteční atmosféry, protože na toho, kdo ji nenasává, je pohlíženo skrze prsty. Snad i proto do Underdogs’ dorazilo tolik návštěvníků. Anebo taky ne. Dost možná za tím stojí pouhý fakt, že tu vystoupila špička současného metalu smrti, což Spectral Voice bezpochyby jsou, takže dorazit byla nesvatá povinnost.

Lidí bylo fakt až nad očekávání dost. Brzy jsem začal zjišťovat, že velká část fanoušků přišla na začínající Sněť. V kuloárech se o ní mluví až v superlativech, čímž byla má zvědavost na nejvyšších stupních. Přestože mají na kontě zatím jen dvoupísňové promo, stihli za půl rok koncertního fungování předskakovat třeba Krypts (vlastně jejich úplně první koncert) a zabrnkat si i v zahraničí. Jejich prolezlý, starou školou zapáchající death metal se k Spectral Voice dobře hodil. Do hraní šli po hlavě. Stojan na mikrofon neustále létal vzduchem, brzo letěly i lahváče, a pogo ve střepech bylo taky působivé, ač o hubu. Dvojhlas Leproduktora a Řádu(a?) Zdechlin je super, riffy taky řežou, jak by měly, a bicí nakopávají měnící se rytmiku s gustem. Za mě velice dobře odvedené deathmetalové řemeslo. Bez servítek, napřímo a hezky podle osvědčené receptury. Jedinou vadou byla krátkost celého rouhání. Jestli tam byli alespoň půl hodiny, tak je to hodně. Snad dají brzy do kupy více materiálu, nejlépe celou desku či alespoň EPčko. Sněť by si to zasloužila.

Spectral Voice se Praze představili poprvé minulý rok na Sedmičce. Já měl tu čest až nyní. Jejich prvotinu „Eroded Corridors of Unbeing“ stále s radostí sem tam otočím, stejně jako ípko „Necrotic Doom“. V death/doomovém žánru toho v současnosti moc lepšího není, zdali vůbec něco. Koncert začal dříve, než bylo avizováno. Moje teze byla taková, že atmosféru zachycenou na albu se jim nepovede převést na pódia, jelikož hodně dělá tamní skvělá produkce. To jsem byl ale na omylu. Co se atmosféry tyče, byl tohle jeden z nejvyšponovanějších koncertů, jaký jsem kdy zažil. Již tradičně se Underdogs’ zahalilo do mlhy, za pódiem jemně svítila modrá světla a vpředu plápolalo pár svíček. Do toho se začal projevovat genius loci dané lokality – cihlové stěny, masivní traverzy, chlad. Když tímhle vším začaly prosakovat první umrlčí tóny kytar, jemné mrazení na sebe nenechalo dlouho čekat.

Spectral Voice

Zvuk Spectral Voice byl mohutný, občas až zbytečně moc jednolitý, ale nijak výrazně mi to zážitek nenarušovalo. Sypala se jedna pecka za druhou. Ať už se brodilo v táhlých tónech, či nastala pořádná nakládačka, neztrácela to na intenzitě ani zajímavosti. Murmur bubeníka Eli Wendlera, a vlastně především jeho vysoký ryk, slyším v hlavě doteď, stejně jako ty výtečné změny temp a postupné přemosťování se do dalších partů skladeb. S posledním přídavkovým kusem si Spectral Voice vyžádali zhasnout zadní světla, čímž dosáhlo vystoupení další úrovně a vlastně si říkám, jestli to tak neměli mít hned od začátku. Totální smrt, totální zkáza. Jedinou vadou na kráse byla vynucená komunikace mezi kapelou a technikem, který tento požadavek zprvu vůbec neregistroval, takže musel basista Jeff Barrett vystoupit ze své „role“ a promluvit normálním lidským hlasem. Jak rychle začali, tak rychle skončili. Do ohlášené desáté hodiny ještě chyběla porce času, přesto se Coloradští už pakovali z pódia.

Oba koncerty byly výborné. Sněť mě mile překvapila a jsem rád, že dostála všem těm řečem kolem. Skutečně slibná kapela, která se poslouchá dost dobře. Spectral Voice rovněž potěšili a vlastně rovněž překvapili. S tím, že se jim povede dorovnat nálady linoucí se z desky, jsem úplně nepočítal. Mínus je pro obě vystoupení stejné – příliš krátké. Uteklo to. Klidně bych si ještě přidal. Přeci jenom jsem povětšinou zvyklý minimálně na tři kapely. I tak si ale na toto koncertní zakončení letošního roku nemohu stěžovat.


Semai – The White Leviathan

Semai - The White Leviathan

Země: Česká republika
Žánr: drone / industrial / black metal / noise
Datum vydání: 30.8.2019
Label: selfrelease

Tracklist:
01. The Mist Over Nantucket
02. Achab’s Obsession
03. The Desire for Revenge
04. The Battle with White Leviathan

Hrací doba: 29:46

Odkazy:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Semai

Český projekt Semai jsem začal registrovat až relativně nedávno. Jeho blackmetalové počátky prakticky vůbec neznám a vlastně mě ani příliš nezajímají, protože jsem si Semai do paměti díky pozdější tvorbě uložil jako hnusnou kombinaci dronu, black metalu, industrialu a možná trochu noisu. A přesně tak mi to vyhovuje.

Nemůžu tvrdit, že by se pro mě muzika Semai stala srdcovou záležitostí, ale určitě můžu s klidným svědomím prohlásit, že doposud každé naše setkání dopadlo dobře a odnesl jsem si z něj „dobrý“ pocit – tak dobrý, jak jen to jde u podobně laděného žánrového marastu. Nebudeme ale zbytečně slovíčkařit.

Důležité na mém sdělení je to, že Hastur, jehož osobním projektem Semai je, udělal několik kvalitních nahrávek, které mohou důstojně posloužit jako česká odpověď na formace à la Gnaw Their Tongues. Mám naposlouchané EP „Carcosa“ (2015) a splitka s Togleraq („Between Two Worlds“; 2015) a 777 Babalon (2018), přičemž ve všech případech jsem našel něco, co za slyšení stojí. Zejména na společném nosiči se 777 Babalon mě příspěvek Semai hodně zaujal, o čemž jsem ostatně svého času psal i v příslušné recenzi. Vše tedy nasvědčovalo tomu, že také letošní počin „The White Leviathan“ by měl být sázkou na jistotu.

Nebudu vás zbytečně napínat – „The White Leviathan“ určitě není zklamáním. Pod hodně povedenou bílou obálkou se ukrývá čtveřice skladeb, které se nesou ve výše nastíněném žánrovém rozpětí. Největší podíl mají asi drone a industrial, black metal i noise se na nahrávce ukrývají spíše v pocitových rovinách, přesto je zřejmé, že něco z jejich esence v hlubinách desky proplouvá.

Hlubiny, plutí a podobná mořská přirovnání ostatně k „The White Leviathan“ sedí dost příhodně, což lze odtušit už ze samotného titulu desky. Čtveřice písni je tématicky svázána do konceptu založeném na knize „Moby-Dick; or, The Whale“ (1851) od amerického spisovatele Hermana Melvilla (1819 – 1891). Někdo by mohl namítnout, že se nejedná o nejoriginálnější výběr, protože nějakou nahrávku pracující se stejným zdrojovým materiálem jsme už asi všichni slyšeli (osobně se mi vždycky okamžitě vybaví „The Call of the Wretched Sea“ od Ahab, kteří si ostatně z románu vzali i název kapely, což je jen tak mimochodem jedno z mých nejoblíbenějších funeraldoomových alb), ale pořád se jedná o lákavé téma.

Materiál na „The White Leviathan“ vesměs navazuje na vyznění ze splitu se 777 Babalon, ale v jistých ohledech je ještě o kus intenzivnější a hlučnější. Srovnáme-li to třeba s písní „Očištěni“„Between Two Worlds“, která předkládala víc introvertní, zahloubaný a náladotvorný náhled na daný styl, jedná se dneska o výrazně větší binec. Například v závěrečné „The Battle with White Leviathan“ (název stopy asi mluví sám za sebe) to Semai místy vyhrotí dost uspokojivě, obzvlášť když se přidá i trochu hluku.

Semai

Nechci ale vzbudit dojem, že by „The White Leviathan“ mělo být jen nahodilé třískání, kde v hlavní roli vystupuje zlovolný sound zastiňující vše ostatní. Samozřejmě, deska výrazně pracuje se sonickými běsy, ale pořád tu je cítit, že jde o komponovanou muziku, která vznikala s nějakou vizí. Čehož si cením, protože mám dojem, že v hlukovém spektru hudby se zdaleka nejedná pravidlo (byť samozřejmě ne vždy.něco takového vadí).

„The White Leviathan“ tedy dopadlo velmi dobře. Najdete zde akustickou intenzitu, po níž posluchač podobných záležitostí nepochybně prahne, a přitom se nejedná o album, které by nedokázalo nabídnou víc než jen ji. Určitě povedený počin a zároveň jedna z těch zajímavějších českých nahrávek, které jsem letos slyšel.


Ďyvina – Počva

Dyvina - Pocva

Země: Česká republika
Žánr: folk
Datum vydání: 16.6.2019
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Molitva
02. Lovec a vòlk
03. Počva
04. Vlčí mák

Hrací doba: 23:00

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Ďyvina

Ďyvina je ostravská folková formace, v jejímž čele stojí Vít PřibylaPilgrim, další české folkové skupiny, jejíž album „The Roots“ zde kdysi recenzoval jeden z našich bývalých kolegů. Já osobně jsem ale Pilgrim vlastně nikdy pořádně neslyšel; až nyní před touhle recenzí jsem si pustil nějaké dva náhodné songy a příliš mě to nezaujalo, plus mi to na můj vkus připadalo moc veselé a trochu mi vadilo využití angličtiny. Ale možná jsem se jen trefil do špatných písniček. Co se ovšem týče Ďyvina a jejich prvního EP „Počva“, zde je situace docela jiná. Čtyřskladbová nahrávka mě baví víc, než jsem si ze začátku připouštěl.

Nakousl jsem jazykovou stránku Pilgrim, takže v ní mohu pokračovat i u „Počvy“, protože tady mi to přijde zajímavé. Ďyvina totiž zpívají převážně v mezislovanštině, což je umělý jazyk zamýšlený jako univerzální dorozumívací prostředek mezi všemi slovanskými národy. V poslední době byl hojně diskutován také v souvislosti se snímkem „Nabarvené ptáče“ Václava Marhoula, kde byl rovněž použit. Jako perličku mohu říct, že jedním z autorů mezislovanštiny je i docent katedry, kam jsem chodil, který mi přednášel hned několik předmětů (doteď si pamatuju, že ze softwarového inženýrství mi dal céčko, chacha) a také byl v komisi u mých státnic. Docela fajn týpek se zajímavými přednáškami.

Ale to už jsem trochu odbočil, tak zpátky k Ďyvina. Osobně se mi užití mezislovanštiny dost líbí. A nejen kvůli tomu, že jsem se potkal s autorem jazyka, ale především proto, že mi to přijde sympatičtější a hlavně smysluplnější (!), než když se někdo snaží dělat podobnou folkovou muziku a zpívat v nepasující angličtině anebo se pokoušet o staroslověnštinu, aniž by na to měl patřičné znalosti. Zde má tedy kapela plusové body.

Tohle samo o sobě samozřejmě na dobré album nevystačí, ale „Počva“ toho má naštěstí víc k nabídnutí. Jejich pohanský folk je opravdu příjemný, plný hezkých melodií (viz třeba „Lovec a vòlk“ nebo titulní „Počva“) a s uspokojivě podmanivou náladotvorností. Cením si toho, že celý materiál je pojatý s jakousi přirozeností – folklórních nástrojů se sice objevuje poměrně dost, ale jejich užití je citlivé. Také zpěv je úplně na pohodu a není zbytečně přepálený, což mi vadilo třeba na desce Jednoho kmene. Jednoduše se mi zdá, že nejdůležitější je samotná kompozice a její atmosféra, a to mě baví.

Rovněž se mi líbí, že Ďyvina se ani nepokoušejí o nějakou chytlavost a rozjuchanost, jejich pojetí folku na žánr nahlíží spíš z hlediska melancholie a zádumčivosti, aniž by se jednalo jen o minimalistický balast. V neposlední řadě je super, že se konečně nějaká taková skupina obešla bez obligátního hu-ha, na které už jsem fakt alergický, a radši skutečně zpívá.

Když tak o tom přemýšlím, vlastně na „Počva“ nevidím příliš chyb, snad vyjma detailů jako obal, který mě příliš nezaujal. Dokonce bych si i nechal líbit, kdyby byla nahrávka delší než jen pouhých 23 minut, a také bych se nezlobil za vydání na fyzickém nosiči, protože tohle je muzika, u níž si určitě dokážu představit, že bych si ji koupil a občas pustil. A to si podobné záležitosti kupuju spíš zřídka, protože většinou raději vysypu prachy za nějaké další raw black metal zlo z Portugalska.


Inter Arma, Plešatá zpěvačka

Datum: 22.10.2019
Místo: Praha, 007
Účinkující: Inter Arma, Plešatá zpěvačka

Legendární pražský klub 007 slaví 50 let a k této události chystá několik speciálních koncertů. Mimoto se ale najde stále dost místa i pro řadové akce, ke kterým patřilo také nedávné vystoupení Američanů Inter Arma. Ti letos zasáhli zvukovody vyznavačů extrémního metalu velice povedenou plackou „Sulphur English“, s níž právě křižují napříč Evropou.

Jako první na programu ale byla tuzemská čtveřice Plešatá zpěvačka. Ionescovo absurdní drama stejného názvu neznám, takže jsem si pod tímto jménem hanebně představoval pitomost souznící s českou pivní smetánkou, ale když byli vybrání jako předkapela Inter Arma, bylo mi jasné, že to nemůže být žádné podobné hovno. První poslech na Bandcampu v rámci přípravy mi ukázal, s čím budu mít tu čest. Musím ale říci, že naživo to znělo ještě trochu jinak. Zatímco ze „Stezky buzerantu“ znějí jako noisově metalový post-hardcore, v Sedmičce se až přibližovali zvuku Inter Arma, tedy vyloženého sludge. Zůstaly noisové kytarové riffy, ale zpěv zněl daleko hruběji a stejně tak celé ladění šlo více do metalu. Působivější mi přijde ten zamlumlaný hlukový výplach ze studia, ale i tak to byl dobrý koncert, jejž ozvláštňovaly nejrůznější udělátka zpěváka Nela, což je věc, která se nevidí moc často. S úlohou předskokana se poprali dobře a dramaturgicky nakonec zapadli daleko více, než jsem myslel.

S Inter Arma už se prostor před pódiem důstojně zaplnil (ze začátku akce jsem byl v klubu takřka sám) a mohli tak začít kralovat rodáci z Richmondu. Že se jedná o první ligu, bylo jasné takřka hned. Koncert mě skutečně nadchl a předčil má očekávání. „Sulphur English“ mám rád, vracím se k němu stále, stejně tak předchozí alba jsou dobrá, ale jelikož se jedná o atmosférické záležitosti, tak nějak jsem nevěřil, že se to povede stejným způsobem převést i na koncertní pódia. To jsem se ale šeredně mýlil. Inter Arma jsou naživo naprosto zničující kolos.

Inter Arma

K mému potěšení se jelo hodně z novinky „Sulphur English“, ale nezapomenulo se ani na starší věci. Borci se na pódiu docela tísnili, což velice brzy začal řešit vokalista Mike Paparo pravidelnými návštěvami diváků, kde odzpíval velkou část vystoupení. Jeho posedlý výraz a náruživý headbanging, kdy si div hlavu neomlátil o zem, působili velice zúčastněně, ale i na ostatních bylo vidět, že si hraní užívají a jdou do toho se vší vervou. Hypnotizující hudba měla stejné účinky jako ze studia – když měla uklidňovat, uklidňovala, když měla přimáčknout ke zdi, přimáčkla.

Vrchol celého večera pro mě spočíval ve skladbě „Citadel“, která je prostě neuvěřitelný válec. Její monumentální riff a zatuhlé tempo patří k případům, jež dokáží navodit husinu. V Sedmičce se k tomu však přidala i energii linoucí se z pódia a ostatních návštěvníků, a to je prostě něco, pro co se chodí na koncerty. Příjemné bylo také zjištění, že zněla dobře i titulní skladba „Sulphur English“, jelikož tu z desky zrovna tolik nemusím. Když se Inter Arma odporoučeli z pódia, nebylo to ještě to poslední. Paparo prohodil do mikrofonu, že mají čas ještě na jeden cover. Spustili nějaký blastbeatový virvál, a až s druhou slokou jsem konečně poznal, co že to hrají. Na rozloučenou hodili „Girl Who Lives on Heaven Hill“ od legendárních Hüsker Dü, což je dost možná můj nejoblíbenější flák od této kapely. Moje hardcorové já zaplesalo. Přestože notně upravené, stále skvělé. Takový závěr jsem si nemohl ani přát.

Jestliže jste nikdy Inter Arma neviděli, jeli vám jejich hudba alespoň trochu blízká, při příští příležitosti jděte, stojí to za to. Sám jsem nečekal, že to bude až taková morda a o to silnější je to zážitek. Síla materiálu „Sulphur English“ se projevila i v živém provedení. Musím jenom chválit, moc lepších koncertů jsem letos zatím nenavštívil a na tenhle jen tak nezapomenu.


Cave Blind – Sword of Power

Cave Blind - Sword of Power

Země: Česká republika
Žánr: heavy / speed metal
Datum vydání: 7.2.2019
Label: selfrelease

Hrací doba: 34:17

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Cave Blind

Abych řekl pravdu, „Sword of Power“ jsem se rozhodl zrecenzovat a vůbec poslouchat víc z důvodu jakési obskurnosti, než že by se mi to skutečně líbilo nebo mě to přinejmenším zajímalo. Protože když tak nad tím uvažuji, to album se mi vlastně moc nelíbí, a jakmile tohle dopíšu, už si jej nikdy nepustím. Ale v jistém ohledu je divné a hlavně je mi v určitém smyslu sympatický jeho přístup ve formě ortodoxní adorace dřevního metalu.

Můžete si říct, že takových věcí je přece hromada, tak v čem by měl být projekt Cave Blind výjimečný. Skutečně výjimečný asi v ničem, ale jde o to, že tady byl ten zápal pro oldschool metal dotažen do naprosté extrému, takže „Sword of Power“ je zvukově i hudebně dřevnější než dřevní. Výsledkem je zcela zpátečnický heavy / speed metal s občasným závanem black metalu úrovně demosnímků Asgard. Zábavnost nahrávky se navíc prudce zvyšuje, čím horší aparaturu používáte k poslechu.

Jasně, i na slušných reprácích to pořád zní kurevsky neučesaně a barbarsky, ale už se dá slyšet, že v jádru je „Sword of Power“ vlastně taková blbost. Kdyby tahle muzika měla čistou produkci, tak by to byla naprostá píčovina a poslouchat by se to nedalo. Ale ta aura zaostalosti a primitivismu tomu dodává jakýsi zvláštní půvab. Deska je údajně celá natočená na kompaktní fotoaparát, což mi přijde jako naprostý bizár, je-li to pravda, ale nutno dodat, že takhle nějak to fakt působí. Kdybych si měl představit album nahrávané na kompaktní foťák, určitě bych si představil něco takového.

Popis samotné hudby už vesměs proběhl, víc ve „Sword of Power“ není nutné hledat. Prostě zběsilé vzývání oldschoolového metalu a starých metalových bohů. Arci-klišé názvy, archaické, leč v mnohých případech nebezpečně povědomé riffy, sem tam sólo, dokonce i cosi jako pokus o fistuli se najde. Je tam všechno.

Víc než životaschopný počin vnímám „Sword of Power“ jako takovou docela milou kuriozitu. Nepochybně to bylo natočeno s nadšením a fanouškovským zápalem, což si jisté sympatie asi zaslouží, ale na regulérní poslech to dělané fakt není.


Černý kov – Společenství

Cerny kov - Spolecenstvi

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.3.2019
Label: Beyond Eyes

Tracklist:
01. Společenství
02. Noční úsvit
03. Poselství
04. IV
05. Z hlubin duše
06. Hřbitovní
07. Zima (live bonus)

Hrací doba: 38:41

Odkazy:
facebook / bandzone

První pohled (Metacyclosynchrotron):

Když jsem na pražské zastávce turné Inquisition, Revenge, Corpus Christii a The Stone uviděl Infernal Imperator ve složení Infernal Vlad (kytara), Vlad Blasphemer (bicí) a Gothmog Triumphator (vokály), dostalo se mi blackmetalového zážitku, který mnou otřásl. Kapela předčila hvězdy večera pouze pódiovou úpravou, ale nepřeháním, řeknu-li, že něco takového jsem od té doby neviděl. Naneštěstí ani neslyšel, neboť Infernal Imperator prakticky „vydali“ jen jednu jedinou skladbu („Testament“), kterou lze nalézt na kompilačce „Helthrone“.

Poté co jsem pročítal různé internetové a tištěné zdroje ve snaze něco bližšího o Infernal Imperator zjistit, dozvěděl jsem se o spřízněné kapele Černý kov, ve které působili, mimo jiné, oba Vladové. U kamaráda jsem viděl i nějaké DVD, ze kterého si pamatuju koncert Trautenauer 666, a dal bych ruku do ohně, že tam byl i záznam „Nočního úsvitu“, který jsem později nalezl i na YouTube s dalšími videi. Vše, co se dalo o Černém kovu a takzvaném Kruhu souznění duší tehdy vyčíst, mě dost zaujalo, protože pánové přistupují k žánru způsobem mně velice sympatickým. Tedy, že Black Metal se nejen poslouchá, nýbrž cítí a pokud možno i žije.

„Společenství“ může působit jako zcela obyčejná blackmetalová nahrávka českého střihu. Podprodukovaná až levná, striktně tradicionalistická až kýčovitá. Avšak s odstupem času jsem dostatečně přesvědčen, že se na „Společenství“ odehrává něco mnohem hlubšího. Velká část hudby byla složena a nahrána venku, zpravidla během významných dat roku a Černému kovu se podařilo efektivně (!) přetlumočit úžas a niterní tíhu, kterou může člověk cítit při noční procházce lesem, bezcílném putování prvním sněhem za tuhého mrazu apod. Z toho důvodu má „Společenství“ svou náladou blízko k esenciálním titulům severské blackmetalové scény devadesátých let, považuji ale za nutné uvést, že pod pojmem esenciální nemyslím výhradně „nejznámější“. Černý kov by šlo také přirovnat k některým projektům dnes tolik populárních improvizátorů Swartadauþuze a Sira N., avšak s jedním zásadním rozdílem. Dílo Čechoslováků je kvalitativně mnohem konzistentnější.

Hudba na „Společenství“ není moc komplexní, určitě je ale promyšlená. Vždy mám rád, pokud basa hraje výraznou roli, a klávesy, jejichž fandou v tomhle žánru zrovna nejsem, dobarvují hudbu přesně tam, kde to je potřeba (alespoň z mého pohledu). A ještě víc si cením, když je i navzdory úzkému konceptu každý song dostatečně odlišný a výrazný. Na druhou stranu bych dokázal jmenovat aspekty, které účinek desky nijak neposilují, ale snad je úplně logické, přečtete-li si aspoň popisek na Bandcampu či jinde, proč je taková, jaká je.

Cerny kov

Jsem tedy rád, že deska Černého kovu nehnije pár lidem na disku nebo pásce a dostalo se jí dostupného vydání. Určitě nemá cenu z ní dělat jakési převratné zjevení, ale vím, že nejsem sám, na koho aura nahrávky zapůsobila podobně silně. Své dělá už jen to množství riffů, co z hlavy nedokážu vypudit ani po čtvrt roce. Pokud věnujete „Společenství“ svůj čas, doporučuji také prošmejdit alba na Rajčeti, kde se dozvíte o dlouhém procesu skládání a nahrávání vše podstatné. A nakonec to i vypadá, že se Beyond Eyes pozvolna pokouší vydávat i další kapely a projekty členů Kruhu, kteří dali za vznik této desce.


Druhý pohled (H.):

Já osobně nemám ohledně fungování Černého kovu žádné pikantní či přinejmenším zajímavé detaily jako kolega nade mnou, ale „Společenství“ mě zaujalo možná ještě o něco víc než jeho. Deska mi totiž přijde jednoduše skvělá a dost krutě mi uhranula. Krátce po jejím vydání jsem v jednu chvíli prakticky neposlouchal nic jiného a ani nyní, s odstupem času a z drážek černého vinylu, mi nahrávka nepřipadá nijak slabší než během prvních seancí.

Je pravda, že první pohled na obálku „Společenství“ nemusí bez znalosti kontextu a povědomí o tom, kdo za Černým kovem stojí, působit dvakrát důvěryhodně. Už úvodní poslech by měl ale veškeré pochybnosti rozmetat, protože kdo okamžitě nepozná, že tady se hraje nefalšovaná blackmetalová magie, ten je prakticky hluchý. Černý kov je svázán tradicionalismem a úctou k podstatě žánru, což by ostatně mělo plynout už jen z ikonického názvu, ale způsob, jak působivě a autenticky je s charakteristickými atributy black metalu zacházeno, jasně nasvědčuje tomu, že mu členové Černého kovu rozumějí a plně chápou jeho podstatu.

Abych vás ale nezdržoval víc, než je nezbytně nutné, zkusím to zkrátit a řeknu to na plnou hubu. „Společenství“ je prozatím nejlepší česká metalová deska letošního roku, a to dost suverénně a s uctivým náskokem před konkurencí. A dovolím si tvrdit, že kdyby došlo na sestavování all-time žebříčku CZBM, první řadová nahrávka Černého kovu by se umístila dost vysoko. Tenhle materiál se může směle postavit vedle klasik, a kdyby vyšel před třiceti lety, dneska bychom se tomu všichni klaněli a uctívali bychom to stejnou měrou jako „Ritual“ či „Zjevení“. Obzvlášť když ani dnes nejde o nostalgickou retro připomínku dávno zaprášených postupů, nýbrž charismatickou a životaschopnou deskou, kterou byste rozhodně měli slyšet.

Cerny kov


!T.O.O.H.! – Komouš

!T.O.O.H.! - Komouš

Země: Česká republika
Žánr: avantgarde / technical death metal / grind
Datum vydání: 1.5.2019
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Intro – Pak jí ruce svážu
02. Pak jí ruce svážu
03. Outro – Pak jí ruce svážu
04. Intro – Čarovné mlíčí
05. Čarovné mlíčí
06. Outro – Čarovné mlíčí
07. Intro – Poslední hon dcery doktora Hamky
08. Poslední hon dcery doktora Hamky
09. Outro – Poslední hon dcery doktora Hamky
10. Intro – Komouš
11. Komouš
12. Final Outro

Hrací doba: 17:32

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
!T.O.O.H.!

Jen málokterá kapela má tak svojský zvuk jako !T.O.O.H.!. Jejich avantgardně technické deathgrindové cosi těžko hledá konkurenci, a tak si na svém písečku mohou dělat, co se jim zlíbí. „Pod vládou biče“ a „Order and Punishment“, toť jedny z nejlepších opusů vzniklých na našem území. Nelze opomenout ani prvotinu, často neprávem přehlíženou desku „Z vyšší vůle“, která jejich cestu a vyznění odpálila. Originalita a hudební kvalita těchto děl nezůstala bez povšimnutí, ostatně třetí album „Order and Punishment“ vznikalo a vyšlo pod hlavičkou stáje Earache Records. To se ale také začaly objevovat první vážné problémy.

!T.O.O.H.! ukončili svoji činnost dvakrát. Poprvé právě krátce po vydání „Order and Punishment“, kdy se kapela dostala kvůli rozpadu Elitist Records, partnerů Earache, do finančních problémů. O šest let později se vrátili jako duo – tedy bratři Schizoid a Humanoid – z čehož později vzešla nahrávka „Democratic Solution“, proklamovaná jako úplně poslední. Humanoidova paranoidní schizofrenie byla neslučitelná s živým vystupováním a fungování kapely pouze jako studiového projektu pro něj postrádalo smysl. Takže konec podruhé.

Jak čas plynul, zřejmě došlo k přehodnocení celé situace a před dvěma lety bratři Veselí oznámili, že !T.O.O.H.! jsou zpátky. Tedy pouze jako studiový projekt. Nové album bylo plánováno na rok 2018, a to, jak dnes již víme, nevyšlo. Není ale třeba zoufat, protože vyjde snad brzy. Dokonce už má i název – „Free Speech“ – a bude obsahovat dvanáct skladeb. Ochutnávkou toho, co za zvěrstva si tentokrát chlapci připravili, budiž EP „Komouš“.

Při zběžném pohledu na základní informace o „Komoušovi“ se může zdát, že to má na pouhé épéčko nějak moc zářezů. Pravda, je jich tu dvanáct, avšak osm z nich je pouze intry respektive outry k hlavním čtyřem flákům, což je samo o sobě poněkud nestandardní. „Komouš“ vlastně představuje začátek chystaného „Free Speech“ a lze očekávat, že tam už budou jednotlivé části skladeb hozeny do jedné stopy. Je to ale příjemný vtípek, !T.O.O.H.! vlastní. Podobně nestandardní je samozřejmě také hudba, protože přeci jenom jsou to stále, rozpady-nerozpady, nemoci-nenemoci, !T.O.O.H.!.

Po posledním řadovém albu „Democratic Solution“ a sólové tvorbě Jose Veselého (Humanoida) včetně projektu §§ si už nikdo nemohl být dopředu jistý, kam kroky znovuobnovených !T.O.O.H.! povedou. K radosti většiny má však „Komouš“ blíže k původní tvorbě !T.O.O.H.!. Zpět jsou tedy kytarové riffy, živé bicí, melodické sólování i extrémní vokály. Co ale z „Democratic Solution“ zůstalo, jsou podobné postupy ve strukturách písní a rovněž tak používání elektroniky, především v intrech a outrech.

Když se dívám na „Komouše“ s větším odstupem, zařadil bych ho někam na půl cesty mezi původní tvorbu a „Democratic Solution“. !T.O.O.H.! nejdou pouze bezhlavě po oživení starých časů a zavděčení se všem dávným fanouškům. Nebojí se dále pokračovat a vyvíjet to, s čím začali naposledy. Osobně jsem rád, že opět používají klasické nástroje, jelikož to pro mě bylo hlavní překážkou při poslouchání minulé desky. Přeci jenom, riffování, sólování a bubenické eskápady pro mě tvořily onen nezaměnitelný punc !T.O.O.H.!. A samozřejmě také textová stránka, tu ostatně myslím dostatečně ilustruje už výpravná obálka určena titulní skladbě.

TOOH

„Komouše“ tedy lze považovat za návrat těch technických, deathgrindových a zároveň stále vysoce avantgardních !T.O.O.H.!. Avantgarda působí stále velice silně, ale trochu jinak než tomu bylo v minulosti, a to právě díky jistým podobnostem s „Democratic Solution“. Zdejší vály jsou dostatečně chaotické, cirkusácky úchylné předehry a dohry je dělají ještě zvláštnějšími a texty o análních znásilněních, nadpřirozených vlastnostech neznámého mužíka, vraždách čtyř psů i s paničkou a týrání vězňů v uranových dolech pobaví, ale ta esence prvotřídního skladatelství tu přítomna není.

Nejvíce mě baví úvodní „Pak jí ruce svážu“ a „Komouš“. Ony vsuvky mezi písněmi jsem nejprve bral jen co do počtu, ale později poslech začínají i zpříjemňovat, kdy jeté mezihry ještě umocňují už tak perverzní zážitek. V případě „Čarovného mlíčí“ pak seznamují posluchače i s detaily napínavého příběhu. Ani jednu ze čtyř nových skladeb však nelze nějak rovnocenně porovnávat s těmi staršími z předních alb. Nedosahují jejich úrovně, ale osobitost !T.O.O.H.! „Komoušovi“ nechybí, stejně jako tomu bylo v případě „Democratic Solution“. Oproti němu ale „Komouš“ zní i hudebně daleko více jako původní !T.O.O.H.!.

EPčko „Komouš“ přesto vnímám jako dobrou jednohubku k chystané desce. Jestli mělo navnadit na řadovku „Free Speech“ (jakože jasně, že mělo), tak se to u mě zadařilo. Jsem realista, nečekal jsem a ani nečekám další „Pod vládou biče“, nečekal jsem vůbec nic. „Komouš“ mě tak vlastně příjemně překvapil. !T.O.O.H.! nadále znějí naprosto netradičně a opět posouvají svůj zvuk trochu jinam, řekl bych správným směrem.