Archiv štítku: raw black metal

Malevolum – Veritas et violentiam

Malevolum - Veritas et violentiam

Země: Bosna a Hercegovina
Žánr: raw black metal
Datum vydání: únor 2020
Label: Black Gangrene Productions

Tracklist:
Actus Primus:
01. Veritas I
02. Violentiam I

Actus Secundus:
03. Veritas II
04. Violentiam II

Hrací doba: 37:09

Odkazy:

Kdybych uměl chrlit kvalitativně konzistentní články, určitě bych tu častěji psal o bosenském seskupení kapel Black Plague Circle a vydáních spřízněného labelu Black Gangrene Productions. Se svou kadencí můžu být rád, že jsem tu kdysi aspoň zmínil ohavnost jménem Obskuritatem, ale loni odtud například vyšel solidní full-length Sulphuric Night nebo působivá dema Tergum Ambulare a Vrač. První uvedené demo je prostě hnusná, satanská zkurvenost, ale v případě Vrač a jejich „U vječnoj magli života“ vám radím zpozornět, protože ty melodie a atmosféra jsou vynikající! Teď ale bude řeč o nahrávce, která vyšla velice nedávno u Black Gangrene Productions, a i když se jedná o druhé album kapely, já o její existenci ještě před pár týdny netušil.

Názvy Malevolum a „Veritas et violentiam“ smrdí klasicky laxním přístupem metalistů k latině, ale význam je jasný a nic jiného než zlo, nepříjemná pravda o bytí a násilí posluchače nečeká. Nikoliv násilí ve smyslu warmetalových brutalit, ale spíše aspektů a důsledků, které se k němu pojí, tedy strachu, lítosti či zhnusení, i když zde nechybí ani klasická agrese, jež zbavuje rozumu a dodává na síle. Přístup kapely k žánru má do laxnosti také daleko. Hudebně lze Malevolum přirovnat k ortodoxním kapelám z přerodu milénia, případně mladším věcem, které bez avantgardního přístupu obcují s disharmoniemi jako divé; těch by šlo vychrlit určitě spousta, zvláště vzpomeneme-li si, co se dělo ve Francii cca před deseti roky. Jenže já mám opravdu problém uvést, co a koho „Veritas et violentiam“ přesně připomíná. V případě Black Plague Circle, a Malevolum nejsou výjimkou, je rovněž nutné brát v potaz hudební a stylistické dědictví Belkètre a dalších zvratků Les légions noires.

Jistě by šlo nalézt argumenty, proč je „Veritas et violentiam“ obyčejné „raw BM“ album. Pravda, nic převratného se tu opravdu neděje, ale svébytnost a uhrančivé nápady Malevolum nechybí, protože jinak bych v posledních týdnech necítil tak silné nutkání se k „Veritas et violentiam“ vracet i vícekrát za den. Zároveň jsem si ale vědom pasáží, zvláště v druhé půli desky, které ji v delším časovém horizontu nejspíš zlomí vaz, ale uvidíme, co se ještě bude dít. Malevolum u mě totiž bodují v jedné zásadní věci.

„Veritas et violentiam“ je totiž od začátku do konce veskrze negativní album a jeho poslech mi dovedl vícekrát navodit tíhu a zhnusení, jako když jsem si jednoho památného večera četl o zvěrstvech války v Jugošce. Jasné, mluvíme tu o black metalu, žánru, kde je negativita inherentní, ale možná vnímáte tendence i těch jakože satanistických kapel vzhlížet k ďábelskému jako k prostředku vykoupení a povznesení. Tady se nic jako útěcha, spása nebo snad odměna neslibuje. Tedy pokud nejste natolik narušení, abyste si něco takového našli ve shánění obětin pro lačná ústa masového hrobu.

Malevolum

Malevolum jsou jednoznačně určeni těm, pro které je black metal prvořadým žánrem, i když tím nemyslím tupce, co sežerou kdejakou uměle surovou sračku s xeroxovaným obalem. Vysoký standard lze očekávat ve všech ohledech a moc se mi například líbí, jak poslední vydání Black Plague Circle zní. Sice se evidentně jedná o DIY produkci, ale ta má vlastní ksicht, stopy se příliš neslévají a vůbec zvukový háv hudební složce parádně sedí; některé disharmonické linky zní tak hnusně, až jsou nepříjemné! Posluchači tudíž nic nebrání si užívat skvělé basové linky nebo se vcítit do mocných vokálů. Nevím teda, kdo vlastně v Malevolum hraje a řve, ale podobně výtečný přednes šlo například slyšet z nahrávek Arjen a Obskuritatem. Až mi je líto, že tady až na pár slov nerozumím textům.

„Veritas et violentiam“ je objektivně dobře zvládnuté album s několika ukrutnými nápady a pár slabšími místy, jehož největší význam tkví v negativní, zlé atmosféře a ukázkově undergroundovém přístupu ke korunnímu metalovému žánru.


Brånd / Häxenzijrkell – Seis wies sei / Der Totenrijtt

Brånd - Häxenzijrkell - Seis wies sei - Der Totenrijtt

Země: Rakousko / Německo
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 10.1.2020
Label: Amor Fati Productions

Hrací doba: 14:02

Odkazy Brånd:
bandcamp

Odkazy Häxenzijrkell:
web / facebook / bandcamp

Poslech splitka „Seis wies sei / Der Totenrijtt“ byla prakticky povinnost. Na straně A se totiž nachází rakouský projekt Brånd, za nímž stojí VritraKringa. Samotné Kringa sice poslouchám méně, než by si asi zasloužili, ale u Brånd jsem měl pocit, že to bude záležitost přesně podle mého gusta. To něco málo, co jsem letmo poslouchal, mi znělo kurva slibně, takže už chvíli jsem okolo téhle formace kroužil a plánoval jsem zkusit její muziku podrobněji. EP „Urkraft“ z konce loňského roku mi tu zatím leží a čeká na šanci, ale dnes recenzovaný sedmipalec už ignorovat nešel, když se k Brånd na straně B připojují němečtí Häxenzijrkell, jejichž čarodějnický raw black žeru už nějakou dobu. Výsledek rozhodně nezklamal, protože sedmipalec nabízí výtečný materiál od obou zúčastněných skupin.

Začněme s Brånd, jenž se na sedmipalci prezentuje jako ten divnější. „Seis wies sei“ hned na začátku vybalí pořádně ohulenou baskytaru, k níž se záhy přidá neurvalý, možná až trochu punkový black metal se syrovým demáčovým soundem. Navzdory garážovému vyznění je v tom ale cítit charisma, a to nejen díky zastřenému zpívanému vokálu. Postupně se ale skladba uklidňuje a přechází do atmosféričtějších vod. První zvolnění s jedním skvělým zvukovým efektem, na nějž se zanedlouho opět nabalí metalové riffy, je sakra působivé. Po něm „Seis wies sei“ nabízí pošukaný, snad i lehce psychedelický dojezd.

Häxenzijrkell prostřednictvím „Der Totenrijtt“ nijak nepřekvapí, ale to v jejich případě nijak nevadí. Obě kapely spojuje láska k hodně syrovému soundu, Němci však vládnou působivou sabatickou atmosférou, která ani tady nechybí. Přesně to, kvůli čemu jsme si zamilovali nahrávky jako „Des Lasters der Zauberey“ nebo „…von Glut und Wirbelrauch“, nechybí ani tady. Häxenzijrkell jednoduše mají velký talent pracovat s náladou praskajícího ohně uprostřed hlubokých lesů, okolo něhož tančí banda vyznavačů pekelných mocností, aby následně podřízla nebohou oběť pro potěchu všech rohatých démonů. Schopnost navodit trans nebyla téhle kapele cizí již od raných počinů a „Der Totenrijtt“ to opětovně stvrzuje. Tady ani žádný progres není třeba, protože o moc lépe to už nejde.

Dál to asi není třeba rozpitvávat. „Seis wies sei / Der Totenrijtt“ je výstavní sedmipalec, jehož obě strany za hřích stojí. Povinnost vlastnit.


Vothana – Không Bao Giờ Nộp / Never to Submit

Vothana - Khong Bao Gio Nop / Never to Submit

Země: Vietnam / USA
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 18.4.2019
Label: Darker Than Black Records / Darkness Attack Records

Tracklist:
01. Death Before Dishonour
02. Sau Khi Khói Tan / After the Smoke Dissipates
03. Trong Chiến Thắng Hay Trong Cái Chết / In Victory or in Death
04. Tớ Quốc. Danh Dự. Trách Nhiệm / Fatherland. Honour. Duty
05. Không Bao Giờ Nộp / Never to Submit
06. Vinh Quang / Glory
07. Nghe Tiếng Còi Báo / Hear the Sirens Echo

Hrací doba: 69:25

Odkazy:

Raw black metal z Vietnamu člověk asi nepotkává každý den, takže už jen z tohohle důvodu bude zajímavé si zde kapelu jako Vothana představit. I když je možné, že mi to „z Vietnamu“ bude někdo rozporovat. Všechny texty a většinou i názvy nahrávek / skladeb jsou sice vietnamsky a Lord Vô Thần Nebulah, hlavní předák Vothana, pochází z Vietnamu, avšak aktuálně přebývá ve Spojených státech amerických. Někdo by tedy mohl Vothana vnímat spíše jako americkou skupinu. To už ponechám na vašem vlastním uvážení.

Nelze nicméně rozporovat, že vietnamské kořeny jsou tu dost cítit, ať už kvůli jazyku použitém pro texty, textové tématice (vedle standardního anti-náboženského postoje se lyrika věnuje i vietnamské historii) nebo názvům. To samé už nicméně nejde tvrdit o hudební stránce věci, protože tady je produkce Vothana relativně standardní. Což může jeden chápat jako promarněnou příležitost na stvoření originálně znějící záležitosti – a osobně bych takovému dojmu určitě rozuměl.

Na druhou stranu je ovšem svým způsobem i sympatické, že se Lord Vô Thần Nebulah ani nesnaží o takhle jednoduše se nabízející koncept (něco se objeví prakticky jen v krátkém intru „Death Before Dishonour“ a v krátkém outru „Nghe Tiếng Còi Báo / Hear the Sirens Echo“, což je na bezmála sedmdesátiminutové nahrávce úplné nic) a radši dává přednost žánrové ortodoxnosti a věrnosti stylovým kořenům.

Většině z vás to asi nebude na první pohled znít jako něco chvályhodného, protože vás zcela logicky napadne, jestli k tomu milionu worship-kapel fakt potřebujeme ještě další. U Vothana mám nicméně dojem, že se nejedná o pouhou pózu a tupé následování žánrových dogmat, nýbrž upřímné přesvědčení a životní filozofii. O tom svědčí i manifest uvnitř „Không Bao Giờ Nộp / Never to Submit“ odsuzující komercializaci či snahu o posun hodnot black metalu a tvrdící, že skutečný black metal nemá uspokojovat ani bavit, nemá se zajímat o úspěch, slávu či finanční zisk a vždy by měl být netolerantní.

O tom, že se nejedná jen o plané pindy, svědčí hned několik skutečností. Vznik Vothana se datuje až do roku 2003, přičemž první dlouhohrající deskou je právě až letošní „Không Bao Giờ Nộp / Never to Submit“. Předcházela jí dlouhá éra vydávání kazetových demosnímků nebo maximálně sedmipalcových ípek, obojí ve velmi omezených nákladech, což jasně ukazuje, že snaha o zviditelnění nebo snaha prorazit pro Vothana nikdy nebyla na pořadu dne. O kompletní ignoraci sociálních sítí a obecně webové prezentace snad ani nemá cenu hovořit.

Přístup sám o sobě nicméně nezaručuje také kvalitní hudební výsledek. „Không Bao Giờ Nộp / Never to Submit“, které jen tak mimochodem prozatím vyšlo pouze na LP a MC, své nedostatky určitě má. Desku lze po tolika letech chápat jako definitivní manifest Vothana nejen díky zmiňovanému textu, ale celkově, jako monument toho, o čem svět téhle skupiny je. Proto lze rozumět rozmáchlosti alba.

Vothana

Přesto je sedmdesát minut syrového a ve své podstatě neinvenčního black metalu příliš, a to i pro posluchače, který se v raw black metalu vyžívá. Dovolím si tvrdit, že tahle odnož černého kovu mě oslovuje, ale i tak mi „Không Bao Giờ Nộp / Never to Submit“ přijde hrozivě dlouhé. Určitě jsem zvládnul sjet nahrávku na jeden zátah celou, a to nejednou, ale nemohu tvrdit, že bych jí vždy celou vnímal a dokázal jí věnovat pozornost. Ani nemluvě o tom, že veškeré skladby mezi sebou dost splývají.

To všechno ale plyne z jediné věci, a sice že muzika Vothana prostě není žádná extrémní síla. Řekl bych, že nabízený materiál je maximálně lehce nad průměrem, výš ani omylem. A to jak kvalitou, tak i svým vyzněním, poněvadž „Không Bao Giờ Nộp / Never to Submit“ neexceluje ani atmosférou, ani agresí. Ještě první čtyři písně na stranách A a B znějí poměrně slušně (ačkoliv netvrdím, že by byly v celé své délce nějak úžasné), ale druhý vinyl už se mi zdá výrazně horší a songy jako „Vinh Quang / Glory“ či „Nghe Tiếng Còi Báo / Hear the Sirens Echo“ (paradoxně dva nejdelší z celého alba) obsahují i vyloženě slabé a mdlé pasáže.

Nechci na „Không Bao Giờ Nộp / Never to Submit“ nakydat zbytečně moc špíny, protože pohoršení nebo odpor si Vothana určitě nezaslouží. Přístup je mi sympatický, poslouchat se to určitě dá a vlastně to bylo i zajímavé slyšet. Moje sdělení je, že se tu prostě v jádru neodehrává nic zvláštního a na elitu raw black metalu hodně schází. Jméno si pamatovat asi budu, ale vracet se rozhodně nehodlám.


Black Cilice – Transfixion of Spirits

Black Cilice - Transfixion of Spirits

Země: Portugalsko
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 6.9.2019
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Darkness and Fog
02. Maze of Spirits
03. Outerbody Incarnation
04. Revelations

Hrací doba: 36:30

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Portugalský raw black metal je na vzestupu a Black Cilice patří k jeho čelním představitelům. Nemůžu sice tvrdit, že bych měl z tvorby tohohle projektu pečlivě naposlouchané úplně všechno do posledního demosnímku a posledního splitka, ale řadové desky mám myslím docela rozumně najeté, což mi stačí k tomu, abych Black Cilice řadil ke svým oblíbencům. Doposud mě ani jedno album téhle jihoevropské syrovosti nezklamalo, tudíž nebylo co řešit a na pátou velkou fošnu „Transfixion of Spirits“ jsem se těšil jak panic na první šukačku.

O tom, že se z Black Cilice stává docela pojem, svědčí i zběsilá rychlost, s jakou se prodávají vinyly „Transfixion of Spirits“. První pressing v černé barvě zmizel během jediné hodiny a druhý na bílém asfaltu se v e-shopu Iron Bonehead neohřál o moc déle. Nicméně skutečnost, že druhý se na shopu objevil ihned po vyprodání prvního a třetí se objevil ihned po vyprodání druhého, jasně svědčí o tom, že to stejně všechno nechali vylisovat najednou a jen se tu ždímá sběratelská vášeň.

Pojďme nicméně k samotné nahrávce. Nejprve bych si dovolil pohovořit o zvukové stránce, protože právě v tomto ohledu je vývoj Black Cilice nejpatrnější. Od dob debutové řadovky „A Corpse, A Temple“ (2011) se sound kapely výrazně posunul. Prvotina svého času nabízela hrubozrnný binec, který se blížil skoro až k noisu, jaký to byl kanál. Následující dvě desky „Summoning the Night“ (2013) a „Mysteries“ (2015) rovněž sázely na velice syrové mrazivé pojetí.

Již na předešlém počinu „Banished from Time“ byl nicméně cítit odklon od ortodoxní syrovosti a příklon k atmosféricky zastřenému zvuku. „Transfixion of Spirits“ tento směr dotahuje ještě o kousek dále, a přestože se z hlediska metalového mainstreamu stále jedná o kurevskou špinavost, jakou průměrný posluchač neskousne, v rámci diskografie Black Cilice se jedná o doposud nejčitelnější nahrávku. Předpokládám nicméně, že příznivci katalogu Nuclear Blast k nám moc často nechodí, takže si dovolím prohlásit, že pokud jste „Transfixion of Spirits“ ještě neslyšeli, možná budete s prvním puštěním překvapeni, že novinka zní vlastně docela (a relativně) stravitelně. Přinejmenším já jsem překvapený byl.

Tohle ladění dává ještě víc na odiv jednu složku hudby, již si pozorný posluchač mohl povšimnout už dříve, a to i na nahrávkách, kdy si ještě Černé cilicium rochnilo ve zvukovém marastu: Melodie není sprosté slovo, ani hereze vůči pravověrným pořádkům, a i v raw black metalu má svoje místo. Kytarových vyhrávek je na „Transfixion of Spirits“ hodně a výrazně přispívají k atmosféře alba, jako se tomu děje kupříkladu v „Revelations“. Když si ale vezmete „Maze of Spirits“, tak to už je v jisté míře regulérně melodická píseň, jejíž všeobecná extrémnost a nepřístupnost plyne víc z ušpiněného zvuku, chladných monotónních bicích a nelidského ryku. „Outerbody Incarnation“ je na tom podobně.

Black Cilice

To všechno mělo za následek, že jsem „Transfixion of Spirits“ zpočátku považoval trochu za zklamání, protože větší hnus a špína mi vyhovují víc, a skoro jsem si už začínal říkat, jestli i pro Black Cilice nenastal čas, abych jejich nahrávky přestal vyhlížet s nadšením, jako se to stalo už u mnohých jiných skupin. Všeobecný trend postupného „zlepšování“ zvuku totiž neminul ani tuhle portugalskou smečku a zrovna v jejím případě se nejedná o úplně žádoucí jev. Postupně jsem si ale na „Transfixion of Spirits“ přivykl a myslím si, že v jádru se pořád jedná o solidní nahrávku. Přinejmenším „Darkness and Fog“ a „Revelations“ jsou fakt dobré kusy a „Maze of Spirits“„Outerbody Incarnation“ také nepatří k songům, které by urážely můj jemnocit.

Bylo by tedy příkré a tmářské zapírat kvality „Transfixion of Spirits“ a tvrdit, že to album je na piču, protože rozhodně není. Kdo ovšem hledá skutečný akustický jed, toho bezesporu víc uspokojí první tři alba. Kdo chce podobně laděný raw-atmo přístup, pak minulé „Banished from Time“ se mi zdálo působivější. Celkově tedy asi nejméně sugestivní deska Black Cilice. Plus doufám, že zmiňovaný trend zpřístupňování zvuku (byť hodně relativní) nebude do budoucna pokračovat, protože „Transfixion of Spirits“ je tak strop, co jsem ochoten u raw smečky tolerovat.


Voëmmr – O ovnh intot adr mordrb

Voemmr - O ovnh intot adr mordrb

Země: Portugalsko
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 20.4.2019
Label: Harvest of Death

Tracklist:
01. Coecr od doemrz (Part II)
02. Dorbd divn
03. Vin ad mordrb
04. Del ed ovtmn
05. Profvndr
06. Carpatr tzaeb

Hrací doba: 43:48

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Signal Rex

V black metalu není výjimečné, že se několik interpretů srocuje do širšího seskupení formací, které spolu mnohé sdílejí. Většinou lze nalézt podobnost hudební, místní, leckdy mezi sebou sdílejí členy a asi můžeme docela bezpečně prohlásit, že zde panuje i jisté vzájemné porozumění po stránce myšlenkové.

Nejznámějším takovým seskupením bude nepochybně parta lidí, která se začátkem devadesátých let scházela ve sklepě hudebního obchodu Helvete, jejž vlastnil Euronymous, protože právě zde se psala jedna z nejvýraznějších kapitol blackmetalového žánru. Opomenout ale jistě nelze ani francouzské Les légions noires. Jistý věhlas má v současné době také Black Twilight Circle v čele s formacemi jako Volahn, Arizmenda či Blue Hummingbird on the Left. Podobný okruh bychom mohli vidět i v provázané islandské mini-scéně okolo skupin jako Misþyrming nebo Naðra, ačkoli tito se navenek jakožto ucelená entita neprezentují.

Podobné koalice můžeme nalézt i v Portugalsku, odkud v posledních letech proudí silná raw-blackmetalová vlna. V Black Circle najdeme spřízněné smečky Vetala, Mons veneris, Irae, Decrepitude a Rainha cólera. Do „konkurenčního“ Aldebaran Circle pak patří Ordem satânica, Trono além morte, Occelensbrigg, Mallitiae, Degredo, Espírito Aldebaran, Nox insultum a Voëmmr, přičemž jsou to ti posledně jmenovaní, jimž se dnes budeme věnovat podrobněji.

Projekt Voëmmr v minulosti vydal řadovku „Nox maledictus“, jedno demo a splitko s americkou formací Sanguine Relic. Letošní „O ovnh intot adr mordrb“ je tedy druhým dlouhohrajícím počinem a o jeho vydání se dle očekávání postarali Harvest of Death, pod jejichž křídly kapely z Aldebaran Circle vycházejí dost běžně, tudíž lze předpokládat, že určitá provázanost zde bude i tímhle směrem.

Hudební a zvukový rámec „O ovnh intot adr mordrb“ vám je asi dopředu jasný. Však co byste chtěli analyzovat na raw black metalu, hm? Někoho to může překvapit, ale něco se přece jenom najde. Stačí kupříkladu srovnat s letos recenzovaným chlívkem Vetala a ten obrovský rozdíl uslyšíte okamžitě, přestože obě kapely drhnou syrový portugalský black metal. Produkce Voëmmr není punkový kanál, kde bicí znějí jak třískání do hrnců, zdejší podání raw black metalu je vznešenější, víc elitářské a jednoznačně zaměřené na atmosféru.

Tomu odpovídá sound, jenž oné kýžené syrovosti dosahuje pomocí zastřenosti a mlhavosti, jako kdyby všechny nástroje hrály jakoby „pod dekou“. Velkou měrou k vyznění „O ovnh intot adr mordrb“ přispívají také klávesy, které sice nikdy nepřevezmou hlavní slovo, ale jemná ambientní linka v pozadí dokresluje náladu mnohem větší část hrací doby, než by se na první letmý poslech mohlo zdát. Ani kompozičně byste od „O ovnh intot adr mordrb“ neměli očekávat vyloženou neurvalost, zběsilost či snad primitivismus. Čistě skladatelsky jsou písně vlastně relativně čitelné, což ale nechává prostor pro vytvoření silných a zapamatovatelných momentů. A ty tu jsou, ne že ne.

Mohlo by se tedy zdát, že nejextrémnějšími prvky „O ovnh intot adr mordrb“ jsou vřískavý vokál a zahuhlaný sound, přičemž minimálně ten druhý ještě není dotažen do nejvyššího extrému, jaký lze na slyšitelné části zvukového spektra vyloudit. Není to ale špatně. Ze všeho nejdůležitější je, zdali nahrávka dokáže zapůsobit a vyvolat nějaké pocity, a v tomto ohledu „O ovnh intot adr mordrb“ nestrádá, protože sugestivnost tomuto počinu nepochybně nechybí. Není tedy třeba prahnout po extrému pro extrém, k tomu ostatně můžete nalézt ještě vhodnější žánry než zrovna black metal. Ale to nic nemění na skutečnosti, že druhá řadovka Voëmmr je vysoce povedená záležitost, již by si neměli nechat ujít příznivci atmosférického raw black metalu.