Kharàce - Dakhalè

Kharàce – Dakhalè

Kharàce - Dakhalè

Země: Itálie
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 15.1.2021
Label: Xenoglossy Productions / Ancestral Rites / Cossyra Tapes

Tracklist:
01. Dakhalè
02. Sillùmi
03. Qantarah
04. Sciràfi
05. Kharàce

Hrací doba: 32:44

Odkazy:

Prvním raw black metalem, jejž jsem si v roce 2021 prohnal ušima, se stala deska „Dakhalè“ italského projektu Kharàce. No, a protože nejsem jouda, který potřebuje si nechat všechno pro sebe (ostatně jedním z hlavních důvodů, proč jsem celou tuhle hovadinu začal dělat, bylo právě to, že jsem neměl s kým kecat o muzice, tak jsem to začal blít na internet), rozhodl jsem se vás s touhle slastnou novinkou také obeznámit.

„Dakhalè“ pro Kharàce znamená první nahrávku vůbec, takže tady nemáme moc o čem povídat. Zkusme tedy sestavu. Za skupinou stojí Marchosias, jehož dále můžete najít za bicími v Gelkhammar, což je další raw black metal z Itálie. Tentokrát se nicméně jedná o klasickou kapelu s tříčlennou sestavu. Debutové album „The Sword of Gelfiser“ vyšlo v listopadu loňského roku. Jistě nebude náhoda, že „Dakhalè“„The Sword of Gelfiser“ zaštítila navlas stejná sestava labelů – digitální distribuce oběma počinům zajišťují Xenoglossy Productions a Ancestral Rites, audiokazeta vyšla u Cossyra Tapes.

Když má někdo dva raw black projekty, tak se samozřejmě nabízí otázka, nakolik se od sebe liší. Pokud by si totiž obě formace byly podobné jak vejce vejci a jediný rozdíl tkvěl v tom, že Kharàce si Marchosias dělá sólově, tak by to samozřejmě nebylo úplně dobré znamení.

Rozdíl v přístupu obou kapel je nicméně zjevný na první poslech. Na „The Sword of Gelfiser“ najdete výpravnější a čitelnější pojetí raw black metalu s jasně nalajnovanými melodiemi. Kharàce oproti tomu představuje výrazně zatuchlejší a zvukově ohavnější verzi subžánru, která se obejde bez výraznějších záchytných bodů, za něž na debutu Gelkhammar platily zmiňované melodie.

Na „Dakhalè“ se najde jediný melodičtější kus, a sice závěrečná „Kharàce“, jež ovšem z celkového ladění nahrávky docela vybočuje. Což nutně nemyslím jako pozitivní sdělení, protože její první část mi přijde zbytečně hodná a nijak se mi nelíbí.

Na první poslech zní „Dakhalè“ docela zajímavě a album dokáže nalákat i na výborný obal nebo názvy psané v místním dialektu. Z dlouhodobějšího hlediska ovšem nahrávka strádá a její počáteční lákavost rychle opadá. Záhy se totiž ukáže, že songy typicky stojí na několika málo riffech, které jsou navíc spíš průměrné až běda. Navíc mi přijde, že bicí místy docela nestíhají, což mě trochu překvapuje s ohledem na skutečnost, že Marchosias je primárně bubeník. Tak nebo tak, ze sypaček to dělá jedny z nejméně záživných momentů „Dakhalè“.

Kharàce ve skutečnosti nepochází z pevninské Itálie, nýbrž z malého ostrova Pantelleria ležícím napůl cesty mezi Sicílií a Afrikou. Lokální dialekt byl výrazně ovlivněn arabštinou a právě na arabské vlivy mě trochu lákala i obálka „Dakhalè“. Na finálním album však posluchač musí něco takového hledat pod lupou. Když se budu hodně snažit, dokážu si náznaky představit třeba v „Sillùmi“, ale zůstává otázkou, nakolik tam skutečně jsou a nakolik si je jenom představuji. Pokud by tedy někdo vzhledem ke geografickým skutečnostem doufal v nějakou osobitější atmosféru, nedočká se.

V některých pomalejších pasážích, které staví na opakování riffu a jeho pozvolném vrstvení, působí muzika Kharàce docela ok. Ani v těchto případech se ovšem nebavíme o něčem, co byste potřebovali slyšet. Stejně tak nemůžu zavírat oči nad tím, že deska výrazně těží ze špinavého zvuku. Už takhle se jedná o podprůměr. S čistším soundem by šlo o hluboký podprůměr. Celkově tedy vlastně dost slabota a prakticky neexistuje důvod, proč byste se s tímhle měli obtěžovat.


1 komentář u „Kharàce – Dakhalè“

  1. Je pravda, že dekádu zpět jsem se vyloženě bavil vyhrabáváním neposlouchatelných a špatných věcí, které byly “neúmyslně noise”, resp. udělány podle scénáře “hrajeme fakt na pytel, tak to jednoduše totálně zprasíme a budeme se tvářit UG a raw”. A celkem jsem v tom nacházel masochistický zalíbení. Čím větší srajda, tím větší a navíc legální zmagičení. Pak jsem si ale řekl “Hochu, snad máš trochu vkus” a věnoval se spíš poslechu vlastnoručních nahrávek tkalcovských stavů nebo rámusu MHD. :-D

    Takže tohle mi přijde fakt relativně okay. Na ten první poslech to celkem funguje, ale .. ale. Druhý poslech bych tomu dneska nedal, před lety možná tak poslechy tři a ještě bych si u nich musel zahrozit uprostřed sněžné bouře v kopcích.

    Jinak…” No, a protože nejsem jouda, který potřebuje si nechat všechno pro sebe (ostatně jedním z hlavních důvodů, proč jsem celou tuhle hovadinu začal dělat, bylo právě to, že jsem neměl s kým kecat o muzice, tak jsem to začal blít na internet), rozhodl jsem se vás s touhle slastnou novinkou také obeznámit.”

    Tohle není názor, to je životní filosofie.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.