Archiv štítku: ambient

Bill Laurance, Zabelov Group

Bill Laurance

Datum: 8.4.2017
Místo: Praha, MeetFactory
Účinkující: Bill Laurance, Zabelov Group

Akreditaci poskytl:
Mladí ladí jazz

V neděli 2. dubna odstartoval již osmý ročník mezinárodního festivalu Mladí ladí jazz a ani ne týden poté se představila jeho největší hvězda, Bill Laurance. Ten vystoupil spolu s předkapelou Zabelov Group v sobotu 8. dubna v prostorách bývalé továrny, klubu MeetFactory. Už z názvu festivalu je zřejmé, že se tu cíli především na mladé a dle toho je nastavena také cenová politika vstupenek, kdy se studenti mohou na koncerty dostat za příznivý peníz. Letošním motem celé téhle jazzové mašinérie je „Jazz je nářez!“, takže se pojďme podívat, jaký že nářez nás to v sobotu potkal.

Už při cestě do klubu bylo možné potkat natěšené zájemce a pod zavěšenými auty Davida Černého se tvořil stále delší had diváků. Koncert měl začít ve 20:00, ale jak už to tak bývá, bylo zpoždění, zhruba půlhodinové, tedy nic hrozného. Alespoň se mohla většina čekatelů před vstupem dostat dovnitř. V sále přítomný moderátor o půl deváté představil bělorusko-českou dvojici Zabelov Group a večer mohl začít. Onu dvojici tvoří akordeonista Roman Zabelov a bubeník Jan Šikl. Jejich vystoupení sázelo především na atmosféru. Hudbu, kterou tato dvojice tvořila, lze označit z velké části za ambientní, experimentující se zvuky a hodně náladovou. Zkrátka bylo zapotřebí se na jejich minimalistické vyznění správně naladit. Jedna z písní například byla variací na soundtrack k němému filmu Alfreda Hitchcocka. Nejednalo se o jazzové onanie v podobě hráčských výkonů, ale o postupnou gradaci jednotlivých skladeb, které v určitých okamžicích vybuchovaly a následně zase zalézaly do klidnějších poloh s cílem strhnout posluchače. I za pomoci abstraktního vokálu, elektroniky a různých efektů se jim to občas dařilo obstojně, jindy však o něco méně. Výslednému dojmu nenapomáhal ani neustálý ruch (kecání) publika, který zkrátka toto niterné vystoupení často přehlušoval. Nevím, jak moc se kapele podařilo prostory klubu správně nažhavit na hlavní hvězdu večera, ale na Zabelov Group bylo vidět, že si koncert užívají a především pak byli rádi za docela početné publikum.

S pomalým houstnutím davu v sále bylo jasné, že se blíží hlavní představení večera a k radosti všech přítomných k němu po krátké pauze s přípravou pódia došlo. Klavírista Bill Laurance, doprovázený basistou Chrisem Hysonem a bubeníkem Joshuou Blackmorem, se ihned na začátku překvapeně podivil, kolik stojících lidí v sále vidí, a tak na úvod prohlásil, že dnes zvolí rock’n’rollový set. Troufám si tvrdit, že těmito drobnými poznámkami si publikum velice rychle získal na svou stranu. A když to trio podpořilo také bezchybnými muzikantskými výkony, nebylo co řešit. Hudebníci to mají v rukou skutečně od pánaboha, a když se řekne jazz, ještě přesněji moderní jazz, takhle nějak bych si ho představoval.

Důležité je, že ve svých kompozicích borci nijak nepřeháněli, a přestože tu a tam každý dostal svůj prostor, aby předvedl své umění v podobě sóla či kratší improvizace, celé to drželo pohromadě jako celek, což je rozhodně příjemné. Kapela také sázela na tvorbu atmosféry, avšak k jejímu vytvoření se dostávala za pomoci své zručnosti bez jakýchkoliv přídavných efektů navíc. Velice sympatické bylo také rozpoznání publika, kdy aplaudovat, jásat a kdy se naopak neprojevovat a nechat kapelu dohrát i tiché party. I když samozřejmě, občas to nevyšlo a někdo se utleskl o něco dříve.

Bill Laurance navíc každou skladbu uvedl a náležitě představil, takže když například sdělil, že následující píseň složil ve Francii za pozorování západu slunce, a vy jste si poté při poslechu vše podle jeho slov představovali a ono to fakt fungovalo, mělo to něco navíc do sebe. Vůbec jeho kontakt s publikem je kapitola sama pro sebe. Dlouho jsem neviděl, aby tenhle vztah tak moc fungoval. Zejména jeho průpovídky a chvála na publikum měly skvělý ohlas. Jasně, říká to asi každý večer, ale člověk mu to věřil. Neodpustil si ani komentář k politice Velké Británie, ale naštěstí se v tom nepatlal příliš dlouho. Jeho projev častokrát doplnil výkřikem někdo z publika, naštěstí trefným výkřikem, a tak v sále MeetFactory panovalo skutečně příjemné ovzduší. Všichni tři jsou navíc sympaťáci od pohledu, což je další velké plus.

Na stávajícím turné se Laurance věnuje pouze své sólové tvorbě a věci natočené s domovskou kapelou Snarky Puppy vynechává. Prostor tak dostaly „Time to Run“, „Swag Times“ nebo „Aftersun“. Těžko vypíchnout nějaký extra moment, který by všemu kraloval. Přestože se občas sklouzlo do trochu zdlouhavých pasáží, vysoko nastavení laťka se tu nepodlézala. Po odehrání celého setu samozřejmě došlo na vytleskávání přídavku, k němuž došlo v podobě jedné skladby. Poté celá kapela udělala několik selfíček na Instagramy a Facebooky a všichni zúčastnění se začali pomalu a spokojeně rozcházet. Ti vytrvalejší vydrželi ještě na afterparty.

Mladí ladí jazz

Myslím, že si festival Mladí ladí jazz nemohl přát lepšího headlinera, jelikož jestli Bill Laurance nemá přilákat mladé posluchačstvo k jazzu, pak už asi nikdo. Působí skromně, lidsky, přestože skutečně umí a je mimo jiné ověnčený třemi cenami Grammy. Minimálně naživo se mu daří v lidech zájem o jazz vzbudit, já jsem toho jasným důkazem, přestože nejsem nijak pravidelným posluchačem tohoto žánru, téměř dvou hodinový koncert jsem si užil a mohu na vystoupení vzpomínat jenom v dobrém.


The Necks – Unfold

The Necks - Unfold

Země: Austrálie
Žánr: avantgarde jazz
Datum vydání: 10.2.2017
Label: Ideologic Organ

Tracklist:
01. Rise
02. Overhear
03. Blue Mountain
04. Timepiece

Hrací doba: 74:35

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Rest jménem The Necks mě provází od dob, kdy vytryskl můj zájem o nekonvenční jazzové vyjádření. Se snahou pochopit, oč běží, jsem se entusiasticky pustil již do minulé řadovky. Říkala si „Vertigo“ a dávala mi svou neuspořádaností natolik zabrat, že jsem po tuhém boji musel přiznat porážku. Australanům i sobě jsem však slíbil návrat. Touha pochopit a s potěšením se přisát nadále hořela, s jedinými otázkami kdy a jak znova. Odpověď na kdy mám už nyní – „Unfold“ tu je letos; v případě jak se pokusím o postupné rozkrytí.

Plátkem jazzovým nejsme, a proto bych si dovolil malé historické okénko pro obeznámení. Je tomu letos třicet let, kdy se pianista Chris Abrahams, perkusista Tony Buck a kontrabasista Lloyd Swanton dali dohromady a tuhle hromadu následně zaštítili názvem The Necks. Dva roky nato byla první dlouhohrající práce na světě, jmenovala se „Sex“. Po debutových avantgardně jazzových orgiích poté pravidelně přicházely další, ob rok dva tři, třebaže už s názvy vzrušivými poněkud jinak. K aktuálnímu bodu, dost těžko však ke konečné, došli Australané v totožné sestavě, za zvuků více než desítky řadových alb a pokoncertních aplausů. Ty neradno vynechávat, ze spontaneity těžící The Necks odkrývají svou sílu údajně až naživo. Než se o tom v květnu budeme moci přesvědčit, přijměte prosím několik slov ohledně vydatného studiového předkrmu.

Jakkoli to zní vágně, zásadním elementem – s prostředky improvizace silně pracujícího – „Unfold“ je nástrojová symbióza, nemožnost najít vůdčí roli nebo poddaného. Chvilkové sólo i nepatrně hlasitější vůdcovství jednoho z nástrojů by narušilo klíč, pomocí jehož prostředků The Necks album budují. Není ani jistiny perkusí a basy, ani melodičnosti klávesové hry. Vše je melodie i rytmus zároveň. Nástroje nepůsobí individualisticky, bavíme se o jednolitém hlasu, na němž pro kvalitu vylouděného tónu nezištně spolupracují plíce, bránice, hrtan.

Svět The Necks plyne bez zastavení, proud hudby se neúnavně valí, některé z linek nenápadně vyskočí, jiné se zase rozhodnou vytratit. Důsledkem je naprostá kompaktnost sdělení i přirozená návaznost, jako by to měly jednotlivé nástroje odjakživa v popisu práce. Zapomeňme na výkyvy, akcentování výrazných momentů, na chytlavost, ani tu náznakovou. Zřejmým gró je naprostý opak, permanentně tekoucí dění. První, třetí i čtyřicátá sekunda (minuta) nevyčnívá, zároveň ji však nelze přehlížet. Stěží lze poukázat na chytlavost, byť jen nepatrný náznak, melodičnosti ani refrénům „Unfold“ nepřeje, naproti tomu prosazuje bytostnou repetitivnost.

Tok – až k ambientu tíhnoucí – řeky podporuje neustálý přísun nosných myšlenek a neoposlouchatelné variace motivů, které se přerývají s lehkostí a omračující samozřejmostí po celou hodinu a čtvrt. A ta atmosféra. Stačí pohlédnout na obal a sajeme. Jsme ve hře odstínů, příjemného zamšela až tajemna. Zajati ve vrstvách, svědky křížení horizontů, houstnoucích mlh a dramatických tlaků.

Předchozí řádky doufám odhalily mnohé. Implicitně možná též to, že nejde o hudbu lehce poslouchatelnou, připravenou pro okamžité vychutnání. The Necks naopak bez ostychu tvoří nepřístupně, nač nějaké ohledy na okolí. Receptem na společnou lebedu je soustředěný poslech a trocha obrnění se vůči prvotnímu šoku, alespoň pro případ, že jste doposud netknutí. Odměnou vám bude dechberoucně organický celek, monolit, proud nevysychající svobody.


Апорєа – На рєкахъ Вавл҃нскыхъ

Aporea - Na rekah Vavilonskih

Země: Jugoslávie (Makedonie)
Žánr: religious / ambient / neofolk / atmospheric / experimental
Datum vydání: 19.3.2017
Label: AnnapurnA
Původní vydání: 1988, selfrelease

Tracklist:
01. Ѕвѣздо, Ѩвлѩющаѩ солнцє
02. Бєсѣда при Въходє въ Їєрꙋсалимє: Лꙋка 19
03. Мѵръ прєждє рождєства
04. На рєкахъ Вавилонскыхъ: Пс. 137
05. Кондак на Св. Прохор Пчинс҃ки

Hrací doba: 20:03

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Ordo MCM

V dnešní recenzi si povíme o jednom velmi dobře skrytém, ale o to hodnotnějším klenotu. Nebudu tvrdit, že se jedná o záležitost, kterou byste měli všichni slyšet, to v žádném případě. Tím samozřejmě nenaznačuji, že by zde bylo něco špatně, pouze říkám, že ne všichni jsou schopni takovou hudbu pochopit a ocenit a že zdaleka ne všichni si něco takového zaslouží poslouchat.

„На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“ toho v sobě skrývá o trochu víc než jen vlastní zvukovou stopu a Апорєа je vlastně o trochu víc než jen další obyčejná zapadlá hudební skupina. Abychom alespoň povrchně porozuměli (nebudu vás lakovat – sám tomu ani zdaleka nerozumím opravdu plně) všem aspektům počinu, bude nutno se trochu zavrtat v okolnostech a historii. Nicméně slibuji, že dnes to nebude klasická nudná omáčka a balast, ale docela zajímavé povídání.

Počátky Апорєа se táhnout až do hloubi 80. let a musíme se za nimi vydat na industriální / experimentální scénu někdejší Jugoslávie, konkrétně na území dnešního státu Makedonie. Апорєа – někdy též známá jako Апокрифна реалност, ale nedokážu odlišit, kdy a za jakých okolností byl ten který název používán – není ani tak skupina, jako spíš jakýsi volný kolektiv umělců. Ten se skládal z určitého hlavního jádra, jehož součástí a jakýmsi duchovním vůdcem byl i kněz makedonské pravoslavné církve, a dalších okolních lidí, mezi nimiž nebyli pouze hudebníci, ale také malíři či kaligrafové.

Činnost kolektivu zasahovala hned do několika kulturních odvětví a zahrnovala umělecké instalace a výstavy, vlastní fanzine, knihu a hudbu. Nicméně kvantita nebyla na prvním místě a ode všeho vzniklo vesměs jedno dílo, a to včetně té muzikální stránky. Tímto jediným počinem je právě „На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“, kteréžto vyšlo v roce 1988 na audiokazetě v nevalné kvalitě a nevalném nákladu. Přesto se tato silně atmosférická dvacetiminutovka dochovala až do dnešních dnů, kdy byla konečně opětovně vynesena na světlo a vydána firmou AnnapurnA na CD i LP.

Stejně tak se dochovala i kniha, nicméně ke smůle nás všech, pro normálního smrtelníka není šance si ji přečíst. Veškeré materiály totiž byly vytvořeny v církevní slovanštině, ale do zápisu cyrilicí jsou dle všeho ještě nějak vmíchána pravidla řecké abecedy. To ovšem nedokážu nijak posoudit, protože takové vzdělání v oblasti jazyků vskutku nemám. Nicméně to vše jen přidává neopakovatelné auře, jaká se kolem Апорєа prostírá. A navíc i bez možnosti přečtení slov je ze samotné hudební produkce jasně cítit, že se kolektiv zabýval spirituální a duchovní stránkou slovanství.

Přesně tohle, co jsem řekl na konci předchozí věty, je z „На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“ cítit skutečně silně – a pochopili byste to, i kdybyste nic z výše napsaného nečetli. Už dlouho jsem nenarazil na nahrávku, z níž by tak sálala sakrální atmosféra jako odsud, ale to chápejte v tom nejlepším možném slova smyslu. Když to řeknu trochu hloupě a s jistou dávkou nadsázky, tak Апорєа je záležitost, vedle níž může jít Batushka akorát tak s hanbou do kouta. To ale berte jen jako takové nevinné odlehčení textu, poněvadž jinak na „На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“ nic humorného není. Jedná se o hluboce působivou akustickou seanci, jejíž síla je skutečně natolik velká, aby posluchače zasáhla.

Aporea - Na rekah Vavilonskih

Hudebně jde o minimalističtější experimentální záležitost se spirituálním podtextem, který jen umocňují náboženské chóry. Skladby jako „Ѕвѣздо, Ѩвлѩющаѩ солнцє“, „На рєкахъ Вавилонскыхъ: Пс. 137“ nebo „Кондак на Св. Прохор Пчинс҃ки“ jsou skutečně působivé a mají hloubku, která prostě musí potěšit všechny, kdo v hudbě hledají něco víc než jen pouhou zábavu či rozptýlení. Zde je onen duchovní rozměr hmatatelný a uvěřitelný. Nenechte se ovšem zmýlit, i obě nejmenované stopy jsou víc než jen obyčejnými písničkami. Celá dvacetiminutovka je vysoce atmosférická, hypnotická a svým způsobem – už by to mělo zaznít – výjimečná.

„На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“ je rozhodně neobyčejným počinem, a to nejen optikou doby, v níž vznikl. Před téměř třiceti lety byl v Makedonii jednoduše nahrán malý poklad a je moc dobře, že byl nyní vynesen na světlo reedičním vydáním, takže se k němu může dostat i obyčejný smrtelník. Věřte, že na nahrávky takového formátu se nenaráží každý den.

Aporea - Na rekah Vavilonskih

Апорєа / Апокрифна реалност za sebou nezanechali mnoho materiálu a jejich činnost vlastně nebyla nijak rozsáhlá. Nikdy nevystoupili živě, a jak již padlo, „На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“ je jediným dokumentem jejich hudebního počínání. Přesto se jedná o dvacet minut, jejichž hodnota je vyšší než celá tvorba mnohých jiných a kvantitativně plodnějších skupin.

Seskupení dle dostupných pramenů zaniklo nejspíše v roce 1988. Dva členové tvůrčího jádra, Goran Trajkoski a Zoran Spasovski, o pár let později založili kapelu Anastasia (někdy též Анастасиїа či Анастасија), jejíž tvorba má se stylem Апорєа cosi společného a také si hraje s etnickými motivy. A přestože už se zdaleka nejedná o tak obskurní záležitost jako „На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“, vaše další kroky by měly směřovat právě sem, bude-li vaše zaujetí Апорєа stejně velké jako moje.

Aporea - Na rekah Vavilonskih

Nutno říct, že jsem povídání o historii a okolnostech audiokazety odvyprávěl velice stručně a vágně. Pokud máte zájem o podrobnější a zasvěcenější pohled, neváhejte následovat tento odkaz, na němž vedle rozsáhlého (a řekl bych, že jediného skutečně uceleného o tomto počinu) povídání najdete i odkaz ke stažení ripu původní kazety a naskenovanou knihu, jež také stojí za vidění, i když jí nebudete rozumět ani slovo.


Earthen Sea – An Act of Love

Earthen Sea - An Act of Love

Země: USA
Žánr: ambient / psychedelic electronica / ambient techno
Datum vydání: 17.2.2017
Label: Kranky

Tracklist:
01. The Present Mist
02. About That Time
03. Delicately in the Sunlight
04. Apparent Lushness
05. Exuberant Burning
06. Above the Clouds
07. The Flats 1975
08. Also an Act of Love

Hrací doba: 38:26

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Jacob Long dle hustého plnovousu vypadá jako ukázkový produkt hipsterského rádoby hnutí, ale generický post-rock se zvonivými kytárečkami od něj očekávat nemusíte. Muzika, jakou tvoří v rámci svého osobního projektu Earthen Sea, je totiž mnohem zajímavější. Přinejmenším letošní album „An Act of Love“ dostatečně potvrzuje, že tahle záležitost za pozornost stojí.

Už jen label Kranky, který je pod „An Act of Love“ podepsaný jakožto vydavatel, rámcově trochu napovídá, co by se na albu mohlo odehrávat. Dle očekávání se jedná o elektroniku klidnějšího rázu – nečekejte žádnou taneční záležitost, spíše se připravte na atmosférickou poslechovku. Sluchátka, tma a chuť se ponořit do hlubin zvuků i myšlenek, však to jistě znáte. Je-li pro vás taková představa lákavá, pak neváhejte a čtěte dál, abyste zjistili, zdali vás „An Act of Love“ může skutečně zajímat.

Earthen Sea má na novince vlastně dvě tváře. Tou první je čistokrevný náladotvorný ambient. Na jednu se formálně jedná o minimalismus až do morku kostí, přesto deska v téhle poloze nepostrádá hloubku. Je to přesně ten případ, kdy mají ambientní tóny další rozměr a nejedná se jen o prázdné šolíchání po povrchu, které si na nějakou atmosféru pouze hraje. Těžko se ten pocit popisuje, možná je to vnímání do jisté (jak velké?) míry subjektivní, ale pro mě osobně to tam na „An Act of Love“ je. A vzhledem k tomu, že právě tento pocit, že se za rozvážnými klávesovými tóny skrývá něco víc, je na podobně laděném ambientu tím hlavním (alespoň tedy dle mého skromného názoru), jsem spokojen. Skladby „The Present Mist“, „Delicately in the Sunlight“, „Apparent Lushness“, „Also an Act of Love“ a nakonec i „Above the Clouds“, ačkoliv je poslední jmenovaná kraťoučká a vesměs jde jen o intermezzo, mě baví a i navzdory tomu, jak málo se tam toho papírově děje, se při poslechu nenudím.

Asi lze očekávat, že písně, jejichž názvy ve výčtu v předešlém odstavci nezazněly, tedy „About That Time“, „Exuberant Burning“ a „The Flats 1975“, představují tu druhou tvář „An Act of Love“. A ta je jaká? O něco výraznější a rytmičtější než okolní minimalismus – a snad právě z toho důvodu vám z prvního poslechu (prvních poslechů?) v paměti utkví právě ona. Bavíme se o psychedelické elektronice, s přivřenýma očima bychom to klidně mohli nazvat také jemným technem. Než abychom se ale párali s vycizelovanou a terminologicky přesnou žánrovou definicí, bude užitečnější, když vám prozradím, že tyto kompozice stojí na subtilním monotónním beatu, okolo něhož se budují další melodické motivy. Asi je pravda, že tyto linky mají mnohdy dost blízko tomu, co se děje v čistě ambientní části „An Act of Love“, nicméně díky přítomnosti jasně nalinkované rytmiky jsou obě dvě skupiny písniček značně rozdílné a pramení z nich jiné nálady.

Earthen Sea

Takové prohlášení ovšem nechápejte tím způsobem, že by se snad mezi sebou jedna a druhá tvář nahrávky hádaly a navzájem si nějak konkurovaly. Naopak je současné rozkročení nad dvěma odlišnými přístupy dost příjemné, a to z jednoduchého důvodu. Odpadá tím totiž jakákoliv jednotvárnost, jež by se třeba mohla dostavit, pokud by 40 minut hrál pouze minimalistický ambient nebo pouze skladby stavěné okolo jednoduchého monotónního rytmického motivu. Za současného stavu působí „An Act of Love“ krásně variabilně, a přitom stále drží pohromadě, přechody mezi oběma světy jsou plynulé a nenásilné.

Vzato kolem a kolem je určitě „An Act of Love“ povedená deska, jíž nechybí určité kouzlo a schopnost zaujmout, nenudit a plynout v poutavém tempu. Zprvu posluchače zaháčkuje na těch výraznějších písních, ale ještě než se stihnou ohrát, nabídne zjištění, že tímhle lákavost nekončí. Za mě tedy spokojenost, takhle si to rozhodně líbit nechám.


Ols – Ols

Ols - Ols

Země: Polsko
Žánr: neofolk / ambient
Datum vydání: 6.9.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. O drzewach
02. Woda
03. Chmielna
04. Kołysanka
05. Krew na mchu
06. Pożegnalna
07. Unfurl [Katatonia cover]
08. Bloodbirds [Agalloch cover]

Hrací doba: 40:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Ols

U hudební formace na prvním místě samozřejmě stojí (neboli erektuje, chcete-li to odborně) hudební stránka věci, to je snad povšechně jasné a není nutno o tom sáhodlouze vést diskuze a zasvěcené dišputace. Přesto potěší, když ten který projekt nabízí i cosi navíc. Takřka ideální kombinací je, když pěknou muziku tvoří pěkná lidská samička, aby i takový zhovadilý dobytek jako já mohl potěšit nikoliv jen ucho, ale i oko. Skuteční labužníci pak mohou potěšit i jiné části těla.

Nutno říct, že jednočlenný dámský projekt Ols z Polska onu poutavost co do vizuálu splňuje na jedničku s hvězdičkou. Na fotkách je sice slečna mocně vyleštěná počítačem, přesto není problém poznat, že co příroda ubrala na kráse mně, dostala do vínku tahle holka. Anebo si na ní rodiče prostě dali echt záležet. Což mě jen tak mimochodem napadá, že bych možná měl začít doufat, že téhle pasáži recenze holčina nebude rozumět, pokud se k ní dostane, haha.

No nic, dosti bylo vepřového humoru, přesuňme se konečně k muzice – ostatně jsem hned zpočátku prohlásil, že právě ta je nejdůležitější, tak asi bylo zřejmé, že tenhle text nebude pouze o literárním sebeukájení. Nutno hned zkraje zmínit, že Ols je jednočlenným projektem v tom pravém slova smyslu – slečna (nějak jsem si nevšiml, že by někde bylo její jméno… asi jí budeme říkat rovněž Ols) si zde dělá vše sama. Skládá hudbu i texty, hraje na veškeré nástroje a stará se i o všechny vokály. Když už sólo projekt, tak prostě sólo se vším všudy.

Ve výčtu toho, co všechno si Ols zařizuje sama, jsem možná mohl dvojnásob zdůraznit zpěv, jelikož právě na něm bezejmenná debutová deska ve velké míře stojí (erektuje, haha). S nadsázkou řečeno tvoří notnou část stopáže pouze prozpěvování na na na (Batman už ne). Vokálních linek je na albu mnoho, vzájemně se překrývají, často mají hlavní slovo a v některých momentech dokonce i jediné slovo. To ale ničemu nevadí, protože i tak je výsledek velice příjemný.

Z právě řečeného asi nepřímo vyplývá, že vlastní instrumentální stránka nebude nijak monumentální a ponese se spíše v minimalističtějších vodách. Jedná se o vcelku jemnou záležitost, již bychom formálně mohli střelit někam na pomezí neofolku a ambientu, byť to zní asi trošku jinak než standardní neofolkové formace. Což samozřejmě nemyslím jako výtku.

Hlavní ovšem je, že se nahrávka poslouchá skutečně skvěle a v některých momentech je opravdu hezká. I navzdory relativně jednoduchému výrazivu se daří držet dobrou atmosféru. Sice nepopírám, že po čase přijde stav, kdy už zábavnost opadne a počin poněkud zevšední, ale stane se tak až za překvapivě dlouhou dobou. Nejedná se o žádnou rychlokvašku, lze s tím strávit nadstandardní množství poslechů, aniž by se člověk začal nudit.

Ols

Navíc ačkoliv „Ols“ jako celek časem vybledne, stále jsou tu písně, které mě ještě neomrzely a netváří se, že by se tak mělo stát. Zde svá slova směřuji především ke třetí „Chmielna“, kde se jen tak mimochodem dostanou ke slovu třeba i brumle, a uhrančivá „Krew na mchu“, což je asi vrcholná skladba celé kolekce. Nicméně třeba „Woda“ je taktéž zajímavá, především ve své druhé klidnější půli, kde dojde i na jednu jednoduchou, leč výbornou melodii.

Dokud se budeme bavit o šesti autorských písních, lze hovořit o velkém překvapení. Ols stvořila vážně zajímavý kousek jak co do stylu (jsem zvědav na případnou další tvorbu, už zde je možno cítit náznaky vlastního rukopisu), tak i co do kvality. Pouze bych si odpustil závěr, kde se nacházejí dvě předělávky od Katatonia respektive Agalloch. Paradoxně se jedná o suverénně nejslabší kousky, které dojem z desky spíše srážejí. Osobně jsem tedy poslech končil po šesté „Pożegnalna“ a to samé doporučuji i vám. Sice si tím zkrátíte stopáž na pouhých 34 minut, ale je to výživná půlhodinka, jež za slyšení erektuje.


Arve Henriksen + Fennesz, David Kollar

Arve Henriksen + Fennesz, David Kollar

Datum: 26. 1. 2017
Místo: Praha, Palác Akropolis
Účinkující: Arve Henriksen + Fennesz, David Kollar

Týdny nového roku začaly zhurta a o hudební nadělení nebyla nouze. Desek se vyrojilo požehnaně, koncertů-solitérů rovněž a ani ty festivalové nezůstaly pozadu. Křest tímto tříplamenným ohněm má nový rok za sebou již nyní. O festivalový příspěvek se postaral pražský svátek Spectaculare. Ten sice patří k těm mladším, nicméně při čtvrtém ročníku už můžeme mluvit o počínající tradici. Tiše, ale zato doufaje. Je totiž oč stát.

Pakliže jste se s konceptem pražské festivalové spektakularity doposud nesetkali, vězte, že jde o klubovou přehlídku, jež v letošní podobě trvá takřka celý měsíc. Zatímco délka festivalové reality se v průběhu let navyšovala, koncept zůstal přibližně shodný – přivézt do Prahy zástupce různých uměleckých forem a představit je pod jednou festivalovou vlajkou. Na prvním místě hudba a dále třeba tanec, filmové snímky, výstavy i nějaký ten workshop, který pro mě navždycky zůstane dílnou. Není jednoduché hledat společné jmenovatele, jež vystupující spojují, zpravidla se však jedná o účinkující z periferie zvaná alternativa. Na hudebním poli vládne elektronika – ambienty, techna a další srandy. Na občasnou návštěvu pak připluje jazz, který to ale od elektroniky beztak vždycky chytne. Stejně jako šestadvacátého, kdy do Prahy jazz přijeli elektronicky nakazit Arve HenriksenChristianem Fenneszem.

Výsledku společného vystoupení obou hudebníků dostal příležitost přihlížet Palác Akropolis, de facto základna festivalového dění. Uměleckých prostor, jež letos poskytují spektakulárním představením azyl, je ale víc a nejsou ledajaká – krom klubů vzpomeňme na planetárium či kostel. Palác Akropolis každopádně platí za centrum a na HenriksenaFenneszem mířím právě tam.

Arve Henriksen

Dorážím netradičně včas. Jako jo, mám to tři minuty cesty, ale znám se. Takhle můžu slavit první dílčí úspěch. Tím druhým bylo ulovení slušného sedadla. I pár minut před začátkem to šlo díky poloprázdnu v sále snadno. Vše se však přehouplo v milé překvapení, na hlavní chod už čekal zodpovědně naplněný dům. Nejdřív ale předkrm. Ten obstaral slovenský kytarista David Kollar, hudebník, který se zhlédl mimo jiné ve filmové hudbě. Má cesta k jeho osobě ale směřovala jinudy, přes KoMaRu, parádně ujetý projekt kombinující postupy rockové a jazzové. A že škopky na debutu ovládl Pat MastelottoKing Crimson, to asi taky není zmínka úplně od věci. Každopádně toho dne vystoupil David Kollar sám, s elektrickou kytarou, efekty a jablečným pomocníkem.

Světla v publiku hasnou, ta pódiová sílí a míří na stolek, za nímž se začíná hrát ve vší tichosti a jemnosti. Intimní kytarové tóny postupně houstnou, nikterak přímočaře, spíše s oklikami, ne však samoúčelnými. Houstne se na vlnách, plynule, s připomenutím, že se dá nejen zvyšovat hlas, ale taky vzpomenout na intimní šeptání začátku. Kroky směřují přes smyčce a ťukání na tělo až k silně rytmizovaným pasážím, jež Akropolí poprvé trochu zatřesou. Ale nikterak rázně a nahlas, vášeň tentokrát sálala především z hračičkování, jež dokázalo zůstat v mantinelech smysluplnosti a tepání pro výsledek. Ten stál nejen za poslech, ale taktéž za slib, že se nevidíme naposled.

David Kollar

Pár minut na protažení a je tu další hození do vody. Publikum zhasnout a ztišit, pódium hrát, žhnouti a tít. Dva stoly, dva nástroje, dva hudebníci. Před nimi světelná hradba, kterou Henriksenova trubka s Fenneszovou kytarou a královstvím z krabiček začínají improvizačně pronikat. Ještě brýle, ale už, Arve, hraj, přiběhnu záhy, tvůj Fennesz. Sestava kompletní, přede mnou demonstrace, jak to bude celé probíhat. Zatímco Kollarovy linky a úmysly se ještě daly z pozorování vyčíst, společně hnojená ambientní abstrakce norsko-rakouského dua něco takového neumožňovala. Zde nebyl prostor na srozumitelné odpovědi, vše zastřel háv elektronických nejasností. Přesto bylo možné uvolnit se a relaxovat. Však to od Fennesze známe, překážky glitche a tajnůstkařiny nemusí znamenat nepříjemnosti.

Trubka mi dala samozřejmě vzpomenout na Supersilent, kde se Henriksen umí objevit jako náznak chvilkové spásy od chaosu i jako příspěvek do neřízené hlukové mlýnice. Vynecháme-li ono slovíčko „hlukové“, můžeme něco podobného říct i o vystoupení s Fenneszem. Za zjevné poznámky, že Henriksen se tentokrát dostával ke slovu častěji a neplatil za otcovský dohled nad dvěma hyperaktivními excentriky. Nor se dostal i ke svému vysoko položenému zpěvu. Také jím dokázal podobně jako trubkou dokonale ctít prim tajnosnubného ambientu a stal se součástí hry, nikoli dominantou nade vším.

Fennesz

Dva stoly, dva nástroje, dva hudebníci. A hádejte, kolik nakonec dvojice předvedla kompozic. Dvě? Jo. S přídavkem však tři. Nejen protože do desáté zbývalo ještě několik chvil a sál plesal nadšením. Spíš aby bylo jasno, že nejasnost a záchytné body jsou i přes občasné svity jasna tím přitažlivým gró.


Battle Dagorath – I – Dark Dragons of the Cosmos

Battle Dagorath - I - Dark Dragons of the Cosmos

Země: USA / Švýcarsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 30.9.2016
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. From the Black Sun’s Fire
02. Phantom Horizons Beyond
03. Return to Gates of Dawn
04. Through the Rite of the Stars
05. Transfixion of the Spheres
06. Psychic Abduction

Hrací doba: 57:45

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Myslím, že kdo se zajímá a jen trochu chtěl, se jménem Battle Dagorath už se nejspíš setkal. Cest, po nichž šlo k objevení tohoto projektu dojít, je hned několik. Alba skupiny například svého času byla běžně k sehnání v domácích distribučních kanálech, tudíž si jich našinec mohl lehce všimnout. Nebo jste Battle Dagorath mohli zaznamenat díky tomu, že se do sestavy přidal Christoph ZieglerVinterriket. A kdyby vám ani jedno z toho nestačilo, tak minimálně ve stáji Avantgarde Music jste Battle Dagorath zaznamenat mohli; připojili se sem v relativně nedávné době.

Loňské „I – Dark Dragons of the Cosmos“ je ve skutečnosti prvním albem Battle Dagorath, jež pod značkou jmenovaného elitního labelu z Itálie vychází. To je samo o sobě jistou známkou kvality, nicméně zasvěcení věděli již předem, co od nahrávky čekat – starší věci totiž byly dostatečně výmluvnými záležitostmi.

Vše se tváří nanejvýš slibně, tak se radši vraťme na zem. U Battle Dagorath se zdá být vše na svém místě, ale mně osobně muzika téhle skupiny nikdy nepřipadala tak uhrančivá, jak by papírově měla být. A přitom Battle Dagorath hrají přesně to, co mám obecně vzato tuze rád – monotónní atmosférický black metal prošpikovaný ambientem (ještě aby ne, když na klávesy hraje Ziegler). Aby toho nebylo málo, tak se nejedná o pomalejší uspávačku ve středních tempech omílajících tentýž hymnický riff až do zblbnutí. Battle Dagorath se nebojí vyšších rychlostí a na posluchače útočí (i) tlakem. Ne nadarmo se v souvislosti s touto kapelou dost často zmiňují švýcarští Darkspace, k nimž má mezinárodní duo skutečně poměrně blízko, byť jejich nálady nejsou tak chladně industriální. Navrch je vše zalito sympaticky syrovým zašpiněným soundem, což platí i o „I – Dark Dragons of the Cosmos“, ačkoliv novinka není co do zvuku tak mrazivá jako předchozí dvojalbum „Cursed Storm of Ages“ z roku 2013.

Abych to zkrátil, Battle Dagorath prostě hrají dobře, na čemž „I – Dark Dragons of the Cosmos“ nemění zhola nic. Bohužel však hrají jenom dobře. Deska trvá hodinu a poslouchá se docela příjemně, o tom žádná. Jenže k onomu kýženému stavu, kdy se do hlubin hudby bezmezně propadnete a začnete atmosféru hltat všemi póry těla, cosi schází. Předpokládám, že právě něco takového bylo záměrem stvořit (přinejmenším z toho mám ten pocit), tudíž lze misi považovat za… ne přímo neúspěšnou, ale ani ne úspěšnou. Výsledek skončil tak na půli cesty, místy ony síly povznášející mysl do vyšších sfér nesměle probleskují, o jejich skutečném působení však mluvit nelze.

Battle Dagorath - I - Dark Dragons of the Cosmos

Navrch mi na „I – Dark Dragons of the Cosmos“ příliš nesedla kytarová sóla, která jako kdyby tam snad ani nepatřila. Nemohu si pomoct, ale když se ze špinavé kytarové masy protkané ambientem zničehonic vynoří melodické sólo, působí to na mě až nepatřičně. V neposlední řadě je pak nutno zmínit, že pokud by album bylo tak o skladbu kratší, nic zásadního by se nestalo, což také není úplně nejlepší vizitka. A díky jednotvárnosti je vlastně téměř jedno, o jakou píseň by se mělo krátit, za zaručené zachování by případně stála snad jen předposlední „Transfixion of the Spheres“, kteroužto tím pádem lze považovat za vrchol „I – Dark Dragons of the Cosmos“.

Může to vypadat, že se desce dostalo víc kritiky, než by si možná zasloužila. Uznávám, že jsem se v předchozích řádcích soustředil především na negativní stránky „I – Dark Dragons of the Cosmos“. Na druhou stranu ovšem nemá cenu plýtvat superlativy, pokud si je nahrávka jednoznačně nezaslouží. Navzdory všemu řečenému se jistě nejedná o špatnou věc – ačkoliv je přebal „I – Dark Dragons of the Cosmos“ šedivý, sama hudba unylým šedivým průměrem není. Jen není na místě přechvalovat jen ucházející dílko, když se v tomto ranku dají lehce najít mnohem působivější formace.


The Stargazer’s Assistant – Remoteness of Light

The Stargazer's Assistant - Remoteness of Light

Země: Velká Británie
Žánr: ambient / experimental
Datum vydání: 26.8.2016
Label: House of Mythology

Tracklist:
01. Agents of Altitude
02. World of Amphibia
03. Remoteness of Light

Hrací doba: 56:42

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Velké překvapení – co jiného mohu k The Stargazer’s Assistant říct? Nebudu si hrát na machra, až donedávna jsem o existenci téhle britské formace netušil. Poprvé jsem se s ní setkal právě až prostřednictvím letošní desky „Remoteness of Light“, která má v diskografii pořadové číslo dva (debut „The Other Side of the Island“ vyšel v roce 2007), a to pouze díky tomu, že tato vychází pod značkou House of Mythology. Tahle firma sice začala operovat teprve nedávno (založeno vloni), ale hned od začátku nabízí tuze zajímavé záležitosti a zlákala pod svá křídla i jména formátu Ulver či Hypnopazūzu. Jinými slovy řečeno, kroky tohoto labelu je záhodno sledovat. A The Stargazer’s Assistant to jen potvrzují.

Svým způsobem je „Remoteness of Light“ nelehko stravitelná nahrávka. Ale ne zas tak moc, více se tak tváří kvůli svému pojetí. Nacházejí se zde tři kompozice, z nichž každá má jen lehce pod dvacet minut – a to se bavíme pouze o základní verzi, tedy té pro download a CD. Edice na double vinylu ukrývá ještě čtvrtý kus „Birth of Decay“ v živém záznamu. Ale jeho kvality posoudit nedokážu, poněvadž jsem jej neslyšel. Zato však mohu s jistotou tvrdit, že ona základní trojice je sakra působivá lekce z ambientní hudby – s přesahem do mnoha dalších stylů.

A přitom je skoro zvláštní, že „Remoteness of Light“ dokáže posluchači učarovat až takovým způsobem. Když to totiž řeknu hodně buransky, tak se tam dlouhé minuty neděje takřka nic. Navíc všechny tři písně mají podobný vývoj, ale to nakonec vzhledem k tomu, o jaké kolosy se jedná, zas tak nevadí. Tak jako tak, vždy se začíná předlouhou monotónní pasáží, jež člověka pomalu ukolébá. Minutu za minutou se jen s malými obměnami opakuje relativně minimalismus, postupně se třeba vyvine v další jiný podobně konstantní zvuk, ale výsledek je stejný. Upadnete do snové letargie a jen se necháváte unášet. Nyní však tu letargii výjimečně myslím v dobrém slova smyslu, vlastně je to dost hezký stav, při němž lze rozjímat i jen tak bezcílně bloudit v myšlenkách. Každopádně je k tomu „Remoteness of Light“ velmi příjemným společníkem.

Po dlouhých minutách takového soužití mezi hudbou a posluchačem se ovšem skladby začínají vyvíjet trochu jiným směrem. S ohledem na své délky začnou relativně rychle narůstat a gradovat, až se dopracují do dech beroucích extatických pasáží, v nichž ona snová letargie okamžitě vyklidí pole, neboť zde si The Stargazer’s Assistant vehementně říkají o vaši plnou pozornost. A s tím, co v takových momentech předvádějí, jim lze jen těžko nevyhovět.

The Stargazer's Assistant

Vezměme si třeba hned úvodní skladbu „Agents of Altitude“. Ta postupně vyroste do nátlakové části, kde se pere industrial s dronem a místy až soft noisem. The Stargazer’s Assistant vás tu přitlačí do kouta, ale není to v rozporu s předchozím rozjímáním, vlastně ten vývoj dává smysl a dokonce je tuze lákavý. Absolutní strop ovšem přichází až ve druhé písni „World of Amphibia“, jejíž vyvrcholení možná není tak zničující co do zvukové stránky, ale jinak je snad ještě působivější. Nastoupí zde uhrančivá rytmika a motivy, které mají velmi blízko k folku a world music. Nebudu přehánět, když se přiznám, že při prvním poslechu „World of Amphibia“ jsem hledal čelist pod stolem. Finální a titulní „Remoteness of Light“ nemá svůj vrchol tak nápadný, snad je roztažen na delší plochu a snad i lze říct, že jich tu je víc. Finální dojem je ale stejný – skvělý.

Nevím, jak jinak bych to lépe popsal, než že je „Remoteness of Light“ dokonale podmanivé. I tehdy, kdy jsem tvrdil, že se tam zdánlivě „nic neděje“, to člověka nepustí a utnout to v půlce je skoro hereze. Když tak o tom přemýšlím, The Stargazer’s Assistant nabízejí téměř vše, co lze od kvalitní náročné hudby očekávat – jsou chytří, působiví, dokážou vytvořit atmosféru, ve správný čas udeřit a s posluchačem si pohrát, ale nechovají se k němu macešsky. Možná vás malinko poškádlí, přece jenom písně o bezmála dvaceti minutách nejsou žádné hity na jeden poslech, ale odměna za vynaložené úsilí je velmi sladká.


Conjuro nuclear – Magia negra

Conjuro nuclear - Magia negra

Země: Španělsko
Žánr: ambient / black metal / darkwave / punk
Datum vydání: 22.11.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 21:52

Odkazy:
facebook / bandcamp

Španělský okultní projekt Conjuro nuclear je na našich stránkách už pravidelným návštěvníkem, ale to neznamená, že se sbírka našich recenzí nemůže stále rozšiřovat. Zrovna tahle kapela si totiž zaslouží, aby se o ní pořád psalo a věnovala se jí pozornost. Conjuro nuclear je totiž jedním z těch vzácných případů, kvůli nimž člověk poslouchá ta kvanta bezejmenných nahrávek – protože se mezi nimi výjimečně objeví skvost, který vás posadí na prdel. Zde jsem byl na prdel prvně usazen v roce 2014 prostřednictvím druhé eponymní desky, ale zpětné dostudování debutu „Luna llena y radiación“ i poslech následujících dvou alb „Reacciones paganas“ a „♄“ jen potvrdily, že tahle věcička z Pyrenejského poloostrova je – fakt se to nebojím říct – výjimečná.

Novinka „Magia negra“ ovšem není novou deskou – Emesis už letos svou kvótu co rok, to nové album splnil, „♄“ totiž vyšlo na jaře. „Magia negra“ je spíš takový neřadový zpětný přílepek právě k letošní nahrávce, který prý obsahuje experimentálnější materiál a který byl natočen až po vydání „♄“. Je zde i kolaborace a téměř všechny kousky mají vypůjčené nepůvodní texty. Nicméně obzvláště to „experimentálnější“ zní velmi lákavě s ohledem na to, že muzika Conjuro nuclear není nic moc normálního ani ve své standardní podobě.

Zas až tak žhavé to však nakonec není. „Magia negra“ totiž do tvorby Conjuro nuclear zapadá vcelku přirozeně a žádné vyložené překvapení se nekoná. Rozdíl je leda tak v tom, že zde metalová a ambientní / darkwave složky jsou zde striktněji rozděleny a příliš se nemíchají. Počin začíná s tou druhou jmenovanou podobou, „Maldición (Noche)“ a „Nuestra naturaleza“ jsou obě super a zejména ta druhá má atmosféru jako prase.

„El signo de apofis“ není Emesisova skladba, složil ji Ghamil z projektu Inmacoitada concepción (taky velice pošahaná věc, rovněž doporučuji k poslechu!), jenž se jako host podílel už na „Luna llena y radiación“, kam nahrál baskytaru a také složil jeden kousek; Emesis zde formálně spíš hostuje. Není se ovšem čeho bát, „El signo de apofis“ do atmosféry Conjuro nuclear bezpečně zapadá. Jinak se jedná o další dobrou, převážně klávesovou píseň, byť se zde už objevují i kytarové melodie a v závěru i špinavé riffy jakožto předzvěst další části…

„XV – El Diablo“ a „Magia negra“ jsou pravé opaky předešlých skladeb a jedná se o neurvalý punkový black / crust s brumlající baskytarou, jemuž onu charakteristickou náladu Conjuro nuclear dodávají hlavně druhá kytarová linka a psychedelická sóla. O něco povedenější je titulní kousek. Finální „Himno a Satán“ je další klávesovka, a byť jistou atmosféru nepostrádá, na věci z úvodu nemá.

Nicméně upřímně řečeno, „Magia negra“ nepřináší nic zásadního a samotný materiál není tak odzbrojující jako na dlouhohrajících deskách. Pokud jste se do Conjuro nuclear zamilovali podobně jako já, jistě zhltnete i tohle, pořád je to sakra cool. Pokud jste španělský okultismus doposud nezakusili, věnujte svou pozornost nejdřív řadovkám.


Eldamar – The Force of the Ancient Land

Eldamar - The Force of the Ancient Land

Země: Norsko
Žánr: atmospheric black metal / ambient
Datum vydání: 6.5.2016
Label: Northern Silence Productions
Původní vydání: 4.2.2016, selfrelease

Tracklist:
01. Spirit of the North
02. Winter Night
03. Travel in Woods
04. From Life to Spirit
05. Valkyrjur Ancient Ones
06. The Border of Eldamar
07. Galaðwen the Eldar
08. New Beginning

Hrací doba: 74:02

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Tolkienův fantasy svět metalové kapely vždy lákal. Bylo to už dávno předtím, než se strhla obrovská celosvětová Pánoprstenovská mánie zapříčiněná natočením velkolepé adaptace knih, a je to tak i v době, kdy už tato mánie opadla a pozornost mainstreamového publika potažmo filmového průmyslu se přesunula jinam. Eldamar je další do rodiny podobně laděných projektů, přičemž je zajímavé, že mnohé tyto skupiny spojuje nejen tématika, ale i podobný zvuk. Pokud tedy slyšíte na jména jako Caladan Brood, pro mě za mě třeba Emyn Muil a samozřejmě v první řadě především Summoning, pak jste u Eldamar na správné adrese.

Eldamar konkrétně pochází z Norska a jedná se o jednočlennou formaci, jejíž hlavní postavou je Mathias Hemmingby. Jedná se o mladého muzikanta (Metal-Archives udává, že mu je rovných dvacet let), pro něhož je Eldamar první hudební prezentací. Mathias se neobtěžoval s žádnými demosnímky a okamžitě se vrhl na dlouhohrající desku, jež vyšla v únoru letošního roku pod názvem „The Force of the Ancient Land“. A nedlouho nato se mu dostalo odezvy, jakou snad ani nemohl čekat – potenciál zavětřila zavedená firma Northern Silence Productions, která hned v květnu pustila do světa profesionálně udělanou reedici na digipak CD.

Hádám, že dle výše nastíněného obsahu muziky a zmíněným skupinám asi tušíte, jak bude „The Force of the Ancient Land“ znít. A víte co? Ono to přesně takhle skutečně zní. U Eldamar nenajdete ani náznak čehokoliv novátorského či objevného, je to úplně klasický průhledný tolkienovský black metálek, jak jste jej slyšeli už na mnoha jiných místech v takřka stejné podobě. Ale to se při obálce, jakou reedice disponuje, asi dalo čekat, spíš opak by byl překvapením. Očekávejte tedy epicky rozmáchlé písně, které svou stopáží jdou i vysoko nad deset minut. S jedinou výjimkou v podobě finální „New Beginning“ trvající „jenom“ necelých devět minut a obligátních nemetalových meziher „Travel in Woods“, „Valkyrjur Ancient Ones“ a „Galaðwen the Eldar“.

A takhle rozděleno vlastně funguje i celé „The Force of the Ancient Land“Eldamar zná jen dvě polohy. Jedna je ke slyšení ve všech metalových skladbách, druhá ve všech mezihrách. Co to znamená? Jednoduše, intermezza jsou pohádkový patetický ambient. A ony metalové kousky? Že se vůbec ptáte. Pomalá tempa, monotónní zastřená kytara, zastřený vokál, jednotvárné bicí a hlavně výrazné ambientní zasněné klávesy. Recept je to docela jednoduchý, navíc po celou hrací dobu dokola omílaný, přesto si Eldamar věřil na neskromnou délku jedné a čtvrt hodiny.

Upřímně, „The Force of the Ancient Land“ není žádný velký zázrak. Jednoduše je to takový mírně přiteplený kýč. Abych ale nebyl úplná svině a nekecal, tak musím říct, že se to dá strávit i bez újmy na zdraví. Vlastně se nahrávka poslouchá docela v klidu a i těch 75 minut lze dát bez extrémnějších obtíží zvládnout. Snad až na nějaké chvilky jako třeba „Travel in Woods“, jež je na můj vkus až moc tklivá. Některé jiné momenty jsou ovšem docela dobře a vcelku hezky vystavěné.

Eldamar

Nic extra, ale na druhou stranu mě to neotravuje jako mnozí jiní z téhle sorty skupin. Například takoví Sojourner, které jsem tu recenzoval před půl rokem a kteří hrají relativně podobně jako Eldamar, mě vysírali o kotel víc a při jejich desce jsem měl chuť akorát tak zdechnout z nadměrné koncentrace homosexuálních kytarových výmrdků. „The Force of the Ancient Land“ mě aspoň neuráží, ačkoliv nemohu tvrdit, že bych si to kdykoliv v budoucnu chtěl pustit znovu. Jestli ale tenhle styl žerete, pak se vám Eldamar s největší pravděpodobností líbit bude.