Archiv štítku: ambient

Loscil – Equivalents

Loscil - Equivalents

Země: Kanada
Žánr: ambient
Datum vydání: 16.8.2019
Label: Kranky

Tracklist:
01. Equivalent 1
02. Equivalent 3
03. Equivalent 6
04. Equivalent 5
05. Equivalent 2
06. Equivalent 8
07. Equivalent 7
08. Equivalent 4

Hrací doba: 52:38

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Za kanadským projektem Loscil stojí jistý Scott Morgan. Jak jsem si přečetl, tak na rozdíl od nás ostatních běžných smrtelníků má tenhle týpek skutečně hudební vzdělání, titul a příslušný papír, jemuž se obyčejně říká vysokoškolský diplom. Z toho lze usuzovat, že čistě teoreticky by měl tušit, co ve své tvorbě dělá, a také k ní přistupovat s akademickou profesionalitou. Ne snad, že by to takové nekulturní hovado jako já bylo schopné poznat, ale pro zajímavost to tu říct můžu.

Když už jsem ale nakousnul onu tvorbu Loscil, můžu zmínit, že ta je poměrně bohatá. Od přelomu tisíciletí už Morgan vydal slušnou řádku alb a mimo jiné jste také jeho hudbu mohli slyšet i v některých filmech, seriálech či videohrách. Klidně se vám ale přiznám, že osobně s tou minulostí prakticky nejsem obeznámen a všechny tyhle chytrosti jsem vyčetl na internetu.

Několik starších nahrávek mě nicméně zaujalo natolik, že jsem si je i pustil. Zajímavé mi přišlo album „Submers“ z roku 2002, na němž je každá skladba pojmenovaná podle nějaké ponorky. Jedná se o dost příjemné ambient techno, které mě vlastně bavilo o něco víc než letošní deska „Equivalents“, na jejíž počest jsme se tu dnes sešli. Za pozornost stojí i série krátkých nahrávek „Sine Studies“, což jsou (nejspíš) nějaké formální experimenty, v nichž byla veškerá muzika vytvořena za pomoci sinusoid. Detaily ohledně toho, co to má znamenat, po mně nechtějte, protože zrovna akustika nikdy nepatřila k mým oblíbeným fyzikálním oborům, ale můžu říct, že se jedná o hezky relaxační minimalistické zvukové smyčky. Label Jaz Records tuhle sérii o třech dílech dokonce vydal na sedmipalcích, pokud by měl někdo zájem.

Historie Loscil je ovšem spjata s jiným vydavatelstvím, a sice Kranky, pod jejichž křídly vyšly první desky a také několik pozdějších – včetně aktuální „Equivalents“. Když letošní počin srovnám se jmenovaným „Submers“ (protože žádnou jinou řadovku jsem neposlouchal, haha), ten rozdíl je značný. Na „Equivalents“ se nenachází žádný subtilní rytmika a nahrávka je mnohem čistší ambient, v němž se převalují atmosférické a minimalistické klávesové plochy.

Už z podstaty se tedy jedná o album, jejž docení spíše trpěliví posluchači. Naopak ti netrpělivější mě možná nepochopí, když řeknu, že „Equivalents“ se mi nejvíce zamlouvá v těch nejminimalističtějších momentech. Třeba taková „Equivalent 2“ (která se v seznamu stop nachází na páté pozici… netuším ale, proč pořadí písní neodpovídá jejich číselným názvům) mi připadá dost povedená.

Označení nejminimalističtější je však samozřejmě nutné brát s rezervou, protože ve skutečnosti je celá deska výrazově (ale ne nutně i obsahově) skromná. Myslím, že přirovnání dojmů z poslechu k obálce „Equivalents“ není vůbec od věci, protože jde o podobně jímavý a relaxační požitek jako sledování plujících mraků na obloze. Což leckdy může být i docela naplňující, má-li člověk odpovídající náladu, a to samé platí také o „Equivalents“.

Určitě si nemyslím, že by „Equivalents“ bylo špatné album. Naopak, je přinejmenším fajn, leckdy až dobré, záleží od konkrétního rozpoložení. Čas strávený v jeho přítomnosti mi nepřišel ztracený. Mám ale tušení, že podobně jako u většiny ambientních nahrávek mi to bude stačit a v budoucnu se už vracet nebudu, protože budu poslouchat jiné žánrovky.


Tim Hecker – Anoyo

Tim Hecker - Anoyo

Země: Kanada
Žánr: ambient / experimental
Datum vydání: 10.5.2019
Label: Kranky

Tracklist:
01. That World
02. Is But a Simulated Blur
03. Step Away from Konoyo
04. Into the Void
05. Not Alone
06. You Never Were

Hrací doba: 34:26

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Možná si vzpomenete, že jsme se tu před pár měsíci bavili o desce „Konoyo“ od kanadského hudebníka Tima Heckera. Vzhledem k tomu, že jsem se k sepsání svých dojmů již tradičně dokopal až dlouho po vydání (v tomhle případě jen pět měsíců, což mi přijde jako zcela standardní čas na sepsání recenze… vám ne?), bylo v té době už jasné, kdy vyjde pokračování. A jak už jsem v závěru tehdejšího článku avizoval, letošní počin „Anoyo“ na svého předchůdce přímo navazuje.

Obálky obou nahrávek o nějaké velké provázanosti nesvědčí. Zatímco „Konoyo“ mělo na svém přebalu jakousi divnou koláž, kterou jako by někdo vyrobil na dvorku malé vesnické firmy za ne úplně střízlivého stavu, „Anoyo“ převádí do praxe teorii, že planeta Země není ani kulatá (ani perfektní koule, ani zploštělá na pólech), dokonce ani placatá, nýbrž hranatá krychle. Anebo jde jenom o barevnou kostičku na černé ploše, kdo ví. Vlastní interpretaci asi zvládnete sami, od toho mě nepotřebujete.

Do určité míry nicméně rozdílnost obou obalů ilustruje i rozdílnost obou počinů, která tu (naštěstí?) je, přestože jsou obě nahrávky náladově naladěné na podobných vlnových délkách a obě je navíc spojuje proces vzniku i inspirační studna. Tam kde „Konoyo“ bylo otevřenější a experimentálnější, „Anoyo“ se naladilo víc do introvertních a minimalistických vod. Podobně „Anoyo“ dává víc na odiv vliv Japonska, kde obě desky vznikaly.

Tim Hecker v Japonsku strávil nějaký čas a obě alba tu z velké části i natočil v chrámu na předměstí Tokia za pomoci gagaku seskupení Tokyo Gakuso. Gagaku je specifický druh japonské klasické hudby, která se tradičně hrála na císařském dvoře, ačkoliv to už dnes asi neplatí striktně, když třeba zmiňovaná formace má za sebou turné i na dalších kontinentech.

Na obou nahrávkách je tato kolaborace slyšet. Naštěstí, protože by samozřejmě byla blbost takové spolupráce nevyužít a nevtisknout těm albům o další tvář navíc. Jak už jsem ale zmínil, na „Konoyo“ mi tyto vlivy přijdou subtilnější než na „Anoyo“. Anebo možná lépe řečeno, na novějším albu jsou častější a ještě organičtěji zasazeny do experimentálně ambientního celku. Jedním z nejlepších příkladů budiž finální „You Never Were“, kde se oba světy spojují velmi přirozeně, aby pak skladba a s ní i celá deska v jemné, ale moc hezké melodii vygradovala.

Zmínil jsem, že „Anoyo“ se mi jako celek zdá intimnější. Tenhle pocit pramení především z písní „That World“, „Step Away from Konoyo“ a „Into the Void“, které jsou hodně příjemným ambientem, jemuž nechybí dost náladotvorných schopností. Nemyslete si ale, že by tím pádem mělo jít jen o monotónní převalování tónů. Určitě se v nich „něco“ děje, a pokud někdo neslyší vývoj a gradaci například v devítiminutové „That World“, pak lze asi docela s jistotou říct, že tenhle druh muziku pro něj není úplně vhodný.

Tim Hecker

Tezi o jemně plynoucím albu trochu nabourává dvojice „Is But a Simulated Blur“ a „Not Alone“. V obou se objevují výrazné rytmické údery, ale nejedná se o rytmus v tom pravém slova smyslu. Je evidentní, že tenhle styl hraní vychází z gagaku, takže i tudy tečou japonské vlivy. Nejde ale o nic, co by nabourávalo integritu „Anoyo“ jakožto celku, protože do makro-atmosféry (dvoj?)desky se to vleze naprosto přirozeně. A přinejmenším můžu říct, že jde o další věc podporující rozmanitost nahrávky.

Pokud bych si měl vybrat, tak „Anoyo“ se mi líbí ještě víc než „Konoyo“. Možná to zčásti bude tím, že na „Konoyo“ jsem se s tvorbou Tima Heckera setkával poprvé a chvíli jsem si musel přivykat poměrně zvláštnímu pojetí, zatímco na „Anoyo“ už jsem věděl, co očekávat, a prakticky od začátku jsem tu byl jako doma. Ale myslím, že to nebude jen o tomhle. V „Anoyo“ je něco ještě o kousek podmanivějšího. Tak či onak, určitě jde o dobrou záležitost, s níž se nějaký čas dá rozhodně strávit.


Earthen Sea – Grass and Trees

Earthen Sea - Grass and Trees

Země: USA
Žánr: ambient
Datum vydání: 7.6.2019
Label: Kranky

Tracklist:
01. Existing Closer or Deeper in Space
02. Window, Skin, and Mirror
03. Spatial Ambiguity
04. A Blank Slate
05. Living Space
06. Shallow, Shadowless
07. Less and Less

Hrací doba: 33:43

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Na zámořský projekt Earthen Sea jsem prvně narazil díky předešlému albu „An Act of Love“, které se mi poměrně zalíbilo. Nejednalo se o tak seriózní uhranutí, aby mě to donutilo si zpětně dostudovat i starší tvorbu Earthen Sea, kterou tudíž dodnes neznám, ale deska sama o sobě se mi poslouchala moc hezky a jméno skupiny jsem si tím pádem zapamatoval.

Na doposlouchávání dřívější tvorby sice úplně náladu ani čas nemám, ale novou deskou jsem už nedokázal pohrdnout. Novinkový počin nese název „Grass and Trees“ a doprovází jej až nečekaně padnoucí obal. Ten je sice velmi abstraktní, ale koresponduje s výrazovou čistotou hudby Earthen Sea a zároveň svým barevným laděním ladí i se samotným názvem „Grass and Trees“. Hodně se mi líbí, že se podařilo nahrávku takhle esteticky sevřít i s takhle nekonkrétním přebalem.

Hudebně už to nicméně až tak jednoznačné není. Respektive abych nebyl špatně pochopen – hudební náplň „Grass and Trees“ sama o sobě bez kontextu je poměrně fajn. Vůbec není zlá, a pokud si někdo ujíždí na poklidném lo-fi ambientu, může se mu tahle nahrávka líbit i docela dost. Mně osobně ovšem trochu kazí dojmy vzpomínka na „An Act of Love“, které se mi zdálo o dost lepší. Pokusím se vysvětlit proč…

„An Act of Love“ průběžně ukazovalo dvě tváře Earthen Sea. První z nich byl odpočinkový lo-fi ambient, jenž se nachází i na „Grass and Trees“. Vedle toho se tu však objevovaly i rytmicky přímočařejší skladby, jejichž prostřednictvím se Jacob Long vydával do ambient techna. Bavilo mě to střídání světů, a kdybych si musel mezi nimi vybrat, asi mě o něco víc zaujal ten druhý jmenovaný. A právě tahle podoba hudby Earthen Sea na „Grass and Trees“ prakticky kompletně absentuje.

Pokud se někde ambient techno objeví, jedná se pouze o nesmělé náznaky. A vlastně možná zbytečně používám množné číslo, poněvadž u předešlé věty jsem myslel pouze na druhou polovinu „Window, Skin, and Mirror“. Jednoduše mi na „Grass and Trees“ chybějí skladby jako „About That Time“ či „The Flats 1975“, které mě jednak bavily samy o sobě, jednak se staraly i o to, aby „An Act of Love“ bylo trochu rozmanitější, a tím i prodlužovaly jeho životnost.

„Grass and Trees“ nabízí pouze chillout ambient, který sám o sobě hloupý není, ale dost často jsem měl problém, že deska díky jisté jednotvárnosti padala do pozice pouhé kulisy. Paradoxně nejvíc se mi pak líbily ty nejvíc minimalistické záležitosti jako „Spatial Ambiguity“ nebo „Living Space“. Ani ty mi toho ale nedávají tolik, abych mohl s klidným svědomím prohlásit, že „Grass and Trees“ budu chtít poslouchat i do budoucna. Už nyní jsem si prakticky jistý, že vztah mezi mnou a tímhle albem skončí s dopsáním poslední věty této recenze.

Zpočátku jsem si říkal, že „Grass and Trees“ přece není tak špatné, že jako odpočinková věc / kulisa si svou existenci pořád obhájí. Když tak nad tím ale přemýšlím, nejsem si jistý, nakolik je tohle skutečná pochvala. Poslouchat se to samozřejmě dá, dokonce docela příjemně, po technické stránce je nahrávka zhotovena s jistotou a Jacob Long vypadá jako sympaťák, přesto všechno se tentokrát nedokážu ubránit určitému zklamání. Chápu, že si možná budu stěžovat na základní autorský záměr desky, ale mně tomu chybí o něco víc šťávy.


Pact Infernal – The Gehenna Odyssey

Pact Infernal - The Gehenna Odyssey

Země: Německo
Žánr: ritual ambient / industrial techno
Datum vydání:  28.6.2019
Label: Altar

Hrací doba: 24:14

Odkazy:
web / facebookbandcamp

Pokud si někdy rádi odfrknete u temnějšího ambientu, jako je Arktau Eos, Zoät-Aon nebo Sephiroth, zbystřete. Pact Infernal jsou na tom totiž kvalitativně stejně a přidávají k tomu něco navíc. Většina materiálu projektu vyšlo pod labelem Horo Samurai, který se specializuje zejména na vydávání techna. A právě z techna si uskupení půjčuje hlubokou basu a úderné kopáky, na které vrství temné zvukové plochy, industriální hluky a rituální vybubnovávání. Ve výsledku tak dostáváme ambient, který pohlcuje atmosférou a zároveň má dostatek spádu na to, aby po chvíli nenudil.

Poslední EP „The Gehenna Odyssey“ je toho výborným důkazem. Pact Infernal se na něm drží zajetého, pečlivě budovaného zvuku, který představují na čtyřech hutných skladbách. EP proto může posloužit jako iniciační nahrávka, přes niž si noví posluchači najdou cestu k dalšímu materiálu, zejména pak ke dvojici EP „The Descent“ mapující cestu skrze kruhy Dantova pekla a dlouhohrající „Infernality“, na němž tohle tajemné duo okusíte v dynamičtějších polohách.

Zpět ale k novince. „The Gehenna Odyssey“ se od začátku s ničím nesere. Úvodní „Itzrel Itrzrel Azazel“ otevírá EP apokalyptickou bicí smyčkou, kterou posléze doplňuje střídmá, ale opojná kovová melodie. „Path to Topeth“ pokračuje v podobném duchu, avšak masivní zvuk mění za exotičtější, ale stejně funkční aranže. „Kothar-Wa-Khasis“ nabízí střídmější rytmiku a spojuje ji s ambientními šumy a industriálními hluky. Všechny aspekty se ve finále spojují na nejdelší „Render unto Moloch“. Slyšíme abrazivní lomoz, basy i zkreslené nápěvy. Díky tomuto různorodému mixu zvukových atributů track skvěle graduje až do úplného finále.

EP „The Gehenna Odyssey“ představuje Pact Infernal spíše na ambientnější straně hudebního spektra. I tak mu však nechybí momentum a variabilita. Jestli si vás ritual ambient říznutý elementy techna získal, dejte šanci i podobně laděným projektům, jako jsou Nastika, Sam KDC nebo Ancestral Voices.


The Mon – Doppelleben

The Mon - Doppelleben

Země: Itálie
Žánr: ambient / electronica / drone / experimental
Datum vydání: 8.11.2018
Label: Supernatural Cat

Tracklist:
01. Hedy Lamarr
02. Salvator Mundi
03. Hate One I Hate
04. Blut
05. Relics
06. Souloop
07. Her
08. Doppelleben

Hrací doba: 42:40

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Začít recenzi na formaci jako The Mon je velice jednoduché. Jen těžko to totiž lze uvést něčím jiným sdělením, že se jedná o sólový projekt UrlaUfommamut, kde zpívá a hraje na baskytaru a klávesy. Ufomammut si během let vybudovali dost slušnou pozici na poli alternativního metalového extrému. Jejich (řečeno dost ve zkratce) psychedelický sludge zachutnal velkému množství lidí a zdá se mi, že od dvojalba „Oro: Opus Primum“ / „Oro: Opus Alter“ (obě 2012) je po jejich muzice docela hlad. Což asi nebude náhoda, když právě s těmito deskami Ufommamut poprvé vydávali na silné a zavedené značce Neurot Recordings, pod jejímiž křídly ostatně zůstali i pro další počiny „Ecate“ (2015) a „8“ (2017).

Věřím, že už jen tahle spojitost s Ufommamut bude mnohým stačit, aby se o The Mon začali zajímat a zatoužili debutovou desku „Doppelleben“ slyšet. Pokud se tak stane, pak tito mnozí udělají jedině dobře, jelikož „Doppelleben“ je velice dobrá záležitost, která za nějaký ten poslech nepochybně stojí.

Říct ale nějak jednoduše a ve zkratce, o co se z hudebního hlediska jedná, nebude vůbec lehké. Svým způsobem jsou ale tyhle žánrově neurčité desky, které rozmazávají hranice mezi různými světy, velice lákavé, přičemž ani „Doppelleben“ v tomto ohledu není výjimkou. Třeba úvodní „Hedy Lamarr“ v sobě míchá drone, industrial i ambient. Druhá „Salvator Mundi“ hned vzápětí mění výhybku a stojí na podmanivé baskytarové lince, do níž vstupuje jednoduché ambientní vyťukávání. „Hate One I Hate“ je zpočátku minimalistická, ale ve své druhé polovině se nezalekne hlučivějšího finále, zatímco čtvrtá „Blut“ je vlastně vágně řečeno docela chytlavá elektronika podmazaná kytarou.

Jak vidno, nálady a přístupy se mění prakticky s každou skladbou, a to jsme teprve v polovině celého tracklistu. Druhou částí už se asi nemá cenu probírat stopu po stopě, ale můžete mi věřit, že i tady se toho najde dost lákavého k poslechu, vždyť třeba taková „Souloop“ patří k nejlákavějším písním na celé desce, stejně jako finální titulní kus. Shrnout to ale jedním termínem se mi moc nedaří. Kdesi jsem zachytil docela hezký pojem synťákový drone, který se mi líbí a svým způsobem k „Doppelleben“ sedí, rozhodně ale album plně nevystihuje. Obzvlášť když se ve své podstatě jedná o vlastně písničkovou nahrávku, což je věc, jakou si ve spojení se žánry jako drone, ambient či psychedelika většina z nás asi nevybaví.

Navzdory vysoké rozmanitosti a různým přístupům v jednotlivých skladbách se nicméně nejedná o nějaký nesoudržný nebo rozhádaný počin. Vždycky jsem měl z „Doppelleben“ dojem, že to celé nějak drží pohromadě a že jakási vnitřní integrita tomu neschází. Za což si The Mon zaslouží pochvalu. Je prostě znát, že Urlo to má v malíku a „Doppelleben“ zkomponoval s docela jasnou vizí, jak by měl výsledek vypadat.

The Mon

V souvislosti s touto vizí můžeme krátce pohovořit také o myšlenkovém pozadí alba. „Doppelleben“ znamená v němčině „Dvojí život“, což stručně vystihuje ústřední myšlenku desky, že každý z nás se postupem času mění a vyvíjí (anebo naopak), až se z něj nakonec stává někdo jiný.

Z hudebního hlediska je každopádně „Doppelleben“ dost zajímavá věc. Sice ne mimořádná nebo výjimečná, najde se na ní i pár slabších momentů (jisté motivy v „Her“), ale pořád se jedná o nadprůměrnou práci, jejíchž pár nedostatků člověk rád přehlédne, poněvadž odměnou za to mu bude převaha výborné hudby. Stojí za slyšení.


Arcane Voidsplitter – Voice of the Stars

Arcane Voidsplitter - Voice of the Stars

Země: Belgie
Žánr: ambient / drone
Datum vydání: 8.3.2019
Label: Aesthetic Death

Tracklist:
01. Arcturus
02. Betelgeuse
03. Aldebaran

Hrací doba: 64:45

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Aesthetic Death / Grands Sounds PR

Metal-Archives je nepochybně mocně užitečná stránka. Asi všichni tam chodíme hledat info o kapelách a třeba pro nás pisálky je tenhle web skutečným požehnáním. Osobně si snad ani nedovedu představit, že bych psal recenzi (na metalové album), aniž bych u toho lustroval info právě na Metal-Archives. Na druhou stranu, občas mi přijde strašně vtipné, jaké kapely sem jsou nebo naopak nejsou zařazeny. Modernější odnože žánru jsou okázale ignorovány, protože někomu nepřijdou dostatečně metal… třeba Rammstein nebo Slipknot, ať už si o nich myslíme cokoliv, podle mě metal určitě hrají.

Na straně druhé ale na Metal-Archives při troše snahy narazíte na věci, které s metalem nemají nic společného. Někdy to lze obhájit jakožto vedlejší projekt jinak metalového muzikanta, ale v tomto ohledu je to přidávání značně nekonzistentní. Tak či onak, zrovna Arcane Voidsplitter jsem tu ani nezkoušel hledat, proto mě překvapilo, když jsem zde tenhle belgický projekt skrze Google našel. Škatulka „Atmospheric Drone/Doom Metal“, jaká je mu na internetové metalové bibli přisouzena, však nemá s realitou zas tolik společného. Kytara tu sice je, ale Arcane Voidsplitter bych za metal určitě neoznačil, a zařazení jakožto mimožánrový vedlejšák mi rovněž přijde zvláštní, protože kořena, jenž za tímhle stojí, jsem poprvé pořádně potkal právě až tady.

Arcane Voidsplitter by měl mít dle všeho na triku jistý Stijn van Cauter, jehož portfolio na zmiňované stránce je dost obsažné, ale z té hromady kapel mně osobně něco říká jen jediná – relativně dlouho hrával u Wijlen Wij. Nicméně pojďme se konečně podívat na Arcane Voidsplitter.

Obal druhého alba „Voice of the Stars“ vypadá dost odpudivě (což jen tak mimochodem platilo i o debutu „To Reach Beyond“ z roku 2017), avšak hudebně to blbé není. Tedy za předpokladu, že vás láká hodně monotónní poslech. Navzdory více jak hodinové stopáži se toho totiž na desce moc nestane. Arcane Voidsplitter nabízí relaxační ambient / drone, kde prakticky po celou dobu hraje jeden jednoduchý „riff“ (riff à la hrábnu do strun a nechám to chvíli znít) doplněný o ambientní klávesy, které se tedy také nepřetrhnou, aby udělaly nějakou velkou parádu.

Důležitější než kompozice nebo konkrétní motivy tu je zvuk. Směřování ke kosmické atmosféře vzdálených mlhovin je evidentní. O nic moc jiného tu vlastně nejde, celé album se veze na vlně náladotvornosti, kterou Arcane Voidsplitter dotahuje do extrému. Plynoucí zvuk bez rytmiky, bez záchytných bodů, pouze jednolitá masa. Skladby jsou na „Voice of the Stars“ tři, ale úplně klidně by mohla být jenom jedna, protože rozdíly mezi nimi jsou tak minimální, až prakticky nejsou. Mnohokrát se mi i stalo, že jsem ani nezaregistroval, že skončila jedna stopa a začala ta následující. Ale není se co divit, tady se dá ztratit velmi lehce, když třeba prostřední „Betelgeuse“ dosahuje úctyhodné délky 35 minut (což jen tak mimochodem ani není pro Arcane Voidsplitter rekord… „Reach Through the Void“ z první nahrávky trvala téměř 42 minut).

Většina lidí asi bude nyní už dávno odrazena. Předpokládám, že ty, které to ještě nepřestalo zajímat a dočetli to až sem, nepřekvapí, když prohlásím, že se to poslouchá moc hezky. Celá ta monotematičnost by měla být formálně negativem, ale zvolená forma má svůj důvod a koresponduje s konceptem Arcane Voidsplitter. Samozřejmě se nejedná o záležitost pro každého, ani nejde o album určené masám, ale příznivce táhlých atmosfér by potěšit mohla. Já osobně jsem si poslech docela užíval. Netvrdím, že budu pravidelným zákazníkem téhle aerolinky do odlehlých galaxií i v budoucnu, ale rozhodně si dokážu představit, že čas od času si nějaký trip ještě dám.


Jeden kmen – Mlha

Jeden kmen - Mlha

Země: Česká republika
Žánr: folk / ambient
Datum vydání: 24.2.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Bot
02. Maudhul
03. Iksharum
04. Fil
05. Dushum
06. Maukum
07. Kaushatar
08. Mat
09. Vorroz
10. Epilog
11. Navždy ztraceni v Mlze
12. Moder Jord (Bonus)

Hrací doba: 52:47

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Jeden kmen

Přijde mi, že různý folk / ambient získává v posledních letech mocně na oblibě, tudíž není žádné velké překvapení, že se podobné formace začaly rojit i v našich končinách. Na druhé straně, házet Jeden kmen do nějakého trendového pytle jako jednu další kapelu z mnoha by možná bylo docela příkré, poněvadž tenhle projekt se evidentně snaží o něco trochu víc, dát svému počínání nějakou přidanou hodnotu. Tomu odpovídá nejen konceptuální rámec, ale i propojení dalších, nehudebních složek.

Jeden kmen se totiž nesnaží být pouhou hudební skupinou, nýbrž jakýmsi interaktivnějším projektem, jehož je hudba nedílnou, nikoliv však jedinou součástí. My se nyní zaměříme primárně na tu muziku, již reprezentuje deska „Mlha“, ale vedle ní dokreslují koncept a vyprávěný příběh i série fotografií (o těch se dokonce na webu Jednoho kmene tvrdí, že jsou tím stěžejním), „celovečerní“ animovaný videoklip (říkat tomu film mi zase přijde nadnesené) nebo kniha. O tom, že se tu někdo snaží celou věc brát seriózně a dát si na výsledku záležet, ostatně svědčí i balení alba, kde je vedle CD s hudbou přítomno i DVD s oním „filmem“. K tomu se přidávají i výstavy nebo pořádání koncertů.

Tematicky je to celé zabalené ve fantasy vyprávění o skřetí kmeni, jeho životě, zvyklostech a legendách. Jedna taková tvoří i osu „Mlhy“. Aby toho nebylo málo, vše je vyprávěno ve skřetím jazyce. Nemusíte se však bát, v bookletu jsou přiloženy i překlady do češtiny, z nichž lze usuzovat, že jsou texty místy primitivně strohé, ale to může být součástí celého konceptu.

Vše takhle vypadá promyšleně, ale jisté nedostatky v prezentaci Jednoho kmene přesto nacházím. Docela mi vadilo určité podsouvání toho, jak bych měl celou tvorbu vnímat. Projekt například na svém webu tvrdí, že je „osobitý“, že nabízí „výlet za hranice všedního světa, který vás natolik pohltí a vtáhne do děje, že si nebude jisti, zda příběh sledujete, nebo žijete“, a další hromadu dalších podobných pindů, které by podle mě měl posoudit sám posluchač / divák / cokoliv, nikoliv kapela sama o sobě.

Několikrát je naznačováno, že v tom má být něco hlubšího. Možná pro samotné autory je, ale já osobně v tom nevidím nic víc než komplexně udělanou fantasy pohádku. Stejně tak tlachy o tom, že se počínáním Jednoho kmene můžu inspirovat, bych si radši odpustil. Myslím, že kdyby v tom mělo být něco hlubšího nebo inspirativního, měl by to člověk zjistit sám, a jestli nezjistí, asi to tak žhavé nebude. Tohle podstrkování dojmů celý dojem zbytečně degraduje. Ale možná, že kdybych se převlékal za elfy nebo trpaslíky, běhal po lesích na LARPech (pro neznalé: LARP = loser and reject party) a všechno fantasy nekriticky žral, tak bych zbaštil i tohle.

Samotná hudební náplň „Mlhy“ je taková… rozpačitá asi není to úplně nejpřesnější slovo, ale příhodnější mě moc nenapadá. Nechápejte mě špatně, na tom albu je znát velké úsilí, a i když se samotná snaha nepočítá (nebo by alespoň neměla), tady ta snaha vyústila v nějaký rozumný výsledek. V zásadě se jedná slušné album, ale ona rozpačitost tkví v tom, že ani zdaleka nejde o tak podmanivý nebo sugestivní zážitek, jak asi bylo zamýšleno. „Mlha“ si vesměs poklidně plyne a nabízí pohodový nenáročný relax, anii v těch jakoby intenzivnějších momentech to pořád není nic víc než pohodovka. Výraznější atmosféru se daří tvořit jen v dílčích momentech, mezi nimiž nejvíce vyčnívá pátá skladba „Dushum“.

Jeden kmen

Jedním z důvodů, proč mi „Dushum“ přijde nejpříjemnější písní na desce, je i zpěv. Zde se totiž jako v jednom z mála songů (další takhle výrazný už je snad jenom „Navždy ztraceni v mlze“) představuje čistý ženský vokál jako ten hlavní. Všude jinde převládá ten mužský, což asi vzhledem k příběhu smysl dává, ale bohužel mi přijde, že místy se to docela přehrává, skoro až do afektovanosti, navíc to neustálé hrdelní chrčení začíná s přibývajícími poslechy docela prudit.

Instrumentálně / žánrově je to přesně to, co byste asi tak čekali – mísí se tu folk, neofolk, ambient, tribal, trochu world music. Pokud někomu takový stylový koktejl ke spokojenosti stačí, určitě bude nadmíru spokojen. Pokud se spokojíte s fajn albem, které se příjemně poslouchá, pak „Mlha“ asi dokáže posloužit taky. Pokud hledáte zážitek, tak musíte jinam.


Tim Hecker – Konoyo

Tim Hecker - Konoyo

Země: Kanada
Žánr: ambient / electronica / drone / experimental
Datum vydání: 28.9.2018
Label: Kranky

Tracklist:
01. This Life
02. In Death Valley
03. Is a Rose Petal of the Dying Crimson Light
04. Keyed Out
05. In Mother Earth Phase
06. A Sodium Codec Haze
07. Across to Anoyo

Hrací doba: 59:20

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Když jsem si plnil domácí úkoly před touhle recenzí, nabyl jsem dojmu, že ve svém oboru bude Tim Hecker relativně známé jméno. Já osobně jsem se nicméně s jeho tvorbou poprvé setkal až na jeho loňském, celkově už devátém dlouhohrajícím albu „Konoyo“. A za to, že jsem se do poslechu pustil, může z velké části i skutečnost, že počin vydal americký label Kranky, jehož portfolio sice neposlouchám nějak zevrubně, pravidelně či intenzivně, ale co jsem slyšel, vždycky se mi to líbilo (někdy dokonce i hodně líbilo) nebo mi to přišlo přinejmenším zajímavé. Letmo poslechnuté ukázky z „Konoyo“ mi zněly v cajku, takže jsem se pustil do díla s tím, že třeba objevím něco, co by mě mohlo zajímat i dlouhodoběji.

Pro mě šlo trochu o krok do neznáma. Sám Tim Hecker ovšem žádný začátečník není. Muziku totiž začal tvořit již hluboko v devadesátých letech v projektu Jetone. Postupem času jej ale zlákala poněkud jiná forma elektronické hudby, v níž má experiment přednost na úkor jasně vytyčené rytmiky. Alespoň takový jsem získal dojem, když jsem poslechnul něco ze staré tvorby Jetone a srovnal jsem to s tím, co tenhle kanadský hudebník vydává pod svým jménem, ať už se budeme bavit o „Konoyo“ anebo náhodně vybraných ukázkách ze starších sólovek. Pro úplnost mohu dodat, že Tim Hecker pod vlastním jménem začal vydávat krátce po začátku aktuálního tisíciletí.

„Konoyo“ se může pochlubit vcelku zajímavým pozadím. Většina nahrávky totiž vznikla během Timovy návštěvy Japonska. Zde spolupracoval s místním souborem Tokyo Gakuso věnujícím se žánru gagaku, což je specifický druh japonské klasické hudby. Práce pak probíhaly v chrámu na předměstí Tokya.

Tenhle japonský feeling lze možná trochu odvodit z názvu „Konoyo“, ale ve vlastní hudbě není patrný na první poslech (s výjimkou dílčích momentů jako třeba v „In Death Valley“). Osobně jsem jej tam začal pořádně slyšet právě až v momentě, kdy jsem si po prvotních posleších takříkajíc „na blind“ přečetl něco o okolnostech, za jakých „Konoyo“ vznikalo. Ještě těsněji do sebe všechny dílky skládačky zapadly v momentě, kdy jsem si dohledal a zaposlouchal se do gagaku. Což mi jen tak mimochodem připadalo jako mimořádně zajímavá a atmosféricky vytříbená muzika, na základě čehož jsem si řekl, že jí někdy budu muset věnovat prostor a poslechnout si ji hlouběji. Slibuji si od takového setkání hodně a jestli se očekávání naplní, pak můžu být „Konoyo“ vděčný už jen za to.

Nicméně i samotné „Konoyo“ má co říct. I navzdory japonským vlivům je to stále především Heckerovo album, což znamená primárně experimentální electronica, ambient, trochu i neagresivní drone. Oproti čistému gagaku je to evidentně posluchačsky přívětivější, ale i tak má „Konoyo“ daleko do jednoduchého, triviálního nebo písničkového alba. Říct, že jde o odpočinkový ambient by bylo příliš zkratkovité a plně by to nevystihlo podstatu věci. I takové sice „Konoyo“ zčásti je, ale v předkládaných atmosférických plochách se toho děje o dost víc.

Tim Hecker

Mnoho pasáží uniká ambientu i dronu a svým experimentálnějších laděním dává jasně na srozuměnou, že ambice „Konoyo“ směřují výš než jen k relaxační klávesové hudbě. Dost to lze vycítit ve skladbách jako „Keyed Out“ nebo čtvrthodinovém finále „Across to Anoyo“. Původně jsem chtěl dodat i „In Mother Earth Phase“, ale ta by možná nebyla kvůli prakticky čistě ambientní druhé polovině tím nejlepším příkladem. Rozhodně ale může posloužit jako ukázka toho, že variabilita nahrávce cizí není. Do výsledku nakonec promlouvá i užití tradičních japonských nástrojů jako ryūteki, hichiriki nebo shō (pro podrobnosti googlete, já bych bez nápovědy taky netušil, tak si tu nebudu hrát na znalce).

Určitě si ale dovolím tvrdit, že „Konoyo“ je vysoce zajímavá hudební mozaika. Nakonec mi to album přijde o dost poutavější, než jsem zpočátku předpokládal, protože až potom, co jsem obeznámil s kontextem, to začalo dávat plný smysl. Onen kontext jsem zde ovšem nastínil, tudíž neváhejte poslouchat.

Pokud vás „Konoyo“ zaujme, určitě by vás mohla zajímat ještě jedna věc. Už 10. května totiž Tim Hecker vydává další album „Anoyo“, které zcela zjevně navazuje na loňský počin a pokračuje v japonské inspiraci. Napovídají to nejen názvy obou nahrávek, ale i některých skladeb. Loňská deska začíná s „This Life“ a končí s „Across to Anoyo“, zatímco ta nadcházející začíná s „That World“ a obsahuje píseň „Step Away from Konoyo“.


Elffor – Impious Battlefields

Elffor - Impious Battlefields

Země: Španělsko
Žánr: ambient black metal
Datum vydání: 23.10.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Chants Between the Funeral Mists
02. When the Shadows Lengthen…
03. Old Uncharted Kingdom
04. Impious Battlefields

Hrací doba: 48:17

Odkazy:
web / bandcamp

Ke španělskému projektu Elffor mám trochu protichůdný vztah. Na jednu stranu vlastně i chápu, proč je pro někoho tahle kapela kultovní, ale pro mě osobně teda není ani omylem. Zároveň také chápu, proč jiní naopak považují Elffor za totální píčovinu, ale ani s takovým názorem se neztotožním. Na jednu stranu je to pro mě vlastně relativně fajn poslechovka, která mě nijak neuráží, ale na straně druhé to prakticky neposlouchám. Protože existuje hromada lepších kapel, jimž mohu věnovat svůj čas. Byly doby sice doby, kdy jsem Elffor poslouchával poměrně pravidelně, ale to už je hrozně dávno. Nikdy jsem to ale necenil tolik, abych si něco koupil do sbírky, přestože alba skupiny byla běžně k dostání v českých distribucích dlouho předtím, než jsem si založil PayPal účet a začal vykupovat zahraniční shopy.

Řečeno stručněji, existence Elffor mi nijak nevadí, ale vlastně mám tu formaci vcelku na párku. Sem tam nějakou novou placku „z povinnosti“ poslechnu, když si jejího vydání všimnu, ale vždycky je to spíš náhodné setkání, protože se po činnosti Elffor nijak nepídím. Sbírku 14 desek (z nichž čtyři jsou ovšem jen alternativní verze starších) mám tedy naposlouchanou docela lajdácky.

To ostatně dokazuje i skutečnost, že naposledy jsem poslouchal „Malkhedant“ z roku 2016. O vydání letošního počinu „Impious Battlefields“ jsem dopředu ani netušil, dokud nahrávka reálně nevyšla, kdy jsem ji náhodou zachytil na YouTube. Říkám si: ty vole, už zase nová fošna, tak to teda zkusím. U poslechnu zčekuju Metalové archivy a jeb – zjistím, že Elffor v mezičase stihnul vydat dvě další desky „Dra Sad“ (2017) a „Dra Sad II“ (2018). No, vracet se k nim nehodlám, protože přesně vím, jak budou znít, aniž bych z nich slyšel byť i jediný tón.

Elffor je totiž kapela, která se vlastně nemění. Co si pamatuju, furt to zní stejně. A jestli to zní jinak, tak přinejmenším moje vzpomínky na atmosféru starších alb docela přesně odpovídají tomu, co se odehrává i na „Impious Battlefields“. Pokud by se mezi vámi nacházeli nějací nezasvěcení, rád zopakuji, oč že tu běží. Aspoň si naženu víc znaků na recenzi, haha.

Stručně řečeno se jedná o ambientně laděný výpravný black metal ve středním až pomalém tempu se zastřeným soundem. Klávesy a symfonika tu hrají docela zásadní roli, protože se starají o veškeré melodie a nosné motivy skladeb, kytary jsou prakticky degradovány na monotónní podkres. To platí zejména o „Chants Between the Funeral Mists“ a titulní „Impious Battlefields“.

Elffor

„When the Shadows Lengthen…“ a „Old Uncharted Kingdom“ už jsou trochu kytarovější, ale z nastavené nálady nijak zásadně neuhýbají a příznivci epického nádechu v black metalu si pořád přijdou na své. Finálním výsledkem je každopádně pohodový relaxační poslech s trochu medieval atmosférou (ozve se i tamburína nebo píšťala), který by mohl zachutnat příznivcům známějších Rakušanů Summoning.

„Impious Battlefields“ jakožto celek ale není ničím víc než prostě další deskou Elffor se vším, co k téhle kapele patří – mínusy nevyjímaje. Kdo si to nikdy neoblíbil, neoblíbí si ani teď, a komu se to dříve líbilo, tomu se to s největší pravděpodobností bude líbit i nyní, protože Elffor si pořád drhne to svoje bez ochoty se nějak zásadně vyvíjet. Na pár poslechů je to v pohodě, člověka to neurazí, ale už teď je mi jasné, že jakmile dopíšu tyhle řádky a album vypnu, už nikdy si jej nepustím. Až za nějakou dobu vyjde další nahrávka, radši si pustím ji a bude mi to plně stačit.


Reverorum ib malacht – Im ra distare summum soveris seris vas innoble

Reverorum ib malacht - Im ra distare summum soveris seris vas innoble

Země: Švédsko
Žánr: avantgarde black metal / ambient / noise
Datum vydání: 11.5.2018
Label: Annapurna

Tracklist:
01. Intro
02. Where Escapism Ends
03. Incompatible Molokh
04. Cloud of Unknowing
05. E va um da
06. Etia si omnes, ego non
07. Skin Without Skin
08. (Natten inuti) en tagg som sticker mig, en ängel från Satan som misshandlar mig (2 cor 12.7ff)
09. Outro

Hrací doba: 48:07

Odkazy:
facebook / facebook 2

Reverorum ib malacht je unikátní útvar na hudební scéně, i když spojování téhle pomatenosti s hudbou by možná u někoho narazilo. O konvertování dříve ortodoxních blackmetalistů ke katolicismu bylo rovněž napsáno mnoho, zvláště členy samotnými, ale asi každý, kdo se s hudbou seskupení někdy setkal, zřejmě nabyl dojmu, že s tím odevzdáním Kristu to tady bude asi jinak než u většiny „věřících“, co mají boží lásky a světla plnou hubu. Avšak zdrcující temnota křesťanství rozhodně cizí není, ostatně si stačí přečíst 88. žalm například, a jak se již víceméně shodli například Mistr EckhartAleisterem Crowleym, láska umí být i děsivá a zničující.

Kapela se již od svých počátků prezentovala svojskou fúzí ambientu a black metalu, kdy oba žánry byly nerozeznatelně prorostlé; black metal byl nemilosrdně modulován jako další stopa záznamu a zvukový, nehudební podklad se stával médiem agrese, kterou máme s černým kovem spjatou. Řekl bych, že „Urkaos“ a následná trilogie nahrávek „De mysteriis dom Christi“ představují dosavadní vrchol tvůrčího, duchovního i řemeslného umění Reverorum ib malacht a jejich cíle vytvořit co nejdivnější, nejtemnější black metal.

Kdo četl těch několik rozsáhlých rozhovorů s kapelou ví, že Reverorum ib malacht měli v zásobě několik rozpracovaných titulů jako například loňské „Ter agios numini“, stále nevydané „Irma malacht“ a mimo jiné to současné „Im ra distare summum soveris seris vas innoble“ nabízející materiál z rozmezí let 2001 až 2017. Mám také dojem, že se na něm konečně podíleli i další z osmí členů kapely, nikoliv jen Karl Hieronymus Emil Lundin.

Na rozdíl od nudného přešlapu v podobě „Ter agios numini“ novinka dokládá, že Reverorum ib malacht mají ve svém hudebním blouznění kam kráčet dál. Stylisticky má blízko k CD verzi „De mysteriis dom Christi“, jelikož každá skladba se drží jistého rámce a „metalové“ songy se střídají s těmi hlukovějšími. Samozřejmě, i když takovou „Where Escapism Ends“ bych označil za ryze blackmetalovou skladbu, tak zde normálního není nic. Žánrovou esenci odráží hlavně ústřední MOCNÁ melodie, která vyčnívá mezi ostatními instrumentálními, vokálními stopami a s těmi Reverorum ib malacht jako obvykle manipulují zcela bez respektu k zažitým zvyklostem. Ale společně s „Cloud of Unknowing“ (skladba podle mě feeling spisu o stejném názvu vystihuje) a „(Natten inuti) en tagg som sticker mig, en ängel från Satan som misshandlar mig (2 cor 12.7ff)“ by se dalo hovořit o nejkonvenčnějších skladbách Reverorum ib malacht vůbec, minimálně na tomhle albu určitě, a musím přiznat, že zrovna tyhle kusy, společně s „Etiam si omnes, ego non“ považuji za nejlepší na desce.

U téhle konkrétní písně se mi vybavují slova Lundinova, že jeho tvůrčí vize je spíše postavena okolo sugestivních lo-fi rytmů než hudebních zvuků; jeden znetvořený monotónní riff, hromada hluku a pojašeného (nebo snad otravného?) vřeštění, více či méně nápadné beaty a jak to „krásně“ funguje. To ale nemohu říct o „Incompatible Molokh“, kde umělé zrychlení rytmiky a kytar považuji za krok vedle; extrém pro extrém, který mi přijde… no, až směšný. Ale jak jsem jsem již zaznamenal, pro jiné je tento song skvělý.

Reverorum ib malacht

„Im ra distare summum soveris seris vas innoble“ by šlo rozebrat mnohem zevrubněji, jak jednotlivé kusy navazují na dříve vydanou tvorbu nebo co přináší nového, ale proč? Myslím si totiž, že snaha uchopit a popsat Reverorum ib malacht objektivně je odsouzena k zániku. Za zmínku ale určitě stojí, že zdejší kytary nejsou tak drasticky frekvenčně ořezány a tudíž nezní jako nahrávané v zatopeném sklepě, jak tomu bývalo dříve.

Snad mé nejisté plácání o hudbě, kterou nelze rozumně kategorizovat k něčemu bylo. Reverorum ib malacht je určitě kapela, kterou by fanoušci temné vyšinuté hudby měli znát. Novicům ovšem doporučuji započít studium jinde; těm znalým hlásám: Kupuj nebo stahuj; „Urkaos“, „What Do You Think of the Old God, We Call Him Judas?“ a „De mysteriis dom Christi“ byly lepší, ale novinka za poslech stojí.