Archiv štítku: ambient

Reverorum ib malacht – Im ra distare summum soveris seris vas innoble

Reverorum ib malacht - Im ra distare summum soveris seris vas innoble

Země: Švédsko
Žánr: avantgarde black metal / ambient / noise
Datum vydání: 11.5.2018
Label: Annapurna

Tracklist:
01. Intro
02. Where Escapism Ends
03. Incompatible Molokh
04. Cloud of Unknowing
05. E va um da
06. Etia si omnes, ego non
07. Skin Without Skin
08. (Natten inuti) en tagg som sticker mig, en ängel från Satan som misshandlar mig (2 cor 12.7ff)
09. Outro

Hrací doba: 48:07

Odkazy:
facebook / facebook 2

Reverorum ib malacht je unikátní útvar na hudební scéně, i když spojování téhle pomatenosti s hudbou by možná u někoho narazilo. O konvertování dříve ortodoxních blackmetalistů ke katolicismu bylo rovněž napsáno mnoho, zvláště členy samotnými, ale asi každý, kdo se s hudbou seskupení někdy setkal, zřejmě nabyl dojmu, že s tím odevzdáním Kristu to tady bude asi jinak než u většiny „věřících“, co mají boží lásky a světla plnou hubu. Avšak zdrcující temnota křesťanství rozhodně cizí není, ostatně si stačí přečíst 88. žalm například, a jak se již víceméně shodli například Mistr EckhartAleisterem Crowleym, láska umí být i děsivá a zničující.

Kapela se již od svých počátků prezentovala svojskou fúzí ambientu a black metalu, kdy oba žánry byly nerozeznatelně prorostlé; black metal byl nemilosrdně modulován jako další stopa záznamu a zvukový, nehudební podklad se stával médiem agrese, kterou máme s černým kovem spjatou. Řekl bych, že „Urkaos“ a následná trilogie nahrávek „De mysteriis dom Christi“ představují dosavadní vrchol tvůrčího, duchovního i řemeslného umění Reverorum ib malacht a jejich cíle vytvořit co nejdivnější, nejtemnější black metal.

Kdo četl těch několik rozsáhlých rozhovorů s kapelou ví, že Reverorum ib malacht měli v zásobě několik rozpracovaných titulů jako například loňské „Ter agios numini“, stále nevydané „Irma malacht“ a mimo jiné to současné „Im ra distare summum soveris seris vas innoble“ nabízející materiál z rozmezí let 2001 až 2017. Mám také dojem, že se na něm konečně podíleli i další z osmí členů kapely, nikoliv jen Karl Hieronymus Emil Lundin.

Na rozdíl od nudného přešlapu v podobě „Ter agios numini“ novinka dokládá, že Reverorum ib malacht mají ve svém hudebním blouznění kam kráčet dál. Stylisticky má blízko k CD verzi „De mysteriis dom Christi“, jelikož každá skladba se drží jistého rámce a „metalové“ songy se střídají s těmi hlukovějšími. Samozřejmě, i když takovou „Where Escapism Ends“ bych označil za ryze blackmetalovou skladbu, tak zde normálního není nic. Žánrovou esenci odráží hlavně ústřední MOCNÁ melodie, která vyčnívá mezi ostatními instrumentálními, vokálními stopami a s těmi Reverorum ib malacht jako obvykle manipulují zcela bez respektu k zažitým zvyklostem. Ale společně s „Cloud of Unknowing“ (skladba podle mě feeling spisu o stejném názvu vystihuje) a „(Natten inuti) en tagg som sticker mig, en ängel från Satan som misshandlar mig (2 cor 12.7ff)“ by se dalo hovořit o nejkonvenčnějších skladbách Reverorum ib malacht vůbec, minimálně na tomhle albu určitě, a musím přiznat, že zrovna tyhle kusy, společně s „Etiam si omnes, ego non“ považuji za nejlepší na desce.

U téhle konkrétní písně se mi vybavují slova Lundinova, že jeho tvůrčí vize je spíše postavena okolo sugestivních lo-fi rytmů než hudebních zvuků; jeden znetvořený monotónní riff, hromada hluku a pojašeného (nebo snad otravného?) vřeštění, více či méně nápadné beaty a jak to „krásně“ funguje. To ale nemohu říct o „Incompatible Molokh“, kde umělé zrychlení rytmiky a kytar považuji za krok vedle; extrém pro extrém, který mi přijde… no, až směšný. Ale jak jsem jsem již zaznamenal, pro jiné je tento song skvělý.

Reverorum ib malacht

„Im ra distare summum soveris seris vas innoble“ by šlo rozebrat mnohem zevrubněji, jak jednotlivé kusy navazují na dříve vydanou tvorbu nebo co přináší nového, ale proč? Myslím si totiž, že snaha uchopit a popsat Reverorum ib malacht objektivně je odsouzena k zániku. Za zmínku ale určitě stojí, že zdejší kytary nejsou tak drasticky frekvenčně ořezány a tudíž nezní jako nahrávané v zatopeném sklepě, jak tomu bývalo dříve.

Snad mé nejisté plácání o hudbě, kterou nelze rozumně kategorizovat k něčemu bylo. Reverorum ib malacht je určitě kapela, kterou by fanoušci temné vyšinuté hudby měli znát. Novicům ovšem doporučuji započít studium jinde; těm znalým hlásám: Kupuj nebo stahuj; „Urkaos“, „What Do You Think of the Old God, We Call Him Judas?“ a „De mysteriis dom Christi“ byly lepší, ale novinka za poslech stojí.


Blues for the Redsun / Omm – Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates

Blues for the Redsun / Omm - Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates

Země: Česká republika / Slovensko
Žánr: sludge / doom | ambient / drone
Datum vydání: listopad 2017
Label: Analog Freaks Records

Tracklist:
Sida A – Blues for the Redsun:
01. Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates

Sida B – Omm:
02. Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates (o /\/\ /\/\ rmx)

Hrací doba: 36:02

Odkazy Blues for the Redsun:
facebook / bandcamp / bandzone

Odkazy Omm:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Blues for the Redsun

Aktuálnost nahrávky, o níž se dnes budeme bavit, je asi diskutabilní. Což samozřejmě není její chyba, spíš moje, že jsem se neodhodlal psát o „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ dřív. Teď už to možná zajímá málokoho, ale to je náš standard, že recenzujeme všechno o půlroku později než všichni okolo. Kdo chce ale vidět závody, ať si táhne sportovat na stadion a nechodí na stránku o obskurní hudbě. Pro nás je důležitější poslouchat a psát v momentě, kdy je na to odpovídající rozpoložení a příhodná doba. A ta v případě „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ nastává právě teď.

O aktuálnosti počinu lze ovšem diskutovat ještě z jednoho úhlu pohledu. Než se k němu ovšem dostaneme, nejprve si formálně představíme, s čím vlastně máme tu čest. Audiokazetu limitovanou 80 kusy (moc hezký ručně dělaný obal je buď zlato-černý nebo černo-zlatý) sdílejí Blues for the Redsun a Omm. Na první pohled se nicméně zdá, že tím „důležitějším“ na kazetě je česká těžkotonážní tryzna.

Blues for the Redsun zde totiž předkládají vlastní skladbu „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“, což ale není žádná novinka. Všichni příznivci formace jistě vědí, že jmenovaný kus byl k poslechu uvolněn již začátkem roku 2016 jakožto digitální singl. Aktuální audiokazeta je však, pokud se nemýlím, jeho premiérovým uvedením na fyzickém nosiči.

Druhá strana v režii Omm – nebo také o /\/\ /\/\, chcete-li – nabízí taktéž stopu s názvem „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“. Jde totiž o remix titulního kusu od Blues for the Redsun. Ve skutečnosti je ale tato verze pojatá natolik odlišným způsobem, až ji lze skoro brát jako plnohodnotnou samostatnou píseň. Pokud je totiž mezi oběma stranami nějaká podobnost, pak se nese spíš jen v abstraktní rovině. Což lze myslím považovat za plus.

Nejprve ovšem k Blues for the Redsun, byť jejich „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ jste nejspíš již dávno slyšeli na Bandcampu kapely. Moravská pětice tímhle osmnáctiminutovým flákem formálně navazuje na svůj povedený demosnímek „Waiting for the Enlightenment“ z roku 2015, jemuž se svou kvalitou přinejmenším vyrovná.

Styl Blues for the Redsun je daný – skupina holduje nervy-drásajícímu bahennímu tempu, ultra-hnusné atmosféře, nelidskému jekotu, zahlučenému pozadí, vše namíchané do odporného koktejlu s prudce vysokou viskozitou. Přesně takové je i „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ a je to jenom dobře. Blues for the Redsun dotáhli nihilistický sludge / doom do extrému, díky čemuž jejich produkce není určena všem, ale kdo holduje temnotě, ten takový přístup jenom ocení.

„Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ v podání Omm je paradoxně přívětivější, ačkoliv spadá do hájemství drone / ambientu, což by papírově vzato mělo slibovat ještě větší zlo. Ale i to nakonec potvrzuje, že Blues for the Redsun aktuálně patří k nejsyrovějším a nejhrubějším metalovým formacím v České republice. Nicméně i verze Omm má své kouzlo, je mnohem monotónnější, hypnotičtější. Nenutí člověka vrazit jehlu do žíly a pak se jít oběsit, přesto dokáže zapůsobit.

Blues for the Redsun

Kdybych ale nevěděl, o co jde, asi bych spojitost mezi oběma písněmi nepoznal. Což neberte ani jako výtku, ani jako pochvalu, prostě to říkám jako ilustraci toho, že verze od Omm je jinde. Vládne jí ambientní linka, pod níž se převaluje dronová mlha, což je prakticky celá náplň osmnácti minut, ale posluchači minimalistických atmo-věci dobře vědí, že by takové sdělení neměli chápat v negativním smyslu. I monotónnost je cesta.

Celkově tenhle počin můžeme bez jakýchkoliv obav hodnotit kladně. Obě strany jsou hudebně zajímavé a dokážou zprostředkovat slušný zážitek, takže nijak nevadí, že první song je známý už dva roky a druhý je formálně předělávkou prvního. Důležitý je nakonec dojem a ten je výborný.

Omm


900piesek – IV.II.VII

900piesek - IV.II.VII

Země: Slovensko
Žánr: noise / ambient
Datum vydání: 2.1.2018
Label: Nomad Sky Diaries

Tracklist:
Side A:
01. I.I.I

Side B:
02. III.III.III

Hrací doba: ~2 min

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Nomad Sky Diaries

900piesek je docela činorodý jednočlenný projekt na slovenské experimentální/hlukové scéně. Přesto jsme si jej zde v recenzích doposud nepředstavili, ačkoliv má Matúš Mikula na kontě několik zajímavých nahrávek, vlastních i kolaboračních. Na druhou stranu, je docela příhodné si první recenzi 900piesek na našich stránkách odbýt prostřednictvím tak zvláštního počinu jako „IV.II.VII“.

Ona zvláštnost „IV.II.VII“ spočívá především v jeho formě, která je diplomaticky řečeno značně netradiční. Slovenský label Nomad Sky Diaries totiž nahrávku pustil do světa v limitaci pouhých třinácti kopií, které jsou k dispozici na průhledném čtyřpalcovém vinylu manuálně vyřezaném (takzvaný „lathe cut“) slovenskou firmičkou Archipelag Vinyl. Čtyřpalec je ukrytý v kartonové kapse o něco menší než formát A4 (o pár čísel menší na každé straně) společně s kartou z tvrdého papíru obsahující jen to nejzákladnější info – tracklist, odkazy a limitaci (včetně ručního očíslování každé kopie).

Jedna věc je jistá – ať už bude hudební náplň „IV.II.VII“ jakákoliv, minimálně svým formátem, formou vydání a také limitací jde o tuze neotřelou věcičku, která se nevidí na každém rohu. Minimálně z tohoto titulu můžeme „IV.II.VII“ bez sebemenších obav označit jako raritu. A to takového kalibru, že by zajisté potěšila každého hudebního fetišistu, jenž si potrpí na to, aby měl ve své sbírce co nejdivnější a nejobskurnější nosiče. Všichni takoví blázni mezi vámi mohou „IV.II.VII“ považovat za žhavý tip, čím si svou sbírku ještě víc vyšperkovat.

Forma je jedna věc. A byť i ta bezesporu potěší – obzvláště v případech, jako je tenhle – pořád se bavíme o hudební nahrávce. Čímž nenápadně naznačuji, že by nás zde v konečném důsledku měl přece jenom zajímat víc obsah než forma. Inu, pojďme se na něj podívat.

Nejprve se zkuste zamyslet nad tím, kolik minut hudby se vejde na standardní dvanáctipalcové vinyly. Pak si vzpomeňte, kolik minut hudby se vleze na sedmipalcové vinyly. A nyní si uvědomte, že se zde bavíme o čtyřpalcovém vinylu. Asi je zřejmé, že jeho stopáž bude tuze kraťoučká – každá strana nabízí pouhou minutu hudby (cca). Přesto jsou obě strany „IV.II.VII“ docela odlišné.

Na straně A se nachází kompozice s názvem „I.I.I“. Ta nabízí sonickou masáž bez kompromisů – minuta konstantního hluku, který ani na vteřinku neuhne ze svého. Strana B skrývá stopu „III.III.III“, jež je naopak těžce minimalistická. Jedná se o sotva znatelný šum, z něhož vystupuje jeden utlumený zvuk. Toť vše.

900piesek - IV.II.VII

Což je vlastně trochu škoda. Dvakrát jedna minuta totiž není – už jen z podstaty své krátkosti ani nemůže být – dostatečnou plochou pro zprostředkování jakéhokoliv hlubšího zážitku. Hodně je to znát hlavně na „I.I.I“, protože tenhle neměnný homogenní zvuk by měl potenciál a myslím, že bych ho rozhodně vydržel poslouchat (a dokonce chtěl poslouchat) o poznání déle než pouhou jednu minutu. Nicméně – smůla.

Takhle to prostě je – „IV.II.VII“ díky své stopáži nemůže mít ambice být nějakým hudebním prožitkem. Jedná se o pouhou jednohubku vydanou ve velice lákavé formě. Ale nakonec – i to je docela sympatické a jako raritka se to ve sbírce vyjímá moc hezky.


Magadan – Perm-36

Magadan - Perm-36

Země: Česká republika
Žánr: industrial / power electronics / ambient
Datum vydání: srpen 2017
Label: Sky Burial Productions / A.P.E.L. Organisation

Tracklist:
Side A:
01. Abomination
02. Sailing Through Troubled Times
03. Perm 36

Side B:
04. Project Mayhem
05. Norillag
06. Manifest (Sepultura Tribute)

Hrací doba: ~33 min

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Magadan

Magadan je město na ruském Dálném východě a zároveň centrem Magadanské oblasti, kde bylo za éry Sovětského svazu vybudováno množství pracovních táborů, takzvaných gulagů. Těch zde vzniklo několik desítek a zemřelo v nich mnoho tisíců lidí. Ostatně i samotné město bylo vybudováno v rámci nucených prací a svého času sloužilo jako hlavní tranzitní centrum, přes nějž byli vězni posíláni do okolních pracovních táborů, a dále zde sídlila organizace Dalstroj, která se starala o těžbu nerostných surovin v Kolymské oblasti (což je historická oblast zčásti se rozkládající na území dnešní Magadanské oblasti), k čemuž využívala právě vězně z pracovních táborů.

Logo Dalstroj (zkombinované se strážní věží gulagu) lze vidět na zadní straně desky „Perm-36“ i přední stránce jejího bookletu. Perm-36 byl také tábor nucených prací, který se nacházel v Permském kraji na východě evropské části dnešního Ruska. Tábor byl uzavřen roku 1987 a v roce 1994 byl přestavěn na muzeum, jež se veřejnosti otevřelo o rok později. Jedná se jen tak mimochodem o poslední existující gulag, protože všechny ostatní byly srovnány se zemí po pádu sovětského režimu.

Z nastíněných skutečností se dá myslím vcelku snadno vyvodit, že hudba Magadan nebude nic, co by člověku mělo zvednout náladu. Což je samozřejmě nanejvýš správná dedukce, přesto je nutné zmínit, že kdo by od „Perm-36“ čekal hlukové ataky nejhrubšího zrna, mohl by odejít zklamán. Deska ani zdaleka nedosahuje takových akustických extrémů, do nichž se vydala třeba nechvalně proslulá a dnes již právem kultovní misantropie „Vorkuta“ od nizozemského projektu Gulaggh, jenž se na svém doposud jediném anti-hudebním veledílu věnoval stejné tématice.

Přesto se „Perm-36“ neřadí k nahrávkám, jejichž poslech by byl nějaká „pohodovka“ nebo odpočinková záležitost. České duo sází především na klaustrofobickou atmosféru, která je rozhodně silná… nebo lépe řečeno sugestivní. Hlásat, že vás „Perm-36“ přenese do gulagu, by samozřejmě bylo typicky nadnesenou recenzentskou frázičkou, nicméně nelze přehlížet, že se nahrávka dokáže zarýt pod kůži a že její nehumánně odtažitá nálada dokáže zalézt až za nehty. Asi však můžeme předpokládat, že cílem Magadan nebylo zprostředkovat příjemné poslouchání, a z tohoto ohledu lze považovat vytyčený cíl za dosažený.

Velkou měrou se na tom jistě podílí i znalost jednotícího tématu „Perm-36“, které je zjevné, aniž by posluchač potřeboval provádět sáhodlouhé výzkumy v hlubinách internetu, ale i o tom to přece je. Vědomí, že se album točí okolo jedné z nejúděsnějších kapitol dějin 20. století (kdo někdy četl knihy jako „Soustroví Gulag“, jistě chápe), dává v kombinaci s industriálně-ambientními tóny, které výjimečně („Project Mayhem“) přechází až k hlukům, a texty (z nichž asi nejvíce na mě zapůsobil ten k titulní skladbě) ucelený dojem díla se silnou výpovědní hodnotou.

Tematickou výjimku pak tvoří finální píseň „Manifest“, kterážto je variací na stejnojmenný song brazilské metalové legendy Sepultura a nese si s sebou i totožný námět. Tím je vzpoura a následný masakr vězňů v brazilské věznici Carandiru, jenž se odehrál 2. října 1992 a při němž přišlo o život 111 lidí. Samotná skladba je své předloze poměrně vzdálená, což ostatně samovolně plyne už jen z odlišného žánrového výraziva, ale pozorný posluchač motivy původní písničky jistě nalezne. Do celku „Perm-36“ pak „Manifest“ zapadá dost přirozeně.

„Here is a world apart. The house of the living dead.
Don’t seek any human behind inhuman deeds.
Dehumanization process:
From human to animal,
From animal to carcass.
Enslavement process:
From slave to flesh,
From flesh to skeleton.
Depersonalizing process:
From person to masses,
From masses to ice dust.
Dehumanization process:
From human to carcass.“
(Perm-36)

Magadan - Perm-36

Před koncem se možná sluší zmínit, že „Perm-36“ vyšlo v limitované (149 kopií) vinylové edici zpracované v důstojné formě včetně vnitřního bookletu a dvojí kapsy na vlastní gramofonovou desku černé barvy. I to napomáhá k celkovému dojmu dobře odvedené práce.


Sweeps 04 – Dormancy

Sweeps 04 - Dormancy

Země: Česká republika
Žánr: drone / ambient
Datum vydání: 16.2.2017
Label: /-\ / sakraphon

Tracklist:
01. Bethaniendamm
02. Souhvězdí tmy
03. Lossy Compression
04. Chimneys 08:30

Hrací doba: 34:10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sweeps 04

Dost často se stává, že obálka alba dost přesně vystihuje i jeho obsah a náladu. Jinými slovy, má-li skupina soudnost ve vizuální stránce, existuje poměrně slušná pravděpodobnost, že ji bude mít i v hudební stránce. Samozřejmě, že se najdou výjimky, a to v obou směrech – tedy existují desky, jejichž přebal je třeba i krásný, ale vlastní muzika stojí za prdlačku, a také existují desky, jejichž vizuální složka je diplomaticky řečeno pochybná, ale co do hudby je to výborná záležitost. „Dormancy“ ovšem patří k těm případům, kdy spolu hudba a vizuál ladí takřka dokonale.

Když nahrávku poslouchám, cítím z ní podobnou atmosféru jako z obalu, a když se podívám na přední stranu alba, čekal bych od něj podobnou muziku, jaká se tam skutečně nachází. Což je skvělé. Tvorba Sweeps 04, jak ji tento český jednočlenný projekt prezentuje na své debutové desce, je přesně takováhle šedivá, šerá, zrnitá, rozostřená, syrová a ponurá. Skoro by se až chtělo říct, že výstižnější obálku už „Dormancy“ ani dostat nemohlo. Ale…

Sweeps 04 není jen hudební projekt, ale především jedna z nejvzdálenějších doposud známých exoplanet, k jejímuž objevení došlo v roce 2006. A i v tomto kontextu dává „Dormancy“ smysl. Možná, že kdyby se na obálce nacházely hvězdné mlhoviny souhvězdí Střelce, tvrdil bych něco podobného. Ale to už je výhoda podobných žánrů, že se v nich dá nalézt mnohé.

Navzdory řečenému a navzdory použitým přirovnáním bych ovšem netvrdil, že „Dormancy“ patří k albům, která si člověk pouští, když si chce nechat zkurvit den. Podobně by bylo značně přehnané hovořit o nějaké vysoce extrémní či depresivní hudbě, protože intenzity hlukového pekla Sweeps 04 rozhodně nedosahuje. To ovšem nechápejte jako výtku, pouze říkám, jak to je. Ve skutečnosti je „Dormancy“ i přes svou (relativně?) tíživou náladu spíš uklidňující, skoro až meditativní. Ale takový dojem vlastně není až tak překvapivý nebo šokující. Přinejmenším mně se to stává poměrně často, že na mě podobné žánry působí právě takhle, navíc ladění hudby Sweeps 04 takovému vývoji doslova nahrává.

„Dormancy“ totiž stojí na pomalém kytarovém bzučení a případně na vrstvení kytarových linek. Některé písně se ve svých začátcích či závěrech dostávají až k ambientním náladám, což jsou také jediné momenty, kdy do pozadí ustupuje dronové hučení. Tak či onak, „Dormancy“ je deska, která nehraje, nýbrž plyne – bez jasných kontur, bez větších záchytných bodů (snad jedině s výjimkou plíživého, téměř až melodického motivu, který se line napříč druhou polovinou „Souhvězdí tmy“). Vše je ale vynahrazeno silnou atmosférou a náladotvorností.

„Dormancy“ je albem určeným pro osamělé tmavé hloubavé večery. Což myslím v dobrém, ačkoliv vím, že v takovém tvrzení by mnozí mohli hledat eufemismus pro nudu. Ale to mi nevadí, ostatně jsem nikdy nepatřil k lidem, kteří by se nějak zásadně starali o to, co si myslí všichni okolo. Já vím, že jde o povedenou záležitost, a to mi stačí. Vy s tímhle názorem můžete naložit, jak se vám zlíbí, i kdyby to měla být třeba ignorace.


Sum of R – Orga

Sum of R - Orga

Země: Švýcarsko
Žánr: (dark) ambient / drone
Datum vydání: 15.9.2017
Label: Cyclic Law / Czar of Cricket Productions

Tracklist:
01. Intro: Please Ring the Bells
02. Overgrown
03. We Have to Mark This Entrance
04. Light & Dust
05. Cobalt Powder
06. Hypnotic State
08. After the Passing of Risk
09. Desmonema Annasethe
10. To Deny Responsibility Is to Perpetuate a Lie
11. Let Us Begin with What We Do Not Want to Be
12. One After the Other

Hrací doba: 57:57

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Czar of Cricket Productions

Švýcarská formace Sum of R nemusí být českému posluchači neznámá. Domácí metalová obec ji mohla pořádně zaregistrovat nejpozději v červnu loňského roku, kdy vystoupila po boku Aluk Todolo v pražském Žižkostele. V té době neměl tento projekt Reto Mädera ještě venku aktuální desku (tehdy posledním zářezem na dlouhohrající pažbě bylo „Lights on Water“ z roku 2014), což se mění až nyní s příchodem počinu „Orga“. Pojďme na věc.

Říkat „nyní“ je možná trochu odvážné, poněvadž album je venku již od poloviny září, akorát my – dle naší nejlepší tradice – recenzujeme v době, kdy už to nikoho nezajímá. Ale to mě nijak nepálí, protože závody o co nejrychlejší vydání recenze jsme vždy přenechávali jiným, které to baví víc než nás. Obzvlášť to plátí u záležitostí, které samy nikam nespěchají, tak proč překotně spěchat s jejich náslechem a pochopením?

„Orga“ vyznává minimalismus, nikoliv však jednotvárnost či monotónnost. Sum of R na své letošní novince předkládají poměrně širokou paletu nálad, mezi nimiž nechybí kupříkladu klaustrofobická sonická temnota, jak ji prezentují skladby jako „Overgrown“ nebo „After the Passing of Risk“. To jsou samozřejmě věci, jaké asi každý z nás od žánrů jako dark ambient či drone očekává a chce. Stejně tak asi příliš nepřekvapí rytmická, industrialem nasáklá „To Deny Responsibility Is to Perpetuate a Lie“, již osobně považuji za jeden z vrcholných momentů „Orga“. Skvělá je rovněž „Cobalt Powder“ s vysoce sugestivním závěrem – i ji bych zařadil mezi nejvýraznější momenty celé kolekce.

Na druhou stranu, najde se zde místo i pro melancholičtější, v některých případech dokonce i pozitivnější emoce. Ačkoliv mi ta temnější poloha nahrávky sedí více, proti písním jako „We Have to Mark This Entrance“, „Desmonema Annasethe“ či „Let Us Begin with What We Do Not Want to Be“ toho nemám moc co namítat, jelikož se stále jedná o zajímavé záležitosti, které jednak přispívají k rozmanitosti „Orga“, jednak také dokážou podmanit. O něco horší už je to se skladbami „Light & Dust“ a „Hypnotic State“, z nichž zejména ta první jmenovaná se díky svým tklivým tónům povážlivě blíží kýči.

V rámci celku a v rámci jakéhosi, řekněme, meditativního poslechu, kdy člověk vnímá víc celkovou atmosféru než vyznění konkrétních stop (což je zcela legitimní přístup, protože, přese všechno, „Orga“ není písničkovým albem), se ty slabší momenty dokážou rozpustit. Nicméně se snad všichni shodneme na tom, že je zbytečné si namlouvat, že je něco dokonalé, když zjevně není.

Tím chci říct, že „Orga“ rozhodně nepatří k žánrovým vrcholům letošní sezóny. Do jisté míry se nejedná o nic víc než standardní práci v rámci svého stylu – standardní co do kvalit a působivosti, nikoliv co do formy, neboť ta je, jak již padlo, naopak docela proměnlivá. Nicméně i tak se tu bavíme o nahrávce, která je poměrně fajn a ve svých nejlepších momentech dokáže poskytnout zajímavé zážitky – a lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem tyto absolvoval s nějakou nechutí či nelibostí. Pár hlubších rozjímavých chvil mi „Orga“ stále dokázalo dát, což je něco, čeho si budu cenit vždycky. Příznivci podobných záležitostí se poslechu určitě bát nemusí, ale povinnost to zase není.

Sum of R


Teleplasmiste – Frequency Is the New Ecstasy

Teleplasmiste - Frequency Is the New Ecstasy

Země: Velká Británie
Žánr: ambient / drone
Datum vydání: 7.4.2017
Label: House of Mythology

Tracklist:
01. A Gift of Unknown Things
02. Gravity Is the Enemy
03. Astōdaan
04. Mind at Large
05. Fall of the Yak Man
06. Radioclast

Hrací doba: 55:09

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Brouzdat v útrobách House of Mythology se rozhodně vyplatí. Tento britský label možná nefunguje nějak zásadně dlouho, nicméně s tím, co pod jeho hlavičkou vychází, si asi mnozí z nás rychle zvykli na to, že se jeho aktivitám vyplatí věnovat pozornost. Netvrdím, že jsem slyšel úplně vše, co se pod jejich křídly objevilo, ale když si vzpomenu na to, s čím jsem tu čest měl, musím říct, že jsem se až doposud ani jednou nespálil a vždy jsem odcházel spokojen. A to platí i po poslechu „Frequency Is the New Ecstasy“.

S dlouhým, úmorným, únavným, nudným, nezáživným, nezajímavým, mdlým, otravným, fádním, suchopárným, vyčerpávajícím, bezbarvým, malátným a zbytečně, nepochopitelně, nesmyslně, nadbytečně, přebytečně a hloupě natahovaným úvodem vás pro dnešek nehodlám zdržovat. Zmíním tedy pouze nutné minimum, čímž mám na mysli, že dvoučlenná formace Teleplasmiste pochází z Velké Británie a že „Frequency Is the New Ecstasy“ je její první dlouhohrající prezentací.

To bychom měli, tak můžeme přistoupit k tomu hlavnímu, o čem by dnešní povídání mělo být – co je „Frequency Is the New Ecstasy“ vlastně zač a jak přesně si stojí z hlediska kvality. Přinejmenším druhá zmiňovaná věc by však neměla patřit k šokujícím odhalením následujícího textu, protože už na začátku jsem naznačil, že Teleplasmiste jsou na tom dobře.

„Frequency Is the New Ecstasy“ patří k tomu druhu nahrávek, o nichž se nepíše úplně lehce, a to z jednoduchého důvodu. Teleplasmiste totiž vyznávají hudební formu, kde písnička nehraje jakoukoliv, byť i sebemenší roli. Vše se točí okolo atmosféry, pocitů, okolo zvuku. Britské duo servíruje dlouhé náladotvorné plochy, které si pohrávají se žánry jako ambient, dark ambient nebo s dronovými tóny. Takový stylový rozstřel může na základě empirických zkušeností evokovat monotónnost a minimalismus, což na jednu stranu pravda je, ale na druhou stranu – jen do určité míry.

Hudba Teleplasmiste bezesporu plyne poklidně, vůbec se nesnaží šokovat náhlými zvraty, spíše rozvážně postupuje a klade důraz na hloubku prožitku namísto potřeby ukázat toho co nejvíc, ale povrchně. Nicméně tvrdit, že je „Frequency Is the New Ecstasy“ skutečně minimalistickou, striktně homogenní či dokonce jednotvárnou deskou by bylo poněkud nemístné, jakkoliv se zde opravdu minimalistické pasáže nesporně nacházejí. Nicméně je na nahrávce zcela jistě i vývoj – znatelný a konstantní.

Teleplasmiste

Vzhledem k povaze nahrávky asi nepřekvapí, že vám tu nedokážu vyzdvihnout nějaké jednotlivé písničky nebo konkrétní momenty. Takovéhle věci nijak neřeším. Poslech se nese na vlně jakéhosi splynutí s atmosférou, při čemž jsou nějaké stopy nebo názvy písniček („písniček“) nepodstatné. Což je ale v naprostém pořádku, poněvadž síla alb jako „Frequency Is the New Ecstasy“ netkví v zapamatovatelnosti, ale právě v celistvém zážitku.

Jako vždy u podobných záležitostí se dostáváme na jakési rozcestí. Teleplasmiste jsou dle mého názoru dobří a poslech jejich debutu mě i navzdory počáteční nedůvěře (několik poslechů trvalo, než se do toho pořádně dostal) baví. Netvrdím ovšem, že jde o záležitost pro každého a že byste to měli všichni slyšet. „Frequency Is the New Ecstasy“ je počin určený trpělivým posluchačům, kteří si užívají postupné vrstvení v dlouhých kompozicích, rádi hledají ve spodních mimosmyslových proudech, dávají přednost introvertní hloubce. Spadáte-li do takové kategorie, pak myslím není moc co řešit – rozhodně vám náleží mé doporučení. Čeká vás krásná meditativní deska. Naopak dáváte-li přednost, řekněme, větší doslovnosti – a nemusíme si pod tím představovat jen opačný extrém v podobě prvoplánové chytlavosti – pak vás „Frequency Is the New Ecstasy“ asi uspokojit nedokáže.


Justin Walter – Unseen Forces

Justin Walter - Unseen Forces

Země: USA
Žánr: ambient
Datum vydání: 21.4.2017
Label: Kranky

Tracklist:
01. 1001
02. Unseen Forces
03. Sixty
04. End of Six
05. It’s Not What You Think
06. Isotope
07. Following
08. Soft Illness
09. Red Cabin

Hrací doba: 43:36

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Malátná nálada, pozdní letní odpoledne, snad kolem páté, pár minut před tím zpropadeným kafem. V listopadovém nečasu stěží prožitelná scéna. Což o to, chvíle malátna by k mání byly i teď, pár minut do zpropadeného kafe třeba taky, ale rozumíme si, listopadový předvečer není ani parný, ani upocený, ani líně plynoucí, jak by měl být ten správný letní. Nezbývá než vzpomínat a počkat si nějaký ten měsíc. A nebo se zaposlouchat do „Unseen Forces“, nejnovějšího řadového materiálu multiinstrumentalisty Justina Waltera.

Znáte-li Colina Stesona, nebo ho dokonce rádi posloucháte, Walterovo jméno by vám nemuselo být neznámé. Třeba před měsícem oba Američané spojili síly a stanuli na jednom pódiu, před rokem se zase Walter objevil na Stetsonem vedené předělávce třetí Góreckého symfonie. Co je ale pro tuto chvíli podstatnější: dílčí průsečíky nalezneme také v sólové tvorbě obou hudebníků – podobný je zejména skladatelský přístup opírající se o postupy minimalismu. Odlišné jsou naproti tomu předkládané nálady. Zatímco Stetson působí se svými saxofonovými motanicemi často hravě a energicky, Walter pospává a diktuje v duchu našeho letního parna před kafem.

Vyplývá to už jen z arzenálu zapojených nástrojů. Hlavní slovo totiž nedostává průbojný saxofon, ale dechový nástroj plně elektronický, angličtina mu říká electronic valve instrument (EVI). Walter ho nevyužívá coby jasného melodického vodítka, ale – v kombinaci s efekty – coby prostředku k tvorbě ryze instrumentálních ambientních ploch. Díky tomu kouzelná dechová krabička nevyznívá lacině, jakožto nedokonalá imitace. Walter svůj hudební svět doplňuje i o nástroje akustické, o klavír a trubku. Obou dvou přitom využívá podobně jako EVI. Nejsou vyslaná do sól, popředí, ale pracuje se s nimi jako se součástmi pozvolna plynoucích ambientních celků.

Skladby jsou na poměry ambientu pestře komponovány, neomezují se na zvukové inženýrství a prvoplánové hrátky se strachem, případně slzami. V kombinaci s prezentovanou atmosférou jsme velmi blízko některým temně jazzovým spolkům, zejména Dale Cooper Quartet & The Dictaphones. Mnohem blíž než k ryzím ambientním plochotvůrcům. Přesto nelze říct, že by bylo „Unseen Forces“ skladatelsky přesvědčivé. Logický vývoj písní, celistvá melancholická atmosféra, ano, to všechno na albu máme, mnohdy však chybí schopnost strhnout. Úspěšný je Walter v klavírní mlze „Following“ či úvodní „1001“, nicméně po většinu stopáže jsme svědky nikterak výrazného převalování, třebaže zvukově pestrého.

Oprávněně můžeme mluvit o velké dávce nástrojového unika. O snaze vytvořit ambientní desku, která nebude spoléhat jen na sonickou roztodivnost, ale pokusí se zabrousit do sfér současné klasiky i jazzu. Ano, potud skvěle. Jenže k postupu do vyšších sfér „Unseen Forces“ postrádá sugestivnost. Tóny zpravidla zaměnitelně proplouvají kolem, marně postrádám překvapení, dynamičnost, momenty, které bych si dal zas a znovu. Buď neexistují, nebo zůstávají silami neviděnými či neviditelnými.


Drudkh / Paysage d’hiver – Десь блукає журба / Schnee (IV)

Drudkh / Paysage d'hiver - Десь блукає журба / Schnee (IV)

Země: Ukrajina / Švýcarsko
Žánr: atmospheric black metal / ambient
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Season of Mist Underground Activists / Kunsthall Produktionen

Tracklist:
I. Drudkh – Десь блукає журба
01. Всі відтінки тиші
02. Ніч крокуе до свого трону

II. Paysage d’hiver – Schnee (IV)
03. Schnee IV

Hrací doba: 40:54 (21:03 / 19:51)

Odkazy Drudkh:
facebook / twitter / bandcamp

Odkazy Paysage d’hiver:
bandcamp

Drudkh sice vydali své poslední album „Борозна обірвалася“ v dubnu 2015, ale kdybychom tvrdli, že se od té doby tahle ukrajinská veličina atmosférického black metalu fláká, tak bychom Romanu Saenkovi, Thuriosovi a spol. docela křivdili. V loňském roce totiž začali pracovat na volné splitkové trilogii, na níž se podílejí s jinými zajímavými formacemi.

To potvrdili hned s první červnovou částí „Той, хто говорить з імлою / Pyre Era, Black!“, na níž se vedle Drudkh představili norští Hades Almighty, na něž přesně pasuje pojmenování kultovní – tedy že strašně málo lidí je má strašně moc rádo. Je pravda, že Norové na svém příspěvku na počin nepředvedli zrovna vysokou míru invence – v tom smyslu, že sem poskytli stejný materiál, jejž vydali tři čtvrtě roku předtím samostatně. Ale to mě nakonec zas tak nesralo, protože původní vydání proběhlo pouze digitálně, a vzhledem ke kvalitě materiálu by byla škoda, kdyby se vůbec nedočkal fyzických nosičů. Loňské září pak přineslo druhé splitko „Зраджені сонцем / Hägringar“ se švédským jednočlenným projektem Grift. Pro mě osobně jde z celé trilogie o nejméně zajímavý dílek, poněvadž Grift se dle mého skromného názoru s dalšími dvěma formacemi rovnat nemůže.

Letošní srpen totiž volnou sérii zakončuje další výraznou spoluprací, která co do zajímavosti s klidem může soupeřit i s Hades Almighty. Druhou stranu „Десь блукає журба / Schnee (IV)“ totiž okupuje švýcarská entita Paysage d’hiver, což je ve skutečnosti vedlejší projekt WintherraDarkspace. Splitko navíc dostává další dávku kreditu i díky tomu, že Paysage d’hiver – známý svou nechutí k dlouhohrajícím deskám, namísto nichž upřednostňuje demosnímky – hudebně mlčí již od roku 2013, kdy vyšel počin „Das Tor“. Tak pojďme na věc.

První stranu vinylu samozřejmě okupují Drudkh, jejichž polovina s názvem „Десь блукає журба“ nabízí dvě skladby. Asi nic nezkazím prohlášením, které – a jsem si toho vědom – používám snad v každé ze svých posledních recenzí na Drudkh: Ukrajinci si opět s přehledem udržují svůj standard. A to jak kvalitativní, tak i stylový. Ale světe div se, pořád se to ještě neohrálo. Když pominu, že první třináctiminutovku „Всі відтінки тиші“ protne povedená ambientní pasáž, pak Drudkh s ničím novým nepřicházejí. Ale pořád v tom je jejich charakteristická atmosféra, kus osudové melancholie (naštěstí na hony vzdálené post-blackovému kýči) a slovanské zádumčivosti. Obě skladby jsou výborné a baví mě, takže za mě pořád ano, líbí se mi to!

Lhal bych ovšem, kdybych tvrdil, že právě na Drudkh jsem byl na splitku zvědav především. Ačkoliv mám Ukrajince rád, Paysage d’hiver pro mě znamenali ještě větší tahák. Ani v tomto případě nejsem vůbec zklamán, naopak! Dvacetiminutová kompozice „Schnee IV“ totiž plnými hrstmi rozhazuje přesně to, co od Paysage d’hiver očekávám a chci. Syrový, ambientem protkaný black metal s atmosférou tak mrazivou, až vám zaleze za nehty a zadře se pod kůži. Možná, že po formální stránce není hudba Paysage d’hiver převratná či originální, ale působivá je ohromně, čehož si v konečném důsledku cením o trochu více. Ve „Schnee IV“ tohle všechno je – Atmosféra s velkým A, naprosté pohlcení hudbou, trans.

Vzato kolem a kolem je „Десь блукає журба / Schnee (IV)“ výtečnou nahrávkou. Drudkh sice „jen“ odvádějí svůj standard, ale takoví už zjevně jsou a starého psa novým kouskům nenaučíš. Ten standard je však sakra vysoko a jejich muzika je pořád skvělá. Paysage d’hiver se svou skladbou jsou ještě o kus výš a „Schnee IV“ opětovně potvrzuje, že tenhle švýcarský projekt patří k tomu nejlepšímu, co kdy na poli zimního black metalu vzniklo. Povinnost vlastnit!


Neige et noirceur – Verglapolis

Neige et noirceur - Verglapolis

Země: Kanada
Žánr: ambient black metal
Datum vydání: 31.5.2017
Label: Dusktone / Les productions hérétiques

Tracklist:
01. Le monde est une forêt noire
02. L’hiver de force
03. Nordet / Les premières neiges
04. Pluie verglaçante et brouillard de glace
05. Énergie noire
06. Ruines électriques

Hrací doba: 46:04

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Dusktone

Neige et noirceur je už nějaký ten rok stálicí blackmetalové scény a jako takovou ji snad není radno nějak zevrubně představovat. Ostatně ani v našich recenzích není tahle kanadská formace nováčkem – jestli si dobře vzpomínám, nyní načínám už čtvrtou kritiku týkající se Neige et noirceur

Ta předešlá vyšla v loňském roce u příležitosti vydání alba „Les ténèbres modernes“, k němuž jsem si vypracoval trochu rozporuplný vztah. Zpočátku mě nahrávka úplně nebavila a příliš mi nebylo po chuti, že namísto další dávky mrazivého zimního black metalu přišel příklon k válečnému black metalu. Na druhou stranu, s jistým odstupem jsem si nakonec v desce jisté zalíbení přece jenom našel a objevil řádku povedených momentů. Stále však platí, že „Les ténèbres modernes“ ani zdaleka nepovažuji za vrcholné dílo Neige et noirceur.

Do letošního počinu „Verglapolis“ jsem se tím pádem příliš nehrnul. Obzvlášť když atmosféra obálky mi evokovala spíš „Les ténèbres modernes“ než nálady alb jako „La seigneurie des loups“, „Hymnes de la montagne noire“ či „Gouffre onirique et abîmes cosmiques“. Nakonec musím uznat – a vlastně rád – že tentokrát byly obavy liché. Ani „Verglapolis“ sice nemohu zařadit k tomu nejlepšímu, co kdy pod hlavičkou Neige et noirceur vyšlo, ale zklamán rozhodně neodcházím. Neříkám, že jsem z počinu nadšen, ale spokojenost vládne, poněvadž jsem od „Verglapolis“ dostal to, co chci od Neige et noirceur slyšet.

Lze z poslední věty předchozího odstavce vyvozovat, že se tedy opětovně jedná o mrazivý black metal? Částečně možná ano, ale spíš než o styl mi jde o atmosféru. A v tomto ohledu „Verglapolis“ rozhodně nestrádá. Novinka je patřičně syrová a chladná, jak se na album Neige et noirceur sluší a patří. Vždyť také především právě díky tomuhle jsem s „Verglapolis“ spokojen. Ne vždy je ale takového pocitu dosahováno skrze black metalu. Ten zde – samozřejmě! – přítomen je, nikoliv však výhradně.

Snad není nutno nějak zásadně připomínat, že tváří Neige et noirceur je víc – vyjma black metalu si Zifond dlouhodobě pohrává i s minimalistickým ambientem, ale kromě toho se „Verglapolis“ místy nebojí hrábnout až někam k dronu. Důležité je, že i formálně odlišné žánry v tomto případě směřují ke společnému cíli a v podání Neige et noirceur si jsou náladově nablízku, což je samozřejmě jenom dobře. Ve výsledku je tedy téměř „jedno“, v jakém stylu se „Verglapolis“ zrovna papírově pohybuje, když jako celek nahrávka působí kompaktně a uceleně.

Neige et noirceur

Jako obvykle – a to jak v případě tvorby skupiny, tak i obecně u věcí zaměřených takto jednostranně na atmosférickou stránku – nemá příliš cenu zabývat se jednotlivými skladbami, bavit se o vrcholech, zapamatovatelných momentech nebo cokoliv dalšího na ten způsob. Abych řekl pravdu, tak u „Verglapolis“ vlastně ani jednotlivé položky tracklistu příliš nerozlišuji. Kdyby měla celá deska pouze jedinou stopu o délce 46 minut, nezměnilo by se pro mě nic, protože takhle to stejně vnímám. Mohl bych vypíchnout třeba „Pluie verglaçante et brouillard de glace“, ale proč bych to dělal, když stejně nemá smysl si kompozice pouštět jednotlivě… Nakonec to ani není nic, v čem by „Verglapolis“ bylo v rámci diskografie Neige et noirceur specifické, to je vlastně standard. Ale za zopakování to stojí, abychom věděli, že je vše na svém místě.

Vzato kolem a kolem mi „Verglapolis“ nepřijde jako nějaký zásadní přírůstek do rodiny nahrávek Neige et noirceur, natožpak do žánru obecně. Nicméně o vybroušenou originalitu či prošlapávání nových stezek u tohoto kanadského projektu nikdy nešlo – a ruku na srdce, vlastně ani netoužím něco takového od Neige et noirceur poslouchat. Chci to syrově, že i sushi může závidět, a mrazivě, až z toho člověk pomalu dostane omrzliny, a jebat, že co do black metalu jde v konečném důsledku o docela konvenční hraní. A tento požadavek „Verglapolis“ naplňuje s přehledem, ačkoliv nijak nepopírám, že třeba takové „Gouffre onirique et abîmes cosmiques“ (abych nešel ještě hlouběji do minulosti) je o kus působivější.

Tak či onak, příznivci specifické quebecké scény a kapel jako Forteresse, Sorcier des glaces, Csejthe, Sombres forêts či Délétère by „Verglapolis“ rozhodně neměli minout. Ale to říkám jen tak z povinnosti, poněvadž předpokládám, že takoví již nahrávku dávno slyšeli.

Neige et noirceur