Archiv štítku: ambient

The Mon – Doppelleben

The Mon - Doppelleben

Země: Itálie
Žánr: ambient / electronica / drone / experimental
Datum vydání: 8.11.2018
Label: Supernatural Cat

Tracklist:
01. Hedy Lamarr
02. Salvator Mundi
03. Hate One I Hate
04. Blut
05. Relics
06. Souloop
07. Her
08. Doppelleben

Hrací doba: 42:40

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Začít recenzi na formaci jako The Mon je velice jednoduché. Jen těžko to totiž lze uvést něčím jiným sdělením, že se jedná o sólový projekt UrlaUfommamut, kde zpívá a hraje na baskytaru a klávesy. Ufomammut si během let vybudovali dost slušnou pozici na poli alternativního metalového extrému. Jejich (řečeno dost ve zkratce) psychedelický sludge zachutnal velkému množství lidí a zdá se mi, že od dvojalba „Oro: Opus Primum“ / „Oro: Opus Alter“ (obě 2012) je po jejich muzice docela hlad. Což asi nebude náhoda, když právě s těmito deskami Ufommamut poprvé vydávali na silné a zavedené značce Neurot Recordings, pod jejímiž křídly ostatně zůstali i pro další počiny „Ecate“ (2015) a „8“ (2017).

Věřím, že už jen tahle spojitost s Ufommamut bude mnohým stačit, aby se o The Mon začali zajímat a zatoužili debutovou desku „Doppelleben“ slyšet. Pokud se tak stane, pak tito mnozí udělají jedině dobře, jelikož „Doppelleben“ je velice dobrá záležitost, která za nějaký ten poslech nepochybně stojí.

Říct ale nějak jednoduše a ve zkratce, o co se z hudebního hlediska jedná, nebude vůbec lehké. Svým způsobem jsou ale tyhle žánrově neurčité desky, které rozmazávají hranice mezi různými světy, velice lákavé, přičemž ani „Doppelleben“ v tomto ohledu není výjimkou. Třeba úvodní „Hedy Lamarr“ v sobě míchá drone, industrial i ambient. Druhá „Salvator Mundi“ hned vzápětí mění výhybku a stojí na podmanivé baskytarové lince, do níž vstupuje jednoduché ambientní vyťukávání. „Hate One I Hate“ je zpočátku minimalistická, ale ve své druhé polovině se nezalekne hlučivějšího finále, zatímco čtvrtá „Blut“ je vlastně vágně řečeno docela chytlavá elektronika podmazaná kytarou.

Jak vidno, nálady a přístupy se mění prakticky s každou skladbou, a to jsme teprve v polovině celého tracklistu. Druhou částí už se asi nemá cenu probírat stopu po stopě, ale můžete mi věřit, že i tady se toho najde dost lákavého k poslechu, vždyť třeba taková „Souloop“ patří k nejlákavějším písním na celé desce, stejně jako finální titulní kus. Shrnout to ale jedním termínem se mi moc nedaří. Kdesi jsem zachytil docela hezký pojem synťákový drone, který se mi líbí a svým způsobem k „Doppelleben“ sedí, rozhodně ale album plně nevystihuje. Obzvlášť když se ve své podstatě jedná o vlastně písničkovou nahrávku, což je věc, jakou si ve spojení se žánry jako drone, ambient či psychedelika většina z nás asi nevybaví.

Navzdory vysoké rozmanitosti a různým přístupům v jednotlivých skladbách se nicméně nejedná o nějaký nesoudržný nebo rozhádaný počin. Vždycky jsem měl z „Doppelleben“ dojem, že to celé nějak drží pohromadě a že jakási vnitřní integrita tomu neschází. Za což si The Mon zaslouží pochvalu. Je prostě znát, že Urlo to má v malíku a „Doppelleben“ zkomponoval s docela jasnou vizí, jak by měl výsledek vypadat.

The Mon

V souvislosti s touto vizí můžeme krátce pohovořit také o myšlenkovém pozadí alba. „Doppelleben“ znamená v němčině „Dvojí život“, což stručně vystihuje ústřední myšlenku desky, že každý z nás se postupem času mění a vyvíjí (anebo naopak), až se z něj nakonec stává někdo jiný.

Z hudebního hlediska je každopádně „Doppelleben“ dost zajímavá věc. Sice ne mimořádná nebo výjimečná, najde se na ní i pár slabších momentů (jisté motivy v „Her“), ale pořád se jedná o nadprůměrnou práci, jejíchž pár nedostatků člověk rád přehlédne, poněvadž odměnou za to mu bude převaha výborné hudby. Stojí za slyšení.


Arcane Voidsplitter – Voice of the Stars

Arcane Voidsplitter - Voice of the Stars

Země: Belgie
Žánr: ambient / drone
Datum vydání: 8.3.2019
Label: Aesthetic Death

Tracklist:
01. Arcturus
02. Betelgeuse
03. Aldebaran

Hrací doba: 64:45

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Aesthetic Death / Grands Sounds PR

Metal-Archives je nepochybně mocně užitečná stránka. Asi všichni tam chodíme hledat info o kapelách a třeba pro nás pisálky je tenhle web skutečným požehnáním. Osobně si snad ani nedovedu představit, že bych psal recenzi (na metalové album), aniž bych u toho lustroval info právě na Metal-Archives. Na druhou stranu, občas mi přijde strašně vtipné, jaké kapely sem jsou nebo naopak nejsou zařazeny. Modernější odnože žánru jsou okázale ignorovány, protože někomu nepřijdou dostatečně metal… třeba Rammstein nebo Slipknot, ať už si o nich myslíme cokoliv, podle mě metal určitě hrají.

Na straně druhé ale na Metal-Archives při troše snahy narazíte na věci, které s metalem nemají nic společného. Někdy to lze obhájit jakožto vedlejší projekt jinak metalového muzikanta, ale v tomto ohledu je to přidávání značně nekonzistentní. Tak či onak, zrovna Arcane Voidsplitter jsem tu ani nezkoušel hledat, proto mě překvapilo, když jsem zde tenhle belgický projekt skrze Google našel. Škatulka „Atmospheric Drone/Doom Metal“, jaká je mu na internetové metalové bibli přisouzena, však nemá s realitou zas tolik společného. Kytara tu sice je, ale Arcane Voidsplitter bych za metal určitě neoznačil, a zařazení jakožto mimožánrový vedlejšák mi rovněž přijde zvláštní, protože kořena, jenž za tímhle stojí, jsem poprvé pořádně potkal právě až tady.

Arcane Voidsplitter by měl mít dle všeho na triku jistý Stijn van Cauter, jehož portfolio na zmiňované stránce je dost obsažné, ale z té hromady kapel mně osobně něco říká jen jediná – relativně dlouho hrával u Wijlen Wij. Nicméně pojďme se konečně podívat na Arcane Voidsplitter.

Obal druhého alba „Voice of the Stars“ vypadá dost odpudivě (což jen tak mimochodem platilo i o debutu „To Reach Beyond“ z roku 2017), avšak hudebně to blbé není. Tedy za předpokladu, že vás láká hodně monotónní poslech. Navzdory více jak hodinové stopáži se toho totiž na desce moc nestane. Arcane Voidsplitter nabízí relaxační ambient / drone, kde prakticky po celou dobu hraje jeden jednoduchý „riff“ (riff à la hrábnu do strun a nechám to chvíli znít) doplněný o ambientní klávesy, které se tedy také nepřetrhnou, aby udělaly nějakou velkou parádu.

Důležitější než kompozice nebo konkrétní motivy tu je zvuk. Směřování ke kosmické atmosféře vzdálených mlhovin je evidentní. O nic moc jiného tu vlastně nejde, celé album se veze na vlně náladotvornosti, kterou Arcane Voidsplitter dotahuje do extrému. Plynoucí zvuk bez rytmiky, bez záchytných bodů, pouze jednolitá masa. Skladby jsou na „Voice of the Stars“ tři, ale úplně klidně by mohla být jenom jedna, protože rozdíly mezi nimi jsou tak minimální, až prakticky nejsou. Mnohokrát se mi i stalo, že jsem ani nezaregistroval, že skončila jedna stopa a začala ta následující. Ale není se co divit, tady se dá ztratit velmi lehce, když třeba prostřední „Betelgeuse“ dosahuje úctyhodné délky 35 minut (což jen tak mimochodem ani není pro Arcane Voidsplitter rekord… „Reach Through the Void“ z první nahrávky trvala téměř 42 minut).

Většina lidí asi bude nyní už dávno odrazena. Předpokládám, že ty, které to ještě nepřestalo zajímat a dočetli to až sem, nepřekvapí, když prohlásím, že se to poslouchá moc hezky. Celá ta monotematičnost by měla být formálně negativem, ale zvolená forma má svůj důvod a koresponduje s konceptem Arcane Voidsplitter. Samozřejmě se nejedná o záležitost pro každého, ani nejde o album určené masám, ale příznivce táhlých atmosfér by potěšit mohla. Já osobně jsem si poslech docela užíval. Netvrdím, že budu pravidelným zákazníkem téhle aerolinky do odlehlých galaxií i v budoucnu, ale rozhodně si dokážu představit, že čas od času si nějaký trip ještě dám.


Jeden kmen – Mlha

Jeden kmen - Mlha

Země: Česká republika
Žánr: folk / ambient
Datum vydání: 24.2.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Bot
02. Maudhul
03. Iksharum
04. Fil
05. Dushum
06. Maukum
07. Kaushatar
08. Mat
09. Vorroz
10. Epilog
11. Navždy ztraceni v Mlze
12. Moder Jord (Bonus)

Hrací doba: 52:47

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Jeden kmen

Přijde mi, že různý folk / ambient získává v posledních letech mocně na oblibě, tudíž není žádné velké překvapení, že se podobné formace začaly rojit i v našich končinách. Na druhé straně, házet Jeden kmen do nějakého trendového pytle jako jednu další kapelu z mnoha by možná bylo docela příkré, poněvadž tenhle projekt se evidentně snaží o něco trochu víc, dát svému počínání nějakou přidanou hodnotu. Tomu odpovídá nejen konceptuální rámec, ale i propojení dalších, nehudebních složek.

Jeden kmen se totiž nesnaží být pouhou hudební skupinou, nýbrž jakýmsi interaktivnějším projektem, jehož je hudba nedílnou, nikoliv však jedinou součástí. My se nyní zaměříme primárně na tu muziku, již reprezentuje deska „Mlha“, ale vedle ní dokreslují koncept a vyprávěný příběh i série fotografií (o těch se dokonce na webu Jednoho kmene tvrdí, že jsou tím stěžejním), „celovečerní“ animovaný videoklip (říkat tomu film mi zase přijde nadnesené) nebo kniha. O tom, že se tu někdo snaží celou věc brát seriózně a dát si na výsledku záležet, ostatně svědčí i balení alba, kde je vedle CD s hudbou přítomno i DVD s oním „filmem“. K tomu se přidávají i výstavy nebo pořádání koncertů.

Tematicky je to celé zabalené ve fantasy vyprávění o skřetí kmeni, jeho životě, zvyklostech a legendách. Jedna taková tvoří i osu „Mlhy“. Aby toho nebylo málo, vše je vyprávěno ve skřetím jazyce. Nemusíte se však bát, v bookletu jsou přiloženy i překlady do češtiny, z nichž lze usuzovat, že jsou texty místy primitivně strohé, ale to může být součástí celého konceptu.

Vše takhle vypadá promyšleně, ale jisté nedostatky v prezentaci Jednoho kmene přesto nacházím. Docela mi vadilo určité podsouvání toho, jak bych měl celou tvorbu vnímat. Projekt například na svém webu tvrdí, že je „osobitý“, že nabízí „výlet za hranice všedního světa, který vás natolik pohltí a vtáhne do děje, že si nebude jisti, zda příběh sledujete, nebo žijete“, a další hromadu dalších podobných pindů, které by podle mě měl posoudit sám posluchač / divák / cokoliv, nikoliv kapela sama o sobě.

Několikrát je naznačováno, že v tom má být něco hlubšího. Možná pro samotné autory je, ale já osobně v tom nevidím nic víc než komplexně udělanou fantasy pohádku. Stejně tak tlachy o tom, že se počínáním Jednoho kmene můžu inspirovat, bych si radši odpustil. Myslím, že kdyby v tom mělo být něco hlubšího nebo inspirativního, měl by to člověk zjistit sám, a jestli nezjistí, asi to tak žhavé nebude. Tohle podstrkování dojmů celý dojem zbytečně degraduje. Ale možná, že kdybych se převlékal za elfy nebo trpaslíky, běhal po lesích na LARPech (pro neznalé: LARP = loser and reject party) a všechno fantasy nekriticky žral, tak bych zbaštil i tohle.

Samotná hudební náplň „Mlhy“ je taková… rozpačitá asi není to úplně nejpřesnější slovo, ale příhodnější mě moc nenapadá. Nechápejte mě špatně, na tom albu je znát velké úsilí, a i když se samotná snaha nepočítá (nebo by alespoň neměla), tady ta snaha vyústila v nějaký rozumný výsledek. V zásadě se jedná slušné album, ale ona rozpačitost tkví v tom, že ani zdaleka nejde o tak podmanivý nebo sugestivní zážitek, jak asi bylo zamýšleno. „Mlha“ si vesměs poklidně plyne a nabízí pohodový nenáročný relax, anii v těch jakoby intenzivnějších momentech to pořád není nic víc než pohodovka. Výraznější atmosféru se daří tvořit jen v dílčích momentech, mezi nimiž nejvíce vyčnívá pátá skladba „Dushum“.

Jeden kmen

Jedním z důvodů, proč mi „Dushum“ přijde nejpříjemnější písní na desce, je i zpěv. Zde se totiž jako v jednom z mála songů (další takhle výrazný už je snad jenom „Navždy ztraceni v mlze“) představuje čistý ženský vokál jako ten hlavní. Všude jinde převládá ten mužský, což asi vzhledem k příběhu smysl dává, ale bohužel mi přijde, že místy se to docela přehrává, skoro až do afektovanosti, navíc to neustálé hrdelní chrčení začíná s přibývajícími poslechy docela prudit.

Instrumentálně / žánrově je to přesně to, co byste asi tak čekali – mísí se tu folk, neofolk, ambient, tribal, trochu world music. Pokud někomu takový stylový koktejl ke spokojenosti stačí, určitě bude nadmíru spokojen. Pokud se spokojíte s fajn albem, které se příjemně poslouchá, pak „Mlha“ asi dokáže posloužit taky. Pokud hledáte zážitek, tak musíte jinam.


Tim Hecker – Konoyo

Tim Hecker - Konoyo

Země: Kanada
Žánr: ambient / electronica / drone / experimental
Datum vydání: 28.9.2018
Label: Kranky

Tracklist:
01. This Life
02. In Death Valley
03. Is a Rose Petal of the Dying Crimson Light
04. Keyed Out
05. In Mother Earth Phase
06. A Sodium Codec Haze
07. Across to Anoyo

Hrací doba: 59:20

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Když jsem si plnil domácí úkoly před touhle recenzí, nabyl jsem dojmu, že ve svém oboru bude Tim Hecker relativně známé jméno. Já osobně jsem se nicméně s jeho tvorbou poprvé setkal až na jeho loňském, celkově už devátém dlouhohrajícím albu „Konoyo“. A za to, že jsem se do poslechu pustil, může z velké části i skutečnost, že počin vydal americký label Kranky, jehož portfolio sice neposlouchám nějak zevrubně, pravidelně či intenzivně, ale co jsem slyšel, vždycky se mi to líbilo (někdy dokonce i hodně líbilo) nebo mi to přišlo přinejmenším zajímavé. Letmo poslechnuté ukázky z „Konoyo“ mi zněly v cajku, takže jsem se pustil do díla s tím, že třeba objevím něco, co by mě mohlo zajímat i dlouhodoběji.

Pro mě šlo trochu o krok do neznáma. Sám Tim Hecker ovšem žádný začátečník není. Muziku totiž začal tvořit již hluboko v devadesátých letech v projektu Jetone. Postupem času jej ale zlákala poněkud jiná forma elektronické hudby, v níž má experiment přednost na úkor jasně vytyčené rytmiky. Alespoň takový jsem získal dojem, když jsem poslechnul něco ze staré tvorby Jetone a srovnal jsem to s tím, co tenhle kanadský hudebník vydává pod svým jménem, ať už se budeme bavit o „Konoyo“ anebo náhodně vybraných ukázkách ze starších sólovek. Pro úplnost mohu dodat, že Tim Hecker pod vlastním jménem začal vydávat krátce po začátku aktuálního tisíciletí.

„Konoyo“ se může pochlubit vcelku zajímavým pozadím. Většina nahrávky totiž vznikla během Timovy návštěvy Japonska. Zde spolupracoval s místním souborem Tokyo Gakuso věnujícím se žánru gagaku, což je specifický druh japonské klasické hudby. Práce pak probíhaly v chrámu na předměstí Tokya.

Tenhle japonský feeling lze možná trochu odvodit z názvu „Konoyo“, ale ve vlastní hudbě není patrný na první poslech (s výjimkou dílčích momentů jako třeba v „In Death Valley“). Osobně jsem jej tam začal pořádně slyšet právě až v momentě, kdy jsem si po prvotních posleších takříkajíc „na blind“ přečetl něco o okolnostech, za jakých „Konoyo“ vznikalo. Ještě těsněji do sebe všechny dílky skládačky zapadly v momentě, kdy jsem si dohledal a zaposlouchal se do gagaku. Což mi jen tak mimochodem připadalo jako mimořádně zajímavá a atmosféricky vytříbená muzika, na základě čehož jsem si řekl, že jí někdy budu muset věnovat prostor a poslechnout si ji hlouběji. Slibuji si od takového setkání hodně a jestli se očekávání naplní, pak můžu být „Konoyo“ vděčný už jen za to.

Nicméně i samotné „Konoyo“ má co říct. I navzdory japonským vlivům je to stále především Heckerovo album, což znamená primárně experimentální electronica, ambient, trochu i neagresivní drone. Oproti čistému gagaku je to evidentně posluchačsky přívětivější, ale i tak má „Konoyo“ daleko do jednoduchého, triviálního nebo písničkového alba. Říct, že jde o odpočinkový ambient by bylo příliš zkratkovité a plně by to nevystihlo podstatu věci. I takové sice „Konoyo“ zčásti je, ale v předkládaných atmosférických plochách se toho děje o dost víc.

Tim Hecker

Mnoho pasáží uniká ambientu i dronu a svým experimentálnějších laděním dává jasně na srozuměnou, že ambice „Konoyo“ směřují výš než jen k relaxační klávesové hudbě. Dost to lze vycítit ve skladbách jako „Keyed Out“ nebo čtvrthodinovém finále „Across to Anoyo“. Původně jsem chtěl dodat i „In Mother Earth Phase“, ale ta by možná nebyla kvůli prakticky čistě ambientní druhé polovině tím nejlepším příkladem. Rozhodně ale může posloužit jako ukázka toho, že variabilita nahrávce cizí není. Do výsledku nakonec promlouvá i užití tradičních japonských nástrojů jako ryūteki, hichiriki nebo shō (pro podrobnosti googlete, já bych bez nápovědy taky netušil, tak si tu nebudu hrát na znalce).

Určitě si ale dovolím tvrdit, že „Konoyo“ je vysoce zajímavá hudební mozaika. Nakonec mi to album přijde o dost poutavější, než jsem zpočátku předpokládal, protože až potom, co jsem obeznámil s kontextem, to začalo dávat plný smysl. Onen kontext jsem zde ovšem nastínil, tudíž neváhejte poslouchat.

Pokud vás „Konoyo“ zaujme, určitě by vás mohla zajímat ještě jedna věc. Už 10. května totiž Tim Hecker vydává další album „Anoyo“, které zcela zjevně navazuje na loňský počin a pokračuje v japonské inspiraci. Napovídají to nejen názvy obou nahrávek, ale i některých skladeb. Loňská deska začíná s „This World“ a končí s „Across to Anoyo“, zatímco ta nadcházející začíná s „That World“ a obsahuje píseň „Step Away from Konoyo“.


Elffor – Impious Battlefields

Elffor - Impious Battlefields

Země: Španělsko
Žánr: ambient black metal
Datum vydání: 23.10.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Chants Between the Funeral Mists
02. When the Shadows Lengthen…
03. Old Uncharted Kingdom
04. Impious Battlefields

Hrací doba: 48:17

Odkazy:
web / bandcamp

Ke španělskému projektu Elffor mám trochu protichůdný vztah. Na jednu stranu vlastně i chápu, proč je pro někoho tahle kapela kultovní, ale pro mě osobně teda není ani omylem. Zároveň také chápu, proč jiní naopak považují Elffor za totální píčovinu, ale ani s takovým názorem se neztotožním. Na jednu stranu je to pro mě vlastně relativně fajn poslechovka, která mě nijak neuráží, ale na straně druhé to prakticky neposlouchám. Protože existuje hromada lepších kapel, jimž mohu věnovat svůj čas. Byly doby sice doby, kdy jsem Elffor poslouchával poměrně pravidelně, ale to už je hrozně dávno. Nikdy jsem to ale necenil tolik, abych si něco koupil do sbírky, přestože alba skupiny byla běžně k dostání v českých distribucích dlouho předtím, než jsem si založil PayPal účet a začal vykupovat zahraniční shopy.

Řečeno stručněji, existence Elffor mi nijak nevadí, ale vlastně mám tu formaci vcelku na párku. Sem tam nějakou novou placku „z povinnosti“ poslechnu, když si jejího vydání všimnu, ale vždycky je to spíš náhodné setkání, protože se po činnosti Elffor nijak nepídím. Sbírku 14 desek (z nichž čtyři jsou ovšem jen alternativní verze starších) mám tedy naposlouchanou docela lajdácky.

To ostatně dokazuje i skutečnost, že naposledy jsem poslouchal „Malkhedant“ z roku 2016. O vydání letošního počinu „Impious Battlefields“ jsem dopředu ani netušil, dokud nahrávka reálně nevyšla, kdy jsem ji náhodou zachytil na YouTube. Říkám si: ty vole, už zase nová fošna, tak to teda zkusím. U poslechnu zčekuju Metalové archivy a jeb – zjistím, že Elffor v mezičase stihnul vydat dvě další desky „Dra Sad“ (2017) a „Dra Sad II“ (2018). No, vracet se k nim nehodlám, protože přesně vím, jak budou znít, aniž bych z nich slyšel byť i jediný tón.

Elffor je totiž kapela, která se vlastně nemění. Co si pamatuju, furt to zní stejně. A jestli to zní jinak, tak přinejmenším moje vzpomínky na atmosféru starších alb docela přesně odpovídají tomu, co se odehrává i na „Impious Battlefields“. Pokud by se mezi vámi nacházeli nějací nezasvěcení, rád zopakuji, oč že tu běží. Aspoň si naženu víc znaků na recenzi, haha.

Stručně řečeno se jedná o ambientně laděný výpravný black metal ve středním až pomalém tempu se zastřeným soundem. Klávesy a symfonika tu hrají docela zásadní roli, protože se starají o veškeré melodie a nosné motivy skladeb, kytary jsou prakticky degradovány na monotónní podkres. To platí zejména o „Chants Between the Funeral Mists“ a titulní „Impious Battlefields“.

Elffor

„When the Shadows Lengthen…“ a „Old Uncharted Kingdom“ už jsou trochu kytarovější, ale z nastavené nálady nijak zásadně neuhýbají a příznivci epického nádechu v black metalu si pořád přijdou na své. Finálním výsledkem je každopádně pohodový relaxační poslech s trochu medieval atmosférou (ozve se i tamburína nebo píšťala), který by mohl zachutnat příznivcům známějších Rakušanů Summoning.

„Impious Battlefields“ jakožto celek ale není ničím víc než prostě další deskou Elffor se vším, co k téhle kapele patří – mínusy nevyjímaje. Kdo si to nikdy neoblíbil, neoblíbí si ani teď, a komu se to dříve líbilo, tomu se to s největší pravděpodobností bude líbit i nyní, protože Elffor si pořád drhne to svoje bez ochoty se nějak zásadně vyvíjet. Na pár poslechů je to v pohodě, člověka to neurazí, ale už teď je mi jasné, že jakmile dopíšu tyhle řádky a album vypnu, už nikdy si jej nepustím. Až za nějakou dobu vyjde další nahrávka, radši si pustím ji a bude mi to plně stačit.


Reverorum ib malacht – Im ra distare summum soveris seris vas innoble

Reverorum ib malacht - Im ra distare summum soveris seris vas innoble

Země: Švédsko
Žánr: avantgarde black metal / ambient / noise
Datum vydání: 11.5.2018
Label: Annapurna

Tracklist:
01. Intro
02. Where Escapism Ends
03. Incompatible Molokh
04. Cloud of Unknowing
05. E va um da
06. Etia si omnes, ego non
07. Skin Without Skin
08. (Natten inuti) en tagg som sticker mig, en ängel från Satan som misshandlar mig (2 cor 12.7ff)
09. Outro

Hrací doba: 48:07

Odkazy:
facebook / facebook 2

Reverorum ib malacht je unikátní útvar na hudební scéně, i když spojování téhle pomatenosti s hudbou by možná u někoho narazilo. O konvertování dříve ortodoxních blackmetalistů ke katolicismu bylo rovněž napsáno mnoho, zvláště členy samotnými, ale asi každý, kdo se s hudbou seskupení někdy setkal, zřejmě nabyl dojmu, že s tím odevzdáním Kristu to tady bude asi jinak než u většiny „věřících“, co mají boží lásky a světla plnou hubu. Avšak zdrcující temnota křesťanství rozhodně cizí není, ostatně si stačí přečíst 88. žalm například, a jak se již víceméně shodli například Mistr EckhartAleisterem Crowleym, láska umí být i děsivá a zničující.

Kapela se již od svých počátků prezentovala svojskou fúzí ambientu a black metalu, kdy oba žánry byly nerozeznatelně prorostlé; black metal byl nemilosrdně modulován jako další stopa záznamu a zvukový, nehudební podklad se stával médiem agrese, kterou máme s černým kovem spjatou. Řekl bych, že „Urkaos“ a následná trilogie nahrávek „De mysteriis dom Christi“ představují dosavadní vrchol tvůrčího, duchovního i řemeslného umění Reverorum ib malacht a jejich cíle vytvořit co nejdivnější, nejtemnější black metal.

Kdo četl těch několik rozsáhlých rozhovorů s kapelou ví, že Reverorum ib malacht měli v zásobě několik rozpracovaných titulů jako například loňské „Ter agios numini“, stále nevydané „Irma malacht“ a mimo jiné to současné „Im ra distare summum soveris seris vas innoble“ nabízející materiál z rozmezí let 2001 až 2017. Mám také dojem, že se na něm konečně podíleli i další z osmí členů kapely, nikoliv jen Karl Hieronymus Emil Lundin.

Na rozdíl od nudného přešlapu v podobě „Ter agios numini“ novinka dokládá, že Reverorum ib malacht mají ve svém hudebním blouznění kam kráčet dál. Stylisticky má blízko k CD verzi „De mysteriis dom Christi“, jelikož každá skladba se drží jistého rámce a „metalové“ songy se střídají s těmi hlukovějšími. Samozřejmě, i když takovou „Where Escapism Ends“ bych označil za ryze blackmetalovou skladbu, tak zde normálního není nic. Žánrovou esenci odráží hlavně ústřední MOCNÁ melodie, která vyčnívá mezi ostatními instrumentálními, vokálními stopami a s těmi Reverorum ib malacht jako obvykle manipulují zcela bez respektu k zažitým zvyklostem. Ale společně s „Cloud of Unknowing“ (skladba podle mě feeling spisu o stejném názvu vystihuje) a „(Natten inuti) en tagg som sticker mig, en ängel från Satan som misshandlar mig (2 cor 12.7ff)“ by se dalo hovořit o nejkonvenčnějších skladbách Reverorum ib malacht vůbec, minimálně na tomhle albu určitě, a musím přiznat, že zrovna tyhle kusy, společně s „Etiam si omnes, ego non“ považuji za nejlepší na desce.

U téhle konkrétní písně se mi vybavují slova Lundinova, že jeho tvůrčí vize je spíše postavena okolo sugestivních lo-fi rytmů než hudebních zvuků; jeden znetvořený monotónní riff, hromada hluku a pojašeného (nebo snad otravného?) vřeštění, více či méně nápadné beaty a jak to „krásně“ funguje. To ale nemohu říct o „Incompatible Molokh“, kde umělé zrychlení rytmiky a kytar považuji za krok vedle; extrém pro extrém, který mi přijde… no, až směšný. Ale jak jsem jsem již zaznamenal, pro jiné je tento song skvělý.

Reverorum ib malacht

„Im ra distare summum soveris seris vas innoble“ by šlo rozebrat mnohem zevrubněji, jak jednotlivé kusy navazují na dříve vydanou tvorbu nebo co přináší nového, ale proč? Myslím si totiž, že snaha uchopit a popsat Reverorum ib malacht objektivně je odsouzena k zániku. Za zmínku ale určitě stojí, že zdejší kytary nejsou tak drasticky frekvenčně ořezány a tudíž nezní jako nahrávané v zatopeném sklepě, jak tomu bývalo dříve.

Snad mé nejisté plácání o hudbě, kterou nelze rozumně kategorizovat k něčemu bylo. Reverorum ib malacht je určitě kapela, kterou by fanoušci temné vyšinuté hudby měli znát. Novicům ovšem doporučuji započít studium jinde; těm znalým hlásám: Kupuj nebo stahuj; „Urkaos“, „What Do You Think of the Old God, We Call Him Judas?“ a „De mysteriis dom Christi“ byly lepší, ale novinka za poslech stojí.


Blues for the Redsun / Omm – Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates

Blues for the Redsun / Omm - Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates

Země: Česká republika / Slovensko
Žánr: sludge / doom | ambient / drone
Datum vydání: listopad 2017
Label: Analog Freaks Records

Tracklist:
Sida A – Blues for the Redsun:
01. Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates

Sida B – Omm:
02. Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates (o /\/\ /\/\ rmx)

Hrací doba: 36:02

Odkazy Blues for the Redsun:
facebook / bandcamp / bandzone

Odkazy Omm:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Blues for the Redsun

Aktuálnost nahrávky, o níž se dnes budeme bavit, je asi diskutabilní. Což samozřejmě není její chyba, spíš moje, že jsem se neodhodlal psát o „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ dřív. Teď už to možná zajímá málokoho, ale to je náš standard, že recenzujeme všechno o půlroku později než všichni okolo. Kdo chce ale vidět závody, ať si táhne sportovat na stadion a nechodí na stránku o obskurní hudbě. Pro nás je důležitější poslouchat a psát v momentě, kdy je na to odpovídající rozpoložení a příhodná doba. A ta v případě „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ nastává právě teď.

O aktuálnosti počinu lze ovšem diskutovat ještě z jednoho úhlu pohledu. Než se k němu ovšem dostaneme, nejprve si formálně představíme, s čím vlastně máme tu čest. Audiokazetu limitovanou 80 kusy (moc hezký ručně dělaný obal je buď zlato-černý nebo černo-zlatý) sdílejí Blues for the Redsun a Omm. Na první pohled se nicméně zdá, že tím „důležitějším“ na kazetě je česká těžkotonážní tryzna.

Blues for the Redsun zde totiž předkládají vlastní skladbu „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“, což ale není žádná novinka. Všichni příznivci formace jistě vědí, že jmenovaný kus byl k poslechu uvolněn již začátkem roku 2016 jakožto digitální singl. Aktuální audiokazeta je však, pokud se nemýlím, jeho premiérovým uvedením na fyzickém nosiči.

Druhá strana v režii Omm – nebo také o /\/\ /\/\, chcete-li – nabízí taktéž stopu s názvem „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“. Jde totiž o remix titulního kusu od Blues for the Redsun. Ve skutečnosti je ale tato verze pojatá natolik odlišným způsobem, až ji lze skoro brát jako plnohodnotnou samostatnou píseň. Pokud je totiž mezi oběma stranami nějaká podobnost, pak se nese spíš jen v abstraktní rovině. Což lze myslím považovat za plus.

Nejprve ovšem k Blues for the Redsun, byť jejich „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ jste nejspíš již dávno slyšeli na Bandcampu kapely. Moravská pětice tímhle osmnáctiminutovým flákem formálně navazuje na svůj povedený demosnímek „Waiting for the Enlightenment“ z roku 2015, jemuž se svou kvalitou přinejmenším vyrovná.

Styl Blues for the Redsun je daný – skupina holduje nervy-drásajícímu bahennímu tempu, ultra-hnusné atmosféře, nelidskému jekotu, zahlučenému pozadí, vše namíchané do odporného koktejlu s prudce vysokou viskozitou. Přesně takové je i „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ a je to jenom dobře. Blues for the Redsun dotáhli nihilistický sludge / doom do extrému, díky čemuž jejich produkce není určena všem, ale kdo holduje temnotě, ten takový přístup jenom ocení.

„Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ v podání Omm je paradoxně přívětivější, ačkoliv spadá do hájemství drone / ambientu, což by papírově vzato mělo slibovat ještě větší zlo. Ale i to nakonec potvrzuje, že Blues for the Redsun aktuálně patří k nejsyrovějším a nejhrubějším metalovým formacím v České republice. Nicméně i verze Omm má své kouzlo, je mnohem monotónnější, hypnotičtější. Nenutí člověka vrazit jehlu do žíly a pak se jít oběsit, přesto dokáže zapůsobit.

Blues for the Redsun

Kdybych ale nevěděl, o co jde, asi bych spojitost mezi oběma písněmi nepoznal. Což neberte ani jako výtku, ani jako pochvalu, prostě to říkám jako ilustraci toho, že verze od Omm je jinde. Vládne jí ambientní linka, pod níž se převaluje dronová mlha, což je prakticky celá náplň osmnácti minut, ale posluchači minimalistických atmo-věci dobře vědí, že by takové sdělení neměli chápat v negativním smyslu. I monotónnost je cesta.

Celkově tenhle počin můžeme bez jakýchkoliv obav hodnotit kladně. Obě strany jsou hudebně zajímavé a dokážou zprostředkovat slušný zážitek, takže nijak nevadí, že první song je známý už dva roky a druhý je formálně předělávkou prvního. Důležitý je nakonec dojem a ten je výborný.

Omm


900piesek – IV.II.VII

900piesek - IV.II.VII

Země: Slovensko
Žánr: noise / ambient
Datum vydání: 2.1.2018
Label: Nomad Sky Diaries

Tracklist:
Side A:
01. I.I.I

Side B:
02. III.III.III

Hrací doba: ~2 min

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Nomad Sky Diaries

900piesek je docela činorodý jednočlenný projekt na slovenské experimentální/hlukové scéně. Přesto jsme si jej zde v recenzích doposud nepředstavili, ačkoliv má Matúš Mikula na kontě několik zajímavých nahrávek, vlastních i kolaboračních. Na druhou stranu, je docela příhodné si první recenzi 900piesek na našich stránkách odbýt prostřednictvím tak zvláštního počinu jako „IV.II.VII“.

Ona zvláštnost „IV.II.VII“ spočívá především v jeho formě, která je diplomaticky řečeno značně netradiční. Slovenský label Nomad Sky Diaries totiž nahrávku pustil do světa v limitaci pouhých třinácti kopií, které jsou k dispozici na průhledném čtyřpalcovém vinylu manuálně vyřezaném (takzvaný „lathe cut“) slovenskou firmičkou Archipelag Vinyl. Čtyřpalec je ukrytý v kartonové kapse o něco menší než formát A4 (o pár čísel menší na každé straně) společně s kartou z tvrdého papíru obsahující jen to nejzákladnější info – tracklist, odkazy a limitaci (včetně ručního očíslování každé kopie).

Jedna věc je jistá – ať už bude hudební náplň „IV.II.VII“ jakákoliv, minimálně svým formátem, formou vydání a také limitací jde o tuze neotřelou věcičku, která se nevidí na každém rohu. Minimálně z tohoto titulu můžeme „IV.II.VII“ bez sebemenších obav označit jako raritu. A to takového kalibru, že by zajisté potěšila každého hudebního fetišistu, jenž si potrpí na to, aby měl ve své sbírce co nejdivnější a nejobskurnější nosiče. Všichni takoví blázni mezi vámi mohou „IV.II.VII“ považovat za žhavý tip, čím si svou sbírku ještě víc vyšperkovat.

Forma je jedna věc. A byť i ta bezesporu potěší – obzvláště v případech, jako je tenhle – pořád se bavíme o hudební nahrávce. Čímž nenápadně naznačuji, že by nás zde v konečném důsledku měl přece jenom zajímat víc obsah než forma. Inu, pojďme se na něj podívat.

Nejprve se zkuste zamyslet nad tím, kolik minut hudby se vejde na standardní dvanáctipalcové vinyly. Pak si vzpomeňte, kolik minut hudby se vleze na sedmipalcové vinyly. A nyní si uvědomte, že se zde bavíme o čtyřpalcovém vinylu. Asi je zřejmé, že jeho stopáž bude tuze kraťoučká – každá strana nabízí pouhou minutu hudby (cca). Přesto jsou obě strany „IV.II.VII“ docela odlišné.

Na straně A se nachází kompozice s názvem „I.I.I“. Ta nabízí sonickou masáž bez kompromisů – minuta konstantního hluku, který ani na vteřinku neuhne ze svého. Strana B skrývá stopu „III.III.III“, jež je naopak těžce minimalistická. Jedná se o sotva znatelný šum, z něhož vystupuje jeden utlumený zvuk. Toť vše.

900piesek - IV.II.VII

Což je vlastně trochu škoda. Dvakrát jedna minuta totiž není – už jen z podstaty své krátkosti ani nemůže být – dostatečnou plochou pro zprostředkování jakéhokoliv hlubšího zážitku. Hodně je to znát hlavně na „I.I.I“, protože tenhle neměnný homogenní zvuk by měl potenciál a myslím, že bych ho rozhodně vydržel poslouchat (a dokonce chtěl poslouchat) o poznání déle než pouhou jednu minutu. Nicméně – smůla.

Takhle to prostě je – „IV.II.VII“ díky své stopáži nemůže mít ambice být nějakým hudebním prožitkem. Jedná se o pouhou jednohubku vydanou ve velice lákavé formě. Ale nakonec – i to je docela sympatické a jako raritka se to ve sbírce vyjímá moc hezky.


Magadan – Perm-36

Magadan - Perm-36

Země: Česká republika
Žánr: industrial / power electronics / ambient
Datum vydání: srpen 2017
Label: Sky Burial Productions / A.P.E.L. Organisation

Tracklist:
Side A:
01. Abomination
02. Sailing Through Troubled Times
03. Perm 36

Side B:
04. Project Mayhem
05. Norillag
06. Manifest (Sepultura Tribute)

Hrací doba: ~33 min

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Magadan

Magadan je město na ruském Dálném východě a zároveň centrem Magadanské oblasti, kde bylo za éry Sovětského svazu vybudováno množství pracovních táborů, takzvaných gulagů. Těch zde vzniklo několik desítek a zemřelo v nich mnoho tisíců lidí. Ostatně i samotné město bylo vybudováno v rámci nucených prací a svého času sloužilo jako hlavní tranzitní centrum, přes nějž byli vězni posíláni do okolních pracovních táborů, a dále zde sídlila organizace Dalstroj, která se starala o těžbu nerostných surovin v Kolymské oblasti (což je historická oblast zčásti se rozkládající na území dnešní Magadanské oblasti), k čemuž využívala právě vězně z pracovních táborů.

Logo Dalstroj (zkombinované se strážní věží gulagu) lze vidět na zadní straně desky „Perm-36“ i přední stránce jejího bookletu. Perm-36 byl také tábor nucených prací, který se nacházel v Permském kraji na východě evropské části dnešního Ruska. Tábor byl uzavřen roku 1987 a v roce 1994 byl přestavěn na muzeum, jež se veřejnosti otevřelo o rok později. Jedná se jen tak mimochodem o poslední existující gulag, protože všechny ostatní byly srovnány se zemí po pádu sovětského režimu.

Z nastíněných skutečností se dá myslím vcelku snadno vyvodit, že hudba Magadan nebude nic, co by člověku mělo zvednout náladu. Což je samozřejmě nanejvýš správná dedukce, přesto je nutné zmínit, že kdo by od „Perm-36“ čekal hlukové ataky nejhrubšího zrna, mohl by odejít zklamán. Deska ani zdaleka nedosahuje takových akustických extrémů, do nichž se vydala třeba nechvalně proslulá a dnes již právem kultovní misantropie „Vorkuta“ od nizozemského projektu Gulaggh, jenž se na svém doposud jediném anti-hudebním veledílu věnoval stejné tématice.

Přesto se „Perm-36“ neřadí k nahrávkám, jejichž poslech by byl nějaká „pohodovka“ nebo odpočinková záležitost. České duo sází především na klaustrofobickou atmosféru, která je rozhodně silná… nebo lépe řečeno sugestivní. Hlásat, že vás „Perm-36“ přenese do gulagu, by samozřejmě bylo typicky nadnesenou recenzentskou frázičkou, nicméně nelze přehlížet, že se nahrávka dokáže zarýt pod kůži a že její nehumánně odtažitá nálada dokáže zalézt až za nehty. Asi však můžeme předpokládat, že cílem Magadan nebylo zprostředkovat příjemné poslouchání, a z tohoto ohledu lze považovat vytyčený cíl za dosažený.

Velkou měrou se na tom jistě podílí i znalost jednotícího tématu „Perm-36“, které je zjevné, aniž by posluchač potřeboval provádět sáhodlouhé výzkumy v hlubinách internetu, ale i o tom to přece je. Vědomí, že se album točí okolo jedné z nejúděsnějších kapitol dějin 20. století (kdo někdy četl knihy jako „Soustroví Gulag“, jistě chápe), dává v kombinaci s industriálně-ambientními tóny, které výjimečně („Project Mayhem“) přechází až k hlukům, a texty (z nichž asi nejvíce na mě zapůsobil ten k titulní skladbě) ucelený dojem díla se silnou výpovědní hodnotou.

Tematickou výjimku pak tvoří finální píseň „Manifest“, kterážto je variací na stejnojmenný song brazilské metalové legendy Sepultura a nese si s sebou i totožný námět. Tím je vzpoura a následný masakr vězňů v brazilské věznici Carandiru, jenž se odehrál 2. října 1992 a při němž přišlo o život 111 lidí. Samotná skladba je své předloze poměrně vzdálená, což ostatně samovolně plyne už jen z odlišného žánrového výraziva, ale pozorný posluchač motivy původní písničky jistě nalezne. Do celku „Perm-36“ pak „Manifest“ zapadá dost přirozeně.

„Here is a world apart. The house of the living dead.
Don’t seek any human behind inhuman deeds.
Dehumanization process:
From human to animal,
From animal to carcass.
Enslavement process:
From slave to flesh,
From flesh to skeleton.
Depersonalizing process:
From person to masses,
From masses to ice dust.
Dehumanization process:
From human to carcass.“
(Perm-36)

Magadan - Perm-36

Před koncem se možná sluší zmínit, že „Perm-36“ vyšlo v limitované (149 kopií) vinylové edici zpracované v důstojné formě včetně vnitřního bookletu a dvojí kapsy na vlastní gramofonovou desku černé barvy. I to napomáhá k celkovému dojmu dobře odvedené práce.


Sweeps 04 – Dormancy

Sweeps 04 - Dormancy

Země: Česká republika
Žánr: drone / ambient
Datum vydání: 16.2.2017
Label: /-\ / sakraphon

Tracklist:
01. Bethaniendamm
02. Souhvězdí tmy
03. Lossy Compression
04. Chimneys 08:30

Hrací doba: 34:10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sweeps 04

Dost často se stává, že obálka alba dost přesně vystihuje i jeho obsah a náladu. Jinými slovy, má-li skupina soudnost ve vizuální stránce, existuje poměrně slušná pravděpodobnost, že ji bude mít i v hudební stránce. Samozřejmě, že se najdou výjimky, a to v obou směrech – tedy existují desky, jejichž přebal je třeba i krásný, ale vlastní muzika stojí za prdlačku, a také existují desky, jejichž vizuální složka je diplomaticky řečeno pochybná, ale co do hudby je to výborná záležitost. „Dormancy“ ovšem patří k těm případům, kdy spolu hudba a vizuál ladí takřka dokonale.

Když nahrávku poslouchám, cítím z ní podobnou atmosféru jako z obalu, a když se podívám na přední stranu alba, čekal bych od něj podobnou muziku, jaká se tam skutečně nachází. Což je skvělé. Tvorba Sweeps 04, jak ji tento český jednočlenný projekt prezentuje na své debutové desce, je přesně takováhle šedivá, šerá, zrnitá, rozostřená, syrová a ponurá. Skoro by se až chtělo říct, že výstižnější obálku už „Dormancy“ ani dostat nemohlo. Ale…

Sweeps 04 není jen hudební projekt, ale především jedna z nejvzdálenějších doposud známých exoplanet, k jejímuž objevení došlo v roce 2006. A i v tomto kontextu dává „Dormancy“ smysl. Možná, že kdyby se na obálce nacházely hvězdné mlhoviny souhvězdí Střelce, tvrdil bych něco podobného. Ale to už je výhoda podobných žánrů, že se v nich dá nalézt mnohé.

Navzdory řečenému a navzdory použitým přirovnáním bych ovšem netvrdil, že „Dormancy“ patří k albům, která si člověk pouští, když si chce nechat zkurvit den. Podobně by bylo značně přehnané hovořit o nějaké vysoce extrémní či depresivní hudbě, protože intenzity hlukového pekla Sweeps 04 rozhodně nedosahuje. To ovšem nechápejte jako výtku, pouze říkám, jak to je. Ve skutečnosti je „Dormancy“ i přes svou (relativně?) tíživou náladu spíš uklidňující, skoro až meditativní. Ale takový dojem vlastně není až tak překvapivý nebo šokující. Přinejmenším mně se to stává poměrně často, že na mě podobné žánry působí právě takhle, navíc ladění hudby Sweeps 04 takovému vývoji doslova nahrává.

„Dormancy“ totiž stojí na pomalém kytarovém bzučení a případně na vrstvení kytarových linek. Některé písně se ve svých začátcích či závěrech dostávají až k ambientním náladám, což jsou také jediné momenty, kdy do pozadí ustupuje dronové hučení. Tak či onak, „Dormancy“ je deska, která nehraje, nýbrž plyne – bez jasných kontur, bez větších záchytných bodů (snad jedině s výjimkou plíživého, téměř až melodického motivu, který se line napříč druhou polovinou „Souhvězdí tmy“). Vše je ale vynahrazeno silnou atmosférou a náladotvorností.

„Dormancy“ je albem určeným pro osamělé tmavé hloubavé večery. Což myslím v dobrém, ačkoliv vím, že v takovém tvrzení by mnozí mohli hledat eufemismus pro nudu. Ale to mi nevadí, ostatně jsem nikdy nepatřil k lidem, kteří by se nějak zásadně starali o to, co si myslí všichni okolo. Já vím, že jde o povedenou záležitost, a to mi stačí. Vy s tímhle názorem můžete naložit, jak se vám zlíbí, i kdyby to měla být třeba ignorace.