Archiv štítku: ambient

Offermose – Stilhedens tårn

Offermose - Stilhedens tårn

Země: Dánsko
Žánr: dungeon synth
Datum vydání: 16.10.2020
Label: Third Coming Records / Pomperipossa Records

Tracklist:
01. Seklernes nat
02. Stilhedens tårn
03. Sjælens ruin
04. Korrupt tradition
05. Langs skæbnens kyst
06. Tvillingeflamme

Hrací doba: 34:16

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

Offermose lze lokalizovat někde na periferii elektronického ambientu. Hudba dánského jednočlenného projektu osciluje mezi synthwavem, dungeon synthem a EBM. Výsledky této vyhraněné kombinace šlo dosud slyšet na dvou EP a nenápadném debutu „Mørkt forår“, kterému – navzdory nízké úrovni pozornosti – nelze upřít autorské kvality ani potenciál.

Na první poslech se přitom může zdát, že Offermose je dalším z mnoha zanedbatelných dětskopokojských dungeonsynthových pokusů, které emulují elektronické klikačky Varga z basy. Offermose jde dále, o dost. Vychází zejména z berlínské elektronické školy, kterou během 70. a 80. let proslavili elektro-krautrockoví Tangerine Dream. Toto uskupení je dodnes oblibováno pro své sugestivní synth-ambientní plochy, které pomocí vrstvení a repeticí navozují feeling známý třeba z filmů jako „Blade Runner“ či Herzogova „Nosferatu“.

Od tohoto základu se Offermose ovšem pouze odráží. Syntetický zvuk projektu je sice nezaměnitelný, opřádají jej však elementy, které hudbu od rozlehlého ambientního vyznění odlišují. „Stilhedens tårn“ je útlejší, kompaktnější, místy dokonce písničkové. Skladby na sebe navazují, každá si přitom nese dílčí aspekty. V případě první ukázky „Sjælens ruin“ to byly mechanické bicí, poklidnější „Stilhedens tårn“ pak třeba doprovází hypnotický šepot. Deska takto kumuluje do finální „Tvillingeflamme“, ve které se opakují motivy z předešlých skladeb, ale v jiných konturách.

Integrita „Stilhedens tårn“ je kromě ponurých syntezátorů udržována různými ambientními aranžemi – éterickými šumy, zkreslenými zvuky přírody, zastřenými deklamacemi. Vše dohromady tvoří neodolatelně atmosférický materiál, který cítěním působí jako kombinace ambientních záseků od Popol Vuh, syntetických meziher Les légions noires a soundtracků herní ságy Legacy of Cain.

Dá se říct, že je „Stilhedens tårn“ z perspektivy ambientního synthwavu takřka dokonalá deska – atmosférická, ladně plynoucí a ve svých limitech rozmanitá. Zamrzí snad jen fakt, že první představená „Sjælens ruin“ byla svou inkorporací bicí linky trochu falešným avízem. Deska už více momentů s bicíma nenabídne, byť obsahuje momenty, kdy jisté syntezátory a basa rytmickou linku nenápadně zastávají. Nemůžu se však ubránit dojmu, že častější perkuse by desce přidaly ještě více na spádu i originalitě.

Nejde však tolik o kritiku jako o osobní domněnku. „Stilhedens tårn“ totiž i tak s lehkostí posluchače přiměje, aby jí zobal z ruky. Úroveň podmanivosti je vysoká, skladatelský arzenál vyvážený a stopáž rozumná – vše, na co ambientní nahrávky běžně trpí, zde funguje bez chyby a s dávkou osobitosti navíc.


DomJord – Sporer

DomJord - Sporer

Země: Švédsko
Žánr: ambient
Datum vydání: 13.3.2020
Label: Vidfare Productions / The Ajna Offensive

Tracklist:
01. Fornblod
02. Sporer
03. Avgrund
04. Ande
05. Natt

Hrací doba: 42:56

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Norma Evangelium Diaboli

DomJord je nový projekt švédského muzikanta Daniela Hanse Johana Rosténa. Nebudu vám kecat, tohle jméno mu zrovna nezávidím. Vejít se do chlívků ve formulářích na úřadě pro něj musí být učiněné peklo. Mimoto – kdo z nás by si chtěl pamatovat čtyři slova kvůli jednomu švédskému kořenovi. Není tedy divu, že Rostén pro svou hudební tvorbu používá pseudonymy, a já jsem přesvědčený, že jestli vám nic neřeklo to, co má frajer v občance, jeho umělecká jména znát rozhodně budete.

Nejde to totiž o nikoho jiného než Mortuuse ze švédské kultovky Marduk anebo také AriochaFuneral Mist a Triumphator. DomJord je jeho poněkud skrytým projektem, v němž se Rostén věnuje diametrálně odlišné muzice, než na jakou jsme od něj zvyklí díky třem zmiňovaným formacím.

Ona skrytost nicméně podle mě neplyne ze žánrové výhybky. Myslím si, že množina posluchačů black metalu a množina posluchačů ambientu se v nějaké míře překrývá, byť třeba Marduk asi nepatří ke skupinám, jejichž fanouškovská základna by se pyšnila vysokou mírou otevřenosti. Řekl bych, že Funeral Mist jakožto „elitářtější“ projekt, jehož objevení musí jít posluchač víc naproti, je na tom v tohle ohledu pravděpodobně o něco lépe. Spíš jde ale o to, že Rostén si muziku DomJord doposud kutil jen pro soukromé účely jako osobní ventil či touhu po změně a původně ani neměl v plánu jít s výsledkem svého snažení na veřejnost. Nakonec se ale prý rozhodl pustit hudbu DomJord do světa. A tím už se dostáváme k první desce „Sporer“, již zaštítilo kombo Vidfare Productions (nová divize elitního francouzského labelu Norma Evangelium Diaboli) / The Ajna Offensive.

DomJord nepochybně nabízí hudbu, na niž posluchači nejsou od Mortuuse / Ariocha zvyklí, ale to není vůbec špatně. Vlastně možná spíš naopak. A obzvlášť ve světle toho, že „Sporer“ je násobně záživnější a poutavější než poslední řadovky Marduk. Samozřejmě podle mého názoru, ale to je snad jasné, protože ničí jiné názory než jen ty svoje v recenzích neprezentuji a ani nemám v plánu na daném stavu věcí cokoliv měnit.

Každopádně, u DomJord se můžete těšit čistě ambientní hudbu. Nejedná se však o plytké klávesové pidlikání nebo neinspirativní klapkové rádobyrozjímání, jichž se všude po internetu válejí desítky. Na „Sporer“ se podařilo stvořit zvláštní a svébytný sound (a tím nemyslím přímo zvuk alba, nýbrž v obecnějším smyslu zvuk interpreta / jeho muziky, celkový feeling). Jedná se o pulzující jemně elektronickou matérii s podmanivou primordiální atmosférou.

„Sporer“ staví na tepajících repetitivních beatech a do určité míry snad i minimalismu. Nebo spíš výrazové úspornosti. Jistě se ale shodneme na tom, že dobrá hudba nutně nepotřebuje přehršel nápadů a instrumentálních kejklí. „Sporer“ to ostatně dokazuje. Skladby stojí na jednom motivu či melodii, s nímž se trpělivě pracuje, objevují se jeho variace a alternace, celé se to pomaluje sune kupředu a s jistotou namotává svého posluchače do transu způsobem ne nepodobným psychedelickým žánrům. Debut DomJord je nevtíravě hypnotické album, v jehož útrobách se dá krásně ztratit.

„Sporer“ osobně považuji za excelentní desku, a dokonce bych si dovolil říct, že už uběhl nějaký pátek, co jsem se takhle zažral do čistě ambientní nahrávky. U mě tedy první počin DomJord zabodoval na celé čáře a jsem si jistý, že bude mít význam se k tomuhle vracet i v budoucnosti. Poslech vám tedy mohu jenom doporučit.


Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand / Skullflower – A Collaboration

Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand / Skullflower - A Collaboration

Země: Rakousko / Velká Británie
Žánr: psychedelic drone / ambient
Datum vydání: 2.2.2020
Label: WKN

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV

Hrací doba: 35:43

Odkazy Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Skullflower:
web / bandcamp

Albin Julius a jeho kultovní partička aktuálně známá jako Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand (tenhle název mám fakt rád – dobře se na něm honí znaky pro dostatečnou délku recenzí, haha) si čas mezi vlastními řadovkami rádi a pravidelně krátí prostřednictvím kolaboračních počinů. Na kontě už jich mají slušnou řádku, tak asi nemá valného smyslu tu na všechny vzpomínat – beztak si myslím, že příznivci skupiny mají najeté, co je zajímalo, a laici by asi měli přednostně sáhnout po standardních počinech. Pomalu se tedy můžeme vrhnout na ten nejnovější, jejž si Der Blutharsch and the Infinite Church of Leading Hand připsali v letošním roce…

I když… ještě než se skutečně dostaneme k samotné nahrávce s názvem „A Collaboration“, nějaké starší kolaborace se přece jenom bude hodit vzpomenout. Spíše humornou zmínkou budiž „A Collaboration“ z roku 2011 a „A Collaboration“ z roku 2019 kvůli témuž názvu – tehdejší „A Collaboration“ sdíleli Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading HandAluk Todolo respektive Mhönos. Ještě zajímavější nicméně bude připomenout titul „Angel of Darkness“ z roku 2016, a to z toho důvodu, že se na něm Rakušané sešli s britským seskupením Skullflower, s nímž dali dohromady také letošní „A Collaboration“. Jedná se tedy už o druhou spolupráci těchto kapel.

Musím se vám nicméně k něčemu přiznat: ačkoliv se jedná o kolaborační počiny, na nichž se podílí víc než jeden interpret, já osobně to vnímám víc jako věci z katalogu Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand, protože právě díky nim ty nahrávky zpravidla poslouchám. Výjimkou budiž pouze ty kolaborace, u nichž si i druhou zúčastněnou kapelu cením vysoko, což byl třeba případ už výše vzpomínané kooperace s Aluk Todolo anebo desky s Wolvennest. Případ Skullflower to však není. Tuhle formaci jsem se nikdy nedonutil si poslechnout, tudíž ji znám pouze z desek sdílených s Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand.

Určitě by se dalo říct, že „A Collaboration“ svým pojetím navazuje na dřívější spolupráci „Angel of Darkness“, akorát ji v určitém smyslu dotahuje ještě o kus dále. Náplní alba je velmi minimalistický ambientní drone. Oproti „Angel of Darkness“ se mi ale novinka zdá ještě minimalističtější, monotónnější a táhlejší. A byť to tak podle takového popisu nemusí na první pohled vypadat, tak také o něco lepší. A přitom už minule to bylo dost dobré. Teď je to skvělé.

Z hudebního hlediska toho samozřejmě na „A Collaboration“ moc k diskuzi není. To nejdůležitější vlastně padlo v předešlém odstavci. Opakuj si: minimalismus, dlouhé monotónní kytarové plochy šperkované psychedelickými klávesami, všechno ale v hodně subtilním podání bez jakýchkoliv výstřelků, které by narušovaly omamný opar nahrávky. Právě v něm tkví ono kouzlo. „A Collaboration“ je hodně meditativní záležitost, jež přímo vybízí k tomu, aby se do ní posluchač ponořil a nechal se pomalu unášet.

Samozřejmě platí, že jestli nepatříte k příznivcům minimalistické muziky, „A Collaboration“ prakticky nemá šanci vás oslovit. Stejně tak jestli si potrpíte na konkrétní motivy, tak tohle asi nedoceníte. Pokud ale dáváte přednost atmosféře a náladotvornosti, pak můžu kolaboraci Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand a Skullflower jen doporučit.


Burzum – Thulêan Mysteries

Burzum - Thulêan Mysteries

Země: Francie / Norsko
Žánr: ambient / dungeon synth
Datum vydání: 13.3.2020
Label: Byelobog Productions / Back on Black

Tracklist:
Disc I:
01. The Sacred Well
02. The Loss of a Hero
03. ForeBears
04. A Thulêan Perspective
05. Gathering of Herbs
06. Heill auk Sæll
07. Jötunnheimr
08. Spell-Lake Forest
09. The Ettin Stone Heart
10. The Great Sleep
11. The Land of Thulê
12. The Lord of the Dwarves
13. A Forgotten Realm
14. Heill Óðinn, Sire
15. The Ruins of Dwarfmount
16. The Road to Hel
17. Thulêan Sorcery

Disc II:
01. Descent into Niflheimr
02. Skin Traveller
03. The Dream Land
04. Thulêan Mysteries
05. The Password
06. The Loss of Thulê

Hrací doba: 89:46 (50:01 / 39:45)

Odkazy:
web / bandcamp

Jsem přesvědčen, že představovat zde Burzum je něco jako nosit dříví do lesa nebo nosit black metal do Norska. Nepochybuji o tom, že každý z čtenářů moc dobře ví, co je tohle jméno zač, a ti největší ignoranti přinejmenším tuší. Kdo vůbec neví, měl by si doplnit vzdělání, ale takových myslím bude minimum. Přesto pojďme v rychlosti zrekapitulovat alespoň hudbu posledních deset let, tedy éru poté, co Varg Vikernes vylezl z vězení…

Staré věci z devadesátých let jsou samozřejmě arci-kulty, jejichž genialitu ani význam pro svůj žánr jim už nikdo nikdy neodpáře, a to včetně jejich autora, byť by se mohlo zdát, že se o to Vikernes občas skoro i snaží. Osobně si nicméně myslím, že návrat Burzum svého času smysl měl, přinejmenším tedy zpočátku. Desky „Belus“ a „Fallen“ na někdejší tvorbu navázaly se ctí. A čas ukázal, že skutečně jde o dobrá alba. Alespoň tedy já se k nim docela rád vracím.

Potom už to ale začalo jít z kopce. Nejprve vyšlo nudné „Umskiptar“, které dodnes vnímám jako docela nedůstojnou tečku za metalovou tvorbou Burzum, a potom už se Varg Vikernes začal topit v nepříliš záživném ambientu. „Sôl austan, Mâni vestan“„The Ways of Yore“ jsem přešel bez většího zájmu; poslechnul jsem je jen letmo a spíš z povinnosti. Nyní už si z nich nevybavím vůbec nic, což třeba o „Dauði Baldrs“ a „Hliðskjálf“, tedy starých ambientních nahrávkách Burzum, říct nemůžu. Když se tedy následně Varg Vikernes hudebně odmlčel, nijak mi nová muzika Burzum nescházela. Když v roce 2018 oznámil, že činnost Burzum skončila, vlastně jsem si říkal, že bylo načase.

Navzdory oficiálnímu ukončení Burzum ale Varg Vikernes přesto začal pracovat na nové muzice, z čehož jsem tedy trochu zmatený, poněvadž nečinnost hudební skupiny si představuji trochu jinak než jako tvorbu nové hudby. Ale dejme tomu. Výsledkem je každopádně dvojalbum „Thulêan Mysteries“, které ovšem není primárně zamýšleno jako deska, nýbrž jako soundtrack k Vargově deskové hře „MYFAROG“. Což mi z nějakého důvodu přijde strašně vtipné. Obzvlášť když se Vikernes nechal slyšet, že jeho skutečnou vášní nikdy nebyla hudba, nýbrž právě deskové hry. Hahaha! Každopádně se nejedná o první nahrávku Burzum zamýšlenou jako hudební doprovod – podobnou roli plnilo již „Sôl austan, Mâni vestan“, jež sloužilo jako soundtrack k filmu „ForeBears“ od Vargovy staré.

Já osobně mám nicméně deskovky v piči a tu Vikernesovu dvojnásob. Pro mě je „Thulêan Mysteries“ především hudebním albem a jako takové moc neobstojí. Myslím si ovšem, že ani jako ten doprovod to nebude žádná velká sláva. Ale co já vím, u deskovky bych zdechnul nudou, ať už by k ní hrálo cokoliv. Anebo i kdyby bylo ticho.

Tak či onak, „Thulêan Mysteries“ má podle mého názoru několik zásadních problémů. Za ten největší považuji skutečnost, že to je prostě ty vole strašná nuda. Obsah většiny skladeb tvoří jen nezáživné omílání ambientních zvuků. Což o to, samozřejmě jsem od Varga nečekal nějaké propracované kompozice. Hudba Burzum byla vždy o minimalismu, takže by bylo hloupé jí nyní minimalismus vyčítat. Je nicméně rozdíl mezi minimalismem a nudou. „Thulêan Mysteries“ má mnohem blíž k tomu druhému.

Což o to, v některých písních atmosféra probleskuje. Občas lze cítit, že na tom Vargovi prostě něco je a že při větší péči a s větší sebereflexí by byl stále schopen vypotit fakt zajímavé nahrávky. Poměrně dobré jsou třeba „The Lord of Dwarves“, „The Road of Hel“ (v nichž obou se dokonce objevují kytarové náznaky) nebo „A Forgotten Realm“. Oukej se mi zdá také recitál „The Great Sleep“, i když bych si v předstihu zrovna na tenhle druh písně nevsadil. Nějaké další stopy také ujdou anebo přinejmenším neurazí, i když třeba nic skutečně zajímavého nenabídnou.

Burzum

Pak se tu ale nacházejí i songy, které mi přijdou hloupé až směšné. „A Thulêan Perspective“ nebo „The Loss of Thulê“ jsou prostě kýče jak prase. „Heill auk Sæll“ nebo „Descent into Niflheimr“ jsou strašné blbosti. „Spell-Lake Forest“ zní jako totálně basic dungeon synth, co dělá nějaký amatér doma u compu na koleně (vlastně nejspíš přesně takhle to i vzniklo). Pazvuk v „The Ruins of Dwarfmount“ u mě vzbuzuje spíš trapný úsměv. Další stopy jako třeba „The Dream Land“ připomínají spíš vakuum.

„Thulêan Mysteries“ ovšem provází ještě jeden zásadní nedostatek, jenž spolehlivě naředí i to málo ucházející, co se na albu nachází. Samozřejmě tím mám na mysli obrovskou délku prakticky devadesáti minut. Seru na to, jestli to bylo myšlené jako doprovod ke hraní nějaké deskovky, protože z hlediska desky jde o mnohem větší stopáž, než kolik by „Thulêan Mysteries“ dle svojí náplně mělo mít. Zbytečně dlouhé, roztahané a rozplizlé, minuty se táhnou jak trollí pšouk… anebo jak roky Vargovi v lochu, haha. Prostě se tam toho děje strašně málo na to, aby byla taková délka obhajitelná, a tím nemyslím jen počet motivů a melodií, ale i hustotu atmosféry. Ta je velmi řídká. Co do nálady má mnohem větší dopad obálka, pro niž byl použit obraz „Nøkken“ od norského malíře Theodora Kittelsena (jehož práce se ostatně objevila již na „Hvis lyset tar oss“ nebo „Filosofem“).

Ohromná porce nepříliš záživné hudby dává nelichotivý výsledek – „Thulêan Mysteries“ působí příliš prázdně, fádně, nezajímavě a především zbytečně. Pár konkrétních stop jistou úroveň má, ale je toho strašně málo a ani v jejich případě nejde o takový zázrak, aby dávalo smysl tolerovat „Thulêan Mysteries“ v přehrávači déle než na pár povinných poslechů z úcty ke starým deskám a ke jménu, které kdysi znamenalo to nejlepší, co black metal nabízel. A i tak je silně diskutabilní, zdali si novinka Burzum zaslouží i těchto pár poslechů. Jedna věc je jistá – kdyby tohle nevyšlo, o nic bychom nepřišli. Což asi hovoří za vše.


Vesperith – Vesperith

Vesperith - Vesperith

Země: Finsko
Žánr: ambient atmospheric black metal
Datum vydání: 22.11.2019
Label: Svart Records

Tracklist:
01. The Magi
02. Fractal Flesh
03. Refractions
04. Valohämärä
05. Quintessence
06. Solar Flood 07:27

Hrací doba: 45:55

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Svart Records

Metal je všeobecně vnímán spíš jako maskulinní záležitost a také lze myslím bezpečně říct, že se v něm angažuje mnohem více mužů než žen. Což ale neznamená, že by do něj ženy neměly patřit a že nedokážou vytvořit hodnotnou metalovou hudbu, a to platí i o těch extrémnějších odnožích jako třeba black metalu. Existuje několik viditelných příkladů, které ženám v black metalu nedělají úplně nejlepší službu tím, že svou muziku prodávají víc na základě svého pohlaví než vlastních hudebních kvalit (ve finále je vedlejší, jestli tak dělají záměrně, anebo je do téhle polohy tlačí média případně vydavatelství), ale naštěstí lze stále najít i případy, které nejsou na první pohled tak nápadné, ale nabízejí tvorbu, jež za pozornost stojí. Finský projekt Vesperith se k takovým se svým bezejmenným debutem zařadil.

I zde nicméně najdeme určité prohřešky v prezentaci spočívající v tom, co je slibováno a co je následně skutečným obsahem alba. Pokud někde v souvislosti s Vesperith uvidíte slova jako experimentální, tak tomu nevěřte, protože experimentální nazývat takovou hudbu mi zavání drzostí (popřípadě neznalostí toho, jak zní skutečná experimentální muzika). Určitě bych ale volil slova jako atmosférický, protože vysoký faktor náladotvornosti patří k největším přednostem nahrávky.

„Vesperith“ určitě lze vměstnat do blackmetalové škatulky, přestože určité fundamentální elementy tohoto žánru desce chybí. Ačkoliv se tu nechají nalézt i rychlé pasáže, album postrádá agresivitu nebo bestialitu. Počin je spíš klidnějšího, hloubavějšího a přemýšlivějšího rázu. Celé album plyne v jakémsi „ambientním“ duchu, což nutně nemyslím z hlediska žánrového (byť i takové momenty se zde najdou a není jich úplně málo), nýbrž z hlediska pocitového.

Deska je usazena v jakémsi tmavě modrém / fialovém atmosférickém oparu, celá působí zastřeně a mlhavě. Tohle však nemyslím jako negativum, právě naopak. Tahle umírněná nálada a velký důraz na co nejatmosféričtější podání patří k největším přednostem „Vesperith“. Snad i díky tomu se album může pochlubit takovým tím hypnotickým „cosi“, co člověk nutí poslouchat pořád dokola a co mu nedovolí se od nahrávky odtrhnout. Konkrétní skladatelské nápady a kompozice se stávají trochu „podružnými“, přestože se napříč albem nachází nejeden dobře vystavěný a vygradovaný moment, a nade vším vítězí pocit a nálada.

Sázka na jedinou kartu se ovšem vyplatila. „Vesperith“ je nepochybně deskou, která jen neklouže po povrchu a dokáže nabídnout nějaký hlubší a trvanlivější prožitek. Netvrdím, že by mi to nějak zahýbalo s vkusem nebo mě to skutečně zasáhlo někde hluboko u srdce, ale nemůžu popřít, že pár poslechů v odpovídajícím naladění bylo velmi silných. Stejně tak mohu říct, že mě album baví i po větším až velkém počtu protočení; také mám dojem, že budu mít náladu se k „Vesperith“ vracet i v budoucnu, a to je samozřejmě výborná vizitka.

Všechno to plyne z pocitu, že ani autorka při tvorbě „Vesperith“ netočila něco doma na koleně jen tak pro zábavu, ale otiskla do toho kus sebe sama. Díla s jasnou autorskou vizí a charismatem pak dokážou na ty své posluchače zapůsobit mnohem víc než jakékoliv jiné album, které se snaží zalíbit a jde svému publiku naproti. Já osobně jsem se naladil na stejnou vlnovou délku a našel v tom kus oné hudební magie, po níž nakonec všichni prahneme. Vždyť z jakého jiného důvodu bychom to celé poslouchali?


The Utopia Strong – The Utopia Strong

The Utopia Strong - The Utopia Strong

Země: Velká Británie
Žánr: psychedelic ambient / krautrock
Datum vydání: 13.9.2019
Label: Rocket Recordings

Tracklist:
01. Emerald Tablet
02. Konta Chorus
03. Swimmer
04. Unquiet Boundary
05. Transition to the Afterlife
06. Pickman’s Model
07. Brainsurgeons 3
08. Do You Believe in Two Gods?
09. Moonchild

Hrací doba: 43:24

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Dneska nemám náladu vymýšlet nějaké originální hovadiny, takže recenzi začnu v úplně standardním duchu. A jaký jiný úvod recenze by měl být standardnější než ten s představením skupiny, o níž se hodláme bavit?

Loňské bezejmenné album The Utopia Strong je sice prvním počinem kapely, ale nenechte se zmýlit, o začínající hudebníky se rozhodně nejedná. Kavus Torabi toho má za sebou hodně – Knifeworld, The Monsoon Bassoon a samozřejmě asi největší jméno Cardiacs. Rovněž Michael J. York se mihl v jedné hodně známé formaci, a sice Coil. Dále má na triku třeba Urthona, The Other Without anebo Téléplasmiste, o jejichž výborné nahrávce „Frequency Is the New Ecstasy“ jsem zde ostatně svého času také psal.

Třetí a poslední do sestavy, Steve Davis, má těch hudebních zkušeností nejméně, přesto je možná tím nejslavnějším člověkem v sestavě. Do povědomí se akorát dostal v úplně jiném oboru než v hudbě. Jde totiž o legendárního hráče kulečníku, jenž sportu kraloval v osmdesátých letech, kdy také šestkrát vyhrál mistrovství světa. Profesionálního kulečníku zanechal v roce 2016.

A jak se trojice dala dohromady? Podle popisu se to zdá až prozaicky jednoduché. Pánové se sešli v roce 2017 na festivalu v Glastonbury. Stačilo si trochu zajamovat a z improvizace vznikla skupina The Utopia Strong.

The Utopia Strong se nechali slyšet, že tvůrčí proces byl naprosto pohodový, nekonfliktní a všichni si tentokrát celou tu anabázi okolo vzniku nahrávky užili. Může to znít jako klišé, ale na finální podobě alba to skutečně je cítit. Muzika zní euforicky a poslech provází pozitivní „vibe“. Takové pocity většinou v muzice nevyhledávám, spíš naopak. Pozitivní hudba se mi obecně vzato víc příčí než líbí a spočítal bych na prstech jedné ruky případy, kdy jsem tu v recenzi takový feeling chválil. Věřte tomu nebo ne, „The Utopia Strong“ k těm výjimkám bude patřit.

Jednoznačný konkrétní důvod říct asi nedokážu, ale nejspíš to bude souhra okolností. Možná by se to dalo spláchnout něčím nic neříkajícím, jako že výjimečně nějaká pozitivně naladěná hudba přijde k duhu každému, ale zas tak triviální to asi nebude. Těžko by podle mě deska mohla fungovat, pokud by působila nějak přeslazeně nebo vlezle. Takové „The Utopia Strong“ v žádném případě není. Ten materiál je vkusný a pořád chytrý. Řekl bych, že album je pozitivní víc ve smyslu požitkářství a radosti z poslechu než ve smyslu veselé sluníčkové nálady.

„The Utopia Strong“ se navíc může pochlubit ještě jedním zásadním atributem. A věřím tomu, že i ten se výrazně podepsal na tom, že se mi deska takovým způsobem zalíbila. The Utopia Strong totiž pracují s psychedelickými nálady a nedělá jim problém vytvořit takovou tu pověstnou hypnotickou auru postavenou na monotónní rytmice, byť ta je v tomto případě dost subtilní. Každopádně můžu doporučit skladby jako „Konta Chorus“, „Do You Believe in Two Gods?“ a samozřejmě vrcholnou kompozici – podmanivou desetiminutovku „Brainsurgeons 3“.

Ne všechny písničky na nahrávce jsou samy o sobě skvělé a žádná jiná už není tak strhující jako „Brainsurgeons 3“. Jako celek nicméně „The Utopia Strong“ funguje velmi uspokojivě a plyne jako jeden dlouhý proud jemné psychedelické elektroniky. Poslech alba tedy vykazuje mnohem větší účinek než poslech jednotlivých stop, což mi ale přijde docela v pořádku. Za mě každopádně příjemná placka.


Iggy Pop – Free

Iggy Pop - Free

Země: USA
Žánr: ambient / art rock / jazz
Datum vydání: 6.11.2019
Label: Loma Vista Recordings

Tracklist:
01. Free
02. Loves Missing
03. Sonali
04. James Bond
05. Dirty Sanchez
06. Glow in the Dark
07. Page
08. We Are the People
09. Do Not Go Gentle into That Good Night“
10. The Dawn

Hrací doba: 33:44

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Iggy Pop toho má dost. Iggy chce být volný. A přesně tak také působí jeho novinka „Free“. Po enormním úspěchu předchozí desky „Post Pop Depression“, na které spolupracoval s Joshem Hommem, Deanem Fertitou a Mattem Heldersem, se rozhodl nijak nenavazovat a namísto toho přišel se zcela odlišnou hudbou. Dle vlastních slov prý za touto ráznou změnou stojí jeho únava z neustálého koncertování a propagování nové placky. „Post Pop Depression“ byla skutečně velká, uspěla jak v žebříčcích, tak u kritiků. Spojení PopHomme zafungovalo na výbornou a do jisté míry připomínalo onu dávnou chemii mezi Iggym a Davidem Bowiem, i když ve zcela odlišném stylu. Garážovým riffům a rockovým tempům je ale konec. „Free“ si z rockového teritoria bere totiž jen to nejnutnější.

Iggy se tu nechal obklopit mladými hudebníky jako Noveller nebo Leron Thomas, kteří se postarali o hudbu, k níž Iggy propůjčil svůj nezaměnitelný hlas. „Free“ je tak silně jazzovou a ambientní nahrávkou. V lecčems připomene tvorbu Bowieho, stejně tak vzpomene i na dalšího dávného kamaráda Lou Reeda. Deska začíná klidným úvodem titulní písně, k jejíž meditativní náladě se ještě vrátí v polovině alba s pochmurnější „Glow in the Dark“ a předělovou „Page“. Mezitím se nachází pro Iggyho klasičtější kousky jako taneční „James Bond“ nebo má nejoblíbenější „Loves Missing“, asi jediná skladba, která by se mohla objevit i na minulé řadovce. Právě v „Sonali“ lze slyšet silný vliv pozdní tvorby Bowieho, ale nutno uznat, že se s tím naložilo velice vkusně. To už se nedá říci o „Dirty Sanchez“, kterou ovlivnilo bůhví co, ale tahle prapodivnost je jednoduše tím nejhorším na „Free“. To už musí být příjemnější i ona sexuální praktika.

Po zmiňovaném předělu „Page“ se rozevírá kapitola v podobě tří poetických přednesů. Tím prvním je báseň „We Are the People“ od Reeda, následuje „Do Not Go Gentle into That Good Night“ od velšského básníka Dylana Thomase a celou záležitost uzavírá Iggyho „The Dawn“. Nezvyklé ukončení, značně temné a pesimistické, přitom až snové a uklidňující, tedy přesně takové jako na začátku. Pro znalé Iggyho tvorby však „Free“ nemusí znamenat až takové překvapení. Za svou dlouholetou dráhu vystřídal spousty různých stylů. Často bývá zkratkovitě označován za ryzího punkera, avšak kolik toho punku ve skutečnosti nahrál? Za nejpunkovější období lze označovat to s The Stooges, tedy dobu, kdy termín punk ještě nebyl ani zaveden.

„Free“ lze vnímat jako pokračování desek „Avenue B“, „Préliminaires“ či „Après“, ale dá se tu slyšet i jeho novovlnná tvorba. Ohlas za „Post Pop Depression“ nechává plavat a namísto toho kráčí svoji vlastní cestou. Zřejmě nesklidí stejně nadšené reakce, ostatně „Post Pop Depression“ bylo daleko lepším a především větším albem, avšak slyšet tuto intimní zpověď je rovněž zajímavé. Sice nepředpokládám, že bych se k němu vracel tak často jako k předchůdci, ale rozhodně si nemyslím, že by to byl nějaký propad, jako spíše přirozené vyústění. „Free“ by dávalo smysl i jako labutí píseň Iggyho, ale tím samozřejmě nechci nic předvídat a ani si sám nepřeji, aby tomu tak nakonec bylo. S „Post Pop Depression“ ukázal, že na to při správném složení lidí okolo stále má. S „Free“ ukazuje, že i přesto si stále rád dělá především to, co chce on sám.

„Post Pop Depression“ mohlo přilákat spoustu nových lidí. Ale doporučit „Free“ nefanouškům Iggyho nejde. Je to album spíše pro jeho opravdu věrné následovníky, kteří vědí, že mohou čekat takřka cokoliv. Za mě dobré, ale je jasné, že jenom mezi jeho sólovými řadovkami, jichž je nyní už osmnáct, lze najít daleko poutavější kousky.


Lindy-Fay Hella – Seafarer

Lindy-Fay Hella - Seafarer

Země: Norsko
Žánr: folk / ambient / dark pop
Datum vydání: 20.9.2019
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Seafarer
02. Two Suns
03. Skåddo
04. Bottle of Sorrow
05. Nåke du finn i skogen
06. Mars
07. Three Standing Stones
08. Tilarids
09. Horizon

Hrací doba: 34:59

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

„Seafarer“ je nepochybně deska, jíž se dostalo a ještě nejspíš dostane dost pozornosti. A člověk nemusí být zrovna génius a mistr dedukce, který by zastínil i dítě Columba a Sherlocka Holmese (radši se neptejte, kdo z nich by to měl porodit), aby přišel na to, proč tomu tak je…

Popularita folkové hudby a severského folku především šla v posledních letech strmě nahoru. Čelním a pravděpodobně nejpopulárnějším představitelem téhle vlny je norská Wardruna. Ta je v současné době schopna vyprodávat i velké sály (ostatně i několik narvaných koncertů v České republice toho může být důkazem) a dalo by se říct, že díky účasti na seriálovém hitu „Vikings“ prorazila i do mainstreamu.

Je tedy evidentní, že když zpěvačka a zároveň jeden ze dvou nejviditelnějšíc členů takové skupiny vydává sólové album, marketing se k tomu dělá úplně sám. Škarohlíd by ale určitě řekl, že když se něčemu pozornosti dostává, ještě to neznamená, že si ji daná věc zaslouží. Což je nakonec něco, co si v obecnosti myslím i já sám. Nyní se tuhle záhadu pokusíme rozluštit.

Sólová desky Lindy-Fay Helly hned na začátek nabídne svou titulní skladbu, jakousi vlajkovou loď doprovázenou také videoklipem. Řekl bych, že se určitě jedná o song, jenž by se měl posluchačům Wardruny líbit, ačkoliv „Seafarer“ působí trochu písničkovějším a „popovějším“ dojmem. Přesto se jedná o skvělou, procítěnou a atmosférickou píseň, jíž se vlastně nedá nic moc vytknout. Snad až na jednu věc – celé album příliš nevystihuje, protože je vlastně jediná takhle „hitová“ a podobně zaměřená.

Určitě bych považoval za plus, že „Seafarer“ zní docela jinak než Wardruna (ačkoliv určité reminiscence se najdou, viz třeba „Tilarids“). Opak by nakonec ani moc nedával smysl. Pokud bych měl k někomu přirovnat, spíš bych řekl, že sólová Lindy-Fay Hella víc připomene faerskou kolegyni Eivør Pálsdóttir. Tudíž asi i jejím fanouškům by se dalo „Seafarer“ doporučit.

Asi nejslabší mi album přijde v momentech, kdy působí nejvíc „popově“. Konkrétně mám na mysli hlavně „Two Suns“, což je pro mě osobně suverénně nejslabší song nahrávky. Víc se mi „Seafarer“ zamlouvá v těch zádumčivějších, folklórnějších a také minimalističtějších momentech, ať je to třeba „Mars“ nebo už zmiňovaná „Tilarids“. Trochu paradoxně bych z toho ale vyňal tu nejvíc minimalistickou píseň „Horizon“, která se mi zdá docela nudná. Kromě toho zde nalezneme ještě jednu kategorii songů, a sice ty ovlivněné jemnou elektronikou. Tento výraz nahrávky reprezentuje „Skåddo“ a „Three Standing Stones“.

Lindy-Fay Hella

Skutečné vrcholy jsou tu každopádně dva. Jedním z nich je už propíraná „Seafarer“, která se povedla fakt hodně. Speciální zmínku si pak zaslouží také „Nåke du finn i skogen“, která se stala mou druhou nejoblíbenější stopou, a to zejména kvůli jednomu naprosto perfektnímu motivu.

Celkově bych ale neřekl, že „Seafarer“ nabízí nějaký působivý poslech nebo zážitek, jaký byste si neměli nechat ujít. Je to vcelku příjemná deska s několika povedenými písničkami (minimálně ty dvě vyzdvihované jsou dobré) a samozřejmě dobrými pěveckými linkami, ale když se nad tím zamyslím, většina stopáže nepřesáhne úroveň důstojné jednohubky. Párkrát se to otočit dá a je to vcelku příjemné, ale nějakou adoraci si tohle zase nezaslouží.


Loscil – Equivalents

Loscil - Equivalents

Země: Kanada
Žánr: ambient
Datum vydání: 16.8.2019
Label: Kranky

Tracklist:
01. Equivalent 1
02. Equivalent 3
03. Equivalent 6
04. Equivalent 5
05. Equivalent 2
06. Equivalent 8
07. Equivalent 7
08. Equivalent 4

Hrací doba: 52:38

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Za kanadským projektem Loscil stojí jistý Scott Morgan. Jak jsem si přečetl, tak na rozdíl od nás ostatních běžných smrtelníků má tenhle týpek skutečně hudební vzdělání, titul a příslušný papír, jemuž se obyčejně říká vysokoškolský diplom. Z toho lze usuzovat, že čistě teoreticky by měl tušit, co ve své tvorbě dělá, a také k ní přistupovat s akademickou profesionalitou. Ne snad, že by to takové nekulturní hovado jako já bylo schopné poznat, ale pro zajímavost to tu říct můžu.

Když už jsem ale nakousnul onu tvorbu Loscil, můžu zmínit, že ta je poměrně bohatá. Od přelomu tisíciletí už Morgan vydal slušnou řádku alb a mimo jiné jste také jeho hudbu mohli slyšet i v některých filmech, seriálech či videohrách. Klidně se vám ale přiznám, že osobně s tou minulostí prakticky nejsem obeznámen a všechny tyhle chytrosti jsem vyčetl na internetu.

Několik starších nahrávek mě nicméně zaujalo natolik, že jsem si je i pustil. Zajímavé mi přišlo album „Submers“ z roku 2002, na němž je každá skladba pojmenovaná podle nějaké ponorky. Jedná se o dost příjemné ambient techno, které mě vlastně bavilo o něco víc než letošní deska „Equivalents“, na jejíž počest jsme se tu dnes sešli. Za pozornost stojí i série krátkých nahrávek „Sine Studies“, což jsou (nejspíš) nějaké formální experimenty, v nichž byla veškerá muzika vytvořena za pomoci sinusoid. Detaily ohledně toho, co to má znamenat, po mně nechtějte, protože zrovna akustika nikdy nepatřila k mým oblíbeným fyzikálním oborům, ale můžu říct, že se jedná o hezky relaxační minimalistické zvukové smyčky. Label Jaz Records tuhle sérii o třech dílech dokonce vydal na sedmipalcích, pokud by měl někdo zájem.

Historie Loscil je ovšem spjata s jiným vydavatelstvím, a sice Kranky, pod jejichž křídly vyšly první desky a také několik pozdějších – včetně aktuální „Equivalents“. Když letošní počin srovnám se jmenovaným „Submers“ (protože žádnou jinou řadovku jsem neposlouchal, haha), ten rozdíl je značný. Na „Equivalents“ se nenachází žádný subtilní rytmika a nahrávka je mnohem čistší ambient, v němž se převalují atmosférické a minimalistické klávesové plochy.

Už z podstaty se tedy jedná o album, jejž docení spíše trpěliví posluchači. Naopak ti netrpělivější mě možná nepochopí, když řeknu, že „Equivalents“ se mi nejvíce zamlouvá v těch nejminimalističtějších momentech. Třeba taková „Equivalent 2“ (která se v seznamu stop nachází na páté pozici… netuším ale, proč pořadí písní neodpovídá jejich číselným názvům) mi připadá dost povedená.

Označení nejminimalističtější je však samozřejmě nutné brát s rezervou, protože ve skutečnosti je celá deska výrazově (ale ne nutně i obsahově) skromná. Myslím, že přirovnání dojmů z poslechu k obálce „Equivalents“ není vůbec od věci, protože jde o podobně jímavý a relaxační požitek jako sledování plujících mraků na obloze. Což leckdy může být i docela naplňující, má-li člověk odpovídající náladu, a to samé platí také o „Equivalents“.

Určitě si nemyslím, že by „Equivalents“ bylo špatné album. Naopak, je přinejmenším fajn, leckdy až dobré, záleží od konkrétního rozpoložení. Čas strávený v jeho přítomnosti mi nepřišel ztracený. Mám ale tušení, že podobně jako u většiny ambientních nahrávek mi to bude stačit a v budoucnu se už vracet nebudu, protože budu poslouchat jiné žánrovky.


Tim Hecker – Anoyo

Tim Hecker - Anoyo

Země: Kanada
Žánr: ambient / experimental
Datum vydání: 10.5.2019
Label: Kranky

Tracklist:
01. That World
02. Is But a Simulated Blur
03. Step Away from Konoyo
04. Into the Void
05. Not Alone
06. You Never Were

Hrací doba: 34:26

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Možná si vzpomenete, že jsme se tu před pár měsíci bavili o desce „Konoyo“ od kanadského hudebníka Tima Heckera. Vzhledem k tomu, že jsem se k sepsání svých dojmů již tradičně dokopal až dlouho po vydání (v tomhle případě jen pět měsíců, což mi přijde jako zcela standardní čas na sepsání recenze… vám ne?), bylo v té době už jasné, kdy vyjde pokračování. A jak už jsem v závěru tehdejšího článku avizoval, letošní počin „Anoyo“ na svého předchůdce přímo navazuje.

Obálky obou nahrávek o nějaké velké provázanosti nesvědčí. Zatímco „Konoyo“ mělo na svém přebalu jakousi divnou koláž, kterou jako by někdo vyrobil na dvorku malé vesnické firmy za ne úplně střízlivého stavu, „Anoyo“ převádí do praxe teorii, že planeta Země není ani kulatá (ani perfektní koule, ani zploštělá na pólech), dokonce ani placatá, nýbrž hranatá krychle. Anebo jde jenom o barevnou kostičku na černé ploše, kdo ví. Vlastní interpretaci asi zvládnete sami, od toho mě nepotřebujete.

Do určité míry nicméně rozdílnost obou obalů ilustruje i rozdílnost obou počinů, která tu (naštěstí?) je, přestože jsou obě nahrávky náladově naladěné na podobných vlnových délkách a obě je navíc spojuje proces vzniku i inspirační studna. Tam kde „Konoyo“ bylo otevřenější a experimentálnější, „Anoyo“ se naladilo víc do introvertních a minimalistických vod. Podobně „Anoyo“ dává víc na odiv vliv Japonska, kde obě desky vznikaly.

Tim Hecker v Japonsku strávil nějaký čas a obě alba tu z velké části i natočil v chrámu na předměstí Tokia za pomoci gagaku seskupení Tokyo Gakuso. Gagaku je specifický druh japonské klasické hudby, která se tradičně hrála na císařském dvoře, ačkoliv to už dnes asi neplatí striktně, když třeba zmiňovaná formace má za sebou turné i na dalších kontinentech.

Na obou nahrávkách je tato kolaborace slyšet. Naštěstí, protože by samozřejmě byla blbost takové spolupráce nevyužít a nevtisknout těm albům o další tvář navíc. Jak už jsem ale zmínil, na „Konoyo“ mi tyto vlivy přijdou subtilnější než na „Anoyo“. Anebo možná lépe řečeno, na novějším albu jsou častější a ještě organičtěji zasazeny do experimentálně ambientního celku. Jedním z nejlepších příkladů budiž finální „You Never Were“, kde se oba světy spojují velmi přirozeně, aby pak skladba a s ní i celá deska v jemné, ale moc hezké melodii vygradovala.

Zmínil jsem, že „Anoyo“ se mi jako celek zdá intimnější. Tenhle pocit pramení především z písní „That World“, „Step Away from Konoyo“ a „Into the Void“, které jsou hodně příjemným ambientem, jemuž nechybí dost náladotvorných schopností. Nemyslete si ale, že by tím pádem mělo jít jen o monotónní převalování tónů. Určitě se v nich „něco“ děje, a pokud někdo neslyší vývoj a gradaci například v devítiminutové „That World“, pak lze asi docela s jistotou říct, že tenhle druh muziku pro něj není úplně vhodný.

Tim Hecker

Tezi o jemně plynoucím albu trochu nabourává dvojice „Is But a Simulated Blur“ a „Not Alone“. V obou se objevují výrazné rytmické údery, ale nejedná se o rytmus v tom pravém slova smyslu. Je evidentní, že tenhle styl hraní vychází z gagaku, takže i tudy tečou japonské vlivy. Nejde ale o nic, co by nabourávalo integritu „Anoyo“ jakožto celku, protože do makro-atmosféry (dvoj?)desky se to vleze naprosto přirozeně. A přinejmenším můžu říct, že jde o další věc podporující rozmanitost nahrávky.

Pokud bych si měl vybrat, tak „Anoyo“ se mi líbí ještě víc než „Konoyo“. Možná to zčásti bude tím, že na „Konoyo“ jsem se s tvorbou Tima Heckera setkával poprvé a chvíli jsem si musel přivykat poměrně zvláštnímu pojetí, zatímco na „Anoyo“ už jsem věděl, co očekávat, a prakticky od začátku jsem tu byl jako doma. Ale myslím, že to nebude jen o tomhle. V „Anoyo“ je něco ještě o kousek podmanivějšího. Tak či onak, určitě jde o dobrou záležitost, s níž se nějaký čas dá rozhodně strávit.