Archiv štítku: ambient

The Utopia Strong – The Utopia Strong

The Utopia Strong - The Utopia Strong

Země: Velká Británie
Žánr: psychedelic ambient / krautrock
Datum vydání: 13.9.2019
Label: Rocket Recordings

Tracklist:
01. Emerald Tablet
02. Konta Chorus
03. Swimmer
04. Unquiet Boundary
05. Transition to the Afterlife
06. Pickman’s Model
07. Brainsurgeons 3
08. Do You Believe in Two Gods?
09. Moonchild

Hrací doba: 43:24

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Dneska nemám náladu vymýšlet nějaké originální hovadiny, takže recenzi začnu v úplně standardním duchu. A jaký jiný úvod recenze by měl být standardnější než ten s představením skupiny, o níž se hodláme bavit?

Loňské bezejmenné album The Utopia Strong je sice prvním počinem kapely, ale nenechte se zmýlit, o začínající hudebníky se rozhodně nejedná. Kavus Torabi toho má za sebou hodně – Knifeworld, The Monsoon Bassoon a samozřejmě asi největší jméno Cardiacs. Rovněž Michael J. York se mihl v jedné hodně známé formaci, a sice Coil. Dále má na triku třeba Urthona, The Other Without anebo Téléplasmiste, o jejichž výborné nahrávce „Frequency Is the New Ecstasy“ jsem zde ostatně svého času také psal.

Třetí a poslední do sestavy, Steve Davis, má těch hudebních zkušeností nejméně, přesto je možná tím nejslavnějším člověkem v sestavě. Do povědomí se akorát dostal v úplně jiném oboru než v hudbě. Jde totiž o legendárního hráče kulečníku, jenž sportu kraloval v osmdesátých letech, kdy také šestkrát vyhrál mistrovství světa. Profesionálního kulečníku zanechal v roce 2016.

A jak se trojice dala dohromady? Podle popisu se to zdá až prozaicky jednoduché. Pánové se sešli v roce 2017 na festivalu v Glastonbury. Stačilo si trochu zajamovat a z improvizace vznikla skupina The Utopia Strong.

The Utopia Strong se nechali slyšet, že tvůrčí proces byl naprosto pohodový, nekonfliktní a všichni si tentokrát celou tu anabázi okolo vzniku nahrávky užili. Může to znít jako klišé, ale na finální podobě alba to skutečně je cítit. Muzika zní euforicky a poslech provází pozitivní „vibe“. Takové pocity většinou v muzice nevyhledávám, spíš naopak. Pozitivní hudba se mi obecně vzato víc příčí než líbí a spočítal bych na prstech jedné ruky případy, kdy jsem tu v recenzi takový feeling chválil. Věřte tomu nebo ne, „The Utopia Strong“ k těm výjimkám bude patřit.

Jednoznačný konkrétní důvod říct asi nedokážu, ale nejspíš to bude souhra okolností. Možná by se to dalo spláchnout něčím nic neříkajícím, jako že výjimečně nějaká pozitivně naladěná hudba přijde k duhu každému, ale zas tak triviální to asi nebude. Těžko by podle mě deska mohla fungovat, pokud by působila nějak přeslazeně nebo vlezle. Takové „The Utopia Strong“ v žádném případě není. Ten materiál je vkusný a pořád chytrý. Řekl bych, že album je pozitivní víc ve smyslu požitkářství a radosti z poslechu než ve smyslu veselé sluníčkové nálady.

„The Utopia Strong“ se navíc může pochlubit ještě jedním zásadním atributem. A věřím tomu, že i ten se výrazně podepsal na tom, že se mi deska takovým způsobem zalíbila. The Utopia Strong totiž pracují s psychedelickými nálady a nedělá jim problém vytvořit takovou tu pověstnou hypnotickou auru postavenou na monotónní rytmice, byť ta je v tomto případě dost subtilní. Každopádně můžu doporučit skladby jako „Konta Chorus“, „Do You Believe in Two Gods?“ a samozřejmě vrcholnou kompozici – podmanivou desetiminutovku „Brainsurgeons 3“.

Ne všechny písničky na nahrávce jsou samy o sobě skvělé a žádná jiná už není tak strhující jako „Brainsurgeons 3“. Jako celek nicméně „The Utopia Strong“ funguje velmi uspokojivě a plyne jako jeden dlouhý proud jemné psychedelické elektroniky. Poslech alba tedy vykazuje mnohem větší účinek než poslech jednotlivých stop, což mi ale přijde docela v pořádku. Za mě každopádně příjemná placka.


Iggy Pop – Free

Iggy Pop - Free

Země: USA
Žánr: ambient / art rock / jazz
Datum vydání: 6.11.2019
Label: Loma Vista Recordings

Tracklist:
01. Free
02. Loves Missing
03. Sonali
04. James Bond
05. Dirty Sanchez
06. Glow in the Dark
07. Page
08. We Are the People
09. Do Not Go Gentle into That Good Night“
10. The Dawn

Hrací doba: 33:44

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Iggy Pop toho má dost. Iggy chce být volný. A přesně tak také působí jeho novinka „Free“. Po enormním úspěchu předchozí desky „Post Pop Depression“, na které spolupracoval s Joshem Hommem, Deanem Fertitou a Mattem Heldersem, se rozhodl nijak nenavazovat a namísto toho přišel se zcela odlišnou hudbou. Dle vlastních slov prý za touto ráznou změnou stojí jeho únava z neustálého koncertování a propagování nové placky. „Post Pop Depression“ byla skutečně velká, uspěla jak v žebříčcích, tak u kritiků. Spojení PopHomme zafungovalo na výbornou a do jisté míry připomínalo onu dávnou chemii mezi Iggym a Davidem Bowiem, i když ve zcela odlišném stylu. Garážovým riffům a rockovým tempům je ale konec. „Free“ si z rockového teritoria bere totiž jen to nejnutnější.

Iggy se tu nechal obklopit mladými hudebníky jako Noveller nebo Leron Thomas, kteří se postarali o hudbu, k níž Iggy propůjčil svůj nezaměnitelný hlas. „Free“ je tak silně jazzovou a ambientní nahrávkou. V lecčems připomene tvorbu Bowieho, stejně tak vzpomene i na dalšího dávného kamaráda Lou Reeda. Deska začíná klidným úvodem titulní písně, k jejíž meditativní náladě se ještě vrátí v polovině alba s pochmurnější „Glow in the Dark“ a předělovou „Page“. Mezitím se nachází pro Iggyho klasičtější kousky jako taneční „James Bond“ nebo má nejoblíbenější „Loves Missing“, asi jediná skladba, která by se mohla objevit i na minulé řadovce. Právě v „Sonali“ lze slyšet silný vliv pozdní tvorby Bowieho, ale nutno uznat, že se s tím naložilo velice vkusně. To už se nedá říci o „Dirty Sanchez“, kterou ovlivnilo bůhví co, ale tahle prapodivnost je jednoduše tím nejhorším na „Free“. To už musí být příjemnější i ona sexuální praktika.

Po zmiňovaném předělu „Page“ se rozevírá kapitola v podobě tří poetických přednesů. Tím prvním je báseň „We Are the People“ od Reeda, následuje „Do Not Go Gentle into That Good Night“ od velšského básníka Dylana Thomase a celou záležitost uzavírá Iggyho „The Dawn“. Nezvyklé ukončení, značně temné a pesimistické, přitom až snové a uklidňující, tedy přesně takové jako na začátku. Pro znalé Iggyho tvorby však „Free“ nemusí znamenat až takové překvapení. Za svou dlouholetou dráhu vystřídal spousty různých stylů. Často bývá zkratkovitě označován za ryzího punkera, avšak kolik toho punku ve skutečnosti nahrál? Za nejpunkovější období lze označovat to s The Stooges, tedy dobu, kdy termín punk ještě nebyl ani zaveden.

„Free“ lze vnímat jako pokračování desek „Avenue B“, „Préliminaires“ či „Après“, ale dá se tu slyšet i jeho novovlnná tvorba. Ohlas za „Post Pop Depression“ nechává plavat a namísto toho kráčí svoji vlastní cestou. Zřejmě nesklidí stejně nadšené reakce, ostatně „Post Pop Depression“ bylo daleko lepším a především větším albem, avšak slyšet tuto intimní zpověď je rovněž zajímavé. Sice nepředpokládám, že bych se k němu vracel tak často jako k předchůdci, ale rozhodně si nemyslím, že by to byl nějaký propad, jako spíše přirozené vyústění. „Free“ by dávalo smysl i jako labutí píseň Iggyho, ale tím samozřejmě nechci nic předvídat a ani si sám nepřeji, aby tomu tak nakonec bylo. S „Post Pop Depression“ ukázal, že na to při správném složení lidí okolo stále má. S „Free“ ukazuje, že i přesto si stále rád dělá především to, co chce on sám.

„Post Pop Depression“ mohlo přilákat spoustu nových lidí. Ale doporučit „Free“ nefanouškům Iggyho nejde. Je to album spíše pro jeho opravdu věrné následovníky, kteří vědí, že mohou čekat takřka cokoliv. Za mě dobré, ale je jasné, že jenom mezi jeho sólovými řadovkami, jichž je nyní už osmnáct, lze najít daleko poutavější kousky.


Lindy-Fay Hella – Seafarer

Lindy-Fay Hella - Seafarer

Země: Norsko
Žánr: folk / ambient / dark pop
Datum vydání: 20.9.2019
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Seafarer
02. Two Suns
03. Skåddo
04. Bottle of Sorrow
05. Nåke du finn i skogen
06. Mars
07. Three Standing Stones
08. Tilarids
09. Horizon

Hrací doba: 34:59

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

„Seafarer“ je nepochybně deska, jíž se dostalo a ještě nejspíš dostane dost pozornosti. A člověk nemusí být zrovna génius a mistr dedukce, který by zastínil i dítě Columba a Sherlocka Holmese (radši se neptejte, kdo z nich by to měl porodit), aby přišel na to, proč tomu tak je…

Popularita folkové hudby a severského folku především šla v posledních letech strmě nahoru. Čelním a pravděpodobně nejpopulárnějším představitelem téhle vlny je norská Wardruna. Ta je v současné době schopna vyprodávat i velké sály (ostatně i několik narvaných koncertů v České republice toho může být důkazem) a dalo by se říct, že díky účasti na seriálovém hitu „Vikings“ prorazila i do mainstreamu.

Je tedy evidentní, že když zpěvačka a zároveň jeden ze dvou nejviditelnějšíc členů takové skupiny vydává sólové album, marketing se k tomu dělá úplně sám. Škarohlíd by ale určitě řekl, že když se něčemu pozornosti dostává, ještě to neznamená, že si ji daná věc zaslouží. Což je nakonec něco, co si v obecnosti myslím i já sám. Nyní se tuhle záhadu pokusíme rozluštit.

Sólová desky Lindy-Fay Helly hned na začátek nabídne svou titulní skladbu, jakousi vlajkovou loď doprovázenou také videoklipem. Řekl bych, že se určitě jedná o song, jenž by se měl posluchačům Wardruny líbit, ačkoliv „Seafarer“ působí trochu písničkovějším a „popovějším“ dojmem. Přesto se jedná o skvělou, procítěnou a atmosférickou píseň, jíž se vlastně nedá nic moc vytknout. Snad až na jednu věc – celé album příliš nevystihuje, protože je vlastně jediná takhle „hitová“ a podobně zaměřená.

Určitě bych považoval za plus, že „Seafarer“ zní docela jinak než Wardruna (ačkoliv určité reminiscence se najdou, viz třeba „Tilarids“). Opak by nakonec ani moc nedával smysl. Pokud bych měl k někomu přirovnat, spíš bych řekl, že sólová Lindy-Fay Hella víc připomene faerskou kolegyni Eivør Pálsdóttir. Tudíž asi i jejím fanouškům by se dalo „Seafarer“ doporučit.

Asi nejslabší mi album přijde v momentech, kdy působí nejvíc „popově“. Konkrétně mám na mysli hlavně „Two Suns“, což je pro mě osobně suverénně nejslabší song nahrávky. Víc se mi „Seafarer“ zamlouvá v těch zádumčivějších, folklórnějších a také minimalističtějších momentech, ať je to třeba „Mars“ nebo už zmiňovaná „Tilarids“. Trochu paradoxně bych z toho ale vyňal tu nejvíc minimalistickou píseň „Horizon“, která se mi zdá docela nudná. Kromě toho zde nalezneme ještě jednu kategorii songů, a sice ty ovlivněné jemnou elektronikou. Tento výraz nahrávky reprezentuje „Skåddo“ a „Three Standing Stones“.

Lindy-Fay Hella

Skutečné vrcholy jsou tu každopádně dva. Jedním z nich je už propíraná „Seafarer“, která se povedla fakt hodně. Speciální zmínku si pak zaslouží také „Nåke du finn i skogen“, která se stala mou druhou nejoblíbenější stopou, a to zejména kvůli jednomu naprosto perfektnímu motivu.

Celkově bych ale neřekl, že „Seafarer“ nabízí nějaký působivý poslech nebo zážitek, jaký byste si neměli nechat ujít. Je to vcelku příjemná deska s několika povedenými písničkami (minimálně ty dvě vyzdvihované jsou dobré) a samozřejmě dobrými pěveckými linkami, ale když se nad tím zamyslím, většina stopáže nepřesáhne úroveň důstojné jednohubky. Párkrát se to otočit dá a je to vcelku příjemné, ale nějakou adoraci si tohle zase nezaslouží.


Loscil – Equivalents

Loscil - Equivalents

Země: Kanada
Žánr: ambient
Datum vydání: 16.8.2019
Label: Kranky

Tracklist:
01. Equivalent 1
02. Equivalent 3
03. Equivalent 6
04. Equivalent 5
05. Equivalent 2
06. Equivalent 8
07. Equivalent 7
08. Equivalent 4

Hrací doba: 52:38

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Za kanadským projektem Loscil stojí jistý Scott Morgan. Jak jsem si přečetl, tak na rozdíl od nás ostatních běžných smrtelníků má tenhle týpek skutečně hudební vzdělání, titul a příslušný papír, jemuž se obyčejně říká vysokoškolský diplom. Z toho lze usuzovat, že čistě teoreticky by měl tušit, co ve své tvorbě dělá, a také k ní přistupovat s akademickou profesionalitou. Ne snad, že by to takové nekulturní hovado jako já bylo schopné poznat, ale pro zajímavost to tu říct můžu.

Když už jsem ale nakousnul onu tvorbu Loscil, můžu zmínit, že ta je poměrně bohatá. Od přelomu tisíciletí už Morgan vydal slušnou řádku alb a mimo jiné jste také jeho hudbu mohli slyšet i v některých filmech, seriálech či videohrách. Klidně se vám ale přiznám, že osobně s tou minulostí prakticky nejsem obeznámen a všechny tyhle chytrosti jsem vyčetl na internetu.

Několik starších nahrávek mě nicméně zaujalo natolik, že jsem si je i pustil. Zajímavé mi přišlo album „Submers“ z roku 2002, na němž je každá skladba pojmenovaná podle nějaké ponorky. Jedná se o dost příjemné ambient techno, které mě vlastně bavilo o něco víc než letošní deska „Equivalents“, na jejíž počest jsme se tu dnes sešli. Za pozornost stojí i série krátkých nahrávek „Sine Studies“, což jsou (nejspíš) nějaké formální experimenty, v nichž byla veškerá muzika vytvořena za pomoci sinusoid. Detaily ohledně toho, co to má znamenat, po mně nechtějte, protože zrovna akustika nikdy nepatřila k mým oblíbeným fyzikálním oborům, ale můžu říct, že se jedná o hezky relaxační minimalistické zvukové smyčky. Label Jaz Records tuhle sérii o třech dílech dokonce vydal na sedmipalcích, pokud by měl někdo zájem.

Historie Loscil je ovšem spjata s jiným vydavatelstvím, a sice Kranky, pod jejichž křídly vyšly první desky a také několik pozdějších – včetně aktuální „Equivalents“. Když letošní počin srovnám se jmenovaným „Submers“ (protože žádnou jinou řadovku jsem neposlouchal, haha), ten rozdíl je značný. Na „Equivalents“ se nenachází žádný subtilní rytmika a nahrávka je mnohem čistší ambient, v němž se převalují atmosférické a minimalistické klávesové plochy.

Už z podstaty se tedy jedná o album, jejž docení spíše trpěliví posluchači. Naopak ti netrpělivější mě možná nepochopí, když řeknu, že „Equivalents“ se mi nejvíce zamlouvá v těch nejminimalističtějších momentech. Třeba taková „Equivalent 2“ (která se v seznamu stop nachází na páté pozici… netuším ale, proč pořadí písní neodpovídá jejich číselným názvům) mi připadá dost povedená.

Označení nejminimalističtější je však samozřejmě nutné brát s rezervou, protože ve skutečnosti je celá deska výrazově (ale ne nutně i obsahově) skromná. Myslím, že přirovnání dojmů z poslechu k obálce „Equivalents“ není vůbec od věci, protože jde o podobně jímavý a relaxační požitek jako sledování plujících mraků na obloze. Což leckdy může být i docela naplňující, má-li člověk odpovídající náladu, a to samé platí také o „Equivalents“.

Určitě si nemyslím, že by „Equivalents“ bylo špatné album. Naopak, je přinejmenším fajn, leckdy až dobré, záleží od konkrétního rozpoložení. Čas strávený v jeho přítomnosti mi nepřišel ztracený. Mám ale tušení, že podobně jako u většiny ambientních nahrávek mi to bude stačit a v budoucnu se už vracet nebudu, protože budu poslouchat jiné žánrovky.


Tim Hecker – Anoyo

Tim Hecker - Anoyo

Země: Kanada
Žánr: ambient / experimental
Datum vydání: 10.5.2019
Label: Kranky

Tracklist:
01. That World
02. Is But a Simulated Blur
03. Step Away from Konoyo
04. Into the Void
05. Not Alone
06. You Never Were

Hrací doba: 34:26

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Možná si vzpomenete, že jsme se tu před pár měsíci bavili o desce „Konoyo“ od kanadského hudebníka Tima Heckera. Vzhledem k tomu, že jsem se k sepsání svých dojmů již tradičně dokopal až dlouho po vydání (v tomhle případě jen pět měsíců, což mi přijde jako zcela standardní čas na sepsání recenze… vám ne?), bylo v té době už jasné, kdy vyjde pokračování. A jak už jsem v závěru tehdejšího článku avizoval, letošní počin „Anoyo“ na svého předchůdce přímo navazuje.

Obálky obou nahrávek o nějaké velké provázanosti nesvědčí. Zatímco „Konoyo“ mělo na svém přebalu jakousi divnou koláž, kterou jako by někdo vyrobil na dvorku malé vesnické firmy za ne úplně střízlivého stavu, „Anoyo“ převádí do praxe teorii, že planeta Země není ani kulatá (ani perfektní koule, ani zploštělá na pólech), dokonce ani placatá, nýbrž hranatá krychle. Anebo jde jenom o barevnou kostičku na černé ploše, kdo ví. Vlastní interpretaci asi zvládnete sami, od toho mě nepotřebujete.

Do určité míry nicméně rozdílnost obou obalů ilustruje i rozdílnost obou počinů, která tu (naštěstí?) je, přestože jsou obě nahrávky náladově naladěné na podobných vlnových délkách a obě je navíc spojuje proces vzniku i inspirační studna. Tam kde „Konoyo“ bylo otevřenější a experimentálnější, „Anoyo“ se naladilo víc do introvertních a minimalistických vod. Podobně „Anoyo“ dává víc na odiv vliv Japonska, kde obě desky vznikaly.

Tim Hecker v Japonsku strávil nějaký čas a obě alba tu z velké části i natočil v chrámu na předměstí Tokia za pomoci gagaku seskupení Tokyo Gakuso. Gagaku je specifický druh japonské klasické hudby, která se tradičně hrála na císařském dvoře, ačkoliv to už dnes asi neplatí striktně, když třeba zmiňovaná formace má za sebou turné i na dalších kontinentech.

Na obou nahrávkách je tato kolaborace slyšet. Naštěstí, protože by samozřejmě byla blbost takové spolupráce nevyužít a nevtisknout těm albům o další tvář navíc. Jak už jsem ale zmínil, na „Konoyo“ mi tyto vlivy přijdou subtilnější než na „Anoyo“. Anebo možná lépe řečeno, na novějším albu jsou častější a ještě organičtěji zasazeny do experimentálně ambientního celku. Jedním z nejlepších příkladů budiž finální „You Never Were“, kde se oba světy spojují velmi přirozeně, aby pak skladba a s ní i celá deska v jemné, ale moc hezké melodii vygradovala.

Zmínil jsem, že „Anoyo“ se mi jako celek zdá intimnější. Tenhle pocit pramení především z písní „That World“, „Step Away from Konoyo“ a „Into the Void“, které jsou hodně příjemným ambientem, jemuž nechybí dost náladotvorných schopností. Nemyslete si ale, že by tím pádem mělo jít jen o monotónní převalování tónů. Určitě se v nich „něco“ děje, a pokud někdo neslyší vývoj a gradaci například v devítiminutové „That World“, pak lze asi docela s jistotou říct, že tenhle druh muziku pro něj není úplně vhodný.

Tim Hecker

Tezi o jemně plynoucím albu trochu nabourává dvojice „Is But a Simulated Blur“ a „Not Alone“. V obou se objevují výrazné rytmické údery, ale nejedná se o rytmus v tom pravém slova smyslu. Je evidentní, že tenhle styl hraní vychází z gagaku, takže i tudy tečou japonské vlivy. Nejde ale o nic, co by nabourávalo integritu „Anoyo“ jakožto celku, protože do makro-atmosféry (dvoj?)desky se to vleze naprosto přirozeně. A přinejmenším můžu říct, že jde o další věc podporující rozmanitost nahrávky.

Pokud bych si měl vybrat, tak „Anoyo“ se mi líbí ještě víc než „Konoyo“. Možná to zčásti bude tím, že na „Konoyo“ jsem se s tvorbou Tima Heckera setkával poprvé a chvíli jsem si musel přivykat poměrně zvláštnímu pojetí, zatímco na „Anoyo“ už jsem věděl, co očekávat, a prakticky od začátku jsem tu byl jako doma. Ale myslím, že to nebude jen o tomhle. V „Anoyo“ je něco ještě o kousek podmanivějšího. Tak či onak, určitě jde o dobrou záležitost, s níž se nějaký čas dá rozhodně strávit.


Earthen Sea – Grass and Trees

Earthen Sea - Grass and Trees

Země: USA
Žánr: ambient
Datum vydání: 7.6.2019
Label: Kranky

Tracklist:
01. Existing Closer or Deeper in Space
02. Window, Skin, and Mirror
03. Spatial Ambiguity
04. A Blank Slate
05. Living Space
06. Shallow, Shadowless
07. Less and Less

Hrací doba: 33:43

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Na zámořský projekt Earthen Sea jsem prvně narazil díky předešlému albu „An Act of Love“, které se mi poměrně zalíbilo. Nejednalo se o tak seriózní uhranutí, aby mě to donutilo si zpětně dostudovat i starší tvorbu Earthen Sea, kterou tudíž dodnes neznám, ale deska sama o sobě se mi poslouchala moc hezky a jméno skupiny jsem si tím pádem zapamatoval.

Na doposlouchávání dřívější tvorby sice úplně náladu ani čas nemám, ale novou deskou jsem už nedokázal pohrdnout. Novinkový počin nese název „Grass and Trees“ a doprovází jej až nečekaně padnoucí obal. Ten je sice velmi abstraktní, ale koresponduje s výrazovou čistotou hudby Earthen Sea a zároveň svým barevným laděním ladí i se samotným názvem „Grass and Trees“. Hodně se mi líbí, že se podařilo nahrávku takhle esteticky sevřít i s takhle nekonkrétním přebalem.

Hudebně už to nicméně až tak jednoznačné není. Respektive abych nebyl špatně pochopen – hudební náplň „Grass and Trees“ sama o sobě bez kontextu je poměrně fajn. Vůbec není zlá, a pokud si někdo ujíždí na poklidném lo-fi ambientu, může se mu tahle nahrávka líbit i docela dost. Mně osobně ovšem trochu kazí dojmy vzpomínka na „An Act of Love“, které se mi zdálo o dost lepší. Pokusím se vysvětlit proč…

„An Act of Love“ průběžně ukazovalo dvě tváře Earthen Sea. První z nich byl odpočinkový lo-fi ambient, jenž se nachází i na „Grass and Trees“. Vedle toho se tu však objevovaly i rytmicky přímočařejší skladby, jejichž prostřednictvím se Jacob Long vydával do ambient techna. Bavilo mě to střídání světů, a kdybych si musel mezi nimi vybrat, asi mě o něco víc zaujal ten druhý jmenovaný. A právě tahle podoba hudby Earthen Sea na „Grass and Trees“ prakticky kompletně absentuje.

Pokud se někde ambient techno objeví, jedná se pouze o nesmělé náznaky. A vlastně možná zbytečně používám množné číslo, poněvadž u předešlé věty jsem myslel pouze na druhou polovinu „Window, Skin, and Mirror“. Jednoduše mi na „Grass and Trees“ chybějí skladby jako „About That Time“ či „The Flats 1975“, které mě jednak bavily samy o sobě, jednak se staraly i o to, aby „An Act of Love“ bylo trochu rozmanitější, a tím i prodlužovaly jeho životnost.

„Grass and Trees“ nabízí pouze chillout ambient, který sám o sobě hloupý není, ale dost často jsem měl problém, že deska díky jisté jednotvárnosti padala do pozice pouhé kulisy. Paradoxně nejvíc se mi pak líbily ty nejvíc minimalistické záležitosti jako „Spatial Ambiguity“ nebo „Living Space“. Ani ty mi toho ale nedávají tolik, abych mohl s klidným svědomím prohlásit, že „Grass and Trees“ budu chtít poslouchat i do budoucna. Už nyní jsem si prakticky jistý, že vztah mezi mnou a tímhle albem skončí s dopsáním poslední věty této recenze.

Zpočátku jsem si říkal, že „Grass and Trees“ přece není tak špatné, že jako odpočinková věc / kulisa si svou existenci pořád obhájí. Když tak nad tím ale přemýšlím, nejsem si jistý, nakolik je tohle skutečná pochvala. Poslouchat se to samozřejmě dá, dokonce docela příjemně, po technické stránce je nahrávka zhotovena s jistotou a Jacob Long vypadá jako sympaťák, přesto všechno se tentokrát nedokážu ubránit určitému zklamání. Chápu, že si možná budu stěžovat na základní autorský záměr desky, ale mně tomu chybí o něco víc šťávy.


Pact Infernal – The Gehenna Odyssey

Pact Infernal - The Gehenna Odyssey

Země: Německo
Žánr: ritual ambient / industrial techno
Datum vydání:  28.6.2019
Label: Altar

Hrací doba: 24:14

Odkazy:
web / facebookbandcamp

Pokud si někdy rádi odfrknete u temnějšího ambientu, jako je Arktau Eos, Zoät-Aon nebo Sephiroth, zbystřete. Pact Infernal jsou na tom totiž kvalitativně stejně a přidávají k tomu něco navíc. Většina materiálu projektu vyšlo pod labelem Horo Samurai, který se specializuje zejména na vydávání techna. A právě z techna si uskupení půjčuje hlubokou basu a úderné kopáky, na které vrství temné zvukové plochy, industriální hluky a rituální vybubnovávání. Ve výsledku tak dostáváme ambient, který pohlcuje atmosférou a zároveň má dostatek spádu na to, aby po chvíli nenudil.

Poslední EP „The Gehenna Odyssey“ je toho výborným důkazem. Pact Infernal se na něm drží zajetého, pečlivě budovaného zvuku, který představují na čtyřech hutných skladbách. EP proto může posloužit jako iniciační nahrávka, přes niž si noví posluchači najdou cestu k dalšímu materiálu, zejména pak ke dvojici EP „The Descent“ mapující cestu skrze kruhy Dantova pekla a dlouhohrající „Infernality“, na němž tohle tajemné duo okusíte v dynamičtějších polohách.

Zpět ale k novince. „The Gehenna Odyssey“ se od začátku s ničím nesere. Úvodní „Itzrel Itrzrel Azazel“ otevírá EP apokalyptickou bicí smyčkou, kterou posléze doplňuje střídmá, ale opojná kovová melodie. „Path to Topeth“ pokračuje v podobném duchu, avšak masivní zvuk mění za exotičtější, ale stejně funkční aranže. „Kothar-Wa-Khasis“ nabízí střídmější rytmiku a spojuje ji s ambientními šumy a industriálními hluky. Všechny aspekty se ve finále spojují na nejdelší „Render unto Moloch“. Slyšíme abrazivní lomoz, basy i zkreslené nápěvy. Díky tomuto různorodému mixu zvukových atributů track skvěle graduje až do úplného finále.

EP „The Gehenna Odyssey“ představuje Pact Infernal spíše na ambientnější straně hudebního spektra. I tak mu však nechybí momentum a variabilita. Jestli si vás ritual ambient říznutý elementy techna získal, dejte šanci i podobně laděným projektům, jako jsou Nastika, Sam KDC nebo Ancestral Voices.


The Mon – Doppelleben

The Mon - Doppelleben

Země: Itálie
Žánr: ambient / electronica / drone / experimental
Datum vydání: 8.11.2018
Label: Supernatural Cat

Tracklist:
01. Hedy Lamarr
02. Salvator Mundi
03. Hate One I Hate
04. Blut
05. Relics
06. Souloop
07. Her
08. Doppelleben

Hrací doba: 42:40

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Začít recenzi na formaci jako The Mon je velice jednoduché. Jen těžko to totiž lze uvést něčím jiným sdělením, že se jedná o sólový projekt UrlaUfommamut, kde zpívá a hraje na baskytaru a klávesy. Ufomammut si během let vybudovali dost slušnou pozici na poli alternativního metalového extrému. Jejich (řečeno dost ve zkratce) psychedelický sludge zachutnal velkému množství lidí a zdá se mi, že od dvojalba „Oro: Opus Primum“ / „Oro: Opus Alter“ (obě 2012) je po jejich muzice docela hlad. Což asi nebude náhoda, když právě s těmito deskami Ufommamut poprvé vydávali na silné a zavedené značce Neurot Recordings, pod jejímiž křídly ostatně zůstali i pro další počiny „Ecate“ (2015) a „8“ (2017).

Věřím, že už jen tahle spojitost s Ufommamut bude mnohým stačit, aby se o The Mon začali zajímat a zatoužili debutovou desku „Doppelleben“ slyšet. Pokud se tak stane, pak tito mnozí udělají jedině dobře, jelikož „Doppelleben“ je velice dobrá záležitost, která za nějaký ten poslech nepochybně stojí.

Říct ale nějak jednoduše a ve zkratce, o co se z hudebního hlediska jedná, nebude vůbec lehké. Svým způsobem jsou ale tyhle žánrově neurčité desky, které rozmazávají hranice mezi různými světy, velice lákavé, přičemž ani „Doppelleben“ v tomto ohledu není výjimkou. Třeba úvodní „Hedy Lamarr“ v sobě míchá drone, industrial i ambient. Druhá „Salvator Mundi“ hned vzápětí mění výhybku a stojí na podmanivé baskytarové lince, do níž vstupuje jednoduché ambientní vyťukávání. „Hate One I Hate“ je zpočátku minimalistická, ale ve své druhé polovině se nezalekne hlučivějšího finále, zatímco čtvrtá „Blut“ je vlastně vágně řečeno docela chytlavá elektronika podmazaná kytarou.

Jak vidno, nálady a přístupy se mění prakticky s každou skladbou, a to jsme teprve v polovině celého tracklistu. Druhou částí už se asi nemá cenu probírat stopu po stopě, ale můžete mi věřit, že i tady se toho najde dost lákavého k poslechu, vždyť třeba taková „Souloop“ patří k nejlákavějším písním na celé desce, stejně jako finální titulní kus. Shrnout to ale jedním termínem se mi moc nedaří. Kdesi jsem zachytil docela hezký pojem synťákový drone, který se mi líbí a svým způsobem k „Doppelleben“ sedí, rozhodně ale album plně nevystihuje. Obzvlášť když se ve své podstatě jedná o vlastně písničkovou nahrávku, což je věc, jakou si ve spojení se žánry jako drone, ambient či psychedelika většina z nás asi nevybaví.

Navzdory vysoké rozmanitosti a různým přístupům v jednotlivých skladbách se nicméně nejedná o nějaký nesoudržný nebo rozhádaný počin. Vždycky jsem měl z „Doppelleben“ dojem, že to celé nějak drží pohromadě a že jakási vnitřní integrita tomu neschází. Za což si The Mon zaslouží pochvalu. Je prostě znát, že Urlo to má v malíku a „Doppelleben“ zkomponoval s docela jasnou vizí, jak by měl výsledek vypadat.

The Mon

V souvislosti s touto vizí můžeme krátce pohovořit také o myšlenkovém pozadí alba. „Doppelleben“ znamená v němčině „Dvojí život“, což stručně vystihuje ústřední myšlenku desky, že každý z nás se postupem času mění a vyvíjí (anebo naopak), až se z něj nakonec stává někdo jiný.

Z hudebního hlediska je každopádně „Doppelleben“ dost zajímavá věc. Sice ne mimořádná nebo výjimečná, najde se na ní i pár slabších momentů (jisté motivy v „Her“), ale pořád se jedná o nadprůměrnou práci, jejíchž pár nedostatků člověk rád přehlédne, poněvadž odměnou za to mu bude převaha výborné hudby. Stojí za slyšení.


Arcane Voidsplitter – Voice of the Stars

Arcane Voidsplitter - Voice of the Stars

Země: Belgie
Žánr: ambient / drone
Datum vydání: 8.3.2019
Label: Aesthetic Death

Tracklist:
01. Arcturus
02. Betelgeuse
03. Aldebaran

Hrací doba: 64:45

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Aesthetic Death / Grands Sounds PR

Metal-Archives je nepochybně mocně užitečná stránka. Asi všichni tam chodíme hledat info o kapelách a třeba pro nás pisálky je tenhle web skutečným požehnáním. Osobně si snad ani nedovedu představit, že bych psal recenzi (na metalové album), aniž bych u toho lustroval info právě na Metal-Archives. Na druhou stranu, občas mi přijde strašně vtipné, jaké kapely sem jsou nebo naopak nejsou zařazeny. Modernější odnože žánru jsou okázale ignorovány, protože někomu nepřijdou dostatečně metal… třeba Rammstein nebo Slipknot, ať už si o nich myslíme cokoliv, podle mě metal určitě hrají.

Na straně druhé ale na Metal-Archives při troše snahy narazíte na věci, které s metalem nemají nic společného. Někdy to lze obhájit jakožto vedlejší projekt jinak metalového muzikanta, ale v tomto ohledu je to přidávání značně nekonzistentní. Tak či onak, zrovna Arcane Voidsplitter jsem tu ani nezkoušel hledat, proto mě překvapilo, když jsem zde tenhle belgický projekt skrze Google našel. Škatulka „Atmospheric Drone/Doom Metal“, jaká je mu na internetové metalové bibli přisouzena, však nemá s realitou zas tolik společného. Kytara tu sice je, ale Arcane Voidsplitter bych za metal určitě neoznačil, a zařazení jakožto mimožánrový vedlejšák mi rovněž přijde zvláštní, protože kořena, jenž za tímhle stojí, jsem poprvé pořádně potkal právě až tady.

Arcane Voidsplitter by měl mít dle všeho na triku jistý Stijn van Cauter, jehož portfolio na zmiňované stránce je dost obsažné, ale z té hromady kapel mně osobně něco říká jen jediná – relativně dlouho hrával u Wijlen Wij. Nicméně pojďme se konečně podívat na Arcane Voidsplitter.

Obal druhého alba „Voice of the Stars“ vypadá dost odpudivě (což jen tak mimochodem platilo i o debutu „To Reach Beyond“ z roku 2017), avšak hudebně to blbé není. Tedy za předpokladu, že vás láká hodně monotónní poslech. Navzdory více jak hodinové stopáži se toho totiž na desce moc nestane. Arcane Voidsplitter nabízí relaxační ambient / drone, kde prakticky po celou dobu hraje jeden jednoduchý „riff“ (riff à la hrábnu do strun a nechám to chvíli znít) doplněný o ambientní klávesy, které se tedy také nepřetrhnou, aby udělaly nějakou velkou parádu.

Důležitější než kompozice nebo konkrétní motivy tu je zvuk. Směřování ke kosmické atmosféře vzdálených mlhovin je evidentní. O nic moc jiného tu vlastně nejde, celé album se veze na vlně náladotvornosti, kterou Arcane Voidsplitter dotahuje do extrému. Plynoucí zvuk bez rytmiky, bez záchytných bodů, pouze jednolitá masa. Skladby jsou na „Voice of the Stars“ tři, ale úplně klidně by mohla být jenom jedna, protože rozdíly mezi nimi jsou tak minimální, až prakticky nejsou. Mnohokrát se mi i stalo, že jsem ani nezaregistroval, že skončila jedna stopa a začala ta následující. Ale není se co divit, tady se dá ztratit velmi lehce, když třeba prostřední „Betelgeuse“ dosahuje úctyhodné délky 35 minut (což jen tak mimochodem ani není pro Arcane Voidsplitter rekord… „Reach Through the Void“ z první nahrávky trvala téměř 42 minut).

Většina lidí asi bude nyní už dávno odrazena. Předpokládám, že ty, které to ještě nepřestalo zajímat a dočetli to až sem, nepřekvapí, když prohlásím, že se to poslouchá moc hezky. Celá ta monotematičnost by měla být formálně negativem, ale zvolená forma má svůj důvod a koresponduje s konceptem Arcane Voidsplitter. Samozřejmě se nejedná o záležitost pro každého, ani nejde o album určené masám, ale příznivce táhlých atmosfér by potěšit mohla. Já osobně jsem si poslech docela užíval. Netvrdím, že budu pravidelným zákazníkem téhle aerolinky do odlehlých galaxií i v budoucnu, ale rozhodně si dokážu představit, že čas od času si nějaký trip ještě dám.


Jeden kmen – Mlha

Jeden kmen - Mlha

Země: Česká republika
Žánr: folk / ambient
Datum vydání: 24.2.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Bot
02. Maudhul
03. Iksharum
04. Fil
05. Dushum
06. Maukum
07. Kaushatar
08. Mat
09. Vorroz
10. Epilog
11. Navždy ztraceni v Mlze
12. Moder Jord (Bonus)

Hrací doba: 52:47

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Jeden kmen

Přijde mi, že různý folk / ambient získává v posledních letech mocně na oblibě, tudíž není žádné velké překvapení, že se podobné formace začaly rojit i v našich končinách. Na druhé straně, házet Jeden kmen do nějakého trendového pytle jako jednu další kapelu z mnoha by možná bylo docela příkré, poněvadž tenhle projekt se evidentně snaží o něco trochu víc, dát svému počínání nějakou přidanou hodnotu. Tomu odpovídá nejen konceptuální rámec, ale i propojení dalších, nehudebních složek.

Jeden kmen se totiž nesnaží být pouhou hudební skupinou, nýbrž jakýmsi interaktivnějším projektem, jehož je hudba nedílnou, nikoliv však jedinou součástí. My se nyní zaměříme primárně na tu muziku, již reprezentuje deska „Mlha“, ale vedle ní dokreslují koncept a vyprávěný příběh i série fotografií (o těch se dokonce na webu Jednoho kmene tvrdí, že jsou tím stěžejním), „celovečerní“ animovaný videoklip (říkat tomu film mi zase přijde nadnesené) nebo kniha. O tom, že se tu někdo snaží celou věc brát seriózně a dát si na výsledku záležet, ostatně svědčí i balení alba, kde je vedle CD s hudbou přítomno i DVD s oním „filmem“. K tomu se přidávají i výstavy nebo pořádání koncertů.

Tematicky je to celé zabalené ve fantasy vyprávění o skřetí kmeni, jeho životě, zvyklostech a legendách. Jedna taková tvoří i osu „Mlhy“. Aby toho nebylo málo, vše je vyprávěno ve skřetím jazyce. Nemusíte se však bát, v bookletu jsou přiloženy i překlady do češtiny, z nichž lze usuzovat, že jsou texty místy primitivně strohé, ale to může být součástí celého konceptu.

Vše takhle vypadá promyšleně, ale jisté nedostatky v prezentaci Jednoho kmene přesto nacházím. Docela mi vadilo určité podsouvání toho, jak bych měl celou tvorbu vnímat. Projekt například na svém webu tvrdí, že je „osobitý“, že nabízí „výlet za hranice všedního světa, který vás natolik pohltí a vtáhne do děje, že si nebude jisti, zda příběh sledujete, nebo žijete“, a další hromadu dalších podobných pindů, které by podle mě měl posoudit sám posluchač / divák / cokoliv, nikoliv kapela sama o sobě.

Několikrát je naznačováno, že v tom má být něco hlubšího. Možná pro samotné autory je, ale já osobně v tom nevidím nic víc než komplexně udělanou fantasy pohádku. Stejně tak tlachy o tom, že se počínáním Jednoho kmene můžu inspirovat, bych si radši odpustil. Myslím, že kdyby v tom mělo být něco hlubšího nebo inspirativního, měl by to člověk zjistit sám, a jestli nezjistí, asi to tak žhavé nebude. Tohle podstrkování dojmů celý dojem zbytečně degraduje. Ale možná, že kdybych se převlékal za elfy nebo trpaslíky, běhal po lesích na LARPech (pro neznalé: LARP = loser and reject party) a všechno fantasy nekriticky žral, tak bych zbaštil i tohle.

Samotná hudební náplň „Mlhy“ je taková… rozpačitá asi není to úplně nejpřesnější slovo, ale příhodnější mě moc nenapadá. Nechápejte mě špatně, na tom albu je znát velké úsilí, a i když se samotná snaha nepočítá (nebo by alespoň neměla), tady ta snaha vyústila v nějaký rozumný výsledek. V zásadě se jedná slušné album, ale ona rozpačitost tkví v tom, že ani zdaleka nejde o tak podmanivý nebo sugestivní zážitek, jak asi bylo zamýšleno. „Mlha“ si vesměs poklidně plyne a nabízí pohodový nenáročný relax, anii v těch jakoby intenzivnějších momentech to pořád není nic víc než pohodovka. Výraznější atmosféru se daří tvořit jen v dílčích momentech, mezi nimiž nejvíce vyčnívá pátá skladba „Dushum“.

Jeden kmen

Jedním z důvodů, proč mi „Dushum“ přijde nejpříjemnější písní na desce, je i zpěv. Zde se totiž jako v jednom z mála songů (další takhle výrazný už je snad jenom „Navždy ztraceni v mlze“) představuje čistý ženský vokál jako ten hlavní. Všude jinde převládá ten mužský, což asi vzhledem k příběhu smysl dává, ale bohužel mi přijde, že místy se to docela přehrává, skoro až do afektovanosti, navíc to neustálé hrdelní chrčení začíná s přibývajícími poslechy docela prudit.

Instrumentálně / žánrově je to přesně to, co byste asi tak čekali – mísí se tu folk, neofolk, ambient, tribal, trochu world music. Pokud někomu takový stylový koktejl ke spokojenosti stačí, určitě bude nadmíru spokojen. Pokud se spokojíte s fajn albem, které se příjemně poslouchá, pak „Mlha“ asi dokáže posloužit taky. Pokud hledáte zážitek, tak musíte jinam.