Archiv štítku: ambient

December’s Fire – Vae victis

December’s Fire - Vae victis

Země: Polsko
Žánr: ambient / neoclassical
Datum vydání: 25.4.2017
Label: Arachnophobia Records
Původní vydání: 1996, Last Epitaph / Atratus Music

Tracklist:
01. Vae victis
02. Patrz, jak płoną dzikie róże
03. Pragnę twej krwi
04. Anioł samotnych

Hrací doba: 36:49

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Arachnophobia Records

Zásluhou výborného polského labelu Arachnophobia Records se letos dostala do světa reedice jednoho velice zajímavého zapadlého kousku z této země. Že Arachnophobia před nějakým časem vydala kupříkladu vinylovou verzi takového „Popiół (Introibo ad altare dei)“, to je věc jistě záslužná, ale zrovna Thy Worshiper nepatří mezi neznámé pojmy, ostatně už jen díky tomu, že dodnes normálně fungují a vydávají alba. V případě, o němž se budeme bavit nyní bavit, jde ovšem o docela zapadlou záležitost, o níž jsem já osobně vůbec nevěděl. V domácím Polsku třeba mohlo jít o uctívaný kult mezi fajnšmekry, to nedokážu posoudit, mě každopádně existence December‘s Fire až do (relativního) nedávna míjela.

Tím spíš ale reedice udělala radost, protože jde o muziku, která za pozornost rozhodně stojí i dnes. Jednočlenný projekt December‘s Fire po sobě zanechal pouze dva kazetové demosnímky, jeden sedmipalcový singl a jedinou dlouhohrající desku s názvem „Vae victis“ – ta původně vyšla v roce 1996 u Last Epitaph / Atratus Music na CD a MC. Letošní reedice bohužel opět přichází jen v CD verzi, což mi přijde škoda, poněvadž vinyl by „Vae victis“ hodně slušel a já osobně bych si jej koupil. Ale co se dá dělat.

Než se dostaneme k samotné hudbě, jistě bude stát za to ztratit několik slov i o tom, kdo vlastně za December’s Fire stojí. Jak již zaznělo, jedná se o jednočlenný projekt, přičemž oním jediným členem je jistý Piotr Weltrowski. Toho byste mohli znát z formace Hefeystos, byť ani ona není nějak zásadně známá. Jistě však budete znát další skupinu, na jejíž tvorbě se Piotr podílel – jako host totiž nahrával klávesy a syntezátory hned na tři alba Behemoth, jmenovitě „Grom“, „Pandemonic Incantations“ a „Zos Kia Cultus (Here and Beyond)“.

A právě tento hostující nástroj trochu napovídá, v jakém duchu se nese i tvorba December’s Fire. Právě klávesy jsou totiž Piotrovým primárním nástrojem, tudíž i na „Vae victis“ dominují. Kytary se sice také dostanou ke slovu, ale i přesto nahrávka nepůsobí nijak metalovým dojmem, protože vesměs slouží k další gradaci a podtrhnutí předkládané atmosféry. Převedeno do řeči žánrů, spíš než o metalu se bavíme o stylech jako ambient, (dungeon) synth, neoclassical, s určitou dávkou nadsázky lze hovořit i o „orchestrální“ hudbě, byť je nutno zdůraznit, že skutečný orchestr na „Vae victis“ samozřejmě nezazní.

Nicméně bohaté vrstvy kláves jej imitují docela zdatně, tudíž je deska patřičně majestátní. Jenže pozor – December’s Fire se vyhýbá jakémukoliv patosu či kýči. „Vae victis“ nepůsobí nijak nabubřele, bombasticky či prvoplánově epicky. Jakkoliv tedy albu majestát neschází, v tomto ohledu se stále drží sympaticky nohama na zemi, nikoliv s hlavou v oblacích a bez špetky soudnosti. Ostatně, i to je nejspíš důvod, proč má nahrávka dodnes svou sílu a proč dokáže i více jak dvacet let po svém vzniku zaujmout a zafungovat.

A na základě téhle zkušenosti by snad šlo prohlásit, že materiál zkoušku časem přežil. Jsou alba, která jsou dobrá v kontextu své doby, ale po dvaceti letech již působí přespříliš zastarale a naivně. I na „Vae victis“ je samozřejmě věk do určité míry patrný a je zde silně cítit specifická aura devadesátých let (byť nahrávka pro reedici prošla remasteringem), ale v tom dobrém slova smyslu. Atmosféra desky totiž s přehledem působí i dnes, což je nakonec to hlavní. Výborná chuťovka, již rozhodně mohu doporučit k poslechu i ke koupi.


Shibalba – Psychostasis – Death of Khat

Shibalba - Psychostasis - Death of Khat

Země: international
Žánr: ritual shamanic dark ambient
Datum vydání: 30.4.2017
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Psychostasis – Death of Khat
02. Ihag Mthong
03. Kaoshikii Mahayana
04. Aether Ananda Aiwass
05. Naljorpa
06. Reanimation of Akh
07. Five Points of Desire
08. Orgasmic Inebriation
09. Opening the Shadow Box
10. Svarna Khecari Mudra

Hrací doba: 55:06

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Agonia Records

Xibalba je podsvětí v mayské mytologii a vchod do něj se prý nacházel na území dnešní Guatemaly. Zkomoleninu tohoto výrazu si do názvu vetkla i mezinárodní formace Shibalba, v jejíž sestavě nalezneme jména jako Acherontas V.PriestAcherontas nebo Karl NENåstrond. Obě kapely si rochní v blackmetalovém světě, tudíž by laik mohl tento žánr očekávat i u Shibalba, ale realita je značně jiná.

Shibalba se totiž pohybují na poli rituálního meditativního (dark) ambientu se šamanskou aurou. Což zní nepochybně lákavě – a hned by se chtělo dodat, že lákavá je nakonec i výsledná hudba, čehož může být důkazem i letošní deska „Psychostasis – Death of Khat“. A to i navzdory tomu, že obálka desky – tedy ta věc, jakou člověk zpravidla vídává jako první, začne-li se o nějaké album zajímat – podle mě nedopadla bezvýhradně uspokojivě. Přijde mi zbytečně konkrétní, názorná a „polopatická“ pro žánr, jenž by měl být naopak ryze abstraktní záležitostí poskytující dostatečný prostor pro posluchačovu vlastní imaginaci. Jinými slovy, i na obalu bych radši viděl nějakou atmosférickou abstraktní „patlaninu“. Ale co už, člověk nemůže mít vše, co by chtěl.

Po hudební stránce však „Psychostasis – Death of Khat“ naštěstí dopadá o poznání přesvědčivěji. Dalo by se očekávat, že půjde o další ortodoxní minimalismus, ale není tomu tak. Produkce Shibalba sice splňuje patřičné nároky na to, aby mohla být zařazena do ambientního šuplíčku, v některých konkrétních písních dokonce darkambientního šuplíčku, nicméně zároveň s tím je „Psychostasis – Death of Khat“ dynamická a členitá nahrávka. A zde bych vlastně mohl rozporovat své vlastní přání stran obalu vyjádřené o odstavec dřív – z tohoto ohledu totiž obal může dávat smysl, když i sama hudba je do určité míry dostatečně názorná a poskytuje množství záchytných bodů.

Ale to nutně nemusí znamenat nic negativního. Vždyť proč by mělo, když spousta momentů, témat a pasáží písní jako „Psychostasis​ – ​Death of Khat“, „Aether Ananda Aiwass“, „Naljorpa“, „Reanimation of Akh“ nebo „Opening the Shadow Box“ jsou skutečně skvělé. Shibalba navíc dokážou smysluplně zapracovat i ethno / folkové motivy, což lze krásně slyšet třeba v již jmenovaných „Aether Ananda Aiwass“ či „Reanimation of Akh“. Paradoxně pak ale vedle těchto vrcholných (nejnápadnějších?) chvilek trochu zapadají ty minimalističtější skladby, které se opírají zejména o darkambientní hlubiny, jako to dělají kupříkladu „Ihag Mthong“ nebo „Five Points of Desire“. Byť ani ony vlastně vůbec nejsou špatné.

Vzhledem k celkovému ladění „Psychostasis – Death of Khat“ bych si dovolil tvrdit, že jde o nahrávku vhodnou i pro ty posluchače, kdo nejsou pravidelnými konzumenty ambientního minimalismu. Jak již padlo, Shibalba se nebojí záchytných bodů, výrazných motivů a soundtrackového dojmu, díky čemuž jednotlivé písně působí skutečně jako… inu, písně. Nikoliv jako pouhý menší dílek vyššího celku – alba. Do určité míry je tedy „Psychostasis – Death of Khat“ písničkovou deskou, ne jednolitou masou, jak je v ambientních žánrech běžné. Ponechám na vašem osobním soudu, zdali jde o pozitivní či negativní vlastnost. Jen vám ještě podsunu subjektivní sdělení, že navzdory tomuto přístupu rozhodně nejde o plochou záležitost.

A tím jsem zároveň naznačil, že co se mě týče, „Psychostasis – Death of Khat“ se mi líbí. Slyším zde dostatek dobrého na to, abych mohl nahrávku ocenit. A nakonec – to hlavní, oč zde běží, je atmosféra a ta je skvělá.


Harvestman – Music for Megaliths

Harvestman - Music for Megaliths

Země: USA
Žánr: drone / folk / ambient
Datum vydání: 19.5.2017
Label: Neurot Recordings

Tracklist:
01. The Forest Is Our Temple
02. Oak Drone
03. Ring of Sentinels
04. Cromlech
05. Levitation
06. Sundown
07. White Horse

Hrací doba: 40:55

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Mluvit o tom, jak svět Neurosis neznamená pouze samotné Neurosis, ale zahrnuje i úctyhodnou řádku dalších projektů, je snad zbytečné, poněvadž to myslím všichni víme. Každý člen kapely má nebo měl hned několik bokovek, někdy se jedná o společné dílo členů Neurosis (příkladně Tribes of Neurot), jindy o kolaborace s jinými umělci, jindy jde o čistě sólové záležitosti.

Dnes se zaměříme na zpěváka a kytaristu Stevea Von Tilla, jenž si udržuje hned dva sólové projekty. Přímo pod svým vlastním jménem tvoří akustickou hudbou, jíž má na kontě už čtyři dlouhohrající desky, z nichž ta doposud poslední nese titul „A Life unto Itself“ a pochází z roku 2015. Nás ovšem nyní zajímá ta druhá sólová záležitost známá jako Harvestman. I pod touto hlavičkou vyšla čtyři alba, přičemž to nejnovější s názvem „Music for Megaliths“ je letošního data vydání. Pokud vám po tomhle úvodu a po přečtení nadpisu článku stále není jasné, co se dnes bude recenzovat, doporučoval bych vám najít nejbližší výškovou budovu a skočit z vrchního patra na beton. Ale humor stranou, radši pojďme na věc…

Žánrově je Harvestman o poznání rozmanitější a experimentálnější záležitost než Tillovo akustické sólo, takže pokud vám písničkaření nevoní, právě Harvestman vám bude bližší. Popravdě řečeno, i mě víc oslovuje „Žnec“ se svou kombinací dronu, ambientu a folkových doteků. „Music for Megaliths“ dobrou formu potvrzuje a opět jde o povedenou desku. Nikoliv však bezchybnou.

Úvodní „The Forest Is Our Temple“ album otvírá natolik úchvatně, že lépe už to snad ani nejde. Nejprve folkové tóny, k nimž se začnou přidávat další nástroje, atmosféra houstne a skladba fantasticky graduje, aby spadla do minimalistické pasáže a z ní se v závěru vrátila ke svému ústřednímu motivu. Vlastně bych i řekl, že „The Forest Is Our Temple“ je předčasným vrcholem „Music for Megaliths“, poněvadž působivější kompozici již nahrávka ve svých dalších fázích bohužel nenabídne.

Což ale neznamená, že by dále nebylo co poslouchat. Paradoxně však tohle říkám v té fázi tracklistu, která mi přijde nejméně záživná. „Oak Drone“ se ještě zpočátku tváří poměrně slibně, ale přílišná jednotvárnost a táhlé kytarové tóny ve druhé půli dojem trochu pokazí. Kdyby byl song o polovinu kratší, asi bych byl spokojenější. „Ring of Sentinels“ je na tom vlastně podobně – začátek opět nevypadá špatně, ale kytarové vyhrávky ve druhé polovině mě nijak neberou a klidně bych se bez nich obešel.

Zbytek „Music for Megaliths“ jde naštěstí opět o něco výše. „Cromlech“ je příjemný dronově-ambientní minimalismus. Zastřená „Levitation“ se nebojí dotknout psychedelie. „Sundown“ nechá ve svém soft-dronovém přístupu problesknout i několik náznaků noisu. Poslední „White Horse“ je zase o kousek níž, ale pořád v pohodě a jako trochu melancholická tečka na závěr vyzní docela příjemně.

Z hlediska jednotlivých písniček to tedy možná nevyznívá zas tak přesvědčivě. Když to totiž dotáhnu do důsledku, sama o sobě je skutečně strhující pouze „The Forest Is Our Temple“. Nicméně víme, že některé desky je záhodno neposlouchat po písničkách, nýbrž jako jeden celek. A takováto metrika již pro „Music for Megaliths“ hovoří pozitivněji. Desku totiž obklopuje velmi dobrá „ospalá“ (v tom dobrém slova smyslu) atmosféra, která celkovému výsledku hodně pomáhá. Na nadšení to sice není, ale i střízlivá spokojenost se nakonec počítá.


Demen – Nektyr

Demen - Nektyr

Země: Švédsko
Žánr: ambient
Datum vydání: 19.5.2017
Label: Kranky

Tracklist:
01. Niorum
02. Morgon
03. Korridorer
04. Illdrop
05. Mea
06. Ambur
07. Flor

Hrací doba: 34:29

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Vzhledem ke jménu Demen by se přímo nabízelo začít recenzi sprškou dementních vtipů o dementech – vždyť stačí přidat jedno jediné písmeno a je to tam! A přesto se člověku vlastně ani nechce ladně hozenou rukavici zvednout a rozehrát svůj ostrovtip i tupovtip, protože… no, nepřijde mi, že by zrovna tohle byla muzika, u níž by se pubertální humor nechal snést.

Řekl jsem tím, že je album s názvem „Nektyr“ opravdu dobré? Jestli to tak vyznělo, pak se omlouvám, protože takhle to zamýšleno nebylo. Snad jediné, co jsem tím chtěl sdělit plénu, je, že jde o příliš seriózní a rozvážnou hudbu na to, aby dávalo aspoň nějaký smysl si z ní (případně o ní) dělat čurinu. Ale to neznamená, že automaticky musí jít o fantastickou desku. Což je samozřejmě něco, co by nás mělo zajímat (a doufám, že snad i zajímá) víc. Pokusme se nyní zjistit, jak si tedy debut Demen stojí. Nebo abych se vyjádřil přesněji – já už to vím a nyní na sebe musím vzít břímě toho, abych se tohle moudro nějak pokusil předat dál. Což v mém případě zpravidla znamená, že se vyseru na klávesnici a ono z toho něco vyleze. A pak že ten humor nejde!

Nejprve ovšem něco málo k samotnému projektu Demen. Jeho domovinou jest Švédsko. Za formací – zcela nečekaně jednočlennou – stojí jistá Irma Orm. A to je vesměs vše, co lze stran skupiny říct, poněvadž náklaďák informací moc dohledat nejde. Dobrá tedy, nechme promluvit samotnou hudbu.

Produkce Demen je velice křehká a subtilní – to jsou adjektiva, která dle mého skromného názoru „Nektyr“ vystihují asi nejlépe. Podstata desky je jemná, minimalistická a skutečně – silně feminní. Je to muzika, v níž absolutně chybí jakákoliv ješitnost, domýšlivost nebo póza, na jejichž místě trůní na dřeň odhalené emoce a atmosféra, v níž se spájí zmiňovaná křehkost s temnějšími spodními proudy. Na podobné vlně se nese i vokál, jenž nechce být teatrální nebo expresivní, radši se snaží korespondovat s vlastní hudební náplní.

To vše jistě zní zajímavě a do jisté míry to bezesporu zajímavé i je, nicméně… výsledek mi nepřipadá tak pohlcující, jak bych chtěl a jak jsem ostatně i doufal. Jednoduše jsem od „Nektyr“ očekával, že dokáže poskytnout odpovídající podklad pro trans. Nic takového jsem zde ovšem nenašel. Rozhodně netvrdím, že jde o vysloveně slabou či nepovedenou nahrávku. V určitých momentech je cítit silné pnutí a daří se zaujmout, ale v jiných se naopak dostavuje… jak to jen říct… s rostoucím počtem poslechů mě jisté pasáže prostě začínaly nudit.

Demen

Jako celek je „Nektyr“ poměrně nevýrazné album. Třeba „Illdrop“ patří k těm povedeným záležitostem, a kdyby se její úroveň dařilo držet po většinou hrací doby, moc důvodů ke stížnostem bych asi nenacházel. To se však neděje. Namísto toho mám pocit, že jemnost, tesknost a tklivost hudby nezřídka kdy přesahuje až do ospalosti, v níž se melancholie stává nudou.

„Nektyr“ na mě tedy působí lehce rozpačitě. Na jednu stranu mi je přístup Demen a její uchopení ambientně-experimentální látky sympatické, na straně druhé mě výsledek nedokázal oslovit takovým způsob, abych na něj s klidným svědomím mohl pět chválu. Jinými slovy – bylo nakročeno správným směrem, ale deska naneštěstí zůstala viset na půli pomyslné cesty ke zprostředkování hypnotického zážitku. Škoda. Případné další album bych si ale nejspíš zkusil poslechnout.


David Kollár & Arve Henriksen

David Kollár & Arve Henriksen

Datum: 25.8.2017
Místo: Piešťany, Elektrárňa (Slovensko)
Účinkující: David Kollár & Arve Henriksen

Ještě dva dny před koncertem pro mě byla jména Kollár a Henriksen velkou neznámou (dobře, jméno Arve Henriksen mi sice něco říkalo, ale to něco bylo spíše naprosto nekonkrétní nic). Dozvěděl jsem se o nich jen díky doporučení příbuzného, jehož hudebnímu vkusu důvěřuji. Proto jsem okamžitě začal s průzkumem, který na mě vrhl až překvapivé informace. Slovák David Kollár totiž není ani zdaleka tak malou rybou, jak jsem si myslel – podílí se na mnoha projektech (např. The Blessed Beat, KoMaRa) a za sebou má spolupráci s takovými jmény jako je Pat MastelottoKing Crimson, a dokonce s velikánem kalibru Stevena Wilsona, s nímž spolupracoval na třech skladbách na jeho nejnovějším albu. Arve Henriksen je zas přední postavou norského hlavně experimentálního jazzu a taktéž je nebo byl součástí několika zajímavých projektů (např. Supersilent). Co je ale důležitější než zkušenosti a všemožné kolaborace (ačkoliv ty výsledek mohou samozřejmě výrazně ovlivnit), je kvalita produkované hudby. A na základě několika málo ukázek z YouTube jsem se rozhodl, že těch směšných 7 éček mi za to rozhodně stojí.

V 19:20, deset minut před začátkem, tak pln očekávání přicházím před budovu piešťanské Elektrárne, zrekonstruované, aby sloužila k pořádání všemožných kulturních akcí, ať už jsou to koncerty, výstavy nebo divadla. Při rychlé prohlídce prostor na mě okamžitě dýchne atmosféra industriálna hojně podporovaná přítomností různých přístrojů z dob, kdy elektrárna ještě sloužila svému původnímu účelu. Samotná místnost, kde se to všechno semele, mne překvapí svou rozlehlostí. Snad jen necelá polovina je vyhrazena pódiu, velkému rezavému háku visícímu z šest sedm metrů vysokého stropu vedle něj, a necelé stovce sedaček. Když si tak prohlížím budoucí místo činu, mám pocit, jako by se elektrárna vrátila do starých časů, kdy ještě produkovala pro tohle malebné maloměsto elektřinu. Na pódiu je totiž tolik všemožných kabelů, hýblátek, pedálů a dalšího běžnému smrtelníku nesrozumitelného materiálu, až to připomíná vybavení na elektrické show, které je možné shlédnout například na pražském Veletrhu vědy. Krom elektroniky na pódiu na Kollára čeká kytara, která je jeho hlavní (a tuším že jedinou) doménou, a na Henriksena tři trubky různých velikostí.

David Kollar

Po klasicky nehodící se výplňové hudbě pouštěné z reproduktorů přichází na řadu konečně… příliš dlouhý proslov ředitelky klubu a majitele slovenského celosvětově působícího vydavatelství Hevhetia, pod jehož záštitou se koncert odehrává. A po něm konečně, ozářeni modrým světlem reflektorů, přicházejí hrdinové dnešního večera. Světla jsou ztlumena, souběžně s tím, jak se na město venku snáší soumrak. Žádné velké představování, žádná zbytečná slova, jde se rovnou na věc.

Hned ze začátku mi je jasné, že tohle vystoupení bude… famózní! Kdyby jen tak primitivní výrazivo mohlo popsat výsledný zážitek. Bohužel, nebo spíše naštěstí, to tak jednoduché není a mně tak nezbývá než konstatovat slovy Raoula Duka: „Nápad psát o tomhle závodu běžným novinářským způsobem je absurdní.“ Jen si místo toho závodu doplňte vhodnější slovo (ačkoliv při rychlosti a přesnosti, s jakou Kollár přepíná pedály, aby ze své kytary získal potřebný zvuk, se i takové slovo zdá být na místě).

Arve Henriksen

Vše začíná klidně, zdánlivě nerytmicky, jen kytara připomínající spíše bouři kdesi v dálce. I díky tomuto zvuku v posluchači nutně musí růst určitý neklid a předtucha zlého, která se s přibývajícími minutami stupňuje. I když se přidá trubka, vše trochu zjemňující, ten pocit člověka neopustí. Možná je trochu potlačen, ale tím jak je stále méně a méně konkrétním a hůře uchopitelným, se paradoxně stává ještě intenzivnějším.

Gradace ale přichází až v další kompozici (nejspíše). A musím říct, že tak do židle usazujícímu zážitku jsem již dlouho nebyl vystaven. Pod neuvěřitelným náporem kytary, která stále dokola hraje jeden jen lehce se obměňující riff v kombinaci s disharmonickou elektronikou dokonávající šílenství, celým mým tělem v jeden okamžik proběhne tak silné mrazení, že sotva můžu vnímat co jiného.

Co je ale na celém zážitku nejvýraznější, je spojení hudby a prostoru. Rozlehlá hala totiž jednak poskytuje téměř kostelní akustiku, která nechává zvuk rozlehnout se až do monumentálních proporcí, čímž v patřičných chvílích umocňuje mrazivost, a jednak vizuálně doplňuje jak deštivě noirové monology trubky, kdy post-moderně působící obrazce oprýskané bílé omítky ožívají a z hlubin minulosti přivádějí zpět k životu 40. léta, kdy elektrárna ještě zásobovala energií celé město, tak dramatičtější momenty evokující otáčející se rezavá kola špatně promazaného stroje. Jedná se o zážitek nezreprodukovatelný slovy nebo záznamy živáků – „to se musí zažít“ v tomto případě sedí dokonale.

Když po nějaké třičtvrtěhodině přicházejí závěrečná slova od Henriksena (snad první výraznější komunikace s diváky – naštěstí, v případě takovéhoto koncertu by jí totiž vícero bylo spíše na obtíž), přijde mi, že konec přichází až příliš brzo. Netrvá to ale dlouho a dvojice se ještě jednou vrací na pódium, aby tentokráte rozehrála improvizaci, která stejně jako začátek vystoupení poskytne gradaci ústící do neprostupné zvukové stěny šílenství. Oba dva dramatické momenty, jeden ze začátku, druhý z konce, tak zbytek skladeb uzavírají do kleští, do téměř neprostupné krabice z betonu a v mysli zpětně vyvstávají vzpomínky a pocity týkající se především jich.

Musím zde vyjádřit svůj obdiv ke společné odvedené práci Kollára a Henriksena, a to o to větší, že tihle dva spolu vystupovali teprve podruhé (poprvé to bylo den před tím). Po improvizaci následoval již opravdu konec a zasloužený potlesk na stojáka. Ovace mi přesto přišly až moc krátké, poněvadž sám bych ten večer označil za koncert roku (ačkoli to může být způsobeno také tím, že na koncerty zrovna dvakrát často nechodím). Koupě CD byla nutností (doufám, že si najdu nějakou slabší nelínou chvilku a sepíšu recenzi – alespoň v nedohledné době). Krátká procházka nočním městem pak perfektní tečkou.


Ramihrdus – Eternity

Ramihrdus - Eternity

Země: USA
Žánr: atmospheric ambient black metal
Datum vydání: 17.8.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Cold Winds of the Wild
02. The Ethereal Forest
03. Lake Evendim
04. The Prancing Pony
05. Crypts of the Frost Storm
06. Eternity
07. Closure

Hrací doba: 31:36

Odkazy:
twitter / bandcamp

Řekl bych, že kdyby někdy proběhl komplexní výzkum na zjištění nejvíce napodobované blackmetalové formace, Burzum by se jistě umístil hodně vysoko, pokud by rovnou nebyl vítězem. Dnes už sice nenacházím tolik nových kopírek Burzum jako před x lety, poněvadž nyní v žánru frčí jiná odvětví, ale na nějaké lze stále narazit. Jistě správně tušíte, že bych o tom jen těžko psal, kdyby mezi ně nepatřila i skupina Ramihrdus.

No, říkám skupina, ale je to asi trochu nadnesené pojmenování. Dle tradice a dle norského vzoru se totiž jedná o jednočlenný projekt, za nímž stojí jistý Bryce Witt z Wisconsinu. Ten se samozřejmě stará úplně o vše – veškerý zpěv, nástroje i programování bicích. Počin s názvem „Eternity“ je první nahrávkou Ramihrdus, ale samotný projekt prý existuje již od roku 2014. V textech klasicky nějaká příroda, prostě všechno na svém místě.

A co se hudební stránky týká? Inu, co k tomu říct, když jsem vlastně vše podstatné řekl? Že jste si nestačili všimnout? Ale no tak, co tak asi můžete očekávat od alba, o němž jsem prohlásil, že se mocně ohlíží za black metalem à la Burzum? Tohle je vlastně všeříkající prohlášení, které podstatu „Eternity“ vystihuje dostatečným způsobem.

Vezměme to ovšem trochu podrobněji, abyste si náhodou někdo nemyslel, že to psaní omrdávám až takhle moc. Ono sice to o té podobnosti s norskou legendou platí, ale nějaké mírné odlišnosti se nalézt dají. Tempo je samozřejmě pomalejší a rozvážnější, napříč čtyřmi „hlavními“ skladbami se líně převalují syrové riffy, monotónní rytmika a krkavčí ryk. Nezapomněl jsem snad na něco? Ale jistě – ambientní klávesy. Nemusíte se bát, že by něco tak zásadního chybělo – nechybí.

Nicméně právě v klávesách najedeme jednu z těch věcí, v nichž se Ramihrdus alespoň trochu odlišuje od svého bergenského vzoru. Ambient – a s ním i celé vyznění desky – působí na „Eternity“ o poznání melancholičtěji. Na druhou stranu, ruku v ruce s tím přichází i menší porce syrovosti, což může leckomu vadit. A proč bych se tím tajil – mně osobně také víc sedí ty chladnější klávesy.

Výše jsem použil plurál, tudíž je asi zřejmé, že lehce odlišné vyznění kláves a mírný posun atmosféry celého směrem k větší melancholii asi nebude jedinou inovací, jakou lze v hudbě Ramihrdus nalézt. Onou druhou je občasný folkový nádech, jenž naplno propuká ve dvouminutové mezihře „The Prancing Pony“. Trochu paradoxně právě ona patří k nejvýraznějším a nejzapamatovatelnějším momentům „Eternity“. Pokud byste však čekal folkový pel i v intru a outru, možná vás trochu zklame, že „Cold Winds of the Wild“ a „Closure“ mají blíž spíš k dungeon synthu.

Tak či onak, srovnávat s Burzum samozřejmě nemá smysl. Jedinečná aura tohoto projektu je prostě nezopakovatelná, přestože se o to mnozí snaží (Ramihrdus vlastně nevyjímaje). Příznivcům monotónnějšího ambientního atmo-blacku však může „Eternity“ na chvíli posloužit. Na první poslechy je to vcelku příjemná záležitost. Velmi rychle ale začne zájem uvadat a dojmy chřadnout – přinejmenším u mě tomu tak bylo, na základě čehož si dovolím usuzovat, že trvanlivost materiálu příliš vysoká není. Nicméně máte-li rádi burzumoviny, několikrát se to dá v klidu otočit. Na Bandcampu to lze stáhnout za name-your-price, tak za zkoušku nic nedáte.


BardSpec – Hydrogen

BardSpec - Hydrogen

Země: Norsko
Žánr: ambient / electronica
Datum vydání: 23.6.2017
Label: ByNorse Music

Tracklist:
01. Deposition
02. Bone
03. Fire Tongue
04. Gamma
05. Salt
06. Teeth [bonus]

Hrací doba: 54:34

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Lze vůbec recenzi na BardSpec začínat jinak než tím, kdo se za tímhle norským projektem skrývá? Myslím, že snad ani nejde, a docela pochybuji o tom, že byste dokázali najít nějakou, která by se na začátku vyhnula sdělení, že je BardSpec vedlejšákem Ivara BjørnsonaEnslaved. Už druhým, do nějž se v nedávných měsících pustil – loňský debut Skuggsjá, kde se Ivar potkal s KvitrafnemWardruny, snad ještě máme všichni v paměti. V rámci BardSpec se ovšem Ivar Bjørnson pouští do výrazně odlišných vod, než v nichž se pohybuje s Enslaved – do ambientu.

Kořeny BardSpec ve skutečnosti sahají až do roku 2015, kdy formace odehrála svůj první koncert na nizozemském festivalu Roadburn. Od té doby se rozrostla sestava do klasické kapely, přestože se o BardSpec stále mluví především jako o vedlejším projektu Ivara (byť ten je nepochybně hlavním mozkem i hybatelem událostí). Bjørnson se svou láskou k ambientní hudbě netají a právě toto má být vytoužený projekt, kdy se do ambientního žánru konečně vydává.

Přesto bych o „Hydrogen“ – které jen tak mimochodem zdobí skutečně krásná obálka – nemluvil jako o čistě ambientním albu. Nejedná se totiž o pouhé minimalistické a monotónní plochy. Podstatná část skladeb se nebojí na ambientní poměry velmi hybné trip-hopové rytmiky, která s člověkem doslova šije v „tanečních“ tempech. Takové prohlášení ani v nejmenším nemyslím ve zlém, právě naopak! Nejedná se o samoúčelnou ani samolibou záležitost, desce to takhle naopak vysoce sluší, protože si dokázala najít přesně tu linii mezi chytrostí, atmosférou a přístupností. Může se zdát, že se některé z těchto tří pojmů navzájem vylučují, ale věřte tomu, že to tak není – na „Hydrogen“ se tyto vlastnosti vzájemně nádherně doplňují a tvoří dohromady krásný kus muziky. Nechybí ani umně provedené gradování jednotlivých kompozic a dostatek zajímavých detailů ve spodních proudech. Na první poslechy si člověk například skoro ani neuvědomí, že takřka po celé ploše nahrávky zní i kytara.

Zpočátku se jako vrchol „Hydrogen“ jeví dvojice „Bone“ a „Fire Tongue“, jimž ani v jednom případě nechybí nic z toho, o čem už jsem hovořil výše. Zato druhá polovina desky při úvodních posleších působí slaběji. Snad za to může i „Gamma“, která počin dělí na dvě pomyslné poloviny a po neodolatelně rytmické dvojici, jež svého posluchače ve správném rozpoložení dokáže přivést až na hranici transu, působí se svým minimalismem poněkud nevýrazně. Nicméně následná „Salt“ se vrací k podobnému receptu jako „Bone“ a „Fire Tongue“, byť k němu přistupuje malinko jinak.

BardSpec

CD verze navíc přináší ještě bonusovou píseň „Teeth“. Ta danou formulku posouvá ještě o kus a vydává se ještě odlišnějšími zákoutími, ale rozhodně má také hodně co do sebe, byť podobně jako u „Salt“ jsem její obsah nedokázal uchopit hned, jako se mi to podařilo v případě „Bone“ a „Fire Tongue“. Ve všech čtyřech případech se ovšem jedná o podobně trvanlivé záležitosti – „Bone“ a „Fire Tongue“ totiž navzdory své relativní přístupnosti nepatří k záležitostem, které rychle přijdou a stejně rychle odejdou. Jako slabší mi tedy vychází pouze „Gamma“ – nikoliv proto, že by sama o sobě byla zlá, ale spíš kvůli tomu, že vše okolní je ještě lepší a působí výraznějším dojmem.

Jako celek však „Hydrogen“ považuji za vysoce povedenou nahrávku, jejíž poslech jsem si užíval a rád jsem se k ní vracel. I když… pročpak ten minulý čas? Nepochybuji totiž o tom, že se k „Hydrogen“ budu vracet i k budoucnu, protože tohle je až příliš dobré na to, abych to nechal upadnout v zapomnění. Za mě obrovská spokojenost a upřímně řečeno – produkce BardSpec mě oslovuje o poznání víc než současná tvorba Ivarových domovských Enslaved, kteří se mi v posledních letech hodně vzdálili. Ale něco jako „Hydrogen“ si tedy líbit nechám!


Zu – Jhator

Zu - Jhator

Země: Itálie
Žánr: ambient / post-rock / ethno / experimental
Datum vydání: 7.4.2017
Label: House of Mythology

Tracklist:
01. Jhator: A Sky Burial
02. The Dawning Moon of the Mind

Hrací doba: 42:05

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandcamp2

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Pamatujete si na Zu? Tři Italové, zapeklitý rock s přívlastky math a noise, občas trochu jazz a hlavně hodně dobré desky. Hravé, energické, nápadité, instrumentálně vybroušené, přesto neexhibující a jdoucí po emocích. Vzpomínáte, poslouchali jste, posloucháte? Jestli ano, od letošního přírůstku „Jhator“ nechtějte to samé, z typického světa Zu totiž nenabízí prakticky nic. Novinka Italy zachycuje ve velmi odlišné podobě, charakteristické rysy povětšinou beze zbytku mizí a vzpomínky na tóny dříve složené se objevují jen ve formě nepatrných záchvěvů. Čím vůbec novinková deska je?

Na položenou otázku lze odpovědět všelijak, ze všeho nejvíce je ale „Jhator“ výzvou. Zu proměnili svou hudební tvář opravdu radikálně. Pryč jsou spletité polyrytmy a saxofonová volnost, naproti nim je třeba přivítat dvě táhlé skladby s meditativními parametry, skladby svou náladou a hudebním provedeným natolik vzdálené svým předchůdkyním. Před námi stojí ambientní plochy ovlivněné melodiemi východních kultur či tradicí tibetského pohřebního rituálu za účasti supů. Hravost byla vytlačena kontemplací, střípkovitost souvislým proudem, rychlost pomalostí. Energičnost zůstává, ale v naprosto odlišné podobě. Toť kapelní sebevýzva. Výzva je to ale i posluchačská. Jednak se k „Jhator“ musí přistupovat jinak než k jiným albům Zu, jednak jde o desku, která je náročná již sama o sobě, bez přihlédnutí ke kotrmelcům v diskografii.

Náznaky nelehké stravitelnosti přicházejí již s pohledem do tracklistu, který obsahuje dvě více než 20minutové kompozice. V obou celcích vévodí již výše naznačené: Ze světa hudebního vládne ambient, post-rockové záblesky a inspirace etnickou hudbou. Ze světa emočního klid a zastavení v čase. Ovšem jakkoli si Zu počínají monoliticky a rozvážně, neopomínají vývoj skladeb.

První ze dvou kompozic otevře tajemný gong, housle a doprovod zdivočelých přírodních nahrávek. Zanedlouho se pak přidává magický tribální ambient, jemuž nakonec přijdou naproti staří kapelní známí – bicí a elektrifikované struny –, nyní však proměnění k nepoznání, oddaní službě zahloubaného celku, v němž jakýkoli náhlý zvrat působí nepatřičně. Údery gongu první skladbu také zakončují a předávají slovo části druhé. Ta po stránce vývoje prochází ještě výraznějšími obměnami, ani ony ale nepatří ke zbrklým a poklidné tempo narušujícím. Třebaže jde o gradace hlučné. Nevinnost dálnovýchodních melodií se dostane do neokoukaného kontextu a potká se s – psychedelií a takřka noisovými tlaky. Ovšem Zu svůj pečlivě budovaný kolos neničí, hlasité prvky dokáží udržet v přijatelné rovnováze s folkovou malebností a zachovat meditativní ráz nahrávky. Vše navíc beztak končí u absolutního ticha.

Zu

„Jhator“ uchvacuje svou kompaktní atmosférou natolik, že pasáž, která by z nastolené linie vybočila, nenajdete. Je však třeba podotknout, že některé z momentů zaostávají v síle uhranout za ostatními. Slabší místa, kde lze snadněji ztratit pozornost a odvést své myšlenky jinam, nežli bylo míněno, nalézám zejména ve střední pasáži první skladby. Tendence k posluchačské netečnosti, která se objevuje již takto zkraje, pak bohužel oslabuje celkové vnímání následujících minut a brzdí touhy po absolutní odevzdanosti. A to i přesto, že „Jhator“ je daleko spíš než hudbou, jež by sváděla v počítání nápadů, pobídkou k zastavení.

Italy je každopádně třeba za svůj nový výtvor primárně chválit, a to nejen pro statečnost a touhu se i po dvacítce odehraných let vyvíjet. Minimálně dočasně jsou zapomenuta slova o precizním hráčství, krkolomných rytmech a počítání, ačkoli právě ona sama mohou být odpovědí na to, proč Zu předkládají právě „Jhator“. Desku budovanou na průsečíku motivů východní tradice a hudebního okraje soudobého, magii hodnou plnohodnotného prožití.


Anjou – Epithymía

Anjou - Epithymía

Země: USA
Žánr: ambient / dark ambient
Datum vydání: 24.3.2017
Label: Kranky

Tracklist:
01. Culicinae
02. Greater Grand Crossing
03. Soucouyant
04. An Empty Bank
05. Glamr
06. Georgia

Hrací doba: 57:16

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Hranice mezi křehce krásnou atmosférickou hudbou a nudným bezobsažným šploucháním může být velice tenká. Obzvláště v žánrech hrajících si s minimalistickými formami akustických projevů. Leckdy je ona hranice tak tenká, že i jedna a ta samá nahrávka vám může při jednom poslechu připadat poutavá a při druhém naopak nezáživná a prázdná.

Je dost možné, že s podobně kolísavými pocity můžete bojovat i u desky „Epithymía“. Americká dvojice Mark Nelson a Robert Donne, které jinak můžete znát z post-rockové skupiny Labradford, totiž v rámci svého vedlejšího projektu Anjou rozhodně nejde posluchačům naproti. Ne snad, že by jim to záměrně ztěžovali, od toho jsou tu ještě jinačí kabrňáci… Anjou spíš před posluchačem malují abstraktní zvukové plochy, ale s předkládáním jakékoliv jejich interpretace se neobtěžují.

V praxi to znamená, že jakmile „Epithymía“ degradujete do role pouhé kulisy, nedostanete nic víc než onu kulisu. Anjou nemají sílu a zjevně ani ambice uzmout si pozornost sami a donutit vás poslouchat. Na druhou stranu, k počinům jako „Epithymía“ se asi nedostávají víkendoví fanoušci, nýbrž lidé, kteří si v tichých ambientních tónech libují a chtějí je poslouchat, takže v tomto případě bych zmiňovanou neschopnost za vyložené negativum nebral.

Stěžejní samozřejmě je, jak „Epithymía“ zapůsobí, když budete spolupracovat a zkusíte… ne poslouchat album, ale naslouchat mu. S takovým přístupem se před vámi otevře docela poutavá hodinka klidné hudby, která ani ve svém minimalismu není zas až tak monotónní, jak by leckdo mohl očekávat.

Formálně toho asi nelze říct mnoho. Po stylové stránce Anjou kombinují ambientní chillout s darkambientními hlubinami. Výjimečně svou produkci pocukrují industriálními doteky, ale jde spíše o ozvláštňující prvky než o jednu ze základních žánrových ingrediencí. Tak či onak, skladby na „Epithymía“ nejsou jen nekonečným šumem bez začátku i konce, naopak jde o relativně dynamické kompozice, v nichž nechybí vývoj či určitá gradace. U ambientu taková rada může znít trochu paradoxně, ale tahle vlastnost nahrávky se začne skutečně projevovat až tehdy, když se nebudete bát otočit tlačítko s nápisem volume trochu doprava. A právě tehdy také „Epithymía“ vyznívá nejlépe.

Netvrdím však, že se vám bude dařit si nějaké konkrétní momenty zapamatovávat nebo rozeznávat jednotlivé písně mezi sebou. Takových chvilek je tu minimum, ale třeba „Soucouyant“ mi v hlavě utkvěla. Opět bych to nepovažoval na negativum – kdo si žádá chytlavou rytmiku, výrazné melodie nebo zapamatovatelné refrény a jde poslouchat hodinovou ambientní atmosféru, ten si za zklamání může sám.

Anjou

Jak tedy ale rozsoudit, jak lze vůbec „Epithymía“ posoudit? Samozřejmě, že o takových záležitostech se vždy píše špatně a ještě hůře se hodnotí, nechcete-li se plácat v kýčovitých a nicneříkajících abstraktních pocitech anebo rovnou vytahovat směšná klišé typu „to musíte sami slyšet“. Abych z toho nevyklouzl tak lehce, zkusím alespoň v krátkosti zmínit, že za správné konstelace – tedy v odpovídajícím rozpoložení a v patřičné náladě – „Epithymía“ rozhodně funguje a dokáže ke svému posluchači promlouvat, je-li tento ochoten naslouchat.

Na nedostatek atmosféry si stěžovat nemohu, poněvadž tu se daří tvořit velice dobře. Jak jsem naznačil hned na začátku, mé dojmy z konkrétních posluchačských seancí byly místy kolísavé, ale to nutně nemusí být chybou alba. Snad asi není třeba zmiňovat, že při rozjímání za tmy bude „Epithymía“ dočista jinou deskou, než když si ji pustíte po obědě v prosluněném pokoji. Každopádně, postupem času jsem si k tomu cestu našel a mohu s klidem říct, že jde o povedenou záležitost. Neříkám geniální, ale potěšit to určitě dokáže. Nemusí zrovna zhusta pršet, někdy bohatě stačí, když kape – i lehký deštík má totiž své kouzlo, stejně jako „Epithymía“.


Bill Laurance, Zabelov Group

Bill Laurance

Datum: 8.4.2017
Místo: Praha, MeetFactory
Účinkující: Bill Laurance, Zabelov Group

Akreditaci poskytl:
Mladí ladí jazz

V neděli 2. dubna odstartoval již osmý ročník mezinárodního festivalu Mladí ladí jazz a ani ne týden poté se představila jeho největší hvězda, Bill Laurance. Ten vystoupil spolu s předkapelou Zabelov Group v sobotu 8. dubna v prostorách bývalé továrny, klubu MeetFactory. Už z názvu festivalu je zřejmé, že se tu cíli především na mladé a dle toho je nastavena také cenová politika vstupenek, kdy se studenti mohou na koncerty dostat za příznivý peníz. Letošním motem celé téhle jazzové mašinérie je „Jazz je nářez!“, takže se pojďme podívat, jaký že nářez nás to v sobotu potkal.

Už při cestě do klubu bylo možné potkat natěšené zájemce a pod zavěšenými auty Davida Černého se tvořil stále delší had diváků. Koncert měl začít ve 20:00, ale jak už to tak bývá, bylo zpoždění, zhruba půlhodinové, tedy nic hrozného. Alespoň se mohla většina čekatelů před vstupem dostat dovnitř. V sále přítomný moderátor o půl deváté představil bělorusko-českou dvojici Zabelov Group a večer mohl začít. Onu dvojici tvoří akordeonista Roman Zabelov a bubeník Jan Šikl. Jejich vystoupení sázelo především na atmosféru. Hudbu, kterou tato dvojice tvořila, lze označit z velké části za ambientní, experimentující se zvuky a hodně náladovou. Zkrátka bylo zapotřebí se na jejich minimalistické vyznění správně naladit. Jedna z písní například byla variací na soundtrack k němému filmu Alfreda Hitchcocka. Nejednalo se o jazzové onanie v podobě hráčských výkonů, ale o postupnou gradaci jednotlivých skladeb, které v určitých okamžicích vybuchovaly a následně zase zalézaly do klidnějších poloh s cílem strhnout posluchače. I za pomoci abstraktního vokálu, elektroniky a různých efektů se jim to občas dařilo obstojně, jindy však o něco méně. Výslednému dojmu nenapomáhal ani neustálý ruch (kecání) publika, který zkrátka toto niterné vystoupení často přehlušoval. Nevím, jak moc se kapele podařilo prostory klubu správně nažhavit na hlavní hvězdu večera, ale na Zabelov Group bylo vidět, že si koncert užívají a především pak byli rádi za docela početné publikum.

S pomalým houstnutím davu v sále bylo jasné, že se blíží hlavní představení večera a k radosti všech přítomných k němu po krátké pauze s přípravou pódia došlo. Klavírista Bill Laurance, doprovázený basistou Chrisem Hysonem a bubeníkem Joshuou Blackmorem, se ihned na začátku překvapeně podivil, kolik stojících lidí v sále vidí, a tak na úvod prohlásil, že dnes zvolí rock’n’rollový set. Troufám si tvrdit, že těmito drobnými poznámkami si publikum velice rychle získal na svou stranu. A když to trio podpořilo také bezchybnými muzikantskými výkony, nebylo co řešit. Hudebníci to mají v rukou skutečně od pánaboha, a když se řekne jazz, ještě přesněji moderní jazz, takhle nějak bych si ho představoval.

Důležité je, že ve svých kompozicích borci nijak nepřeháněli, a přestože tu a tam každý dostal svůj prostor, aby předvedl své umění v podobě sóla či kratší improvizace, celé to drželo pohromadě jako celek, což je rozhodně příjemné. Kapela také sázela na tvorbu atmosféry, avšak k jejímu vytvoření se dostávala za pomoci své zručnosti bez jakýchkoliv přídavných efektů navíc. Velice sympatické bylo také rozpoznání publika, kdy aplaudovat, jásat a kdy se naopak neprojevovat a nechat kapelu dohrát i tiché party. I když samozřejmě, občas to nevyšlo a někdo se utleskl o něco dříve.

Bill Laurance navíc každou skladbu uvedl a náležitě představil, takže když například sdělil, že následující píseň složil ve Francii za pozorování západu slunce, a vy jste si poté při poslechu vše podle jeho slov představovali a ono to fakt fungovalo, mělo to něco navíc do sebe. Vůbec jeho kontakt s publikem je kapitola sama pro sebe. Dlouho jsem neviděl, aby tenhle vztah tak moc fungoval. Zejména jeho průpovídky a chvála na publikum měly skvělý ohlas. Jasně, říká to asi každý večer, ale člověk mu to věřil. Neodpustil si ani komentář k politice Velké Británie, ale naštěstí se v tom nepatlal příliš dlouho. Jeho projev častokrát doplnil výkřikem někdo z publika, naštěstí trefným výkřikem, a tak v sále MeetFactory panovalo skutečně příjemné ovzduší. Všichni tři jsou navíc sympaťáci od pohledu, což je další velké plus.

Na stávajícím turné se Laurance věnuje pouze své sólové tvorbě a věci natočené s domovskou kapelou Snarky Puppy vynechává. Prostor tak dostaly „Time to Run“, „Swag Times“ nebo „Aftersun“. Těžko vypíchnout nějaký extra moment, který by všemu kraloval. Přestože se občas sklouzlo do trochu zdlouhavých pasáží, vysoko nastavení laťka se tu nepodlézala. Po odehrání celého setu samozřejmě došlo na vytleskávání přídavku, k němuž došlo v podobě jedné skladby. Poté celá kapela udělala několik selfíček na Instagramy a Facebooky a všichni zúčastnění se začali pomalu a spokojeně rozcházet. Ti vytrvalejší vydrželi ještě na afterparty.

Mladí ladí jazz

Myslím, že si festival Mladí ladí jazz nemohl přát lepšího headlinera, jelikož jestli Bill Laurance nemá přilákat mladé posluchačstvo k jazzu, pak už asi nikdo. Působí skromně, lidsky, přestože skutečně umí a je mimo jiné ověnčený třemi cenami Grammy. Minimálně naživo se mu daří v lidech zájem o jazz vzbudit, já jsem toho jasným důkazem, přestože nejsem nijak pravidelným posluchačem tohoto žánru, téměř dvou hodinový koncert jsem si užil a mohu na vystoupení vzpomínat jenom v dobrém.