Archiv štítku: DNK

Dánsko

Undergang – Aldrig i livet

Undergang - Aldrig i livet

Země: Dánsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 4.12.2020
Label: Dark Descent Records / Me Saco un Ojo Records / Extremely Rotten Productions / Noxious Ruin

Tracklist:
01. Præfluidum
02. Spontan bakteriel selvantændelse
03. Indtørret lig
04. Menneskeæder
05. Ufrivillig donation af vitale organer
06. Sygelige nydelser (Del III) Emetofili
07. Usømmelig omgang med lig
08. Aldrig i livet
09. Rødt dødt kød
10. Man binder ikke et dødt menneske

Hrací doba: 36:08

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx / Clawhammer PR

Co se týče nechutného death metalu, patří Undergang v současnosti k jeho hlavním představitelům. Na poměry „nových“ deathmetalových kapel fungují už docela dlouho, od roku 2008, kdy se v dánské Kodani dali do kupy. Podařilo se jim z tohoto žánru vykřesat zajímavý styl, který spočívá v tom, že je to ve zkratce řečeno death metal pro fanoušky goregrindu. Svým pojetím Undergang nejvíce připomínají Autopsy, Demilich nebo Incantation v jejich nejzapáchavějších obdobích. Nedisponují sice kdovíjakou hráčskou bravurou, ale daří se jim přidávat i lehce mrazivé momenty odkazující k finské deathmetalové škole, což výsledku také dokáže přidat na působivosti.

Signifikantním na jejich zvuku je nepochybně rovněž hrdelní zpěv a vyluzování mrtvolných skřeků Davida Torturdøda. Jeho zatuchlost obohacuje Undergang na atmosféře, ne nepodobné třeba raným Carcass. Vše z právě zmíněného platí i na „Aldrig i livet“, pátou řadovou desku Undergang. Řekl bych že zkažená atmosféra se tady povedla zachytit ještě lépe než na předešlých deskách, a to nejenom kvůli dávení Torturdøda, ale také díky povedeným kytarovým vyhrávkám, které tu a tam začínají, ukončují nebo rozdělují skladby. Když se to všechno potká, dává najednou i ten groteskní obal (nakreslený Torturdødem), kde borec vidí sám sebe v zrcadle, jak si podřezává krk, nějaký smysl.

Po produkční stránce mi „Aldrig i livet“ připadá taky adekvátně zdařilé, ale klidně bych se přimlouval za řezavější zvuk kytar. Riffy totiž občas zní až příliš uniformě a nedostávají tolik prostoru jako kopáky a zpěv. Dochází tu ale i na stylové momenty, kdy třeba v „Usommelig omgang med lig“ dojde k uklidnění za pomocí nezkreslených kytar nebo když titulní instrumentálku „Aldrig i livet“ uvádí sténání a nářky na pozadí. I to náladu jako z béčkových hororů umocňuje a vylepšuje.

Myslet si, že od Undergang potažmo „Aldrig i livet“ dostanu něco extra, by byla hloupost. Undergang jsou primitivové, zasraní barbaři žijící v jeskyních. Vydávání dalšího a dalšího materiálu na tom nic nemění. Tu povšechnou jednoduchost ale umí podat velice dobře. Skladatelská náplň tak využívá stále víceméně toho samého – chorobného vokálu, prudkých vyvražďovaček a četných plíživých smrtí. Asi nejlépe se jim to daří v polovině alba, kde je třeba až hitová a klipem opatřená „Menneskeæder“, ale nezaostává ani pozdější „Rødt dødt kød“, jíž se daří plnit roli nejpropracovanějšího kusu na albu obstojně. Ne všechno se nese na takhle povedené vlně, ale povšechně nejde na „Aldrig i livet“ nahlížet špatně, protože za tu více jak půlhodinu prostě nenudí.

Porovnání s předešlou tvorbou Undergang pro mě není úplně snadné, protože já vidím všechny jejich dosavadní studiovky kvalitativně velice podobně. Dá se říci, že koho bavilo minulé „Misantropologi“, které pro mnohé zřejmě bylo oním iniciačním momentem k Undergang, bude ho bavit i „Aldrig i livet“. A stejně tak to platí i pro ostatní desky. Obligátní rčení „poctivá žánrová deska“ na tohle album platí víc než přesně. Poslechem „Aldrig i livet“ se tak určitě nedá nic zkazit a už vůbec ne v případě, že podobným smradlavým zvěrstvům holdujete. V poslední době nepochybně vyšly i zásadnější placky, ale Undergang si tu svoji pozici vybudovali více než jasně a s „Aldrig i livet“ ji stvrzují.


Majestic Mass – Onwards

Majestic Mass - Onwards

Země: Dánsko
Žánr: heavy / black metal
Datum vydání: 16.3.2021
Label: Helter Skelter Productions
Původní vydání: 29.11.2019, selfrelease

Hrací doba: 08:39

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Regain Records

„Savage Empire of Death“, debutové album dánských Majestic Mass z roku 2018, mě svého času fest bavilo. Jednalo se o špinavý syrový heavy metal s výrazným blackmetalovým feelingem, v pozadí podbarvený klávesami pro atmošku, super riffy, skvělý obal s lebkou a kozama (kombinace, s níž se nedá nic zkurvit!), parádní hitovky a celkově to hrnulo jako zmrd.

Proto mě potěšilo, když se letos objevil nový počin Majestic Mass, byť se jedná jen o krátké, bezmála devítiminutové ípko s názvem „Onwards“. Až po jeho poslechu jsem ovšem s hrůzou zjistil, že kapela jej na internet pustila už v listopadu 2019 a až nyní vychází ve fyzické podobě u Helter Skelter Productions. No, to jsem zjevně zase trochu zachrápal, ale jebat, pro mě je to žhavá novinka, a proto jsem se vás rozhodl oblažit recenzí. Zvlášť když mám k „Onwards“ co říct…

Zásadně vykecávat se ale nepotřebuju, protože to sdělení je vlastně docela prosté: „Onwards“ mě docela zklamalo. Ípko obsahuje dva tracky „Thy Ravenous Storm“ a „Reaping Fires“, které se zdánlivě nesou ve stejném duchu jako materiál ze „Savage Empire of Death“. Z nějakého důvodu mě to ale tentokrát nebaví.

Z obou skladeb je o něco lepší ta druhá, „Reaping Fires“, kde se objeví alespoň jedna příjemná klávesová linka, pár fistulí a ve druhé polovině to vcelku šlape. Za zábavností „Savage Empire of Death“ song přesto výrazně zaostává. O „Thy Ravenous Storm“ ani nemluvě, protože v jejím případě je ještě křiklavější, jak tentokrát při skládání chyběla lehká ruka a jak to záměrné humpoláctví působí trochu uměle. V neposlední řadě mi pak na „Onwards“ vadí i zvuk, který sám o sobě není úplně blbý, ale opakuje stejný vzorec: „Savage Empire of Death“ dělalo to samé mnohem lépe a jeho zvuk se mi zdál charismatičtější a poutavější.

Skoro jsem si už začal říkat, jestli to nějak nepřeháním a jestli se prostě a jednoduše nestalo to, že se mi „Onwards“ netrefilo do aktuálního rozpoložení. Tohle však naštěstí lze ověřit docela jednoduše: oprášil jsem „Savage Empire of Death“. A hádejte co… je to furt zasraně super. Jakmile jsem si pustil největší pecky jako „Those of the Night“, tak se mnou muzika okamžitě začala šít a prostě to tam je. „Onwards“ tohle abstraktní cosi bohužel postrádá.


Offermose – Stilhedens tårn

Offermose - Stilhedens tårn

Země: Dánsko
Žánr: dungeon synth
Datum vydání: 16.10.2020
Label: Third Coming Records / Pomperipossa Records

Tracklist:
01. Seklernes nat
02. Stilhedens tårn
03. Sjælens ruin
04. Korrupt tradition
05. Langs skæbnens kyst
06. Tvillingeflamme

Hrací doba: 34:16

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

Offermose lze lokalizovat někde na periferii elektronického ambientu. Hudba dánského jednočlenného projektu osciluje mezi synthwavem, dungeon synthem a EBM. Výsledky této vyhraněné kombinace šlo dosud slyšet na dvou EP a nenápadném debutu „Mørkt forår“, kterému – navzdory nízké úrovni pozornosti – nelze upřít autorské kvality ani potenciál.

Na první poslech se přitom může zdát, že Offermose je dalším z mnoha zanedbatelných dětskopokojských dungeonsynthových pokusů, které emulují elektronické klikačky Varga z basy. Offermose jde dále, o dost. Vychází zejména z berlínské elektronické školy, kterou během 70. a 80. let proslavili elektro-krautrockoví Tangerine Dream. Toto uskupení je dodnes oblibováno pro své sugestivní synth-ambientní plochy, které pomocí vrstvení a repeticí navozují feeling známý třeba z filmů jako „Blade Runner“ či Herzogova „Nosferatu“.

Od tohoto základu se Offermose ovšem pouze odráží. Syntetický zvuk projektu je sice nezaměnitelný, opřádají jej však elementy, které hudbu od rozlehlého ambientního vyznění odlišují. „Stilhedens tårn“ je útlejší, kompaktnější, místy dokonce písničkové. Skladby na sebe navazují, každá si přitom nese dílčí aspekty. V případě první ukázky „Sjælens ruin“ to byly mechanické bicí, poklidnější „Stilhedens tårn“ pak třeba doprovází hypnotický šepot. Deska takto kumuluje do finální „Tvillingeflamme“, ve které se opakují motivy z předešlých skladeb, ale v jiných konturách.

Integrita „Stilhedens tårn“ je kromě ponurých syntezátorů udržována různými ambientními aranžemi – éterickými šumy, zkreslenými zvuky přírody, zastřenými deklamacemi. Vše dohromady tvoří neodolatelně atmosférický materiál, který cítěním působí jako kombinace ambientních záseků od Popol Vuh, syntetických meziher Les légions noires a soundtracků herní ságy Legacy of Cain.

Dá se říct, že je „Stilhedens tårn“ z perspektivy ambientního synthwavu takřka dokonalá deska – atmosférická, ladně plynoucí a ve svých limitech rozmanitá. Zamrzí snad jen fakt, že první představená „Sjælens ruin“ byla svou inkorporací bicí linky trochu falešným avízem. Deska už více momentů s bicíma nenabídne, byť obsahuje momenty, kdy jisté syntezátory a basa rytmickou linku nenápadně zastávají. Nemůžu se však ubránit dojmu, že častější perkuse by desce přidaly ještě více na spádu i originalitě.

Nejde však tolik o kritiku jako o osobní domněnku. „Stilhedens tårn“ totiž i tak s lehkostí posluchače přiměje, aby jí zobal z ruky. Úroveň podmanivosti je vysoká, skladatelský arzenál vyvážený a stopáž rozumná – vše, na co ambientní nahrávky běžně trpí, zde funguje bez chyby a s dávkou osobitosti navíc.


Halshug – Drøm

Halshug - Drøm

Země: Dánsko
Žánr: crust / hardcore punk
Datum vydání: 19.7.2019
Label: Southern Lord

Tracklist:
01. Kӕmper Imod
02. Dø Igen
03. Fantasi
04. Giv Alting Op
05. Spejl
06. 02:47
07. Tænk Pâ Dig Selv
08. Ingen Kontrol
09. Et Andet Sted
10. Illusion

Hrací doba: 30:40

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Okolo dánské úderky Halshug jsem nějaký ten čas pouze bez zájmu kroužil. Zanedbatelný počet nahodilých poslechů na YouTube neberu jako skutečné objevování a seznámení se s kapelou. Změna, ostatně jako u většiny podobných případů, nastala s ohlášením nové placky. Tou je „Drøm“, v pořádí třetí dlouhohrající počin Halshug za jejich šestiletou dráhu. Konečně jsem se do nich pořádně zakousl a stejně tak se oni zakousli do mě.

„Drøm“, stejně jako celí Halshug, je ve své podstatě totálně jednoduchou záležitostí. Už dlouho jsem neslyšel něco tak tradičního, nic nepředstírajícího a upřímného jako právě tuto desku. Jako by snad říkali: Vy chcete punk? Tak tady ho kurva máte. Nic víc, ani nic míň v tom není. A ono to funguje.

Přesto i oni prošli na svých deskách jistou obměnou. Už obálka prvotiny „Blodets bånd“ ukazovala, že to asi nebude nic zrovna lehce stravitelného, a tak to také bylo. Severem načichlý dis-hardcore, nasraný vokál, zahuhlaná produkce a to vše směřované přímo do černého. Žádná šance na úhyby, prostě jasná rána do ksichtu. Dvojka „Sort sind“ ve stylu pokračovala, ale vše se začalo přeci jenom trochu vyjasňovat. Rocková stránka celého bordelu vylezla do popředí, což vrhlo na tvorbu nový pohled. Tento trend pokračuje i na „Drøm“. S klidem ji tak mohu označit za rockovou desku, přestože škatulkově zapadá do crust/hardcore šuplíku.

Jednoduchost Halshug na „Drøm“ spočívá zejména v užívání typicky šlapavého punkového tempa, ke kterému po tom všem postupném budování a vyčkávání stejně vždycky dojde. I když je to po chvíli vysoce předvídatlené, je to podáno tak, že to baví. Špinavá estetika tomu navíc spolu s dánštinou přidává potřebný smrad sídlištních podchodů a hočících popelnic. I tak se ale na „Drøm“ najde pár drobností, které se tuto bezhlavou jízdu snaží narušovat.

Hned samotný úvod evokuje víc než cokoliv jiného „Deathcrush“ od Mayhem. Ve stejném duchu se nese dokonce v kompletní stopáži šestá „02:47“ s podobně industriálovým cítěním. Její zařazení pro mě bylo zprvu podivné, ale brzy si na své místo sedla. Rovněž tak v posledním kusu „Illusion“ se tyto vlivy objevují. Výraznou změnou oproti předešlým nahrávkám je zapojení post-punkových postupů. Ostatně o onom vyčkávání před bouří jsem již psal. Právě toto přešlapování a postupné vystavění skladeb sahá kolikrát až někam k deathrocku, což je pro mě vítané oživení. I když se takhle může zdát, že „Drøm“ vlastně není zas takový primitivismus, věřte, že je. A cílený. Deska je postavena na pár riffech a osvědčených přechodech ze středního do rychlého tempa, mezi čímž se nachází právě výše vyjmenované prvky. To je celá podstata „Drøm“.

Nejdůležitejší je, že z toho sálá ta správná energie, kterou by každá punková nahrávka měla bezpochyby mít. Půlhodina strávená s „Drøm“ vždy velice rychle uteče a oblíbených momentů se tu najde dostatek, což vede k častému opakování, až mě překvapilo jak často si „Drøm“ dávám. Samozřejmě (ale je opravdu nutné na to upozorňovat?) se nejedná o žádné velkolepé či snad vyjmečné dílo, ale s tímto očekáváním snad do poslechu Halshug nikdo nejde.

„Drøm“ je velice zábavná záležitost, která zase jednou potvrzuje staré známé – v jednoduchosti je krása. Pokud máte chuť na porci přímočarého a nesmlouvavého rock ‘n’ rollu, novinka Halshug je správnou volbou.


Nyredolk – Demo

Nyredolk - Demo

Země: Dánsko
Žánr: black metal / punk
Datum vydání: 16.10.2018
Label: Caligari Records

Hrací doba: 13:16

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Caligari Records

Může vám to připadat zvláštní, že mi ke štěstí stačí jen tohle, ale když jsem viděl obal dema od dánských Nyredolk, věděl jsem, že tohle budu chtít slyšet. Neodradila mě ani škatulka, která slibovala kombinaci black metalu a (crust) punku, přestože podobné věci většinou nemám potřebu vyhledávat. A klidně se pochválím – nakonec se svým rozhodnutím můžu být spokojen.

I když… abych se zase přiznal, původně jsem od Nyredolk očekával ještě trochu víc, než co jejich první třináctiminutový demosnímek nabízí. Doufal jsem, že ta muzika bude o něco obskurnější a divnější a že mě to smete. To se ovšem nestalo, takže jsem první dva, tři poslechy přemýšlel, jestli náhodou nebude záhodno mluvit o zklamání. Dánové si mě však na svou stranu nakonec získali. Po nějaké chvíli jsem si totiž uvědomil, že jejich počínání své kouzlo rozhodně má.

Rozhodně se sluší zmínit, že Nyredolk nehrají bezhlavou primitivní jebačku, jak by se dle žánru možná mohlo zdát. (Crust)punkové vlivy jsou sice na demíčku znát, ale primární roli hraje black metal. Navíc bych se nebál zmínit i další elementy, o nichž se v souvislosti s touhle skupinou nikde nemluví. Osobně si totiž myslím, že borcům neschází ani láska k dřevnímu syrovému heavy metalu a že se jí při skládání vlastní hudby ani nesnažili bránit. Také lze dodat, že špína a barbarský primitivismus zde kráčejí ruku v ruce se s citem pro náladatvornost. Kombinace je to lákavá.

„Indvold“ a „Kødæder“ jsou taky fajn, i v nich najdete povedené riffy a Nyredolk už s jejich pomocí víceméně ukážou, o čem jejich muzika bude, ale to hlavní se podle mě odehrává až ve druhé polovině demosnímku ve skladbách „Dø langsomt“ a „Blottet for empati“. V nich naroste počet atmo-prvků a hlavně některé riffy jsou kurevsky zabijácké.

Celkově vzato si myslím, že první demosnímek Nyredolk je určitě fajn a vlastně i vcelku zajímavá jednohubka. Až mě skoro štve, že jsem si to pustil až v době, kdy byla kazeta vyprodaná, a než jsem se pořádně rozmyslel, zmizel i sedmipalcový vinyl. Stále se mi někde vzadu ozývá našeptávač, že jsem přece doufal v něco víc, ale i přesto jsou Nyredolk sympatičtí a jejich muziku k poslechu můžu doporučit. Další počin si každopádně určitě pustím, i když tentokrát už možná budu přísnější.


Oltretomba – L’ouverture des fosses

Oltretomba - L'ouverture des fosses

Země: Dánsko
Žánr: psychedelic black / doom metal
Datum vydání: 28.6.2018
Label: Caligari Records

Tracklist:
01. Des experiences cruelles
02. Thoth
03. Le texte des pyramides
04. Requiem pour grand duc
05. Ablation de la boîte cranniene
06. L’ouverture des fosses

Hrací doba: 33:16

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Caligari Records

Labelů jako Caligari Records si osobně opravdu cením. Nejenže je tahle zámořská firmička pojmenovaná podle jednoho z nejlepších snímků všech dob, „Kabinetu doktora Caligariho“, ale i její přístup k hudbě a filozofie jsou mi skrz naskrz sympatické. Vydává kapely, které nikdo nezná a neposlouchá, na audiokazetách, které už si dneska nikdo nekupuje. Záležitost pro pár věrných, kteří jsou kompatibilní s obskurním vkusem majitele Caligari Records. Ne všechno, co zde vyjde, mi sice bez výhrad šmakuje, obzvláště nahrávky stylem směřující k death metalu mě zas až tak neberou, ale některé kousky jsou fakt kurevsky dobré, leckdy i nevšední a v tom nejlepším možném slova smyslu divné. Dnes si právě jednu takovou představíme.

Oltretomba pocházejí z Dánska a na rozdíl od většiny kapel vydávajících u Caligari už mají něco za sebou a nepřicházejí se svým prvním demáčem. Skandinávské trio již v roce 2016 vydalo dlouhohrající debut „Zenker“, který jsem doposud neslyšel, ale pište si, že se na něj po zkušenost s letošní novinkou určitě podívám. Aktuální počin „L’ouverture des fosses“ mě totiž baví opravdu mocně a hned takhle z fleku vám můžu říct, že byste jej měli slyšet. Tohle je totiž deska, jakou by si žádný z příznivců podivné, pochmurné a zároveň podmanivé hudby neměl nechat ujít.

Formálně bychom styl „L’ouverture des fosses“ mohli nazvat kombinací black a doom metalu, nicméně vězte, že Oltretomba neznějí tak, jak byste si dle takového pojmenování asi představovali. Svou strukturou většina skladeb nechá vzpomenout spíš na krautrockové zkouřenosti, aniž by papírově s tímto žánrem měla muzika skupiny něco společného. Stejně tak bych se vůbec nehádal, kdyby mi někdo tvrdil, že na „L’ouverture des fosses“ slyší dronové elementy, a najít si v tom ambientní vlivy také není až takový problém, podobně se kdesi ve spodních vrstvách ozývají zvuky, u nichž si skoro nemůžete být jistí, zdali se jedná o elektroniku nebo „jen“ zprasenou baskytaru. Sázím na to druhé, ale ve výsledku je to jedno – hlavně že to zní tak dobře!

Bylo by zavádějící tvrdit, že je to celé zabalené v blackmetalovém hávu, protože takhle standardní blackmetalový potažmo ani metalový sound nevypadá, ale určitě to má v sobě kus blackmetalové esence a elitářského nihilismu. Což je v kombinaci s notnou dávkou psychedelického feelingu dost lákavá kombinace. Opravdu silně lákavá. Atmosféra maká neskutečným způsobem, dokáže to pohltit a nepustit. V náručí „L’ouverture des fosses“ jsem našel onen pověstný stav, kdy je člověk takřka zhypnotizován hudbou a nedokáže vnímat prakticky nic jiného sdělení toho, co právě poslouchá. A to je věc, kterou rozhodně nepotkávám na každém rohu. O to víc si pak ale takových desek cením.

Oltretomba

Vzpomínám si, že když jsem „L’ouverture des fosses“ poslouchal poprvé, hned úvodní „Des experiences cruelles“ mě zaujala a říkal jsem si, že tohle by mohlo být sakra dobré. Jen těžko jsem v té době mohl tušit, že první skladba je sice dobrá, ale po ní následují ještě mnohem větší palby. „Thoth“, „Le texte des pyramides“ anebo titulní song na závěr jsou naprosté majstrštyky, ačkoliv každý z nich je trochu jiný a v rámci alba výjimečný. „Ablation de la boîte cranniene“ je rovněž výtečná a čistě ambientní „Requiem pour grand duc“ vlastně jakbysmet. Popravdě řečeno, nenacházím prakticky žádná slabá místa.

Nebudu vám lhát, vážení. „L’ouverture des fosses“ je jedno z nejlepších alb, jaká jsem v roce 2018 slyšel. Doufal jsem, že Oltretomba budou zajímaví, ale nečekal jsem, že bych u nich našel skutečný klenot. O to víc je ovšem jeho objev cennější. Tohle prostě chceš slyšet, bez keců.


Majestic Mass – Savage Empire of Death

Majestic Mass - Savage Empire of Death

Země: Dánsko
Žánr: heavy / black metal
Datum vydání: 3.9.2018
Label: Caligari Records

Tracklist:
01. Triumphos Manifestum
02. Clandestine Supremacy
03. Sanguine Dreams of Lust
04. Chaos Delight
05. Majestic Mass
06. Those of the Night
07. Savage Empire of Death

Hrací doba: 27:21

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Caligari Records

Už nejednou jsem zde tuším hovořil o tom, že se vyplatí sledovat činnost vydavatelství Caligari Records. Tenhle americký label totiž umí vyhmátnout dost obskurní sebranky a poslat jejich muziku do světa v podobě sexy audiokazety. Že jde o sakra lákavé spojení, se potvrzuje i tentokrát v případě alba, o němž si dnes budeme povídat. Držte si klobouky, protože tohle je METAL, ty kundo!

Dánští Majestic Mass vydávají prostřednictvím „Savage Empire of Death“ svou první řadovku a vlastně i úplně první nahrávku vůbec. Není známo, kdo za kapelou stojí, ale možná bych se i trochu divil, kdyby se jednalo o nějaká mladá ucha. Ze „Savage Empire of Death“ totiž cáká vášeň pro starý špína metal ve formě, na jakou by dal svůj seal of approval i sám FenrizDarkthrone (pokud tak už na svém Facebooku neudělal, nesleduju to).

Každého fajnšmekra navíc okamžitě zaujme přebal desky, protože ten má prostě koule. Tedy kozy. Každopičopádně za něj dávám palec nahoru, protože jednak se k samotné muzice hodí jak prdel na hrnec, jednak cecky na obalech alb vždycky potěší a asi všichni bychom byli rádi, kdyby bylo víc podobných jako právě u Majestic Mass anebo třeba Iron Dogs.

Nicméně teď už k muzice. Metal-Archives vám bude tvrdit, že byste od Majestic Mass měli očekávat black / doom, ale kurva, nevěřte tomu. Doom to není vůbec. Určitý blackový opar se nad „Savage Empire of Death“ vznáší, ale je to víc díky kytarovému zvuku a estetice, najdou se styčné body v náladách, ale hudebně jde jen o okrajovou podobnost. Majestic Mass totiž hoblují heavy metal až rock‘n‘roll se soundem, jaký většině průměrných fandů těchto žánrů bude připadat spíš odpudivý. Jenže v tom, co většina nazve zvukovým diletantstvím, si znalec najde zalíbení a ocení, že Dánové znějí krásně špinavě, autenticky a vlastně přesně tak, jak by měl metal znít. Do hajzlu s přeprodukovaným soundem a uhlazeností, to je pro buzíky.

Věřím, že pro někoho z vás už to teď může znít teď zajímavě, nicméně vězte, že o tom nejlepším jsem se ještě nezmínil. Dle dosavadního popisu se totiž může zdát, že je to jen přímočará jízda, ale pozor. „Savage Empire of Death“ vůbec není hloupá deska. Zdejší songy jsou napsané opravdu dobře, díky čemuž placka nepřestává bavit ani po větším počtu poslechů. Mě osobně baví už jen ten zmiňovaný zvuk, ale ten ve finále „jen“ povyšuje výborné riffy a jen umocňuje špinavý feeling samotné muziky. Ta je sice povětšinou rychlejšího rázu, ale najde se prostor i pro vkusně zakomponované klávesy, díky nimž dostávají některé skladby ještě cosi navrch.

Album sice cením jako celek, ale nějaké oblíbené kusy se samozřejmě najdou. Pokud bych měl vyzdvihnout jen jeden, tak doporučím předposlední „Those of the Night“, což je hitovka jako čuně. Její finále s klávesami je navíc naprosto výtečné. Jestli tedy toužíte po nějaké ukázce, která by vás eventuálně měla přesvědčit o poslechu celého počinu, tady máte horký tip. Rozhodně se ale nejedná o to jediné, co na „Savage Empire of Death“ stojí za to.

Celá fošna je totiž skvělá. Samotného mě překvapilo, jak moc mě muzika Majestic Mass baví, ale fakt si nemůžu pomoct. Tohle je prostě kurevská paráda – nenápadná, ale o to lepší. Tohle si nechcete nechat ujít!


Nortt – Endeligt

Nortt - Endeligt

Země: Dánsko
Žánr: black / funeral doom metal
Datum vydání: 29.12.2017
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Andægtigt dødsfald
02. Lovsang til mørket
03. Kisteglad
04. Fra hæld til intet
05. Eftermæle
06. Afdø
07. Gravrøst
08. Støv for vinden
09. Endeligt

Hrací doba: 39:12

Odkazy:
web

Vzpomínám si, že když jsem svého času narazil na Nortt poprvé, zastihla mě muzika tohoto dánského projektu poněkud nepřipraveného. Stalo se to v jistém období mé posluchačské kariéry, kdy jsem žil v přesvědčení, že metal má hrát kurva nahlas a kurva rychle, jinak to není metal, ale vyměklá pičovina pro sráče. Je nad slunce jasné, že nikoho s takovou filozofií nemůže Nortt uspokojit ani za mák. Zcela neuspokojen (bez dvojsmyslů, pokud možno) jsem tedy tuhle záležitost na delší dobu odložil.

Nortt jsem dokázal docenit až později, kdy jsem propadl tehdy aktuálnímu albu „Galgenfrist“. Člověk musí být v dočista jiném rozpoložení – a tím nemyslím pouze aktuálním chvilkovém, ale obecné posluchačské chutě a choutky – aby si tuhle ultra pomalou a temnou tryznu pořádně vychutnal. Jak se ale běžně říká, vždy lepší pozdě nežli vůbec, takže ve finále si nemám na co stěžovat. K něčemu prostě člověk musí dorůst a v momentě, kdy je vaše nejoblíbenější kapela Gorgoroth, asi jen těžko oceníte takový pohřeb jako Nortt.

Po „Galgenfrist“ ovšem tenhle jednočlenný projekt nadobro zmizel z očí. Ne snad, že by formace jako zrovna Nortt někdy byla na očích široké metalové veřejnosti. Spíš jsem to myslel tím způsobem, že ustalo vydávání nových alb, která až do roku 2007, odkud „Galgenfrist“ pochází, přicházela v pravidelných dvouletých intervalech. Letošní, celkově čtvrtá deska „Endeligt“ vyšla až po dlouhé dekádě ticha, přesně na den po deseti letech.

Jako vždy po takové době se nabízí obligátní otázka, zdali po takové prodlevě došlo k nějakému zásadnímu posunu a zdali zní novinka jinak než starší tvorba. Přijde na to… Obecné rysy nahrávky zůstaly na svém místě, díky čemuž lze říct, že také „Endeligt“ v sobě nese znaky, které byly pro hudbu Nortt vždy typické. Ty nejnápadnější jsou zcela evidentní:

Ruku v ruce zde jdou black metal a funeral doom metal. Z druhého jmenovaného stylu si „Endeligt“ bere tempo, které je opět pomaaaaaaaaaaaaalé až běda. Rytmické údery přicházejí v relativně dlouhých intervalech a prim hraje roztahaná depresivní atmosféra podporovaná darkambientními momenty a leckdy až téměř dronově konstantním kytarovým zvukem. Z black metalu si pak Nortt půjčuje syrovost a misantropii, které pro doomové odnože metalu nejsou úplně charakteristické. Vše dohromady pak tvoří hnilobnou atmosféru, již ostatně skvěle vystihuje obálka „Endeligt“. Hudba Nortt je jako pomalu se rozkládající mrtvola.

Nortt

V jistých dílčích ohledech se ale „Endeligt“ posouvá. Přijde mi, že nejnovější počin je o něco méně ambientní, ačkoliv i zde se najdou dlouhé pasáže a nakonec i celé písně, viz „Kisteglad“, „Gravrøst“ nebo titulní „Endeligt“. Nicméně mi občas připadá, že právě v tom ambientu je aktuální deska nejlákavější, a z tohoto titulu se nebojím nahlas říct, že čistě ambientní album Nortt v současném rozpoložení by mě dost zajímalo.

Co se metalové složky týká, zdá se mi, že se na „Endeligt“ vkradlo větší množství melodií v DSBM stylu. Přestože nepatřím k těm, kteří by depressive black metal nemohli vystát, zrovna v tomto případě mi to není po chuti a těchto elementů bych já osobně klidně ubral.

Na druhou stranu, ani jejich přítomnost v některých pasážích alba mě neobtěžuje natolik, abych „Endeligt“ zavrhl. V zásadě je to dobré album a status Nortt jakožto zajímavé skupiny zůstává neotřesen. O vrchol diskografie se nicméně nejedná.


Angantyr – Ulykke

Angantyr - Ulykke

Země: Dánsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.3.2018
Label: Northern Silence Productions

Tracklist:
01. Ulykke er dit navn
02. Visdoms virke
03. Krageben
04. Træl af tomme ord
05. Falbudt og forrådt
06. På sin moders grav
07. Råddenskab i sortenmuld

Hrací doba: 59:24

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Ynleborgaz mlčel poměrně dlouho – za posledních šest let nevydal jedinou nahrávku. Tím pádem mě docela potěšilo, když začátkem letošního roku delší ticho prolomil a vysypal hned několik počinů, protože mám jeho tvorbu obecně vzato docela rád. Samozřejmě, že i v jeho diskografii se najdou slabší kousky, ale to je myslím normální stav a asi se s tím dá počítat. Existuje jen minimum kapel, jejichž kariéru lemují samé fantastické desky, a když už, většinou jejich diskografie nečítá nějak zásadně velké množství položek…

Každopádně, „návrat“ Ynleborgaze proběhl velmi pozitivně. Nejprve vyšlo čtvrté album „IV“ od depressive blackmetalového projektu Make a Change… Kill Yourself, které bylo dobré a líbilo se mi. Krátce na to se objevilo nové minialbum „Foragt“ od Angantyr, které nabídlo dvě skladby o souhrnné délce bezmála dvanácti minut. I to bylo docela fajn, takže jsem si neměl na co stěžovat a mohl jsem se těšit na to, co mělo být zlatým hřebem – nová řadovka Angantyr s názvem „Ulykke“.

Předně jsem rád, že Ynleborgaz konečně změnil styl obálek. Od doby, co se skupiny ujal německý label Northern Silence Productions, byly artworky Angantyr v jednotném ladění. Což by mohlo být fajn, kdyby tu nebyl jeden malý háček, a sice že mě tenhle styl vůbec neoslovil a prakticky se mi nelíbil. Navrch se to netýkalo pouze nově vydávaných desek „Svig“ a „Forvist“, ale i kompilací „Kampen fortsætter / Endeløs“ (první deska + první demo) a „Sejr / Nordens stolte krigere“ (druhá deska + jedno demo) a reedice třetí řadovky „Hævn“. Obzvláště v posledním jmenovaném případě změna přebalu dost zamrzela, poněvadž ten původní byl skvělý.

Neříkám, že obal „Ulykke“ je nějak závratně geniální, ale je to vcelku fajn a hlavně konečně nastala nějaká změna a s ní i svěží závan do vizuální stránky Angantyr. Závan se ovšem týká pouze vizuálu, protože co do hudby zůstává Ynleborgaz stále na svém a předvádí na novince přesně, co jsme od něj všichni čekali. Ostatně už „Foragt“ jasně značilo, že se nehodlá nikam hýbat a že progres bude opětovně na nule.

S tím bych nakonec ani neměl problém. Vždyť nic jiného než syrový mrazivý black metal od Angantyr ani nechci slyšet (a věřím, že nejsem sám). Zádrhel ovšem tkví v tom, že „Ulykke“ je na úrovni těch slabších starších desek, přibližně někde okolo kvalit „Forvist“. Což jinými slovy znamená, že je to fajn nahrávka, poslouchá se docela příjemně a obsahuje veškeré typické prvky Angantyr, ale zásadně zde chybí magie prvních tří opusů „Kampen fortsætter“, „Sejr“ a „Hævn“. Tyto tři počiny stále zůstávají nedotknutelné a zdají se být nedosažitelnou metou pro veškeré pozdější věci Angantyr. A trochu se obávám, že už nikdy nevyjde album, které by na daném stavu věcí cokoliv zvrátilo. Ale rád bych se v tomto ohledu mýlil.

Angantyr

„Ulykke“ samo o sobě je slušné album. Jak se na Angantyr sluší a patří, je dost syrové, leze z něj nelítostná severská nálada, dokáže navodit pocity drsného kraje, drsného počasí a drsných časů, zároveň mu nechybí jistá zádumčivost a osudovost. Ve skladbách jako „Visdoms virke“, „Krageben“, „På sin moders grav“ nebo „Råddenskab i sortenmuld“ rozhodně nacházím dobré riffy (jakkoliv hodně povědomé) a sugestivní pasáže. Celkový dojem z „Ulykke“ ovšem není tak silný a strhující, jako tomu bylo kdysi, díky čemuž začíná na povrch vyplouvat i určitá jednotvárnost a kolovrátkovitost muziky Angantyr.

Angantyr

V zásadě mi deska jako „Ulykke“ nijak nevadí, poslechl jsem si ji a vlastně to bylo relativně fajn. Nemůžu říct, že by se mi to vyloženě nelíbilo, mírně pozitivní dojmy pořád vyhrávají. Vím ale, že jakmile někdy v budoucnu dostanu chuť na Angantyr, vždycky radši pustím „Sejr“ nebo „Hævn“ a k „Ulykke“ už se s dost velkou pravděpodobností nikdy nevrátím, podobně jako se zpětně nevracím ani k „Svig“ a „Forvist“. Pro fans Angantyr jde samozřejmě o povinnost. Věřím, že takovým „Ulykke“ udělá ve sbírce radost. Ale jinak jde o album na pár poslechů a nic víc.


Make a Change… Kill Yourself – IV

Make a Change… Kill Yourself - IV

Země: Dánsko
Žánr: depressive black metal
Datum vydání: 15.1.2018
Label: Cursed Records

Tracklist:
01. Once Awake
02. Shadows of a Meaningless Reality

Hrací doba: 40:53

Odkazy:
web / bandcamp

Zdá se, že Ynleborgaz, jehož já osobně řadím k čelním představitelům dánského black metalu, byl poslední dobou skladatelsky při chuti. Nezvykle dlouho mlčel v rámci obou svých hlavních projektů, ale začátek roku 2018 pro jeho příznivce vše vynahrazuje. Co se Angantyr týče, koncem ledna vyšla po šesti letech první nová muzika v podobě minialba „Foragt“, na nějž koncem března naváže šestá řadovka „Ulykke“. Pokud ale někdo preferuje pomalejší a sebevraždenější část Ynleborgazovy tvorby, bude jej spíš zajímat čtvrtá deska „IV“ projektu Make a Change… Kill Yourself (což je jen tak mimochodem kurevsky skvělý název pro kapelu), shodou okolností taktéž šest let po předchozím počinu „Fri“.

Make a Change… Kill Yourself (vlastně stejně jako Angantyr) nepatří k formacím, které mají (a chtějí) předvádět nějakou hudební invenci. Myslím, že kdokoliv, kdo se na tomhle albu nesetká s Make a Change… Kill Yourself poprvé v životě, nemůže být podobou „IV“ překvapen. Deska si nese všechny charakteristické znaky skupiny, které dost nápadně korelují i s typickými znaky celého subžánru depresivního black metalu.

Vše začíná již u zrnitého šedavého obalu. Na němž se z nějakého důvodu nachází jakási kárka nebo vozíček, což teda mně osobně nepřijde zrovna depresivní. Nevím, jak to máte nastavené vy, ale já teda kvůli zrnité fotce vozíku nemám chuť si podřezat žíly nebo si hodit mašli. Ale třeba mám moc málo depky na to, abych pochopil tíživost vozíčku o čtyřech kolečkách zaparkovaného vedle plechové boudy…

Jasně, dělám si z toho prdel, ale jen tak mezi námi, pořád lepší vozíček než namalovaný oběšenec u „Fri“. Nicméně pokračujme. Stejná zůstala i forma hudby – projekt Make a Change… Kill Yourself vždycky je odjakživa spjat s dlouhými skladbami a ani zde tomu není jinak. „IV“ nabízí dva pomalé eposy, z nichž ten první má necelých 23 minut a druhý 18 minut. Tedy nic pro netrpělivé posluchače.

Očekávatelně samozřejmě zní i vlastní obsah. „IV“ je v tomto ohledu „prostě další“ depressive black metal. Popravdě ani nemusíte znát starší věci Make a Change… Kill Yourself, stačí, abyste měli něco málo naposloucháno v celém subžánru, aby vás tahle deska nemohla zásadně překvapit. Je to většinou pomalé, většinou docela monotónní, vokál uječený až za roh, prostě klasika.

Make a Change… Kill Yourself

Nicméně, musím připomenout a zdůraznit, že Ynleborgaz nikdy neplatil za inovátora, ale rozhodně jde o talentovaného skladatele. A „IV“ dokazuje, že i prostřednictvím standardních a již slyšených postupů lze vytvářet kvalitní alba, že i s podvědomě povědomými pasážemi lze postavit povedené písně, které bez větších problémů zvládnou utáhnout takto ambiciózní hrací čas.

Ono to až do nynějška mohlo znít všelijak, z obalu jsem si dělal prču, kecy o standardnosti nejspíš také nevystřelily případná očekávání do výšin. Ale věřte tomu, že „Once Awake“„Shadows of a Meaningless Reality“ jsou opravdu dobře vymyšlené kompozice, jimž nechybí hlava a pata, nechybí jim ani nezanedbatelná porce atmosféry. Mě osobně to jednoduše baví (dokonce si myslím, že „IV“ je lepší než třeba minulé „Fri“), což říkám i s vědomím toho, že ta muzika mi ve skutečnosti nijak depresivní nepřijde. Avšak ani tohle není specifikem Make a Change… Kill Yourself, nýbrž celého DSBM – výraz depresivní zde beru pouze jako formální označení, nikoliv jako výstižné pojmenování dojmu z poslechu. Ale co já vím, třeba si z toho tu mašli fakt někdo hodí.

Navzdory tomu, co jsem řekl výše, si myslím, že Ynleborgaz má svůj rukopis, akorát mi vždy přišlo, že tento se projevuje spíš v Angantyr. Tím spíš je zajímavé, že na „IV“ jej nyní znatelně cítím. Asi nebude náhoda, že u některých pasáží zejména v „Once Awake“ mám pocit, že by se klidně uživily i v Angantyr. A jen tak mimochodem, v první skladbě se nachází i moment, při němž si vždy vzpomenu na Darkestrah, což je taky docela zajímavé zjištění. Myšleno v dobrém.

Pro „IV“ mám nakonec schované pozitivní hodnocení. Něco v recenzi mohlo vyznít docela pejorativně, ale nic z toho jsem v reálu opravdu špatně nemyslel. Novinka Make a Change… Kill Yourself možná má nějaké formální nedostatky, ale mě osobně baví od prvního poslechu a rád ji doporučím i dál.