Archiv štítku: DNK

Dánsko

Hexis – Tando Ashanti

Hexis - Tando Ashanti

Země: Dánsko
Žánr: sludge / black metal / hardcore
Datum vydání: 14.4.2017
Label: Bloated Veins / Init Records / Halo of Flies / Alerta Antifascista Records

Tracklist:
01. Tando
02. Ashanti
03. Molestus
04. Ritualis
05. Calamitas
06. Nocturnus
07. Opacus
08. Cordolium
09. Ressurectio
10. Septem
11. Presagium

Hrací doba: 38:45

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
The Black Birch

Dánská skupina Hexis zaujala již v roce 2014 se svým debutem „Abalam“. Ačkoliv se na jeho přebalu nacházel křížek, nejednalo se o muziku, jakou byste mohli pouštět na srazech křesťanské mládeže. Nebo respektive – klidně byste to zkusit mohli, ale asi by se to u místního osazenstva nesetkalo s přílišným pochopením. Netvrdím, že Hexis na své prvotině hráli úplně špičkovou kombinaci black metalu a hardcoru, určitě bych našel kapely, jejichž tvorbu si cením ještě o něco výš, ale svou kvalitu Dánové určitě předvedli a do dlouhohrajícího světa vykročili pravou novou.

Rok po vydání „Abalam“ si ovšem formace prožila klinickou smrt. Tehdy čtyřčlenná sestava se rozpadla a nezůstal z ní kámen na kameni – odešli totiž hned tři muzikanti, díky čemuž v kapele osiřel vokalista Filip. Dle prvotního prohlášení to tehdy vypadalo na konec Hexis, ale Filip záhy upřesnil, že hodlá pokračovat a skupina zůstane aktivní. Až nyní přichází druhá deska „Tango Ashanti“, na základě jejíchž kvalit vyřkneme rozsudek, zdali mělo nerozpadnutí smysl.

„Tando Ashanti“ přináší oproti svému předchůdci poměrně razantní změnu. „Abalam“ vesměs střídalo dvě základní polohy – zvířecí agrese typická pro black/hardcorového běsnění si podávala slovo s hnusným pomalejším sludgem. Na letošním počinu se však Hexis soustředí především na druhou jmenovanou tvář, agrese ustoupila bahnu. Bestiálních momentů jako třeba v „Calamitas“ je minimum, jinak se Dánové soustředí na to, aby ze svých nástrojů vytáhli co nejodpornější riff, aby dosáhli na co nejtemnější a nejdusivější zvuk. To je to gró „Tando Ashanti“, právě okolo tohoto přístupu se novinka točí především.

Občasné vybočení z vytyčené cesty se samozřejmě objeví, ať už je to třeba již jmenovaná „Calamitas“, v jejíž první polovině se Hexis utrhnou ze řetězu, anebo písně přesahující hranici pěti minut, kde si kapel občas pohraje i s kompozicí. Většinou se totiž songy drží mezi dvěma a třemi minutami, což je relativně krátká stopáž, ale osobně to připisuji tradicím hardcore/crustu, které jsou na „Tando Ashanti“ stále vzdáleně cítit a které má skupina dle všeho stále v krvi, byť na novince v samotném hudebním projevu ustoupily do pozadí, přinejmenším tedy v porovnání s „Abalam“.

Ocenění zaslouží skutečnost, že se Hexis podařilo vyhmátnout vážně hnusný sound – kytarové linky jsou místy zkurveně jedovaté a celkově se daří tvořit i nekompromisní nátlak. „Tando Ashanti“ si vystačí se středními tempy, a když už někam odbočí, je to spíš zpomalení než zrychlení, přesto se jedná o vysoce intenzivní nahrávku. Právě tohle je dle mého jednou z největších předností alba – jeho naléhavost je skutečně velká a to se prostě cení.

Za oběť tlaku a temné atmosféře ovšem padla zapamatovatelnost nebo výrazné písně. To jsou věci, jaké byste na „Tando Ashanti“ hledali marně. Takzvané „hity“ se tu prostě nenacházejí, a pokud po nich prahnete a nutně je potřebujete k poslechu, nejedná se o záležitost pro vás. Na druhou stranu, nejde o nic nového, poněvadž podobně působilo už „Abalam“. Hexis jednoduše sázejí všechno na jednu kartu a je jen na vás, jestli budete ochotni tuhle hru tolerovat, akceptovat, uznávat nebo dokonce cenit.

Mé osobní dojmy jsou pozitivní. „Tando Ashanti“ mi svou ohavností imponuje. Mně osobně tento přístup vyhovuje a vždycky jsem ho upřednostňoval víc než snahu o písničková alba. Netvrdím však, že jsou Hexis extratřída, o žánrový strop se jistě nejedná – podobně jako jsem to tvrdil i v souvislosti s debutem. Dánové však rozhodně drhnou nadprůměr a jejich počínání za slyšení stojí. Nihilismus z toho dýchá sakra zodpovědně a to je vždycky plus.


Dorre / Bethmoora – split

Dorre / Bethmoora - split

Země: Belgie / Dánsko
Žánr: psychedelic doom / stoner metal | doom / sludge metal
Datum vydání: 1.11.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 33:03

Odkazy Dorre:
facebook / bandcamp

Odkazy Bethmoora:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Musím se přiznat, že u bezejmenného splitu belgických Dorre a dánských Bethmoora jsem malinko narazil. Nic moc zásadního k poslechu tu není a občas lze bez skrupulí hovořit o nudě. Potíž je v tom, že ono to na poměry splitek zas krátké není – počin si totiž hravě poradil s půlhodinovou stopáží, přičemž jeho úroveň si takovou porci minut před posluchačem obhájit nedokáže. Jestli se totiž tomuhle splitku něco daří, tak je to ukolébání člověka do letargie, v níž vlastní muziku přestává vnímat. A to není úplně známka dobré kvality.

No, nechoďme kolem horké kaše a rovnou si na ty uspávače hadů ukažme – jsou jimi Dorre, kteří na splitku okupují stranu A se dvěma písněmi. „Three Fell from the Sky“ začíná vcelku poklidně a postupně narůstá, proti čemuž v zásadě nelze nic namítat, kdyby v tom nebyl jeden háček – čím více má být skladba intenzivní, tím nudnější se stává. Druhá „Four Walked into the Ocean“ už nudí úplně a spousta jejích momentů po čase začne spíš iritovat. Dorre se snaží o psychedelicky naladěný doom, místy dejme tomu střižený stonerem, protože čistokrevná doomařina to není, ale jde o jeden z těch případů, kdy se snažení zcela míjí účinkem. Dorre navíc neholdují zpěvu a jejich muzika je čistě instrumentální. A dle mého to z jejich snahy není zrovna chytrý tah, neboť tomu chybí dostatek poutavých nápadů, aby šlo výsledek utáhnout jen na nástrojích. Snad i úplně tuctový growling by to celé učinil snesitelnější…

Bethmoora jsou o něco poslouchatelnější, ačkoliv ani v jejich případě se nejedná o žádný velký zázrak. Nicméně už jen samotným stylem, v jehož rámci dle standardních postupů spájejí doom a sludge, je to oproti zívačce v podání Dorre příjemnější. A to ani Dánové nemusejí nic vymýšlet, prostě jim stačí přidat tu sludgovou hutnost, aby hned byli o notný kus poslouchatelnější. Na druhou stranu, po té nudě, jakou předvádějí Dorre, jsem vždycky tak malátný a otupený, že už část Bethmoora ani pořádně nevnímám. A když si člověk pustí rovnou B stranu, tak tím spíš vynikne, že ani Dánové nehrají žádnou vysokou ligu, nýbrž zaměnitelnou nevýraznou žánrovku.

Už dávno jsem přišel na to, že splitka mohou být dobrým prvním setkáním a mohou určit, jestli jít i na další rande. Zde jsem se setkal prvně s oběma kapelami a ani v jednom případě nejsem přesvědčen, že to stojí za podrobnější průzkum. Zejména Dorre jsou z mého pohledu strašně nudní a nezajímaví a čemukoliv od nich se v budoucnu vyhnu. Bethmoora produkují poslouchatelný a neurážející žánrový průměr. Na druhou stranu, Dánové ještě patří k těm méně zkušenějším, takže z nich by se do budoucna něco teoreticky vyklubat mohlo.


Gespenst – Forfald

Gespenst - Forfald

Země: Dánsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.8.2016
Label: Duplicate Records

Tracklist:
01. Sorgens taage
02. Revelation of Maggots
03. Min sjael raadner
04. Life Drained to the Black

Hrací doba: 37:42

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Duplicate Records

Může se zdát, že hraní čistokrevného black metalu už dnes není ničím jiným než pouhým nošením dříví do lesa a opakováním toho, co bylo již dávno řečeno. A nebudeme si nic nalhávat, tuny neinvenčních a průměrných až podprůměrných skupin a projektů tuto tezi jen podporují. Nicméně jsou i smečky, jež hrají černý kov v jeho mantinelech, jaké byly nastaveny před mnoha lety, neposouvají žánrové hranice ani hudebně, ani zvukově, a přesto je jejich produkce kvalitní a nezaslouží si odsouzení. V dnešní recenzi si o jednom takovém případě povíme.

Gespenst rozhodně nepatří mezi známá jména. Ostatně, jejich debut je venku jen lehce přes měsíc a před ním vydali pouze jednu píseň, s níž se objevili na jakési vinylové kompilaci. Začínající formace ovšem nemusí nutně znamenat začínající hudebníky, což na Gespenst sedí úplně přesně, neboť se v pozadí skrývají ostřílení borci. Navíc ani nemůže být řeč o tom, že by snad Galskab a Genfærd nebyli sehraní, protože už spolu působí ve dvou jiných skupinách – Woebegone Obscured a Black Dementia. K tomu už stačí jen přihodit, že první jmenovaný byl také dlouholetým kytaristou Horned Almighty a objevil se i v Glorior Belli, aby bylo jasné, že za Gespenst nestojí žádní zelenáči. A na debutu „Forfald“ je tohle všechno znát.

Vlastně jsem již prozradil, že Dánové na desce nepřicházejí s ničím výjimečným co do stylu či charakteristického zvuku. Trochu blbě by šlo vlastně říct, že je to „prostě black metal“. Ono to tak formálně je, nicméně v reálu „Forfald“ je jedním z těch alb, u nichž tahle skutečnost vůbec nevadí. Důvod je nasnadě. Klidně se pro mě za mě smějte, ale nahrávka má prostě ten pověstný feeling, o němž se v black metalu tak často mluví. Ty skladby jsou jednoduše silné, mají výbornou atmosféru a povedené riffy i melodie. Jsou složené chytře a i navzdory tomu, že si Gespenst dle všeho libují v delších písních (nejkratší „Min sjael raadner“ má sedm a čtvrt minuty, nejdelší „Life Drained to the Black“ přesahuje dvanáct minut), se člověk nenudí, protože je to dostatečně variabilní. S dojmem čistokrevně blackmetalové nahrávky pak neotřesou ani občasné vsuvky, z nichž některé jsou čistě ambientní.

„Forfald“ vyšlo primárně na vinylu, tudíž je deska rozdělena na strany A a B. Mně osobně přijde o něco silnější ta druhá. Neříkám, že první dva kusy jsou špatné, to vůbec ne, protože „Sorgens taage“„Revelation of Maggots“ taktéž obsahují vysoce povedené pasáže. Třeba poslední třetina „Sorgens taage“ v pomalejším tempu má silnou atmosféru, střed druhé jmenované taktéž. Směrem ke svému konci však „Forfald“ roste – vlastně podobně jako se Danům daří gradovat i samotné písně, protože právě jejich závěry bývají nejsilnější (viz třeba jedovaté finále „Min sjael raadner“). Vrchol celého alba se pak jednoznačně nachází úplně vzadu ve dvanáctiminutovém opusu „Life Drained to the Black“, jenž ve svých útrobách skrývá ambientní minimalismus stejně jako agresivní blastbeaty.

Gespenst

Popravdě řečeno, nečekal jsem toho od Gespenst příliš mnoho. Spíš jsem v předstihu hádal, že nejspíš půjde o záležitost průměrnějšího ražení, na niž vcelku brzy zapomenu. „Forfald“ ovšem překvapilo, poněvadž se jedná o hodně dobrý black metal, který bez jakéhokoliv záchvěvu progrese ctí pravidla svého žánru, ale nakládá s nimi citlivě – v tom smyslu, že nejde o tupou hovadinu, nýbrž o poctivou desku, již evidentně natočili lidé, kteří kvintesenci černého kovu rozumějí. „Forfald“ rozhodně není albem, jaké ve vás zažehne opojení black metal v případě, že tomuto stylu neholdujete. Pokud jste však v pozici, kdy pro vás poslech black metalu není ničím cizím, pak je „Forfald“ albem, jaké se vám bude líbit, a v takovém případě za zkoušku rozhodně stojí. Já jsem spokojen a rád si desku pořídím i do sbírky.


Volbeat – Seal the Deal & Let’s Boogie

Volbeat - Seal the Deal & Let's Boogie

Země: Dánsko
Žánr: hard rock / heavy metal
Datum vydání: 3.6.2016
Label: Universal

Tracklist:
01. The Devil’s Bleeding Crown
02. Marie Laveau
03. The Bliss
04. The Gates of Babylon
05. Let It Burn
06. Black Rose
07. Rebound [Teenage Bottlerocket cover]
08. Mary Jane Kelly
09. Goodbye Forever
10. Seal the Deal
11. Battleship Chains [Georgia Satellites cover]
12. You Will Know
13. The Loa’s Crossroad

Hrací doba: 53:02

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když se tak ohlížím za dosavadním vztahem, který panuje mezi mnou a Volbeat, tak si uvědomuji, jak ten čas rychle letí. Přijde mi, že tomu jen pár let, kdy jsem poprvé slyšel debut „The Strength / The Sound / The Songs”, k němuž jsem se dostal asi rok po jeho vydání, a ejhle, ona už je to celá dekáda. Z Volbeat se mezitím staly v rámci mainstreamového metalu vcelku velké ryby a pozice, v níž se Dánové nacházeli před vydáním aktuální placky „Seal the Deal & Let’s Boogie“, by se dala považovat za záviděníhodnou, protože na novinku se těšil kdekdo, ovšem má to i své stinné stránky…

S posledním albem se Volbeat katapultovali do první ligy i za oceánem, když se jim konečně podařilo komerčně prorazit a v žebříčku Billboard 200 si uzmuli velmi slušné deváté místo a stali se tak první dánskou kapelou od dob Aqua, které se podařilo dostat se do Top 10. Což o to, já to borcům přeji z celého srdce. Po celou dobu vystupuje parta kolem Michaela Poulsena skromně, až pokorně a díky svému neúnavnému koncertování a tvrdé práci si myslím, že přesně tyhle kapely by se měly dostávat do popředí. Ne rychlokvašky a sračky typu Black Veil Brides, kteří se spoléhají na PR vydavatelství a na svoji teploušskou image.

Kam tím ale mířím… Posledním albem „Outlaw Gentlemen & Shady Ladies” si na sebe upletli Volbeat minimálně z obchodního hlediska bič a očekávání od „Seal the Deal & Let’s Boogie“ nebyla z těch nejskromnějších. Čtvrté místo v americkém prodejním žebříčku ovšem ukázalo, že pozice Volbeat je opravdu tvrdě vydobytá a nejedná se o módní výstřelek, který se nepodaří zopakovat. Upozorňuji, že tím netvrdím, že se Volbeat podařilo natočit album lepší, než jsou ta minulá, protože já mám dojem přesně opačný. Nemůžu si pomoct, ale už po poslechu předchozí placky jsem měl dojem, že celá ta jejich sranda nějak přestává být srandou. Volbeat se sice nijak výrazně nezměnili, ale jejich hudba postrádá takovou tu nespoutanost starších počinů, kdy člověk mohl čekat skoro cokoli a poslech byl jedna velká jízda plné zábavy a skvělých písní.

Na „Seal the Deal & Let’s Boogie“ Volbeat upevňují svou pozici a skladby tomu taky odpovídají. Nenapadá mě jediná, která by mě vyloženě smetla a posadila na zadek. Objeví se sice tu a tam zajímavý motiv jako orientální kytara v „The Gates of Babylon“ nebo pěvecký sbor v „Goodbye Forever“, který dodává gospelovský nádech, ale mně to přijde málo. Převládají písně, které bych označil jako sázky na jistotu. Ať už je to řízná úvodní „The Devil’s Bleeding Crown“, rychlá skoro titulní „Seal the Deal“ nebo hitovky „Marie Laveau“, „Let It Burn“ a především nechutně vlezlá „For Evigt“. V poslední jmenované si zahostoval jistý Johan Olsen a přináší do jinak obyčejného rádiového kolovrátku trochu vzrušení, ale nekonečné omílání jednoho hitového nápěvu, jako se tomu děje právě v „For Evigt“, začne být po chvíli dosti otravné.

Možná se zdá, že jsem k Volbeat až přehnaně kritický, protože vlastně neudělali nic jiného, než že pokračují v tom, co jim na posledních dvou albech fungovalo na jedničku, ale právě v tom je ten problém. Ono se všechno jednou začne přejídat, a přestože je „Seal the Deal & Let’s Boogie“ profesionální album po všech stránkách, tak mi na něm chybí něco víc, než „jen“ další porce písní, které jsou formálně stejné jako minule. Co překvapilo, bylo zařazení a samotný výběr dvou předělávek, které v podání Volbeat zapadly mezi zbylé skladby bez sebemenších problémů. Ať se budeme bavit o „Rebound“ od punkrockerů Teenage Bottlerocket, nebo „Battleship Chains” jižanských rockerů The Georgia Satellites, obě jsou to příjemné hitovky a v živelném provedení Michaela Poulsena, Roba Caggiana a Jona Larsena album sice nijak výrazně neobohacují, ale o to nenásilněji se poslouchají.

Tady v tomto místě bych asi měl vyřknout nějaký finální verdikt. Jestli je „Seal the Deal & Let’s Boogie“ albem dobrým, nebo špatným. Abych pravdu řekl, nejsem si úplně jistý. Bijí se ve mně různé pocity, ale v žádném případě ani jeden z nich není totální nadšení nebo naopak totální zklamání z toho, co si pro nás letos Volbeat připravili. Já jejich šestou studiovku chápu jako sázku na jistotu. Jako snahu upevnit si svou tvrdě získanou pozici a přinášet fanouškům to, co se líbilo minule. Že se jedná o již jednou vyluhovaný sáček čaje a aktuální chuť už není tak plná a lahodná, jak by měla být, to už je něco jiného. Rozseknu to tedy tak, že na poměry Volbeat představuje „Seal the Deal & Let’s Boogie“ rozhodně slabší průměr a že si myslím, že v aktuální podobě mají určitě na víc.


Afsky – Afsky

Afsky - Afsky

Země: Dánsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 31.10.2015
Label: selfrelease

Hrací doba: 17:58

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

V rámci metalového undergroundu má jisté jméno švédská formace s názvem Avsky. Mě osobně tahle skupina poměrně baví a zejména (stále ještě) poslední album „Scorn“ bylo povedené. Skupina z dnešní recenze se jmenuje takřka stejně, rozdíl je jen v jednom písmenku, avšak se švédskými skoro-jmenovci nemá společného vlastně nic vyjma blackmetalového žánru a severského původu.

Projekt Afsky pochází z Dánska a stojí za ním Ole Luk, jehož můžete znát z kapely Solbrud. V rámci Afsky se chlapec pustil na pole depresivněji laděného black metalu a výsledkem jeho snažení jsou doposud dva počiny – jedná se o letošní singl „Vinteren bæres ind“ a o bezejmenné EP, jež vyšlo už loni digitálně, ale až letos na CD v limitované edici sta kusů. A právě na toto minialbum se nyní zaměříme.

„Afsky“ nabízí tři skladby o délce 18 minut, v jejichž rámci se ani náhodou neděje nic originálního nebo snad dokonce revolučního. Jedná se o muziku, která je uzamčená v pevně daných a jasně vytyčených žánrových mantinelech, nemá zájem se z nich dostat, a dokonce se za to ani nestydí. Připravte se na zastřený syrový sound, řezavé kytary a samozřejmě nezbytný mrazivý jekot. Rychlé vichřice, při nichž si lze vzpomenout třeba na rovněž dánský projekt Angantyr, se vcelku pravidelně střídají s pomalejšími pasážemi s typickou DSBM melodikou a brumlající baskytarou. Tohle je krásně slyšet třeba ve druhé „Et sidste farvel“, jež je také asi tím nejlepším, co EP nabízí. Ačkoliv ani třetí „Velkommen til dødsriget“ není špatná.

Ono vlastně celé „Afsky“ není špatné. Je to sice tuze neoriginální a nijak to nevybočuje ze žánrového standardu (snad až na rockové kytarové sólo v úvodní „Frosten knuger sjælen i graven“, avšak to je ve výsledku jen detail, jenž toho na celkovém dojmu z EP příliš změnit nedokáže), ale nakonec se to poslouchá vcelku příjemně. Netvrdím, že je to nějaký zázrak, to tedy není ani omylem, protože na lepší hodnocení jak „poslouchá se to příjemně“ minialbum skutečně nemá.

Říct o něčem, že je to průměr, většinou zní jako nadávka a všeobecně je to považováno za známku nepovedené nahrávky, již nemá cenu poslouchat. To dle mého názoru není úplně šťastné. Takový ten sympatický lepší průměr je možná trochu obyčejný, ale úplně pohodově poslouchatelný, lze se u něj na chvíli pobavit a zaryté příznivce stylu může i uspokojit. A přesně takovéhle „Afsky“ je.


Sol – The Storm Bells Chime

Sol - The Storm Bells Chime
Země: Dánsko
Žánr: experimental / atmospheric / drone
Datum vydání: 11.1.2016
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. The Sky Is Empty
02. Ascending to the Embrace of Clouds
03. From Every Orifice of the Abyss
04. Greet the Dawn (for F)
05. Black Belly of the Beast
06. The Storm Bells Chime

Hrací doba: 34:53

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Občas v recenzích dává smysl nevyzradit verdikt hned zpočátku a nejdřív se věnovat nějaké omáčce, objektivnímu popisu hudby a až následně to takříkajíc rozseknout finálním subjektivním povídáním o vlastních kvalitách alba, které tu nahrávku odsoudí do horoucích pekel, anebo pošle na hudební Olymp (anebo cokoliv mezi tím). Jindy ale zase dává smysl jít na to z druhé strany a naopak vybalit hned na začátku, jestli je ta daná deska dobrá, špatná, průměrná nebo cokoliv jiného. V případě „The Storm Bells Chime“ mi cosi říká, že bych měl zvolit ten druhý přístup a že bych měl už teď v prvním odstavci na plnou hubu zakřičet, že tahle nahrávka je bez přehánění excelentní a rozhodně stojí za slyšení.

Nicméně, zas tak jednoduché, aby šlo „The Storm Bells Chime“ doporučit každému na potkání, to také není. Ono doporučení totiž bude platit především za předpokladu, že máte v oblibě trochu experimentálnější muziku. Tohle je záležitost pro ty z vás, kdo si cení atmosféry na úkor melodiky, zapamatovatelnosti či stravitelnosti. „The Storm Bells Chime“ je album pro ty z vás, jimž v hudbě imponuje… nechci říkat přímo temnota, ale jakýsi vnitřní neklid a schopnost posluchače zasáhnout a pohltit. Pokud vám toto zní zajímavě, pak není moc co řešit – běžte poslouchat. A že jsem vám doposud neprozradil, o jaký žánr se jedná? Popravdě, je to bezpředmětné, jelikož tahle muzika je stejně natolik abstraktní, že je v tomhle případě mnohem smysluplnější popisovat pocity, nikoliv žánry (byť i o to se níže bez nároků na nějakou přesnost pokusím).

Možná, že vás trkla jedna věc. V dosavadním průběhu textu jsem vůbec nezmínil, kdože za „The Storm Bells Chime“ stojí. Nuže, pojďme to napravit nyní. Autory této desky jsou Dánové s poněkud úsporným názvem Sol. Osobně nejsem žádným kdovíjakým znalcem jejich předešlé tvorby, nicméně z toho, co jsem kdysi dávno v minulosti letmo slyšel, jsem je měl v paměti uložené jako doom metalovou skupinu. Rychloposlech ukázek z rané tvorby, která se datuje někam do období před osmi, devíti lety, ukázal, že nejsem úplný sklerotik, jelikož tehdá to doom metal extrémnějšího ražení skutečně byl.

Od té doby se ovšem Sol zjevně posunuli do docela odlišných vod, které s dřívější podobou hudby mají společné snad jen to temnější ladění a hloubku, nejsou-li snad ještě hlubší. Osobně bych si asi vystačil s tím, že bych „The Storm Bells Chime“ šoupnul do všeobjímající, leč nicneříkající škatulky experimental. Abychom však byli o něco konkrétnější, poněkud vágně lze říct, že nahrávku vyplňuje sugestivní minimalismus někde na pomezí dronu a dark ambientu, nad nímž se vznáší kytarové kvílení a v neposlední řadě taktéž nátlakový deklamační vokál. Další vrstvu pak tvoří i atmosférické klávesy, jež sice nejsou tím hlavním, co by na „The Storm Bells Chime“ upoutalo, ale rozhodně na tu desku neodmyslitelně patří, ať už v podobě zahušťování nálady, tak i v subtilních momentech, kdy hrají samy, jako se tomu děje třeba ve třetí „From Every Orifice of the Abyss“, jež stojí právě na nich a na vokálu.

Jako celek zní album velice homogenně a výše popsané je vlastně tou hlavní náplní celých 35 minut, nicméně i tak je to dost na to, aby byl výsledek skutečně působivý a, jak se říká, náladotvorný. Líbí se mi ovšem, že se nejedná o vyloženou depresivní temnotu… „The Storm Bells Chime“ je spíše potemnělé, zasmušilé. Přesně jak už jsem výše řekl, nahrávkou prostupuje takový vnitřní neklid a jakási osudovost. A to zcela jistě není málo, zvlášť když je výsledek takto koncentrovaný a uchvacující.

Musím uznat, že mě současná podoba Sol dost překvapila, ale v pozitivním slova smyslu, neboť mě osobně „The Storm Bells Chime“ opravdu vtáhlo do svých hlubin. Působivé, strhující, pohlcující – není radno minout.


Serpents Lair – Circumambulating the Stillborn

Serpents Lair - Circumambulating the Stillborn
Země: Dánsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.11.2015
Label: Fallen Empire Records / Duplicate Records / Hellthrasher Productions

Tracklist:
01. Epipháneia
02. Epistemology of Death
03. Circumambulating the Stillborn
04. Mortui vivos docent
05. The Serpentine Gnosis
06. Dwelling on the Threshold to Tartarus
07. Devouring Wrathe

Hrací doba: 43:35

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hellthrasher Productions

Na anonymní dánskou smečku Serpents Lair jsem prvně narazil v loňském roce, kdy kapele vyšel její první demosnímek s jednoduchým názvem „Demo MMXIV“, na němž se objevily celkem dvě skladby o souhrnné hrací době čtvrt hodiny. Nicméně i to bylo dost na to, aby bylo zřejmé, že v téhle sebrance rozhodně dřímá potenciál na tvorbu vysoce kvalitního okultního black metalu. A evidentně jsem nebyl jediný, kdo tuhle skutečnost zaznamenal, protože jen krátce po prvotním nezávislém vydání v digitální formě následovaly reedice dema na audiokazetě i vinylu.

Na sklonku letošního roku se Serpents Lair opětovně hlásí o slovo, aby potvrdili, že výtečná úroveň „Demo MMXIV“ nebyla pouhou náhodou. Tentokrát už se ale jedná o regulérní dlouhohrající zářez, jehož název zní „Circumambulating the Stillborn“. Opět se nejprve objevila digitální verze, což bylo v listopadu, prosinec se nese ve znamení vinylové edice a nakonec CD verze bude následovat v lednu. To je ale jen taková zajímavost na okraj, jelikož pro účely naší recenze jsou důležitější věci než vydávané formáty – pro nás je totiž stěžejní prohlášení, že Serpents Lair svůj potenciál s naprostým přehledem potvrdili a hned na pozici debutu servírují mocný opus, jenž za pozornost rozhodně stojí.

Abychom ale byli upřímní, je nutno zmínit jednu věc – Serpents Lair nevymýšlejí nic moc nového. Jejich black metal spadá do oné současné vlny okultního zla, které je zhusta potažené patinou chaosu. V tomto ohledu Dánové vlastně nijak výjimeční nejsou a kdo z vás se v tom black metalovém podzemí trochu vyzná, toho „Circumambulating the Stillborn“ svým soundem asi příliš nepřekvapí. Na druhou stranu, ti z vás, koho oslovují islandské smečky jako Svartidauði či Carpe noctem, by si Serpents Lair přesto neměli nechat ujít. Dánové totiž veškeré případné výtky toho druhu, že něco takového už tu přece v relativně podobném podání bylo, smetou ze stolu uhrančivou atmosférou, bravurními nápady a obdivuhodně ošklivou aurou, která jejich produkci obepíná.

„Circumambulating the Stillborn“ patří k těm nahrávkám, jež jsou na první poslech docela nečitelné, znějí relativně chaoticky a nepřehledně a na prvním rande vám ukáže maximálně jen tolik, abyste věděli, že je chcete pozvat na drink znovu. Oné prvotní nečitelnosti ostatně napomáhá i relativně hrubý a příjemně zašpiněný zvuk, jímž Serpents Lair disponují. Jenže jak už to tak bývá, oč méně je deska prvoplánově stravitelná v počátcích, o to delší pak bývá její životnost a přesně to je případ i „Circumambulating the Stillborn“.

Nějakých pár poslechů to trvá, než se v tom labyrintu člověk trochu zorientuje, ale pak už to jenom zraje a otevře se prostor, aby si posluchač mohl vychutnat skvěle budované kompozice, množství chytře vpletených kytarových melodií, výtečně slyšitelnou baskytaru a obecně velmi silné nápady. Albu velice prospívá i střízlivá délka, protože při relativní náročnosti toho materiálu je ta třičtvrtěhodinka akorát – takhle „Circumambulating the Stillborn“ trvá dostatečně dlouho na to, aby si to člověk užil a aby měl pozornost napnutou až do konce, ale ne přespříliš dlouho, aby se mohla dostavit nuda, jednotvárnost nebo jiná podobná svině, která dokáže poslech zkazit.

Zároveň se mi líbí, že je „Circumambulating the Stillborn“ monolitickým celkem, jenž postrádá nějaké slabší články. Je sice pravda, že žádné písně nevystupují nad ostatní, takže příznivci vlezlých hitovek si to asi moc neužijí, ale to dle mého vůbec nevadí, protože Serpents Lair dokážou držet vysokou laťku po celou dobu. Naopak, mně osobně to tímhle způsobem plně vyhovuje, zvlášť když všechno funguje na jedničku. A je úplně jedno, jestli zrovna hraje melodičtější mezihra „Dwelling on the Threshold to Tartarus“ (asi jediný „odpočinkovější“ kus), nebo se Dánové pustí do devítiminutových vrstevnatých opusů jako „Epistemology of Death“ (ten se jen tak mimochodem objevil i na demosnímku; druhý demáčový song už na albu není) či „The Serpentine Gnosis“.

Nebudeme to dále prodlužovat, jelikož už není moc co dodat k tomu, že „Circumambulating the Stillborn“ je skutečně skvělá deska, jež mě baví o dost víc než například letošní věci od (relativně příbuzných) Misþyrming či VI. Serpents Lair akorát nepředchází takový hype jako třeba u prvních jmenovaných, ale to je možná spíš dobře. Tak či onak, „Circumambulating the Stillborn“ je prostě šleha, u níž nepochybuji o tom, že se k ní budu rád vracet i s odstupem, a také si ji s chutí zařadím do sbírky. Za mě rozhodně velké doporučení k poslechu.

Serpents Lair


Euzen – Metamorph

Euzen - Metamorph
Země: Dánsko
Žánr: electronica / alternative / indie pop / rock
Datum vydání: 20.2.2015
Label: Westpark Music

Tracklist:
01. The Stage
02. The Order
03. Mind
04. Wasted
05. Phobia
06. Vis a vis
07. Metamorph
08. Me and My
09. Ours
10. Words
11. Mirage

Hrací doba: 47:59

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

První pohled (H.):

Euzen je skupina, jejíž hudbu jsem si v posledních měsících oblíbil jako málokterou jinou. Přestože tahle dánská formace funguje již o poznání delší dobu (konkrétně od roku 2008), já jsem na její objevení musel čekat až do letoška, kdy jsem se o ní dozvěděl v souvislosti s tehdy nadcházejícím koncertem v Praze. Nicméně, od té doby jsem jejich tvorbě skutečně propadl, jelikož muzika, jakou Euzen produkují, je přesně tím, po čem jsem už delší dobu pátral. Určitě i díky tomu (avšak nejen díky tomu) patří „Metamorph“ mezi alba, jež řadím k tomu nejlepšímu, co jsem měl v letošním roce možnost slyšet.

Proto mi přišla trochu škoda, že jsme tu o téhle nahrávce vůbec nepsali a že jsme recenzi v době, kdy byl počin aktuální (vydání proběhlo v únoru), trochu prováhali. Na druhou stranu, není důvod se k tomu nevrátit alespoň zpětně, jelikož deska jako „Metamorph“ si to zaslouží… a když nic jiného, už jen z toho důvodu, abych se v lednu mohl v našem tradičním výročním shrnutí roku odkázat na článek, neboť zrovna v tomhle případě mohu na rovinu prohlásit, že jestli během následujících dvou měsíců neproběhnou nějaké nepředpokládané veletoče, „Metamorph“ se mezi mými pěti osobními favority rozhodně objeví…

Pojďme si pro začátek trochu přiblížit, co že to tedy Euzen vlastně hrají, protože ono je to poměrně zajímavé. Dánové totiž ve svojí tvorbě kombinují vícero žánrů, aniž by z toho lezla nějaká složitá krkolomná avantgarda. Naopak, ta fúze Euzen je vlastně taková umírněná a zároveň velice organická, díky čemuž se vlastně ani pořádně nedá říct, jaký styl je tím úplným základem, na němž kapela staví. Tak jako tak, rozhodně zde není problém vystopovat jemnější elektronické žánry, což není úplně nejpřesnější pojem, ale zrovna v tomhle případě je myslím postačující, protože kdyby mi někdo tvrdil, že tuhle slyší trochu trip-hopu, tuhle náznaky ambientu a jinde zase ozvěny synthpopu, já bych mu rozhodně nenadával, protože ono to vlastně takhle je.

Nicméně, vedle toho mají Euzen i trochu rockový feeling, jemuž notně napomáhá klasická rytmická sekce ve složení baskytara (krásně slyšitelná, jen tak mimochodem) a bicí a nakonec vlastně i přítomnost kytary. Jenže to vše se zase proplétá s elementy indie popu, jemuž ostatně odpovídá i přístupnost hudby Euzen a relativně lehká stravitelnost. A tím vším se navíc proplétá jakýsi nordický folkový nádech, přestože mluvit o regulérním folku nebo alespoň folk rocku by asi bylo trochu nadnesené… to už by asi bylo přesnější k výše zmiňovaným stylům přidat folktronicu.

A tohle celé žánrové rozpětí zastřešuje ještě jedna další věc, která je právě tím, co z Euzen dělá tak skvělou skupinu – obrovská skladatelská úroveň a neskutečná zásoba úžasných nápadů. Dánové mají talent pro vytváření vysloveně nádherných momentů a melodií a také cit pro jemné detaily, na nichž jejich tvorba do jisté míry stojí. Na jednu stranu bych měl i chuť říct, že vedle rusovlasé dredaté divy Marii Franz a jejího uhrančivého zpěvu jsou tím nejvýraznějším prvkem klávesy (ono je přece jen trochu znát, že hlavním tvůrcem instrumentální stránky je klávesista Christopher Juul). Na druhou stranu bych tím však automaticky snižoval roli již jmenované rytmiky a kytary, protože i všechny tyhle nástroje umějí Euzen skvěle využívat a pracovat s nimi. Například ta kytara – nepatří zrovna mezi nejvýraznější, u Dánů hraje ty druhé housle a spíš podporuje vyznění celku, než aby sama přebírala hlavní slovo (byť tu a tam se pár výjimek napříč všemi deskami najde), ale kdyby tam nebyla, tak by to posluchač rozhodně pocítil.

Abychom si ale úplně rozuměli… výše jsem prohlásil, že je hudba Euzen přístupná a stravitelná, což je dle mého názoru pravda. Ono to přece jenom jde ruku v ruce s tím, že jejich produkce patří k těm jemnějším. Nicméně, v žádném případě si nepředstavujte něco podbízivého nebo snad dokonce takříkajíc „prostšího“. Ve skutečnosti je totiž tahle muzika (a to je další věc, proč mě to tak ohromně baví) inteligentní, promyšlená (vzpomínáte na to hraní si s detaily?) a hodně chytře vystavěná. A právě v tomhle tkví jedno z největších kouzel Euzen – že to je jemné a skoro až relaxační, a přitom pořád natolik chytré, aby to plně uspokojilo i nepovrchního posluchače a vydrželo to na sakra vydatné množství poslechů.

Pro potřeby naší recenze je důležité zmínit také to, že vysoká forma se Dánů drží i na jejich nejnovějším počinu „Metamorph“. Je pravda, že kdybych vážně musel, tak bych si v přímém souboji všech tří alb přece jenom asi vybral předcházející „Sequel“ z roku 2011, ale nepopírám, že do jisté míry to nejspíš bude dáno i tím, že právě skrze něj proběhlo moje debutové setkání s Euzen, takže pro mě už napořád zůstane „tím prvním“. Nicméně ani tohle nemění zhola nic na tom, že i „Metamorph“ je úžasná nahrávka, kterou vážně poslouchám už měsíce a vůbec mě nepřestává bavit. I novinka totiž obsahuje vše, kvůli čemu jsem si Euzen tak oblíbil – mimo jiné fantastická Maria, laškovně tepající elektronika, křehká atmosféra a spousta regulérně nádherných momentů.

Euzen

Kromě toho (a je to klišé, já vím) je nutno zdůraznit, že všech jedenáct písniček na desce je vyrovnaných, žádná z nich není slabá a dokonce ani slabší, všechny mě ohromně baví a ani jedna z nich není přebytečná. Měl-li bych zvolit nějaké své osobní vrcholy, asi bych ukázal na krásnou „Mind“, videoklipovou „Phobia“, fantastickou titulku „Metamorph“ nebo další nádheru „Me and My“… anebo taky rockovější „Wasted“, kabaretní „Vis a vis“, hezky vygradovanou „Mirage“, hravou „Words“, temnější „The Stage“ nebo naopak elektroničtější „The Order“… no ty vole, nakonec jsem skončil skoro s vyjmenováním kompletního tracklistu, což je přesně to, co jsem nechtěl udělat. Ale aspoň je vidět, že je to vážně skvělé od začátku do konce, což platí i o tom posledním kousku, jejž zatím nezmínil, „Ours“.

Každopádně, dál není moc řešit – „Metamorph“ je jednoduše úžasná nahrávka. Nic míň, ale možná trochu něco víc. Euzen patří přesně mezi ty skupiny, kvůli nimž člověk tak miluje hudbu, a se svou třetí deskou to rozhodně potvrzují…


Druhý pohled (Atreides):

Když zběžně projedu položky playlistu, které aktuálně protáčím, dánsko-norští Euzen mezi všemi ostatními kapelami a projekty zaujímají poměrně specifické postavení. Nenašel bych totiž kapelu, která je co do hudebních kvalit tolik nedoceněná jako právě tahle pětice s uhrančivou Marií Franz v čele. Dostali mě už se svojí druhou deskou „Sequel“, která mě svými hitovkami „Judged By“ nebo „The Great Escape“ vylákala na perfektní pražský koncert. Ten už ale byl součástí šňůry na podporu nové desky „Metamorph“, ze které v Praze zaznělo nemálo kusů, a nebudu nijak zastírat skutečnost, že vysoká očekávání se Euzen podařilo ještě o několik řádů překonat.

Euzen produkují silně osobitou směsici, jejímž základem je indie pop křížený s elektronikou, volně doplněný o goth a steampunk vlivy, občas se mihne náznak klasiky či folkových melodií. Produktem instrumentální stránky a úchvatného Mariina zpěvu je pak atmosféra, z níž mnohdy běhá mráz po zádech a nejinak je tomu i tentokrát. Deska vás něžně uchopí za ruku a zlehka provede padesáti minutami vesmíru, který si Euzen přichystali speciálně pro vás.

Ačkoliv samotným výrazivem se „Metamorph“ navzdory názvu se v základu nijak výrazně neliší od svého předchůdce. Mohutnější, košaté kompozice ovšem zážitek z alba zásadně proměňují. Skladby jsou rafinovanější, melodie jsou rozvíjeny ve více vrstvách, z nichž si mnohých na prvních několik poslechů ani nevšimnete, a album je tak jako celek je mnohem trvanlivější. Novinka zároveň boří kompozici skladby tak, jak je pro popový žánr typické, takže jen málokde narazíte na předem danou strukturu sloka-refrén-sloka a její obměny, čímž je o něco blíž klasické hudbě. Refrény jsou řazeny spíše nepravidelně, pokud o něco jako refrén vůbec zakopnete. I díky tomu jsou nejspíš písně méně hitové, je hodně znát, že si Euzen dali spíše záležet na tom, aby byl nový materiál více vyrovnaný a hlouběji propracovaný. To se nejenže podařilo, ale písně navíc neztrácí nic z charakteristické přístupnosti ani chytlavosti, takže nezbývá než hluboce smeknout.

Největší vizitkou kvalit Euzen je však skutečnost, že bych na novince neměnil vůbec nic. „Metamorph“ se mi líbí takové, jaké je, a jeho chytrý, avšak zároveň přístupný electro pop mě stále baví, a to desku poslední dobou točím horem dolem a mám ji naposlouchanou pomalu i pozpátku. Úžasný Mariin hlas mě stále ještě nepustil a v dohledné době mohu jen těžko očekávat opak, přičemž totéž mohu říct chladné, lehce odtažité, ale o to víc charakteristické atmosféře, která je s hudbou tohohle klenotu severní alternativy neodmyslitelně spjata. Jedním slovem: skvost.


Plage – Den kristne stank

Plage - Den kristne stank
Země: Německo / Dánsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.3.2015
Label: Alusia Productions

Tracklist:
01. En hedensk kriger
02. Your Gods Fall
03. Chained by Flesh
04. I Am Death
05. Den kannibalske hærskare
06. Den kristne stank
07. Ihjelslår
08. Himlen til blods

Hrací doba: 38:16

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Plage je další z mnoha black metalových formací, které v letošním roce vydaly svou debutovou desku. Za touto mezinárodní skupinou, jež je tvořena muzikanty z Německa a Dánska, ovšem nestojí úplní zelenáči. Základní stavební kameny Plage byly položeny v roce 2011, kdy kapelu založili dva Němci – kytarista Exord ze Suicidal Vortex a bubeník Blizzard z o něco málo známějších Blackshore. Později k sobě přibrali i další hudebníky, mezi nimiž nechybí například Dán Vrede z kapely Myrd, který se však mihl i v kultovních Nocturnal Depression a figuruje v živých sestavách Angantyr a Make a Change… Kill Yourself (inu, asi ne náhodou na debutu Plage hostuje mj. Ynleborgaz, lídr obou právě jmenovaných).

Plage o sobě dali prvně vědět na jaře roku 2013, kdy do světa vypustili demosnímek s naprosto objevným názvem „Demo 2013“, a to v limitovaném nákladu sta kusů, přičemž zajímavostí je, že již demo bylo rovnou koncepční a zabývalo se zavlečením moru do Evropy ve středověku. Já osobně jsem však tento počin nezachytil, a tak si Plage museli počkat další dva roky, než to dopracovali i do mého přehrávače. Stalo se tak prostřednictvím dlouhohrajícího debutu, jehož název zní „Den kristne stank“.

Hlavním poznávacím znamením Plage je naprostý konzervatismus. Anebo by to také – to v případě, že vám takový přístup není úplně nejsympatičtější – šlo klidně nazvat zastydlostí. Tak či onak, výsledek je stejný – od Plage v žádném případě nečekejte jakékoliv stylové odbočky, nedejbože posouvání žánru. A i když se několik málo ozvláštňujících prvků objeví (hned na ráně jsou třeba čisté vokály v úvodní „En hedensk kriger“), ani omylem se nejedná o nic, co by vyznění „Den kristne stank“ jakýmkoliv způsobem měnilo.

Tím pádem je asi zřejmé, že „Den kristne stank“ bude albem plným mrazivých kytar, skřehotavého vokálu a syrové atmosféry. Věřte tomu nebo ne – je to tak úplně bezezbytku. Možná vás ale mohla zaskočit jedna věc – při výčtu neodmyslitelných propriet podobně laděného black metalu jsem vynechal jednu z těch nejvíc zásadních, a sice agresivní tempo a kulometné sypanice. Není se čeho obávat, samozřejmě i ty se na „Den kristne stank“ nacházejí v hojné míře, nicméně jsem je mezi základními charakteristikami nechtěl jmenovat z toho důvodu, aby to náhodou nevypadalo, že deska sype od začátku do konce. Plage se totiž vůbec nebojí ani středního tempa a oba tyto rychlostní stupně jsou na „Den kristne stank“ namíchány ve víceméně vyrovnaném poměru. A i to velkou měrou přispívá k velmi solidní poslouchatelnosti nahrávky.

I přes doslova nulovou dávku originality a navzdory absenci nějakého vlastního ksichtu je „Den kristne stank“ vcelku slušná placka. Je sice pravda, že některé songy mi připadají o malinko záživnější, zatímco jiné o trochu méně, ale ve finále jsou mezi nimi spíše jen kosmetické rozdíly a nahrávka si vesměs drží svou úroveň po většinu hracího času. Navzdory tomu, že jsem v předstihu od Plage nečekal vůbec nic zvláštního (a vlastně jsem nic takového ani nedostal, když tak o tom uvažuju), na první poslech jsem byl poměrně mile překvapen, že „Den kristne stank“ takříkajíc šlape až nečekaně dobře. Problém však nastává v momentě, kdy se začneme bavit o tom, jak „Den kristne stank“ funguje v dlouhodobějším horizontu. Několik málo prvních poslechů jede v pohodovém duchu (tak pohodovém, jak pohodový black metal jen může být), ale netrvá to dlouho a albu prostě dočista dojde dech, opadne chuť to poslouchat dále a chuť vrátit se k tomu znova s odstupem jaksi nepřijde.

„Den kristne stank“ tedy není vysloveně nepovedenou nahrávkou, avšak zoufalá neoriginalita v kombinaci s nízkou trvanlivostí ji srážejí na úroveň poslouchatelného a neurážejícího průměru. Nemá cenu si cokoliv nalhávat – na víc Plage ve své současné podobě prostě nemají. Předpokládám, že cílem muzikantů mohlo být vzdát hold svému žánru zcela čistokrevným black metalovým projektem… pokud ano, pak tyto pohnutky chápu, ale jaksi nemám moc zájem to poslouchat. „Den kristne stank“ je dobré tak na tři, čtyři, maximálně pět poslechů a pak už bohužel nemá co říct.


Woebegone Obscured – Deathscape MMXIV

Woebegone Obscured - Deathscape MMXIV
Země: Dánsko
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 22.12.2014
Label: Solitude Productions

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Woebegone Obscured je sice nepříliš známé, ne však úplně nové jméno na doom metalové mapě. Tato dánská formace má již za sebou více jak dekádu fungování a dva dlouhohrající zářezy na pažbě. Ten první se jmenoval „Deathstination“ a spatřil světlo světa v roce 2007, zatímco jeho následovník s názvem „Marrow of Dreams“ vyšel v roce 2013.

Jako svůj další počin si však Woebegone Obscured nenachystali třetí desku, nýbrž jen minialbum, jehož název zní „Deathscape MMXIV“. Svou stopáží se ovšem tato nahrávka, jež vyšla na samém sklonku loňského roku, řadovému albu klidně může rovnat, jelikož na vás čeká přibližně 42 minut materiálu. Je ovšem otázkou, o jaký materiál se jedná…

Začněme ovšem tím pozitivním, čímž je samotná muzika. Woebegone Obscured totiž nejsou vůbec špatní a jejich podání doom metalu není vysloveně tuctové – jednoduše je znát, že Dánové muziku netvoří jen s mlhavou představou, že „by to měl být prostě doom“. Základem jejich hudby je doom / death metal, díky němuž jsem si místy vzpomněl třeba na holandský projekt The 11th Hour, za nímž stojí známý bubeník Ed Warby. Woebegone Obscured se ovšem nebojí letmo zabrousit i do hájemství funeral doom metalu. Všude různě se navíc dočtete, že se zde nacházejí i vlivy black metalu, ale to už bych popravdě řečeno tak žhavě neviděl – spíše toto označení pokládám za formální vyjádření oné netuctovosti. O čem však není sporu (a stojí to za zmínku), to je přítomnost skvělého čistého vokálu, jenž se v muzice nachází vedle klasického murmuru.

Čistě po hudební stránce bych se to nebál označit za povedenou záležitost. Hned první titulní skladba „Deathscape MMXIV“ nabízí několik výtečných nápadů, mezi nimiž nejvíce vyniká kytarová melodie, jež se prvně objeví okolo času 03:20, anebo excelentní linka čistého zpěvu v čase 06:20 – minimálně ten druhý zmiňovaný moment je vážně síla. Druhá „Catharsis of the Vessel“ laťku snižuje, ale jen o trošičku a pořád je to určitě dobré. Až třetí poklidná (asi?) mezihra „While Dreaming in the Ethereal Garden“, která trvá přes čtyři minuty, mi připadá trochu zbytečná.

Na druhou stranu je tu však také fakt, co je materiál na „Deathscape MMXIV“ vlastně zač. Titulní věc, jak již ostatně název napovídá, je přetočenou verzí písně z debutu „Deathstination“. Závěrečné dvě věci „Call from the Grave“ a „Xavier“ jsou zase jen předělávky od Bathory a Dead Can Dance… i když je zase nutné uznat alespoň to, že si s tím Woebegone Obscured trochu pohráli a originály v tom takřka nejsou slyšet. Upřímně řečeno, „Call from the Grave“ bych v tomhle podání jen tak od poslechu tedy nepoznal, přestože Bathory miluju.

Nicméně výsledek je takový, že jediným novým a původním materiálem na EP je dvojice „Catharsis of the Vessel“ a „While Dreaming in the Ethereal Garden“, přičemž druhá jmenovaná, jak již bylo řečeno, za pozornost v podstatě nestojí. Možná jako prvotní seznámení s tím, co to ti Woebegone Obscured vlastně hrají, se „Deathscape MMXIV“ vzít dá, ale řadovkám bych dal asi přece jen přednost…