Archiv štítku: DNK

Dánsko

Nortt – Endeligt

Nortt - Endeligt

Země: Dánsko
Žánr: black / funeral doom metal
Datum vydání: 29.12.2017
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Andægtigt dødsfald
02. Lovsang til mørket
03. Kisteglad
04. Fra hæld til intet
05. Eftermæle
06. Afdø
07. Gravrøst
08. Støv for vinden
09. Endeligt

Hrací doba: 39:12

Odkazy:
web

Vzpomínám si, že když jsem svého času narazil na Nortt poprvé, zastihla mě muzika tohoto dánského projektu poněkud nepřipraveného. Stalo se to v jistém období mé posluchačské kariéry, kdy jsem žil v přesvědčení, že metal má hrát kurva nahlas a kurva rychle, jinak to není metal, ale vyměklá pičovina pro sráče. Je nad slunce jasné, že nikoho s takovou filozofií nemůže Nortt uspokojit ani za mák. Zcela neuspokojen (bez dvojsmyslů, pokud možno) jsem tedy tuhle záležitost na delší dobu odložil.

Nortt jsem dokázal docenit až později, kdy jsem propadl tehdy aktuálnímu albu „Galgenfrist“. Člověk musí být v dočista jiném rozpoložení – a tím nemyslím pouze aktuálním chvilkovém, ale obecné posluchačské chutě a choutky – aby si tuhle ultra pomalou a temnou tryznu pořádně vychutnal. Jak se ale běžně říká, vždy lepší pozdě nežli vůbec, takže ve finále si nemám na co stěžovat. K něčemu prostě člověk musí dorůst a v momentě, kdy je vaše nejoblíbenější kapela Gorgoroth, asi jen těžko oceníte takový pohřeb jako Nortt.

Po „Galgenfrist“ ovšem tenhle jednočlenný projekt nadobro zmizel z očí. Ne snad, že by formace jako zrovna Nortt někdy byla na očích široké metalové veřejnosti. Spíš jsem to myslel tím způsobem, že ustalo vydávání nových alb, která až do roku 2007, odkud „Galgenfrist“ pochází, přicházela v pravidelných dvouletých intervalech. Letošní, celkově čtvrtá deska „Endeligt“ vyšla až po dlouhé dekádě ticha, přesně na den po deseti letech.

Jako vždy po takové době se nabízí obligátní otázka, zdali po takové prodlevě došlo k nějakému zásadnímu posunu a zdali zní novinka jinak než starší tvorba. Přijde na to… Obecné rysy nahrávky zůstaly na svém místě, díky čemuž lze říct, že také „Endeligt“ v sobě nese znaky, které byly pro hudbu Nortt vždy typické. Ty nejnápadnější jsou zcela evidentní:

Ruku v ruce zde jdou black metal a funeral doom metal. Z druhého jmenovaného stylu si „Endeligt“ bere tempo, které je opět pomaaaaaaaaaaaaalé až běda. Rytmické údery přicházejí v relativně dlouhých intervalech a prim hraje roztahaná depresivní atmosféra podporovaná darkambientními momenty a leckdy až téměř dronově konstantním kytarovým zvukem. Z black metalu si pak Nortt půjčuje syrovost a misantropii, které pro doomové odnože metalu nejsou úplně charakteristické. Vše dohromady pak tvoří hnilobnou atmosféru, již ostatně skvěle vystihuje obálka „Endeligt“. Hudba Nortt je jako pomalu se rozkládající mrtvola.

Nortt

V jistých dílčích ohledech se ale „Endeligt“ posouvá. Přijde mi, že nejnovější počin je o něco méně ambientní, ačkoliv i zde se najdou dlouhé pasáže a nakonec i celé písně, viz „Kisteglad“, „Gravrøst“ nebo titulní „Endeligt“. Nicméně mi občas připadá, že právě v tom ambientu je aktuální deska nejlákavější, a z tohoto titulu se nebojím nahlas říct, že čistě ambientní album Nortt v současném rozpoložení by mě dost zajímalo.

Co se metalové složky týká, zdá se mi, že se na „Endeligt“ vkradlo větší množství melodií v DSBM stylu. Přestože nepatřím k těm, kteří by depressive black metal nemohli vystát, zrovna v tomto případě mi to není po chuti a těchto elementů bych já osobně klidně ubral.

Na druhou stranu, ani jejich přítomnost v některých pasážích alba mě neobtěžuje natolik, abych „Endeligt“ zavrhl. V zásadě je to dobré album a status Nortt jakožto zajímavé skupiny zůstává neotřesen. O vrchol diskografie se nicméně nejedná.


Angantyr – Ulykke

Angantyr - Ulykke

Země: Dánsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.3.2018
Label: Northern Silence Productions

Tracklist:
01. Ulykke er dit navn
02. Visdoms virke
03. Krageben
04. Træl af tomme ord
05. Falbudt og forrådt
06. På sin moders grav
07. Råddenskab i sortenmuld

Hrací doba: 59:24

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Ynleborgaz mlčel poměrně dlouho – za posledních šest let nevydal jedinou nahrávku. Tím pádem mě docela potěšilo, když začátkem letošního roku delší ticho prolomil a vysypal hned několik počinů, protože mám jeho tvorbu obecně vzato docela rád. Samozřejmě, že i v jeho diskografii se najdou slabší kousky, ale to je myslím normální stav a asi se s tím dá počítat. Existuje jen minimum kapel, jejichž kariéru lemují samé fantastické desky, a když už, většinou jejich diskografie nečítá nějak zásadně velké množství položek…

Každopádně, „návrat“ Ynleborgaze proběhl velmi pozitivně. Nejprve vyšlo čtvrté album „IV“ od depressive blackmetalového projektu Make a Change… Kill Yourself, které bylo dobré a líbilo se mi. Krátce na to se objevilo nové minialbum „Foragt“ od Angantyr, které nabídlo dvě skladby o souhrnné délce bezmála dvanácti minut. I to bylo docela fajn, takže jsem si neměl na co stěžovat a mohl jsem se těšit na to, co mělo být zlatým hřebem – nová řadovka Angantyr s názvem „Ulykke“.

Předně jsem rád, že Ynleborgaz konečně změnil styl obálek. Od doby, co se skupiny ujal německý label Northern Silence Productions, byly artworky Angantyr v jednotném ladění. Což by mohlo být fajn, kdyby tu nebyl jeden malý háček, a sice že mě tenhle styl vůbec neoslovil a prakticky se mi nelíbil. Navrch se to netýkalo pouze nově vydávaných desek „Svig“ a „Forvist“, ale i kompilací „Kampen fortsætter / Endeløs“ (první deska + první demo) a „Sejr / Nordens stolte krigere“ (druhá deska + jedno demo) a reedice třetí řadovky „Hævn“. Obzvláště v posledním jmenovaném případě změna přebalu dost zamrzela, poněvadž ten původní byl skvělý.

Neříkám, že obal „Ulykke“ je nějak závratně geniální, ale je to vcelku fajn a hlavně konečně nastala nějaká změna a s ní i svěží závan do vizuální stránky Angantyr. Závan se ovšem týká pouze vizuálu, protože co do hudby zůstává Ynleborgaz stále na svém a předvádí na novince přesně, co jsme od něj všichni čekali. Ostatně už „Foragt“ jasně značilo, že se nehodlá nikam hýbat a že progres bude opětovně na nule.

S tím bych nakonec ani neměl problém. Vždyť nic jiného než syrový mrazivý black metal od Angantyr ani nechci slyšet (a věřím, že nejsem sám). Zádrhel ovšem tkví v tom, že „Ulykke“ je na úrovni těch slabších starších desek, přibližně někde okolo kvalit „Forvist“. Což jinými slovy znamená, že je to fajn nahrávka, poslouchá se docela příjemně a obsahuje veškeré typické prvky Angantyr, ale zásadně zde chybí magie prvních tří opusů „Kampen fortsætter“, „Sejr“ a „Hævn“. Tyto tři počiny stále zůstávají nedotknutelné a zdají se být nedosažitelnou metou pro veškeré pozdější věci Angantyr. A trochu se obávám, že už nikdy nevyjde album, které by na daném stavu věcí cokoliv zvrátilo. Ale rád bych se v tomto ohledu mýlil.

Angantyr

„Ulykke“ samo o sobě je slušné album. Jak se na Angantyr sluší a patří, je dost syrové, leze z něj nelítostná severská nálada, dokáže navodit pocity drsného kraje, drsného počasí a drsných časů, zároveň mu nechybí jistá zádumčivost a osudovost. Ve skladbách jako „Visdoms virke“, „Krageben“, „På sin moders grav“ nebo „Råddenskab i sortenmuld“ rozhodně nacházím dobré riffy (jakkoliv hodně povědomé) a sugestivní pasáže. Celkový dojem z „Ulykke“ ovšem není tak silný a strhující, jako tomu bylo kdysi, díky čemuž začíná na povrch vyplouvat i určitá jednotvárnost a kolovrátkovitost muziky Angantyr.

Angantyr

V zásadě mi deska jako „Ulykke“ nijak nevadí, poslechl jsem si ji a vlastně to bylo relativně fajn. Nemůžu říct, že by se mi to vyloženě nelíbilo, mírně pozitivní dojmy pořád vyhrávají. Vím ale, že jakmile někdy v budoucnu dostanu chuť na Angantyr, vždycky radši pustím „Sejr“ nebo „Hævn“ a k „Ulykke“ už se s dost velkou pravděpodobností nikdy nevrátím, podobně jako se zpětně nevracím ani k „Svig“ a „Forvist“. Pro fans Angantyr jde samozřejmě o povinnost. Věřím, že takovým „Ulykke“ udělá ve sbírce radost. Ale jinak jde o album na pár poslechů a nic víc.


Make a Change… Kill Yourself – IV

Make a Change… Kill Yourself - IV

Země: Dánsko
Žánr: depressive black metal
Datum vydání: 15.1.2018
Label: Cursed Records

Tracklist:
01. Once Awake
02. Shadows of a Meaningless Reality

Hrací doba: 40:53

Odkazy:
web / bandcamp

Zdá se, že Ynleborgaz, jehož já osobně řadím k čelním představitelům dánského black metalu, byl poslední dobou skladatelsky při chuti. Nezvykle dlouho mlčel v rámci obou svých hlavních projektů, ale začátek roku 2018 pro jeho příznivce vše vynahrazuje. Co se Angantyr týče, koncem ledna vyšla po šesti letech první nová muzika v podobě minialba „Foragt“, na nějž koncem března naváže šestá řadovka „Ulykke“. Pokud ale někdo preferuje pomalejší a sebevraždenější část Ynleborgazovy tvorby, bude jej spíš zajímat čtvrtá deska „IV“ projektu Make a Change… Kill Yourself (což je jen tak mimochodem kurevsky skvělý název pro kapelu), shodou okolností taktéž šest let po předchozím počinu „Fri“.

Make a Change… Kill Yourself (vlastně stejně jako Angantyr) nepatří k formacím, které mají (a chtějí) předvádět nějakou hudební invenci. Myslím, že kdokoliv, kdo se na tomhle albu nesetká s Make a Change… Kill Yourself poprvé v životě, nemůže být podobou „IV“ překvapen. Deska si nese všechny charakteristické znaky skupiny, které dost nápadně korelují i s typickými znaky celého subžánru depresivního black metalu.

Vše začíná již u zrnitého šedavého obalu. Na němž se z nějakého důvodu nachází jakási kárka nebo vozíček, což teda mně osobně nepřijde zrovna depresivní. Nevím, jak to máte nastavené vy, ale já teda kvůli zrnité fotce vozíku nemám chuť si podřezat žíly nebo si hodit mašli. Ale třeba mám moc málo depky na to, abych pochopil tíživost vozíčku o čtyřech kolečkách zaparkovaného vedle plechové boudy…

Jasně, dělám si z toho prdel, ale jen tak mezi námi, pořád lepší vozíček než namalovaný oběšenec u „Fri“. Nicméně pokračujme. Stejná zůstala i forma hudby – projekt Make a Change… Kill Yourself vždycky je odjakživa spjat s dlouhými skladbami a ani zde tomu není jinak. „IV“ nabízí dva pomalé eposy, z nichž ten první má necelých 23 minut a druhý 18 minut. Tedy nic pro netrpělivé posluchače.

Očekávatelně samozřejmě zní i vlastní obsah. „IV“ je v tomto ohledu „prostě další“ depressive black metal. Popravdě ani nemusíte znát starší věci Make a Change… Kill Yourself, stačí, abyste měli něco málo naposloucháno v celém subžánru, aby vás tahle deska nemohla zásadně překvapit. Je to většinou pomalé, většinou docela monotónní, vokál uječený až za roh, prostě klasika.

Make a Change… Kill Yourself

Nicméně, musím připomenout a zdůraznit, že Ynleborgaz nikdy neplatil za inovátora, ale rozhodně jde o talentovaného skladatele. A „IV“ dokazuje, že i prostřednictvím standardních a již slyšených postupů lze vytvářet kvalitní alba, že i s podvědomě povědomými pasážemi lze postavit povedené písně, které bez větších problémů zvládnou utáhnout takto ambiciózní hrací čas.

Ono to až do nynějška mohlo znít všelijak, z obalu jsem si dělal prču, kecy o standardnosti nejspíš také nevystřelily případná očekávání do výšin. Ale věřte tomu, že „Once Awake“„Shadows of a Meaningless Reality“ jsou opravdu dobře vymyšlené kompozice, jimž nechybí hlava a pata, nechybí jim ani nezanedbatelná porce atmosféry. Mě osobně to jednoduše baví (dokonce si myslím, že „IV“ je lepší než třeba minulé „Fri“), což říkám i s vědomím toho, že ta muzika mi ve skutečnosti nijak depresivní nepřijde. Avšak ani tohle není specifikem Make a Change… Kill Yourself, nýbrž celého DSBM – výraz depresivní zde beru pouze jako formální označení, nikoliv jako výstižné pojmenování dojmu z poslechu. Ale co já vím, třeba si z toho tu mašli fakt někdo hodí.

Navzdory tomu, co jsem řekl výše, si myslím, že Ynleborgaz má svůj rukopis, akorát mi vždy přišlo, že tento se projevuje spíš v Angantyr. Tím spíš je zajímavé, že na „IV“ jej nyní znatelně cítím. Asi nebude náhoda, že u některých pasáží zejména v „Once Awake“ mám pocit, že by se klidně uživily i v Angantyr. A jen tak mimochodem, v první skladbě se nachází i moment, při němž si vždy vzpomenu na Darkestrah, což je taky docela zajímavé zjištění. Myšleno v dobrém.

Pro „IV“ mám nakonec schované pozitivní hodnocení. Něco v recenzi mohlo vyznít docela pejorativně, ale nic z toho jsem v reálu opravdu špatně nemyslel. Novinka Make a Change… Kill Yourself možná má nějaké formální nedostatky, ale mě osobně baví od prvního poslechu a rád ji doporučím i dál.


Angantyr – Foragt

Angantyr - Foragt

Země: Dánsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 29.1.2018
Label: Northern Silence Productions

Tracklist:
Side A
01. Foragt

Side B:
02. Knækkede knogler, brækkede ben

Hrací doba: 11:43

Odkazy:
web

Dánský projekt Angantyr jsem měl vždy docela v oblibě. V některých fázích své posluchačské „kariéry“ dokonce asi víc, než by si kapela možná zasloužila. Sice vím a vždy jsem věděl, že Ynleborgaz zde skutečně nevytváří nic nového nebo objevného, ale jeho muzika má ohromnou porci atmosféry, čehož si dokážu cenit.

Stěžejními díly Angantyr pro mě stále zůstává první trojice desek „Kampen fortsætter“ (2000), „Sejr“ (2004) a „Hævn“ (2007), plus mám rád i demosnímky „Endeløs“ (1998) a „Nordens stolte krigere“ (2001). Následující dvě alba „Svig“ (2010) a „Forvist“ (2012) už mě ovšem tolik nesebrala, ačkoliv Ynleborgaz ze své cesty syrového atmosférického black metalu neuhnul ani o píď. Ještě „Svig“ mělo některé opravdu dobré skladby, ale „Forvist“ jsem už neměl moc potřebu poslouchat a dnes si z něj nevybavím nic konkrétního. Z toho důvodu mi vlastně ani nevadilo, že jméno Angantyr po vydání páté řadovky opět na nějaký čas zmizelo z očí.

Dnes máme o šest letopočtů víc a já mohu říct, že pauza Angantyr prospěla. Prvním důvodem je už pouhá skutečnost, že se dlouho nic nedělo, a tak je můj hlad po nové hudbě o poznání vyšší. Druhým a důležitějším důvodem pak je, že se přestávka pozitivně projevila i v kvalitách čerstvého materiálu.

Minialbum „Foragt“ nabízí jen dvě písně, které vycházejí na sedmipalcovém vinylu. EP můžeme chápat jako jakousi předzvěst nadcházející šesté dlouhohrající desky, ale to platí jen v omezené míře, jelikož ani jeden ze dvou přítomných songů se na „Ulykke“, jež má vyjít v předposlední březnový den, neobjeví. Tím spíš si ale i tenhle kraťas svou pozornost zaslouží.

„Foragt“ lze vlastně charakterizovat velice lehce – Ynleborgaz se stále drží svého řemesla. Ostatně už šedavá mlhavá obálka se evidentně odvolává na staré časy a naznačuje, že Angantyr zůstane věrný kořenům – svým i black metalu. Titulní věc na straně A i „Knækkede knogler, brækkede ben“ na B straně tedy nabízejí severskou syrovou vichřici plnou mrazivých kytarových riffů, ledových melodií a bestiálního ryku. Vše jako by vypadlo z učebnice žánru, ale to v daném případě můžete chápat jako klad.

Podobně je na svém místě i typická silná atmosféra, která Angantyr vždy zdobila, což platí stále. Ynleborgaz má prostě talent na to, aby nikterak objevné žánrové postupy dokázal přetavit v lákavou záležitost, u níž člověku nakonec vůbec nevadí, že se od přelomového majstrštyku „Hævn“ nikam zásadně neposunul ani výraz samotné kapely. Nicméně hlavně titulní píseň je prostě povedená, takže nemám to srdce, abych si stěžoval na něco, co se mi navzdory jistým objektivním nedostatkům prostě líbí.

Angantyr

Upřímně řečeno, už dopředu jsem tak nějak tušil, jak bude „Foragt“ znít, a má očekávání se do puntíku vyplnila. Nemohu ovšem zastírat, že kdyby novinka Angantyr zněla jakkoliv jinak, byl bych zklamán. Za stávající situace ovšem mohu být spokojen, poněvadž jsem od „Foragt“ dostal přesně to, co jsem dostat chtěl, a navrch ještě mohu přičíst body k dobru za to, že EP je zábavnější než jeho přímý předchůdce „Forvist“.

Tuším, že přesně takhle bude znít i „Ulykke“, ale jestli se podaří udržet laťku nastavenou „Foragt“, nebude mi to vadit ani v nejmenším.


Hexis – XII

Hexis - XII

Země: Dánsko
Žánr: black metal / hardcore
Datum vydání: 3.9.2017
Label: Moment of Collapse Records / Division Records / Crown and Throne Ltd. / Truthseeker Music

Hrací doba: 16:00

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Dánové Hexis letos vyplivli do světa svou druhou řadovkou „Tando Ashanti“, která nebyla jen prvním albem kapely po třech letech, ale také prvním full-length počinem po zásadním přerodu sestavy. Ačkoliv onen v uvozovkách návrat dopadl uspokojivě, opravdu jsem nečekal, že neuběhne ani půlrok, než se smečka okolo zpěváka (nebo spíš: řvouna) Filipa přihlásí o slovo znovu.

Už začátkem září totiž Hexis vypustili další nahrávku, byť tentokráte se již o dlouhohrající fošnu nejedná. Předmětem našeho dnešního povídání bude minialbum „XII“, které vyšlo jako průhledný desetipalcový vinyl, jehož součástí je i CD verze počinu.

Kdo se s Hexis již v minulosti potkal, toho „XII“ nejspíš ničím velkým nepřekvapí. Dánové se ani na neřadových počinech nesnaží uhnout jiným směrem a vyzkoušet si něco nového. Naopak, předkládaná čtvrthodina drhne v dávno zajetých kolejích nátlakové kombinace black metalu a hardcoru. Hlavním cílem je opět hrát hutně až do pekla a drhnout kurevsky intenzivní náser, který možná není nijak zásadně rychlý, přesto působí vysoce agresivně a naštvaně. Pokud vám tohle v minulosti ke štěstí stačilo a chtěli byste další porci, pak vás „XII“ jistě uspokojí, protože Hexis si zde bez sebemenších problémů hlídají svou nastavenou laťku. Oukej, nakonec proč ne.

Na druhou stranu… když vezmu pětici přítomných fláků a snažím se je poslouchat bez jakéhokoliv kontextu, pak je to v pořádku a muzika působí přesně tak, jak jsem popisoval v minulém odstavci. Nicméně když to postavím vedle dřívějších nahrávek Hexis, musím říct, že mi jednotlivé placky mezi sebou dost splývají. Jasně, na „XII“ je několik dost rychlých a agresivních pasáží, pocitově určitě víc než na „Tando Ashanti“, ale vzato kolem a kolem jde jen o kosmetickou záležitost, poněvadž v reálu to Hexis hrnou pořád dle stejného receptu.

S poslechem „XII“ samozřejmě problém není. Je to dost v pohodě. Dokonce jsem si to i rád pustil, protože prostě proč ne. Mít to ve sbírce ovšem nepotřebuju a sám od sebe si radši pustím něco jiného.


V/A – Аргандаб

V/A - Аргандаб

Země: Rusko / Dánsko / Itálie
Žánr: industrial / dark ambient / ethno / experimental
Datum vydání: 1.8.2017
Label: UIS

Tracklist:
01. Кабул – Самолет1979
02. Ajuleg&Irm – Jakre ta tâbia sha (Para bellum)
03. Ультраполярное Вторжение в содружестве с Варфоломеем Ремовым – По вечернему Кабулу при потушенных огнях
04. DOR – Голод
05. Mata – Там проще
06. project Hypoxia – 3234
07. Haraam – True Guidance
08. Shri Badat – New Times
09. Svart1 – Pre
10. KRRAU & Σολομών – Аттан на костях
11. ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – Последний оплот Средневековья
12. Тбилиси-89 – Black Raining Chai of Death (Afghan Slayer 88)

Hrací doba: 61:13

K recenzi poskytl:
UIS

Je hned několik způsobů, jak bych tuhle recenzi mohl začít. Třeba bych mohl hovořit o tom, jak je příjemné, když se mezi desítkami ponížených žádostí o recenze alb, která jsou už od pohledu natolik nezajímavá, že mi ani nestojí za povýšené odfrknutí, objeví něco nevšedního a skutečně zvláštního. Nebo bych mohl rozehrát jeden ze svých klasických úvodů o tom, jak jsou hudebně standardní desky zoufale nudné a jak to pravé posluchačské dobrodružství začíná až tam, kde opadnou zažité konvence a kde dojde k vybočení mimo zaběhnuté koleje. Anebo bych třeba mohl mluvit o tom, že nemám moc v lásce kompilace, na nichž se nachází hromada různých kapel (ale když už jsme u toho, vlastně nemusím ani kompilace jedné kapely… na cokoliv s nálepkou best of jsem skoro alergický), ale občas se musí vyskytnout výjimka potvrzující pravidlo.

V kterémkoliv z naznačených případů by to ovšem směřovalo ke stejnému cíli, jímž je prohlášení, že počin s názvem „Аргандаб“ je neobyčejný, v dobrém (v tom nejlepším!) slova smyslu divný, neotřelý a na každý pád zajímavý počin. Jak moc vážně tohle myslím, snad mohu ilustrovat prohlášením, že mám upřímnou radost z toho, že si zde v recenzích můžeme představovat takovéhle nahrávky. Dnes to bude dobře skrytý tip pro všechny milovníky hudebních experimentů!

Pojďme ale konečně k věci. Předně je nutné zmínit, že „Аргандаб“ není úplně obyčejnou kompilačkou, na niž někdo náhodně nahází xx náhodných kapel (když jsou si podobné aspoň žánrově, je to ještě ta stravitelnější varianta) bez ladu a skladu. Sice se i zde nachází celkem dvanáct kompozic různých autorů (bylo by zavádějící říkat dvanáct různých formací, protože v některých případech jde o kolaborace dvou různých interpretů, kteří třeba spolu obvykle nehrají), ale jejich výběr nahodilý není, stejně jako nejsou nahodilé jejich příspěvky na „Аргандаб“.

„Аргандаб“ je totiž koncepčním počinem, jehož středobodem je sovětská válka v Afghánistánu. Když se v Afghánistánu dostal k moci socialistický režim, spustilo to vlnu odporu, jež ovšem nepřesáhla rámec lokálních konfliktů a neměla jakoukoliv koordinaci. Přesto představovala riziko, díky čemuž do země v prosinci 1979 vstoupila sovětská vojska. Právě tady začala krvavá desetiletá válka, v níž na jedné straně stály sovětské a afghánské jednotky a na druhé straně povstalecké skupiny mudžáhedínů, které finančně, výzbrojí i výcvikem podporovaly další státy jako USA, Pákistán nebo Saúdská Arábie, ale třeba i Usáma bin Ládin. Po stažení sovětských vojsk v únoru 1989 v rozvráceném Afghánistánu pokračovala občanská válka a boj o moc, kteréžto vyústily ve vznik Tálibánu (1994), jenž se vlády v zemi ujal v roce 1996 a zůstal u moci až do roku 2001, kdy do země vstoupily síly Spojených států amerických jako odpověď na teroristické útoky z 11. září 2001, aby zničily Ládinovu organizaci Al-Káidu a Tálibán, který tuto organizaci podporoval.

To už jsme však v historickém okénku zaběhli příliš daleko, neboť „Аргандаб“ – chápu-li to správně – se zabývá pouze (nebo přinejmenším: především) sovětsko-afghánskou válkou v letech 1979-1989, jejími pozdějšími dějinnými důsledky už nikoliv. Trochu paradoxní je, že žádný z přítomných projektů nepochází z Afghánistánu – téměř všichni interpreti jsou z Ruska, jedinými výjimkami budiž Haraam z Dánska a Svart1 z Itálie (druhou jmenovanou formaci jste už v našich recenzích jen tak mimochodem kdysi zachytit mohli).

V/A - Аргандаб

Počin také vydal ruský label UIS, jenž se specializuje na podobné tematické kompilace, a část audiokazetového nákladu nechal rozšířit v afghánském Kábulu. Zde najdete několik zajímavých fotek, na nichž uvidíte nejen kazetu, ale i podobu hudebních obchodů v hlavním městě Afghánistánu – stojí za vidění.

Hudebně se „Аргандаб“ pohybuje v experimentálních žánrech jako dark ambient či industrial, nicméně vzhledem k tématu nejspíš nepřekvapí ani přítomnost etnické orientální hudby. V některých skladbách se na kompilaci ozvou i afghánské lidové písně. Skvěle v tomto ohledu působí třeba „Jakre ta tâbia sha (Para bellum)“, již spolu dali dohromady dva ruští hudebníci Alexey Ajuleg a Max Irm. Ethno prvky se tu tříští o tvrdé industriální plochy i elektrickou kytaru a výsledek dává dohromady jednu z nejpůsobivějších položek tracklistu. Rozhodně však ne jedinou, která stojí za pozornost. Jen těžko lze totiž opomenout takovou šílenost jako „New Times“ od Shri Badar, kde si ethno hudba potyká s elektronickou muzikou. Inspirace kultovním a pohříchu nedoceněným britským projektem Muslimgauze je zjevná, ale rozhodně příjemná!

V/A - Аргандаб

Zdaleka ale nekončíme! Z dalších songů musím určitě vyzdvihnout „3234“ od project Hypoxia, což je další kus se silnou atmosférou a ethno vlivy. Hodně mě baví i minimalistické temnoty jako „По вечернему Кабулу при потушенных огнях“, již má na svědomí kolaborace s názvem Ультраполярное Вторжение в содружестве с Варфоломеем Ремовым, nebo „Голод“ od DOR. Na kompilaci se podílely i formace Krrau („Аттан на костях“ vzniklá ve spolupráci s Σολομών) a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ („Последний оплот Средневековья“), jež si můžete pamatovat díky fantastickému splitku „αρχάος“, které jsem zde recenzoval před několika měsíci. Zajímavější příspěvek tentokrát poskytli druzí jmenování, jejichž sedmiminutovka taktéž patří k vrcholům „Аргандаб“.

No, a když už se bavíme o tom nejzajímavějším, jen těžko mohu opomenout závěrečný nářez „Black Raining Chai of Death (Afghan Slayer 88)“ od Тбилиси-89, během něhož jsem při prvním poslechu sbíral čelist pod stolem. Jak název napovídá, jedná se o polo-cover „Angel of Death“ od Slayer, jehož riffy jsou namíchány s afghánskou lidovkou. Věřte mi, že tohle kurva musíte slyšet! Nutno ovšem dodat, že se nejedná o samoúčelnou srandičku. Toto spojení má prý symbolizovat, jak moc vměšování USA do záležitostí Afghánistánu ovlivnilo prostý venkovský živost v zemi.

Podobných zajímavůstek o jednotlivých skladbách bych mohl vyzobat ještě víc. Kupříkladu „Аттан на костях“ se do angličtiny překládá jako „Attan on Bones“, přičemž attan je lidový tanec pocházející z východního Afghánistánu. „Там проще“ je zase inspirováno citátem sovětského vojáka, jenž se zúčastnil války v Afghánistánu a po návratu do Moskvy vzhledem k místním poměrům a stylu života prohlásil cosi v tom smyslu, že v Afghánistánu je život mnohem lepší a jednodušší. „3234“ je zase výška hory poblíž města Chóst na východě země, kde se 8. ledna 1988 odehrála krvavá bitva. „По вечернему Кабулу при потушенных огнях“ v překladu znamená „Through the Evening Kabul with the Light Off“ a hovoří o tom, jak se v hlavním městě na noc vypínalo veškeré osvětlení, pokud hrozilo bombardování.

Na závěr přihodím ještě několik dalších zajímavostí, tentokrát o počinu jako celku, konkrétně o jeho názvu a obalu. Аргандаб neboli Arghandab je řeka na severozápadě země, jejíž dolní tok se používá k zavlažování polí. Na obalu kompilace je pak k vidění skutečný ručně zhotovený koberec vyrobený někdy po roce 2000. Váží údajně něco mezi 4-5 kilogramy a jeho velikost je 194×126 centimetrů. Tradice vojenských obrazců na kobercích prý v Afghánistánu vznikla právě během dekády sovětské okupace.

V/A - Аргандаб

Recenze je myslím už dostatečně vyčerpávající, takže snad pomalu můžeme skončit. Doufám, že snad na závěr není nutné nějak explicitně opakovat, jak moc zajímavým počinem „Аргандаб“ je, a zdůrazňovat, že za slyšení rozhodně stojí. A vlastně nejen za slyšení, ale i za objednání audiokazety, poněvadž myslím, že tohle by ve většině hudebních sbírek patřilo k těm nejpozoruhodnějším kouskům.


Myrkur – Mareridt

Myrkur - Mareridt

Země: Dánsko
Žánr: black metal / folk
Datum vydání: 15.9.2017
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Mareridt
02. Måneblôt
03. The Serpent
04. Crown
05. Elleskudt
06. De tre piker
07. Funeral
08. Ulvinde
09. Gladiatrix
10. Kætteren
11. Børnehjem

Hrací doba: 38:19

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Amalie Bruun a.k.a. Myrkur již od svého vstupu na blackmetalové pole vzbuzuje značně protichůdné a vášnivé emoce. Což může být známkou určité specifičnosti, vlastně to z jistého úhlu pohledu může být i klad. Je-li něco vyhraněné, jistě to pak není určeno každému, a právě odsud mohou rozporuplné názory pramenit. Nemyslím si ovšem, že zrovna tohle je ten případ, kdy by se dva nesmiřitelné tábory rozdělovaly právě na základě toho, že daný interpret přichází s něčím zvláštním – ať už je oním zvláštním myšleno cokoliv.

U Myrkur se totiž nepochybně musí pokládat otázky, nakolik je její blackmetalové počínání upřímným výbojem tvůrčích potřeb a nakolik jde o čistou vypočítavost a pózu. Obecně vzato myslím vůbec nevadí, že dříve předváděla pop (rock)… nežiju v přesvědčení, že jeden člověk nemůže poslouchat nebo dokonce i hrát dva (nebo i víc, když na to přijde) zcela odlišné žánry. Jenže není pop jako pop… i ten lze hrát chytře, ale jde jej samozřejmě dělat i takovým způsobem, že je z toho soudnému člověku na blití. A pokud někdo vyrobí písničku do reality show „Paradise Hotel“, jejíž ohavnost dost dobře nelze dostatečně vystihnout ani 358 nejvulgárnějšími nadávky v řadě, pak je jednoduše nutné se ptát, jestli má člověk té samé interpretce věřit, když si hraje na ledovou blackmetalovou královnu. Mimochodem, všem z vás, kdo Myrkur, fandíte, opravdu doporučuji se na tohle podívat.

Hlavní problém nicméně tkví v tom, že Myrkur sice dokáže své sociální sítě zásobovat hromadou fotek a na promo obrázcích vypadat jak panenka, ale nezvládne spekulace o autentičnosti svého počínání rázně utnout v podobě hudebních kvalit. Už její debut s úsporným názvem „M“ byl diplomaticky řečeno rozpačitý. Letošní novinka je taktéž. A byť „Mareridt“ oproti první řadovce formálně vzato kvalitu o kousek zvyšuje, stále se nejedná o natolik dobrou záležitost, aby dávalo smysl ji poslouchat.

„Mareridt“ se ze všech sil snaží znít mrazivě seversky. Což v překladu znamená přístupný neškodný black metal doplněný o hromadu folkových a rádoby-atmosférických pasáží a skladeb. Druhá jmenovaná poloha dokonce na „Mareridt“ citelně převládá. Blackmetalových písní (kdybych chtěl být zlý, řekl bych: pokusů o blackmetalové písně) je tu vlastně minimum. Ale to je nakonec ještě dobře, stejně jako že Myrkur na novince dává přednost svému čistému zpěvu oproti extrémnímu vokálu. Důvod je prostý. Takzvaný black metal na „Mareridt“ totiž působí vysoce prvoplánově. A co se zpěvu týče, velmi rychle jsem přišel na to, že mě jekot Myrkur neskutečně sere. Něco tak strašně afektovaného a přehrávaného se jen tak neslyší. Velkoryse pak pominu, že se u toho ječení navíc na koncertech tváří jak strašná pizda – pro zasmání viz třeba tady.

Myrkur

Ono ne, že by se na „Mareridt“ neobjevila žádná alespoň trochu poslouchatelná pasáž. Mimo jiné řeba určité dílčí momenty videoklipové „Ulvinde“ jsou poměrně v pohodě. Ty negativní dojmy však výrazně převažují. „Måneblôt“ je se svou kvazi-vichřicí trochu směšná, „Elleskudt“ jakbysmet. „Crown“ zase zní jako levná béčková parodie na Lanu Del Rey. Finální „Børnehjem“ je naprosto exkluzivně trapná. Nijak zásadně mě nevytrhla ani „Funeral“, v níž hostuje Chelsea Wolfe, což sice je cítit (znatelněji v kytarách než ve zpěvu), ale že by se jednalo o nějaký trhák, to vážně ne. A nakonec je vcelku jedno, zdali za to může kontext slabého alba, anebo skutečnost, že ani sama Chelsea aktuálně zjevně nemá zrovna vysokou formu, když ani její nová deska „Hiss Spun“ není žádný zázrak.

Na začátku jsem sice explicitně nezmínil, jestli Myrkur fandím, anebo její kariéru považuji za omyl. Jsem ale přesvědčen, že v téhle fázi recenze už vám to je i tak jasné. Vůbec nejde o to, že bych snad odmítal ženy v metalu nebo konkrétně v black metalu – to je dávno přežitý konzervatismus hodný neandrtálce. Na druhou stranu ale nemyslím, že by přítomnost rodidel mezi nohama měla být důvodem, proč Myrkur tleskat. Když na spoustě míst čtu o tom, jak Myrkur do black metalu přináší ženský element a ženskou sílu, přijde mi to podobně směšné jako sama interpretka a netuším, co si pod tím představit… asi to má znamenat, že člověku při poslechu zalezou koule do podbřišku a na jejich místě mu vyraší vagína. Nebo tak něco.

Ten nejvyšší a zásadní důvod, proč si „Mareridt“ zaslouží jednoznačně odmítavý postoj, je jenom a pouze kvalita respektive nekvalita hudebního obsahu. Myrkur hraje black metal pro lidi, kteří black metal vůbec neposlouchají… a také mu vůbec nerozumí.

Myrkur


Hexis – Tando Ashanti

Hexis - Tando Ashanti

Země: Dánsko
Žánr: sludge / black metal / hardcore
Datum vydání: 14.4.2017
Label: Bloated Veins / Init Records / Halo of Flies / Alerta Antifascista Records

Tracklist:
01. Tando
02. Ashanti
03. Molestus
04. Ritualis
05. Calamitas
06. Nocturnus
07. Opacus
08. Cordolium
09. Ressurectio
10. Septem
11. Presagium

Hrací doba: 38:45

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
The Black Birch

Dánská skupina Hexis zaujala již v roce 2014 se svým debutem „Abalam“. Ačkoliv se na jeho přebalu nacházel křížek, nejednalo se o muziku, jakou byste mohli pouštět na srazech křesťanské mládeže. Nebo respektive – klidně byste to zkusit mohli, ale asi by se to u místního osazenstva nesetkalo s přílišným pochopením. Netvrdím, že Hexis na své prvotině hráli úplně špičkovou kombinaci black metalu a hardcoru, určitě bych našel kapely, jejichž tvorbu si cením ještě o něco výš, ale svou kvalitu Dánové určitě předvedli a do dlouhohrajícího světa vykročili pravou novou.

Rok po vydání „Abalam“ si ovšem formace prožila klinickou smrt. Tehdy čtyřčlenná sestava se rozpadla a nezůstal z ní kámen na kameni – odešli totiž hned tři muzikanti, díky čemuž v kapele osiřel vokalista Filip. Dle prvotního prohlášení to tehdy vypadalo na konec Hexis, ale Filip záhy upřesnil, že hodlá pokračovat a skupina zůstane aktivní. Až nyní přichází druhá deska „Tando Ashanti“, na základě jejíchž kvalit vyřkneme rozsudek, zdali mělo nerozpadnutí smysl.

„Tando Ashanti“ přináší oproti svému předchůdci poměrně razantní změnu. „Abalam“ vesměs střídalo dvě základní polohy – zvířecí agrese typická pro black/hardcorového běsnění si podávala slovo s hnusným pomalejším sludgem. Na letošním počinu se však Hexis soustředí především na druhou jmenovanou tvář, agrese ustoupila bahnu. Bestiálních momentů jako třeba v „Calamitas“ je minimum, jinak se Dánové soustředí na to, aby ze svých nástrojů vytáhli co nejodpornější riff, aby dosáhli na co nejtemnější a nejdusivější zvuk. To je to gró „Tando Ashanti“, právě okolo tohoto přístupu se novinka točí především.

Občasné vybočení z vytyčené cesty se samozřejmě objeví, ať už je to třeba již jmenovaná „Calamitas“, v jejíž první polovině se Hexis utrhnou ze řetězu, anebo písně přesahující hranici pěti minut, kde si kapel občas pohraje i s kompozicí. Většinou se totiž songy drží mezi dvěma a třemi minutami, což je relativně krátká stopáž, ale osobně to připisuji tradicím hardcore/crustu, které jsou na „Tando Ashanti“ stále vzdáleně cítit a které má skupina dle všeho stále v krvi, byť na novince v samotném hudebním projevu ustoupily do pozadí, přinejmenším tedy v porovnání s „Abalam“.

Ocenění zaslouží skutečnost, že se Hexis podařilo vyhmátnout vážně hnusný sound – kytarové linky jsou místy zkurveně jedovaté a celkově se daří tvořit i nekompromisní nátlak. „Tando Ashanti“ si vystačí se středními tempy, a když už někam odbočí, je to spíš zpomalení než zrychlení, přesto se jedná o vysoce intenzivní nahrávku. Právě tohle je dle mého jednou z největších předností alba – jeho naléhavost je skutečně velká a to se prostě cení.

Za oběť tlaku a temné atmosféře ovšem padla zapamatovatelnost nebo výrazné písně. To jsou věci, jaké byste na „Tando Ashanti“ hledali marně. Takzvané „hity“ se tu prostě nenacházejí, a pokud po nich prahnete a nutně je potřebujete k poslechu, nejedná se o záležitost pro vás. Na druhou stranu, nejde o nic nového, poněvadž podobně působilo už „Abalam“. Hexis jednoduše sázejí všechno na jednu kartu a je jen na vás, jestli budete ochotni tuhle hru tolerovat, akceptovat, uznávat nebo dokonce cenit.

Mé osobní dojmy jsou pozitivní. „Tando Ashanti“ mi svou ohavností imponuje. Mně osobně tento přístup vyhovuje a vždycky jsem ho upřednostňoval víc než snahu o písničková alba. Netvrdím však, že jsou Hexis extratřída, o žánrový strop se jistě nejedná – podobně jako jsem to tvrdil i v souvislosti s debutem. Dánové však rozhodně drhnou nadprůměr a jejich počínání za slyšení stojí. Nihilismus z toho dýchá sakra zodpovědně a to je vždycky plus.


Dorre / Bethmoora – split

Dorre / Bethmoora - split

Země: Belgie / Dánsko
Žánr: psychedelic doom / stoner metal | doom / sludge metal
Datum vydání: 1.11.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 33:03

Odkazy Dorre:
facebook / bandcamp

Odkazy Bethmoora:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Musím se přiznat, že u bezejmenného splitu belgických Dorre a dánských Bethmoora jsem malinko narazil. Nic moc zásadního k poslechu tu není a občas lze bez skrupulí hovořit o nudě. Potíž je v tom, že ono to na poměry splitek zas krátké není – počin si totiž hravě poradil s půlhodinovou stopáží, přičemž jeho úroveň si takovou porci minut před posluchačem obhájit nedokáže. Jestli se totiž tomuhle splitku něco daří, tak je to ukolébání člověka do letargie, v níž vlastní muziku přestává vnímat. A to není úplně známka dobré kvality.

No, nechoďme kolem horké kaše a rovnou si na ty uspávače hadů ukažme – jsou jimi Dorre, kteří na splitku okupují stranu A se dvěma písněmi. „Three Fell from the Sky“ začíná vcelku poklidně a postupně narůstá, proti čemuž v zásadě nelze nic namítat, kdyby v tom nebyl jeden háček – čím více má být skladba intenzivní, tím nudnější se stává. Druhá „Four Walked into the Ocean“ už nudí úplně a spousta jejích momentů po čase začne spíš iritovat. Dorre se snaží o psychedelicky naladěný doom, místy dejme tomu střižený stonerem, protože čistokrevná doomařina to není, ale jde o jeden z těch případů, kdy se snažení zcela míjí účinkem. Dorre navíc neholdují zpěvu a jejich muzika je čistě instrumentální. A dle mého to z jejich snahy není zrovna chytrý tah, neboť tomu chybí dostatek poutavých nápadů, aby šlo výsledek utáhnout jen na nástrojích. Snad i úplně tuctový growling by to celé učinil snesitelnější…

Bethmoora jsou o něco poslouchatelnější, ačkoliv ani v jejich případě se nejedná o žádný velký zázrak. Nicméně už jen samotným stylem, v jehož rámci dle standardních postupů spájejí doom a sludge, je to oproti zívačce v podání Dorre příjemnější. A to ani Dánové nemusejí nic vymýšlet, prostě jim stačí přidat tu sludgovou hutnost, aby hned byli o notný kus poslouchatelnější. Na druhou stranu, po té nudě, jakou předvádějí Dorre, jsem vždycky tak malátný a otupený, že už část Bethmoora ani pořádně nevnímám. A když si člověk pustí rovnou B stranu, tak tím spíš vynikne, že ani Dánové nehrají žádnou vysokou ligu, nýbrž zaměnitelnou nevýraznou žánrovku.

Už dávno jsem přišel na to, že splitka mohou být dobrým prvním setkáním a mohou určit, jestli jít i na další rande. Zde jsem se setkal prvně s oběma kapelami a ani v jednom případě nejsem přesvědčen, že to stojí za podrobnější průzkum. Zejména Dorre jsou z mého pohledu strašně nudní a nezajímaví a čemukoliv od nich se v budoucnu vyhnu. Bethmoora produkují poslouchatelný a neurážející žánrový průměr. Na druhou stranu, Dánové ještě patří k těm méně zkušenějším, takže z nich by se do budoucna něco teoreticky vyklubat mohlo.


Gespenst – Forfald

Gespenst - Forfald

Země: Dánsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.8.2016
Label: Duplicate Records

Tracklist:
01. Sorgens taage
02. Revelation of Maggots
03. Min sjael raadner
04. Life Drained to the Black

Hrací doba: 37:42

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Duplicate Records

Může se zdát, že hraní čistokrevného black metalu už dnes není ničím jiným než pouhým nošením dříví do lesa a opakováním toho, co bylo již dávno řečeno. A nebudeme si nic nalhávat, tuny neinvenčních a průměrných až podprůměrných skupin a projektů tuto tezi jen podporují. Nicméně jsou i smečky, jež hrají černý kov v jeho mantinelech, jaké byly nastaveny před mnoha lety, neposouvají žánrové hranice ani hudebně, ani zvukově, a přesto je jejich produkce kvalitní a nezaslouží si odsouzení. V dnešní recenzi si o jednom takovém případě povíme.

Gespenst rozhodně nepatří mezi známá jména. Ostatně, jejich debut je venku jen lehce přes měsíc a před ním vydali pouze jednu píseň, s níž se objevili na jakési vinylové kompilaci. Začínající formace ovšem nemusí nutně znamenat začínající hudebníky, což na Gespenst sedí úplně přesně, neboť se v pozadí skrývají ostřílení borci. Navíc ani nemůže být řeč o tom, že by snad Galskab a Genfærd nebyli sehraní, protože už spolu působí ve dvou jiných skupinách – Woebegone Obscured a Black Dementia. K tomu už stačí jen přihodit, že první jmenovaný byl také dlouholetým kytaristou Horned Almighty a objevil se i v Glorior Belli, aby bylo jasné, že za Gespenst nestojí žádní zelenáči. A na debutu „Forfald“ je tohle všechno znát.

Vlastně jsem již prozradil, že Dánové na desce nepřicházejí s ničím výjimečným co do stylu či charakteristického zvuku. Trochu blbě by šlo vlastně říct, že je to „prostě black metal“. Ono to tak formálně je, nicméně v reálu „Forfald“ je jedním z těch alb, u nichž tahle skutečnost vůbec nevadí. Důvod je nasnadě. Klidně se pro mě za mě smějte, ale nahrávka má prostě ten pověstný feeling, o němž se v black metalu tak často mluví. Ty skladby jsou jednoduše silné, mají výbornou atmosféru a povedené riffy i melodie. Jsou složené chytře a i navzdory tomu, že si Gespenst dle všeho libují v delších písních (nejkratší „Min sjael raadner“ má sedm a čtvrt minuty, nejdelší „Life Drained to the Black“ přesahuje dvanáct minut), se člověk nenudí, protože je to dostatečně variabilní. S dojmem čistokrevně blackmetalové nahrávky pak neotřesou ani občasné vsuvky, z nichž některé jsou čistě ambientní.

„Forfald“ vyšlo primárně na vinylu, tudíž je deska rozdělena na strany A a B. Mně osobně přijde o něco silnější ta druhá. Neříkám, že první dva kusy jsou špatné, to vůbec ne, protože „Sorgens taage“„Revelation of Maggots“ taktéž obsahují vysoce povedené pasáže. Třeba poslední třetina „Sorgens taage“ v pomalejším tempu má silnou atmosféru, střed druhé jmenované taktéž. Směrem ke svému konci však „Forfald“ roste – vlastně podobně jako se Danům daří gradovat i samotné písně, protože právě jejich závěry bývají nejsilnější (viz třeba jedovaté finále „Min sjael raadner“). Vrchol celého alba se pak jednoznačně nachází úplně vzadu ve dvanáctiminutovém opusu „Life Drained to the Black“, jenž ve svých útrobách skrývá ambientní minimalismus stejně jako agresivní blastbeaty.

Gespenst

Popravdě řečeno, nečekal jsem toho od Gespenst příliš mnoho. Spíš jsem v předstihu hádal, že nejspíš půjde o záležitost průměrnějšího ražení, na niž vcelku brzy zapomenu. „Forfald“ ovšem překvapilo, poněvadž se jedná o hodně dobrý black metal, který bez jakéhokoliv záchvěvu progrese ctí pravidla svého žánru, ale nakládá s nimi citlivě – v tom smyslu, že nejde o tupou hovadinu, nýbrž o poctivou desku, již evidentně natočili lidé, kteří kvintesenci černého kovu rozumějí. „Forfald“ rozhodně není albem, jaké ve vás zažehne opojení black metal v případě, že tomuto stylu neholdujete. Pokud jste však v pozici, kdy pro vás poslech black metalu není ničím cizím, pak je „Forfald“ albem, jaké se vám bude líbit, a v takovém případě za zkoušku rozhodně stojí. Já jsem spokojen a rád si desku pořídím i do sbírky.