Archiv štítku: demo

Funeral Harvest – Bunker Ritual Rehearsal

Funeral Harvest - Bunker Ritual Rehearsal

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 9.9.2017
Label: Iron Bonehead Productions

Hrací doba: 20:12

Odkazy:
facebook / bandcamp

Funeral Harvest je nová blackmetalová smečka, jejíž sestava je mezinárodní, ale sídlo má v norském Trondheimu (respektive Nidarosu, jak říká sama kapela). Letos v létě pak vypustila do světa svůj první chrchel v podobě demosnímku „Bunker Ritual Rehearsal“, a to na audiokazetě limitované na pouhých 69 kusů (že by nenápadný dvojsmysl?). Tato edice byla samozřejmě velmi rychle rozprodána, ale našinec nemusí zoufat, poněvadž se demíčka ujali Iron Bonehead Productions, kteří vypustili další kazetu tentokráte limitovanou na 300 kopií (pokud byste o ni měli zájem, tak v tuto chvíli ještě vyprodáno není).

Název „Bunker Ritual Rehearsal“ sice značí, že demo bude nejspíš záznamem ze zkoušky, čímž nepřímo slibuje záležitost kurevsky špinavého rázu. Skutečnost ale tak žhavá není. Nechápejte mě zle, Funeral Harvest – samozřejmě! – hrají syrové blackmetalové zlo, jak se na Nidaros sluší a patří, ale co se mě týče, očekával jsem, že půjde o ještě větší kanál. Reálně „Bunker Ritual Rehearsal“ není nijak zásadně nestravitelné nebo neposlouchatelné i pro obyčejného smrtelníka. Jasně, měkkým močkám to nejspíš bude pořád připadat moc podzemní, ale takoví ať si táhnou poslouchat… co uznají za vhodné.

My ostatní se v mezičase můžeme věnovat tomu, jak si na tom „Bunker Ritual Rehearsal“ stojí z hlediska skladatelských kvalit. Funeral Harvest do svého žánru nepřinášejí vůbec nic inovativního a hrají klasickou podobu severského černého kovu. Což je asi v pořádku, proti tomu vůbec nic. Důležitý je onen pověstný feeling a atmosféra, která je na prvním demosnímku kapely poměrně slušná. Nejedná se o nic, co by vás vnitřně skutečně pocuchalo, do takového formátu mají Funeral Harvest dost daleko, ale nedá se jim upřít, že „Bunker Ritual Rehearsal“ své kvality rozhodně má.

Skladby sice hrají dle žánrových pravidel, ale nechybí jim určité zanícení. Na nevýraznost riffů a dílčích nápadů si taktéž nemohu stěžovat, protože všechny čtyři přítomné písně jsou dobře zapamatovatelné, aniž by se musely uchylovat k byť i jen náznaku podbízivosti. Spíše bych vytknul docela nevýrazné bicí, které jsou ve finálním soundu až příliš zastrčené za kytarovými linkami – ty na „Bunker Ritual Rehearsal“ hrají jednoznačně hlavní roli. Třeba to byl ale záměr.

Vzato kolem a kolem mě ovšem demosnímek docela baví a rád jsem si jej koupil. Funeral Harvest na špičku rozhodně nemají, ale svému žánru určitě ostudu nedělají a hrají dostatečně dobře na to, aby mohli uspokojit milovníky chladného norského black metalu pěkně postaru a bez jakýchkoliv příkras. Za pozornost to myslím stojí a budoucí počiny si určitě pustím.


ionnsaich – va. and vn. learn, teach (2012)

ionnsaich - va. and vn. learn, teach

Země: USA
Žánr: black folk
Datum vydání: 18.7.2012
Label: selfreleased

Hrací doba: 20:45

Odkazy:
bandcamp

Při bloudění temnými hlubinami internetu může člověk narazit na všelijakou divnou potvoru. Přízvisko ‚divné‘ sice ionnsaich (ve skotské gaelštině slovo pro učení (se)) příliš nevystihuje, zato ‚zajímavé‘ je už přiléhavější. Tahle, s mírnou nadsázkou řečeno, kapela totiž hraje black folk (tím není myšleno klasický nenápaditý black metal, který se někdo pokusil obohatit o rádoby tradiční melodie – čest výjimkám – nýbrž black hraný jen a pouze na akustickou kytaru), což je pro mne jakožto člověka holdujícího primárně (dark) folku a black metalu lákavé již samo o sobě.

Již po prvním poslechu je jasné, že tahle nahrávka je naprosto domácká, ať už co se týká zvuku, tak občasných přehmatů a chyb, což je ale spíše sympatické než rušivé. Je vidět, že někdo měl prostě pár dobrých nápadů, popadl první nahrávací zařízení, co měl po ruce, výsledek hodil na internet a víc už to neřešil (a jsem opravdu rád, že v dnešní době je to tak jednoduché, jinak bychom, i přes záplavu mnoha a mnoha sraček, přišli o nemalé množství podobných počinů). Ne snad, že bych tak „va. and vn. learn, teach“ chtěl označit za prvoplánové a odfláknuté. Spíše za upřímné a na nic si nehrající. Beztak hlavní roli hraje hudba a její kvality, všechno ostatní vem čert (pokud jsou přítomné nástroje alespoň párkrát za celé album čitelné).

A hudba je to, co v tomto případě potěší. ionnsaich zde dává na frak všem těm nekonečným zástupům tuctových trve kvlt blackových kapel a jen za použití jedné akustické kytary a zpěvu dokáže vytvořit komplexnější, nápaditější a přitažlivější celek než celá taková skupina dohromady. Skladby tohoto dema oplývají širokou paletou různých motivů, které se průběžně vyvíjejí a pozměňují, čímž zaručují zajímavost i po vícero posleších. Jsou složité, ale čitelné, čímž zároveň posluchače zaujmou již po prvním poslechu a není příliš těžké si k nim najít cestu.

Nejvýraznějšími jsou pro mne první „celestial and textual signs“ a poslední „despairing“, které mi z celého alba přijdou nejpromyšlenější jak instrumentálně, tak zpěvem a nejsilnější také po emoční stránce. Další dvě, „pining“ a „will we heed“, v porovnání s nimi působí trochu výplňově a snad i nedokončeně, především pak druhá zmíněná. Přesto se stále jedná o dostatečně kvalitní materiál, aby se příliš brzy nestal jen nutností na cestě mezi prvními dvěma zmíněnými.

Vzhledem k hudbě i raritnosti kapel hrajících tento žánr (a hrajících ho kvalitně a v tak čisté podobě) je velká škoda, že od „va. and vn. learn, teach“ není po ionnsaich ani vidu ani slechu. Jakýkoli další materiál z tohoto tábora by byl totiž příjemným zpestřením dne.


Hagzissa – Demo 2017

Hagzissa - Demo 2017

Země: Rakousko
Žánr: black metal
Datum vydání: 26.5.2017
Label: Iron Bonehead Productions

Hrací doba: 22:08

Odkazy:

V dnešní malé (nikoliv však druhořadé) recenzi se podíváme na další blackmetalové zlo-demo. Tentokrát svou pozornost zaměříme na začínající rakouskou formaci Hagzissa, která na jaře do světa vypustila svou prvotinu. Nejprve se tak stalo na Apríla vlastním nákladem limitovaném na pouhých 50 audiokazet pod názvem „Promo 2017“. Tato edice má černobílý obal, a pokud ji někdo vlastní, tak mu gratuluji a závidím. Pro nás komerční sráče pak počin znovu vydali Iron Bonehead Productions, jejichž kazeta má ten samý přebal vyvedený ve fialové barvě. Zde limitace činí 300 kopií a edice nese název „Demo 2017“.

Zajímavý je pohled do sestavy Hagzissa, protože ono se nejedná o zas až tak začátečnickou formaci. Respektive jméno nové samozřejmě je, ale nestojí za ním muzikanti bez zkušeností. Hned dva členové se totiž rekrutují z blackmetalové kapely Kringa, kterou už předpokládám znáte, přinejmenším díky četnému koncertování v České republice včetně vystoupení na akcích jako Prague Death Mass či Phantoms of Pilsen. Dalšího borce zase najdete v řadách Whiskey Ritual a v koncertní sestavě Stormnatt, což také nejsou neznámá jména.

Takové okolnosti značí, že asi nebude třeba obávat se o alespoň elementární úroveň kvality, a poslech demosnímku to potvrzuje. Hagzissa valí těžce syrový špinavý black metal s garážovým zvukem. Nesázejí ovšem na agresi či nenávist, soustředí se spíše na atmosféru nočních alpských hvozdů a rituály místních bosorek. Ve zvukovém marastu lze zaslechnout množství kvákavého zaříkávání, fanatického vytí i rituálního zaklínání. Až tohle posluchač nalezne, najednou začnou náladově dávat smysl i riffy skladeb jako „They Ride Along the Howling Winds!“ a všechny dílky skládačky konečně zapadnou na své místo.

Zpočátku se demosnímek tváří poměrně obyčejně a přišel mi v cajku, ale nic zvláštního jsem v něm neslyšel. Chvíli mi trvalo, než jsem si z toho dokázal vytáhnout tuhle spodní vrstvu, díky níž to konečně sepnulo a já mohl prvotinu Hagzissa plně (d)ocenit. Nemyslete si ovšem, že jde o takový ten klasický případ, kdy recenzent něco poslouchá tak dlouho, než si na to konečně zvykne a začne se mu to takzvaně „líbit“. Zde se skutečně jednalo o pozvolné pronikání do esence nahrávky, bez jejíhož uchopení to dává jen poloviční smysl. A kdoví jestli aspoň poloviční…

Možná, že v tomto hledání budete rychlejší než já a uslyšíte spodní proudy hned. Ale tohle nejsou závody – někdy je cesta důležitější než cíl, ale v tomto případě je cíl nadřazen cestě, tudíž jde jen o to k němu dojít. Možná, že nedojdete a kouzlo neobjevíte, takže vám bude připadat, že tady melu nehorázné píčoviny. Taky možnost. Ale tak už to chodí. Za sebe mohu říct jen to, že mě demo Hagzissa baví a stálo mi za koupi.


Runespell – Aeons of Ancient Blood

Runespell - Aeons of Ancient Blood

Země: Austrálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 4.5.2017
Label: Iron Bonehead Productions

Hrací doba: 23:28

Odkazy:

Runespell je dalším novým jménem na poli podzemního black metalu, které si koleduje o kus pozornosti. Jednočlenného australského projektu se okamžitě ujal renomovaný label Iron Bonehead Productions, pod jehož křídly se letos v květnu objevil první demosnímek „Aeons of Ancient Blood“ – právě o něm si nyní povíme. Sluší se ovšem dodat, že již koncem příštího měsíce na něj naváže také první dlouhohrající deska s názvem „Unhallowed Blood Oath“. Ale té se budeme věnovat až na podzim, až to bude aktuální.

„Aeons of Ancient Blood“ představuje Runespell jako kapelu dobrou, nikoliv však originální. Nightwolfův náhled na black metal je tradiční a tradicionalistický, nekonají se žádné experimenty ani snahu o posun černého kovu do nových sfér. Hned první regulérní píseň „War-Wolf Virtue“ si to od již od úvodních vteřin hrdě namíří do poloviny 90. let a začne vzývat norské atmosférické veličiny téhle doby. Přesto byste od „Aeons of Ancient Blood“ neměli očekávat severskou mrazivost. Nálada hudby Runespell je spíš, řekněme, středověká. Přesto není dvakrát složité vypozorovat podobnost určitých riffů například s produkcí Dimmu Borgir okolo první a druhé desky (nezapomeňte si ovšem odmyslet symfonickou složku). Stejně by se ale jistě daly najít souvislosti třeba s tvorbou Abigor z druhé půlky 90. let.

Runespell se ovšem musí nechat, že se odkazu téhle éry chápe důstojným způsobem a dokáže ji zahrát kvalitativně na výši. „War-Wolf Virtue“ z toho vyznívá ještě nejméně dobře, ačkoliv druhá polovina skladby je povedená a určitě se mi líbí. To nejlepší však demosnímek nabídne až ve svém závěru prostřednictvím mírně melodičtější „The Dark Roots of Iron Valor“ a titulního devítiminutového opusu „Aeons of Ancient Blood“. Jakmile Nightwolf v půlce poslední jmenované vytáhne odzbrojující kytarové melodie, tak vám bude úplně jedno, že se tady nevymýšlí vůbec nic nového, protože je to zahrané a poskládané takovým způsobem, že si to lze jen těžko neužívat. Je znát, že Nightwolf má černý kov v krvi a dokáže své vzory uctívat, aniž by měl u toho posluchač pocit hereze vůči žánru.

Vím, že formálně by se „Aeons of Ancient Blood“ dalo vytýkat mnohé, přesto se na demosnímek nedokážu zlobit a nemůžu jej kritizovat, když mě jeho poslech uspokojuje takovým způsobem. S nadsázkou jsem se ve společnosti Runespell trochu cítil jako zpátky v magické době, kdy jsem začínal pronikat do tajů black metalu a objevoval staré klenoty. A musím říct, že to byl velmi příjemný pocit. Už se těším na řadovku.


Amnutseba – Demo

Amnutseba - Demo

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.4.2017
Label: Caligari Records

Hrací doba: 19:50

Odkazy:

Amnutseba patří ke skupinám, které nejsou určeny těm z vás, kdo máte rádi přehled a vyžadujete pokud možno co nejvíce informací, abyste věděli, koho přesně posloucháte. Tento francouzský projekt je totiž na informace o sobě samém skoupý – žádné fotky, žádné internetové stránky nebo profily na sociálních sítích, žádná sestava. Pouze zející prázdnota a nevyjasněná tma, z níž se vynořil jediný důkaz existence – nepojmenovaný demosnímek o čtyřech skladbách, které si bohatě vystačí s římskými číslicemi namísto názvů. Nechť tedy promluví hudba.

Na úplně první demosnímek úplně neznámé formace nemají Amnutseba nijak prasácký zvuk. Nahrávka zní na demo poměry docela slušně a nevystraší ani ty posluchače, kteří neholdují podzemním kanálům. Toto sdělení však samozřejmě berte s jistou dávkou rezervovanosti, „Nuclear Balast metal“ se samozřejmě a naštěstí nekoná.

Solidní sound ale vzhledem k hudebnímu směřování Amnutseba smysl dává. Francouzi se totiž neostýchají lehce píchnout do disharmonií nebo chaotičnosti. Nicméně – ačkoliv by k tomu země původu mohla svádět – se naštěstí nejedná o dalšího ze zástupu napodobitelů Deathspell Omega či Blut aus Nord. Samozřejmě, můžete tvrdit, že vlivy právě jmenovaných budou v určité míře cítit asi u každé kapely, která se dotkne chaotického pojetí black metalu, ale pokud na situaci nebudete nahlížet až takto přísnou optikou, pak platí, že Amnutseba znějí trochu jinak. Netvrdím, že nutně originálně a po svém. Spíš jde o to, že jejich vize black metalu není čistokrevně chaotická, v důsledku čehož jejich demo stojí rozkročeno někde napůl cesty mezi disharmonickou a standardní formou stylu. Dobře, přesně napůl cesty ne, nahrávka má přece jenom blíže k první jmenované větvi, ale zkusme to říct jinak – Amnutseba toto specifické pojetí black metalu předvádí v poněkud usedlejší podobě.

Samotné demo se poslouchá velice dobře a několik kvalitních obratů na něm určitě slyším. Nějak zásadně mě sice nahrávka neuhranula a nezničila, ale není všem dnům konec. Je znát, že potenciál zde přítomen je, stejně jako třeba cit pro dobře vybudované skladby a tvorbu slušně vygradovaných momentů. Jestli mi však něco schází, tak je to hlubší atmosféra, jejímž prostřednictvím by demosnímek dokázal strhnout – v tomto ohledu rezervy cítím. Ze subjektivního hlediska by mi v tomto případě pomohl krapet ošklivější zvuk, jenž by myslím udělal svoje.

Vzato kolem a kolem jsou však moje dojmy z dema pozitivní, na první počin se jedná o solidní práci. Na budoucí tvorbu se sice nebudu třást jak ratlík, ale když si něčeho dalšího z produkce Amnutseba všimnu, rád si to pustím, abych zjistil, zdali se naznačený potenciál podařilo zužitkovat.


Sovereign – Spirit Warfare: Demo MMXVII

Sovereign - Spirit Warfare: Demo MMXVII

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 28.4.2017
Label: Fólkvangr Records

Hrací doba: 14:02

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Jsou to už dva roky, co jsem zde recenzoval nahrávku s názvem „Nailing Shut the Sacrosanct Orifice“. Nejednalo se ovšem o žádný klenot, ve skutečnosti šlo o album, u něhož za nějakou dobu zapomenete, jak vlastně zněl. Když jsem si teď zpětně onu recenzi na debut americké blackmetalové chásky Soveregin přečetl, zjistil jsem, že jsem zde tvrdil cosi o tom, jak Američané hrají formálně dobře, ale nějak to nemaká, a že tomu prostě hodně schází, aby došlo k nějakému posluchačskému uspokojení. Inu, nemám důvod svému někdejšímu já nevěřit, kór když jsem „Nailing Shut the Sacrosanct Orifice“ opět zkusil a tehdy uvedený názor mi připadal odpovídající.

V závěru tehdejšího článku jsem však prohlásil jednu věc, jež by mohla vypadat, že jde jen o standardní pisálkovskou berličku – tedy že v tom je nějaký potenciál a že v budoucnu se třeba Sovereign podaří nedostatky dotáhnout. Většinou to bývá jen zbožné přání, které se svého uskutečnění nedočká, ale čest výjimkám – včetně té, o níž si nyní povíme.

Sovereign na to šli trochu atypickou cestou a nejprve vydali řadovku a až potom demosnímek. Na letošním „Spirit Warfare: Demo MMXVII“ pak ukazují, že v jejich případě k onomu využití potenciálu skutečně došlo. Demo totiž nabízí plnými hrstmi to, co „Nailing Shut the Sacrosanct Orifice“ tak moc postrádalo – divokost, nespoutanost, špínu. Samozřejmě, že Sovereign nenabízejí nic originálního, ale to nevadí, protože předkládaná čtvrthodinka je… charismatická asi není to správně slovo, spíš bych řekl, že „Spirit Warfare: Demo MMXVII“ nechybí onen pověstný feeling. Tahle nahrávka má prostě v sobě ďábla.

Sovereign strašně moc pomohl i proměněný zvukový kabátek, jenž je nyní dle demáčových pravidel mnohem syrovější, formálně možná „horší“, ale ve skutečnosti je to takhle působivější – najednou lze cítit posedlost a nenávist. Skřípějící kytarový sound, nečitelné skřeky, plechové bicí… ale kurva, je to tam! Asi nejsilnější peklo promlouvá skrze úvodní skladbu „Hammer of Fevered Lights“, jejíž nejagresivnější momenty jsou zkurveně fanatické, ale druhá „Diadem of Wound“ si rovněž drží vysokou laťku. Finální „The Well of All Recalcitrance“ je spíš jakýmsi outrem postaveným jen na kytarové hře, ale do kontextu „Spirit Warfare: Demo MMXVII“ mi zapadá a demíčko uzavírá důstojně.

Sovereign

Popravdě ani nevím, proč jsem dával Sovereign druhou šanci, když mě jejich debut nijak zvlášť nezaujal, ale nakonec jsem rád, že jsem tak učinil. „Spirit Warfare: Demo MMXVII“ je výborná blackmetalová špína, již mohu příznivcům podzemního běsnění jenom doporučit. Počin má pro mě jen jednu zásadní vadu – vyšel u amerického labelu, a než jsem se stačil rozmyslet, jestli se mi chce dávat v přepočtu 160 korun za audiokazetu a 320 za poštu, byl už stokusový náklad úplně v prdeli. Digitální verze je ale k mání na Bandcampu, tak švihej si pustit žilou!


Sallow – I: The Great Work

Sallow - I: The Great Work

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.12.2016
Label: Sick Man Getting Sick Records

Původní vydání: 1.4.2015, selfrelease

Tracklist:
01. Naked in Moonlit Bliss, Drunk on Fire
02. Awaiting Black Flames
03. Nocturnal Reprieve
04. Der Winter Kalt

Hrací doba: 31:58

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Neutuchající touha hledat nové akustické prožitky posluchače žene hledat další a další neokoukaná jména, leckdy i na úkor čerstvé tvorby těch již známých a prověřených skupin. Hlad po něčem, co člověk ještě nezažil a co by mu mohlo dát úplně novou zkušenost, bývá velký a možná, že i neukojitelný, což je v tomto případě jenom dobře.

A přesně taková chuť objevovat mě zavedla i k zámořské formaci Sallow z města Albany, stát New York. Američané doposud vydali dva demosnímky „The Great Work“ a „Corpses & Ruins“, oba v roce 2015. Ten první jmenovaný zjevně někoho zaujal, protože jej pod svá křídla vzala německá firma Sick Man Getting Sick Records a původní kazetové vydání čistě v režii kapely na sklonku loňského roku doplnila i CD verzí a černým i barevným vinylem pod mírně zrevidovaným názvem „I: The Great Work“. A to je přesně ta událost, díky níž jsem o Sallow zavadil i já.

V dnešní době, kdy už jsou konzumní posluchači pomalu líní dokonce i stahovat a vystačí si jen se streamováním hudby (však jen na YouTube nebo streamovacích službách už se válí skoro vše), je jedním z velkých měřítek kvality, jestli si je člověk ochoten tu kterou desku koupit a zařadit si ji do sbírky. „I: The Great Work“ tímhle testem bohužel neprošlo a onen kýžený štempl „stojí za koupi“ na něj dát nemohu. Zkusím vysvětlit důvod.

První vteřiny úvodní skladby „Naked in Moonlit Bliss, Drunk on Fire“ začínají velice slibně. Stejně tak se na demu nachází několik dalších velice, velice dobrých pasáží a motivů. Třeba zlom na začátku osmé minuty právě jmenované písničky je skvělý. Jestli Sallow někde ukazují potenciál, jsou to právě podobné kytarové melodie, s nimiž Američané dokážou song posunout dál. Není to ovšem jen první kus, povedené chvilky nemám problém najít i v následujících písních, ať už jde třeba o pěkné melodické sólování v „Nocturnal Reprieve“, hezký „folkový“ dovětek „Awaiting Black Flames“ nebo ústřední motiv „Der Winter Kalt“. A přesně na základě takových momentů si dovolím tvrdit, že určitý potenciál do budoucna Sallow asi mají. Nebudu na to cíleně čekat, ale jestli někdy náhodou zjistím, že skupina zrovna vydala nové album, nejspíš jej zkusím…

…a budu doufat, že se podařilo zlepšit ty aspekty, které „I: The Great Work“ citelně srážejí. Mezi těmi zmiňovanými dobrými nápady a pasážemi totiž Sallow mnohdy působí strašně nezáživně a veskrze průměrně. Vedle povedených momentů se tu nacházejí i minuty nudného US black metalu, který v těch lepších případech nenadchne, v těch horších dokonce místy obtěžuje. Stejně jako Sallow umí vykouzlit výborné kytarové kličky, někdy jim linky toho samého nástroje spadnou do míst, kde mi to jednoduše zní nelibě. A tím nemyslím nelibě v tom dobrém slova smyslu, kdy kapela disharmonií tvoří tlak na posluchače, zde to myslím jako synonymum k – pitomě.

Na druhou stranu, „I: The Great Work“ je stále demosnímkem, dokonce prvním a ještě dva roky starým. Určitá naděje v Sallow je, a jak už jsem se zmínil, nechybí tomu jistý potenciál, cítím, že americké trio by to mohlo zvládnout i lépe. Jestli se ale tento potenciál podaří naplnit, tím si zase jistý nejsem. Popravdě řečeno, asi bych si na to nevsadil. Ale jak jsem řekl výše, nebudu se bránit tomu to v budoucnu zjistit. Za aktuálního stavu můj přístup k Sallow zůstává rezervovaný a dojmy ambivalentní.


Dögkút – Demo

Dögkút - Demo

Země: Maďarsko
Žánr: black metal
Datum vydání: prosinec 2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 18:52

Odkazy:
bandcamp

This is Our radical Prophecy, the Supreme War against all life!!
Burning fields of raped mother earth, eternal Kaos upon this planet!!
Total Annihilation, in the name of the Beast!!
Triumph of Death!!

We are the Enemies of your pathetic existence!!

We are your Enemy!!

Jak vidno, Dögkút jsou velmi sympatičtí hoši, když se prezentují takto láskyplně. A stejně láskyplná je i jejich hudební produkce.

Bavíme se o docela nové smečce pocházející z maďarského podzemí. Aktuáln Dögkút vypustili svůj první bezejmenný demosnímek, jenž vyšel nejprve digitálně a krátce nato, v prosinci loňského roku, i na audiokazetě v limitované edici 66 kopií (pokud byste o jednu jen tak mimochodem měli zájem, tak poslední kusy jsou stále k mání!). To je asi tak vše, co lze k představení Maďarů říci, poněvadž na informace jsou jinak docela skoupí. Nechť tedy promluví hudba!

Demo nabízí tři nepojmenované, pouze očíslované skladby, jejichž souhrnná délka činí bezmála 19 minut, přičemž tou nejdelší je hned úvodní „I.“ dosahující osmi a půl minuty. To není úplně nízká stopáž, přesto nemusíte čekat nějaké atmosférické hody. Jak hned zkraje uvedený manifest naznačuje, Dögkút produkují hudbu, jejímiž stěžejními atributy jsou nenávist a násilí.

Nebudeme si nic nalhávat, formálně Dögkút nepředvádějí nic vyloženě zvláštního. Jednoduše řečeno se jedná o temný a hluboce podzemní black metal zasvěcený animálním pudům. Za zmínku snad stojí pouze to, že vokál nevřeští v typicky blackmetalovém duchu, jedná se spíše o záhrobní chropot, nicméně jeho podání je dostatečně ohavné na to, aby šlo takový přístup kvitovat.

I navzdory jisté „standardnosti“ produkce Dögkút však v jejich muzice je cosi obsaženého, nad čím nelze jen tak lehce mávnout rukou a ignorovat to. Nechybí jistá bestialita a autentická špinavá surovost. Právě díky těmto atributům dokáže demosnímek zaujmout a něco ze svého misantropického já posluchači skutečně předat. Nechť si každý odpoví, zdali je něco takového málo a co víc by případně od hnusného black metalu měl chtít.

Dögkút

Vyznění hudby pak samozřejmě pomáhá i primitivní demo sound. Až si říkám, že by se na případném albu a při případném takzvaném vylepšení zvuku mohlo vytratit to, co činí muziku Dögkút tak lákavou v její současné podobě. Ale to je problém, s nímž já osobně bojuji u mnoha (ne-li dokonce většiny) blackmetalových skupin, na něž narazím už v jejich demo-éře. To však berte čistě jako ničím nepodloženou spekulaci a věštění budoucnosti, jež nemusí vůbec nastat. Nyní je důležitá současnost prezentovaná demosnímkem a tato je natolik dobrá, že já osobně už jsem jednu kopii audiokazety neváhal uzmout. A to samé mohu doporučit všem příznivcům podobně laděné hudby.


Endalok – Englaryk

Endalok - Englaryk

Země: Island
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.10.2016
Label: Signal Rex / Hellthrasher Productions

Hrací doba: 17:48

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hellthrasher Productions

Endalok je další nová formace vyplivnutá Islandem, jehož blackmetalová scéna je v posledních letech na vzestupu, o čemž už byly sepsány stohy virtuálního papíru. Mnoho z těchto formací je personálně provázáno, ale za aktuálního stavu se nedá říct, zdali toto platí i o Endalok. Sestava je oficiálně neznámá (byť lze dle jistých náznaků soudit, že asi půjde o jednočlenný projekt) a z té jediné zakuklené fotky není poznat ani za hovno, kdo by za tím mohl stát.

Prozatím je tedy k mání jenom a pouze hudební prezentace, což vlastně není špatně, zvlášť když ta prezentace zní, tak jak zní. Pro pořádek si ujasněme, že aktuálně je venku demosnímek „Englaryk“, jenž vyšel na audiokazetě (Signal Rex, limit 100 kusů) a na digipak CD (Hellthrasher Productions, 300 kusů), přičemž MC už je kompletně vyprodané. Za dveřmi je ovšem vydání prvního minialba s názvem „Úr draumheimi viðurstyggðar“ – to vyjde 20. ledna u Signal Rex na dvanáctipalcovém černém LP. Snad nic moc nezkurvím, když už nyní slíbím, že i na toto EP si za nějaké dva měsíce v recenzi posvítíme, ale to je prozatím hudba budoucnosti, tak se pojďme podívat, jak se vydařilo první demo…

Než jsem se pustil do poslechu, čekal jsem spíš rychlou agresivní záležitost v charakteristickém islandském stylu, dejme tomu něco à la Naðra. Tohle očekávání se však úplně nenaplnilo. Endalok bezesporu disponuje zvukem, jaký do kontextu islandského black metalu pasuje, ale žádná vichřice to není. Základem je spíše střední tempo, což ovšem neznamená, že byste se měli začít chystat na nějakou black’n’rollovou srandu.

„Englaryk“ totiž i ve středním působí poměrně nepřátelsky, zní to temně, nemilosrdně, do jisté míry možná i chaoticky (nepředstavujte si však přímo moderní chao-black) a nečitelně. To jsou samozřejmě věci, které se postupně srovnávají s rostoucím počtem poslechů, což je plně v pořádku, ale stále na svém místě zůstává nemocná atmosféra, která je největší předností „Englaryk“. Je to chladné, odtažité, nelidské, v tomto ohledu se jedná o ryzí black metal – a především dostatečně působivé na to, aby hudba Endalok dokázala strhnout.

Kouzlu „Englaryk“ pak v nemalé míře přidává i demo zvuk, jemuž by šlo formálně vytýkat mnohé – ostatně právě on má lví podíl i na oné počáteční nečitelnosti. Místy je to přebuzené a jsou tam slyšet vazby, animální vokály jsou slyšitelné jen letmo, povětšinou jsou zahrabané hluboko za kytarovou hradbu, tudíž jsou víc k pouhému tušení než skutečnému poslechu. Na druhou stranu, tahle špína a nekvalita mi k hudebnímu ladění materiálu sedí náramně, až se trochu bojím, aby s chystaným EP nepřišel „kvalitnější“ zvukový kabátek, s nímž by muzika Endalok pozbyla část své nebezpečnosti.

Ale to je samozřejmě pouhá spekulace, která sem nyní nepatří. Naopak sem patří výsledek a ten je v tomto případě jednoznačný – „Englaryk“ je hodně povedená věc a zároveň zajímavý příslib do budoucna. Na „Úr draumheimi viðurstyggðar“ si určitě rád počíhám.


Celestial Grave – Burial Ground Trance

Celestial Grave - Burial Ground Trance

Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.2.2014
Label: Iron Bonehead Productions

Hrací doba: 14:21

Odkazy:

Demo nahrávky bývají mnohými ignorovány a jsou média, která se jich nejspíš štítí, protože zde člověk o recenzi na nějaké podzemní zlo ani nezakopne. A přitom spousta demosnímků dokáže nabídnout i vysoké hudební kvality podpořené autentickou syrovostí. Existují i takové, které svou atmosférou dokážou předčit leckteré zavedené smečky. A v neposlední řadě – co jiného by mělo odhalovat případný potenciál a talent nových skupin než právě demosnímky? Pro někoho příjemným bonusem pak může být, že díky poslouchání demáčů později bude mít možnost poskakovat kolem dokola a řvát, že on to znal jako první, až se dané kapele podaří utvořit si nějaké jméno. Tak či onak, snad se shodneme, že dema není radno ignorovat. A počiny jako „Burial Ground Trance“ pravdivost takové teze jen podporují.

Celestial Grave pocházejí z Finska a „Burial Ground Trance“ je jejich vůbec první hudební prezentací. Nicméně sama skutečnost, že demosnímek vychází rovnou pod hlavičkou Iron Bonehead Productions, svědčí o tom, že by v tomto případě mohlo jít o záležitost hodnou pozornosti. A následný poslech potvrzuje, že kultovní německý label má čich na prvotřídní black metal jako málokterá jiná firma. „Burial Ground Trance“ je totiž skvělá blackmetalová jednohubka, jež možná nehýří vybroušenou originalitou, ale rozhodně jí nechybí silné charisma a feeling.

Celestial Grave na ploše 15 minut předvádějí syrovou jízdu, ale i navzdory tomu, že tempo je spíše rychlejší, cáká z toho hutná atmosféra. Rozhodně se nejedná o bezhlavou hoblovačku, naopak je vidět, že i nad animálním black metalem lze přemýšlet a hrát jej zajímavě. „The Bearer of Death“ a „Burial Ground Trance“ mají až hypnotickou náladu, v jejímž světle dává název dema smysl, poněvadž se tu nacházejí momenty, u nichž je na místě slovo „trans“ použít. Především rituální pasáže v „The Bearer of Death“ znějí mocně. Úvodní „The Heartbeats Drum“ ovšem nijak nezaostává, jen jsem si ji ponechal stranou, abych na ní mohl vyzdvihnout jinou věc – samozřejmě mám na mysli boží kytarové sólo. Už jen to samotné dokazuje, že talent a potenciál Celestial Grave dalece přesahuje běžnou demáčovou produkci.

Možná v tom vidím něco víc, než tam je, ale nemohu si pomoct – „Burial Ground Trance“ se mi přesně trefilo do noty a momentálně na tom demíčku mocně ujíždím, a ačkoliv jde jen o čtvrthodinku muziky, slyšel jsem to už mockrát, aniž bych se přestal bavit. Na budoucí počínání Celestial Grave si rozhodně počíhám, o tom žádná. Za mě tedy jednoznačně velké doporučení.

Při poslechu „Burial Ground Trance“ našince zamrzí jen jedna věc – když slyší, jak kvalitní demosnímky jsou seveřané schopní pouštět do světa, zatímco u nás se v začínajícím blackmetalovém podhoubí pohybují věci Degoryen, Buer, Behewrath a jim podobní. Na druhou stranu, nutnost takového postesknutí také svým způsobem ukazuje, jak dobří Celestial Grave na svém prvním demu jsou.