Archiv štítku: demo

Minirecenze

กาฬพราย – ธรณีหงชาด

Napsat komentář
กาฬพราย - ธรณีหงชาด

Země: Thajsko
Žánr: raw black metal
Datum vydání: červen 2020
Label: selfrelease

Hrací doba: 33:50

Odkazy: –

Kolega Metacyclosynchrotron si tu minule v recenzi na Ŭkcheănsălâwit dělal prču, že se snažíme najít kapelu s co nejujebanějším názvem. To sice vůbec není pravda, ale vzhledem, k tomu, že tentokrát nasadil slušný kalibr, tak přestože žádné takové hledání neprobíhá, musím dneska vytáhnout ještě divnější jméno, i když jde samozřejmě jen o náhodu, protože se v ničem takovém nesoutěží.

Uznávám nicméně, že v případě กาฬพราย jde ode mě trochu o ránu pod pás, protože tenhle název přijde divný jen evropským buranům, jako jsme my, poněvadž jde o thajštinu. Říkám sice my, ale chápete správně, že jde o eufemismus pro já, ale věřím tomu, že nejsem sám, kdo absolutně nemá ánung, co ty znaky znamenají. Jestli jde třeba o něco jako „kdo to poslouchá, je kokot“, tak ať!

Dobře, sranda stranou. Jak jste asi pochopili, กาฬพราย je thajský blackmetalový projekt a loni se prezentoval prvním demosnímkem „ธรณีหงชาด“. Ten vyšel nejprve v červnu v nějakém minimálním nákladu, pravděpodobně jen pro úzký okruh kámošů, a v září jej vydali thajští Sick Chainsaws Productions v trochu rozumnějším nákladu na profi kazetách.

Jak už tomu tak ale v případě mnohých podobných undergroundových projektů z (pro nás) exotických zemí bývá, nejzajímavější je na tom právě ten původ. Mimo něj nemá kapela moc co nabídnout, protože jde o hrubě podprůměrný a nezajímavý raw black metal. Ničím to nevyčnívá mezi tou hromadou dalšího podobného lo-fi black metalu, jehož se všude po internetu válí nepřeberné množství.

Na celém demosnímku jsem našel jeden trochu slušnější motiv, ale ani ten není nijak zásadně úžasný, spíš alespoň trochu vystupuje z jinak obyčejného a nezajímavého celku. Atmosféra prakticky nulová. To je bezesporu špatně, protože právě na ní black metal tohoto druhu musí stát, alespoň tedy dle mého názoru, a pokud tomu tak není, výsledek stojí za lejno. Což je ostatně přesně tenhle případ.

„ธรณีหงชาด“ tedy určitě není nic, co byste potřebovali slyšet. Jedná se o vcelku plytkou a neobjevnou variaci na formuli, s níž už jste se stoprocentně setkali jinde a v mnohem lepším podání. Zkusit to můžete leda tak v případě, že chcete slyšet raw black metal z Thajska, ale to je samozřejmě zoufale málo na to, abychom se mohli bavit alespoň o průměru.

Minirecenze

Blood Magic – Medieval Dark Arts

Komentáře: 2
Blood Magic - Medieval Dark Arts

Země: USA
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 6.11.2020
Label: Spiritual Disease

Hrací doba: 34:20

Odkazy: –

Blood Magic je tak archetypální název pro metalovou kapelu, až mě fakt překvapuje, že s ním přišly zatím jen dvě formace, přičemž ani jedna z nich nezanechala žádnou výraznější stopu. Alespoň zatím. Tou první je dle metalových archívů nějaká noname zapomenutá thrashovka z USA. Tou druhou budiž rawblackmetalová smečka z téže země, která se nyní prezentuje prvním demosnímkem „Medieval Dark Arts“ (kdo si taky vzpomněl na „Dark Medieval Times“?).

Archetypální nicméně není jen jméno kapely a již zmíněný titul úvodního dema – samozřejmě vyšlého jen na audiokazetě v nákladu padesáti kusů. Podívejme se na názvy songů: „War Horn Blasts in Blood Moon Light“, „Funeral Winds Across Citadel Walls“, „Secret Paths to Sorcery“, „Village Burns on Castle Siege“ nebo „Vampyric Treaty on Burning Ash“. To myslím mluví samo za sebe.

K tomu nezapomeňte připočítat také zrnitý xeroxový obal a už by vám měl pomalu vznikat hrubý obrázek toho, o čem muzika Blood Magic bude. Musím nicméně říct, že právě tohle prašivé zpátečnictví a evidentní nádech středověku v kombinaci s blackmetalovou špínou byl tím, co mě na poslech „Medieval Dark Arts“ nalákalo.

Demosnímek naštěstí nabízí více jak půl hodiny materiálu, takže má posluchač dost času na to, aby si o nahrávce vytvořil nějaký relevantní obrázek. O raw black metal se nepochybně jedná, ale vzhledem k zrnitosti kazetového obalu bych si dokázal představit ještě větší prasárnu. Na „Medieval Dark Arts“ lze všechno slyšet vlastně docela jasně. Zastřenost tomu samozřejmě neschází, ale člověk nemusí luštit riffy ve zvukovém svrabu. Alespoň se dá v pohodě soustředit na skladatelskou stránku.

„Medieval Dark Arts“ bych označil jako slušné. Nahrávka mi přijde poměrně ucházející a místy se jí skutečně daří tvořit vcelku sympatickou ztrouchnivělou atmosféru s trochou středověkého patosu, což samozřejmě beru jako klad, protože přesně tohle jsem si od „Blood Magic“ sliboval. Nálada občas skutečně vzdáleně připomene zmiňované „Dark Medieval Times“ od Satyricon, ale během poslechu jsem vzpomněl i na některé songy Satanic Warmaster a najít lze i návaznosti na různé wampyric smečky. Překvapivě dobře fungují kytarová intermezza šikovně balancující na hraně kýče, aniž by tu hranu kdykoliv překročily, takže cajk.

Nemá nicméně cenu se tvářit, že „Medieval Dark Arts“ nabízí něco zvláštního. Blood Magic nepředvádějí nic víc než neoriginální variaci na již dávno slyšené bez sebemenšího vlastního vkladu, plus také nemohu opomenout, že se na demu nechají nalézt i vyloženě průměrné až mírně podprůměrné momenty. I navzdory objektivním nedostatkům je mi ovšem zatuchlost „Medieval Dark Arts“ sympatická a vlastně jsem si to demo poslechnul s chutí. Z toho namyšleně soudím, že by to teoreticky mohlo stát za zkoušku i vám.

Minirecenze

Hexitium – The Sacrilegious Throne

Napsat komentář
Hexitium - The Sacrilegious Throne

Země: Portugalsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.7.2020
Label: Miasma of Barbarity

Hrací doba: 25:11

Odkazy: –

Hexitium je další chrchel vyvrhnutý bujícím portugalským podzemím. Tenhle projekt začal flusat nahrávky v loňském roce – prozatím si připsal červencový demosnímek „The Sacrilegious Throne“ (právě o něm si nyní budeme povídat), jejž v září doplnilo splitko „Necrose Death Hunger“ s krajany Concilium, což je další místní ošklivost, v níž se angažují členové Necrobode a Summon, tedy dalších portugalských smeček.

Hexitium jsem si k recenzi vybral mimo jiné i z toho důvodu, abychom si ukázali, že portugalský underground neznamená jen skřípavý raw black metal vydávaný na značce Signal Rex / Harvest of Death. Jako nechápejte to špatně, „The Sacrilegious Throne“ je – samozřejmě – také syrové jak kurva, ale spíš než na aristokratickým elitářstvím se Hexitium zabývají neotesaným barbarským primitivismem.

To je vlastně to nejdůležitější, co „The Sacrilegious Throne“ definuje. Melodie nebo podobné pičoviny Hexitium neuznávají, na demosnímku se jede jen kruté třískání šutrem do palice ve jménu smrti a dle hesla, že v jednoduchosti tkví síla. Komplexnost nebo hlubší myšlenky platí za sprostá slova, vyznává se duté jebání do bicích, permanentní a nepříliš čitelné riffování v zahuhlaném soundu a spíš deathmetalový hluboký murmur.

Jako chápu vás, nezní to úplně lákavě. Já osobně ale „The Sacrilegious Throne“ považuji za poměrně dobrou záležitost. Ve svém zpátečnictví se jedná o docela zábavnou věc, jíž nelze upírat zlovolnou atmosféru. Vlastně jsem si to demo pustil víckrát, než bych asi měl, a přesto mě to nezačalo nudit, protože se nad tím vznáší dostatečně hustá aura zla, aby na tom těch 25 minut šlo utáhnout úplně v pohodě. Do konceptu se hodí i dvě šumivá outra, která sice nejsou tak dobrá jak drcení kostí v metalových stopách, ale ujdou a náladu „The Sacrilegious Throne“ nerozbíjejí.

Jistě, lákavost dema velkým dílem plyne z prasáckého zvuku. Obávám se, že pokud Hexitium na případné řadovce postihne klasický syndrom „zlepšování“ zvuku, přijdou o své aktuální kouzlo, protože právě ten marast je na „The Sacrilegious Throne“ nejlákavější. Ale to už samozřejmě rozebírám hypotézy, které nyní nejsou na pořadu dne. Demosnímek mi přijde povedený. Nic zásadního, ale počínání Hexitium mi je sympatické a rád si pustím i případně další námrdy.

Recenze

Ŭkcheănsălâwit – Tekipŭk

Komentáře: 19
Ŭkcheănsălâwit - Tekipŭk

Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 2.1.2020
Label: Corde Raide Productions / His Wounds Record

Tracklist:
01. Piskiaq: And the Night Will Reveal Magic
02. Kloqowej: Star Crystal Tears in the Snowfalls
03. Aluamkwiaq: Observing Gloomy Horizons from the Ancient Watch Tower
04. Ginujin: Enraptured by Pride and Ecstatic Chills

Hrací doba: 23:22

Odkazy:
bandcamp

Výprava za neujetějším názvem kapely , tedy za nejzajímavějším black metalem světového podzemí pokračuje. Ŭkcheănsălâwit z Kanady samozřejmě nejsou poutaví jen názvem. Tato jednočlenná kapela se hlásí k odkazu původního amerického obyvatelstva a řadí se tak k soudobým kapelám jako Pan-Amerikan Native Front, Gyibaaw, Ixachitlan (nová kapela borca z Yohualli) nebo Ifernach. No, a pokud pomineme dementní jihoamerická eNeSka a podíváme se trochu do historie, tak můžeme poukázat třeba na Xibalba Itzaes popřípadě The Black Twilight Circle. Chápu sice, že není vhodné všechny jmenované kapely sypat na jednu hromadu, protože přeci jen vychází z jiných tradic a v žilách jim koluje krev odlišných kultur a kmenů, ale pro představu nám to snad stačí. Alespoň abych ukázal, že „pohanský“ black americké provenience se od pagan blacků z Evropy liší (a ještě se nestačil tolik zprofanovat).

Ŭkcheănsălâwit mají prozatím venku jedno plnohodnotné demo. Předcházel mu sice singl „Native Temple of Darkness“, ale tam bylo zřejmé, že se jednalo o pouhou zkoušku, zatímco „Tekipŭk“ je skvěle zpracovaný, čtyřskladbový počin s parádními nápady a kouzelnou atmosférou.

Na Bandcampu se objevuje popisek native depressive black metal, což by mě samo o sobě k hudbě nepřilákalo. Depressive-suicidály se mi totiž eklovaly vždy a nevyznám se v nich. Jenže Ŭkcheănsălâwit zní a působí jinak, ten „indiánský“ folklór tu lze cítit třeba díky vokálům, byť platí, že i jejich hudba vychází z minimalistických základů Burzum představených na „Filosofem“. Když dojde na další přirovnání, tak si myslím, že Ŭkcheănsălâwit určitě potěší i fanoušky starých Drudkh, zmíněných Ifernach a ty, kteří vyhledávají krystalicky čistý black metal zrcadlící scenérie opuštěné přírodní krajiny. „Tekipŭk“ v tomto exceluje… Však se podívejte na názvy skladeb a pusťte si je. Věřím, že ucítíte, co chtěl zdejší tvůrce tóny a těmi pár slovy vykreslit. Já měl třeba při poslechu k „ecstatic chills“ párkrát hodně blízko.

Z toho důvodu mě docela sralo, že jsem si po prvním kontaktu nedokázal název kapely ani dema zapamatovat, dokud mě nenapadlo pročesat novinky, které tu pravidelně vydáváme, vysolit pět (kanadských) dolarů za download a demáč sjet hned několikrát po sobě. S mírným časovým odstupem mohu také napsat, že se pravděpodobně nejedná o letmý románek. Jak jsem už předeslal, aura „Tekipŭk“ je sakra podmanivá a osobně od Ŭkcheănsălâwit do budoucna očekávám velké věci.

Na závěr: Čtyřskladbová verze „Tekipŭk“ původně vyšla digitálně a posléze na kazetě u Corde Raide Productions. Asfaltová verze v režii His Wounds (pár kousků lze ještě najít v různých distrech) nabízí bonusový song, „Apjimt’g: A River of Tears“, který si lze na Bandcampu poslechnout samostatně, ale ve srovnání se základními čtyřmi kousky ho považuji za mírně slabší.

Minirecenze

Animal Man Machine – The Cruelty of Life

Napsat komentář
Animal Man Machine - The Cruelty of Life

Země: Řecko
Žánr: ambient raw black metal
Datum vydání: 20.8.2020
Label: selfrelease

Hrací doba: 22:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

Animal Man Machine je nový blackmetalový projekt z Řecka, jenž pustil do oběhu svůj první demosnímek „The Cruelty of Life“. Hned od prvního pohledu se od toho asi nedá očekávat nic prudce originálního, když obal dema zdobí ten samý výjev, který se objevil třeba už na kultovním „The Priest of Satan“ od The Black v roce 1994.

Vlastní muzika na tom s originalitou není o moc lépe. Jedná se o syrověji laděný black metal, jenž nápadně pokukuje po postupech mnohem známějších jmen. Nic se nevymýšlí a jede se tu žánrový standard bez sebemenší snahy o jakékoliv vybočení či snad dokonce vlastní ksicht. Chtít od „The Cruelty of Life“ cokoliv takového by bylo prudce naivní.

Nicméně i navzdory téhle neoriginalitě a i navzdory skutečnosti, že se jedná o první demosnímek Animal Man Machine, pár konkrétních momentů má svoje kouzlo. Nejvýraznější je v tomto ohledu hned úvodní skladba „Enter the Darkness“. I ta sice obsahuje jednu trochu jalovou pasáž, ale jestli si z ní něco odnesete, bude to jistě pomalý atmosférický riff doplněný ambientními klávesami. Samozřejmě v tom snad ani nejde neslyšet okatou inspiraci u Burzum, ale funguje to. Kdyby se celé demo neslo v tomto duchu, tak by se snad dalo mluvit i o rezervované spokojenosti.

„Enter the Darkness“ ovšem představuje jednoznačný vrchol dvacetiminutového počinu, jehož další průběh už za pozornost nestojí. Druhá „Obscurity“ předvede něco lepšího až v poslední minutě, kdy se opět Animal Man Machine opět uchýlí k vykrádání Burzum. Titulní „The Cruelty of Life“ nedokáže nabídnout ani to a platí za nejslabší kytarový song demosnímku. O trochu lépe působí minutová vichřice „Telos“ a ambientní mezihra „Walk Through the Fields of Sorrow“, ale ani zde se nebavíme o žádném zázraku. Poslední „The Lament“ je outrem, které nic nezkurví, ale ani nevylepší.

Vzato kolem a kolem se tu tedy bavíme o sice poslouchatelném, ale jinak bolestivě průměrném a nevýrazném demu, jichž v průběhu jednoho roku vycházejí desítky, ne-li dokonce stovky. Já jsem se k tomu dostal, když mi to náhodou nabídl YouTube, když jsem v práci hledal nějakou muziku k programování. Vy to ale poslouchat nemusíte. To nejlepší, co „The Cruelty of Life“ nabízí, jste už beztak dávno slyšeli na „Filosofem“.

Recenze

Lamp of Murmuur – The Burning Spears of Crimson Agony

Komentáře: 4
Lamp of Murmuur - The Burning Spears of Crimson Agony

Země: USA
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 26.3.2020
Label: selfrelease

Tracklist:
01. A Burning Spear to the Heart of Dawn (Part I)
02. Meditating in the Poisonmists
03. A Burning Spear to the Heart of Dawn (Part II)
04. Eternally Banished to Agony

Hrací doba: 24:21

Odkazy:
bandcamp

Nedávno jsem zaznamenal britský label Death Kvlt Productions, který se soustředí na vydávání černé metalové primitivity. Mezi zvučnější jména, která label neperiodicky hostí, patří třeba Autokrator. Většinu prostoru však věnuje novějším projektům, které si striktně hoví v lo-fi zvuku a black metalu druhé vlny.

Vedle kvalitních projektů jako Sadisme nebo Mal du siécle sem patří i Lamp of Murmuur. Washingtonský one-man-band pracuje se dvěma polohami – s black metalem navazujícím zejména na americkou zetlelost. V druhém případě jsou to ambientní plochy, které si půjčují temné aspekty z temného dungeon synthu. Z black metalu jde slyšet například raný Leviathan a hnusnější Judas Iscariot. Z ambientu pak smrdí pásky z katalogu Les légions noires nebo třeba nemetalové předehry od Demoncy.

Demo „The Burning Spears of Crimson Agony“ představí obě hudební spektra. Více se však věnuje black metalu, který navzdory špinavému zvuku a zpátečnickému přístupu není vůbec pitomý. Lamp of Murmuur i navzdory oddanosti fundamentální absurditě žánru tvoří dlouhé a rozmanité kompozice, které dokážou překvapit změnami v rytmech, riffy i vokálem. Dvě poslední zmíněné složky táhnou hudbu nejvíce. Riffy jsou místy atmosférické. Vzápětí se však chytře překlápí do dřevitých poloh. Vokál nejčastěji sází na tradičně zastřený blackmetalový ryk. Místy jej však obmění modernější ztrápené halekačky nebo attilovské nápěvy.

Díky kvalitně odvedeným dílčím aspektům tak „The Burning Spears of Crimson Agony“ dokáže i navzdory šablonovitosti zapůsobit. Památných momentů je zde dost. Lze zmínit třeba druhá polovina „A Burning Spear to the Heart of Dawn (Part II)“, ve které se zničehonic utne chaotická sypačka, skladba se překlopí do primitivní polky a na tu vzápětí naváže ambientní kytarová vyhrávka doprovázená sklíčeným polo-zpěvem. Plusem je i vyvážený zvuk – dostatečně čitelný, ale dost hnusný na to, aby posluchače obestřel správně hnusnou aurou.

První a druhou část „A Burning Spear to the Heart of Dawn“ od sebe dělí ambientní mezihry, které sice nezapůsobí stejnou silou jako dlouhé skladby. Nedá se však říct, že zde své opodstatnění nemají. Lamp of Murmuur to s ambientem umí. Dokazují to třeba počinem „Cursed Deambulations of the Nocturnal Entities“, na kterém pomocí syntezátorů přetváří svůj předchozí materiál do umírněnější polohy. Skladby „Meditating in the Poisonmists“ a „Eternally Banished to Agony“ působí spíše jako ochutnávky, a v tomto ohledu fungují dobře. První zmíněná připomene synthy ze soundtracků herní série „Blood Omen“; druhá zakončuje demo kolísavou melodií chátrajícího piana.

Projektů podobných Lamp of Murmuur je po kokot. Jen málo se jich pro tristní nedostatek hudebního charakteru ale vyplatí sledovat. Lamp of Murmuur do té trochy patří a „The Burning Spears of Crimson Agony“ slouží jako krátký, ale úderný úvod do kapelního katalogu.

Recenze

A Binding Spirit – A Binding Spirit

Napsat komentář
A Binding Spirit - A Binding Spirit

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.1.2020
Label: selfrelease

Tracklist:
01. A Binding Spirit

Hrací doba: 14:38

Odkazy:
bandcamp

Není to zas tak dávno, co jsem zde hovořil o minialbu „A Nocturnal Emanation“ od německého projektu Zalmoxis. Šlo o hodně vydařený kousek, který si i po napsání recenze s chutí pouštím, což se moc často nestává, protože ve většině případů si chci dát od nahrávky nějaký oddech po intenzivním poslechu, jehož je pro sepsání dojmů k veřejné prezentaci třeba. I proto vám tuhle nahrávku můžu rozhodně doporučit; pokud jste předtím recenzi minuli, určitě si „A Nocturnal Emanation“ sežeňte (a v ideálním případě si u toho nalistujte i ten článek).

Mimo jiné jsem ve zmiňované recenzi debatoval o tom, kdo Zalmoxis stojí. Jde o muzikanta, jenž si říká Entheogen nebo také Stulpert nebo také STLPRT. Vedle Zalmoxis má na svědomí řadu dalších projektů, z nichž některé jsou rovněž velmi dobré a prakticky všechny jsou alespoň trochu zajímavé. A Binding Spirit je jedním z nich a společně se Zalmoxis mě z Entheogenovy tvorby zaujal asi nejvíc.

Snad to bude i tím, že A Binding Spirit se se svým zvukem asi nejvíce blíží soundu Zalmoxis na „A Nocturnal Emanation“ (které představovalo značný posun oproti dřívějším demosnímkům) – na rozdíl od dalších projektů Ås a Fortress of the Olden Days, které už přinášejí odlišný náhled na black metal. Rozdíly mezi Zalmoxis a A Binding Spirit jsou podle mě spíš kosmetické – bezejmenný demosnímek A Binding Spirit není tak výpravný a variabilní, také zní trochu zastřeněji. Přesto není problém nalézt společné jmenovatele s „A Nocturnal Emanation“.

Tuto podobnost nicméně nevnímejte jako něco negativního. „A Nocturnal Emanation“ bylo super a „A Binding Spirit“ je taktéž super. Jedná se o čtvrthodinu podzemního black metalu s lákavou obskurní atmosférou a silnou evokativní aurou. Nejde nicméně o nějakou garážovou zběsilost, jejíž kvality končí u syrového zvuku a undergroundového ladění celého materiálu. „A Binding Spirit“ má výrazné momenty, celou skladbou se proplétá výborná kytarová linka a celkově jde o záležitost, která je po kompoziční stránce zvládnutá na jedničku. Entheogen dokáže i v rámci A Binding Spirit nabídnout dost zajímavého na to, aby posluchače udržel ve střehu.

Stejně jako u „A Nocturnal Emanation“ tedy mohu říct, že také „A Binding Spirit“ jsem točil intenzivně a s velikou chutí. Na to, že se jedná pouze o jedinou čtvrthodinovou píseň, v sobě tenhle demosnímek skrývá až nečekaně hodně k průzkumu a posléze i k vychutnání. Podobně lze hovořit i o trvanlivosti nahrávky – „A Binding Spirit“ snese mnohem víc poslechů, než by člověk asi očekával od prvního a navíc poměrně krátkého demosnímku. Už jen tohle samo o sobě svědčí o tom, že Entheogen fakt umí.

Entheogenova muzika mě dost zaujala, přičemž právě projekty Zalmoxis a A Binding Spirit se mi z jeho tvorby trefily do noty nejvíce (a klidně i v tomhle pořadí, což ale neponižuje kvality A Binding Spirit). I když je pravda, že Ås jsem prozatím zkoušel jen dost letmo. Doufám akorát, že si Entheogen svou formu brzo neodpálí a nenaředí svůj nepochybný talent ve zbytečném množství rychle vydávaných nahrávek. Letos už totiž stihnul poslat tři počiny – kromě dvou dokola omílaných ještě full-length „Verlassenheit“ pod hlavičkou Fortress of the Olden Days. Méně je někdy více. Ale to už asi zbytečně sýčkuju, poněvadž doposud jsem maximálně spokojen. Uvidíme, zda to budu moct tvrdit i po hlubším poslechu „Verlassenheit“, které bych zde chtěl v dohledné době rovněž představit…

Recenze

Czernina – Shed

1 komentář
Czernina - Shed

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 9.6.2019
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Intro
02. The Greater Our Shadow Becomes
03. Harlot’s Dance
04. The Blackest Filth
05. Carousal with States of Morality

Hrací doba: 29:49

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Czernina

Czernina je docela nová polská formace, která v loňském roce vydala svůj první demosnímek s názvem „Shed“. Letmý poslech mě sice na lopatky nepoložil (popravdě řečeno mě v prvních dojmech mnohem víc zaujal obal, který svou atmosféru má), ale nakonec jsem se rozhodl dát demíčku šanci a představit jej tu i v recenzi. K tomu se „Shed“ hodí i z toho důvodu, že se nejedná jen o nějaký kratičký štěk, nýbrž o rovnou půlhodinový materiál, což je na demo poměrně slušná porce. Kdyby Czernina svou prvotinu označili rovnou za full-length, mě osobně by to vůbec neuráželo, protože i po zvukové stránce zní „Shed“ obstojně (rozuměj: špína tomu nechybí, což je samozřejmě plus, ale všechno je v pohodě slyšitelné a rozpoznatelné, takže nejde o neučesanou garáž, která jakoukoliv zvukovou úpravu neviděla ani z rychlíku).

Docela má mě zaujal i název skupiny. Czernina je totiž v polském jazyce název polévky vyráběné z kachní krve (případně prý lze použít i slepičí, králičí nebo vepřovou krev) a drůbežího vývaru. V překladu ono slovo znamená „černá polévka“. Zajímavé navíc je, že pokrm měl v Polsku v devatenáctém století i jakousi kulturní úlohu. Když muž žádal dívku o ruku a jeho žádost byla přijata, byla mu u rodinného stolu naservírována právě tato polévka. V případě odmítnutí dostal polévku bez kachní krve. Czarnina díky tomu hrála i roli ve slavném díle „Pan Tadeusz“ od polského básníka Adama Mickiewicze.

Czernina mi dopředu slibovali, že hoblují mix devadesátkového black metalu, ohavného sludge a syrového punkového přístupu. Přístup muzikantů ke hraní posoudit neumím, takže jim budu muset věřit. Sludge se na „Shed“ projevuje hlavně skrze řvaný vokál, možná trochu i skrze trochu nabasovaný zvuk nahrávky a občas i hudebně. Black metal nicméně pocitově hraje prim, přičemž se dá do určité míry souhlasit i s tím časovým ohlédnutím, protože některé postupy na poslední desetiletku minulého století nechají vzpomenou. Přijde mi ovšem, že přístup ke kompozici (a nakonec i vlivy sludge) odkazuje spíš na pozdější fáze žánru, tudíž bych to určitě nenazýval 90‘s black metalem.

Kompozice Czernina jsou spíš delšího rázu. Jedinou výjimkou budiž ani ne čtyřminutová „The Blackest Filth“, která uhání neurvale kupředu, a jestli se někde ve větší míře projevuje punk, pak právě v ní. Ne náhodou mi z celého dema přijde nejméně zajímavá.

Skladby „The Greater Our Shadow Becomes“, „Harlot’s Dance“ a „Carousal with States of Morality“ už se snaží o vrstevnatější kompozici, nějakou myšlenku a snad i hlubší atmosféru. V dílčích momentech se tato snaha setkává s úspěchem. Czernina ze sebe dokázali vypotit i pár vcelku dobrých nápadů, s nimiž jemnocit posluchače neurazí. Skutečně skvělé nebo snad pamětihodné momenty tomu ovšem schází a silnější zaujetí se nedostavuje.

Poláci udržují rozumnou laťku prakticky po celou dobu a vlastně nedělají nic moc špatně. Stejně tak ale nepředvádějí ani nic nadstandardního. Jejich tvorba se poslouchat nepochybně dá, ale nějak jsem k tomu nenašel žádný pádnější důvod. Jedná se sice o důstojnou prvotinu, ale podobných slibných demosnímků vycházejí tuny a „Shed“ mezi nimi nijak nevyčnívá. Na pár poslechů tedy ok, ale pokud tyto poslechy budete věnovat něčemu charismatičtějšímu a osobitějšímu, asi uděláte lépe.

Minirecenze

Poroniec – Demo

Napsat komentář
Poroniec - Demo

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.1.2019
Label: selfrelease

Hrací doba: 14:46

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Poroniec patří k těm kapelám, které není nutné nijak zásadně představovat. Prostě a jednoduše jde o další začínající formaci. Pochází z Polska, v sestavě najdeme nějaké dva kořeny, kteří jsou z hlediska hráčských zkušeností evidentně nezajímaví, a před sebou máme jejich pilotní demosnímek zcela originálně nazvaný „Demo“. Nic před ním a zatím ani nic po něm.

Úvodní „Zaległości“ začíná krátkým klavírním intrem. A nejen ona. Jak jsem hned vzápětí zjistil, i zbylé dva songy „Codzienności“ a „Niedorzeczności“ otvírá krátké klavírní intro. Podobně si určité sladěnosti můžete povšimnout i v názvech jednotlivých stop. Obojí svědčí o nějaké promyšlenosti a snaze dát i demosnímku určitý tvar a odpovídající vyznění.

V předstihu jsem tak trochu čekal, že půjde o nějakou ortodoxní rubačku, proto mě překvapilo, jak demo zní, a to myslím hudebně i zvukově. Nečekejte žádný demáčový zvuk, nahrávce lze toho z technického hlediska vyčítat asi máloco, protože její sound snese i přísnější parametry. Až mi to skoro přijde škoda, že to nešumí a zvuk není jak z prdele, haha.

Na druhou stranu, k tomu, co se Poroniec rozhodli hrát, to není zas tak od věci. Jejich black metal je dost čitelný a co do struktury poměrně učesaný. Poláci se nebojí ani melodií a právě ty jsou na demu asi tím nejlepším, protože v některých případech jsou ty melodické kytarové motivy opravdu dobré a i tady můžeme prohlásit, že to snese přísnější parametry. V pasážích, kdy se jen riffuje, to nijak pamětihodné není, ale ty stěžejní nápady ukazují, že Poroniec něco umějí.

Budeme-li se bavit o konkrétních písních, asi nejznatelněji jsou ty dobře udělané melodie slyšet v „Zaległości“. Něco do sebe má ale také „Niedorzeczności“, v níž se objeví i nějaké to „zaříkávání“. Prostřední „Codzienności“ mi z celého dema přijde nejslabší a jako jediná mi v paměti nijak neutkvěla.

Celkově bych řekl, že muzika Poroniec by mohla zaujmout posluchače, jimž se líbila poslední deska Deus mortem. Jisté zalíbení by tu mohli nalézt i příznivci kapel jako Blaze of Perdition nebo Mgła. Hloupé to rozhodně není už nyní a v budoucnu by to teoreticky mohlo být i zajímavé. Klidně si dokážu představit, že pokud by Poroniec dostali prostor v éteru, mohla by jejich popularita výrazně růst podobně jako u posledních dvou zmiňovaných skupin.

Recenze

Black Spirit – Behind the Light That Fades

Napsat komentář
Black Spirit - Behind the Light That Fades

Země: Španělsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 2.2.2019
Label: Infinite Night Records

Tracklist:
01. Behind the Light That Fades
02. The Descent
03. The White Dyed Black
04. Mystical Infinity

Hrací doba: 19:39

Odkazy: –

Udržet si v současné nadprodukci vydání přehled není žádná sranda a ještě větší kumšt je sledovat demo nahrávky nových kapel a vybírat ty se skutečným potenciálem. Je to sice primárně otázka času a (přísné) selekce, ale svou roli hraje i štěstí. Povedené demo určitě potěší každého srdcaře a myslím, že je velice příjemné sledovat kapely od jejich počátků, jak se vyvíjejí a mění, zvlášť pokud se jim podaří z počáteční jiskry vykřesat něco mocného. Tuším, že tohle by mohl být případ španělské, jednočlenné kapely Black Spirit.

Druhé, letošní demo „Behind the Light That Fades“ jsem si pustil náhodou poté, co jsem se omylem ukliknul, ale nechal jsem nahrávku běžet a krátce po skončení intra jsem musel poslechu věnovat veškerou pozornost. Z letmého zdání produkují Black Spirit surový black metal, jakého bylo vždy všude plno, jenže zdání, jak víme, často klame. Zdejší materiál totiž s přehledem překonává dnes tak přemnožené unholy vampyric sračky, co s diletantskou „raw produkcí“ recyklují primitivní riffy béčkových kultů.

Celkově vás čeká 20 minut poctivě zpracované blackmetalové temnoty. Black Spirit by bylo asi vhodnější přiřadit k současným a neméně povedeným jménům jako Endalok, Sorguinazia, Délirant, Celestial Grave, případně k těm „lepším“ kapelám vydávaných Signal Rex, Harvest of Death nebo Black Gangrene Productions. Zdejší protagonista žánr určitě nenapodobuje jen z nějakých fádních pohnutek, ale skutečně jím dýchá a dokáže hudebně, s posvátnou úctou a nezbytnou dovedností, vyjádřit to hnusné temno, které je obsaženo uvnitř (a mimo) nás. Ostatně black metal je k tomuhle výjimečně vhodné médium. Sice se vám nejspíš bude při poslechu Black Spirit honit hlavou jedno přirovnání za druhým, ale dojde-li na lámání chleba, tak prostě rozhoduje autenticita a schopnost v posluchači něco zanechat. Chuj s tím, je-li to provedeno neoriginálně či nějak defektním způsobem.

Zvuk výborně balancuje mezi hnusnou špínou a zřetelností, přesně tak aby sílu a ponurou atmosféru hudby umocnil. Přijde mi ale trochu škoda, že je hudba Black Spirit až zbytečně „rovná“ a je tu prostě i nějaká vata. Jenže na každou „prázdnou“ pasáž tu zase připadá aspoň jedna, kdy poslech fakt tíží a jak jsem řekl, nutí se nahrávce řádně oddat.

Black Spirit

V posledních dnech jsem „Behind the Light That Fades“ sjel mnohokrát. Slabší místa sice tahají za uši, ale chuť demo poslouchat, ani nutkání ho doporučit všem potenciálním zájemcům, neslábne. Český undergroundový label Infinite Darkness Productions mimochodem nedávno vydal čerstvé sedmipalcové ípko „The Dead Await Us“. To jsem sice neslyšel celé, ale vypuštěná, titulní skladba je parádní. Zdejší aktér S.G.C. má také kapelu Pollution Chamber s jedním demem „Accelerated Deterioration of Humanity“, které není příliš vzdálené soundu Black Spirit, takže mě napadá, zda se nejedná o předchůdce, i když je samozřejmě možné, že obě kapely fungují paralelně. Každopádně za poslech to stojí taky. No, a srovnám-li tuhle zmíněnou věc a dosavadní tři nahrávky Black Spirit, vyjde mi, že jsem kurva zvědavý, s čím se borec vytasí příště, protože posun mezi nimi je patrný nejenom na poli produkce.