Archiv štítku: demo

Sallow – I: The Great Work

Sallow - I: The Great Work

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.12.2016
Label: Sick Man Getting Sick Records

Původní vydání: 1.4.2015, selfrelease

Tracklist:
01. Naked in Moonlit Bliss, Drunk on Fire
02. Awaiting Black Flames
03. Nocturnal Reprieve
04. Der Winter Kalt

Hrací doba: 31:58

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Neutuchající touha hledat nové akustické prožitky posluchače žene hledat další a další neokoukaná jména, leckdy i na úkor čerstvé tvorby těch již známých a prověřených skupin. Hlad po něčem, co člověk ještě nezažil a co by mu mohlo dát úplně novou zkušenost, bývá velký a možná, že i neukojitelný, což je v tomto případě jenom dobře.

A přesně taková chuť objevovat mě zavedla i k zámořské formaci Sallow z města Albany, stát New York. Američané doposud vydali dva demosnímky „The Great Work“ a „Corpses & Ruins“, oba v roce 2015. Ten první jmenovaný zjevně někoho zaujal, protože jej pod svá křídla vzala německá firma Sick Man Getting Sick Records a původní kazetové vydání čistě v režii kapely na sklonku loňského roku doplnila i CD verzí a černým i barevným vinylem pod mírně zrevidovaným názvem „I: The Great Work“. A to je přesně ta událost, díky níž jsem o Sallow zavadil i já.

V dnešní době, kdy už jsou konzumní posluchači pomalu líní dokonce i stahovat a vystačí si jen se streamováním hudby (však jen na YouTube nebo streamovacích službách už se válí skoro vše), je jedním z velkých měřítek kvality, jestli si je člověk ochoten tu kterou desku koupit a zařadit si ji do sbírky. „I: The Great Work“ tímhle testem bohužel neprošlo a onen kýžený štempl „stojí za koupi“ na něj dát nemohu. Zkusím vysvětlit důvod.

První vteřiny úvodní skladby „Naked in Moonlit Bliss, Drunk on Fire“ začínají velice slibně. Stejně tak se na demu nachází několik dalších velice, velice dobrých pasáží a motivů. Třeba zlom na začátku osmé minuty právě jmenované písničky je skvělý. Jestli Sallow někde ukazují potenciál, jsou to právě podobné kytarové melodie, s nimiž Američané dokážou song posunout dál. Není to ovšem jen první kus, povedené chvilky nemám problém najít i v následujících písních, ať už jde třeba o pěkné melodické sólování v „Nocturnal Reprieve“, hezký „folkový“ dovětek „Awaiting Black Flames“ nebo ústřední motiv „Der Winter Kalt“. A přesně na základě takových momentů si dovolím tvrdit, že určitý potenciál do budoucna Sallow asi mají. Nebudu na to cíleně čekat, ale jestli někdy náhodou zjistím, že skupina zrovna vydala nové album, nejspíš jej zkusím…

…a budu doufat, že se podařilo zlepšit ty aspekty, které „I: The Great Work“ citelně srážejí. Mezi těmi zmiňovanými dobrými nápady a pasážemi totiž Sallow mnohdy působí strašně nezáživně a veskrze průměrně. Vedle povedených momentů se tu nacházejí i minuty nudného US black metalu, který v těch lepších případech nenadchne, v těch horších dokonce místy obtěžuje. Stejně jako Sallow umí vykouzlit výborné kytarové kličky, někdy jim linky toho samého nástroje spadnou do míst, kde mi to jednoduše zní nelibě. A tím nemyslím nelibě v tom dobrém slova smyslu, kdy kapela disharmonií tvoří tlak na posluchače, zde to myslím jako synonymum k – pitomě.

Na druhou stranu, „I: The Great Work“ je stále demosnímkem, dokonce prvním a ještě dva roky starým. Určitá naděje v Sallow je, a jak už jsem se zmínil, nechybí tomu jistý potenciál, cítím, že americké trio by to mohlo zvládnout i lépe. Jestli se ale tento potenciál podaří naplnit, tím si zase jistý nejsem. Popravdě řečeno, asi bych si na to nevsadil. Ale jak jsem řekl výše, nebudu se bránit tomu to v budoucnu zjistit. Za aktuálního stavu můj přístup k Sallow zůstává rezervovaný a dojmy ambivalentní.


Dögkút – Demo

Dögkút - Demo

Země: Maďarsko
Žánr: black metal
Datum vydání: prosinec 2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 18:52

Odkazy:
bandcamp

This is Our radical Prophecy, the Supreme War against all life!!
Burning fields of raped mother earth, eternal Kaos upon this planet!!
Total Annihilation, in the name of the Beast!!
Triumph of Death!!

We are the Enemies of your pathetic existence!!

We are your Enemy!!

Jak vidno, Dögkút jsou velmi sympatičtí hoši, když se prezentují takto láskyplně. A stejně láskyplná je i jejich hudební produkce.

Bavíme se o docela nové smečce pocházející z maďarského podzemí. Aktuáln Dögkút vypustili svůj první bezejmenný demosnímek, jenž vyšel nejprve digitálně a krátce nato, v prosinci loňského roku, i na audiokazetě v limitované edici 66 kopií (pokud byste o jednu jen tak mimochodem měli zájem, tak poslední kusy jsou stále k mání!). To je asi tak vše, co lze k představení Maďarů říci, poněvadž na informace jsou jinak docela skoupí. Nechť tedy promluví hudba!

Demo nabízí tři nepojmenované, pouze očíslované skladby, jejichž souhrnná délka činí bezmála 19 minut, přičemž tou nejdelší je hned úvodní „I.“ dosahující osmi a půl minuty. To není úplně nízká stopáž, přesto nemusíte čekat nějaké atmosférické hody. Jak hned zkraje uvedený manifest naznačuje, Dögkút produkují hudbu, jejímiž stěžejními atributy jsou nenávist a násilí.

Nebudeme si nic nalhávat, formálně Dögkút nepředvádějí nic vyloženě zvláštního. Jednoduše řečeno se jedná o temný a hluboce podzemní black metal zasvěcený animálním pudům. Za zmínku snad stojí pouze to, že vokál nevřeští v typicky blackmetalovém duchu, jedná se spíše o záhrobní chropot, nicméně jeho podání je dostatečně ohavné na to, aby šlo takový přístup kvitovat.

I navzdory jisté „standardnosti“ produkce Dögkút však v jejich muzice je cosi obsaženého, nad čím nelze jen tak lehce mávnout rukou a ignorovat to. Nechybí jistá bestialita a autentická špinavá surovost. Právě díky těmto atributům dokáže demosnímek zaujmout a něco ze svého misantropického já posluchači skutečně předat. Nechť si každý odpoví, zdali je něco takového málo a co víc by případně od hnusného black metalu měl chtít.

Dögkút

Vyznění hudby pak samozřejmě pomáhá i primitivní demo sound. Až si říkám, že by se na případném albu a při případném takzvaném vylepšení zvuku mohlo vytratit to, co činí muziku Dögkút tak lákavou v její současné podobě. Ale to je problém, s nímž já osobně bojuji u mnoha (ne-li dokonce většiny) blackmetalových skupin, na něž narazím už v jejich demo-éře. To však berte čistě jako ničím nepodloženou spekulaci a věštění budoucnosti, jež nemusí vůbec nastat. Nyní je důležitá současnost prezentovaná demosnímkem a tato je natolik dobrá, že já osobně už jsem jednu kopii audiokazety neváhal uzmout. A to samé mohu doporučit všem příznivcům podobně laděné hudby.


Endalok – Englaryk

Endalok - Englaryk

Země: Island
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.10.2016
Label: Signal Rex / Hellthrasher Productions

Hrací doba: 17:48

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hellthrasher Productions

Endalok je další nová formace vyplivnutá Islandem, jehož blackmetalová scéna je v posledních letech na vzestupu, o čemž už byly sepsány stohy virtuálního papíru. Mnoho z těchto formací je personálně provázáno, ale za aktuálního stavu se nedá říct, zdali toto platí i o Endalok. Sestava je oficiálně neznámá (byť lze dle jistých náznaků soudit, že asi půjde o jednočlenný projekt) a z té jediné zakuklené fotky není poznat ani za hovno, kdo by za tím mohl stát.

Prozatím je tedy k mání jenom a pouze hudební prezentace, což vlastně není špatně, zvlášť když ta prezentace zní, tak jak zní. Pro pořádek si ujasněme, že aktuálně je venku demosnímek „Englaryk“, jenž vyšel na audiokazetě (Signal Rex, limit 100 kusů) a na digipak CD (Hellthrasher Productions, 300 kusů), přičemž MC už je kompletně vyprodané. Za dveřmi je ovšem vydání prvního minialba s názvem „Úr draumheimi viðurstyggðar“ – to vyjde 20. ledna u Signal Rex na dvanáctipalcovém černém LP. Snad nic moc nezkurvím, když už nyní slíbím, že i na toto EP si za nějaké dva měsíce v recenzi posvítíme, ale to je prozatím hudba budoucnosti, tak se pojďme podívat, jak se vydařilo první demo…

Než jsem se pustil do poslechu, čekal jsem spíš rychlou agresivní záležitost v charakteristickém islandském stylu, dejme tomu něco à la Naðra. Tohle očekávání se však úplně nenaplnilo. Endalok bezesporu disponuje zvukem, jaký do kontextu islandského black metalu pasuje, ale žádná vichřice to není. Základem je spíše střední tempo, což ovšem neznamená, že byste se měli začít chystat na nějakou black’n’rollovou srandu.

„Englaryk“ totiž i ve středním působí poměrně nepřátelsky, zní to temně, nemilosrdně, do jisté míry možná i chaoticky (nepředstavujte si však přímo moderní chao-black) a nečitelně. To jsou samozřejmě věci, které se postupně srovnávají s rostoucím počtem poslechů, což je plně v pořádku, ale stále na svém místě zůstává nemocná atmosféra, která je největší předností „Englaryk“. Je to chladné, odtažité, nelidské, v tomto ohledu se jedná o ryzí black metal – a především dostatečně působivé na to, aby hudba Endalok dokázala strhnout.

Kouzlu „Englaryk“ pak v nemalé míře přidává i demo zvuk, jemuž by šlo formálně vytýkat mnohé – ostatně právě on má lví podíl i na oné počáteční nečitelnosti. Místy je to přebuzené a jsou tam slyšet vazby, animální vokály jsou slyšitelné jen letmo, povětšinou jsou zahrabané hluboko za kytarovou hradbu, tudíž jsou víc k pouhému tušení než skutečnému poslechu. Na druhou stranu, tahle špína a nekvalita mi k hudebnímu ladění materiálu sedí náramně, až se trochu bojím, aby s chystaným EP nepřišel „kvalitnější“ zvukový kabátek, s nímž by muzika Endalok pozbyla část své nebezpečnosti.

Ale to je samozřejmě pouhá spekulace, která sem nyní nepatří. Naopak sem patří výsledek a ten je v tomto případě jednoznačný – „Englaryk“ je hodně povedená věc a zároveň zajímavý příslib do budoucna. Na „Úr draumheimi viðurstyggðar“ si určitě rád počíhám.


Celestial Grave – Burial Ground Trance

Celestial Grave - Burial Ground Trance

Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.2.2014
Label: Iron Bonehead Productions

Hrací doba: 14:21

Odkazy:

Demo nahrávky bývají mnohými ignorovány a jsou média, která se jich nejspíš štítí, protože zde člověk o recenzi na nějaké podzemní zlo ani nezakopne. A přitom spousta demosnímků dokáže nabídnout i vysoké hudební kvality podpořené autentickou syrovostí. Existují i takové, které svou atmosférou dokážou předčit leckteré zavedené smečky. A v neposlední řadě – co jiného by mělo odhalovat případný potenciál a talent nových skupin než právě demosnímky? Pro někoho příjemným bonusem pak může být, že díky poslouchání demáčů později bude mít možnost poskakovat kolem dokola a řvát, že on to znal jako první, až se dané kapele podaří utvořit si nějaké jméno. Tak či onak, snad se shodneme, že dema není radno ignorovat. A počiny jako „Burial Ground Trance“ pravdivost takové teze jen podporují.

Celestial Grave pocházejí z Finska a „Burial Ground Trance“ je jejich vůbec první hudební prezentací. Nicméně sama skutečnost, že demosnímek vychází rovnou pod hlavičkou Iron Bonehead Productions, svědčí o tom, že by v tomto případě mohlo jít o záležitost hodnou pozornosti. A následný poslech potvrzuje, že kultovní německý label má čich na prvotřídní black metal jako málokterá jiná firma. „Burial Ground Trance“ je totiž skvělá blackmetalová jednohubka, jež možná nehýří vybroušenou originalitou, ale rozhodně jí nechybí silné charisma a feeling.

Celestial Grave na ploše 15 minut předvádějí syrovou jízdu, ale i navzdory tomu, že tempo je spíše rychlejší, cáká z toho hutná atmosféra. Rozhodně se nejedná o bezhlavou hoblovačku, naopak je vidět, že i nad animálním black metalem lze přemýšlet a hrát jej zajímavě. „The Bearer of Death“ a „Burial Ground Trance“ mají až hypnotickou náladu, v jejímž světle dává název dema smysl, poněvadž se tu nacházejí momenty, u nichž je na místě slovo „trans“ použít. Především rituální pasáže v „The Bearer of Death“ znějí mocně. Úvodní „The Heartbeats Drum“ ovšem nijak nezaostává, jen jsem si ji ponechal stranou, abych na ní mohl vyzdvihnout jinou věc – samozřejmě mám na mysli boží kytarové sólo. Už jen to samotné dokazuje, že talent a potenciál Celestial Grave dalece přesahuje běžnou demáčovou produkci.

Možná v tom vidím něco víc, než tam je, ale nemohu si pomoct – „Burial Ground Trance“ se mi přesně trefilo do noty a momentálně na tom demíčku mocně ujíždím, a ačkoliv jde jen o čtvrthodinku muziky, slyšel jsem to už mockrát, aniž bych se přestal bavit. Na budoucí počínání Celestial Grave si rozhodně počíhám, o tom žádná. Za mě tedy jednoznačně velké doporučení.

Při poslechu „Burial Ground Trance“ našince zamrzí jen jedna věc – když slyší, jak kvalitní demosnímky jsou seveřané schopní pouštět do světa, zatímco u nás se v začínajícím blackmetalovém podhoubí pohybují věci Degoryen, Buer, Behewrath a jim podobní. Na druhou stranu, nutnost takového postesknutí také svým způsobem ukazuje, jak dobří Celestial Grave na svém prvním demu jsou.


Gjendød – Gjendød

Gjendød - Gjendød

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.4.2016
Label: Hellthrasher Productions / Darker Than Black Records

Tracklist:
01. Evig svart røyk
02. Menneskeavl
03. Forknytte tunger
04. Likdans

Hrací doba: 20:44

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Hellthrasher Productions

V jednu chvíli začalo být dobrým (?) zvykem tvrdit, že norská blackmetalová scéna ustoupila ze své vrcholné pozice a nejvyšší místo na piedestalu černého kovu přenechala jiným zemím (typicky se hovoří o Francii či Polsku). Asi by o tom šlo diskutovat a polemizovat, jak to je ve skutečnosti, ačkoliv nějakého objektivního konečného výsledku bychom se nejspíš nedobrali. Tak či onak, faktem zůstává, že Norsko úplně do hajzlu neodešlo a takovéhle tvrzení mi přijde poněkud přehnané. I kdyby už země nebyla první (jakkoliv měřeno by to bylo), nelze popřít, že se stále jedná o žánrovou velmoc, jež do světa chrlí nové smečky s dost solidní kadencí. Dnes si o jedné takové nové smečce popovídáme.

Gjendød je duo z Trondheimu, které letos vydalo svůj pilotní demosnímek. Oba muzikanti mají jen tak mimochodem parádní pseudonymy – jeden si říká K a druhý KK. Hádám, že pokud by někdy rozšířili sestavu, donutí dotyčné dát si jméno KKK, KKKK a tak dále. Víc toho stran obecné omáčky není moc co k dodání, jelikož jmenované demo je tím jediným, co stojí za řeč. Přítomní muzikanti zjevně nikde jinde nehráli (anebo je alespoň taková informace držena pod pokličkou) a nic jiného prozatím nevydali.

Vlastně ještě jedna věc by říct šla – a sice že se Gjendød hrdě hlásí k odkazu black metalu 90. let a že se nehodlají pokoušet o jakékoliv posouvání hranic, protože jejich cílem je oživit ducha dob dávno minulých. A co si budeme nalhávat, tímhle by ta recenze vlastně pomalu mohla skončit, neboť takovýmhle vytyčením směru Norové sami sebe uzavřeli do tak úzkých mantinelů, že je v podstatě jasné, jak jejich eponymní demáč zní, aniž by jej člověk slyšel. Omílat tu, jak je jejich produkce pravověrná a seversky mrazivá, jak chlemtá inspiraci z blackmetalových klasik a jak je to v jádru jen cvičení osvědčených žánrových postupů, je tedy zřejmě zbytečným plýtváním prostoru.

Několik málo drobností by se však přeci jen slušelo dodat. Pokud jste si představili zvukovou stoku nahrávanou v opuštěné chatě uprostřed lesa uprostřed noci na starý magnetofon, pak vězte, že zas tak žhavé to nebude. Gjendød neprodukují až na kost promrzlé kytarové bzučení, jehož zvuková kvalita by byla povážlivá i na začátku 90. let. Demosnímek je co do zvukové stránky ošetřený vcelku profesionálně, díky čemuž je bezproblémově stravitelný i tehdy, kdy nepatříte mezi uctívače garážové produkce. Nicméně pozor – i navzdory tomu se stále jedná o počin, jemuž nálepka true norwegian black metalu sedí. Gjendød si totiž pořád uchovávají patřičnou dávku syrovosti a agrese, jaká k čistokrevnému black metalu prostě neodmyslitelně patří a snad i musí patřit. Zvukově se tedy jedná o vybalancovaný kompromis mezi poslouchatelností a podzemím, což lze myslím označit za velmi dobrý výsledek. Doufám, že si Gjendød na případném debutu tento sound zachovají přesně tak, jak je nyní na demu.

Gjendød

Druhou věcí, u níž je rozhodně záhodno se pozastavit, je samozřejmě kvalita vlastního materiálu. A věřte tomu nebo ne, i zde nakonec musím dát palec směrem nahoru. Na první poslech se sice demosnímek netváří nijak zvláštně, vlastně vyznívá dost obyčejně, ale vcelku záhy se nahrávka začne vybarvovat a dojde vám, že Gjendød ten black metal hoblují nadmíru poctivě. Nejedná se o nějaký extrémní zázrak, který by člověka usadil na zadní kapsy kalhot, určitě by Norům slušela hlubší atmosféra a hypnotičnost, což je asi tím, co na demosnímku postrádám ze všeho nejvíc. Přesto se jedná o velmi slušnou práci s patřičně mrazivými kytarami, bicí vichřicí i vším dalším, co k danému žánru prostě patří. Některé pasáže jsou povedené a nelze jim upřít jistou dávku síly, přičemž je pozitivní, že nějaký takový dobrý moment se nachází v každém ze čtyř přítomných songů. Ze všech pak nejvíce vyčnívá (a snad ji lze označit i za vrchol) finální „Likdans“, jež se oproti předchozím třem agresivnějším kusům nese ve středním tempu a – společně s určitými pasážemi „Forknytte tunger“ – se jí daří tvořit nějakou atmosféru nejpřesvědčivějším způsobem.

Gjendød samozřejmě nepředvádějí nic výjimečného a nejedná se o záležitost, jakou byste za žádnou cenu neměli minout. Takové hodnocení by bylo zcela jistě přehnané. Pro příznivce čistokrevné formy black metalu se ovšem jedná o nahrávku, jaká by jim za pozornost stát měla. Gjendød zcela jistě disponují jistou dávkou kvality i potenciálem do budoucna. Možná ne potenciálem otřást scénou a vetřít se mezi nejvyšší žánrovou elitu, ale určitě mají potenciál na tvorbu nadprůměrného black metalu, což samozřejmě vůbec není k zahození. Demosnímek ve mně zanechal pozitivní dojem a případný debut Gjendød si rád poslechnu.


The Hexagram – Demo MMXVI

The Hexagram - Demo MMXVI

Země: Ukrajina / Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 13.3.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 09:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

Přestože je „Demo MMXVI“ – ostatně jak už jeho název napovídá – demosnímkem, projekt s názvem The Hexagram není úplně čerstvou záležitostí, jež by vznikla třeba letos nebo loni. Počátky formace se datují do roku 2013, ale tehdy šlo o trochu něco jiného co do stylového zaměření. Slyšel jsem EP „Other Kingdom“, jež vyšlo v březnu 2014, a jednalo se o typického zástupce neurvalé black/hardcorové větve, namátkou něco ve stylu The Secret, Hexis nebo s přivřenýma očima Celeste.

„Demo MMXVI“ lze tedy považovat za cosi jako nový začátek – vlastně je tak i prezentován přímo skupinou. Jednak jde o restart žánrový, druhak i o restart geografický. Zemí původu The Hexagram je totiž Ukrajina, ale veškeré indicie nasvědčují, že v mezičase se jediný člen (ano, jde o jednočlenný projekt), který si jen tak mimochodem říká velice úsporně D. (to je mi sympatické, haha), přestěhoval do polské Varšavy.

To jen tak pro informaci, země původu je v konečném důsledku spíš jen zajímavost; stěžejní je pro nás hudba. Odpověď na otázku, kudy se ubírá nové směřování, je vcelku jasná – stále se jedná o black metal, avšak tentokrát o jeho čistokrevnější formu. Ačkoliv jak se to vezme. Tvrdit, že po vlivech hardcoru už zde nejsou ani památky, by možná bylo trochu unáhlené, protože když nic jiného, i „Demo MMXVI“ zdobí schopnost urvat se ze řetězu a nakopat prdel. Jen se tak děje v syrovějším a černějším hávu.

Demo nabízí dva songy, jejichž souhrnná délka se zastavila nedaleko před hranicí deseti minut. Mně osobně přijde o trochu lepší úvodní „The Ritual I“, která je agresivněji laděná. Zběsilé pasáže jsou proloženy středně-rychlým předělem v půli skladbu, jenž má slušnou atmosféru a nakonec vyvrcholí v povedeném kytarovém sólu. O nic objevného nejde, ale nedá se tomu v rámci nastavených mantinelů upřít funkčnost. „The Ritual II“ obsahuje také agresivní momenty, ale nestojí jen na riffování, protože tu a tam se objeví i melodie. Ta urputnější podoba The Hexagram mi však seděla o trochu víc, byť ani zde se nejedná o špatnou skladbu.

Úroveň „Demo MMXVI“ je i navzdory demo statusu dost solidní a je z toho cítit, že D. už něco málo nahráno má. Jakkoliv se tedy nejedná o nic výjimečného, nahrávka působí relativně slibným dojmem. Prý by se mělo jednat o rozcvičku před nadcházejícím dlouhohrajícím debutem, jehož poslechu se po zkušenosti s „Demo MMXVI“ nebudu bránit. Sice nebudu očekávat velké věci, ale věřím, že sympatická a důstojná žánrovka by z The Hexagram vypadnout mohla (měla?).


The Shiva Hypothesis – Promo 2015

The Shiva Hypothesis - Promo 2015

Země: Nizozemsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 1.12.2015
Label: selfrelease

Hrací doba: 20:34

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
The Shiva Hypothesis

Vždycky mě bavilo vyhledávat a objevovat nové kapely. A to ať se budeme bavit o již zavedených jménech, která mi do té doby unikala, anebo začínajících talentech. Na druhou stranu, u začínajících formací onen talent může být leckdy docela diskutabilní a často se člověku stane, že spíš sáhne do hovna. Nizozemci The Shiva Hypothesis patří právě do té druhé jmenované sorty a my si teď zkusíme povědět, jak jsou na tom s talentem… zdali je to dobré, anebo se jedná o sáhnutí do vy-víte-čeho…

The Shiva Hypothesis jsou skutečně teprve na začátku své cesty a dodnes za sebou mají jen koncertní činnost a loňský třískladbový kraťas, na nějž se zaměříme (ačkoliv kapela již aktuálně pracuje na svém dlouhohrajícím debutu). Nicméně ani tyto okolnosti The Shiva Hypothesis nijak nebrání v ambicích. Skupina se hned na první pohled snaží působit dojmem, že se nejedná o nějaké nazdárky, což lze považovat za sympatickou skutečnost, protože nějaká dravost a zdravá drzost by k mladým kapelám patřit asi měla. Ony ambice se projevují v textové stránce, zajímavých fotkách a třeba i ve faktu, že si The Shiva Hypothesis hned na demáči vyšlápli na devítiminutovou kompozici. To všechno vypadá dobře, ale podtrhnout by to měla i hudební stránka. A v tomto případě už mě Nizozemci nedokázali úplně přesvědčit.

Vadí mi především to, že ten jejich black / death metal je prostě… absolutně nevýrazný a obyčejný. Ti muzikanti zcela zjevně umějí hrát velmi dobře, hráčské výkony jsou kvalitní. Zvuk je taktéž dobrý, a ačkoliv je nahrávka značena jako demo, ve skutečnosti splňuje veškeré technické nároky. Tady všechno v pohodě. Nicméně po skladatelské stránce mě The Shiva Hypothesis nedokázali moc zaujmout a i navzdory nějaké formální úrovni jsem si z těch dvaceti minut neodnesl jediný pořádný riff, motiv, kulervoucí pasáž nebo skutečně zajímavý moment.

Trochu slušnější jsou jenom chvíle, v nichž se kapela opustí obyčejný metal a zkusí to trochu ozvláštnit. Krátké zvolnění v „Praedormitium“ nebo lehčí pasáž ve středu „Maze of Delusion“ jasně ukazují, že sami The Shiva Hypothesis jsou si vědomi toho, že dnes už je třeba nějakého nadstandardu, aby posluchače zaujali. Jenže se jedná jen o kraťoučké záblesky potenciálu, které však v kontextu celé nahrávky nic neřeší. Naopak v metalu, jenž je přece jenom tou stěžejní náplní dema, zůstal jakýkoliv teoretický potenciál nenaplněn a Nizozemci se utápějí v bezejmenném davu dalších kapel, jež se snaží udělat díru do metalového světa.

The Shiva Hypothesis

Úplně bez potenciálu The Shiva Hypothesis nejsou, a jak už několikrát padlo, ambice jim zjevně nechybí. Jenže to není všechno a k tomu, aby mohli začít posluchače zajímat, by potřebovali mnohem větší osobitost. Ve zlepšení však moc nevěřím, protože k němu Nizozemci nemají důvod, když už teď jim snad všichni kromě mě, kritiku nevyjímaje, lížou prdel, jak je to skvělé a dokonalé. Což mi připadá dost smutné, když v reálu je to prostě… jen průměr s ambicí.


Behewrath – Grim Echoes of the North

Behewrath - Grim Echoes of the North

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.6.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 22:44

Odkazy:
facebook

Formací – ideálně jednočlenných – které se obrací za zlatým věkem pravověrného black metalu a i v dnešní době do světa pouštějí zašpiněné garáže, je nepřeberné množství. A přece se stále vynořují další a další projekty s tím samým záměrem. Jeden takový, Behewrath, se před nějakou dobou vyskytl i v Litomyšli a aktuálně vypustil svůj první demosnímek. Už samotný jeho název dostatečně výmluvně říká, oč zde půjde – jmenuje se totiž „Grim Echoes of the North“.

Samotný poslech žádná velká překvapení nepřinesl, protože se skutečně jedná o black metal v ortodoxně primitivní formě, jež jaksi odmítá přijmout skutečnost, že rok 1990 už je dávnou v trapu. Očekávat jakoukoliv originalitu není na místě, ale už jen z prezentace Behewrath je na první pohled patrné, že o nic takového autorovi ani nešlo, naopak je nepřehlédnutelné, že „Grim Echoes of the North“ vzniklo se zcela jasnou vizí znít co nejvíce raw. Výsledek tomu odpovídá, tudíž se posluchači mohou těšit na dvacet minut (rozdělených do čtyř stop) mrazivého riffování se zastřeným soundem – v té nejkrystaličtěji pravověrné podobě.

Předpokládejme na chvíli, že nikomu z nás nevadí fakt, že Behewrath ani náznakem nepředvádí nic, co by tu už nebylo v minulosti, a pojďme si povědět, jak si na tom „Grim Echoes of the North“ stojí v kontextu blackmetalové syrovosti. Asi to nejlepší, co demosnímek nabízí, je sound, jelikož ten je skutečně správně „grim“ a jeho zaslepená špinavost je natolik zpátečnická, až je to vlastně docela sympatické. Jistý feeling ten zvuk má, takže proč ne.

O něco slabší je to už se samotnou hudební stránkou resp. skladatelskými schopnosti. Některé riffy jsou docela povedené a daří se jim vcelku přesvědčivě navodit náladu zatuchlé kobky. Zejména v těch nejpomalejších momentech se mi to líbí – jako důkaz mohou posloužit jisté pasáže hned úvodní titulní skladby. V těch rychlejších momentech se jakákoliv atmosféra vytrácí na úkor zběsilosti, ale dejme tomu, že i s tím se dá žít. Trochu mě už ale dráždí, že některé jiné riffy jsou naopak trochu jalové a vůbec mě nebaví. V tomto ohledu vede třetí song „Towards the Valley of Nothingness“.

Největší slabina „Grim Echoes of the North“ ovšem tkví jednoznačně ve vokálu. Helvete – jak si onen jediný člen Behewrath říká – v některých momentech, byť to není často, dokáže rozehrát relativně poctivé zlo po instrumentální stránce, avšak zpěv mu příliš nejde, což dojem z demíčka značně sráží. Hudbu by šlo bez nějakých větších cavyků nazvat poctivým a snad i sympatickým průměrem, který se dobře poslouchá a není nutno jej a priori odsuzovat, ale vokál je… no, velmi špatný.

Vzato kolem a kolem se nejedná o nic výjimečného, a když to neuslyšíte, nic se nestane. Behewrath by nyní měli věnovat pozornost pouze ortodoxní vyznavači žánru, ale hádám, že právě jim má být „Grim Echoes of the North“ určeno. Jenže na druhou stranu, ani z jejich pohledu nepůjde o nic zvláštního, před čím by bylo nutno se klanět.


Flame Acausal – Contra mundum in aeternum

Flame Acausal - Contra mundum in aeternum

Země: Švédsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 2.1.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 14:53

Odkazy:

Asi budu v eintopfech a jiných článcích více držkovat, že nic pořádného nevychází, protože sotva jsem si postěžoval v tom posledním jednadevadesátém, vzápětí jsem zakopnul o dvě velice slibné, krátké nahrávky, která si představíme prostřednictvím minirecenzí.

Švédské trio Flame Acausal hraje od roku 2013, ale své první čtyřskladbové demo „Contra mundum in aeternum“ vypustili do světa teprve na začátku letošního roku. Jestli jsou kazety, které si kapela v limitované edici 92 kusů vydala sama, ještě k dispozici, to nevím. Kompletní demo je ale k poslechu na YouTube a v dohledné době by tento materiál měl vyjít i na vinylu, pravděpodobně u Psychedelic Lotus Order.

Název kapely i dema by mohl připomínat jiné, starší tzv. anti-cosmic kapely ze Švédska, ale Flame Acausal kráčejí trochu jinde. O podstatě hudby samotné totiž více vypovídá rohaté, špičaté logo. Vliv neučesané ranné tvorby německých Katharsis prosvítá chaosem Flame Acausal asi nejvíce a stejně jako KTHRSS chovají Švédi evidentně velkou úctu vůči chorému bordelu australských Sadistik Exekution. Zmínku by si zde zasloužili i takoví Kill (SWE), Necrovore, možná i Nifelheim a samozřejmě nestoři black/grindové brutality Blasphemy. Ze současných kapel bychom mohli Flame Acausal postavit vedle takových Obscure Burial nebo Vorum.

15 minut „Contra mundum in aeternum“ není jen o maniakálním vzteku, ale kapela vyvíjí znatelnou snahu svůj materiál různě ozvláštnit. Flame Acausal totiž chytli „trueness/opravdovost“ za správný konec, a tak zde cítím nejen zapálený worship černých kultů, ale i chuť si hrát po svém; tedy tak, jak by to mělo být pokaždé. Musím uvést, že ono ozvláštnění prozatím spočívá v různých zefektovaných vokálních kreacích už tak velice výrazného vokalisty. Do příště doufám, že se „mentálnější“ stane i stránka instrumentální, kde je závan něčeho „jiného a netypického“ cítit jen velice letmo a zřídka, ale je tam. Srovnání se Sadistik Exekution se mi výše totiž nabízelo nejen kvůli hysterické agresi hudby. Jak fanoušci australského kultu ví, SadEx na deskách kromě rubaček nabídli vždy i pár nemocných skladeb, které byly prostě „jinde“. Něco takového by se mi v hojnější míře zamlouvalo i u mladých Švédů, uvidíme…

Pamatujme ale, že se stále jedná o první demo. I když jakkoliv slibné, stále má své mouchy. Některé pasáže jsou docela plané, a jak jsem již naznačil, sám bych ocenil více „zvrácenosti“, klidně i na úkor agrese, protože si nejsem zrovna jistý, zda by hudba Flame Acausal na současné úrovni ustála dlouhohrající formát. Ale budu věřit, že vše dopadne tím nejhorším způsobem a laťka bude opět stažena trochu hloub do těch nejsmradlavějších, nejhnusnějších pekel. Death Me(n)tal or die, kurvo!


The Doomsday Kingdom – Never Machine Demo EP

The Doomsday Kingdom - Never Machine Demo EP

Země: Švédsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 18.3.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Never Machine
02. The Sceptre
03. Zodiac City
04. The Whispering

Hrací doba: 26:17

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Nijak a nikdy jsem se netajil tím, že tvorbu švédského baskytaristy Leifa Edlinga mám hodně rád – obecně vzato, protože zas nejsem nekritický fanboy a férově si řekněme, že pár slabších kousků ve svém portfoliu také má. Nicméně i navzdory nim bych si dovolil tvrdit, že tenhle chlápek má na kontě množství bravurních nahrávek, z nichž některé se podílely na utváření toho, čemu se dnes říká doom metal. Jako hlavní skladatel Candlemass si Edling už dávno vydobyl jedno z čestných míst v metalové kronice – na rovinu, lidi, kdo z vás hluboce neuctívá „Epicus Doomicus Metallicus“, měl by okamžitě skartovat svou průkazku posluchače metalu!

Nicméně, u tohohle chlapíka stojí za pozornost i další projekty, takže když před třemi lety oznámil vznik Avatarium, okamžitě jsem se o to zajímal – a stálo to sakra za to, protože všechno, co tahle kapela doposud vydala, je strašně super. Nicméně, Edling zjevně zatoužil po další kapele, v níž bude úplně sám. Člověk by řekl, že by k takovému účelu mohl oživit svůj sólový projekt, s nímž v roce 2008 vydal povedenou nahrávku „Songs of Torment, Songs of Joy“, nicméně nestalo se tak a Leif přichází na scénu s úplně novou formací – pod jménem The Doomfather a pod hlavičkou The Doomsday Kingdom. A opětovně jsem se o to okamžitě začal zajímat.

Ptáte se, do jaké muziky se Leif v rámci The Doomsday Kingdom pustil? Chachá, co vás nemá – přece doom metal, to je jasné jak facka! Skutečně, „Never Machine Demo EP“ by šlo s nadsázkou zrecenzovat jedinou větou, protože říct, že je to doom v typickém Edlingově stylu, by pomalu bylo dostačující. Z počinu je skutečně cítit jeho rukopis, a jakmile se rozjede úvodní riff prvního titulního fláku, jen hluchý by nepoznal, o koho jde. Takový čuch na kurevsky epické doomové riffy nemá snad nikdo na světě a The Doomsday Kingdom je toho opětovně důkazem. Popravdě nemám sebemenší ánung, jak to ten borec dělá a jak se mu daří i po více jak třiceti letech sypat takhle parádní kytarové motivy (ta titulní věc je fakt hit jak hovado) jak na běžícím páse, ale rozhodně si nestěžuju. Vždycky mě to strašně bavilo a baví mě to i na „Never Machine Demo EP“.

Nicméně si nemyslete, že je to doména jen „Never Machine“, jelikož i další dva kusy „The Sceptre“ a „Zodiac City“ jsou přesně ty doomárny, jaké chce člověk od Edlinga slyšet. Pár detailů, které mi nesedí na sto procent, bych sice našel, jmenovitě jde hlavně o poměrně násilný přechod do kytarového sóla v půlce „Never Machine“ (jakkoliv to sólo samo o sobě je pak příjemné, když se člověk přepne). Ale to jsou skutečně jen drobnosti, protože celkově vzato mám z „Never Machine Demo EP“ jednoznačně kladný dojem a upřímně mě to baví. Když se totiž ozvou takové perličky jako excelentní kytarové sólo v „The Sceptre“ nebo nehorázně funkční klávesový podmaz v tomtéž songu, jen těžko si lze stěžovat.

Jestli mi nic zásadního neuniklo, tak si Leif (a.k.a. The Doomfather, jestli se mu to tak teď líbí víc) nejenže skoro všechno nahrál sám, ale také si to sám nazpíval – a je to fakt paráda, jeho vokál mě zrovna tady strašně baví a osobně hlasoval pro to, aby si na případnou desku nezval žádné zpěváky a dal to celé sám. Na druhou stranu, přítomnost hostujícího Niklase Stålvinda z heavymetalových Wolf v refrénu „Zodiac City“ mě taktéž nijak neuráží. Další hosté se objevili v poslední „The Whispering“, jež opustí prostor riffového doom metalu a vydá se do baladičtější polohy. První tři skladby mi sice subjektivně sedí víc, ale ani proti „The Whispering“ nakonec nic nemám a jako závěr ípka funguje spolehlivě. Pro pořádek jen dodejme, že do téhle písně si Edling pozval dva parťáky z Avatarium (a i z jiných projektů), jmenovitě Marcuse Jidella, jenž nahrál akustické kytary, a Carla Westholma, který se postaral o mellotron a smyčcové aranže.

Možná, že za vznikem The Doomsday Kingdom stojí chuť o návrat ke klasičtějšímu pojetí doom metalu, protože Avatarium se na svém minulém albu „The Girl with the Raven Mask“ vcelku razantně vydali směrem k vintage nádechu. Nicméně abych byl upřímný, kdyby tohle vyšlo pod značkou Candlemass (u nichž se, jakkoliv svého času oznámili konec studiové činnosti, jen tak mimochodem v červnu také objeví nové EP „Death Thy Lover“ – na to nesmíme zapomínat!), nic moc by se nestalo a myslím, že by to všichni vzali. Obzvlášť kdyby „Never Machine Demo EP“ disponovalo ještě razantnějším soundem, protože, jak už název napovídá, zde jsou všechny čtyři skladby v demo podobě – což jim ale nijak neubírá na poutavosti, protože když je to dobře složené a má to koule, je to poznat i na demosnímku.

The Doomsday Kingdom

Spíš než chuť opětovně hrát usedlejší doom metal tedy za vznikem The Doomsday Kingdom nejspíš bude stát snaha dělat si všechno sám (maximálně s letmým zásahem několika málo pečlivě vybraných hostí) a nechuť obnovovat sólový projekt. Ale ať je to jakkoliv, je mi to nakonec vcelku šumák, protože stěžejní je sama muzika. A za tu palec nahoru.