Archiv štítku: alternative metal

Insania – Na počátku byl spam

Insania - Na počátku byl spam

Země: Česká republika
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 7.5.2017
Label: X Production

Tracklist:
01. Nebe a Nietzsche
02. Joe si nepohlídal záda
03. Ať kypí žluč
04. Chyby, co stihneš jen jedenkrát
05. Mezi námi přeskočila jiskra
06. Co zní temně, musí ze mě
07. Mokré sny o smrti
08. Celestýna si pořídila otlučenej revolver
09. Stvořitel má tvůrčí krizi
10. Polibky nože
11. Bohové jdou k lidem
12. We Are the Losers
13. Bohové jdou k lidem (Jan “Drumanoid” Vozáry)
14. Celestýna Crashed (Bodyia)
15. Nebe a Nietzsche (Vladivojna La Chia)
16. Mezi námi přeskočila jiskra (Jan P. Muchow)
17. Ať shoří v pekle (Midi Lidi)

Hrací doba: 59:37

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Společenství Insania putuje hudebním světem už třicet let a platí za jednu z mála tuzemských formací s nepopíratelným kultovním statusem. Důvodem je samozřejmě jejich originální tvorba, která byla vždy těžko k uchopení a úspěšně kličkovala mezi všemi možnými škatulkami. Nelze však opomenout také auru kolem této brněnské Aristokracie nových vyděděnců plnou mystičnosti, legend a tajemna. Na novou studiovku „Na počátku byl spam“ jsme si museli počkat čtyři roky a rovnou mohu napsat, že zvolna pokračuje ve stylu „Zapal dům poraž strom…“.

Pro úplné pochopení by se slušelo napsat, že nynější tvář Insanie udává přelomové album z roku 2007, „Rock ‘n’ Freud“, z něhož pramení nyní hojně využívaná elektronika, moderní zvuk a především kompletně české texty. Onen zvuk byl možná předznamenán už na předchozím „Out“, ale svou konečnou podobu, řekl bych, dostal až právě na „Rock ‘n’ Freud“, potažmo „Kultu hyeny“. Zlom to byl zásadní a myslím, že pro spoustu fanoušků klíčový, jelikož je k celé Insanii zlákal a také odlákal. Mně zejména lichotí české texty, jelikož v podání kytaristy a zpěváka Polyho se jedná o prvotřídní kvalitu.

Přestože se současná tvorba Insanie odráží od deset let staré placky, je důležité zmínit, že se současně neustále vyvíjí a s každým novým opusem je znát posun dál. Jednoduše mohu celý vývoj shrnout následovně: Insania žánrové mantinely nadále posouvá směrem k přijatelnějšímu vyznění. „Na počátku byl spam“ má rozhodně potenciál oslovit široké publikum. I když se stále objevují tvrdé podladěné kytary, přijde mi, že jsou pomalu na ústupu a daleko větší prostor zde dostává Polyho vokál a promyšlené texty. Stejně tak novinka neobsahuje žádné razantnější výpady a spíš se pohybuje v klidnějším středním tempu. Také elektronika a klávesy Tudyho jsou výraznější než kdy předtím a rytmická sekce Black Drum + Klíma jsou pak pevným základem se strojovou přesností. Když pohlédnu na minulé studiovky, přijde mi to všechno jako přirozený vývoj, už na „Zapal dům poraž strom…“ se dal tento trend vycítit.

„Hejty nasbírají vždycky nejvíc lajků,
neboj se přitvrdit, bude to v cajku,
nikdo nechce žádnou pravdu, jen lajkovanou lež,
tak měj se, jak chceš, a sdílej!“
(Ať kypí žluč)

Hlavním znakem této desky jsou tak texty a vůbec celý Polyho přednes. S hlasem si zde opravdu vyhrál a nabídne hned několik poloh. Zajímavou je ta úchylná či spratkovská, jako například ve skladbě „Ať kypí žluč“, reflektující sociální sítě a jejich fungování. Touto tématikou je opředen ostatně už samotný obal (mimochodem moc vyvedený) plný symbolů sítí: hashtag, ptáčci Twitteru, ale také pentagramem či palcem dolů, čili plně korespondující s jedovatým humorem Insanie. Nebyla by to Insanie, kdyby se tu opět nenabourávala do hodnot a zejména pak rolí Boha či Ďábla. Hned první „Nebe a Nietzsche“ nebo „Stvořitel má tvůrčí krizi“ jsou koncertní rouhačské tutovky se silnými refrény. Podobných textů však oproti dřívějšku ubylo. Poly se soustředí na širší spektrum témat, ve kterém samozřejmě nechybí ani Joe. Zaznamenal jsem, že u poslední desky někomu vadily sprosté výrazy, takže pro všechny moralisty – také těch ubylo.

Insania

„Chcíplo nebe, už je to jasný všem,
na počátku bylo slovo, na konci je spam,
co je o ničem – a my v něj tajně věřili,
tím jsme ho zničili, tím jsme nebe zabili.“
(Nebe a Nietzsche)

Když se ještě vrátím k Polyho zpěvu, snad bych se ani nebál říci, že v některých pasážích rapuje. Zajímavou skladbou z tohoto pohledu je „Mezi námi přeskočila jiskra“, kde se mimo rapu také objevuje autotune pro „vylepšení“ vokálu v refrénu. Záleží na posouzení každého, za mě však ne. Myslím, že by obstála i bez autotunu, i když se to může brát jako taková blbůstka pro zpestření, mně spíše znepříjemňuje jinak povedenou píseň. Za největší pecku považuji tvrdší kalibr „Co zní temně, musí ze mě“, hutnou vyřvávačku s chytlavou klávesovou mezihrou. Naopak k těm slabým kusům mohu zařadit hned následující „Mokré sny o smrti“ a westernovku „Celestýna si pořídila otlučenej revolver“. Obě se nacházejí už v druhé polovině alba, jež bohužel neobsahuje tolik povedených fláků. Líbí se mi „Polibky nože“, asi nejtemnější věc novinky, která nabourává stereotypní druhou půlku. Závěrečná „We Are the Losers“ je nepřekvapivě upravený hymnus Queen, jenž má roli spíše bonusu na konec. Nejzajímavější na ní je, že se v kapelním katalogu jedná po dlouhé době o anglicky zpívanou věc. Bonusů se zde nachází více. Posledních pět kusů na „Na počátku byl spam“ jsou remixy od různých osobností české elektronické scény, z čehož je vidět, jak Insania k elektronice opravdu tíhne.

Abych dojem z „Na počátku byl spam“ nějak shrnul… Dostával jsem se do něj dlouho, ze začátku mi dělalo problém zvyknout si na o něco měkčí zvuk, než byl na předchozím albu. K dalším poslechům mi napomáhaly texty a dobré melodie. Je obdivuhodné, že se Insanie stále posouvá dál a nezastavila se na jednom místě, ale mám trochu obavy a zároveň jsem zvědav, kam až dokáže zajít. Přeci jenom je znatelný ústup hudby a její podřízení se pěveckému a textovému projevu, přičemž to mám raději přesně obráceně. Dokud ovšem dokáží psát podobně úderné refrény, které neznějí vlezle, a sloky opatřovat chytlavými texty, bude zřejmě vše v pořádku. Možná by neuškodilo trochu více dynamiky, jejímž nedostatkem trpí druhá polovina. Dobrým znamením je, že se mi „Na počátku byl spam“ s každým poslechem líbí více, avšak kvalit předchozích tří řadovek nedosahuje.


Life of Agony – A Place Where There’s No More Pain

Life of Agony - Where There's No More Pain

Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 28.4.2017
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Meet My Maker
02. Right This Wrong
03. A Place Where There’s No More Pain
04. Dead Speak Kindly
05. A New Low
06. World Gone Mad
07. Bag of Bones
08. Walking Catastrophe
09. Song for the Abused
10. Little Spots of You

Hrací doba: 40:29

Odkazy:
web / facebook / twitter

S formací Life of Agony to v posledních letech bylo všelijaké. Z jejich fungování/nefungování nebylo zcela jasné, kam se budou ubírat. Klesající koncertní činnost, personální nejasnosti a otevřené přiznání zpěváka Keitha Caputa k transgenderu dovedlo kapelu v roce 2012 k již druhému ukončení činnosti. Poté, co si vše vyříkali a Caputo, nyní už Mina, prodělal změnu pohlaví, a je se sebou dle svých slov konečně spokojený, se dali po dvou letech opět dohromady. A to se vším všudy. Ke koncertním šňůrám se totiž přidala také práce ve studiu a podepsání smlouvy s labelem Napalm Records. Po dlouhých dvanácti letech tu tak máme novou fošnu „A Place Where There’s No More Pain“, s níž se Life of Agony snaží o další návrat na scénu.

Předem je třeba napsat, že se nejedná o album na jeden poslech. Ani nevím, na kolikátý jsem se do něj pořádně dostal, ale dostal. Hlavou mi vrtá proč tomu tak vlastně bylo. Hudebně se totiž nejedná o žádné složité kompozice, naopak se dá říct, že tu Life of Agony jedou na jistotu. Možná jsem jen po tolika letech nevěděl, co od nich čekat, ale jejich současné vyznění mě nijak nepřekvapilo. Myslím stylově. Stejně tak jako asi všechny ostatní znalé jejich postupného vývoje. Naopak mě překvapilo, jak svěže po těch letech, rozpadech a ostatních peripetiích zní.

Lepší úvod si pro comebackové album těžko představit. První tři skladby jsou trefami do černého a hned vám ujasní, o co zde půjde. Joey Z ze své kytary valí jeden riff hutnější než druhý, rytmika to správně přitvrzuje, žene kupředu a nad tím vším je Mina Caputo a její podmanivý hlas. Tvrdím si říct, že zejména pěvecký projev byl tím, co Life of Agony pomáhalo v odlišení se od ostatních kapel. Především v počátcích, kdy byla jejich kombinace tvrdého, newyorským hardcorem odkojeného metalu spolu s charakteristickým zpěvem Caputa jako zjevení, a dodnes na mě působí neskutečně originálně. Tento zvuk je sice ten tam, ale ne úplně. I na novince se najdou momenty připomínající debut „River Runs Red“, zejména svou melancholickou náladou, tvrdostí a hraním si s tempy. Právě „Meet My Maker“ a jeden z vrcholů alba, „Right This Wrong“, splňují tu tvrdost, zatímco o něco přímočařejší a zpěvnější titulka nabírá s refrénem výborné tempo. V podstatě by „A Place Where There’s No More Pain“ mohlo posloužit jako takový mezník mezi deskami „River Runs Red“ a druhou „Ugly“.

Menší změna nastává s čtvrtou „Dead Speak Kindly“, z níž cítím vlivy Alice in Chains, ovšem ani ne tak těch klasických devadesátkových, ale s DuVallem v sestavě. A nezní to vůbec blbě, skladba je pomalejší, atmosférická, být na posledním opusu Alice in Chains, nijak bych se nad tím nepozastavil. Však oni Life of Agony a grunge nejsou žádné neslučitelné pojmy, ba naopak by se některá jejich tvorba dala tímto termínem označit. I když spíše v jeho post- formě. Přestože se mi zdá druhá polovina desky trochu slabší, stále se pohybuje vysoko. Prvním třem zářezům přitakává svižná „World Gone Mad“. Tu lze zase označit za jednu z těch vůbec nejlepších. No, a tou mojí nejoblíbenější z celé novinky je hned následující sedmá „Bag of Bones“. Jedná se o osvědčenou pomalejší věc, dalo by se říct snad až baladu, ale neskutečně chytlavou. Právě Mina to v refrénu rve svým hlasem do trýznivých poloh za asistence neméně kvílivé kytary. Závěr novinky je trochu rozporuplnější, kdo čeká nějaké velkolepé završení, dostane přesný opak. „A Place Where There’s No More Pain“ vyšumí zcela do prázdna za doprovodu Miny a klavíru v podobě depresivní zpovědi „Little Spots of You“. Když to celé vezmu jako jeden celek, tak je to však docela vhodné ukončení.

Life of Agony se v roce 2017 konečně vrací se silným materiálem, v porovnání s předchozím, rovněž comebackovým albem „Broken Valley“ je to posun vpřed o několik tříd. „A Place Where There’s No More Pain“ zní jako velká deska, kde má každá skladba schopnost vás chytit. Podobnou v katalogu kapely nevidím. Jejich ranější tvorba měla spíš punc podzemí, zatímco zde se mohou směle řadit po bok světových rockových hvězd, a co je nejdůležitější, není to na úkor hudební kvality. Oceňuji vhodnou délku placky, 40 min je přesně tak akorát, aby mě žádný poslech nezačínal nudit. Američané nabízejí trochu jinou polohu a spíše shrnují dosavadní tvorbu a snaží se z ní brát to nejlepší. Pokud jste schopni se oprostit od kultu alba „River Runs Red“, rozhodně po novince sáhněte, Life of Agony jsou totiž ve skvělé formě.


The.Switch – The.Switch

The.Switch - The.Switch

Země: Česká republika
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 18.11.2016
Label: Championship Music

Tracklist:
01. Pro srdce na dlani
02. Tvář
03. Dávám
04. Kam vedou naše kroky
05. Hejna včel
06. O co se milovat
07. V tmách
08. Slibům co nemaj jména
09. Spálená je tahle zem
10. Vulkán
11. Další práh
12. Věř

Hrací doba: 49:48

Odkazy:
facebook / bandzone

Recenze je z podstaty věci vždy subjektivní záležitostí, byť některé dílčí otázky lze zodpovědět téměř nestranně, zejména pokud k recenzovanému nemá autor textu vztah a může si tak dovolit potřebný nadhled. Tentokrát však tuto podmínku zdaleka nesplňuji, a tak je třeba začít upřímným přiznáním: The.Switch pro mě velice dlouhou dobu byli jednou z největších srdcovek a na rozdíl od mnohých jiných vlastně nikdy svou pozici neztratili.

Těžko věřit, že je tu pětice (dříve vlastně čtveřice) postavená okolo kytaristy Michala Nováka již dvě desetiletí, neboť mám The.Switch stále zařazené jako mladíky vířící stojatými vodami domácí hudební scény. The.Switch se neokoukali možná i díky tomu, že zejména v posledním desetiletí aktivitou příliš nehýřili. Po dvojici počinů „Beautiful“ a „Svit“ je novinka teprve třetím dlouhým albem v diskografii kapely, byť právě mezi „Svitem“ a dnes recenzovanou deskou vyšla trojice EP, která výrazivo the.switch značně posunula. Jestliže „Beautiful“ nahráli hudebníci s vlastním, byť trochu neotesaným zvukem, pak „Svitem“ rozšířili The.Switch dříve započaté a ukázali se již jako dospělí skladatelé. První z trilogie krátkých alb „Na dosah“ představil skupinu v dosud nejtvrdší formě, zároveň přibyly i silné refrény. Dvojka zase důraz na refrény utlumila a místo nich postavila temnější, méně chytlavou a emotivnější pětici skladeb. Trojka pak vše uzavřela rozmanitějšími písněmi, jež do sebe vsákly to nejlepší z předchozí tvorby formace, a přitom ji posunuli opět o krok od energických základů blíže k náladotvornosti.

Singl „Tvář“ (a také důvod, proč jsem si donedávna myslel, že stejný název nese i celé album, neboť jeho obal zdobí právě tvář zpěváka Štěpána Šatopleta) mě překvapil nečekaně technickým přístupem a naopak nepřekvapil již tradičně silným refrénem. Z druhého konce spektra naopak přišel úplně první singl „Kam vedou naše kroky“, jenž představuje The.Switch v baladicky rockové poloze takřka rádiového charakteru, a to s typickou chytlavostí i mírnou kýčovitostí žánru.

Velká část desky jde právě podobným směrem, jako druhá zmíněná skladba. Vlastně je docela překvapivé, o jak jednotný přístup se skupina snaží. Od třetí „Dávám“ po devátou „Spálená je tahle zem“ staví The.Switch všechny písně na takřka identickém principu nekonečné gradace – od čistého zpěvu a a příjemných melodií v úvodu vystoupají všechny v instrumentální vřavu, hymnické refrény a Štěpánův běsnící řev. The.Switch na to jdou chytře, a tak se není třeba bát, že by všechny songy zněly stejně. Zatímco právě „Kam vedou naše kroky“ sází na hodně prvoplánovou dojemnost, většina zbylých písniček jde spíše po temnější atmosféře a daří se jim to dobře. Vrchol přichází s trojicí „V tmách“, „Slibům co nemaj jména“ a „Spálená je tahle zem“. „Slibům co nemaj jména“ exceluje zejména díky takřka dokonalému refrénu tam, kde „Kam vedou naše kroky“ selhává, a aspiruje tak na pozici nejemotivnější položky tracklistu. „Spálená je tahle zem“ je pak oproti předchozím kolegyním výrazně elektroničtější (a ještě o krok temnější) a jako taková velice připomíná tvorbu The.Switch okolo druhého dílu „Na dosah“.

Z energičtějších skladeb tak zbývá vedle zmíněné „Tváře“ ještě „Vulkán“ a „Další práh“. Zatímco „Vulkán“ mě úplně nenadchl, možná protože se z mého pohledu neúspěšně snaží oživit historii kapely, „Další práh“ je jednoznačně jedním z vrcholů desky. V netradičně dlouhém šestiminutovém kousku září skvělá basová linka (rozhodně nejvýraznější na albu, což je trochu škoda, neboť baskytara hrála na starších albech mnohem větší roli) a dlouhý instrumentální závěr, v němž riffování Michala Nováka jako by vypadlo z pera Tomáše Varteckého.

The.Switch se novinku vydali nahrávat do Robert Lang Studios v americkém Seattlu a výsledkem je velice slušivý zvuk. V mých zanesených uších zněli sice již od „Svitu“ takřka bezchybně, ale skok k větší profesionalitě je jednoznačně znát. „The.Switch“ navíc na rozdíl od svých předchůdců oplývá množství jemných detailů, které se do výsledného mixu podařilo elegantně zakomponovat. Pokud bych si přeci jen měl stěžovat, musel bych zmínit baskytaru, jež musela vzhledem k přetlaku všemožných zvuků ustoupit do pozadí, a zvláštní zahuhlanost Štěpánova zpěvu v některých hlučnějších momentech.

The.Switch

Změnou prošly i texty, které se vždy chlubily zvláštní abstraktní obrazotvorností, jež možná nedávala pokaždé smysl, ale vždy byla zajímavá. „The.Switch“ se zdá být v tomto ohledu dost jiné, jako by se na zde kapela snažila předat hlubší poselství (texty velké části skladeb působí jako kritika soudobé společnosti) a je tak často mnohem konkrétnější. Už tu nenajdeme básnické obraty jako „Vidím kus tvý žluče / Letí nade mnou / Sníh je zas žlutej / A já trestám var“ z debutového alba. To není nutně špatně, na textech je vidět kus práce a někdy jsou triumfálním úspěchem (opět se musím vrátit ke „Slibům co nemaj jména“), jindy mám ale dojem, že míří tak trochu mimo.

Jako celek je však „The.Switch“ potvrzením, že pětice muzikantů nápady zdaleka nevyčerpala a že škatulkou nu-metal, jež jim ostatně byla těsná už v době debutu, jsou označováni zcela mylně. Novinka potěší jak skladatelskou vyspělostí, tak povedeným zvukem. Jednou z třešniček na dortu je třeba cover původně folkové skladby „Hejna včel“. Zatímco na „Svitu“ umístěný cover „Divokých koní“ působil trochu nepatřičně, „Hejna včel“ na novinku zapadnou tak elegantně, že bych si sám ani nevšiml, že jde o předělávku. A to je myslím právě ukázka, jaké dospělosti formace dosáhla a s jakým citem pro detail novinku napsala.


Korn – The Serenity of Suffering

Korn - The Serenity of Suffering

Země: USA
Žánr: alternative / nu-metal
Datum vydání: 21.10.2016
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Insane
02. Rotting in Vain
03. Black Is the Soul
04. The Hating
05. A Different World [feat. Corey Taylor]
06. Take Me
07. Everything Falls Apart
08. Die Yet Another Night
09. When You’re Not There
10. Next in Line
11. Please Come for Me

Hrací doba: 40:34

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nu-metaloví pionýři Korn za sebou nemají příliš povedenou desetiletku. Ne snad, že by jejich alba upadala v zapomnění a nový materiál vydávali jen pro hrstku nejvěrnějších, jenže v porovnání s obdobím na přelomu tisíciletí se z jejich hudby vytratila lehkost a samozřejmost. Právě tu jsem na předchozích albech postrádal. Pokud budu považovat období vymezené deskou „See You on the Other Side“ z roku 2005 a poslední řadovkou „The Paradigm Shift“ z roku 2013 za úsek, na němž se Korn začali sami sobě tak nějak vzdalovat a hledat nový ksicht po personálních změnách, tak s novinkou „The Serenity of Suffering“ se rozhodli vrátit zpět v čase o dobrých 15 let a servírují své nejsilnější album za hodně dlouhou dobu.

A je krok bezesporu logický. Bezejmenný počin z roku 2007, dubstepový experiment „The Path of Totality“ a vlastně i syrová nuda jménem „Korn III: Remember Who You Are“ jsou dle mého názoru nepříliš dobrou ukázkou síly, jíž Korn i více než 20 let po svém fungování oplývají. A tu sílu dokazují právě na svém letošním zářezu. Ten obsahuje po dlouhé době plno skvělých skladeb, silných muzikantských momentů a parádních refrénů z hrdla Jonathana Davise, díky nimž jsem se nejednou rozpomněl na starší, dnes již skoro klasická alba. Jonathan Davis potvrzuje status skvělého zpěváka a vnáší do kompozic ze „The Serenity of Suffering“ nejen nezbytnou melodičnost, již Korn negují hutnou kytarovou hradbu, ale i čím dál častější řev.

Právě díky povedeným kytarovým riffům před třemi lety znovuobnovené dvojice ve složení James „Munky“ Shaffer a Brian „Head“ Welch a hrubšímu hlasu Jonathana je novinka dost možná nejtvrdším albem v dosavadním fungování Korn. Některé momenty, jako třeba závěrečnou kytarovou a rytmickou smršť v „The Hating“, bych si na posledních albech nedokázal plně představit. Přičtěte si navíc parádní zvuk a producentskou práci Nicka Raskulinecze, jenž Korn nasměřoval zpět do minulosti, vymezil hrací dobu na slušných 40 minut a vytáhl ze svých klientů nejlepších desku od dob podobně nadupaného „Take a Look in the Mirror“.

„The Serenity of Suffering“ hned v prvních vteřinách po spuštění úvodní „Insane“ dává vzpomenout na alba „Issues“ a „Untouchables“, což znamená, že si na své přijdou milovníci klenutých refrénů a střídaní uvolněných pasáží s tvrdým nu-metalovým duněním. To ještě více umocňuje basák Fieldy a bubeník Ray Luzier. Pravda, basa mohla být o něco výraznější, ale není to nic, bez čeho by se nedalo žít. Následující singlová „Rotting in Vain“ je sice vyzbrojená povedeným a snadno zapamatovatelným refrénem, přesto bych ji zařadil k těm méně povedenějším věcem na albu. Potěší však štěkot Jonathana v druhé polovině, jímž je dojem z návratu do starých dob a do lepší formy ještě umocněn.

S dvojicí „Black Is the Soul“ a „The Hating“ přichází asi nejsilnější blok na „The Serenity of Suffering“. První z nich je prototypem valivé hitovky s hutnými kytarami a expresivním Davisovým vokálem, kdežto druhá „The Hating“ je odpovědí na otázku, proč je nové album Korn považováno za tvrdší než jeho předchůdci. Nechci cíleně vyzdvihovat pouze práci trojice Davis, Munky a Head, nicméně jsou to právě jejich výkony, které posouvají počin o notný kus výš. Skvěle vystavěná melodie v refrénu „Black Is the Soul“ se velmi rychle stala mou oblíbenou pasáží placky a totéž platí vlastně o skoro celé „The Hating“, na níž mě prostě a jednoduše baví ta údernost a drtivá atmosféra.

Korn

Dalo by se říct, že takto bych mohl pokračovat napříč celým tracklistem „The Serenity of Suffering“, protože ta propast mezi slabšími a silnějšími písněmi není nikterak veliká. „A Different World“ s hostujícím Coreym Taylorem (Slipknot, Stone Sour) není špatná a právě spojení hlasů dvou ikon nu-metalu z ní činí další slušný moment. Z druhé poloviny bych jako vrcholy rád vypíchnul především trojici „Everything Falls Apart“, „Next in Line“ a konečně „When You’re Not There“. „Everything Falls Apart“ svou atmosférou opět evokuje období kolem alba „Issues“ a právě díky takové té hře na nostalgickou strunu na ní nyní, pár týdnů od prvního poslechu, nedávám dopustit. Kontrast mezi melodičností a kytarovou hrubostí je pak základním faktorem úspěchu „Next in Line“, jež se mi při prvotních posleších zaryla hodně hluboko pod kůži. Pokud pominu dvě výjimky, tak co kus, to trefa do černého. Vážně, tak dobré „The Serenity of Suffering“ je.

Pokud se vám zdá, že tou chválou příliš nešetřím, tak vězte, že to má svůj důvod. Po čtveřici nijak výrazných alb je „The Serenity of Suffering“ konečně výtvorem, s nímž nemám problém v celé jeho hrací délce a tomu tak odpovídá úroveň mojí spokojenosti. Netvrdím, že je dvanáctá studiovka nu-metalové pětice něčím výjimečná či přínosná pro styl jako takový, ale ta jedenáctka písní šlape tak dobře, že nemám důvod vyčítat dvojici relativně slabších věcí. Důležitost Heada po jeho návratu je touto plackou definitivně stvrzena a vůbec bych se nedivil, kdyby se z „The Serenity of Suffering“ stal nový ukazatel pro určení toho, zda budou další alba Korn považována za dobrá nebo naopak špatná.


Alter Bridge – The Last Hero

Alter Bridge - The Last Hero

Země: USA
Žánr: hard rock / alternative metal
Datum vydání: 7.10.2016
Label: Caroline Records / Napalm Records

Tracklist:
01. Show Me a Leader
02. The Writing on the Wall
03. The Other Side
04. My Champion
05. Poison in Your Veins
06. Cradle to the Grave
07. Losing Patience
08. This Side of Fate
09. You Will Be Remembered
10. Crows on a Wire
11. Twilight
12. Island of Fools
13. The Last Hero

Hrací doba: 66:04

Odkazy:
web / facebook / twitter

Příběh zámořských hardrockerů Alter Bridge je vcelku jednoduchý. Na jedné straně barikády stáli koncem 90. let megaúspěšní Creed, přičemž na té druhé paběrkovali jistí The Mayfield Four. A jak už to tak bývá, nefungovalo to ani v jednom případě. Creed se rozpadli na pozadí vnitřních sporů mezi zpěvákem Scottem Stappem, jemuž sláva stoupla do hlavy až příliš, se zbytkem kapely, kdežto The Mayfield Four po dvojici vydaných alb neviděli svou budoucnost nijak zářivěji, než jaká do té doby byla, a rozpad tak přišel záhy po druhém studiovém albu. A právě někdy v tuto dobu, tedy po skončení Creed v roce 2004 se začíná psát příběh Alter Bridge.

Když se Mark Tremonti se svými původními spoluhráči rozhodl zformovat novou kapelu, padl jim do oka talentovaný vokalista Myles KennedyThe Mayfield Four a ten zbytek už je současností. Alter Bridge sice můžou zapomenout na milionové prodeje, jimiž se honosili Creed, během doby svého působení na scéně si ovšem vybudovali silnou fanouškovskou základnu a obecné uznání hudební kritiky, jež oceňuje jak vokální projev Mylese Kennedyho, tak instrumentální zručnost a sehranost jeho kumpánů. Dalo by se říct, že právě Kennedy z tohoto spojení získal nejvíc, protože od zrodu Alter Bridge si vybudoval pozici jednoho z nejlepších rockových vokalistů současnosti, a krom své domovské kapely v posledních letech vystupoval po boku kytaristy Slashe, nicméně hlavní devízou Alter Bridge je jejich semknutost.

Tato čtveřice vydává své alba v pravidelném sledu a musím přiznat, že jakmile byl oznámen nástupce poslední „Fortress“, „The Last Hero“, tak jsem se velmi těšil. Dosavadní počiny spojuje relativně vysoká kvalitativní laťka, a přestože třeba „AB III“ je v porovnání s ostatním alby o něco slabší, tak se pořád jedná o slušnou rockovou desku moderního mainstreamového střihu. Když tedy Mark Tremonti oznámil, že „The Last Hero“ bude podobné „Blackbird“ a „Fortress“, jen bude ozdobeno temnějším zvukem, neměl jsem důvod borcům nevěřit a do „The Last Hero“ jsem vkládal nemalá očekávání. A jestli se ptáte, zda se tato naplnila, tak musím bohužel říct, že nikoli.

Nechápejte mě špatně, „The Last Hero“ je dobrá nahrávka, má všechny poznávací atributy, díky nimž jsou Alter Bridge tam, kde jsou; včetně zvuku a produkce Michaela Basketta, jenž s kapelou již dlouhá léta spolupracuje. A „The Last Hero“ podle toho taky zní. Ten člověk přesně ví, co kapele sluší, a kytary jsou tak nazvučeny opravdu skvěle, explozivní rytmika rezonuje na všechny strany a KennedyTremontim navrch přidali texty, jež jsou oproti minulosti datované k aktuálním událostem a tváří se tak jako nejvyspělejší a nejtemnější album. Bohužel je však z „The Last Hero“ cítit nepříjemná pachuť přestřelené stopáže. Najdete na něm totiž hned několik písní, které by zde být neměly, protože kazí pozitivní dojem z celistvého poslechu.

Když budu konkrétní, tak nejslabší songy, jimž nemůžu přijít ani po mnoha posleších na chuť, jsou patetická semi-balada „Cradle to the Grave“, další přeslazená věc jménem „You Will Be Remembered“ a konečně obyčejná rocková vycpávka „Crowns on a Wire“, kterou nezachrání ani vypjatý Kennedyho vokál a tvrdý Tremontiho riff. Netvrdím, že nebýt těchto tří slabých kusů, tak by mohlo „The Last Hero“ útočit na pozice nadupaného „Fortress“, ale poslech by byl přinejmenším ucelenější a daleko lépe by odsýpal.

Přesto se na „The Last Hero“ nachází dostatečné množství poctivých rockových písní, jež jsou jako stvořené na koncertní pódia velkých stadionů a hal. Při výčtu toho nejlepšího nelze opomenout úvodní singl „Show Me a Leader“, který má obrovský hitový potenciál a díky energickému riffu je to asi nejlepší úvodní píseň, již dosud Alter Bridge na svou desku nacpali. Pozitivní dojem z úvodu je umocněn následující „The Writing on the Wall“ s velkým rockovým refrénem a další hymnou v podobě „My Champion“. Z ní přímo vyzařují pozitivní vibrace a věřím, že se stane jedním z dalších singlů, protože refrén je dost vlezlý (v dobrém) a odlehčený zvuk kytar je jako stvořený pro rádiové stanice. Na druhou stranu taková „Poison in Your Veins“ jako by vypadla z Tremontiho sólovky a drsné kytary v úvodu naplňují příslib tvrdší desky. V refrénu si pro sebe veškerou pozornost uzme Myles Kennedy, jenž dávkuje melodie a energii plnými hrstmi, díky čemuž se jedná o píseň, která snadno vyčnívá.

Alter Bridge

Druhá polovina je díky třem slabším kompozicím zmíněným výše horší, ale i tak obsahuje pozitivní momenty v podobě rozmáchlejší „The Side of Fate“ a povedla se i kytarovka jménem „Islands of Fools“, jež si nic nezadá s tvrdšími skladbami z dosavadního katalogu Alter Bridge, čímž myslím zejména „Metalingus“ z debutu. Špetku odlehčení v závěru pak zajišťuje nenápadná „Twilight“Tremontiho povedeným sólem. Ten se jen tak mimochodem při nahrávání pěkně vyřádil, protože i přes některé nedostatky alba jako celku stojí písně na velkých kytarových riffech a mnohá sóla z jeho pera jsou velmi povedená (viz závěrečná „The Last Hero“).

Je škoda, že Alter Bridge podlehli snaze předvést na jednom albu co nejvíce ze své aktuální skladatelské formy, protože díky tomu, i přes zjevně povedené skladby, není výsledek tak silný, jak mohl být. „The Last Hero“ sice nenaváže na „Blackbird“ a našlapané „Fortress“, jak bylo avizováno, ovšem „AB III“ je ještě o malý kus horší, takže i když jsem zklamán, dostal jsem v rámci tvorby skupiny poctivou práci, na níž většina konkurence v dané váhové kategorii pořád ztrácí.


Rob Zombie – The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser

Rob Zombie - The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser

Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 29.4.2016
Label: Zodiac Swan Records / T-Boy Records / Universal Music

Tracklist:
01. The Last of the Demons Defeated
02. Satanic Cyanide! The Killer Rocks On!
03. The Life and Times of a Teenage Rock God
04. Well, Everybody’s Fucking in a U.F.O.
05. A Hearse That Overturns with the Coffin Bursting Open
06. The Hideous Exhibitions of a Dedicated Gore Whore
07. Medication for the Melancholy
08. In the Age of the Consecrated Vampire We All Get High
09. Super-Doom-Hex-Gloom Part One
10. In the Bone Pile
11. Get Your Boots On! That’s the End of Rock and Roll
12. Wurdalak

Hrací doba: 31:23

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když Rob Zombie svého času připravoval sólovou desku „Hellbilly Deluxe 2: Noble Jackals, Penny Dreadfuls and the Systematic Dehumanization of Cool“, její vydání bylo hned několikrát odloženo. Nejdříve kvůli Zombieho vytížení ohledně natáčení filmu „Halloween II“, poté kvůli problémům s dosavadním labelem Geffen Records, který dle všeho trochu dlabal na propagaci (což ostatně tehdy vyústilo ke změně nahrávací společnosti). V případě letošní novinky „The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser“ jako by se situace opakovala, jelikož už někdy loni na podzim se objevovaly zprávy, že hororový král a jeho smečka mají další placku hotovou, přesto bylo vydání v nedohlednu. A tentokrát byla na vině Zombieho práce na snímku „31“ (na festivalu Sundance byl uveden v lednu, do kin se dostane v září).

Nicméně, nakonec jsme dočkali a „The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser“ je venku. Jak vidno, Rob Zombie si už definitivně oblíbil názvy dlouhé jak pondělní šichta, což na svém nejnovějším díle dotáhl k dokonalosti nejen pojmenováním samotné desky, ale i vlastních songů. Skandovat to na koncertech budou asi jen die-hard fans, já osobně si ty názvy z hlavy pamatovat fakt nebudu, ale je to zábavné, takže proč ne. Hlavní je však stále muzika, která je tentokrát…

…no, vlastně kurevsky cool! Nijak se netajím tím, že mě Zombieho tvorba baví a jeho jediná deska, jež mě moc nebere, je shodou okolností výše zmiňované „Hellbilly Deluxe 2“. To sice nabídlo pár pekelných hitů, ale taky nepříjemně hodně vaty, takže obecně vzato album za kultovním „Hellbilly Deluxe“ z roku 1998, na nějž mělo navázat, zaostávalo o světelné roky. Následná placka „Venomous Rat Regeneration Vendor“ naštěstí Zombiemu a jeho partě spravila reputaci a „The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser“ dává na slabší chvilku v podobě „Hellbilly Deluxe 2“ dočista zapomenout.

Jedním z hlavních znaků „The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser“ je to, že se jedná o velmi krátkou desku. Jasně, Zombie nikdy netočil hodinové počiny a vždy se pohyboval okolo těch 40 minut, nicméně tentokrát jen o chlup přelezl půlhodinku. A tomu odpovídají i délky skladeb, jelikož s výjimkou závěrečné pětiminutovky „Wurdalak“, jejíž velkou část ovšem zabírá outro, se úplně všechny tracky pohodlně vejdou do tří minut.

Tohle má za následek, že album uhání dopředu jak splašené, a než se člověk naděje, tak je najednou konec. Zombie do posluchače hustí jednu chytlavou pecku za druhou, našlapaný refrén jednoho songu takřka okamžitě střídá našlapaný refrén dalšího songu, John 5 opětovně sype parádní riffy z rukávu, všechno to až na několik málo výjimek maká. Onou výjimkou je paradoxně první singl, jenž byl vybrán k prvotní propagaci nahrávky. Nemůžu si pomoct, ale „Well, Everybody’s Fucking in a U.F.O.“ prostě nemá koule a především jí chybí právě mocný refrén, s nímž Zombie dokáže svoje písničky vyšperkovat. Trochu mi to připomíná předchozí „Venomous Rat Regeneration Vendor“, kdy byla jako první singl zvolena taktéž asi nejslabší skladba „Dead City Radio and the New Gods of Supertown“, na níž mi něco nesedělo. V případě „Well, Everybody’s Fucking in a U.F.O.“ už je ale ono „nejslabší“ docela jednoznačné, protože kdybych měl možnost z novinky vyrazit jednu jedinou věc, bez sebemenšího zaváhání by letěla právě tahle.

Povedené tracky však naštěstí převažují, tak se přesuňme k těm vrcholům. Osobně jsem si hodně oblíbil „The Life and Times of a Teenage Rock God“, jejíž některé motivy se možná zpočátku tváří lehce rozpačitě, ale to trvá jen do doby, než Zombie a jeho kapela odpálí ultimátně kulervoucí refrén, kvůli němuž stojí za to vydržet. Parádní je vypalovačka „The Hideous Exhibitions of a Dedicated Gore Whore“, již ozvláštňují vintage klávesy, které jen tak mimochodem natočil producent Zeuss. Takových srandiček bych si klidně nechal líbit ještě víc.

Pokračujme dále. Super je i další ze singlů „In the Age of the Consecrated Vampire We All Get High“, což je vlastně takový typický Zombieho song včetně industrial metalem nasáklých slok, díky nimž si člověk trochu vzpomene na staré časy. Vše vyvrcholí ve výbušném refrénu a celé to má odpich jak čuně – přesně to, co „Well, Everybody’s Fucking in a U.F.O.“ tak schází. Mým úplně nejoblíbenějším kouskem z „The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser“ je asi desátá „In the Bone Pile“. Tenhle skrytý hit, nesinglový a zastrčený těsně před koncem, je vlastně bez chybičky a představuje přesně to, co chci od Zombieho slyšet a co mě na něm tak baví.

Rob Zombie

Na „The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser“ je zajímavá ještě jedna věc. Vzhledem ke krátkým stopážím by člověk mohl čekat, že půjde o hitové vypalovačky, které nic moc neřeší a jen rychle upalují ke svému blízkému konci, ale pozor – na desce se nachází i pár svěžích vtípků. Vyjma hutného intra „The Last of the Demons Defeated“ a zajímavých meziher „A Hearse That Overturns with the Coffin Bursting Open“ a „Super-Doom-Hex-Gloom Part One“ (hlavně druhá jmenovaná je krásně zfetovaná), které Zombie přece jen vždycky uměl, to jsou třeba již jmenované klávesy v „The Hideous Exhibitions of a Dedicated Gore Whore“ nebo skvělý sampl v „Medication for the Melancholy“. Ani nemluvě o práci Johna 5, protože tenhle týpek je na kytaře fakt pán, což ale není žádná nová informace. Kapitolou sama pro sebe je pak finální „Wurdalak“, jež je – v rámci mezí – trochu experimentálnější a méně přímočará i navzdory tomu, že i ona, minimálně ve své první půli, stále ctí jednoduchou strukturu sloka-refrén. Druhá půle je pak klávesovým outrem nejen písně, ale i celé desky.

Ve své podstatě Rob Zombie tentokrát „jenom“ nezklamal. „The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser“ do jeho tvorby nevnáší nic moc nového a vesměs jen rozšiřuje již tak početnou sbírku hitů o pár dalších výborných kousků. Ale na rovinu – mně to v tomhle případě bohatě stačí. Když si pouštím Roba Zombieho, tak chci vypnout u parádní našlapané muziky, která může být nenáročná, ale je daleka demenci střelců typu Five Finger Death Punch. Nečekám progresi, ale pekelnou zábavu s hororovou atmoškou, která má koule až za roh, A přesně tuhle představu naplňuje i „The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser“. Bavím se královsky, a tudíž jsem spokojen.


Deftones – Gore

Deftones - Gore

Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 8.4.2016
Label: Reprise Records

Tracklist:
01. Prayers / Triangles
02. Acid Hologram
03. Doomed User
04. Geometric Headdress
05. Hearts / Wires
06. Pittura Infamante
07. Xenon
08. (L)MIRL
09. Gore
10. Phantom Bride
11. Rubicon

Hrací doba: 48:14

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když jsem před čtyřmi lety sepisoval recenzi předešlého alba amerických alternativců Deftones, „Koi No Yokan“, tak jsem tvrdil, že se kapela nachází na vrcholu svých uměleckých sil. Od vydání „návratového“ „Diamond Eyes“ letos uteklo již šest let a já si myslím, že moje tvrzení z období před čtyřmi lety je stále aktuální. Očekávání byla samozřejmě vysoká, protože Deftones se na vydání nového alba „Gore“ připravovali takřka čtyři roky, a ačkoli hotové bylo již loni, tak mezi posluchače si prorazilo svou cestu až letos v dubnu. A jaké je? To si povíme na následujících řádcích.

Přestože se to tak na první pohled nezdá, protože čtyři roky panoval přímo v táboře Deftones relativní klid (pokud samozřejmě pominu smutné úmrtí bývalého baskytaristy Chi Chenga), tak v širší souvislosti s kapelou se toho od minulého alba „Koi No Yokan“ událo docela dost, i když to všechno padá na hlavu zpěváka China. Jestli si totiž někdo i navzdory nabitému koncertnímu kalendáři našel čas na jiné aktivity, tak to byl jednoznačně Chino Moreno. Pro mě jedna z nejvýraznějších pěveckých osobností kytarové hudby současnosti a tahoun kapely si v roce 2013 odskočil k několika kámošům z řad Isis, výsledkem čehož bylo eponymní album post-rockových Palms. Netrvalo dlouho a mezi fanoušky si to směřovala debutová deska trip-hopového projektu †††, jemuž vyšlo stejnojmenné album v roce 2014.

A věřím, že jsem nebyl sám, kdo byl zvědavý, jak se tyto aktivity promítnou do hudby Deftones. Ti od zmíněného „Diamond Eyes“ ubrali na kytarové naléhavosti a začali budovat svou hudbu spíše na celkové atmosféře a hedvábně křehké auře, již tu a tam rozčísla osmi-strunka Stephena Carpentera, ale oproti dřívějším albům byl jeho prostor značně zredukován. A přestože jsem minule předvídal, že by v tomto ohledu mohli jít ještě dál, tak mám takový dojem, že si Stephen ve studiu dupl a novinka je tak v jistém ohledu tvrdším počinem, než byly předchozí dva. Deftones sice neztratili nic ze své schopnosti vystavět kolem vcelku jednoduché písně skvělou atmosféru, a pokračují tak v jistém ohledu v cestě, již si v posledních letech vyšlapali, ale i tak je „Gore“ určitě kytarovější, temnější a energičtější nahrávkou. Takový ten zastřený závoj, jímž byla tvorba skupiny v posledních letech zahalena, není tolik patrný a „Gore“ má naopak citelně ostřejší hrany.

Díky tomu je „Gore“ albem, které lze označit jako počin protikladů a přirovnal bych jej tak k eponymní placce z roku 2003. Naproti sobě jako by stáli Chino Moreno se zalíbením v poklidných plochách, jež reprezentuje „(L)MIRL“ či „Hearts / Wires“, na níž je skvělá hlavně její křehká atmosféra, a Stephen Carpenter s burácejícími skladbami „Doomed User“ a „Gore“, které jsem od Deftones s ohledem na jejich nedávnou minulost a zasněnost příliš neočekával. Jasně, ono se něco málo v podobném ražení objevilo i na minulých počinech, ale byly to spíš výjimky („Gauze“, „CMND/CTROL“), jež stvrzovaly výsledný dojem poklidných a rockověji přístupnějších alb. Jakkoli to může znít divně, tak i přes jakousi nejednotnost v řadách Deftones se kapele ten zdánlivý nesoulad při tvůrčím procesu podařilo odladit ve svůj prospěch a proměnit výsledek v nahrávku, která dává smysl a o níž jsem brzy nabyl dojmu, že nic lepšího jsem od této pětice neslyšel od dob přelomového „White Pony“. Opravdu, tak dobré se mi „Gore“ zdá.

Kdybych měl na albu hledat nějaké mouchy, tak mě vážně nic nenapadá. „Gore“ zní skvěle jak po technické stránce (produkci a mix měl na starosti Matt Hyde), tak po té hudební. Z toho druhého hlediska se na první pohled výraznější materiál nachází v samém úvodu alba, ovšem méně nápadný závěr „Gore“ s přibývajícími poslechy příjemně roste (skvělý závěr v podobě melodické „Phantom Bride“ a kytarově výrazné „Rubicon“). První singlovka „Prayers / Triangles“ je ale hned na úvod trefou do černého. Přestože to není na první poslech hitovka typu „Swerve City“ či „Diamond Eyes“, jež otvíraly předchozí placky, tak až nenucenou naléhavosti poklidných slok a explozí emocí v refrénu je tohle moment, který se do paměti vryje zatraceně hluboko. Aniž bych chtěl vyvyšovat China Morena nad rámec ostatních, tak je to právě jeho vokální práce, jež dává písním další rozměr a samozřejmost, s níž přechází od melodického přednesu k agresivnímu řevu, mě nepřestává ani po tolika letech, co tuhle kapelu poslouchám, bavit.

Deftones

Kdybych měl vybrat další nejlepší písně, tak bych sáhl po tíživé „Acid Hologram“, podmanivé „(L)MIRL“, jež mě zaujala výraznou basovou linkou a skvělými melodiemi. Dalším vrcholem je střed nahrávky. Ten patří skvěle vygradované „Hearts / Wires“, jejíž první polovina patří klidným melodiím, které se v polovině stáhnou na úkor kytarové zdi Stephena Carpentera. Nesmím však opomenout ani zmíněné „Gore“„Doomed User“, které stojí na hutné kytaře a naléhavosti Morenova vokálu v refrénu. A protože je toto kombinace, jež stále funguje a Deftones se nespoléhají jen na ni – vědomi si faktu, že bez kvalitní hudby to prostě nejde – tak si ode mě pětice za svou novinku zaslouží jen chvalozpěvy.

Nepopírám, že mám Deftones hodně rád, že jejich hudbu poslouchám zatraceně často, takže o nějaké objektivitě nemůže být řeč, ovšem i tak věřím, že jsem schopný posoudit, jestli „Gore“ patří k vrcholům diskografie této veličiny alternativního metalu, což znamená někam na úroveň „White Pony“ či dvojice posledních placek, nebo se jedná o nafouknutou bublinu, která už šlape spíše ze setrvačnosti a spoléhá se na sílu základny svých příznivců a marketingové síly vydavatelství. Naštěstí se z „Gore“ vyklubal první případ. Na Deftones je vidět, že si hudbu dělají stále ještě podle sebe, a tak to taky zní. Nenuceně, uvěřitelně a hlavně zatraceně dobře. Za mě jasný adept do společnosti pětice nejlepších alb letošního roku.


Drowning Pool – Hellelujah

Drowning Pool - Hellelujah
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 5.2.2016
Label: Entertainment One Music

Tracklist:
01. Push
02. By the Blood
03. Drop
04. Hell to Pay
05. We Are the Devil
06. Snake Charmer
07. My Own Way
08. Goddamn Vultures
09. Another Name
10. Sympathy Depleted
11. Stomping Ground
12. Meet the Bullet
13. All Saints Day

Hrací doba: 48:51

Odkazy:
web / facebook / twitter

Skoro přesně tři roky jsou tomu, kdy jsem o předchozí desce Drowning Pool (pro zapomnětlivé se jmenovala „Resilience“) napsal, že tihle hoši mají ve své kariéře poprvé konečně našlápnuto opravdu dobře. Trochu jsem doufal, že „Hellelujah“ (mimochodem, zkuste si to na klávesnici napsat desetkrát rychle za sebou), bude pokračovat ve stejném duchu jako „Resilience“ (no, tohle zkuste taky). Z větší části se mu to povedlo.

V první řadě – angažmá Jasena Morena stále považuji za dobré rozhodnutí, protože i na „Hellelujah“ jeho vokál bezchybně funguje a do muziky Drowning Pool se skvěle hodí. Ve skutečnosti jde technicky o nejlepšího frontmana v řadách kapely. To je bezva. Na druhou stranu mi ale přijde, že některé songy (jmenovitě třeba „Push“ nebo „Another Name“) kapela postavila jen na jeho hlasu a hudba se tak stala pouze jakýmsi doplňkem. Takový pocit jsem na „Resilience“ neměl. Nic proti tomuto přístupu, nový trademark se musí náležitě prodávat, jen jsem si chtěl maličko rýpnout.

V samotné hudbě zcela bezpečně poznáte rukopis starých dobrých Drowning Pool (také aby ne, když celý ne-vokální zbytek kapely stojí za svými nástroji od samého počátku). Rychlý, agresivní a melodický hard rock promíchaný s metalem. Zvuk nahrávek byl u Drowning Pool vždycky na dobré úrovni a „Hellelujah“ se z tohoto pohledu nijak nevymyká. Hodně se mi líbí středně rychlé písně jako „Hell to Pay“, jejíž stěžejní melodická kytarová linka je prostě boží. Spád a tempo zlomené na začátku refrénu do krátké vyhrávky nemá mezi ostatními skladbami konkurenci. Kytara C. J. Pierce je ostatně skvělá jako obvykle.

Stejně jako předchozí album se i novinka pyšní třinácti písněmi. Na rozdíl od minulého počinu už z nich ale nejsem tolik nadšený. Dost podstatnou roli na tom hraje fakt, že poslední třetina oproti zbytku dost pokulhává a dostavuje se s ní pocit nepříjemné repetitivnosti. Úplně bohatě by stačilo poslední tři songy odstřihnout, případně „All Saints Day“ prohodit s vidláckou odrhovačkou „By the Blood“. U té se na chvíli zastavím, protože mě zaráží, že si Drowning Pool stejně jako minule k propagaci nové desky zvolili nejpřímočarejší a nejjednodušší možný singl. Ještě k tomu úplně ten nejhloupější s tisíckrát omletou tematikou, kterou už beztak jiní zpracovali lépe. Nebo je to jen můj pocit?

S ostatními písněmi nemám žádný problém. Děsně mě baví zmíněná „Hell to Pay“, solidní refrén v „Snake Charmer“ nebo neobvyklé změny tempa v „Goddamn Vultures“. Dynamický úvod v podobě „Push“, výborné intro ve „We Are the Devil“ i pomaličká balada „Another Name“ tvoří dohromady rozmanitou a zábavnou nahrávku. Nebýt toho slabšího závěru…

Vzato kolem a kolem, „Hellelujah“ na určitou dobu zabaví. Je řemeslně skvěle provedené a plné sympatických songů, které neurazí. Nebýt několika přešlapů v podobě singlu „By the Blood“ a horší poslední části, neváhal bych jej ve svém soukromém žebříčku ihned zařadit před „Resilience“. Jasen Moreno působí sebejistě a je to právě on, kdo současnou muziku Drowning Pool táhne vpřed. Škoda, že pod jeho výkonem zbytek občas trochu zaniká. Vždycky mě zajímalo, jací jsou Drowning Pool živě, a nyní jsem zvědavý ještě víc. Rozumně odvedená a v rámci mezí kvalitní práce.


The Way I Am – Apocalypse? No Way!

The Way I Am – Apocalypse? No Way!
Země: Francie
Žánr: rock / alternative metal
Datum vydání: 14.11.2014
Label: Klonosphere Records

Hrací doba: 21:19

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Francouzští The Way I Am vydali své debutové EP „Apocalypse? No Way!“ sice již koncem roku 2014, ale to není překážka v tom, abychom si jej alespoň v krátkosti nemohli představit i s více než ročním zpožděním. O samotné kapele jsem toho nic moc nevypátral, takže se obejdu bez klasických úvodních keců o skupině a její historii a pojďme rovnou na „Apocalypse? No Way!“.

Šest skladeb, melodický rock se silným melancholickým nádechem a do toho moderněji střižený alternativní metal s pokusem o growling. To je asi ten úplně nejprostší popis, jímž můžu The Way I Am nějak rozumně představit, a přesto by mohlo být vcelku zřejmé, jak to asi bude znít. Tedy až na jednu maličkost. Taky vám tam nějak nepasuje ten growling? To nejste sami, protože jsem měl stejné pochybnosti, které nezmizely a mám je tak v sobě i po několika posleších „Apocalypse? No Way!“.

Tedy, abych to uvedl na pravou míru, nedá se vyloženě říct, že by se tam ten growling sám o sobě vůbec nehodil, protože The Way I Am pro něj sahají zřídka a děje se tak víceméně jen v druhé polovině několika skladeb a snaží se je k němu tak nějak vygradovat. Problém vidím spíš v projevu zpěvačky Saturne, jíž ten agresivní projev prostě nejde a kazí veškerý dojem z poslechu. V melodických polohách zní naprosto přesvědčivě, to abych jí nekřivdil. Když například v úvodní „Underground Memories“ pěje posmutnělou melodii, tak mi vzdáleně připomněla Anneke van Giersbergen, ale jakmile se snaží v „Shine Bright“ přitvrdit kytarový projev The Way I Am, tak si klepu na čelo, proč tuhle křehkou zrzku zbytek kapely k něčemu podobnému vůbec pouští, když schopnějšího řvouna musí v dnešní době najít na každém rohu.

Dost ale ke zpěvu, který je beztak jen subjektivní výtkou a spousta dalších posluchačů to může vítat jako zajímavé zpestření. Jako celek je „Apocalypse? No Way!“ vyrovnané a nevidím v něm vyložených vrcholů ani pádů, ale kvalitativně to není taková pecka, abych měl důvod se k tomuto počinu v budoucnu vracet. Líbí se mi obecně víc melodičtější plochy, které mi ke křehkému a pěkně melodickému vokálu Saurene pasují. Naopak, jakmile se tato čtveřice snaží babrat v něčem, co zní jako tuctová americká alternativní kytarovka, tak ztrácí na síle. Jedinou výjimkou je druhá „No Means No“, jejíž refrén je mi strašně povědomý a rychle jsem si na něj zvykl, až jsem jej nemohl dostat z hlavy.

Je asi jasné, že mě The Way I Am příliš neodvařili, protože když to tak po sobě procházím, tak pochvaly jsem dávkoval jako šafránu. Co si tedy od The Way I Am a poslechu „Apocalypse? No Way!“ odnáším do budoucna? Album má velmi hezký obal, který se mi zalíbil na první pohled, samotnou kapelu reprezentuje velmi hezká zpěvačka, ale to je asi tak jediné, co si vybavím. To a taky refrén „No Means No“, který se prostě povedl. Jinak vcelku nuda a šeď.


Trivium – Silence in the Snow

Trivium - Silence in the Snow
Země: USA
Žánr: alternative / heavy metal
Datum vydání: 2.10.2015
Label: Roadrunner Records

Hrací doba: 43:13

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ačkoli si o hudbě, kterou v posledních letech američtí Trivium vypustili do světa, myslím svoje, tak jim nemůžu upřít fakt, že jejich poslední alba jsou vše, jen ne sázka na jistotu. Tou jistotou myslím jejich asi nejceněnější alba „The Crusade“ a „Shogun“. Ta totiž Matt Heafy a jeho parta dosud nepřekonala a mohla by se k nim vracet a umlčet tak všechny, kterým poslední dvě placky nevoní, protože „In Waves“ bylo ve všech ohledech krokem zpátky a „Vengeance Falls“ přes znatelný posun směrem k melodickému metalu skončilo tak nějak na půli cesty k zamýšlenému cíli.

„Silence in the Snow“ už s předstihem slibovalo definitivní odklon od vyřvávaných vokálů a stalo se tak ihned po svém vydání s přehledem nejmelodičtějším počinem Trivium, které si z předchozích placek ponechává pouze instrumentální zručnost kytarové dvojice ve složení Matt Heafy a Corey Beaulieu, jejichž souhra je i v takto melodicky laděném materiálu, který byl údajně inspirován tvorbou Iron Maiden a Dio, jedním z nejsvětlejších momentů na desce jako takové.

Co se hudby samotné týče, tak už to taková sláva není a novinka je jedním z nejslabších momentů diskografie zámořských hvězdiček. Uznávám však, že se mi líbí příklon Heafyho k melodičtějším zpěvným plochám, protože když se nesnaží tlačit na pilu, s tím nasazením to nepřehání a drží se v intencích plnokrevně přirozeného vokálu, tak s tímto nemám žádný problém. Bohužel se nejpozději od třetí „Blind Leading the Blind“ deska hudebně přehoupne do kolovrátkového režimu a zní to jako generátor náhodných písní podle stejného návodu, což ani ta vyzdvihovaná instrumentální vytříbenost na všech frontách, kdy tentokrát Trivium na bicí doprovází jejich technik Mat Madiro, výsledek nezachrání.

„Silence in the Snow“ se snaží tvářit jako nejambicióznější počin v kariéře Trivium, ale jediným opravdu zajímavým momentem je intro „Snøfall“ z pera Ihsahna a navazující titulka „Silence in the Snow“, přičemž obě dvě spojuje obdobný melodický prvek, který se povedl. Z dalších skladeb se dá snést ještě „The Ghost That’s Haunting You“ a závěrečná „Breathe in the Flames“, přičemž v obou případech za to může hlavně silná nosná melodie ve vokálním projevu Heafyho, což je na album o 40 minutách zoufale málo.

Ten zbytek je prázdný až běda, takže vyslechnout desku na jeden zátah se pro mě stalo nakonec větším oříškem, než jsem si byl zprvu ochotný připustit. Jmenovat celou šestku slabých skladeb je zbytečné, takže musí stačit, že vyberu průhlednou hitovku „Blind Leading the Blind“ a uchcávačku jménem „Until the World Goes Cold“, které jsou tím nejhorším a nejnaivnějším, co lze na „Silence in the Snow“ najít.

Svým způsobem uznávám Trivium za to, že se snaží vyvíjet a své desky nějakým způsobem stáčet, aby jako umělci nestáli na jednom místě, což je chvályhodné, ale z výsledku mám opět takový pocit nucené a násilné změny, která prostě nefunguje. Slabé kompoziční zázemí tak sráží snahu Trivium na „Silence in the Snow“ až do míst, kde není zase tak daleko k Black Veil Brides, což je až smutné…