Země: Česká republika Žánr: alternative rock / metal Datum vydání: 17.11.2020 Label: selfrelease Tracklist: 01. Gréta 02. Tommy 03. Helmut 04. Franz 05. Willy 06. Viktorka 07. Fanoušek 08. Julie 09. Mirek (Bonus) Hrací doba: 33:49 Odkazy: web / facebook / bandcamp / / bandzone

Kurtizány z 25. avenue patří spolu s Jolly Joker and the Plastic Beatles of the Universe nebo Support Lesbiens k základním jménům české kytarové klubové scény devadesátých let. Zatímco zbylé dva jmenované spolky tíhly spíše k funky věcem, Kurtizány z 25. avenue tvořili daleko temnější muziku.

Snad za to může jejich post-punkový až gotický původ, ale atmosféra, která provází zejména jejich prvotinu „Ubiquity“, ale částečně i následující „Strach“, je něčím těžko popsatelným a hlavně zařaditelným. Poslouchat „Ubiquity“ je jako účastnit se podivného rituálu. Na obalu spousta symbolů, těžko vyložitelné texty, Simonův ďábelský projev a k tomu hutná rytmika a zařezávající se riffy. A tenhle lomoz si navíc dovolili protnout poklidnou ukolébavkou. Nebál bych se to nazvat kultem. Simon tehdy možná vypadal jako Anselmo, avšak s Panterou to nemělo moc společného. Podobnosti a snad i inspiraci lze slyšet zejména z tehdejší americké noise rockové scény u jmen jako Quicksand, Helmet a možná i metalovějších Prong.

Nicméně i Kurtizány z 25. avenue prošly nějakým vývojem a po této etapě už není v novější tvorbě ani památky. Za zlomovou desku lze označit „Medium“ z roku 2002, která je naplno představila s moderním rockovým zvukem a v daleko přijatelnějších polohách. O čtyři roky později a po řadovce „Chemie“ opustil kapelu Simon a zpěvu se tak chopil kytarista a vrchní skladatel Tomáš Vartecký. Donedávna poslední album „Teorie morfické rezonance“ vydané v roce 2009 je často vnímáno jako to nejhorší, pravděpodobně pro stále výraznější zjemňování, ale mě třeba baví. Ostatně v diskografii Kurtizán nevidím žádnou špatnou nahrávku. Samozřejmě, první dvě placky jsou nedostižitelné, ale i ty novější mají svoje momenty a mám tam své oblíbené kusy.

Poslední desetiletka Kurtizán z 25. avenue moc nenabídla. Odešel bubeník Viking a tím se zdála existence kapely opět na vážkách. Rok 2014 však přinesl zásadní moment – k Varteckému, basákovi Janu Rupprichovi a tehdejšímu druhému kytaristovi Kryštofu Bartakovičovi se přidal bubeník Marek Macháček a také nový zpěvák Dan Kurz, tehdy známý především z Atari Terror. A právě tohle spojení se ukázalo jako absolutní výhra. Koncerty nabraly šťávu, Kurz Simonovi party odeřvává zdatně a Vartecký má tak dost času na obsluhu své kytary. Měl jsem šanci je před pěti lety vidět naživo a nemělo to chybu.

Posledním krokem ke spokojenosti se tak zdálo být už jenom nové album. Tím se konečně stává „Honzíkova cesta“. Ještě několik let předtím ale Kurtizány z 25. avenue poslali do světa nový materiál, skladby „Gagarin“, „Mozkonaut“ a posledně „Mirek Dušín“. Jsou přesně v té poloze, již jsem si u Kurtizán nikdy neoblíbil. Hlavně proto jsem „Honzíkově cestě“ moc nevěřil. K mému překvapení však nové Kurtizány z 25. avenue zní daleko lépe, než jsem čekal.

Album „Honzíkova cesta“ tvoří osm lidských jmen, tedy osm skladeb. Texty mohou napovědět, komu daná jména přísluší, ale jak je u Kurtizán z 25. avenue zvykem, jsou spíše sloganovité a ne úplně konkrétní. U těch jasnějších můžeme možná přesně tipovat, jestli se opravdu má jednat o Gretu Thunberg (či snad Greta Van Fleet?), Horsta Siegla nebo Wilhelma Messerschmitta, ale ve výsledku je to docela jedno, protože nejdůležitější je, že ty texty zní dobře a najde se tu hned několik rýmů, které ustrnou v hlavě. Opět se tu objevuje několik netypických spojení, výrazů, ostatně jak je tu řečeno, „něco pochopíš a něco ne“.

Novinka startuje „Grétou“ a prakticky až do pátého „Willyho“ nedává nohu z plynu. Takhle zdařilý začátek neměla žádná z několika posledních desek Kurtizán. Ihned je zřejmé, že „Honzíkova cesta“ bude tvrdší, nebude se s ničím moc srát a hlavně nebude trpět na přeprodukovanost, což byl občas v pozdější tvorbě Kurtizán problém. Všechno jsou to zapamatovatelné hity, které fungují na desce, a jsem přesvědčený, že budou makat i naživo. Mají skvělé momenty, dobré nápady, silné refrény, dynamiku, tohle se prostě povedlo. Vartecký s Kurzem si dobře rozdělují vokály a nechybí ani klasické sekané riffy. Z této úvodní pětky je ve volnějším tempu pouze „Tommy“ a právě ten je mým favoritem celé „Honzíkovy cesty“. Kdyby nebyla česká rádia připosraná, tak tam tohle může klidně rotovat. Ale válcovny plechu by náš éter asi nepřežil…

O něco méně záživná je zbývající část stopáže. Ve „Viktorce“ (z této trojice nejlepší), „Fanouškovi“ a „Julii“ dojde na něhy, ale ne na takové ty uvolněné něhy jako v „Tommym“, ale na ty opravdu uondané. A to mě moc nebere. Podobné popovější vyznění se Kurtizánám z 25. avenue v minulosti už povedlo ošéfovat i lépe. Závěrečná „Julie“ se navíc zase ohání netopýry a nabroušenými zuby, čímž podobně jako už i několikrát v minulosti začínají Kurtizány znít až příliš jako Wanastowi vjecy. Bonusový „Mirek“ mě stejně jako jeho předchozí verze ani v této podobě nepřesvědčil. Konec „Honzíkovy cesty“ tedy není kdovíjak veselý, avšak ta pozitiva z více jak první poloviny nahrávky jasně převažují. Možná, že kdyby byly stopy jinak seřazeny, působilo by to lépe. Takhle je „Honzíkova cesta“ zprvu pořádně nakoplá, ale s blížícím se koncem začíná uspávat. Škoda.

Kurtizány z 25. avenue jsou v roce 2020 rozhodně daleko lepší, než bych si býval představoval. Je fajn vidět, že i 30 let stará tuzemská kapela dokáže vydat takhle svěží desku. Pochválit se musí i grafická stránka „Honzíkovy cesty“, kterou obstaral Dan Kurz, jehož styl je už jasně rozpoznatelný. Sedí také ten syrový zvuk, jímž je nahrávka opatřena. Povšechně jsem tedy spokojen. „Honzíkova cesta“ u mě i přes slabší konec překonává posledních několik řadových desek Kurtizán a je rozhodně vítaným přírůstkem do jejich diskografie.