Archiv štítku: BRA

Brazílie

Jupiterian – Terraforming

Jupiterian - Terraforming

Země: Brazílie
Žánr: sludge / doom / death metal
Datum vydání: 15.11.2017
Label: Transcending Obscurity Records

Tracklist:
01. Matriarch
02. Unearthly Glow
03. Forefathers
04. Terraforming
05. Us and Them
06. Sol

Hrací doba: 38:45

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity Records

Neřekl bych, že zrovna Brazílie je země metalu zaslíbená, ale tvrdit, že je místní scéna nezajímavá nebo dokonce téměř žádná, by bylo čistokrevným ignorantstvím. A to vůbec nemusíme končit u legendárních kapel jako Sepultura, Ratos de porão, Vulcano anebo Sarcófago. Jestli je však Brazílie spojena s nějakou metalovou odnoží, je to právě vzteklý extrémní metal ve stylu Sarcófago případně rané Sepultury. Možná by mi někdo mohl oponovat i rozsáhlým powermetalovým podhoubím, ale tyhle teploušské mrdky podle mého za pořádný metal považovat nelze.

I kdybyste ale patřili k měkkým sráčům a tyhle melodické píčoviny uznávali či dokonce poslouchali, pořád platí, že Brazílie asi není místem, kam byste se vydávali hledat atmosférickou metalovou hudbu. Nicméně je doufám evidentní, že obecný rys nemusí postihovat veškeré možnosti a že vždy budou případy, které se jistým zákonitostem vymykají. Což v překladu znamená, že i v téhle jihoamerické zemi můžete najít formace, jejichž primárním projevem není ani agrese (a ani melodické trylkování, trváte-li na tom), nýbrž náladotvornost.

V případě Jupiterian ze São Paula ovšem není všechno zásadně růžové a nedá se tvrdit, že vše, co kdy vydali, stojí za to, abyste si z toho sedli na prdel. Debutový počin „Aphotic“ z roku 2015 jsem svého času slyšel a na rovinu mohu říct – nezaujal. Upřímně si to album nijak podrobně nepamatuju, ale to jen svědčí o tom, že o nic pamětihodného nešlo. Těch několik málo vzpomínek hovoří o unylém, nezáživném a vlastně docela zbytečném doom metalu. Prostě nic, čemu by kdokoliv z nás měl věnovat svou pozornost.

Proč tedy recenze na druhou desku? Protože je zřejmé, že se Jupiterian od první řadové nahrávky značně posunuli a že je „Terraforming“ prezentuje jako docela jinou kapelou. To je očividné již z vizuální stránky, ať už se bavíme o přebalu nebo o vzhledu skupiny, kde civilní zjev vystřídaly temné stejnokroje a zahalené obličeje.

Naštěstí podobný posun proběhl i v hudebních aspektech. „Terraforming“ zní mnohem vyzráleji, ambiciózněji a ve finále i skutečně – působivěji. Do muziky se vkradl sludge a spolu s doom/deathovými kořeny tvoří monolitické riffové hradby. Jupiterian ve skutečnosti nehrají nic originálního, vlastně by se skoro dalo říct, že stavějí na osvědčených postupech, nicméně víc než jedinečností lákají na poctivě odvedenou skladatelskou práci a masivní sound. První setkání s „Terraforming“ je sugestivní a opravdu působí skoro až dojmem, že by Jupiterian svými mohutnými riffy mohli formovat tvář samotné země.

Jupiterian

Samozřejmě, že jde jen o takovou metaforu, protože kdybych tu hlásal, že nějaká muzika dokáže pohnout zemskou kůrou, byl bych nejspíš za pořádného čůráka (což sice můžu být i bez toho, ale neberte mi iluze). Obzvlášť když je tenhle dojem z „Terraforming“ časově omezený. Posluchač si totiž velmi záhy začne uvědomovat, že deska tak extrémně hutná není a že v mnohých momentech je dost melodická (viz třeba „Unearthly Glow“). Což ovšem nic nemění na tom, že písně jako „Matriarch“, „Forefathers“ nebo „Us and Them“ jsou napsané velmi dobře a s evidentní rozvahou, která přichází jen v případě ujasněné hudební vize. V tomto ohledu asi nelze Jupiterian obviňovat z nedostatečné péče o výsledek.

Nebylo by moudré „Terraforming“ přeceňovat a dělat z toho alba něco, čím jasně není. Své kvality ovšem má a Jupiterian jeho prostřednictvím ukazují, že i přes rozpačité představení na první desce jejich existence zbytečná není. Slušná záležitost, která nikomu ostudu nedělá.


Sepultura – Machine Messiah

Sepultura - Machine Messiah

Země: Brazílie
Žánr: thrash / groove metal
Datum vydání: 13.1.2017
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Machine Messiah
02. I Am the Enemy
03. Phantom Self
04. Alethea
05. Iceberg Dances
06. Sworn Oath
07. Resistant Parasites
08. Silent Violence
09. Vandals Nest
10. Cyber God

Hrací doba: 46:05

Odkazy:
web / facebook / twitter

Situace, v níž se brazilská Sepultura nachází posledních 20 let, je zvláštní. Obdivuhodná, ovšem na druhou stranu nezáviděníhodná. Po odchodu ikonického frontmana Maxe Cavalery se k tomuto největšímu vývoznímu artiklu kolébky fotbalu na poli metalové hudby otočila spousta fanoušků zády a dodnes nemůžou přijít na jméno Derricku Greenovi, jenž už má za sebou v sestavě Kisserovy party více alb než její zakládající tvář. Sepultura si zaslouží obdiv za to, že své odpůrce tak nějak ignoruje, točí si dál svá alba a nehledí do minulosti, ovšem o tom, že její současná podoba už s tou původní Cavalerovic vizí má pramálo společného, nemůže být pochyb.

Sepultura, jejíž otěže v rukou dřímá Andreas Kisser, se v posledních letech zhlédla spíše v koncepčních počinech s drtivým tlakem v zádech, a přestože to nedopadalo ve všech případech zrovna dobře („A-Lex“), tak si drží určitou kvalitativní laťku. S minulým albem „The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart“ se jí dokonce v mých očích podařilo porazit tvorbu slavnějšího z bratrů Cavalerů, jenž naopak se svou domovinou Soulfly točí čím dál větší hovna. Možná právě proto jsem se na „Machine Messiah“ docela těšil. Ne tolik, abych nemohl dospat, ale v současné době jsem zvědavější právě na tvorbu stabilní trojice Green, Kisser, Paulo Jr., k nimž se před lety přidal mladíček Eloy Casagrande.

V první řadě je třeba si říct, co od „Machine Messiah“ čekat. Soudě dle posledních alb jsem předvídal další temnější kus ve stylu předchůdce, který mě překvapil svým nátlakem a vyrovnaností, což je aspekt, jenž ostatním opusům z Greenovy éry schází. K vlastnímu překvapení jsem však dostal album barvité, rozmanité a nečekaně progresivně aranžované. Album, které mě baví natolik, že jej již pár týdnů po vydání považuji za nejlepší placku s Derrickem Greenem u mikrofonu.

Zdá se, že pryč jsou doby nejasných konceptů typu „A-Lex“, nudných výplachů „Kairos“ či „Nation“ nebo šedivých záznamů plytkosti tvorby Sepultury z prvních let po angažování Derricka Greena („Against“ a „Roorback“). Světlou výjimkou v dosavadní po-Cavalerovské tvorbě bylo snad jen „Dante XXI“. Nijak konzervativní, neotřelé a zajímavým konceptem Alighierovy „Božské komedie“ ozvláštněné. Jestli se ptáte, kam se dá zařadit „Machine Messiah“, tak odpověď není tak jednoduchá. Má v sobě animální sílu „The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart“, stejně tak ovšem překvapuje bohatými aranžemi ve stylu „A-Lex“ či „Roots“. Nemluvím teď o podobnosti, ale o jejich pestrosti a množství, v jakém jsou na finálním kotoučku zastoupeny aniž by vytvářely dojem prvoplánovitého využití.

Hned úvodní titulka „Machine Messiah“ šokuje a na rozdíl od klasických otvíráků je tohle rozmáchlá, pomalá a zamyšlená píseň s čistě zpívajícím Greenem. Svůj talent prokázal už mnohokrát na minulých albech, ale že dostane jeho melodický vokál takový prostor, to jsem nečekal. Jestli byla titulka umístěna na samý úvod proto, aby posluchače pořádně vyfackovala a připravila ho na všechno, tak u mě svůj úkol splnila. Následující zběsilá „I Am the Enemy“ je sice klasická Kisserova vypalovačka plná rychlých sól, nejedná se však o primitivní řežbu ve stylu „Kairos“. Poctivý thrashový odér je načichlý aktuálním soundem Sepultury a za mě je to jedna z nejlepších skladeb kapely v posledních letech.

Vůbec nejsilnější na nápady je střed alba ohraničený písněmi „Phantom Self“ a „Resistant Parasites“. „Phantom Self“ je plná agresivních groovy kytar, které odlehčují jak Kisserovy vyhrávky, tak orientální melodie na pozadí. Když došlo k jejímu rozvinutí do sóla za vzájemného proplétání východních nástrojů a kytary, tak jsem zíral s otevřenou hubou. Sepultura se napříč několika skladbami představuje jako odvážný hráč, který se nebojí překvapit. Hammondy v „Iceberg Dancers“ či smyčcové aranže na pozadí „Sworn Oath“ jsou prvky, jež jednotlivým skladbám dodávají další rozměr, a skupině to sluší.

Sepultura

Samozřejmě, že celé „Machine Messiah“ neutáhne Sepultura jen na pestrosti aranží, protože v tom případě by se část skladeb mohla jít rovnou klouzat. Kdepak, samotné zdivo jednotlivých písní je postavené velmi pevně a kdejaký vítr jej nezboří. Napříč jednotlivými skladbami se v nich toho děje dost na to, abych měl důvod se nad poslechem skutečně zamýšlet a nebral jej jen jako kulisu k jiné činnosti. Nadupané střednětempé „Alethea“ či „Resistant Parasites“ dávají rychle zapomenout na dřívější přešlapy a samozřejmě i na aktuální tvorbu bývalého frontmana.

Velmi se mi líbí kytarová práce Andrease Kissera, jenž nic neztratil ze svého dřívějšího elánu a díky velkému množství vyhrávek a zběsilých sól zní velmi vitálně. Druhým hrdinou „Machine Messiah“ je Derrick Green. Když jsem o pár odstavců výš zmínil jeho melodický vokál, tak komu se v úvodu zalíbil, může se těšit v závěru na hitovou „Silent Violence“, v níž se umně přechází od relativně poklidné pasáže k metalovému hřmění. To pak borcům vydrží i v následují „Vandals Nest“. Povedenou tečku za velmi přesvědčivým albem pak nechává „Cyber God“, která katastroficky upozorňuje na přemíru techniky v dnešním světě, což je námět, jenž mimochodem protkává celé „Machine Messiah“.

Shrnu to velmi stručně, protože vše podstatné jsem již sdělil v dosavadním textu recenze. „Machine Messiah“ je velmi silné, překvapivě svěží a vyrovnané album, jež posouvá Sepulturu oproti minulým počinům minimálně o dvě třídy výš do společnosti kapel, které se nebojí posouvat a vychází jím to. Nadupaná placka. Tečka.


Dead Limbs – Spiritus/Sulphur

Dead Limbs - Spiritus/Sulphur

Země: Brazílie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 27.1.2017
Label: Northern Silence Productions

Tracklist:
01. Golden Age
02. Echoes of Yore
03. The Craven’s Pilgrimage
04. Monolith of Deceived Hollows
05. The Thorncrown’s Blessing
06. Awake! O Sleeper of the Land of Shadows

Hrací doba: 35:02

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Dead Limbs je další nové jméno na blackmetalovém kolbišti, tentokrát z poněkud exotičtější destinace – Brazílie. Jihoamerický metal máme asi všichni spojený s jistou neurvalostí, agresivitou a živočišností, jaká z ekonomicky stabilní a vyspělé Evropy a její scény již dávno vymizela. V rozvojových oblastech třetího světa lokální scény onu prapůvodní animálnost metalové hudby stále dokážou držet při životě. Dead Limbs ovšem do téhle sorty skupin nepatří a naopak ukazují, že i v Jižní Americe lze nalézt formace, které na black metal nahlížejí optikou atmosféry.

Prvně o sobě Dead Limbs dali vědět před dvěma lety pilotním minialbem „Lighthouse“, které jsem bohužel neslyšel. Na skupinu jsem narazil až nyní díky debutové dlouhohrající desce „Spiritus/Sulphur“, jež vyšla koncem ledna prostřednictvím německých Northern Silence Productions. Když jsem si nahrávku pouštěl, tak jsem popravdě řečeno nečekal příliš, a to i navzdory skutečnosti, že mě zaujal přebal nahrávky – ten považuji za velmi povedený. Brazilské trio mě však nakonec příjemně překvapilo, poněvadž „Spiritus/Sulphur“ je dost dobrá záležitost.

Netvrdím, že se jedná o něco doposud neslyšeného, to ani omylem. Stejně tak neříkám, že je „Spiritus/Sulphur“ fenomenální dílo, které vás posadí na prdel, to se myslím nestane – soudím na základě empirické zkušenosti, jelikož ani mně se něco takového nestalo. Přesto se nebojím říct, že se Dead Limbs na svém debutu ukazují v dobrém světle. Já osobně jsem si k „Spiritus/Sulphur“ dokázal najít cestu, a to vlastně docela lehce. Tím ale nechci vzbudit dojem, že by se jednalo o primitivní a prvoplánovou záležitost. Deska pouze dokáže zaujmout vcelku záhy, možná ne na úplně prvním rande, ale na druhý či třetí pokus už tomu lze přijít na chuť určitě. A i poté počin vydrží sympaticky nemalý počet poslechů, aniž by se dostavila nuda. Během těchto seancí sice vaše uši nepoznají akustický orgasmus, ale rozhodně lze si „Spiritus/Sulphur“ užít.

Hned úvodní „Golden Age“ patří k tomu (nej)lepšímu, co se na albu nachází. Dead Limbs rozehrají monotónní pomalý riff s rozvážnou atmosférou a čistými hymnickými vokály, k nimž se posléze přidá i řev (nijak zvlášť extrémní, ale dejme tomu, že k nabízeným náladám se hodí spíš než bestiální jekot). Netrvá to dlouho a člověk se lehce ponoří do atmosféry, jež nepřestává ani v druhé, o něco rychlejší půli skladby. Mezi vrcholy nahrávky bych dále zařadil i dvojici ambicióznějších kompozic „Monolith of Deceived Blessing“ (osm a půl minuty) a především finální majstrštyk „Awake! O Sleeper of the Land of Shadows“ (jedenáct minut). Druhá jmenovaná je jakousi vlajkovou lodí alba a vůbec se nedivím tomu, že byla jako první uvolněna k poslechu. V některých pasážích se daří tvořit poutavou atmosféru a nechybí skvěle vybudované pasáže. Minimálně tato píseň (já osobně bych však přidal i „Golden Age“) jasně ukazuje, že něco v Dead Limbs skutečně vězí a že Brazilci mají poměrně lákavou vizi, jakým způsobem black metal hrát.

Dead Limbs

„Golden Age“, „Monolith of Deceived Blessing“ a „Awake! O Sleeper of the Land of Shadows“ jsou po mém soudu tím stěžejním, co „Spiritus/Sulphur“ nabízí a kvůli čemu dává smysl se po albu shánět. Druhá „Echoes of Yore“ už je o něco slabší a ze čtyř regulérních skladeb zanechá nejméně dobrý dojem. Je o něco melodičtější a blíží se k vodám moderního post-black metalu, což není nic, co bych já osobně – a nepopírám, že jde čistě o subjektivní náhled věci – kvitoval s povděkem. Netvrdím, že mě písnička irituje takovým způsobem, abych byl nucen ji přeskakovat, ale nejhorší na desce podle mě je. „The Craven’s Pilgrimage“ a „The Thorncrown’s Blessing“ už jsou jen poklidnější intermezza, která nic zásadního neřeší, ale jejich poslech neobtěžuje, a když nic jiného, alespoň přinášejí nějaké osvěžení nahrávky, jež tak i díky jejich přítomnosti neupadá do stereotypu.

Pokud jste předešlé řádky opravdu přečetli a nepřeskočili jste až na poslední odstavec, pak již doufám tušíte, jak si „Spiritus/Sulphur“ stojí a jaký bude verdikt. I navzdory jedné slabší písni jsou mé pocity dobré a Dead Limbs ve mně zanechali dobrý dojem. Mnohem lepší, než jsem čekal a doufal. Nejedná se o veledílo, ale relativně výrazný počin to je a řekl bych, že zkoušku si zaslouží. Já osobně si pak „Spiritus/Sulphur“ rád i koupím.


Obasquiat and Dancing Deadlips in Free Sonic Explorations – The Mindness

Obasquiat and Dancing Deadlips in Free Sonic Explorations - The Mindness

Země: Brazílie / Polsko
Žánr: experimental / dark ambient
Datum vydání: 23.3.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Light Is a Fuel Made of Stars
02. Duke de Dada
03. The Mindness
04. Heavy Mental Orange
05. Trauma Police
06. Maurice Unraveled
07. Bruising the Monstrous Ego of Doom
08. Dada the Dude
09. Every Time, All the Time

Hrací doba: 91:18

Odkazy:
facebook / bandcamp

Před nějakou dobou jsem na internetu narazil na takový pěkný vtip, který popisoval sociální zařazení lidí dle hudebních žánrů, jaké poslouchají. Z celkem šesti úrovní byla ta první, „nejnormálnější“ vyhrazena „normálnímu plebsu“ poslouchajícímu věci jako pop nebo rock. Naopak v páté úrovni se nacházeli „outcast“ lidé s experimentální muzikou, noisem či free jazzem, zatímco šestá byla vyhrazena individuím „disattached from the social dogma“ s žánry jako harsh noise, drone nebo dark ambient. Album, o němž si dnes budeme povídat, by na tomto obrázku patřilo někam na pomezí pětky a šestky…

Nejprve si ovšem musíme říct, co a kdo se vlastně skrývá pod prapodivným názvem Obasquiat and Dancing Deadlips in Free Sonic Explorations, byť do jisté míry je sám o sobě výmluvný. Nejedná se totiž o standardní kapelu, nýbrž o kolaboraci dvou rozdílných projektů, které mají společnou zálibu ve značně experimentálních žánrech, o jejichž existenci běžní smrtelníci nemají ani tušení. V čem se ale navzájem liší hodně, to je místo původu. Zatímco Dancing Deadlips (toto jméno by vám jen tak mimochodem nemuselo být neznámé – desku „Song of the Flight“ jsme zde svého času recenzovali) pochází ze sousedního Polska, domovinou Obasquiat je pak daleká Brazílie. A jak název hlavičky tohoto sloučeného projektu naznačuje, společně se obě formace vydaly na ničím neomezovaný zvukový průzkum.

„The Mindness“ bezesporu patří k nahrávkám, jejichž poslech je výzvou, kterou nedokáže absolvovat každý. Obasquiat and Dancing Deadlips in Free Sonic Explorations totiž nabízejí hodinu a půl dlouhé (předpokládám, že přinejmenším v nějaké míře) improvizační experimentování napříč několika velice okrajovými žánry. Nicméně myslím, že bez újmy na přesnosti bychom mohli říct, že hlavním zastřešujícím stylem celého počinu je dark ambient a jeho minimalistické šumění. Minimalismus je ostatně vedle experimentu jedním z hlavních poznávacích znamení „The Mindness“, protože v tomto případě byste neměli očekávat nějaké šílené přeskakování od jednoho ke druhému, multižánrovou horskou jízdu a další zběsilosti. V tomhle případě se na to jde z druhé strany a na darkambientní „ticho“ se nabalují vlivy ve formě, jež ctí antibombastické ladění desky.

A jakéže vlivy lze tedy očekávat? Předně, vedle dark ambientu je druhým stěžejním prvkem „The Mindness“ něco, co se u podobných záležitostí zas tak moc nenosí – vokál. Samozřejmě se ale netěšte na zpěv v tom pravém slova smyslu. Spíše se připravte na zastřené vokální rozjímání, deklamaci, místy skoro až mluvené slovo, leckde primitivní zaříkávání. A na takovýto základ už jen začněte nasypávat náznaky noisu, world music, free jazzu, industrialu nebo dronu. Zajímavý je především ten ethno nádech, jenž sice neprostupuje celým albem (ono se totiž nejedná o náladově zas tak uzavřenou a monoliticky neměnnou věc), ale když se objeví, působí – v rámci nastavených minimalistických mezí – osvěžujícím dojmem. Příkladem budiž třeba druhá „Duke de Dada“.

Z minimalistického experimentu se k nějaké opravdu výrazné pasáži vystoupí jen zřídka, ale tu a tam se tak přeci jen stane. Třeba hned v úvodním, 23 minut dlouhém kolosu „Light Is a Fuel Made of Stars“, kdy po deseti minutách šumu na chvíli vypluje na povrch lahodná melodie. Další takový moment se nachází kupříkladu v předposlední „Dada the Dude“, kdy z takřka nezřetelného skoro-ticha vytryskne hlasitý syntezátor a trochu vám potýrá ušní ústrojí.

Přejděme však konečně k tomu důležitému, protože, ruku na srdce, u podobných záležitostí je vlastně podrobný popis bezpředmětný. Nikoho nezajímá, že „v 358. sekundě čtvrté skladby se ozve geniální dvouapůlvteřinové sólo na taiwanskou fujaru“ a podobně. Vím, že je to taková mantra, jakou v trochu obměněné podobě opakuji skoro v každé recenzi na takovéhle žánry, ale ono to tak je – stěžejní je ten pocit. Není až tak důležité, jak přesně to zní, ale je extrémně důležité, jak to působí. A v tomto ohledu mohu považovat „The Mindness“ povedenou desku, jelikož mě ten poslech baví. Jistě, ani náhodou to není lehká nahrávka na docenění a pochopení; samozřejmě, že to chvíli trvá, než člověk začne vidět i do koutů, a to ještě ne do všech (přece jen, 90 minut je 90 minut a experiment je experiment). Přesto všechno se dá do alba relativně lehce ponořit nechat se unést. Délka nijak nevadí, ono to uteče až nečekaně rychle.

Obasquiat and Dancing Deadlips in Free Sonic Explorations

Je pravda, že se nejedná o nějaké nekritické nadšení bez výhrad. Je zde i několik momentů, které bych si dokázal představit lepší, například se sem tam stane, že mi vokály přijdou zbytečně afektované. V rámci takhle obrovité hrací doby se však jedná o zanedbatelnou část; navíc je spousta pasáží naopak výtečných (jeden příklad za všechny – vypointované nervní finále „Heavy Mental Orange“). Celkově vzato mám z toho dobrý pocit a někde v těch spodních proudech si mě to dokázalo podchytit.


Helllight – Journey Through Endless Storms

Helllight - Journey Through Endless Storms
Země: Brazílie
Žánr: funeral doom / death metal
Datum vydání: 7.9.2015
Label: Solitude Productions

Tracklist:
01. Journey Through Endless Storm
02. Dive in the Dark
03. Distant Light That Fades
04. Time
05. Cemetherapy
06. Beyond Stars
07. Shapeless Forms of Emptiness
08. End of Pain

Hrací doba: 79:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

Nabízí se otázka, proč by měl člověk z té bezejmenné hordy (funeral) doom / death metalových kapel věnovat pozornost právě Helllight. Abych ale pravdu řekl, já vám na to neodpovím. Já sám jsem totiž ten důvod na jejich aktuálním albu „Journey Through Endless Storms“ prostě nenašel…

Jak asi správně tušíte, vlastně jsem tím hned na začátku trochu eufemisticky prozradil, že produkce Helllight bude poměrně tuctové cvičení na doom / death metalové téma – přesně takhle to totiž ve skutečnosti je. Je pravda, že muzika téhle party se táhle tak pomalu a pohřebně, až bych se nestyděl k tomu přidat i přídomek funeral, ale to je ve finále spíš jen takový kosmetický a formální fakt, protože v reálu to dojem z „Journey Through Endless Storms“ stejně nikam neposouvá.

A přitom Helllight nejsou žádní zelenáči. Ve skutečnosti v letošním roce budou slavit už dvacetileté výročí a loňské „Journey Through Endless Storms“ je jejich pátým dlouhohrajícím počinem. Navzdory tomu všemu však z jejich muziky táhne taková neobjevnost a nevýraznost, že nevidím jediného důvodu, proč bych si měl na tohle album v budoucnu byť i jen vzpomenout, natožpak si ho třeba pouštět. Abych totiž řekl pravdu, suverénně nejzajímavější skutečností na Helllight je jejich původ, jelikož domovinou skupiny je Brazílie, což je na tenhle druh pomalého metalu poněkud netradiční destinace.

Samozřejmě, nepřistupoval jsem k „Journey Through Endless Storms“ s očekáváním, že Brazilci dají zapomenout na zásadní doomové majstrštyky z 90. let. Doufal jsem v solidní nahrávku, namísto níž jsem ovšem dostal kopec nudy. Helllight mají všechna žánrová pravidla nastudovaná skutečně zodpovědně, tudíž albu vládnou šnečí riffy, tklivá kytarová melodika, hluboký chropot (který čas od času doplní i vcelku slušně provedený čistý zpěv, viz třeba „Distant Light That Fades“) a podmaz v podobě hřbitovních kláves. Samozřejmě, obecně vzato lze s tímhle v takhle konzervativním žánru pracovat, ale nemůžu pomoct, to podání Helllight na mě prostě nefunguje.

I tehdy, když jsem se cíleně snažil desce věnovat pozornost, jsem chtě nechtě už během první titulní písně vždy upadl do takové té posluchačské letargie, kdy prostě něco hraje a vy to vůbec nevnímáte. Původně jsem chtěl napsat, že čtyři více jak desetiminutové kusy hned na začátku „Journey Through Endless Storms“ jsou brutální zabijáci pozornosti, ale ve skutečnosti u mě tu pozornost vždy spolehlivě zabije rovnou hned ten první, přičemž ty následující nemají na to, aby ji získaly nazpět. A to ani nemluvím o tom, že celková hrací doba desky činí astronomických 80 minut, což je vzhledem k nezáživnosti toho materiálu značně naddimenzovaná cifra. Pomalu si ani nejsem jistý, zdali jsem to vůbec někdy dokázal doposlouchat až do úplného konce, jak mocná ta letargie byla.

„Journey Through Endless Storms“ je jedním z těch alb, která jsou v naprostém pořádku po formální stránce, jelikož Helllight dokážou veškeré technické standardy s přehledem naplnit. Dokážou používat takové to charakteristické žánrové výrazivo, a pokud si člověk pustí nějakou náhodně vybranou pasáž z kterékoliv části desky, tak tomu asi nepůjde objektivně moc co vytknout, neboť to vše zdánlivě zní na solidní úrovni. Ale jako celek mě to jednoduše k uzoufání nudí.

Nevím, doom metal mě vždycky bavil a zároveň je to jeden z mála žánrů, u nichž dokážu odpouštět i absolutně nulovou invenci. Nekritický však nejsem a úplně všechno sežeru a zrovna „Journey Through Endless Storms“ mě prostě minulo. Nechci Helllight vyloženě křivdit, protože vyslovená sračka to není a nejedná se o nějaký průser, že by ten počin šlo použít jako etalon špatnosti. Mluvit o šedivém a nezáživném, skoro až tuctovém průměru je však z mého pohledu na místě…


Krisiun – Forged in Fury

Krisiun - Forged in Fury
Země: Brazílie
Žánr: death metal
Datum vydání: 7.8.2015
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Scars of the Hatred
02. Ways of Barbarism
03. Dogma of Submission
04. Strength Forged in Fury
05. Soulless Impaler
06. Burning of the Heretic
07. The Isolated Truth
08. Oracle of the Ungod
09. Timeless Starvation
10. Milonga de la muerte

Odkazy:
web / facebook / twitter

O tom, že Brazílie již dávno není jen Sepultura, se snaží dlouhou řádku let přesvědčit tamní death metalová sebranka Krisiun. Ta na sebe v prvních letech své činnosti upozorňovala vcelku nenápadně a bez velké nahrávací společnosti v zádech se jim pomalu a jistě díky vlastní odhodlanosti podařilo proniknout mezi relativně známá tělesa na death metalové mapě. A minimálně v Brazílii kromě zmíněné legendy nenajdete v současné době žhavější vývozní artikl co se týče metalové hudby. Stalo se tomu s vydáním přelomového „Conquerors of Armageddon“, což je v pořadí třetí album. Tím nechci říct, že ty první dvě jsou horší, ale nedostalo se jim takové pozornost, jaké by si zasloužily, protože to jsou skvělé death metalové počiny.

Když se dnes řekne Krisiun, tak mně se okamžitě vybaví nadupaný death metalový nářez, jemuž z teoretického hlediska vlastně ani nic nechybí. A novinka „Forged in Fury“ je již desátou řadovou deskou a přesně tak taky zní. Vyzrále, vyhraněně a bez nějakých experimentů přináší chlapskou porci valivého death metalu, který je stejně agresivní až brutální, jako je chytrý. Bratři Kolesneové pokračují v dosavadní praxi, kdy se o posledních albech nedá říct, že by byly nudné. Krisiun totiž hrají zatraceně přesvědčivě a bez nějakých ústupků. Jejich death metalový nářez je možná pouhou reminiscencí starých a osvědčených postupů, ale když oni to dělají tak dobře, že jim to nemůžu předhazovat jako negativum. Pokud to tedy dosud vyznělo tak, že „Forged in Fury“ je vcelku obyčejná death metalová deska, jíž chybí vlastní ksicht, tak vězte, že přesně tak tomu je. Krisiun jsou ukázkou toho, že člověk nemusí být nutně vizionář, aby opakovaně nepřestával udivovat, protože síla této party je právě v jednoduchosti a energii, která vás při poslechu jejich tvorby položí na zem.

„Forged in Fury“ je při své délce 50 minut možná o trochu rozmáchlejším albem, než bych si já osobně přál, ale to se nedá svítit. Přečkat se to dá úplně v pohodě. Tím hlavním důvodem je, že kombinace hutných, místy až technicky laděných kytar spolu s výraznou rytmikou, kdy se basa neschovává někde v koutě, ale hraje opravdu slyšitelně a ve prospěch celku, se této partě vydařila i tentokrát. Přičtěte si našlapaný zvuk, jenž podtrhuje celkově brutální vyznění, na nějž se Krisiun vždy zaměřovali a máte před sebou slušný příslib slušného posluchačského zážitku.

A že je na novince co poslouchat, to si můžete být jistí. Vždyť takové vály jako „Scars of the Hatred“ a „Dogma of Submission“ jsou čistě papírově takřka bezchybné skladby, které i mladším fanouškům předávají death metalovou pochodeň staré školy. Je tu přímočaré, ale nijak jednoduché riffování, rychlejší tempa a srozumitelný přednes vokalisty Alexa Camarga, jenž není nejnápaditějším zpěvákem a v podstatě po celou dobu si jede v tom svém hlubokém chropotu, ale k takto ortodoxní desce, jež je velmi jednotvárně zaměřená, by se těžko hodil někdo jiný, takže potud za vše palec nahoru. A to včetně obalu, který se tentokrát opravdu povedl a vítá posluchače do ostrých spárů bestie jménem “Forged in Fury”.

Uznávám, že minulé „The Great Execution“ bylo ještě našlapanějším dílkem, nicméně „Forged in Fury“ je stále dostatečně vyrovnaným počinem, kdy se to nejzajímavější děje v prostřední části seznamu písní, kdy přijde na řadu velmi silná dvojice v podobě „Soulless Impaler“ a „Burning of the Heretic“. Obě jsou trošku delší, ale ne ke škodě věci, takže zejména prvně jmenovaná, která postupně přechází od krátkého intra k death metalové vysokooktanové směsici kytarových riffů a zběsilých sól, láme kosti. A takhle to pokračuje napříč celým tracklistem. Spousta riffů, kopáků, drnčivé basy a hrubého vokálu si po celou dobu drží nátlak, s nímž se začne a skoční se až po skončení poslední skladby. Do té doby jsou totiž Krisiun naprosto neúnavní.

Vyloženě slabou píseň jsem na desce nenašel, takže právě proto se zdržím jakýchkoli slov kritiky, protože nevěřím, že se jen tak někdo letos objeví s lepší death metalovou nahrávkou. Přeci jen, to, co Krisiun dělají, dělají dost dlouho a za ta léta už vědí, co na posluchače zabírá, a tak je taky „Forged in Fury“ poskládáno. Z části je to takové „best-of“, protože řada motivů zní povědomě (riffy v „Burning of the Heretic“, „Dogma of Submission“ či „Oracle of the Ungod“ už jsem určitě někde slyšel), ale vadí to nějak? Nevadí. Ten nátlak, který v sobě „Forged in Fury“ schovává, vám nedá vydechnout a na podobné myšlenky při běžném poslechu nezbude čas. Jednoduše skvělá deska.


Olam Ein Sof – Reino de cramfer

Olam Ein Sof - Reino de Cramfer
Země: Brazílie
Žánr: medieval folk
Datum vydání: 14.4.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Mar cósmico
02. Vimana
03. A caminho da montanha de nuvens
04. Murmúrio das águas
05. Reino de cramfer
06. Jornada etérea
07. Invocando a lua azul
08. Glaskar
09. Dança da floresta

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Ačkoliv v poslední době točím v přehrávači folkové hudby relativně dost (jeden tip za všechny – Solanaceae), s objevováním nových interpretů to už není tak slavné. Nicméně jedno jméno se ke mně přece jen dostalo: Olam Ein Sof z Brazílie. A jakkoliv bych mohl předpokládat, že kapela mohla něco pochytit od tamních amazonek, není tomu tak, neboť tahle převážně instrumentální dvojice se nechává unášet na vlnách teritoriálních vod středověkého Portugalska či Španělska.

Nakolik se Olam Ein Sof drží dobových písní nebo tradicionálů vzhledem k neznalosti nejsem schopen posoudit, kořeny vycházející z kombinace evropské výpravnosti a arabské smyslnosti jsou však zřetelné. Výsledkem je čtvrté album „Reino de cramfer“ o devíti skladbách a délce něco málo přes 50 minut, což je plocha, kterou zvládli Marcelo Miranda a Fernanda Ferretti pokrýt takřka levou zadní. Svojí povahou tak trochu připomíná unavený den za zdmi paláce. Vzduch stojí, místnost se koupe v měkkých paprscích zapadajícího slunce a její osazenstvo nepokrytě lenoší a svlažuje hrdlo vínem. Ze zahrady doléhá krásný ženský zpěv, který jako by neměl nikdy skončit, a bard sedící na zemi před trůnem jej volně doprovází baladickými melodiemi na rozličné strunné nástroje, jako je kytara, mandolína, citera a řada dalších. O něco tak nepodstatného, jako je plynutí času, nikdo nejeví sebemenší zájem.

Proč taky, když se „Reino de cramfer“ poslouchá… téměř samo. Olam Ein Sof nehrají složitou hudbu, její kouzlo tkví v poklidné atmosféře a náladách, které se s přibývajícími skladbami po troškách posouvají od prosluněného odpoledne k večerní melancholii. Na tom mají zásluhu především tóniny charakteristické pro daný region, občasná (nicméně vkusná a účelná) disharmonie, ale i vývoj samotných skladeb. Je zajímavé, že některé písně na mě působí zasmušilostí, kterou mnohdy nacházím spíše u neofolkových či black metalových kapel, přičemž v úvodu předposlední „Glaskar“ je použitá jedinkrát elektrická kytara a zcela jasně je cítit po černém kovu. Za smutečním závojem se však skrývá odér mystična, který jde do hloubky a přidává hudbě další rozměr, odhalit jej lze však jen postupně. I když to úplně není správné slovo, protože s přibývajícími poslechy se začne rýsovat v pozadí, dokud nevypluje na povrch sám. Není to žádná zřetelná meditační extáze, co by vás na první dobou praštila přes nos, spíše prvek vinoucí se napříč skladbami, tu víc, tu míň. A je to tak dobře, protože i když to z webové prezentace kapely křičí magií, rituály a new age na všechny strany, na desce zní vše přirozeně a nenásilně.

Stejně tak se Olam Ein Sof popasovali i s delšími kompozicemi, které se při stopáži blížící se jedné hodině a pouhých devíti skladbách zkrátka musely objevit. Autorské duo dokázalo složit a zahrát vše naprosto bravurně, což platí zejména o titulní devítiminutové skladbě s postupným vývojem od vybrnkávaného začátku přes střední část s nádherným zpěvem až po pomalý závěr. Něco do sebe však mají všechny skladby, od kratších až po delší kusy, a ač folk zrovna není hudba, která by řešila nějaké vykrádání, písně na „Reino de cramfer“ jsou jasně odlišitelné. Paleta motivů a nástrojů (krom výše jmenovaných i brumle a nejrůznější flétny), ze kterých Olam Ein Sof splétají jednotlivé části jejich alba, je přinejmenším bohatá a nudit se u ní nebudete.

Osobně nevím, co bych vlastně albu vytknul. Snad jen, že některé nápady nedopadly nejlépe, nebo alespoň mně nesedly – kupříkladu druhá část „Jornada etérea“ je přinejmenším zajímavá, ale myslím, že zpěv a vybrnkávaná melodie šly dohromady sladit lépe, protože jakkoliv je cítit snaha o zhudebnění jakéhosi magična, v tomhle případu to znatelně skřípe. Jenže to je vážně asi jediné, co mě po víc než dvou desítkách hodin v přítomnosti „Reino de cramfer“ napadá, takže pokud zrovna hledáte oddechovou a možná i mírně netradiční hudbu, určitě nemeškejte a tuhle desku si sežeňte. Rozhodně za to stojí.


Kattah – Lapis Lazuli

Kattah - Lapis Lazuli
Země: Brazílie
Žánr: power metal
Datum vydání: 27.10.2014
Label: Bakerteam Records

Tracklist:
01. Behind the Clay
02. Inside My Head
03. Apocalypse
04. Alpha Centaury
05. Vetus Espiritus
06. Rebirth of Pharoahs
07. The Hidden Voice
08. Lapis Lazuli
09. A Capoeira
10. Land of God
11. You Will Never Be Dead
12. Untitled
13. Last Chance

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Scarlet Records / Bakerteam Records

Kattah pocházejí z Brazílie a na první pohled jde o další z nekonečného zástupu více či méně zaměnitelných kapel. Tvrdí o sobě, že hrají power metal, fungují nějakých osm let, za tu dobu stihli nahrát dvě desky… Prostě normálka, to už jsme všichni viděli tolikrát, že už nás nebaví ani počítat, pokolikáté je to tentokrát. Z Kattah respektive z jejich aktuální druhé desky “Lapis Lazuli” se však vyklubal docela zajímavý příklad staré pravdy, že první dojem nemusí být vždy úplně přesný.

Zádrhel je už v tom pojmu “power metal”. “Lapis Lazuli” totiž do této kategorie místy spadá naprosto dokonale, ale jen o kousek dál se mu zase vzdaluje natolik, že by si člověk hodně rozmyslel vynášet nějaké soudy o tom, co že mu to hraje do uší. Dobře, to jsem asi trochu přehnal, taková ta moderní, agresivní a šlapavá nátura je třeba z první skladby “Behind the Clay” cítit dost jednoznačně, stejně tak nejde přeslechnout zcela očividnou inspiraci trademarkovými rozjezdy rozmáchlejších skladeb od Iron Maiden v takové “Vetus Espiritus” (ale i jinde), sólo na hammondky v závěrečné “Last Chance” zase jako by vypadlo z repertoáru Deep Purple (dlužno dodat, že jde o povedenou citaci) a některým při poslechu místy poněkud svérázného vokálního projevu Roniho Sauafa zase hned několikrát napříč albem vytanou na mysli Queensrÿche. Faktem ale zůstává, že je “Lapis Lazuli” poměrně pestrá směska celé řady různých vlivů a dohromady to smysl jakž takž dává.

Přesto mi ale připadá, že desce poměrně výrazně škodí trochu přehnaná snaha udělat to na všech frontách co nejpestřejší, a místy by tomu asi prospěla větší střídmost. Očividná a z obecného hlediska rozhodně chvályhodná snaha o to znít jinak, progresivně, totiž výsledný dojem v praxi poněkud podkopává a člověk si akorát říká, jaká je to škoda, protože držet se Kattah trochu více při zemi, tak bychom se tu mohli bavit o skutečně výtečné nahrávce. Schopnosti takovou nahrávku stvořit totiž kapele rozhodně nechybí a je to zřetelné i na “Lapis Lazuli”.

Upřímně řečeno, oddělit někdo na téhle desce zrno od plev, tak máme co do činění s možná nejlepší žánrovou nahrávkou roku. Kattah totiž rozhodně umějí být svoji a ještě to navíc podat v dost působivé formě. Parádní melodie, neokoukané (nebo alespoň relativně neokoukaně působící) kytarové party, vkusné klávesy celá řada dobrých nápadů a v neposlední řadě také doslova parádní vokál – to jsou atributy, které jsou zde přítomny v poměrně hojné míře a krystalizují v celé řadě skladeb. Nechce se mi moc jmenovat, protože drtivá většina ze třinácti skladeb obsahuje opravdu hodně dobré momenty. Bohužel, stejně tak většina skladeb obsahuje i něco toho materiálu, který to poněkud kazí, a vzhledem k tomu, že deska trvá skoro hodinu, je to přeci jen trochu zřetelnější, než bych byl ochoten přejít bez povšimnutí.

Přesto se ale Kattah potažmo “Lapis Lazuli” nedá upřít jedna dost zásadní věc. To opravdu dobré, co se zde sešlo (a že toho není vůbec málo) má totiž dost síly a charismatu na to, aby to přerazilo většinu záporů, a deska je tak ve výsledku vlastně více než poslouchatelná a čím déle ji točím, tím více jí přicházím na chuť. Jasně, určitě bych se nezlobil, kdyby to bylo o pár minut kratší nebo kdyby si zpěvák odpustil některé zcela evidentně záměrné disharmonie svého zpěvu. Stejně tak hodně do očí bijící citace nejlepší kapely na světě (rozuměj Iron Maiden) nejsou objektivní optikou pranic košer, jenže i v tomhle stavu je to nakonec vlastně dost dobré.

Největším zklamáním je tedy fakt, že to mohlo být ještě o hodně lepší, ale na kdyby se tu nehraje. “Lapis Lazuli” má své vady, ale kvalit je zde podstatně víc a ve výsledku to funguje vlastně hodně uspokojivě. Pro tentokrát tedy solidních 6,5 a uvidíme, jestli se Kattah na třetí desce pochlapí a natočí opravdovou pecku. Potenciálu v nich k tomu dřímá víc než dost.


D.A.M. – Phantasmagoria

D.A.M. - Phantasmagoria
Země: Brazílie
Žánr: power / melodic death metal
Datum vydání: 30.5.2014
Label: selfrelease

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Against PR

Když dojde na power metal, jsem málokdy optimistický. Jinými slovy si nevybavuji žádné power metalové album, které by bylo čímkoli výjimečné. Co však tomuto žánru nelze upřít, je propracovaná technická stránka, mnohdy velice hezké melodie letící ohromným tempem kolem posluchače a samozřejmě množství povedených kytarových sól. Naopak stinnou stránkou power metalu pro mě vždy byly vokály, zejména ty spadající do kategorie “extra uječené”, při kterých mě vždy napadá, že zpěváka nejspíše někdo chytil značně nevybíravým způsobem za jednu velice citlivou část těla. Tak či onak, tím se dostáváme k D.A.M. a jejich EP “Phantasmagoria”.

D.A.M., brazilská kapela mající za sebou již jedno dlouhohrající album, sama sebe označuje za melodicky death metalovou formaci a určitým způsobem má pravdu. Pozitivní totiž je, že zpěv na “Phantasmagoria” není ten uvřeštěný, o němž jsem mluvil před chvílí, nýbrž převážně značně sympatický řev mírně připomínající nejlepší léta Alexi LaihaChildren of Bodom. Ostatně spojitostí s touto velice populární kapelou je zde dost i po hudební stránce. D.A.M. však mají o něco blíže k žánru zmíněnému na počátku předchozího odstavce.

Šestice skladeb se tak nese v duchu rychlého riffování, výrazných kláves, jejich častých sól, a ještě častějších sól kytarových. Ačkoli právě ta jsou vždy zlatým hřebem každé skladby, co se děje mezi nimi také není zcela zanedbatelné. Ostré vokály fungují dost dobře, klávesy vytvářejí sice velice slabou, ovšem alespoň nějakou atmosféru, a zmíněné riffování kapele také nejde vůbec špatně. Problémy nastanou, když se pokusíte najít jakékoli odlišnosti v šestici písní. V zásadě je zde klasický neduh podobných alb, kapela jede to samé stále dokola. Kdyby “Phantasmagoria” nebylo jen EP, asi bych chtěl slyšet víc nových nápadů. Jeho hrací doba dlouhá necelou půlhodinu je ostatně i tak hraniční a v blízkosti závěru by to už chtělo nějaké to ozvláštnění. I kvůli tomu tak D.A.M. skórují jen lehce nad průměr.


The Black Rook – The Black Rook

The Black Rook - The Black Rook
Země: Brazílie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 25.4.2014
Label: selfrelease

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Asi na stará kolena vážně začínám senilnět. Poslední dobou střílím většině black metalů a death metalů samé průměrné známky, aby mě pak chytnul úplně obyčejný a neobjevný hevík. Způsob, jakým se brazilské duo Rubens Lessa (všechny nástroje) a Flavio Senra (zpěv) do své tvorby pustilo, si totiž na první pohled o průměrnou nebo dokonce podprůměrnou známku vyloženě koleduje, protože je jejich eponymní debut tak klasický, jak jen si dokážete představit. Jenže nějakým záhadným způsobem je to prostě strašně zábavné. The Black Rook opravdu hrají ten nejprovařenější heavy metálek. Klasické kapely z toho smrdí každým coulem, ale zase musím naprosto férově uznat, že to Brazilci míchají tak šikovným způsobem, že se o nějakém ripoffu známějších jmen hovořit nedá, což je pozitivní.

To hlavní, kvůli čemu je “The Black Rook” dobrým albem, jsou ale samotné písničky, které jsou jednoduše chytlavé, zábavné a v podstatě co kus, to jasný hit se zapamatovatelným a návykovým refrénem. Zářným příkladem budiž třeba hned první vypalovačka “Checkmate”, následující trio “The Black Rook”, “Unfortunate” a “Forget My Name” nebo “I Am”. Že byste kromě dobrých refrénů chtěli i silné riffy? Jasně, proč by ne, od toho tu máme třeba “Rats”. Balada taky nesmí chybět, co? No… ta vlastně klidně chybět může a naštěstí i chybí, protože lepší žádná, než aby to byl patetický blábol. Za mě plus, protože balady už skoro nesnáším. Jediným zvolněním je tak šlapavá “Heart of Steel”, jež i přes svůj název nemá s Manowar nic společného.

Většinu “The Black Rook” prostě tvoří tak povedené písničky, že člověk milerád přivře očko i nad trochu horším závěrem. “Temptation (Will Bring Me Down)” je ještě v pohodě a několik slušných motivů a Flavio Senra se svým vokálem z ní ještě pořád dělají pohodovou věc. Oproti tomu “Madman in Chains” už je příliš nijaká a finální osmiminutovka “Dark Disease” je nudný obšleh (nebo snad pocta?) Black Sabbath. Nicméně i přes tenhle vroubek je to stále kvalitní album a milé překvapení.