Archiv štítku: Neurosis

Krallice: nová alba

Američané Krallice poslední dobou své fanoušky nešetří a servírují nové počiny každý rok. Čerstvě je venku nahrávka „Loüm“, kterou dala kapela dohromady ve spolupráci s Davem EdwardsonemNeurosis. Poslouchat můžete v přiloženém přehrávači. Fyzické nosiče ještě nejsou k mání, ale CD i LP už lze předobjednat.

Kromě toho mají Krallice před vydáním ještě jedné desky s názvem „Go Be Forgotten“, která by měla být venku někdy na přelomu listopadu a prosince. I zde už jsou k dispozici předobjednávky.


Redakční eintopf – speciál 2016 (Onotius)

Onotius

Onotius:

Top5 2016:
1. Oranssi Pazuzu – Värähtelijä
2. Vektor – Terminal Redux
3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
4. Neurosis – Fires Within Fires
5. Aluk Todolo – Voix

CZ/SVK deska roku:
1. Silva Nigra – Světlonoš
2. Umbrtka – Hlavní stroj

Neřadový počin roku:
Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina

Artwork roku:
Cult of Fire – Life, Sex & Death

Objev roku:
Setentia – Darkness Transcend

Shit roku:
Dream Theater – The Astonishing

Koncert roku:
Ufomammut: Brutal Assault, 13.8.2016

Videoklip roku:
Gojira – Stranded

Potěšení roku:
hojnost kvalitních blackmetalových debutů

Zklamání roku:
konec Agalloch

Top5 2016:

1. Oranssi Pazuzu – Värähtelijä
Uplynulý rok byl v mých očích jednoznačně rokem finských blackmetalistů na psychedelických vlnách, kteří vydali desku nazvanou jako erotická pomůcka. Oranssi Pazuzu nahráli fenomenální dílo – na první pohled upoutá skvělým obalem, hned poté i samotnou hudební náplní. Ta je fascinující jak skladatelským umem, tak schopností působit autenticky a vytvořit neuvěřitelně pohlcující atmosféru. Finové jsou věrni svému stylu, ale posouvají ho zase o kapku blíže mystičnosti a obrazotvornosti samotných hlubin vědomí. Šmakující a velmi propracovaná hudební drogárna. A jak jsme si mohli v pražské Nové Chmelnici ověřit, i naživo funguje tenhle recept opravdu neskutečně.

2. Vektor – Terminal Redux
V dobovém hodnocení v recenzi jsem ještě držel trochu při zemi, neboť v záplavě vjemů jsem si stále nebyl jist, jestli novinka nakonec zamíří na úplnou špici žebříčku. Ale průběžné poslechy ve mně postupně začaly budit čím dál tím větší nadšení, a tak se deska postupně vyšplhala na úctyhodnou druhou příčku. Takováhle nahrávka se opravdu nerodí každý den. Jakkoliv asociace občas vyplivnou jména jako Voivod, Death, v melodičtějších pasážích pak Cynic, ani jedno není přesné. Vektor jsou sví, na hrdém thrashmetalovém základu budují těžko zařaditelnou progresivní hudební pyramidu, která neustále skvěle odsýpá a s každým poslechem přináší něco nového. Stejně jako vesmírný artwork, i tahle americká kapela míří ke hvězdám. Dobrá práce.

3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
O francouzské modle avantgardního black metalu jsem tu pro změnu pojednával celkem nedávno, takže zde bych se koneckonců mohl plně odvolávat na to, co již padlo. Koncentrovaná jednohubka plná zhutněné podstaty Deatspell Omega zvaná „The Synarchy of Molten Bones“ disponuje silnými nápady, instrumentální brilancí a pohltivou atmosférou. K tomu v podstatě netřeba nic dodávat, to je třeba slyšet.

4. Neurosis – Fires Within Fires
Oproti epičtějšímu předchůdci, který se setkal s rozporuplnými reakcemi (navzdory tomu, že já ho doteď mám velmi rád), je aktuální deska kombinací syrovějšího, dřevnějšího a zemitějšího přístupu k post/sludge metalu prezentovaného prostřednictvím umírněnějšího zvuku. A jakkoliv na první poslechy možná nezní tak monumentálně, „Fires Within Fires“ je opravdu skvělým kouskem, prostřednictvím něhož tihle matadoři ukazují, že i v trochu modernějším hávu dovedou svému žánru ukázkově vládnout. Skvělá práce.

5. Aluk Todolo – Voix
Vybírání poslední příčky na top5 žebříčku je vždy nejtěžší, neboť se člověku v mysli promítá celá řada desek, které by též neměly být zapomenuty. Volba nakonec padla na desku, jež mě na první poslech sice nesmetla, o to více mě však postupně nahlodávala, až jsem se na ní jednu dobu stal závislým. Mám na mysli novinku francouzských krautrockově-blackmetalových Aluk Todolo. Tajemná atmosféra a napětí pramenící z mistrného vrstvení jednotlivých ploch – kytary zkreslované, pulzující, hypnotizující, každý úder bicích prostupující až do morku kostí. Báječný zážitek, který byl podobně jako u první příčky stvrzen výjimečným koncertem. Naprosto bezvadný kousek.

Aluk Todolo

CZ/SVK deska roku:

1. Silva Nigra – Světlonoš
Předně musím tak trochu s pokorou zopakovat podobnou frázi jako loni – tuzemská scéna se mi stále nedostává do přehrávače tak často, jak by nejspíš měla, neboť zahraniční produkce ukrajuje z mé pozornosti mnoho. Přesto je tu pár nahrávek, které mě v roce 2016 bavily tak, že frází typu „pouze na české poměry“ nebude třeba. Pokud letošní Cult of Fire byli zvláštním úkrokem do neoriginálního a relativně nudného blackgazu, pak Silva Nigra předvedla poctivý a především kvalitní kus černého kovu konzervativnějšího rázu. Agresivita, temnota, atmosféra, slušné nápady a zápal. To vše z desky jasně a suverénně zaznívá.  A mě to jednoduše baví tak, že se nebojím jít s ní až sem.

2. Umbrtka – Hlavní stroj
Nová Umbrtka je tentokrát méně experimentální, zato více hutná, semknutá, blackmetalová. A především velmi povedená. Zde tedy snad netřeba dodávat víc než ultimátní heslo loajality: „Přísahám věrnost Umbrtkovi a skartokratickému státnímu zřízení.“ Howgh.

Silva Nigra

Neřadový počin roku:

Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina
Neuvěřitelně hutná atmosférická deska spojující dvě významná jména hudebních temnot mě dokonce donutila odsunout původně zamýšlené ípko Gorguts až na druhou příčku, neboť tohle je zkrátka lahůdka. V dobových recenzích jsem často zaznamenával více chvály na účet Francouzů, zatímco Ævangelist byli odbyti pomyslným lehkým poplácáním po rameni se slovy „v pořádku“. Ale mně tahle deska přijde skvělá jako celek a právě závěrečná dvacetiminutovka ten pocit výjimečnosti možná ještě podtrhuje. Ta specifická surovost, různorodost a mystičnost, jež z ní sálá, je jednoduše fenomenální.

Artwork roku:

Cult of Fire – Life, Sex & Death
Pokud se u mě novinka Cult of Fire setkala s přinejmenším rozporuplnými reakcemi, pak její vizuální složce asi nemám moc co vytknout. Podobně jako se netajím svou slabostí k obalu předchůdce, každý pohled na tenhle obraz je pro mě radost. A když vezmu kolem a kolem, nenapadá mě moc dalších letošních desek, u nichž by to vizuální potěšení bylo větší. Nepopírám, že jsem na něco mohl zapomenout, ale první výstřel bylo toto. Takže tak…

Cult of Fire – Life, Sex & Death

Objev roku:

Setentia – Darkness Transcend
V ranku debutů letos skutečně bylo z čeho vybírat. Šlo tedy jen o to vytáhnout definitivního favorita – a tím se nakonec stala chaoticky black/deathmetalová banda Setentia z Nového Zélandu. Ta pod labelem Blood Music vydala desku překypující jak technickou, tak kompoziční vyzrálostí. A celkově byla tahle mladá kapela schopná obstát i v konkurenci zkušených stylových kolegů Deathspell Omega a Gorguts. Přesto však není Setentia nějakým plagiátem, má vlastní zvuk a plno velmi solidních nápadů. A jsem moc zvědav, co od ní v ještě budoucnu uslyšíme…

Shit roku:

Dream Theater – The Astonishing
Regulérně špatným nahrávkám jsem se snažil v loňském roce vyhýbat celkem úspěšně, proto nečekejte, že bych se tentokrát vrhal do nějakých nevkusných agrometalů typu Dymytry či Sabaton, protože masochistické sklony nějak poslední dobou zkrátka moc nemám. Proto tento titul berte v mém podání spíš za projev velkého zklamání. Bude řeč – jak již nadpis samozřejmě napovídá – o poslední nahrávce Dream Theater. Ti vyrukovali s deskou na první pohled ambiciózní, na první, druhý, třetí,… poslech úmorně dlouhou a v poměru k této délce neskutečně skladatelsky prázdnou. Spoustu klišé postupů, sentimentálních klávesových melodií, instrumentálních kejklí, které však až na výjimky vyznívají naprosto naprázdno, a skutečně silných momentů je zde skutečně poskrovnu. Ze zamýšlené písničkovosti tu zbyla jen kolovrátkovistost. Kde jsou ti hudebníci stojící za progresivními milníky typu „Images and Words“, „Awake“ či „Scenes drom a Memory“?! Snad se vzpamatují. Doufám, stále v ně věřím. Ale tuhle sbírku koled ať si strčí někam…

Brutal Assault

Koncert roku:

Ufomammut: Brutal Assault, 13.8.2016
Jeden jediný slot, a přitom takové množství skvělých koncertních zážitků. Nakonec však na špici kupodivu neskončí ani Oranssi Pazuzu, ani ShiningIntronaut, ale kapela, jejíž vystoupení mě zasáhlo naprosto nepřipraveného – a o to víc mě smetlo. Je poslední den Brutal Assaultu, právě dohrála Mgła, která mi na velkém pódiu a s trochu podivným zvukem tentokrát nějak nesedla, a já čekal na skupinu, jejíž tvorbu jsem neměl bůhvíjak naposlouchanou, ale podvědomě jsem cítil, že půjde o něco speciálního. A to se splnilo až nad očekávání. Hudba spustila a atmosféra mě naprosto strhla. Hypnotické riffy jejich poslední desky „Ecate“ mě každým úderem bicích soukaly do parádní hudební pavučiny, jíž jsem byl zanedlouho naprosto pohlcen…

Videoklip roku:

Gojira – Stranded
Vzhledem k tomu, že samostatné videoklipy úplně cíleně nevyhledávám, tak nemůžu tvrdit, že tohle je s jistotou ten nejlepší, jaký se v loňském roce urodil. Přesto je tenhle jedním z těch, které se mi vybavily jako první, když se řeklo „videoklip roku“. Netradiční sépiový odstín, tajemná symbolika a minimalistický příběh – to jsou domény tohohle dílka, jež svou specifickou vizualitou rozhodně nezapadne. Samotnou desku „Magma“ jsem sice přijal trochu rozpačitě, ale „Stranded“ je super klipovka. Tak proč ne klip roku…

Potěšení roku:

hojnost kvalitních blackmetalových debutů
Nevím, jestli je to tím, že jsem na jejich objevování měl letos větší štěstí, nebo se debutujícím kapelám lépe dařilo, ale na scéně jsem zaznamenal nejedno album, které na mě působilo kvalitativně výrazně nad poměry běžných začínajících kapel. Ať už mluvím o avantgardních následnících chaoticky blackmetalové vlny Setentia, jejich atmosférických žánrových souputnících Départe, „namgłovatělé“ pohodovce Uada či skvělých islandských Zhrine, kanadských Cantique lépreux, řeckém projektu Nox formulae či zde nedávno recenzovaných Recitations. Doufejme, že takhle plodné podnebí nad scénou vydrží i letos.

Zklamání roku:

konec Agalloch
Kdo by to byl řekl, že když jsem předloni koukal na jejich Brutalové vystoupení, že to bude dost možná to poslední, co od nich uvidím. Po dvaceti letech existence se americká ikona atmosférického black metalu Agalloch loučí se scénou. Ačkoliv nevylučuje návrat, oficiálně je kapela rozpadlá. Škoda – zvlášť vzhledem k tomu, že tím pádem za sebou nechává jako rozloučení desku „The Serpent & the Sphere“, která přeci jen působí trochu rozpačitě.

Vektor

Zhodnocení roku:

Rok 2016 byl bohatý jak na zajímavá alba, tak na povedené koncertní akce. Spousta kapel se vyvíjí dobrým směrem, případně stagnuje se ctí a navzdory těm pár zklamáním jsem v rámci své vyprofilované hudební bubliny velmi spokojen. Je stále co poslouchat – ať už od zkušených pardálů, pečlivě střežených klenotů, tak od úplně nových nadějných jmen. A těch slušných až parádních desek letos vyšlo opět tolik, že ten výše jmenovaný žebříček je pouze naprostá špička mohutného ledovce.

Organizátorům Brutal Assaultu se vloni konečně podařilo ukecat hned dvě legendy k exkluzivnímu vystoupení na letošním 22. ročníku. Takže nastane, něco, co jsem dlouho považoval za utopii – EmperorMaster’s Hammer se vysápou na pódium a oblaží nás svým devadesátkovým repertoárem. Na to, jak to nakonec dopadne, nezbývá než netrpělivě čekat, ale už nyní je jasné, že chystaný ročník bude speciální.

Oranssi Pazuzu

Pravda, neděly se jen pěkné věci – například v 28 letech zemřel na rakovinu Tom Searle z progresivně metalcorových Architects, AgallochEths se rozpadli a The Dillinger Escape Plan taktéž oznámili blížící se konec. Dva vyhraněné tuzemské fesťáky Hell Fast Attack a Phantoms of Pilsen bohužel končí. Na druhou stranu, nic holt není bez chybičky a v porovnání s letošními přínosy snad těch pár ztrát nebude tak bolet.

Do roku 2017 přeju kapelám, hudebníkům, organizátorům, pisálkům i vám čtenářům a hudebním nadšencům spoustu zdaru, inspirace a především plnou nálož skvělých hudebních zážitků.


Redakční eintopf #93 – září 2016

Thy Catafalque - Meta
Nejočekávanější album měsíce:
Thy Catafalque – Meta


H.:
1. Thy Catafalque – Meta
2. Predatory Light – Predatory Light
3. Курск – Зеро

Kaša:
1. Opeth – Sorceress
2. Devin Townsend Project – Transcendence
3. Asphyx – Incoming Death

Atreides:
1. Neurosis – Fires Within Fires
2. Die Antwoord – Mount Ninji and da Nice Time Kid
3. Alcest – Kodama

Skvrn:
1. Thy Catafalque – Meta
2. Opeth – Sorceress
3. In the Woods… – Pure

Onotius:
1. Neurosis – Fires Within Fires
2. Thy Catafalque – Meta
3. Opeth – Sorceress

Metacyclosynchrotron:
1. Martröð – Transmutation of Wounds
2. Whoredom Rife – Whoredom Rife
3. Cult of Fire – Life, Sex & Death

Každoroční klišé silného září po suchém létě se opakuje i tentokrát. V podstatě všichni máme tenhle měsíc vícero želízek v ohni, ale vybrat ta, u nichž kvalitní těšing dosahuje nejvyšších hodnot, problém nakonec není. Když se totiž chystá něco nového u Thy Catafalque, je ten výběr hned jednoduší. Ale pozor, zas tak suverénní to není, protože v těsném závěsu se drží i Opeth a Neurosis.


H.

H.:

V září to bude docela nátřesk, ale volba do eintopfu zas tak těžká není. První flek je vlastně zcela zřejmý. Tamás Kátai zažívá na své poměry tvůrčí přetlak a v září nabídne již čtvrtou dlouhohrající desku za 11 měsíců. Tentokráte opět pod hlavičkou svého hlavního projektu Thy Catafalque. A jako vždy samozřejmě očekávám tu nejvyšší možnou kvalitu. Však Tamás Kátai ještě nezklamal, tak proč by se tak mělo stát nyní v případě „Meta“? Upřímně věřím tomu, že až to vyjde, tak z toho zas budu úplně v prdeli a půjde o žhavého kandidáta na jeden z vrcholů letošního roku… a všechny doposud vypuštěné ukázky „Mezolit“, „Sirály“ a „10^(-20) Ångström“ mě v tomhle přesvědčení jen utvrzují!

Druhé místo je také nad slunce jasné – konečně totiž vyjde debutová deska Predatory Light. Dvě skladby na loňském splitku s Vorde vraždily neskutečným způsobem, tudíž doufám, že bezejmenná dlouhohrající prvotina načrtnutý potenciál potvrdí a bude se jednat o nesvatý manifest ohavného black metalu. Může vám připadat nadnesené vkládat takové naděje do debutující formace, ale dosavadní neřadová činnost byla natolik uhrančivá, že si dovolím čekat hodně.

Zato o třetí flek už byl boj a kandidátů bylo hned několik. Abych to ovšem zbytečně neprodlužoval, volím finské rusofily Курск. Sice jsem si vědom toho, že fenomenální debut „Черно“ už asi nikdy pokořen nebude, ale i následující nahrávky přinesly vysoce kvalitní skladby, a věřím tomu, že novinka „Зеро“ tuto tradici dodrží. Nehledě na to, že mám pro tuhle kapelu trochu slabost a nejen její muzika, ale i všechna ta další prezentace a atmosféra mě strašně baví, takže už jen proto je rád zmíním.


Kaša

Kaša:

Po období suchého léta je září měsícem tak našlapaným, že si na podobnou nálož mně lákavých počinů vlastně ani nepamatuji. Přestože bych mohl eintopf tentokrát napsat už v předstihu – o alba, z nichž jsem měl možnost vybírat, nebylo nouze – tak právě tento fakt se pro mě stal největším problémem, protože při našem redakčním omezení tří nosičů jsem musel nejedno zajímavé jméno oželet.

Začnu, jako již klasicky, od třetí pozice, již si vybojovali holandští smrtonoši Asphyx se svou další porcí chorobného death / doomu jménem „Incoming Death“. Název natolik příznačný, že se po vypuštění prvního singlu nebojím o to, že by snad novinka neměla navázat na ceněná díla „Deathhammer“ a „Death… The Brutal Way“, s nimiž se parta kolem Martina van Drunena vrátila před pár lety na scénu. To zas bude jednou pořádné maso!

Nad prvním místem jsem váhal do poslední chvíle a nakonec jsem se rozhodl nenominovat Devina Townsenda, k němuž již léta chovám obrovskou úctu a až nekriticky hltám skoro vše, s čím tento hyperaktivní Kanaďan své posluchače zásobuje. „Transcendence“ je dalším výtvorem pod hlavičkou Devin Townsend Project a podle vypuštěných ukázek to vypadá, že se Devin od své nedávné tvorby nijak neodklonil, což mi nevadí ani v nejmenším, takže se těším na další kapitolu jeho vyrovnané hudební kariéry.

No, a na příčku nejvyšší se tentokrát usadili švédští progresivci Opeth se „Sorceress“ v zádech. Ačkoli jsem byl po „Heritage“ k sedmdesátkovému retro výletu v jejich podání mírně skeptický, tak „Pale Communion“ veškeré pochyby rozmetalo a usadilo se mezi mými nejoblíbenějšími alby této pětice vůbec. Nechme se však překvapit na konci září, jestli Mikael a spol. dostojí velikosti jména Opeth, od něhož člověk už tak automaticky čeká něco víc, než jen „další“ album.


Atreides

Atreides:

Vydavatelství celé dva měsíce šetřila čímkoliv, co by stálo ve větší míře za řeč, takže veškeré přítoky zajímavé muziky takřka vyschly. A aby se podobná situace neopakovala, na celé září si všichni povinně naordinovali projímadlo. Tunu projímadla. Protože v opačném případě nemám tušení, jak se v jednom měsíci vyskytlo deset počinů protínajících mé pole zájmu… takže asi pochopíte, že není zrovna nejlehčí vybrat top tři. A co to melu… vlastně je, alespoň v rámci prvního místa – protože po čtyřech letech vydávají desku Neurosis. A jaké neurózy mi „Ohně v ohních“ způsobí tentokrát, to si netroufám odhadovat, nicméně mé přání je v zásadě prosté: Ať je to mocné, hutné a unášející.

Zbylá dvě místa, která mě zajímají, jsou v obou případech reparáty z minula. Ani Die Antwoord, ani Alcest se svými dva roky starými počiny nějak zvlášť nezaváleli. Proto mě tuze zajímá, jakou laťku nastaví „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ respektive „Kodama“. Ukázky zní v obou případech velice solidně, v případě Alcest po poslední desce skoro až nečekaně solidně, a ačkoliv vážně nevím, nakolik se můžu (a vlastně chci) těšit, zvědavý jsem ovšem velice. Nicméně jak jsem naznačil výše, tři jména jsou v případě září jen špička ledovce; kdybych tu měl vypsat opravdu všechny, byl bych tu ještě zítra. Tři jsou víc než dost.


Skvrn

Skvrn:

Tamás Kátai dělá měsíční výběr zase jednou jednodušším. Thy Catafalque a „Meta“, to je jasné číslo jedna. Nedávné projevy Kátaiovy tvůrčí exploze si držely vysokou laťku a nenapadá mě jediná cokoli mluvící proti novince. Artwork opět parádní, posun jinam je znát již na něm. U Kátaie jsme si už na proměny zvykli, ale není od věci si to stále připomínat. První místo tedy jasné a jak dál? Možných cest je několik, dvě nejlákavější pak píšou Opeth a In the Woods… Opeth, protože Åkerfeldt je král, nenechá si do tvorby moc kecat, dělá, co ho baví, a v rámci progresivního rocku se má stále kam posouvat. In the Woods…, protože 16 let od rozpadu je hodně a 17 od poslední desky ještě víc. I zde nečekám pouhou nostalgii a žití z minulosti, v září se to bude pěkně hýbat.


Onotius

Onotius:

Jak o prázdninách panovala tu více, tu méně okurková sezóna, září naopak těch potenciálně zajímavých desek přináší až tolik, že tři položky jsou zoufale málo. V podstatě čtyři srdcovky vydávají novinky a já si mám volit tři. Nu, ale vzhledem k tomu, že jedna z nich už má dostatečně PR ze strany labelu, tak asi budu volit následovně. Na první místo usadím Neurosis, kteří chystají album s názvem „Fires Within Fires“. Po Brutal Assaultu jsem ještě o špetku nedočkavější, jak to nakonec dopadne. Na druhé místo hodím Thy Catafalque„Meta“. První ukázka působila čitelněji a zase úplně jinak než loňský opus „Sgùrr“, který se nakonec umístil v mé top 5 za loňský rok. Třetí místo pak přenechám novince švédských Opeth. První skladba sice budila trochu rozpaky, ale to u předchozí desky skladba „Cups of Eternity“ taky a nakonec jak se v kontextu celku chytla.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Trpělivost mi nechybí, ale čekání na jisté nahrávky umí celkem nasrat. Příkladem budiž debutové minialbum „all-star“ kapely Martröð, kde ruku k dílu přiložili pánové z Esoterica/Skáphe, Aosoth, Wormlust, Misþyrming, Leviathan a Deathrow. Relativně brzké vydání bylo slibováno někdy před dvěma lety, ale nakonec k němu dojde až teď na Prague Death Mass III skrze Terratur Possessions a Fallen Empire. Vypuštěná ukázka nebyla tak unikátní a hrůzná, jak jsem doufal, ale přesto se mi líbí dost, takže se na „Transmutation of Wounds“ nemohu netěšit. U stánku Terratur na Prague Death Mass bude také poprvé k dispozici úvodní čtyřskladbové miníčko norských Whoredom Rife, kteří svůj black metal drhnou tradičním, ale sakra epickým a  poutavým stylem. Nebudu prozatím více velebit, ale přiznám se, že si zde slibuji hodně. No, a kratším formátům už zůstanu věrný a Prague Death Mass rovněž, protože zde vyjde i nové EP Cult of Fire. O „Life, Sex & Death“ jsem slyšel zajímavé věci, hudební překvapení mám rád, takže doufám, že si spravím chuť, protože „Čtvrtá symfonie ohně“ nebyla podle mého nic extra a na „मृत्यु का तापसी अनुध्यान“ se zub času podepsal nemilosrdně („Triumvirát“ a „20:11“ stále kvlt). Uvidíme…


Brutal Assault 21 (středa)

Brutal Assault 21

Datum: 10.8.2016
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Abbath, Chelsea Wolfe, Dying Fetus, King Dude, Mastodon, Neurosis, Shining, Tábor radosti, Thaw, The Algorithm, Vektor

Skvrn: Na josefovské pivní slavnosti s obstojným doprovodným programem jsem zavítal již potřetí, vůbec poprvé však s vyhlídkami krutých zim, mlh a všemožných plískanic. I když, společný prvek s minulými lety by se přece jen našel – Celsiova stupnice byla opět dosyta proklínána. Dva poslední ročníky za čtyřicítky, letos za noční teploty i o třicet pět stupňů nižší. Tak příště poprosím nějaký kompromis. Cesta vlakem docela fajn, přestup na první dobrou sice kvůli zpoždění nevyšel, ale s nějakou hodinovou prodlevou jsem byl v Jaroměři a cílil k pevnosti. Lépe řečeno jsem se o to snažil, přívalový déšť si vybral pravou chvíli a zalil mě nadměrnou pohostinností. Stan jsem stavěl v konstantním lijavci a do fronty jsem se postavil s nezanedbatelným zpožděním oproti plánu. Deštivé odbavení nakonec trvalo nějakých 90 minut, což je oproti nešťastníky proklamovaným trojnásobkem vlastně moc pěkné číslo. Co si budeme, fronty byly průser a k pořadatelem vyřčené omluvě by to chtělo pro příště přidat velké, velké zlepšení.

Onotius: Po jubilejním dvacátém ročníku člověk ani nestíhá zamáčknout slzu dojetí a už je tady další Brutal Assault. A že by organizátoři slevili ze svých nároků neustále se vyvíjet a zlepšovat, o tom nemůže být řeč. Nejdiskutovanější letošní novinkou byl jednoznačně čipový systém na vstupy i platby (o němž ještě časem budu mluvit), dále pak zbrusu nová ambientní scéna či nová výstava výtvarného umění. To společně s počasím, jež zpočátku budilo dojem, že letošek bude co do teplot a přeháněk diametrálním opakem loňska, přidávalo festivalu zase trochu jiný nádech, než tomu bylo v letech minulých. Co se týče kapel, opět se jich zde objevilo nad stovku, co se týče návštěvnosti, prošlo festivalem kolem 18 tisíc návštěvníků (z nichž údajně 70 % byli cizinci); a kolik se vypilo piva, to by mě taky celkem zajímalo (hehe). Osobně mi sice loňský line-up přišel o špetku nadupanější (také trochu kvůli tomu, že se mi toho letos asi ještě víc krylo), nicméně jsem se opět těšil jak děcko.

Skvrn: Okolnosti mě připravily nejen o čas, ale rovněž o skupiny. Zvědavost na první vystoupení festivalu se v mém případě nikdy nekonala, tedy až na letošek… kdy jsem, ehm, úvodní koncert celého Brutalu vůbec prvně zmeškal. Utekla mi litevská Tesa, jejíž ač nikterak objevný post-metal mohl dění následujících dnů svou intenzitou sympaticky odstartovat. A ani Vektor celé nestíhám. Když konečně vcházím do areálu – onáramkován, očipován a frontou duševně poctěn –, Američané jsou za půlkou svého setu. Brzy přicházím na to, že je proč litovat. Nazvučení předčilo má očekávání a kapela sama samozřejmě nezklamala. Precizní technický thrash, který mě dokázal zaujmout a vzápětí i trochu naštvat. Čas se totiž naplnil a prostor dostali jiní.

Onotius: Pro mě též festival odstartovali až američtí Vektor svým inteligentním, zároveň však živočišným technickým thrashem. A jejich vystoupení se skutečně velmi vyvedlo. Na rozdíl od časté zvukové nemoci, jež se později na hlavních stagích začala hojněji objevovat, jejich sound nebyl zbytečně přebasovaný a ohoblovaný o ony zrovna pro hudbu Vektor podstatné výšky, takže jejich propracované kompozice byly celkem čitelné a zkrátka naživo patřičně bavily. Setlist se skládal nejvíc asi z nového alba „Terminal Redux“, které v živém provedení neztrácelo nic ze svého kouzla. Nejvíce pak nejspíš vynikla hitovka „Pillars of Sand“. Zaplaťpánbůh za dobrý zvuk, jaký jim mohli jejich vzorové z Voivod, kteří hráli v pátek, jen závidět. Atmosféra sice nebyla nějaká přehnaně divoká, festival koneckonců teprve začínal, ale přesto se dočkali Vektor slušného ohlasu. A na základě množství lidí, jež jsem pak v průběhu dalších dní potkával oblečené v zbrusu novém tričku s vzorem kapely, si říkám, že rozhodně nejsem sám, pro koho bylo vystoupení Vektor něčím víc než jen pohodovkou na začátek festivalu.

Vektor

Skvrn: Víc deště = víc lidí na střechou kryté Metalgate Stage, viz vystoupení francouzských The Algorithm. Djenty ani přímočarou elektroniku ze studiovek nevyhledávám, jenže koncert je kategorie sama pro sebe a tyhle blbinky typu The Algorithm mě naživo zpravidla chytí. Francouzi nebyli výjimkou, hodně rytmický set na rozmrznutí bodnul. Melodicky vévodila elektronika, rytmicky (nikterak náročné) party kytarové a bicí. Hlavní hesla? Přímočarost, výborná světla. Po čase i předvídatelnost, to když každá ze skladeb nabízela obdobný djentový groove, případně skočný rytmus jak z vesnické diskošky. Ale nakonec proč ne, občas není třeba jen zapeklitostí, bavil jsem se. Rémi Gallego navíc vypadal jako civilizovaná verze Blakea Judda, který opustil svět nadpřirozených schopností, takže i z estetického hlediska zážitek.

Onotius: Zatímco ze zamračené oblohy spustil déšť a na hlavním pódiu už nějakou chvilku hráli teatrální Tribulation, já se vydal pod střechu – na scénu klubovou, abych se mrknul, jak naživo vypadá, když se člověk, jehož srdce bije v rytmu elektronické hudby, pustí do něčeho na přelomu djentu, progressive metalu a právě elektronické muziky. Mám teď na mysli The Algorithm. Naživo jejich hudba působila mnohem více elektronicky, což vlastně pro vnímání muziky moc nevadilo, neboť kytary zde mají spíš rytmický charakter. Jistě, přeci jen z desky znějí ty elektronické serepetičky víc různorodě, nicméně už jen ona zajímavá rytmická hektičnost zde udělala hodně. Lidé si to užívali slušně. U sebe nemohu říct, že by panovalo nějaké závratné nadšení, ale i tak jsem rád, že jsem jejich vystoupení viděl.

Skvrn: Doba kolem osmé až desáté večerní znamenala docela nehezké kolize, stále jsem si však dokázal jasně zvolit priority. Neurosis versus Mortal Cabinet; King Dude versus Conan; Shining versus Mastodon. Tam všude zvítězili první jmenovaní. Protože jsem nechtěl slyšet zprzněné Master’s Hammer; protože King Dude je parádní festivalové zpestření; protože jsem byl lačný po krvi. Jak vše nakonec dopadlo? Po přečtení dalších odstavců budete moudřejší.

Skvrn: Některých formací je pro prostředí velkého festivalu škoda. Říkal jsem si to alespoň během koncertu Neurosis, kteří na jedno z hlavních pódií vkročili za doprovodu bubnujícího deště. Úplně bez okolků a naprosto elitářsky, největším nepřítelem téhle sludgové legendy byla záplava nevychovaných hlav pod pódiem. Jedinci nadržení na sebemenší tělesný kontakt spustili od prvního songu zuřivý moshing, který k Neurosis prostě nepatří. Tupé hlavy to naštěstí v polovině pochopily a odebraly se s hřejivým pocitem zřetelně vyslovené demence kamsi v dál. Nebylo to ale vše. Po celou dobu se kecalo do tichých pasáží, které v případě Neurosis vážně neznamenají povel k hulákání a rozebírání pitného režimu. Samotná kapela samozřejmě dělala, co mohla. I během stále přítomného světla krásně vynikala vytříbená skladatelská kvalita, nechybělo nasazení a i přes ne zrovna dokonalý zvuk byly dobře slyšitelné samply. Ty, které josefovský zvuk tak rád polyká. Příjemný koncert, ale příště raději v klubu.

Neurosis

Onotius: Namísto Sadist jsem si dával večeři a nabíral síly na vystoupení, na nějž jsem se v rámci festu těšil skoro nejvíc – a tím nemám na mysli nikoho jiného než americké Neurosis. Naživo jsem je sice už viděl, když hráli před třemi lety v pražském Lucerna Music Baru, nicméně tam nás rozmetali na kousíčky takovým způsobem, že očekávání byla ohromná. I když také obavy, neboť velké festivalové pódium v porovnání s intimitou klubu přeci jen nemusí pohltit tolik. A jak že to tedy dopadlo? Nu, za slabinu bych jednoznačně označil dramaturgický přešlap, že kapela tohohle formátu začíná hrát za světla. Nicméně postupné setmění, navíc později korunováno lehkým deštíkem, který ve spojení s hypnotickými světly vytvářel pohlucující vizuální auru, to nakonec taky mělo něco do sebe. A hrálo se samozřejmě průřezově, takže zazněly věci jak z „Enemy of the Sun“ („Lost“), „A Sun That Never Sets“ („Stones from the Sky“), tak z posledního alba (konkrétně pak má oblíbená „At the Well“ s neskutečně vygradovaným závěrem). Navíc skupina přihodila i novou skladbu z plánovaného alba „Fires Within Fires“, jež vyjde v září. Bohužel na mě bylo vystoupení krátké, přesto si mě opět omotali kolem prstu. Snad zavítají zase někam do klubu, až budou mít venku novinku, na niž už se nemohu dočkat.

Onotius: Následující Dying Fetus byli ukázkou naprosté preciznosti a brilantního deathmetalového řemesla. Jejich technický styl naživo drtil s oslnivou přesností. Na druhou stranu jejich unifikovaný zvuk v živém provedení po čase začal působit trochu konstantně a show namísto nějakého stupňování napětí spíše tak nějak pořád stejně drtila. Což je však asi trochu o mých preferencích. Objektivně lze těžko něco kapele vytknout. Zvuk byl relativně v pořádku a ty rychlé prsty hudebníkům nejde nezávidět.

Skvrn: Žertík jménem Oriental Stage se loni vpravdě nepovedl. Na Cult of Fire a Phurpu se tehdy zastavili nejen příznivci, ale rovněž čumilové toužící po zkušenosti s dalším pódiem. Nic proti nim, zvědavost je vlastnost přirozená, jen nešlo mluvit o pořadatelském úspěchu. I proto překvapilo, že se východní pódium v programu objevilo i letos. Jenomže tentokrát se loňský průšvih s davy neopakoval. Kouzlo nového zřejmě dostatečně vyprchalo a dění na pódiu navíc odstartoval pro metalové masy neznámý King Dude. Bez odezvy přesto nezůstal…

King Dude

Skvrn: King Dude byl skutečně pravým Kingem i Dudem zároveň, přestože byl v porovnání s konkurencí za toho tichého a uklidňujícího (tedy pokud zrovna nevytáhl rock’n’rollovou pecku „Sex Dungeon (USA)“ z ještě nevydané desky… nazvané „Sex“). Jinak se většina setu opírala o loňské „Songs of Flesh & Blood – In The Key of Light“, v rámci něhož se King Dude nebál křehkosti a procítění. Zvuk nebyl proti. Zatímco z Chelsea Wolfe si zvukař udělal metalový dobrý den (viz níže), Královi nebyla metalová tvář násilně vnucena a zachoval si zvuk podobný tomu studiovému. King Dude dostál svého jména, plně opanoval pódium hudbou i sarkasmem a předvedl jeden z nejpříjemnějších setů dne.

Onotius: Po chvilce sledování Mastodon, kteří měli dost podivný zvuk – především ze zpěvu se nějak ozývaly jenom některé frekvence, jsem se vydal opět na Metalgate Stage – tentokrát na švédské blackmetalové Shining. Ti byli solidní, ale naživo působili o dost víc heavymetalově, zatímco v opravdu depresivní atmosféře měli své rezervy. Niklas Kvarforth do vystoupení dával mnoho, ovšem ve srovnání s minulostí působil nakonec ještě celkem krotce. Herec je ovšem obstojný, to zas jo. Popíjel nějakou whisky, oháněl se jezdeckým bičíkem a pochválil české prostitutky. Hudebně pak zazněl nejeden kultovní kousek napříč deskami. Nicméně stále mám dojem, že jsem čekal asi trochu víc.

Skvrn: Davy já nerad, a i když se na Shining nedal čekat stav vylidnění, zajisté šlo o přijatelnější klima než na Mastodon. Ovšem i tak jsem ve společnosti švédského maniaka strávil sotva pár minut. Důvody pro brzký odchod se na mě počaly sypat ze všech stran. Shining jako by nasákli nehodící se heavymetalové esence a naopak ztratili depkovitost, jíž jsem se šel občerstvit. Pryč z areálu mě hnaly i zástupy mobilofoťáků. A vidina dalšího náročného programu? Ta už jen vše stvrdila. Čau, třeba jindy.

Onotius: Letos přebíhání mezi hlavní a vedlejší scénou nebyl žádný med a pravidelně stávalo, že jsem přicházel na kapely a prošvihl jsem začátek (ba párkrát skoro i půlku) vystoupení. Tak se stalo například u Abbatha, který na Jägermeister Stage spustil svůj chladný blackmetalový rock’n’roll a já přiběhl až ve chvíli, kdy dohrávala druhá pecka – „Winterbane“. Přiznám se, že až na pár vybraných kousků mě nakonec tenhle metalový panda moc nepřesvědčil. Zatímco ze studiovky mě ještě celkem bavil, při tomhle vystoupení, z něhož nejlépe vyznívala především ona předvídatelná rytmika, mi to zkrátka moc nesedlo. Navíc v kombinaci s tím, že se na Abbatha přišly podívat davy lidí, a tak byl celkem oříšek vidět na pódium, nebyl celkový dojem zkrátka nejvalnější. Navzdory tomu si říkám, že za jiných okolností jsem mohl být klidě i velmi spokojen. Jenže nepoštěstilo se. Každopádně mě však potěšilo zařazení několika Immortalovských kousků korunovaných hitovkou „All Shall Fall“. Mimochodem, Abbathův herecký projev se zasloužil o to, že se stal takovým malým Brutalovým memem, neboť jeho štěkavá mluva měla za následek, že univerzální hláškou festivalu se stalo podobně intonované skandování „Abat!“.

Abbath

Skvrn: Když jsem na josefovský festival zamířil poprvé před dvěma lety, počet tří pódií vypadal jako strop. Jenže kdepak. Loni přibyla k třípódiovému standardu vůně orientu a také letošek zaznamenal další občerstvení, ambientní stage. Tam, kde během minulého ročníku probíhala výstava k festivalovým narozeninám, letos vládly ambientní plochy, absint a zelená světla. V méně atraktivní hodiny jely mrtvé ambientní smyčky, v čase pokročilejším se hrálo živě.

Skvrn: Zastavil se i Tábor radosti a já na něm. Počátek stanovený na třiadvacátou večerní se oddálil, ale dočkal jsem se, dvojice kouzelníků nasadila úchvatné masky a počala čarovat. Silně rytmizovaný dark ambient fungoval dokonale, okamžitě strhnul a pouze blížící se koncert Chelsea Wolfe musel mou návštěvu pár minut před koncem utnout. Těžké rozhodnutí, zvlášť když ve zpětném zrcátku vidím set Tábor radosti jako ten úplně nejlepší ambientní. Před odchodem ještě jedna zajímavost: Bylo to snad naposled, kdy na ambientním pódiu posluchačstvo stálo, s přibývajícími dny se totiž přítomní uchylovali k čím dál mrtvolnějším pozicím. Vlastně docela smutné. Hrály zde spolky vhodné i k soustředěnému poslechu, nikoli jen k vystřízlivění a nabírání sil.

Tábor radosti

Skvrn: Chelsea Wolfe na Brutalu, a to hned na velkém pódiu, toť kombinace před ohlašováním programu jen stěží předpovídatelná. Dramaturgie však stále nápadněji otevírá dveře jiným než metalovým žánrům a je fajn, že mediánový – nikoli průměrný, nač ta pejorativa – návštěvník si může rozšířit obzory. Z jasného rozhodnutí Brutal žánrově rozevírat ale zvukař udělal polovičatou únikovku. Chelsea Wolfe se proměnila z křehké divoženky v temnou doommetalovou dámu, kterou raději slyším někde jinde. Nezahodila sice své unikum, nicméně možnost výrazně se vymanit ze zbytku přítomné produkce, tu ano. Navzdory nevyužité šanci ale Chelsea Wolfe elektrizovala. Počínala si naprosto sebejistě, s nečekanou jistotou, grácií. Z již zmíněných důvodů cítím rozporuplnost a nevyužitou příležitost, nicméně samotný výkon lze považovat za jeden z nejlepších festivalových.

Onotius:Chelsea Wolfe jsem do té doby naživo neměl tu čest, avšak tušil jsem, že půjde o něco výjimečného, a také jsem se nemýlil. Pravda, v živé verzi působila Chelsea mnohem metalověji a intimnějších kousků moc nezaznělo, avšak mně to nějak ani nevadilo. Možná je to tím, že jsem právě ještě neměl šanci vidět její klubové vystoupení, a proto na mě tvrdší charakter muziky nepůsobil jako nepatřičné zkreslení jejího rukopisu. Vystoupení působilo hypnoticky a kombinace jejího melancholického zpěvu a nečekaně hutného zvuku na mě zkrátka zafungovala na výbornou. Zpětně když nad tím tak přemýšlím, možná za to mohl i fakt, že mi její projev trochu připomínal oblíbené post-rockové Marriages. Zkrátka povedené vystoupení.

Skvrn: Srovnávat s nedávným představením v klubu jsem mohl stejně jako v případě Chelsea Wolfe i na Thaw. Neprostupná mlha a ďábelská červeň zůstaly, bezprostřednost a osobní kontakt samozřejmě ne. Tahle změna se nakonec ukázala jako zásadní, div jsem nepovažoval dění přede mnou za dříve neviděné a neslyšené. Měrou vrchovatou za to může i zvuk kulovité konzistence, který z Poláků sice udělal monstrózní fabriku na zlo, avšak za cenu zbytečné nečitelnosti. Těžké vystoupení, z něhož jsem si příliš neodnesl, a rovněž raději vzpomínal na klub. Částečně však viním i únavu. Mlel jsem z posledního, následující Slagmaur padli. Já taktéž, ve stanu. Těch šest, sedm stupňů nad nulou prostě nešlo odmítnout.

Onotius: Nepočítáme-li jednu skladbu od Slagmaur, tak mým posledním středečním vystoupením byli Thaw, jejichž klubové zastávky (poslední například v rámci pražské Žižkovské noci) jsem zatím úspěšně míjel. Ti nyní okupovali Metalgate Stage a jejich dronem jako houba nasáklý black metal působil zkrátka mohutně. Možná na mě působil naživo ještě trochu minimalističtěji, než ze studiových desek, ale bavilo mě to – velmi.

Thaw


Steve Von Till, Mava – Praha, 9. srpna

STEVE VON TILL (USA, Neurosis)
support: MAVA (CZ)
9. srpna 2016
Praha – Klub 007 Strahov
start: 20.00, vstup: 300 Kč

NEUROSIS. Bez nadsázky legendární kapela vydává v září jedenácté album s názvem „Fires Within Fires“ a v létě hraje několik koncertů v Evropě. Praha je pak jedním ze dvou míst, kde sólově vystoupí Steve Von Till, kytarista a zpěvák NEUROSIS: 9. srpna se uvidíme ve strahovském Klubu 007.

Bude to teprve druhý koncert Von Tilla v Česku: premiéra se odehrála v létě 2010 na Točníku. „Krásná zkušenost,“ vzpomíná na výjimečný večer. Zatímco Von Tillův parťák z NEUROSIS Scott Kelly je na sólových turné v Evropě k zastižení poměrně často, se Stevem je to naopak. Dráha učitele na základní škole v San Francisku je pro něj stejně důležitá jako hudba: „Vždycky jsem věřil tomu, že má smysl seznamovat mladé lidi s těmi lepšími aspekty naší civilizace a inspirovat je k tomu, aby svůj život žili naplno,“ vysvětluje. O učitelích se říká, že musejí mít velikou trpělivost – tu ale musejí mít i posluchači Von Tillovy muziky. Temný, minimalistický folk s uhrančivou atmosférou, hluboký hlas, zadumaný kytarový doprovod, absolutní koncentrace i na ten nejmenší detail. Síla, která se ukrývá v tak tiché hudbě, bere dech. Loňské album „A Life Unto Itself“ je v tomto ohledu nejdál… Vizionářský projekt Harvestman naproti tomu představuje experimentálnější podobu Von Tillovy tvorby: ambientní plochy, droneové kytarové pasáže, cesty za zvukem ve všech jeho podobách.

Steven Von Till, Mava

„Každý člověk má jen jeden život. A na konci mu nezbývá nic jiného než odkaz, který po sobě zanechá.“ Steve Von Till používá slova stejně jako tóny: volí je pečlivě a pomalu. Ale když už něco řekne, má to smysl a váhu.

Steve Von Till: http://www.vontill.org/
Silver Rocket: www.silver-rocket.org

[tisková zpráva]


Co neminout na Brutal Assaultu 2016 (středa, čtvrtek)

Brutal Assault, který se tentokrát odehraje ve dnech 10.-13. srpna již tradičně v pevnosti Josefov, už nějaký ten rok patří k nejvýraznějším událostem letní festivalové sezóny. A to nejen v rámci České republiky; jen v naší zemi na poli ne-agro metalu v podstatě nemá konkurenci. Na Sicmaggot se reportáže z Brutal Assaultu každoročně objevují od 13. ročníku, který se odehrál v roce 2008, a ani letošek samozřejmě nebude výjimkou.

V současné sestavě Brutal Assaultu se nachází už nachází více jak stovka kapel rozprostřených na tři pódia a skrze čtyři dny. Těžko znát všechno, dá trochu práce se v tom zorientovat a rozhodně nelze vidět úplně každou kapelu. Ale jak to udělat, aby člověku neuteklo to nejzajímavější? Naše redakční výprava, která se na festivalu objeví, se rozhodla poskytnout pár koncertních tipů, co je na soupisce festivalu dle našeho názoru nejzajímavější. Role se ujali Skvrn a Onotius, z nichž každý dle svého nejlepšího vědomí a svědomí doporučí dvě skupiny na každý den. Dnes si posvítíme na úvodní dva dny, tedy středu a čtvrtek.

Brutal Assault


Středa:

Skvrn: Hned první den napoví, zda se pokračování orientálního pódia ponese ve znamení vychytávání loňských much, či naopak potvrzování nehezkých peripetií s davy. Písničkář King Dude přijíždí v roli věru nevděčné – jako pokusný králík, který se na tomto pódiu ukáže letos jako úplně první. Čert teď vem, že k orientálnosti má jeho hudba sakra daleko, jestli všechno klapne, názvy dokážu přežít. Pokud však zůstanu zklamán, slíznou to pořadatelé nejen za fail davový, ale taky názvový. Zlost si je totiž třeba kde vylít…

Skvrn: Dál bych mohl bych volit jiné, doposud neviděné, ale nějak se mi nechce. Na Chelsea Wolfe se totiž vážně těším. Pro metalové publikum bude křehké darkwavové vystoupení určitě výzva a tázavých očí, proč právě zde, bude s jistotou kupa. Já je však neuvidím, nepředpokládám totiž, že by se cpaly do předních řad.

King Dude

Onotius: Středeční program nabídne více slovutných jmen, avšak pro mě jsou jasným headlinerem kalifornští Neurosis. Tato post-metalová kapela od svých punkových začátků ušla dlouhou cestu a z kapely se stala stálice alternativní scény a uznávaná veličina. Jak by také ne – s tak silným charakteristickým zvukem, zároveň ale neustálou snahou posouvat své možnosti, zkrátka nic než obdiv nezaslouží. Jejich živá vystoupení jsou vskutku intenzivní (o čemž jsem již měl tu čest se přesvědčit před třemi lety v pražském Lucerna Music Baru) a jsem skálopevně přesvědčen, že taková bude jejich show i na letošním ročníku Brutalu.

Onotius: Minout švédské Shining by byla taktéž chyba, a to dokonce i když na hlavní stagi budou zatím řádit Mastodon. Tahle kapela koketující s ponurými náladami formou depresivního black metalu (s rockovými, progresivními, ba s trochou rezervy i jazzovými prvky) disponuje skvělou atmosférou a tahem na branku. Navíc v živém provedení bude show korunována maniakálním chováním misantropického frontmana Niklase Kvarfortha, tudíž se můžeme těšit i na patřičně dekadentní divadlo.

Neurosis


Čtvrtek:

Skvrn: Čtvrtek je slabota a velkou záchranářskou ruku podává snad jen Ihsahn. Před třemi lety jsem v Josefově chyběl a brekot nad nevydařeným vystoupením ke mně došel pouze zprostředkovaně. Hrací čas po šesté večerní ze mě sice nedělá ryzího optimistu, ale přesto doufám ve výborný (byť festivalový) set. Ještě jedno přání by tu bylo – nepřehrávat jen songy z novinky, ale zaměřit se spíš na průřez. Rozhodně však nejsem z těch, kteří by žadonili o přehrání Emperorů, ti prostě nepřijeli a je třeba se s tím smířit.

Skvrn: Druhou volbu ovlivnil zásah ruky boží, pořadatelů, kteří nenechali progové zastánce trpět a odtrhli kryjící se výstupy Leprous a Gojiry. Zní to sice fajn, mnoho bolesti bylo zažehnáno, avšak já jsem nucen posteskávat si dál. Leprous kolize přitahují a tentokrát si vyčíhli elektronického maniaka Petrurbatora. Nicméně já ho jen tak nedám. V poslední době mi jeho vystoupení dvakrát uteklo a co si budeme, trojka není hezké číslo. Leprous se tu navíc staví v únoru před Devinem, takže nač ještě váhat…

Ihsahn

Onotius: Ačkoliv je konkurence velká, z čtvrtečních kapel na mě dost výrazně svítí technicky deathmetalová Obscura. Na kontě mají obstojnou novinku, především se však těším na kousky z klasické „Cosmogenesis“, což je deska, která je naprosto vybroušenou kombinací techniky, tvrdosti, progrese i melodiky. Upřímně řečeno jsem celkem zvědav, jak budou znít naživo. Zda budou precizní a skvěle nazvučení podobně jako třeba loni neméně techničtí blackeři Ne Obliviscaris, či zvuk splyne v nepřehledný chaotický rámus. Každopádně se těším.

Onotius: Francouzská Gojira se nyní s čerstvým a na poměry kapely relativně netradičním albem „Magma“ vrací na pódium Brutal Assaultu, aby nás nekompromisně zatloukla do země svým vizionářským pojetím muziky. Pulzující rytmika a osudové riffy a melodie – zvuk vstřebatelný jak pro fajnšmekry, tak pro širší posluchačské spektrum – to je Gojira. A já jsem přesvědčen, že tenhle groove/progressive-deathmetalový zážitek bude stát za to.

Obscura

Pokračování článku vyjde ve čtvrtek 4. srpna!


Mirrors for Psychic Warfare – Mirrors for Psychic Warfare

Mirrors for Psychic Warfare - Mirrors for Psychic Warfare

Země: USA
Žánr: drone / industrial / experimental
Datum vydání: 22.4.2016
Label: Neurot Recordings

Tracklist:
01. Oracles Hex
02. A Thorn to See
03. CNN WTZ
04. I’ll Try You All
05. 43

Hrací doba: 45:27

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Neurosis jsou již dávno kapelou, jejíž jméno budí veliký respekt a právem si drží status legendy, která patří k základním stavebním kamenům celého hnutí post-metalu a také výrazně ovlivnila další subžánry tvrdé kytarové hudby. Nicméně, jak každý správný fanoušek ví, svět Neurosis je mnohem bohatší. Jednak to jsou aktivity Neurot Recordings, vlastní značky kapely, jednak také množství vedlejších projektů, které Neurosis obklopují a k nimž svým dílem přispívají všichni členové. Počínaje formací Tribes of Neurot, v níž se angažovala kompletní sestava Neurosis, konče třeba sólovými počiny Stevea Von Tilla či Scotta Kellyho.

No, a poslední jmenovaný je také důvodem, proč jsem úvod věnoval Neurosis, protože právě on stojí i za dnes recenzovanou skupinou. Než si ji ale představíme, zmiňme ještě jiný Kellyho vedlejšák. Před pár lety se totiž tento zpěvák a kytarista sčuchnul s dalšími vysoce zajímavými postavami alternativní tvrdé muziky, jmenovitě Mikem Williamsem (Eyehategod), Brucem Lamontem (Yakuza) a Sanfordem Parkerem (Buried at Sea, ex-Minsk, ex-Nachtmystium, ex-Twilight). Mám tím samozřejmě na mysli Corrections House, kteří už dnes mají na kontě dvě výborné desky.

A proč že o tom mluvím? Inu, jednoduše proto, že v rámci zbrusu nového projektu Mirrors for Psychic Warfare pokračuje spolupráce Scotta Kellyho a Sanforda Parkera. Těm zjevně společné působení v Corrections House nestačilo, a tak se pustili do další, ještě experimentálnější tvorby. A výsledkem těchto snah je právě hlavní předmět naší recenze – bezejmenná debutová deska Mirrors for Psychic Warfare.

Stačí jen trocha představivosti a je možné u Mirrors for Psychic Warfare vidět paralely (nejen) s Corrections House. Nová formace již však definitivně rezignuje na cokoliv společného s metalem. Neříkám, že rezignuje na kytaru, jejíž záchvěvy se zde rozhodně objevují. Nicméně řečí hudebních žánrů se zde bavíme o dronu, industrialu, místy dokonce soft noisu. Že řečí žánrů nehovoříte? Dobrá, pojďme na to řečí pocitů – stísněná klaustrofobická atmosféra, temnota, rituál.

Hned první skladba „Oracles Hex“ je silná, jak když kopne bejk. Rozjezd je pozvolný a plíživý – dronové pískání, „šumivé“ pozadí, industriálně kovový zvuk a Kellyho deklamace. Ve dvou třetinách ovšem dojme ke zlomu a Mirrors for Psychic Warfare přejdou ke zkurveně mocnému kytarovému riffu. Ten se sice táhne pomalu, ale tím větší je jeho majestát a tím spíš vás zadupe do země. Předchozí motivy písně ovšem neodezní do ztracena, onen riff se k nim vlastně jen přidá, ale graduje to až do pekla a Kelly / Parker mají posluchače okamžitě v hrsti.

Jeden ze dvou vrcholů přichází hned vzápětí v podobě bezmála čtvrthodinového monolitu „A Thorn to See“. Zejména tato kompozice byla důvodem, proč jsem výše použil slovo rituál, protože přesně takhle působí. Celou skladbou prostupuje jednoduchá, vlastně až takřka primitivní rytmická linka, jež člověka pomalu, ale jistě stahuje do hlubin. Kolem ní pak Mirrors for Psychic Warfare střádají další motivy, trpělivě budují, píseň postupně roste, atmosféra houstne, aby nakonec vše vyvrcholilo ve fenomenálním závěru.

„CNN WTZ“ a „I‘ll Try You All“ působí po „A Thorn to See“ skoro až méně záživně, než ve skutečnosti jsou, protože obecně vzato jsou vlastně pořád výtečné. V obou případech se jedná o ortodoxně arytmické kusy stojící čistě na dronové kytaře a industriálních mašinkách, které se postupně (opět se graduje jak svině!) odhodlají i trochu zahlučit. Něco podobného vlastně předvádí i finální „43“, akorát je v tom ještě působivější a dotahuje tento model k dokonalosti. Navíc se vymyká čitelným klávesovým motivem, jenž (zase) prostupuje celým songem. Oč minimalističtější je rozjezd, o to víc pak „43“ vyvrcholí – tentokrát ani není třeba kompozici lámat do kombinace kytarového riffu a hluku, protože stačí jen onu melodii nechat narůstat a sílit a přidat k ní chorobný skřek. Nicméně je to natolik sugestivní, že právě tuhle věc považuju za onen druhý vrchol po „A Thorn to See“.

Mirrors for Psychic Warfare

V průběhu recenze hned několikrát zaznělo slovo „gradace“. Nebylo to náhodou, jelikož přesně tohle je jednou z největších zbraní desky. Kelly a Parker dokážou ve všech pěti případech písničky dotáhnout do odzbrojujícího finále, s nímž tomu vždy nasadí onu pověstnou třešničku na dortu, která z toho dělá o dost víc než jen další random drone / industrial album. Vyjadřovací prostředky a postup jsou vždy podobné, a přesto pokaždé trochu jiné, díky čemuž je každá z pěti skladeb svébytná a nesplývá se zbytkem, což pro nahrávky tohoto typu rovněž nebývá pravidlem.

Jinými slovy, debutu Mirrors for Psychic Warfare mohu vytknout jen máloco, v podstatě skoro nic. Jistě očekávání vzhledem k sestavě nebyla malá, neboť Scott Kelly a Sanford Parker jsou esa, která za sebou mají mnoho hodin excelentní muziky, o tom žádná, ale i tak jsem nečekal, že tahle deska bude až tak dobrá. Myslím, že snad ani není nutné mírnit nadšení – tohle je prostě zasraně skvělé, je to sugestivní, uhrančivé, mocné. Neváhejte, poslouchejte.


Scott Kelly, Chve, The Leaving – Praha, 20. ledna

SCOTT KELLY (USA, Neurosis, Corrections House)
CHVE (BE, Amenra)
THE LEAVING (CH, Zatokrev)

20. ledna 2016
Praha – V Kolona
start 19.00, doporučený vstup 250 Kč / 300 Kč

Pár jednoduchých tónů, chrčivý hlas, několik málo slov mezi jednotlivými skladbami, maximálně civilní projev… Scott Kelly. Zakládající člen Neurosis se na své sólové folkové pouti uchyluje k maximální úspornosti a neobyčejnou sílu jeho koncertů jsme měli možnost zažít třeba na hradě Točník nebo v budově Starého purkrabství na Vyšehradě. Neurosis právě dokončili nahrávání svého 11. alba (opět se Stevem Albinim) a Scott Kelly míří do Evropy, kde představí mimo jiné nové EP a také debutové album „Spirit Bound Flesh“ z roku 2001, který vychází poprvé na vinylu. Na turné ho doprovodí CHVE, což není nikdo jiný než Colin H van Eeckhout, frontman Amenra „Getting a chance to come back to Europe is always an honor and it’s a place where I have always felt so much support for any artistic project that I have created,” říká Scott. “I very much look forward to traveling and performing with my brother Colin H van Eeckhout, he and I are like minded in art and values and I believe we will bring a significant show to each town we play. It’s been quite a few years of my and Colin’s friendship leading up to this moment I feel like the weight of this will be felt. I’m very much looking forward to this experience.”

Scott Kelly

V bohnické V. Koloně doplní dvojici ještě projekt The Leaving, což je Frederyk Rotter ze švýcarských Zatokrev. Lístky jsou v předprodeji za doporučenou cenu 250 Kč (V. Kolona je součástí projektu Green Doors) a lze je rezervovat tady: http://www.silver-rocket.org/obchod/k/listky

[tisková zpráva]