Archiv štítku: Abbath

Brutal Assault 21 (středa)

Brutal Assault 21

Datum: 10.8.2016
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Abbath, Chelsea Wolfe, Dying Fetus, King Dude, Mastodon, Neurosis, Shining, Tábor radosti, Thaw, The Algorithm, Vektor

Skvrn: Na josefovské pivní slavnosti s obstojným doprovodným programem jsem zavítal již potřetí, vůbec poprvé však s vyhlídkami krutých zim, mlh a všemožných plískanic. I když, společný prvek s minulými lety by se přece jen našel – Celsiova stupnice byla opět dosyta proklínána. Dva poslední ročníky za čtyřicítky, letos za noční teploty i o třicet pět stupňů nižší. Tak příště poprosím nějaký kompromis. Cesta vlakem docela fajn, přestup na první dobrou sice kvůli zpoždění nevyšel, ale s nějakou hodinovou prodlevou jsem byl v Jaroměři a cílil k pevnosti. Lépe řečeno jsem se o to snažil, přívalový déšť si vybral pravou chvíli a zalil mě nadměrnou pohostinností. Stan jsem stavěl v konstantním lijavci a do fronty jsem se postavil s nezanedbatelným zpožděním oproti plánu. Deštivé odbavení nakonec trvalo nějakých 90 minut, což je oproti nešťastníky proklamovaným trojnásobkem vlastně moc pěkné číslo. Co si budeme, fronty byly průser a k pořadatelem vyřčené omluvě by to chtělo pro příště přidat velké, velké zlepšení.

Onotius: Po jubilejním dvacátém ročníku člověk ani nestíhá zamáčknout slzu dojetí a už je tady další Brutal Assault. A že by organizátoři slevili ze svých nároků neustále se vyvíjet a zlepšovat, o tom nemůže být řeč. Nejdiskutovanější letošní novinkou byl jednoznačně čipový systém na vstupy i platby (o němž ještě časem budu mluvit), dále pak zbrusu nová ambientní scéna či nová výstava výtvarného umění. To společně s počasím, jež zpočátku budilo dojem, že letošek bude co do teplot a přeháněk diametrálním opakem loňska, přidávalo festivalu zase trochu jiný nádech, než tomu bylo v letech minulých. Co se týče kapel, opět se jich zde objevilo nad stovku, co se týče návštěvnosti, prošlo festivalem kolem 18 tisíc návštěvníků (z nichž údajně 70 % byli cizinci); a kolik se vypilo piva, to by mě taky celkem zajímalo (hehe). Osobně mi sice loňský line-up přišel o špetku nadupanější (také trochu kvůli tomu, že se mi toho letos asi ještě víc krylo), nicméně jsem se opět těšil jak děcko.

Skvrn: Okolnosti mě připravily nejen o čas, ale rovněž o skupiny. Zvědavost na první vystoupení festivalu se v mém případě nikdy nekonala, tedy až na letošek… kdy jsem, ehm, úvodní koncert celého Brutalu vůbec prvně zmeškal. Utekla mi litevská Tesa, jejíž ač nikterak objevný post-metal mohl dění následujících dnů svou intenzitou sympaticky odstartovat. A ani Vektor celé nestíhám. Když konečně vcházím do areálu – onáramkován, očipován a frontou duševně poctěn –, Američané jsou za půlkou svého setu. Brzy přicházím na to, že je proč litovat. Nazvučení předčilo má očekávání a kapela sama samozřejmě nezklamala. Precizní technický thrash, který mě dokázal zaujmout a vzápětí i trochu naštvat. Čas se totiž naplnil a prostor dostali jiní.

Onotius: Pro mě též festival odstartovali až američtí Vektor svým inteligentním, zároveň však živočišným technickým thrashem. A jejich vystoupení se skutečně velmi vyvedlo. Na rozdíl od časté zvukové nemoci, jež se později na hlavních stagích začala hojněji objevovat, jejich sound nebyl zbytečně přebasovaný a ohoblovaný o ony zrovna pro hudbu Vektor podstatné výšky, takže jejich propracované kompozice byly celkem čitelné a zkrátka naživo patřičně bavily. Setlist se skládal nejvíc asi z nového alba „Terminal Redux“, které v živém provedení neztrácelo nic ze svého kouzla. Nejvíce pak nejspíš vynikla hitovka „Pillars of Sand“. Zaplaťpánbůh za dobrý zvuk, jaký jim mohli jejich vzorové z Voivod, kteří hráli v pátek, jen závidět. Atmosféra sice nebyla nějaká přehnaně divoká, festival koneckonců teprve začínal, ale přesto se dočkali Vektor slušného ohlasu. A na základě množství lidí, jež jsem pak v průběhu dalších dní potkával oblečené v zbrusu novém tričku s vzorem kapely, si říkám, že rozhodně nejsem sám, pro koho bylo vystoupení Vektor něčím víc než jen pohodovkou na začátek festivalu.

Vektor

Skvrn: Víc deště = víc lidí na střechou kryté Metalgate Stage, viz vystoupení francouzských The Algorithm. Djenty ani přímočarou elektroniku ze studiovek nevyhledávám, jenže koncert je kategorie sama pro sebe a tyhle blbinky typu The Algorithm mě naživo zpravidla chytí. Francouzi nebyli výjimkou, hodně rytmický set na rozmrznutí bodnul. Melodicky vévodila elektronika, rytmicky (nikterak náročné) party kytarové a bicí. Hlavní hesla? Přímočarost, výborná světla. Po čase i předvídatelnost, to když každá ze skladeb nabízela obdobný djentový groove, případně skočný rytmus jak z vesnické diskošky. Ale nakonec proč ne, občas není třeba jen zapeklitostí, bavil jsem se. Rémi Gallego navíc vypadal jako civilizovaná verze Blakea Judda, který opustil svět nadpřirozených schopností, takže i z estetického hlediska zážitek.

Onotius: Zatímco ze zamračené oblohy spustil déšť a na hlavním pódiu už nějakou chvilku hráli teatrální Tribulation, já se vydal pod střechu – na scénu klubovou, abych se mrknul, jak naživo vypadá, když se člověk, jehož srdce bije v rytmu elektronické hudby, pustí do něčeho na přelomu djentu, progressive metalu a právě elektronické muziky. Mám teď na mysli The Algorithm. Naživo jejich hudba působila mnohem více elektronicky, což vlastně pro vnímání muziky moc nevadilo, neboť kytary zde mají spíš rytmický charakter. Jistě, přeci jen z desky znějí ty elektronické serepetičky víc různorodě, nicméně už jen ona zajímavá rytmická hektičnost zde udělala hodně. Lidé si to užívali slušně. U sebe nemohu říct, že by panovalo nějaké závratné nadšení, ale i tak jsem rád, že jsem jejich vystoupení viděl.

Skvrn: Doba kolem osmé až desáté večerní znamenala docela nehezké kolize, stále jsem si však dokázal jasně zvolit priority. Neurosis versus Mortal Cabinet; King Dude versus Conan; Shining versus Mastodon. Tam všude zvítězili první jmenovaní. Protože jsem nechtěl slyšet zprzněné Master’s Hammer; protože King Dude je parádní festivalové zpestření; protože jsem byl lačný po krvi. Jak vše nakonec dopadlo? Po přečtení dalších odstavců budete moudřejší.

Skvrn: Některých formací je pro prostředí velkého festivalu škoda. Říkal jsem si to alespoň během koncertu Neurosis, kteří na jedno z hlavních pódií vkročili za doprovodu bubnujícího deště. Úplně bez okolků a naprosto elitářsky, největším nepřítelem téhle sludgové legendy byla záplava nevychovaných hlav pod pódiem. Jedinci nadržení na sebemenší tělesný kontakt spustili od prvního songu zuřivý moshing, který k Neurosis prostě nepatří. Tupé hlavy to naštěstí v polovině pochopily a odebraly se s hřejivým pocitem zřetelně vyslovené demence kamsi v dál. Nebylo to ale vše. Po celou dobu se kecalo do tichých pasáží, které v případě Neurosis vážně neznamenají povel k hulákání a rozebírání pitného režimu. Samotná kapela samozřejmě dělala, co mohla. I během stále přítomného světla krásně vynikala vytříbená skladatelská kvalita, nechybělo nasazení a i přes ne zrovna dokonalý zvuk byly dobře slyšitelné samply. Ty, které josefovský zvuk tak rád polyká. Příjemný koncert, ale příště raději v klubu.

Neurosis

Onotius: Namísto Sadist jsem si dával večeři a nabíral síly na vystoupení, na nějž jsem se v rámci festu těšil skoro nejvíc – a tím nemám na mysli nikoho jiného než americké Neurosis. Naživo jsem je sice už viděl, když hráli před třemi lety v pražském Lucerna Music Baru, nicméně tam nás rozmetali na kousíčky takovým způsobem, že očekávání byla ohromná. I když také obavy, neboť velké festivalové pódium v porovnání s intimitou klubu přeci jen nemusí pohltit tolik. A jak že to tedy dopadlo? Nu, za slabinu bych jednoznačně označil dramaturgický přešlap, že kapela tohohle formátu začíná hrát za světla. Nicméně postupné setmění, navíc později korunováno lehkým deštíkem, který ve spojení s hypnotickými světly vytvářel pohlucující vizuální auru, to nakonec taky mělo něco do sebe. A hrálo se samozřejmě průřezově, takže zazněly věci jak z „Enemy of the Sun“ („Lost“), „A Sun That Never Sets“ („Stones from the Sky“), tak z posledního alba (konkrétně pak má oblíbená „At the Well“ s neskutečně vygradovaným závěrem). Navíc skupina přihodila i novou skladbu z plánovaného alba „Fires Within Fires“, jež vyjde v září. Bohužel na mě bylo vystoupení krátké, přesto si mě opět omotali kolem prstu. Snad zavítají zase někam do klubu, až budou mít venku novinku, na niž už se nemohu dočkat.

Onotius: Následující Dying Fetus byli ukázkou naprosté preciznosti a brilantního deathmetalového řemesla. Jejich technický styl naživo drtil s oslnivou přesností. Na druhou stranu jejich unifikovaný zvuk v živém provedení po čase začal působit trochu konstantně a show namísto nějakého stupňování napětí spíše tak nějak pořád stejně drtila. Což je však asi trochu o mých preferencích. Objektivně lze těžko něco kapele vytknout. Zvuk byl relativně v pořádku a ty rychlé prsty hudebníkům nejde nezávidět.

Skvrn: Žertík jménem Oriental Stage se loni vpravdě nepovedl. Na Cult of Fire a Phurpu se tehdy zastavili nejen příznivci, ale rovněž čumilové toužící po zkušenosti s dalším pódiem. Nic proti nim, zvědavost je vlastnost přirozená, jen nešlo mluvit o pořadatelském úspěchu. I proto překvapilo, že se východní pódium v programu objevilo i letos. Jenomže tentokrát se loňský průšvih s davy neopakoval. Kouzlo nového zřejmě dostatečně vyprchalo a dění na pódiu navíc odstartoval pro metalové masy neznámý King Dude. Bez odezvy přesto nezůstal…

King Dude

Skvrn: King Dude byl skutečně pravým Kingem i Dudem zároveň, přestože byl v porovnání s konkurencí za toho tichého a uklidňujícího (tedy pokud zrovna nevytáhl rock’n’rollovou pecku „Sex Dungeon (USA)“ z ještě nevydané desky… nazvané „Sex“). Jinak se většina setu opírala o loňské „Songs of Flesh & Blood – In The Key of Light“, v rámci něhož se King Dude nebál křehkosti a procítění. Zvuk nebyl proti. Zatímco z Chelsea Wolfe si zvukař udělal metalový dobrý den (viz níže), Královi nebyla metalová tvář násilně vnucena a zachoval si zvuk podobný tomu studiovému. King Dude dostál svého jména, plně opanoval pódium hudbou i sarkasmem a předvedl jeden z nejpříjemnějších setů dne.

Onotius: Po chvilce sledování Mastodon, kteří měli dost podivný zvuk – především ze zpěvu se nějak ozývaly jenom některé frekvence, jsem se vydal opět na Metalgate Stage – tentokrát na švédské blackmetalové Shining. Ti byli solidní, ale naživo působili o dost víc heavymetalově, zatímco v opravdu depresivní atmosféře měli své rezervy. Niklas Kvarforth do vystoupení dával mnoho, ovšem ve srovnání s minulostí působil nakonec ještě celkem krotce. Herec je ovšem obstojný, to zas jo. Popíjel nějakou whisky, oháněl se jezdeckým bičíkem a pochválil české prostitutky. Hudebně pak zazněl nejeden kultovní kousek napříč deskami. Nicméně stále mám dojem, že jsem čekal asi trochu víc.

Skvrn: Davy já nerad, a i když se na Shining nedal čekat stav vylidnění, zajisté šlo o přijatelnější klima než na Mastodon. Ovšem i tak jsem ve společnosti švédského maniaka strávil sotva pár minut. Důvody pro brzký odchod se na mě počaly sypat ze všech stran. Shining jako by nasákli nehodící se heavymetalové esence a naopak ztratili depkovitost, jíž jsem se šel občerstvit. Pryč z areálu mě hnaly i zástupy mobilofoťáků. A vidina dalšího náročného programu? Ta už jen vše stvrdila. Čau, třeba jindy.

Onotius: Letos přebíhání mezi hlavní a vedlejší scénou nebyl žádný med a pravidelně stávalo, že jsem přicházel na kapely a prošvihl jsem začátek (ba párkrát skoro i půlku) vystoupení. Tak se stalo například u Abbatha, který na Jägermeister Stage spustil svůj chladný blackmetalový rock’n’roll a já přiběhl až ve chvíli, kdy dohrávala druhá pecka – „Winterbane“. Přiznám se, že až na pár vybraných kousků mě nakonec tenhle metalový panda moc nepřesvědčil. Zatímco ze studiovky mě ještě celkem bavil, při tomhle vystoupení, z něhož nejlépe vyznívala především ona předvídatelná rytmika, mi to zkrátka moc nesedlo. Navíc v kombinaci s tím, že se na Abbatha přišly podívat davy lidí, a tak byl celkem oříšek vidět na pódium, nebyl celkový dojem zkrátka nejvalnější. Navzdory tomu si říkám, že za jiných okolností jsem mohl být klidě i velmi spokojen. Jenže nepoštěstilo se. Každopádně mě však potěšilo zařazení několika Immortalovských kousků korunovaných hitovkou „All Shall Fall“. Mimochodem, Abbathův herecký projev se zasloužil o to, že se stal takovým malým Brutalovým memem, neboť jeho štěkavá mluva měla za následek, že univerzální hláškou festivalu se stalo podobně intonované skandování „Abat!“.

Abbath

Skvrn: Když jsem na josefovský festival zamířil poprvé před dvěma lety, počet tří pódií vypadal jako strop. Jenže kdepak. Loni přibyla k třípódiovému standardu vůně orientu a také letošek zaznamenal další občerstvení, ambientní stage. Tam, kde během minulého ročníku probíhala výstava k festivalovým narozeninám, letos vládly ambientní plochy, absint a zelená světla. V méně atraktivní hodiny jely mrtvé ambientní smyčky, v čase pokročilejším se hrálo živě.

Skvrn: Zastavil se i Tábor radosti a já na něm. Počátek stanovený na třiadvacátou večerní se oddálil, ale dočkal jsem se, dvojice kouzelníků nasadila úchvatné masky a počala čarovat. Silně rytmizovaný dark ambient fungoval dokonale, okamžitě strhnul a pouze blížící se koncert Chelsea Wolfe musel mou návštěvu pár minut před koncem utnout. Těžké rozhodnutí, zvlášť když ve zpětném zrcátku vidím set Tábor radosti jako ten úplně nejlepší ambientní. Před odchodem ještě jedna zajímavost: Bylo to snad naposled, kdy na ambientním pódiu posluchačstvo stálo, s přibývajícími dny se totiž přítomní uchylovali k čím dál mrtvolnějším pozicím. Vlastně docela smutné. Hrály zde spolky vhodné i k soustředěnému poslechu, nikoli jen k vystřízlivění a nabírání sil.

Tábor radosti

Skvrn: Chelsea Wolfe na Brutalu, a to hned na velkém pódiu, toť kombinace před ohlašováním programu jen stěží předpovídatelná. Dramaturgie však stále nápadněji otevírá dveře jiným než metalovým žánrům a je fajn, že mediánový – nikoli průměrný, nač ta pejorativa – návštěvník si může rozšířit obzory. Z jasného rozhodnutí Brutal žánrově rozevírat ale zvukař udělal polovičatou únikovku. Chelsea Wolfe se proměnila z křehké divoženky v temnou doommetalovou dámu, kterou raději slyším někde jinde. Nezahodila sice své unikum, nicméně možnost výrazně se vymanit ze zbytku přítomné produkce, tu ano. Navzdory nevyužité šanci ale Chelsea Wolfe elektrizovala. Počínala si naprosto sebejistě, s nečekanou jistotou, grácií. Z již zmíněných důvodů cítím rozporuplnost a nevyužitou příležitost, nicméně samotný výkon lze považovat za jeden z nejlepších festivalových.

Onotius:Chelsea Wolfe jsem do té doby naživo neměl tu čest, avšak tušil jsem, že půjde o něco výjimečného, a také jsem se nemýlil. Pravda, v živé verzi působila Chelsea mnohem metalověji a intimnějších kousků moc nezaznělo, avšak mně to nějak ani nevadilo. Možná je to tím, že jsem právě ještě neměl šanci vidět její klubové vystoupení, a proto na mě tvrdší charakter muziky nepůsobil jako nepatřičné zkreslení jejího rukopisu. Vystoupení působilo hypnoticky a kombinace jejího melancholického zpěvu a nečekaně hutného zvuku na mě zkrátka zafungovala na výbornou. Zpětně když nad tím tak přemýšlím, možná za to mohl i fakt, že mi její projev trochu připomínal oblíbené post-rockové Marriages. Zkrátka povedené vystoupení.

Skvrn: Srovnávat s nedávným představením v klubu jsem mohl stejně jako v případě Chelsea Wolfe i na Thaw. Neprostupná mlha a ďábelská červeň zůstaly, bezprostřednost a osobní kontakt samozřejmě ne. Tahle změna se nakonec ukázala jako zásadní, div jsem nepovažoval dění přede mnou za dříve neviděné a neslyšené. Měrou vrchovatou za to může i zvuk kulovité konzistence, který z Poláků sice udělal monstrózní fabriku na zlo, avšak za cenu zbytečné nečitelnosti. Těžké vystoupení, z něhož jsem si příliš neodnesl, a rovněž raději vzpomínal na klub. Částečně však viním i únavu. Mlel jsem z posledního, následující Slagmaur padli. Já taktéž, ve stanu. Těch šest, sedm stupňů nad nulou prostě nešlo odmítnout.

Onotius: Nepočítáme-li jednu skladbu od Slagmaur, tak mým posledním středečním vystoupením byli Thaw, jejichž klubové zastávky (poslední například v rámci pražské Žižkovské noci) jsem zatím úspěšně míjel. Ti nyní okupovali Metalgate Stage a jejich dronem jako houba nasáklý black metal působil zkrátka mohutně. Možná na mě působil naživo ještě trochu minimalističtěji, než ze studiových desek, ale bavilo mě to – velmi.

Thaw


Brutal Assault hlásí ABBATH, MOONSORROW, GRAVE, JACK THE STRIPPER a další

10. – 13. srpna 2016, Vojenská pevnost Josefov – Jaroměř
www.brutalassault.cz

Dubnový update letošního ročníku Brutal Assaultu je tady! Josefovská pevnost přivítá další jména, jako jsou ABBATH, MOONSORROW, GRAVE, JACK THE STRIPPER nebo WOLFBRIGADE.

Fanoušci, kteří volali po ortodoxnějších kapelách, dostanou porci black metalu v čele s ABBATHEM, nepřehlédnutelnou postavou norské black metalové scény, která se vydala na sólovou dráhu. Krvavý black metalový rituál přivezou i trefně pojmenovaní Němci DARKENED NOCTURN SLAUGHTERCULT. Vyznavači pohanských kultů se zas mohou těšit na koncert pagan metalových veteránů MOONSORROW.

Na své si přijdou také fanoušci řízného thrashe, ať už v podání německých DUST BOLT nebo finských LOST SOCIETY. Pro ortodoxní vyznavače death metalu máme polské rouhače EMBRIONAL. Švédsko pro změnu kontruje melodic death / doomovými OCTOBER TIDE nebo původci lycanthro punku WOLFBRIGADE.

Fanoušci moderního metalu se mohou těšit na mladou australskou kapelu JACK THE STRIPPER, která ve své hudbě míchá metalcore s mathcorovými prvky. Potemnělý neo folk přiveze americký písničkář KING DUDE.

Abbath

Nemilá zpráva na závěr, sestavu opouští NILE, nicméně se nám za ně podařilo potvrdit hned dvojici významných death metalových kapel, a to kmotry švédského kovu smrti GRAVE a vracející se brazilské rohatce REBEALLIUN, kteří měli na přelomu milénia našlápnuto na pozici nejlepší death metalové kapely v Jižní Americe.

Související linky:
www.brutalassault.cz
www.facebook.com/brutalassaultfest
www.youtube.com/brutalassaultfest

Brutal Assault 2016 (sestava aktuální k 15. dubnu 2016):

Abbath, Aborted, Agnostic Front, Ahumado Granujo, Angelcorpse, Animals As Leaders, Antigama, The Algorithm, Archgoat, BEHEMOTH, Birdflesh, Bury Tomorrow, Conan, Coroner, Darkened Nocturn Slaughtercult, Dark Funeral, Dark Tranquility, Defeater, Devildriver, Die Krupps, Disavowed, Destruction, Dust Bolt, Electric Wizard, Embrional, Eskimo Callboy, Exodus, Eyehategod, Gatherum, Gojira, Grave, Gruesome, Hypnose, Chelsea Wolfe, Ihsahna, Immolation, Insomnium, Intervals, In The Woods, Iron Reagan, Jack The Stripper, Jig-Ai, King Dude, Knuckledust, Leprous, Lightning Bolt, Lost Society, MASTODON, Mgla, MINISTRY, Misery Loves Co., Mithras, Moonsorrow, Moonspell, Monarch, Mono, Mutoid Man, Nile, Obituary, October Tide, Omnium, Parkway Drive, Plini, Rebealliun, Satyricon, Septicflesh, Shining, Sigh, Sikth, Slagmaur, Taake, Terror, Textures,  The Black Dahlia Murder, Tribulation, Vektor, Valkyrja, Voivod, Whiplash, Wolfbrigade, Year Of No Light

[tisková zpráva]


Abbath – Abbath

Abbath - Abbath
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.1.2016
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. To War!
02. Winterbane
03. Ashes of the Damned
04. Ocean of Wounds
05. Count the Dead
06. Fenrir Hunts
07. Root of the Mountain
08. Endless

Hrací doba: 40:52

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Immortal se po několika letech nečinnosti vrátili na scénu v roce 2006, aby o tři roky později konečně vydali comebackový počin „All Shall Fall“. Zdálo se, že na mrazivých vrcholcích norských štítů panuje docela idylka – kapela měla v zádech relativně povedenou nahrávku, vcelku slušně koncertovala (ačkoliv především na festivalech). Netrvalo dlouho a začalo se mluvit o tom, že se Immortal již pomalu pustili do kutání následovníka „All Shall Fall“. Jenže uběhly dlouhé měsíce, později už dokonce roky a nová deska stále nikde…

Až ke konci předloňského roku se ukázalo, že zas až taková idylka to nebyla. I Immortal totiž dostihla ne zrovna příjemná situace, kdy ve skupině dojde k rozkolu, a začnou spory o jméno, leckdy nastane i rozštěpení do vícera podobně pojmenovaných formací. V posledních letech takový osud potkal mj. Gorgoroth, Tank, Queensrÿche nebo Entombed a zdá se, že se něco podobného začíná rýsovat i u Sólstafir… a stalo se to také Immortal, u nichž ještě k rozšeření situace došlo ještě docela rychle při vzpomínce třeba na vleklé soudní tahanice u Gorgoroth nebo Queensrÿche.

Zpěvák a kytarista Abbath se pokusil si registrovat značku Immortal jen sám na sebe (což asi odkoukal od svého současného spoluhráče Kinga, jenž přesně tohle svého času zkusil u Gorgoroth, čímž odstartoval podobné spory), nicméně norský patentový úřad jeho žádost odmítl. Tím pádem jméno legendární kapely zůstalo v rukou druhého stěžejního člena Demonaze a bubeníka Horgha, zatímco Abbath se po neúspěšném pokusu o uzmutí značky Immortal vrhl do nového projektu, jejž pojmenoval sám po sobě, tedy Abbath. K sobě pozval již zmiňovaného Kinga (God Seed, Ov Hell, ex-Gorgoroth, ex-Sahg, ex-Audrey Horne), s nímž se ostatně Abbath zná již z vedlejšího projektu I, a za bicí nechal usednout omaskovaného Kevina FoleyhoBenighted. Druhý jmenovaný však stihl jen nahrát debutovou eponymní desku a ze sestavy odešel.

Netuším, zdali to tak máte nastavené stejně, ale když dojde na výše propírané spory uvnitř kapely, nějak to pokaždé vyjde tak, že mi je jedna strana sympatičtější a druhá už méně. V kauze Immortal to však nebyl Abbath, komu jsem fandil, nýbrž jeho „protivníci“ Demonaz a Horgh. Do meritu věci sice samozřejmě nevidím, ale z laického pohledu z dálky to byl právě Abbbath, kdo se za zády ostatních pokusil přepsat jméno Immortal na sebe. Nehledě na fakt, že i bez toho mi byl v posledních letech sympatičtější šedá eminence Demonaz v pozadí skupiny než rocková hvězda Abbath, který z toho měl občas až moc velkou prdel (a to rozhodně nejsem člověk, který by trval na „pravém“ přístupu).

Tím pádem jsem se ani příliš nehnal do poslechu prvního alba Abbathova debutového projektu, jež vychází poměrně dost rychle od doby, co ony spory vyvěraly na světlo veřejnosti. Jak jsem již řekl, nejsem nějaký extrémně velký příznivec tohohle chlápka, takže jsem se na jeho první, do jisté míry skoro až sólový počin nijak zvlášť netřásl, ani jsem toho od něj moc nečekal. Nakonec ovšem musím uznat, že „Abbath“ nedopadlo vůbec zle a že ta placka je úplně v cajku.

V žádném případě nechci vzbudit dojem, že je to album nějaký zázrak – to fakt není. Mediální tlačenku měl sice Abbath dost velkou, ale to nic nemění na faktu, že ta deska není žádné veledílo a rozhodně to není adept na nahrávku roku – jednoduše proto, že to zdaleka není adept ani na nahrávku měsíce ledna. Je to jednoduše pohodová fošna, jež se příjemně poslouchá, na chvíli dokáže zabavit, ale zase je zbytečné to přechvalovat, nadhodnocovat a dělat z toho něco, čím to není.

Abbath

Z celého soundu alba jsou samozřejmě mocně cítit ozvěny Immortal. To je věc vcelku očekávaná a docela logická – ostatně, Abbath by byl asi sám proti sobě, kdyby zahazoval za hlavu to, co mu na blackmetalovém kolbišti zajistilo legendární status, a kdyby se zbavoval svých typických trademarků jako třeba pandí paint. To se evidentně nestalo a sám Abbath se své minulosti nezříká – vždyť třeba na limitované verzi „Abbath“ se nachází nová verze (vlastně by tomu šlo říkat i cover) „Nebular Ravens Winter“. Naopak by svým způsobem bylo i zvláštní, kdyby z toho nebyl cítit zvuk Immortal, když Abbath v čele téhle formace stával od začátku 90. let. Na druhou stranu se ale musí férově uznat a přičíst k dobru, že jakkoliv se „Abbath“ svým pojetím k Immortal blíží, nejedná se o vyloženou kopírku, a pokud někdo tvrdí, že se Abbath snaží hudebně parazitovat na svém předchozím působišti, tak to poněkud přehání.

Tak či onak, rozhodně lze od „Abbath“ očekávat black metal, avšak žádná pekla, deprese nebo jakoukoliv jinou tu vyloženě extrémní podobu stylu. Už Immortal v tomhle ohledu nebývali vyslovení extrémisti v porovnání s jinými kolegy a Abbath jde v tomto ohledu ještě dál. Jednoduše je to docela přívětivá forma žánru, příjemně šlapavá, poslouchatelná i pro lidi, kteří nepatří k fanatickým příznivcům black metalu. Deska jde leckde až někam na pomezí heavy metalu s krákoravým vokálem, což je skvěle slyšet třebas v předposlední „Root of the Mountain“, protože to je prostě skoro regulérní hevík. Ale neříkám to v automaticky pejorativním slova smyslu, protože zrovna tahle písnička patří k tomu nejzábavnějšímu, co se na „Abbath“ nachází. Z tohoto úhlu pohledu lze jistě vidět i paralelu s již jednou zmiňovaným jednorázovým projektem I.

Tentokrát se ani nebudu pokoušet o popis všech písniček, jež se na nahrávce nacházejí, a vypíchnu jen těch pár, které podle mě nejvíc stojí za pozornost, a zbytek pak spláchnu všechno dohromady. Inu, pojďme na věc. Mě osobně určitě baví druhá „Winterbane“, která má prostě hezký odpich, několik dost povedených a chytlavých riffů, a i když se zastavila krátce před hranicí sedmé minuty, což z ní dělá nejdelší track na celém počinu, těch dobrých motivů a riffů je v ní dost na to, aby to nenudilo.

Dále se mi líbí čtvrtá „Ocean of Wounds“, již žene kupředu především Kevin Foley za bicími, mírně epičtější nádech (ačkoliv v tomhle „Ocean of Wounds“ zdaleka není osamocena a vlastně by to šlo prohlásit o nemalé části songů) a skvělé kytarové melodie, jichž by mohlo být klidně ještě o krapínek více. Třetím a asi úplně nejvyšším vrcholem „Abbath“ pak je již jmenovaná „Root of the Mountain“, v níž díky střednímu tempu a další porci povedených melodií naplno propukne onen epický feeling a dostaví se nejlepší atmoška.

Abbath

Vše zbylé je na pohodu a celkově vzato tu není žádný kus, o němž bych musel tvrdit, že mě irituje a že bych jej z alba vyrazil, ale jsou to prostě jen takové v klidu věci a nemají zas až takové koule, abych tu o nich v recenzi musel básnit. A jestli jste si to už spočítali, tak víte, že vzhledem k tomu, že jsem výše vypíchnul jen tři tracky, tak v tomto odstavci mám na mysli nadpoloviční část alba…

…z čehož tak nějak přímo vyplývá, že to, co jsem nyní prohlásil o těchto pěti písničkách, vlastně platí i o celé desce. Už jen proto, že i ty tři vrcholné kusy mají hodně daleko do nějakých geniálních kompozic. Stručně řečeno je to tedy celé poslouchatelná pohoda, což samozřejmě obecně vzato není špatný výsledek a spousta alb na tuhle úroveň nedosáhne, ale jak už padlo výše, bylo by hloupé „Abbath“ přeceňovat jen díky jménu, jež za celým projektem stojí.


Druhý pohled (Atreides):

Immortal si v poslední době užili docela slušné mediální, nicméně ne zrovna pozitivní pozornosti věnované jejich (ne)rozpadu, který skončil oddělením Abbatha a pokračování Immortal v sestavě DemonazHorgh. Netřeba tuhle kauzu nějak víc rozmazávat, beztak to zvládli jiní dříve a lépe. Klíčová je především eponymní deska eponymního Abbathova projektu (taky na vás ten člověk působí tak trochu jako egocentrik?), přičemž materiál na ní obsažený je snad podobný tomu, jenž se měl objevit na slibované novince jeho ex-domovské kapely. A světe div se, taky podle toho zní.

Jinými slovy, Abbath na „Abbath“ (nemůžu si pomoct, ale prostě mi u téhle shody jmen chtě nechtě cuknou koutky) vyrukoval s hudbou, která je od A do Z naprosto typická pro Immortal. Na kost promrzlý černý kov brodící se zbytky heavy metalu se halí do pláště z ledu a vzduchem se nese ozvěna Abbathova charakteristického chrapláku. Stejně jako (zatím) poslední deska Immortal, „All Shall Fall“, se drží velice střídmých 40 minut, které ovšem dokáže naplnit bezezbytku, jakkoliv je ona náplně veskrze klasická a oproti poslednímu setkání s hudbou těchto zavilých trve seveřanů doznala jen málo změn.

Abbath

Osobně jsem doufal, že by něco víc ze sebe mohl projevit King ov Hell, který po Abbathově boku drhne čtyři struny baskytary, a ačkoliv jeho příspěvek není nezanedbatelný, na povrch se dostává spíše výjimečně při basových výjezdech – jako třeba ve dvojce „Winter Bane“. „Abbath“ se tak jeví jako jasná sázka na jistotu a minimum riskování, které by mohli fašou… pardon, fanoušci odmítnout. Udržování nastaveného kurzu lze ovšem těžko vyčítat, tím spíš, když všechno funguje, jak má. Pravda, občas je trve póza vážně vtipná, a když jsem slyšel teatrální (jakkoliv se objevují střídmě) party v „Ashes of Dead“, měl jsem co dělat, abych se nezačal chechtat. Ale což, jistá míra specifické nadsázky k Immortal (alespoň podle mého soudu) patřila vždy a jsem rád, že v případě Abbathova sólového pokračování tomu není jinak.

Takže ačkoliv jsem měl před vydáním alba trochu obavy, že by to mohla být natahovaná nuda a hromada vaty, pročež jsem k desce přistupoval spíš se směsicí zvědavosti a skepse, nakonec mě „Abbath“ vlastně docela baví. Neříkám, že ta deska není bez chyby a při troše šťárání bych určitě našel něco, co se mi nepozdává, na druhou stranu žádná z osmi skladeb není vyložená vata a každá má něco do sebe a s takovou jí dokážu těch pár drobností odpustit.


Redakční eintopf #84 – leden 2016

Ulver – ATGCLVLSSCAP
Nejočekávanější album měsíce:
Ulver – ATGCLVLSSCAP


H.:
1. Hexvessel – When We Are Death
2. Pensées nocturnes – À boire et à manger
3. Naðra – Allir vegir til glötunar

Kaša:
1. Steven Wilson – 4 ½
2. Dream Theater – The Astonishing

nK_!:
1. Aborted – Termination Redux
2. Avantasia – Ghostlights

Atreides:
1. Naðra – Allir vegir til glötunar
2. Ulver – ATGCLVLSSCAP
3. Abbath – Abbath

Skvrn:
1. Ulver – ATGCLVLSSCAP
2. Borknagar – Winter Thrice
3. Pensées nocturnes – À boire et à manger

Onotius:
1. Borknagar – Winter Thrice
2. Dream Theater – The Astonishing
3. Ulver – ATGCLVLSSCAP

Úvody k novoročním redakčním eintopfům jsou vždycky nejlehčí. Sice je to klišé jako čuně, ale co jiného lze 1. ledna psát, než že zrovna začíná další rok. Znáte to, co kdyby to náhodou někdo nezaregistroval, že má ode dneška začít psát 2016 namísto 2015… naštěstí se to ale dozví odsud, což vlastně jen potrvzuje moji tezi, že na Sicmaggot je všechno, co člověk k životu potřebuje!

Každopádně, přesuňme se radši od přitroublého humoru k muzice. Hned první měsíc totiž na nic nečeká a vykládá na stůl několik slušných trumfů, z nichž největší očekávání u nás vzbuzuje „ATGCLVLSSCAP“ od norských Ulver, „Winter Thrice“ od Borknagar, „Allir vegir til glötunar“ od Naðra a „The Astonishing“ od Dream Theater. Marš na čtení!

P. S. Možná jste zaregistrovali, že nevyšel koncertní eintopf na leden. To nemá nic společného s oslavami Nového roku. Jednoduše se jen v lednu nikam nechystáme, tak další koncertní eintopf bude až v únoru…


H.

H.:

Zatímco prosinec se mi co do vycházejících až nezvykle líbil, rok 2016 nezačíná nějak geniální, protože tu mám jen jednu vyloženou pecku. Kdybych ale tvrdil, že nebudu mít vůbec co poslouchat, tak bych zase kecal, obzvláště co se black metalových vod týká – to uznávám. Nicméně, mé první místo má s black metalem spojitost pouze skrze Kvohsta, jenž dříve zpíval v Dødheimsgard nebo Code. Hexvessel se ovšem nese ve vodách psychedelické neofolku. A vzhledem k tomu, že obě předcházející desky byly skutečně nádherné, tak nic menšího neočekávám ani od třetí nahrávky „When We Are Death“.

Na druhém místě vidím francouzského solitéra Vaerohna respektive jeho projekt Pensées nocturnes. Minulé album „Nom d’une pipe!“ vzbudilo spíše rozpačité reakce a spoustě lidem nesedlo, mě ovšem jeho dekadence bavila, tudíž nemám důvodu se na novinku „À boire et à manger“ dívat už předem skrz prsty, naopak se vlastně relativně těším. Poslední flek pak bude střela relativně do neznáma, jelikož svůj hlas pošlu islandskému uskupení Naðra. To sice prostřednictvím „Allir vegir til glötunar“ vydá teprve svůj debut, nicméně demosnímek „Eitur“ se tvářil hodně slibně, a když k tomu připočtu nadupanou sestavu se členy smeček jako Carpe noctem, Misþyrming, nebo Dysthymia, pak je myslím na místě nějakou tu zvědavost projevit…


Kaša

Kaša:

Když se tak koukám na seznam lednových alb, tak i přes jeho zjevnou délku nemám problém vybrat jednoznačného vítěze, na jehož nový kotouček se těším ze všech nejvíc. Nicméně, ještě předtím, než se přesunu k nejmenovanému britskému workoholikovi, tak si nasypu popel na hlavu a musím se přiznat, že z nějakého záhadného důvodu jsem čím dál víc zvědavý na „The Astonishing“ od Dream Theater. Není to totiž tak dávno, co jsem redakčnímu bossovi oznámil, že jestli se z této placky vyklube rocková opera na ploše dvou alb, tak se na její poslech vyseru, ale první ochutnávka jménem „The Gift of Music“ nezní špatně a ambice Dream Theater ve mně nakonec probudily zvědavého ducha, a i když možná budu litovat, tak si to určitě poslechnu.

No, a teď k tomu nejmenovanému Britovi. Správně asi tušíte, že oním vyvoleným je Steven Wilson s novinkou „4 ½“, s níž naváže na loňský počin „Hand. Cannot. Erase.“. A když říkám, že naváže, tak se vším všudy, protože hovořit o chystaném počinu jako o úplně novém je zavádějící, když skladby na něm umístěné jsou z drtivé většiny zbytkem z předchozí nahrávací seance. Ovšem ani to mi nijak nebrání v tom, abych své očekávání nastavil na nejvyšší možnou úroveň, protože Steven Wilson je hudební génius a i ty zbytky budou jistě působivé.


nK_!

nK_!:

Po odkladu Drowning Pool je pro mě leden zatím dost suchý. Těším se na nové épéčko belgických řezníků Aborted, protože v posledních letech s nimi prakticky není možné sáhnout vedle. „The Necrotic Manifesto“ z roku 2014 sice na kvality o dva roky staršího „Global Flatline“ nedosáhlo, ale i tak se poslouchalo slušně a věřím, že „Termination Redux“ dopadne minimálně stejně dobře. Byť je samozřejmě kratší. Jsem také docela zvědav na novou Avantasiu, i když předloňské album „The Mystery of Time“ mě o svých přednostech přesvědčit nedokázalo. Snad na tom bude „Ghostlights“ nakonec lépe.


Atreides

Atreides:

Na nový rok vychází spousta alb. Opravdu kvantum. Spousta řadovek, reedicí, splitek, ípek, nevím čeho. Problém je, že nebýt dvou kapel, měl bych po ptákách, respektive prázdný eintopf. Podle aktuální tradice (už je to čtvrtým rokem, takže to je zaručeně tradice), že každý rok debutuje na Islandu jedna zajímavá black metalová smečka, k nám v polovině měsíce doputuje prvotina skvadry, jež se zove Naðra. Její název „Allir vegir til glötunar“ by se dal přeložit jako „Všechny cesty do záhuby“ a dle vypuštěné ukázky se můžu těšit na další špinavé peklo.

Druhým jménem pak není nikdo jiný než kultovní Ulver. Ačkoliv mě poslední deska „Messe I.X-VI.X“ až tolik neoslovila a kolaboračka „Terrestrials“ s neméně kultovními Sunn O))) mohla dopadnout o poznání lépe, na novinku „ATGCLVLSSCAP“ se těším a jsem zvědavý, jakým směrem se „Vlci“ vydají tentokrát. Naposledy je tu ještě jedno jméno, které mě ale zajímá spíš ze zvědavosti vzhledem k nedávné aféře kolem Immortal. V druhé půli se totiž dozvíme, zda se bude eponymní debut Abbathova eponymního projektu, ve kterém jede spolu s Kingem, nějak zásadně distancovat od tvorby jeho ex-domovské kapely, nebo zda se bude drhnout hudbu immortalovitější než samotní Immortal.


Skvrn

Skvrn:

Zatímco loňský leden neplatil za dvakrát bohatý otvírák hudebního roku, přesně o rok mladší jmenovec si nejspíš povede lépe. Naznačují to alespoň jména, která jsou jedním slovem lahůdková. Navíc jich není málo, tak hurá na to. Začnu klasicky od jedničky, kde protentokráte není co řešit – Ulver se svým „ATGCLVLSSCAP“ leden jednoznačně táhnou. A nejen leden, bavme se raději o celém roce, i tady budou norští géniové hledat přemožitele (alespoň co se očekávanosti týče) marně. Uvidíme, jakou cestou se Ulver vydají, tipovat si netroufám, každopádně čekat lze skoro cokoliv a já jsem onomu cokoliv také naprosto otevřen. Snad jen po dalším „Wars of the Roses“ nebo „Childhood’s End“ netoužím, v téhle poloze se s Ulver totiž nadále peru. Tak či onak, těším se moc.

Jak ale padlo na začátku, v lednu toho bude víc. Dvojka přichází taktéž z Norska, taktéž začínala na black metalu a taktéž si to začala hudebně mířit postupně jinam, byť ne tak radikálně jako Ulver. Mluvím samozřejmě o Borknagar, u nichž je sice zvolená forma předpokládatelná, nicméně o výsledku to samozřejmě ještě vůbec nic neříká, zvlášť když minulé „Urd“ bylo trefou do černého. A v momentě, kdy lednový výčet uzavírá šáhlost Pensées nocturnes, začínám si říkat, že optimističtější vstup do nového hudebního roku jsem si snad ani nemohl přát.


Onotius

Onotius:

První měsíc nového roku bude na nové desky relativně pestrý. Nějaké dlouhé rozmýšlení, jak obsadit trojici příček očekávanosti, se v mém případě však nekonalo. Vzhledem k lehkým pochybám ohledně vyrovnanosti nového dvojalba Dream Theater, jež má být rozděleno na neuvěřitelných 34 stop (což zavání trochu absencí soudnosti), nakonec první příčku ukořistili norští progresivně black metaloví Borknagar. Ti, co se týče prvních zveřejněných ukázek, přeci jen přesvědčili o špetku více než americká stálice progresivně metalové ekvilibristiky, že v případě jejich novinky „Winter Thrice“ se jistě máme na co těšit. Avšak to rozhodně neznamená, že by mě novinka Dream Theater, „The Astonishing“, nechávala chladným, na to přeci jen mají v mých očích stále obrovské renomé, jen co se týče poslední tvorby vkládám o něco větší důvěru v Nory. Ani přívrženci avantgardy však nepřijdou zkrátka, neboť norským Ulver vychází nová deska pod neobvyklým názvem „ATGCLVLSSCAP“. Tak snad nám ten rok začne dobře a všechny tyhle nahrávky se nakonec patřičně vyvedou…


Benighted / Abbath: odchod bubeníka

Kevin Foley, dosavadní bubeník francouzských Benighted, oznámil, že z kapely odchází. Poslední turné odehraje v lednu a únoru, kdy Benighted pojedou evropskou šňůru s The Black Dahlia Murder.

Kromě toho Kevin Foley odhalil ještě jednu zajímavou věc. Pod bubenickou maskou ve skupině Abbath, což je nový sólový projekt Abbatha (ex-Immortal), se také skrýval on, nikoliv Baard Kolstad (Borknagar, Leprous), jak mnozí předpokládali. Nicméně, Foley opouští i řady Abbath. Nezávisle na něm Abbath opustil i dosavadní koncertní kytarista Per Valla (dále AllfaderVredehammer).


Immortal: prohlášení o rozkolu v kapele

Norové Immortal se konečně vyjádřili k rozkolu ve svých řadách, po němž zpěvák a kytarista Abbath formaci opustil a vydal se na sólovou dráhu. Norský patentový úřad již případ uzavřel, takže je prý nyní možné vydat prohlášení.

Ve zkratce: Duo DemonazHorgh se nechalo slyšet, že Abbath již delší dobu brzdil chod kapely a bylo nutné kvůli němu rušit zkoušky a že namísto řešení svých problémů se pokusil si za jejich zády registrovat značku Immortal na sebe. Poté, co to zbytek skupiny zjistil, se vydal na sólovou dráhu. Jeho žádost prý byla úřadem definitivně odmítnuta minulý měsíc, přičemž jedním z hlavních důvodů bylo to, že Abbath byl pouze spoluautorem hudby, jež vznikala dílem celé kapely, a nijak se nepodílel na textech.

Celé vyjádření v angličtině najdete na Facebooku Immortal.

Mimoto Immortal hlásí, že jejich nové, dlouho očekávané album vyjde v průběhu příštího roku.