Archiv štítku: progressive metal

Asmodeus – Oko Horovo

Asmodeus - Oko Horovo

Země: Česká republika
Žánr: progressive / melodic thrash metal
Datum vydání: 1.4.2017
Label: Magick Disk Musick

Tracklist:
01. Smečka prince Šavlozuba
02. Oko Horovo
03. Fenix Schizofrenix
04. Parazit
05. Kniha mrtvych
06. Prokeltí Sodomy
07. 666 očí Satanových
08. Midas
09. V ruinách města Ur
10. Černé vody Ninive

Hrací doba: 31:42

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Magick Disk Musick

Když před třemi lety klatovští Asmodeus vydávali své dnes již předposlední studiové album „Past na Davida Kleinera“, bylo to pro mě něco jako malé zjevení. Ne snad, že bych o této stálici domácí kytarové scény nikdy předtím neslyšel, nicméně tento hodně ambiciózní počin mě velmi příjemně překvapil nejen svou textovou, ale taky hudební propracovaností. Asmodeus se na svém zde vydali cestou koncepčního lyrického přístupu a progresivně laděného hudebního podkladu, což jim vyšlo opravdu na jedničku. Když tak na letošní apríl tato čtveřice ohlásila svou novinku „Oko Horovo“, přistupoval jsem k ní značně odlišně než k jejímu přímému předchůdci, jemuž nesporné kvality přisuzuji i s odstupem oněch tří let.

Miloš Bešta a jeho parta nejsou na „Oku Horově“ natolik překvapiví a nepředstavují natolik silný koncept, což ovšem nutně neznamená, že by novinka byla slabším počinem. „Oko Horovo“ není pevně svázáno konkrétním lyrickým konceptem, jenž by vyprávěl ucelený příběh, ale i přesto jasně odkazuje na starověkou mytologii. Na rozdíl od „Pasti Davida Kleinera“ se novinka nebrodí v břečkách špíny společnosti jako takové, a přestože nelze textovou stránku obou počinů přímo srovnávat, tak uznávám, že Jan Petřička odvedl po textové stránce opět velmi dobrou práci.

„Oko Horovo“ po hudební stránce svým způsobem pracuje s odkazem svého předchůdce a zpracovává jak poctivé thrashové postupy (ačkoli jich není tolik, kolik jsem čekal), tak košatější progové momenty se silným melodickým cítěním. K mému potěšení se dostane i na takřka gotické pasáže, které umocňují mystický odkaz textů, a na druhou stranu Asmodeus místy zaútočí s až deathmetalovou tvrdostí a díky tomu všemu je „Oko Horovo“ dostatečně pestrý počin, jenž udržuje posluchače neustále v pozoru.

Ne snad, že by to bylo vyloženě potřeba, protože příjemná stopáž, která se zastavila lehce za hranicí 30 minut, uteče natolik rychle, že se člověk ani nestačí rozkoukat a už mu do uší zní závěrečná progmetalová vypalovačka „Černé vody Ninive“. Ona krátká hrací doba by se z jistého úhlu pohledu dala považovat za jedinou slabou stránku „Oka Horova“, protože takto kvalitní materiál si zaslouží rozhodně větší plochy, ale klasicky oceňuji radši silné kratší album než dlouhý blábol s nějakou tou vatou, takže je vše asi tak, jak mělo být.

Co říci k samotné hudební náplni? Asmodeus si na jednotlivých skladbách dali rozhodně záležet a navzdory větší melodičnosti nepůsobí jednotlivé kusy prvoplánově. Při poslechu jsem neměl pocit, že by ten či onen motiv do celkové nálady nahrávky nezapadal nebo působil jako laciná výplň. Naopak. Každá z  písní má své opodstatnění a díky jejich kratší stopáži je většina z nich dostatečně úderná. Hned úvodní zatěžkaná „Smečka prince Šavlozuba“ si povedeným kytarovým riffem brázdí cestu velmi sebejistě a atmosférické kytarové vyhrávky tuto pecku hezky provzdušňující. Miloš Bešta přechází s jistotou sobě vlastní od zpěvnějších linek k hrubějšímu projevu a ruku v ruce s instrumentální složkou svých kolegů podtrhuje barvitost „Oka Horova“.

Mezi nejsilnější písně řadím krom úvodní „Smečky prince Šavlozuba“ hned následující thrashovou titulku, odlehčenou „Knihu mrtvých“ s parádním vokálem páně Bešty a epicky vystavěné věci s tvrdými kytarami jako „Midas“ nebo již zmíněnou závěrečnou věc „Černé vody Ninive“. Hodně velkým překvapením pro mě byla čtverka „Parazit“, což je nefalšovaná gothrocková hitovka s hmatatelnou atmosférou Moonspell či Paradise Lost. Na ploše alba jako celku může působit tak nějak nepatřičně, ovšem v záplavě těch četných melodických prvků, které Asmodeus na „Oko Horovo“ nacpali, není pochyb o tom, že má na výsledném kotoučku své pevné místo. Spolu s „666 očima Satanovýma“ je to nejpřístupnější song na desce, a přestože zrovna posledně jmenovaná svádí už jen svým titulem k špinavé metalové jízdě, tak melodickými nápěvy a kytarovými vyhrávkami září na míle daleko jako velmi příjemná oddechovka.

Asmodeus - Oko Horovo

Asmodeus natočili ve všech ohledech velmi kvalitní placku, na niž můžou být právem hrdí. Oproti „Pasti na Davida Kleinera“ ubylo tvrdě kytarových pasáží a přibylo melodických vokálů, ale výsledek je neméně pestrá a hlavně vzrušující deska, na kterou při ročním zúčtování toho nejlepšího roku 2017 rozhodně nezapomenu. Jen tak dál, pánové. Takto přesvědčivá alba si dopřávám velmi rád, takže už se těším na další.


Locust Leaves – A Subtler Kind of Light

Locust Leaves - A Subtler Kind of Light

Země: Řecko
Žánr: progressive / black metal
Datum vydání: 17.3.2017
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Light (Fos)
02. Pillar (Vraxos)
03. Fall (Ptosi)
04. Flight (Ptisi)

Hrací doba: 35:27

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Když jsem se pouštěl do poslechu „A Subtler Kind of Light“, očekával jsem nějaký vcelku standardní black metal modernějšího ražení. Zrovna v tomto případě jsem ale rád, že jsem se mýlil, protože hudba řeckého dua Locust Leaves je příjemně zvláštní, do jisté míry snad i neotřelá. Má svoje mouchy, to jistě ano, ale i jim navzdory je to zajímavá záležitost s jistým vnitřním kouzlem.

Až doposud měli Locust Leaves na kontě pouze splitko s krajanským projektem Spectral Lore z roku 2012… respektive jde o jedinou pořádně vydanou věc, další písně lze nalézt na webu kapely. Tento nosič jsem sice zaregistroval, ale neposlouchal jsem jej, poněvadž Spectral Lore mi k srdci úplně nepřirostli a zcela neznámá začínající kapela na druhé straně jaksi nebyla přílišnou motivací pustit se do díla. Škoda. Kdybych to zkusil, mohl bych dneska vítězoslavně tancovat, že Locust Leaves znám už dávno a třeba že „A Subtler Kind of Light“ potvrzuje potenciál, který jsem tam už před lety cítil. Jenže se tak nestalo, takže jsem totálně zapomněl, že něco jako Locust Leaves existuje, a vzpomněl jsem si až nyní, v souvislosti s „A Subtler Kind of Light“.

Dobře tedy, tak konečně pojďme k věci – co je vlastně Locust Leaves za muziku? Black metal v jejich tvorbě patrný rozhodně je, dokonce není problém nalézt vlivy soudobé blackmetalové školy, Řekové však navíc přidávají další vrstvu, díky níž jsou o kousek jinde než většina mladých blackmetalových skupin snažících se o chytřejší a promyšlené pojetí žánru. Locust Leaves totiž mají podobně blízko i k extrémní odnoži progressive metalu, a navrch je možno v kytarové hře tu a tam vycítit i vlivy thrash metalu.

V takto namíchaném koktejlu hrají prim dvě chutě – kytary a vokály. Co se týče onoho nástroje, u nějž se běžně drnká trsátkem o struny, „A Subtler Kind of Light“ nabízí poměrně pestrou škálu výrazových prostředků. Mezi ty nejnápadnější patří momenty, kdy Locust Leaves začnou splétat krkolomné kytarové labyrinty. Ty jsou často dobré, ale zároveň právě v nich tkví asi největší neduh nahrávky – někdy jsou tyhle spletence až moc zamotané a změny příliš prudké. Nicméně, může jít jen o můj subjektivní dojem, navíc se tak zdaleka neděje pořád. Kromě toho ale Locust Leaves dokážou nabídnout i hezké melodické chvilky, které jsou jasně v menšině, přesto se jejich prostřednictvím daří skladby výborně osvěžit. Dobrým příkladem obojího může být hned úvodní „Light (Fos)“.

No, a pak je tu vokál, jenž obdobně rozmanitý a vedle nějakého konvenčnějšího hrubšího vokálu nabízí i teatrální (naštěstí ne kýčovité) čistě zpívané polohy. Locust Leaves je navíc zvládají zkombinovat nejen s melodičtějšími momenty, ale i s pasážemi plnými lámaných progových kytar. Mimochodem, právě tyhle čisté zpěvy mají ve velké míře na svědomí zvláštní náladu „A Subtler Kind of Light“, což je další obrovské plus, jelikož tato divno-atmosféra jistě patří k nejzajímavějším a nejlepším aspektům alba.

Locust Leaves - A Subtler Kind of Light

Dál se sluší říct, že to nejzábavnější Locust Leaves rozehrávají v prvních dvou písních „Light (Fos)“ a „Pillar (Vraxos)“. Třetí „Fall (Ptosi)“ se sice nezpronevěřuje nastolenému receptu „A Subtler Kind of Light“, přesto je znatelně slabší a svým dvěma předchůdkyním nestačí. Určitou laťku si však stále drží a několik drobných detailů, kvůli nimž stojí za to napínat uši, se tu také najde. Finální „Flight (Ptisi)“ desku uzavírá v ambientním duchu, a i když nejde o vyloženě hloupou záležitost, nic zásadního už se tu nenachází – to stěžejní totiž Locust Leaves předvedli již v první polovině počinu.

Jak vidno, našel jsem na „A Subtler Kind of Light“ i jistá negativa, z čehož je patrné, že nejde o nějakou dokonalou záležitost. Jenže ani zmíněné neduhy nedokážou převrátit kladné dojmy. Deska totiž vyznívá sympaticky zvláštně a to mě na ní baví. Rozhodně zajímavá věcička, která ukazuje, že potenciál v Locust Leaves bezesporu je (a ne malý) a že bude zajímavé sledovat jejich další počínání. Vykročeno je stále relativně nesměle, ale velmi lákavým směrem, takže se budu těšit, co Řekové předvedou v budoucnu. Aby to ale nevyznělo jen jako reklama na nadcházející události, tak dodám, že už „A Subtler Kind of Light“ za zkoušku stojí.


Pain of Salvation, Port Noir

Pain of Salvation, Port Noir

Datum: 1.4.2017
Místo: Praha, Rock Café
Účinkující: Pain of Salvation, Port Noir

Na koncert Pain of Salvation jsem si brousil zuby už poměrně dlouho, nicméně okolnosti i interní situace v kapele tomu chtěla, že se mi poštěstilo až nyní. Asi netřeba se moc rozepisovat o tom, že v posledních letech kapela prošla pauzou (způsobenou frontmanovou nemocí) i postupným personálním kolotočem, z něhož vyšel tahoun Daniel Gildenlöw jako jediný zástupce původní sestavy. Nicméně ze všech těžkostí nakonec jméno Pain of Salvation vyšlo se ctí, když v lednu letošního roku vyšla deska „In the Passing Light of Day“ (recenze zde), již považuji za jejich nejlepší nahrávku za možná i víc jak deset let. Velmi svěží album, které v sobě snoubí hutnost, melancholii, rozmáchlost i srozumitelnost. A bylo zase o důvod víc, proč si nenechat ujít jejich dubnový koncert.

Zájem o lístky byl obrovský, což se koneckonců tak trochu dalo čekat. Švédové nás poctili svou návštěvou naposledy před čtyřmi lety, a to se ještě jednalo o akustický set, což znamená, že s klasickou tváří skupiny se člověk mohl setkat už opravdu dávno. Přesto když začátkem týdne informačními kanály probleskla informace, že je definitivně vyprodáno, trochu mě to překvapilo. Přeci jen v Rock Café jsem už zažil i kapely s věhlasnějším jménem a větším komerčním potenciálem, jimž se tohle nepodařilo. Ale kreativní odmlka a zvědavost na novou sestavu zřejmě přinutila i ty největší lenochy zvednout zadek a upalovat pro lupeny. Což je dobře. Tedy zejména pro kapelu, pro diváka je v téhle informaci i skryta hrozba potenciálního nekomfortu.

Do klubu dorážím akorát na plánované otvírání prostoru a zařazuji se do fronty, jež dobře ilustruje, že ohledně návštěvnosti to bude skutečně takové, jak bylo avizováno. Nu, žádný apríl se u kontroly lístků naštěstí nekoná a po nějaké té chvíli už postupuji do podzemí, kde se mi naskytne výhled na útulný koncertní sál. V klubu jsem byl naposledy už pár let zpátky a podvědomě jsem měl pocit, že ten prostor je o něco větší, i proto se raději moc nezdržuji u baru a peláším ukořistit místo – končím pod levým reprákem.

Zatímco si krátím dlouhou chvíli před začátkem programu střídavě konverzací a pozorováním kytarového technika, který má vedle mě stanoviště, pódium se připravuje pro první a jedinou předkapelu – též švédské a též progresivní Port Noir. První tóny proříznou vzduch přibližně s úderem osmé večerní. Jejich hudební složku bych popsal jako takové rockovější Leprous. Za což může zřejmě přesná propracovaná, přesto exhibic prostá instrumentace a především zpěv kytaristy Love Andersona, který i vizuálně Einara Solberga trochu připomíná. Má pozornost se nejvíc soustředí na precizního bubeníka Andrease Wiberga, který zejména ve skladbě „Tide“ naprosto suverénně solí jeden úder za druhým. Dále je třeba pochválit dobře odzpívané dvojhlasy. Jinak ale na mě jejich show působí příliš stejnorodě a málokdy překvapí něčím, po čem bych si řekl: „Hej, tak to si musím sehnat desku!“

Při kvantu lidí nemám moc motivaci opouštět pozici v předních řadách, takže před příchodem Pain of Salvation jen postávám, občas prohodím pár slov a čekám, co se bude dít. Plánovaných deset minut po deváté se v sále setmí, na scénu je vyfouknut drobný oblak umělého kouře a za svitu vyrovnaných hranatých světel v pozadí scény postupně přicházejí členové, načež se jim hned dostává prvního potlesku. A rozeznívá se rytmická část evokující pulz, kterou záhy identifikuji jako začátek „Full Throttle Tribe“. Hitový potenciál skladby má patřičný účinek, i když mé okolí vydatně okupují fotografové, takže při nějakém velkém užívání si hudby bych nejspíš sejmul hned několik zařízení najednou. Naštěstí se v průběhu večera jejich počet v mém okolí významně zredukuje. Danielův zpěv naživo vyznívá patřičně stejně jako instrumentace, z níž snad jen u kláves spíš než tóny rozeznávám jenom údery. Mezi písněmi uvolněně komunikuje s fanoušky – utahuje si z nízkého stropu v klubu, který mu brání při hraní si energicky vyskočit.

V hitové linii skladeb z nového alba kapela pokračuje prostřednictvím výrazně rytmické „Reasons“ a polobaladické „Meaningless“. Obecně se z novinky hraje hojně (zazní ještě balada „Silent Gold“, epická „On a Tuesday“ či závěrečná meditativní „The Passing Light of Day“), na druhou stranu co se týče kompozic ze starších nahrávek, vybíral bych asi jinak. Především bych udělal setlist průřezovější – z „BE“ nezaznělo nic, podobně jako ze „Scarsick“, zatímco veškerou smetanu z nejlepšího období kapely slízlo „Remedy Lane“, z něhož tu byla hned trojice songů („A Trace of Blood“, „Rope Ends“, „Beyond the Pale“). Vrcholem večera v mých očích byl nepopiratelný hit z „Perfect Element Pt.1“„Ashes“, z něhož v refrénu naprosto mrazilo. Pak tu samozřejmě bylo po jednom kousku z každé části „Road Salt“.

Pain of Salvation

Prostoru kapela dostala požehnaně, což ve spojitosti s dobře vyváženým poměrem baladických a tvrdých skladeb zanechalo silný dojem. Hudebníci do vystoupení vložili slušnou dávku energie, takže zbroceni potem vždy, když už měl člověk pomalu pocit, že se večer chýlí ke konci, ještě překvapili dalším songem. Především charismatický tahoun Daniel vypadal naprosto nezdolně, jako by ho žádná nemoc nikdy nesklátila. Ani ostatní hudebníci se ale nenechali zahanbit, například původem islandský Ragnar Zolberg byl možná zmalovaný jak levná děvka, ale doprovodné vokály zvládal naprosto čistě, podobně jako své kytarové party. Nacpaný klub byl patřičně vděčný a s ovacemi nešetřil, což bylo koneckonců plně zasloužené po tom, co formace předvedla.

Podobně jako nová deska, i vystoupení je jasným signálem, že pokud v minulých letech až na výjimky nebylo po kapele ani vidu, ani slechu, tak tomuhle období odzvonilo. Nová sestava působí sehraně, uvolněně a umí perfektně namíchat ingredience, tak aby výsledný dojem měl svou hloubku. Chvíli rozmáchlí, jindy písničkoví, občas hutní a po celou dobu poutaví a bavící. Kéž by všichni progoví matadoři měli dneska tolik nadhledu a tahu na bránu.


Devin Townsend Project, Between the Buried and Me, Leprous

 The Devin Townsend Project, Between the Buried and Me, Leprous

Datum: 16.2.2017
Místo: Praha, Roxy
Účinkující: Between the Buried and Me, Leprous, The Devin Townsend Project

Celkem by mě překvapilo, kdyby se dnes ještě našel fanda tvrdé muziky, který nikdy neslyšel o kanadském workoholikovi Devinu Townsendovi, jenž svými nahrávkami zásobuje hudební scénu už víc jak dvacet let. Tenhle plešatý dlouhán s šibalským úsměvem a specifickým humorem je zkrátka fenomén – což koneckonců potvrzuje nejen svým potrhlým charakterem, ale především samotnou hudbou, již produkuje ve velkém a leckdy působí, že mu není cizí v podstatě žádný žánr. Ale ať už experimentuje s industrialem, orchestrální hudbou, country, chill-outem, vždy to činí tak, aby si to zachovávalo specifický odér, přístupnost a nadhled. Pravda, přiznám se, že jeho poslední desky mi už trochu splývají, nicméně na kontě má stále kultovní kousky, které v mých očích korunuje parádní koncepční „Terria“ z roku 2001. Proto když se naskytla příležitost vidět ho naživo, velmi jsem zbystřil.

Nebyl to však samotný kanadský vizionář, kdo se zasloužil o to, že došlo k onomu spontánnímu zvolání: „No tak tuhle akci si teda ujít nenechám!“ Velmi významně si totiž přisadily avizované předkapely v čele s Between the Buried and Me. Tahle americká sebranka totiž představuje naprosto svébytný přístup k progresivnímu metalu. Jejich „Alaska“ a posléze „Colors“ vzbudily ve své době nemalý rozruch a ani následující počiny nedaly prostor pochybnostem o tom, že tahle formace jedinečným úkazem bezpochyby je. A když už jsme u udávání tónu progresivní scény, ani norské Leprous rozhodně nejde opomenout. Pokud jste pravidelnými čtenáři našeho skromného internetového plátku, možná si vybavíte, že jsem už tady jejich živá vystoupení někdy chválil. Je to tak a dokonce dvakrát. Poprvé jejich poslední pražský koncert, jenž mě příjemně potěšil, a pak loňský Brutal Assault, kde mě naprosto odzbrojili. Je tedy jasné, že stačil letmý pohled na line-up téhle události, aby bylo jasné, že tam musím.

Akce byla umístěna do Roxy, což je klub, kde jsem byl naposledy už tak dva roky zpátky a pamatoval jsem si, že je to moderní prostor, kde je většinou solidní zvuk, mohutný balkón, ale co se týče interiéru, působí to tam poněkud chladně a sterilně. Třeba nějaké syrové blackmetalové kapely by mi sem skutečně nesedly a rušilo by mě to. Na druhou stranu zrovna k Devinovi se tohle místo i celkem hodilo. Do klubu jsem napochodoval nějakých dvacet minut před ohlášeným začátkem a navzdory slušnému množství lidí, kteří se hemžili uvnitř, stále byla možnost najít v publiku celkem solidní místo.

A netrvalo dlouho – pro mě pár srků piva a chvilka rozpačitého rozhlížení, kde jsou nějací známí – a na pódium zdobené obalem poslední Devinovy desky naběhli Leprous a bez otálení spustili „Third Law“ z posledního alba. Jejich vystupování je přesně takové, jaké si ho pamatuji – semknuté a celistvě působící, instrumentálně i vokálně přesné a hudebně pečlivě kombinující libozvučnou atmosféru a bryskní metalovou řezavost. Všechny nástroje jsou pěkně slyšet, přičemž vokály naprosto nejvýrazněji. A to vůbec nevadí, protože Einar je jedním z těch šťastných lidí, co naživo dokážou stejně jak na albu vyloudit ze svého hrdla sebevyšší tón bez jakéhokoliv zaváhání. Pro mě, někoho s velmi omezeným hlasovým rejstříkem, který v některých hladinách zní, jako když mučíte orangutana elektrickým proudem, je stěží uvěřitelné, že tohle opravdu může nějaký člověk zvládat tak brilantně. Ne, jako vážně, ten Einar je fakt magor, jak to dělá?!

Publikum se dobře chytá, ostatně z internetových diskusí relativně často vyznívalo, že pro mnohé jsou headlinerem tohoto večera právě Leprous. Zazní slušný výběr nejvíce orientovaný na novou desku, z níž se objeví například singlová „The Price“, „Rewind“ nebo atmosférická „Slave“. K naprosté spokojenosti mi ale pocitově něco chybí. A tento pocit je korunován faktem, že tentokrát Leprous vynechávají moji veleoblíbenou „The Valley“. V mých očích solidní, ale ne až na dřeň, jak tomu bylo minule.

Leprous

Před Between the Buried and Me v sále pomalu přestává být k hnutí. Tentokrát už nejsem schopen prodrat se k blíže k pódiu a zůstávám tedy jako správný důchodce (hehe) u zvukaře. Podobně jako Leprous, ani Between the Buried and Me si nepotrpí na dlouhá intra, a tak rovnou začínají pěkně dvanáctiminutovkou „Fossil Genera (A Feed from Cloud Mountain)“. Jejich mistrný hudební eklekticismus živě vyznívá velmi suverénně, i když čitelnost jednotlivých nástrojů je už malinko horší. Stále ale vše podstatné slyšet je. Jako na desce i na koncertě dává kapela na odiv, že svoje nástroje ovládá i v těch nejnáročnějších částech naprosto s přehledem. Není to samozřejmě jenom ekvilibristika, co dělá formaci tak výjimečnou, ale samotné kompozice protkané všemožnými zákruty a střípky různých nálad, žánrů a postupů. Ze setu si nejvíc užívám „Lay Your Ghosts to Rest“ z předposlední nahrávky, neboť onen melodický refrén krásně vystupuje na povrch a patřičně dává na odiv, že tahle kapela není jen čirý chaos, ale že v tom mnohovrstevnatém hudebním koláči je taky řád. Škoda relativně střízlivého hracího času, neboť Between the Buried and Me byli pro mě vrcholem večera. Nejméně uniformní, dobře ozvučení a při svém projevu si vystačili naprosto jen se svou hudbou.

Devin je oproti tomu známý showman, rád pronáší všemožné šílené hlášky, publikum hecuje a jeho hudba si většinou drží čitelnější linii. A čtvrteční koncert nebyl výjimkou. Až dětinské nadšení, s nímž vyhrává každý tón, je ale velmi uvěřitelné, takže tam, kde se u jiných dostavuje spíš pocit trapnosti, Devin působí elegantně a přirozeně. Jeho vystoupení působí velmi koherentně, čemuž koneckonců hraje do karet jeho specifický zvuk, který hradbu z kytar a kláves do člověka často hrne v příjemném středním tempu. Svůj styl má za ta léta vybudovaný skvěle. Možná trochu škoda, že sází na tradiční metalové skladby a až na naprosté rozloučení to neopepří nějakým folčíkem či ambientem. Větší škoda však je, že ve velkém dává na svou novější tvorbu a například z „Ocean Machine“ zazní jediný kousek, z „Accelerated Evolution“ taktéž a třeba z „Terria“ dokonce nic. Čas od času prohodí kytaru – o jedné se chlubí, že stála devět tisíc liber. Dohromady včetně přídavku zahraje celých patnáct písniček, přičemž na něm není vidět ani stopa únavy, na konci pak podává ruce hromadě fanoušků a triumfálně odchází. Velmi zábavné vystoupení, které mě ovšem neudolalo do té míry, abych z něj odcházel naprosto odrovnán. Nicméně v celkové sumě to má očekávání naplnilo.

Devin Townsend Project

Celkově se tedy jednalo o příjemný večer, z něhož nejvíc vyčnívalo upřímné vystoupení Between the Buried and Me. Leprous byli též fajn, ale ti si publikum ještě tak trochu oťukávali a už jsem od nich holt viděl lepší. Je třeba ale vyzdvihnout Einarovy vokály, jež mi tentokrát přišly ještě suverénnější než kdy dříve. Devin pak předvedl dlouhou a zábavnou show, s níž dal najevo, že vystupování je jeho denním chlebem a že ho to zatraceně baví. Pohoda, klídek, metálek. Devin uklidňující houpavými riffy, v publiku pár týpků s maňásky mimozemšťana Ziltoida, hutné rytmy a spokojenost jak na straně muzikantů, tak fandů.


Furia – Księżyc milczy luty / Guido

Furia - Księżyc milczy luty

Země: Polsko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 14.11.2016
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. Za ćmą, w dym
02. Ciało
03. Tam jest tu
04. Grzej
05. Zabieraj łapska
06. Zwykłe czary wieją

Hrací doba: 43:39

K recenzi poskytl:
Dominic Athanassiou


Furia - Guido

Země: Polsko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 16.10.2016
Label: Pagan Records

Tracklist:
I. Stara Polska księżycowa
01. 1
02. 2

II. Ubrdy część pierwsza
03. 320 w 2
04. Hahary
05. Łączka
06. Lew albinos

Hrací doba: 35:45

K recenzi poskytl:
Dominic Athanassiou

Odkazy:
web

Furia své příznivce v loňském roce potěšila hnedle dvojnásob. Souběžně s novou deskou „Księżyc milczy luty“, jež navazuje na o dva roky starší nahrávku „Nocel“, totiž polská pětice vydala taktéž EP s názvem „Guido“. A všechna čest, nejedná se o žádnou podměrečnou nahrávečku, nýbrž o počin, s jehož délkou by se nikdo nepozastavil ani nad případným full-length označením. Však je také „Guido“ jen o nějakých osm minut kratší než „Księżyc milczy luty“, takže ve finále Furia během pouhého měsíce naservírovala cirka 80 minut nové muziky. Nyní se na obě placky podíváme.

Od debutu „Martwa polska jesień“ Poláci urazili poměrně dlouhou cestu. Není žádným tajemstvím, že choutky po agresivnější formě black metalu si téměř totožná sestava ukájí v rámci své další skupiny Massemord (ačkoliv i v jejím rámci se našel prostor pro experimenty – viz misantropický opus „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“, jejž dodnes považuju za to úplně nejlepší, co kdy kolektiv Let the World Burn složil a natočil), zatímco Furia sloužila spíše k progresivnějšímu podání žánru. Ani nemluvě o tom, že jednotliví členové realizují své další představy o podobách stylu i v mnohých bočních projektech, mezi nimiž se nacházejí jména jako Morowe, Thaw, Cssaba, Wędrowcy~Tułacze~Zbiegi, Night of the World či Kurhan.

Ale to jsem odbočil někam, kam jsem odbočit úplně nechtěl. Původně jsem měl totiž v úmyslu říct, že již na „Martwa polska jesień“ byla cítit jistá snaha uchopit black metal méně ortodoxním způsobem než v Massemord, přesto je ten posun mezi debutem a oběma novinkovými počiny obrovský. Furia jednoduše vyrostla v dospělou formaci, která si je jistá v kramflecích a na black metal nahlíží příjemně svébytným způsobem, v němž není místo pro klišé a primitivní řešení. „Guido“„Księżyc milczy luty“ takové tvrzení podporují a stvrzují. V obou případech se jedná o výborné a promyšlené progresivně blacmetalové záležitosti, které je radost poslouchat.

Začněme nejprve s „Księżyc milczy luty“, které by s označením dlouhohrajícího alba přece jenom mělo mít větší díl pozornosti. Hned úvodní skladba „Za ćmą, w dym“ jasně ukazuje, že výše řečené – mám na mysli zejména předešlý odstavec – jsem si z prstu nevycucal. Skoro až psychedelicky rockové pasáže se proplétají s výborně gradovaným black metalem v rozvážnějším tempu, již od počátku z toho sálá silná atmosféra, ale vedle ústřední linie písně vykoukne i několik skvělých kytarových motivů, na nichž sice „Za ćmą, w dym“ nestojí, ale o jisté dílčí lokální vrcholy rozhodně jde.

Mohlo by se zdát, že s podobným receptem pracují i následující kompozice, což je do jisté míry snad i pravda, ale každá z nich si dokáže udržet svou tvář a nesplynout s ostatními, protože na to jde malinko jinak. Třeba „Ciało“ se po klidnějším začátku zvrhne v o poznání blackmetalovější kus, v němž se najde prostor i pro několik vysloveně úderných pasáží, nicméně ani v nich Poláci neztrácejí myšlenku. „Tam jest tu“ zase dává větší prostor nemetalové tváři Furia, aby ve své druhé půli předvedla podobný nárůst do blackmetalového žánru (zde dokonce i s jednou regulérně sypací pasáží), ale v koncentrovanější a nahuštěnější formě.

„Grzej“ je možná nejproměnlivější písní na „Księżyc milczy luty“, nabídne nejeden výtečný nápad (hlavně pasáž uprostřed songu je excelentní) i progresivní vyhrávku. Do jisté míry možná vrchol celého alba, ale to berte trochu s rezervou, protože Furia drží extrémně vysokou laťku po celou dobu. Na čemž nic nemění ani „Zabieraj Kapska“, v níž zas dostává větší roli rocková rytmika, jež připraví půdu pro drtivý nástup black metalu v závěru skladby. A ve finální „Zwykłe czary wieją“ zase Poláci do své hudby nechali nasáknout i další metalové žánry, některé riffy jsou lehce načichlé stonerem, ale opět nechybí několik progresivních motivů.

Nyní svou pozornost přesuneme ke „Guido“. Již výše jsem se nechal slyšet, že délka počinu je natolik vysoká, že by to čistě z tohoto ohledu šlo rovněž označit jako řadovku. Důvod, proč se však jedná „jen“ EP, je myslím ten, že se v jádru nejedná o jeden ucelený počin, nýbrž o dvě minialba vydávaná pod jedním názvem. Ostatně i ve fyzické verzi nahrávka vychází na dvou asfaltech, z nichž jeden je sedmipalcový a druhý dvanáctipalcový.

Furia - Guido

Sedmipalec nese název „Stara Polska księżycowa“ a obsahuje dva nepojmenované kusy. Ty v porovnání s „Księżyc milczy luty“ rezignují na psychedelicky rockové pasáže a věnují se „pouze“ chytře pojatému black metalu ve vysoké kvalitě. Mírně lepší mi přijde dvojka, která se svým pojetím dost blíží skladbám z řadovky, ale ani první vál není vůbec špatný. Každopádně, v obou případech hrají o trochu větší roli kytarové melodie a vyhrávky. Vezmeme-li v potaz, že se technicky vzato bavíme o třech počinech (z nichž dva jsou uschovány pod jednou střechou), pak „Stara Polska księżycowa“ je z těchto tří asi nejkonvenčnější a nejstandardnější.  Nicméně i v takové poloze Furia umí, tudíž to neberte jako vysloveně pejorativní tvrzení.

Zato dvanáctipalec „Ubrdy część pierwsza“ naopak v pomyslném žebříčku zvláštnosti ze všech tří nahrávek vede. „320 w 2“ je jen industriálně laděné intro. „Hahary“ a „Łączka“ však ukazují, že se Furia dokážou bez větších problémů odpoutat od black metalu a vydat se na pole progresivního rocku, aby jej posléze v případě potřeby black metalem opět zatemnili. Především „Łączka“ je ve své poťouchlé zvláštnosti krásně hypnotická. „Lew albinos“ se pak vrací k metalu a po riffovém úvodu se až ve druhé půli se pustí do melodií. Snad nepřekvapí, že ani na závěr si Poláci vůbec nedělají ostudu.

Furia - Księżyc milczy luty

Pokud bych měl dojem z „Księżyc milczy luty“„Guido“ nějak stručně shrnout, abych vás už déle nenudil, po chvíli přemýšlení vždy skončím u toho, že Nihil a spol. už dávno dospěli v nadstandardně dobré skladatele, jimž nedělá problém dát dohromady kus působivé muziky. Samozřejmě se nejedná o skutečnost, jakou by odhalily až loňské počiny, myslím, že tohle lze o Furii tvrdit již pěkných pár let. Přesto potěší, když i nová nahrávka – v tomto případě tedy nové nahrávky – bezezbytku a s přehledem potvrdí, že tomu tak je. Takhle dobrých skupin nebude nikdy dost, co víc říct.


Pain of Salvation – In the Passing Light of Day

Pain of Salvation - In the Passing Light of Day

Země: Švédsko
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 13.1.2017
Label: InsideOut Music

Tracklist:
01. On a Tuesday
02. Tongue of God
03. Meaningless
04. Silent Gold
05. Full Throttle Tribe
06. Reasons
07. Angels of Broken Things
08. The Taming of a Beast
09. If This Is the End
10. The Passing Light of Day

Hrací doba: 71:46

Odkazy:
web / facebook / twitter

V době, kdy se ke mně dostala informace, že švédští matadoři Pain of Salvation vydají novou desku, jsem už pomalu nevěřil, že se něco takového ještě stane. Kreativní pauza, již lze počítat v podstatě už od roku 2011, kdy vyšla poslední plnohodnotná řadovka „Road Salt Two“, totiž způsobila, že jejich jméno postupně začalo z povědomí progresivní scény mizet. Jistě, fakt, že formace stojí za kultovními milníky „Perfect Element Pt.1“, „Remedy Lane“ či filozofickou rockovou operou „BE“, jim samozřejmě nelze odpárat, nicméně scéna si žije vlastním životem a Pain of Salvation zkrátka přestali komunikovat se světem kolem. Dobrým impulzem sice bylo, když před třemi lety došlo k vydání jednohubky „Falling Home“ – počinu plného akustických předělávek a jedné nové, bohužel však celkem nudné a přiteplené folkařiny. Z toho ale moc nedýchal náznak toho, že kreativní pauza konečně opadne, ba co víc, že Švédové nahrají album vracející se kvalitativně do zlatého období mezi fenomenálně koncipované „Perfect Element Pt.1“ a pestrou rockovkou „Scarsick“. A ono se tak stalo.

Uznávám, že zpočátku jsem byl celkem skeptický. Daniel Gildenlöw během své nemoci, jež byla zřejmě základní příčinou dlouhého mlčení, vlastně poztrácel velkou část původní sestavy. A protože jsem s výjimkou „Falling Home“ neměl tušení, co jsou ti noví hudebníci kolem něj zač, bál jsem se, aby nenastala nějaká razantní změna, která v mých očích naprosto zašlape pestrou minulost skupiny. Obal desky mě zprvu celkem vyděsil – velmi sterilní grafika a přephotoshopovaná fotografie Danielových zad, na nichž je nakreslen symbol evokující zářící měsíc. Kompozičně ta fotka asi celkem funguje, ale provedení vypadá jako reklama z nějakého trapného módního časopisu. Nebo přidat do dolního rohu misku plnou müsli, klidně reklama třeba na cereálie. No, možná trochu přeháním, ale víte jak to myslím. Přeleštěné new-age obrázky mě zkrátka neberou.

Ze separovaných singlů jsem byl taktéž zprvu trochu rozpačitý, ale co se nestalo – jakmile jsem pustil „In the Passing Light of Day“ jako celek, nezbývalo mi než spokojeně zachrochtat blahem (jak se tak říká). Tohle je návrat, na jaký jsem čekal už dlouho. Signifikantní tradičními a charakteristickými postupy, na druhou stranu schopný pojmout nejnovější vlivy, a to vše tak, aby výsledek působil koncepčně i kompaktně. Na Pain of Salvation jsem si vždy vážil toho, jak se dokážou neustále v čase proměňovat, ale zároveň si zachovávat charakteristický zvuk, který se line z každé desky počínaje debutem. A novinka rozhodně není výjimkou. I zde kapela nezní zkostnatěle, nýbrž moderně, zároveň ale nikoho planě a samoúčelně nenapodobuje, nesnaží se zaujmout jednoznačnou tvář, ale s posluchačem si hrát. A své poselství předat tak, aby bylo uvěřitelné.

Setkáme se zde tak s úvodním desetiminutovým otvírákem „On a Tuesday“, který v sobě pojme vše od metalové hutnosti přes mathrockovou přesnost až po klavírně-orchestrální atmosferické pasáže budující relativně epický vývoj. Jsou tu rytmické momenty využívající kontrastu mezi hlubokými a kvílivými výškami (v kytarách trochu evokující dramatické pasáže v „Lilium Cruentus“„BE“), mihnou se zde meditativní a lehounce psychedelické pasáže a dále i například trip-hopově znějící elektronické samply. Celkový recept přesto působí celistvě a vyrovnaně. Pain of Salvation vždy uměli kombinovat mnohé tak, aby nepůsobili jako přeplácaní šašci.

Silné nápady a žádná laciná póza či zbytečné megalomanství či snaha zahltit posluchače miliardou nápadů ilustrujících pouze technický skill. Pain of Salvation se umně vrací k podstatě své výjimečnosti a servírují nám zásobu opravdu parádních momentů. „Full Throttle Tribe“ ve svých devíti minutách naprosto skvěle balancuje mezi chytlavou rock/metalovou polohou a propracovanou hříčkou s pečlivě rozvrženým vývojem. Na závěr skvěle a mohutně drtí a člověk si ani neuvědomí, že se to všechno obešlo bez jediného kytarového sóla – jako většina skladeb na desce (výjimkou je jen „Angels of Broken Things“ a o to více zde vynikne). Hudba dokáže být propracovaná, pestrá a komplikovaná i bez vyčnívajících vyhrávek, snaží se nám zřejmě sdělit. A já tleskám, neb se zadařilo. Stejně tak mě velmi baví vlivem posledních Leprous lehce načichlá singlovka „Reasons“, jež mě sice zprvu nestrhla, ale o to radši se k ní poslední dobou vracím.

Pain of Salvation

Kapela na novince představuje také solidní cit pro vypointované balady. Zprvu nenápadná „Meaningless“ rychle vyrostla v dominantní baladickou hymnu, závěrečná meditace „The Passing Light of Day“ je sice možná trochu moc dlouhá, nicméně nahrávku uzavírá neuvěřitelně autenticky. Ani v podstatě popově koncipovaná jednohubka „Silent Gold“ paradoxně nezní trapně, naopak mě baví a líbí se mi její upřímná a uklidňující atmosféra. Opět ten zastřený klavír a pocity melancholie, ale i odhodlání.

Pain of Salvation nespali pro nic za nic, tahle přestávka zřejmě vedla v Danielovi k nějakému prozření, které se naplno promítlo i do hudby. A nyní můžeme držet v rukou nejlepší počin Pain of Salvation za možná i víc jak deset let. Nevtíravost, energie a pečlivá kombinace tradice a novot, to vše je tu obsaženo. Od počátečních hutných pasáží, přes folkové odbočky do tak tří čtvrtin stopáže je všechno naprosto parádní, ke konci však přeci jen pár vycpávek potkáme. Celkový dojem přesto zůstává velmi pozitivní. Pokud si skupina bude dále držet podobnou kreativní fyzičku, možná nás ještě čeká nejedno příjemné překvapení.


Pervy Perkin – ToTeM

Pervy Perkin - ToTeM

Země: Španělsko
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 15.4.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. I Believe
02. I. The City
03. KountryKuntKlub
04. II. The Fog
05. Mr. Gutmann
06. III. The Sound
07. Hypochondria
08. IV. The Void
09. T.I.M.E. (Part 1 The Experiment)

Hrací doba: 78:48

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Pervy Perkin

„ToTeM“ vyšlo v dubnu roku 2016. K recenzi jsem svolil zhruba ve stejnou dobu. Jaro vystřídalo léto, léto podzim, podzim zimu. Vyměnili jsme kalendáře, píše se leden nového roku. A já konečně nacházím odvahu (a náladu) vám „ToTeM“ představit. Asi není třeba sdělovat, čím je takové zpoždění dáno, ale víte co, raději vaše myšlenky trochu usměrním. Kdyby se tak nestalo, je ze mě líné prase, které prostě není schopné sednout za tu mašinu a nabušit do ní pár písmenek. Coby, prase určitě jsem a v kombinaci s leností se v zrcadle už zřetelně poznávám, ale byl by tu ještě jeden aspekt, však si „ToTeM“ poslechněte, no a hodnoťte.

O tom, že jsou Pervy Perkin do velké míry rozporuplnou kapelou, jsem se přesvědčil už na debutu „Ink“ (2014). Španělé vysekli poctu letům, kdy vládl prog rock, jejž na desce střípkovitě doplnili metalem, elektronikou a vším možným, hlavně ať vládne pestrost. Album složené z prověřených ingrediencí pak kapela oděla do relativně současného hávu a celé si to střihla na strašidelné dvoucédéčkové ploše o ještě strašidelnější stopáži přesahující dvě hodiny a čtvrt. A ne, že by se toho za uplynou dobu příliš změnilo.

Změna přichází prakticky jediná, počet disků se smrsknul na polovinu a usadil se na přístupnějším čísle jedna. Znatelné redukci navzdory se ale nadále pohybujeme ve sférách běhů na dlouhou trať. Prostor necelých 80 minut Pervy Perkin stejně jako na debutu využívají k odkazům na minulost a k demonstraci projevů hyperaktivity, o níž by mohli zasvěceně vyprávět snad jen do bílých plášťů odění odborníci a okolí mykologa Necrococka. Ano, tak šílené to je. Jenže mám tu ještě jedno šílenější odhalení – ono to vlastně funguje. Všechny odkazy a všechna hyperaktivita dává smysl vzhledem k délce se dá novinka (na rozdíl od „Ink“) obstojněji doposlouchat. Jediná změna tak kapelu vysvobodila z šuplíčku s pozoruhodnými kuriozitami a přenesla ji do přihrádky, kde se sdružují ty „skutečně poslouchatelné“. A to aniž by se dalo mluvit o ztracení tváře a přehodnocení skladatelského přístupu.

Na ploše pěti dlouhých skladeb a čtyř meziher jsme svědky pečlivého skládání koláží komponovaných skrze vymoženosti progresivního rocku, rozdováděné i chaotičtější elektroniky, Zappovského samorostství, staromilského metalování a teatrálnosti rockových oper včetně šáhlých vokálních deklarací. Objevit zde lze kombinace věru nevídané. Na jednom disku tu vedle sebe (ano, vedle sebe, ani bych neřekl ve vzájemné opozici) najdete třeba nápěvy à la couvající Majkl (přibližně druhá třetina „Mr. Gutmann“) a krutý industrial („IV. The Void“) s náznaky noisu („III. The Sound“). Pestrost vládne. Také způsoby, jakými se Pervy Perkin dostávají ze střípku na střípek, působí rozličné. Jednou se epizoda utne, nedá se svítit a světlo se zažehne zas někde jinde, v jiném desetiletí, u jiného nástroje; jindy je přechod naprosto plynulý. Jo to se pak člověk diví, jak se na tý diskošce vzal. Když ještě před chvílí neviděl nic jinýho než džísky, máničku na máničce a dohlížejícího Devina v roli muže z budoucnosti…

Doposud to zřejmě vypadá tak, že pokud se člověk rozhodne hru Pervy Perkin akceptovat, má ideální možnost zažít mnohé. Do velké míry tomu takto opravdu je. Ač Španělé prostě a jednoduše recyklují, nedělá jim problém přijít s parádními skladatelskými nápady a posluchače v oné záplavě motivů neutopit. Přesto jsem se přistihl, že ke konci má koncentrovanost opadá a na finále mnohdy nezbývá sil. Ne, že by na konci docházelo ke skladatelskému bezvědomí či nezajímavosti předkládaných motivů, ale jsem už přesycen a přestávám mít potřebu objevovat další a další kombinace nezkombinovatelného.

Dost možná si za to můžu sám. Jsem mladý spratek a kacíř, který (až na Zappu) obdobným přísadám nikdy vehementně neholdoval, a tudíž se na ně nemůže koukat ani nostalgicky, s kapesníkem v ruce. To budiž zdůvodněním, proč na konci pokukuji po hodinkách a v budoucnu si „ToTeM“ pravděpodobně nepustím. Každopádně při zachování co možná nejvyšší objektivity (o niž jsem se v celé recenzi snažil) jde o nahrávku překypující nápady, hravostí a sympatickým nadhledem. Takže jestli výše zmíněné ingredience jsou (či alespoň byly) vaším denním chlebem, věřím, že k dosažení extáze bude „ToTeM“ vhodnější než pilulky.


Madder Mortem – Red in Tooth and Claw

Madder Mortem - Red in Tooth and Claw

Země: Norsko
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 28.10.2016
Label: Dark Essence Records

Tracklist:
01. Blood on the Sand
02. If I Could
03. Fallow Season
04. Pitfalls
05. All the Giants Are Dead
06. Returning to the End of the World
07. Parasites
08. Stones for Eyes
09. The Whole Where Your Heart Belongs
10. Underdogs

Hrací doba: 50:54

Odkazy:
web / facebook

Norští Madder Mortem si se svou novinkou dali docela načas. Vždyť minulé „Eight Ways“ vyšlo už před sedmi lety. Dobrá, po něm se ještě objevilo minialbum „Where Dream & Day Collide“, ale to je jen o rok mladší, tudíž i od něj uplynulo již šest let, během nichž Madder Mortem nevydali vůbec nic. Byl tedy nejvyšší čas na další desku. Kdo si počká, ten se dočká, protože mu kolikrát nic jiného nezbývá, což je samozřejmě i tento případ, ale lepší pozdě nežli vůbec. Tak či onak, „Red in Tooth and Claw“ už je tady, tak se na něj pojďme podívat…

Už mnohokrát jsem v recenzích napsal, že radši si počkat delší dobu a dostat skutečně kvalitní nahrávku, než když to kapely do lidí hrnou pod tlakem každé dva roky (nebo i častěji) novou placku, kde kvalita je kolísává a výsledek překypuje stereotypem. A myslím, že zrovna u formace jako Madder Mortem to platí skoro dvojnásob. Jejich diskografie je vysoce kvalitní; dovolím si říct, že za každým dosavadním CD si Norové mohou bez obav stát, což není až taková samozřejmost. Jistě, tohle budou tvrdit skoro všechny kapely, jenže jen u mála z nich to odpovídá realitě. A pokud k tomu málu patříte, tak je prostě lepší si na nový materiál vyhradit potřebnou dobu, nechat jej uzrát a pak přijít s důstojným počinem.

Naštěstí se to povedlo a „Red in Tooth and Claw“ na starší tvorbu opravdu navazuje důstojně. Netvrdím, že se jedná o nejlepší počin, jaký kdy Madder Mortem vydali, něco takového si vážně nemyslím, ale i přesto mě novinka baví, několik skladeb je perfektních a Norové si s ní rozhodně neuřízli ostudu. Rudý obal s nasraným čoklem mi sice na jejich poměry a s ohledem na jejich hudbu přijde zbytečně agresivní, ale jinak se žádné velké změny nekonají – naštěstí. Madder Mortem pokračují ve svém charakteristickém rozpoznatelném stylu a opětovně plnými hrstmi dávkují to, kvůli čemu si je člověk v minulosti oblíbil.

Hodně si cením toho, že produkce Madder Mortem zní progresivně, a přitom stále velice nenuceně, přirozeně a vzdušně. Je v tom hezká skladatelská lehkost, která však nijak nebrání tomu, aby byla muzika chytrá a promyšlená. Dalším esem v rukávu je samozřejmě zpěvačka Agnete Mangnes Kirkevaag, jedna z poloviny ústředního sourozeneckého dua (tím druhým je kytarista BP M. Kirkevaag), jež dokazuje, že ženy do metalu rozhodně patří a že nemusí jít jen o věšáky na korzety nebo growlující veganské dračice. Její hlas od posledního alba neztratil nic ze své síly a je radost jej poslouchat. Nehledě na to, že se skvěle hodí do stylu a atmosféry, s nimiž se Madder Mortem prezentují.

Abych to s tou chválou zase nepřeháněl, tak musím uznat, že ne všechny písničky na „Red in Tooth and Claw“ jsou dokonalé, jakkoliv celkový dojem zůstává jednoznačně kladný. Úplně jsem si nezamiloval „Pitfalls“, v níž se nacházejí i dobré nápady, ale mohlo to být lepší, zvlášť po excelentním začátku alba je to propad. Příliš mi pak nesedla ani předposlední „The Whole Where Your Heart Belongs“, již považuji za nejslabší kousek novinkové kolekce. Nicméně jsou to jediné dva songy, k nimž mám vážnějších výhrad, zbytek se pohybuje v rozmezí od povedeného až po super, v důsledku čehož se dva horší (byť stále hratelné) kusy odpustit dají.

Hned začátek „Red in Tooth and Claw“ je, jak už bylo naznačeno, úžasný. Trojice „Blood on the Sand“, „If I Could“ a klipová „Fallow Season“ desku otvírají ve velkém stylu a hned zkraje jasně ukazují, proč jsou Madder Mortem mnohými tak ceněnou skupinou. Jsou to inteligentně vystavěné skladby se spoustou výborných motivů a všechny navíc ozdobí gradace v poslední části, jež je zejména u „Blood on the Sand“ velmi působivá. Určitě je ale co poslouchat i nadále, a abych nevykecal úplně všechno a trapně se nezdržoval s každým songem, vyzdvihnu už jen pomalejší a naléhavou „All the Giants Are Dead“ a parádní sedmiminutovku „Underdogs“ v samotném závěru alba.

Vše potřebné jsem již vlastně řekl, ale pro ty z vás, kdo na čtení mých kydů serou a skáčou rovnou na poslední odstavec, aby se jen dozvěděli, jak to dopadlo, to klidně ještě zopakuji – Madder Mortem si prostřednictvím „Red in Tooth and Claw“ udržují vysoko nastavenou laťku a na svou starší tvorbu navázali se ctí. Sice zde tu nacházejí dva slabší kousky, ale většina nahrávky je paráda a některé konkrétní skladbu jsou nádherné. Celkově hodně velká spokojenost a radost, že jsou Madder Mortem zase zpátky, i když vlastně nikam neodešli. Jen tak dál!

Madder Mortem


Meshuggah – The Violent Sleep of Reason

Meshuggah - The Violent Sleep of Reason

Země: Švédsko
Žánr: progressive / math metal / djent
Datum vydání: 7.10.2016
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Clockworks
02. Born in Dissonance
03. MonstroCity
04. By the Ton
05. Violent Sleep of Reason
06. Ivory Tower
07. Stifled
08. Nostrum
09. Our Rage Won’t Die
10. Into Decay

Hrací doba: 58:55

Odkazy:
web / facebook / twitter

Budu k vám upřímný, ale nikdy jsem neměl v lásce math metal, djent a jim podobné, matematickými rovnicemi protkané žánry. Většinou jsem ze zástupců těchto stylů měl dojem, že se parta borců snaží ukázat, jak dobře ovládá své nástroje, díky čemuž se z toho vytratila duše. Výsledkem pak je, že drtivá většina představitelů těchto odnoží kytarové hudby na mě působí prázdně. Nebylo by to ovšem pravidlo, kdyby neexistovaly nějaké výjimky. V mém případě se jedná o The Dillinger Escape Plan a právě švédské extrémní progmetalisty Meshuggah, jimž je vznik termínu math metal obecně připisován. Meshuggah, kteří letos vydali svou osmou studiovku „The Violent Sleep of Reason“, jsou dokonalou ukázkou toho, jak by se tato hudba měla hrát, aniž by se vytratilo kouzlo. Ono nepopsatelné něco, díky němuž má člověk tendenci si dané album pouštět i opakovaně za sebou.

A Meshuggah se podařilo toto na novince zachytit bez sebemenších problémů a neopakuje se tak situace s předminulým zářezem „obZen“, které na mě působilo příliš sterilně. Nepopírám však, že tento dojem byl zcela určitě způsoben i nezáživností materiálu, s jehož vydáním si tito jinak velmi talentovaní hudebníci vybrali slabší moment ve své kariéře. „The Violent Sleep of Reason“, jehož název vznikl inspirací z díla malíře Francisca Goyi, byl nahrán ve studiu prakticky živě a dle slov Tomase Haakeho se tak podařilo zachytit syrovost a upřímnost. S tímto vcelku bez výhrad souhlasím, a navíc se podařilo odladit finální mix do mírně čitelnější podoby. Čili po technické stránce je všechno v pořádku, a nic tak nebrání pustit se do poslechu placky schované za moc pěkným přebalem.

Kdo už někdy Meshuggah slyšel, tak prakticky ví, co od „The Violent Sleep of Reason“ čekat. Strojově přesná rytmika to celé zespoda tvrdí a člověk občas nestačí ani vnímat, čeho je dvojice Tomas Haake (bicí) a Dick Lövgren (basa) schopna. Spousta rytmických zvratů činí z poslechu místy opravdu nepříjemnou záležitost, a nelze jej tak absolvovat jen tak jako kulisu, je třeba Meshuggah věnovat nemálo z mozkové kapacity. Chápu, že mnoho lidí ten nekonečný nátlak hluboce podladěných kytar neunese a nahrávku označí jako neutichající a monotónní chaos. Ono to tak ve své podstatě totiž je. Kytary Fredrika Thordendala a Mårtena Hagströma jsou plné nervydrásajících repetitivních pasáží, kvílení a disharmonických škrkajících momentů a není jednoduché se v tom orientovat.

Přesto všechno to však drží pohromadě a výsledkem je semknutá nahrávka, která ze své potenciální nevýhody dělá jednu z hlavních předností. Přeci jen, nikdo Meshuggah neposlouchá kvůli učesaným postupům a melodickým vokálům. Kdepak. „The Violent Sleep of Reason“ vám nasadí s prvními vteřinami úvodní „Clockworks“ nekompromisní kopačku na čelist a od té doby není čas na oddech. Meshuggah sice skladby protkávají nejrůznějšími vyhrávkami, které znějí jako z jiné dimenze, ale i díky intenzivnímu projevu řvouna Jense Kidmana zní výsledek jako velmi organizovaný chaos s vnitřním řádem a navrch velkou porcí brutality.

O jednotlivých skladbách se opravdu rozepisovat nehodlám, protože mi to přijde jako naprostá ztráta času. Těch různých změn, motivů a jiných výplní je tam prostě tolik, že bych hned ve druhé skladbě opakoval popisováním toho, jak tuhle kytary repetitivně vyhrávají technický riff, najednou přijde brejk, zpomalí se a kytary hrají proti bicím. Navíc nejde jen tak jednoduše zachytit veškerou náplň a podstatu hudby Meshuggah, protože „The Violent Sleep of Reason“ je jedno z těch alb, které odbudu recenzentským klišé, že tohle se musí slyšet na vlastní uši.

Uznávám, že občas jsem měl ke konci problém s udržením pozornosti, protože si myslím, že „Nostrum“ a „Into Decay“ nejsou zcela povedené, a hlavně druhá jmenovaná mi díky pomalé a dusivé atmosféře moc nešmakuje. Naproti tomu úvodní „Clockworks“, proměnlivá „By the Ton“ nebo ke konci příjemně melodická „Stifled“ jsou vrcholy, díky nimž stojí za to se nad poslechem tohoto počinu zamyslet. Hodinová stopáž umí odradit a minimálně pro neznalého posluchače to není na úvod jednoduchá záležitost, ale výsledek je dostatečně sladkou odměnou.

„The Violent Sleep of Reason“ není nejlepším albem v diskografii Meshuggah a třeba „Nothing“ si budu vždycky cenit daleko víc, ale to logicky neznamená, že by bylo špatné. Naopak. Meshuggah potvrdili svoji vlastní výjimečnost a naservírovali porci strojově chladného, extrémního progmetalu, který ctí jejich dosavadní vývoj, a přesto nezní jako sázka na jistotu. Švédové si před lety vytvořili vlastní styl, jemuž jsou v rámci mezí věrní, a nemají tak potřebu komukoli co dokazovat. Na nejlepší pětku alb letošního roku to nebude, ale i tak jsem spokojený.


Aenaon – Hypnosophy

Aenaon - Hypnosophy

Země: Řecko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 25.11.2016
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Oneirodynia
02. Fire Walk with Me
03. Earth Tomb
04. Void
05. Tunnel
06. Thus Ocean Swells
07. Phronesis – Psychomagic

Hrací doba: 55:08

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Code666 Records / Aural Music

Aeanon v roce 2014 uskutečnili druhé dlouhohrající povstání a do éteru vypustili přímočarý progresivně blackový materiál s neskutečným spádem a tunami energie na rozdávání. Vyšel pod jménem Extance“ a superlativy se kolem něj jen hemžily. Ani já neskrýval nadšení a tenhle zjev co možná nejhlasitěji doporučoval k poslechu. Následné měsíce sice s deskou udělaly své a třeba nyní bych již blažeností nevzdychal, ale i tak jde o silně nadprůměrnou libůstku, k níž se stojí za to vracet. Následník „Hypnosophy“ přichází brzy, po dvou letech od vydání alba, které se v kontextu dalšího počínání kapely stane pravděpodobně přelomové. Aenaon se totiž na novince výrazně neposouvají, žijí si v duchu představeném minule a zároveň drží kvalitu příjemně vysoko. Svět přesto nebývává černobílý.

Jak dění na „Hypnosophy“ nejlépe popsat bez odkazů k minulému albu a bez následného srovnávání? Stěží. Tyhle světy se vzájemně proplétají a společné vlastnosti stojí v drtivé většině vůči odlišnostem. Ale dobrá, pokusím se. „Hypnosophy“ lze bez jakýchkoli potíží označit za progresivně blackmetalovou desku. Převedeno do názornějších kontur, blackmetalovou intenzitu a riffy doplňují častá sóla, vše oplývá pestrostí a hravostí – vokální stejně jako instrumentální. Zmíněné ingredience pak zastřešuje vysoká rychlost, všudypřítomná energie a touha strhnout, klidně i na první dobrou.

Navzdory pestrosti (snad až hyperaktivitě) Aenaon nekladou vysoké posluchačské nároky. Struktura skladeb je srozumitelná, přestože nesklouzává k odsouzeníhodné předvídatelnosti. Žádné laciné refrény, Aenaon vymýšlejí chytlavé motivy bez přestání, s vytrvalostí hodnou obdivu. Snadný poslech usnadňuje také silná melodičnost doprovázená širokou paletou vokálů. Ty jsou servírovány v duchu celého alba. Krom oné pestrosti je jejich důležitou vlastností znovu jednoduchost, schopnost strhnout okamžitě, avšak – a to připomínám opětovně – nikoli za cenu laciné podbízivosti.

Náladově tíhnou Aenaon mnohem víc než k black metalu k rozšafnému, koketujícímu progu, kde převažuje hravost nad pěstní hrozbou. Doklady lze hledat v instrumentální složce, ještě čitelněji pak ve vokálech. V nich je album šponováno do vod teatrálnosti, do oblasti, která mi je bytostně cizí. Naštěstí je tu nadhled, díky jehož přítomnosti necítím patos, a tudíž se s tím dá žít. K mání jsou zpěvy čisté, ušpiněné, kabaretní, objeví se i punková ledabylost. Nechybí ani ženské vokály, mluvené slovo či zjištění, že Dødheimsgard dokážou silně ovlivňovat. Také nástrojová složka neváhá koketně odpovídat, především upovídaný saxofon, který k Aenaon bude patřit doufejme i nadále. Zde má svůj smysl a nefunguje jen jako vstupenka do klubu vyvolených, kteří to dělají jinak a rádi o tom dávají vědět.

Aenaon

Přestože sedmero skladeb působí uceleně, dojde rovněž na kolísání dynamičnosti a bohužel i zajímavosti. Dvojnásob dlouhá štreka na úplný konec, to nedělává dobrotu. „Phronesis – Psychomagic“ vybočuje, jako jediná nevede za ruku, naopak se vzpouzí. Výsledný efekt je zřejmý, celou dobu projíždíte jako nůž máslem a na závěr vás čeká udolávání ztvrdlého pecnu. Nechce se vám. Pravdou je, že ani závěrečný dílek nepostrádá nápady, ale v kontextu alba jde o nežádanou náladovou změnu, která vyžaduje naprosto rozdílný styl spolupráce. Paradoxně i tak působí novinka ucelenějším a promyšlenějším dojmem než předchůdce. Zákaz vycházení totiž kapela vystavila mozaikovitým útržkům, jež sice Extance“ pomáhaly v zajímavosti, ale nedělaly jej nerozlepitelně celistvým.

Aenaon plynule pokračují v dosavadní práci a stojí před námi s deskou, která důstojně navazuje také po stránce kvalitativní. „Hypnosophy“ už není překvapením a nevyvolává udivené výrazy obličejového svalstva, ale svou sílu má, překvápko nepřekvápko. Kapela je dějově k nezastavení, rychlost nadále v roli alfy a omegy. Směrem kupředu se posunula práce s vokály, emoce se ještě razantněji vydaly pryč od blackmetalových dogmat. Aenaon pokračují ve výborné formě, přes drobný posun nelapají po dechu a neservírují nápady po troškách.

Na první pětku roku to každopádně nevidím. Rád trpím, pracuji, bádám, nerad si zážitky odnáším zadarmo. Často poté nemohu sáhnout hloub. Byl to případ Extance“ a u „Hypnosophy“ začínám podobný nedostatek pociťovat taktéž. Čistě osobní problém, nebo slabina světa Aenaon? Popravdě nevím. I proto poslední věty odděluji novým odstavcem, jenž může posloužit ke konfrontaci i uklidnění, že v tom nejste sami.

Aenaon