Archiv štítku: progressive metal

Furia – Księżyc milczy luty / Guido

Furia - Księżyc milczy luty

Země: Polsko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 14.11.2016
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. Za ćmą, w dym
02. Ciało
03. Tam jest tu
04. Grzej
05. Zabieraj łapska
06. Zwykłe czary wieją

Hrací doba: 43:39

K recenzi poskytl:
Dominic Athanassiou


Furia - Guido

Země: Polsko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 16.10.2016
Label: Pagan Records

Tracklist:
I. Stara Polska księżycowa
01. 1
02. 2

II. Ubrdy część pierwsza
03. 320 w 2
04. Hahary
05. Łączka
06. Lew albinos

Hrací doba: 35:45

K recenzi poskytl:
Dominic Athanassiou

Odkazy:
web

Furia své příznivce v loňském roce potěšila hnedle dvojnásob. Souběžně s novou deskou „Księżyc milczy luty“, jež navazuje na o dva roky starší nahrávku „Nocel“, totiž polská pětice vydala taktéž EP s názvem „Guido“. A všechna čest, nejedná se o žádnou podměrečnou nahrávečku, nýbrž o počin, s jehož délkou by se nikdo nepozastavil ani nad případným full-length označením. Však je také „Guido“ jen o nějakých osm minut kratší než „Księżyc milczy luty“, takže ve finále Furia během pouhého měsíce naservírovala cirka 80 minut nové muziky. Nyní se na obě placky podíváme.

Od debutu „Martwa polska jesień“ Poláci urazili poměrně dlouhou cestu. Není žádným tajemstvím, že choutky po agresivnější formě black metalu si téměř totožná sestava ukájí v rámci své další skupiny Massemord (ačkoliv i v jejím rámci se našel prostor pro experimenty – viz misantropický opus „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“, jejž dodnes považuju za to úplně nejlepší, co kdy kolektiv Let the World Burn složil a natočil), zatímco Furia sloužila spíše k progresivnějšímu podání žánru. Ani nemluvě o tom, že jednotliví členové realizují své další představy o podobách stylu i v mnohých bočních projektech, mezi nimiž se nacházejí jména jako Morowe, Thaw, Cssaba, Wędrowcy~Tułacze~Zbiegi, Night of the World či Kurhan.

Ale to jsem odbočil někam, kam jsem odbočit úplně nechtěl. Původně jsem měl totiž v úmyslu říct, že již na „Martwa polska jesień“ byla cítit jistá snaha uchopit black metal méně ortodoxním způsobem než v Massemord, přesto je ten posun mezi debutem a oběma novinkovými počiny obrovský. Furia jednoduše vyrostla v dospělou formaci, která si je jistá v kramflecích a na black metal nahlíží příjemně svébytným způsobem, v němž není místo pro klišé a primitivní řešení. „Guido“„Księżyc milczy luty“ takové tvrzení podporují a stvrzují. V obou případech se jedná o výborné a promyšlené progresivně blacmetalové záležitosti, které je radost poslouchat.

Začněme nejprve s „Księżyc milczy luty“, které by s označením dlouhohrajícího alba přece jenom mělo mít větší díl pozornosti. Hned úvodní skladba „Za ćmą, w dym“ jasně ukazuje, že výše řečené – mám na mysli zejména předešlý odstavec – jsem si z prstu nevycucal. Skoro až psychedelicky rockové pasáže se proplétají s výborně gradovaným black metalem v rozvážnějším tempu, již od počátku z toho sálá silná atmosféra, ale vedle ústřední linie písně vykoukne i několik skvělých kytarových motivů, na nichž sice „Za ćmą, w dym“ nestojí, ale o jisté dílčí lokální vrcholy rozhodně jde.

Mohlo by se zdát, že s podobným receptem pracují i následující kompozice, což je do jisté míry snad i pravda, ale každá z nich si dokáže udržet svou tvář a nesplynout s ostatními, protože na to jde malinko jinak. Třeba „Ciało“ se po klidnějším začátku zvrhne v o poznání blackmetalovější kus, v němž se najde prostor i pro několik vysloveně úderných pasáží, nicméně ani v nich Poláci neztrácejí myšlenku. „Tam jest tu“ zase dává větší prostor nemetalové tváři Furia, aby ve své druhé půli předvedla podobný nárůst do blackmetalového žánru (zde dokonce i s jednou regulérně sypací pasáží), ale v koncentrovanější a nahuštěnější formě.

„Grzej“ je možná nejproměnlivější písní na „Księżyc milczy luty“, nabídne nejeden výtečný nápad (hlavně pasáž uprostřed songu je excelentní) i progresivní vyhrávku. Do jisté míry možná vrchol celého alba, ale to berte trochu s rezervou, protože Furia drží extrémně vysokou laťku po celou dobu. Na čemž nic nemění ani „Zabieraj Kapska“, v níž zas dostává větší roli rocková rytmika, jež připraví půdu pro drtivý nástup black metalu v závěru skladby. A ve finální „Zwykłe czary wieją“ zase Poláci do své hudby nechali nasáknout i další metalové žánry, některé riffy jsou lehce načichlé stonerem, ale opět nechybí několik progresivních motivů.

Nyní svou pozornost přesuneme ke „Guido“. Již výše jsem se nechal slyšet, že délka počinu je natolik vysoká, že by to čistě z tohoto ohledu šlo rovněž označit jako řadovku. Důvod, proč se však jedná „jen“ EP, je myslím ten, že se v jádru nejedná o jeden ucelený počin, nýbrž o dvě minialba vydávaná pod jedním názvem. Ostatně i ve fyzické verzi nahrávka vychází na dvou asfaltech, z nichž jeden je sedmipalcový a druhý dvanáctipalcový.

Furia - Guido

Sedmipalec nese název „Stara Polska księżycowa“ a obsahuje dva nepojmenované kusy. Ty v porovnání s „Księżyc milczy luty“ rezignují na psychedelicky rockové pasáže a věnují se „pouze“ chytře pojatému black metalu ve vysoké kvalitě. Mírně lepší mi přijde dvojka, která se svým pojetím dost blíží skladbám z řadovky, ale ani první vál není vůbec špatný. Každopádně, v obou případech hrají o trochu větší roli kytarové melodie a vyhrávky. Vezmeme-li v potaz, že se technicky vzato bavíme o třech počinech (z nichž dva jsou uschovány pod jednou střechou), pak „Stara Polska księżycowa“ je z těchto tří asi nejkonvenčnější a nejstandardnější.  Nicméně i v takové poloze Furia umí, tudíž to neberte jako vysloveně pejorativní tvrzení.

Zato dvanáctipalec „Ubrdy część pierwsza“ naopak v pomyslném žebříčku zvláštnosti ze všech tří nahrávek vede. „320 w 2“ je jen industriálně laděné intro. „Hahary“ a „Łączka“ však ukazují, že se Furia dokážou bez větších problémů odpoutat od black metalu a vydat se na pole progresivního rocku, aby jej posléze v případě potřeby black metalem opět zatemnili. Především „Łączka“ je ve své poťouchlé zvláštnosti krásně hypnotická. „Lew albinos“ se pak vrací k metalu a po riffovém úvodu se až ve druhé půli se pustí do melodií. Snad nepřekvapí, že ani na závěr si Poláci vůbec nedělají ostudu.

Furia - Księżyc milczy luty

Pokud bych měl dojem z „Księżyc milczy luty“„Guido“ nějak stručně shrnout, abych vás už déle nenudil, po chvíli přemýšlení vždy skončím u toho, že Nihil a spol. už dávno dospěli v nadstandardně dobré skladatele, jimž nedělá problém dát dohromady kus působivé muziky. Samozřejmě se nejedná o skutečnost, jakou by odhalily až loňské počiny, myslím, že tohle lze o Furii tvrdit již pěkných pár let. Přesto potěší, když i nová nahrávka – v tomto případě tedy nové nahrávky – bezezbytku a s přehledem potvrdí, že tomu tak je. Takhle dobrých skupin nebude nikdy dost, co víc říct.


Pain of Salvation – In the Passing Light of Day

Pain of Salvation - In the Passing Light of Day

Země: Švédsko
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 13.1.2017
Label: InsideOut Music

Tracklist:
01. On a Tuesday
02. Tongue of God
03. Meaningless
04. Silent Gold
05. Full Throttle Tribe
06. Reasons
07. Angels of Broken Things
08. The Taming of a Beast
09. If This Is the End
10. The Passing Light of Day

Hrací doba: 71:46

Odkazy:
web / facebook / twitter

V době, kdy se ke mně dostala informace, že švédští matadoři Pain of Salvation vydají novou desku, jsem už pomalu nevěřil, že se něco takového ještě stane. Kreativní pauza, již lze počítat v podstatě už od roku 2011, kdy vyšla poslední plnohodnotná řadovka „Road Salt Two“, totiž způsobila, že jejich jméno postupně začalo z povědomí progresivní scény mizet. Jistě, fakt, že formace stojí za kultovními milníky „Perfect Element Pt.1“, „Remedy Lane“ či filozofickou rockovou operou „BE“, jim samozřejmě nelze odpárat, nicméně scéna si žije vlastním životem a Pain of Salvation zkrátka přestali komunikovat se světem kolem. Dobrým impulzem sice bylo, když před třemi lety došlo k vydání jednohubky „Falling Home“ – počinu plného akustických předělávek a jedné nové, bohužel však celkem nudné a přiteplené folkařiny. Z toho ale moc nedýchal náznak toho, že kreativní pauza konečně opadne, ba co víc, že Švédové nahrají album vracející se kvalitativně do zlatého období mezi fenomenálně koncipované „Perfect Element Pt.1“ a pestrou rockovkou „Scarsick“. A ono se tak stalo.

Uznávám, že zpočátku jsem byl celkem skeptický. Daniel Gildenlöw během své nemoci, jež byla zřejmě základní příčinou dlouhého mlčení, vlastně poztrácel velkou část původní sestavy. A protože jsem s výjimkou „Falling Home“ neměl tušení, co jsou ti noví hudebníci kolem něj zač, bál jsem se, aby nenastala nějaká razantní změna, která v mých očích naprosto zašlape pestrou minulost skupiny. Obal desky mě zprvu celkem vyděsil – velmi sterilní grafika a přephotoshopovaná fotografie Danielových zad, na nichž je nakreslen symbol evokující zářící měsíc. Kompozičně ta fotka asi celkem funguje, ale provedení vypadá jako reklama z nějakého trapného módního časopisu. Nebo přidat do dolního rohu misku plnou müsli, klidně reklama třeba na cereálie. No, možná trochu přeháním, ale víte jak to myslím. Přeleštěné new-age obrázky mě zkrátka neberou.

Ze separovaných singlů jsem byl taktéž zprvu trochu rozpačitý, ale co se nestalo – jakmile jsem pustil „In the Passing Light of Day“ jako celek, nezbývalo mi než spokojeně zachrochtat blahem (jak se tak říká). Tohle je návrat, na jaký jsem čekal už dlouho. Signifikantní tradičními a charakteristickými postupy, na druhou stranu schopný pojmout nejnovější vlivy, a to vše tak, aby výsledek působil koncepčně i kompaktně. Na Pain of Salvation jsem si vždy vážil toho, jak se dokážou neustále v čase proměňovat, ale zároveň si zachovávat charakteristický zvuk, který se line z každé desky počínaje debutem. A novinka rozhodně není výjimkou. I zde kapela nezní zkostnatěle, nýbrž moderně, zároveň ale nikoho planě a samoúčelně nenapodobuje, nesnaží se zaujmout jednoznačnou tvář, ale s posluchačem si hrát. A své poselství předat tak, aby bylo uvěřitelné.

Setkáme se zde tak s úvodním desetiminutovým otvírákem „On a Tuesday“, který v sobě pojme vše od metalové hutnosti přes mathrockovou přesnost až po klavírně-orchestrální atmosferické pasáže budující relativně epický vývoj. Jsou tu rytmické momenty využívající kontrastu mezi hlubokými a kvílivými výškami (v kytarách trochu evokující dramatické pasáže v „Lilium Cruentus“„BE“), mihnou se zde meditativní a lehounce psychedelické pasáže a dále i například trip-hopově znějící elektronické samply. Celkový recept přesto působí celistvě a vyrovnaně. Pain of Salvation vždy uměli kombinovat mnohé tak, aby nepůsobili jako přeplácaní šašci.

Silné nápady a žádná laciná póza či zbytečné megalomanství či snaha zahltit posluchače miliardou nápadů ilustrujících pouze technický skill. Pain of Salvation se umně vrací k podstatě své výjimečnosti a servírují nám zásobu opravdu parádních momentů. „Full Throttle Tribe“ ve svých devíti minutách naprosto skvěle balancuje mezi chytlavou rock/metalovou polohou a propracovanou hříčkou s pečlivě rozvrženým vývojem. Na závěr skvěle a mohutně drtí a člověk si ani neuvědomí, že se to všechno obešlo bez jediného kytarového sóla – jako většina skladeb na desce (výjimkou je jen „Angels of Broken Things“ a o to více zde vynikne). Hudba dokáže být propracovaná, pestrá a komplikovaná i bez vyčnívajících vyhrávek, snaží se nám zřejmě sdělit. A já tleskám, neb se zadařilo. Stejně tak mě velmi baví vlivem posledních Leprous lehce načichlá singlovka „Reasons“, jež mě sice zprvu nestrhla, ale o to radši se k ní poslední dobou vracím.

Pain of Salvation

Kapela na novince představuje také solidní cit pro vypointované balady. Zprvu nenápadná „Meaningless“ rychle vyrostla v dominantní baladickou hymnu, závěrečná meditace „The Passing Light of Day“ je sice možná trochu moc dlouhá, nicméně nahrávku uzavírá neuvěřitelně autenticky. Ani v podstatě popově koncipovaná jednohubka „Silent Gold“ paradoxně nezní trapně, naopak mě baví a líbí se mi její upřímná a uklidňující atmosféra. Opět ten zastřený klavír a pocity melancholie, ale i odhodlání.

Pain of Salvation nespali pro nic za nic, tahle přestávka zřejmě vedla v Danielovi k nějakému prozření, které se naplno promítlo i do hudby. A nyní můžeme držet v rukou nejlepší počin Pain of Salvation za možná i víc jak deset let. Nevtíravost, energie a pečlivá kombinace tradice a novot, to vše je tu obsaženo. Od počátečních hutných pasáží, přes folkové odbočky do tak tří čtvrtin stopáže je všechno naprosto parádní, ke konci však přeci jen pár vycpávek potkáme. Celkový dojem přesto zůstává velmi pozitivní. Pokud si skupina bude dále držet podobnou kreativní fyzičku, možná nás ještě čeká nejedno příjemné překvapení.


Pervy Perkin – ToTeM

Pervy Perkin - ToTeM

Země: Španělsko
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 15.4.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. I Believe
02. I. The City
03. KountryKuntKlub
04. II. The Fog
05. Mr. Gutmann
06. III. The Sound
07. Hypochondria
08. IV. The Void
09. T.I.M.E. (Part 1 The Experiment)

Hrací doba: 78:48

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Pervy Perkin

„ToTeM“ vyšlo v dubnu roku 2016. K recenzi jsem svolil zhruba ve stejnou dobu. Jaro vystřídalo léto, léto podzim, podzim zimu. Vyměnili jsme kalendáře, píše se leden nového roku. A já konečně nacházím odvahu (a náladu) vám „ToTeM“ představit. Asi není třeba sdělovat, čím je takové zpoždění dáno, ale víte co, raději vaše myšlenky trochu usměrním. Kdyby se tak nestalo, je ze mě líné prase, které prostě není schopné sednout za tu mašinu a nabušit do ní pár písmenek. Coby, prase určitě jsem a v kombinaci s leností se v zrcadle už zřetelně poznávám, ale byl by tu ještě jeden aspekt, však si „ToTeM“ poslechněte, no a hodnoťte.

O tom, že jsou Pervy Perkin do velké míry rozporuplnou kapelou, jsem se přesvědčil už na debutu „Ink“ (2014). Španělé vysekli poctu letům, kdy vládl prog rock, jejž na desce střípkovitě doplnili metalem, elektronikou a vším možným, hlavně ať vládne pestrost. Album složené z prověřených ingrediencí pak kapela oděla do relativně současného hávu a celé si to střihla na strašidelné dvoucédéčkové ploše o ještě strašidelnější stopáži přesahující dvě hodiny a čtvrt. A ne, že by se toho za uplynou dobu příliš změnilo.

Změna přichází prakticky jediná, počet disků se smrsknul na polovinu a usadil se na přístupnějším čísle jedna. Znatelné redukci navzdory se ale nadále pohybujeme ve sférách běhů na dlouhou trať. Prostor necelých 80 minut Pervy Perkin stejně jako na debutu využívají k odkazům na minulost a k demonstraci projevů hyperaktivity, o níž by mohli zasvěceně vyprávět snad jen do bílých plášťů odění odborníci a okolí mykologa Necrococka. Ano, tak šílené to je. Jenže mám tu ještě jedno šílenější odhalení – ono to vlastně funguje. Všechny odkazy a všechna hyperaktivita dává smysl vzhledem k délce se dá novinka (na rozdíl od „Ink“) obstojněji doposlouchat. Jediná změna tak kapelu vysvobodila z šuplíčku s pozoruhodnými kuriozitami a přenesla ji do přihrádky, kde se sdružují ty „skutečně poslouchatelné“. A to aniž by se dalo mluvit o ztracení tváře a přehodnocení skladatelského přístupu.

Na ploše pěti dlouhých skladeb a čtyř meziher jsme svědky pečlivého skládání koláží komponovaných skrze vymoženosti progresivního rocku, rozdováděné i chaotičtější elektroniky, Zappovského samorostství, staromilského metalování a teatrálnosti rockových oper včetně šáhlých vokálních deklarací. Objevit zde lze kombinace věru nevídané. Na jednom disku tu vedle sebe (ano, vedle sebe, ani bych neřekl ve vzájemné opozici) najdete třeba nápěvy à la couvající Majkl (přibližně druhá třetina „Mr. Gutmann“) a krutý industrial („IV. The Void“) s náznaky noisu („III. The Sound“). Pestrost vládne. Také způsoby, jakými se Pervy Perkin dostávají ze střípku na střípek, působí rozličné. Jednou se epizoda utne, nedá se svítit a světlo se zažehne zas někde jinde, v jiném desetiletí, u jiného nástroje; jindy je přechod naprosto plynulý. Jo to se pak člověk diví, jak se na tý diskošce vzal. Když ještě před chvílí neviděl nic jinýho než džísky, máničku na máničce a dohlížejícího Devina v roli muže z budoucnosti…

Doposud to zřejmě vypadá tak, že pokud se člověk rozhodne hru Pervy Perkin akceptovat, má ideální možnost zažít mnohé. Do velké míry tomu takto opravdu je. Ač Španělé prostě a jednoduše recyklují, nedělá jim problém přijít s parádními skladatelskými nápady a posluchače v oné záplavě motivů neutopit. Přesto jsem se přistihl, že ke konci má koncentrovanost opadá a na finále mnohdy nezbývá sil. Ne, že by na konci docházelo ke skladatelskému bezvědomí či nezajímavosti předkládaných motivů, ale jsem už přesycen a přestávám mít potřebu objevovat další a další kombinace nezkombinovatelného.

Dost možná si za to můžu sám. Jsem mladý spratek a kacíř, který (až na Zappu) obdobným přísadám nikdy vehementně neholdoval, a tudíž se na ně nemůže koukat ani nostalgicky, s kapesníkem v ruce. To budiž zdůvodněním, proč na konci pokukuji po hodinkách a v budoucnu si „ToTeM“ pravděpodobně nepustím. Každopádně při zachování co možná nejvyšší objektivity (o niž jsem se v celé recenzi snažil) jde o nahrávku překypující nápady, hravostí a sympatickým nadhledem. Takže jestli výše zmíněné ingredience jsou (či alespoň byly) vaším denním chlebem, věřím, že k dosažení extáze bude „ToTeM“ vhodnější než pilulky.


Madder Mortem – Red in Tooth and Claw

Madder Mortem - Red in Tooth and Claw

Země: Norsko
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 28.10.2016
Label: Dark Essence Records

Tracklist:
01. Blood on the Sand
02. If I Could
03. Fallow Season
04. Pitfalls
05. All the Giants Are Dead
06. Returning to the End of the World
07. Parasites
08. Stones for Eyes
09. The Whole Where Your Heart Belongs
10. Underdogs

Hrací doba: 50:54

Odkazy:
web / facebook

Norští Madder Mortem si se svou novinkou dali docela načas. Vždyť minulé „Eight Ways“ vyšlo už před sedmi lety. Dobrá, po něm se ještě objevilo minialbum „Where Dream & Day Collide“, ale to je jen o rok mladší, tudíž i od něj uplynulo již šest let, během nichž Madder Mortem nevydali vůbec nic. Byl tedy nejvyšší čas na další desku. Kdo si počká, ten se dočká, protože mu kolikrát nic jiného nezbývá, což je samozřejmě i tento případ, ale lepší pozdě nežli vůbec. Tak či onak, „Red in Tooth and Claw“ už je tady, tak se na něj pojďme podívat…

Už mnohokrát jsem v recenzích napsal, že radši si počkat delší dobu a dostat skutečně kvalitní nahrávku, než když to kapely do lidí hrnou pod tlakem každé dva roky (nebo i častěji) novou placku, kde kvalita je kolísává a výsledek překypuje stereotypem. A myslím, že zrovna u formace jako Madder Mortem to platí skoro dvojnásob. Jejich diskografie je vysoce kvalitní; dovolím si říct, že za každým dosavadním CD si Norové mohou bez obav stát, což není až taková samozřejmost. Jistě, tohle budou tvrdit skoro všechny kapely, jenže jen u mála z nich to odpovídá realitě. A pokud k tomu málu patříte, tak je prostě lepší si na nový materiál vyhradit potřebnou dobu, nechat jej uzrát a pak přijít s důstojným počinem.

Naštěstí se to povedlo a „Red in Tooth and Claw“ na starší tvorbu opravdu navazuje důstojně. Netvrdím, že se jedná o nejlepší počin, jaký kdy Madder Mortem vydali, něco takového si vážně nemyslím, ale i přesto mě novinka baví, několik skladeb je perfektních a Norové si s ní rozhodně neuřízli ostudu. Rudý obal s nasraným čoklem mi sice na jejich poměry a s ohledem na jejich hudbu přijde zbytečně agresivní, ale jinak se žádné velké změny nekonají – naštěstí. Madder Mortem pokračují ve svém charakteristickém rozpoznatelném stylu a opětovně plnými hrstmi dávkují to, kvůli čemu si je člověk v minulosti oblíbil.

Hodně si cením toho, že produkce Madder Mortem zní progresivně, a přitom stále velice nenuceně, přirozeně a vzdušně. Je v tom hezká skladatelská lehkost, která však nijak nebrání tomu, aby byla muzika chytrá a promyšlená. Dalším esem v rukávu je samozřejmě zpěvačka Agnete Mangnes Kirkevaag, jedna z poloviny ústředního sourozeneckého dua (tím druhým je kytarista BP M. Kirkevaag), jež dokazuje, že ženy do metalu rozhodně patří a že nemusí jít jen o věšáky na korzety nebo growlující veganské dračice. Její hlas od posledního alba neztratil nic ze své síly a je radost jej poslouchat. Nehledě na to, že se skvěle hodí do stylu a atmosféry, s nimiž se Madder Mortem prezentují.

Abych to s tou chválou zase nepřeháněl, tak musím uznat, že ne všechny písničky na „Red in Tooth and Claw“ jsou dokonalé, jakkoliv celkový dojem zůstává jednoznačně kladný. Úplně jsem si nezamiloval „Pitfalls“, v níž se nacházejí i dobré nápady, ale mohlo to být lepší, zvlášť po excelentním začátku alba je to propad. Příliš mi pak nesedla ani předposlední „The Whole Where Your Heart Belongs“, již považuji za nejslabší kousek novinkové kolekce. Nicméně jsou to jediné dva songy, k nimž mám vážnějších výhrad, zbytek se pohybuje v rozmezí od povedeného až po super, v důsledku čehož se dva horší (byť stále hratelné) kusy odpustit dají.

Hned začátek „Red in Tooth and Claw“ je, jak už bylo naznačeno, úžasný. Trojice „Blood on the Sand“, „If I Could“ a klipová „Fallow Season“ desku otvírají ve velkém stylu a hned zkraje jasně ukazují, proč jsou Madder Mortem mnohými tak ceněnou skupinou. Jsou to inteligentně vystavěné skladby se spoustou výborných motivů a všechny navíc ozdobí gradace v poslední části, jež je zejména u „Blood on the Sand“ velmi působivá. Určitě je ale co poslouchat i nadále, a abych nevykecal úplně všechno a trapně se nezdržoval s každým songem, vyzdvihnu už jen pomalejší a naléhavou „All the Giants Are Dead“ a parádní sedmiminutovku „Underdogs“ v samotném závěru alba.

Vše potřebné jsem již vlastně řekl, ale pro ty z vás, kdo na čtení mých kydů serou a skáčou rovnou na poslední odstavec, aby se jen dozvěděli, jak to dopadlo, to klidně ještě zopakuji – Madder Mortem si prostřednictvím „Red in Tooth and Claw“ udržují vysoko nastavenou laťku a na svou starší tvorbu navázali se ctí. Sice zde tu nacházejí dva slabší kousky, ale většina nahrávky je paráda a některé konkrétní skladbu jsou nádherné. Celkově hodně velká spokojenost a radost, že jsou Madder Mortem zase zpátky, i když vlastně nikam neodešli. Jen tak dál!

Madder Mortem


Meshuggah – The Violent Sleep of Reason

Meshuggah - The Violent Sleep of Reason

Země: Švédsko
Žánr: progressive / math metal / djent
Datum vydání: 7.10.2016
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Clockworks
02. Born in Dissonance
03. MonstroCity
04. By the Ton
05. Violent Sleep of Reason
06. Ivory Tower
07. Stifled
08. Nostrum
09. Our Rage Won’t Die
10. Into Decay

Hrací doba: 58:55

Odkazy:
web / facebook / twitter

Budu k vám upřímný, ale nikdy jsem neměl v lásce math metal, djent a jim podobné, matematickými rovnicemi protkané žánry. Většinou jsem ze zástupců těchto stylů měl dojem, že se parta borců snaží ukázat, jak dobře ovládá své nástroje, díky čemuž se z toho vytratila duše. Výsledkem pak je, že drtivá většina představitelů těchto odnoží kytarové hudby na mě působí prázdně. Nebylo by to ovšem pravidlo, kdyby neexistovaly nějaké výjimky. V mém případě se jedná o The Dillinger Escape Plan a právě švédské extrémní progmetalisty Meshuggah, jimž je vznik termínu math metal obecně připisován. Meshuggah, kteří letos vydali svou osmou studiovku „The Violent Sleep of Reason“, jsou dokonalou ukázkou toho, jak by se tato hudba měla hrát, aniž by se vytratilo kouzlo. Ono nepopsatelné něco, díky němuž má člověk tendenci si dané album pouštět i opakovaně za sebou.

A Meshuggah se podařilo toto na novince zachytit bez sebemenších problémů a neopakuje se tak situace s předminulým zářezem „obZen“, které na mě působilo příliš sterilně. Nepopírám však, že tento dojem byl zcela určitě způsoben i nezáživností materiálu, s jehož vydáním si tito jinak velmi talentovaní hudebníci vybrali slabší moment ve své kariéře. „The Violent Sleep of Reason“, jehož název vznikl inspirací z díla malíře Francisca Goyi, byl nahrán ve studiu prakticky živě a dle slov Tomase Haakeho se tak podařilo zachytit syrovost a upřímnost. S tímto vcelku bez výhrad souhlasím, a navíc se podařilo odladit finální mix do mírně čitelnější podoby. Čili po technické stránce je všechno v pořádku, a nic tak nebrání pustit se do poslechu placky schované za moc pěkným přebalem.

Kdo už někdy Meshuggah slyšel, tak prakticky ví, co od „The Violent Sleep of Reason“ čekat. Strojově přesná rytmika to celé zespoda tvrdí a člověk občas nestačí ani vnímat, čeho je dvojice Tomas Haake (bicí) a Dick Lövgren (basa) schopna. Spousta rytmických zvratů činí z poslechu místy opravdu nepříjemnou záležitost, a nelze jej tak absolvovat jen tak jako kulisu, je třeba Meshuggah věnovat nemálo z mozkové kapacity. Chápu, že mnoho lidí ten nekonečný nátlak hluboce podladěných kytar neunese a nahrávku označí jako neutichající a monotónní chaos. Ono to tak ve své podstatě totiž je. Kytary Fredrika Thordendala a Mårtena Hagströma jsou plné nervydrásajících repetitivních pasáží, kvílení a disharmonických škrkajících momentů a není jednoduché se v tom orientovat.

Přesto všechno to však drží pohromadě a výsledkem je semknutá nahrávka, která ze své potenciální nevýhody dělá jednu z hlavních předností. Přeci jen, nikdo Meshuggah neposlouchá kvůli učesaným postupům a melodickým vokálům. Kdepak. „The Violent Sleep of Reason“ vám nasadí s prvními vteřinami úvodní „Clockworks“ nekompromisní kopačku na čelist a od té doby není čas na oddech. Meshuggah sice skladby protkávají nejrůznějšími vyhrávkami, které znějí jako z jiné dimenze, ale i díky intenzivnímu projevu řvouna Jense Kidmana zní výsledek jako velmi organizovaný chaos s vnitřním řádem a navrch velkou porcí brutality.

O jednotlivých skladbách se opravdu rozepisovat nehodlám, protože mi to přijde jako naprostá ztráta času. Těch různých změn, motivů a jiných výplní je tam prostě tolik, že bych hned ve druhé skladbě opakoval popisováním toho, jak tuhle kytary repetitivně vyhrávají technický riff, najednou přijde brejk, zpomalí se a kytary hrají proti bicím. Navíc nejde jen tak jednoduše zachytit veškerou náplň a podstatu hudby Meshuggah, protože „The Violent Sleep of Reason“ je jedno z těch alb, které odbudu recenzentským klišé, že tohle se musí slyšet na vlastní uši.

Uznávám, že občas jsem měl ke konci problém s udržením pozornosti, protože si myslím, že „Nostrum“ a „Into Decay“ nejsou zcela povedené, a hlavně druhá jmenovaná mi díky pomalé a dusivé atmosféře moc nešmakuje. Naproti tomu úvodní „Clockworks“, proměnlivá „By the Ton“ nebo ke konci příjemně melodická „Stifled“ jsou vrcholy, díky nimž stojí za to se nad poslechem tohoto počinu zamyslet. Hodinová stopáž umí odradit a minimálně pro neznalého posluchače to není na úvod jednoduchá záležitost, ale výsledek je dostatečně sladkou odměnou.

„The Violent Sleep of Reason“ není nejlepším albem v diskografii Meshuggah a třeba „Nothing“ si budu vždycky cenit daleko víc, ale to logicky neznamená, že by bylo špatné. Naopak. Meshuggah potvrdili svoji vlastní výjimečnost a naservírovali porci strojově chladného, extrémního progmetalu, který ctí jejich dosavadní vývoj, a přesto nezní jako sázka na jistotu. Švédové si před lety vytvořili vlastní styl, jemuž jsou v rámci mezí věrní, a nemají tak potřebu komukoli co dokazovat. Na nejlepší pětku alb letošního roku to nebude, ale i tak jsem spokojený.


Aenaon – Hypnosophy

Aenaon - Hypnosophy

Země: Řecko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 25.11.2016
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Oneirodynia
02. Fire Walk with Me
03. Earth Tomb
04. Void
05. Tunnel
06. Thus Ocean Swells
07. Phronesis – Psychomagic

Hrací doba: 55:08

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Code666 Records / Aural Music

Aeanon v roce 2014 uskutečnili druhé dlouhohrající povstání a do éteru vypustili přímočarý progresivně blackový materiál s neskutečným spádem a tunami energie na rozdávání. Vyšel pod jménem Extance“ a superlativy se kolem něj jen hemžily. Ani já neskrýval nadšení a tenhle zjev co možná nejhlasitěji doporučoval k poslechu. Následné měsíce sice s deskou udělaly své a třeba nyní bych již blažeností nevzdychal, ale i tak jde o silně nadprůměrnou libůstku, k níž se stojí za to vracet. Následník „Hypnosophy“ přichází brzy, po dvou letech od vydání alba, které se v kontextu dalšího počínání kapely stane pravděpodobně přelomové. Aenaon se totiž na novince výrazně neposouvají, žijí si v duchu představeném minule a zároveň drží kvalitu příjemně vysoko. Svět přesto nebývává černobílý.

Jak dění na „Hypnosophy“ nejlépe popsat bez odkazů k minulému albu a bez následného srovnávání? Stěží. Tyhle světy se vzájemně proplétají a společné vlastnosti stojí v drtivé většině vůči odlišnostem. Ale dobrá, pokusím se. „Hypnosophy“ lze bez jakýchkoli potíží označit za progresivně blackmetalovou desku. Převedeno do názornějších kontur, blackmetalovou intenzitu a riffy doplňují častá sóla, vše oplývá pestrostí a hravostí – vokální stejně jako instrumentální. Zmíněné ingredience pak zastřešuje vysoká rychlost, všudypřítomná energie a touha strhnout, klidně i na první dobrou.

Navzdory pestrosti (snad až hyperaktivitě) Aenaon nekladou vysoké posluchačské nároky. Struktura skladeb je srozumitelná, přestože nesklouzává k odsouzeníhodné předvídatelnosti. Žádné laciné refrény, Aenaon vymýšlejí chytlavé motivy bez přestání, s vytrvalostí hodnou obdivu. Snadný poslech usnadňuje také silná melodičnost doprovázená širokou paletou vokálů. Ty jsou servírovány v duchu celého alba. Krom oné pestrosti je jejich důležitou vlastností znovu jednoduchost, schopnost strhnout okamžitě, avšak – a to připomínám opětovně – nikoli za cenu laciné podbízivosti.

Náladově tíhnou Aenaon mnohem víc než k black metalu k rozšafnému, koketujícímu progu, kde převažuje hravost nad pěstní hrozbou. Doklady lze hledat v instrumentální složce, ještě čitelněji pak ve vokálech. V nich je album šponováno do vod teatrálnosti, do oblasti, která mi je bytostně cizí. Naštěstí je tu nadhled, díky jehož přítomnosti necítím patos, a tudíž se s tím dá žít. K mání jsou zpěvy čisté, ušpiněné, kabaretní, objeví se i punková ledabylost. Nechybí ani ženské vokály, mluvené slovo či zjištění, že Dødheimsgard dokážou silně ovlivňovat. Také nástrojová složka neváhá koketně odpovídat, především upovídaný saxofon, který k Aenaon bude patřit doufejme i nadále. Zde má svůj smysl a nefunguje jen jako vstupenka do klubu vyvolených, kteří to dělají jinak a rádi o tom dávají vědět.

Aenaon

Přestože sedmero skladeb působí uceleně, dojde rovněž na kolísání dynamičnosti a bohužel i zajímavosti. Dvojnásob dlouhá štreka na úplný konec, to nedělává dobrotu. „Phronesis – Psychomagic“ vybočuje, jako jediná nevede za ruku, naopak se vzpouzí. Výsledný efekt je zřejmý, celou dobu projíždíte jako nůž máslem a na závěr vás čeká udolávání ztvrdlého pecnu. Nechce se vám. Pravdou je, že ani závěrečný dílek nepostrádá nápady, ale v kontextu alba jde o nežádanou náladovou změnu, která vyžaduje naprosto rozdílný styl spolupráce. Paradoxně i tak působí novinka ucelenějším a promyšlenějším dojmem než předchůdce. Zákaz vycházení totiž kapela vystavila mozaikovitým útržkům, jež sice Extance“ pomáhaly v zajímavosti, ale nedělaly jej nerozlepitelně celistvým.

Aenaon plynule pokračují v dosavadní práci a stojí před námi s deskou, která důstojně navazuje také po stránce kvalitativní. „Hypnosophy“ už není překvapením a nevyvolává udivené výrazy obličejového svalstva, ale svou sílu má, překvápko nepřekvápko. Kapela je dějově k nezastavení, rychlost nadále v roli alfy a omegy. Směrem kupředu se posunula práce s vokály, emoce se ještě razantněji vydaly pryč od blackmetalových dogmat. Aenaon pokračují ve výborné formě, přes drobný posun nelapají po dechu a neservírují nápady po troškách.

Na první pětku roku to každopádně nevidím. Rád trpím, pracuji, bádám, nerad si zážitky odnáším zadarmo. Často poté nemohu sáhnout hloub. Byl to případ Extance“ a u „Hypnosophy“ začínám podobný nedostatek pociťovat taktéž. Čistě osobní problém, nebo slabina světa Aenaon? Popravdě nevím. I proto poslední věty odděluji novým odstavcem, jenž může posloužit ke konfrontaci i uklidnění, že v tom nejste sami.

Aenaon


Enslaved, Ne Obliviscaris, Oceans of Slumber

 Enslaved, Ne Obliviscaris, Oceans of Slumber

Datum: 18.10.2016
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Enslaved, Ne Obliviscaris, Oceans of Slumber

Když jsem před rokem viděl své oblíbence Enslaved na jubilením dvacátém ročníku Brutalu, zařekl jsem se, že to není naposledy – že je chci zažít minimálně ještě jednou, tentokrát pěkně v atmosféře klubu a s patřičně dlouhým setem. Totéž jsem si říkal i o úplně posledním vystoupení daného ročníku, technicky blackových Ne Obliviscaris, kteří mi navzdory brzké ranní hodině učarovali a donutili i na rozbolavělých oteklých nohou paralyzovaně stát a hltat každý kytarový zákrut, úder bicích, vokální linku i houslovou melodii. Proto když se rozkřikla zpráva, že tyhle dvě formace spojí síly na evropské turné a jednou z jejich zastávek bude Praha, jakékoliv diskuse byly zbytečné. Účast byla povinností a očekávání ne zrovna malá. Tato dvojice byla nakonec doplněna ještě o texaské porgressivemetalové Oceans of Slumber – další z kapel, co bourají stereotypy o tom, že frontwoman band musí být zákonitě nějaký symhonic/power patos. Koncert byl umístěn do Nové Chmelnice a navzdory pár mouchám ve mně zanechal veskrze pozitivní dojem.

Vědom si aktualizovaného harmonogramu jsem do klubu vkročil nějakých deset minut před začátkem první skupiny, přičemž lidí zde bylo vzhledem k formátu akce zatím ještě relativně poskrovnu. Scéna byla pro Oceans of Slumber přizpůsobena především přítomností jejich vlastních bicích, které byly představeny před ty, jež pak sloužily pro zbylé dvě kapely. Zatímco jsem tedy odložil přebytečné zavazadlo do šatny a vystál frontu na Kozla 11 (což zde byla oproti mdlému Budvaru pro mě příjemná změna), rozezněly se první tóny oněch metalových Texasanů s charismatickou černoškou za mikrofonem. Hudba Oceans of Slumber disponuje hutnými riffy, zajímavou, až post-metalově působící rytmikou a především silnými vokály, které dodávají hudbě specifický ponuře magický nádech. Naživo pak působili důstojně, i když na můj vkus až příliš staticky a komorně, což v kontrastu s větším a relativně sterilně působícím prostorem Chmelnice tak úplně neharmonovalo. Zvuk byl jistější v basech a rytmice, zatímco kytarové nuance byly místy malinko ohoblovány, žádná katastrofa se ale nekonala – přeci jen až tak křišťálově technickou hudbu nehrají, aby potřebovali zvuk naprosto precizní. Příjemným vizuálním zpestřením bylo, když bubeník na kus jedné skladby vlezl za klavír, zatímco jeden z kytaristů ho vystřídal u bicích. Dle očekávání byl jejich set příjemným zabavením, jež sice nedisponovalo nějakou závratnou přidanou hodnotou, přesto velmi potěšilo.

V mých očích jediná předkapela v pravém slova smyslu byla za námi a nezbývalo než se nakvartýrovat pod pódium a očekávat jednu z hlavních hvězd večera, zatímco sál se konečně solidně plnil. Reorganizace scény zabrala nějakou čtvrthodinku a po chvíli spustila světla, napochodovala šestice charismatických Australanů a spustila svou technicky i kompozičně vypiplanou muziku. Pokud jsem si tehdy na Brutal Assaultu pochvaloval parádně čitelný zvuk, tentokrát jsem nemohl být spokojen. Ne snad, že by se jednalo o nějakou tragédii – žádná neprostupná hluková koule se naštěstí nekonala, přesto měl zvuk k vyrovnanosti daleko. Jasně, zvučit open air akci je přeci jen něco jiného než klub formátu Chmelnice, přesto zrovna u hudby typu Ne Obliviscaris je každý detail podstatný – a v porovnání s organickým festivalovým zvukem jejich klubový set strádal.

Ne Obliviscaris

Nicméně samotní hudebníci předvedli takřka bezchybný a velmi přesvědivý výkon. Jejich profesionalitu lze ilustrovat na příkladu houslisty a vokalisty Tima Charlese, jenž navzdory tomu, že ho během setu trápily zdravotní obtíže (údajně dle jeho spoluhráčů se prý těsně před koncertem vehementně vyzvracel), své pasáže byl schopen výborně odehrát. Setlist vyrovnaně balancoval mezi oběma alby, i když přeci jen vzhledem k délce jejich kompozic se toho za těch 50 minut nestihlo zas tolik, kolik bych chtěl. Nejvíc na mě zapůsobili při „Painters of the Tempest (Part II): Triptych Lux“ a závěrečné „And Plague Flowers the Kaleidoscope“. Ve výsledku jsem samozřejmě spokojen. Přesto mi však těch pár much, s nimiž bohužel sami hudebníci mohli těžko něco udělat, zpětně asi nedovolí vystoupení glorifikovat, jakkoliv by si to tahle kapela zasloužila.

Po Ne Obliviscaris jsem tedy příjemně naladěn a čekání na norské matadory uteče celkem rychle. Na scéně se nyní tyčí výzdoba s logem skupiny a jakmile je vše připraveno, na pódium hrdě nastupují ostřílení hudebníci a spouští „Roots of the Mountain“. Zprvu zastřený zvuk kytar na úkor rytmiky sice budí trochu obavy, ale postupně si uši zvykají a zvuk se vyrovnává. I když výhrady bych stále měl – kytary bych si přál hlasitější a průraznější, dvojšlapka u bicích občas trochu splývala a čisté vokály také místy nepůsobily moc rozpoznatelně. Na to, že kapela s sebou brala svého zvukaře i s pultem, jsem přeci jen čekal, že bude celkový projev působit o něco přesvědčivěji. Nicméně o žádnou katastrofu ve stylu „po půl minutě teprve zjišťuji, že hraje moje oblíbená skladba“ se rozhodně nejednalo.

Co se týče pak samotného nasazení hudebníků a celkové atmosféry, úterní vystoupení jednoznačně pokořilo rok starý festivalový zážitek. I když uznávám, že z oslavy pětadvacátého výročí – což byl argument proč tohle turné vzniklo – se přeci jen dalo vymlátit víc. Pro Austrálii si například Enslaved přichystali dvoudílné koncerty, kde zazněly jak zahrabané a dnes již naživo raritní pecky z 90. let, tak novější věci, které hrají běžně. My jsme byli o onu archivnější polovinu ochuzeni. I tak ani sázka na jistotu není v případě Enslaved žádná ostuda a setlist mě zkrátka bavil. Ať už „Ruun“, „Fenris“, „The Crossing“ či naprosté koncertní jistoty jako „The Watcher“, „Ethica Odini“ či chytlavá rockovka z posledního alba „Building with Fire“. Jen mě mrzí, že nezahráli ani jediný kousek z uhrančivé desky „Monumension“ ani nic z fenomenální „Isa“.

Havraní Grutleho skřeky stále uzemňují stejnou razancí jako kdysi, z projevu Enslaved dýchá naprostá uvolněnost, poctivost a přesvědčivost. Snad jen ono hecování ke skandování bych si s klidem odpustil – to kapela tak úplně nemá zapotřebí (nemohu si pomoct, ale když slyším od frontmana „hej, hej“, vzpomenu si na jedny švédské producenty patetických odrhovaček a otvírá se mi kudla v kapse). Po „Ground“ se Norové vydávají do zákulisí, ale je jasné, že přídavek na sebe nenechá dlouho čekat. Zprvu ve formě bicího sóla Cato Bekkevolda a poté prostřednictvím epické „One Thousand Years of Rain“„In Times“ a nestárnoucí „Allfǫðr Oðinn“ z dema „Yggdrasil“. Pak už nastává skutečné loučení, podávání si rukou a další sentimentální serepetičky.

Enslaved

Celkově jsem s úterním večerem velmi spokojen. Ne Obliviscaris mě sice o poznání víc odpálili na loňském Brutal Assaultu, i tak se ovšem jednalo o velmi slušné vystoupení s fajn atmosférou. Detaily, které bránily k naprosté extázi, mohli sami hudebníci jen těžko ovlivnit a co se týče jejich zápalu, není skutečně na co si stěžovat. Enslaved oproti nim své festivalové vystoupení pokořili – bylo to delší, setlist asi lepší a především energie, atmosféra a nasazení bylo nesrovnatelně poutavější. Sice je škoda, že si namísto hodinu a půl dlouhého vystoupení nedali hned pořádné výroční tříhodinové, ale holt člověk taky nemůže mít všechno, že.


Opeth – Sorceress

Opeth - Sorceress

Země: Švédsko
Žánr: progressive rock / metal
Datum vydání: 30.9.2016
Label: Nuclear Blast Entertainment

Tracklist:
01. Persephone
02. Sorceress
03. The Wilde Flowers
04. Will o the Wisp
05. Chrysalis
06. Sorceress 2
07. The Seventh Sojourn
08. Strange Brew
09. A Fleeting Glance
10. Era
11. Persephone (Slight Return)

Hrací doba: 56:35

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ten příběh známe asi všichni. Je tomu více než deset let, co se o švédských Opeth dalo hovořit jako o jedněch z předních představitelích progresivního death metalu. Parta kolem Mikaela Åkerfeldta za sebou měla hned několik kritikou i fanoušky uznávaných alb v čele s geniálním monolitem „Blackwater Park“. Po vydání „Watershed“ v roce 2008 se však v hlavě mozku kapely něco zlomilo a death metal jej přestal zajímat, díky čemuž započala v roce 2011 nová etapa fungování Opeth. Etapa, která sice nezačala nijak působivě, ovšem o to lépe zní s odstupem dvou alb na novince, která se jmenuje „Sorceress“.

Vůbec prvním albem, na němž Opeth započali svou éru retro výletů do 70. let a oprostili se od deathmetalových prvků v čele s Mikaelovým growlingem, odstartovalo „Heritage“ v roce 2011. Výsledek byl takový těžkopádný a nepřesvědčivý a co jsem si z něj do dnešních odnesl, byl dojem, že Opeth se za každou cenu snažili znít až křečovitě retrospektivně, díky čemuž jej dodnes řadím mezi nejhorší alba v bohaté diskografii kapely. Oproti starším počinům mu chyběla nezbytná lehkost, což však záhy napravilo následující „Pale Communion“ z roku 2014. Co na „Heritage“ působilo prdelně, tak na dva roky starém předchůdci bylo dotaženo do dokonalosti a výsledkem byla sebevědomá progresivně rocková nahrávka, jež čerpala ze 70. let, ponechávala si všal v sobě melancholické melodie typické pro Åkerfeldtovu partu z jejich akustičtějších pasáží případně z „Damnation“.

Schválně jsem trošku osvěžil svůj názor na předchozí dvě alba, protože novinka „Sorceress“ mi přijde oproti svým dvěma kolegům, kteří započali písničkovější etapu fungování Opeth, zase někde jinde. Ne snad, že by skupina nevěděla, jakým směrem se ubrat, ale vidím to spíš jako krystalizaci směřování, které na bylo na „Heritage“ načrtnuto velmi tenkými obrysy začínajícího malíře, jenž si ještě není svým uměním zcela jistý, kdežto na „Pale Communion“ už moc dobře věděl, čeho chce dosáhnout. „Sorceress“ je nejbarvitějším albem aktuální desetiletky, umožňuje kapele využít širší paletu možností a dovolím si tvrdit, že se jedná o nejkytarovější počin od dob „Watershed“. Zapomeňte však na návrat hrubých vokálů; Mikael se i nadále zdokonaluje ve svém melodicky procítěném projevu, jenž zní s každým rokem lépe.

„Sorceress“ se mi pod kůži zažíralo mnohem rychleji, než „Pale Communion“, k němuž jsem byl zprvu nedůvěřivý a které se až s přibývajícími poslechy vypracovalo do pozice jednoho z nejlepších alb, jež jsem od Åkerfeldtovy party slyšel. „Sorceress“ je písničkovější a svým způsobem se jedná o album protikladů. Přestože nejsou přítomny deathmetalové prvky, které tvořily s akustickými pasážemi dokonalý protipól, tak na dvanácté řadovce Opeth se mísí jak klasické progrockové kompozice s psychedelickým odérem, tak kytarové věci, jež mají blízko k tradičnímu hard rocku s přesahem do heavy metalu.

Do první škatule patří na první poslech nenápadná „Will o the Wisp“, která je však jednou z nejlepších balad, jaké Opeth napsali, a jen na poměry „Sorceress“ představuje zcela jistě jeden z vrcholů. Atmosférou se jedná o zasněnou věc nesoucí si v sobě folkový odkaz na staré Jethro Tull a teskné kytarové sólo Frederika Åkessona se do ní skvěle hodí. „Sorceress 2“ a „A Fleeting Glance“ jsou spolu s „The Seventh Sojourn“ další akustické položky, každá z nich je ovšem svým způsobem jiná a nezavdávají tak příčinu k myšlenkám o nudné nahrávce. Prvně jmenovaná je velmi křehká a Mikaelův vokál zní díky použitému efektu hodně staromilsky, kdežto „A Fleeting Glance“ je epičtěji vystavěná věc s vrstvenými vokály pějícími tesknou melodii. Velkým překvapením pro mě byla „The Seventh Sojourn“ s etno bubínky a orientálními aranžemi, které jsem u Opeth slyšel naposledy snad na „Ghost Reveries“ a které jsem v žádném případě nečekal. Velmi svěží a příjemně dramatická věc ve středu alba, jež má ve standardní edici slušnou hodinou hrací dobu..

Jestliže se o čtveřici písní z předchozího odstavce dá říct, že jsou vyústěním spíše poklidnější stránky tvorby švédské pětice, tak zbylé plnohodnotné písně (nepočítám úvod a závěr v podobě dvojice „Persephone“ a „Persephone (Slight Return)“) prezentují kytarové choutky mistra Åkerfeldta s nepřeslechnutelným odérem hardrockových velikánů Deep Purple. Mluvím teď zejména o „Era“ ze závěru desky, kde se v rychlejším tempu blýsknul svou hrou Joakim Svalberg, jenž svými klávesami vnesl do Opeth špetku britského hard rocku. A neplatí to jen pro tuto píseň, ale pro tvorbu Švédů obecně, protože v Joakimovi získali Opeth velmi silného hráče, jehož jejich sestava potřebovala.

Opeth

Do metalovějších vod se noří zatěžkaný titulní vál, jenž byl představen jako první ukázka z alba, a hned následující „The Wilde Flowers“. Ty jsou dle mého názoru dokonalou ukázkou současné tváře Opeth. Pomalé, avšak do detailu promyšlené riffy se prolínají s jistou rytmikou, vyspělými vokálními linkami a vintage zvukem kláves. Titulka se mi líbí o malý kus víc, protože v sobě skrývá špetku takové té magie, jež se do Opeth vrátila spolu s minulým albem a již jsem od „Ghost Reveries“ postrádal. Tím ale netvrdím, že „The Wilde Flowers“ je špatná.

„Chrysalis“ je nejtvrdší a zároveň jednou z nejlepších kompozic na „Sorceress“. Kupředu ji ženou dunící kytary a skvělá basová linka v pozadí spolu s klávesami, díky nimž dává Joakim zapomenout na svého předchůdce Pera Wiberga. Po celých sedm minut svého trvání se nezadrhne ani na vteřinu a zní paradoxně asi nejmoderněji ze všech písní na desce. Spájí se v ní jak současně znějící kytarové riffy, tak retro aranže a hammondy. Druhou delší, v tomto případě epicky pojatou písní je „Strange Brew“, která však na rozdíl od „Chrysalis“ překypuje progmetalovými momenty a absence zjevného tahu na branku z ní činí jednu z obtížněji stravitelnějších věcí. Kytary se vrství jako kaskádovité vodopády a Mikael dodává této rozmáchlé položce na dramatičnosti svým excelentním vokálním projevem.

Protože jsem po skončení „Sorceress“ v jeho základní verzi neměl dost, tak jsem si v pozdějších společných chvílích začal dopřávat poslech limitované edice, jež je prodloužena o pět skladeb. Popravdě, trojice živých kusů mě nechává naprosto chladným, ale co stojí za zmínku, je dvojice nových kompozic „The Ward“ a „Spring MCMLXXIV“. Obě by si vzhledem ke své kvalitě a v případě „The Ward“ nádherné atmosféře zasloužily své místo na základní verzi desky, až je škoda, že se jedná „pouze“ o bonusy. Ale buďme rádi za ně, vždyť závěr „Spring MCMLXXIV“, kdy kytarové sólo plynule přechází do klávesového exhibicionismu mistra Svalberg, je jedním slovem fantastický.

Připočtěte bezchybné technické zpracování, jemuž vévodí nejen líbivý a tajemný obal, ale zejména po zvukové stránce nelze „Sorceress“ nic vytknout. Všechny nástroje jsou čitelné, basa duní jako o život, a i když se sešlápne rychlostní pedál blíž k podlaze, tak zní Opeth soustředěně a sehraně, aniž by posluchač ztrácel jednotlivé instrumentální linky, jež v takové té moderně nazvučené kouli trestuhodně splývají.

Kdepak, tohle od „Sorceress“ nečekejte. Tohle je album, jež vzniklo jako další z poct 70. létům, a protože se Opeth po nejistém začátku vypracovali během pár roků do pozice, kdy můžou říct, že opět stojí na vrcholu svých sil, tak mě z letošních retro počinů nenapadá žádný, který by se „Sorceress“ byť jen vzdáleně přibližoval. U mě sice Opeth mají pozici jednodušší, protože zaprvé patří mezi mé oblíbence a zadruhé mám takovou hudbu hodně rád, ale věřím, že uspět můžou i u mladšího posluchačstva, jemuž skupiny jako Deep Purple, Camel či Genesis nic neříkají. Kvality na to totiž „Sorceress“ má. Adept na album roku, přátelé!


Devin Townsend Project – Transcendence

Devin Townsend Project - Transcendence

Země: Kanada
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 9.9.2016
Label: HevyDevy Records / Inside Out Music

Tracklist:
01. Truth
02. Stormbending
03. Failure
04. Secret Sciences
05. Higher
06. Stars
07. Transcendence
08. Offer Your Light
09. From the Heart
10. Transdermal Celebration [Ween cover]

Hrací doba: 64:16

Odkazy:
web / facebook / twitter

Devin Townsend je prostě a jednoduše k nezastavení. Nevím, jak lépe vystihnout jeho hudební apetit, díky němuž si vysloužil pověst hudebního génia. Od doby, co se tenhle multitalentovaný Kanaďan vrátil v roce 2009 po krátké pauze na scénu pod hlavičkou Devin Townsend Project, překypuje energií, již pravidelně přetváří ve stále nové hudební poutě po vesmírných dálkách progresivního metalu. Což o to, Devin s muzikou nikdy nešetřil, ale přijde mi, že v poslední pětiletce je evidentně při chuti, a své fanoušky tak zásobuje průměrně jedním albem ročně, což není zrovna malá porce. Pokud k tomu přičtu ještě působení v bočním projektu Casualties of Cool, jehož druhá studiovka by měla dle prvních indicií vyjít ještě letos, tak i nezaujatý hudební fanoušek musí uznat, že tohle je úctyhodná bilance.

Avšak není zárukou, že když člověk sází jedno album za druhým, tak všechna z nich stojí pevně na vlastních nohách a jsou opravdu kvalitní. Nebyl by to však Devin Townsend, kdyby si i při takto vysoké kadenci neudržoval svou kvalitativní laťku, díky níž patří mezi přední představitele progresivního metalu aktuálního tisíciletí. Netvrdím, že vše, na co sáhl, je dechberoucí jízda, protože třeba „Ki“, což je první placka pod hlavičkou Devin Townsend Project, je chvályhodné maximálně jako snaha udělat něco jinak. Ovšem rámcově nelze říct, že by vydával prázdné nafouknuté bubliny jen tak ze setrvačnosti. A zaplaťpánbůh to platí i o novince „Transcendence“, jež v diskografii Devin Townsend Project zaujala číslo sedm mezi dlouhohrajícími počiny a po jejímž poslechu jsem si jistý, že má Devin stále co nabídnout a nezačal vyloženě stagnovat.

Stagnace je totiž slovo, jehož jsem se v souvislosti s „Transcendence“ obával ze všeho nejvíc. Od té doby, co Devin našel jakous takous hudební tvář, která jej zjevně baví, což se stalo někdy kolem vydání „Epicloud“, tak následující „Sky Blue“ (první disk dvojalba „Z2“) tuto formu vlastně už jen ladilo a totéž jsem čekal i od letošního zářezu. Přestože jsou z novinky jasně cítit odkazy na vlastní minulost, tak je nutné si říct, že i přesto nezní ani jako „Epicloud“, ani jako „Z2“. Dokonce ani jako něco mezi. Kdybych měl „Transcendence“ přeci jen do kontextu Devinovy tvorby někam zařadit, tak jej vidím někde na hranici mezi poklidným „Ghost“, „Accelerated Evolution“ od Devin Townsend Band a již zmíněným „Epicloud“. Oproti minulejšku přibylo klidnější atmosféry, vyloženě kytarově tvrdých momentů je ke slyšení méně a agresivní Devinův vokál byl dávkován jako šafrán. Naproti tomu dominují klávesy, symfonické aranže a skladby dostaly až teatrální nádech (to sice není nic nového, ale ten feeling nelze ignorovat) a bavíme se tak o nejepičtěji pojaté desce od dob „Deconstruction“.

„Transcendence“ je sice svým vyzněním velkolepější, ale líbivý zevnějšek jej udržuje v mantinelech dosavadních Townsendových nahrávek. Novinka je přehlídkou širokých hudebních ploch a pestrých aranžmá, jež jsou spolu s nástroji smíchány v jednu velkou stěnu, v níž se dlouho objevují nové a nové motivy. O technickou stránku se postaral Townsend jako vždy sám, takže už jen pro úplnost uvedu, že krom něj se na albu podílela již klasická sestava čítající následující jména: Brian Weddell, Ryan van Poederooyen, Dave Young nebo stabilní host Anneke van Giersbergen, již tentokrát doplnila i Ché Aimee DorvalCasualties of Cool.

A jaké tedy „Transcendence“ vlastně je? Jedním slovem velkolepé. Nezastírám, že mám pro Devina Townsenda slabost a pravidelně se na jeho novinkové kolekce těším jak malé děcko, ale i navzdory tomu si věřím, že horší nahrávku na jeho běžné poměry ještě rozeznám. A „Transcendence“ mezi ně zcela určitě nepatří. Po celou hodinu hrací doby přináší charakteristické kytarové motivy, melodie a hlavně spoustu nápadů, díky nimž ani delší kompozice se stopáží kolem osmi minut nepůsobí zbytečně natahovaně.

„Transcendence“ je uvedeno vzletnou „Truth“, což je předělávka skladby z Devinovy sólovky „Infinity“ z roku 1998. Přestože je lehce poupravena, tak jsem s jejím blížícím se koncem očekával automaticky příchod „Christeen“, avšak následuje jedna z největších pecek na celém albu, „Stormbending“. Jedná se o klidnější píseň, ovšem kytara a skvělá Townsendova vokální melodie z ní dělají jeden z předčasných vrcholů. Exploze přichází zejména ve vypjatém závěru, kdy se naplno rozezní refrén této majestátní záležitosti. „Failure“ je co do stavby podobná svému předchůdci, což znamená, že začíná umírněně, ale s blížícím se závěrem se v ní hromadí energie a symfonický odér v závěru ve spojení se skoro až psychedelickým kytarovým sólem spolu překvapivě dobře ladí. Jakkoli jsem si „Failure“ na první poslech neoblíbil, tak s přibývajícími poslechy alba jako celku ji řadím hodně vysoko.

Devin Townsend Project

Pokud jste byli třeba z „Epicloud“ zvyklí na velký prostor pro Anneke u mikrofonu, tak vězte, že v prvních třech skladbách si ji užijete jen na malých plochách a v těch následujících se to moc nezmění. Hlavní vokální otěže převzal do rukou zpět kanadský excentrik, což chválím, protože jakkoli mám Anneke jako zpěvačku rád, tak chci poslouchat Devinova alba s jeho širokým hlasovým rozsahem, který Anneke pouze vkusně podbarvuje a občas se chopí hlavního slova.

A právě díky tomu jsem si oblíbil „Secret Sciences“, kde Devin předvede vše: od civilního zpěvu, přes skoro až operní výšky a po řev, jímž po rozpuštění Strapping Young Lad šetří víc, než bych si přál. Spolu s následující „Higher“ tvoří „Secret Sciences“ velmi silný střed „Trascendence“. „Higher“ je ze všech kompozic tou nejtvrdší a představuje maximum schopností celé kapely, protože i přes pitvořivé klávesy v pozadí je to píseň progově vystavěná, technicky a instrumentálně velmi propracovaná a vážnou atmosférou se od pozitivně laděného úvodu alba tak trochu distancuje. Upřímně bych si dokázal alespoň určité momenty představit na „Deconstruction“, které dosud považuji za nejlepší album pod hlavičkou Devin Townsend Project.

Následuje největší hit novinky, a sice „Stars“. Ta byla představena v asi dvouhodinové seanci na YouTube, kde Devin ukázal, jakým způsobem pracuje ve studiu se softwarem společnosti Toontrack. Pokud vás zajímá, jak lze během dvou hodin vytvořit publikovatelné demo této skladby, tak směle do toho. „Stars“ stojí hlavně na skvělém refrénu, jímž píseň začíná, a dále se střídá s poklidnými slokami. Následující titulní „Transcendence“ mě baví ve výsledku nejméně, přestože se mi líbí výstup Anneke, jež Devina velmi hezky doplňuje. Nějak jsem jí ovšem i po mnoha posleších nepřišel na chuť tak, abych se jí musel blíže věnovat. „Offer Your Light“ nabízí nejsvižnější materiál, jaký je na „Transcendence“ ke slyšení a nejvíc prostoru pro Anneke. Ta se zhostila hlavního vokálu ve slokách a odlehčuje tak tuto píseň, která i díky hravým klávesám a veselým melodiím nakonec představuje nejpřístupnější věc na nahrávce.

O závěr se stará rozmáchlejší dvojice kompozic „From the Heart“ a „Transdermal Celebration“, z nichž ta druhá je cover jistých Ween. Druhá uvedená funguje jako závěr alba překvapivě dobře a konečně zapadá i do celkové nálady, takže kdyby mi nikdo neřekl, že se nejedná o původní Townsendovu píseň, tak to ani nepoznám. Obě závěrečné skladby mají společnou stavbu, kdy první polovina je klasickým townsendovským vrstveným prog metalem, kdežto v druhé polovině se všechny nástroje zklidní a nechávají posluchači chvilku na vydechnutí. Sice nechápu tento krok ve dvou písních v samém závěru nahrávky hned po sobě, protože pak mi „Transdermal Celebration“ přijde spíš jako takový bonus po posledním regulérním kousku „From the Heart“, ale budiž.

Devin Townsend Project

A jsme u konce této dlouhé jízdy. Co říci závěrem? Vlastně ani nevím. Poslouchám „Transcendence“ už nějaký ten týden i několikrát denně, a přesto mě to k němu stále táhne. Rozhodně víc, než k poslednímu dvojalbu, které sice nebylo vůbec špatné, ale své mouchy mělo, o tom žádná. „Transcendence“ je krásnou ukázkou toho, že Devin Townsend nepatří do starého železa a že i když se usadil v rámci své tvorby v poloze, která mu aktuálně sedí ze všech nejvíc, tak to neznamená, že by se točil v kruhu. Skvělé album, jemuž věřím na první pětku nejlepších letošních počinů vůbec.