Na Grayceon jsem si vždycky cenil jedné věci, a sice osobitého a jasně rozpoznatelného zvuku. Co jej má na svědomí, je na první poslech zřejmé. Užívání nástrojů, které patří mimo sféry klasického rockového obsazení kytary, bicích a dejme tomu kláves, už dávno není v metalu něčím vyloženě neobvyklým. Často se ale u kapel jedná o jednorázové výstřelky v konkrétních skladbách, nikoliv běžnou praxi – tedy pomineme-li třeba folk metal, jenž si na tomhle do velké míry staví.
Těch metalových skupin, které by ve svojí sestavě měly nějaký takzvaně „nemetalový“ instrument a používaly jej jako standardní součást svého zvuku, není zas až tak moc. Už jen z toho ohledu Grayceon trochu vyčnívají se svým nástrojovým obsazením kytara, bicí, cello.
Grayceon nicméně mají v rukávu ještě jedno eso a teprve tohle z nich definitivně dělá unikátní formaci. Osobně se mi totiž zdá, že spousta těch kapel, jež do své sestavy zakomponovaly nějaký netradiční (z hlediska metalu) hudební instrument, se posléze až přespříliš spoléhají na jeho zvuk a nedokážou nabídnout nic nad jeho rámec. Jinými slovy – odmyslíte si tuhle zvláštnost a zbude vám naprostá tuctovka, kde v kytarových případně bicích linkách nenajdete ani zbla kreativity.
Grayceon tyhle trable netrápí. Cello v jejich případě platí za organickou součást zvuku a smysluplnou složku kompozic, která s kytarami hraje rovnocennou partii. Paradoxně právě díky tomu je jeho užití mnohem lákavější a hlavně nepůsobí nijak lacině nebo prvoplánově. Když to doplníme o podmanivý hlas zpěvačky Jackie Perez Gratz a schopnost napsat skvělé skladby, vyjde nám dost jednoznačný výsledek: Grayceon patří k seskupením, jejichž tvorbu se vyplatí znát, protože dokáže nabídnout nevšední zážitek a nálady. A to je prostě super.
Netvrdím, že všechno, na co Grayceon sáhnou, automaticky platí za hudební zlato, to bych samozřejmě přeháněl. Prakticky na každé jejich nahrávce se najdou pasáže, k nimž jsem si cestu úplně nenašel a obešel bych se bez nich. Platilo to o předešlém dlouhohrajícím titulu „IV“ (2018) a platí to také o aktuálním počinu „Mothers Weavers Vultures“.
Stejně tak ale platí, že to lepší u Grayceon jednoznačně převažuje. Kalifornské trio dokáže vymyslet spoustu malých velkých momentů, výborných motivů, jichž si třeba na první poslech ani nevšimnete, protože jsou nenápadně zapuštěny do celku, ale jejich přítomnost výrazně prodlužuje životnost alb a zvyšuje chuť trávit s deskami čas. A vlastně i tehdy, když si Grayceon hrají „jen“ svůj standard, to pořád funguje dobře, protože svébytný sound a z něj plynoucí zvláštní atmosféra prostě dělají svoje. A na tom ani těch pár zbytečně vláčných chvilek nic moc nezmění.
Konkrétně „Mothers Weavers Vultures“ bych pak dokonce hodnotil výše než „IV“, protože mi přijde, že zívacích momentů se zde nachází výrazně méně. Osobně bych zkrátil úvodní baladickou část „Rock Steady“ – kytarový nástup v polovině songu by tím po mém skromném soudu neutrpěl. Jinak jde jen sem tam o nějaký malý motiv, jejž lze docela jednoduše odpustit.
Z hlediska dopadu bych se ale nebál „Mothers Weavers Vultures“ označit za typickou desku Grayceon. Na první poslech zaujme a cello vždycky potěší. Album ale pořádně vykvete až po čase a dokáže posluchače udržet poměrně dlouho, a to i navzdory skutečnosti, že se třeba sem tam nějaký moment zají. Spokojenost však vždy převáží.
Zajímá vás, jaké je aktuální počasí v Kosmonosích? Chcete si poslechnout „Babičku“ od B. Němcové? Nebo snad toužíte splnit misi a zachránit nebohá zvířátka na nehostinném ostrovu? To vše a ještě více vám nabízí infolinka společnosti Tvoje bába s.r.o. na čísle „00420603545450“. To je mimochodem také název aktuálního EP od kapely Hentai Corporation, na české scéně již pevně zavedeného jména a vyhledávané atraktivity v tuzemských klubech. Po dvou řadovkách tak opět přichází kratší počin. Je však v plánu vydat pokračování, s nímž pak utvoří „00420603545450“ plnohodnotnou desku a rozšíření snad dostane i ona infolinka.
Oproti předchozímu „Intracellular Pets“ nastala u Hentai Corporation jedna zásadní změna. Nedlouho po vydání tohoto alba odešel klávesák František Koucký a před časem ho již definitivně nahradil Dejv Tichý. Koncertně zapadl dobře a, jak ukazuje „00420603545450“, studiově také. Zbytek sestavy – bicí Zdeněk Šťáva, baskytara Matouš Duraj, kytara Petr Škarohlíd a zpěv Radek Škarohlíd – zůstává stejný, stejně jako vydavatelství BiggBoss, u nějž vyšla už i minulá nahrávka „Intracellular Pets“. Ta mě baví. Oproti prvnímu „The Spectre of Corporatism: Starship Shaped Schnitzels from Planet Breadcrumbs Are Attacking a Giant Tree Monster Who Has a Vagina and Holds Hitler Hostage“ působila především pospolitěji a dokázala se vyvarovat slabším místům, kterých se na prvotině pár nachází.
Novinka „00420603545450“ ve vylepšování pokračuje. Samozřejmě je těžké porovnávat formu na základě čtyř skladeb, ale je zcela jasné, že takhle ambiciózní choutky Hentai Corporation ještě neměli. Přestože jsou zruční instrumentalisté a o nápady zdá se nemají nouze, povětšinou se stopáž jejich skladeb pohybovala mezi třemi až čtyřmi minutami. Tady kromě „Inner Stress“ nejdou pod šest minut, ve dvou případech je z toho sedm a půl minuty. Myslím, že zrovna u kapely jako Hentai Corporation to má svoje opodstatnění, a vlastně jsem se již dříve říkal, proč nezkusí taky něco rozmázlejšího. Trochu mi tím připomínají dobu, kdy fungovali pouze skrze demíčka. Tam byla jejich hudba o něco rozmanitější, ne však lepší.
Nejsem si jistý jak na tuto změnu budou reagovat ti, kteří se na ně nalepili se skočnými rytmy jako „Equilibristic Brides“ nebo „The Fall of Johann M.“, protože obdobně přímočaré kousky ani pasáže na „00420603545450“ moc nejsou. Za to jsem rád. Upřímně, takovéto skladby se mi zpravidla oposlouchají jako první a jsou právě těmi, které jsem se s postupem času naučil přeskakovat. Něco jiného je to na koncertech, tam to stále funguje, jak má. Ostatně živá vystoupení jsou hlavní parketou Hentai Corporation, tuhle disciplínu by mohli vyučovat.
Nejtradičněji působí úvodní „Inner Stress“. Pohybuje se na zajeté devadesátkové šabloně tichá sloka-hlasitý refrén, má silný a výrazný riff, šlapavé bicí a její ústřední motiv se snadno zapamatuje. A funguje to parádně. Od ostatních opusů se liší také svým textem, který pojednává o situaci, kdy se potřebujete sakra honem rychle vysrat, jenže na hajzlech je všude obsazeno. To dokáže opravdu vyvolat vnitřní stresy. Zbytek alba se zaobírá stavem mysli v drogovém opojení, nekonečnem a taky ekologií. Právě ekologie je zjevně zamýšlena jako hlavní koncept pro „00420603545450“, jelikož píseň zabývající se právě tímto tématem, „Trash Island“, byla obdařena také výpravným animovaným videoklipem. Ten vyobrazuje zdecimovaná zvířátka vyhoštěná ze svého přirozeného prostředí na nechutný ostrov. Na ten si ale začínají brzy zvykat, jenže to už zase přicházejí ekologové a ten bordel k jejich nelibosti chtějí uklidit. Navíc popularita tématu a Grety Thunberg si o to říkala. Bohužel pro Hentai Corporation, s nástupem koronaviru začala být lidem tahle problematika alespoň na těch pár měsíců zcela u prdele.
Nejvíce jsem si oblíbil feťáckou „Methlocked“. Podobně jako „Inner Stress“ stojí na velice mohutném riffu, ale brzy si o slovo řekne valící se basa. Opět využívá klidnějších slok, v nichž Radek Škarohlíd přísnou dikcí postupně směřuje do pověstného ječáku. Právě tyto momenty mě vždycky upozorní na produkci „00420603545450“, jelikož mi tyto hlasité pasáže přijdou zbytečně přeřvané. I zvuk nástrojů, zejména když začnou hrát všechny najednou, je tak nějak divně zploštělý, zkrátka po zvukové stránce mi „Intracellular Pets“ vyhovovalo daleko lépe.
„Methlocked“ se stejně jako „Trash Island“ a následující „Rise for the Last Time“ převrhne i do uvolněnějších partů. Tam hrají prim zejména klávesy a kytary. Podobně jako v úvodu „Trash Island“, jenž dále pokračuje do Radkova pitvoření se kombinovaného s klávesami plnými třešniček a citrónků, což moc nemusím a lehce vidlácky našláplé zlomové tempo také ne. Všechno se ale to převrhne do naprosto úžasného partu, který řadím mezi vůbec to nejlepší z katalogu Hentai Corporation. Radek tu nasadí usedlejší polohu hlasu, riffy usměrní skladbu k dalšímu vývoji a dojde i na povedené vyhrávky. Rovněž tak zajímavé jsou i synthwave klávesy v poslední „Rise for the Last Time“. Je to trochu dojáček, líbivý refrén mi je proti srsti, ale atmosféru to má dobrou. A náhlá mezihra připomene obdobný postup v „Rime of the Ancient Mariner“ od Iron Maiden, hehe. Nejvíce mě tu baví ale ta neobvyklá načasování, díky nimž je tohle dost možná doposavad nejtechničtější věc Hentai Corporation, takže ve výsledku ok.
Abych dojmy z „00420603545450“ nějak shrnul. Při ohlédnutí za diskografií Hentai Corporation se s určitostí jedná o jejich dosud nejkomplexnější a nejprogresivnější dílo. Přitom je stále přístupné. To je rozhodně krok dobrým směrem. Časovou rozmáchlost skladeb se jim daří naplňovat obstojně, byť jsou tu určité pasáže, které mi moc nesedí, ty lepší převažují. Co mi ale vadí dost, je zvuk nahrávky. To skladby a celé EP táhne dolů, což je škoda. Nejsem si jistý, jak moc často se k němu budu vracet, ale na druhý díl jsem zvědavý.
Země: Švédsko Žánr: progressive metal Datum vydání: 19.3.2020 Label: Ván Records
Tracklist:
01. The Spark
02. By Virtue of a Promise
03. Reduced to an Ember
04. The Sole Importance
05. Mycelia
06. Solemn Retreat
07. Visceral Blight
08. Sanctum Sanctorum
Jestliže někdo sleduje dění na deathmetalové scéně, určitě musel před pár lety narazit na jméno Morbus Chron. Ti sice začali jako klasická švédská rubačka uctívající nejen tamní žánrové legendy a zombie kulty, ale nedlouho po vydání prvotiny „Sleepers in the Rift“ už se začali poohlížet po něčem docela jiném. Jemné progresivní vlivy na EP „A Saunter Through the Shroud“ ještě nedávaly moc tušit, s čím Morbus Chron nakonec přijdou na další řadovce nazvané „Sweven“. A právě toto album položilo základy dnešní stejnojmenné kapele – Sweven.
Morbus Chron se v roce 2015 rozpadli. Zatímco se kytaristé z poslední sestavy, Edvin Aftonfalk (nevlastní bratr Nickieho Anderssona) a Dag Landin, uchýlili ke speedmetalovému Tørontu a bubeník Adam Lindmark přesedlal do rockového uskupení Dead Lord, hlavní skladatel, kytarista a zpěvák Robert Andersson založil kapelu Temisto. Ta byla ke zvuku Morbus Chron nejblíže, ale zároveň stále daleko od toho, čím se jeho bývalá formace prezentovala na svém posledním opusu. K tomu se Andersson přiblížil až se Sweven.
Album „Sweven“, vydané roku 2014, je ve svém pojetí death metalu unikátní. Vlivy, které tento zvuk stvořily, jsou sice zřejmé, avšak výsledek je originál. Ze zlověstné a agresivní metalové smrti se posunuli k rozvážnějším až surreálným polohám. Psychedelické vyznění protkalo celou tvorbu jak hudebně, tak textově. Konec byl hororovým báchorkám o kýchání v rakvi. Morbus Chron se nyní soustředili na poznávání neznáma, což k novým kompozicím sedlo na výbornou. Nelze opomenout ani silnou progresivní stránku, v níž se projevily zejména rockové kapely sedmdesátých let. Mísení různých stylů samozřejmě patří k hudební tvorbě od nepaměti a i v tomto případě můžeme najít několik jmen, které to dělaly/dělají podobně. K nejvýraznějším lze zařadit Chapel of Disease, Reveal, Tribulation, Venenum, poslední Obliteration nebo třeba Speglas, uskupení, v němž působí zbylí členové Sweven, tedy kytarista Isak Koskinen Rosemarin a bubeník Jesper Nyrelius. Chceme-li jít dále do minulosti, musí se zmínit také průkopníci experimentů na extrémním poli jako Atheist, Death a především Cynic. I přesto je pojetí Morbus Chron a nyní také Sweven dosti svojské.
Sweven na Morbus Chron navazují, to je zcela zjevné už ze samotného názvu kapely. Důležité ale je, že na něj skutečně navazují. Nesnaží se předešlé formaci vyrovnat, ani ji opakovat. To si dovolím říci, že by byla cesta k neúspěchu. Sweven na „The Eternal Resonance“ berou album „Sweven“ a pokračují v něm dál. Hlavní rozdíl mezi oběma nahrávkami je v tom, že v případě „Sweven“ se stále bavíme o death metalu, zatímco na „The Eternal Resonance“ je toho ze smrtícího žánru minimum. Jako obecný popis nejlépe poslouží označení progresivní metal. Samozřejmě, z hlediska návaznosti tu velikou roli stále hraje také psychedelie a progresivní rock.
Skladby na „The Eternal Resonance“ lze otevřeně popsat jako krásné. Díky minimálnímu kytarovému zkreslení působí deska klidným až relaxačním dojmem. Touha po něčem vyhrocenějším se výrazněji zažehne pouze ve skladbě „Visceral Blight“, která nabídne i chvilku blastbeatů, ale spíše v blackmetalovém duchu. Ostatně i to byl prvek na desce „Sweven“ slyšitelný. Z death metalu zůstal nanejvýš vokál, ovšem to neznamená, že by hudba nemohla být rychlá a znít temně. Nálada nahrávky je převážně melancholická, vykreslující vícero obrazů a zabývající se filozofickými otázkami, čímž rovněž volně navazuje na předchozí práci „Sweven“. Atmosféra jednoduše funguje skvěle a nabídne hned několik vrcholů, z nichž za ten úplně nejsilnější považuji závěrečnou majestátní věc „Sanctum Sanctorum“.
Ze skladatelského pohledu jsou písně progresivní, ne nijak technicky náročné, avšak velice pečlivě vybudované. Práce s přechody – nejen hudebními, ale i pocitovými – je parádní, ostatně vše se naplno projeví už s úvodním intrem a následující „By Virtue of a Promise“. Bohaté kytarové linky a dramatizující se rytmika dokáží zapůsobit zvláštním dojmem, aniž by sklouzávaly do připosraného kýče. Má to v sobě jazzovou preciznost, ale není to zaprděné, jak by se s tímto příměrem mohlo zdát. I díky trefné produkci je „The Eternal Resonance“ živočišným dílem neztrácejícím nic z metalové podstaty a s přetrvávajícím otiskem bývalé extrémní esence. Pohled na uhrančivou obálku od Raúla Gonzáleze pak vše jen umocňuje.
„The Eternal Resonance“ dosahuje hodinové stopáže. Podobné číslo mě většinou děsí, ale v tomto případě mi všechny poslechy utíkají nebývale rychle. Do alba jsem se dostal vcelku snadno, stačilo pár pozorných poslechů, až mě to překvapilo, jak dokázalo pohltit. Schválně jsem zkusil ho na několik dní vyřadit z přehrávače a dát si trochu pauzu. Po opětovném nasazení se ale moje zalíbení v novince Sweven nijak nezmenšilo.
Do kvalitativního porovnávání „Sweven“ a „The Eternal Resonance“ se pouštět nechci. Užívám si je obě. Obě žijí svým vlastním životem, přestože k sobě neodmyslitelně patří. Nejsou ani zcela bezchybné, ale tady by byly připomínky spíše malichernostmi, které na tom, že tohle by měl každý zkusit, nic nemění. „The Eternal Resonance“ poslouchám jako odpočinkovou hudbu. Možná, že má až meditativní účinky. Nerad bych Sweven přechválil, uvidím, jak budu mluvit za půl roku nebo u ročního zúčtování, avšak v současnosti si mě plně získali.
Jestli se někomu povedlo dostat pódiovou prezentaci představenou světu Arthurem Brownem, Alicem Cooperem nebo Kiss na maximální možnou hranici, pak určitě Gwar. Začínající jako pouhý vtip z konce osmdesátých let, tehdy ještě pod jménem Gwaaarrrgghhlllgh, to za pár roků dotáhli až ke dvěma nominacím Grammy, pravidelným rotacím v MTV a vystupování v nedělních pořadech pro maminky. Na to, o jak obskurní záležitost se jedná, je to až neuvěřitelné. Dobové VHS záznamy „Live From Antarctica“ či „The Dawn of the Day of the Night of the Penguins“ jsou dnes cenné archiválie a názorné důkazy o tom, jak Gwar vypadali na vrcholu svých tvůrčích sil.
Zabaleni v latexu a polystyrenu do kostýmu vesmírných válečníků a samozřejmě vybaveni galony jedlého barviva se brzy dostali do povědomí nejen metalových fanoušků po celém světě a jejich koncerty se staly kultem hodným následování. Především díky tomu mohou fungovat i dnes, kdy v jejich řadách není po heroinovém předávkování Dave Brockie (známější pod přezdívkou Oderus Urungus), poslední ze zakládajících členů. Protože jsem jejich pódiovému řádění dosud nikdy nebyl přítomen, bylo rozhodování, zda navštívit 9. prosince MeetFactory, velice jednoduché. Kor když na soupisce také figurovalo jméno Voivod, jelikož na ty bych zašel tak jako tak, Gwar, neGwar.
Před Voivod a hlavní hvězdou večera Gwar však vystoupili ještě španělští Childrain. Ti fungují už více jak deset roků, na kontě mají čtyři řadovky včetně letošní „The Silver Ghost“, ale já jsem se s touto kapelou setkal vůbec poprvé. Jejich vystoupení přihlížela hrstka fanoušků, ostatně návštěva celé této akce byla spíše tristní, což mě až překvapilo. MeetFactory sice není úplně nejmenší prostor, ale opravdu jsem čekal, že se zaplní poněkud důstojněji. Childrain to odnesli nejvíce. Po pár písničkách jsem se je odebral doposlouchat na bar, jelikož jejich tvorba mi vůbec nic neříká, vlastně se mi vyloženě nelíbí. Pro melodický groove metalcore s odporně líbivými refrény pochopení nemám, čímž se pro mě jejich hrací čas stal časem vyčkávacím, a to na následující Voivod.
Voivod jsou prostě jistota. Viděl jsem je nyní potřetí a opět to byla bomba, tentokrát možná ta největší. Ostatně letos jsem moc lepších vystoupení nezažil. Své dělal také fakt, že jsem je poprvé viděl opravdu zblízka, kdy jsem mohl na dosah ruky sledovat Awayovo mydlení do bicích a precizní hru Chewyho s Rockym, stejně jako se pošklebovat nad poťouchlými grimasami Snakea. Bylo vidět, že si koncert skutečně užívají a je jim zcela jedno, že návštěvnost není kdovíjaká, však také po prvním skandování jména těchto Kanaďanů Snake vtipně prohlásil, že není důležitá kvantita, ale kvalita. Poté nám nabídl soukromý večírek, a ten se vážně povedl.
„The Wake“ je stále poměrně aktuální album Voivod, což je znát také na složení skladeb. A to je dobře. O to víc, jsem na ně chtěl zajít právě teď, kdy stále živě přehrávají tuto výtečnou placku. Nakonec z ní došlo na tři kusy („Obsolete Beings“, „The End of Dormancy“ a „Orb Confusion“), které zapadly mezi staré fláky velice suverénně. Sympaticky se Voivod ale nespoléhali pouze na osvědčené klasiky, těch vlastně ani moc nebylo. Začínalo se s rovněž novější věcí „Post Society“ a zazněla i „Fall“. Překvapení skýtala zhruba polovina koncertu, kdy se borci odhodlali k dávné „Fix My Heart“ z rockovějšího „The Outer Limits“, což mě odrovnalo. Tahle deska patří k mým nejoblíbenějším a jsem rád, že se k ní poslední dobou Voivod zase vrací, viz na minulém turné hraná „The Lost Machine“ nebo textové reference opusu „Jack Luminous“ na „The Wake“.
Zbytek už obstaraly legendární „The Unknown Knows“, „Psychic Vacuum“, „Overreaction“ a samozřejmě závěrečná divočárna „Voivod“. Nemám co vytknout, snad jen mi jich bylo trochu líto, ale jak jsem již napsal, nedali na sobě znát žádné zklamání a jsem přesvědčen, že jeli naplno a i těch pár oddaných jim nakonec vytvořilo slušnou atmosféru.
Že se pomalu chýlí ke koncertu Gwar bylo zřejmé nejenom z hlediska časového, ale také konáním některých z diváků. Tu a tam najednou prošel někdo v pláštěnce, někdo si začal nenápadně střežit místečko za sloupem a víc jak polovina návštěvníků zaujala pozici v dostatečné vzdálenosti od z pódia tak, aby nebyli na dostřel. Včetně mě. Gwar v čele s novým zpěvákem Blotharem spustili s osvědčenou klasikou „The Salaminizer“, přičemž první divadélko na sebe nenechalo dlouho čekat. Když začala vzduchem létat první sprška umělé krve, dav pod pódiem se komicky rozprchl, což se poté dělo ještě několikrát. Později se každý začal celkem bezpečně orientovat v tom, která skladba bude podpořena nějakým tím cákáním. Uznání zaslouží všichni ti, kteří neuhnuli ani o píď a dobrovolně se nechali tu více jak hodinu máchat až na kost. Ani mně se nepodařilo vyváznout bez újmy, ale rozhodně jsem na rozdíl od některých jiných nevypadal jako po šichtě na jatkách.
Největší zábavou z koncertu Gwar byly právě ony scénky mezi písněmi, jejichž příběh pak volně pokračoval během hraní. Na pódium se dostavil například policajt, mrtvý jelen, mrtvé děti, těhotné cosi a na závěr i Donald Trump. Všichni dopadli stejně. Jak známo, Gwar vítězí za všech okolností, a i tento večer v MeetFactory zcela jasně zvítězili. Poté co tito hosté začali dělat potíže, nebyl problém jim useknout některou z končetin, rozpárat břicho, zasunout libovolný předmět do libovolného otvoru nebo utrhnout hlavu. Řečnické linky byly napsány vtipně, výstup měl až groteskní podobu a vše se neslo pochopitelně na vlně fekálního humoru se sociálně/politicko satirickým podtónem. Louže na podlaze se s každou další minutou zvětšovala, diváků ochotných nechat se promáčet přibývalo, jen skladby ne a ne začít bavit víc.
Gwar zavzpomínali jak na svoje nejslavnější thrashové období „Scumdogs of the Universe“ a „America Must Be Destroyed“, tak i na poslední a současně první desku v nové sestavě, „The Blood of Gods“. Mísily se tu tak nejrůznější žánry. Od hardcorových začátků, přes thrash metal až po funkové laškování a rockové vypalovačky. Tenhle mišmaš někdy bavil dost, někdy méně, celkově se to pohybovalo kolem průměru. Občas to bylo jenom o čekání na další zvrácenost a tipování odkud a co poteče proudem teď. Gwar si však vysloužili i přídavek, kde došlo na legendární halekačku „Sick of You“. Čekal jsem i tituly jako „Gor-Gor“ nebo „Saddam a Go Go“, ale na ty se nedostalo.
Celý večer tak vlastně dopadl dle mých očekávání. Voivod po všech stránkách super, Gwar dobrá zábava a Childrain nezájem. Jsem rád, že jsem konečně Gwar viděl, ale upřímně mi to asi jednou stačilo. Zásah do oka umělou krví jsem dostal, mám splněno, dalo by se říci. Současná sestava stále dělá pověsti kapely zadostiučinění, dmoucí se paroží a vtípky Blothara fungují, kostýmy BalSac, the Jaws of Death, Jizmak Da Gusha a Beefcake the Mighty nic ze svého kouzla neztratily, stejně tak jako všechny ostatní postavy a oběti. Pokud to někdo neviděl naživo, tak mohu doporučit. Nečekejte od toho ale zázraky. Atmosféru VHSek zmíněných výše to už nemá, ale parodií sebe sama to také není. Koneckonců Gwar si mohou dělat, co chtějí, a to také dělají.
Američtí deathmetalisté Horrendous mě začali zajímat v období vydání desky „Anareta“ z roku 2015, a to zejména pro jejich nevšední pojetí tohoto žánru, kdy se nebáli užít postupy i z jiných odvětví a vyjímali se tak ze skupiny ostatních novodobých progresivních/technických kapel. Avšak nebylo tomu tak vždy. Albu „Anareta“ předcházely dvě řadovky, ke kterým jsem se zpětně dostal, a zejména na té první, „The Chills“, se jednalo o vcelku průměrný death metal. Druhá „Ecdysis“ už naznačovala nový směr, ale až právě ta třetí mě dokázala oslovit naplno.
Vydání letošní novinky „Idol“ jsem tak se zájmem sledoval a především jsem byl zvědavý, jestli se Horrendous odhodlají znovu sahat po nových obzorech, či se spokojí s dosaženou úrovní a tu se budou snažit zopakovat, jak jen nejlépe to půjde. Druhá možnost by pro mě, vzhledem k dosavadnímu vývoji této formace, byla tak trochu zklamáním, takže jsem moc rád, že za A bylo správně.
„Idol“ si velice chytře vzalo to nejlepší z minulého „Anareta“ a přidalo k tomu několik dalších nápadů, které k základu skvěle sedly a pomohly utvořit desku, kterou já osobně považuji za dosavadní nejlepší počin Horrendous a vůbec jedno z nejzajímavějších alb v ranku death metalu za poslední roky. Ale musím se ještě zastavit u toho pojmu death metal, protože ten takhle sám o sobě by mohl být poněkud zavádějící. Důležitý je tu právě spíše než technický, tak progresivní prvek, jenž zde funguje i sám o sobě. „Idol“ ve svých písních sklouzává z klasické tvrdé deathové hudby k jemnějším progresivnějším pasážím, přičemž to zvládá s takovou lehkostí, že to nepůsobí vůbec nuceně, elitářsky, jen aby tu snad bylo něco navíc.
Struktura písní obsahuje nejrůznější škálu melodických linek, které byste v death metalu tak úplně nečekali, ale to nijak nenarušuje náladu a hlavní téma alba utíkání před zodpovědností, jemuž se Horrendous ve skladbách převážně věnují. Kromě melodických vlivů se nebojí na „Idol“ zajít také k thrash metalu. Třeba riff v „The Idolater“ je snad nejlepší thrashový riff, jaký jsem letos slyšel. Jindy mi zase některé kytary připomínají Annihilator, zkrátka z thrashe se tu bere dost. Hodně mě baví také zpěv, který Horrendous posouvá zase trochu jinam, jelikož vokál Damiana Herringa (nebo snad Matta Knoxe?) tu s radostí zapěje i čistě, dokonce dochází i na sborové klenuté zpěvy, což jsou všechno aspekty v muzice Horrendous dosud neznámé. Samozřejmě je tu stále přítomný i klasický řev ve stylu Chucka Schuldinera, jenž stále jasně převládá. V neposlední řadě jsou tu také klávesové party. Všechny tyto novinky zajely do kolejí výborně.
Nejvíce mě na „Idol“ baví jeho úvod v podobě intra a následující „Soothsayer“. Ta zároveň věrně poslouží jako vhodný vzorek celého „Idol“, kdy obsahuje všechny zmíněné aspekty zde použity. Dost možná nejlepší skladba nahrávky. O nic nezaostávají ani „The Idolater“, „Devotion (Blood for Ink)“ či závěrečný monument „Obolus“. Všechny písně zdobí pečlivé vybudování, rozlehlé struktury a chytlavé momenty, o prvotřídní produkci nemluvě. Je pravda, že střed alba, tedy tituly „Golgothan Tongues“ a „Divine Anhedonia“, jsem si oblíbil o něco méně, ale stále se jedná o nadprůměrné věci stojící za slyšení.
Další věc, co rovněž upoutá pozornost, jsou obaly Horrendous, kdy první ještě obsahoval nepříliš povedené logo kapely, avšak na dalších už žádné nevidíme. To nebývá úplně tak běžné a docela se mi to zamlouvá. O obálku se tentokrát postaral Alex Eckman Lawn, a přestože to není úplně můj styl, je určitě líbivější než minulé obaly.
„Idol“ mi nezbývá než jednoznačně doporučit. Letos vyšlo docela hodně povedených deathmetalových alb a tohle řadím mezi ta nejlepší. Už teď jsme zvědav, co dokáží Horrendous nabídnout na příští nahrávce. Věřím, že do nějakého průměru by nesklouzli, takže obavy o jejich budoucnost nemám. Právě naopak, myslím, že s „Idol“ se mohou konečně řadit mezi hlavní představitele progresivního death metalu této doby.
Neřekl bych, že Black Crucifixion je nějaká legendární nebo snad dokonce hvězdná kapela. Určitě bych se ji ale nebál považovat za kultovní. Tihle Finové vždycky stáli tak trochu stranou a nebyli příliš na očích, přesto věřím, že v určitých kruzích má jméno téhle kapely zvuk a že demosnímek „The Fallen One of Flames“ a minialbum „Promethean Gift“ mnohým fans vůbec nejsou lhostejné.
Black Crucifixion nicméně po vydání těchto počinů zmizeli a dlouho o nich nebylo slyšet. Snad i to je důvodem, proč se nikdy nedostali do širšího povědomí a zůstali skryti pouze pro posluchače, kteří nečekají, co jim kdo naservíruje, a radši sami vyhledávají. K vydání debutové desky „Faustian Dream“, připravované již v první polovině devadesátých let, nakonec došlo až v roce 2006. A další chvíli to trvalo, než Black Crucifixion dále navázali novou tvorbou. Ani nemluvě o tom, že „Hope of Retaliation“ z roku 2011 lze vnímat víc jako EP než album, poněvadž zde byly jen čtyři nové songy, které doplnily koncertní záznamy starších věcí.
Na druhou stranu, když už Black Crucifixion něco vydávají, stojí to za to. Všechny nahrávky kapely si totiž drží vysokou kvalitu a nabízejí výborný progresivní black metal. To bezezbytku platilo i o předešlé desce „Coronation of King Darkness“ a s radostí mohu říct, že ani letošní počin „Lightless Violent Chaos“ bilanci Black Crucifixion nekazí. Novinka vyšla bez většího humbuku, ale ne snad, že by šlo o něco šokujícího. V roli kapely pro fajnšmekry to nicméně Black Crucifixion beztak sluší nejvíce, takže za mě cajk. Kdo chce vědět, ví, a kdo nechce, ten si to ani nezaslouží.
Na jedné straně bych klidně řekl, že „Lightless Violent Chaos“ pokračuje v podobných intencích jako „Coronation of King Darkness“, tedy že oproti staršímu materiálu mají progresivní prvky převahu vůči blackmetalovým pasážím. Kdo má ale najeté „Faustian Dream“, mohl by takové tvrzení označit za diskutabilní. Přinejmenším v porovnání s novými songy na „Hope of Retaliation“ to ale myslím platí. Už docela s jistotou bych se ale nebál tvrdit, že komu se „Coronation of King Darkness“ zamlouvalo, ten bude spokojen i s „Lightless Violent Chaos“.
Obě nahrávky mi totiž v lecčems přijdou dost příbuzné a jejich přístup v mnohých ohledech obdobný. To může znít všelijak – například že letošní počin je trochu kopírkou toho minulého – ale nijak ve zlém jsem to nemyslel. Black Crucifixion přece jenom nevydávají nový materiál tak často, aby taková návaznost desek vadila, a hlavně – samotná muzika skupiny je sama o sobě dostatečně pestrá na to, aby jen tak nezačala nudit a nebudila dojem opakování již vyřčeného.
Za třetí bych pak řekl, že i na „Lightless Violent Chaos“ se Finům podařilo dát dohromady velice silný materiál se spoustou výborných nápadů a jen minimem vaty, a za takové konstelace by si jen blázen stěžoval. Když Black Crucifixion rozehrají skladby jako „Free of Light“, „Deathless Be Me“ nebo „Of the Godless and Brave“, jen těžko lze neslyšet, že tady se hraje fakt vysoká kvalita. Postupem času se mi ohrály snad jedině „Five-Pointed Eye“ a „Discipline“, ale první jmenovanou je možno brát jako intro a druhou zmíněnou jako mezihru, takže je otázkou, nakolik to kvality „Lightless Violent Chaos“ reálně ponižuje. Ke „standardním“ písním prakticky nemám výhrad ani po vysokém množství poslechů napříč delším časovým horizontem.
Když to tedy sečtu, panuje u mě rozhodně spokojenost. Deskou roku „Lightless Violent Chaos“ určitě není, ale pořád se jedná o hodně nadprůměrné album, o němž se hovořilo méně, než by si zasloužilo. Za slyšení to rozhodně stojí, takže pokud jste tenhle počin ještě nezachytili, najděte si čas na nápravu.
Pro dnešní recenzi jsem si připravil hodně zajímavou záležitost. Polská formace Psychotropic Transcendental z města Bielsko-Biała nepatří mezi nějaká známá jména, ale to vůbec nevadí, protože zajímavost a hudební kvalita nepotřebují popularitu k tomu, aby se naplno vyjevily. V případě Psychotropic Transcendental bych se totiž skoro nebál mluvit o dobře ukryté lahůdce pro všechny příznivce progresivního metalu. A to říkám jako člověk, jenž progressive metal poslouchá jen velmi, velmi okrajově a příliš jej nezajímá. Hudba téhle formace je nicméně natolik dobrá, že ji musí docenit i takové neprogresivní dřevo jako já.
Kapela byla nějakou, ne úplně krátkou dobu nefunkční. Poláci vznikli v roce 2000 a o rok později vydali debutovou desku „Ax Libereld…“. Ta byla v jejich případě i poslední, poněvadž v roce 2008 hodili Psychotropic Transcendental ručník do ringu a odebrali se do věčných lovišť. V poslední době však začali opět vyvíjet aktivitu a občas odehrají i nějaký koncert.
Nás zajímá období mezi lety 2005 a 2008, kdy Poláci nahrávali nový materiál. K jeho dokončení, konkrétně k mixu a masteringu, nicméně došlo až letos, načež tyto skladby vyšly jakožto nové, druhé album „…lun yolina un yolina thu Dar-davogh…“. Právě díky tomu jsem Psychotropic Transcendental zachytil i já a musím říct, že vydání takové nahrávky lze považovat za dost záslužný počin, protože se jedná o natolik dobrou muziku, že by byla škoda, kdyby zůstala pohřbená navždy.
Než se k ní ale dostanu, zastavím se u jiného tématu. Možná vás zaujaly názvy obou desek, protože tyto znějí nějak divně. Je to tím, že Psychotropic Transcendental zpívají v umělém jazyce var-inath, jejž vymyslel bubeník Gnat. A když už hovořím o sestavě, možná bych mohl zmínit ještě jedno jméno. Zpěváka Rafała Kwaśnyho alias K-vasse totiž můžete post-metalových Moanaa a především z avantgardního chuťovky Sigihl, jejíž výzkum na téma „co kdyby The Plastic People of the Universe chtěli hrát zlo metal“ na desce „Trauermärsche (And a Tango upon the World’s Grave)“ mohu jenom doporučit, poněvadž se jedná o výstavní zběsilost.
To jsem nicméně trochu odbočil, takže honem zpátky k Psychotropic Transcendental, jejichž produkce je o dost umírněnější než v případě zmiňovaných Sigihl. Těšit se ale můžete na poutavý progresivní metal, v němž se instrumentální schopnosti míchají s citem pro výstavbu zajímavých skladeb i čichem na skvělé momenty. Variabilita je na „…lun yolina un yolina thu Dar-davogh…“ vysoká, ale tak nějak to všechno dává smysl. Navíc se mi hodně líbí, že prim pořád hraje kompozice a nálady, nikoliv ekvilibristika. Se spoustou takzvaně progresivních kapel mívám problém, že to zní tak moc dokonale a perfekcionisticky, až se z toho v mých uších stává sterilní honění trika. U Psychotropic Transcendental jsem takový pocit rozhodně neměl.
Pokud byste chtěli slyšet jména nějakých písniček, které by vás měly přemluvit k poslechu, mohu ukázat třeba na „Mahad Lavor sa-zax“, „…Luvan daar quorkugh“, titulní „…lun yolina un yolina thu Dar-davogh…“ anebo „Zig Il-saghar iin Il-saghar“. Ty představují asi tak nejtypičtější polohu alba, jestli se to vůbec dá u takového počinu říct. Vedle toho se však Psychotropic Transcendental umí i trochu rozkančit a předvést se v trochu víc šíleném pojetí, viz „Iin Varandhaar iin Badenath mahad Karviin“. Škoda, že se nenašel prostor pro víc takových kousků.
Najde se vůbec nějaká kaňka? Bohužel ano, dokonalé totiž není prakticky nic. Občas se mi zdá, že ty jemnější pasáže jsou delší, než by měly být. Obzvláště zpočátku se mi to tak zdálo. Ne ale vždy, třeba ve „Float wid xeruaned Rattha“ jsou zapracovány dobře. Nicméně třeba třináctiminutovou „Lavor ni termaned“ bych klidně nechal o trochu zkrátit, ačkoliv jinak má i ona kupu pěkných nápadů. Příliš mě nezaujalo ani experimentální outro „Hoxathilag“, které dle mého stopáž už tak dlouhé nahrávky jen prodlužuje o dalších deset minut.
Vzato kolem a kolem jsou nicméně dojmy z „…lun yolina un yolina thu Dar-davogh…“ kladné. Je to nápaditá muzika a určitě stojí za to ji slyšet, pokud jste žánrově alespoň trochu kompatibilní.
Ke Grayceon jsem se kdysi dostal prostřednictvím jejich zpěvačky a cellistky Jackie Perez Gratz. Jak se asi může člověk poslouchající primárně metal o téhle holce dozvědět? Většina asi díky jejím četným spolupracím s Neurosis, Tribes of Neurot, i některými sólovými projekty členů Neurosis. Mnozí další ji mohli zachytit díky jejímu příspěvku na desku „Marrow of the Spirit“ od Agalloch. Já ovšem nikoliv, protože potřebuju mít něco spešl. Já osobně si jí poprvé všimnul ve výborné, leč pohříchu téměř zapomenuté funeral doommetalové formaci Asunder, s níž hrála na jejím druhém a také posledním albu „Works Will Come Undone“. Její práce zde mě tehdy natolik zaujala, že jsem se začal shánět i po jejích dalších aktivitách, mezi nimiž jsou Grayceon jako první na ráně.
Právě Grayceon lze myslím označit jako stěžejní a nejdůležitější kapelu Jackie Perez Gratz. Zatímco jinde byla většinou jako host, který sem tam okořenil nějaký song, zde se svým cellem patří nejen k regulérní hudební složce, ale dokonce by šlo hovořit i o hlavním poznávacím znamení skupiny. Samozřejmě však v sestavě není sama. S bubeníkem Zackem Farwellem působila i ve formaci Giant Squid a ten má zase s kytaristou Maxem Doylem ještě druhou kapelu Walken, jejíž produkce mě ovšem těžce míjí.
Samotní Grayceon jsou nicméně dlouhodobě lahůdkovou kapelou. Předešlé album „All We Destroy“ (2011) bylo výborné a ještě o trochu mladší EP „Pearl and the End of Days“ (2013) dokonce skvostné. Jeho zelený vinyl patří v mé sbírce k oblíbeným kouskům a nejen kvůli té zajímavé barvě, ale i kvůli hudebnímu obsahu. Poté se ovšem Grayceon na celých pět let odmlčeli, aby až v letošním roce přišli s novou, celkově již čtvrtou dlouhohrající deskou s jednoduchým názvem „IV“. Počin už je venku pěkných pár měsíců, takže je nejvyšší čas, abychom si jej zde představili.
Kdo se s Grayceon už v minulosti setkal, asi nebude úplně překvapen. Což je ovšem myšleno v dobrém – nechtěl jsem tím totiž sdělit, že by se snad skupina opakovala, nýbrž poukázat na to, že se na „IV“ opět dočkáte nápaditého metalu, jemuž přítomnost cella jakožto regulérního nástroje mocně přidává na zajímavosti a přitažlivosti. Nakonec především díky němu je zvuk Grayceon tak svojský a výstřední – a to se rozhodně počítá! Ve finále bychom to pro pohodlnost mohli nazývat progresivním metal, ale je důležité zmínit, že Grayceon nezní jako většina ostatního progressive metalu.
Na druhou stranu, jak už to tak bývá, ne všechno je stoprocentně dokonalé. I na „IV“ jsou skladby, které mi diplomaticky nepřijdou úplně strhující. Vlastně bych si je klidným srdcem odpustil. Mám při tom na mysli utahanou „Let It Go“, která i díky textu občas brousí hranice kýče, a úplně to samé mohu říct i o dvouapůlminutové „Pink Rose“.
Naštěstí se však jedná spíše o výjimky, protože z většiny je „IV“ povedené album. Zbylé písničky jsou totiž buď velmi dobré až skvělé – „Sliver Moon“, „Slow Burn“, „The Point of Me“, „Dreamers“ a především vrcholná „Scorpion“ – anebo mi přinejmenším nijak nevadí (to se týká „By-The-Wind Sailors“).
I navzdory dvěma slabším songům si tedy „IV“ jako celek zaslouží kladné hodnocení. Poměr mezi dobrým a horším totiž výrazně hovoří ve prospěch prvního zmiňovaného, plus nesmíme zapomínat na několikrát zmiňovanou přitažlivou kombinaci cella a chytře udělaného metalu. Vlastně už jen díky tomu stojí za to Grayceon znát.
Studená válka nezůstala studenou. Přerostla ve válku nukleární. Ta zcela změnila chod dějin a svět se proměnil v chaos. Z něj roku 1982 povstal krvežíznivý upír Voivod, který začal svou pouť v zemi rozborcené neustálým válčením, Morgoth. Voivod, v jednom období známý též jako Korgüll the Exterminator, je připraven v plné zbroji zničit vše, co mu stojí v cestě. Brzy na svých vesmírných cestách objevuje nové rasy, tvoří dimenze, prochází modifikacemi, až nakonec sám sebe dobrovolně zničí, aby se za pomoci nanotechnologií stvořil ještě silnějším. Takto Kanaďané Voivod čeřili metalové vody v osmdesátých letech. Autorem tohoto fantastického příběhu je Michel Langevin, známější jako Away, mimoto také bubeník a grafik Voivod. Post-apokalyptický svět upíra Voivoda sice opustili, ale koncepční alba je baví dělat dodnes, ostatně důkazem je i letošní novinka „The Wake“, kde se o námět postaral zpěvák Snake.
„The Wake“ vypráví příběh o reakci lidstva na obrovskou pohromu, která propukla v důsledku neuvěřitelného objevu ve vodách oceánu. Lidé musí přistoupit na jiné myšlení, přijmout fakt, že nejsou ve vesmíru sami, zorientovat se v chaotických podmínkách a to samozřejmě není jen tak. Vznikne řada konfliktů, spikleneckých nálad, čelní představitelé států se schovají do ústraní, padnou náboženství, aby se vytvořila nová, mění se prostředí, tají ledovce, a neobejde se to bez boje. Jak už to tak bývá, někdo se přizpůsobí, někdo ne. Ale nakonec – teď velký spoiler – svět dosáhne nové úrovně vědomí a v této těžké zkoušce obstojí.
Koncepty Voivod vždy šly, však většina jejich nejlepších alb je založených na uceleném vyprávění. To může být koneckonců sepsáno i jen do jedné skladby, jako třeba v případě legendárního opusu „Jack Luminous“. Scénář „The Wake“ byl zhudebněn do osmi skladeb, což připomíná starou tvorbu, kdy méně znamenalo více. A to nemusí být náhoda, jelikož i hudebně se může „The Wake“ směle zařadit ke klasickým dílům Voivod. Už „Target Earth“ (2013) bylo vnímáno jako „návrat ke kořenům“, EPčko „Post Society“ (2016) tuto pozici potvrdilo a načrtlo další cestu, po níž se „The Wake“ vydalo a zavedlo Voivod do nových kosmických prostorů.
Ačkoli „Target Earth“, tehdy nejprogresivnější album Voivod za posledních dvacet let, obsahuje složité kompozice, stále v sobě má něco, co působí na první dobrou. Pochopitelně, že i to je geniální počin, něco takového skloubit do jednoho díla je obdivuhodné, ale „The Wake“ je v tomto směru k posluchači náročnější a ten si tak musí požitek „zasloužit“. Mám-li novinku někam v diskografii Voivod zařadit, pak je to na pomezí 80. / 90. let, tedy mezi desky „Nothingface“ a „Angel Rat“, potažmo „Outer Limits“. Jinými slovy k tvorbě z té nejinovativnější éry, kdy si i kovaný fanoušek musel dlouho zvykat, ale po objevení onoho kouzla naprosto propadl.
Je až s podivem jak se Chewymu podařilo absorbovat unikátní hru zesnulého Piggyho plnou nesourodých akordů a prapodivných (dis)harmonií. Sice je jeho hra trochu přímočařejší (v ranku Voivod), nezní, jako když hraje pozpátku, se zkříženýma rukama, kytarou vzhůru nohama, ale rozhodně nese vlajku Voivod hrdě dál. Právě on, podobně jako kdysi Piggy, stojí za většinou složených nápadů.
Popisovat jednotlivé skladby nemá smysl, je to prostě Voivodí nepředpovídatelný psych-prog-punkový styl zahraný se vší elegancí, který musí potěšit každého člena Iron Gangu, a i toho může v určitých momentech po pětatřiceti letech existence překvapit, třeba když se ozve podmalba v podobě smyčců (!). Zmíním snad jen geniální ohlédnutí za celým opusem, „Sonic Mycelium“, kde se na třináctiminutové ploše ozývají různě přearanžované pasáže předchozích skladeb, do nichž jsou zakomponovány i jejich texty, ale v úplně jiných melodiích a náladách, takže je z toho podivně schizofrenní zážitek. Ale to se prostě musí slyšet. Proto se vyplatí věnovat „The Wake“ čas. Husina na kůži, když Snake odcituje sloku ze skladby uvedené ve třetím odstavci recenze je už jen třešničkou na dortu.
Plusem je i produkce, jelikož ta je na daleko větší úrovni než tomu bylo v případě „Target Earth“. Nástroje zní zřetelně, hlavně basa Rockyho mě tu baví, zvuk je ostrý, vyvážený a se sluchátky na uších je to radost. Ale i tak by tomu možná neuškodilo méně „metalu“, a naopak více provzdušnění a volnosti. Přesto kombinace výpravných textů, čisté produkce a nápadité hudby činí z „The Wake“ až kinematografický zážitek. Představivost pomáhají dotvářet také stylové kresby Awaye v bookletu cédéčka, kde každé skladbě jedna náleží. Jednoduše mají ten koncept dotažen k dokonalosti. Slyšel jsem, že se o kapele chystá dokument, ale určitě by stálo za to zfilmovat také něco z jejich tvorby.
Voivod platí za jednu z nejoriginálnějších kapel hudební historie a ani s „The Wake“ nepřestávají udivovat. Je úžasné, do jaké formy se s Chewym dostali a jak se jim podařilo navázat na klasické počiny nahrané původní sestavou, aniž by ustrnuli v čase a opakovali se. „Target Earth“ a „Post Society“ jsou super, ale „The Wake“ je ještě dál. Mají svoji tvář, svůj styl, žádnou konkurenci, žádné hranice, prostě oni samotní ve světě Voivod.
Kanadské nestory progresivního thrash metalu Voivod jsem dosud pokaždé viděl na velké scéně. Poprvé to bylo v hale Folimaka, kde vystupovali tři roky nazpátek vedle Carcass, Napalm Death a Obituary a schytali poměrně mizerný zvuk, podruhé pak na jednadvacátém ročníku Brutal Assaultu, kde zase hráli poměrně krátce a už kolem čtvrté odpolední. Proto šance vidět je v poměrně komorní klubové atmosféře, s plnohodnotným setem a potenciálně tentokrát i se solidním zvukem, to byla šance, jíž jsem jednoduše nemohl ignorovat. Vždycky jsem měl v oblibě jejich punkovou špinavost, vypiplanou komiksovou estetiku a neskutečnou osobitost, charisma a elán, jímž jak nahrávky, tak koncerty přetékají. Proto nezbývalo než koupit lístky s předstihem – a na tuhle párty 7. září, která startuje evropské turné, se těšit jako děcko na Vánoce.
Že tohle bude co do atmosféry věru něco jiného než vzhlížení na vzdálené bohy, jak tomu bylo ve Folimance, jsem poznal hned v době příchodu do klubu kolem sedmé hodiny, kdy mne ve dveřích míjel bubeník a zároveň hlavní stvořitel legendy o nukleárním upírovi Voivodovi – Away. Je to tak, muzikanti se procházeli klubem, čas od času se vyfotili s agilními fans, ba si někteří i z publika pěkně poslechli předskokan(k)y z berlínského projektu Maggot Heart. Kanaďané jednoduše ukázali, že nejsou žádné primadony, co se úzkostlivě zavírají v zákulisí a bojí se zaplést s „plebsem“ pod pódiem, nýbrž parta skromných sympaťáků a srdcařů. Člověk si skoro říká, že je to trochu nefér, když tahle kultovní kapela, jež za svých petatřicet let existence zanechala na žánrové mapě svou nesmazatelnou stopu, zaplní v Praze pouze klub, zatímco nejedna skupina, již inspirovali, vyprodává haly.
Zpátky ale k hudební náplni. Ta začíná deset minut po sedmé s příchodem předskakující zpěvačky Maggot Heart a její doprovodné kapely sestávající se ze dvou neméně sympatických slečen a jednoho energického bubeníka. Jedná se o muziku, která ze studiovky zní jako takový mix alternativního rocku, hardrocku a s nezanedbatelným vlivem i právě Voivodí umělecké punkovosti. Syrové a lehce namelancholičtělé kytary a úderné rytmy songů z desek „City Girls“ a „Dust to Dust“ dokáží poměrně slušně zachytit posluchačovu pozornost. Místy tam člověk slyší špetku starých Ghost, jindy zase zaslechne feeling à la Sonic Youth a čas od času se to zařízne ve vysloveně metalovém duchu. A navzdory postupnému zapadání do lehké jednotvárnosti to poměrně příjemně zabaví. Jistě, není to věc, která by měla potenciál uhranout, ale jejich set zkrátka potěšil a mít možnost je vidět někdy zase předskakovat, určitě bych se zvednul od piva a šel je zase očíhnout.
Prostor se před setem Voivod poctivě plní, nicméně i před pódiem se dá stále docela dýchat, takže nějaký přílišný diskomfort se naštěstí nekoná. Přibližně dle stanoveného harmonogramu je nakonec napjaté očekávání prolomeno naběhnutím čtyřčlenné sestavy na pódium a spuštěním songu „Post Society“ ze stejnojmenného, dva roky starého ípka. Nazvučení působí celkem solidně a kapela je v dobrém rozmaru. Kudrnáč Snake zvládá při zpěvu ztřeštěně pobíhat po pódiu a střídat grimasy, kytarista Chewy vyhrává s přehledem jak své, tak původně Piggyho party s naprostou elegancí, Away působí za bicími naprosto jako doma a i nejnovější člen, basák Rocky, se s kapelou za ty čtyři roky velmi dobře sžil. Všechno šlape jako hodinky, protože kapela působí jako jeden organismus.
Následuje legendární hitovka „The Unknown Knows“ z „Nothingface“, jež svou mechanickou sugestivností a chytlavým refrénem roztančí i největšího kliďase. Vždycky mě bavilo, jak na jednu stranu drhnou s energií a špinavostí punku, na druhou stranu jsou ale jejich kompozice vždy velmi dobře vymyšlené a společně s příběhy textů a estetikou obalů alb dávají dohromady výtečný smysl.
Setlist je postaven velmi vyrovnaně a průřezově, o což si koneckonců program výročního turné docela říká. Dočkáme se kousků jak z dřevního debutu v podobě „Voivod“, klasik z „Killing Technology“ a „Dimension Hatröss“, tak i třeba progrockovější „The Lost Machine“ z „The Outer Limits“, chytlavé „The Prow“ z alternativnějšího „Angel Rat“ a samozřejmě nechybí ani ukázky z chystaného alba „The Wake“. Snad jen se mi nevybavuje, že by zazněl nějaký song z éry, kdy byl za mikrofonem Eric Forest. Nějaký kousek třeba z „Negatron“, což byla nahrávka, jež znamenala odbočku ke směru à la staří Machine Head či Fear Factory, by celek docela dobře opepřili. Ale to je jen taková drobnost maximálně rozmazleného rejpala.
Atmosféra v publiku je pěkně vyvážená. Na jednu stranu člověk v kotlíku při posledních sonzích typu „Voivod“ mohl dostat slušnou pecku do žeber, stejně tak ale osmiletá dívenka v první lajně přežila naprosto bez úhony, cheche. Kapela je v závěru odměněna fanatickým potleskem, a tak přidá ještě na závěr „Overreaction“.
Celkově se jednalo skvělou akci, která obnažovala jak punkové kořeny Voivod, tak jejich progresivní svébytnost a především onu potřebnou thrashovou divokost. Vše bylo podáno zatraceně charismaticky a je zkrátka fajn vidět, jak si staříci to hraní nehorázně užívají. Sálala z toho výborná uvolněná nálada a nejen proto na tenhle koncert budu dlouho a rád vzpomínat. Myslím, že lépe evropské turné Voivod otevřít ani nemohli.
