Archiv štítku: progressive metal

The Minerva Conduct – The Minerva Conduct

The Minerva Conduct - The Minerva Conduct

Země: Indie / USA
Žánr: atmospheric progressive metal
Datum vydání: 20.9.2017
Label: Transcending Obscurity India

Tracklist:
01. Vile
02. Desertion
03. Metanoia
04. Trip Seq
05. Appetence
06. Exultant
07. Unearth
08. Grand Arcane

Hrací doba: 47:49

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

The Minerva Conduct je poměrně novým tělesem na hudební scéně, konkrétně té indické, většina zúčastněných se ale hudbě již nějakou tu dobu věnuje a společně působili třeba v Demonic Resurrection nebo Reptilian Death, což už jsou více méně zavedená dlouho hrající uskupení (ne, že bych snad jejich jména kdy slyšel). Značně potěšujícím faktem pro mě je, že trojice muzikantů na rozdíl od svých předchozích (respektive současných) počinů zvolila v případě toho stávajícího výrazně zajímavější a nutno říci i komplexnější přístup. Označení progresivní metal sice nemusí samo o sobě být nijak lákavým, ale v tomhle případě v sobě ono kouzelné slůvko „progresivní“ skrývá velmi širokou paletu nápadů, pro něž se tak prosté zařazení zdá být až násilným.

Hlavou celého projektu je jakýsi Prateek Rajagopal, podle Soundcloudového profilu teprve 22letý kytarista, a popravdě bych dal nevím co za to, abych měl v takovém věku alespoň poloviční kompoziční i hráčské dovednosti. Veškeré skladby jsou právě a výlučně jeho dílem a zbytek ansámblu se stává spíše prostředkem, ačkoli zdatným, k realizaci jeho nápadů. A jaké jsou to nápady!

Už famózní obal slibuje velmi košatý a bohatý zážitek a výsledná hudba mu zcela odpovídá. Každá jedna z osmi celkových skladeb je skvělá nadupaná záležitost koketující na pomezí metalcoru (případně i deathcoru), djentu a progresivního metalu doplněná o opravdu pestrou škálu všemožných elektronických zvuků a pazvuků, o něž se stará Navene Koperweis, mj. bývalý člen Animals as Leaders. Ty se velkou měrou podílejí na tom, že i po mnoha a mnoha posleších člověk s radostí objevuje stále nové detaily (a to klidně i po pěti měsících, jako je tomu v mém případě), a přesto stále nemá pocit, že odhalil všechno. Dalo by se to připodobnit k motýlímu efektu ve hrách, kdy vás každé rozhodnutí dovede někam trochu jinam – i v tomhle případě můžete k eponymnímu albu The Minerva Conduct pokaždé přistoupit trochu jinak a kdykoliv změníte přístup, odměnou uslyšíte něco jiného. A je jen dobře, že všechny skladby jsou čistě instrumentální (když nepočítám sampl na „Exultant“), poněvadž ať by byl zpěvák sebelepší, byl by už tak nějak navíc. Vjemů proudících do ucha posluchačova by bylo přehršel, což si naštěstí The Minerva Conduct uvědomují.

Nejsou to ale jen detaily, které dosud tak fascinovaně objevuji, kompozice jsou celkově výrazně proměnlivé, a byť žádná ze skladeb není vyloženě klidná a na člověka se téměř nepřetržitě valí zvuková masa nedozírných výšin, v podstatě v každé k určitému zklidnění dojde a v takových případech The Minerva Conduct předvádějí, že krom úderných propracovaných riffů zvládají i pomalejší atmosferické a někdy až hypnotické pasáže (naprosto unikátním je kupříkladu zážitek při poslechu úvodu „Grand Arcane“, která je i jako celek monumentálním a asi tím nejlepším možným uzavřením celé pouti).

The Minerva Conduct

Kapitolou samou o sobě je zvuk, který v podobných žánrech hraje poměrně výraznou a důležitou roli. Práce při mixování a následném masteringu byla v tomto případě odvedena naprosto perfektně, díky čemuž se The Minerva Conduct můžou pochlubit moderním a úderným zvukem, v němž se neztratí ani sebemenší vrznutí, jenž zároveň nezní tak odpudivě počítačově, jako je tomu v případě některých djentových uskupení („dobrým“ příkladem je třeba Bulb, vedlejší projekt Mishy MansooraPeriphery). Ten moderní háv naštěstí nezůstává zcela čistým a díky nazvučení basy je obohacen i o trochu té špinavosti a syrovosti.

Je pro mě opravdu těžké vybrat lepší či horší skladby, ale kdybych se měl rozhodnout, tak do role těch slabších bych pravděpodobně odsoudil „Vile“ a „Desertion“, které mezi zbytek zapadnou (přestože minimálně úvod „Desertion“ mne potěšil svou podobností s Vildhjarta). V žádném případě ovšem nejsou nudné, to ani v nejmenším. Horší už pro mě je vybrat si nějakého favorita, poněvadž všechno od „Metanoia“ po poslední „Grand Arcane“ je natolik originální a nabušené, že vybrat si jednu jedinou skladbu je takřka nesplnitelným úkolem (ačkoli když nad tím tak přemýšlím, asi nejvýrazněji mi v paměti utkvěla právě závěrečná „Grand Arcane“, případně ještě „Trip Seq“, přestože se jedná spíše o takovou mezihru).

Nepochybuji, že The Minerva Conduct se ode mě dočká při konečném ročním zúčtování zmínky, přestože v rámci nejlepší pětice alb to asi nebude. Buď jak buď, uběhlo pět měsíců a já jsem stále nenalezl ani jedinou výhradu, a to jakože jsem se snažil. Navíc, což se mi opravdu nestává často, mne poslech baví, i když na podobný druh hudby zrovna nemám náladu. Stejně tak si myslím, že tohle album nebude mít problém přežít zkoušku časem, při níž mnohá jiná pohoří. Takže… chci víc.


Ne Obliviscaris – Urn

Ne Obliviscaris - Urn

Země: Austrálie
Žánr: extreme progressive metal
Datum vydání: 27.10.2017
Label: Seasons of Mist

Tracklist:
01. Libera (Part I) – Saturnine Spheres
02. Libera (Part II) – Ascent of Burning Moths
03. Intra Venus
04. Eyrie
05. Urn (Part I) – And Within the Void We Are Breathless
06. Urn (Part II) – As Embers Dance in Our Eyes

Hrací doba: 45:56

Odkazy:
facebook / bandcamp

Když jsem před osmi či devíti lety poprvé slyšel „The Aurora Veil“, první EP australské šestice Ne Obliviscaris, věděl jsem, že v rukou držím něco opravdu výjimečného. Těžko naleznete kapelu, která hned na první nahrávce zní dospěle, originálně, chytře i technicky vytříbeně zároveň. Obával jsem se však, že s takovou kombinací brutality a jemnosti, jakou Ne Obliviscaris na svém debutovém počinu přinesli, uspějí přinejlepším v malé skupince fajnšmekrů a k širší metalové komunitě si cestu nenaleznou.

Proto mě velice překvapil ohromný ohlas, jejž vyvolal jak debut „Portal of I“, tak jeho následník „Citadel“, zejména když obě alba předvedla Australany v čím dál lepší skladatelské kondici. „Urn“ se tak stalo poměrně očekávanou nahrávkou, a zatímco rostlo očekávání metalové komunity, moje očekávání naopak klesalo, neboť jsem si nebyl jistý, zda Ne Obliviscaris obhájí svou kouzlenou formulku i potřetí v řadě.

Když se dnes podívám na své nejoblíbenější kapely, vidím dvě poměrně jasné kategorie. Ty, které začaly spíše nejistě a postupně svůj zvuk definovaly, jsou schopné držet krok s dobou a neustále se vyvíjet. Naopak ty, jež na svět přišly s již velice specifickým výrazem, málokdy překonají své první počiny a mohou strávit roky trápením se ve snaze nalézt, jak se od svých kořenů důstojně oprostit. Obava, že Ne Obliviscaris patří právě do druhé skupiny, je tak na místě.

Na „Urn“ pokračují Australané v kolejích, jež definovalo již zmíněné EP „The Aurora Veil“. Jejich hudbu z velké části definuje rychlost, v níž se vše odehrává. Deathmetalové smrště jsou více než kdy dřív základem, z něhož s železnou pravidelností vystrkují růžky další charakteristické rysy kapely – houslové hrátky, kterých je tentokrát o něco více než dříve, spletitá kytarová sóla, střídání klasického growlingu s krásným a jemným čistým zpěvem, pravidelné zvolňování s akustickou kytarou v čele a skvělá melodická práce baskytary. Papírově je tedy vše na svém místě a nic nebrání tomu, aby „Urn“ bylo „desítkovou“ záležitostí, jak jsem před lety ohodnotil oba předchozí počiny a jak o nich dosud bez zaváhání stále smýšlím.

Přesto „Urn“ „desítkovou“ záležitostí není. I přes velké množství poslechů kolem mě album spíše prosviští, než aby si řeklo o pozornost a zanechalo zřetelné stopy. Důvodem je jeho absence struktury a hlubšího významu. Zatímco „Portal of I“ bylo kolekcí perfektních skladeb, takových malých světů, v nichž se dalo snadno ztratit, a „Citadel“ k tomu ještě přidalo excelentní plynutí desky jakožto celku, na „Urn“ chybí oboje. Nezdá se, že by seřazení skladeb na nahrávce mělo nějaký hlubší význam, netuším, proč je „Libera (Part II) – Ascent of Burning Moths“, jediná vyloženě uvolňující mezihra na desce, umístěna hned po první skladbě a pochybuji, že její propojení s „Libera (Part I) – Saturnine Spheres“ má jakýkoli význam. Deska v jednu chvíli začne a v jinou skončí a její kraje se ani nesnaží předstírat, že jde o uzavřený a svébytný celek, který je třeba poslouchat v kuse. Horší je však absence uspořádání uvnitř jednotlivých skladeb. Ty jsou poskládané snad zcela náhodně tak, aby jakžtakž držely pohromadě, postrádají však jakýkoli vnitřní vývoj.

Ne Obliviscaris

To vše by se dalo odpustit, pokud by jednotlivé, byť nešikovně pospojované momenty byly výborné. Jenže právě zde je největší problém, těch opravdu skvělých pasáží se na desce nachází jen velmi málo. V úvodní „Libera (Part I) – Saturnine Spheres“ mě potěšil jen nádherný chorál v druhé polovině, třetí „Intra Venus“ nabídne několik úžasných basových linek jak ve sloce, tak v samostatném baskytarovém sólu v druhé polovině. V „Eyrie“ se vyloženě povedl snad jedině kulometný riff a výrazněji se album zvedne až s „Urn (Part I) – And Within the Void We Are Breathless“, jejíž celá druhá polovina se skvělou instrumentální sekcí se blíží úrovni Ne Obliviscaris z minulých alb, společně s nemelodickou a agresivní první polovinou „Urn (Part II) – As Embers Dance in Our Eyes“.

Naopak bych našel hned několik nešťastných rozhodnutí jako třeba vrstvený čistý zpěv a řev v úvodní skladbě, který dohromady jednoduše nedává smysl a zní spíše jako dvě varianty téže skladby puštěné naráz. Krátká vsuvka „Libera (Part II) – Ascent of Burning Moths“ je sice příjemná, ale ničím nenadchne a působí dojmem skladby, již kapela nahrála proto, že se to od ní očekává. Největší propadák je však celá dvanáctiminutová „Eyrie“, která jednoduše nedává ani zlomek důvodu na obhájení monumentální stopáže.

To vše nedělá z „Urn“ desku vyloženě špatnou či snad dokonce neposlouchatelnou. Pořád zde mluvíme o ohromě vysoké řemeslné úrovni, skvělých sólech, výborném zpěvu, hezkým houslovým pasážím. Je zde i jakýsi drobný vývoj v podobě téměř orchestrálních momentů. Co zde však chybí, je důvod k nadšení. Očekával jsem, že Australané buď budou pokračovat v zaběhlých kolejích jak z pohledu zvuku, tak z pohledu kvality, případně že se pokusí změnit svou tvář i za cenu, že jim nová poloha nebude pro tentokrát sedět tak dobře. „Urn“ se však drží zaběhnuté linie, a přesto není zdaleka tak dobré jako jeho předchůdci. Je to solidní deska, která však nenabízí mnoho důvodů k poslechu.


Akercocke – Renaissance in Extremis

Akercocke - Renaissance in Extremis

Země: Velká Británie
Žánr: progressive death / black metal
Datum vydání: 25.8.2017
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. Disappear
02. Unbound by Sin
03. Insentience
04. First to Leave the Funeral
05. Familiar Ghosts
06. A Final Glance Back Before Departing
07. One Chapter Closing for Another to Begin
08. Inner Sanctum
09. A Particularly Cold September

Hrací doba: 54:16

Odkazy:
web / facebook / twitter

Rozpad Akercocke mě popravdě řečeno vždy mrzel. Není to sice kapela, jejíž tvorbu bych fanaticky přehrával pořád dokola, spíš jsem si ji pouštěl jen jednou za čas, ale o to víc jsem si pak tenhle mimořádně chytře pojatý metalový extrém vychutnal. Navíc, všechna čest, „Words That Go Unspoken, Deeds That Go Undone“ je podle mého skromného názoru jedno z nejlepších progresivně deathmetalových alb, jaká kdy kdo natočil.

Když tedy Akercocke v roce 2012 skončili, potěšen jsem z toho zrovna nebyl, byť přiznávám, že formace Voices dokázala alespoň trochu vyplnit prázdný prostor. Tu dalo dohromady několik členů Akercocke po rozpadu skupiny, včetně jednoho z dvou hlavních tahounů původní formace, bubeníka Davida Graye. Zpěvák a kytarista Jason Mendonça ovšem chyběl. Přesto se Voices na tradici Akercocke podařilo navázat důstojně a obě doposud vydaná alba stojí za pozornost i zpětně, pokud je neznáte.

Návrat Akercocke prasknul již v loňském roce, kdy také začali koncertovat a pracovat na nové desce. Z klasické dřívější sestavy se vrátil nejen Jason Mendonça a David Gray, ale také kytarista Paul Scanlan, jenž hrál naposledy na „Choronzon“ z roku 2003. Line-up doplňuje klávesista Sam Loynes, který před rozpadem spolupracoval s Akercocke jako koncertní výpomoc a který se podílel i na Voices, a nakonec baskytarista Nathanael Underwood jakožto jediný úplný nováček v historii Akercocke. Výsledek jejich snažení, „Renaissance in Extremis“, vyšel přesně dekádu od posledního počinu „Antichrist“.

Může to znít strašně jednoduše a zkratkovitě, ale chce se říct, že „Renaissance in Extremis“ zní, jako kdyby Akercocke vůbec nespali, jako kdyby od minulého alba neuběhlo celých deset let. To ovšem nechápejte v tom smyslu, že snad Britové zamrzli v čase, ale spíš tak, že během přestávky neztratili mnoho ze své dřívější fazóny. Chtěl jsem tím říct, že Akercocke i na „Renaissance in Extremis“ stále hrají vysoce kvalitní a také vysoce progresivní kombinaci death a black metalu. Nemusejí si vypomáhat post-metaly ani djenty ani jinými běžnými postupy současných samozvaných metalových intelektuálů. V neposlední řadě je pak nutno zmínit, že i přes množství volnějších pasáží zní jejich hudba stále poměrně tvrdě, riffy jsou technické, nikoliv však bezduše onanistické, a Jason Mendonça stále dokáže z hrdla vyloudit pěkný chlívek. Vždy je ovšem cítit, že v téhle hudbě nejde o přízemní pudy, naopak že je vše skládáno s rozmyslem. Akercocke kdysi hrávali ve formálních oblecích a tvrdili, že to je z toho důvodu, protože jejich muzika je umění a oni ji nechtějí degradovat. Dnes už sice kvádra nemají, ale klidně by mohli mít a jejich argument by stále platil.

Navzdory vysoce nadprůměrným kvalitám „Renaissance in Extremis“ však musím uznat, že i zde se nacházejí momenty, které mi nepřipadají úplně bezchybné. Dost často se jedná o volnější momenty, ale pravidlo bych z toho nedělal, protože jiné takové jsou zase skvělé – kupříkladu začátek „Familiar Ghosts“ je v podstatě perfektní. Ve všech případech se ovšem jedná jen o malé části jinak skvělých skladeb, takže obecně vzato spokojenost jednoznačně převládá.

Akercocke

Nejdůležitější je, že Akercocke prostřednictvím „Renaissance in Extremis“ ukázali, že jejich návrat smysl měl a že stále mají metalovému světu co sdělit. Na svá vrcholná díla „Choronzon“ a „Words That Go Unspoken, Deeds That Go Undone“ sice skupina nedosáhla, přesto je „Renaissance in Extremis“ albem, které ční vysoko nad většinou ostatních současných takzvaně progresivních metalů, a na starší tvorbu Akercocke navazuje velmi důstojným způsobem.


Asmodeus – Oko Horovo

Asmodeus - Oko Horovo

Země: Česká republika
Žánr: progressive / melodic thrash metal
Datum vydání: 1.4.2017
Label: Magick Disk Musick

Tracklist:
01. Smečka prince Šavlozuba
02. Oko Horovo
03. Fenix Schizofrenix
04. Parazit
05. Kniha mrtvych
06. Prokeltí Sodomy
07. 666 očí Satanových
08. Midas
09. V ruinách města Ur
10. Černé vody Ninive

Hrací doba: 31:42

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Magick Disk Musick

Když před třemi lety klatovští Asmodeus vydávali své dnes již předposlední studiové album „Past na Davida Kleinera“, bylo to pro mě něco jako malé zjevení. Ne snad, že bych o této stálici domácí kytarové scény nikdy předtím neslyšel, nicméně tento hodně ambiciózní počin mě velmi příjemně překvapil nejen svou textovou, ale taky hudební propracovaností. Asmodeus se na svém zde vydali cestou koncepčního lyrického přístupu a progresivně laděného hudebního podkladu, což jim vyšlo opravdu na jedničku. Když tak na letošní apríl tato čtveřice ohlásila svou novinku „Oko Horovo“, přistupoval jsem k ní značně odlišně než k jejímu přímému předchůdci, jemuž nesporné kvality přisuzuji i s odstupem oněch tří let.

Miloš Bešta a jeho parta nejsou na „Oku Horově“ natolik překvapiví a nepředstavují natolik silný koncept, což ovšem nutně neznamená, že by novinka byla slabším počinem. „Oko Horovo“ není pevně svázáno konkrétním lyrickým konceptem, jenž by vyprávěl ucelený příběh, ale i přesto jasně odkazuje na starověkou mytologii. Na rozdíl od „Pasti Davida Kleinera“ se novinka nebrodí v břečkách špíny společnosti jako takové, a přestože nelze textovou stránku obou počinů přímo srovnávat, tak uznávám, že Jan Petřička odvedl po textové stránce opět velmi dobrou práci.

„Oko Horovo“ po hudební stránce svým způsobem pracuje s odkazem svého předchůdce a zpracovává jak poctivé thrashové postupy (ačkoli jich není tolik, kolik jsem čekal), tak košatější progové momenty se silným melodickým cítěním. K mému potěšení se dostane i na takřka gotické pasáže, které umocňují mystický odkaz textů, a na druhou stranu Asmodeus místy zaútočí s až deathmetalovou tvrdostí a díky tomu všemu je „Oko Horovo“ dostatečně pestrý počin, jenž udržuje posluchače neustále v pozoru.

Ne snad, že by to bylo vyloženě potřeba, protože příjemná stopáž, která se zastavila lehce za hranicí 30 minut, uteče natolik rychle, že se člověk ani nestačí rozkoukat a už mu do uší zní závěrečná progmetalová vypalovačka „Černé vody Ninive“. Ona krátká hrací doba by se z jistého úhlu pohledu dala považovat za jedinou slabou stránku „Oka Horova“, protože takto kvalitní materiál si zaslouží rozhodně větší plochy, ale klasicky oceňuji radši silné kratší album než dlouhý blábol s nějakou tou vatou, takže je vše asi tak, jak mělo být.

Co říci k samotné hudební náplni? Asmodeus si na jednotlivých skladbách dali rozhodně záležet a navzdory větší melodičnosti nepůsobí jednotlivé kusy prvoplánově. Při poslechu jsem neměl pocit, že by ten či onen motiv do celkové nálady nahrávky nezapadal nebo působil jako laciná výplň. Naopak. Každá z  písní má své opodstatnění a díky jejich kratší stopáži je většina z nich dostatečně úderná. Hned úvodní zatěžkaná „Smečka prince Šavlozuba“ si povedeným kytarovým riffem brázdí cestu velmi sebejistě a atmosférické kytarové vyhrávky tuto pecku hezky provzdušňující. Miloš Bešta přechází s jistotou sobě vlastní od zpěvnějších linek k hrubějšímu projevu a ruku v ruce s instrumentální složkou svých kolegů podtrhuje barvitost „Oka Horova“.

Mezi nejsilnější písně řadím krom úvodní „Smečky prince Šavlozuba“ hned následující thrashovou titulku, odlehčenou „Knihu mrtvých“ s parádním vokálem páně Bešty a epicky vystavěné věci s tvrdými kytarami jako „Midas“ nebo již zmíněnou závěrečnou věc „Černé vody Ninive“. Hodně velkým překvapením pro mě byla čtverka „Parazit“, což je nefalšovaná gothrocková hitovka s hmatatelnou atmosférou Moonspell či Paradise Lost. Na ploše alba jako celku může působit tak nějak nepatřičně, ovšem v záplavě těch četných melodických prvků, které Asmodeus na „Oko Horovo“ nacpali, není pochyb o tom, že má na výsledném kotoučku své pevné místo. Spolu s „666 očima Satanovýma“ je to nejpřístupnější song na desce, a přestože zrovna posledně jmenovaná svádí už jen svým titulem k špinavé metalové jízdě, tak melodickými nápěvy a kytarovými vyhrávkami září na míle daleko jako velmi příjemná oddechovka.

Asmodeus - Oko Horovo

Asmodeus natočili ve všech ohledech velmi kvalitní placku, na niž můžou být právem hrdí. Oproti „Pasti na Davida Kleinera“ ubylo tvrdě kytarových pasáží a přibylo melodických vokálů, ale výsledek je neméně pestrá a hlavně vzrušující deska, na kterou při ročním zúčtování toho nejlepšího roku 2017 rozhodně nezapomenu. Jen tak dál, pánové. Takto přesvědčivá alba si dopřávám velmi rád, takže už se těším na další.


Locust Leaves – A Subtler Kind of Light

Locust Leaves - A Subtler Kind of Light

Země: Řecko
Žánr: progressive / black metal
Datum vydání: 17.3.2017
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Light (Fos)
02. Pillar (Vraxos)
03. Fall (Ptosi)
04. Flight (Ptisi)

Hrací doba: 35:27

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Když jsem se pouštěl do poslechu „A Subtler Kind of Light“, očekával jsem nějaký vcelku standardní black metal modernějšího ražení. Zrovna v tomto případě jsem ale rád, že jsem se mýlil, protože hudba řeckého dua Locust Leaves je příjemně zvláštní, do jisté míry snad i neotřelá. Má svoje mouchy, to jistě ano, ale i jim navzdory je to zajímavá záležitost s jistým vnitřním kouzlem.

Až doposud měli Locust Leaves na kontě pouze splitko s krajanským projektem Spectral Lore z roku 2012… respektive jde o jedinou pořádně vydanou věc, další písně lze nalézt na webu kapely. Tento nosič jsem sice zaregistroval, ale neposlouchal jsem jej, poněvadž Spectral Lore mi k srdci úplně nepřirostli a zcela neznámá začínající kapela na druhé straně jaksi nebyla přílišnou motivací pustit se do díla. Škoda. Kdybych to zkusil, mohl bych dneska vítězoslavně tancovat, že Locust Leaves znám už dávno a třeba že „A Subtler Kind of Light“ potvrzuje potenciál, který jsem tam už před lety cítil. Jenže se tak nestalo, takže jsem totálně zapomněl, že něco jako Locust Leaves existuje, a vzpomněl jsem si až nyní, v souvislosti s „A Subtler Kind of Light“.

Dobře tedy, tak konečně pojďme k věci – co je vlastně Locust Leaves za muziku? Black metal v jejich tvorbě patrný rozhodně je, dokonce není problém nalézt vlivy soudobé blackmetalové školy, Řekové však navíc přidávají další vrstvu, díky níž jsou o kousek jinde než většina mladých blackmetalových skupin snažících se o chytřejší a promyšlené pojetí žánru. Locust Leaves totiž mají podobně blízko i k extrémní odnoži progressive metalu, a navrch je možno v kytarové hře tu a tam vycítit i vlivy thrash metalu.

V takto namíchaném koktejlu hrají prim dvě chutě – kytary a vokály. Co se týče onoho nástroje, u nějž se běžně drnká trsátkem o struny, „A Subtler Kind of Light“ nabízí poměrně pestrou škálu výrazových prostředků. Mezi ty nejnápadnější patří momenty, kdy Locust Leaves začnou splétat krkolomné kytarové labyrinty. Ty jsou často dobré, ale zároveň právě v nich tkví asi největší neduh nahrávky – někdy jsou tyhle spletence až moc zamotané a změny příliš prudké. Nicméně, může jít jen o můj subjektivní dojem, navíc se tak zdaleka neděje pořád. Kromě toho ale Locust Leaves dokážou nabídnout i hezké melodické chvilky, které jsou jasně v menšině, přesto se jejich prostřednictvím daří skladby výborně osvěžit. Dobrým příkladem obojího může být hned úvodní „Light (Fos)“.

No, a pak je tu vokál, jenž obdobně rozmanitý a vedle nějakého konvenčnějšího hrubšího vokálu nabízí i teatrální (naštěstí ne kýčovité) čistě zpívané polohy. Locust Leaves je navíc zvládají zkombinovat nejen s melodičtějšími momenty, ale i s pasážemi plnými lámaných progových kytar. Mimochodem, právě tyhle čisté zpěvy mají ve velké míře na svědomí zvláštní náladu „A Subtler Kind of Light“, což je další obrovské plus, jelikož tato divno-atmosféra jistě patří k nejzajímavějším a nejlepším aspektům alba.

Locust Leaves - A Subtler Kind of Light

Dál se sluší říct, že to nejzábavnější Locust Leaves rozehrávají v prvních dvou písních „Light (Fos)“ a „Pillar (Vraxos)“. Třetí „Fall (Ptosi)“ se sice nezpronevěřuje nastolenému receptu „A Subtler Kind of Light“, přesto je znatelně slabší a svým dvěma předchůdkyním nestačí. Určitou laťku si však stále drží a několik drobných detailů, kvůli nimž stojí za to napínat uši, se tu také najde. Finální „Flight (Ptisi)“ desku uzavírá v ambientním duchu, a i když nejde o vyloženě hloupou záležitost, nic zásadního už se tu nenachází – to stěžejní totiž Locust Leaves předvedli již v první polovině počinu.

Jak vidno, našel jsem na „A Subtler Kind of Light“ i jistá negativa, z čehož je patrné, že nejde o nějakou dokonalou záležitost. Jenže ani zmíněné neduhy nedokážou převrátit kladné dojmy. Deska totiž vyznívá sympaticky zvláštně a to mě na ní baví. Rozhodně zajímavá věcička, která ukazuje, že potenciál v Locust Leaves bezesporu je (a ne malý) a že bude zajímavé sledovat jejich další počínání. Vykročeno je stále relativně nesměle, ale velmi lákavým směrem, takže se budu těšit, co Řekové předvedou v budoucnu. Aby to ale nevyznělo jen jako reklama na nadcházející události, tak dodám, že už „A Subtler Kind of Light“ za zkoušku stojí.


Pain of Salvation, Port Noir

Pain of Salvation, Port Noir

Datum: 1.4.2017
Místo: Praha, Rock Café
Účinkující: Pain of Salvation, Port Noir

Na koncert Pain of Salvation jsem si brousil zuby už poměrně dlouho, nicméně okolnosti i interní situace v kapele tomu chtěla, že se mi poštěstilo až nyní. Asi netřeba se moc rozepisovat o tom, že v posledních letech kapela prošla pauzou (způsobenou frontmanovou nemocí) i postupným personálním kolotočem, z něhož vyšel tahoun Daniel Gildenlöw jako jediný zástupce původní sestavy. Nicméně ze všech těžkostí nakonec jméno Pain of Salvation vyšlo se ctí, když v lednu letošního roku vyšla deska „In the Passing Light of Day“ (recenze zde), již považuji za jejich nejlepší nahrávku za možná i víc jak deset let. Velmi svěží album, které v sobě snoubí hutnost, melancholii, rozmáchlost i srozumitelnost. A bylo zase o důvod víc, proč si nenechat ujít jejich dubnový koncert.

Zájem o lístky byl obrovský, což se koneckonců tak trochu dalo čekat. Švédové nás poctili svou návštěvou naposledy před čtyřmi lety, a to se ještě jednalo o akustický set, což znamená, že s klasickou tváří skupiny se člověk mohl setkat už opravdu dávno. Přesto když začátkem týdne informačními kanály probleskla informace, že je definitivně vyprodáno, trochu mě to překvapilo. Přeci jen v Rock Café jsem už zažil i kapely s věhlasnějším jménem a větším komerčním potenciálem, jimž se tohle nepodařilo. Ale kreativní odmlka a zvědavost na novou sestavu zřejmě přinutila i ty největší lenochy zvednout zadek a upalovat pro lupeny. Což je dobře. Tedy zejména pro kapelu, pro diváka je v téhle informaci i skryta hrozba potenciálního nekomfortu.

Do klubu dorážím akorát na plánované otvírání prostoru a zařazuji se do fronty, jež dobře ilustruje, že ohledně návštěvnosti to bude skutečně takové, jak bylo avizováno. Nu, žádný apríl se u kontroly lístků naštěstí nekoná a po nějaké té chvíli už postupuji do podzemí, kde se mi naskytne výhled na útulný koncertní sál. V klubu jsem byl naposledy už pár let zpátky a podvědomě jsem měl pocit, že ten prostor je o něco větší, i proto se raději moc nezdržuji u baru a peláším ukořistit místo – končím pod levým reprákem.

Zatímco si krátím dlouhou chvíli před začátkem programu střídavě konverzací a pozorováním kytarového technika, který má vedle mě stanoviště, pódium se připravuje pro první a jedinou předkapelu – též švédské a též progresivní Port Noir. První tóny proříznou vzduch přibližně s úderem osmé večerní. Jejich hudební složku bych popsal jako takové rockovější Leprous. Za což může zřejmě přesná propracovaná, přesto exhibic prostá instrumentace a především zpěv kytaristy Love Andersona, který i vizuálně Einara Solberga trochu připomíná. Má pozornost se nejvíc soustředí na precizního bubeníka Andrease Wiberga, který zejména ve skladbě „Tide“ naprosto suverénně solí jeden úder za druhým. Dále je třeba pochválit dobře odzpívané dvojhlasy. Jinak ale na mě jejich show působí příliš stejnorodě a málokdy překvapí něčím, po čem bych si řekl: „Hej, tak to si musím sehnat desku!“

Při kvantu lidí nemám moc motivaci opouštět pozici v předních řadách, takže před příchodem Pain of Salvation jen postávám, občas prohodím pár slov a čekám, co se bude dít. Plánovaných deset minut po deváté se v sále setmí, na scénu je vyfouknut drobný oblak umělého kouře a za svitu vyrovnaných hranatých světel v pozadí scény postupně přicházejí členové, načež se jim hned dostává prvního potlesku. A rozeznívá se rytmická část evokující pulz, kterou záhy identifikuji jako začátek „Full Throttle Tribe“. Hitový potenciál skladby má patřičný účinek, i když mé okolí vydatně okupují fotografové, takže při nějakém velkém užívání si hudby bych nejspíš sejmul hned několik zařízení najednou. Naštěstí se v průběhu večera jejich počet v mém okolí významně zredukuje. Danielův zpěv naživo vyznívá patřičně stejně jako instrumentace, z níž snad jen u kláves spíš než tóny rozeznávám jenom údery. Mezi písněmi uvolněně komunikuje s fanoušky – utahuje si z nízkého stropu v klubu, který mu brání při hraní si energicky vyskočit.

V hitové linii skladeb z nového alba kapela pokračuje prostřednictvím výrazně rytmické „Reasons“ a polobaladické „Meaningless“. Obecně se z novinky hraje hojně (zazní ještě balada „Silent Gold“, epická „On a Tuesday“ či závěrečná meditativní „The Passing Light of Day“), na druhou stranu co se týče kompozic ze starších nahrávek, vybíral bych asi jinak. Především bych udělal setlist průřezovější – z „BE“ nezaznělo nic, podobně jako ze „Scarsick“, zatímco veškerou smetanu z nejlepšího období kapely slízlo „Remedy Lane“, z něhož tu byla hned trojice songů („A Trace of Blood“, „Rope Ends“, „Beyond the Pale“). Vrcholem večera v mých očích byl nepopiratelný hit z „Perfect Element Pt.1“„Ashes“, z něhož v refrénu naprosto mrazilo. Pak tu samozřejmě bylo po jednom kousku z každé části „Road Salt“.

Pain of Salvation

Prostoru kapela dostala požehnaně, což ve spojitosti s dobře vyváženým poměrem baladických a tvrdých skladeb zanechalo silný dojem. Hudebníci do vystoupení vložili slušnou dávku energie, takže zbroceni potem vždy, když už měl člověk pomalu pocit, že se večer chýlí ke konci, ještě překvapili dalším songem. Především charismatický tahoun Daniel vypadal naprosto nezdolně, jako by ho žádná nemoc nikdy nesklátila. Ani ostatní hudebníci se ale nenechali zahanbit, například původem islandský Ragnar Zolberg byl možná zmalovaný jak levná děvka, ale doprovodné vokály zvládal naprosto čistě, podobně jako své kytarové party. Nacpaný klub byl patřičně vděčný a s ovacemi nešetřil, což bylo koneckonců plně zasloužené po tom, co formace předvedla.

Podobně jako nová deska, i vystoupení je jasným signálem, že pokud v minulých letech až na výjimky nebylo po kapele ani vidu, ani slechu, tak tomuhle období odzvonilo. Nová sestava působí sehraně, uvolněně a umí perfektně namíchat ingredience, tak aby výsledný dojem měl svou hloubku. Chvíli rozmáchlí, jindy písničkoví, občas hutní a po celou dobu poutaví a bavící. Kéž by všichni progoví matadoři měli dneska tolik nadhledu a tahu na bránu.


Devin Townsend Project, Between the Buried and Me, Leprous

 The Devin Townsend Project, Between the Buried and Me, Leprous

Datum: 16.2.2017
Místo: Praha, Roxy
Účinkující: Between the Buried and Me, Leprous, The Devin Townsend Project

Celkem by mě překvapilo, kdyby se dnes ještě našel fanda tvrdé muziky, který nikdy neslyšel o kanadském workoholikovi Devinu Townsendovi, jenž svými nahrávkami zásobuje hudební scénu už víc jak dvacet let. Tenhle plešatý dlouhán s šibalským úsměvem a specifickým humorem je zkrátka fenomén – což koneckonců potvrzuje nejen svým potrhlým charakterem, ale především samotnou hudbou, již produkuje ve velkém a leckdy působí, že mu není cizí v podstatě žádný žánr. Ale ať už experimentuje s industrialem, orchestrální hudbou, country, chill-outem, vždy to činí tak, aby si to zachovávalo specifický odér, přístupnost a nadhled. Pravda, přiznám se, že jeho poslední desky mi už trochu splývají, nicméně na kontě má stále kultovní kousky, které v mých očích korunuje parádní koncepční „Terria“ z roku 2001. Proto když se naskytla příležitost vidět ho naživo, velmi jsem zbystřil.

Nebyl to však samotný kanadský vizionář, kdo se zasloužil o to, že došlo k onomu spontánnímu zvolání: „No tak tuhle akci si teda ujít nenechám!“ Velmi významně si totiž přisadily avizované předkapely v čele s Between the Buried and Me. Tahle americká sebranka totiž představuje naprosto svébytný přístup k progresivnímu metalu. Jejich „Alaska“ a posléze „Colors“ vzbudily ve své době nemalý rozruch a ani následující počiny nedaly prostor pochybnostem o tom, že tahle formace jedinečným úkazem bezpochyby je. A když už jsme u udávání tónu progresivní scény, ani norské Leprous rozhodně nejde opomenout. Pokud jste pravidelnými čtenáři našeho skromného internetového plátku, možná si vybavíte, že jsem už tady jejich živá vystoupení někdy chválil. Je to tak a dokonce dvakrát. Poprvé jejich poslední pražský koncert, jenž mě příjemně potěšil, a pak loňský Brutal Assault, kde mě naprosto odzbrojili. Je tedy jasné, že stačil letmý pohled na line-up téhle události, aby bylo jasné, že tam musím.

Akce byla umístěna do Roxy, což je klub, kde jsem byl naposledy už tak dva roky zpátky a pamatoval jsem si, že je to moderní prostor, kde je většinou solidní zvuk, mohutný balkón, ale co se týče interiéru, působí to tam poněkud chladně a sterilně. Třeba nějaké syrové blackmetalové kapely by mi sem skutečně nesedly a rušilo by mě to. Na druhou stranu zrovna k Devinovi se tohle místo i celkem hodilo. Do klubu jsem napochodoval nějakých dvacet minut před ohlášeným začátkem a navzdory slušnému množství lidí, kteří se hemžili uvnitř, stále byla možnost najít v publiku celkem solidní místo.

A netrvalo dlouho – pro mě pár srků piva a chvilka rozpačitého rozhlížení, kde jsou nějací známí – a na pódium zdobené obalem poslední Devinovy desky naběhli Leprous a bez otálení spustili „Third Law“ z posledního alba. Jejich vystupování je přesně takové, jaké si ho pamatuji – semknuté a celistvě působící, instrumentálně i vokálně přesné a hudebně pečlivě kombinující libozvučnou atmosféru a bryskní metalovou řezavost. Všechny nástroje jsou pěkně slyšet, přičemž vokály naprosto nejvýrazněji. A to vůbec nevadí, protože Einar je jedním z těch šťastných lidí, co naživo dokážou stejně jak na albu vyloudit ze svého hrdla sebevyšší tón bez jakéhokoliv zaváhání. Pro mě, někoho s velmi omezeným hlasovým rejstříkem, který v některých hladinách zní, jako když mučíte orangutana elektrickým proudem, je stěží uvěřitelné, že tohle opravdu může nějaký člověk zvládat tak brilantně. Ne, jako vážně, ten Einar je fakt magor, jak to dělá?!

Publikum se dobře chytá, ostatně z internetových diskusí relativně často vyznívalo, že pro mnohé jsou headlinerem tohoto večera právě Leprous. Zazní slušný výběr nejvíce orientovaný na novou desku, z níž se objeví například singlová „The Price“, „Rewind“ nebo atmosférická „Slave“. K naprosté spokojenosti mi ale pocitově něco chybí. A tento pocit je korunován faktem, že tentokrát Leprous vynechávají moji veleoblíbenou „The Valley“. V mých očích solidní, ale ne až na dřeň, jak tomu bylo minule.

Leprous

Před Between the Buried and Me v sále pomalu přestává být k hnutí. Tentokrát už nejsem schopen prodrat se k blíže k pódiu a zůstávám tedy jako správný důchodce (hehe) u zvukaře. Podobně jako Leprous, ani Between the Buried and Me si nepotrpí na dlouhá intra, a tak rovnou začínají pěkně dvanáctiminutovkou „Fossil Genera (A Feed from Cloud Mountain)“. Jejich mistrný hudební eklekticismus živě vyznívá velmi suverénně, i když čitelnost jednotlivých nástrojů je už malinko horší. Stále ale vše podstatné slyšet je. Jako na desce i na koncertě dává kapela na odiv, že svoje nástroje ovládá i v těch nejnáročnějších částech naprosto s přehledem. Není to samozřejmě jenom ekvilibristika, co dělá formaci tak výjimečnou, ale samotné kompozice protkané všemožnými zákruty a střípky různých nálad, žánrů a postupů. Ze setu si nejvíc užívám „Lay Your Ghosts to Rest“ z předposlední nahrávky, neboť onen melodický refrén krásně vystupuje na povrch a patřičně dává na odiv, že tahle kapela není jen čirý chaos, ale že v tom mnohovrstevnatém hudebním koláči je taky řád. Škoda relativně střízlivého hracího času, neboť Between the Buried and Me byli pro mě vrcholem večera. Nejméně uniformní, dobře ozvučení a při svém projevu si vystačili naprosto jen se svou hudbou.

Devin je oproti tomu známý showman, rád pronáší všemožné šílené hlášky, publikum hecuje a jeho hudba si většinou drží čitelnější linii. A čtvrteční koncert nebyl výjimkou. Až dětinské nadšení, s nímž vyhrává každý tón, je ale velmi uvěřitelné, takže tam, kde se u jiných dostavuje spíš pocit trapnosti, Devin působí elegantně a přirozeně. Jeho vystoupení působí velmi koherentně, čemuž koneckonců hraje do karet jeho specifický zvuk, který hradbu z kytar a kláves do člověka často hrne v příjemném středním tempu. Svůj styl má za ta léta vybudovaný skvěle. Možná trochu škoda, že sází na tradiční metalové skladby a až na naprosté rozloučení to neopepří nějakým folčíkem či ambientem. Větší škoda však je, že ve velkém dává na svou novější tvorbu a například z „Ocean Machine“ zazní jediný kousek, z „Accelerated Evolution“ taktéž a třeba z „Terria“ dokonce nic. Čas od času prohodí kytaru – o jedné se chlubí, že stála devět tisíc liber. Dohromady včetně přídavku zahraje celých patnáct písniček, přičemž na něm není vidět ani stopa únavy, na konci pak podává ruce hromadě fanoušků a triumfálně odchází. Velmi zábavné vystoupení, které mě ovšem neudolalo do té míry, abych z něj odcházel naprosto odrovnán. Nicméně v celkové sumě to má očekávání naplnilo.

Devin Townsend Project

Celkově se tedy jednalo o příjemný večer, z něhož nejvíc vyčnívalo upřímné vystoupení Between the Buried and Me. Leprous byli též fajn, ale ti si publikum ještě tak trochu oťukávali a už jsem od nich holt viděl lepší. Je třeba ale vyzdvihnout Einarovy vokály, jež mi tentokrát přišly ještě suverénnější než kdy dříve. Devin pak předvedl dlouhou a zábavnou show, s níž dal najevo, že vystupování je jeho denním chlebem a že ho to zatraceně baví. Pohoda, klídek, metálek. Devin uklidňující houpavými riffy, v publiku pár týpků s maňásky mimozemšťana Ziltoida, hutné rytmy a spokojenost jak na straně muzikantů, tak fandů.


Furia – Księżyc milczy luty / Guido

Furia - Księżyc milczy luty

Země: Polsko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 14.11.2016
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. Za ćmą, w dym
02. Ciało
03. Tam jest tu
04. Grzej
05. Zabieraj łapska
06. Zwykłe czary wieją

Hrací doba: 43:39

K recenzi poskytl:
Dominic Athanassiou


Furia - Guido

Země: Polsko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 16.10.2016
Label: Pagan Records

Tracklist:
I. Stara Polska księżycowa
01. 1
02. 2

II. Ubrdy część pierwsza
03. 320 w 2
04. Hahary
05. Łączka
06. Lew albinos

Hrací doba: 35:45

K recenzi poskytl:
Dominic Athanassiou

Odkazy:
web

Furia své příznivce v loňském roce potěšila hnedle dvojnásob. Souběžně s novou deskou „Księżyc milczy luty“, jež navazuje na o dva roky starší nahrávku „Nocel“, totiž polská pětice vydala taktéž EP s názvem „Guido“. A všechna čest, nejedná se o žádnou podměrečnou nahrávečku, nýbrž o počin, s jehož délkou by se nikdo nepozastavil ani nad případným full-length označením. Však je také „Guido“ jen o nějakých osm minut kratší než „Księżyc milczy luty“, takže ve finále Furia během pouhého měsíce naservírovala cirka 80 minut nové muziky. Nyní se na obě placky podíváme.

Od debutu „Martwa polska jesień“ Poláci urazili poměrně dlouhou cestu. Není žádným tajemstvím, že choutky po agresivnější formě black metalu si téměř totožná sestava ukájí v rámci své další skupiny Massemord (ačkoliv i v jejím rámci se našel prostor pro experimenty – viz misantropický opus „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“, jejž dodnes považuju za to úplně nejlepší, co kdy kolektiv Let the World Burn složil a natočil), zatímco Furia sloužila spíše k progresivnějšímu podání žánru. Ani nemluvě o tom, že jednotliví členové realizují své další představy o podobách stylu i v mnohých bočních projektech, mezi nimiž se nacházejí jména jako Morowe, Thaw, Cssaba, Wędrowcy~Tułacze~Zbiegi, Night of the World či Kurhan.

Ale to jsem odbočil někam, kam jsem odbočit úplně nechtěl. Původně jsem měl totiž v úmyslu říct, že již na „Martwa polska jesień“ byla cítit jistá snaha uchopit black metal méně ortodoxním způsobem než v Massemord, přesto je ten posun mezi debutem a oběma novinkovými počiny obrovský. Furia jednoduše vyrostla v dospělou formaci, která si je jistá v kramflecích a na black metal nahlíží příjemně svébytným způsobem, v němž není místo pro klišé a primitivní řešení. „Guido“„Księżyc milczy luty“ takové tvrzení podporují a stvrzují. V obou případech se jedná o výborné a promyšlené progresivně blacmetalové záležitosti, které je radost poslouchat.

Začněme nejprve s „Księżyc milczy luty“, které by s označením dlouhohrajícího alba přece jenom mělo mít větší díl pozornosti. Hned úvodní skladba „Za ćmą, w dym“ jasně ukazuje, že výše řečené – mám na mysli zejména předešlý odstavec – jsem si z prstu nevycucal. Skoro až psychedelicky rockové pasáže se proplétají s výborně gradovaným black metalem v rozvážnějším tempu, již od počátku z toho sálá silná atmosféra, ale vedle ústřední linie písně vykoukne i několik skvělých kytarových motivů, na nichž sice „Za ćmą, w dym“ nestojí, ale o jisté dílčí lokální vrcholy rozhodně jde.

Mohlo by se zdát, že s podobným receptem pracují i následující kompozice, což je do jisté míry snad i pravda, ale každá z nich si dokáže udržet svou tvář a nesplynout s ostatními, protože na to jde malinko jinak. Třeba „Ciało“ se po klidnějším začátku zvrhne v o poznání blackmetalovější kus, v němž se najde prostor i pro několik vysloveně úderných pasáží, nicméně ani v nich Poláci neztrácejí myšlenku. „Tam jest tu“ zase dává větší prostor nemetalové tváři Furia, aby ve své druhé půli předvedla podobný nárůst do blackmetalového žánru (zde dokonce i s jednou regulérně sypací pasáží), ale v koncentrovanější a nahuštěnější formě.

„Grzej“ je možná nejproměnlivější písní na „Księżyc milczy luty“, nabídne nejeden výtečný nápad (hlavně pasáž uprostřed songu je excelentní) i progresivní vyhrávku. Do jisté míry možná vrchol celého alba, ale to berte trochu s rezervou, protože Furia drží extrémně vysokou laťku po celou dobu. Na čemž nic nemění ani „Zabieraj Kapska“, v níž zas dostává větší roli rocková rytmika, jež připraví půdu pro drtivý nástup black metalu v závěru skladby. A ve finální „Zwykłe czary wieją“ zase Poláci do své hudby nechali nasáknout i další metalové žánry, některé riffy jsou lehce načichlé stonerem, ale opět nechybí několik progresivních motivů.

Nyní svou pozornost přesuneme ke „Guido“. Již výše jsem se nechal slyšet, že délka počinu je natolik vysoká, že by to čistě z tohoto ohledu šlo rovněž označit jako řadovku. Důvod, proč se však jedná „jen“ EP, je myslím ten, že se v jádru nejedná o jeden ucelený počin, nýbrž o dvě minialba vydávaná pod jedním názvem. Ostatně i ve fyzické verzi nahrávka vychází na dvou asfaltech, z nichž jeden je sedmipalcový a druhý dvanáctipalcový.

Furia - Guido

Sedmipalec nese název „Stara Polska księżycowa“ a obsahuje dva nepojmenované kusy. Ty v porovnání s „Księżyc milczy luty“ rezignují na psychedelicky rockové pasáže a věnují se „pouze“ chytře pojatému black metalu ve vysoké kvalitě. Mírně lepší mi přijde dvojka, která se svým pojetím dost blíží skladbám z řadovky, ale ani první vál není vůbec špatný. Každopádně, v obou případech hrají o trochu větší roli kytarové melodie a vyhrávky. Vezmeme-li v potaz, že se technicky vzato bavíme o třech počinech (z nichž dva jsou uschovány pod jednou střechou), pak „Stara Polska księżycowa“ je z těchto tří asi nejkonvenčnější a nejstandardnější.  Nicméně i v takové poloze Furia umí, tudíž to neberte jako vysloveně pejorativní tvrzení.

Zato dvanáctipalec „Ubrdy część pierwsza“ naopak v pomyslném žebříčku zvláštnosti ze všech tří nahrávek vede. „320 w 2“ je jen industriálně laděné intro. „Hahary“ a „Łączka“ však ukazují, že se Furia dokážou bez větších problémů odpoutat od black metalu a vydat se na pole progresivního rocku, aby jej posléze v případě potřeby black metalem opět zatemnili. Především „Łączka“ je ve své poťouchlé zvláštnosti krásně hypnotická. „Lew albinos“ se pak vrací k metalu a po riffovém úvodu se až ve druhé půli se pustí do melodií. Snad nepřekvapí, že ani na závěr si Poláci vůbec nedělají ostudu.

Furia - Księżyc milczy luty

Pokud bych měl dojem z „Księżyc milczy luty“„Guido“ nějak stručně shrnout, abych vás už déle nenudil, po chvíli přemýšlení vždy skončím u toho, že Nihil a spol. už dávno dospěli v nadstandardně dobré skladatele, jimž nedělá problém dát dohromady kus působivé muziky. Samozřejmě se nejedná o skutečnost, jakou by odhalily až loňské počiny, myslím, že tohle lze o Furii tvrdit již pěkných pár let. Přesto potěší, když i nová nahrávka – v tomto případě tedy nové nahrávky – bezezbytku a s přehledem potvrdí, že tomu tak je. Takhle dobrých skupin nebude nikdy dost, co víc říct.


Pain of Salvation – In the Passing Light of Day

Pain of Salvation - In the Passing Light of Day

Země: Švédsko
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 13.1.2017
Label: InsideOut Music

Tracklist:
01. On a Tuesday
02. Tongue of God
03. Meaningless
04. Silent Gold
05. Full Throttle Tribe
06. Reasons
07. Angels of Broken Things
08. The Taming of a Beast
09. If This Is the End
10. The Passing Light of Day

Hrací doba: 71:46

Odkazy:
web / facebook / twitter

V době, kdy se ke mně dostala informace, že švédští matadoři Pain of Salvation vydají novou desku, jsem už pomalu nevěřil, že se něco takového ještě stane. Kreativní pauza, již lze počítat v podstatě už od roku 2011, kdy vyšla poslední plnohodnotná řadovka „Road Salt Two“, totiž způsobila, že jejich jméno postupně začalo z povědomí progresivní scény mizet. Jistě, fakt, že formace stojí za kultovními milníky „Perfect Element Pt.1“, „Remedy Lane“ či filozofickou rockovou operou „BE“, jim samozřejmě nelze odpárat, nicméně scéna si žije vlastním životem a Pain of Salvation zkrátka přestali komunikovat se světem kolem. Dobrým impulzem sice bylo, když před třemi lety došlo k vydání jednohubky „Falling Home“ – počinu plného akustických předělávek a jedné nové, bohužel však celkem nudné a přiteplené folkařiny. Z toho ale moc nedýchal náznak toho, že kreativní pauza konečně opadne, ba co víc, že Švédové nahrají album vracející se kvalitativně do zlatého období mezi fenomenálně koncipované „Perfect Element Pt.1“ a pestrou rockovkou „Scarsick“. A ono se tak stalo.

Uznávám, že zpočátku jsem byl celkem skeptický. Daniel Gildenlöw během své nemoci, jež byla zřejmě základní příčinou dlouhého mlčení, vlastně poztrácel velkou část původní sestavy. A protože jsem s výjimkou „Falling Home“ neměl tušení, co jsou ti noví hudebníci kolem něj zač, bál jsem se, aby nenastala nějaká razantní změna, která v mých očích naprosto zašlape pestrou minulost skupiny. Obal desky mě zprvu celkem vyděsil – velmi sterilní grafika a přephotoshopovaná fotografie Danielových zad, na nichž je nakreslen symbol evokující zářící měsíc. Kompozičně ta fotka asi celkem funguje, ale provedení vypadá jako reklama z nějakého trapného módního časopisu. Nebo přidat do dolního rohu misku plnou müsli, klidně reklama třeba na cereálie. No, možná trochu přeháním, ale víte jak to myslím. Přeleštěné new-age obrázky mě zkrátka neberou.

Ze separovaných singlů jsem byl taktéž zprvu trochu rozpačitý, ale co se nestalo – jakmile jsem pustil „In the Passing Light of Day“ jako celek, nezbývalo mi než spokojeně zachrochtat blahem (jak se tak říká). Tohle je návrat, na jaký jsem čekal už dlouho. Signifikantní tradičními a charakteristickými postupy, na druhou stranu schopný pojmout nejnovější vlivy, a to vše tak, aby výsledek působil koncepčně i kompaktně. Na Pain of Salvation jsem si vždy vážil toho, jak se dokážou neustále v čase proměňovat, ale zároveň si zachovávat charakteristický zvuk, který se line z každé desky počínaje debutem. A novinka rozhodně není výjimkou. I zde kapela nezní zkostnatěle, nýbrž moderně, zároveň ale nikoho planě a samoúčelně nenapodobuje, nesnaží se zaujmout jednoznačnou tvář, ale s posluchačem si hrát. A své poselství předat tak, aby bylo uvěřitelné.

Setkáme se zde tak s úvodním desetiminutovým otvírákem „On a Tuesday“, který v sobě pojme vše od metalové hutnosti přes mathrockovou přesnost až po klavírně-orchestrální atmosferické pasáže budující relativně epický vývoj. Jsou tu rytmické momenty využívající kontrastu mezi hlubokými a kvílivými výškami (v kytarách trochu evokující dramatické pasáže v „Lilium Cruentus“„BE“), mihnou se zde meditativní a lehounce psychedelické pasáže a dále i například trip-hopově znějící elektronické samply. Celkový recept přesto působí celistvě a vyrovnaně. Pain of Salvation vždy uměli kombinovat mnohé tak, aby nepůsobili jako přeplácaní šašci.

Silné nápady a žádná laciná póza či zbytečné megalomanství či snaha zahltit posluchače miliardou nápadů ilustrujících pouze technický skill. Pain of Salvation se umně vrací k podstatě své výjimečnosti a servírují nám zásobu opravdu parádních momentů. „Full Throttle Tribe“ ve svých devíti minutách naprosto skvěle balancuje mezi chytlavou rock/metalovou polohou a propracovanou hříčkou s pečlivě rozvrženým vývojem. Na závěr skvěle a mohutně drtí a člověk si ani neuvědomí, že se to všechno obešlo bez jediného kytarového sóla – jako většina skladeb na desce (výjimkou je jen „Angels of Broken Things“ a o to více zde vynikne). Hudba dokáže být propracovaná, pestrá a komplikovaná i bez vyčnívajících vyhrávek, snaží se nám zřejmě sdělit. A já tleskám, neb se zadařilo. Stejně tak mě velmi baví vlivem posledních Leprous lehce načichlá singlovka „Reasons“, jež mě sice zprvu nestrhla, ale o to radši se k ní poslední dobou vracím.

Pain of Salvation

Kapela na novince představuje také solidní cit pro vypointované balady. Zprvu nenápadná „Meaningless“ rychle vyrostla v dominantní baladickou hymnu, závěrečná meditace „The Passing Light of Day“ je sice možná trochu moc dlouhá, nicméně nahrávku uzavírá neuvěřitelně autenticky. Ani v podstatě popově koncipovaná jednohubka „Silent Gold“ paradoxně nezní trapně, naopak mě baví a líbí se mi její upřímná a uklidňující atmosféra. Opět ten zastřený klavír a pocity melancholie, ale i odhodlání.

Pain of Salvation nespali pro nic za nic, tahle přestávka zřejmě vedla v Danielovi k nějakému prozření, které se naplno promítlo i do hudby. A nyní můžeme držet v rukou nejlepší počin Pain of Salvation za možná i víc jak deset let. Nevtíravost, energie a pečlivá kombinace tradice a novot, to vše je tu obsaženo. Od počátečních hutných pasáží, přes folkové odbočky do tak tří čtvrtin stopáže je všechno naprosto parádní, ke konci však přeci jen pár vycpávek potkáme. Celkový dojem přesto zůstává velmi pozitivní. Pokud si skupina bude dále držet podobnou kreativní fyzičku, možná nás ještě čeká nejedno příjemné překvapení.