Archiv štítku: progressive metal

Voïvod – The Wake

Voivod – The Wake

Země: Kanada
Žánr: progressive thrash metal
Datum vydání: 21.9.2018
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Obsolete Beings
02. The End of Dormancy
03. Orb Confusion
04. Iconspiracy
05. Spherical Perspective
06. Event Horizon
07. Always Moving
08. Sonic Mycelium

Hrací doba: 55:57

Odkazy:
web / facebook / twitter

Studená válka nezůstala studenou. Přerostla ve válku nukleární. Ta zcela změnila chod dějin a svět se proměnil v chaos. Z něj roku 1982 povstal krvežíznivý upír Voivod, který začal svou pouť v zemi rozborcené neustálým válčením, Morgoth. Voivod, v jednom období známý též jako Korgüll the Exterminator, je připraven v plné zbroji zničit vše, co mu stojí v cestě. Brzy na svých vesmírných cestách objevuje nové rasy, tvoří dimenze, prochází modifikacemi, až nakonec sám sebe dobrovolně zničí, aby se za pomoci nanotechnologií stvořil ještě silnějším. Takto Kanaďané Voivod čeřili metalové vody v osmdesátých letech. Autorem tohoto fantastického příběhu je Michel Langevin, známější jako Away, mimoto také bubeník a grafik Voivod. Post-apokalyptický svět upíra Voivoda sice opustili, ale koncepční alba je baví dělat dodnes, ostatně důkazem je i letošní novinka „The Wake“, kde se o námět postaral zpěvák Snake.

„The Wake“ vypráví příběh o reakci lidstva na obrovskou pohromu, která propukla v důsledku neuvěřitelného objevu ve vodách oceánu. Lidé musí přistoupit na jiné myšlení, přijmout fakt, že nejsou ve vesmíru sami, zorientovat se v chaotických podmínkách a to samozřejmě není jen tak. Vznikne řada konfliktů, spikleneckých nálad, čelní představitelé států se schovají do ústraní, padnou náboženství, aby se vytvořila nová, mění se prostředí, tají ledovce, a neobejde se to bez boje. Jak už to tak bývá, někdo se přizpůsobí, někdo ne. Ale nakonec – teď velký spoiler – svět dosáhne nové úrovně vědomí a v této těžké zkoušce obstojí.

Koncepty Voivod vždy šly, však většina jejich nejlepších alb je založených na uceleném vyprávění. To může být koneckonců sepsáno i jen do jedné skladby, jako třeba v případě legendárního opusu „Jack Luminous“. Scénář „The Wake“ byl zhudebněn do osmi skladeb, což připomíná starou tvorbu, kdy méně znamenalo více. A to nemusí být náhoda, jelikož i hudebně se může „The Wake“ směle zařadit ke klasickým dílům Voivod. Už „Target Earth“ (2013) bylo vnímáno jako „návrat ke kořenům“, EPčko „Post Society“ (2016) tuto pozici potvrdilo a načrtlo další cestu, po níž se „The Wake“ vydalo a zavedlo Voivod do nových kosmických prostorů.

Ačkoli „Target Earth“, tehdy nejprogresivnější album Voivod za posledních dvacet let, obsahuje složité kompozice, stále v sobě má něco, co působí na první dobrou. Pochopitelně, že i to je geniální počin, něco takového skloubit do jednoho díla je obdivuhodné, ale „The Wake“ je v tomto směru k posluchači náročnější a ten si tak musí požitek „zasloužit“. Mám-li novinku někam v diskografii Voivod zařadit, pak je to na pomezí 80. / 90. let, tedy mezi desky „Nothingface“ a „Angel Rat“, potažmo „Outer Limits“. Jinými slovy k tvorbě z té nejinovativnější éry, kdy si i kovaný fanoušek musel dlouho zvykat, ale po objevení onoho kouzla naprosto propadl.

Je až s podivem jak se Chewymu podařilo absorbovat unikátní hru zesnulého Piggyho plnou nesourodých akordů a prapodivných (dis)harmonií. Sice je jeho hra trochu přímočařejší (v ranku Voivod), nezní, jako když hraje pozpátku, se zkříženýma rukama, kytarou vzhůru nohama, ale rozhodně nese vlajku Voivod hrdě dál. Právě on, podobně jako kdysi Piggy, stojí za většinou složených nápadů.

Popisovat jednotlivé skladby nemá smysl, je to prostě Voivodí nepředpovídatelný psych-prog-punkový styl zahraný se vší elegancí, který musí potěšit každého člena Iron Gangu, a i toho může v určitých momentech po pětatřiceti letech existence překvapit, třeba když se ozve podmalba v podobě smyčců (!). Zmíním snad jen geniální ohlédnutí za celým opusem, „Sonic Mycelium“, kde se na třináctiminutové ploše ozývají různě přearanžované pasáže předchozích skladeb, do nichž jsou zakomponovány i jejich texty, ale v úplně jiných melodiích a náladách, takže je z toho podivně schizofrenní zážitek. Ale to se prostě musí slyšet. Proto se vyplatí věnovat „The Wake“ čas. Husina na kůži, když Snake odcituje sloku ze skladby uvedené ve třetím odstavci recenze je už jen třešničkou na dortu.

Voivod

Plusem je i produkce, jelikož ta je na daleko větší úrovni než tomu bylo v případě „Target Earth“. Nástroje zní zřetelně, hlavně basa Rockyho mě tu baví, zvuk je ostrý, vyvážený a se sluchátky na uších je to radost. Ale i tak by tomu možná neuškodilo méně „metalu“, a naopak více provzdušnění a volnosti. Přesto kombinace výpravných textů, čisté produkce a nápadité hudby činí z „The Wake“ až kinematografický zážitek. Představivost pomáhají dotvářet také stylové kresby Awaye v bookletu cédéčka, kde každé skladbě jedna náleží. Jednoduše mají ten koncept dotažen k dokonalosti. Slyšel jsem, že se o kapele chystá dokument, ale určitě by stálo za to zfilmovat také něco z jejich tvorby.

Voivod platí za jednu z nejoriginálnějších kapel hudební historie a ani s „The Wake“ nepřestávají udivovat. Je úžasné, do jaké formy se s Chewym dostali a jak se jim podařilo navázat na klasické počiny nahrané původní sestavou, aniž by ustrnuli v čase a opakovali se. „Target Earth“ a „Post Society“ jsou super, ale „The Wake“ je ještě dál. Mají svoji tvář, svůj styl, žádnou konkurenci, žádné hranice, prostě oni samotní ve světě Voivod.


Voivod, Maggot Heart

 Voivod, Maggot Heart

Datum: 7.9.2018
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Maggot Heart, Voivod

Kanadské nestory progresivního thrash metalu Voivod jsem dosud pokaždé viděl na velké scéně. Poprvé to bylo v hale Folimaka, kde vystupovali tři roky nazpátek vedle Carcass, Napalm Death a Obituary a schytali poměrně mizerný zvuk, podruhé pak na jednadvacátém ročníku Brutal Assaultu, kde zase hráli poměrně krátce a už kolem čtvrté odpolední. Proto šance vidět je v poměrně komorní klubové atmosféře, s plnohodnotným setem a potenciálně tentokrát i se solidním zvukem, to byla šance, jíž jsem jednoduše nemohl ignorovat. Vždycky jsem měl v oblibě jejich punkovou špinavost, vypiplanou komiksovou estetiku a neskutečnou osobitost, charisma a elán, jímž jak nahrávky, tak koncerty přetékají. Proto nezbývalo než koupit lístky s předstihem – a na tuhle párty 7. září, která startuje evropské turné, se těšit jako děcko na Vánoce.

Že tohle bude co do atmosféry věru něco jiného než vzhlížení na vzdálené bohy, jak tomu bylo ve Folimance, jsem poznal hned v době příchodu do klubu kolem sedmé hodiny, kdy mne ve dveřích míjel bubeník a zároveň hlavní stvořitel legendy o nukleárním upírovi VoivodoviAway. Je to tak, muzikanti se procházeli klubem, čas od času se vyfotili s agilními fans, ba si někteří i z publika pěkně poslechli předskokan(k)y z berlínského projektu Maggot Heart. Kanaďané jednoduše ukázali, že nejsou žádné primadony, co se úzkostlivě zavírají v zákulisí a bojí se zaplést s „plebsem“ pod pódiem, nýbrž parta skromných sympaťáků a srdcařů. Člověk si skoro říká, že je to trochu nefér, když tahle kultovní kapela, jež za svých petatřicet let existence zanechala na žánrové mapě svou nesmazatelnou stopu, zaplní v Praze pouze klub, zatímco nejedna skupina, již inspirovali, vyprodává haly.

Zpátky ale k hudební náplni. Ta začíná deset minut po sedmé s příchodem předskakující zpěvačky Maggot Heart a její doprovodné kapely sestávající se ze dvou neméně sympatických slečen a jednoho energického bubeníka. Jedná se o muziku, která ze studiovky zní jako takový mix alternativního rocku, hardrocku a s nezanedbatelným vlivem i právě Voivodí umělecké punkovosti. Syrové a lehce namelancholičtělé kytary a úderné rytmy songů z desek „City Girls“ a „Dust to Dust“ dokáží poměrně slušně zachytit posluchačovu pozornost. Místy tam člověk slyší špetku starých Ghost, jindy zase zaslechne feeling à la Sonic Youth a čas od času se to zařízne ve vysloveně metalovém duchu. A navzdory postupnému zapadání do lehké jednotvárnosti to poměrně příjemně zabaví. Jistě, není to věc, která by měla potenciál uhranout, ale jejich set zkrátka potěšil a mít možnost je vidět někdy zase předskakovat, určitě bych se zvednul od piva a šel je zase očíhnout.

Prostor se před setem Voivod poctivě plní, nicméně i před pódiem se dá stále docela dýchat, takže nějaký přílišný diskomfort se naštěstí nekoná. Přibližně dle stanoveného harmonogramu je nakonec napjaté očekávání prolomeno naběhnutím čtyřčlenné sestavy na pódium a spuštěním songu „Post Society“ ze stejnojmenného, dva roky starého ípka. Nazvučení působí celkem solidně a kapela je v dobrém rozmaru. Kudrnáč Snake zvládá při zpěvu ztřeštěně pobíhat po pódiu a střídat grimasy, kytarista Chewy vyhrává s přehledem jak své, tak původně Piggyho party s naprostou elegancí, Away působí za bicími naprosto jako doma a i nejnovější člen, basák Rocky, se s kapelou za ty čtyři roky velmi dobře sžil. Všechno šlape jako hodinky, protože kapela působí jako jeden organismus.

Následuje legendární hitovka „The Unknown Knows“„Nothingface“, jež svou mechanickou sugestivností a chytlavým refrénem roztančí i největšího kliďase. Vždycky mě bavilo, jak na jednu stranu drhnou s energií a špinavostí punku, na druhou stranu jsou ale jejich kompozice vždy velmi dobře vymyšlené a společně s příběhy textů a estetikou obalů alb dávají dohromady výtečný smysl.

Voivod

Setlist je postaven velmi vyrovnaně a průřezově, o což si koneckonců program výročního turné docela říká. Dočkáme se kousků jak z dřevního debutu v podobě „Voivod“, klasik z „Killing Technology“ a „Dimension Hatröss“, tak i třeba progrockovější „The Lost Machine“„The Outer Limits“, chytlavé „The Prow“ z alternativnějšího „Angel Rat“ a samozřejmě nechybí ani ukázky z chystaného alba „The Wake“. Snad jen se mi nevybavuje, že by zazněl nějaký song z éry, kdy byl za mikrofonem Eric Forest. Nějaký kousek třeba z „Negatron“, což byla nahrávka, jež znamenala odbočku ke směru à la staří Machine Head či Fear Factory, by celek docela dobře opepřili. Ale to je jen taková drobnost maximálně rozmazleného rejpala.

Atmosféra v publiku je pěkně vyvážená. Na jednu stranu člověk v kotlíku při posledních sonzích typu „Voivod“ mohl dostat slušnou pecku do žeber, stejně tak ale osmiletá dívenka v první lajně přežila naprosto bez úhony, cheche. Kapela je v závěru odměněna fanatickým potleskem, a tak přidá ještě na závěr „Overreaction“.

Celkově se jednalo skvělou akci, která obnažovala jak punkové kořeny Voivod, tak jejich progresivní svébytnost a především onu potřebnou thrashovou divokost. Vše bylo podáno zatraceně charismaticky a je zkrátka fajn vidět, jak si staříci to hraní nehorázně užívají. Sálala z toho výborná uvolněná nálada a nejen proto na tenhle koncert budu dlouho a rád vzpomínat. Myslím, že lépe evropské turné Voivod otevřít ani nemohli.


Rivers of Nihil – Where Owls Know My Name

Rivers of Nihil - Where Owls Know My Name

Země: USA
Žánr: technical / progressive death metal
Datum vydání: 16.3.2018
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Cancer / Moonspeak
02. The Silent Life
03. A Home
04. Old Nothing
05. Subtle Change (Including the Forest of Transition and Dissatisfaction Dance)
06. Terrestria III: Wither
07. Hollow
08. Death Is Real
09. Where Owls Know My Name
10. Capricorn / Agoratopia

Hrací doba: 56:38

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Nikdy jsem nepatřil k fanouškům Rivers of Nihil. Přesto jsem se rozhodl obětovat čas k napsání pár slov a především pak k poslechu jejich nového alba „Where Owls Know My Name“. Říkáte si proč? Tak jednak za to může vzruch, který tato deska způsobila, takže nešlo její vydání minout, ale především pak následovné nadšené recenze napříč médii, ve kterých se nešetří superlativy a výrazy o albech roku. Jelikož mi minulá tvorba kapely nepřipadala ničím výjimečná, byl jsem zvědavý, co že se to na letošní placce odehrává.

Nejprve si ale uveďme pár faktů. Rivers of Nihil brousí svůj technický death metal už bezmála jednu dekádu. V prvních letech vydali dvě EPčka a v roce 2013 došlo na debutové „The Conscious Seed of Light“. To představilo skupinu jako moderní, technicky vyspělou, ale přesto poměrně všední deathmetalovou záležitost, ne nepodobnou Fallujah nebo The Faceless. Nabranou pozici ještě upevnili o dva roky později s deskou „Monarchy“. No, a po třech letech a menších personálních změnách na postu bubeníka tu máme „Where Owls Know My Name“.

„Where Owls Know My Name“ obsahuje, rovněž jako jeho předchůdci, deset skladeb, avšak časově je překonává, jelikož trvá hodinu. Už z tohoto údaje je znát, že novinka je rozmáchlejší a hudebně také daleko více ambiciózní. Což, jak se ukáže, není vždy výhrou. Ono se to totiž musí umět. Pouhé shromáždění nápadů na jednu kopu může taky dopadnout jako v té o pejskovi a kočičce. Jejich upečený dort se taky nedal žrát, podobně jako se „Where Owls Know My Name“ nedá poslouchat. Vlastně teda dá, já sám to zvládl několikrát, ale s přibývajícími poslechy to bylo kurva sebezapření.

Tak se do toho pusťme. Jak už jsem napsal výše, nápadů je tady hodně, děje se tady toho hodně, ale ve výsledku vlastně nic. Takhle suše mechanické podání hudby už jsem dlouho neslyšel. Co na tom, že se tady střídají vokály, používají všelijaké nástroje a mění nálady, když to celé nemá žádnou duši. Vůbec nic z toho, co se tady děje, Rivers of Nihil nevěřím. Je to jako snaha o dosažení všeho a onanismus na všech frontách. Nejčastěji se tu objevují bezhlavé výjezdy salvy bicích, kdy jen kroutím hlavou, proč se zrovna tady museli vecpat kopáky. Stejně tak všechny ostatní nástroje dostávají přehršel prostoru, takže jindy zase začnou sóla na basu, dostane se i na klávesy a když už myslíte, že všechno bylo, tak se tam nasere znovuobjevený a nejčastěji znásilňovaný nástroj tohoto století – saxofon.

Usměrnit tenhle mišmaš se Rivers of Nihil vůbec nedaří a nepomáhá jim v tom ani produkce. Ozvučení alba je značně nevyvážené, takže například když se do toho bubeník opře, všechno ostatní jde dozadu. Možná i proto tady ty bicí jdou tak na nervy. Zároveň je zvuk až křišťálové bezpohlavní, takže když jsou skladby v hrubé poloze, nevyznívá to úplně dobře. V jemných polohách zase písně postrádají silnější rukopis, čili všudypřítomná snaha o epičnost a plné vyznění příběhu vychází vniveč.

Rivers of Nihil

Nejcitelněji je to znát v opusu „Subtle Change (Including the Forest of Transition and Dissatisfaction Dance)“, který obsahuje všechny neduhy alba. Píseň byla zamýšlená asi jako přední kousek „Where Owls Know My Name“ a skutečně v jistém slova smyslu znamená jeho věrnou výpověď. O silnou atmosféru se tu mají starat mnohovrstevnaté vokály, od čistě vyleštěných až po growlingové, a různé změny temp a nálad, ale pranic nefunguje. V podobném duchu se nese většina skladeb.

Jak jsem předznamenal, deska má příběh. Ten se týká posledního člověka na Zemi, který byl stvořen nesmrtelným jenom proto, aby mohl této zkáze přihlížet. Texty nejsou nijak abstraktní, takže jim lze lehce porozumět a i ten příběh není špatný, ale k čemu to je, když podkres pro něj, tedy hudba, nestojí za nic? Hudebně by se taky daly vést diskuze, zdali se stále jedná o technický death metal potažmo death metal vůbec. Jsou tu vlivy progresivní ve stylu Opeth či Ne Obliviscaris, trochu Gojiry, píseň „Terrestria III: Wither“ obsahuje kvanta elektroniky, je tu hodně djentu, metalcoru, ale označit něco za čistý death metal se moc nedá.

Asi už to nebudu dále protahovat. Za mě „Where Owls Know My Name“ určitě ne. Jak vidno, své fanoušky si našlo a není jich málo, avšak v mých uších existuje spousta lepšího technického death metalu. Předchozí tvorba Rivers of Nihil, přestože jsem z ní nebyl nijak na větvi, mi byla bližší a daleko uvěřitelnější. Nové album beru jako pokus o senzaci za každou cenu, který se hrubě nepovedl.


The Atlas Moth – Coma Noir

 The Atlas Moth - Coma Noir

Země: USA
Žánr: progressive sludge metal
Datum vydání: 9.2.2018
Label: Prosthetic Records

Tracklist:
01. Coma Noir
02. Last Transmission from the Late Great Planet Earth
03. Galactic Brain
04. Streets of Bombay
05. Actual Human Blood
06. Smiling Knife
07. Furious Gold
08. The Frozen Crown
09. Chloroform

Hrací doba: 48:09

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Originalita má různé podoby – některá je ryzí už od samotných prvočinitelů, jiná tkví v neobvyklé kombinaci ingrediencí. Nová deska The Atlas Moth, jež vychází tentokrát pod křídly Prosthetic Records, vskutku originální je, a to tím druhým jmenovaným způsobem. Pokud čtyři roky starý „The Old Believer“ byl poměrně žánrově ucelený zasmušilý atmosferický post/sludge metal s lehkým doomovým feelingem, pak aktuální „Coma Noir“ v sobě mísí pestrou paletu různých střípků, které jednotné žánrové označní komplikují. Ač sludgový fundament zůstává zachován, nová deska je oproti původní charakteristice nesrovnatelně pestřejší – tu slyšíme progresivní melodický death metal, za nějž by se nestyděli In Vain, jindy klávesové rejstříky tahající si svébytnou náladu posledního archaicky futuristického alba Cult of Luna, jinde zaslechneme až nu-metalovou, grungovou či rockovou nakažlivost. To vše je rámováno konceptem evokujícím, jak název a ponurý gangsterský obal tomu ilustrativně napovídají, noirové filmy. Detektivové drsné školy? Kdeže, tohle jsou muzikanti drsné školy. Ve svých vacích sice neskrývají kvér, ale své nástroje, a při příbězích, které vyprávějí, také tuhne krev v žilách. A taky to solidně odsýpá.

Titulní otvírák ihned uzemní svou mocnou riffovou průrazností (koneckonců tři kytary jsou tři kytary). „Coma Noir“ oproti minulosti překvapuje – ať už co se týče svižnějšího rytmu, tak skrze nebývale výrazné agresivní vokály. Ze začátku zní skladba jako příklon k až hardcorovější přímočarosti, nicméně v druhé půlce dostanou prostor atmosferické klávesy a celek se tedy ukáže jako nářez poměrně promyšlený. Ucelený koncept alba dokáže srocovat poměrně různorodé polohy. Na jedné straně tu máme neuvěřitelně návykovou „The Frozen Crown“ – ta na přímočarém podkladu prostřednictvím kláves buduje pohltivou mozaiku vrcholící do naprosto fantastických rozměrů. Pak tu máme „The Streets of Bombay“, jež začíná trip-hopem načichlým post-rockem, aby se transformovala do nápadité progresivně sludgové kompoice, či až bluesově začínající „Chloroform“, která v průběhu poukazuje na kontiuitu mezi staršími deskami a vrcholí odvázanými saxofony. Vše si drží mocnou atmosféru a zůstává poměrně srozumitelné pro širší spektrum posluchačů, než tomu bylo doposud. To ale není nějaký ústupek, ale přirozený vývoj.

Hevíkové zdvojování kytar a melodie střídající ostré hrubé rytmické zářezy – tak začíná „Galactic Brain“, jež opět ukazuje, že nakažlivost a propracovanost v muzice rozhodně nemusí jít proti sobě. V několika momentech propracované harmonie člověka až překvapí. A všechno to zní přirozeně a moderně. Dvojka „Last Transmission from the Late, Great Planet Earth“ je zase ve své podstatě přímočará houpavá skladba s težkotonážními riffy, jejíž atmosféru opět umně dokreslují klávesy. A takhle by se dalo pokračovat a postupně se dotknout v podstatě každého kousku na albu, protože nahrávka je vyrovnaná a v každé písní najdeme minimálně jeden highlight, na nějž by se dalo upozornit. Nicméně vlastní zkušenost je beztak nejlepší, a tak zkrátka zaapeluji – dejte „Coma Noir“ šanci.

The Atlas Moth na nové desce rezignovali na žánrovou ucelenost a předvedli zatraceně nápaditý mix, který sice může zklamat ty, jimž se pozdávala především doomovější a meditativnější složka jejich starší tvorby, nicméně nepochybuji o tom, že s aktuálním albem nasbírají nespočet nových fandů napříč metalovým publikem. Transparentnější a plnější zvuk a touha experimentovat je zde spojena se svěžími nápady, které odráží cit pro kompozici – a celek zkrátka zaujme. Ano, je pravda, že deska disponuje i pár (ale opravdu jen pár) momenty, které mohou působit jako rutina, nicméně ty silné je hravě převáží a po poslechu se dostavuje očekávaná katarze. Pokud jsem se před poslechem přeci jen trochu obával, aby kapela neustrnula v jednom osvědčeném modelu, pak po poslechu desky nemohu jinak než uznale pokývat hlavou. Epické, nakažlivé, originální, a přitom stále s patřičným nádechem bahnité podzemnosti. Doporučuji.


Jarun – Sporysz

Jarun - Sporysz

Země: Polsko
Žánr: progressive folk metal
Datum vydání: 22.12.2017
Label: Arachnophobia Records

Tracklist:
01. Sporysz
02. Powidoki
03. Jesień wieczności
04. Wichry
05. Sny jak ziemia, sny jak rzeka
06. Malowany ogień

Hrací doba: 43:03

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Arachnophobia Records / Jarun / Grand Sounds PR

Polským Jarun se na našich stránkách věnujeme již od vydání jejich debutového alba „Wziemiozstąpienie“, které se objevilo na podzim roku 2012. Sice mělo své mouchy, ale našly se na něm i silné momenty a celkově vzato se jednalo o dost příjemné překvapení, které navíc věštilo potenciál do budoucna. Což je svým způsobem u debutového počinu kolikrát důležitější, než aby se kapele podařilo hned napoprvé stvořit nějaké dech beroucí veledílo.

Mnohdy se ovšem stává, že ke skutečnému naplnění načrtnutého potenciálu nedojde. Svou roli v tom může hrát i všeobecná tendence metalového obecenstva stavět se vůči jakékoliv kritice, byť mnohdy konstruktivní a dobře míněné, odmítavě, lepší je všechny plácat po zádech a tvářit se, jak je všechno úžasné a každé album zážitek až za roh a ještě dál. Nedokážu říct, jestli právě tohle byl i případ Jarun, ale vím určitě, že první deska byla přijata kladně (a řekl bych, že právem), načež ta druhá, „Pod niebem utkanym z popiołu“ z května 2015, šla s laťkou dolů. Pořád sice měla svou kvalitu, ale držely ji nad vodou především progresivnější pasáže, zatímco výlety do blackmetalových vod se Polákům tak úplně nedařily.

S odstupem mohu říct, že mě „Pod niebem utkanym z popiołu“ trochu zklamalo. Zatímco „Wziemiozstąpienie“ jsem si sem tam pustil i zpětně, k druhému albu mě po nějaké časové prodlevě nic netáhlo. Možná jsem hodil flintu do žita příliš brzy, ale snad právě díky tomuhle jsem se nijak nehnal ani do poslechu třetí řadové desky „Sporysz“, která vyšla na samém sklonku loňského roku. A to byla chyba, poněvadž tentokrát se Jarun vracejí ve skvělé formě a nabízejí posluchačům svou doposud nejlepší nahrávku.

„Sporysz“ je všech tří dosavadních desek Jarun ve všech ohledech nejdospělejší a nejvyzrálejší, skladatelsky nejjistější, kvalitativně nejvýš. Hodně se mi líbí, že Poláci tentokrát prakticky rezignovali na black metal a věnují se na novince hlavně tomu, kvůli čemu byli zajímaví a co jim ostatně šlo nejlépe. To v překladu znamená, že řadit „Sporysz“ k black metalu už je docela ošemetné. Jistě se tu najdou momenty, které se černému kovu blíží z hlediska feelingu a atmosféry, ale typické žánrové postupy byste zde hledali docela marně – žádné sypačky, žádné tremolo, žádná agrese, ani nihilismus.

Jarun se nyní soustředí na to, aby dotáhli k dokonalosti spojení folk metalu a progresivního metalu, a přitom se vyhýbají klišé a standardům obou. Jejich muzika má na hony daleko pseudo-pohanským tancovačkám, jaké frčely před lety, dokonce si ani nemusejí vypomáhat tunou folkových instrumentů a udělátek, k vytvoření folklórního feelingu jim plně stačí kytary a vokály. Podobně ani ona progrese neznamená instrumentální preciznost a exlibristické hrátky (což samozřejmě není míněno tak, že by snad Jarun neuměli hrát), spíše se projevuje v podobě chytrých kompozic, které se nemusejí spoléhat na tisíckrát prověřené postupy. Popravdě řečeno, „Sporysz“ zní přesně tak, jak jsem kdysi při poslechu „Wziemiozstąpienie“ doufal, že by Jarun jednou mohli znít.

Jarun

Všechny klady se pak pojí do velmi lákavého celku, k němuž se člověk rád vrací. „Sporysz“ nemá sebemenší problém naplnit přidělený čas smysluplně a i v relativně delších písních si stále dokáže udržet pozornost. Prakticky každá píseň zvládne přijít s nějakým výtečným momentem nebo výborně vybudovanou pasáží, na niž se člověk může těšit, a naopak jsem se nezaznamenal nic, co by mě praštilo do uší, co by mi nevonělo nebo mi na desce připadalo mimo mísu.

Může to vypadat až podezřele lákavě, ale žádný zvrat ani háček nepřijde. „Sporysz“ je jednoduše bravurní nahrávka a klidně bych si dovolil říct, že prozatím patří k tomu (nej)lepšímu, co jsem měl možnost z letošní nabídky slyšet. Což nemusí implikovat něco zásadního, poněvadž ještě neskončil ani únor a valnou část času pořád věnuji dohánění restů z loňska. Jistě vím ale jednu věc – když album končí prostřednictvím krásné závěrečné melodie „Malowany ogień“, nemám pochybnosti o tom, že deska sama o sobě je skvělá. Snad i dost na to, abychom mohli prohlásit, že Jarun potenciál naznačený svým debutem opravdu naplnili.


In Vain – Currents

In Vain - Currents

Země: Norsko
Žánr: progressive extreme metal
Datum vydání: 26.1.2018
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Seekers of the Truth
02. Soul Adventurer
03. Blood We Shed
04. En forgangen tid (Times of Yore Pt. II)
05. Origin
06. As the Black Horde Storms
07. Standing on the Ground of Mammoths

Hrací doba: 42:25

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandcamp2

Pět let není krátká doba a leccos se během ní může změnit. Tak například názory na hudbu, nejen obecně, ale i na konkrétní alba. To je poněkud nepraktické pro nešťastného hudebního recenzenta, který jeden den nějaké album vynese do nebes a po pár dnech a pěti letech se za svou neprozřetelnost musí téměř stydět. V mém případě je to v menší míře právě tak. Když totiž projdu své staré recenze, mám dojem, že jsem hudbu v nich zachycenou ohodnotil buď správně, nebo jsem ji přinejmenším lehce přecenil. S In Vain je to však naopak.

Přestože jsem jejich dnes již pětiletý počin „Ænigma“ v dobové recenzi chválil, již o pár měsíců později jsem měl dojem, jako by si nahrávka zasloužila hodnocení ještě vyšší. Dalších několik let na tomto pocitu nic nezměnilo, neboť „Ænigma“ zůstává takřka dokonalým prototypem moderní fúze progresivního a extrémního metalu. Není tedy divu, že v případě „Currents“ jsem se takové nespravedlnosti chtěl co možná nejspíše vyhnout a byl jsem připraven počinu obětovat hodiny a hodiny pozorného poslouchání, abych snad nezanedbal nějakou jeho stránku, která by později, byť s malou pravděpodobností a takřka nulovým dopadem na kapelu samotnou, začala rozleptávat mou víru ve vlastní schopnost ohodnotit hudbu náležitě a poctivě. Jednoduše jsem to tentokrát chtěl udělat pořádně.

Jenže ono snažení bylo vlastně zbytečné, neboť zatímco já jsem se připravoval na zdlouhavý boj s nezkrotnou obludou, Johnar Håland si ji stihl ochočit a do světa poslat již jako přívětivého mazlíčka. „Currents“ je album v podstatě chytlavé a okamžitě zapamatovatelné. Poslední desku, která si mě takto snadno omotala kolem prstu, vydali loni Trivium, ovšem v jejich případě šlo o přímočarou hudbu cílenou na co největší prvotní účinek. In Vain to samé zvládnou s materiálem, který se po bližším prozkoumání ukáže jako ohromně chytrý a postavený na množství do sebe elegantně propletených vlivů. Tvrdou prací a dlouhým pilováním dokázali In Vain mistrovský kousek, totiž že stvořili dílo, jež má přesně onu chytlavost potřebnou pro okamžité potěšení, i hlubší význam který mu dodává dlouhé životnosti.

Není tak divu, že desku, jež ve standardní edici trvá pouhých čtyřicet minut (o limitované edici až poději), otevírá „Seekers of the Truth“ se svým okamžitě zapamatovatelným kytarovým motivem a v závěru na poměry kapely nezvykle okázalým sólem. Tak jako na celém počinu je i zde prominentní role vokálů, v tomto případě hlavně hlubokého a čitelného growlu Sindre Nedlanda. Doby, kdy kapele vévodil skřehot Andrease Frigstada, jsou zjevně pryč, neboť je jeho hlas k zaslechnutí jen málokdy a většinou na pozadí. „Soul Adventurer“ je ukázkou zcela odlišné polohy In Vain, v níž dominuje čistý zpěv, který se album od alba zlepšuje, a „Currents“ není výjimkou. Přestože byla „Soul Adventurer“ zvolena za singl, rozhodně nejde o nejchytlavější skladbu na desce, na čemž se podílí i netradiční práce bubeníka Baarda Kolstada, jenž si k In Vain odskočil od Leprous. V řadách In Vain sice výrazně zkrotnul a spíše než na nečekané výplně se soustředí na co nejpravidelnější tempo svého kopáku, ovšem v případě „Soul Adventurer“ si pár drobných výpadů dovolil.

Ti praví In Vain však začínají v podstatě až s třetí „Blood We Shed“, neboť právě zde se poprvé projevuje schopnost kapely propojovat zcela odlišné světy. Zatímco první polovině songu dominují ostré riffy (mimochodem těch opravdu dobrých není na nahrávce vůbec málo), v druhé přejde kapela do opačné polohy s mnohohlasým čistým zpěvem a minimalistickou instrumentací, přičemž tento kontrast funguje skvěle právě proto, že obě poloviny obsahují v podstatě ten samý hudební motiv, ovšem v radikálně jiném podání.

Pokud je něco opravdu překvapivé, pak to, nakolik In Vain tentokrát otevřeli své karty posluchačům. Do jisté míry totiž upozadili svou vlastní unikátnost a dali průchod svým vzorům, jejichž vliv je nyní mnohem znatelnější než dříve. „Currents“ je zřetelně ovlivněna jak již zmíněnými Leprous, tak třeba legendárním Ihsahnem, typicky severskou melodickou blackmetalovou školou a v jistých momentech jsem si vzpomněl třeba i na Akercocke. Proto možná u skladeb jako „Origin“ či „As the Black Horde Storms“ nebudete mít dojem takové nápaditosti, jako tomu u In Vain bývalo dříve. Jindy si kapela naopak vypůjčuje od sebe, když v „En forgangen tid (Times of Yore Pt. II)“ staví na jednom z nejhezčích motivů minulé desky, zatímco „Standing on the Ground of Mammoths“ je strukturou i melodickým použitím saxofonu podobná písni „Floating on the Murmuring Tide“, byť mám dojem že na její úroveň přeci jen nedosahuje.

In Vain

Podstatné však je, že je vše vypilované se sochařskou precizností a i díky tomu není na albu jediná slabší chvíle a jako celek plyne nesmírně organicky. Možná i to je důvod, proč má pouze čtyřicet minut a proč z nelimitované edice vypadly právě „And Quiet Flows the Shieldt“ a „Ghost Path“ (neplést s Ghost Bath!). Obě jsou totiž divné a nedosahují melodičnosti písniček, jež se do oněch čtyřiceti minut vešly. Přesto jsou to mí favorité, neboť ukazují, jak by In Vain se zkušenostmi posledních deseti let zněli, pokud by ke skládání přistupovali stejně jako v době debutu „The Latter Rain“.

„And Quiet Flows the Shieldt“ je dlouhá píseň plná nečekaných zvratů s krásným kytarovým motivem a hlavně dojemným závěrem postaveným na souhře cella a sborového zpěvu. Je to však až „Ghost Path“, která mě naprosto nadchla. Pojí v sobě totiž temnou atmosféru připomínající Storm Corrosion (dnes již téměř zapomenutý projekt Stevena Wilsona a Mikaela Åkerfeldta), krkavčí zpěv, mohutné kytarové hromobití, symfonický orchestr a různorodé vokální hrátky. Když pak v druhé polovině naprosto nečekaně nastoupí primitivní deathmetalová smršť, mám dojem, že hudební nebe je blízko. Je snadné pochopit, proč právě tyto dvě kompozice skončily mimo standardní edici, určeny pouze fanouškům kapely. In Vain se novinkou snaží zapůsobit na širší publikum a právě těmito skladbami by ho velmi snadno odradili.

A tak se dostáváme k otázce, jak vlastně zařídit, abych si za půl roku netrhal vlasy, poté co zjistím, že z „Currents“ se stalo jiné album, než jaké jsem v době recenzování slyšel. Mohl bych třeba prohlásit, že si o něm nemyslím ani to, ani ono, nebo bych mohl recenzi o půl roku odložit a doufat, že v té době se již můj názor na desku ustálí. Ovšem je to zbytečné a je třeba riskovat, neboť svou přístupností mi šla čtvrtá řadovka In Vain naproti. „Currents“ je výtečný počin a In Vain na něm ukazují, že by si zasloužili mít publikum mnohem větší, než jakého se jim dostává. Je pravdou, že mě samotného by možná potěšilo, kdyby bylo alespoň o něco podobnější oněm dvěma bonusovým kompozicím, v nichž kapela upustila uzdu fantasii. I tak jde však o bezvadnou desku a důstojného následníka skvělého „Ænigma“.


The Minerva Conduct – The Minerva Conduct

The Minerva Conduct - The Minerva Conduct

Země: Indie / USA
Žánr: atmospheric progressive metal
Datum vydání: 20.9.2017
Label: Transcending Obscurity India

Tracklist:
01. Vile
02. Desertion
03. Metanoia
04. Trip Seq
05. Appetence
06. Exultant
07. Unearth
08. Grand Arcane

Hrací doba: 47:49

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

The Minerva Conduct je poměrně novým tělesem na hudební scéně, konkrétně té indické, většina zúčastněných se ale hudbě již nějakou tu dobu věnuje a společně působili třeba v Demonic Resurrection nebo Reptilian Death, což už jsou více méně zavedená dlouho hrající uskupení (ne, že bych snad jejich jména kdy slyšel). Značně potěšujícím faktem pro mě je, že trojice muzikantů na rozdíl od svých předchozích (respektive současných) počinů zvolila v případě toho stávajícího výrazně zajímavější a nutno říci i komplexnější přístup. Označení progresivní metal sice nemusí samo o sobě být nijak lákavým, ale v tomhle případě v sobě ono kouzelné slůvko „progresivní“ skrývá velmi širokou paletu nápadů, pro něž se tak prosté zařazení zdá být až násilným.

Hlavou celého projektu je jakýsi Prateek Rajagopal, podle Soundcloudového profilu teprve 22letý kytarista, a popravdě bych dal nevím co za to, abych měl v takovém věku alespoň poloviční kompoziční i hráčské dovednosti. Veškeré skladby jsou právě a výlučně jeho dílem a zbytek ansámblu se stává spíše prostředkem, ačkoli zdatným, k realizaci jeho nápadů. A jaké jsou to nápady!

Už famózní obal slibuje velmi košatý a bohatý zážitek a výsledná hudba mu zcela odpovídá. Každá jedna z osmi celkových skladeb je skvělá nadupaná záležitost koketující na pomezí metalcoru (případně i deathcoru), djentu a progresivního metalu doplněná o opravdu pestrou škálu všemožných elektronických zvuků a pazvuků, o něž se stará Navene Koperweis, mj. bývalý člen Animals as Leaders. Ty se velkou měrou podílejí na tom, že i po mnoha a mnoha posleších člověk s radostí objevuje stále nové detaily (a to klidně i po pěti měsících, jako je tomu v mém případě), a přesto stále nemá pocit, že odhalil všechno. Dalo by se to připodobnit k motýlímu efektu ve hrách, kdy vás každé rozhodnutí dovede někam trochu jinam – i v tomhle případě můžete k eponymnímu albu The Minerva Conduct pokaždé přistoupit trochu jinak a kdykoliv změníte přístup, odměnou uslyšíte něco jiného. A je jen dobře, že všechny skladby jsou čistě instrumentální (když nepočítám sampl na „Exultant“), poněvadž ať by byl zpěvák sebelepší, byl by už tak nějak navíc. Vjemů proudících do ucha posluchačova by bylo přehršel, což si naštěstí The Minerva Conduct uvědomují.

Nejsou to ale jen detaily, které dosud tak fascinovaně objevuji, kompozice jsou celkově výrazně proměnlivé, a byť žádná ze skladeb není vyloženě klidná a na člověka se téměř nepřetržitě valí zvuková masa nedozírných výšin, v podstatě v každé k určitému zklidnění dojde a v takových případech The Minerva Conduct předvádějí, že krom úderných propracovaných riffů zvládají i pomalejší atmosferické a někdy až hypnotické pasáže (naprosto unikátním je kupříkladu zážitek při poslechu úvodu „Grand Arcane“, která je i jako celek monumentálním a asi tím nejlepším možným uzavřením celé pouti).

The Minerva Conduct

Kapitolou samou o sobě je zvuk, který v podobných žánrech hraje poměrně výraznou a důležitou roli. Práce při mixování a následném masteringu byla v tomto případě odvedena naprosto perfektně, díky čemuž se The Minerva Conduct můžou pochlubit moderním a úderným zvukem, v němž se neztratí ani sebemenší vrznutí, jenž zároveň nezní tak odpudivě počítačově, jako je tomu v případě některých djentových uskupení („dobrým“ příkladem je třeba Bulb, vedlejší projekt Mishy MansooraPeriphery). Ten moderní háv naštěstí nezůstává zcela čistým a díky nazvučení basy je obohacen i o trochu té špinavosti a syrovosti.

Je pro mě opravdu těžké vybrat lepší či horší skladby, ale kdybych se měl rozhodnout, tak do role těch slabších bych pravděpodobně odsoudil „Vile“ a „Desertion“, které mezi zbytek zapadnou (přestože minimálně úvod „Desertion“ mne potěšil svou podobností s Vildhjarta). V žádném případě ovšem nejsou nudné, to ani v nejmenším. Horší už pro mě je vybrat si nějakého favorita, poněvadž všechno od „Metanoia“ po poslední „Grand Arcane“ je natolik originální a nabušené, že vybrat si jednu jedinou skladbu je takřka nesplnitelným úkolem (ačkoli když nad tím tak přemýšlím, asi nejvýrazněji mi v paměti utkvěla právě závěrečná „Grand Arcane“, případně ještě „Trip Seq“, přestože se jedná spíše o takovou mezihru).

Nepochybuji, že The Minerva Conduct se ode mě dočká při konečném ročním zúčtování zmínky, přestože v rámci nejlepší pětice alb to asi nebude. Buď jak buď, uběhlo pět měsíců a já jsem stále nenalezl ani jedinou výhradu, a to jakože jsem se snažil. Navíc, což se mi opravdu nestává často, mne poslech baví, i když na podobný druh hudby zrovna nemám náladu. Stejně tak si myslím, že tohle album nebude mít problém přežít zkoušku časem, při níž mnohá jiná pohoří. Takže… chci víc.


Ne Obliviscaris – Urn

Ne Obliviscaris - Urn

Země: Austrálie
Žánr: extreme progressive metal
Datum vydání: 27.10.2017
Label: Seasons of Mist

Tracklist:
01. Libera (Part I) – Saturnine Spheres
02. Libera (Part II) – Ascent of Burning Moths
03. Intra Venus
04. Eyrie
05. Urn (Part I) – And Within the Void We Are Breathless
06. Urn (Part II) – As Embers Dance in Our Eyes

Hrací doba: 45:56

Odkazy:
facebook / bandcamp

Když jsem před osmi či devíti lety poprvé slyšel „The Aurora Veil“, první EP australské šestice Ne Obliviscaris, věděl jsem, že v rukou držím něco opravdu výjimečného. Těžko naleznete kapelu, která hned na první nahrávce zní dospěle, originálně, chytře i technicky vytříbeně zároveň. Obával jsem se však, že s takovou kombinací brutality a jemnosti, jakou Ne Obliviscaris na svém debutovém počinu přinesli, uspějí přinejlepším v malé skupince fajnšmekrů a k širší metalové komunitě si cestu nenaleznou.

Proto mě velice překvapil ohromný ohlas, jejž vyvolal jak debut „Portal of I“, tak jeho následník „Citadel“, zejména když obě alba předvedla Australany v čím dál lepší skladatelské kondici. „Urn“ se tak stalo poměrně očekávanou nahrávkou, a zatímco rostlo očekávání metalové komunity, moje očekávání naopak klesalo, neboť jsem si nebyl jistý, zda Ne Obliviscaris obhájí svou kouzlenou formulku i potřetí v řadě.

Když se dnes podívám na své nejoblíbenější kapely, vidím dvě poměrně jasné kategorie. Ty, které začaly spíše nejistě a postupně svůj zvuk definovaly, jsou schopné držet krok s dobou a neustále se vyvíjet. Naopak ty, jež na svět přišly s již velice specifickým výrazem, málokdy překonají své první počiny a mohou strávit roky trápením se ve snaze nalézt, jak se od svých kořenů důstojně oprostit. Obava, že Ne Obliviscaris patří právě do druhé skupiny, je tak na místě.

Na „Urn“ pokračují Australané v kolejích, jež definovalo již zmíněné EP „The Aurora Veil“. Jejich hudbu z velké části definuje rychlost, v níž se vše odehrává. Deathmetalové smrště jsou více než kdy dřív základem, z něhož s železnou pravidelností vystrkují růžky další charakteristické rysy kapely – houslové hrátky, kterých je tentokrát o něco více než dříve, spletitá kytarová sóla, střídání klasického growlingu s krásným a jemným čistým zpěvem, pravidelné zvolňování s akustickou kytarou v čele a skvělá melodická práce baskytary. Papírově je tedy vše na svém místě a nic nebrání tomu, aby „Urn“ bylo „desítkovou“ záležitostí, jak jsem před lety ohodnotil oba předchozí počiny a jak o nich dosud bez zaváhání stále smýšlím.

Přesto „Urn“ „desítkovou“ záležitostí není. I přes velké množství poslechů kolem mě album spíše prosviští, než aby si řeklo o pozornost a zanechalo zřetelné stopy. Důvodem je jeho absence struktury a hlubšího významu. Zatímco „Portal of I“ bylo kolekcí perfektních skladeb, takových malých světů, v nichž se dalo snadno ztratit, a „Citadel“ k tomu ještě přidalo excelentní plynutí desky jakožto celku, na „Urn“ chybí oboje. Nezdá se, že by seřazení skladeb na nahrávce mělo nějaký hlubší význam, netuším, proč je „Libera (Part II) – Ascent of Burning Moths“, jediná vyloženě uvolňující mezihra na desce, umístěna hned po první skladbě a pochybuji, že její propojení s „Libera (Part I) – Saturnine Spheres“ má jakýkoli význam. Deska v jednu chvíli začne a v jinou skončí a její kraje se ani nesnaží předstírat, že jde o uzavřený a svébytný celek, který je třeba poslouchat v kuse. Horší je však absence uspořádání uvnitř jednotlivých skladeb. Ty jsou poskládané snad zcela náhodně tak, aby jakžtakž držely pohromadě, postrádají však jakýkoli vnitřní vývoj.

Ne Obliviscaris

To vše by se dalo odpustit, pokud by jednotlivé, byť nešikovně pospojované momenty byly výborné. Jenže právě zde je největší problém, těch opravdu skvělých pasáží se na desce nachází jen velmi málo. V úvodní „Libera (Part I) – Saturnine Spheres“ mě potěšil jen nádherný chorál v druhé polovině, třetí „Intra Venus“ nabídne několik úžasných basových linek jak ve sloce, tak v samostatném baskytarovém sólu v druhé polovině. V „Eyrie“ se vyloženě povedl snad jedině kulometný riff a výrazněji se album zvedne až s „Urn (Part I) – And Within the Void We Are Breathless“, jejíž celá druhá polovina se skvělou instrumentální sekcí se blíží úrovni Ne Obliviscaris z minulých alb, společně s nemelodickou a agresivní první polovinou „Urn (Part II) – As Embers Dance in Our Eyes“.

Naopak bych našel hned několik nešťastných rozhodnutí jako třeba vrstvený čistý zpěv a řev v úvodní skladbě, který dohromady jednoduše nedává smysl a zní spíše jako dvě varianty téže skladby puštěné naráz. Krátká vsuvka „Libera (Part II) – Ascent of Burning Moths“ je sice příjemná, ale ničím nenadchne a působí dojmem skladby, již kapela nahrála proto, že se to od ní očekává. Největší propadák je však celá dvanáctiminutová „Eyrie“, která jednoduše nedává ani zlomek důvodu na obhájení monumentální stopáže.

To vše nedělá z „Urn“ desku vyloženě špatnou či snad dokonce neposlouchatelnou. Pořád zde mluvíme o ohromě vysoké řemeslné úrovni, skvělých sólech, výborném zpěvu, hezkým houslovým pasážím. Je zde i jakýsi drobný vývoj v podobě téměř orchestrálních momentů. Co zde však chybí, je důvod k nadšení. Očekával jsem, že Australané buď budou pokračovat v zaběhlých kolejích jak z pohledu zvuku, tak z pohledu kvality, případně že se pokusí změnit svou tvář i za cenu, že jim nová poloha nebude pro tentokrát sedět tak dobře. „Urn“ se však drží zaběhnuté linie, a přesto není zdaleka tak dobré jako jeho předchůdci. Je to solidní deska, která však nenabízí mnoho důvodů k poslechu.


Akercocke – Renaissance in Extremis

Akercocke - Renaissance in Extremis

Země: Velká Británie
Žánr: progressive death / black metal
Datum vydání: 25.8.2017
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. Disappear
02. Unbound by Sin
03. Insentience
04. First to Leave the Funeral
05. Familiar Ghosts
06. A Final Glance Back Before Departing
07. One Chapter Closing for Another to Begin
08. Inner Sanctum
09. A Particularly Cold September

Hrací doba: 54:16

Odkazy:
web / facebook / twitter

Rozpad Akercocke mě popravdě řečeno vždy mrzel. Není to sice kapela, jejíž tvorbu bych fanaticky přehrával pořád dokola, spíš jsem si ji pouštěl jen jednou za čas, ale o to víc jsem si pak tenhle mimořádně chytře pojatý metalový extrém vychutnal. Navíc, všechna čest, „Words That Go Unspoken, Deeds That Go Undone“ je podle mého skromného názoru jedno z nejlepších progresivně deathmetalových alb, jaká kdy kdo natočil.

Když tedy Akercocke v roce 2012 skončili, potěšen jsem z toho zrovna nebyl, byť přiznávám, že formace Voices dokázala alespoň trochu vyplnit prázdný prostor. Tu dalo dohromady několik členů Akercocke po rozpadu skupiny, včetně jednoho z dvou hlavních tahounů původní formace, bubeníka Davida Graye. Zpěvák a kytarista Jason Mendonça ovšem chyběl. Přesto se Voices na tradici Akercocke podařilo navázat důstojně a obě doposud vydaná alba stojí za pozornost i zpětně, pokud je neznáte.

Návrat Akercocke prasknul již v loňském roce, kdy také začali koncertovat a pracovat na nové desce. Z klasické dřívější sestavy se vrátil nejen Jason Mendonça a David Gray, ale také kytarista Paul Scanlan, jenž hrál naposledy na „Choronzon“ z roku 2003. Line-up doplňuje klávesista Sam Loynes, který před rozpadem spolupracoval s Akercocke jako koncertní výpomoc a který se podílel i na Voices, a nakonec baskytarista Nathanael Underwood jakožto jediný úplný nováček v historii Akercocke. Výsledek jejich snažení, „Renaissance in Extremis“, vyšel přesně dekádu od posledního počinu „Antichrist“.

Může to znít strašně jednoduše a zkratkovitě, ale chce se říct, že „Renaissance in Extremis“ zní, jako kdyby Akercocke vůbec nespali, jako kdyby od minulého alba neuběhlo celých deset let. To ovšem nechápejte v tom smyslu, že snad Britové zamrzli v čase, ale spíš tak, že během přestávky neztratili mnoho ze své dřívější fazóny. Chtěl jsem tím říct, že Akercocke i na „Renaissance in Extremis“ stále hrají vysoce kvalitní a také vysoce progresivní kombinaci death a black metalu. Nemusejí si vypomáhat post-metaly ani djenty ani jinými běžnými postupy současných samozvaných metalových intelektuálů. V neposlední řadě je pak nutno zmínit, že i přes množství volnějších pasáží zní jejich hudba stále poměrně tvrdě, riffy jsou technické, nikoliv však bezduše onanistické, a Jason Mendonça stále dokáže z hrdla vyloudit pěkný chlívek. Vždy je ovšem cítit, že v téhle hudbě nejde o přízemní pudy, naopak že je vše skládáno s rozmyslem. Akercocke kdysi hrávali ve formálních oblecích a tvrdili, že to je z toho důvodu, protože jejich muzika je umění a oni ji nechtějí degradovat. Dnes už sice kvádra nemají, ale klidně by mohli mít a jejich argument by stále platil.

Navzdory vysoce nadprůměrným kvalitám „Renaissance in Extremis“ však musím uznat, že i zde se nacházejí momenty, které mi nepřipadají úplně bezchybné. Dost často se jedná o volnější momenty, ale pravidlo bych z toho nedělal, protože jiné takové jsou zase skvělé – kupříkladu začátek „Familiar Ghosts“ je v podstatě perfektní. Ve všech případech se ovšem jedná jen o malé části jinak skvělých skladeb, takže obecně vzato spokojenost jednoznačně převládá.

Akercocke

Nejdůležitější je, že Akercocke prostřednictvím „Renaissance in Extremis“ ukázali, že jejich návrat smysl měl a že stále mají metalovému světu co sdělit. Na svá vrcholná díla „Choronzon“ a „Words That Go Unspoken, Deeds That Go Undone“ sice skupina nedosáhla, přesto je „Renaissance in Extremis“ albem, které ční vysoko nad většinou ostatních současných takzvaně progresivních metalů, a na starší tvorbu Akercocke navazuje velmi důstojným způsobem.