Archiv štítku: CHE

Švýcarsko

Borgne – [∞]

Borgne - Infinity

Země: Švýcarsko
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 8.4.2018
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. La porte du chaos
02. Peu importe si elle m’aura aveuglé
03. Un temps périt
04. Comme si ça s’arrêtera / Stone
05. I Tear Apart My Blackened Wings pt.1
06. I Tear Apart My Blackened Wings pt.2 / Sun
07. Mis à mort mis à nu
08. Chuter

Hrací doba: 61:53

Odkazy:
facebook / bandcamp

K muzice Borgne jsem měl vždy poměrně vřelý vztah. Dobře, říkat vždy je trochu nadnesené, poněvadž od narození si na téhle kapele neujíždím (a vlastně bych ani nemohl, když vznik Borgne nastal až pěkných pár let po tom, co jsem se vylíhnul). Nicméně když jsem se na tuto švýcarskou formaci narazil, což bylo někdy krátce po vydání alb „II“ a „III“, kterážto obě vyšla roku dva tisíce sedm, poměrně rychle jsem si Borgne oblíbil a sledoval tvorbu tohoto švýcarského projektu i nadále.

Až po objevu Borgne jsem zjistil, že Bornyhake neboli Ormenos je kurevsky aktivní tejpek, jenž má těch projektů asi milion. Už žádný z nich mě nikdy nezaujal takovým způsobem jako Borgne, i když tu a tam se mezi nimi najdou také povedené věci (zejména „Livssyklus“ a „Dodssyklus“ od Enoid… kapely jako Kawir, Cryfemal, Manii nebo Darvaza nepočítám, jelikož nejsou přímo jeho, jen v nich hraje). Podobně už žádné pozdější album Borgne po „II“, „III“ a ještě „IV“ už mě tolik neoslovilo, byť minimálně „Royaume des ombres“ bylo vcelku dobré. Když ale chci poslouchat Borgne, vždy se vrátím ke starším majstrštykům.

Letošní novinka „[∞]“ na tomhle stavu nic nezmění. Ani nemůže s ohledem na to, jakou změnu přináší. Není to první obrat v diskografii Borgne, lze vzpomenout kupříkladu výraznou změnu soundu mezi „III“ a „IV“. Tentokrát jsem však z aktuálního zvuku lehce rozpačitý. Lehce v tomto případě neznačí eufemismus, skutečně tomu tak je – nejsem vyloženě zklamaný a nemůžu album odsoudit jako shit, ale určité rozčarování a neuspokojení cítím. Snad to bude i tím, že na „[∞]“ jsem se tentokrát opravdu těšil. Zajímavý název, dobrý obal, Avantgarde Music jako vydavatel. Dost odlišná situace od doby, kdy vycházelo minulé „Règne des morts“, já to bral bez výraznějšího nadšení a album poslouchal až za dlouhé měsíce.

Výraznou změnu s dost velkou pravděpodobností přineslo i rozšíření sestavy. Borgne byl vždy jednočlenný projekt. Metalové archivy sice uvádějí nějaké bývalé členy, ale já osobně nemám ponětí, o koho jde, kdy měli v kapele hrát a případně na jakých nahrávkách se podílet. Borgne prostě znamená Bornyhake a tím to hasne. Na koncerty má sice nějaké „poskoky“, ale lídr byl vždy zřejmý. Loni však do stálé sestavy přibral klávesistku Lady Kaos, která už několik let patřila ke koncertní výpomoci.

A na „[∞]“ to lze cítit, protože ta deska je – když to řeknu hodně hloupě – víc „holčičí“. Přibylo klidnějších pasáží, kdy sice stále může hrát kytara, ale je to spíš takový relax, nikoliv výzva, jakou by měl extrémní metal být. I klávesy hrají větší roli, stejně jako čitelné melodie, nějaké ty sbory, dokonce i čistý vokál v poslední třetině „I Tear Apart My Blackened Wings pt.1“. Podobně lze brát i třeba „Un temps périt“ anebo finální „Chuter“, byť druhou jmenovanou je možno chápat i jako velmi dlouhé outro. Nic z toho není vyloženě neposlouchatelné, dokonce ani ten moment s čistým vokálem není vyslovený fail, jakkoliv k mým oblíbeným pasážím alba určitě nepatří (diplomaticky řečeno). Zároveň to ale není nic, co by chtěl poslouchat od Borgne nebo co mě svou kvalitou dokázalo přesvědčit o smysluplnosti takového posunu, jako se to kdysi podařilo na „IV“.

Borgne

Na druhou stranu, „[∞]“ stále nemá průměrnou úroveň, taková vypadá jinak. Vlastně jej ani nepovažuju za špatné album, spíš za album, jehož přístup se mi z různých důvodů netrefil úplně do noty, ale pořád si na něm dokážu najít nějaké povedené pasáže a nápady. Na to je ostatně Bornyhake asi příliš ostřílený borec, aby mezi lidi pustil kardinální pičovinu. V momentech, kdy se hraje (na poměry desky) ostřeji, klávesy mají víc chladně industriální než melodickou roli a i vokál přitlačí na pilu, je to v cajku. Konkrétně bych vyzdvihnul hlavně úvodní „La porte du chaos“ a čtvrtou „Comme si ça s’arrêtera – Stone“, jejíž elektronické finále mi udělalo radost. Kdyby se takových momentů na „[∞]“ nacházelo víc, měl bych ještě větší radost. Takhle jsem to přešel a vracet se už nebudu.


Consumed by Vultures – In eterno

Consumed by Vultures - In eterno

Země: Švýcarsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 31.8.2017
Label: Nice to Eat You Records

Tracklist:
01. New Born
02. The Faceless God
03. The Choice
04. Sky Obscuration
05. Kill to Be Supreme
06. Your Demise
07. Meditation
08. Behold the Devastation
09. Omega
10. Kill to Be Supreme (Orchestral Version)

Hrací doba: 39:35

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nice to Eat You Records

Consumed by Vultures je podle mého skromného názoru tak akorát název pro deathmetalovou sebranku. Nemlich to samé platí i o obálce debutového alba „In eterno“ – jakmile se na něj člověk podívá, prakticky okamžitě jej přes oči flákne deathmetalový feeling (kde „deathmetalový“ znamená jen určitý výsek stylu, ale budiž). Tím jsme ale ještě neskončili, protože totožně působí i logo skupiny. Tohle vidíš a ihned je ti jasné, že tahle švýcarská banda bude hoblovat death metal a né že kurva né.

Nyní si ovšem položíme dost zákeřnou otázku – je to tak správně? Vlastně už dopředu prakticky jistojistě víte, čeho se od desky jako „In eterno“ dočkáte. Consumed by Vultures jsou ve těchto všech ohledech death metal jak noha, ale ono to bezezbytku platí i hudebně. Což někomu asi vyhovovat může, ale mám-li hovořit sám za sebe – což bych asi měl, když jsem pod tímhle kvazi-literárním výstřikem podepsaný – tak za mě nic moc.

Hudebně jsou totiž Consumed by Vultures… prostě death metal. Stejně tuctový, jak nečitelné je jejich logo, stejně obyčejný, jak průhledný je přebal „In eterno“. Možná, že zarytí fandové tohohle druhu muziky budou spokojeni a nic z doposud řečeného jim nebude vadit, natožpak je odrazovat, ale já osobně se neřadím k fanatickým příznivcům death metalu. Jsem spíš sváteční posluchač a na ten svátek si prakticky vždy vybírám něco zvláštního, co sice stále spadá do deathmetalového ranku, ale zároveň z něj nějakým způsobem vybočuje.

Consumed by Vultures nicméně k takovým svátečním příležitostem nejsou a snad ani nemohou být určeni, protože z průměrné masy kovu smrti nevybočují vůbec ničím. Nebudu dále chodit kolem horké kaše – tahle švýcarská parta hraje úplně to samé, co hraje milion a půl dalších jim podobných kapel. Všechny tyhle bezejmenné deathmetalové party mi znějí naprosto stejně a o Consumed by Vultures to platí rovněž. Pokud by sem nějaký fanatický příznivec death metalu zavítal, ať mi klidně v komentářích vysvětlí, co se mu na tomhle líbí a kde v tom vidí nějakou uměleckou vizi, protože já kurva nemám ánung. Je to všechno na jedno brdo. A tím pádem o ničem.

V takovém případě je mi samozřejmě úplná putna, že Consumed by Vultures umí na svoje nástroje hrát. To přece není žádná přidaná hodnota, nýbrž základ, od něhož by se měl každý odpíchnout. A k čemu jim to nakonec je, když na ty nástroje hrají tak nudnou muziku? Navíc ani co do instrumentální ekvilibristiky to není až takový záhul, aby si z toho jeden ucáknul do spoďárů.

Suverénně nejzajímavějším momentem celé nahrávky je podle mě čtvrtá stopa „Sky Obscuration“, což je ovšem krátká instrumentální mezihra. Snad netřeba dodávat, že to pro „In eterno“ není dvakrát povzbudivá vizitka, když dokáže zaujmout jen intermezzo a základní náplň alba, na níž by to celé mělo stát, regulérně nudí…

Nemůžu si pomoct, ale debut Consumed by Vultures mě prostě absolutně nebavil. Poslech byl pro mě naprostou ztrátou času a za dva dny už ani nebudu vědět, že jsem něco takového vůbec poslouchal. A i z tohoto důvodu nemám jinou možnost než „In eterno“ označit za úplně zbytečné album, bez jehož znalosti bych se rozhodně obešel. A co já. Myslím, že celý metalový svět by se bez jeho vydání obešel. S tímhle se nemá smysl zdržovat.


Brahdr’uhz – Land of Darkness

Brahdr'uhz - Land of Darkness

Země: Švýcarsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 13.4.2018
Label: GrimmDistribution

Tracklist:
01. Desmahavos
02. Ertestaldt
03. Morkestunden
04. Stalegrada
05. Gahattoh Cahazzoh
06. Brahdr’uhz Harfaxxi
07. Frelletrha Algrathjji
08. Dejsstrina
09. Htrradvajyii Hetravassat Istroonia
10. Yemetis
11. Dsysjiflet
12. Mordostrava

Hrací doba: 69:44

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
GrimmDistribution

Dost obvyklou průpovídkou bývá, že se člověk snaží vyhýbat špatné hudbě, ale to není tak úplně přesné. Většina z nás se myslím pokouší vyhýbat nejen špatné, ale i průměrné či dokonce lehce nadprůměrné muzice. Což dává smysl, protože proč by měl někoho zajímat ryzí průměr, když existují mnohem lepší alternativy.

V případě Brahdr’uhz – a neptejte se mě proč – jsem ovšem udělal výjimku. Nevěřil jsem, že by „Land of Darkness“ bylo nějak zásadně dobré, spíš naopak. Tenhle švýcarský projekt na mě zdálky působil průměrně, což je jedna z těch oblastí, jimž se snažím vyhýbat, pokud to jde. V leckterých ohledech je totiž průměr ještě horší než vyložená sračka, poněvadž u té se člověk může alespoň rozohnit, kdežto průměr leze jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven, nepotěší, ani nenasere, prostě jen tak plave okolo, aniž by vyvolával jakékoliv emoce. Přesto jsem si tohle pustil.

Důležité nyní bude odhalení, zdali „Land of Darkness“ dostálo takovým očekáváním, anebo zdali výsledná podoba debutového alba Brahdr’uhz překvapila, a to ať už v tom pozitivním či v tom negativním slova smyslu. Nebudu to zbytečně prodlužovat a chodit kolem horké kaše – švýcarská smečka nepřekvapila a skutečně na své dlouhohrající prvotině předvádí těžce průměrnou práci.

Brahdr’uhz hrají primitivní syrový black metal, což je odnož, jakou mám dost rád. Ostatně, právě album takového stylu, „Banished from Time“ od Black Cilice, jsem v našem tradičním shrnutí vyhlásil jako nejlepší desku loňského roku. Právě na tenhle portugalský kult si můžete myslet, chcete-li dostat nějakou představu, jak „Land of Darkness“ zní. Vedle něj třeba dále Obskuritatem, Blood Tyrant nebo starší Borgne bez ambientních vlivů, abychom jmenovali některé další kapely, které jsme zde recenzovali.

Dle jmenovaných formací je asi zřejmé, že „Land of Darkness“ bude hodně raw záležitost. Problém nicméně tkví v tom, že všechny zmiňované skupiny dokážou uchopit esenci prapůvodního black metalu poutavým způsobem, zatímco Brahdr’uhz ne. A právě to ze švýcarského počinu činí průměrnou záležitost. Formální náležitosti zde sice jsou, ať už se jedná o špinavý sound nebo zkreslený jekot (který je ovšem v tomto případě místy poněkud úsměvný), ale nedaří se tvořit podmanivou atmosféru, bez níž se raw black metal prostě a jednoduše neobejde. Jak vidno, v této odnoži černého kovu je hranice mezi kultem a průměrem tenoučká – a Brahdr’uhz bohužel patří k onomu průměru.

Kámen úrazu spočívá i v kompozici celé nahrávky. Většina skladeb zní prakticky stejně a jedinou jejich invencí je občasná změna tempa, což prostě nemůže fungovat, když atmosféra nemaká na sto procent. Jedinou odbočkou je poklidný dovětek „Mordostrava“, jinak z Brahdr’uhz nevymámíte slušný nápad či výrazný riff. Akorát je nějaký song rychlejší, jiný ve středním tempu, toť vše.

Brahdr'uhz

Opravdu bolestivá se taková konstelace stává v momentě, kdy deska trvá téměř 70 minut. Víc než první řadovka je totiž „Land of Darkness“ jakousi kompilací všech tří předchozích počinů – EP „Brahdr’uhz“ (2017), EP „The End of All“ (2018) a dema „Elhad“ (2018) – k nimž přibyly další tři nové tracky „Desmahavos“, „Gahattoh Cahazzoh“ a „Yemetis“ (rozdíl mezi nimi stejně nepoznáte). Doporučuji si povšimnout i letopočtů vydání, které napovídají, že Brahdr’uhz ty songy seká strojově a bez výraznější skladatelské dřiny. Jen tak mimochodem, od dubnového vypuštění „Land of Darkness“ už stihly vyjít další dva počiny – demo „Akeldama“ a splitko „Celebration of the Blasphemous Black Mass“ s německými Trefihrat.

Každopádně, abychom to dále nezdržovali: „Land of Darkness“ je slaboučký průměr až podprůměr, který za pozornost nestojí – stejně jako celé počínání Brahdr’uhz. Zbytečná deska.


DSKNT – PhSPHR Entropy

DSKNT - PhSPHR Entropy

Země: Švýcarsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 4.12.2017
Label: Clavis Secretorvm / Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Exhaling Dust
02. S.O.P.O.R
03. Kr. Vy. Rites
04. Kr. Vy. Portals
05. Resurgence of Primordial Void Aperture
06. PhSPHR Entropy

Hrací doba: 41:53

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Clavis Secretorvm / Sentient Ruin Laboratories

Když jsem poprvé viděl název DSKNT, okamžitě mě napadlo, že to zní skoro jako „diskant“. Anebo taky „diskont“. Ani jedna z těchto možností naštěstí není správně – alespoň předpokládám. Přinejmenším hudební náplň debutového alba „PhSPHR Entropy“ tomu neodpovídá. Což je jenom dobře, protože v opačném případě bychom byli ochuzeni o povedenou nahrávku, kterou si na následujících řádcích v krátkosti představíme.

Hlavní postavou tohoto švýcarského projektu je jistý Asknt, někdy též známý jako Sinnihr. Zachytit jste jej mohli například jako bubeníka v řadách Aion, jejichž slušný debut „Verses of Perdition“ vyšel u Avantgarde Music. Kapela se ovšem posléze rozpadla. Já osobně jsem zachytil i existenci Exordium (taktéž už nefunkční projekt s jedním albem na kontě), ale na triku má toho borec víc. V DSKNT se stará o veškeré nástroje a se zpěvem mu pomáhá kolega Quasar ze skupin Blakk Old Blood (jeden jejich demosnímek jsem také kdysi recenzoval) a Antiversum.

Říct, že se DSKNT prezentují moderně pojatou formou black metalu, by asi bylo dost jednoduché, ale ono to vlastně docela sedí. Důraz se tu klade na atmosféru, na hloubku sdělení, nechybí ani krapet disonance… vlastně bychom klidně mohli přistoupit k obligátním slintům o nezemských inspiracích, metafyzických prožitcích a esoterických zkušenostech, ale to si rád odpustím, protože nás to všechny beztak už dávno nudí.

Stejně nám ve výsledku mnohem lépe poslouží jednoduché sdělení, že „PhSPHR Entropy“ je kvalitně poskládaná i zahraná deska. Asi není sporu o tom, že si bere inspiraci od jiných a že to na ní jde slyšet, ale DSKNT je důkazem, že když se s vlivy pracuje citlivě a když nechybí talent, vůbec to nevadí a mohou z toho také vznikat nadprůměrná díla.

Když se podíváte na podobné umělce na Metal-Archives, najdete zde standardní výčet jmen jako Deathspell Omega nebo Blut aus Nord. Jisté paralely s nimi samozřejmě není problém nalézt, ten vliv zde nepochybně je. Což ovšem nemůže nikoho překvapit, jelikož tvorba těchto dvou kapel se s odstupem let ukazuje jako zcela zásadní pro další vývoj celé jedné větve blackmetalového žánru. Vedle nich by se ovšem nebál jmenovat ani formace jako Aosoth, pro mě za mě novější Blaze of Perdition, obecně klidně i celá taková ta okultní odnož black metalu (stále se bavíme o hudební podobnosti, ne nutně tematické).

Někde na téhle ose se tedy produkce DSKNT pohybuje. Nedivil bych se, kdyby vám z toho čelist na zem nespadla, samozřejmě to chápu – vždyť takových seskupení tu už v posledních letech bylo. A DSKNT zcela jistě nebudou poslední. Nicméně pokud vás tento směr ještě vyloženě neirituje, „PhSPHR Entropy“ bych vám k poslechu určitě doporučil. Kupříkladu rozjezd „Kr. Vy. Portals“ je prostě skvělý a za slyšení myslím stojí, jeho účinek je pak ještě větší o to, že mu předchází industriální minuta „Kr. Vy. Rites“. Kvalitních a dost chytře vymyšlených motivů a pasáží je však na desce o poznání víc. Dost na to, abych byl já osobně s výsledkem spokojen.

„PhSPHR Entropy“ mě dost příjemně překvapilo. Navzdory očividné inspiraci u jiných se totiž jedná o sebevědomovou nahrávku, která nevyznívá jako sprostá kopírka ostatních. Na to je totiž až příliš dobrá. Za mě určitě ano.


Sum of R – Orga

Sum of R - Orga

Země: Švýcarsko
Žánr: (dark) ambient / drone
Datum vydání: 15.9.2017
Label: Cyclic Law / Czar of Cricket Productions

Tracklist:
01. Intro: Please Ring the Bells
02. Overgrown
03. We Have to Mark This Entrance
04. Light & Dust
05. Cobalt Powder
06. Hypnotic State
08. After the Passing of Risk
09. Desmonema Annasethe
10. To Deny Responsibility Is to Perpetuate a Lie
11. Let Us Begin with What We Do Not Want to Be
12. One After the Other

Hrací doba: 57:57

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Czar of Cricket Productions

Švýcarská formace Sum of R nemusí být českému posluchači neznámá. Domácí metalová obec ji mohla pořádně zaregistrovat nejpozději v červnu loňského roku, kdy vystoupila po boku Aluk Todolo v pražském Žižkostele. V té době neměl tento projekt Reto Mädera ještě venku aktuální desku (tehdy posledním zářezem na dlouhohrající pažbě bylo „Lights on Water“ z roku 2014), což se mění až nyní s příchodem počinu „Orga“. Pojďme na věc.

Říkat „nyní“ je možná trochu odvážné, poněvadž album je venku již od poloviny září, akorát my – dle naší nejlepší tradice – recenzujeme v době, kdy už to nikoho nezajímá. Ale to mě nijak nepálí, protože závody o co nejrychlejší vydání recenze jsme vždy přenechávali jiným, které to baví víc než nás. Obzvlášť to plátí u záležitostí, které samy nikam nespěchají, tak proč překotně spěchat s jejich náslechem a pochopením?

„Orga“ vyznává minimalismus, nikoliv však jednotvárnost či monotónnost. Sum of R na své letošní novince předkládají poměrně širokou paletu nálad, mezi nimiž nechybí kupříkladu klaustrofobická sonická temnota, jak ji prezentují skladby jako „Overgrown“ nebo „After the Passing of Risk“. To jsou samozřejmě věci, jaké asi každý z nás od žánrů jako dark ambient či drone očekává a chce. Stejně tak asi příliš nepřekvapí rytmická, industrialem nasáklá „To Deny Responsibility Is to Perpetuate a Lie“, již osobně považuji za jeden z vrcholných momentů „Orga“. Skvělá je rovněž „Cobalt Powder“ s vysoce sugestivním závěrem – i ji bych zařadil mezi nejvýraznější momenty celé kolekce.

Na druhou stranu, najde se zde místo i pro melancholičtější, v některých případech dokonce i pozitivnější emoce. Ačkoliv mi ta temnější poloha nahrávky sedí více, proti písním jako „We Have to Mark This Entrance“, „Desmonema Annasethe“ či „Let Us Begin with What We Do Not Want to Be“ toho nemám moc co namítat, jelikož se stále jedná o zajímavé záležitosti, které jednak přispívají k rozmanitosti „Orga“, jednak také dokážou podmanit. O něco horší už je to se skladbami „Light & Dust“ a „Hypnotic State“, z nichž zejména ta první jmenovaná se díky svým tklivým tónům povážlivě blíží kýči.

V rámci celku a v rámci jakéhosi, řekněme, meditativního poslechu, kdy člověk vnímá víc celkovou atmosféru než vyznění konkrétních stop (což je zcela legitimní přístup, protože, přese všechno, „Orga“ není písničkovým albem), se ty slabší momenty dokážou rozpustit. Nicméně se snad všichni shodneme na tom, že je zbytečné si namlouvat, že je něco dokonalé, když zjevně není.

Tím chci říct, že „Orga“ rozhodně nepatří k žánrovým vrcholům letošní sezóny. Do jisté míry se nejedná o nic víc než standardní práci v rámci svého stylu – standardní co do kvalit a působivosti, nikoliv co do formy, neboť ta je, jak již padlo, naopak docela proměnlivá. Nicméně i tak se tu bavíme o nahrávce, která je poměrně fajn a ve svých nejlepších momentech dokáže poskytnout zajímavé zážitky – a lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem tyto absolvoval s nějakou nechutí či nelibostí. Pár hlubších rozjímavých chvil mi „Orga“ stále dokázalo dát, což je něco, čeho si budu cenit vždycky. Příznivci podobných záležitostí se poslechu určitě bát nemusí, ale povinnost to zase není.

Sum of R


Pure – J’aurais dû

Pure - J'aurais dû

Země: Švýcarsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 13.5.2017
Label: Symbol of Domination Prod. / Obscure Abhorrence Productions

Tracklist:
01. Anonyme et sans visage
02. Je tuerais le monde pour ta lumière
03. Le silence mortel
04. Le jour où je suis mort
05. J’aurais dû
06. Solitude

Hrací doba: 37:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Symbol of Domination Prod.

Pure je název, jenž sám o sobě křičí do světa, jaký druh hudby byste od něj měli očekávat. Samozřejmě, že se jedná o tuze syrový mrazivý black metal… do určité míry. Vichr však v tomto případě nevane ze severu, nýbrž ze středoevropského Švýcarska. Dokonce se ani nejedná o nějakou náhodnou začínající smečku, ale o jeden z mnoha projektů jistého neúnavného muzikanta, jenž z téhle alpské země pochází.

Za Pure totiž stojí Sergio Moplat známý spíše pod pseudonymy jako Ormenos či Bornyhake. Tenhle borec mám na triku výbornou kapelu Borgne, jejíž muziku mám osobně dost rád, ale také formaci Enoid, která mi přijde o stupínek níž oproti Borgne, ale pořád má na kontě i povedená alba, především první dvě jsou velmi dobrá. Rovněž se podílí na novém mezinárodním projektu Oculus, jemuž letos v září vyšel debut „The Apostate of Light“ – zde se potkává s Azlumem (Manetheren) a Kozeljnikem (The Stone, May Result, sólo tvorba, Ophidian Coil). Kromě toho dále dříve hrával v řecké kultovce Kawir a jako host či člen koncertní sestavy se podíval i do skupin jako Cryfemal, Deathrow, Darvaza nebo Manii.

Což je dle mého dost slušné portfolio, za nějž se Ormenos nemusí vůbec stydět. A to jsem vyjmenoval jen to nejznámější, tímhle výčet zdaleka nekončí, protože tenhle švýcarský nezmar zanechal stopu na množství dalších kapel převážně z blackmetalového, ale v jistých případech i grindcorového žánru. Pokud by někomu tahle nálož nestačila a rád by z jeho tvorby zakusil i něco méně viditelného, doporučil bych jediný demosnímek „Pat nost“ (2009) projektu Haine – rovněž povedená syrovost.

Nicméně zpátky k Pure. Pod touhle hlavičkou letos vyšlo již čtvrté album s názvem „J’aurais dû“, které navazuje na dva roky starý počin „Art of Loosing One’s Own Life“. Dle názvu projektu by se mohlo zdát, že Pure je místem, kde Ormenos ukájí své choutky po ortodoxní podobě black metalu, ale takové tvrzení by bylo trochu zavádějící. BorgneEnoid jsou totiž také black metal docela podzemního ražení, byť je pravda, že třeba první jmenovaná kapela nasává i ambientní vlivy a soustředí se více na atmosféru (nicméně kdo pamatuje začátky Borgne, tak ví, že i pod tímhle jménem vyšly slušné pekelnosti).

Myslet si, že Pure se od ostatních odlišuje alespoň zimním feelingem, jak by mohla napovídat obálka „J’aurais dû“, je také mylné, protože i takové pocity se již daly zažít u Borgne. A navíc – stačí se podívat na přebaly starších alb Pure, aby bylo zřejmé, že tohle není hlavním poznávacím znamením projektu, byť lze na novince chlad cítit. Nicméně bych netvrdil, že se jedná o ortodoxní zběsilou vichřici. Viz třeba skvělá atmosférická vsuvka v „Je tuerais le monde pour ta lumière“, rozvážnější tempo „Le jour où je suis mort“ s procítěným kytarovým sólem nebo „groovy“ pasáže v titulním songu.

Pure

Může to teď znít trochu paradoxně, ale i navzdory řečenému jednotlivé projektu mezi sebou nesplývají a každý si nese punc své vlastní atmosféry, ačkoliv si vlastně všechny vystačí se syrovým black metalem. Radši se nebudu pokoušet to nějak vysvětlovat, protože bych to nejspíš vysvětloval jak kokot a pak se do toho beztak zamotal, ale věřte tomu, že nějaký rozdíl v náladě v tom cítit je.

Nicméně i kdyby tomu tak nebylo, nakonec je stejně hlavní jiná věc – jestli „J’aurais dû“ dokáže zaujmout a zprostředkovat člověku nějaký zážitek. Zde bych si dovolil říct opatrné ano. Ten zážitek sice není kdovíjak hluboký a do nezemského vtažení mezi hudební víry má daleko, ale pořád se jedná o vcelku zábavnou a poctivou desku. Stále platí, že Ormenos svá doposud nejlepší díla stvořil pod hlavičkou Borgne, ale srovnám-li „J’aurais dû“ třeba s loňským „Exilé aux confins des tourments“ od Enoid, asi bych jako vítěze zvolil letošní počin. Slušná věc, což platí i pro ty z vás, kdo tvorbě tohohle švýcarského maniaka nefandíte věrně jako pes.


Drudkh / Paysage d’hiver – Десь блукає журба / Schnee (IV)

Drudkh / Paysage d'hiver - Десь блукає журба / Schnee (IV)

Země: Ukrajina / Švýcarsko
Žánr: atmospheric black metal / ambient
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Season of Mist Underground Activists / Kunsthall Produktionen

Tracklist:
I. Drudkh – Десь блукає журба
01. Всі відтінки тиші
02. Ніч крокуе до свого трону

II. Paysage d’hiver – Schnee (IV)
03. Schnee IV

Hrací doba: 40:54 (21:03 / 19:51)

Odkazy Drudkh:
facebook / twitter / bandcamp

Odkazy Paysage d’hiver:
bandcamp

Drudkh sice vydali své poslední album „Борозна обірвалася“ v dubnu 2015, ale kdybychom tvrdli, že se od té doby tahle ukrajinská veličina atmosférického black metalu fláká, tak bychom Romanu Saenkovi, Thuriosovi a spol. docela křivdili. V loňském roce totiž začali pracovat na volné splitkové trilogii, na níž se podílejí s jinými zajímavými formacemi.

To potvrdili hned s první červnovou částí „Той, хто говорить з імлою / Pyre Era, Black!“, na níž se vedle Drudkh představili norští Hades Almighty, na něž přesně pasuje pojmenování kultovní – tedy že strašně málo lidí je má strašně moc rádo. Je pravda, že Norové na svém příspěvku na počin nepředvedli zrovna vysokou míru invence – v tom smyslu, že sem poskytli stejný materiál, jejž vydali tři čtvrtě roku předtím samostatně. Ale to mě nakonec zas tak nesralo, protože původní vydání proběhlo pouze digitálně, a vzhledem ke kvalitě materiálu by byla škoda, kdyby se vůbec nedočkal fyzických nosičů. Loňské září pak přineslo druhé splitko „Зраджені сонцем / Hägringar“ se švédským jednočlenným projektem Grift. Pro mě osobně jde z celé trilogie o nejméně zajímavý dílek, poněvadž Grift se dle mého skromného názoru s dalšími dvěma formacemi rovnat nemůže.

Letošní srpen totiž volnou sérii zakončuje další výraznou spoluprací, která co do zajímavosti s klidem může soupeřit i s Hades Almighty. Druhou stranu „Десь блукає журба / Schnee (IV)“ totiž okupuje švýcarská entita Paysage d’hiver, což je ve skutečnosti vedlejší projekt WintherraDarkspace. Splitko navíc dostává další dávku kreditu i díky tomu, že Paysage d’hiver – známý svou nechutí k dlouhohrajícím deskám, namísto nichž upřednostňuje demosnímky – hudebně mlčí již od roku 2013, kdy vyšel počin „Das Tor“. Tak pojďme na věc.

První stranu vinylu samozřejmě okupují Drudkh, jejichž polovina s názvem „Десь блукає журба“ nabízí dvě skladby. Asi nic nezkazím prohlášením, které – a jsem si toho vědom – používám snad v každé ze svých posledních recenzí na Drudkh: Ukrajinci si opět s přehledem udržují svůj standard. A to jak kvalitativní, tak i stylový. Ale světe div se, pořád se to ještě neohrálo. Když pominu, že první třináctiminutovku „Всі відтінки тиші“ protne povedená ambientní pasáž, pak Drudkh s ničím novým nepřicházejí. Ale pořád v tom je jejich charakteristická atmosféra, kus osudové melancholie (naštěstí na hony vzdálené post-blackovému kýči) a slovanské zádumčivosti. Obě skladby jsou výborné a baví mě, takže za mě pořád ano, líbí se mi to!

Lhal bych ovšem, kdybych tvrdil, že právě na Drudkh jsem byl na splitku zvědav především. Ačkoliv mám Ukrajince rád, Paysage d’hiver pro mě znamenali ještě větší tahák. Ani v tomto případě nejsem vůbec zklamán, naopak! Dvacetiminutová kompozice „Schnee IV“ totiž plnými hrstmi rozhazuje přesně to, co od Paysage d’hiver očekávám a chci. Syrový, ambientem protkaný black metal s atmosférou tak mrazivou, až vám zaleze za nehty a zadře se pod kůži. Možná, že po formální stránce není hudba Paysage d’hiver převratná či originální, ale působivá je ohromně, čehož si v konečném důsledku cením o trochu více. Ve „Schnee IV“ tohle všechno je – Atmosféra s velkým A, naprosté pohlcení hudbou, trans.

Vzato kolem a kolem je „Десь блукає журба / Schnee (IV)“ výtečnou nahrávkou. Drudkh sice „jen“ odvádějí svůj standard, ale takoví už zjevně jsou a starého psa novým kouskům nenaučíš. Ten standard je však sakra vysoko a jejich muzika je pořád skvělá. Paysage d’hiver se svou skladbou jsou ještě o kus výš a „Schnee IV“ opětovně potvrzuje, že tenhle švýcarský projekt patří k tomu nejlepšímu, co kdy na poli zimního black metalu vzniklo. Povinnost vlastnit!


Bölzer, Svartidauði, Eggs of Gomorrh

Bölzer, Svartidauði, Eggs of Gomorrh

Datum: 27.9.2017
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Bölzer, Eggs of Gomorrh, Malokarpatan, Svartidauði

O tom, jak trojici Bölzer, Svartidauði a Eggs of Gomorrh měli původně doplňovat ještě finští dobytci Archgoat, ale nakonec se rozhodli první tři koncerty turné včetně Prahy vynechat, jste už předpokládám slyšeli. Však se o tom namluvilo relativně dost. Naštěstí se ale nic nerušilo, protože kombo Bölzer / Svartidauði je dostatečně zajímavé i tak, a pozvat jako náhradu slovenské Malokarpatan taky nebyl vůbec blbý nápad.

Právě Malokarpatan se svým – v dobrém slova smyslu – humpoláckým black metalem akci začali. A hele, mě to fakt bavilo. Viděl jsem kapelu prvně a byla to docela paráda. Dost fajnový pivní „metal, píčo“ přístup, ale v tomhle případě to vůbec nemyslím nijak pejorativně, naopak! Skrze black/thrash/heavy metalové riffy a Temnohorův vychlastaný vokál se vzýval oldschoolový metal jako svině. Navrch stačí přidat trochu rurální folklórní atmosféry horního Maďarska (hádám, že teď asi dostanu po papuli, haha… byl to jen vtip) a není divu, proč jdou Malokarpatan v jistých kruzích tak prudce nahoru. Nebudu na to vzpomínat jako na životní koncert, ale jinak rozhodně v cajku!

Eggs of Gomorrh pro mě byli jedinou skutečnou neznámou toho večera. Vše ostatní už jsem buď viděl a znal z desek anebo alespoň znal z desky. Na předkoncertní přípravu jsem se zcela suverénně vysral a nechal tomu volný průběh. A musím říct, že z vystoupení Eggs of Gomorrh jsem si odnesl především následující dojmy – nasranost, extrémní zloba, chlív jak kurva, nehorázná agrese. Švýcarská čtveřice do lidí mrdala naprostý brajgl, v němž jsem za celou dobu zachytil jednu (!) chytlavější pasáž, ale jinak to živě působilo jak nájeb non plus ultra. Jako bylo to fakt cool, ale v poslední třetině už se nepřetržitá nekompromisní sypačka povážlivě blížila stereotypu, což je asi tak největší výtka, jakou bych k tomu měl. Případnému dalšímu živému setkání se bránit nebudu.

Vzápětí následoval asi největší tahák celého večera. Bölzer toho zatím nevydali zas tolik, ale myslím, že už nyní má jejich jméno zvuk, což potvrzoval i počet lidí pod pódiem, který hnal kapelu kupředu. Švýcary jsem v tom samém klubu již viděl, když předskakovali Deströyer 666, a tehdejší komornější vystoupení, kdy bylo Okoiovi vidět přímo pod ruce, mi asi sedlo o něco víc, ale i přesto Bölzer ani tento večer nezavdávali žádné pochybnosti, že jejich věhlas roste oprávněně. Dvojice v modrém nasvícení servírovala hutnou atmosféru a navzdory statičnosti dokázala vtáhnout a nepustit po celou vyhrazenou dobu. Vrchol.

Bölzer

Islandští Svartidauði to měli na závěr po Bölzer obtížné a také vysoko nastavenou laťku dorovnat nedokázali. A přitom to bylo prvně, co jsem skupinu dokázal chytit živě s poslouchatelným a čitelným zvukem. Na druhou stranu, když vzpomenu na jejich výstup na druhém Prague Death Mass, bylo to tehdy vizuálně i atmosféricky působivější, ačkoliv zvuk byl jak z prdele. Ale zpátky do Prahy. Svartidauði zde nehráli nijak špatně, ale viditelně ten večer při přetahované s Bölzer tahali za kratší konec, jejich koncert mě nedokázal strhnout, prostě byl jen v pohodě. S odstupem času ve mně žádná zásadní vzpomínka nezůstala, prostě jen jeden koncert z mnoha. Snad díky tomu všemu mě nijak zásadně nesralo, když jsem to někdy v půlce jejich setu musel zabalit, abych chytil noční spoj domů.

Svartidauði

U Bölzer jsem zmiňoval statičnost – to byl nakonec společný určující prvek všech čtyř seskupení. Nicméně se potvrdilo, že není nutné dělat na pódiu vylomeniny, aby šlo o kvalitní performanci. U Svartidauði jsem zase zmiňoval solidní povedený zvuk – i ten byl společný všem čtyřem kapelám. Naštěstí se ani jednou nestalo, aby nějaké vystoupení zmrvila neposlouchatelná hluková koule. Celkově rozhodně spokojenost, ačkoliv nemohu ručit za to, že bych to samé tvrdil, kdyby moje koncertní prezence nebyla poslední měsíce tak tristní.


Cellar Darling – This Is the Sound

Cellar Darling - This Is the Sound

Země: Švýcarsko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 30.6.2017
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Avalanche
02. Black Moon
03. Challenge
04. Hullaballoo
05. Six Days
06. The Hermit
07. Water
08. Fire, Wind & Earth
09. Rebels
10. Under the Oak Tree…
11. …High Above These Crowns
12. Starcrusher
13. Hedonia
14. Redemption

Hrací doba: 59:58

Odkazy:
web / facebook / twitter

Asi jen těžko lze načít recenzi na debutovou desku Cellar Darling něčím jiným než povídáním o Eluveitie. Hvězda téhle švýcarské formace vylétla svého času prudce nahoru a kapela si mohla užívat oblibu i popularitu u velkého množství fanoušků. Což nutně nemusí znamenat i kvalitu – vždyť kolikrát už jsme zažili, že čím větší hudební píčovina, tím víc populární je. Dle mého Eluveitie nikdy nehráli žádný zázrak, ale sem tam nějaký song poslouchatelný byl, aniž by urážel vaši inteligenci.

Jenže dlouhá turné a krátké přestávky mezi hodinovými alby se zanedlouho začaly projevovat úpadkem. Jednoduše řečeno, desky Eluveitie postupem času začaly být tak nudné, až u toho člověk málem zdechnul. Příliš tomu nepřidala ani často rotující sestava, v níž hned několikrát proběhl výrazný exodus. Jeden takový nastal i loni, kdy se pakovali hned tři dlouholetí členové – kytarista Ivo Henzi, bubeník Merlin Sutter a zpěvačka/niněristka Anna Murphy. Právě tito tři odpadlíci po svém odchodu z Eluveitie spustili novou skupinu Cellar Darling, jejíž název není náhodný – stejně se jmenoval již sólový debut Anny Murphy z roku 2013.

Asi nebude nic těžkého najít na debutové řadovce „This Is the Sound“ podobnosti s předcházejícím působištěm všech tří jmenovaných hudebníků. Cellar Darling se samozřejmě nezbavili folkových prvků, byť ty zde nejsou ani zdaleka tak výrazné, jako tomu bylo v Eluveitie. Ponechám na vašem uvážení a osobním vkusu, zdali se jedná o negativum či pozitivum. Na svém místě však zůstala orientace k hitovému metálku středního proudu. A i zde si myslím dokážete sami určit, jestli se vám takové směřování zamlouvá, či nikoliv. Každopádně je zřejmé, že se dal takový přístup očekávat a opak by byl překvapením.

V jedné věci ovšem mají Cellar Darling nad Eluveitie výrazně navrch. Anna Murphy je rozhodně skvělá zpěvačka – v předchozí skupině nedostávala zas tolik příležitostí to prokázat, takže se v tomto ohledu projevovala spíš v jiných projektech (např. Lethe) a částečně hostovačkách (třeba její příspěvek na „The Revolution Is Dead!“ od Blutmond byl dost fajn). „This Is the Sound“ je samozřejmě především o jejím hlasu, což je na jednu stranu dobře, ale na druhou stranu mi nepřijde, že by zde odváděla nejlepší pěvecký výkon své kariéry. Nicméně stále se poslouchá příjemně, o tom žádná.

Nakonec ale hlavní roli stejně hraje skladatelská úroveň a schopnost vdechnout jednotlivým písním nějaký punc zajímavosti. Osobně mě v tomto ohledu docela navnadila videoklipovka „Avalanche“, díky níž jsem se vlastně pustil do poslechu celého „This Is the Sound“. Bohužel musím říct, že postupem času se trochu ohrála, ale vzato kolem a kolem se pořád jedná o docela pohodový „měkko-metalový“ song.

Bilance alba jakožto celku ovšem není tak pozitivní. Písniček na podobné či lepší úrovni jako „Avalanche“ zde příliš není. V pohodě je „Black Moon“, povedená je „Six Days“, jejíž refrén bych nejspíš označil jako vrcholný moment celé nahrávky, a v závěru zaujmou ještě „…High Above These Crowns“ a „Redemption“. Pak se tu nachází řádka skladeb, které jsou v pohodě a jejich poslech nečiní člověku problém, ale že bych si z nich sednul na zadek, to fakt ne.

Na opačné straně pak stojí několik songů, jež bych se nebál označit jako nepříliš povedenou vatu, která se na „This Is the Sound“ nachází nejspíš jen proto, aby se natáhla stopáž. Jak jinak si vysvětlit otravnou „The Hermit“, cajdákové intermezzo „Water“, jalové „Rebels“ a „Hedonia“ nebo nudnou „Under the Oak Tree…“? Samozřejmě, že od kapely jako Cellar Darling nečekám nějaké zásadní převraty v žánru, ale i mainstreamový metal se dá hrát na solidní úrovni – a tu Švýcaři bohužel nedokážou držet po celou dobu.

Cellar Darling

Zpočátku jsem si říkal, že je „This Is the Sound“ docela nudná nahrávka… několik slušných písniček, ale jinak nuda, která mi mezi sebou dost splývala. Postupně se dojmy trochu zlepšily, až jsem si chvíli říkal, že jsem Cellar Darling zpočátku trochu křivdil. Tento stav však vydržel jen zanedbatelně krátkou dobu. Posléze se totiž počin ohrál a dojmy se vrátily opět na začátek – několik slušných písniček s nudou okolo. Jen s tím rozdílem, že nyní už mi to nesplývá v jednu šedivou masu a každý ten horší song mě zvládne nudit sám za sebe.

Každopádně, v konečném součtu se nejedná o žádný zázrak. Těch několik pohodových skladeb lze v případě odpovídající nálady otočit na YouTube, ale album jakožto celek nemá valného smyslu poslouchat. Nicméně i přesto jsou Cellar Darling stále sympatičtější a poslouchatelnější než současní Eluveitie. Důvodem však není nějaká výrazná kvalita prvních jmenovaných, nýbrž dlouholetá bezzubost druhých jmenovaných.