Archiv štítku: CHE

Švýcarsko

Zeal and Ardor – Stranger Fruit

Zeal and Ardor - Stranger Fruit

Země: Švýcarsko / USA
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 8.6.2018
Label: MKVA

Tracklist:
01. Intro’
02. Gravedigger’s Chant
03. Servants
04. Don’t You Dare
05. Fire of Motion
06. The Hermit
07. Row Row
08. Ship on Fire
09. Waste
10. You Ain’t Coming Back
11. The Fool
12. We Can’t Be Found
13. Stranger Fruit
14. Solve
15. Coagula
16. Built on Ashes

Hrací doba: 47:52

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Bezejmenného debutu z roku 2014 si asi málokdo všimnul. Prošuměl takovým způsobem, že jej mnozí neobjevili ani zpětně a druhé album „Devil Is Fine“ z roku 2016 považují za debut. Omluvou jim budiž, že je první nahrávka někdy skutečně označována jako „demo album“ a až „Devil Is Fine“ jako oficiální prvotina. S touhle druhou deskou už nicméně Zeal and Ardor takříkajíc udělali díru do světa. Najednou se o nich začalo všude mluvit, kritici chválili, seč jim písmenka na klávesnicích stačila, a posluchači na tuhle nevšední kombinaci (black) metalu, soulu a černošských spirituálů také slyšeli. Zeal and Ardor se pustili i do koncertování a jejich věhlas u fanoušků alternativní metalové hudby raketově stoupl.

Letošní třetí (anebo druhé… jak je ctěná libost) album „Stranger Fruit“ již na svět přišlo v docela odlišné pozici než jeho předchůdci – jako očekávaná deska, na jejíž vydání mnozí netrpělivě čekali. A proč bych zapíral – i já sám jsem byl docela zvědavý, poněvadž „Devil Is Fine“ mě vcelku bavilo. Sice mělo svoje chyby a některé písničky se příliš nepovedly, ale šlo o mimořádně zajímavou kombinaci stylů a nálad, čehož jsem si na tom počinu dost cenil.

Úplně nepřekvapí, že po úspěchu, jakého se „Devil Is Fine“ dostalo, pokračuje „Stranger Fruit“ v obdobném duchu. Avantgardní metal či post-black metal namíchaný s vlivy zdánlivě vzdálených žánrů jako soul, blues, gospel nebo černošské spirituály – všechno se tam nachází a je vidět, že Zeal and Ardor chtějí dát posluchačům další dávku toho, kvůli čemu si je tito oblíbili. Nevýhodu v podobě chybějícího momentu překvapení se „Stranger Fruit“ snaží dohánět jinde, tou nejlogičtější a nakonec i nejpřirozenější možnou cestou – materiál je zdánlivě skladatelsky jistější, dospělejší, odbourávají se dětské nemoci. Mám pocit, že Zeal and Ardor se na „Stranger Fruit“ z dřívějšího prapodivného až obskurního projektu definitivně přetransformovali v sebevědomou kapelu, která si je vědoma své originality, a právě na té chce také stavět.

To zní všechno fajn, ale v jednom momentě předešlého odstavce jsem napsal zdánlivě, což je důležitější slovo, než by se na první pohled mohlo zdát. Jakkoliv je „Stranger Fruit“ po formální stránce ve všem lepší a dotaženější než „Devil Is Fine“, jeho poslech mě ani zdaleka tolik neláká a nebaví. S dospělejším a profesionálnějším přístupem jako by se vytratilo kouzlo „nechtěného“. Ačkoliv je „Stranger Fruit“ po formální stránce stále zajímavé, pocitově je o mnoho slabší než jeho předchůdce. Jako kdyby nyní ta zvláštní kombinace byla zajímavá jen papírově, ale chyběl jí skladatelský zápal, díky němuž by se jednalo o skutečně zábavný poslech.

Jednotlivé písničky mezi sebou většinou splývají, znějí podobně. Mám z toho dojem, že se Manuel Gagneux, hlavní postava Zeal and Ardor, snaží ten fungující koncept ždímat skoro v každém songu. Když už někam vybočí, je to třeba k naprosto jalovému ambientu, jehož kvalita je skoro trapná. Zatímco základní poloha „Stranger Fruit“ mě aspoň nesere, ten ambient mi přijde fakt hrozný. Viz „The Hermit“, „The Fool“ a „Solve“. Albu paradoxně škodí i to, že jeho délka tentokrát opravdu dosahuje dlouhohrajících cifer – těch skoro 50 minut to prostě neutáhne. Jako jednohubka o poloviční délce mě hudba Zeal and Ardor táhla víc.

Všehovšudy je pro mě „Stranger Fruit“ zklamáním. Vidím, jak se na něj pěje chvála, ale moc to nechápu, protože s jen trochu kritickým náhledem na věc mi vychází, že tady zbyla k ocenění jen formální zajímavost, která už ovšem byla představena minule, nikoliv reálné kompoziční kvality.


H E X – H E X

H E X - H E X

Země: Švýcarsko
Žánr: industrial / post-rock / darkwave
Datum vydání: 25.5.2018
Label: Hummus Records

Tracklist:
01. Metaheaven
02. Collider
03. Process
04. Highrise

Hrací doba: 35:00

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Jsme a i navzdory jistým výstřelkům v jistých obdobích jsme vždy byli stránkou především o metalové muzice. Navzdory jednoznačnému hlavnímu směřování sem ovšem pevně patří i hudba mimo mantinely tvrdých kytarových riffů, protože poslouchat celý život pouze jeden žánr může jenom debil (sorry, jestli jsem teď někoho urazil, ale je to tak, rozšiřte si obzory).

Čím méně hudby mimo metalové hranice tu ovšem recenzujeme, tím větší je radost, když zde mohu představit něco trochu jiného a zároveň mimořádně zajímavého. Jako třeba právě H E X. Pokud se rádi necháváte překvapit a chcete toho o albu, na jehož poslech se právě chystáte, vědět v ideálním případě co nejméně, pak v tomto místě můžete přestat číst. Plně vám totiž bude stačit sdělení, že tohle za slyšení rozhodně stojí a že byste ochutnávku neměli příliš odkládat. Kdybyste si totiž bezejmenný debut H E X nechali uniknout, o dost byste přišli.

H E X pocházejí ze švýcarské Ženevy a jejich sestava čítá celkem pět lidí. Upřímně nemám tušení, zdali dotyční někde před H E X hráli a případně kde, ale tipnul bych si, že nejspíš ano, protože takhle silné věci začínající hudebníci většinou nevydávají. Nebojím se totiž prohlásit, že v případě tohoto selftitled debutu se bavíme o jedné z nejpůsobivějších nahrávek, na jaké jsem v letošním roce zatím narazil!

Vezměme to ale popořadě. Co že je tenhle švýcarský zázrak vůbec zač? H E X produkují krásně neuchopitelný žánrový mix, který zajisté potěší všechny eklektiky mezi vámi. Na desce, kterou jen tak mimochodem zdobí také jednoduchá, leč vysoce povedená grafika s „Metropolis“-feelingem, najdete rock, industrial, darkwave, post i prog. A klidně by se těch nálepek dalo vymyslet i vícero. Pokud by někdo hovořil o avantgardě nebo psychedelických náladách, rozhodně bych ho chápal, protože i takové momenty, na něž by se daly napasovat právě zmíněné pojmy, se na albu najdou.

Nejdůležitější ovšem je, že Švýcaři danou plejádu vlivů dokázali spojit jeden fungující, přirozený a organicky působící celek. Neřekl bych, že si H E X berou tohle a tamto a obracejí styly v každé další pasáži. Hranice mezi všemi jmenovanými žánry a přístupy se na jejich prvotině rozmazávají a vše se pojí do vyššího nadžánru, jenž zní nevšedně a neobyčejně, má obrovské charisma a vlastní unikum. Určitě by se daly nalézt formace, s nimiž má produkce H E X určité společné elementy nebo k nimž se blíží, o tom samozřejmě žádná, přesto výsledek působí dost osobitě.

HEX

Deska stojí na čtyřech skladbách delšího rázu, snad jedině s výjimkou druhé „Collider“, jejíchž šest minut lze ještě považovat za standardní hrací dobu. Nicméně i ona se stejně jako zbylé kompozice může pochlubit podmanivou atmosférou, která napříč písní postupně houstne a fantasticky graduje ke strhujícím závěrům. Což ale neznamená, že celé songy jsou jen čekáním na finále, protože v případě „H E X“ je cesta stejně okouzlující jako cíl, respektive cíl je zde třešničkou na dortu extra výživné cestě.

O moc víc snad není třeba říkat. Tohle je jednoduše excelentní záležitost, a pokud jsou vám hudební kvality milejší než žánrový purismus (ať už jakéhokoliv žánru), debut H E X byste minout rozhodně neměli. Veliké doporučení.


Borgne – [∞]

Borgne - Infinity

Země: Švýcarsko
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 8.4.2018
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. La porte du chaos
02. Peu importe si elle m’aura aveuglé
03. Un temps périt
04. Comme si ça s’arrêtera / Stone
05. I Tear Apart My Blackened Wings pt.1
06. I Tear Apart My Blackened Wings pt.2 / Sun
07. Mis à mort mis à nu
08. Chuter

Hrací doba: 61:53

Odkazy:
facebook / bandcamp

K muzice Borgne jsem měl vždy poměrně vřelý vztah. Dobře, říkat vždy je trochu nadnesené, poněvadž od narození si na téhle kapele neujíždím (a vlastně bych ani nemohl, když vznik Borgne nastal až pěkných pár let po tom, co jsem se vylíhnul). Nicméně když jsem se na tuto švýcarskou formaci narazil, což bylo někdy krátce po vydání alb „II“ a „III“, kterážto obě vyšla roku dva tisíce sedm, poměrně rychle jsem si Borgne oblíbil a sledoval tvorbu tohoto švýcarského projektu i nadále.

Až po objevu Borgne jsem zjistil, že Bornyhake neboli Ormenos je kurevsky aktivní tejpek, jenž má těch projektů asi milion. Už žádný z nich mě nikdy nezaujal takovým způsobem jako Borgne, i když tu a tam se mezi nimi najdou také povedené věci (zejména „Livssyklus“ a „Dodssyklus“ od Enoid… kapely jako Kawir, Cryfemal, Manii nebo Darvaza nepočítám, jelikož nejsou přímo jeho, jen v nich hraje). Podobně už žádné pozdější album Borgne po „II“, „III“ a ještě „IV“ už mě tolik neoslovilo, byť minimálně „Royaume des ombres“ bylo vcelku dobré. Když ale chci poslouchat Borgne, vždy se vrátím ke starším majstrštykům.

Letošní novinka „[∞]“ na tomhle stavu nic nezmění. Ani nemůže s ohledem na to, jakou změnu přináší. Není to první obrat v diskografii Borgne, lze vzpomenout kupříkladu výraznou změnu soundu mezi „III“ a „IV“. Tentokrát jsem však z aktuálního zvuku lehce rozpačitý. Lehce v tomto případě neznačí eufemismus, skutečně tomu tak je – nejsem vyloženě zklamaný a nemůžu album odsoudit jako shit, ale určité rozčarování a neuspokojení cítím. Snad to bude i tím, že na „[∞]“ jsem se tentokrát opravdu těšil. Zajímavý název, dobrý obal, Avantgarde Music jako vydavatel. Dost odlišná situace od doby, kdy vycházelo minulé „Règne des morts“, já to bral bez výraznějšího nadšení a album poslouchal až za dlouhé měsíce.

Výraznou změnu s dost velkou pravděpodobností přineslo i rozšíření sestavy. Borgne byl vždy jednočlenný projekt. Metalové archivy sice uvádějí nějaké bývalé členy, ale já osobně nemám ponětí, o koho jde, kdy měli v kapele hrát a případně na jakých nahrávkách se podílet. Borgne prostě znamená Bornyhake a tím to hasne. Na koncerty má sice nějaké „poskoky“, ale lídr byl vždy zřejmý. Loni však do stálé sestavy přibral klávesistku Lady Kaos, která už několik let patřila ke koncertní výpomoci.

A na „[∞]“ to lze cítit, protože ta deska je – když to řeknu hodně hloupě – víc „holčičí“. Přibylo klidnějších pasáží, kdy sice stále může hrát kytara, ale je to spíš takový relax, nikoliv výzva, jakou by měl extrémní metal být. I klávesy hrají větší roli, stejně jako čitelné melodie, nějaké ty sbory, dokonce i čistý vokál v poslední třetině „I Tear Apart My Blackened Wings pt.1“. Podobně lze brát i třeba „Un temps périt“ anebo finální „Chuter“, byť druhou jmenovanou je možno chápat i jako velmi dlouhé outro. Nic z toho není vyloženě neposlouchatelné, dokonce ani ten moment s čistým vokálem není vyslovený fail, jakkoliv k mým oblíbeným pasážím alba určitě nepatří (diplomaticky řečeno). Zároveň to ale není nic, co by chtěl poslouchat od Borgne nebo co mě svou kvalitou dokázalo přesvědčit o smysluplnosti takového posunu, jako se to kdysi podařilo na „IV“.

Borgne

Na druhou stranu, „[∞]“ stále nemá průměrnou úroveň, taková vypadá jinak. Vlastně jej ani nepovažuju za špatné album, spíš za album, jehož přístup se mi z různých důvodů netrefil úplně do noty, ale pořád si na něm dokážu najít nějaké povedené pasáže a nápady. Na to je ostatně Bornyhake asi příliš ostřílený borec, aby mezi lidi pustil kardinální pičovinu. V momentech, kdy se hraje (na poměry desky) ostřeji, klávesy mají víc chladně industriální než melodickou roli a i vokál přitlačí na pilu, je to v cajku. Konkrétně bych vyzdvihnul hlavně úvodní „La porte du chaos“ a čtvrtou „Comme si ça s’arrêtera – Stone“, jejíž elektronické finále mi udělalo radost. Kdyby se takových momentů na „[∞]“ nacházelo víc, měl bych ještě větší radost. Takhle jsem to přešel a vracet se už nebudu.


Consumed by Vultures – In eterno

Consumed by Vultures - In eterno

Země: Švýcarsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 31.8.2017
Label: Nice to Eat You Records

Tracklist:
01. New Born
02. The Faceless God
03. The Choice
04. Sky Obscuration
05. Kill to Be Supreme
06. Your Demise
07. Meditation
08. Behold the Devastation
09. Omega
10. Kill to Be Supreme (Orchestral Version)

Hrací doba: 39:35

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nice to Eat You Records

Consumed by Vultures je podle mého skromného názoru tak akorát název pro deathmetalovou sebranku. Nemlich to samé platí i o obálce debutového alba „In eterno“ – jakmile se na něj člověk podívá, prakticky okamžitě jej přes oči flákne deathmetalový feeling (kde „deathmetalový“ znamená jen určitý výsek stylu, ale budiž). Tím jsme ale ještě neskončili, protože totožně působí i logo skupiny. Tohle vidíš a ihned je ti jasné, že tahle švýcarská banda bude hoblovat death metal a né že kurva né.

Nyní si ovšem položíme dost zákeřnou otázku – je to tak správně? Vlastně už dopředu prakticky jistojistě víte, čeho se od desky jako „In eterno“ dočkáte. Consumed by Vultures jsou ve těchto všech ohledech death metal jak noha, ale ono to bezezbytku platí i hudebně. Což někomu asi vyhovovat může, ale mám-li hovořit sám za sebe – což bych asi měl, když jsem pod tímhle kvazi-literárním výstřikem podepsaný – tak za mě nic moc.

Hudebně jsou totiž Consumed by Vultures… prostě death metal. Stejně tuctový, jak nečitelné je jejich logo, stejně obyčejný, jak průhledný je přebal „In eterno“. Možná, že zarytí fandové tohohle druhu muziky budou spokojeni a nic z doposud řečeného jim nebude vadit, natožpak je odrazovat, ale já osobně se neřadím k fanatickým příznivcům death metalu. Jsem spíš sváteční posluchač a na ten svátek si prakticky vždy vybírám něco zvláštního, co sice stále spadá do deathmetalového ranku, ale zároveň z něj nějakým způsobem vybočuje.

Consumed by Vultures nicméně k takovým svátečním příležitostem nejsou a snad ani nemohou být určeni, protože z průměrné masy kovu smrti nevybočují vůbec ničím. Nebudu dále chodit kolem horké kaše – tahle švýcarská parta hraje úplně to samé, co hraje milion a půl dalších jim podobných kapel. Všechny tyhle bezejmenné deathmetalové party mi znějí naprosto stejně a o Consumed by Vultures to platí rovněž. Pokud by sem nějaký fanatický příznivec death metalu zavítal, ať mi klidně v komentářích vysvětlí, co se mu na tomhle líbí a kde v tom vidí nějakou uměleckou vizi, protože já kurva nemám ánung. Je to všechno na jedno brdo. A tím pádem o ničem.

V takovém případě je mi samozřejmě úplná putna, že Consumed by Vultures umí na svoje nástroje hrát. To přece není žádná přidaná hodnota, nýbrž základ, od něhož by se měl každý odpíchnout. A k čemu jim to nakonec je, když na ty nástroje hrají tak nudnou muziku? Navíc ani co do instrumentální ekvilibristiky to není až takový záhul, aby si z toho jeden ucáknul do spoďárů.

Suverénně nejzajímavějším momentem celé nahrávky je podle mě čtvrtá stopa „Sky Obscuration“, což je ovšem krátká instrumentální mezihra. Snad netřeba dodávat, že to pro „In eterno“ není dvakrát povzbudivá vizitka, když dokáže zaujmout jen intermezzo a základní náplň alba, na níž by to celé mělo stát, regulérně nudí…

Nemůžu si pomoct, ale debut Consumed by Vultures mě prostě absolutně nebavil. Poslech byl pro mě naprostou ztrátou času a za dva dny už ani nebudu vědět, že jsem něco takového vůbec poslouchal. A i z tohoto důvodu nemám jinou možnost než „In eterno“ označit za úplně zbytečné album, bez jehož znalosti bych se rozhodně obešel. A co já. Myslím, že celý metalový svět by se bez jeho vydání obešel. S tímhle se nemá smysl zdržovat.


Brahdr’uhz – Land of Darkness

Brahdr'uhz - Land of Darkness

Země: Švýcarsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 13.4.2018
Label: GrimmDistribution

Tracklist:
01. Desmahavos
02. Ertestaldt
03. Morkestunden
04. Stalegrada
05. Gahattoh Cahazzoh
06. Brahdr’uhz Harfaxxi
07. Frelletrha Algrathjji
08. Dejsstrina
09. Htrradvajyii Hetravassat Istroonia
10. Yemetis
11. Dsysjiflet
12. Mordostrava

Hrací doba: 69:44

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
GrimmDistribution

Dost obvyklou průpovídkou bývá, že se člověk snaží vyhýbat špatné hudbě, ale to není tak úplně přesné. Většina z nás se myslím pokouší vyhýbat nejen špatné, ale i průměrné či dokonce lehce nadprůměrné muzice. Což dává smysl, protože proč by měl někoho zajímat ryzí průměr, když existují mnohem lepší alternativy.

V případě Brahdr’uhz – a neptejte se mě proč – jsem ovšem udělal výjimku. Nevěřil jsem, že by „Land of Darkness“ bylo nějak zásadně dobré, spíš naopak. Tenhle švýcarský projekt na mě zdálky působil průměrně, což je jedna z těch oblastí, jimž se snažím vyhýbat, pokud to jde. V leckterých ohledech je totiž průměr ještě horší než vyložená sračka, poněvadž u té se člověk může alespoň rozohnit, kdežto průměr leze jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven, nepotěší, ani nenasere, prostě jen tak plave okolo, aniž by vyvolával jakékoliv emoce. Přesto jsem si tohle pustil.

Důležité nyní bude odhalení, zdali „Land of Darkness“ dostálo takovým očekáváním, anebo zdali výsledná podoba debutového alba Brahdr’uhz překvapila, a to ať už v tom pozitivním či v tom negativním slova smyslu. Nebudu to zbytečně prodlužovat a chodit kolem horké kaše – švýcarská smečka nepřekvapila a skutečně na své dlouhohrající prvotině předvádí těžce průměrnou práci.

Brahdr’uhz hrají primitivní syrový black metal, což je odnož, jakou mám dost rád. Ostatně, právě album takového stylu, „Banished from Time“ od Black Cilice, jsem v našem tradičním shrnutí vyhlásil jako nejlepší desku loňského roku. Právě na tenhle portugalský kult si můžete myslet, chcete-li dostat nějakou představu, jak „Land of Darkness“ zní. Vedle něj třeba dále Obskuritatem, Blood Tyrant nebo starší Borgne bez ambientních vlivů, abychom jmenovali některé další kapely, které jsme zde recenzovali.

Dle jmenovaných formací je asi zřejmé, že „Land of Darkness“ bude hodně raw záležitost. Problém nicméně tkví v tom, že všechny zmiňované skupiny dokážou uchopit esenci prapůvodního black metalu poutavým způsobem, zatímco Brahdr’uhz ne. A právě to ze švýcarského počinu činí průměrnou záležitost. Formální náležitosti zde sice jsou, ať už se jedná o špinavý sound nebo zkreslený jekot (který je ovšem v tomto případě místy poněkud úsměvný), ale nedaří se tvořit podmanivou atmosféru, bez níž se raw black metal prostě a jednoduše neobejde. Jak vidno, v této odnoži černého kovu je hranice mezi kultem a průměrem tenoučká – a Brahdr’uhz bohužel patří k onomu průměru.

Kámen úrazu spočívá i v kompozici celé nahrávky. Většina skladeb zní prakticky stejně a jedinou jejich invencí je občasná změna tempa, což prostě nemůže fungovat, když atmosféra nemaká na sto procent. Jedinou odbočkou je poklidný dovětek „Mordostrava“, jinak z Brahdr’uhz nevymámíte slušný nápad či výrazný riff. Akorát je nějaký song rychlejší, jiný ve středním tempu, toť vše.

Brahdr'uhz

Opravdu bolestivá se taková konstelace stává v momentě, kdy deska trvá téměř 70 minut. Víc než první řadovka je totiž „Land of Darkness“ jakousi kompilací všech tří předchozích počinů – EP „Brahdr’uhz“ (2017), EP „The End of All“ (2018) a dema „Elhad“ (2018) – k nimž přibyly další tři nové tracky „Desmahavos“, „Gahattoh Cahazzoh“ a „Yemetis“ (rozdíl mezi nimi stejně nepoznáte). Doporučuji si povšimnout i letopočtů vydání, které napovídají, že Brahdr’uhz ty songy seká strojově a bez výraznější skladatelské dřiny. Jen tak mimochodem, od dubnového vypuštění „Land of Darkness“ už stihly vyjít další dva počiny – demo „Akeldama“ a splitko „Celebration of the Blasphemous Black Mass“ s německými Trefihrat.

Každopádně, abychom to dále nezdržovali: „Land of Darkness“ je slaboučký průměr až podprůměr, který za pozornost nestojí – stejně jako celé počínání Brahdr’uhz. Zbytečná deska.


DSKNT – PhSPHR Entropy

DSKNT - PhSPHR Entropy

Země: Švýcarsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 4.12.2017
Label: Clavis Secretorvm / Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Exhaling Dust
02. S.O.P.O.R
03. Kr. Vy. Rites
04. Kr. Vy. Portals
05. Resurgence of Primordial Void Aperture
06. PhSPHR Entropy

Hrací doba: 41:53

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Clavis Secretorvm / Sentient Ruin Laboratories

Když jsem poprvé viděl název DSKNT, okamžitě mě napadlo, že to zní skoro jako „diskant“. Anebo taky „diskont“. Ani jedna z těchto možností naštěstí není správně – alespoň předpokládám. Přinejmenším hudební náplň debutového alba „PhSPHR Entropy“ tomu neodpovídá. Což je jenom dobře, protože v opačném případě bychom byli ochuzeni o povedenou nahrávku, kterou si na následujících řádcích v krátkosti představíme.

Hlavní postavou tohoto švýcarského projektu je jistý Asknt, někdy též známý jako Sinnihr. Zachytit jste jej mohli například jako bubeníka v řadách Aion, jejichž slušný debut „Verses of Perdition“ vyšel u Avantgarde Music. Kapela se ovšem posléze rozpadla. Já osobně jsem zachytil i existenci Exordium (taktéž už nefunkční projekt s jedním albem na kontě), ale na triku má toho borec víc. V DSKNT se stará o veškeré nástroje a se zpěvem mu pomáhá kolega Quasar ze skupin Blakk Old Blood (jeden jejich demosnímek jsem také kdysi recenzoval) a Antiversum.

Říct, že se DSKNT prezentují moderně pojatou formou black metalu, by asi bylo dost jednoduché, ale ono to vlastně docela sedí. Důraz se tu klade na atmosféru, na hloubku sdělení, nechybí ani krapet disonance… vlastně bychom klidně mohli přistoupit k obligátním slintům o nezemských inspiracích, metafyzických prožitcích a esoterických zkušenostech, ale to si rád odpustím, protože nás to všechny beztak už dávno nudí.

Stejně nám ve výsledku mnohem lépe poslouží jednoduché sdělení, že „PhSPHR Entropy“ je kvalitně poskládaná i zahraná deska. Asi není sporu o tom, že si bere inspiraci od jiných a že to na ní jde slyšet, ale DSKNT je důkazem, že když se s vlivy pracuje citlivě a když nechybí talent, vůbec to nevadí a mohou z toho také vznikat nadprůměrná díla.

Když se podíváte na podobné umělce na Metal-Archives, najdete zde standardní výčet jmen jako Deathspell Omega nebo Blut aus Nord. Jisté paralely s nimi samozřejmě není problém nalézt, ten vliv zde nepochybně je. Což ovšem nemůže nikoho překvapit, jelikož tvorba těchto dvou kapel se s odstupem let ukazuje jako zcela zásadní pro další vývoj celé jedné větve blackmetalového žánru. Vedle nich by se ovšem nebál jmenovat ani formace jako Aosoth, pro mě za mě novější Blaze of Perdition, obecně klidně i celá taková ta okultní odnož black metalu (stále se bavíme o hudební podobnosti, ne nutně tematické).

Někde na téhle ose se tedy produkce DSKNT pohybuje. Nedivil bych se, kdyby vám z toho čelist na zem nespadla, samozřejmě to chápu – vždyť takových seskupení tu už v posledních letech bylo. A DSKNT zcela jistě nebudou poslední. Nicméně pokud vás tento směr ještě vyloženě neirituje, „PhSPHR Entropy“ bych vám k poslechu určitě doporučil. Kupříkladu rozjezd „Kr. Vy. Portals“ je prostě skvělý a za slyšení myslím stojí, jeho účinek je pak ještě větší o to, že mu předchází industriální minuta „Kr. Vy. Rites“. Kvalitních a dost chytře vymyšlených motivů a pasáží je však na desce o poznání víc. Dost na to, abych byl já osobně s výsledkem spokojen.

„PhSPHR Entropy“ mě dost příjemně překvapilo. Navzdory očividné inspiraci u jiných se totiž jedná o sebevědomovou nahrávku, která nevyznívá jako sprostá kopírka ostatních. Na to je totiž až příliš dobrá. Za mě určitě ano.


Sum of R – Orga

Sum of R - Orga

Země: Švýcarsko
Žánr: (dark) ambient / drone
Datum vydání: 15.9.2017
Label: Cyclic Law / Czar of Cricket Productions

Tracklist:
01. Intro: Please Ring the Bells
02. Overgrown
03. We Have to Mark This Entrance
04. Light & Dust
05. Cobalt Powder
06. Hypnotic State
08. After the Passing of Risk
09. Desmonema Annasethe
10. To Deny Responsibility Is to Perpetuate a Lie
11. Let Us Begin with What We Do Not Want to Be
12. One After the Other

Hrací doba: 57:57

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Czar of Cricket Productions

Švýcarská formace Sum of R nemusí být českému posluchači neznámá. Domácí metalová obec ji mohla pořádně zaregistrovat nejpozději v červnu loňského roku, kdy vystoupila po boku Aluk Todolo v pražském Žižkostele. V té době neměl tento projekt Reto Mädera ještě venku aktuální desku (tehdy posledním zářezem na dlouhohrající pažbě bylo „Lights on Water“ z roku 2014), což se mění až nyní s příchodem počinu „Orga“. Pojďme na věc.

Říkat „nyní“ je možná trochu odvážné, poněvadž album je venku již od poloviny září, akorát my – dle naší nejlepší tradice – recenzujeme v době, kdy už to nikoho nezajímá. Ale to mě nijak nepálí, protože závody o co nejrychlejší vydání recenze jsme vždy přenechávali jiným, které to baví víc než nás. Obzvlášť to plátí u záležitostí, které samy nikam nespěchají, tak proč překotně spěchat s jejich náslechem a pochopením?

„Orga“ vyznává minimalismus, nikoliv však jednotvárnost či monotónnost. Sum of R na své letošní novince předkládají poměrně širokou paletu nálad, mezi nimiž nechybí kupříkladu klaustrofobická sonická temnota, jak ji prezentují skladby jako „Overgrown“ nebo „After the Passing of Risk“. To jsou samozřejmě věci, jaké asi každý z nás od žánrů jako dark ambient či drone očekává a chce. Stejně tak asi příliš nepřekvapí rytmická, industrialem nasáklá „To Deny Responsibility Is to Perpetuate a Lie“, již osobně považuji za jeden z vrcholných momentů „Orga“. Skvělá je rovněž „Cobalt Powder“ s vysoce sugestivním závěrem – i ji bych zařadil mezi nejvýraznější momenty celé kolekce.

Na druhou stranu, najde se zde místo i pro melancholičtější, v některých případech dokonce i pozitivnější emoce. Ačkoliv mi ta temnější poloha nahrávky sedí více, proti písním jako „We Have to Mark This Entrance“, „Desmonema Annasethe“ či „Let Us Begin with What We Do Not Want to Be“ toho nemám moc co namítat, jelikož se stále jedná o zajímavé záležitosti, které jednak přispívají k rozmanitosti „Orga“, jednak také dokážou podmanit. O něco horší už je to se skladbami „Light & Dust“ a „Hypnotic State“, z nichž zejména ta první jmenovaná se díky svým tklivým tónům povážlivě blíží kýči.

V rámci celku a v rámci jakéhosi, řekněme, meditativního poslechu, kdy člověk vnímá víc celkovou atmosféru než vyznění konkrétních stop (což je zcela legitimní přístup, protože, přese všechno, „Orga“ není písničkovým albem), se ty slabší momenty dokážou rozpustit. Nicméně se snad všichni shodneme na tom, že je zbytečné si namlouvat, že je něco dokonalé, když zjevně není.

Tím chci říct, že „Orga“ rozhodně nepatří k žánrovým vrcholům letošní sezóny. Do jisté míry se nejedná o nic víc než standardní práci v rámci svého stylu – standardní co do kvalit a působivosti, nikoliv co do formy, neboť ta je, jak již padlo, naopak docela proměnlivá. Nicméně i tak se tu bavíme o nahrávce, která je poměrně fajn a ve svých nejlepších momentech dokáže poskytnout zajímavé zážitky – a lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem tyto absolvoval s nějakou nechutí či nelibostí. Pár hlubších rozjímavých chvil mi „Orga“ stále dokázalo dát, což je něco, čeho si budu cenit vždycky. Příznivci podobných záležitostí se poslechu určitě bát nemusí, ale povinnost to zase není.

Sum of R


Pure – J’aurais dû

Pure - J'aurais dû

Země: Švýcarsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 13.5.2017
Label: Symbol of Domination Prod. / Obscure Abhorrence Productions

Tracklist:
01. Anonyme et sans visage
02. Je tuerais le monde pour ta lumière
03. Le silence mortel
04. Le jour où je suis mort
05. J’aurais dû
06. Solitude

Hrací doba: 37:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Symbol of Domination Prod.

Pure je název, jenž sám o sobě křičí do světa, jaký druh hudby byste od něj měli očekávat. Samozřejmě, že se jedná o tuze syrový mrazivý black metal… do určité míry. Vichr však v tomto případě nevane ze severu, nýbrž ze středoevropského Švýcarska. Dokonce se ani nejedná o nějakou náhodnou začínající smečku, ale o jeden z mnoha projektů jistého neúnavného muzikanta, jenž z téhle alpské země pochází.

Za Pure totiž stojí Sergio Moplat známý spíše pod pseudonymy jako Ormenos či Bornyhake. Tenhle borec mám na triku výbornou kapelu Borgne, jejíž muziku mám osobně dost rád, ale také formaci Enoid, která mi přijde o stupínek níž oproti Borgne, ale pořád má na kontě i povedená alba, především první dvě jsou velmi dobrá. Rovněž se podílí na novém mezinárodním projektu Oculus, jemuž letos v září vyšel debut „The Apostate of Light“ – zde se potkává s Azlumem (Manetheren) a Kozeljnikem (The Stone, May Result, sólo tvorba, Ophidian Coil). Kromě toho dále dříve hrával v řecké kultovce Kawir a jako host či člen koncertní sestavy se podíval i do skupin jako Cryfemal, Deathrow, Darvaza nebo Manii.

Což je dle mého dost slušné portfolio, za nějž se Ormenos nemusí vůbec stydět. A to jsem vyjmenoval jen to nejznámější, tímhle výčet zdaleka nekončí, protože tenhle švýcarský nezmar zanechal stopu na množství dalších kapel převážně z blackmetalového, ale v jistých případech i grindcorového žánru. Pokud by někomu tahle nálož nestačila a rád by z jeho tvorby zakusil i něco méně viditelného, doporučil bych jediný demosnímek „Pat nost“ (2009) projektu Haine – rovněž povedená syrovost.

Nicméně zpátky k Pure. Pod touhle hlavičkou letos vyšlo již čtvrté album s názvem „J’aurais dû“, které navazuje na dva roky starý počin „Art of Loosing One’s Own Life“. Dle názvu projektu by se mohlo zdát, že Pure je místem, kde Ormenos ukájí své choutky po ortodoxní podobě black metalu, ale takové tvrzení by bylo trochu zavádějící. BorgneEnoid jsou totiž také black metal docela podzemního ražení, byť je pravda, že třeba první jmenovaná kapela nasává i ambientní vlivy a soustředí se více na atmosféru (nicméně kdo pamatuje začátky Borgne, tak ví, že i pod tímhle jménem vyšly slušné pekelnosti).

Myslet si, že Pure se od ostatních odlišuje alespoň zimním feelingem, jak by mohla napovídat obálka „J’aurais dû“, je také mylné, protože i takové pocity se již daly zažít u Borgne. A navíc – stačí se podívat na přebaly starších alb Pure, aby bylo zřejmé, že tohle není hlavním poznávacím znamením projektu, byť lze na novince chlad cítit. Nicméně bych netvrdil, že se jedná o ortodoxní zběsilou vichřici. Viz třeba skvělá atmosférická vsuvka v „Je tuerais le monde pour ta lumière“, rozvážnější tempo „Le jour où je suis mort“ s procítěným kytarovým sólem nebo „groovy“ pasáže v titulním songu.

Pure

Může to teď znít trochu paradoxně, ale i navzdory řečenému jednotlivé projektu mezi sebou nesplývají a každý si nese punc své vlastní atmosféry, ačkoliv si vlastně všechny vystačí se syrovým black metalem. Radši se nebudu pokoušet to nějak vysvětlovat, protože bych to nejspíš vysvětloval jak kokot a pak se do toho beztak zamotal, ale věřte tomu, že nějaký rozdíl v náladě v tom cítit je.

Nicméně i kdyby tomu tak nebylo, nakonec je stejně hlavní jiná věc – jestli „J’aurais dû“ dokáže zaujmout a zprostředkovat člověku nějaký zážitek. Zde bych si dovolil říct opatrné ano. Ten zážitek sice není kdovíjak hluboký a do nezemského vtažení mezi hudební víry má daleko, ale pořád se jedná o vcelku zábavnou a poctivou desku. Stále platí, že Ormenos svá doposud nejlepší díla stvořil pod hlavičkou Borgne, ale srovnám-li „J’aurais dû“ třeba s loňským „Exilé aux confins des tourments“ od Enoid, asi bych jako vítěze zvolil letošní počin. Slušná věc, což platí i pro ty z vás, kdo tvorbě tohohle švýcarského maniaka nefandíte věrně jako pes.