Archiv štítku: CHE

Švýcarsko

Drudkh / Paysage d’hiver – Десь блукає журба / Schnee (IV)

Drudkh / Paysage d'hiver - Десь блукає журба / Schnee (IV)

Země: Ukrajina / Švýcarsko
Žánr: atmospheric black metal / ambient
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Season of Mist Underground Activists / Kunsthall Produktionen

Tracklist:
I. Drudkh – Десь блукає журба
01. Всі відтінки тиші
02. Ніч крокуе до свого трону

II. Paysage d’hiver – Schnee (IV)
03. Schnee IV

Hrací doba: 40:54 (21:03 / 19:51)

Odkazy Drudkh:
facebook / twitter / bandcamp

Odkazy Paysage d’hiver:
bandcamp

Drudkh sice vydali své poslední album „Борозна обірвалася“ v dubnu 2015, ale kdybychom tvrdli, že se od té doby tahle ukrajinská veličina atmosférického black metalu fláká, tak bychom Romanu Saenkovi, Thuriosovi a spol. docela křivdili. V loňském roce totiž začali pracovat na volné splitkové trilogii, na níž se podílejí s jinými zajímavými formacemi.

To potvrdili hned s první červnovou částí „Той, хто говорить з імлою / Pyre Era, Black!“, na níž se vedle Drudkh představili norští Hades Almighty, na něž přesně pasuje pojmenování kultovní – tedy že strašně málo lidí je má strašně moc rádo. Je pravda, že Norové na svém příspěvku na počin nepředvedli zrovna vysokou míru invence – v tom smyslu, že sem poskytli stejný materiál, jejž vydali tři čtvrtě roku předtím samostatně. Ale to mě nakonec zas tak nesralo, protože původní vydání proběhlo pouze digitálně, a vzhledem ke kvalitě materiálu by byla škoda, kdyby se vůbec nedočkal fyzických nosičů. Loňské září pak přineslo druhé splitko „Зраджені сонцем / Hägringar“ se švédským jednočlenným projektem Grift. Pro mě osobně jde z celé trilogie o nejméně zajímavý dílek, poněvadž Grift se dle mého skromného názoru s dalšími dvěma formacemi rovnat nemůže.

Letošní srpen totiž volnou sérii zakončuje další výraznou spoluprací, která co do zajímavosti s klidem může soupeřit i s Hades Almighty. Druhou stranu „Десь блукає журба / Schnee (IV)“ totiž okupuje švýcarská entita Paysage d’hiver, což je ve skutečnosti vedlejší projekt WintherraDarkspace. Splitko navíc dostává další dávku kreditu i díky tomu, že Paysage d’hiver – známý svou nechutí k dlouhohrajícím deskám, namísto nichž upřednostňuje demosnímky – hudebně mlčí již od roku 2013, kdy vyšel počin „Das Tor“. Tak pojďme na věc.

První stranu vinylu samozřejmě okupují Drudkh, jejichž polovina s názvem „Десь блукає журба“ nabízí dvě skladby. Asi nic nezkazím prohlášením, které – a jsem si toho vědom – používám snad v každé ze svých posledních recenzí na Drudkh: Ukrajinci si opět s přehledem udržují svůj standard. A to jak kvalitativní, tak i stylový. Ale světe div se, pořád se to ještě neohrálo. Když pominu, že první třináctiminutovku „Всі відтінки тиші“ protne povedená ambientní pasáž, pak Drudkh s ničím novým nepřicházejí. Ale pořád v tom je jejich charakteristická atmosféra, kus osudové melancholie (naštěstí na hony vzdálené post-blackovému kýči) a slovanské zádumčivosti. Obě skladby jsou výborné a baví mě, takže za mě pořád ano, líbí se mi to!

Lhal bych ovšem, kdybych tvrdil, že právě na Drudkh jsem byl na splitku zvědav především. Ačkoliv mám Ukrajince rád, Paysage d’hiver pro mě znamenali ještě větší tahák. Ani v tomto případě nejsem vůbec zklamán, naopak! Dvacetiminutová kompozice „Schnee IV“ totiž plnými hrstmi rozhazuje přesně to, co od Paysage d’hiver očekávám a chci. Syrový, ambientem protkaný black metal s atmosférou tak mrazivou, až vám zaleze za nehty a zadře se pod kůži. Možná, že po formální stránce není hudba Paysage d’hiver převratná či originální, ale působivá je ohromně, čehož si v konečném důsledku cením o trochu více. Ve „Schnee IV“ tohle všechno je – Atmosféra s velkým A, naprosté pohlcení hudbou, trans.

Vzato kolem a kolem je „Десь блукає журба / Schnee (IV)“ výtečnou nahrávkou. Drudkh sice „jen“ odvádějí svůj standard, ale takoví už zjevně jsou a starého psa novým kouskům nenaučíš. Ten standard je však sakra vysoko a jejich muzika je pořád skvělá. Paysage d’hiver se svou skladbou jsou ještě o kus výš a „Schnee IV“ opětovně potvrzuje, že tenhle švýcarský projekt patří k tomu nejlepšímu, co kdy na poli zimního black metalu vzniklo. Povinnost vlastnit!


Bölzer, Svartidauði, Eggs of Gomorrh

Bölzer, Svartidauði, Eggs of Gomorrh

Datum: 27.9.2017
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Bölzer, Eggs of Gomorrh, Malokarpatan, Svartidauði

O tom, jak trojici Bölzer, Svartidauði a Eggs of Gomorrh měli původně doplňovat ještě finští dobytci Archgoat, ale nakonec se rozhodli první tři koncerty turné včetně Prahy vynechat, jste už předpokládám slyšeli. Však se o tom namluvilo relativně dost. Naštěstí se ale nic nerušilo, protože kombo Bölzer / Svartidauði je dostatečně zajímavé i tak, a pozvat jako náhradu slovenské Malokarpatan taky nebyl vůbec blbý nápad.

Právě Malokarpatan se svým – v dobrém slova smyslu – humpoláckým black metalem akci začali. A hele, mě to fakt bavilo. Viděl jsem kapelu prvně a byla to docela paráda. Dost fajnový pivní „metal, píčo“ přístup, ale v tomhle případě to vůbec nemyslím nijak pejorativně, naopak! Skrze black/thrash/heavy metalové riffy a Temnohorův vychlastaný vokál se vzýval oldschoolový metal jako svině. Navrch stačí přidat trochu rurální folklórní atmosféry horního Maďarska (hádám, že teď asi dostanu po papuli, haha… byl to jen vtip) a není divu, proč jdou Malokarpatan v jistých kruzích tak prudce nahoru. Nebudu na to vzpomínat jako na životní koncert, ale jinak rozhodně v cajku!

Eggs of Gomorrh pro mě byli jedinou skutečnou neznámou toho večera. Vše ostatní už jsem buď viděl a znal z desek anebo alespoň znal z desky. Na předkoncertní přípravu jsem se zcela suverénně vysral a nechal tomu volný průběh. A musím říct, že z vystoupení Eggs of Gomorrh jsem si odnesl především následující dojmy – nasranost, extrémní zloba, chlív jak kurva, nehorázná agrese. Švýcarská čtveřice do lidí mrdala naprostý brajgl, v němž jsem za celou dobu zachytil jednu (!) chytlavější pasáž, ale jinak to živě působilo jak nájeb non plus ultra. Jako bylo to fakt cool, ale v poslední třetině už se nepřetržitá nekompromisní sypačka povážlivě blížila stereotypu, což je asi tak největší výtka, jakou bych k tomu měl. Případnému dalšímu živému setkání se bránit nebudu.

Vzápětí následoval asi největší tahák celého večera. Bölzer toho zatím nevydali zas tolik, ale myslím, že už nyní má jejich jméno zvuk, což potvrzoval i počet lidí pod pódiem, který hnal kapelu kupředu. Švýcary jsem v tom samém klubu již viděl, když předskakovali Deströyer 666, a tehdejší komornější vystoupení, kdy bylo Okoiovi vidět přímo pod ruce, mi asi sedlo o něco víc, ale i přesto Bölzer ani tento večer nezavdávali žádné pochybnosti, že jejich věhlas roste oprávněně. Dvojice v modrém nasvícení servírovala hutnou atmosféru a navzdory statičnosti dokázala vtáhnout a nepustit po celou vyhrazenou dobu. Vrchol.

Bölzer

Islandští Svartidauði to měli na závěr po Bölzer obtížné a také vysoko nastavenou laťku dorovnat nedokázali. A přitom to bylo prvně, co jsem skupinu dokázal chytit živě s poslouchatelným a čitelným zvukem. Na druhou stranu, když vzpomenu na jejich výstup na druhém Prague Death Mass, bylo to tehdy vizuálně i atmosféricky působivější, ačkoliv zvuk byl jak z prdele. Ale zpátky do Prahy. Svartidauði zde nehráli nijak špatně, ale viditelně ten večer při přetahované s Bölzer tahali za kratší konec, jejich koncert mě nedokázal strhnout, prostě byl jen v pohodě. S odstupem času ve mně žádná zásadní vzpomínka nezůstala, prostě jen jeden koncert z mnoha. Snad díky tomu všemu mě nijak zásadně nesralo, když jsem to někdy v půlce jejich setu musel zabalit, abych chytil noční spoj domů.

Svartidauði

U Bölzer jsem zmiňoval statičnost – to byl nakonec společný určující prvek všech čtyř seskupení. Nicméně se potvrdilo, že není nutné dělat na pódiu vylomeniny, aby šlo o kvalitní performanci. U Svartidauði jsem zase zmiňoval solidní povedený zvuk – i ten byl společný všem čtyřem kapelám. Naštěstí se ani jednou nestalo, aby nějaké vystoupení zmrvila neposlouchatelná hluková koule. Celkově rozhodně spokojenost, ačkoliv nemohu ručit za to, že bych to samé tvrdil, kdyby moje koncertní prezence nebyla poslední měsíce tak tristní.


Cellar Darling – This Is the Sound

Cellar Darling - This Is the Sound

Země: Švýcarsko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 30.6.2017
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Avalanche
02. Black Moon
03. Challenge
04. Hullaballoo
05. Six Days
06. The Hermit
07. Water
08. Fire, Wind & Earth
09. Rebels
10. Under the Oak Tree…
11. …High Above These Crowns
12. Starcrusher
13. Hedonia
14. Redemption

Hrací doba: 59:58

Odkazy:
web / facebook / twitter

Asi jen těžko lze načít recenzi na debutovou desku Cellar Darling něčím jiným než povídáním o Eluveitie. Hvězda téhle švýcarské formace vylétla svého času prudce nahoru a kapela si mohla užívat oblibu i popularitu u velkého množství fanoušků. Což nutně nemusí znamenat i kvalitu – vždyť kolikrát už jsme zažili, že čím větší hudební píčovina, tím víc populární je. Dle mého Eluveitie nikdy nehráli žádný zázrak, ale sem tam nějaký song poslouchatelný byl, aniž by urážel vaši inteligenci.

Jenže dlouhá turné a krátké přestávky mezi hodinovými alby se zanedlouho začaly projevovat úpadkem. Jednoduše řečeno, desky Eluveitie postupem času začaly být tak nudné, až u toho člověk málem zdechnul. Příliš tomu nepřidala ani často rotující sestava, v níž hned několikrát proběhl výrazný exodus. Jeden takový nastal i loni, kdy se pakovali hned tři dlouholetí členové – kytarista Ivo Henzi, bubeník Merlin Sutter a zpěvačka/niněristka Anna Murphy. Právě tito tři odpadlíci po svém odchodu z Eluveitie spustili novou skupinu Cellar Darling, jejíž název není náhodný – stejně se jmenoval již sólový debut Anny Murphy z roku 2013.

Asi nebude nic těžkého najít na debutové řadovce „This Is the Sound“ podobnosti s předcházejícím působištěm všech tří jmenovaných hudebníků. Cellar Darling se samozřejmě nezbavili folkových prvků, byť ty zde nejsou ani zdaleka tak výrazné, jako tomu bylo v Eluveitie. Ponechám na vašem uvážení a osobním vkusu, zdali se jedná o negativum či pozitivum. Na svém místě však zůstala orientace k hitovému metálku středního proudu. A i zde si myslím dokážete sami určit, jestli se vám takové směřování zamlouvá, či nikoliv. Každopádně je zřejmé, že se dal takový přístup očekávat a opak by byl překvapením.

V jedné věci ovšem mají Cellar Darling nad Eluveitie výrazně navrch. Anna Murphy je rozhodně skvělá zpěvačka – v předchozí skupině nedostávala zas tolik příležitostí to prokázat, takže se v tomto ohledu projevovala spíš v jiných projektech (např. Lethe) a částečně hostovačkách (třeba její příspěvek na „The Revolution Is Dead!“ od Blutmond byl dost fajn). „This Is the Sound“ je samozřejmě především o jejím hlasu, což je na jednu stranu dobře, ale na druhou stranu mi nepřijde, že by zde odváděla nejlepší pěvecký výkon své kariéry. Nicméně stále se poslouchá příjemně, o tom žádná.

Nakonec ale hlavní roli stejně hraje skladatelská úroveň a schopnost vdechnout jednotlivým písním nějaký punc zajímavosti. Osobně mě v tomto ohledu docela navnadila videoklipovka „Avalanche“, díky níž jsem se vlastně pustil do poslechu celého „This Is the Sound“. Bohužel musím říct, že postupem času se trochu ohrála, ale vzato kolem a kolem se pořád jedná o docela pohodový „měkko-metalový“ song.

Bilance alba jakožto celku ovšem není tak pozitivní. Písniček na podobné či lepší úrovni jako „Avalanche“ zde příliš není. V pohodě je „Black Moon“, povedená je „Six Days“, jejíž refrén bych nejspíš označil jako vrcholný moment celé nahrávky, a v závěru zaujmou ještě „…High Above These Crowns“ a „Redemption“. Pak se tu nachází řádka skladeb, které jsou v pohodě a jejich poslech nečiní člověku problém, ale že bych si z nich sednul na zadek, to fakt ne.

Na opačné straně pak stojí několik songů, jež bych se nebál označit jako nepříliš povedenou vatu, která se na „This Is the Sound“ nachází nejspíš jen proto, aby se natáhla stopáž. Jak jinak si vysvětlit otravnou „The Hermit“, cajdákové intermezzo „Water“, jalové „Rebels“ a „Hedonia“ nebo nudnou „Under the Oak Tree…“? Samozřejmě, že od kapely jako Cellar Darling nečekám nějaké zásadní převraty v žánru, ale i mainstreamový metal se dá hrát na solidní úrovni – a tu Švýcaři bohužel nedokážou držet po celou dobu.

Cellar Darling

Zpočátku jsem si říkal, že je „This Is the Sound“ docela nudná nahrávka… několik slušných písniček, ale jinak nuda, která mi mezi sebou dost splývala. Postupně se dojmy trochu zlepšily, až jsem si chvíli říkal, že jsem Cellar Darling zpočátku trochu křivdil. Tento stav však vydržel jen zanedbatelně krátkou dobu. Posléze se totiž počin ohrál a dojmy se vrátily opět na začátek – několik slušných písniček s nudou okolo. Jen s tím rozdílem, že nyní už mi to nesplývá v jednu šedivou masu a každý ten horší song mě zvládne nudit sám za sebe.

Každopádně, v konečném součtu se nejedná o žádný zázrak. Těch několik pohodových skladeb lze v případě odpovídající nálady otočit na YouTube, ale album jakožto celek nemá valného smyslu poslouchat. Nicméně i přesto jsou Cellar Darling stále sympatičtější a poslouchatelnější než současní Eluveitie. Důvodem však není nějaká výrazná kvalita prvních jmenovaných, nýbrž dlouholetá bezzubost druhých jmenovaných.


Lvx Hæresis – Descensŭs Spīrĭtŭs

Lvx Haeresis - Descensus Spirĭtus

Země: Švýcarsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.4.2017
Label: Atavism Records

Tracklist:
01. I
02. II – III
03. IV
04. V
05. VI
06. VII

Hrací doba: 46:52

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Lvx Hæresis ze Švýcarska jsou novým přírůstkem do rozsáhlé rodiny začínajících blackmetalových formací, jejichž produkce se na první pohled tváří zajímavě. Jak ovšem známo, první pohled nemusí být a zpravidla také nebývá tím nejdůležitějším. Vizuální stránka, atypické znaky v názvu kapely i desky, římsky očíslované skladby a dokonce i letmý poslech ukázek mohou sice leccos napovědět, ale jen těžko dokážou suplovat informaci, jak na tom ta která skupině hudebně opravdu je a jestli je skutečně zajímavá. Dnes jsme se zde sešli, abychom se pokusili přijít na to, do jaké sorty Lvx Hæresis patří a zdali jejich hudba stojí za hlubší pozornost, anebo se pod zdánlivě atraktivní slupkou skrývá jen nafouknutá bublina.

Abychom učinili zadost informativní části recenze, zmiňme alespoň to, že se vznik Lvx Hæresis datuje k roku 2013, kdy kapela povstala z prachu předchozího (samozvaně obskurního) projektu. Následuje standardní rozšiřování původně dvoučlenné sestavy, na jehož konci stojí výsledek v podobě debutové dlouhohrající desky „Descensŭs Spīrĭtŭs“.

Sami Lvx Hæresis svou produkci přirovnávají ke skupinám Mortuus, Funeral Mist nebo Ondskapt, které mají všechny společnou jednu věc – zemí původu je Švédsko. Nemusíte od Švýcarů čekat stoprocentní obšleh právě jmenovaných, ale asi lze souhlasit s tím, že muzika na „Descensŭs Spīrĭtŭs“ opravdu pokukuje po švédském black metalu v podobném stylu, jak jej tři zmiňované formace prezentují – a nejen ony, jistě bychom nalezli víc kapel, jejichž jména by šlo nadhodit. Zároveň s tím se ale Lvx Hæresis snaží tento přístup zkombinovat s novodobou okultní vlnou žánru.

Kdybych se ovšem měl konečně přesunout k dojmům, musím přiznat, že mě „Descensŭs Spīrĭtŭs“ nedokázalo přesvědčit takovým způsobem, abych z toho seděl na zadku a zíral s otevřenou hubou. Což o to, muzika Lvx Hæresis je vlastně vcelku solidní a s jejím poslechem nemám žádný zásadní problém, ale nenacházím zde nic, co by Švýcary odlišovalo hromady jiných. Prostě taková normálka, proč ne muzika, ale nemá smysl tu básnit o nějakém prvotřídním opusu, když to tak není. Lvx Hæresis občas dokážou přijít s relativně povedenými riffy i bicími linkami, líbí se mi i hrdelní projev zpěváka D.H., jenže…

Jenže jako celek „Descensŭs Spīrĭtŭs“ nemaká a nedokáže strhnout. Občas mám pocit, jako kdyby se Lvx Hæresis nedokázali nebo snad dokonce ani nechtěli pořádné rozjet. Například v úvodní písni „I“ se nachází jeden výborný motiv, kdy muzika spadne do překvapivě chytlavého tempa a kytaristé hrají úplně primitivní hobling, ale je to super a Lvx Hæresis to v téhle téměř black‘n‘rollové poloze sluší snad nejvíc. Jenže Švýcaři místo toho, aby tuhle pasáž nechali naplno rozkvést, tak ji co pár vteřin přeruší a zabrzdí nic moc pomalým riffem, aby se po pár vteřinách zase na chvíli vrátili. Jako budování napětí to nefunguje, spíš jsem získal dojem zabíjeného potenciálu. Nemlich stejná situace se pak opakuje třeba i v „IV“.

Lvx Hæresis

Další věc, co mi na „Descensŭs Spīrĭtŭs“ výrazně vadí – nedokáže si udržet pozornost. V obou zmiňovaných skladbách se nacházejí alespoň nějaké zapamatovatelné momenty, byť si myslím, že jejich potenciál není naplno využit, ale po „IV“ už pozornost odpadá úplně. Druhá polovina nahrávka mi těžce splývá a nedokážu si z ní vybavit žádný výraznější motiv.

Jak vidno, „Descensŭs Spīrĭtŭs“ mě příliš nepřesvědčilo. Říkal jsem si, že by Lvx Hæresis mohli nabídnout dobrý black metal, ale bohužel jsem v tom nenašel víc než pohodově odvedený průměr, který možná má ambice, ale rozhodně nemá kvality, aby se nějak odlišil od davu. Kapela v kapucích možná na posledních koncertních fotkách vypadá docela cool, ale to je trochu málo. Za chvíli už si ani nebudu pamatovat, jak „Descensŭs Spīrĭtŭs“ znělo, a nepochybuji o tom, že už se k němu nikdy nevrátím. Ne všechno může být kult.


Northmen: A Viking Saga (2014)

Bojovníci severu: Sága Vikingů

Země: Švýcarsko / Německo / Jihoafrická republika
Žánr: dobrodružný

Český název: Bojovníci severu: Sága Vikingů

Rok vydání: 2014
Režie: Claudio Fäh
Hrají: Tom Hopper, Ryan Kwanten, Ken Duken, Charlie Murphy, Ed Skrein, Anatole Taubman

Hrací doba: 97 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: Rotten Tomatoes

„Bojovníci severu: Sága Vikingů“ je na první pohled docela ambiciózní (z větší části) evropská koprodukce. Na tom filmu je vidět, že do něj někdo nalil dost prachů, výprava je opravdu dobrá, celé prostředí, kde se snímek odehrává, vypadá suprově, je to plné dlouhých epických záběrů na krásnou přírodu. V tomhle ohledu lze „Bojovníkům severu“ vytýkat máloco. O to víc ale zamrzí, že to stejnak není dobrý film, a to z jednoduchého důvodu – jaksi zapomněl, že propracovaný vizuální kabátek nemůže utáhnout vše. Oč celá záležitost vypadá na pohled dobře, o to prázdnější je co do obsahové stránky. A zas natolik omračující ten vizuál také není, aby šlo odpustit, že je to v jádru tak hloupoučké.

Příběh je asi takový, že parta Vikingů zdrhá ze své domoviny a ztroskotá na březích Skotska. Tady jak slepí k houslím přijdou k dceři místního krále (ta je zavřená v krabici na kraji útesu, kde široko daleko nic není, a zjevně čeká, až někdo náhodou půjde kolem, sejme její doprovod a vezme ji jako rukojmí… to dává smysl, ne?), kterou tedy zajmou a plánují si její pomocí vyplatit svou svobodu. Skotský king ovšem nemá příliš v lásce, když mu někdo unáší jeho dceru, takže si pro ni expresně pošle svou smečku námezdních žoldáků z Transylvánie. Takže ano, film je vlastně o tom, jak Rumuni nahánějí Vikingy ve Skotsku. A natáčelo se to v JAR a Německu.

Ani se nezmiňuji o tom, že si navzájem všichni v pohodě rozumí, a byť si začátek chvíli hraje, že princezna a Vikingové mluví jiným jazykem, za pár minut frajerka najednou začne blekotat stejně jako seveřané. Bez jakéhokoliv vysvětlení, jen tak. S Rumuny si taky každý rozumí v poho. To už bylo uvěřitelnější, když Banderas ve filmu „Vikingové“ severský jazyk po nějaké době odposlouchal.

Problém je v tom, že v příběhu je nasekána hromada totálních nelogičností, z nichž jazyková bariéra ještě nenasere tolik jako třeba náhlé oživení postavy, jež spadla z desítky metrů vysokého srázu, nebo tradičně skoro nesmrtelný záporák, který sice může být domlácený jak pes, mít probodnutý krk a může se utopit v bažině, ale stejně z toho močálu ještě jednou vyskočí. Haha, no nic. Vrství se jedno klišé za druhým, role jsou také jasně dané a postavy zcela černobílé. Transylvánští vlci jsou arci-svině, chovají se jako svině a máte je svinsky nenávidět. Naopak Vikingové jsou správní chlapáci a klaďasové, morálně na výši a s vytříbeným smyslem pro čest. Klidně se spojí s křesťanským mnichem, který jen tak mimochodem s holí předvádí těžké kung-fu, a taktizují víc jak já při smažení Age of Empires. Jestli jste si někdy Vikingy představovali jako severské drsňáky, kteří se s ničím nesrali a do Británie jezdili vykuchat a/nebo znásilnit všechno, co jim přišlo pod meč nebo sekeru (nebo penis), tak se můžete zase uklidnit, tady jsou to většinou spíš trochu fousatí Mirkové Dušínové. Pohled filmu je dost zkreslený a romantický. Ve všech ohledech.

Což o to, s tím by se dalo žít, kdyby šlo o adrenalinovou akční rádoby historickou jízdu, třeba jako nedávno recenzované „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“, ale takoví „Bojovníci severu: Sága Vikingů“ nejsou. Pokud by v tom byl nějaký nadhled, pokud by na vás film občas šibalsky mrknul stylem „hej, já vím, že jsem hovadina, ale neber mě vážně, je to jen zábava, tak nic neřeš a bav se“, tak prosím. Ale když ono se to celé bere tak strašně vážně, až je to místy ukrutně směšné. Každý dialog se snaží být hluboký jak díra do prdele (herce v gay pornu), do toho navíc hromada patosu… sorry, ale tohle fakt neberu.

Bojovníci severu: Sága Vikingů

Fanoušky mainstreamového metalu může potěšit, že se tu mihne Johan HeggAmon Amarth; odpůrce mainstreamového metalu zas může potěšit, že taky hodně rychle chcípne hned v první bitce (kdyby zpíval v lepší kapele, tak by určitě vydržel aspoň do druhé bitvy, haha), ale to je asi tak nejzajímavější věc, jakou „Bojovníci severu: Sága Vikingů“ nabízejí. Třeba hlavní klaďas je strašný cucák, jemuž Vikinga prostě věřit nejde, a hlavní záporák je taky cucák, i když třeba v „Deadpoolovi“ mě tenhle herec sral ještě víc. Alespoň že ta skotská princezna je pěkná.

U snímků jako tenhle si vždycky říkám, jaké má být vlastně cílové publikum. Pro děti je to málo pohádkové a moc krvavé, pro dospělého zas moc tupé a předvídatelné. Koukat se na to můžou leda tak náctiletí samozvaní pohani, jejichž představa Vikingů je stejně romanticky zkreslená, jak ji předkládá i tento film. Na závěr už tomu chybělo jen to, aby se kápo Vikingů a skotská princezna vykousli, aby byl dojem fousaté telenovely s meči kompletní, takže asi tak. Nestojí ani za jedno podívání.

Bojovníci severu: Sága Vikingů


Hån – Facilis descensus averni

Hån - Facilis descensus averni

Země: Švýcarsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.5.2016
Label: Northern Silence Productions

Hrací doba: 42:04

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

„Facilis descensus averni“ lze z latiny přeložit jako „Jedu do pekla“, ale se stejnojmennou vypalovačkou od domácí EBM kultovky Vanessa (Gun) to nemá nic společného. Jedná se totiž o název debutové desky švýcarských blackmetalistů Hån, která vyšla loni v květnu. A když už jsme u toho překládání, tak výraz Hån znamená Opovržení – v norštině. Myslím, že ve světle této skutečnosti už všichni začínáme tušit, odkud (severské) větry vanou.

Z dřívějška měla švýcarská čtveřice na kontě pouze demosnímek „Distant Light“ z roku 2012, jenž mě ovšem minul, tudíž je „Facilis descensus averni“ mým prvním setkáním s Hån. A nutno dodat, že je to setkání vcelku nepřekvapivé – produkce Švýcarů je docela průhledná, ale co také čekat, když to label promuje s nálepkou „oldschool skandinávský black metal“. Přesně takhle výsledná nahrávka skutečně zní.

Zvuk je trochu zašpiněný, ale nijak extrémně; řekl bych, že spíš než o nebezpečný zlo-bordel se Švýcaři snažili o takový ten mrazivý severský sound, což se vlastně docela vydařilo. Hudebně Hån rovněž dokazují, že skandinávské blackmetalové učebnice studovali dosti důkladně. Takřka po celou hrací dobu na vás tedy bude čekat chladné kytarové tremolo, které je alfou a omegou celých cca 40 minut. Někdy je to trochu melodičtější a hymničtější jako třeba ve třetí písni „Desublimation“, ale to je vesměs marginálie, která nic moc nezmění na skutečnosti, že většina alba dost splývá.

Hån vlastně nehrají nijak špatně. Sice jen předvádějí standardní přehrávačku známých žánrových postupů, ale nutno uznat, že nějaká vyslovená píčovina to opravdu není, takové tvrzení by vůči snažení Švýcarů bylo značně nefér. Poslouchá se to docela v klidu. Problém však tkví v tom, že je to celé takové obyčejné. „Facilis descensus averni“ ničím nevyčnívá, nevybočuje z řady, je to jen důstojně odvedená žánrovka. Jestli vám tohle stačí ke štěstí, to už si rozhodněte sami.

Stojí tedy dle mého „Facilis descensus averni“ za poslech? Na rovinu říkám, že mi muzika Hån nijak nevadila a že jsem fošnu několikrát otočil, aniž by mi to způsobilo jakékoliv zažívací potíže. Nicméně mi ten počin nepřijde natolik dobrý, abych jej mohl doporučovat dále. Tím pádem bych řekl, že za poslech bude stát asi jen lidem trpícím chronickou potřebou slyšet vše, aby náhodou neměli pocit, že jim něco uniklo. V takovém případě ano, klidně si „Facilis descensus averni“ dejte, neznechutí vás to a pár poslechů je to do jisté míry i zábavné. Ale něco pamětihodného zde nenajdete ani omylem.


Lethe – The First Corpse on the Moon

Lethe - The First Corpse on the Moon

Země: Norsko / Švýcarsko
Žánr: electronica / trip-hop / avantgarde metal / pop
Datum vydání: 24.2.2017
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Night
02. Inexorbitant Future
03. Down into the Sun
04. My Doom
05. Teaching Birds How to Fly
06. The First Corpse on the Moon
07. Snow
08. Wind to Fire
09. With You
10. Exorcism

Hrací doba: 57:15

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Mezinárodní projekt Lethe budí (zaslouženou) pozornost už jen svou sestavou, která je sice jen dvoučlenná, ale zajímavost jí rozhodně nechybí. Zaprvé je to Tor-Helge Skei alias Cernunnus, lídr norských Manes, jejichž jméno snad fajnšmekrům není nutno představovat. Zadruhé je to Anna Murphy známá především účinkováním v Eluveitie, které loni opustila. To zrovna není štace, jakou by se měl člověk v kvalitní hudební společnosti chlubit, ale dá se to chápat – účty jsou svině a samy se nezaplatí. Nicméně v dalších projektech a v rámci některých hostování Anna dost jasně ukázala, že především pěvecký talent a schopnosti jí rozhodně nechybí. Ale abych úplně nekecal, tak samozřejmě i v rámci Eluveitie předvedla, že zpívat umí, byť hudební doprovod k tomu neměla tak lákavý. Ono co si budeme povídat, v posledních letech byl její zpěv na albech kapely tou poslední dobrou věcí.

Ale to už je docela jiná pohádka, která nás nyní vlastně vůbec nezajímá, tak pojďme rychle zpátky za Lethe. Projekt na sebe prvně upozornil na přelomu let 2013 a 2014, kdy nejprve vyšlo dvoupísňové EP „Come Look at the Darkness with Me“ uvozující dlouhohrající debut „When Dreams Become Nightmares“. A ten byl jednoduše fantastický, takže jakmile se začalo mluvit o druhé desce „The First Corpse on the Moon“, jen těžko se dalo netěšit. A s velkým potěšením mohu po dvou měsících ve společnosti alba prohlásit, že První mrtvola na Měsíci je taktéž skvělá a její zařazení do sbírky bude stejná povinnost, jakou byl svého času mléčně bílý vinyl „When Dreams Become Nightmares“.

„The First Corpse on the Moon“ opět nabízí vysoce lákavou kombinaci mnoha žánrů, které spolu hrají vyrovnanou partii bez jasného vítěze, ale souboj je to věru lákavý. I když abych zas nekecal, o něco navrch má asi elektronická muzika / trip-hop, do níž se vpíjejí rockové až metalové momenty, popové melodické linky, bohatý instrumentální park a nyní v jedné chvíli dokonce i náznak hip-hopu. Namísto přeplácaného maglajzu je ale výsledkem inteligentní hudba, jež mezi různými styly přechází naprosto přirozeně a všechny je ohýbá dle svých potřeb do vysoce zábavného celku, na němž není vlastně nic špatně.

Jestli bych měl „The First Corpse on the Moon“ charakterizovat jen jedním slovem, tak mě jen těžko napadne něco výstižnějšího, než že je ta muzika prostě krásná. Je to taková moc příjemná deska, strašně dobře se poslouchá a dokáže zvednout náladu – ne nějakou prvoplánovostí nebo lacinou snahou o veselou hudbičku, ale jednoduše kouzelnou a podmanivou atmosférou. Ne, že by Lethe nepoužívali i vlezlé motivy, především v těch popovějších momentech, ale pozor, v tomto případě to výjimečně myslím v tom nejlepším slova smyslu. Jsou to prostě strašně pěkné melodie, hravě se dostanou do hlavy a už odsud nechtějí pryč, ale to všechno se děje, aniž by Lethe byť i jen na vteřinku sklouzli ke kýči nebo patosu. Vše, co bylo řečeno v tomto odstavci, se navíc nijak nevylučuje s výše použitým pojmenováním inteligentní hudba – Tor-Helge Skei a Anna Murphy to skloubí dohromady se stejnou lehkostí jako ty rozdílné žánry a posluchač jim milerád sežere i texty jako „We are all in love“. Jakoukoliv jinou kapelu by za to člověk ztrhal, že jaký je to kýč, ale ne u Lethe. U nich to funguje.

Lethe

Vrcholy se na takové desce vybírají těžce, ale abych zas nebyl za mamrda, který se jen vymlouvá a nedokáže ukázat prstem na konkrétní skladby, tak jen heslovitě: „Down into the Sun“ (rap a „We are all in love“ v jednom), „My Doom“ (hlavně za tu druhou polovinu), „Snow“ (hypnotická) a „Wind to Fire“ (taktéž) jsou za mě nejvíc. Ale tím nijak nechci snižovat kvality ostatních písniček, všechny jsou výborné, a jak už nepřímo padlo, nahrávka je bravurní v celé svojí délce.

Co víc dodat? „The First Corpse on the Moon“ je prostě excelentní album, debutem vysoko nastavená laťka podlezena nebyla. A to jinými slovy znamená, že byste měli jít hned poslouchat, pokud jste to ještě neslyšeli…


Battle Dagorath – I – Dark Dragons of the Cosmos

Battle Dagorath - I - Dark Dragons of the Cosmos

Země: USA / Švýcarsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 30.9.2016
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. From the Black Sun’s Fire
02. Phantom Horizons Beyond
03. Return to Gates of Dawn
04. Through the Rite of the Stars
05. Transfixion of the Spheres
06. Psychic Abduction

Hrací doba: 57:45

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Myslím, že kdo se zajímá a jen trochu chtěl, se jménem Battle Dagorath už se nejspíš setkal. Cest, po nichž šlo k objevení tohoto projektu dojít, je hned několik. Alba skupiny například svého času byla běžně k sehnání v domácích distribučních kanálech, tudíž si jich našinec mohl lehce všimnout. Nebo jste Battle Dagorath mohli zaznamenat díky tomu, že se do sestavy přidal Christoph ZieglerVinterriket. A kdyby vám ani jedno z toho nestačilo, tak minimálně ve stáji Avantgarde Music jste Battle Dagorath zaznamenat mohli; připojili se sem v relativně nedávné době.

Loňské „I – Dark Dragons of the Cosmos“ je ve skutečnosti prvním albem Battle Dagorath, jež pod značkou jmenovaného elitního labelu z Itálie vychází. To je samo o sobě jistou známkou kvality, nicméně zasvěcení věděli již předem, co od nahrávky čekat – starší věci totiž byly dostatečně výmluvnými záležitostmi.

Vše se tváří nanejvýš slibně, tak se radši vraťme na zem. U Battle Dagorath se zdá být vše na svém místě, ale mně osobně muzika téhle skupiny nikdy nepřipadala tak uhrančivá, jak by papírově měla být. A přitom Battle Dagorath hrají přesně to, co mám obecně vzato tuze rád – monotónní atmosférický black metal prošpikovaný ambientem (ještě aby ne, když na klávesy hraje Ziegler). Aby toho nebylo málo, tak se nejedná o pomalejší uspávačku ve středních tempech omílajících tentýž hymnický riff až do zblbnutí. Battle Dagorath se nebojí vyšších rychlostí a na posluchače útočí (i) tlakem. Ne nadarmo se v souvislosti s touto kapelou dost často zmiňují švýcarští Darkspace, k nimž má mezinárodní duo skutečně poměrně blízko, byť jejich nálady nejsou tak chladně industriální. Navrch je vše zalito sympaticky syrovým zašpiněným soundem, což platí i o „I – Dark Dragons of the Cosmos“, ačkoliv novinka není co do zvuku tak mrazivá jako předchozí dvojalbum „Cursed Storm of Ages“ z roku 2013.

Abych to zkrátil, Battle Dagorath prostě hrají dobře, na čemž „I – Dark Dragons of the Cosmos“ nemění zhola nic. Bohužel však hrají jenom dobře. Deska trvá hodinu a poslouchá se docela příjemně, o tom žádná. Jenže k onomu kýženému stavu, kdy se do hlubin hudby bezmezně propadnete a začnete atmosféru hltat všemi póry těla, cosi schází. Předpokládám, že právě něco takového bylo záměrem stvořit (přinejmenším z toho mám ten pocit), tudíž lze misi považovat za… ne přímo neúspěšnou, ale ani ne úspěšnou. Výsledek skončil tak na půli cesty, místy ony síly povznášející mysl do vyšších sfér nesměle probleskují, o jejich skutečném působení však mluvit nelze.

Battle Dagorath - I - Dark Dragons of the Cosmos

Navrch mi na „I – Dark Dragons of the Cosmos“ příliš nesedla kytarová sóla, která jako kdyby tam snad ani nepatřila. Nemohu si pomoct, ale když se ze špinavé kytarové masy protkané ambientem zničehonic vynoří melodické sólo, působí to na mě až nepatřičně. V neposlední řadě je pak nutno zmínit, že pokud by album bylo tak o skladbu kratší, nic zásadního by se nestalo, což také není úplně nejlepší vizitka. A díky jednotvárnosti je vlastně téměř jedno, o jakou píseň by se mělo krátit, za zaručené zachování by případně stála snad jen předposlední „Transfixion of the Spheres“, kteroužto tím pádem lze považovat za vrchol „I – Dark Dragons of the Cosmos“.

Může to vypadat, že se desce dostalo víc kritiky, než by si možná zasloužila. Uznávám, že jsem se v předchozích řádcích soustředil především na negativní stránky „I – Dark Dragons of the Cosmos“. Na druhou stranu ovšem nemá cenu plýtvat superlativy, pokud si je nahrávka jednoznačně nezaslouží. Navzdory všemu řečenému se jistě nejedná o špatnou věc – ačkoliv je přebal „I – Dark Dragons of the Cosmos“ šedivý, sama hudba unylým šedivým průměrem není. Jen není na místě přechvalovat jen ucházející dílko, když se v tomto ranku dají lehce najít mnohem působivější formace.


Arkhaeon – Beyond

Arkhaeon - Beyond

Země: Švýcarsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.10.2016
Label: BergStolz / Auric Records

Tracklist:
01. Beyond

Hrací doba: 33:56

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Arkhaeon je dalším z řady okultně blackmetalových projektů, jichž se v posledních letech vyrojilo jak hub po dešti nebo jak zlatokopek kolem náhlého výherce jackpotu ve Sportce. Je pravda, že už je takových věcí zbytečně moc a o trendovosti jejich počínání nejde moc pochybovat, nelze však ignorovat ani skutečnost, že v téhle větvi černého kovu se také nacházejí mimořádné kvalitní věci, jejichž úroveň dokáže uspokojit i náročného posluchače. A dnes jsme se tu sešli, abychom si pověděli, zdali do téhle sorty patří švýcarské uskupení Arkhaeon, anebo jestli se jedná o jednu z těch zbytečných formací.

Debutové album „Deathprayer Evangelium“ vyšlo v srpnu 2014, a ač jsem jej neslyšel, dovolím si říct, že na první pohled se tváří jako zcela standardní zástupce svého subžánru. Obalem počínaje, sanskrtovými a dalšími klikyháky v některých písních tracklistu konče. Stejně tak už nepřekvapí umělé budování mystéria nezveřejněním sestavy.

To aktuální druhá deska „Beyond“ na onen pověstný první pohled vypadá malinko zajímavěji a ambiciózněji. Už přebal není typickým pseudo-okultnem s vševidoucím okem a podobnými sračkami. A i když mi ten přebal úplně nesedl a k předkládané se mi příliš nehodí, asi je to pořád lepší než vševidoucí a vševědoucí kukadlo. Zato pohled na seznam skladeb působí mnohem slibněji, poněvadž se zde nachází jen jediná kompozice trvající bezmála 34 minut.

Očekávaná hudební odysea a s ní kýžený posluchačský zážitek se ovšem jaksi nedostavují. „Beyond“ není vyloženě příšerná skladba a dá se vcelku v pohodě poslechnout i navzdory její délce. Uhranutí však není na pořadu dne, není se tu čemu klanět a co uctívat. Několik málo momentů je nakonec relativně fajn, ale je jich menšina, jež se v takto dlouhém celku dočista rozpustí. Většina stopáže je poslouchatelná, naneštěstí ale obyčejná a nepříliš výrazná.

První polovina „Beyond“ se nese v blackmetalovém duchu. Začátek je relativně dobrý a daří se v něm vzbudit posluchačovu pozornost (čímž neříkám, že to snad je nějaký zázrak), ale po volnějším předělu začínajícím v páté minutě, který je místy až zbytečně melodický, už začne pozornost zvolna opadat. Zejména v rychlých momentech je produkce Arkhaeon nevýrazná a nemá vůbec co nabídnout.

Arkhaeon

Ve druhé půli se „Beyond“ zlomí do mnohem minimalističtější podoby, což by v zásadě nemuselo vadit, pokud by tím Arkhaeon nedokazovali (nedokazoval?), že utkvělé nutkání blackmetalových kapel hrát esoterický dark ambient je spíše kontraproduktivní. Snaha je možná hezká, ale nelze ji brát jako argument a plusové body, protože čistě snaha nestačí. A s veškerou úctou ke švýcarskému projektu, jeho podání ambientu je prostě jedná dlouhá hluchá pasáž. Snad až po nástupu orientálních proudů někde ve 25. minutě to začne být docela oukej, ale… je to strašně málo.

Dojem pak nijak nezlepší ani opětovně blackmetalové finále. Zlom zpátky ke kytarovému běsnění nastane podobně zničehonic, jako kdesi v 16. minutě ustal. Čímž jsem chtěl nepřímo říct, že mi tam ty proměny stylů ani moc nedávají smysl, přijdou mi poněkud samoúčelné, jen aby tam prostě byly, přestože nějaké velké opodstatnění k nim není (nebo přinejmenším já ho nevidím). Tak jako tak, „Beyond“ nakonec skončí v podobném duchu, v němž se odehrávala první půlka alba – v duchu průměrného black metalu, jenž se snaží působit hlubokým dojmem, ale je to jen pozlátko.

Jak vidno, „Beyond“ mě příliš nepřesvědčilo. Byl jsem na to album vlastně vcelku zvědavý, ale výsledek je poměrně slabý i navzdory tomu, že se navenek snaží působit přesně opačně. Za mě se nejedná o nic, co bych ještě někdy potřeboval slyšet znovu, a s tímto názorem desku k poslechu doporučit nemohu.


Bölzer – Hero

Bölzer - Hero

Země: Švýcarsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 25.11.2016
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Urðr
02. The Archer
03. Hero
04. Phosphor
05. Decima
06. I AM III
07. Spiritual Athleticism
08. Chlorophyllia
09. Atropos

Hrací doba: 46:38

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Skoro mi přijde, že „Hero“ je albem, na nějž se čekalo jako na smilování. Bölzer bezesporu patřili mezi jednu z největších nadějí black metalu posledních let. I navzdory absenci dlouhohrající desky jejich jméno vyletělo strmě vzhůru a jejich neřadová tvorba se začala těšit vysoké oblibě. Nutno však dodat, že o oprávněnosti takového stavu lze spekulovat jen těžko, poněvadž ípíčka „Aura“ a „Soma“ i demosnímek „Roman Acupuncture“ byly hodně povedené věci. A „Hero“ je mělo všechny překonat a definitivně stvrdit status Bölzer jako vycházející hvězdy podzemního black metalu…

Na druhou stranu se mi občas zdá, že tyto neřadové počiny Bölzer byly občas až zbytečně nadhodnocovány. Jsou bezpochyby skvělé, nikoliv však geniální. Skladatelsky se nacházejí na vysoké úrovni a sound Bölzer je sám o sobě zajímavý, což do jisté míry plyne i z využití desetistrunné kytary. Ty placky mě dost baví, ale řekl bych, že díky jejich nadhodnocení se od „Hero“ čekalo až příliš. A možná i díky tomu je dlouhohrající debut Bölzer nakonec mnohými přijímán relativně chladně. A i zde bych si dovolil oponovat, poněvadž se tak po mém soudu děje neprávem.

A přitom švýcarské duo ve složení Okoi Thierry Jones (vokál, kytara) a Fabian Wyrsch (bicí) – nebo také KzR a HzR, pokud se vám to takto líbí více – na svém „Hrdinovi“ nedělají nic špatně. Sice je znát mírné vyčištění zvuku a umírněnější vokály, ale ani v jednom případě to není dohnáno do takového důsledku, aby Bölzer ztratili autenticitu a punc pravého metalu. A nutno, že zrovna Bölzer onu příslušnost k undergroundu nepostrádají, o čem svědčí i skutečnost, že se i přes několik nabídek odmítli upsat velkému labelu a radši dodrželi svůj slib vydat desku skrze Iron Bonehead Productions.

Tím jsem ale trochu odbočil, protože jsem chtěl říct jinou věc. „Hero“ je jistě trochu jinde než starší tvorba, ale stále tam je cítit jejich rukopis, jejž si Švýcaři za tu poměrně krátkou dobu stačili utvořit. Nechybí ani další poznávací znamení jako po skladatelské stránce vypiplané kompozice, v nichž je znát cit pro vytvoření silného dojmu z relativního mála. Popravdě řečeno, mně se taky „I AM III“ zpočátku úplně nepozdávala, když ji kapela vypustila jako první ukázku, ale v rámci celku funguje vše, jak má, a to včetně tohoto kusu, jemuž výborné momenty rovněž nechybí.

Vrcholy „Hero“ bych ovšem hledal jinde, konkrétně v první půlce desky. Trojice „The Archer“, titulní „Hero“ a „Phospor“ jsou jednoduše skvělé a daří se jim posluchače zdárně držet v napětí. I s jednou kytarou a bicími si Bölzer bohatě vystačí a jednoznačně ukazují, že i v takto zdánlivě minimalistické sestavě lze tvořit sedmiminutové skladby bez hluchých míst. A kdo mi bude tvrdit, že čisté vokály nefungují a jsou „cheesy“, tak… no, nebudu říkat, že to je debil, ale možná si to budu myslet.

Bölzer

Rozhodně však nechci tvrdit, že zbytek nahrávky stojí za velké kulové, protože tak to není. Švýcaři si drží dobrou laťku až do konce a „Hero“ nemá žádné velké problémy s tím, že by snad v závěru upadalo, byť jsou vrcholy nacpané hned zkraje. Jako celek to maká a i písně, jež nelze považovat za vrcholné, bez většího zaváhání udržují náladu alba a patří do nadprůměrné části spektra. Snad jen intermezza „Urðr“, „Decima“ a „Atropos“ působí lehce zbytečně (zejména poslední jmenované), ale naštěstí díky své délce (krátkosti) nijak zvlášť neruší.

Obecně vzato bych se vůbec nebál prohlásit, že Bölzer má osobní očekávání s „Hero“ splnili. Možná to bude i tím, že jsem na rozdíl od některých jiných nečekal desku roku ani nahrávku astronomických kvalit; chtěl jsem „jen“ výborné album a to jsem jednoduše dostal. A myslím, že říkat cokoliv jiného je zbytečná hysterie zapříčiněná přehnaným očekáváním anebo naštváním z posunu o kousek jinam (byť ne daleko). Za mě stojí nejen za poslech, ale i za koupi, je to super.