Archiv štítku: CHE

Švýcarsko

Hån – Facilis descensus averni

Hån - Facilis descensus averni

Země: Švýcarsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.5.2016
Label: Northern Silence Productions

Hrací doba: 42:04

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

„Facilis descensus averni“ lze z latiny přeložit jako „Jedu do pekla“, ale se stejnojmennou vypalovačkou od domácí EBM kultovky Vanessa (Gun) to nemá nic společného. Jedná se totiž o název debutové desky švýcarských blackmetalistů Hån, která vyšla loni v květnu. A když už jsme u toho překládání, tak výraz Hån znamená Opovržení – v norštině. Myslím, že ve světle této skutečnosti už všichni začínáme tušit, odkud (severské) větry vanou.

Z dřívějška měla švýcarská čtveřice na kontě pouze demosnímek „Distant Light“ z roku 2012, jenž mě ovšem minul, tudíž je „Facilis descensus averni“ mým prvním setkáním s Hån. A nutno dodat, že je to setkání vcelku nepřekvapivé – produkce Švýcarů je docela průhledná, ale co také čekat, když to label promuje s nálepkou „oldschool skandinávský black metal“. Přesně takhle výsledná nahrávka skutečně zní.

Zvuk je trochu zašpiněný, ale nijak extrémně; řekl bych, že spíš než o nebezpečný zlo-bordel se Švýcaři snažili o takový ten mrazivý severský sound, což se vlastně docela vydařilo. Hudebně Hån rovněž dokazují, že skandinávské blackmetalové učebnice studovali dosti důkladně. Takřka po celou hrací dobu na vás tedy bude čekat chladné kytarové tremolo, které je alfou a omegou celých cca 40 minut. Někdy je to trochu melodičtější a hymničtější jako třeba ve třetí písni „Desublimation“, ale to je vesměs marginálie, která nic moc nezmění na skutečnosti, že většina alba dost splývá.

Hån vlastně nehrají nijak špatně. Sice jen předvádějí standardní přehrávačku známých žánrových postupů, ale nutno uznat, že nějaká vyslovená píčovina to opravdu není, takové tvrzení by vůči snažení Švýcarů bylo značně nefér. Poslouchá se to docela v klidu. Problém však tkví v tom, že je to celé takové obyčejné. „Facilis descensus averni“ ničím nevyčnívá, nevybočuje z řady, je to jen důstojně odvedená žánrovka. Jestli vám tohle stačí ke štěstí, to už si rozhodněte sami.

Stojí tedy dle mého „Facilis descensus averni“ za poslech? Na rovinu říkám, že mi muzika Hån nijak nevadila a že jsem fošnu několikrát otočil, aniž by mi to způsobilo jakékoliv zažívací potíže. Nicméně mi ten počin nepřijde natolik dobrý, abych jej mohl doporučovat dále. Tím pádem bych řekl, že za poslech bude stát asi jen lidem trpícím chronickou potřebou slyšet vše, aby náhodou neměli pocit, že jim něco uniklo. V takovém případě ano, klidně si „Facilis descensus averni“ dejte, neznechutí vás to a pár poslechů je to do jisté míry i zábavné. Ale něco pamětihodného zde nenajdete ani omylem.


Lethe – The First Corpse on the Moon

Lethe - The First Corpse on the Moon

Země: Norsko / Švýcarsko
Žánr: electronica / trip-hop / avantgarde metal / pop
Datum vydání: 24.2.2017
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Night
02. Inexorbitant Future
03. Down into the Sun
04. My Doom
05. Teaching Birds How to Fly
06. The First Corpse on the Moon
07. Snow
08. Wind to Fire
09. With You
10. Exorcism

Hrací doba: 57:15

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Mezinárodní projekt Lethe budí (zaslouženou) pozornost už jen svou sestavou, která je sice jen dvoučlenná, ale zajímavost jí rozhodně nechybí. Zaprvé je to Tor-Helge Skei alias Cernunnus, lídr norských Manes, jejichž jméno snad fajnšmekrům není nutno představovat. Zadruhé je to Anna Murphy známá především účinkováním v Eluveitie, které loni opustila. To zrovna není štace, jakou by se měl člověk v kvalitní hudební společnosti chlubit, ale dá se to chápat – účty jsou svině a samy se nezaplatí. Nicméně v dalších projektech a v rámci některých hostování Anna dost jasně ukázala, že především pěvecký talent a schopnosti jí rozhodně nechybí. Ale abych úplně nekecal, tak samozřejmě i v rámci Eluveitie předvedla, že zpívat umí, byť hudební doprovod k tomu neměla tak lákavý. Ono co si budeme povídat, v posledních letech byl její zpěv na albech kapely tou poslední dobrou věcí.

Ale to už je docela jiná pohádka, která nás nyní vlastně vůbec nezajímá, tak pojďme rychle zpátky za Lethe. Projekt na sebe prvně upozornil na přelomu let 2013 a 2014, kdy nejprve vyšlo dvoupísňové EP „Come Look at the Darkness with Me“ uvozující dlouhohrající debut „When Dreams Become Nightmares“. A ten byl jednoduše fantastický, takže jakmile se začalo mluvit o druhé desce „The First Corpse on the Moon“, jen těžko se dalo netěšit. A s velkým potěšením mohu po dvou měsících ve společnosti alba prohlásit, že První mrtvola na Měsíci je taktéž skvělá a její zařazení do sbírky bude stejná povinnost, jakou byl svého času mléčně bílý vinyl „When Dreams Become Nightmares“.

„The First Corpse on the Moon“ opět nabízí vysoce lákavou kombinaci mnoha žánrů, které spolu hrají vyrovnanou partii bez jasného vítěze, ale souboj je to věru lákavý. I když abych zas nekecal, o něco navrch má asi elektronická muzika / trip-hop, do níž se vpíjejí rockové až metalové momenty, popové melodické linky, bohatý instrumentální park a nyní v jedné chvíli dokonce i náznak hip-hopu. Namísto přeplácaného maglajzu je ale výsledkem inteligentní hudba, jež mezi různými styly přechází naprosto přirozeně a všechny je ohýbá dle svých potřeb do vysoce zábavného celku, na němž není vlastně nic špatně.

Jestli bych měl „The First Corpse on the Moon“ charakterizovat jen jedním slovem, tak mě jen těžko napadne něco výstižnějšího, než že je ta muzika prostě krásná. Je to taková moc příjemná deska, strašně dobře se poslouchá a dokáže zvednout náladu – ne nějakou prvoplánovostí nebo lacinou snahou o veselou hudbičku, ale jednoduše kouzelnou a podmanivou atmosférou. Ne, že by Lethe nepoužívali i vlezlé motivy, především v těch popovějších momentech, ale pozor, v tomto případě to výjimečně myslím v tom nejlepším slova smyslu. Jsou to prostě strašně pěkné melodie, hravě se dostanou do hlavy a už odsud nechtějí pryč, ale to všechno se děje, aniž by Lethe byť i jen na vteřinku sklouzli ke kýči nebo patosu. Vše, co bylo řečeno v tomto odstavci, se navíc nijak nevylučuje s výše použitým pojmenováním inteligentní hudba – Tor-Helge Skei a Anna Murphy to skloubí dohromady se stejnou lehkostí jako ty rozdílné žánry a posluchač jim milerád sežere i texty jako „We are all in love“. Jakoukoliv jinou kapelu by za to člověk ztrhal, že jaký je to kýč, ale ne u Lethe. U nich to funguje.

Lethe

Vrcholy se na takové desce vybírají těžce, ale abych zas nebyl za mamrda, který se jen vymlouvá a nedokáže ukázat prstem na konkrétní skladby, tak jen heslovitě: „Down into the Sun“ (rap a „We are all in love“ v jednom), „My Doom“ (hlavně za tu druhou polovinu), „Snow“ (hypnotická) a „Wind to Fire“ (taktéž) jsou za mě nejvíc. Ale tím nijak nechci snižovat kvality ostatních písniček, všechny jsou výborné, a jak už nepřímo padlo, nahrávka je bravurní v celé svojí délce.

Co víc dodat? „The First Corpse on the Moon“ je prostě excelentní album, debutem vysoko nastavená laťka podlezena nebyla. A to jinými slovy znamená, že byste měli jít hned poslouchat, pokud jste to ještě neslyšeli…


Battle Dagorath – I – Dark Dragons of the Cosmos

Battle Dagorath - I - Dark Dragons of the Cosmos

Země: USA / Švýcarsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 30.9.2016
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. From the Black Sun’s Fire
02. Phantom Horizons Beyond
03. Return to Gates of Dawn
04. Through the Rite of the Stars
05. Transfixion of the Spheres
06. Psychic Abduction

Hrací doba: 57:45

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Myslím, že kdo se zajímá a jen trochu chtěl, se jménem Battle Dagorath už se nejspíš setkal. Cest, po nichž šlo k objevení tohoto projektu dojít, je hned několik. Alba skupiny například svého času byla běžně k sehnání v domácích distribučních kanálech, tudíž si jich našinec mohl lehce všimnout. Nebo jste Battle Dagorath mohli zaznamenat díky tomu, že se do sestavy přidal Christoph ZieglerVinterriket. A kdyby vám ani jedno z toho nestačilo, tak minimálně ve stáji Avantgarde Music jste Battle Dagorath zaznamenat mohli; připojili se sem v relativně nedávné době.

Loňské „I – Dark Dragons of the Cosmos“ je ve skutečnosti prvním albem Battle Dagorath, jež pod značkou jmenovaného elitního labelu z Itálie vychází. To je samo o sobě jistou známkou kvality, nicméně zasvěcení věděli již předem, co od nahrávky čekat – starší věci totiž byly dostatečně výmluvnými záležitostmi.

Vše se tváří nanejvýš slibně, tak se radši vraťme na zem. U Battle Dagorath se zdá být vše na svém místě, ale mně osobně muzika téhle skupiny nikdy nepřipadala tak uhrančivá, jak by papírově měla být. A přitom Battle Dagorath hrají přesně to, co mám obecně vzato tuze rád – monotónní atmosférický black metal prošpikovaný ambientem (ještě aby ne, když na klávesy hraje Ziegler). Aby toho nebylo málo, tak se nejedná o pomalejší uspávačku ve středních tempech omílajících tentýž hymnický riff až do zblbnutí. Battle Dagorath se nebojí vyšších rychlostí a na posluchače útočí (i) tlakem. Ne nadarmo se v souvislosti s touto kapelou dost často zmiňují švýcarští Darkspace, k nimž má mezinárodní duo skutečně poměrně blízko, byť jejich nálady nejsou tak chladně industriální. Navrch je vše zalito sympaticky syrovým zašpiněným soundem, což platí i o „I – Dark Dragons of the Cosmos“, ačkoliv novinka není co do zvuku tak mrazivá jako předchozí dvojalbum „Cursed Storm of Ages“ z roku 2013.

Abych to zkrátil, Battle Dagorath prostě hrají dobře, na čemž „I – Dark Dragons of the Cosmos“ nemění zhola nic. Bohužel však hrají jenom dobře. Deska trvá hodinu a poslouchá se docela příjemně, o tom žádná. Jenže k onomu kýženému stavu, kdy se do hlubin hudby bezmezně propadnete a začnete atmosféru hltat všemi póry těla, cosi schází. Předpokládám, že právě něco takového bylo záměrem stvořit (přinejmenším z toho mám ten pocit), tudíž lze misi považovat za… ne přímo neúspěšnou, ale ani ne úspěšnou. Výsledek skončil tak na půli cesty, místy ony síly povznášející mysl do vyšších sfér nesměle probleskují, o jejich skutečném působení však mluvit nelze.

Battle Dagorath - I - Dark Dragons of the Cosmos

Navrch mi na „I – Dark Dragons of the Cosmos“ příliš nesedla kytarová sóla, která jako kdyby tam snad ani nepatřila. Nemohu si pomoct, ale když se ze špinavé kytarové masy protkané ambientem zničehonic vynoří melodické sólo, působí to na mě až nepatřičně. V neposlední řadě je pak nutno zmínit, že pokud by album bylo tak o skladbu kratší, nic zásadního by se nestalo, což také není úplně nejlepší vizitka. A díky jednotvárnosti je vlastně téměř jedno, o jakou píseň by se mělo krátit, za zaručené zachování by případně stála snad jen předposlední „Transfixion of the Spheres“, kteroužto tím pádem lze považovat za vrchol „I – Dark Dragons of the Cosmos“.

Může to vypadat, že se desce dostalo víc kritiky, než by si možná zasloužila. Uznávám, že jsem se v předchozích řádcích soustředil především na negativní stránky „I – Dark Dragons of the Cosmos“. Na druhou stranu ovšem nemá cenu plýtvat superlativy, pokud si je nahrávka jednoznačně nezaslouží. Navzdory všemu řečenému se jistě nejedná o špatnou věc – ačkoliv je přebal „I – Dark Dragons of the Cosmos“ šedivý, sama hudba unylým šedivým průměrem není. Jen není na místě přechvalovat jen ucházející dílko, když se v tomto ranku dají lehce najít mnohem působivější formace.


Arkhaeon – Beyond

Arkhaeon - Beyond

Země: Švýcarsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.10.2016
Label: BergStolz / Auric Records

Tracklist:
01. Beyond

Hrací doba: 33:56

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Arkhaeon je dalším z řady okultně blackmetalových projektů, jichž se v posledních letech vyrojilo jak hub po dešti nebo jak zlatokopek kolem náhlého výherce jackpotu ve Sportce. Je pravda, že už je takových věcí zbytečně moc a o trendovosti jejich počínání nejde moc pochybovat, nelze však ignorovat ani skutečnost, že v téhle větvi černého kovu se také nacházejí mimořádné kvalitní věci, jejichž úroveň dokáže uspokojit i náročného posluchače. A dnes jsme se tu sešli, abychom si pověděli, zdali do téhle sorty patří švýcarské uskupení Arkhaeon, anebo jestli se jedná o jednu z těch zbytečných formací.

Debutové album „Deathprayer Evangelium“ vyšlo v srpnu 2014, a ač jsem jej neslyšel, dovolím si říct, že na první pohled se tváří jako zcela standardní zástupce svého subžánru. Obalem počínaje, sanskrtovými a dalšími klikyháky v některých písních tracklistu konče. Stejně tak už nepřekvapí umělé budování mystéria nezveřejněním sestavy.

To aktuální druhá deska „Beyond“ na onen pověstný první pohled vypadá malinko zajímavěji a ambiciózněji. Už přebal není typickým pseudo-okultnem s vševidoucím okem a podobnými sračkami. A i když mi ten přebal úplně nesedl a k předkládané se mi příliš nehodí, asi je to pořád lepší než vševidoucí a vševědoucí kukadlo. Zato pohled na seznam skladeb působí mnohem slibněji, poněvadž se zde nachází jen jediná kompozice trvající bezmála 34 minut.

Očekávaná hudební odysea a s ní kýžený posluchačský zážitek se ovšem jaksi nedostavují. „Beyond“ není vyloženě příšerná skladba a dá se vcelku v pohodě poslechnout i navzdory její délce. Uhranutí však není na pořadu dne, není se tu čemu klanět a co uctívat. Několik málo momentů je nakonec relativně fajn, ale je jich menšina, jež se v takto dlouhém celku dočista rozpustí. Většina stopáže je poslouchatelná, naneštěstí ale obyčejná a nepříliš výrazná.

První polovina „Beyond“ se nese v blackmetalovém duchu. Začátek je relativně dobrý a daří se v něm vzbudit posluchačovu pozornost (čímž neříkám, že to snad je nějaký zázrak), ale po volnějším předělu začínajícím v páté minutě, který je místy až zbytečně melodický, už začne pozornost zvolna opadat. Zejména v rychlých momentech je produkce Arkhaeon nevýrazná a nemá vůbec co nabídnout.

Arkhaeon

Ve druhé půli se „Beyond“ zlomí do mnohem minimalističtější podoby, což by v zásadě nemuselo vadit, pokud by tím Arkhaeon nedokazovali (nedokazoval?), že utkvělé nutkání blackmetalových kapel hrát esoterický dark ambient je spíše kontraproduktivní. Snaha je možná hezká, ale nelze ji brát jako argument a plusové body, protože čistě snaha nestačí. A s veškerou úctou ke švýcarskému projektu, jeho podání ambientu je prostě jedná dlouhá hluchá pasáž. Snad až po nástupu orientálních proudů někde ve 25. minutě to začne být docela oukej, ale… je to strašně málo.

Dojem pak nijak nezlepší ani opětovně blackmetalové finále. Zlom zpátky ke kytarovému běsnění nastane podobně zničehonic, jako kdesi v 16. minutě ustal. Čímž jsem chtěl nepřímo říct, že mi tam ty proměny stylů ani moc nedávají smysl, přijdou mi poněkud samoúčelné, jen aby tam prostě byly, přestože nějaké velké opodstatnění k nim není (nebo přinejmenším já ho nevidím). Tak jako tak, „Beyond“ nakonec skončí v podobném duchu, v němž se odehrávala první půlka alba – v duchu průměrného black metalu, jenž se snaží působit hlubokým dojmem, ale je to jen pozlátko.

Jak vidno, „Beyond“ mě příliš nepřesvědčilo. Byl jsem na to album vlastně vcelku zvědavý, ale výsledek je poměrně slabý i navzdory tomu, že se navenek snaží působit přesně opačně. Za mě se nejedná o nic, co bych ještě někdy potřeboval slyšet znovu, a s tímto názorem desku k poslechu doporučit nemohu.


Bölzer – Hero

Bölzer - Hero

Země: Švýcarsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 25.11.2016
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Urðr
02. The Archer
03. Hero
04. Phosphor
05. Decima
06. I AM III
07. Spiritual Athleticism
08. Chlorophyllia
09. Atropos

Hrací doba: 46:38

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Skoro mi přijde, že „Hero“ je albem, na nějž se čekalo jako na smilování. Bölzer bezesporu patřili mezi jednu z největších nadějí black metalu posledních let. I navzdory absenci dlouhohrající desky jejich jméno vyletělo strmě vzhůru a jejich neřadová tvorba se začala těšit vysoké oblibě. Nutno však dodat, že o oprávněnosti takového stavu lze spekulovat jen těžko, poněvadž ípíčka „Aura“ a „Soma“ i demosnímek „Roman Acupuncture“ byly hodně povedené věci. A „Hero“ je mělo všechny překonat a definitivně stvrdit status Bölzer jako vycházející hvězdy podzemního black metalu…

Na druhou stranu se mi občas zdá, že tyto neřadové počiny Bölzer byly občas až zbytečně nadhodnocovány. Jsou bezpochyby skvělé, nikoliv však geniální. Skladatelsky se nacházejí na vysoké úrovni a sound Bölzer je sám o sobě zajímavý, což do jisté míry plyne i z využití desetistrunné kytary. Ty placky mě dost baví, ale řekl bych, že díky jejich nadhodnocení se od „Hero“ čekalo až příliš. A možná i díky tomu je dlouhohrající debut Bölzer nakonec mnohými přijímán relativně chladně. A i zde bych si dovolil oponovat, poněvadž se tak po mém soudu děje neprávem.

A přitom švýcarské duo ve složení Okoi Thierry Jones (vokál, kytara) a Fabian Wyrsch (bicí) – nebo také KzR a HzR, pokud se vám to takto líbí více – na svém „Hrdinovi“ nedělají nic špatně. Sice je znát mírné vyčištění zvuku a umírněnější vokály, ale ani v jednom případě to není dohnáno do takového důsledku, aby Bölzer ztratili autenticitu a punc pravého metalu. A nutno, že zrovna Bölzer onu příslušnost k undergroundu nepostrádají, o čem svědčí i skutečnost, že se i přes několik nabídek odmítli upsat velkému labelu a radši dodrželi svůj slib vydat desku skrze Iron Bonehead Productions.

Tím jsem ale trochu odbočil, protože jsem chtěl říct jinou věc. „Hero“ je jistě trochu jinde než starší tvorba, ale stále tam je cítit jejich rukopis, jejž si Švýcaři za tu poměrně krátkou dobu stačili utvořit. Nechybí ani další poznávací znamení jako po skladatelské stránce vypiplané kompozice, v nichž je znát cit pro vytvoření silného dojmu z relativního mála. Popravdě řečeno, mně se taky „I AM III“ zpočátku úplně nepozdávala, když ji kapela vypustila jako první ukázku, ale v rámci celku funguje vše, jak má, a to včetně tohoto kusu, jemuž výborné momenty rovněž nechybí.

Vrcholy „Hero“ bych ovšem hledal jinde, konkrétně v první půlce desky. Trojice „The Archer“, titulní „Hero“ a „Phospor“ jsou jednoduše skvělé a daří se jim posluchače zdárně držet v napětí. I s jednou kytarou a bicími si Bölzer bohatě vystačí a jednoznačně ukazují, že i v takto zdánlivě minimalistické sestavě lze tvořit sedmiminutové skladby bez hluchých míst. A kdo mi bude tvrdit, že čisté vokály nefungují a jsou „cheesy“, tak… no, nebudu říkat, že to je debil, ale možná si to budu myslet.

Bölzer

Rozhodně však nechci tvrdit, že zbytek nahrávky stojí za velké kulové, protože tak to není. Švýcaři si drží dobrou laťku až do konce a „Hero“ nemá žádné velké problémy s tím, že by snad v závěru upadalo, byť jsou vrcholy nacpané hned zkraje. Jako celek to maká a i písně, jež nelze považovat za vrcholné, bez většího zaváhání udržují náladu alba a patří do nadprůměrné části spektra. Snad jen intermezza „Urðr“, „Decima“ a „Atropos“ působí lehce zbytečně (zejména poslední jmenované), ale naštěstí díky své délce (krátkosti) nijak zvlášť neruší.

Obecně vzato bych se vůbec nebál prohlásit, že Bölzer má osobní očekávání s „Hero“ splnili. Možná to bude i tím, že jsem na rozdíl od některých jiných nečekal desku roku ani nahrávku astronomických kvalit; chtěl jsem „jen“ výborné album a to jsem jednoduše dostal. A myslím, že říkat cokoliv jiného je zbytečná hysterie zapříčiněná přehnaným očekáváním anebo naštváním z posunu o kousek jinam (byť ne daleko). Za mě stojí nejen za poslech, ale i za koupi, je to super.


Enoid – Exilé aux confins des tourments

Enoid - Exilé aux confins des tourments

Země: Švýcarsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.5.2016
Label: Satanath Records / Black Plague Records

Tracklist:
01. Je t’arracherai les cieux
02. Ces cicatrices dans mon âme
03. Mangez ma chair, prenez ma douleur
04. La croix de mon existence
05. Nouveau cycle destructeur
06. Sourire éternel sur mes lèvres
07. La lumière disparaît
08. Ode à la haine

Hrací doba: 41:52

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Asher Media Relations

Ormenos, někdy též vystupují pod jménem Bornyhake, je docela činorodý chlapík. Budeme-li se bavit o jeho nejznámějších působištích, tak jste určitě mohli zaznamenat, že několik let tloukl do bicích v Kawir, působí v koncertní sestavě Deathrow (rovněž jako bubeník) a v pozici hosta se mihnul i u Manii (což je, jak známo, blackmetalová inkarnace Manes). Vedle toho má nebo měl i řádků dalších projektů a kapel, z nichž drtivá většina se pohybovala ve vodách black metal nebo grindcoru.

Z těchto osobních projektů pak vystupují nad ostatní zejména dva – Enoid a Borgne. V posledních letech se k nim do nejaktivnější trojky přidalo ještě novější jméno Pure. Všechny tyto tři kapely spojují dvě věci – jsou jednočlenné a jsou blackmetalové. Ve všech třech se však Ormenos na tento žánr dívá z trošku odlišného úhlu.

Ve všech případech ovšem platí, že Ormenos nepředvádí nic extrémně originálního. Všichni ale víme, že ne vždy je to potřeba, aby hudba byla dobrá. Mě osobně jeho pojetí black metalu baví a vlastně mám tvorbu tohohle holohlavého týpka docela rád. Tedy – do jisté míry. Abych byl totiž skutečně přesný, tak musím dodat, že mám rád především Borgne. Ten je i díky ambientním vlivům ze všech těch black metalů nejvíc zatížen na atmosféru, ale stále ve velmi syrovém, leckdy takřka až garážovém (viz „III“) podání. Ale baví mě to a minimálně „IV“ je jednoduše skvělé album, k němuž se stále rád vracím.

Jak ale vyplývá z nadpisu tohoto článku, předmětem dnešní recenze není Borgne (zde jsem příležitost k čerstvému představení v recenzi propásl – poslední album „Règne des morts“ vyšlo loni v září), nýbrž Enoid. Abych se přiznal, alba tohoto projektu zas tak podrobně nesleduji. Mám vcelku rád první dvě desky „Livssyklus“ a „Dodssyklus“, které jsou velmi dobré. Z dalších nahrávek už jsem slyšel jen něco a to, s čím jsem čest měl, mě zdaleka neoslovilo tolik jako debut a jeho přímý následovník. S letošním počinem „Exilé aux confins des tourments“ jsem se rozhodl to opětovně zkusit, tak si pojďme říct, jak to dopadlo…

Kdybych tu recenzi chtěl hodně omrdat, tak bych lakonicky prohlásil, že stále platí, že pro mě v rámci diskografie Enoid vede dvojice „Livssyklus“„Dodssyklus“, na čemž novinka nedokázala nic změnit. Hádám však, že s tímhle byste mě pěkně hnali, tak to zkusím trochu rozvést. „Exilé aux confins des tourments“ je do jisté míry trochu obyčejné a nemá tolik síly, aby člověka doslova strhlo a nabídlo mu tak poutavou atmosféru, aby šlo odpustit jakživ neduhy. Zrovna v tomto případě mě nijak nerozčiluje relativní jednotvárnost či absence výrazných skladeb, které by nějak vystupovaly z celku. Vzhledem k žánrovému směřování Enoid to není třeba. Neschopnost uhranout však zamrzí.

Enoid

Tím nicméně nechci říct, že by „Exilé aux confins des tourments“ byla hloupá nahrávka. V rámci black metalu, který bychom vágně mohli definovat jak dostatečně podzemní a čistokrevný, ale ještě ne garážový a echt špinavý, se jedná o dost solidní práci. Ormenos toho má za sebou přece jenom hodně a zkušenosti jsou z novinky jednoznačně cítit. Je to složené s jistotou a stále dostatečně kvalitně na to, aby šel poslech absolvovat v o poznání pozitivnějším duchu než jen stylem „nějak to přetrpím“. Některé pasáže jsou dobré a především ve druhé půli počinu se atmosféra přece jen zahušťuje. Skladby jako „Nouveau cycle destructeur“, „La lumière disparaît“ či „Ode à la haine“ jsou povedené a vlastně toho proti nim nelze moc namítat. Důstojnou laťku si ovšem udržuje celé „Exilé aux confins des tourments“ a ve finále tu není písně, na niž by šlo ukázat, že právě tahle je nadbytečná.

Největším problémem „Exilé aux confins des tourments“ ani není kvalita samotného materiálu, jaký se na nahrávce nachází. Desce spíš ubírá body skutečnost, že Ormenos už v minulosti natočil i výrazně lepší a poutavější alba, která tou silou posluchače strhnout disponují. A samozřejmě tím narážím zejména na „Livssyklus“ a „Dodssyklus“, o nejlepších deskách Borgne ani nemluvě.  Tohle z „Exilé aux confins des tourments“ dělá počin, který si člověk právě teď, v době vydání, poslechne vcelku s chutí, vlastně ho to i baví, ale z dlouhodobého hlediska tu není moc důvodů, proč se vracet.

Jakkoliv si za tímhle prohlášením stojím, nechci, aby recenze vyzněla přehnaně negativně, jelikož se skutečně nejedná o špatnou záležitost. „Exilé aux confins des tourments“ je poctivé žánrové album, jež má své kvality, dobré pasáže, působí vlastně vcelku sympaticky a navzdory poměrně standardnímu výrazivu nezní vyčpěle. Což jsou věci, s nimiž se kolikrát nemohou chlubit ani výrazně známější skupiny. Je však na každém z vás, zdali to stačí k tomu, abyste se pustili do poslechu. Sám za sebe mohu říct jen to, že čas strávený ve společnosti „Exilé aux confins des tourments“ mi ztracený nepřipadá, jen nemám potřebu pokračovat dál.


The Leaving – Faces

The Leaving - Faces

Země: Švýcarsko
Žánr: folk / acoustic
Datum vydání: 23.2.2016
Label: Czar of Crickets Productions

Hrací doba: 48:30

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Czar of Crickets Productions

O švýcarských chasnících Zatokrev jste už v našich končinách mohli párkrát slyšet. Doom/sludgová smečka funguje už nějaký ten pátek a na kontě se jí už pár řadovek povaluje. Ptáte se, jak to souvisí s dnešní recenzí? Nu, personálně. The Leaving je totiž projekt kytaristy Frederyka Rottera… nicméně na rozdíl od jeho domovské kapely to na své sólové dráze vzal docela jinou cestou. Agresivní, atmosférické bahno vyměnil za akustiku a elektrickou kytaru bere do ruky jen výjimečně. Pár let nazpět jste o něm mohli zaslechnout, když vydal album „Even If We Sleep“ pod jménem Freddy Rotter, nicméně svůj projekt později přejmenoval a letos vydal album „Faces“.

Necelých padesát minut nabízí desítku baladických písní, které mají s Frederykovou domovskou skupinou vlastně jednu věc společnou: důraz na atmosféru. Pod hlavičkou The Leaving se rozhodně neskrývá bujará halekačka k táboráku, nýbrž hloubavý, melancholický počin; zasněný minimalismus se ve skladbách setkává se zasmušilostí, jež se ve vzduchu povaluje nemlich stejně jako cigaretový kouř. Jemné vybrnkávání úvodních písní navozuje hloubavou, intimní náladu a postupně otevírá cestu dalším nástrojům, jako je klavír či syntezátor, jimiž Frederyk dotváří atmosféru jednotlivých písní. Vyzdvihnout musím perfektní práci s jednotlivými instrumenty – jejich rozvržení a použití ve skladbách lze těžko co vytknout. Jsou slyšet tam, kde mají být slyšet, nikde nepřebývají.

Stejně tak je třeba vyzdvihnout práci s celkovou atmosférou nahrávky a její gradací. Zatímco zpočátku písně vypráví o nepříliš pozitivních tématech, album působí spíše prosvětleně a vytváří na sítnicích vjemy slunečních paprsků prosvítajících podzimním lesem. S „Trails“ se atmosféra láme k temnějším odstínům. Představivost prodchne nejistotou a září vzdálených hvězd, šumem lesa a prázdnotou barů těsně před zavíračkou, v nichž lidské existence dojíždí zbytky alkoholu v lahvích. Frederyk umí skvěle čarovat mnoho z naprostého mála – většinu času si vystačí s vlastním tenorem, kytarou, cellem, tu a tam sáhne po klavíru či syntezátorech, jimiž dobarvuje jednotlivé kompozice. K výraznější rytmice a většího tlaku se uchýlí pouze v samém závěru, když v „Pulse“ užije bicích a hutné gradace post-metalové kytary. Minimalistickým přístupem však dává posluchači do rukou důležitou věc: prostor, na němž může jeho představivost malovat své vlastní obrazy.

„Faces“ tím však chtě nechtě predestinuje coby hudbu určenou spíše k nočnímu poslechu, kdy vše ztichne a nic vás nebude rušit. Je jedno, zda rozvalíte do oblíbeného křesla či někam pod strom, nejvíc si ale desku užijete ve chvílích klidu, ideálně doprovázených vyzrálým alkoholem. V jiných případech jen těžko vynikne osobní, hloubavá nátura alba; v opačném případě totiž přicházíte o většinu zážitku a v podstatě nemá smysl si desku pouštět, neb se u ní budete s největší pravděpodobností nudit. Za vhodných okolností je však „Faces“ velice příjemným společníkem.


Buried Side – Heading to the Light

Buried Side - Heading to the Light

Země: Švýcarsko
Žánr: deathcore
Datum vydání: 14.3.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. The Great March
02. The Elevation
03. Ways of Transfiguration
04. The Judgement
05. The Divine Traveler
06. Out of Times
07. Son of Chaos
08. Burning Star
09. The Quiet River
10. Towards Infinity

Hrací doba: 35:45

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Phenix Promotion

Možná se najde někdo, kdo mi tenhle názor bude rozporovat, ale s veškerou úctou – deathcore a metalcore vždycky byla jen módní vlna a skutečně dobrá muzika to není. Tvrdil jsem to už tehdy, když to frčelo, a tvrdím to i s odstupem. Akorát teď navíc můžu vítězoslavně tancovat a řvát, že já to říkal, protože trend téhle muziky už přestal a dneska to málokoho zajímá. Nebo alespoň mně to tak přijde.

Mohlo by se říct, že jak už tomu u trendových záležitostí bývá, tak přežili jen ti nejsilnější, co skutečně za něco stáli. Mně se ovšem zdá, že i ti takzvaně nejsilnější, co stále frčí na tom samém, dojíždějí jen ze setrvačnosti a stojí za hovno úplně totožně jako desítky a stovky jiných, kteří už jsou dnes zapomenuti… protože ono to prostě všechno zní stejně (blbě). Paradoxně jednou z mála relevantních kapel zůstávají takoví homosexuálové jako Bring Me the Horizon, protože těm zjevně došlo, že tohle moc trvanlivá záležitost nebude, a hnuli se jinam.

Na druhou stranu ale musím sám sobě odporovat. Mně se sice zdá, že jsou tyhle žánry úplně kaput, umělecky (to byly vždycky) i co do popularity, ale nějak se pořád dokola jezdí šňůry jako Never Say Die a někdo na to asi chodí. A stále jsou tu někde skupiny, jež omílají pořád to samé dokola, a někdo to asi poslouchá. A zjevně dotyčným nijak nevadí, že to je všechno miliontý výluh z Parkway Drive v případě metalcoru a Suicide Silence v případě deathcoru.

Jenže pozor, životaschopnost a relevantnost hudebního stylu se nedá posuzovat dle počtu kapel, jaké předvádějí to nejobehranější klišé. Relevanci žánru lze poznat podle toho, kolik kapel se naopak snaží experimentovat a posouvat ty žánrové hranice někam dál, protože jedině tehdy, když je kam se posouvat, je nějaká muzika životaschopná a má šanci přežít v čase. A v tomto ohledu jsou na tom metalcore i deathcore dle mého názoru velmi špatně. Dnes se podíváme na formaci, která se o nějaké netradičnější pojetí deathcoru snaží, a přitom zní stále tuctově.

Buried Side na sebe prvně upozornili loňským bezejmenným ípkem, které jsem neslyšel a ani jsem jej nezaznamenal, protože – jak jste si jistě domysleli z řádků výše – mám tenhle styl docela v píči. Řadový debut „Heading to the Light“ ovšem k deathcorovému základu přidává nadstavbu letmo orientálního nádechu a kláves (čemuž také pětice uzpůsobila i grafickou stránku, což je jedině dobře). Intro „The Great March“ takové hody ještě úplně nevěští, ačkoliv se zde objevuje i hostující oud, ale hned v následující „The Elevation“ to propukne naplno. Nutno ovšem dodat, že Buried Side s těmito prvky zas až tak nešetří a tu více, tu méně se objevují napříč celou nahrávkou až do jejího konce. A co na tom, že když se občas vytratí orientální feeling a zbudou jen načančané klávesy, tak Švýcaři začnou znít jako kopírka Winds of Plague.

Možná vás napadne otázka, v čem že by měl být ten problém, když Buried Side deathcore ozvláštňují takhle zajímavou nadstavbou, která tomu prostě musí dodat nějakou přidanou hodnotu, pokud to náhodou není dojebané nějak technicky (což není). Hele, na to je lehká odpověď. Problém rozhodně netkví v oněch prvcích navrch, ty jsou naopak tím nejzábavnějším na „Heading to the Light“. Kámen úrazu vězí v samotném základu, problém je ten deathcore!

Když si totiž odmyslíte ty serepetičky navíc, jaké Buried Side sice trochu odlišují, ale de facto tam jsou opravdu navíc, nezbude vám nic jiného než úplně brutálně tuctový deathcore. Jasně, můžete argumentovat, že ono to tam je, tak proč by si to měl člověk odmýšlet, ale na to vám s přehledem vpálím hned dva protiargumenty.

Zaprvé – zas až tak esenciální to pro Švýcary asi nebude, když v sestavě nemají ani posraného klavesáka a na koncertech to na sto procent „fejkují“ pomocí samplů. Zadruhé – ten deathcore je tak zkurvená nuda, že i ta ozvláštnění to celé dokážou vytáhnout jen o ždibíček, ale nemají šanci z toho udělat dobrou hudbu. Okořenit základní žánr je super věc, sem s tím, jenže na to, aby výsledek za něco stál, je potřeba mít dobrý i ten základ… pouze na tom koření prostě deska utáhnout nejde, byť má jen 35 minut. Žrali byste snad dort, který má navrchu výborný krém a polevu, ale korpus je hnusný jak prdel bezdomovce? Já tedy ne. A z toho samého důvodu nebudu poslouchat ani „Heading to the Light“ kvůli slušnému koření, když mě deathcorový základ nudí až do pekla. Snaha o netradičnější pojetí žánru je v případě Buried Side bohužel jen opíjení posluchače rohlíkem.


Aluk Todolo, Sum of R

Aluk Todolo, Sum of R

Datum: 13.6.2016
Místo: Praha, Žižkostel
Účinkující: Aluk Todolo, Sum of R

Když se Aluk Todolo před třemi lety vydali zabarvit Prahu do té správně černé, pokoncertním výsledkem byly de facto jen ódy. Jenže já v tu dobu tvorbu Francouzů neznal, a pořádání chvalozpěvů se tak muselo obejít bez mé účasti. Na začátku letošního roku mi ale cestu zkřížila novinka „Voix“. Neodolal jsem, průzkumy krautblackových vrstev započaly; neodolal jsem, nelitoval a s napětím počal sledovat plánovaná evropská zastavení. Praha čekala až do června, ale co je hlavní, dočkala se. Čest hostit Aluk Todolo dostal pražský Žižkostel, tedy budova francouzskému běsnění atmosféricky a – v některých ohledech – možná i ideologicky blízká. Inu, těšil jsem se vám nemálo, bez jakýchkoliv obav a strachu z eventuálního nezdaru.

Kvitoval jsem i zjištění, že hlavní aktéři večera neponechali nic náhodě a přibalili k sobě také vlastní support. Jméno švýcarských Sum of R mi sice nebylo povědomé, avšak v rámci důvěry, kterou jsem po vydání „Voix“ směrem k Aluk Todolo nabyl, ani zde nebyl důvod ke strachování se. Již dopředu bylo avizováno, že obě kapely přijely s dlouhými sety. Dění v Žižkostele – konkrétně na vrchním pódiu, na němž se hrálo – pak toto tvrzení do puntíku potvrdilo.

Sum of R dorazili v počtu dvou, kytarista-krabičkář a bubeník. A k tomu ještě jeden účastník, skromná svíce, jejíž plamen srdnatě bojoval s pronikajícími zbytky slunečního svitu. Hudebně Sum of R pracovali s táhlými, postupně gradujícími, přesto srozumitelnými plochami kdesi na pomezí dronu a sludge metalu, zřídkakdy se ozvaly i tóny typické pro black. První půlhodina byla jedním slovem skvělá, později se přece jen začala projevovat obdobná gradační formulka. Švýcaři si ale hlavně díky intenzitě posluchačstvo udrželi, napomohl taky parádní zvuk. Kupa hlasitých efektů dokázala solidně zacloumat se zdmi budovy, přesto vše vyznělo maximálně zřetelně a pochvala na zvuk zkrátka nemůže vyznít nemístně. Povedený set.

Následovaly minuty vyhrazené přestavbě pódia. Došlo k odhalení pod plachtou spočívajících bicí s proklatě vysoko umístěnými činely. Světelně se pódium posunulo na časové ose směrem k nám – svíčku nahradila majestátní žárovka osvětlovaná o poznání menším majestátem zespoda. Prostor za pódiem pak začalo osvětlovat tajemné logo slibující jediné – Aluk Todolo, chaosu dedikovaný psychedelický obřad.

Začalo se hrát. V porovnání s již tak hlasitými Sum of R spustili Aluk Todolo opravdu řádný rachot. První minuty tudíž patřily rozkoukávání se, hledání výšek a snaze jasně identifikovat mně povědomé. Mnohdy se to nedařilo, ačkoli jsem s něčím takovým počítal. Každopádně živé songy (alespoň z „Voix“, s jinými deskami jsem doposud neměl tu čest) byly o něčem jiném než ty studiové. Byly agresivnější, intenzivnější, temnější. Přesto samozřejmě nesměřovaly k přihlouplému metalovému jančení, rituální charakter zůstal zvukovou proměnou nepoznamenán. Dočista všechno se podřídilo obřadnosti – pauzy žádné, slova žádná, jen Aluk Todolo, tajemné žárovkové odrazy a odolné stěny Žižkostela. Ten toho večera zakusil hodně.

Aluk Todolo

Francouzi byli zničující po celou dobu, přesto některé momenty nemohu nezmínit. Číselně vyjádřeno, parádně zapůsobil především konec „5:01“, víceméně celá plíživá „7:01“ a taky třeba první polovina „5:34“. Číslo, číslo, číslo. To největší beztak sedělo za bicími. Antoine Hadjioannou má nejen vzezření, ale především samotnou hru hodnou nejvyššího démona. Už jen tohle stálo za vidění, ty řádně neřádné psychorytmy, ta totální šlapací hyperaktivita na hajtce, všechno navíc s omračující jistotou. A zvrácené grimasy a oči v sloup? Moc milý bonus k tomu. Hlavní zlo holt pro jednou sedělo za oltářem z bubnů a činelů.

Aluk Todolo hráli něco málo přes hodinu. Původně to sice vypadalo na zapíchnutí již po nějakých 50 minutách, ale bouřlivý potlesk se ukázal být dostatečně přesvědčivým a pokračovalo se až do začátku nočního klidu. Možná škoda takové pauzy, na druhou stranu stále lepší možnost, než kdyby to Francouzi zabalili až nečekaně brzy. Ve dvaadvacet tedy vše ztichlo a přítomní se začali rozcházet. Někteří bez zastávky u merche, jiní s ní. Výběr byl parádní, kupy cédéček, vinylů i hadrů, to všechno šlo na místě sehnat. Navíc ceny v Žižkostele rozhodně nepatřily k nekřesťanským…

Odchod a čas na závěrečný sumář. Mimo výkon kapel potěšilo taky slušné dodržování časového harmonogramu i samotná volba místa. K němu se pojí snad jen jedna výtka. Letní slunovrat je tu co nevidět, a tudíž ještě kolem deváté pronikalo směrem dovnitř vzhledem k povaze hudby až příliš světla. Zatemnit vysoko umístěná okna by asi nebylo lehké, ale především u Sum of R mi přišlo oné jedné utopené svíčky trochu líto. Obě vystoupení však měla i přes tuhle drobnou nepřízeň skvělý náboj. Sum of R splnili úkol naladit publikum na hlavní chod a ještě k tomu přidali nemálo navíc, Aluk Todolo pak stvrdili očekávání a předvedli totálně uzemňující set, jenž jen tak nevyprchá. A věřte, že za tím nestojí jen decibely.


Phased – Aeon

Phased - Aeon

Země: Švýcarsko
Žánr: psychedelic stoner / doom metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Czar of Bullets

Tracklist:
01. Seed of Misery
02. Burning Paradigm
03. Eternal Sleep
04. Into the Gravity Well
05. (Return of the) Son of the Sun
06. Etched
07. The Atavistic

Hrací doba: 44:17

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Czar of Bullets

Doom metal je sice záležitost, kterou mám hodně rád, ale stoner / doom metal… no, to je muzika, jež mi k srdci nikdy nijak zvlášť nepřirostla. Je tu pár super věcí, jaké si rád pustím, ale obecně vzato jednoduše dávám přednost jiným odnožím tvrdě-kytarové muziky. Což ovšem neznamená, že bych veškerý stoner apriorně zatracoval. Jakkoliv to není takříkajíc můj šálek kávy, pořád si trochu nadutě myslím, že pokud je něco opravdu dobré, tak to poznám a klidně si to i dokážu naplno užít.

Švýcarská formace s názvem Phased pro mě byla až donedávna neznámým pojmem, ačkoliv už má za sebou mnoho roků činnosti a hned několik dlouhohrajících desek. Vlastně jsem s tímhle jménem přišel prvně do styku poměrně paradoxním způsobem – díky vedlejšímu projektu bubeníka Marko Lehtinena (pokud by vám to jméno nesedělo ke Švýcarsku, tak ano, původem je z Finska). Loni totiž on a jeho manželka Nadine vydali debutovou nahrávku „Ilmasaari“ svého společného projektu Ashtar (recenzi možná vyštracháte v paměti – objevila se tu). Když jsem si tehdy zjišťoval souvislosti a koukal se, odkud se ti dva vzali a co mají za sebou, na jméno Phased jsem musel zákonitě narazit.

Vlastní seznámení s muzikou Phased pak proběhlo prostřednictvím aktuální desky „Aeon“, která vyšla koncem listopadu loňského roku – šest let po svém předchůdci „A Sort of Spasmic Phlegm Induced by Leaden Fumes of Pleasure“. A popravdě řečeno, stačil mi jeden letmý poslech několika náhodných skladeb na Bandcampu, abych věděl, že mi „Aeon“ stojí za poslech i celé.

Abychom si ovšem rozuměli – nechápejte závěr předchozího odstavce tak, že je album nějakým veleopusem, z jehož kvalit se vám podlomí kolena. Tvrdit něco takového by bylo značně nadnesené. „Aeon“ je totiž „jenom“ příjemná desky, nic víc, ale ani o chlup míň. Není v tom vlastně nic moc složitého. Obecně řečeno, Phased své skladby staví především na „opilých“ stonerových riffech s hutnou rytmikou a baskytarou naladěnou proklatě nízko. Občas se ozve nějaké trochu dronové kytarové zakvílení (skladba „Into the Gravity Well“ je na tomto postavena dokonce celá) anebo táhlé sólo, ale to je tak vše, čím Phased svojí muziku ozvláštňují. Navrch to posypte zastřeným vokálem a měli byste mít jakous takous představu, jak by „Aeon“ mohlo znít.

Nicméně i s takovými poměrně minimalistickými prostředky se Švýcarům podařilo zhmotnit hodně sympatickou psychedelickou náladu, jež celou nahrávkou prostupuje a patří k jejím největší přednostem. Jasně, Phased nehrají žádný krautrock nebo nějakou podobnou zkouřenost, takže to vážně není taková ta koňská dávka opiátů a trans až do vedlejší galaxie, ale i přesto „Aeon“ dokáže svého posluchače krásně ukolébat a dát mu dost prostoru, aby se v onom špinavějším stonerovém riffování zavrtal a užil si trochu psychedelické pohody. Pokud se vám líbila třeba poslední deska polských Gallileous (kteří jsou v našich končinách přece jen o něco známější, proto je používám jako příklad), pak si dovolím tvrdit, že „Aeon“ můžete s naprosto klidným srdcem vpálit do přehrávače, protože i to vás bude bavit.

Je sice pravda, že „Aeon“ je silné především zpočátku, protože postupem času se začne mírně ohrávat a později už to není tak úplně ono, ale to nakonec nevadí – ne každé album může být nesmrtelné a nadčasové. Nicméně, u těch prvních poslechů jsem se já osobně hodně bavil, a pokud máte rádi stoner / doom metal s lehce psychedelickou patinou rádi, pak nevidím důvodu, proč bych neměl doporučit, abyste tyto poslechy absolvovali i vy.