Archiv štítku: CHE

Švýcarsko

Arkhaaik – *dʰg̑ʰm̥tós

Arkhaaik - dhghmtos

Země: Švýcarsko
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 25.5.2019
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. u̯iHrós i̯émos-kʷe
02. *dʰg̑ʰm̥tós
03. u̯rsn̥gwhé̄n

Hrací doba: 32:40

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Švýcarské formace Arkhaaik bych si s největší pravděpodobností ani nevšimnul, pokud by její debutová deska „*dʰg̑ʰm̥tós“ nevyšla pod značkou německých Iron Bonehead Productions. Jejich portfolio sice neposlouchám zodpovědně celé, ale po očku to sleduju a sem tam si z toho vybírám nahrávky, u nichž se mi zdá, že by mohly mít potenciál a mohly by mě bavit.

Proč jsem si pustil ukázky zrovna z „*dʰg̑ʰm̥tós“, to asi taky není úplně těžké odhadnout. Ten název desky je prostě divný a neobvyklý. Přiznávám se, že obskurní názvy s divnými znaky mě obvykle zaujmou víc, než by asi měly, ale nemůžu za to, prostě to tak je. Nemyslím si ovšem, že bych si někdy nějaké album či kapelu oblíbil jenom a pouze kvůli tomu, že se zvláštně jmenuje. Ve finále si vždycky musí obhájit své právo na existenci hudebními kvalitami, což se zdaleka ne všem divně pojmenovaným záležitostem podařilo. Nyní se pokusím vysvětlit, jestli a eventuálně proč se to podařilo debutu Arkhaaik.

Ještě předtím ale můžu zmínit zajímavost, že Arkhaaik patří do okruhu kapel známého jako Helvetic Underground Committee, jejímiž dalšími členy jsou mimo jiné Dakhma, Death. Void. Terror. (obě skupiny nakonec vydaly loňské své řadové debuty „Hamkar Atonement“ a „To the Great Monolith“ také u Iron Bonehead), Ungfell nebo Lykhaeon. Ve všech případech se jedná o jména, která se dala docela v pohodě zachytit, pokud se snažíte blackmetalovou scénu sledovat trochu zevrubněji.

„*dʰg̑ʰm̥tós“ nabízí pouhé tři písně, z nichž navíc ta titulní a prostřední slouží spíš jen jako šestiminutový most mezi oběma delšími kusy, které tvoří páteř nahrávky. Jedná se o šamanské zaříkávání a bubnování, které albu rozhodně neškodí, ale i navzdory své délce (cca 20 % celkové hrací doby) jeho tvář neurčuje.

Gró „*dʰg̑ʰm̥tós“ tkví v barbarském obhroublém death / black metalu, jehož těžké riffy se převalují v dlouhých pasážích, na něž si Arkhaaik nechali dost prostoru, když zbylé dva songy „u̯iHrós i̯émos-kʷe“ a „u̯rsn̥gwhé̄n“ trvají šestnáct respektive deset minut. Je trochu diskutabilní, nakolik Švýcaři takové ambiciózní délky skutečně potřebují, když třeba v „u̯iHrós i̯émos-kʷe“ jsou minimálně dva předěly, které skladbu rozdělují na několik odlišných částí. Někdo by v tom tím pádem mohl spatřovat umělou snahu o vyvolání dojmu náročnější nahrávky. Ale píchat na to… kapela to tak evidentně chtěla a mně osobně to nevadí.

Rychlost není Arkhaaik úplně vlastní. Spíš se věnují pomalejšímu až střednímu tempu, které k vyšším obrátkám vystoupá jen zřídka. Některé riffy se fakt táhnou jak sopel, díky čemuž by „*dʰg̑ʰm̥tós“ mohlo oslovit i příznivce death / doom metalu. Švýcarům se nicméně musí nechat, že muziku dokážou postupně zahušťovat a některá lokální vyvrcholení podat s rozumnou intenzitou.

Celkově poslech „*dʰg̑ʰm̥tós“ nenudí a počínání Arkhaaik obecně mi připadá poměrně sympatické, ale nějak jsem se po celou dobu nemohl zbavit dojmu, že ambice značně převyšují reálné kvality. „*dʰg̑ʰm̥tós“ je totiž fajn placka s příjemně hrubým soundem, která stojí primárně na riffech (sóla nebo melodie byste tu neměli očekávat) a konceptuálním primitivismu. Což je rozhodně oukej a desku takové zpracování posouvá lehce nad hranici průměru. Arkhaaik nicméně nemají schopnost posluchače skutečně strhnout do propasti. Toť má největší výtka vůči albu i kapele. Nastavený směr považuji za správný, ale pocitově je tu stále prostor pro zlepšení a k elitě ještě dost schází. Nahrávka přesto zanechá spíš pozitivní dojmy a ani potenciál do budoucna se tomu upírat nedá.


Bölzer – Lese Majesty

Bolzer - Lese Majesty

Země: Švýcarsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 15.11.2019
Label: Lightning & Sons

Tracklist:
01. A Shepherd in Wolven Skin
02. Æstivation
03. Into the Temple of Spears
04. Ave Fluvius! Danu Be Praised

Hrací doba: 29:25

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR / Sure Shot Worx

První pohled (H.):

Švýcarům Bölzer se podařilo něco, co se mnohým kapelám nepovede – na undergroundové scéně si udělali poměrně velké jméno ještě předtím, než vydali své první album. Jen prostřednictvím skvělých ípíček „Aura“ a „Soma“ a také díky pilné koncertní činnosti si dokázali vytvořit velkou posluchačskou základnu, která na jejich řadový debut „Hero“ čekal dost netrpělivě.

Když ke konci roku 2016 nakonec „Hero“ vyšel, nebyl přijat s tak všeobecným nadšením jako předešlá neřadová tvorba Bölzer. Což mně osobně přijde škoda, protože si myslím, že se jedná o povedenou desku, která sice Švýcary posunula o kousek k větší… ne přímo stravitelnosti, ale určitě jisté umírněnosti, avšak stále měla vysokou kvalitu a představovala Bölzer jako charismatickou kapelu.

Jsem si ovšem docela jistý, že navzdory nějakým chladnějším ohlasům byl „Hrdina“ ve finále úspěchem, prodával se dobře a s pozicí Bölzer jakožto již etablované kapely neotřásl, spíš naopak. O čemž ostatně svědčí i to, že se duo HzR / KzR rozhodlo osamostatnit a postavit na vlastní nohy i z vydavatelského hlediska. Opustili vcelku spolehlivou stáj Iron Bonehead Productions a vydali se za štěstím pod vlastní značkou Lightning & Sons, na níž jako první vyjde nové EP „Lese Majesty“.

Nebyl důvod se na „Lese Majesty“ netěšit. Alespoň tedy střízlivě. Musím říct, že Bölzer se nikdy nestali mojí top kapelou, neřadím je srdcovkám, a dokonce si i myslím, že jejich raná tvorba je možná zbytečně nadhodnocená. Což ale neznamená, že by se mi jejich muzika nelíbila, důkazem čehož nakonec může být i to, že ve své sbírce mám vinyly „Roman Acupuncture“, „Aura“, „Soma“„Hero“. Tím chci říct, že „Lese Majesty“ není nahrávka, kvůli níž bych nemohl dospat, jak zběsile se na ni těším, ale věděl jsem už dopředu, že ji budu chtít slyšet. A moc jsem nepočítal s tím, že by mě měla zklamat, když vlastně vše předešlé mě bavilo. A kór když Bölzer již několikrát ukázali, že krátkohrající formát jim sedí opravdu hodně.

O to větší rozčarování si pro mě „Lese Majesty“ připravilo. Nové EP mě nebaví takovým způsobem, až bych skoro řekl, že mě nudí. Na předkládaném materiálu jednoduše nevidím nic zajímavého a chybí mi na něm sugestivní aura starších neřadových počinů i vznešené momenty „Hero“. „Lese Majesty“ nesporně pokračuje v charakteristickém zvuku Bölzer, ten rukopis je zde nad slunce jasný, ale mám dojem, jako kdyby zde byl prezentován v béčkovém provedení.

Bolzer

Silná slova? Možná ano. Nedokážu si je ale nechat od cesty, když mě „Lese Majesty“ minulo takovým obloukem. Nejhorší na tom je, že nedokážu říct, co tu Bölzer dělají špatně. Snad jedině s výjimkou čistých vokálů, jejichž jistá faleš mě na „Hero“ bavila a považoval jsem ji za nedílnou součást celkového dojmu. Nikdy jsem moc nechápal, proč tolik lidí čisté zpěvy u Bölzer nenávidí, ale na „Lese Majesty“ to konečně chápat začínám, poněvadž mi tu místy znějí fakt lacině až otravně. Jestli má být takové prozření tím největším, co mi nové EP dalo, pak to o lecčems svědčí.

Bölzer není skupina, kterou bych toužil veřejně pojebat (bez dvojsmyslů, prosím), ale ani sympatie k předešlé tvorbě mě nemohou přinutit ke shovívavosti tam, kde necítím žádné zaujetí. Za mě je „Lese Majesty“ doposud nejslabší nahrávka švýcarského dua. Abych se zbavil pochybností, dal jsem si maraton starších počinů a jen jsem se utvrdil v tom, že libovolný z nich v mých očích novinku výrazně převyšuje.


Druhý pohled (Cnuk):

Po tříletém čekání je tu konečně nová tvorba od Bölzer. Vlastně mi není úplně jasné, co je „Lese Majesty“ zač, jelikož čtyři skladby se stopáží třicet minut mohou být řadovou deskou stejně jako krátkohrající věcí, ale koho to zajímá. Hlavní je, že je tu. Dosud poslední nahrávka „Hero“ sklidila poměrně rozporuplné reakce, které kolikrát vedly až k posměchu, ale za mě je to výborné album. Unikátní styl tohoto švýcarského dua je nezaměnitelný, a přestože se v průběhu času různě prolínali mezi death a black metalem, vždy bylo jasné, že jsou to právě Bölzer, a to se všemi jejich signifikantními aspekty.

„Lese Majesty“ rovněž nenechává nikoho na pochybách. Dá se říci, že plynule navazuje na rukopis skladeb z „Hero“. Zprvu se do něho hůře proniká, ale po několika otočeních začnou vynikat určité momenty a brzy se posluchači dostane jasných kontur celých skladeb. Bölzer se znovu daří naplno probouzet vytříbený cit pro budování napětí, díky němuž skladby putují do různorodých poloh a brzy dokáží posluchače vtáhnout do nálady nahrávky. Tak jako jsem si rychle našel oblíbené skladby na předchozích studiovkách, i tady jsem mezi ně brzy zařadil na výsost povedenou „Into the Temple of Spears“, jíž nechybí nic z onoho pověstného vichřicového riffování, dunících bicích ani heroického zpěvu, včetně toho čistého.

Bolzer

Podobně silné jsou ale i „A Shepherd in Wolven Skin“ a závěrečný opus „Ave Fluvius! Danu Be Praised!“. Bölzer po celou dobu trvání „Lese Majesty“ nijak nekolísají a drží si svůj vysoký standard, i včetně přestávky v podobě „Æstivation“. Ta spolu s dalšími drobnostmi (třeba pískáním) skvěle podtrhuje atmosféru „Lese Majesty“, která opět funguje bezchybně, stejně jako v případě „Hero“ a jemu předešlých. Už od dob prvního dema si pečlivě udržují svoje zvukové unikum a právě možná díky střídmému vydávání nového materiálu se jim ho daří tak obstojně držet po dlouhou dobu.

Ten, komu neseděl „Hero“, pravděpodobně nebude sdílet mé nadšení, já však nemám, co bych vytknul. Bölzer jsou i na „Lese Majesty“ ve výborné formě a zůstávají tak jednou z nejzajímavějších formací metalového podzemí, ke kterému se hrdě hlásí i přes svoji nespornou a oprávněnou popularitu. Máme-li dostávat novou tvorbu pouze po hrstičkách, ale zároveň v takovéto kvalitě, pak s tím absolutně souhlasím. Málo je někdy více.


Ancient Moon – Benedictus diabolica, gloria patri

Ancient Moon - Benedictus diabolica, gloria patri

Země: Belgie / Francie / Švýcarsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.9.2019
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Benedictus diabolica, gloria patri Pt 1
02. Benedictus diabolica, gloria patri Pt 2

Hrací doba: 37:35

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Iron Bonehead pravidelně vydávají výborné věci, ale je evidentní, že spoustu titulů mají jen na zaplácnutí edičního plánu, protože v reálu se sotva jedná o solidní průměr, ne-li hůř. Je mi až líto jejich PR chlápka, který pak musí na nesmysly typu Goatkraft (NOR) nebo Pa Vesh En psát nadsazené reklamní odstavce, haha.

Na Ancient Moon jsem poprvé narazil díky splitku s Prosternatur a musím říct, že první dojem byl výtečný, jelikož „Hekas Hekas Este Bebeloi!“ otevíral impozantní riff. Sice příliš povědomý, ale natolik dobře podaný, až jsem byl na chvíli hudbou „elektrizován“. Dojem brzy vymizel, ke splitku jsem se pak nevracel a jejich debut „Vvltvre“ také zpětně neposlechnul, ale motivace k poslechu nové desky byla. Jméno totiž utkvělo v paměti a podobná, výše uvedená situace se opakovala s první ukázkou z desky letošní zvané „Benedictus diabolica, gloria patri“.

Úvod nahrávky totiž oplývá abstraktními vlastnostmi, které v black metalu duchovního ražení vyhledávám. Pocit jistého tajemna a mystiky, kdy hudebníci skrze médium své tvorby sahají po něčem nepopsatelném, větším než okolní svět. Jenže tady nakonec k žádné hierofanii nedochází. Zmíněná skvělá pasáž se pak s velkou slávou navrací v úplném závěru alba a to mezi je prostě výrazně slabší.

„Benedictus diabolica, gloria patri“ nesestává jen z totální vaty, ale fádnost většiny hrací doby je přílišná, stejně jako úsekovost obou kompozic. Sice je běžné, že hudebníci skladby lepí z různých, na sobě nezávisle vymyšlených nápadů, ale musí to prostě dávat smysl a tady kontinuálnost i koherence hudby leckdy trpí. Ambientní, klávesové mezihry taky za moc nestojí; prostě z nouze učiněná ctnost. Celkově vzato je ale muzika Ancient Moon kompetentní a pravděpodobně by před deseti (a více) lety mezi dalšími „religious/orthodox/devil-worship“ kopírkami, které už si dneska nikdo nepamatuje, vyčnívali. Atmosféra je také slušná o tom žádná. Dnes je ale tahle nahrávka do počtu, neboť kapela v žádném ohledu nenabízí nic extra. V obou částech lze najít jednu, dvě hodně slušné pasáže, což mě z letargie neprobudí, a ten jeden skvělý motiv (na konci a začátku samozřejmě) album také nezachrání. Ancient Moon by mohli cool-occult instaplebs teoreticky zaujmout alespoň povrchně s bombastickou produkcí nebo výjimečnými vokály, ale i v těchto ohledech je „Benedictus diabolica, gloria patri“ pouze OK. Zvlášť pokusy o chóry, čisté zpěvy či attilovský krákor jsou nazpívány tak strašně obyčejně, až to je skoro vtipné. Ještě že jde hlasy snadno utopit v efektech, haha.

Dokáže mě nasrat, když kapely/labely promují svoje desky s evidentně nejsilnějšími kousky, zatímco zbytek za moc nestojí. Je to prostě ojeb. Mírně podveden se cítím i Ancient Moon / Iron Bonehead, protože mě první vypuštěnou ukázkou „přinutili“ stáhnout promo, kterému jsem „musel“ věnovat víc času, než by si reálně zasloužilo. Pozorný, ničím nerušený poslech se sluchátky ukázal, že se tady nic zvláštního doopravdy neděje, nemluvě o tom, že jsem těch 40 minut takhle skoro nezvládl. Novinka není určitě tragická a za poslech to nenasytným bude stát, ale jinak je opomenutelná, bez trvalých kvalit.


Eggs of Gomorrh – Outpregnate

Eggs of Gomorrh - Outpregnate

Země: Švýcarsko
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 18.3.2019
Label: Krucyator Productions

Hrací doba: 16:38

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Švýcarští dobytci Eggs of Gomorrh si se svým novým materiálem dali relativně na čas. Slovo relativně je samozřejmě důležité, jelikož od dlouhohrajícího debutu „Rot Prophet“ uběhly jen tři roky, což není zas až tak závratná mezera, ale jeden by skoro čekal, že u muziky tohohle typu nebude potřeba tří let k tomu, aby vznikl materiál o třinácti minutách doplněný jednou předělávkou od Arkon Infaustus. Nicméně přesně tohle a nic navíc EP „Outpregnate“ pod svým hnuso-obalem skrývá.

Co se agresivity materiálu týká, novinka oproti předešlé řadovce nijak moc nezaostává. Není na místě očekávat, že by Eggs of Gomorrh ustupovali z nastoleného směru. Opět se tedy připravte na zběsilý black/deathmetalový námrd, kde není moc prostoru pro nějaká zvolnění nebo snad ty vole ozvláštnění. Po většinu času se nepříčetně sype. Zkušenější ucho sice brzy zachytí i občasný valivější moment, ale to jsou skutečně jen detaily, protože všeobecné dojmy hovoří jednoznačně – Eggs of Gomorrh do toho jebou hlava nehlava.

Nejvýraznější posun lze tedy pozorovat ve zvukové rovině. „Outpregnate“ zní oproti „Rot Prophet“ čitelněji a co do soundu „stravitelněji“, byť tezi o stravitelnosti samozřejmě neguje samotné ladění materiálu. S tím se pojí i další věci. Riffy jsou jasněji rozpoznatelné, což můžete brát jako plus i jako mínus, záleží na subjektivním vkusu. Zato u bicích mi přijde docela jednoznačné, že tentokrát už nekopou do prdele s takovou intenzitou. Obecně pak ustoupil feeling black metalu a víc navrch má death metal.

Dokážu si v pohodě představit, že všechny tyhle úpravy si najdou svoje příznivce a že to někteří posluchači ocení. Je-li vám death metal bližší než black metal, pak se to asi týká vás, byť nechci tvrdit, že by black metal na „Outpregnate“ vymizel úplně. Mně osobně nicméně víc vyhovovaly větší špína a hnus na „Rot Prophet“. Tohle minialbum je pro mě tím pádem slušná jednohubka, kterou jsem si párkrát pustil, nevadilo mi to poslouchat, ale nic moc to po sobě nezanechalo. Vracet se nehodlám, pamatovat nejspíš taky ne.


Zeal and Ardor – Stranger Fruit

Zeal and Ardor - Stranger Fruit

Země: Švýcarsko / USA
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 8.6.2018
Label: MKVA

Tracklist:
01. Intro’
02. Gravedigger’s Chant
03. Servants
04. Don’t You Dare
05. Fire of Motion
06. The Hermit
07. Row Row
08. Ship on Fire
09. Waste
10. You Ain’t Coming Back
11. The Fool
12. We Can’t Be Found
13. Stranger Fruit
14. Solve
15. Coagula
16. Built on Ashes

Hrací doba: 47:52

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Bezejmenného debutu z roku 2014 si asi málokdo všimnul. Prošuměl takovým způsobem, že jej mnozí neobjevili ani zpětně a druhé album „Devil Is Fine“ z roku 2016 považují za debut. Omluvou jim budiž, že je první nahrávka někdy skutečně označována jako „demo album“ a až „Devil Is Fine“ jako oficiální prvotina. S touhle druhou deskou už nicméně Zeal and Ardor takříkajíc udělali díru do světa. Najednou se o nich začalo všude mluvit, kritici chválili, seč jim písmenka na klávesnicích stačila, a posluchači na tuhle nevšední kombinaci (black) metalu, soulu a černošských spirituálů také slyšeli. Zeal and Ardor se pustili i do koncertování a jejich věhlas u fanoušků alternativní metalové hudby raketově stoupl.

Letošní třetí (anebo druhé… jak je ctěná libost) album „Stranger Fruit“ již na svět přišlo v docela odlišné pozici než jeho předchůdci – jako očekávaná deska, na jejíž vydání mnozí netrpělivě čekali. A proč bych zapíral – i já sám jsem byl docela zvědavý, poněvadž „Devil Is Fine“ mě vcelku bavilo. Sice mělo svoje chyby a některé písničky se příliš nepovedly, ale šlo o mimořádně zajímavou kombinaci stylů a nálad, čehož jsem si na tom počinu dost cenil.

Úplně nepřekvapí, že po úspěchu, jakého se „Devil Is Fine“ dostalo, pokračuje „Stranger Fruit“ v obdobném duchu. Avantgardní metal či post-black metal namíchaný s vlivy zdánlivě vzdálených žánrů jako soul, blues, gospel nebo černošské spirituály – všechno se tam nachází a je vidět, že Zeal and Ardor chtějí dát posluchačům další dávku toho, kvůli čemu si je tito oblíbili. Nevýhodu v podobě chybějícího momentu překvapení se „Stranger Fruit“ snaží dohánět jinde, tou nejlogičtější a nakonec i nejpřirozenější možnou cestou – materiál je zdánlivě skladatelsky jistější, dospělejší, odbourávají se dětské nemoci. Mám pocit, že Zeal and Ardor se na „Stranger Fruit“ z dřívějšího prapodivného až obskurního projektu definitivně přetransformovali v sebevědomou kapelu, která si je vědoma své originality, a právě na té chce také stavět.

To zní všechno fajn, ale v jednom momentě předešlého odstavce jsem napsal zdánlivě, což je důležitější slovo, než by se na první pohled mohlo zdát. Jakkoliv je „Stranger Fruit“ po formální stránce ve všem lepší a dotaženější než „Devil Is Fine“, jeho poslech mě ani zdaleka tolik neláká a nebaví. S dospělejším a profesionálnějším přístupem jako by se vytratilo kouzlo „nechtěného“. Ačkoliv je „Stranger Fruit“ po formální stránce stále zajímavé, pocitově je o mnoho slabší než jeho předchůdce. Jako kdyby nyní ta zvláštní kombinace byla zajímavá jen papírově, ale chyběl jí skladatelský zápal, díky němuž by se jednalo o skutečně zábavný poslech.

Jednotlivé písničky mezi sebou většinou splývají, znějí podobně. Mám z toho dojem, že se Manuel Gagneux, hlavní postava Zeal and Ardor, snaží ten fungující koncept ždímat skoro v každém songu. Když už někam vybočí, je to třeba k naprosto jalovému ambientu, jehož kvalita je skoro trapná. Zatímco základní poloha „Stranger Fruit“ mě aspoň nesere, ten ambient mi přijde fakt hrozný. Viz „The Hermit“, „The Fool“ a „Solve“. Albu paradoxně škodí i to, že jeho délka tentokrát opravdu dosahuje dlouhohrajících cifer – těch skoro 50 minut to prostě neutáhne. Jako jednohubka o poloviční délce mě hudba Zeal and Ardor táhla víc.

Všehovšudy je pro mě „Stranger Fruit“ zklamáním. Vidím, jak se na něj pěje chvála, ale moc to nechápu, protože s jen trochu kritickým náhledem na věc mi vychází, že tady zbyla k ocenění jen formální zajímavost, která už ovšem byla představena minule, nikoliv reálné kompoziční kvality.


H E X – H E X

H E X - H E X

Země: Švýcarsko
Žánr: industrial / post-rock / darkwave
Datum vydání: 25.5.2018
Label: Hummus Records

Tracklist:
01. Metaheaven
02. Collider
03. Process
04. Highrise

Hrací doba: 35:00

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Jsme a i navzdory jistým výstřelkům v jistých obdobích jsme vždy byli stránkou především o metalové muzice. Navzdory jednoznačnému hlavnímu směřování sem ovšem pevně patří i hudba mimo mantinely tvrdých kytarových riffů, protože poslouchat celý život pouze jeden žánr může jenom debil (sorry, jestli jsem teď někoho urazil, ale je to tak, rozšiřte si obzory).

Čím méně hudby mimo metalové hranice tu ovšem recenzujeme, tím větší je radost, když zde mohu představit něco trochu jiného a zároveň mimořádně zajímavého. Jako třeba právě H E X. Pokud se rádi necháváte překvapit a chcete toho o albu, na jehož poslech se právě chystáte, vědět v ideálním případě co nejméně, pak v tomto místě můžete přestat číst. Plně vám totiž bude stačit sdělení, že tohle za slyšení rozhodně stojí a že byste ochutnávku neměli příliš odkládat. Kdybyste si totiž bezejmenný debut H E X nechali uniknout, o dost byste přišli.

H E X pocházejí ze švýcarské Ženevy a jejich sestava čítá celkem pět lidí. Upřímně nemám tušení, zdali dotyční někde před H E X hráli a případně kde, ale tipnul bych si, že nejspíš ano, protože takhle silné věci začínající hudebníci většinou nevydávají. Nebojím se totiž prohlásit, že v případě tohoto selftitled debutu se bavíme o jedné z nejpůsobivějších nahrávek, na jaké jsem v letošním roce zatím narazil!

Vezměme to ale popořadě. Co že je tenhle švýcarský zázrak vůbec zač? H E X produkují krásně neuchopitelný žánrový mix, který zajisté potěší všechny eklektiky mezi vámi. Na desce, kterou jen tak mimochodem zdobí také jednoduchá, leč vysoce povedená grafika s „Metropolis“-feelingem, najdete rock, industrial, darkwave, post i prog. A klidně by se těch nálepek dalo vymyslet i vícero. Pokud by někdo hovořil o avantgardě nebo psychedelických náladách, rozhodně bych ho chápal, protože i takové momenty, na něž by se daly napasovat právě zmíněné pojmy, se na albu najdou.

Nejdůležitější ovšem je, že Švýcaři danou plejádu vlivů dokázali spojit jeden fungující, přirozený a organicky působící celek. Neřekl bych, že si H E X berou tohle a tamto a obracejí styly v každé další pasáži. Hranice mezi všemi jmenovanými žánry a přístupy se na jejich prvotině rozmazávají a vše se pojí do vyššího nadžánru, jenž zní nevšedně a neobyčejně, má obrovské charisma a vlastní unikum. Určitě by se daly nalézt formace, s nimiž má produkce H E X určité společné elementy nebo k nimž se blíží, o tom samozřejmě žádná, přesto výsledek působí dost osobitě.

HEX

Deska stojí na čtyřech skladbách delšího rázu, snad jedině s výjimkou druhé „Collider“, jejíchž šest minut lze ještě považovat za standardní hrací dobu. Nicméně i ona se stejně jako zbylé kompozice může pochlubit podmanivou atmosférou, která napříč písní postupně houstne a fantasticky graduje ke strhujícím závěrům. Což ale neznamená, že celé songy jsou jen čekáním na finále, protože v případě „H E X“ je cesta stejně okouzlující jako cíl, respektive cíl je zde třešničkou na dortu extra výživné cestě.

O moc víc snad není třeba říkat. Tohle je jednoduše excelentní záležitost, a pokud jsou vám hudební kvality milejší než žánrový purismus (ať už jakéhokoliv žánru), debut H E X byste minout rozhodně neměli. Veliké doporučení.


Borgne – [∞]

Borgne - Infinity

Země: Švýcarsko
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 8.4.2018
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. La porte du chaos
02. Peu importe si elle m’aura aveuglé
03. Un temps périt
04. Comme si ça s’arrêtera / Stone
05. I Tear Apart My Blackened Wings pt.1
06. I Tear Apart My Blackened Wings pt.2 / Sun
07. Mis à mort mis à nu
08. Chuter

Hrací doba: 61:53

Odkazy:
facebook / bandcamp

K muzice Borgne jsem měl vždy poměrně vřelý vztah. Dobře, říkat vždy je trochu nadnesené, poněvadž od narození si na téhle kapele neujíždím (a vlastně bych ani nemohl, když vznik Borgne nastal až pěkných pár let po tom, co jsem se vylíhnul). Nicméně když jsem se na tuto švýcarskou formaci narazil, což bylo někdy krátce po vydání alb „II“ a „III“, kterážto obě vyšla roku dva tisíce sedm, poměrně rychle jsem si Borgne oblíbil a sledoval tvorbu tohoto švýcarského projektu i nadále.

Až po objevu Borgne jsem zjistil, že Bornyhake neboli Ormenos je kurevsky aktivní tejpek, jenž má těch projektů asi milion. Už žádný z nich mě nikdy nezaujal takovým způsobem jako Borgne, i když tu a tam se mezi nimi najdou také povedené věci (zejména „Livssyklus“ a „Dodssyklus“ od Enoid… kapely jako Kawir, Cryfemal, Manii nebo Darvaza nepočítám, jelikož nejsou přímo jeho, jen v nich hraje). Podobně už žádné pozdější album Borgne po „II“, „III“ a ještě „IV“ už mě tolik neoslovilo, byť minimálně „Royaume des ombres“ bylo vcelku dobré. Když ale chci poslouchat Borgne, vždy se vrátím ke starším majstrštykům.

Letošní novinka „[∞]“ na tomhle stavu nic nezmění. Ani nemůže s ohledem na to, jakou změnu přináší. Není to první obrat v diskografii Borgne, lze vzpomenout kupříkladu výraznou změnu soundu mezi „III“ a „IV“. Tentokrát jsem však z aktuálního zvuku lehce rozpačitý. Lehce v tomto případě neznačí eufemismus, skutečně tomu tak je – nejsem vyloženě zklamaný a nemůžu album odsoudit jako shit, ale určité rozčarování a neuspokojení cítím. Snad to bude i tím, že na „[∞]“ jsem se tentokrát opravdu těšil. Zajímavý název, dobrý obal, Avantgarde Music jako vydavatel. Dost odlišná situace od doby, kdy vycházelo minulé „Règne des morts“, já to bral bez výraznějšího nadšení a album poslouchal až za dlouhé měsíce.

Výraznou změnu s dost velkou pravděpodobností přineslo i rozšíření sestavy. Borgne byl vždy jednočlenný projekt. Metalové archivy sice uvádějí nějaké bývalé členy, ale já osobně nemám ponětí, o koho jde, kdy měli v kapele hrát a případně na jakých nahrávkách se podílet. Borgne prostě znamená Bornyhake a tím to hasne. Na koncerty má sice nějaké „poskoky“, ale lídr byl vždy zřejmý. Loni však do stálé sestavy přibral klávesistku Lady Kaos, která už několik let patřila ke koncertní výpomoci.

A na „[∞]“ to lze cítit, protože ta deska je – když to řeknu hodně hloupě – víc „holčičí“. Přibylo klidnějších pasáží, kdy sice stále může hrát kytara, ale je to spíš takový relax, nikoliv výzva, jakou by měl extrémní metal být. I klávesy hrají větší roli, stejně jako čitelné melodie, nějaké ty sbory, dokonce i čistý vokál v poslední třetině „I Tear Apart My Blackened Wings pt.1“. Podobně lze brát i třeba „Un temps périt“ anebo finální „Chuter“, byť druhou jmenovanou je možno chápat i jako velmi dlouhé outro. Nic z toho není vyloženě neposlouchatelné, dokonce ani ten moment s čistým vokálem není vyslovený fail, jakkoliv k mým oblíbeným pasážím alba určitě nepatří (diplomaticky řečeno). Zároveň to ale není nic, co by chtěl poslouchat od Borgne nebo co mě svou kvalitou dokázalo přesvědčit o smysluplnosti takového posunu, jako se to kdysi podařilo na „IV“.

Borgne

Na druhou stranu, „[∞]“ stále nemá průměrnou úroveň, taková vypadá jinak. Vlastně jej ani nepovažuju za špatné album, spíš za album, jehož přístup se mi z různých důvodů netrefil úplně do noty, ale pořád si na něm dokážu najít nějaké povedené pasáže a nápady. Na to je ostatně Bornyhake asi příliš ostřílený borec, aby mezi lidi pustil kardinální pičovinu. V momentech, kdy se hraje (na poměry desky) ostřeji, klávesy mají víc chladně industriální než melodickou roli a i vokál přitlačí na pilu, je to v cajku. Konkrétně bych vyzdvihnul hlavně úvodní „La porte du chaos“ a čtvrtou „Comme si ça s’arrêtera – Stone“, jejíž elektronické finále mi udělalo radost. Kdyby se takových momentů na „[∞]“ nacházelo víc, měl bych ještě větší radost. Takhle jsem to přešel a vracet se už nebudu.


Consumed by Vultures – In eterno

Consumed by Vultures - In eterno

Země: Švýcarsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 31.8.2017
Label: Nice to Eat You Records

Tracklist:
01. New Born
02. The Faceless God
03. The Choice
04. Sky Obscuration
05. Kill to Be Supreme
06. Your Demise
07. Meditation
08. Behold the Devastation
09. Omega
10. Kill to Be Supreme (Orchestral Version)

Hrací doba: 39:35

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nice to Eat You Records

Consumed by Vultures je podle mého skromného názoru tak akorát název pro deathmetalovou sebranku. Nemlich to samé platí i o obálce debutového alba „In eterno“ – jakmile se na něj člověk podívá, prakticky okamžitě jej přes oči flákne deathmetalový feeling (kde „deathmetalový“ znamená jen určitý výsek stylu, ale budiž). Tím jsme ale ještě neskončili, protože totožně působí i logo skupiny. Tohle vidíš a ihned je ti jasné, že tahle švýcarská banda bude hoblovat death metal a né že kurva né.

Nyní si ovšem položíme dost zákeřnou otázku – je to tak správně? Vlastně už dopředu prakticky jistojistě víte, čeho se od desky jako „In eterno“ dočkáte. Consumed by Vultures jsou ve těchto všech ohledech death metal jak noha, ale ono to bezezbytku platí i hudebně. Což někomu asi vyhovovat může, ale mám-li hovořit sám za sebe – což bych asi měl, když jsem pod tímhle kvazi-literárním výstřikem podepsaný – tak za mě nic moc.

Hudebně jsou totiž Consumed by Vultures… prostě death metal. Stejně tuctový, jak nečitelné je jejich logo, stejně obyčejný, jak průhledný je přebal „In eterno“. Možná, že zarytí fandové tohohle druhu muziky budou spokojeni a nic z doposud řečeného jim nebude vadit, natožpak je odrazovat, ale já osobně se neřadím k fanatickým příznivcům death metalu. Jsem spíš sváteční posluchač a na ten svátek si prakticky vždy vybírám něco zvláštního, co sice stále spadá do deathmetalového ranku, ale zároveň z něj nějakým způsobem vybočuje.

Consumed by Vultures nicméně k takovým svátečním příležitostem nejsou a snad ani nemohou být určeni, protože z průměrné masy kovu smrti nevybočují vůbec ničím. Nebudu dále chodit kolem horké kaše – tahle švýcarská parta hraje úplně to samé, co hraje milion a půl dalších jim podobných kapel. Všechny tyhle bezejmenné deathmetalové party mi znějí naprosto stejně a o Consumed by Vultures to platí rovněž. Pokud by sem nějaký fanatický příznivec death metalu zavítal, ať mi klidně v komentářích vysvětlí, co se mu na tomhle líbí a kde v tom vidí nějakou uměleckou vizi, protože já kurva nemám ánung. Je to všechno na jedno brdo. A tím pádem o ničem.

V takovém případě je mi samozřejmě úplná putna, že Consumed by Vultures umí na svoje nástroje hrát. To přece není žádná přidaná hodnota, nýbrž základ, od něhož by se měl každý odpíchnout. A k čemu jim to nakonec je, když na ty nástroje hrají tak nudnou muziku? Navíc ani co do instrumentální ekvilibristiky to není až takový záhul, aby si z toho jeden ucáknul do spoďárů.

Suverénně nejzajímavějším momentem celé nahrávky je podle mě čtvrtá stopa „Sky Obscuration“, což je ovšem krátká instrumentální mezihra. Snad netřeba dodávat, že to pro „In eterno“ není dvakrát povzbudivá vizitka, když dokáže zaujmout jen intermezzo a základní náplň alba, na níž by to celé mělo stát, regulérně nudí…

Nemůžu si pomoct, ale debut Consumed by Vultures mě prostě absolutně nebavil. Poslech byl pro mě naprostou ztrátou času a za dva dny už ani nebudu vědět, že jsem něco takového vůbec poslouchal. A i z tohoto důvodu nemám jinou možnost než „In eterno“ označit za úplně zbytečné album, bez jehož znalosti bych se rozhodně obešel. A co já. Myslím, že celý metalový svět by se bez jeho vydání obešel. S tímhle se nemá smysl zdržovat.


Brahdr’uhz – Land of Darkness

Brahdr'uhz - Land of Darkness

Země: Švýcarsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 13.4.2018
Label: GrimmDistribution

Tracklist:
01. Desmahavos
02. Ertestaldt
03. Morkestunden
04. Stalegrada
05. Gahattoh Cahazzoh
06. Brahdr’uhz Harfaxxi
07. Frelletrha Algrathjji
08. Dejsstrina
09. Htrradvajyii Hetravassat Istroonia
10. Yemetis
11. Dsysjiflet
12. Mordostrava

Hrací doba: 69:44

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
GrimmDistribution

Dost obvyklou průpovídkou bývá, že se člověk snaží vyhýbat špatné hudbě, ale to není tak úplně přesné. Většina z nás se myslím pokouší vyhýbat nejen špatné, ale i průměrné či dokonce lehce nadprůměrné muzice. Což dává smysl, protože proč by měl někoho zajímat ryzí průměr, když existují mnohem lepší alternativy.

V případě Brahdr’uhz – a neptejte se mě proč – jsem ovšem udělal výjimku. Nevěřil jsem, že by „Land of Darkness“ bylo nějak zásadně dobré, spíš naopak. Tenhle švýcarský projekt na mě zdálky působil průměrně, což je jedna z těch oblastí, jimž se snažím vyhýbat, pokud to jde. V leckterých ohledech je totiž průměr ještě horší než vyložená sračka, poněvadž u té se člověk může alespoň rozohnit, kdežto průměr leze jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven, nepotěší, ani nenasere, prostě jen tak plave okolo, aniž by vyvolával jakékoliv emoce. Přesto jsem si tohle pustil.

Důležité nyní bude odhalení, zdali „Land of Darkness“ dostálo takovým očekáváním, anebo zdali výsledná podoba debutového alba Brahdr’uhz překvapila, a to ať už v tom pozitivním či v tom negativním slova smyslu. Nebudu to zbytečně prodlužovat a chodit kolem horké kaše – švýcarská smečka nepřekvapila a skutečně na své dlouhohrající prvotině předvádí těžce průměrnou práci.

Brahdr’uhz hrají primitivní syrový black metal, což je odnož, jakou mám dost rád. Ostatně, právě album takového stylu, „Banished from Time“ od Black Cilice, jsem v našem tradičním shrnutí vyhlásil jako nejlepší desku loňského roku. Právě na tenhle portugalský kult si můžete myslet, chcete-li dostat nějakou představu, jak „Land of Darkness“ zní. Vedle něj třeba dále Obskuritatem, Blood Tyrant nebo starší Borgne bez ambientních vlivů, abychom jmenovali některé další kapely, které jsme zde recenzovali.

Dle jmenovaných formací je asi zřejmé, že „Land of Darkness“ bude hodně raw záležitost. Problém nicméně tkví v tom, že všechny zmiňované skupiny dokážou uchopit esenci prapůvodního black metalu poutavým způsobem, zatímco Brahdr’uhz ne. A právě to ze švýcarského počinu činí průměrnou záležitost. Formální náležitosti zde sice jsou, ať už se jedná o špinavý sound nebo zkreslený jekot (který je ovšem v tomto případě místy poněkud úsměvný), ale nedaří se tvořit podmanivou atmosféru, bez níž se raw black metal prostě a jednoduše neobejde. Jak vidno, v této odnoži černého kovu je hranice mezi kultem a průměrem tenoučká – a Brahdr’uhz bohužel patří k onomu průměru.

Kámen úrazu spočívá i v kompozici celé nahrávky. Většina skladeb zní prakticky stejně a jedinou jejich invencí je občasná změna tempa, což prostě nemůže fungovat, když atmosféra nemaká na sto procent. Jedinou odbočkou je poklidný dovětek „Mordostrava“, jinak z Brahdr’uhz nevymámíte slušný nápad či výrazný riff. Akorát je nějaký song rychlejší, jiný ve středním tempu, toť vše.

Brahdr'uhz

Opravdu bolestivá se taková konstelace stává v momentě, kdy deska trvá téměř 70 minut. Víc než první řadovka je totiž „Land of Darkness“ jakousi kompilací všech tří předchozích počinů – EP „Brahdr’uhz“ (2017), EP „The End of All“ (2018) a dema „Elhad“ (2018) – k nimž přibyly další tři nové tracky „Desmahavos“, „Gahattoh Cahazzoh“ a „Yemetis“ (rozdíl mezi nimi stejně nepoznáte). Doporučuji si povšimnout i letopočtů vydání, které napovídají, že Brahdr’uhz ty songy seká strojově a bez výraznější skladatelské dřiny. Jen tak mimochodem, od dubnového vypuštění „Land of Darkness“ už stihly vyjít další dva počiny – demo „Akeldama“ a splitko „Celebration of the Blasphemous Black Mass“ s německými Trefihrat.

Každopádně, abychom to dále nezdržovali: „Land of Darkness“ je slaboučký průměr až podprůměr, který za pozornost nestojí – stejně jako celé počínání Brahdr’uhz. Zbytečná deska.