Archiv štítku: experimental

tētēma – Necroscape

tetema - Necroscape

Země: USA
Žánr: electroacoustic / experimental
Datum vydání: 3.4.2020
Label: Ipecac Recordings

Tracklist:
01. Necroscape
02. Cutlass Eye
03. Wait Till Mornin’
04. Haunted on the Uptake
05. All Signs Uncensored
06. Milked Out Million
07. Soliloquy
08. Flatliner’s Owl
09. Dead Still
10. Invertebrate
11. We’ll Talk Inside a Dream
12. Sun Undone
13. Funerale di un contadino [Ennio Morricone cover]

Hrací doba: 40:33

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Že Mikeu Pattonovi občas jebe v palici, je obecně známo. Díky komerčnímu úspěchu desky „The Real Thing“ z roku 1989 od Faith No More se mu daří studiově realizovat kdejakou hovadinu. Začalo to představením Mr. Bungle širší veřejnosti. Jeho tehdejší školskou kapelu se podařilo dostat až do žebříčků. Následovaly spolupráce s Johnem Zornem, u jehož vydavatelství Tzadik Records vyšlo také první Pattonovo sólové album. Tím je „Adult Themes for Voice“, z určitého pohledu vrchol Pattonovi kariéry. Právě tady ukázal, že je schopen nahrát a vydat naprosto cokoliv. V tomto případě soubor vyjetých nahrávek oscilujících mezi škrábáním, pískáním a křičením. Patton se jednoduše kopal do prdele během turné Faith No More, a tak po hotelových pokojích stvořil právě toto. Jen stěží pomyslet, na čem pracuje právě teď, v období krize a nařízené karantény.

Dneska už si může dělat doslova, co chce, a to bez jakýchkoliv skrupulí a ohlížení se. Má totiž svoje vlastní vydavatelství, tedy přesněji řečeno, má ho napůl s Gregem Werckmanem. Ipecac Recordings, které založili v roce 1999, má pod svými křídly dost známé kapely a samozřejmě se tu najde také místo pro vlastní tvorbu, jakou je třeba tētēma. Toto uskupení je jedním z jeho méně klasických projektů, avšak k úchylnosti výše zmiňované sólovky má pořád daleko. Tvoří ho on a australský skladatel, pianista a experimentátor Anthony Pateras. Původně se zdálo, že se jedná o jednorázovou záležitost, avšak jak ukazuje letošní nahrávka „Necroscape“, prvotina „Geocidal“ z roku 2014 se dočkala svého pokračování.

Na albu „Necroscape“ dvojici autorů doplnili Will Guthrie na bicí a Erkki Veltheim na housle a mandolínu. Jak už se dá vytušit z personálního obsazení tētēma, nejedná se o ryze rockový materiál, však tu také nejsou žádné kytary. Namísto toho čtyřicetiminutovou stopáž vyplňují syntetizátory, široká škála perkusí, prapodivné orchestrace, rozsah Pattonova vokálu a ztripované texty. Čekat lze naprosto všechno – kreativitě se tu meze rozhodně nekladou. Schizofrenní výjevy, hypnotické smyčky, i zneklidňující šeptání do ucha, příznivec experimentů si zkrátka s tētēma přijde na své. Otázkou je, jestli je to skutečně dobré a jestli to zabaví. Po třech měsících jsem došel k tomu, že to vlastně poslouchám spíš jako zajímavost než jako skutečně hudební potěšení, protože zajímavé to minimálně na první poslechy je. Nevěřím ale, že se k tomu budu častěji vracet.

Ze známějších Pattonových uskupení se tētēma nejvíce podobá Fantômas nebo Tomahawk, z jiných kapel pak mohou být cítit nálady německých Can. Prvně jmenovaní přichází na mysl při představě, že někdo přehrává nápady Fantômas, ale nejde o metal. Tomahawk pak slyším zejména v přítomných vlivech etnické hudby, ať už odkudkoliv. Možná z Balkánu? Každopádně své tu dělá hlavně Paterasova práce, jelikož to on je hlavním tvůrcem všeho. Patton mu posloužil „pouze“ jako další nástroj ke stvoření zamýšleného cíle.

tetema

Některé ze skladeb mají parametry klasické kompozice, třeba basou poháněná „Wait Till Mornin’“ nebo manická, ale do zpěvného refrénu mířící „Haunted on the Uptake“. Zaujme také industriálně-synthová „Cutlass Eye“ nebo všemi perkusemi vedená „All Signs Uncensored“. Závěr je pak opatřen lahůdkou v podobě předělávky Morriconeho „Funerale di un contadino“. U některých jiných skladeb se ale nemohu ubránit dojmu, jako by šlo o nevyužité nápady z přípravy jiných desek. Tyto ideje by třeba mohly ozvláštnit některou jinou píseň, ale nepřipadá mi zrovna šťastné je rozvíjet do vlastních, několikaminutových skladeb. „Necroscape“ tak kolikrát působí jako kolekce sesbíraných myšlenek postrádajících nějakou větší sounáležitost.

Jestliže chcete slyšet něco netradičního, pak mohu tētēma doporučit. Jestliže patříte k vyznavačům Mikea Pattona, tak si u tētēma také najdete svoje. Hudba, kterou tvoří spolu s Anthony Paterasem, zaujme jen úzký okruh posluchačů. Beru to jako zajímavost a rád jsem tomu věnoval svůj čas. Loňská nahrávka „Corpse Flower“, na níž Patton spolupracoval s Jeanem-Claudem Vannierem, mě ale zaujala daleko více a právě ta je tím albem, které budu rád poslouchat i v budoucnu.


Lavra – Usual Blaze

Lavra - Usual Blaze

Země: Česká republika
Žánr: experimental electronica
Datum vydání: 21.1.2019
Label: Pushteek

Tracklist:
01. Unthrone
02. As If
03. Behind the Garden
04. Diminish
05. I Only
06. The Hanged Woman

Hrací doba: 39:24

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Lavra

Musím se přiznat, že tohle je recenze, kterou jsem odkládal strašně dlouho. Což o to, nikdy jsem neměl potřebu pořádat závody v co nejrychlejším psaní recenzí. Dokonce si myslím, že občas nějaká prodleva spíš pomůže – leckdy se hodí nechat náročnější alba trochu uzrát, utřídit dojmy a pak je hodit na papír až v době, kdy přijde nálada psát, aby to šlo lehce a člověk ta písmenka nemusel tahat až ze zadku. Někdy to ale odkládám tak dlouho, až se za to trochu stydím – potom to někdy vypadá i trochu trapně, když jde recenze ven s velkou slávou dlouhé měsíce po vydání samotné nahrávky.

Abych ale pokračoval v tom svém přiznávání, musím si nasypat popel na hlavu i za to, že se mi takové odsouvání stává relativně často. Zpravidla to bývá kvůli tomu, že nakonec nemám moc náladu danou desku poslouchat, což jsem si v době, kdy jsem recenzi sliboval, úplně neuvědomoval. Jindy třeba byla nálada poslouchat, ale výsledek zklamal takovým způsobem, že to člověka přešlo.

„Usual Blaze“ nicméně patří mezi třetí druh důvodů odkladů. Chuť poslouchat by byla, zklamání nepřišlo žádné, ale prostě a jednoduše nevím, co bych o tom měl napsat, přestože se mi vlastní muzika líbí. V tomhle případě jsem hledal nápady bolestivě dlouho, poněvadž „Usual Blaze“ vyšlo už 21. ledna 2019 a nahrávka na redakčním mailu přistála koncem února téhož roku. Což už je víc jak rok, vím. Vlastně ani teď nemám úplně rozmyšlené, co přesně chci sdělit, ale zároveň cítím, že už včera bylo pozdě, a navíc se na tuhle placku nechci vysrat, jelikož si prostor zaslouží. Nedělám si nicméně iluze, že bych tentokrát vypotil něco kvalitního (ne snad, že by se mi to v jiných případech dařilo, ale aspoň můžu živit tu naději!), takže to nějak budete muset přežít. Snad to společně zvládneme. Pokud se to ale necítíte a máte dneska náladu na rychlá řešení, tak běžte klidně rovnou poslouchat, stojí to za to.

Lavra je dvoučlenná pražská formace, již tvoří Barbora Zelníčková (ex-Ticho de Beige) a Tomáš Vondra (Orient). Jejich projektu dala vzniknout společná touha hrát elektronickou hudbu. Svou první nahrávku Lavra vydali v roce 2017 pod názvem „Eve“, přičemž už ta sklidila nějaký ohlas, objevila se v nějakých cenách, co já vím. Já jsem si toho nevšimnul. Asi jsem byl v té době příliš zaneprázdněný poslechem zlo black metalu z Portugalska nebo tak něco. Avšak vzhledem k tomu, jak mě deska „Usual Blaze“ baví, někdy si „Eve“ zkusím zpětně dostudovat, stejně jako dvoupísňový kraťas „Union / Deity“ z prosince 2017.

Lavra sami o sobě tvrdí, že základem jejich hudby je pop. Někde vespodu v úplném jádru může být v nějaké podobě schovaný; dejme tomu, že i zpěv Barbory by mohl nechat vzpomenout na nějaký indie pop. Říkat však tomu prostě pop by bylo hodně zavádějící. Lavra se totiž vydávají experimentálnějším směrem, do celku přibalují i vlivy industrialu, trip-hopu, v některých lokálních místech dokonce i soft noisu. Výsledkem je stěží zařaditelná a osobitá směs elektronické hudby, která nevolí jednoduché postupy, experimentuje (což se asi nejvíce projevuje v 19minutové „The Hanged Woman“) a dýchá posmutnělou náladou, a přitom se poslouchá docela příjemně (snad i v tomhle se projevuje jistá popovost?) a zní svěže.

<

Neřekl bych však, že je „Usual Blaze“ deskou vhodnou na nějaké intenzivní poslechy. Vlastně nikdy jsem neměl potřebu ji točit častokrát. Specifičnost zvuku má za následek, že se člověk jednoduše přejí. Přesto se nejedná o rychlokvašné album, které si člověk několikrát pustí a zahodí. Měl jsem chuť se vracet. Vždycky jsem si dal na nějakou dobu oddych a posléze si „Usual Blaze“ zase pustil a zase si jej užil. Skutečnost, že i prakticky po roce mi má deska co říct a po té kratší pauze opět baví, snad dostatečně ilustruje, že předkládaný materiál opravdu lze považovat za kvalitní.


Tigris argentum – Sol nigra

Tigris argentum - Sol nigra

Země: Slovensko
Žánr: experimental / industrial
Datum vydání: říjen 2019
Label: Nomad Sky Diaries

Tracklist:
Side A:
01. nigra columba, corvus albus
02. amplis probitatis vermilionis thetrahedronis
03. crux

Side B:
04. stella rubinus
05. facem
06. sator Arepo tenet opera rotas

Hrací doba: 44:41

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Nomad Sky Diaries

Slovenský projekt Tigris argentum funguje od roku 2017 a jedná se o vedlejší aktivitu další slovenské formace 900piesek, což je v lokálních podmínkách relativně známé jméno v oblasti experimentální a hlukové hudby. V Tigris argentum ovšem Matúš Mikula nepůsobí sám, jelikož se jedná o dvojčlennou formaci.

Hádám (snad ne špatně), že Mikula bude v Tigris argentum vystupovat pod jménem Figur von Molitan a bude mít na starosti zvukovou stránku věci. Kolegou do dua mu je Skinny Boyfriend, jenž se dle všeho stará o „výrobu“. Čert ví, co všechno to obsahuje, ale zřejmě v tom bude zahrnuta minimálně výroba nosičů. První nahrávka „Sol nigra“ totiž vyšla na audiokazetě, jejíž balení je dost zjevně „handmade“. Ostatně každá z třinácti vyrobených kazet má i svou vlastní tygří malůvku, jejichž kolekci si můžete prohlédnout tady (osobně vlastním kousek vpravo v prostřední řadě – pořadové číslo 8). Prudce limitované, ručně číslované i ručně vyráběné edice nejsou nakonec u Nomad Sky Diaries / Sky Burial Productions nějakým výjimečným úkazem.

Pojďme nicméně zpátky k samotným Tigris argentum. Pro ještě bližší představení projektu si dovolím vypůjčit průvodní text, který mi přijde docela zajímavý. Nemá smysl jej tu převyprávět v trochu odlišné formulaci, proto jej tu uvedu celý (mezi anglickou a slovenskou verzí jsem upřednostnil tu druhou zmiňovanou):

Tigris argentum je akusticky, industrialny diy projekt, ktory vznikol na sklonku leta 2017 za ucelom skumania kovu ako media pre prenos zvukovej vlny. Spaja sa v nom fyzika a matematika s tisic rokov starymi, modifikovanymi gongovymi technikami, s obsesiou vo zvuku, ktory mozno pocut, citit a vnimat prirodzenym sposobom, ako ked ste na vylete v lese a pocuvate zvuk potoka. V realnom svete neexistuju stupnice. Iba velka suhra veci okolo nas, dokonala struktura, dokonaly system..nelinearny chaos. Myslienky nam zabranuju vnimat podstatne.

Tigris argentum je vybuch obrovskej supernovy v bezrozmernom priestore bez casu, ako ked list spadne zo stromu. Ziadny koncept nikdy nebol a nikdy nebude. Jednoduchost. Inverzne slnko dava bytostiam ziaru. Kov je krasny material. Vedie zvuk v uzasnej komplexnosti, ako ziadny iny..“

Takhle zní ta poetická verze toho, o čem „Sol nigra“ je. Já se na to pokusím navázat trochu přízemnějším způsobem:

Poslech Tigris argentum na mě působil hodně meditativním dojmem, z čehož trochu plyne i to, že jsem „Sol nigra“ během společně stráveného času vnímal spíš jako minimalističtější počin. Což je ale trochu zavádějící pocit, neboť na nahrávce se toho děje relativně dost a rozhodně ji nejde obviňovat z toho, že jen bezduše a bezobsažně hučí. Ve skladbách lze cítit vývoj a snaha o gradaci, což mi sice úplně neštymuje s výše citovaným „ziadnym konceptom“, ale nevadí. Jakási meditativnost „Sol nigra“ může někomu připadat trochu paradoxní i s ohledem na to, že určité pasáže (třeba finále „amplis probitatis vermilionis thetrahedronis“ nebo jedna část „stella rubinus“) se dotýkají soft noisu, kterýžto většina z nás asi nemá spojený zrovna s meditací, spíš s katarzí.

Tigris argentum - Sol nigra

I přes zmínku noisu byste si ale neměli představovat hlukovou nahrávku, jakkoliv „Sol nigra“ občas „skřípe“, občas lomozí nebo „cinká“. Vyznění je spíše „ambientní“, ačkoliv i tenhle pojem musíte brát s rezervou, poněvadž skutečnou podstatu ambientu „Sol nigra“ naplňuje jen ve velmi omezené míře. Ale to samé by se nakonec dalo tvrdit i o dronu – určitě se na desce nechají nalézt pasáže, které mají ten dronový feeling a formálně se žánru dotýkají, ale mluvit o „Sol nigra“ jako o dronovém albu by bylo poněkud zavádějící.

Shrnul bych to asi, že se jedná o abstraktní, industriálně-experimenální cosi. Jak už to ale bývá, důležitější než stylová příslušnost je poutavost a ta se „Sol nigra“ upírat nedá. Jde totiž o zajímavé album se zvláštní aurou, které by vyznavačům akustického experimentu mohlo stát za poslech.


V/A – Вароша

VA - Varosha

Země: Rusko / Řecko / Turecko / Itálie / Kypr
Žánr: industrial / experimental / drone
Datum vydání: 20.7.2019
Label: UIS

Tracklist:
Side A:
01. H.C.N. – Divide et impera
02. Jericho Trumpet – Mortyrium
03. Ajuleg&Irm – Турецкий марш
04. Arbeitsunfall – Intrusion
05. Black Spring – Poem No2
06. Kerem Ergener – Kahpe
07. Ультраполярное вторжение – Старые ножи ещё остры
08. Matriarchy Roots – Призраки прошлого

Side B:
09. ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – Османская пощечина
10. Grёzoblazhenstvie – Заживо
10. Faintin’ Goats – Head Back
11. Krrau – Μολὼν λαβέ
12. Grim Machine – Lapithos
13. Theotokos – Psalm 33
14. Blue Dervish – Ένωσις

Hrací doba: 81:29

Odkazy:

K recenzi poskytl:
UIS

Představovat zde ruský label UIS a jeho koncepční kompilace už snad není úplně nutné. Představoval jsem jej tu již dvakrát u příležitosti počinů „Ещё не время предавать“ (2018) a „Аргандаб“ (2017), plus padla zmínka i v samostatných recenzích na kapely ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ nebo Krrau. Jednoduše řečeno, stálý čtenář by už měl dávno vědět, o čem se tu nyní hodláme bavit. Pokud však patříte mezi nestálé čtenáře, náhodné kolemjdoucí anebo jste na tyhle recenze doteď zvysoka káleli, tak věřte, že to za poslech stojí. Tyhle kompilace jsou totiž jasným důkazem toho, že i málo známé experimentální formace zahrabané kdesi hluboko v ruském undergroundu dokážou nabídnout nejen skvělou hudbu, ale dokonce i lepší hudbu než leckterá zavedená jména. Nejnovější, celkově již jedenáctá kompilace „Вароша“ z loňského roku tuto odvážnou myšlenku opět potvrzuje.

Již padlo, že kompilace od UIS nejsou jenom náhodně vybrané songy náhodných formací naházených bez ladu a skladu na jeden nosič. Je tomu právě naopak. Jedná se o ucelené komplety s pevně daným konceptem, tématikou a myšlenkou. Důsledkem toho počiny působí dojmem uceleného díla schopného poskytnout smysluplnější zážitek než obyčejné kompilačky.

Tématika „Вароша“ je opět třaskavá a vlastně stále aktuální. Nahrávka se zaobírá kyperským konfliktem, který pomalu bujel již od šedesátých let, kdy Kypr získal nezávislost na Velké Británii, a naplno se rozhořel v polovině sedmdesátých let. Ostrov ve Středozemním moři dodnes zůstává rozdělen na řeckou a tureckou část, které odděluje demilitarizované pásmo kontrolované jednotkami Organizace spojených národů.

Předpokládám, že všichni víte, že mezinárodně uznávaná je pouze Kyperská republika na jižnější části ostrova, zatímco Turecká republika severního Kypru nikoliv. Mohlo by se zdát, že „Вароша“ by mohla být nositelem nějakého politického poselství, které se bude přiklánět na jednu nebo druhou stranu, ale není tomu tak. Poselství „Вароша“ má být jedině protiválečné, což je nakonec zdůrazněno i tím, že nosič spolu sdílejí formace z Řecka (H.C.N., Black Spring, Grim Machine), Turecka (Kerem Ergener) i samotného Kypru (Theotokos). Dále se účastní jeden italský projekt (Faintin’ Goats) a zbytek vyplňují ruská seskupení, z nichž některá patří k pravidelným účastníkům na kompilacích od UIS (zejména Krrau, “ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ, Ajuleg&Irm, ale poprvé se neobjevují ani Grёzoblazhenstvie, Ультраполярное вторжение nebo Blue Dervish).

Na závěr teoretické omáčky ještě bude zajímavé si objasnit význam názvu „Вароша“ neboli v přepisu do latinky „Varosha“. Jedná se o jižní část kyperského města Famagusta. Kdysi se jednalo o vyhledávanou turistickou destinaci, ale po turecké invazi v roce 1974 místní obyvatelé utekli a od té doby oblast zůstává opuštěna. Dodnes se jedná o město duchů, do nějž je přístup veřejnosti zakázán. Tento titul byl zvolen, jelikož osud Varoshy ilustruje dopady kyperské války na ostrov a jeho obyvatele.

Hudebně se už klasicky pohybuje v experimentu, industrialu, post-industrialu nebo dronu a opět nechybí ani občasné orientální vlivy. Těch je ale tentokrát o něco méně a „Вароша“ jede víc na industrialu a dronu, občas zajede i k noisu (třeba „Kahpe“ od Kerem Ergener) anebo naopak k dark ambient / drone minimalismu (například „Divide et impera“ od H.C.N., „Старые ножи ещё остры“ od Ультраполярное вторжение nebo asi nejvýrazněji „Psalm 33“ od Theotokos).

VA - Varosha

Máme-li se ale bavit o vrcholech „Вароша“, pak tato bilance bude příznivě vyznívat pro staré známé projekty, jejichž jména se na kompilacích UIS objevují pravidelně. Standardně skvělou práci odvádějí Krrau„Μολὼν λαβέ“ a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ„Османская пощечина“ (pozor ale, druhá jmenovaná se nachází exkluzivně jen na audiokazetě, na digitální verzi nikoliv). Možná ještě o něco lepší jsou „Турецкий марш“ od Ajuleg&Irm, „Mortyrium“ od Jericho Trumpet a „Ένωσις“ od Blue Dervish (pravděpodobně vrcholná věc kompilace, nenápadně skrytá v jejím úplném závěru).

Špatná nicméně není žádná stopa a v rámci konceptu a nahrávky mi to celé smysl dává. „Ещё не время предавать“„Аргандаб“ asi měly o trochu větší podíl těch skutečně výrazných skladeb (Afghan Slayer 88 ze druhé jmenované se trumfuje těžko, víš jak), ale i „Вароша“ nabízí několik výstavních kousků a za slyšení rozhodně stojí. Pokud se vám tedy líbily předešlé počiny anebo si ulítáváte na různém experimental shitu, tohle byste neměli minout. Obzvlášť hledáte-li experimentální hudbu s výpovědní hodnotou, ne pouze formální průzkum pokřivených zákoutí akustického spektra.


Serpents – Scongiuri

Serpents - Scongiuri

Země: Itálie / USA
Žánr: experimental electronica
Datum vydání: 13.10.2019
Label: BloodRock Records

Hrací doba: 23:37

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Narcotica Promotion

Není to dávno, co jsme si zde povídali o desce „Covenant“ od formace Karyn Crisis‘ Gospel of the Witches, a v tomhle článku jsem také ztratil nějaké to slovo o hudební historii samotné Karyn Crisis. Teď ji v recenzích máme nazpět s jiným projektem – Serpents. Jedná se o docela novou záležitost a hlavně docela zajímavou. Mohu hned na začátek prozradit, že pro mě osobně je debutové EP „Scongiuri“ lákavější než „Covenant“, byť i v jeho případě se jedná o docela povedenou desku.

V Serpents se Karyn Crisis obešla bez svého manžela Davida Tiso. Namísto něj ji do dua doplňuje italský muzikant Luciano Lamanna, což je podle všeho docela zkušený borec, který se muzice a zvukařině věnuje už od konce devadesátých let. V Serpents má na starosti hudební stránku, která sestává primárně z experimentálněji laděné elektroniky, a Karyn Crisis samozřejmě zpívá. Ačkoliv zrovna v tomhle případě se víc než o standardní zpívání jedná o složitější hlasové kreace po vzoru avantgardních královen jako Diamanda Galás nebo Jarboe.

Myslím, že už jste asi zhruba pochopili, oč na „Scongiuri“ půjde, tudíž rovnou můžu říct, že to celé ladí fakt dobře. Elektronika je sice experimentálnějšího rázu, ale nejde o nic přepáleného, výraz Serpents je spíš subtilnější a klaustrofobičtější. Podobně i Karyn se nežene do nějakého hrubého vřískání a víc šeptá nebo šamansky zaříkává, přesto má v sobě muzika velký náboj, který prostě nelze přeslechnout. Navzdory řečenému tedy nečekejte jen nějaké minimalistické šolíchání.

To nejlepší si Serpents připravili hned na začátek. „Heart of Darkness“ je skvělá hypnotická skladba (všimněte si jemného, až podprahového beatu, který se celou písní line) a Karyn Crisis v ní předvádí možná nejlepší a nejvariabilnější výkon na celém EP. Neznamená to ale, že by v dalších stopách nebylo co poslouchat. „Ombelicale“ a „Rattle the Waters“ jsou také super, obzvlášť když se třeba ve druhé jmenované objeví i letmé náznaky tribalu. Až poslední „Janua Inferi“ se mi zdá trochu slabší a jedna vokální linka se mi tam hodně zajedla, přesto i tenhle song má několik dobrých momentů a povedených nápadů.

I když Serpents to nejvíc strhující, co mají na skladě, vybalí hned na začátku a finále už je mírně vlažnější, pořád se jedná o zajímavý počin, jenž se může pochlubit zvláštní aurou. Trochu doufám, že nepůjde jen o jednorázovou záležitost a že nezůstane jen u tohohle jediného EP, poněvadž potenciál v tom rozhodně je.


Tim Hecker – Anoyo

Tim Hecker - Anoyo

Země: Kanada
Žánr: ambient / experimental
Datum vydání: 10.5.2019
Label: Kranky

Tracklist:
01. That World
02. Is But a Simulated Blur
03. Step Away from Konoyo
04. Into the Void
05. Not Alone
06. You Never Were

Hrací doba: 34:26

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Možná si vzpomenete, že jsme se tu před pár měsíci bavili o desce „Konoyo“ od kanadského hudebníka Tima Heckera. Vzhledem k tomu, že jsem se k sepsání svých dojmů již tradičně dokopal až dlouho po vydání (v tomhle případě jen pět měsíců, což mi přijde jako zcela standardní čas na sepsání recenze… vám ne?), bylo v té době už jasné, kdy vyjde pokračování. A jak už jsem v závěru tehdejšího článku avizoval, letošní počin „Anoyo“ na svého předchůdce přímo navazuje.

Obálky obou nahrávek o nějaké velké provázanosti nesvědčí. Zatímco „Konoyo“ mělo na svém přebalu jakousi divnou koláž, kterou jako by někdo vyrobil na dvorku malé vesnické firmy za ne úplně střízlivého stavu, „Anoyo“ převádí do praxe teorii, že planeta Země není ani kulatá (ani perfektní koule, ani zploštělá na pólech), dokonce ani placatá, nýbrž hranatá krychle. Anebo jde jenom o barevnou kostičku na černé ploše, kdo ví. Vlastní interpretaci asi zvládnete sami, od toho mě nepotřebujete.

Do určité míry nicméně rozdílnost obou obalů ilustruje i rozdílnost obou počinů, která tu (naštěstí?) je, přestože jsou obě nahrávky náladově naladěné na podobných vlnových délkách a obě je navíc spojuje proces vzniku i inspirační studna. Tam kde „Konoyo“ bylo otevřenější a experimentálnější, „Anoyo“ se naladilo víc do introvertních a minimalistických vod. Podobně „Anoyo“ dává víc na odiv vliv Japonska, kde obě desky vznikaly.

Tim Hecker v Japonsku strávil nějaký čas a obě alba tu z velké části i natočil v chrámu na předměstí Tokia za pomoci gagaku seskupení Tokyo Gakuso. Gagaku je specifický druh japonské klasické hudby, která se tradičně hrála na císařském dvoře, ačkoliv to už dnes asi neplatí striktně, když třeba zmiňovaná formace má za sebou turné i na dalších kontinentech.

Na obou nahrávkách je tato kolaborace slyšet. Naštěstí, protože by samozřejmě byla blbost takové spolupráce nevyužít a nevtisknout těm albům o další tvář navíc. Jak už jsem ale zmínil, na „Konoyo“ mi tyto vlivy přijdou subtilnější než na „Anoyo“. Anebo možná lépe řečeno, na novějším albu jsou častější a ještě organičtěji zasazeny do experimentálně ambientního celku. Jedním z nejlepších příkladů budiž finální „You Never Were“, kde se oba světy spojují velmi přirozeně, aby pak skladba a s ní i celá deska v jemné, ale moc hezké melodii vygradovala.

Zmínil jsem, že „Anoyo“ se mi jako celek zdá intimnější. Tenhle pocit pramení především z písní „That World“, „Step Away from Konoyo“ a „Into the Void“, které jsou hodně příjemným ambientem, jemuž nechybí dost náladotvorných schopností. Nemyslete si ale, že by tím pádem mělo jít jen o monotónní převalování tónů. Určitě se v nich „něco“ děje, a pokud někdo neslyší vývoj a gradaci například v devítiminutové „That World“, pak lze asi docela s jistotou říct, že tenhle druh muziku pro něj není úplně vhodný.

Tim Hecker

Tezi o jemně plynoucím albu trochu nabourává dvojice „Is But a Simulated Blur“ a „Not Alone“. V obou se objevují výrazné rytmické údery, ale nejedná se o rytmus v tom pravém slova smyslu. Je evidentní, že tenhle styl hraní vychází z gagaku, takže i tudy tečou japonské vlivy. Nejde ale o nic, co by nabourávalo integritu „Anoyo“ jakožto celku, protože do makro-atmosféry (dvoj?)desky se to vleze naprosto přirozeně. A přinejmenším můžu říct, že jde o další věc podporující rozmanitost nahrávky.

Pokud bych si měl vybrat, tak „Anoyo“ se mi líbí ještě víc než „Konoyo“. Možná to zčásti bude tím, že na „Konoyo“ jsem se s tvorbou Tima Heckera setkával poprvé a chvíli jsem si musel přivykat poměrně zvláštnímu pojetí, zatímco na „Anoyo“ už jsem věděl, co očekávat, a prakticky od začátku jsem tu byl jako doma. Ale myslím, že to nebude jen o tomhle. V „Anoyo“ je něco ještě o kousek podmanivějšího. Tak či onak, určitě jde o dobrou záležitost, s níž se nějaký čas dá rozhodně strávit.


Lingua ignota – Caligula

Lingua ignota - Caligula

Země: USA
Žánr: darkwave / neoclassical / death industrial / avantgarde
Datum vydání: 19.7.2019
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Faithful Servant Friend of Christ
02. Do You Doubt Me Traitor
03. Butcher of the World
04. May Failure Be Your Noose
05. Fragrant Is My Many Flowered Crown
06. If the Poison Won’t Take You My Dogs Will
07. Day of Tears and Mourning
08. Sorrow! Sorrow! Sorrow!
09. Spite Alone Holds Me Aloft
10. Fucking Deathdealer
11. I Am the Beast

Hrací doba: 66:07

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

První pohled (H.):

Lingua ignota je osobním projektem americké hudebnice Kristin Hayter. Možná jste o její počínání napřímo doposud nezavadili, protože první dvě nahrávky „Let the Evil of His Own Lips Cover Him“ a „All Bitches Die“ (obě 2017) vyšly samonákladem, ale třeba si někteří z vás všimnuli loňské reedice druhého zmiňovaného počinu. Nebo jste se s ní mohli setkat, pokud jste poslouchali alba „I Have Fought Against It, But I Can‘t Any Longer.“ od The Body, „Weeping Choir“ od Full of Hell anebo „One Happy World“ od Limbs Bin, na nichž se podílela jako host.

Každopádně, od letošního roku a od třetí desky „Caligula“, která vychází pod značkou Profound Lore Records, už by měli tomuhle projektu věnovat svou pozornost i poslední opozdilci. Především tedy ti, kteří dokážou ocenit avantgardní a žánrově nejednoznačné desky, které jsou expresivní i opresivní zároveň. Máte-li navrch v oblibě výrazné ženské experimentátorky jako třeba Diamandu Galás nebo Jarboe, pak byste Lingua ignota snad ani minout neměli.

„Caligula“ je nepochybně deskou, která má hodně výrazů a nálad. Netvrdil bych však, že je rozmanitá v tom pravém slova smyslu, natožpak třeba rozhádaná nebo tak něco. Lingua ignota používá darkwave, neoclassical, death industrial a dotkne se i noisu. Střídá jemnější, až intimní momenty s těmi vypjatými, které dokážou vystoupat až k tvrdému industrialu či hluku. Podobně široký záběr má i její hlasový rejstřík. Umí zazpívat i vřískat jako zvíře. Deskou jakožto celkem se nicméně stále line určité pojítko a atmosférická linka, díky níž „Caligula“ drží bez zaváhání pohromadě. Člověka ani nenapadne, že by to snad nepatřilo k sobě.

Vrcholů se na nahrávce najde hned několik. „Do You Doubt Me Traitor“ je vlajkovým opusem celého díla a dokáže střídat tváře se stejnou sebejistotou jako celá deska. S nadsázkou jde o takové malé album v albu. Zdaleka však nejde o jedinou skvělou věc. Hned následující „Butcher of the World“ opět dokazuje, že Lingua ignota má nevídaný talent pro vytvoření intenzivních momentů. Nejedná se nutně o největší hudební extrémy, ale způsob, jakým si umí připravit půdu a pak udeřit hudebně i zvukově, se jednoduše hned tak nevidí. Právě tenhle song jsem z „Caligula“ slyšel jako první a hned jsem pochopil, že tuhle nahrávku bude nutné slyšet celou.

Pokračovat se dá nicméně i dál. „If the Poison Won’t Take You My Dogs Will“ a „Day of Tears and Mourning“ jsou rovněž skvělé a některé pasáže v nich pocitově tlačí stejnou měrou jako i formálně extrémnější spolky. „May Failure Be Your Noose“ je výborně gradovaná a v závěru ukazuje, jak chytře si Lingua ignota umí hrát s kontrasty (opět vypjatá hudba v kombinaci s civilnějším hlasovým projevem). Hezkou gradací se může pochlubit i úvodní „Faithful Servant Friend of Christ“, která není pouhým zahřívacím kolem před „Do You Doubt Me Traitor“. Taková „Spite Alone Holds Me Aloft“ směřuje celou dobu ke svému krátkému hlasitému vrcholu, ale v tomhle případě je cesta prakticky stejně důležitá jako samotný cíl. Podobně stavěná je také „I Am the Beast“, akorát její intenzivní část dostane ještě více prostoru, a navrch celé album uzavírá.

Lingua ignota

Jak vidno, většina skladeb dokáže nabídnout zkurveně působivé chvíle, ale nestojí jen a pouze na nich. Chyb se na „Caligula“ nechá nalézt jen málo. S opakovanými poslechy mě trochu začaly nudit písně, které jsou postavené výhradně na zvuku klavíru a zpěvu, což se týká zejména „Fragnant Is My Many Flowered Crown“. Jde o jedinou skladbu, jež se mi skutečně ohrála v tom pravém slova smyslu. „Sorrow! Sorrow! Sorrow!“ a „Fucking Deathdealer“ nicméně ukazují, že to jde i bez industriálního klimaxu, hlukového zahrození nebo emoční exploze.

Celkově se ovšem jedná o mimořádně silnou nahrávku. Je intenzivní, sugestivní, navzdory neoklasickým vlivům i syrová a v neposlední řadě také autenticky bolestivá. Chceš slyšet.

Lingua ignota


Druhý pohled (Dantez):

Zdá se, že v poslední době každý rok nabídl desku, která bez ohledu na žánrové vymezení získala uznání posluchačů napříč hudebním spektrem. Alba prostě mají atribut, který rezonoval. Byli to třeba Swans a jejich kontemplační náboj. Byli to Daughters a jejich neohraničitelná energie. Byli to i Death Grips a jejich chaotická neurvalost.

Lingua Ignota, jednočlenný projekt Kristin Hayter, na lidi funguje podobně. Je to možná proto, že je projekt do jisté míry autoterapií. Skrze skladby, ve kterých se mísí prvky neoklasického darkwave, noisu a sludge metalu, Hayter ventiluje své trauma z domácího násilí. Nátura muziky tento mentální rámec precizně komunikuje. Z drtivé části jde o trýznivý poslech. Určité prvky nicméně působí majestátním až povznášejícím dojmem, jako by oslavovaly překonané těžké období. Ne nadarmo Hayter označuje své skladby jako „Survivor Anthems“.

Lingua ignota

Poslech připomene hned několik avantgardních kněžek. Na první dobrou to pravděpodobně bude Diamanda Galás. Srovnání neujde ani Pharmakon, Jarboe nebo Nina Hagen. I přesto je však zvuk Lingua ignota dostatečně unikátní. Nikdo jiný takto osobitě nekombinuje klasické nástroje, elektro-hlukový bordel a sludgová kladiva, kterými prostupuje hned několik vokálních pozic – od těch umírněnějších až po ty nejzběsilejší.

Hayter svou hudební formuli v širší celistvosti poprvé představila na desce „All Bitches Die“. Už zde má materiál dostatečně drastický efekt. Vřískot, který zaměňuje klasický zpěv s emočně zdrcující lyrikou tne do živého. Album nicméně působí poměrně nedotaženě, protože se Hayter musí spoléhat na dlouhé smyčky samplů, což sráží celkový potenciál desky.

Z „Caligula“ jde slyšet, že do produkce šlo více peněz, což pomohlo. Tím nemám na mysli, že by deska něco vykrádala. Naopak. Hayter díky většímu rozpočtu servala umělecké otěže a do „Caligula“ dala vše, co mohla, a to řemeslně i emočně. Album navíc vyzdvihují hosté, mezi které patří noisový průkopník Sam McInlayThe Rita, bubeník Lee BufordThe Body nebo frontman Full of Hell, Dylan Walker.

Emoční tíha „Caligula“ působí z vyřvaných textů a kontrastu klasické hudby se zvukovým extrémem. K těmto dvěma aspektům Hayter přistupuje různými způsoby. V určitých pasážích skladby gradují z poklidných poloh do téměř neúnosného bordelu, jindy zase bez sebemenšího náznaku explodují do ksichtu. První případ lze slyšet na „Do You Doubt Me Traitor“, ve které se úvodní žalozpěv překlápí do silně nepříjemné hysterie (taky ten úvodní motiv někomu připomíná „If I Had a Heart“ od Fever Ray?). Následující „Butcher of the World“ volí způsob druhý; posluchač zničehonic dosvědčuje ústřední motiv „The Clockwork Orange“ s virulentním, ale svým způsobem majestátním řevem. Celá deska vlastně funguje podobně jako Kubrickův „The Clockwork Orange“. I ten pracoval s podivnou subverzí. Film doprovází kompozice Beethovena, zatímco na obrazovce běží znepokojivý obsah. „Caligula“ tento kontrast apriorní krásy a násilí však zpracovává čistě hudebně. Zvrácená dynamika se nejsilněji projevuje na „If the Poison Won’t Take You My Dogs Will“, kde ji doprovází naprosto zdrcující, leč přímočará lyrika konfrontující sériovou vražedkyni Aileen Wuornos.

Lingua ignota

Na desce se nicméně najdou i skladby, které s popsanými elementy přímo nepracují, a kvůli toho nepůsobí tak silně; spíše mají tendence sahat po patosu. „Sorrow! Sorrow! Sorrow!“ se na sedmiminutové ploše nijak nevyvíjí, a tak postrádá katarzní náboj věcí výše zmíněných. Podobně selhává předposlední „Fucking Deathdealer“, která recykluje text z „Butcher of the World“, ale pokládá jej do melancholičtější podoby.

„Caligula“ je ale i tak deskou, kterou by měl každý alespoň jednou slyšet. Její grandióznost totiž nevyplývá jen z názvu a stopáže. Jde o promyšlenou hru s hudbou, ve které se klasický hudební trénink pojí s extrémním DIY přístupem. Kontrast vytváří jedinečnou atmosféru, kterou i navzdory znepokojivé tématice nelze odolat neokusit. Určitě nejde o desku, která by se dala poslouchat každý den; na to je až moc mentálně vyčerpávající. Na druhou stranu si nemyslím, že by fungovala pouze vcelku. I některé jednotlivé skladby dokáží přenést její sílu. Dávkujte tedy dle vlastních sil.


ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – Unpronounceable

Qamat is-sa'atu - Unpronounceable

Země: Rusko
Žánr: industrial / experimental
Datum vydání: 1.10.2018
Label: Detriti Records

Tracklist:
01. Роушанак и леденящий исток Хурла Кёль
02. De humani corporis fabrica
03. Лалеш
04. Триумф в Вавилоне
05. Месть ослепительная
06. Набранный номер: 976
07. Шаг навстречу судьбе
08. В катакомбы по винтовой лестнице

Hrací doba: 57:26

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ

S ruskou experimentální formací ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – nebo v pro našince trochu čitelnějším přepisu také Qamat is-sa’atu – jsme se na našich stránkách setkali již třikrát, ale nikdy se tak nestalo prostřednictvím jejich vlastního počinu. Poprvé jsme si povídali o excelentním splitku „αρχάος“ s krajany Krrau. Další dvě dostaveníčka proběhla v recenzích na dvě kompilace od labelu UIS, jmenovitě „Аргандаб“ a „Ещё не время предавать“ (UIS jen tak mimochodem aktuálně vydávají další kompilačku „Вароша“ a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ budou opět součástí, takže byste se měli těšit, máte-li vkus!).

A protože se ve všech případech jednalo o mimořádně zajímavé počiny, na nichž navíc ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ patřili k největším ozdobám, je načase, abychom se na tenhle ruský projekt podívali i ve vlastním článku. Poslouží nám k tomu kompilace „Unpronounceable“ (nevím, jestli ten titul má být menším odkazem na název samotné skupiny, ale docela to sedí, haha), která vyšla v loňském roce na audiokazetě u německého vydavatelství Detriti Records.

Zmínil jsem, že „Unpronounceable“ je kompilace, takže by se asi slušelo zmínit, co přesně se tu kompiluje. První a čtvrtá skladba „Роушанак и леденящий исток Хурла Кёль“ („Roshanak & The Gelid Headwaters of Hurla Kel“) a „Триумф в Вавилоне“ („Triumph in Babylon“) pocházejí z nám již známého splitka „αρχάος“, tudíž pro bližší informace vás rád odkážu na dobovou recenzi, kde si můžete počíst i o konceptu celého počinu.

Pro dnešek mohu zmínit, že tehdejší chvála pořád platí, poněvadž tyhle dvě kompozice jsou kurevsky působivé a můj obdiv k nim rozhodně nepocházel z dočasného nadšení. I nyní s takhle velkým odstupem mě to sakra baví a prakticky k tomu nemám co vytknout. Detriti Records kupříkladu o „Роушанак и леденящий исток Хурла Кёль“ prohlásili, že jde o „definici industriálního klenotu“, a já mohu potvrdit, že vůbec nekecají, ani nepřehánějí. Jedním dechem ale dodám, že „Триумф в Вавилоне“ není o nic horší, a když se třeba v deváté minutě ozve majestátní troubení, tak mě to dostane pokaždé. Tohle jednoduše nemá chybu.

V prvním odstavci jsem vzpomínal label UIS a jeho kompilace. Vzhledem k tomu, že se ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ podíleli doposud na každé (mám podezření, že vydavatelství a kapela jsou nějakým způsobem propojeny, ale jistě to nevím), asi nepřekvapí, že i tyhle počiny dostaly na „Unpronounceable“ svůj prostor, ale nevybíralo se z těch, které jsem zde recenzoval. „Месть ослепительная“ („Dazzling Revenge“) pochází z v pořadí třetí kompilace „Koi Pond“ (2013) a „De humani corporis fabrica“ z osmé „Анатомический атлас“ (2016). Obě písně každopádně potvrzují, že v ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ se vážně ukrývá velký talent. Obě spojuje nervní industriální podklad, který je v první jmenované víc klaustrofobický, zatímco v té druhé točí posluchače v desetiminutové hypnotické spirále.

Osobně jsem si docela oblíbil třetí skladbu „Лалеш“ („Lalish“), která se původně objevila v roce 2016 na další kazetové kompilaci „Семь башен шайтана“, tentokrát vydané u jiného ruského labelu Oriental Prophecy. Zde se opět hojně projevují orientální elementy, což ovšem dává smysl vzhledem k tématu. Láliš je horské údolí v dnešním severním Iráku, kde se nachází starověký chrám jezídů a hrobka šejcha Adí ibn Musáfira, nejvýznamnějšího náboženského vůdce jezídů. V songu byl dokonce použit úryvek ze záznamu jezídského posvátného obřadu. Mimoto má píseň osobní význam i pro samotné ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ, protože zároveň slouží jako pocta otci jednoho člena zemřelého během skládání. Ve skladbě se objevuje i úryvek z modlitby z jeho pohřbu.

Qamat is-sa'atu

Poslední tři stopy „Набранный номер: 976“ („Dialed Number 976“), „Шаг навстречу судьбе“ („Step Towards Destiny“) a „В катакомбы по винтовой лестнице“ („Down Spiral Staircase into Catacombs“) slouží jako ukázka z tehdy nadcházející dlouhohrající desky „Порождение ночи“, která nakonec vyšla v prosinci 2018 u Hvedrungrsmil Records (já vím, že mám zpoždění jak prase, nezlobte se).

Zmiňované tři songy spolu nesouvisí jen umístěním v diskografii. Dohromady tvoří ucelený příběh inspirovaný dílem anglického spisovatele Clivea Barkera. Nejsilnější z nich mi jednoznačně přijde ta poslední, „В катакомбы по винтовой лестнице“, protože ta se jako jediná nechá trochu srovnat s předešlými tracky z neřadových počinů (i když kvalit těch nejlepších také nedosahuje). „Шаг навстречу судьбе“ je oukej a může se pochlubit trochu agresivnějším feelingem. „Набранный номер: 976“ mě příliš nezaujala a její telefonické vytáčení u konce mě postupně začalo trochu prudit.

„Unpronounceable“ jako celek nabízí slušný průřez tvorbou ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ. Ukazuje, že Rusové jsou schopni vytvořit dech beroucí experimentální opusy, používat orientální prvky i vyndat nějaký ten tradičnější industrial. Pokud jste se s nimi doposud nesetkali, mohlo by „Unpronounceable“ posloužit jako vhodný startovací bod, protože důkaz o tom, že ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ za poslech stojí, podává bez zaváhání.


The Mon – Doppelleben

The Mon - Doppelleben

Země: Itálie
Žánr: ambient / electronica / drone / experimental
Datum vydání: 8.11.2018
Label: Supernatural Cat

Tracklist:
01. Hedy Lamarr
02. Salvator Mundi
03. Hate One I Hate
04. Blut
05. Relics
06. Souloop
07. Her
08. Doppelleben

Hrací doba: 42:40

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Začít recenzi na formaci jako The Mon je velice jednoduché. Jen těžko to totiž lze uvést něčím jiným sdělením, že se jedná o sólový projekt UrlaUfommamut, kde zpívá a hraje na baskytaru a klávesy. Ufomammut si během let vybudovali dost slušnou pozici na poli alternativního metalového extrému. Jejich (řečeno dost ve zkratce) psychedelický sludge zachutnal velkému množství lidí a zdá se mi, že od dvojalba „Oro: Opus Primum“ / „Oro: Opus Alter“ (obě 2012) je po jejich muzice docela hlad. Což asi nebude náhoda, když právě s těmito deskami Ufommamut poprvé vydávali na silné a zavedené značce Neurot Recordings, pod jejímiž křídly ostatně zůstali i pro další počiny „Ecate“ (2015) a „8“ (2017).

Věřím, že už jen tahle spojitost s Ufommamut bude mnohým stačit, aby se o The Mon začali zajímat a zatoužili debutovou desku „Doppelleben“ slyšet. Pokud se tak stane, pak tito mnozí udělají jedině dobře, jelikož „Doppelleben“ je velice dobrá záležitost, která za nějaký ten poslech nepochybně stojí.

Říct ale nějak jednoduše a ve zkratce, o co se z hudebního hlediska jedná, nebude vůbec lehké. Svým způsobem jsou ale tyhle žánrově neurčité desky, které rozmazávají hranice mezi různými světy, velice lákavé, přičemž ani „Doppelleben“ v tomto ohledu není výjimkou. Třeba úvodní „Hedy Lamarr“ v sobě míchá drone, industrial i ambient. Druhá „Salvator Mundi“ hned vzápětí mění výhybku a stojí na podmanivé baskytarové lince, do níž vstupuje jednoduché ambientní vyťukávání. „Hate One I Hate“ je zpočátku minimalistická, ale ve své druhé polovině se nezalekne hlučivějšího finále, zatímco čtvrtá „Blut“ je vlastně vágně řečeno docela chytlavá elektronika podmazaná kytarou.

Jak vidno, nálady a přístupy se mění prakticky s každou skladbou, a to jsme teprve v polovině celého tracklistu. Druhou částí už se asi nemá cenu probírat stopu po stopě, ale můžete mi věřit, že i tady se toho najde dost lákavého k poslechu, vždyť třeba taková „Souloop“ patří k nejlákavějším písním na celé desce, stejně jako finální titulní kus. Shrnout to ale jedním termínem se mi moc nedaří. Kdesi jsem zachytil docela hezký pojem synťákový drone, který se mi líbí a svým způsobem k „Doppelleben“ sedí, rozhodně ale album plně nevystihuje. Obzvlášť když se ve své podstatě jedná o vlastně písničkovou nahrávku, což je věc, jakou si ve spojení se žánry jako drone, ambient či psychedelika většina z nás asi nevybaví.

Navzdory vysoké rozmanitosti a různým přístupům v jednotlivých skladbách se nicméně nejedná o nějaký nesoudržný nebo rozhádaný počin. Vždycky jsem měl z „Doppelleben“ dojem, že to celé nějak drží pohromadě a že jakási vnitřní integrita tomu neschází. Za což si The Mon zaslouží pochvalu. Je prostě znát, že Urlo to má v malíku a „Doppelleben“ zkomponoval s docela jasnou vizí, jak by měl výsledek vypadat.

The Mon

V souvislosti s touto vizí můžeme krátce pohovořit také o myšlenkovém pozadí alba. „Doppelleben“ znamená v němčině „Dvojí život“, což stručně vystihuje ústřední myšlenku desky, že každý z nás se postupem času mění a vyvíjí (anebo naopak), až se z něj nakonec stává někdo jiný.

Z hudebního hlediska je každopádně „Doppelleben“ dost zajímavá věc. Sice ne mimořádná nebo výjimečná, najde se na ní i pár slabších momentů (jisté motivy v „Her“), ale pořád se jedná o nadprůměrnou práci, jejíchž pár nedostatků člověk rád přehlédne, poněvadž odměnou za to mu bude převaha výborné hudby. Stojí za slyšení.


HHY & The Macumbas – Beheaded Totem

HHY & The Macumbas - Beheaded Totem

Země: Portugalsko
Žánr: experimental
Datum vydání: 28.9.2018
Label: House of Mythology

Tracklist:
01. Wilderness of Glass
02. A Scar in the Skull
03. Danbala Propaganda
04. Deep Sleep Routine
05. Ergot Glitter
06. A Scar in the Bone
07. Swisid Mekanize Rejiman

Hrací doba: 44:17

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Občas se stává, že člověk potřebuje hodně času, aby nějaké muzice přišel na chuť. Album se musí nechat dozrát, aby si konečně sedlo a odhalilo své skutečné kvality, a když se to povede, mnohdy to přináší tuze sladké ovoce v podobě přátelství na dlouhou dobu. Osobně mám takové situace rád. Cenit si na nich lze nejen toho finálního požitku, nýbrž celého procesu objevování.

Pak jsou tu ale i další, ve finále vlastně neméně lákavé případy, kdy nějaká skupina představuje tak zvláštní a specifický sound, že se hned při první zkoušce zaryje pod kůži a člověk prakticky okamžitě ví, že tohle je ono, že tady se prostě děje něco zvláštního, co chce poslouchat. Nemám tím na mysli chytlavou nebo hitovou hudbu, která útočí na první signální, rychle se zalíbí a stejně rychle také odpluje do toaletní mísy dějin. Mluvím o něčem, co sice možná ihned zaujme, ale rozhodně to není triviální a může se to pochlubit vysokou životností. Něco takového se nepřihodí často, protože je k tomu třeba speciálního zvuku, ale o to hezčí taková setkání jsou.

Já jsem něco na tenhle způsob pocítil u portugalské formace HHY & The Macumbas. Při prvním pohledu zdálky mi přišlo, že by se mohlo jednat o něco zajímavého, takže jsem si pustil ukázku z aktuální druhé desky „Beheaded Totem“… a ještě ani nestačila dohrát první skladba „Wilderness of Glass“, aby mi bylo jasné, že tohle potřebuju slyšet celé a že to s dost vysokou pravděpodobností bude stát za to. A věřte mi, že opravdu stojí. „Beheaded Totem“ je určitě zvláštní album, ale stejně jako zvláštní je i skvělé.

HHY & The Macumbas sami o sobě nejsou standardní kapelou. Hlavní postavou, oním HHY, je Jonathan Uliel Saldanha. The Macumbas pak znamená zbytek sestavy, která je ovšem záměrně proměnlivá a nestálá. Než se pustíme do povídání přímo k „Beheaded Totem“, ještě dodám, že první deska projektu nese název „Throat Permission Cut“ a vyšla v roce 2014. Zatím jsem si ji poslechnul jen velmi letmo, ale už teď cítím, že i ona bude stát za podrobnější průzkum.

Dobře tedy… co vás na „Beheaded Totem“ vlastně čeká? Zjednodušeně řečeno: bude to hodně perkusí a hodně žesťů. To jsou takové primární elementy, z nichž HHY & The Macumbas skládají výslednou mozaiku sedmi písniček. I když zrovna v tomhle případě je pojmenování „písnička“ docela nepřesné, protože tady se rozhodně nevyznává standardní písničková struktura.

„Beheaded Totem“ si svého posluchače obmotává kolem prstu prostřednictvím podmanivých rytmů, které tvoří základ každé skladby. Je to takové trochu „voodoo“, určitě v tom ucítíte nádech world music. I přes určitou „monotónnost“ to nedýchá žádnou psychedelikou, ale na menší trans to při správném naladění ucha nesporně je. Tak či onak, „Beheaded Totem“ je velmi rytmická nahrávka, což má právě možná prsty v tom, proč leze do hlavy tak nebezpečně rychle.

HHY and The Macumbas

Podmanivost v kombinaci s dalším množstvím menších či větších motivů, majestátních tónů lesních rohů a trochy té elektroniky nicméně dělá z „Beheaded Totem“ dostatečně barvitou i barevnou nahrávku na to, aby se dala poslouchat dlouho a opakovaně.

Asi bych chápal, kdyby tomuhle podání někdo vyčítal přílišnou monotematičnost, protože vzorec bohaté rytmiky doplněné o další „nadstavbu“ lze aplikovat na tu největší část alba, kterou tvoří trojice delších kompozic „Wilderness of Glass“, „Danbala Propaganda“ a „Deep Sleep Routine“. Šlo by však o trochu zkratkovité vyhodnocení situace, protože vedle kratších meziher „A Scar in the Skull“ a „A Scar in the Bone“ ukážou HHY & The Macumbas v závěru i elektroničtější tvář ve stopách „Ergot Glitter“ a „Swisid Mekanize Rejiman“.

Celkově se každopádně o moc vymazlenou záležitost, kterou byste měli chtít slyšet, jestli máte rádi zvláštní a silně náladotvornou muziku. HHY & The Macumbas znějí divně, ale v tom nejlepším slova smyslu. Tohle je jedna z těch věcí, které nutně potřebuji ve své sbírce, a vy byste měli taky.