Archiv štítku: experimental

Апорєа – На рєкахъ Вавл҃нскыхъ

Aporea - Na rekah Vavilonskih

Země: Jugoslávie (Makedonie)
Žánr: religious / ambient / neofolk / atmospheric / experimental
Datum vydání: 19.3.2017
Label: AnnapurnA
Původní vydání: 1988, selfrelease

Tracklist:
01. Ѕвѣздо, Ѩвлѩющаѩ солнцє
02. Бєсѣда при Въходє въ Їєрꙋсалимє: Лꙋка 19
03. Мѵръ прєждє рождєства
04. На рєкахъ Вавилонскыхъ: Пс. 137
05. Кондак на Св. Прохор Пчинс҃ки

Hrací doba: 20:03

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Ordo MCM

V dnešní recenzi si povíme o jednom velmi dobře skrytém, ale o to hodnotnějším klenotu. Nebudu tvrdit, že se jedná o záležitost, kterou byste měli všichni slyšet, to v žádném případě. Tím samozřejmě nenaznačuji, že by zde bylo něco špatně, pouze říkám, že ne všichni jsou schopni takovou hudbu pochopit a ocenit a že zdaleka ne všichni si něco takového zaslouží poslouchat.

„На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“ toho v sobě skrývá o trochu víc než jen vlastní zvukovou stopu a Апорєа je vlastně o trochu víc než jen další obyčejná zapadlá hudební skupina. Abychom alespoň povrchně porozuměli (nebudu vás lakovat – sám tomu ani zdaleka nerozumím opravdu plně) všem aspektům počinu, bude nutno se trochu zavrtat v okolnostech a historii. Nicméně slibuji, že dnes to nebude klasická nudná omáčka a balast, ale docela zajímavé povídání.

Počátky Апорєа se táhnout až do hloubi 80. let a musíme se za nimi vydat na industriální / experimentální scénu někdejší Jugoslávie, konkrétně na území dnešního státu Makedonie. Апорєа – někdy též známá jako Апокрифна реалност, ale nedokážu odlišit, kdy a za jakých okolností byl ten který název používán – není ani tak skupina, jako spíš jakýsi volný kolektiv umělců. Ten se skládal z určitého hlavního jádra, jehož součástí a jakýmsi duchovním vůdcem byl i kněz makedonské pravoslavné církve, a dalších okolních lidí, mezi nimiž nebyli pouze hudebníci, ale také malíři či kaligrafové.

Činnost kolektivu zasahovala hned do několika kulturních odvětví a zahrnovala umělecké instalace a výstavy, vlastní fanzine, knihu a hudbu. Nicméně kvantita nebyla na prvním místě a ode všeho vzniklo vesměs jedno dílo, a to včetně té muzikální stránky. Tímto jediným počinem je právě „На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“, kteréžto vyšlo v roce 1988 na audiokazetě v nevalné kvalitě a nevalném nákladu. Přesto se tato silně atmosférická dvacetiminutovka dochovala až do dnešních dnů, kdy byla konečně opětovně vynesena na světlo a vydána firmou AnnapurnA na CD i LP.

Stejně tak se dochovala i kniha, nicméně ke smůle nás všech, pro normálního smrtelníka není šance si ji přečíst. Veškeré materiály totiž byly vytvořeny v církevní slovanštině, ale do zápisu cyrilicí jsou dle všeho ještě nějak vmíchána pravidla řecké abecedy. To ovšem nedokážu nijak posoudit, protože takové vzdělání v oblasti jazyků vskutku nemám. Nicméně to vše jen přidává neopakovatelné auře, jaká se kolem Апорєа prostírá. A navíc i bez možnosti přečtení slov je ze samotné hudební produkce jasně cítit, že se kolektiv zabýval spirituální a duchovní stránkou slovanství.

Přesně tohle, co jsem řekl na konci předchozí věty, je z „На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“ cítit skutečně silně – a pochopili byste to, i kdybyste nic z výše napsaného nečetli. Už dlouho jsem nenarazil na nahrávku, z níž by tak sálala sakrální atmosféra jako odsud, ale to chápejte v tom nejlepším možném slova smyslu. Když to řeknu trochu hloupě a s jistou dávkou nadsázky, tak Апорєа je záležitost, vedle níž může jít Batushka akorát tak s hanbou do kouta. To ale berte jen jako takové nevinné odlehčení textu, poněvadž jinak na „На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“ nic humorného není. Jedná se o hluboce působivou akustickou seanci, jejíž síla je skutečně natolik velká, aby posluchače zasáhla.

Aporea - Na rekah Vavilonskih

Hudebně jde o minimalističtější experimentální záležitost se spirituálním podtextem, který jen umocňují náboženské chóry. Skladby jako „Ѕвѣздо, Ѩвлѩющаѩ солнцє“, „На рєкахъ Вавилонскыхъ: Пс. 137“ nebo „Кондак на Св. Прохор Пчинс҃ки“ jsou skutečně působivé a mají hloubku, která prostě musí potěšit všechny, kdo v hudbě hledají něco víc než jen pouhou zábavu či rozptýlení. Zde je onen duchovní rozměr hmatatelný a uvěřitelný. Nenechte se ovšem zmýlit, i obě nejmenované stopy jsou víc než jen obyčejnými písničkami. Celá dvacetiminutovka je vysoce atmosférická, hypnotická a svým způsobem – už by to mělo zaznít – výjimečná.

„На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“ je rozhodně neobyčejným počinem, a to nejen optikou doby, v níž vznikl. Před téměř třiceti lety byl v Makedonii jednoduše nahrán malý poklad a je moc dobře, že byl nyní vynesen na světlo reedičním vydáním, takže se k němu může dostat i obyčejný smrtelník. Věřte, že na nahrávky takového formátu se nenaráží každý den.

Aporea - Na rekah Vavilonskih

Апорєа / Апокрифна реалност za sebou nezanechali mnoho materiálu a jejich činnost vlastně nebyla nijak rozsáhlá. Nikdy nevystoupili živě, a jak již padlo, „На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“ je jediným dokumentem jejich hudebního počínání. Přesto se jedná o dvacet minut, jejichž hodnota je vyšší než celá tvorba mnohých jiných a kvantitativně plodnějších skupin.

Seskupení dle dostupných pramenů zaniklo nejspíše v roce 1988. Dva členové tvůrčího jádra, Goran Trajkoski a Zoran Spasovski, o pár let později založili kapelu Anastasia (někdy též Анастасиїа či Анастасија), jejíž tvorba má se stylem Апорєа cosi společného a také si hraje s etnickými motivy. A přestože už se zdaleka nejedná o tak obskurní záležitost jako „На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“, vaše další kroky by měly směřovat právě sem, bude-li vaše zaujetí Апорєа stejně velké jako moje.

Aporea - Na rekah Vavilonskih

Nutno říct, že jsem povídání o historii a okolnostech audiokazety odvyprávěl velice stručně a vágně. Pokud máte zájem o podrobnější a zasvěcenější pohled, neváhejte následovat tento odkaz, na němž vedle rozsáhlého (a řekl bych, že jediného skutečně uceleného o tomto počinu) povídání najdete i odkaz ke stažení ripu původní kazety a naskenovanou knihu, jež také stojí za vidění, i když jí nebudete rozumět ani slovo.


Psychick Witch – Cosmic Botanists

Psychick Witch - Cosmic Botanists

Země: Nový Zéland
Žánr: drone / noise
Datum vydání: 23.9.2017
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
Side A:
01. Cullatran
02. Tantric Burial
03. Shockwave Risr
04. Evisc

Side B:
05. Hippolyta
06. Angular Variations/Fluctuating States
07. Electric Set

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

Konvenční a nekonvenční hudba se neliší ani tak v tom, co je tvrdší, temnější či agresivnější, jako spíš v nárocích, jaké ta která produkce na posluchače klade. Skutečné audio dobrodružství většinou začíná v místech, jež průměrný posluchač nepovažuje za muziku, nýbrž za bordel. Ale to je každého věc, jak se k výzvě postaví. Pokud to někdo nezvládne, je to jeho problém, náš ne, protože my všichni, co jsme se tu dnes sešli, samozřejmě dávno víme, že i hluk skýtá mnohá lákavá zákoutí.

„This Is Not Music
Fractured amplifier bleeding
Free noise immolation“

Jisté je, že Psychick Witch nepotěší zavilé milovníky melodií a vzletných refrénů. Ale hádám, že takoví si k nám asi číst nechodí. Stěžejními hesly dnešní recenze budou drone a noise. Pokud vás to nevyděsilo, čtěte směle dát, poněvadž „Cosmic Botanists“ by vás mohlo zajímat!

Novozélandský projekt se vyžívá především v dronové anti-hudební bažině, a jestli vás serou alba, kde po celou dobu vazbí kytarové nikoliv tóny, nýbrž zvuky, pak se s „Cosmic Botanists“ nemusíte vůbec unavovat. Právě tohle je totiž většinovou náplní nahrávky, drtivou většinu času vás bude provázet agonické znásilňování kytarových strun. Nutno uznat, že zejména tehdy, kdy se nebudete bát otočit volume trochu doprava, dokáže tahle nekonečná a nekončící skřípavá hradba podrásat nervy. Jestli tohle má být cílem a smyslem existence Psychick Witch, pak myslím lze tvrdit, že mise byla splněna…

…obzvlášť když dronové vazbení není to jediné, co na vás v útrobách „Cosmic Botanists“ číhá. Tato základní poloha je totiž navíc pohlučena (dle vzoru pozlacena) noisovou nenávistí. Třešničkou na dortu pak budiž několik industriálních motivů a špetka rituálních nálad, ale to je jen koření, které celek dokáže ozvláštnit, ale není jeho určujícím prvkem. Tím je zvukový nihilismus působící dojmem improvizace a běžnými standardy nespoutaného průzkumu hlubin experimentálních vod. Samozřejmě, budeme-li produkci Psychick Witch poměřovat s obdobně laděnými projekty, pak se nutně dobereme k výsledku, že na Novém Zélandu skutečně nevzniklo něco, co by tu nikdy předtím nebylo a co lze označit za posouvání hranic, ale to nakonec nevadí. Jistě by šlo polemizovat o tom, nakolik je uhrančivost předkládaného materiálu dílem Psychick Witch a nakolik tato plyne už jen ze samotné podstaty užívaných žánrů. Ale to nakonec není důležité, jelikož na poutavosti „Cosmic Botanists“ to nakonec mnoho nemění.

Abychom si ale správně rozuměli… „Cosmic Botanists“ zase není nějaká fenomenální či dech beroucí záležitost, ale něco stále na tom je. Nahrávka má svou zajímavost i kvalitu a nelze jí upírat, že jakmile hraje, jen těžko se vypíná. Stejně tak cením tu náročnost a skutečnost, že vám Psychick Witch nedá nic zadarmo a že po nějaké době už ona nepříjemnost vystoupá do vysokých hodnot. A to říkám na základě vlastní empirické zkušenosti, neboť když jsem album jel při psaní recenze, po několika přehráních jsem to musel vypnout – nikoliv proto, že by mne nebavila vlastní hudba, ale protože se to hnusné kytarové bzučení už nedalo déle snášet. Takové přiznání by za normálních okolností a u konvenční hudby bylo známkou nepovedeného výsledku, ale vzhledem k situaci je to vlastně… pochvala.

Psychick Witch


Netra – Ingrats

Netra - Ingrats

Země: Francie
Žánr: electronica / trip-hop / black metal / experimental
Datum vydání: 9.3.2016
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
01. Gimme a Break
02. Everything’s Fine
03. Underneath My Words the Ruins of Yours
04. Live with It
05. Infinite Boredom
06. Don’t Keep Me Waiting
07. A Genuinely Benevolent Man
08. Paris or Me
09. Could’ve, Should’ve, Would’ve
10. Jusqu’au-boutiste

Hrací doba: 39:24

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

První pohled (H.):

Jen stěží lze tuhle recenzi začít jinak než vzpomínkou na „Sørbyen“. Když se mi album dostalo do ruky, byla pro mě Netra ještě neznámým projektem, ale to se záhy změnilo. V nahrávce, od níž jsem nic zvláštního nečekal, jsem našel perlu, která bez váhání míchala špinavý black metal, trip-hop, darkwave a náznaky jazzu do unikátního celku s omamnou atmosférou a obrovským skladatelským levelem. Tehdy se zrodila láska, která ani po těch letech nevyprchala. A následné kolaborační EP „Dreading Consciousness“We’rewolves, na němž se odehrával působivý experimentální hip-hop, i zpětný náslech debutu „Mélancolie urbaine“ jen potvrdily, že Netra prostě není jen jedna další kapela z mnoha, nýbrž záležitost, na jakou se nenaráží každý den.

Novinka „Ingrats“ je ve zcela jiné pozici, než bylo svého času „Sørbyen“. Nyní byla očekávání extrémně vysoko – trochu jsem se bál, že tak vysoko, až je prostě nepůjde naplnit. A skutečně – na první poslechy „Ingrats“ znělo sice dobře, nicméně bylo zřejmé, že na nadpozemskou úroveň „Sørbyen“ se tentokrát dosáhnout nepodařilo. A na tom nic nezměnil ani stále se zvyšující počet poslechů.

Přesto by bylo vysoce nefér tvrdit, že je „Ingrats“ zklamáním nebo snad dokonce špatným albem – nepochybujte o tom, že k druhému jmenovanému má nejnovější kousek z dílny Stevena Le Moana extrémně daleko. Stále je to fantastické poslouchání a jsou tu i momenty, kdy je dokonce i laťka „Sørbyen“ na dosah ruky. Ani nemluvě o tom, že „Ingrats“ prostě nemůže zafungovat s takovou silou jako předchůdce, poněvadž novince chybí (a zákonitě chybět musí) onen moment překvapení.

„Ingrats“ směřuje ještě o něco dále od blackmetalových vod, špinavé kytary nyní v oné svojské kombinaci žánrů tentokrát ustoupily víc do pozadí. První vypuštěná skladba „Everything’s Fine“, jež nastoupí hned na začátku po noirovém intru „Gimme a Break“, je tedy trochu klamavou reklamou, jelikož se v konečném důsledku jedná o jediný agresivní song na celé kolekci. Nicméně její účinek není malý a v tomto ohledu funguje podobně dobře jako svého času „A Dance with the Asphalt“.

Ne, že by se ve zbytku už kytarové riffy neobjevily, svou roli hrají i třeba v „Don’t Keep Me Waiting“, ve vyvrcholení „Live with It“, v menší míře i v dalších písních. V žádném případě už se ovšem nejedná o čistě blackmetalovou záležitost. Jasně, můžete mě chytit za slovo, že ani „Everything’s Fine“ není čistokrevný black metal, i zde vystrkují růžky další žánry a experimenty, ale ani to nic nemění, že Steven Le Moan s jediným trackem v klidu nakopává do zádele většinu DSBM pozérů.

Netvrdím však, že je tento stav špatně. Naopak mi takové směřování nijak nevadí – už je z toho důvodu, že „Ingrats“ nabízí dostatečný počet silných kompozic, které elektroničtější feeling desky plně obhajují. Popravdě řečeno, nějakým způsobem povedené a zajímavé jsou vlastně všechny písničky, jaké se na „Ingrats“ nacházejí. Nebo obráceno z druhé strany – nenajdete tu žádnou nepovedenou. I třeba tehdy, kdy už člověk začíná přemýšlet o pozdvihnutí obočí, jako se tomu děje třeba na začátku „Live with It“, hned vzápětí následuje pasáž, s níž se vše vrátí do kýžených kolejí výborné muziky. V neposlední řadě mi pak připadá, že tentokrát si dal Steve Le Moan snad ještě o kousek víc záležet na tom, aby skladby vygradoval – výmluvnými příklady se počin jen hemží.

Pokud bych měl přece jenom jmenovat nějaké takzvané vrcholy, tak rozhodně nelze opomenout působivou „Could’ve, Should’ve, Would’ve“. Vysoce jsem si oblíbil „Underneath My Words the Ruins of Yours“, jež opětovně přináší kouzelnou atmosféru mlhou zalitých opuštěných ulic města brzy nad ránem. Bravurní je i potemnělá „Don’t Keep Me Waiting“, dobře vystavěná „A Genuinely Benevolent Man“, v níž se objeví jeden ze vzácných agresivních momentů, nebo vysoce kontrastní „Jusqu’au-boutiste“ v samotném závěru. A to nezapomeňte, že kvality „Everything’s Fine“ jsem už rovněž vyzdvihoval… Počkat, nepřijde vám, že už jsem vyjmenoval skoro celý tracklist? Ano, je to tak, ale já říkal, že slabou věc tu nenajdete!

Na „Ingrats“ jsem se těšil skutečně moc a také jsem od počinu mnohé očekával. Jak ale vysoká očekávání výsledný dojem mnohdy pohřbívají, zde se zklamán necítím. Možná i proto, že jsem někde v hloubi věděl, že „Sørbyen“ pokořeno nebude, tudíž jsem v něco takového ani nedoufal. I přesto je však „Ingrats“ excelentním albem, jemuž většina konkurence jen zdáli kouká na záda, a navzdory některým poznámkám si stále myslím, že jde o jeden z nejzajímavějších počinů, jaké letošní rok nabídne. O výjimečnosti Netry není třeba pochybovat, tím si buďte jistí.

Netra - Ingrats


Druhý pohled (Zajus):

Existuje jen málo umělců, jejichž oznámení nového počinu by mě dokázalo zvednou ze židle, ale po zjištění, že Netra plánuje nástupce „Sørbyen“ jsem radostí doslova vyskočil. Tenhle chlapík se objevil zničehonic a přinesl s sebou zcela unikátní styl na desce, která se místy (a nepřeháním) blížilo dokonalosti. Netra jednoduše dosud neudělal krok vedle a od „Ingrats“ jsem čekal jen čirou bezchybnost. Co jsem dostal, je rozhodně osobité album, které v sobě nese specifické prvky, jimiž oplývaly předchozí nahrávky, a zároveň nestojí na místě. Přesto jsem z nového materiálu u něco méně nadšený, než jsem doufal.

Netra nikdy nebyl pozitivní týpek, jeho hudba občas doslova čišela depresemi, přesto mě zarazilo, když vydavatel „Ingrats“ připodobnil k dnes již zapadlým Sun of the Sleepless, neboť ti se věnovali spíše typickému depressive black metalu a s hudbou Netry neměli (vyjma nálady) mnoho společného. Ovšem „Ingrats“ opravdu tímhle směrem trochu ukročilo. Zároveň výrazně přibylo i elektroniky. Zatímco dříve ji Netra dříve používal spíše k dokreslení atmosféry, tentokrát vládne pevnou rukou. Všechny tyto novoty sice nepodrývají Netrův styl, ale mám dojem, že vytlačily něco z toho, co činilo „Sørbyen“ tak dobrým albem. Mluvím zde samozřejmě o sólech. Rozhodně nejsem člověk, jenž hudbu bez kytarových sól považuje za špatnou, jenže Netrova jemná kytarová hra byla tak excelentní, že mi tentokrát opravdu chybí. A tím, obávám se, utrpěla i nálada, která je sice řádně hutná, ale už nemám ten dojem naprostého zmaru, přestože se Netra snaží.

Netra

Přesto jsou tu i ohromně silné pasáže. Nevybíravý úvod v podobě „Everything’s Fine“ mě vždycky uzemní, podobně silný je i závěr „Don’t Keep Me Waiting“, z „měkčích“ skladeb mě pak baví třeba elektronická „Live with It“ či chytlavá „Could’ve, Should’ve, Would’ve“. Ani ty nejlepší skladby se však tomu nejlepšímu ze „Sørbyen“ nedovedou vyrovnat, byť třeba taková „A Genuinely Benevolent Man“ je již hodně blízko. Jsem tedy zklamaný? Možná trošku. Je však „Ingrats“ dobrým albem? To bezpochyby je. Laťka byla stanovena vysoko a není žádná ostuda, že ji Netra důstojně podlezl. Lepší, když kdyby si vylámal zuby při pokusu ji přeskočit.


Třetí pohled (Skvrn):

Unikát jménem Netra vnímám hned z několika perspektiv. Je to projekt, který naší redakcí silně rezonuje a věnuje se mu nadstandardní prostor. Je to projekt, který si jde vlastní cestou a boří žánrové mantinely. A konečně je to i projekt, k němuž jsem si vzdor výše zmíněnému nedokázal vybudovat silnější vztah. Příčina může být vlastně jednoduchá. Průlomovému „Sørbyen“ jsem nevěnoval takovou pozornost a nakonec si jej zafixoval jako vysoce nadprůměrnou záležitost, jíž jsem se však – na rozdíl od jiných – bezmezně neoddal. Ohlášení nového alba ve mně přesto okamžitě zarezonovalo. Rázem tu byla další příležitost setkat se se svojským světem, možnost přehodnotit dosavadní vztah a třeba také nastartovat revizi minulých řadovek.

Netra

Ačkoli Netra atmosféricky navazuje na „Sørbyen“, stylové změny jsou již na první poslech patrné. Zmínit se sluší především úbytek pasáží v duchu depresivního black metalu. Jakkoli je na novince rozhojněn ve stále vysoké míře, do role nejklíčovějšího hráče se posunula variabilní elektronika. A není to samozřejmě vše. Nechybí klavírní pasáže, klasické trip-hopové houpáky, nepatrná špetka jazzu ani písně hodné kovaného písničkáře.

Bohužel, Netra tyto přísady nedokáže mnohdy zkrotit a vytvořit jejich pomocí ucelené dílo. Jako propojující element je tu předestřena atmosféra nočního syrového města – jdu sám, osamocen, mezi zašlým osvětlením a stínem kolemstojících budov. Z pohledu Netry logická volba, proti níž není co mít, ba naopak, koncept se ukázal být funkčním. Problém nacházím v samotné hudbě, kdy jednotlivé střípky ani pod záštitou atmosféry nedokážou najít společnou řeč. Vzhledem ke své krátkosti rovněž často rychle utečou a nestihnou se rozvinout.

Ale teď už z pozitivnějšího ranku. Navzdory tomu, že novinku nezařadím k těm nejlepším počinům roku, je stále o co stát, vždyť „Ingrats“ rozhodně patří k velmi slušnému nadprůměru. Netra zcela jednoznačně umí přijít s pozoruhodnými momenty, které se snoubí nepopiratelnou unikátností. Na ploše jedné skladby dokáže přirozeně přejít z doomového tempa ke smršti („Don’t Keep Me Waiting“), bez zádrhele skloubit elektroniku a black metal („A Genuinely Benevolent Man“) i zahrát s obrovským nasazením jednu z nejlepších depresivně blackových řvanic („Everything’s Fine“). Častá nesouvislost mezi kompozicemi (jen namátkou předěly první–druhá, čtvrtá–pátá–šestá) a hluchá místa však hatí možnost mluvit o geniální nahrávce.

Přesto chci končit pozitivně, je to potřeba. Netra si drží svou tvář, svůj syrový zvuk, ale co především, autenticitu a upřímnost. Díky ní „Ingrats“ – jakožto vypjatému emočnímu světu – maximálně věřím.


Hidden Persuaders – Flowers of the Abyss

Hidden Persuaders - Flowers of the Abyss

Země: Norsko
Žánr: ritual drone / experimental / black metal
Datum vydání: listopad 2016
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
01. Sleepwalker
02. The Lost Art of Twilight
03. Labyrinthine Eyes
04. Flowers of the Abyss
05. Deformations
06. A Shadow Shall Rise
07. Order of Illusion
08. Postscript

Hrací doba: 37:04

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

Již několikrát jsem zde v různých souvislostech zmiňoval, že nemám příliš rád nadprodukci. Můžete si říct, že to je předsudek, když se na hudebníky, jejichž kadence nahrávání a vydávání nových počinů je vpravdě zběsilá, dívám automaticky skrze prsty, ale nemohu si pomoct. Vždy se bojím, že takový přístup nutně musí znamenat upřednostnění kvantity nad kvalitou, přičemž empirická zkušenost praví, že je taková obava na místě. Takové ty případy, kdy někdo solí nahrávky po desítkách a vydává x alb do roka… většinou to zní všechno stejně (nebo aspoň podobně) a nemá to větší hloubky. Mnohdy se tu nachází potenciál, ale tím spíš obdobný přístup zamrzí, protože kdyby se dotyčný soustředil víc na vypilování jedné desky namísto rychlé výroby deseti, mohlo by jít o skvělou záležitost.

Norský muzikant Andreas Brandal evidentně patří právě mezi takové výtečníky, jejichž diskografie čítá neuvěřitelně vysoké množství nahrávek, až člověku při pohledu na seznam spadne brada na zem. Dal jsem si tu práci, spočítal jsem to a vyšlo mi, že Andreas má na svém webu uvedeno, že jen od roku 2008 natočil – a teď se podržte, fakt jsem si to nevymyslel – neskutečných 137 počinů vydaných pod různými projekty a s různými kapelami. A to jsem vůbec nebral v potaz kompilačky, s nimiž by už takhle astronomické číslo (průměr cca 15 alb na rok!!!) vyletělo ještě mnohem výše.

Kdybych tohle všechno věděl už před poslechem desky „Flowers of the Abyss“ vydávané pod hlavičkou projekt Hidden Persuaders, jistě bych se na ni taktéž koukal již v předstihu s despektem. Naštěstí jsem v prvotní přípravě nešel nijak do detailu, díky čemuž jsem k „Flowers of the Abyss“ mohl přistupovat bez předsudků. A musím říct, že se mi výsledek opravdu zalíbil. Dokonce takovým způsobem, až bych si dovolil tvrdit, že by si mě něco takového získalo, i kdybych vše výše zmiňované věděl a přistupoval k tomu dle své tradice. Ještě příjemnější pak je, že se zjevně nejedná o pouhou náhodu, poněvadž jsem posléze namátkou okusil i další desky Hidden Persuaders (jichž není moc – pod tímto projektem zatím jen čtyři věci) a třeba takové „Elegies and Curses“ je rovněž skvělé. I navzdory pozitivní zkušenosti však nehodlám začít tvorbu Andrease Brandala prozkoumávat nějak podrobněji a systematičtěji, jelikož něco takového by člověku zajistilo zábavu do konce života, což přece jenom nemám zapotřebí.

„Flowers of the Abyss“ stojí především na hutné atmosféře, která dokáže vtáhnout do svých hlubin, pohltit a už nepustit. To je to hlavní, co byste o desce měli vědět a proč by vás to celé mělo zajímat. Jedná se o záležitost určenou těm z vás, kdo prahnou po náladě a zvuku, nikoliv písních. Andreas Brandal zde míchá dronovou masáž s blackmetalovou patinou a do téhle základní kombinace nechává promlouvat i další vlivy, které se začínají někde na (martial?) industrialu a končí s náznaky noisu.

To celé pak zastřešuje rituální nálada, jež patří k stěžejním prvkům „Flowers of the Abyss“. V tomto případě se ovšem nejedná o samoúčelné pojmenování poplatné době, kdy je v módě zaklínat se spirituálnem a ohánět se rituály až za roh. Zde se jedná o záležitost bez póz či prvoplánovitosti, z pouhé hudební produkce vyvěrá pocit něčeho víc. Ne nadarmo je až archetypální rytmické třískání s halucinogenními účinky tím, co tvoří vrcholné momenty „Flowers of the Abyss“. Bez nich by album jistě nebylo špatné, mělo by plusy a myslím, že by se stále jednalo o slušné poslouchání. Ale doslova hypnotická rytmika celému počínání Hidden Persuaders nasazuje korunu a stává se tou pověstnou třešničkou na dortu, díky níž se „Flowers of the Abyss“ stává záležitostí, která z průměru rozhodně vybočuje. Abychom si ale rozuměli, určitě je zde toho víc k poslouchání. Co takhle abych řekl, že jsem v útrobách „Flowers of the Abyss“ narazil i na momenty, při nichž jsem si vzpomněl na The Devil & the Universe… to zní lákavě, ne?

Hidden Persuaders - Flowers of the Abyss

Výborný dojem pak dokonává i forma, protože „Flowers of the Abyss“ vyšlo na audiokazetě (49 kusů) s ručně vyráběným papírovým obalem v různých barevných provedeních – převládá hnědá, oranžová, okrová, ale dle fotek jdou některé kopie až do ruda, ale najdou se i bílé či jedna zelená.


Tome of the Unreplenished – Cosmoprism: The Theurgy – Act I

Tome of the Unreplenished - Cosmoprism: The Theurgy - Act I

Země: Velká Británie
Žánr: noise / power electronics / black metal / experimental
Datum vydání: 3.2.2016
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Exileosis
02. Dead Body of God
03. Sapient
04. Black Hole Resident
05. Hypostasis

Hrací doba: 30:50

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Vantablack je nejčernější známá látka. Barva tak černá, že když na ni dopadne světla, je pohlceno – vantablack je totiž schopno absorbovat až 99,965 % viditelného spektra. Kruh na obálce „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ vypadá takto temně. A hudba, již pod sebou ukrývá, je temná stejně tak.

Tome of the Unreplenished fungují několik jednotek let. Za tu dobu stihli vydat bezejmenné EP (2013), desku „Innerstanding“ (2015) a čerstvě další minialbum, jímž je právě „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“, které dle názvu slibuje, že bude první částí většího konceptu. Nedokážu novinku srovnat s jejími předchůdci, protože jsem je neslyšel. Mohu však ihned říct, že na základě „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ si je moc rád zpětně dostuduji, protože pokud půjde o jen poloviční peklo jako novinka, pořád to bude setsakra velký hnus.

Člověk versus kosmos, kosmos versus člověk. Tome of the Unreplenished na „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ pracují s konceptem, že při bádání o vesmíru a jeho vztahu k člověku se nevyhnutelně musí narazit entitu mnohem většího rozsahu než lidstvo samo. Ať už má jít o něco, co mnozí nazývají bohem, mimozemské civilizace nebo vlastní tíhu nekonečna. Právě okolo takových myšlenek se „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“, a jak lze asi odhadnout, pokus o akustické vyjádření nevyjádřitelného nebude probíhat skrze konvenční hudební zbraně, refrény nebo jednoznačné písňové struktury.

„Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ není ani tak nahrávkou s jasně danými konturami a rozlišitelnými skladbami, jako spíš sonický experiment snažící se zkoumat, kam až může sahat hloubka zvuko-hlukové jámy. Žánrově nevyhraněná směska noisu, power electronics a náznaků black metalu se s posluchačem nemaže a láduje do něj extrémně nehostinné audio plochy. Minialbum je sice rozdělené do pěti samostatných stop, ale ve finále jde o zcela marginální detail, poněvadž v jádru je „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ je především o zvukovém ataku, depresivní stísněnosti a neprostupné temnotě.

Cosi jako píseň je zde zcela nepodstatné, a to i navzdory skutečnosti, že třeba „Exileosis“ či „Hypostasis“ se ve svých začátcích dotýkají rituálního ambientu nebo třeba že „Black Hole Resident“ dokonce obsahuje jednu melodii (!). Nakonec se totiž stejně vše musí podřídit hlukovému marastu, před nímž není úniku.

Tome of the Unreplenished – Cosmoprism: The Theurgy – Act I

Pouze bych si s Tome of the Unreplenished dovolil nesouhlasit v tom, že se vydávají na dosud neprobádané území. Podobně odporně znějící zvukové performance už v minulosti šlo slyšet i jinde. Ale ani to nic nezmění na skutečnosti, že se „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ v rámci rozsahu člověkem slyšitelných frekvencí nachází na hodnotách, jejichž poslech je většině lidí nepříjemný.

Samozřejmě, jako vždy se nabízí obligátní otázka – je tohle ještě hudba? Přijde na úhel pohledu. Rozhodně však dle mého lze „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ považovat za umění, protože předkládaná černočerná půlhodina splňuje veškeré atributy a nároky, jaké by měly být při posuzování uměleckosti uplatňovány. Hluk v podání Tome of the Unreplenished je ve své zvrácenosti v lecčems působivý a nedá posluchači spát. Nutí jej setrvat tam, kde by logika velela odvrátit se. A takové uhranutí je mnohem víc, než co vám může nabídnout konvenční produkce.

Hudební dobrodruzi by si „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ rozhodně neměli nechat ujít.

Tome of the Unreplenished – Cosmoprism: The Theurgy – Act I


Mirrors for Psychic Warfare, Sanford Parker

Mirrors for Psychic Warfare

Datum: 23.1.2017
Místo: Praha, 007
Účinkující: Mirrors for Psychic Warfare, Sanford Parker

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

Mirrors for Psychic Warfare patří k těm projektům, u nichž lze jakékoliv povídání jen těžko začít jinak než sestavou, byť je tato pouze dvoučlenná. Abychom to neprodlužovali, sfoukněme tuhle obligátní část reportáže rovnou – potkávají se zde Scott Kelly (Neurosis, Corrections House, sólo tvorba, Tribes of Neurot) a Sanford Parker (Buried at Sea, Corrections House, Two from the Eye, ex-Minsk, ex-Nachtmystium, ex-Twilight plus bohaté portfolio kapel z pozice producenta, velkou namátkou třebas Eyehategod, Voivod, Leviathan, Coffinworm, Lord Mantis, Pelican, Venomous Concept či Wrekmeister Harmonies).

To jsou v obou případech samozřejmě úctyhodné výčty, ale jak si bystrý čtenář jistě povšiml, jedna formace je u obou muzikantů společná – Kelly a Parker se potkali již v rámci Corrections House, kde působí ještě s Mikem Williamsem (Eyehategod) a Brucem Lamontem (Yakuza). Tato spolupráce jim však zjevně nestačila, tudíž už v únoru 2015 vypustili první sedmipalec pod hlavičkou Mirrors for Psychic Warfare, „The Oracles Hex“, na nějž loni v dubnu navázali také dlouhohrajícím bezejmenným debutem. Ten byl sakra povedený a za slyšení rozhodně stojí.

Abychom se konečně dostali k meritu věci – koncert Mirrors for Psychic Warfare byla prostě věc, jakou nebylo radno minout, což měly výše popisované okolnosti říct oklikou. Dvojice už Evropu křižovala zkraje roku 2015, ale tehdy do České republiky nepřijela. Nyní si to však KellyParker vynahradili a vystoupili zde rovnou dvakrát – nejprve v neděli v Ostravě (původně mělo jít o datum v Polsku, ale nakonec last minute zahráli v moravskoslezské metropoli) a posléze o den později v Praze na Strahovském kopci. Osobně jsem vzhledem k místu bydliště samozřejmě volil hlavní město.

Lokální support nebyl žádný (to není výtka, mně to tak vyhovuje), takže na rozehřátí předvedl sólo set Sanford Parker. Stejně jako na výše zmiňované šňůře v roce 2015, ale tehdy hrál pod hlavičkou Two from the Eye, nyní pod vlastním jménem. Ale je to vcelku detail, hudební náplň setu vesměs odpovídala doposud vypuštěným skladbám Two from the Eye. V překladu tedy temná experimentální elektronika místy přecházející až do noisu. A aniž bych chtěl přehánět, byl to nářez.

Parker se aktuálně pyšní už docela slušným plnovousem a vlastně z něj byly vidět jen ty fousy, protože jinak byl zakuklený v kapuci a kožené bundě, do publika za celé vystoupení nevrhl ani jeden pohled, celou dobu byl jen skloněn nad svým pultem s tlačítky, hypnoticky se kýval do rytmu a masíroval publikum elektronickým infernem. Kromě audio-zla však přítomné návštěvníky deptala i vizuální složka, protože pod nohama měl Sanford dva stroboskopy, které do lidí tepaly ostošest, mnohdy i třeba minutu v kuse, což na oči působilo dosti karcinogenním účinkem. Opravdová lahůdka pro všechny epileptiky. Vrcholů měl koncert hned několik, a když se z temných elektronických proudů vynořovaly hlukové fašírky, věřte tomu, že to bylo zasraně působivé.

Předem bych nečekal, že tohle řeknu, ale sólo set Sanforda Parkera byl nakonec ještě víc strhující než kombo Parker / Kelly jako Mirrors for Psychic Warfare.

Mirrors for Psychic Warfare

Tím ovšem neříkám, že Mirrors for Psychic Warfare zahráli nějak zle. Vlastně to bylo taky super a mělo to hutnou atmosféru, líbilo se mi to. Abych vám ale nevěšel bulíky na nos a byl zcela upřímný, tak musím říct, že ve studiové podobě a při klidném domácím poslechu mi muzika Mirrors for Psychic Warfare sedí o něco víc. V živém podání jsem měl místy pocit, že dronové rozjímání bylo až moc natahované a mohlo být kratší, což mě u desky nenapadlo ani jednou, tam naopak ten samý recept působil hypnoticky a dokázal vtáhnout.

Samozřejmě, vystoupení mělo i svoje silné momenty a nepochybujte o tom, že byly dost silné. Typicky gradování skladeb do kytarových riffů (což je ostatně i jedna z hlavních zbraní alba) takřka vždy zafungovalo. Mirrors for Psychic Warfare vlastně nejde nic moc vytýkat, protože vystoupení bylo soustředěné, emotivní a mělo svou hloubku. Stejně tak oceňuji, že se kapela navzdory vyvolávání a navzdory nedovršené policejní hodině nevrátila (!) s přídavkem, poněvadž tím by celistvost zážitku utrpěla ránu. Kde je tedy problém? Ukázal bych asi na dva důvody: a) zvuk mohl kopat ještě silněji, bylo to nazvučeno dobře (jak je na Sedmičce zvykem), ale hlasitost mohla jít o krapánek nahoru, aby k podobnému tlaku jako u Sanfordovy sólo show; b) očekávání byla možná až moc vysoká. Druhý bod snad netřeba dále komentovat, protože všichni víme, co dokážou přehnaná očekávání zkurvit.

Nechci ale působit zbytečně negativně. Mirrors for Psychic Warfare hráli výborně, jsem rád, že jsem je viděl, stánek s merchandise jsem vybílil zodpovědně (snad jen absence vinylu „Mirrors for Psychic Warfare“ zamrzela, člověk musel vzít zavděk CD verzí), takže spokojen rozhodně jsem. Pouze říkám, že sólové vystoupení Sanforda Parkera ve mně zanechalo hlubší stopu.


Csigo – Rite of Sounds

Csigo - Rite of Sounds

Země: Maďarsko
Žánr: industrial / noise / experimental electronica
Datum vydání: 2.12.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Life Is Noisy Around Me
02. Interplanetary
03. Greedy Chiefs Greedy Folks
04. Waste Much Time
05. Shining Through [feat. Manoya]
06. Vexation
07. At Ease [feat. Attila Dóra]
08. Blank Look

Hrací doba: 44:25

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

V dnešní recenzi budeme mít to štěstí, že si můžeme představit další velmi zajímavou záležitost. Na svědomí ji má maďarský muzikant Tamás Csigó, jenž má za sebou roky hraní v experimentálnějších vodách; otřel se například i o kombinace hip-hopu a jazzu. Jeho doposud asi nejznámějším působištěm je formace Beat Dis (kdybyste si jen tak mimochodem chtěli zaposlouchat, tak celou diskografii lze zdarma stahovat na oficiálním webu), ale v portfoliu toho má o poznání víc.

Nás ovšem v dnešní recenzi nejvíce zajímá skutečnost, že v loňském roce se Tamás Csigó vydal i na sólovou dráhu a pod jménem Csigo vydal první album s názvem „Rite of Sounds“. Na něm se představuje v docela odlišné poloze než ve zmiňovaných Beat Dis nebo třeba v Dubcity Fanatikz. Jak už jsem ale naznačil hned v první větě, i zde se jedná o zajímavou produkci, která za poslech stojí.

Na „Rite of Sounds“ se Tamás Csigó soustřeďuje na elektronickou muziku, ale rozhodně ne na její jednoduchou či prvoplánovou formu. Nečekejte tedy instantně taneční záležitost, která by vám měla rozpohybovat všechny končetiny, ať se vám to líbí nebo ne. A to platí i navzdory tomu, že rytmus skladeb je dost často přímočarý. Základ stojí na neotřele pojatém industrialu, do něhož vstupuje i stravitelnější forma noisu. No, kdybyste ale chtěli a trochu se snažili, klidně byste mohli tvrdit, že tu jsou ke slyšení i vlivy minimal techna nebo rhythmic noisu.

Dost často se děje, že písně mají jednoduchý, leckdy skoro až primitivní beat, který se sám o sobě nemění. Kolem něj se ovšem nabalují další vrstvy elektronických zvuků a audio experimentů. Přinejmenším v nějaké míře by se tohle dalo vztáhnout na většinu přítomných songů, ale abyste neřekli, že si to ulehčuju až příliš, mohu jako příklad zmínit třeba hned úvodní „Life Is Noisy Around Me“ nebo „Greedy Chiefs Greedy Folks“.

Někdy má tohle tepání jednoho motivu za následek, že „Rite of Sounds“ začíná zavánět psychedelickými nálady, což se typicky děje v těch skladbách, kde se objevuje i zpěv. Kupříkladu „Waste Much Time“ s – v dobrém slova smyslu – apatickým a nezúčastněným vokálem; něco podobného pak lze říct i o „At Ease“. Z hlediska zpěvu funguje hodně dobře také „Shining Through“, kde se přidává hostující ženský vokál, a s předkládanou hudební formou to pracuje na jedničku.

Možná by bylo vhodné zmínit jednu věc: I navzdory prohlášení, že lze většinu písniček popsat za pomoci jistého obecného receptu, „Rite of Sounds“ není vůbec jednotvárným albem. Drží pohromadě natolik, aby nevznikal pocit pouhého kompilátu náhodně sebraných songů, ale je dostatečně rozmanité, aby měla každá skladba v rámci celku svou tvář. Což je samozřejmě super, obzvlášť s ohledem na skutečnost, že i kvalitou mají v podstatě všechny kousky co říct.

Csigo

Asi největším vybočením z nastoleného konceptu je až finální „Blank Look“, jež je o poznání minimalističtější a na rozdíl od většiny desky nemá jasně vytyčenou rytmickou linii. Jistě, něco podobného lze říct například i o „Vexation“, ale u té posluchač stále nemá pocit, že by sem snad neměla patřit. Oproti tomu „Blank Look“ si pohrává i s dark ambientem, k němuž se v druhé půli přidává i noise. Sama o sobě závěrečná desetiminutovka není úplně špatná, přesto si nemohu pomoct, přijde mi z celého „Rite of Sounds“ nejméně záživná.

To však nic nemění na tom, že celkově vzato se jedná o pozoruhodnou a zvláštně znějící záležitost. Není úplně lehce přístupná a navzdory jednoduchým rytmickým linkám se vám neotevře hned na prvním rande. Navíc ani po větším množství poslechů není „Rite of Sounds“ nahrávkou, která by se opravdu „líbila“. Ale něco v tom je a člověka láká to poslouchat. A to není málo.

Csigo


Drwiwy – Cyrk biezzahanny

Drwiwy - Cyrk biezzahanny

Země: Bělorusko
Žánr: avantgarde / experimental / folk / electronica / chanson
Datum vydání: 4.11.2016
Label: Disques de Lapin

Tracklist:
01. Taniec niecikavaha
02. Śpieŭ haradkoŭca
03. Spadar elektralit
04. Pačvary z uzlesku
05. Karali
06. Śvińni
07. Vosieńskaja baba
08. Lekar-alejkar
09. Dziki
10. Kudy Jany?
11. Lod u dziubie tvajoj
12. O dzicia

Hrací doba: 56:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Drwiwy

Občas nezaškodí napsat si pořádnou hejtovací recenzi, kde příslušné album mocně pojebete, dáte mu sodu, nenecháte na něm nit suchou, jednoduše ho strháte až nadoraz. Nestydím se přiznat, že jsem takové cynické hovado, že mě tohle docela baví. Občas si to užívám – co jiného má také člověk dělat, když to nadávání je mnohdy výrazně zábavnější než samotný poslech. Ale taková strhávací recenze by měla být spíš jakási třešnička na dortu, na níž si recenzent výjimečně smlsne, přehánět by se to nemělo. Ono co si budeme povídat, obecně vzato je příjemnější poslouchat kvalitní muziku a chválit. A obzvlášť to platí tehdy, když člověk v článku představuje nějakou nepříliš známou chuťovčičku. Jako třeba dnes…

„Cyrk biezzahanny“ je určeno těm z vás, kdo máte rádi netradiční perličky, u nichž není jednoznačná žánrová příslušnost, protože se rozpínají skrze větší množství různých stylů. Alespoň tedy na aktuální desku běloruského projektu Drwiwy takový popis sedí. Nejsem úplně s to posoudit, jestli lze něco takového tvrdit i o starších počinech, protože jsem je celé neslyšel. Rychlo-proklikání písniček ovšem naznačilo, že v dřívějších dobách byla muzika Drwiwy značně usedlejší záležitostí. „Cyrk biezzahanny“ je tedy zjevně docela jinde – někde, kde je to po mém soudu mnohem lákavější.

Dvojice Artsiom VileitaSiarhey Tsurankou za pomoci množství hostujících muzikantů stvořila barvité dílko, kde se mezi sebou mísí cit pro experiment, folková atmosféra, elektronické beaty, rockové pasáže nebo šansony. A ne nutně v tom pořadí, v jakém jsem to vypsal. Nad tím vším pak létá skvělý vokál, který je příjemně teatrální a naléhavý, aniž by sklouzával k afektovanosti nebo patosu. Nehledě na fakt, že mu na svůdnosti přidává i použití běloruského jazyka, což je další z mnoha plusových bodů pro Drwiwy.

Nelekejte se však, i přes množství různých vlivů se nejedná o hudební převtělení pověstného dortu, jaký si kdysi uvařili pejsek s kočičkou ve známé pohádce Pepíka Čapků. „Cyrk biezzahanny“ drží pohromadě a dává smysl. Nejenže vám skoky mezi odlišnými žánry (případně prolínání těchto žánrů) nepřijde nepatřičné, ono to funguje dokonce takovým způsobem, že vám pak začne na dalších deskách scházet míchanice folklóru a elektroniky! Ani nemluvě o tom, že „Cyrk biezzahanny“ je velmi rozmanité i co nálad – jemné tklivé písně se střídají s neodolatelně chytlavými kusy, na něž naváže osudově zadumaná atmosférická kompozice. A všechno tam sedí.

Že si to stále nedokážete představit a rádi byste věděli, jakým jiným skupinám se to nějak podobá? Dobře tedy, ať je po vašem. Přístup „Cyrk biezzahanny“ bych se nebál přirovnat k takovému kalibru, jakým je „Kołysanki“ od Poláků Lux Occulta. Díky již zmiňovanému vokálu jsem si ovšem vzpomněl třeba i na „Augoeides“ z dílny rumunských Laburinthos, což je další klenot, který si protřelí znalci našeho archivu recenzí mohou pamatovat jako záležitost hodnou uctívání. Že to jsou docela troufalá srovnání? Možná ano, ale tak si „Cyrk biezzahanny“ poslechněte a posuďte sami! Je pravda, že tak nezemská genialita jako u Lux Occulta to ještě není, přesto se jedná o vysoce poutavou záležitost. A nezdráhám se tvrdit, že některé konkrétní skladby na albu jsou naprosto a nepokrytě fenomenální!

Drwiwy - Cyrk biezzahanny

A které že to jsou? Úvodní „Taniec niecikavaha“ je rovněž dobrou záležitostí s několika vysoce povedenými motivy (především v pozadí), ale je to pouze předzvěst toho, co bude následovat. Druhá „Śpieŭ haradkoŭca“ už se okamžitě zařadí k oblíbeným kusům, byť přichází s odlišným pojetím než její předchůdkyně – tato je pomalá, temnější a dokáže nádherně gradovat do několika vrcholů navrstvených kláves. Takhle bychom mohli pokračovat píseň po písni a na každé bychom našli něco zajímavého, nehodlám vás však unudit k smrti, tudíž se posuňme o kus dopředu.

Ten úplně největší koncert totiž přichází až ve středu „Cyrk biezzahanny“. Především trojice „Śvińni“, „Vosieńskaja baba“ a „Lekar-alejkar“ je strop po všech směrech. Třeba temně tepajících beatů a uhrančivého zpěvu ve druhé jmenované se jednoduše nejde nabažit a je možno tenhle song hrát desetkrát za sebou, aniž by se dostavil byť i jen náznak nudy. Podobně poutavá je kupříkladu ještě „Kudy Jany?“, ačkoliv je ve své podstatě dočista jiná – řeknu pouze to, že když jsem výše mluvil o osudově zadumané atmosférické kompozici, měl jsem na mysli právě „Kudy Jany?“.

Aby nás – tedy vás i mne – ten příval superlativů nezačal příliš rozčilovat, tak už raději skončím. Stejně si myslím, že to stěžejní již bylo sděleno. Jestli jste si totiž z dnešního povídání měli odnést jen jednu informaci, tak jistě tu, že „Cyrk biezzahanny“ byste měli slyšet.


The Stargazer’s Assistant – Remoteness of Light

The Stargazer's Assistant - Remoteness of Light

Země: Velká Británie
Žánr: ambient / experimental
Datum vydání: 26.8.2016
Label: House of Mythology

Tracklist:
01. Agents of Altitude
02. World of Amphibia
03. Remoteness of Light

Hrací doba: 56:42

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Velké překvapení – co jiného mohu k The Stargazer’s Assistant říct? Nebudu si hrát na machra, až donedávna jsem o existenci téhle britské formace netušil. Poprvé jsem se s ní setkal právě až prostřednictvím letošní desky „Remoteness of Light“, která má v diskografii pořadové číslo dva (debut „The Other Side of the Island“ vyšel v roce 2007), a to pouze díky tomu, že tato vychází pod značkou House of Mythology. Tahle firma sice začala operovat teprve nedávno (založeno vloni), ale hned od začátku nabízí tuze zajímavé záležitosti a zlákala pod svá křídla i jména formátu Ulver či Hypnopazūzu. Jinými slovy řečeno, kroky tohoto labelu je záhodno sledovat. A The Stargazer’s Assistant to jen potvrzují.

Svým způsobem je „Remoteness of Light“ nelehko stravitelná nahrávka. Ale ne zas tak moc, více se tak tváří kvůli svému pojetí. Nacházejí se zde tři kompozice, z nichž každá má jen lehce pod dvacet minut – a to se bavíme pouze o základní verzi, tedy té pro download a CD. Edice na double vinylu ukrývá ještě čtvrtý kus „Birth of Decay“ v živém záznamu. Ale jeho kvality posoudit nedokážu, poněvadž jsem jej neslyšel. Zato však mohu s jistotou tvrdit, že ona základní trojice je sakra působivá lekce z ambientní hudby – s přesahem do mnoha dalších stylů.

A přitom je skoro zvláštní, že „Remoteness of Light“ dokáže posluchači učarovat až takovým způsobem. Když to totiž řeknu hodně buransky, tak se tam dlouhé minuty neděje takřka nic. Navíc všechny tři písně mají podobný vývoj, ale to nakonec vzhledem k tomu, o jaké kolosy se jedná, zas tak nevadí. Tak jako tak, vždy se začíná předlouhou monotónní pasáží, jež člověka pomalu ukolébá. Minutu za minutou se jen s malými obměnami opakuje relativně minimalismus, postupně se třeba vyvine v další jiný podobně konstantní zvuk, ale výsledek je stejný. Upadnete do snové letargie a jen se necháváte unášet. Nyní však tu letargii výjimečně myslím v dobrém slova smyslu, vlastně je to dost hezký stav, při němž lze rozjímat i jen tak bezcílně bloudit v myšlenkách. Každopádně je k tomu „Remoteness of Light“ velmi příjemným společníkem.

Po dlouhých minutách takového soužití mezi hudbou a posluchačem se ovšem skladby začínají vyvíjet trochu jiným směrem. S ohledem na své délky začnou relativně rychle narůstat a gradovat, až se dopracují do dech beroucích extatických pasáží, v nichž ona snová letargie okamžitě vyklidí pole, neboť zde si The Stargazer’s Assistant vehementně říkají o vaši plnou pozornost. A s tím, co v takových momentech předvádějí, jim lze jen těžko nevyhovět.

The Stargazer's Assistant

Vezměme si třeba hned úvodní skladbu „Agents of Altitude“. Ta postupně vyroste do nátlakové části, kde se pere industrial s dronem a místy až soft noisem. The Stargazer’s Assistant vás tu přitlačí do kouta, ale není to v rozporu s předchozím rozjímáním, vlastně ten vývoj dává smysl a dokonce je tuze lákavý. Absolutní strop ovšem přichází až ve druhé písni „World of Amphibia“, jejíž vyvrcholení možná není tak zničující co do zvukové stránky, ale jinak je snad ještě působivější. Nastoupí zde uhrančivá rytmika a motivy, které mají velmi blízko k folku a world music. Nebudu přehánět, když se přiznám, že při prvním poslechu „World of Amphibia“ jsem hledal čelist pod stolem. Finální a titulní „Remoteness of Light“ nemá svůj vrchol tak nápadný, snad je roztažen na delší plochu a snad i lze říct, že jich tu je víc. Finální dojem je ale stejný – skvělý.

Nevím, jak jinak bych to lépe popsal, než že je „Remoteness of Light“ dokonale podmanivé. I tehdy, kdy jsem tvrdil, že se tam zdánlivě „nic neděje“, to člověka nepustí a utnout to v půlce je skoro hereze. Když tak o tom přemýšlím, The Stargazer’s Assistant nabízejí téměř vše, co lze od kvalitní náročné hudby očekávat – jsou chytří, působiví, dokážou vytvořit atmosféru, ve správný čas udeřit a s posluchačem si pohrát, ale nechovají se k němu macešsky. Možná vás malinko poškádlí, přece jenom písně o bezmála dvaceti minutách nejsou žádné hity na jeden poslech, ale odměna za vynaložené úsilí je velmi sladká.


Conjuro nuclear – Magia negra

Conjuro nuclear - Magia negra

Země: Španělsko
Žánr: ambient / black metal / darkwave / punk
Datum vydání: 22.11.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 21:52

Odkazy:
facebook / bandcamp

Španělský okultní projekt Conjuro nuclear je na našich stránkách už pravidelným návštěvníkem, ale to neznamená, že se sbírka našich recenzí nemůže stále rozšiřovat. Zrovna tahle kapela si totiž zaslouží, aby se o ní pořád psalo a věnovala se jí pozornost. Conjuro nuclear je totiž jedním z těch vzácných případů, kvůli nimž člověk poslouchá ta kvanta bezejmenných nahrávek – protože se mezi nimi výjimečně objeví skvost, který vás posadí na prdel. Zde jsem byl na prdel prvně usazen v roce 2014 prostřednictvím druhé eponymní desky, ale zpětné dostudování debutu „Luna llena y radiación“ i poslech následujících dvou alb „Reacciones paganas“ a „♄“ jen potvrdily, že tahle věcička z Pyrenejského poloostrova je – fakt se to nebojím říct – výjimečná.

Novinka „Magia negra“ ovšem není novou deskou – Emesis už letos svou kvótu co rok, to nové album splnil, „♄“ totiž vyšlo na jaře. „Magia negra“ je spíš takový neřadový zpětný přílepek právě k letošní nahrávce, který prý obsahuje experimentálnější materiál a který byl natočen až po vydání „♄“. Je zde i kolaborace a téměř všechny kousky mají vypůjčené nepůvodní texty. Nicméně obzvláště to „experimentálnější“ zní velmi lákavě s ohledem na to, že muzika Conjuro nuclear není nic moc normálního ani ve své standardní podobě.

Zas až tak žhavé to však nakonec není. „Magia negra“ totiž do tvorby Conjuro nuclear zapadá vcelku přirozeně a žádné vyložené překvapení se nekoná. Rozdíl je leda tak v tom, že zde metalová a ambientní / darkwave složky jsou zde striktněji rozděleny a příliš se nemíchají. Počin začíná s tou druhou jmenovanou podobou, „Maldición (Noche)“ a „Nuestra naturaleza“ jsou obě super a zejména ta druhá má atmosféru jako prase.

„El signo de apofis“ není Emesisova skladba, složil ji Ghamil z projektu Inmacoitada concepción (taky velice pošahaná věc, rovněž doporučuji k poslechu!), jenž se jako host podílel už na „Luna llena y radiación“, kam nahrál baskytaru a také složil jeden kousek; Emesis zde formálně spíš hostuje. Není se ovšem čeho bát, „El signo de apofis“ do atmosféry Conjuro nuclear bezpečně zapadá. Jinak se jedná o další dobrou, převážně klávesovou píseň, byť se zde už objevují i kytarové melodie a v závěru i špinavé riffy jakožto předzvěst další části…

„XV – El Diablo“ a „Magia negra“ jsou pravé opaky předešlých skladeb a jedná se o neurvalý punkový black / crust s brumlající baskytarou, jemuž onu charakteristickou náladu Conjuro nuclear dodávají hlavně druhá kytarová linka a psychedelická sóla. O něco povedenější je titulní kousek. Finální „Himno a Satán“ je další klávesovka, a byť jistou atmosféru nepostrádá, na věci z úvodu nemá.

Nicméně upřímně řečeno, „Magia negra“ nepřináší nic zásadního a samotný materiál není tak odzbrojující jako na dlouhohrajících deskách. Pokud jste se do Conjuro nuclear zamilovali podobně jako já, jistě zhltnete i tohle, pořád je to sakra cool. Pokud jste španělský okultismus doposud nezakusili, věnujte svou pozornost nejdřív řadovkám.