Archiv štítku: experimental

Tome of the Unreplenished – Cosmoprism: The Theurgy – Act I

Tome of the Unreplenished - Cosmoprism: The Theurgy - Act I

Země: Velká Británie
Žánr: noise / power electronics / black metal / experimental
Datum vydání: 3.2.2016
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Exileosis
02. Dead Body of God
03. Sapient
04. Black Hole Resident
05. Hypostasis

Hrací doba: 30:50

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Vantablack je nejčernější známá látka. Barva tak černá, že když na ni dopadne světla, je pohlceno – vantablack je totiž schopno absorbovat až 99,965 % viditelného spektra. Kruh na obálce „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ vypadá takto temně. A hudba, již pod sebou ukrývá, je temná stejně tak.

Tome of the Unreplenished fungují několik jednotek let. Za tu dobu stihli vydat bezejmenné EP (2013), desku „Innerstanding“ (2015) a čerstvě další minialbum, jímž je právě „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“, které dle názvu slibuje, že bude první částí většího konceptu. Nedokážu novinku srovnat s jejími předchůdci, protože jsem je neslyšel. Mohu však ihned říct, že na základě „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ si je moc rád zpětně dostuduji, protože pokud půjde o jen poloviční peklo jako novinka, pořád to bude setsakra velký hnus.

Člověk versus kosmos, kosmos versus člověk. Tome of the Unreplenished na „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ pracují s konceptem, že při bádání o vesmíru a jeho vztahu k člověku se nevyhnutelně musí narazit entitu mnohem většího rozsahu než lidstvo samo. Ať už má jít o něco, co mnozí nazývají bohem, mimozemské civilizace nebo vlastní tíhu nekonečna. Právě okolo takových myšlenek se „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“, a jak lze asi odhadnout, pokus o akustické vyjádření nevyjádřitelného nebude probíhat skrze konvenční hudební zbraně, refrény nebo jednoznačné písňové struktury.

„Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ není ani tak nahrávkou s jasně danými konturami a rozlišitelnými skladbami, jako spíš sonický experiment snažící se zkoumat, kam až může sahat hloubka zvuko-hlukové jámy. Žánrově nevyhraněná směska noisu, power electronics a náznaků black metalu se s posluchačem nemaže a láduje do něj extrémně nehostinné audio plochy. Minialbum je sice rozdělené do pěti samostatných stop, ale ve finále jde o zcela marginální detail, poněvadž v jádru je „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ je především o zvukovém ataku, depresivní stísněnosti a neprostupné temnotě.

Cosi jako píseň je zde zcela nepodstatné, a to i navzdory skutečnosti, že třeba „Exileosis“ či „Hypostasis“ se ve svých začátcích dotýkají rituálního ambientu nebo třeba že „Black Hole Resident“ dokonce obsahuje jednu melodii (!). Nakonec se totiž stejně vše musí podřídit hlukovému marastu, před nímž není úniku.

Tome of the Unreplenished – Cosmoprism: The Theurgy – Act I

Pouze bych si s Tome of the Unreplenished dovolil nesouhlasit v tom, že se vydávají na dosud neprobádané území. Podobně odporně znějící zvukové performance už v minulosti šlo slyšet i jinde. Ale ani to nic nezmění na skutečnosti, že se „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ v rámci rozsahu člověkem slyšitelných frekvencí nachází na hodnotách, jejichž poslech je většině lidí nepříjemný.

Samozřejmě, jako vždy se nabízí obligátní otázka – je tohle ještě hudba? Přijde na úhel pohledu. Rozhodně však dle mého lze „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ považovat za umění, protože předkládaná černočerná půlhodina splňuje veškeré atributy a nároky, jaké by měly být při posuzování uměleckosti uplatňovány. Hluk v podání Tome of the Unreplenished je ve své zvrácenosti v lecčems působivý a nedá posluchači spát. Nutí jej setrvat tam, kde by logika velela odvrátit se. A takové uhranutí je mnohem víc, než co vám může nabídnout konvenční produkce.

Hudební dobrodruzi by si „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ rozhodně neměli nechat ujít.

Tome of the Unreplenished – Cosmoprism: The Theurgy – Act I


Mirrors for Psychic Warfare, Sanford Parker

Mirrors for Psychic Warfare

Datum: 23.1.2017
Místo: Praha, 007
Účinkující: Mirrors for Psychic Warfare, Sanford Parker

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

Mirrors for Psychic Warfare patří k těm projektům, u nichž lze jakékoliv povídání jen těžko začít jinak než sestavou, byť je tato pouze dvoučlenná. Abychom to neprodlužovali, sfoukněme tuhle obligátní část reportáže rovnou – potkávají se zde Scott Kelly (Neurosis, Corrections House, sólo tvorba, Tribes of Neurot) a Sanford Parker (Buried at Sea, Corrections House, Two from the Eye, ex-Minsk, ex-Nachtmystium, ex-Twilight plus bohaté portfolio kapel z pozice producenta, velkou namátkou třebas Eyehategod, Voivod, Leviathan, Coffinworm, Lord Mantis, Pelican, Venomous Concept či Wrekmeister Harmonies).

To jsou v obou případech samozřejmě úctyhodné výčty, ale jak si bystrý čtenář jistě povšiml, jedna formace je u obou muzikantů společná – Kelly a Parker se potkali již v rámci Corrections House, kde působí ještě s Mikem Williamsem (Eyehategod) a Brucem Lamontem (Yakuza). Tato spolupráce jim však zjevně nestačila, tudíž už v únoru 2015 vypustili první sedmipalec pod hlavičkou Mirrors for Psychic Warfare, „The Oracles Hex“, na nějž loni v dubnu navázali také dlouhohrajícím bezejmenným debutem. Ten byl sakra povedený a za slyšení rozhodně stojí.

Abychom se konečně dostali k meritu věci – koncert Mirrors for Psychic Warfare byla prostě věc, jakou nebylo radno minout, což měly výše popisované okolnosti říct oklikou. Dvojice už Evropu křižovala zkraje roku 2015, ale tehdy do České republiky nepřijela. Nyní si to však KellyParker vynahradili a vystoupili zde rovnou dvakrát – nejprve v neděli v Ostravě (původně mělo jít o datum v Polsku, ale nakonec last minute zahráli v moravskoslezské metropoli) a posléze o den později v Praze na Strahovském kopci. Osobně jsem vzhledem k místu bydliště samozřejmě volil hlavní město.

Lokální support nebyl žádný (to není výtka, mně to tak vyhovuje), takže na rozehřátí předvedl sólo set Sanford Parker. Stejně jako na výše zmiňované šňůře v roce 2015, ale tehdy hrál pod hlavičkou Two from the Eye, nyní pod vlastním jménem. Ale je to vcelku detail, hudební náplň setu vesměs odpovídala doposud vypuštěným skladbám Two from the Eye. V překladu tedy temná experimentální elektronika místy přecházející až do noisu. A aniž bych chtěl přehánět, byl to nářez.

Parker se aktuálně pyšní už docela slušným plnovousem a vlastně z něj byly vidět jen ty fousy, protože jinak byl zakuklený v kapuci a kožené bundě, do publika za celé vystoupení nevrhl ani jeden pohled, celou dobu byl jen skloněn nad svým pultem s tlačítky, hypnoticky se kýval do rytmu a masíroval publikum elektronickým infernem. Kromě audio-zla však přítomné návštěvníky deptala i vizuální složka, protože pod nohama měl Sanford dva stroboskopy, které do lidí tepaly ostošest, mnohdy i třeba minutu v kuse, což na oči působilo dosti karcinogenním účinkem. Opravdová lahůdka pro všechny epileptiky. Vrcholů měl koncert hned několik, a když se z temných elektronických proudů vynořovaly hlukové fašírky, věřte tomu, že to bylo zasraně působivé.

Předem bych nečekal, že tohle řeknu, ale sólo set Sanforda Parkera byl nakonec ještě víc strhující než kombo Parker / Kelly jako Mirrors for Psychic Warfare.

Mirrors for Psychic Warfare

Tím ovšem neříkám, že Mirrors for Psychic Warfare zahráli nějak zle. Vlastně to bylo taky super a mělo to hutnou atmosféru, líbilo se mi to. Abych vám ale nevěšel bulíky na nos a byl zcela upřímný, tak musím říct, že ve studiové podobě a při klidném domácím poslechu mi muzika Mirrors for Psychic Warfare sedí o něco víc. V živém podání jsem měl místy pocit, že dronové rozjímání bylo až moc natahované a mohlo být kratší, což mě u desky nenapadlo ani jednou, tam naopak ten samý recept působil hypnoticky a dokázal vtáhnout.

Samozřejmě, vystoupení mělo i svoje silné momenty a nepochybujte o tom, že byly dost silné. Typicky gradování skladeb do kytarových riffů (což je ostatně i jedna z hlavních zbraní alba) takřka vždy zafungovalo. Mirrors for Psychic Warfare vlastně nejde nic moc vytýkat, protože vystoupení bylo soustředěné, emotivní a mělo svou hloubku. Stejně tak oceňuji, že se kapela navzdory vyvolávání a navzdory nedovršené policejní hodině nevrátila (!) s přídavkem, poněvadž tím by celistvost zážitku utrpěla ránu. Kde je tedy problém? Ukázal bych asi na dva důvody: a) zvuk mohl kopat ještě silněji, bylo to nazvučeno dobře (jak je na Sedmičce zvykem), ale hlasitost mohla jít o krapánek nahoru, aby k podobnému tlaku jako u Sanfordovy sólo show; b) očekávání byla možná až moc vysoká. Druhý bod snad netřeba dále komentovat, protože všichni víme, co dokážou přehnaná očekávání zkurvit.

Nechci ale působit zbytečně negativně. Mirrors for Psychic Warfare hráli výborně, jsem rád, že jsem je viděl, stánek s merchandise jsem vybílil zodpovědně (snad jen absence vinylu „Mirrors for Psychic Warfare“ zamrzela, člověk musel vzít zavděk CD verzí), takže spokojen rozhodně jsem. Pouze říkám, že sólové vystoupení Sanforda Parkera ve mně zanechalo hlubší stopu.


Csigo – Rite of Sounds

Csigo - Rite of Sounds

Země: Maďarsko
Žánr: industrial / noise / experimental electronica
Datum vydání: 2.12.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Life Is Noisy Around Me
02. Interplanetary
03. Greedy Chiefs Greedy Folks
04. Waste Much Time
05. Shining Through [feat. Manoya]
06. Vexation
07. At Ease [feat. Attila Dóra]
08. Blank Look

Hrací doba: 44:25

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

V dnešní recenzi budeme mít to štěstí, že si můžeme představit další velmi zajímavou záležitost. Na svědomí ji má maďarský muzikant Tamás Csigó, jenž má za sebou roky hraní v experimentálnějších vodách; otřel se například i o kombinace hip-hopu a jazzu. Jeho doposud asi nejznámějším působištěm je formace Beat Dis (kdybyste si jen tak mimochodem chtěli zaposlouchat, tak celou diskografii lze zdarma stahovat na oficiálním webu), ale v portfoliu toho má o poznání víc.

Nás ovšem v dnešní recenzi nejvíce zajímá skutečnost, že v loňském roce se Tamás Csigó vydal i na sólovou dráhu a pod jménem Csigo vydal první album s názvem „Rite of Sounds“. Na něm se představuje v docela odlišné poloze než ve zmiňovaných Beat Dis nebo třeba v Dubcity Fanatikz. Jak už jsem ale naznačil hned v první větě, i zde se jedná o zajímavou produkci, která za poslech stojí.

Na „Rite of Sounds“ se Tamás Csigó soustřeďuje na elektronickou muziku, ale rozhodně ne na její jednoduchou či prvoplánovou formu. Nečekejte tedy instantně taneční záležitost, která by vám měla rozpohybovat všechny končetiny, ať se vám to líbí nebo ne. A to platí i navzdory tomu, že rytmus skladeb je dost často přímočarý. Základ stojí na neotřele pojatém industrialu, do něhož vstupuje i stravitelnější forma noisu. No, kdybyste ale chtěli a trochu se snažili, klidně byste mohli tvrdit, že tu jsou ke slyšení i vlivy minimal techna nebo rhythmic noisu.

Dost často se děje, že písně mají jednoduchý, leckdy skoro až primitivní beat, který se sám o sobě nemění. Kolem něj se ovšem nabalují další vrstvy elektronických zvuků a audio experimentů. Přinejmenším v nějaké míře by se tohle dalo vztáhnout na většinu přítomných songů, ale abyste neřekli, že si to ulehčuju až příliš, mohu jako příklad zmínit třeba hned úvodní „Life Is Noisy Around Me“ nebo „Greedy Chiefs Greedy Folks“.

Někdy má tohle tepání jednoho motivu za následek, že „Rite of Sounds“ začíná zavánět psychedelickými nálady, což se typicky děje v těch skladbách, kde se objevuje i zpěv. Kupříkladu „Waste Much Time“ s – v dobrém slova smyslu – apatickým a nezúčastněným vokálem; něco podobného pak lze říct i o „At Ease“. Z hlediska zpěvu funguje hodně dobře také „Shining Through“, kde se přidává hostující ženský vokál, a s předkládanou hudební formou to pracuje na jedničku.

Možná by bylo vhodné zmínit jednu věc: I navzdory prohlášení, že lze většinu písniček popsat za pomoci jistého obecného receptu, „Rite of Sounds“ není vůbec jednotvárným albem. Drží pohromadě natolik, aby nevznikal pocit pouhého kompilátu náhodně sebraných songů, ale je dostatečně rozmanité, aby měla každá skladba v rámci celku svou tvář. Což je samozřejmě super, obzvlášť s ohledem na skutečnost, že i kvalitou mají v podstatě všechny kousky co říct.

Csigo

Asi největším vybočením z nastoleného konceptu je až finální „Blank Look“, jež je o poznání minimalističtější a na rozdíl od většiny desky nemá jasně vytyčenou rytmickou linii. Jistě, něco podobného lze říct například i o „Vexation“, ale u té posluchač stále nemá pocit, že by sem snad neměla patřit. Oproti tomu „Blank Look“ si pohrává i s dark ambientem, k němuž se v druhé půli přidává i noise. Sama o sobě závěrečná desetiminutovka není úplně špatná, přesto si nemohu pomoct, přijde mi z celého „Rite of Sounds“ nejméně záživná.

To však nic nemění na tom, že celkově vzato se jedná o pozoruhodnou a zvláštně znějící záležitost. Není úplně lehce přístupná a navzdory jednoduchým rytmickým linkám se vám neotevře hned na prvním rande. Navíc ani po větším množství poslechů není „Rite of Sounds“ nahrávkou, která by se opravdu „líbila“. Ale něco v tom je a člověka láká to poslouchat. A to není málo.

Csigo


Drwiwy – Cyrk biezzahanny

Drwiwy - Cyrk biezzahanny

Země: Bělorusko
Žánr: avantgarde / experimental / folk / electronica / chanson
Datum vydání: 4.11.2016
Label: Disques de Lapin

Tracklist:
01. Taniec niecikavaha
02. Śpieŭ haradkoŭca
03. Spadar elektralit
04. Pačvary z uzlesku
05. Karali
06. Śvińni
07. Vosieńskaja baba
08. Lekar-alejkar
09. Dziki
10. Kudy Jany?
11. Lod u dziubie tvajoj
12. O dzicia

Hrací doba: 56:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Drwiwy

Občas nezaškodí napsat si pořádnou hejtovací recenzi, kde příslušné album mocně pojebete, dáte mu sodu, nenecháte na něm nit suchou, jednoduše ho strháte až nadoraz. Nestydím se přiznat, že jsem takové cynické hovado, že mě tohle docela baví. Občas si to užívám – co jiného má také člověk dělat, když to nadávání je mnohdy výrazně zábavnější než samotný poslech. Ale taková strhávací recenze by měla být spíš jakási třešnička na dortu, na níž si recenzent výjimečně smlsne, přehánět by se to nemělo. Ono co si budeme povídat, obecně vzato je příjemnější poslouchat kvalitní muziku a chválit. A obzvlášť to platí tehdy, když člověk v článku představuje nějakou nepříliš známou chuťovčičku. Jako třeba dnes…

„Cyrk biezzahanny“ je určeno těm z vás, kdo máte rádi netradiční perličky, u nichž není jednoznačná žánrová příslušnost, protože se rozpínají skrze větší množství různých stylů. Alespoň tedy na aktuální desku běloruského projektu Drwiwy takový popis sedí. Nejsem úplně s to posoudit, jestli lze něco takového tvrdit i o starších počinech, protože jsem je celé neslyšel. Rychlo-proklikání písniček ovšem naznačilo, že v dřívějších dobách byla muzika Drwiwy značně usedlejší záležitostí. „Cyrk biezzahanny“ je tedy zjevně docela jinde – někde, kde je to po mém soudu mnohem lákavější.

Dvojice Artsiom VileitaSiarhey Tsurankou za pomoci množství hostujících muzikantů stvořila barvité dílko, kde se mezi sebou mísí cit pro experiment, folková atmosféra, elektronické beaty, rockové pasáže nebo šansony. A ne nutně v tom pořadí, v jakém jsem to vypsal. Nad tím vším pak létá skvělý vokál, který je příjemně teatrální a naléhavý, aniž by sklouzával k afektovanosti nebo patosu. Nehledě na fakt, že mu na svůdnosti přidává i použití běloruského jazyka, což je další z mnoha plusových bodů pro Drwiwy.

Nelekejte se však, i přes množství různých vlivů se nejedná o hudební převtělení pověstného dortu, jaký si kdysi uvařili pejsek s kočičkou ve známé pohádce Pepíka Čapků. „Cyrk biezzahanny“ drží pohromadě a dává smysl. Nejenže vám skoky mezi odlišnými žánry (případně prolínání těchto žánrů) nepřijde nepatřičné, ono to funguje dokonce takovým způsobem, že vám pak začne na dalších deskách scházet míchanice folklóru a elektroniky! Ani nemluvě o tom, že „Cyrk biezzahanny“ je velmi rozmanité i co nálad – jemné tklivé písně se střídají s neodolatelně chytlavými kusy, na něž naváže osudově zadumaná atmosférická kompozice. A všechno tam sedí.

Že si to stále nedokážete představit a rádi byste věděli, jakým jiným skupinám se to nějak podobá? Dobře tedy, ať je po vašem. Přístup „Cyrk biezzahanny“ bych se nebál přirovnat k takovému kalibru, jakým je „Kołysanki“ od Poláků Lux Occulta. Díky již zmiňovanému vokálu jsem si ovšem vzpomněl třeba i na „Augoeides“ z dílny rumunských Laburinthos, což je další klenot, který si protřelí znalci našeho archivu recenzí mohou pamatovat jako záležitost hodnou uctívání. Že to jsou docela troufalá srovnání? Možná ano, ale tak si „Cyrk biezzahanny“ poslechněte a posuďte sami! Je pravda, že tak nezemská genialita jako u Lux Occulta to ještě není, přesto se jedná o vysoce poutavou záležitost. A nezdráhám se tvrdit, že některé konkrétní skladby na albu jsou naprosto a nepokrytě fenomenální!

Drwiwy - Cyrk biezzahanny

A které že to jsou? Úvodní „Taniec niecikavaha“ je rovněž dobrou záležitostí s několika vysoce povedenými motivy (především v pozadí), ale je to pouze předzvěst toho, co bude následovat. Druhá „Śpieŭ haradkoŭca“ už se okamžitě zařadí k oblíbeným kusům, byť přichází s odlišným pojetím než její předchůdkyně – tato je pomalá, temnější a dokáže nádherně gradovat do několika vrcholů navrstvených kláves. Takhle bychom mohli pokračovat píseň po písni a na každé bychom našli něco zajímavého, nehodlám vás však unudit k smrti, tudíž se posuňme o kus dopředu.

Ten úplně největší koncert totiž přichází až ve středu „Cyrk biezzahanny“. Především trojice „Śvińni“, „Vosieńskaja baba“ a „Lekar-alejkar“ je strop po všech směrech. Třeba temně tepajících beatů a uhrančivého zpěvu ve druhé jmenované se jednoduše nejde nabažit a je možno tenhle song hrát desetkrát za sebou, aniž by se dostavil byť i jen náznak nudy. Podobně poutavá je kupříkladu ještě „Kudy Jany?“, ačkoliv je ve své podstatě dočista jiná – řeknu pouze to, že když jsem výše mluvil o osudově zadumané atmosférické kompozici, měl jsem na mysli právě „Kudy Jany?“.

Aby nás – tedy vás i mne – ten příval superlativů nezačal příliš rozčilovat, tak už raději skončím. Stejně si myslím, že to stěžejní již bylo sděleno. Jestli jste si totiž z dnešního povídání měli odnést jen jednu informaci, tak jistě tu, že „Cyrk biezzahanny“ byste měli slyšet.


The Stargazer’s Assistant – Remoteness of Light

The Stargazer's Assistant - Remoteness of Light

Země: Velká Británie
Žánr: ambient / experimental
Datum vydání: 26.8.2016
Label: House of Mythology

Tracklist:
01. Agents of Altitude
02. World of Amphibia
03. Remoteness of Light

Hrací doba: 56:42

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Velké překvapení – co jiného mohu k The Stargazer’s Assistant říct? Nebudu si hrát na machra, až donedávna jsem o existenci téhle britské formace netušil. Poprvé jsem se s ní setkal právě až prostřednictvím letošní desky „Remoteness of Light“, která má v diskografii pořadové číslo dva (debut „The Other Side of the Island“ vyšel v roce 2007), a to pouze díky tomu, že tato vychází pod značkou House of Mythology. Tahle firma sice začala operovat teprve nedávno (založeno vloni), ale hned od začátku nabízí tuze zajímavé záležitosti a zlákala pod svá křídla i jména formátu Ulver či Hypnopazūzu. Jinými slovy řečeno, kroky tohoto labelu je záhodno sledovat. A The Stargazer’s Assistant to jen potvrzují.

Svým způsobem je „Remoteness of Light“ nelehko stravitelná nahrávka. Ale ne zas tak moc, více se tak tváří kvůli svému pojetí. Nacházejí se zde tři kompozice, z nichž každá má jen lehce pod dvacet minut – a to se bavíme pouze o základní verzi, tedy té pro download a CD. Edice na double vinylu ukrývá ještě čtvrtý kus „Birth of Decay“ v živém záznamu. Ale jeho kvality posoudit nedokážu, poněvadž jsem jej neslyšel. Zato však mohu s jistotou tvrdit, že ona základní trojice je sakra působivá lekce z ambientní hudby – s přesahem do mnoha dalších stylů.

A přitom je skoro zvláštní, že „Remoteness of Light“ dokáže posluchači učarovat až takovým způsobem. Když to totiž řeknu hodně buransky, tak se tam dlouhé minuty neděje takřka nic. Navíc všechny tři písně mají podobný vývoj, ale to nakonec vzhledem k tomu, o jaké kolosy se jedná, zas tak nevadí. Tak jako tak, vždy se začíná předlouhou monotónní pasáží, jež člověka pomalu ukolébá. Minutu za minutou se jen s malými obměnami opakuje relativně minimalismus, postupně se třeba vyvine v další jiný podobně konstantní zvuk, ale výsledek je stejný. Upadnete do snové letargie a jen se necháváte unášet. Nyní však tu letargii výjimečně myslím v dobrém slova smyslu, vlastně je to dost hezký stav, při němž lze rozjímat i jen tak bezcílně bloudit v myšlenkách. Každopádně je k tomu „Remoteness of Light“ velmi příjemným společníkem.

Po dlouhých minutách takového soužití mezi hudbou a posluchačem se ovšem skladby začínají vyvíjet trochu jiným směrem. S ohledem na své délky začnou relativně rychle narůstat a gradovat, až se dopracují do dech beroucích extatických pasáží, v nichž ona snová letargie okamžitě vyklidí pole, neboť zde si The Stargazer’s Assistant vehementně říkají o vaši plnou pozornost. A s tím, co v takových momentech předvádějí, jim lze jen těžko nevyhovět.

The Stargazer's Assistant

Vezměme si třeba hned úvodní skladbu „Agents of Altitude“. Ta postupně vyroste do nátlakové části, kde se pere industrial s dronem a místy až soft noisem. The Stargazer’s Assistant vás tu přitlačí do kouta, ale není to v rozporu s předchozím rozjímáním, vlastně ten vývoj dává smysl a dokonce je tuze lákavý. Absolutní strop ovšem přichází až ve druhé písni „World of Amphibia“, jejíž vyvrcholení možná není tak zničující co do zvukové stránky, ale jinak je snad ještě působivější. Nastoupí zde uhrančivá rytmika a motivy, které mají velmi blízko k folku a world music. Nebudu přehánět, když se přiznám, že při prvním poslechu „World of Amphibia“ jsem hledal čelist pod stolem. Finální a titulní „Remoteness of Light“ nemá svůj vrchol tak nápadný, snad je roztažen na delší plochu a snad i lze říct, že jich tu je víc. Finální dojem je ale stejný – skvělý.

Nevím, jak jinak bych to lépe popsal, než že je „Remoteness of Light“ dokonale podmanivé. I tehdy, kdy jsem tvrdil, že se tam zdánlivě „nic neděje“, to člověka nepustí a utnout to v půlce je skoro hereze. Když tak o tom přemýšlím, The Stargazer’s Assistant nabízejí téměř vše, co lze od kvalitní náročné hudby očekávat – jsou chytří, působiví, dokážou vytvořit atmosféru, ve správný čas udeřit a s posluchačem si pohrát, ale nechovají se k němu macešsky. Možná vás malinko poškádlí, přece jenom písně o bezmála dvaceti minutách nejsou žádné hity na jeden poslech, ale odměna za vynaložené úsilí je velmi sladká.


Conjuro nuclear – Magia negra

Conjuro nuclear - Magia negra

Země: Španělsko
Žánr: ambient / black metal / darkwave / punk
Datum vydání: 22.11.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 21:52

Odkazy:
facebook / bandcamp

Španělský okultní projekt Conjuro nuclear je na našich stránkách už pravidelným návštěvníkem, ale to neznamená, že se sbírka našich recenzí nemůže stále rozšiřovat. Zrovna tahle kapela si totiž zaslouží, aby se o ní pořád psalo a věnovala se jí pozornost. Conjuro nuclear je totiž jedním z těch vzácných případů, kvůli nimž člověk poslouchá ta kvanta bezejmenných nahrávek – protože se mezi nimi výjimečně objeví skvost, který vás posadí na prdel. Zde jsem byl na prdel prvně usazen v roce 2014 prostřednictvím druhé eponymní desky, ale zpětné dostudování debutu „Luna llena y radiación“ i poslech následujících dvou alb „Reacciones paganas“ a „♄“ jen potvrdily, že tahle věcička z Pyrenejského poloostrova je – fakt se to nebojím říct – výjimečná.

Novinka „Magia negra“ ovšem není novou deskou – Emesis už letos svou kvótu co rok, to nové album splnil, „♄“ totiž vyšlo na jaře. „Magia negra“ je spíš takový neřadový zpětný přílepek právě k letošní nahrávce, který prý obsahuje experimentálnější materiál a který byl natočen až po vydání „♄“. Je zde i kolaborace a téměř všechny kousky mají vypůjčené nepůvodní texty. Nicméně obzvláště to „experimentálnější“ zní velmi lákavě s ohledem na to, že muzika Conjuro nuclear není nic moc normálního ani ve své standardní podobě.

Zas až tak žhavé to však nakonec není. „Magia negra“ totiž do tvorby Conjuro nuclear zapadá vcelku přirozeně a žádné vyložené překvapení se nekoná. Rozdíl je leda tak v tom, že zde metalová a ambientní / darkwave složky jsou zde striktněji rozděleny a příliš se nemíchají. Počin začíná s tou druhou jmenovanou podobou, „Maldición (Noche)“ a „Nuestra naturaleza“ jsou obě super a zejména ta druhá má atmosféru jako prase.

„El signo de apofis“ není Emesisova skladba, složil ji Ghamil z projektu Inmacoitada concepción (taky velice pošahaná věc, rovněž doporučuji k poslechu!), jenž se jako host podílel už na „Luna llena y radiación“, kam nahrál baskytaru a také složil jeden kousek; Emesis zde formálně spíš hostuje. Není se ovšem čeho bát, „El signo de apofis“ do atmosféry Conjuro nuclear bezpečně zapadá. Jinak se jedná o další dobrou, převážně klávesovou píseň, byť se zde už objevují i kytarové melodie a v závěru i špinavé riffy jakožto předzvěst další části…

„XV – El Diablo“ a „Magia negra“ jsou pravé opaky předešlých skladeb a jedná se o neurvalý punkový black / crust s brumlající baskytarou, jemuž onu charakteristickou náladu Conjuro nuclear dodávají hlavně druhá kytarová linka a psychedelická sóla. O něco povedenější je titulní kousek. Finální „Himno a Satán“ je další klávesovka, a byť jistou atmosféru nepostrádá, na věci z úvodu nemá.

Nicméně upřímně řečeno, „Magia negra“ nepřináší nic zásadního a samotný materiál není tak odzbrojující jako na dlouhohrajících deskách. Pokud jste se do Conjuro nuclear zamilovali podobně jako já, jistě zhltnete i tohle, pořád je to sakra cool. Pokud jste španělský okultismus doposud nezakusili, věnujte svou pozornost nejdřív řadovkám.


Queen Elephantine – Kala

Queen Elephantine - Kala

Země: USA
Žánr: psychedelic / experimental / ritual
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Argonauta Records / Cimmerian Shade Recordings / Atypeek Music / Tartarus Records / Transcending Obscurity

Tracklist:
01. Quartered
02. Quartz
03. Ox
04. Onyx
05. Deep Blue
06. Throne of the Void in the Hundred Petal Lotus

Hrací doba: 48:28

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

Snaha znít zvláštně a v ideálním případě trochu jinak, než je všude okolo běžné, je samozřejmě sama o sobě chvályhodná a měli bychom si jí u hudebních skupin cenit. Ne nutně vždy bychom ji však měli i chválit. Průměrnost je jistota a pro náročnějšího posluchače záležitost nudná, odpudivá a nehodná pozornosti, ale člověk ví, co dostane, a leckdo – zjevně je jich většina – to tak má raději. Naopak odlišnost bývá víc vzrušující, pokud se povede, ale je mnohem riskantnější, protože se mnohdy prostě nepovede…

Queen Elephantine se o nějakou zvláštnost zcela určitě snaží. Když jsem si poslechl ukázku z jejich letošní desky „Kala“, takřka okamžitě jsem věděl, že mám chuť to slyšet celé a že chci útroby téhle nahrávky prozkoumat. Tak se také stalo, ale výsledný dojem je o poznání chudší, než jsem na onom úplném začátku doufal. Cením si oné divnosti, jaká Queen Elephantine bezesporu nechybí, nemůžu na „Kala“ nějak extrémně nadávat, zároveň však nemůžu ani chválit, protože výsledek nijak zvlášť strhující není.

A přitom se zdálky všechno tváří zajímavě. Queen Elephantine na svém pátém albu (žádné ze čtyř předchozích jsem neslyšel, tudíž nemohu srovnávat) hrají psychedelické cosi, u něhož jsou žánrové kontury nejasné a rozostřené. Muzice vládne rituální rytmika, o niž se stará artilerie dvou bicích souprav a dalších perkusí a také příjemně nahlas brumlající baskytara. Někde v okolí kvílí kytara, jejíž projev nemá daleko někam ke stoneru, ale nazývat produkci Queen Elephantine metalem by asi bylo zavádějící. V takovém složení a v převážně instrumentální podobě (vokály jsou spíše raritou, ale sem tam se objeví, třeba ve druhé „Quartz“) skupina skládá dlouhé zdrogované písničky, které navíc výjimečně zlehka okoření i další nástroje jako třeba mellotron.

Mně osobně by tohle znělo dost lákavě, a kdybych to ještě neslyšel, tak bych to po takovém popisu asi slyšet chtěl. Přesto „Kala“ – navzdory dobrým přísadám – nedokáže nijak zasáhnout, uhranout, zhypnotizovat. A diplomacie stranou, to je hodně velký problém. Právě schopnost s posluchačem nějak pohnout, ponořit jej a posléze jej doslova vymáchat ve své atmosféře je tím stěžejním, na čem by podobně laděná muzika měla stát. Ne, že by tohle na „Kala“ chybělo absolutně, ale vždy jsou to maximálně jen nesmělé náznaky, jak by mohl výsledek vypadat, kdyby to tam bylo. Jenže není.

Nakonec se „Kala“ stále poslouchá docela příjemně. Člověka nijak neruší, ani jej neotravuje a v žádném případě jej neuráží. Pouze si tak plyne okolo a velmi brzy se zvrhne v kulisu. A to je strašně málo. Moc tomu nenapomáhá ani jednotvárnost, která by nevadila, kdyby – zase se to vrací jako bumerang – atmosféra pracovala na plné pecky. V takovém případě by nebylo vůbec co řešit. Takto ale nelze přehlížet, že jednotlivé skladby jsou si podobné jak vejce vejci a splývají mezi sebou do jedné veliké rytmické masy.

Je to škoda, „Kala“ považuji za promarněnou šanci na skvělé album. Američané (nenechte se zmýlit tímhle pojmenováním – současnou domovinou sice jsou Spojené státy americké, ale formace vznikla v Hongkongu) možná jsou zajímaví zvukově, to jim neupírám, skladatelsky však nikoliv.


Calf / Uncle Grasha’s Flying Circus – split

Calf / Uncle Grasha's Flying Circus - split

Země: Řecko / Česká republika
Žánr: noise / industrial / experimental / dark ambient
Datum vydání: 11.9.2016
Label: Pravěk Noise Section / SweetOhm Recordings / NAAB

Tracklist:
I. Calf
01. A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate

II. Uncle Grasha’s Flying Circus
02. The House of Thousands Testicles part I. – Dalai Lama Nun
03. The House of Thousands Testicles part II. – The Nun Who Would Conquer the World

Hrací doba: 58:41 (30:22 / 28:19)

Odkazy Calf:
facebook / bandcamp

Odkazy Uncle Grasha’s Flying Circus:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Pravěk Noise Section

Mohlo by se zdát, že počin s názvem „Dům tisíců varlat“ bude nějaká gay porno parodie na „Dům tisíce mrtvol“, ale realita je trochu jinde – byť platí, že z filmu se zde vycházelo. Za svůj předobraz si však Uncle Grasha’s Flying Circus vzali poněkud serióznější dílo a už vůbec jej neparodují. Jejich strana splitu totiž vychází ze snímku „La montaña sagrada“ (neboli „Svatá hora“ v českých zemích) od chilského režiséra Alejandra Jodorowskyho známého jako tvůrce snímků z kategorie pro náročného diváka. Což vlastně sedí, protože i „The House of Thousands Testicles“ spadá do šuplíčku pro náročnějšího posluchače.

To ovšem neplatí jen o Uncle Grasha’s Flying Circus, ani druhá strana splitu v tomto ohledu nijak nezaostává a taktéž nabízí půlhodinku, která má daleko k odpočinkovému poslechu. Tato nese název „A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate“ a jejím autorem je řecký projekt Calf.

Začněme ovšem s českou stranou splitka, kterážto je – to si povězme hned zkraje a na rovinu – tím zajímavějším, co počin nabízí. „The House of Thousands Testicles“ je samozřejmě noise, tudíž nemalou část toho, co níže zazní, berte s rezervou a s vědomím, že se stále bavíme o hluku, tedy o žánru, jenž má ke konvenčnímu pojetí hudby asi nejdále ze všech hudebních žánrů. Přesto – nejedná se o nahodilé hlučení bez hlavy a paty, bez ladu a skladu a bez nějaké pojící myšlenky, v obou částech kompozice je cítit promyšlenost a nějaký skladatelský záměr. Zjevně se tedy nejedná o pouhé improvizační cvičení na téma co nejkrutějšího audioteroru – a pokud „The House of Thousands Testicles“ ve skutečnosti je výsledkem improvizace, pak to na něm není vůbec znát. Z toho ohledu lze bez problémů věřit tomu, že Uncle Grasha’s Flying Circus se při tvorbě stanoveného konceptu opravdu drželi, nikoliv že je tento koncept pouze domnělý. A to u noisu zdaleka nebývá pravidlem. Nutno dodat, že to vše se povedlo, aniž by Uncle Grasha’s Flying Circus ztratili jakékoliv extrémní aspekty hlukové produkce.

To hlavní se odehrává ve dvacetiminutové „The House of Thousands Testicles part I. – Dalai Lama Nun“. Uncle Grasha’s Flying Circus zde tvoří klaustrofobický nátlak a drží posluchače v koutě, kam na něj házejí ohavné hlukové koláže, industriální ruchy a nepříjemné pískoty. Jak už ale padlo, stále je v tom cítit myšlenka, skladba (zde je tento termín skutečně na místě!) má vývoj a vlastně to celé uběhne mnohem rychleji, než by člověk očekával. A to značí kvalitu. To samé lze říct i o „The House of Thousands Testicles part II. – The Nun Who Would Conquer the World“, byť je její přístup jiný. Zde se totiž jedná o tuze lákavou srážku noisu s dark ambientem. A je to super.

Ani „A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate“ vlastně není špatná záležitost. Vedle prvotřídního noisu Uncle Grasha’s Flying Circus však příspěvek Calf vypadá trochu mdle. Byť i tady se v rámci půlhodinového peklíčka najdou zajímavé momenty, které dokážou pocuchat posluchačovy nervy. Paradoxně je na poslech víc nepříjemná nepravidelná, až arytmická rytmika než industriálně-hlukové pískání.

Vzato kolem a kolem je to ale dost povedené splitko, s nímž se dá strávit více času, než je u noisu běžné. Pravda, mají to na svědomí především Uncle Grasha’s Flying Circus s „Domem tisíců varlat“, ale „A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate“ je taktéž docela dobrá a dává smysl ji poslouchat, poněvadž i zde se jedná o poctivě hnuso-experimentální tvorbu. Celkově velmi vydařená hodina hluku, takže jestli si chcete protáhnout uši industriálním skřípěním, tenhle split lze jen doporučit!


eE eS eM – ByloNebyloRybaNaruby

eE eS eM - ByloNebyloRybaNaruby

Země: Česká republika
Žánr: noise / industrial / experimental / improvisation
Datum vydání: srpen 2016
Label: Napalmed

Tracklist:
I. LiveAtRybaNaruby
01. KdybyBylyVPrdeliRyby
02. NemuselyByBytRybniky

II. JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba
03.-17. [untitled]
18. PytelNa(cu)Raky
19.-65. [untitled]
66. 666
67.-87. [untitled]
88. NaziFunksPunkOff!
89.-98. [untitled]
99. Outro

Hrací doba: 71:31

Odkazy:
web / bandzone

K recenzi poskytl:
Eine Stunde Merzbauten

Hlukový matador Radek Kopel a jeho kumpáni jsou neúnavní. Od doby svého vzniku Eine Stunde Merzbauten posluchače nijak nešetří a každý rok nabídnou minimálně jednu nahrávku, přičemž každá jedna z nich je více než vhodná k zodpovědnému trýznění sluchovodů a snad nejen jich. Člověk se ještě ani pořádně nestačil vzpamatovat z dubnového počinu „E.S.M.“ vydaného pod lehce pseudonymem ExSxMx a už je tu další dávka zvukového arcipekla – a opět pod trochu jiným jménem, tentokráte jako eE eS eM. Ale není se čeho bát, na svou dávku noisu si přijdete, ať už se to jmenuje jakkoliv.

Nějaký laik by si při pohledu zdálky mohl snad i pomyslet, že se na „ByloNebyloRybaNaruby“ ukrývá nějaký koncept – zcela evidentně rybí koncept. Ale zasvěcení vědí, že očekávat něco takového by byla absolutní naivita, protože u Eine Stunde Merzbauten je všechno trochu jinak a tenhle projekt se pojmu kapela samozřejmě vymyká takovým způsobem, až by toto označení bylo snad hanlivé.

Přesto – „ByloNebyloRybaNaruby“ je rozděleno na dvě části. Ta první nese název „LiveAtRybaNaruby“, a jak už její název napovídá, jedná se o živý záznam. Ten byl pořízen v klubu Rybanaruby v Praze, výsledkem čehož jsou dvě – hanba mě fackuje při tomhle pojmenování – písně „KdybyBylyVPrdeliRyby“ a „NemuselyByBytRybniky“. Ničeho se ho však nebojte, na nahrávce není vůbec poznat, že se jedná o živé album – s výjimkou jediného momentu v podobě potlesku na konci „NemuselyByBytRybniky“.

Druhou částí je pak 36minutová – opět mě fackuje hanba – kompozice „JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba“, která je rozdělena do 97 stop, z nichž naprostá většina je nepojmenovaná. Jedinými výjimkami budiž majstrštyky „PytelNa(cu)Raky“ (18), „666“ (66), „NaziFunksPunkOff!“ (88) a „Outro“ (99).

No, ale ve finále je samozřejmě úplně šumák, jak se co jmenuje, jak dlouho to trvá, kde to bylo natočeno nebo jestli jde o koncertní či studiovou nahrávku. V konečném důsledku je totiž beztak všechno brajgl jako svině. Eine Stunde Merzbauten je záležitost, o níž dost dobře nejde pořádně psát, panč dycynky skončíte u prohlášení, že to není nic jiného než prachsprostý bordel, jehož hlavním poznávacím znamením je nezřízená improvizace a jehož snad nejdůležitějším smyslem existence je pobavení samotných Eine Stunde Merzbauten při vyluzování těch nejvíc pošukaných zvuků, pískotu, vazeb, rachotu a dalších akustických laskomin.

Dobrá, trochu jsem to přehnal, něco mále přece jen napsat lze. Tak především – „LiveAtRybaNaruby“ mě příliš nebaví. Na minulém „E.S.M.“ šlo – s notnou dávkou nadsázky – nalézt jakousi hudebnost, což byla vlastně docela příjemná změna. Jasně, pořád to znělo, jak když vás šuká kůň do ucha (ne, že bych to reálně zkoušel), ale ten poslech mě, nebojím se hrdě a drze prohlásit, bavil. „LiveAtRybaNaruby“ je v obou svých částech noisový námrd, v němž Eine Stunde Merzbauten do posluchačů hustí pazvuky bez ladu a skladbu. Tu a tam z té improvizace na povrch vytane trochu zajímavější pasáž (třebas třináctá až patnáctá minuta „KdybyBylyVPrdeliRyby“), ale vzato kolem a kolem to není žádné terno.

Eine Stunde Merzbauten

Náladu ovšem vyspraví „JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba“. Většina z oněch 97 stop má dvacet vteřin nebo lehce přes dvacet vteřin, přesto se tu najdou i relativně zajímavé momenty jako třeba hity číslo (dle tracklistu, ne v rámci kompozice) 49, 57, 58, 63, 64 (v těchto dvou se dokonce ozvou náznaky dejme tomu psychedelie), 70 nebo 71. Anebo je to třeba všechno furt ten samý bordel a jen mně mrdá v uších, takže tam slyším, co tam není. Ale to nic nemění na mém názoru – jakkoliv to u daného žánru může znít zcela iracionálně, ale „JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba“ se mi skutečně líbí víc.

Samozřejmě, „ByloNebyloRybaNaruby“ je hlukařina jak řemen. Tato věta je všeříkající a celý počin dostatečně hodnotí i popisuje zároveň. Vezměte si z toho, co uznáte za vhodné, protože za oním prohlášením se skrývá „je to zajímavé“ stejně jako „je to naprostá kokotina“. Hádám, že svou variantu si  zvládnete vybrat sami a mě k tomu nepotřebujete.


Supersilent, Oker

Supersilent, Oker

Datum: 10.11.2016
Místo: Praha, Radlická kulturní sportovna
Účinkující: Oker, Supersilent

Vycházím z labyrintu pražské podzemky a ocitám se vyvrhnutý mezi kolejemi kdesi na Smíchově. Beru si chvíli na rozkoukání, překonání dezorientace, srovnání střelky. Hledám modře zbarvenou stodolu uprostřed vzrostlých náletů. Otočka vlevo, otočka vzad, vidím, dýchlo na mě žižkovské Nákladové nádraží. Ale zpět do končin smíchovských či přesněji radlických, tam, kde na mě v rámci letošní Alternativy čekalo další zastavení. A co by jen další, přede mnou byl rovnou hlavní tahák programu – Supersilent, neuchopitelná legenda rušící ve sférách na improvizaci založené elektroakustiky a šáhlých pozůstatků jazzu. Jsme na svátku Unijazzu, tak odkud jinud headlinera brát. Já hlásím skvělá volba, a to před bojem i po něm. Začnu na jeho začátku a pokusím se dobrat konce.

Radlickou kulturní sportovnu jsem tedy našel, včetně dveří s nekonvenčním otvíráním i zavíráním – za něco to popadni a tlač, případně zaber k sobě. Na první pohled odtažitý prostor se otevřením dveří proměnil v maximálně přátelské místo. Ze tmy jsem vešel do zamlženého pološera, v němž jsem nalezl šatnu za dvaciáš a bar, který jsem v době příchodu přistihl v nedbalkách. Procházím dál a zjišťuji, že jsem se ocitl v prostoru krásném, charismatickém a překvapivě také útulném. Navzdory velikosti a vnějšímu vzhledu kravína.

Publikum se v porovnání s koncertem Gnod podstatně proměnilo – bylo ukázněnější, navzdory fajnšmekrovosti přátelštější, a co se sluší dodat, také podstatně starší. Ubylo vážných „alternativců za každou cenu“, přibylo nadhledu a snad i oddanosti hudbě. Tabulkami se záznamy naměřených hodnot a výchylek nedisponuji, prostě jsem to tak cítil.

Kdo vzal židli, vzal, mohl. Kdo nevzal, stál si dle libosti, hlavně že byl připraven na Oker. Čtveřice akustických improvizátorů dokázala zaujmout a přimět k maximální pozornosti, ztratit se bylo zatraceně snadné. Norové svůj výstup vystavěli na nepředvídatelných rytmech všeho kulhavého druhu, k nimž přidali akčnost a vysokou variabilitu zvuků. Ani se nechtělo věřit, že de facto všechno lezlo pouze z kytary, trubky, kontrabasu a perkusí. Kapela se nestavěla do role hypnotizérů, stavitelů majestátních hudebních cest, bavila spíš plynule navazujícími výjevy, nápaditostí a radostí z hravosti. A radost jsem měl i já, ačkoli k uzemňování došlo až v horizontu dalších desítek minut.

Oker hráli nalevo, Supersilent vpravo. Symbolika? Kdepak, jen ryze praktické důsledky – rychlejší přestavba a kratší prostor k vydechnutí. Za pár minut pod pódiem opět zalidněno, jen ještě mnohem koncentrovaněji a mnohem blíž dění. Tři stovky hlav, asi tolik se jich shromáždilo v napjatém očekávání. Supersilent začali tiše, hlasitostně jen o trochu výš než předskakující krajané. Helge Sten alias Deathprod elektronickým mágem, Ståle Storløkken coby klávesový excentrik a Arve Henriksen s trubkou i čudlíky nad tím vším.

Supersilent

Přidává se, šlape do plných. Zpočátku přehledné rytmy divočí a končí v nervních změtích hudebního extremismu, jenž i tak dává smysl a neustále přesvědčuje o organickém vývoji skladeb. Převažující diskomfort proměňuje své zdroje. Ke slyšení jsou nelidské ruchy i nepochopitelné rytmy (zvlášť když se svých elektronických pultíků chopili všichni tři zúčastnění najednou), před nimiž se musí klanět. Občas svítá i slunce, hudební a vizuální rovněž. To druhé v momentech, kdy v pozadí sídlící Arve Henriksen odlepuje ruce ode drátků a chopí se trubky. Vrchol všemocného trojúhelníku, mluvčí a zvěstovatel z krajiny nadpřirozena, z níž přišli všichni tři.

Předvedené kompozice byly tuším čtyři, každá fungovala rozdílně, a přesto v duchu nastíněného světa. Ten zhasnul po absolutním hlasitostním vyšponování, po třesoucích se kalhotách i vnitřnostech. Někteří nevydrželi, já s radostí vstřebával a po oku kontroloval strop, jestli se neřítí. Ticho, konec. Potlesk, vřelá zdravice. Desátá je strop, ranní ptáčata při Supersilent neusnou, to musím uznat. Odcházím a třes setřásám bilancováním. Oker byli hravostí a smíchem, Supersilent manipulátory s vášnivou jazzmanskou duší a neskutečnou schopností magnetizovat. Nemám rád definitivy, jasná tvrzení o koncertech a festivalech roku a zásadních koncertech života. Ale…