Archiv štítku: experimental

Matra – Terra firma

Matra - Terra firma

Země: Slovensko
Žánr: drone / industrial / dark ambient
Datum vydání: 6.8.2017
Label: Nomad Sky Diaries

Tracklist:
01. Awake the Sleeping Shadows from Under the Windows
02. And Then He Drinks the Glass Full of Venom

Hrací doba: 59:56

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nomad Sky Diaries

terra firma (uncountable)
1. Continental land, as distinguished from islands.
2. (colloquial) Land, as opposed to water or air.

Matra není formace, která by se v experimentálně-žánrovém rybníčku pohybovala nějak zvlášť dlouho. Vždyť loňská deska s názvem „Terra firma“ je jejím prvním počinem vůbec. Za projektem nicméně stojí borci, kteří Slovenskou republiku na poli hudby, kterou většina lidí radši vůbec nepovažuje za hudbu, reprezentují již nějaký ten pátek.

Matra je totiž kolaborací dvou jiných projektů / hudebníků – Matúše Mikuly alias 900piesek a Kragrowargkomna alias G#. Osobně mám víc zmáknutou tvorbu prvního jmenovaného (což asi i dává smysl, protože diskografie 900piesek je o poznání rozsáhlejší; ve druhém případě, zdá se mi, jde primárně o koncertní performance), ale myslím, že v případech jako „Terra firma“ nejde o žádnou velkou překážku. Beztak to bude hučet, skřípět, pískat a huhlat – a na docenění něčeho takového nejspíš nepotřebujete mít podrobně nastudované veškeré předchozí skřípací, pískací a huhlací nahrávky.

V jednom ohledu mě „Terra firma“ mírně překvapilo. Očekával jsem od tohohle alba víc hlukovější záležitost, ale ta se nekoná. Matra holdují spíš jiným experimentálním stylům. Prim na „Terra firma“ hraje především drone, k němuž se přidává industriální koření a něco temno-ambientu. Tu a tam se sice objeví i hlučnější/hlukovější moment, jako kupříkladu nedlouho po dvacáté minutě druhé skladby „And Then He Drinks the Glass Full of Venom“, ale není tam toho tolik a nejde to do takového extrému, aby dávalo smysl hovořit o noisové desce. Což samozřejmě není myšleno jako negativum nebo výtka, pouze se snažím „Terra firma“ nějak žánrově usadit, abyste si, v ideálním případě, mohli utvořit alespoň hrubou představu, jak tahle záležitost zní.

Že se nejedná o odpočinkový poslech, to je asi jasné už jen dle žánrového zařazení. A pro ty, kdo by o tom stále pochybovali, mohu dodat, že „Terra firma“ i přes hodinovou délku potřebuje jen dvě kompozice, které trvají zhruba 25 a 35 minut. Většina toho si vystačí s abstraktní zvukovou paletou, z níž výjimečně vystoupí nějaký hmatatelnější tón, ale pokaždé se záhy opět rozpustí v bzučivé dronové stěně. Přesto všechno je „Terra firma“ na poměry svého stylu relativně stravitelná, a pokud má někde v téhle oblasti takříkajíc „najeto“, počin Matry jej svou neuchopitelností nesloží na lopatky. Opět se však nejedná o nic, co by nutně znamenalo výtku.

Matra

Obě skladby mají ještě jeden společný jmenovatel a tím je pozvolná a trpělivá gradace. Obzvláště „Awake the Sleeping Shadows from Under the Windows“ se v první, převážně ambientní půli rozhýbává dost neochotně, ale z obou předkládaných kompozic mě dokázala zaujmout o trochu víc. Ani „And Then He Drinks the Glass Full of Venom“ není vůbec špatná a obsahuje v sobě určité pnutí, díky němuž je „Terra firma“ jako celek povedená nahrávka. Nejde ovšem o nic, kvůli čemu bych okamžitě musel psát domů.

Nicméně jakkoliv se pověstná katarze při poslechu „Terra firma“ úplně nedostavila, stále se jedná o počin, který je v jistých ohledech dost sympatický. Absence výraznějších záchytných bodů je v tomto případě spíš ku prospěchu věci, protože deska tím pádem uspokojivě slouží jako startér pro brouzdání vlastními myšlenkami. A to rozhodně není k zahození.


My Live Evil – Próra v tyči

My Live Evil - Próra v tyči

Země: Slovensko
Žánr: avantgarde / experimental / classical
Datum vydání: 8.2.2018
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
01. Dein schones Flane und du und du und du
02. Oh Ludwig
03. Zahrad

Hrací doba: 26:22

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

V dnešní recenzi si představíme zase jednu pozoruhodnou šílenost – anebo spíš šialenosť s ohledem na původ My Live Evil. Tahle slovenská formace se totiž na svém čtvrtém počinu představuje ve víru experimentu, invence a nutkání pojmout věci trochu jinak, než je běžně zvykem. Přitom se ale v případě „Próra v tyči“ nejedná o bezduchou improvizační masturbaci, nýbrž o album, jímž se prolíná ústřední myšlenka. Která je nakonec dost důležitá a bez níž nahrávka nemůže fungovat ani zdaleka tak uspokojivým způsobem, jakým funguje s ní.

Předně si zkusíme rozebrat název „Próra v tyči“, což bude úvodní krůček k uchopení tohoto proudu zvuků, jenž na první poslech zní pouze jako experimentální guláš. Prora je mamutí megalomanský komplex, který v letech 1936-1939 vybudoval nacistický režim na pláži na ostrově Rujána. Ten měl sloužit jako dovolenkový resort pro německé občany a byl vyprojektován, aby dokázal pojmout až neuvěřitelných 20 000 lidí zároveň. Veškeré pokoje byly s výhledem na moře, protože i obyčejný německý dělník měl mít nárok na dovolenou na pláži s výhledem na moře.

Co se oné tyče týče (krásné spojení, ne?), předpokládám, že bude mít souvislost se samotnými My Live Evil a jejich koncertní prezentací, která ostatně přímo souvisí i s „Próra v tyči“, jelikož jde o živé album. Vedle dvou hudebníků, Alexandera Platznera a Miroslava Tótha, je totiž součástí i Shiva, jež na pódiu předvádí pole dance. A myslím, že právě odsud se vzala ona tyč v názvu.

Hudební náplň „Próra v tyči“ ovšem souvisí víc s Prorou. My Live Evil si totiž položili zajímavou otázku – jakou hudbu mohli poslouchat Němci relaxující na dovolené na pláži u Baltského moře, zatímco jejich armáda rozpoutala po celé Evropě válečné peklo?

Odpovědí je právě „Próra v tyči“ – 26minutová magořina, která míchá pasáže skladeb (klasických) německých, rakouských a francouzských skladatelů (Anton Bruckner, Richard Wagner, Serge Gainsbourg) se saxofonovým zvěrstvem. Srážkou dvou zdánlivě protichůdných světů vzniká symfonicko-experimentální eskapáda, v níž se plynule střídá teatrálnost, vzletnost, temnota i hluková kakofonie, přičemž právě poslední jmenovaná poloha má asi ze všech navrch.

Na první poslech z toho jde skutečně hlava kolem a „Próra v tyči“ se tváří jako neuchopitelná nahrávka, na níž je nejsrozumitelnější potlesk publika (live album, pamatujeme?). Stačí se ovšem nenechat odradit, poněvadž prvotní zhrození dost rychle přejde. Přinejmenším v mém případu tomu tak bylo. Záhy jsem zjistil, že čím déle „Próra v tyči“ poslouchám, tím víc nahrávce nejenže rozumím, ale tím víc si ji také užívám.

Na jednu stranu je to nesporně zvrhlé, ale svým způsobem je ta kombinace dost fascinující a lákavá, až jsem si nejednou říkal, že by deska klidně mohla být i delší a vůbec by mi to nevadilo. Prezentovaná sonická avantgarda totiž stojí někde napůl cesty mezi šílenstvím a genialitou. Zcela nepochybně se nejedná o počin, jaký bych musel slyšet každý den, ale jsem si docela jistý, že čas od času se k němu rozhodně vrátím. Na to je „Próra v tyči“ příliš nevšední, aby se na ni jen prášilo v poličce…


900piesek – IV.II.VII

900piesek - IV.II.VII

Země: Slovensko
Žánr: noise / ambient
Datum vydání: 2.1.2018
Label: Nomad Sky Diaries

Tracklist:
Side A:
01. I.I.I

Side B:
02. III.III.III

Hrací doba: ~2 min

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Nomad Sky Diaries

900piesek je docela činorodý jednočlenný projekt na slovenské experimentální/hlukové scéně. Přesto jsme si jej zde v recenzích doposud nepředstavili, ačkoliv má Matúš Mikula na kontě několik zajímavých nahrávek, vlastních i kolaboračních. Na druhou stranu, je docela příhodné si první recenzi 900piesek na našich stránkách odbýt prostřednictvím tak zvláštního počinu jako „IV.II.VII“.

Ona zvláštnost „IV.II.VII“ spočívá především v jeho formě, která je diplomaticky řečeno značně netradiční. Slovenský label Nomad Sky Diaries totiž nahrávku pustil do světa v limitaci pouhých třinácti kopií, které jsou k dispozici na průhledném čtyřpalcovém vinylu manuálně vyřezaném (takzvaný „lathe cut“) slovenskou firmičkou Archipelag Vinyl. Čtyřpalec je ukrytý v kartonové kapse o něco menší než formát A4 (o pár čísel menší na každé straně) společně s kartou z tvrdého papíru obsahující jen to nejzákladnější info – tracklist, odkazy a limitaci (včetně ručního očíslování každé kopie).

Jedna věc je jistá – ať už bude hudební náplň „IV.II.VII“ jakákoliv, minimálně svým formátem, formou vydání a také limitací jde o tuze neotřelou věcičku, která se nevidí na každém rohu. Minimálně z tohoto titulu můžeme „IV.II.VII“ bez sebemenších obav označit jako raritu. A to takového kalibru, že by zajisté potěšila každého hudebního fetišistu, jenž si potrpí na to, aby měl ve své sbírce co nejdivnější a nejobskurnější nosiče. Všichni takoví blázni mezi vámi mohou „IV.II.VII“ považovat za žhavý tip, čím si svou sbírku ještě víc vyšperkovat.

Forma je jedna věc. A byť i ta bezesporu potěší – obzvláště v případech, jako je tenhle – pořád se bavíme o hudební nahrávce. Čímž nenápadně naznačuji, že by nás zde v konečném důsledku měl přece jenom zajímat víc obsah než forma. Inu, pojďme se na něj podívat.

Nejprve se zkuste zamyslet nad tím, kolik minut hudby se vejde na standardní dvanáctipalcové vinyly. Pak si vzpomeňte, kolik minut hudby se vleze na sedmipalcové vinyly. A nyní si uvědomte, že se zde bavíme o čtyřpalcovém vinylu. Asi je zřejmé, že jeho stopáž bude tuze kraťoučká – každá strana nabízí pouhou minutu hudby (cca). Přesto jsou obě strany „IV.II.VII“ docela odlišné.

Na straně A se nachází kompozice s názvem „I.I.I“. Ta nabízí sonickou masáž bez kompromisů – minuta konstantního hluku, který ani na vteřinku neuhne ze svého. Strana B skrývá stopu „III.III.III“, jež je naopak těžce minimalistická. Jedná se o sotva znatelný šum, z něhož vystupuje jeden utlumený zvuk. Toť vše.

900piesek - IV.II.VII

Což je vlastně trochu škoda. Dvakrát jedna minuta totiž není – už jen z podstaty své krátkosti ani nemůže být – dostatečnou plochou pro zprostředkování jakéhokoliv hlubšího zážitku. Hodně je to znát hlavně na „I.I.I“, protože tenhle neměnný homogenní zvuk by měl potenciál a myslím, že bych ho rozhodně vydržel poslouchat (a dokonce chtěl poslouchat) o poznání déle než pouhou jednu minutu. Nicméně – smůla.

Takhle to prostě je – „IV.II.VII“ díky své stopáži nemůže mít ambice být nějakým hudebním prožitkem. Jedná se o pouhou jednohubku vydanou ve velice lákavé formě. Ale nakonec – i to je docela sympatické a jako raritka se to ve sbírce vyjímá moc hezky.


Sklo – Sound Quadrature

Sklo - Sound Quadrature

Země: Česká republika
Žánr: industrial / experimental / free jazz / noise
Datum vydání: 31.8.2017
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
01. Bio Mass
02. Full (of) Tenision
03. Fast Healin
04. Side Lying
05. Two Blocks in a Tearoom
06. All Tomorrow’s Parties

Hrací doba: 40:23

Odkazy:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

Experimentální muziku mám dost rád a čas od času nepohrdnu možností vyresetovat si mozek nějakou sonickou nenormálností, která jde ve své netradičnosti až do míst, kde hranice mezi hudbou a kakofonií bývá nejasná. Nejsem však tolik domýšlivý, abych tvrdil, že jsem v tomto oboru odborníkem, jemuž není rovno, ale něco takového stejně nepotřebuji. Člověku ke štěstí stačí subjektivní pocit, že mu to něco předává, a právě ten v experimentálních žánrech nacházím dost často.

Leckdy se ovšem stává, že nedojde ke správné konstelaci hvězd (případně k čemukoliv jinému se stejným významem – nechám na vás, jak to nazvete) a hudba (?) vysílá na úplně jiných frekvencích než na těch, na nichž jsem schopen a ochoten přijímat signál, jakkoliv jsem anténu naladil do experimentální polohy. Nicméně i tahle nekomfortnost a nejistota, jak poslech dopadne, patří k lákadlům takové muziky. Vždyť všechny ty noisy, industrialy, temno-ambienty a šílené improvizace na pokraji akustické agonie posloucháme právě proto, aby nás něco vytrhlo ze šedi a stereotypu běžného poslouchání. Technicky vzato by tedy někdo mohl říct, že nedocenění nějaké experimentální nahrávky neimplikuje její nekvality, nýbrž jenom a pouze nepochopení. Lze snad nějak rozumně zhodnotit něco, co je již ze své podstaty postaveno na abstrakci dovedené do extrému?

Samozřejmě, že prohlásit tohle v nějaké recenzi je alibismus nejhrubšího zrna; způsob, jakým si umýt ruce nad něčím, co se mi vlastně nelíbí. Dokonce se mezi recenzenty najdou mocipáni, kteří jsou schopní podobnými žvásty obhajovat i bezpohlavní mainstreamovky. Osobně jsem se takovým berličkám snažil vždy vyhýbat, nicméně u nahrávek jako „Sound Quadrature“ se takový pocit chtě nechtě vkrádá na mysl.

Hrát si na machra a tvrdit, že všechno chápu a všemu rozumím, nemám zapotřebí. S naprostým klidem si zvládnu přiznat, že je něco nad mé síly. „Sound Quadrature“ je… není to přímo album, u něhož bych musel hodit ručník do ringu, ale nejsem tomu dalek. Tahle deska mi dala dost zabrat, průběžně ji poslouchám již nevím kolik měsíců, ale pořád mám dojem, že mi zde něco uniká a že bych to měl ještě pokoušet a dál se tou změtí zvuků prokousávat. A přitom si ani nejsem jistý, jestli je ona kýžená hudební nirvána na dosah, jestli se neskrývá už za rohem u příštího poslechu, nebo jestli je stále v nedohlednu… ani jestli vůbec existuje.

S recenzí ovšem nejde otálet věčně, a tak jsem se rozhodl vám své dojmy nabídnout ve stavu, v jakém jsou nyní, ačkoliv to místy působí rozervaně jako srdce zavilého romantika. Jedním z těchto dojmů je rozhodně náročnost. „Sound Quadrature“ není určeno pro zběžné poslechy a odpočinkové vstřebávání. Ostravský projekt Sklo zde plynule přechází industrialem, minimalistickým skoro-tichem, free-jazzovou improvizací a hlukovými výpady, tu a tam přihodí nelidské skřeky anebo nelibozvučné skřípění. Ve všech ohledech jde o záležitost bez záchytných bodů, bez jakýchkoliv jasně daných struktur, bez čehokoliv, co by šlo svému posluchači alespoň trochu naproti.

Paradoxně nejblíže je mi těch několik málo čistě noisových momentů, protože je to aspoň hlukový nátlak. Sice ani ten nepatří k výstavním příkladům stravitelnosti, ale chytám se na něj, protože bordel mi cizí není. Dokonale se ovšem ztrácím třeba ve chvílích, kdy se nad industriálními plochami líně převaluje až nepříjemně znějící altsaxofon. Byť uznávám, že nepříjemnost zde může být považována spíše za klad, ne-li dokonce záměr.

„Sound Quadrature“ je bezesporu albem, na nějž běžná měřítka neplatí, a pokud mi někdo bude tvrdit, že se mu to líbí v tom pravém slova smyslu, tak mu nejspíš neuvěřím. Osobně jsem desku poslouchal intenzivně, až jsem se mnohé její části (ale zdaleka ne všechny) naučil takřka nazpaměť, takže několik sugestivních momentů jsem tu našel. Jako celek mě to však nedokázalo oslovit nebo pohltit, nezvládnul jsem to pochopit a plně (d)ocenit. Na čí straně je chyba? Toť otázka, na niž neznám odpověď. Nekomfortnost jsem ovšem při poslechu rozhodně cítil, takže jestli šlo o tu, lze misi „Sound Quadrature“ považovat za úspěšnou.

Sklo - Sound Quadrature


The Body & Full of Hell – Ascending a Mountain of Heavy Light

The Body & Full of Hell - Ascending a Mountain of Heavy Light

Země: USA
Žánr: experimental / avantgarde metal
Datum vydání: 17.11.2017
Label: Thrill Jockey Records

Tracklist:
01. Light Penetrates
02. Earth Is a Cage
03. The King Laid Bare
04. Didn’t the Night End
05. Our Love Conducted with Shields Aloft
06. Master’s Story
07. Farewell, Man
08. I Did Not Want to Love You So

Hrací doba: 34:52

Odkazy The Body:
facebook / bandcamp

Odkazy Full of Hell:
web / facebook / twitter / bandcamp

Když už si myslíte, že jste slyšeli naprosto všechno a nic vás nemůže dále překvapit, obvykle přijde něco, co vám dá pořádně do tlamy a přesvědčí o opaku. Tedy ne, že bych si právě tohle myslel, ale sem tam jsem si posteskl, že by to chtělo něco nového. A jestli taky chcete něco nového, pak neváhejte sáhnout po kolaboraci kapel The Body a Full of Hell.

Nejedná se o jejich první studiové setkání, tím je „One Day You Will Ache Like I Ache“ z roku 2016, kde se tyto grupy utkaly, aby stvořily noisového hybrida na bázi dronu a hardcoru. Už poslech této desky byl poměrně šok a rozhodně se nejedná o záležitost pro každého. Na novince „Ascending a Mountain of Heavy Light“ jdou ale ještě dál a představují nám rovnou svůj vlastní žánr, který není úplně jednoduché pojmout.

Ani pořádně nevím, kde začít dřív. Album je složené z osmi písní, ale je lepší ho brát jako jeden celek. Nejde tu ani tak o hráčské schopnosti ovládat dané nástroje, jako o vytvoření co nejznepokojivější atmosféry. Ta mučí nejen ušní bubínky, ale rovnou celé tělo. Dopad této hudby je skutečně fyzický, jelikož tlak působící na posluchače je enormní a „Ascending a Mountain of Heavy Light“ v něm neustává, naopak se valí na posluchače a neuhýbá vedle. Je to jako probudit se v bořící se továrně, kde za všudypřítomného chaosu cítíte tíseň a bezmoc se vymanit z jejích útrob, přičemž vás vtahuje stále hlouběji a hlouběji.

Přestože doménou kapel je doomové experimentování, respektive grindcorové běsnění, na „Ascending a Mountain of Heavy Light“ oboje dvoje přehlušuje hodně ujetá elektronika a dunivý industrial. Rčení upustit uzdu fantazie tu je naplněno do posledního písmenka a na veškeré konvence a zajeté způsoby se tu zvysoka kašle. Brutální záchvěvy šílenství jsou ještě umocňovány inspirací ze škály různých stylů, free jazz nevyjímaje. Tahle intenzivní směsice je zkrátka vysoce kreativní a nenapadá mě nic, k čemu by se dala přirovnat.

Z klasických nástrojů tu nejvíce prostoru dostávají bicí, které často tvoří základní kostru, na niž se následně všechen ostatní bordel nabaluje. Třeba hned úvodní „Light Penetrates“ je postavena na hře bicích, do níž postupně bodají elektronické signály a řev obou zpěváků. Zatímco ten Walkerův (Full of Hell) je klasicky z plna hrdla nabroušený, King (The Body) vydává zoufalé vytí a ze všeho nejvíce mi připomíná legendární křičící kozy. Daleko více mi sedí první styl, přičemž ten druhý mi s postupem času začal čím dál více vadit. Možná, že právě to bylo záměrem, jelikož „Ascending a Mountain of Heavy Light“ prostě navozuje podobně nepříjemné pocity, takže to vlastně zapadá do konceptu. Mě ovšem tento aspekt zneklidňuje v negativním slova smyslu a na celé desce mi pak vyloženě překáží.

The Body & Full of Hell - Ascending a Mountain of Heavy Light

Zvukovou koláž také dobře ztvárňuje výborná obálka, na které můžeme vidět ten maglajz na vlastní oči. Do hry se tu dostává třeba i splašené saxofonové číslo, rovněž v titulní skladbě, nebo tajemná dubová ozvěna v předposlední „Farewell, Man“, což je zároveň jediná věc obsahující nějak výrazněji grindcorové postupy. Album není brutální pro svou rychlost, té tu koneckonců moc není, ale pro všechny ty pazvuky, kde elektronika připomíná kroucení plechů, kytary neprostupnou hlukovou stěnu a činely usedající prach na stroje poničené mohutnými údery bicích.

Mezi mé nejoblíbenější patří nekompromisní industrialová mašinérie „Earth Is a Cage“ a bubenické číslo „Our Love Conducted with Shields Aloft“, jež je až do závěrečných výpadků a přelévání se ze strany na stranu rušeno hlasitým hučením, přičemž si dokážu leckoho představit, jak si jde zkontrolovat svoji audio soupravu, jestli náhodou není chyba na jeho straně. Stejně tak jsem si oblíbil také následující „Master’s Story“. Ta se zprvu jeví až jako taneční věc, přičemž se brzo převalí do dronových vod a postupně se z této mizérie vrací zpět, ale… nedopadne to dobře.

Jestli jste ochotni poslouchat půlhodiny hudby bez výraznějších záchytných bodů a nechat se dobrovolně dusit pohlcující atmosférou beznaděje, pak je „Ascending a Mountain of Heavy Light“ tím správným průplachem. Na mě to zatím i po mnoha poslechnutích stále funguje, ale musí na to být chuť a ta správná nálada se nechat takhle zformovat. Mohu vřele doporučit všem bonvivánům lačnících po originalitě a hledajících potěšení v bourání zavedených pravidel.


Necro Deathmort – Overland

Necro Deathmort - Overland

Země: Velká Británie
Žánr: experimental electronica
Datum vydání: 6.10.2017
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Poliz
02. Cath Hedral
03. 80,000
04. Vortex
05. Gu
06. Obey
07. Meddle

Hrací doba: 41:08

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Necro Deathmort nejsou žádní veteráni, ale řekl bych, že za tu necelou dekádu svého fungování (první počin vyšel v roce 2009) se jim už povedlo si své publikum najít. Trochu se ale může zdát, jako kdyby se nyní snažili začít oslovovat i posluchače mimo své žánrové vody. Zatímco starší věci vycházely pod Distraction Records, kteří se soustředí výhradně na elektronickou muziku, aktuální desku „Overland“ si pod svá křídla vzal kanadský label Profound Lore Records, jejž má většina z nás spojený především s extrémním a experimentálním metalem. Na druhou stranu, tohle spojení smysl dává, jelikož Profound Lore si na žánrovou čistotu nikdy obzvlášť nepotrpěli, takže proč ne.

Já osobně jsem měl Necro Deathmort v merku už nějakou chvíli, ale víme, jak to chodí. Stokrát obehranou pohádku o džbánu, chození pro vodu a utrženém uchu si snad protentokrát můžeme odpustit a radši se vrhněme rovnou na věc. Tím spíš, že v případě „Overland“ ona „věc“ za nějaké to povídání rozhodně stojí.

Bez dalších průtahů mohu říct, že moje první zodpovědně pojaté setkání s Necro Deathmort dopadlo skvěle a deska ve mně zanechala velice dobrý dojem. Dokonce mě její společnost natolik bavila, že jsem napsání recenze relativně dlouho odkládal, ačkoliv naposloucháno jsem již dávno měl. Poté, co člověk vykřičí svůj názor do světa, totiž motivace k poslechu citelně klesá, ale já se s „Overland“ ještě loučit nechtěl. Ne snad, že by to bylo něco naprosto ojedinělého a nevídaného, sem tam se mi tohle stává a už jsem takhle podvědomě odkládal recenze mnohých alb, nicméně o kvalitách nahrávky to jistě svědčí i tak.

Londýnské duo na „Overland“ prezentuje elektronickou hudbu, pro niž jsou určující dvě věci. Zaprvé – ke svému životu nepotřebuje agresivitu, tvrdé beaty ani chytlavost. Namísto nich pracuje spíš s chytrým pojetím, skladatelskou zajímavostí a otevřenou hlavou. Necro Deathmort ve skutečnosti s tanečností v tom pravém slova smyslu neoperují vůbec. Zadruhé – do základního žánrového rámce nasává vlivy množství dalších stylů, s jejichž přispěním se „Overland“ stává pestrou mozaikou nálad, aniž by docházelo k roztříštěnosti nebo pocitu zbytečného míchání jablek s hruškami.

Jako krásný příklad žánrové otevřenosti Necro Deathmort může posloužit třebas pátá „Gu“, která svojí náladou i tepající rytmikou jasně odkazuje na psychedelický rock. Hned vzápětí na ni v podobném duchu navazuje i „Obey“. Různě po albu lze dále slyšet hrátky se saxofonem, kytary, taková „Vortex“ nabídne i dronové momenty a mnohdy se objevuje i soundtrackový nádech. Například závěrečná „Meddle“ svou atmosférou vzdáleně připomene hudební doprovod k prvnímu dílu legendárního sci-fi filmu „Blade Runner“.

Jinými slovy řečeno, „Overland“ není deskou, při jejímž poslechu byste měli trpět na nedostatek invence nebo předvídatelnost, ačkoliv do ucha leze jedna báseň. Což je samozřejmě moc fajn a měli bychom si toho cenit. Obzvlášť když podobně fajn není jen tahle otevřenost, nýbrž celé album. Netvrdím, že se jedná o něco skutečně geniálního, ale to nakonec leckdy není třeba. Zásadní nedostatky totiž na „Overland“ neslyším a experimentálně jsem ověřil, že nahrávka dokáže obstát i v (relativně) delším časovém horizontu. Vzato kolem a kolem tedy mohu tuhle parádu jen doporučit.


Tele.S.Therion – Luzifers Abschied

Tele.S.Therion - Luzifers Abschied

Země: ?
Žánr: avantgarde / experimental / drone / neoclassical
Datum vydání: 4.8.2017
Label: Minotauro Records

Tracklist:
01. Eingang | Periode I-IV
02. Periode V-VI
03. Periode VII-IX
04. Periode X-XII
05. Periode XIII | Ausgang

Hrací doba: 47:00

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Imperative PR

Pro dnešní recenzi jsem si opět po nějakém čase připravil něco hrubě nenormálního, co by mohlo potěšit všechny skutečně náročné posluchače, kteří se rádi hrabou v tom nejodpornějším marastu, jaký lze vůbec na slyšitelných frekvencích vyloudit. Deska s názvem „Luzifers Abschied“ opravdu není určena začátečníkům v experimentální hudbě, spíše by jí měli věnovat pozornosti ti, kdo už mají takříkajíc něco naposloucháno.

Tele.S.Therion je mezinárodní seskupení, v jehož řadách se objevují především francouzské muzikanty, ale najde se tu například i Ukrajinec (pod pseudonymem Lunurumh se zde skrývá Howler z kapel Chapter V:F10 nebo Virvel av morkerhatet) nebo Ital. Popravdě řečeno ani nevím, nakolik je sestava projektu pohyblivá a nakolik stálá, ale dostupné informace nasvědčují tomu, že jádro Tele.S.Therion tvoří dva lidé schovaní pod jmény SG a K11. Na druhou stranu, průvodní informace k recenzovanému počinu uvádějí jakožto stěžejní postavu entitu s názvem Akousmatikoi. Vyberte si sami, kde je pravda.

Víc nám asi bude platné sdělení, že „Luzifers Abschied“ je inspirováno stejnojmenným čtvrtým dějstvím opery „Samstag aus Licht“ (složena v letech 1981-1983, poprvé hrána v roce 1984 v Miláně) německého skladatele Karlheinze Stockhausena, která je druhou částí sedmidílného operního cyklu „Licht: die sieben Tage der Woche“. Už tohle sdělení by mělo patřičně upoutat pozornost každého posluchačského intelektuála, protože když něco přímo vychází z díla jednoho z největších hudebních vizionářů 20. století, už by to něco mělo znamenat.

Já si tu nehodlám honit triko a hrát si na to, že moje hovno smrdí po fialkách, takže nebudu kecat a klidně řeknu, že jakkoliv mám ke jménu Karlheinze Stockhausena vysoký respekt, jeho tvorbu podrobně fakt neznám, tudíž neznám ani výše zmiňované dílo. To říkám z toho důvodu, aby bylo zřejmé, že nedokážu posoudit, nakolik je „Luzifers Abschied“ – myšleno deska Tele.S.Therion – interpretací originálu, předělávkou nebo svébytným hudebním monumentem, jenž se pouze vzdáleně inspiroval nějakou myšlenkou či uchopením formy. To nevím. Mám před sebou pouze album jako takové bez kontextu a mohu o něm říct, že je přinejmenším zajímavé.

Již dle úvodu recenze je vám asi jasné, že poslech „Luzifers Abschied“ dá docela zabrat. Tele.S.Therion svou tvorbu popisují jako „acousmatic black metal“. Pokud nevíte, co byste si pod tím měli představit, zkuste kliknout levým myšítkem na tento odkaz a něco málo si počíst. Rovnou vás ale mohu upozornit, že očekávat black metal byste neměli. „Luzifers Abschied“ je deska stojící na hučivým dronových plochách, týrání klasických nástrojů, depresivních elektronických pazvucích až antizvucích a expresivní vokální stránce.

Tele.S.Therion

Právě vokály patří k nejnápadnějším prvkům „Luzifers Abschied“, ale nazývat je zpěvem by bylo značně zavádějící. Asi nejblíže ke zpěvu mají pekelné deklamace. Jinde ovšem uslyšíte líté animální skřeky, které svou intenzitou dají vzpomenout i na samotné Stalaggh a Gulaggh, tedy jedno z nejšílenější nehudebních zvěrstev, jaké kdy chorá lidská mysl dokázala vytvořit. Vzhledem k instrumentální náplni je zřejmé, že o něco blíž má „Luzifers Abschied“ ke Gulaggh a jejich arci-depresivnímu opusu „Vorkuta“. Možná silná slova, možná je pravda, že až takovéto úrovně zrůdnosti Tele.S.Therion nedosahují, ale buďte si jisti, že k ní nemají daleko. I „Luzifers Abschied“ má v sobě notný kus šílenství – a to nemusíte brát jen jako metaforu.

Dovolím si tvrdit, že „Luzifers Abschied“ je album, jehož obsah dokáže pocuchat nervy. Nejedná se o hudbu ve smyslu zábavy, spíš jde o sonickou výpravu na hranice snesitelnosti, kde přežijí jen ti nejodvážnější, ale za stavů nemocné mysli se v tomto obskurním labyrintu akustického hnusu dají nalézt silné zážitky. Možná ne hudební, ale dozajista umělecké v tom pravém slova smyslu.

Tele.S.Therion - Luzifers Abschied


Noktifer – Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş

Noktifer - Terrores Nokturnos

Země: Španělsko
Žánr: experimental lo-fi electronica
Datum vydání: 5.10.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş · I
02. Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş · II
03. Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş · III
04. Ŧęr̥r̥ѳr̥ęs̪ Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş · IV
05. Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş · V
06. Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş · VI
07. Mąłđįcįóŋ [Conjuro nuclear cover]

Hrací doba: 21:27

Odkazy:

Patříte-li k našim pravidelným čtenářům, pojem Conjuro nuclear by již pro vás neměl být španělskou vesnicí. A to i navzdory tomu, že tenhle projekt pochází ze Španělska. I když jestli to takhle půjde dál, tak za chvíli už tahle informace nemusí platit, poněvadž Katalánsko…

Každopádně, na nahrávky Conjuro nuclear se zde objevilo už několik recenzí – konkrétně čtyři, jestli mě paměť nešálí. Všechny jsem psal já sám a ve všech případech jsem chválil, ve třech jsem byl dokonce regulérně nadšený. Není divu, tahle muzika je dokonale šibnutá. Špinavá, zfetovaná, neotřelá, až originální, silně atmosférická, po všech směrech svá. Tenhle zvláštní žánrový koktejl mi jednoduše uhranul a příslušné audiokazety ve své poličce ochraňuji… ne jak oko v hlavě, ale jak kazety ve sbírce, což je samozřejmě ještě něco víc.

Jak do toho zapadá formace s názvem Noktifer? Vysvětlení je nanejvýš triviální. Jedná se totiž o nový projekt Emesise, tedy člověka stojícím za Conjuro nuclear. Počin s názvem „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ (zde se opět projevuje Emesisova záliba ve zvrhlých fontech, abecedách, symbolech a značkách) je debutovou nahrávkou a právě s ní bych vás nyní rád seznámil, protože to opět stojí za to. Mimochodem, na obalu alba je název kapely uveden jako Noctifer, což moc nechápu, ale kvůli roztomilé příšerce a pixelovému švabachu (!) to můžeme s klidným srdcem odpustit.

Okamžitě se nabízí srovnání s Conjuro nuclear. Abych řekl pravdu, tak si nejsem úplně jistý, jestli mám napsat, že ten rozdíl mezi oběma projekty je zásadní, anebo že lze mezi oběma najít řádku společných jmenovatelů. Může to vypadat jako protimluv, ale věřte tomu, že obojí je pravda.

Začněme těmi rozdíly, jelikož tohle bude jednoduché. Však také stačí jen pustit a na první poslech uslyšíte, v čem je zakopaný pes. Z minulých recenzí již víme, že hudba Conjuro nuclear v sobě míchá několik různorodých žánrů, ale dejme tomu, že navrch má stále blackmetalový feeling (což se nutně nemusí rovnat black metalu). „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ posouvá do popředí jinou složku, a sice tu elektronickou. Což ovšem neznamená, že se na nahrávce neozvou kytary, protože ozvou… přesto se nejedná o nic, co by potěšilo zavilé vyznavače metalového riffování.

Jak vidno, jde o docela velký rozdíl, v čem tedy ta podobnost? Zde už se budeme pohybovat v trochu abstraktnější rovině, ale věřím tomu, že když si „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ poslechnete, dáte mi za pravdu. Předně mám na mysli atmosféru a celkovou auru hudby – ty mi u obou formací přijdou dost podobné, skoro jako by Conjuro nuclearNoktifer mířili ke stejnému cíli, jen pokaždé trochu jinými prostředky. S tím jistě souvisí, že i v případě Noktifer se bavíme o podzemní a špinavé lo-fi muzice. V neposlední řadě – a ani tohle nejspíš nespadlo jen tak z nebe a s právě jmenovanými záležitostmi úzce souvisí – tu je jednoznačně rozpoznatelný Emesisův skladatelský rukopis.

Conjuro nuclear

A co je možná nejdůležitější – i „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ dokáže strhnout, uhranout, pohltit. Nahrávka má možná pouhých 21 a půl minuty, ale to vůbec nevadí, protože je mnohem lepší si užít krátký, leč vysoce intenzivní zážitek než se nudit u zbytečně natahované hodiny. Sice musím na rovinu říct, že hudba Conjuro nuclear mi přece jenom přijde ještě o stupínek výš a dokáže se mnou zacloumat ještě silněji (ačkoliv paradoxně předělávka „Mąłđįcįóŋ“ od Conjuro nuclear mi zde přijde nejméně dobrá), ale to ve výsledku nemění nic na tom, že i „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ je skvělé album. Však si, ty vole, poslechněte skladby jako dvojku, čtyřku nebo šestku… a netvrďte mi, že to prostě není šleha jak čuně!

Jak vidno, i v případě „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ u mě panuje obrovská spokojenost. Emesis tvoří nádherně obskurní muziku, která ve mně dokáže zabrnkat na nějakou vnitřní strunu, čehož si ohromně cením. Už nějakou dobu nemám pochyb o tom, že tvorba tohohle chlápka je dobře ukrytý klenot undergroundových hlubin, a nový projekt Noktifer to s přehledem potvrzuje. Teď už jen čekat a doufat, že i v případě „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ se někdy objeví audiokazeta, protože tohle bude jednoznačný must-have.


V/A – Аргандаб

V/A - Аргандаб

Země: Rusko / Dánsko / Itálie
Žánr: industrial / dark ambient / ethno / experimental
Datum vydání: 1.8.2017
Label: UIS

Tracklist:
01. Кабул – Самолет1979
02. Ajuleg&Irm – Jakre ta tâbia sha (Para bellum)
03. Ультраполярное Вторжение в содружестве с Варфоломеем Ремовым – По вечернему Кабулу при потушенных огнях
04. DOR – Голод
05. Mata – Там проще
06. project Hypoxia – 3234
07. Haraam – True Guidance
08. Shri Badat – New Times
09. Svart1 – Pre
10. KRRAU & Σολομών – Аттан на костях
11. ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – Последний оплот Средневековья
12. Тбилиси-89 – Black Raining Chai of Death (Afghan Slayer 88)

Hrací doba: 61:13

K recenzi poskytl:
UIS

Je hned několik způsobů, jak bych tuhle recenzi mohl začít. Třeba bych mohl hovořit o tom, jak je příjemné, když se mezi desítkami ponížených žádostí o recenze alb, která jsou už od pohledu natolik nezajímavá, že mi ani nestojí za povýšené odfrknutí, objeví něco nevšedního a skutečně zvláštního. Nebo bych mohl rozehrát jeden ze svých klasických úvodů o tom, jak jsou hudebně standardní desky zoufale nudné a jak to pravé posluchačské dobrodružství začíná až tam, kde opadnou zažité konvence a kde dojde k vybočení mimo zaběhnuté koleje. Anebo bych třeba mohl mluvit o tom, že nemám moc v lásce kompilace, na nichž se nachází hromada různých kapel (ale když už jsme u toho, vlastně nemusím ani kompilace jedné kapely… na cokoliv s nálepkou best of jsem skoro alergický), ale občas se musí vyskytnout výjimka potvrzující pravidlo.

V kterémkoliv z naznačených případů by to ovšem směřovalo ke stejnému cíli, jímž je prohlášení, že počin s názvem „Аргандаб“ je neobyčejný, v dobrém (v tom nejlepším!) slova smyslu divný, neotřelý a na každý pád zajímavý počin. Jak moc vážně tohle myslím, snad mohu ilustrovat prohlášením, že mám upřímnou radost z toho, že si zde v recenzích můžeme představovat takovéhle nahrávky. Dnes to bude dobře skrytý tip pro všechny milovníky hudebních experimentů!

Pojďme ale konečně k věci. Předně je nutné zmínit, že „Аргандаб“ není úplně obyčejnou kompilačkou, na niž někdo náhodně nahází xx náhodných kapel (když jsou si podobné aspoň žánrově, je to ještě ta stravitelnější varianta) bez ladu a skladu. Sice se i zde nachází celkem dvanáct kompozic různých autorů (bylo by zavádějící říkat dvanáct různých formací, protože v některých případech jde o kolaborace dvou různých interpretů, kteří třeba spolu obvykle nehrají), ale jejich výběr nahodilý není, stejně jako nejsou nahodilé jejich příspěvky na „Аргандаб“.

„Аргандаб“ je totiž koncepčním počinem, jehož středobodem je sovětská válka v Afghánistánu. Když se v Afghánistánu dostal k moci socialistický režim, spustilo to vlnu odporu, jež ovšem nepřesáhla rámec lokálních konfliktů a neměla jakoukoliv koordinaci. Přesto představovala riziko, díky čemuž do země v prosinci 1979 vstoupila sovětská vojska. Právě tady začala krvavá desetiletá válka, v níž na jedné straně stály sovětské a afghánské jednotky a na druhé straně povstalecké skupiny mudžáhedínů, které finančně, výzbrojí i výcvikem podporovaly další státy jako USA, Pákistán nebo Saúdská Arábie, ale třeba i Usáma bin Ládin. Po stažení sovětských vojsk v únoru 1989 v rozvráceném Afghánistánu pokračovala občanská válka a boj o moc, kteréžto vyústily ve vznik Tálibánu (1994), jenž se vlády v zemi ujal v roce 1996 a zůstal u moci až do roku 2001, kdy do země vstoupily síly Spojených států amerických jako odpověď na teroristické útoky z 11. září 2001, aby zničily Ládinovu organizaci Al-Káidu a Tálibán, který tuto organizaci podporoval.

To už jsme však v historickém okénku zaběhli příliš daleko, neboť „Аргандаб“ – chápu-li to správně – se zabývá pouze (nebo přinejmenším: především) sovětsko-afghánskou válkou v letech 1979-1989, jejími pozdějšími dějinnými důsledky už nikoliv. Trochu paradoxní je, že žádný z přítomných projektů nepochází z Afghánistánu – téměř všichni interpreti jsou z Ruska, jedinými výjimkami budiž Haraam z Dánska a Svart1 z Itálie (druhou jmenovanou formaci jste už v našich recenzích jen tak mimochodem kdysi zachytit mohli).

V/A - Аргандаб

Počin také vydal ruský label UIS, jenž se specializuje na podobné tematické kompilace, a část audiokazetového nákladu nechal rozšířit v afghánském Kábulu. Zde najdete několik zajímavých fotek, na nichž uvidíte nejen kazetu, ale i podobu hudebních obchodů v hlavním městě Afghánistánu – stojí za vidění.

Hudebně se „Аргандаб“ pohybuje v experimentálních žánrech jako dark ambient či industrial, nicméně vzhledem k tématu nejspíš nepřekvapí ani přítomnost etnické orientální hudby. V některých skladbách se na kompilaci ozvou i afghánské lidové písně. Skvěle v tomto ohledu působí třeba „Jakre ta tâbia sha (Para bellum)“, již spolu dali dohromady dva ruští hudebníci Alexey Ajuleg a Max Irm. Ethno prvky se tu tříští o tvrdé industriální plochy i elektrickou kytaru a výsledek dává dohromady jednu z nejpůsobivějších položek tracklistu. Rozhodně však ne jedinou, která stojí za pozornost. Jen těžko lze totiž opomenout takovou šílenost jako „New Times“ od Shri Badar, kde si ethno hudba potyká s elektronickou muzikou. Inspirace kultovním a pohříchu nedoceněným britským projektem Muslimgauze je zjevná, ale rozhodně příjemná!

V/A - Аргандаб

Zdaleka ale nekončíme! Z dalších songů musím určitě vyzdvihnout „3234“ od project Hypoxia, což je další kus se silnou atmosférou a ethno vlivy. Hodně mě baví i minimalistické temnoty jako „По вечернему Кабулу при потушенных огнях“, již má na svědomí kolaborace s názvem Ультраполярное Вторжение в содружестве с Варфоломеем Ремовым, nebo „Голод“ od DOR. Na kompilaci se podílely i formace Krrau („Аттан на костях“ vzniklá ve spolupráci s Σολομών) a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ („Последний оплот Средневековья“), jež si můžete pamatovat díky fantastickému splitku „αρχάος“, které jsem zde recenzoval před několika měsíci. Zajímavější příspěvek tentokrát poskytli druzí jmenování, jejichž sedmiminutovka taktéž patří k vrcholům „Аргандаб“.

No, a když už se bavíme o tom nejzajímavějším, jen těžko mohu opomenout závěrečný nářez „Black Raining Chai of Death (Afghan Slayer 88)“ od Тбилиси-89, během něhož jsem při prvním poslechu sbíral čelist pod stolem. Jak název napovídá, jedná se o polo-cover „Angel of Death“ od Slayer, jehož riffy jsou namíchány s afghánskou lidovkou. Věřte mi, že tohle kurva musíte slyšet! Nutno ovšem dodat, že se nejedná o samoúčelnou srandičku. Toto spojení má prý symbolizovat, jak moc vměšování USA do záležitostí Afghánistánu ovlivnilo prostý venkovský živost v zemi.

Podobných zajímavůstek o jednotlivých skladbách bych mohl vyzobat ještě víc. Kupříkladu „Аттан на костях“ se do angličtiny překládá jako „Attan on Bones“, přičemž attan je lidový tanec pocházející z východního Afghánistánu. „Там проще“ je zase inspirováno citátem sovětského vojáka, jenž se zúčastnil války v Afghánistánu a po návratu do Moskvy vzhledem k místním poměrům a stylu života prohlásil cosi v tom smyslu, že v Afghánistánu je život mnohem lepší a jednodušší. „3234“ je zase výška hory poblíž města Chóst na východě země, kde se 8. ledna 1988 odehrála krvavá bitva. „По вечернему Кабулу при потушенных огнях“ v překladu znamená „Through the Evening Kabul with the Light Off“ a hovoří o tom, jak se v hlavním městě na noc vypínalo veškeré osvětlení, pokud hrozilo bombardování.

Na závěr přihodím ještě několik dalších zajímavostí, tentokrát o počinu jako celku, konkrétně o jeho názvu a obalu. Аргандаб neboli Arghandab je řeka na severozápadě země, jejíž dolní tok se používá k zavlažování polí. Na obalu kompilace je pak k vidění skutečný ručně zhotovený koberec vyrobený někdy po roce 2000. Váží údajně něco mezi 4-5 kilogramy a jeho velikost je 194×126 centimetrů. Tradice vojenských obrazců na kobercích prý v Afghánistánu vznikla právě během dekády sovětské okupace.

V/A - Аргандаб

Recenze je myslím už dostatečně vyčerpávající, takže snad pomalu můžeme skončit. Doufám, že snad na závěr není nutné nějak explicitně opakovat, jak moc zajímavým počinem „Аргандаб“ je, a zdůrazňovat, že za slyšení rozhodně stojí. A vlastně nejen za slyšení, ale i za objednání audiokazety, poněvadž myslím, že tohle by ve většině hudebních sbírek patřilo k těm nejpozoruhodnějším kouskům.


Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand – What Makes You Pray

Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand - What Makes You Pray

Země: Rakousko
Žánr: krautrock / experimental
Datum vydání: 16.10.2017
Label: WKN

Tracklist:
01. Shine
02. Wolf on Your Threshold
03. You Bring Low
04. El Ocaso
05. Land of Free
06. Interludio
07. What Makes You Pray
08. Right
09. Time

Hrací doba: 46:03

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand

Zevrubně se rozepisovat o tom, jak Der Blutharsch – respektive nyní již Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand – směřují svou hudební dráhu do vod psychedelického rocku, je už snad docela zbytečné. Především z toho důvodu, že tento přerod byl nejpozději na předchozím albu dokonán, takže se zdálo, že asi nemá moc smysl vnímat tuhle rakouskou formaci okolo Albina Juliuse jinak než jako psychedelicky rockovou kapelu. Rozhodně však stojí za to se rozepsat o tom, když Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand vydávají novou desku. Právě to se stane již zanedlouho, protože na 16. října je naplánován nový počin s názvem „What Makes You Pray“ – nejvyšší čas se podívat na to, co od novinky můžete očekávat!

Minulá řadovka „Sucht & Ordnung“ byla fantastická. V dobové recenzi jsem ji řádně nacenil a upřímně řečeno – ani s téměř ročním odstupem bych svá tehdejší slova chvály nebral zpátky, protože ta fošna maká přímo neskutečně i zpětně, i když už ji má posluchač zmáknutou pomalu zpaměti. Ale tak kurva, to přece není žádná novinka, vždyť Der Blutharsch (and the Infinite Church of the Leading Hand) byli vždycky skupinou, která dokázala do světa pouštět úžasnou muziku, která se jen tak neoposlouchá.

A co nejdůležitější – „What Makes You Pray“ status hudebně božské formace opětovně a s naprostým přehledem potvrzuje. Ne snad, že by to bylo překvapení, člověk už pomalu nic jiného než vytříbenou kvalitu od Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand ani neočekává, přesto setsakra potěší, když to můžu zopakovat. A hlavně když si zase můžu užít porci ohromně strhující muziky, v jejímž případě není nutné mírnit nadšení a opatrně volit diplomatická vyjádření. „What Makes You Pray“ je zasraně skvělé a vůbec nemám pochyb o tom, že v recenzi na další album Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand budu aktuální novinku rekapitulovat stejným způsobem jako před chvílí „Sucht & Ordnung“ – že Albin Julius a spol. prostě nestřílejí vedle a vždycky dokážou přijít s nahrávkou, jejíž charisma a poutavost nevyprchává po několika letmých posleších.

Příjemné na tom je, že se kapela ani neopakuje. Opět můžeme srovnat s loňskou deskou. „Sucht & Ordnung“ bylo hodně rock’n’roll a šlapalo ďábelštěji než kdysi armáda kurev na E55. „What Makes You Pray“ je oproti tomu mnohem víc „kraut“, není tak přímočaré, dokonce i trochu nabourává onu tezi, že psychedelický rock už tvorbě skupiny vládne. Novinka se nebojí ani experimentu a v mnohém si při poslechu budete moct vzpomenout i na některé starší počiny Der Blutharsch. Což letité příznivce zajisté potěší.

Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand

Jestli bych mohl „What Makes You Pray“ něco vytýkat, tak snad jedině to, že svůj vrchol posluchači předhodí hned na úvod. Nechápejte mě špatně, i v dalších fázích deska nabízí excelentní skladby, jenže „Shine“ je naprosté hudební blaho, které musí zahřát u srdíčka každého milovníka monotónní hypnotické hudby. Celých dvanáct minut jede základní pomalý rytmus, okolo nějž vyrůstá množství dalších odboček, nových motivů a náznaků, z nichž některé jsou tak skvostné, až skoro zamrzí, že nedostaly větší prostor. Ano, mám na mysli především klávesové nuance v pozadí – jak je tam člověk objeví, tak u některých je to pomalu na orgasmus. Nicméně Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand jsou natolik dobří, že si evidentně mohou s klidem dovolit „plýtvat“ nápady.

Nechci vám vykecávat úplně všechno, ale aby na mě někdo neměl hemzy, že jsem zbytek alba odbyl prostým sdělením, že je to také super, zkusím alespoň heslovitě zmínit několik dalších písní. „Wolf on Your Threshold“ volí podobný přístup jako „Shine“, akorát se nerozrostla do takové délky (lehce nad pět minut) a „vedlejší“ motivy rozvíjené okolo hlavní linky jsou o něco nápadnější. Dost si cením i rockovější „Land of Free“, která navazuje na styl předchozí řadovky, titulní temnotu „What Makes You Pray“ nebo závěrečnou experimentálnější sedmiminutovku „Time“, v níž se Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand otřou i o hlukové plochy.

Nejdůležitější je ovšem celkový dojem a ten se nachází hodně vysoko. „What Makes You Pray“ je obrovská paráda napěchovaná pohlcující atmosférou podanou v excelentní skladatelské formě a se spoustou výtečných nápadů. Posluchači s otevřenou hlavou by tohle rozhodně neměli vynechat!