Archiv štítku: experimental

Lingua ignota – Caligula

Lingua ignota - Caligula

Země: USA
Žánr: darkwave / neoclassical / death industrial / avantgarde
Datum vydání: 19.7.2019
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Faithful Servant Friend of Christ
02. Do You Doubt Me Traitor
03. Butcher of the World
04. May Failure Be Your Noose
05. Fragrant Is My Many Flowered Crown
06. If the Poison Won’t Take You My Dogs Will
07. Day of Tears and Mourning
08. Sorrow! Sorrow! Sorrow!
09. Spite Alone Holds Me Aloft
10. Fucking Deathdealer
11. I Am the Beast

Hrací doba: 66:07

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

První pohled (H.):

Lingua ignota je osobním projektem americké hudebnice Kristin Hayter. Možná jste o její počínání napřímo doposud nezavadili, protože první dvě nahrávky „Let the Evil of His Own Lips Cover Him“ a „All Bitches Die“ (obě 2017) vyšly samonákladem, ale třeba si někteří z vás všimnuli loňské reedice druhého zmiňovaného počinu. Nebo jste se s ní mohli setkat, pokud jste poslouchali alba „I Have Fought Against It, But I Can‘t Any Longer.“ od The Body, „Weeping Choir“ od Full of Hell anebo „One Happy World“ od Limbs Bin, na nichž se podílela jako host.

Každopádně, od letošního roku a od třetí desky „Caligula“, která vychází pod značkou Profound Lore Records, už by měli tomuhle projektu věnovat svou pozornost i poslední opozdilci. Především tedy ti, kteří dokážou ocenit avantgardní a žánrově nejednoznačné desky, které jsou expresivní i opresivní zároveň. Máte-li navrch v oblibě výrazné ženské experimentátorky jako třeba Diamandu Galás nebo Jarboe, pak byste Lingua ignota snad ani minout neměli.

„Caligula“ je nepochybně deskou, která má hodně výrazů a nálad. Netvrdil bych však, že je rozmanitá v tom pravém slova smyslu, natožpak třeba rozhádaná nebo tak něco. Lingua ignota používá darkwave, neoclassical, death industrial a dotkne se i noisu. Střídá jemnější, až intimní momenty s těmi vypjatými, které dokážou vystoupat až k tvrdému industrialu či hluku. Podobně široký záběr má i její hlasový rejstřík. Umí zazpívat i vřískat jako zvíře. Deskou jakožto celkem se nicméně stále line určité pojítko a atmosférická linka, díky níž „Caligula“ drží bez zaváhání pohromadě. Člověka ani nenapadne, že by to snad nepatřilo k sobě.

Vrcholů se na nahrávce najde hned několik. „Do You Doubt Me Traitor“ je vlajkovým opusem celého díla a dokáže střídat tváře se stejnou sebejistotou jako celá deska. S nadsázkou jde o takové malé album v albu. Zdaleka však nejde o jedinou skvělou věc. Hned následující „Butcher of the World“ opět dokazuje, že Lingua ignota má nevídaný talent pro vytvoření intenzivních momentů. Nejedná se nutně o největší hudební extrémy, ale způsob, jakým si umí připravit půdu a pak udeřit hudebně i zvukově, se jednoduše hned tak nevidí. Právě tenhle song jsem z „Caligula“ slyšel jako první a hned jsem pochopil, že tuhle nahrávku bude nutné slyšet celou.

Pokračovat se dá nicméně i dál. „If the Poison Won’t Take You My Dogs Will“ a „Day of Tears and Mourning“ jsou rovněž skvělé a některé pasáže v nich pocitově tlačí stejnou měrou jako i formálně extrémnější spolky. „May Failure Be Your Noose“ je výborně gradovaná a v závěru ukazuje, jak chytře si Lingua ignota umí hrát s kontrasty (opět vypjatá hudba v kombinaci s civilnějším hlasovým projevem). Hezkou gradací se může pochlubit i úvodní „Faithful Servant Friend of Christ“, která není pouhým zahřívacím kolem před „Do You Doubt Me Traitor“. Taková „Spite Alone Holds Me Aloft“ směřuje celou dobu ke svému krátkému hlasitému vrcholu, ale v tomhle případě je cesta prakticky stejně důležitá jako samotný cíl. Podobně stavěná je také „I Am the Beast“, akorát její intenzivní část dostane ještě více prostoru, a navrch celé album uzavírá.

Lingua ignota

Jak vidno, většina skladeb dokáže nabídnout zkurveně působivé chvíle, ale nestojí jen a pouze na nich. Chyb se na „Caligula“ nechá nalézt jen málo. S opakovanými poslechy mě trochu začaly nudit písně, které jsou postavené výhradně na zvuku klavíru a zpěvu, což se týká zejména „Fragnant Is My Many Flowered Crown“. Jde o jedinou skladbu, jež se mi skutečně ohrála v tom pravém slova smyslu. „Sorrow! Sorrow! Sorrow!“ a „Fucking Deathdealer“ nicméně ukazují, že to jde i bez industriálního klimaxu, hlukového zahrození nebo emoční exploze.

Celkově se ovšem jedná o mimořádně silnou nahrávku. Je intenzivní, sugestivní, navzdory neoklasickým vlivům i syrová a v neposlední řadě také autenticky bolestivá. Chceš slyšet.

Lingua ignota


Druhý pohled (Dantez):

Zdá se, že v poslední době každý rok nabídl desku, která bez ohledu na žánrové vymezení získala uznání posluchačů napříč hudebním spektrem. Alba prostě mají atribut, který rezonoval. Byli to třeba Swans a jejich kontemplační náboj. Byli to Daughters a jejich neohraničitelná energie. Byli to i Death Grips a jejich chaotická neurvalost.

Lingua Ignota, jednočlenný projekt Kristin Hayter, na lidi funguje podobně. Je to možná proto, že je projekt do jisté míry autoterapií. Skrze skladby, ve kterých se mísí prvky neoklasického darkwave, noisu a sludge metalu, Hayter ventiluje své trauma z domácího násilí. Nátura muziky tento mentální rámec precizně komunikuje. Z drtivé části jde o trýznivý poslech. Určité prvky nicméně působí majestátním až povznášejícím dojmem, jako by oslavovaly překonané těžké období. Ne nadarmo Hayter označuje své skladby jako „Survivor Anthems“.

Lingua ignota

Poslech připomene hned několik avantgardních kněžek. Na první dobrou to pravděpodobně bude Diamanda Galás. Srovnání neujde ani Pharmakon, Jarboe nebo Nina Hagen. I přesto je však zvuk Lingua ignota dostatečně unikátní. Nikdo jiný takto osobitě nekombinuje klasické nástroje, elektro-hlukový bordel a sludgová kladiva, kterými prostupuje hned několik vokálních pozic – od těch umírněnějších až po ty nejzběsilejší.

Hayter svou hudební formuli v širší celistvosti poprvé představila na desce „All Bitches Die“. Už zde má materiál dostatečně drastický efekt. Vřískot, který zaměňuje klasický zpěv s emočně zdrcující lyrikou tne do živého. Album nicméně působí poměrně nedotaženě, protože se Hayter musí spoléhat na dlouhé smyčky samplů, což sráží celkový potenciál desky.

Z „Caligula“ jde slyšet, že do produkce šlo více peněz, což pomohlo. Tím nemám na mysli, že by deska něco vykrádala. Naopak. Hayter díky většímu rozpočtu servala umělecké otěže a do „Caligula“ dala vše, co mohla, a to řemeslně i emočně. Album navíc vyzdvihují hosté, mezi které patří noisový průkopník Sam McInlayThe Rita, bubeník Lee BufordThe Body nebo frontman Full of Hell, Dylan Walker.

Emoční tíha „Caligula“ působí z vyřvaných textů a kontrastu klasické hudby se zvukovým extrémem. K těmto dvěma aspektům Hayter přistupuje různými způsoby. V určitých pasážích skladby gradují z poklidných poloh do téměř neúnosného bordelu, jindy zase bez sebemenšího náznaku explodují do ksichtu. První případ lze slyšet na „Do You Doubt Me Traitor“, ve které se úvodní žalozpěv překlápí do silně nepříjemné hysterie (taky ten úvodní motiv někomu připomíná „If I Had a Heart“ od Fever Ray?). Následující „Butcher of the World“ volí způsob druhý; posluchač zničehonic dosvědčuje ústřední motiv „The Clockwork Orange“ s virulentním, ale svým způsobem majestátním řevem. Celá deska vlastně funguje podobně jako Kubrickův „The Clockwork Orange“. I ten pracoval s podivnou subverzí. Film doprovází kompozice Beethovena, zatímco na obrazovce běží znepokojivý obsah. „Caligula“ tento kontrast apriorní krásy a násilí však zpracovává čistě hudebně. Zvrácená dynamika se nejsilněji projevuje na „If the Poison Won’t Take You My Dogs Will“, kde ji doprovází naprosto zdrcující, leč přímočará lyrika konfrontující sériovou vražedkyni Aileen Wuornos.

Lingua ignota

Na desce se nicméně najdou i skladby, které s popsanými elementy přímo nepracují, a kvůli toho nepůsobí tak silně; spíše mají tendence sahat po patosu. „Sorrow! Sorrow! Sorrow!“ se na sedmiminutové ploše nijak nevyvíjí, a tak postrádá katarzní náboj věcí výše zmíněných. Podobně selhává předposlední „Fucking Deathdealer“, která recykluje text z „Butcher of the World“, ale pokládá jej do melancholičtější podoby.

„Caligula“ je ale i tak deskou, kterou by měl každý alespoň jednou slyšet. Její grandióznost totiž nevyplývá jen z názvu a stopáže. Jde o promyšlenou hru s hudbou, ve které se klasický hudební trénink pojí s extrémním DIY přístupem. Kontrast vytváří jedinečnou atmosféru, kterou i navzdory znepokojivé tématice nelze odolat neokusit. Určitě nejde o desku, která by se dala poslouchat každý den; na to je až moc mentálně vyčerpávající. Na druhou stranu si nemyslím, že by fungovala pouze vcelku. I některé jednotlivé skladby dokáží přenést její sílu. Dávkujte tedy dle vlastních sil.


ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – Unpronounceable

Qamat is-sa'atu - Unpronounceable

Země: Rusko
Žánr: industrial / experimental
Datum vydání: 1.10.2018
Label: Detriti Records

Tracklist:
01. Роушанак и леденящий исток Хурла Кёль
02. De humani corporis fabrica
03. Лалеш
04. Триумф в Вавилоне
05. Месть ослепительная
06. Набранный номер: 976
07. Шаг навстречу судьбе
08. В катакомбы по винтовой лестнице

Hrací doba: 57:26

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ

S ruskou experimentální formací ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – nebo v pro našince trochu čitelnějším přepisu také Qamat is-sa’atu – jsme se na našich stránkách setkali již třikrát, ale nikdy se tak nestalo prostřednictvím jejich vlastního počinu. Poprvé jsme si povídali o excelentním splitku „αρχάος“ s krajany Krrau. Další dvě dostaveníčka proběhla v recenzích na dvě kompilace od labelu UIS, jmenovitě „Аргандаб“ a „Ещё не время предавать“ (UIS jen tak mimochodem aktuálně vydávají další kompilačku „Вароша“ a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ budou opět součástí, takže byste se měli těšit, máte-li vkus!).

A protože se ve všech případech jednalo o mimořádně zajímavé počiny, na nichž navíc ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ patřili k největším ozdobám, je načase, abychom se na tenhle ruský projekt podívali i ve vlastním článku. Poslouží nám k tomu kompilace „Unpronounceable“ (nevím, jestli ten titul má být menším odkazem na název samotné skupiny, ale docela to sedí, haha), která vyšla v loňském roce na audiokazetě u německého vydavatelství Detriti Records.

Zmínil jsem, že „Unpronounceable“ je kompilace, takže by se asi slušelo zmínit, co přesně se tu kompiluje. První a čtvrtá skladba „Роушанак и леденящий исток Хурла Кёль“ („Roshanak & The Gelid Headwaters of Hurla Kel“) a „Триумф в Вавилоне“ („Triumph in Babylon“) pocházejí z nám již známého splitka „αρχάος“, tudíž pro bližší informace vás rád odkážu na dobovou recenzi, kde si můžete počíst i o konceptu celého počinu.

Pro dnešek mohu zmínit, že tehdejší chvála pořád platí, poněvadž tyhle dvě kompozice jsou kurevsky působivé a můj obdiv k nim rozhodně nepocházel z dočasného nadšení. I nyní s takhle velkým odstupem mě to sakra baví a prakticky k tomu nemám co vytknout. Detriti Records kupříkladu o „Роушанак и леденящий исток Хурла Кёль“ prohlásili, že jde o „definici industriálního klenotu“, a já mohu potvrdit, že vůbec nekecají, ani nepřehánějí. Jedním dechem ale dodám, že „Триумф в Вавилоне“ není o nic horší, a když se třeba v deváté minutě ozve majestátní troubení, tak mě to dostane pokaždé. Tohle jednoduše nemá chybu.

V prvním odstavci jsem vzpomínal label UIS a jeho kompilace. Vzhledem k tomu, že se ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ podíleli doposud na každé (mám podezření, že vydavatelství a kapela jsou nějakým způsobem propojeny, ale jistě to nevím), asi nepřekvapí, že i tyhle počiny dostaly na „Unpronounceable“ svůj prostor, ale nevybíralo se z těch, které jsem zde recenzoval. „Месть ослепительная“ („Dazzling Revenge“) pochází z v pořadí třetí kompilace „Koi Pond“ (2013) a „De humani corporis fabrica“ z osmé „Анатомический атлас“ (2016). Obě písně každopádně potvrzují, že v ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ se vážně ukrývá velký talent. Obě spojuje nervní industriální podklad, který je v první jmenované víc klaustrofobický, zatímco v té druhé točí posluchače v desetiminutové hypnotické spirále.

Osobně jsem si docela oblíbil třetí skladbu „Лалеш“ („Lalish“), která se původně objevila v roce 2016 na další kazetové kompilaci „Семь башен шайтана“, tentokrát vydané u jiného ruského labelu Oriental Prophecy. Zde se opět hojně projevují orientální elementy, což ovšem dává smysl vzhledem k tématu. Láliš je horské údolí v dnešním severním Iráku, kde se nachází starověký chrám jezídů a hrobka šejcha Adí ibn Musáfira, nejvýznamnějšího náboženského vůdce jezídů. V songu byl dokonce použit úryvek ze záznamu jezídského posvátného obřadu. Mimoto má píseň osobní význam i pro samotné ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ, protože zároveň slouží jako pocta otci jednoho člena zemřelého během skládání. Ve skladbě se objevuje i úryvek z modlitby z jeho pohřbu.

Qamat is-sa'atu

Poslední tři stopy „Набранный номер: 976“ („Dialed Number 976“), „Шаг навстречу судьбе“ („Step Towards Destiny“) a „В катакомбы по винтовой лестнице“ („Down Spiral Staircase into Catacombs“) slouží jako ukázka z tehdy nadcházející dlouhohrající desky „Порождение ночи“, která nakonec vyšla v prosinci 2018 u Hvedrungrsmil Records (já vím, že mám zpoždění jak prase, nezlobte se).

Zmiňované tři songy spolu nesouvisí jen umístěním v diskografii. Dohromady tvoří ucelený příběh inspirovaný dílem anglického spisovatele Clivea Barkera. Nejsilnější z nich mi jednoznačně přijde ta poslední, „В катакомбы по винтовой лестнице“, protože ta se jako jediná nechá trochu srovnat s předešlými tracky z neřadových počinů (i když kvalit těch nejlepších také nedosahuje). „Шаг навстречу судьбе“ je oukej a může se pochlubit trochu agresivnějším feelingem. „Набранный номер: 976“ mě příliš nezaujala a její telefonické vytáčení u konce mě postupně začalo trochu prudit.

„Unpronounceable“ jako celek nabízí slušný průřez tvorbou ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ. Ukazuje, že Rusové jsou schopni vytvořit dech beroucí experimentální opusy, používat orientální prvky i vyndat nějaký ten tradičnější industrial. Pokud jste se s nimi doposud nesetkali, mohlo by „Unpronounceable“ posloužit jako vhodný startovací bod, protože důkaz o tom, že ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ za poslech stojí, podává bez zaváhání.


The Mon – Doppelleben

The Mon - Doppelleben

Země: Itálie
Žánr: ambient / electronica / drone / experimental
Datum vydání: 8.11.2018
Label: Supernatural Cat

Tracklist:
01. Hedy Lamarr
02. Salvator Mundi
03. Hate One I Hate
04. Blut
05. Relics
06. Souloop
07. Her
08. Doppelleben

Hrací doba: 42:40

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Začít recenzi na formaci jako The Mon je velice jednoduché. Jen těžko to totiž lze uvést něčím jiným sdělením, že se jedná o sólový projekt UrlaUfommamut, kde zpívá a hraje na baskytaru a klávesy. Ufomammut si během let vybudovali dost slušnou pozici na poli alternativního metalového extrému. Jejich (řečeno dost ve zkratce) psychedelický sludge zachutnal velkému množství lidí a zdá se mi, že od dvojalba „Oro: Opus Primum“ / „Oro: Opus Alter“ (obě 2012) je po jejich muzice docela hlad. Což asi nebude náhoda, když právě s těmito deskami Ufommamut poprvé vydávali na silné a zavedené značce Neurot Recordings, pod jejímiž křídly ostatně zůstali i pro další počiny „Ecate“ (2015) a „8“ (2017).

Věřím, že už jen tahle spojitost s Ufommamut bude mnohým stačit, aby se o The Mon začali zajímat a zatoužili debutovou desku „Doppelleben“ slyšet. Pokud se tak stane, pak tito mnozí udělají jedině dobře, jelikož „Doppelleben“ je velice dobrá záležitost, která za nějaký ten poslech nepochybně stojí.

Říct ale nějak jednoduše a ve zkratce, o co se z hudebního hlediska jedná, nebude vůbec lehké. Svým způsobem jsou ale tyhle žánrově neurčité desky, které rozmazávají hranice mezi různými světy, velice lákavé, přičemž ani „Doppelleben“ v tomto ohledu není výjimkou. Třeba úvodní „Hedy Lamarr“ v sobě míchá drone, industrial i ambient. Druhá „Salvator Mundi“ hned vzápětí mění výhybku a stojí na podmanivé baskytarové lince, do níž vstupuje jednoduché ambientní vyťukávání. „Hate One I Hate“ je zpočátku minimalistická, ale ve své druhé polovině se nezalekne hlučivějšího finále, zatímco čtvrtá „Blut“ je vlastně vágně řečeno docela chytlavá elektronika podmazaná kytarou.

Jak vidno, nálady a přístupy se mění prakticky s každou skladbou, a to jsme teprve v polovině celého tracklistu. Druhou částí už se asi nemá cenu probírat stopu po stopě, ale můžete mi věřit, že i tady se toho najde dost lákavého k poslechu, vždyť třeba taková „Souloop“ patří k nejlákavějším písním na celé desce, stejně jako finální titulní kus. Shrnout to ale jedním termínem se mi moc nedaří. Kdesi jsem zachytil docela hezký pojem synťákový drone, který se mi líbí a svým způsobem k „Doppelleben“ sedí, rozhodně ale album plně nevystihuje. Obzvlášť když se ve své podstatě jedná o vlastně písničkovou nahrávku, což je věc, jakou si ve spojení se žánry jako drone, ambient či psychedelika většina z nás asi nevybaví.

Navzdory vysoké rozmanitosti a různým přístupům v jednotlivých skladbách se nicméně nejedná o nějaký nesoudržný nebo rozhádaný počin. Vždycky jsem měl z „Doppelleben“ dojem, že to celé nějak drží pohromadě a že jakási vnitřní integrita tomu neschází. Za což si The Mon zaslouží pochvalu. Je prostě znát, že Urlo to má v malíku a „Doppelleben“ zkomponoval s docela jasnou vizí, jak by měl výsledek vypadat.

The Mon

V souvislosti s touto vizí můžeme krátce pohovořit také o myšlenkovém pozadí alba. „Doppelleben“ znamená v němčině „Dvojí život“, což stručně vystihuje ústřední myšlenku desky, že každý z nás se postupem času mění a vyvíjí (anebo naopak), až se z něj nakonec stává někdo jiný.

Z hudebního hlediska je každopádně „Doppelleben“ dost zajímavá věc. Sice ne mimořádná nebo výjimečná, najde se na ní i pár slabších momentů (jisté motivy v „Her“), ale pořád se jedná o nadprůměrnou práci, jejíchž pár nedostatků člověk rád přehlédne, poněvadž odměnou za to mu bude převaha výborné hudby. Stojí za slyšení.


HHY & The Macumbas – Beheaded Totem

HHY & The Macumbas - Beheaded Totem

Země: Portugalsko
Žánr: experimental
Datum vydání: 28.9.2018
Label: House of Mythology

Tracklist:
01. Wilderness of Glass
02. A Scar in the Skull
03. Danbala Propaganda
04. Deep Sleep Routine
05. Ergot Glitter
06. A Scar in the Bone
07. Swisid Mekanize Rejiman

Hrací doba: 44:17

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Občas se stává, že člověk potřebuje hodně času, aby nějaké muzice přišel na chuť. Album se musí nechat dozrát, aby si konečně sedlo a odhalilo své skutečné kvality, a když se to povede, mnohdy to přináší tuze sladké ovoce v podobě přátelství na dlouhou dobu. Osobně mám takové situace rád. Cenit si na nich lze nejen toho finálního požitku, nýbrž celého procesu objevování.

Pak jsou tu ale i další, ve finále vlastně neméně lákavé případy, kdy nějaká skupina představuje tak zvláštní a specifický sound, že se hned při první zkoušce zaryje pod kůži a člověk prakticky okamžitě ví, že tohle je ono, že tady se prostě děje něco zvláštního, co chce poslouchat. Nemám tím na mysli chytlavou nebo hitovou hudbu, která útočí na první signální, rychle se zalíbí a stejně rychle také odpluje do toaletní mísy dějin. Mluvím o něčem, co sice možná ihned zaujme, ale rozhodně to není triviální a může se to pochlubit vysokou životností. Něco takového se nepřihodí často, protože je k tomu třeba speciálního zvuku, ale o to hezčí taková setkání jsou.

Já jsem něco na tenhle způsob pocítil u portugalské formace HHY & The Macumbas. Při prvním pohledu zdálky mi přišlo, že by se mohlo jednat o něco zajímavého, takže jsem si pustil ukázku z aktuální druhé desky „Beheaded Totem“… a ještě ani nestačila dohrát první skladba „Wilderness of Glass“, aby mi bylo jasné, že tohle potřebuju slyšet celé a že to s dost vysokou pravděpodobností bude stát za to. A věřte mi, že opravdu stojí. „Beheaded Totem“ je určitě zvláštní album, ale stejně jako zvláštní je i skvělé.

HHY & The Macumbas sami o sobě nejsou standardní kapelou. Hlavní postavou, oním HHY, je Jonathan Uliel Saldanha. The Macumbas pak znamená zbytek sestavy, která je ovšem záměrně proměnlivá a nestálá. Než se pustíme do povídání přímo k „Beheaded Totem“, ještě dodám, že první deska projektu nese název „Throat Permission Cut“ a vyšla v roce 2014. Zatím jsem si ji poslechnul jen velmi letmo, ale už teď cítím, že i ona bude stát za podrobnější průzkum.

Dobře tedy… co vás na „Beheaded Totem“ vlastně čeká? Zjednodušeně řečeno: bude to hodně perkusí a hodně žesťů. To jsou takové primární elementy, z nichž HHY & The Macumbas skládají výslednou mozaiku sedmi písniček. I když zrovna v tomhle případě je pojmenování „písnička“ docela nepřesné, protože tady se rozhodně nevyznává standardní písničková struktura.

„Beheaded Totem“ si svého posluchače obmotává kolem prstu prostřednictvím podmanivých rytmů, které tvoří základ každé skladby. Je to takové trochu „voodoo“, určitě v tom ucítíte nádech world music. I přes určitou „monotónnost“ to nedýchá žádnou psychedelikou, ale na menší trans to při správném naladění ucha nesporně je. Tak či onak, „Beheaded Totem“ je velmi rytmická nahrávka, což má právě možná prsty v tom, proč leze do hlavy tak nebezpečně rychle.

HHY and The Macumbas

Podmanivost v kombinaci s dalším množstvím menších či větších motivů, majestátních tónů lesních rohů a trochy té elektroniky nicméně dělá z „Beheaded Totem“ dostatečně barvitou i barevnou nahrávku na to, aby se dala poslouchat dlouho a opakovaně.

Asi bych chápal, kdyby tomuhle podání někdo vyčítal přílišnou monotematičnost, protože vzorec bohaté rytmiky doplněné o další „nadstavbu“ lze aplikovat na tu největší část alba, kterou tvoří trojice delších kompozic „Wilderness of Glass“, „Danbala Propaganda“ a „Deep Sleep Routine“. Šlo by však o trochu zkratkovité vyhodnocení situace, protože vedle kratších meziher „A Scar in the Skull“ a „A Scar in the Bone“ ukážou HHY & The Macumbas v závěru i elektroničtější tvář ve stopách „Ergot Glitter“ a „Swisid Mekanize Rejiman“.

Celkově se každopádně o moc vymazlenou záležitost, kterou byste měli chtít slyšet, jestli máte rádi zvláštní a silně náladotvornou muziku. HHY & The Macumbas znějí divně, ale v tom nejlepším slova smyslu. Tohle je jedna z těch věcí, které nutně potřebuji ve své sbírce, a vy byste měli taky.


Gnaw Their Tongues / Crowhurst – Burning Ad Infinitum

Gnaw Their Tongues / Crowhurst - Burning Ad Infinitum

Země: Nizozemsko / USA
Žánr: power electronics / noise / experimental / industrial black metal
Datum vydání: 2.11.2018
Label: Crown and Throne Ltd. / Tartarus Records

Tracklist:
1. Nothing’s Sacred
02. Speared Martyrs
03. The Blinding Fury of Suffering
04. The Divinity of Our Great Perversions

Hrací doba: 35:45

Odkazy Gnaw Their Tongues:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Crowhurst:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Formaci věhlasu Gnaw Their Tongues snad není nutné žádnému příznivci extrémní hudby představovat. Maurice de Jong alias Mories je hodně činorodý chlapík, jenž páchá hudební peklo pod množstvím různých jmen a projektů, z nichž prakticky všechny, které jsem se já osobně obtěžoval poslouchat, stojí za pozornost. Právě Gnaw Their Tongues nicméně vnímám jako jeho stěžejní působiště, což asi může, ale ani nemusí být pravda. Tak či onak, právě tvorbu Gnaw Their TonguesMoriesových věcí sleduji asi nejpozorněji.

Dneska se podíváme na další nahrávku z jeho dílny, ale tentokrát se nejedná o řadovou desku. Ne snad, že by takový loni pod hlavičkou Gnaw Their Tongues nevyšla. V roce 2018 byl Mories po hudební stránce opět plodný a jenom s Gnaw Their Tongues stačil vydat nejen desku „Genocidal Majesty“, ale i dvě minialba „Aan het licht teruggeven“ a „The Atrocious Silence of Our Wounds“ (i když to první jmenované bylo natočeno již v předešlých letech), předělávky a remixy starších věcí „Kapmeswonden en haatliederen“ a v neposlední řadě také kolaborační počin „Burning Ad Infinitum“, přičemž právě ten nás teď zajímá.

Už z definice kolaboračního počinu je zřejmé, že tentokrát na to Mories nebyl sám. Podle dosavadního textu to může vyznívat, že Gnaw Their Tongues představuje to důležité a že Crowhurst hrají druhé housle, ale pozor, i americká čtveřice nepatří k žádným zelenáčům. Jejich založení se sice datuje k roku 2011, ale od té doby nastřádali již úctyhodných 31 (!!!) full-length nahrávek, z nichž ta nejnovější s názvem „III“ je venku opravdu čerstvě, od začátku letošního dubna. Poslední věci sice spadají spíš do post-black metalu, post-metalu, ale za připomenutí stojí, že raná éra Crowhurst, kdy šlo ještě o jednočlenný projekt Jaye Gambita, se nesl ve znamení noisu a power electronics. Takže určitá žánrová spřízněnost s Gnaw Their Tongues tu rozhodně je.

Důvod, proč Gnaw Their Tongues stavím v textu na první místo, je velmi jednoduchý. Prostě mě tahle skupina zajímavá o dost víc. Od Crowhurst jsem něco letmo slyšel, ale nijak podrobně to nesleduju. „Burning Ad Infinitum“ jsem si pak pustil primárně kvůli účasti Gnaw Their Tongues. Nicméně pojďme na muziku.

Skladby se na „Burning Ad Infinitum“ nacházejí čtyři, přičemž by se daly rozdělit do dvou kategorií po dvou. První a třetí „Nothing’s Sacred“ a „The Blinding Fury of Suffering“ jsou čisté noise / power electronics výplachy. První zmiňovaná je asi o něco zvrhlejší a méně tolerantního posluchače nejspíš dokáže odehnat hned takhle na začátku nahrávky. „The Blinding Fury of Suffering“ přidává i znatelný drone feeling.

Se „Speared Martyrs“ a „The Divinity of Our Great Perversions“ je to o něco složitější, protože tyto písně používají mnohem širší žánrovou paletu. Věci jako noise a power electronics tu najdete též. K nim se dále přidává i black metal, industrial, ale najdou se i momenty, které upalují až v crust/punkových rytmech. Oba tyhle songy jsou mnohem strukturovanější a proměnlivější než „Nothing’s Sacred“ a „The Blinding Fury of Suffering“, přesto si i přes několik relativně stravitelnějších momentů stále zachovávají punc extrémní hudby, což je samozřejmě jenom dobře.

Nenechte se tedy zmást barevným obalem, který by mohl naznačovat přívětivější obsah. „Burning Ad Infinitum“ není věc, která by se snažila jít svému posluchači naproti, naopak si frčí převážně na vlně „skřípějících“ žánrů a z intenzity paradoxně polevuje prakticky jen v kytarových pasážích. Nevím stoprocentně, jak album zapadá do tvorby Crowhurst, ale ke Gnaw Their Tongues mi tenhle přístup vlastně sedí. Co jsem trochu poslouchal něco od Crowhurst zdálo se mi, že se to občas podobá na některé kytarovější chvíle „Burning Ad Infinitum“. Což do sebe možná zapadá, protože současná hudba Američanů zněla o dost stravitelněji než Gnaw Their Tongues.

Pořád to ale můžete brát s rezervou, protože kytary zabírají spíš minoritní část stopáže. Osobně mě sice o něco víc baví ty žánrově čistší a extrémnější songy, ale i ty dva variabilnější jsou pořád dostatečně zajímavé a také mají své přednosti. Celkově se tedy jedná o dobrý počin, jejž bych sice ani omylem neoznačil za nějakou povinnost, avšak dovolím si prohlásit, že když se k jeho poslechu nachomýtnete, neprohloupíte. Že by se ale tady odehrávalo něco skutečně zásadního a inovativního, to zase ne.


Uncle Grasha’s Flying Circus – Stalinist God

Uncle Grasha's Flying Circus - Stalinist God

Země: Česká republika
Žánr: industrial / noise / power electronics
Datum vydání: 30.8.2018
Label: S kudlou v zádech / Sors Fintora Records / Grom&Lord Records / Raw zine / Pravěk Noise Section / Debila records

Tracklist:
01. Kalten
02. Kasbah
03. Juche
04. Čihošť
05. Culpabilité
06. Balance
07. Securitate
08. Anatolyevna
09. Denumenized
10. Scharnhorst
11. You Have to Be Death to Be Wise
12. Headquarters

Hrací doba: 48:53

Odkazy:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Uncle Grasha’s Flying Circus

Na novou dlouhohrající desku hlukových jeptišek Uncle Grasha‘s Flying Circus jsem se vlastně docela těšil. Neřadové věci téhle formace poslouchám relativně často a nikdy neodcházím zklamán. Jejich experimentální koktejl industrialu, noisu, power electronics, dark ambientu a podobných laskomin má totiž na noisové poměry překvapivě hutnou atmosféru a na rozdíl od jiných hlukových kapel v něm lze cítit opravdu nějaký řád a především smysl. Snad i proto Uncle Grasha‘s Flying Circus za možná nejzajímavější české noisové seskupení.

Možná někoho překvapí, že takhle nehovořím třeba o Radkovi Kopelovi, jehož přínos českému hluku je nepopiratelný, nicméně jeho tvorba je čistá improvizace dělaná pouze pro pobavení zúčastněných, a byť jde o veskrze sympatickou a specifickou zábavu, pořád je Eine Stunde Merzbauten jen improvizovaný bordel. U Uncle Grasha‘s Flying Circus lze naproti tomu cítit nějakou myšlenku a tématický i atmosférický rámec; je vidět, že tady nad tím někdo přemýšlí, nehrotí jen improvizovaný hluk, ale skutečně skládá a snaží se o nějakou výpovědní hodnotu. Že se tak děje za pomoci extrémního sonického výraziva, které bude pro většinu posluchačů nestravitelné, je už je věc druhá. Za negativum bych ji však rozhodně nepovažoval.

Stalinist god does not represent a personality, nor idea/myth, nor any form of transcendental being. Stalinist god is a status. A state of power that creates a blind alley for all ideologies and regimes.“

Pod (předpokládám, že záměrně) trochu diletanským, „samizdatovým“ obalem se skrývá bezmála padesát minut již popsaného žánrového mixu, který na první poslechy nezní tak poutavě jako kratší neřadové počiny Uncle Grasha‘s Flying Circus. Nemyslím si, že by to bylo nutně způsobeno dlouhohrajícím formátem, spíš materiálem samotným. Při troše trpělivosti má ale „Stalinist God“ co říct. Nahrávkou se táhne očekávaná stísněná atmosféra represivních režimů a existenční apatie (ne)života v totalitním státě. Pocit, jejž by asi nikdo z nás nechtěl zažít respektive u těch dřívěji narozených zopakovat. Jakožto umělecká forma nicméně dokáže poskytnout sugestivní zážitek.

Na podporu svých tvrzení o tom, že hudba Uncle Grasha‘s Flying Circus není improvizována, nýbrž komponována s nějakou myšlenkou, mohu pustit do světa svůj další dojem – některé skladby na „Stalinist God“ jsou působivé. Čehož by jen těžko bylo možné dosáhnout při nahodilém vrstvení hluku. Mezi vrcholy desky bych zařadil „Kasbah“, drone/darkambientní „Culpabilité“, drásavou „Balance“, militantní „Securitate“ a „Headquarters“ nebo desetiminutový žalm „You Have to Be Death to Be Wise“; úplně nejvýš si pak cením deváté „Denumenized“ s klaustrofobickou atmosférou a nasamplovaným mluveným slovem, z něhož v kombinaci s hudbou docela mrazí.

When your propaganda reach the maximal success and you became a god per se, you must just sound your trumpet for apocalypse and destroy everything you have created.“

„Stalinist God“ je každopádně zajímavé album. Asi není nutné zdůrazňovat, že se nejedná o záležitost pro každého, protože to by mělo přímo vyplývat už jen ze žánrového rozpětí, jemuž se Uncle Grasha‘s Flying Circus věnují. Pokud jste nicméně schopni a ochotni svůj čas věnovat i hlukovým koutům hudebního podzemí, pak „Stalinist God“ za slyšení určitě stojí.


Haiku Funeral – Decadent Luminosity

Haiku Funeral - Decadent Luminosity

Země: Francie
Žánr: experimental / industrial / dark ambient / ritual
Datum vydání: 31.10.2018
Label: Aesthetic Death Records

Tracklist:
Disc I:
01. Scientia intra Satana
02. нимA
03. Луната свети като смърт
04. The Crown of His Glory
05. The Dreams of Celestial Beings
06. Dreaming Kali in the Temple of Fire

Disc II:
01. Lacerate the Light
02. Vision Pit
03. Oktobersnö
04. Poem of Infernal Flesh
05. Terror Opens Its Mouth
06. Endlessly

Hrací doba: 86:36 (43:28 / 43:08)

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Když se mi svého času dostala do rukou deska „Hallucinations“, nic jsem do té doby o Haiku Funeral nevěděl. Byla to jen další náhodná kapela, jejíž poslech jsem prostě a jednoduše zkusil. Výsledek příjemně překvapil. Tohle francouzské duo (původ berte s rezervou, poněvadž první člen vlastně pochází z Bulharska a druhý ze Spojených států amerických) se totiž prezentovalo příjemně divnou a ne úplně jednoduše zařaditelnou experimentální muzikou.

„Hallucinations“ mě svého času bavilo, ale nemůžu tvrdit, že bych následné roky nechal Haiku Funeral navštěvovat svůj přehrávač pravidelně. Vlastně spíš naopak, poslouchal jsem to jen velice svátečně. Počet přehrání od napsání recenze bych určitě spočítal na prstech jedné ruky. Čímž nechci tvrdit, že se zpětně jedná o blbou hudbu, rozhodně ne. Nejde ale poslouchat všechno pravidelně, čas vždycky vyfiltruje jen ty nejvybroušenější kusy, které jsou nejvíc kompatibilní se subjektivním vkusem, přičemž Haiku Funeral tímhle nekompromisním sítem neprošli a nedokázali se zařadit do elitního klubu velkých oblíbenců. Nicméně nedávné zpětné připomenutí „Hallucinations“ bez zaváhání potvrdilo to, jak jsem si formaci v paměti uložil – jako zajímavou formaci se zajímavou tvorbou.

I přes nepotřebu poslouchat jsem si vůči Haiku Funeral uchoval respekt, jenž zapříčinil, že mě zajímalo nejnověji vydané album. „Decadent Luminosity“ není žádným drobečkem – duo tentokrát dalo dohromady rovnou dvojalbum, jehož obě poloviny jsou docela rozdílné. „Hallucinations“ vynikalo variabilitou a střídáním různých přístupů napříč různými skladbami. „Decadent Luminosity“ nabízí dva disky, z nichž každý žije svůj vlastní svět, každý je sevřený a funguje prakticky samostatně. S nadsázkou by se tedy dalo říct, že spíš než dvojalbem je novinka z hudebního hlediska dvěma alby vydanými pod jedním obalem.

První disk potěší spíš ty, komu se Haiku Funeral zamlouvali víc ve své hybnější a „metalovější“ poloze. Uvozovky jsou samozřejmě důležité, protože metal to reálně úplně není. Hutný nabasovaný sound i hutná rytmika (tvořená elektronikou, nikoliv bicími) nicméně může metalistům chutnat. Každopádně, pokud si z minulého alba vzpomínáte na skladby jako „Hallucinations“ či „Servants of Fire“, měli byste mít trochu představu, jak první půle „Decadent Luminosity“ může znít. Byť žádná z nových písní nemá takový drajv jako titulní věc minulé nahrávky.

Rozhodně se ale dočkáte temné rituální atmosféry, hororové deklamace i silných skladatelských nápadů. Zmínit mohu například vygradování „Scientia intra Satana“ anebo působivou „Луната свети като смърт”, která patří k ozdobám celého „Decadent Luminosity“. Opět dojde i na orientální vlivy, které se tentokrát nejznatelněji projevují v „Dreaming Kali in the Temple of Fire“. Jediným hluchým místem prvního disku je pro mě „The Dreams of Celestial Beings“, kde zaujme snad jen mírně kakofonický saxofon a sem tam nějaký vedlejší motiv, ale na sedm minut je toho trochu málo.

Haiku Funeral

Druhý disk zase víc ocení ti z vás, kdo mají Haiku Funeral radši v minimalistickém podání, řekněme něco jako dark ambient vyprzněný o další experimentální vlivy. Přestože jsem výše prohlásil, že jsou obě poloviny svým pojetím natolik rozdílné, že mohou v klidu fungovat samostatně, určité společné jmenovatele najít lze. Ať už jde o deklamativní přednes nebo jisté náladové paralely. Budeme-li se ovšem bavit o dopadu, vyhrává u mě docela jednoznačně první část „Decadent Luminosity“. Přestože i v té druhé se najde pár dobrých pasáží a celkově nejde o nepříjemný poslech, to zásadní podle mého nabídne již první polovina.

Na druhou stranu, netvrdil bych, že „Decadent Luminosity“ trpí tradičním neduhem dvojalb, kdy je nezanedbatelná část materiálu pouhou vatou usvědčující interpreta z toho, že měl prostě velké oči. Tady je znát, že Haiku Funeral dali dohromady dost smysluplného materiálu. A nakonec i z toho důvodu, i když nejen z toho důvodu mohu dát palec nahoru.


Mirrors for Psychic Warfare – I See What I Become

Mirrors for Psychic Warfare - I See What I Become

Země: USA
Žánr: experimental
Datum vydání: 28.9.2018
Label: Neurot Recordings

Tracklist:
01. Animal Coffins
02. Tomb Puncher
03. Body Ash
04. Flat Rats in the Alley
05. Thing of Knives
06. Crooked Teeth
07. Death Cart
08. Coward Heat

Hrací doba: 40:46

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Možná je to jen můj dojem, který samozřejmě může být mylný, ale mám pocit, že Mirrors for Psychic Warfare je relativně přehlížený projekt. Obzvlášť s ohledem na to, kdo za ním stojí, že jeho alba vycházejí na značce Neurot Recordings a – a to především, v první řadě a zejména – jak dobrou muziku produkuje. Pro ty, kteří úplně netuší, o co se jedná, si Mirrors for Psychic Warfare představíme, poněvadž po odhalení sestavy by se měli začít chytat skoro všichni.

Formaci tvoří dva hudebníci. Tím prvním je Scott Kelly známý především díky post-metalovým titánům Neurosis a jejich spřízněným vedlejšákům, ale má za sebou i poměrně rozsáhlou sólovou tvorbu. Jeho parťákem je Sanford Parker, jehož portfolio kapel je ještě širší. Znát jej můžete z Buried at Sea a v minulosti i z Minsk, Nachtmystium nebo Twilight, ani nemluvě o tom, že Parker je rovněž aktivní producent, díky čemuž spolupracoval s velkým množstvím dalších zajímavých jmen, jejichž vyjmenováváním se nyní nemusíme zdržovat.

Mirrors for Psychic Warfare navíc není jediný projekt, v němž spolu Kelly a Parker hrají. Z jejich životopisu jsem vynechal ještě Corrections House, což je také kurevsky dobrá záležitost, v níž se dále angažují Mike IX WilliamsEyehategod a Bruce LamontYakuza. Corrections House mají na kontě dvě skvělé desky „Last City Zero“ a „Know How to Carry a Whip“, takže je neváhejte omrknout, pokud ještě neznáte!

Nicméně zpátky k Mirrors for Psychic Warfare. I o nich se dá nakonec tvrdit, že mají na kontě dvě výborná alba. To první, bezejmenné vyšlo v roce 2016, a pokud zapátráte v našem archivu, i na něj tu najdete recenzi. To druhé vyšlo loni na podzim pod názvem „I See What I Become“ a teď se mu budeme na chvíli věnovat.

Mirrors for Psychic Warfare hrají takový zvláštní experimentální mix, jenž v sobě mísí elementy mnoha různých žánrů, ale prakticky žádný z nich nepřevažuje natolik explicitně, aby se o nich dalo hovořit jako o industriální, metalové nebo noisové skupině. Oproti debutu je navíc „I See What I Become“ víc „písničkové“, což paradoxně ještě víc rozmazává hranice mezi propojovanými světy.

Když ale odhlédneme od žánrových škatulek, máme tu před sebou desku, která dokáže být opravdu hodně působivá. Neříkám, že se tak děje nepřetržitě po celou dobu jejího trvání, ale v těch vrcholných momentech je „I See What I Become“ síla jako prase. Už jen díky těmto, nebojím se říct, ohromujícím pasážím stojí za to Mirrors for Psychic Warfare respektive jejich druhému albu věnovat pozornost. Abych vás trochu navedl, mohu zmínit, že k těm nejsugestivnějším skladbám řadím „Animal Coffins“, „Tomb Puncher“ a „Crooked Teeth“.

Mirrors for Psychic Warfare

Všechny tři se mohou pochlubit jednou vlastností – na mysli mám odzbrojující gradaci. Mirrors for Psychic Warfare na „I See What I Become“ nikdy nehrotí atmosféru do maxima hned od začátku písní. Vždycky se začíná spíš pozvolna, v ambientnějším duchu, z něhož posléze narůstá napětí a kráčí se k mohutnému finále. Což je na jednu stranu fajn, baví mě, navíc to nahrávce dodává pocit jakési „horské dráhy“, kdy se pravidelně osciluje mezi plíživějšími rozjezdy a vypjatými závěry.

Na druhou stranu, dle daného receptu jsou vystavěny všechny skladby na albu, což může po čase trochu omrzet. Mně osobně to ovšem nevadí ani zdaleka tolik jako druhý neduh. Občas mám dojem, že začátky písní slouží jen jako vybudování očekávání pro to zásadní, co přijde až v závěru, aniž by tyto samy o sobě dávaly větší přidanou hodnotu. První poloviny některých songů plní roli pouhého „držáku“ nálady, nikoliv však jejího tvůrce.

Nicméně díky tomu, jak skvělé jsou ty stěžejní momenty, lze leccos odpouštět. I přes zmiňované mušky si upřímně myslím, že „I See What I Become“ stále stojí za pozornost a že uděláte lépe, když to album uslyšíte, než když ho neuslyšíte.


Tim Hecker – Konoyo

Tim Hecker - Konoyo

Země: Kanada
Žánr: ambient / electronica / drone / experimental
Datum vydání: 28.9.2018
Label: Kranky

Tracklist:
01. This Life
02. In Death Valley
03. Is a Rose Petal of the Dying Crimson Light
04. Keyed Out
05. In Mother Earth Phase
06. A Sodium Codec Haze
07. Across to Anoyo

Hrací doba: 59:20

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Když jsem si plnil domácí úkoly před touhle recenzí, nabyl jsem dojmu, že ve svém oboru bude Tim Hecker relativně známé jméno. Já osobně jsem se nicméně s jeho tvorbou poprvé setkal až na jeho loňském, celkově už devátém dlouhohrajícím albu „Konoyo“. A za to, že jsem se do poslechu pustil, může z velké části i skutečnost, že počin vydal americký label Kranky, jehož portfolio sice neposlouchám nějak zevrubně, pravidelně či intenzivně, ale co jsem slyšel, vždycky se mi to líbilo (někdy dokonce i hodně líbilo) nebo mi to přišlo přinejmenším zajímavé. Letmo poslechnuté ukázky z „Konoyo“ mi zněly v cajku, takže jsem se pustil do díla s tím, že třeba objevím něco, co by mě mohlo zajímat i dlouhodoběji.

Pro mě šlo trochu o krok do neznáma. Sám Tim Hecker ovšem žádný začátečník není. Muziku totiž začal tvořit již hluboko v devadesátých letech v projektu Jetone. Postupem času jej ale zlákala poněkud jiná forma elektronické hudby, v níž má experiment přednost na úkor jasně vytyčené rytmiky. Alespoň takový jsem získal dojem, když jsem poslechnul něco ze staré tvorby Jetone a srovnal jsem to s tím, co tenhle kanadský hudebník vydává pod svým jménem, ať už se budeme bavit o „Konoyo“ anebo náhodně vybraných ukázkách ze starších sólovek. Pro úplnost mohu dodat, že Tim Hecker pod vlastním jménem začal vydávat krátce po začátku aktuálního tisíciletí.

„Konoyo“ se může pochlubit vcelku zajímavým pozadím. Většina nahrávky totiž vznikla během Timovy návštěvy Japonska. Zde spolupracoval s místním souborem Tokyo Gakuso věnujícím se žánru gagaku, což je specifický druh japonské klasické hudby. Práce pak probíhaly v chrámu na předměstí Tokya.

Tenhle japonský feeling lze možná trochu odvodit z názvu „Konoyo“, ale ve vlastní hudbě není patrný na první poslech (s výjimkou dílčích momentů jako třeba v „In Death Valley“). Osobně jsem jej tam začal pořádně slyšet právě až v momentě, kdy jsem si po prvotních posleších takříkajíc „na blind“ přečetl něco o okolnostech, za jakých „Konoyo“ vznikalo. Ještě těsněji do sebe všechny dílky skládačky zapadly v momentě, kdy jsem si dohledal a zaposlouchal se do gagaku. Což mi jen tak mimochodem připadalo jako mimořádně zajímavá a atmosféricky vytříbená muzika, na základě čehož jsem si řekl, že jí někdy budu muset věnovat prostor a poslechnout si ji hlouběji. Slibuji si od takového setkání hodně a jestli se očekávání naplní, pak můžu být „Konoyo“ vděčný už jen za to.

Nicméně i samotné „Konoyo“ má co říct. I navzdory japonským vlivům je to stále především Heckerovo album, což znamená primárně experimentální electronica, ambient, trochu i neagresivní drone. Oproti čistému gagaku je to evidentně posluchačsky přívětivější, ale i tak má „Konoyo“ daleko do jednoduchého, triviálního nebo písničkového alba. Říct, že jde o odpočinkový ambient by bylo příliš zkratkovité a plně by to nevystihlo podstatu věci. I takové sice „Konoyo“ zčásti je, ale v předkládaných atmosférických plochách se toho děje o dost víc.

Tim Hecker

Mnoho pasáží uniká ambientu i dronu a svým experimentálnějších laděním dává jasně na srozuměnou, že ambice „Konoyo“ směřují výš než jen k relaxační klávesové hudbě. Dost to lze vycítit ve skladbách jako „Keyed Out“ nebo čtvrthodinovém finále „Across to Anoyo“. Původně jsem chtěl dodat i „In Mother Earth Phase“, ale ta by možná nebyla kvůli prakticky čistě ambientní druhé polovině tím nejlepším příkladem. Rozhodně ale může posloužit jako ukázka toho, že variabilita nahrávce cizí není. Do výsledku nakonec promlouvá i užití tradičních japonských nástrojů jako ryūteki, hichiriki nebo shō (pro podrobnosti googlete, já bych bez nápovědy taky netušil, tak si tu nebudu hrát na znalce).

Určitě si ale dovolím tvrdit, že „Konoyo“ je vysoce zajímavá hudební mozaika. Nakonec mi to album přijde o dost poutavější, než jsem zpočátku předpokládal, protože až potom, co jsem obeznámil s kontextem, to začalo dávat plný smysl. Onen kontext jsem zde ovšem nastínil, tudíž neváhejte poslouchat.

Pokud vás „Konoyo“ zaujme, určitě by vás mohla zajímat ještě jedna věc. Už 10. května totiž Tim Hecker vydává další album „Anoyo“, které zcela zjevně navazuje na loňský počin a pokračuje v japonské inspiraci. Napovídají to nejen názvy obou nahrávek, ale i některých skladeb. Loňská deska začíná s „This Life“ a končí s „Across to Anoyo“, zatímco ta nadcházející začíná s „That World“ a obsahuje píseň „Step Away from Konoyo“.


Phurpa, The Nent, Skrei

Phurpa

Datum: 16.1.2019
Místo: Praha, Vila Štvanice
Účinkující: Phurpa, Skrei, The Nent

Phurpa se na svém nedávném vystoupení neobjevila v České republice ani zdaleka poprvé. Zároveň se tu ale neobjevuje tak často, aby to už nestálo za pozornost. Zvlášť když po dvou minulých performancích na festivalu Brutal Assault, kde podle mě taková záležitost nemohla dostatečně vyniknout, došlo na koncert v malém prostoru Vily Štvanice. Vstupenek šlo do prodeje pouhých osmdesát (všechny se prodaly už v předstihu), tudíž se dalo předpokládat, že půjde o komorní akci, kam se dostaví jen zasvěcení, kteří moc dobře ví, na co jdou. Bohužel tenhle předpoklad nevyšel na 100 %, protože i za dané konstelace se objevily blbci, co si to museli vyfotit s bleskem.

Ještě před hlavním programem se objevily dva předkrmy, oba z Itálie. Skrei byl jeden týpek v kapuci, který zády k publiku pokroutil pár čudlíků a do repráků pouštěl vcelku standardní drone v určitých momentech lehce líznutý noisem. Podobných věcí už jsem pár slyšel i pár viděl na koncertech, takže mě to na prdel neposadilo jako něco nevídaného. Samozřejmě obrazně, protože jsem seděl už na začátku, ostatně jako většina z přítomných. Za mě to byl v tomhle ranku spíš průměr.

To druhý projekt The Nent se mi líbil o dost víc. Opětovně šlo o sólo projekt – borec si docela netradičně sedl za bicí a vedle samplů mu hojně vypomáhala i projekce, přičemž mi přišlo, že právě ona by měla být tím hlavním, na co by se měl člověk zaměřit. Jako kdyby nešlo o výkon samotného hudebníka, nýbrž o samotné audio-vizuální dílo. A vlastně proč ne. Experimentálně laděná elektronika v kombinaci s předkládanými obrazy fungovala znamenitě. V březnu vychází první album „Vulner“ a myslím, že po téhle zkušenosti si jej asi pustím.

Phurpa

Poté už přišlo na to hlavní. Ruská trojice nasadila hábity a čepice, usadila se a začal – rituál, ceremonie. Jakkoliv možná zní tohle pojmenování trochu posměšně, protože jsme si zvykli na jeho zprofanování v black metalu, v případě Phurpy asi nejde najít příhodnější slovo, které by dokázalo vystihnout, co se tam dělo. Můžete si na Bandcampu poslechnout záznamy, můžete se na YouTube podívat na videa, jak to na vystoupeních Phurpy vypadá, ale ani splnění domácího úkolu člověka nemůže úplně přesně připravit.

Přímo na místě se totiž šíří podprahové vibrace, které záznamem zachytit nelze. Je to hluboké, hypnotické a transcendentální. Zní to jako klišé, ale kdo z vás někdy Phurpu zažil, myslím, že potvrdí, že nejde o obyčejné koncerty. Podobně jako není zrovna přesné o Phurpě hovořit jako o hudební kapele. Přesto pochopím, pokud to někomu bude znít přehnaně a nadneseně.

Osobně jsem viděl poprvé. Neodnesl jsem si zážitek, nýbrž zkušenost. Phurpa z nahrávek mě zas tak moc nebaví. Ale na vlastní oči je to velké – nikoliv ve smyslu přednesu, ale rozhodně ve smyslu sugesce, atmosféry, fanatických hrdelních výkonů a přesahu nad rámec běžných koncertů.