Archiv štítku: experimental

V/A – Jiná hudba – Czech Experimental and Progressive Compilation

Jiná hudba - Czech Experimental and Progressive Compilation

Země: Česká republika
Žánr: avantgarde / experimental
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Dysphoricam Audio Productions

Tracklist:
I. Deska duchovní
A. Strana lyriky
01. Blachut – Intro/Smysl
02. Masáž – Leden
03. Masáž – Únor
04. Masáž – Březen
05. Masáž – Duben
06. Masáž – Květen
07. Masáž – Červen
08. Masáž – Červenec
09. Masáž – Srpen
10. Masáž – Září
11. Masáž – Říjen
12. Masáž – Listopad
13. Masáž – Prosinec

B. Strana nespoutanosti
14. Ohne Stunde Minuten – OSMinut
15. eá – Phill Et
16. eá – Phakt Amt

II. Deska materiální
C. Strana kovu
17. Mankurt – Nícení struků
18. Mankurt – Od strojů!
19. Duobetic Homunkulus – Oharky železa
20. Duobetic Homunkulus – Fotosyntéza

D. Strana kávy
21. Massola – Aokigahara
22. Massola – Hekatombé
23. Massola – 11 Cutting Moments
24. Massola – Tinnitus Report
25. Nachttante – sturmlineführer

Hrací doba: 64:00 (18:10 / 15:35 / 13:38 / 16:37)

K recenzi poskytl:
Dysphoricam Audio Productions

Kompilace „Jiná hudba – Czech Experimental and Progressive Compilation“ mi svým způsobem přijde jako dost odvážný počin. Za prvé, jak ostatně titul celé kolekce prozrazuje, jedná se o kompilaci, což podle mě obecně není zrovna disciplína, jejíž nakupování by se těšilo nějaké výrazné popularitě. Dále se jedná o kompilaci okrajových a optikou průměrného posluchače podivných žánrů, navíc ani žádných mezi sebou vyloženě příbuzných nebo podobných. „Jiná hudba – Czech Experimental and Progressive Compilation“ sbírá avantgardní spolky, progresivní death metal, noise i různé další kombinace zmíněných, případně i s vlivy dalších nezmíněných stylů. Na základě toho bych řekl, že „Jiná hudba“ není určena zájemcům o žánry, nýbrž zájemcům o nevšední muziku obecně a posluchačům s otevřenou myslí.

Tohle všechno samo o sobě zásadně snižuje okruh lidí, které by něco takového mohlo zajímat. Aby toho ale náhodou nebylo málo, tak se jedná o první vydaný počin brněnských Dysphoricam Audio Productions, a to rovnou na výpravném dvojvinylu v gatefoldu s péčí a kvalitou, jež svým gramodeskám kolikrát nevěnují ani zavedené kapely s výrazně větší základnou fandů. A pro jistotu se nechalo vylisovat rovnou 500 kusů. To aby se to třeba náhodou nevyprodalo, víš jak. Na tohle fakt někdo musí být pořádně chlupaté koule.

Jak už padlo, kompilace se dělí na dva černé asfalty – desku duchovní a desku materiální. První zmiňovaná mně osobně přijde krapet lepší a hlavně vyrovnanější, ačkoliv musím přiznat, že to ve velké míře plyne ze subjektivního vkusu, poněvadž materiální deska a především její strana kovu nabízí žánry, k nimž mám aktuálně nejdále.

Strana lyriky na duchovní desce nabízí příspěvky Blachut a Masáže. Blachut jsem doteď neznal, ale jejich „Smysl“ mi přijde hodně v pořádku. Bicí, basu a akordeon doplňuje hodně neortodoxní vokál, ale celé to dává parádní… no, smysl a je za tím vidět skladatelství. Super věc a hned na začátek jeden z vrcholů kompilace.

Zato Masáž a jejich debut „Kvok!“ jsem svého času jel dost a i tady mě jejich kombinace akustické kytary a metalových bicích baví. Kapela ve dvanácti krátkých příspěvcích zhudebňuje básně J. H. Krchovského, jehož zhulené verše a lyrika s přednesem Masáže skvěle ladí. I za tak krátkou dobu se navíc stíhá několik excelentních momentů jako třeba v „Lednu“ nebo „Září“. Výborné.

Strana nespoutanosti začíná s Ohne Stunde Minuten, což je další z názvo-variací projektu Eine Stunde Merzbauten, za nímž stojí klasici českého noisu z Napalmed. Trochu paradoxně, „OSMinut“ nezní tak nespoutaně jako jiné nahrávky formace, dokonce bych i řekl, že na poměry Eine Stunde Merzbauten zní song nezvykle muzikálně, jestli se vůbec něco takového dá o improvizovaném skládaní skřípotu a pípání prohlásit. Každopádně fajn osm minut.

vůbec neznám a údajně se má jednat progovou věc až s přesahem do zeuhlu. No, s tím se dá asi souhlasit a myslím, že už jen tenhle žánrový nástin mluví sám za sebe. Za mě se každopádně jedná o jeden z nejzajímavějších příspěvků na „Jiné hudbě“ a určitě si od  poslechu i další věcí. Vzhledem k tomu, že právě v objevování nových věcí tkví jedna z největších hodnot kompilací, dá se už tady tvrdit, že „Jiná hudba“ tenhle úkol v mém případě splnila.

Pojďme na desku materiální a její stranu kovu. Jak název napovídá, právě tady se posluchač dočká největšího metalu, i když naštěstí ani od Mankurt a Duobetic Homunkulus netřeba očekávat průměrné riffování. Minimálně druhé jmenované seskupení je mi hodně sympatické svou estetikou, ale hudebně mě ten její avantgardní death metal prostě nedokáže oslovit. Nejvíc mě tedy baví pasáž krátká pasáž bez kytar a samply z „Нас не догонят“ od t.A.T.u. – obojí v „Oharcích železa“. Songy Mankurt na mě působí podobě, ale líbí se mi ještě o kousek méně.

Strana kávy ale spravuje náladu. Massola frčí na saxofonové podivnosti, pod níž lze s trochou trpělivosti vystopovat vlivy grindu bez kytar – a je to fest v pořádku.

Jiná hudba – Czech Experimental and Progressive Compilation

Vrchol „Jiné hudby“ nicméně trochu nečekaně přichází až v úplném závěru se „sturmlineführer“ od Nachttante. Další z kapel, o jejichž existenci jsem do téhle doby netušil, ale o to víc pak takové překvápko potěší. Skladba obsahuje jeden mimořádně hypnotický motiv, na němž jsem si fakt parádně zafičel, ale i okolo něj se nachází hromada zajímavého k poslechu. „sturmlineführer“ nasává vlivy krautu, ale dává je do kontextu tvrdšího sludgové spodku. Určitě se poohlídnu i po další muzice od Nachttante.

Celkově mi „Jiná hudba“ rozhodně přijde zajímavá a rozmanitá. Vydávání podobného počinu na vinylu je ovšem trochu „overkill“, protože nevěřím tomu, že chuť dávat jehlu na drážky zrovna tohoto elpíčka bude přicházet nějak často, spíš naopak. Ale to možná plyne i z toho, že v kompilacích obecně nespatřuji dlouhodobou hodnotu.

Svůj význam „Jiná hudba“ přesto nepochybně má. Jednotlivé příspěvky jsou povedené a až na stranu kovu mě baví, přičemž i u ní za to mohou spíš subjektivní vkusy. Do hledáčku díky ní vyskočilo pár nových slibných jmen. I na základě toho lze říct, že kompilace dále poskytuje zasvěcený náhled na avantgardní proudy v okrajových hudebních stylech na našem území.

A v neposlední řadě: odvaha, s jakou se k vydání počinu přistoupilo, koresponduje s odvahou, s níž k muzice přistupují samotné kapely. Což je samozřejmě vysoce sympatické.


Halucigani – Halucigani

Halucigani - Halucigani

Země: Slovensko
Žánr: techno / experimental
Datum vydání: 4.6.2020
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
01. Burzumba
02. So Vakerehas?

Hrací doba: 48:01

Odkazy:
facebook

Halucigani mají zaděláno na instantní kult jak sviňa už jen svým názvem. To jméno se mi fest líbí. Halucinogenní cikáni. To chceš… pokud teda nejseš ortodoxní bojovník za politickou korektnost, protože pak bys uznával jen halucinogenní Romy!

Za Halucigani stojí dva veteráni slovenské elektronické scény Maraki a Ergot. Na nepojmenovaném debutovém album vysypali dva tracky shodně trvající dvacet čtyři minut, takže je evidentní, že půjde o pořádnou srandu pro posluchače, kteří to mají rádi dlouze a divně. Oba songy se nesou ve značně odlišném duchu, tak se na ně pojďme podívat:

„Burzumba“ – asi takhle by svůj životní projekt pojmenoval Varg Vikernes, kdyby to byl cikán. Nutno dodat, že v takovém případě by některé jeho názory dostaly ještě pikantnější příchuť, haha! Halucigani (fakt pecka jméno, musím to zopakovat) zde každopádně valí striktní techno čardáš. Těšit se můžete na dvacet čtyři minut hypnotického beatu, nad nímž se pomalu přelévají další linky – diktát tak přísný, že ani Babica by si ho na pánvi neprohodil!

Jasně, někdo by si mohl říct, že mu to zní jako pěkná nuda. Rozumím tomu. Určitě se najde hromada posluchačů, které představa poslechu jednoho beatu po takovou dobu neláká a neuvidí respektive neuslyší v tom žádné kouzlo. No, takovým Halucigani samozřejmě určeni nejsou. Pokud ale máte rádi monotónní muziku s pozvolným progresem a trpělivým budováním, tak „Burzumba“ by vás podle mě bavit mělo.

A klidně ještě přihodím další kacířskou myšlenku. Osobně vnímám velkou paralelu mezi podobným acid technem a dlouhými monotónními blackmetalovými opusy. Na první pohled to může vypadat jako strašná hovadina, ale já osobně v obou disciplínách cítím velkou podobnost, kdy se pracuje s omezenými výrazovými prostředky a minimalismem, jejichž prostřednictvím se – v ideálním případě – daří tvořit omamnou auru, od níž se nelze odtrhnout. Chápu, že hurá-metalisti si budou klepat na čelo a nepochopí, ale já si za tím stojím, poněvadž mě obě tyhle věci oslovují podobně.

To už jsem nicméně trochu odbočil, takže pro jistotu ještě zopakuju, že „Burzumba“ je kurva super a už jenom kvůli tomuhle tracku stojí album Halucigani za poslech, a přesunu se ke druhé stopě „So Vakerehas?“.

„So Vakerehas?“ nemotá posluchače tak lákavým způsobem jako „Burzumba“, což ale vynahrazuje tím, že předvádí o hodně větší divočinu. V beatech lze slyšet spíš tekno až hardcore tekno. Obecně se tu ale valí docela hutná avantgarda. Kdybyste hodně chtěli, mohl bych tu začít rozhlašovat i něco o vlivech industrialu a místy dokonce noisu, ale vedle toho „So Vakerehas?“ obsahuje ještě další hromadu stěží pojmenovatelných pazvuků, hlubokého zefektovaného vokálo-chrochtu, brumlání a další (pravděpodobně) improvizované prapodivnosti, jejichž vyšší smysl objevíš jen v momentě, když jsi cikán a na tripu. Nebo tak něco.

Za mě výsledné skóre vypadá jednoznačně. „So Vakerehas?“ vnímám jako formálně zajímavé cvičení na téma hudební divnosti, ale samotný poslech mě zas tak moc neláká. Stačilo mi to tak dvakrát, třikrát a víc nepotřebuji. „Burzumba“ se mi zdá mnohem zábavnější, posluchačsky přívětivější a tady mám naopak chuť se vracet opakovaně. Tahle první polovina desky diktuje tak přesvědčivě, že „Halucigani“ podle mě pořád stojí za zvýšenou pozornost.


Moonlow – Who Are You?

Moonlow - Who Are You?

Země: Velká Británie
Žánr: ambient / experimental
Datum vydání: 16.10.2020
Label: Trepanation Recordings

Tracklist:
01. Day 1 (You Have No Enemy)
02. Day 2 (Can You Hear)
03. Day 3 (You Diminish Me)
04. Day 4 (I Am Digressing)
05. Day 5 (Zero)
06. Day 6 (And Then It Stops)
07. Day 7 (The Birds Sing)
08. Day 8 (Still Be)
09. Day 9 (The Sun Did Rise)
10. Next

Hrací doba: 45:20

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Moonlow je nový projekt britského muzikanta Duncana Evanse, i když v rámci téhle kapely si říká Dust. Jestli si jej budete odněkud pamatovat, pravděpodobně to bude díky jeho působení u A Forest of Stars, kde vystupoval pod jménem Henry Hyde Bronsdon a podílel se na deskách „A Shadowplay for Yesterdays“ (2012) a „Beware the Sword You Cannot See“ (2015).

Zachytit jste ale mohli i skupinu Electric Mud Generator, v níž nakonec působil vedle dalších členů A Forest of Stars, anebo jste si mohli všimnout jeho sólové tvorby. V jejím rámci Duncan prozatím vydal dvě alba „Lodestone“ (2013) a „Prayers for an Absentee“ (2018), která vyslali do světa Auerbach Tonträger, tedy neofolkový sublabel Prophecy Productions.

Určitě se dá říct, že v rámci Moonlow Duncan Evans zkouší zase něco nového, co doposud vůbec nedělal. Svoje napovídá už popis muziky na debutové desce „Who Are You?“, který zní: apocalyptic noise poetry. Zní-li vám to jako něco trochu experimentálnějšího, pak to odhadujete správně. Stejně tak lze bezpečně říct, že „Who Are You?“ rozhodně není taková pohodovka, jakou bylo třeba akustické a vesměs folkové „Lodestone“. Alespoň tedy v některých konkrétních skladbách, které na desce nejvíc řvou, ale právě těch si pravděpodobně všimnete nejvíc.

Hlučnějších kompozic se ale na „Who Are You?“ příliš nenachází. Do uší určitě praští „Day 4 (I Am Digressing)“ s poněkud nepříjemným motivem, ale tentokrát ne v tom dobrém slova smyslu. Naopak podobně stavěná linka v „Day 7 (The Birds Sing)“ se povedla a vzdáleně může připomenout třeba Swans v o hodně tišším podání.

Mimo hudby ale na „Who Are You?“ hraje zásadní roli také procítěný recitační přednes. Ten v zásadě není špatně, ale místy se mi zdá, že tlačí na pilu až moc a skoro až přehrává. Asi nejvíc na mě tímhle způsobem působí „Day 6 (And Then It Stops)“. Hned v druhém sledu pak určitě musím dodat ještě jeden postřeh, a sice že díky dané stylizaci a nakonec i díky hudební stránce se z „Who Are You?“ fakt echtovně táhne vliv Current 93. David Tibet je ale jenom jeden, víš jak.

Každopádně, většina „Who Are You?“ se vyladila spíš do minimalistického ambientu, který ale není vůbec špatný. Vlastně abych řekl pravdu, prvotina Moonlow mě nejvíc oslovuje právě v těch písních, které se striktně drží úsporných vyjadřovacích prostředků. Jmenovitě tedy „Day 2 (Can You Hear)“, „Day 3 (You Diminish Me)“ a „Day 5 (Zero)“. I ony ale mají své rozpoznatelné motivy, takže si nepředstavujte šumivé skoro-ticho, pořád se bavíme o skladbách.

Z celkového nastavení „Who Are You?“ trochu vystupují poslední dvě stopy. „Day 9 (The Sun Did Rise)“ se mi taky líbí a dopředu ji táhnou vintage klapky se zvukem jak od psychedelických formací z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Mysli třeba na věci jako opus magnum Iron Butterfly. V menší míře lze tohle cítit i v „Day 2 (Can You Hear)“, ale „Day 9 (The Sun Did Rise)“ už se fakt nezapře.

Moonlow

Poslední „Next“ pak ladění „Who Are You?“ opouští úplně, což ostatně naznačuje i skutečnost, že jako jediná nedodržuje jinak konzistentní pojmenování jednotlivých stop. Akustika, písničkovost a zpěv připomenou spíš „Lodestone“. Za mě osobně trochu zbytečný dovětek , klidně nahrávka mohla skončit s „Day 9 (The Sun Did Rise)“.

Celkově vzato však „Who Are You?“ považuju za poměrně zajímavou desku. Odpustil bych si „Next“ a na chuť jsem nepřišel ani „Day 4 (I Am Digressing)“, ale zbytek se s klidem pohybuje mezi fajn až dobrý a vážnější výhrady už se objevují jen v lokálních momentech, typicky podání nějakého konkrétního verše. Navzdory zmíněným detailům mi ale debut Moonlow přijde výrazně lepší a poutavější než třeba „Prayers for an Absentee“. Na druhou stranu, nemám pocit, že by mě to k „Who Are You?“ mělo táhnout i v budoucnu.


Hluková sekce – Czech and Slovak Noise Compilation

Hluková sekce - Czech and Slovak Noise Compilation

Země: Česká republika / Slovensko
Žánr: noise / industrial / drone / experimental
Datum vydání: 12.2.2019
Label: Nomad Sky Diaries

Tracklist:
01. d ESM od – Tuřínovci
02. Paregorik – Chrast
03. Hlukáš – Známe pachy
04. RBNx – fora temer
05. Count Portmon – Melodram
06. Drén – Luciferové delírium
07. Hlukár – VamUžMusiJebať
08. Noitt – UžNejakúDobu
09. Sklo – MASklO stroj
10. Pavel Ondračka – make again again again
11. Urbanfailure – wax routine
12. 900piesek – lietadlová loď
13. NBDY feat. Blondie – Wolfman blues
14. únava materiálu – Predám slovenský kožuch z dovozu

Hrací doba: 79:02

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Nomad Sky Diaries

Kompilace „Czech and Slovak Noise Compilation“, jak už její název napovídá, poskytuje vhled do útrob hlučivých a experimentálních žánrů v České republice a na Slovensku. Vzhledem k tomu, že se podstatná část přítomných interpretů podílí také na noisovém superprojektu Hluková sekce, je kompilace zaštítěna hlavičkou právě tohoto seskupení.

„Czech and Slovak Noise Compilation“ poslali do světa slovenští Nomad Sky Diaries na audiokazetě a kompaktním disku. Kazeta šla ven v počtu 24 kusů, cédéčka v dévédé obalu se vyrobilo 67 kopií.

Sedmdesátiminutovou nálož lomozu otvírá cosi s názvem d ESM od, což je samozřejmě Eine Stunde Merzbauten, tedy aktuální projekt Radka KopelaNapalmed a dalších, a hned na začátek jde o koňskou dávku avantgardy. Tenhle projekt už v minulosti ukázal, že se nebojí různých podivností, viz třeba „HlaSlova (Slabý text)“ z alba „nESMysl“ – tenhle takzvaný song jsem v životě zvládnul dát celý na jeden zátah pouze jednou. A to si dovolím, že zvládnu dost zvěrstev, haha.

Zde prezentovaná stopa „Tuřínovci“ se teda konzumuje mnohem lépe a poslechnul jsem ji úplně v pohodě několikrát. Vlastně je to i docela sranda, a kdybych se hodně, ale fakt hodně snažil, možná bych v tom našel i nějaký smysl. Připravit byste se každopádně měli na téměř sedm minut mlaskání, prskání, kašlání, chrochtání, brumlání, prdění pusou, napodobování kozího páření, náznaků nápěvků, hromady dalších orálních pazvuků a občasných hlubokomyslných proslovů typu „prase!“, „dobytek“, případně „kdo se směje naposled, to je tuřín / kdo se směje první, to je taky tuřín“. Prostě umění, víš jak. Skoro i bez ironie.

No, hned vzápětí dostane posluchač pecku na sonar, protože přijde harsh noise „Chrast“ od projektu Paregorik, dalšího poměrně tradičního jména na české hlukové scéně. Tenhle výplach byste si určitě měli užít, protože další podobně ortodoxní harsh noise už na kompilaci nabízí jen Drén se stopou „Luciferové delírium“ a 900piesek a jejich „lietadlová loď“.

Neříkám ale, že tímhle „Czech and Slovak Noise Compilation“ vyčerpalo svoje zásoby noisu. Už snesitelnější hluky předvádí ještě Hlukár se skladbou „VámUžMusiJebať“ a jeho vliv se samozřejmě prolíná i dalšími stopami, v nichž už se ale objevuje i výraznější užití industrialu či dronu, vždy odměřeno v odlišném poměru.

Oproti tomu na druhé straně spektra stojí závěr kompilace nabízející to nejklidnější. „Wolfman blues“ od NBDY a Blondie ještě malinko píská, ale oproti některým předešlým palbám ve výrazně umírněnějším podání (nechápejte pejorativně). Finální „Predám slovenský kožuch z dovozu“ od únavy materiálu už je vlastně docela chillout.

Pojďme nicméně k tomu hudebně nejzajímavějšímu, co se na „Czech and Slovak Noise Compilation“. Vyloženě špatný mi nepřijde žádný příspěvek – některé z nich se sice poslouchají hůře, ale to tak nějak plyne z podstaty prezentovaných žánrů. Jakmile noise není výzva, tak je něco sakra špatně. V tracklistu o 14 položkách každopádně najdeme i vyloženě povedené skladby.

Za mě osobně vede „UžNejakúDobu“ od Noitt a „waxing routine“ od Urbanfailure. První frčí v kombinaci noisu, dronu a industrialu, která na první pohled může vypadat docela standardně, ale ve druhé půli song začne víc pískat a pomalu vykazuje hypnotické schopnosti. Ještě omamnější je pak příspěvek Urbanfailure s nekompromisní basovou linkou, vlastně skoro až beatem.

Hluková sekce - Czech and Slovak Noise Compilation

O kousek níž oproti dvěma zmiňovaným stojí další trojice tracků, které jsou ale pořád dostatečně dobré a zajímavé na to, abych je tu zmínil. „fora temer“ od RBNx v první části nabízí temný pomalý drone, k němuž se ve druhé půli přidá jedna z těch striktnějších noisových pasáží na kompilace. V jednoduchosti je krása.

„Melodram“ od Count Portmon zaujme vývojem, hlukovou rozmanitostí a v rámci kompilace si song zapamatujete i díky mluvenému slovu na konci. Nakonec upozorním na „MASklO stroj“ od Skla, a to z toho důvodu, že jejich nahrávce „Sound Quadrature“ jsem svého času vůbec nepřišel na chuť. Tady se ale jedná o dobrou záležitost s temně avantgardním nájezdem a vypjatým hlukovým středem opepřeným saxofonem.

Jasně, na nějaký běžný pohodový poslech „Czech and Slovak Noise Compilation“ určitě není stavěné. Spíš než kvůli hluku si to ale myslím kvůli povaze kompilací, které jsem se nikdy aktivně a sám od sebe nenaučil poslouchat. Jestli mě ale bavilo se tímhle probrat kvůli recenzi? To určitě jo. Pár povedených kusů se tu určitě najde a jako exkurze po československé hlukařině to taky funguje uspokojivě.


tētēma – Necroscape

tetema - Necroscape

Země: USA
Žánr: electroacoustic / experimental
Datum vydání: 3.4.2020
Label: Ipecac Recordings

Tracklist:
01. Necroscape
02. Cutlass Eye
03. Wait Till Mornin’
04. Haunted on the Uptake
05. All Signs Uncensored
06. Milked Out Million
07. Soliloquy
08. Flatliner’s Owl
09. Dead Still
10. Invertebrate
11. We’ll Talk Inside a Dream
12. Sun Undone
13. Funerale di un contadino [Ennio Morricone cover]

Hrací doba: 40:33

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Že Mikeu Pattonovi občas jebe v palici, je obecně známo. Díky komerčnímu úspěchu desky „The Real Thing“ z roku 1989 od Faith No More se mu daří studiově realizovat kdejakou hovadinu. Začalo to představením Mr. Bungle širší veřejnosti. Jeho tehdejší školskou kapelu se podařilo dostat až do žebříčků. Následovaly spolupráce s Johnem Zornem, u jehož vydavatelství Tzadik Records vyšlo také první Pattonovo sólové album. Tím je „Adult Themes for Voice“, z určitého pohledu vrchol Pattonovi kariéry. Právě tady ukázal, že je schopen nahrát a vydat naprosto cokoliv. V tomto případě soubor vyjetých nahrávek oscilujících mezi škrábáním, pískáním a křičením. Patton se jednoduše kopal do prdele během turné Faith No More, a tak po hotelových pokojích stvořil právě toto. Jen stěží pomyslet, na čem pracuje právě teď, v období krize a nařízené karantény.

Dneska už si může dělat doslova, co chce, a to bez jakýchkoliv skrupulí a ohlížení se. Má totiž svoje vlastní vydavatelství, tedy přesněji řečeno, má ho napůl s Gregem Werckmanem. Ipecac Recordings, které založili v roce 1999, má pod svými křídly dost známé kapely a samozřejmě se tu najde také místo pro vlastní tvorbu, jakou je třeba tētēma. Toto uskupení je jedním z jeho méně klasických projektů, avšak k úchylnosti výše zmiňované sólovky má pořád daleko. Tvoří ho on a australský skladatel, pianista a experimentátor Anthony Pateras. Původně se zdálo, že se jedná o jednorázovou záležitost, avšak jak ukazuje letošní nahrávka „Necroscape“, prvotina „Geocidal“ z roku 2014 se dočkala svého pokračování.

Na albu „Necroscape“ dvojici autorů doplnili Will Guthrie na bicí a Erkki Veltheim na housle a mandolínu. Jak už se dá vytušit z personálního obsazení tētēma, nejedná se o ryze rockový materiál, však tu také nejsou žádné kytary. Namísto toho čtyřicetiminutovou stopáž vyplňují syntetizátory, široká škála perkusí, prapodivné orchestrace, rozsah Pattonova vokálu a ztripované texty. Čekat lze naprosto všechno – kreativitě se tu meze rozhodně nekladou. Schizofrenní výjevy, hypnotické smyčky, i zneklidňující šeptání do ucha, příznivec experimentů si zkrátka s tētēma přijde na své. Otázkou je, jestli je to skutečně dobré a jestli to zabaví. Po třech měsících jsem došel k tomu, že to vlastně poslouchám spíš jako zajímavost než jako skutečně hudební potěšení, protože zajímavé to minimálně na první poslechy je. Nevěřím ale, že se k tomu budu častěji vracet.

Ze známějších Pattonových uskupení se tētēma nejvíce podobá Fantômas nebo Tomahawk, z jiných kapel pak mohou být cítit nálady německých Can. Prvně jmenovaní přichází na mysl při představě, že někdo přehrává nápady Fantômas, ale nejde o metal. Tomahawk pak slyším zejména v přítomných vlivech etnické hudby, ať už odkudkoliv. Možná z Balkánu? Každopádně své tu dělá hlavně Paterasova práce, jelikož to on je hlavním tvůrcem všeho. Patton mu posloužil „pouze“ jako další nástroj ke stvoření zamýšleného cíle.

tetema

Některé ze skladeb mají parametry klasické kompozice, třeba basou poháněná „Wait Till Mornin’“ nebo manická, ale do zpěvného refrénu mířící „Haunted on the Uptake“. Zaujme také industriálně-synthová „Cutlass Eye“ nebo všemi perkusemi vedená „All Signs Uncensored“. Závěr je pak opatřen lahůdkou v podobě předělávky Morriconeho „Funerale di un contadino“. U některých jiných skladeb se ale nemohu ubránit dojmu, jako by šlo o nevyužité nápady z přípravy jiných desek. Tyto ideje by třeba mohly ozvláštnit některou jinou píseň, ale nepřipadá mi zrovna šťastné je rozvíjet do vlastních, několikaminutových skladeb. „Necroscape“ tak kolikrát působí jako kolekce sesbíraných myšlenek postrádajících nějakou větší sounáležitost.

Jestliže chcete slyšet něco netradičního, pak mohu tētēma doporučit. Jestliže patříte k vyznavačům Mikea Pattona, tak si u tētēma také najdete svoje. Hudba, kterou tvoří spolu s Anthony Paterasem, zaujme jen úzký okruh posluchačů. Beru to jako zajímavost a rád jsem tomu věnoval svůj čas. Loňská nahrávka „Corpse Flower“, na níž Patton spolupracoval s Jeanem-Claudem Vannierem, mě ale zaujala daleko více a právě ta je tím albem, které budu rád poslouchat i v budoucnu.


Lavra – Usual Blaze

Lavra - Usual Blaze

Země: Česká republika
Žánr: experimental electronica
Datum vydání: 21.1.2019
Label: Pushteek

Tracklist:
01. Unthrone
02. As If
03. Behind the Garden
04. Diminish
05. I Only
06. The Hanged Woman

Hrací doba: 39:24

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Lavra

Musím se přiznat, že tohle je recenze, kterou jsem odkládal strašně dlouho. Což o to, nikdy jsem neměl potřebu pořádat závody v co nejrychlejším psaní recenzí. Dokonce si myslím, že občas nějaká prodleva spíš pomůže – leckdy se hodí nechat náročnější alba trochu uzrát, utřídit dojmy a pak je hodit na papír až v době, kdy přijde nálada psát, aby to šlo lehce a člověk ta písmenka nemusel tahat až ze zadku. Někdy to ale odkládám tak dlouho, až se za to trochu stydím – potom to někdy vypadá i trochu trapně, když jde recenze ven s velkou slávou dlouhé měsíce po vydání samotné nahrávky.

Abych ale pokračoval v tom svém přiznávání, musím si nasypat popel na hlavu i za to, že se mi takové odsouvání stává relativně často. Zpravidla to bývá kvůli tomu, že nakonec nemám moc náladu danou desku poslouchat, což jsem si v době, kdy jsem recenzi sliboval, úplně neuvědomoval. Jindy třeba byla nálada poslouchat, ale výsledek zklamal takovým způsobem, že to člověka přešlo.

„Usual Blaze“ nicméně patří mezi třetí druh důvodů odkladů. Chuť poslouchat by byla, zklamání nepřišlo žádné, ale prostě a jednoduše nevím, co bych o tom měl napsat, přestože se mi vlastní muzika líbí. V tomhle případě jsem hledal nápady bolestivě dlouho, poněvadž „Usual Blaze“ vyšlo už 21. ledna 2019 a nahrávka na redakčním mailu přistála koncem února téhož roku. Což už je víc jak rok, vím. Vlastně ani teď nemám úplně rozmyšlené, co přesně chci sdělit, ale zároveň cítím, že už včera bylo pozdě, a navíc se na tuhle placku nechci vysrat, jelikož si prostor zaslouží. Nedělám si nicméně iluze, že bych tentokrát vypotil něco kvalitního (ne snad, že by se mi to v jiných případech dařilo, ale aspoň můžu živit tu naději!), takže to nějak budete muset přežít. Snad to společně zvládneme. Pokud se to ale necítíte a máte dneska náladu na rychlá řešení, tak běžte klidně rovnou poslouchat, stojí to za to.

Lavra je dvoučlenná pražská formace, již tvoří Barbora Zelníčková (ex-Ticho de Beige) a Tomáš Vondra (Orient). Jejich projektu dala vzniknout společná touha hrát elektronickou hudbu. Svou první nahrávku Lavra vydali v roce 2017 pod názvem „Eve“, přičemž už ta sklidila nějaký ohlas, objevila se v nějakých cenách, co já vím. Já jsem si toho nevšimnul. Asi jsem byl v té době příliš zaneprázdněný poslechem zlo black metalu z Portugalska nebo tak něco. Avšak vzhledem k tomu, jak mě deska „Usual Blaze“ baví, někdy si „Eve“ zkusím zpětně dostudovat, stejně jako dvoupísňový kraťas „Union / Deity“ z prosince 2017.

Lavra sami o sobě tvrdí, že základem jejich hudby je pop. Někde vespodu v úplném jádru může být v nějaké podobě schovaný; dejme tomu, že i zpěv Barbory by mohl nechat vzpomenout na nějaký indie pop. Říkat však tomu prostě pop by bylo hodně zavádějící. Lavra se totiž vydávají experimentálnějším směrem, do celku přibalují i vlivy industrialu, trip-hopu, v některých lokálních místech dokonce i soft noisu. Výsledkem je stěží zařaditelná a osobitá směs elektronické hudby, která nevolí jednoduché postupy, experimentuje (což se asi nejvíce projevuje v 19minutové „The Hanged Woman“) a dýchá posmutnělou náladou, a přitom se poslouchá docela příjemně (snad i v tomhle se projevuje jistá popovost?) a zní svěže.

<

Neřekl bych však, že je „Usual Blaze“ deskou vhodnou na nějaké intenzivní poslechy. Vlastně nikdy jsem neměl potřebu ji točit častokrát. Specifičnost zvuku má za následek, že se člověk jednoduše přejí. Přesto se nejedná o rychlokvašné album, které si člověk několikrát pustí a zahodí. Měl jsem chuť se vracet. Vždycky jsem si dal na nějakou dobu oddych a posléze si „Usual Blaze“ zase pustil a zase si jej užil. Skutečnost, že i prakticky po roce mi má deska co říct a po té kratší pauze opět baví, snad dostatečně ilustruje, že předkládaný materiál opravdu lze považovat za kvalitní.


Tigris argentum – Sol nigra

Tigris argentum - Sol nigra

Země: Slovensko
Žánr: experimental / industrial
Datum vydání: říjen 2019
Label: Nomad Sky Diaries

Tracklist:
Side A:
01. nigra columba, corvus albus
02. amplis probitatis vermilionis thetrahedronis
03. crux

Side B:
04. stella rubinus
05. facem
06. sator Arepo tenet opera rotas

Hrací doba: 44:41

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Nomad Sky Diaries

Slovenský projekt Tigris argentum funguje od roku 2017 a jedná se o vedlejší aktivitu další slovenské formace 900piesek, což je v lokálních podmínkách relativně známé jméno v oblasti experimentální a hlukové hudby. V Tigris argentum ovšem Matúš Mikula nepůsobí sám, jelikož se jedná o dvojčlennou formaci.

Hádám (snad ne špatně), že Mikula bude v Tigris argentum vystupovat pod jménem Figur von Molitan a bude mít na starosti zvukovou stránku věci. Kolegou do dua mu je Skinny Boyfriend, jenž se dle všeho stará o „výrobu“. Čert ví, co všechno to obsahuje, ale zřejmě v tom bude zahrnuta minimálně výroba nosičů. První nahrávka „Sol nigra“ totiž vyšla na audiokazetě, jejíž balení je dost zjevně „handmade“. Ostatně každá z třinácti vyrobených kazet má i svou vlastní tygří malůvku, jejichž kolekci si můžete prohlédnout tady (osobně vlastním kousek vpravo v prostřední řadě – pořadové číslo 8). Prudce limitované, ručně číslované i ručně vyráběné edice nejsou nakonec u Nomad Sky Diaries / Sky Burial Productions nějakým výjimečným úkazem.

Pojďme nicméně zpátky k samotným Tigris argentum. Pro ještě bližší představení projektu si dovolím vypůjčit průvodní text, který mi přijde docela zajímavý. Nemá smysl jej tu převyprávět v trochu odlišné formulaci, proto jej tu uvedu celý (mezi anglickou a slovenskou verzí jsem upřednostnil tu druhou zmiňovanou):

Tigris argentum je akusticky, industrialny diy projekt, ktory vznikol na sklonku leta 2017 za ucelom skumania kovu ako media pre prenos zvukovej vlny. Spaja sa v nom fyzika a matematika s tisic rokov starymi, modifikovanymi gongovymi technikami, s obsesiou vo zvuku, ktory mozno pocut, citit a vnimat prirodzenym sposobom, ako ked ste na vylete v lese a pocuvate zvuk potoka. V realnom svete neexistuju stupnice. Iba velka suhra veci okolo nas, dokonala struktura, dokonaly system..nelinearny chaos. Myslienky nam zabranuju vnimat podstatne.

Tigris argentum je vybuch obrovskej supernovy v bezrozmernom priestore bez casu, ako ked list spadne zo stromu. Ziadny koncept nikdy nebol a nikdy nebude. Jednoduchost. Inverzne slnko dava bytostiam ziaru. Kov je krasny material. Vedie zvuk v uzasnej komplexnosti, ako ziadny iny..“

Takhle zní ta poetická verze toho, o čem „Sol nigra“ je. Já se na to pokusím navázat trochu přízemnějším způsobem:

Poslech Tigris argentum na mě působil hodně meditativním dojmem, z čehož trochu plyne i to, že jsem „Sol nigra“ během společně stráveného času vnímal spíš jako minimalističtější počin. Což je ale trochu zavádějící pocit, neboť na nahrávce se toho děje relativně dost a rozhodně ji nejde obviňovat z toho, že jen bezduše a bezobsažně hučí. Ve skladbách lze cítit vývoj a snaha o gradaci, což mi sice úplně neštymuje s výše citovaným „ziadnym konceptom“, ale nevadí. Jakási meditativnost „Sol nigra“ může někomu připadat trochu paradoxní i s ohledem na to, že určité pasáže (třeba finále „amplis probitatis vermilionis thetrahedronis“ nebo jedna část „stella rubinus“) se dotýkají soft noisu, kterýžto většina z nás asi nemá spojený zrovna s meditací, spíš s katarzí.

Tigris argentum - Sol nigra

I přes zmínku noisu byste si ale neměli představovat hlukovou nahrávku, jakkoliv „Sol nigra“ občas „skřípe“, občas lomozí nebo „cinká“. Vyznění je spíše „ambientní“, ačkoliv i tenhle pojem musíte brát s rezervou, poněvadž skutečnou podstatu ambientu „Sol nigra“ naplňuje jen ve velmi omezené míře. Ale to samé by se nakonec dalo tvrdit i o dronu – určitě se na desce nechají nalézt pasáže, které mají ten dronový feeling a formálně se žánru dotýkají, ale mluvit o „Sol nigra“ jako o dronovém albu by bylo poněkud zavádějící.

Shrnul bych to asi, že se jedná o abstraktní, industriálně-experimenální cosi. Jak už to ale bývá, důležitější než stylová příslušnost je poutavost a ta se „Sol nigra“ upírat nedá. Jde totiž o zajímavé album se zvláštní aurou, které by vyznavačům akustického experimentu mohlo stát za poslech.


V/A – Вароша

VA - Varosha

Země: Rusko / Řecko / Turecko / Itálie / Kypr
Žánr: industrial / experimental / drone
Datum vydání: 20.7.2019
Label: UIS

Tracklist:
Side A:
01. H.C.N. – Divide et impera
02. Jericho Trumpet – Mortyrium
03. Ajuleg&Irm – Турецкий марш
04. Arbeitsunfall – Intrusion
05. Black Spring – Poem No2
06. Kerem Ergener – Kahpe
07. Ультраполярное вторжение – Старые ножи ещё остры
08. Matriarchy Roots – Призраки прошлого

Side B:
09. ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – Османская пощечина
10. Grёzoblazhenstvie – Заживо
10. Faintin’ Goats – Head Back
11. Krrau – Μολὼν λαβέ
12. Grim Machine – Lapithos
13. Theotokos – Psalm 33
14. Blue Dervish – Ένωσις

Hrací doba: 81:29

Odkazy:

K recenzi poskytl:
UIS

Představovat zde ruský label UIS a jeho koncepční kompilace už snad není úplně nutné. Představoval jsem jej tu již dvakrát u příležitosti počinů „Ещё не время предавать“ (2018) a „Аргандаб“ (2017), plus padla zmínka i v samostatných recenzích na kapely ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ nebo Krrau. Jednoduše řečeno, stálý čtenář by už měl dávno vědět, o čem se tu nyní hodláme bavit. Pokud však patříte mezi nestálé čtenáře, náhodné kolemjdoucí anebo jste na tyhle recenze doteď zvysoka káleli, tak věřte, že to za poslech stojí. Tyhle kompilace jsou totiž jasným důkazem toho, že i málo známé experimentální formace zahrabané kdesi hluboko v ruském undergroundu dokážou nabídnout nejen skvělou hudbu, ale dokonce i lepší hudbu než leckterá zavedená jména. Nejnovější, celkově již jedenáctá kompilace „Вароша“ z loňského roku tuto odvážnou myšlenku opět potvrzuje.

Již padlo, že kompilace od UIS nejsou jenom náhodně vybrané songy náhodných formací naházených bez ladu a skladu na jeden nosič. Je tomu právě naopak. Jedná se o ucelené komplety s pevně daným konceptem, tématikou a myšlenkou. Důsledkem toho počiny působí dojmem uceleného díla schopného poskytnout smysluplnější zážitek než obyčejné kompilačky.

Tématika „Вароша“ je opět třaskavá a vlastně stále aktuální. Nahrávka se zaobírá kyperským konfliktem, který pomalu bujel již od šedesátých let, kdy Kypr získal nezávislost na Velké Británii, a naplno se rozhořel v polovině sedmdesátých let. Ostrov ve Středozemním moři dodnes zůstává rozdělen na řeckou a tureckou část, které odděluje demilitarizované pásmo kontrolované jednotkami Organizace spojených národů.

Předpokládám, že všichni víte, že mezinárodně uznávaná je pouze Kyperská republika na jižnější části ostrova, zatímco Turecká republika severního Kypru nikoliv. Mohlo by se zdát, že „Вароша“ by mohla být nositelem nějakého politického poselství, které se bude přiklánět na jednu nebo druhou stranu, ale není tomu tak. Poselství „Вароша“ má být jedině protiválečné, což je nakonec zdůrazněno i tím, že nosič spolu sdílejí formace z Řecka (H.C.N., Black Spring, Grim Machine), Turecka (Kerem Ergener) i samotného Kypru (Theotokos). Dále se účastní jeden italský projekt (Faintin’ Goats) a zbytek vyplňují ruská seskupení, z nichž některá patří k pravidelným účastníkům na kompilacích od UIS (zejména Krrau, “ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ, Ajuleg&Irm, ale poprvé se neobjevují ani Grёzoblazhenstvie, Ультраполярное вторжение nebo Blue Dervish).

Na závěr teoretické omáčky ještě bude zajímavé si objasnit význam názvu „Вароша“ neboli v přepisu do latinky „Varosha“. Jedná se o jižní část kyperského města Famagusta. Kdysi se jednalo o vyhledávanou turistickou destinaci, ale po turecké invazi v roce 1974 místní obyvatelé utekli a od té doby oblast zůstává opuštěna. Dodnes se jedná o město duchů, do nějž je přístup veřejnosti zakázán. Tento titul byl zvolen, jelikož osud Varoshy ilustruje dopady kyperské války na ostrov a jeho obyvatele.

Hudebně se už klasicky pohybuje v experimentu, industrialu, post-industrialu nebo dronu a opět nechybí ani občasné orientální vlivy. Těch je ale tentokrát o něco méně a „Вароша“ jede víc na industrialu a dronu, občas zajede i k noisu (třeba „Kahpe“ od Kerem Ergener) anebo naopak k dark ambient / drone minimalismu (například „Divide et impera“ od H.C.N., „Старые ножи ещё остры“ od Ультраполярное вторжение nebo asi nejvýrazněji „Psalm 33“ od Theotokos).

VA - Varosha

Máme-li se ale bavit o vrcholech „Вароша“, pak tato bilance bude příznivě vyznívat pro staré známé projekty, jejichž jména se na kompilacích UIS objevují pravidelně. Standardně skvělou práci odvádějí Krrau„Μολὼν λαβέ“ a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ„Османская пощечина“ (pozor ale, druhá jmenovaná se nachází exkluzivně jen na audiokazetě, na digitální verzi nikoliv). Možná ještě o něco lepší jsou „Турецкий марш“ od Ajuleg&Irm, „Mortyrium“ od Jericho Trumpet a „Ένωσις“ od Blue Dervish (pravděpodobně vrcholná věc kompilace, nenápadně skrytá v jejím úplném závěru).

Špatná nicméně není žádná stopa a v rámci konceptu a nahrávky mi to celé smysl dává. „Ещё не время предавать“„Аргандаб“ asi měly o trochu větší podíl těch skutečně výrazných skladeb (Afghan Slayer 88 ze druhé jmenované se trumfuje těžko, víš jak), ale i „Вароша“ nabízí několik výstavních kousků a za slyšení rozhodně stojí. Pokud se vám tedy líbily předešlé počiny anebo si ulítáváte na různém experimental shitu, tohle byste neměli minout. Obzvlášť hledáte-li experimentální hudbu s výpovědní hodnotou, ne pouze formální průzkum pokřivených zákoutí akustického spektra.


Serpents – Scongiuri

Serpents - Scongiuri

Země: Itálie / USA
Žánr: experimental electronica
Datum vydání: 13.10.2019
Label: BloodRock Records

Hrací doba: 23:37

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Narcotica Promotion

Není to dávno, co jsme si zde povídali o desce „Covenant“ od formace Karyn Crisis‘ Gospel of the Witches, a v tomhle článku jsem také ztratil nějaké to slovo o hudební historii samotné Karyn Crisis. Teď ji v recenzích máme nazpět s jiným projektem – Serpents. Jedná se o docela novou záležitost a hlavně docela zajímavou. Mohu hned na začátek prozradit, že pro mě osobně je debutové EP „Scongiuri“ lákavější než „Covenant“, byť i v jeho případě se jedná o docela povedenou desku.

V Serpents se Karyn Crisis obešla bez svého manžela Davida Tiso. Namísto něj ji do dua doplňuje italský muzikant Luciano Lamanna, což je podle všeho docela zkušený borec, který se muzice a zvukařině věnuje už od konce devadesátých let. V Serpents má na starosti hudební stránku, která sestává primárně z experimentálněji laděné elektroniky, a Karyn Crisis samozřejmě zpívá. Ačkoliv zrovna v tomhle případě se víc než o standardní zpívání jedná o složitější hlasové kreace po vzoru avantgardních královen jako Diamanda Galás nebo Jarboe.

Myslím, že už jste asi zhruba pochopili, oč na „Scongiuri“ půjde, tudíž rovnou můžu říct, že to celé ladí fakt dobře. Elektronika je sice experimentálnějšího rázu, ale nejde o nic přepáleného, výraz Serpents je spíš subtilnější a klaustrofobičtější. Podobně i Karyn se nežene do nějakého hrubého vřískání a víc šeptá nebo šamansky zaříkává, přesto má v sobě muzika velký náboj, který prostě nelze přeslechnout. Navzdory řečenému tedy nečekejte jen nějaké minimalistické šolíchání.

To nejlepší si Serpents připravili hned na začátek. „Heart of Darkness“ je skvělá hypnotická skladba (všimněte si jemného, až podprahového beatu, který se celou písní line) a Karyn Crisis v ní předvádí možná nejlepší a nejvariabilnější výkon na celém EP. Neznamená to ale, že by v dalších stopách nebylo co poslouchat. „Ombelicale“ a „Rattle the Waters“ jsou také super, obzvlášť když se třeba ve druhé jmenované objeví i letmé náznaky tribalu. Až poslední „Janua Inferi“ se mi zdá trochu slabší a jedna vokální linka se mi tam hodně zajedla, přesto i tenhle song má několik dobrých momentů a povedených nápadů.

I když Serpents to nejvíc strhující, co mají na skladě, vybalí hned na začátku a finále už je mírně vlažnější, pořád se jedná o zajímavý počin, jenž se může pochlubit zvláštní aurou. Trochu doufám, že nepůjde jen o jednorázovou záležitost a že nezůstane jen u tohohle jediného EP, poněvadž potenciál v tom rozhodně je.


Tim Hecker – Anoyo

Tim Hecker - Anoyo

Země: Kanada
Žánr: ambient / experimental
Datum vydání: 10.5.2019
Label: Kranky

Tracklist:
01. That World
02. Is But a Simulated Blur
03. Step Away from Konoyo
04. Into the Void
05. Not Alone
06. You Never Were

Hrací doba: 34:26

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Možná si vzpomenete, že jsme se tu před pár měsíci bavili o desce „Konoyo“ od kanadského hudebníka Tima Heckera. Vzhledem k tomu, že jsem se k sepsání svých dojmů již tradičně dokopal až dlouho po vydání (v tomhle případě jen pět měsíců, což mi přijde jako zcela standardní čas na sepsání recenze… vám ne?), bylo v té době už jasné, kdy vyjde pokračování. A jak už jsem v závěru tehdejšího článku avizoval, letošní počin „Anoyo“ na svého předchůdce přímo navazuje.

Obálky obou nahrávek o nějaké velké provázanosti nesvědčí. Zatímco „Konoyo“ mělo na svém přebalu jakousi divnou koláž, kterou jako by někdo vyrobil na dvorku malé vesnické firmy za ne úplně střízlivého stavu, „Anoyo“ převádí do praxe teorii, že planeta Země není ani kulatá (ani perfektní koule, ani zploštělá na pólech), dokonce ani placatá, nýbrž hranatá krychle. Anebo jde jenom o barevnou kostičku na černé ploše, kdo ví. Vlastní interpretaci asi zvládnete sami, od toho mě nepotřebujete.

Do určité míry nicméně rozdílnost obou obalů ilustruje i rozdílnost obou počinů, která tu (naštěstí?) je, přestože jsou obě nahrávky náladově naladěné na podobných vlnových délkách a obě je navíc spojuje proces vzniku i inspirační studna. Tam kde „Konoyo“ bylo otevřenější a experimentálnější, „Anoyo“ se naladilo víc do introvertních a minimalistických vod. Podobně „Anoyo“ dává víc na odiv vliv Japonska, kde obě desky vznikaly.

Tim Hecker v Japonsku strávil nějaký čas a obě alba tu z velké části i natočil v chrámu na předměstí Tokia za pomoci gagaku seskupení Tokyo Gakuso. Gagaku je specifický druh japonské klasické hudby, která se tradičně hrála na císařském dvoře, ačkoliv to už dnes asi neplatí striktně, když třeba zmiňovaná formace má za sebou turné i na dalších kontinentech.

Na obou nahrávkách je tato kolaborace slyšet. Naštěstí, protože by samozřejmě byla blbost takové spolupráce nevyužít a nevtisknout těm albům o další tvář navíc. Jak už jsem ale zmínil, na „Konoyo“ mi tyto vlivy přijdou subtilnější než na „Anoyo“. Anebo možná lépe řečeno, na novějším albu jsou častější a ještě organičtěji zasazeny do experimentálně ambientního celku. Jedním z nejlepších příkladů budiž finální „You Never Were“, kde se oba světy spojují velmi přirozeně, aby pak skladba a s ní i celá deska v jemné, ale moc hezké melodii vygradovala.

Zmínil jsem, že „Anoyo“ se mi jako celek zdá intimnější. Tenhle pocit pramení především z písní „That World“, „Step Away from Konoyo“ a „Into the Void“, které jsou hodně příjemným ambientem, jemuž nechybí dost náladotvorných schopností. Nemyslete si ale, že by tím pádem mělo jít jen o monotónní převalování tónů. Určitě se v nich „něco“ děje, a pokud někdo neslyší vývoj a gradaci například v devítiminutové „That World“, pak lze asi docela s jistotou říct, že tenhle druh muziku pro něj není úplně vhodný.

Tim Hecker

Tezi o jemně plynoucím albu trochu nabourává dvojice „Is But a Simulated Blur“ a „Not Alone“. V obou se objevují výrazné rytmické údery, ale nejedná se o rytmus v tom pravém slova smyslu. Je evidentní, že tenhle styl hraní vychází z gagaku, takže i tudy tečou japonské vlivy. Nejde ale o nic, co by nabourávalo integritu „Anoyo“ jakožto celku, protože do makro-atmosféry (dvoj?)desky se to vleze naprosto přirozeně. A přinejmenším můžu říct, že jde o další věc podporující rozmanitost nahrávky.

Pokud bych si měl vybrat, tak „Anoyo“ se mi líbí ještě víc než „Konoyo“. Možná to zčásti bude tím, že na „Konoyo“ jsem se s tvorbou Tima Heckera setkával poprvé a chvíli jsem si musel přivykat poměrně zvláštnímu pojetí, zatímco na „Anoyo“ už jsem věděl, co očekávat, a prakticky od začátku jsem tu byl jako doma. Ale myslím, že to nebude jen o tomhle. V „Anoyo“ je něco ještě o kousek podmanivějšího. Tak či onak, určitě jde o dobrou záležitost, s níž se nějaký čas dá rozhodně strávit.