Archiv štítku: experimental

Tele.S.Therion – Luzifers Abschied

Tele.S.Therion - Luzifers Abschied

Země: ?
Žánr: avantgarde / experimental / drone / neoclassical
Datum vydání: 4.8.2017
Label: Minotauro Records

Tracklist:
01. Eingang | Periode I-IV
02. Periode V-VI
03. Periode VII-IX
04. Periode X-XII
05. Periode XIII | Ausgang

Hrací doba: 47:00

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Imperative PR

Pro dnešní recenzi jsem si opět po nějakém čase připravil něco hrubě nenormálního, co by mohlo potěšit všechny skutečně náročné posluchače, kteří se rádi hrabou v tom nejodpornějším marastu, jaký lze vůbec na slyšitelných frekvencích vyloudit. Deska s názvem „Luzifers Abschied“ opravdu není určena začátečníkům v experimentální hudbě, spíše by jí měli věnovat pozornosti ti, kdo už mají takříkajíc něco naposloucháno.

Tele.S.Therion je mezinárodní seskupení, v jehož řadách se objevují především francouzské muzikanty, ale najde se tu například i Ukrajinec (pod pseudonymem Lunurumh se zde skrývá Howler z kapel Chapter V:F10 nebo Virvel av morkerhatet) nebo Ital. Popravdě řečeno ani nevím, nakolik je sestava projektu pohyblivá a nakolik stálá, ale dostupné informace nasvědčují tomu, že jádro Tele.S.Therion tvoří dva lidé schovaní pod jmény SG a K11. Na druhou stranu, průvodní informace k recenzovanému počinu uvádějí jakožto stěžejní postavu entitu s názvem Akousmatikoi. Vyberte si sami, kde je pravda.

Víc nám asi bude platné sdělení, že „Luzifers Abschied“ je inspirováno stejnojmenným čtvrtým dějstvím opery „Samstag aus Licht“ (složena v letech 1981-1983, poprvé hrána v roce 1984 v Miláně) německého skladatele Karlheinze Stockhausena, která je druhou částí sedmidílného operního cyklu „Licht: die sieben Tage der Woche“. Už tohle sdělení by mělo patřičně upoutat pozornost každého posluchačského intelektuála, protože když něco přímo vychází z díla jednoho z největších hudebních vizionářů 20. století, už by to něco mělo znamenat.

Já si tu nehodlám honit triko a hrát si na to, že moje hovno smrdí po fialkách, takže nebudu kecat a klidně řeknu, že jakkoliv mám ke jménu Karlheinze Stockhausena vysoký respekt, jeho tvorbu podrobně fakt neznám, tudíž neznám ani výše zmiňované dílo. To říkám z toho důvodu, aby bylo zřejmé, že nedokážu posoudit, nakolik je „Luzifers Abschied“ – myšleno deska Tele.S.Therion – interpretací originálu, předělávkou nebo svébytným hudebním monumentem, jenž se pouze vzdáleně inspiroval nějakou myšlenkou či uchopením formy. To nevím. Mám před sebou pouze album jako takové bez kontextu a mohu o něm říct, že je přinejmenším zajímavé.

Již dle úvodu recenze je vám asi jasné, že poslech „Luzifers Abschied“ dá docela zabrat. Tele.S.Therion svou tvorbu popisují jako „acousmatic black metal“. Pokud nevíte, co byste si pod tím měli představit, zkuste kliknout levým myšítkem na tento odkaz a něco málo si počíst. Rovnou vás ale mohu upozornit, že očekávat black metal byste neměli. „Luzifers Abschied“ je deska stojící na hučivým dronových plochách, týrání klasických nástrojů, depresivních elektronických pazvucích až antizvucích a expresivní vokální stránce.

Tele.S.Therion

Právě vokály patří k nejnápadnějším prvkům „Luzifers Abschied“, ale nazývat je zpěvem by bylo značně zavádějící. Asi nejblíže ke zpěvu mají pekelné deklamace. Jinde ovšem uslyšíte líté animální skřeky, které svou intenzitou dají vzpomenout i na samotné Stalaggh a Gulaggh, tedy jedno z nejšílenější nehudebních zvěrstev, jaké kdy chorá lidská mysl dokázala vytvořit. Vzhledem k instrumentální náplni je zřejmé, že o něco blíž má „Luzifers Abschied“ ke Gulaggh a jejich arci-depresivnímu opusu „Vorkuta“. Možná silná slova, možná je pravda, že až takovéto úrovně zrůdnosti Tele.S.Therion nedosahují, ale buďte si jisti, že k ní nemají daleko. I „Luzifers Abschied“ má v sobě notný kus šílenství – a to nemusíte brát jen jako metaforu.

Dovolím si tvrdit, že „Luzifers Abschied“ je album, jehož obsah dokáže pocuchat nervy. Nejedná se o hudbu ve smyslu zábavy, spíš jde o sonickou výpravu na hranice snesitelnosti, kde přežijí jen ti nejodvážnější, ale za stavů nemocné mysli se v tomto obskurním labyrintu akustického hnusu dají nalézt silné zážitky. Možná ne hudební, ale dozajista umělecké v tom pravém slova smyslu.

Tele.S.Therion - Luzifers Abschied


Noktifer – Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş

Noktifer - Terrores Nokturnos

Země: Španělsko
Žánr: experimental lo-fi electronica
Datum vydání: 5.10.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş · I
02. Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş · II
03. Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş · III
04. Ŧęr̥r̥ѳr̥ęs̪ Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş · IV
05. Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş · V
06. Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş · VI
07. Mąłđįcįóŋ [Conjuro nuclear cover]

Hrací doba: 21:27

Odkazy:

Patříte-li k našim pravidelným čtenářům, pojem Conjuro nuclear by již pro vás neměl být španělskou vesnicí. A to i navzdory tomu, že tenhle projekt pochází ze Španělska. I když jestli to takhle půjde dál, tak za chvíli už tahle informace nemusí platit, poněvadž Katalánsko…

Každopádně, na nahrávky Conjuro nuclear se zde objevilo už několik recenzí – konkrétně čtyři, jestli mě paměť nešálí. Všechny jsem psal já sám a ve všech případech jsem chválil, ve třech jsem byl dokonce regulérně nadšený. Není divu, tahle muzika je dokonale šibnutá. Špinavá, zfetovaná, neotřelá, až originální, silně atmosférická, po všech směrech svá. Tenhle zvláštní žánrový koktejl mi jednoduše uhranul a příslušné audiokazety ve své poličce ochraňuji… ne jak oko v hlavě, ale jak kazety ve sbírce, což je samozřejmě ještě něco víc.

Jak do toho zapadá formace s názvem Noktifer? Vysvětlení je nanejvýš triviální. Jedná se totiž o nový projekt Emesise, tedy člověka stojícím za Conjuro nuclear. Počin s názvem „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ (zde se opět projevuje Emesisova záliba ve zvrhlých fontech, abecedách, symbolech a značkách) je debutovou nahrávkou a právě s ní bych vás nyní rád seznámil, protože to opět stojí za to. Mimochodem, na obalu alba je název kapely uveden jako Noctifer, což moc nechápu, ale kvůli roztomilé příšerce a pixelovému švabachu (!) to můžeme s klidným srdcem odpustit.

Okamžitě se nabízí srovnání s Conjuro nuclear. Abych řekl pravdu, tak si nejsem úplně jistý, jestli mám napsat, že ten rozdíl mezi oběma projekty je zásadní, anebo že lze mezi oběma najít řádku společných jmenovatelů. Může to vypadat jako protimluv, ale věřte tomu, že obojí je pravda.

Začněme těmi rozdíly, jelikož tohle bude jednoduché. Však také stačí jen pustit a na první poslech uslyšíte, v čem je zakopaný pes. Z minulých recenzí již víme, že hudba Conjuro nuclear v sobě míchá několik různorodých žánrů, ale dejme tomu, že navrch má stále blackmetalový feeling (což se nutně nemusí rovnat black metalu). „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ posouvá do popředí jinou složku, a sice tu elektronickou. Což ovšem neznamená, že se na nahrávce neozvou kytary, protože ozvou… přesto se nejedná o nic, co by potěšilo zavilé vyznavače metalového riffování.

Jak vidno, jde o docela velký rozdíl, v čem tedy ta podobnost? Zde už se budeme pohybovat v trochu abstraktnější rovině, ale věřím tomu, že když si „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ poslechnete, dáte mi za pravdu. Předně mám na mysli atmosféru a celkovou auru hudby – ty mi u obou formací přijdou dost podobné, skoro jako by Conjuro nuclearNoktifer mířili ke stejnému cíli, jen pokaždé trochu jinými prostředky. S tím jistě souvisí, že i v případě Noktifer se bavíme o podzemní a špinavé lo-fi muzice. V neposlední řadě – a ani tohle nejspíš nespadlo jen tak z nebe a s právě jmenovanými záležitostmi úzce souvisí – tu je jednoznačně rozpoznatelný Emesisův skladatelský rukopis.

Conjuro nuclear

A co je možná nejdůležitější – i „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ dokáže strhnout, uhranout, pohltit. Nahrávka má možná pouhých 21 a půl minuty, ale to vůbec nevadí, protože je mnohem lepší si užít krátký, leč vysoce intenzivní zážitek než se nudit u zbytečně natahované hodiny. Sice musím na rovinu říct, že hudba Conjuro nuclear mi přece jenom přijde ještě o stupínek výš a dokáže se mnou zacloumat ještě silněji (ačkoliv paradoxně předělávka „Mąłđįcįóŋ“ od Conjuro nuclear mi zde přijde nejméně dobrá), ale to ve výsledku nemění nic na tom, že i „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ je skvělé album. Však si, ty vole, poslechněte skladby jako dvojku, čtyřku nebo šestku… a netvrďte mi, že to prostě není šleha jak čuně!

Jak vidno, i v případě „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ u mě panuje obrovská spokojenost. Emesis tvoří nádherně obskurní muziku, která ve mně dokáže zabrnkat na nějakou vnitřní strunu, čehož si ohromně cením. Už nějakou dobu nemám pochyb o tom, že tvorba tohohle chlápka je dobře ukrytý klenot undergroundových hlubin, a nový projekt Noktifer to s přehledem potvrzuje. Teď už jen čekat a doufat, že i v případě „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ se někdy objeví audiokazeta, protože tohle bude jednoznačný must-have.


V/A – Аргандаб

V/A - Аргандаб

Země: Rusko / Dánsko / Itálie
Žánr: industrial / dark ambient / ethno / experimental
Datum vydání: 1.8.2017
Label: UIS

Tracklist:
01. Кабул – Самолет1979
02. Ajuleg&Irm – Jakre ta tâbia sha (Para bellum)
03. Ультраполярное Вторжение в содружестве с Варфоломеем Ремовым – По вечернему Кабулу при потушенных огнях
04. DOR – Голод
05. Mata – Там проще
06. project Hypoxia – 3234
07. Haraam – True Guidance
08. Shri Badat – New Times
09. Svart1 – Pre
10. KRRAU & Σολομών – Аттан на костях
11. ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – Последний оплот Средневековья
12. Тбилиси-89 – Black Raining Chai of Death (Afghan Slayer 88)

Hrací doba: 61:13

K recenzi poskytl:
UIS

Je hned několik způsobů, jak bych tuhle recenzi mohl začít. Třeba bych mohl hovořit o tom, jak je příjemné, když se mezi desítkami ponížených žádostí o recenze alb, která jsou už od pohledu natolik nezajímavá, že mi ani nestojí za povýšené odfrknutí, objeví něco nevšedního a skutečně zvláštního. Nebo bych mohl rozehrát jeden ze svých klasických úvodů o tom, jak jsou hudebně standardní desky zoufale nudné a jak to pravé posluchačské dobrodružství začíná až tam, kde opadnou zažité konvence a kde dojde k vybočení mimo zaběhnuté koleje. Anebo bych třeba mohl mluvit o tom, že nemám moc v lásce kompilace, na nichž se nachází hromada různých kapel (ale když už jsme u toho, vlastně nemusím ani kompilace jedné kapely… na cokoliv s nálepkou best of jsem skoro alergický), ale občas se musí vyskytnout výjimka potvrzující pravidlo.

V kterémkoliv z naznačených případů by to ovšem směřovalo ke stejnému cíli, jímž je prohlášení, že počin s názvem „Аргандаб“ je neobyčejný, v dobrém (v tom nejlepším!) slova smyslu divný, neotřelý a na každý pád zajímavý počin. Jak moc vážně tohle myslím, snad mohu ilustrovat prohlášením, že mám upřímnou radost z toho, že si zde v recenzích můžeme představovat takovéhle nahrávky. Dnes to bude dobře skrytý tip pro všechny milovníky hudebních experimentů!

Pojďme ale konečně k věci. Předně je nutné zmínit, že „Аргандаб“ není úplně obyčejnou kompilačkou, na niž někdo náhodně nahází xx náhodných kapel (když jsou si podobné aspoň žánrově, je to ještě ta stravitelnější varianta) bez ladu a skladu. Sice se i zde nachází celkem dvanáct kompozic různých autorů (bylo by zavádějící říkat dvanáct různých formací, protože v některých případech jde o kolaborace dvou různých interpretů, kteří třeba spolu obvykle nehrají), ale jejich výběr nahodilý není, stejně jako nejsou nahodilé jejich příspěvky na „Аргандаб“.

„Аргандаб“ je totiž koncepčním počinem, jehož středobodem je sovětská válka v Afghánistánu. Když se v Afghánistánu dostal k moci socialistický režim, spustilo to vlnu odporu, jež ovšem nepřesáhla rámec lokálních konfliktů a neměla jakoukoliv koordinaci. Přesto představovala riziko, díky čemuž do země v prosinci 1979 vstoupila sovětská vojska. Právě tady začala krvavá desetiletá válka, v níž na jedné straně stály sovětské a afghánské jednotky a na druhé straně povstalecké skupiny mudžáhedínů, které finančně, výzbrojí i výcvikem podporovaly další státy jako USA, Pákistán nebo Saúdská Arábie, ale třeba i Usáma bin Ládin. Po stažení sovětských vojsk v únoru 1989 v rozvráceném Afghánistánu pokračovala občanská válka a boj o moc, kteréžto vyústily ve vznik Tálibánu (1994), jenž se vlády v zemi ujal v roce 1996 a zůstal u moci až do roku 2001, kdy do země vstoupily síly Spojených států amerických jako odpověď na teroristické útoky z 11. září 2001, aby zničily Ládinovu organizaci Al-Káidu a Tálibán, který tuto organizaci podporoval.

To už jsme však v historickém okénku zaběhli příliš daleko, neboť „Аргандаб“ – chápu-li to správně – se zabývá pouze (nebo přinejmenším: především) sovětsko-afghánskou válkou v letech 1979-1989, jejími pozdějšími dějinnými důsledky už nikoliv. Trochu paradoxní je, že žádný z přítomných projektů nepochází z Afghánistánu – téměř všichni interpreti jsou z Ruska, jedinými výjimkami budiž Haraam z Dánska a Svart1 z Itálie (druhou jmenovanou formaci jste už v našich recenzích jen tak mimochodem kdysi zachytit mohli).

V/A - Аргандаб

Počin také vydal ruský label UIS, jenž se specializuje na podobné tematické kompilace, a část audiokazetového nákladu nechal rozšířit v afghánském Kábulu. Zde najdete několik zajímavých fotek, na nichž uvidíte nejen kazetu, ale i podobu hudebních obchodů v hlavním městě Afghánistánu – stojí za vidění.

Hudebně se „Аргандаб“ pohybuje v experimentálních žánrech jako dark ambient či industrial, nicméně vzhledem k tématu nejspíš nepřekvapí ani přítomnost etnické orientální hudby. V některých skladbách se na kompilaci ozvou i afghánské lidové písně. Skvěle v tomto ohledu působí třeba „Jakre ta tâbia sha (Para bellum)“, již spolu dali dohromady dva ruští hudebníci Alexey Ajuleg a Max Irm. Ethno prvky se tu tříští o tvrdé industriální plochy i elektrickou kytaru a výsledek dává dohromady jednu z nejpůsobivějších položek tracklistu. Rozhodně však ne jedinou, která stojí za pozornost. Jen těžko lze totiž opomenout takovou šílenost jako „New Times“ od Shri Badar, kde si ethno hudba potyká s elektronickou muzikou. Inspirace kultovním a pohříchu nedoceněným britským projektem Muslimgauze je zjevná, ale rozhodně příjemná!

V/A - Аргандаб

Zdaleka ale nekončíme! Z dalších songů musím určitě vyzdvihnout „3234“ od project Hypoxia, což je další kus se silnou atmosférou a ethno vlivy. Hodně mě baví i minimalistické temnoty jako „По вечернему Кабулу при потушенных огнях“, již má na svědomí kolaborace s názvem Ультраполярное Вторжение в содружестве с Варфоломеем Ремовым, nebo „Голод“ od DOR. Na kompilaci se podílely i formace Krrau („Аттан на костях“ vzniklá ve spolupráci s Σολομών) a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ („Последний оплот Средневековья“), jež si můžete pamatovat díky fantastickému splitku „αρχάος“, které jsem zde recenzoval před několika měsíci. Zajímavější příspěvek tentokrát poskytli druzí jmenování, jejichž sedmiminutovka taktéž patří k vrcholům „Аргандаб“.

No, a když už se bavíme o tom nejzajímavějším, jen těžko mohu opomenout závěrečný nářez „Black Raining Chai of Death (Afghan Slayer 88)“ od Тбилиси-89, během něhož jsem při prvním poslechu sbíral čelist pod stolem. Jak název napovídá, jedná se o polo-cover „Angel of Death“ od Slayer, jehož riffy jsou namíchány s afghánskou lidovkou. Věřte mi, že tohle kurva musíte slyšet! Nutno ovšem dodat, že se nejedná o samoúčelnou srandičku. Toto spojení má prý symbolizovat, jak moc vměšování USA do záležitostí Afghánistánu ovlivnilo prostý venkovský živost v zemi.

Podobných zajímavůstek o jednotlivých skladbách bych mohl vyzobat ještě víc. Kupříkladu „Аттан на костях“ se do angličtiny překládá jako „Attan on Bones“, přičemž attan je lidový tanec pocházející z východního Afghánistánu. „Там проще“ je zase inspirováno citátem sovětského vojáka, jenž se zúčastnil války v Afghánistánu a po návratu do Moskvy vzhledem k místním poměrům a stylu života prohlásil cosi v tom smyslu, že v Afghánistánu je život mnohem lepší a jednodušší. „3234“ je zase výška hory poblíž města Chóst na východě země, kde se 8. ledna 1988 odehrála krvavá bitva. „По вечернему Кабулу при потушенных огнях“ v překladu znamená „Through the Evening Kabul with the Light Off“ a hovoří o tom, jak se v hlavním městě na noc vypínalo veškeré osvětlení, pokud hrozilo bombardování.

Na závěr přihodím ještě několik dalších zajímavostí, tentokrát o počinu jako celku, konkrétně o jeho názvu a obalu. Аргандаб neboli Arghandab je řeka na severozápadě země, jejíž dolní tok se používá k zavlažování polí. Na obalu kompilace je pak k vidění skutečný ručně zhotovený koberec vyrobený někdy po roce 2000. Váží údajně něco mezi 4-5 kilogramy a jeho velikost je 194×126 centimetrů. Tradice vojenských obrazců na kobercích prý v Afghánistánu vznikla právě během dekády sovětské okupace.

V/A - Аргандаб

Recenze je myslím už dostatečně vyčerpávající, takže snad pomalu můžeme skončit. Doufám, že snad na závěr není nutné nějak explicitně opakovat, jak moc zajímavým počinem „Аргандаб“ je, a zdůrazňovat, že za slyšení rozhodně stojí. A vlastně nejen za slyšení, ale i za objednání audiokazety, poněvadž myslím, že tohle by ve většině hudebních sbírek patřilo k těm nejpozoruhodnějším kouskům.


Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand – What Makes You Pray

Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand - What Makes You Pray

Země: Rakousko
Žánr: krautrock / experimental
Datum vydání: 16.10.2017
Label: WKN

Tracklist:
01. Shine
02. Wolf on Your Threshold
03. You Bring Low
04. El Ocaso
05. Land of Free
06. Interludio
07. What Makes You Pray
08. Right
09. Time

Hrací doba: 46:03

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand

Zevrubně se rozepisovat o tom, jak Der Blutharsch – respektive nyní již Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand – směřují svou hudební dráhu do vod psychedelického rocku, je už snad docela zbytečné. Především z toho důvodu, že tento přerod byl nejpozději na předchozím albu dokonán, takže se zdálo, že asi nemá moc smysl vnímat tuhle rakouskou formaci okolo Albina Juliuse jinak než jako psychedelicky rockovou kapelu. Rozhodně však stojí za to se rozepsat o tom, když Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand vydávají novou desku. Právě to se stane již zanedlouho, protože na 16. října je naplánován nový počin s názvem „What Makes You Pray“ – nejvyšší čas se podívat na to, co od novinky můžete očekávat!

Minulá řadovka „Sucht & Ordnung“ byla fantastická. V dobové recenzi jsem ji řádně nacenil a upřímně řečeno – ani s téměř ročním odstupem bych svá tehdejší slova chvály nebral zpátky, protože ta fošna maká přímo neskutečně i zpětně, i když už ji má posluchač zmáknutou pomalu zpaměti. Ale tak kurva, to přece není žádná novinka, vždyť Der Blutharsch (and the Infinite Church of the Leading Hand) byli vždycky skupinou, která dokázala do světa pouštět úžasnou muziku, která se jen tak neoposlouchá.

A co nejdůležitější – „What Makes You Pray“ status hudebně božské formace opětovně a s naprostým přehledem potvrzuje. Ne snad, že by to bylo překvapení, člověk už pomalu nic jiného než vytříbenou kvalitu od Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand ani neočekává, přesto setsakra potěší, když to můžu zopakovat. A hlavně když si zase můžu užít porci ohromně strhující muziky, v jejímž případě není nutné mírnit nadšení a opatrně volit diplomatická vyjádření. „What Makes You Pray“ je zasraně skvělé a vůbec nemám pochyb o tom, že v recenzi na další album Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand budu aktuální novinku rekapitulovat stejným způsobem jako před chvílí „Sucht & Ordnung“ – že Albin Julius a spol. prostě nestřílejí vedle a vždycky dokážou přijít s nahrávkou, jejíž charisma a poutavost nevyprchává po několika letmých posleších.

Příjemné na tom je, že se kapela ani neopakuje. Opět můžeme srovnat s loňskou deskou. „Sucht & Ordnung“ bylo hodně rock’n’roll a šlapalo ďábelštěji než kdysi armáda kurev na E55. „What Makes You Pray“ je oproti tomu mnohem víc „kraut“, není tak přímočaré, dokonce i trochu nabourává onu tezi, že psychedelický rock už tvorbě skupiny vládne. Novinka se nebojí ani experimentu a v mnohém si při poslechu budete moct vzpomenout i na některé starší počiny Der Blutharsch. Což letité příznivce zajisté potěší.

Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand

Jestli bych mohl „What Makes You Pray“ něco vytýkat, tak snad jedině to, že svůj vrchol posluchači předhodí hned na úvod. Nechápejte mě špatně, i v dalších fázích deska nabízí excelentní skladby, jenže „Shine“ je naprosté hudební blaho, které musí zahřát u srdíčka každého milovníka monotónní hypnotické hudby. Celých dvanáct minut jede základní pomalý rytmus, okolo nějž vyrůstá množství dalších odboček, nových motivů a náznaků, z nichž některé jsou tak skvostné, až skoro zamrzí, že nedostaly větší prostor. Ano, mám na mysli především klávesové nuance v pozadí – jak je tam člověk objeví, tak u některých je to pomalu na orgasmus. Nicméně Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand jsou natolik dobří, že si evidentně mohou s klidem dovolit „plýtvat“ nápady.

Nechci vám vykecávat úplně všechno, ale aby na mě někdo neměl hemzy, že jsem zbytek alba odbyl prostým sdělením, že je to také super, zkusím alespoň heslovitě zmínit několik dalších písní. „Wolf on Your Threshold“ volí podobný přístup jako „Shine“, akorát se nerozrostla do takové délky (lehce nad pět minut) a „vedlejší“ motivy rozvíjené okolo hlavní linky jsou o něco nápadnější. Dost si cením i rockovější „Land of Free“, která navazuje na styl předchozí řadovky, titulní temnotu „What Makes You Pray“ nebo závěrečnou experimentálnější sedmiminutovku „Time“, v níž se Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand otřou i o hlukové plochy.

Nejdůležitější je ovšem celkový dojem a ten se nachází hodně vysoko. „What Makes You Pray“ je obrovská paráda napěchovaná pohlcující atmosférou podanou v excelentní skladatelské formě a se spoustou výtečných nápadů. Posluchači s otevřenou hlavou by tohle rozhodně neměli vynechat!


Signor Benedick the Moor – Toybox / CYBR.pnk / MNFST​.​dstnii [SHAMANS​:​:​;JOURNEY]

Signor Benedick the Moor - Toybox / CYBR.pnk / MNFST​.​dstnii [SHAMANS​:​:​;JOURNEY]

Země: USA
Žánr: experimental hip-hop / pop
Datum vydání: 16.6.2017 / 1.7.2017 / 8.9.2017
Label: Deathbomb Arc / selfrelease / selfrelease

Tracklist „Toybox“:
01. Pillows
02. srsly
03. Finally Found
04. Let Them Go
05. Home @ Nite
06. Scratchnsniff
07. w/o u
08. ICEE

Hrací doba: 22:45

Tracklist „CYBR.pnk“:
01. TEAPOT
02. DEMONSBRUH
03. NOWWEJUSTBACKWHEREWESTARTED.gif
04. rly round
05. dr strange
06. Welcome to Pixl Beach
07. hurtb4.headonstraight//
08. boycry
09. ///DESIGN///

Hrací doba: 21:28

Tracklist „MNFST​.​dstnii [SHAMANS​:​:​;JOURNEY]“:
01. c h a n g e . d m g
02. innaHive
03. lulu
04. work INN
05. MNFST​.​dstniii (trees)
06. i think (voodoo)
07. $lipknot$ (enter the black prince)
08. as i ponder, floating, my energy begins to dissipate
09. in the .//End
10. mr brightside

Hrací doba: 29:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

Nestává se často, abychom na Sicmaggotu hodnotili rovnou tři alba v rámci jedné recenze. V případě Christiana Andrewa McLaurina a jeho uměleckého pseudonymu Signor Benedick the Moor je to však zcela na místě. Původně jsem zamýšlel recenzovat jen „Toybox“, jenže když jsem se pustil do psaní, zjistil jsem, že krátce po jeho vydání stihl Signor Benedick vypustit do světa počin „CYBR.pnk“. Odložil jsem tedy psaní o týden, abych mohl věnovat náležitou pozornost i jemu, jenže během onoho týdne vyšlo bez předchozího ohlášení již třetí letošní album, tentokrát s ještě šílenějším názvem „MNFST.dstnii [SHAMANS::;JOURNEY]“. Proto tedy všechny tři počiny najednou.

Abych však věci uvedl do řádného kontextu, nemluvíme zde o třech hodinách hudby, délka jednotlivých počinů nepřesahuje půlhodinovou hranici, a tak jde spíše o EP než o plnohodnotná alba (byť je otázkou, zda v době streamování hudby má takovéto rozlišování vůbec smysl). Pro Signora Benedicka je takováto stopáž typická. Jeho experimentálně laděné hip-hopové počiny rozhodně nepatří do hlavního proudu žánru, ovšem na druhou stranu nejdou vyloženě proti němu a vždy se snaží integrovat rozličné hudební motivy, pokud možno tak aby byl výsledek co nejorganičtější a snadno poslouchatelný. To se mu povedlo třeba na předloňském „Opus 3: A Man Atop the Tower“ či jen o rok starším „El Negro“. Jindy to naopak příliš nefungovalo, třeba když na nedávném „Garage Raps, Vol. 1“ vmíchal Signor Benedick do svého receptu ozvěny punku a hardcoru. Bylo to však teprve loňské EP „Maiden Voyage Suite“, kde Moor vypiloval svou unikátní kombinaci téměř k dokonalosti, a které se i přes krátkou stopáž řadilo mezi to nejlepší, co jsem za celý rok v rámci žánru slyšel.

Bohužel bylo naivní předpokládat, že by nalezení oné bezchybné kombinace Moorovo zkoumání, co vše lze v hip-hopu vytvořit, úplně zastavilo či alespoň zpomalilo. Rok 2017 je zdá se ve znamení prudkého boomu přihlouplého pop rapu a tak i Signor Benedick zkouší, co lze s některými jeho základními prvky stvořit. Připravte se tedy na dávku brutálně zkresleného zpěvu, vlezlé melodie, primitivní beaty a hloupé texty.

„Toybox“ ukazuje, že s takovým arzenálem si i poměrně zkušený producent a rapper dokáže velice snadno vylámat zuby. Jestliže u zbylých dvou počinů mám dojem, že si Signor Benedick the Moor ze svých posluchačů tak trochu vystřelil, na „Toybox“ je nejhorší přesný opak, tedy že ho jeho autor bere vážně. Úvodní „Pillows“ je skvělým příkladem, že právě ve chvílích, kdy je vše zjevně promyšlené do posledního detailu, kdy jsou vokální melodie efektně prolnuté a napsané tak, aby se co nejlépe usadily v paměti nebožáka posluchače, je výsledek takřka nejhorší možný. Z „Pillows“ je mi fyzicky špatně, a to není zrovna něco, co byste chtěli od hudby, jež se snaží o rádiovou přístupnost.

Je úplným paradoxem, že skladby, které jsou tak trochu odfláknuté a nepovedené („Srsly“, „Home @ Nite“, „ICEE“) jsou vlastně lépe poslouchatelné, neboť se jim onu nevkusnost, o kterou celé „Toybox“ usiluje, nedaří efektivně přesouvat na posluchače. Jedinou poslouchatelnou skladbou celého alba se tak stává „Scratchnsniff“, která je i díky dost odlišnému zvuku a přístupu na nahrávce vlastně dost nepatřičná. Bohužel „Toybox“ ještě nesahá na dno.

„CYBR.pnk“ je zjevný experiment a možná i díky tomu je mi o něco sympatičtější, jenže to nemění nic na faktu, že jeho obsah je až bolestně špatný. Úvodní „TEAPOT“ a závěrečná „///DESIGN///“ myšlenkově pokračují v popovém ladění „Toybox“, jenže s určitou dávkou ironie a vědomí, že nápady, jež nám v nich Signor Benedick předkládá, jsou jednoduše hloupé. Bohužel zbytek desky je vlastně jen experimentem kombinujícím nelítostně hluboké beaty s mnoha a mnoha vrstvami nezajímavého zkresleného zpěvu a není na nich vůbec nic, co bych mohl pochválit či si alespoň zapamatovat. Je smutnou skutečností, že nejlepší skladbou desky je „Welcome to Pixl Beach“, což je vlastně donekonečna opakovaný několika vteřinový sampl čehosi, co zní jako poplašný signál z kosmické lodi.

Už jsem se chystal Moora a jeho popový experiment odsoudit, jenže pak vyšla šílenost s názvem „MNFST.dstnii [SHAMANS::;JOURNEY]“ a já konečně nalezl to, co jsem chtěl dostat již napoprvé. Ne snad, že by zde Moore kvalitou dosáhl na své vrcholné počiny, jenže to více než vynahradil neurvalostí a bezbřehostí svých (ne)muzikálních pokusů. Třetí letošní Moorova deska je nejodvážnější, pojí v sobě popové vlivy předchozí dvojice s nesmírně tvrdými beaty a metalovou agresí. Úvodní „c h a n g e . d m g“ je velice propracovaná, staví na časté změně tempa a Signor Benedick v ní řve jako utržený ze řetězu. „work INN“ opouští popové ambice a se svým minimalistickým beatem vytváří krásnou depresivní atmosféru. „MNFST.dstniii (trees)“ je agresivní a nesmírně těžká a její konec kombinující hluboké beaty s řevem je naprosto zničující. A „$lipknot$ (enter the black prince)“, jakási kombinace hlukového experimentu a štěkání ve stylu Jonathana DaviseKorn, je dalším solidním zářezem.

Signor Benedick the Moor - Toybox / CYBR.pnk / MNFST​.​dstnii [SHAMANS​:​:​;JOURNEY]

I přes chválu posledního odstavce je však trojice alb zklamáním. „Toybox“ a „CYBR.pnk“ jsou jednoduše průsery a nevidím jediný důvod, proč se k nim kdykoli vracet. „MNFST.dstnii [SHAMANS::;JOURNEY]“ je o několik úrovní lepší, jenže vše není tak skvělé, jak se může zdát. V první řadě je mé nadšení dáno nízkým očekáváním, které jsem po dvojici předchozích alb měl. V druhé je pak třeba podotknout, že jako experiment jde o album nesmírně zajímavé, jenže jako hudba, kterou byste si chtěli pouštět pro zpříjemnění dlouhé chvilky spíše neobstojí. Signor Benedick tak na trojici alb ukazuje, že zkoušet nové věci se jednoduše občas nepovede. Dlouhodobé závěry bych však rozhodně zatím nedělal.


ESM – nESMysl

ESM - nESMysl

Země: Česká republika
Žánr: industrial / noise / experimental
Datum vydání: 17.7.2017
Label: Napalmed

Tracklist:
01. HlaSlova (Slabý text)
02. Svět L.O.M. (Volná improvizace na blikající světlo)
03. Žlivě/mrdvě v štúdiu Pon Terex (Neomezující výrony bez nápadu)

Hrací doba: 68:31

Odkazy:
web / bandzone

K recenzi poskytl:
ESM

Domácí hlukový matador Radek Kopel a jeho družina Eine Stunde Merzbauten nijak nezahálí, což v překladu znamená, že i v letošním roce musí ušní ústrojí posluchačů trpět další záchvěv jejich zvrhle-uměleckých choutek. A jako vždy se nabízí otázka, zdali půjde o trýznění pouze v přeneseném slova smyslu – tedy plynoucí z extrémnosti a experimentálnosti muziky, jakou Eine Stunde Merzbauten produkují – anebo o trýznění doslovné – tedy dané nižší kvalitou předkládaného materiálu. Jakkoliv si totiž nezasvěcení mohou ťukat na čelo a nemusí to chápat, i v improvizovaném hlukovém bordelu existují různé stupně kvality.

Eine Stunde Merzbauten si až doposud udržovali velice důstojnou úroveň. Především album „E.S.M.“ bylo skutečně povedené. Minulé „ByloNebyloRybaNaruby“ mělo své mouchy, ale zejména druhá část s názvem „JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba“ rozdělená do 97 stop byla dobrá. Nejnovější majstrštyk „nESMysl“ měl teda rozhodně na co navazovat. Je to navázání (E)SMysluplné, nESMyslné, nebo snad dokonce (E)SMyslné?

No, jak se to vezme. Respektive přijde na to, o jaké části „nESMyslu“ se zrovna budeme bavit. Deska je totiž rozdělena do tří stop, jejichž kvalita a v jednom případě i přístup jsou značně odlišné a nevyrovnané. To nejhorší přijde hned na začátek. „HlaSlova (Slabý text)“ by šlo z jistého úhlu pohledu chápat jen jako předehru k následujícímu obsahu, byť nepřekvapí, že má tato sedm a půl, což je tak akorát poměr, když regulérní skladby trvají přibližně půlhodinu. Respektive tedy nikoliv předehru, nýbrž předmluvu.

Celých sedm a půl minuty je totiž vyplněno recitací neotřelých slovních spojení, což by asi bylo v klidu, kdyby to mělo minutu, maximálně dvě. Poslouchat tohle ovšem sedm a půl minuty se dost dobře nedá, a to i navzdory skutečnosti, že mnohé obraty jsou skutečně zajímavé. Vydržet to prostě nejde, sorry. Na rovinu se přiznávám, že „HlaSlova (Slabý text)“ jsem zvládnul poslechnout jednou, zdůrazňuji: JEDNOU, a víckrát už jsem na to neměl swag. Veškeré další poslechy „nESMyslu“ jsem tedy vždy začínal až s druhou stopou „Svět L.O.M. (Volná improvizace na blikající světlo)“.

„Svět L.O.M. (Volná improvizace na blikající světlo)“ již Eine Stunde Merzbauten – respektive ESM, jak zní alter ego kapely pro toto album – představuje v poloze, na niž je posluchač již zvyklý. Tedy industriálně-noisová suita, jíž pevnou rukou vládne improvizace a oslava anti-hudebních zvuků. Obecně vzato, tohle je za mě naprosto v pořádku, ale… ani „Svět L.O.M. (Volná improvizace na blikající světlo)“ nakonec nemohu chválit. Hluková vrstva písně je poměrně v pohodě, ale zcela náhodné nerytmické bicí údery pod ní jsou tak vysoce nelibozvučné, až mi to skutečně vadilo.

ESM - nESMysl

Chápu, že může znít divně, když si člověk stěžuje na nelibozvučnost zrovna u takové muziky, nicméně… jsem úplně v pohodě s extrémní hlukovou náloží, ale poslouchat tohle mě spíš sralo. Pokud mělo jít o další krok k tomu, jak posluchače rozhodit a připravit mu skutečně nekomfortní zážitek, pak tomu rozumím. Nekomfortně jsem se během „Světu L.O.M. (Volné improvizace na blikající světlo)“ skutečně cítil. Ne však v tom pozitivním slova smyslu. Na druhou stranu musím dodat, že ve druhé polovině se skladba zlepší (nemohu ovšem s určitostí říct, jestli je hudebně zajímavější, nebo jsem si zvyknul, anebo jsem jenom otupěl) a že výjimečně vykouknou i tóny akustické kytary, které v noisu zapůsobí docela svěže. Propříště klidně víc takového crossoveru hluku a jemných nástrojů.

Jestli něco na „nESMyslu“ skutečně stojí za pozornost, je to až závěrečná kompozice „Žlivě/mrdvě v štúdiu Pon Terex (Neomezující výrony bez nápadu)“. Zde již ESM začnou hlučit mnohem nekompromisnějším způsobem, tudíž píseň působí víc jako kýžená noisová očista než jako nESMyslná improvizace či test posluchačových nervů. Až zde konečně cítím nějaký (E)SMysl, protože tohle už je hlučení dle mého gusta. Těžké, plné nepříjemných pískajících ruchů a především ve druhé půli i s patřičně temnou atmosférou, kterou nastolí hluboké tóny v pozadí. Super.

ESM - nESMysl

Obecně vzato jde jako vždy říct, že Eine Stunde Merzbauten si udržují svou auru vysoce neobvyklé skupiny, která si s naprostým gustem lebedí v místech, kam se obyčejné kapely bojí byť i jen nakouknout. A jen to samo o sobě je samozřejmě nutno cenit. Nicméně takový přístup s sebou nese jistá rizika, že ortodoxní improvizování a experimentování nemusí být vždy stravitelné, a to ani pro lidi, kteří něčemu takovému fandí a poslouchají to rádi. To je dle mého i případ „nESMyslu“, jehož první dvě stopy jsou mimo. Třetí kus je ovšem kvalita a dokáže uspokojit touhu po kvalitním hluku.


Igorrr – Savage Sinusoid

Igorrr - Savage Sinusoid

Země: Francie
Žánr: experimental metal / breakcore
Datum vydání: 16.6.2017
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Viande
02. ieuD
03. Houmous
04. Opus Brain
05. Problème d’émotion
06. Spaghetti Forever
07. Cheval
08. Apopathodiaphulatophobie
09. Va te foutre
10. Robert
11. Au revoir

Hrací doba: 39:26

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Francouzský mistr spájení všeho se vším, i zdánlivě nespojitelného nebo protichůdného, je konečně zpět s novou deskou. A nutno říct, že tentokrát si dal Igorrr pěkně na čas, jelikož mezera pěti let mezi jeho deskami ještě nikdy nebyla. Gautier Serre, jak zní Igorrrovo skutečné jméno, se však v mezičase také neflákal a mimo jiné udělal třeba kolaborační album „Maigre“Ruby My Dear (2014) nebo debut nového projektu Corpo-Mente (2015), o jeho zvukařské činnosti ani nemluvě. Nicméně klasická deska je prostě klasická deska a právě k té se upírá největší pozornost. Tak si pojďme povědět, s čím Igorrr na „Savage Sinusoid“ přišel.

Řekl bych, že „Savage Sinusoid“ přináší hned několik formálních změn, které jsou ovšem docela zásadní. Zaprvé, od předchozího počinu „Hallelujah“ z roku 2012 se trochu změnila podoba entity Igorrr. Co tím mám na mysli? Zatímco u minulého alba šlo stále o jednočlenný projekt s hosty, nyní už bych se nebál Igorrr považovat za skupinu, v jejímž čele sice stále stojí sám Igorrr (nyní myšleno člověk, tedy Gautier Serre), ale už není jediným členem. Zdá se, že již nastálo se totiž připojili zpěváci Laurent Lunoir (Öxxö Xööx) a Laure Le Prunenec (Öxxö Xööx, Rïcïnn, Corpo-Mente, Ele Ypsis). Ti už jsou nyní nedílnou součástí koncertních performancí a v neposlední řadě se také starají o veškeré vokály na „Savage Sinusoid“. Kromě nich se pak na nahrávce objevuje i množství hostů (mezi nimi se jen tak mimochodem objevuje i česká hudebnice Kateřina Chroboková), ale to už nic nového není.

Jako druhá velká změna mi přijde výměna nahrávací společnosti. Zatímco dřívější počiny vycházely u experimentálního labelu Ad Noiseam, což je firma, jež k Igorrrově muzice krásně pasuje, novinku si pod svá křídla vzali Metal Blade Records. Což se mi zdá poněkud zvláštní, protože mi nepřijde, že by se takový projekt hodil do portfolia labelu, v jehož stáji se nacházejí jména jako Amon Amarth nebo Ensiferum. Leč stalo se a nakonec je mi to vlastně šumák, jen mě to docela překvapilo.

A kdybych se vyžíval ve splétání konspiračních teorií, mohl bych vyslovit domněnku, že právě podpis s metalovým labelem patří k důvodům, proč „Savage Sinusoid“ zní tak, jak zní. Reálně bych ale spíš věřil, že se Igorrrovi zastesklo po časech s Whourkr. Nemohu si totiž pomoct, ale deska je dle mého skromného názoru na Igorrrovy poměry přespříliš metalová. Jeho muziku jsem si mimo jiné oblíbil právě kvůli tomu, že patřila do sorty těch nevyzpytatelných. Žánry se střídaly jak na běžícím páse, klidně i pomalu co vteřinu, a posluchač mohl jen těžko tušit, co na něj vykoukne za následujícím rohem. Naproti tomu „Savage Sinusoid“ místy víc než jako experimentální hudba působí jako experimentální metal. Samozřejmě, že i v této poloze je (jsou?) Igorrr na hony vzdálený průměrné metalové produkci, ale v některých skladbách se nemohu ubránit dojmu, že jde o krok směrem k větší normálnosti. A to nevidím zrovna s radostí.

Igorrr

Na druhou stranu je nejspíš pravda, že tento pohled pramení ze znalosti a obliby majstrštyků jako „Nostril“ či „Moisissure“, které nastavily laťku příliš vysoko a příliš daleko od středních hudebních proudů. Samo o sobě je totiž „Savage Sinusoid“ pořád dobré. Zmiňovaný metal si pořád dává férovku s brutální breakcorovou elektronikou, objeví se i „barokní“ hudba a nechybí ani experimenty, užití rozličných nástrojů – včetně kvokání slepice. Třeba „Houmous“ je lahůdková záležitost, která je dostatečně šílená na to, aby se mohla poměřovat se staršími věcmi. Nicméně mezi kytarovkami zůstává osamocena. Také nijak nepopírám skutečnost, že prakticky každá píseň dokáže nabídnout skvělé nápady a že v rámci kytarovějšího alba fungují jako příjemné osvěžení i pomalejší kompozice typu „Problème d’émotion“.

„Savage Sinusoid“ je v zásadě skvělá deska, velmi chytrá, rozmanitá a dostatečně inovativní na to, aby většina okolních skupin jen zdálky záviděla. Na Igorrra je to i přesto málo. Možná jsem přísný, možná je to podpásovka, ale kurva, když si pustím „Nostril“, tak jde o fantastickou magořinu, která je o kilometr napřed před novinkou. A pak se divte, že se nemohu jistému zklamání ubránit, ačkoliv vím, že jinak je „Savage Sinusoid“ výbornou nahrávkou.


Demen – Nektyr

Demen - Nektyr

Země: Švédsko
Žánr: ambient
Datum vydání: 19.5.2017
Label: Kranky

Tracklist:
01. Niorum
02. Morgon
03. Korridorer
04. Illdrop
05. Mea
06. Ambur
07. Flor

Hrací doba: 34:29

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Vzhledem ke jménu Demen by se přímo nabízelo začít recenzi sprškou dementních vtipů o dementech – vždyť stačí přidat jedno jediné písmeno a je to tam! A přesto se člověku vlastně ani nechce ladně hozenou rukavici zvednout a rozehrát svůj ostrovtip i tupovtip, protože… no, nepřijde mi, že by zrovna tohle byla muzika, u níž by se pubertální humor nechal snést.

Řekl jsem tím, že je album s názvem „Nektyr“ opravdu dobré? Jestli to tak vyznělo, pak se omlouvám, protože takhle to zamýšleno nebylo. Snad jediné, co jsem tím chtěl sdělit plénu, je, že jde o příliš seriózní a rozvážnou hudbu na to, aby dávalo aspoň nějaký smysl si z ní (případně o ní) dělat čurinu. Ale to neznamená, že automaticky musí jít o fantastickou desku. Což je samozřejmě něco, co by nás mělo zajímat (a doufám, že snad i zajímá) víc. Pokusme se nyní zjistit, jak si tedy debut Demen stojí. Nebo abych se vyjádřil přesněji – já už to vím a nyní na sebe musím vzít břímě toho, abych se tohle moudro nějak pokusil předat dál. Což v mém případě zpravidla znamená, že se vyseru na klávesnici a ono z toho něco vyleze. A pak že ten humor nejde!

Nejprve ovšem něco málo k samotnému projektu Demen. Jeho domovinou jest Švédsko. Za formací – zcela nečekaně jednočlennou – stojí jistá Irma Orm. A to je vesměs vše, co lze stran skupiny říct, poněvadž náklaďák informací moc dohledat nejde. Dobrá tedy, nechme promluvit samotnou hudbu.

Produkce Demen je velice křehká a subtilní – to jsou adjektiva, která dle mého skromného názoru „Nektyr“ vystihují asi nejlépe. Podstata desky je jemná, minimalistická a skutečně – silně feminní. Je to muzika, v níž absolutně chybí jakákoliv ješitnost, domýšlivost nebo póza, na jejichž místě trůní na dřeň odhalené emoce a atmosféra, v níž se spájí zmiňovaná křehkost s temnějšími spodními proudy. Na podobné vlně se nese i vokál, jenž nechce být teatrální nebo expresivní, radši se snaží korespondovat s vlastní hudební náplní.

To vše jistě zní zajímavě a do jisté míry to bezesporu zajímavé i je, nicméně… výsledek mi nepřipadá tak pohlcující, jak bych chtěl a jak jsem ostatně i doufal. Jednoduše jsem od „Nektyr“ očekával, že dokáže poskytnout odpovídající podklad pro trans. Nic takového jsem zde ovšem nenašel. Rozhodně netvrdím, že jde o vysloveně slabou či nepovedenou nahrávku. V určitých momentech je cítit silné pnutí a daří se zaujmout, ale v jiných se naopak dostavuje… jak to jen říct… s rostoucím počtem poslechů mě jisté pasáže prostě začínaly nudit.

Demen

Jako celek je „Nektyr“ poměrně nevýrazné album. Třeba „Illdrop“ patří k těm povedeným záležitostem, a kdyby se její úroveň dařilo držet po většinou hrací doby, moc důvodů ke stížnostem bych asi nenacházel. To se však neděje. Namísto toho mám pocit, že jemnost, tesknost a tklivost hudby nezřídka kdy přesahuje až do ospalosti, v níž se melancholie stává nudou.

„Nektyr“ na mě tedy působí lehce rozpačitě. Na jednu stranu mi je přístup Demen a její uchopení ambientně-experimentální látky sympatické, na straně druhé mě výsledek nedokázal oslovit takovým způsob, abych na něj s klidným svědomím mohl pět chválu. Jinými slovy – bylo nakročeno správným směrem, ale deska naneštěstí zůstala viset na půli pomyslné cesty ke zprostředkování hypnotického zážitku. Škoda. Případné další album bych si ale nejspíš zkusil poslechnout.


David Kollár & Arve Henriksen

David Kollár & Arve Henriksen

Datum: 25.8.2017
Místo: Piešťany, Elektrárňa (Slovensko)
Účinkující: David Kollár & Arve Henriksen

Ještě dva dny před koncertem pro mě byla jména Kollár a Henriksen velkou neznámou (dobře, jméno Arve Henriksen mi sice něco říkalo, ale to něco bylo spíše naprosto nekonkrétní nic). Dozvěděl jsem se o nich jen díky doporučení příbuzného, jehož hudebnímu vkusu důvěřuji. Proto jsem okamžitě začal s průzkumem, který na mě vrhl až překvapivé informace. Slovák David Kollár totiž není ani zdaleka tak malou rybou, jak jsem si myslel – podílí se na mnoha projektech (např. The Blessed Beat, KoMaRa) a za sebou má spolupráci s takovými jmény jako je Pat MastelottoKing Crimson, a dokonce s velikánem kalibru Stevena Wilsona, s nímž spolupracoval na třech skladbách na jeho nejnovějším albu. Arve Henriksen je zas přední postavou norského hlavně experimentálního jazzu a taktéž je nebo byl součástí několika zajímavých projektů (např. Supersilent). Co je ale důležitější než zkušenosti a všemožné kolaborace (ačkoliv ty výsledek mohou samozřejmě výrazně ovlivnit), je kvalita produkované hudby. A na základě několika málo ukázek z YouTube jsem se rozhodl, že těch směšných 7 éček mi za to rozhodně stojí.

V 19:20, deset minut před začátkem, tak pln očekávání přicházím před budovu piešťanské Elektrárne, zrekonstruované, aby sloužila k pořádání všemožných kulturních akcí, ať už jsou to koncerty, výstavy nebo divadla. Při rychlé prohlídce prostor na mě okamžitě dýchne atmosféra industriálna hojně podporovaná přítomností různých přístrojů z dob, kdy elektrárna ještě sloužila svému původnímu účelu. Samotná místnost, kde se to všechno semele, mne překvapí svou rozlehlostí. Snad jen necelá polovina je vyhrazena pódiu, velkému rezavému háku visícímu z šest sedm metrů vysokého stropu vedle něj, a necelé stovce sedaček. Když si tak prohlížím budoucí místo činu, mám pocit, jako by se elektrárna vrátila do starých časů, kdy ještě produkovala pro tohle malebné maloměsto elektřinu. Na pódiu je totiž tolik všemožných kabelů, hýblátek, pedálů a dalšího běžnému smrtelníku nesrozumitelného materiálu, až to připomíná vybavení na elektrické show, které je možné shlédnout například na pražském Veletrhu vědy. Krom elektroniky na pódiu na Kollára čeká kytara, která je jeho hlavní (a tuším že jedinou) doménou, a na Henriksena tři trubky různých velikostí.

David Kollar

Po klasicky nehodící se výplňové hudbě pouštěné z reproduktorů přichází na řadu konečně… příliš dlouhý proslov ředitelky klubu a majitele slovenského celosvětově působícího vydavatelství Hevhetia, pod jehož záštitou se koncert odehrává. A po něm konečně, ozářeni modrým světlem reflektorů, přicházejí hrdinové dnešního večera. Světla jsou ztlumena, souběžně s tím, jak se na město venku snáší soumrak. Žádné velké představování, žádná zbytečná slova, jde se rovnou na věc.

Hned ze začátku mi je jasné, že tohle vystoupení bude… famózní! Kdyby jen tak primitivní výrazivo mohlo popsat výsledný zážitek. Bohužel, nebo spíše naštěstí, to tak jednoduché není a mně tak nezbývá než konstatovat slovy Raoula Duka: „Nápad psát o tomhle závodu běžným novinářským způsobem je absurdní.“ Jen si místo toho závodu doplňte vhodnější slovo (ačkoliv při rychlosti a přesnosti, s jakou Kollár přepíná pedály, aby ze své kytary získal potřebný zvuk, se i takové slovo zdá být na místě).

Arve Henriksen

Vše začíná klidně, zdánlivě nerytmicky, jen kytara připomínající spíše bouři kdesi v dálce. I díky tomuto zvuku v posluchači nutně musí růst určitý neklid a předtucha zlého, která se s přibývajícími minutami stupňuje. I když se přidá trubka, vše trochu zjemňující, ten pocit člověka neopustí. Možná je trochu potlačen, ale tím jak je stále méně a méně konkrétním a hůře uchopitelným, se paradoxně stává ještě intenzivnějším.

Gradace ale přichází až v další kompozici (nejspíše). A musím říct, že tak do židle usazujícímu zážitku jsem již dlouho nebyl vystaven. Pod neuvěřitelným náporem kytary, která stále dokola hraje jeden jen lehce se obměňující riff v kombinaci s disharmonickou elektronikou dokonávající šílenství, celým mým tělem v jeden okamžik proběhne tak silné mrazení, že sotva můžu vnímat co jiného.

Co je ale na celém zážitku nejvýraznější, je spojení hudby a prostoru. Rozlehlá hala totiž jednak poskytuje téměř kostelní akustiku, která nechává zvuk rozlehnout se až do monumentálních proporcí, čímž v patřičných chvílích umocňuje mrazivost, a jednak vizuálně doplňuje jak deštivě noirové monology trubky, kdy post-moderně působící obrazce oprýskané bílé omítky ožívají a z hlubin minulosti přivádějí zpět k životu 40. léta, kdy elektrárna ještě zásobovala energií celé město, tak dramatičtější momenty evokující otáčející se rezavá kola špatně promazaného stroje. Jedná se o zážitek nezreprodukovatelný slovy nebo záznamy živáků – „to se musí zažít“ v tomto případě sedí dokonale.

Když po nějaké třičtvrtěhodině přicházejí závěrečná slova od Henriksena (snad první výraznější komunikace s diváky – naštěstí, v případě takovéhoto koncertu by jí totiž vícero bylo spíše na obtíž), přijde mi, že konec přichází až příliš brzo. Netrvá to ale dlouho a dvojice se ještě jednou vrací na pódium, aby tentokráte rozehrála improvizaci, která stejně jako začátek vystoupení poskytne gradaci ústící do neprostupné zvukové stěny šílenství. Oba dva dramatické momenty, jeden ze začátku, druhý z konce, tak zbytek skladeb uzavírají do kleští, do téměř neprostupné krabice z betonu a v mysli zpětně vyvstávají vzpomínky a pocity týkající se především jich.

Musím zde vyjádřit svůj obdiv ke společné odvedené práci Kollára a Henriksena, a to o to větší, že tihle dva spolu vystupovali teprve podruhé (poprvé to bylo den před tím). Po improvizaci následoval již opravdu konec a zasloužený potlesk na stojáka. Ovace mi přesto přišly až moc krátké, poněvadž sám bych ten večer označil za koncert roku (ačkoli to může být způsobeno také tím, že na koncerty zrovna dvakrát často nechodím). Koupě CD byla nutností (doufám, že si najdu nějakou slabší nelínou chvilku a sepíšu recenzi – alespoň v nedohledné době). Krátká procházka nočním městem pak perfektní tečkou.


Nac/Hut Report – Grey Zone Collapse Nostalgia

Nac/Hut Report - Grey Zone Collapse Nostalgia

Země: Polsko
Žánr: experimental / avantgarde / noise pop
Datum vydání: 30.5.2017
Label: Crunchy Human Children Records

Tracklist:
01. Down in That Well
02. My Sad Boys
03. Blue Tomorrow
04. Lunar
05. Spider Show
06. Crocodile Radio-Play
07. Messiah Radio-Play
08. Holes
09. Come Alone
10. Glowworms
11. Okolica przejścia
12. Shooting Their Head
13. Locked Black Box
14. Burn in Heaven

Hrací doba: 56:24

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Pravěk Noise Section

Avantgardní hudbou se dnes nazývá ledacos, ale velká část z toho není ničím jiným než pouze samozvanou avantgardou, jejíž hudební projev je ve skutečnosti docela standardní. Jakékoliv přídomky typu experimentální či progresivní v takových případech bývají pouhým zbožným přáním hudebníků nebo reklamní nálepkou zavedenou jejich vydavatelem. Ale realita je nakonec vždy dostihne, nejpozději s poslechem celého alba, po němž se ukáže, že to byly laciné kecy a plané řeči.

Osobně mám experimentální počiny dost rád, takže tím spíš mě výše popsané případy dost iritují. Zaškatulkováním je člověku slíbeno cosi zvláštního a pak se ukáže, že domnělá avantgardnost tkví (například) v průměrném metalu a jednom levném samplu. O to víc si pak ale posluchač cení formací, jejichž produkce skutečně zní svojsky a o její příslušnosti k hudbě mimo střední proudy nemůže být pochyb.

Nicméně ani takové skupiny ještě nemusejí mít vyhráno. Experimentální nádech tvorby je sice vítaný, ale skrývá v sobě jeden zásadní háček. Podobná hudba totiž dost často více než obyčejným poslechem bývá výzvou, které však nemusíte přijít na chuť. Snad každý z nás, kdo se ve vodách avantgardní hudby pohybuje, jistě narazil na nejeden případ, kdy se hudební výsledek značně míjel s vlnovou délkou, na niž byl člověk naladěn. K vzájemnému nepochopení prostě může docházet a také dochází. Jenže zatímco v konvenčních žánrech si klidně můžete dovolit prohlásit, že je něco špatné, zde není od věci větší opatrnost, neboť hranice „špatná kvalita“ a „nepochopil jsem to“ může být dost tenká, nejasná a rozostřená.

Nyní zkusme vše obecně řečené aplikovat na polskou dvojici Nac/Hut Report. Tvrzení první – Brigitte Roussel a Li/ese/Li skutečně produkují hudbu, k níž přídomky jako experimentální či avantgardní sedí. Tvrzení druhé – jejich deska „Grey Zone Collapse Nostalgia“ mi vůbec nesedla.

Na první pohled se „Grey Zone Collapse Nostalgia“ tváří docela lákavě. Zádrhel ovšem přichází v momentě, kdy zjistíte, že Nac/Hut Report aplikují takřka totožný recept po celé délce alba, díky čemuž „Grey Zone Collapse Nostalgia“ nepůsobí jako kolekce čtrnácti skladeb, nýbrž jako jízlivý vtípek se čtrnácti stejnými písněmi. Základ každého songu tvoří jakýsi elektronický, industriálně „pohlučený“ ruch, nad nímž se vznáší místy až postová kytara a zasněný zpěv Brigitte Roussel, který to celé zajímavým způsobem zjemňuje. Výsledkem je zvláštně znějící noise pop.

Takováhle škatulka může vypadat zajímavě a sama o sobě do jisté míry určitě zajímavá je, ale poslech celého „Grey Zone Collapse Nostalgia“ je vysoce ubíjející. Tak moc, až mi činilo značné problémy nahrávku vůbec dojet na jeden zátah až do konce. Zvuk Nac/Hut Report je už v samotném jádru poměrně afektovaný (to ještě není myšleno ve zlém) a leze do ucha dosti nepříjemně. Jenže Poláci vám budou jednu a tu samou věc mlátit o hlavu celých 56 minut, ačkoliv vám začne lézt krkem už sotva po deseti minutách.

No, a teď je otázka, jestli jsem to celé jenom nepochopil, anebo jestli je „Grey Zone Collapse Nostalgia“ špatné. Jak jsem už naznačil výše, v podobných případech se vyplatí být s náhlými soudy spíše opatrnější, ale zde bych se nebál prohlásit, že správně je ta druhá možnost. Jestli jsem to nepochopil, tak jsem to nepochopil natolik, až mi to přijde špatné. Určitou formální zajímavost Nac/Hut Report neupírám, ale jejich letošní počin se pro mě stal záležitostí takřka neposlouchatelnou.