Archiv štítku: industrial

Not My God – Not My God

Not My God - Not My God

Země: USA
Žánr: industrial / EBM
Datum vydání: 14.2.2020
Label: Cleopatra Records

Tracklist:
01. Fiction
02. Until the Pain Is Gone
03. Sowing Discord
04. Murder Suicide
05. Equalizer
06. Birthright
07. Decay, Decay
08. First Blood
09. Nevermore
10. Right Now
11. Persephone
12. Cold Black
13. 13

Hrací doba: 59:54

Odkazy:
facebook / bandcamp

Formace jako Not My God mají pro recenzenta tu výhodu, že se nemusí moc rozmýšlet, čím by měl svou kritiku začít. Řešení se totiž nabízí samo – stačí jen letmý pohled na sestavu. Tyhle informace před čtenářem jednoduše nelze zamlčet, takže jestli ještě nevíte, kdo za tímhle projektem stojí, připravte se na dva odstavce plné doučování.

Not My God spojuje dvě výrazné persony industrial(rockové) muziky. Tou první je původem švédský muzikant Tim Sköld, jenž má toho na triku fakt hromadu, takže nebudu vyjmenovávat úplně všechno. Co se těch nejznámějších věcí týče, tak určitě nelze vynechat glammetalové Shotgun Messiah, industriální kultovku KMFDM ani její jednorázové alter ego MDFMK, sólovou kariéru nebo několikaleté hraní u Marilyna Mansona. Slušné portfolio, do něhož od roku 2018 přibylo rovněž členství u Psyclon Nine

…čímž se dostáváme ke druhé polovině Not My God. Kapelu totiž doplňuje Nero Bellum právě z Psyclon Nine. Ten se sice nemůže chlubit takovou řádkou kapel, ale zase se může pochlubit pokokot silnými deskami v rámci svého hlavního projektu a také hromadou feťáckých eskapád. Každopádně to byl primárně on, kvůli komu jsem se o Not My God začal zajímat. Sköld mi sice nevadí, ale nemám potřebu jeho muziku nějak zvlášť vyhledávat. Zato Psyclon Nine mám moc rád, jejich pecky valím v přehrávači pravidelně a občas si s chutí poslechnu i celou placku v kuse.

Nevím, jak přesně měli hoši rozdělenou zodpovědnost co se týče komponování a instrumentální stránky, ale minimálně vokálně si bere výrazně víc prostoru Tim Sköld, jehož zpěv provází drtivou většinou bezejmenné nahrávky. Nero Bellum se svým charakteristickým zkresleným skřehotem spíš jen dělá křoví, ale občas se taky ozve, viz třeba „Decay, Decay“. Předpokládám tedy, že Bellum měl na starost víc muziky. Ostatně, smysl by to dávalo, poněvadž některé industriální plochy na desce nechají vzpomenout na Nerovy improvizované elektronické sólo sety, jejichž záznamy můžete na YouTube najít.

Přestože mají oba borci bohaté zkušenosti s mícháním elektronické a kytarové hudby, v rámci Not My God se na rockovou složku kompletně vydlabali a jedou čistě v industrial / EBM soundu. Kdo by se ale po tomhle sdělení začal těšit na nějakou divočinu třeba ve stylu raných desek Psyclon Nine, toho budu muset zklamat, jelikož Not My God se vydávají odlišnou cestou.

Směřování a pojetí alba vlastně nastavil již úvodní singl „Fiction“. Jede se spíš ve středním, trpělivě tepajícím rytmu, jejž doplňují atmosféricky zaměřené synťáky. Tím pádem vlastně dává smysl, že do toho zpívá především Sköld, protože Nerův jekot pasuje víc do agresivnější palby, jíž si ostatně užívá dost ve své domovské skupině.

Not My God

Zmiňovaný singl „Fiction“ se mi sice líbil, ale tak trochu jsem v předstihu doufal, že dojde i na nějaké svižnější songy. Což se, jak už padlo, nestalo, a proto jsem byl na první poslech trochu zklamán. U spousty elektronických alb se mi stává, že mě rychle omrzí, pokud celou dobu lpějí na jedné rychlosti. Rychle jsem ale zjistil, že ono zklamání nebylo na místě, neboť „Not My God“ na podobné neduhy netrpí. Skladby mezi sebou nesplývají a prakticky všechny dokážou nabídnout nějaký výrazný motiv, díky němuž si své místo na nahrávce obhájí.

Celé to funguje i z toho důvodu, že Not My God se nezabývají tanečností a sázejí víc na atmosférickou stránku a potemnělou náladu. A to se jim daří, aniž by se hudba uchylovala k nějaké ubrečenosti nebo „emo“ výlevům.

Přiznám se, že v předstihu jsem byl na debut Not My God zvědavý, ale trochu jsem se bál, že album nakonec nebude tak dobré. Šlo nicméně o zbytečné obavy, protože ve finále z toho vylezla příjemná záležitost, s níž jsem strávil uspokojivé množství času. Za mě tedy naprosto v pořádku.


Tigris argentum – Sol nigra

Tigris argentum - Sol nigra

Země: Slovensko
Žánr: experimental / industrial
Datum vydání: říjen 2019
Label: Nomad Sky Diaries

Tracklist:
Side A:
01. nigra columba, corvus albus
02. amplis probitatis vermilionis thetrahedronis
03. crux

Side B:
04. stella rubinus
05. facem
06. sator Arepo tenet opera rotas

Hrací doba: 44:41

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Nomad Sky Diaries

Slovenský projekt Tigris argentum funguje od roku 2017 a jedná se o vedlejší aktivitu další slovenské formace 900piesek, což je v lokálních podmínkách relativně známé jméno v oblasti experimentální a hlukové hudby. V Tigris argentum ovšem Matúš Mikula nepůsobí sám, jelikož se jedná o dvojčlennou formaci.

Hádám (snad ne špatně), že Mikula bude v Tigris argentum vystupovat pod jménem Figur von Molitan a bude mít na starosti zvukovou stránku věci. Kolegou do dua mu je Skinny Boyfriend, jenž se dle všeho stará o „výrobu“. Čert ví, co všechno to obsahuje, ale zřejmě v tom bude zahrnuta minimálně výroba nosičů. První nahrávka „Sol nigra“ totiž vyšla na audiokazetě, jejíž balení je dost zjevně „handmade“. Ostatně každá z třinácti vyrobených kazet má i svou vlastní tygří malůvku, jejichž kolekci si můžete prohlédnout tady (osobně vlastním kousek vpravo v prostřední řadě – pořadové číslo 8). Prudce limitované, ručně číslované i ručně vyráběné edice nejsou nakonec u Nomad Sky Diaries / Sky Burial Productions nějakým výjimečným úkazem.

Pojďme nicméně zpátky k samotným Tigris argentum. Pro ještě bližší představení projektu si dovolím vypůjčit průvodní text, který mi přijde docela zajímavý. Nemá smysl jej tu převyprávět v trochu odlišné formulaci, proto jej tu uvedu celý (mezi anglickou a slovenskou verzí jsem upřednostnil tu druhou zmiňovanou):

Tigris argentum je akusticky, industrialny diy projekt, ktory vznikol na sklonku leta 2017 za ucelom skumania kovu ako media pre prenos zvukovej vlny. Spaja sa v nom fyzika a matematika s tisic rokov starymi, modifikovanymi gongovymi technikami, s obsesiou vo zvuku, ktory mozno pocut, citit a vnimat prirodzenym sposobom, ako ked ste na vylete v lese a pocuvate zvuk potoka. V realnom svete neexistuju stupnice. Iba velka suhra veci okolo nas, dokonala struktura, dokonaly system..nelinearny chaos. Myslienky nam zabranuju vnimat podstatne.

Tigris argentum je vybuch obrovskej supernovy v bezrozmernom priestore bez casu, ako ked list spadne zo stromu. Ziadny koncept nikdy nebol a nikdy nebude. Jednoduchost. Inverzne slnko dava bytostiam ziaru. Kov je krasny material. Vedie zvuk v uzasnej komplexnosti, ako ziadny iny..“

Takhle zní ta poetická verze toho, o čem „Sol nigra“ je. Já se na to pokusím navázat trochu přízemnějším způsobem:

Poslech Tigris argentum na mě působil hodně meditativním dojmem, z čehož trochu plyne i to, že jsem „Sol nigra“ během společně stráveného času vnímal spíš jako minimalističtější počin. Což je ale trochu zavádějící pocit, neboť na nahrávce se toho děje relativně dost a rozhodně ji nejde obviňovat z toho, že jen bezduše a bezobsažně hučí. Ve skladbách lze cítit vývoj a snaha o gradaci, což mi sice úplně neštymuje s výše citovaným „ziadnym konceptom“, ale nevadí. Jakási meditativnost „Sol nigra“ může někomu připadat trochu paradoxní i s ohledem na to, že určité pasáže (třeba finále „amplis probitatis vermilionis thetrahedronis“ nebo jedna část „stella rubinus“) se dotýkají soft noisu, kterýžto většina z nás asi nemá spojený zrovna s meditací, spíš s katarzí.

Tigris argentum - Sol nigra

I přes zmínku noisu byste si ale neměli představovat hlukovou nahrávku, jakkoliv „Sol nigra“ občas „skřípe“, občas lomozí nebo „cinká“. Vyznění je spíše „ambientní“, ačkoliv i tenhle pojem musíte brát s rezervou, poněvadž skutečnou podstatu ambientu „Sol nigra“ naplňuje jen ve velmi omezené míře. Ale to samé by se nakonec dalo tvrdit i o dronu – určitě se na desce nechají nalézt pasáže, které mají ten dronový feeling a formálně se žánru dotýkají, ale mluvit o „Sol nigra“ jako o dronovém albu by bylo poněkud zavádějící.

Shrnul bych to asi, že se jedná o abstraktní, industriálně-experimenální cosi. Jak už to ale bývá, důležitější než stylová příslušnost je poutavost a ta se „Sol nigra“ upírat nedá. Jde totiž o zajímavé album se zvláštní aurou, které by vyznavačům akustického experimentu mohlo stát za poslech.


Meth Assassin – Reptilian Side of God

Meth Assassin - Reptilian Side of God

Země: Nizozemsko
Žánr: industrial
Datum vydání: 30.11.2019
Label: Terratur Possessions

Tracklist:
01. Luciferian Abyss
02. Satanic Infiltrator
03. Negative Space
04. Reptilian Side of God
05. Infected Human Slaves
06. Vortex
07. Torrents of Ungodliness
08. Astral Sleep Projection
09. Invocating the Adversary

Hrací doba: 39:17

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Urfaust jsou fantastická kapela. Psal jsem to tady už někdy? Jestli si dobře vzpomínám, tak už několikrát. A jsem si docela jistý, že to ještě mockrát napíšu, poněvadž jejich hypnotický nihilistický black metal mě zkurveně baví. A jak už tomu bývá u hodně oblíbených skupin, člověk rád očíhne i další vedlejší aktivity jednotlivých členů. Což je také případ Meth Assassin (nebo také M3†H ΔSSΔSSIN, vyhovuje-li vám to takhle víc), jejichž prvotina „Reptilian Side of God“ se vynořila ke konci loňského roku pod značkou norských Terratur Possessions.

Ze současné sestavy Urfaust se v Meth Assassin angažuje hlavní mozek IX, jenž má v novém projektu na starosti vokály. O kompozici a nástroje se postaral Dolen, jenž se v Urfaust mihl po krátkou dobu čtvrt roku v úplných začátcích, pravděpodobně někdy v období mezi prvním demosnímkem „Urväterlicher Sagen“ (2003) a první řadovkou „Geist ist Teufel“ (2004).

V Meth Assassin se tedy Dolen a IX opět shledali a navázali na dávnou spolupráci ještě z dob, kdy Urfaust začínali v ambientních sférách. „Reptilian Side of God“ nicméně není ani ambientem, ani black metalem. Meth Assassin se vrhli na pomalou atmosférickou a temnou elektroniku. Do kotle nasypali oldschool industrial odkazující na seskupení jako Skinny Puppy, k němuž přidali i modernější přísady jako witch house.

Na papíře to zní sakra lákavě, ale samotný průzkum „Reptilian Side of God“ bohužel přinesl značné rozčarování. Když byla vypuštěna první ukázka „Satanic Infiltrator“, osobně jsem se necítil odrazen, ačkoliv třeba někteří kolegové v redakci už tehdy okamžitě hlásili, že jim to připadá fest slabé. Já jsem si počkal na poslech celé desky a nakonec musím uznat, že měli pravdu. Album nezaujme na první poslech a nevyroste ani na ty následné. Naopak čím víc roste počet pokusů a počet minut strávených po boku „Reptilian Side of God“, tím víc se nahrávka propadá k nudě a postupně odhaluje, že skutečně je… vlastně docela slabá.

Jeden z velkých nedostatků v „Reptilian Side of God“ vidím v jednotvárnosti. Základní hudební formule sice na první pohled může vypadat docela slibně, ale Meth Assassin jedou prakticky to samé po celých čtyřicet minut. Všechny songy jsou vystavěny dle jednotné šablony pomalých beatů (tempo se za celou dobu vlastně nezmění), táhlých synťáků a deklamačně přidušeného vokálního přednesu. Žádná skladba nedokáže přijít s nějakým rozumnějším motivem, který by ji vyzdvihl nad ty ostatní. Třeba „Infected Human Slaves“ k tomu má docela blízko, ale nakonec ani ta nedokáže předvést nic natolik dobrého, aby mělo smysl si ji zapamatovat. Představoval jsem si, že takhle nějak budou znít nejméně dobré tracky na albu, nikoliv ty nejlepší.

Meth Assassin

I přes snahu dát nahrávce šanci se nakonec stejně ukáže, že synťáky nejsou táhlé, nýbrž utahané. Marně jsem čekal na nějaký fakt silný nápad nebo alespoň rychlou pasáž, která by desce vlila trochu života do žil. Rozumím té snaze vytvořit jakýsi temný šedivý a depresivní soundtrack k postapokalyptické anarchii, ale myšlenka a její provedení jsou dvě zcela odlišné věci. A to evidentně platí i pro borce z Urfaust.

„Reptilian Side of God“ je tak dalším z dlouhé řady alb, která mě přesvědčují o tom, že metaloví muzikanti by se měli držet od elektronické muziky dál, protože jejich pokusy nedopadají zrovna uspokojivě. Podobně jako hudebníci z elektronické scény jen výjimečně dokážou smysluplně zacházet s metalovými riffy. Švec by se měl držet svého kopyta, obzvlášť jedná-li se o čertovské blackmetalové kopyto. Debut Meth Assassin je jednoduše slabota a zklamání.


V/A – Вароша

VA - Varosha

Země: Rusko / Řecko / Turecko / Itálie / Kypr
Žánr: industrial / experimental / drone
Datum vydání: 20.7.2019
Label: UIS

Tracklist:
Side A:
01. H.C.N. – Divide et impera
02. Jericho Trumpet – Mortyrium
03. Ajuleg&Irm – Турецкий марш
04. Arbeitsunfall – Intrusion
05. Black Spring – Poem No2
06. Kerem Ergener – Kahpe
07. Ультраполярное вторжение – Старые ножи ещё остры
08. Matriarchy Roots – Призраки прошлого

Side B:
09. ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – Османская пощечина
10. Grёzoblazhenstvie – Заживо
10. Faintin’ Goats – Head Back
11. Krrau – Μολὼν λαβέ
12. Grim Machine – Lapithos
13. Theotokos – Psalm 33
14. Blue Dervish – Ένωσις

Hrací doba: 81:29

Odkazy:

K recenzi poskytl:
UIS

Představovat zde ruský label UIS a jeho koncepční kompilace už snad není úplně nutné. Představoval jsem jej tu již dvakrát u příležitosti počinů „Ещё не время предавать“ (2018) a „Аргандаб“ (2017), plus padla zmínka i v samostatných recenzích na kapely ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ nebo Krrau. Jednoduše řečeno, stálý čtenář by už měl dávno vědět, o čem se tu nyní hodláme bavit. Pokud však patříte mezi nestálé čtenáře, náhodné kolemjdoucí anebo jste na tyhle recenze doteď zvysoka káleli, tak věřte, že to za poslech stojí. Tyhle kompilace jsou totiž jasným důkazem toho, že i málo známé experimentální formace zahrabané kdesi hluboko v ruském undergroundu dokážou nabídnout nejen skvělou hudbu, ale dokonce i lepší hudbu než leckterá zavedená jména. Nejnovější, celkově již jedenáctá kompilace „Вароша“ z loňského roku tuto odvážnou myšlenku opět potvrzuje.

Již padlo, že kompilace od UIS nejsou jenom náhodně vybrané songy náhodných formací naházených bez ladu a skladu na jeden nosič. Je tomu právě naopak. Jedná se o ucelené komplety s pevně daným konceptem, tématikou a myšlenkou. Důsledkem toho počiny působí dojmem uceleného díla schopného poskytnout smysluplnější zážitek než obyčejné kompilačky.

Tématika „Вароша“ je opět třaskavá a vlastně stále aktuální. Nahrávka se zaobírá kyperským konfliktem, který pomalu bujel již od šedesátých let, kdy Kypr získal nezávislost na Velké Británii, a naplno se rozhořel v polovině sedmdesátých let. Ostrov ve Středozemním moři dodnes zůstává rozdělen na řeckou a tureckou část, které odděluje demilitarizované pásmo kontrolované jednotkami Organizace spojených národů.

Předpokládám, že všichni víte, že mezinárodně uznávaná je pouze Kyperská republika na jižnější části ostrova, zatímco Turecká republika severního Kypru nikoliv. Mohlo by se zdát, že „Вароша“ by mohla být nositelem nějakého politického poselství, které se bude přiklánět na jednu nebo druhou stranu, ale není tomu tak. Poselství „Вароша“ má být jedině protiválečné, což je nakonec zdůrazněno i tím, že nosič spolu sdílejí formace z Řecka (H.C.N., Black Spring, Grim Machine), Turecka (Kerem Ergener) i samotného Kypru (Theotokos). Dále se účastní jeden italský projekt (Faintin’ Goats) a zbytek vyplňují ruská seskupení, z nichž některá patří k pravidelným účastníkům na kompilacích od UIS (zejména Krrau, “ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ, Ajuleg&Irm, ale poprvé se neobjevují ani Grёzoblazhenstvie, Ультраполярное вторжение nebo Blue Dervish).

Na závěr teoretické omáčky ještě bude zajímavé si objasnit význam názvu „Вароша“ neboli v přepisu do latinky „Varosha“. Jedná se o jižní část kyperského města Famagusta. Kdysi se jednalo o vyhledávanou turistickou destinaci, ale po turecké invazi v roce 1974 místní obyvatelé utekli a od té doby oblast zůstává opuštěna. Dodnes se jedná o město duchů, do nějž je přístup veřejnosti zakázán. Tento titul byl zvolen, jelikož osud Varoshy ilustruje dopady kyperské války na ostrov a jeho obyvatele.

Hudebně se už klasicky pohybuje v experimentu, industrialu, post-industrialu nebo dronu a opět nechybí ani občasné orientální vlivy. Těch je ale tentokrát o něco méně a „Вароша“ jede víc na industrialu a dronu, občas zajede i k noisu (třeba „Kahpe“ od Kerem Ergener) anebo naopak k dark ambient / drone minimalismu (například „Divide et impera“ od H.C.N., „Старые ножи ещё остры“ od Ультраполярное вторжение nebo asi nejvýrazněji „Psalm 33“ od Theotokos).

VA - Varosha

Máme-li se ale bavit o vrcholech „Вароша“, pak tato bilance bude příznivě vyznívat pro staré známé projekty, jejichž jména se na kompilacích UIS objevují pravidelně. Standardně skvělou práci odvádějí Krrau„Μολὼν λαβέ“ a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ„Османская пощечина“ (pozor ale, druhá jmenovaná se nachází exkluzivně jen na audiokazetě, na digitální verzi nikoliv). Možná ještě o něco lepší jsou „Турецкий марш“ od Ajuleg&Irm, „Mortyrium“ od Jericho Trumpet a „Ένωσις“ od Blue Dervish (pravděpodobně vrcholná věc kompilace, nenápadně skrytá v jejím úplném závěru).

Špatná nicméně není žádná stopa a v rámci konceptu a nahrávky mi to celé smysl dává. „Ещё не время предавать“„Аргандаб“ asi měly o trochu větší podíl těch skutečně výrazných skladeb (Afghan Slayer 88 ze druhé jmenované se trumfuje těžko, víš jak), ale i „Вароша“ nabízí několik výstavních kousků a za slyšení rozhodně stojí. Pokud se vám tedy líbily předešlé počiny anebo si ulítáváte na různém experimental shitu, tohle byste neměli minout. Obzvlášť hledáte-li experimentální hudbu s výpovědní hodnotou, ne pouze formální průzkum pokřivených zákoutí akustického spektra.


Semai – The White Leviathan

Semai - The White Leviathan

Země: Česká republika
Žánr: drone / industrial / black metal / noise
Datum vydání: 30.8.2019
Label: selfrelease

Tracklist:
01. The Mist Over Nantucket
02. Achab’s Obsession
03. The Desire for Revenge
04. The Battle with White Leviathan

Hrací doba: 29:46

Odkazy:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Semai

Český projekt Semai jsem začal registrovat až relativně nedávno. Jeho blackmetalové počátky prakticky vůbec neznám a vlastně mě ani příliš nezajímají, protože jsem si Semai do paměti díky pozdější tvorbě uložil jako hnusnou kombinaci dronu, black metalu, industrialu a možná trochu noisu. A přesně tak mi to vyhovuje.

Nemůžu tvrdit, že by se pro mě muzika Semai stala srdcovou záležitostí, ale určitě můžu s klidným svědomím prohlásit, že doposud každé naše setkání dopadlo dobře a odnesl jsem si z něj „dobrý“ pocit – tak dobrý, jak jen to jde u podobně laděného žánrového marastu. Nebudeme ale zbytečně slovíčkařit.

Důležité na mém sdělení je to, že Hastur, jehož osobním projektem Semai je, udělal několik kvalitních nahrávek, které mohou důstojně posloužit jako česká odpověď na formace à la Gnaw Their Tongues. Mám naposlouchané EP „Carcosa“ (2015) a splitka s Togleraq („Between Two Worlds“; 2015) a 777 Babalon (2018), přičemž ve všech případech jsem našel něco, co za slyšení stojí. Zejména na společném nosiči se 777 Babalon mě příspěvek Semai hodně zaujal, o čemž jsem ostatně svého času psal i v příslušné recenzi. Vše tedy nasvědčovalo tomu, že také letošní počin „The White Leviathan“ by měl být sázkou na jistotu.

Nebudu vás zbytečně napínat – „The White Leviathan“ určitě není zklamáním. Pod hodně povedenou bílou obálkou se ukrývá čtveřice skladeb, které se nesou ve výše nastíněném žánrovém rozpětí. Největší podíl mají asi drone a industrial, black metal i noise se na nahrávce ukrývají spíše v pocitových rovinách, přesto je zřejmé, že něco z jejich esence v hlubinách desky proplouvá.

Hlubiny, plutí a podobná mořská přirovnání ostatně k „The White Leviathan“ sedí dost příhodně, což lze odtušit už ze samotného titulu desky. Čtveřice písni je tématicky svázána do konceptu založeném na knize „Moby-Dick; or, The Whale“ (1851) od amerického spisovatele Hermana Melvilla (1819 – 1891). Někdo by mohl namítnout, že se nejedná o nejoriginálnější výběr, protože nějakou nahrávku pracující se stejným zdrojovým materiálem jsme už asi všichni slyšeli (osobně se mi vždycky okamžitě vybaví „The Call of the Wretched Sea“ od Ahab, kteří si ostatně z románu vzali i název kapely, což je jen tak mimochodem jedno z mých nejoblíbenějších funeraldoomových alb), ale pořád se jedná o lákavé téma.

Materiál na „The White Leviathan“ vesměs navazuje na vyznění ze splitu se 777 Babalon, ale v jistých ohledech je ještě o kus intenzivnější a hlučnější. Srovnáme-li to třeba s písní „Očištěni“„Between Two Worlds“, která předkládala víc introvertní, zahloubaný a náladotvorný náhled na daný styl, jedná se dneska o výrazně větší binec. Například v závěrečné „The Battle with White Leviathan“ (název stopy asi mluví sám za sebe) to Semai místy vyhrotí dost uspokojivě, obzvlášť když se přidá i trochu hluku.

Semai

Nechci ale vzbudit dojem, že by „The White Leviathan“ mělo být jen nahodilé třískání, kde v hlavní roli vystupuje zlovolný sound zastiňující vše ostatní. Samozřejmě, deska výrazně pracuje se sonickými běsy, ale pořád tu je cítit, že jde o komponovanou muziku, která vznikala s nějakou vizí. Čehož si cením, protože mám dojem, že v hlukovém spektru hudby se zdaleka nejedná pravidlo (byť samozřejmě ne vždy.něco takového vadí).

„The White Leviathan“ tedy dopadlo velmi dobře. Najdete zde akustickou intenzitu, po níž posluchač podobných záležitostí nepochybně prahne, a přitom se nejedná o album, které by nedokázalo nabídnou víc než jen ji. Určitě povedený počin a zároveň jedna z těch zajímavějších českých nahrávek, které jsem letos slyšel.


ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – Unpronounceable

Qamat is-sa'atu - Unpronounceable

Země: Rusko
Žánr: industrial / experimental
Datum vydání: 1.10.2018
Label: Detriti Records

Tracklist:
01. Роушанак и леденящий исток Хурла Кёль
02. De humani corporis fabrica
03. Лалеш
04. Триумф в Вавилоне
05. Месть ослепительная
06. Набранный номер: 976
07. Шаг навстречу судьбе
08. В катакомбы по винтовой лестнице

Hrací doba: 57:26

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ

S ruskou experimentální formací ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – nebo v pro našince trochu čitelnějším přepisu také Qamat is-sa’atu – jsme se na našich stránkách setkali již třikrát, ale nikdy se tak nestalo prostřednictvím jejich vlastního počinu. Poprvé jsme si povídali o excelentním splitku „αρχάος“ s krajany Krrau. Další dvě dostaveníčka proběhla v recenzích na dvě kompilace od labelu UIS, jmenovitě „Аргандаб“ a „Ещё не время предавать“ (UIS jen tak mimochodem aktuálně vydávají další kompilačku „Вароша“ a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ budou opět součástí, takže byste se měli těšit, máte-li vkus!).

A protože se ve všech případech jednalo o mimořádně zajímavé počiny, na nichž navíc ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ patřili k největším ozdobám, je načase, abychom se na tenhle ruský projekt podívali i ve vlastním článku. Poslouží nám k tomu kompilace „Unpronounceable“ (nevím, jestli ten titul má být menším odkazem na název samotné skupiny, ale docela to sedí, haha), která vyšla v loňském roce na audiokazetě u německého vydavatelství Detriti Records.

Zmínil jsem, že „Unpronounceable“ je kompilace, takže by se asi slušelo zmínit, co přesně se tu kompiluje. První a čtvrtá skladba „Роушанак и леденящий исток Хурла Кёль“ („Roshanak & The Gelid Headwaters of Hurla Kel“) a „Триумф в Вавилоне“ („Triumph in Babylon“) pocházejí z nám již známého splitka „αρχάος“, tudíž pro bližší informace vás rád odkážu na dobovou recenzi, kde si můžete počíst i o konceptu celého počinu.

Pro dnešek mohu zmínit, že tehdejší chvála pořád platí, poněvadž tyhle dvě kompozice jsou kurevsky působivé a můj obdiv k nim rozhodně nepocházel z dočasného nadšení. I nyní s takhle velkým odstupem mě to sakra baví a prakticky k tomu nemám co vytknout. Detriti Records kupříkladu o „Роушанак и леденящий исток Хурла Кёль“ prohlásili, že jde o „definici industriálního klenotu“, a já mohu potvrdit, že vůbec nekecají, ani nepřehánějí. Jedním dechem ale dodám, že „Триумф в Вавилоне“ není o nic horší, a když se třeba v deváté minutě ozve majestátní troubení, tak mě to dostane pokaždé. Tohle jednoduše nemá chybu.

V prvním odstavci jsem vzpomínal label UIS a jeho kompilace. Vzhledem k tomu, že se ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ podíleli doposud na každé (mám podezření, že vydavatelství a kapela jsou nějakým způsobem propojeny, ale jistě to nevím), asi nepřekvapí, že i tyhle počiny dostaly na „Unpronounceable“ svůj prostor, ale nevybíralo se z těch, které jsem zde recenzoval. „Месть ослепительная“ („Dazzling Revenge“) pochází z v pořadí třetí kompilace „Koi Pond“ (2013) a „De humani corporis fabrica“ z osmé „Анатомический атлас“ (2016). Obě písně každopádně potvrzují, že v ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ se vážně ukrývá velký talent. Obě spojuje nervní industriální podklad, který je v první jmenované víc klaustrofobický, zatímco v té druhé točí posluchače v desetiminutové hypnotické spirále.

Osobně jsem si docela oblíbil třetí skladbu „Лалеш“ („Lalish“), která se původně objevila v roce 2016 na další kazetové kompilaci „Семь башен шайтана“, tentokrát vydané u jiného ruského labelu Oriental Prophecy. Zde se opět hojně projevují orientální elementy, což ovšem dává smysl vzhledem k tématu. Láliš je horské údolí v dnešním severním Iráku, kde se nachází starověký chrám jezídů a hrobka šejcha Adí ibn Musáfira, nejvýznamnějšího náboženského vůdce jezídů. V songu byl dokonce použit úryvek ze záznamu jezídského posvátného obřadu. Mimoto má píseň osobní význam i pro samotné ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ, protože zároveň slouží jako pocta otci jednoho člena zemřelého během skládání. Ve skladbě se objevuje i úryvek z modlitby z jeho pohřbu.

Qamat is-sa'atu

Poslední tři stopy „Набранный номер: 976“ („Dialed Number 976“), „Шаг навстречу судьбе“ („Step Towards Destiny“) a „В катакомбы по винтовой лестнице“ („Down Spiral Staircase into Catacombs“) slouží jako ukázka z tehdy nadcházející dlouhohrající desky „Порождение ночи“, která nakonec vyšla v prosinci 2018 u Hvedrungrsmil Records (já vím, že mám zpoždění jak prase, nezlobte se).

Zmiňované tři songy spolu nesouvisí jen umístěním v diskografii. Dohromady tvoří ucelený příběh inspirovaný dílem anglického spisovatele Clivea Barkera. Nejsilnější z nich mi jednoznačně přijde ta poslední, „В катакомбы по винтовой лестнице“, protože ta se jako jediná nechá trochu srovnat s předešlými tracky z neřadových počinů (i když kvalit těch nejlepších také nedosahuje). „Шаг навстречу судьбе“ je oukej a může se pochlubit trochu agresivnějším feelingem. „Набранный номер: 976“ mě příliš nezaujala a její telefonické vytáčení u konce mě postupně začalo trochu prudit.

„Unpronounceable“ jako celek nabízí slušný průřez tvorbou ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ. Ukazuje, že Rusové jsou schopni vytvořit dech beroucí experimentální opusy, používat orientální prvky i vyndat nějaký ten tradičnější industrial. Pokud jste se s nimi doposud nesetkali, mohlo by „Unpronounceable“ posloužit jako vhodný startovací bod, protože důkaz o tom, že ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ za poslech stojí, podává bez zaváhání.


Faction Senestre – Civilisation

Faction Senestre - Civilisation

Země: Francie
Žánr: industrial / dark ambient / power electronics
Datum vydání: 14.7.2018
Label: Zanjeer Zani Productions

Hrací doba: 24:25

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Solstice Promotion

Neutuchající snaha nalézat novou hudbu a nekonečná honba za hudebními prožitky mě tentokrát zavály na adresu francouzské formace Faction Senestre. Jedná se o nepříliš známé jméno, které má na kontě své první EP „Civilisation“. To vyšlo u labelu Zanjeer Zani Productions na audiokazetě limitované sto kusy. Jak tedy vidno, jedná se o okrajovou záležitost jen pro pár posluchačů.

Přesto se za Faction Senestre ukrývají relativně známé firmy. V sestavě totiž naleznete členy kapel jako Malhkebre nebo Sektarism, tedy poměrně etablovaných skupin na extrémně metalové scéně, a z jiného ranku také členy Rosa Crux nebo Stille Volk. Což je dost zajímavá kombinace. Nietzscheovské citáty už sice dneska na prdel nikoho neposadí, ale vizuálně Faction Senestre docela podněcují zvědavost, ani nemluvě o příslibu experimentální muziky, industriálního skřípění a hlukových ploch…

Jak se ale záhy ukáže, s tím hlukem to zas až tak žhavé není. Vlivu noisu na „Civilisation“ nenajdete zas až tolik, spíš v náznacích a pocitech, něco málo ve spodnějších vrstvách. To už z toho víc smrdí power electronics, i když ani to není úplně ono. Spíš bych Faction Senestre žánrově poslal do industrialu, ale nepřeslechnutelné jsou i doteky dark ambientu. Nad tím vším se pak převaluje recitační vokál, což je prvek relativně atypický prakticky pro všechny zmiňované žánry (přestože to není poprvé, co něco takového slyším).

Papírově to vypadá všechno super, ale realita zas až taková pecka není. Zdá se mi, že vnímání všech nahrávek podobných stylů je těžce subjektivní; přestože to může znít skoro „stejně“, nějaký ten lomoz, skřípání a tak dále, někdy to člověk sejme, jindy nechá chladným. U „Civilisation“ je to ta druhá možnost. Dílčí elementy mi připadají na správném místě, ale poslech 25minutového materiálu nepřináší ani uspokojení, ani katarzi. K dobru mohu přičíst, že mě nesere vokál, což se mi u mluveného slova / recitálu stává setsakra často, ale očekával bych víc, abych mohl skutečně chválit.

Poslouchat se to samozřejmě dá. Při prvním poslechu mi to přišlo trochu jako píčovina, ale další pokusy ukázaly, že vyloženě hloupé „Civilisation“ úplně není. Vyloženě dobré ale také ne. Vzato kolem a kolem mě tedy Faction Senestre nezaujali, jakkoliv jim prakticky všechny okolnosti hrály do karet. Do případné další tvorby se po hlavě rozhodně nepoženu.


Uncle Grasha’s Flying Circus – Stalinist God

Uncle Grasha's Flying Circus - Stalinist God

Země: Česká republika
Žánr: industrial / noise / power electronics
Datum vydání: 30.8.2018
Label: S kudlou v zádech / Sors Fintora Records / Grom&Lord Records / Raw zine / Pravěk Noise Section / Debila records

Tracklist:
01. Kaiten
02. Kasbah
03. Juche
04. Čihošť
05. Culpabilité
06. Balance
07. Securitate
08. Anatolyevna
09. Denumenized
10. Scharnhorst
11. You Have to Be Death to Be Wise
12. Headquarters

Hrací doba: 48:53

Odkazy:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Uncle Grasha’s Flying Circus

Na novou dlouhohrající desku hlukových jeptišek Uncle Grasha‘s Flying Circus jsem se vlastně docela těšil. Neřadové věci téhle formace poslouchám relativně často a nikdy neodcházím zklamán. Jejich experimentální koktejl industrialu, noisu, power electronics, dark ambientu a podobných laskomin má totiž na noisové poměry překvapivě hutnou atmosféru a na rozdíl od jiných hlukových kapel v něm lze cítit opravdu nějaký řád a především smysl. Snad i proto Uncle Grasha‘s Flying Circus za možná nejzajímavější české noisové seskupení.

Možná někoho překvapí, že takhle nehovořím třeba o Radkovi Kopelovi, jehož přínos českému hluku je nepopiratelný, nicméně jeho tvorba je čistá improvizace dělaná pouze pro pobavení zúčastněných, a byť jde o veskrze sympatickou a specifickou zábavu, pořád je Eine Stunde Merzbauten jen improvizovaný bordel. U Uncle Grasha‘s Flying Circus lze naproti tomu cítit nějakou myšlenku a tématický i atmosférický rámec; je vidět, že tady nad tím někdo přemýšlí, nehrotí jen improvizovaný hluk, ale skutečně skládá a snaží se o nějakou výpovědní hodnotu. Že se tak děje za pomoci extrémního sonického výraziva, které bude pro většinu posluchačů nestravitelné, je už je věc druhá. Za negativum bych ji však rozhodně nepovažoval.

Stalinist god does not represent a personality, nor idea/myth, nor any form of transcendental being. Stalinist god is a status. A state of power that creates a blind alley for all ideologies and regimes.“

Pod (předpokládám, že záměrně) trochu diletanským, „samizdatovým“ obalem se skrývá bezmála padesát minut již popsaného žánrového mixu, který na první poslechy nezní tak poutavě jako kratší neřadové počiny Uncle Grasha‘s Flying Circus. Nemyslím si, že by to bylo nutně způsobeno dlouhohrajícím formátem, spíš materiálem samotným. Při troše trpělivosti má ale „Stalinist God“ co říct. Nahrávkou se táhne očekávaná stísněná atmosféra represivních režimů a existenční apatie (ne)života v totalitním státě. Pocit, jejž by asi nikdo z nás nechtěl zažít respektive u těch dřívěji narozených zopakovat. Jakožto umělecká forma nicméně dokáže poskytnout sugestivní zážitek.

Na podporu svých tvrzení o tom, že hudba Uncle Grasha‘s Flying Circus není improvizována, nýbrž komponována s nějakou myšlenkou, mohu pustit do světa svůj další dojem – některé skladby na „Stalinist God“ jsou působivé. Čehož by jen těžko bylo možné dosáhnout při nahodilém vrstvení hluku. Mezi vrcholy desky bych zařadil „Kasbah“, drone/darkambientní „Culpabilité“, drásavou „Balance“, militantní „Securitate“ a „Headquarters“ nebo desetiminutový žalm „You Have to Be Death to Be Wise“; úplně nejvýš si pak cením deváté „Denumenized“ s klaustrofobickou atmosférou a nasamplovaným mluveným slovem, z něhož v kombinaci s hudbou docela mrazí.

When your propaganda reach the maximal success and you became a god per se, you must just sound your trumpet for apocalypse and destroy everything you have created.“

„Stalinist God“ je každopádně zajímavé album. Asi není nutné zdůrazňovat, že se nejedná o záležitost pro každého, protože to by mělo přímo vyplývat už jen ze žánrového rozpětí, jemuž se Uncle Grasha‘s Flying Circus věnují. Pokud jste nicméně schopni a ochotni svůj čas věnovat i hlukovým koutům hudebního podzemí, pak „Stalinist God“ za slyšení určitě stojí.


Haiku Funeral – Decadent Luminosity

Haiku Funeral - Decadent Luminosity

Země: Francie
Žánr: experimental / industrial / dark ambient / ritual
Datum vydání: 31.10.2018
Label: Aesthetic Death Records

Tracklist:
Disc I:
01. Scientia intra Satana
02. нимA
03. Луната свети като смърт
04. The Crown of His Glory
05. The Dreams of Celestial Beings
06. Dreaming Kali in the Temple of Fire

Disc II:
01. Lacerate the Light
02. Vision Pit
03. Oktobersnö
04. Poem of Infernal Flesh
05. Terror Opens Its Mouth
06. Endlessly

Hrací doba: 86:36 (43:28 / 43:08)

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Když se mi svého času dostala do rukou deska „Hallucinations“, nic jsem do té doby o Haiku Funeral nevěděl. Byla to jen další náhodná kapela, jejíž poslech jsem prostě a jednoduše zkusil. Výsledek příjemně překvapil. Tohle francouzské duo (původ berte s rezervou, poněvadž první člen vlastně pochází z Bulharska a druhý ze Spojených států amerických) se totiž prezentovalo příjemně divnou a ne úplně jednoduše zařaditelnou experimentální muzikou.

„Hallucinations“ mě svého času bavilo, ale nemůžu tvrdit, že bych následné roky nechal Haiku Funeral navštěvovat svůj přehrávač pravidelně. Vlastně spíš naopak, poslouchal jsem to jen velice svátečně. Počet přehrání od napsání recenze bych určitě spočítal na prstech jedné ruky. Čímž nechci tvrdit, že se zpětně jedná o blbou hudbu, rozhodně ne. Nejde ale poslouchat všechno pravidelně, čas vždycky vyfiltruje jen ty nejvybroušenější kusy, které jsou nejvíc kompatibilní se subjektivním vkusem, přičemž Haiku Funeral tímhle nekompromisním sítem neprošli a nedokázali se zařadit do elitního klubu velkých oblíbenců. Nicméně nedávné zpětné připomenutí „Hallucinations“ bez zaváhání potvrdilo to, jak jsem si formaci v paměti uložil – jako zajímavou formaci se zajímavou tvorbou.

I přes nepotřebu poslouchat jsem si vůči Haiku Funeral uchoval respekt, jenž zapříčinil, že mě zajímalo nejnověji vydané album. „Decadent Luminosity“ není žádným drobečkem – duo tentokrát dalo dohromady rovnou dvojalbum, jehož obě poloviny jsou docela rozdílné. „Hallucinations“ vynikalo variabilitou a střídáním různých přístupů napříč různými skladbami. „Decadent Luminosity“ nabízí dva disky, z nichž každý žije svůj vlastní svět, každý je sevřený a funguje prakticky samostatně. S nadsázkou by se tedy dalo říct, že spíš než dvojalbem je novinka z hudebního hlediska dvěma alby vydanými pod jedním obalem.

První disk potěší spíš ty, komu se Haiku Funeral zamlouvali víc ve své hybnější a „metalovější“ poloze. Uvozovky jsou samozřejmě důležité, protože metal to reálně úplně není. Hutný nabasovaný sound i hutná rytmika (tvořená elektronikou, nikoliv bicími) nicméně může metalistům chutnat. Každopádně, pokud si z minulého alba vzpomínáte na skladby jako „Hallucinations“ či „Servants of Fire“, měli byste mít trochu představu, jak první půle „Decadent Luminosity“ může znít. Byť žádná z nových písní nemá takový drajv jako titulní věc minulé nahrávky.

Rozhodně se ale dočkáte temné rituální atmosféry, hororové deklamace i silných skladatelských nápadů. Zmínit mohu například vygradování „Scientia intra Satana“ anebo působivou „Луната свети като смърт”, která patří k ozdobám celého „Decadent Luminosity“. Opět dojde i na orientální vlivy, které se tentokrát nejznatelněji projevují v „Dreaming Kali in the Temple of Fire“. Jediným hluchým místem prvního disku je pro mě „The Dreams of Celestial Beings“, kde zaujme snad jen mírně kakofonický saxofon a sem tam nějaký vedlejší motiv, ale na sedm minut je toho trochu málo.

Haiku Funeral

Druhý disk zase víc ocení ti z vás, kdo mají Haiku Funeral radši v minimalistickém podání, řekněme něco jako dark ambient vyprzněný o další experimentální vlivy. Přestože jsem výše prohlásil, že jsou obě poloviny svým pojetím natolik rozdílné, že mohou v klidu fungovat samostatně, určité společné jmenovatele najít lze. Ať už jde o deklamativní přednes nebo jisté náladové paralely. Budeme-li se ovšem bavit o dopadu, vyhrává u mě docela jednoznačně první část „Decadent Luminosity“. Přestože i v té druhé se najde pár dobrých pasáží a celkově nejde o nepříjemný poslech, to zásadní podle mého nabídne již první polovina.

Na druhou stranu, netvrdil bych, že „Decadent Luminosity“ trpí tradičním neduhem dvojalb, kdy je nezanedbatelná část materiálu pouhou vatou usvědčující interpreta z toho, že měl prostě velké oči. Tady je znát, že Haiku Funeral dali dohromady dost smysluplného materiálu. A nakonec i z toho důvodu, i když nejen z toho důvodu mohu dát palec nahoru.


P.H.O.B.O.S. – Phlogiston Catharsis

P.H.O.B.O.S. - Phlogiston Catharsis

Země: Francie
Žánr: industrial / black / doom metal
Datum vydání: 10.9.2018
Label: Transcending Obscurity Records

Tracklist:
01. Biomorphorror
02. Igneous Tephrapotheosis
03. Zam Alien Canyons
04. Aurora Sulphura
05. Neurasthen Logorrh
06. Taqiyah Rhyzom
07. Aljannashid
08. Smothered in Scoria

Hrací doba: 46:40

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity Records

Frédéric Sacri a jeho P.H.O.B.O.S. fungují již od počátku milénia a za tu dobu vznikly celkem čtyři dlouhé desky včetně té současné „Phlogiston Catharsis“, která vyšla u sympatického indického labelu Transcending Obscurity Records. Zde dále vychází více či méně zajímavé kapely jako Drug Honkey, Jupiterian, Mrtvi nebo našinci Et moriemur a Slováci 0n0.

P.H.O.B.O.S. hrají autenticky industriální (!) metal; zda bychom je dále kategorizovali jako black nebo doom, je už podružné, alespoň pro mě. Kapela navazuje na Godlesh nebo Pitchshifter, ale zároveň z jejich tvorby cítím odlidštěnou atmosféru, kterou si spojuji s „moon musick“ Coil, NON, hnusnějšími skladbami Throbbing Gristle případně i Skinny Puppy. P.H.O.B.O.S. se dále hlásí k tvorbě starých Swans nebo Einstürzende Neubauten, tudíž je snad evidentní, že nejsou případem kapely, která by svůj tuctový metálek jen „ozvláštnila“ pár samply tucaček či kovového lomozu.

I když P.H.O.B.O.S. svůj sound budovali bezmála dvacet let, tak nejspíš nebudu sám, kdo k nim řádně přičuchnul až díky splitku s Blut aus Nord. Obě kapely spojuje svojský náhled na hudbu, kterou produkují a i když bych francouzské veličiny nerad srovnával, protože to není žádné ze stran ke cti, určitě mi následující odstavec umožní přilákat pár potenciálních posluchačů. Pravdou ostatně je, že pokud byste nezasvěcenému pustili jisté pasáže „Phlogiston Catharsis“ (za všechny bych zmínil aspoň pasáž okolo první minuty v „Aurora Sulphura“), nepochybuji, že by mu/jí připomněly právě Blut aus Nord z období první desky série „777“ či vůbec celou tzv. industriální větev kapely. Zvuk nástrojů, jisté skladatelské postupy, vokály a silná, prazvláštní atmosféra Blut aus Nord evokují, ale nelze zde mluvit o inspiraci, jako spíše o jakési duchovní spřízněnosti. Ostatně P.H.O.B.O.S. nejsou ani zdaleka tak pevně ukotveni v blackmetalovém výrazu, plus je „Phlogiston Catharsis“ detailnější a produkčně mnohem zajímavější deska než hromada posledních titulů Blut aus Nord včetně nadcházejícího debutu Yerûšelem. Tím ale v žádném případě nesoudím, kdo je „lepší“ umělec.

Když jsem s poslechem „Phlogiston Catharsis“ před zářijovým vydáním začínal, uchvátila mě hloubka a těžkotonážnost produkce s hromadou detailů, jež bylo v repetitivně vystavěných kompozicích možno nalézt. Dělalo mi radost desku studovat. Avšak na druhou stranu, když jsem ji na nějaký čas odložil a věnoval se nahrávkám/záležitostem jiným, album sešlo z mysli do takové míry, že když jsem se k němu po pár týdnech vrátil, nedokázal jsem si vybavit konkrétní hudební nápad; pouze tu atmosféru a vědomí, že v té či oné skladbě se děje něco zajímavějšího. Každopádně opětovný návrat byl podobně působivý jako rané průzkumy. To přispělo, že „Phlogiston Catharsis“ ani nevnímám jako běžnou metalovou desku. Ostatně odstavec výše pojednávající o industriálních kapelách, které P.H.O.B.O.S. zřejmě ovlivnily, má své opodstatnění. Zatímco u Godflesh a Blut aus Nord nalezneme pamětihodné riffy či melodie, zde hrají prim vibrace, rytmy a nelidská atmosféra. Nebo ještě jinak řečeno, nahrávce vládnou úžasně naprogramovaný bicí automat s destruktivní basovou kytarou.

Když v posledních týdnech vidím „Phlogiston Catharsis“, jak okupuje vyšší pozice některých výročních žebříčků, nijak se tomu nedivím, protože to je skutečně jedna z nejzajímavějších „metalových“ nahrávek minulého roku, byť na mě spíše působí jako starý dobrý kovový industrial (který poslouchám jen vzácně) v jiném šatě. V mém osobním žebříčku by tedy noví P.H.O.B.O.S. až tak vysoko nevystoupali, ale „Phlogiston Catharsis“ za důkladný poslech stoprocentně stojí.