Archiv štítku: industrial

Csigo – Rite of Sounds

Csigo - Rite of Sounds

Země: Maďarsko
Žánr: industrial / noise / experimental electronica
Datum vydání: 2.12.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Life Is Noisy Around Me
02. Interplanetary
03. Greedy Chiefs Greedy Folks
04. Waste Much Time
05. Shining Through [feat. Manoya]
06. Vexation
07. At Ease [feat. Attila Dóra]
08. Blank Look

Hrací doba: 44:25

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

V dnešní recenzi budeme mít to štěstí, že si můžeme představit další velmi zajímavou záležitost. Na svědomí ji má maďarský muzikant Tamás Csigó, jenž má za sebou roky hraní v experimentálnějších vodách; otřel se například i o kombinace hip-hopu a jazzu. Jeho doposud asi nejznámějším působištěm je formace Beat Dis (kdybyste si jen tak mimochodem chtěli zaposlouchat, tak celou diskografii lze zdarma stahovat na oficiálním webu), ale v portfoliu toho má o poznání víc.

Nás ovšem v dnešní recenzi nejvíce zajímá skutečnost, že v loňském roce se Tamás Csigó vydal i na sólovou dráhu a pod jménem Csigo vydal první album s názvem „Rite of Sounds“. Na něm se představuje v docela odlišné poloze než ve zmiňovaných Beat Dis nebo třeba v Dubcity Fanatikz. Jak už jsem ale naznačil hned v první větě, i zde se jedná o zajímavou produkci, která za poslech stojí.

Na „Rite of Sounds“ se Tamás Csigó soustřeďuje na elektronickou muziku, ale rozhodně ne na její jednoduchou či prvoplánovou formu. Nečekejte tedy instantně taneční záležitost, která by vám měla rozpohybovat všechny končetiny, ať se vám to líbí nebo ne. A to platí i navzdory tomu, že rytmus skladeb je dost často přímočarý. Základ stojí na neotřele pojatém industrialu, do něhož vstupuje i stravitelnější forma noisu. No, kdybyste ale chtěli a trochu se snažili, klidně byste mohli tvrdit, že tu jsou ke slyšení i vlivy minimal techna nebo rhythmic noisu.

Dost často se děje, že písně mají jednoduchý, leckdy skoro až primitivní beat, který se sám o sobě nemění. Kolem něj se ovšem nabalují další vrstvy elektronických zvuků a audio experimentů. Přinejmenším v nějaké míře by se tohle dalo vztáhnout na většinu přítomných songů, ale abyste neřekli, že si to ulehčuju až příliš, mohu jako příklad zmínit třeba hned úvodní „Life Is Noisy Around Me“ nebo „Greedy Chiefs Greedy Folks“.

Někdy má tohle tepání jednoho motivu za následek, že „Rite of Sounds“ začíná zavánět psychedelickými nálady, což se typicky děje v těch skladbách, kde se objevuje i zpěv. Kupříkladu „Waste Much Time“ s – v dobrém slova smyslu – apatickým a nezúčastněným vokálem; něco podobného pak lze říct i o „At Ease“. Z hlediska zpěvu funguje hodně dobře také „Shining Through“, kde se přidává hostující ženský vokál, a s předkládanou hudební formou to pracuje na jedničku.

Možná by bylo vhodné zmínit jednu věc: I navzdory prohlášení, že lze většinu písniček popsat za pomoci jistého obecného receptu, „Rite of Sounds“ není vůbec jednotvárným albem. Drží pohromadě natolik, aby nevznikal pocit pouhého kompilátu náhodně sebraných songů, ale je dostatečně rozmanité, aby měla každá skladba v rámci celku svou tvář. Což je samozřejmě super, obzvlášť s ohledem na skutečnost, že i kvalitou mají v podstatě všechny kousky co říct.

Csigo

Asi největším vybočením z nastoleného konceptu je až finální „Blank Look“, jež je o poznání minimalističtější a na rozdíl od většiny desky nemá jasně vytyčenou rytmickou linii. Jistě, něco podobného lze říct například i o „Vexation“, ale u té posluchač stále nemá pocit, že by sem snad neměla patřit. Oproti tomu „Blank Look“ si pohrává i s dark ambientem, k němuž se v druhé půli přidává i noise. Sama o sobě závěrečná desetiminutovka není úplně špatná, přesto si nemohu pomoct, přijde mi z celého „Rite of Sounds“ nejméně záživná.

To však nic nemění na tom, že celkově vzato se jedná o pozoruhodnou a zvláštně znějící záležitost. Není úplně lehce přístupná a navzdory jednoduchým rytmickým linkám se vám neotevře hned na prvním rande. Navíc ani po větším množství poslechů není „Rite of Sounds“ nahrávkou, která by se opravdu „líbila“. Ale něco v tom je a člověka láká to poslouchat. A to není málo.

Csigo


Gnaw Their Tongues – Hymns for the Broken, Swollen and Silent

Gnaw Their Tongues - Hymns for the Broken, Swollen and Silent

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal / noise / industrial
Datum vydání: 9.12.2016
Label: ConSouling Sounds / Tartarus Records / Crucial Blast

Tracklist:
01. Hold High the Banners of Truth Among the Swollen Dead
02. The Speared Promises
03. Frail as the Stalking Lions
04. Your Kingdom Shrouded in Blood
05. Silent Burned Atrocities
06. Hymn for the Broken, Swollen and Silent
07. I Have Clad the Pillar in the Flayed Skins
08. Our Mouths Ridden with Worms

Hrací doba: 39:43

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Gnaw Their Tongues už dnes asi není skupina, která by ještě dokázala překvapit. Po víc jak dekádě fungování, deseti deskách a bezpočtu neřadových počinů to je snad i pochopitelné. Ale to nemusí nutně znamenat degradaci kvalitativní úrovně. Poprvé to sice vždycky bývá nejsilnější, v tomto případě snad i nejhnusnější, ale to neznamená, že by snad hudba tohoto nizozemského projektu s postupem let ztrácela na síle či své odpornosti.

Moriesovi lze možná vyčítat nadprodukci – s Gnaw Their Tongues sype spoustu počinů a vedle toho má ještě kotel dalších projektů, mezi nimiž jsou nejznámější asi Cloak of Altering, De magia veterum (první album po pěti letech vyjde příští měsíc!) a v poslední době třeba Pyriphlegethon – ale rozhodně mu nelze vyčítat, že by snad postupem času měknul a mírnil se. Takové tvrzení aktuální deska „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“ bezpečně potvrzuje. Gnaw Their Tongues ani na svém desátém řadovém počinu neztrácí nic ze své ohavné aury, stále je to zkurveně intenzivní a odporný marast, který vám vymáchá držku v těch nejhorších chorých sračkách, jaké si váš ubohý mozeček ani nedokáže představit. To zní lákavě, ne?

Recept je již dávno daný. Na druhou stranu, kdyby mě u všech kapel desátá studiová deska upoutala takovým způsobem, jakým se pod kůži dokázalo zarýt „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“, hned by se v tom hudebním světě žilo o poznání lépe. Očekávejte tedy obligátní dávku absolutní zlovolnosti, které je dosaženo kombinací black metalu a noisu, v níž se tu a tam zjeví i nějaký skřípot z industriálního hájemství. Anebo taky ne a já jen předstírám, že v tom brajglu něco slyším, abych vypadal víc elitářsky.

Ne, to byl vtip. I navzdory tomu, s jakou formou „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“ (a produkce Gnaw Their Tongues obecně) pracuje, jsou jednotlivé kompozice mezi sebou povětšinou rozeznatelné a jsou tu momenty, které posluchači v hlavě utkví. Jedním z takových je kupříkladu trýznivá „Your Kingdom Shrouded in Blood“, jež právě patří k těm písním, v nichž je vliv industrialu jasně patrný. Podobně se vymyká třeba i pátá „Silent Burned Atrocities“, i když opačným způsobem. Jakkoliv je muzika Gnaw Their Tongues ošklivá a animální, její rychlost není nijak závratná. Výjimka však potvrzuje pravidlo a bestiálně rychlé momenty v „Silent Burned Atrocities“ jsou toho důkazem. A když pak dojde ke zvolnění, v pozadí se objeví temná klávesová melodie, aby song poté sklouzl k opilé zfetované pasáži, nelze pochybovat o tom, že Mories svou hudbu skutečně komponuje a přemýšlí nad ní – na rozdíl od mnoha jiných hlukařů, jejichž produkce je bohapustou improvizací na téma „co největší bordel“.

I navzdory právě řečenému je však „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“ především masou zvuku, jejíž intenzita vás zatlačí do kouta. Atmosféra desky je strhující a hypnotická. Zlo při poslechu odkapává z reproduktorů a ortodoxní negativismus prostoupí vším, co se přiblíží na doslech, ale odtrhnout se od toho prostě nedá. A to je známka toho, že Gnaw Their Tongues stále hraje vysokou ligu.

Gnaw Their Tongues

Jak již padlo, „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“ znalce tvorby Gnaw Their Tongues nijak zvlášť nepřekvapí. Pocuchat nervičky ovšem dokáže. A to je dle mého skromného stěžejní, protože přesně tohle je tím, kvůli čemu podobné počiny posloucháme. Misantropie budiž pochválena. A nyní zemři, červe!


Project Pitchfork – Look Up, I’m Down There

Project Pitchfork - Look Up, I'm Down There

Země: Německo
Žánr: dark electro / industrial / EBM
Datum vydání: 28.10.2016
Label: Trisol

Tracklist:
01. Into Orbit
02. Titânes
03. Propaganda Child
04. Blind Eye
05. Pandora
06. Look Up, I’m Down There
07. Volcano
08. Sunset Devastation
09. Open with Caution
10. Furious Numbers
11. Exile
12. Sky Eye

Hrací doba: 54:09

Odkazy:
web / facebook / twitter

S počtem odsloužených let na hudební scéně se povětšinou snižuje kadence nových desek a mezery mezi jednotlivými dlouhohrajícími položkami diskografie se prodlužují. Důvodů může být mnoho – klesající invence a skladatelská potence, rozvaha a snaha přijít s vyzrálým materiálem nebo kupříkladu nepotřeba se hnát honem kupředu, když už máte svoje pozice vydobyté a vaše kapela má nějaké jméno. Může jít o kombinaci vícera možností, klidně může jít i o něco dočista jiného a nic z právě jmenovaného nemusí být pravdivé. Přesto se zdá, že ono pořekadlo o menším počtu nahrávek s přibývajícími roky je takřka obecně platné a většina skupin jej splňuje.

Výjimky se však samozřejmě najdou a Project Pitchfork mezi takové zcela jistě patří. Němci právem už dávno patří mezi legendy elektronické muziky, dali této scéně množství alb a množství skvělých skladeb. Mohlo by se zdát, že s takovým statusem by si klidně mohli dovolit jen požitkářsky vychutnávat plody své dřívější práce, která začala před čtvrtstoletím, a pouze tu a tam věnovat fanouškům novou, patřičně vybroušenou desku.

Jenže s tím na Project Pitchfork nechoďte, kapela je nezastavitelná a pořád to do lidí hrne pod tlakem. Koncertní činnost nijak nezanedbávají a ještě v posledních letech – počínaje „Dream, Tiresias!“ z roku 2009 – stíhají vydávat docela rychle nová alba, dost často jen po jednom roce, maximálně po dvou. A to ani nemluvě o tom, že jednotliví členové mají další projekty. Však třeba Dirk Scheuber letos vydal sólový počin „The Me I See“ a není tomu zas tak dávno, co Peter Spilles ještě dělal prímovou diskošku se Santa Hates You (jejichž činnost už asi byla ukončena poté, co se Peter a Jinxy rozešli jako partneři… čekám, kdy založí projekt své nové holce… anebo by v Santa Hates You mohl střídat zpěvačky podle toho, se kterou roštěnkou zrovna randí, to by byla kvalitní frajeřinka!).

Jednoduše řečeno, je toho dost a bohužel už se to začíná projevovat na kvalitě jednotlivých počinů. Třeba „Black“ z roku 2013 bylo dost příjemné a některé písničky tu byly silné, ale následující, o jeden letopočet mladší „Blood“ už mě příliš nezaujalo. Když tak o tom přemýšlím, „Blood“ jsem všehovšudy slyšel jen jednou a letmo, ale nějak jsem nikdy nedostal chuť dát si další dostaveníčko. Což může i nemusí být chyba samotné nahrávky, nemělo to být přímo její hodnocení. U letošního alba „Look Up, I’m Down There“ už jsem se ale zařekl, že tentokrát se na to nevyseru a recenzi si dám…

Na rovinu – novinka rozhodně mohla být lepší, než je ve svém aktuálním stavu. Project Pitchfork jsou samozřejmě příliš zkušená a ostřílená kapela, aby do světa pustili regulérní sračku, přesto na mě „Look Up, I’m Down There“ nepůsobí úplně nejpřesvědčivějším dojmem.

„Into Orbit“ není žádným energetickým otvírákem, možná trochu překvapivě se jedná spíš o pomalejší věc, ale melodie je vcelku příjemná a díky refrénu je to v cajku. Poté přicházejí dva největší hity a zároveň vrcholy celé kolekce. „Titânes“„Propaganda Child“ jsou parádní kusy, s nimiž Project Pitchfork ukazují, že i v roce 2016 pořád umí napsat výborný song. Poté už ale následuje sešup. „Blind Eye“ ještě není vyloženě hloupá, ale oproti dvěma předchozím peckám je to citelný propad.

„Pandora“ je ovšem na hraně a jde o první track, jenž si říká o přeskakování. Bohužel zdaleka není tím nejhorším, protože hned záhy přichází příšerná dvojice „Look Up, I’m Down There“ (ještě titulní song, ty vole!) a „Volcano“. Především ta druhá je hnus jako prase a nezaslouží si nic jiného než mocnou nenávist. Jasně, já samozřejmě vím a beru, že Project Pitchfork nejsou a nikdy nebyli ultimátní divočáci, že to není žádná aggrotechová rychta a že i pomalejší skladby k nim patří, ale nějakou hranici by to mít mělo. Třeba kytarová linka ve „Volcano“ je prostě hrozně kýčovitá a bleju z ní, kdykoliv si na ni jen vzpomenu. Velmi chabý dojem zanechává i „Sunset Devastation“, takže trochu hratelná je až „Open with Caution“, byť o žádný zázrak se rozhodně nejedná.

Je to tedy až závěr nahrávky, který opětovně trochu vyspraví náladu. „Furious Numbers“ má několik povedených syntezátorových linek a baví mě i refrén; rychlejší „Exile“ dokáže vlít něco málo energie do již dávno zkornatělých žil posluchače. Finální „Sky Eye“ pak ukazuje, že když se chce, tak to jde i pomalu.

Project Pitchfork

Několik dobrých písniček „Look Up, I’m Down There“ bezesporu přináší. Především „Titânes“ a „Propaganda Child“ jsou super, jejich poslech si dokážu užít a mám při nich pocit, že přesně něco takového chci od současných Project Pitchfork slyšet. Jenže podívám-li se na album jako na celek, nemohu se zbavit dojmu, že by Němcům přece jenom prospělo, kdyby trochu zvolnili tempo a nesypali ven jednu desku za druhou. Kdyby namísto tří řadovek vydali za pět let jednu, kde by se nacházely jen ty nejpovedenější kousky, tak by to byla arcišleha. Jenže za současného stavu je to prostě… no, mohlo a mělo by to být o dost lepší, jakkoliv se „Look Up, I’m Down There“ při přeskočení (řekněme) tří songů poslouchat dá.


Calf / Uncle Grasha’s Flying Circus – split

Calf / Uncle Grasha's Flying Circus - split

Země: Řecko / Česká republika
Žánr: noise / industrial / experimental / dark ambient
Datum vydání: 11.9.2016
Label: Pravěk Noise Section / SweetOhm Recordings / NAAB

Tracklist:
I. Calf
01. A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate

II. Uncle Grasha’s Flying Circus
02. The House of Thousands Testicles part I. – Dalai Lama Nun
03. The House of Thousands Testicles part II. – The Nun Who Would Conquer the World

Hrací doba: 58:41 (30:22 / 28:19)

Odkazy Calf:
facebook / bandcamp

Odkazy Uncle Grasha’s Flying Circus:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Pravěk Noise Section

Mohlo by se zdát, že počin s názvem „Dům tisíců varlat“ bude nějaká gay porno parodie na „Dům tisíce mrtvol“, ale realita je trochu jinde – byť platí, že z filmu se zde vycházelo. Za svůj předobraz si však Uncle Grasha’s Flying Circus vzali poněkud serióznější dílo a už vůbec jej neparodují. Jejich strana splitu totiž vychází ze snímku „La montaña sagrada“ (neboli „Svatá hora“ v českých zemích) od chilského režiséra Alejandra Jodorowskyho známého jako tvůrce snímků z kategorie pro náročného diváka. Což vlastně sedí, protože i „The House of Thousands Testicles“ spadá do šuplíčku pro náročnějšího posluchače.

To ovšem neplatí jen o Uncle Grasha’s Flying Circus, ani druhá strana splitu v tomto ohledu nijak nezaostává a taktéž nabízí půlhodinku, která má daleko k odpočinkovému poslechu. Tato nese název „A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate“ a jejím autorem je řecký projekt Calf.

Začněme ovšem s českou stranou splitka, kterážto je – to si povězme hned zkraje a na rovinu – tím zajímavějším, co počin nabízí. „The House of Thousands Testicles“ je samozřejmě noise, tudíž nemalou část toho, co níže zazní, berte s rezervou a s vědomím, že se stále bavíme o hluku, tedy o žánru, jenž má ke konvenčnímu pojetí hudby asi nejdále ze všech hudebních žánrů. Přesto – nejedná se o nahodilé hlučení bez hlavy a paty, bez ladu a skladu a bez nějaké pojící myšlenky, v obou částech kompozice je cítit promyšlenost a nějaký skladatelský záměr. Zjevně se tedy nejedná o pouhé improvizační cvičení na téma co nejkrutějšího audioteroru – a pokud „The House of Thousands Testicles“ ve skutečnosti je výsledkem improvizace, pak to na něm není vůbec znát. Z toho ohledu lze bez problémů věřit tomu, že Uncle Grasha’s Flying Circus se při tvorbě stanoveného konceptu opravdu drželi, nikoliv že je tento koncept pouze domnělý. A to u noisu zdaleka nebývá pravidlem. Nutno dodat, že to vše se povedlo, aniž by Uncle Grasha’s Flying Circus ztratili jakékoliv extrémní aspekty hlukové produkce.

To hlavní se odehrává ve dvacetiminutové „The House of Thousands Testicles part I. – Dalai Lama Nun“. Uncle Grasha’s Flying Circus zde tvoří klaustrofobický nátlak a drží posluchače v koutě, kam na něj házejí ohavné hlukové koláže, industriální ruchy a nepříjemné pískoty. Jak už ale padlo, stále je v tom cítit myšlenka, skladba (zde je tento termín skutečně na místě!) má vývoj a vlastně to celé uběhne mnohem rychleji, než by člověk očekával. A to značí kvalitu. To samé lze říct i o „The House of Thousands Testicles part II. – The Nun Who Would Conquer the World“, byť je její přístup jiný. Zde se totiž jedná o tuze lákavou srážku noisu s dark ambientem. A je to super.

Ani „A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate“ vlastně není špatná záležitost. Vedle prvotřídního noisu Uncle Grasha’s Flying Circus však příspěvek Calf vypadá trochu mdle. Byť i tady se v rámci půlhodinového peklíčka najdou zajímavé momenty, které dokážou pocuchat posluchačovy nervy. Paradoxně je na poslech víc nepříjemná nepravidelná, až arytmická rytmika než industriálně-hlukové pískání.

Vzato kolem a kolem je to ale dost povedené splitko, s nímž se dá strávit více času, než je u noisu běžné. Pravda, mají to na svědomí především Uncle Grasha’s Flying Circus s „Domem tisíců varlat“, ale „A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate“ je taktéž docela dobrá a dává smysl ji poslouchat, poněvadž i zde se jedná o poctivě hnuso-experimentální tvorbu. Celkově velmi vydařená hodina hluku, takže jestli si chcete protáhnout uši industriálním skřípěním, tenhle split lze jen doporučit!


eE eS eM – ByloNebyloRybaNaruby

eE eS eM - ByloNebyloRybaNaruby

Země: Česká republika
Žánr: noise / industrial / experimental / improvisation
Datum vydání: srpen 2016
Label: Napalmed

Tracklist:
I. LiveAtRybaNaruby
01. KdybyBylyVPrdeliRyby
02. NemuselyByBytRybniky

II. JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba
03.-17. [untitled]
18. PytelNa(cu)Raky
19.-65. [untitled]
66. 666
67.-87. [untitled]
88. NaziFunksPunkOff!
89.-98. [untitled]
99. Outro

Hrací doba: 71:31

Odkazy:
web / bandzone

K recenzi poskytl:
Eine Stunde Merzbauten

Hlukový matador Radek Kopel a jeho kumpáni jsou neúnavní. Od doby svého vzniku Eine Stunde Merzbauten posluchače nijak nešetří a každý rok nabídnou minimálně jednu nahrávku, přičemž každá jedna z nich je více než vhodná k zodpovědnému trýznění sluchovodů a snad nejen jich. Člověk se ještě ani pořádně nestačil vzpamatovat z dubnového počinu „E.S.M.“ vydaného pod lehce pseudonymem ExSxMx a už je tu další dávka zvukového arcipekla – a opět pod trochu jiným jménem, tentokráte jako eE eS eM. Ale není se čeho bát, na svou dávku noisu si přijdete, ať už se to jmenuje jakkoliv.

Nějaký laik by si při pohledu zdálky mohl snad i pomyslet, že se na „ByloNebyloRybaNaruby“ ukrývá nějaký koncept – zcela evidentně rybí koncept. Ale zasvěcení vědí, že očekávat něco takového by byla absolutní naivita, protože u Eine Stunde Merzbauten je všechno trochu jinak a tenhle projekt se pojmu kapela samozřejmě vymyká takovým způsobem, až by toto označení bylo snad hanlivé.

Přesto – „ByloNebyloRybaNaruby“ je rozděleno na dvě části. Ta první nese název „LiveAtRybaNaruby“, a jak už její název napovídá, jedná se o živý záznam. Ten byl pořízen v klubu Rybanaruby v Praze, výsledkem čehož jsou dvě – hanba mě fackuje při tomhle pojmenování – písně „KdybyBylyVPrdeliRyby“ a „NemuselyByBytRybniky“. Ničeho se ho však nebojte, na nahrávce není vůbec poznat, že se jedná o živé album – s výjimkou jediného momentu v podobě potlesku na konci „NemuselyByBytRybniky“.

Druhou částí je pak 36minutová – opět mě fackuje hanba – kompozice „JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba“, která je rozdělena do 97 stop, z nichž naprostá většina je nepojmenovaná. Jedinými výjimkami budiž majstrštyky „PytelNa(cu)Raky“ (18), „666“ (66), „NaziFunksPunkOff!“ (88) a „Outro“ (99).

No, ale ve finále je samozřejmě úplně šumák, jak se co jmenuje, jak dlouho to trvá, kde to bylo natočeno nebo jestli jde o koncertní či studiovou nahrávku. V konečném důsledku je totiž beztak všechno brajgl jako svině. Eine Stunde Merzbauten je záležitost, o níž dost dobře nejde pořádně psát, panč dycynky skončíte u prohlášení, že to není nic jiného než prachsprostý bordel, jehož hlavním poznávacím znamením je nezřízená improvizace a jehož snad nejdůležitějším smyslem existence je pobavení samotných Eine Stunde Merzbauten při vyluzování těch nejvíc pošukaných zvuků, pískotu, vazeb, rachotu a dalších akustických laskomin.

Dobrá, trochu jsem to přehnal, něco mále přece jen napsat lze. Tak především – „LiveAtRybaNaruby“ mě příliš nebaví. Na minulém „E.S.M.“ šlo – s notnou dávkou nadsázky – nalézt jakousi hudebnost, což byla vlastně docela příjemná změna. Jasně, pořád to znělo, jak když vás šuká kůň do ucha (ne, že bych to reálně zkoušel), ale ten poslech mě, nebojím se hrdě a drze prohlásit, bavil. „LiveAtRybaNaruby“ je v obou svých částech noisový námrd, v němž Eine Stunde Merzbauten do posluchačů hustí pazvuky bez ladu a skladbu. Tu a tam z té improvizace na povrch vytane trochu zajímavější pasáž (třebas třináctá až patnáctá minuta „KdybyBylyVPrdeliRyby“), ale vzato kolem a kolem to není žádné terno.

Eine Stunde Merzbauten

Náladu ovšem vyspraví „JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba“. Většina z oněch 97 stop má dvacet vteřin nebo lehce přes dvacet vteřin, přesto se tu najdou i relativně zajímavé momenty jako třeba hity číslo (dle tracklistu, ne v rámci kompozice) 49, 57, 58, 63, 64 (v těchto dvou se dokonce ozvou náznaky dejme tomu psychedelie), 70 nebo 71. Anebo je to třeba všechno furt ten samý bordel a jen mně mrdá v uších, takže tam slyším, co tam není. Ale to nic nemění na mém názoru – jakkoliv to u daného žánru může znít zcela iracionálně, ale „JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba“ se mi skutečně líbí víc.

Samozřejmě, „ByloNebyloRybaNaruby“ je hlukařina jak řemen. Tato věta je všeříkající a celý počin dostatečně hodnotí i popisuje zároveň. Vezměte si z toho, co uznáte za vhodné, protože za oním prohlášením se skrývá „je to zajímavé“ stejně jako „je to naprostá kokotina“. Hádám, že svou variantu si  zvládnete vybrat sami a mě k tomu nepotřebujete.


D.Å.R.F.D.H.S. – Förensligandet

D.Å.R.F.D.H.S. - Förensligandet

Země: Švédsko
Žánr: dark ambient / industrial / ambient techno
Datum vydání: 14.4.2016
Label: Northern Electronics

Tracklist:
01. Hatets sånger
02. Bensin i Storkågeträsk
03. Minnen av morfar
04. Hedvigstad
05. Norr om Uppsalaslätten
06. Svarta orkidéer
07. Lidandets lustgård
08. Helge Holmlund
09. Svältåren
10. Öster om Hebbershålet
11. De ä där vi kom ifrån, å dit vi ska, så de ä lika bra å börja vänja av sä me å leva

Hrací doba: 66:35

Odkazy:
web / facebook

Zkratky se čas od času vážně hodí. Právě díky nim si není třeba lámat jazyk a Dard Å Ranj Från Det Hebbershålska Samfundet to ví – počátečním písmenům D.Å.R.F.D.H.S. se tento hudební projekt nepostavil zády a často je prezentován právě pod tímto shlukem liter. Co mimo jednotlivých slov písmena skrývají? Především dvojici švédských hudebníků, kteří se ve svých volných chvílích vydávají po obskurních stezkách v čele s tou ambientní. A nečiní tak jen v rámci D.Å.R.F.D.H.S. První z dvojice hudebníků, Michel Isorinne, má na kontě pár dalších počinů, nicméně je to především jeho kolega Varg, jehož projekt si dokázal vydobýt velmi dobré jméno. A zcela po právu – mnou doposud slyšené nahrávky byly víc než fajn.

Na D.Å.R.F.D.H.S. jsem kápnul loni, to když vydávali povedenou řadovku „Mörkret, kylan, tystnaden & ensamheten“. Ještě ve stejný rok stihli Švédové vydat hned další čtyři dlouhohrající počiny, což při zpětném pohledu na vysokou kadenci vydávaných nahrávek nemohlo překvapit. Už na adresu „Mörkret, kylan, tystnaden & ensamheten“ jsem chtěl utrousit pár řádků, ale nakonec to bez mé recenze museli D.Å.R.F.D.H.S. vydržet až dodnes, tak snad se nezlobí. Třeba já je v úmyslu zlobit nemám, „Förensligandet“ se totiž povedlo.

Poslechové obeznámení s minulostí (alespoň to mé, přiměřené) nebylo během utváření si názoru na novou desku vůbec k zahození. Už jen z poslechu dvou desek bylo možné vydedukovat zjištění zcela zásadní a pro švédské duo příznivě vyznívající. Vydání několika počinů do roka, to nedělává s kvalitou materiálu dobrotu, jenomže co jsem měl čest, kvalitu dvojice drží. Nezaznamenal jsem náznaky vaty ani zbytečné natahování skladeb, k čemuž by mohla více než hodinová stopáž nabádat. A shledání číslo dvě? „Förensligandet“ je úplně jiné než „Mörkret, kylan, tystnaden & ensamheten“. Škatulky možná setrvaly ve svých pozicích, ale nálady desek si daly sbohem. Přesto zůstávají plně nadřazeny svému stvořiteli, který je vpustil na svět za nestejných okolností a s rozdílným cílem. 

Novinka stojí kdesi na pomezí dark ambientu a inteligentně podaného techna, někdy se pot(ý)ká i s noisem, který však setrvává jen v roli občasného rušitele na pozadí, hlavním hybatelem a strůjcem směřovaní desky rozhodně není. Ústřední linka se ruchům a fyzicky náročného poslechu vyhýbá, což neznamená ani tak bezproblémový poslech jako spíš fakt, že „Förensligandet“ přímočaře nebolí.

Přesto jde v celé délce o album nesmírně náročné, na vině je ostatně hned několik faktorů. Považme už jen stopáž, víc než 65 minut hudby není vůbec málo a v případě výrazně variabilního darkambientního klystýru to platí dvojnásob. Další faktor? Je až překvapivé, jak neskonale nápaditě se D.Å.R.F.D.H.S. na celé délce prezentují – spousta vrstev, nápadů –, přesto se plynule drží jedna jasná náladová linka. Tudíž ačkoliv „Förensligandet“ vyzařuje auru pestrosti, nedochází k nepřirozeným změnám, tedy k problému, jenž sužoval právě „Mörkret, kylan, tystnaden & ensamheten“.

D.Å.R.F.D.H.S.

Novinka jde především po stěží definovatelné atmosféře. Prim možná hraje temný ambient, ale temnota zdaleka není tím jediným, co „Förensligandet“ zahrnuje. K temnu bych minimálně rovnocennou měrou přidal ještě jakési klidné vesmírné prázdno, vánek, který na pusté planetě D.Å.R.F.D.H.S. nemá o co narazit. A když už se přece jen objeví něco z lidské vynalézavosti, je to syrovost opuštěných průmyslových prostor. „Förensligandet“ ale, jak již padlo, nedrásá, má spíše relaxační účinky doplněné o zdravé napětí, které se nikdy nepřehoupne do hororových podob. Toť prosté konstatování faktu, nikoli postesknutí.

Zmiňovaná košatost díla doplněná o poměrně vláčné tempo má i svůj negativní důsledek. Často zkrátka víc než třeba půlhodinu nevyžaduji a bohužel, „Förensligandet“ není tak dobrým hypnotizérem, abych pokaždé vydržel a čtverečkem v přehrávači nevzkázal dočasné sbohem. Vyskočení z jedoucího vlaku zkrátka nebolí tak, jak bych si představoval.

Když však posluchač onu hodinku ve společnosti D.Å.R.F.D.H.S. strávit opravdu chce, neodejde zklamán. „Förensligandet“ je nadprůměrným dílem s nadprůměrnými momenty a zdařilou atmosférou. Při jejím budování Švédové ukazují své skladatelské schopnosti a neomezují se pouze na bohapustou repetitivnost z nouze. Pro posluchače obdobných hudebních obskurit jedna z nahrávek, jíž by měl věnovat alespoň seznamovací sezení, ne-li víc.


Grausame Töchter – Vagina Dentata

Grausame Töchter - Vagina Dentata

Země: Německo
Žánr: EBM / electro / industrial rock
Datum vydání: 6.5.2016
Label: Scanner

Tracklist:
01. Vagina dentata
02. Liebe will Beweise
03. Ich liebe meine Vagina
04. Wie eine Krake
05. Annika ist tot
06. Tor zur Hölle
07. Los, Schlampe, ficken geht immer!
08. Die ganze Welt ist ein Zirkus
09. Fleisch für die Hyänen
10. Nordsee-Tango
11. Fette Katzen
12. Angst entstellt den Menschen
13. Perverse Mädchen
14. Sisyphos will vögeln
15. Vagina Dentata (Xotox Remix)

Hrací doba: 55:50

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nevím, kolikrát jsem tu už psal, že jsou mi strašně sympatické kapely, které jsou nějakým způsobem ujeté a nenormální. A tím fakt nemyslím, že si někdo flákne na obal alba pentagram, to je píču rebelie a vyděsí to leda tak vaši babičku, možná ani tu ne, protože dnes jsou už i ty babičky docela otrlé. Mám tím na mysli skupiny, jež se toho vážně nebojí a jdou ve své prezentaci o kousek dál než ostatní. Jako třeba Grausame Töchter.

Neříkám, že jsem ten úplně největší znalec hudebních úchylností pod sluncem, ale pár vypečených kultů, z nichž bych se každý správný moralista opotil až na řitním věnci, přece jenom znám. Nicméně si nevzpomínám na někoho, kdo by v hudbě dotáhnul image zvrhlého sexu, nahoty, fetiše, latexu, bondage, s/m a podobných lahůdek na takovou úroveň jako právě Grausame Töchter. Však mi ukažte nějakou další skupiny, kde se holky každý koncert promenují nahé po pódiu, típají o sebe cigára a navrch vás třeba ještě pochčijou. Napadají mě leda tak dávno nefungující Rockbitch. Ty však přece jen působily v době, kdy po světě neběhalo tolik puritánských kokotů, které uráží úplně všechno, co má takovou drzost, že to jen malinko vybočuje z normálu svázaného takzvanou politickou korektností. Ale takové mají skupiny jako Grausame Töchter těžce u prdele a je to tak správně.

Na Grausame Töchter je ovšem skvělá jedna věc. Tahle formace nestojí za pozornost jen proto, že můžete jít na koncert očumovat kozy hudebnic. Ono je to totiž opravdu hodně dobré i po hudební stránce. A právě to je také ten důvod, proč Grausame Töchter nelze brát jen jako nějakou lacinou snahu o zviditelnění, „attention whoring“ nebo samoúčelně šokující exhibicionismus. Naopak je s nimi nutno počítat jako se seriózní kapelou, byť bezesporu nadstandardně dekadentní, protože Aranea Peel a její komando subinek hudebně ponižují velkou část konkurence, jež na první pohled může budit větší důvěru.

No, a aby toho náhodou nebylo málo, tak Grausame Töchter mají i poměrně netradiční a svojský sound, jaký prostě poznáte, a zatím jdou po hudební stránce pořád nahoru. Minulé „Glaube Liebe Hoffnung“ bylo dosavadním vrcholem jejich tvorby. Bylo docela těžce stravitelné a vzpomínám si, že mi trvalo dost dlouho, než jsem se do toho zažral, ale – jakkoliv to může znít jako to největší klišé – o to trvanlivější a lepší to pak je, ta deska mě baví dodnes. To bylo do určitě míry dáno i lehce avantgardnějším hávem, o nějž se mimo jiné staralo třeba znásilňované cello.

Oproti tomu „Vagina Dentata“ je v tomto ohledu docela jiná, vlastně působí přesně opačně. Aniž by Grausame Töchter opustily svůj charakteristický zvuk, je novinka mnohem přímočařejší a „in-your-face“, je drzejší a punkovější. Člověk se chytá hned na prvním poslechu, poněvadž tentokrát jde o album natřískané hity. Ale pozor – „Vagina Dentata“ v žádném případě není hloupá deska. Nic takového jsem ani omylem nechtěl naznačovat. Jen je jiná, přičemž si stále dokázala uchovat vše, kvůli čemu si člověk Grausame Töchter oblíbil v minulosti. Dekadentní atmosférou počínaje, expresivními vokály vrchní dominy a jejích služebných konče.

Ona proměna ve velké míře jistě souvisí i s tím, že tentokrát se na desce neobjevuje cello, na jehož místo nastoupila kytara. Ta má mnohde až rockový sound, což se šlapavými beaty a uvřískaným zpěvem dává dohromady pěkně drzou kombinaci, nad níž pak Grausame Töchter staví nejen poetiku sexuálního fetiše, ale i spoustu dalších hudebních nápadů, skvělých nápadů a zvrhlých klávesových rejstříků. „Vagina Dentata“ je deska, na níž se vedle hubatého electro-punku uživí jak synthpopové motivy, tak i třeba věci jako cirkusácká „Die ganze Welt ist ein Zirkus“ nebo „Nordsee-Tango“.

Vzhledem k tomu, že z přítomné patnáctky skladeb bych si odpustil snad jen „Perverse Mädchen“, což je už moc velká odrhovačka (jakkoliv to není taková tragédie, aby se to nedalo přežít), a finální remix titulního tracku, tak si nejsem úplně jistý, jestli má vůbec cenu bavit se o nějakých vrcholech. Ale abyste neřekli, že jsem si to ulehčil až příliš, pár kousků, na něž se během poslechu echt těším, bych přece jen zmínil. Mezi takové řadím třeba hutnou „Liebe will Beweise“, našlapanou dvojici „Tor zur Hölle“ a „Los, Schlampe, ficken geht immer!“, „Angst entstellt den Menschen“ s výtečnými melodiemi či možná až nečekaně zpěvnou „Ich liebe meine Vagina“ (mimochodem, všímáte si těch krásných názvů písniček?). Anebo třeba trochu noirovou „Wie eine Krake“ s excelentním refrénem nebo „Annika ist tot“ nebo „Fleisch für die Hyänen“. Je to prostě super celé.

Varathron

Myslím, že z dosavadního průběhu recenze je asi zřejmé, že mě „Vagina Dentata“ hodně baví. Pokud bych si musel vybrat, pak bych v současné chvíli asi přece jen o něco málo upřednostnil „Glaube Liebe Hoffnung“, které mi díky své těžkosti a avantgardnosti sedělo ještě víc, ale nutno dodat, že je to skutečně jen o chlup a že i novinka je skvělá a obsahuje množství povedených písní, jež mě jen tak neomrzí. Naprostá spokojenost.


Mirrors for Psychic Warfare – Mirrors for Psychic Warfare

Mirrors for Psychic Warfare - Mirrors for Psychic Warfare

Země: USA
Žánr: drone / industrial / experimental
Datum vydání: 22.4.2016
Label: Neurot Recordings

Tracklist:
01. Oracles Hex
02. A Thorn to See
03. CNN WTZ
04. I’ll Try You All
05. 43

Hrací doba: 45:27

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Neurosis jsou již dávno kapelou, jejíž jméno budí veliký respekt a právem si drží status legendy, která patří k základním stavebním kamenům celého hnutí post-metalu a také výrazně ovlivnila další subžánry tvrdé kytarové hudby. Nicméně, jak každý správný fanoušek ví, svět Neurosis je mnohem bohatší. Jednak to jsou aktivity Neurot Recordings, vlastní značky kapely, jednak také množství vedlejších projektů, které Neurosis obklopují a k nimž svým dílem přispívají všichni členové. Počínaje formací Tribes of Neurot, v níž se angažovala kompletní sestava Neurosis, konče třeba sólovými počiny Stevea Von Tilla či Scotta Kellyho.

No, a poslední jmenovaný je také důvodem, proč jsem úvod věnoval Neurosis, protože právě on stojí i za dnes recenzovanou skupinou. Než si ji ale představíme, zmiňme ještě jiný Kellyho vedlejšák. Před pár lety se totiž tento zpěvák a kytarista sčuchnul s dalšími vysoce zajímavými postavami alternativní tvrdé muziky, jmenovitě Mikem Williamsem (Eyehategod), Brucem Lamontem (Yakuza) a Sanfordem Parkerem (Buried at Sea, ex-Minsk, ex-Nachtmystium, ex-Twilight). Mám tím samozřejmě na mysli Corrections House, kteří už dnes mají na kontě dvě výborné desky.

A proč že o tom mluvím? Inu, jednoduše proto, že v rámci zbrusu nového projektu Mirrors for Psychic Warfare pokračuje spolupráce Scotta Kellyho a Sanforda Parkera. Těm zjevně společné působení v Corrections House nestačilo, a tak se pustili do další, ještě experimentálnější tvorby. A výsledkem těchto snah je právě hlavní předmět naší recenze – bezejmenná debutová deska Mirrors for Psychic Warfare.

Stačí jen trocha představivosti a je možné u Mirrors for Psychic Warfare vidět paralely (nejen) s Corrections House. Nová formace již však definitivně rezignuje na cokoliv společného s metalem. Neříkám, že rezignuje na kytaru, jejíž záchvěvy se zde rozhodně objevují. Nicméně řečí hudebních žánrů se zde bavíme o dronu, industrialu, místy dokonce soft noisu. Že řečí žánrů nehovoříte? Dobrá, pojďme na to řečí pocitů – stísněná klaustrofobická atmosféra, temnota, rituál.

Hned první skladba „Oracles Hex“ je silná, jak když kopne bejk. Rozjezd je pozvolný a plíživý – dronové pískání, „šumivé“ pozadí, industriálně kovový zvuk a Kellyho deklamace. Ve dvou třetinách ovšem dojme ke zlomu a Mirrors for Psychic Warfare přejdou ke zkurveně mocnému kytarovému riffu. Ten se sice táhne pomalu, ale tím větší je jeho majestát a tím spíš vás zadupe do země. Předchozí motivy písně ovšem neodezní do ztracena, onen riff se k nim vlastně jen přidá, ale graduje to až do pekla a Kelly / Parker mají posluchače okamžitě v hrsti.

Jeden ze dvou vrcholů přichází hned vzápětí v podobě bezmála čtvrthodinového monolitu „A Thorn to See“. Zejména tato kompozice byla důvodem, proč jsem výše použil slovo rituál, protože přesně takhle působí. Celou skladbou prostupuje jednoduchá, vlastně až takřka primitivní rytmická linka, jež člověka pomalu, ale jistě stahuje do hlubin. Kolem ní pak Mirrors for Psychic Warfare střádají další motivy, trpělivě budují, píseň postupně roste, atmosféra houstne, aby nakonec vše vyvrcholilo ve fenomenálním závěru.

„CNN WTZ“ a „I‘ll Try You All“ působí po „A Thorn to See“ skoro až méně záživně, než ve skutečnosti jsou, protože obecně vzato jsou vlastně pořád výtečné. V obou případech se jedná o ortodoxně arytmické kusy stojící čistě na dronové kytaře a industriálních mašinkách, které se postupně (opět se graduje jak svině!) odhodlají i trochu zahlučit. Něco podobného vlastně předvádí i finální „43“, akorát je v tom ještě působivější a dotahuje tento model k dokonalosti. Navíc se vymyká čitelným klávesovým motivem, jenž (zase) prostupuje celým songem. Oč minimalističtější je rozjezd, o to víc pak „43“ vyvrcholí – tentokrát ani není třeba kompozici lámat do kombinace kytarového riffu a hluku, protože stačí jen onu melodii nechat narůstat a sílit a přidat k ní chorobný skřek. Nicméně je to natolik sugestivní, že právě tuhle věc považuju za onen druhý vrchol po „A Thorn to See“.

Mirrors for Psychic Warfare

V průběhu recenze hned několikrát zaznělo slovo „gradace“. Nebylo to náhodou, jelikož přesně tohle je jednou z největších zbraní desky. Kelly a Parker dokážou ve všech pěti případech písničky dotáhnout do odzbrojujícího finále, s nímž tomu vždy nasadí onu pověstnou třešničku na dortu, která z toho dělá o dost víc než jen další random drone / industrial album. Vyjadřovací prostředky a postup jsou vždy podobné, a přesto pokaždé trochu jiné, díky čemuž je každá z pěti skladeb svébytná a nesplývá se zbytkem, což pro nahrávky tohoto typu rovněž nebývá pravidlem.

Jinými slovy, debutu Mirrors for Psychic Warfare mohu vytknout jen máloco, v podstatě skoro nic. Jistě očekávání vzhledem k sestavě nebyla malá, neboť Scott Kelly a Sanford Parker jsou esa, která za sebou mají mnoho hodin excelentní muziky, o tom žádná, ale i tak jsem nečekal, že tahle deska bude až tak dobrá. Myslím, že snad ani není nutné mírnit nadšení – tohle je prostě zasraně skvělé, je to sugestivní, uhrančivé, mocné. Neváhejte, poslouchejte.


Mussorgski – Creatio cosmicam bestiae

Mussorgski - Creatio cosmicam bestiae

Země: Polsko
Žánr: black metal / industrial / ambient
Datum vydání: 31.5.2016
Label: Godz ov War Productions / Third Eye Temple

Tracklist:
01. Gaaya – The Planet of the Dead
02. God Is in the Neurons
03. Stellar Core
04. Sabbathum in perpetuum
05. Key to the Universe
06. Inverted Aeon
07. Implanted Consciousnes
08. Paradisum

Hrací doba: 50:35

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

„Creatio cosmicam bestiae“ je albem, na jehož poslech jsem se dost těšil. Důvod ovšem nevězí v tom, že bych snad měl polský projekt Mussorgski v oblibě z minulosti. Popravdě řečeno, ani jednu ze dvou předešlých desek „In Harmony with the Universe“ (1995) a „Chaos and Paranormal Divinity“ (2011) neznám, natožpak abych znal demosnímky z hloubi první půle 90. let. Nicméně, tak nějak jsem větřil, že by mohlo jít o velice zajímavou záležitost, takže jsem byl prostě a jednoduše zvědavý.

Zvědavost nejitřil ani tak vlastní název Mussorgski, byť jej tenhle projekt sdílí se slavným ruským skladatelem klasické hudby z 19. století. Spíše mě zaujal přebal „Creatio cosmicam bestiae“, který je správě odtažitý a „sci-fi“, aniž by se jednalo o nějaký plastikový kýč. A to v kombinaci se škatulkou slibující srážku black metalu s industrialem a ambientem působí tím „správným“ dojmem. Třešničkou na dortu pak budiž sestava, jež sice čítá jen jednoho člověka, ale o to zajímavější jméno se jedná. Mussorgski je totiž ve skutečnosti vedlejším projektem Khorzona – přesně toho Khorzona, jenž je hlavním mozkem a lídrem polské blackmetalové kultovky Arkona. Zvědavost je prostě na místě.

A splnilo „Creatio cosmicam bestiae“ očekávání? Inu, jak se to vezme. Ačkoliv jsem s nahrávkou strávil velké množství času a věnoval jsem jí nadstandardní prostor (průběžně ji poslouchám vlastně už čtyři měsíce, protože jsem se k tomu dostal poměrně dlouhou dobu před oficiálním vydáním), pořád si tím nejsem úplně stoprocentně jistý. Nechápejte mě ale zle – na rovinu říkám, že „Creatio cosmicam bestiae“ je kvalitní a nadprůměrná záležitost se spoustou skvělých momentů. Ostatně, kdyby tomu tak nebylo, asi jen těžko bych tomu dal tolik poslechů. Přesto mám tak trochu pocit, že by to mohlo být i lepší a že regulérní uhranutí se nedostavilo, jakkoliv ten potenciál tu na to byl.

V předstihu jsem očekával, že „Creatio cosmicam bestiae“ bude trochu větší avantgarda a experiment. Nicméně, novinka Mussorgski není i navzdory jisté žánrové nejednoznačnosti nějak extrémně nestravitelnou záležitost a provedení oné výše nastíněné stylové kombinace je ještě relativně umírněné. Ale to samozřejmě není nic, za co bych nahrávce odečítal kredit, to je do jisté míry přece jen můj problém, že jsem, prost znalosti starší tvorby, očekával větší zfetovanost.

Nicméně, přítomné kompozice jsou stále velice zajímavé, nacházejí se v nich povedené nápady a celé je to poskládané dost chytře. Poměrně mě překvapilo, že „Creatio cosmicam bestiae“ disponuje skoro až soundtrackovým nádechem a některé klávesové linky by se ve filmech jistě uživily. A rozhodně tím nemám na mysli jen ambientní mezihry „Stellar Core“ a „Inverted Aeon“, stačí poslechnout třeba takovou „Sabbathum in perpetuum“, jejíž jeden motiv mi dost připomíná melodii z jednoho fantasy velkofilmu, i když to asi bude jen náhoda.

Mussorgski

Jinak obecně je skladatelský skill na „Creatio cosmicam bestiae“ hodně vysoko. Jako důkazem může posloužit třeba pozvolně gradující „God Is in the Neurons“, pátá „Key to the Universe“ s mrtvolným, skoro až primitivním riffem, která vyvrcholí přidáním majestátních kláves a dalších melodických linek, nebo atmosférická „Paradisum“ v samém závěru desky. Některé nápady jsou vážně silné, a i když to na mě místy náladově nepůsobí tak úplně sci-fi, z tohoto ohledu si vlastně nemám na co stěžovat, protože Khorzon opět ukazuje, že jednoduše umí. A to se netýká jen třech jmenovaných skladeb, nýbrž vlastně alba jako celku, jelikož se zde nenachází píseň, bez níž bych se radši obešel.

A v čem že je tedy problém? Nějakou dobu jsem nad tím přemýšlel, až mi nakonec došlo, že na vině bude nejspíš zvuk. Ten sice není technicky vzato špatný, ale zdá se mi, že nedává plně vyniknout potenciálu toho materiálu, což byl také asi důvod, proč jsem se v „Creatio cosmicam bestiae“ hledal tak dlouho. Myslím si totiž, že by albu zvukově slušela větší ohavnost… aby kytary skutečně roznášely mor, elektronika kopala a ambientní pasáže měly takovou tu nekonečnou hloubku. Tohle malinko postrádám, i když samotný materiál je po hudební stránce vlastně výtečný.

Nicméně, i navzdory této drobné výtce jsou mé dojmy z „Creatio cosmicam bestiae“ rozhodně kladné a myslím si, že jde o počin, jenž za slyšení stojí. Jedná se o album přesně na té hranici, kdy to dokáže uspokojit i mírně náročnějšího posluchače, ale zase to není nestravitelné zvěrstvo, u něhož při prvních posleších tápete a pomalu nemáte tucha, oč tam běží (to není protimluv vůči tomu, co jsem říkal výše). Kdyby byla deska vybavena o trochu odpudivějším a víc nepřátelským soundem, který by mně osobně seděl víc, tak bych tomu v podstatě neměl moc co vytknout. Ale i tak se při poslechu bavím.


Nachtmahr – Kampfbereit

Nachtmahr - Kampfbereit

Země: Rakousko
Žánr: EBM / industrial
Datum vydání: 1.4.2016
Label: Trisol

Tracklist:
01. Tanzt für mich
02. Strenge Liebe
03. Gegen den Strom
04. Kampfbereit
05. Wir sind die Toten
06. Stahlgewitter
07. Burning Bridges
08. Entfache dieses Feuer
09. Krieg und Frieden
10. Tempus fugit
11. Unsterbliche Opfer

Hrací doba: 45:14

Odkazy:
web / facebook / twitter

Thomas Rainer zjevně patří k té sortě muzikantů, kteří se neradi nudí a radši neustále makají na nové muzice. Zatímco nějací frajeři dokážou kutit jednu placku deset let, jiní to do lidí hrnou pravidelně a co dva roky pustí ven nové CDčko. Jmenovaný Rakušan patří jednoznačně do druhé jmenované množiny. A aby toho náhodou neměl málo, tak působí hned ve dvou zavedených, aktivních a pravidelně koncertujících kapelách. Hlavní působištěm jsou asi stále L’âme immortelle fungující od půlky 90. let. Ti jsou na gotické scéně už dávno profláklým pojmem… čímž neříkám, že jsou dobří. Pro mě je ta kapela neposlouchatelná, protože je to úplně kýčovitá vyjebanost.

Před nějakými deseti lety se ovšem Rainer pustil do vedlejšího, na tanečnější elektroniku orientovaného projektu Nachtmahr, jenž brzy přerostl v druhou regulérní skupinu. O tom svědčí už jen diskografie, která aktuálně čítá již šest dlouhohrajících položek. Počínaje letopočtem 2008 vychází s železnou pravidelností každý sudý rok nová placka (akorát v roce 2009 se tam vklínilo ještě jedno album „navíc“) a ani letošek není výjimkou. A hned na začátek si lze položit otázku, zdali se i na novince „Kampfbereit“ pořád daří držet nastavenou kvalitu. Inu, jak se to vezme. V porovnání s předcházejícím „Feindbild“ – ano; v porovnání s ještě starší tvorbou – ne.

Když jsem svého času na Nachtmahr narazil, měl jsem z toho docela radost. Bylo to akorát tak krátce potom, co jsem začal elektronickou muziku poslouchat aktivněji, takže jsem to všechno hltal horem dolem úplně stejně jako kdysi v dětství, když jsem začínal poslouchat heavy metal a byl jsem lidově řečeno v piči ze všeho, kde hrála kytara. Postupem času, když si člověk utvořil trochu přehled, si samozřejmě lze všimnout toho, že Nachtmahr zas až taková pecka není a že se v podobných žánrech najdou mnohem lepší záležitosti. Ale ta první alba jsou i přes několik trochu jalových momentů stále minimálně slušná a nemám s nimi problém ani dnes. Rozhodně se Nachtmahr nedá upřít, že mají na kontě pár proklatě dobrých hitovek, jež si pořád pustím s chutí.

Nicméně čím novější deska, tím méně se mi muzika Nachtmahr zamlouvá. Ještě „Veni vidi vici“ z roku 2012 bylo takříkajíc v cajku a pár povedených fláků se zde rozhodně našlo. Minulé „Feindbild“ mi ovšem koule příliš netrhalo, a i když jsem to v dobové recenzi zas tak moc nezdissoval, s větším odstupem času jsem si uvědomil, že mě to album vlastně vůbec nebaví a že některé momenty mě dokonce vyloženě serou. A nemlich to samé se dá prohlásit i o nejnovějším „Kampfbereit“.

Jeden z hlavních problémů „Kampfbereit“ vidím v absenci skutečně výrazných skladeb. Nebudeme si nic nalhávat, tvorba Nachtmahr se v posledních letech zvrhla v pohodlnou tucající rutinu, která by zoufale potřebovala nějaké ultimátní hity, jaké člověku uvíznou v hlavě hned na první poslech. Ale marná sláva, žádnou takovou pecku jako namátkou „Tanzdiktator“„Alle Lust will Ewigkeit“, „Can You Feel the Beat?“ ze „Semper fidelis“ či „Ich bin“„Veni vidi vici“ na „Kampfbereit“ prostě neslyším. Abych nekecal, tak je pravda, že sem tam nějaký kousek docela solidně šlape, což se týká kupříkladu hned úvodní dvojice „Tanzt für mich“ a „Strenge Liebe“, ale takový ten echt hit mi chybí. Prostě je to na úrovni odvedené řemeslo, ale nic navíc.

Nachtmahr

No, a druhý velký problém pak vidím v tom, že některé tracky mě především v refrénech tak trochu serou, jelikož začínají zavánět nepříjemným kýčem. Jistě, tu a tam se něco takového objevovalo i na starších nahrávkách (právě to jsem měl na mysli, když jsem výše zmiňoval ty jalové momenty), ale na těch novějších albech mi ta koncentrace blbých motivů přijde už moc vysoká na to, aby se nad tím dalo přivřít oko. Ke cti „Kampfbereit“ sice slouží, že „Feindbild“ v tomto ohledu bylo ještě o něco horší, ale to nic nemění na tom, že třeba refrény „Burning Bridges“ nebo „Entfache dieses Feuer“ bych já osobně okamžitě vyrazil, kdybych měl tu možnost.

Může to znít trochu hnusně, ale když tak „Kampfbereit“ poslouchám, tak si říkám, že Nachtmahr jsou dnes už vlastně zábavnější vizuálně než hudebně. To zase musím férově uznat, že ta jejich říšská stylizace říznutá erotikou, v níž se to jen hemží sexy roštěnkama v upnutých uniformách (a občas i bez nich), mě hodně baví a líbí se mi. Nicméně hudebně tam ten pokles jednoduše cítím.

Nachtmahr - Kampfbereit

Jasně, obecně vzato je „Kampfbereit“ stále stravitelné a víceméně bezproblémové album. Pár momentů je sice trochu na draka, ale vzato kolem a kolem se to poslechnout dá. Na druhou stranu, ten poslech jsem si nijak zvlášť neužíval, díky čemuž jaksi postrádám důvod k trávení času právě s touhle deskou. Nabízí se ovšem filozofická otázka, nakolik je chyba v samotné kapele a nakolik spíš v jejích posluchačích. Co si budeme nalhávat, Nachtmahr mají solidně velkou a hlavně loajální fanouškovskou základnu, která jim zatleská (vlastně už tleská) i za „Kampfbereit“, tak proč by se otravovali s vymýšlením něčeho nového, když jim lidi budou lízat prdele i za rutinní alba. Z mého pohledu se však skupina začala ubírat cestou, která mě baví čím dál méně…

P. S. Nepopírám však, že i to nejhorší z dílny Nachtmahr je pořád ještě zlaté proti čemukoliv od L’âme immortelle. Ta patetická sračka se fakt nedá!