Archiv štítku: industrial

Faction Senestre – Civilisation

Faction Senestre - Civilisation

Země: Francie
Žánr: industrial / dark ambient / power electronics
Datum vydání: 14.7.2018
Label: Zanjeer Zani Productions

Hrací doba: 24:25

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Solstice Promotion

Neutuchající snaha nalézat novou hudbu a nekonečná honba za hudebními prožitky mě tentokrát zavály na adresu francouzské formace Faction Senestre. Jedná se o nepříliš známé jméno, které má na kontě své první EP „Civilisation“. To vyšlo u labelu Zanjeer Zani Productions na audiokazetě limitované sto kusy. Jak tedy vidno, jedná se o okrajovou záležitost jen pro pár posluchačů.

Přesto se za Faction Senestre ukrývají relativně známé firmy. V sestavě totiž naleznete členy kapel jako Malhkebre nebo Sektarism, tedy poměrně etablovaných skupin na extrémně metalové scéně, a z jiného ranku také členy Rosa Crux nebo Stille Volk. Což je dost zajímavá kombinace. Nietzscheovské citáty už sice dneska na prdel nikoho neposadí, ale vizuálně Faction Senestre docela podněcují zvědavost, ani nemluvě o příslibu experimentální muziky, industriálního skřípění a hlukových ploch…

Jak se ale záhy ukáže, s tím hlukem to zas až tak žhavé není. Vlivu noisu na „Civilisation“ nenajdete zas až tolik, spíš v náznacích a pocitech, něco málo ve spodnějších vrstvách. To už z toho víc smrdí power electronics, i když ani to není úplně ono. Spíš bych Faction Senestre žánrově poslal do industrialu, ale nepřeslechnutelné jsou i doteky dark ambientu. Nad tím vším se pak převaluje recitační vokál, což je prvek relativně atypický prakticky pro všechny zmiňované žánry (přestože to není poprvé, co něco takového slyším).

Papírově to vypadá všechno super, ale realita zas až taková pecka není. Zdá se mi, že vnímání všech nahrávek podobných stylů je těžce subjektivní; přestože to může znít skoro „stejně“, nějaký ten lomoz, skřípání a tak dále, někdy to člověk sejme, jindy nechá chladným. U „Civilisation“ je to ta druhá možnost. Dílčí elementy mi připadají na správném místě, ale poslech 25minutového materiálu nepřináší ani uspokojení, ani katarzi. K dobru mohu přičíst, že mě nesere vokál, což se mi u mluveného slova / recitálu stává setsakra často, ale očekával bych víc, abych mohl skutečně chválit.

Poslouchat se to samozřejmě dá. Při prvním poslechu mi to přišlo trochu jako píčovina, ale další pokusy ukázaly, že vyloženě hloupé „Civilisation“ úplně není. Vyloženě dobré ale také ne. Vzato kolem a kolem mě tedy Faction Senestre nezaujali, jakkoliv jim prakticky všechny okolnosti hrály do karet. Do případné další tvorby se po hlavě rozhodně nepoženu.


Uncle Grasha’s Flying Circus – Stalinist God

Uncle Grasha's Flying Circus - Stalinist God

Země: Česká republika
Žánr: industrial / noise / power electronics
Datum vydání: 30.8.2018
Label: S kudlou v zádech / Sors Fintora Records / Grom&Lord Records / Raw zine / Pravěk Noise Section / Debila records

Tracklist:
01. Kalten
02. Kasbah
03. Juche
04. Čihošť
05. Culpabilité
06. Balance
07. Securitate
08. Anatolyevna
09. Denumenized
10. Scharnhorst
11. You Have to Be Death to Be Wise
12. Headquarters

Hrací doba: 48:53

Odkazy:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Uncle Grasha’s Flying Circus

Na novou dlouhohrající desku hlukových jeptišek Uncle Grasha‘s Flying Circus jsem se vlastně docela těšil. Neřadové věci téhle formace poslouchám relativně často a nikdy neodcházím zklamán. Jejich experimentální koktejl industrialu, noisu, power electronics, dark ambientu a podobných laskomin má totiž na noisové poměry překvapivě hutnou atmosféru a na rozdíl od jiných hlukových kapel v něm lze cítit opravdu nějaký řád a především smysl. Snad i proto Uncle Grasha‘s Flying Circus za možná nejzajímavější české noisové seskupení.

Možná někoho překvapí, že takhle nehovořím třeba o Radkovi Kopelovi, jehož přínos českému hluku je nepopiratelný, nicméně jeho tvorba je čistá improvizace dělaná pouze pro pobavení zúčastněných, a byť jde o veskrze sympatickou a specifickou zábavu, pořád je Eine Stunde Merzbauten jen improvizovaný bordel. U Uncle Grasha‘s Flying Circus lze naproti tomu cítit nějakou myšlenku a tématický i atmosférický rámec; je vidět, že tady nad tím někdo přemýšlí, nehrotí jen improvizovaný hluk, ale skutečně skládá a snaží se o nějakou výpovědní hodnotu. Že se tak děje za pomoci extrémního sonického výraziva, které bude pro většinu posluchačů nestravitelné, je už je věc druhá. Za negativum bych ji však rozhodně nepovažoval.

Stalinist god does not represent a personality, nor idea/myth, nor any form of transcendental being. Stalinist god is a status. A state of power that creates a blind alley for all ideologies and regimes.“

Pod (předpokládám, že záměrně) trochu diletanským, „samizdatovým“ obalem se skrývá bezmála padesát minut již popsaného žánrového mixu, který na první poslechy nezní tak poutavě jako kratší neřadové počiny Uncle Grasha‘s Flying Circus. Nemyslím si, že by to bylo nutně způsobeno dlouhohrajícím formátem, spíš materiálem samotným. Při troše trpělivosti má ale „Stalinist God“ co říct. Nahrávkou se táhne očekávaná stísněná atmosféra represivních režimů a existenční apatie (ne)života v totalitním státě. Pocit, jejž by asi nikdo z nás nechtěl zažít respektive u těch dřívěji narozených zopakovat. Jakožto umělecká forma nicméně dokáže poskytnout sugestivní zážitek.

Na podporu svých tvrzení o tom, že hudba Uncle Grasha‘s Flying Circus není improvizována, nýbrž komponována s nějakou myšlenkou, mohu pustit do světa svůj další dojem – některé skladby na „Stalinist God“ jsou působivé. Čehož by jen těžko bylo možné dosáhnout při nahodilém vrstvení hluku. Mezi vrcholy desky bych zařadil „Kasbah“, drone/darkambientní „Culpabilité“, drásavou „Balance“, militantní „Securitate“ a „Headquarters“ nebo desetiminutový žalm „You Have to Be Death to Be Wise“; úplně nejvýš si pak cením deváté „Denumenized“ s klaustrofobickou atmosférou a nasamplovaným mluveným slovem, z něhož v kombinaci s hudbou docela mrazí.

When your propaganda reach the maximal success and you became a god per se, you must just sound your trumpet for apocalypse and destroy everything you have created.“

„Stalinist God“ je každopádně zajímavé album. Asi není nutné zdůrazňovat, že se nejedná o záležitost pro každého, protože to by mělo přímo vyplývat už jen ze žánrového rozpětí, jemuž se Uncle Grasha‘s Flying Circus věnují. Pokud jste nicméně schopni a ochotni svůj čas věnovat i hlukovým koutům hudebního podzemí, pak „Stalinist God“ za slyšení určitě stojí.


Haiku Funeral – Decadent Luminosity

Haiku Funeral - Decadent Luminosity

Země: Francie
Žánr: experimental / industrial / dark ambient / ritual
Datum vydání: 31.10.2018
Label: Aesthetic Death Records

Tracklist:
Disc I:
01. Scientia intra Satana
02. нимA
03. Луната свети като смърт
04. The Crown of His Glory
05. The Dreams of Celestial Beings
06. Dreaming Kali in the Temple of Fire

Disc II:
01. Lacerate the Light
02. Vision Pit
03. Oktobersnö
04. Poem of Infernal Flesh
05. Terror Opens Its Mouth
06. Endlessly

Hrací doba: 86:36 (43:28 / 43:08)

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Když se mi svého času dostala do rukou deska „Hallucinations“, nic jsem do té doby o Haiku Funeral nevěděl. Byla to jen další náhodná kapela, jejíž poslech jsem prostě a jednoduše zkusil. Výsledek příjemně překvapil. Tohle francouzské duo (původ berte s rezervou, poněvadž první člen vlastně pochází z Bulharska a druhý ze Spojených států amerických) se totiž prezentovalo příjemně divnou a ne úplně jednoduše zařaditelnou experimentální muzikou.

„Hallucinations“ mě svého času bavilo, ale nemůžu tvrdit, že bych následné roky nechal Haiku Funeral navštěvovat svůj přehrávač pravidelně. Vlastně spíš naopak, poslouchal jsem to jen velice svátečně. Počet přehrání od napsání recenze bych určitě spočítal na prstech jedné ruky. Čímž nechci tvrdit, že se zpětně jedná o blbou hudbu, rozhodně ne. Nejde ale poslouchat všechno pravidelně, čas vždycky vyfiltruje jen ty nejvybroušenější kusy, které jsou nejvíc kompatibilní se subjektivním vkusem, přičemž Haiku Funeral tímhle nekompromisním sítem neprošli a nedokázali se zařadit do elitního klubu velkých oblíbenců. Nicméně nedávné zpětné připomenutí „Hallucinations“ bez zaváhání potvrdilo to, jak jsem si formaci v paměti uložil – jako zajímavou formaci se zajímavou tvorbou.

I přes nepotřebu poslouchat jsem si vůči Haiku Funeral uchoval respekt, jenž zapříčinil, že mě zajímalo nejnověji vydané album. „Decadent Luminosity“ není žádným drobečkem – duo tentokrát dalo dohromady rovnou dvojalbum, jehož obě poloviny jsou docela rozdílné. „Hallucinations“ vynikalo variabilitou a střídáním různých přístupů napříč různými skladbami. „Decadent Luminosity“ nabízí dva disky, z nichž každý žije svůj vlastní svět, každý je sevřený a funguje prakticky samostatně. S nadsázkou by se tedy dalo říct, že spíš než dvojalbem je novinka z hudebního hlediska dvěma alby vydanými pod jedním obalem.

První disk potěší spíš ty, komu se Haiku Funeral zamlouvali víc ve své hybnější a „metalovější“ poloze. Uvozovky jsou samozřejmě důležité, protože metal to reálně úplně není. Hutný nabasovaný sound i hutná rytmika (tvořená elektronikou, nikoliv bicími) nicméně může metalistům chutnat. Každopádně, pokud si z minulého alba vzpomínáte na skladby jako „Hallucinations“ či „Servants of Fire“, měli byste mít trochu představu, jak první půle „Decadent Luminosity“ může znít. Byť žádná z nových písní nemá takový drajv jako titulní věc minulé nahrávky.

Rozhodně se ale dočkáte temné rituální atmosféry, hororové deklamace i silných skladatelských nápadů. Zmínit mohu například vygradování „Scientia intra Satana“ anebo působivou „Луната свети като смърт”, která patří k ozdobám celého „Decadent Luminosity“. Opět dojde i na orientální vlivy, které se tentokrát nejznatelněji projevují v „Dreaming Kali in the Temple of Fire“. Jediným hluchým místem prvního disku je pro mě „The Dreams of Celestial Beings“, kde zaujme snad jen mírně kakofonický saxofon a sem tam nějaký vedlejší motiv, ale na sedm minut je toho trochu málo.

Haiku Funeral

Druhý disk zase víc ocení ti z vás, kdo mají Haiku Funeral radši v minimalistickém podání, řekněme něco jako dark ambient vyprzněný o další experimentální vlivy. Přestože jsem výše prohlásil, že jsou obě poloviny svým pojetím natolik rozdílné, že mohou v klidu fungovat samostatně, určité společné jmenovatele najít lze. Ať už jde o deklamativní přednes nebo jisté náladové paralely. Budeme-li se ovšem bavit o dopadu, vyhrává u mě docela jednoznačně první část „Decadent Luminosity“. Přestože i v té druhé se najde pár dobrých pasáží a celkově nejde o nepříjemný poslech, to zásadní podle mého nabídne již první polovina.

Na druhou stranu, netvrdil bych, že „Decadent Luminosity“ trpí tradičním neduhem dvojalb, kdy je nezanedbatelná část materiálu pouhou vatou usvědčující interpreta z toho, že měl prostě velké oči. Tady je znát, že Haiku Funeral dali dohromady dost smysluplného materiálu. A nakonec i z toho důvodu, i když nejen z toho důvodu mohu dát palec nahoru.


P.H.O.B.O.S. – Phlogiston Catharsis

P.H.O.B.O.S. - Phlogiston Catharsis

Země: Francie
Žánr: industrial / black / doom metal
Datum vydání: 10.9.2018
Label: Transcending Obscurity Records

Tracklist:
01. Biomorphorror
02. Igneous Tephrapotheosis
03. Zam Alien Canyons
04. Aurora Sulphura
05. Neurasthen Logorrh
06. Taqiyah Rhyzom
07. Aljannashid
08. Smothered in Scoria

Hrací doba: 46:40

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity Records

Frédéric Sacri a jeho P.H.O.B.O.S. fungují již od počátku milénia a za tu dobu vznikly celkem čtyři dlouhé desky včetně té současné „Phlogiston Catharsis“, která vyšla u sympatického indického labelu Transcending Obscurity Records. Zde dále vychází více či méně zajímavé kapely jako Drug Honkey, Jupiterian, Mrtvi nebo našinci Et moriemur a Slováci 0n0.

P.H.O.B.O.S. hrají autenticky industriální (!) metal; zda bychom je dále kategorizovali jako black nebo doom, je už podružné, alespoň pro mě. Kapela navazuje na Godlesh nebo Pitchshifter, ale zároveň z jejich tvorby cítím odlidštěnou atmosféru, kterou si spojuji s „moon musick“ Coil, NON, hnusnějšími skladbami Throbbing Gristle případně i Skinny Puppy. P.H.O.B.O.S. se dále hlásí k tvorbě starých Swans nebo Einstürzende Neubauten, tudíž je snad evidentní, že nejsou případem kapely, která by svůj tuctový metálek jen „ozvláštnila“ pár samply tucaček či kovového lomozu.

I když P.H.O.B.O.S. svůj sound budovali bezmála dvacet let, tak nejspíš nebudu sám, kdo k nim řádně přičuchnul až díky splitku s Blut aus Nord. Obě kapely spojuje svojský náhled na hudbu, kterou produkují a i když bych francouzské veličiny nerad srovnával, protože to není žádné ze stran ke cti, určitě mi následující odstavec umožní přilákat pár potenciálních posluchačů. Pravdou ostatně je, že pokud byste nezasvěcenému pustili jisté pasáže „Phlogiston Catharsis“ (za všechny bych zmínil aspoň pasáž okolo první minuty v „Aurora Sulphura“), nepochybuji, že by mu/jí připomněly právě Blut aus Nord z období první desky série „777“ či vůbec celou tzv. industriální větev kapely. Zvuk nástrojů, jisté skladatelské postupy, vokály a silná, prazvláštní atmosféra Blut aus Nord evokují, ale nelze zde mluvit o inspiraci, jako spíše o jakési duchovní spřízněnosti. Ostatně P.H.O.B.O.S. nejsou ani zdaleka tak pevně ukotveni v blackmetalovém výrazu, plus je „Phlogiston Catharsis“ detailnější a produkčně mnohem zajímavější deska než hromada posledních titulů Blut aus Nord včetně nadcházejícího debutu Yerûšelem. Tím ale v žádném případě nesoudím, kdo je „lepší“ umělec.

Když jsem s poslechem „Phlogiston Catharsis“ před zářijovým vydáním začínal, uchvátila mě hloubka a těžkotonážnost produkce s hromadou detailů, jež bylo v repetitivně vystavěných kompozicích možno nalézt. Dělalo mi radost desku studovat. Avšak na druhou stranu, když jsem ji na nějaký čas odložil a věnoval se nahrávkám/záležitostem jiným, album sešlo z mysli do takové míry, že když jsem se k němu po pár týdnech vrátil, nedokázal jsem si vybavit konkrétní hudební nápad; pouze tu atmosféru a vědomí, že v té či oné skladbě se děje něco zajímavějšího. Každopádně opětovný návrat byl podobně působivý jako rané průzkumy. To přispělo, že „Phlogiston Catharsis“ ani nevnímám jako běžnou metalovou desku. Ostatně odstavec výše pojednávající o industriálních kapelách, které P.H.O.B.O.S. zřejmě ovlivnily, má své opodstatnění. Zatímco u Godflesh a Blut aus Nord nalezneme pamětihodné riffy či melodie, zde hrají prim vibrace, rytmy a nelidská atmosféra. Nebo ještě jinak řečeno, nahrávce vládnou úžasně naprogramovaný bicí automat s destruktivní basovou kytarou.

Když v posledních týdnech vidím „Phlogiston Catharsis“, jak okupuje vyšší pozice některých výročních žebříčků, nijak se tomu nedivím, protože to je skutečně jedna z nejzajímavějších „metalových“ nahrávek minulého roku, byť na mě spíše působí jako starý dobrý kovový industrial (který poslouchám jen vzácně) v jiném šatě. V mém osobním žebříčku by tedy noví P.H.O.B.O.S. až tak vysoko nevystoupali, ale „Phlogiston Catharsis“ za důkladný poslech stoprocentně stojí.


V/A – Ещё не время предавать

VA - Esce ne vremja predavat

Země: Rusko / Velká Británie / Německo
Žánr: industrial / ethno / drone
Datum vydání: 18.3.2018
Label: UIS

Tracklist:
01. Project Transmissions – Revolutionary Dreams
02. T-Union – Department VIII
03. Grёzoblazhenstvie – Взгляд уходящий в даль
04. Presskopf – Konvent (VP-Mix)
05. ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – Железный век
06. Blue Dervish – Shah’s Dream/Not Dream
07. Ajuleg&Irm – Reflection
08. Holy Palms – Chewed Up Tanbur
09. KRRAU & Σολομών – Тирания из глубин времен

Hrací doba: 42:19

Několik nahrávek z ruské avantgardní / experimentální scény jsme si v našich recenzích již představili a prakticky pokaždé to stálo za to. Připomenout mohu například splitko „αρχάος“ od Krrau a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ [Qamat is-sa‘atu] nebo kompilaci „Аргандаб“, na níž se obě zmiňované kapely taktéž podílely. Vzhledem k tomu, jak moc mě tyhle počiny bavily, rozhodnul jsem se věnovat prostor další podobné záležitosti, která by mohla potěšit ty z vás, jimž se podobně jako mně „αρχάος“ a „Аргандаб“ zalíbilo. Kompilace „Ещё не время предавать“ je sice už nějaký ten měsíc stará, ale myslím, že za připomenutí to stojí.

„αρχάος“ a „Аргандаб“ jsem nezmiňoval náhodou, protože mezi nimi a „Ещё не время предавать“ je určitá návaznost. Za prvé zde opět nalezneme příspěvky od Krrauﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ. Stejně jako „Аргандаб“ tuto kompilaci vydal moskevský label UIS a opět se jedná o koncepční počin (o tématu ještě podrobněji pohovoříme níže). Sice se na něm podílí větší množství projektů – většinou z Ruska, ale najdou se i příspěvky z Velké Británie a Německa – ale nejedná se o obyčejnou kompilačku náhodných songů, nýbrž o ucelený počin s jednotícím tématem, jejž ctí všechny přítomné skupiny. Tím pádem lze „Ещё не время предавать“ vstřebávat jako konzistentní desku, akorát s více autory, což mně osobně vyhovuje. Osobně kompilace nemám příliš v lásce, ale jsou-li pojaté tímhle způsobem, pak to rozhodně beru. Obzvlášť když je hudební náplň tak zajímavá.

„Ещё не время предавать“ se věnuje íránské islámské revoluci, která proběhla v letech 1978 až 1979 a v jejímž důsledku se Írán přetransformoval z monarchie na teokracii. Událost měla zásadní vliv na budoucí vývoj nejen Íránu, ale i celého regionu Středního východu. Jak se ale praví v představení kompilace, cílem „Ещё не время предавать“ není rekonstruovat historické události anebo polemizovat o důsledcích revoluce, nýbrž se pokusit vystihnout nálady v íránské společnosti v letech 1978–1979.

Jak je u vydání UIS zvykem, část kazetového nákladu byla rozhozena v místě, s nímž je daný koncept spojen – v tomto případě v Teheránu, hlavním městě Íránu, a Bandar Abbásu. Fotky si můžete prohlédnout zde.

Co se vlastní hudební náplně „Ещё не время предавать“ týká, opět na vás čeká dobrodružná experimentální muzika s feelingem daného regionu. Žánrově se pohybujeme především mezi škatulkami jako industrial, ethno nebo drone.

Pocitově velkou roli tentokrát hraje ethno, přestože prakticky nikdy není prezentováno v čistokrevné formě, vždy pod ním tepe industriální či darkambientní podmaz. Především ve druhé půli nahrávky je ho hodně, viz „Shah’s Dream/Not Dream“ od Blue Dervish, „Reflection“ od Ajuleg&Irm, „Chewed Up Tanbur“ od Holy Palms a částečně i „Тирания из глубин времен“ od Krrau & Σολομών. V minimalističtější formě jsou ovšem podobné nálady ke slyšení i v dřívějších fázích alba, například v závěru „Revolutionary Dreams“ od Project Transmissions.

VA - Esce ne vremja predavat

Vedle toho tu ale máme také drone-noisové věci jako „Department VIII“ od T-Union či „Взгляд уходящий в даль“ od Grёzoblazhenstvie, z nichž druhá první jmenovaná víc bolí a druhá se víc hrabe v minimalismu. „Konvent (VP-Mix)“ od Presskopf na tuto formu navazuje, ale přidává k ní skoro až „chytlavý“ rytmus. Zvláštní postavení má pro mě na „Ещё не время предавать“ skladba „Железный век“ od ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – ta je totiž pomalá, ponurá a temně atmosférická, ale má v sobě i kus jakéhosi majestátu. Lze ji chápat jako určitý předěl mezi oběma částmi počinu.

Pokud si totiž srovnáte zařazení jednotlivých skladeb do pomyslných „skupin“ a srovnáte s jejich pořadím v tracklistu, zjistíte, že „Ещё не время предавать“ průběžně prochází určitým vývojem, který zřejmě nebude náhodný. Osobně jsem si hlučivější a temnější první polovinu vysvětlil jako odraz tehdejší nespokojenosti íránského obyvatelstva ohledně špatné hospodářské situace a policejních praktik a růstu opozičních nálad vůči režimu šáha Muhammada Rezy Pahlavího a druhou etničtější půli jako postupné nastolování vlády islámských šíitských fundamentalistů.

Ať už jsem se ale s touto interpretací trefil či nikoliv, jedno vím jistě – po hudební stránce je „Ещё не время предавать“ výstavní záležitost, kterou by neměli minout žádní hledači a příznivci experimentální tvorby. Stejně jako dříve recenzované příbuzné počiny, i zde se jedná o desku, kterou se rozhodně vyplatí slyšet.


Semai / 777 Babalon – split

Semai / 777 Babalon - split

Země: Česká republika / Slovensko
Žánr: drone / industrial / dark ambient
Datum vydání: únor 2018
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
I. Semai
01. The Lake of Dust and Ashes
02. Landscape of Ruin and Oblivion
03. Iron Worm Eats the Earth

II. Semai / 777 Babalon
04. Drunk with the Blood of the Saints

III. 777 Babalon
05. Meontology

Hrací doba: 64:13

Odkazy Semai:
bandcamp / bandzone

Odkazy 777 Babalon:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

V dnešní recenzi se opět jednou ponoříme do experimentálního bahna mini-scény okolo slovenských labelů Sky Burial Productions / Nomad Sky Diaries a představíme si společný počin jedné české a jedné slovenské formace, který by měl potěšit příznivce odporné, nelehce stravitelné hudby, v jejíchž útrobách se smývají hranice mezi black metalem a hlukovými žánry. Jedna zbytečně dlouhá věta na úvod by byla, vrhněme se tedy rovnou na věc.

Bezejmenný počin svádí dohromady českou skupinu Semai a slovenské 777 Babalon. Myslím, že obě jména by neměla být neznámým pojmem pro ty z vás, kdo se o podobné hudební hlubiny zajímáte alespoň trochu podrobněji. Nahrávka je formálně asi spíš splitem, nicméně ne čistokrevným. Vedle tří vlastních skladeb Semai a jednoho vlastního songu 777 Babalon se tu totiž nachází i kompozice „Drunk with the Blood of the Saints“ stvořená společnými silami, které navíc nechybí mnoho k tomu, aby se vyškrábala na půlhodinovou hranici. Vzhledem k tomu, že ani samostatné písně obou projektů se nespokojí s nějakými pěti minutami, je asi jasné, že půjde o pěkně výživné poslouchání.

Nahrávku otevírá příspěvek Semai se třemi kusy „The Lake of Dust and Ashes“, „Landscape of Ruin and Oblivion“ a „Iron Worm Eats the Earth“. Jejich názvy jsem tu vypsal zcela záměrně, protože si myslím, že už z nich samotných dýchá dusná misantropická atmosféra. Důležité je, že obdobné pocity dokáže vyvolat i samotná hudba, která je ohavná, jak zákon káže.

Trojice skladeb Semai stojí na průsečíku mezi dronem, industrialem a black metalem, přičemž míra převahy jednotlivých stylů odpovídá pořadí, v němž jsem je vyjmenoval. Muzika každopádně působí ohromně hutně a prakticky každý úder je těžký a bolí, pokud máte dost odvahy na to, abyste volume vyšponovali do vyšších obrátek. I přes formálně pomalejší tempo jde o docela „rychtu“, která svému posluchači nenechá nic zadarmo. Jestli někdo hledá odpočinkový poslech, tak tady jej rozhodně nenajde. Zdali je takové prohlášení kladem či záporem, to už si jistě dokážete rozhodnout sami dle vlastních subjektivních preferencí.

Nejdelší stopou pětipoložkového tracklistu je čtvrtý monument „Drunk with the Blood of the Saints“, na němž se svorně podíleli Semai777 Babalon. Oproti předchozím třem písním se jedná o poměrně výraznou stylovou změnu, poněvadž tahle kompozice se nese v duchu plíživého minimalismu a dark ambientu. V tomhle případě člověk nedostane takovou facku, jako když poprvé uhodí „The Lake of Dust and Ashes“, protože zdejší temnota je introvertnějšího rázu. Ponurost nicméně nechybí. Důležitým prvkem „Drunk with the Blood of the Saints“ je také gradace – skladba sice narůstá velice pozvolna a napříč dlouhými minutami, ale je to tam a v závěru se vyšplhá až na hranice soft noisu. Za zmínku jistě stojí, že se v průběhu této půlhodinové poutě ozvou i jisté „melodie“ nebo atmosférické prvky, díky nimž se nejedná pouze o bezcílné bloumání šumivými hlubinami, nýbrž poutavou minimalistickou kompozici.

S podobným receptem přichází i finální sólový příspěvek 777 Babalon s názvem „Meontology“. I ten na ploše jedné čtvrthodiny pracuje s darkambientním minimalismem a s hledáním ledva postřehnutelných detailů zahalených mlhou v moři „skoro-ničeho“. A opět se jedná o záležitost, již docení pouze příznivci podobných záležitostí, kteří si užijí jemné nuance, zatímco sváteční posluchač v tom neuslyší vůbec nic.

Nicméně ačkoliv proti „Drunk with the Blood of the Saints“ a „Meontology“ nemohu říct křivého slova a obojí považuji za povedené kompozice, z celého počinu mi v hlavě nejvíce utkvěl nihilismus prvních tři stop Semai.

Na závěr můžeme dodat, že nahrávka vyšla v lákavé formě A5 digipack CD potřísněného „krví“. Limitace činí rovných sto kopií.


Matra – Terra firma

Matra - Terra firma

Země: Slovensko
Žánr: drone / industrial / dark ambient
Datum vydání: 6.8.2017
Label: Nomad Sky Diaries

Tracklist:
01. Awake the Sleeping Shadows from Under the Windows
02. And Then He Drinks the Glass Full of Venom

Hrací doba: 59:56

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nomad Sky Diaries

terra firma (uncountable)
1. Continental land, as distinguished from islands.
2. (colloquial) Land, as opposed to water or air.

Matra není formace, která by se v experimentálně-žánrovém rybníčku pohybovala nějak zvlášť dlouho. Vždyť loňská deska s názvem „Terra firma“ je jejím prvním počinem vůbec. Za projektem nicméně stojí borci, kteří Slovenskou republiku na poli hudby, kterou většina lidí radši vůbec nepovažuje za hudbu, reprezentují již nějaký ten pátek.

Matra je totiž kolaborací dvou jiných projektů / hudebníků – Matúše Mikuly alias 900piesek a Kragrowargkomna alias G#. Osobně mám víc zmáknutou tvorbu prvního jmenovaného (což asi i dává smysl, protože diskografie 900piesek je o poznání rozsáhlejší; ve druhém případě, zdá se mi, jde primárně o koncertní performance), ale myslím, že v případech jako „Terra firma“ nejde o žádnou velkou překážku. Beztak to bude hučet, skřípět, pískat a huhlat – a na docenění něčeho takového nejspíš nepotřebujete mít podrobně nastudované veškeré předchozí skřípací, pískací a huhlací nahrávky.

V jednom ohledu mě „Terra firma“ mírně překvapilo. Očekával jsem od tohohle alba víc hlukovější záležitost, ale ta se nekoná. Matra holdují spíš jiným experimentálním stylům. Prim na „Terra firma“ hraje především drone, k němuž se přidává industriální koření a něco temno-ambientu. Tu a tam se sice objeví i hlučnější/hlukovější moment, jako kupříkladu nedlouho po dvacáté minutě druhé skladby „And Then He Drinks the Glass Full of Venom“, ale není tam toho tolik a nejde to do takového extrému, aby dávalo smysl hovořit o noisové desce. Což samozřejmě není myšleno jako negativum nebo výtka, pouze se snažím „Terra firma“ nějak žánrově usadit, abyste si, v ideálním případě, mohli utvořit alespoň hrubou představu, jak tahle záležitost zní.

Že se nejedná o odpočinkový poslech, to je asi jasné už jen dle žánrového zařazení. A pro ty, kdo by o tom stále pochybovali, mohu dodat, že „Terra firma“ i přes hodinovou délku potřebuje jen dvě kompozice, které trvají zhruba 25 a 35 minut. Většina toho si vystačí s abstraktní zvukovou paletou, z níž výjimečně vystoupí nějaký hmatatelnější tón, ale pokaždé se záhy opět rozpustí v bzučivé dronové stěně. Přesto všechno je „Terra firma“ na poměry svého stylu relativně stravitelná, a pokud má někde v téhle oblasti takříkajíc „najeto“, počin Matry jej svou neuchopitelností nesloží na lopatky. Opět se však nejedná o nic, co by nutně znamenalo výtku.

Matra

Obě skladby mají ještě jeden společný jmenovatel a tím je pozvolná a trpělivá gradace. Obzvláště „Awake the Sleeping Shadows from Under the Windows“ se v první, převážně ambientní půli rozhýbává dost neochotně, ale z obou předkládaných kompozic mě dokázala zaujmout o trochu víc. Ani „And Then He Drinks the Glass Full of Venom“ není vůbec špatná a obsahuje v sobě určité pnutí, díky němuž je „Terra firma“ jako celek povedená nahrávka. Nejde ovšem o nic, kvůli čemu bych okamžitě musel psát domů.

Nicméně jakkoliv se pověstná katarze při poslechu „Terra firma“ úplně nedostavila, stále se jedná o počin, který je v jistých ohledech dost sympatický. Absence výraznějších záchytných bodů je v tomto případě spíš ku prospěchu věci, protože deska tím pádem uspokojivě slouží jako startér pro brouzdání vlastními myšlenkami. A to rozhodně není k zahození.


Gnaw Their Tongues – Genocidal Majesty

Gnaw Their Tongues - Genocidal Majesty

Země: Nizozemsko
Žánr: noise / industrial / black metal
Datum vydání: 9.2.2018
Label: Consouling Sounds / Tartarus Records

Tracklist:
01. Death Leaves the World
02. Spirits Broken by Swords
03. Genocidal Majesty
04. Ten Bodies Hanging
05. The Doctrine of Paranoid Seraphims
06. Cold Oven
07. The Revival of Inherited Guilt
08. To Bear Witness to the Truth
09. Void Sickness

Hrací doba: 35:52

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Gnaw Their Tongues patří formacím, které jsou… zjednodušeně řečeno specifické. Cesta byla vytyčena již dávno a tenhle nizozemský projekt po té své kráčí neochvějně a bez jakýchkoliv ústupků či kompromisů. Možnost, že byste kapele nejprve nemohli přijít na chuť, ale s jejím následným vývojem změnili názory, prakticky neexistuje, protože Gnaw Their Tongues se takhle výrazně kupředu nehýbe. Prostě jste téhle ohavné sračce už v minulosti propadli, anebo jste i tentokrát bez šance.

Ani „Genocidal Majesty“ z dávno zavedeného receptu samozřejmě neustupuje ani o píď. Ostatně, když chce Maurice de Jong a.k.a. Mories nějakou změnu, má na to sto a jeden dalších projektů jako Cloak of Altering, De magia veterum, Aderlating nebo Pyriphlegethon, abychom jmenovali alespoň ty nejznámější. Víc snad není třeba zmiňovat, protože nepotřebuju komukoliv dokazovat, že umím opisovat z Metal-Archives, v případě zájmu si ten telefonní seznam jistě dokážete dohledat sami.

Gnaw Their Tongues ovšem i nadále zůstává Moriesovou nejznámější formací, jakkoliv takové sdělení může vyznít trochu zvláštně s ohledem na to, o jakou podzemní ohavnost se jedná. Nicméně je to tak. Sdělení, že se kapela hudebně moc kupředu nehýbe, asi nevyznívá dvakrát lákavě, ale dle mého skromného názoru jsou výjimky, u nichž něco takového nijak nevadí. Samozřejmě se to týká i Gnaw Their Tongues, jinak bych o tom nemluvil.

Povězme si upřímně – chce někdo z nás slyšet od Gnaw Their Tongues něco jiného než zvrhlý depresivní marast ze dna lidské spodiny? Misantropie, nihilismus, pohrdání životem, bahno a všudypřítomný humus – vždyť tohle všechno přece chceme slyšet, když do přehrávače dáváme skupiny typu Gnaw Their Tongues, tak proč by si měl kdokoliv stěžovat, že „Genocidal Majesty“ není jiné? Vymáchá vám držku v žumpě bez jakýchkoliv výčitek nebo náznaků empatie. Poslech Gnaw Their Tongues je jako vždy tíživý, má to v sobě kus čirého šílenství, vevnitř pulsuje hlukový hnis, atmosféra depresivní až do morku kostí. Přesně takhle to má u Gnaw Their Tongues být a přesně tak to také je. A jestli tě to sere, tak si otevři svý žíly.

Jedna věc se ovšem Moriesovi nechat musí. Navzdory své vysoké produktivitě, zdánlivě až nadprodukci, se mu daří držet nastavenou laťku kvality. Přinejmenším tedy v případě těch alb, která poslouchám, protože slyšet všechno, co tenhle blázen střílí do světa, to by člověk neměl v přehrávači nic jiného. Budeme-li se ale držet čistě Gnaw Their Tongues, té dané úrovni bez větších problémů dostává každá nově vydaná deska. Což nakonec do puntíku platí i o „Genocidal Majesty“.

Všehovšudy tedy nemohu vyhlásit nic jiného než spokojenost. Od „Genocidal Majesty“ jsem dostal přesně to, co jsem očekával – tedy ošklivý bordel na pomezí noisu, black metalu a industrialu (přičemž tentokrát je black metal spíš v defenzívě) s antihumánním vytím a deprimující atmosférou – a v kvalitě, jakou jsem očekával – tedy vysoké. Dokud to Mories bude solit tímhle způsobem, tak mě to snad ani nemůže omrzet, protože tenhle druh muziky je prostě moje krevní skupina. Skvěle.


Sklo – Sound Quadrature

Sklo - Sound Quadrature

Země: Česká republika
Žánr: industrial / experimental / free jazz / noise
Datum vydání: 31.8.2017
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
01. Bio Mass
02. Full (of) Tenision
03. Fast Healin
04. Side Lying
05. Two Blocks in a Tearoom
06. All Tomorrow’s Parties

Hrací doba: 40:23

Odkazy:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

Experimentální muziku mám dost rád a čas od času nepohrdnu možností vyresetovat si mozek nějakou sonickou nenormálností, která jde ve své netradičnosti až do míst, kde hranice mezi hudbou a kakofonií bývá nejasná. Nejsem však tolik domýšlivý, abych tvrdil, že jsem v tomto oboru odborníkem, jemuž není rovno, ale něco takového stejně nepotřebuji. Člověku ke štěstí stačí subjektivní pocit, že mu to něco předává, a právě ten v experimentálních žánrech nacházím dost často.

Leckdy se ovšem stává, že nedojde ke správné konstelaci hvězd (případně k čemukoliv jinému se stejným významem – nechám na vás, jak to nazvete) a hudba (?) vysílá na úplně jiných frekvencích než na těch, na nichž jsem schopen a ochoten přijímat signál, jakkoliv jsem anténu naladil do experimentální polohy. Nicméně i tahle nekomfortnost a nejistota, jak poslech dopadne, patří k lákadlům takové muziky. Vždyť všechny ty noisy, industrialy, temno-ambienty a šílené improvizace na pokraji akustické agonie posloucháme právě proto, aby nás něco vytrhlo ze šedi a stereotypu běžného poslouchání. Technicky vzato by tedy někdo mohl říct, že nedocenění nějaké experimentální nahrávky neimplikuje její nekvality, nýbrž jenom a pouze nepochopení. Lze snad nějak rozumně zhodnotit něco, co je již ze své podstaty postaveno na abstrakci dovedené do extrému?

Samozřejmě, že prohlásit tohle v nějaké recenzi je alibismus nejhrubšího zrna; způsob, jakým si umýt ruce nad něčím, co se mi vlastně nelíbí. Dokonce se mezi recenzenty najdou mocipáni, kteří jsou schopní podobnými žvásty obhajovat i bezpohlavní mainstreamovky. Osobně jsem se takovým berličkám snažil vždy vyhýbat, nicméně u nahrávek jako „Sound Quadrature“ se takový pocit chtě nechtě vkrádá na mysl.

Hrát si na machra a tvrdit, že všechno chápu a všemu rozumím, nemám zapotřebí. S naprostým klidem si zvládnu přiznat, že je něco nad mé síly. „Sound Quadrature“ je… není to přímo album, u něhož bych musel hodit ručník do ringu, ale nejsem tomu dalek. Tahle deska mi dala dost zabrat, průběžně ji poslouchám již nevím kolik měsíců, ale pořád mám dojem, že mi zde něco uniká a že bych to měl ještě pokoušet a dál se tou změtí zvuků prokousávat. A přitom si ani nejsem jistý, jestli je ona kýžená hudební nirvána na dosah, jestli se neskrývá už za rohem u příštího poslechu, nebo jestli je stále v nedohlednu… ani jestli vůbec existuje.

S recenzí ovšem nejde otálet věčně, a tak jsem se rozhodl vám své dojmy nabídnout ve stavu, v jakém jsou nyní, ačkoliv to místy působí rozervaně jako srdce zavilého romantika. Jedním z těchto dojmů je rozhodně náročnost. „Sound Quadrature“ není určeno pro zběžné poslechy a odpočinkové vstřebávání. Ostravský projekt Sklo zde plynule přechází industrialem, minimalistickým skoro-tichem, free-jazzovou improvizací a hlukovými výpady, tu a tam přihodí nelidské skřeky anebo nelibozvučné skřípění. Ve všech ohledech jde o záležitost bez záchytných bodů, bez jakýchkoliv jasně daných struktur, bez čehokoliv, co by šlo svému posluchači alespoň trochu naproti.

Paradoxně nejblíže je mi těch několik málo čistě noisových momentů, protože je to aspoň hlukový nátlak. Sice ani ten nepatří k výstavním příkladům stravitelnosti, ale chytám se na něj, protože bordel mi cizí není. Dokonale se ovšem ztrácím třeba ve chvílích, kdy se nad industriálními plochami líně převaluje až nepříjemně znějící altsaxofon. Byť uznávám, že nepříjemnost zde může být považována spíše za klad, ne-li dokonce záměr.

„Sound Quadrature“ je bezesporu albem, na nějž běžná měřítka neplatí, a pokud mi někdo bude tvrdit, že se mu to líbí v tom pravém slova smyslu, tak mu nejspíš neuvěřím. Osobně jsem desku poslouchal intenzivně, až jsem se mnohé její části (ale zdaleka ne všechny) naučil takřka nazpaměť, takže několik sugestivních momentů jsem tu našel. Jako celek mě to však nedokázalo oslovit nebo pohltit, nezvládnul jsem to pochopit a plně (d)ocenit. Na čí straně je chyba? Toť otázka, na niž neznám odpověď. Nekomfortnost jsem ovšem při poslechu rozhodně cítil, takže jestli šlo o tu, lze misi „Sound Quadrature“ považovat za úspěšnou.

Sklo - Sound Quadrature


Magadan – Perm-36

Magadan - Perm-36

Země: Česká republika
Žánr: industrial / power electronics / ambient
Datum vydání: srpen 2017
Label: Sky Burial Productions / A.P.E.L. Organisation

Tracklist:
Side A:
01. Abomination
02. Sailing Through Troubled Times
03. Perm 36

Side B:
04. Project Mayhem
05. Norillag
06. Manifest (Sepultura Tribute)

Hrací doba: ~33 min

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Magadan

Magadan je město na ruském Dálném východě a zároveň centrem Magadanské oblasti, kde bylo za éry Sovětského svazu vybudováno množství pracovních táborů, takzvaných gulagů. Těch zde vzniklo několik desítek a zemřelo v nich mnoho tisíců lidí. Ostatně i samotné město bylo vybudováno v rámci nucených prací a svého času sloužilo jako hlavní tranzitní centrum, přes nějž byli vězni posíláni do okolních pracovních táborů, a dále zde sídlila organizace Dalstroj, která se starala o těžbu nerostných surovin v Kolymské oblasti (což je historická oblast zčásti se rozkládající na území dnešní Magadanské oblasti), k čemuž využívala právě vězně z pracovních táborů.

Logo Dalstroj (zkombinované se strážní věží gulagu) lze vidět na zadní straně desky „Perm-36“ i přední stránce jejího bookletu. Perm-36 byl také tábor nucených prací, který se nacházel v Permském kraji na východě evropské části dnešního Ruska. Tábor byl uzavřen roku 1987 a v roce 1994 byl přestavěn na muzeum, jež se veřejnosti otevřelo o rok později. Jedná se jen tak mimochodem o poslední existující gulag, protože všechny ostatní byly srovnány se zemí po pádu sovětského režimu.

Z nastíněných skutečností se dá myslím vcelku snadno vyvodit, že hudba Magadan nebude nic, co by člověku mělo zvednout náladu. Což je samozřejmě nanejvýš správná dedukce, přesto je nutné zmínit, že kdo by od „Perm-36“ čekal hlukové ataky nejhrubšího zrna, mohl by odejít zklamán. Deska ani zdaleka nedosahuje takových akustických extrémů, do nichž se vydala třeba nechvalně proslulá a dnes již právem kultovní misantropie „Vorkuta“ od nizozemského projektu Gulaggh, jenž se na svém doposud jediném anti-hudebním veledílu věnoval stejné tématice.

Přesto se „Perm-36“ neřadí k nahrávkám, jejichž poslech by byl nějaká „pohodovka“ nebo odpočinková záležitost. České duo sází především na klaustrofobickou atmosféru, která je rozhodně silná… nebo lépe řečeno sugestivní. Hlásat, že vás „Perm-36“ přenese do gulagu, by samozřejmě bylo typicky nadnesenou recenzentskou frázičkou, nicméně nelze přehlížet, že se nahrávka dokáže zarýt pod kůži a že její nehumánně odtažitá nálada dokáže zalézt až za nehty. Asi však můžeme předpokládat, že cílem Magadan nebylo zprostředkovat příjemné poslouchání, a z tohoto ohledu lze považovat vytyčený cíl za dosažený.

Velkou měrou se na tom jistě podílí i znalost jednotícího tématu „Perm-36“, které je zjevné, aniž by posluchač potřeboval provádět sáhodlouhé výzkumy v hlubinách internetu, ale i o tom to přece je. Vědomí, že se album točí okolo jedné z nejúděsnějších kapitol dějin 20. století (kdo někdy četl knihy jako „Soustroví Gulag“, jistě chápe), dává v kombinaci s industriálně-ambientními tóny, které výjimečně („Project Mayhem“) přechází až k hlukům, a texty (z nichž asi nejvíce na mě zapůsobil ten k titulní skladbě) ucelený dojem díla se silnou výpovědní hodnotou.

Tematickou výjimku pak tvoří finální píseň „Manifest“, kterážto je variací na stejnojmenný song brazilské metalové legendy Sepultura a nese si s sebou i totožný námět. Tím je vzpoura a následný masakr vězňů v brazilské věznici Carandiru, jenž se odehrál 2. října 1992 a při němž přišlo o život 111 lidí. Samotná skladba je své předloze poměrně vzdálená, což ostatně samovolně plyne už jen z odlišného žánrového výraziva, ale pozorný posluchač motivy původní písničky jistě nalezne. Do celku „Perm-36“ pak „Manifest“ zapadá dost přirozeně.

„Here is a world apart. The house of the living dead.
Don’t seek any human behind inhuman deeds.
Dehumanization process:
From human to animal,
From animal to carcass.
Enslavement process:
From slave to flesh,
From flesh to skeleton.
Depersonalizing process:
From person to masses,
From masses to ice dust.
Dehumanization process:
From human to carcass.“
(Perm-36)

Magadan - Perm-36

Před koncem se možná sluší zmínit, že „Perm-36“ vyšlo v limitované (149 kopií) vinylové edici zpracované v důstojné formě včetně vnitřního bookletu a dvojí kapsy na vlastní gramofonovou desku černé barvy. I to napomáhá k celkovému dojmu dobře odvedené práce.