Uncle Grasha's Flying Circus / Il vuoto - withoutbreathing

Il vuoto / Uncle Grasha’s Flying Circus – withoutbreathing

Il vuoto / Uncle Grasha's Flying Circus - withoutbreathing

Země: Itálie / Česká republika
Žánr: neofolk / post-rock / industrial / drone
Datum vydání: červen 2020
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
01. glasSmother
02. Sōryū, Drowned into Blessed Quiescence

Hrací doba: 24:31

Odkazy Il vuoto:
facebook / bandcamp

Odkazy Uncle Grasha’s Flying Circus:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Uncle Grasha’s Flying Circus

Na „withoutbreathing“ to není poprvé, co spolupracují český avantgardní umělec Willhelm Grasslich a italský muzikant Matteo Gruppi. Druhý jmenovaný má na kontě několik projektů, mezi nimiž vyjma dnes relevantního Il vuoto najdeme i jména jako Chiral nebo |||. Právě mezi ||| a Uncle Grasha’s Flying Circus, stěžejním projektem Willhelma, už v minulosti vyšlo bezejmenné splitko.

Zmiňovaná nahrávka se objevila v roce 2017 a dopadla tak nějak napůl. Strana Uncle Grasha’s Flying Circus byla výtečná, zatímco počínání ||| mi přišlo jako těžká nuda. Když jsem si ale nyní svou dobovou recenzi přečetl, nejvíc mě překvapila jedna věc – už tehdy jsem tvrdil, že se obě skupiny k sobě zas tolik nehodí, a jestli by dávalo smysl spárování Uncle Grasha’s Flying Circus s nějakým z Gruppiho projektů, je to jednoznačně Il vuoto

A bum, letos vyšla kolaboračka mezi Uncle Grasha’s Flying Circus a Il vuoto. Kazeta „withoutbreathing“ nabízí dvě cca dvanáctiminutové písně, na nichž se instrumentálně podíleli oba hudebníci. Akorát aranžování a mix si pánové rozdělili po skladbách – první „glasSmother“ si vzal na paškál Gruppi, druhou „Sōryū, Drowned into Blessed Quiescence“ zase Grasslich. Asi tedy nebude náhoda, že se každý song víc blíží domovské tvorbě toho, kdo v něm měl hlavní slovo. I když ve druhém případě jen způlky.

„withoutbreathing“ jako celek zní podle mě vyrovnaněji než diskutovaný split s |||, avšak ne nutně lépe. Tou nejlepší pasáží počinu je ta, kdy se hudba nejvíc blíží standardní tvorbě Uncle Grasha’s Flying Circus, tedy první část druhé stopy. Jedná se o bzučivý industrial / drone, který sice nepředvede nic zásadního, ale kouzlo nepostrádá a oproti okolní muzice vyznívá dvojnásob dobře.

Zato melancholické pidlikání na akustickou kytarou, které se nese celou „glasSmother“ a druhou půlí „Sōryū, Drowned into Blessed Quiescence“, mě nijak zvlášť nebere. Nejde sice o vyloženou tragédii a třeba poštovní black metálek ||| na starším splitu se mi zdál horší, ale pořád to není ono. Na můj vkus je to přílišný cajdák, moc ubrečené a tak dále, však si to asi dokážete představit. A jestli ne, tak se někde tady okolo válí přehrávač, kde si to můžete pustit.

Rozporuplnost „withoutbreathing“ podtrhuje skutečnost, že ta melancholie je snesitelnější v „glasSmother“, kde zabírá celou dobu. Druhá polovina „Sōryū, Drowned into Blessed Quiescence“ se ale moc nepovedla, což solidní první půli téže skladby ponižuje.

Shrnul bych to asi tak, že tvorba Mattea Gruppiho prostě není pro mě. Cokoliv, co jsem od něj slyšel, se mi nelíbilo, což platí i na „withoutbreathing“, kde lze dost jasně slyšet, jaké nápady budou z jeho hlavy. Uncle Grasha’s Flying Circus mám vcelku rád, ale radši si tenhle projekt dopřeju sólově než zde. „withoutbreathing“ tedy největší radost udělá jen svým fyzickým nosičem, protože jde o další hezkou kazetu z dílny Sky Burial Productions. Po hudební stránce mě to ovšem nijak zvlášť neoslovilo a těch ucházejících sedm minut na začátku „Sōryū, Drowned into Blessed Quiescence“ úplně nestojí za to, aby se posluchač s „withoutbreathing“ musel zabývat nějak hlouběji.


22 komentářů u „Il vuoto / Uncle Grasha’s Flying Circus – withoutbreathing“

  1. Pamatuju si, že jsi někde říkal, že nerad chodíš na koncerty, ale ocenit Grášu podle mě můžeš právě jen živě. Vizuál je pro mě neodmyslitelnej a zvuk je jen půl zážitku. Dokonce fyzickej nosič vnímám v tomhle případě až skoro jen jako materiální vzpomínku na koncert.

    1. Je to možné, ale prozatím žiju ve sladký nevědomosti (zatím jsem je živě neviděl). Co oči nevidí, to srdce nebolí…

      1. Tak až bude blízko tebe hrát, doporučuju zaskočit si. I pro misantropy bývá publikum ve snesitelně malém počtu.

  2. Il vuoto track mě nebaví. Ovšem protože jsem dříve četl než slyšel a to rozhovor páně Grasslichův o pozadí a inspiraci písně, tak Strýčkově straně rozumím a jsem schopen sledovat, o co jde a proč, koneckonců je to napsaný i na Bandcampu. Sórjú byla totiž jednou z japonských letadlových lodí, letadla z její paluby napadla Pearl Harbor v prosinci 1941, nakonec byla potopena v bitvě o Midway v červnu 1942 a konec jejího velitele Rjúsaku Janagimota je jako ze staré samurajské báje o službě až do konce. No a člověk, pro něhož jsou lodní bitvy v Tichém oceánu za 2. světové války předmětem velkého zájmu tohle prostě ocení a docela zřetelně vnímá. Doufám, že Grasslicha někdy napadne napsat skladbu o bitvách u Guadalcanalu, Floridy a Tulagi, tam je toho v moři tolik, že tam tomu říkají ” Průliv se železným dnem ” . To byl apokalyptickej kousek plnej hřmění :)

  3. Když se tolik dozvídám, tak se taky vyjádřím, mládenci :)
    Obecně řečeno, to že to umělci šlape dobře naživo, podle mě neznamená, že by neměl usilovat o poskytnutí stejně kvalitního zážitku na desce. Za sebe můžu říci, že přístup k deskám mám jiný, než k živému hraní, snažím se, aby měly co říct samy o sobě.
    Kolaboraci na téhle úrovni jsme nicméně plánovali, už jakmile vyšlo splitko a hodláme pokračovat, i když možná už příště tuhle adresu vynecháme :-D
    Jinak je fajn, že se tomu tady věnuje čas a prostor i přesto, že to recenzenta moc nezaujme (resp. podstatná část). Žel mi to přijde v dnešní době v Čechách dost vzácné,
    Jenom by mě zajímalo, a to jsem z toho úplně nepochopil, jestli vadí Háčkovi obecně melancholie v podobný hudbě, nebo jen u Mattea. Případně jaká je „fakt dobrá“ melancholická deska (kromě Purnamy, samozřejmě :-) )
    Závěrem díky za poptávku po válečných námořních tématech z Tichomoří, a to jsem si říkal, jestli ji už příliš nenadužívám :-D Můžu ovšem slíbit, že časem dojde na tragédii lodi Lisbon Maru, možná i jako celý kocept podobných drsných a málo známých příběhů (třeba z arktického bojiště loď Marina Raskova)

        1. Já nevím…ne? :-D
          Ale tak třeba počet reakcí, kdy ani lidi z extrémní scény nepoznali toho pána na obalu mého posledního počinu Sacrifice in Czechoslovakia, mě celkem překvapil …
          Hele jako ale zamysli se nad tím, kolik aggroušů nemělo nejspíš ani tušení o Karlu Janouškovi, dokud o něm nezačal pět Brodén v krunýři ve Vizovicích…

          1. To byl takový blbý vtip.:) Ten pán je hrozně ošklivý. Jméno jsem taky přesně nepamatovala, hledala jsem Moravčík, a on to byl Moravec. Každopádně mi vždycky připadalo té druhé světové moc, hlavně teda ve filmu, skoro jako kdyby u nás neměli na jiný kostýmy a kulisy, tak zase druhá světová. Přitom existují tisíce let dějin…
            Ale je to jedno. Někoho to téma potěší a nikomu to neublíží.Já teda na lodích z 2.sv. nic romantickýho a zajímavýho nespatřuju. Byla válka, tak se holt potápěly a lidi umírali, nic překvapivého. Když už příběhy z lodiček, tak mám moc ráda Prám Medúzy, to je totiž skutečný příběh ryzí lidskosti… hehe

          2. Ještě nad tím přemýšlím a napadá mě, jestli je fakt potřeba znát Janouška (a Brodéna už vůbec)… já třeba nemám paměť na jména.:D

            Nevím, jaké lopaty znáš ty, ale velká část těch, co znám já, nerozezná baroko od renesance, safír od smaragdu a pokud píší něco z dávné historie, tak jsou schopni napsat, že hrdinovi hladina jezera připomínala velkou tabuli skla. Když se jich zeptáš, co je třeba hamr, tak nemají tucha, ale řekni 2.světová a můžou jít skoro všichni dělat průvodce do muzea.
            … a to mi trochu leze krkem, protože zlo má mnoho podob a házení všeho špatného jen na nacismus, nebo komunismus (věci, co už jsou momentálně trochu passé), nahrává určité zaslepenosti.

          3. No jasně, jsou témata a pak dějinná traumata. My máme druhou světovou jako většina Evropy, v USA to je zase Vietnam. Ta jsou známa celý společnosti a přinášejí kontroverze. Proto o Mnichovu ví v hospodě každý. Ovšem třeba pomníková aféra s Koněvem (a pak i ta s Churchillem) ukázaly, jak na tom tady jsme s vyrovnáváním se s minulostí, a to i s tou všeobecně známou. Je to živý téma, třebaže minulost, naprosto aktuální. Přitom opravdu hodnotných filmů na tohle téma já tady fakt mnoho nevidím. Klišé se ale samozřejmě dá uplácat z čehokoli, na což počítám narážíš.
            Prám Meduzy je samozřejmě krása, to souhlas :-)
            Lodě za druhý světový ovšem moc jakože romantika nebyla (až na pár momentů, možná). Desítky “Titaniců” a životních příběhů, který už často nikdo nikdy nedohledá. Zkrátka symfonie tragických osudů a mlýnků na maso v jednom, tomu se nedá odolat :-)

    1. Vlastně obojí, ale vždycky v jiný míře. Obecně nejsem úplně melancholik, ale a priori to v hudbě neodmítám. Spíš mi jen přijde, že melancholii málokdo umí udělat tak, aby nezněla ubrečeně a kýčovitě. Když to vezmu zeširoka napříč žánrama, tak třeba Drudkh, Lana Del Rey nebo Musk Ox to obecně dělají dobře.

      Co se týče přímo toho borce, tak je to asi přísnější. Zatím se mi od něj nelíbilo nic, co jsem slyšel :D

      1. Vidíš, Drudkh mě napadli okamžitě taky a třeba já vidím v nich a u Mattea jasnou podobnost v tom, že obojí je až dřevní starosvětský romantismus (u Drudkh víc slovansky-národní), pak taky podobná ne-reprezentace (i když teda samozřejmě Saenko je velmistr).
        Hudbu třeba vnímám silně melancholicky, když pominu nějaké vysloveně odlehčené prasečiny, tož je pak spřízněná duše logická. Kýč mi přijde v pohodě, pokud něco sděluje.
        Však ale vždyť víme, je to otázka osobního vkusu a naladění, mně třeba osobně zase nesedí Musk Ox .)
        A teda k tématům válečným bych dodal, že bez melancholie je to jako nikdy nevidět prodlouženou verzi Apocalypse Now :-)

        1. Neexistuje prodloužená verze Apocalypse Now, jenom normální verze a verze zkriplená hovadem (kterou jsem nedávno omylem viděl a za niž by si to měl někdo šeredně odskákat)

          1. Svým způsobem pravda pravdoucí, hehe
            Nicméně lidí, kteří “mají rádi váleční filmy” a přitom viděli jen tu zkriplenou, bych napočítal ve svém okolí nepřiměřeně mnoho

    2. Jinak bych ještě mohl dodat, že u Purnamy jsem melancholickej leda tak já. Cejtím stesk po kvalitní muzice…

  4. Hamr ? No jasný, Hamrfól :D Znát Janouška nebo neznat.. když je člověk jelito, lepší neznat. Já od plínek vášnivě knihomolím a když jsem byl ještě mlád a pln iluzí, v hospodě jsem cpal figurám smrdícím pívem, korunou a konopím mongolskou invazi do Japonska, Galy a Vandaly v Římě, Maury a jejich architekturu, El Cida, reconquistu, morisky a mudejáry, Tita a operaci Rösselsprung, Churchilla jako novináře a tak..ve svý nevinnosti jsem předpokládal, že to jsou přece skvělý témata k hovoru, to zná každej, no ne ? Byl jsem za debila, jasně, borce zajímala Míša alias Špína, ta do dvou promile dala jen Kačerovi a Járovi, pak mohl každej :D Dnes už si s tím nelámu hlavu, jsem boomer, jak píšou mladý, pitomost internetový generace je fantastická.. ale na druhou stranu si nelámou hlavu s tím, jak si mohl dát Sámo k obědu brambory a krocana, takže to taky nemaj tak špatný :D

    1. Teď si nejsem jistá, jestli jsem tu větu úplně pochopila, ale nemyslím si, že by byla internetová generace hloupější. Bavím se s dost širokým vzorkem a je to přibližně stejný, ať je někomu dvacet nebo šedesát. Nejvíc mě kdysi rozsekal borec (tomu dnes být tak pade), kterej, nevím o čem vůbec kvákal a jak se k tomu dostal, ale najednou ti celému stolu děsně učeně vykládá, že Alexandr Veliký měl dilema jestli být křesťan nebo muslim a všichni to žrali.
      Ale to je mimo. Ono na těch textech většinou imho moc nesejde, kdyby tady Milan nenapsal, o čem to je, tak to nevím a na poslechu to pro mě nic neměnilo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.