Celou dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… před nějakými šesti lety tedy vznikl nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě nikdy nebylo úmyslem otravovat vás intimnostmi – vždy šlo o něco, co se týká hudby.
Každý redaktor tehdy dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemuselo jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes.
Od té doby se ovšem skladba redakce značně proměnila. Z tehdejší sestavy, jež daný článek psala, do nynějška zůstal pouze H. a o pár let později své příspěvky doplnili taktéž Metacyclosynchrotron a Cnuk. Nyní je na řadě naposledy příchozí a poslední z aktuálního čtyřčlenného týmu – Dantez.
Dantez:
 |
| Země: Česká republika Žánr: hip-hop Datum vydání: 17.6.1996 Label: PolyGram |
Chaozz – …a nastal chaos
Přeskočme obligátní šmoulí kazety a vrhněme se na něco, co mou hudební psyché nesmazatelně formovalo. Pravdou je, že časový laps mezi modrými zmrdy a první kazetou Chaozz zase tak velký nebyl. I když si to tak dobře nepamatuji, jsem si jistý, že mě v Esu musel očarovat hit „Televize“ s refrénem obsahujícím slova „čumim“ a „prdel“. Liberální fotr naštěstí příliš neváhal a dovezl pětiletému synovi originální kazetu „…a nastal chaos“.
Paradoxně si dnes lépe pamatuju obskurnější věci než ostřílené hity jako „Planeta opic“ nebo zmíněnou „Televizi“. Deph už na debutu nezapřel inspiraci Gravediggaz a naservíroval na něj temnou naraci (v tomto směru vše o rok později stvrdil českou proto-horrorcore klasikou „Až na věky“ pod jménem Rigor Mortiz). Konkrétně mám na mysli depresivní „Nejhorší den v mym životě“ a temnou „Dítě noci“. S odstupem času jasně vidím, do jaké míry měly tyto záseky vliv na můj vkus. Šlo o první přivonění k esenci hudebního temna, kterou vyhledávám v nejroztodivnějších formách dodnes. Během opakovaných rotací Chaozz jsem nicméně netušil, že budu eventuelně potřebovat hudební čerň protnout kytarami.
 |
| Země: Česká republika Žánr: hard rock Datum vydání: 6.11.1995 Label: EMI |
Kabát – Země plná trpaslíků
Nemusel jsem nikdy dovážet vinyly ze západu načerno. Nemusel jsem se bát, že při vyznávání zahraničních kultů mě sundají estébáci tonfou a strojkem na vlasy. I tak ale byly devadesátky pro hudbu vyhledávající fakany solidním vakuem. Mí rodiče žel také nebyli zrovna políbeni eklektickým hudebním vkusem, a tak jsem zůstal odkázán pouze na to, co hrálo v hitparádách nebo co jsem vyštrachal z hrstky podprůměrných hudebních nosičů, které si fotr vzájemně půjčoval se strýcem.
Tak jsem se dostal k „Zemi plné trpaslíků“ od Kabátu. Tohle hmátnutí se stalo osudným: oddaným fanouškem Kabátu jsem zůstal snad šest let. Poctivě jsem sbíral diskografii, nehledě na to, jestli šlo o originály nebo pálené kopie. Mezitím jsem Kabát pumpoval do všech z okolí, přičemž se mi dařilo konvertovat do nevinného agro-kultu nejednoho kamaráda.
Musím (vlastně s velkou radostí) říct, že stará láska ke Kabátům stoprocentně zrezivěla. Nostalgie chcípla. Nestýská se mi. Kapelou a vlastně vším, co jen jemně zavání čecháčstvím, silně opovrhuji. Když čumím na cover desky „Čert na koze jel“, tak si uvědomuju, jak blízko mají chlapci svým bodrým košilatým humorem a primitivitou třeba k Troškovi. A je mi jedno, že to ze začátku byl ucházející thrash. Prostě hnus.
Kabát se ale i tak na mém vkusu nepopíratelně podepsali. Nabídli kytary a nastínili, že existuje tvrdá hudba. Šlo o první setkání s muzikou, která pracovala s „heavy“ aspektem. Z dnešní perspektivy se to jeví směšně, ale v osmi letech mi některé věci od permanentně přichcaných Tepličáků přišly jako kurevská kladiva. Pokud přivřu oči, tak můžu dokonce uznat, že mě Kabát mohli jaksi obrnit vůči většině nu-metalu, a hlavně líbivým pop-punkovým mrdkám, kterým prvních pár let po miléniu nešlo uniknout. Kabát v začátcích fungování úplně nepracovali s vlezlostí a přesládlou líbivostí, což se s časem samozřejmě začalo měnit. Z toho důvodu jsem krátce po vydání „Dole v dole“ nad kapelou zlomil hůl i já. Na to měl ostatně velký podíl i vznik Óčka.
 |
| Země: Česká republika Žánr: hip-hop Datum vydání: 14.5.2004 Label: Maddrum |
Supercrooo – Toxic Funk
Doba Óčková předinternetová by se dala klasifikovat jako samotný díl v mém hudebním přerodu. Hodiny strávené před televizní obrazovkou s nachystanou véháeskou a ovladačem v ruce s nadějí, že odchytnu song, který fetuji, a následně ho na kazetu zaznamenám, si pamatuji dodnes. Na tomhle nevšedním audiovizuálním mixu vedle sebe končily nevídané kombinace interpretů. Spatra si vzpomínám na Hammerfall, O-Zone nebo Snoop Dogga. Vkus se zprvu moc neposouval. Hudební feťáctví se ale prohlubovalo.
Právě Snoop Dogg vše obrátil naruby. Byl dokonalou antitezí ke všemu, co jsem znal. Měl příběh, styl a charisma – hodnoty, o které jsem v mé Kabátí fázi ani neškobrtnul. Zastihl mne během přechodu z hudebních stanic a hitparád na konzistentní internetové připojení. První stažené empétrojky tudíž patřily jemu. Nemluvě o tom, jak jsem byl vděčen za příchod „GTA: San Andreas“ s narvaným rádiem Los Santos. Přes nablblý singl „Drop It Like It’s Hot“ jsem se tak dostal ke klasikám jako „Ain’t Nothing But a G Thang“ nebo „Deep Cover“. Album jako takové jsem však od Snoop Dogga nikdy freneticky nerotoval. Snoop Dogg spíše pootevřel vrata k rapu, které jsem posléze rozrazil dokořán při kontaktu s českými Supercrooo.
S odstupem času vnímám Supercrooo éru jako osobní alternativu k teenagerovskému pankáčství. Při prvním uzření singlu „Superstar“ se ve mně rozechvělo spratkovství a nechuť vůči establishmentu. Neméně mě sundaly synťákové beaty, které jsem tehdy při sjíždění Óčka v kombinaci s rapem nikdy neslyšel. Striktní a přímočará produkce efektivně dobarvovala jedovaté texty plné chytrých a ofenzivních rýmů. Obraty jako „slyším smrdět tvou leklou rybu“ nadobro formovaly mé už tak retardované vyjadřování.
Po intenzivním kontaktu se Supercrooo jsem rap prolezl takřka naskrz: po opuštění českého vývaru jsem narazil na atlanstký Crunk, přes který jsem se dostal k Hyphy. Z rapového San Francisca jsem to střihnul velkým obloukem do Spojeného království, kde zrovna zažíval masivní boom grime, díky němuž jsem si nějakou dobu pobyl i u dubstepu. Vše se opět začalo pomalu točit k temnotě. Memphisský kult Three 6 Mafia mě nasměroval k horrorcore a cesta k hudebnímu extrému začala nabývat ostřejších kontur.
 |
| Země: USA Žánr: hip-hop Datum vydání: 7.5.1996 Label: DreamWorks / Geffen / MCA Records |
Dr. Octagon – Dr. Octagonecologyst
Horrorcore, ale spíše temný rap obecně byl po dobu velmi špatného středoškolského studia obří částí mého života. Bylo to hobby, zábava a hlavně kýžený ventil. V mp3 přehrávači se střídala jména jako Esham, Tech N9ne, Brotha Lynch Hung nebo Kool Keith. To poslední zmiňované se tehda zarylo nejvíce.
Dává to smysl. Keith sloužil jako primární inspirace pro Supercrooo. No, inspirace. Kdybych nezabředl do Kool Keith kánonu, možná bych se i nebál tvrdit, že jsou Supercrooo jedním z mála skutečně originálních těles na české hudební scéně. Při studiu Keitha jsem nicméně rychle odhalil, že jde o více než o subtilní inspiraci, spíše o kopírku. Pro toto zjištění jsem vlastně nemusel chodit zas tak daleko: stačí si postavit cover „Toxic Funk“ vedle přebalu „First Come, First Served“, kterou Keith vydal pod pseudonymem Dr. Dooom (a hele, tři o v názvu). Jenže Keith je jen jeden, pokud tedy opomeneme jeho 60 alter-eg. Po boku Dr. Doooma, Mr. Nogatco existuje i Dr. Octagon. A právě ten posunul limity mého hudebního chápání zase o kus dále.
„Dr. Octagonecologyst“ je z formálního hlediska „pouhou“ rapovou deskou. Při důkladnějším bádání je nicméně jasné, že zde jde o mnohem více. Keith pomocí projektu otřásl devadesátkovým hip-hopovým paradigmatem. V době, kdy se nepsalo o ničem jiném než o reálném životě, přichází Dr. Octagon: gynekolog z Jupiteru, který přilétá na zem, aby lidstvu představil své medicínské experimenty. U lyriky však bizarnost projektu zdaleka nekončí. „Dr. Octagonecologyst“ je ve všech směrech avantgardou jako prase. Rapuje se zde mimo beaty, rýmuje se uvnitř řádků. To vše přes beaty, které spíš než jako hip-hop znějí jako zvrácená fúze plunderphonics a trip-hopu. Singl „Blue Flowers“ je geniální vizitkou: atonální sampl smyčců od Bartoka doprovází Keithovy ujeté proudy vědomí. Vše završuje série uvřískaných scratchů.
„Dr. Octagonecologyst“ je svým způsobem extrém, po jehož opakovaných rotacích jsem byl schopen strávit i o mnohem náročnější hudební chlívy. Následně jsem tak začal zabředávat do věcí, které různými způsoby testují posluchačovy hranice. Z těch zvukově podobnějších to byli například Dälek. Z těch odlišných pak třeba Portal, Anaal Nathrakh, Skinny Puppy či Venetian Snares.
Šlo to ale ještě dále. Album mě inspirovalo v tvorbě podobně laděných beatů, na kterých se posléze objevili lidé z české rapovo-horrorcore scény jako je De Sade, El Marón, ale i James Cole ze Supercrooo. V té době to jsem si z toho uchcal. Dnes to vnímám spíše jako úsměvnou haluz.
 |
| Země: USA Žánr: industrial rock Datum vydání: 8.3.1996 Label: Nothing Records/ Interscope |
Nine Inch Nails – The Downward Spiral
Od kontaktu s „Dr. Octagonecologyst“ jsem vlastně na permanentním questu, jehož cílem je najít hudbu, která je určitým způsobem „dark“ nebo „heavy“. Při tomto pátrání jsem jednu dobu prolézal nejrůznější formy industrialu. Přes Skinny Puppy a Ministry jsem tak trochu zpátečnicky narazil na „Reptile“ od Nine Inch Nails.
„Reptile“ je dodnes nejlepší industriální skladbou vůbec a jedním z nejzásadnějších počinů od Nine Inch Nails. Po opadu prvotní konsternace jsem se proto vydal spirálou směrem dolů. Po prvním poslechu mě „The Downward Spiral“ trochu zklamalo, protože podobné věci jako „Reptile“ album nenabídlo. Něco mě ale k albu táhlo zpět. A díky tomu něčemu to posléze kliklo. Kurevsky silně.
Dnes jsem přesvědčen, že jsou Nine Inch Nails nejkompletnějším hudebním tělesem. A klidně bych se o tom hádal s nejnesnesitelnějšími fanoušky Tool, Radiohead nebo Pink Floyd. Nikdo nezní jako NIИ, a pokud někdo chce NIИ emulovat, snaha už při prvních tónech zní jako laciný derivát. Zvuk Nine Inch Nails je jedinečný. Jde o komplexní hudební spektrum, ve kterém Trent Reznor dokáže znít stokrát jinak, ale pořád jako Nine Inch Nails. To podobné platí o textech, které jsou dost abstraktní na to, aby je člověk mohl interpretovat a vztáhnout na sebe. Zároveň jsou ale uchopeny dostatečně pevně na to, aby neprotékaly skrze prsty jako rozbředlá lyrická sračka od Krajča. Nehledejte druhé Nine Inch Nails. Nenajdete.
Po boku čistě řemeslných hudebních aspektů mě „The Downward Spiral“ přesvědčilo o síle hudby jako takové a o jejím přesahu. Pochopil jsem, co znamená, když někdo tvrdí, že hudba může zachraňovat životy nebo rozechvívat vibrace, které člověka posílají do jiných, smysly nepolapitelných dimenzí.
Žánrová nevymezitelnost a unikátní síla materiálu Nine Inch Nails rozbila má prizmata a otevřela palici vůči zkoumání veškeré hudby bez ohledu na žánrové nálepky. Dnes už tak není neobvyklým jevem, když mi shuffle v přehrávači za sebe zařadí jména jako Nick Cave, Revenge a Carly Rae Jepsen.
Pět zásadních alb je každopádně málo, a tak se zde takřka vůbec nedostalo na desky, které by lépe zapadly do hudebního spektra tohoto zinu. Je to škoda, protože právě tyto extrémnější kusy posloužily jako nutná extenze toho, co nastolily ty zmíněné. Z boku tady vystřelím například „Streetcleaner“ od Godflesh, která mi pomocí titulního songu naživo zprostředkovala ultimátní spirituální zkušenost, „Outre“ od Portal, díky níž jsem se naučil užívat si absolutní ztrátu sebe sama v hudebním chaosu, nebo třeba „Hexerei im Zwielicht der Finsternis“ od Aghast, jež posloužila jako brána do černé hudební magie.
