Archiv štítku: Sicmaggot

Cesta do hlubin redaktorovy duše: Cnuk

Již nějakou dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… před nějakými čtyřmi lety tedy vznikl nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě nikdy nebylo úmyslem otravovat vás intimnostmi – vždy šlo o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor tehdy dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemuselo jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes.

Od té doby se ovšem skladba redakce značně proměnila. Z tehdejší sestavy, jež daný článek psala, do nynějška zůstal pouze H. a Zajus. Rozhodli jsme se tedy dát prostor i později příchozím, aby i oni podnikli zpytování svého vkusu a vydali se na cestu do hlubin redaktorovy duše… Dnes je na řadě Cnuk.

Cnuk

Cnuk:

Kabát – Colorado
Země: Česká republika
Žánr: hard rock
Datum vydání: 7.9.1994
Label: Monitor-EMI

Kabát – Colorado

Svou posluchačskou pouť jsem začal prakticky od narození. Moje první kontakty s hudbou se odvíjely od mého okolí, to znamená rodičů nebo bratra. Těžko se rozhoduje co určit za první zásadní kapelu či dokonce album. Nepamatuji si, jestli jsem poslouchal více české nebo zahraniční kapely (řekl bych tak nastejno), ale nakonec jsem si řekl, že tím prvním by mělo být něco českého. To už se mi výběr o něco ztenčil, protože jsem určitě neměl tolik kazet věnovaných jedné kapele jako právě Kabátu.

Všechny řadovky z let devadesátých, snad až na „Má jí motorovou“, jsem měl pečlivě nahrané, vždy na jedné straně kazety, tak jak jdou za sebou. Vlastně si vzpomínám, že jsem je neměl kompletní, jelikož songy se sprostými výrazy se na kazetu nedostaly, hehe. Nejvíce jsem točil kazetu, kde se na jedné straně nacházelo „Colorado“ a na druhé „Země plná trpaslíků“. A právě „Colorado“ bych označil za album, které mě ve své době bavilo asi nejvíc. Všechny texty a melodie mám v hlavě už nadosmrti a pecky jako „Rohypnol po tetě“, „Starej bar“ nebo „Až pro mě přijdou“ na mě fungujou stále. Dodnes si ho rád pustím, i když si teda nevzpomenu, kdy se tak stalo naposledy. V souvislosti s Kabátem si ještě pamatuji, jak jsem ve školce zpíval „Wondera“ a také jak jsem nedočkavě čekal na vydání „Go Satane Go“. To mě hned od prvních poslechů vzalo, což se mi s touhle kapelou stalo naposledy.

Co se týče dalších českých kapel, na kazetách jsem měl „Lži, sex & prachy“ od Wanastovek (mimochodem ta kazeta je v tom kazeťáku stále strčená, z druhé strany je domácí „výběr“ devadesátkové Metallicy) a „Kalíme“ od DeBill Heads, to už bylo trochu později. Na žádnou jinou si nevzpomínám, k dalším jsem se dostal až s příchodem prvního počítače.


Kiss – Psycho Circus
Země: USA
Žánr: hard rock
Datum vydání: 22.9.1998
Label: Mercury Records

Kiss – Psycho Circus

Zbytek kazetové sbírky tvořily skupiny zahraniční. Tady se dostávám už k muzice, která se mě drží dodnes opravdu pevně. Základy, na kterých je postaven můj současný vkus a ke kterým se nejen vracím, ale prostě je normálně stále poslouchám. Tou nejvýznamnější kapelou mého života (asi se to už těžko změní) jsou bezesporu Kiss. Pro někoho pouhá show bez špetky hudebního umu, pro jiné modla. To oni mě přiměli mít rád hudbu a zajímat se o ní. A nejenom mě, ale především spoustu muzikantů napříč žánry a dekádami, což mě jen utvrzuje v nesporném vlivu těchto Američanů.

Desku „Psycho Circus“ jsem vybral jednoduše z toho důvodu, že jsem ji poslouchal nejvíce. I proto ji mám dodnes rád, přestože není v diskografii Kiss obecně moc oblíbená. To samé předchozí „Carnival of Souls: The Final Sessions“, což je mezi fanoušky dílo široce nenáviděné. Ke všem starým albům mám vypracovaný vztah a není mezi nimi žádné, kterým bych opovrhoval. „Psycho Circus“ není tím nejlepším, ale přestože jeho nahrávání provázely problémy a ve skutečnosti není tak úplně reuniovým albem původní sestavy, jak bylo avizováno, má pro mě svoje kouzlo a působí daleko lépe než poslední výtvory Kiss.

Nepamatuji si, jestli mě zaujala dříve hudba nebo image, ale prvně jsem viděl Kiss na VHSce „Exposed“. Netroufám si odhadovat, kolikrát jsem ji pouštěl či přetáčel sem a tam, ale znám ji nazpaměť.  Obsahovala rozhovory, kterým jsem prd rozuměl, ale hlavně videoklipy a záznamy ze starých koncertů, což na mě působilo jako zjevení. Když jsem jako malý koukal na Simmonse, jak blije krev, šla z toho na mě regulérně hrůza. Nadobro si mě získali. I když dnes díky knihám a internetu vím víc, než bych si snad jako fanoušek přál, stále sleduji jejich počínání a můj obdiv se nikterak nezmenšil. Srdcová záležitost.

K této kapitole si můžete doplnit spoustu dalších kapel ze zahraničí. Asi je nemá cenu jmenovat, prostě všechna ta klasická velká jména plus možná něco méně obvyklého, napadá mě třeba kazeta „Theli“ od Therion. Jinak v této době přelomu tisíciletí se mi zdálo, že vychází samá skvělá alba. A když se ohlédnu zpět, tak jsem měl pravdu. Stále nedám dopustit na „Better Than Raw“ od Helloween, „Knights of the Cross“ od Grave Digger, „Metalhead“ od Saxon, „Virtual XI“ od Iron Maiden či „Resurrection“ od Halforda.


Testament – The Formation of Damnation
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 29.4.2008
Label: Nuclear Blast

Testament – The Formation of Damnation

Následující album reprezentuje kapitolu objevování. Tady jsem již nebyl pouhým strávníkem toho, co se hrálo doma, ale s přístupem k internetu a neutuchající zvědavosti jsem se začínal rozkoukávat, co dalšího mi může hudba nabídnout. Vytáhnul jsem „The Formation of Damnation“ od Testament, i když kandidátů bylo více. K tomuto albu jsem se dostal díky YouTube a videoklipu „More Than Meets the Eye“. Bavilo mě na něm vše a především hudba.

Vokál Chucka Billyho střídal několik poloh včetně té hrubší, čemuž jsem do té doby nemohl přijít na chuť. O death metalu jsem neměl ponětí. Rozuměj, v dřívější době jsem o škatulkách neměl moc pojem a všechno pro mě byl jednoduše hard rock. Bylo jedno, jestli to byli Slayer nebo Sex Pistols. Slayer byli po dlouhou dobu to nejextrémnější, co jsem poslouchal, a to ještě pouze pár písniček. Někde v této době jsem začal rozlišovat pojmy jako thrash a death, přičemž thrash se mi zdál o dost lepší.

Právě kolem roku 2008 jsem se začal pídit po jménech, co neznám. Takže na řadu přišli Testament, Exodus, Voivod nebo Death Angel se skvostným „Killing Season“. Právě Testament mě se svojí novinkou semlel nejvíc a vím, že to bylo první album, u kterého jsem si říkal, že si ho koupím. Nakonec se tak nestalo a dodnes nevlastním originální kopii, hehe. Tenhle úděl nakonec připadl o dva roky později placce „Ironbound“ od Overkill. Tu tvrdost Testamentu jsem přirovnával ke mně známé Sepultuře, jinak jsem nic podobného neposlouchal, předtím, ani nějakou dobu po tom.


Suicidal Tendencies – Prime Cuts
Země: USA
Žánr: crossover thrash
Datum vydání: 3.6.1997
Label: Epic Records

Suicidal Tendencies – Prime Cuts

Zhruba v době pořízení „Ironbound“ jsem poprvé slyšel Suicidal Tendencies, a sice prostřednictvím výběrovky „Prime Cuts“. Po ní jsem sáhl, jelikož jsem měl pár oblíbených písniček a tenhle kus je všechny obsahoval. Vliv thrashe je tu zjevný, avšak hudba Suicidal Tendencies je daleko bohatší, což je ještě znásobeno na tomto výběru, jelikož obsahuje tvorbu od hardcorových začátků až po funky uvolněné devadesátky. Těžko jsem si tak mohl přát lepšího průvodce do dosud neprobádaných sfér.

Hardcore jsem neslyšel poprvé, ale zamiloval jsem si ho právě tady. Již dříve jsem měl v oblibě několik podobně laděných kapel, a to zejména díky soundtracku ke hře „Grand Theft Auto IV“, ostatně muzika k této herní sérii je kapitolou samo pro sebe, a to ne zdaleka pouze z hlediska metalu.

Punk jako takový jsem poté prozkoumával až do dávných časů jeho formování a objevoval všechny jeho proto a post formy. Crossover thrash u mě na nějakou dobu začal vítězit nad klasickým thrashem, u něhož mi scházela ta nespoutaná divokost. A to nejen díky Suicidal Tendencies. Dobře si pamatuji na první poslechy alba „Among the Living“ od Anthrax, které do sebe nasáklo vlivy vedlejšího projektu S.O.D. Z toho jsem byl úplně paf.

Dalším důležitým faktorem byla basa Roberta Trujilla, opět prvek do té doby neslyšený. Funk byl podobně jako death jedním ze stylů, jimž jsem dlouho nemohl přijít na chuť (o blacku nemluvě), avšak s častým posloucháním této kapely se mi zaryl automaticky do hlavy a začal jsem pátrat po něčem podobném. Samozřejmě, že na řadu přišel vedlejšák Infectious Grooves, ten mě ale paradoxně nikdy výrazněji neoslovil. Daleko větší vliv nakonec měli Faith No More, u kterých jsem začal obdobně výběrovkou a později jim definitivně propadl. Kdybych to měl vzít hodně do hloubky, tak jsem se díky Trujillově base dostal přes Mr. Bungle až k šílenostem typu PainKiller. Tím se ve mně projevila záliba ve všem divném a ujetém, jinak řečeno originálním.


Bathory – Under the Sign of the Black Mark
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 11.5.1987
Label: Under One Flag / New Renaissance Records

Bathory – Under the Sign of the Black Mark

Posledním albem, které významně otřáslo mým vkusem, je dílko „Under the Sign of the Black Mark“. Přes tento opus jsem se konečně prodral k extrémnímu metalu. Nebylo to ani moc dlouho po omámení Suicidal Tendencies, věci v této době měly zkrátka rychlý spád. Jinak je důležité zmínit, že takové Bathory jsem slyšel už dávno předtím, jen jsem o nich neměl žádné tušení a nevěnoval tomuto jménu větší pozornost. To bych ostatně mohl říci o spoustě jiných kapel. No, nebylo to ničím jiným než opět Kiss, jimž vzdalo hold na různých tribute albech už hodně interpretů.

„Under the Sign of the Black Mark“ jsem slyšel poprvé v horečkách se sluchátky na hlavě, v přítmí doma sám v obýváku. K poslechu do neznáma jsem se rozhodl při čtení knížky „Ďáblův hlas“ od Iana Christe, ostatně tato publikace je sama o sobě důležitým mezníkem v mém putování. Při úvodní „Nocternal Obeisance / Massacre“ jsem neměl vůbec tušení, co se to sakra děje, a snad nevědomky jsem hlasitost o něco snížil. „Tohle se jmenuje masakr, jo, tak to docela chápu,“ řekl jsem si v duchu. Quorthonovy skřeky, hlasité bicí a magické riffy v sobě měly neuvěřitelně tajemnou atmosféru, že netrvalo dlouho a nechal jsem se zcela unést. Pravdou je, že jsem se na další přehrání musel trochu osmělit a oklepat, jelikož jsem pořád cítil, že tohle je něco extra a choval jsem k tomu respekt.

Brány do světa black a death metalu se mi tak otevřely dokořán a já mohl směle pokračovat dál. Za chvíli už mě provázeli jak souputníci Bathory, tak jejich norští pokračovatelé. Když nad tím zapřemýšlím, tak jsem se k blacku nakonec dostal dříve než k death metalu, což jsem, uznávám, vzal trochu oklikou. Obdiv k death metalu však zůstal dodnes silnější.


Cesta do hlubin redaktorovy duše: Metacyclosynchrotron

Již nějakou dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… před nějakými čtyřmi lety tedy vznikl nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě nikdy nebylo úmyslem otravovat vás intimnostmi – vždy šlo o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor tehdy dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemuselo jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes.

Od té doby se ovšem skladba redakce značně proměnila. Z tehdejší sestavy, jež daný článek psala, do nynějška zůstal pouze H. a Zajus. Rozhodli jsme se tedy dát prostor i později příchozím, aby i oni podnikli zpytování svého vkusu a vydali se na cestu do hlubin redaktorovy duše… Dnes je na řadě Metacyclosynchrotron.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Rammstein – Live aus Berlin
Země: Německo
Žánr: NDH
Datum vydání: 31.8.1999
Label: Motor Music

Rammstein – Live aus Berlin

Jako malý jsem neměl nouzi o „tvrdou muziku“, i když mi ji nikdo násilím necpal. Doma běžně hráli The Offspring, Kabát nebo Ozzy. „Strejdové“ a „tetičky“ v okolí zažili například Death a Sepulturu v nejlepších letech nebo dokonce Samael, když u nás hráli v parku v letním kině. „Tomb of the Mutilated“ se ke mně dostalo už v šesti, ale z toho jsem pochopitelně ještě neměl rozum. Ve čtvrté třídě mi paňčelka na vánočním večírku vypla „Damage, Inc.“, kterou jsem měl na kazetě společně s nekompletním „Černým albem“ a výběrovkou Šmoulích disko hitů, protože to údajně nebyla hudba. Zásadní ovšem bylo, když jsem někdy ve dvanácti na letním táboře slyšel Rammstein a tehdy jsem poprvé zažil onu posedlost hudbou a sílu z ní plynoucí, která mě k ní stále táhne s neutuchající vášní. I když jsem doma něco poslouchal neustále a bylo mi úplně jedno, jestli Twisted Sisters, Elán nebo DJ Dado, pořád to byla „jenom muzika“. Až s Rammstein začala být situace vážná.

Po nějaké době se mi podařilo vydyndat první vypálené cédéčko s výběrovkou z prvních dvou desek a hlavně záznam kultovního berlínského koncertu. Z té doby si poprvé jasně vybavuji mrazení způsobené hudbou. Na vypůjčeném DVD přehrávači jsem živák sjížděl denně a svým nadšením nakazil i některé kamarády, takže brzy po škole chodilo pár sedmáků v příliš velkých tričkách Rammstein. Místní podnikavci nám časem vypálili i ostatní alba kapely a jistě si dokážete představit tu slávu, když se nám podařilo sehnat videokazetu se záznamem, kde nechybělo ani „Bück dich“.

Obsese Rammstein kulminovala s návštěvou jejich koncertu v Praze, 3. prosince 2004, aby poté upadla, protože jsem již dýchal podstatně tvrdším hudebním vyjádřením. Mimochodem cestou vlakem na koncert jsem ze Sparku vyčetl, že o pár měsíců později budou ve Zlíně hrát Cradle of Filth (Metalmania 2005) a známí s námi cestující tehdy svatě odpřisáhli, že mě na onen koncert vezmou. I přesto, že kapelu vůbec neznali, tak svůj slib, k nevelkému nadšení mých rodičů, splnili.


Cradle of Filth – Cruelty and the Beast
Země: Velká Británie
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 27.4.1998
Label: Music for Nations

Cradle of Filth – Cruelty and the Beast

S „Knedlíky“ jsem se nevědomky setkal ještě před Rammstein, když v televizi hrál klip k „Her Ghost in the Fog“. Video i audio mě upoutaly natolik, že jsem přišel pozdě do kroužku, ale na skutečné setkání s Cradle of Filth a „extrémnější“ formou metalu došlo jindy.

Když se podařilo sehnat Rammstein, tak se samozřejmě začalo s hledáním další tvrdé muziky. Kromě netu, na který se dalo dostat za prachy v internetových „kavárnách“ nebo ve škole, se inspirace dala ještě najít ve Sparku, občas něco zajímavého zahrálo i na Óčku. Vypalovalo se za úplatu, sockoval jsem taky kazety od vrstevníků svých rodičů (a stále ty kopie starých Cannibal Corpse, Krabathor nebo Deicide doma mám) a vzalo se zavděk skoro vším, klidně i kdejakou skinheadskou sračkou, hlavně když se tam drhly kytary a řvalo. Nebylo to možná tak kultovní a náročné jako „tape-trading“, ale zážitků bylo mnoho, o tom žádná. Ovšem ze všech takto objevených interpretů u mě vyčnívali Cradle of Filth s uvedenou deskou a samozřejmě, že tehdy to pro mě byl strašně zlej black, který definitivně zpečetil můj pád v osidla metalu.

Na image jsem ještě víceméně sral, ale (nezdravá) obsese se projevovala všelijak. Když jsme si například měli vyzdobit první stránku sešitu do hudební výchovy, já na ni vylepil ty „nejhnusnější“ obrázky, které jsem ve Sparku našel, takže tam nechyběli Dani Filth nebo obal „The Oath of Black Blood“. Stránku dále korunovaly krví načmárané pentagramy, takže jsem ji samozřejmě musel předělat.

Rammstein v současnosti poslouchám tak jednou za uherský rok, ale „Cruelty and the Beast“ (a vůbec celá raná tvorba Cradle of Filth) mi stále sedí. Letos v lednu jsem si dokonce zašel na koncert a slyšet „Bathory Aria“ naživo bylo mocné! Vystoupení jsem si dokonce užil víc než tehdy v raných patnácti, protože tentokrát jsem bez problému viděl na pódium (a kapela je taky v lepší formě).


Anaal Nathrakh – Domine non es dignus
Země: Velká Británie
Žánr: black metal / grindcore
Datum vydání: 2.11.2004
Label: Season of Mist

Anaal Nathrakh – Domine non es dignus

Na „Domine non es dignus“ jsem natrefil ve Sparku díky recenzi Boba Zelenky, a i když byl jeho popis trochu mimo, zaujal mě natolik, že jsem desku začal shánět, až se to přes staršího kamaráda podařilo. Deska mě uchvátila svou zběsilostí a spolužáci ze základky, kteří se mnou objevovali metal, už začali couvat; tohle bylo na ně moc. Brzy se podařilo splašit ikonické „The Codex Necro“ a zas to bylo úplně v prdeli.

Na Anaal Nathrakh mi tehdy také učarovala jistá obskurita. Kapela dnes prakticky patří do hlavního metalového proudu, ale tehdy jsem měl problém zjistit, kdo Irrumator a V.I.T.R.I.O.L. vlastně jsou, jak vypadají, a když jsem spolužačce chystal o Anaal Nathrakh referát do hudebky (čistě natruc učitelce), tak jsem si musel většinu povinného infa vycucat z palce, protože internet příliš nápomocen nebyl. O to kouzelnější pak bylo, když jsem o pár let později oba muzikanty poznal osobně.

Ale co je hlavní, tehdy jsem nabyl přesvědčení, že čím větší extrém tím líp. Cradle of Filth byli rázem hudba pro holky. Bylo krátce po vydání „Nymphetamine“ a já nebyl z investice do CD úplně nadšen; Dokonce ani ten koncert nebyl tak skvělý, jak jsem doufal. Takže jsem pod vlivem „Domine non es dignus“ a „The Codex Necro“ pátral po těch nejagresivnějších, neujetějších spolcích, co žánr mohl skrývat. Tady už byl internet, byť stále pomalý jak cyp, k nezaplacení a následující léta na střední škole byla ve znamení neustálého objevování. Já byl tehdy samozřejmě trve až na půdu, narvaný v černé od hlavy až k patě a bez stahováků, pentagramů a pičovin to taky nešlo. Všechno se točilo jen okolo black, death metalu, případně grindu a Anaal Nathrakh tomu dlouho vévodili. Až mi mé tehdejší první děvče občas smutně vyčítalo, že mám hudbu raději než ji, haha.


Blut aus Nord – MoRT
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 23.10.2006
Label: Candlelight Records

Blut aus Nord – MoRT

Díky raným Anaal Nathrakh mi během tažení za pomyslným „extrémem“ neunikly spolky jako The Axis of Perdition, Aborym nebo Blut aus Nord, které se vymykaly běžnému žánrovému pojetí. Deathspell Omega jsem už znal také, ale to ještě hráli relativně tradiční black metal, Funeral Mist mi z ortodoxního ranku imponovali mnohem více. Na noc, kdy se jsem si pořádně oblíbil „The Work Which Transforms God“, si pamatuji, jako by to bylo včera, ale až „Metamorphosis of Realistic Theories“ změnilo… no… všechno.

V době svého vydání byla deska spíše nepochopena, ale divíte se tomu? Hranice metalové hudby nikdy nebyly posunuty tak radikálně jako s tímhle arcidílem a dosud nebyla vytvořena unikátnější, temnější, divnější metalová deska, než je tato. To není jen názor přespříliš nadšeného fanouška, nýbrž zkurvený fakt. Minimálně rok po vydání jsem se od „MoRT“ nedokázal odtrhnout a takřka neminula noc, abych album neposlouchal před spaním.  Samozřejmě, že jsem se obvykle násilím držel při vědomí, abych jej soustředěně doposlouchal. Ale co je hlavní, já chtěl „víc“ a bylo mi jasné, že metal už není s to nabídnout, co potřebuji, takže jsem začal vyhledávat temnou hudbu i jinde. Byl jsem úspěšný a objevil tak veliké množství výborných umělců napříč všemi možnými žánry. Od zvěrských hlukařin, přes Druhou vídeňskou školu, experimentální hip-hop a kdejaké ambienty po Scotta Walkera či Angela Badalementiho. Desku, jako je „MoRT“, jsem samozřejmě stále neobjevil, protože neexistuje. Ale přesto existují nahrávky, především v rámci avant-progu a moderní klasiky, které mají svou zvrácenou invencí k „MoRT“ docela blízko.

Pátrání iniciované korunním dílem Blut aus Nord mělo vliv i na jakési osobnostní vyzrání. Prozření, že dobrá hudba je prostě všude, zmírnilo onen úsměvný pubertální radikalismus. A také se mi vyhnulo klasické vystřízlivění kdysi ortodoxních metalistů, kteří po dvacítce shodí vlasy a ostentativně (neméně pozérsky) se snaží odstřihnout od všeho, co jim připomíná trapné metalové mládí.


Teitanblood – Seven Chalices
Země: Španělsko
Žánr: death metal black magic
Datum vydání: 27.3.2009
Label: Norma Evangelium Diaboli

Teitanblood – Seven Chalices

V roce 2009 byl můj hudební vkus víceméně ustálen, i když samozřejmě bylo a je stále co objevovat. V rámci poctivého satanského zlometalu vycházela hromada výtečných nahrávek tehdy čerstvých uskupení. A přesto, že s Teitanblood nedošlo ke kdovíjakému zjevení, tři zásadní věci jim připsat mohu.

Když jsem tak fanaticky vyhledával extrém, pochopitelně jsem dost klenotů přeskočil. Sice jsem „Blood Fire Death“ uctíval už na základce, ale například s „The Return……“ jsem vůbec neztrácel čas, protože v tak starém blacku se přece nesype. Slayer jsem víceméně ignoroval z podobně pitomého důvodu, jelikož „South of Heaven“ jsem měl nahrané na kazetě společně s debutem Deicide, takže hádejte, kterou stranu jsem přetáčel a poslouchal furt dokola. Polo-příčetné uctívání staré školy, kdy ještě mezi black a death metalem nebyl jasný rozdíl, mi v podání Teitanblood kurevsky uhranulo a hlavně mě nepřímo donutilo dohnat resty. K Autopsy, Repulsion nebo důkladnějšímu seznámení s Krysztofem Pendereckim mě vlastně přivedli Španělé. A dalo by se říct, že jako „metalista“ jsem dospěl až někdy po dvacítce, když se mi začali líbit Mercyful Fate.

I holistický přístup „Seven Chalices“ něco změnil. Synergie temného námrdu, ukrutných evokativních textů a ještě šílenějších kreseb v bookletu jasně ukázala, jak se mají věci dělat. Tedy že je vhodné, když se vše možné i nemožné dotáhne do posledního detailu vysněném v záchvatu posedlosti.

A do třetice. O magii, okultnu, nezemskosti atd. se v metalové muzice mluví furt (ano, jsem tím vinen taky), avšak se „Seven Chalices“ jsem si na vlastní kůži vychutnal, že skutečně existují nelidské „energie“ (říkejme tomu jakkoliv), které lze médiem hudby přenést do běžné reality. Můj život nebyl skoupý na kdejaké zážitky ne zcela „běžného“ rázu. Mimotělní zkušenosti nebo spánkové paralýzy jsem navzdory jejich pověsti prožil víceméně v klidu, ochromující mrazení až pocity vytržení nejsou u mě rovněž ničím neobvyklým. Ale když vás „něco“ rve z těla během soustředěného poslechu zasraných „Sedmi kalichů“, tak to není úplně OK. Z toho snu, který následoval bezprostředně poté, jsem se probudil durch propocený a s křikem. A hlavně měl i další veledůležité konsekvence. O těch osobních-duševních psát nebudu, ale mé vnímání hudby se tím zase o něco změnilo.


Cesta do hlubin redaktorovy duše: Onotius

Již nějakou dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… před nějakými čtyřmi lety tedy vznikl nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě nikdy nebylo úmyslem otravovat vás intimnostmi – vždy šlo o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor tehdy dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemuselo jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes.

Od té doby se ovšem skladba redakce značně proměnila. Z tehdejší sestavy, jež daný článek psala, do nynějška zůstal pouze H. a Zajus. Rozhodli jsme se tedy dát prostor i později příchozím, aby i oni podnikli zpytování svého vkusu a vydali se na cestu do hlubin redaktorovy duše… Dnes je na řadě Onotius.

Onotius

 

Onotius:

 

Radůza – …při mně stůj
Země: Česká republika
Žánr: folk
Datum vydání: 2003
Label: Indies Records

Radůza – …při mně stůj

Kořeny mé hudební recepce jako by vystupovaly z mlhy. Už od útlého dětství jsem pochopitelně přicházel do kontaktu s nějakou muzikou, byť moment, kdy jsem o ní začal přemýšlet a aktivně a systematicky ji vyhledávat, přišel až o poznání později. Zpočátku jsem byl ládován v tomto kontextu asi poměrně často zmiňovanou muzikou pro děti v podání SvěrákaUhlířem, posléze jsem se doma začínal hrabat ve sbírkách svých rodičů a tam nacházel povětšinou český folk, výběry z vážné muziky a sem tam popové šlágry.

Zprvu to tedy byly věci jako Jarek Nohavica, od něhož jsme měli tehdy na vypáleném cédéčku s empétrojkama solidní část diskografie, Zuzana Navarová a právě její žačka Radůza, co se dostalo k mému uchu. Tu jsem proto zvolil jako první milník na své pouti hudebním světem – konkrétně pak její „…při mně stůj“, které se u nás doma točilo s železnou pravidelností, a pamatuju si, že díky němu se její následující deska „V hoře“ stala prvním albem, na které jsem se těšil ještě dříve, než vyšlo. Radůza dovedla jak chytlavé písničky s kytarou, tak pořádné syrové šansony od podlahy, v nichž dokázala svým mohutným hlasem chytit melodii pěkně za pačesy. Společně s dalšími folkaři tak položila mému hudebnímu vnímání základ pro dobré melodie a to je věc, kterou je třeba získat dříve, než pak člověk tento cit v různých extrémních žánrech pokouší a záměrně dekonstruuje.


Nightwish – Oceanborn
Země: Finsko
Žánr: symphonic metal
Datum vydání: 1.10.1998
Label: Spinefarm Records

Nightwish – Oceanborn

Až tak do počátku puberty mi hrálo z přehrávače všechno možné – na základě jediného klíče, jímž byla chytlavost. Střídaly se tak věci, o které bych z dnešního pohledu neopřel kolo – a slovo škvár je skoro slabé označení –, ale i věci, které mi nedělá problém si z nostalgie protočit. Zlom nastal tak kolem šesté třídy základky.

Ve výtvarných hodinách na ZUŠce začali hrát The Plastic People of the Universe a tuzemští tahouni alternativního hip-hopu WWW. A díky tomu se mi záhy zalíbila představa, že hudba může mít netradiční atmosféru a vyprávět příběhy. A tak jsem se začal poohlížet po něčem dalším, s čím bych se mohl identifikovat lépe než s laciným náhodně získávaným chytlavým popem, který fungoval jako spotřební zboží a jaksi mi přestával stačit. Hledal jsem něco, co by bylo stranou toho, co sem tehdy vnímal jako mainstream.

A nalezl to – a může to znít humorně, neboť se vlastně jedná přesně o takový mainstream, byť již v rámci metalové škatulky (ale tak chápejte, bylo mi nějakých dvanáct a cokoliv, co už nebyli Chinaski, bylo terno) – ve starých Nightwish a několika stažených peckách od Ozzyho Osbourna. Tehdy ještě to šlo poměrně pozvolna, mám pocit, že první alba jsem si stahoval u mámy v práci, protože jsme ještě neměli domu zavedené internetové připojení. Tak se mi dostalo do rukou album „Oceanborn“, namátkovým klikem myší, a já byl unesen tou fantasy atmosférou a kytarovými riffy, majestátními klávesami a Tarjiným zpěvem. Líbilo se mi tehdy, jak rozšířili strukturu skladby na víc než jen sloku a refrén, což byla do té doby pro mě poměrně rámující představa toho, jak hudba vypadá.

Takže navzdory tomu, že to z mé dnešní perspektivy může působit trochu úsměvně, tehdy jsem tuhle nahrávku považoval za vrchol umění.


Opeth – Blackwater Park
Země: Švédsko
Žánr: progressive death metal
Datum vydání: 12.3.2001
Label: Music for Nations

Opeth – Blackwater Park

Nedalo se nic dělat, s tvrdou muzikou jsem se od nějakých těch třinácti let identifikoval. Po Finech přišla hromada dalších kapel, zprvu pokračujících v melodické metalové tradici, nicméně postupně jsem začínal přicházet na chuť i čím dál tím tvrdším subžánrům (ač zprvu ještě poměrně nedůtklivě). A byla tu kapela, která v tomto ohledu znamenala významný zlom. Najednou už přestal být growling jen zpestřující vokální technikou, jak jsem jej vnímal v časech, kdy jsem ještě hltal všechny ty female-fronted kapely, ale plnohodnotným vyjadřovacím prostředkem. Od kytar už se už od té chvíle očekávalo víc než jen doprovodné rytmické powerchordování, ale cenily se krkolomnější riffy, vyhrávky i třeba jen jednoduše trochu atmosferičtější způsob hry. A zkrátka a dobře, v ohnisku zájmu se staly škatulky jako death metal a progressive metal.

Řeč je samozřejmě o švédských Opeth, kteří se tou dobou ještě s výjimkou „Damination“ profilovali jako metalová kapela. Nicméně i jejich pozdější přesun k retro sedmdesátkovému progrocku měl posléze vliv na mou otevřenost k pak zase měkčím žánrům. Vraťme ale se do časů, kdy Mikael Åkerfeldt ještě ve studiu chrochtal a headbangoval. Oproti kapelám jako Children of Bodom, které do té doby reprezentovaly to nejtvrdší, co jsem poslouchal (dnes humorná představa), Opeth byli o poznání náročnější na soustředění. Jejich klidně i více jak desetiminutové kompozice zkrátka zprvu chtěly špetku trpělivosti. Místy to bylo tvrdší a syrovější s prvky folku, bluesu a progresivního rocku a ta jejich mně do té doby neznámá atmosféra mne vskutku pohltila.

První desky, které jsem od Opeth ocenil, byla dvojice tehdy posledního „Watershed“ a „Ghost Reveries“, nicméně ta, která nejlépe reprezentuje mou mánii, je samozřejmě ta nejklasičtější – „Blackwater Park“, již bych dodnes (společně s předcházející „Still Life“) označil asi za nejvyváženější dílo z diskografie Švédů. Dlouhou dobu tohle byla má deska číslo jedna a dodnes na ní nedám dopustit.

Zároveň mi tato deska odhalila cestu jak k thrash metalu, death metalu a mnou dlouho preferovanému progresivnímu metalu, tak mne donutila pečlivěji se proposlouchat i základy heavymetalového, ba rockového žánru. A na dlouhou dobu společně s „Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory“ od Dream Theater určovala měřítko kvality.


Emperor – Prometheus: The Discipline of Fire & Demise
Země: Norsko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 22.10.2001
Label: Candlelight Records

Emperor – Prometheus: The Discipline of Fire & Demise

Nepřipadá vám, že jsem na nějaký žánr zapomněl? Ale jistě – black metal, žánr, který společně s post-metalem a různými experimentálními a indie záležitostmi vyhledávám v poslední době asi nejhojněji. Samozřejmě už v podobné době, kdy jsem začínal objevovat melodický death metal, jsem zároveň vyhlížel k nějaké temnější či majestátnější podobě agresivní hudby. První kontakt samozřejmě proběhl v těch třinácti skrze kapely, jež jsou dnes na scéně nezřídka kdy nazývány škatulkou kinder black metal, tedy Dimmu Borgir a Cradle of Filth. Nicméně byli to až Emperor, kteří mi otevřeli dveře k celé blackmetalové scéně. Právě oni mi totiž definitivně ukázali, že black metal může být muzika jak mrazivě atmosférická, blasfemicky bestiální i naprosto novátorská a překonávající hranice dosud známého.

Je to jako včera, kdy na základce kamarád přišel s tím, že tohle musím slyšet – a diktoval mi „After“ od Ihsahna a právě onu klasickou kapelu, z níž pocházel – Emperor. Zprvu jsem začínal skrze „In the Nightside Eclipse“, které mělo přeci jen nejblíže tomu, co jsem znal a byl schopen vstřebat, největší vliv na můj vkus nicméně měla závěrečná labutí píseň v podobě napůl avantgardního opusu „Prometheus: The Discipline of Fire & Demise“. Neoklasické elementy, industriální ruchy, svébytný songwriting, to vše mne fascinovalo tehdy a fascinuje dodnes.

Zde tedy tkví kořeny mé lásky nejen k black metalu ať už norské, francouzské, polské či islandské provenience, nýbrž i post-metalu a zejména pak k metalovým experimentům jdoucím za rámec toho, co určují rigidně ohraničené škatulky.


Oranssi Pazuzu – Värähtelijä
Země: Finsko
Žánr: psychedelic black metal
Datum vydání: 26.2.2016
Label: Svart Records

Oranssi Pazuzu – Värähtelijä

Dlouze jsem rozvažoval, jakou desku uvést jako poslední milník. Přeci jen – čím déle se zajímám o hudbu, tím více se můj vkus rozlezl do rozměrů, které jdou shrnout rok od roku hůř. V současné době můj vkus pojme opravdu širokou paletu žánrů od jazzu či indie popu, přes hip-hop až po drone. Nicméně bylo by pokrytecké nepřiznat, že i tak stále největší část mé sbírky tvoří rock a metal v tisíci a jedné podobě (převážně se nicméně jedná o ty extrémní či alternativní odnože). A tak, ač se sem nabízely různé spolky různých žánrů, zůstanu u metalu, ba u black metalu, a to tentokráte psychedelického. Oranssi Pazuzu.

Chtěl jsem na toto místo dát něco, co bude zároveň celkem nové (nakonec jde o desku, jež vyšla předloni), ale zároveň bude nějakým způsobem reflektovat dlouhodobější trend v mém vkusu. Oranssi Pazuzu sem tak nějak docela pěkně sedí, protože základ u nich sice tvoří onen metalový fundament, nicméně jejich zvuk je tak svébytný, že se zároveň byl schopen vymanit ze stále poměrně ortodoxní blackmetalové scény a zaujmout různorodou skupinu alternativních posluchačů. Zároveň ona polo-abstraktnost je takovým nějakým univerzálním manifestem toho, co mne fascinuje – bez ohledu na to, jaký žánr to vlastně je. Takové kouzlo mohu spatřovat ve Swans, Deathspell Omega, v Neurosis a koneckonců třeba i při poslechu Dälek.

Pět desek je věru málo a na spoustu kapel a interpretů, kteří můj přehrávač, ať už v minulosti či v současnosti, věrně navštěvovali, se nedostalo, nicméně i o tom tento formát je. Aby vykrystalizovaly nějaké velké záchytné body, které mne dovedly přes hudební mapu až tam, kde se jako posluchač nacházím nyní. Cesta to byla dlouhá – a troufl bych si říci, že ještě má kam pokračovat, tudíž jsem sám zvědav, jak na tuhle svoji posluchačskou zpověď budu koukat třeba za deset let.


Filmy, komentáře, instagram

Po nějaké době opět pár (ne)zajímavých kravinek z interní kuchyně…

Kdysi dávno jsme začínali jako výhradně novinkový blog. Od té doby se hodně změnilo – žánrové zaměření i rozpětí, orientace na recenze a tak dále. Vždy jsme ovšem byli stránkou především o hudbě, na čemž se nic – alespoň zatím – měnit nebude. Přesto se filmy v poslední době staly pevnou součástí našeho obsahu.

Po nesmělých začátcích už stihnul filmový koutek hezky nakynout o kopu článků, poté jsem kinematografický rozsah rozšířil i na třetí eintopf a nyní následuje další logický krok – filmové novinky. Možná jste si všimli, že v posledních dnech se už začaly objevovat.

Nevím, kolik z vás ty moje hovadiny o filmech skutečně čte a kolik z vás to zajímá, ale to je nakonec jedno. Hlavní je, že mě to baví. Pokud vás tyhle články nezajímají nebo jsou vám volné, klidně je přeskakujte. Anebo mi klidně napište do komentářů, že jsem kokot, pak se vzájemně pošleme do všech prdelí a na světě zas bude krásněji. Anebo taky ne. Ať tak či onak, filmové novinky budou a filmový koutek rozhodně také. Jestli ale čekáte komerční píčoviny, můžu vás poslat do… Metalopolisu, tady se samozřejmě pojede hlavně v hororech a obecně nepříjemných bijácích.

Braindead

Dost kydů, přesuňme se radši k druhému tématu. Jak nejspíš víte (ačkoliv by bylo příjemnější, kdybyste nevěděli), začínali jsme na blogísku. Po přestěhování na webíček jsem postupně přesunul všechny velké články (recenze, reporty, rozhovory, eintopfy atd.), ale původní diskuze zůstaly jen na blogu… až donedávna. Nakonec jsem se rozhodnul zapracovat i na komentářích, takže nyní u všech starších článků najdete i jejich originální diskuze. Paráda, ne? Věřím, že jste po tom všichni toužili…

Mimochodem, posledním zbývajícím obsahem blogu, jejž jsme na web doposud nepřesunuli, jsou novinky. Ale ty už samozřejmě stěhovat nehodlám, protože to nikoho nezajímá.

No, a poslední téma dnešního kvazi-literárního vejblitku zajisté potěší všechny příznivce (a)sociálního síťování. Rozhodl jsem se tak trochu vydlabat na Google+, protože podle mě stojí za hovno (já teda na něj dlabu už nějakou dobu, akorát až teď to říkám nahlas). Namísto něj jsem zřídil Instagram, takže jestli toužíš vidět, jak hashtaguju až do bezvědomí, tak to lajkni. Anebo followni. Anebo sleduj. Co já vím, tu terminologii ještě nemám nacvičenou…

Sicmaggot


Redakční eintopf – speciál 2017: Mythago

Mythago

Mythago:

Top5 2017:
1. Saiva – Markerna bortom
2. King Gizzard and the Lizard Wizard – Polygondwanaland
3. Viktor’s Joy – I Used to Be Clean
4. Black Magick SS – Kaleidoscope Dreams
5. Lunar Funeral – Sex on a Grave

CZ/SVK deska roku:
Malokarpatan – Nordkarpatenland

Neřadový počin roku:
Gofannon – Lo vilatge

Artwork roku:
Void Cruiser – Wayfarer

Objev roku:
Saiva

Shit roku:
Mongol – Warrior Spirit

Koncert roku:
David Kollár & Arve Henriksen: Piešťany – Elektrárňa 25.8.2017

Videoklip roku:

Film roku:
Wind River

Potěšení roku:
kvantum nových objevů

Zklamání roku:
absence nejočekávanějších desek

Top5 2017:

1. Saiva – Markerna bortom

Kdo někdy slyšel o Lönndom případně LIK, tomu by ani jméno Saiva nemuselo být tolik cizí. Ano, jedná se o sólový projekt Andrease Pettersona, který se na prvních dvou zmíněných v minulosti podílel. A po poslechu „Markerna bortom“ musí být každému jasné, kdo byl tažnou silou Lönndom, minimálně na „Viddernas tolv kapitel“. Dalo by se skoro říct, že debutová deska Saiva je převedením „Viddernas tolv kapitel“ do metalové podoby. Ale hlavně – i přes poklidnější tempo, značně čistý a téměř jemný zvuk kytar s minimem zkreslení a výrazně převažující čisté vokály (dokonalé dvojhlasy!) zde byl Petterson ani ne tak za pomocí hudby, nýbrž atmosféry z ní plynoucí schopen stvořit uzavřený svět nasáklý přesně tou ponurostí a melancholií, kvůli níž black metal vyhledávám nejvíce. Ostatně to je důvod proč se v tomhle shrnutí Saiva nenachází jednou, ale hned dvakrát.

2. King Gizzard and the Lizard Wizard – Polygondwanaland

King Gizzard and the Lizard Wizard to dokázali – splnili, co slíbili, a my jsme se během roku mohli celkem pětkrát těšit z nové desky, která byla každá zcela odlišná a každá až překvapivě kvalitní (tedy s výjimkou „Sketches of Brunswick“, jíž jsem dosud nedokázal přijít na chuť). A pokud by to takhle šlo dál, mělo by se do budoucna začít uvažovat o kategorii Top 5 „Gizzárdích“ alb. A proč mne vlastně oslovil předposlední minuloroční zářez více než ostatní? Po předcházejících čtyřech kusech (včetně „Nonagon Infinity“, přestože je o rok starší) se jedná o první album, které nepřichází s žádným do očí bijícím nápadem (smyčka na „Nonagon Infinity“, mikrotonální ladění na „Flying Microtonal Banana“, příběhový koncept s možná až příliš výrazným využitím vypravěčky na „Murder of the Universe“ a jazzová fúze na „Sketches of Brunswick“), nýbrž všechny tyhle ideje kombinuje dohromady do zcela funkčního a nutno říci, že mnohem vyzrálejšího celku. Opakující se motivy v průběhu skladeb – máme; mikrotonální lazení – máme; vypravěčku (využitou tentokráte mnohem střídměji) – máme; klidnou až jazzovou náladu – máme; a navrch ještě časté zakomponování psychedelického folku z „Paper Maché Dream Balloon“. Tohle album má prostě všechno, co si „Gizzárdí“ fanoušek může přát, zaobalené do poklidné až mysteriózní atmosféry, díky níž působí celek dospěleji a zároveň v kontextu celé diskografie získává svůj vlastní výrazný „xicht“.

3. Viktor’s Joy – I Used to Be Clean

Nic nemá na pořádnou darkfolkovou melancholii a přesně tou dvoučlenné uskupení Viktor’s Joy je. Místy na mě „I Used to Be Clean“ sice působilo snad až příliš moderně indie a hipsta, ale za ty emoce, které ve mně dokázalo vzbudi,t jsem mu ochoten odpustit takřka cokoli. Nebál bych se říci, že i přesto, že se nejedná o mé nejoblíbenější album za rok 2017, je tím, na nějž budu pravděpodobně vzpomínat nejdéle.

Viktor's Joy

4. Black Magick SS – Kaleidoscope Dreams

Psychedélie s blackmetalovými prvky a náckovskou estetikou od protinožců… už to samo o sobě si říká o zmínku v ročním shrnutí. Naštěstí nezůstává jen u slibné premisy a samotná hudba dokonává dílo v podobě nadmíru přijatelné. Jsem si sice jistý, že za minulý rok vyšlo mnoho lepších alb, já je ale naštěstí neslyšel, a tak tady Black Magick SS můžu s čistým svědomím ponechat. Jen škoda, že ohledně textů nejsou zrovna sdílní.

5. Lunar Funeral – Sex on a Grave

Mírně lynchovský vokál a perfektní kombinace stoneru, blues a někdy až klasického rock’n’rollu, který svou dravostí a vzpurností připomíná postavy Linklaterova „Dazed and Confused“, avšak na rozdíl od nich v sobě má místy něco nadmíru znepokojujícího. Závan čerstvého vzduchu na stonerové scéně a to mě baví.

Malokarpatan

CZ/SVK deska roku:

Malokarpatan – Nordkarpatenland

Domácí scénu příliš nesleduji, respektive téměř vůbec – ne snad proto, že bych ji považoval za méně kvalitní nebo méněcennou, ale jednoduše mne míjí, nevím proč. Co každopádně nemohlo minout ani mě, je samozřejmě Malokarpatan. Nezmiňuju je první a ani k nim nic moc nového nepřidám – „Stridžie dni“ byly skvělé, ale „Nordkarpatenland“ jde ještě dál a především folklorní prvky, ať už nástrojové, textové, samplové nebo prostě v celkové náladě, si mě ve své podobě „slováčisko jako noha“ naprosto získaly a jsou to právě ony, jež zajišťují naprostou unikátnost Malokarpatan, který se už teď stává kultem.

Neřadový počin roku:

Gofannon – Lo vilatge

Má to kytaru, má to flétnu, tahací harmoniku, možné i nemožné perkuse, housle, klarinet, brumle, nějaké další mnou neidentifikovatelné nástroje, francouzštinu a francouzský venkov je z toho cítit i v zaprděných pražských ulicích (a to jsem na francouzském venkově nikdy nebyl – vlastně ani ve Francii). A abych nezapomněl, není to kýčové a na rozdíl od předchozího EP „Prosodie“ tu není žádná elektrická kytara, co by prznila zbytek. Ideální folkové album? Ne, jen taková hopsačka, ale sakra dobře se to poslouchá. Pořád. A pořád.

Void Cruiser – Wayfarer

Artwork roku:

Void Cruiser – Wayfarer

Tahle kategorie patřila k těm, s nimiž jsem letos měl největší problém, a nebylo to nedostatkem nýbrž naopak přehršlí kvalitních přebalů, jež jsem za tento rok zaregistroval. Ani vyřazení alb, která jsem pořádně nebo vůbec neslyšel, příliš nepomohlo. Nakonec jsem ale nemohl jinak – obal „Wayfarer“ vyvolává přesně tu nejistotu a neurčitost, jakou může člověk pocítit při pohledu do hlubokého neznámého vesmíru, který si pro sebe usurpuje všechny myšlenky pozorovatele a jen tak snadno je původnímu majiteli nevrátí. Vrcholky hor vystupující z mlhy a šumu zaobalené v nafialovělém nádechu toho o svém původu příliš neříkají a právě ta nejistota mě na tom baví.

Objev roku:

Saiva

Naznačil jsem to už výše – každopádně oním druhým místem, kde se Saiva vyskytuje, je právě objev roku a nakolik pro mne odzbrojující se dá vyčíst z pořadí letošní top pětky. Váhal jsem sice ještě nad The Minerva Conduct, ale nakonec jsem dospěl k závěru, že skandinávská neotřelá blacková syrovost je pro mne mnohem přitažlivější než moderní vypiplaný sound.

Saiva

Shit roku:

Mongol – Warrior Spirit

Psal jsem to už v recenzi – hudba Mongol není zas tak příšerná, ale folk metal v jejich podání je tak neuvěřitelně průměrnou a frigidní záležitostí, že více než pár poslechů se stává neúnosnými. A jako shit roku jsem je vybral ne kvůli vyloženým nekvalitám, ale jen z důvodu, že špatné hudbě se snažím co nejvíce vyhýbat, poněvadž to prostě nemám zapotřebí, a většinou se mi to docela daří – ale holt stane se a aspoň do téhle kategorie mám co napsat.

Koncert roku:

David Kollár & Arve Henriksen: Piešťany – Elektrárňa 25.8.2017

Bohužel Wardruna to o nějaké dva týdny promeškala, jinak by nebylo o čem. Takhle ovšem můžu na první (a vlastně jediné) místo aspoň hodit tuhle slovensko-norskou kolaboraci. Ne, že bych snad na vícero koncertech nebyl, ale žádný z nich nebyl natolik světoborný, aby si zde zasloužil zmínit. Tohle vystoupení bylo kromě hudby, sestávající až na jednu výjimku pouze z industriálně-jazzové improvizace, výjimečné především v jejím spojení s prostorem, který představovala dávno nepoužívaná Elektrárňa Piešťany. Toto spojení dalo vzniknout neuvěřitelné atmosféře, v níž na světlo světa vyplouvaly střípky minulosti prolínající se se současností a ve výsledku drcené na prach zvukovou masou, o níž se až nechtělo věřit, že je opravdu produkována jen dvěma lidmi.

David Kollár & Arve Henriksen

Videoklip roku:

Pravidelným divákem metalových ani nemetalových klipů zrovna nejsem, a přestože jsem jich letos pár viděl, s výjimkou „ještěrčího čaroděje“ se nejspíš neřadili do tohoto desetiletí. Proto drahocenní čtenáři dozajista odpustí, že do této kategorie nepřispěji svou Troškou.

Film roku:

Wind River

Původně jsem měl v plánu tuhle kategorii zcela vynechat, jelikož zhlédnuté filmy z minulého roku bych spočítal na prstech obou rukou, ale nakonec mi to nedalo – „Wind River“ mi nabídlo tak mrazivou a nepříjemnou podívanou s takovou záplavou pocitů odporu a vzteku a následného uspokojení v podobě provedení spravedlnosti přesně podle mých představ, že ho prostě nemůžu nezmínit. A k tomu parádní soundtrack dokonávající onu mrazivost a místy vytvářející hypnotickou atmosféru, na němž se podílel i Nick Cave. Na mainstreamovou produkci skvělá záležitost a Taylor Sheridan po „Sicariu“ potvrzuje své scenáristické schopnosti (a v tomto případě dokazuje, že o nic hůře na tom není ani po režisérské stránce).

Wind River

Potěšení roku:

kvantum nových objevů

V minulém roce mne nejvíce potěšila četnost mých hudebních objevů, především co se dark a pagan-folkové scény týče. Tak se mi do merku dostala seskupení jako Splinterskin, Irfan, Gofannon nebo Weh a já pevně doufám, že tenhle žánr mi i v tomto roce bude odhalovat svá tajemství stejně intenzivně jako v minulém, v němž mne celkově nejvíce ovlivnil. A nebyly to jen folkové žánry, které mne v minulém roce obohatily (ačkoli žádný další to nezvládl v takové míře) – třeba takoví už zmiňovaní progresivní The Minerva Conduct mi rovněž výrazně utkvěli v paměti.

Zklamání roku:

absence nejočekávanějších desek

Nemůžu říct, že by mne v tomto roce něco vyloženě zklamalo, proto si nakonec vyberu záležitost celkem přízemního a nezajímavého rázu – bohužel žádná z kapel, u kterých bych si to opravdu přál, tento rok nevydala album, přestože od vydání toho posledního uplynulo čtyři nebo více let. Nezbývá mi tak doufat, že se tento rok konečně dočkám nového Toma Waitse, WWW a především Tenhi, na jejichž stránky jsem se díval pravidelně několikrát za měsíc, nejintenzivněji pak před sepisováním každého eintopfu.

King Gizzard and the Lizard Wizard

Zhodnocení roku:

Tenhle ročník sice nebyl vyloženě slabý, ale ke spokojenosti mám rovněž daleko, poněvadž tak 50 % toho nejzajímavějšího, co jsem slyšel, už za sebou nějaký ten rok existence má. Na druhou stranu, pár příjemných překvapení se konalo (a těch nepříjemných naštěstí jen minimum), takže si nebudu příliš stěžovat. Přesto si od roku 2018 slibuji více, už jen proto, že s výše zmiňovanými Tenhi a WWW to vypadá dost nadějně.


Redakční eintopf – speciál 2017: Onotius

Onotius

Onotius:

Top5 2017:
1. Ulver – The Assassination of Julius Caesar
2. Rebirth of Nefast – Tabernaculum
3. The Ruins of Beverast – Exuvia
4. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy
5. Pain of Salvation – In the Passing Light of Day

CZ/SVK deska roku:
1. Lvmen – Mitgefangen Mitgehangen
2. Čad – Bastard

Neřadový počin roku:
1. Abigor / Nightbringer / Thy Darkened Shade / Mortuus – Split
2. The Body / Full of Hell – Ascending a Mountain of Heavy Light
3. Thantifaxath – Void Masquerading as Matter

Artwork roku:
Converge – The Dusk In Us

Objev roku:
Selbst

Shit roku:
Ghost Bath – Starmourner

Koncert roku:
1. Obscure Sphinx: Žižkovská noc, 24.3.2017
2. Swans: Brutal Assault, 10.8.2017
3. The Ruins of Beverast: Praha – Mordá Vopice, 29.10.2017

Videoklip roku:
Imperial Triumphant – Breath of Innocence

Potěšení roku:
výtečné koncerty jen za dobrovolné vlezné

Zklamání roku:
úmrtí Warrela Danea

Top5 2017:

1. Ulver – The Assassination of Julius Caesar

Troufnu si říci, že pramálo kapel se může pyšnit tak ambiciózní poutí napříč všemožnými hudebními žánry jako norští Ulver. Netřeba asi dlouze rozebírat, jak se z osidel black metalu vydali vstříc zákrutům neofolku, psychedelického rocku, elektroniky, neoklasické hudby a tak dále. To proč tohle vše zmiňuji, je pochopitelně z toho důvodu, že jejich poslední výpad směrem do synthpopu mě uhranul. A to do té míry, že jsem se nakonec rozhodl po zvážení mu přenechat výsostnou pozici na špici svého hudebního žebříčku za rok 2017. Ulver zde na rozdíl od předloňského „ATGCLVLSSCAP“ jdou na věc o poznání přímočařeji, neztrácejí ale nic ze svého kreativního ducha a citu pro kompozici. Jejich zhudebnění slavné vraždy Julia Caesara přenáší na pozadí úderných beatů typickou tajemnou a neopakovatelnou melancholickou atmosféru prostřednictvím podmanivých melodií, které ale rozhodně nesklouzávají do plané líbivosti a připitomělé banality. Zkrátka a dobře – Ulver tak dlouho opatrně kroužili kolem popových vod, až jednoho krásného dne hranici překonali. A ačkoliv se zprvu objevovaly obavy, aby z toho nevyšel trapný nesmysl, nakonec ta deska dává dokonalý smysl a každý poslech je radost.

2. Rebirth of Nefast – Tabernaculum

Do přehrávače se mi vkrádala plíživě, nicméně od začátku fascinovala a nakonec se vyškrábala ohromně vysoko. Ne na špici, jíž uzmul elektrizující synthpop norských klasiků, nicméně na zasloužené druhé místo, které od špice dělí jen chlup. Roky čekání od syrového kraťasu „Ex nihilio“ se rozhodně vyplatily, byť dostat se do novinky chce přeci jen trochu více trpělivosti. Pokud je ale člověk ochoten té muzice dát své soustředění, je odměněn pohltivou atmosférou, výtečnými nápady a hromadou brilantních nuancí. Obrazotvornost black metalu v podání Rebirth of Nefast je fascinující. Jak obal desky naznačuje, tohle je prostě srdcovka.

3. The Ruins of Beverast – Exuvia

Výtečné pražské vystoupení stvrdilo něco, co už jsem tušil ve chvíli, kdy jsem nahrávku poprvé doposlouchal. „Exuvia“ se v ročním přehledu objevit musí. Pečlivě se proposlouchat zákruty spletitých kompozic v případě The Ruins of Beverast za to jednoznačně stojí. Hutnost, rituálnost, pohltivost. Jedinou vadou na kráse budiž trochu podivný obal, nicméně to je ve srovnání s obsahem desky naprosto kosmetický detail.

4. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy

Black metal potřetí, této afinity k němu se jen těžko zbavím. Zvlášť když ve hře je epos typu „EOD: A Tale of Dark Legacy“. Tentokrát nese přízvisko post, nečekejte ale ohrané kopírky Deafheaven, nýbrž nápaditý epos inspirovaný horory Howarda P. Lovecrafta. Tak jak to máme od The Great Old Ones rádi – vlastně tentokrát ještě o chlup lépe.

5. Pain of Salvation – In the Passing Light of Day

U volby posledního místa nastává tradiční dilema pramenící z toho, že i TOP 15 by bylo málo, natožpak vybrat nejlepších desek jen pět. Nabízelo se toho mnoho ze škatulek od post-punku přes sludge metal až po mathcore. Nakonec jsem si ale vzpomněl na úplný začátek roku, kdy se mým přehrávačem proháněli švédští progresivci Pain of Salvation – a bylo jasno. Jejich návrat v nové sestavě (která ještě během roku doznala proměny ve formě vyhození Ragnara Zolberga a návratu Johana Hallgrena z původní sestavy) dopadl výborně. Silné melodie a riffy utvořily sbírku pamětihodných skladeb, které po stádiu rozpačitého dvoudílného „Road Salt“ a alba akustických předělávek „Falling Home“ znamenal konečně návrat Pain of Salvation v té nejlepší formě.

The Great Old Ones

CZ/SVK deska roku:

1. Lvmen – Mitgefangen Mitgehangen

Skvělá práce s atmosférou, napětím, syrovostí a energií. Taková je loňská deska klasiků domácí post-hardcorové scény Lvmen (byť je toto označení možná trochu zavádějící, já v jejich tvorbě slyším hojně prvky post-metalu a post-rocku). Jejich koncertní forma byla údajně skvělá, je otázka, jak si poradí kapela nyní, kdy si smrt vzala kytaristu a velkého tahouna Mirdu. Koncerty nicméně jsou naplánované dál – jeden z nich už nyní na konci ledna v pražské Akropoli.

2. Čad – Bastard

Z žádného thrash metalu jsem neměl letos necítil tolik tak ryzí přirozené energie a radosti jako u slovenských Čad. Kteří přišli se sbírkou úderných drtiček mísící punkový náboj a rock’n’rollovou radost s ryzím thrashovým fundamentem. Že je to jen obyčejná sbírka hitů? Je, ale sakramentsky poctivá.

Pain of Salvation

Neřadový počin roku:

1. Abigor / Nightbringer / Thy Darkened Shade / Mortuus – Split

Výstavní splitko pohltivého okultního a výpravného black metalu v podání Abigor, Thy Darkened Shade, Nightbringer a Mortuus jsem dlouho trestuhodně přehlížel. Nicméně to se nedávno změnilo a hned první poslech mě uhranul do té míry, že jsem věděl, že tohle dílo jinam než na špici tohoto žebříčku nepatří. První progresivní epos v podání Abigor je čistá genialita, k Nightbringer navzdory skvělému nástupu by sice byla nějaká výtka, nicméně Thy Darkened Shade zašlapou pochyby do země neskutečnou peckou a Mortuus taktéž ukáží svůj potenciál. Skladby na sebe navazují, a tak splitko drží dokonale pohromadě, vše pak rámuje krásný artwork. Absolutno.

2. The Body / Full of Hell – Ascending a Mountain of Heavy Light

Nebýt toho, že na poslední chvíli vrchol žebříčku uzmula výše zmíněná blackmetalová klenotnice, z trůnu by shlížela kolaboračka mezi The Body a Full of Hell. Tahle šílená koláž brutálních, industriálních a experimentálních ruchů mě totiž taktéž naprosto odrovnala. Jestli chcete slyšet něco fascinujícího, skutečně post-apokalyptického, mimozemského – hurá s tímhle do přehrávače!

Thantifaxath

3. Thantifaxath – Void Masquerading as Matter

Oproti debutové desce Thantifaxath je toto EP ještě o něco syrovější, experimentálnější a ambientnější. Koherence trochu vymizela, ale o to živelněji a mrazivěji jednotlivé skladby zní. Pravda, kvalit „Sacred White Noise“ to nedosahuje, jako celek zase ale EP disponuje o poznání originálnějším vývojem. A ze závěrečných chorálů v rámci čistě ambientní skladby „Void Masquerading as Matter“ vskutku mrazí.

Artwork roku:

Converge – The Dusk In Us

Pěkných obalů jsem viděl vloni hafo, vybrat ale ten opravdu nejlepší je trochu oříšek. Nakonec sahám po jedné černobílé kráse – obalu „The Dusk In Us“ od Converge. Ta práce se světlem a tmou je tady výtečná stejně tak jako detaily a vlastně sakum prdum všechno. Deska sama o sobě je super, tenhle výtečný obal je ale naprostá třešnička na dortu.

Converge – The Dusk In Us

Objev roku:

Selbst

Zajímavých debutů vyšlo letos více, nicméně dlouho se mi vyhýbal takový, který by mě naprosto bez jediné výtky pohltil. Takový přišel až ve chvíli, kdy jsem poměrně nedávno do přehrávače naládoval eponymní album chilských Selbst. Co starší EPčka jen po očku naznačovala, to vykvetlo na novince do obrovských rozměrů, a kdybychom zde pro objev neměli speciální kategorii, není vyloučeno, že by se Selbst objevil v top 5. Prvky specifické pro francouzskou i islandskou blackmetalovou školu jsou zde podány v uceleném balení, které má hlavu, patu, mozek i srdce. Dobrá práce.

Shit roku:

Ghost Bath – Starmourner

Člověk se snaží vyhýbat trapným hudebním provarům, jak jen to jde, o to nepříjemnější je to pak najít někde kde by to zprvu nečekal. Pravda, Ghost Bath mi vždycky přišli trochu jako chudý příbuzný Deafheaven, nicméně na jejich starších deskách se našly povedené momenty. To ale neplatí o novince, která sází na nejtrapnější kýč a banalitu. Pokud se Ghost Bath naskytla pod velkým labelem příležitost ukázat, že nejsou jen rychlokvaškou, která na svou udičku svého času chytla pár kolem tvrdé muziky spíš omylem se motajících hipsterů, pak novinka je zhmotněním naprosto promarněné šance. Tolik skladatelské impotence jsem v rámci post-blacku snad ještě neslyšel. Nu, nemá cenu dlouho rozebírat něco, co beztak nejlépe popsal kolega Zajus s nadhledem a humorem sobě vlastním v dobové recenzi.

Selbst

Koncert roku:

1. Obscure Sphinx: Žižkovská noc, 24.3.2017

Můj žebříček nejlepších vystoupení zřejmě nebude nějaké velké překvapení, neboť jsem svůj top 3 neprozřetelně prásknul už v reportu na The Ruins of Beverast. Tak či tak ale ještě neznáte pořadí. Na první příčku jsem nakonec umístil geniální živelný rituál v podání Obscure Sphinx, který mě tehdy nekompromisně smetl. Hutné riffy, uhrančivé melodie, fanatický herecký výkon zpěvačky Wielebny svíjející se v obvazech, oslepující světla a fascinované publikum. Tak parádní post-metalový výkon jsem neviděl snad ani od svých oblíbenců Neurosis.

2. Swans: Brutal Assault, 10.8.2017

Historicky nejdelší vystoupení na festivalu, pro Swans stále spíš kraťas. Co předváděli, to byla zkrátka magie. Podmanivé plochy, které lomcovaly půlkou areálu a unášely člověka do naprostého transu. Poslední vystoupení Swans, tak jak je známe, na českém území skutečně stálo zato. Bylo to tak skvělé, že to trumflo dokonce i následující set Emperor, což je srdcovka největší, takže si jistě dokážete představit, jak mocné tohle bylo.

The Ruins of Beverast

3. The Ruins of Beverast: Praha – Mordá Vopice, 29.10.2017

O třetí místo se pak postaral black/doom/death v podání německých The Ruins of Beverast, který v Modré Vopici rozpoutal učiněné peklo. Jejich hudební monumenty dostaly naživo patřičně průrazné kontury a výsledek člověka okamžitě strhnul. Ani drobné zvukové disproporce rozhodně nezkazily dojem výjimečnosti, který do nynějška přetrval.

Videoklip roku:

Imperial Triumphant – Breath of Innocence

Imperial Triumphant letos vydali čtyřskladbové EP nazvané „Inceste“, přičemž skladba „Breath of Innocence“ se dočkala zatraceně povedené vizualizace. Každý rok říkám, že sledování hudebních klipů zrovna moc nedám, takže ani nyní neručím za to, že jsem si mezi prsty nenechal projít něco ještě pohltivějšího. Nicméně mou slabost pro černobílé artové filmy tahle audiovizuální koláž naplnila tak, že mohu s klidným svědomím říci, že hezčí klip jsem vloni neviděl. Pokud vám pozorování tohohle kousku přivodí epileptický záchvat, sorry, ale uznejte, že ty psychedelické výjevy za zkouknutí stojí. Nemluvě o té silné muzice.

Potěšení roku:

výtečné koncerty jen za dobrovolné vlezné

Léto 2017 jsem zůstával hodně v Praze, a tak ho pojal trochu objevitelsky a vydával se na koncerty tak často, jak jen to šlo. V letních měsících to co do známějších a předem vytipovaných jmen byla bída, na druhou stranu ale proběhlo mnoho koncertů undergroundových kapel, o nichž jsem z větší části do té doby neslyšel a dané akce neměly bůhvíjakou publicitu, přesto se jednalo silné zážitky. Většina z těchto akcí spadala do kategorie „dobrovolné vstupné“. Proto jsem se rozhodl tyto akce nakonec zmínit jako mé potěšení roku – neboť díky tomuto modelu jsem měl šanci vychutnat si nejednu hodinu zábavy a poslouchat naživo kapely, o které bych třeba jinak nezavadil.

V první řadě musím zmínit hned několik událostí, jež se odehrály v Café Na půl cesty, naprosto pohodovém místě v parčíku na Pankráci. To totiž v letních měsících hostilo například temně d-beatové Gust s post-metalovými Pijn, sludge/post-blackové Thurm s postrockovými Ovum či tuzemské post-rockové Politische Gespräche verbotenTengri (které jsem v uplynulém roce viděl vlastně hned dvakrát – poprvé to bylo v rámci Horizons Festivalu, který byl taktéž zadarmo). Všechno to byly velmi solidní koncerty a vstupné zajišťoval jen člověk obcházející s kasičkou. Takže vstupné jen symbolické a teoreticky klidně žádné. Zároveň je paradoxní, že jeden z nejdrsnějších kotlů roku jsem nezažil někde na Brutal Assaultu u nějakého death metalu, ale právě na koncertě v drobném prostoru Café Na půl cesty v rámci afterparty po Flufffestu, když hráli uvolnění melodičtí punkáči Despite Everything.

Rebirth of Nefast

Nebyla to ale jen „Půlka“, kde se odehrávaly solidní akce pro nás muzikální socky – ve studentském prostoru v Hybernské jsem například navštívil povedený set post-punkových ±0, v Crossu již zmiňovaný post-rockový festival Horizons (z kterého si zde můžete přečíst report) nebo povedenou afterparty po Obscene Extreme, kde solidní set odehrála například saúdskoarabská grindová kapela Creative Waste. Jo, a málem bych zapomněl – začátkem roku nás navštívili Zeal and Ardor v rámci Free Mondays v Roxy – taky, jak již titulek koneckonců napovídá, zdarma.

Zkrátka a dobře – nezávislá kultura v Praze žije a to je moc dobře.

Zklamání roku:

úmrtí Warrela Danea (Nevermore, Sanctuary)

Je to už více jak měsíc, co nás navždy opustil jeden z nejlepších a nejzajímavějších metalových hlasů vůbec – zpěvák Warrel Dane z k ledu uložených progresivních thrasherů Nevermore a z nedávno znovuzrozených Sanctuary. Vzhledem k tomu, že především první jmenovaní jsou moje srdeční záležitost a stále jsem se ještě nevzdával naděje, že se jednou dají zase dohromady, byla to rána. Jako by to bylo včera, když jsem je před šesti lety (byl jsem tehdy naprostý fakan, co chodil do osmé třídy) poprvé naládoval do přehrávače a nechal se unášet geniálními Loomisovými riffy a vyhrávkami a právě výtečným hlasem Warrela Danea. Místy štěkavým, jindy melancholicky epickým malebným zpěvem. Pokud tak někdo z vás ještě neučinil, apeluji – zavzpomínejte na něj například prostřednictvím vrcholné desky Nevermore „Dead Heart in a Dead World“. Odpočívej v pokoji, barde!

The Ruins of Beverast

Zhodnocení roku:

Rok 2017 pro mě byl hlavně rokem silných koncertů, nicméně ani co se týče desek, nemohu si zrovna stěžovat. Pravda, dilemat ohledně žebříčku bylo letos méně, nicméně i tak se nejedna fantastická deska do hlavní pětice neprotlačila, a přesto by za zmínku stála. Ať už jsou to Aosoth, Protomartyr, Dodecahedron či Desolate Shrine anebo spoustu dalších, jež, bude-li zájem, milerád ještě v komentářích doplním. Pravda, byla tu i zklamání – například nová deska „E“ od Enslaved mě nějak ne a ne chytit, Sólstafir taktéž tentokrát spíše uspávali, nicméně celkově rok 2017 rozhodně nebyl nějaký propadák. Jen zkrátka, jak již naznačil kolega H., kvalitních desek bylo  poměrně dost, těch opravdu výjimečných ale poměrně poskrovnu.

Konečně se vloni splnilo pár mých dlouholetých přání – viděl jsem naživo EmperorMaster’s Hammer. O to větší překvapení je to, že nakonec se objevily koncerty, které i tyto sety byly schopny strčit do kapsy. Další pozitivní věcí tentokrát spíše osobnějšího rázu budiž, že jsem během loňského roku poznal nemálo lidí aktivně se podílejících na fungování undergroundové scény, což jsou známosti, jež pozitivně přispěly k přehledu o scéně i mne trochu motivovaly. Je totiž radost vidět, že když má člověk trochu vůle a chuti, tak co vše se dá zvládnout.

Ulver

Rok se sedmičkou na konci byl pro mne v hudebním světě rokem rozšiřování obzorů. Místy s tím bylo spjato rozšiřování skepse, na druhou stranu to ale často vedlo k utvrzení v tom, co považuji za skutečně dobré. Udělal jsem si pár výletů do žánrů, které nejsou mým denním chlebem, a i když metalovou krev ze mne asi jen tak nikdo nevymačká, nachází se na hudební mapě spoustu zákoutí, kam by stálo za to někdy podniknout výpravu. Nu, nebudu ale dále prodlužovat tento exkurz do mysli jednoho pošahaného pisálka o muzice a raději do příštího roku opět, jak to bývá mým zvykem, popřeju hodně úspěchů a silných zážitků jak muzikantům, organizátorům, bedňákům, publicistům, tak všem fandům, kteří to se svou oblíbenou muzikou myslí vážně. V nastávajícím roce už se na nás chystají solidní věci – namátkou se už teď těším, až budu na letošním Brutal Assaultu fascinovaně zírat na set Dodecahedron či až budu poprvé pouštět slibovanou desku od A Forest of Stars. Tak vzhůru vstříc tomu, co na nás chystá 2018!


Redakční eintopf – speciál 2017: H.

H.

H.:

Top5 2017:
1. Black Cilice – Banished from Time
2. The Moon and the Nightspirit – Metanoia
3. Sortilegia – Sulphurous Temple
4. Netra – Ingrats
5. The Ruins of Beverast – Exuvia

CZ/SVK deska roku:
1. Inferno – Gnosis Kardias (of Transcension and Involution)
2. Krolok – Flying Above Ancient Ruins

Neřadový počin roku:
1. (Dolch) – III: Songs of Happiness… Words of Praise
2. V/A – Аргандаб
3. Wederganger / Urfaust – Split

Artwork roku:
Blood Tyrant / Warden – Duvonde skerfe

Objev roku:
Wolfkhan

Shit roku:
Jozef Van Wissem – Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back

Koncert roku:
1. Sortilegia: Praha – Underdogs‘, 1.12.2017
2. Grausame Töchter: Praha – Nová Chmelnice, 27.5.2017
3. Vanessa: Praha – Rock Café, 5.1.2017

Videoklip roku:

Film roku:
1. What Happened to Monday
2. Blade Runner 2049

Potěšení roku:
stále rostoucí hudební sbírka

Zklamání roku:
lízaní prdele průměru a absence zdravé kritiky

Top5 2017:

1. Black Cilice – Banished from Time

V uplynulém roce mě nejvíce bavil raw black metal a v jeho rámci mě nejvíce položila deska „Banished from Time“ od portugalského zla Black Cilice. Již v červencové recenzi jsem psal, že dané album je dokonalou ukázkou toho, jak by měl dle mého názoru black metal ve své nejčistší podobě znít, a za tímto tvrzením si bez obav stojím i nyní. Podobně jako za dalšími silnými verdikty, jako například že „Banished from Time“ plnými hrstmi rozhazuje to, díky čemu se pro mne stal black metal nejvyšší prioritou mezi všemi hudebními žánry.

Ani nyní, již téměř rok od vydání alba, ze mě nadšení nevyprchalo, a když to teď při psaní těchto řádků opět poslouchám, nemám o volbě nejlepší dlouhohrající nahrávky roku 2017 pochybností. Možná může vypadat zvláštně, když na piedestal dosazuji desku, jejíž podstata je vlastně zpátečnická a jejíž forma i obsah patří do zatuchlých kobek dávno minulých časů, ale zbraní „Banished from Time“ není originalita, nýbrž feeling, atmosféra a příchuť Pekla v nanejvýš koncentrované formě.

2. The Moon and the Nightspirit – Metanoia

S druhým místem si odskočím do diametrálně odlišných vod – žánrových i náladových. Odvážím se ovšem tvrdit, že „Metanoia“ ve výsledku dokázala zapůsobit obdobně silným a hlubokým způsobem. Maďarská folková magie dokáže vyčarovat atmosféru tak překrásnou, až to skoro dojme i takového cynika, jako jsem já. Je snad nutné k tomu dodávat nějaké další podrobnosti? Pro mě osobně jednoznačně jedna z nejvýraznějších nahrávek loňského roku… dle umístění evidentně druhá nejvýraznější.

3. Sortilegia – Sulphurous Temple

Sortilegia sice na druhé dlouhohrající desce svůj zvuk oproti starším počinům nečekaně vyčistili – což je samozřejmě hodně relativní tvrzení, jelikož proti Nuclear Balast metalu je to pořád kanál jak čuně – ale fanatismus, vysoký hypnotický potenciál ani onen pověstný feeling neschází. Jen u málokterého loňského alba jsem pocítil takové posluchačské uspokojení jako právě u „Sulphurous Temple“, čehož si prostě musím cenit, přes to nejede vlak.

4. Netra – Ingrats

Podobně jako u předchozí pozice, i zde je oproti straším věcem cítit určitý pokles. „Ingrats“ na předchozí album „Sørbyen“ nemá, ale „Sørbyen“ byla zcela výjimečná záležitost a „Ingrats“ je v obecném kontextu excelentní deska i tak. I přes jisté „zklamání“ jde o ohromně výživný poslech, jenž s přehledem bije většinu nahrávek, které se v loňském roce objevily.

5. The Ruins of Beverast – Exuvia

Myslel jsem si, že do svého žebříčku dokážu vymyslet něco originálnějšího, ale nakonec svůj poslední hlas musím dát právě The Ruins of Beverast. 2017 nebyl nijak zásadně silným rokem a při mrzké konkurenci jednoduše nikdo jiný nedokázal překonat majestát téhle německé stálice. „Exuvia“ rozhodně nepřekvapí, ale riffy jsou opět kurevsky monumentální a atmosféra elektrizující. Začátkem toho odstavce jsem kvality téhle fošny potažmo The Ruins of Beverast nechtěl nijak znevážit, je to rozhodně bravurní muzika a své místo zde si zaslouží.

The Ruins of Beverast

CZ/SVK deska roku:

1. Inferno – Gnosis Kardias (of Transcension and Involution)

Dovolím si tvrdit, že „Gnosis Kardias (of Transcension and Involution)“ je jediná česká metalová deska roku 2017, o níž lze skutečně mluvit v superlativech a která si zaslouží hluboké uznání. Zatímco Cult of Fire mě baví čím dál tím méně a jejich novější tvorba kouká skvělému debutu jen zdálky na záda a Master’s Hammer se už po svém návratu začali točit v kruhu a sázet na šablonovitost, Inferno mají invenci, charisma i vizi a se svým aktuálním majstrštykem usedli na trůn českého black metalu. A vlastně i českého metalu obecně, jelikož vše ostatní, co jsem měl tu čest (smůlu) slyšet, bylo přinejlepším průměrné.

2. Krolok – Flying Above Ancient Ruins

Téměř totožná sestava nyní sklízí velké úspěchy jako Malokarpatan s deskou „Nordkarpatenland“ a jakkoliv se jedná o výtečnou záležitost, mě osobně ještě o kus víc bavil dlouhohrající debut spřízněných Krolok. Možná trochu paradoxně, protože mezi oběma slovenskými nahrávkami je právě „Flying Above Ancient Ruins“ tou konzervativnější a méně výlučnou, ale… je v tom ona pověstná blackmetalová esence a to mě v uplynulém roce oslovovalo nejvíce.

Inferno

Neřadový počin roku:

1. (Dolch) – III: Songs of Happiness… Words of Praise

„III: Songs of Happiness… Words of Praise“ je nepochybně o něco slabší než předešlá demo kompilace „I & II“, ale i s tímto škraloupem, jejž navíc podporuje trochu blbský vtípek „Opening Speech“ / „Track Six“ a nudné „Intro mit Pauken und Trompeten“, se jedná o hudbu extrémně vysoké úrovně. Jakmile totiž (Dolch) začnou skutečně hrát svůj omamný éterický doom, jde o záležitost téměř nadpozemských kvalit. Jen málokterá – jestli vůbec nějaká – skupina mě za poslední roky se svou tvorbou zasáhla tak hluboce jako právě (Dolch).

2. V/A – Аргандаб

Ke kompilacím obecně vzato chovám víc despektu než respektu, ale zrovna „Аргандаб“ patří k těm, které mi smysl rozhodně dávají. A vůbec, dovolím si tvrdit, že jsem v loňském roce neslyšel mnoho věcí, které by se svou netradičností a zajímavostí mohly srovnávat s touhle obskurní kazetou, na níž se dvanáct umělců či uměleckých kolaborací převážně ruského původu věnuje mimořádně zajímavému konceptu sovětské války v Afghánistánu. Určitě doporučuji si nalistovat recenzi a přečíst si víc, protože na takovéhle věci člověk opravdu nenaráží každý den. Tím spíš když jsou všechny okolnosti doplněny skvělou experimentální muzikou. Velký tip pro všechny kolegy hledače!

(Dolch)

3. Wederganger / Urfaust – Split

Vedle (Dolch) jsou pro mne další výjimečnou kapelou a srdcovou záležitostí i Urfaust. Jejich podání black metalu – monotónní, špinavé, hypnotické, nihilistické – se mi již dlouhodobě naprosto přesně trefuje do vkusu. Tohle je přesně ten druh muziky, jakou chci prostě poslouchat a jaká mě bere snad ze všeho nejvíc. Ne nadarmo tedy veškeré jejich nahrávky doslova hltám, což platí i o loňském splitku s Wederganger. Ani jedna ze dvou skladeb Urfast sice nepatří k vrcholům jejich diskografie, ale sakra, furt mě to strašně moc baví. Nizozemským nihilistům pak zdatně sekundují i krajané Wederganger, kteří jsou sice o kousek níže, přesto mě svou kvalitou překvapili, protože jsem jim do té doby nevěnoval pozornost.

Artwork roku:

Blood Tyrant / Warden – Duvonde skerfe

V předešlých letech jsem s touhle kategorií míval velký problém, abych sem vybral obálku, za jejíž volbou si mohu skutečně stát. Tentokrát jsem měl trochu opačný problém, protože mě během roku zaujalo hned několik přebalů. Nakonec jsem z nich zvolil ten na první pohled nejhorší a nejméně zajímavý – přinejmenším tedy z pohledu běžných měřítek. Kazetový přebal splitka Blood Tyrant a Warden nicméně přesně vystihuje mé aktuální hudební chutě. Stejně jako raw black metal (který je ostatně z velké části i náplní splitu) je přední strana „Duvonde skerfe“ syrová, špinavá, zrnitá a formálně „špatná“, ale – má ohromnou atmosféru a dost přesně koresponduje s tím, o čem by dle mého názoru měl metal být.

Blood Tyrant / Warden - Duvonde skerfe

Objev roku:

Wolfkhan

V téhle kategorii se nakonec odehrál docela zajímavý souboji, na jehož konci zůstal poměrně neočekávaný vítěz. Původně jsem měl na mysli docela jiná jména, ale jakmile jsem se začal sestavováním tohoto žebříčku skutečně zabývat, dospěl jsem k přesvědčení, že restriktivní pravidla dané kategorie, můj osobní náhled na to, co to znamená objev, a požadavek hudební kvality i zajímavosti nejvíce naplňují právě polští Wolfkhan.

Jejich debut „Cyber Necro Spirituals“ je vysoce zvláštní a neotřelou nahrávkou. Na první poslechy mi přišla strašně divná a nemohl jsem jí úplně přijít na kloub, ale zároveň mě něco nutilo poslouchat dál, až jsem tomu přišel dost na chuť a v dobové recenzi nakonec chválil. A přesto možná nedostatečně. „Cyber Necro Spirituals“ se mi hodně rozleželo v hlavě a zanechalo za sebou výrazný dojem. A navíc – desku, kde se nacházejí písně s názvy jako „Kurwa“ nebo „Ballada o twardym chuju“, prostě nejde nemilovat!

Shit roku:

Jozef Van Wissem – Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back

Zatímco dříve jsem tu a tam ukájel své masochistické choutky cíleným poslechem sraček, abych měl v recenzi co zmrdat, v loňském roce jsem od toho trochu upustil a udělal jsem to tuším jen jednou. A přesto nakonec Exit Eden jako shit roku nezvolím. U nich jsem totiž kýčovité dno čekal, kdežto u nizozemského muzikanta Jozefa Van Wissema jsem se těšil na poutavou a intelektuálně vytříbenou záležitost. Namísto toho jsem dostal neskutečně plytké a zoufale nudné album, jehož poslech mě naprosto nepokrytě sral. S čistým svědomím mohu říct, že mě loni snad žádná jiná nahrávka neobtěžovala svou existencí takhle moc.

Wolfkhan

Koncert roku:

1. Sortilegia: Praha – Underdogs‘, 1.12.2017

Tak Sortilegia, žejo. To je prostě jednoznačné. Jedna z nejlepších koncertních blackmetalových kapel současnosti opět rozdávala temnotu a fanatismus, které možná neoceníte, pokud jste svou duši nezaprodali Peklu. Jestli jste tak ovšem učinili a byli na místě, jistě chápete, o čem mluvím. Vysrané předkapelní Islandy ten večer vedle kanadského zla zněly jako mrdka pro hipstery a děcka.

2. Grausame Töchter: Praha – Nová Chmelnice, 27.5.2017

Grausame Töchter je kapela, jakou prostě musíte vidět živě, jinak tomu věřit nebudete. Srát na to, že přinejmenším polovina muziky jede z playbacku, když to má takové koule (aniž by na pódiu stál jediný muž!), když to kope jak kramfleky do varlat v S/M pornu a když se na pódiu děje to, co se tam děje. Kozy, latex, hanbaté oblečky, prudce erotické tanečky, kozy, chcaní, kozy, šílená Aranea a strap-on dildo. Letos tu budou znovu, vážení, tak tentokrát to koukejte neprosrat!

3. Vanessa: Praha – Rock Café, 5.1.2017

Hned zkraje roku – a vypadá to, že již definitivně – skončila existence té nejvíc zásadní EBM formace z České republiky. Dekadentní večírek v Rock Café měl ovšem daleko k patosu a tklivému loučení – Vanessa se loučila stylem, jaký k téhle kontroverzní sedí víc než jehla na žílu. „Dal jsem si nějakou sračku a je mi blbě… takže tancujte, vy zmrdi!“

Sortilegia

Videoklip roku:

S touhle kategorií mívám docela svízel dlouhodobě, protože už dávno mě přestalo bavit se na hudební klipy videoklipy koukat. Jenže zatímco v předešlých letech jsem vždy dokázal najít alespoň jeden takový, který by mě zaujal (anebo jsem sem mrdnul nějakou zábavnou srandičku), tentokrát jsem se rozhodl se netrápit. Prostě si nevzpomínám na jediný klip, jenž by mi utkvěl v paměti a výrazněji mě zaujal.

Film roku:

1. What Happened to Monday

V roce 2017 jsem nové filmy nesledoval až tak zodpovědně, jak bych chtěl a měl (což pro letošek hodlám změnit), takže tento výběr můžete brát s určitými rezervami. Přiznávám na rovinu, že jsem neviděl hned několik snímků, o jejichž existenci vím a u nichž mám tušení, že by do tohoto žebříčku promluvit mohly, ale pozdě bycha honit a pozdě plakat nad rozlitým mlékem.

Nicméně k věci. Z toho, co jsem viděl, mě asi nejvíce zaujalo sci-fi „What Happened to Monday“ se sedmirolí Noomi Rapace. Dystopické sci-fárny mám moc rád a tahle konkrétní navíc přináší nepřepálenou (tudíž uvěřitelnou vizi) budoucnosti a hlavně dost zajímavé téma a otázky, které se z obrazovky naštěstí nevytratí, ačkoliv se film pustí do akčních obrátek. Některé dějové zvraty a zásadní odhalení se sice daly tušit dlouhé minuty dopředu, ale to mi nakonec nijak nevadilo, protože jsem se bavil až do samotného konce, v kině jsem si to fakt vychutnal a zanechalo to ve mně dojem.

What Happened to Monday

2. Blade Runner 2049

Navazovat po 35 letech na jeden z nejlepších sci-fi snímků všech dob? Na film, jehož neopakovatelná temná atmosféra a provokativní myšlenky stvořily kult s fanatickými zástupy uctívačů? Zdálo se to jako troufalost, která snad ani nemůže nezklamat, ale „Blade Runner 2049“ ukazuje, že i dnes se dají točit velké věci, které patří na velká plátna kin, a přitom nejsou povrchní blockbusterovou zábavou. Je to jiné než původní „Blade Runner“, ale je to silné, má to opět úžasnou atmosféru skvěle zesynchronizovanou s působivým soundtrackem, několik úchvatných scén a ukázkově se mi to rozleželo v hlavě. Takhle si to rozhodně nechám líbit!

Potěšení roku:

stále rostoucí hudební sbírka

Můžete si myslet, že dávat tohle do potěšení roku je čistá ego-masturbace a veřejné honění trika. Z jistého úhlu pohledu možná ano. Ale naše eintopfy – a ten roční obzvlášť! – je prostě čistě subjektivní záležitost a určitá dávka sobeckosti sem již z principu patří. Nehledě na skutečnost, že na citové zabarvenosti a upřímnosti si osobně ve svých kvazi-literárních výplodech zakládám. A upřímně mohu říct, že mi v roce 2017 stran muziky nic nedělalo větší radost než narůstající počet nosičů v mé skromné sbírce. Možná, že skutečně jsem materialista, jak mi furt cpe kolega Metacyclosynchrotron, ale kurva, já prostě vím, že rozbalování krabic s novými vinyly je lepší než orgasmus!

Netra - Ingrats

Zklamání roku:

lízaní prdele průměru a absence zdravé kritiky

Prakticky sem píšu to samé co loni a s dost vysokou pravděpodobností to sem budu moct napsat i za rok, ale nic jiného si finální hejt tolik nezaslouží. Jediný rozdíl oproti loňsku tkví v tom, že posledně jsem to vztáhnul pouze na českou scénu, zatímco letos se nebojím zobecnit i za hranice. Bylo by pokrytecké tvrdit, že se tak děje jenom u nás, když to samé chování vídám i venku.

Jednoduše mi jde o to, že většina metalové scény odmítá naslouchat jakékoliv kritice a žije ve vlastní uzavřené bublině, kde se všichni plácají po ramenou, jak jsou skvělí. Kritici chválí průměrné kapely, fanoušci jakbysmet a nějakou výraznější kritiku pěkně od plic si dovolí jen málokdo, jakkoliv by v leckterých případech mohla být užitečná. Příliš málo z nás klade skutečné nároky na to, co posloucháme a co vidíme na koncertech, výsledkem čehož je spirála, z níž se nedá dostat. Snad to souvisí s jistou povrchností, která nakonec nebují jen v metalu, snad s nedostatkem odvahy jít do opozice, možná s rezignací a nechutí se hádat s hlupáky a být všem za čůráka, i když mám pravdu, nejspíš ale všechno dohromady.

Zhodnocení roku:

V průběhu roku jsem neměl pocit, že by šlo o nějakou slabou sezónu, protože jsem měl pořád co poslouchat a moc jsem se nezastavil. Když jsem si ale nyní udělal trochu čas a s nadhledem se na rok 2017 podíval, nemám pochyb o tom, že tentokrát se skutečně jednalo o slabší ročník. Nechápejte mě zle, kvalitních alb vyšlo dost, ale sílu té které sezóny bychom neměli posuzovat dle nadprůměrných desek, nýbrž podle těch výjimečných. A těch tentokrát vyšlo skutečné minimum.

Black Cilice

Trochu mě mrzí, že za očekáváními a za svými schopnostmi zůstali i někteří interpreti, do nichž jsem vkládal velké naděje. Doufám, že rok 2018 bude v tomto ohledu výraznější, poněvadž již nyní mohu pomalu začít vyhlížet novinky hned několika kapel, jejichž tvorbu chovám v obrovské oblibě – namátkou třeba Urfaust, A Forest of Stars, Thy Catafalque, snad-už-konečně-kurva Mare a tajně doufám i v Euzen


Nový eintopf, obměna redakce, minulost

Po nějaké době se opět hlásíme s několika organizačními drobnostmi.

Do levého menu konečně přibyla možnost přihlásit se k odběru newsletteru. Plánujeme, že bude chodit jednou týdně. Zadáte email, přijde zpráva s odkazem pro potvrzení, pak už jen budete dostávat výluh toho, co za předchozí týden vyšlo. Prostě klasika.

Další novou věcí je třetí eintopf. K albovému a koncertnímu se nově přidává i filmový. Můžete argumentovat, že jsme stránka o muzice, tak co to kurva vymýšlíme za hovadiny, ale… filmový koutek, který jsme zavedli na začátku letošního roku, se docela rozjel a hodně mě baví. Nevidím důvod, proč tedy kinematografii nedat další prostor, když už beztak patří k legitimnímu obsahu webu. Na zaměření primárně na hudbu to navíc nemění vůbec nic.

Jízdní řád eintopfů bude následující: předposlední den předešlého měsíce – filmový, poslední den předešlého měsíce – koncertní, první den nového měsíce – albový. Kdyby to chtěl někdo úplně polopaticky, tak viz listopadové eintopfy, které vyšly: 30. října filmy, 31. října koncerty a 1. listopadu alba. Podobně jako u koncertní, ani filmový není povinný pro celou redakci a každý z nás do něj bude přispívat dle svého uvážení.

Filmový eintopf - listopad 2017

Třetí záležitostí, o níž bych se tu chtěl zmínit, jsou změny v redakčních řadách. Po téměř šesti letech věrné služby nás před časem opustil Kaša. Mohli jste si všimnout, že jeho aktivita postupem času uvadala a v posledních měsících již byla sporadická. Změna životních priorit, časově náročné zaměstnání, rodina… však si to určitě umíte představit. Každopádně, Kaša tu po sobě zanechal mraky povedených článků a má na kontě druhý nejvyšší počet recenzí ze všech současných i bývalých redaktorů. Za což mu patří dík.

Vedle Kaši nás čerstvě opouští i Skvrn (dříve Kaňour), jenž tu strávil čtyři a půl roku. Jemu psaní pro Sicmaggot přestalo dávat smysl a zřejmě mu přestal vyhovovat směr, jakým se stránka ubírá. Což je ale v pohodě, protože samozřejmě nemá smysl se nutit, když se na to někdo necítí. Každopádně i Skvrn sem napsal hodně dobrých článků a rozhodně se nemá za co stydět. Za což i jemu patří dík.

Na druhou stranu, asi jste zaregistrovali, že už pár měsíců nazpátek jsme do redakce přijali nového borce s přezdívkou Mythago. Seznam jeho vydaných článků najdete tady.

Mythago články

V neposlední řadě mám na srdci ještě jednu věc. Když jsem na začátku letošního roku psal podobný článek jako tenhle, mimo jiné jsem zde zmiňoval, že do budoucna plánuju novou rubriku, kde budou dostávat prostor starší desky. Nicméně už tehdy jsem tak trochu tušil, že se k tomu asi nedokopu během prvního kvartálu. A jak vidno, tušil jsem správně.

Jde o nápad, který tu visí už mnohem déle, pomalu roky. Dlouho jsem si pohrával s myšlenkou, že by to chtělo sekci, kde bychom měli možnost masturbovat nad legendárními alby, vytahovat zapomenuté obskurnosti nebo dávat prostor i skupinám, nad nimiž se již zavřela voda a jejichž existence patří minulosti. No, abych to zkrátil – jednu nudnou neděli (shodou náhodou to bylo dnes) jsem si jednoduše řekl, že dokud budu čekat, až na to bude víc času, nedočkám se nikdy. Navíc mám pocit, že tuhle sekci nutně potřebujeme, protože je prostě ostuda, že tu ani po víc jak jedenácti letech fungování nemáme jedinou recenzi na kapely jako Bathory, Celtic Frost a tuny klasik. Právě takovéhle veličiny zde nejspíš budou v počátcích mít převahu.

Samozřejmě, že by to šlo cpát i mezi normální recenze (jak se ostatně tu a tam nárazově stalo – takové články budou do nové sekce zpětně přesunuty), ale přijde mi lepší to mít ve vlastní rubrice s všeříkajícím názvem – minulost. Už jen z toho důvodu, že nepůjde o recenze v pravém slova smyslu, ten styl psaní se musí nutně lišit, když člověk píše o vykopávce a když o novince. Logicky naroste podíl historického balastu v textu. Přinejmenším takový je plán. Ale tak všichni víme, že plány jsou od toho, aby se měnily, takže kdoví, jak to bude reálně vypadat, až se to rozjede. A také nevím, v jakém duchu se svých eventuálních příspěvků zhostí kolegové, budou-li v budoucnu do minulosti (to je obrat, có?) také přispívat.

Musím ovšem říct, že primárním zájmem stále zůstanou recenze na novinky. Nerad bych se dostal do stavu, kdy bychom se proměnili v místo pro nostalgické vzpomínání a ztratili chuť sledovat aktuální dění.

Na závěr můžu snad jen dodat, že obal první desky Bathory tu není jen tak náhodou…

Bathory - Bathory


Omezený provoz

Jak jste si asi všimli, aktuálně nefungujeme úplně na sto procent. Důvod je jednoduchý – šéfredaktor se právě přestěhoval a zatím je bez internetu. Někdy během příštího týdne bychom snad mohli začít jet v obvyklé kadenci, teď zatím ještě pár dnů budou vycházet jen recenze (snad).

EDIT 6.3.2017: Už jedeme zase v tradičním režimu.


Redakční eintopf – speciál 2016 (Metacyclosynchrotron)

Metacyclosynchrotron

Metacyclosyn-chrotron:

Top5 2016:
1. Void Meditation Cult – Utter the Tongue of the Dead
2. Cultes des ghoules – Coven, Or Evil Ways Instead of Love
3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
4. Caveman Cult – Savage War Is Destiny
5. Howls of Ebb – Cursus Impasse: The Pendlomic Vows

CZ/SVK deska roku:
1. Silva Nigra – Světlonoš
2. Somnus Aeternus – Exulansis

Neřadový počin roku:
Adaestuo – Tacent semitae

Artwork roku:
Altarage – Nihl

Objev roku:
Sorguinazia – Sorguinazia

Shit roku:
Buer – Protoalbum

Koncert roku:
Sortilegia, Nyönpa: Praha – Modrá Vopice, 21.8.2016

Potěšení roku:
nováčci ve světě

Zklamání roku:
nováčci doma

Top5 2016:

1. Void Meditation Cult – Utter the Tongue of the Dead
Už jsem to sice předeslal v recenzi, ale opáčko neuškodí. „Utter the Tongue of the Dead“ je negativní, temná, zlá a majestátní deska bez (téměř) jakýchkoliv lapsů. Co jsem očekával, to jsem dostal. Možná jinak, než jsem si ve své choré hlavě maloval, ale to je koneckonců dobře. Nepochybuji, že se k tomuhle svinstvu budu vracet i za několik let, což se dá s jistotou tvrdit jen o minimálním počtu desek.

2. Cultes des ghoules – Coven, Or Evil Ways Instead of Love
Cultes des ghoules jsou bez debat top kapela metalového undergroundu a „Coven“ tuhle pozici potvrdilo. Nemám pocit, že by novinka patřila k tomu nejlepšímu, co Poláci stvořili, a v plánované recenzi bude taky co sepsut. Ale když ono tu je tolik pasáží, kdy jsem hudbou naprosto unešen! S víc jak jeden-a-půl-hodinovou black/doommetalovou „operetou“ si Cultes des ghoules možná nabrali příliš velké sousto, ale přesto považuji „Coven“ za dílo vskutku ďábelských kvalit. I pledge to serve thee for the good and ill. Possess me and then kill – that is my will!

3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
Deathspell Omega to je zase naopak, ti se vrátili k zaručenému receptu, což má své klady i zápory. Deathspell Omega samozřejmě ukázali, kdo je králem progresivního black metalu, a všem kopírkám s přehledem nakopali prdele. „Onward Where Most with Ravin I May Meet“ je hymna roku a těch slov nekritické chvály by se dalo vysypat mnohem, mnohem více. Ostatně, jak už to udělali mnozí. „The Synarchy of Molten Bones“ je dle očekávání elitní deska. Ale na druhou stranu jsem doufal, že by Francouzi mohli využít svého nezměrného talentu přece jenom trošku jinak. Když to dokáží třeba Abigor a Blut aus Nord, proč ne oni? No, a abych si vylil srdéčko úplně, tak bych rovněž zjebal plochý a nudný zvuk, který se s kapelou táhne od „Paracletus“ a už na „Drought“ se mi tento nedostatek nechtělo moc omlouvat.

4. Caveman Cult – Savage War Is Destiny
Z recenzí lze asi poznat, že mám (mimojiné) hodně rád, když pod extrémním námrdem lítaj z repráků třísky. Ono těch doopravdy kvalitních či alespoň zajímavých black/grindových bestialit zas tolik nevychází, takže desky jako tahle potěší. Osobně totiž neznám lepší „neubližnou“ katarzi, než si po náročném dni vyplavit všechny sračky z hlavy nějakým agresivním zvěrstvem. No, a „Savage War Is Destiny“ k tomuto účelu stále užívám pravidelně a rád.

5. Howls of Ebb – Cursus Impasse: The Pendlomic Vows
S posledním místem mám problém. Napadá mě dost nahrávek, jež letos výrazněji zaujaly, ale která z nich si zaslouží pozvednout na výroční piedestal? Hodně se jich honosilo nálepkami jako „progresivní“ nebo „avantgardní death metal“ a z nich bych vybral „Cursus Impasse: The Pendlomic Vows“ od amerických Howls of Ebb. Album jsem v závěrečných měsících roku poslouchal jen vzácně, ale celkově dost na to, abych usoudil, že v současnosti asi neexistuje unikátnější deathovka. A hlavně v mých očích překonává i loňské tituly Chthe’ilist, Ulcerate, Gorguts nebo Coma Cluster Void.

Howls of Ebb

CZ/SVK deska roku:

1. Silva Nigra – Světlonoš
Je možné, že kdyby se žebříček desek nerozlišoval na „zahraniční“ a „domácí“, tak by se Silva Nigra vlezli i do výše uvedené elitní pětky. Důvod je prostý. Není mnoho desek se kterými jsem loni strávil více času než právě se „Světlonošem“. Hudba Silva Nigra není a nikdy nebyla nějak výjimečná, zdejší skladby mají svá hluchá místa, ale černočerná kvalita, kdy se pomalu protáčejí oči v důlcích, zkrátka převažuje. Jak už to v black metalu bývá, i s jednoduchým receptem lze stvořit něco silného, poutavého a hlavně autentického, což se Silva Nigra povedlo.

2. Somnus Aeternus – Exulansis
První deska Brňáků pro mě byla jen obyčejným, i když slušným doomem a pak přišlo „Exulansis“. Stále jsem si nedokázal ujasnit, jaký můj vztah k desce vůbec je. I proto se tady neukázala recenze, kterou by si obě strany jistě zasloužily. Podobně jako v případě Silva Nigra jsou zde nedostatky, které přehlížet nelze, ale kouzlo nahrávky je silné. Vím, že přirovnání k vínu ve sklepě je klišé jako prase, ale „Exulansis“ si stejně jako tu pomyslnou flašku hodlám uložit někam hluboko, a přesto na dosah, abych se k ní jednou za čas mohl vrátit a po malých dávkách si ji užít. Ne, stále to není deska úplně pro mě, ale s náladami zde vyjádřenými docela souzním. Nebyla nouze o momenty, kdy mi při večerní procházce naskočila v přehrávači některá z výrazných skladeb „Exulansis“ a následný pocit byl… No, bylo to niterní, tíživé, ale zároveň očišťující, čehož si cením vždy.

Somnus Aeternus

Neřadový počin roku:

Adaestuo – Tacent semitae
Nad prvním miníčkem Adaestuo jsem se už dostatečně rozplýval v příslušné recenzi a mírný časový odstup nahrávce nijak neuškodil. Mám také pocit, že si „Tacent semitae“ užívám ještě o něco více než i výborná EPka takových Dead Congregation, Teitanblood nebo Death Worship. Nový materiál by měl být touhle dobou už nahraný a já se ho nemohu dočkat!

Artwork roku:

Altarage – Nihl
„Nihl“ bylo hodně dobré album, i když mohlo být ještě lepší. Každopádně si Altarage pozornost zaslouží, a tak jsem rád, že budou zmíněni alespoň tady. Obal, jehož autorem je novozélandský malíř Nick Keller, výborně koresponduje s náturou temné a násilné hudby Altarage. A za sebe mohu říct, že ve mně zanechal snad i hlubší šrám než zvuky samotné.

Altarage – Nihl

Objev roku:

Sorguinazia – Sorguinazia
Mám trochu problém se rozhodnout mezi Häxenzijrkell a kanadskými Sorguinazia, ale zvolím nakonec druhé jmenované. Částečně proto, že jsme si je na stránkách ještě nezmínili, ale hlavně mé blackmetalové chutě stimulují důkladněji a povšechněji. To zkurvené, stejnojmenné zlodemo má totiž všechno, co by měl black metal té nejlepší a nejryzejší jakosti mít. Násilí, mystiku, cit, neurvalost. Smysl pro tradici, ale i excentrickou individualitu. Ponurou krásu i ekstatickou hrůzu. To vše zahaleno v soundu za jaký by se nestyděli ani Nyogthaeblisz, ale přesto je zde čitelné všechno. Rovněž zbožňuji, když mi kapela dovede vymlít mozek i textovým námětem. Stačily tři skladby a vím, že Sorguinazia uctívám.

Shit roku:

Buer – Protoalbum
Přijde mi už zbytečné se po Buer neustále vozit, ale já se loni nesetkal s kapelou, která by dělala tolik věcí „špatně“ a ještě se tím aktivně „chubila“. Asi dobrá selekce, protože vím, že by to mohlo být i horší. No, každopádně budu kapele přát, aby se trochu zmátořila a já se za ně nemusel stydět, kdybych se náhodou k jejich hudbě v budoucnu zase připletl.

Sortilegia, Nyönpa

Koncert roku:

Sortilegia, Nyönpa: Praha – Modrá Vopice, 21.8.2016
Co se týče mých loňských návštěv koncertů, tak jednoznačně převažuje kvalita nad kvantitou. Koncert vyloženě na hovno si nevybavuji, těch obyčejných akcí, kam se jde člověk hlavně socializovat (a kapely jsou spíše kulisa), bylo tak akorát a všechny návštěvy byly takto předem koncipované. Pak tu byl slušný počet těch hodně silných (např. Possessed, Venom Inc., Absu, Profanatica, Outre) a hrstka jich také byla zcela maximálních, nezemských jako třeba Irkallian Oracle a Dark Sonority na Prague Death Mass III. Ale nakonec onu pomyslnou korunu černého samadhi věnuji Sortilegia, protože tehdy v Praze to zkrátka byla supra-racionální, magická ceremonie, ke které se ve vzpomínkách rád vracím. A ten kdysi avizovaný live záznam Nyönpa by byl rovněž kult.

Potěšení roku:

Nováčci zvenku
Super nahrávky letos vyšly, dost jich bylo i takových, co jsou ok a člověka „obohatí“ alespoň krátkodobě, ale nedokážu ještě posoudit, zda byl v tomhle ohledu rok 2016 nějak kvalitnější než ty předchozí. K tomu je nutný větší odstup. Ale mám neodbytný pocit, že jsem dříve tak často nenarážel na tolik slibných, nových kapel jako teď. Několik jsme si jich tady na webu představili, na některé se možná ještě dostane. Jestli ne, tak nevadí, protože už teď se na jejich další, v mnoha případech již chystané tituly, s příjemným mrazením těším. Ale za neméně potěšující považuji i existenci stránky Bardo Methodology, protože články zde publikované se svou kvalitou a hloubkou vyrovnají elitě tištěného zinařství.

Deathspell Omega

Zklamání roku:

Nováčci doma
Když na scéně objevím něco zcela čerstvého, kde nefigurují staré známé persony, tak v těch lepších případech se jedná o ucházející nudu, co nemá tendenci urážet vkus ani sluch. Možná to je důvod, proč třeba Mallephyr, jedna z mála opravdu slušných a zajímavých „nových“ kapel u nás, tolik vyčnívají. Jinak mám ale pocit, že čím dál tím unylejší šeď je to, co českou extrémně (a primárně tu black) metalovou scénu začíná definovat až příliš dobře. Zdravější podhoubí lze nalézt i na Slovensku a to tam ještě před pár roky byla situace podstatně horší, než je u nás teď. Možná by to chtělo se neplácat jen po zádech, projevit něco jako sebereflexi a prostě se zlepšovat stůj co stůj. A když to nejde, tak to prostě zabalit nebo ještě lépe si ty nahrávky nechat pro sebe a nelovit na sílu lajky podobně nesoudných lidí. Nabízí se i nepříjemná otázka: Co tu zůstane, až to zaběhnutá jména zabalí? Zaniknuvší Mortemzine stále nikdo ještě nenahradil (nebo se spíše o to ani nepokusil). Prague Death Mass, Phantoms of Pilsen a Hell Fast Attack loni také skončily a už teď slyším ty nářky, co s jistotou přijdou, že se tu nic neděje. Možná je kritika přísná, kór od sprostého pisálka. A třeba to vidím jen příliš černě. Ale opravdu je co chválit?

Zhodnocení roku:

Spokojenost převládá a to vlastně ani nevyšly desky, ve které jsem před více jak 12 měsíci doufal nejvíce (snad tedy letos). Vědomé a nevědomé Inspirace bylo všude a pro všechny spoustu, tudíž se ani o budoucnost své oblíbené hudby nebojím. Ale samozřejmě je nutné selektovat, jelikož fanoušek je dennodenně zahlcován plytkým a nastrojeným balastem bez duše. Jak už jsem zmiňoval víckrát, jsem přesvědčen, že metal a snad i hudba celkově jsou ve výborné formě, i když je nutné vyvinout trochu větší snahu k odkrytí těch, co si podporu doopravdy zaslouží. Na patetické obchodníčky, fašounky obou spekter, e-chytráčky, hurá-metalisty a domýšlivé urážlivky písmeny plýtvat nebudu (i když chuť na hejt by byla), takže vám všem jen popřeji, ať je pro vás tento rok obdobím přerodu.

Void Meditation Cult