Archiv štítku: Malokarpatan

Brutal Assault 23 (pátek)

Brutal Assault 23

Datum: 10.8.2018
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Aluk Todolo, Behemoth, Carpathian Forest, Cutterred Flesh, Dead Congregation, Depresy, Dragged into Sunlight, Eskhaton, Grave Pleasures, Harakiri for the Sky, Hate, Hentai Corporation, Hypnos, Inhume, Malokarpatan, Misery Index, Misþyrming, Obscure Sphinx, Pestilence, První hoře, Sadistic Intent, Ulsect

Metacyclosynchrotron: Na pátku bylo super, že se příjemně ochladilo a deštíčku bylo tak akorát. Nemusel jsem se tedy jen schovávat ve stínu, ale zkrátit si čekání sledováním prvních kapel. Když na pódiu stáli Cutterred Flesh, vůbec mě nenapadlo, že to je vlastně česká kapela. Jednak díky jejich zámořskému pojetí žánru, no a borci byli taky dost opálení, haha. Hlavně to byl ale násilný brutal death s decentními riffy a nejenom ugrcaný sekec-mazec, takže proto mělo smysl postávat na gumě s menším hloučkem podstatně dedikovanějších fans. Bylo to fajn a rád bych vypíchnul jak láskyplně se basák mazlil se svým nástrojem.

Metacyclosynchrotron: Slovenské Depresy přivítal o něco větší a snad i nadšenější dav. Ruku do ohně bych za to nedal, ale začínalo se myslím se songem z letošního EP, které vyšlo bez nějakých větších fanfár. Přitom Depresy hrají poměrně originální a zajímavou muziku, takže je škoda, že to netlačí dál a vystačí si lokálními akcemi a Brutalem. V -nácti jsem Depresy viděl víckrát, obvykle se to nedalo poslouchat, ale tady bylo vše v pořádku. Instrumentálně to samozřejmě, ale hlavně i zvukově.

Onotius: Protože si dopřávám dlouhého spánku a vydatné snídaně, Depresy nestíhám, a tak má první aktivita pod pódiem je až vlažné přikyvování na tuzemské smrťáky z Hypnos. Ti svůj set otvírají chvíli před jednou odpolední. Vystoupení je to sice příjemné a sympatické, nicméně celkově až překvapivě nevýrazné. Nějak mi při něm dochází, jak kousky z poslední desky „The Whitecrow“ postupně vybledly a těm například z prvního post-comebackového „Heretic Commando – Rise of the New Antikrist“ se naprosto nemohou rovnat. Naštěstí dojem značně zachraňují právě zástupci starších a dnes již osvědčených nahrávek, takže netřeba zoufat. Jistě fajn to bylo, atmosféra slušná, lidí přišlo požehnaně (až se tomu Bruno divil), počasí nebylo zdaleka tak ofenzivní jako včera, ale s odstupem to bylo zkrátka jen takové uhlazené, důstojné, neškodné.

Metacyclosynchrotron: Čekám na svou první páteční povinnost, zboku čumím na Inhume a přemítám, jestli to je ucházející grind, anebo jen humpolácká bordelózní capina. Bicí moc nevylezly, ale aspoň rytmická nálož dvou plešatých vokalistů s takřka totožnými vokály solidně pumpovala. Jeden z nich si občas zakřepčil, v kotli už se to začalo rozhýbávat a celkově vzato to docela ušlo. Pěkné bylo, když jednomu fanouškovi evidentně zahráli na přání (anebo se jen trefil se songem, který měli stejně hrát jako další).

Metacyclosynchrotron: Sadistic Intent je legenda deathmetalového undergroundu. Bráchové Cortezovi žánrem žijí, zažili ho od jeho proto-počátků a stvořili i pár vysoce kvalitních nahrávek, byť úplná extraliga to taky není. S image pořešenou do důsledků, avšak bez kýče, to Sadistic Intent odpálili a hned s úvodní „Asphyxiation“ až do konce to byl ve všech ohledech 100% METAL. Dále zazněly (bez pořadí a možná se už mýlím) „Condemned in Misery“, „Conflict Within“, jeden song ze splitka s Pentacle, „Morbid Faith“, „Ancient Black Earth“ a úplný závěr patřil „Funerals Obscure“. Ne, že bych se ze Sadistic Intent úplně zechcal radostí, ale má očekávání byla zcela splněna a hned bych si dal delší set někde v malém natřískaném klubu.

Sadistic Intent

Metacyclosynchrotron: V dobrém rozmaru jsem si ještě počkal na Harakiri for the Sky, abych si ověřil, zda o něco náhodou nepřicházím, když je všude strašně chválí, ale po dvou skladbách jsem se raději urychleně klidil z doslechu…

Onotius: Podobně nemastný neslaný dojem jako z tuzemských Hypnos si odnáším i z Hate, ba jejich projev na mne působí ještě o špetku více uniformněji a bez duše. Až jejich poslední skladba mne nějakým způsobem dovede vysvobodit z unylého blackened-deathového sterotypu, po většinu doby ovšem upadám do znuděné letargie. Nevím, pamatuju si, že svého času jsem některé jejich studiovky míval celkem rád, ale tady mi to přišlo jako naprosto průměrné satanáštví s pár světlými momenty (povětšinou to byly ty atmosferičtější pasáže).

Hate

Cnuk: Pátek se mi zdá být zkraje dne trochu slabší, a tak se do areálu dostávám až na Hentai Corporation. Konečně zase dostali prostor v normálním hracím dnu a plně toho využili. Je tu docela dost lidí a všichni se velice rychle aklimatizují na hlášky Radka Škarohlída, ať už je to o Zagorce, Lucce Bílé nebo Hitlerovi. Baví mě hlavně drobnosti jako pozdrav Polákům nebo zvolání Adam Małysz po skoku na pódium. Hlavní je ale samozřejmě hudba a i s novým klávesákem (zde Adoš Novotný) jim to šlape. Rozlévají se panáky, do publika letí flaška Danielse a do toho sází osvědčené tutovky i novinky jako „Tardigrade Hunt“, „Synthetic Limits“ nebo „Paralyzed“. Končí se už klasicky Michalem Tučným. Nastartování dne jak má být.

Onotius: Hentai Corporation byli první kapela, kterou jsem si během pátku naprosto naplno užil a zapomenul na všechny trably světa. Jen jsem si vychutnával roztančený thrash rock’n’roll plný instrumentálních výjezdů stejně jako Radkův zábavný stand-up mezi skladbami. Vůbec se nedivím té popularitě, již si tahle střelená parta na tuzemské scéně vydobyla, protože tohle je zkrátka živá prezentace, jak má být. Jasně, doma si poslechnu muziku Hentaiů poměrně zřídka a nadále si stojím za tím, že čistě po hudební stránce nadhodnocovaní jsou, ale zážitek z živého vystoupení si teda odnáším zatraceně pozitivní.

Hentai Corporation

Cnuk: Krátce před šestou začíná nizozemská úderka Pestilence. K mému potěšení si první skladbou odbyli novou tvorbu a zbytek byl čistě v retro stylu přelomu 80./90. let. Tuhle dobu pamatuje v celé kráse jen hnací síla kapely Patrick Mameli. Trochu mě překvapuje, jak rozpačitě k nám promlouvá mezi skladbami, ale s o to větší jistotou pak masakruje svou kytaru. Staré vály neztratily ani po letech nic ze svého lesku a Pestilence předvedli skvělé vystoupení. „Out of the Body“ na závěr vraždila!

Metacyclosynchrotron: Mě teda nejvíce zabila ta komedie, co měl Mameli na hlavě, ale poslouchalo se to fajn.

Pestilence

Cnuk: Na vedlejší stage už dorazili Misery Index. Zde už je to death metal v trochu modernějším hávu, ale za klasikou Pestilence zaostávají o parník. Po pár zářezech je z toho běžná rutina bez výraznějšího momentu a do konce zůstávám ani vlastně nevím proč. Nebylo to úplně blbé, ale případné příští střetnutí vynechám.

Metacyclosynchrotron: Po zevlu, návštěvě podzemí a soplici jsem šel na Grave Pleasures, kteří kvůli čtvrtečnímu výpadku proudu vystoupili v pátek v šest. Nebýt téhle změny tak bych Kvohsta a spol. určitě neviděl, což by byla obrovská škoda, protože se z toho nakonec vyklubal snad můj nejlepší koncert festivalu. Upřímně, Grave Pleasures ani Beastmilk jsem nikdy předtím pořádně neslyšel, ale jejich post-punk zahraný s rock’n’rollovou řízností mi už více do nálady sednout nemohl. No, kroutil jsem se u toho jak zfetovaná mařka na Woodstocku a doufal, že to jen tak neskončí. Snad jen ten „cover“ Beastmilk mi přišel slabší. Khvost byl skvělý, takovej mix GahanaHalfordem prostý homo-erotismu a taky nebyl to jediný energický showman na stagi. Prostě pecka na kterou se i ovečky přišly podívat.

Grave Pleasures

Onotius: Reparát Grave Pleasures byl příjemný, ale ve srovnání se včerejškem přeci jen chyběla tma, takže výsledný dojem nezvládl vyrůst k superlativům. Je nicméně třeba ocenit, že kapela zvolila jiný tracklist, a tak se opakovali snad jenom v jednom songu a jinak šlo o naprosto jiný set. Formálně samozřejmě nelze nic vytknout, jen jsem se včerejší ochutnávkou nechal namlsat možná až moc a ve srovnání s tím tohle byla „jen“ pohodovka. Zmiňované ovce byly nicméně setsakra cool!

Cnuk: Po prohlídce výstavy umění v Octagonu volně přecházím na Oriental Stage. Tam se totiž schyluje k vylodění Australanů Eskhaton. O nich bych neměl nejmenšího tušení nebýt nedávné recenze kolegy Metacyclosynchrotona zde na webíčku. S dalším příchodem oveček na horní hradby začíná chaos a z pódia se krom drcení nástrojů linou také mohutné čmoudy, které několikrát zahalí všechny přihlížející. Byť zvuk na tomto pódiu není dokonalý, je to působivé vystoupení, které však vidí kupodivu skromná hrstka nadšenců. Přisuzuji to hlavně nevychytanému krytí s žánrově příbuznými Azarath, na které jsem chtěl kouknout alespoň chvíli, ale Eskhaton se nějak povedlo mě nepustit.

Eskhaton

Metacyclosynchrotron: Pln nadšení z Grave Pleasures jsem v Octagonu dále vyčkával, tentokrát na dva hlavní viníky, kteří způsobili, že jsem se na Brutal Assault uráčil přijet. Avšak australští deathmetaloví maniaci Eskhaton docela dojeli na zvuk. Ruku na srdce, dal by se takový ultrabestialní zlobordel vůbec uspokojivě nazvučit? To nevím. Starou skladbu jsem nepoznal ani jednu a občas jsem měl dokonce problém i s těmi z „Omegalitheos“, ale během „Relic of Mictlantecuhtli“, „Intramort“, „Omegalitheos“, „Nusku Etu Genii“ a hlavně kurvapičadrát poslední „Kimah Kalu Ultu Ulla“ se našly pasáže, kdy to bylo opravdu na hraně/za hranou v tom nejlepším smyslu, přesně tak, jak jsem toužebně očekával. Instrumentálně to bylo divočejší než známější Origin o den později a doufám, že Eskhaton nezanechali hluboký dojem jen ve mně, i když jsem si plně vědom, o kolik to mohlo být lepší.

Onotius: Já před Eskhaton stihnu ještě bleskově zkontrolovat alternativní První hoře, kteří v divokých okamžicích baví, ale já stíhám zrovna baladu, která používá na můj vkus až moc tradiční popíkové akordové posloupnosti, takže té jejich skutečné splašenosti si moc neužiju. A Eskathon, ti jsou věru přesně takoví, jak je líčí kolegové – hutný marasmus s mizerným zvukem pro partu nadšenců. Solidní, špinavé, brutální, ale navzdory mocnému potenciálu přeci jen nejsem v euforii. Něco tomu prostě chybělo – možná tma, možná právě ten lepší zvuk? A možná je třeba také přiznat fakt, že každá kapela, která hraje před dlouho očekávanou srdcovkou Aluk Todolo, se nachází v mých očích v docela nevděčné roli.

Aluk Todolo

Onotius: Potemnělé nádvoří, blikající žárovka a naprosto jedinečná monumentálně pohlcující muzika snoubící v sobě krautrock s black metalem, takoví jsou francouzští vizionáři Aluk Todolo. Elektrizující ponuře psychedelická atmosféra prostupuje prostor a vyvolává husí kůži. Svíjející se muzikanti na pódiu se soustředěnými výrazy vykonávají monstrózní rituál, na který budu vzpomínat ještě hodně hodně dlouho. Shantidas Riedacker odhodlaně znásilňuje kytarové efekty, zatímco Antoine Hadjioannou s tradičně démocikým výrazem dráždí činely. Naprostá euforie trvá po většinu setu a po doznění posledního tónu se člověku vůbec nechce vracet do reality. Pokud bych měl z letošního Brutalu vybrat dva zážitky, které bych ověnčil přívlastkem „nadpozemské“, první bez váhání putuje právě Aluk Todolo.

Metacyclosynchrotron: Aluk Todolo a jejich bezchybná interpretace chaosu „Voix“ byla dle očekávání úžasná, ale do transu jako na Islandu se mi nepodařilo úplně dostat. Asi jsem byl málo mimo, ale i tak mě pánové upoutali natolik, že jsem z Wrathprayer stihnul akorát poslední riff „Sun of Moloch“ a „thank you Brutal Assault“. I další elitní námrdy jako Dragged into Sunlight a Misþyrming jsem sledoval jen tak laxně z dálky a chvíli, jelikož jsem je za poslední rok a něco viděl víckrát. Co jsem tak viděl a později i slyšel od fanoušků vepředu, tak to bylo to maximální, ale na podrobnější slova chvály si netroufám.

Misþyrming

Onotius: A já jsem přesně jedním z těch fanatiků v prvních řadách, který na vystoupení Misþyrming nedá dopustit. Sice bylo třeba přežít moment zmatení, že nejednu skladbu, co hráli, jsem neznal, neboť nepocházely ze „Söngvar elds og óreiðu“, nýbrž z nového materiálu. Nicméně i ten naživo zafungoval výborně, a když došlo na osvědčené kousky, bylo to naprosto výtečné inferno. Já zkrátka tu jejich kombinaci zla a atmosféry fakt můžu a i zvuk byl překvapivě solidní. Nářez. Bomba. Pecka. Mrazení.

Cnuk: Dávám si větší pauzu a vrhám se až do stanu na Dragged into Sunlight. Po chvíli je mi jasné, že víc atmosférickou věc tu už neuvidím. Na pódiu pouze hořící svícen, členové spolku zahaleni kdesi za oponou z reflektorů a dýmu, pouze občas vykoukne silueta. Doteď nevím, kdo na tom pódiu byl, ale řezalo to slušně. Jejich death/sludgové písně nabraly až blackového vzezření, což možná zapříčinilo také ozvučení, které už fakt trhalo uši. Na tohle se jen tak zvyknout nedalo a já po skončení pomalu neslyšel, co na mě kdo huláká.

Dragged into Sunlight

Onotius: Kolem Behemoth pouze chvíli obcházím, nicméně všímám si výtečného nazvučení. Dle pár songů, jež ještě vyslechnu při cestě kolem hradeb, dedukuji, že i setlist trochu od minula zpestřili. No, já ale za chvíli zase musím na druhý set Obscure Sphinx, takže o Behemoth nechť se ještě vyjádří někdo kompetentnější…

Cnuk: Vydávám se odpočinout si dopředu, kde brzy začínají Behemoth. Opět to vyšlo tak, že ačkoliv jsem nechtěl, zase vidím jejich koncert. Už nepřehrávají celé „The Satanist“, ale ty největší fláky z něj zazní. Opět je to show se vším všudy, mají narváno, ale na mě doléhá únava a většina setu mě moc nebaví. Únava ještě pokračuje s následujícími Carpathian Forest, i když ti mě s jejich rock’n’rollem pomalu probouzejí z letargie. Potěšil zejména neohrabaný cover „A Forest“ od The Cure.

Carpathian Forest

Metacyclosynchrotron: Carpathian Forest jsem sledoval z boku při čekání na Mrtvou kongregaci a musím říct, že mi čekání ukrátili docela dobře. To asi proto, že očekávání jsem měl velmi, velmi nízká, haha. Nattefrostovi to i bez heráků dobře šlapalo, i když jeho hlas je v současnosti „uječenější“ a postrádá onu unikátní, špinavou patinu, ale na ten karpatský rokenrol „from Norway“ to asi stačí. Carpathian Forest šli fanouškům na ruku a sypali jednu klasiku za druhou, vybavuji si třeba „Knokkelmann“, „Morbid Fascination of Death“, „I Am Possessed“, „Black Shining Leather“ nebo „Carpathian Forest“. Snad jen ten cover The Cure mi tam úplně neseděl na rozdíl od coveru Turbonegro. Roztomile trapné průpovídky mezi skladbami mě docela bavily, akorát zbytek kapely se mohl trochu více hýbat. Za mě OK.

Onotius: Onen tajemný ambientní set Obscure Sphinx v Octagonu nabírá zpoždění, až se člověk bojí, zda se ještě něčeho dočká. Nakonec se ale promítačka spustí a začíná minimalismus. Chce to trpělivost, docela dost trpělivosti, než nastane nějaká změna, nějaký posun, nějaká gradace. Jenže já zjišťuji, že na tenhle typ ambientu nějak nemám náladu – trochu mám dojem, že být tohle na KAL v době, kdy tam odpočívám, ani bych tomu nevěnoval příliš pozornosti. Nemohu si pomoci, ale čekal jsem něco trochu neotřelejšího, když si na to vyžádali tak vzácný čas. Nakonec (a možná činím chybu, že jsem tomu nedal ještě trochu trpělivosti) tedy přecházím na Ulsect, s kterými se set kryje a na které jsem chtěl jít původně. Ti oproti tomu slušně baví. Naživo zní o poznání djentověji než ze studiovky, ale to ani nějak nevadí, protože atmosféra zůstává patřičně ponurá. Ulsect tak můj páteční hudební program poměrně uspokojivě uzavírají.

Obscure Sphinx

Metacyclosynchrotron: Ale „real deal“ teprve nastal, když Dead Congregation dozvučili a z fleku lidi zmasili s „Lucid Curse“. Řekové jsou prostě první liga a celkově bych na setu našel asi jen pár hnidopišských vad. Mělo to být delší, nezemské sólo v „Nigredo“ moc nevyznělo, chtěl bych slyšet konečně „Martyrdoom“ a taky se to mohlo pod pódiem aspoň trochu seřezat, ale jinak se dle mého očekávání jednalo o jeden z nejlepších koncertů festivalu, který jsem si mohl bez problémů užít takřka na 100 %. Tady si i vybavuji přesný setlist: „Lucid Curse“, „Quintessence Maligned“, „Vanishing Faith“, „Nigredo“, „Morbid Paroxysm“, „Wind’s Bane“, „Only Ashes Remain“, „Promulgation of the Fall“ a majestátní „Teeth into Red“.

Cnuk: Když už jsem tu takhle pozdě, tak si říkám, že na ty Malokarpatan vydržím, kór když „výplní“ jsou Dead Congregation, hehe. Podobně jako minule představují deathmetalovou jistotu kvality a já se rázem cítím plně fit. Tihle Řekové prostě umí a moc rád bych od nich zase viděl nové LPčko.

Dead Congregation

Cnuk: Dead Congregation ještě neskončili a já už si to namířil na Metalgate Stage. Slovenští uctívači Jánošíka a osmdesátkového metalu Malokarpatan stáli za veškeré čekání. Ty jejich riffy a maidenovské melodie znějí naživo snad ještě lépe než z desky a vůbec se mi dost líbila celková nálada vystoupení, která byla svým způsobem vtipná a v porovnání s ostatními i jedinečná. Zjev a proslovy HV tomu taky přidávaly šmrnc. Uteklo to rychle a nezbývalo než se poloprázdnou pevností vydat spát.

Metacyclosynchrotron: I když jsem se na Řeky pokusil tu hlavu už definitivně ukroutit a umlátit, tak jsem z prostoru hlavní stage odcházel plný energie (tak se holt pozná pravý metal). Čehož jsem využil, abych chytil aspoň kousek setu Malokarpatan, což mi vyšlo tak akorát. Stihl jsem totiž tři songy, z nichž dva byly mé nejoblíbenější a to „Ked svetlonosi započnú v močariskách nazeleno svícit“ a „V hustej hore na stračích nohách striga chalupu svoju ukrýva“. Kapela si to v obměněné sestavě viditelně užívala, lidi se pod pódiem taky mohli zjančit a hlavně na Metalgate chytli ten nejlepší zvuk, co jsem tam za festival slyšel. Věděl jsem, že Malokarpatan nebude pičovina, ale tohle bylo fakt výtečné.

Malokarpatan

Metacyclosynchrotron: Slováci mě také solidně nabili, takže se šlo ještě na Digital Audio Terror, což bylo v mém případě vůbec poprvé. Kurva, co tam se v sobotu ráno dělo, hahahaha. Celý prostor pod pódiem, kde se dříve jen sedělo, vřel jak svině a brzy se odněkud objevila i matrace, na které někteří jedinci surfovali po lidech. Nakonec byl ve vzduchu někdo skoro pořád. Instro mi nic moc neříkalo, ale ono stačilo, když se BPM vyhnalo někam na úroveň gabberu a metalisti se mohli zbláznit. Asi jsem nebyl sám, koho nucený konec a vyklizení areálu docela nasralo. Tak jsem se holt musel ještě dokalit u stanu za poslechu srbského turbofolku. BOG JE SRBIN!


Malokarpatan: singl

Malokarpatan pustili ven nový digitální singl „Cesta podzemnými sálami Kovovlada“ se dvěma songy. Ty se jakožto jedna stopa prvně objevily na loňském kazetovém splitu „Samhain Celebration MMXVII“. Nyní jsou k mání i pro ty, kdo jednu ze 150 kazet nevlastní. Poslech v přiloženém přehrávači.


Redakční eintopf – speciál 2017: Mythago

Mythago

Mythago:

Top5 2017:
1. Saiva – Markerna bortom
2. King Gizzard and the Lizard Wizard – Polygondwanaland
3. Viktor’s Joy – I Used to Be Clean
4. Black Magick SS – Kaleidoscope Dreams
5. Lunar Funeral – Sex on a Grave

CZ/SVK deska roku:
Malokarpatan – Nordkarpatenland

Neřadový počin roku:
Gofannon – Lo vilatge

Artwork roku:
Void Cruiser – Wayfarer

Objev roku:
Saiva

Shit roku:
Mongol – Warrior Spirit

Koncert roku:
David Kollár & Arve Henriksen: Piešťany – Elektrárňa 25.8.2017

Videoklip roku:

Film roku:
Wind River

Potěšení roku:
kvantum nových objevů

Zklamání roku:
absence nejočekávanějších desek

Top5 2017:

1. Saiva – Markerna bortom

Kdo někdy slyšel o Lönndom případně LIK, tomu by ani jméno Saiva nemuselo být tolik cizí. Ano, jedná se o sólový projekt Andrease Pettersona, který se na prvních dvou zmíněných v minulosti podílel. A po poslechu „Markerna bortom“ musí být každému jasné, kdo byl tažnou silou Lönndom, minimálně na „Viddernas tolv kapitel“. Dalo by se skoro říct, že debutová deska Saiva je převedením „Viddernas tolv kapitel“ do metalové podoby. Ale hlavně – i přes poklidnější tempo, značně čistý a téměř jemný zvuk kytar s minimem zkreslení a výrazně převažující čisté vokály (dokonalé dvojhlasy!) zde byl Petterson ani ne tak za pomocí hudby, nýbrž atmosféry z ní plynoucí schopen stvořit uzavřený svět nasáklý přesně tou ponurostí a melancholií, kvůli níž black metal vyhledávám nejvíce. Ostatně to je důvod proč se v tomhle shrnutí Saiva nenachází jednou, ale hned dvakrát.

2. King Gizzard and the Lizard Wizard – Polygondwanaland

King Gizzard and the Lizard Wizard to dokázali – splnili, co slíbili, a my jsme se během roku mohli celkem pětkrát těšit z nové desky, která byla každá zcela odlišná a každá až překvapivě kvalitní (tedy s výjimkou „Sketches of Brunswick“, jíž jsem dosud nedokázal přijít na chuť). A pokud by to takhle šlo dál, mělo by se do budoucna začít uvažovat o kategorii Top 5 „Gizzárdích“ alb. A proč mne vlastně oslovil předposlední minuloroční zářez více než ostatní? Po předcházejících čtyřech kusech (včetně „Nonagon Infinity“, přestože je o rok starší) se jedná o první album, které nepřichází s žádným do očí bijícím nápadem (smyčka na „Nonagon Infinity“, mikrotonální ladění na „Flying Microtonal Banana“, příběhový koncept s možná až příliš výrazným využitím vypravěčky na „Murder of the Universe“ a jazzová fúze na „Sketches of Brunswick“), nýbrž všechny tyhle ideje kombinuje dohromady do zcela funkčního a nutno říci, že mnohem vyzrálejšího celku. Opakující se motivy v průběhu skladeb – máme; mikrotonální lazení – máme; vypravěčku (využitou tentokráte mnohem střídměji) – máme; klidnou až jazzovou náladu – máme; a navrch ještě časté zakomponování psychedelického folku z „Paper Maché Dream Balloon“. Tohle album má prostě všechno, co si „Gizzárdí“ fanoušek může přát, zaobalené do poklidné až mysteriózní atmosféry, díky níž působí celek dospěleji a zároveň v kontextu celé diskografie získává svůj vlastní výrazný „xicht“.

3. Viktor’s Joy – I Used to Be Clean

Nic nemá na pořádnou darkfolkovou melancholii a přesně tou dvoučlenné uskupení Viktor’s Joy je. Místy na mě „I Used to Be Clean“ sice působilo snad až příliš moderně indie a hipsta, ale za ty emoce, které ve mně dokázalo vzbudi,t jsem mu ochoten odpustit takřka cokoli. Nebál bych se říci, že i přesto, že se nejedná o mé nejoblíbenější album za rok 2017, je tím, na nějž budu pravděpodobně vzpomínat nejdéle.

Viktor's Joy

4. Black Magick SS – Kaleidoscope Dreams

Psychedélie s blackmetalovými prvky a náckovskou estetikou od protinožců… už to samo o sobě si říká o zmínku v ročním shrnutí. Naštěstí nezůstává jen u slibné premisy a samotná hudba dokonává dílo v podobě nadmíru přijatelné. Jsem si sice jistý, že za minulý rok vyšlo mnoho lepších alb, já je ale naštěstí neslyšel, a tak tady Black Magick SS můžu s čistým svědomím ponechat. Jen škoda, že ohledně textů nejsou zrovna sdílní.

5. Lunar Funeral – Sex on a Grave

Mírně lynchovský vokál a perfektní kombinace stoneru, blues a někdy až klasického rock’n’rollu, který svou dravostí a vzpurností připomíná postavy Linklaterova „Dazed and Confused“, avšak na rozdíl od nich v sobě má místy něco nadmíru znepokojujícího. Závan čerstvého vzduchu na stonerové scéně a to mě baví.

Malokarpatan

CZ/SVK deska roku:

Malokarpatan – Nordkarpatenland

Domácí scénu příliš nesleduji, respektive téměř vůbec – ne snad proto, že bych ji považoval za méně kvalitní nebo méněcennou, ale jednoduše mne míjí, nevím proč. Co každopádně nemohlo minout ani mě, je samozřejmě Malokarpatan. Nezmiňuju je první a ani k nim nic moc nového nepřidám – „Stridžie dni“ byly skvělé, ale „Nordkarpatenland“ jde ještě dál a především folklorní prvky, ať už nástrojové, textové, samplové nebo prostě v celkové náladě, si mě ve své podobě „slováčisko jako noha“ naprosto získaly a jsou to právě ony, jež zajišťují naprostou unikátnost Malokarpatan, který se už teď stává kultem.

Neřadový počin roku:

Gofannon – Lo vilatge

Má to kytaru, má to flétnu, tahací harmoniku, možné i nemožné perkuse, housle, klarinet, brumle, nějaké další mnou neidentifikovatelné nástroje, francouzštinu a francouzský venkov je z toho cítit i v zaprděných pražských ulicích (a to jsem na francouzském venkově nikdy nebyl – vlastně ani ve Francii). A abych nezapomněl, není to kýčové a na rozdíl od předchozího EP „Prosodie“ tu není žádná elektrická kytara, co by prznila zbytek. Ideální folkové album? Ne, jen taková hopsačka, ale sakra dobře se to poslouchá. Pořád. A pořád.

Void Cruiser – Wayfarer

Artwork roku:

Void Cruiser – Wayfarer

Tahle kategorie patřila k těm, s nimiž jsem letos měl největší problém, a nebylo to nedostatkem nýbrž naopak přehršlí kvalitních přebalů, jež jsem za tento rok zaregistroval. Ani vyřazení alb, která jsem pořádně nebo vůbec neslyšel, příliš nepomohlo. Nakonec jsem ale nemohl jinak – obal „Wayfarer“ vyvolává přesně tu nejistotu a neurčitost, jakou může člověk pocítit při pohledu do hlubokého neznámého vesmíru, který si pro sebe usurpuje všechny myšlenky pozorovatele a jen tak snadno je původnímu majiteli nevrátí. Vrcholky hor vystupující z mlhy a šumu zaobalené v nafialovělém nádechu toho o svém původu příliš neříkají a právě ta nejistota mě na tom baví.

Objev roku:

Saiva

Naznačil jsem to už výše – každopádně oním druhým místem, kde se Saiva vyskytuje, je právě objev roku a nakolik pro mne odzbrojující se dá vyčíst z pořadí letošní top pětky. Váhal jsem sice ještě nad The Minerva Conduct, ale nakonec jsem dospěl k závěru, že skandinávská neotřelá blacková syrovost je pro mne mnohem přitažlivější než moderní vypiplaný sound.

Saiva

Shit roku:

Mongol – Warrior Spirit

Psal jsem to už v recenzi – hudba Mongol není zas tak příšerná, ale folk metal v jejich podání je tak neuvěřitelně průměrnou a frigidní záležitostí, že více než pár poslechů se stává neúnosnými. A jako shit roku jsem je vybral ne kvůli vyloženým nekvalitám, ale jen z důvodu, že špatné hudbě se snažím co nejvíce vyhýbat, poněvadž to prostě nemám zapotřebí, a většinou se mi to docela daří – ale holt stane se a aspoň do téhle kategorie mám co napsat.

Koncert roku:

David Kollár & Arve Henriksen: Piešťany – Elektrárňa 25.8.2017

Bohužel Wardruna to o nějaké dva týdny promeškala, jinak by nebylo o čem. Takhle ovšem můžu na první (a vlastně jediné) místo aspoň hodit tuhle slovensko-norskou kolaboraci. Ne, že bych snad na vícero koncertech nebyl, ale žádný z nich nebyl natolik světoborný, aby si zde zasloužil zmínit. Tohle vystoupení bylo kromě hudby, sestávající až na jednu výjimku pouze z industriálně-jazzové improvizace, výjimečné především v jejím spojení s prostorem, který představovala dávno nepoužívaná Elektrárňa Piešťany. Toto spojení dalo vzniknout neuvěřitelné atmosféře, v níž na světlo světa vyplouvaly střípky minulosti prolínající se se současností a ve výsledku drcené na prach zvukovou masou, o níž se až nechtělo věřit, že je opravdu produkována jen dvěma lidmi.

David Kollár & Arve Henriksen

Videoklip roku:

Pravidelným divákem metalových ani nemetalových klipů zrovna nejsem, a přestože jsem jich letos pár viděl, s výjimkou „ještěrčího čaroděje“ se nejspíš neřadili do tohoto desetiletí. Proto drahocenní čtenáři dozajista odpustí, že do této kategorie nepřispěji svou Troškou.

Film roku:

Wind River

Původně jsem měl v plánu tuhle kategorii zcela vynechat, jelikož zhlédnuté filmy z minulého roku bych spočítal na prstech obou rukou, ale nakonec mi to nedalo – „Wind River“ mi nabídlo tak mrazivou a nepříjemnou podívanou s takovou záplavou pocitů odporu a vzteku a následného uspokojení v podobě provedení spravedlnosti přesně podle mých představ, že ho prostě nemůžu nezmínit. A k tomu parádní soundtrack dokonávající onu mrazivost a místy vytvářející hypnotickou atmosféru, na němž se podílel i Nick Cave. Na mainstreamovou produkci skvělá záležitost a Taylor Sheridan po „Sicariu“ potvrzuje své scenáristické schopnosti (a v tomto případě dokazuje, že o nic hůře na tom není ani po režisérské stránce).

Wind River

Potěšení roku:

kvantum nových objevů

V minulém roce mne nejvíce potěšila četnost mých hudebních objevů, především co se dark a pagan-folkové scény týče. Tak se mi do merku dostala seskupení jako Splinterskin, Irfan, Gofannon nebo Weh a já pevně doufám, že tenhle žánr mi i v tomto roce bude odhalovat svá tajemství stejně intenzivně jako v minulém, v němž mne celkově nejvíce ovlivnil. A nebyly to jen folkové žánry, které mne v minulém roce obohatily (ačkoli žádný další to nezvládl v takové míře) – třeba takoví už zmiňovaní progresivní The Minerva Conduct mi rovněž výrazně utkvěli v paměti.

Zklamání roku:

absence nejočekávanějších desek

Nemůžu říct, že by mne v tomto roce něco vyloženě zklamalo, proto si nakonec vyberu záležitost celkem přízemního a nezajímavého rázu – bohužel žádná z kapel, u kterých bych si to opravdu přál, tento rok nevydala album, přestože od vydání toho posledního uplynulo čtyři nebo více let. Nezbývá mi tak doufat, že se tento rok konečně dočkám nového Toma Waitse, WWW a především Tenhi, na jejichž stránky jsem se díval pravidelně několikrát za měsíc, nejintenzivněji pak před sepisováním každého eintopfu.

King Gizzard and the Lizard Wizard

Zhodnocení roku:

Tenhle ročník sice nebyl vyloženě slabý, ale ke spokojenosti mám rovněž daleko, poněvadž tak 50 % toho nejzajímavějšího, co jsem slyšel, už za sebou nějaký ten rok existence má. Na druhou stranu, pár příjemných překvapení se konalo (a těch nepříjemných naštěstí jen minimum), takže si nebudu příliš stěžovat. Přesto si od roku 2018 slibuji více, už jen proto, že s výše zmiňovanými Tenhi a WWW to vypadá dost nadějně.


Redakční eintopf – speciál 2017: Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Top5 2017:
1. Rebirth of Nefast – Tabernaculum
2. Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience
3. Spectral Voice – Eroded Corridors of Unbeing
4. Acrimonious – Eleven Dragons
5. The Ruins of Beverast – Exuvia

CZ/SVK deska roku:
1. Inferno – Gnosis Kardias (of Transcension and Involution)
2. Malokarpatan – Nordkarpatenland

Neřadový počin roku:
1. The Third Eye Rapists – Deathtrip Transcendence
2. Death Like Mass – Jak zabija diabeł
3. Abigor / Nightbringer / Thy Darkened Shade / Mortuus – Split

Artwork roku:
Perverted Ceremony – Sabbat of Behezaël

Objev roku:
(Dolch)

Shit roku:
Degoryen – Samorost

Koncert roku:
1. Black Witchery, Nyogthaeblisz: Praha – Hells Bells, 30.10.2017
2. House of the Holy – Funkenfluag: Neudegg Alm – Abtenau, 15.-18.6.2017
3. The True Mayhem všude možně po Evropě

Videoklip roku:
Terra Tenebrosa – Exuvia

Potěšení roku:
objevy na poli avant-progu

Zklamání roku:
zklamání pramenící z přílišných očekávání

Top5 2017:

1. Rebirth of Nefast – Tabernaculum

Recenze hovořila jasně, „Tabernaculum“ je prvotřídní dílo; blackmetalové mistrovství, které po všech směrech překonalo mé představy, a tedy jasná letošní jednička. Nadšení samozřejmě s postupem času trochu zesláblo a desku si nepouštím tak často, ale soustředěný poslech je stále radostí a digipak se mi v posledních měsících obvykle válel v bezprostřední blízkosti věže.

2. Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience

Kruté obětiny a úlitby krve mimozemským bohům v hlubokých kamenných útrobách prehumánní svatyně zčernalé mastným dýmem nevyhasínajících ohňů. Osvícení skrze degradaci těla, mysli i ducha. Červená tma. Fialový dým. Paralyzující strach. Extatické zhnusení. Tvary, plameny, křeče. Hlasy.

Smrt příčetnosti, sláva halucinogenům! Těm hudebním (jako je tenhle) zvlášť.

3. Spectral Voice – Eroded Corridors of Unbeing

Jistě znáte, když narazíte na novou desku, která vás k sobě připoutá takovým způsobem, že nejste nějakou dobu schopni poslouchat cokoliv jiného. Krátkodobá, intenzivní závislost tohoto typu často vyčerpá dojmový potenciál hudby, takže po nějaké době album nudí. „Eroded Corridors of Unbeing“ mě takto uhranulo po prvním poslechu, ale stále se k němu pravidelně vracím a rozkrývám jeho hlubiny podobně jako v případě „Tabernaculum“. Jedno z nejmilejších překvapení roku, které má pouze jedinou vadu na kráse. Spectral Voice potřebuju zažít živě a poslední možnost, když hráli na podzim v Polsku, jsem promarnil.

4. Acrimonious – Eleven Dragons

Mám rád „nenápadné“ desky jako je tahle. Nikdy jsem z ní výrazně nejančil, ale i bez last.fm vím, že „Eleven Dragons“ patří mezi mé nejposlouchanější desky roku. Honosný blackmetalový grimoár o jedenácti kapitolách, ze kterých lze jen těžko vybrat tu nejlepší.  Esenciální syntéza tradice a toho nejlepšího, co moderní Black Metal nabízí.

5. The Ruins of Beverast – Exuvia

Subjektivně pro mě nejlepší deskou The Ruins of Beverast zůstává „Rain Upon the Impure“, ale objektivně je nejlepší „Exuvia“. Meilenwald do každé skladby narval silné nápady a vystříhal se vaty, která v mých očích třeba sráží jinak výborné předchozí dvě alba. A ta atmosféra je prostě děsné žrádlo! The Ruins of Beverast dříve patřili mezi skryté poklady žánru, teď jsou jeho lídry.

CZ/SVK deska roku:

1. Inferno – Gnosis Kardias (of Transcension and Involution)

„Gnosis Kardias“ je jasná volba, protože nebýt diferenciace na zahraniční a domácí desky, tak Inferno svádí boj o přední příčky s Rebirth of Nefast a Impetuous Ritual. Deska není dokonalá a trochu se mi už oposlouchala, ale kvalita tu je nesporná, atmosféra nezemská a momentů, kdy se mi při poslechu dělala husí kůže, bylo dost. Nejvíce oceňuji, že se Infernu podařilo v jistých ohledech stvořit něco originálního, co možná inspiruje i jiné, a to asi moc lidí nečekalo. Navíc „Abysmal Cacophony“ je pro mě skladba roku (minimálně).

Inferno

2. Malokarpatan – Nordkarpatenland

Ne, že bych to Slovákům nepřál, ale hype okolo debutu „Stridžie dni“ jsem považoval za trochu přehnaný, protože ta deska zas tak výborná nebyla. Každopádně „Nordkarpatenland“ už po všech stránkách kvalitní je a vysoce. V rámci současné „oldschool“ vlny patří k těm nejlepším jaké jsem prozatím slyšel a „folklórní“ patina hudbě přidává jak na atmosféře tak na unikátnosti. Začíná mě to lámat na koncert.

Neřadový počin roku:

1. The Third Eye Rapists – Deathtrip Transcendence

Přítomné dva zločiny proti lidskosti „Endless Funeral Rapture“ a „Deathtrip Transcendence“ jsou od začátku do konce natlakované nespoutanou energií. S takto nepříčetně zfanatizovanými zvěrstvy má člověk pocit, že je metal doopravdy nebezpečná muzika, a co víc, jedná se o natolik vytříbenou vizi smrtícího zlometalového pekla, že by z ní Third Eye Rapists už teď mohli školit služebně starší. Bokem vydané letošní demo „Magicians of the Holocaust“ stojí také za poslech, i když postrádá bestiální tah na bránu „Deathtrip Transcendence“. Ať žijí komáři!

2. Death Like Mass – Jak zabija diabeł

Ípko „Kręte drogi“ bylo až na pár much výborné a „Jak zabija diabeł“ perfektně koresponduje se svým názvem. Tři skladby a celkem čtrnáct minut strašlivě zlovolné intenzity prosté nedostatků, které jsem vyčítal prvotině. V říjnu jsem navíc z bubeníka vypáčil, že dlouhohrající deska už je nahraná! Těším se kurevsky.

The Third Eye Rapists

3. Abigor / Nightbringer / Thy Darkened Shade / Mortuus – Split

Dlouho očekávané splitko aristokracie satanistického black metalu není tak majestátní, jak jsem očekával, jelikož přepálený „intro-track“ Abigor mě prostě nebere a Mortuus, byť se mi jejich příspěvek líbí dost, stále pokulhávají za velkolepostí svého debutového počinu „De contemplanda morte“. Nightbringer a Thy Darkened Shade celkový výsledek zachraňují, protože se vytasili s takřka  nejlepšími skladbami, co kdy stvořili. Ale nebýt toho, že mě Nightbringer pomalu stáhli do thantifaxathu, tak se tady hovoří o Thantifaxathu jiném.

Artwork roku:

Perverted Ceremony – Sabbat of Behezaël

Pokud si kapela poručí umělecké dílo a použije ho jako přebal své nové desky, super. Žel přístup, kdy se po malíři hodí prachy, texty a snad i nějaká bližší představa, nezaručuje, že výjev na obale bude 100% korespondovat s hudbou. Z recenze, kde se to jen hemžilo kvlt-speakem, šlo vyčíst, že mi poslech „Sabbat of Behezaël“ evokuje amorální výpravy za kosterními pozůstatky a půlnoční magií. Kapelní fotky na obalech byly s postupem času efektivně dehonestovány, ale k tomuhle svinstvu sedí perfektně.

Perverted Ceremony - Sabbat of Behezael

Objev roku:

(Dolch)

Ne, že bych si z (Dolch) stříkal do trenek jako jistý pan šéfredaktor, ale na budoucí studiová a koncertní setkání se těším moc. První letmá ochutnávka demo-kompilace učiněná někdy v první třetině roku mě zvlášť neoslovila, ale v rakouských horách mi koncertní rituál kapely naprosto uhranul, kouzlo přetrvalo a teď se již ke krátkým nahrávkám vracím pravidelně a rád. Pokud kapela dál poroste – a já podle koncertu tuším, že ano – tak se z ní možná stane velká srdcovka.

Shit roku:

Degoryen – Samorost

Nebaví mě se vozit po něčí snaze a beru, že spousta metalistů tu svoji kapelu prostě chce mít. Debut brněnských Degoryen jsem měl v plánu ignorovat, protože jejich rané pokusy o black metal byly až ostudně mizerné. Ale jak jsem postupně zaznamenával kladné reakce, tak jsem si teda „Samorosta“ párkrát pustil. Co kdyby náhodou… „Samorost“ sice představuje zlepšení po všech stránkách (s výjimkou té textové) a nabízí tu a tam pár dobrých riffů, takže se aspoň nejedná se o totální stoku à la Buer, Katarze, Odraedir nebo Wizard Infernal. Ale i tak je „Samorost“ nejslabší dlouhohrající deskou, které jsem letos věnoval svůj čas. Kvalitativně to nedosahuje ani průměru, tudíž předpokládám, že za pozitivními reakcemi primárně stojí lokální patriotismus, kamarádství nebo prostě nevkus. Bylo by ale záhodno si uvědomit, že zaslepené vyzdvihování podprůměrných spolků nikomu neprospívá.

(Dolch)

Koncert roku:

1. Black Witchery, Nyogthaeblisz: Praha – Hells Bells, 30.10.2017

Na koncerty chodím z různých důvodů. Tady jsem šel s vidinou nesvatého zničení těla i ducha a moje očekávání byla překonána. Nebo lépe řečeno, všechny pomyslné okolnosti se vyvedly na maximum. Totální posedlost a šílení kurva! Železný Baphomet zavelel a Antikristova elita povstala.

2. House of the Holy – Funkenfluag: Neudegg Alm – Abtenau, 15.-18.6.2017

Měl jsem zpočátku obavy, aby můj dojem z festivalu neutrpěl hipsterským pseudo-okultním morem, jak se stalo při Prague Death Mass III, ale zážitek vykouzlený okolní krajinou a celkově úchvatnou atmosféru nemohlo pokazit asi nic. Spoustu obrazů z festivalu budu mít v paměti vypálených snad až nadosmrti a vystoupení (Dolch), Nyiþ a Misþyrming byla dechberoucí.

Black Witchery, Possession, Nyogthaeblisz

3. The True Mayhem všude možně po Evropě

Legendární „De mysteriis dom Sathanas“ se asi nemůže ohrát a jeho současné živé provedení v mnoha ohledech překonává domácí poslech. Současné koncerty Mayhem jsou profesionální, zpravidla dobře nazvučené, vizuálně vypiplané a Attila je mnohem lepší vokalista, než když desku nahrával. Kapela, u které si člověk dřív nemohl být jistý, zda její koncert bude za něco stát, je pryč (snad definitivně).

Co skladba to kult, „Life Eternal“ zvlášť a za správné konstelace mi vstávaly z mrtvolného majestátu titulní hymny chlupy i tam, kde je nemám. Vraždilo to s výjimkou Rumunska všude, kde jsem měl možnost Mayhem přímo vidět, ale nejvíc jsem si to asi užil v miniaturní punkové díře v Bulharsku, kde nešlo skrze mlhu skoro nic vidět, a na festivalu Soulcrusher v kurevsky parádní koncertní hale po třech hodinách spánku, flašce whiskey v krvi a příjemným holandským tabáčkem v hlavě.

Videoklip roku:

Terra Tenebrosa – Exuvia

Metalovým klipům se z principu vyhýbám, i když pár jsem jich během roku samozřejmě zhlédnul, třeba z důvodu, že jiná ukázka tehdy ještě chystané desky k dispozici nebyla. Tak tomu  třeba tomu bylo v případě Ritual Necromancy a jedné mezinárodní cool-occult pičoviny, jejíž jméno mi zrovna uniká. To, že mají Terra Tenebrosa klip, mi původně nějak uniklo, ale měl jsem nedávno chuť na „The Reverses“. CD jsem „půjčil“ a stahovat album z netu se mi taky zrovna nechtělo, tak jsem šel na YouTube, kde na mě vybaflo video k „Exuvia“. Zpracování jednoduché, myšlenka mi taky unikla, ale „mindfuck“ to byl příjemný a klip tak skladbu perfektně dokreslil.

Potěšení roku:

objevy na poli avant-progu

Před lety jsem propadl mistrovskému nokturnu „Heresie“ belgických Univers Zero a neméně narušené desce „Les morts vont vite“ francouzských Shub-Niggurath. Dlouho, předlouho jsem pátral po zeuhlu/rock-in-opposition/avant-progu, který by se mi strefil do vkusu. Uspěl jsem teprve před pár měsíci a jak! Buď se mi trochu posunuly hudební chutě, nebo jsem měl prostě štěstí, ale třeba takové Eskaton nebo Present teď poslouchám skoro furt. O pár objevů se pak asi podělím v historické sekci (pokud teda o nich dokážu něco kloudného napsat).

Zklamání roku:

zklamání pramenící z přílišných očekávání

Zklamání je v kontextu následujícího odstavce silné slovo a navíc si za ně můžu primárně já sám, ale přesto mě nijak netěší, že většina desek od kterých jsem čekal „trochu víc“, očekávání nesplnilo. Těmi největšími hříšníky jsou určitě Venenum, kteří měli našlápnuto přímo monumentálně, avšak „Trance of Death“ je „pouze“ nadprůměrné a velikosti stejnojmenného EP nedosahuje ani náhodou. Vypadalo to, že s našlapanými debuty přijdou i Tchornobog, Whoredom Rife, Heresiarch a Nexul, ale skutek více či méně utek. Návrat Arkhon Infaustus neurazil, ani nepotěšil. Vassafor, Svart Crown, Nightbringer, Dødsengel, Ofermod, Bestia Arcana, Altarage vytvořili kvalitní desky, které si rád pustím, ale že by mi některá z nich urvala palici, to taky ne. Zbytečný přešlap naštěstí učinili jen DeRais, protože od lidí z Katharsis a Hatespawn bych čekal víc než nudný sludge (nebo co to mělo být). A měl jsem také důvody věřit, že se konečně dočkám nových nahrávek Mare, Altar of Perversion, Innumerable Forms, The Haunting Presence, Absu, Dispirit nebo Nyogthaeblisz, ale zase hovno. Tak snad příště, i když tuhle frázi u některých jmenovaných opakuji už několik let po sobě.

Rebirth of Nefast

Zhodnocení roku:

Ale navzdory fňukání výše si nemohu stěžovat, protože kvalitního metalu vyšlo hodně, úlovky mimo byly taky hojné (viz potěšení) a hromadu slibných desek jsem stále neslyšel nebo ne tolikrát, jak by bylo nutné. Co se týče dalších přidružených záležitostí, to bych mohl zkopírovat zhodnocení z loňska a o osobních věcech psát netřeba, takže šmitec. 2017 byl v pohodě, snad mi to jen mohlo více a lépe psát.


Malokarpatan – Nordkarpatenland

Malokarpatan - Nordkarpatenland

Země: Slovensko
Žánr: black / heavy metal
Datum vydání: 31.10.2017
Label: Invictus Productions

Tracklist:
01. Nordkarpatenland
02. V okresném rybníku hastrman už po stáročá vyčína
03. Ked starého Bartolína ze šenku na táčkach zvážali
04. Ked svetlonosi započnú v močariskách nazeleno svícit
05. Nedlho po púlnoci opacha sa doplazila z dzíry
06. V hustej hore na stračích nohách striga chalupu svoju ukrýva
07. Ked gazdovi upeleší sa v chyži nezdoba zmok
08. V rujnovej samote pocichu dumá lovecký zámek zvlčilého grófa
09. Na horárni ve folvarku šafári rohatý jáger
10. Ve starém mlyne čerti po nocách mariáš hrávajú

Hrací doba: 45:34

Odkazy:
facebook / bandcamp

Klidně bych se nebál tvrdit, že Malokarpatan jsou cosi jako vycházející hvězda slovenské blackmetalové scény. V tomto ohledu stoupají podobně jako před několika lety čeští Cult of Fire (ačkoliv musíme sportovně uznat, že hlavním skladatelem je zde také Slovák), nabalují na sebe hromadu pozornosti, a to nikoliv jen na zaprděné československé scéničce, ale i v zahraničí. Vždyť letošní placku „Nordkarpatenland“ vydali Invictus Productions (kteří pod sebou dále mají namátkou Obscure Burial, Qrixkuor, Predatory Light nebo Malthusian a v minulosti vydali jména jako Bölzer, Negative Plane či Antediluvian). Ani nemluvě o tom, že do svého top-listu pro letošní rok album zařadil i sám Fenriz, haha!

Nicméně, já to Malokarpatan jen přeju – a to nejenom kvůli tomu, že je dobře, že si někdo venku konečně začíná pořádně všímat i blackmetalových kapel z někdejšího Československa. Primárním důvodem je, že formaci složené z ostřílených borců z kapel jako Krolok, Remmirath, Temnohor nebo Algor to parádně šlape. Ostatně, „Nordkarpatenland“ budiž snad dostatečným důkazem.

Skvělá (!) obálka z dílny slovenského talentu Dávida Glomby pod sebou ukrývá dva hlavní náladové i stylové proudy. Jedním je láska k oldschoolovému proto-metalu, která z „Nordkarpatenland“ čpí takřka na každém rohu. Pomalu víc než black metal hrají Malokarpatan blackový heavy metal – myšleno v tom nejlepším možném slova smyslu! Spousta riffů je fakticky regulérní hevík, ale se špinavějším blackmetalovým soundem a vychlastaným vokálem. Ani nemluvě o mnohých parádních kytarových sólech. Co si budeme povídat, je to kurevsky fajn a podobně jako u spřízněných Krolok (jejichž celá sestava hraje i v Malokarpatan) a na jejich letošním debutu „Flying Above Ancient Ruins“ je z toho na hony cítit, že těmhle chalanům vůbec není cizí láska k metalu staré školy. Akorát u Krolok se to projevovalo v trochu víc blackmetalovém hávu.

Co se onoho „hevíkaření“ týče, asi vrchol přichází v sedmé skladbě „Ked gazdovi upeleší sa v chyži nezdoba zmok“, která se v jednom momentě vytasí s tak dokonalou vykrádačkou Iron Maiden, že lépe už to citovat snad ani nejde. Říkám sice vykrádačka, ale opět – myslím to jenom v dobrém, protože tohle do celkového ladění „Nordkarpatenland“ sedne jak prdel na hrnec a posluchače opravdu potěší. Paráda jak svině.

Druhým náladovým proudem „Nordkarpatenland“ mám samozřejmě na mysli rurální nádech muziky Malokarpatan. Slováci nepoužívají vyloženě folkové nástroje, přesto jejich hudbě nechybí výrazný vesnický ráz. Může za to množství různých folklórních případně atmosférických inter a meziher, s nimiž se ve větší či menší míře vytasí úplně každá píseň na desce. Některé z těchto atmo-chvilek jsou skutečně výstavní.

Malokarpatan

Vše jde ovšem ruku v ruce. Není to o tom, že by „Nordkarpatenland“ mělo dvě odlišné tváře. Dřevní riffování ve finále odpovídá tomu, co folklórní předehry načínají, a plnou měrou se podílejí na tom, že album jako celek působí krásně vesnickým a „vidláckým“ (opět v pozitivním slova smyslu) dojmem. Z „Nordkarpatenland“ je cítit atmosféra zapadlé vísky, kde lišky dávají dobrou noc, kde fotři po večerech v místním hostinci prolévají hrdlo kořalkou, kde se v lese za chalupou prohání nadpřirozená havěť a čerti v nedalekém starém mlýně po nocích mastí mariáš.

S „Nordkarpatenland“ panuje obrovská spokojenost. Deska boduje skvělou specifickou atmosférou, která je podle mě tím hlavním důvodem, proč na Malokarpatan letí tolik lidí v zahraničí – protože ta kapela dělá svou muzikou s nenahraditelnou lokální náladou. Master’s Hammer kdysi vyváželi okultní švejkovský black metal. Malokarpatan nyní začali vyvážet folklórní jánošíkovský black metal. A výsledkem je jedno z nejvýraznějších alb letošního roku v československém metalu.


Info o Noc Besov XII.

4. novembra sa v Banskej Bystrici opäť chystá jediný pohanský hudobný minifestival Noc Besov. Už 7 rokov tradície prinesie pod svojim názvom znova niekoľko zaujímavých a kvalitných kapiel. Ako vždy akci sa bude konať v Rock klube Tartaros a dátum nie je len tak náhodný. V tomto období boli staré zvyky predkresťanských Európanov venované dušiam mŕtvych. Nie nadarmo sa sviatok „Dušičiek“ odohráva v tomto období. My ho budeme sláviť v starom pohanskom duchu, nie len hudobným programom. A kto sa na akcii predstaví?

Všetky kapely pochádzajú z domácej pôdy alebo od našich susedov a preto začneme zahraničnou účasťou. Medzi stálicu pagan/folk metalovej scény patria s istotou moravskí Žrec, ktorí nedávno vydali svoje nové EP „Klíč k pokladum“. Samozrejme sa nezabudne na ich prvý počin „Žertva“, ktorý budúci rok oslávi 10 rokov od vydania.

Ďalšia kapela zo západu bude rakúska black metalová formácia Nocturne založená v roku 2006, ktorá momentálne vydáva svoj druhý dlhohrajúci album s názvom „The Burning Silence“ pod dobre známym rakúskym vydavateľstvom Talheim Records. Kapela sa vo svojej tematike venuje okultizmu a pohanstvu.

Tretím hosťom budú mladí Poliaci Varmia. Tí sa postupne začínajú etablovať v poľskej pohanskej metalovej scéne s ich zaujímavou progresívnou kombináciou folk/black metalu. Tento rok im vyšiel debutový album „Z mar twych“.

Noc Besov XII.

Nasledujú domáce kapely a medzi nimi nebude chýbať už notoricky známa záležitosť Algor s ich atmosferickým black metalom a vynikajúcim posledným albumom „Hierofánia“, ktorý bol venovaný osobe veľkého rumunského religionistu Mircea Eliade. Čo majú spoločné Algor a nasledujúca kapela, ktorá uzatvára line up? – Bubeníka. Miroslav bubnuje aj v momentálne veľmi úspešnej slovenskej kapele Malokarpaťan, ktorá veľmi priamočiarym a svojským štýlom pretavuje temný slovenský folklór a nárečia do odlschoolového ducha raných black metalových vôd. Po albume „Stridžie dni“ prichádza tento rok novinka „Nordkarpatenland“.

Miesto konania: Rock klub Tartaros, Námestie SNP 5 (vchod od Hotela Arcade), Banská Bystrica
Dátum: 4.11. 2017, začiatok 19:00

Vstupné: Lístky v predpredaji dostupné priamo v klube, alebo cez email: thunderarbooking@gmail.com – cena 10€

Cena lístka na mieste 13€

Prídite si s nami uctiť predkov a pokračovať v pohanskej hudobnej tradícii!

[tisková zpráva]


Bölzer, Svartidauði, Eggs of Gomorrh

Bölzer, Svartidauði, Eggs of Gomorrh

Datum: 27.9.2017
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Bölzer, Eggs of Gomorrh, Malokarpatan, Svartidauði

O tom, jak trojici Bölzer, Svartidauði a Eggs of Gomorrh měli původně doplňovat ještě finští dobytci Archgoat, ale nakonec se rozhodli první tři koncerty turné včetně Prahy vynechat, jste už předpokládám slyšeli. Však se o tom namluvilo relativně dost. Naštěstí se ale nic nerušilo, protože kombo Bölzer / Svartidauði je dostatečně zajímavé i tak, a pozvat jako náhradu slovenské Malokarpatan taky nebyl vůbec blbý nápad.

Právě Malokarpatan se svým – v dobrém slova smyslu – humpoláckým black metalem akci začali. A hele, mě to fakt bavilo. Viděl jsem kapelu prvně a byla to docela paráda. Dost fajnový pivní „metal, píčo“ přístup, ale v tomhle případě to vůbec nemyslím nijak pejorativně, naopak! Skrze black/thrash/heavy metalové riffy a Temnohorův vychlastaný vokál se vzýval oldschoolový metal jako svině. Navrch stačí přidat trochu rurální folklórní atmosféry horního Maďarska (hádám, že teď asi dostanu po papuli, haha… byl to jen vtip) a není divu, proč jdou Malokarpatan v jistých kruzích tak prudce nahoru. Nebudu na to vzpomínat jako na životní koncert, ale jinak rozhodně v cajku!

Eggs of Gomorrh pro mě byli jedinou skutečnou neznámou toho večera. Vše ostatní už jsem buď viděl a znal z desek anebo alespoň znal z desky. Na předkoncertní přípravu jsem se zcela suverénně vysral a nechal tomu volný průběh. A musím říct, že z vystoupení Eggs of Gomorrh jsem si odnesl především následující dojmy – nasranost, extrémní zloba, chlív jak kurva, nehorázná agrese. Švýcarská čtveřice do lidí mrdala naprostý brajgl, v němž jsem za celou dobu zachytil jednu (!) chytlavější pasáž, ale jinak to živě působilo jak nájeb non plus ultra. Jako bylo to fakt cool, ale v poslední třetině už se nepřetržitá nekompromisní sypačka povážlivě blížila stereotypu, což je asi tak největší výtka, jakou bych k tomu měl. Případnému dalšímu živému setkání se bránit nebudu.

Vzápětí následoval asi největší tahák celého večera. Bölzer toho zatím nevydali zas tolik, ale myslím, že už nyní má jejich jméno zvuk, což potvrzoval i počet lidí pod pódiem, který hnal kapelu kupředu. Švýcary jsem v tom samém klubu již viděl, když předskakovali Deströyer 666, a tehdejší komornější vystoupení, kdy bylo Okoiovi vidět přímo pod ruce, mi asi sedlo o něco víc, ale i přesto Bölzer ani tento večer nezavdávali žádné pochybnosti, že jejich věhlas roste oprávněně. Dvojice v modrém nasvícení servírovala hutnou atmosféru a navzdory statičnosti dokázala vtáhnout a nepustit po celou vyhrazenou dobu. Vrchol.

Bölzer

Islandští Svartidauði to měli na závěr po Bölzer obtížné a také vysoko nastavenou laťku dorovnat nedokázali. A přitom to bylo prvně, co jsem skupinu dokázal chytit živě s poslouchatelným a čitelným zvukem. Na druhou stranu, když vzpomenu na jejich výstup na druhém Prague Death Mass, bylo to tehdy vizuálně i atmosféricky působivější, ačkoliv zvuk byl jak z prdele. Ale zpátky do Prahy. Svartidauði zde nehráli nijak špatně, ale viditelně ten večer při přetahované s Bölzer tahali za kratší konec, jejich koncert mě nedokázal strhnout, prostě byl jen v pohodě. S odstupem času ve mně žádná zásadní vzpomínka nezůstala, prostě jen jeden koncert z mnoha. Snad díky tomu všemu mě nijak zásadně nesralo, když jsem to někdy v půlce jejich setu musel zabalit, abych chytil noční spoj domů.

Svartidauði

U Bölzer jsem zmiňoval statičnost – to byl nakonec společný určující prvek všech čtyř seskupení. Nicméně se potvrdilo, že není nutné dělat na pódiu vylomeniny, aby šlo o kvalitní performanci. U Svartidauði jsem zase zmiňoval solidní povedený zvuk – i ten byl společný všem čtyřem kapelám. Naštěstí se ani jednou nestalo, aby nějaké vystoupení zmrvila neposlouchatelná hluková koule. Celkově rozhodně spokojenost, ačkoliv nemohu ručit za to, že bych to samé tvrdil, kdyby moje koncertní prezence nebyla poslední měsíce tak tristní.


Redakční eintopf – říjen 2017

Blut aus Nord - Deus salutis meæ
Nejočekávanější deska měsíce:
Blut aus Nord – Deus salutis meæ


H.:
1. Noktifer – Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş
2. Malokarpatan – Nordkarpatenland
3. Blut aus Nord – Deus salutis meæ

Zajus:
1. Ne Obliviscaris – Urn
2. Mélanie de Biasio – Lillies
3. St. Vincent – Masseduction

Skvrn:
1. Blut aus Nord – Deus salutis meæ
2. Enslaved – E

Onotius:
1. Blut aus Nord – Deus salutis meæ
2. Enslaved – E
3. Throane – Plus une main à mordre

Metacyclosynchrotron:
1. Blut aus Nord – Deus salutis meæ
2. Vassafor – Malediction
3. Hades Archer – Temple of the Impure

Cnuk:
1. Dr. Living Dead! – Cosmic Conqueror

Mythago:
1. Wu-Tang Clan – Wu-Tang: The Saga Continues
2. Malokarpatan – Nordkarpatenland

H.

H.:

V říjnové nadílce nemám album, které bych vyhlížel nedočkavě v tom pravém slova smyslu, ale i přesto nemám potíže nalézt hned několik počinů, jejichž vydání rozhodně nehodlám minout. Jako nejzajímavější mi připadá debut španělské entity Noktifer s prapodivným názvem „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“. Krásně zhovadilé pojmenování ovšem není tím důvodem, proč chci desku zmínit. Za projektem totiž stojí EmesisConjuro nuclear a zde se pouští na pole experimentální lo-fi elektronické muziky. Věřím, že to bude paráda.

Zato u druhého místa myslím příliš velké překvapení nevzbudím – „Nordkarpatenland“. Slovenští Malokarpatan jdou aktuálně hodně nahoru, o čemž ostatně svědčí i skutečnost, že novinku budou vydávat firmy jako Invictus Productions a The Ajna Offensive, tak doufejme, že chalani přinejmenším dorovnají laťku povedeného debutu „Stridžie dni“. Ukázky zatím znějí velmi slibně.

Do třetice už se tuplem nekoná žádné překvápko, ale co naplat, novou desku Blut aus Nord prostě nejde ignorovat. Snad netřeba dále rozebírat.

Zajus

Zajus:

Říjen bude příjemný měsíc, tedy alespoň co se hudební nabídky týče. Řítí se na nás totiž jedna ohromně lákavá záležitost a řada poměrně zajímavých počinů. Začněme tedy číslem jedna, kterým se bez jakýchkoli pochybností stává třetí řadová deska Ne Obliviscaris, „Urn“. Na důkaz své obliby této australské partičky mohu poukázat na recenze předchozích dvou počinů, jež jsem oba ohodnotil plnými deseti body a ani po letech se mé nadšení nezmírnilo. Nerad bych však předpokládal, že i třetí deska musí být nutně bezchybná, neboť jsem již nejednomu albu uškodil přehnaným očekáváním. Řekněme tedy, že i kdyby Ne Obliviscaris předvedli jen část toho, co dříve, nebudu v žádném případě smutnit.

Zbylá dvě místa zaberou slečny. Mélanie de Biasio mě loni nadchla svým post-rockem provoněným jazzem na EP „Blackened Cities“. Vlastně jsem od Mélanie neslyšel nic jiného a jediné co o novince „Lillies“ tedy mohu říct, je, že má nesmírně nepovedený obal. Přesto jsem bůhvíproč velice zvědavý. To s Annie Clark či spíše jejím pseoudonymem St. Vincent mám vztah už řádku let, proto tuším, že od ní dostanu to co obvykle, totiž solidní a chytrý pop. Jako obvykle jsem se vyhnul singlům a tak z „Masseduction“ neznám nic kromě obalu (který je přinejmenším zvláštní). Přesto věřím, že mě Annie nezklame ani tentokrát.

Skvrn

Skvrn:

Říjen si dejme plně metalový, s dominujícím odstínem černi. Dvojice legend, dvojice destinací, kde je black metalu nejlíp. Začněme s francouzskými Blut aus Nord, kteří nepolevují ve svém tvůrčím zápalu, a již nyní je zřejmé, že říjnové „Deus salutis meæ“ nezůstane nejčerstvějším kapelním materiálem nadlouho. Bude černo. Zato u Enslaved se další dvouletá pauza čeká. Než přijde, budeme ji moci trávit ve společnosti nového přírůstku „E“. Doufejme, že s odchodem klávesáka Larsena neodejde touha po vývoji, a „E“ se stane podnětem k úlevnému „É“.

Onotius

Onotius:

U říjnové nabídky studiových desek srdce zaplesá, byť tady se na rozdíl od té koncertní hraje spíš na kvalitu než na kvantitu. V první řadě rozhodně napjatě čekám na nové Blut aus Nord. Rok staré splitko s Ævangelist hodně navnadilo na ponurou strunu, a protože artwork se nese v podobném duchu, očekávám trochu, že naváží tam, kde vloni skončili. Nicméně u Blut aus Nord platí, že takřka kamkoliv se vrhnou, je to skvost. Pod Debemur Morti Productions ale vychází v říjnu víc zajímavých věcí – a další z těch, která v mých očích jednoznačně stojí za zmínku, je novinka Throane. Loňský debut mě navnadil a já jsem zvědav, jak se vyloupne aktuální nahrávka nesoucí název „Plus une main à mordre“. A aby se neřeklo, že tady dělám jen reklamu temným francouzským blackům z téhle stáje, přesuneme se do Norska a přibalíme špetku progrese. Druhé místo nemůže patřit nikomu jinému než mým oblíbencům z Enslaved.

Enslaved

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Někdy mám problém vyhledat do eintopfu aspoň ty tři desky, ale teď mám před sebou již zeštíhlený seznam sedmi jmen, která nás v říjnu poctí novými tituly, co tedy vybrat?  Určitě nebudu jediný, kdo zde zmíní Blut aus Nord a „Deus salutis meæ“. Blut aus Nord jsou pro mě kapelou číslo jedna, takže není o čem váhat a věřím, že ke zklamání nedojde. Další srdcovkou a zároveň unikátním blackmetalovým tělesem jsou i novozélandští Vassafor. Nová deska „Malediction“ čerpá z nejstarších pramenů žánru, ale výsledek není jen pouhá pocta archaickému metalu. Pro tohle nekompromisní, transcendující zlo se mi v recenzi budou ještě těžko hledat slova. Aspoň že s Hades Archer to budu mít, zdá se, jednodušší. První album naprosto geniálně navázalo na nepříčetný jihoamerický sound stvořený Sarcófago a jejich „I.N.R.I.“, druhé už trochu nudilo a po splitku s krajany Slaughtbbath jsem nad kapelou zlomil hůl. Teď tu máme ale desku novou „Temple of the Impure“ a ukázky svědčí o návratu formy. I’m ready to fucky!

Cnuk

Cnuk:

Měsíc říjen je z mého pohledu poněkud slabší. Jestliže mám napsat album, na které se opravdu těším, jsem na něj zvědavý a vím, že si ho určitě pustím, mám takové pouze jedno… snad jsem nic nepřehlédnul. Tím albem je „Cosmic Conqueror“ od švédských Dr. Living Dead!. Jde už o jejich čtvrtou studiovku, druhou u labelu Century Media. Všechny předchozí mě bavily, přestože vlastně nepřinášejí nic nového, „pouze“ dobře zahraný crossover thrash, což není vůbec marné, moc takových kapel není. Je ale pravdou, že kvalita desek má sestupnou tendenci, nebo jednoduše řečeno, „Doktoři“ s každou novou fošnou představí o něco méně zajímavých nápadů. Novinka vychází 27. října a dosud nebyla zveřejněná žádná ukázka. Myslím však, že je zcela jasné, jak tohle bude znít. Stačí si pustit předchozí nahrávky.

Malokarpatan

Mythago

Mythago:

Říjnové číslo 1 je pro mě jasné – Wu-Tang Clan. Popravdě, po prvním „Enter the Wu-Tang (36 Chambers)“ jsem žádnou z dalších desek pořádně neslyšel, přesto tohle seskupení řadím ke svým největším srdcovkám. Po počátečních pochybách, jak asi budou po takové době znít a jestli snad trochu nezkomerčněli, jsem našel „People Say“, která mne hned na poprvé přesvědčila, že Wu-Tang jede pořád ve starých zaběhlých kolejích a ještě k tomu ani nezní vyčpěle, naopak – pořád se jich drží nádherný oldschoolový odér, zaobalený ale do patřičného moderního zvuku. Tak teď už jen vydržet necelé dva týdny než „Wu-Tang: The Saga Continues“ vyjde.

Dalším říjnovým lákadlem pro mě je Malokarpatan, jehož osobitě neosobitý styl bych dokázal v kvalitě textů a stále přítomné nadsázce přirovnat snad jen k Master’s Hammer působícími však daleko víc undergroundově. Alespoň tak to bylo na „Stridžie dni“ a věřím, že nadcházející „Nordkarpatenland“ si ten pozdně osmdesátkový / raně devadesátkový vymazlený blackový feeling udrží.