Archiv štítku: Kvelertak

Kvelertak – Nattesferd

Kvelertak - Nattesferd

Země: Norsko
Žánr: crossover / heavy metal / black’n’roll
Datum vydání: 13.5.2016
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Dendrofil for Yggdrasil
02. 1985
03. Nattesferd
04. Svartmesse
05. Bronsegud
06. Ondskapens galakse
07. Berserkr
08. Heksebrann
09. Nekrodamus

Hrací doba: 47:07

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Atreides):

Kvelertak ej kej ej “norský Kabáty” snad netřeba našim čtenářům obšírně představovat – severský sextet si za necelých deset let existence stihl vybudovat slušné renomé nejen ve světě, ale i v naší kotlině. Aby ne, nebezpečně nadupaný crossover rokenrolu a hardcoru, navrch řízlý blackovým bzukotem na eponymním debutu katapultoval kapelu z nuly na výsluní scény, což vyneslo i pár hezkých hudebních cen. Druhá řadovka „Meir“ pak o tři roky později jen potvrdila sílu, kterou je tahle smečka schopná do svých skladeb vložit, aniž by, snad s výjimkou „Bruanne brenn“, zaváněla lacinou hitovostí. U mě se však Kvelertak zapsali především jako výborná koncertní kapela, jejíž desky, jakkoliv výborné, jsou oproti živým vystoupením, jež kypí takovým přebytkem energie, lehkosti a hravosti, že jim lze ve faktoru pařby jen těžko konkurovat, pořád tak trochu slabý odvar.

Na této skutečnosti nic nemění ani třetí zářez v podobě letošní desky „Nattesferd“. To jsem ovšem ani neočekával. Co jsem naopak očekával po dvou albech, která ve své podstatě nebyla až tak zásadně odlišná, byla změna, protože do třetice všeho dobrého a zlého by bezstarostný a hravý mix přece jen mohl ztrácet dech. A nutno říct, že úkrok stranou je slyšitelný na první poslech – v duchu klipovky „1985“ se Kvelertak vydali o třicet let nazpět přímo do minulosti. Norové po svém zpracovávají rockové hvězdy té doby, proto se v na albu setkáte tu s ozvěnou Judas Priest, tu s reminiscencí Van Halen, Kiss, Black Sabbath či některé z řady dalších, s nimiž se váže i charakteristické nazvučení. Ostré hrany jednotlivých nástrojů vzaly za své stejně jako Kurt Ballou z produkce, kterou si kapela za dozoru Nicka Terryho tentokrát obstarávala sama. Zvuk se přesunul od nabroušeného hardcore punku o nějakých třicet let nazpět – otupené výšky kytar, zvýrazněné basové linky a celý výsledek rozmáznutý lahví skotské (sami si doplňte, zda obsahem či formou) jak zákon káže. Navzdory ostentativnímu odfláknutí, špinavosti a přehulenosti (nebo spíš právě proto) však produkce z tvrdosti a přirozenosti neslevila, pročež jsou skladby stále docela (ne)slušná tancovačka. Jen řízný candrbál vystřídaly rockové hymny a neřízená pařba v garáži.

Stručně řečeno je „Nattesferd“ retro jako řemen, nicméně je to tvrzení až příliš zkratkovité. Svůj cit pro používání již tisíckrát slyšeného ve zcela nových konotacích a za příměsi svého charakteristického rukopisu neztratili Kvelertak ani tentokrát a díky delší stopáži písniček (jichž je tentokrát pouze devět) se otevřel větší prostor pro jednotlivé kytarové linky, což je zároveň pozitivum i úskalí. Trojice kytar se skvěle doplňuje a výsledkem jsou bohaté kompozice, u nichž se člověk obvykle nenudí. Záběr kapely zůstává stále dost široký a Kvelertak ví, kdy přitvrdit na pilu, aby se to stadiónové halekání (v případě Erlenda Hjelvika spíš řvaní) nepřejedlo. Ne vždy se to ale daří tak, jak bych si představoval, a místy nahrávka nebezpečně zavání stereotypem a opakováním. Tomu nahrává i skutečnost, že na rozdíl od „Meir“ je deska mnohem vyrovnanější a okaté hitovosti se vyhýbá, takže silnější skladby drží vysokou laťku, kterou nic nepřečnívá, pouze jí některé songy místy nestačí.

S tím souvisí i skutečnost, že „Nattesferd“ zdaleka nefunguje na první dobrou. Zabralo mi několik poslechů, než jsem se do fošny dostal, a našel momenty, jež stojí za poslech – celkový feeling a zvuk je skutečně dost odlišný a pro kapelu typická nadsázka se tentokrát projevuje trochu jinak a jinde, než je na předešlých počinech zvykem. Obecně bych se nebál říct, že je album mnohem více vyzrálé a uváženější než jeho předchůdci (alespoň do chvíle, než člověk začne ládovat ujeté texty do překladače). Díky důrazu na tradiční heavy metal a rokenrol působí v dnešní době trochu usedle a fotrovsky, nevytahuje svoje trumfy na požádání a člověk si je zkrátka musí najít sám… čímž mě kapela takové pověsti upřímně překvapila.

I přes pár unavenějších částí mě ale placka baví, a ačkoliv vítězí spíš skladby kratší a energičtější, snad v každé se najde pasáž, která za to stojí. Hymnická „1985“ je jako dělaná na velká pódia, „Svartmesse“ zase šlape jako švýcarské hodinky. Následující „Bronsegud“ je zhmotněnou vidinou kotle a závěrečná houpavá „Nekrodamus“ (Zombie Nostradamus? To jako vážně?) je výbornou tečkou. Na druhou stranu, kdyby tahle deska shodila nějakých deset minut stopáže, rozhodně by to přidalo na intenzitě a zredukovalo objem vaty takřka na nulu. „Ondskapens galakse“ působí vůči ostatním songům snad až příliš fádně, titulka „Nattesferd“ zase zbytečně genericky, jednoduše… a nemám zrovna potřebu poslouchat něco, co jsem v podání Kvelertak slyšel bezmála stokrát. Ani devítiminutový moloch „Heksebrann“ si v mých uších svoji délku obhájit nedokázal, jakkoliv světlé momenty rozhodně má – ženský zpěv doplňující v refrénu Hjelvika je příjemné zpestření a střední část je skvělá.

Kvelertak

Závěr? Chtělo by se mi říct, že „Nattesferd“ je bezchybné noční dobrodružství, a tím to uzavřít, nicméně závěr předchozího odstavce mi to trochu kazí. Podstatné však je, že Kvelertak nezůstali dřepět na jednom místě a svůj typický rukopis posunuli do trochu jiných vod, přičemž se zvládli vyhnout zbytečnému opakování sebe sama – snad jen s výjimkou titulní skladby. Celek je na jedné straně svébytným dílem, na straně druhé pak fešným tributem 80. létům a jejich hudbě – byť tak trochu na steroidech – aniž by si obě tyto charakteristiky odporovaly. Deskou prolíná přirozenost, uvěřitelnost a uvolněnost, a i když mě „Nattesferd“ na prdel zdaleka neposadilo, poslouchá se příjemně a coby svižný podmaz pro takřka jakoukoliv činnost vyžadující energii mě baví. Nehledě na to, že pokud bych měl vyjmenovat kapely, z jejichž alb prýští nakažlivá radost ze samotného hraní, Kvelertak bych musel po zkušenosti s touhle nahrávkou zmínit alespoň dvakrát.


Druhý pohled (Kaša):

Asi netřeba připomínat, že krom debutu je třetí album tím nejdůležitějším albem pro kariéru dané kapely. Právě s třetím albem se obecně usuzuje, zda má skupina potenciál na to, aby fungovala dál, v ideálním případě dokázala přerůst zástupy svých souputníků a úspěšně vyčnívala z davu, což by měl být cíl pro každou hudební partu. Být rozpoznatelný a najít si svůj ksicht. Cesta posluchačů k jejich tvorbě pak bude mnohem jednodušší. Pro norskou pětici Kvelertak byl v tomto ohledu debut „Kvelertak“ velmi úspěšným počinem. Komerčně se jednalo o trefu do černého, a přestože se z hudebního hlediska jednalo o takový pomalejší hardcore, jenž se občas zamíchal s blackovou špinavostí, tak se o Kvelertak začalo dost mluvit.

Druhé „Meir“ bylo pořád dost silné album, a i když jsem jej v době vydání lehce nadhodnotil, tak v kontextu trojlístku alb, jejž letos doplnila novinka „Nattesferd“, je to placka, která se nijak neztrácí. A totéž platí vlastně i aktuální placce. Otázka, jestli „Nattersferd“ na své předchůdce navázalo, je částečně zodpovězena. Nijak nevybočuje z cesty vyšlapané předchozími alby, a dokonce se odvážilo k nějakému tomu kroku do strany a vydat se na území ne zcela probádané. Mám tím na mysli hlavně roztahanou „Heksebrann“, která si vzala něco málo z tvorby sedmdesátkových rockových skupin, a přestože Kvelertak ponechali výsledku současný a svěží vzhled, tak je to jeden z momentů, při němž mi spadla brada.

Úvodní „Dendrofil for Yggdrasil“ naproti tomu láká svým silným blackovým feelingem, z nějž Kvelertak neuhnou až do konce její hrací doby. Další skladby už jsou podstatně méně ostré a pro neznalého posluchače méně odpudivé, takže se připravte na hitovky „1895“, titulní pecku, která šlape znamenitě, nebo pomalejší skoro-baladu „Ondskapens galakse“. Je fajn, že se stopáž opět zastavila někde na hranici klasické tři čtvrtě hodinky, protože je to tak akorát, aby nezačalo „Nattesferd“ jako celek nudit. Ke cti Kvelertak slouží i to, že mimo slabší „Svartmesse“ je jejich třetí počin vyrovnaný a zábavný, takže ve své podstatě je vše tak, jak má být.

Kvelertak - Nattesferd

Není to už taková prdel a šok, jako byl svého času eponymní debut, ale to ubírá „Nattesferd“ jen malou část kreditu. Za mě příjemná nahrávka, která splnila veškerá moje očekávání, a co je hlavní, tak navázala na dvojici povedených předchůdců. V tomto tedy Kvelertak svou misi jménem „třetí album“ splnili na jedničku a nenechávají nikoho na pochybách, že by jejich dosavadní zlaté vavříny neměly být výsledkem jejich vlastní píle a schopností složit dobrou desku.


Aerodrome Festival 2014 – July

Aerodrome Festival 2014 - July
Datum: 8.7.2014
Místo: Praha, Incheba
Účinkující: Metallica, Alice in Chains, Children of Bodom, Kvelertak

Jednodenní festival Aerodrome, který v loňském roce přivezl tuzemským (a jistě spoustě zahraničním) fanouškům slovutné System of a Down, se letos na hudební mapě zapsal vskutku ve velkém stylu, když svůj druhý rok načal ne jednou, ale hned dvěma hudebními akcemi, z nichž obě nabídla zajímavá jména, díky nimž vytáhl paty z domu nemalý počet příznivců kytarové hudby. V červnu se ve výstavišti v pražských Holešovicích sešli na pódiu Avenged Sevenfold, Rob Zombie nebo třeba Limp Bizkit. Ani ne o měsíc později pak na stejném místě měli bavit Kvelertak, Children of Bodom, Alice in Chains a Metallica, jejíž tuzemské zastávky mě vždycky minuly a musel jsem si konečně splnit svou fanouškovskou povinnost a do Prahy se vydat.

Start akce, tedy otevření areálu, byl avizován na 15:00, takže zhruba na tu doby jsem k areálu přicházel i já. Už v tu dobu bylo všude lidí jako much a lehce jsem nechápal rozdělení vstupů na dvě protilehlé místa. Fronta sice nebyla nijak hrozná, což by se při jediném vstupu rozhodně nestalo, ale hádám, že spousta neinformovaných jedinců musela organizátory po příchodu ke špatnému vstupu poměrně silně proklínat. Nicméně, po opravdu chvilkovém čekání byla do areálu vpuštěna i naše výprava. Stánek s merchem kousek za vstupem jsem jen tak proletěl očima a při pohledu na cenovky, kde tričko stálo nechutných 600 Kč, jsem si říkal, že na suvenýry radši kašlu.

Čekání na první kapelu jsem tedy vyplnil prohlídkou areálu a kontrolou nabídky všemožných stánků, které nabízely takovou tu klasiku, jež neurazí (až na nudle, ty byly vážně humus). Průměrný Radegast za 40 Kč sice nebyl žádná hitparáda, ale v danou chvíli stačil a hned po dopití prvního piva přišel problém, na který se organizátoři tak trochu vysrali. Kam s prázdným kelímkem? Okamžitě se tak začaly vytvářet improvizované skládky, protože hledat odpadkový koš na místě, kde by jich měl být dostatek, se nikomu moc nechce. Jasně, i kdyby jich bylo dost, tak nejpozději po Children of Bodom by přetékaly bordelem (nikoho, kdo by se staral o jejich výměnu, jsem nespatřil), ale aspoň pro ten pocit, že se pořadatel snaží…

No nic, pivo dalo pivo a kolem čtvrté hodiny odpolední si pódium zabrala první akvizice z vystupujících kapel, norská naděje Kvelertak. Pominu to, že si myslím, že této hudbě velká pódia a akce nesluší, ale na borce jsem se těšil, protože z alba mě jejich směsice hardcoru, punku a letmého závanu black metalu baví, ovšem stalo se to, co se od první kapely dá čekat. Nasazení veliké, ale zvuk to všechno slušně pohřbil. Instrumentální složení Kvelertak na tom nebylo špatně, protože i když se nástroje místy slévaly do jedné koule, tak kytarové vyhrávky a riffy byly slušně rozpoznatelné, ale zpěvák Erlend Hjelvik byl dost utopený za ostatními nástroji a nebýt toho, že mám obě alba Kvelertak naposlouchaná, tak jsem kolikrát ani netušil, jestli zrovna zpívá nebo ne. Dokonce i doprovodné vokály kytaristů zvukař vytáhl víc do popředí než hlavního zpěváka. Nechápu. Je to škoda, protože se hrály samé pecky. Úvodní “Åpenbaring” z alba “Meir” odzpíval Erlend s vypreparovanou sovou (nebo výrem?) naraženou na hlavě. Následovala zpěvná “Spring fra livet”, úderná “Ulvetid” z debutu a nechyběly ani hitovky “Mjød” a “Bruane brenn”, ale jak už jsem řekl, zvuk špatný a po půl hodině a asi sedmi písních bylo hotovo.

S následujícími Children of Bodom se situace zlepšila, i když to sice pořád nebylo ono, ale co má člověk čekat od akce pod širým nebem, jejíž hlavní hvězdy jsou teprve na řadě. Co k jejich vystoupení říct? Prostě klasika. Neříkám, že jsem se nudil, to jen aby bylo jasno. Mám je rád, takže mě Alexi Laiho a čtveřice spoluhráčů úplně chladným nenechávali, ale kdo je už viděl, tak neměl být čím překvapený. Alexi a Janne měli svá sóla skvěle sehraná, rytmika úplně v pohodě, Alexi s nohou na odposlechu a kytarou ve vertikální poloze drtil jeden riffy za druhým a prokládal je častými melodickými výjezdy, ale přesto to nebyla taková pecka, abych o ní musel psát domů. Zhruba čtyřicet minut, které byly finským melodikům vymezeny, mi nakonec přišly adekvátní, protože se obávám, že u delšího setu už by úroveň šla strmě dolů. Hrály se samozřejmě klasiky jako “Silent Night, Bodom Night”, “Hate Me!”, které koncert odstartovaly, našlapaná “Are You Dead Yet?” nebo závěrečná “Downfall”, která nemůže chybět. Mě potěšila hlavně pomalá “Angels Don’t Kill”“Hate Crew Deathrool” a nepatřičně nevyzněla ani dvojice písní z posledního alba “Halo of Blood”, z něhož byla vybrána titulka a “Scream for Silence”.

Teď bych rád podotkl, že přestože byly na onen den hlášeny celodenní přeháňky, tak doposud bylo počasí slunečné, a i když se občas objevil nějaký ten nepěkný mrak, tak zase hezky rychle zmizel. Ovšem s nadcházejími Alice in Chains se mračna začala stahovat s větší intenzitou a předzvěst pořádného slejváku, který měl dle všemožných předpovědí vypuknout kolem osmé hodiny večerní, se začala naplňovat, ale to už předbíhám, takže zpět k Alence v řetězech. Té se po návratovém albu “Black Gives Way to Blue” skvěle daří a potvrzuje to vynikající loňská deska “The Devil Put Dinosaurs Here”. Musím vyzdvihnout prvotřídní zvuk, který Alice in Chains to odpoledne dostali, protože všechny nástroje byly luxusně čitelné. Jistá rytmická sekce ve složení Sean Kinney a Mike Inez sice individuálně nijak nevyčnívala (najdou se i výjimky jako “Would?” a “Stone”) a odváděla takovou tu špinavou práci, ale pochvala jim patří i tak. Jerry Cantrell našel ve Williamu DuVallovi adekvátní náhradu za Layna Staleyho a jejich vzájemné vokální proplétačky neměly chybu.

Věřím, že jejich set musel být pro spoustu neznalých fanoušků těžce nezáživný, protože Alice in Chains přeci jen těží z melancholických melodií, zatěžkaných temp a vydržet to celou hodinu asi není úplně pro každého, ale mně se výkon Cantrellovy čtveřice zatraceně líbil. Setlist byl pojat jako klasické best-of, kde se tahaly skladby starší i nové, takže došlo na legendární songy z 90. let jako “Man in the Box”, “Would?”, tesknou “Nutshell”, gradující “Rooster”, ale i na písně, v nichž už studiově pěje DuVall (jeho sebejistý výkon mě hodně bavil); jmenovitě “Check My Brain”, “Last of My Kind”, “Hollow” a “Stone”. Výsledný dojem nemohlo pokazit ani těch pár kapek deště, které areál výstaviště pokropily a zhruba v sedm hodin, kdy Alice in Chains své hodinové vystoupení ukončili, začaly přípravy na vystoupení hvězd největších.

Během hodinového čekání se na bočních obrazovkách promítala videa, v nichž Metallica nabádala fanoušky k sms hlasování o songu, který ten večer zahrají nad rámec toho, co fanoušci definitivně vybrali už dříve (na výběr byla “The Day That Never Comes”, “St. Anger” a “The Unforgiven II”). Hlasování vlastně probíhalo celé odpoledne, protože stejné výzvy se fanouškům dostávalo mezi všemi přestávkami jednotlivých vystoupení a už po chvíli bylo jasné, že si to mezi sebou rozdají první dvě jmenované, protože “The Unforgiven II” začala ztrácet. Nebylo mi úplně jasné, proč hlasovat přímo na místě o jedné písni, když celý setlist vlastně sestavovali fanoušci prostřenictvím internetového hlasování, na což měli bezmála půl roku času a výsledek byl… ehm, nepřekvapivý. Pro mě, jakožto pro člověka, který Metallicu nikdy neviděl, byly vybrané písně naprosto v pořádku (chyběly mi snad jen “Blackened” a “Ride the Lightning”), ale přeci jen, v drtivé většině se jedná o písně, které by kapela zahrála, i kdyby seznam sestavovala sama. Ale co, šance na výběr byla, tak žádné remcání.

S blížícím se koncertem déšť sílil a za zvuků intra “Ecstasy of Gold” už jsem byl řádně mokrý, což však nemohlo zkazit euforii, která areálem propukla úvodním trojblokem písní “Battery”, “Master of Puppets” a “Welcome Home (Sanitarium)”. V posledně jmenované už se nejednalo o déšť, ale doslova o vodní apokalypsu, takže kdo neměl pláštěnku (a beztak i řada těch, co ji měla), byl promočený úplně durch včetně spodního prádla. Hetfield, Hammett, TrujilloUlrich vypadali, že si vystoupení náramně užívají i přes silný déšť, který je kropil. James Hetfield situaci glosoval, že se jedná pouze o vodu a že Metallica nikdy nehrála v bazénu, a měl svým způsobem pravdu, protože i když se v některých písních déšť uklidnil, přišlo to v danou chvíli vhod jako mrtvému zimník. Nicméně, koncert pokračoval dál jednou peckou za druhou a je jedno, jestli se tahalo z 80. let, nebo “Černého alba” a “Reload” prostřednictvím “Fuel” (na “Load” či “Death Magnetic” se nedostalo vůbec).

Setlist Metallica:
01. Battery
02. Master of Puppets
03. Welcome Home (Sanitarium)
04. Fuel
05. The Unforgiven
06. Lords of Summer
07. …and Justice for All
08. Sad But True
09. Fade to Black
10. Orion
11. One
12. For Whom the Bell Tolls
13. Creeping Death
14. Nothing Else Matters
15. Enter Sandman
16. Whiskey in the Jar
17. St. Anger
18. Seek & Destroy

Pokud Alice in Chains měli zvuk parádní, tak Metallica šla ještě dál a dovolím si tvrdit, že lepší už to snad ani být nemohlo. Za kapelou se po celou dobu promítaly záběry z nějakých osmi až desíti kamer, prokládané různými animacemi nebo záběry z videoklipů dané skladby (“The Unforgiven”, “Enter Sandman”). Někdy v půlce koncertu to vlnou nevlídnosti počasí odnesla obrazovka po pravé straně od pódia, ale jelo se vesele dál. Nejpůsobivější podívanou skýtala “One”, kde se pomalu pochodující vojáci v agresivnější druhé polovině písně změnili v kostry a spolu s efektní laserovou show bylo o nejlepším válu večera rozhodnuto. V těsném závěsu za ní pak byly “For Whom the Bell Tolls” a “Creeping Death“, které jsou zlatým fondem thrash metalu a naživo fungují skvěle.

Hodně mile mě překvapila hlasová forma Jamese Hetfielda, který všechno zvládal s bravurou a sám za sebe mu nemám co vytknout. Jeho hlas je silný, sebejistý a volat po časech z období přelomu 80. a 90. let je zbytečné, protože mu to pořád zpívá. Robert Trujillo je jistota, jehož pódiová prezentace vypadala, že si deště jako jeden z mála snad i užívá. Kirk Hammett některá sóla už nedává s takovou jistotou a pro živé účely si je upravuje (myšleno zjednodušuje), ale výsledek to nijak nekazí. Krizitovat Larse Ulricha nehodlám, protože mně v žádném případě nepřišel tak tragický, jak se říká, a jeho hra mi nebyla vůbec na obtíž. Možná ze mě mluví nadšení ze splněného snu, který jsem ten večer prožíval, ale Metallica mě prostě uchvátila.

Snad jediným momentem, kdy vystoupení ztrácelo na tlaku a energii, bylo v průběhu novinkové “Lords of Summer”, která je pro živé vystoupení příliš rozvláčná, takže v druhé polovině, kde už se zbytečně sóluje, nenadchne. Naštěstí “…and Justice for All” rychle sjednala nápravu a ukázala, jak se dělají(ly) rozmáchlé písně. V závěru přišla nezbytná “Nothing Else Matters”, kterou bych klidně oželel, další laser show s peckoidní “Enter Sandman” a rozhopsaná předělávka “Whiskey in the Jar”. Pak přišlo vyhlášení sms hlasování, v němž nakonec těsně o pár desítek hlasů zvítězila “St. Anger” ze stejnojmenného alba a nakopla už tak rozpálené publikum. James Hetfield s ní sice hlasově trošku bojoval, ale po dvou hodinách nečekám zázraky. Závěrečná obligátní “Seek & Destroy” pak byla tučnou tečkou za skvělým, přes dvě hodiny dlouhým vystoupením legendy, která ukázala, že ještě stále má na živo co říct a je schopná přenést do početného publika (hovoří se až o 25 000 lidí) tolik energie, že by jí to o generaci mladší kapely mohly jen závidět. Já odjížděl spokojený a soudě dle spokojených tváří v průběhu celého koncertu okolních posluchačů jsem určitě nebyl sám.


Kvelertak, Årabrot

Kvelertak, Årabrot
Datum: 7.10.2013
Místo: Praha, 007
Účinkující: Kvelertak, Årabrot

Pondělí večer pro nás nachystal norské výrostky Kvelertak za doprovodu poskládaného z dalších dvou kapel norské scény – Gerilji a Årabrot. První jmenované snad ani není třeba nijak výrazně představovat, předpokládám, že většina z našich čtenářů o nich alespoň jednou slyšela nebo četla – přinejmenším v naší recenzi na jejich letošní fošnu “Meir”. To ovšem nejspíše neplatí pro zbytek line-upu, který pro mě byl velkou neznámou. Ačkoliv jsem se zapřísáhl, že si seženu alespoň ukázky, ať mám představu, na co to vlastně jdu, nakonec jsem se zasekl na poctivém opakování dvou alb Kvelertak a rozhodl se, že neznámá jména nechám předvést, co v nich vlastně vězí. Nutno přiznat, že to taky tak docela nevyšlo.

Začínalo se v sedm, na místo konání jsem však díky pracovním povinnostem lajdácky dorazil až na půl devátou. To už první Gerilja dávno dohrála (snad příště, hoši) a z prostor strahovské Sedmičky se ozýval zprvu neidentifikovatelný bordel, který se před pódiem ustálil na poměrně těžko zařaditelné žánrové směsce, kterou nás ctili další Norové, Årabrot. Narváno bylo doslova k prasknutí, lidé stáli, kde se dalo, a kdyby jich tam bylo ještě o něco víc, nejspíš by stáli i lidi na lidech, takže jediné, co jsem z kapely viděl, byla frontmanova beranice zaopatřená párem volských rohů. Mnohem zajímavější než mizerný výhled byla samozřejmě hudba, kterou bylo bez problémů slyšet úplně všude, dokonce i zvuk byl na velice dobré úrovni. Zasviněný, hlučný rock opepřený trochou dalšího bordelu v podobě blackových výjezdů a několika téměř sludgových momentů, dokázal dělat s posluchačem divy, obzvlášť když zpěvák začal do mikrofonu zbůhdarma vřeštět a všechno kolem přestalo hrát. Škoda, že tahle hudba na mě má za střízliva spíš introvertní účinky, kdy mi bohatě stačí moje hlava a tělo nepožaduje obvyklou dávku šťouchanců do žeber, nicméně jsem rozhodně nebyl sám, kdo spíše příhlížel (pokud mohl) a poslouchal. Ač hádám, že většina přítomných vcelku pochopitelně šetřila síly na vrchol večera, který se ukázal být ničím jiným, než naprosto zničujícím. Zhruba čtyřicet minut, které jsem zhlédl, ve mně zanechalo velmi dobrý dojem, je tedy velmi pravděpodobné, že se po Årabrot ještě poohlédnu. Takovéhle šílenosti totiž docela můžu, a pokud budou znít na desce alespoň z poloviny tak hlučně jako naživo, pořád to bude dobrý flák hudby.

Přestávka a s ní akutní potřeba vypadnout na čerstvý vzduch. Zimě s žízní lze však jen těžko vzdorovat, takže většinu přestávky jsem i přes nechutnou vydýchanost strávil v klubu a čekal na hlavní hvězdu. Sextet Kvelertak se objevil na podiu záhy, akorát ve chvíli, kdy jsem si začínal vyhlížet nějakou příhodnou pozici, ze které by bylo dobře vidět a zároveň mi v ní nějaká dobrá duše nevyrazila pivo z ruky. A pánové se ani nemuseli příliš snažit, aby dostali publikum do varu. Ono vlastně stačilo jen začít hrát a už při první písni začal kotel pěkně vřít. A že po pár skladbách už bylo pěkně horko – doslova. V malém prostoru se i zbytky vzduchu vydýchaly dřív, než člověk řekne Norsko, a to ani nemusel vynakládat nějakou snahu, aby byl zlitý potem od hlavy k patě. Bohatě stačilo podupávat nohou do rytmu. I přes šílené podmínky, pro které se mi tak trochu srabácky do kotle nechtělo, jsem v něm nakonec chtě nechtě skončil. Ono to vlastně ani nešlo jinak, protože nepařit na Kvelertak, to není nic jiného než vyhozené peníze za vstup. Ne, že by se jejich hudba neposlouchala dobře, to vůbec ne, ale promarnit potenciál energie, ten neskutečný náboj, který kapela dává do publika, za to bych si sypal popel na hlavu ještě hodně dlouho. A že to byl kotel se vším všudy. Vzduchem poletovalo kde co, od vlasů, přes fanoušky, kteří korzovali publikem sem a tam, unášeni lesem rukou, až po frontmana (tedy, doufám, že to byl on, občas mi přišlo, že není tak docela jasné, kde končí publikum a kde začíná kapela). Sic jsem po třech skladbách poněkud vyčerpán usoudil, že loktů pod žebry a otisků bot na obličeji bylo na jeden večer dost, rozhodně nelituji, ačkoliv si zpětně říkám, že jsem tam mohl vydržet ještě o nějakou tu skladbu navíc. Na druhou stranu, být tam ještě o něco déle, nejspíš to s mojí kostrou sekne.

V setlistu samozřejmě nemohla chybět žádná ze čtyř klipovek a nechyběla ani žádná další vypalovačka (tedy, chyběla, ale zkuste si na koncertu přehrát dvě desky za sebou), jmenovitě třeba “Nekrokosmos” nebo “Ulvetid”. Skvělý moment přinesl refrén “Bruane Brenn”, kdy si většina z té klidnější části publika s kapelou sborem notovala. A i když zrovna tahle jedna je od Kvelertak moje oblíbená, takže mi bylo jasné, že z ní budu nadšený ať se děje, co se děje, skvělých momentů se událo během koncertu tolik, že je nemožné si je všechny zapamatovat a podělit se o ně. Není náhodou, že všechny songy, které vytahovali Kvelertak během večera z rukávu, jsou snad přímo předurčené živému přednesu, během nějž se jejich síla projevuje naplno a mnohokrát silněji, než je tomu na desce. Ostatně, podle toho to také v Sedmičce vypadalo. Zhruba hodinu a čtvrt dlouhý set nabitý energií od začátku do konce, který, pokud jste se dostali do správného bodu varu a rozpoložení, vám nedal vydechnout. Nejspíš i proto, že vám neustále něčí lokty tlačily vzduch ven z plic, ale vem to čert. Myslím, že nikdo na Kvelertak nepřišel za tím účelem, aby odcházel domů jak nažehlený panák. Jestli mě něco ale vyloženě odrovnalo, byl to přístup kapely. Pánové si na nic nehráli, nebáli se kontaktu s fanoušky, ani příjemně civilního vystupování. Pokud si něčím mohli vydobýt můj respekt, pak právě tímto. Navíc se i přes stísněné prostory snažilo všech šest hudebníků nestát na jednom místě jako solný sloup a nutno podotknout, že i to se jim docela podařilo.

Moje první setkání s touhle partou dospělých puberťáků tak dopadlo na výbornou. Atmosféra byla skvělá, nejen díky kapele a publiku, ale i díky výběru klubu, který svojí komorností přímo nahrává úzkému kontaktu mezi kapelou a fanoušky. V závěru musí jít chtě nechtě všechny zápory jako sem tam zahulený zvuk a nesrozumitelnost kytar stranou, protože jestli si tenhle punk budu moct ještě jednou zopakovat, budu jen rád. A Kvelertak rozhodně mají co překonávat, protože tímhle koncertem si nastavili laťku zatraceně vysoko.


Kvelertak – Meir

Kvelertak - Meir
Země: Norsko
Žánr: hardcore / metal / punk / hard rock
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Roadrunner Records / Sony Music Scandinavia / Indie Recordings

Tracklist:
01. Åpenbaring
02. Spring fra livet
03. Trepan
04. Bruane brenn
05. Evig vandrar
06. Snilepisk
07. Månelyst
08. Nekrokosmos
09. Undertro
10. Tordenbrak
11. Kvelertak

Hodnocení:
Kaša – 8,5/10
H. – 7/10
Stick – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kvelertak platí aktuálně za jednu z největších severských nadějí na poli rockové hudby, která po vydání eponymního debutu vyletěla tak rychle do laufu, že druhá deska na sebe nenechala dlouho čekat. Rychle rostoucí popularitu lze samozřejmě přisuzovat hudbě, kterou tento sextet produkuje, ovšem řekněme si na rovinu, že svůj díl na tom má taky fakt, že kapela si po vydání svého debutu odnesla cenu za Objev roku a jako bonus vítězství v kategorii Nejlepší rocková kapela při udílení prestižních Spellemann Awards, což je taková norská obdoba slavnějších Grammy, a to už je natolik slušný marketingový poutač, který je schopný interpretovi zajistit širší povědomí napříč posluchačstvem rockové hudby. Ostatně, jak myslíte, že jsem se ke Kvelertak dostal kupříkladu já? Ale hlavní je hudba samotná, takže si pojďme Kvelertak představit z této stránky.

“Meir” za “Kvelertak” kvalitativně nijak výrazně nezaostává, což je pro mě strašně příjemné zjištění, a i když se lehce ubralo na agresivitě, pořád máme tu čest s originálním spojením neoriginálního rock ‘n’ rollu a HC punku, který mi ke kapele sedí víc než obecně proklamovaný severský black metal, ze kterého si toho Kverletak nijak moc nepobrali. Celé to pak zní jako norská kombinace Baroness a Converge, přičemž tyto kapely jsem nevybral náhodou, zvlášť když John Dyer Baizley z prvně jmenovaných kapele opět nakreslil skvělý obal a Kurt BallouConverge produkoval obě dosavadní alba. Jeho vliv je dost průhledný a mám takové podezření, že krom producentské stoličky seděl půlkou prdele taky na té skladatelské, protože ostřejší pasáže nejsou zas tak nepodobné jeho domovské kapele. Snažit se však Kvelertak nějak přesněji zaškatulkovat by se nemuselo úplně vyplatit, protože by se v tom člověk dost dobře zamotal, takže to ukončím tím, že své si najde milovník HC, punku, metalu a syrového rock ‘n’ rollu.

Vzhledem k tomu, na jakých hudebních polích se Kvelertak pohybují, mají jejich skladby jistou tendenci splývat dohromady v jeden celek, takže abychom mohli mluvit o povedeném albu, je potřeba, aby riffy nebyly na jedno brdo, refrény, či spíše vokální linky byly dostatečně zapamatovatelné, a to vše při zachování tahu na branku, bez kterého by to všechno sice znělo strašně dobře, nicméně nudně. A protože má těchto aspektů “Meir” vrchovatě, můžu mluvit o velice povedené desce. Necelý tucet skladeb je strašně vyrovnaný a slabých míst bych hledal s obtížemi, tak vypíchnu jenom takové ty milníky, které desku protkávají a které mě osobně sedly nejvíce. “Spring fra livet” si jako jedna z mála kytarově pohrává s black metalem, takže bzučivé riffy jsou v tomto případě výjimka, na kterou by si posluchač neměl zvykat. Erlend Hjelvik vyřvává norský text, seč mu síly stačí, a místy ho doplní i jeho kumpáni, kteří spolu vytvoří mocný sborový doprovod. Ústřední kytarový riff na mě dýchal dokonce stejný vzduch jako Foo Fighters, jejichž kytary sice nejsou z této party cítit na míle daleko, ale tu a tam se ke slovu určitě dostanou. Mým absolutním favoritem se stala mnohými opovrhovaná klipovka “Bruane brenn”, jíž je vyčítána jednoduchá struktura, stupidní riff a vlezlý refrén. Jasně, všechno to tam je, ale nemám nic proti tomu, zvlášť když jsem si v refrénu zavzpomínal na The Ramones. Účel reklamního poutače tenhle kousek zvládne na jedničku a i přes přímočařejší strukturu se nejedná o žádnou lacinou odrhovačku, která by po pár posleších začala lézt na nervy, takže za mě palec nahoru. HC krátké vypalovačky typu “Snilepisk” mě snad nikdy neomrzí, zvlášť když téhle pecce nechybí drive a bez jakékoli nepřirozenosti se v ní protkne východní melodií inspirované kytarové sólo a zběsilý závěr, za který by se neměli stydět ani Converge. Největší překvapení celého “Meir” se skrývá v samotném závěru, kdy přijde na řadu neortodoxní (na poměry kapely a její hudební směřování) devítiminutová “Tordenbrak”, která i navzdory rozmáchlé stopáži ani na moment nenudí a hardrocková rytmika s nervním vokálem Erlenda postupně přeroste až do stoner rockové druhé půlky, která vygraduje za zvuku kytarového kvílení.

Možná se vám zdát, že “Meir” není na první poslech nic zajímavého, ale buďte si jistí, že nudit se ani na chvíli nebudete. Jak už jsem zmínil, nejedná se o kdovíjak originální hudbu, nicméně spojení jednotlivých hudebních vlivů je natolik šikovné, že mi nedělá problém si nahrávku pustit i po nějakých dvaceti posleších a o nějakém náznaku nudy nemůže být řeč. Naživo to musí mít neuvěřitelné grády a vsadím se, že většina skladeb by skvěle fungovala jako koncertní tutovka, při které si fanoušci slušně zaskotačí. Co na tom, že debut byl o kousek lepší, když i “Meir” mě přesvědčilo o tom, že tato šestice umí a pomalu si ji začínám řadit mezi výše jmenované kapely, kde spolu s Mastodon a High on Fire zastávají pozici toho nejlepšího ve své váhové kategorii. S Kvelertak je třeba do budoucna počítat, protože rozdány jim byly jen ty nejsilnější karty, s nimiž si to mohou prohrát jedině sami.


Další názory:

Kvelertak se svým stejnojmenným debutem před třemi lety udělali na scéně dost slušný vítr, nicméně do jisté míry docela zaslouženě, protože jejich HC/punk/black byl opravdu něco jako svěží závan vzduchu. Přesto však, nemohu si pomoct, mě ta muzika nesebrala až tak moc jako všechny okolo, Jasně, rozhodně to bylo dobré, ale ne zas až tak moc… a podobně se to má i s pokračováním “Meir”, od něhož se toho asi dost očekávalo, ale v mých očích je ještě o chlup za debutem “Kvelertak”. Je to slušná muzika, příjemně to šlape, poslechnul jsem si to s chutí, ale zas až tak velký zázrak to není. Navíc mi vadí, že na “Meir” jsem nenašel žádnou opravdu kulervoucí pecku, která by mě chytla za prdel a nepustila, jako byla v případě “Kvelertak” nářezovka “Mjød”. Na novince mi jako nejzajímavější song přijde trochu netypická “Evig vandar”… zbytek – jak již bylo řečeno – rozhodně není zlý, ale taky ne nějak výjimečný.
H.

Kvelertak se opět prezentují albem, na kterém kombinují mnoho zdánlivě nesourodých vlivů. A je to koktejl zábavný a odsýpající. Takový HC rock ‘n’ roll se zajímavou instrumentací, chvílemi se otírající i o blackové vichřice, které jsou ale rázem pohlceny nějakým šlapavým riffem. Chytlavost se tomu vážně nedá upřít, ale musím se přiznat k tomu, že mi tu moc nesedí některé až příliš rozjuchané polohy, ale není jich zas tak tolik. Počin to vůbec není špatný, nicméně jsem si z toho na zadek nějak nesedl.
Stick


Brutal Assault 16 (sobota)

Brutal Assault 16
Datum: 13.8.2011
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): 1349, A Pale Horse Named Death, Absu, Ahab, Anathema, As I Lay Dying, Cryptopsy, Dagoba, Draconian, Exivious, Forbidden, Genitorturers, Haemorrhage, Kataklysm, Khold, Kvelertak, Sepultura, Seventh Void, Skyforger, Trigger the Bloodshed, Triptykon, Turisas, Vader

H.: V sobotu ráno jsem trochu přespal, což mě ve výsledku stálo účast na úvodní půlhodince Norů Blood Red Throne. Nakonec jsem měl co dělat, abych stihl alespoň kousek A Pale Horse Named Death. Americký metal zrovna moc nežeru, ale nedá se tomuhle kontinentu upřít fakt, že má opravdu silnou scénu různých těch post-něco-metal kapel. A přesně do téhle sorty patří i A Pale Horse Named Death. Hned na budíček spustili nálož středně rychlých těžkotonážních riffů, specifickou náladu a uhrančivý vokál. No, tohle bylo moc dobré probuzení. Když si představím, jaké by to mohlo být za tmy a s mlhou… uff…

H.: Nesmírně brutální palbu předvedli Trigger the Bloodshed. Death metal, technical death metal a do jisté míry i deathcore zalité do jednoho neprostupného celku tvořily tak prdel-nakopávající kombinaci, že mě ani na vteřinu nenapadlo utéct z pod pódia před deštěm. Kdo si přivstal, dostal za odměnu nářez z pódia a mokrou spršku z oblohy. Tihle Britové si za svůj výkon určitě zasloužili i lepší čas.

H.: Sobota se rozjela opravdu ve velkém stylu, jelikož i následující Absu předvedl totální maso. Myslím, že asi všechny uchvátil naprosto neuvěřitelný výkon s velkým V zpěváka a bubeníka Proscriptora McGoverna, který stíhal při ultra rychlých sypanicích ještě řvát takovým ječákem, až z toho tuhla krev v žilách. A když se asi v polovině setu zvedl z bicí stoličky a šel pozdravit dav na okraj pódia, vyloudil při tom tak neskutečný jekot, že mi málem praskly ušní bubínky. Ze samotných songů mě nejvíce rozdrtila pecka “Manannán”. Už jsem kdysi zaslechl, že Absu bývají naživo náhul jako prase, což se ukázalo být více než pravdivé. Kdo v průběhu tohohle radši vyspával nebo nasával, ať si rve vlasy!

H.: Seventh Void ukázali kromě společného kytaristy s A Pale Horse Named Death také pravý stoner metal. Podobnou muziku jsem nikdy v životě moc neposlouchal, ale musím uznat, že Seventh Void měli něco do sebe. Bylo to hezky špinavé, s nádechem rocku, a hlavně to mělo koule. CD bych si asi nekoupil, ale líbilo se mi to.

H.: V této chvíli měla nastoupit Dagoba, ale stejně jako loni nedorazila. Někde později jsem pak později zaslechl, že opět stejně jako loni měli autonehodu. Asi jsou to dobří řidiči (smích). Jejich set se posunul na konec programu na třetí hodinu ranní. V programu vznikla téměř hodinová díra na odpočinek (po loňských přesunech už asi pořadatelé nechtěli znovu nějak hýbat s časy, což považuji za rozumné, navíc byla chvíle ticha docela příjemným oddychem pro uši).

H.: Další tedy vystupují až Draconian ze Švédska. Asi největším překvapením jejich setu byl fakt, že ten jejich doom nebyl totálně zazděný denním světlem. Ani tak to sice stále nebylo úplně to pravé, ale šlo se na to dívat. Ono když doomová kapela zrovna nepodá tak strhující výkon jako Курск v pátek, bývá doom metal ve dne minimálně poloviční. Nakonec jsem tedy ani nebyl tak extrémně zklamaný, že Draconian stihli pouhé čtyři skladby (“The Drowning Age”, “The Last Hour of Ancient Sunrise”, “Bloodflower” a “Heaven Laid in Tears (Angels’ Lament)”). Líbilo se mi to, ale čekal jsem víc.

Ježura: Na Draconian jsem byl docela zvědavý i přes čas ne úplně korespondující s tím, co hrají. Není ovšem jednoduché říci, jestli moje rozpačité pocity plynou z onoho času, evidentně nalámaného zpěváka nebo snad něčeho jiného. Ale na druhou stranu – vydržel jsem až do konce dost krátkého setu a za tu dobu jsem musel uznale smeknou před sympatickou plavovláskou za mikrofonem. Tahle dáma skutečně zpívat umí, o tom žádná. Tak třeba někdy příště, milí Draconian.

H.: Náladu však rychle spravili norští blázni Kvelertak se svojí black-punk jízdou. Krásně úchylná oranžová komba, nadopovaný zpěvák (opět skoky do davu a šplhání po konstrukci pódia) a hudba tak energická, že to s člověkem šilo přímo samo. Pecky jako “Mjød”, “Blodtørst” nebo “Fossegrim” maximálně ničily vše okolo. Mít v sobě o jedno pivo a jednoho ruma víc, tak už mě nikdo neudržel a já v lítal v kotli jako blázen (smích).

Ježura: Kvelertak jsou jako nitroglycerin. Člověk s tím jenom zatřepe a BUM! Pravda, myslel jsem, že to bude mít naživo ještě o kousíček větší grády, ale i takhle jsem byl nadmíru spokojen. A při pomyšlení, jaká šleha to musí být v klubu, dostávám lehkou husí kůži…

H.: Hodně mimo festivalovou mísu byli holandští hračičkové Exivious se svým instrumentálním progresivním vystoupením. Nejen díky civilnímu vystupování, soustředěnému výkonu a absenci jakýchkoliv plachet nebo rekvizit hrála prim jenom a pouze hudba. Příznivci podobných progresivních orgií byli jistě u vytržení, ale já se musím přiznat, že mě to až zas tak nebralo. Ale velice příjemné a zajímavé zpestření to bylo, to každopádně! Rozhodně se mi Exivious líbili více než skupina následující…

H.: Parta extrémně fousatých pánů Skyforger z Lotyšska sice hnala ten svůj pagan/folk metal s vervou, ale nějak to vyznělo do ztracena, což mě celkem mrzí, neboť jsem byl na jejich výstup patřičně zvědav. Ale dost jim na bodech ubíral i fakt, z něhož kapelu nelze moc vinit, čímž mám na mysli ne zrovna povedený zvuk. Veškeré folkové nástroje, které jsou v hudbě Skyforger opravdu hodně významnou složkou, ne-li tou přímo nejvýznamnější, jako by s sebou kapela ani neměla, protože nebyly vůbec slyšet. Ani solidní výběr písniček to nezachránil. Škoda.

Ježura: Opět musím do poslední čárky souhlasit s H. Na doporučení několika známých jsem od Skyforger čekal dost, ale dostal jsem jenom čím dál nudnější nudu, kterou nějak nedovedu rozklíčovat a analyzovat. Odešel jsem přibližně v půlce, kdy shodou okolností hrála skladba, jejíž pasáže Skyforger půjčili Rusům Аркона pro skladbu “На Моей Земле”

H.: Nijak mě nebrali ani Forbidden. Uznávám, že mé znalosti jejich tvorby jsou absolutně na nule a že na jejich koncert jsem se šel mrknout jen tak z dálky, ale jejich obyčejná a standardní thrashovitá cirkulárka (kterou by podle mých informací Forbidden být neměli, ale naživo to tak vyznělo) mě ani náhodou nepřesvědčila, abych se po jejich nahrávkách pídil.

Ježura: V zájmu objektivity musím hned na začátek uvést, že jsem si v průběhu setu Forbidden hověl na tribuně, ovšem to, co se ke mně doneslo, povážlivě laškovalo s mým dávivým reflexem. Tuctové, pustě agresivní, v čistých pasážích ukrutně falešné. Bída, utrpení a nikdy víc!

H.: Opravdu kvalitně pobavili až španělští grindeři Haemorrhage. Sice přijeli bez baskytary, jíž se tedy chopila kytaristka Ana ve slušivém oblečku zdravotní sestřičky (mužské publikum také hned po jejím vstupu na pódium náležitě zbystřilo smysly, zejména zrak), ale stejně měl ten jejich patologický mazec koule. Největší podíl na tom měl samozřejmě od krve zborcený frontman Lugubrious, který si na pódium postupně přitáhl umělou nohu (do té se s náramnou rozkoší zakusoval) nebo mozek ve skleničce (obsah se stejnou rozkoší vypil), v jednu chvíli si pak i nasadil košík pro psa a proháněl se po stage po čtyřech (přičemž nezapomněl pomočit odposlechy). Jasně, hlubokomyslné to zrovna nebylo, ale sranda obrovská.

Ježura: Netušil jsem, že se mi kdy bude grind líbit a že mě navýsost pobaví! V případě Haemorrhage se tak dělo od samého začátku do úplného konce a bylo mi skoro líto, že tihle Španělé nezahráli déle. Zpěvák: “Christina Aguilera? Fuck you! Lady Gaga? Fuck you! Haemorrhage? Fuck y… oh no no no, not Haemorrhage.” Kytarista: “Fernando? Fuck YOU!”

H.: S podobně ujetou show přišli i Genitorturers. U nich však nehrál hlavní roli zpěvák, nýbrž zpěvačka oblečená jak štětka, která si taktéž přinesla pár zajímavých rekvizit (plastová mačeta od krve, která později letěla do davu, panenka na šňůrce, ale i láhev Jacka Danielse, jejíž obsah byl rozléván všude okolo) a navíc k tomu ještě spustila kadenci přisprostlých a úchylných hlášek. Zajímavou postavou byl ovšem i baskytarista, u něhož si člověk nemohl být jistý, jakého je to individuum pohlaví. Spousta lidí na to později nehorázně nadávala, ale mně se to moc líbilo, i když to, co hráli, jsem vnímal spíše okrajově (smích). Víc takových bláznivin!

Ježura: Asi jsem úchyl, ale tohle se mi při vší obscénnosti, sexismu a pámbu ví při čem ještě líbilo, a to dost. Industrial rockové zpestření v režii manželky Davea Vincenta, Gen, mi zvedlo náladu a dokonce jsem ani neschytal moc toho červenýho humusu, co do lidí Gen pumpovala ze stříkací pistolky poněkud falických proporcí. Speciální potlesk pro bubeníka – ten ví, jak i s málem udělat dobrou show! A dokonce zazněla moje oblíbená “Lecher Bitch”, juchu! Netušil jsem, že ji někdy uslyším naživo [k zahraným songům ještě dodám, že skvěle vyzněly i “Sin City” a hlavně “Devil in a Bottle”, kterou bych asi označil za vrchol setu a při níž zpěvačka dělala voloviny se zmiňovanou lahví Jacka Danielse – pozn. H.]…

H.:Vader nechápu jednu věc – jak je možné, že z alba je to takový skvělý náser a naživo taková strašná nuda. Covery od Black Sabbath a Slayer sice potěšily, ale to bylo asi tak všechno. Tihle Poláci ten svůj death metal drhnou na koncertech na můj vkus až moc předvídatelně a neinvenčně.

Ježura: Ač jsem si to původně nechtěl přiznat, H. má už snad pomilionté pravdu. Vystoupení sice lehce gradovalo, ale zamrzelo, že z novinky, která vyšla předešlého dne, zazněla pouhopouhá jedna skladba “Come and See My Sacrifice” a vůbec nedošlo na hymnickou “This Is the War”. Třeba to příště klapne a bude to fakt nářez, fakt bych za to byl rád.

H.: Další Turisas jsou přesně opačný případ. Z alba kýč jak hovado, poslouchat se to skoro nedá, ale na koncertě totální bomba. Vědí, jak svou show hned od začátku nakopnout, umí dostat dav do varu a celé to vygradovat do excelentního závěru (s vrháním toaleťáku místo konfet). Pozornost mužské části publika navíc strhávala opravdu sličná akordeonistka Netta Skog, ale nejen díky ní byli Turisas vážně skvělí. Navíc potěšilo, že z aktuálního alba “Stand Up and Fight” zahráli ten jediný song, který tam je opravdu dobrý – “Take the Day”. Jo, a taky nezahráli “Rasputin”, což asi spoustu lidí rozladilo, ale já si myslím, že i bez toho to bylo super. A navíc ty jejich zmalované ksichty vypadají opravdu dobře (smích).

Ježura: Ohledně vystoupení Turisas mám trochu rozpolcené dojmy. Na jednu stranu hráli přespříliš skladeb, které mě vůbec neberou, na stranu druhou ale předvedli takové pódiové divadlo, jaké jim může kde kdo závidět. Obecně vzato tím u mě značně stoupli v ceně a třeba bych se na ně zašel podívat i sólo – už jenom kvůli překrásné Nettě Skog. Fakt jsem podle fotek netušil, že je tak moc hezká…

H.: Co se týče Cryptopsy, najeďte si o kousek nahoře odstavec o Trigger the Bloodshed, znovu si ho přečtěte a jenom zaměňujte jména kapel. Opět kulervoucí, technicky namakaná sbíječka bez milosti. I když podle znalců tvorby byl zvuk na prd, já jsem si nějakého zásadnějšího problému nevšiml, viděl jsem jen luxusní death metalovou smaženici, předlouhé hřívy zpěváka a baskytaristy a jednoho totálně šíleného Flo Mouniera za bicími.

H.: As I Lay Dying byli lepší, než bych si byl odvážil tipnout. Z CDčka mě to vždycky nehorázně nudilo a všechny ty melo-refrény mi přišly strašně teplé (což ovšem není případ pouze As I Lay Dying, spíš žánru obecně), ale naživo to všechno sepnulo dohromady do jednoho hodně nabušeného celku. Kromě toho jistě i posluchači menšího vzrůstu ocenili, že hudebníci hojně využívali trojice přistavěných plošinek, na nichž si je mohl do sytosti prohlédnout každý. V setlistu nebyl problém zaznamenat spoustu známých songů, ale mě osobně nejvíce zaujala “Nothing Left”, jíž považuji možná za tu nejlepší pecku, co kdy As I Lay Dying napsali (asi to bude tím, že je jediná, v níž mi nevadí ani ty “teplé” refrény).

H.: Přímo kouzelnou atmosféru vyčarovala Anathema. To bylo opravdu skvostné vystoupení. Víc snad k tomu ani nemám co dodat, takže nechám promluvit i kolegu, aby dostal trochu více prostoru (smích):

Ježura: Aaaaach, Anathema… Spolu se Satyricon můj druhý vrchol festivalu. Něco podobného jsem do té doby nezažil a ani v nejmenším nečekal. Tak klidná hudba a jaké dovede mít na velkém pódiu koule! Začínám být přesvědčeným polytheistou, protože jenom bratři Cavanaghové jsou tři a éterická a přesto tak pozemská víla v těle Lee Douglas k tomu. To se nedá slovy popsat, u toho byste museli být…

H.: Ze Sepultury jsem viděl jenom úvodní song a opravdu mě potěšilo, že Derrick Green si vzal na sebe triko české kapely Tortharry (zasvěcení vědí, že se vzájemně znají). Pak jsem si šel ale vystát první lajnu na Triptykon, tudíž nemohu moc hodnotit…

Ježura: A to já si zase zahodnotím. Sepulturu jsem z desky zkoušel poslouchat několikrát a pokaždé bez úspěchu. Nějakým zázrakem mě ale dovedou naživo strhnout a nepustit. Stejně jako loni byl tohle prvotřídní nářez a “Roots Bloody Roots” hulákal snad celý Josefov…

H.: Mlaťte mě, bijte mě, ale tvrzení, že Triptykon předvedli něco naprosto geniálního, nejlepší vystoupení festivalu (tohle podtrhávám!), stejně neodvolám! Kdo nemá ani páru, kdo to jsou Celtic Frost a Thomas Gabriel Fischer, ten to asi nepochopí, ale my znalí víme, že geniální hudebník rovná se geniální hudba, od čehož už je jen krůček ke geniálnímu koncertu. Něco tak dřevního a jednoduchého, ale zároveň neskutečně silného a poutavého dokáže tvořit jen jediný člověk na světě. Podobně hutnou a intenzivní atmosféru jsem snad ještě nežral. Sice zaznělo jenom po čtyřech peckách – 2× Celtic Frost (“Procreation (of the Wicked)” a “Circle of the Tyrants”) a 2× Triptykon (“Goetia” a “The Prolonging”) -, ale pokud vezmeme v potaz, že “Goetia” má přes 10 minut a “The Prolonging” dokonce celých 20 (žádné zkracování!), byla to dostatečná nálož (čímž netvrdím, že bych si nenechal líbit i víc). Extáze! Orgasmus!

H.: Nevím, jestli to čistě náhodou nebylo díky hraní po Triptykon, ale Kataklysm mě tentokrát moc nepodrtili. Ale taky to mohlo být jenom tím, že už jsem je přece jenom viděl asi tak stokrát a pokud tedy nepředvedou něco tak zdrcujícího jako v květnu na Metalfestu, tak z toho vlhké trenýrky nemám. Nechápejte mě zase špatně, průser to nebyl ani náhodou, výběr songů super, kapela jela bez zaváhání a profesionálně, ale něco tomu prostě ten večer chybělo. I když mě možná jen naštvali tím, že zrušili autogramiádu, protože se jim na ní nechtělo (smích).

Ježura: Pravda, taky mi to přišlo o něco málo slabší než na Metalfestu [oproti Metalfestu to bylo o hodně slabší, ne jen o něco málo – pozn. H.], ale jak čas ubíhal, dostal jsem se do stavu, kdy jsem rozdíly přestal vnímat a navzdory pokročilé hodině dostal svoji rezavou a prachem zanesenou tělesnou schránku do otáček. Jen doufám, že do mého příštího setkání s Kataklysm zvládnu kapelu aspoň trochu naposlouchat. Pak věřím, že to bude bomba!

H.: Kdo mě ale zničil, to byli 1349. Zvuk sice stál za jednou velkou vyližprdel a měl jsem v některých chvílích i problém rozeznat, co hrají, ale oproti tomu samotná skupina byla tak totálně dechberoucí, že vyprodukovala naprosto dokonale surovou a nenávistnou atmosféru, jakou od pravého norského black metalu očekávám. Malým mínusem bylo, že šlo cítit, že za bicími nesedí Frost (a to tam na Brutal Assaultu byl o den dříve se Satyricon – mohl si to ten vůl odbouchat i se 1349), ale vše vynahradil démonický zpěvák Ravn. A čuměl jsem jak péro z gauče, jak moc nářezově zněly naživo songy z “Demonoir”, třeba taková “Atomic Chapel”… slovo “peklo” se přímo dere na jazyk!

H.: Ale to ještě nebyl všemu norskému black metalu konec. Ihned vzápětí nastupují Khold v čele s frontmanem Gardem a jeho nezaměnitelným corpsepaintem. Kdo má trochu přehled, ví, že ten zdánlivě jednoduchý black metal říznutý black’n’rollem má v sobě daleko větší hloubku, což Norové dokázali i na Brutal Assaultu. A zase – na pódiu nebylo nic než jen samotná skupina, žádné další voloviny okolo, ale její výkon byl natolik podmanivý, strhující a hypnotický, že nejenže nešlo ani vteřinku odtrhnout oči od koncertu, ale napětím se nešlo ani hýbat.

H.: Pomalu už se jde do finiše, areál již řádně prořídl a na řadu přicházejí funeral doom metaloví námořníci Ahab. Zahráli pouhopouhé tři kusy (“Below the Sun”, “The Divinity of Oceans” a “The Hunt”), ale i to stačilo k přesvědčení všech přítomných, že šlo o hutný těžkotonážní monument bez smilování. Holt některý metal není extrémní co do rychlosti, ale do naprosto opačného rychlostního extrému. Ohromnou radost mi udělalo, že se Ahab ze dvou třetin věnovali nepřekonatelnému debutu “The Call of the Wretched Sea” (druhé album “The Divinity of Oceans” je přece jenom o třídu níž), zvláště taková “The Hunt” zněla naprosto monumentálně. K dokonalosti chyběla jen jediná věc – aby hustě pršelo. K téhle kapele by to neskutečně sedlo.

H.: Úplně posledním účinkujícím se stala Dagoba z Francie, která se tedy konečně uráčila dorazit. Žabožrouti začali hrát těsně po třetí hodině ranní, ale i tak to tam parádně rozjeli a zbytku přítomných vehnali do žil poslední zbytky energie a chuti šílet v kotli. Nejvíce to na pódiu rozjel bubeník Franky, jenž to tam drtil hlava nehlava. Společně s Absu a Cryptopsy asi nejlépe odtlučená show dne. Dál už jen poslední circlepit a je definitivně konec.


Zhodnocení:

H.: Na závěr ještě pár poznámek. Organizačně bylo vše zvládnuto na jedničku s hvězdičkou s výjimkou páskování ve středu, které bylo naopak tak na čtyři mínus a to jsem ještě hodný. Když pominu, že otevření areálu se zpozdilo o více jak hodinu, pořadatelé absolutně nezvládli kontrolu vstupenek (ta probíhala kvůli falešným kusům v oběhu) a páskování, takže se tvořila mnoha(ale opravdu mnoha)hodinová fronta. Navíc byla tři okénka, každé pro jiný typ předprodeje, ale nikdo nevěděl, kam si stoupnout, spousta lidí ani nevěděla, že je to nějak rozdělené, tak se pak rvali přes sebe, do toho se další lidi rvali na opačnou stranu k opáskování; někdo si zase vystál řadu na opáskování, kde mu řekli, že si vstupenku musí nejdřív nechat zkontrolovat, což nevěděl, takže se cpal zase zpátky skrze dav lidí. Prostě chaos. Alespoň že zbytek festivalu už pak běžel jako na drátkách.

H.: Další výraznou změnou bylo zavedení vratných zálohovaných kelímků. První den jsem na to ukrutně nadával, ale do konce festivalu jsem tomu docela přišel na chuť a musím uznat, že to má opravdu něco do sebe a že je to dokonce i hodně super. Minimální házení piva do davu (jak já tohle nesnáším – za to by se měly sekat koule!) téměř vymizelo (viděl jsem to dvakrát za celý festival… v loňských ročnících to bylo tak dvakrát za hodinu), žádný bordel po zemi, prostě paráda. Sice to tahání kelímku neustále s sebou mě štvalo, ale to jsem řešil tím, že jsem ho přenechával kámošovi, aby ho nosil za mě (smích). Ani ten limit na vrácení maximálně čtyřikrát mi nevadil, dokonce jsem ho zdaleka ani nevypotřeboval. A s tím vším spojené snížení ekonomické zátěže festivalu je určitě taky plus. Pro příští ročník jednoznačně zachovat!

H.: Když už jsem nakousl z dálky to pitivo, musím letos konečně pochválit pivní mok v areálu. Gambrinus jsem sice nepil, protože už jen při pohledu na něj mi bylo jasné, že mi chutnat nebude, ale Kozel byl nepokrytě luxusní! Mňam!

H.: Co mě naopak ale neskutečně doslova sralo celý festival, to byla hrůznost zvaná Monster stage na místě, kde se ještě v loňském roce nacházel stan pro autogramiády. Chápu, že jakože sponzor, ale tohleto bylo vážně hnus. Alespoň že všechno zlé je k něčemu dobré a místo pro podpisovky se přesunulo do budovy pod střechu, což jsem opravdu uvítal. Jen škoda, že na autogramiády byl stejný vchod jako do press centra, takže se novináři museli rvát před řadu čekající na podpis. Pro příští rok by to chtělo tuhle drobnůstku ještě nějak vykoumat.

H.: Další rozporuplné mám z obrazovky mezi oběma pódii. Na jednu stranu skvělé, že se na ní promítaly informace o změnách programu a o tom, kdo právě hraje (plus samozřejmě reklamní upoutávky na další koncertní akce pořadatele), na druhou stranu byl však průser, že mnohdy tyto promítačky pokračovaly ještě v době, kdy nastupovala kapela ke hraní a zvuk z upoutávek tak rušil intro či dokonce i první song. A taky by ta obrazovka mohla být o kousek výše.

H.: Možná to takhle vypsané budí dojem, že byl letošní ročník Brutal Assaultu nezvládnutý, ale to rozhodně není pravda. Kromě kelímků jsem totiž vypíchl jen ty negativní věci, ale je nutno vzít v potaz, že to byla v podstatě jediná negativa, co jsem za celé čtyři dny v Josefově zaznamenal. Zbytek byl vážně na výbornou. Navíc je příjemné vidět, že se organizátor opravdu rok od roku snaží zlepšovat, co se dá. A to se cení!

H.: Na úplný závěr se už jen sluší dodat, že na další ročník již byli potvrzeni Moonspell, Textures a Virus (jen nevím kteří – kapel tohohle jména je jak much, ale tipoval bych to na ty norské avantgardisty). Takže zase za rok!